22. září 2015

Obyčejný děj

Frederick Forsyth  - The Shepherd

For a brief moment, while waiting for the control tower to clear me for takeoff, I glanced out through the Perspex cockpit canopy at the surrounding German countryside. It lay white and crisp beneath the crackling December moon.
Behind me lay the boundary fence of the Royal Air Force base, and beyond the fence, as I had seen while swinging my little fighter into line with the takeoff runway, the sheet of snow covering the flat farmland stretched away to the line of the pine trees, two miles distant in the night yet so clear I could almost see the shapes of the trees themselves.
Ahead of me, as I waited for the voice of the controller to come through the headphones, was the runway itself, a slick black ribbon of tarmac, flanked by twin rows of bright-burning lights, illuminating the solid path cut earlier by the snowplows. Behind the lights were the humped banks of the morning’s snow, frozen hard once again where the snowplow blades had pushed them. Far away to my right, the airfield tower stood up like a single glowing candle amid the brilliant hangars where the muffled aircraftmen were even now closing down the station for the night.
Inside the control tower, I knew, all was warmth and merriment, the staff waiting only for my departure to close down also, jump into the waiting cars, and head back to the parties in the mess. Within minutes of my going, the lights would die out, leaving only the huddled hangars, seeming hunched against the bitter night, the shrouded fighter planes, the sleeping fuel-bowser trucks, and, above them all, the single flickering station light, brilliant red above the black-and-white airfield, beating out in Morse code the name of the station— CELLE—to an unheeding sky. For tonight there would be no wandering aviators to look down and check their bearings; tonight was Christmas Eve, in the year of grace 1957, and I was a young pilot trying to get home to Blighty for his Christmas leave.
I was in a hurry and my watch read ten-fifteen by the dim blue glow of the control panel where the rows of dials quivered and danced. It was warm and snug inside the cockpit, the heating turned up full to prevent the Perspex’ icing up. It was like a cocoon, small and warm and safe, shielding me from the bitter cold outside, from the freezing night that can kill a man inside a minute if he is exposed to it at six hundred miles an hour.
“Charlie Delta...”
The controller’s voice woke me from my reverie, sounding in my headphones as if he were with me in the tiny cockpit, shouting in my ear. He’s had a jar or two already, I thought. Strictly against orders, but what the hell? It’s Christmas Eve.
“Charlie Delta...Control,” I responded.
“Charlie Delta, clear takeoff,” he said.
I saw no point in responding. I simply eased the throttle forward slowly with the left hand, holding the Vampire steady down the central line with the right hand. Behind me the low whine of the Goblin engine rose and rose, passing through a cry and into a scream. The snub-nosed fighter rolled, the lights each side of the runway passed in ever quicker succession, till they were flashing in a continuous blur. She became light, the nose rose fractionally, freeing the nosewheel from contact with the runway, and the rumble vanished instantly. Seconds later the main wheels came away and their soft drumming also stopped. I held her low above the deck, letting the speed build up till a glance at the air-speed indicator told me we were through 120 knots and heading for 150. As the end of the runway whizzed beneath my feet I pulled the Vampire into a gently climbing turn to the left, easing up the undercarriage lever as I did so.
From beneath and behind me I heard the dull clunk of the wheels entering their bays and felt the lunge forward of the jet as the drag of the undercarriage vanished. In front of me the three red lights representing three wheels extinguished themselves. I held her into the climbing turn, pressing the radio button with the left thumb.
“Charlie Delta, clear airfield, wheels up and locked,” I said into my oxygen mask.
“Charlie Delta, roger, over to Channel D,” said the controller, and then, before I could change radio channels, he added, “Happy Christmas.”
Strictly against the rules of radio procedure, of course. I was very young then, and very conscientious. But I replied, “Thank you, Tower, and same to you.” Then I switched channels to tune into the RAF’s North Germany Air Control frequency.
Down on my right thigh was strapped the map with my course charted on it in blue ink, but I did not need it. I knew the details by heart, worked out earlier with the navigation officer in the nav. hut. Turn overhead Celle airfield onto course 265 degrees, continue climbing to 27,000 feet. On reaching height, maintain course and keep speed to 485 knots. Check in with Channel D to let them know you’re in their airspace, then a straight run over the Dutch coast south of the Bevelands into the North Sea. After forty-four minutes’ flying time, change to Channel F and call Lakenheath Control to give you a “steer.” Fourteen minutes later you’ll be overhead Lakenheath. After that, follow instructions and they’ll bring you down on a radio-con- trolled descent. No problem, all routine procedures. Sixty-six minutes’ flying time, with the descent and landing, and the Vampire had enough fuel for over eighty minutes in the air.
Swinging over Celle airfield at 5,000 feet, I straightened up and watched the needle on my compass settle happily down on a course of 265 degrees. The nose was pointing toward the black, freezing vault of the night sky, studded with stars so brilliant they flickered their white fire against the eyeballs. Below, the black-and-white map of north Germany was growing smaller, the dark masses of the pine forests blending into the white expanses of the fields. Here and there a village or small town glittered with lights. Down there amid the gaily lit streets the carol singers would be out, knocking on the holly-studded doors to sing “Silent Night’' and collect pfennigs for charity. The Westphalian housewives would be preparing hams and geese.
Four hundred miles ahead of me the story would be the same, the carols in my own language but many of the tunes the same, and it would be turkey instead of goose. But whether you call it Weihnacht or Christmas, it’s the same all over the Christian world, and it was good to be going home.
From Lakenheath I knew I could get a lift down to London in the liberty bus, leaving just after midnight; from London I was confident I could hitch a lift to my parents’ home in Kent. By breakfast time I’d be celebrating with my own family. The altimeter read 27,000 feet. I eased the nose forward, reduced throttle setting to give me an air speed of 485 knots and held her steady on 265 degrees. Somewhere beneath me in the gloom the Dutch border would be slipping away, and I had been airborne for twenty-one minutes. No problem.
The problem started ten minutes out over the North Sea, and it started so quietly that it was several minutes before I realized I had one at all.
For some time I had been unaware that the low hum coming through my headphones into my ears had ceased, to be replaced by the strange nothingness of total silence. I must have been failing to concentrate, my thoughts being of home and my waiting family. The first thing I knew was when I flicked a glance downward to check my course on the compass. Instead of being rock-steady on 265 degrees, the needle was drifting lazily round the clock, passing through east, west, south, and north with total impartiality.
I swore a most unseasonal sentiment against the compass and the instrument fitter who should have
checked it for 100-percent reliability. Compass failure at night, even a brilliant moonlit night such as the one beyond the cockpit Perspex, was no fun. Still, it was not too serious: there was a standby compass—the alcohol kind. But, when I glanced at it, that one seemed to be in trouble, too. The needle was swinging wildly. Apparently something had jarred the case—which isn’t uncommon. In any event, I could call up Lakenheath in a few minutes and they would give me a GCA—Ground Controlled Approach—the second-by-second instructions that a well-equipped airfield can give a pilot to bring him home in the worst of weathers, following his progress on ultraprecise radar screens, watching him descend all the way to the tarmac, tracing his position in the sky yard by yard and second by second. I glanced at my watch: thirty- four minutes airborne. I could try to raise Lakenheath now, at the outside limit of my radio range.
Before trying Lakenheath, the correct procedure would be to inform Channel D, to which I was tuned, of my little problem, so they could advise Lakenheath that I was on my way without a compass. I pressed the transmit button and called: “Celle, Charlie Delta, Celle, Charlie Delta, calling North Beveland Control....”
I stopped. There was no point in going on. Instead of the lively crackle of static and the sharp sound of my own voice coming back into my own ears, there was a muffled murmur inside my oxygen mask. My own voice speaking... and going nowhere. I tried again. Same result. Far back across the wastes of the black and bitter North Sea, in the warm, cheery concrete complex of North Beveland Control, men sat back from their control panel, chatting and sipping their steaming coffee and cocoa. And they could not hear me. The radio was dead.
Fighting down the rising sense of panic that can kill a pilot faster than anything else, I swallowed and slowly counted to ten. Then I switched to
Channel F and tried to raise Lakenheath, ahead of me amid the Suffolk countryside, lying in its forest of pine trees south of Thetford, beautifully equipped with its GCA system for bringing home lost aircraft. On Channel F the radio was as dead as ever. My own muttering into the oxygen mask was smothered by the surrounding rubber. The steady whistle of my own jet engine behind me was my only answer.
It’s a very lonely place, the sky, and even more so the sky on a winter’s night. And a single-seater jet fighter is a lonely home, a tiny steel box held aloft on stubby wings, hurled through the freezing
emptiness by a blazing tube throwing out the strength of six thousand horses every second. But the loneliness is offset, cancelled out, by the knowledge that at the touch of a button on the throttle, the pilot can talk to other human beings, people who care about him, men and women who staff a network of stations around the world; just one touch of that button, the transmit button, and scores of them in control towers across the land that are tuned to his channel can hear him call for help. When the pilot transmits, on every one of those screens a line of light streaks from the center of the screen to the outside rim, which is marked with figures, from one to three hundred and sixty. Where the streak of light hits the ring, that is where the aircraft lies in relation to the control tower listening to him. The control towers are linked, so with two cross bearings they can locate his position to within a few hundred yards. He is not lost any more. People begin working to bring him down.

