7. března 2018

Jekyll a Hyde


Překlad dialogů má zvláštní pravidla - především je nutné každou osobu správně charakterizovat. Vzhled postav, jejich povaha, zvyky, společenské postavení, věk, vzájemné postoje, emoce... to vše se odráží ve způsobu řeči. 

Než začnete překládat, představte si jednající postavy. Povídejte si s nimi jak s živými lidmi, dovolte jim vystoupit z papíru a stát se skutečnými osobnostmi. 

Při překládání přímé řeči je praktické zkusit si hotový text přečíst nahlas - kde text vázne, působí podivně, špatně se vyslovuje apod., tam je nutné provést změny. 
_________________

Strange Case of Dr Jekyll and Mr Hyde 
Robert LouisStevenson -1886

SEARCH FOR MR. HYDE

THAT evening Mr. Utterson came home to his bachelor house in sombre spirits and sat down to dinner without relish. It was his custom of a Sunday, when this meal was over, to sit close by the fire, a volume of some dry divinity on his reading-desk, until the clock of the neighbouring church rang out the hour of twelve, when he would go soberly and gratefully to bed. On this night, however, as soon as the cloth was taken away, he took up a candle and went into his business-room. There he opened his safe, took from the most private part of it a document endorsed on the envelope as Dr. Jekyll's Will, and sat down with a clouded brow to study its contents. The will was holograph, for Mr. Utterson, though he took charge of it now that it was made, had refused to lend the least assistance in the making of it; it provided not only that, in case of the decease of Henry Jekyll, M.D., D.C.L., L.L.D., F.R.S., etc., all his possessions were to pass into the hands of his "friend and benefactor Edward Hyde," but that in case of Dr. Jekyll's "disappearance or unexplained absence for any period exceeding three calendar months," the said Edward Hyde should step into the said Henry Jekyll's shoes without further delay and free from any burthen or obligation, beyond the payment of a few small sums to the members of the doctor's household. This document had long been the lawyer's eyesore. It offended him both as a lawyer and as a lover of the sane and customary sides of life, to whom the fanciful was the immodest. And hitherto it was his ignorance of Mr. Hyde that had swelled his indignation; now, by a sudden turn, it was his knowledge. It was already bad enough when the name was but a name of which he could learn no more. It was worse when it began to be clothed upon with detestable attributes; and out of the shifting, insubstantial mists that had so long baffled his eye, there leaped up the sudden, definite presentment of a fiend.
"I thought it was madness," he said, as he replaced the obnoxious paper in the safe, "and now I begin to fear it is disgrace."
With that he blew out his candle, put on a great-coat, and set forth in the direction of Cavendish Square, that citadel of medicine, where his friend, the great Dr. Lanyon, had his house and received his crowding patients. "If any one knows, it will be Lanyon," he had thought.
The solemn butler knew and welcomed him; he was subjected to no stage of delay, but ushered direct from the door to the dining-room where Dr. Lanyon sat alone over his wine. This was a hearty, healthy, dapper, red-faced gentleman, with a shock of hair prematurely white, and a boisterous and decided manner. At sight of Mr. Utterson, he sprang up from his chair and welcomed him with both hands. The geniality, as was the way of the man, was somewhat theatrical to the eye; but it reposed on genuine feeling. For these two were old friends, old mates both at school and college, both thorough respecters of themselves and of each other, and, what does not always follow, men who thoroughly enjoyed each other's company.
After a little rambling talk, the lawyer led up to the subjectwhich so disagreeably pre-occupied his mind.
"I suppose, Lanyon," said he "you and I must be the two oldest friends that Henry Jekyll has?"
"I wish the friends were younger," chuckled Dr. Lanyon. "But I suppose we are. And what of that? I see little of him now."
"Indeed?" said Utterson. "I thought you had a bond of common interest."
"We had," was the reply. "But it is more than ten years since Henry Jekyll became too fanciful for me. He began to go wrong, wrong in mind; and though of course I continue to take an interest in him for old sake's sake, as they say,
I see and I have seen devilish little of the man. Such unscientific balderdash," added the doctor, flushing suddenly purple, "would have estranged Damon and Pythias."
This little spirit of temper was somewhat of a relief to Mr. Utterson. "They have only differed on some point of science," he thought; and being a man of no scientific passions (except in the matter of conveyancing), he even added: "It is nothing worse than that!" He gave his friend a few seconds to recover his composure, and then approached the question he had come to put. "Did you ever come across a protege of his--one Hyde?" he asked.
"Hyde?" repeated Lanyon. "No. Never heard of him. Since my time."

