Svet v králičí díře - Nad Berounkou pod Tetínem
http://prekladanipvk.blogspot.com/2009_02_22_archive.html
Humří čtverylka
http://prekladanipvk.blogspot.com/2009/10/prekladatel-v-kraji-divu.html
Lysperní jezleni
http://prekladanipvk.blogspot.com/2011/11/lysperni-jezleni-ti-druzi.html
https://prekladanipvk.blogspot.com/2014/12/slovnik-filharmonickeho-slangu.html
CHAPTER II
The Garden of Live Flowers
`I should see the garden far better,' said Alice to herself, `if I could get to the top of that hill: and here's a path that leads straight to it -- at least, no, it doesn't do that -- ' (after going a few yards along the path, and turning several sharp corners), `but I suppose it will at last. But how curiously it twists! It's more like a corkscrew than a path! Well, THIS turn goes to the hill, I suppose -- no, it doesn't! This goes straight back to the house! Well then, I'll try it the other way.'
And so she did: wandering up and down, and trying turn after turn, but always coming back to the house, do what she would. Indeed, once, when she turned a corner rather more quickly than usual, she ran against it before she could stop herself.
`It's no use talking about it," Alice said, looking up at the house and pretending it was arguing with her. `I'm NOT going in again yet. I know I should have to get through the Looking-glass again -- back into the old room -- and there'd be an end of all my adventures!'
So, resolutely turning back upon the house, she set out once more down the path, determined to keep straight on till she got to the hill. For a few minutes all went on well, and she was just saying, `I really SHALL do it this time -- ' when the path gave a sudden twist and shook itself (as she described it afterwards), and the next moment she found herself actually walking in at the door.
'Oh, it's too bad!' she cried. `I never saw such a house for getting in the way! Never!'
However, there was the hill full in sight, so there was nothing to be done but start again. This time she came upon a large flower-bed, with a border of daisies, and a willow-tree growing in the middle.
`O Tiger-lily,' said Alice, addressing herself to one that was waving gracefully about in the wind, `I WISH you could talk!' `We CAN talk,' said the Tiger-lily: `when there's anybody worth talking to."
Alice was so astonished that she could not speak for a minute: it quite seemed to take her breath away. At length, as the Tiger-lily only went on waving about, she spoke again, in a timid voice -- almost in a whisper. `And can ALL the flowers talk?'
`As well as YOU can,' said the Tiger-lily. `And a great deal louder.'
`It isn't manners for us to begin, you know,' said the Rose, `and I really was wondering when you'd speak! Said I to myself, "Her face has got SOME sense in it, thought it's not a clever one!" Still, you're the right colour, and that goes a long way.'
`I don't care about the colour,' the Tiger-lily remarked. `If only her petals curled up a little more, she'd be all right.'
Alice didn't like being criticised, so she began asking questions. `Aren't you sometimes frightened at being planted out here, with nobody to take care of you?'
`There's the tree in the middle,' said the Rose: `what else is it good for?'
`But what could it do, if any danger came?' Alice asked.
`It says "Bough-wough!" cried a Daisy: `that's why its branches are called boughs!'
`Didn't you know THAT?' cried another Daisy, and here they all began shouting together, till the air seemed quite full of littleshrill voices. `Silence, every one of you!' cried the Tigerlily, waving itself passionately from side to side, and trembling with excitement. `They know I can't get at them!' it panted, bending its quivering head towards Alice, `or they wouldn't dare to do it!'
`Never mind!' Alice said in a soothing tone, and stooping down to the daisies, who were just beginning again, she whispered, `If you don't hold your tongues, I'll pick you!'
There was silence in a moment, and several of the pink daisies turned white.
`That's right!' said the Tiger-lily. `The daisies are worst of all. When one speaks, they all begin together, and it's enough to make one wither to hear the way they go on!'
`How is it you can all talk so nicely?' Alice said, hoping to get it into a better temper by a compliment. `I've been in many gardens before, but none of the flowers could talk.'
`Put your hand down, and feel the ground,' said the Tiger-lily. `Then you'll know why.
Alice did so. `It's very hard,' she said, `but I don't see what that has to do with it.'
`In most gardens,' the Tiger-lily said, `they make the beds too soft -- so that the flowers are always asleep.'
This sounded a very good reason, and Alice was quite pleased to know it. `I never thought of that before!' she said.
`It's MY opinion that you never think AT ALL,' the Rose said in a rather severe tone.
`I never say anybody that looked stupider,' a Violet said, so suddenly, that Alice quite jumped; for it hadn't spoken before.
`Hold YOUR tongue!' cried the Tiger-lily. `As if YOU ever saw anybody! You keep your head under the leaves, and snore away there, till you know no more what's going on in the world, that if you were a bud!'
`Are there any more people in the garden besides me?' Alice said, not choosing to notice the Rose's last remark.
`There's one other flower in the garden that can move about like you,' said the Rose. `I wonder how you do it -- ' (`You're always wondering,' said the Tiger-lily), `but she's more bushy than you are.'
`Is she like me?' Alice asked eagerly, for the thought crossed her mind, `There's another little girl in the garden, somewhere!'
`Well, she has the same awkward shape as you,' the Rose said, `but she's redder -- and her petals are shorter, I think.'
`Her petals are done up close, almost like a dahlia,' the Tiger-lily interrupted: `not tumbled about anyhow, like yours.'
`But that's not YOUR fault,' the Rose added kindly: `you're beginning to fade, you know -- and then one can't help one's petals getting a little untidy.'
Alice didn't like this idea at all: so, to change the subject, she asked `Does she ever come out here?'
`I daresay you'll see her soon,' said the Rose. `She's one of the thorny kind.'
`Where does she wear the thorns?' Alice asked with some curiosity.
`Why all round her head, of course,' the Rose replied. `I was wondering YOU hadn't got some too. I thought it was the regular rule.'
`She's coming!' cried the Larkspur. `I hear her footstep, thump, thump, thump, along the gravel-walk!'
Alice looked round eagerly, and found that it was the Red Queen. `She's grown a good deal!' was her first remark. She had indeed: when Alice first found her in the ashes, she had been only three inches high -- and here she was, half a head taller than Alice herself!
`It's the fresh air that does it,' said the Rose: `wonderfully fine air it is, out here.'
"I think I'll go and meet her,' said Alice, for, though the flowers were interesting enough, she felt that it would be far grander to have a talk with a real Queen.
`You can't possibly do that,' said the Rose: `_I_ should advise you to walk the other way.'
This sounded nonsense to Alice, so she said nothing, but set off at once towards the Red Queen. To her surprise, she lost sight of her in a moment, and found herself walking in at the front-door again.
A little provoked, she drew back, and after looking everywhere for the queen (whom she spied out at last, a long way off), she thought she would try the plan, this time, of walking in the opposite direction.
It succeeded beautifully. She had not been walking a minute before she found herself face to face with the Red Queen, and full in sight of the hill she had been so long aiming at.
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat„Třeba uvidím zahradu daleko lépe,“ řekla si Alice, „pokud se dostanu na vrchol toho kopce: a tady je cesta, co vede přímo k němu, no tedy, ne přímo k němu řekla.“ Později po několika yardech, co šla podél cesty a několika ostrých zatáčkách. „No snad už konečně. Ale jak zajímavě se kroutí! Připomíná vývrtku, spíš než cestu! No, Tahle zatáčka míří ke kopci, aspoň myslím – ne, nevede! Tahle zatáčka vede přímo k domu! No tak, zkusím cestu opačným směrem!“ A tak to udělala, chodila horem dolem, a zatáčela v zatáčce za zatáčkou, ale vždycky se vrátila k domu, ať dělala co, mohla. Jednou, když zahnula za roh rychleji než obvykle, tak narazila přímo do domu, aniž by se mohla zastavit. „Nemá smysl se o tom bavit,“ Řekla Alenka, když vzhlížela k domu a předstírala, že se s ním hádá. „NEJDU ještě zpátky! Já vím, že jsem měla jít zase skrz zrcadlo znovu, zpátky do staré místnosti a to by byl konec všem mým dobrodružstvím!“ Takže, se s jistotou otočila za dům a znovu se vydala po cestě, rozhodnutá že půjde rovně, tak dlouho, dokud nedojde ke kopci. Pár minut to všechno šlo dobře, a říkala si „TENTOKRÁT se mi to povede“, když v tom se najednou objevila nečekaná zatáčka a v dalším okamžiku se octla na prahu dveří. „Ale no tak!“ zvolala. Nikdy v životě jsem neviděla, aby se dům takhle pletl někomu do cesty! Nikdy!“
Alence se nelíbilo, když jí někdo kritizuje, tak se začala ptát. „Neděsí vás, že jste zasazené tady, kde se o vás nemá kdo starat? „
„Uprostřed je strom,“ řekla Růže: „Na co je ještě dobrý asi tak dobrý?“
„A co by mohl udělat, kdybyste byly v nebezpečí?“ Zeptala se Alice
„No, zařval by: „Vy uSMRkanci jedni!“ protože je to smrk.“ Řekla sedmikráska. „TO jsi nevěděla?“ řekla druhá sedmikráska, a právě po téhle poznámce, začali všechny křičet naráz, až se zdálo, že vzduch je přeplněný malými pronikavým hlásky. „Ticho, utište se všichni!“ Zvolala Lilie Tygrovaná, přičemž se celá prudce třásla ze strany na stranu. „Vědí, že na ně nemůžu!“ Pronesla, když ohnula svou chvějící se hlavu k Alence, „jinak by si to nedovolily!“ „To je jedno!“ Řekla Alenka konejšivě, když se shrbila k sedmikráskám, které znovu začínaly a pošeptala: „pokud nezavřete pusu, tak vás všechny sesbírám!“ Najednou bylo ticho. A několik růžových sedmikrásek, zbělalo. „Tak vidíte!“ Řekla lilie tygrovaná. Sedmikrásky jsou nejhorší ze všech. Když mluví jedna, začnou všechny najednou, a to stačí aby jeden začal sesychat, když je poslouchá! „Jak to, že všechny mluvíte tak pěkně?“ Řekla Alenka, doufala, že je lépe naladí svým komplimentem. „Byla jsem ve spoustě zahrad, ale žádné květiny neuměly mluvit.“ „Polož svou hlavu na zem a zkus procítit půdu.“ Řekla lilie tygrovaná. „Pak pochopíš proč.“ Alenka to udělala. „Je to skutečně těžké.“ Řekla Alenka. „Ale nějak nevidím, co to má s tím společného.“ „Ve většině zahrad,“ Řekla lilie tygrovaná, „Jsou záhonky moc měkké, takže květiny pořád spí.
VymazatTo znělo jako velmi dobrý důvod, a Alenka byla ráda, že to ví. „To mě nikdy nenapadlo!“ Řekla Alenka. „Podle MĚ nepřemýšlíš VŮBEC,“ Řekla růže docela vážným tónem. „Nikdy jsem nemluvila s nikým, kdo vypadal hloupěji,“ řekla fialka, takže najednou Alenka nadskočila, protože předtím nemluvila. „Buďte zticha!“ Okřikla je lilie tygrovaná. „Jako by si někdy někoho viděla!“ Schováváš hlavu pod listy, a chrápeš támhle opodál, tak dlouho, že vůbec nevíš, co se děje ve světě, jako by si byla nějaký pupen!“ „Jsou v zahradě, ještě nějací lidé, kromě mě?“ Pronesla Alenka a ignorovala narážku od růže. V zahradě je jedna květina, co se může pohybovat jako ty“ řekla růže. „Zajímalo by mě, jak to děláš.“ („Pořád se o něco zajímáš,“ řekla lilie tygrovaná), „ale je víc křovinatá než ty.“ „Je jako já?“ Zeptala se Alenka dychtivě, protože už ji napadla myšlenka. „Je tady další malé děvče někde v zahradě!“ „No, měla zvláštní tvar, jako ty,“ řekla růže, „ale byla červenější a její okvětní lístky byly kratší, myslím.“ Její okvětní lístky se drželi blízko u stonku, skoro jako u jiřiny,“ přerušila lilie tygrovaná. „Ne tak zohýbané jako ty tvé.“ „Ale to není tvá vina,“ dodala růže líbezně. „Začínáš vadnout, to víš, to si pak nemůžeš pomoct, když se tvé okvětní lístky stanou trochu nepořádné.“ Alence se to vůbec nelíbilo, tak aby změnila téma, zeptala se: „Chodí sem někdy?“ „Dovolím si říct, že jí uvidíš brzy.“ Řekla růže. „Je samý trn a vlastně je příjemná, jak trní.“ „Kde má trní?“ Zeptala se Alenka se zájmem. „No všude kolem hlavy, samozřejmě.“ Odvětila růže. „Říkala jsem si, zdali to nemáš stejně.“ „Myslela jsem si, že je to u vás běžné.“ „Už jde!“ Zvolala stračka polní, „Slyším kroky, tlap, tlap, tlap, podél štěrkové cesty!“ Alenka se rozhlédla kolem nadšeně a zjistila, že to je červená královna. „Docela dost vyrostla!“ Byla její první poznámka. A to opravdu. Když ji Alenka našla v popelu, měla asi jen tři palce. A teď tu byla, o půl hlavy vyšší než Alenka. Šmat AJ/HI 3 ročník
Zahrada živých rostlin
OdpovědětVymazat„Možná uvidím zahradu o mnoho lépe,“ řekla si Alenka, „pokud se mi povede dostat se na vršek toho kopce: a tady je cesta, která vede přímo k němu – ach ne, nevede –„ (po tom, co po cestě ušla několik yardů a prošla několika prudkými zatáčkami), „ale nakonec snad povede. Ale jak zajímavě se kroutí! Je spíše jako vývrtka než jako cesta! No, TAHLE zatáčka vede ke kopci, hádám – ne, nevede! Míří zpátky k domu! No dobře, zkusím jít na druhou stranu.“
A také šla: chodila dopředu dozadu, zkoušela zatáčku za zatáčkou, ať dělala, co dělala, vždy se dostala zpátky k domu. Jednou dokonce, když zahnula o něco rychleji než normálně, nabourala do něj, než se dokázala zastavit.
„Nemá cenu o tom mluvit,“ řekla Alenka, vzhlédla k domu a předstírala, že se s ní hádá. „Zpátky dovnitř ještě NEPŮJDU. Vím, že bych měla znovu projít zrcadlem – zpátky do té staré místnosti – a to by byl konec všech mých dobrodružství!“
Rozhodně se otočila k domu zády a vydala se znovu po cestě, odhodlaná jít rovně, dokud nedojde ke kopci. Prvních pár minut šlo všechno dobře a Alenka si říkala: „Já to tentokrát opravdu DOKÁŽU –“ když se cesta znenadání zatočila a zatřásla sebou (jak to Alenka později popisovala) a v další chvíli se Alenka ocitla na prahu dveří.
„To je tak hrozné!“ zakřičela. „Nikdy jsem neviděla dům, který by se tak pletl do cesty! Nikdy!“
---
Alenka neměla ráda kritiku, takže se začala vyptávat. „Nemáte občas strach, když tu o vás nikdo nepečuje?“
„Uprostřed zahrady je strom,“ řekla Růže: „k čemu jinému by byl?“
„Ale co by mohl udělat, kdyby přišlo nebezpečí?“ zeptala se Alenka.