The radar operators pick up the little dot he makes on their screens from all the other dots; they call him up and give him instructions. “Begin your descent now, Charlie Delta. We have you now...” 


1. Přečtěte si celou ukázku, nechte na sebe působit autorův styl a rytmus řeči.
2. Zaměřte se na tučně vyznačený odstavec, identifikujte možné překladatelské problémy.
3. Přeložte část textu vyznačenou kurzívou a překlad vložte do komentáře k tomuto blogu.

35 komentářů:

  1. Birnerová
    Za mnou se nacházel hraniční plot základny Královského letectva, a zatímco jsem zahýbal se svou malou stíhačkou na vzlétací dráhu, jsem za plotem viděl ležet pokrývku sněhu, zakrývající plochou zemědělskou půdu, táhnoucí se až k řadě borovic dvě mile vzdálených ve tmě, ale i přesto tak jasných, že jsem mohl téměř rozeznat jejich tvar.
    Přede mnou, zatímco jsem čekal, než se ze sluchátek ozve hlas řídícího letového provozu, byla dráha samotná, hladká, černá stuha asfaltu, lemovaná dvojitými řadami oslňujících světel, osvětlujících cestu již dříve vyznačenou sněžnými pluhy.

    OdpovědětVymazat
  2. Za mnou byl hraniční plot základny Královského Letectva a za plotem, jak jsem vídal, když jsem létal svou malou stíhačkou v rovině se vzletovou dráhou, se vrstva sněhu pokrývající rovné pole roztahovala podél řady borovic vzdálených dvě míle a v noci, ale přesto tak jasné že jsem skoro viděl tvary jednotlivých stromů.
    Přede mnou, jak jsem čekal na hlas dispečera ze sluchátek, byla samotná ranvej, hladká černá stuha asfaltu, osázená dvěma řadami jasně žhnoucích světel osvětlujících jistou cestu předem odklizenou sněžnými pluhy.

    OdpovědětVymazat
  3. H. Liptáková

    Za mnou leží plot ohraničující základnu Královského letectva, a za plotem, zatímco jsem zahýbal svou stíhačkou na dráhu ranveje pro vzlétnutí, jsem viděl vrstvu sněhu pokrývající plochu zemědělské půdy, která se táhla až k borovicím, dvě míle daleko během noci tak jasné, že jsem viděl i tvary samotných stromů.
    Zatímco jsem čekal, až uslyším hlas dispečera ve sluchátkách, přede mnou ležela samotná ranvej, hladký, černý pás asfaltu, lemovaný dvojitou řadou pestrobarevných světel, ozařujících pevnou cestu, dříve uhlazenou pluhy.

    OdpovědětVymazat
  4. Za mnou se táhnul hraniční plot Královské letecké základny a za plotem,zatímco jsem kličkoval se svou malou stíhačkou směrem na runway,pokrývka sněhu zakrývala pole táhnoucí se k řadě 2 míle vzdálené borovic až jsem skoro viděl samotné koruny stromů.Přede mnou,jak jsem čekal se sluchátky na uších na hlas řídící letového provozu,byla sama runway,černý pás asfaltu,lemovaný dvojitou řadou pronikavých světel,osvětlujích cestu,později odříznutou sněhovými jazyky. Gunárová

    OdpovědětVymazat
  5. Kupka
    Za mýmyi zády se táhl ochraný plot základny Královského letectva a za ním, jak jsem si povšiml při přehoupnutí mého malého bojového letounu do linie s vzletovou dráhou, se rozléhala zasněžená plocha, pokrývajíc rovinatá pole až k linii borovic, vzdálených 2 míle, leč tak jasných, že jsem skoro dokázal rozeznat jejich jednotlivé obrysy.
    Přede mnou, při čekání na hlas věžové kontroly v mých sluchátcích, byla samotná dráha, uhlazená černá stuha z asfaltu, po stranách lemována dvojřadou jasně zářících světélek, osvětlujících jednolitou cestu, dříve vybrázděnou sněžným pluhem.

