14. listopadu 2018

Moře a válka

Některé texty jsou natolik emotivní, že práce s nimi je pro překladatele velmi obtížná. Nejprve je nutné zvládnout a vstřebat vlastní emoce - a poté vytvořit text, který je bude sdělovat čtenáři.

Mezi nejnáročnější patří texty válečné - jednak pro emoce, jednak pro široký rejstřík dobových vojenských termínů a reálií (tzv. miliaria), které je nutno nejprve pečlivě rozluštit, pochopit a několikanásobně ověřit, a poté k nim vyhledat příslušné ekvivalenty v cílovém jazyce.

Zejména díla britské literatury pak přinášejí ještě prvek nám suchozemcům neznámý - moře a mořeplavbu.

1. Kde a kdy se děj odehrává?
2. Jak byste charakterizovali autorský styl? Které jazykové prvky bude obtížné překládat?
3. Které výrazy bude nutné vyhledat a ověřit?

_________________
Nicholas Monsarrat - The Cruel Sea


Part Three: 1941 - Grappling
7
The smiling weather of that late summer helped them to settle down to sea-going again, after the relaxation of their refit. It was a curious business, this tuning-up of men and machinery, and in some cases it caught both of them unawares. Compass Rose hit the knuckle of the jetty – fortunately not very hard - on her way out of dock, owing to a small defect in her reversing gear; and one seaman, to his lasting shame, was actually seasick on the five-minute trip across the river to top up at the oiler. ... But these were odd items in a quick process of re-establishment: when they picked up their convoy off the Bar Light Vessel they were already half-way back to the old routine, and by the time they were two days out, clear of land and heading in a wide south-westerly circle for Gibraltar, the ship was fighting fit again. The weather gave them a wonderful succession of sunlit days and calm nights; and conscious of their luck in sailing for hour after hour over a deep blue, mirror-calm sea, the sort of warm and lazy trip that cost a guinea a day in peace-time, they quickly made the transfer from land to seafaring. It was, from many angles, good to be back on the job again: clear of the dubious and emotional tie of land, they were once more part of an increased escort - two destroyers and five corvettes - charged with the care of twenty-one deep-laden ships bound for Gibraltar. This was their real task, and they turned to it again with the readiness of men who, knowing that the task was crucial, were never wholly convinced that the Navy could afford to let them take a holiday.

The treachery of that perfect weather, the lure of the easy transition, were not long in the declaring.

It started with a single aircraft, possibly an old friend, a four-engined Focke-Wulf  reconnaissance plane which closed the convoy from the eastwards and then began to go round them in slow circles, well out of range of any gun-fire they could put up. It had happened to them before, and there was little doubt of what the plane was doing - pin-pointing the convoy, shadowing it, noting exactly its course and speed, and then reporting back to some central authority, as well as tipping off any Uboats that might be nearby. The change this time lay in the fact that it was occurring so early in their voyage, and that, as they watched the plane circling and realized its mission, the sun was pouring down from a matchless sky on to a sea as smooth and as lovely as old glass, hardly disturbed at all by the company of ships that crossed it on their way southwards. Unfair to peaceloving convoys, they thought as they closed their ranks and trained their glasses on the slowlycircling messenger of prey: leave us alone on this painted ocean, let us slip by, no one will know. ...

At dusk the plane withdrew, droning away eastwards at the same level pace: up on the bridge,
preparing to darken ship and close down for the night, they watched it go with gloomy foreboding.

'It's too easy,' said Ericson broodingly, voicing their thoughts. 'All it's got to do is to fly round and round us, sending out some kind of homing signal, and every U-boat within a hundred miles just steers straight for us.' He eyed the sky, innocent and cloudless. 'I wish it would blow up a bit. This sort of weather doesn't give us a chance.'

There was nothing out of the ordinary that night, except a signal at eleven o'clock addressed by the Admiralty to their convoy. 'There are indications of five U-boats in your area, with others joining,' it warned them with generous scope, and left them to make the best they could of it. As soon as darkness fell the convoy changed its course from the one the aircraft had observed, going off at a sharp tangent in the hope of escaping the pursuit: perhaps it was successful, perhaps the U-boats were still out of range, for the five hours of darkness passed without incident, while on the radarscreen the compact square of ships and the out-lying fringe of escorts moved steadily forwards, undisturbed, escaping notice. Viperous, making her routine dash round the convoy at first light, signalled: 'I think we fooled them,' as she swept past Compass Rose. The steep wave of her wash had just started them rolling when they heard the drone of an aircraft, and the spy was with them again.

The first ship was torpedoed and set on fire at midday. She was a big tanker - all the twenty-one ships in the convoy were of substantial size, many of them bound for Malta and the eastern Mediterranean: it was a hand-picked lot, a valuable prize well worth the pursuit and the harrying. And pursued and harried they were, without quarter: the swift destruction of that first ship marked the beginning of an eight-day battle which took steady toll of the convoy, thinning out the ships each night with horrible regularity, making of each dawn a disgusting nursery-rhyme, a roll-call of the diminishing band of nigger-boys.

They fought back, they did their best: but the odds against them were too high, the chinks in their armour impossible to safeguard against so many circling enemies.

'There are nine U-boats in your area,' said the Admiralty at dusk that night, as generous as ever; and the nine U-boats between them sank three ships, one of them in circumstances of special horror. She was known to be carrying about twenty Wrens, the first draft to be sent to Gibraltar: aboard Compass Rose they had watched the girls strolling about the deck, had waved to them as they passed, had been glad of their company even at long range. The ship that carried them was the last to be struck that night: she went down so swiftly that the flames which engulfed the whole of her after-part hardly had time to take hold before they were quenched. The noise of that quenching was borne over the water towards Compass Rose, a savage hissing roar, indescribably cruel. 'By God, it's those poor kids!' exclaimed Ericson, jolted out of a calm he could not preserve at so horrible a moment. But there was nothing that they could do: they were busy on a wide search ordered by Viperous, and they could not leave it. If there were anything left to rescue, someone else would have to do it.

