3. prosince 2019

Klasická detektivka - Agatha Christie

Agatha Christie patří ke světovým klasikům detektivního žánru, a její hrdina, Belgičan Hercule Poirot, k nejslavnějším literárním detektivům. Jeho osobnost i řeč je výrazně specifická, a překladatel-nováček by se měl dobře seznámit jak s vývojem postavy, tak s náležitostmi  překladovými.

V následující ukázce poněkud schází Poirotovy obvyklé poznámky ve francouzštině. Ty jsou pro něho natolik charakteristické, že je rozhodně nebudeme převádět ani do češtiny, ani do jiného jazyka - ochudili bychom čtenáře o efekt autorkou pečlivě cizelovaný a systematicky používaný.

Příklady Poirotova osobitého vyjadřování, charakterizovaného drobnými gramatickými odchylkami a výstřelky v jeho vzletných promluvách, najdete třeba zde: https://prekladanipvk.blogspot.com/2011/10/v-risi-nemejskeho-lva.html
_______________________________________________________________

Image result for Murder in Mesopotamia suchet"


Agatha Christie
Murder in Mesopotamia

Chapter 27
Beginning of a Journey

‘Bismillahi ar rahman ar rahim. That is the Arab phrase used before starting out on a journey. Eh bien , we too start on a journey. A journey into the past. A journey into the strange places of the human soul.’

I don’t think that up till that moment I’d ever felt any of the so-called ‘glamour of the East’. Frankly, what had struck me was the mess everywhere. But suddenly, with M. Poirot’s words, a queer sort of vision seemed to grow up before my eyes. I thought of words like Samarkand and Ispahan—and of merchants with long beards—and kneeling camels—and staggering porters carrying great bales on their backs held by a rope round the forehead—and women with henna-stained hair and tattooed faces kneeling by the Tigris and washing clothes, and I heard their queer wailing chants and the far-off groaning of the water-wheel.

They were mostly things I’d seen and heard and thought nothing much of. But now, somehow they seemed different —like a piece of rusty old stuff you take into the light and suddenly see the rich colours of an old embroidery…

Then I looked round the room we were sitting in and I got a queer feeling that what M. Poirot said was true—we were all starting on a journey. We were here together now, but we were all going our different ways.

And I looked at everyone as though, in a sort of way, I were seeing them for the first time—and for the last time—which sounds stupid, but it was what I felt all the same.

Mr Mercado was twisting his fingers nervously—his queer light eyes with their dilated pupils were staring at Poirot. Mrs Mercado was looking at her husband. She had a strange watchful look like a tigress waiting to spring. Dr Leidner seemed to have shrunk in some curious fashion. This last blow had just crumpled him up. You might almost say he wasn’t in the room at all. He was somewhere far away in a place of his own. Mr Coleman was looking straight at Poirot. His mouth was slightly open and his eyes protruded. He looked almost idiotic. Mr Emmott was looking down at his feet and I couldn’t see his face properly. Mr Reiter looked bewildered. His mouth was pushed out in a pout and that made him look more like a nice clean pig than ever. Miss Reilly was looking steadily out of the window. I don’t know what she was thinking or feeling. Then I looked at Mr Carey, and somehow his face hurt me and I looked away. There we were, all of us. And somehow I felt that when M. Poirot had finished we’d all be somewhere quite different…

It was a queer feeling…
Poirot’s voice went quietly on. It was like a river running evenly between its banks…running to the sea…
‘From the very beginning I have felt that to understand this case one must seek not for external signs or clues, but for the truer clues of the clash of personalities and the secrets of the heart.
‘And I may say that though I have now arrived at what I believe to be the true solution of the case, I have no material proof of it . I know it is so, because it must be so, because in no other way can every single fact fit into its ordered and recognized place.
‘And that, to my mind, is the most satisfying solution there can be.’
He paused and then went on:
‘I will start my journey at the moment when I myself was brought into the case—when I had it presented to me as an accomplished happening. Now, every case, in my opinion, has a definite shape and form . The pattern of this case, to my mind, all revolved round the personality of Mrs Leidner. Until I knew exactly what kind of a woman Mrs Leidner was I should not be able to know why she was murdered and who murdered her.
‘That, then, was my starting point—the personality of Mrs Leidner.
‘There was also one other psychological point of interest—the curious state of tension described as existing amongst the members of the expedition. This was attested to by several different witnesses—some of them outsiders—and I made a note that although hardly a starting point, it should nevertheless be borne in mind during my investigations.
‘The accepted idea seemed to be that it was directly the result of Mrs Leidner’s influence on the members of the expedition, but for reasons which I will outline to you later this did not seem to me entirely acceptable.
‘To start with, as I say, I concentrated solely and entirely on the personality of Mrs Leidner. I had various means of assessing that personality. There were the reactions she produced in a number of people, all varying widely in character and temperament, and there was what I could glean by my own observation. The scope of the latter was naturally limited. But I did learn certain facts.
‘Mrs Leidner’s tastes were simple and even on the austere side. She was clearly not a luxurious woman. On the other hand, some embroidery she had been doing was of an extreme fineness and beauty. That indicated a woman of fastidious and artistic taste. From the observation of the books in her bedroom I formed a further estimate. She had brains, and I also fancied that she was, essentially, an egoist.
‘It had been suggested to me that Mrs Leidner was a woman whose main preoccupation was to attract the opposite sex—that she was, in fact, a sensual woman. This I did not believe to be the case.
‘In her bedroom I noticed the following books on a shelf: Who were the Greeks? ,Introduction to Relativity ,Life of Lady Hester Stanhope ,Back to Methuselah ,Linda Condon ,Crewe Train.
‘She had, to begin with, an interest in culture and in modern science—that is, a distinct intellectual side. Of the novels, Linda Condon , and in a lesser degree Crewe Train , seemed to show that Mrs Leidner had a sympathy and interest in the independent woman – unencumbered or entrapped by man. She was also obviously interested by the personality of Lady Hester Stanhope. Linda Condon is an exquisite study of the worship of her own beauty by a woman. Crewe Train is a study of a passionate individualist, Back to Methuselah is in sympathy with the intellectual rather than the emotional attitude to life. I felt that I was beginning to understand the dead woman.
‘I next studied the reactions of those who had formed Mrs Leidner’s immediate circle—and my picture of the dead woman grew more and more complete.
‘It was quite clear to me from the accounts of Dr Reilly and others that Mrs Leidner was one of those women who are endowed by Nature not only with beauty but with the kind of calamitous magic which sometimes accompanies beauty and can, indeed, exist independently of it. Such women usually leave a trail of violent happenings behind them. They bring disaster—sometimes on others—sometimes on themselves.
‘I was convinced that Mrs Leidner was a woman who essentially worshipped herself and who enjoyed more than anything else the sense of power . Wherever she was, she must be the centre of the universe. And everyone round her, man or woman, had got to acknowledge her sway. With some people that was easy. Nurse Leatheran, for instance, a generous-natured woman with a romantic imagination, was captured instantly and gave in ungrudging manner full appreciation. But there was a second way in which Mrs Leidner exercised her sway—the way of fear. Where conquest was too easy she indulged a more cruel side to her nature—but I wish to reiterate emphatically that it was not what you might call conscious cruelty. It was as natural and unthinking as is the conduct of a cat with a mouse. Where consciousness came in, she was essentially kind and would often go out of her way to do kind and thoughtful actions for other people.
‘Now of course the first and most important problem to solve was the problem of the anonymous letters. Who had written them and why? I asked myself: Had Mrs Leidner written them herself ?
‘To answer this problem it was necessary to go back a long way—to go back, in fact, to the date of Mrs Leidner’s first marriage. It is here we start on our journey proper. The journey of Mrs Leidner’s life.
‘First of all we must realize that the Louise Leidner of all those years ago is essentially the same Louise Leidner of the present time. ‘She was young then, of remarkable beauty—that same haunting beauty that affects a man’s spirit and senses as no mere material beauty can—and she was already essentially an egoist.
‘Such women naturally revolt from the idea of marriage. They may be attracted by men, but they prefer to belong to themselves. They are trulyLa Belle Dame sans Merci of the legend. Nevertheless Mrs Leidner did marry—and we can assume, I think, that her husband must have been a man of a certain force of character.
‘Then the revelation of his traitorous activities occurs and Mrs Leidner acts in the way she told Nurse Leidner. She gave information to the Government.
‘Now I submit that there was a psychological significance in her action. She told Nurse Leatheran that she was a very patriotic idealistic girl and that that feeling was the cause of her action. But it is a well-known fact that we all tend to deceive ourselves as to the motives for our own actions. Instinctively we select the best-sounding motive! Mrs Leidner may have believed herself that it was patriotism that inspired her action, but I believe myself that it was really the outcome of an unacknowledged desire to get rid of her husband! She disliked domination—she disliked the feeling of belonging to someone else—in fact she disliked playing second fiddle. She took a patriotic way of regaining her freedom.

‘But underneath her consciousness was a gnawing sense of guilt which was to play its part in her future destiny.

‘We now come directly to the question of the letters. Mrs Leidner was highly attractive to the male sex. On several occasions she was attracted by them—but in each case a threatening letter played its part and the affair came to nothing.

‘Who wrote those letters? Frederick Bosner or his brother William or Mrs Leidner herself ?
‘There is a perfectly good case for either theory. It seems clear to me that Mrs Leidner was one of those women who do inspire devouring devotions in men, the type of devotion which can become an obsession. I find it quite possible to believe in a Frederick Bosner to whom Louise, his wife, mattered more than anything in the world! She had betrayed him once and he dared not approach her openly, but he was determined at least that she should be his or no one’s. He preferred her death to her belonging to another man.

‘On the other hand, if Mrs Leidner had, deep down, a dislike of entering into the marriage bond, it is possible that she took this way of extricating herself from difficult positions. She was a huntress who, the prey once attained, had no further use for it! Craving drama in her life, she invented a highly satisfactory drama—a resurrected husband forbidding the banns! It satisfied her deepest instincts. It made her a romantic figure, a tragic heroine, and it enabled her not to marry again.

‘This state of affairs continued over a number of years. Every time there was any likelihood of marriage – a threatening letter arrived.

‘But now we come to a really interesting point. Dr Leidner came upon the scene—and no forbidding letter arrived! Nothing stood in the way of her becoming Mrs Leidner. Not until after her marriage did a letter arrive.
‘At once we ask ourselves—why?
‘Let us take each theory in turn.
…‘If Mrs Leidner wrote the letters herself the problem is easily explained. Mrs Leidner really wanted to marry Dr Leidner. And so she did marry him. But in that case, why did she write herself a letter afterwards? Was her craving for drama too strong to be suppressed? And why only those two letters? After that no other letter was received until a year and a half later.
‘Now take the other theory, that the letters were written by her first husband, Frederick Bosner (or his brother). Why did the threatening letter arrive after the marriage? Presumably Frederick could not have wanted her to marry Leidner. Why, then, did he not stop the marriage? He had done so successfully on former occasions. And why, having waited till the marriage had taken place , did he then resume his threats?
‘The answer, an unsatisfactory one, is that he was somehow or other unable to protest sooner. He may have been in prison or he may have been abroad.
‘There is next the attempted gas poisoning to consider. It seems extremely unlikely that it was brought about by an outside agency. The likely persons to have staged it were Dr and Mrs Leidner themselves. There seems no conceivable reason whyDr Leidner should do such a thing, so we are brought to the conclusion thatMrs Leidner planned and carried it out herself.

42 komentářů:

  1. Part 1/2
    ‘Bismillahi ar rahman ar rahim. Toto je arabská fráze, používaná před začátkem dlouhé cesty. Eh bien, také vyrážíme na cestu. Cestu do minulosti. Cestu do nejzvláštnějších míst lidské duše.’
    Nemyslím, že do tohoto okamžiku jsem kdy cítila tu takzvanou ‘záři Východu’. Upřímně, co mne nejvíce zasáhlo, byl ten všudypřítomný nepořádek. Avšak najednou, se slovy pana Poirota mi před očima začala vyvstávat jakási vize. Hlavou mi létala slova jako Samarkand a Ispahan-a o kupcích s dlouhými vousy-a poklekající velbloudi-a zakopávající hrnčíři tahající na zádech obrovské nádoby, držící za lano uvázané kolem hlavy- a na ženy s hennou ve vlasech a potetovanou tváří jak klečí u Tigridu, peroucí prádlo, a slyšela jsem jejich veselé pokřiky a vzdálený hukot vodního kola.
    Byli to nejčastěji věci, o kterých jsem přemýšlela málo, zda vůbec. Avšak teď vypadli tak nějak jinak-jako zaprášená stará věc, kterou když vytáhneme na světlo, najednou spatříme barvy starého vyšívání…
    Poté jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém jsme seděli, a z ničeho nic jsem měla pocit, že to, co M. Poirot řekl, byla pravda-všichni jsme vyráželi na cestu. V tu chvíli jsme tu byli spolu, ale každý už se brzy dá svou vlastní cestou.
    A podívala jsem se na každého tak, jako bych je viděla poprvé-a naposled-což zní možná hloupě ale je to přesně to, co jsem cítila.
    Pan Mercado nervózně protáčel prsty-jeho veselé oči s rozšířenými zornicemi zírali na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Měla jakýsi obezřetný pohled, jako tygřice vyčkávající jaro. Dr. Leidner vypadal jako by se jaksi zvláštně zmenšil. Tento poslední úder ho zřejmě úplně odrovnal. Dalo by se až říct, že v té místnosti vůbec nebyl. Byl někde daleko, ve svém vlastním světě. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Ústa měl mírně otevřená a oči vyvalené. Vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott se díval na své vlastní boty, takže jsem mu pořádně neviděla do obličeje. Pan Reiter vypadal nepříčetně, čelist měl vystrčenou dopředu, což zapříčinilo, že vypadal jako vepř ještě víc, než obvykle. Paní Reilly se vytrvale dívala z okna. Vůbec netuším, na co myslela, nebo co cítila. Poté jsem se podívala na pana Careyho a jeho výraz mne bolel tak , až jsem se musela uhnout pohledem. Tady jsme byli, všichni. A nějak jsem tušila, že až pan Poirot skončí, každý budeme někde jinde.
    Byl to zvláštní pocit…
    F. Šíf

    OdpovědětVymazat
  2. Part 2/2
    ‘Nyní předkládám, že v jejich činech byla určitá psychologická důležitost. Řekla sestře Laetheranové že byla idealisticky vlastenecká dívka, což byl důvod jejího činu. Ale všichni víme, že každý tíhne ke zkreslování motivů našich vlastních činů. Instinktivně si vybereme ten nejlépe znějící motiv! Paní Leidnerová mohla věřit, že toto byl čin vlastenecký, a já sám věřím spíše tomu, že to byl v pravdě výsledek nezjištěné touhy zbavit se jejího manžela! Nelíbila se jí tvrdá ruka-nelíbil se jí pocit někomu patřit-ve skutečnosti nenáviděla hrát druhé housle. Vybrala si vlasteneckou cestu ke znovuzískání své svobody.’
    ‘Avšak pod jejím svědomím hlodal pocit viny, která měla sehrát svou roli v jejím osudu.’
    ‘Nyní se dostáváme přímo k otázce těch dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. V několika případech se dokonce nechala umluvit na více než šálek čaje, avšak v každém případě dorazil výhružný dopis, který zajistil, že se žádná taková aférka nemohla stát.’
    ‘Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho William? Nebo paní Leidnerová sama?’
    ‘Máme perfektní případ pro každou z těch variant. Připadá mi jasné že, paní Leidnerová byla jedna z těch žen, která v mužích inspirovala zžíravou oddanost, ten typ oddanosti, který se snadno stává obsesí. Připadá mi více než možné věřit Fredericku Bosnerovi komu na jeho ženě, Louise, záleželo víc než na zbytku světa! Jednou ho zradila a on už se ji neopovážil znovu oslovit, ale byl odhodlán alespoň zajistit, že když nebude jeho, nebude už ničí. Upřednostňoval její smrt před tím, aby patřila jinému muži.
    ‘Na jedné straně, kdyby měla paní Leidnerová, hluboko uvnitř, takovou nechuť k uzavření sňatku, je možné, že by si zvolila tuto vysilující cestu z té těžké pozice. Byla lovkyní, které se její kořist stále dvoří, ale už pro ní nemá další využití! Požadujíc drama ve svém nebohém životě, vytvářela si velmi osobní a uspokojující drama-oživený manžel zakazující ohlášky! Uspokojovalo to její nejhlubší instinkty. Udělalo to z ní romantickou postavu, tragickou hrdinku a umožnilo jí to znovu se neprovdat.
    ‘Tento proces se opakoval skrze roky. Pokaždé když se vyskytl byť jen náznak svazku, dorazil onen výhružný dopis.
    F. Šíf

