THE WOLF HUNTERS
THE FIGHT IN THE FOREST
Cold winter lay deep in the Canadian wilderness. Over it the moon was rising, like a red pulsating ball, lighting up the vast white silence of the night in a shimmering glow. Not a sound broke the stillness of the desolation. It was too late for the life of day, too early for the nocturnal roamings and voices of the creatures of the night. Like the basin of a great amphitheater the frozen lake lay revealed in the light of the moon and a billion stars. Beyond it rose the spruce forest, black and forbidding. Along its nearer edges stood hushed walls of tamarack, bowed in the smothering clutch of snow and ice, shut in by impenetrable gloom.
A huge white owl flitted out of this rim of blackness, then back again, and its first quavering hoot came softly, as though the mystic hour of silence had not yet passed for the night-folk. The snow of the day had ceased, hardly a breath of air stirred the ice-coated twigs of the trees. Yet it was bitter cold—so cold that a man, remaining motionless, would have frozen to death within an hour.
Suddenly there was a break in the silence, a weird, thrilling sound, like a great sigh, but not human—a sound to make one's blood run faster and fingers twitch on rifle-stock. It came from the gloom of the tamaracks. After it there fell a deeper silence than before, and the owl, like a noiseless snowflake, drifted out over the frozen lake. After a few moments it came again, more faintly than before. One versed in woodcraft would have slunk deeper into the rim of blackness, and listened, and wondered, and watched; for in the sound he would have recognized the wild, half-conquered note of a wounded beast's suffering and agony.
Slowly, with all the caution born of that day's experience, a huge bull moose walked out into the glow of the moon. His magnificent head, drooping under the weight of massive antlers, was turned inquisitively across the lake to the north. His nostrils were distended, his eyes glaring, and he left behind a trail of blood. Half a mile away he caught the edge of the spruce forest. There something told him he would find safety. A hunter would have known that he was wounded unto death as he dragged himself out into the foot-deep snow of the lake.
A dozen rods out from the tamaracks he stopped, head thrown high, long ears pitched forward, and nostrils held half to the sky. It is in this attitude that a moose listens when he hears a trout splash three-quarters of a mile away. Now there was only the vast, unending silence, broken only by the mournful hoot of the snow owl on the other side of the lake. Still the great beast stood immovable, a little pool of blood growing upon the snow under his forward legs. What was the mystery that lurked in the blackness of yonder forest? Was it danger? The keenest of human hearing would have detected nothing. Yet to those long slender ears of the bull moose, slanting beyond the heavy plates of his horns, there came a sound. The animal lifted his head still higher to the sky, sniffed to the east, to the west, and back to the shadows of the tamaracks. But it was the north that held him.
From beyond that barrier of spruce there soon came a sound that man might have heard—neither the beginning nor the end of a wail, but something like it. Minute by minute it came more clearly, now growing in volume, now almost dying away, but every instant approaching—the distant hunting call of the wolf-pack! What the hangman's noose is to the murderer, what the leveled rifles are to the condemned spy, that hunt-cry of the wolves is to the wounded animal of the forests.
Instinct taught this to the old bull. His head dropped, his huge antlers leveled themselves with his shoulders, and he set off at a slow trot toward the east. He was taking chances in thus crossing the open, but to him the spruce forest was home, and there he might find refuge. In his brute brain he reasoned that he could get there before the wolves broke cover. And then—
Again he stopped, so suddenly that his forward legs doubled under him and he pitched into the snow. This time, from the direction of the wolf-pack, there came the ringing report of a rifle! It might have been a mile or two miles away, but distance did not lessen the fear it brought to the dying king of the North. That day he had heard the same sound, and it had brought mysterious and weakening pain in his vitals. With a supreme effort he brought himself to his feet, once more sniffed into the north, the east, and the west, then turned and buried himself in the black and frozen wilderness of tamarack.
Stillness fell again with the sound of the rifle-shot. It might have lasted five minutes or ten, when a long, solitary howl floated from across the lake. It ended in the sharp, quick yelp of a wolf on the trail, and an instant later was taken up by others, until the pack was once more in full cry. Almost simultaneously a figure darted out upon the ice from the edge of the forest. A dozen paces and it paused and turned back toward the black wall of spruce.
"Are you coming, Wabi?"
A voice answered from the woods. "Yes. Hurry up—run!"
Thus urged, the other turned his face once more across the lake. He was a youth of not more than eighteen. In his right hand he carried a club. His left arm, as if badly injured, was done up in a sling improvised from a lumberman's heavy scarf. His face was scratched and bleeding, and his whole appearance showed that he was nearing complete exhaustion. For a few moments he ran through the snow, then halted to a staggering walk. His breath came in painful gasps. The club slipped from his nerveless fingers, and conscious of the deathly weakness that was overcoming him he did not attempt to regain it. Foot by foot he struggled on, until suddenly his knees gave way under him and he sank down into the snow.
From the edge of the spruce forest a young Indian now ran out upon the surface of the lake. His breath was coming quickly, but with excitement rather than fatigue. Behind him, less than half a mile away, he could hear the rapidly approaching cry of the hunt-pack, and for an instant he bent his lithe form close to the snow, measuring with the acuteness of his race the distance of the pursuers. Then he looked for his white companion, and failed to see the motionless blot that marked where the other had fallen. A look of alarm shot into his eyes, and resting his rifle between his knees he placed his hands, trumpet fashion, to his mouth and gave a signal call which, on a still night like this, carried for a mile.
"Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
At that cry the exhausted boy in the snow staggered to his feet, and with an answering shout which came but faintly to the ears of the Indian, resumed his flight across the lake. Two or three minutes later Wabi came up beside him.
"Can you make it, Rod?" he cried.
The other made an effort to answer, but his reply was hardly more than a gasp. Before Wabi could reach out to support him he had lost his little remaining strength and fallen for a second time into the snow.
"I'm afraid—I—can't do it—Wabi," he whispered. "I'm—bushed—"
The young Indian dropped his rifle and knelt beside the wounded boy, supporting his head against his own heaving shoulders.
"It's only a little farther, Rod," he urged. "We can make it, and take to a tree. We ought to have taken to a tree back there, but I didn't know that you were so far gone; and there was a good chance to make camp, with three cartridges left for the open lake."
"Only three!"
"That's all, but I ought to make two of them count in this light. Here, take hold of my shoulders! Quick!"
He doubled himself like a jack-knife in front of his half-prostrate companion. From behind them there came a sudden chorus of the wolves, louder and clearer than before.
"They've hit the open and we'll have them on the lake inside of two minutes," he cried. "Give me your arms, Rod! There! Can you hold the gun?"
He straightened himself, staggering under the other's weight, and set off on a half-trot for the distant tamaracks. Every muscle in his powerful young body was strained to its utmost tension. Even more fully than his helpless burden did he realize the peril at their backs.
Three minutes, four minutes more, and then—
A terrible picture burned in Wabi's brain, a picture he had carried from boyhood of another child, torn and mangled before his very eyes by these outlaws of the North, and he shuddered. Unless he sped those three remaining bullets true, unless that rim of tamaracks was reached in time, he knew what their fate would be. There flashed into his mind one last resource. He might drop his wounded companion and find safety for himself. But it was a thought that made Wabi smile grimly. This was not the first time that these two had risked their lives together, and that very day Roderick had fought valiantly for the other, and had been the one to suffer. If they died, it would be in company. Wabi made up his mind to that and clutched the other's arms in a firmer grip. He was pretty certain that death faced them both. They might escape the wolves, but the refuge of a tree, with the voracious pack on guard below, meant only a more painless end by cold. Still, while there was life there was hope, and he hurried on through the snow, listening for the wolves behind him and with each moment feeling more keenly that his own powers of endurance were rapidly reaching an end.
For some reason that Wabi could not explain the hunt-pack had ceased to give tongue. Not only the allotted two minutes, but five of them, passed without the appearance of the animals on the lake. Was it possible that they! had lost the trail? Then it occurred to the Indian that perhaps he had wounded one of the pursuers, and that the others, discovering his injury, had set upon him and were now participating in one of the cannibalistic feasts that had saved them thus far. Hardly had he thought of this possibility when he was thrilled by a series of long howls, and looking back he discerned a dozen or more dark objects moving swiftly over their trail.
Not an eighth of a mile ahead was the tamarack forest. Surely Rod could travel that distance!
"Run for it, Rod!" he cried. "You're rested now. I'll stay here and stop 'em!"
He loosened the other's arms, and as he did so his rifle fell from the white boy's nerveless grip and buried itself in the snow. As he relieved himself of his burden he saw for the first time the deathly pallor and partly closed eyes of his companion. With a new terror filling his own faithful heart he knelt beside the form which lay so limp and lifeless, his blazing eyes traveling from the ghastly face to the oncoming wolves, his rifle ready in his hands. He could now discern the wolves trailing out from the spruce forest like ants. A dozen of them were almost within rifle-shot. Wabi knew that it was with this vanguard of the pack that he must deal if he succeeded in stopping the scores behind. Nearer and nearer he allowed them to come, until the first were scarce two hundred feet away. Then, with a sudden shout, the Indian leaped to his feet and dashed fearlessly toward them. This unexpected move, as he had intended, stopped the foremost wolves in a huddled group for an instant, and in this opportune moment Wabi leveled his gun and fired. A long howl of pain testified to the effect of the shot. Hardly had it begun when Wabi fired again, this time with such deadly precision that one of the wolves, springing high into the air, tumbled back lifeless among the pack without so much as making a sound.
Running to the prostrate Roderick, Wabi drew him quickly upon his back, clutched his rifle in the grip of his arm, and started again for the tamaracks. Only once did he look back, and then he saw the wolves gathering in a snarling, fighting crowd about their slaughtered comrades. Not until he had reached the shelter of the tamaracks did the Indian youth lay down his burden, and then in his own exhaustion he fell prone upon the snow, his black eyes fixed cautiously upon the feasting pack. A few minutes later he discerned dark spots appearing here and there upon the whiteness of the snow, and at these signs of the termination of the feast he climbed up into the low branches of a spruce and drew Roderick after him. Not until then did the wounded boy show visible signs of life. Slowly he recovered from the faintness which had overpowered him, and after a little, with some assistance from Wabi, was able to place himself safely on a higher limb.
"That's the second time, Wabi," he said, reaching a hand down affectionately to the other's shoulder. "Once from drowning, once from the wolves. I've got a lot to even up with you!"
