K úvaze:
Jaký typ čtenářů si tuto knihu koupí?
Nakolik se v překladu do češtiny dá zachovat autorský styl?
Domácí úkol na 24.4.: Jak přeložit poslední větu kapitolky "What Sally Said"?
A reader's opinion
Stručný děj
21. dubna 2009
Being Brief - Sandra Cisneros
Následující minikapitoly jsou převzaty z nejznámějšího díla Sandry Cisneros "The House on Mango Street". Nejprve si je přečtěte, pak si na internetu najděte další informace o autorce, případně další ukázky.
K úvaze:
Jaký typ čtenářů si tuto knihu koupí?
Nakolik se v překladu do češtiny dá zachovat autorský styl?
Domácí úkol na 24.4.: Jak přeložit poslední větu kapitolky "What Sally Said"?
A reader's opinion
Stručný děj
K úvaze:
Jaký typ čtenářů si tuto knihu koupí?
Nakolik se v překladu do češtiny dá zachovat autorský styl?
Domácí úkol na 24.4.: Jak přeložit poslední větu kapitolky "What Sally Said"?
A reader's opinion
Stručný děj
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
První kapitola mi připomíná básničku a také se mi líbí nejvíc, navozuje pocit pohody.
OdpovědětVymazatM.Oswaldová
Autorka je zřejmě experimentátorka, která si hraje se styly. Zdá se mi jakoby to byla jediná dcera a vyrůstala v rodině se šesti bratry, tak soudím podle její izolovanosti, která je zřejmá z její tvorby.
OdpovědětVymazatCo se týče vzdělání tak bych se domníval, že vystudovala Univerzitu v Chicagu a to jen bakalářský obor.
Autorka se mi moc líbí a určitě bych si ji jednou rád přečetl... Kdybych na to měl čas...
Autorka používá krátké srozumitelné věty. Úryvek je pravděpodobně součástí sbírky povídek. Úryvky by mohly být považovány i za krátké zápisky z deníku, kterými autorka komentuje problémy svého okolí a své vlastní pocity.
OdpovědětVymazatVeronika Starečková
Zajimavy styl psani, dobre se to cte.
OdpovědětVymazatUz jen to, ze je to povina cetba na mnoha USA skolach, vypovida o kvalite dila.
Souhlasím s Verčou Starečkovou, že by se mohlo jednat o deníkové zápisky.
OdpovědětVymazatM.Oswaldová
Zajímavé povídky..jakoby uryvky jejích vzpominek. Rychle a dobre se ctou, zádné komplikované vety a zadné dialogy.
OdpovědětVymazatSrozumitelnější než ten Clarke.
OdpovědětVymazatNesouhlasím s tím, že je experimentátorka s různými styly, naopak dává mi to dojem specifických rozpoznatelných znaků autorky. všechny tři části se týkají hlavně rodiny!!! což je pochopitelné vzhledem k jejímu dětství a rodinné atmosféře.Ona cití pocit bezpečí ve svém vlastním domě, nikdo jí neříká co má dělat a kolikrát týdně má uklízet a kam patří bačkory atd. žije tak, jak chce a hlavně jak ona pokládá za správné, to se vždy nemusí shodovat s morálkou a rozhodnutím jejích rodičů. má klid a čas pro sebe. Je hrdá na to, že se osamostatnila a je tak spokojená.
OdpovědětVymazatPeter Moc
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatPříběhy jsou krátké, ale i tak je možné představit si (možná i trochu domyslet) životní situace ve kterých se hlavní postavy nachází.
OdpovědětVymazatDobře se to čte.
Vhodna pro jakehokoliv ctenare bez ohledu na vek ci pohlavi.
OdpovědětVymazatPodle me se autorsky styl da v cestine jaks taks dodrzet.
Kočka
Styl psaní - živý, dobře plyne...Už by člověk očekával, že přijde něco humorného...ale pak se dozvíte, že jdou prodchnuty nádechem smutku...Alespoň tak to na mě působí z ukázek...
OdpovědětVymazatPokud někdo nesouhlasí, že je autorka experimentátorka, tak ať se klidně podívá na Wikipédii a opraví jim to tam, páč to tam maj asi špatně.
OdpovědětVymazathttp://en.wikipedia.org/wiki/Sandra_Cisneros#Teaching
Autorka používá nenáročný styl, jako by hovořila ke čtenáři. Básničku mi to rozhodně nepřipomíná (maximálně tvarem). Kniha rozhodě zaujme čtenáře, kteří mají rádi "příběhy ze života".
OdpovědětVymazatAutorský styl by se při překladu měl zachovat co nejvíce, ovšem zdá se mi to dost obtížné. Styl, který autorka užívá působí zdánlivě jednoduše, ale zřejmě se za ním bude skrývat něco víc. Lidé, kteří si knihu koupí mohou být různí. Mohou se zajímat o současné trendy v literatuře nebo mouhou pocházet z podobného prostředí jako autorka a proto je kniha může oslovit.
OdpovědětVymazatVeronika S.
Myslím si, že autorka píše o životě v chudobě a jak tato chudoba ovlivňuje povahu lidí a vztahy, které mezi sebou mají.
OdpovědětVymazatAneta Mikušová
Používá krátké a srozumitelné věty, takže se text hezky čte. Sice jsou povídky krátké, ale výstižné a čtenář si dokáže představit situaci, ve které se hlavní postavy nachází.
OdpovědětVymazatJana Šourková
Nesouhlasím s tím, že je experimentátorka s různými styly, naopak dává mi to dojem specifických rozpoznatelných znaků autorky. všechny tři části se týkají hlavně rodiny!!! což je pochopitelné vzhledem k jejímu dětství a rodinné atmosféře.Ona cití pocit bezpečí ve svém vlastním domě, nikdo jí neříká co má dělat a kolikrát týdně má uklízet a kam patří bačkory atd. žije tak, jak chce a hlavně jak ona pokládá za správné, to se vždy nemusí shodovat s morálkou a rozhodnutím jejích rodičů. má klid a čas pro sebe. Je hrdá na to, že se osamostatnila a je tak spokojená. To je jen její idea, rozpor s realitou, sarkasmus
OdpovědětVymazatPeter Moc
Kniha je složena z útržků života hlavní postavy. Odhaluje její pocity, zážitky a zkušenosti. Popisuje její vztah k rodině a opírá se o zážitky, které nejsou vždy úsměvné. Tento typ povídek je velice podobný poezii, přesto se dobře čte.
