26. září 2018

Začínáme jednoduše

1. Přečtěte si úryvek z první kapitoly a vnímejte atmosféru a autorský styl.
2. Dokážete identifikovat případné překladatelské problémy?
3. Pokuste se přeložit tučně vyznačený text. Vložte svou verzi do komentáře k tomu to blogu do úterý 2.10. 12:00.



GOING UP TO THE ALM-UNCLE


The little old town of Mayenfeld is charmingly situated. From it a footpath leads through green, well-wooded stretches to the foot of the heights which look down imposingly upon the valley. Where the footpath begins to go steeply and abruptly up the Alps, the heath, with its short grass and pungent herbage, at once  sends out its soft perfume to meet the wayfarer.

One bright sunny morning in June, a tall, vigorous maiden of the mountain region climbed up the narrow path, leading a little girl by the hand. The youngster's cheeks were in such a glow that it showed even through her sun-browned skin. Small wonder though! for in spite of the heat, the little one, who was scarcely five years old, was bundled up as if she had to brave a bitter frost. Her shape was difficult to distinguish, for she wore two dresses, if not three, and around her shoulders a large red cotton shawl. With her feet encased in heavy hob-nailed boots, this hot and shapeless little person toiled up the mountain.

The pair had been climbing for about an hour when they reached a hamlet half-way up the great mountain named the Alm. This hamlet was called "Im Dörfli" or "The Little Village." It was the elder girl's home town, and therefore she was greeted from nearly every house; people called to her from windows and doors, and very often from the road. But, answering questions and calls as she went by, the girl did not loiter on her way and only stood still when she reached the end of the hamlet. There a few cottages lay scattered about, from the furthest of which a voice called out to her through an open door: "Deta, please wait one moment! I am coming with you, if you are going further up."

When the girl stood still to wait, the child instantly let go her hand and promptly sat down on the ground.

"Are you tired, Heidi?" Deta asked the child.

"No, but hot," she replied.

"We shall be up in an hour, if you take big steps and climb with all
your little might!" Thus the elder girl tried to encourage her small
companion.

A stout, pleasant-looking woman stepped out of the house and joined
the two. The child had risen and wandered behind the old
acquaintances, who immediately started gossiping about their friends
in the neighborhood and the people of the hamlet generally.

"Where are you taking the child, Deta?" asked the newcomer. "Is she
the child your sister left?"

"Yes," Deta assured her; "I am taking her up to the Alm-Uncle and
there I want her to remain."

"You can't really mean to take her there Deta. You must have lost your
senses, to go to him. I am sure the old man will show you the door and
won't even listen to what you say."

"Why not? As he's her grandfather, it is high time he should do
something for the child. I have taken care of her until this summer
and now a good place has been offered to me. The child shall not
hinder me from accepting it, I tell you that!"

"It would not be so hard, if he were like other mortals. But you know
him yourself. How could he _look_ after a child, especially such a
little one? She'll never get along with him, I am sure of that!--But
tell me of your prospects."

"I am going to a splendid house in Frankfurt. Last summer some people
went off to the baths and I took care of their rooms. As they got to
like me, they wanted to take me along, but I could not leave. They
have come back now and have persuaded me to go with them."

"I am glad I am not the child!" exclaimed Barbara with a shudder.
"Nobody knows anything about the old man's life up there. He doesn't
speak to a living soul, and from one year's end to the other he keeps
away from church. People get out of his way when he appears once in a
twelve-month down here among us. We all fear him and he is really just
like a heathen or an old Indian, with those thick grey eyebrows and
that huge uncanny beard. When he wanders along the road with his
twisted stick we are all afraid to meet him alone."

"That is not my fault," said Deta stubbornly. "He won't do her any
harm; and if he should, he is responsible, not I."

"I wish I knew what weighs on the old man's conscience. Why are his
eyes so fierce and why does he live up there all alone? Nobody ever
sees him and we hear many strange things about him. Didn't your sister
tell you anything, Deta?"

"Of course she did, but I shall hold my tongue. He would make me pay
for it if I didn't."

Barbara had long been anxious to know something about the old uncle
and why he lived apart from everybody. Nobody had a good word for him,
and when people talked about him, they did not speak openly but as if
they were afraid. She could not even explain to herself why he was
called the Alm-Uncle. He could not possibly be the uncle of all the
people in the village, but since everybody spoke of him so, she did
the same. Barbara, who had only lived in the village since her
marriage, was glad to get some information from her friend. Deta had
been bred there, but since her mother's death had gone away to earn
her livelihood.

She confidentially seized Deta's arm and said: "I wish you would tell
me the truth about him, Deta; you know it all--people only gossip.
Tell me, what has happened to the old man to turn everybody against
him so? Did he always hate his fellow-creatures?"

"I cannot tell you whether he always did, and that for a very good
reason. He being sixty years old, and I only twenty-six, you can't
expect me to give you an account of his early youth. But if you'll
promise to keep it to yourself and not set all the people in Prätiggan
talking, I can tell you a good deal. My mother and he both came from
Domleschg."

"How can you talk like that, Deta?" replied Barbara in an offended
tone. "People do not gossip much in Prätiggan, and I always can keep
things to myself, if I have to. You won't repent of having told me, I
assure you!"