Takáčová Part 1
OdpovědětVymazatKrutá zima se usadila v kanadské divočině. Stoupající měsíc, jako rudá pulsující koule, osvětloval ohromné bílé ticho noci třpytivou září. Žádný zvuk neprolomil poklid prázdnoty. Bylo příliš pozdě pro život dne, příliš brzy pro noční potulování a hlasy noční zvěře. Jako pódium skvělého divadla, zamrzlé jezero leželo odhalené ve svitu měsíce a miliardy hvězd. Za ním vzrůstal smrkový les, temný a hrozivý. Po jeho blízkých okrajích stály mlčící stěny modřínu, sklánějící se pod rdousícím sevření sněhu a ledu uzavřené v neproniknutelném šeru.
Ohromná bílá sova vyletěla z lemu této prázdnoty, poté zpět, a její chvějící se houknutí znělo jemně, jako kdyby mystická hodina ticha ještě nenastala pro zvěř noci. Sníh dne ustoupil, vzdech vánku stěží rozpohyboval ledem pokryté větve stromů. Přesto byla krutá zima – tak mrazivá, že nehybný člověk by umrzl k smrti během jediné hodiny.
Znenadání divný, strhující zvuk, jako veliký vzdech, přerušil ticho, avšak ne lidský – zvuk který dokázal rozproudit krev a škubnout prsty na spoušti. Vycházelo to z temnoty modřínů. Poté nastalo ještě hlubší ticho než předtím, a sova jako tichá sněhová vločka, přeletěla přes zamrzlé jezero. Po chvíli se zvuk ozval znovu, jemněji než předtím. Zkušený lesník by skrčil hlouběji do okraje temnoty, naslouchal, přemýšlel a pozoroval: jelikož v tom zvuku by rozpoznal divoký, zpola přemožený tón zraněného zvířete v bolesti a utrpení.
Jakmile uslyšel ten výkřik, vyčerpaný chlapec se vrávoravě postavil ve sněhu na nohy a s vlastním výkřikem, který zněl slabě v uších indiána pokračoval v útěku přes jezero. O dvě nebo tři minuty později se Wabi objevil vedle něj.
„Zvládneš to, Rode?“ zvolal.
Druhý se pokusil odpovědět, ale neznělo to silněji než zalapání po dechu. Předtím než ho Wabi stačil podepřít, ztratil zbývající sílu a padl podruhé do sněhu.
„Bojím se-Já-nemůžu-Wabi,“ zašeptal. „Jsem-vyčerpaný-“
Mladý indián upustil pušku a poklekl vedle zraněného chlapce podpírajíc jeho hlavu o vlastí těžknoucí ramena.
„Je to jenom o kousek dál, Rode,“ naléhal. „Zvládneme to a dostaneme se na strom. Měli jsme použít ten strom předtím, nevěděl jsem, že jsi až tak unavený a byla to šance na to dostat se do tábora s zbylými třemi náboji.“
„Jenom třemi!“
„To je vše ale trefil bych se se dvěma v tomhle světle. Pojď, chyť se mých ramenou! Rychle!“
Ohnul se jako kapesní nůž před svým zpola ležícím společníkem. Za nimi se najednou ozval sbor vlků, hlasitěji a zřetelněji než předtím.
„Vyrazili přes otevřenou krajinu a můžeme je dostat na jezero do dvou minut,“ vykřikl. „Podej mi ruce Rode! Tady! Dokážeš udržet zbraň?“
Vrávoravě se narovnal pod vahou společníka a vydal se na cestu k vzdáleným modřínům. Všechny svaly v jeho silném mladém těle byly napnuty. Silněji, než přítěž na ramenou si uvědomoval nebezpečí za nimi.
Tři minuty, čtyři minuty a potom-
Oprava
VymazatKrutá zima se usadila v kanadské divočině. Stoupající měsíc, jako rudá pulsující koule, osvětloval ohromné bílé ticho noci třpytivou září. Žádný zvuk neprolomil poklid prázdnoty. Bylo příliš pozdě pro život dne, příliš brzy pro potulování a hlasy noční zvěře. Jako jeviště velkého amfiteátru, leželo zamrzlé jezero odhalené ve svitu měsíce a miliard hvězd. Za ním se tyčřl smrkový les, temný a hrozivý. Podel jeho okrajů stály mlčící stěny modřínu, sklánějící se pod rdousícím sevření sněhu a ledu uzavřené v neproniknutelném šeru.
Ohromná bílá sova vyletěla z lemu této prázdnoty, poté se vrátila zpět, nato se ozvalo její chabé houknutí, jako kdyby mystická hodina ticha ještě nenastala pro zvěř noci. Přestalo sněžit, vzdech vánku stěží rozpohyboval ledem pokryté větve stromů. Přesto byla krutá zima – tak mrazivá, že nehybný člověk by umrzl během jediné hodiny.
Znenadání divný pronikavý zvuk, jako veliký vzdech, ale ne lidský, přerušil ticho. Zvuk který dokázal rozproudit krev a škubnout prsty na spoušti. Vycházel z temnoty modřínů. Poté nastalo ještě hlubší ticho než předtím, a sova jako tichá sněhová vločka přeletěla přes zamrzlé jezero. Po chvíli se zvuk ozval znovu, ale byl slabší než předtím. Zkušený lesník by skrčil hlouběji do okraje temnoty, naslouchal, přemýšlel a pozoroval: jelikož v tom zvuku by rozpoznal divoký, zpola přemožený tón zraněného zvířete v bolesti a utrpení.
Jakmile uslyšel ten výkřik, vyčerpaný chlapec se vrávoravě postavil ve sněhu na nohy a se slabým výkřikem pokračoval v útěku přes jezero. O dvě nebo tři minuty později se Wabi objevil vedle něj.
„Zvládneš to, Rode?“ zvolal.
Druhý se pokusil odpovědět, ale neznělo to silněji než zalapání po dechu. Než ho Wabi stačil podepřít, ztratil zbývající sílu a padl podruhé do sněhu.
„Bojím se-Já-nemůžu-Wabi,“ zašeptal. „Jsem-vyčerpaný-“
Mladý indián upustil pušku a poklekl vedle zraněného chlapce a opřel si jeho hlavu o vlastí těžknoucí ramena.
„Je to jenom o kousek dál, Rode,“ naléhal. „Zvládneme to a dostaneme se na strom. Měli jsme to udělat už dříve, ale nevěděl jsem, že jsi natolik vyčerpaný, byla to naše šance dostat se do tábora s zbylými třemi náboji.“
„Jenom třemi!“
„To je vše ale v tomhle světle bych počítal spíš se dvěma. Pojď, chyť se mě za ramena! Rychle!“
Sklonil se před svým zpola ležícím společníkem. Za nimi se najednou ozval sbor vlků, hlasitěji a zřetelněji než předtím.
„Vyrazili přes otevřenou krajinu a na jezero se dostanou do dvou minu,“ vykřikl. „Podej mi ruce, Rode! Tady! Dokážeš udržet pušku?“
Vrávoravě se narovnal pod vahou společníka a vydal se na cestu k vzdáleným modřínům. Všechny svaly v jeho silném mladém těle byly napnuty.Silněji než přítěž na ramenou si uvědomoval nebezpečí za nimi.
Tři minuty, čtyři minuty a potom-
Takáčová part 2
OdpovědětVymazatStrašlivý obraz vstoupil do Wabino mysli, obraz, který sebou nosil od dětství, o jiném dítěti, roztrhaném a znetvořeném před jeho vlastníma očima těmito vyděděnci ze Severu. Pokud nepoužije tři zbývající náboje přesně, pokud se nedostane k okraji modřínů v čas, věděl, že jaký bude jejich osud. Myslí mu proběhla poslední možnost. Může upustit svého zraněného společníka a uniknout do bezpečí sám. Tato myšlenka přiměla Wabiho chmurně se pousmát. Nebylo to poprvé co riskovali život společně, ve stejný den Roderick bojoval statečně pro něj a teď za to trpí. Pokud mají umřít, zemřou společně. Wabi se tak rozhodl a stiskl druhé ruku silněji. Byl si jistý, že smrt čeká na ně na oba. Možná uniknou vlkům, ale úkryt na stromě se smečkou na stráži pod nimi, znamenal pouze méně bolestivou smrt chladem. Avšak, dokud je život je tu šance, a tak pospíchal skrz sníh, naslouchal vlkům za nimi a s každým okamžikem cítil, že ho síly opouštějí.
Uvolněním společníkových rukou vypadla puška ze slabého stisku bílého chlapce a spadla do sněhu. Když se zbavil své zátěže poprvé spatřil mrtvolnou bledost a polozavřené oči svého společníka. S novou hrůzou plnící jeho srdce poklekl vedle postavy, která ležela bezvládně a bez života, jeho planoucí oči kmitaly mezi mrtvolným obličejem a příchozími vlky, pušku připravenou v rukách. Nyní dokázal rozeznat vlky, kteří se jako mravenci blížili ze smrkového lesa. Tucet jich byl skoro v dostřelu pušky. Wabi věděl, že se musí vypořádat s vůdcem smečky, pokud má uspět. Dovolil jim přijít blíž a blíž dokud první byl necelých šedesát metrů daleko. S náhlým výkřikem indián vyskočil na nohy a nebojácně se proti nim rozeběhl.
Oprava
VymazatStrašlivý obraz vstoupil do Wabiho mysli, obraz, který sebou nosil od dětství o jiném dítěti, roztrhaném a znetvořeném před jeho vlastníma očima těmito psanci ze Severu. Pokud nepoužije tři zbývající náboje přesně, pokud se nedostane k okraji modřínů včas, věděl jaký bude jejich osud. Myslí mu proběhla poslední možnost. Může opustit svého zraněného společníka a uniknout do bezpečí sám. Tato myšlenka přiměla Wabiho chmurně se pousmát. Nebylo to poprvé co riskovali život společně, v ten samý den Roderick bojoval statečně kvůli němu a teď za to trpí. Pokud mají umřít, zemřou společně. Wabi se tak rozhodl a stiskl společníkovo ruku silněji. Byl si jistý, že smrt čeká na oba. Možná uniknou vlkům, ale úkryt na stromě se smečkou na stráži pod nimi, znamenal pouze méně bolestivou smrt chladem. Avšak, dokud žijí mají šanci, a tak se prodíral skrz sníh naslouchal vlkům za nimi a s každým okamžikem cítil, jak ho opouštějí síly.