OdpovědětVymazatSrozumitelný, krátké věty, podobnost s poezií
OdpovědětVymazatZuzana Hofová
Velmi čtivé, povídky vypovídají zřejme o autorce samotné, o jejím dětství, o jejích pocitech a zážitcích, srozumitelný styl, něco jako zápisky ze života, můžeme si dobře představit prostředí a atmosféru.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům.(Sama doma)
OdpovědětVymazatAni byt. Ani apartmán vzadu. Ani manželův dům. Ani otcův.celý dům pouze můj. S mojí předsíní a s mým polštářem, s mými fialovými petuniem. Mé knihy a mé příběhy. Mé boty vedle mé postele. Nikoho koho bych podvedla. nikdo po kom bych musela uklízet.
Pouze dům tichý jako sníh prostoru akorát a čistý jako papír ještě nepopsaný poezií. Peter MOc
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatAutorčin styl se mi líbí. Text hezky plyne a dobře se čte, nešroubuje žádné složité věty. Vhodná pro čtenáře jakéhokoli věku. I když sou povídky celkem krátké, jsou zábavné a dokáží ve mně vyvolat nějakou představu.
OdpovědětVymazatDům, který patří jen mně
Žádny byt. Žádný pokoj tam vzadu. Žádný chlapský dům. Ani tatínkův. Dům celý jen pro mne. S mojí verandou a polštářem, mými krásnými purpurovými petúniemi. Mými knihami a mými příběhy. Mé dvě boty čekající u postele. Nic, nad čím by se kdokoli pozastavil. Ničí nepořádek, který bych musela uklízet.
Jen dům, tichý jako sníh, prostor jen pro mne samotnou, čistý jako nepopsaný papír.
Vladimír Puršl
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům.
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádná garsonka. Žádný barák plný chlapů. Ani tatínkův dům. Ale dům celý jen pro mě. S verandou a mým polštářem, a mými nádhernými petuniemi. S mými knížkami a příběhy. S párem mých bot, které na mě čekají hned vedle postele. Nikdo by se nad tím nepozastavoval. Po nikom zde nejsou odpadky k sesbírání.
Je to jen tichý dům, tichý jako sníh. Místo kam můžu jít. Čistý jako kus papíru, předtím, než ho popíše básník.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatŽádnej byt. Žádná garsonka někde vzadu. Není mužskej. Ani tátův. Prostě dům, co je jenom můj. Moje veranda a můj polštář, moje krásný fialový petůnie. Moje knížky a moje příběhy. Moje dvě boty, co čekaj vedle postele. Žádná tlačenice. Ničí binec, co se musí uklidit. Jenom domek tichej jako snížek, můj vlastní prostor, čistej jako nepopsanej list.
Žila byla stará ženská, co měla moc dětí a nevěděla co dělat
Rosa Vargas měla moc dětí a nebyly zrovna hodný. To ale není její chyba, je prostě jejich máma a je jich na ní moc.
Tyhle Vargasesovi sou hrozný, ale co můžou dělat s mámou, která je pořád unavená z neustálýho zašívání knoflíkoů, stáčení vody a starání se o děcka, s mámou, co každej den břečí kvůli chlapovi, kterej odešel aniž by jí nechal jedinej dolar na šunku, nebo aspoň vzkaz na vysvětlenou.
Děcka lezou po stromech, skáčou mezi autama, houpou se nahoru a dolů pověšený za kolena a skoro se rozbíjej jako luxusní vázy z muzea, co prostě nenahradíš. Myslej si, že je to sranda. Nemaj respekt vůbec k ničemu a nikomu, ani sami k sobě.
Vít Jankovský
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatNení to byt. Žádná zastrčená garsonka. Není to pánský příbytek. Ani tatínkův. Je to můj vlastní dům. S mojí vlastní verandou, mým polštářkem, s mými krásnými fialovými petúniemi. Mé vlastní knihy a příběhy. Boty, které čekají u postele. Nikdo, o koho bych se musela starat. Žádný cizí nepořádek, který bych měla uklízet.
Jen domek, tichý jako zasněžená krajina, prostor kam se schovat, čistý jak nepopsaný list.
Byla jedna stará žena,měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat.
Dětí Rosy Vargasové bylo požehnaně, měla jich až nad hlavu. Není to jen její chyba, kromě toho, že právě ona je jejich matkou a je tak jedna proti všem.
Umějí být pěkně zlobivá, tahle Vargasata, ale koneckonců, jak si mohou pomoci, s matkou věčně unavenou od neustálého přebalování, plnění lahviček a vychovávání dětí, která den co den naříká pro toho, kdo je opustil, aniž by po sobě nechal aspoň pětku na salám nebo vzkaz s vysvětlením.
Tyhle děti ohýbají stromy a skáčou po kapotách aut, věší se za kolena hlavou dolů a s oblibou rozbíjejí starožitné vázy, ty muzeální kousky, které nenahradíš. Myslí si, jaká že je to zábava. K žádným živoucím věcem, včetně sebe samotných, nechovají žádný respekt.
Markéta Oswaldová
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatDům jenom pro mě
OdpovědětVymazatAni byt. Ani zapadlá garsonka. Ani dům pro muže. Ani tatínkův. Dům celý pro mě. S mou verandou
a polštářem, mými krásnými fialovými petůniemi. Mými knihami a mými příběhy. Mými botami, které
čekají u postele. Nikdo,koho by se muselo obskakovat. Nikdo, po kom by se muselo vynášet smetí. Jenom dům tichý jako sníh, místo pro mě, kam vždy mohu jít, čistý jako papír, než na něj
napíšete báseň.
