14. listopadu 2011

To by se veterináři stát nemělo


Příběhy Jamese Herriota jsou proslavené a kouzelné svou bezprostředností.
Pokusme se tedy projednou přeložit text bez dalších analýz a uvažování, jen na základě porozumění, představy (vizualizace)a požitku z četby originálu!


P.S.
Věnujte větší pozornost interpunkci a eliminujte překlepy a přehlédnutí, která degradují vaši práci!


Chapter Fifteen.

The longer I worked in Darrowby the more the charms of the Dales
beguiled me. And there was one solid advantage of which I became more
aware every day - the Dales farmers were all stocksmen. They really knew
how to handle animals, and to a vet whose patients are constantly trying
to thwart him or injure him it was a particular blessing.

So this morning I looked with satisfaction at the two men holding the
cow. It wasn't a difficult job - just an intravenous injection of
magnesium lactate but still it was reassuring to have two such sturdy
fellows to help me. Maurice Bennison, medium sized but as tough as one
of his own hill beasts, had a horn in his right hand while the fingers
of his left gripped the nose; I had the comfortable impression that the
cow wouldn't jump very far when I pushed the needle in. His brother
George whose job it was to raise the vein, held the choke rope limply in
his enormous hands like bunches of carrots. He grinned down at me
amiably from his six feet four inches.

"Right, George," I said. "Tighten up that rope and lean against the cow
to stop her coming round on me." I pushed my way between the cow and her
neighbour, past George's unyielding bulk and bent over the jugular vein.
It was standing out very nicely. I poised the needle, feeling the big
man's elbow on me as he peered over my shoulder, and thrust quickly into
the vein.

"Lovely!" I cried as the dark blood fountained out and spattered thickly
on the straw bedding beneath. "Slacken your rope, George." I fumbled in
my pocket for the flutter valve. "And for God's sake, get your weight
off me."

Because George had apparently decided to rest his full fourteen stones
on me instead of the cow, and as I tried desperately to connect the tube
to the needle I felt my knees giving way. I shouted again, despairingly,
but he was inert, his chin resting on my shoulder, his breathing
stertorous in my ear.

There could only be one end to it. I fell flat on my face and lay there
writhing under the motionless body. My cries went unheeded; George was
unconscious.

The incident started me thinking about this question of people's
reactions to the sight of blood and other disturbing realities. Even
though it was only my second year of practice I had already formulated
certain rules about this and one was that it was always the biggest men
who went down. (I had, by this time, worked out a few other, perhaps
unscientific theories, e.g. big dogs were kept by people who lived in
little houses and vice versa. Clients who said 'spare no expense' never
paid their bills, ever. When I asked my way in the Dales and was told
'you can't miss it', I knew I'd soon be hopelessly lost.)

17 komentářů:

  1. Kapitola Patnáct

    Čím déle jsem v Darrowby pracoval, tím více jsem byl Dalesem okouzlen. Byla tu i určitá výhoda, kterou jsem si uvědomoval každým dnem víc a víc- daleští farmáři byli totiž všichni chovatelé dobytka. Dobře věděli jak se zvířaty správně zacházet a to bylo pro veterináře, kterého se jeho pacienti neustále snažili zmrzačit, opravdovým požehnáním.
    Dnes ráno jsem se s pocitem uspokojení díval na dva muže, kteří drželi krávu. Nebyla to těžká práce - jen nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého, přesto bylo uklidňující mít po boku dva silné chlapíky, aby mi pomohli. Maurice Benninson, chlapík který byl střední postavy sílu měl jako jeden z jeho vlastních býků, pravačkou držel krávu za rohy zatímco prsty jeho levé ruky svíraly krávě nozdry, ve mně vyvolal uklidňující pocit, že kráva nebude moci rychle uskočit, až jí píchnu injekci. Jeho
    bratr George, který měl za úkol stáhnout žílu, držel lano silnými prsty připomínajícími svazky mrkve. Přívětivě se na mě usmál z výše svého metru stodevadesátpět.
    "Dobře Georgi", řekl jsem. "Napni provaz a opři se o krávu tak, aby ke mně nemohla." Prorazil jsem si cestu mezi krávou a její sousedkou, protáhl jsem se kolem Georgovy statné postavy a sklonil se nad její krční žílu, která byla krásně vidět. Když jsem s jehlou balancoval nad jejím krkem, ucítil jsem loket toho velikána, který mi zíral přes rameno a prudce jsem vrazil jehlu do žíly.
    "Báječně!" zařval jsem, když vytryskla krev a hustě postříkala slaměnou podestýlku. "Povol lano, Georgi." Hmatal jsem v kapse po hadičce. "A pro Kristovy rány slez ze mě."
    Zoufale jsem se snažil připojit hadičku k jehle, ale jelikož se George očividně rozhodl opřít celou svoji váhu o mě namísto o krávu podlomila se mi kolena. Zoufale jsem zakřičel, ale on zůstal naprosto nehybný, s bradou opřenou o mé rameno hezky odpočíval a chrápal mi do ucha.
    Nemohlo to ani jinak dopadnout. Padl jsem rovnou na obličej a zmítal se pod Georgovým nehybným tělem. Můj křik však zůstal nepovšimnutý, George omdlel. Celá událost mě přiměla zamyslet se nad lidskými reakcemi při pohledu na krev a dalšími znepokojujícími událostmi. Přestože jsem měl pouhé dva roky praxe, stihl jsem si už zformulovat určitá pravidla a jedním z nich bylo právě to, že jsou to vždy tvrdí chlapi, kdo se zkácí při pohledu na krev. (Doposud jsem přišel i s dalšími poněkud nevědeckými teoriemi, například že lidé žijící v maličkých domcích chovají zásadně velké psy a naopak. Klienti, kteří prohlašují "ať to stojí, co to stojí" zásadně neplatí účty. Kdykoliv jsem se v Dalesu zeptal na cestu a bylo mi řečeno "nemůžete to minout", věděl jsem s naprostou
    jistotou že se ztratím.)