    OdpovědětVymazat
  3. Michal Zeman 1/2

    Agatha Christie
    Vražda v Mezopotámii
    Kapitola 27
    Začátek cesty
    „Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze užívaná před započetím cesty. Eh bien, my také začínáme s poutí. Pouť do minulosti, do podivných míst lidské duše.“
    Nemyslím si, že bych do té doby pocítila takzvané „kouzlo Východu“. Upřímně, co mě zarazilo byl ten všudypřítomný nepořádek. Ale znenadání se před mnou se slovy pana Poirota vynořila jakási vize. Vybavovaly se mi slova jako Samarkand a Ishpahan a obchodníci s dlouhými vousy, sedícími velbloudy a lidé zápasící s velikými balíky na zádech které drželo lano kolem jejich čela. Vybavovala jsem si ženy s vlasy zašpiněnými henou a potetovanými tvářemi klečících u Tigridu, jak perou šaty. Slyšela jsem jejich podivný zpěv a vrzání vodního kola.
    Byly to především věci, co jsem viděla a moc jsem nad nimi nepřemýšlela. Ale nyní se mi zdály jiné, jako zatuchlá věc, co dáte před světlo a najednou si všimnete bohatých barev na staré výšivce…
    Poté jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli a dostala jsem divný pocit, že to, co pan Poirot řekl byla pravda. Začínali jsme putování. Teď jsme ještě byli spolu, ale všichni jsme kráčeli jinou cestou.
    Podívala jsem se na ostatní jako kdybych jsem je viděla poprvé v životě a také naposledy. Zní to hloupě, ale neustále jsem se tak cítila.
    Pan Mercado nervózně kroutil prsty. Jeho zvláštní, světlé oči s roztáhlými zornicemi zíraly na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Divně na něj hleděla, podobně jako tygřice chystající se ke skoku. Zdálo se, že doktor Leidner se nějakým podivným způsobem krčil. Tento poslední úder ho nějak pochroumal. Skoro by se dalo říci, že v místnosti vůbec nebyl. Byl někde v dáli na nějakém svém vlastním místě. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Ústa měl pootevřená a oči mu vyčnívaly. Vypadal až téměř hloupě. Pan Emott zíral na zem a nemohla jsem mu pořádně vidět do tváře. Pan Reiter vypadal poplašeně. Měl vyšpulená ústa, díky kterým vypadal jako krásné čisté prase více než cokoliv jiného. Paní Reillyová se stále dívala z okna. Netuším, co si myslela ani co cítila. Poté jsem se podívala na pana Careyho, a nějakým způsobem mi jeho tvář vadila tak jsem odvrátila zrak. Takto jsme byli všichni. A z nějakého důvodu jsem cítila, že až pan Poirot skončí, budeme všichni někde úplně jinde…
    Byl to divný pocit…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2/2

      Přiznávám, že její čin měl psychologický význam. Pověděla sestře Leatheranové, že byla velice vlastenecká a idealistická dívka, a že věřila, že to byl motiv za jejími činy. Ale je velice dobře známé, že se všichni snažíme sami sebe ošálit co se týče našich motivů. Instinktivně si vybereme ten nejlepší! Paní Leidnerová mohla věřit tomu, že to bylo vlastenectví, co ji k tomu vedlo, ale věřím tomu, že to byl ve skutečnosti výsledek potlačované touhy zbavit se svého manžela! Nelíbila se jí nadvláda a neměla ráda pocit, že někomu patří. Popravě nerada hrála druhé housle. Vybrala si cestu vlastenectví k znovunabytí svojí svobody.
      Ale pod jejím vědomím byl nahlodávající pocit viny, který bude hrát roli v její budoucnosti.
      Nyní přejdeme přímo k otázce těch dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velice atraktivní. V několika případech ji dokonce přitahovali. Ale v každém případě výhružný dopis zahrál svoji roli a z celé aféry nic nebylo.
      Kdo napsal ty dopisy? Frederick Bosner, jeho bratr William nebo sama paní Leidnerová? Každá teorie dává docela dobrý smysl. Přijde mi jasné, že paní Leidnerová je jednou z těch žen, co inspirují k požírání oddanosti mužů. Ten typ oddanosti, co se může snadno stát posedlostí. Přijde mi velice pravděpodobné věřit Fredericku Bosnerovi, kterému na Louise, jeho ženě, záleželo více než na čemkoliv jinému! Zradila ho jednou a on se jí neodvážil vyznat otevřeně. Byl ale velice odhodlaný, že bude patřit buď jemu nebo nikomu. Jemu by byla lepší mrtvá než patřící jinému muži.
      Na druhou stranu, kdyby se paní Leidnerové, někde hloubi duše, nelíbilo vstoupit do manželského svazku, je velice možné že použila tento způsob k vyproštění se ze složitých situací. Byla to lovkyně, která když dosáhla kořisti pro ni neměla další využití! Toužíc po dramatu ve svém životě si vytvořila velice uspokojivé drama: Oživnutý manžel zakazující svatební oznámení! Uspokojovalo to její nejhlubší instinkty. Dělalo to z ní romantickou postavu a tragickou hrdinku. To jí umožňovalo se znovu nevdat.
      Tato situace trvala mnoho let. Pokaždé, když se objevila možnost sňatku, přišel výhružný dopis.

      Vymazat
  4. Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze, která se používá před začátkem dlouhé cesty. Eh bien, my také vyrážíme na cestu. Cestu do minulosti. Cestu do nejzazších míst lidské duše.
    Nemyslím si, že jsem do té chvíle, kdy cítila takzvané „kouzlo Východu“. Upřímně řečeno, to, co mě zasáhlo, byl všudypřítomný nepořádek. Ale najednou, se mi slovy pana Poirota vytvořila před očima jakási vize. Myslela jsem na slova jako Samarkand a Ispahan – a na obchoudníky s dlouhými vousy – a na klečící velbloudy – a na obdivuhodné portýry, kteří nosí balíky na zádech přivázané provazem kolem čela – a na ženy, které mají vlasy obarvené hennou a potetované tváře, jak klečí u Tigridu a perou prádlo, slyšela jsem jejich pokřiky a v dáli hukot vodního kola.
    Byli to většinou věci, o kterých jsem sice slyšela, ale přemýšlela málo nebo vůbec. Ale nyní vypadali jinak – jako kus něčeho starého, co vezmete na světlo a najednou vidíte bohaté barvy staré výšivky…
    Pak jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli a dostala jsem divný pocit, že to, co řekl M. Poirot, je pravda - všichni jsme se vydávávali na cestu. Tehdy jsme byli spolu, ale každý jsme se měli vydat jiným směrem.
    Podívala jsem se na všechny tak, jako bych je viděla poprvé, ale zároveň naposledy – což zní hloupě, ale tak jsem se skutečně cítila.
    Pan Mercado nervózně kroutil prsty – jeho světlé oči s roztaženými zorničkami hleděly na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Měla podivný pohled. Jako tygřice očekávající jaro. Zdálo se, že se doktor Leidner nějak podivně zmenšil. Tato poslední rána ho zřejmě odrovnala. Skoro jako kdyby vůbec nebyl v místnosti. Byl někde daleko, ve svém vlastním světě. Pan Coleman se díval přímo na Piorota. Jeho ústa byla pootevřená a oči vykulené. Vypadal jako idiot. Pan Emmot se díval na své nohy a já nemohla vidět jeho obličej. Pan Reiter vypadal zmateně. Ústa měl vystrčena, takže vypadal jako vepř, ještě více než obvykle. Slečna Reilly vytrvale hleděla z okna. Nevím, co se jí honilo hlavou. Pak jsem se podívala na pana Careyho. Jeho tvář mi byla nepříjemná, tak jsem odvrátila pohled. Byli jsme tam všichni. A nějak jsem tušila, že až pan Poirot skončí, budemem každý někde úplně jinde.
    Byl to zvláštní pocit…

    Marek Zákravský 1/2

    OdpovědětVymazat
  5. Přiznávám, že v jejím činu hrála svou roli psychologie. Řekla sestře Leatheranové, že je velmi vlastenecká a idealistická dívka, a že věřila, a že právě to byl motiv za jejími činy. Ale je jasné, že všichni máme sklony k tomu, klamat sami sebe, pokud jde o motivy pro naše vlastní činy. Instinktivně vybíráme ten nejušlechtilejší motiv. Paní Leidnerová možná věřila, že vlastenectví inspirovalo její činy, ale věřím tomu, že to byl ve skutečnosti výsledek potlačované touhy zbavit se svého manžela! Nelíbila se jí nadvláda- neměla ráda pocit, že někomu patří- vlastně zkrátka nerada hrála druhé housle. Využila vlastenecké cesty ke znovuzískání své svobody.
    Avšak hluboko v jejím vědomí byl trýznivý pocit viny, který měl sehrát roli v jejím budoucím osudu.
    Nyní přistupujeme přímo k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. Někdy ji přitahovali i oni. Ale pokaždé se objevil výhružný dopis a aféra tak skončila. Kdo napsal ty dopisy? Frederick Bosner, jeho bratr William nebo sama Paní Leidnerová? Každá z teorií by dávala smysl. Zdá se jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které inspirují k pohlcení oddanosti mužů. Ten typ oddanosti, který se lehce může stát posedlostí. Dákazal bych uvěřit Frederiku Bosnerovi, pro něhož jeho žena Louise znamenala víc než cokoli na světě. Zradila ho jednou a on se jí neodvážil vyznat otevřeně. Byl ale velice odhodlaný, že bude patřit buď jemu nebo nikomu. Dával přednost její smrti než tomu, aby patřila jinému muži.
    ‘Na druhou stranu, pokud by paní Leidnerová měla tak hlubokou nechuť vstoupit do manželského svazku, je možné, že se tímto způsobem chtěla dostat z obtížných pozic. Byla lovkyní, která jakmile kořist dosáhla, už pro ni neměla další využití! Touží po dramatu ve svém životě, a tak vytvořila velmi uspokojivé drama - vzkříšený manžel zakazující svatební oznámení! Uspokojovalo to její nejhlubší instinkty. Stala se z ní romantická postava, tragická hrdinka, a to jí umožnilo, aby se již znovu nevdala.
    Takto to pokračovalo dlouhé roky. Pokaždé, když se objevil byť jen náznak svazku, dorazil výhružný dopis.

    Marek Zakravsky 2/2

    OdpovědětVymazat
  6. 1)
    „Bismillahi ar rahman ar rahim. Takhle zní jedno Arabské přísloví, používané před začátkem cesty. Inu, my se také vydáme na společnou cestu. Na cestu zpět do minulosti. Cestu do těch nejzvláštnějších koutů lidské duše.“

    Nemyslím si, že jsem do té chvíle někdy cítila to takzvané 'kouzlo Východu'. Upřímně, to co mě zasáhlo byl ten všudepřítomný nepořádek. Ale najednou, při slovech pana Poirota, mi před očima vyrostla zvláštní vidina. Napadala mě města Samarkand a Ispahan - a obchodníci s dlouhými vousy - a velbloudi jak poklekávají - a zbědovaní nosiči, kteří vláčí obrovské balíky na zádech upevněných lanem kolem čela - a ženy s vlasy špinavými od henny s potetovanými obličeji jak se sklánějí k řece Tigris a perou své oblečení. Zaslechla jsem jejich zvláštní žalostné písně a vzdálené sténání vodního kola.

    Většinou to byly věci, které jsem již viděla a slyšela, ale nikdy o nich moc nepřemýšlela. Ale teď, najednou, se zdály být trochu jiné - jako nějaká stará zaprášená věc, kterou vytáhnete zpět na světlo a najednou ji vidíte jaksi barevněji, než kdy dřív.

    Poté jsem se rozhlédla a měla jsem zvláštní pocit, že vše co pan Poirot řekl byla pravda - všichni jsem se vydávali na cestu. Byli jsme tu všichni společně, ale každý z nás mířil jinam.

    A podívala jsem se na všechny kolem, jako kdybych je viděla poprvé - a také naposledy - což zní možná trochu pošetile, ale cítila jsem to tak.

    Pan Mercado si nervozně kroutil prsty - jeho zvláštní světlé oči s roztaženými zorničkami sledovaly pana Poirota. Paní Mercado pozorovala svého muže. Měla neobvykle ostražitý pohled jako tygřice, která vyhlíží svou kořist. Doktor Leidner vypadal, jako by se nějak zvláštně zmenšil. Tato poslední smrt ho obzvlášť zasáhla. Možná byste i řekli, že tu s námi vůbec nebyl přítomen. Byl někde hodně daleko ve svém vlastním světě. Pan Coleman se díval přímo na pana Poirota. Měl mírně pootevřenou pusu a vykulené oči. Vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott se díval k zemi na své nohy a do obličeje jsem mu pořádně neviděla. Pan Reiter vypadal vyplašeně. Špulil rty a vypadal tak mnohem víc jako prase, než kdy dřív. Slečna Reilly vytrvale koukala z okna ven. Nevím nad čím přemýšlela, nebo jak se cítila. Potom jsem se podívala na pana Careyho, a z nějakého důvodu mě pohled na něj bolel a tak jsem musela svůj pohled odvrátit jinam. Tak jsme tu byli. Všichni. A jaksi jsem cítila, že až pan Poirot skončí, budeme všichni zcela na odlišném místě.

    Byl to zvláštní pocit....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2)
      Nyní uznávám, že její činy měly určitý psychologický význam. Řekla sestře Leatheranové, že byla velmi vlasteneckou a idealistickou dívkou, což bylo příčinou toho, co udělala. Ale je to obecně známý fakt, že všichni tíhneme k ošálení sebe sama, když mluvíme o motivech našich vlastních činů. Instinktivně vybíráme nejlépe znějící motiv. Paní Leidnerová možná i sama sobě uvěřila, že to byl vážně patriotismus, který ji inspiroval k tomuto činu, ale já sám věřím tomu, že to byl převážně důsledek její nepovšimnuté touhy zbavit se jejího manžela. Neměla ráda dominanci - neměla ráda pocit někomu patřit - ve skutečnosti neměla ráda, když hrála druhé housle. Vybrala si patriotickou cestu ke znovuzískání své svobody.