"All right, but keep your word!" said Deta warningly. Then she looked
around to see that the child was not so close to them as to overhear
what might be said; but the little girl was nowhere to be seen. While
the two young women had talked at such a rate, they had not noticed
her absence; quite a while must have elapsed since the little girl had
given up following her companions. Deta, standing still, looked about
her everywhere, but no one was on the path, which--except for a few
curves--was visible as far down as the village.

"There she is! Can't you see her there?" exclaimed Barbara, pointing
to a spot a good distance from the path. "She is climbing up with the
goatherd Peter and his goats. I wonder why he is so late to-day. I
must say, it suits us well enough; he can look after the child while
you tell me everything without being interrupted."

"It will be very easy for Peter to watch her," remarked Deta; "she is
bright for her five years and keeps her eyes wide open. I have often
noticed that and I am glad for her, for it will be useful with the
uncle. He has nothing left in the whole wide world, but his cottage
and two goats!"

"Did he once have more?" asked Barbara.

"I should say so. He was heir to a large farm in Domleschg. But
setting up to play the fine gentleman, he soon lost everything with
drink and play. His parents died with grief and he himself
disappeared from these parts. After many years he came back with a
half-grown boy, his son, Tobias, that was his name, became a carpenter
and turned out to be a quiet, steady fellow. Many strange rumors went
round about the uncle and I think that was why he left Domleschg for
Dörfli. We acknowledged relationship, my mother's grandmother being a
cousin of his. We called him uncle, and because we are related on my
father's side to nearly all the people in the hamlet they too all
called him uncle. He was named 'Alm-Uncle' when he moved up to the
Alm."

"But what happened to Tobias?" asked Barbara eagerly.

"Just wait. How can I tell you everything at once?" exclaimed Deta.
"Tobias was an apprentice in Mels, and when he was made master, he
came home to the village and married my sister Adelheid. They always
had been fond of each other and they lived very happily as man and
wife. But their joy was short. Two years afterwards, when Tobias was
helping to build a house, a beam fell on him and killed him. Adelheid
was thrown into a violent fever with grief and fright, and never
recovered from it. She had never been strong and had often suffered
from queer spells, when we did not know whether she was awake or
asleep. Only a few weeks after Tobias's death they buried poor
Adelheid.

"People said that heaven had punished the uncle for his misdeeds.
After the death of his son he never spoke to a living soul. Suddenly
he moved up to the Alp, to live there at enmity with God and man.

"My mother and I took Adelheid's little year-old baby, Heidi, to live
with us. When I went to Ragatz I took her with me; but in the spring
the family whose work I had done last year came from Frankfurt and
resolved to take me to their town-house. I am very glad to get such a
good position."

"And now you want to hand over the child to this terrible old man. I
really wonder how you can do it, Deta!" said Barbara with reproach in
her voice.

"It seems to me I have really done enough for the child. I do not know
where else to take her, as she is too young to come with me to
Frankfurt. By the way, Barbara, where are you going? We are half-way
up the Alm already."

Title: Heidi
Author: Johanna Spyri
Translator: Elisabeth Stork
Philadelphia and London j.b. Lippincott company 1919

21 komentářů:

  1. Staré městečko Mayenfeld je nádherně položené. Přímo z něj vede cestička zelení, lesy se táhnou k úpatí hor, které impozantně shlížejí dolů na údolí městečka. Tam, kde se úpatí začíná příkře a náhle zvedat k Alpským vrcholům, louka se svou kratičkou trávou nese pronikavou vůni různých bylin a rostlinek přímo pod nos pocestnému.
    Jednoho slunečného červnového rána, vysoká děvečka z horské oblasti plna energie šplhala nahoru úzkou cestičkou, za ruku držíc holčičku, jejíž tváře byly tak červené, že bylo možné vidět to i přes její sluncem nahnědlou kůži. Přesto to byla malá podivnost! I přes vysokou teplotu holčička, sotva pětiletá, byla navlečená, jako kdyby měla svádět boj s neúprosnou zimou. Její tvar se dal jen stěží rozeznat. jelikož na sobě měla dvoje šaty, jestliže ne troje, kolem krku a ramen měla velikou červenou šálu z bavlny. S nohama navlečenýma do těžkých okovaných bot, přehřátá, beztvará holčička pracně šplhala k vrcholku hor.
    Dvojice šplhala už tak hodinu, když se dostali do dědinky, která je napůl cesty k velké hoře jménem Alm. Tato dědinka se jmenuje "Im Dörfli". Byl to domov starší děvečky a i přesto, že jí zdravil skoro každý, volali ji od okna k oknu a od dveří ke dveřím a také na cestě, děvečka se nechtěla zdržovat a tak se nezastavila až do doby, kdy došla na konec dědinky. Na konci dědinky bylo pár chaloupek, různě roztroušených a z té, která byla nejdál se ozval hlas z otevřených dveří: "Deto, prosím, počkej chvilku! Jdu s tebou, jestliže jdeš ještě dál."

    Tupý Michael, AJ/VV

    OdpovědětVymazat
  2. Starobylé městečko Mayenfeld se nachází na krásném místě. Cesta z něj vede zelenými zalesněnými plochami přímo k vrcholkům hor, které se majestátně sklánějí nad údolím. Podél náhle a prudce stoupající cesty k alpským vrcholkům, se zelená nízké vřesoviště s květinami pronikavých vůní a jejich linoucí se líbezné aroma přivítá každého kolemjdoucích poutníka.