„Řekne ‚Padejte!‘“ zaječela Sedmikráska: „proto mu padá listí!“
„Ty jsi to NEVĚDĚLA?“ zaječela další Sedmikráska a všechny další se rozkřičely, až nebylo slyšet nic než jejich pronikavé hlásky. „Ticho, všechny z vás!“ vykřikla Lilie, klimbala se ze strany na stranu a třásla se vzrušením.
„Vědí, že na ně nemůžu!“ zafuněla a nakláněla svou chvějící se hlavu směrem k Alence: „jinak by se neodvážily!“
„To nevadí!“ řekla Alenka utěšujícím tónem, naklonila se k sedmikráskám, které znovu začínaly křičet, a pošeptala jim: „Jestli nebudete držet jazyk za zuby, vytrhám vás!“
Okamžitě nastalo ticho a několik růžových sedmikrásek zbělalo.
„Přesně tak!“ řekla Lilie, „sedmikrásky jsou nejhorší ze všech. Když začne mluvit jedna, přidají se i ostatní, jeden z nich kvete, když slyší, jak dlouho se dovedou překřikovat!“
„Jak je možné, že všechny umíte tak hezky mluvit?“ řekla Alenka a doufala, že ji dostane komplimentem do lepšího rozpoložení. „Byla jsem už v mnoha zahradách, ale žádná květina neuměla mluvit.“
Vymazat„Sáhni na zem a osahej si ji,“ řekla Lilie. „Potom budeš vědět proč.“
To Alenka také udělala. „Je hodně tvrdá,“ řekla, „ale nechápu, co to s tím má společného.“
„Ve většině zahrad,“ řekla Lilie, „jsou podestýlky moc měkké – takže květiny pořád jen spí.“
To znělo jako velice dobrý důvod a Alenka byla velmi ráda, že to ví. „To mě nikdy nenapadlo!“ řekla.
„JÁ si myslím, že nemyslíš VŮBEC NIKDY,“ řekla poměrně drsným tónem Růže.
„Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by vypadal hloupěji než ty,“ řekla Fialka tak nečekaně, až Alenka povyskočila; promluvila totiž poprvé.
„Buď zticha!“ zaječela Lilie. „Jako kdybys TY někdy někoho viděla! Pořád máš hlavu pod listím a chrápeš, až vůbec nevíš o světě, jako bys byla poupě!“
„Jsou v téhle zahradě ještě nějací lidé kromě mě?“ řekla Alenka a předstírala, že si nevšimla Růžiny poznámky.
„V zahradě je ještě jedna květina, která se dokáže pohybovat jako ty,“ řekla Růže. „Zajímalo by mě, jak to děláš –“ („Tebe pořád něco zajímá,“ řekla Lilie), „ale je zarostlejší než ty.“
„Je jako já?“ zeptala se nedočkavě Alenka, protože jí ona myšlenka prolétla hlavou. „Někde v zahradě je další malá holčička!“
„No, má stejně divný tvar jako ty,“ řekla Růže, „ale je červenější – a její okvětní lístky jsou kratší, pokud se nepletu.“
„Její okvětní lístky jsou sepnuté více k sobě, skoro jako u jiřiny,“ přerušila ji Lilie: „ne rozcuchané jako ty tvoje.“
„Ale to není TVOJE vina,“ dodala mile Růže: „uvadáš, víš – to potom jeden nezabrání okvětním lístkům, aby byly trochu neupravené.“
Alence se ta představa vůbec nelíbila: takže aby změnila téma, zeptala se: „Chodí sem někdy?“
„Nebála bych se říct, že ji uvidíš brzy,“ řekla Růže. „je jedna z rodu trnitých.“
„Kde nosí ty trny?“ zeptala se Alenka se zaujetím.
„Inu, okolo celé své hlavy, samozřejmě,“ odpověděla Růže. „Přišlo mi divné, že TY žádníé nemáš. Myslela jsem, že je to obecné pravidlo.“
„Už jde!“ zakřičela Ostrožka. „Slyším její kroky dup, dup, dup po cestě!“
Alenka se nedočkavě ohlédla a zjistila, že to je Červená Královna. „Ta ale vyrostla!“ byla její první poznámka. Opravdu vyrostla: když ji Alenka poprvé viděla v popelu, byla vysoká jen tři palce – a teď tu stála o půl hlavy vyšší než sama Alenka!
MAREK LUKINIČ, ČJ/AJ
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat„Tu zahradu si možná prohlédnu lépe,“ řekla si Alenka pro sebe, „když se dostanu támhle ten kopec: a tady je cesta, která vede přímo k němu – ne, tak počkat nevede“ – (potom co ušla pár metrů po cestě a několikrát ostře zatočila), „ale snad nakonec ano. Ale jak se nám ta cesta zvláštně zamotala! Je to spíš vývrtka než cesta! Takže, takhle vede ke kopci, myslím – ne, tak nevede! Tahle vede zase k domu! No tak to zkusím tou další.“
A také, že zkusila: pobíhala sem a tam, zkoušela jednu zatáčku za druhou, ale ať dělala cokoli, vždycky se vrátila zpátky k domu. Vskutku jednou zatočila za jeden roh rychleji, než by měla a než stihla zastavit, narazila přímo do domu.
„Vůbec nemá cenu o tom mluvit,“ řekla Alenka, zatímco se koukala na dům a dělala jako by se s ní hádal. „Nejdu znova dovnitř. Já vím, že už bych se zase měla vrátit zrcadlem zpátky – zpátky do starého pokoje – a to by byl konec všem mým dobrodružstvím!“
Odhodlaně se otočila od domu, vydala se ještě jednou po cestě, rozhodnutá jít stejným směrem, dokud se nedostane ke kopci. Pár minut šlo všechno dobře a zrovna si říkala, že by to tentokrát mohlo vyjít. Cesta se ale znenadání stočila a zatřásla se (jak později popsala), a o chvíli později se ocitla na prahu dveří.
„Ach ne, tohle je hrozné!“ naříkala Alenka. „Nikdy jsem neviděla dům, který by takhle pletl do cesty! Nikdy!“
Alenka neměla ráda, když jí někdo kritizoval, a tak se začala vyptávat. „Nebojíte se občas, když tady rostete tak osamocené a nikdo se o vás nestará?“
OdpovědětVymazat„Je tady ten strom uprostřed,“ řekla Růže: „k čemu jinému by byl?“
„Ale co ten může dělat, když přijde nějaké nebezpečí?“ ptala se Alenka.
Řekne jen: „Pozor si na mě dejte a na mé květinky mi nesahejte. Pak jen jednou zafouká a nebezpečí rozfouká, je to náš strom Povětroň“ zvolala Sedmikráska.
„To jsi nevěděla?“ pištěla další Sedmikráska, a v té chvíli začaly překřikovat jedna druhou, dokud nebyl vzduch plný ječivých hlásků. „Buďte ticho, všechny!“ zvolala Lilie, která sebou vášnivě houpala ze strany na stranu a chvěla se rozčilením. „Vědí, že se k nim nemohu dostat!“ vykřikla a otočila svou rozechvělou hlavu směrem k Alence, „jinak by si tohle nedovolily!“
„To nevadí!“ řekla Alenka konejšivým hláskem. Sklonila se k Sedmikráskám, které se znovu chystaly křičet, a zašeptala, „jestli s tím křikem nepřestanete, tak vás utrhnu!“
V tu chvíli bylo najednou ticho a několik Sedmikrásek se zbarvilo do běla. „Přesně tak!“ řekla Lilie. „Sedmikrásky jsou nejhorší ze všech. Když jedna promluví, hned se přidají ostatní, a to stačí, aby jeden začal vadnout, když je slyší!“
„Jak je to možné, že všechny umíte tak dobře mluvit?“ ptala se Alenka a doufala, že si to u nich lichotkou vylepší. „Byla jsem už v mnoha zahradách, ale žádná z květinek neuměla mluvit.“
„Polož si ruku na zem a sama posuď,“ řekla Lilie. „Pak budeš vědě proč.“ Alenka tedy položila ruku na zem. „Je to zvláštní, ale já nevím, co to s tím má co dělat.“
„V mnoha zahradách mají květiny moc měkké postýlky, a tak všechny spí,“ vysvětlila Alence Lilie.
To znělo jako dobrý důvod, a Alenka byla celkem ráda, že to ví. „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela!“
„Podle mě tedy nepřemýšlíš nikdy o ničem,“ řekla Růže štiplavým tónem.
„Nikdy jsem neviděla nikoho hloupějšího,“ řekla Fialka tak náhle, až to Alenku vyděsilo, protože do té doby Fialka vůbec nepromluvila.
„Nepleť se do toho!“ vykřikla Lilie. „Jako kdybys někdy někoho viděla! Máš hlavu zastrčenou pod listy a chrápeš tam, ani nevíš co se ve světě děje, je to, jako bys byla ještě poupě.“
„Jsou tady v zahradě ještě nějací lidé kromě mě?“ řekla Alenka, a rozhodla se nereagovat na poslední poznámku od Růže.
„Je tu ještě jedna květina, která se dokáže pohybovat jako ty,“ řekla Růže. „Žasnu, jak to děláš,“ – „Ty se vždycky divíš,“ řekla Lilie. – „ale je víc zarostlá než ty.“
„Je jako já?“ ptala se dychtivě Alenka, protože jí bleskla hlavou myšlenka, „někde tady v zahradě je další holčička.“
„No, vypadá stejně zvláštně jako ty,“ řekla Růže, „ale je červenější a myslím, že její okvětní lístky jsou kratší.“
„Její okvětní lístky jsou blíž u sebe, skoro jako u Jiřiny,“ přerušila jí Lilie: „ne tolik rozčepýřené jako ty tvoje.“
„Ale to není tvá chyba,“ dodala Růže: „když začínáš vadnout, tak se může stát, že tvoje okvětní lístky budou vypadat trochu neupraveně.“
Alence se takhle myšlenka vůbec nezamlouvala, tak se rozhodla změnit téma a zeptala se: „A chodí sem někdy?“
„Řekla bych, že se s ní brzy setkáš,“ řekla Růže. „Je jedna z těch trnitých.“
„Kde má sobě ty trny?“ zeptala se Alenka se zvědavostí.
„Všude okolo své hlavy, ovšem,“ odvětila Růže. „Docela jsem se divila, že ty žádné nemáš. Myslela jsem, že je má každý.“
„Už jde!“ vykřikla Stračka. „Slyším její kroky, jak se blíží po kamenné cestě!“
Alenka se nedočkavě rozhlédla kolem a zjistila, že je to Červená Královna. „Docela nám vyrostla!“ byla její první poznámka. Byla to pravda. Když ji Alenka poprvé našla v popelu, měřila jen tři centimetry – a tady stála, o půl hlavy vyšší než Alenka sama.
Eliška Suchomelová
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatZAHRADA ŽIVOUCÍCH KVĚTIN
OdpovědětVymazat"Asi si tu zahradu lépe prohlédnu," říkala si pro sebe Alenka, "jen kdybych se dostala na vršek tamtoho kopce: a tady je cesta, která vede přímo tam... i když, vypadá to, že nevede.." (poté, co ušla pár metrů a párkrát ostře zabočila), "ale nakonec určitě ano. Ale kroutí se opravdu zvláštně! Je to spíš jako vývrtka než cesta! No, mám dojem, že tahle zatáčka vede na kopec.. ne, taky ne! Tahle vede přímo zpátky do domu! Tak dobře, zkusím to jinak."
A tak to udělala: bloudila sem a tam, zkoušela každou zatáčku, ale pokaždé se vracela zpátky k domu, ať dělala, co dělala. Jednou dokonce, když zabočila trochu rychleji než obvykle, naběhla přímo proti zdi než si jí vůbec stačila všimnout.
"Nemá cenu se o tom bavit," řekla Alenka zatímco se podívala na dům a předstírala, že se s ní dohaduje. "Ještě nepůjdu zpátky dovnitř. Vím, že už bych se měla vrátit zpátky přes Zrcadlo.. zpět do toho starého pokoje... ale to by byl konec všech mých dobrodružství!"
A tak se rozhodně otočila k domu zády a vydala se znovu po cestě, odhodlaná jít přímo vpřed, dokud se nedostane na kopec. Pár minut šlo vše dobře a zrovna si říkala, "možná to tentokrát dokážu," když cesta náhle zatočila a zatřásla se (jak to později popsala) a v příštím okamžiku se ocitla doslova na prahu dveří.
"To je vážně špatné!" zakřičela. "Nikdy jsem neviděla dům, který se tak plete do cesty! Nikdy!"
Michaela Nežerná ČJ/AJ 1.část
Alenka byla nerada terčem kritiky a tak začala pokládat otázky. "Nebojíte se někdy být tu jen tak vysazené, bez nikoho kdo by se o vás staral?"
OdpovědětVymazat"Tady uprostřed stojí strom," řekla Růže: "k čemu jinému je dobrý?"
"Ale co udělá, pokud přijde nějaké nebezpečí?"
"Zavolá: ‚Varuji Vás!‘“ zakřičela Sedmikráska: „pokud neposlechnou, tak komu není rady, tomu není pomoci!”
"To jsi nevěděla?" zakřičela jiná Sedmikráska a vzápětí začaly všechny křičet najednou, až se vzduch najednou zdál plný uřvaných hlásků.
"Ticho, vy všichni!" Křičela Lilie tygrovaná, házela sebou divoce ze strany na stranu a chvěla se rozrušením. "Vědí, že se k nim nedostanu!" oddychovala těžce a nakláněla svou třesoucí se hlavu k Alence, "jinak by se neodvážily tohle dělat!"
"To nevadí!" řekla Alenka uklidňujícím tónem, stoupla si mezi sedmikrásky, které zrovna znovu spustily jekot a zašeptala, "jestli nebudete držet jazyk za zuby, utrhnu vás!"
Ve vteřině zavládlo ticho a několik růžových sedmikrásek zbělalo.
„Tak je to správně!“ povídala Lilie. „Sedmikrásky jsou nejhorší ze všech. Když jedna promluví, spustí všechny najednou a poslouchat je stačí k tomu, aby z toho jeden zvadnul!“
„Jak to, že všechny umíte tak krásně mluvit?“ zeptala se Alenka a doufala, že komplimentem jí zvedne náladu. „Byla jsem už ve spoustě zahrad, ale žádná z květin neuměla mluvit.“
„Polož ruku na zem a dotkni se zeminy,“ řekla Lilie. „Pak poznáš, čím to je.“
Alenka tak učinila. „Je hodně tvrdá,“ řekla, „ale nevím, co to s tím má společného.“
„Ve většině zahrad,“ vysvětlovala Lilie, „dělají záhony příliš měkké- a tak květiny pořád spí.“
To znělo jako dobrý důvod a Alenka byl potěšena, že to ví. „Na to jsem nikdy nepomyslela!“ zvolala.
„MŮJ názor je, že ty NIKDY nepřemýšlíš,“ prohlásila Růže poněkud strohým tónem.
„Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by vypadal hloupěji,“ promluvila Fialka tak znenadání, až Alenka nadskočila, protože dosud nic neříkala.
„Buď zticha!“ zakřičela Lilie. „Jako kdybys TY někdy někoho viděla! Pořád jen schováváš hlavu pod listy a chrápeš tam dokud nevíš, co se venku děje o nic víc, než když jsi byla poupě!“
„Jsou v zahradě ještě jiní lidé než já?“ zeptala se Alenka poté, co se rozhodla ignorovat Růžinu poslední poznámku.