    OdpovědětVymazat
  6. Magrotová

    Za mnou se tyčil plot ohraničující základnu Royal Air Force. Když jsem předtím stáčel svou malou stíhačku k runwayi, sněhová peřina pokrývající pole se pode mnou táhla dvě míle do tmy až k řadě borovic. Noc byla tak jasná, že jsem téměř rozpoznal obrysy jednotlivých stromů.
    Přede mnou se leskl asfaltový pruh runwaye lemován dvojitou řadou světel, které jasně ozařovaly kolej pluhu, a já čekal, až se za sluchátek ozve hlas z řídící věže.

    OdpovědětVymazat
  7. Pospíšilová

    Za mnou se nacházela oplocená hranice základny Královského letectva, zatímco jsem směřoval své malé letadlo na úroveň přistávací dráhy, zahlédl jsem širá pole pokrytá sněhem, táhnoucí se až k okraji borovicového háje, vzdáleného dvě míle, i přes tmu tak jasného, že jsem málem rozpoznal samotné obrysy stromů. Zatímco jsem čekal na hlas řídícího provozu v mých sluchátkách, byla předemnou, jako hladká černá stuha z asfaltu, přistávací dráha, obklopená dvěma řadami zářících, ostrých světel, která osvětlila spolehlivou cestu, kterou předtím prorazily sněžné pluhy.

    OdpovědětVymazat
  8. Bláhová Zuzana

    Za mnou se nacházel plot obíhající hranici základny RAF, a za tímto plotem jsem, rovnající svou malou stíhačku k odletové dráze, viděl sněhem pokrytá pole rozprostírající se dvě míle až k řadě borovic, za této jasné noci jsem mohl rozeznat i obrysy těchto stromů. Zatímco jsem čekal, než se v mých sluchátkách ozve hlas řídícího letového provozu,hledímnai přede mnou ležící runway, černou hladkou stuhu z asfaltu, olemovanou dvojitou čarou zářících světel.

    OdpovědětVymazat
  9. Krausová
    Za zády jsem měl hraniční plot RAF základny. Zatímco jsem otáčel svou stíhačku do jedné roviny se vzletovou dráhou, za plotem jsem viděl závěj sněhu, který pokrýval úhledná pole táhnoucí se až k hranici s řadou borovic u kterých ač vzdálených přibližně tři kilometry, bylo za dnešní jasné noci možno rozpoznat obrysy.
    Přede mnou, zatímco jsem čekal až uslyším hlas letového dispečera, se táhla samotná dráha, uhlazený černý pás asfaltu, olemovaný dvojitou řadou jasně zářících světel, které osvětlovala pevnou cestu nedávno odkrytou sněžnými pluhy.

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  12. Za mnou stály hraniční ploty základny Královského letectva a ještě dále za ploty, jak jsem spatřil, zatímco jsem kolísal svou malou stíhačkou na startovací dráhu, se pokrývky sněhu, zakrývající plochu zemědělské půdy, táhly až k řadě borovic. Obraz dvě míle vzdálený ve tmě a přesto tak jasný, že jsem téměř mohl vidět obrysy samotných stromů.

    OdpovědětVymazat
  13. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  14. Když jsem se přehoupnul přes přistávací plochu ve výšce 5000 stop, vyrovnal jsem a zpozoroval ručičku na kompasu, která pomalu spokojeně poklesla o 265 stupňů. Čumák ukazoval kupředu ke klenoucí se černé a chladné noční obloze plnou hvězd natolik jasných, že člověk cítil, jak při jejich blikání se dělají mžitky před očima. Pod černobílou mapou severního Německa se mísily tmavé masy borovicových lesů s rozlehlými poli. Tu a tam se objevila malá osada, nebo vesnice blikající svými světly.
    Tam dole uprostřed vesele osvětlených ulic koledníci zpívali venku a klepali na nebeskou bránu posetou svatými výstupky svojí Tichou noc a vybírali příspěvky pro chudé. Vestfálské ženy se starali o slepice a husy.
    Čtyři sta mil přede mnou to byl pořád ten samý příběh, koledy v mém jazyce, přestože mnoho melodií znělo stejně, občas byl krocan, místo husy. Ale ať už tomu říkáte Wienacht, nebo Vánoce, jde o to samý v křesťanským světě a dělal mi dobře pocit, že se vracím domů.
    Od Lakenheath jsem věděl, že odchytnu autobus, který odjížděl o půlnoci, aby mně vzal do Londýna. Odtamtud jsem si byl jistý, že si stopnu někoho, kdo mně odveze k mým rodičům v Kentu. Ráno už budu slavit se svojí rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Povolil jsem trochu čumák směrem dopředu, ubral plyn, abych se dostal na 485 uzlů a držel jsem ho na stálých 265 stupních. Někde tam dole pode mnou se postupně ztrácela ta skličující Nizozemská hranice, byl jsem přece u letectva už 21 minut. Žádný problém. Opravdové potíže nastaly, když jsem byl tak deset minut nad Severním mořem a všechno začalo tak z nenadání, že mi dalo několik minut, než mi došlo, že vůbec nějaké potíže mám.

    OdpovědětVymazat
  15. Přelétaje nad Cellským letištěm ve výšce 5 000 stop jsem se narovnal a sledoval střelku kompasu, jak se spokojeně usazuje na kurzu 265 stupňů. Čumák letadla mířil k černé a mrazivé klenbě noční oblohy, na níž zářily hvězdy tak jasně, až mi svým bílým ohněm oslňovaly zrak. Jak se pode mnou černobílá mapa severního Německa zmenšovala, temné borovicové lesy se mísily s bíle pokrytými poli. Tu a tam se vesnice či malé město zatřpytily světly. Tam dole mezi vesele osvícenými ulicemi klepali koledníci na dveře vyzdobené cesmínou, aby zazpívali Tichou noc a posbírali feniky pro charitu. Vestfálské hospodyňky připravovaly šunku a husu.
    Čtyři sta mil přede mnou se odehrával stejný příběh. Koledy v mém vlastním jazyce, avšak se stejnými melodiemi a místo husy se podává krocan. Ale ať už tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, je to po celém křesťanském světě stejné. Bylo fajn vracet se domů.
    Věděl jsem, že bych se mohl svézt z Lakenheath až do Londýna autobusem, který odjíždí chvilku po půlnoci, a měl jsem dobrou víru v to, že bych byl schopný z Londýna jet stopem k domu mých rodičů v Kentu. A už v době kolem snídaně bych slavil se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Lehce jsem naklonil čumák letadla dopředu, povolil jsem běh motoru, abych získal rychlost vůči vzduchu 485 uzlů a držel jsem ho pevně na 265 stupních. Někde pode mnou se vypařila Nizozemská hranice, byl jsem ve vzduchu dvacet jedna minut. Žádný problém.
    Problém se objevil až po deseti minutách letu nad Severním mořem a přikradl se tak tiše, že mi trvalo několik minut, než jsem si vůbec uvědomil, že tu nějaký je.