    Jednoho jasně slunného červnového rána tou cestou stoupala vysoká a statná mladá horalka. Za ruku vedla malé, asi pětileté děvčátko. I přes dívenčinu opálenou pleť byl vidět žár v jejich tvářích. A bodejť by ne! Navzdory vedru byla ta maličká navlečená, jako by právě zdolávala tuhé mrazy. Těžko se dalo říct, jak vlastně doopravdy vypadala, protože na sobě měla dvoje nebo dokonce troje šaty a ramena jí ovíjel velký červený bavlněný šál. S nožkami pevně uvázanými v těžkých okovaných botech, se tento beztvarý malý človíček plahočil k vrcholu hory.

    Přibližně po hodině zdolávání cesty, dvojice dorazila k vesnici, nacházející se v polovině stoupání k vrcholu obrovské hory nesoucí název Alm. Tato vesnice se jmenovala "Im Dörfli" neboli "Malá Víska." Bylo to rodiště starší z dívek, a tak byla přivítána pozdravy téměř z každého příbytku. Lidé na ni volali z oken, dveří a velmi často ze silnice. Dívka nezahálela a za pochodu lidem odpovídala na jejich pozdravy a otázky. Když došla až na konec vesnice, zastavila se. Na několika místech se zde nacházely chatky a z té úplně nejvzdálenější se otevřenými dveřmi ozval hlas: “Deto, počkej ještě chvilku! Jestli hodláš pokračovat v cestě, doprovodím tě.”

    Natalija Radujko, AJ/VV

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat

  4. Starobylé mestečko Mayenfeld sa nachádza na očarujúcom mieste. Od neho vedie chodníček zelenými, husto drevnatými úsekmi na úbočí hôr, ktoré sa veľkolepo nadradzujú nad údolie. Tam, kde chodníček začína prudko stúpať smerom k Alpám, travnaté vresovisko a prenikavá vôňa kvetov spoločne víta pocestných svojou príjemnou arómou.

    V jedno jasne slnečné, júnové ráno sa týmto úzkym chodníkom predierala vysoká, rázna, mladá žena horského pôvodu, vedúc nejaké dievčatko za ruku. Jej líčka boli tak rozpálené, že to bolo vidieť dokonca aj cez jej opálenú pleť. Čuduj sa svete! Dievčatko, ktorému bolo sotva päť rokov, bolo napriek horúčave zahúľané, ako keby malo čeliť krutému mrazu. Bolo ťažko rozlíšiť tvar jej postavy, pretože bola odetá v dvoch šatách, ak nie v troch a okolo ramien prehodený veľký červený vlnený šál. S nohami zakliesnenými v ťažkých okovaných topánkach, sa toto beztvaré kĺbko plahočilo hore kopcom.

    Dvojica mala za sebou asi hodinu cesty, keď tu zrazu narazili na dedinku na pól ceste k veľkej hore Alm. Táto dedinka sa volala “Im Dörfli” alebo “Dedinôčka.” Bola to rodná dedinka, staršej z nich a preto sa jej zdravili takmer z každého domu. Ľudia na ňu volali z okien a dverí a veľmi často aj z cesty. Kračajúc odpovedala na otázky a pozdravy, no nezáhaľala a pokračovala ďalej v ceste, až do chvíle, kým neprišla na koniec dediny. Stálo tam zopár chatiek rozptýlených od seba a z jednej, tej najvzdialenejšej, zaznel cez otvorené dvere hlas: “Deta, počkaj chvíľočku na mňa, prosím! Ak ideš až hore, rada pôjdem s tebou.”

    Natália Šimmer, AJ/ZSV

    OdpovědětVymazat
  5. Ze starobylé vesničky Mayenfeld vede přírodou cestička, která v lese náhle a prudce přechází do vrcholků Alp. Pláně s nízkým porostem a lučním kvítím sesílají krásnou vůni pocestným a je zde krásný výhled na údolí.

    Jednoho krásného, slunečného, červnového dne vysoká a rázná dívka z horského kraje vedla holčičku za ruku nahoru úzkou cestičkou. Tváře té malé holčičky zářily tak, že bylo vidět i skrze její opálenou pleť. Jak zajímavé! Navzdory teplu, maličká, které bylo sotva pět let, byla nabalená, jakoby měla čelit pronikavému mrazu. Bylo těžké rozeznat její postavu, jelikož měla na sobě dvoje, ne-li troje, šaty a kolem ramen velký červený šál. S nohami uzavřenými v těžkých pahorkách, lezla tato malá, upocená a beztvará osoba stěží nahoru.

    Dvojice byla na cestě asi tak hodinu, když došla do dědiny jménem Vesnička v půlce hory Alm. Jelikož to byl domov starší dívky, byla vítána v téměř každém domku. Lidé ji zdravili z oken a ze dveří a také velmi často i na ulici. Ale i přes odpovědi na otázky a zdravení se neloudala. Zastavila se jen na konci dědiny, kde se nachází pár rozptýlených chatek. Z té nejodlehlejší se ozval z otevřených dveří hlas: „Deto, prosím tě, počkej chvíli! Půjdu s vámi, pokud půjdete dál nahoru.“

    Vendula Zmítková, AJ/NJ

    OdpovědětVymazat
  6. Z malého, kouzelně umístěného městečka Mayenfeld vede zalesněná stezka, která se táhne až k výšinám impozantně shlížejícím na celé údolí. V místě, kde stezka začíná prudce stoupat do Alp, se rozprostírá planina s krátkými travinami a pronikavými bylinami, která svou jemnou vůní ihned pozdraví pocestného.