„Je tu jedna další květina, která se umí pohybovat kolem jako ty,“ řekla Růže. „Zajímalo by mě, jak to děláš…“ („Ty se pořád divíš,“ opáčila Lilie), „ale ona je víc zarostlá než ty.“
„Je jako já?“ zeptala se Alenka dychtivě, když jí na mysli vytanula myšlenka, „Někde tady v zahradě je další holčička!“
„No, má stejný divný tvar jako ty,“ popsala Růže, „ale je červenější- a její okvětní lístky jsou kratší, myslím.“
„Okvětní lístky má blíž u sebe, skoro jako Jiřinka,“ přerušila ji Lilie, „ne rozházené ledabyle okolo jako ty.“
„Ale to není TVOJE vina,“ dodala Růže vlídně, „začínáš uvadat víš- a to pak nikdo nezabrání tomu, že jeho lístky začnou vypadat trochu neuspořádaně.“
Alence se tato myšlenka vůbec nelíbila, takže aby změnila téma, zeptala se „Chodí někdy sem ven?“
„Řekla bych, že ji uvidíš brzy,“ řekla Růže. „Je jednou z těch pichlavějších.“
„Kde nosí ty trny?“ zeptala se zvědavě Alenka.
„No okolo celé hlavy samozřejmě!“ odpověděla Růže. „Divila jsem se, že TY žádné nemáš. Myslela jsem, že je to běžné pravidlo.“
„Už přichází!“ zakřičela Stračka. „Slyším její kroky- dup, dup, dup na štěrkové cestě!“
Alenka se dychtivě otočila a zjistila, že je to Rudá královna. „Ta teda pěkně vyrostla!“ byla její první myšlenka. A taky že ano: když ji Alenka poprvé našla v popelu, byla jen tři palce velká- a teď tu stála o půl hlavy vyšší než sama Alenka!
Michaela Nežerná ČJ/AJ 2.část
Zahrada oživlých květin
OdpovědětVymazat„Měla bych lepší výhled na zahradu,“ řekla si Alenka pro sebe „kdybych se dostala na vrchol toho kopce: a tady ta cestička vede přímo k ní! Ale vlastně ne, nevede,“ (zjistila, když ušla několik metrů po dané cestičce a párkrát zahnula). „ale určitě někam povede. Ach jak zvláštně se kroutí! Jakoby to ani nebyla cestička, ale vývrtka. Hm, zřejmě TAHLE odbočka vede ke kopci – ne, nevede. Tahle vede zpátky k domu! Pak tedy zkusím jít jinudy.“
A to také udělala: bloudila nahoru a dolu, zkoušela odbočku za odbočkou, ale vždy se dostala zpět k domu, ať dělala, co dělala. Jednou dokonce, když zahnula za roh prudčeji, než chtěla, vyběhla přímo proti domu, aniž by se mohla zastavit.
„Nemá cenu o tom mluvit,“ řekla Alenka, vzhlédla k domu a předstírala, že se s ní dům hádá. „já znovu dovnitř NEPŮJDU. Vím, že bych se měla vrátit zpátky za zrcadlo, zpátky do svého starého pokoje… ale to by byl konec všech mých dobrodružství!“ A tak se rozhodně otočila zády k domu a znovu se vydala po cestičce, tentokrát pevně rozhodnuta, že půjde rovnou za nosem, dokud se nedostane ke kopci. Pár minut šlo vše dobře, Alenka si pro sebe řekla: „Opravu to TENTOKRÁT dokážu.“ Když v tom se cestička záhy stočila (když to potom zpětně popisovala) a další co věděla, bylo, že stála přímo před dveřmi domu. „Ale, to je opravdu špatné!“ vykřikla „Nikdy jsem neviděla dům, co by mi tolik stál v cestě! Nikdy!“
…
Alenka nebyla ráda kritizována, tak se začala vyptávat. „Nebojíte se občas, že vás sem zasadili, ale přitom tu není nikdo, kdo by se o vás staral?“
„Je tu ten strom uprostřed,“ řekla Růže „k čemu jinému by byl?“
„Ale co ten zmůže, kdyby přišlo nebezpečí?“ zeptala se Alenka.
„Zakřičel by ‘Zmizte z mé zahrady!’” vykřikla Sedmikráska „A pak by výtržníka udeřil větví.“
„TO jsi nevěděla?“ vykřikla další Sedmikráska a pak všechny začaly přes sebe vykřikovat, dokud nebylo slyšet nic než jejich pronikavé hlásky. „Buďte všichni zticha!“ okřikla je Lilie, zatímco sebou mávala ze stranu na stranu a třásla se nadšením. „Vědí, že na ně nemůžu,“ zalapala po dechu a sehnula svou chvějící se hlavu směrem k Alence. „jinak by si to nedovolily“
„To nevadí,“ řekla Alenka utěšujícím hlasem a sehnula se k sedmikráskám, které právě znovu začaly nabírat na hlasitosti, a zašeptala: „Pokud nebudu držet jazyky za zuby, tak vás utrhnu.“
Na chvíli zavládlo ticho a pár růžových sedmikrásek zbělalo.
„Tak je to!“ řekla Lilie „Sedmikrásky jsou ze všech nejhorší. Když začne jedna, hned se musí přidat i ostatní. Jednoho by to porazilo, kdyby je slyšel v plné síle.“
„Jak je možné, že všechny tak hezky mluvíte?“ zeptala se Alenka a doufala, že to uvede do květiny do lepší nálady, když jim složí kompliment. „Byla jsem v mnoha zahradách, ale v žádné květiny neuměly mluvit.“
Vlčková Michaela AJ/HI část
„Polož ruku na zem, sáhni si na půdu,“ řekla Lilie „pak pochopíš.“
OdpovědětVymazatA tak také Alenka udělala. „Je velmi tvrdá,“ řekla „ale pořád nevím, co to s tím má společného.“
„Ve většině zahrad,“ řekla Lilie „je půda až moc měkká, proto květiny pořád spí.“
To znělo jako velmi dobrý důvod a Alenka byla ráda, že to ví. „To mě nikdy nenapadlo!“ řekla.
„No, podle MÉHO názoru ty NIKDY nepřemýšlíš.“ řekla Růže krutým tónem.
„Nikdy jsem neviděla někoho, kdo by vypadal hloupěji.“ řekla Fialka tak náhle, až Alenka nadskočila. Doteď o sobě Fialka nedala vědět.
„Ty DRŽ pusu!“ vykřikla Lilie. „Jako bys zrovna TY někdy někoho viděla! Schováváš hlavu pod listy a chrápeš celý den, dokud nevíš o světě tolik, jako pupen.“
„Jsou tu v zahradě i jiní lidé kromě mě?“ zeptala se Alenka, která se rozhodla nevnímat poznámku Růže.
„Je tu jedna další květina, která se pohybuje stejně jako ty.“ řekla Růže. „Zajímalo by mě, jak to dělá… („Tebe taky vždycky všechno zajímá“ řekla Lilie), ale ona je více načechraná jak ty.“
„Je jako já?“ zeptala se Alenka dychtivě, když jí ta myšlenka prolétla přes mysl. „Je tu někde v zahradě další dívka.“
„Hm, má stejně divný tvar jako máš ty,“ řekla Růže „ale je červenější a její okvětní lístky jsou kratší, myslím.“
„Její okvětní lístky jsou uzavřené, podobně jako u jiřin,“ přerušila ji Lilie „nikdy se neválí jako ty tvoje.“
„Ale to není TVOJE chyba.“ dodala Růže mile „brzy začneš vadnou, však víš. A pak už nijak nezabráníš tomu, že okvětní lístky začnou být neupravené.“
Alence se taková myšlenka nelíbila, proto se rozhodla změnit téma a zeptala se: „Chodí sem občas?“
„Řekla bych, že ji brzy uvidíš,“ řekla Růže „je to jedna z těch trnitých.“
„Kdepak má trny?“ Alenka byla moc zvědavá na to, aby se nezeptala.
„Kolem hlavy, samozřejmě.“ odpověděla Růže „Přijde mi divné, že ty žádné nemáš. Myslela jsem, že vy je máte všechny.“
„Přichází!“ vykřikla Stračka „Slyším její kroky, dup, dup, dup podél chodníku!“
Alenka se dychtivě rozhlédla kolem sebe a uviděla Červenou Královnu. „Páni, ta vyrostla!“ byl její první postřeh. A opravdu, když ji Alenka poprvé našla v popelu, byla vysoká pouze pár centimetrů. A teď tu byla, o půl hlavy vyšší než Alenka!
Vlčková Michaela AJ/HI část 2
Zahrada živých květin.
OdpovědětVymazat‘Měla bych vidět tu zahradu lépe’ řekla si Alenka, ‘kdybych se jen mohla dostat na vrchol toho kopce.. Tady je cesta, která tam vede. Alespoň, ne, to nepůjde.’ (poté co ušla pár metrů po cestičce a prošla pár zatáčkami), ‘ale doufám, že nakonec půjde. Jak se nám to podivně kroutí! Chová se spíš jak vývrtka než cesta! No, TAHLE zatáčka vede na kopec, předpokládám.. Ne, nevede! Tahle vede přímo zpět k domu” No dobře, zkusím to jinak.’
A tak také udělala. Bloudila horem a dolem, zkoušela zatáčku po zatáčce, ale pokaždé skončila na cestě zpět k domu, ať dělala, co dělala. Jednou, když rychleji než obvykle zatočila za roh, narazila do domu dřív, než se dokázala zastavit.
‘Nemá smysl o tom mluvit,’ řekla Alenka, když koukala na dům a hrála si, jako že se s ním hádá. ‘Ještě NEJDU znovu dovnitř. Vím, že bych se měla dostat skrz zrcadlo zpátky do starého pokoje, jenže tam bude konec všech mých dobrodružství!
Tak, odhodlaně se otočila k domu zády a rozhodla se jít ještě jednou tou cestou, rozhodnutá držet se přímo, dokud se nedostane na kopec. Vše šlo na pár minut dobře a jenom si říkala ‘tentokrát už to MUSÍM dokázat.’, když se cesta nečekaně zatočila, a jak později popsala, zatřásla. V další chvíli se ocitla jak kráčí do dveří. ‘Ale ne, to je moc zlé!’ rozbrečela se. ‘Nikdy jsem neviděla takový dům plést se do cesty. Nikdy!'
Alenka neměla ráda, když jí někdo kritizoval a tak se začala ptát na otázky. ‘Nemáš občas strach z toho, že jsi tu takhle zasazená, bez někoho kdo by se o tebe postaral?’ Máme tu uprostřed strom, řekla růže: ‘k čemu jinému by byl dobrý?’
‘Ale co může udělat, aby zabránil nebezpečí? zeptala se Alenka.
Říká se mu moudrý dub! zakřičela sedmikráska: ‘protože co nejde silou, jde rozumem!’
‘Ty jsi TO nevěděla?’ křičela jiná sedmikráska a začaly se všechny překřikovat, dokud atmosféra nebyla plná pisklavých hlásků. ‘Buďte ticho, platí pro každou z vás!’ zakřičela tygrovaná lillie, když sebou vášnivě mávala ze strany na stranu a třásla se rozrušením. ‘Oni vědí, že se k nim nedostanu!’ vzdychla si a otočila svojí chvějící se hlavu k Alence, ‘jinak by si to nedovolily!’ ‘Nic méně!’ řekla Alenka konejšivým hlasem. Zastavila se u sedmikrásek, které znovu začínaly pištět, a pošeptala jim, ‘pokud nebudete držet jazyk za zuby, utrhnu vás!’
V té chvíli nastalo ticho a pár z růžových sedmikrásek se proměnilo v bílé.
‘Tak je to správně!’ řekla tygrovaná lillie. ‘Sedmikrásky jsou ze všeho nejhorší. Když jedna promluví, začnou všechny dohromady, nechtějí přestat a to stačí k tomu, aby jeden zvadnul!’
‘Jak to, že všechny umíte mluvit tak hezky?’ řekla Alenka, která doufala, že to komplimentem uvede na lepší notu. ‘Už jsem byla v hodně zahradách, ale žádná z květin neuměla mluvit.’
Kudrnáčová Radka AJ/ČJ
‘Polož si ruku na zem a zkus cítit zemi,’ řekla tygrovaná lillie. ‘Potom se dozvíš proč.’ Alenka tak udělala. ‘Je to těžké,' řekla ‘ale nechápu co to s tím má společného.’
OdpovědětVymazat‘Ve většině zahrad,’ řekla tygrovaná lillie, ‘dělají podestýlku moc měkkou, takže květiny pořád spí.’
To znělo jako velmi dobrý důvod a Alenka byla vcelku potěšena, že se to dozvěděla. ‘Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela!’ řekla.
‘Můj názor je, že jsi nepřemýšlela vlastně nikdy,’ řekla růže docela drsným tónem.
‘Nikdy jsem nikomu neřekla, že vypadá hloupěji,’ řekla fialka tak nečekaně, až Alenka nadskočila, protože předtím ještě nepromluvila.
‘Drž pusu!’ Zakřičela tygrovaná lillie. ‘Jako bys TY někdy někoho viděla! Schováváš svojí hlavu pod listy, podřimuješ si tam a nevíš o životě nic víc, než jako když jsi byla poupě!’
‘Je v zahradě ještě někdo jiný kromě mě?’ zeptala se Alenka, přičemž se rozhodla nevěnovat pozornost poslední poznámce růže.
‘V zahradě je ještě jedna květina, která se může pohybovat tak jako ty,’ řekla růže. ‘Zajímalo by mě, jak to děláš..’ (‘Ty se vždycky zajímáš,’ řekla tygrovaná lillie). ‘ona je ale více zarostlá než ty.’
‘Je jako já?’ zeptala se dychtivě Alenka a myšlenky jí probíhaly hlavou.
‘Někde v zahradě je ještě jedna holčička!’
‘No, má taky takový podivný tvar jako ty,’ řekla růže, ‘ale je červenější a myslím si, že její okvětní lístky jsou kratší.’
Její okvětní lístky jsou více u sebe, skoro jako jiřiny,’ skočila jim do toho tygrovaná lillie ‘ ‘ne tak vypadané, jako ty tvoje.’
‘Ale to není TVOJE chyba,’ dodala mile růže, ‘víš, začínáš slábnou, a potom už ti nikdo nepomůže s tvými okvětními lístky, být trochu neuspořádanými.’
Alence se tahle představa vůbec nelíbila, a tak změnila téma a zeptala se ‘Chodí sem někdy?’
‘Odvážím se říct, že jí brzy uvidíš,’ řekla růže. ‘Je to jedna z těch ostnatých.’
‘Kde má ty ostny?’ zeptala se se zájmem Alenka.
‘Kolem celé hlavy, samozřejmě,’ odpověděla růže. ‘Přemýšlela jsem, jestli TAKY nějaké nemáš. Myslela jsem si, že je to u vás běžné.’
‘Už přichází!’ vykřikla stračka. ‘Slyším její kroky, tlap, tlap, tlap po štěrkové cestě.
Alenka se horlivě rozhlédla a zjistila, že to byla rudá královna.
‘Ta tedy ale pěkně vyrostla!’ byla její první poznámka. Ona opravdu vyrostla, když jí Alenka poprvé našla v popelu, byla pouze tři palce vysoká a teď jí tu máme o půlku hlavy vyšší než Alenka!’
Kudrnáčová Radka AJ/ČJ část 2.