    OdpovědětVymazat
  16. Henrieta Liptáková

    Když jsem přelétal letiště v Celle, ve výšce 5000 stop, narovnal jsem se a kouknul se na střelku kompasu, která se uklidnila na kurzu 265 stupňů. Příď letadla mířila do černé, mrznoucí klenby noční oblohy, poseté hvězdami tak oslnivými, že bíle jiskřily člověku v očích. Pode mnou se zmenšovala černo-bílá mapa severního Německa, temné masy borových lesů se rozplývali v bíle pokrytých polích. Tu a tam se ve vesnici nebo městečku zatřpytila světla. Tam dole uprostřed vesele osvětlených ulic koledníci chodili povenku, klepali na cesmínou vyzdobené dveře, aby mohli zazpívat "Tichou noc '' a sbírat feniky pro charitu. Vestfálské hospodyňky připravovaly šunku a husy.

    Čtyři sta mil ode mě se odehrával stejný příběh, koledy jsou sice v mém jazyce, ale většina melodií se shoduje a místo husy se podává krocan. Ale ať už tomu člověk říká Weihnacht nebo Vánoce, v Křesťanském světě je to to samé, a já byl opravdu rád, že jedu domů.

    Věděl jsem, že z Lakenheathu bych se mohl chvilku po půlnoci svést Liberty autobusem dolů do Londýna a z Londýna bych jistě stopnul auto, které by mě dovezlo k rodičům domů do Kentu. A kolem snídaně bych už mohl oslavovat se svou vlastní rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Příď jsem povolil lehce dopředu, snížil nastavení škrticí klapky, abych získal rychlost vzduchu 485 uzlů a držel ji na stálých 265 stupních. Někde pode mnou se v šeru ztrácela nizozemská hranice, a já jsme byl ve vzduchu dvacet jedna minut. Žádný problém.

    Problém nastal po 10 minutách nad Severním mořem, a začal tak potichu, že mi trvalo pár minut než jsem si vůbec uvědomil, že tu nějaký problém vůbec byl.

    OdpovědětVymazat
  17. Kupka Daniel

    Prolétám nad letištěm v Celle ve výšce 5000 stop, narovnám se a sleduji, jak se ručička kompasu pohodlně sklouzne na kurz 265 stupňů. Nos mého letounu směřuje přímo k černé,mrznoucí, klenbě noční oblohy, poseté hvězdami tak zářnými, že jejich mihotový žár byl do očí. Pode mnou se smršťovala černobílá mapa severního Německa, temné masy borovic splývaly s býlími poli. Tu a tam se třpytila světla vesnice či městečka. Tam dole uprostřed vesele osvětlených ulic, jsou koledníci, klepající na dveře pobité cesmínou, aby zazpívali ''Tichou Noc'' a vybrali feniky na charitu. Vestfálské ženy v domácnostech připravující šunku a husu.
    400 mil přede mnou bude situace úplně stejná, koledy v mém jazyce, ale mnohé z melodií stejné a bude to krůta namísto husy. Ať tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, Je to stejné v celém křeťanském světě a bylo dobré být na cestě domů.
    Věděl jsem, že do Londýna se můžu z Lakenheath dostat autobusem Liberty, který vyjíždí něco po půlnoci. Byl jsem si jistý, že z Londýna se dostanu k mým rodičům v Kentu stopem. Na snídani, bych již měl být doma oslavovat se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27 tisíc stop. Sklonil jsem nos letounu směrem dopředu, snížil škrtící klapky tak, aby se rychlost dostala na 485 uzlů a takhle jsem držel letoun stabilně na 265 stupních.Někde pode mnou v šeru ubíhala hranice nizozemska a já už byl ve vzduchu 21 minut. Žádný problém.
    Problém se objevil po 10 minutách letu nad Severním mořem a objevil tak tiše, že uběhlo pár minut, než jsem si uvědomil, že nějaký mám.

    OdpovědětVymazat
  18. Když jsem přelétal nad letištěm v Celle ve výšce 5, 000 stop, narovnal jsem se a pozoroval jsem, jak se střelka mého kompasu šťastně usadila na kurzu 265 stupňů. Špice mého letadla ukazovala vstříc černé, mrznoucí klenbě noční oblohy, poseté hvězdami tak zářivými, že jsem viděl, jak přímo jiskří svým bílým ohněm. Pode mnou se postupně zmenšovala černobílá mapa Severního Německa, černá masa borovicových lesů se mísila s bílými, rozlehlými poli. Tu a tam se světlem třpytla vesnice nebo malé městečko. Zářivě osvětlenými ulicemi už určitě chodili koledníci, kteří ťukali na cesmínou ověšené dveře a zpívali „Tichou noc“, aby vybrali feniky pro dobročinné účely. Vestfálské hospodyňky připravovali šunky a husy.
    Čtyři sta mil přede mnou se odehrával úplně stejný příběh, koledy jsou sice v mém jazyce, ale mnoho melodií je stejných a k jídlu je krocan místo husy. Ať už to nazvete Weihnacht nebo Christmas, je to to samé ve všech křesťanských zemích a já se rád vracel domů.
    Věděl jsem, že z Lakenheath se dostanu do Londýna autobusem, který odjíždí krátce po půlnoci; poté z Londýna autostopem domů do Kentu. U snídaně už bych slavil Vánoce se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27, 000 stop. Povolil jsem špici a škrtící klapku, abych se mohl dostat na rychlost 485 uzlů a držel jsem ji pevně ve 265 stupních. Někde pode mnou v šeru zrovna proklouzávala hranice s Holandskem a já jsem letěl už dvacet jedna minut. Žádný problém.

    OdpovědětVymazat
  19. Sluka Robert

    Letíc Celleským vzdušným prostorem ve výšce 5, 000 stop jsem se narovnal a pozoroval střelku kompasu jak se vesele usadila na kurzu 265 stupňů. Čumák mířil do černé, studené klenby noční oblohy poseté hvězdami tak jasnými že se vypalovali svým bílím ohněm do očí. Pode mnou se zmenšovala černobílá mapa severního Německa, temné masy borových lesů se prolínaly s bělostnými plochami polí. Tu a tam zářila vesnice či malé město světly. Tam dole v příjemně osvětlených ulicích budou koledníci klepat na dveře ozdobené jmelím, zpívat "Tichou noc" a vybírat drobné na charitu. Vestfalské ženy budou připravovat kýty a husy.
    Za čtyři sta mil mě čeká ten samí příběh, koledy v mém jazyce ale se stejnou melodii, jen místo husy krocan. Ale ať už tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, v celém křesťanském světě je to stejně, a je skvělé vrátit se domů.
    Věděl jsem, že se z Lakenheathu mohu svézt do Londýna s liberty bus, který odjížděl hned po půlnoci; z Londýna jsem si byl jist, že se mi povede sehnat odvoz do Kentu k rodičům. Na snídani již budu oslavovat s rodinou. Výškoměr ukazoval 27, 000 stop. Uvolnil jsem čumák, povolil klapku abych získal rychlost 485 uzlů a dál držel kurz 265 stupňů. Někde pode mnou v temnotě za mnou mizí Holandská hranice a já byl ve vzduchu dvacet jedna minut. Pohoda.
    Problém nastal deset minut od příletu nad Severní moře a začínal tak potichu, že mi trvalo několik minut než jsem zjistil že vůbec nějaký mám.