    Jednoho jasného, slunečného, červnového rána po úzké cestičce energicky šplhala dívka z hor a vedla za ruku děvčátko. Tváře toho děvčátka zářily tak, že to bylo poznat i přes její sluncem dohněda opálenou pleť. Není divu! Vždyť i navzdory takovému vedru bylo děvčátko, sotva pětileté, navléknuto do tolika vrstev oblečení, jakoby mělo přečkat nejtužší zimu. Přes dvoje, možná i troje šaty a velikou červenou vlněnou šálu lze jen těžko posoudit, jak děvčátko vypadalo. Nohy mělo bezpečně ukryté v těžkých okovaných botách, a tak se tento malý beztvarý človíček trmácel na vrchol hory.

    Po přibližně hodině šplhání dvojice dorazila do vesničky, ležící na půl cesty k vrcholu hory, která se jmenovala Alm, ale lidé jí říkali zkrátka vesnička. Bylo to rodné místo starší ze dvou dívek, a proto byla ihned zdravena a vítána téměř z každého domu. Lidé na ní volali z oken, ode dveří a velmi často také přímo z cesty. Dívka však neotálela, a i když odpovídala na všechny otázky a pozdravy, zastavila až na samém konci vesničky. Tam bylo rozeseto pouze několik chaloupek a z té úplně nejvzdálenější na dívku volal hlas, přicházející od otevřených dveří. “Deto, prosím počkej chvilku! Jestli budeš pokračovat dál nahoru, půjdu s tebou!”

    Tereza Kopecká, ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
  7. Malé městečko Mayenfeld je půvabně umístěno. Vede zde pěšinka, přes velkolepé zelené lesy, jenž se rozpínají až do výšek shlížejících na údolí. Kde cestička začíná prudce a náhle stoupat k Alpám, kde vřesoví s krátkými stébly trávy a rostlinami šíří svou jemnou vůni pocestnému.
    Jednoho jasného, slunečného, červnového rána si nezkrotná dívka stoupala úzkou cestou, vedouc malé děvčátko za ruku. Líce děvčátka se leskly tak, že se ukázaly i přes její sluncem hnědě zbarvenou kůži. Není se čemu divit! Navzdory horku, byla ta malá, stěží pětiletá, navlečena tak, jako by musela pokořit silný mráz. Její postavičku šlo díky dvojí, ne-li trojí vrstvě šatů, jen těžko rozpoznat. S nohama zabalenýma v těžkých botách se tento malý človíček vrhal vzhůru.

    Dvojice se šplhala do vršků téměř hodinu, když dospěla až k vesničce uprostřed cesty, stoupající až k vrcholku ohromné hory nazývající se Alm. Jméno vesnice bylo „Im Dorfli“, jinak řečeno, „Malá ves“. Bylo to domovské město starší dívky a proto byla vítána bezmála u každých dveří. Lidé jí volaly z oken, dveří i cest. Dívka se však nadále nezdržovala. Odpovídala na pozdravy a volání, ale zastavila se až na samotném konci. Leželo tam pouze pár chatek, kde se z té nejvzdálenější ozval skrz otevřené dveře hlas:“Deto, počkej chvíli! Jestli hodláte jít nahoru, půjdu s vámi.“

    Soňa Pluhařová, ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. *oprava překlepu* lidé volali

      Soňa Pluhařová

      Vymazat
  8. Malé městečko Mayenfeld je čarovně umístěno. Cestička vede zelenými a zalesněnými úseky hor, které majestátně shlíží na údolí. Cesta se zde začíná prudce a náhle klikatit  Alpami, vřesoviště s jeho krátkým porostem a skromnou zelení, společně vysílají svou jemnou vůni poutníkovi.
    Jednoho slunnného a třpitivého rána v červnu se vysoká, hekticky vypadající dáma rodem z horského regionu škrábala po klikaté cestě, přičemž vedla a  ruku malé děvčátko. Tvářičky děvčátka se se leskly natolik, že šly vidět i přes její sluncem do hněda osmahlou kůži. Přesto malý zázrak! I přes teplo, maličká které bylo sotva 5 let, byla zabalená, jako by měla čelit ukrutnému mrazu. Její postavu bylo těžké rozpoznat, jelikož na sobě měla dvoje šaty, jestli ne troje a na ramenou velkou červenou šálu z bavlny. Její nohy byly ověnčené těžkými, hřeby pobitými boty. Tato malá, beztvárná do tepla zabalená osoba se drala horami.
    Pár takto stoupal zřejmě hodinu než dorazil do vesnice na půli cesty v horách jménem Alm. Tato vesnička pojmenovaná "Im Dörfl", neboli "Malá vesnička". Byla domovem starší dívky a proto jí také zdravili skoro ze všech domů, lidé jí zdravili z oken a ze dveří a často i z cesty. Ale zatímco odpovídala na otázky a pozdravy šla dál, děvče nezahálelo na své cestě a stála v klidu až když došla ke konci vesnice. Tam leželo pár chalup rozestavěných kolem sebe, z nejvzdálenější se ozval hlas skrze otevřené dveře: "Deto, prosím počkej chvíli! Půjdu s tebou pokud, půjdeš dál nahoru."
    Alexandr Šmat AJ/HI