Uvolnil se z Rodových sevřených paží a jak tak učinil, vypadla puška ze slabého stisku bílého chlapce a spadla do sněhu. Když se zbavil své zátěže, poprvé spatřil mrtvolnou bledost a polozavřené oči svého společníka. S novou hrůzou plnící jeho srdce poklekl vedle postavy, která ležela bezvládně a bez života, jeho planoucí oči kmitaly mezi mrtvolným obličejem a přibližujícími se vlky, pušku připravenou v rukách. Nyní dokázal rozeznat vlky, kteří se rojili jako mravenci ze smrkového lesa. Tucet jich byl skoro v dostřelu pušky. Wabi věděl, že se musí vypořádat s některým z vůdců smečky, pokud má uspět. Dovolil jim přijít blíž a tak blízko až první z nich byli jen šedesát
necelých šedesát dvě stě stop. S náhlým výkřikem indián vyskočil na nohy a nebojácně se proti nim rozeběhl.
V kanadské divočině vládla chladná zima. Nad ní vycházel měsíc jako červená pulzující koule, osvětlující rozsáhlé bílé ticho noci v třpytící se záři. Žádný zvuk nepřeruší toto stálé ticho samoty. Bylo moc pozdě na denní ruch, moc brzy na noční toulání a zvuky tvorů noci. Jako hlediště jedinečného amfiteátru leželo zamrzlé jezero, obnažené ve světle měsíce a milionu hvězd. Za ním vzrůstal smrkový les, temný a pochmurný. Podél jeho okraje stáli tiché zdi modřínů, klanějící se v tlačivém sevření sněhu a ledu, zapečetěné v neproniknutelné tmě.
OdpovědětVymazatObrovská bílá slova vylétla z tohoto lemu temnoty, potom zpět a její první chvěvé houkání vyznělo jemně, ačkoliv mystická hodina ticha ještě pro noční tvory neuplynula. Denní sníh ustal, výdech vzduchu těžko rozdmýchal ledem pokryté větvičky stromů. Už byla ostrá zima – taková zima že muž, postavájící v nehybnosti, by do hodiny umrzl k smrti.
Najednou tu bylo prolomení tohoto ticha, podivný, rozrušující zvuk, jako velké oddechnutí si, ale ne lidské – zvuk díky kterému jednomu krev proudí rychleji a prsty se mu chvějí po zásobníku. Přišlo to ze tmy modřínů. Po tom zde bylo ještě větší ticho než předtím a sova, jako tichá vločka, odletěla pryč přes zmrzlé jezero. Po pár momentech přiletěla zpět, nejistěji než předtím. Člověk zkušený v lesnictví by se připlížil hlouběji k okraji temnoty, a poslouchal, a přemítal, a pozoroval. Za zvuk by rozpoznal divokou, napůl zdolanou známku trpění a agonie trpícího zvířete.
V tom vzlyku vyčerpaný chlapec ve sněhu zavrávoral ke svým nohám a s odpovídajícím výkřikem které slabě dolehlo k uším indiána, rezonovalo jeho let napříč jezera. Dvě nebo tři minuty později za ním Wabi přišel.
„Zvládneš to, Rode?“ vzlykal
Pokusil se odpovědět, ale jeho odpověď byla sotva povzdechem. Předtím než ho Wabi stačil podpírat, ztratil všechni svoji zbývající sílu a podruhé spadl do sněhu.
„Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi“ zašeptal. „Jsem- vyčerpaný. „
Mladý indián upustil svou pušku a poklekl k poraněnému chlapci, podporujíc jeho hlavu o své zvedající se ramena.
„Je to jen o trochu dál, Rode“ naléhal. „Můžeme to zvládnout a jít ke stromu. Mělijsme jít na strom tam zpět, ale nevěděl jsem že jsi byl tak daleko, a byla tu dobrá šance utábořit se, se třemi zbývajícími zásobníky pro otevřené jezero.“
„Jen tři!“
„To je vše, ale v tomhle světle bych z nich měl počítat dva. Na, chyť mne za ramena! Rychle!“
Obepnul se jako kapesní nožík kolem jeho napůl přemoženého společníka. Za nimi šel nenadálý sbor vlků, hlasitější a jasnější než předtím.
„Dorazí do otevřeného prostoru a budeme je mít uprostřed jezera za dvě minuty“ brečel. „Podej mi ruce, Rode! Tady! Dokážeš udržet zbraň?“
Narovnal se, zavrávoral pod tíhou společníka poklusem ke vzdáleným modřínům. Každý sval v jeho silném mladém těle byl napínán tím nejvyšším tlakem. Ještě víc než jeho zátěž si uvědomoval nebezpečí za jejich zády.
Tři minuty, čtyři minuty, a potom- (Tetemondová)
Strašný obraz vypálený do Wabiho mozku, obraz jiného dítěte který si nosil od dětství, roztrhaného a znetvořeného před jeho vlastníma očima těmi zločinci ze severu a otřásl se.
OdpovědětVymazatPokud nepoužije tyhle tři zbývající náboje správně, pokud nedojdou k lemu modřínů včas, věděl že jejich osud je zpečetěn. Najednou v jeho mysli proběhla jedna poslední naděje. Mohl by upustit svého společníka a našel by bezpěčí pro sebe. Ale byla to myšlenka ze které se Wabi nasupeně usmál. Nebylo to poprvé co spolu tito dva riskovaly své životy, a ten den co Roderick statečně bojoval, a byl ten co trpěl. Pokud mají zemřít, bude to společně. Wabi si srovnal myšlenky a sevřel společníkovo paže v jistějším sevření. Bylo mu jasné že si jim oběma podívala smrt do očí. Možná utečou vlkům ale úkryt stromu s nenasytnou smečkou na stráži pod ním, znamenalo jenom bolestivější konec umrznutím.
Stejně, pokud tu byl život byla tu i naděje a tak pospíchal sněhem, poslouchajíc vlky za ním a s každou chvíli cítil větší úzkost že jeho síla vytrvalosti se rychle blíží ke konci.
Upustil paži svého společníka a jak se stalo, jeho puška vypadla bílému klukovi z bezmocného sevření a pohřbila se do sněhu. Jakmile se osvobodil od své zátěže, poprvé viděl smrtelnou bělost a částečně zavřené oči jeho společníka. S novým terorem naplňujícím jeho nadějné srdce poklekl k tělu které vypadalo tak malátně a bez života. Jeho zuřivé oči cestovaly od srašlivého obličeje k přicházejícím vlkům, jeho puška byla připravena v jeho rukou. Teď mohl rozeznat vlky táhnoucí se od smrkového lesa jako jako mravence. Část z nich už byla na dostřel pušky. Wabi veděl že s pokud uspějem s předvojem smečky bude muset zastavit i cíle vzadu. Dovolil jim jít blíž a blíž, dokud nebyl předvoj nebyl blíže jak dvěstě stop daleko. Pak, s nečekaným výkřikem, Indián vyskočil a nebojácně běžel proti nim.
Tetemondová
Část 1.
OdpovědětVymazatV kanadské divočině se rozlézala mrazivá zima. Nad ní stoupal měsíc jako rudá pulzující koule a rozsvěcoval rozlehlé bílé ticho třpytivým přísvitem. Žádný zvuk nenarušoval ticho této pustiny. Bylo příliš pozdě na zvuky denního života, ale příliš brzy na zvuky noci a tvory toulající se tmou. V záři měsíce a miliónů hvězd se jako pod hledištěm amfiteátru rozkládalo zamrzlé jezero. Za ním se zdvíhal temný a nepřátelský smrkový les. Na jeho okrajích stála tichá stěna modřínů, které se klanily pod dusivým sevřením sněhu a ledu, a mezi nimiž byla jen neproniknutelná tma.
Velká bílá sova vylétla z okraje této temnoty, hned zalétla zpět a navzdory tomu, že mystická hodina ticha nočních torů ještě neskončila, ozvalo se tiché, rozechvělé zahoukání. Přes den napadlý sníh zmizel a stěží slabý vánek rozechvíval zledovatělé větvičky stromů. Přesto byl krutý mráz, tak krutý, že nehybně ležící muž by do hodiny umrzl.
Náhle bylo ticho narušeno zvláštním, vzrušujících zvukem, jako hluboký povzdech, ne však lidský, zvuk, po kterém se rozproudí krev v žilách a prsty se zachvějí na spoušti. Zazněl z temnoty mezi modříny. Poté nastalo ještě větší ticho než předtím a sova, jako tichá vločka, přeletěla jezero a zmizela. Za chvíli se ten zvuk ozval znovu, tentokrát slaběji. Někdo, kdo se vyzná v lesích, by se odplížil hlouběji do temnoty a poslouchal by, a žasl by, a sledoval by, neboť by v tom zvuku poznal divokost a napůl podmaněnou, zraněnou bestii a její utrpění a agónii.
Část 2.
OdpovědětVymazatPo tomto výkřiku se vyčerpaný mladík ve sněhu postavil vrávoravě na nohy a odpověděl stejným výkřikem, který se slabě donesl k indiánovi, poté se vypravil znovu napříč přes jezero. O dvě nebo tři minuty později vedle něj stanul Wabi.
„Zvládneš to Rode?“ zeptal ho.
Ten druhý se pokusil odpovědět, ale jeho odpověď byla stěží něco víc než zajíknutí se. Poté ztratil i poslední zbytek síly, která mu zbývala, a než stihl Wabi zareagovat, tak spadl podruhé do sněhu.
„Obávám se …že to nezvládnu …Wabi,“ zašeptal. „Jsem …vyčerpaný…“
Mladý indián pustil pušku a klekl si vedle raněného mladíka a opřel si jeho hlavu o svá těžknoucí ramena.
„Je to už jen kousíček Rode,“ pobídl ho. „Dokážeme to a vylezeme na strom. Měli jsme na jeden vylézt už předtím, ale nevěděl jsem, že jsi se dostal už takhle daleko, tam jsme měli dobrou šanci založit tábor, teď máme poslední tři patrony na celé jezero.“
„Jen tři?!“
Víc nemáme, ale s tímhle světlem bych se měl minimálně se dvěma trefit. Chytni se mě, honem!“
Sklonil se ke svému téměř pokořenému společníkovi. Za nimi se znenáhla ozvalo vytí vlků hlasitěji a jasněji než předtím.
„Dostali se do otevřené krajiny, na jezeře budou do dvou minut,“ vykřikl. „Podej mi ruku Rode! Tady! Udržíš pušku?“
Narovnal se a zapotácel se pod vahou toho druhého, poté se poklusem vydal k vzdáleným modřínům. Každý sval v jeho mladém těle byl napnutý k prasknutí. Nebezpečí za jejich zády si uvědomoval jasněji než jeho bezmocné břemeno.