      „Ale hluboko v její mysli byla rostoucí pocit viny, který měl sehrát svou roli v jejím budoucím osudu.“

      „Teď se dostáváme přímo k otázce těchto dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. V několika případech i ji někteří z mužů přitahovali, ale ve všech případech hrál svou roli výhružný dopis a nikdy z žádné z těchto afér nic nebylo.“

      „Kdo napsal tyto dopisy? Frederick Bosner? Nebo jeho bratr William? Nebo snad paní Leidnerová sama?“
      „Každá z těchto teorií dává smysl. Přijde mi jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které v mužích podněcují zbožnou oddanost. Ten typ oddanosti, ze které se snadno stane posedlost. Nemám problém věřit Fredericku Bosnerovi, pro kterého Louise, jeho žena, znamená více, než cokoliv jiného na světě! Jednou už ho zradila a on už se ji veřejně neodvážil oslovit. Byl ale odhodlaný alespoň zajistit to, že pokud nebude jeho, nebude ničí. Upřednostnil by její smrt před tím, že by patřila jinému muži.“

      „Na druhou stranu, pokud měla paní Leidnerová hluboko uvnitř nechuť ke vstupu do manželství, je možné, že si vybrala tuto cestu, aby se dostala ven z této těžké pozice. Byla lovkyní, která svou kořist uloví, ale nemá pro ni další využití. Toužíc po dramatu v životě si jedno velmi uspokojivé vytvořila sama. Zmrtvýchvstalý manžel, který zakazuje svatební oznámení! To uspokojilo její nejhlubší touhy. Udělalo to z ní romantickou figuru, tragickou hrdinku a zároveň jí to umožnilo už se nikdy nevdat.“

      „Tato situace trvala několik let. Pokaždé, při jakémkoliv náznaku svatby, dorazil výhružný dopis.“

      Vymazat
  7. Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze, která se používá před zahájením cesty. Eh bien, my se také vydáváváme na cestu. Cestu do minulosti. Cestu do prapodivných míst lidské duše.
    Nemyslím si, že jsem až do teď někdy pocítila takzvaný „půvab východu“. Abych pravdu řekla, vnímala jsem hlavně ten nepořádek, co byl všude kolem. Ale najednou, se slovy pana Poirota se před mýma očima začalo promítat něco podivného, něco jako vize. Přemítala jsem nad slovy jako Samarkand a Isfahán — obchodníky s dlouhými vousy — klečícími velbloudy — klopýtajícími nosiči s velkými žoky na zádech, které mají připevněné provazy kolem jejich čel a nad ženami s henou obarvenými vlasy a potetovanými tvářemi klečícími na břehu Tigris, peroucími oblečení a slyšela jsem jejich podivný zbědovaný zpěv a vzdálené vrzání vodního kola.
    Byly to převážně věci, které jsem viděla a slyšela a moc jsem si o nich nemyslela. Ale nyní mi to připadalo jiné – jako stará, zatuchlá zbytečnost, kterou člověk vezme na světlo a najednou vidí rozmanité barvy staré výšivky…
    Potom jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém jsme seděli, a dostala jsem divný pocit, že to, co řekl pan Poirot, byla pravda – všichni jsme byli cizinci na cestě. Teď jsme tu byli všichni spolu, ale jinak jsme všichni chodili po svých vlastních cestách.
    Podívala jsem se na všechny, jako bych je viděla poprvé a naposledy – což zní hloupě, ale takhle jsem se v tom momentě cítila.
    Pan Mercado si nervózně kroutil prsty – a jeho podivné světlé oči se zvětšenými zornicemi byly upřené na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Měla zvláštní ostražitý pohled, jako lvice, která čeká na to, aby zaútočila. Dr. Leidner vypadal, jakoby se scvrknul. Ta poslední událost ho úplně rozdrtila. Téměř by se dalo říct, že v tom pokoji nebyl vůbec. Byl někde daleko ve svém vlastním světě.
    Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Měl otevřenou pusu a vykulené oči. Vypadal téměř jako nějaký idiot. Pan Emmott shlížel na své nohy a nemohla jsem mu pořádně vidět do tváře. Pan Reiter vypadal rozpačitě. Pusu měl našpulenou a díky tomu vypadal ještě víc jako hezké čisté prasátko, víc, než kdy předtím. Slečna Reillyová se ustavičně dívala z okna. Nevím, co si myslela nebo čeho se bála. Potom jsem se podívala na pana Careyho a pohled do jeho tváře mě zabolel a tak jsem uhnula pohledem. Tak jsme tam byli, my všichni. A měla jsem takový pocit, že až pan Poirot skončí, budeme všichni někde úplně jinde.
    Byl to podivný pocit.

    - Ria Radoměřká

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nyní konstatuji, že tu byl jistý psychologický význam v jejím počínání. Řekla sestře Leatheranové, že byla velmi vlastenecká, idealistická dívka a že tento pocit byl důvodem jejího počínání. Je však známou skutečností, že všichni máme sklon klamat sami sebe, pokud jde o motivy našeho vlastního počínání. Instinktivně vybereme ten nejlépe znějící motiv! Paní Laiderová mohla věřit tomu, že to vlastenectví inspirovalo její počínání, ale já věřím, že to ve skutečnosti byl výsledek nevědomé touhy zbavit se manžela. Neměla ráda pocit dominance – neměla ráda pocit, že patří někomu jinému – opravdu nerada hrála druhé housle. Pojala vlastenectví jako cestu k získání své svobody.
      Ale hluboko v jejím svědomí byl hlodavý pocit viny, který měl hrát jistou roli v jejím budoucím osudu.
      Nyní přecházíme přímo k otázce ohledně těch dopisů. Paní Leidnerová byla velmi atraktivní pro mužské pohlaví. V několika případech to bylo vzájemné — ale v každém případě hrál svou roli výhrůžný dopis a z aféry nic nebylo.
      Kdo napsal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho bratr William nebo paní Leidnerová osobně?
      Pro každou teorii je tu perfektní vysvětlení. Připadá mi jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které v mužích dokážou vzbudit pohlcující oddanost, ten typ oddanosti, který se může stát posedlostí. Přijde mi celkem možné, že to byl Frederick Bosner, jemuž na Luise, jeho ženě záleželo víc, než na čemkoliv jiném na světě! Zradila ho jednou a on si netroufal ji otevřeně konfrontovat, ale byl rozhodnutý, že by měla být jeho a ne nikoho jiného. Chtěl ji raději mrtvou, než aby patřila jinému muži.
      Na druhou stranu, jestliže paní Leidnerová měla hluboko uvnitř odpor k uzavření sňatku, je možné, že to vzala jako způsob vyproštění se ze složitých situací. Byla lovkyně, které potom, co je kořist chycena, už není k užitku. Prahnoucí po dramatu v jejím životě si vymyslela velmi uspokojivé drama – znovuvzkříšeného manžela, který činí všechny ty zákazy.
      Uspokojilo to její niterní instinkt. Učinilo to z ní romantickou figuru, tragickou hrdinku a umožnilo ji to, aby se nevdala znovu.
      Tento sled afér pokračoval několik let. Pokaždé, když tu byl příslib svatby, přišel výhrůžný dopis.

      -Ria Radoměřská

      Vymazat
  8. Začátek cesty

    ,,Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze, kterou říkají před začátkem cesty. Eh bien, my se též vydáváme na cestu. Na cestu do minulosti. Na cestu do těch nejpodivnějších koutů lidské duše.”

    Nemyslím si, že jsem doposud někdy cítila to takzvané ,,kouzlo Východu”. Upřímně, to, co mě zasáhlo, byl všudypřítomný nepořádek. Ale najednou, se slovy pana Poirota, se mi před očima vynořila jakási vize. Hlavou mi běžela slova jako Smarkand a Ispahan - obchodníci s dlouhými vousy - klečící velbloudi - belhající se poslíčci, kteří nesou na zádech balíky přidržované provazem okolo čela - ženy, s vlasy barvenými hennou a potetovanými tvářemi, které klečí u Tigrisu a perou šaty, a slyšela jsem i jejich žalostné písně a z dáli vrzání vodního kola.

    Byly to především věci, které jsem viděla a zaslechla a moc nad nimi nepřemýšlela. Ale nyní se mi zdály jiné – jako kus staré zašlé látky, kterou vezmete na světlo a najednou vidíte tu bohatost barev dávného vyšívání.

    Pak jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli, a přepadl mě zvláštní pocit, že to, co pan Poirot řekl, byla pravda – všichni jsme se vydávali na cestu. Byli jsme tu teď všichni spolu, ale každý z nás se vydával jiným směrem.

    Podívala jsem se na ostatní, jako bych je viděla poprvé a zároveň naposledy. Zní to nesmyslně, ale vážně jsem to tak cítila.

    Pan Mercado si nervózně proplétal prsty – jeho podivné světlé oči s rozšířenými zorničkami hleděly na Poirota. Paní Mercado sledovala svého manžela. Měla zvláštní ostražitý pohled jako tygřice, která se chystá ke skoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se celý nějak skrčil. Tato poslední událost ho vážně zasáhla. Skoro byste řekli, že v místnosti vůbec nebyl. Byl někde daleko ve svém vlastním světě. Pan Coleman hleděl přímo na Poirota. Měl lehce pootevřená ústa a vytřeštěné oči. Vypadal skoro jako hlupák. Pan Emmott zíral k zemi a do tváře jsem mu neviděla. Pan Reiter vypadal zmateně. Měl vyšpulená ústa, která z něho dělala krásné čisté prasátko, víc než kdy jindy. Paní Reilly neustále hleděla z okna. Nevím přesně, co si myslela, nebo co cítila. Poté jsem se podívala na pana Carey, něco v jeho tváři mě zasáhlo a já uhnula pohledem. Tak jsme tam byli – každý z nás. A tak nějak jsem cítila, že až pan Poirot skončí, každý budeme někde docela jinde...

    Byl to divný pocit...

    FM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nyní uznávám, že její činy měly psychologický podtext. Řekla sestře Leatheran, že byla velmi patriotickou a idealistickou dívkou, a to ji vedlo k jejím činům. Avšak je známé, že každý máme tendenci klamat sebe sama, pokud jde o motivy našich činů. Instinktivně vybereme nejlépe znějící motiv! Paní Leidner mohla sama sobě uvěřit, že to byl patriotismus, co ji inspirovalo k činu, ale já vím, že to byla pouze neuvědomělá touha zbavit se svého manžela! Neměla ráda dominanci – nelíbil se jí pocit, že někomu patří – ve skutečnosti se jí nelíbilo hrát druhé housle. Chopila se patriotického způsobu získání svobody.

      V podvědomí cítila hlodavý pocit viny, který měl v budoucnosti sehrát svou roli.

      Nyní se dostáváme přímo k otázce dopisů. Paní Leidner byla velmi atraktivní pro opačné pohlaví. V několika případech našla zalíbení i ona - ale pokaždé z aféry sešlo, jakmile se objevil výhružný dopis.

      Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner, nebo jeho bratr William, nebo sama paní Leidner?

      Pro každou možnost je tu perfektní teorie. Přijde mi jasné, že paní Leidner byla jednou z těch žen, které v mužích dokáží vzbuzovat pocit pohlcující oddanosti. Ten typ oddanosti, která může přejít v posedlost. Přijde mi celkem možné uvěřit tomu, že to byl Frederick Bosner, kterému na Louise, jeho ženě, záleželo více než na čemukoli na světě! Jednou ho zradila a on se neodhodlal k ní přiblížit, ale byl rozhodnut, že bude buď jeho, nebo nikoho. Raději by ji viděl mrtvou, než aby patřila jinému muži.

      Na druhou stranu, pokud paní Leidner měla hluboko uvnitř odpor k uzavření sňatku, je možné, že zvolila tuto cestu jako vysvobození ze složitých situací. Byla lovkyně, která jakmile kořist získá, nemá pro ni další využití. Toužící po dramatu v jejím životě přišla s uspokojivým dramatem – zmrtvýchvstalý manžel, který zakazuje sňatek! Uspokojilo to její nejhlubší touhy. Stala se z ní romantická postava, tragická hrdinka a osvobodilo ji to od dalšího sňatku.

      Tento sled afér pokračoval několik let. Pokaždé, když se přiblížila možnost sňatku, přišel výhružný dopis.

      FM

      Vymazat
  9. Agatha Christie

    Vražda v Mezopotámii

    Kapitola 27

    Začátek cesty
    1/2

    „Bismillahi ar rahman ar rahim. Toto je fráze, kterou používají Arabové před začátkem cesty. Eh bien, pojďme se vydat na společnou cestu. Na cestu do minulosti. Na cestu do zvláštních míst lidské duše.“

    Myslím si, že jsem do této chvíle nepocítila takzvané „kouzlo východu.“ Upřímně, to, co mě zasáhlo, byl ten nepořádek. Ale najednou, slovy pana Poirota, se přede mnou vynořila zvláštní vidina. Myslela jsem na slova jako Samarkand a Ispahan - na obchodníky s dlouhými vousy - na klečící velbloudy - na potácející se nosiče, táhnoucí na hřbetech velká břemena přidržovaná provazem napnutým přes čelo, na ženy s hennou obarvenými vlasy a potetovanými tvářemi, které klečely u Tigridu a praly šaty - a uslyšela jsem i jejich podivně naříkavé melodie a daleký vřískot vodního kola.

    Byly to většinou věci, které jsem viděla a slyšela a věci, o kterých jsem moc nepřemýšlela. V tuhle chvíli ale vypadaly jinak - jako kus plesnivé zastaralé látky, kterou člověk vezme na světlo a najednou uvidí bohatství barev a staré výšivky.

    Pak jsem se podívala po místnosti, ve které jsme seděli, a dostal se mi zvláštní pocit, že to, co řekl pan Poirot, je pravda - že všichni se vydáme na cestu. Byli jsme tu všichni pohromadě, ale každý jsme směřovali jinou cestou.

    Podívala jsem se na každěho z nich, jako bych je viděla poprvé a zároveň naposled, což zní hloupě, ale já tenhle pocit vážně měla.

    Pan Mercado si nepokojně hrál s prsty - zvláštně světlé oči s rozšířenými panenkami zíral na Poirota. Paní Mercadová koukala na svého manžela. Měla zvláštní, upřený výraz - jako tygřice, která se chystá ke skoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se celý zmenšil. Ta poslední rána ho definitivně vyřídila. Možná byste mohli říci, že v místnosti vůbec není. Byl někde daleko, kde to znal jen on sám. Pan Coleman koukal přímo na Poirota. Pusu měl trochu pootevřenou a oči vytřeštěné. Vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott se díval do země a moc dobře jsem mu do obličeje neviděla. Pan Reiter vypadal zmateně. Tím jak trochu špulil pusu, vypadal jako čistotné, roztomilé prasátko víc, než kdy jindy. Slečna Reilly vytrvale hleděla z okna. Netuším, co si myslela nebo co cítila. Pak jsem se podívala na pana Careye; jeho tvář mi něčím ublížila, a proto jsem tu svou raději odvrátila. byli jsme tam všichni. A měla jsem tak nějak pocit, že až pan Poirot skončí, budeme všichni někde jinde..
    Zvláštní pocit..
    Ulbrichtová Linda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2/2
      Předpokládám, že její chování mělo psychologický význam. Řekla sestře Leatheranové, že byla vlastenecky idealistická dívka a že tohle cítění ji vedlo k jejímu konání. Je však známou skutečností, že všichni máme sklon klamat sami sebe, pokud jde o motivy pro naše vlastní činy. My vybíráme instinktivně motiv, který nejlépe zní. Paní Leidnerová možná věřila, že její jednání inspiroval patriotismus, ale věřím, že to byl skutečně výsledek nepřiznané touhy zbavit se jejího manžela! Nelíbila se jí dominance - neměla ráda pocit, že patří někomu jinému - ve skutečnosti neměla ráda hraní druhých houslí. Dala se vlasteneckou cestou, aby znovu získala svobodu.