Lea T.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatNe byt. Ne pronájem někde vzadu. Ne dům nějakého muže. Ne tatínkův. Můj vlastní dům. S mým přístěnkem a mým polštářem, s mými pěknými purpurovými petuniemi. Mé knihy a mé příběhy. Mé dvě boty, které čekají vedle postele. Nikdo, na koho by se muselo dohlížet. Po nikom se nemusí uklízet nepořádek. Jen dům, tichý jako sníh, můj prostor, kam můžu jít, čístý jako papír, než na něj napíšete báseň.
Byla jedna stará žena, která měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat
Dětí Rosy Vargas je příliš mnoho a až moc. Víte, není to její chyba, jen je to jejich matka a je jediná proti přesile. Jsou špatná, tahle Vargasčata, a jak si mají pomoci, když mají jen jedinou matku, která je pořád unavená z přišívání knoflíků, plnění lahviček a hýčkání a denně pláče pro muže, který odešel, aniž by jí nechal jediný dolar nebo lístek s vysvětlením. Děcka ohýbají stromy a skákají mezi auty a houpají se hlavou dolů, zavěšená za kolena a hrozící rozbitím se jako přepychové vázy z muzea, které nelze nahradit. Myslí si, že je to vtipné. Nemají žádný respekt k živým věcem, včetně jich samých.
Můj vlastní dům
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádný druhořadý byt poslední v řadě. Žádný dům muže. Ani tátův. Celý jen můj.
S moji verandou a mým polštářem, s mými krásně fialovějícími se petúniemi. Moje knihy a moje příběhy. Moje dvě boty, které čekají u postele. Nikdo se nad tím pozastavil. Ničí odpadky k vyzvednutí.
Jenom dům tíchý jako sníh, místo pro mě, čistý jako papír před básní.
Byla to stará žena, která měla tak moc dětí a nevěděla co dělat
Dětí Rosi Vargas bylo tolik a tak moc. Nebyla to její chyba víte, byla matkou sama proti všem. Byli špatní tyhle Vargasovic, a jak můžou pomoci pouze s jednou matkou, která je permanentně unavená z plnění lahví a starání se o dítě, které bez ustání pláče každý den po muži, jež odešel aniž by zanechal peníze nebo něco k jídlu, a nebo dopis s vysvětlením kam odešel.
Děti ohýbají stromy, skáčou mezi auty a věší se za kolena hlavou dolů skoro jako fantastické vázy v muzeu, které nelze nahradit. Myslí si jaká je to sranda. Nerespektují nic živého natož sami sebe.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatAni byt. Ani zapadlá garsonka. Ani pánský. Ani otcův. Pouze a jen můj. S mojí vlastní verandou, mým polštářem a také mými krásnými fialovými petúniemi. Mé knížky a příběhy. Mé dvě boty, které čekají u postele. A nikdo, na koho by se muselo dohlížet. Ničí nepořádek, který by bylo nutno uklízet.
Jen dům, tichý jako sněhová vločka, prostor jen pro mě, čistý jako nepopsaný list papíru.
Byla jednou jedna stará paní, která měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat
Dětí Rosy Vargasové bylo moc, i na ní. Jak sami víte, není to její chyba, s tou výjimkou, že je jejich matkou a jako taková, sama proti všem.
Tihle Vargasovic děti jsou zlobivé a jak si povedou dál, když žijí pouze s matkou, která je v jednom kuse unavená ze zašívání, plnění dětských lahviček a všech těch starostí okolo dětí a která dennodenně pláče kvůli tomu muži, který je bez vysvětlení opustil a nezanechal jim ani na kus salámu.
Tyto děti ohýbají stromy a skáčou mezi auty a věší se hlavou dolů za kolena a s radostí rozbíjejí vázy v muzeu, které již nelze nahradit. Myslí si, že je to zábava. Nerespektují žádné živé věci, natož sami sebe.
Jana Šourková
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatAni byt. Ani zastrčené podkroví. Ani pánský dům. Ani tatův. Můj vlastní dům. S mojí verandou a polštářem, mé krásné purpurové petunie. Mé knihy a mé příběhy. Moje dvě boty, které čekají vedle postele. Nikoho se nemusí hlídat. Po nikom se nemusí uklízet.
Jenom dům tichý jako sněhová pokrývka, místo, kam můžu jít, čisté jako papír před básní.
Jedna stará žena měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat
Dětí Rosy Vergasové je tolik a jsou všude. Pochopte, není to její vina, je to jejich matka a je proti nim všem sama.
Tihle Vargasové jsou zlobivé a jak by tomu mohlo být, když mají pouze jednu matku, stále unavenou z přišívání knoflíků a plnění lahví a pečování, která pláče každý den pro muže, který odešel aniž by jí nechal dollar na masné odřezky, nebo zmínku, kam šel.
Děti ohýbají stromky a skákají mezi auty, věší se za nohy, skoro se polámou, jako nádherné staré vázy, které se nesmí přemisťovat. Myslí si, že je to zábava. Nemají ústu k ničemu živému, ani k sobě samým.
Alena Bornová
Můj dům
OdpovědětVymazatNe podnájem. Ne byt. Ne něčí dům. Ne dům mého otce. Můj vlastní dům. S mojí vlasní verandou, s mým vlasním polštářem. S mými vlastními, krásnými, fialovými, petúniemi. Mé knihy, mé příběhy. Boty, které na mě čekají u postele. Nikdo komu hrozit. Po nikom neuklízet odpadky.
Jen dům klidný jako sníh, místo kam jít, čisté jako list papíru před básní.