Tři minuty, pak ještě čtyři a potom…
Wabimu se v hlavě zjevil strašlivý obraz, který viděl jako dítě, obraz jiného dítěte rozcupovaného a roztrhaného těmito psanci ze severu a zachvěl se. Věděl, jaký bude jejich osud, pokud se netrefí se všemi zbývajícími střelami a pokud se nedostanou na okraj modřínů včas. V ten okamžik ho napadla ještě jedna možnost. Mohl by tu nechat zraněného společníka a sám si najít útočiště. Avšak tato myšlenka vyvolala na Wabiho tváři jen pochmurný úsměv. Nebylo to poprvé, co oba společně riskovali své životy, zrovna dnes za něj Roderick statečně bojoval a trpěl. Pokud by měli zemřít, tak zemřou společně. K tomuto se Wabi upnul a pevněji sevřel jeho paži. Byl se celkem jistý, že je čekala smrt. Mohli jim sice utéct, ale úkryt na stromě hlídaném nenasytnou smečkou vlků znamenal pouze pomalejší smrt umrznutím. Přesto, tam kde je život, tam je i naděje. Spěchal skrze sníh, poslouchal vlky za zády a stále více si uvědomoval, jak se jeho vlastní síly rychle blíží ke konci.
Část 3.
OdpovědětVymazatPustil jeho paži a v tu chvíli puška vypadla z chlapcových necitlivých prstů a spadla do sněhu. Když se oprostil od svého břemena, tak poprvé uviděl mrtvolnou bledost a téměř zavřené oči svého společníka. Jeho statečné srdce začala zaplňovat hrůza, když si klekl vedle malátné a mrtvě vypadající siluety. Pušku měl připravenou a planoucíma očima poměřoval vzdálenost mezi sinalým obličejem a přibližujícími se vlky. Už mohl rozeznat vlky, kteří jako mravenci opouštěli smrkový les. Přes deset z nich už skoro bylo na dostřel pušky. Wabi věděl, že aby zastavil všechny vzadu, tak se musí vypořádat s tímto předvojem. Nechal je přijít blíž, tak blízko až první z nich byli jen šedesát metrů daleko. Poté s hlasitým výkřikem vyskočil a nebojácně se rozeběhl proti nim.
1.část
OdpovědětVymazatMrazivá zima vládla kanadskou divočinou. Nad ní měsíc, rudý a pulzující, osvětloval rozsáhlou bílou prázdnotu noci třpytivou září. Bylo příliš pozdě na denní zvěř a příliš brzy na noční stvoření a její bloumání. Měsíc a tísíce hvězd osvětlovaly zamrzlé jezero jako jeviště velkého amfiteátru. Za touto scénou se tyčil smrkový les, černý a výhružný. Podél něj se táhly chlácholivé řady modřínů, dusíc se v sevření sněhu a ledu.
Velká sova vyletěla zpoza temnoty a zase zaletěla zpět. Poté lehce zahoukala, jako by mystická hodina ticha pro noční tvory ještě neodbila. Přestalo sněžit, a ani vánek neotřásl ledem pokrytými větvemi stromů. Přesto byla útrpná zima. Zima taková, že by člověk bez pohybu do hodiny umrznul.
Najednou ticho přerušil podivný, napínavý zvuk, jako silný povzdech, ale ne lidský. Zvuk, co rozproudí krev v žilách a přinutí prsty spočívající na pažbě pušky k cukání. Vycházel zpod šera modřínů. Poté nastalo ještě větší ticho, a sova, jako neslyšná sněhová vločka, se vydala přes zamrzlé jezero. Najednou se to ozvalo znovu. Člověk zběhlý v lesnictví by se ponořil do temnoty a naslouchal, pozoroval a přemýšlel, protože v tom zvuku by poznal divoký a napůl zdolaný tón muk a utrpení zraněného zvířete.
2. část
VymazatS tím výkřikem se vyčerpaný chlapec zhroutil na kolena, a když uslyšel mizivý výkřik odpovědi, dal se znovu na útěk přes jezero. Za dvě nebo tři minuty se vedle něj objevil Wabi.
"Zvládneš to, Rode?" křičel.
Zkusil odpovědět, ale místo toho zalapal po dechu. Poté přišel o zbytek svých sil a dříve, než ho stačil Wabi chytit, podruhé upadl do sněhu.
"Bojím se - že - ne - Wabi," zašeptal "Jsem - vyčerpaný -"
Mladý Indián upustil svou pušku, kleknul si vedle zraněného chlapce a opřel si jeho hlavu o vlastní ramena.
"Už je to jen kousek, Rode," naléhal. "Až budeme pryč z jezera, vylezeme na strom. Měli jsme to udělat už dříve, ale nevěděl jsem, že jsi byl tak daleko; a to byla naše nejlepší šance, teď nám zbývají jenom tři náboje na cestu přes jezero."
"Jenom tři!"
"To je vše, co máme, ale dvě bych měl za tohohle světla trefit. Tady, drž se mých ramen! Rychle!"
Sklonil se ke svému zmoženému společníkovi, když se nimi náhle ozval sbor vlků, jasněji a hlasitěji než kdy předtím.
"Dostali se z lesa a do dvou minut budou na jezeře!" zakřičel. "Podej mi ruce, Rode! Tady! Zvládneš udržet pušku?"
Narovnal se, zapotácel se pod Robovou vahou a poklusem vyrazil směrem ke vzdáleným modřínům. Cítil, jako by se každý měl sval v jeho silném a mladém těle každou chvíli přetrhnout. Stále více si byl vědom nebezpečí, které měli v zádech.
Tři minuty, další čtyři, a pak-
Najednou se Wabimu vybavila strašlivá vzpomínka. Jako malý totiž na vlastní oči viděl, jak tito psanci severu roztrhali dítě. Při vzpomínce na to se otřásl. Věděl přesně, co je čeká, pokud ty tři zbývající kulky netrefí, pokud se k modřínům nedostanou včas. Najednou mu v mysli problesknul poslední nápad, mohl opustit svého zraněnéo přítele a hledat bezpečí sám. Při té představě se musel ponuře usmát. Nebylo to totiž poprvé, co byli ti dva v ohrožení života, a ten den to byl právě Roderick, co za něj udatně bojoval a co trpěl. Jestli mají umřít, bude to společně. Wabi se rozhodl a ještě zpevnil stisk. Byl si docela jistý, že dnes je čeká smrt. Mohli by uniknout vlkům, ale úkryt na stromě, s tou nenasytnou smečkou dole, znamenal ještě bolestnější smrt mrazem. Dokud ale žili, pořád tu byla naděje, říkal si, jak spěchal sněhem, poslouchajíc vlky a cítíc stále jasněji a jasněji, jak se rychle blíží ke konci sbých sil.
3. část
VymazatUvolnil Robovy ruce, a jakmile to udělal, jeho puška vypadla z bezvládného sevření bílého chlapce do sněhu. Jakmile se zbavil svého břímě, poprvé uviděl mrtvolnou bledost a pokleslá víčka svého společníka. Jeho věrné srdce naplnila hrůza. Kleknul si vedle té bezvládné postavy, jeho planoucí oči těkali z bledé tváře na blížící se vlky, a zpět. Byl připraven střílet. Vlci, vycházející ze smrkového lesa, mu nyní připadali jak mravenci. Wabi věděl, že pokud má zastavit celou smečku, musí se nejdříve zaměřit na její čelo. Nechal je přiblížit se blíž a blíž, dokud nebyli přibližně dvě stě stop daleko. Potom s náhlým výkřikem vyskočil na nohy a rozeběhl se proti smečce.
Jakub Scharf
1. Část
OdpovědětVymazatV Kanadské divočině se uvelebila chladná zima. Nad ní vycházející měsíc, jako pulsující rudá koule, osvětloval rozsáhlé bílé ticho noci v třpytící se záři. Žádný zvuk by nenarušil klid této pustiny. Bylo příliš pozdě pro denní život, příliš brzy pro toulky a hlasy nočních tvorů. Jako jeviště velkého amfiteátru, leželo zamrzlé jezero odhalené ve svitu měsíce a miliardy hvězd. Za ním vzrůstal smrkový les, temný a zákeřný. Podél jeho krajů stály tiché zástupy modřínů, ohýbající se pod dusivým sevřením sněhu a ledu, uzavřený neproniknutelnou tmou.
Z té temnoty náhle vyletěla obrovská sněžná sova, vrátila se, a vzápětí se ozvalo první chvějící se zahoukání, jako by tajemná hodina ticha nočních tvorů ještě neskončila. Přestalo sněžit a vítr jen stěží rozdmýchal ledem pokryté větvičky stromů. Přesto byl krutý mráz – tak krutý, že kdyby člověk zůstal stát bez hnutí, umrzl by za méně než hodinu.
Najednou tichem proniknul zvuk, zvláštní, pronikavý zvuk jako hlasitý vzdech, ale ne lidský, zvuk, při kterém se zrychlí tep a prsty sevřou pušku. Ozval se ze tmy lesa. Poté se rozhostilo ještě hlubší ticho, a sova, neslyšně jako sněhová vločka, přelétla přes zamrzlé jezero. Pochvíli se ozval znovu, ale slabší než předtím. Zkušený lesník by se schoval hluboko do temnoty, poslouchal, přemýšlel, pozoroval, a ze zvuku by rozpoznal, že se jedná o zraněné a trpící zvíře v agónii.
Stecjuková
Oprava
VymazatV kanadské divočině panovala chladná zima. Nad ní vycházející měsíc jako pulsující rudá koule osvětloval rozsáhlé bílé ticho noci v třpytící se záři. Žádný zvuk nenarušil klid této pustiny. Bylo příliš pozdě pro denní život, příliš brzy pro toulky a hlasy nočních tvorů. Jako jeviště velkého amfiteátru, leželo zamrzlé jezero odhalené ve svitu měsíce a miliardy hvězd. Za ním stál smrkový les, temný a zákeřný. Podél jeho krajů stály tiché zástupy modřínů, ohýbající se pod dusivým sevřením sněhu a ledu, uzavřené neproniknutelné temnotě.
Z té temnoty náhle vyletěla obrovská sněžná sova, vrátila se, a vzápětí se ozvalo první rozechvělé zahoukání, jako by tajemná hodina ticha nočních tvorů ještě neskončila. Přestalo sněžit a vítr jen stěží rozhýbal ledem pokryté větvičky stromů. Přesto byl krutý mráz – tak krutý, že kdyby člověk stál bez hnutí, umrzl by za méně než hodinu.
Najednou ticho přerušil zvuk, zvláštní, pronikavý zvuk jako hlasitý vzdech, ale ne lidský, zvuk, při kterém se zrychlí tep a prsty sevřou pušku. Ozval se ze tmy lesa. Poté se rozhostilo ještě hlubší ticho, a sova, neslyšně jako sněhová vločka, přelétla přes zamrzlé jezero.Za chvíli se zvuk ozval znovu, ale slabší než předtím. Ten, kdo se vyzná v lese, by se schoval hluboko do temnoty, poslouchal, přemýšlel, pozoroval, a ze zvuku by rozpoznal, že se jedná o zraněné a trpící zvíře v agónii.