Four of the girls were in fact picked up by another merchant ship which had bravely stopped and lowered a boat for the job. They were to be seen next morning, sitting close together on the upper deck, staring out at the water: there was no gay waving now, from either side.... But the ship that rescued them was one of the two that were sunk that same night: she too went down swiftly, and Compass Rose, detailed this time to pick up survivors could only add four to her own total of living passengers, and six to the dead. Among these dead was one of the Wrens, the only one that any ship found out of the draft of twenty: included in the neat row of corpses which Tallow laid out on the quarterdeck, the girl's body struck a note of infinite pity. She was young: the drenched fair hair, the first that had ever touched the deck of Compass Rose, lay like a spread fan, outlining a pinched and frightened face which would, in living repose, have been lovely. Lockhart, who had come aft at dawn to see to the sewing-up of those that were to be buried, felt a constriction in his throat as he looked down at her. Surely there could be no sadder, no filthier aspect of war. ... But there were many other things to do besides mourn or pity. They buried her with the rest, and added her name to the list in the log, and continued the prodigal southward journey.

Six ships were gone already: six ships in two days, and they still had a week to go before they were near the shelter of land. But now they had a stroke of luck: a succession of two dark nights which, combined with a violent evasive alteration of course, threw the pursuit off the scent. Though they were still on the alert, and the tension, particularly at night, was still there, yet for forty-eight hours they enjoyed a wonderful sense of respite: the convoy, now reduced to fifteen ships, cracked on speed, romping along towards the southern horizon and the promise of safety. Aboard Compass Rose, a cheerful optimism succeeded the sense of ordained misfortune which had begun to take a hold; and the many survivors whom they had picked up, wandering about the upper deck in their blankets and scraps of clothing or lining the rails to stare out at the convoy, lost gradually the strained refugee look which was so hard on the naval conscience. Hope grew: they might see harbour after all. ...

So it was for two days and two nights; and then the aircraft, casting wide circles in the clear dawn sky, found them again.

Rose, the young signalman, heard it first: a stirring in the upper air, a faint purring whisper which meant discovery. He looked round him swiftly, his head cocked on one side: he called out: 'Aircraft, sir - somewhere...' and Ferraby and Baker, who had the forenoon watch, came to the alert in the same swift nervous movement. The throbbing grew, and achieved a definite direction - somewhere on their port beam, away from the convoy and towards the distant Spanish coast. 'Captain, sir!' called Baker down the voice-pipe. 'Sound of aircraft -' but Ericson was already mounting the bridge-ladder, brought up from his sea-cabin by the hated noise. He looked round him, narrowing his eyes against the bright day, and then: 'There it is!' he exclaimed suddenly, and pointed. On their beam, emerging from the pearly morning mist that lay low on the horizon all round them, was the plane, the spying eye of the enemy.

They all stared at it, every man on the bridge, bound together by the same feeling of anger and
hatred. It was so unfair. ... U-boats they could deal with - or at least the odds were more level: with a bit of luck in the weather, and the normal skill of sailors, the convoy could feint and twist and turn and hope to escape their pursuit. But this predatory messenger from another sphere, destroying the tactical pattern, eating into any distance they contrived to put between themselves and the enemy - this betrayer could never be baulked. They felt, as they watched the aircraft, a helpless sense of nakedness, an ineffectual rage: clearly, it was all going to happen again, in spite of their care and watchfulness, in spite of their best endeavours, and all because a handful of young men in an aircraft could span half an ocean in a few hours, and come plummeting down upon their slower prey.

Swiftly the aircraft must have done its work, and the U-boats could not have been far away; within twelve hours, back they came, and that night cost the convoy two more ships out of the dwindling fleet. The hunt was up once more, the pack exultant, the savage rhythm returning and quickening. ... They did their best: the escorts counter-attacked, the convoy altered course and increased its speed: all to no purpose. The sixth day dawned, the sixth night came: punctually at midnight the alarm-bells sounded and the first distress-rocket soared up into the night sky, telling of a ship mortally hit and calling for help. She burned for a long time, that ship, reddening the water, lifting sluggishly with the swell, becoming at last a flickering oily pyre which the convoy slowly left astern. Then there was a pause of more than two hours, while they remained alert at Action Stations and the convoy slid southwards under a black moonless sky; and then, far out on the seaward horizon, five miles away from them, there was a sudden return of violence. A brilliant orange flash split the darkness, died down, flared up again, and then guttered away to nothing. Clearly it was another ship hit - but this time, for them, it was much more than a ship; for this time, this time it was Sorrel.

They all knew it must be Sorrel, because at that distance it could not be any other ship, and also because of an earlier signal which they had relayed to her from Viperous. 'In case of an attack tonight', said the signal, 'Sorrel will proceed five miles astern and to seaward of the convoy, and create a diversion by dropping depth-charges, firing rockets, etc. This may draw the main attack away from the convoy.' They had seen the rockets earlier that night, and disregarded them: they only meant that Sorrel, busy in a corner, was doing her stuff according to plan. ... Probably that plan had been effective, if the last two hours' lull were anything to go by: certainly it had, from one point of view, been an ideal exercise, diverting at least one attack from its proper mark. But in the process, someone had to suffer: it had not cancelled the stalking approach, it did not stop the torpedo being fired: Sorrel became the mark, in default of a richer prize, meeting her lonely end in the outer ring of darkness beyond the convoy.