Byla jedna stará žena, měla tolik dětí, že si už nevěděla rady
OdpovědětVymazatDětí Rosy Vargasové je mnoho, někdy až příliš. Není to její chyba, ale ona je jejich matka a je sama proti přesile. Jsou hrozní tihle Vargasovi, ale jak si mají pomoci, když mají jen jednu matku a ta je už unavená z toho neustálého přišívání knoflíků, připravování dětských lahviček a dohlížení na děti. Každý den pláče pro muže, který odešel a nenechal ani korunu na kus salámu nebo aspoň vzkaz, proč se takhle rozhodl. Děti se věší na stromy, poskakují mezi auty, neustále padají, mají odřená kolena, jsou zranitelné a křehké jako zdobené muzejní vázy, které už ničím nedokážeme nahradit. Ony si myslí, že je to děsná legrace. Všechno živé je jim ukradené a necítí žádný respekt, ani samy k sobě.
Vladimír Puršl
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatAni byt. Ani pokoj vzadu.Ani dům pro muže.Ani tatínkův dům. Můj vlastní dům.
S mojí verandou a polštářem,mými krásnými fialovými petúniemi. Mé knížky a mé příběhy.Mé dvě boty,které čekají u postele. Nikdo o koho by muselo starat. Ničí nepořádek, který bych musela sbírat. Jen dům tichý jak sníh, prostor jen pro mě,čistý jako nepopsaný list.
Byla jednou jedna stará žena, která měla tolik dětí,že nevěděla, co si s nimi počít.
Dětí Rosy Vargasové je příliš mnoho až přespříliš.Víte, není to její chyba, kromě toho je jejich matka a je sama proti přesile. Jsou zlí tihle Vargasovi, ale jak by se mohli napravit pouze s matkou, která je stále unavená z přišívání knoflíků, krmení a pečování o děti, a která pláče každý den kvůli muži, který odešel bez toho aby jim nechal alespoň pár korun na salám a bez vzkazu, kdy se vrátí.
Děti ohýbají stromy, poskakují mezi auty, věší se za kolena hlavou dolů a málem rozbijí jako ozdobné muzejní vázy, které se nedají nahradit. Myslí si, že je to legrace. Nerespektují žádné živé bytosti ani sami sebe.
Veronika Starečková
Byla jedna stará žena,
OdpovědětVymazatMěla mraky dětí, nevěděla co si s nimi má počít.
Rozy Vargasových dětí bylo strašně moc. Víte, není to její chyba, krom toho, že je jejich matkou a samotnou na ty všechny děti.
Jsou to zlobidla tyhle Vargasovi děti, a jak si mohou pomoct, když mají pouze jednu matku, která je už unavená z přišívání knoflíčků, z plnění lahviček a hlídání a taky ,která si zouvá po svém manželovi, který ji opustil a nenechal ji ani dollar ani vysvětlení proč odešel.
Tyhle děti ohýbají stromy a lítají mezi auty, visí vzhůru nohama jen za kolena , že můžou spadnout a rozbít se stejně tak jako váza v muzeu, která se nedá nahradit. Považují to za zábavné. Nepociťují žádný respekt k živým věcem, sebe nevyjímaje.
Peter moc
Můj vlastní dům
OdpovědětVymazatNe byt. Ne podnájem v zadní části činžáku. Ne něčí dům.
Ne taťkův. Jen můj vlastní dům. S mojí verandou a mým polštářem,
s mými krásně fialovými petůniemi. Mé knihy a mé příběhy. Moje
dvě boty vedle postele. Nemuset se s nikým dělit. Nemuset po nikom
sbírat odpadky.
Jen dům tichý jako sníh, místo kam můžu jít, čistý jako
papír před napsáním básně.
Michal Janíček
Můj dům
OdpovědětVymazatNení to byt. Ani pronajatý byt. Není ledajyký dům. Není tátovo. Je to jenom můj dům. S mojí verandou, s mým polštářem a krásnými fialovými petuniemi. Moje knihy a příběhy. Moje boty, které na mě čekají vedle postele. Nikdo, kdo by se nad tím pozastavil. Žádné smetí, které bych musela po někom uklízet. Pouze můj dům tichý jako sníh, místo, kam mohu jít, čisté jako papír předtím, než byl popsaný touto básní.
Byla jednou jedna stará žena, která měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat dřív
Dětí Růženy Vargasové je příliš mnoho. To víš, že to nebyla jenom její chyba, až na to, že je jejich jediná matka a je to právě ona, která je proti všem těm dětem. Tihle Vargasové jsou zlobiví a jak mohou pomáhat téhle samostatné matce, která je celou věčnost unavená tím, jak obléká a krmí děti, které každý den brečí pro tatínka, který je opustil, aniž by jim nechal jedinou korunu na jídlo nebo způsob, jak ho najít.
Děti, které lezou na stromy, skotačí na střechách aut, visí hlavou dolů zavěšená za kolena a s radostí ničí ozdobné vázy, které už nikdo nikdy nenahradí.
Myslely si, že je to legrace. Nemají žádný respekt pro cokoliv žijícího, natož pro sebe.
Pavla Nováková
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatAni byt, ani garsonka za domem. Ani dům muže. A ani tatínkův. Můj vlastní dům. S mou verandou a polštářem, s krásnými fialovými petůniemi. Mé knihy i povídky. Mé dvě boty čekající u postele. Nikdo kdo by mě ohrožoval. Žadný odpad, který bych musela po někom sbírat. Jenom dům tichý jak sníh, místo kam můžu jít, čisté jako papír před básní.
Barák
Byla jedna stará žena, měla spousty dětí a nevěděla co dělat.
OdpovědětVymazatDětí rosy Vargasové je mnoho a je jich dost. Není to jejich chyba, víte, kromě toho, že je to jejich matka, je sama proti přesile. Vargasové jsou špatní a jak si mohou pomoci, když mají jen matku, která je celou dobu unavená ze zašívání knoflíků, plnění láhví a starání se o děti a která pláče každý den pro muže, který je nechal bez jediného dolaru a dopisu na rozloučenou.
Děti ohýbaly stromky a poskakovaly mezi auty a téměř rozbily muzejní vázu, kterou nemužete vyměnit. Myslí si, že je to sranda. Nemají však respekt k ničemu živému, natož sami k sobě.