    OdpovědětVymazat
  20. Když jsem se točil v pěti tisících stopách nad letištěm v Celle, srovnal jsem se a sledoval, jak se ručička mého kompasu vesele usadila na směru 265 stupňů. Předek mířil k černé, mrazivé klenbě noční oblohy, poseté hvězdami které zářily tak jasně, že se mi odrážely v očích jako bílé plameny. Pode mnou se zmenšovala krajina severného Německa, kde obrovské boovicové lesy splívaly s bílými polemi. Tu a tam zářila světla nějaké vesnice nebo městečka. A tam dole, ve vesele osvětlených ulicích chodili koledníci, klepali na vyzdobené dveře, zpívali Tichou Noc a vybírali drobné pro charitu. Westfálské ženy připravovaly šunku a husu.
    Po dalších 400 mil to vypadalo stejně, koledy byly sice v mém rodném jazyce, ale spousta těch melodií byla stejná, a místo husy to byl krocan. Ale ať už tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, je to jedno a to samé v celém křesťanském světě, a bylo příjemné vracet se domu.
    Věděl jsem, že z Lakenheath bych se těsně po půlnoci mohl svést autobusem do Londýna, a byl jsem si jistý, že z Londýna bych dojel stopem k mým rodičům do Kentu. Do snídaně bych už slavil se svojí rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Uvolnil jsem příď směrem dopředu, ubral jsem plyn abych se dostal na rychlost 485 uzlů, a držel se na 265 stupních. Někde v šeru pode mnou ubíhala Nizozemská hranice, a ve vzduchu jsem byl 21 minut. Bez problému.
    Problém nastal po deseti minutách nad Severním Mořem, a přišel tak potichu, že uběhlo několik minut než jsem si vůbec uvědomil, že nějaký problém mám.

    OdpovědětVymazat
  21. Barbora Černá
    Jak jsem přelétal nad Celleckým letištěm ve výšce 5.000 stop, narovnal jsem se a sledoval, jak ručička na mém kompase radostně spočinula dolů na kurz 265 stupňů. Špice letadla mířila dopředu na černou mrazivou klenbu noční oblohy plnou hvězd, které zářily natolik, že oslňovaly mé oči svým bílým ohněm. Černobílá mapa severního Německa se pode mnou zmenšovala čím dál víc a temná pásma borovicových lesů splývala do bílých rozlehlých polí. Tu a tam vesnice nebo městečko se zatřpytily světélky. Dole, v dění toho všeho, na ulicích koledníci chodí ode dveří ke dveřím, zpívají „Tichou noc“ a vybírají pár feniků pro charitu. Vestfálské paničky připravují šunku a husy.
    Čtyři sta mil přede mnou by to vypadalo stejně, koledy by se zpívaly v mé řeči a spousta melodií by zněly stejně. A také by se místo husy podával krocan. Ale ať už to člověk nazývá Weinacht nebo Vánoce, je to pořád to stejné napříč křesťanským světem a bylo příjemné se vracet domů.
    Věděl jsem, že z Lakenheath se můžu svézt autobusem, který opouští Londýn po půlnoci, byl jsem si jistý, že i můžu stopnout auto k mým rodičům do Kentu. V době snídaně budu už oslavovat se svojí rodinou. Výškoměr ukazoval 27.000 stop a já klesl nosem letadla dolů, snížil jsem rychlost letadla na 485 uzlů a udržoval ji přímo na 265 stupňů. Někde dole pode mnou v temnotě mizela pryč dánská hranice a já byl ve vzduchu 21 minut. Žádný problém.
    Problém se objevil deset minut po cestě nad Severním mořem a přikradl se tak potichu, že uběhlo několik minut, než jsem zjistil, že nějaký mám.

    OdpovědětVymazat
  22. Veronika Gunárová

    Při přelétávání letiště Celle ve výšce 5 tisíc stop, jsem se narovnal a pozoroval, jak se ručička na kompasu klidně vyrovnává na kurz 265 stupňů. Čumák směřoval k černé, chladné klenbě noční oblohy pokrytou hvězdami tak oslnivými, až mě z jejich záře pálily oči. Zatímco se pode mnou zmenšovala černobílá mapa severního Německa, řada tmavých borovicových lesů splývala do zasněžených polí. Tu a tam se objevila vesnice či světélkující městečko. Tam dole, mezi hustě osvětlenými ulicemi byli koledníci, kteří klepali na posvátné dveře, aby mohli zazpívat Tichou noc a sesbírat peníze na charitu. Vestfálské hospodyňky se starají o šunku a husu. 400 mil přede mnou bude stejný příběh, koledy v mém vlastním jazyce. Ačkoliv většina melodií zněla stejně. A místo husy bude krocan. Ale ať už tomu říkáte Weinachten nebo Vánoce, je to stejné pro celou křesťanskou komunitu ,a byl to skvělý pocit vracet se domů. Od Lakenheath jsem věděl, že bych se mohl svézt autobuse do Londýna, který odjíždí přesně po půlnoci. Byl jsem jistý, že bych si mohl z Londýna stopnout odvoz přímo k rodičům do Kentu. Do snídaně bych už slavil se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27 tisíc stop. Zvedl jsem čumák letadla dopředu, ubral plyn, abych zkorigoval rychlost na 485 uzlů a držel jí pevně na 265 stupních. Někde pode mnou se v šer ztrácela hranice s Nizozemskem a já pilotoval už 21 minut. Žádný problém. Problém nastal nad Severním mořem a začal tak z nenadání, že mi trvalo několik minut zjistit, že je vůbec nějaký problém.