Poor Sorrel, poor sister-corvette. ... Up on the bridge of Compass Rose, the men who had known her best of all were now the mourners, standing separated from each other by the blackness of night but bound by the same shock, the same incredulous sorrow. How could it have happened to Sorrel, to an escort like themselves ...? Immediately he saw the explosion, Ericson had rung down to the wireless office. '"Viperous from Compass Rose",' he dictated.' "Sorrel torpedoed in her diversion position. May I leave and search for survivors?"' Then: 'Code that up,' he snapped to the telegraphist who was taking down the message. 'Quick as you can. Send it by RAT.' Then, the message sent, they waited, silent in the darkness of the bridge, eyeing the dim bulk of the nearest ship, occasionally turning back to where Sorrel had. been struck. No one said a word: there were no words for this. There were only thoughts, and not many of those.

The bell of the wireless-office rang sharply, breaking the silence, and Leading-Signalman Wells, who was standing by the voice-pipe, bent down to it.

'Bridge!' he said, and listened for a moment. Then he straightened up, and called to the Captain across the grey width of the the bridge. 'Answer from Viperous, sir.... "Do not leave convoy until daylight".'

There was silence again, a sickened, appalled silence. Ericson set his teeth. He might have
guessed.... It was the right answer, of course, from the cold technical angle: Viperous simply could not afford to take another escort from the screen, and send her off on a non-essential job. It was the right answer, but by Christ it was a hard one!... Back there in the lonely darkness, ten miles and more away by now, men were dying, men of a special sort: people they knew well, sailors like themselves: and they were to be left to die, or, at best, their rescue was to be delayed for a period which must cost many lives. Sorrel's sinking had come as an extraordinary shock to them all: she was the first escort that had ever been lost out of their group, and she was, of all the ones that could have gone, their own chummy-ship, the ship they had tied up alongside after countless convoys, for two years on end: manned by their friends, men they played tombola with or met in pubs ashore: men they could always beat at football. ... For Sorrel to be torpedoed was bad enough; but to leave her crew to sink or swim hi the darkness was the most cruel stroke of all.

'Daylight,' said Morell suddenly, breaking the oppressive silence on the bridge. 'Two more hours to wait.'

Ericson found himself answering: 'Yes' - not to Morell's words, but to what he had meant. It was a cold night. With two hours to wait, and then the time it would take them to run back to where Sorrel had gone down, there would be very few men left to pick up.

There were in fact fifteen - fifteen out of a ship's company of ninety.

They found them without much difficulty, towards the end of the morning watch, sighting the two specks which were Carley rafts across three miles or more of flat unruffled sea. However familiar this crude seascape had become to them, it was especially moving to come upon it again now: to approach the loaded rafts and the cluster of oily bodies washing about among Sorrel's  wreckage: to see, here and there in this filthy aftermath, their own uniforms, their own badges and caps, almost their own mirrored faces. ... The men on the rafts were stiff and cold and soaked with oil, but as Compass Rose approached, one of them waved with wild energy, foolishly greeting a rescuer not more than twenty yards away from him. Some of the men were clearly dead, from cold or exhaustion, even though they had gained the safety of the rafts: they lay with their heads on other men's knees, cherished and warmed until death and perhaps for hours beyond it. Ericson, looking through his binoculars at the ragged handful that remained, caught sight of the grey face of Sorrel's captain, Ramsay, his friend for many years. Ramsay was holding a body in his arms, a young sailor ugly and pitiful in death, the head thrown back, the mouth hanging open. But the living face above the dead one was hardly less pitiful. The whole story - the lost ship, the lost crew, the pain and exhaustion of the last six hours - all these were in Ramsay's face as he sat, holding the dead body, waiting for rescue.

It was a true captain's face, a captain in defeat who mourned his ship, and bore alone the monstrous burden of its loss.



RAT


53 komentářů:

  1. Mezi Islandem a Archangelskem v letech 1941 až 1945 asi 1941, popisný a vyprávěcí, názvy vojenské techniky, formací a námořní terminologie.
    Saša

    OdpovědětVymazat
  2. 1. Dej sa odohráva na mori a opisuje boje počas druhej svetovej vojny.
    2. Autorský štýl je opisný (opisuje situáciu, potopenie lodí, mŕtvych ľudí, ....). Podľa mňa bude obtiažne prekladať práve opisy - aby mali takú silu a vyvolali v človeku emóciu ako anglický text (napr. "the drenched fair hair, the first that had ever touched the deck of Compass Rose, lay like a spread fan, outlining a pinched and frightened face which would, in living repose, have been lovely.")
    3. U-boats, terminológia loďstva

    OdpovědětVymazat
  3. 1. Kde a kdy se děj odehrává?
    Během 2. světové války v Atlantiku

    2. Jak byste charakterizovali autorský styl? Které jazykové prvky bude obtížné překládat?
    Jsou zde často popisované akce, které se pojí s bitvou na moři. Jsou napsané způsobem, kterým by to nenapsal někdo, kdo to nezažil. Je zde málo přímé řeči, hodně popisné.

    3. Které výrazy bude nutné vyhledat a ověřit?
    U-boat a další slova, která jsou z prostředí námořních bitev.

    Tupý Michael

    OdpovědětVymazat
  4. 1. Děj se odehrává roku 1941 ve Středozemním moři- plavba Gibraltarem
    2. rozsáhlé popisy a detailní vyprávění
    3. Bude nutné si dohledat vojenskou (hlavně námořnickou) terminologii a najít k nim vhodnou alternativu
    Nežerná Michaela