      Ale v podvědomí byl pocit viny, který měl hrát roli v jejím budoucím osudu.

      Nyní přistupujeme přímo k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla pro mužské pohlaví velmi atraktivní. Při několika příležitostech ji muži přitahovali - ale v každém případě hrál svou určitou roli výhružný dopis a aféra se k ničemu nedostala.

      Kdo psal ty dopisy? Frederick Bosner, nebo jeho bratr William, nebo sama paní Leidnerová?

      Pro každou teorii existuje zcela dobrý důvod. Zdá se mi jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které dokážou podnítit v mužích oddanost, typem oddanosti, z níž se může stát posedlost. Považuji za docela možné uvěřit ve Fredericka Bosnera, pro kterého Louisa, jeho manželka, znamenala víc než cokoli na světě! Jednou ho zradila a on si troufl nepřistupovat k ní otevřeně, ale byl přinejmenším odhodlaný, že bude buď jeho nebo nikoho. Dával přednost její smrti, než aby patřila jinému muži.

      Na druhou stranu, pokud by paní Leidnerová měla hlubokou nechuť vstoupit do manželského svazku, je možné, že se tímto způsobem vydávala z obtížných pozic. Byla to lovkyně, která, jakmile kořist je jednou zmožena, neměla pro ni další použití. Toužila po dramatu ve svém životě, a tak vymyslela vysoce uspokojivé drama - vzkříšený manžel zakazující sňatky! To uspokojovalo její nejhlubší instinkty. To zní udělalo romantickou figuru, tragickou hrdinku - to jí umožňovalo znovu se nevdávat. Tento stav věcí pokračoval po řadu let. Pokaždé, když se tu objevila pravděpodobnost manželství, přišel výhružný dopis.

      Vymazat
  10. Svoboda 1/2
    „Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze používaná předtím, než člověk vyrazí na cestu. Eh bien, my také vyrážíme na cestu. Na cestu do minulosti. Na cestu do podivných míst lidské mysli (duše).“
    Nemyslím si, že jsem do té doby někdy vůbec pocítila vábení „kouzla Východu“. Upřímně, co mne doopravdy šokovalo, byla ta všudypřítomná špína. Zničehonic, za pomoci slov pana Poirota, jsem ten svět ale začínala vidět jinýma očima. V hlavě mi zněla slova jako Samarkand nebo Ispahan a viděla jsem obchodníky s dlouhými bradkami, klečící velbloudy nebo okouzlující nosiče vláčející na zádech ohromné balíky ovázané lanem. Viděla jsem ženy s vlasy od heny a potetovanými obličeji, jak klečí podél Tigridu a myjí si šaty, a já slyšela jejich smutné a podivné zpívání z dálky doprovázené sténáním vodního mlýnu.
    Byly to především věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela ani je neviděla a moc jsem o nich nepřemýšlela. Ale teď vypadaly z nějakého důvodu jinak- jako když vezmeme kus plesnivé staré látky, kterou člověk postaví na světlo a okamžitě spatří tu nádheru a rozmanitost barev jako u prastarých výšivek.
    Pak jsem se podívala po pokoji, ve kterém jsme seděli, a mě se zmocnil podivný pocit, že co řekl pan Poirot, byla pravda- všichni jsme vyrazili na cestu. Byli jsme spolu tady a teď, ale všichni jsme se ubírali jinou cestou.
    Podívala jsem se na všechny přítomné, svým způsobem, jakobych je viděla poprvé a naposledy. Zní to hloupě, ale přesně tak jsem se zkrátka cítila.
    Pan Mercado si nervózně kroutil prsty- jeho záhadné jasné oči s rozšířenými zornicemi zíraly na Poirota. Paní Mercadová hleděla na svého manžela. Měla neobyčejně bdělý pohled, jako puma připravená k útoku. Doktor Leidner vypadal, jakoby se snažil skrčit pod stůl. Ten poslední zásah ho zkrátka složil. Člověk z něj měl pocit, jakoby v pokoji vůbec nebyl. Dlel někde daleko, na jiném místě v jiném čase. Pan Coleman hleděl na Poirota zpříma. Jeho ústa byla pootevřená a oči vytřeštěné. Vypadal poněkud hloupě. Pan Emmott si hleděl na špičky bot, takže mu nebylo příliš vidět do tváře. Mr. Reiter vypadal zmateně. Rty měl našpulené v takové grimase, že velmi věrně připomínal vepře. Paní Reillyová se nevzrušeně dívala z okna. Nedokázala jsem odhadnout, co se jí honilo hlavou nebo jak se v tu chvíli cítila. Pak jsem pohlédla na pana Careyho a z nějakého důvodu mne jeho pohled natolik zasáhl, že jsem se musela podívat jinam. Tak jsme tam byli, my všichni. Z neznámé příčiny jse mcítila, že až pan Poirot skončí, nic nebude jako dřív…
    Byl to zvláštní pocit…

    OdpovědětVymazat
  11. Svoboda 2/2
    „Ano, uznávám, že zde byly jakési psychologické důvody. Řekal sestře Leatheranové, že byla velice vlastenecou a idealistickou dívkou a že tento její pocit se stal příčinou jejích činů. Je však dobře známým faktem, že čas od času se každý z nás snaží sám sebe ošálit ve svých motivech. Přirozeně si vybíráme takový motiv, který našemu uchu lahodí nejvíce. Paní Leidnerová možná věřila, že to bylo vlastenecké cítění, které pohánělo její činy, nýbrž já osobně věřím, že tím parvým důvodem byla (námi) přehlédnutá touha zbavit se svého manžela. Nesnášela nesvobodu- ten pocit patřit někomu jinému. Popravdě řečeno, nesnášela hrát druhé housle. Vydala se po cestě vlastenectví, aby znovu nabyla svobody.
    Avšak ve stínu jejího vědomí dlel mučivý pocit viny, který měl v jejích budoucích osudech sehrát svou roli.
    Nyní přejděme rovnou k otázce oněch dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi přitažlivá a v několika případech muži přitahovali ji. V každém případě ale svou roli sehrál jeden výhružný dopis a celá aféra odezněla do ztracena.
    Kdo ty dopisy ale napsal? Frederik Bosner, jeho bratr William, nebo paní Leidnerová osobně? Pro každou z teorií máme perfektní vysvětlení. Je nad slunce jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které dokáží v mužích vzbudit přímo spalující oddanost, takovou, která může přerůst v posedlost. Nečiní mi potíže uvěřit Frederiku Bosnerovi, kterému na jeho ženě Louise záleželo více než na čemkoli jiném. Jednou ho zradila a on už se k ní nehodlal přiblížit, byl ale odhodlán postarat se alespoň o to, že bude buď jeho, nebo ničí. Její smrt se mu zamlouvala více než náruč cizího muže.
    Na druhou stranu ale pokud chovala paní Leidnerová, někde hluboko uvnitř, nenávist k závazkům manželským, je zcela možné, že se touto cestou chtěla vyprostit z obtížného postavení. Byla lovkyní, která když dosáhne své kořisti, přestane o ní mít zájem. Bylo jejím zbožným přáním stvořit drama a tak vymyslela jedno pro ni velmi uspokojivé. Oživlý manžel, který zakazuje svatební oznámení! To uspokojilo její nejhlubší pudy. Učinilo ji to romantickou postavou, tragickou hrdinkou, a umožnilo jí to znovu se neprovdat.
    Nastálá situace pokračovala po celé roky. Pokaždé, když vytanula nadějná vyhlídka na sňatek, dorazil výhružný dopis.“

    OdpovědětVymazat
  12. “Bismillahi ar rahman ar rahim. To je fráze, kterou Arabové říkají, než se vydají na cesty. Eh bien, my se také vydáváme na cestu. Na cestu do minulosti. Na cestu do podivných míst lidské duše.”

    Nemyslím si, že bych do té chvíle kdy pocítila takzvaný “půvab východu”. Upřímně, co mě zarazilo, byl ten nepořádek všude okolo. Náhle, se slovy pana Poirota, se mi před očima vytvořila zvláštní vidina. Napadala mě slova jako Samarkand a Ispahan - a kupci s dlouhými plnovousy - a klečící velbloudi - potácející se nosiči velikých balíků, které si připevňují lany kolem hlavy - a ženy s vlasy zbarvenými henou a potetované obličeje sklánějící se k Tigridu, myjící prádlo. A slyšela jsem zvláštní posmutnělé zpívání a v dálce sténání vodního kola.

    Byly to především věci, které jsem dřív neznala. Teď však vypadaly jinak - jako kdybych se podívala na starou a omšelou výšivku pod světlem a teprve pak bych viděla všechny její krásné barvy…

    Rozhlédla jsem se po pokoji, kde jsme seděli, a dostala jsem zvláštní pocit, že to, co říkal pan Poirot, je pravda - všichni se vydáváme na cestu. Teď tu jsme pohromadě, ale všichni půjdeme svou vlastní cestou.

    Podívala jsem se na každého zvlášť, bylo to, jako bych je viděla úplně poprvé, ale vlastně taky naposledy - což zní hloupě, ale tak jsem se v tu chvíli cítila.

    Pan Mercado si nervózně hrál s prsty - jeho podivně světlé oči s rozšířenými zornicemi upřeně koukaly na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého muže. Měla zvláštně soustředěný pohled, jako když se lvice připravuje k útoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se nějak podivně zmenšoval. Ta poslední rána ho zasáhla. Skoro by se dalo říct, že z toho pokoje úplně zmizel. Byl někde daleko ve svém vlastním světě. Pan Coleman koukal přímo na Poirota. Jeho ústa byla jemně otevřená a oči mě vykulené - vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott hleděl dolu ke svým chodidlům, takže jsem mu neviděla pořádně do obličeje. Pan Reiter vypadal rozpačitě. Ústa měl našpulená a tak vypadal ještě víc jako krásné čisté prasátko než obvykle. Slečna Reillyová koukala upřeně z okna. Nevím, o čem přemýšlela, nebo jak se cítila. Pak jsem se podívala na pana Careyho, ale pohled na jeho obličej mě tak zasáhl, že jsem se musela podívat jinam. Byli jsme tam všichni. Ale nějak jsem cítila, že až pan Poirot domluví, budeme všichni někde docela jinde…

    Byl to zvláštní pocit…

    Anna Vodnanska

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Uznávám, že zde byly určitě psychologické důvody pro její činy. Řekla sestře Leatheranové, že byla velmi vlastenecká naivní dívka a že to byl důvod pro její činy. Ale je to známá pravda, že se většina lidí dokáže ztotožňovat s různými motivy na omluvu jejich činů. Instinktivně vybereme ten nejlíp znějící motiv. Paní Leidnerová možná věřila tomu, že její činy byly inspirovány vlastenectvím, ale já věřím tomu, že to byl ve skutečnosti jen důsledek nevědomé touhy zabít svého muže. Nesnášela dominanci - nesnášela pocit, že někomu patří - ve skutečnosti nesnášela hrát jen druhé housle. Dala se vlasteneckou cestou za znovu získáním své svobody.

      Ale v jejím podvědomí ji nahlodával pocit viny, který měl v budoucnu ještě odehrát svou roli.

      Teď přejděme rovnou k otázce těch dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. Při různých příležitostech byli muži přitažliví i pro ni - ale v každém případě hrál důležitou roli výhružný dopis a z celé aféry nakonec sešlo.

      Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho bratr William, nebo snad pani Leidnerová sama?
      Existuje výborné vysvětlení pro všechny tyhle případy. Je jasné, že paní Leidnerová je jednou z těch žen, které vzbuzují v mužích sžírající oddanost, takovou oddanost, která se může stát posedlostí. Je pro mě celkem přijatelné věřit Fredericku Brosnerovi, kterému záleželo na jeho ženě nejvíc na celém světě. Už jednou ho zradila, ale tentokrát se jí neodvážil znova konfrontovat, byl však odhodlaný, že alespoň zařídí, aby byla jeho a nebo ničí. Zvolil by radši její smrt, než aby patřila jinému muži.

      Na druhou stranu, pokud paní Leidneroá někde hluboko v sobě cítila nelibost ke vstupu do manželství, je zcela možné, že by se tímhle způsobem dokázala zbavit své složité pozice. Byla lovkyní, která jakmile dostane svou kořist, tak o ní přestane mít zájem. Toužila po vzrušení a vytvořila si výjimečně uspokojivé drama - vzkříšení muže, který by zakázal ohlášky. To uspokojilo její nejhlubší instinkty. Byla by romantickou postavu, tragickou hrdinku a umožnilo by jí to se už nikdy znovu nevdát.

      Takové aféry trvaly po dobu několika let. Kdykoliv se objevila možnost sňatku - přišel výhružný dopis.

      Vymazat
  13. Kapitola 27
    Začátek cesty

    „Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze, kterou používají před tím, než se vydají na cestu. Eh bien, my se také vydáváme na cestu. Na cestu do minulosti. Na cestu do podivných zákoutí lidské duše.”

    Nemyslím si, že bych až do této chvíle kdy pocítila něco jako takzvané „kouzlo východu”. Upřímně, to, co mě zasáhlo, byl všudypřítomný nepořádek. Ale najednou, když pan Poirot začal mluvit, se mi začal před očima zjevovat podivný obraz. Napadala mě slova jako Samarkand nebo Isfahán - viděla jsem obchodníky s dlouhými vousy, klečící velbloudy, potácející se nosiče s obrovskými žoky, které jim drží na zádech pomocí lana obtočeného kolem čela - a ženy s vlasy obarvenými hennou a potetovanými obličeji, které klečí u Tigridu a perou prádlo, a slyšela jsem jejich podivně kvílivé nápěvy a vzdálené skřípání vodního kola.

    Byly to většinou věci, které už jsem viděla a slyšela, ale moc jsem o nich nepřemýšlela. Ale teď najednou vypadaly jinak - jako kus starého sešlého hadru, který vezmete na světlo a najednou vidíte pestré barvy dávné výšivky...

    Pak jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli, a měla jsem zvláštní pocit, že to, co řekl pan Poirot, je pravda - že se všichni vydáváme na cestu. Teď jsme tu byli všichni pohromadě, ale každý se vydával svou vlastní cestou.

    Dívala jsem se na všechny, byť jsem je svým způsobem viděla poprvé a naposledy, což zní hloupě, ale přesně tak jsem to tehdy cítila.

    Pan Mercado nervózně kroutil prsty - jeho podivně světlé oči s rozšířenými panenkami zíraly na Poirota. Paní Mercadová sledovala svého manžela. Měla zvláštně ostražitý pohled, jako tygřice připravující se ke skoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se nějakým zvláštním způsobem scvrknul. Po tomto posledním úderu se zhroutil. Skoro byste mohli říct, že v té místnosti vůbec nebyl. Byl někde hrozně daleko na svém vlastním místě. Pan Coleman se zpříma díval na Poirota. Měl trochu pootevřenou pusu a kulil oči. Vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott se díval dolů na vlastní nohy a jeho obličej jsem pořádně neviděla. Pan Reiter vypadal zmateně. Měl vysunutou bradu a vyšpulené rty, takže vypadal jako hezké čisté prasátko víc než kdy předtím. Slečna Reilly se ustavičně dívala z okna. Nevím, na co myslela, ani co cítila. Pak jsem se podívala na pana Careye, ale jeho pohled mě nějak zabolel, takže jsem se podívala jinam. To jsme byli my, my všichni. A když pan Poirot skončil, nějak jsem cítila, že nás to všechny posune úplně jinam…

    Byl to zvláštní pocit…

    OdpovědětVymazat
  14. „Nyní uznávám, že v jejím jednání byl psychologický význam. Řekla chůvě Leatherové, že pocit, že je velmi patriotickou a idealistickou dívkou, zapříčinil její jednání. Ale to, že všichni inklinujeme ke klamání sebe samých, abychom našli motiv pro své činy, je známá věc. Instinktivně vybíráme nejlépe znějící motiv! Slečna Leidnerová mohla uvěřit sama sobě, že to byl patriotismus, co inspirovalo její počínání, ale já věřím sobě, že to byl ve skutečnosti výsledek nepovšimnuté snahy zbavit se manžela! Nelíbila se jí nadvláda, nelíbil se jí pocit, že patří někomu jinému, vlastně se jí nelíbilo hrát druhé housle. Šla cestou vlastenectví, aby znovu získala svobodu.