Žila byla jedna stará žena, která měla spoustu dětí a nevěděla co dělat.
OdpovědětVymazatDětí Rosy Vergasové je víc než dost. Víte, není to její chyba jenže je jejich matka a je sama na všechny.
Nejsou to svatoušci, tihle Vargasové, a jak také jinak, když je jejich jediná
matka neustále unavená z toho věčného zapínání knoflíků, plnění lahviček a zhlídání svých potomků, a která pláče každý den pro muže, který ji opustil aniž by jí nechal pár dolarů na salám, i beze slůvka vysvětlení.
Děti ohýbají stromy a poskakují mezi auty a věší se za kolena vzhůru nohama jako fantastické vázy v muzeu, které nelze nahradit. Myslí si, jaká je to legrace. Nemají respekt k ničemu živému, natož sami k sobě.
můj vlastní dům
OdpovědětVymazatNe byteček. Ne byt. Ne manželův dům. Ne tatínkův. Dům jenom můj. Mé přístřeší s polštářem a s mými pěkně pestrými petuniemi. Moje knihy a příběhy. Mé dvě botky čekají vedle postele. Nikdo nic nedělí. Ničí odpadky k vynesení později. Jen dům tichý jako myš, místo, kam mohu jít, čistý jako nepopsaný papír.
Byla jedna stará paní, která měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat
Rosa Vargová má dětí hodně a moc. Není to její chyba, víte, je pouze jejich matka a sama proti tolika. Jsou zlobivá, tahle Vargasčata, která, jak mohou, pomohou své jediné matce,
- Nejsi má dcera, nejsi má dcera. A potom se zhroutil
Byla jednou jedna stará dáma, která měla tak moc dětí, že nevěděla, co dělat
OdpovědětVymazatDětí Rosy Vargasové je příliš hodně a příliš moc. Není to její chyba, víte, kromě toho, že je jejich matkou a je na všechny sama.
Tihle Vargasové jsou zkažení, nemůžou si pomoct jen s jednou matkou, která je stále unavená z věčného přišívání knoflíků, plnění lahví a starání se o děti, a která pláče každý den kvůli muži, který jí opustil aniž by zanechal
aspoň dolar na salám nebo vzkaz vysvětlující kam šel.
Děti ohýbají stromy a skákají mezi auta a vysejí hlavou dolu pověšení za kolena a málem se rozbijí jako nenahraditelné muzejní vázy.
Myslí si, že je to sranda. Nemají respekt k ničemu živému včetně jich samotných.
Michal Janíček
Dům jen pro mě
OdpovědětVymazatNe byt. Ani zapadlá garsonka někde vzadu. Ne dům muže (kde vládne mužská ruka). Ani tatínkův. Dům celý jen pro mě. S mojí verandou (pavlačí) a polštářem, mými půvabně purpurovými petúniemi. Mé knihy a mé příběhy. Mé dvě boty, co čekají u postele. Nikdo, o koho by se muselo starat. Ničí smetí, které by se muselo posbírat. Pouze dům tichý jako padlý sníh, prostor pro mě samotnou, kam se mohu uchýlit, čistý jako papír před napsáním básně.
Byla tam stará žena. Měla tolik dětí, že nevěděla, co si počít
Dětí Rózy Vargasové je tolik až je to přespříliš. Není to ale její chyba, kromě toho, že ona je jejich matka. Jediná proti tolika. Jsou to darebáci, ti Vargasové.
A jak by také mohli být lepší! S jedinou matkou, která je neustále zmožená z toho věčného přišívání knoflíků, plnění prázdných lahví a pečování o děti, které prokřičí celý den a ptají se jen po tom muži co odešel, aniž by jim nechal jediný dolar na něco málo k jídlu. Nebo alespoň vzkaz, kdy se vrátí.
Děti ohýbají stromy, poskakují mezi auty a houpají se hlavou dolů, zavěšeni za kolena. Skoro přitom rozbili ozdobnou výstavní vázu, kterou již není možno nahradit. A oni si myslí, že je to vtipné. Nemají respekt k ničemu živoucímu, a to včetně nich samotných.
Michaela Polónyová, AJ SV VZ
Můj vlastní dům.(Sama doma)
OdpovědětVymazatAni byt. Ani apartmán vzadu. Ani manželův dům. Ani otcův.Celý dům pouze můj. S mojí předsíní a s mým polštářem, s mými fialovými petuniem. Mé knihy a mé příběhy. Mé boty vedle mé postele. Nikdo koho bych podvedla. Nikdo po kom bych musela uklízet.
Pouze dům tichý jako sníh, prostoru akorát a čistý jako papír ještě nepopsaný poezií. Peter MOc
Můj dům
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádný pokojík tam vzadu. Žádný dům pro chlapy. Žádný tatínkův dům. Dům celý jen pro mne.Dům s mojí verandou, s mým polštářem a mými hezkými, fialovými závěsy. Mé knihy a mé příběhy. Můj pár bot u postele. Nikdo, kdo by se nad tím pozastavil. Žádné odpadky k sesbírání.
Jenom dům, tichý jako sněžení, jen pro mne, čistý jako nepopsaný list papíru.
Žila stará žena, měla tak moc dětí, že nevěděla co dělat
Dětí Rosy Vargové je moc a je toho na ní až až. Není to její chyba, víte. Prostě akceptujte, že je jejich matka, jen ona jedna proti nim všem.Ti Vargové jsou neposlušní. Jak by se však mohli změnit, když mají jen matku a ta je navíc pořád unavená z neustálého přišívání, krmení a starání se o mimino, a ještě k tomu každý den smutní pro jednoho muže. Ten ji opustil, aniž by jí nechal dolar na odřezky hovězího masa nebo alespoň vzkaz vysvětlující proč. Děti ohýbají stromy, skáčí mezi auty a visí volně za kolen hlavou dolů jen se roztříštit jako přepychové muzejní vázy, které nejdou nahradit.