    OdpovědětVymazat
  5. Začalo to jediným letadle, možná starým známým, čtyř motorovým Focke Wulfem, průzkumným letounem, který se blížil ke konvoji z východu a poté začal kroužit v pomalých kruzích daleko z pole dostřelu, jakéhokoliv děla, co měli. Už se jim to stalo dřív, a nebylo pohyb o tom co, to letadlo dělá. Zacílilo konvoj, stínovalo ho, zapisovali jejich přesnou pozici, směr a rychlost, aby to poté mohli dodat svým nadřízeným, stejně tak aby mohli dát vědět o jakékoliv ponorce, která by mohla být v blízkosti. Rozdíl byl tentokrát v tom, že to dělali tak brzo v průběhu cesty a v tom, že když sledovali letadlo, které jim kroužilo na hlavami a uvědomili si jeho úkol, slunce se snášelo z nekonečného nebe dolů k moři, čirému a pěknému jako křišťál, nijak ho nenarušovala společnost lodí, které brázdili svou cestou k jihu. Nefér vůči mírumilovnému konvoji, pomysleli si, když uzavřeli svoje řady a dívali se skrze svoje dalekohledy na pomalu kroužícího vyslance smrti. „Nech nás být na tomhle malebném moři, nech nás proklouznout, nikdo se to nedozví…“


    První loď byla torpedovaná a zapálená v poledne. Byl to velký tanker. Všech dvacet jedna lodí v konvoji byly docela velké, většina měla namířeno k maltě, nebo východu středozemního more. Byly osobně vybrány. Cenná kořist, která stála za pronásledování a dostihnutí. A pronásledována a dostižená byla, bez slitování. Rychlá destrukce první lodi, začala osmi denní bitvu, která si vybrala řádnou daň na konvoji, ubývání lodí každou noc s hrozivou regulérností. Každý úsvit začal nechutnou říkankou, připomínající tu z deseti malých černoušků.

    “Ve vašem okolí je devět ponorek,” přišlo hlášení z admirality při setmění té noci, štědře jako vždy. Devět ponorek mezi konvojem potopily tři lodě, hrůznou okolností se na jedné z nich plavilo dvacet žen z námořnictva jejího veličenstva. První nábor, co se měl plavit do Gibraltaru. Na palubě Compass Rose se jen dívali, jak se těla děvčat rozkutálela po palubě. Často jim předtím mávali, když se míjeli. Často byli šťastní za jejich společnost i když jen z dálky. Loď, co je převážela, byla poslední zasaženou té noci. Šla ke dnu tak rychle, že oheň, který po ní celé vzplál, měl sotva čas zahořet, než se potopila. Zvuky potápění znovu ožily na vodě směrem ke Compass rose, divoké syčivé zahřmění, nepopsatelně kruté. “Můj bože, to jsou ta nebohá děcka”! Zvolal Ericson, vykřikl z ničeho nic, nemohl se udržet v téhle strašlivé chvíli. Ale nebylo nic, co by mohli udělat. Byli zaneprázdnění plošným hledáním, nařízeným z Viperous a nemohli toho nechat. Pokud zůstalo něco, co mohli zachránit, tak to musel udělat někdo jiný.

    čtyři děvčata byla vylovena jinou obchodní lodí, která se hrdinně zastavila a snesla člun pro tento úkol. Byly viděny další ráno, sedící vedle sebe na horní palubě, jak se dívají na vodu. Už nebylo žádné radostné mávání ani z jedné strany…. Ale ta loď, co je vylovila byla jednou ze dvou, co byly potopeny téže noci. Taky šla ke dnu rychle a Compass Rose, potvrdila že po vylovení přeživších, mohla připsat jen čtyři k její žijící posádce a šest do márnice. Mezi těmi mrtvými byla jedna z těch dvaceti dívek, jediná, kterou nalezli z těch dvaceti branců, počítaje i mezi tou řadou mrtvol co měla Tallou v podpalubí. Pohled na tělo dívky všechny zasáhlo neskutečnou lítostí. Byla mladá. Její zmáčené, rudé vlasy byli první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely jako rozevřený vějíř a zvýrazňovali napjatý a vystrašený obličej, který za živa mohl být pěkný. Lockhart, který přišel hned jak mohl za rozbřesku, aby se podíval na zašívání těch, co umřeli do pytlů, aby mohli být pohřbeni na moři, pocítil palčivost v krku, když se na ní podíval. Určitě nemohl být smutnější, nebo odpornější aspekt války…. Ale ještě zbývá spousta důležitějších věcí na práci, než truchlit a litovat. Pohřbili jí se zbytkem a její jméno přidali do zápisu v seznamu, poté pokračovali v jejich osudné cestě na jih. Saša část 1

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože z té dálky to nemohla být žádná jiná loď, a také protože dřívějšímu signálu, který jim byl zaslán z Viperous. V Případě útoku na dnešní noc, hlásil signál, Sorrel popluje pět mil východně před konvojem, aby zmátl nepřítele, vypouštěním podvodních min a vypalováním raket. To může odlákat hlavní útok od konvoje. Viděly rakety dříve té noci, nebrali je v potaz, to jen znamenalo, že Sorrel, zaneprázdněn v rohu, dělá to, co má, podle plánu. Tento plán by asi byl i úspěšný, pokud by poslední dvě hodiny utišení, Samozřejmě z úhlu pohledu se jednalo o skvělé řešení, odlákat aspoň jeden útok od hlavního cíle, ale v procesu někdo musel utrpět. Nezastavilo to přibližující se útok a nezastavilo to torpédo před vystřelením. Sorrel se stal cílem, radši než důležitější loď. Potkal tak svůj smutný konec v temných končinách daleko od konvoje