That was the amount of information that the lawyer carried back with him to the great, dark bed on which he tossed to and fro, until the small hours of the morning began to grow large. It was a night of little ease to his toiling mind, toiling in mere darkness and besieged by questions.
Six o'clock struck on the bells of the church that was so conveniently near to Mr. Utterson's dwelling, and still he was digging at the problem. Hitherto it had touched him on the intellectual side alone; but now his imagination also was engaged, or rather enslaved; and as he lay and tossed in the gross darkness of the night and the curtained room, Mr. Enfield's tale went by before his mind in a scroll of lighted pictures. He would be aware of the great field of lamps of a nocturnal city; then of the figure of a man walking swiftly; then of a child running from the doctor's; and then these met, and that human Juggernaut trod the child down and passed on regardless of her screams. Or else he would see a room in a rich house, where his friend lay asleep, dreaming and smiling at his dreams; and then the door of that room would be opened, the curtains of the bed plucked apart, the sleeper recalled, and lo! there would stand by his side a figure to whom power was given, and even at that dead hour, he must rise and do its bidding. The figure in these two phases haunted the lawyer all night; and if at any time he dozed over, it was but to see it glide more stealthily through sleeping houses, or move the more swiftly and still the more swiftly, even to dizziness, through wider labyrinths of lamplighted city, and at every street-corner crush a child and leave her screaming. And still the figure had no face by which he might know it; even in his dreams, it had no face, or one that baffled him and melted before his eyes; and thus it was that there sprang up and grew apace in the lawyer's mind a singularly strong, almost an inordinate, curiosity to behold the features of the real Mr. Hyde.
If he could but once set eyes on him, he thought the mystery would lighten and perhaps roll altogether away, as was the habit of mysterious things when well examined. He might see a reason for his friend's strange preference or bondage (call it which you please) and even for the startling clause of the will. At least it would be a face worth seeing: the face of a man who was without bowels of mercy: a face which had but to show itself to raise up, in the mind of the unimpressionable Enfield, a spirit of enduring hatred.
From that time forward, Mr. Utterson began to haunt the door in the by-street of shops. In the morning before office hours, at noon when business was plenty, and time scarce, at night under the face of the fogged city moon, by all lights and at all hours of solitude or concourse, the lawyer was to be found on his chosen post.
"If he be Mr. Hyde," he had thought, "I shall be Mr. Seek."
And at last his patience was rewarded. It was a fine dry night; frost in the air; the streets as clean as a ballroom floor; the lamps, unshaken, by any wind, drawing a regular pattern of light and shadow. By ten o'clock, when the shops were closed, the by-street was very solitary and, in spite of the low growl of London from all round, very silent. Small sounds carried far; domestic sounds out of the houses were clearly audible on either side of the roadway; and the rumour of the approach of any passenger preceded him by a long time. Mr. Utterson had been some minutes at his post, when he was aware of an odd, light footstep drawing near. In the course of his nightly patrols, he had long grown accustomed to the quaint effect with which the footfalls of a single person, while he is still a great way off, suddenly spring out distinct from the vast hum and clatter of the city. Yet his attention had never before been so sharply and decisively arrested; and it was with a strong, superstitious prevision of success that he withdrew into the entry of the court.
The steps drew swiftly nearer, and swelled out suddenly louder as they turned the end of the street. The lawyer, looking forth from the entry, could soon see what manner of man he had to deal with. He was small and very plainly dressed, and the look of him, even at that distance, went somehow strongly against the watcher's inclination. But he made straight for the door, crossing the roadway to save time; and as he came, he drew a key from his pocket like one approaching home.
Mr. Utterson stepped out and touched him on the shoulder as he passed. "Mr. Hyde, I think?"
Mr. Hyde shrank back with a hissing intake of the breath. But his fear was only momentary; and though he did not look the lawyer in the face, he answered coolly enough: "That is my name. What do you want?"
"I see you are going in," returned the lawyer. "I am an old friend of Dr. Jekyll's--Mr. Utterson of Gaunt Street--you must have heard my name; and meeting you so conveniently, I thought you might admit me."
"You will not find Dr. Jekyll; he is from home," replied Mr. Hyde, blowing in the key. And then suddenly, but still without looking up, "How did you know me?" he asked.
"On your side," said Mr. Utterson, "will you do me a favour?"
"With pleasure," replied the other. "What shall it be?"
"Will you let me see your face?" asked the lawyer.
Mr. Hyde appeared to hesitate, and then, as if upon some sudden reflection, fronted about with an air of defiance; and the pair stared at each other pretty fixedly for a few seconds.
"Now I shall know you again," said Mr. Utterson. "It may be useful."
"Yes," returned Mr. Hyde, "it is as well we have, met; and a propos, you should have my address." And he gave a number of a street in Soho.
"Good God!" thought Mr. Utterson, "can he, too, have been thinking of the will?" But he kept his feelings to himself and only grunted in acknowledgment of the address.
"And now," said the other, "how did you know me?"
"By description," was the reply.
"Whose description?"
"We have common friends," said Mr. Utterson.
"Common friends?" echoed Mr. Hyde, a little hoarsely. "Who are they?"
"Jekyll, for instance," said the lawyer.
"He never told you," cried Mr. Hyde, with a flush of anger. "I did not think you would have lied."
"Come," said Mr. Utterson, "that is not fitting language."
The other snarled aloud into a savage laugh; and the next moment, with extraordinary quickness, he had unlocked the door and disappeared into the house.

The lawyer stood awhile when Mr. Hyde had left him, the picture of disquietude. Then he began slowly to mount the street, pausing every step or two and putting his hand to his brow like a man in mental perplexity. The problem he was thus debating as he walked, was one of a class that is rarely solved. Mr. Hyde was pale and dwarfish, he gave an impression of deformity without any nameable malformation, he had a displeasing smile, he had borne himself to the lawyer with a sort of murderous mixture of timidity and boldness, and he spoke with a husky, whispering and somewhat broken voice; all these were points against him, but not all of these together could explain the hitherto unknown disgust, loathing, and fear with which Mr. Utterson regarded him. "There must be something else," said the perplexed gentleman. "There is something more, if I could find a name for it. God bless me, the man seems hardly human! Something troglodytic, shall we say? or can it be the old story of Dr. Fell? or is it the mere radiance of a foul soul that thus transpires through, and transfigures, its clay continent? The last, I think; for, O my poor old Harry Jekyll, if ever I read Satan's signature upon a face, it is on that of your new friend."

Round the corner from the by-street, there was a square of ancient, handsome houses, now for the most part decayed from their high estate and let in flats and chambers to all sorts and conditions of men: map-engravers, architects, shady lawyers, and the agents of obscure enterprises. One house, however, second from the corner, was still occupied entire; and at the door of this, which wore a great air of wealth and comfort, though it was now plunged in darkness except for the fan-light, Mr. Utterson stopped and knocked. A well-dressed, elderly servant opened the door.
"Is Dr. Jekyll at home, Poole?" asked the lawyer.
"I will see, Mr. Utterson," said Poole, admitting the visitor, as he spoke, into a large, low-roofed, comfortable hall, paved with flags, warmed (after the fashion of a country house) by a bright, open fire, and furnished with costly cabinets of oak. "Will you wait here by the fire, sir? or shall I give you a light in the dining room?"
"Here, thank you," said the lawyer, and he drew near and leaned on the tall fender. This hall, in which he was now left alone, was apet fancy of his friend the doctor's; and Utterson himself was wont to speak of it as the pleasantest room in London. But to-night there was a shudder in his blood; the face of Hyde sat heavy on his memory; he felt (what was rare with him) a nausea and distaste of life; and in the gloom of his spirits, he seemed to read a menace in the flickering of the firelight on the polished cabinets and the uneasy starting of the shadow on the roof. He was ashamed of his relief, when Poole presently returned to announce that Dr. Jekyll was gone out.
"I saw Mr. Hyde go in by the old dissecting-room door, Poole," he said. "Is that right, when Dr. Jekyll is from home?"
"Quite right, Mr. Utterson, sir," replied the servant. "Mr. Hyde has a key."
"Your master seems to repose a great deal of trust in that young man, Poole," resumed the other musingly.
"Yes, sir, he do indeed," said Poole. "We have all orders to obey him."
"I do not think I ever met Mr. Hyde?" asked Utterson.
"O, dear no, sir. He never dines here," replied the butler. "Indeed we see very little of him on this side of the house; he mostly comes and goes by the laboratory."
"Well, good-night, Poole."
"Good-night, Mr. Utterson." And the lawyer set out homeward with a very heavy heart. "Poor Harry Jekyll," he thought, "my mind misgives me he is in deep waters! He was wild when he was young; a long while ago to be sure; but in the law of God, there is no statute of limitations. Ay, it must be that; the ghost of some old sin, the cancer of some concealed disgrace: punishment coming, PEDE CLAUDO, years after memory has forgotten and self-love condoned the fault." And the lawyer, scared by the thought, brooded a while on his own past, groping in all the corners of memory, lest by chance some Jack-in-the-Box of an old iniquity should leap to light there. His past was fairly blameless; few men could read the rolls of their life with less apprehension; yet he was humbled to the dust by the many ill things he had done, and raised up again into a sober and fearful gratitude by the many that he had come so near to doing, yet avoided. And then by a return on his former subject, he conceived a spark of hope. "This Master Hyde, if he were studied," thought he, "must have secrets of his own; black secrets, by the look of him; secrets compared to which poor Jekyll's worst would be like sunshine. Things cannot continue as they are. It turns me cold to think of this creature stealing like a thief to Harry's bedside; poor Harry, what a wakening! And the danger of it; for if this Hyde suspects the existence of the will, he may grow impatient to inherit. Ay, I must put my shoulder to the wheel if Jekyll will but let me," he added, "if Jekyll will only let me." For once more he saw before his mind's eye, as clear as a transparency, the strange clauses of the will.