Záhrada živých kvetov
OdpovědětVymazat“Možno by som záhradu videla oveľa lepšie,” povedala si Alica, “ak by som sa dostala na vrchol tamtoho vrchu: tu je chodník, ktorý vedie priamo k nemu -- uff, nie, nevedie -- (potom čo prešla hodný kus cesty a zabočila už niekoľkokrát na ostrých zákrutách), “Dúfam, že by táto mohla byť posledná. Ale ako sa to zváštne stáča! Toto je skôr špirála ako chodník! Aha, tak snaď táto cesta vedie na kopec -- nie, nevedie! Tento chodník vedie priamo k domu! Nuž, vyskúšam inú cestu.
A tak to znova vyskúšala: blúdila sem a tam, skúšala otáčku za otáčkou, ale, nech robila čo robila, znovu sa vrátila naspäť k tomu domu. A dokonca, raz, keď zatočila trošku rýchlejšie ako zvyčajne, nestihla zastaviť a narazila do domu.
“O tomto sa vôbec nebudeme baviť,” povedala Alica a pozerala pri tom na dom, ako keby sa s ňou hádal. “JA ešte do vnútra nepojdem. Viem, že by som musela znovu prejsť cez zrkadlo -- spať do starej izbice -- a to by bol koniec celému dobrodružstvu!”
Odhodlane sa otočila chrbtom k domu a znovu sa vydala na cestu, rozhodnutá neuhýbať z cesty až pokiaľ nedosiahne vrchol kopca. Na nejaký čas sa všetko darilo, a hovorila si sama pre seba, “Tento krát sa mi to určite podarí -- “ a tu sa zrazu chodník zvrtol a zatriasol sa (ako to popisovala neskôr) a za chvíľu sa ocitla ako kráča k dverám domu znova.
“Ach, to je strašné!” trúchlila, “Nikdy v živote som nezažila taký dom, ktorý sa takto vnucuje a vtiera!”
Natália Šimmer
Alica sa nepáčilo, keď ju niekto kritizoval, tak sa začala pýtať otázky ona. “Nemáš niekedy strach, že tu rastieš takto sama a nemáš nikoho, kto by sa o teba postaral?” “V strede je strom,” povedala Ruža: “k čomu inému by mal slúžiť?”
Vymazat“Ale ako ti on pomôže ak ti bude hroziť nebezpečie?” spýtala sa Alica.
“Povedalo by bu-bu!” zakričala Sedmokráska: “preto sa tento strom volá buk!”
“TOTO si nevedela?” skríkla iná Sedmokráska, a zrazu začali všetky kričať spolu, až kým sa vzduch zaplnil zvučnými hlasmi kvetiniek. “Buďte už ticho, všetky!” zakričala Zlatohlavá Ľalia a z rozrušenia sa húževnato kývala sem i tam. “Vedia, že sa k ním nedostanem!” fuňala a nakláňala svoju rozochvenú hlavu k Alici, “inak by si také niečo nedovolili.
“Nevadí!” povedlala Alica utešujúcim hlasom a zklonila sa k sedmokráskam, ktoré chceli znovu začať kričať, a zašepkala, “Ak nebudete držať jazyk za zubami, urobím si z vás kytičku!”
Okamžite nastalo ticho a niektoré ružové sedmokrásky zbledli.
“Tak to má byť/presne tak” povedala Zlatohlavá Ľalia. “Tieto sedmokrásky sú najhoršie zo všetkých. Keď jedna z nich začne rozprávať, pripoja sa k nej všetky, a celá fauna radšej vyhynie ako by mala počúvať ich škrekot.”
“Ako to, že tu všetci hovoríte tak pekne?” Spýtala sa Alica, dúfajúc, že upokojí atmosféru svojim komplimentom. “Navštívila som mnoho záhrad, ale ani v jednej z nich kvety nerozprávali.”
“Polož ruku na zem a ohmataj tú hlinu,” povedala Zlatohlavá Ľalia. “Potom sa dozvieš prečo.” Alica to skúsila. “Je veľmi tvrdá,” povedala, “ale vôbec neviem čo s tým môže mať tá hlina spoločné.”
“Vo väčšine záhrad,” povedala Zlatohlavá Ľalia, “sú záhony príliš mäkké -- takže kvety spia sladko po celý čas.
....
Toto znelo ako naozaj dobré odôvodnenie, a Alica bola celkom rada že o tom vie. “Nikdy pred tým som nad tým takto nepremýšľala!” povedala.
“Ja si teda myslím, že si vôbec NIKDY nepremýšľala,” povedala Ruža s pomerne prísnym tónom hlasu.
“Nikdy som sa nerozprávala s niekým kto vyzeral hlupšie,” zaskočila Alicu Fialka, ktorá sa ozvala po prvý raz.
“TY drž pusu!” zakričala Zlatohlavá Ľalia. “Hovoríš ako keby si ty niekedy niekoho videla! Celý čas sa tu skrývaš pod listami, a chrápeš si tam, až si zrazu uvedomíš, že vôbec nemáš poňatia o tom, čo sa deje okolo teba, ako keď malý púčik prvýkrát vykukne zo zeme .”
“Sú v záhrade aj iní ľudia okrem mňa?” povedala Alica nevšímajúc si poslednú Ružinkynu pripomienku.
“V záhrade je jeden kvet, ktorý sa dokáže pohybovať ako ty,” povedala Ruža. “Zaujímalo by ma ako to robíš -- “ (“ Ty si stále taká neposedná,” povedala Zlatohlava Ľalia), “ale ona je viac huňatá ako ty.”
“Podobá sa na mňa?” opýtala sa vzbrklo Alica, pretože jej prebehlo hlavou, “Niekde v záhrade je ďalšie dievčatko!”
“No, má zvláštny tvar podobne ako ty, “ povedala Ruža, “ale je červenšia ako ty -- a jej lupene sú kratšie, si myslím.”
“Lupene ma ale pekne zopnuté, skoro ako Georgína, “ prerušila ju Zlatohlavá Ľalia: “nie rozstrapatené na všetky strany aké máš ty.”
“Ale ty za to nemôžeš” odpovedala jej Ruža prívetivo. “Už začínaš vädnúť, vieš? -- potom to je už oveľa ťažšie udržiavať lupene vo forme.
Alice sa vôbec nepáčili tieto názory a preto radšej zmenila tému a spýtala sa: “A ukáže sa tu niekedy?”
“Stavím sa, že ju určite skoro stretneš.” povedala Ruža, “pochádza z druhu tŕňovitých.”
“Kde presne má na sebe tŕnie?” Spýtala sa Alica so zvedavosťou.
“Prečo, okolo jej hlavy samozrejme,” odpovedala Ruža, “divila som som sa, prečo TY nenosíš tŕnie. Myslela som si, že to je všeobecné pravidlo.”
“Už prichádza!” zakričala Stračia Nôžka, “Počujem jej šľapaje, buch, buch, buch ako kráča po štrkovom chodníku!”
Alica sa hneď otočila a zistila že je to Červená Kráľovná. “Tá ale vyrástla do veľkých rozmerov!” bol jej prvý komentár. Naozaj vyrástla: keď ju Alica prvýkrát našla v popole, bola vysoká len tri palce -- teraz tu stojí a je o hlavu vyššia ako bola Alica sama.
„Na tu zahradu bych možná viděla daleko lépe,“ povídala si Alice pro sebe,“ kdybych se dostala na vrchol tamtoho kopce: a je tu i cesta, která vede přímo k němu – vůbec ne, nevede,“ (řekla si poté, co ušla pár metrů po cestičce a několikrát ostře zahnula), „třeba nakonec povede. Ale jak podivně se kroutí! Vypadá spíš jak vývrtka než cesta! Dobře, TAHLE cesta vede na kopec – ne, nevede! Tahle zase vede zpátky k domu! Dobře tedy, zkusím opačnou stranu.“
OdpovědětVymazatA také že zkusila: běhala nahoru a dolu, zkoušela zatáčku za zatáčkou, ale pokaždé se i přes sebevětší snahu objevila před domem. Například jednou zaběhla za roh rychleji, než měla, a než stihla zabrzdit, narazila do zdi domu.
„Nemá cenu se o tom bavit,“ řekla Alenka, dívala se na dům a předstírala, že se s ní hádá. „Dovnitř ještě NEPŮJDU. Vím, že bych se skrz zrcadlo měla vrátit zpátky – zpět do toho zašlého pokoje - a to by byl konec všech mých dobrodružství!“
Rozhodně se k domu otočila zády a ještě jednou se vydala na cestu, odhodlaná jít jedním směrem, dokud nedosáhne vrcholu kopce. Prvních pár minut šlo vše dobře, a tak si říkala: „Tentokrát to OPRAVDU zvládnu,“ ovšem cesta se náhle překroutila, zatřásla (jak to později popisovala), a v dalším momentu Alenka opět kráčela k prahu dveří.
„To je příšerné!“ fňukala, „Nikdy jsem neviděla, že by se dům pletl tak moc do cesty! Nikdy!“
Jana Pešková ČJ/AJ 1. část
„Na tu zahradu bych možná viděla daleko lépe,“ povídala si Alice pro sebe,“ kdybych se dostala na vrchol tamtoho kopce: a je tu i cesta, která vede přímo k němu – vůbec ne, nevede,“ (řekla si poté, co ušla pár metrů po cestičce a několikrát ostře zahnula), „třeba nakonec povede. Ale jak podivně se kroutí! Vypadá spíš jak vývrtka než cesta! Dobře, TAHLE cesta vede na kopec – ne, nevede! Tahle zase vede zpátky k domu! Dobře tedy, zkusím opačnou stranu.“
OdpovědětVymazatA také že zkusila: běhala nahoru a dolu, zkoušela zatáčku za zatáčkou, ale pokaždé se i přes sebevětší snahu objevila před domem. Například jednou zaběhla za roh rychleji, než měla, a než stihla zabrzdit, narazila do zdi domu.
„Nemá cenu se o tom bavit,“ řekla Alenka, dívala se na dům a předstírala, že se s ní hádá. „Dovnitř ještě NEPŮJDU. Vím, že bych se skrz zrcadlo měla vrátit zpátky – zpět do toho zašlého pokoje - a to by byl konec všech mých dobrodružství!“
Rozhodně se k domu otočila zády a ještě jednou se vydala na cestu, odhodlaná jít jedním směrem, dokud nedosáhne vrcholu kopce. Prvních pár minut šlo vše dobře, a tak si říkala: „Tentokrát to OPRAVDU zvládnu,“ ovšem cesta se náhle překroutila, zatřásla (jak to později popisovala), a v dalším momentu Alenka opět kráčela k prahu dveří.
„To je příšerné!“ fňukala, „Nikdy jsem neviděla, že by se dům pletl tak moc do cesty! Nikdy!“
Jana Pešková ČJ/AJ 1.část
PS: oprava, v příspěvku se vždy rozhází rozložení textu z wordu
Alenka neměla ráda kritiku, a tak se začala vyptávat. „Nemáte občas strach, když tu jste tak samotné a nemá se o vás kdo starat?“
OdpovědětVymazat„Uprostřed stojí strom,“ řekla Růže: „ k čemu jinému by byl?“
„Ale co ten by mohl udělat, kdyby se objevilo nebezpečí?“ divila se Alenka.
„Zaburácel by ‘Du-dup Du-dup‘!“ vykřikla Sedmikráska: „proto se mu přece taky říká Dub.“
„Ty jsi to NEVĚDĚLA?“ hulákala další Sedmikráska, přičemž se začaly přidávat další, jedna za druhou, až nakonec nebylo slyšet nic jiného než hromadu uječených hlásků.
„Buďte všechny zticha! Zakřičela Lilie, vášnivě se kývala za strany na stranu, až se nakonec samým vzrušením roztřásla. „Vědí, že se k nim nemám jak dostat!“ supěla a nakláněla svoji chvějící se hlavičku k Alence, „jinak by si to nedovolily!“
„To nevadí!“ řekla Alenka konejšivým hlasem, sklonila se k sedmikráskám, které opět začínaly ječet, a pošeptala jim: „Jestli nebudete držet jazyk za zuby, utrhnu vás!“ Znenadání bylo hrobové ticho a několik růžových sedmikrásek zbledlo.
„Přesně tak!“ řekla Lilie. „Sedmikrásky jsou nejhorší ze všech. Jakmile začne mluvit jedna, přidají se hned i ty ostatní a z toho by jeden uvadnul, když je musí poslouchat!“
„Jak je vůbec možné, že všechny umíte tak pěkně mluvit?“ zeptala se Alenka a doufala, že jí kompliment zlepší náladu. „Navštívila jsem již mnoho zahrad, ale žádná z květin neuměla mluvit.“
„Dotkni se rukou země a ohmatej ji,“ řekla Lilie „Pak porozumíš proč.“
Alice tak tedy učinila. „Je velmi tvrdá,“ řekla, „ale nechápu, co to s tím má společného.“
„Ve většině zahrad,“ vyprávěla Lilie, „jsou podestýlky dělané příliš měkce – a tak květiny pořád jen spí.“ Znělo to jako velmi dobré vysvětlení a Alenka byla ráda, že se to dozvěděla. „Nad tím jsem nikdy předtím nepřemýšlela!“ zvolala.
„To ty, dle mého názoru, neděláš NIKDY!“ utrousila Růže štiplavou poznámku.
„Nikdy jsem neviděla nikoho hloupějšího,“ ozvala se poprvé Fialka, tak nečekaně, až z toho Alenka nadskočila.
„TY se vůbec neozývej!“ štěkla po ní Lilie.“Jako kdybys TY někdy někoho viděla! Pořád jenom ležíš pod listy, pospáváš a o okolním světě nemáš ani tušení, jsi stále jako poupě!“
„Jsou zde mimo mě ještě nějací lidé?“ ptala se Alenka dál, přičemž se rozhodla poslední poznámku Růže nechat bez povšimnutí.
„V zahradě je ještě jedna květina, která se umí pohybovat jako ty,“ odpověděla Růže. „Zajímalo by mě, jak to děláte-“ („Tebe zajímá pořád něco,“ utrousila Lilie), „ovšem je daleko pichlavější než ty.“
„Je jako já?“ ptala se dychtivě Alenka a hlavou jí létala myšlenka, „V zahradě je další holčička, stejná jako já!“
„No, vypadá stejně divně jako ty,“ vyprávěla Růže dál, „ale je červenější – a její okvětní lístky jsou kratší, aspoň tedy myslím.“
„Okvětní lístky má blíž u sebe, podobně jako Jiřina,“ skočila jim do řeči Lilie: „ne tak rozčepýřené jako tvoje.“
„Ale to není TVOJE chyba,“ dodala vlídně Růže: „začínáš vadnout, víš – a tak se není čemu divit, když lístky vypadají trochu neupraveně.“
Alence se ta představa vůbec nelíbila: raději změnila téma a zeptala se: „A chodí sem někdy?“
„Řekla bych, že ji brzo poznáš,“ odpověděla Růže. „ Je jednou z druhu trnitých.“
„A kde má sobě ty trny?“ zajímala se upřímně Alenka.
„Samozřejmě, že kolem hlavy,“ odpověděla Růže. „Přemýšlela jsem na tím, jestli nějaké nemáš i ty. Myslela jsem, že je má každý.“
„Už jde!“ vykřikla Stračka, „Slyším její kroky, dup, dup, dup, po štěrkové cestě.“
„Alenka se ohlédla a zjistila, že to je Červená Královna. „Ta ale vyrostla!“ byla její první poznámka. A bylo to tak. Když ji Alenka poprvé našla v popelu, měřila jen 9 centimetrů – a teď tady stála, o půl hlavy vyšší než Alenka sama.