      Našli je bez větších obtíží na sklonku ranní hlídky. Zahlídli dvě plavidla, které byly záchranné čluny, ty se táhli okolo tří mil, nebo víc na nezčeřeném moři. I presto, jak moc povědomá se jim tahle drsná vidina moře stala, bylo i tak trýznivé se s tím potkat znovu tady a teď. Opět se přiblížit ke člunům z vraku Sorrela, oplývajíc masou naftou umazaných těl, omývaných mořem. Vidět tu a tam, špinavý pozůstatek jejich uniformy, jejich odznaky a čepice, vidět skoro odrazy jejich vlastních tváří…. Muži na raftech byli ztuhlí a zmrzlí a promáčení v naftě. Ale jakmile se k nim Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal zběsile mávat, hloupě zdravil zachránce, ne víc než dvacet yardů před ním. Někteří z mužů, byli určitě mrtvý, buďto kvůli zimě a, nebo únavě, I presto, že se jim podařilo najít bezpeční na raftech. Leželi hlavami na kolenou jiných mužů, chráněni a zahříváni do doby, dokud nezemřeli. A možná i celé hodiny potom. Ericson, který se díval skrze dalekohled na zbídačený zbytek těch, co vydrželi, zachytil bledý obličej Sorrelova kapitána. Byl to Ramsay, jeho přítel dlouhá léta. Ramsay držel tělo v náruči, byl to mladý námořník, ošklivý a žalostný výjev po smrti, hlava zakloněná dozadu a ústa otevřená. Ale pohled na obličej živého, nad obličejem mrtvého nebyl o nic míň žalostnější. Celý příběh: loď, ztracená posádka, bolest a únava posledních šesti hodin, to vše bylo v Ramsayho výrazu, když seděl a v náruči stále tiskl mrtvolu, očekávajíc záchranu. Saša část 2

      Vymazat
    2. Začalo to jediným letadlem, možná starým známým, čtyř motorovým Focke Wulfem, průzkumným letounem, který se blížil ke konvoji z východu a poté začal kroužit v pomalých kruzích daleko z dostřelu jakéhokoliv děla, co měli. Už se jim to stalo dřív, a nebylo pochyb v tom, co to letadlo dělá. Zaměřilo konvoj, udávalo a zapisovalo jejich přesnou pozici, směr a rychlost, aby poté mohli dodat svému velení, stejně tak, aby mohli dát vědět jakékoliv ponorce, která by mohla být v blízkosti. Rozdíl byl tentokrát v tom, že to dělali tak brzo v průběhu cesty a v tom, že sledovali letadlo, které jim kroužilo na hlavami a uvědomili si jeho úkol, slunce se snášelo z nekonečného nebe dolů k moři, čirému a malebnému jako křišťál, nijak ho nenarušovala společnost lodí, které brázdily svou cestou k jihu. Nefér vůči mírumilovnému konvoji, pomysleli si, když se sešikovali a dívali se svými dalekohledy na pomalu kroužícího vyslance smrti. „Nech nás být na tomhle malebném moři, nech nás proklouznout, nikdo se to nedozví…“


      První loď torpedovali a zapálili v poledne. Byl to velký tanker. Všech dvacet jedna lodí v konvoji byly docela velké, většina měla namířeno k Maltě, nebo nebo na východ Středozemního moře. Byly důsledně vybrány. Cenná kořist, která stála za pronásledování a dostihnutí. A nakonec jí dostihli, bez slitování. Rychlá destrukce první lodi, začala osmi denní bitvu, která si vybrala řádnou daň na konvoji, tenčili řady lodí každou noc s hrozivou regulérností. Každý úsvit začal hrůzným rozpočítadlem, připomínající to z deseti malých černoušků.

      “Ve vašem okolí je devět ponorek,” přišlo hlášení z admirality při setmění, brzo jako vždy. Devět ponorek mezi konvojem potopila tři lodě, hrůznou okolností se na jedné z nich plavilo dvacet žen z Námořnictva Jeho Veličenstva. První skupina , co se měl plavit do Gibraltaru. Na palubě Compass Rose se jen dívali, jak se děvčat procházejí po palubě. Často jim předtím mávali, když se míjeli. Často byli šťastní za jejich společnost i když jen z dálky. Loď, co je převážela, byla poslední zasaženou té noci. Šla ke dnu tak rychle, že oheň, který vzplál, měl sotva čas zahořet, než se potopila. Zvuky potápějící lodě se nesly na vodě směrem ke Compass rose, divoké syčivé zahřmění, nepopsatelně kruté. “Můj bože, to jsou ty nebohé děti”… zvolal Ericson, vykřikl z ničeho nic, nemohl se udržet v téhle strašlivé chvíli. Ale nebylo nic, co by mohli udělat. Byli zaneprázdnění sondováním, nařízeným z Viperous a nemohli toho nechat. Pokud zůstalo něco, co mohli zachránit, tak to musel udělat někdo jiný. 

      čtyři děvčata byly vyloveny jinou obchodní lodí, která se odvážně zastavila a spustila člun pro tento úkol. Byla viděna další ráno, jak sedí vedle sebe na horní palubě, jak se dívají na vodu. Už nebylo žádné radostné mávání ani z jedné strany…. Ale ta loď, co je vylovila byla jednou ze dvou, co byly potopeny téže noci. Taky šla ke dnu rychle a Compass Rose, potvrdila že po vylovení přeživších, mohla připsat jen čtyři k její žijící posádce a šest do márnice. Mezi těmi mrtvými byla jedna z těch dvaceti dívek, jediná, kterou nalezli z těch dvaceti námořnic, i mezi řadou mrtvol co měla Tallou v podpalubí. Pohled na tělo dívky všechny zasáhlo neskutečnou lítostí. Byla mladá. Její zmáčené, rudé vlasy byly první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely jako rozevřený vějíř a zvýrazňovaly napjatý a vystrašený obličej, který za živa mohl být pěkný. Lockhart, který se dostavil, jak nejrychleji mohl mohl za rozbřesku, aby se podíval na zašívání těch, co umřeli do pytlů, aby mohli být pohřbeni na moři, sevřelo se mu hrdlo, když se na ní podíval. Určitě nemohl být smutnější, nebo odpornější aspekt války…. Ale ještě zbývá spousta důležitějších věcí na práci, než truchlit a litovat. Pohřbili jí s ostatními a její jméno přidali do zápisu v seznamu, poté pokračovali v osudné cestě na jih.