14 komentářů:

  1. Kroky se hbitě táhli blíž a nabyli na hlasitosti jakmile zatočili ke konci ulice. Právník, vyhlížející vchod, brzy mohl vidět s jakým mužem manýrů měl co dočinění. Byl malý a velmi obyčejně oblečený, a pohled na něj, i z povzdálí, byl tak nějak proti srsti pozorovatele. Ale šel přímo ke dveřím, přecházejíc ulici s úmyslem ušetřit čas a jak šel, vytáhl klíč z kapsy jako by šel domů.
    Mr. Utterson vystoupil a dotkl se jeho ramene "Mr. Hyde, nemýlím se?"
    Mr. Hyde stáhl tělo a při nádechu zasyčel. Ale jeho strach byl jenom dočasný, a přesto že se nepodíval právníkovi do obličeje, chladně odpověděl: "To je mé jméno, co chcete?"
    "Vidím, že jdete dovnitř" odpověděl právník. "Jsem starý přítel Doktora Jekylla – Pan Utterson z Gauntovo ulice – musel jste už o mne slyšet. A potkat mne tak příhodně, myslel jsem že by jste mne přijal."
    "Doktora Jekylla nenajdete, není doma" odvětil Mr. Hyde, tlačící na klíč. A pak znenadání, ale pořád bez zvednutí pohledu " Jak mne znáte?" zeptal se.
    "Udělal byste pro mne laskavost?" řekl Mr. Utterson
    "S radostí" odvětil "Co by to mělo být?"
    "Necháte mne pohlédnout vám do obličeje?" Zeptal se právník.
    Mr. Hyde váhal a potom, jako v náhlé reflexi, postavil se mu vzpurně čelem. Chvíli na sebe jakoby fixovaně hleděli.
    "Nyní bych Vás měl poznat znovu" řekl Mr. Utterson "Mohlo by se to hodit"
    "Ano" odvětil Mr. Hyde. "a také to, že jsme se potkali, měl by jste mít mou adresu" dal mu číslo ulice v Soho.
    "Dobrý bože!" pomyslel si Mr. Utterson "mohl také myslet na závěť?"
    Ale své pocity si nechal pro sebe a jen zabručel že bere v pozat adresou.
    "A teď" řekl "Jak mne znáte?"
    "Podle popisu" odvětil
    "Čího popisu?"
    "Máme společné přátele" řekl Mr. Utterson
    "Společné přátele?" bezmyšlenkovitě zachraptil Mr. Hyde. "Jaké?"
    "Jekyll, například" řekl právník.
    "Nikdy Vám neřekl" zaúpěl naštvaně Mr.Hyde "nemyslím si že by jste lhal"
    "Notak" řekl Utterson "to není vhodná mluva"
    Ten druhý nahlas zabručel, poté přešel do zběsilého smíchu. V další moment, s neobyčejnou rychlostí, odemkl dveře a zmizel v domě. Part 1, Tetemondová

    OdpovědětVymazat
  2. "Je doktor Jekyll doma, Poole?" zeptal se právník
    "Podívám se, Pane Uttersone," řekl Poole, přijímající návštěvníka do velké příjemné haly s nízkým stropem, lemované vlajkami, zahřáté osvětlujícím otevřeným krbem, vybavený drahými dubovými skříněmi.
    "Počkáte zde u ohně, Pane? Nebo mám rozsvítit v jídelně?"
    "Zde, děkuji Vám" řekl právník a přiblížil se a opřel se o vysokou krbovou mřížku.
    Tato hala, ve které byl nyní ponechán o samotě, byla na jeho kamaráda, doktora, poněkud přepychová. Utterson o ni sám mluvil jako o nejpříjemnější místnosti v Londýně.
    Ale dnes večer se mu chvěla krev. Tvář Hyda se pevně usadila v jeho vzpomínkách. Cítil (což v jeh o případě bylo vzácné) nevolnost a nechuť k životu. A ve třpitu jeho ducha,
    zdálo se že vidí hrozbu v plápolání ohně v odlescích vyleštěných skříních a nepříjemného temna na střeše. Styděl se za svou úlevu, když se Poole vrátil aby mu oznámil že Dr. Jekyll je pryč.
    "Viděl jsem Pana Hyda jít do staré pitevní místnosti, Poole" řekl "Je to správné, když není Mr. Jekyll doma?"
    "Úplně správné, Pane Uttersone, pane" odpověděl služebník. "Mr. Hyde má klíč"
    "Zdá se že tvůj pán dává tomu mladému muží velkou důvěru, Poole" pokračoval moudře
    "Ano, pane, vskutku ano" řekl Poole. "My všichni máme rozkaz ho poslouchat"
    "Nemyslím si že bych někdy Mr. Hyda potkal?" zeptal se Utterson
    "Ach, jistě ne, pane. Nikdy tu nevečeří" odpověděl komorník "Pravdou je, že ho vídáme jen zřídka kdy na této straně domu, většinou přichází a odchází přes laboratoř."
    "Tak tedy dobrou noc, Poole"
    "Dobrou noc, Pane Uttersone" A tak šel právník domů s těžkým srdcem. "Chudák Harry Jekyll" pomyslel si, "moje mysl mi napovídá že je ve velmi hlubokých vodách! Jako mladý byl divoký, před dávnem, ale v zákoně božím nejsou promlčené lhůty. Musí to být duch nějakého starého hříchu, rakovina nějaké skryté hanby, přicházející trest, PEDE CLAUDO, roky po tom co pamět zapomněla a sebeláska prominula chybu. Part 2, Tetemondová