Jana Pešková ČJ/AJ 2. část
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat‘Nejspíš do zahrady uvidím mnohem lépe,’ řekla si Alenka, ‘když vylezu na vrchol támhletoho kopce: a přímo k němu vede stezka -- nebo vlastně ne, nevede --’ (poté, co po stezce ušla pár yardů a minula několik ostrých zatáček), ‘ale nejspíš nakonec povede. Ale jak neobvykle se stáčí! Spíše jako vývrtka než stezka! No, TAHLE odbočka vede ke kopci, asi -- ne, nevede! Vede přímo zpátky k domu! Dobře tedy, zkusím to jinudy.’ A tak šla: bloudila horem dolem a zkoušela zatáčku za zatáčkou, ale vždy se vrátila zpátky k domu, ať dělala co dělala. Samozřejmě, jednou míjela roh domu rychleji než obvykle a než stačila zastavit, narazila do něj. ‘Nemá cenu o tom mluvit,’ řekla Alenka, podívala se na dům a předstírala, že se s ní dohaduje. ‘Ještě NEJDU zpátky. Vím, že bych měla znovu projít zrcadlem -- zpátky do té staré místnosti -- jenže to by skončila všechna moje dobrodružství!’ A tak se odhodlaně otočila k domu zády a ještě jednou vykročila po cestě, odhodlaná jít stále rovně, dokud nedojde ke kopci. Několik minut šlo všechno dobře a ona si říkala, ‘Vážně to tentokrát ZVLÁDNU -- ‘ když v tom se cesta náhle stočila a zatřásla se (jak to popsala později) a v okamžiku se Alenka ocitla kráčejíc ke dveřím. ‘Ach to je zlé!’ zvolala. ‘Nikdy se mi nestalo, aby se mi takový dům postavil do cesty! Nikdy!’
Tereza Kopecká, ČJ/AJ 1.část
“Třeba uvidím tu zahradu ještě o něco lépe,” řekla si Alenka. “Kdybych se jen tak mohla dostat na vrcholek té hory: A přímo tudy vede cesta vzhůru – ale ne, nevede –”‚ (po několika málo metrech cesty a několika zatáčkách do ostrých rohů.) “Jistě ale nakonec povede. Jenže jak podivuhodně se točí. Vypadá spíš jako vývrtka, než jako cesta. Tahle už vede nahoru, doufám – ne, nevede! Touhle se jde přímo zpátky k domu. No dobrá, zkusím jinou cestu.”
OdpovědětVymazatA tak šla: pobíhala z místa na místo, zatáčela a zatáčela, ale vždy se vrátila na místo u domu, kde začala. Vskutku, jednou vběhla za roh o trochu rychleji, a narazila do stěny dřív, než vůbec mohla zastavit.
Není za potřebí o tom hovořit,” řekla Alenka, zatím co si prohlížela dům, a jakoby s ním předstírala hádku. “Znovu dovnitř nepůjdu!” Vím, že bych měla jít a projít zrcadlem zase zpět – do starého pokoje – A tam by byl konec všem mým dobrodružstvím!“
Rázně se otočila pryč od domu, ještě jednou se vydala po té samé cestě, rozhodnutá jít tak dlouho, dokud se nedostane až na vrch hory. Několik pár minut šlo vše v pořádku, a zrovna když si říkala,“ Tentokrát už to jistě půjde!“, se cesta náhle stočila a roztřásla (jak nám později popsala), a rázem se ocitla ve dveřích.
„To je tak protivné,“ naříkala Alenka. Ještě nikdy se mi žádný takový dům nepletl do cesty! Nikdy!“
Pluhařová ČJ/AJ
Alenka neměla ráda, když jí někdo kritizoval, a tak začala klást otázky.
OdpovědětVymazat‘Neděsí vás to někdy, že jste tu vysazené a není tu nikdo, kdo by se o vás staral?’
‘Je tu ten strom uprostřed,’ řekla růže. ‘K čemu jinému by tu byl?’
‘Ale na co by se zmohl, kdyby se objevilo nějaké nebezpečí?’ zeptala se Alenka.
‘Udělal by “bu, bu, bu!’ vykřikla sedmikráska, ‘proto se mu říká buk!’
‘Copak tys to nevěděla?’ zvolala další sedmikráska, a to už začaly křičet všechny, až se zdálo, že vzduch je plný jejich uječených hlasů. ‘Buďte ticho, všichni!’ zakřičela lilie a prudce se při tom kývala ze strany na stranu a třásla se nadšením. ‘Oni ví, že na ně nemůžu!’ zasupěla a naklonila svojí chvějící se hlavu k Alence, ‘jinak by si to nedovolily!’
‘To nevadí!’ řekla Alenka konejšivým hlasem, sklonila se k sedmikráskám, které už zase začínaly, a zašeptala, ‘Jestli nebudete držet své jazyky za zuby, tak vás utrhnu!’
Chvíli bylo ticho a několik růžových sedmikrásek zbělalo.
‘A máte to!’ řekla lilie. ‘Sedmikrásky jsou nejhorší ze všech. Když jedna promluví, ostatní se hned musí přidat a to je dost na to, aby se z nich jeden zbláznil!’
‘Jakto, že všichni umíte tak krásně mluvit?’ řekla Alenka a doufala, že jí lichotka uvede do lepší nálady. ‘Už jsem byla v mnohých zahradách, ale žádné květiny neuměly mluvit.’
‘Polož ruku na zem a sáhni si na půdu,’ řekla lilie. ‘Potom už budeš vědět proč.’
Alenka tak učinila. ‘Je velmi tvrdá,’ řekla, ‘ale nevím co to s tím má co dělat.’
‘Ve většině zahrad,’ řekla lilie, ‘dělají postele příliš měkké, takže květiny vždycky spí.’
To znělo jako velmi dobrý důvod a Alenka byla tímto zjištěním velice potěšena. ‘Na to jsem nikdy nepomyslela!’ řekla.
‘Podle mého názoru ty nemyslíš nikdy,’ řekla růže velmi štiplavým tónem.
‘Nikdy jsem neviděla někoho tak hloupého,’ řekla violka z ničeho nic, až to Alenku polekalo, neboť violka doposud nepromluvila.
‘Mlč!’ vykřikla lilie. ‘Jako bys ty někdy někoho viděla! Pořád máš hlavu strčenou pod listy a chrápeš pod nimi tak dlouho, že už ani nevíš, co se ve světě děje, jako nějaké poupě!’
‘Jsou v zahradě ještě nějací lidé kromě mě?’ zeptala se Alenka a rozhodla se si poslední poznámky od růže nevšímat.
‘Je tady v zahradě ještě jedna květina, která se umí pohybovat tak jako ty,’ řekla růže. ‘Udivuje mě, jak ty to děláš --’ (‘Ty se pořád něčemu divíš,’ řekla lilie), ‘ale ona je oproti tobě mnohem huňatější.’
‘Je jako já?’ zeptala se Alenka nedočkavě, neboť jí hned napadlo, ‘Je tu někde v zahradě ještě jedna malá holčička!’
‘Tak vypadá stejně zvláštně, jako ty,’ řekla růže, ‘jenom je červenější a myslím, že má kratší okvětní lístky.’
‘Její okvětní lístky jsou dost blízko u sebe, skoro jako u jiřiny,’ vyrušila je lilie, ‘ne tak rozházené, jako ty tvoje.’
‘Ale to není tvoje chyba,’ dodala růže vlídně, ‘začínáš trošku vadnout a tomu nejde zabránit, aby se ti lístky trochu nepocuchaly.’
Alence se tahle myšlenka vůbec nezamlouvala, a tak aby změnila téma, zeptala se ‘Chodí sem někdy?’
‘Řekla bych, že ji uvidíš brzy,’ řekla růže. ‘Je jednou z těch trnitých rostlin.’
‘Kde ty trny nosí?’ zeptala se Alenka zvědavě.
‘Přeci okolo hlavy,’ odpověděla růže. ‘Napadlo mě, jestli taky nějaké nemáš. Myslela jsem, že je to běžná záležitost.’
‘Už jde!’ vykřikla stračka. ‘Slyším její kroky, dup, dup, dup, po štěrkové cestě!’
Alenka se prudce otočila a zjistila, že to byla Rudá královna. ‘Ta nám ale vyrostla!’ byla její první poznámka. A taky že ano. Když Alenku poprvé našla v popelu, byla pouze tři palce vysoká, a teď tu stála o půl hlavy vyšší než Alenka sama!
Tereza Kopecká, ČJ/AJ 2.část
Alenka nebyla ráda kritizovaná, a proto se začala vyptávat. „Nebojíte se tu venku tak samotné, když se o vás nikdo nestará?“
OdpovědětVymazat„Je tu ten strom vprostřed,“ řekla Růže: Pro co jiného by byl?“
„Jenže co udělá, když přijde nějaké nebezpečí?“, vyzvídala Alenka.
Poví jen: “větvě moje vítr dujte, všichni špatní venku stůjte! A všechno zlé smete pryč“, pronesla sedmikráska.
„To jsi nevěděla?“, zapískla jiná sedmikráska a znenadání začali pokřikovat všechny další, jedna přes druhou, do té doby, než bylo slyšet jen pištivého kvílení.
„Buďte tiše, všechny!“, okřikla je Lillie, která sebou mávala do všech stran a vzrušením se třásla.
„Dobře ví, že k nim nemůžu“, pootočila hlavu k Alence,“ Jinak by si nic takového nedovolily!“
„To je v pořádku!“, řekla poklidným tónem Alenka, a přiklekla k sedmikráskám, které se opět chystaly povykovat. „Jestli s tím ihned nepřestanete, všechny si vás utrhnu!“, pošeptala Alenka.
Nastalo ticho a několik sedmikrásek pobledlo.
„Přesně tak!“, řekla Lillie. „Sedmikrásky jsou ty nejhorší, když spustí jedna, hned se přidají i ostatní, jeden by z toho uvadl, když to slyší!“
„Jak je možné že všechny tak krásně mluvíte?“, zeptala se Alenka s nadějí, že lichotka vše zlepší. „Byla jsem už ve více zahradách, ale v žádné z nich květiny nemluvily.“
„Polož si ruku dolu, dotkni se země a pověz sama“, pronesla Lillie. „Pak se dozvíš proč.
Alenka dala ruku na zem. „Je dost pevná“, řekla, „ale netuším co to s tím má společného.“
„Ve většině zahrad“, odpověděla Lilly, “dělají postýlky až příliš měkké, květinky tak neustále spí. Znělo to jako dobrý důvod, a Alenka měla radost, že něco takového ví.
„Nad něčím takovým jsem nikdy nepřemýšlela!“
„Myslím si, že nad věcmi běžně nepřemýšlíš“, řekla Růže jízlivě.
„Nikdy jsem nepotkala nikoho tak hloupého“, prohlásila Fialka tak náhle, až se Alenka polekala, ještě nikdy předtím neslyšela Fialku promluvit.
„Mlč!“, křikla Lillie, „Nikdy jsi nikoho neviděla! Hlavu máš věčně pod listím, a tam jenom chrníš, dokud nevidíš ani o nic víc, co se na světě děje, jakoby si byla ještě poupátko.“
„V zahradě je ještě někdo jiný?“, podivila se Alenka, a jakoby už nebrala zřetel na předchozí poznámku od Růže.
„Je tu jedna květina, která se dokáže hýbat podobně jako ty“, řekla Růže. „Zajímalo by mě, jak to děláš“ (Ty se pořád něčemu divíš, řekla Lillie“), „ale je křovinatější víc, než ty.“
„Je stejná jako já?“, zeptala se zvědavě Alenka, a hlavou ji proběhla myšlenka, „Někde v zahradě je ještě jiná holčička!“
„No, má podobně zvláštní tvar jako máš ty“, řekla Růže, “ale je červenější a má kratší lístky, řekla bych.“
„Kvítky má trochu blíž u sebe“, přerušila je Lillie, „ne tak rozpustilé, jako máš ty.“
„Ale za to nemůžeš“, dodala jemně Růže, „začínáš uvadat, a to víš, že už nemůže být vše tak krásně upravené.“
Tahle myšlenka se Alence opravdu nezamlouvala, a obrátila list na jiné téma, zeptala se, „Chodí ta holčička i sem?“
„Jistě ji brzo uvidíš“, řekla Růže. „Je jedna z těch trnitějších.“
„Kde na sobě má všechny ty trny?“, zvědavě se tázala Alenka.
„Přece kolem celé hlavy“, odpověděla Růže. „Bylo mi zvláštní, že ty žádné nemáš. Myslela jsem, že je to běžná věc.“
„Támhle jde!“, zavýskla Stračka, „slyším její kroky, dup, dup, dup po kamenné cestě.
Alenka se netrpělivě porozhlédla a zjistila, že je to Červená královna.
„Pěkně vyrostla!“, poznamenala: když ji Alenka poprvé našla v hromadě popela, měla jen tři centimetry, a teď tu stála, o půlku hlavy větší, než samotná Alenka.
Pluhařová ČJ/AJ 2. část
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat„Na to zahradu by mělo jít vidět lépe“ řekla si Alenka, „kdybych se dokázala dostat na vrchol toho kopce: a tady je cesta, která vede přímo k němu – ach ne, takhle to nejde“ – (po tom co ušla několik metrů po cestě a prošla pár
zatáček), ale doufám, že časem tam povede. Ale jak se podivně kroutí! Vypadá to spíš jako vývrtka
než cesta! Dobře, tahle zatáčka by měla vést přímo ke kopci, doufám – ne, zase nevede! Vede přímo
zpátky k domu! Dobrá, zkusím to jinak!
A tak také udělala: chodila křížem krážem, zkoušela zatáčku po zatáčce, ale přesto se stále vracela
zpátky k domu, ať dělala, co dělala. Jednou, když zaběhla za roh rychleji než obvykle, naběhla přímo
proti domu a už nestihla zastavit.
„Nemá cenu o tom mluvit“, řekla Alenka a přitom se dívala na dům, jako kdyby se s ním hádala.
Dovnitř znovu nejdu! Vím, že bych měla znovu projít zrcadlem – zpátky do to staré místnosti – a tam
by skončily všechna moje dobrodružství!“ Rázně se otočila zády k domu a vyrazila znovu na cestu,
tentokrát odhodlaná jít přímo za nosem, dokud nedorazí pod kopec. Z počátku šlo všechno dobře,
„teď to určitě dokážu“, říkala si – když tu najedou, se cesta otřásla a zkroutila (tak to popisovala později)
a Alenka se ocitla na cestě směrem ke dveřím domu. „Ach, to je příšerné, vykřikla!“. Nikdy jsem
neviděla dům, aby se takhle pletl do cesty! Nikdy!
Alenka nebyla ráda, když jí někdo kritizoval a tak začala klást otázky. „Nemáte občas strach ? Být tu takhle sami, bez péče“.
OdpovědětVymazat„Uprostřed zahrady je strom,“ řekla Růže: „ k čemu jinému by byl?“
„Ale co zmůže s tím, když budete v nebezpečí ?“ Zeptala se Alenka.