    Klára Černá

    OdpovědětVymazat
  2. Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více jsem byl okouzlen krásami krajiny Dales. To, že jsem zde žil, mělo jednu velkou výhodu, které jsem si byl vědom více a více každým dnem - dalešští farmáři byli všichni chovatelé dobytka. Tím pádem všichni věděli, jak zacházet se zvířaty, a to bylo pro veterináře, kterému se jeho pacienti neustále snažili zkřížit plány nebo ho zranit, požehnáním.
    Takže jsem dnes ráno koukal s vděčností na dva muže, kteří drželi krávu. Nebyla to těžká práce - pouze intravenózní injekce mléčnanu hořečnatého, ale bylo uklidňující mít na pomoc takové dva zdatné pomocníky. Maurice Bennison, muž střední postavy, ale stejně tak silný jako jeho zvířata z kopců, svíral ve své pravé ruce kraví roh a zároveň prsty své levé ruky držel zvíře za tlamu. Měl jsem dobrý pocit, že až injekci zavedu, kráva nebude moci uskočit daleko. Jeho bratr George, jehož úkolem bylo nechat naběhnout žílu, držel pásku škrtidla volně ve svých obrovských prstech, které připomínaly svazek mrkve. Přívětivě se na mne zazubil ze své výšky necelých dvou metrů.
    „Takže, Georgi,“ řekl jsem, „utáhni tu pásku a opři se o tu krávu, aby se mi nevysmekla.“ Vecpal jsem se mezi krávu a její sousedku, za Georgovu neforemnou postavu, a sehnul jsem se k její krční žíle. Byla pěkně naběhlá. Držel jsem jehlu rovně, cítil jsem loket toho velkého muže, který se mi koukal přes rameno, a vrazil ji rychle do žíly.
    „Skvělé!“ Zvolal jsem, jakmile tmavě rudá krev vytryskla a hustě se rozstříkla po zkumavce nasazené vespod. „Uvolni to škrtidlo, Georgi.“ Šmátral jsem ve své kapse po uzávěru. „A proboha, nelež na mě.“
    George se zřejmě rozhodl opřít celou svou vahou o mně místo o tu krávu a jak jsem se zoufale snažil nasadit hadičku na jehlu, cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Znovu jsem zakřičel, bezvýsledně, on byl nehybný. Jeho brada spočívala na mém rameni a chroptil mi do ucha.
    To mohlo skončit jenom jedním způsobem. Spadnul jsem obličejem na zem, ležel jsem tam a svíjel se pod jeho nehybným tělem. Mé volání zůstalo bez povšimnutí, George ztratil vědomí.
    Po této nehodě jsem začal přemýšlet o reakcích lidí při pohledu na krev a na jiné znepokojující skutečnosti. I přestože toto byl teprve druhý rok mé praxe, už jsem si na to stačil vytvořit určitá pravidla a jedno z nich bylo, že jsou to vždy ti největší muži, kteří omdlévají. (Už jsem si do té doby vypracoval několik dalších, pravděpodobně nevědeckých teorií, např. že velké psy mají lidé, kteří bydlí v malých domech a obráceně. Klienti, kteří tvrdí 'peníze nehrají žádnou roli', vůbec nikdy neplatí své účty. Když jsem se ptal v Dales na cestu a bylo mi řečeno 'to nemůžete minout', věděl jsem, že budu za chvíli beznadějně ztracen.)

    M.Rajtmajerová

    OdpovědětVymazat
  3. Kapitola 15

    Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více jsem byl okouzlen krásami Dalesské krajiny. A mělo to jednu nespornou výhodu, které jsem si byl každý den více vědom - dalešstí sedláci byli všichni skotáci. Věděli přesně, jak zacházet se zvířaty a to bylo pro veterináře, kterému se pacienti neustále pokoušeli překazit snahu nebo ho zranit, hotové požehnání.

    A tak jsem se dnes ráno s uspokojením díval na dva muže, jak drží krávu. Nebyl to náročný úkon - jen nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého, ale stejně byl člověk hned klidnější, když měl k ruce dva takové statné chlapíky. Maurice Bennison, středně velký a přesto tak silný jako kterékoli z jeho vlastních zvířat, držel v pravé ruce roh a prsty levé svíral čenich; z toho jsem nabyl uklidňujícího dojmu, že kráva sebou tolik neškubne až budu jehlu zavádět. Jeho bratr George, který měl za úkol zajistit, aby žíla dostatečně naběhla, držel provaz, uvázaný krávě kolem krku, ochable ve svých obrovských rukách, které vypadaly jako svazky mrkví. Přívětivě se na mě zubil ze svých dvou metrů.

    "Dobře, Georgi," řekl jsem. "Přitáhni provaz a opři se o tu krávu, ať se ke mně nedostane." Protlačil jsem se mezi krávou a jejím sousedem, kolem Georgeova mohutného těla a sehnul se ke krásně vystouplé krční žíle. Ucítil jsem na sobě loket velkého chlapíka, jak mi nakukoval přes rameno, připravil jsem si jehlu a píchnul jsem rychle do žíly.

    "Paráda!" Vykřikl jsem když tmavá krev vytryskla ven a stříkala silně na slaměnou podestýlku. "Povol to lano, Georgi." Šmátral jsem v kapse po zkumavce. "A proboha, nelehej si na mně."

    Marně jsem se snažil nasadit tubičku pod jehlu, protože George se podle všeho rozhodl opřít celých svých devadesát kilo o mně namísto o krávu, cítil jsem, jak mi povolují kolena. Znovu jsem zoufale zakřičel, ale nehnul se, bradou se mi opíral o rameno a chrčel mi do ucha.

    To mohlo skončit jen jediným způsobem. Plácl jsem sebou přímo na obličej a svíjel se pod jeho nehybným tělem. Moje nářky nebyly vyslišeny; George byl v bezvědomí.

    Tahle nehoda mě přinutila k zamyšlení nad reakcí lidí při pohledu na krev nebo jiné nepříjemné skutečnosti. I když to byl teprve můj druhý rok praxe, zformuloval jsem si několik pravidel a jedno z nich bylo, že je to vždycky ten největší chlap, co jde k zemi. (Několik ne zcela vědeckých teorií jsem postupně přidal, například že velcí psi jsou chováni lidmi v malých domech a naopak. Zákaznící, kteří tvrdí, že "na penězích nezáleží" nikdy nezaplatí účet. A když jsem se zeptal v Dales na cestu a řekli mi "to nemůžete minout", byl jsem si jist, že budu brzy beznadějně ztracen.)

    Michala Rusňáková

    OdpovědětVymazat
  4. Kapitola patnáctá

    Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více jsem byl okouzlen daleským venkovem. To mělo jednu velkou výhodu, kterou jsem si čím dál tím víc uvědomoval – všichni daleští farmáři byli chovatelé dobytka. Opravdu věděli jak se zvířaty zacházet, a veterinář, jehož pacienti se mu neustále snažili práci kazit či ho zranit, mu tím byli zvláštním požehnáním.

    To ráno jsem se spokojeně díval na dva muže, kteří drželi krávu. Nebylo to nic těžkého – pouze intravenózní injekce hořčíkového laktátu, ale i tak jsem si uvědomil, že je dobré mít k ruce takové dva silné chlapy. Maurice Bennison, středně velké postavy, ale stejně tak tvrdý jako jeden z jeho silných býků, držel krávu svou pravou rukou za roh, a tou levou za tlamu; měl jsem dojem, že kráva by tak nemohla odskočit, až ji píchnu injekci. Jeho bratr George, jehož úkolem bylo nechat naběhnout žílu, držel svými tlustými prsty vlající šňůru. Ze své výšky sto devadesáti pěti centimetrů se na mě usmál.

    „Dobře, Georgi,“ řekl jsem. Utáhni šňůru, a opři se o krávu tak, abych ke mně nemohla.“ Vtlačil jsem se mezi krávu a tu vedlejší, vedle Georgeova ohromného těla, a sklonil se ke krční žíle.
    Kráva se vzpírala. Připravil jsem jehlu, přičemž jsem cítil Georgeovo loket, opírající se o mě, když přes mé rameno nakukoval, a rychle jsem žílu napíchnul.
    „Výborně!“ zvolal jsem. Tmavá krev začala vytékat, a silně postříkala i slámu na zemi. „Uvolni šňůru, Georgi.“ Sáhl jsem do kapsy pro zkumavku. „A proboha, už se o mě neopírej.“

    Vzhledem k tomu, že se George pravděpodobně rozhodl spočinout svých osmdesát devět kilogramů na mě, místo na té krávě, a já jsem se tak zoufale snažil nasadit zkumavku na jehlu, tak jsem pociťoval, jak se mi začínají podlamovat kolena. Znovu jsem zoufale zařval, ale on byl zcela nehybný, a s bradou položenou na mém rameni mi chrápal do ucha.