    OdpovědětVymazat
  23. Letiště v Celle jsem přelétl ve výšce pět tisíc stop, narovnal jsem se a sledoval, jak se střelka mého kompasu vesele ustálila na kurzu 265 stupňů. Čumák letadla mířil do temnoty mrazivé noční oblohy, nebeská klenba byla poseta hvězdami tak zářivými, že mi jejich světlo jiskřilo v očích jako bílý oheň. Černobílá mapa Severního Německa se pode mnou zmenšovala, zatímco se tmavé masy borovicových lesů vpíjely do širých, zasněžených polí. Sem tam zablikala světla z vesnice, či malého města. Tam dole, uprostřed vesele rozzářených ulic jistě stáli koledníci, klepající na vyzdobené dveře, aby zazpívali Tichou noc a vybrali pár feniků na charitu. Vestfálské hospodyně připravily vánoční šunky a husy.
    Stejný příběh se odehrával i čtyři stovky mil přede mnou, koledy sice zněly v mé mateřštině, ale tóny se vesměs nezměnily, místo husy byl na stole krocan. Vánoce, ač nazývané Weihnacht, jsou v celém křesťanském světě stejné, vracet se domů byl skvělý pocit.
    Věděl jsem, že se z Lakenheatu mohu svézt dolů do Londýna autobusem, odjíždějícím hned po půlnoci. Z Londýna do domu rodičů v Kentu jsem chtěl jet stopem. U snídaně, bych už slavil se svou rodinou. Výškoměr hlásil 27 tisíc stop. Čumák jsem srovnal vpřed a ubral plyn tak, abych se dostal na rychlost 485 uzlů a udržel letoun stabilní na 265 stupních. Někde v šeru pode mnou mizela hranice Nizozemska a já strávil ve vzduchu dvacet jedna minut. Bez problému.
    Ten se objevil až po deseti minutách přeletu nad Severním mořem, tak nenápadně, že mi několik dalších minut trvalo přijít na to, že vůbec nějaký problém mám.

    OdpovědětVymazat
  24. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  25. Svištěl jsem rychlostí 5000 stop za hodinu nad letištěm Celle. Protáhl jsem se a sledoval, jak se ručička mého kompasu spokojeně usadila na kurzu 250 stupňů. Směrka mířila směrem k mrazivě tmavé klenbě noční oblohy, poseté hvězdami, jež vysílaly svou zářivou palbu proti očním bulvám. Pode mnou se zmenšovala černobílá mapa Německa, tmavá hmota jeho borových lesů se mísila s bílými poli. Tu a tam se blýskla světla vesnic a městeček. V jejich nazdobených a osvícených ulicích již jistě pochodovali koledníci, klepali na dveře ověšené věnci a zpívali koledy a vybírali peníze na charitu. Westfálské hospodyňky již připravovali šunku a husy.
    Čtyři sta mil přede mnou na mne čekalo to samé. Melodie stejné, pouze v mém jazyce a na stole krocan místo husy. Ať už tomu říkáme Weihnacht, nebo Vánoce, pro celý křesťanský svět je to stejné. Bylo dobré letět domů.
    Věděl jsem, že se z Lakenheath do Londýna mohu svézt autobusem, který odjíždí chvíli po půlnoci. Byl jsem si jist, že z Londýna do Kentu pak mohu stopovat. U snídaně budu již slavit se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Povolil jsem ručičku, snížil nastavení škrtící klapky, abych se dostal na 485 uzlů a držel se na 265 stupních. Někde pode mnou v šeru mizely nizozemské hranice. Už jsem byl ve vzduchu dvacet jedna minut. Bez potíží.
    Ty začaly až deset minut po tom, co jsem přeletěl Severní moře tak nenápadně, že mi trvalo několik minut, než jsem si jich vůbec povšiml.

    OdpovědětVymazat
  26. Pospíšilová

    Letiště v Celle jsem přelétl ve výšce pět tisíc stop, srovnal jsem letoun a sledoval, jak se střelka mého kompasu vesele ustálila na kurzu 265 stupňů. Nos letadla mířil do temnoty mrazivé noční oblohy, nebeská klenba byla poseta hvězdami tak zářivými, že mi jejich světlo jiskřilo v očích jako bílý oheň. Černobílá mapa Severního Německa se pode mnou zmenšovala, zatímco se tmavé masy borovicových lesů vpíjely do širých, zasněžených polí. Sem tam zablikala světla z vesnice, či městečka. Tam dole, uprostřed vesele rozzářených ulic jistě stáli koledníci, klepající na vyzdobené dveře, aby zazpívali Tichou noc a vybrali pár feniků na charitu. Vestfálské hospodyně připravily vánoční šunky a husy.
    Stejný příběh se odehrával i čtyři stovky mil přede mnou, koledy sice zněly v mé mateřštině, ale tóny se vesměs nezměnily, místo husy byl na stole krocan. Tento svátek, ať už nazývaný Vánoce, nebo Weihnacht, je v celém křesťanském světě stejný a já se moc rád vracel domů.
    Věděl jsem, že se z Lakenheat mohu svézt dolů do Londýna autobusem, odjíždějícím hned po půlnoci. Z Londýna do domu rodičů v Kentu jsem chtěl jet stopem. U snídaně, bych už slavil se svou rodinou. Výškoměr hlásil 27 tisíc stop. Sklopil jsem nos a ubral plyn tak, abych se dostal na rychlost 485 uzlů, a udržel letoun stabilní na 265 stupních. Někde v šeru pode mnou mizela hranice Nizozemska a já už byl ve vzduchu dvacet jedna minut. Bez problému.
    Ten se objevil až po deseti minutách přeletu nad Severním mořem, tak nenápadně, že mi několik dalších minut trvalo přijít na to, že vůbec nějaký problém mám.

    OdpovědětVymazat
  27. Kupka

    Proletěl jsem nad letištěm v Celle ve výšce 5000 stop, narovnal jsem svůj letoun a sledoval jsem, jak se ručička kompasu pohodlně usadila na kurzu 265 stupňů. Nos mého letounu směřoval přímo do černé mrznoucí klenby noční oblohy, poseté hvězdami tak zářícími, až jsem ztrácel dech. Pode mnou se smšťovala černobílá mapa severního Německa, kde temné masy borovic splývaly s bílými poli. Tu a tam se třpytila světla vesnice či městečka. Pode mnou koledníci v osvětlených ulicích klepou na dveře pobité cesmínou, aby mohli zazpívat "Tichou noc '' a vybrat pár feniků na charitu. Vestfálské ženy v domácnostech připravují šunku a husu.
    400 mil přede mnou bude situace úplně stejná, koledy v mé mateřštině, ale mnohé z melodií budou stejné a namísto husy bude krůta. Ať tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, je to stejné v celém křesťanském světě a bylo to skvělé mířit k domovu.
    Věděl jsem, že do Londýna se můžu z Lakenheath dostat autobusem Liberty, který vyjíždí něco po půlnoci. Byl jsem si jistý, že z Londýna se dostanu k rodičům v Kentu stopem.
    Na snídani bych již měl být doma, oslavovat se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27 tisíc stop. Sklonil jsem nos letounu dopředu a klapky nastavil tak, aby se rychlost dostala na 485 uzlů a v této poloze jsem držel letoun stabilně na 265 stupních. Někde pode mnou v šeru ubíhala hranice Nizozemska a já už byl ve vzduchu 21 minut. Žádný problém.
    Problém se objevil po 10 minutách letu nad Severním mořem a objevil se tak tiše, že uběhlo pár minut, než jsem si uvědomil, že nějaký mám.