„Zakřičel by KLIĎTE SE ODSUD“ vykřikla Sedmikráska: „jinak by je on sám odklidil!“
„To jsi nevěděla?“ vykřikla jiná Sedmikráska, a pak začali křičet všechny dohromady, dokud nebylo slyšet nic jiného, než jejich pronikavé hlásky. „Buďte všechny ticho!“ vykřikla Lilie a kývala se vzrušením ze strany na stranu. „Ví, že na ně nemůžu!“, nakláněla svou chvějící se hlavu směrem k Alence, „nebo by si to nedovolili!“
„Nechme to být!“ řekla Alenka uklidňujícím tónem a naklonila se ke dvěma Sedmikráskám, které se znovu daly do křiku, zašeptala jim „Jestli nebudete držet jazyk za zuby, tak vás vytrhnu!“
„Rázem bylo ticho a pár růžových Sedmikrásek z toho zbělalo.“
„Správně!“ řekla Lilie. „Sedmikrásky jsou ze všech nejhorší. Jakmile jedna spustí, ostatní se hned musí přidat, jeden by z toho zvadl, slyšet je v plné polní.“
„Jakto, že všechny dokážete tak hezky mluvit?“ řekla Alenka a doufala, že komplimentem navodí lepší atmosféru. „Byla už jsem ve spoustě zahradách, ale žádná květina mluvit nedokázala.“
„Polož ruku na zem, jen si sáhni,“ řekla Lilie „pak pochopíš.“
A tak také Alenka udělala. „Je strašně tvrdá,“ řekla, „ale nevím, co s tím má co dočinění.“
„Ve většině zahrad“ řekla Lilie, „dělají záhony moc měkké – proto květiny pořád spí.“
Znělo to jako dobrý důvod a Alenka byla ráda, že teď už ví. „O tom jsem nikdy nepřemýšlela!“ řekla.
„Podle MĚ nepřemýšlíš vůbec,“ řekla Růže, poněkud drsným tónem.
„Nikdy jsem neviděla někoho, kdo by vypadal hloupěji,“ řekla Fialka tak náhle, až to Alenku zaskočilo; nikdy předtím nemluvila.
„Ty mlč!“ vykřikla Lilie. „Jako by si ty někdy někoho viděla! Schováváš hlavu pod listy a chrápeš celý den, o světě nevíš víc, než když jsi byla poupě.“
„Jsou v zahradě kromě mě ještě nějací lidé?“ řekla Alenka a rozhodla se Růžinu poznámka ignorovat.
„V zahradě je ještě jedna květina, která se dokáže pohybovat jako ty,“ řekla Růže. „Zajímalo by mě, jak to děláš – („Ty se vždycky zajímáš“ řekla Lilie), akorát je trochu zarostlejší, než jsi ty.
„Je jako já?“ zeptala se Alenka dychtivě a hlavou jí proběhlo „Někde v zahradě je malá dívka, stejná jako já!“
„No, má stejně ošklivý tvar jako ty“ řekla Růže, „ale je červenější – a její lístky jsou kratší, aspoň myslím.“
„Její okvětní lístky jsou více u sebe, skoro jako jiřiny,’ přerušila je Lillie ‘ ‘ne tak spadlé, jako ty tvoje.“
„Ale to není TVOJE chyba,“ dodala mile Růže: „začínáš vadnout, víš – to se může stát, že jeden jsou tvoje lístky trochu neupravené.“
Alence se tahle myšlenka vůbec nezamlouvala: takže aby změnila téma, zeptala se „A přišla jsem někdy vůbec?“
„Troufám si říct, že jí brzy uvidíš,“ řekla Růže. „Je to jedna z těch trnitých.“
„A kde má trny ?“ Zeptala se Alenka zvědavě.
„Všude kolem hlavy, samozřejmě,“ odpověděla Růže. „Zajímalo mě, jestli TY taky nějaká nemáš. Myslela jsem, že je to u vás běžné.“
„Už jde !“ vykřikla Stračka. „Slyším její kroky, bum, bum, bum, po štěrkové cestě!“
„Alenka se nedočkavě rozhlédla a zjistila, že je to Rudá Královna. „Pořádně vyrostla!“ Byla její první poznámka. A opravdu, když ji Alenka poprvé našla v popelu, byla jen tři palce vysoká – A teď byla o půli hlavy větší než Alenka!
Pavel Prchal TV/AJ
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat“Snad zahradu uvidím líp,” řekla si Alenka, “když se mi podaří dostat se na vrcholek toho kopce. A tady je cestička, která k němu přímo vede - aspoň, ne, tak nevede -” (potom, co ušla několik metrů a zkusila několik ostrých zatáček), “ale asi mě tam stejně nakonec dovede. A jak zajímavě se ta cesta kroutí! Je spíš jako vývrtka, než cesta! No, tak tahle zatáčka vede ke kopci, Asi - ne, nevede! Tahle vede zpátky k domu! No, tak, zkusím jít teda na druhou stranu.”
A tak šla. Chodila sem a tam, zkoušela jednu zatáčku za druhou ale vždy skončila zpět u domu, ať dělala, co dělala. Dokonce jednou, když zatočila o něco rychleji než obvykle, povedlo se jí do domu narazit, než se stihla zastavit.
“Nemá cenu o tom mluvit,” řekla Alenka, dívala se na dům a předstírala, že se s ní hádá. “Já dovnitř znova nepůjdu ještě. Vím, že bych zase musela projít zrcadlem, zpátky do svého starého pokojíku, a to by byl konec všech mých dobrodružství!”
A tak, odhodlaná vydat se ještě jednou na svou cestu, otočila se zády k domu
A tak se odhodlaně otočila k domu zády a zkusila se ještě jednou vydat na cestu, rozhodnuta jít rovně, dokud nedojde až ke kopci. Po několik minut šlo vše podle plánu a říkala si, “Tentokrát se mi to povede-” když v tom se na cestě objevila nečekaná odbočka a zatřásla s sebou (jak to Alenka později popsala), a v dalších chvíli se ocitla u dveří. „Ale, to je opravdu špatné!“ vykřikla „Nikdy jsem neviděla dům, co by mi tak moc stál v cestě! Nikdy!“
…
Alenka neměla ráda, když ji někdo kritizoval, a tak začala klást otázky. “Neděsí vás někdy, že jste tady venku vysázeny, ale přitom tu není nikdo, kdo by se o vás staral?”
“Je tu ten strom uprostřed,” řekla Růže: “k čemu jinému by tu byl dobrý?”
“Ale co by zmohl, kdyby nastalo nějaké nebezpečí?” zeptala se Alenka.
“Zakřičí “Kšá-kšá!” zaječela Sedmikráska: “A začne se ohánět větvemi!”
“Tos nevěděla?” ječela další Sedmikráska, a pak začaly pištět všechny dohromady, až vzduch naplnil stovkami ječivých hlásků.
“Buďte všechny zticha!” ozvala se Lilie Tygrovitá, zatímco se ladně se kolébala ze strany na stranu a chvěla se nadšením. “Ví, že se k nim nemůžu dostat!” začala vysvětlovat a nakláněla svou hlavu k Alence, “jinak be se neodvážily to udělat!”
“Z toho si nic nedělej!” uklidňovala ji Alenka a naklonila se k Sedmikráskám, které už chtěly zase začít, “Jestli toho nenecháte, tak vás utrhnu!” pošeptala jim.
Rázem nastalo ticho a několik růžových Sedmikrásek dokonce zbledlo.
„Tak to má být,“ řekla Lilie Tygrovitá. „Sedmikrásky jsou ze všech nejhorší. Sotva promluvíš, všechny spustí najednou, z toho by jeden zvladl, z toho jejich drmolení!”
“Jaktože umíš mluvit tak pěkně?” zeptala se Alenka a doufala, že svým komplimentem situaci uklidní. “Byla jsem už ve spoustě zahradách, ale žádná z květin neuměla mluvit.”
“Sáhni si na zem,” řekla Lilie Tygrovitá. “Pak budeš vědět, čím to je.”
Alenka si tedy sáhla na zem. “Je velmi tvrdá,” řekla, “ale nevím, co to s tím má společného.”
“Ve většině zahradách,” řekla Lilie Tygrovitá, “dělají podestýlky moc měkké, aby květiny stále spaly.”
To znělo jako dobré odůvodnění a Alenka byla za to vysvětlení ráda. “Na to jsem nikdy nepomyslela!” řekla.
Natalija Radujko, AJ/VV 1. část
“Já si myslím, že nikdy nemyslíš na nic,” řekla Růže poměrně přísným tónem.
Vymazat“Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by vypadal hloupěji, než ty,” řekla tak nečekaně Fialka, že z toho Alenka nadskočila; promluvila totiž poprvé.
“Buď zticha!” okřikla ji Lilie Tygrovitá. “Jako kdybys ty někoho viděla! Pořád máš hlavu schovanou pod listy a chrápeš, dokud vůbec nevíš o světě, jako bys byla pořád poupě!”
“Jsou v téhle zahradě ještě nějací další lidé, kromě mě?” zeptala se Alenka a dělala, že si Růžiny poznámky nevšimla.
“V zahradě je ještě jedna další květina, která se dokáže pohybovat skoro jako ty,” odpověděla Růže. “Zajímalo by mě, jak to děláš-” (“Tebe pořád něco zajímá,” řekla Lilie Tygrovitá), ale je zarostlejší, než ty.”
“Je jako já?” ptala se Alenka nedočkavě, protože ji to hned napadlo, “Někde v zahradě je další malá holčička!”
“No, má stejně divný tvar, jako ty,” řekla Růže, “ale je červenější - a má kratší okvětní lístky, myslím.”
“Její okvětní listy jsou víc u sebe, jako u jiřiny,” přerušila ji Lilie Tygrovitá: “nejsou tak rozhozené, jako ty tvoje.”
“Ale to není tvoje vina,” dodala Růže milým tónem: “začínáš uvadat, víš - to pak jeden nezabrání tomu, že jeho okvětní lístky začnou být trochu neupravené.”
Alence se ta představa vůbec nezamlouvala: takže aby změnila téma, zeptala se “Chodí sem někdy?”
“Dokonce bych řekla, že ji brzy uvidíš,” řekla Růže. “Je jedna z těch trnitých.”
“Kde nosí svoje trny?” snažila se Alenka vyzvídat.
“Samozřejmě, trny má všude kolem hlavy,” odpověděla Růže. “Divila jsem se, že ty žádné nemáš. Myslela jsem, že je to běžná věc.”
„Už jde!“ vykřikla Stračí Nožka. „Už ji slyším, jak dupe bum bum po štěrkované cestičce!“
Alenka se rychle ohlédla a zjistila, že to byla Černá Královna. “Ta ale povyrostla!” byla její první poznámka. Určitě vyrostla, když ji Alenka poprvé našla v popelu, byla vysoká jen pár centimetrů - a teď tu stála o půl hlavy vyšší než samotná Alenka!
Natalija Radujko, AJ/VV 2. část
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat„Na tu zahradu uvidím mnohem lépe," řekla si Alenka, „když vylezu na tamten kopeček. A tahle cesta vede přímo k němu…alespoň... ne, nevede…“ usoudila potom, co ušla pár metrů po pěšině a prošla několik ostrých zatáček, „ale předpokládám, že tam přece jen vede. Ale jak se ta cesta zvědavě kroutí! Je to spíš jako vývrtka než cesta! No, tahle odbočka snad míří ke kopci - ne, ani tahle ne! Tudy se jde přímo k domu! Tak to zkusím jinudy"
A taky že ano: potulovala se nahoru a dolů a zkoušela jednu odbočku za druhou, ale vždycky se vrátila k domu, ať dělala, co dělala. Jednou se do zatáčky rozeběhla tak rychle, že nestihla před domem zastavit.
„Nemá smysl se o tom bavit," řekla Alenka domu, jakoby se s ním hádala. „Znovu dovnitř prostě nejdu. Vím, že bych se musela zase dostat zrcadlem zpátky do starého pokoje. Jenže to by byl konec všech mých dobrodružství!“
A tak se rázně otočila k domu zády a vydala se ještě jednou po cestě, rozhodnutá jít vpřed, dokud se nedostane ke kopci. Pár minut šlo vše jak na drátkách, že si říkala: „Páni, teď už to skutečně vyjde,“ když v tom se cesta náhle otočila a zachvěla (jak to později popisovala) a vzápětí se objevila přímo přede dveřmi.
„Ach, to je hrůza!“ plakala Alenka. „Nikdy jsem neviděla, aby se mi stavěl do cesty takový dům! Nikdy!“
...
Alenka neměla ráda, když ji někdo kritizoval, a tak se začala květiny ptát: „Nemáte někdy strach z toho, že od té doby, co vás tu zasadili, se o vás nikdo nestará?"
„Támhle uprostřed je strom,“ řekla Růže „K čemu jinému by byl dobrý?“
„Ale co by udělal, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí?“ Zeptala se Alice.
„Řekne: „Rozdělím tě ve dví pomocí svých větví!“ Od čeho by je taky měl?“ vykřikla Sedmikráska.
„TO jsi nevěděla?“ podivila se jiná Sedmikráska. Přidaly se i další květiny, až se prostor plnil spoustou pronikavých hlasů. „Buďte všechny zticha!“ okřikla je tygrovaná Lilie, zaujatě se kývala ze strany na stranu a třásla se samým vzrušením. „Vědí, že na ně nemůžu!" supěla a naklonila svou rozechvělou hlavu směrem k Alence „jinak by se neodvážily!"
„To nevadí,“ řekla Alenka uklidňujícím tónem a sklonila se k sedmikráskám, které začínaly znovu povykovat, a zašeptala: „Buďte tiše, nebo vás utrhnu“
Vzápětí bylo ticho a pár růžových sedmikrásek zbledlo.
„Je to tak!“ řekla Lilie, „sedmikrásky jsou ze všech nejhorší. Když začne jedna mluvit, ostatní se přidají, až by z toho jeden zvadnul!“
„Co že umíte tak hezky mluvit?“ zeptala se Alenka a doufala, že jim svým komplimentem zlepší náladu. „Byla jsem v mnoha zahradách, ale žádná květina neuměla mluvit.“
„Dej ruku dolů a sáhni si na zem,“ řekla Lilie „pak uvidíš proč.“
„Ve většině zahrad," odvětila Lilie, „dělají příliš měkké záhonky, takže květiny stále spí."
VymazatTo znělo jako rozumný důvod a Alenka byla velmi ráda, že to ví. „O tom jsem nikdy neuvažovala,“ divila se Alenka.
„Je to Můj názor, nad kterým NIKDO ," odvětila Růže přísně.
“Nikdy bych neřekla, že může být někdo tak hloupý" spustila najednou Fialka, že Alenka samým leknutím nadskočila, protože rostlina doposud nic neříkala.
“Zmlkni už!' napomenula ji lilie. “Jako bys snad někdy někoho viděla! Máš pořád hlavu pod lístky a chrápeš tam, že o světě nevíš o nic víc než poupě!"
"Jsou na zahradě kromě mě nějací další lidé?" zeptala se Alenka, aniž by reagovala na poslední poznámku Růže.
"Na zahradě je ještě jedna květina, která se umí pohybovat jako ty," řekla Růže. "Zajímalo by mě, jak to děláte -" "Vždycky se tak divíte," přerušila ji Lilie, "ale je mnohem huňatější než ty."
"Je jako já?" Vyzvídala Alenka netrpělivě, protože ji napadlo, že je někde v zahradě další holčička!"
"No, má stejně podivný tvar jako ty," řekla Růže, "ale myslím, že je červenější a její plátky jsou kratší.”
"Její okvětní lístky jsou blízko u sebe, skoro jako u jiřin," přerušila ji Lilie "v žádném případě nejsou tak rozčepýřené jako ty vaše."
"Jenže to není vaše vina," dodala Růže laskavě: "Začínáš opadat, víš. S tím, že lístky vypadají nedbale, už nic nenaděláš.”