Stecjuková
2.Část
OdpovědětVymazatJakmile uslyšel to zvolání, postavil se vyčerpaný mladík s námahou opět na nohy, a s výkřikem, který slabě dolehl k uším indiána, se znovu rozběhl přes jezero. O dvě nebo tři minuty později byl Wabi u něho.
„Zvládneš to, Rode?“ křikl.
Ten druhý se pokusil odpovědět, ale nebylo to víc, než zalapání po dechu. Předtím, než ho Wabi mohl podepřít, ztratil svou zbývající sílu a opět padl do sněhu.
„Bojím se – nedokážu to – Wabi,“ zašeptal. „Jsem-zničený-„
Mladý Indián upustil svou pušku a klekl si ke zraněnému chlapci, podpíraje jeho hlavu o svá vlastní těžká ramena.
„Ještě kousek, Rode“ naléhal.
„Zvládneme to a dostaneme se na strom. Měli jsme použít ten strom předtím, nevěděl jsem, že už jsi tak daleko, a také tam byla možnost utáboření, mohli jsme zde přečkat se třemi náboji.“
„Jenom třemi!“
Ano, ale v tomhle světle bych zasáhl nejméně dva. Pojď, chyť mne za ramena! Rychle!“
Sklonil se ke svému vyčerpanému kamarádovi. Za nimi se ozvalo vlčí vytí, hlasitější a zřetelnější než předtím.
„Za dvě minuty jsou tady.“ zvolal. Podej mi ruce, Rode! Tady! Můžeš nést zbraň?“
Narovnal se, zavrávoral nad tíhou druhého, a poklusem se vydal ke vzdáleným stromům. Každičký sval v jeho silném mladém těle byl napnutý k prasknutí. Ještě více, než jeho bezmocná zátěž, si uvědomoval nebezpečí za jejich zády.
Ještě tři, čtyři minuty a pak-
Hrozivý obraz vyvstal ve Wabiho mysli, obraz, který s sebou nesl od dětství. Dítě, roztrhané a rozdrcené přímo před ním, těmi psanci ze Severu, otřásl se. Nevyužije-li těch tří zbývajících kulek správně, jestli nestihne doběhnout k lesu včas, věděl jaký osud je čeká. V tom mu proběhla hlavou myšlenka. Může zde nechat svého raněného kamaráda a schovat se do bezpečí. Tohle udělat nemohl. Není to poprvé, co tihle dva riskovali život společně , a ten den Roderick bojoval statečně na obranu svého kamaráda a doplatil na to. Jestli umřou, tak společně. Rozhodl se, a sevřel kamarádovi paže silněji . Byl si zcela jistý, že smrt nemine ani jednoho.
Možná uniknou vlkům, ale úkryt stromu, se smečkou pod ním, znamenal bolestivější smrt mrazem. Ale pokud stále žijí, mají naději. Wabi se prodíral sněhem, s vlky za zády, a s každým okamžikem cítil, jak mu ubývají síly.
Stecjuková
Oprava
VymazatJakmile uslyšel to zvolání, postavil se vyčerpaný mladík s námahou opět na nohy, a s výkřikem, který slabě dolehl k uším indiána, se znovu rozběhl přes jezero. O dvě nebo tři minuty později byl Wabi u něho.
„Zvládneš to, Rode?“ křikl.
Ten druhý se pokusil odpovědět, ale jen steží zalapal po dechu. Než ho Wabi mohl podepřít, ztratil poslední zbytky sil a opět padl do sněhu.
„Bojím se – nedokážu to – Wabi,“ zašeptal. „Jsem-zničený-„
Mladý Indián upustil svou pušku a klekl si ke zraněnému chlapci, podpíraje jeho hlavu o svá vlastní těžká ramena.
„Ještě kousek, Rode“ naléhal.
„Zvládneme to a dostaneme se na strom. Měli jsme použít ten strom předtím, nevěděl jsem, že jsi na tom tak špatně, byla to naše poslední šance, už mám jednom tři náboje!
„Jenom tři!“
Ano, ale v tomhle světle počítám se dvěmi. Pojď, chyť mne za ramena! Rychle!“
Sklonil se ke svému vyčerpanému příteli. Za nimi se ozvalo vlčí vytí, hlasitější a zřetelnější než předtím.
„Za dvě minuty jsou tady.“ zvolal. Podej mi ruce, Rode! Tady! Můžeš nést pušku?“
Narovnal se, zavrávoral nad tíhou druhého, a poklusem se vydal ke vzdáleným stromům. Každičký sval v jeho silném mladém těle byl napnutý k prasknutí. Ještě více než svého břemena, si uvědomoval blížící se nebezpečí.
Ještě tři, čtyři minuty a pak-
Hrozivý obraz vyvstal ve Wabiho mysli, obraz, který s sebou nesl od dětství. Dítě, roztrhané a rozcupované přímo před ním, těmi psanci ze Severu, otřásl se. Věděl jaký osud je čeká, když nedoběhnou k lesu včas a nepoužije zbývajicí kůlky správně. Najednou mu probleskla hlavou myšlenka. Může tady nechat svého raněného přítele a ukrýt se do bezpěčí. Tohle udělat nemohl. Nebylo to poprvé, co společně riskovali život, a ten den Roderick bojoval statečně na obranu svého přítele a doplatil na to. Jestli umřou, tak společně. Rozhodl se, a sevřel příteli paže silněji. Byl si zcela jistý, že smrt nemine ani jednoho.
Možná uniknou vlkům, ale úkryt na stromě, se smečkou pod ním, znamenal pomalejší smrt mrazem. Ale pokud stále žijí, mají naději. Wabi se prodíral sněhem, s vlky za zády, a každým okamžikem cítil, jak mu ubývají síly.
Stecjuková
3. Část
OdpovědětVymazatUvolnil se ze sevření, ale jakmile to udělal, vypadla jeho puška z ruky bezmocného chlapce a zabořila se do sněhu . Jakmile si oddychnul, poprvé zahlédl smrtelnou bledost a částečně zavřené oči svého kamaráda. S novým hrůzným zjištěním poklekl vedle těla, které leželo bez života, jeho planoucí oči přeskakují z příšerně tváře na blížící se vlky, pušku připravenou v ruce. Nyní bylo zřetelně vidět jak se rojí ze smrkového lesa jako mravenci. Tucet z nich již bylo na dostřel. Wabi věděl, že musí zasáhnout vůdce, jestli chce zastavit ostatní. Dovolil jim přiblížit se blíž a blíž, až první z nich byl ani 200 stop daleko. Poté, se Indian postavil na nohy a s výkřikem nebojácně rozběhl proti nim.
Stecjuková
Oprava
VymazatUvolnil se ze sevřených pažích, ale jakmile to udělal, vypadla puška z ruky bezmocného chlapce a zabořila se do sněhu. Jakmile se zbavil svého břemene, poprvé zahlédl smrtelnou bledost a částečně zavřené oči svého přítele. S novým hrůzným zjištěním poklekl vedle těla, které leželo bez života, jeho planoucí oči těkaly z bledé tváře na blížící se vlky, pušku připravenou v ruce. Nyní bylo zřetelně vidět jak se rojí ze smrkového lesa jako mravenci. Tucet z nich již bylo na dostřel. Wabi věděl, že musí zasáhnout vůdce, jestli chce zastavit ostatní. Dovolil jim přiblížit se blíž a blíž, až první z nich byl ani ne dvě stě stop daleko. Poté se Indian postavil na nohy a s výkřikem se nebojácně rozběhl proti nim.
Stecjuková
Studená zima padla na Kanadskou divočinu. Nad ní vycházel měsíc a jako červená pulsující koule osvětloval nesmírné ticho noci ve třpitivé záři. Žádný zvuk nenarušil klid této pustiny. Bylo příliš pozdě na denní život, příliš brzy na noční toulky a hlasy nočních tvorů. Jako pódium velkého amfiteátru se rozprostírá ledové jezero ozářené světlem měsíce a milionů hvězd. Za ním rozkvétal smrkový les, černý a hrozivý. Na jeho bližších okrajích stály tiché zdi modřínů, skloněné v dusivém sevření sněhu a ledu, uvězněny neproniknutelnou tmou.
OdpovědětVymazatVelká bílá sova vylétla z tohoto okraje temnoty a zase zpět, a její první roztřesené zahoukání přišlo tiše, jako kdyby pro noční obyvatele mystická hodina ticha dosud neproběhla. Denní sníh zmizel, vánek stěží pohladil sněhem pokryté větve stromů. I přes to byla krutá zima-taková zima, že muž, který by zůstal bez pohybu, by do hodiny umrzl k smrti.
Najednou bylo ticho přerušeno, podivný, vzrušující zvuk, jako velké povzdechnutí, ale ne lidské-zvuk díky kterému se vám zrychlí krevní oběh a prsty na pažbě se začnou cukat. Přišlo to z temnoty modřínů. Poté zavládlo hlubší ticho než předtím a sova, jako nehlučná sněhová vločka, vyklouzla nad ledovým jezerem. Po pár chvílích to přišlo znovu, slaběji než předtím. Člověk znalý lesa by se plížil hlouběji do krajní temnoty, poslouchal by, přemýšlel by a pozoroval; protože v tomto zvuku by slyšel divokost, zpola správný tón trpějícího zraněného zvířete a bolest.
========================
Při tomto pokřiku se vyčerpaný chlapec ve sněhu vyhrabal na nohy a s odpovědí na výkřik, která se sotva donesla k uším Indiána, pokračoval ve svém letu přes jezero. Po dvou nebo třech minutách se vedle něj objevil Wabi.
"Zvládneš to Rode?" naříkal.
Druhý se pokusil odpovědět, ale nevyšlo z něj nic než povzdech. Než mu stihl Wabi pomoci ztratil veškerou zbývající sílu a již podruhé spadl do sněhu.
"Obávám se-já-to nedokážu-Wabi," zašeptal. "Jsem-vyčerpaný-"
Mladý Indián zahodil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, opírajíc jeho hlavu proti jeho vlastním zvednutým ramenům.
"Už je to jenom kousek Rode" naléhal. "Zvládneme to a vylezeme na strom. Měli jsme vylézt na strom už předtím, ale netušil jsem, že jsi tak daleko; a byla tam dobrá příležitost se utábořit, se zbývajícími třemi náboji.
"Jenom tři?!"