    Ale v jejím podvědomí hlodal pocit viny, který měl sehrát svou roli v jejím dalším osudu.

    Nyní se dostáváme přímo k otázce dopisů. Slečna Leidnerová byla pro muže vysoce atraktivní. Při některých příležitostech jimi byla zaujata, ale ve všech případech sehrál svou roli výhrůžný dopis, a aféra skončila.

    Kdo psal ty dopisy? Frederik Bosner, jeho bratr Wiliam nebo slečna Leidnerová sama?
    Existují dokonalé důkazy pro všechny tyto možnosti. Připadá mi zřejmé, že slečna Leidnerová je ten typ ženy, který vzbuzuje zničující oddanost, takovou, která se může proměnit v obsesi. Je pro mě přijatelné věřit, že to byl Frederik Bosner, kterému na jeho ženě Louise záleželo víc, než na čemkoliv na světě! Jednou se mu zpronevěřila, a sice se neodvážil promluvit s ní otevřeně, ale byl přinejmenším odhodlaný, že bude buď s ním, nebo s nikým. Raději by ji viděl po smrti, než aby patřila jinému muži.

    Na druhou stranu, pokud měla slečna Leidnerová hluboko v sobě odpor vstoupit do manželského svazku, je možné, že šla touto cestou, aby se vymanila z nesnadných pozic. Byla také lovkyní, která když jednou dostihla kořist, neměla jí už zapotřebí. Dychtila v životě po dramatu, a tak si vytvořila velmi uspokojivé drama - oživlý manžel zakazující sňatky! To uspokojilo její nejhlubší pudy. Tím se stala romantickou postavou, tragickou hrdinkou, a to jí umožnilo znovu se nevdat.

    A tato situace se opakovala po několik let. Pokaždé, když něco směřovalo ke sňatku - přišel výhrůžný dopis.”

    OdpovědětVymazat
  15. Agatha Christie
    Vražda v Mezopotámii
    Kapitola 27
    Začátek cesty

    1/2 „Bismillahi ar rahman ar rahim. Je arabská fráze, která se používá před zahájením cesty. Eh bien, my také začínáme výpravou. Výpravou do minulosti. Výpravou do prazvláštních míst lidské duše.“

    Nemyslím si, že jsem předtím pocítila takzvaný „půvab Východu“. Upřímně první, co mě zarazilo, byl všudypřítomný nepořádek. Při vyprávění pana Poirota se mi náhle před očima přehrávala zvláštní vidina událostí. Pozastavovala jsem nad slovy jako Samarkand a Isfahán a nad obchodníky s dlouhými vousy a nad klečícími velbloudy a nad klopýtajícími nosiči s velkými žoky na zádech, jež jsou zajištěné provazy kolem jejich čel a nad ženami s vlasy obarvenými henou a potetovanými obličeji klečící u Tigrisu, jež perou oblečení, a které jsem uslyšela zbědovaně zpívat za vzdálených zvuků vrzání vodního mlýnu.
    Byli zde věci, o kterých jsem slyšela nebo je viděla, ale předtím jsem jim nevěnovala pozornost. Jenže teď se zdáli jiné – jako starý omšelý kus věci, který na světle najednou ukáže pestrou barevnost dekorací…

    Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsme seděli a měla jsem zvláštní pocit, že to, co řekl pan Poirot byla pravda – všichni se společně vydáváme na cestu. Všichni jsme tady teď byli společně, ale přesto každý se každý z nás vydal jinudy.
    A dívala jsem se na všechny způsobem, který jako by říkal, že je dnes vidím poprvé, ale zároveň také naposledy – což zní sice trochu nesmyslně, ale přesně takhle jsem se cítila.

    Pan Mercado si hrál nervózně se svými prsty – jeho podivně světlé oči se zvětšenými zornicemi se upírali na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Měla podivně ostražitý pohled přesně jako tygřice čekající na správný moment útoku. Doktor Leidner vypadal jako by se ponořil sám do sebe. Ta poslední událost ho zničila. Dalo by se říct, že v místnosti vlastně ani nebyl. Byl na místě daleko odtud, které v tu chvíli patřilo pouze jemu. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Jeho ústa byla lehce pootevřená a jeho oči vyvalené. Působil skoro jako idiot. Pan Emmott se díval na své vlastní nohy, takže jsem mu vlastně neviděla do obličeje. Pan Reiter vypadal vyděšeně. Ústa měl našpulená, což vedlo k tomu, že více než kdy jindy připomínal krásné a čisté prasátko. Slečna Reilly se soustavně dívala z okna. Nevím, na co myslela nebo cítila. Poté jsem se podívala na pana Careyho a ten pohled do jeho tváře mě zabolel, a tak jsem odtrhla zrak. Tak jsme tu byli úplně všichni. A jaksi jsem cítila, že až pan Poirot domluví, budeme každý docela jinde…
    Jaký to zvláštní pocit…

    - Radmila Fleišerová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2/2 Nyní musím říci, že její chování v sobě ukrývalo psychologický smysl. Řekla sestře Leatheranové, že byla jako děvče idealistka a vlastenka, a že to byl ten pocit, který jí dohnal k činům. Ale je známým faktem, že my všichni se přikláníme k sebeklamu, a to obzvlášť pokud dojde k vysvětlování našich činů. Instinktivně si vybereme nejdokonalejší motiv! Paní Leidnerová možná věřila svému vysvětlení, že šlo o vlastenectví, které jí motivovalo k jejímu počínání, ale já sám věřím tomu, že šlo ve skutečnosti o výsledek podvědomé touhy, kterou nebylo nic jiného než zbavení se manžela! Neměla ráda dominanci – neměla ráda pocit, že někomu patří – ve skutečnosti jí vadilo hrát druhé housle. Tak přistoupila k vlasteneckému počínání, jež jí navrátilo svobodu.

      Ale v jejím podvědomí byl hlodavý pocit viny, který měl hrát svou roli v jejím osudu.

      Nyní přecházíme přímo k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. Při některých příležitostech byla přitahována ona k nim – ale v každém případě hrál svou roli vyhrožující dopis a románek skončil dříve, než začal.

      Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho bratr William nebo snad sama paní Leidnerová? Každá z těchto teorií má perfektní vysvětlení. Přišlo mi zřejmé, že paní Leidnerová patří mezi ženy, které jsou schopny v muži probudit oddanost, dokonce ten typ oddanosti, který může přerůst v posedlost. Připadá mi to docela uvěřitelné u Fredericka Bosnera, pro nějž manželka Louise znamenala víc než cokoli na světě! Louise ho jednou zradila a on se neodvážil jí otevřeně konfrontovat, ale konec konců byl odhodlaný, že bude jeho nebo nikoho. Byl by radši, kdyby zemřela, než aby patřila jinému muži.

      Na druhou stranu, pokud paní Leidnerová měla hluboko uvnitř odpor k uzavření manželského svazku, pak je možné, že šlo o způsob, jak se vyproštit ze složitých situací. Byla lovkyní, jejíž kořist neměla dalšího užitku! Ve svém životě toužila po dramatu, kdy vymyslela vysoce uspokojivé drama – znovuvzkříšení manžela, který ukládá všechny zákazy! To uspokojilo její nejhlubší tužby. Udělalo to z ní romantickou postavu, tragickou hrdinku a umožnilo jí to vyhýbat se dalšímu sňatku.

      Tato situace trvala několik let. Pokaždé, když tu byla možnost sňatku – přišel výhružný dopis.

      -Radmila Fleišerová

      Vymazat
  16. 1.

    Agatha Christie
    Vražda v Mezopotámii

    Kapitola 27
    Začátek výpravy

    „Bismillahi ar rahman ar rahim. To je fráze, již Arabové používají, než se vydají na výpravu. Eh bien, my se taktéž vydáváme na výpravu. Výpravu do minulosti. Výpravu do podivných zákoutí lidské duše.”

    Nemyslím si, že jsem kdy do té chvíle cítila to takzvané „kouzlo Východu”. Popravdě, co mě zaujalo, byl ten nepořádek všude kolem. Ale v tu ránu mi, se slovy pana Poirota, vyrostl před očima podivný druh vidiny. V hlavě se mi začala objevovat slova jako Samarkand a Isfahán - viděla jsem kupce s dlouhými plnovousy - klečící velbloudy - potácející se nosiče s velkými balíky na zádech, zajištěnými provazem kolem čela - potetované ženy s vlasy obarvenými hennou, jak klečí u Tigridu a perou prádlo a uslyšela jejich prazvláštní kvílivý zpěv a skřípání vzdáleného vodního kola.

    Byly to hlavně věci, které jsem viděla a slyšela a neměla na ně nejlepší názor. Ale teď, z nějakého důvodu, působily jinak - jako nějaký starý krám, který donesete na světlo a náhle uvidíte bohaté barvy a starou výšivku…

    Pak jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém jsme seděli a měla podivný pocit, že to, co pan Poirot řekl, byla pravda - vyráželi jsme na cestu. Byli jsme tu všichni pohromadě, ale každý z nás vyrážel někam jinam.

    A podívala jsem se na všechny, jako bych je svým způsobem viděla poprvé - a naposledy - což zní jako hloupost, ale tak jsem se v tu chvíli cítila.

    Pan Mercado si nervózně mnul prsty, rozšířenými zorničkami jeho podivně světlých očí zíral na Poirota. Paní Mercadová koukala na svého manžela. Vypadala nezvykle ostražitě, asi jako tygřice, která se připravuje ke skoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se nějakým záhadným způsobem scvrkl. Po téhle poslední ráně se prostě sesypal. Dalo by se říct, že ani nebyl v místnosti. Byl na nějakém vzdáleném místě, které bylo jen jeho. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Měl pootevřenou pusu a vykulené oči. Vypadal trochu jako idiot. Pan Emmott se díval dolů na svoje boty a já mu pořádně neviděla do obličeje. Pan Reiter vypadal zmateně. Jeho pusu křivil úšklebek, kvůli kterému připomínal pěkné čisté prase ještě víc než obvykle. Slečna Reillyová se bez ustání dívala ven z okna. Nevím, co si myslela nebo co cítila. Pak jsem se podívala na pana Careya, ale jeho obličej mi nějakým způsobem ublížil, tak jsem se podívala jinam. Tady jsme byli, my všichni. A něco mi říkalo, že až pan Poirot skončí, budeme všichni někde docela jinde…

    Byl to zvláštní pocit…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2.

      „Nyní se domnívám, že její chování bylo psychologicky významné. Řekla chůvě Leatheranové, že byla velmi vlastenecká a idealistická dívka a že tyto pocity byly důvodem jejího jednání. Ale to, že všichni lžeme sami sobě, co se motivů našeho jednání týče, je obecně známý fakt. Instinktivně volíme ten motiv, který zní nejlépe! Paní Leidnerová možná sama věřila, že to, co inspirovalo její jednání, bylo vlastenectví, ale já věřím, že ve skutečnosti to byl výsledek její nepřiznané touhy zbavit se svého manžela! Neměla ráda ovládání - nelíbilo se jí, když patřila někomu jinému, než sobě - nerada hrála druhé housle. Zvolila patriotický způsob, jak znovuzískat svou svobodu.”

      „Ale pod hladinou jejího vědomí ji hryzal pocit viny, který později sehrál svou roli v jejím osudu.”

      „Nyní se dostáváme přímo k otázce dopisů. Paní Leidnerová velmi silně přitahovala osoby opačného pohlaví. V několika případech byla i ona přitahována k nim - ale v takových případech svou roli sehrál výhružný dopis a z aférky nic nebylo.”

      „Kdo ty dopisy psal? Frederick Bosner, jeho bratr William, nebo sama paní Leidnerová?
      „Existují naprosto přesvědčivé argumenty pro každou z těchto teorií. Zdá se mi zřejmé, že paní Leidnerová byla tím druhem ženy, která vzbuzuje sžíravou náklonnost v mužích; ten druh náklonnosti, z něhož se může vyvinou posedlost. Není pro mne těžké uvěřit Fredericku Bosnerovi, jemuž na Louise, jeho manželce, záleželo víc než na čemkoli jiném na světě! Jednou ho zradila a od se jí neodvažoval otevřeně postavit, byl však odhodlán zajistit, že bude patřit buď jemu, nebo nikomu. Raději by viděl její smrt, než aby byla s jiným mužem.

      „Na druhou stranu, pokud paní Leidnerová cítila, někde hluboko uvnitř, nechuť ke vstupu do sňatku, je možné, že v tomto viděla cestu, jak vyváznout ze svízelných situací. Byla lovkyně, která, poté co ulovila svou kořist, pro ni už neměla využití! Dychtila po dramatu ve svém životě a přišla s velmi uspokojivým dramatem - znovuvzkříšeným manželem, který jí stojí v cestě! Uspokojovala tak své nejhlubší instinkty. Udělala tak ze sebe romantickou postavu, tragickou hrdinku a současně jí to umožnilo se znovu nevdat.

      „Tento druh aférek pokračoval po několik let. Pokaždé, když se objevil náznak myšlenky na sňatek - přišel výhružný dopis.

      Vymazat
  17. 1) "Bismillahi ar rahman ar Rahim" to je arabská fráze, která se používá před začátkem výpravy. Eh bien, vydáme se na cestu. Cestu do minulosti. Cestu do nejdivnějších míst lidské duše.

    Nemyslím si, že jsem do té chvíle někdy pocítila, jak se říká, “kouzlo východu”. Upřímně mě zarážel ten binec všude kolem. Ale najednou, se slovy pana Poirota, se mi zjevila podivná vize před očima. Myslela jsem na slova jako Samarkand a Ispahan a na obchodníky s dlouhými bradkami a na klečící velbloudy a na ohromující nosiče těžkých balíků na jejich zádech připevněné páskou k jejich hlavě a na ženy s potetovanými obličeji, které mají obarvené vlasy hennou a které perou prádlo v řece Tigris. Zaslechla jsem i jejich podivné kvílející zpěvy a vzdálené vrzání vodního kola.

    To byly věci, o kterých jsem nikdy moc nepřemýšlela. Ale teď vypadaly nějakým způsobem jinak, jako když si staré zrezavělé věci prohlídnete na světle a najednou uvidíte bohaté barvy starého zdobení.

    Potom jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli, a pocítila jsem, že to, co řekl pan Poirot, byla pravda – začínali jsme výpravu. Všichni jsme vyrazili společně, ale každý z nás se vydal jinou cestou.

    Všechny jsem si prohlížela a připadalo mi, jako bych je viděla poprvé a naposledy, zní to asi hloupě, ale to všechno jsem cítila ve stejnou chvíli.