    Tohle opravdu nemohlo dopadnout jinak. Tváří jsem upadl na zem a ležící jsem se snažil odstranit bezvládné tělo z toho mého. Mé volání bylo k ničemu; George byl v bezvědomí.

    Po tomto incidentu jsem začal přemýšlet nad otázkou lidských reakcí při pohledu na krev a při podobných událostech. I když už to byl můj druhý rok praxe, pochopil jsem určité souvislosti, a jedna z nich je, že vždy omdlí ten největší muž. (Do té doby jsem vypracoval několik dalších, pravděpodobně neodborných teorií, například, že lidé vlastnící velké psy, žijí v malých domcích, a naopak. Nebo že klienti, kteří vždy říkají „nehleďte na výdaje“ nikdy neplatí své účty. Když jsem se zeptal na cestu do Dalesu a bylo mi řečeno „to nemůžete minout“, tak jsem si uvědomil, že ztracen budu velmi brzy).

    Pavla Růžičková

    OdpovědětVymazat
  5. Čím déle jsem v Darrowby pracoval, tím více mě Dales uchvacovalo. Den za dnem jsem si uvědomoval jednu velkou výhodu - všichni daleští farmáři byli dobytkáři. Opravdu věděli, jak zacházet se zvířaty, což bylo pro veterináře, jemuž se jeho pacienti snaží neustále bránit v práci nebo ho zranit, opravdové požehnání.

    Takže jsem se dnes ráno s uspokojením podíval na ty dva muže, jak drží krávu.
    Nebyla to těžká práce - pouze nitrožilní dávka mléčnanu hořečnatého, ale stejně bylo uklidňující mít po ruce takové dva statné pomocníky. Maurice Bennison, středně vysoký, ale silný jako jeden z jeho býků, v pravačce držel roh, zatímco prsty druhé ruky svíraly nos; Když jsem zaváděl jehlu do žíly, měl jsem příjemný pocit, že kráva nebude příliš jančit. Jeho bratr George, jehož úkolem bylo nechat naběhnout žílu, držel škrtící lano volně ve svých ohromných prstech, které vypadaly jako svazek mrkve. Vlídně se na mě ze svých sto devadesáti pěti centimetrů usmál.

    „Dobře, Georgi,“ řekl jsem. „Utáhni lano a zapři se o krávu, aby se kolem mě nemohla otáčet.“ Vměstnal jsem se mezi dvě krávy, za Georgeovo statné tělo, a sklonil se nad krční žílu. Byla už pěkně naběhlá. Připravil jsem si jehlu, pak jsem pocítil loket toho hromotluka, jak se nade mnou naklonil, když mi zíral přes rameno, a zavedl ji rychle do žíly.

    „Překrásné!“ vykřikl jsem, když tmavá krev vytryskla a hustě potřísnila slaměnou podestýlku vespod. „Georgi, uvolni lano.“ Sáhl jsem do kapsy pro Heimlichovu chlopeň. „A slez ze mě, proboha živého.“

    Jak jsem se zoufale snažil propojit trubičku s jehlou, cítil jsem, že má kolena to vzdávají, protože George se očividně rozhodl odložit svých bezmála devadesát kilo místo krávy na mně. Znovu jsem zoufale vykřikl, ale jeho tělo bylo bezvládné, bradu měl opřenou o mé rameno a jeho dech jsem cítil až v uchu.

    Mohlo to dopadnout pouze jedním způsobem. Spadl jsem na obličej a namáčklý jsem ležel pod nehybným tělem. Můj výkřik zůstal bez odezvy; George byl v bezvědomí.

    Tato událost mě přinutila přemýšlet nad tím, jaké jsou reakce lidí, když spatří krev nebo něco podobně nepříjemného. Ačkoliv byl toto teprve druhý rok mé praxe, už jsem si stačil utvořit jistá pravidla a jedno z nich znělo, že vždycky omdlí ti největší hromotluci. (Za tu dobu jsem si vytvořil i další, pravděpodobně nevědecké teorie, např. že velké psy chovají lidé, kteří žijí v malých domech a naopak. Klienti, kteří říkají „na cenu nehleďte“, nikdy neplatí účty. Takže když jsem se v Dalesu zeptal na cestu a dostalo se mi odpovědi „nemůžete to minout“, věděl jsem, že brzy budu beznadějně ztracen.)

    Denis Rus

    OdpovědětVymazat
  6. Kapitola 15

    Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více jsem byl okouzlen půvabem Dalesu.
    A byla tady jedna důležitá výhoda, kterou jsem si začal uvědomovat každým
    dnem víc a víc - všichni daleští farmáři byli chovateli dobytka. Opravdu věděli
    jak se zvířaty zacházet, a to pro veterináře, kterému se jeho pacienti
    neustále snažili zmařit jeho plány nebo ho zranit, bylo mimořádným požehnáním.

    Dnes ráno jsem se s pocitem uspokojení díval na dva muže, kteří drželi krávu.
    Nebyla to těžká práce - pouze nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého,
    ale i tak to chtělo mít pro jistotu dva statné chlápky na pomoc.
    Maurice Bennison, byl střední postavy, avšak tak silný jako jeho býci,
    pravou rukou držel krávu za rohy, zatímco ji prsty levé ruky držel za tlamu.
    Měl jsem příjemný pocit, že kráva neodskočí daleko, když do ní vbodnu jehlu.
    Jeho bratr George, jehož úkolem bylo stáhnout žílu, držel lano ve svých
    obrovských rukách, tlustých, jako svazky mrkví. Zazubil se na mě ze své výšky
    stodevedesátpěti centimetrů.

    "Dobře, Georgi," řekl jsem. " Utáhni lano a zapři se o krávu, aby na mě přestala dorážet."
    Protáhl jsem se mezi krávou, její sousedkou a kolem Georgova statného těla a
    sklonil se nad její krční žílu. Byla hezky vystouplá. Připravil jsem si jehlu a
    ucítil váhu mužského loktu, jak se mi George díval přes rameno, prudce jsem zarazil
    jehlu do žíly.

    "Nádhera!" vykřikl jsem, jakmile tmavá krev vytryskla a hustě postříkala slámu pod námi.
    "Uvolni lano, Georgi." Neohrabaně jsem v kapse hledal hadičku."A proboha, slez ze mě."

    Zoufale jsem se snažil připojit baňku k jehle, ale George se evidentně rozhodl opřít se
    celou váhou o mě, místo o krávu a já cítil jak se mi podlamují kolena.
    Zakřičel jsem tedy zoufale znovu, ale on se nehýbal, bradou se mi opíral o rameno a
    sípavě mi funěl do ucha.

    Jinak to ani dopadnout nemohlo. Padl jsem přímo na pusu a zmítal se pod jeho nehybným tělem.
    Můj křik zůstal nepovšimnutý; George omdlel.