Myslí si, že je to zábavné. Nerespektují žádné žijící věci, ani sebe.
Zuzana Hofová
Můj vlastní dům.
OdpovědětVymazatNe byt. Ne nějaká garsonka vzadu. Žádný chlapský dům. Ne taťkův dům. Celý dům jen můj. S mou verandou, mým polštářem, mými purpurovými petuniemi. Mými knihami a mými příběhy. Mé dvě boty čekající vedle postele. Nikdo na hádání nebo strkání. Ničí nevynešené odpadky.
Jen dům tichý jako pěna, místo jen pro mě a čisté jako nepopsaný list.
Byla jedna stará paní. Měla tolik dětí, že nevěděla, co si počít.
Dětí Rosy Vargasové je hodně a je jich dost. Není to její chyba, že? Až na to, že je jejich matka a sama proti tolika.
Jsou zlobiví, tihle malí Vargasové ale jak by mohli nebýt, když mají jen jednu matku, která je pořád utahaná z přišívání knoflíků, plnění lahví, péče o děti, a která pláče každý den pro muže, který ji opustil aniž by jí nechal jediný dolaral na salám nebo vzkaz, proč vlastně odešel.
Děti ohýbají stromy, poskakují mezi auty, visí za kolena hlavou dolů a téměř se rozbíjí jako starožitné muzeální vázy, které také není možné nahradit. A ještě si myslí, že je to legrace. Nemají respekt pro žádné živé bytosti, ani sami pro sebe.
Pavel Chabr, AJ SV VZ
Můj vlastní dům
OdpovědětVymazatNení to byt. Ani to není obytný dům. Není to mužský dům. Ani tátův. Můj vlastní dům. S mojí verandu a mým polštářem, mými krásnými nachovými petůniemi. Mými knihami a příběhy. Mým párem bačkor čekajících u postele. Žádný další do počtu. Žádný bordel, co po někom uklízet.
Pouze dům tichý jako sníh, prostor jen pro mě, čistý jako papír před básní.
Byla jedna stařenka, co měla kupu dětí a nevěděla, co dělat
Dětí Rosy Vargasové bylo příliš mnoho a bylo jich dost. Víte, to nebyla její chyba, krom toho je jejich matkou a sama proti tolika.
Jsou zlí, ti Vargasové, ale nemohou si pomoci, když mají jen jednu mámu, která je pořád unavená ze zapínání knoflíků, plnění lahví a péče o mimina, a která každodenně pláče pro chlápka, co jí nechal bez jediné koruny na boloňský salám, a ani neřekl proč.
Děti ohýbají stromy, poskakují mezi auty a zavěšené za kolena se houpají hlavou dolů, tak, že kdyby spadly, rozbily by se jako přepychové muzejní vázy, které by nikdo nikdy nenahradil. Připadá jim to legrační. Nemají respekt k ničemu živému, včetně sebe samých.
Co Sally řekla
Nikdy mě neudeří tvrdě. Řekla, že její máma potírá sádlem všechna místa, kde to bolí. Pak ve škole říká, že upadla. Odtud že jsou všechny ty modřiny. To proto je její pokožka pořád zjizvená.
Ale kdo jí to věří. Holka tak velká, holka, co vejde se svou krásnou tváří - celou zbitou a černou - nemůže padat ze schodů. Nikdy mě neuhodí tvrdě.
Ale Sally nevypráví o době, kdy jí udeřil rukama jako psa, jakoby byla ona to zvíře, řekla. Myslí si, že uteču jako jeho sestry, které rodinu zahanbily. Prostě jsem dcera, a ta to neříká.
Sally měla dovoleno, že u nás na chvíli může zůstat, a jednou ve čtvrtek konečně přišla s pytlem plným oblečení a brzlíkem v papírové tašce, co po ní poslala máma. A byla by zůstala, jen kdyby po setmění její otec, jehož oči byly trochu uplakané, nezaklepal na dveře a prosebně neřekl, aby se vrátila, že to bylo naposledy. Jen řekla „tatínku“ a šla domů.
Pak už nebylo třeba se obávat. Do dne, kdy Sallyin otec ji nenachytal, jak mluví s klukem a další den nepřišla do školy. I ten další. Dokud to Sally neřekne, prostě zešílí a zapomene, že je její otec někde mezi přezkou a páskem.
Nejsi moje dcera, nejsi moje dcera. A pak se vtělil do svých rukou.
Můj vlastní dům
OdpovědětVymazatAni byt. Ani zastrčené podkroví. Není to mužský dům. Ani tatův. Můj vlastní dům. S mojí verandou a polštářem, mými krásnými fialovými petuniemi. Mé knihy a příběhy. Moje dvě boty, které čekají vedle postele. Nikoho se nemusí hlídat. Po nikom se nemusí uklízet.
Jenom klidný dům jako sníh, místo,kam sám můžu jít, čisté jako papír před napsáním básně.
Jedna stará žena měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat
Dětí Rosy Vergasové je příliš mnoho a jsou všude. Není to její vina,kromě toho, že je to jejich matka a je proti nim všem sama.
Tihle Vargasové jsou zlobiví a jak by tomu mohlo být jinak, když je jejich matka stále unavená z přišívání knoflíků a plnění lahví a peče o děti, která pláče každý den kvůli muži, který ji opustil aniž by jí zanechal alespoň dolar na salám, nebo vzkaz, kam šel.
Děti ohýbají stromky a poskakují mezi auty, visí dolů pověšeni za kolena, a málem se rozbijí, jako nádherné staré vázy, které se jen tak nenahradí. Myslí si, že je to sranda. Nemají úctu k ničemu živému,včetně jich samotných.
Petra Bártová
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům
OdpovědětVymazatAni byt. Ani zastrčená garsonka. Ani dům muže. A ani tatínka. Jen můj vlastní dům. S mojí pavlačí a mojí pěřinou, s mými překrásnými purpurovými petuniemi. S mými knížkami a povídkami. S botami, které na mě čekají u postele. S nikým, koho bych musela přepočítávat a s žádným cizím nepořádkem.