    OdpovědětVymazat
  28. Když jsem přelétal nad letištěm v Celle ve výšce pěti tisíc stop, vyrovnal jsem a pozoroval jsem, jak se střelka kompasu spokojeně usadila na kurzu 265 stupňů. Špice mého letadla ukazovala vstříc černé, mrznoucí klenbě noční oblohy, poseté hvězdami tak zářivými, že jsem viděl, jak přímo jiskří svým bílým ohněm. Pode mnou se postupně zmenšovala černobílá mapa Severního Německa, černá masa borovicových lesů se mísila s bílými, rozlehlými poli. Tu a tam se světlem třpytla vesnice nebo městečko. Zářivě osvětlenými ulicemi už určitě chodili koledníci, kteří ťukali na cesmínou ověšené dveře a zpívali „Tichou noc“, aby vybrali feniky pro dobročinné účely. Vestfálské hospodyňky připravovaly šunky a husy.
    Čtyři sta mil přede mnou se odehrával úplně stejný příběh, koledy jsou sice v mém jazyce, ale mnoho melodií je stejných a k jídlu je krocan místo husy. Ať už to nazvete Weihnacht nebo Christmas, je to to samé ve všech křesťanských zemích a já se rád vracel domů.
    Věděl jsem, že z Lakenheath se dostanu do Londýna autobusem, který odjíždí krátce po půlnoci; poté z Londýna autostopem domů do Kentu. Vánoce už bych slavil nad snídaní se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27, 000 stop. Zvedl jsem příď letadla, čímž jsem se dostal na rychlost 485 uzlů a držel jsem ji pevně ve 265 stupních. Někde pode mnou v šeru se zrovna ztrácela hranice s Holandskem a já jsem letěl už dvacet jedna minut. Žádný problém.

    OdpovědětVymazat
  29. Henrieta Liptáková


    Když jsem přelétal letiště v Celle, ve výšce 5000 stop, srovnal jsem se a kouknul se na střelku kompasu, která se ustálila na kurzu 265 stupňů. Příď letadla mířila do černé, mrznoucí klenby noční oblohy, poseté hvězdami tak oslnivými, že bíle jiskřily člověku v očích. Pode mnou se zmenšovala černo-bílá mapa severního Německa, temné masy borových lesů se rozplývaly v bíle pokrytých polích. Tu a tam se ve vesnici nebo městečku zatřpytila světla. Tam dole uprostřed vesele osvětlených ulic koledníci byli venku koledníci, klepali na cesmínou vyzdobené dveře, aby mohli zazpívat "Tichou noc '' a sbírat feniky pro charitu. Vestfálské hospodyňky připravovaly šunku a husu.

    Čtyři sta mil ode mě se odehrával stejný příběh, koledy jsou sice v mém jazyce, ale většina melodií se shoduje a místo husy se podává krocan. Ale ať už tomu člověk říká Weihnacht nebo Vánoce, v křesťanském světě je to to samé, a já byl opravdu rád, že jedu domů.

    Věděl jsem, že z Lakenheathu se můžu chvilku po půlnoci svést autobusem dolů do Londýna a z Londýna bych jistě stopnul auto, které by mě dovezlo k rodičům domů do Kentu. A kolem snídaně bych už mohl oslavovat se svou vlastní rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Naklonil jsem příď, ubral plyn, abych se dostal na rychlost 485 uzlů, a letoun jsem držel pevně ve směru 265 stupňů. Někde pode mnou se v šeru ztrácela nizozemská hranice, a já jsem byl ve vzduchu dvacet jedna minut. Žádný problém.

    Problém nastal po 10 minutách nad Severním mořem, a začal tak potichu, že mi trvalo pár minut, než jsem si vůbec uvědomil, že jsem nějaký problém vůbec měl.

    OdpovědětVymazat
  30. Když jsem přelétal nad Cellským letištěm ve výšce 5 000 stop, jsem vyrovnal letadlo a sledoval střelku kompasu, jak se spokojeně usazuje na kurzu 265 stupňů. Nos letadla mířil k černé a mrazivé klenbě noční oblohy, na níž zářily hvězdy tak jasně, až mne jejich bílý žár oslňoval. Jak se pode mnou černobílá mapa severního Německa zmenšovala, temné borovicové lesy se mísily s bíle pokrytými poli. Tu a tam se zatřpytila světla vesnic či městeček. Tam dole mezi vesele osvícenými ulicemi klepali koledníci na dveře vyzdobené cesmínou, aby zazpívali Tichou noc a posbírali feniky pro charitu. Vestfálské hospodyňky připravovaly šunku a husu.
    Čtyři sta mil přede mnou se odehrával stejný příběh. Koledy v mém vlastním jazyce, avšak se stejnými melodiemi a místo husy se podává krocan. Ale ať už tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, je to po celém křesťanském světě stejné. Bylo fajn vracet se domů.
    Věděl jsem, že se můžu svézt z Lakenheath až do Londýna autobusem, který odjíždí chvilku po půlnoci, a byl jsem si jistý, že z Londýna dojedu stopem do Kentu k rodičům. Do snídaně už budu slavit se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Lehce jsem naklonil nos letadla dopředu, ubral jsem plyn, abych získal rychlost 485 uzlů a držel letoun pevně na 265 stupních. Někde pode mnou se mizela nizozemská hranice, byl jsem ve vzduchu už dvacet jedna minut. Žádný problém.
    Problém se objevil až po deseti minutách letu nad Severním mořem a objevil se tak tiše, že mi trvalo několik minut, než jsem si vůbec uvědomil, že nějaký vůbec mám.

    OdpovědětVymazat
  31. Veronika Gunárová

    Při přelétávání letiště Celle ve výšce 5 tisíc stop, jsem vyrovnal a pozoroval, jak se ručička kompasu klidně usadila na kurz 265 stupňů. Nos letadla směřoval k černé, chladné klenbě noční oblohy poseté hvězdami tak oslnivými, až mě z jejich záře pálily oči. Pode mnou se zmenšovala černobílá mapa severního Německa, řada tmavých borovicových lesů splývala do zasněžených polí. Tu a tam se objevila vesnice či světélkující městečko. Tam dole, mezi hustě osvětlenými ulicemi klepali koledníci na cesmínou vyzdobené dveře, aby mohli zazpívat Tichou noc a sesbírat peníze na charitu. Vestfálské hospodyňky budou připravovat šunku a husu.