Alence se ten názor vůbec nelíbil, a tak zkusila změnit téma: "Chodívá sem někdy?"
"Troufám si tvrdit, že ji brzy uvidíš," řekla Růže. "Je to jedna z trnitých."
"Kde nosívá ty trny?" Zeptala se zvědavě Alenka.
"No přeci kolem hlavy. Samozřejmě." odpověděla Růže. "Zajímalo mě, zdalipak máš také nějaké. Myslela jsem, že je to pravidlem."
"Přichází!" zvolala Ostrožka. "Slyším její kroky. Dup! Dup! Dup! Po štěrkové pěšině!”
Alenka se horlivě rozhlédla a zjistila, že je to Červená královna. “Ta ale vyrostla!” napadlo ji nejprve. Což byla skutečně pravda. Když ji Alenka poprvé našla v popelu, neměřila ani deset centimetrů. Ale teď byla o hlavu a půl vyšší než Alenka!
Betková bez počítače :-( Hlásila jsem minulý týden, tak omluvte zpoždění
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat„ Možná tu zahradu uvidím lépe,“ řekla si Alenka sama pro sebe „když se dostanu na vrchol toho kopce: a tady je cesta, která vede přímo k němu – snad, ne, nevede -“ (pár yardů a zatáček poté) „ale předpokládám, že nakonec bude. Jak podivuhodně se stáčí! Připomíná spíše vývrtku než cestu! Dobrá, možná tudy to vede ke kopci – ne, nevede! Tudy to vede zpátky k domu! Dobrá tedy, zkusím to jinudy.“ A tak i udělala: potulovala se sem a tam, zkoušela zatáčku po zatáčce, ale ať dělala, co dělala, pořád se vracela zpátky k domu. Jednou, když zatočila rychleji než obvykle, do něj narazila dřív, než se stačila zastavit.
„Nemá cenu se o tom bavit,“ řekla Alenka a vzhlédla k domu a jakoby se s ním hádala. „ Zatím nepůjdu dovnitř. Vím, že bych se skrz zrcadlo dostala – zpět do té staré místnosti - a byl by konec mých dobrodružství!“
Proto rozhodně natočila záda k domu a znovu se vydala na cestu, odhodlaná se držet na ní udržet, dokud se nedostane ke kopci. Pár minut přešlo v klidu a jen si říkala: „Tentokrát to dokážu -- “ v tom se cesta náhle stočila a rozechvěla (jak to později Alenka popsala) a v následujícím momentě se ocitla na prahu dveří.
„To je hrozné!“ vykřikla „V životě jsem neviděla dům, který by se vám takhle stavil do cesty! Nikdy!“
(…)
Alenka neměla ráda, když ji někdo kritizoval a proto se raději začala vyptávat „Nebojíte se někdy, když jste tady zasazeny a není tu nikdo, kdo by se o vás staral?“
„Uprostřed je strom,“ řekla Růže: „k čemu jinému je dobrý?“
„Ale co by dělal, kdyby přišlo nějaké nebezpečí?“
„Řekne jen: Pozor si na mě dej radši, nebo budeš o hlavu kratší!“ vykřikla Sedmikráska
„To jsi nevěděla?“ vykřikla jiná Sedmikráska a v ten moment se začaly všechny překřikovat, dokud nebyl vzduch přeplněný jejich malými hlásky. „Buďte všechny ticho!“ zakřičela Lilie, vášnivě se vlnila ze strany na stranu a třásla se nadšením.
„Ví, že se k nim nemohu dostat,“ zafuněla a natočila hlavu k Alence „jinak by si to nedovolily!“
„To nevadí!“ řekla Alenka konejšivým tónem a sehnula se k sedmikráskám, které znovu začínaly, zašeptala: „Jestli nebudete držet jazyk za zuby, tak vás utrhnu!“
VymazatV okamžiku nastalo ticho a několik růžových sedmikrásek zbělalo.
„Přesně tak!“ řekla Lilie. „Sedmikrásky jsou nejhorší. Jakmile začne jedna mluvit, ostatní se přidají a stačí to k tomu, aby z toho někdo uvadl, když je poslouchá!“
„Jak to, že všechny umíte tak krásně mluvit?“ zeptala se Alenka a doufala, že ji komplimentem zlepší náladu. „Byla jsem v mnoha zahradách, ale v žádné z nich květiny nemluvily.“
„Polož ruku dolu a sáhni na zem.“ řekla Lilie. „Pak budeš vědět proč.“
Alenka tak učinila. „Je opravdu tvrdá.“ řekla „ale nechápu, co to s tím má společného.“
„Ve většině zahrad,“ řekla Lilie „jsou záhony tak měkké – že většina květin pořád jen spí.“
Toto znělo jako dobré odůvodnění a Alenka byla ráda, že to ví. „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela!“ řekla.
„Dle mého názoru nepřemýšlíš nikdy,“ řekla zle Růže.
„Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by vypadal hloupěji,“ přidala se Fialka tak náhle, že Alenka trochu nadskočila, protože do té doby nepromluvila.
„Buď zticha!“ zvolala Lilie. „ Jako bys ty někdy někoho viděla! Máš hlavu jenom pod listím a pořád jen spíš, až už ani nevíš, co se děje ve světě, jsi stále ještě poupě!“
„Jsou tu ještě jiní lidé kromě mě?“ zeptala se Alenka a rozhodla se nevšímat si Růžiny poslední poznámky.
„Je tu ještě jedna květina, která pohybuje jako ty.“ řekla Růže. „Zajímalo by mě, jak to děláš--“ („Tebe pořád něco zajímá.“ řekla Lilie) „ale je víc protivná než ty.“
„Je jako já?“ zeptala se nedočkavě Alenka, když ji hlavou projela myšlenka: Někde tady v zahradě je ještě jedna holčička!
„No, postavu má také tak podivnou jako ty,“ řekla Růže „ale je červenější - -a její lístky jsou kratší, myslím.“
„Její lístky jsou u sebe skoro jako u jiřiny,“ skočila ji do řečí Lilie: „ne tak rozevláté jako je máš ty.“
„Ale to není tvoje vina,“ doplnila Růže mile: „víš, začínáš se pomalu vytrácet – to pak nikdo nezabrání tomu, aby byly tvé lístky trochu neupravené.“
Alence se tato myšlenka moc nezamlouvala, proto aby změnila téma, zeptala se: „Vychází někdy ven?“
„Dovoluji si říct, že ji brzy uvidíš,“ řekla Růže. „ Je to jedna z těch pichlavějších druhů.“
„A kde ty trny nosí?“ zeptala se zvědavě Alenka.
„Přece okolo celé hlavy,“ odpověděla Růže. „zajímalo by mě, proč je taky nemáš. Myslela jsem si, že je to obecné pravidlo.“
„Už jde!“ vykřikla Stračka. „Slyším její kroky dup, dup, dup po cestě!“
Alenka se kolem sebe horlivě rozhlédla a zjistila, že to byla Rudá královna. „No pořádně vyrostla!“ byla její první poznámka. Opravdu vyrostla, když jí Alenka poprvé našla v popeli, byla sotva devět centimetrů vysoká – a teď byla tady, o polovinu hlavy vyšší než Alenka!
Kovaříková Hana ČJ/AJ
Záhrada živých kvetov
OdpovědětVymazat„Videla by som záhradu oveľa lepšie,“ povedala si Alica, „ak by som sa dostala na vrchol tamtej hory: a tu je cestička, ktorá vedie priamo k nej -- iba ak, nie, nevedie – “ (potom, čo prešla pár yardov po ceste a urobila niekoľko ostrých zatáčok), „ale predpokladám, že napokon povedie. Ale ako čudne sa stáča! Je to skôr vývrtka ako cestička! Nuž, táto zákruta pravdepodobne vedie k hore – nie, nevedie! Vedie priamo naspäť do domu. Nuž, tak to skúsim nejako inak.“
A tak to skúsila: blúdila hore-dole a skúšala zatáčku za zatáčkou, ale nech robila čo mohla, vždy sa vrátila k domu. Keď raz dokonca zabočila o niečo rýchlejšie ako inokedy, narazila do neho skôr ako si to stihla uvedomiť. „Nemá cenu o tom hovoriť.“ povedala Alica, pričom sa dívala na dom a predstierala, že sa s ňou ten dom háda. „Znova dovnútra už nevkročím! Viem, že by som mala, aby som sa dostala znova cez zrkadlo – naspäť do starej izby – ale to by bol koniec všetkých mojich dobrodružstiev!“
Takže keď sa rozhodne otočila domu chrbtom, vydala sa ešte raz po ceste, odhodlaná pokračovať až kým nepríde k hore. Po pár minútach išlo všetko dobre a ona práve hovorila: „Tentokrát by som to naozaj mala spraviť – -.“ keď sa zrazu cestička náhle stočila a otriasla (ako to neskôr opísala) a v nasledujúcej chvíli sa vlastne pristihla ako kráča ku dverám. „Och, toto je hrozné!“ plakala. „Nikdy som nevidela dom, ktorý by sa takto plietol do cesty! Nikdy!"
Alica nebola rada, keď bola kritizovaná, tak sa začala pýtať otázky. „Nebojíš sa niekedy toho, že ťa sem presadia a nebude nikoho, kto by sa o teba postaral?“
„Tu v strede je strom,“ povedala Ruža, „na čo iné je asi tak dobrý?“
„Ale čo by mohol urobiť ak by nastalo nejaké nebezpečenstvo?“ opýtala sa Alica.
„Zakričí ‘Bububu!’ “ plakala Sedmokráska, „ až sa všetkým lístie z konárov otrasie.“
„To ste nevedeli?“ plakala iná Sedmokráska a všetky začali naraz kričať, až kým sa vzduch zdal byť plný prenikavých hlasov. „Ticho, všetky!“ plakala Tigrovaná Ľalia, pričom sa vášnivo vlnila zo strany na stranu a chvela sa od nadšenia. „Vedia, že sa k nim nedostanem!“ vzdychla si a nakláňala svoju chvejúcu sa hlavu k Alici, „inak by sa to neodvážili urobiť!“
„Nevadí!“ povedala Alica ukľudňujúcim hlasom, sklonila sa ku sedmokráskam, ktoré znova začínali kričať a zašepkala. „Ak nebudete držať jazyk sa zubami, tak vás odtrhnem!“
Patrícia Partlová, I. časť
V jednej chvíli nastalo ticho a niekoľko ružových sedmokrások sa zmenilo na biele. „To je ono!“ povedala Tigrovaná ľalia. „Najhoršie sú sedmokrásky. Keď jedna rozpráva, hneď začnú aj ostatné a jeden by z toho ich neustáleho bľabotania aj zvädol!“
OdpovědětVymazat„Ako to, že ty teda tak milo rozprávaš?“ povedala Alica a dúfala, že jej lichôtkami zlepší náladu. „Bola som už vo veľa záhradách, ale žiadne z kvetov nevedeli rozprávať.“
„Prilož svoju ruku k zemi a vnímaj aká je.“ povedala Tigrovaná ľalia. „Potom budeš vedieť prečo.“ Alica to urobila. „Je veľmi tvrdá,“ povedala, „ ale nechápem, čo to má s tým spoločné.“
„Vo väčšine záhrad,“ povedala Tigrovaná ľalia, „robia podklad príliš mäkký – to aby kvety stále spali.“ Toto znelo ako veľmi dobrý dôvod a Alica sa celkom potešila, že to vedela.
„Nad týmto som nikdy nepremýšľala!“ povedala.
„Môj názor je, že ty NIKDY nemyslíš.“ povedala Ruža pomerne prísnym hlasom.
„Nikdy som nikoho tak hlúpeho nevidela.“ povedala Fialka, tak náhle, že Alica až vyskočila; keďže predtým ešte neprehovorila.
„Drž jazyk za zubami!“ plakala Tigrovaná ľalia. „Ako keby si TY niekedy niekoho už len videla! Ty drž svoju hlavu pod listami a tam si pochrapkávaj, kým už nebudeš vedieť čo sa v tomto svete deje, ako keby si bola len obyčajný púčik!“
„Sú tu naokolo v záhrade ešte nejakí ľudia okrem mňa?“ povedala Alica a rozhodla sa nechať poslednú poznámku Ruže bez povšimnutia.
„V záhrade je ešte jeden kvet, ktorý sa vie hýbať tak ako ty.“ povedala Ruža. „Čudujem sa, ako to robíš - -“ („Ty sa vždy len čuduješ.“ povedala Tigrovaná ľalia.), „ale je ešte nevychovanejšia ako Ty.“
„Je ako ja?“ opýtala sa Alica horlivo, hneď ako jej skrsla myšlienka v mysli. „Niekde v záhrade je ešte jedno malé dievča!“
„Nuž, má tiež rovnaký divný tvar ako ty,“ povedala Ruža, „ale je červenšia - - a myslím si, že jej lupene sú kratšie.“
„Jej lupene sú usporiadané natesno, skoro ako u georgíny,“ prerušila ju Tigrovaná ľalia: „nie tak hala-bala ako tvoje.“
„Ale to nie je TVOJA chyba,“ dodala Ruža milo: „začínaš blednúť, vieš - -a to už nikto nemôže zabrániť tomu, že sa lupene stanú trochu neúhľadnými.“
Alici sa tento nápad vôbec nepáčil: takže, aby zmenila tému, opýtala sa: „Chodieva sem vôbec niekedy?“
„Trúfam si tvrdiť, že ju čoskoro uvidíš.“ povedala Ruža. „Je jedna z tých pichľavejších.“
„Kde nosí tie svoje pichliače?“ opýtala sa so zvedavosťou Alica.
„No predsa okolo jej hlavy.“ odpovedala Ruža. „Čudujem sa, že TY žiadne nemáš. Myslela som si, že je to bežným pravidlom.“
„Už ide!“ plakala Stračonôžka. „Počujem jej kroky, dup, dup, dup, a ďalej po štrkovom chodníku!“
Alica sa horlivo obzrela a zistila, že to bola Červená Kráľovná. „Tá teda dobre vyrástla!“ bola jej prvá pripomienka. A naozaj vyrástla: keď ju Alica po prvý raz našla v popole, bola vysoká len tri palce - - a teraz tu stála o polovicu hlavy vyššia ako sama Alica!
Patrícia Partlová, II. časť
Ospravedlňujem sa za oneskorenie, skolila ma choroba.
Zahrada živých květin
OdpovědětVymazat"Měla bych zahradu vidět mnohem lépe," řekla si Alenka, "kdybych se nějak mohla dostat nahoru na ten kopec: a tady je cesta, která vede přímo k němu – tak asi nevede --" (po pár mentrech co ušla a několika zatáčkách), "ale předpokládám, že nakonec povede. Ale jak zvláštně se kroutí! Je to spíše vývrtka než cesta! Dobře, tahle zatáčka bude už vést na vrcholek – ne, tak nevede! Tahle vede zase zpátky k domu! No dobrá, zkusím to tedy jinudy." A tak šla: bloudila sem a tam, zkoušela zatáčku za zatáčkou, ale vždy přišla zpátky k domu, ať dělala, co dělala. Dokonce, když zatočila o něco dřívě, narazila přímo do domu, než si to vůbec stačila uvědomit.
"Nemá cenu o tom mluvit," řekla Alenka, když se dívala na dům a představovala si, že se s ní hádá. "Já se ještě neuu vracet. Vím, že už bych měla projíz zpátky zrcadlem – zpěd do svého starého pokoje – ale to by byl konec všech mých dobrodružství!"