Pouze dům tichý jako sníh, prostor, kde by mi plynul čas, čistý jako papír, než se zaplní verši.
__________________________________________
Byla jedna stará žena
Měla spoustu dětí
Nevěděla co dělat
Rosa Vargas má kupu a mračno dětí. Víte, není to její chyba, kromě toho, že je sama jediná proti nim všem.
Jsou to zlobidla, tihle malí Vargasové, ale jak si mohou pomoci, když mají jenom matku, která je navíc pořád unavená z toho věčného přišívání knoflíků, plnění lahviček a z péče o děti, a která pláče každý den kvůli muži, který ji opustil a nenechal jí ani dolar na salám, ani vzkaz s vysvětlením, kam šel.
Ty děti ohýbají stromky a poskakují mezi auty a visí hlavou dolů a lámou se skoro jako nenahraditelné přepychové vázy v muzeu. Myslí si, že je to sranda. Nemají respekt k žádné žijící věci, včetně jich samotných.
Můj dům
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádná zastrčená garsonka. Žádný chlapský dům. Žádný tatínkův dům. Celý dům jen pro mě. S verandou, polštáři a mými krásnými petúniemi. Moje knihy, moje příběhy. Jenom moje boty, co čekájí u postele. Nikdo, o koho bych se musela starat. Žádné cizí odpadky, které bych musela uklízet. Dům tichý jako pěna. Místo, kam jít.Jenom pro mě. Čisté jako nepopsaný papír.
Byla jedna stará žena a ta měla tolik dětí, že už si nevěděla rady
Dětí Rosy Vargasové je hodně, strašně moc. Víte, není to její chyba, až na to, že je jejich matka a je jen jedna jediná proti té přesile. Ty Vargasovy děti jsou hrozné a jak si pomůžou s jednou jedinou matkou, která je neustále unavená z toho přebalování, krmení a chování miminek a která brečí každý den kvůli muži, který jí opustil, aniž by jí zanechal nějaké peníze na jídlo nebo vysvětlení, kam odešel. Ty děti lezou po stromech, poskakují mezi auty a houpou se hlavou dolů jako netopýři a rádi rozbíjejí starožitné vázy, ty nenahraditelné muzeální kousky. Myslí si, že je to zábava. Nemají žádný respekt pro všechny živé věci, včetně jich samotných.
šírová, aj solo
Můj dům
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádný pronajatý pokoj někde vzadu. Dům bez mužů. Bez tatínka. Můj vlastní dům. S mou verandou a mým polštářem, s mými nádhernými fialovými petuniemi. Moje knihy a moje příběhy. Moje dvě boty, které na mě čekají u postele. Nikdo koho by bylo třeba hlídat. Nikdo po kom by bylo potřeba vynášet odpadky.
Jenom dům tichý jako zasněžená krajina, místo, kam mohu vstoupit jen já, čistý jako papír, než se na něj napíše báseň.
O jedné staré ženě
která měla tolik dětí
že nevěděla co si počít
Dětí Rosy Vargasové je příliš mnoho a je jich všude plno. Víte, není to její chyba, mimo toho, že je jejich matka a že je sama proti přesile.
Nejsou to zkrátka žádní andílkové, tihle Vargasovi, a jak by také mohli být, když mají jen jednu matku, která je věčně unavená ze zašívání knoflíků, plnění lahviček a toho neustálého kolotoče kolem dětí, a která smutní každý den pro muže, který ji opustil a nenechal jí ani pěťák na jídlo, ani vzkaz na vysvětlenou.
Tyhle děti lezou po stromech, skáčou mezi auty a zavěšeni za kolena hlavou dolů se houpají, až se téměř roztříští na kousky jako vázy v muzeu, které se nedají ničím nahradit. Považují to za ohromnou legraci. Nemají respekt k ničemu živému, ani sami k sobě.
Můj vlastní dům
OdpovědětVymazatNe byt. Ne podnájem někde vzadu. Ne manželův dům. Ne tatínkův. Můj vlastní dům. S mou verandou a mým polštářem, mými krásnými fialovými petúniemi.
Mé knihy a mé příběhy. Můj pár bot, které čekají u postele. Nikdo ke kibicování. Ničí odpadky k uklízení. Jen dům tichý jako sníh, prostor, kam můžu jít, čistý jako papír před básní.
žila stará žena, měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat.
Dětí Rosy Vargasové je moc, až přespříliš. Není to její vina, až na to, že je jejich matka a jediná na všechny.
Tihle děti Vargasovy jsou zlí. Jak by ne, když mají jen matku, která je neustále unavená ze zapínání knoflíků, chystání láhví a starání se o děti. Která každý den oplakává muže, který odešel, aniž by nechal korunu na salám nebo dopis, který by vysvětlil proč se to stalo.
Tyhle děti ohýbají stromy a poskakují mezi auty a věší se hlavou dolů za kolena a málem se rozbijí jako nenahraditelná ozdobná muzejní váza. Myslí si, že je to legrace. Nemají žádný respekt pro živé tvory, včetně jich samých.
Co říkala Sally
Nikdy mě neuhodil tvrdě. Říkala, že matka jí masíruje sádlem, všude kde to bolí. Pak ale ve škole řekne, že upadla. Z toho má všechny ty modřiny. To je důvod, proč je její kůže stále zjizvená.
Ale kdo by jí věřil. Dívka tak veliká, dívka, která přijde s jejím krásným obličejem celým rozbitým a černým nemohla spadnout ze schodů. Nikdy mě neuhodil tvrdě.
Sally ale nikdy nemluvila o tom, když ji bije jako by byla pes, jak říkala, jako by byla zvíře. On si myslí, že uteču jako jeho sestry, které zostudily rodinu. Jen proto, že jsem dcera a pak už nic neřekne.
Kočka D.
Můj vlastní dům.