      Vymazat
    3. Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože z té dálky to nemohla být žádná jiná loď, a také kvůli dřívějšímu signálu, který jim byl zaslán z Viperous. V Případě útoku na dnešní noc, hlásil signál, Sorrel popluje pět mil východně před konvojem, aby zmátl nepřítele, vypouštěním podvodních min a vypalováním raket. To může odlákat hlavní útok od konvoje. Viděli rakety dříve té noci, nebrali je v potaz, to jen znamenalo, že Sorrel, zaneprázdněná manévrováním, dělá to, co má, podle plánu. Tento plán byl úspěšný, asu první dvě hodiny klidu, Samozřejmě z úhlu pohledu se jednalo o skvělé řešení, odlákat aspoň jeden útok od hlavního cíle, ale v tomto procesu někdo musel něco ztratit. Nezastavilo to přibližující se útok a nezastavilo to výstřel torpéda. Sorrel se stal cílem místo důležitější loďi. Potkala tak svůj smutný konec v temných končinách daleko od konvoje

      Našli je bez větších obtíží na sklonku ranní hlídky. Zahlídli dvě plavidla, která byla záchranné čluny, ta se táhla okolo tří mil, nebo víc na nezčeřeném moři. I presto, jak moc povědomá se jim tahle drsná vidina moře stala, bylo i tak trýznivé se s tím potkat znovu tady a teď. Opět se přiblížit ke člunům z vraku Sorrel, oplývající masou naftou umazaných těl, omývaných mořem. Vidět tu a tam, špinavý pozůstatek uniformy, odznaky a čepice, vidět skoro odrazy jejich vlastních tváří…. Muži na raftech byli ztuhlí a zmrzlí a umazaní naftou. Ale jakmile se k nim Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal zběsile mávat, zmatenně zdravil zachránce, ne víc než dvacet yardů před ním. Někteří z mužů, byli určitě mrtví, buďto zimou a, nebo únavou, I presto, že se jim podařilo najít bezpečí na raftech. Leželi hlavami na kolenou jiných mužů, chráněni a zahříváni do doby, dokud nezemřeli. A možná i celé hodiny potom. Ericson, který se díval dalekohledem na zbídačený zbytek těch, co vydrželi, zachytil bledý obličej kapitána Sorrel. Byl to Ramsay, jeho dlouholetý přítel. Ramsay držel v náruči tělo, byl to mladý námořník, ošklivý a žalostný výjev po smrti, hlava zakloněná dozadu a ústa otevřená. Ale pohled na obličej živého, nad obličejem mrtvého nebyl o nic méně žalostný. Celý příběh: loď, ztracená posádka, bolest a únava posledních šesti hodin, to vše bylo v Ramsayho výrazu, když seděl a v náruči stále tiskl mrtvolu a očekával záchranu. Šmat oprava

      Vymazat
  6. Začalo to jedním letadlem, pravděpodobně starým známým, čtyřmotorovým průzkumným letounem Focke Wulf, který se přibližoval ke konvoji z východu a poté začal pomalu kroužit kolem nich mimo dostřel. Už se jim to stalo dřív, a nebylo pochyb o tom co, to letadlo dělá – mapuje konvoj, stínuje jej, zaznamenává přesně jeho směr a rychlost, aby to poté mohli nahlásit svým nadřízeným, stejně tak aby mohli dát vědět o jakékoliv ponorce, která by mohla být v blízkosti. Rozdíl byl tentokrát v tom, že se to dělo ze začátku plavby a v tom, že když sledovali letadlo, které jim kroužilo nad hlavami, a uvědomili si jeho úkol, slunce zářilo a hladina moře se třpytila jako zrcadlo, nijak ho nenarušovala společnost lodí, které brázdili svou cestou k jihu. Nespravedlivé vůči mírumilovnému konvoji, pomysleli si, když uzavřeli svoje řady a dívali se skrze svoje dalekohledy na pomalu kroužícího vyslance smrti. „Nech nás být na tomhle malebném moři, nech nás proklouznout, nikdo se to nedozví…“

    První loď byla bombardována a zapálená v poledne. Byl to velký tanker. Všech dvacet jedna lodí v konvoji byly docela velké, většina měla namířeno k Maltě nebo na východ Středomoří. Byly osobně vybrány. Cenná kořist, která stála za pronásledování a dostihnutí. A pronásledována a dostižená byla, bez slitování. Rychlé zničení první lodi, začalo osmi denní bitvu, která si vybrala řádnou daň na konvoji. Každou noc ubývali lodě. Každý úsvit začal nechutným pořekadlem, které připomínalo to z Deseti malých černoušků.

    „Ve vašem okolí je devět ponorek,” přišlo hlášení z námořního úřadu za soumraku, tak velkoryse jako vždy. Devět ponorek mezi konvojem potopily tři lodě, hrůznou okolností se na jedné z nich plavilo dvacet žen z námořnictva jejího veličenstva. První nábor, co se měl plavit do Gibraltaru. Na palubě Compass Rose se jen dívali, jak se těla děvčat rozkutálela po palubě. Často jim předtím mávali, když se míjeli, byli šťastní za jejich společnost, i když jen z dálky. Loď, co je převážela, byla poslední zasaženou té noci. Šla ke dnu tak rychle, že oheň, který po ní celé vzplál, měl sotva čas se rozhořet, než se potopila. Zvuky potápění znovu ožily na vodě směrem ke Compass Rose, divoké nepopsatelně kruté zahřmění. „Můj bože, to jsou ta nebohá děcka!“ vykřikl z ničeho nic Ericson, nemohl se udržet v té hrozné chvíli. Ale nemohli nic dělat. Byli zaneprázdněni hledáním, nařízeným z Viperous a nemohli toho nechat. Pokud zůstalo něco, co mohli zachránit, tak to musel udělat někdo jiný.