    OdpovědětVymazat
  3. 1.ččást
    Kroky se rychle přibližovaly a jakmile se jejich zdroj objevil zpoza rohu ulice, jejich hlasitost se náhle prudce zvýšila. Právník se u vchodu rozhlížel a tedy dobře viděl, s jakou osobou bude mít co do činění. Byl to malý, velmi prostře oděný muž a i na dálku jeho vzhled odpuzoval pozorovatele. Muž se vydal přímo ke dveřím. Pro ušetření času přešel na druhou stranu ulice a jak se přiblížoval, vytáhnul z kapsy klíč jako někdo vracející se domů.
    Pan Utterson si počkal a když muž procházel okolo, vystoupil a položil mu ruku na rameno.
    "Vy jste pan Hyde, nemýlím-li se?"
    Pan Hyde se zalekl, jeho strach však trval pouze krátce a přesto, že se druhému muži nedíval do obličeje, odpověděl klidně: "Ano, to je mé jméno. Co chcete?"
    "Vidím, že jdete dovnitř," Opáčil právník. "Jsem starý přítel Doktora Jekylla - Pan Utterson z Gaunt Street, určitě jste o mě slyšel. A vzhledem k tomu, že jsme se tak příhodně potkali, jsem tak nějak zadoufal, že byste mě mohl pustit do domu."
    "Doktora Jekylla tu nenajdete, je momentálně pryč." Odvětil pan Hyde a vložil klíč do zámku. Stále bez toho, aniž by se na druhého muže podival, se zničehonic zeptal. "Jak jste mě poznal?"
    "Nejdříve vy," kontroval pan Utterson. "Mohl byste mi prokázat mi laskavost?"
    "Samozřejmě," Odpověděl druhý muž. "Jakou laskovost máte namysli?"
    "Ukážete mi vaší tvář?" Zeptal se právník.
    Pan Hyde chvíli váhal, poté však, jako kdyby po dlouhém rozhodování učinil závěr, a se vzdorným pohledem se postavil čelem druhému muži. Dvojice se několik vteřin navzájem upřeně pozorovala.
    "Nyní už vás budu schopný poznat bez pochybností," promluvil pan Utterson. "Bude to pro mě zajisté užitečné,"
    "Ano," Odvětil pan Hyde. "asi je dobře, že jsme se potkali. Mimochodem, měl byste znát mojí adresu." A s tím mu dal popisné číslo domu v jedné z ulic v Soho.
    "Můj ty Pane dobrotivý," Pomyslel si pan Utterson. "že by měl také zájem o tu závěť?" Své myšlenky si nechal pro sebe a pouze souhlasně zabručel na znamení přijetí adresy.
    "No a teď vy," řekl Hyde. "Jak jste mě poznal?"
    "Podle popisu," zazněla odpověď.
    "Kdo mě popsal?"
    "Máme společné přátele," sdělil mu Utterson.
    "Společné přátele?" Zopakoval Hyde chraptivým hlasem. "Koho tím myslíte?"
    "Například Jekylla." Pověděl mu právník.
    "Nikdy vám o mně neřekl," vystartoval hněvem rudnoucí Hyde. "Nepovažoval jsem vás za lháře."
    "Ale no tak." Řekl Utterson. "Takové vyjadřování není na místě."
    Druhý muž hlasitě zavrčel, vrčení přešlo v běsivý smích a s nevídanou rychlostí odemkl dveře. Vzápětí zmizel v prostorách domu.

    OdpovědětVymazat
  4. 2.část Libor Klasna

    "Je Doktor Jekyll přítomen, Poole?" Zeptal se právník.
    "Podívám se, Pane Uttersone," řekl Poole a vpustil náštěvníka do rozsáhlé, příjemně vypadající síně, pokryté vlajkami. Na výšku nízká síň byla vyhřátá velkým, ohněm rozzářeným krbem (podle modelu typického venkovského domu) a vybavená cenným dubovými skříněmi.
    "Počkáte zde u krbu, pane? Nebo vám mám zápalit svícen v jídelně?"
    "Děkuji, ale raději počkám tady." Odvětil právník, přesunul se ke krbu a opřel se o vysokou krbovou mříž. Tato síň, v níž nyní stál osamocen, byla hýčkanou okázalostí jeho dobrého přítele, doktora Jekylla. Samotný pan Utterson by ji považoval za nejpříjemnější místnost v Londýně, nebýt nepříjemného pocitu, jenž se tohoto večera usadil v jeho žilách. Stále měl na mysli tvář pana Hyda; vzpomínku vyvolávající nevolnost a nechuť k životu. (Což u něho bylo k vidění jen zřídka.) Jeho ponurá nálada přidávala pohybujícím se stínům na stropě a odrazu ohně na lesklém nábytku strašidelný zjev. Stydno mu bylo pro úlevu, kterou pocítil, když se Poole vrátil a oznámil mu, že doktor Jekyll byl pryč.
    "Viděl sem Pana Hyda vcházet dovnitř přes dveře do staré pitevny, Poole," Řekl druhý muž. "Je to v pořádku, když tu Doktor Jekyll není?“
    "Zcela v pořádku, Pane." Odpověděl sluha. "Pan Hyde má také klíče."
    "Váš zaměstnavatel tomuto mladému muži zřejmě velmi důvěřuje," Přemýšlel nahlas druhý muž.
    "Ano Pane, to je zajisté pravda," Řekl Poole. "Máme rozkazy ho poslouchat."
    "Nemyslím, že jsem ho někdy viděl v téhle části domu," konstatoval Utterson.
    "Ah, to jste ani nemohl, Pane. Nikdy tu nevečeří." Odpověděl komorník. "Na této straně ho vidíme jen velmi zřídka; obvykle přichází a odchází pouze přes pitevnu."
    "Nuže dobrá. Tak vám tedy přeji hezký zbytek večera, Poole."
    "Já vám také, pane Uttersone." A tak se právník s přetěžkým srdcem vydal domů.
    "Ubohý Harry Jekyll," Pomyslel si. "něco mi říká, že je až po uši v problémech! Už když byl mladý, tak byl poněkud divočejší nátury. A ačkoliv je to už zajisté dlouho, v zákoně božím promlčecí lhůta neexistuje. Ano, to musí být ono; přízrak nějakého dávného hříchu - jenž se coby skrytá potupa šířil jako rakovina. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě; i roky poté, co vzpomínky zmizeli v zapomnění a sebeláska otupila vnímání vlastních pochybení.