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádná zastrčená garsonka. Žádný dům pro muže. Ani otcův. Prostě dům celý jen pro mě. S mou verandou, mým vlastním polštářem a mými rozkošnými fialovými petúniemi. S knížkami a příběhy. S papučemi, které na mě čekají u postele. Žádné strkání a dohadování. Žádné odpadky k uklizení. Jenom tichý dům klidný jako sníh, místo, kam mohu jít, čisté jako neposkvrněný papír, který čeká na básníka.
Žila byla, jedna stará žena a ta měla tolik dětí, že nevěděla co dělat
Rosa Vargas měla spoustu dětí, které byly neposlušné až běda. Není to její chyba, až na to, že je prostě jejich mámou a je na ně všechny sama. Tyhle Vargasovi jsou příšerní, ale jak by ne, když mají matku, která je pořád utahaná z toho neustálého zašívání knoflíků, krmení a starání se o děcka, matkou, která věčně věků brečí pro chlapa, který ji opustil aniž by ji nechal jedinou penny na jídlo, nebo vzkaz, proč odešel.
Děcka šplhají po stromech, skákají mezi auty a houpají se hlavou dolů, zavěšena za kolena a málem se rozbijí jako drahocenné nenahraditelné vázy z muzea. Myslí si, že je to hrozná legrace. Nemají respekt vůbec k ničemu, ani sami k sobě.
...
OdpovědětVymazatMůj vlastní dům.
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádná garsonka. Žádný barák pro muže. Ani otcův dům. Celý dům jen pro mě. S verandou a mým polštářem, a mými krásnými petuniemi. S mými knížkami a příběhy. S párem mých bot, které na mě čekají vedle postele. Žádné dohadování s nikým. Žádné odpadky ke sesbírání po někom.
Je to jen tichý dům, tichý jako sníh. Místo kam můžu jít. Čistý jako neposkvrněný papír, předtím, než ho popíše básník.
Byla jedna stará žená , která měla tolik dětí, že nevědela co s nimi.
OdpovědětVymazatDětí Rosy Vargas je příliš mnoho, až moc. Víte, není to její chyba, je to jejich matka sama proti jim všem. Byli špatní tyhle Vargasové, žijí pouze s matkou, která je stále unavená ze zašívání, plnění dětských lahviček a všech těch starostí okolo a která dennodenně pláče kvůli muži, který je bez vysvětlení opustil a nezanechal ani dolar. Děti ohýbají stromy, skáčou mezi auty, věší se za kolena hlavou dolů a jsou zranitelné jako vázy v muzeu, které po rozbití nelze nahradit.
Myslí si, že je to legrace. Nemají úctu k ničemu živému, ani k sobě samým.
V. Fridrich
Byla jednou jedna stará žena, měla tolik dětí, že nevěděla, co dělat.
OdpovědětVymazatDětí Rosy Vargasové je hodně, až je to příliš. Víte, není to její chyba, až na to, že je jejich matka a je jediná proti všem. Jsou darební, tihle Vargáskové, ale jak si mohou pomoci, když mají jen jednu matku, která je stále unavená ze zapínání knoflíků, plnění lahví a péče o ně, a která pláče každou noc pro muže, co je opustil, aniž by jim nechal jediný dolar nebo lístek, vysvětlující proč.
Tyhle děti ohýbají stromy a poskakují mezi auty, věší se koleny hlavou dolů a téměř by se polámaly, jako přepychové muzejní vázy, které nemůžeš nahradit. Myslí si, že je to zábava. Nemají respekt k žádným živým věcem, včetně sebe.
Lea T.
Byla jednou jedna stará paní, která měla tolik dětí, že nevěděla, co si s nimi počít
OdpovědětVymazatDětí Rosy Vargasové je příliš a je jich všude plno. Víte, není to její chyba, s tou výjimkou, že je jejich matkou a že je sama proti přesile.
Tyhle Vargasovic děti jsou zlobivé a jak by se také mohly napravit, když žijí pouze s matkou, která je v jednom kuse unavená ze zašívání knoflíků, plnění dětských lahviček a všech těch starostí okolo dětí, a která dennodenně pláče kvůli muži, který je bez vysvětlení opustil a nezanechal jim ani halíř.
Tyto děti lezou po stromech, skáčou mezi auty a věší se hlavou dolů za kolena a s radostí se houpají, až se málem rozbijí jako křehké vázy v muzeu, které již nelze nahradit. Myslí si, že je to ohromná zábava. Nerespektují žádné živé věci, natož sami sebe.
Jana Šourková
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatByla jedna stará žena. Měla tolik dětí, že nevěděla co dělat.
OdpovědětVymazatDětí Rózy Vargasové je příliš mnoho a všude je jich plno. Není to její chyba víte? Kromě toho, že to je jejich matka a že je jediná proti takové přesile.
Oni jsou špatní, ti Vargasové. Ale jak si můžou pomoct, když mají jen jednu matku, která je neustále unavená z knoflíčkování, lahvičkování a dětičkování a která každý den pláče pro muže, který odešel a nenechal jim ani dolar na hovězí maso, nebo papírek s vysvětlením, jak k tomu přijdou.
Ty děti ohýbají stromy a poskakují mezi auty a kývají se za kolena vzhůru nohama a div že se nerozbijí jako vzácné vázy z muzea, které nemůžete nahradit. Myslí si, že to je sranda. Nerespektují nic živého. Ani sami sebe.
Aneta Mikušová
Můj vlastní dům.
OdpovědětVymazatŽádný byt. Žádná zastrčená garsonka. Žádný dům muže. Ani otcův. Můj vlastní dům. S mou verandou a s mým polštářem, s mými krásnými fialovými petuniemi. S mými knihami a mými příběhy. S mými dvěma botami, které čekají vedle postele. Nikdo, okolo koho by se muselo poskakovat. Nikdo, po kom by se muselo uklízet.
Jen dům, čistý jak sníh, místo, kde se mohu skrýt, čistý jak papír čekající na báseň.
Aneta Mikušová