    Pan Mercado si nervózně kroutil prsty, jeho podivné světlé oči s rozšířenými zorničkami zíraly na Poirota. Paní Mercadová sledovala svého manžela. Měla zvláštně ostražitý pohled, jako když tygřice čeká na jaro. Zdálo se, že doktor Leidner se svým podivným chováním nějak scvrknul. Tato poslední rána ho úplně zmáčkla. Mohlo vám připadat, že ani v té místnosti není. Byl někde daleko, daleko v jeho vlastním místečku. Pan Coleman koukal přímo na Poirota. Jeho ústa byla mírně pootevřená a oči mu vyčnívaly. Vypadal skoro až idiotsky. Pan Emmott se díval na jeho nohy a téměř jsem mu neviděla do obličeje. Pan Reiter vypadal zaraženě. Měl vyšpulené rty a působilo to tak, že připomínal čisté pěkné prase víc, než kdykoliv jindy. Slečna Reillyová se dívala ustavičně z okna. Nevím, na co myslela nebo jak se cítila. Potom jsem se podívala na pana Careyho a nějakým způsobem mě jeho obličej vyděsil, tak jsem odvrátila zrak. Takto jsme tam všichni byli a nějak jsem cítila, že až pan Poirot dokončí svou práci, budeme všichni něčím jiní.

    Byl to zvláštní pocit…


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi

    1. 2) „Nyní uznávám, že v jejich činech byla psychologická příčina. Sestře Leatheran řekla, že byla patriotickou a idealistickou dívkou a že její pocity byly příčinou tohoto činu. Ale je známým faktem, že všichni máme tendenci klamat sami sebe, pokud jde o motivy našich vlastních činů. Instinktivně si vybíráme nejlépe znějící motiv! Paní Leidnerová může věřit tomu, že to byl patriotismus, který ji inspiroval k tomu činu, ale já věřím tomu, že to byl výsledek nepovšimnuté touhy zbavit se jejího manžela. Nelíbila se jí dominance, nelíbil se jí pocit, že patří někomu jinému, pravdou je, že se jí nelíbilo hrát druhé housle. Vybrala si vlasteneckou cestu k získání své svobody.

      Ale v jejím vědomí byl hlodající pocit viny, který měl hrát roli v jejím budoucím osudu.

      Nyní jsme se dostali k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla velmi atraktivní žena pro opačné pohlaví. V pár případech ji také někteří muži přitahovali, ale v každém případě hrál roli výhružný dopis a aféra nikam nedošla.

      Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho bratr Williem nebo sama paní Leidnerová?

      Pro každý případ existuje zcela dobrý důvod. Připadá mi jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které muže inspirovaly k zbožné oddanosti. Takové oddanosti, která se mohla snadno změnit v posedlost. Je zcela možné věřit Fredericku Bosnerovi, kterému na Louise, jeho manželce, zaleželo víc, než na čemkoliv jiném na celém světě. Jednou ho už zradila a on se rozhodl k ní nepřistupovat otevřeně. Ale přinejmenším byl přesvědčen, že bude buďto jeho nebo ničí. Upřednostnil by její smrt, než aby patřila někomu jinému.

      Na druhou stranu, pokud měla paní Leidnerová silnou nechuť ke vstupu do svazku manželského, je možné, že se tímto způsobem vysvobodila z těžké pozice. Byla lovkyní, pro kterou dosažená kořist neměla další význam. Toužením po dramatu v jejím životě vytvořila jedno velmi uspokojivé drama - vzkříšený manžel zakazující svatební oznámení! To uspokojilo její nejhlubší instinkty. Udělalo to z ní romantickou postavičku, tragickou hrdinkou a umožnilo jí to se znovu nevdat.

      Takovéto okolnosti všech aférek přetrvávaly několik let. Pokaždé, když se objevila možnost sňatku, přišel výhružný dopis.“

      Vymazat
  18. Part 1/2 - oprava
    ‘Bismillahi ar rahman ar rahim. Toto je arabská fráze, používaná před začátkem dlouhé cesty. Eh bien, také vyrážíme na cestu. Cestu do minulosti. Cestu do nejzvláštnějších míst lidské duše.’
    Nemyslím, že do tohoto okamžiku jsem kdy cítila tu takzvanou ‘záři Východu’. Upřímně, co mne nejvíce zasáhlo, byl ten všudypřítomný nepořádek. Avšak najednou, se slovy pana Poirota mi před očima začala vyvstávat jakási vize. Hlavou mi létala slova jako Samarkand a Ispahan-a slova o kupcích s dlouhými vousy-a poklekajících velbloudech -a zakopávajících hrnčířích tahajících na zádech obrovské nádoby, držící za lano uvázané kolem hlavy- a o ženách s hennou ve vlasech a potetovanou tváří jak klečí u Tigridu, peroucí prádlo, a slyšela jsem jejich veselé výkřiky a vzdálený hukot vodního kola.
    Jednalo se nejčastěji o věci, o kterých jsem přemýšlela velmi málo, jestli vůbec. Avšak teď vypadaly tak nějak jinak-jako zaprášená stará věc, kterou když vytáhneme na světlo, najednou spatříme barvy starého vyšívání…
    Poté jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém jsme seděli, a z ničeho nic jsem měla pocit, že to, co M. Poirot řekl, byla pravda-všichni jsme vyráželi na cestu. V tu chvíli jsme byli spolu, ale každý už se brzy dá svou vlastní cestou.
    A podívala jsem se na každého tak, jako bych je viděla poprvé-a naposled-což zní možná hloupě, ale je to přesně to, co jsem cítila.
    Pan Mercado nervózně protáčel prsty-jeho veselé oči s rozšířenými zornicemi upřeny na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Měla jakýsi obezřetný pohled, jako tygřice připravující se ke skoku. Dr. Leidner vypadal jako by se jaksi zvláštně zmenšil. Tento poslední úder ho zřejmě úplně odrovnal. Dalo by se říct, že v té místnosti vůbec nebyl. Byl někde daleko, ve svém vlastním světě. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Ústa měl mírně otevřená a oči vyvalené. Vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott se díval na své vlastní boty, takže jsem mu pořádně neviděla do obličeje. Pan Reiter vypadal nepříčetně, kvůli čelisti, vystrčené dopředu, vypadal jako vepř ještě více, než obvykle Paní Reilly se vytrvale dívala z okna. Vůbec netuším, na co myslela, nebo co cítila. Poté jsem se podívala na pana Careyho a jeho výraz mne bolel tak, až jsem se musela uhnout pohledem. Tady jsme byli, všichni. A nějak jsem tušila, že až pan Poirot skončí, každý budeme někde jinde.
    Byl to zvláštní pocit…
    F. Šíf

    OdpovědětVymazat
  19. Part 2/2 - oprava
    ‘Nyní předkládám, že v jejich činech byla určitá psychologická důležitost. Řekla sestře Laetheranové že je idealisticky vlastenecká dívka, což byl důvod jejího činu. Ale všichni víme, že téměř každý tíhne ke zkreslování motivů vlastních činů. Instinktivně si vybereme ten nejlépe znějící motiv! Paní Leidnerová mohla věřit, že toto byl čin vlastenecký, já sám však spíše věřím, že to byl v pravdě výsledek nezjištěné touhy zbavit se jejího manžela! Nelíbila se jí tvrdá ruka-nelíbil se jí pocit někomu patřit-ve skutečnosti nenáviděla hrát druhé housle. Vybrala si vlasteneckou cestu ke znovuzískání své svobody.’
    ‘Avšak pod jejím svědomím hlodal pocit viny, která měla sehrát svou roli v jejím osudu.’
    ‘Nyní se dostáváme přímo k otázce těch dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. V několika momentech se dokonce nechala umluvit na více než šálek čaje, avšak v pokaždé dorazil výhružný dopis, který zajistil, že se žádná taková aférka ani nemohla stát.’
    ‘Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho William? Nebo paní Leidnerová sama?’
    ‘Máme perfektní případ pro každou z těch variant. Připadá mi jasné že, paní Leidnerová byla jedna z těch žen, která v mužích probouzela zžíravou oddanost, ten typ oddanosti, který se snadno stává obsesí. Připadá mi více než možné věřit Fredericku Bosnerovi, jemuž na jeho ženě, Louise, záleželo víc než na zbytku světa! Jednou ho zradila a on už ji znovu nezkusil oslovit, ale byl odhodlán alespoň zajistit, že když nebude jeho, nebude už ničí. Upřednostňoval její smrt před tím, aby patřila jinému muži.
    ‘Na jedné straně, kdyby měla paní Leidnerová, hluboko uvnitř, takovou nechuť k uzavření sňatku, je možné, že by si zvolila tuto vysilující cestu z té těžké pozice. Byla lovkyní, které se její kořist stále dvoří, ale už pro ní nemá další využití! Požadujíc drama ve svém nebohém životě, vytvářela si velmi osobní a uspokojující drama- Oživlý manžel zakazující ohlášky! Uspokojovalo to její nejhlubší instinkty. Udělalo to z ní romantickou postavu, tragickou hrdinku a umožnilo jí to znovu se neprovdat.
    ‘Tento proces se opakoval roky. Pokaždé když se vyskytl byť jen náznak svazku, dorazil onen výhružný dopis.
    F. Šíf

    OdpovědětVymazat
  20. Marek Zákravský O 1/2:

    Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze, která se používá před začátkem dlouhé cesty. Eh bien, my také vyrážíme na cestu. Cestu do minulosti. Cestu do nejzazších míst lidské duše.
    Nemyslím si, že jsem do té chvíle kdy cítila takzvané „kouzlo Východu“. Upřímně řečeno, to, co mě zasáhlo, byl všudypřítomný nepořádek. Ale najednou se mi slovy pana Poirota vynořila před očima jakási vize. Myslela jsem na slova jako Samarkand a Ispahan – a na obchoudníky s dlouhými vousy – a na klečící velbloudy – a na obdivuhodné portýry, kteří nosí balíky na zádech přidržované provazem kolem čela – a na ženy, s vlasy obarvenými hennou a potetované tváře, jak klečí u Tigridu a perou prádlo, slyšela jsem žalostné zpěvy a v dáli hukot vodního kola.
    Byly to většinou věci, o kterých jsem sice slyšela, ale přemýšlela o nich málo, nebo vůbec. Ale nyní vypadaly jinak – jako kus zašlé látky, co vezmete na světlo a najednou vidíte bohaté barvy staré výšivky…
    Pak jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli a přepadl mě divný pocit, že to, co řekl M. Poirot, je pravda - všichni jsme se vydávali na cestu. Byli jsme teď všichni spolu, ale každý jsme se měli vydat jiným směrem.
    Podívala jsem se na všechny tak, jako bych je viděla poprvé, ale zároveň naposledy – což zní hloupě, ale tak jsem se skutečně cítila.
    Pan Mercado nervózně kroutil prsty – jeho světlé oči s roztaženými zorničkami hleděly na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Měla podivný pohled. Jako tygřice připravující se ke skoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se nějak zvláštně zmenšil.Tato poslední rána ho zřejmě zasáhla. Skoro jako kdyby vůbec nebyl v místnosti. Byl někde daleko, ve svém vlastním světě. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Ústa měl pootevřená a oči vykulené. Vypadal jako idiot. Pan Emmot zíral na své nohy a já nemohla vidět jeho obličej. Pan Reiter vypadal zmateně. Ústa měl vyšpulená, takže vypadal jako vepř, ještě více než obvykle. Slečna Reilly vytrvale hleděla z okna. Nevím, co se jí honilo hlavou. Pak jsem se podívala na pana Careyho. Jeho pohled mi byl nepříjemný, tak jsem odvrátila pohled. Byli jsme tam všichni. A nějak jsem tušila, že až pan Poirot skončí, budeme každý někde úplně jinde.
    Byl to zvláštní pocit…

    OdpovědětVymazat
  21. Marek Zákravský O 2/2:

    Přiznávám, že v jejím činu hrála svou roli psychologie. Řekla sestře Leatheranové, že je velmi vlastenecká a idealistická dívka, a že věřila, a že právě to byl motiv k jejím činům. Ale je jasné, že všichni máme sklony k tomu klamat sami sebe, pokud jde o motivy našich činů. Instinktivně vybíráme ten nejušlechtilejší motiv. Paní Leidnerová možná věřila, že její činy inspirovalo vlastenectví, ale věřím tomu, že to byl ve skutečnosti výsledek potlačované touhy zbavit se svého manžela! Nelíbila se jí nadvláda- neměla ráda pocit, že někomu patří- vlastně zkrátka nerada hrála druhé housle. Využila vlastenecké cesty ke znovuzískání své svobody.
    Avšak hluboko v jejím vědomí byl trýznivý pocit viny, který měl sehrát roli v jejím budoucím osudu.
    Nyní přistupujeme přímo k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. Někdy ji přitahovali i oni. Ale pokaždé se objevil výhružný dopis a aférka tak skončila. Kdo napsal ty dopisy? Frederick Bosner, jeho bratr William nebo sama paní Leidnerová? Každá z teorií by dávala smysl. Zdá se jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které inspirují k pocitu pohlcující oddanosti mužů. Ten typ oddanosti, který se lehce může stát posedlostí. Dokázal bych uvěřit Frederiku Bosnerovi, pro něhož jeho žena Louise znamenala víc než cokoli na světě. Jednou ho zradila a on se jí neodvážil vyznat otevřeně. Byl rozhodnut, že bude patřit jemu nebo nikomu jinému. Dával přednost její smrti, než aby patřila jinému muži.
    ‘Na druhou stranu, pokud by paní Leidnerová měla tak hlubokou nechuť vstoupit do manželského svazku, je možné, že se tímto způsobem chtěla dostat ze složitých situací. Byla lovkyní, která jakmile kořist dosáhla, už pro ni neměla další využití! Touží po dramatu ve svém životě, a tak vytvořila velmi uspokojivé drama - vzkříšený manžel zakazující svatební oznámení! Uspokojovalo to její nejhlubší instinkty. Stala se z ní romantická postava, tragická hrdinka, a to jí umožnilo, aby se již znovu nevdala.
    Takto to pokračovalo dlouhé roky. Pokaždé, když se objevil byť jen náznak svazku, dorazil výhružný dopis.