    OdpovědětVymazat
  5. 1. část

    Kroky se rychle přibližovaly, a když zahýbaly do uličky, byly čím dál hlasitější. Právník, dívaje se od vchodu, brzy uviděl, s kým na co dočinění. Byl malý a prostě oblečený, a jeho vzhled, dokonce i z té vzdálenosti pozorovatele odpuzoval. Muž zamířil rovnou ke dveřím přecházeje přes ulici, aby ušetřil čas, a ještě za chůze, vytahoval z kapsy klíč jako člověk, který se blíží k domu. Pan Utterson vystoupil a když ho muž míjel, položil mu ruku na rameno. „Pan Hyde, že?“
    Pan Hyde sebou se zasípáním škubl. Ale jeho strach ho pochvíli opustil – i když se právníkovi do obličeje nepodíval, odpověděl docela klidně: „To je mé jméno. Co si přejete?“
    „Vidím, že jdete dovnitř,“ odpověděl advokát. „Jsem starý přítel doktora Jekylla – Utterson z Gauntové ulice. Zajisté jste o mně už slyšel, a když už se s vámi setkávám, mohl byste mě pustit dovnitř.“
    Doktor Jekyll není doma,“ odvětil pan Hyde, a vložil klíč do zámku. A najednou se zeptal, aniž by zdvihl oči - „Odkud mě znáte?“
    „Uděláte mi laskavost?“ zeptal se pan Utterson.
    „S radostí“ odvětil pan Hyde. „Co si přejete?“
    „Dovolíte mi, uvidět váš obličej?“ otázal se právník.
    Zdálo se, že pan Hyde váhá, a pak, jako by si to rozmyslel, obrátil se k němu tváří a oba několik sekund na sebe upřeně hleděli.
    „Teď už vás poznám“ řekl pan Utterson. „Mohlo by se to hodit.“
    „Ano“ odvětil pan Hyde. „Je dobře, že jsme se seznámili, ale měl bych vám dát svoji adresu“. A dal mu číslo ulice v Soho.
    „Pane bože! Pomyslel si pan Utterson. „snad také nemyslí tu závěť?“ Ale nechal si to pro sebe, a v odpověď jenom zabručel.
    „A teď mi povězte, řekl druhý, „jak jste mě poznal?“
    „Podle popisu“ zněla odpověď.
    „Čí popis?“
    „Máme společné přátele.“ řekl pan Utterson.
    „Společné přátele?“ opáčil pan Hyde, poněkud sípavě. „Kdo je to?“
    „Jekyll, například“ řekl advokát.
    „Ten vám nic neřekl“ rozkřikl se pan Hyde, v návalu vzteku. „Neřekl bych, že budete lhát.“
    „Nechte toho,“ řekl pan Utterson, „takhle se přece nemluví.“
    Druhý podivně zavrčel, a v dalším okamžiku, s neobvyklou rychlostí otevřel dveře a zmizel.

    Stecjuková

    OdpovědětVymazat
  6. 2. část

    „Je Dr. Jekyll doma, Poole?“ zeptal se právník.
    „Podívám se, Pane Uttersone“ řekl Poole, a pustil návštěvníka do veliké prostorné haly pod nízkou střechou, s vydlážděnou podlahou, vytápěné (jak tomu bývá ve venkovských sídlech) velikým krbem a drahocennými skříněmi z dubu. „Počkáte prosím u krbu, pane nebo vám mám rozsvítit v jídelně?“
    Počkám tady, řekl právník, popošel blíž a opřel se o vysokou mřížku před krbem. Tato hala, ve které zůstal sám, byla chloubou jeho přítele, a sám Utterson ji považoval za nejpříjemnější místností v Londýně. Ale dnes v noci, mu tuhla krev v žilách, obličej Hyda se mu usadil hluboko v mysli, pociťoval (což se nestávalo často) nevolnost a nechutenství života, a v té ponuré náladě, jako by četl hrozbu v odlescích ohně, které se míhaly po leštěných skříních a znepokojivě pohybujících se stínů na střeše. Zastyděl se, když se mu ulevilo, jakmile se Poole vrátil a oznámil, že doktor Jekyll není doma.
    „Viděl jsem pana Hyda vcházet dveřmi do staré pitevny, Poole,“ řekl muž. „Je to v pořádku, když doktor Jekyll není doma?“
    „Úplně v pořádku, pane Uttersone," odpověděl sluha. „Pan Hyde má klíče.“
    „Zdá se, že váš pán tomu mladému muži důvěřuje, Poole, “ pokračoval právník dál.
    „Ano, pane, důvěřuje mu.“ odvětil Poole. „Bylo nám řečeno, že ho máme poslouchat.“
    „Já jsem tu pana Hyda nikdy neviděl, že?, otázal se Utterson.
    „Jistě, že ne, pane. Nikdy zde nevečeří.“ Odpověděl sluha. „Popravdě ho v této části domu vidíme málokdy, většinou přichází a odchází z laboratoře.“
    „Nuže, dobrou noc, Poole.“
    „Dobrou noc, pane Uttersone. A právník vyrazil domu s velice těžkým srdcem.
    "Chudák Harry Jekyll! " pomyslil si. "Obávám se, že je ve velké bryndě. V mládí byl divoký, to je už dávno, ale zákon boží neuznává promlčené lhůty. Ach, zřejmě je to nějaký přízrak starého hříchu, rakovina nějaké utajené hanby, trest přichází, PEDE CLAUDO, roky poté co mysl zapomněla a sebe láska odmítla chybu.“  

    Stecjuková

    OdpovědětVymazat
  7. Kroky se rychle přibližovaly a jejich zvuk najednou zesílil, když jejich majitel zatočil na konci ulice. Právník, vyhlížejíce od vchodu, brzy zjistil s jakým mužem má co dočinění. Byl malý a prostě oblečený, ale jeho vzhled byl i z této vzdálenosti pro pozorovatele jaksi odpudivý. Šel přímo ke dveřím, přešel ulici aby si zkrátil cestu a vytáhl z kapsy klíč jakoby šel domů.
    Pan Utterson vykročil a poklepal mu na rameno, když procházel okolo. "Pan Hyde, nemýlím-li se?"
    Pan Hyde ustoupil a sykl, ale jeho strach byl pouze dočasný. I přes to, že se nepodíval právníkovi do tváře, odpověděl chladně: "To je mé jméno. Co chcete?"
    "Vidím, že jdete dovnitř," řekl právník. "Jsem starý přítel Dr.Jekylla--pan Utterson z Gaunt Street--musel jste o mně slyšet. A když jsem vás tak příhodně potkal, myslel jsem že byste mě mohl pustit dovnitř."
    "Pana Jekylla tu nenajdete. Odjel pryč," odpověděl pan Hyde a prudce strčil klíč do dvěří. A pak najednou, aniž by zvedl hlavu se zeptal: "Jaktože mě znáte?"
    "Nejprve," řekl pan Utterson, "udělal by jste mi laskavost?"
    "S radostí," odpověděl. "Co to bude?"
    "Mohu vidět váš obličej?" zeptal se právník.
    Bylo vidět, že pan Hyde váhá, ale potom jako kdyby si něco uvědomil se s nechutí postavil právníkovi tváří v tvář. Oba na sebe nehnutě několik vteřin zírali.
    "Teď si vás budu pamatovat," řekl pan Utterson. "Mohlo by to být užitečné."
    "Ano," odvětil pan Hyde, "když se teď známe, měl byste také znát mou adresu." A dal mu číslo ulice v Soho.
    "Dobrý Bože!" pomyslel si pan Utterson, "je možné, že také přemýšlí nad tou závětí?" Ale nechal si své myšlenky pro sebe a pouze souhlasně zabručel, když adresu dostal.
    "A teď," řekl, "jak jste mě poznal?"
    "Díky popisu," zněla odpověď.
    "Čí popis to byl?"
    "Máme stejné přátele," řekl pan Utterson.
    "Stejné přátele?" zachraptěl pan Hyde. "Jaké?"
    "Jekyll, například," řekl právník.
    "Nikdy vám to neřekl," zvolal naštvaně pan Hyde. "Nemyslel jsem si o vás, že jste lhář."
    "No tak," řekl pan Utterson, "to není zrovna vhodné vyjadřování."
    Druhý muž zavrčel a začal se zuřivě smát. V další chvíli s neobyčejnou rychlostí odemkl dveře a zmizel v domě.
    Jan Gärtner