    Takhle příhoda mě přinutila zamyslet se nad otázkou, jak lidé reagují, když vidí krev
    nebo jinou znepokojující událost. I když to byl teprve můj druhý rok praxe, vytvořil jsem si už
    jistá pravidla a jedním z nich bylo, že jsou to vždy ti nejtvrdší chlápci, kteří se skácí k zemi.
    (Dosud jsem přišel i na jiné ne zcela vědecké teorie, například že velké psy vlastní lidé, kteří
    žijí v malých domcích a naopak. Klienti, kteří říkají "ať to stojí, co to stojí" zásadně
    neplatí účty. A kdykoliv jsem se v Dalesu zeptal na cestu a bylo mi řečeno "to nemůžete minout",
    věděl jsem, že se okamžitě ztratím.)

    Viktorie Vášová

    OdpovědětVymazat
  7. Kapitola patnáct

    Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více mě půvaby Dalesu okouzlovaly. A byla zde i jistá přednost, které jsem si den ode dne byl více vědom - všichni Dalesští farmáři byli chovatelé dobytka. Opravdu věděli, jak dokonale zvládat zvířata a to bylo pro veterináře, jehož pacienti se neustále snaží mařit jeho práci nebo ho zranit, zlváštní požehnání.

    Tudíž, toto ráno jsem vzhlížel na dva muže držící krávu s určitou satisfakcí. Sice to nebylo nic složitého, jen nitrožilní injekce magnesium-laktátu, ale i tak to bylo uklidňující mít po boku tyto dva statné muže. Maurice Bennison, muž středního vzrůstu, avšak houževnatý jako jedno z jeho horských zvířat. Měl v pravé ruce roh, zatímco prsty jeho levé ruky svíraly nos. Měl jsem uklidňující dojem, že při zavádění jehly by kráva neměla odskočit příliš daleko. Jeho bratr George, jehož ůkolem bylo nechat naběhnout žílu, držel zvolna škrtící provaz v jeho ohromných prstech připomínajících svazek mrkví. Z jeho bezmála dvou metrů se na mě přívětivě pousmál.

    Řekl jsem,"Dobře, Georgi, pořádně ten provaz utáhni a opři se o tu krávu, aby se kolem mě nemohla točit." Vměstnal jsem se mezi krávu a jejího souseda, přes Georgův masivní objem a naklonil se nad krční žílu.
    Byla pěkně vystouplá.

    Držel jsem jehlu rovně, cítil jsem loket toho velkého muže, který se mi koukal přes rameno, a vrazil ji rychle do žíly.
    “Skvěle!” Zvolal jsem, jakmile tmavě rudá krev začala tryskat ven a hustě se rozstříkla po zkumavce nasazené vespod. “Uvolni ten provaz, Georgi.” Šmátral jsem ve své kapse po uzávěru. “A proboha, slez ze mě!”
    George se zjevně rozhodl opřít se celou svou vahou o mě místo o tu krávu a jak jsem se zoufale snažil spojit zkumavku s jehlou, cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Znovu jsem beznadějně zakřičel, ale on byl nehybný a s bradou položenou na mém rameni mi chroptil do ucha.

    Tohle mohlo skončit jen jediným způsobem. Spadl jsem obličejem na zem a svíjející se pod jeho nehybným tělem jsem tam zůstal ležet. Mé výkřiky zůstaly bez povšimnutí, George upadl do bezvědomí.

    Tento incident mě přivedl k přemýšlení o tom, jak lidé reagují při pohledu na krev, či při jiných znepokojujících skutečnostech. I přestože toto byl pro mě teprve druhý rok praxe, stačil jsem si o tomto vytvořit určitá pravidla a jedno z nich bylo, že jsou to vždy ti největší muži, ti kdo omdlévá. (Už jsem si za tu dobu vypracoval i několik dalších, pravděpodobně nevědeckých teorií, např. Velké psy vlastní lidé, co žijí v malých domech a naopak. Klienti co říkají “peníze nehrají žádnou roli”, nikdy neplatí své účty. Když jsem se ptal v Dalesu na cestu, bylo mi řečeno “nemůžete to minout”, přitom jsem věděl, že co nevidět budu ztracen.)

    Radek Puršl

    OdpovědětVymazat
  8. Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím víc mě okouzlovaly půvaby krajiny Dalesu. A byla tu jedna výhoda, kterou jsem si den ode dne více uvědomoval – všichni dalští farmáři chovali dobytek. Opravdu zvířatům rozuměli, a to je pro veterináře, jehož pacienti se mu bez přestání snaží překazit plány nebo ho zranit, mimořádné požehnání.

    Toho rána jsem s uspokojením pozoroval dva muže, kteří drželi krávu. Nešlo o složitý zákrok - jen nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého, ale přesto mě uklidnilo, že mám k ruce takové statné asistenty. Maurice Bennison, průměrně vysoký, ale houževnatý stejně jako horská zvířata, která choval, držel roh krávy v jedné ruce, zatímco v levé svíral její čumák; to ve mně vyvolalo uklidňující dojem, že kráva neuskočí moc daleko, až jí vpíchnu injekci. Jeho bratr George, který měl za úkol nechat naběhnout žílu, držel volně škrtidlo ve své obrovské dlani a jeho prsty připomínaly svazky mrkve. Zakřenil se na mě ze své výšky bezmála dvou metrů.

    „Tak, Georgi,“ oslovil jsem ho. „Přitáhni lano a přivaž ho, aby na mě kráva nemohla skočit.“ Protáhl jsem se mezi krávou a její společnicí, minul jsem nepoddajného, rozměrného George a nahnul jsem se nad krční žílu. Už byla krásně naběhlá. Připravil jsem si jehlu, přitom jsem cítil mužův velký loket, jak mi koukal přes rameno, a rychle jsem jehlu vpíchl do žíly.

    „Skvělé!“ Vykřikl jsem, když vystříknul pramen temné krve a potřísnil slámu na zemi. „Uvolni lano, Georgi.“ Zašmátral jsem do kapsy pro zkumavku. „A pro boží smilování, přestaň se na mě tlačit!“

    Protože Goerge se zřejmě rozhodl opřít se o mě plnou vahou svých devadesáti osmi kil, místo toho aby se opřel o krávu, a já se zoufale pokoušel spojit zkumavku s jehlou, cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Znovu jsem zoufale zakřičel, ale on byl netečný. Bradou se opíral o mé rameno a chroptěl mi do ucha.

    Mohlo to skončit jediným způsobem. Spadl jsem obličejem na zem a tam jsem se svíjel pod jeho nehybným tělem. Můj křik zůstal nepovšimnutý; George omdlel.

    Tahle nehoda mě přiměla uvažovat nad tím, jak lidé reagují, když vidí krev nebo něco podobně znepokojivého. I když jsem pracoval jako veterinář teprve druhý rok, už jsem si vytvořil vlastní teorii, a to takovou, že vždycky omdlévají ti největší chlapi. (Tou dobou jsem si vytvořil pár dalších, nejspíš nevědeckých teorií, např. že největší psy chovají lidé, kteří bydlí v nejmenších domech, a tak dále. Zákazníci, kteří říkali „na ničem nešetřete“, nikdy nezaplatili své účty. Když jsem se zeptal na cestu v Dalesu a bylo mi řečeno, že to nemohu minout, bylo mi jasné, že za chvíli budu beznadějně ztracený.)