"To je všechno, ale v tomhle světle bych počítal spíš dva. Chytni se mě za ramena! Rychle!"
Sklonil se před svým zraněným přítelem. Zezadu bylo najednou slyšet vytí vlků, hlasitěji a zřetelněji než předtím.
"Jsou v otevřené krajině a budou na jezeře do dvou minut," zakřičel. "Podej mi ruce Rode! No tak! Udržíš zbraň?"
Potácivě se narovnal pod vahou druhého a vydal se k dalekým modřínům. Každý sval v jeho silném mladém těle napnutý k prasknutí. Daleko více než jeho nemohoucí břemeno si uvědomoval nebezpečí za jejich zády.
Tři minuty, potom další čtyři a potom-
Wabimu se vybavila hrozivá vzpomínka, vzpomínka kterou měl z dětství, jiné dítě, roztrhané a rozsápané přímo před jeho očima těmi psanci ze severu, zatřásl se. Věděl jaký bude jejich osud pokud správně navyužijí ty tři zbývající náboje a pokud nedoběhnou k modřínům včas. Hlavou mu proběhla myšlenka poslední možnosti. Mohl by pustit svého zraněného přitele a utéct do bezpečí. Ale byla to myšlenka, při které se Wabi jen pochmurně usmál. Tohle nebylo poprvé kdy spolu riskovali své životy, tentokrát ho Roderick statečně ochránil a sám na to bohužel doplatil. Pokud zemřou, bude to bok po boku. Wabi se takto rozhodl a sevřel kamarádovy ruce pevněji. Byl přesvědčen, že je oba čeká smrt. Možná utečou vlkům, ale bezpečí stromu se smečkou číhající pod ním znamenalo pouze více bolestivou smrt umrznutím. Naděje umírá poslední. Prodíral se závějemi, poslouchal zda jsou vlci už blízko za nimi a každou chvíli cítil jak ho pomalu opouštějí síly.
Jan Gärtner
Uvolnil jeho ruce a jak to udělal puška vypadla z bezmocného sevření bílého chlapce a zaryla se do sněhu. Když se zbavil svého břemene poprvé uviděl smrtelně bledou barvu a přivřené oči svého společníka. S hrůzou, která ho pomalu naplňovala, si klekl vedle těla bezvládně ležícího těla bez života. Jeho planoucí zrak přeskakoval mezi bledou tváří a blížícími se vlky, pušku připravenou v rukách. Teď mohl konečně rozeznat vlky, kteří se rojili ze smrkového lesa jako mravenci. Tucet z nich už bylo skoro na dostřel. Wabi věděl, že se musí vypořádat s vlky v čele smečky aby ji celou zastavil a získal čas. Dovolil jim jít blíž a blíž, až byli první z nich necelých dvě stě stop daleko. Poté Indián s nečekaným výkřikem vyskočil na nohy a nebojácně se jim rozeběhl vstříc.
OdpovědětVymazatJan Gärtner
Hluboko v kanadské divočině se uvelebila mrazivá zima. Nad ní se jako rudá pulzující koule vznášel měsíc, osvětlující třpitivou září rozsáhlé bílé ticho noci. Ani pípnutí neprolomilo klid této pustiny. Bylo příliš pozdě pro denní bytosti a příliš brzy pro potulování a ohlasy nočních tvorů. Jako jeviště velkého amfiteátru, zamrzlé jezero stálo odhalené ve světle měsíce a miliard hvězd. Za ním se tyčil smrkový les, tmavý a nehostinný. Podél jeho kraje stály v neproniknutelné tmě nehybné zástupy modřínů, ohýbající se pod dusivým sevřením sněhu a ledu.
OdpovědětVymazatVelká bílá sova se vynořila z okraje této temnoty,poté se zase vrátila zpět a nato se chabě ozvalo její první zahoukání, jako kdyby ta čarovná hodina ticha ještě pro noční bytosti neuplynula. Denní sněžení již skončilo a jen lehký výdech vzduchu hýbal se zledovatělými větvemi stromů.
Přesto tu byl krutý mráz v němž by nehybný člověk umrzl během chvíle.
Najednou ticho prolomil podivný, kvíliví zvuk, znějící jako velký povzdech, ne lidský - zvuk, který člověku zrychlí tep a vynutí škubnutí prstu na pažbě pušky. Vycházelo to z temnoty okolo modřínů. Hned poté se rozprostřelo ticho hlubší, než předtím a ta sova, jako bezhlučná sněhová vločka, přeletěla přes zamrzlé jezero. Po chvíli se ten zvuk ozval znova, ale slaběji. Zkušený zálesák by se odplížil hlouběji do temné opony, naslouchal,podivoval se, a pozoroval; neboť by ve zvuku rozpoznal divoké a téměr rezignované knučení zraněného zvířete plné utrpnení a agónie.
_____________________________________________________________________________
Jakmile uslyšel to zvolání, vyčerpaný chlapec se s těžkostí postavil a s vlastním výkřikem, který se k indiánovi donesl jen chabě, se znovu pustil do útěku přes jezero. Po několika minutách k němu Wabi přiběhl.
"Zvládneš to, Rode?" Zakřičel.
Chlapec se pokusil odpovědět, ale podařilo se mu pouze zalapat po dechu. Dříve, než mu Wabi stihl pomoci, se veškerá jeho zbývající síla vytratila a podruhé upadl do sněhu.
"Bojím se- že -to nezvládnu - Wabi," Zašeptal. "Jsem- vyčerpaný -"
Mladý indián upustil svojí pušku a kleknul si vedle zraněného chlapce, podpíraje jeho hlavu o vlastní těžknoucí ramena.
"Je to jen o kousek dál, Rode," Naléhal. "Dokážeme to, dostaneme se na strom. Měli jsme vyšplhat na strom už předtím, ale nevěděl jsem, že už jsi tak vyčerpaný, byla tu dobrá šance, že bychom se dostali až do tábora s třemi zbývajícími patronami přesunem po zamrzlém jezeře."
"Jenom tři!"
"To je vše, ale myslím, že v tomhle světle dokážu využít tak dvě. Pojď, chytni se mě za ramena! Rychle!"
Shrbil se před svého vyčerpaného kamaráda. Na jednou se však za nimi ozval chór vlků, hlasitější a jasnější než předtím.
"Vyrazili přes otevřenou krajinu, takhle budou na jezeře během dvou minut," Vykřiknl. "Nastav mi tvé ruce, Rode! Takhle! Dokážeš udržet pušku?"
Wabi se narovnal, zavrávoral pod tíhou svého společníka a klusem vyrazil k vzdáleným modřínům. Každý sval v jeho mladém, silném těle byl napjatý jak jen to bylo možné. Byl si velmi dobře vědom nebezpečí, jaké se za jejich zády vyskytuje.
Tři, čtyři minuty později a potom -
Libor Klasna
Tento komentář byl odstraněn autorem.
VymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
VymazatHrozivá scéna se Wabimu vybavila v paměti, scéna, již v sobě nosí od dětství,
Vymazato jiném chlapci, roztrhaném a znetvořeném přímo před ním těmi psanci ze severu
a otřásl se. Pokud nevyužije ty tři zbývající náboje přesně a pokud se
nedostanou k těm modřínům včas, věděl, jaký bude jejich osud. V tom se mu v
mysli zablýskla poslední možnost. Mohl by upustit svého zraněného společníka a
najív bezpečí jen pro sebe. Nad touhle myšlenkou se však pouze pochmurně
pousmál. Tohle nebylo poprvé, kdy společně riskovali své životy a v ten den to
byl Roderick, kdo statečně bojoval pro něj a byl to také on, kdo za to trpěl.
Pokud mají zemřít, zemřou bok po boku. S touto myšlenkou se Wabi rozhodl a
pevněji uchopil ruce svého společníka. Byl si téměř jistý, že oba zemřou.
I kdyby vlkům utekli, tak útočiště v koruně stromu, jež by ze zdola nenasytná
smečka hlídala, by znamenalo pouze méně bolestivý konec mrazem. I tak, zatímco
jsou naživu, naděje tu stále je a s tím spěchal dále skrze sníh, naslouchající
zvukům vlků za ním a každou minutou stále více cítil, že jeho vlastní síly
mu velmi rychle docházely.
______________________________________________________________
Uvolnil kamarádovi ruce, a jakmile to udělal, z necitelného stisku bílého
chlapce vypadla puška a zabořila se do sněhu. Jak se zbavoval své zátěže,
poprvé si všimnul posmrtného zabarvení a částečně zavřených očí svého
společníka. Hrůza naplnila jeho věrné srdce, poklekl k jeho tělu, jež leželo
tak bezvládně a bez života a s připravenou puškou v rukách jeho zářící oči
pravidelně kmitaly mezi bledou tváří a blížícími se vlky . Nyní dokázal rozeznat vlky, kteří se jako mravenci blížili ze smrkového lesa.Tucet z nich byl téměř v dostřelu pušky. Wabi věděl, že se bude muset postarat o tento předvoj celé smečky, pokud má zastavit ostatní. .Nechal je se
přiblížit blíž a blíž, až první byli vzdálení sotva šedesát metrů. Ihned poté indián s překvapivým výkřikem vyskočil na na nohy a nebojácně se proti nim rozběhl.
Jan Gärtner
OdpovědětVymazatTuhá zima padla na kanadskou divočinu. Nad ní vycházel měsíc a jako červená pulsující koule osvětloval nesmírné ticho noci ve třpitivé záři. Žádný zvuk nenarušil klid této pustiny. Bylo příliš pozdě na denní život, příliš brzy na noční toulky a hlasy nočních tvorů. Jako pódium velkého amfiteátru se rozprostíralo ledové jezero ozářené světlem měsíce a milionů hvězd. Za ním se tyčil smrkový les, černý a hrozivý. Na jeho bližších okrajích stály tiché zdi modřínů, skloněné v dusivém sevření sněhu a ledu, uvězněny neproniknutelnou tmou.
Velká bílá sova vylétla z tohoto okraje temnoty a zase zmizela, a její první slabé zahoukání přišlo tiše, jako kdyby pro noční obyvatele mystická hodina ticha dosud neuplynula. Přestalo sněžit, vánek stěží pohladil sněhem pokryté větve stromů. I přes to byla krutá zima-taková zima, že člověk, který by zůstal bez pohybu, by do hodiny umrzl k smrti.