    400 mil přede mnou se odehrával stejný příběh, koledy v mém vlastním jazyce, ačkoliv většina melodií zněla stejně. A místo husy bude krocan. Ale ať už tomu říkáte Weinachten nebo Vánoce, je to stejné pro celý křesťanský svět ,a byl to skvělý pocit vracet se domů. Věděl jsem,že z LakenHeath se mohu svézt dolů do Londýna autobusem, který odjíždí přesně po půlnoci. Byl jsem jistý, že bych si mohl z Londýna stopnout odvoz přímo k rodičům do Kentu. Do snídaně bych už slavil se svou rodinou. Výškoměr ukazoval 27 tisíc stop. Zvedl jsem čumák letadla dopředu, ubral plyn, abych zkorigoval rychlost na 485 uzlů a držel letadlo pevně na 265 stupních. Někde pode mnou se v šeru ztrácela hranice s Nizozemskem a já byl ve vzduchu už 21 minut. Žádný problém.

    Problém nastal nad Severním mořem a začal tak potichu, že mi trvalo několik minut než jsem zjistil, že vůbec nějaký mám.

    OdpovědětVymazat
  32. Sluka Robert

    Přelétajíc nad Celleským letištěm ve výšce pět tisíc stop jsem srovnal letadlo a pozoroval střelku kompasu jak se vesele usadila na kurzu 265 stupňů. Čumák mířil do černé, studené klenby noční oblohy poseté hvězdami tak jasnými že se vypalovaly svým bílým ohněm do očí. Pode mnou se zmenšovala černobílá mapa severního Německa, temné masy borových lesů se prolínaly s bělostnými plochami polí. Tu a tam zářila vesnice či městečko světly. Tam dole v příjemně osvětlených ulicích budou koledníci klepat na dveře ozdobené jmelím, zpívat "Tichou noc" a vybírat drobné na charitu. Vestfalské ženy budou připravovat kýty a husy.
    Za čtyři sta mil mě čeká ten samý příběh, koledy v mém rodném jazyce ale se stejnou melodii, jen místo husy krocan. Ale ať už tomu říkáte Weihnacht nebo Vánoce, v celém křesťanském světě je to stejně, a je skvělé vrátit se domů.
    Věděl jsem, že se z Lakenheathu mohu svézt do Londýna autobusem, který odjížděl hned po půlnoci; z Londýna jsem věděl, že se mi povede sehnat odvoz do Kentu k rodičům. Na snídani už budu oslavovat s rodinou. Výškoměr ukazoval dvacet sedm tisíc stop. Zamířil jsem zlehka k zemi, uvolnil nastavení klapek abych získal rychlost 485 uzlů a dál držel kurz 265 stupňů. Někde pode mnou v temnotě za mnou mizí holandská hranice a já byl ve vzduchu dvacet jedna minut. Pohoda.
    Problém nastal po deseti minutách letu nad Severním mořem a začal tak potichu, že mi trvalo několik minut než jsem zjistil že vůbec nějaký mám.

    OdpovědětVymazat
  33. Jak jsem přelétal nad Celleským letištěm ve výšce 5.000 stop, vyrovnal jsem letadlo a sledoval, jak se střelka mého kompasu vesele ustálila na kurzu 265 stupňů. Nos mého letadla směřoval přímo do černé mrznoucí klenby noční oblohy. Hvězdná obloha zářila natolik, že mi hvězdy oslňovaly oči svým bílým ohněm. Černobílá mapa severního Německa se pode mnou zmenšovala čím dál víc a temná pásma borovicových lesů splývala do bílých rozlehlých polí. Tu a tam zářila vesnice či městečko světly. Tam dole mezi osvícenými ulicemi chodí koledníci ode dveří ke dveřím, zpívají „Tichou noc“ a vybírají pár feniků pro charitu. Vestfálské paničky připravují šunku a husy.
    Čtyři sta mil přede mnou to vypadalo stejně, koledy se zpívaly v mé řeči, i melodie zněly stejně. A také by se místo husy podával krocan. Ale ať už to člověk nazývá Weinacht nebo Vánoce, je to pořád to stejné napříč křesťanským světem a bylo příjemné se vracet domů.
    Věděl jsem, že z Lakenheath se můžu svézt autobusem do Londýna, který jede krátce po půlnoci. Byl jsem si jistý, že odtud si můžu stopnout auto do domu mých rodičů v Kentu. V době snídaně budu už oslavovat se svojí rodinou. Výškoměr ukazoval 27.000 stop a já zvedl špici letadla dolů k zemi. Snížil jsem rychlost letadla na 485 uzlů a udržoval letadlo přímo na 265 stupňů. Někde dole pode mnou v temnotě mizela pryč nizozemská hranice a já byl ve vzduchu 21 minut. Žádný problém.
    Problém se objevil deset minut při cestě nad Severním mořem a přikradl se tak potichu, že uběhlo několik minut, než jsem zjistil, že nějaký mám.

    OdpovědětVymazat
  34. Když jsem svištěl přes přistávací plochu ve výšce 5000 stop, vyrovnal jsem a pozoroval ručičku na kompasu, která pomalu spokojeně klesla na 265 stupňů. Nos ukazoval kupředu ke klenoucí se černé a chladné noční obloze zářící hvězdami natolik jasnými, že člověk cítil, že se jejich plápolavé světlo odráželo v mých očích.
    Jak se pode mnou černobílá mapa severního Německa zmenšovala, mísily se tmavé masy borovicových lesů s rozlehlými poli. Tu a tam se objevila malá osada, nebo světélkující vesnice.
    Tam dole, uprostřed vesele rozzářených ulic jistě stáli koledníci, klepající na vyzdobené dveře, aby zazpívali Tichou noc a vybírali příspěvky pro chudé. Vestfálské ženy se staraly o slepice a husy.
    Čtyři sta mil přede mnou by to byl stále ten samý příběh, koledy v mé mateřštině, přestože mnoho melodií znělo stejně, místo husy se podával krocan. Ale ať už tomu říkáte Weihnacht, nebo Vánoce, v křesťanském světě se jedná o to samé a dělal mi dobře pocit, že se vracím domů.
    Věděl jsem, že v Lakenheath nastoupím do autobusu, který vyjížděl o půlnoci a vezme mě do Londýna. Odtamtud jsem si byl jistý, že si stopnu někoho, kdo mně odveze k mým rodičům v Kentu. Ráno už budu slavit se svojí rodinou. Výškoměr ukazoval 27 000 stop. Trochu jsem sklonil nos, ubral plyn, abych se dostal na 485 uzlů a držel jsem letoun na stálých 265 stupních. Někde tam dole pode mnou se postupně ztrácela nizozemská hranice a já byl ve vzduchu už 21 minut. Žádný problém. Opravdové potíže nastaly, když jsem byl tak deset minut nad Severním mořem a všechno začalo tak tiše, že mi trvalo několik minut, než mi došlo, že vůbec nějaké potíže mám.

    OdpovědětVymazat