    O. Burešová

    OdpovědětVymazat
  9. Kapitola 15.

    Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více mě učaroval šarm Dalesu.
    K tomu tady byla jedna solidní výhoda, které jsem si byl čím dál více vědom každým dnem -
    daleští farmáři byli do jednotho chovatelé dobytka. Věděli, jak zacházet
    se zvířaty, což bylo pro veterináře, jehož obvyklí pacienti se snažili
    o znemožnění jeho práce či dokonce o fyzické napadení, velkým požehnáním.

    Ono ráno jsem se díval s pocitem zadostiučinění na dva muže, kteří drželi krávu.
    Nebyla to těžká práce, pouze injekce mléčnanu hořečnatého, ale stále to bylo příjemné ujištění, že mně pomáhají takoví dva siláci. Maurice Bennison, muž středního vzrůstu, ale tvrdý jako jedno z jeho zvířat,

    jehož roh držel v pravé ruce, zatímco prsty levé ruku držel čumák; měl jsem uvolňující dojem, že by kráva neposkočil o velký kus až do ní vpíchnu jehlu. Jeho bratr George, jehož prací bylo přidržet žílu,

    držel volně škrtící provaz svýma obrovskýma rukama, které připomínaly svazky mrkví. Přívětivě se na mě zazubil ze svých bezmála dvou metrů výšky.

    "Teď, Georgi," Řekl jsem. "Utáhni provaz a pořádně chyť krávu, aby se nestavěla proti mně." Proklestil jsem si cestu mezi krávu a její sousedku, přes Georgovu neústupnou postavu a sehnul se ke krční žíle.

    Byla pěkně naběhlá. Připravil jsem jehlu, když cítím, jak mě šťouchá loket do ramena, a rychle jsem zarazil jehlu do žíly.

    "Skvělé!" zavískl jsem, jak tmavá krev vytryskla ven a silně potřísnila slaměnou podestýlku pod krávou. "Povol provaz, Georgi." Zašmátral jsem v kapse pro ampuli. "Proboha Georgi, netlač se na mě!"

    Geroge se očividně rozhodl opřít se celou svou sto kilovou vahou o mně a ne o krávu, jak jsem se snažil marně zapojit jehlu do stříkačky, spadl jsem na kolena. Opět jsem zoufale zakřičel, ale George byl

    nehybný, bradu zabořenou do mého ramene.

    Mohlo to skončit jenom jedním způsobem. Spadl jsem, jak dlouhý, tak široký, mrskající se pod bezmocným tělem. Můj brek zůstal nepovšimnutý. George byl v bezvědomí.

    Tato událost mě donutila přemýšlet ohledně lidských reakcí při pohledu na krev a jiné znepokojivé věci. I když to byl jenom můj druhý rok praxe začal jsem zpracovávat jistá pravidle ohledně této problematiky

    a jedno z nich bylo to, že vždy nejvyšší muži omdleli (Měl jsem tou dobou pár dalších pravidel, řekněme nevědeckých teorií jako např. velcí psi jsou chováni výhradně v malých domech atd. Klienti, kteří

    řeknou, že "nebudou škudlit" nikdy nezaplatí účty, NIKDY. Když se ptáte na cestu v Dalesu a je Vám řečeno, že to "nemůžete minout. A stejně se beznadějne ztratíte.

    Jan Dvořáček

    OdpovědětVymazat
  10. Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více jsem byl okouzlen půvabem Dalesu. Jednou velkou výhodou, kterou jsem si byl vědom každým dnem více, byli daleští farmáři, kteří byli všichni dobytkáři a opravdu věděli jak si poradit se zvířaty. Veterináři, jejichž pacienti se jim nepřetržitě snažili všechno překazit, nebo je dokonce zranit, jim byli obzvláště vděční.
    Takže dnes ráno jsem se spokojeně podíval na dva muže držící krávu. Nebyla to složitá práce – pouhá nitrožilní injekce hořečnatého laktátu, ale přeci to bylo uklidňující mít u sebe na pomoc dva tak statné chlapíky. Maurice Bennison byl střední postavy, avšak tak tvrdý, jako jedno z jeho vlastních zvířat z kopců. V pravé ruce držel roh, zatímco prsty levé ruky svíraly čenich; dávalo mi to uspokojivý pocit, že kráva nebude moci poskočit moc daleko až jí do žíly zavedu jehlu. Jeho bratr George, jehož úkolem bylo nechat žílu naběhnout, volně držel škrtící pásku svýma obrovskýma rukama, které připomínaly svazky mrkví. Přívětivě se na mě usmál z výšky téměř dvou metrů.
    „Jdeme na to Georgi,“ řekl jsem. „Utáhni pásku a opři se o krávu tak, aby na mě nemohla zaútočit.“ Protlačil jsem se mezi krávu a Georgovu pevnou postavu a nahnul se ke krční žíle. Byla dobře naběhlá. Georgův loket se do mě zarýval jak nakukoval přes mé rameno, a tak jsem si nachystal jehlu a rychle jsem ji vrazil do žíly.
    „Nádhera!“ Zavolal jsem když tmavá krev začala těžkopádně tryskat na slaměnou podestýlku. „Povol tu škrtící pásku Georgi.“ Tápal jsem v kapse po pojistném ventilu. „A proboha neopírej se o mě tak.“
    George se zřejmě rozhodl opřít svých devadesát kilo o mě, nikoli o krávu a jak jsem se bezmocně snažil napojit hadičku na jehlu, cítil jsem jak se mi podlamují kolena. Znovu jsem zakřičel, ale bezvýsledně. Georgovo tělo bylo bezvládné. Jeho brada se opírala o mé rameno a sýpal mi do ucha.
    To mohlo znamenat jediné. Spadl jsem na podlahu obličejem dolů, kde jsem ležel a zmítal se pod nehybným tělem. Mé výkřiky byly bez odezvy; George byl v bezvědomí.
    Díky tomuto incidentu jsem začal přemýšlet o tom, jak lidé reagují při pohledu na krev a na podobné znepokojující skutečnosti. Přestože to byl teprve můj druhý rok v této praxi, už jsem si stihl odvodit věci, které byly pravidlem. Jednou z nich bylo, že to jsou vždy ti statní chlapíci, kteří se v těchto ohledech prokáží slabými. (Touto dobou jsem si odvodil i pár dalších, spíše nevědeckých teorií, a to například, že velké psi vlastní lidé žijící v malých domech a naopak. Klienti, kteří tvrdí, že na ceně nezáleží nikdy neplatí své účty, ale opravdu nikdy. Nebo když se v Dalesu zeptám na cestu a je mi řečeno, že to místo nemohu minout, jsem vždy beznadějně ztracen.)

    Adéla Novotná

    OdpovědětVymazat
  11. Kapitola patnáctá

    Čím déle jsem v Darrowby pracoval, tím více si mě podmanily krásy Dalesu. Každým dnem jsem si více uvědomoval jednu nespornou výhodu - daleští farmáři byli všichni dobytkáři. Všichni věděli jak zvládnout zvířata, a pro někoho, jehož pacienti se mu snaží ublížit nebo ho dokonce zmrzačit to bylo vskutku požehnání.