    Vendula Zmítková, první část

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi

    1. Čtyři děvčata byla vylovena jinou obchodní lodí, která se odvážně zastavila a spustila záchranný člun. Další ráno je našli sedět vedle sebe na horní palubě, jak se dívají na vodu. Nikdo už radostně nemával…. Ale ta loď, co je vylovila, byla jednou ze dvou, co byly potopeny téže noci. Taky šla rychle ke dnu a Compass Rose, potvrdila, že po vylovení přeživších, mohla připsat jen čtyři k její posádce a šest do márnice. Mezi těmi mrtvými byla jedna z těch dvaceti dívek, jediná, kterou nalezli z těch dvaceti branců, počítaje i mezi tou řadou mrtvol co měla Tallou v podpalubí. Pohled na tělo dívky všechny zasáhl neskutečnou lítostí. Byla mladá. Její zmáčené, rudé vlasy byli první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely jako rozevřený vějíř a zvýrazňovaly napjatý a vystrašený obličej, který za živa mohl být pěkný. Lockhart, který přišel co nejdříve za rozbřesku, aby se podíval na zašívání mrtvol do pytlů, aby mohli být pohřbeni na moři, pocítil palčivost v krku, když se na ní podíval. Určitě nemohl být smutnější, nebo odpornější aspekt války…. Ale ještě zbývá spousta důležitějších věcí na práci, než truchlit a litovat. Pohřbili ji se zbytkem a její jméno přidali do zápisu v seznamu a poté pokračovali v jejich osudné cestě na jih.

      Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože z té dálky to nemohla být žádná jiná loď, a také díky dřívějšímu signálu, který jim byl zaslán z Viperous. V Případě útoku během dnešní noci, hlásil signál, Sorrel popluje pět mil východně před konvojem, aby zmátl nepřítele, vypouštěním podvodních min a vypalováním raket. To může odlákat hlavní útok od konvoje. Už dříve té noci viděli rakety, nebrali je v potaz, jen to znamenalo, že Sorrel, zaneprázdněna v pozadí, dělá to, co má, podle plánu. Tento plán by býval asi i úspěšný, kdyby nebylo posledních dvou hodin. Samozřejmě z úhlu pohledu se jednalo o skvělé řešení, odlákat aspoň jeden útok od hlavního cíle, ale v procesu někdo musel utrpět. Nezastavilo to útok, který se přibližoval, a nezastavilo to torpédo před vystřelením. Sorrel se stal raději cílem, než aby byla zasažena důležitější loď. Potkal ji tak smutný konec v temných končinách daleko od konvoje.

      Našli je bez větších obtíží na sklonku ranní hlídky. Zahlídli dvě skvrny. Byly to záchranné čluny, asi tak tři míle daleko na klidném moři. I přesto, jak moc povědomá se jim tahle drsná vidina moře stala, bylo to i tak mučivé, vidět to znovu tady a teď. Opět se přiblížit k člunům z vraku Sorrel se spoustou těl od nafty, omývaných mořem. Vidět tu a tam, špinavý pozůstatek jejich uniformy, jejich odznaky a čepice, vidět skoro odrazy jejich vlastních tváří…. Muži na člunech byli ztuhlí, zmrzlí a promáčení v naftě. Ale jakmile se k nim Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal zběsile mávat, hloupě zdravil zachránce, ne víc než dvacet yardů před ním. Někteří z mužů, byli určitě mrtví, ať už kvůli zimě a, nebo únavě. I přesto, že se jim podařilo najít bezpeční na člunech. Leželi hlavami na kolenou jiných mužů, chráněni a zahříváni do doby, dokud nezemřeli. A možná i celé hodiny potom. Ericson, který se díval skrze dalekohled na zbytek těch, co vydrželi, zachytil bledý obličej kapitána Sorrel . Byl to Ramsay, dlouhá léta jeho přítel. Ramsay držel tělo v náruči, byl to mladý námořník, ošklivý a žalostný výjev po smrti, hlava zakloněná dozadu a ústa otevřená. Ale pohled na obličej živého, nad obličejem mrtvého nebyl o nic míň politováníhodný. Celý příběh: loď, ztracená posádka, bolest a únava posledních šesti hodin, to vše bylo v Ramsayho výrazu, když seděl a v náruči stále tiskl mrtvolu, když čekal na záchranu.

      Vendula Zmítková, druhá část

      Vymazat
  7. Začalo to jediným letadlem – snad starým známým – čtyřmotorovým průzkumným letounem Focke-Wulf, který uzavřel konvoj z východu a pak kolem nich začal mimo dostřel všech zbraní pomalu kroužit. Už se jim to jednou stalo, a tak nebylo pochyb o tom, co se děje. Lokalizovali konvoj, zatemnili ho, zaznamenávali jeho přesný kurz a rychlost, aby vše nahlásili centrálnímu vedení a dali výstrahu jakýmkoli blízkým ponorkám. Tentokrát se to ale lišilo tím, že k náletům docházelo už na počátku plavby, zatímco sledovali, jak letadlo kroužilo a uskutečňovalo svou misi, slunce se táhlo z nedostižné oblohy na moře hladké a krásné jako staré sklo, které vůbec nenarušovala společnost lodí, která mu zkřížila cestu na jih. Jak nespravedlivé to bylo vůči mírovým konvojům. Když zavírali své řady a zaměřili své dalekohledy směrem k pomalu se pohybujícím kořisti, pomysleli si: „Nechte nás na tomto malebném oceánu, dovolte nám proklouznout a nikdo se to nedoví.“
    První loď byla torpédována a zapálena v poledne. Byl to velký tanker - všech dvacet jedna lodí v konvoji mělo značnou velikost, mnoho z nich směřovalo k Maltě a východnímu Středomoří. Byla to výběrová zásilka vysoké hodnoty, kterou se vyplatilo stíhat a vyplenit. A že tak tomu skutečně bylo, a to bez milosti: rychlé zničení té první lodi znamenalo začátek osmidenní bitvy, která si na konvoji vybrala svou daň. S každou nocí řídl s příšernou pravidelností počet lodí lodě. Což dělalo z každého úsvitu nechutnou říkanku o deseti černoušcích.
    "Ve vaší oblasti je devět ponorek," hlásil úřad admirála, zatímco se stmívalo, stejně ušlechtile jako vždycky. A devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu z nich za obzvlášť děsivých okolností. Bylo známo, že má na palubě asi dvacet žen z královského námořnictva. První komando, které mělo být posláno do Gibraltaru. Na palubě Compass Rose sledovali, jak se dívky procházely po palubě, mávali jim, když je míjeli, těšili se z jejich společnosti i na dlouhou vzdálenost. Loď, která je převážela, byla ta poslední, která měla být té noci zasažena: potápěla se tak rychle, že plameny, které ji pohltily, neměly čas se pořádně rozhořet ještě před tím, než byly uhašeny. Zvuk potápění se nesl přes vodu směrem ke Compass Rose, divoký syčivý hřmot, nepopsatelně krutý. "Bože, to jsou ty ubohé děti!" vykřikl Ericson, vytržen z klidu, ani on nemohl ujít tak hroznému momentu. Ale nebylo nic, co by mohli dělat: byli zaneprázdněni rozsáhlým hledáním, nařízeným lodí Viperous. Nemohli přestat. Pokud by bylo nutné někoho zachraňovat, musel by to udělat někdo jiný.