    OdpovědětVymazat
  8. "Je Dr.Jekyll doma Poole?" zeptal se právník.
    "Půjdu to zjistit pane Uttersone," řekl Poole, uvádějíce návštěvníka do velké útulné místnosti zdobené vlajkami s nízkým stropem. Místnost byla vytápěná krbem (po vzoru venkovského obydlí) a vybavená starožitným dubovým nábytkem. "Počkáte zde u ohně, pane? Nebo bych vám měl rozsvítit v jídelně?"
    "Počkám tady, děkuji," řekl právník a opřel se o krbovou římsu. Pokoj, ve kterém byl nyní sám, byl na jeho přítele velmi přepychový a pan Utterson o něm často říkal, že je to ten nejpříjemněji působící pokoj v celém Londýně. Ale v tuto noční hodinu mu tuhla krev v žilách. Tvář Hyda byla pořád živě v jeho paměti. Cítil (což bylo u něj zřídkakdy) nevolnost a nechuť k životu. Jeho pochmurná nálada dávala odrazům plamenů na nablískaném nábytku a stínu na střeše strašidelné tvary. Styděl se za svou úlevu, když mu Poole přišel oznámit, že Dr.Jekyll tu není.
    "Viděl jsem vcházet pana Hyda starými dveřmi od pitevny Poole," řekl. "Je to tak správně, když není Dr.Jekyll přítomen?"
    "Naprosto správně, pane Uttersone," odpověděl sluha. "Pan Hyde má klíč."
    "Vypadá to, že tvůj pán vkládá v toho mladého muže spoustu důvěry Poole," pokračoval zamyšleně.
    "Ano pane, vskutku vkládá," řekl Poole. "Všichni máme příkaz ho poslouchat."
    "Nevzpomínám si, že bych tu někdy pana Hyda potkal." řekl Utterson.
    "Zajisté nepotkal pane. Nikdy tu nevečeří," odpověděl sluha. "V této části domu ho vidíme velmi zřídka, většinu času se pohybuje v okolí laboratoře."
    "Tak tedy dobrou noc Poole."
    "Dobrou noc pane Uttersone." A právník se vydal na cestu domů s velmi těžkým srdcem. "Chudák Harry Jekyll," pomyslel si, "něco mi říká, že je určitě v nebezpečí! Byl jako utržený ze řetězu, když byl mladý, ale i když je to velmi dávno, Boží mlýny melou dál. To musí být ono. Přízrak nějakého minulého hříchu, musí ho sžírat vlastní hanba. Přichází trest, PEDE CLAUDO (*pomalu ale jistě), i roky poté co už mysl zapomněla a sebeláska odpustila vinu."
    Jan Gärtner

    OdpovědětVymazat
  9. Kroky se rychle přibližovaly a jejich zvuk sílil, když jejich majitel zatočil na konci ulice. Právník, dívaje se vpřeď ze vchodu, mohl brzy uvidět s kým má tu čest. Muž byl malé postavy a obyčejného oblečení, jeho vzhled i zdáli, byl odpudivý. Zamířil přímo ke dveřím, přešel ulici, aby neztrácel čas a jak tak učinil, vytáhl klíč z kapsy, jak učiní ten přicházeje domů.
    Pan Utterson vykročil a když muž procházel, dotkl se jeho ramene. “Pan Hyde, předpokládám?” Pan Hyde ustoupil vzad se syčivým nádechem. Avšak jeho strach byl pouze chvilkový, a přestože nevzhlédl odpověděl velmi chladně: “To je moje jméno. Co chcete?”
    “Vidím, že vcházíte dovnitř,” odpověděl právník. “Jsem starý přítel Doktora Jekyll—Pan Utterson z Gaunt Street—Jistě jste o mě již slyšel: a když jsem vás příhodně potkal, doufal jsem, že byste mě mohl pustit dovnitř.”
    “Nenajdete Dr. Jekyll, není doma,” odpověděl pan Hyde a vrazil klíč do zámku. Najednou, stále bez vzhlédnutí, “Jak o mě víte?” zeptal se.
    “Uděláte pro mě něco?” zeptal se pan Utterson.
    “S radostí,” odpověděl. “Co chcete?”
    “Dovolíte mi vidět váš obličej?” zeptal se právník.
    Pan Hyde se zdráhal, poté po náhlém rozhodnutí, s aurou vzpoury zdvihl hlavu a oba na sebe několik sekund upřeně hleděli.
    “Teď vás kdykoli poznám,” řekl pan Utterson. “Může to být užitečné.”
    “Ano,” odpověděl pan Hyde, “když jsme se teď tak poznali, znáte I mou adresu. “ A dal mu číslo ulice v Soho.
    “Dobrý Bože!” pomyslel si pan Utterson, ”Je možné, že také přemýšlel o závěti?” Nedal své pocity najevo a pouze zabručel v odpověď.
    “Teď,” ozval se, “jak jste mě poznal?”
    “Z popisu,” zněla odpověď.
    “Čí?”
    “Máme společné přátele,” řekl pan Utterson.
    “Společné přátele?” opakoval pan Hyde chraptivě. “Koho?”
    “Jekyll, například,” řekl právník.
    “Nic vám neřekl,” vykřikl pan Hyde naštvaně. “Nemyslel jsem, že budete lhát.”
    “Ale Tak,” řekl pan Utterson, “ to není zrovna vhodné vyjadřování.”
    Druhý zavrčel a začal se hrozivě smát, a v dalším momentu s neobyčejnou rychlostí, odemkl dveře a zmizel v domě.