Tvrdohlavě se k domu otočila zády a vyrazila znovu po cestě, odhodlána jít přímo po ní, dokud se nedostane na kopec. Prvních pár minut šlo všechno dobře a tak si říkala, "Teď bych to už měla zvládnout--" Když se cesta znenadání zkroutila a otřásla se (jak to Alenka později popsala) a v dalším momentě se ocitla kráčející ke dveřím. "Ach, to je špatně!" zvolala. "Nikdy jsem neviděla takový dům, který by se mi pořád pletl do cesty! Nikdy!
Alenka neměla ráda, když jí nekdo kritizoval, a tak začala klást otázky. "Neobáváte se občas, že vás někdo zasadí, ale nebude tu nikdo, kdo by se o vás staral?"
"Uprostřed je tu strom," řekla Růže: "k čemu jinému by tu ještě byl dobrý?"
"Ale co by dělal, kdyby se tu vyskytlo nějaké nebezpečí?" zeptala se Alenka.
"Řekne "Baf! Větev!"" Zvolala Sedmikráska: "a proto se větve nazývají větve!"
"Ty si to nevěděla?" Zvolala další ze sedmikrásek a v tu chvíli začaly všechny najednou křičet, až se zdálo, že ve vzduchu nevisí nic jiného než jejich ječivé hlásky. "Ticho, všechny z vás!" zvolala Lilie a divoce sebou mávala ze strany na stranu, chvějící se rozhořčením. "Ony ví, že se k nim nemůžu dostat!" zafuněla a otočila svou rozechvělou hlavu směrem k Alence, "jinak by si tohle netroufaly!"
"To nevadí!" řekl Alenka konejšivým hláskem a ohla se dolů k sedmikráskám, které chtěly začít znovu a zašeptala, "Jestli nebudete zticha, utrhnu vás!"
Tupý, část 1
V ten moment nastalo ticho a několik ze sedmikrásek zbělalo.
OdpovědětVymazat"Přesně tak!" řekla Lilie. "Sedmikrásky jsou nejhorší ze všech. Jak začne mluvit jedna, začnou i ty ostatní a to je tak akorát dost na to, aby se jeden zbláznil!"
"Čím to je, že umíte tak hezky mluvit?" řekla Alenka a doufala, že je dostane do lepší nálady, když je pochválí. "Byla jsem už ve spoustě zahrad, ale v žádné z nich neuměly květiny mluvit."
"Polož svou ruku na zem a pociť půdu," řekla Lilie. "Pak budeš vědět proč." Alenka to udělala. "Je velmi tvrdá," řekla, "ale nevím co to s tím má co dělat."
"Ve většině zahrad," řekla Lilie, "dělají záhonky moc měkké – tak květiny vždy spí."
To znělo jako velmi dobrý důvod a Alenka byla spokojená, že to věděla. "Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela!" řekla.
"Podle MÉHO názoru nepřemýšlíš VŮBEC," řekla růže celkem kritickým tónem.
"Řekla bych, že jsem ještě nemluvila s někým hloupějším," řekla znenadání Fialka, až Alenka povysočila leknutím: protože Fialka do té doby ještě nepromluvila.
"Zavři tu SVOJÍ pusu!" vykřikla Lilie. "Jako kdyby si TY někdy někoho viděla! Hlavu máš pořád schovanou pod listy, chrápeš, vůbec nevíš o světě, jako kdyby si byla nějaký pupen!"
"Jsou v zahradě kromě mě i jiní lidé?" Zeptala se Alenka, rozhodnutá nevšímat si Růžiných posledních poznámek.
"V téhle zahradě je ještě jedna květina, která se může pohybovat jako ty," řekla Růže. "Divím se jak to děláte -- " ("Ty se vždycky divíš," řekla Lilie), "ale má více listů než ty."
"Je jako já?" Zeptala se netrpělivě Alenka, potom co jí myšlenka projela myslí, "Někde tady v zahradě je další dívka!"
"No, má stejně podivný tvar jako ty," řekla růže, "ale je červenější – a myslím, že její lístky jsou kratší."
"Její lístky jsou blíže u sebe, skoro jako u jiřiny," vstoupila do rozhovoru Lilie: Ne tak pomačkané a zkroucené jako ty tvé."
"Ale to není TVÁ chyba," řekla Růže milým tónem: "Víš, začínaš vadnout a to pak neuděláš nic s tím, že některé tvé lístky jsou trochu neúhledné."
Alence se ta myšlenka ani trochu nelíbila, a tak změnila téma a zeptala se "A chodí sem někdy?"
"Dovolím si říct, že jí uvidíš brzy," řekla Růže.
"Je jednou z těch trnitých."
"Kde má ty trny?" zeptala se Alenka zvědavě.
"No přece kolem hlavy, samozřejmě," odpověděla Růže. "Divila jsem se, že je TY nemáš, myslela jsem, že je to běžné pravidlo."
"Už přichází!" zvolala Stračka. "Slyším její kroky, dup, dup, dup, poděl chodníčku!"
Alenka se zvědavě rozhlížela kolem a zjistila, že to je Srdcová Královna. "O dost vyrostla!" byla její první myšlenka. Když jí Alenka poprvé našla v popelu, byla pouze osm centimetrů vysoká – a teď je tady, o půl hlavy vyšší než samotná Alenka!
Tupý, část 2 - Omlouvám se, že odevzdávám tak pozdě, překlad jsem měl hotový, ale úplně jsem na něj zapomněl.
Zahrada živých květin. ‘Viděla bych tu zahradu lépe’ řekla si Alenka, ‘kdybych se jen mohla dostat na vrchol toho kopce.. Tady je cesta, která tam vede. Alespoň, ne, to nepůjde.’ (poté co ušla pár metrů po cestičce a prošla pár zatáčkami), ‘ale doufám, že nakonec půjde. Jak se nám to podivně kroutí! Chová se spíš jak vývrtka než cesta! No, TAHLE zatáčka vede na kopec, předpokládám.. Ne, nevede! Tahle vede přímo zpět k domu” No dobře, zkusím to jinak.’ A tak také udělala. Bloudila horem a dolem, zkoušela zatáčku po zatáčce, ale pokaždé skončila na cestě zpět k domu, ať dělala, co dělala. Jednou dokonce, když zatočila rychleji než obvykle za roh, narazila do domu dřív, než se dokázala zastavit. ‘Nemá smysl o tom mluvit,’ řekla Alenka, koukala na dům a hrála si, jako že se s ním hádá. ‘Ještě NEJDU znovu dovnitř. Vím, že bych se měla dostat zpět za zrcadlo do starého pokoje, jenže tam bude konec všech mých dobrodružství! Odhodlaně se otočila k domu zády a rozhodla se jít ještě jednou tou cestou, rozhodnutá držet se přímo, dokud se nedostane na kopec. Vše šlo pár minut dobře a jenom si říkala ‘tentokrát už to MUSÍM dokázat.’, když se cesta nečekaně zatočila a zatřásla (jak později popsala) a ocitla se u dveří. ‘Ale ne, to je hrozné!’ zakřičela. ‘Nikdy jsem neviděla dům, takhle se plést do cesty. Nikdy!'
OdpovědětVymazatAlenka neměla ráda, když jí někdo kritizoval a tak začala klást otázky. ‘Nejsi občas vystrašená z toho, že jsi tu takhle zasazená, bez někoho, kdo by se o tebe postaral?’ Máme tu uprostřed strom, řekla růže: ‘k čemu jinému by byl dobrý?’ ‘Ale co může udělat, aby zabránil nebezpečí? zeptala se Alenka. Říká se mu moudrý dub! zakřičela sedmikráska: ‘protože co nejde silou, jde rozumem!’ ‘Ty jsi TO nevěděla?’ křičela jiná sedmikráska a začaly se všechny překřikovat, dokud atmosféra nebyla plná pisklavých hlásků. ‘Buďte ticho, vy všichni!’ zakřičela tygrovaná lillie, která sebou vášnivě mávala ze strany na stranu a třásla se rozrušením. ‘Oni vědí, že se k nim nedostanu!’ vzdychla si a otočila svojí chvějící se hlavu k Alence, ‘jinak by si to nedovolily!’ ‘To nevadí!’ řekla Alenka konejšivým hlasem. Zastavila se u sedmikrásek, které znovu začínaly pištět, a pošeptala jim, ‘Pokud nebudete držet jazyk za zuby, utrhnu vás!’. V té chvíli nastalo ticho a pár z růžových sedmikrásek zbělalo. ‘Tak je to správně!’ řekla tygrovaná lillie. ‘Sedmikrásky jsou ze všeho nejhorší. Když jedna promluví, začnou všechny dohromady, nechtějí přestat a to stačí k tomu, aby jeden zvadnul!’ ‘Jak to, že všechny mluvíte tak hezky?’ řekla Alenka, která doufala, že si to u nich komplimentem vylepší. ‘Už jsem byla v mnoha zahradách, ale žádná z květin neuměla mluvit.’ ‘Polož ruku na zem a prohmatej hlínu’ řekla tygrovaná lillie. ‘Potom to pochopíš.’ Alenka tak udělala. ‘Je velmi hrůbá,' řekla ‘ale nechápu co to s tím má společného.’ ‘Ve většině zahrad,’ řekla tygrovaná lillie, ‘dělají záhon moc měkký, takže květiny pořád spí.’ To znělo jako velmi dobrý důvod a Alenka byla vcelku potěšena, že se to dozvěděla. ‘Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela!’ řekla. ‘Můj názor je, že jsi nepřemýšlela vlastně nikdy,’ řekla růže docela drsným tónem. ‘Nikdy jsem neviděla někoho hloupějšího,’ řekla fialka tak nečekaně, až Alenka nadskočila, protože předtím ještě fialka nepromluvila. ‘Drž pusu!’ zakřičela tygrovaná lillie. ‘Jako bys TY někdy někoho viděla! Schováváš hlavu pod listy, podřimuješ si tam a nevíš o životě nic víc, jsi stále jako poupě!’ ‘Je v zahradě ještě někdo jiný kromě mě?’ zeptala se Alenka, přičemž se rozhodla nevěnovat pozornost poslední poznámce růže. ‘V zahradě je ještě jedna květina, která se může pohybovat tak jako ty,’ řekla růže. ‘Zajímalo by mě, jak to děláš..’ (‘Ty se pořád o něco zajímáš,’ řekla tygrovaná lillie). ‘ona je ale víc zarostlá než ty.’
OPRAVA část 1.
Radka Kudrnáčová
‘Je jako já?’ zeptala se dychtivě Alenka a hlavou jí prolétla myšlenka. ‘Někde v zahradě je ještě jedna holčička!’ ‘No, má taky takový podivný tvar jako ty,’ řekla růže, ‘ale je červenější a myslím si, že její okvětní lístky jsou kratší.’ Její okvětní lístky jsou více u sebe, skoro jako jiřiny,’ skočila jim do toho tygrovaná lillie ‘ ‘ne tak zvadlé, jako tvoje.’ ‘Ale to není TVOJE chyba,’ dodala mile růže, ‘víš, začínáš vadnout, a tvoje okvětní lístky začnou vypadat neupraveně.’ Alence se tahle představa vůbec nelíbila, a tak změnila téma a zeptala se ‘Chodí sem někdy?’ ‘Řekla bych, že jí brzy uvidíš,’ řekla růže. ‘Je to jedna z těch ostnatých.’ ‘Kde má ty ostny?’ zeptala se se zájmem Alenka. ‘Kolem celé hlavy, samozřejmě,’ odpověděla růže. ‘Přemýšlela jsem, jestli TAKY nějaké nemáš. Myslela jsem si, že je to u vás běžné.’ ‘Už přichází!’ vykřikla stračka. ‘Slyším její kroky, tlap, tlap, tlap po štěrkové cestě. Alenka se horlivě rozhlédla a zjistila, že to je srdcová královna. ‘Ta tedy ale pěkně vyrostla!’ byla její první poznámka. Ona opravdu vyrostla, když jí Alenka poprvé našla v popelu, byla pouze tři palce vysoká a teď jí tu máme, o půlku hlavy vyšší než Alenka sama!’
OdpovědětVymazatOPRAVA část 2.
Radka Kudrnáčová
‘Polož ruku na zem a prohmatej hlínu’ řekla tygrovaná lillie. ‘Potom to pochopíš.’ Alenka tak udělala. ‘Je velmi hrůbá,' řekla ‘ale nechápu co to s tím má společného.’ ‘Ve většině zahrad,’ řekla tygrovaná lillie, ‘dělají záhon moc měkký, takže květiny pořád spí.’ To znělo jako velmi dobrý důvod a Alenka byla vcelku potěšena, že se to dozvěděla. ‘Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela!’ řekla. ‘Můj názor je, že jsi nepřemýšlela vlastně nikdy,’ řekla růže docela drsným tónem. ‘Nikdy jsem neviděla někoho hloupějšího,’ řekla fialka tak nečekaně, až Alenka nadskočila, protože předtím ještě fialka nepromluvila. ‘Drž pusu!’ zakřičela tygrovaná lillie. ‘Jako bys TY někdy někoho viděla! Schováváš hlavu pod listy, podřimuješ si tam a nevíš o životě nic víc, jsi stále jako poupě!’ ‘Je v zahradě ještě někdo jiný kromě mě?’ zeptala se Alenka, přičemž se rozhodla nevěnovat pozornost poslední poznámce růže. ‘V zahradě je ještě jedna květina, která se může pohybovat tak jako ty,’ řekla růže. ‘Zajímalo by mě, jak to děláš..’ (‘Ty se pořád o něco zajímáš,’ řekla tygrovaná lillie). ‘ona je ale víc zarostlá než ty.’ ‘Je jako já?’ zeptala se dychtivě Alenka a hlavou jí prolétla myšlenka. ‘Někde v zahradě je ještě jedna holčička!’ ‘No, má taky takový podivný tvar jako ty,’ řekla růže, ‘ale je červenější a myslím si, že její okvětní lístky jsou kratší.’ Její okvětní lístky jsou více u sebe, skoro jako jiřiny,’ skočila jim do toho tygrovaná lillie ‘ ‘ne tak zvadlé, jako tvoje.’ ‘Ale to není TVOJE chyba,’ dodala mile růže, ‘víš, začínáš vadnout, a tvoje okvětní lístky začnou vypadat neupraveně.’ Alence se tahle představa vůbec nelíbila, a tak změnila téma a zeptala se ‘Chodí sem někdy?’ ‘Řekla bych, že jí brzy uvidíš,’ řekla růže. ‘Je to jedna z těch ostnatých.’ ‘Kde má ty ostny?’ zeptala se se zájmem Alenka. ‘Kolem celé hlavy, samozřejmě,’ odpověděla růže. ‘Přemýšlela jsem, jestli TAKY nějaké nemáš. Myslela jsem si, že je to u vás běžné.’ ‘Už přichází!’ vykřikla stračka. ‘Slyším její kroky, tlap, tlap, tlap po štěrkové cestě. Alenka se horlivě rozhlédla a zjistila, že to je srdcová královna. ‘Ta tedy ale pěkně vyrostla!’ byla její první poznámka. Ona opravdu vyrostla, když jí Alenka poprvé našla v popelu, byla pouze tři palce vysoká a teď jí tu máme, o půlku hlavy vyšší než Alenka sama!’
OdpovědětVymazatOPRAVA část 2.
Radka Kudrnáčová