    Dnešního rána jsem s uspokojením pozoroval dva muže kteří drželi krávu. Byla to těžká práce - sice to byla jen injekce mléčnanu hořečnatého, nicméně bylo uklidňující když mi pomáhali dva statní chlapíci. Mairice Bennison, poměrně normální výšky, nicméně zrovna tak silný jako jedno z jeho zvířat, měl v pravé ruce roh a prsty jeho levé ruky držely zvíře za nos; měl jsem příjemný pocit že kráva neuhne příliš až jí budu dávat injekci. Jeho bratr George, jehož práce byla najít žílu, držel smyčku kolem krku krávy ve svých obřích rukou s prsty jako mrkve. Šklebil se na mě obdivně ze svých šesti stop a čtyř palců.

    "Správně Georgi," řekl jsem. "Přitáhni to lano, opři se o krávu a drž jí aby mi neuhnula." Prodral jsem se mezi krávou a jejím sousedem, kolem George který neústupně držel krávu až ke krční žíle. Moc pěkně vyvstávala. Nachystal jsem si jehlu, zatímco se o moje rameno opíral Georgův loket, a rychle jsem vrazil jehlu do žíly.

    "Paráda!" Zvolal jsem když tmavá krev vytryskla z žíly a potřísnila na slámu pod námi. "Povol to lano, Georgi." Zalovil jsem v kapse pro zkumavku. "A proboha, neopírej se o mě!"

    George se pravděpodobně rozhodl že bude svou plnou váhou ležet raději na mě než na krávě; jak sem se zoufale snažil spojit hadičku s jehlo ucítil jsem, jak moje kolena podléhají tíze. Znovu jsem zakřičel, zoufale, ale bylo to k ničemu, jeho brada stále spočívala na mém rameni a u ucha sem slyšel jeho chrčivý
    dech.

    Tohle mohlo skončit jen jedním způsobem. Spadl jsem na zem a bezvládně ležel pod obřím nehybným tělem. Moje volání nebylo vyslyšeno; George omdlel.

    Tento incident způsobil, že jsem opět musel přemýšlet o reakcích lidí na krev a další znepokojující jevy. Přestože to byl teprve můj druhý rok praxe, už jsem si zformoval určitá pravidla a vždy to byl ten největší muž, který se poroučel k zemi. (Během praxe jsem si udělal více teorií, například že velké psi chovali majitelé malých domů a opačně. Klienti kteří říkali 'na ničem nešetřete' mi pak nezaplatili, nikdy. Když jsem se ptal na cestu do Dalesu a řekli mi 'to nemůžete minout,' věděl jsem, že budu brzy beznadějně
    ztracen.)

    Barbora Kapounová

    OdpovědětVymazat
  12. Čím déle jsem v Darrowby působil,
    tím více mě krása Dalesu okouzlovala.
    Každým dnem jsem si uvědomoval jednu velkou výhodu - daleští farmáři byli všichni
    chovatelé dobytka. Opravdu věděli, jak
    se chovat ke zvířatům, a to je pro veterináře, jehož pacienti se ho věčně snaží
    přelstít nebo zranit, opravdu požehnání.

    Jedno ráno jsem se spokojeně díval na dva muže,
    jak drží krávu. Byla to těžká práce -
    jenom nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého, ale bylo uklidňující mít sebou
    na pomoc dva tvrdé chlápky. Maurice Bennison,
    menšího vzrůstu ale těžkopádný jako jedno z jeho zvířat, měl v pravé ruce roh
    a prsty levé ruky svíral nozdry; měl jsem pocit,
    že jakmile jehlu zapíchnu, kráva poskočí dopředu.
    Jeho bratr George, který měl najít a nechat naběhnout žílu,
    držel provaz od obojku v obrovské ruce jako svazek mrkví.
    Dobrosrdečně se na mě šklebilů z výšky svých šesti stop a čtyř palců.

    "Dobřě, Georgi," řekl jsem." Přitáhni to lano
    a opři se o tu krávu, ať se nemůže točit na mě."
    Protlačil jsem se mezi krávou a její sousedkou,okolo
    Georgovy obří figury a sehnul jsem se k žíle na krku.
    Žíla byla krásně vyběhlá.Připravil jsem jehlu, cítil jsem
    loket na zádech jak George nakukoval přes rameno,
    a píchl jsem jí do žíly.

    "Výborně!" zavolal jem, když se fontánka
    tmavé krve rozstříkla na podestlanou slámu.
    "Povol to lano, Georgi." Sáhl jsem do kapsy pro zkumavku "
    A proboha,přetaň se o mě opírat."

    Protože se George pravděpodobně rozhodl
    viset celou svojí vahou 89 kilogramů na mě místo na krávě,
    a když jsem se zoufale snažil spojit nádobku s jehlou, cítil jsem jak se mi podlamují kolena. Znova jsem zoufale vykřikl,
    ale on byl naprosto netečný, bradu opřenou o rameno a chrápal mi do ucha.

    Mohlo to skončit jenom jedním způsobem. Spadl jsem přímo na obličej a svíjel jsem se pod jeho nehybným tělem. Můj nářek uplně ignoroval; George byl v bezvědomí.

    Tento indicednt mě přinutil přemýšlet o otázkách lidských reakcí na krev a ostatních zvláštních věcech. I když to byl jen můj druhý rok praxe, zjistil jsem určitá pravidla a jedno bylo, že jde k zemi vždy ten největší chlap. (Mezitím jsem si zjistil i další nevědecké teorie, například velké psy mají vždy lidé s malinkými domy a naopak. Klienti, kteří říkali ´na ničem nešetřte´ nikdy nezaplatili účtenky. Když jsem se zeptal na cestu do Dales a bylo mi řečeno že ´to nemůžete minout´, věděl jsem že budu zachvíli beznadějně ztracený.