Najednou bylo ticho přerušeno, zvláštní pronikavý zvuk, jako velké povzdechnutí, ale ne lidský- zvuk při kterém se zrychlí krevní oběh a prsty pevně sevřou pažbu se začnou. Přišlo to z temnoty modřínů. Poté zavládlo hlubší ticho než předtím a sova, jako nehlučná sněhová vločka, přelétla nad ledovým jezerem. Po pár chvílích to přišlo znovu, slaběji než předtím. Člověk znalý lesa by se plížil hlouběji do temnoty, poslouchal by, přemýšlel a pozoroval; protože v tomto zvuku by slyšel divoké zraněné zvíře trpící v agónii.
========================
Při tomto pokřiku se vyčerpaný chlapec ve sněhu vyhrabal na nohy, vykřikl odpověď, která se sotva donesla k uším Indiána a pokračoval ve svém útěku přes jezero. Po dvou nebo třech minutách se vedle něj objevil Wabi.
"Zvládneš to Rode?" vykřikl.
Druhý se pokusil odpovědět, ale nevyšlo z něj nic než povzdech. Než mu stihl Wabi pomoci, ztratil veškerou zbývající sílu a znovu spadl do sněhu.
"Obávám se-já-to nedokážu-Wabi," zašeptal. "Jsem-vyčerpaný-"
Mladý Indián zahodil svou pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a opřel si jeho hlavu o rameno.
"Už je to jenom kousek Rode,“ naléhal. "Zvládneme to a vylezeme na strom. Měli jsme vylézt na strom už předtím, ale netušil jsem, že jsi tak vyčerpaný; a měli jsme ještě šanci se vrátit do tábora, pořád mám tři náboje.
“Jenom tři!“
"To je všechno, ale v tomhle světle bych počítal spíš dva. Chytni se mě za ramena! Rychle!"
Sklonil se před svým zraněným přítelem. Zezadu bylo najednou slyšet vytí vlků, hlasitěji a zřetelněji než předtím.
"Jsou v otevřené krajině a budou na jezeře do dvou minut," zakřičel. "Podej mi ruce Rode! No tak! Udržíš pušku?"
Potácivě se narovnal pod vahou druhého a vydal se k dalekým modřínům. Každý sval v jeho silném mladém těle byl napnutý k prasknutí. Daleko více než jeho společník břemeno si uvědomoval nebezpečí za jejich zády.
Tři minuty, další čtyři a potom-
Wabimu se vybavil před očima obraz,který si pamatoval z dětství, jiné dítě, roztrhané a rozsápané přímo před jeho očima těmi psanci severu, zatřásl se. Věděl jaký osud je čeká jestli správně nevyužijí ty tři zbývající náboje a pokud nedoběhnou k modřínům včas. Hlavou mu probleskla myšlenka. Mohl by pustit svého zraněného přítele a utéct do bezpečí. Ale byla to myšlenka, při které se Wabi jen pochmurně usmál. Tohle nebylo poprvé, kdy spolu riskovali své životy, tentokrát ho Roderick statečně ochránil a sám na to bohužel doplatil. Pokud zemřou, bude to bok po boku. Wabi se takto rozhodl a sevřel kamarádovy ruce pevněji. Byl přesvědčen, že je oba čeká smrt. Možná utečou vlkům, ale bezpečí stromu se smečkou číhající pod ním znamenalo pouze bolestivější smrt umrznutím. Naděje umírá poslední. Prodíral se závějemi, poslouchal zda jsou vlci už blízko za nimi a každým okamžikem cítil jak ho pomalu opouštějí síly.
Jan Gärtner
OdpovědětVymazatUvolnil jeho ruce a jak to udělal, puška vypadla z bezmocného sevření bílého chlapce a zaryla se do sněhu. Když společníka položil na zem, uviděl smrtelně bledou tvář a přivřené oči svého společníka. S hrůzou, která ho pomalu naplňovala, si klekl vedle nehybného těla. Jeho planoucí zrak přeskakoval mezi bledou tváří a blížícími se vlky, pušku připravenou v rukách. Teď mohl konečně rozeznat vlky, kteří se rojili ze smrkového lesa jako mravenci. Tucet z nich už bylo skoro na dostřel. Wabi věděl, že se musí vypořádat s vlky v čele smečky, aby ji celou zastavil a získal čas. Dovolil jim jít blíž a blíž, až byli první z nich necelých dvě stě stop daleko. Poté Indián s nečekaným výkřikem vyskočil na nohy a nebojácně se jim rozeběhl vstříc.
Černý Jiří PART 1
OdpovědětVymazatMrazivá zima se rozprostírala hluboko v kanadské divočině. Nad ní zářil měsíc jako velká červená pulzující koule, rozpalující rozsáhlé bílé ticho noci do oslepující záře. Ani hlásek nepřerušil klid této pustiny. Bylo již příliš pozdě pro denní živočichy, a příliš brzy pro toulky nočních bytostí. Jako pódium obrovského hlediště se zjevilo zamrzlé jezero pod paprsky měsíce a nekonečným počtem hvězd. Za ním se táhl temný a hrůzu nahánějící les. Podél jeho okrajů se tiše stála stěna modřínů, sehnutých pod tíhou sevření sněhu a ledu.
Z této tmavé kulisy najednou vylétla velká sněžná sova, ale opět v ní zmizela. Její tlumené houkání jakoby hlásilo, že se blíží konec oné tajuplné hodiny ticha. Přestalo sněžit a sotva znatelný vánek rozhýbal vrcholky stromů, obalené ledem. Byl mráz, velmi krutý mráz. Pokud člověk v takovém mrazu zůstane stát na místě, ani ne do hodiny zmrzne. Ticho divočiny, které opět nastalo, bylo znenadání přerušeno pronikavým skřekem. Při jeho poslechu by se člověku nepochybně zrychlil tep a jeho prsty by určitě pevněji sevřely pažbu pušky. Šlo to z šerého stínu tmavých modřínů. Ihned však zase zavládlo hluboké ticho a sova, vznášející se tiše nad zemi jako sněhová vločka, odlétala přes zamrzlé jezero. Za nějakou chvíli se zvuk opakoval, ale už nebyl tak děsivý. Zkušený zálesák by mu rozuměl a tiše, opatrně by se k němu plížil. Onen skřek určitě patřil raněnému zvířeti, které poznamenal smrtelný zápas.
Chlapce volání povzbudilo. Vrávoravě se postavil na nohy a odpověděl Indiánovi slabším zvoláním, které k jeho uším sotva doléhlo. Znovu se pustil do útěku přes jezero. Dvě nebo tři minuty později k němu přiběhl Wabi.
„Rode, zvládneš to?“ zvolal.
Chlapec se pokusil odpovědět, ale sotva se zmohl na víc jak zalapání po dechu. Než ho Wabi stačil podepřít, ztratil veškerou zbývající sílu a napodruhé celý upadl do sněhu.
„Bojím se, - Já – Wabi, nezvládnu to.“ Zašeptal. „Už nemůžu“.
Mladý Indián položil pušku na zem a klekl si u raněného chlapce. Jeho hlavu podepřel svými těžknoucími rameny.
„Už je to jenom kousek, Rode“. Naléhal. „Zvládneme to a vylezem si na strom. Měli jsme vylézt na jeden už předtím, ale netušil jsem, že už jsi tak moc na konci sil. A přitom to byla dobrá příležitost jak založit tábor, se třemi náboji na pokrytí jezera.“
„Se třemi?“
„To jsou všechny. Ale mně za světla stačí dvě. Tady, chyť se mě za ramena. Dělej!“
Sklonil se ke svému zmoženému druhovi, když v tu se přes jezero náhle ozval sbor vlků, ještě hlasitější než kdy předtím.
„Dostali se z lesa a do dvou minut jsou na jezeře!“ zakřičel. „Dej mi ruku, Rode! Tady! Zvládneš udržet pušku?“
Černý Jiří
VymazatNarovnal se, trochu se zapotácel pod Rodovo vahou a poklusem si to razil směrem ke vzdáleným modřínům. Cítil, jakoby se úplně každý sval v jeho těle měl přetrhnout. Stále více si byl vědom nebezpečí, které měli za zády.
Tři minuty, další čtyři, a pak –
Wabimu se vybavila strašlivá vzpomínka z dětství. Vzpomínka na dítě. Jak je přímo před jeho očima roztrháno na kusy těmito psanci ze Severu. Otřásl se. Věděl, jaký osud oba z nich potká, pokud nedoběhnou k lesu včas a promarní všechny tři zbylé náboje. Najednou mu proběhla hlavou myšlenka. Mohl by ho tu nechat. Mohl by tu nechat svého zraněného přítele a ukrýt se do bezpečí. Ne, to nemohl udělat. Nebylo to poprvé, co spolu riskovali život a ten den Rederick bojoval statečně za obranu svého přítele. A doplatil na to. Jestli umřou, tak jedině společně. Tak se Wabi rozhodl a pevněji stiskl ruce svého druha. Byl si zcela jistý, že se utkají smrti tváří v tvář.
Možná uniknou vlkům, ale na stromě, se smečkou pod nimi, by je pomalu dostihl mráz. Ale pokud stále žijí, mají naději. Wabi se prodíral sněhem, s vlky za zády, a každým okamžikem cítil, jak mu ubývají síly.
Uvolnil jeho ruce a jak to udělal, puška vypadla z chlapcovo sevření do sněhu. Když se tohoto břemene zbavil, poprvé uviděl smrtelně bledou barvu a přivřené oči svého společníka. S hrůzou, která ho pohlcovala si klekl vedle bezvládně ležícího těla. Planoucím zrakem přeskakoval mezi onou bledou tváří a blížícími se vlky. Pušku měl připravenou. Teď vlky, rojící e ze smrkového lesa jako mravenci, mohl konečně rozehnat. Tucet z nich měl na dostřel. Wabi věděl, že jako první se musí vypořádat s těmi v čele smečky, aby ji celou zastavil a získal tím čas. Dovolil jim se dostat blíž a blíž až byli necelých dvě stě stop od něho. Poté se jim Indián s náhlým výkřikem nebojácně rozeběhl vstříc.
Byla tuhá zima hluboko v Kanadské divočině. Přez ní, vycházel měsíc jako červená tepající koule, ozařující svojí třpitivou září bílé ticho noci široko daleko. Ani hlásek nenarušil klid této prázdnoty. Bylo moc pozdě pro denní život, moc brzi pro toulání nocí a hlasy nočních bytostí. Jako pódium velkého amfiteátru zmražené jezero leželo odhalené ve světle měsíce a miliardy hvězd. Za ním se tyčil smrkový les, černý a odpudivý. Na jeho okrajích stály zdi modřínů, poddávající se dusivým návalům sněhu a ledu, uvězněny nepropustnou tmou.