    OdpovědětVymazat
  22. Zeman Michal (oprava)
    1/2

    Agatha Christie
    Vražda v Mezopotámii
    Kapitola 27
    Začátek cesty
    „Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze užívaná před započetím cesty. Eh bien, my také vyrážíme na cestu. Cestu do minulosti, do podivných míst lidské duše.“
    Nemyslím si, že bych do té doby pocítila takzvané „kouzlo Východu“. Upřímně, co mě zarazilo byl ten všudypřítomný nepořádek. Ale znenadání se před mnou se slovy pana Poirota vynořila jakási vize. Vybavovala se mi slova jako Samarkand a Ishpahan a obchodníci s dlouhými vousy, sedící velbloudi a lidé zápasící s velikými balíky na zádech přivázané lanem k čelu. Vybavovala jsem si ženy s vlasy ušpiněnými henou a potetovanými tvářemi, jak klečí u Tigridu a perou šaty. Slyšela jsem jejich podivný zpěv a vrzání vodního kola.
    Byly to nejčastěji věci, o kterých jsem přemýšlela málo, pokud vůbec. Ale nyní se mi zdály jiné, jako zatuchlá látka, co dáte pod světlo a najednou si všimnete bohatých barev na staré výšivce…
    Poté jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli, a dostala jsem divný pocit, že to, co pan Poirot řekl byla pravda. Začínali jsme putování. Teď jsme ještě byli spolu, ale všichni jsme kráčeli svou vlastní cestou.
    Podívala jsem se na ostatní jako kdybych je viděla poprvé v životě a také naposledy. Zní to hloupě, ale stále jsem se tak cítila.
    Pan Mercado nervózně kroutil prsty. Jeho zvláštní, světlé oči s rozšířenými zornicemi zíraly na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Divně na něj hleděla, podobně jako tygřice chystající se ke skoku. Zdálo se, že doktor Leidner se nějakým podivným způsobem hrbil. Tento poslední úder ho zjevně poznamenal. Skoro by se dalo říci, že ani není v místnosti. Byl někde v dáli na nějakém svém vlastním místě. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Ústa měl pootevřená a oči vytřeštěné. Vypadal troche jako idiot. Pan Emott si koukal na špičky bot a nemohla jsem mu pořádně vidět do tváře. Pan Reiter vypadal poplašeně. Měl vyšpulená ústa, díky kterým věrně připomínal vepře více než cokoliv jiného. Paní Reillyová se stále dívala z okna. Netuším, co si myslela ani co cítila. Poté jsem se podívala na pana Careyho, a nějakým způsobem mě pohled na něj zabolel natolik, že jsem musela odvrátit zrak. Tak jsme tam byli. A z nějakého důvodu jsem cítila, že až pan Poirot skončí, budeme všichni někde úplně jinde…
    Byl to divný pocit…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2/2

      Přiznávám že tam byly jakési psychologické důvody. Pověděla sestře Leatheranové, že byla velice vlastenecká a idealistická dívka, a že věřila, že to byl motiv jejích činů. Ale je velice dobře známé, že se všichni snažíme sami sebe ošálit co se týče našich motivů. Instinktivně si vybereme ten nejlepší! Paní Leidnerová možná věřila tomu, že to bylo vlastenectví, co ji k tomu vedlo, ale já věřím tomu, že to byl ve skutečnosti výsledek potlačované touhy zbavit se svého manžela! Nelíbila se jí nadvláda a neměla ráda pocit, že někomu patří. Popravě nerada hrála druhé housle. Vybrala si cestu vlastenectví k znovunabytí své svobody.
      Ale ve skrytu jejího vědomí byl nahlodávající pocit viny, který bude hrát roli v její budoucnosti.
      Nyní přejdeme přímo k otázce těch dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velice atraktivní. V několika případech ji dokonce přitahovali. Ale v každém případě výhružný dopis zahrál svoji roli a z celé románku nic nebylo.
      Kdo napsal ty dopisy? Frederick Bosner, jeho bratr William nebo sama paní Leidnerová? Každá teorie dává docela dobrý smysl. Přijde mi jasné, že paní Leidnerová je jednou z těch žen, co mohou v mužích vzbudit přímo spalující oddanost. Ten typ oddanosti, co se může snadno stát posedlostí. Přijde mi velice pravděpodobné věřit Fredericku Bosnerovi, kterému na Louise, jeho ženě, záleželo více než na čemkoliv jiném! Jednou ho zradila a on se k ní již nehodlal přiblížit. Byl ale velice odhodlaný, že bude patřit buď jemu nebo nikomu. Její smrt se mu zamlouvala víc než náruč cizího muže.
      Na druhou stranu, kdyby paní Leidnerové, někde v hloubi duše, chovala nenávist k manželskému svazku, je velice možné že použila tento způsob úniku ze složitých situací. Byla to lovkyně, která která po dosažení kořisti o ní ztratila zájem! Toužila po napětí ve svém životě a vytvořila si velice uspokojivé drama: Oživlý manžel, co zakazuje svatební oznámení! Uspokojovalo to její nejhlubší instinkty. Dělalo to z ní romantickou postavu a tragickou hrdinku. To jí umožňovalo se znovu nevdat.
      Tato situace trvala mnoho let. Pokaždé, když se objevila možnost sňatku, přišel výhružný dopis.

      Vymazat
  23. Svoboda 1/2
    „Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze používaná před tím, než člověk vyrazí na cestu. Eh bien, my také vyrážíme na cestu. Na cestu do minulosti. Na cestu do podivných míst lidské duše.“
    Nemyslím si, že jsem do té doby někdy vůbec pocítila vábení „kouzla Východu“. Upřímně, co mne doopravdy šokovalo, byla ta všudypřítomná špína. Zničehonic ale, se slovy pana Poirota, jsem ten svět ale začínala vidět jinýma očima. V hlavě mi zněla slova jako Samarkand nebo Ispahan a viděla jsem obchodníky s dlouhými bradkami, klečící velbloudy nebo nosiče vláčející na zádech ohromné balíky přivázané lanem k čelům. Viděla jsem ženy s vlasy ušpiněnými henou a potetovanými obličeji, jak klečí podél Tigridu a perou šaty. Slyšela jsem jejich podivný zpěv z dálky doprovázené vrzáním vodního mlýnu.
    Byly to především věci, o kterých jsem nikdy předtím neslyšela ani je neviděla a o kterých jsem přemýšlela jen málo. Ale teď vypadaly z nějakého důvodu jinak- jako když vezmeme kus plesnivé staré látky, kterou člověk položí na světlo a okamžitě spatří tu nádheru a rozmanitost barev prastarých výšivek.
    Pak jsem se podívala po pokoji, ve kterém jsme seděli, a zmocnil se mě podivný pocit, že co řekl pan Poirot, je pravda- všichni jsme započali na cestu. Byli jsme spolu tady a teď, ale každý z nás se ubíral jinou cestou.
    Podívala jsem se na všechny přítomné, jakobych je viděla poprvé a naposledy. Zní to hloupě, ale přesně tak jsem se zkrátka cítila.
    Pan Mercado si nervózně kroutil prsty- jeho záhadné jasné oči s rozšířenými zornicemi zíraly na Poirota. Paní Mercadová hleděla na svého manžela. Měla neobyčejně bdělý pohled, jako tygřice připravená k útoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se podivným způsobem zcvrknul. Po tomto posledním zásahu se zkrátka sesypal. Člověk z něj měl pocit, jakoby v pokoji vůbec nebyl. Byl někde daleko, na jiném místě v jiném čase. Pan Coleman hleděl na Poirota zpříma. Ústa měl pootevřená a oči vytřeštěné. Vypadal trochu jako idiot. Pan Emmott si hleděl na špičky bot, takže mu nebylo příliš vidět do tváře. Mr. Reiter vypadal zmateně. Rty měl našpulené v takové grimase, že velmi věrně připomínal vepře. Paní Reillyová se nevzrušeně dívala z okna. Nedokázala jsem odhadnout, co si myslí nebo co cítí. Pak jsem pohlédla na pana Careyho a z nějakého důvodu mne jeho pohled natolik zabolel, že jsem se musela podívat jinam. Tak jsme tam byli, my všichni. Z neznámé příčiny jsem cítila, že až pan Poirot skončí, nic nebude jako dřív…
    Byl to zvláštní pocit…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Svoboda 2/2
      „Ano, přiznávám, že zde byly jakési psychologické důvody. Řekla sestře Leatheranové, že byla velice vlastenecou a idealistickou dívkou a že tento její pocit se stal důvodem jejího jednání. Je však dobře známým faktem, že čas od času se každý z nás snaží sám sebe ošálit ve svých motivech. Přirozeně si vybíráme takový motiv, který našemu uchu lahodí nejvíce. Paní Leidnerová možná věřila, že to bylo vlastenecké cítění, které pohánělo její činy, nýbrž já osobně věřím, že tím pravým důvodem byla potlačovaná touha zbavit se svého manžela. Nesnášela nesvobodu- ten pocit, že někomu patří. Popravdě řečeno, Nerada hrála druhé housle. Vydala se po cestě vlastenectví, aby znovu nabyla svobody.
      Avšak ve stínu jejího vědomí dlel mučivý pocit viny, který měl v jejích budoucích osudech sehrát svou roli.
      Nyní přejděme rovnou k otázce oněch dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi přitažlivá a v několika případech muži přitahovali ji. Pokaždé ale svou roli sehrál výhružný dopis a celá aférka odezněla do ztracena.
      Kdo ty dopisy ale napsal? Frederik Bosner, jeho bratr William, nebo paní Leidnerová osobně? Pro každou z teorií máme perfektní vysvětlení. Je mi jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které dokáží v mužích vzbudit přímo spalující oddanost, takovou, která může přerůst v posedlost. Nečiní mi potíže věřit Frederiku Bosnerovi, kterému na jeho ženě Louise záleželo více než na čemkoli jiném. Jednou ho zradila a on už se k ní nehodlal přiblížit, byl ale odhodlán postarat se alespoň o to, že bude buď jeho, nebo ničí. Její smrt se mu zamlouvala více než náruč cizího muže.
      Na druhou stranu ale pokud chovala paní Leidnerová, někde hluboko uvnitř, nenávist k závazkům manželským, je zcela možné, že se touto cestou chtěla vyprostit z obtížného postavení. Byla lovkyní, která po dosažení své kořisti o ní přestane mít zájem. Jejím přáním bylo stvořit drama, a tak vymyslela jedno pro ni velmi uspokojivé. Oživlý manžel, který zakazuje svatební oznámení! To uspokojilo její nejhlubší pudy. Činilo ji to romantickou postavou, tragickou hrdinkou, a umožnilo jí to znovu se neprovdat.
      Nastálá situace pokračovala po celé roky. Pokaždé, když vytanula nadějná vyhlídka na sňatek, dorazil výhružný dopis.“

      Vymazat
  24. Sofia Sopova - oprava
    1) "Bismillahi ar rahman ar Rahim" to je arabská fráze, která se používá před začátkem výpravy. Eh bien, vydáme se na cestu. Cestu do minulosti. Cestu do nejdivnějších míst lidské duše.

    Nemyslím si, že jsem do té chvíle někdy pocítila, jak se říká, “kouzlo východu”. Upřímně mě zarážela ta nečistota všude kolem. Ale najednou, se slovy pana Poirota, se mi před očima zjevila podivná představa. Myslela jsem na místa jako Samarkand a Ispahan a na obchodníky s dlouhými bradkami a na klečící velbloudy a na ohromující nosiče těžkých balíků, které měli připevněné lanem k hlavě a na ženy s potetovanými obličeji, které mají vlasy obarvené hennou a které perou prádlo v řece Tigris. Zaslechla jsem i jejich podivné kvílivé zpěvy a vzdálené vrzání vodního kola.

    To byly věci, o kterých jsem dřív neměla dobré mínění. Ale teď, z nějakého důvodu, vypadaly jinak, jako když si staré zrezavělé věci, kterým se na světle najednou objeví bohaté barvy starého zdobení.

    Potom jsem se rozhlédla po místnosti, ve které jsme seděli, a pocítila jsem, že to, co řekl pan Poirot, musí být pravda – začínali jsme výpravu. Všichni jsme vyrazili společně, ale každý z nás se vydal jinou cestou.

    Všechny jsem si prohlížela a připadalo mi, jako bych je viděla poprvé a naposledy, zní to asi hloupě, ale to všechno jsem tehdy cítila.

    Pan Mercado si nervózně kroutil prsty, jeho podivné světlé oči s rozšířenými zorničkami zíraly na Poirota. Paní Mercadová sledovala svého manžela. Měla zvláštně ostražitý pohled, jako když tygřice, která se chystá na skok. Zdálo se, že doktor Leidner zvláštním způsobem scvrknul. Tato poslední rána ho ¨dovedla ke zhroucení. Mohli jste si myslet, že ani v té místnosti není. Byl někde daleko, daleko ve vlastním místečku. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Ústa měl mírně pootevřená a měl vypoulené oči. Vypadal skoro až idiotsky. Pan Emmott se díval na své nohy a téměř jsem mu neviděla do obličeje. Pan Reiter vypadal zaraženě. Měl vyšpulené rty a vypadal jako čisté pěkné prase víc, než kdykoliv jindy. Slečna Reillyová se dívala ustavičně z okna. Nevím, na co myslela nebo jak se cítila. Potom jsem se podívala na pana Careyho a z nějakého důvodu mě jeho obličej ranil, tak jsem odvrátila zrak. Tak jsme tam všichni byli a cítila jsem, že až pan Poirot dokončí svou práci, bude každý něčím jiný.

    Byl to zvláštní pocit…

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2) „Nyní uznávám, že v jejich činech byl psychologický význam. Sestře Leatheranové řekla, že byla patriotickou a idealistickou dívkou a že její cítění ji vedlo k tomuto činu. Ale je známým faktem, že všichni máme tendenci klamat sami sebe, pokud jde o motivy našich vlastních činů. Instinktivně si vybíráme nejlépe znějící motiv! Paní Leidnerová mohla věřit sobě, že to byl patriotismus, který ji inspiroval k tomu činu, ale já věřím, že to byl výsledek nepřiznané touhy zbavit se jejího manžela. Nelíbila se jí dominance, nelíbil se jí pocit, že patří někomu jinému, pravdou je, že se jí nelíbilo hrát druhé housle. Vybrala si patriotickou cestu k získání svobody.

      Ale v jejím podvědomí byl hlodající pocit viny, který měl hrát roli v budoucím osudu.

      Nyní jsme se dostali k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla pro opačné pohlaví velmi atraktivní žena. V několika případech ji také někteří muži přitahovali, ale v každém z nich hrál roli výhružný dopis a aférka nikam nedošla.

      Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho bratr Wiliam nebo sama paní Leidnerová?

      Pro každou možnost existuje zcela dobrý důvod. Připadá mi zřejmé, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které muže inspirovaly k zbožné oddanosti. Takové oddanosti, která se mohla snadno změnit v posedlost. Je zcela možné věřit, že to byl Frederick Bosner, kterému na Louise, jeho manželce, zaleželo víc, než na čemkoliv jiném na celém světě. Jednou ho už zradila a on se rozhodl k ní nepřistupovat otevřeně. Ale byl přinejmenším přesvědčen, že bude buď jeho, nebo ničí. Raději by si přál její smrt, než aby patřila někomu jinému.

      Na druhou stranu, pokud měla paní Leidnerová silnou nechuť ke vstupu do svazku manželského, je možné, že se tímto způsobem vysvobodila z těžké pozice. Byla lovkyní, pro kterou dosažená kořist neměla další význam. Prahla po dramatu ve svém životě, a tak vytvořila jedno velmi uspokojivé drama - vzkříšený manžel zakazující svatební oznámení! To uspokojilo její nejhlubší instinkty. Udělalo to z ní romantickou postavu, tragickou hrdinku a umožnilo jí to se znovu nevdat.

      Takovéto okolnosti všech aférek přetrvávaly několik let. Pokaždé, když se objevila možnost sňatku, přišel výhružný dopis.“

      Vymazat
  25. OPRAVA

    Agatha Christie
    Vražda v Mezopotámii
    Kapitola 27
    Začátek cesty

    1/2 „Bismillahi ar rahman ar rahim. To je arabská fráze, která se používá před zahájením cesty. Eh bien, my také začínáme cestu. Cestu do minulosti. Cestu do prazvláštních míst lidské duše.“

    Nemyslím si, že jsem předtím pocítila takzvaný „půvab Východu“. Upřímně první, co mě zarazilo, byl všudypřítomný nepořádek. Při vyprávění pana Poirota se mi náhle před očima vynořila jakási vize. Přemítala jsem nad slovy jako Samarkand a Isfahán a nad obchodníky s dlouhými vousy a nad klečícími velbloudy a nad klopýtajícími nosiči s velkými žoky na zádech, jež jsou zajištěné provazy kolem čel a nad ženami s vlasy obarvenými henou a potetovanými obličeji klečící u Tigrisu, jež perou oblečení, a které jsem uslyšela žalostné písně za vzdálených zvuků vrzání vodního mlýnu.
    Byly zde věci, o kterých jsem slyšela nebo je viděla, ale předtím jsem jim nevěnovala pozornost. Jenže teď se zdály jiné – jako starý omšelý kus látky, který na světle najednou ukáže pestrou barevnost výšivek…

    Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsme seděli, a měla jsem zvláštní pocit, že to, co řekl pan Poirot, je pravda – každý se vydáváme na cestu. Všichni jsme tady teď byli pohromadě, ale přesto se každý z nás vydával jiným směrem.
    A dívala jsem se na všechny způsobem, který jako by říkal, že je dnes vidím poprvé, ale zároveň také naposledy – což zní sice trochu nesmyslně, ale přesně takhle jsem se cítila.