    OdpovědětVymazat
  9. Ze starého, malebného městečka Mayenfeld se táhne zelení a hustým lesem cestička až k vrcholům hor, majestátně se tyčících nad údolím. A tam, kde stezka začíná náhle a prudce stoupat k Alpám, se line jemná vůně vřesoviště s krátkou trávou a pichlavým porostem, aby přivítala pocestného.
    Jednoho slunečného, červnového rána se vysoká, energetická dívka z hornatého údolí škrábala po úzké cestě nahoru do hor a vedla s sebou holčičku. Tváře, malé sotva pětileté dívenky, hořely i přes opálenou pleť jasnou červení. A není se čemu divit! I přes teplo byla nabalená, jako kdyby se připravovala na velkou zimu. Těžko šlo rozpoznat, jakou má postavu. Byla navlečená do dvou, jestli ne dokonce tří šatů a ramena měla ovinuta obrovským rudým šálem z bavlny. S nohama v těžkých cvočkových botách se tato malá, upocená a beztvará osoba trmácela nahoru.
    Dvojice stoupala přibližně hodinu, než dorazila k vísce ležící zhruba v polovině cesty na obří horu Alm. Vísce se říkalo „Im Dörfli“, neboli „Malá Vesnička“. Nejstarší dívka z dvojice se v ní narodila, a tak ji kde kdo po cestě volal, či zdravil z oken a dveří domů. Ovšem odpovídáním na pozdravy se dívka moc nezdržovala, nelelkovala a zastavila až na konci vesničky. Rozptýleně zde stálo několik chaloupek a z té nejvzdálenější na ni z otevřených dveří volal hlas: „Deto, počkej, prosím chviličku! Doprovodím vás, pokud pokračujete v cestě.“
    Jana Pešková AJ/ČJ

    OdpovědětVymazat
  10. Stařičké městečko Mayenfield je půvabně situováno. Vede z něj stezka, táhnoucí se přes zelené, bohatě zalesněné plochy až k výšinám, které slavně shlížejí na údolí. Tam, kde se stezka náhle začíná táhnout stále strměji k Alpám, vítá poutníka svou lehkou vůní vřesoviště, prorůstající krátkou trávou a všelijakými bylinami.

    Jednoho jasného slunného červnového rána vysoká, neohrožená dívka z horské oblasti vyšplhala po úzké cestě, vedouc za ruku malou holčičku. Tváře dítěte zářily takovým způsobem, který byl vidět i přes její sluncem opálenou tvář. Není divu! Navzdory tomu teplu byla ta malá, které bylo sotva pět let, nabalená jako by musela čelit kostižernému mrazu. Nebylo možné rozeznat její rysy, jelikož byla navlečena dvěma, ne-li třemi vrstvami oblečení a kolem ramen měla omotanou rudou bavlněnou šálu. S nohami ověnčenými těžkými kanadami se tenhle beztvarý uzlíček lopotil k vrcholku hory.

    Dvojice šplahala už asi hodinu, když narazila na osadu ležící v polovině cesty na vysokou horu jménem Alm. Té osadě se říkalo „Im Dörfli“ nebo „Víska“. Byla domovem starší z našich dvou dívek, tím pádem ji vítal téměř každý; lidé na ni volali z oken a prahů dvěří, velmi často i na ulici. Odpovídajíc na otázky a volání, když chodila kolem, nenechala se dívka zpomalit a zastavila se, až když dorazila na konec osady. Tam sedělo rozsázeno několik chalup, a z té nejvzdálenější na ni volal otevřenými dvěřmi hlas: „Deto, počkej, prosím, chvilku! Půjdu s vámi, jestli budete pokračovat!“

    Marek Lukinič, AJ/ČJ

    OdpovědětVymazat
  11. Městečko Mayenfeldu je kouzelně umístěno. Z nížiny vede cesta přes zeleň a zalesněné oblasti táhnoucí se k úpatí kopců, které impozantně shlíží dolů na údolí. Kde se cesta začíná svažovat k Alpám, přivítá nás kvetoucí vřes svou jemnou vůní.
    Jedno jasné červencové ráno se vysoká čilá dívka z hor vydala cestičkou nahoru. Za ruku vedla děvčátko. Tváře děvčátka byly tak rozpálené, že červeň se dala rozpoznat i přes sluncem opálenou pokožku. Ale to je podivné. I přes teplo, které panovalo venku, bylo děvčátko, sotva pětileté, obléknuto jako by muselo čelit nejhoršímu mrazu. Bylo těžké rozeznat postavu děvčátka. Přeci jen mělo na sobě dvoje šaty, ne-li troje a kolem jejích ramen posazen velký červený bavlněný šál. S nohama obutýma do horolezeckých bot se ta malá postavička neurčitého tvaru kolébala vzhůru.
    Dvojice lezla skoro hodinu, dokud nedošli do vesničky, která ležela v polovině hory Alm. Vesnička se nazývala „Im Dörfli“ nebo také “Víska”. Bylo to rodné místo starší dívky, kterou zdravili lidé snad z každého domu, kolem kterého prošly. Lidé na ni volali z oken i dveří a zahrnovali ji otázkami. Na ty během cesty nestihla odpověď a zastavila se až na konci vsi. Bylo zde jen pár chalup umístěných vedle sebe. Z té nejvzdálenější se ozval hlas: “Deto, prosím počkej chvilku! Půjdu s vámi, pokud pokračujete v cestě nahoru.”