    Alžběta Kapounová

    OdpovědětVymazat
  13. Čím déle jsem pracoval v Darrowby, tím více jsem byl okouzlen půvaby Dalesu. Byla tu jedna nesporná výhoda, kterou jsem si uvědomoval čím dál tím víc - všichni dalešští farmáři byli dobytkáři. Se zvířaty to opravdu uměli a protože veterináři jeho pacienti neustále vzdorují nebo ho chtějí zranit, byl to doslova dar z nebes.
    A tak jsem se dnešní ráno s potěšením díval na dva muže, kteří drželi krávu. Nebyla to těžká práce - pouhá nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého ale stejně bylo uklidňující mít po boku dva silné pomocníky. Maurice Bennison, sice středního vzrůstu ale silný jako jeden z jeho býků, držel roh v pravé ruce, zatímco prsty levé ruky svíral nozdry; měl jsem utěšující dojem, že by ta kráva neměla poskočit moc daleko, až jí vpíchnu injekci. Jeho bratr George, jehož úkolem bylo nechat naběhnout žílu, držel volně provaz ve svých ohromných rukách, připomínajících svazek mrkví. Přívětivě se na mě culil z výše svých 193 centimetrů.
    „Dobrá Georgi,“ řekl jsem. „Přitáhni ten provaz a opři se o tu krávu, aby se nemohla otočit.“ Protlačil jsem se mezi krávou a jejím sousedem, za Georgeovu masivní postavu a naklonil jsem se k její krční žíle. Byla dobře naběhnutá.
    Naplnil jsem injekci, přitom jsem na sobě cítil loket toho obra, jak se mi koukal přez rameno a rychle jsem vrazil injekci do žíly.
    „Úžasné!“ vykřikl jsem, když vystříkla tmavá krev na slaměnou podestýlku. „Přitáhni si to lano, Georgi.“ Tápal jsem v kapse po uzávěru. „A pro Kristovy rány, neopírej se o mě.“
    A protože se George očividně rozhodl, že si svých 90 kilogramů opře o mně místo o tu krávu, cítil jsem, jak se mi podlamují kolena, když jsem se zoufale snažil spojit ampulku s jehlou. Znovu jsem zoufale zakřičel, ale byl netečný, bradou se mi opíral o rameno a chraptěl mi do ucha.
    Nemohlo to dopadnout jinak. Padl jsem přímo na obličej a svíjel jsem se pod tím nehybným tělem. Mé volání nebylo vyslyšeno; George byl v bezvědomí.
    Díky té události jsem začal přemýšlet nad otázkami, jak lidé reagují při pohledu na krev a jiné znepokojivé stránky reality. Přestože to byl pouze druhý rok mé činnosti, už jsem v ní stačil objevit určitá pravidla a jedním bylo, že k zemi jdou pokaždé ti největší chlapy. (Měl jsem, toho času, pár dalších, třebaže nevědeckých teorií, např. lidé s malými domy chovali velké psy a naopak. Zákazníci, kteří tvrdili "na ničem nešetřete", nikdy nezaplatili, bez vyjímky. Když jsem se v Dalesu zeptal na cestu a bylo mi řečeno "to nemůžete minout", věděl jsem, že se brzy naprosto ztratím.

    Petr Vnučko

    OdpovědětVymazat
  14. 15/11/2011
    Tales of James Herriot/ Příběhy Jamese Herriota


    Kapitola patnáctá

    Čím déle jsem v Darrowby pracoval, tím více si mě podmanily krásy Dalesu. Každým dnem jsem si více uvědomoval jednu nespornou výhodu - daleští farmáři byli všichni dobytkáři. Všichni věděli jak zvládnout zvířata, a pro někoho, jehož pacienti se mu snaží ublížit nebo ho dokonce zmrzačit to bylo vskutku požehnání.

    Dnešního rána jsem s uspokojením pozoroval dva muže kteří drželi krávu. Byla to těžká práce - sice to byla jen injekce mléčnanu hořečnatého, nicméně bylo uklidňující když mi pomáhali dva statní chlapíci. Mairice Bennison, poměrně normální výšky, nicméně zrovna tak silný jako jedno z jeho zvířat, měl v pravé ruce roh a prsty jeho levé ruky držely zvíře za nos; měl jsem příjemný pocit že kráva neuhne příliš až jí budu dávat injekci. Jeho bratr George, jehož práce byla najít žílu, držel smyčku kolem krku krávy ve svých obřích rukou s prsty jako mrkve. Šklebil se na mě obdivně ze svých šesti stop a čtyř palců.

    "Správně Georgi," řekl jsem. "Přitáhni to lano, opři se o krávu a drž jí aby mi neuhnula." Prodral jsem se mezi krávou a jejím sousedem, kolem George který neústupně držel krávu až ke krční žíle. Moc pěkně vyvstávala. Nachystal jsem si jehlu, zatímco se o moje rameno opíral Georgův loket, a rychle jsem vrazil jehlu do žíly.

    "Paráda!" Zvolal jsem když tmavá krev vytryskla z žíly a potřísnila na slámu pod námi. "Povol to lano, Georgi." Zalovil jsem v kapse pro zkumavku. "A proboha, neopírej se o mě!"

    George se pravděpodobně rozhodl že bude svou plnou váhou ležet raději na mě než na krávě; jak sem se zoufale snažil spojit hadičku s jehlo ucítil jsem, jak moje kolena podléhají tíze. Znovu jsem zakřičel, zoufale, ale bylo to k ničemu, jeho brada stále spočívala na mém rameni a u ucha sem slyšel jeho chrčivý
    dech.

    Tohle mohlo skončit jen jedním způsobem. Spadl jsem na zem a bezvládně ležel pod obřím nehybným tělem. Moje volání nebylo vyslyšeno; George omdlel.

    Tento incident způsobil, že jsem opět musel přemýšlet o reakcích lidí na krev a další znepokojující jevy. Přestože to byl teprve můj druhý rok praxe, už jsem si zformoval určitá pravidla a vždy to byl ten největší muž, který se poroučel k zemi. (Během praxe jsem si udělal více teorií, například že velké psi chovali majitelé malých domů a opačně. Klienti kteří říkali 'na ničem nešetřete' mi pak nezaplatili, nikdy. Když jsem se ptal na cestu do Dalesu a řekli mi 'to nemůžete minout,' věděl jsem, že budu brzy beznadějně
    ztracen.)

    Barbora Kapounová

    OdpovědětVymazat
  15. Čím déle jsem v Darrowby působil,
    tím více mě krása Dalesu okouzlovala.
    Každým dnem jsem si uvědomoval jednu velkou výhodu - daleští farmáři byli všichni
    chovatelé dobytka. Opravdu věděli, jak
    se chovat ke zvířatům, a to je pro veterináře, jehož pacienti se ho věčně snaží
    přelstít nebo zranit, opravdu požehnání.

    Jedno ráno jsem se spokojeně díval na dva muže,
    jak drží krávu. Byla to těžká práce -
    jenom nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého, ale bylo uklidňující mít sebou
    na pomoc dva tvrdé chlápky. Maurice Bennison,
    menšího vzrůstu ale těžkopádný jako jedno z jeho zvířat, měl v pravé ruce roh
    a prsty levé ruky svíral nozdry; měl jsem pocit,
    že jakmile jehlu zapíchnu, kráva poskočí dopředu.
    Jeho bratr George, který měl najít a nechat naběhnout žílu,
    držel provaz od obojku v obrovské ruce jako svazek mrkví.
    Dobrosrdečně se na mě šklebilů z výšky svých šesti stop a čtyř palců.

    "Dobřě, Georgi," řekl jsem." Přitáhni to lano
    a opři se o tu krávu, ať se nemůže točit na mě."
    Protlačil jsem se mezi krávou a její sousedkou,okolo
    Georgovy obří figury a sehnul jsem se k žíle na krku.
    Žíla byla krásně vyběhlá.Připravil jsem jehlu, cítil jsem
    loket na zádech jak George nakukoval přes rameno,
    a píchl jsem jí do žíly.

    "Výborně!" zavolal jem, když se fontánka
    tmavé krve rozstříkla na podestlanou slámu.
    "Povol to lano, Georgi." Sáhl jsem do kapsy pro zkumavku "
    A proboha,přetaň se o mě opírat."

    Protože se George pravděpodobně rozhodl
    viset celou svojí vahou 89 kilogramů na mě místo na krávě,
    a když jsem se zoufale snažil spojit nádobku s jehlou, cítil jsem jak se mi podlamují kolena. Znova jsem zoufale vykřikl,
    ale on byl naprosto netečný, bradu opřenou o rameno a chrápal mi do ucha.