    Pan Mercado si hrál nervózně se svými prsty – jeho podivně světlé oči se zvětšenými zornicemi se upíraly na Poirota. Paní Mercadová se dívala na svého manžela. Měla podivně ostražitý pohled přesně jako tygřice čekající na to, aby zaútočila. Doktor Leidner vypadal jako by se ponořil sám do sebe. Ta poslední událost ho zničila. Dalo by se říct, že v místnosti vlastně ani není. Byl na místě daleko odtud, které v tu chvíli patřilo pouze jemu. Pan Coleman se díval přímo na Poirota. Ústa měl lehce pootevřená a jeho oči vyvalené. Vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott se díval na své vlastní nohy, takže jsem mu neviděla do obličeje. Pan Reiter vypadal vyděšeně. Ústa měl našpulená, což vedlo k tomu, že více než kdy jindy připomínal krásné a čisté prasátko. Slečna Reilly se soustavně dívala z okna. Nevím, na co myslela nebo cítila. Poté jsem se podívala na pana Careyho a pohled do jeho tváře mě zabolel, a tak jsem odtrhla zrak. Tak jsme tu byli úplně všichni. A jaksi jsem cítila, že až pan Poirot domluví, budeme každý docela jinde…
    Jaký to zvláštní pocit…

    - Radmila Fleišerová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 2/2 Nyní musím říci, že její chování v sobě mělo psychologický podtext. Řekla sestře Leatheranové, že byla jako děvče idealistka a vlastenka, a že to byl ten cítění, který jí dohnal k činům. Ale je známým faktem, že všichni se přikláníme k sebeklamu, a to obzvlášť pokud dojde k motivům našich činů. Instinktivně si vybereme nejlépe znějící motiv! Paní Leidnerová možná věřila sama vysvětlení, že vlastenectví jí motivovalo k jejímu počínání, ale já sám věřím, že šlo ve skutečnosti o výsledek podvědomé touhy zbavit se svého manžela! Neměla ráda pocit dominance – neměla ráda pocit, že někomu patří – ve skutečnosti jí vadilo hrát druhé housle. Pojala vlastenectví jako cestu k získání své svobody.

      Ale v jejím podvědomí byl hlodavý pocit viny, který měl hrát svou roli v jejím osudu.

      Nyní přecházíme přímo k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velmi atraktivní. Při některých příležitostech byla přitahována ona k nim – ale v každém případě sehrál svou roli vyhrožující dopis a románek skončil dříve, než začal.

      Kdo psal tyto dopisy? Frederick Bosner nebo jeho bratr William nebo snad sama paní Leidnerová? Každá z těchto teorií má dokonalé vysvětlení. Přišlo mi zřejmé, že paní Leidnerová patří mezi ženy, které jsou schopny v muži probudit oddanost, dokonce ten typ oddanosti, který může přerůst v posedlost. Připadá mi to docela uvěřitelné u Fredericka Bosnera, pro nějž manželka Louise znamenala víc než cokoli na světě! Louise ho jednou zradila a on se neodvážil jí otevřeně konfrontovat, ale konec konců byl odhodlaný, že bude jeho nebo nikoho. Byl by radši, kdyby zemřela, než aby patřila jinému muži.

      Na druhou stranu, pokud paní Leidnerová měla hluboko uvnitř odpor k uzavření manželského svazku, pak je možné, že šlo o způsob, jak se vyprostit ze složitých situací. Byla lovkyní, pro niž ulovená neměla dalšího využití! Ve svém životě toužila po dramatu, a tak vymyslela vysoce uspokojivé drama – znovuvzkříšeného manžela, který jí stojí v cestě! To uspokojilo její nejhlubší tužby. Udělalo to z ní romantickou postavu, tragickou hrdinku a umožnilo jí to vyhýbat se dalšímu sňatku.

      Tato situace trvala několik let. Pokaždé, když tu byla možnost sňatku – přišel výhružný dopis.

      -Radmila Fleišerová

      Vymazat
  26. Část 1/2
    Agatha Christie
    „Bismillahi ar rahman ar rahim.“ Toť arabské rčení používané před výpravou na pouť. Eh bien, my také vyrazili na pouť. Pouť do minulosti. Pouť do tajemných zákoutí lidské duše.

    Nemyslím si, že jsem do tohoto momentu, kdy pocítila to takzvané mámení východu. Upřímně první, co mne upoutalo, byl všudypřítomný nepořádek. Náhle se však, společně se slovy M. Poirota, vynořila před mýma očima prazvláštní vize. Napadala mě slova a myšlenky jako Samarkand nebo Ispahan – a obchodníci s dlouhými vousy – a klečící velbloudi – a klopýtající hrnčíři s velikými balíky, které jim na zádech držely díky provazu uvázaném na čele – a ženy s vlasy nasáklými henou a potetovanými obličeji, klečící na břehu řeky Tigris, které perou prádlo, a slyšela jsem jejich zvláštní kvílivé zpěvy a vzdálené naříkání vodního mlýnu.
    Převážně to byly věci, které jsem viděla a slyšela ale příliš jsem o nich nepřemýšlela. Ale teď vypadaly jaksi jinak – Jako kousek staré a zašlé látky, kterou vynesete na světlo a najednou spatříte dříve skryté bohaté barvy staré výšivky.

    Poté jsem se rozhlédla po pokoji, ve kterém jsme seděli a pohltil mě zvláštní pocit, že vše co M. Poirot říkal byla pravda – Všichni jsme vykročili na novou cestu. Prozatím jsme byli spolu, ale každý se měl dál vydat jiným směrem.

    Pohlédla jsem na všechny způsobem, jako bych je viděla prvně v životě – a také naposled – což zní možná hloupě, ale tak jsem se zkrátka cítila.

    Pan Mercando si nervózně mnul prsty a podivnýma světlýma očima s rozšířenými zorničkami sledoval Poirota. Paní Mercandová shlížela na manžela se zvláštním pohledem tygřice připravující se ke skoku. Doktor Leidner se jakýmsi prázvláštním způsobem úplně scvrknul. Tato poslední rána ho už zcela zlomila. Dalo by se dokonce řici, že v místnosti s námi vůbec nebyl. Byl kdesi daleko, ztracený ve vlastní mysli. Pan Coleman upíral svůj pohled přímo na Poirota. Ústa měl pootevřená a oči vykulené. Vypadal téměř hloupě. Pan Emmont skláněl pohled na špičky svých bot a jeho tvář jsem tak pořádně neviděla. Pan Reiter vypadal zmateně. Měl našpulené rty, díky čemuž vypadal ještě více než obvykle jako hezké čisté prase. Paní Reillyová strnule vyhlížela z okna. Neměla jsem ponětí na co mohla myslet, nebo jak se mohla cítit. Potom jsem se podívala na pana Careye ale ten pohled byl příliš bolestivý než abych neodvrátila zrak. Tak tady jsme byli. Nějak se mi zdálo že když M. Poirot skončil, všichni jsme se náhle octli někde docela jinde.

    Byl to zvláštní pocit…

    -Ondřej Trnka

    OdpovědětVymazat
  27. Část 2/2
    „Nyní uznávám, že v jejím jednání byl psychologický význam. Sestře Leatheranové řekla, že se považuje za velice vlasteneckou, idealistickou ženu a že tyto pocity byly důvod jejího činu. Ale je všeobecně známo, že lidé rádi klamou sami sebe při motivaci k určitým skutkům. Instinktivně si totiž vybereme ten nejlepší, který se zrovna nabízí! Paní Leidnerová mohla věřit vlastním slovům, když mluvila o patriotismu jakožto motivace pro své jednání, ovšem já se domnívám že ve skutečnosti šlo o výsledek nevědomé touhy zbavit se vlastního manžela! Neměla ráda dominanci – pobuřoval ji už jen ten pocit být s někým svázána – ve skutečnosti ji jednoduše pobuřovalo hrát druhé housle. A její cesta ke svobodě vedla přes vlastenectví.
    Ale kdesi v jejím podvědomí ji hlodala vina, která později sehrála v jejím osudu důležitou roli.
    Nyní se dostaneme přímo k oné záhadě dopisů. Paní Leidnerová byla pro muže velice atraktivní. V několika málo případech tomu bylo i naopak – Ale v každém případě udělal výhružný dopis své a z oné milostné aférky nakonec nebylo nic.
    Kdo tyto dopisy psal? Frederick Bosner, jeho bratr William nebo paní Leidnerová sama? Pro každý z těchto případů existuje perfektní vysvětlení. Připadá mi zřejmé, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které dokázaly v mužích vyvolat zřírající touhu, která mohla časem přerůst až v posedlost. Docela uvěřitelným obviněním se zdá být Frederick Bosner, pro kterého Louise, jeho žena, znamenala více než cokoliv jiného na světě! Jednou ho zradila a on se ji sice neodvážil otevřeně postavit, ale byl rozhodnutý že pokud nebude jeho, nebude raději ničí. Raději ji zabil, než by dovolil aby patřila jinému.
    Na druhou stranu, pokud Paní Leidnerová hluboko v sobě cítila odpor ke svazu manželskému, je možné že pro ni tato možnost znamenala vysvobození z její svízelné pozice. Byla lovcem, který pro už ulovenou kořist neměl řádné další využití! Toužíce po dramatu ve svém životě vytvořila vysoce uspokojivé divadlo – oživený manžel který nestojí o ženění. To uspokojovalo její nejhlubší tužby. Udělalo by to z ní romantickou postavu, tragickou hrdinku, a navíc by ji uchránilo od dalšího sňatku.
    Podobné aférky pokračovaly mnoho let. A pokaždé, když bylo manželství na spadnutí, přišel výhružný dopis.

    -Ondřej Trnka

    OdpovědětVymazat
  28. Oprava
    Agatha Christie
    Vražda v Mezopotámii
    Kapitola 27
    Začátek cesty
    „Bismillahi ar rahman ar rahim. Toto je fráze, kterou používají Arabové před začátkem cesty. Eh bien, pojďme se vydat na společnou cestu. Na cestu do minulosti. Na cestu do zvláštních míst lidské duše.“

    Myslím si, že jsem do této chvíle nepocítila takzvané „kouzlo východu.“ Upřímně, to, co mě zasáhlo, byl ten nepořádek. Ale najednou, se slovy pana Poirota, se přede mnou vynořila zvláštní vidina. Myslela jsem na slova jako Samarkand a Ispahan - na obchodníky s dlouhými vousy - na klečící velbloudy - na potácející se nosiče, táhnoucí na hřbetech velká břemena přidržovaná provazem napnutým přes čelo, na ženy, s vlasy barvenými hennou a potetovanými tvářemi, které klečely u Tigridu a praly šaty - a uslyšela jsem i jejich podivně naříkavé písně a daleké vrzání vodního kola.

    Byly to většinou věci, které jsem viděla a slyšela a věci, nad kterýma jsem moc nepřemýšlela. V tuhle chvíli ale vypadaly jinak - jako kus plesnivé zašlé látky, kterou člověk vezme na světlo a najednou uvidí bohatství barev a staré výšivky.

    Pak jsem se podívala po místnosti, ve které jsme seděli, a přepadl mě zvláštní pocit, že to, co řekl pan Poirot, je pravda - že všichni se vydáváme na cestu. Byli jsme tu všichni pohromadě, ale každý jsme směřovali jinou cestou.

    Podívala jsem se na ostatní, jako bych je viděla poprvé a zároveň naposled, což zní hloupě, ale já tenhle pocit vážně měla.

    Pan Mercado si nepokojně hrál s prsty - zvláštní světlé oči s rozšířenými panenkami zíraly na Poirota. Paní Mercadová sledovala svého manžela. Měla zvláštní, ostražitý pohled - jako tygřice, která se chystá ke skoku. Doktor Leidner vypadal, jako by se celý zmenšil. Tato poslední událost ho vážně zasáhla. Možná byste řekli, že v místnosti vůbec není. Byl někde daleko ve svém vlastním světě. Pan Coleman hleděl přímo na Poirota. Ústa měl trochu pootevřená a oči vytřeštěné. Vypadal skoro jako idiot. Pan Emmott se díval do země a moc dobře jsem mu do obličeje neviděla. Pan Reiter vypadal zmateně. Měl vyšpulená ústa, která z něho dělala krásné čisté prasátko, než kdy jindy. Paní Reilly vytrvale hleděla z okna. Netuším, co si myslela nebo co cítila. Pak jsem se podívala na pana Careye; něco v jeho výrazu mě zabolelo a já uhnula pohledem. Byli jsme tam všichni. A měla jsem tak nějak pocit, že až pan Poirot skončí, budeme všichni někde jinde..
    Zvláštní pocit..

    Ulbrichtová Linda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oprava
      Předpokládám, že její činy měly psychologický podtext. Řekla sestře Leatheranové, že byla vlastenecky idealistická dívka a že tyto pocity byly důvodem jejího jednání. Ale to, že všichni klameme sami sebe, co se motivů našeho jednání týče, je obecně známý fakt. Instinktivně volíme ten motiv, který zní nejlépe! Paní Leidnerová možná věřila, že její jednání inspiroval patriotismus, ale věřím, že to byl ve skutečnosti výsledek nepřiznané touhy zbavit se svého manžela! Nelíbila se jí dominance - neměla ráda pocit, že patří někomu jinému - ve skutečnosti nerada hrála druhé housle. Zvolila vlasteneckou cestu, aby znovu získala svobodu.

      Ale v podvědomí byl pocit viny, který měl hrát roli v jejím budoucím osudu.

      Nyní přistupujeme přímo k otázce dopisů. Paní Leidnerová byla pro mužské pohlaví velmi atraktivní. V několika případech našla zalíbení i ona - ale pokaždé z aféry sešlo, jakmile se objevil výhružný dopis.

      Kdo psal ty dopisy? Frederick Bosner, nebo jeho bratr William, nebo sama paní Leidnerová?

      Pro každou teorii existuje zcela dobré vysvětlení. Zdá se mi jasné, že paní Leidnerová byla jednou z těch žen, které dokážou podnítit v mužích oddanost. Ten typ oddanosti, z níž se může stát posedlost. Považuji za docela možné uvěřit tomu, že to byl Frederick Bosner, pro kterého Louisa, jeho manželka, znamenala víc než cokoli na světě! Jednou ho zradila a on se neodhodlal k ní přiblížit, ale byl rozhodnut, že bude buď jeho, nebo ničí. Její smrt se mu zamlouvala více než náruč cizího muže.

      Na druhou stranu, pokud by paní Leidnerová měla hlubokou nechuť vstoupit do manželského svazku, je možné, že zvolila tuto cestu jako vysvobození ze složitých situací. Byla to lovkyně, která, poté co ulovila svou kořist, pro ni už neměla využití! Toužila po dramatu ve svém životě, a tak vymyslela vysoce uspokojivé drama - vzkříšený manžel zakazující sňatky! To uspokojovalo její nejhlubší instinkty. To z ní udělalo romantickou figuru, tragickou hrdinku - to jí umožňovalo znovu se nevdávat. Tento stav věcí pokračoval po řadu let. Pokaždé, když se tu objevila pravděpodobnost manželství, přišel výhružný dopis.

      Ulbrichtová Linda

      Vymazat