    OdpovědětVymazat
  10. Part 2
    “Nachází se Dr. Jekyll doma, Poole?” zeptal se právník.
    “Podívám se, pane Utterson,” odpověděl Poole, uvedl návštěvníka do velké útulné místnosti s nízkým stromem, zdobené vlajkami. Místnost byla vyhřívána otevřeným ohněm (po vzoru venkovského domu) a vybaveny drahým dubovým nábytkem. “Počkáte zde při ohni, pane? Nebo vás mám zavést do jídelní místnosti?”
    “Ze, děkuji,” odpověděl právník, a opřel se o krbovou římsu. Tato místnost, ve které se momentálně nacházel sám, se jeho přítele zdála velmi přepychová a pan Utterson se neostýchal říci, že by byla nepříjemnější v místností v Londýně. Avšak dnes sebou otřásl, obličej Hyde byl těžký v jeho paměti, cítil nevolnost (což bylo velmi vzácné) a nechuť a životu. Jeho pochmurnost dávala odrazům plamenů na lesklém nábytku a stínům na střeše děsivé tvary. Styděl se za svou úlevu, když mu Poole přišel oznámit, že Dr. Jekyll není doma.
    “Viděl sem pana Hyde vejít do starých dveří od pitevny, Poole,” řekl. “Je to v pořádku, když se Dr. Jekyll nenachází doma?”
    “V pořádku, pane Utterson, pane,” odpověděl služebník. “Pan Hyde má klíč.”
    “Vypadá to, že tvůj pán vkládá spoustu důvěry v toho mladého muže, Poole,” pokračoval zamyšleně.
    “Ano pane, vskutku,” řekl Poole, “Všichni máme nakázáno poslouchat ho.”
    “Nepamatuji se, že bych někdy pana Hyde potkal?” zeptal se Utterson.
    “Oh, dobrý Bože ne, pane. Nikdy tady nevečeří,” odpověděl služebník. “Vídáme ho velmi málo, převážně se nachází v laboratoři.”
    “Dobře tedy, na shledanou, Poole.”
    “Na shledanou, pane Utterson.” Právník se tedy vydal na cestu domu s těžkým srdcem. “Ubohý Harry Jekyll,” pomyslel si, “něco mi říká, že je v nebezpečí! Byl velmi divoký, když byl mladý, je to sice dávno lest cesty Boží jsou vez omezení. Ach, to musí být ono, přízrak starého hříchu, žírající vina, příchozí trest, PEDE CLAUDO, I roky poté co mysl zapomněla a sebeláska odpustila

    OdpovědětVymazat
  11. Černý Jiří PART 1
    Kroky se rychle přibližovaly. Jakmile se jejích vlastník objevil zpoza rohu ulice, jejich hlasitost se náhle zvýšila. Advokát, dívaje se přímo do vchodu, mohl rázem na to zjistit s jakým to mužem má co do činění. Muž byl menšího vzrůstu a celkem obyčejně oblečený, ale pohled na něj, i z dálky, odpuzoval. Vydal se ke dveřím přímo přes ulici, aby ušetřil čas. Jak přicházel, vytáhl si z kapsy klíč jako každý, kdo se vrací domů. Pan Uterson si počkal a ve chvíli kdy muž procházel okolo něj, položil mu ruku na rameno. „Pan Hyde, nemýlím-li se?“
    Pan Hyde s sebou se zasípáním škubl zpátky. Ale jeho strach ho po chvíli opustil. I přes to, že se advokátovi do obličeje nepodíval, odpověděl mu docela klidně: „Toť mé jméno. Co chcete?“
    „Vidím, že zrovna jdete dovnitř,“ odpověděl advokát. „Jsem letitý přítel doktora Jekylla – jsem pan Utterson z Gaunt Street, určitě jste již o mně už slyšel. A vzhledem k tomu, jak jsme se tu tak příhodně potkali jsem doufal, že byste mě mohl pustit dovnitř.“
    „doktora Jekylla tu nenajdete, momentálně je pryč.“ Odvětil Hyde a vložil klíč do zámku. Bez toho, aby se na muže byť jedinkrát podíval, ze zničeho nic zeptal: „Jak jste mě poznal?“
    „Buďte tak hodný,“ řekl pan Utterson, „neprokázal byste mi laskavost?“
    „Milerád.“ Odvětil pan Hyde. „Co to má být?“
    „Dovolíte ukázat mi vaši tvář?“ Otázal se advokát.
    Chvíli to vypadalo, že pan Hyde váhá, ale pak, jakoby se rozmyslel, vyzývavě se k němu obrátil tváří v tvář. Na několik vteřin se ti dva na sebe upřeně zadívali.
    „Nyní vás poznám už kdykoliv. Může to být užitečné.“ Pravil pan Utterson.
    „Ano,“ odpověděl pan Hyde. „Když jsme se teď tak poznali, byste mohl znát i mou adresu.“ A dal mu číslo domu v ulici v Soho.
    „Dobrý Bože!“ pomyslel si pan Utterson. „snad také nemá na mysli i onu závěť?“ Ale své myšlenky si nechal pro sebe a s pochvalným zabručením vzal adresu na vědomí.
    „A teď mi tedy řekněte,“ zeptal se druhý, „jak jste mě poznal?“ „Podle popisu.“ Byla odpověď.
    „Kdo vám mě popsal?“
    „Máme společné známé.“ Odpověděl pan Utterson.
    „Společné známé!“ opáčil pan Hyde trochu sípavě. „A to koho?“
    „Například Jekylla.“ Řekl advokát.
    „Od toho jste se nic nedozvěděl!“ „rozkřikl se pan hyde v návalu zlosti. „Nemyslel bych si, že mi budete lhát.“
    „Ale no tak,“ řekl pan Utterson, „takhle se přeci nemluví.“ Druhý zavel divným smíchem, neuvěřitelně rychle odemkl dveře a zmizel v domě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Černý Jiří PART 2
      Je doktor Jekyll doma, Poole?“ zeptal se advokát.
      „Podívam se, pane Uttersone,L odpověděl Poole a pustil návštěvníka do velké haly nacházející se pod nízkou střechou, s vydlážděnou podlahou, vytápěnou (jak to obvykle bývá v takovýchto venkovských sídlech) velikým krbem. Stěny byly obehnány drahocennými dubovými skříněmi. „pane Uttersone, počkáte laskavě tady u krbu? Nebo mám raději rozsvítit v jídelně?“
      „Děkuji, počkám tady.“ Odpověděl advokát a opřel se o krbovou římsu. Tato místnost, ve které byl nyní ponechán sám, byla prazvláštní libůstkou jeho přítele doktora. Utterson sám o ní mluvil jako o nejpříjemnější místnosti v Londýně. Ale té noci jakoby mu v žílách kul mráz. Vzpomínka na Hydovu tvář ho tísnila a skličovala. Měl pocit (který se mu dostával jen zřídka), jak se mu život hnusí a protiví, a jakoby v mohl vyčíst nějakou hrozbu z odlesků z plápolajícího ohně v krbu, které se mihaly po leštěných skříních a znepokojivě s sebou kmitaly na zatemnělém stropě. Zastyděl se z pocitu úlevy když se Poole za okamžik vrátil aby mu sdělil, že doktor Jekyll z domu odešel.
      „Poole, viděl jsem pana Hyda jak vcházel do dveří bývalé pitevny,“ řekl advokát. „Je toto v pořádku, když doktor Jekyll není doma?
      „Naprosto v pořádku, pane Uttersone,“ odpověděl sluha. „Pan Hyde má od nich klíč.“
      „Zdá se, že váš pán vkládá náramnou důvěru do tohoto mladého muže,“ pokračoval zamyšleně advokát.
      „Ano, velice mu důvěřuje,“ řekl Poole. „Všichni máme nařízeno ho poslouchat.“
      „Nemyslím, že jsem se s panem Hydem u vás někdy potkal, že?“ otázal se Otterson.
      „Zajisté ne, pane Uttersone. Nebývá zde nikdy na večeři.“ Odpověděl sluha. „V této části domu ho vídáme velice zřídkakdy, příchází a odchází vždy přes laboratoř.“
      „Nuže, dobrou noc, Poole.“
      „Dobrou noc, pane Uttersone.“
      Advokát vykročil k domovu s velice těžkým srdcem. „Chudák Henry Jekyll,“ pomyslel si, „obávám se, že je ve velikém průšvihu. V mládí to byl celkem divoch, a sice je to dávno, Boží mlýny melou dál bez přestání. Ano, to bude ono. Stín nějakého starého prohřešení, hnijící rakovina nějaké utajené hanby. A trest přichází PEDE CLAUDO po letech kdy se již zapomnělo a vlastní sebeláska provinění prominula.