OdpovědětVymazatObrovská bílá sova vyletěla z tohoto temného kruhu, znovu zpět, a její první jemné trylkující houkání přišlo zlehka, skoro jako by ta mýtická hodina ticha předcházející dobu nočního života ještě neuběhla. Pro dnešek již přestalo sněžit, slabý vánek stěží pohnul zasněženými větvemi stromů. A přez to, mráz byl takový, že by bezhybný muž do hodiny umrzl.
Ticho bylo znenadání narušeno, podivný, strhující zvuk, jako hlasitý povzdech, ale ne lidský-zvuk který by člověku zrychlil tep a roztřásl prsty na pažbě pušky. Přišel ze stínu modřínů. Posléze zavládlo ticho mnohem hlubší než to předtím, a sova, jako tichá vločka, vzlétla nad zamrzlé jezero. Po pár momentech se zvuk navrátil, slabší než předtím. Člověk znalý lesnictví by vkročil hlouběji do tohoto kruhu temnoty, a sledoval; jelikož zvuk který rozpoznal v této divočině, patří raněnému zvířeti, jeho utrpení a agónii.
Po zaznění tohoto signálu se vysílený chlapec ze sněhu opět zvedl na nohy, a jako odpověď, zahoukal zpět na Indiány, ke kterým tato zpráva jen tak tak dorazila. Pak se znovu rozeběhl po jezeře. Za dvě nebo tři minuty, Wabi ho dohnal.
Vymazat“Zvládneš to, Rode?” zakřičel.
Pokusil se odpovědět, ale jeho odpověď byla stěží vzdechem. Než ho Wabi stihl podepřít, ztratil tu sílu co mu zbývala a podruhé spadl do sněhu.
“Obávám se - že - to nedokážu - Wabi,” zašeptal. “Jsem - v háji -”
Mladý indián upustil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, a podepřel si jeho hlavu o svá silná ramena.
“Už je to jen kousek, Rode,” přemlouval. “To zvládneme, najdeme strom. Měli jsme najít strom už tam ale nevěděl jsem jak na tom jsi; byla tam dobrá šance se utábořit, se třemi náboji na jezero.”
“Jen tři!”
“Jen tři, ale měl bych být schopný se se dvěma trefit, s tímhle světlem. Vezmi mě za ramena! Rychle!”
Vstal, a vypadal jako hora oproti svému zraněnému společníkovi. Najednou za nimi zazněl chorál vlků, hlasitější a jasnější než předtím.
“Už vyběhli, střetneme se s nimi na jezeře do dvou minut,” křičel. “Dej mi své ruce, Rode! Tak! Můžeš nést tu pušku?”
Narovnal se, podlamující se pod vahou toho druhého, vyrazil poklusem směrem ke vzdáleným modřínům. Každý sval v jeho mladém, silném těle se napínal k prasknutí. Ještě více než jeho břímě, mu dělal starosti problém za jejich zády.
Tři minuty, čtyři minuty, a pak -
Strašlivý obraz se objevil ve Wabiho mozku, obraz který si nesl z jeho mládí, jiného chlapce, roztrhaného a umučeného před jeho vlastním zrakem těmi psanci ze severu, a zamrazilo mu. Pokud těmi třemi kulkami nestrefí cíl, pokud nedosáhnou těch modřínů včas, věděl jaký by byl jejich osud. Prolítla mu hlavou jedna poslední možná záchrana. Mohl by opustit svého zraněného společníka a najít bezpečí sám. Ale byla to myšlenka která Wabimu přinesla na tvář pochmurný úsměv. Tohle nebylo poprvé kdy spolu riskovali život, a v ten samý den Roderick pro něj statečně bojoval, a on byl ten co trpěl. Pokud umřou, tak to bude společně. Tak se Wabi rozhodl a uchopil jeho paže silněji. Byl si celkem jistý že oba čelí smrti. Mohli by utéct vlkům, ale myšlenka útočiště v koruně stromu, s vlčí stráží pod nimi, znamenal jen méně bolestivý konec mrazem. Stále, kde je život tam je naděje, a pospíchal dále skrz sníh, zatím co poslouchal vlky za ním a s každým momentem se cítil více a více že jeho síla a výdrž rychle mířily ke konci.
Pustil Rodovi paže, v ten moment puška vyklouzla z jeho slabého úchopu, a zabořila se do sněhu. Jak se zbavil svého břemena, poprvé uviděl mrtvolný výraz a klimbající oči svého společníka. S čerstvými obavami které naplňovaly jeho srdce, klekl si k té bezvládné siluetě, jeho zapálené oči střídali pohled na utrápenou tvář a blížící se vlky, v ruce připravenou zbraň. Mohl už rozpoznat vlky vybíhající z modřínového lesa jako skupinku mravenců. Tak dvanáct jich bylo na dostřel. Wabi věděl že se musí nejdřív vypořádat s tímto předvojem aby zastavil zbytek smečky. Nechal je přijít blíže a blíže, dokud první z nich byli tak dvě stě stop daleko. Pak, z ničeho nic, ten Indián vstal a vyběhl nebojácně k nim.
Vymazat(Šebek)
Vymazat
OdpovědětVymazatKrutá zima se usadila v kanadské divočině. Stoupající měsíc, jako rudá pulsující koule, osvětloval ohromné bílé ticho noci třpytivou září. Žádný zvuk neprolomil poklid ako scéna velkého amfiteátru se jevilo zamrzlé jezero ve světle měsíce a tisíců hvězd. Za ním se tyčil jehličnatý les, temný a zlověstný. Podél jeho okrajů stály mlčící stěny modřínu, sklánějící se pod rdousícím sevření sněhu a ledu uzavřené v neproniknutelném šeru.
Ohromná bílá sova vyletěla z lemu této prázdnoty, a pak opět zmizela, vzápětí se slabě ozvalo rozechvělé zahoukání jakoby tajemná hodina ticha
nočních tvorů dosud nepominula. Přestalo sněžit, a ani vánek neotřásl ledem pokrytými větvemi stromů. Přesto byla krutá zima – tak krutá, že nehybný člověk by umrzl během jediné hodiny.
Najednou ticho proťal zvláštní pronikavý zvuk jako hlasitý vzdech, nikoli lidský, zvuk který dokázal rozproudit krev a škubnout prsty na spoušti. Ozval se z temnoty modřínů. Poté nastalo ještě hlubší ticho než předtím, a sova jako tichá sněhová vločka přeletěla přes zamrzlé jezero. Po chvíli se zvuk ozval znovu, slaběji než předtím. Zkušený lesník by skrčil hlouběji do okraje temnoty, naslouchal, přemýšlel a pozoroval: jelikož v tom zvuku by rozpoznal divoký, zpola přemožený tón zraněného zvířete v bolesti a utrpení.
Jakmile uslyšel ten výkřik, vyčerpaný chlapec se vrávoravě postavil ve sněhu na nohy a s výkřikem pokračoval v útěku přes jezero. O dvě nebo tři minuty později se Wabi objevil vedle něj.
„Zvládneš to, Rode?“ zvolal.
Jeho druh se mu snažil odpovědět, ale jen těžce zalapal po dechu. Dříve než mu Wabi stačil přispěchat na pomoc, opustily ho poslední zbytky sil a znovu padl do sněhu.
„Bojím se-Já-nemůžu-Wabi,“ zašeptal. „Jsem-vyčerpaný-“
Mladý indián upustil pušku a poklekl vedle zraněného chlapce a položil si jeho hlavu o vlastí těžknoucí ramena.
"Je to jen o kousek dál, Rode," Naléhal. "Dokážeme to, dostaneme se na
OdpovědětVymazatstrom. Měli jsme vyšplhat na strom už předtím, ale nevěděl jsem, že už jsi tak
vyčerpaný, byla tu dobrá šance, že bychom se dostali až do tábora s třemi
zbývajícími patronami na úprk přes zamrzlém jezeře."
„Jenom třemi!“
„To je vše ale v tomhle světle se trefím tak se dvěma. Pojď, chyť se mých ramenou! Rychle!“
Sklonil se ke svému zmoženému společníkovi, když se za nimi náhle ozval sbor vlků, jasněji a hlasitěji než kdy předtím.
"Dostali se z lesa a do dvou minut budou na jezeře!" zakřičel. "Podej mi ruce, Rode! Tady! Zvládneš udržet pušku?"
Vrávoravě se narovnal pod vahou společníka a vydal se na cestu k vzdáleným modřínům. Všechny svaly v jeho silném mladém těle byly napnuty. Stále více si byl vědom nebezpečí, které měli v zádech.
Tři minuty, čtyři minuty a potom-
Strašlivý obraz vstoupil do Wabiho mysli, obraz, který sebou nosil od dětství o jiném dítěti, roztrhaném a znetvořeném před jeho vlastníma očima těmito vyděděnci ze Severu. Věděl přesně, co je čeká, pokud ty tři zbývající kulky netrefí, pokud se k modřínům nedostanou včas. Najednou mu v mysli problesknul poslední nápad, mohl opustit svého zraněného přítele a hledat bezpečí sám. Při té představě se musel ponuře usmát. Nebylo to totiž poprvé, co byli ti dva v ohrožení života, a ten den to byl právě Roderick, co za něj udatně bojoval a co trpěl. Pokud mají umřít, zemřou společně. Wabi se tak rozhodl a stiskl stiskl druhého ruku, byl si docela jistý, že dnes je čeká smrt. Mohli by uniknout vlkům, ale úkryt na stromě, s tou nenasytnou smečkou dole, znamenal pouze méně bolestivou smrt chladem. Dokud ale žili, pořád tu byla naděje, říkal si, jak spěchal sněhem, naslouchal vlkům za nimi, avšak s každým dalším okamžikem cítil, jak mu kvapem ubývají síly.
Uvolnil se z Rodových sevřených paží a jakmile tak učinil, chlapcovo tělo bezvládně padlo k zemi, puška mu vyklouzla ze zesláblé ruky a zabořila se do sněhu. Když se zbavil své zátěže, spatřil mrtvolnou bledost a polozavřené oči svého společníka. S novou hrůzou plnící jeho srdce poklekl vedle postavy, která ležela bezvládně a bez života, jeho planoucí oči kmitaly mezi mrtvolným obličejem a přibližujícími se vlky, pušku připravenou v rukách. Nyní bylo zřetelně vidět, jak se rojí z okraje smrkového lesa jako mravenci. Nejméně tucet z nich byl již na dostřel. Wabi věděl, že pokud chce zadržet ostatní, musí zasáhnout některého z vůdců smečky. Přicházeli blíž a blíž, první z nich už byli ani ne dvě stě stop daleko. S náhlým výkřikem indián vyskočil na nohy a nebojácně se proti nim rozeběhl.