    Mohlo to skončit jenom jedním způsobem. Spadl jsem přímo na obličej a svíjel jsem se pod jeho nehybným tělem. Můj nářek uplně ignoroval;
    George byl v bezvědomí.

    Tento indicednt mě přinutil přemýšlet o otázkách lidských reakcí na krev a ostatních zvláštních věcech. I když to byl jen můj druhý rok praxe,
    zjistil jsem určitá pravidla a jedno bylo, že jde k zemi vždy ten největší chlap.
    (Mezitím jsem si zjistil i další nevědecké teorie, například velké psy mají vždy lidé s malinkými domy a naopak. Klienti, kteří
    říkali ´na ničem nešetřte´ nikdy nezaplatili účtenky. Když jsem se zeptal na cestu do Dales a bylo mi řečeno že ´to nemůžete minout´,
    věděl jsem že budu zachvíli beznadějně ztracený.

    Alžběta Kapounová

    OdpovědětVymazat
  16. OPRAVA

    Kapitola patnáctá

    Čím déle jsem v Darrowby pracoval, tím více si mě podmanily krásy Dalesu. Každým dnem jsem si více uvědomoval jednu nespornou výhodu - daleští farmáři byli všichni dobytkáři. Všichni věděli jak zvládnout zvířata, a pro někoho, jehož pacienti se mu snaží ublížit nebo ho dokonce zmrzačit, to bylo vskutku požehnání.

    Dnešního rána jsem s uspokojením pozoroval dva muže kteří drželi krávu. Nebyla to těžká práce - sice to byla jen injekce mléčnanu hořečnatého, nicméně bylo uklidňující když mi pomáhali dva statní chlapíci. Maurice Bennison, průměrně vysoký, nicméně zrovna tak silný jako jedno z jeho zvířat, měl v pravé ruce roh a prsty levé ruky svíraly zvířeti nos; měl jsem příjemný pocit, že kráva neuhne příliš až jí budu dávat injekci. Jeho bratr George, jehož úkolem bylo najít žílu, držel smyčku kolem krku krávy ve svých obřích rukou s prsty jako mrkve. Šklebil se na mě obdivně ze svých šesti stop a čtyř palců.

    "Správně Georgi," řekl jsem. "Přitáhni to lano, opři se o krávu a drž jí, aby mi neuhnula." Prodral jsem se mezi krávou a její sousedkou, kolem George který neústupně držel krávu, až k žíle na krku. Byla vyběhlá. Nachystal jsem si jehlu, zatímco se George opíral loktem o moje rameno, rychle jsem vrazil jehlu do žíly.

    "Paráda!" Vykřikl jsem když tmavá krev vytryskla z žíly a potřísnila na slámu pod námi. "Povol to lano, Georgi." Zalovil jsem v kapse a vyndal zkumavku. "A proboha, neopírej se o mě!"

    George se zřejmě rozhodl že bude svou váhou ležet raději na mě než na krávě; jak sem se zoufale snažil spojit hadičku s jehlou, ucítil jsem, jak moje kolena podléhají tíze. Znovu jsem zakřičel, zoufale, ale bylo to k ničemu, jeho brada stále spočívala na mém rameni a u ucha jsem slyšel jeho chrčivý dech.

    Tohle mohlo skončit jen jedním způsobem. Spadl jsem na zem a bezvládně ležel pod obřím nehybným tělem. Moje volání nebylo vyslyšeno; George omdlel.

    Tato událost způsobila, že jsem opět začal přemýšlet o reakcích lidí na krev a dalších znepokojujících jevech. Přestože to byl teprve můj druhý rok praxe, už jsem si zformoval určitá pravidla a vždy to byl ten největší muž, který se poroučel k zemi. (Během praxe jsem si udělal více teorií, například že velké psi chovali majitelé malých domů a opačně. Klienti kteří říkali 'na ničem nešetřete' mi pak nezaplatili, nikdy. Když jsem se ptal na cestu do Dalesu a řekli mi 'to nemůžete minout,' věděl jsem, že budu brzy beznadějně ztracen.)

    Barbora Kapounová

    OdpovědětVymazat
  17. Oprava z 3.1. 2012
    Alžběta Kapounová

    Čím déle jsem v Darrowby působil,
    tím více mě krása Dalesu okouzlovala.
    Každým dnem jsem si uvědomoval jednu velkou výhodu - daleští farmáři byli všichni
    chovatelé dobytka. Opravdu věděli, jak
    zacházet se zvířaty, a to je pro veterináře, jehož pacienti se ho věčně snaží
    přelstít nebo zranit, opravdu požehnání.

    Jedno ráno jsem se spokojeně díval na dva muže,
    jak drží krávu. Byla to velice lehká práce -
    jenom nitrožilní injekce mléčnanu hořečnatého, ale bylo uklidňující mít
    na pomoc dva tvrdé chlápky. Maurice Bennison,
    menšího vzrůstu ale silný jako jedno z jeho zvířat, měl v pravé ruce roh
    a prsty levé ruky svíral nozdry; měl jsem příjemný pocit,
    že až jehlu zapíchnu, kráva neuhne.
    Jeho bratr George, který měl najít a nechat naběhnout žílu,
    držel provaz se smyčkou v obrovské ruce s prsty jako mrkve.
    Dobrosrdečně se na mě šklebil z výšky svých šesti stop a čtyř palců.

    "Správně, Georgi," řekl jsem." Přitáhni to lano
    a opři se o tu krávu, ať se nemůže točit na mě."
    Protlačil jsem se mezi krávou a její sousedkou, okolo
    Georgovi obří figury a sehnul jsem se k žíle na krku.
    Žíla byla krásně naběhlá. Připravil jsem jehlu, cítil jsem
    loket na zádech jak George nakukoval přes rameno,
    a píchl jsem jí do žíly.

    "Výborně!" zavolal jsem, když se fontánka
    tmavé krve rozstříkla na podestlanou slámu.
    "Povol to lano, Georgi." Sáhl jsem do kapsy pro zkumavku "
    A proboha, přestaň se o mě opírat."

    George se pravděpodobně rozhodl
    ležet celou svojí vahou 89 kilogramů na mě místo na krávě,
    a když jsem se zoufale snažil spojit nádobku s jehlou, cítil jsem jak se mi podlamují kolena. Znova jsem zoufale
    vykřikl,
    ale on byl naprosto netečný. Bradou se opíral o mé rameno a slyšel jsem jeho chrplavý dech.

    Mohlo to skončit jenom jedním způsobem. Spadl jsem přímo na obličej a svíjel jsem se pod jeho nehybným tělem. Můj
    nářek ignoroval; George byl v bezvědomí.

    Tato příhoda mě přinutila přemýšlet o otázkách lidských reakcí na krev a ostatních zvláštních věcech. I když to byl
    jen můj druhý rok praxe, naučil jsem se určitá pravidla a jedno bylo, že jde k zemi vždy ten největší chlap. (Mezitím
    jsem si vytvořil i další nevědecké teorie, například velké psy mají vždy lidé s malinkými domy a naopak. Klienti,
    kteří říkali ´na ničem nešetřete´ mi nikdy nezaplatili. Když jsem se zeptal na cestu do Dalesu a bylo mi řečeno že ´to
    nemůžete minout´, věděl jsem že budu zanedlouho beznadějně ztracený.

    OdpovědětVymazat