    Michaela Vlčková AJ/HI

    OdpovědětVymazat
  12. Staré městečko Maynfeld se nachází na půvabném místě. Zelenavou zarostlou krajinou z něj vede pěšina sahající až k úpatí hor, které mocně shlíží do údolí. V místech, kde začíná cesta strmě stoupat do samotných Alp, se line jemná vůně vřesu a trav.


    Jednoho slunného červnového rána tou pěšinou stoupala rozverná žena, za ruku drobné děvčátko. Tomu děvčeti zářily jeho zarudlé, sluncem spálené tváře až do dáli. Jak by také ne! Ta maličká, sotva pětiletá dívčina, byla navlečená, jako kdyby mířila do silného mrazu. Její postava šla přes bohatou vrstvu oblečení jen stěží rozlišit. S vlněnou šálkou a nohama zabalenýma do hřejivých botiček pokračovala dál spolu s ženou do hor.


    Dvojice stoupala asi hodinu, dokud nedorazila do vesnice Alm, na půl cesty do samotných hor. Té vesnici říkali "Im Dörfli" nebo zkrátka "Vesnička". Lidé z vesnice ženu velice dobře znali, byla totiž zdejší, zdravili ji ze dveří a otevřených oken chaloupek. Kdykoli se dala s někým do řeči, nenechala se ale příliš zdržovat - úplně se zastavila až na úplném konci vesnice. Nahodile rozmístěných chaloupek nebylo příliš. Náhle se ozval hlas z nejvzdálenějšího domku: “Deto! Vydržte! Pokud půjdete výš do hor, půjdu s vámi!”

    Betková Kateřina (AJ-ČJ)

    OdpovědětVymazat
  13. Patrícia Partlová1. října 2018 v 20:39

    Staré mestečko Mayenfeld je očarujúco umiestnené. Vedie z neho chodník zeleným, zalesneným územím až po úpätie pahorkov, ktoré sa veľkolepo dívajú ponad dolinu. Tam, kde chodník začína odrazu prudko stúpať do Álp, lúka s krátkou trávou a prenikavou zeleňou spoločne vítajú pocestných ich jemnou vôňou.
    Jedného jasného slnečného júnového rána vysoká a rázna deva z horského kraja stúpala úzkou cestičkou, pričom viedla za ruku dievčatko. Detské líčka žiarili tak, že to bolo vidieť i napriek jej slnkom opálenej pokožke. Nie je sa čomu čudovať! Maličká, ktorá mala sotva päť rokov, bola i napriek teplu zababušená ako keby mala čeliť krutému mrazu. Bolo ťažké rozoznať ako vyzerá, keďže mala oblečené dvoje, ak nie troje šiat a okolo ramien mala ovinutý červený bavlnený šál. S jej nohami uzavretými v ťažkých okovaných topánkach sa táto rozhorúčená a beztvará osôbka šplhala k vrcholu hory.
    Dvojica stúpala približne hodinu, keď na polceste k obrovskému vrchu nazývanému Alm dorazili k osade. Táto osada sa nazývala „Im Dörfli“ alebo „Dedinka“. Bolo to rodné mesto staršieho z dievčat a tak ju zdravili z takmer každého domu. Ľudia na ňu volali z okien a dverí a často aj z cesty. Zatiaľ čo odpovedalo na otázky a zvolania, dievča nezaháľalo na jej ceste a zastavilo sa až keď dorazilo na koniec osady. Naokolo bolo roztrúsených pár chalúpok, pričom z tej najvzdialenejšej na ňu volal hlas cez otvorené dvere: „Deta, prosím, počkaj chvíľu! Idem s Vami, ak idete ďalej nahor!“

    Patrícia Partlová

    OdpovědětVymazat
  14. Staré městečko Mayenfeld je příhodně položeno. Táhne se od něj cesta zeleným lesem až k vrcholkům velikánů, kteří imposantně shlížejí dolu do údolí. Tam kde se cesta zvedá až k Alpským výšinám, roste kvetoucí vřes, který všude po okolí vysílá jemnou vůni.
    Jednoho krásného slunečného červencového rána šla vysoká dívčina, z hornatého kraje, po úzké cestě, vedouc za sebou za ruku malou holčičku. Líce mladistvé zářily tak, že je bylo vidět i přes její sluncem opálenou kůži. K podivu poté bylo, že i navzdory horku byla maličká, které bylo sotva pět let, nabalená jako kdyby se chystala čelit krutému mrazu.
    Její tvary bylo obtížné rozpoznat, jelikož na sobě měla oblečené dvoje, ne-li troje, šaty, a kolem ramen velký červený bavlněný šál. S nohama obutýma v těžkých botách se tento beztvarý človíček plahočil nahoru do hor. Dvojice putovala dobrou hodinu, když dorazily k vesničce v půli cesty k hoře jménem Alm. Tato osada se jmenovala " Im Dörfli " nebo také " Malá vesnice.". Byla to dívčino rodná vesnice, a proto ji zdravili lidé téměř z každého dům, volali na ní z oken a dveří, a velmi často i kolemjdoucí z ulice. I když každému odpovídala na jejich otázky a výzvy, na své cestě se ani na chvíli nezastavila, dokud nedošla na konec vesnice. Tam stálo jen pár chatek a z té nejvzdálenější na ni volal jakýsi hlas skrze otevřené dveře: " Deto, prosím tě počkej chviličku! Půjdu s tebou, jestli jdeš dál nahoru."