      Vymazat
  12. Kroky se rychle blížily, a jak došli ke konci ulice, byly mnohem hlasitější. Právník stojící u vchodu, brzy zahlédl, s kým má co do činění. Byl malý a velmi jednoduše oblečený, a jeho vzhled, i na tu dálku, se pozorovateli nějak nezdál. Vyrazil ale přímo ke dveřím, přešel ulici, aby si ušetřil čas; a jak šel, vytáhl z kapsy klíč jako někdo, kdo se vrací domů.
    Pan Utterson vykročil a jak procházel, dotkl se ho ramena. "Pan Hyde, tuším?"
    Pan Hyde se syčivým nádechem ucuknul. Ale jeho strach byl pouze dočasný; a i když neviděl právníkovi do tváře, chladně odpověděl: "To je mé jméno. Co chcete?" zeptal se.
    "Vidím, že jdete dovnitř," odvětil právník. "Jsem starý přítel doktora Jekylla--Pan Utterson z Gaunt Street--už jste o mně musel slyšet; a když vás tak vhodně potkávám, myslel jsem si, že mě pozvete dál."
    "Tady doktora Jekylla nenajdete; není doma," řekl pan Hyde, zatímco zasunul klíč do zámku. A pak najednou, bez toho, aniž by vzhlédl, "Odkuď mě znáte?" zeptal se.
    "Nejprve," řekl pan Utterson, "uděláte mi laskavost?"
    "S potěšením," odpověděl ten druhý, "Co máte na mysli?"
    "Ukážete mi váš obličej?" zeptal se právník.
    Pan Hyde na chvíli vypadal, že váhá, a pak, jakoby kvůli nějak náhlé myšlence, se mu postavil vzpurně čelem; ti dva na sebe několik vteřin upřeně hleděli.
    "Příště už vás poznám," řekl pan Utterson. "To se může hodit."
    "Vskutku," odvětil pan Hyde, "je dobře že jsme se potkali; a propos, měl bych vám dát mojí adresu." A řekl číslo ulice v Sohu.
    "Dobrý bože!" pomyslel si pan Utterson, "on snad taky myslel na závěť?" Nechal si to ale pro sebe, a pouze souhlasně zabručel.
    "A teď," řekl ten druhý, "odkuď mě znáte?"
    "Podle popisu," zněla odpověď.
    "Čího popisu?"
    "Máme společné přátele." řekl pan Utterson.
    "Společné přátele?" opakoval pan Hyde trochu chraptivě. "Koho myslíte?"
    "Jekyll, kupříkladu," řekl právník.
    "To vám nemohl říct," vykřikl vztekle pan Hyde. "Nemyslel jsem si, že budete lhát."
    "Pojďte," řekl pan Utterson, "tohle je nevhodné."
    Ten druhý hlasitě zavřel v divokém smíchu; a pak, s nevídanou rychlostí, odemkl dveře a zmizel uvnitř.

    OdpovědětVymazat
  13. "Je doktor Jekyll doma, Poole?" zeptal se právník.
    "Podívám se, pane Uttersone," řekl Poole, vedoucí hosta do velké, nízké, pohodlné místnosti, vytápěné (na způsob venkovského domu) velkým krbem, s drahým, dubovým nábytkem. "Počkáte zde u krbu, pane? nebo mám rozsvítit v jídelně?"
    Tady to stačí, děkuji," řekl právník, a opřel se o krbovou mříž. Tato místnost, kde nyní zůstal sám, byla chloubou jeho přítele doktora; a sám Utterson o ní mluvil jako o nejpřijemnější místnosti v Londýně. Dnes mu ale tuhla krev v žilách. Pořád myslel na tvář pana Hyda; cítil nevolnost (což bylo neobvyklé) a život se mu hnusil; a ve své ponuré náladě se mu zdálo, že cítí hrozbu v kmitavých plamenech odrážejících se od vyleštěného nábytku a v temných stínech střechy. Stydil se, že se mu ulevilo, když se Poole vrátil aby ohlásil, že doktor Jekyll byl pryč."
    Viděl jsem, jak pan Hyde vešel do dveří staré pitevny, Poole," řekl. "Je to v pořádku, když není doktor Jekyll doma?"
    Zcela v pořádku, pane Uttersone," odpověděl sluha. "Pan Hyde má klíč."
    Váš pán má patrně velkou důvěru v toho mladého muže, Poole," pokračoval ten druhý.
    "Ano pane, to má, řekl Poole. "Všichni máme rozkaz ho poslouchat."
    "Nemyslím si, že jsem ho tu někdy potkal," řekl Utterson.
    "To zajisté ne pane. On zde nikdy nejí. "Vskutku ho v této části domu vydíme pomálu, většinou se nachází v laboratoři."
    "Tak tedy dobrou noc Poole."
    "Dobrou noc pane Uttersone." A právník s velmi těžkým srdcem vyrazil domů. "Chudák Harry Jekyll," pomyslel si, "tuším, že je v nesnázích. Byl docela divoký když byl mladý; velmi dávno samozřejmě; ale Boží mlýne melou bez přestání. Ano, to musí být ono; duch nějakého starého hříchu, rakovina nějaké skryté hanby: trest se blíží, PEDE CLAUDO, roky potom, co mysl zapomněla, a srdce odpustilo."


    OdpovědětVymazat