    Kovaříková Hana ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
  15. Malé městečko Mayenfeld je půvabně umístěno. Z jeho úpatí vede cestička, skrze zeleň a houževnaté lesy, až po výšiny, které se tyčí nad údolím. Kde cestička začíná prudce a náhle stoupat do Alp, horko, krátká tráva a pronikavé rostliny se společně s jemnou vůní setkávají s pocesným.
    Jednoho jasného, slunnečného, červnového rána, vysoké a energické děvče stoupalo vzhůru kolem skalnatého kraje, pohupujícím se nad úzkou cestou, a vedlo malou holčičku za ruku. Dívčiny tváře zářily natolik, že byly vidět i přes její opálenou kůži. Není se čemu divit! Protože navzdory horku, byla maličká, skoro pětiletá, nabalená jako by měla čelit kruté zimě. Její postava byla těžko rozeznatelná, neboť na sobě měla dvoje šaty, pokud ne troje a okolo jejích ramen vlál velký, červený, bavlněný šál. Její nohy byli uvězněny v těžkých okovaných botách a tento zateplený a netvarný človíček šplhal na vrcholek hory.
    Dvojice stoupala už skoro hodinu, když na půli cesty mohutné hory jmenované Alm spatřili vesničku. Tato vesnička se jmenovala “Im Dorfli” neboli “Malá vesnice”. Bylo to domovské městečko nejstarší z dívek a proto jí zdravili téměř z každého blízkého domu; lidé na ní volali z oken, dveří a také velmi často už ze silnice. Ale ona odpovídala na otázky a volání pouze za chůze, dívka se totiž nechtěla na její cestě zdržovat a poklidně zastavila až když spatřila konec vesničky. Tam rozptýleně leželo několik chalup a z nejvzdálenější zazněl hlas volající na ní skrze otevřené dveře: “Deto, počkej prosím chvíli! Půjdu s tebou, jestli jdeš dál nahoru.”

    Kudrnáčová Radka ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
  16. Starobylé městečko Mayenfeld je kouzelně umístěno. Vede od něj pěšina linoucí se rozsáhlou zalesněnou oblastí až po úpatí vrcholků, které působivě shlíží dolů do údolí. V místech, kde stezka začíná náhle stoupat mezi prudké svahy Alp, pocestného ovane příjemná vůně travnaté pláně a horských vřesovišť.
    Jednoho jasného slunečného červnového rána stoupala po úzké cestě vysoká energická dívka z místních vršků, za ruku vedla děvčátko. Dívenčiny tváře žhnuly natolik, že to bylo znát i přes její sluncem opálenou pokožku. Aby taky ne! Navzdory horku bylo to sotva pětileté děvčátko nabalené, jakoby panovaly kruté mrazy. Její tvar bylo těžké rozeznat, jelikož měla dvoje šaty, možná troje, a okolo ramen velkou červenou bavlněnou šálu. S nohama uvězněnýma v těžkých okovaných botách tato přehřátá neforemná postavička stoupala k vrcholu hory.
    Zhruba po hodině stoupání vzhůru dívky dorazily k vesničce rozkládající se v polovině úbočí mohutné hory Alm. Vesnička nese název „Im Dörfli“ neboli „Malá Víska“. Starší dívku zdravili lidé téměř z každého domu, jelikož to byla její rodná vesnice; volali na ni z oken i dveří, a často i přímo na ulici. Ale i přes to, že dívka na pozdravy a otázky po cestě všem odpovídala, nijak se neloudala a zastavila se až na úplném konci vesničky. Tam bylo rozesetých pár domků a z otevřených dveří toho nejvzdálenějšího na ni zavolal známý hlas: „Deto, prosím tě počkej chvíli! Jestli míříš nahoru, půjdu s tebou.“

    Nežerná Michaela ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
  17. Malé městečko Mayenfeld je krásně umístěné. Vede z něj pěšinka přes zelené, zalesněné části až k úpatí hor, které se majestátně tyčí nad údolím. Kde se pěšinka prudce a náhle zvedá do Alp, vřesoviště, porostlé krátkou trávou a horskými rostlinami, vysílá svou jemnou vůni ke kolemjdoucím.
    Jednoho slunného červnového rána šla vysoká silná dívka z hor po úzké pěšině a vedla za ruku děvčátko. Opálené tvářičky jí žhnuly. A není se čemu divit! Navzdory velkému horku, děvčátko, kterému bylo sotva pět let, bylo nabalené jako by muselo čelit pronikavému mrazu. Bylo těžké rozeznat její postavu, jelikož na sobě měla dvoje, ne-li troje šaty a kolem ramen dlouhý červený bavlněný šál.
    Dvojice šla asi hodinu, když dorazila do vesničky na půli cesty k velké hoře, jménem Alm. Vesnička se jmenovala "Im Dörfli" nebo také „Malá Ves“. Bylo to rodné město starší z dívek, a proto ji zdravili skoro z každého domu; lidé na ni volali z oken a ze dveří, a také často z cesty. Dívka však nevěnovala moc pozornosti odpovídání na otázky a volání, jen se zastavila, když došla nakonec vesničky. Bylo tam pár rozptýlených chatek a z té nejvzdálenější na ní volal hlas z otevřených dveří: „Deto, počkej chvíli, prosím! Jestli jdeš ještě dál, tak půjdu s tebou.“

    Suchomelová Eliška TV/AJ

    OdpovědětVymazat
  18. Mayenfeld je staré městečko na kouzelném místě. Vede od něj cesta zelenou a bohatě zalesněnou krajinou až k úpatí hor, které majestátně shlížejí do údolí. Tam, kde cesta začíná prudce a strmě stoupat k Alpám, je najednou cítit jak horko, i se svou nízkou trávou a pronikavými pastvinami, posílá svůj jemný vánek na pozdrav poutníkovi.

    Jednoho zářivě slunečného červnového rána stoupala po úzké cestě vysoká, energická služebná z hor a za ruku vedla dívenku. Tváře té malé byly tak červené, že to prosvítalo i pod její sluncem zhnědlou kůží. Není divu, vždyť i v tom horku bylo děvče, sotva pětileté, zabalené, jako by bylo připravené na třeskutou zimu. Jeho postavu bylo těžko rozpoznat, mělo na sobě totiž dvoje, ne-li dokonce troje šaty a kolem ramen velikou červenou bavlněnou šálu. S nohama uvězněnýma v těžkých okovaných botách se ten horkem planoucí a beztvarý človíček plahočil vzhůru do hor.

    Dvojice stoupala už asi hodinu, když dorazila k vísce, která je v půli cesty na vysokou horu jménem Alm. Vísce se říkalo prostě jen Vesnička. Starší dívka se tu narodila, a tak ji zdravili téměř z každého domu; lidé na ni volali z oken a dvěří a často také z cesty. Dívka sice za chůze odpovídala na volání a otázky, ale neotálela a zastavila se až na samém konci vesničky. Tam bylo roztroušeno několik chatiček a z otevřených dvěří té nejvzdálenější na ni volal hlas: „Deto, prosím tě počkej chviličku! Půjdu s vámi, jestli jdete ještě výš.“

    Pokorná Barbora Zuzana, AJ/ČJ

    OdpovědětVymazat
  19. Staré městečko Mayenfeld je půvabně umístěno. Klopýtá z něj stezka zeleným vypjatým lesem až k impozantnímu výhledu na údolí z vrcholků hor. Hned na začátku prudkého výstupu do Alpských vrcholků návštěvníka přivítá vřesoviště svou vůní zelenkavé trávy a jemných bylinek.

    Jedno takové jasné, slunné ráno v červnu kopec zdolávala dívka z hor spolu s malým děvčátkem. Tváře maličké se tak červenaly, že je neskryla ani do hněda opálená kůže. No, není divu. Neboť i nazdory žáru slunce byla maličká, sotva pět let stará, oblečena jako do mrazivé vánice. Těžko říct jak vypadala celá, protože byla zabalena ve dvou, ne-li třech vrstvách oblečení a kolem ramen měla velký huňatý červený šál. Obuta v okovaných škrpálech se beztvará osůbka pekla a soukala do vysokého kopce.

    Společně zdolávaly kopec asi hodinu, když v půli hory dorazily do vesničky zvané Alm. Vesnička byla přezdívána také "Im Dörfli" nebo "Ta malá ves." Byla to rodná ves starší z dívek, takže ji každý zdravil. Ať už ze dveří, oken nebo přímo na cestě. Zdravila též, ale odpověďmi šetřila. Silami však ne. Nezastavovala dokud nedošla na samý konec vesničky, kde bylo jen několik málo roztroušených chatrčí. Z té nejvzdálenější bylo slyšet volání skrz otevřené dveře: "Deto, počkejte prosím chviličku! Jestliže pokračujete ještě výš, půjdu s vámi."

    Tomáš Visinger, AJ/VV

    OdpovědětVymazat
  20. Staré městečko Mayenfeld je půvabně umístěno. Vede z něj zelená a bohatě zalesněná pěšina až na úpatí vrcholů, které impozantně dohlížejí na údolí pod nimi.
    Tam kde cesta začíná náhle stoupat do vrcholů Alp, tam vřesoviště s krátkou trávou a pronikavými rostlinami okamžitě vysílají svou jemnou vůni, aby o sobě daly vědět pocestným.
    Jednoho jasného slunného rána v červnu si vyšla vysoká energická slečna z horské oblasti po úzké cestě a vedla u toho děvčátko za ruku. Mladé tvářičky byly tak rudé, že byly vidět dokonce i přes její opálenou pleť. Není se čemu divit. Navzdory horku byla naše sotva pětiletá holčička tak nabalená, jako by musela čelit krutému mrazu. Její postava šla jen těžce odhadnout, měla na sobě totiž dvoje, né-li troje šaty a kolem ramen měla velkou červenou bavlněnou šálu. S nohama zavřenýma do těžkých okovaných bot, se tato zpocená beztvará malá osoba plahočila do hor.
    Dvojice cestovala asi hodinu, když dorazili do vesnice zhruba na půli cesty na velkou horu Alm. Tato vesnička byla nazývána "Im Dörfli" nebo "The Little Village." Byla to domovská vesnice starší z dívek, a proto jí zdravili skoro z každého domu. Lidé na ni volali z oken a dveří, a velmi často také od cesty. I přesto, že po cestě odpovídala na otázky a volání, tak se dívka neloudala a zastavila se až na samém konci vesnice. Bylo tu už jen pár roztroušených chalup a z té nejvzdálenější vykřikl hlas z otevřených dveří: „Deto, prosím počkej chvilku! Jdu s tebou, pokud jdete dále.“

    Pavel Prchal, AJ/TV

    OdpovědětVymazat