    Betková 1

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čtyři děvčata byla skutečně vylovena jinou obchodní lodí, která se odvážně zastavila a snesla člun, aby je mohla zachránit. Dívky byly viděny následujícího rána, zatímco se k sobě tiskly na horní palubě a zíraly do moře. Nikdo na ně odnikud nemával… A ta loď, která je zachránila, byla společně s další lodí ještě téže noci potopena. I ona šla dolů hladce a Compass Rose, tentokrát podrobně křižovala moře, aby vyzvedla přeživší, kteří byli pouze čtyři a šest mrtvých, jimiž rozšířila řady své posádky. Mezi těmito mrtvými byla jedna žena - jediná, kterou se ze všech dvaceti podařilo najít zahrnutá do upravené řady mrtvol, které Tallow rozložil na zádi. Dívky tělo zasaženoznámkou nekonečné lítosti. Byla mladá – zmáčené světlé vlasy - první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose - ležely jako rozevřený vějíř a ohraničovaly scvrklou vyděšenou tvář, která by byla zaživa překrásná. Lockhart, který se přišel za úsvitu podívat na záď, aby viděl ty, kteří měli být pohřbeni. Při pohledu na ně se mu svíralo hrdlo. Nebylo smutnější a oplzlejší stránky války... Ale byla i spousta dalších věcí kromě smutku nebo soucitu. Pohřbili ji se zbytkem, přidali její jméno do lodního deníku a pokračovali v marnotratné cestě na jih.

      Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože z té vzdálenosti to nemohla být žádná jiná loď a také kvůli dřívějšímu hlášení, které jim předal Viperous. „Pokud dnes dojde k útoku," ozvalo se z hlášení, "Sorrel bude pokračovat pět mil zpět směrem k moři a odvede pozornost tím, že vypálí ponorkové střely a rakety. To může odlákat hlavní útok od konvoje." V noci sice viděli rakety, ale ignorovali je, protože věděli, že Sorrel postupuje podle plánu... Pravděpodobně by ten plán byl účinný, kdyby nebylo posledních dvou hodin. Bylo to z jednoho pohledu ideální cvičení, odvrácení alespoň jednoho útoku od jeho původního cíle. Někdo během toho ale musel trpět: nikdo nezrušil sledování, nezastavil torpédo, které už bylo vypáleno. Terčem se stal Sorrel, než aby došlo na cennější lodě, a dočkal se osamělého konce daleko od konvoje někde v temnotách.

      Našli je bez větších obtíží ke konci ranní hlídky, když zpozorovali na klidném moři dvě tečky, které byly ve skutečnosti záchranné čluny přes tři a půl míle daleko. Ať jim tato surová mořská krajina byla jakkoliv známá, byli znovu zasaženi tím, co se kolem nich dělo. Přibližovat se k naplněným záchranným člunům a hromadě olejnatých těl, omílající Sorrely trosky, vidět všude kolem v té spoušti vlastní uniformy, odznaky a čepice, téměř své vlastní zrcadlené tváře. Muži na raftech byli ztuhlí, studení a nasáklí olejem, ale když se přiblížila Compass Rose, jeden z nich mával s divokou energií a bláznivě zdravil záchranáře, ne dál, než dvacet yardů od něj. Někteří muži očividně zemřeli mrazem nebo vyčerpáním, přestože se dostali na člun. Leželi s hlavami na ostatních pánských kolenou, opečovávaní a zahřívaní až do samotné smrti a možná i za hodinu po ní. Ericson, který se díval dalekohledem na drsnou hrstku těch, kteří přežili, spatřil šedou tvář Sorrelova kapitána, Ramsayho, svého dlouholetého přítele. Ramsay držel mrtvé tělo v náručí, ubohého škaredého mladíka se zakloněnou hlavou a otevřenými ústy. Ale živá tvář nad mrtvolou nebyla o nic méně žalostná. Celý příběh ztracené lodi, ztracené posádky, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin - to všechno bylo zapsáno v Ramsayho tváři, zatímco seděl a držel mrtvé tělo a čekaje na záchranu.

      Betková 2

      Vymazat
  8. Začalo to jedním letadlem, snad nějakým starým známým, čtyřmotorovým průzkumným Focke-Wulfem, které se z východu přiblížilo ke konvoji a začalo kolem něj kroužit v pomalých kruzích, tak dobře, aby bylo mimo dostřel. Už se jim to stalo předtím, byla zde jistá pochybnost o tom, co letadlo dělá – zaměřuje konvoj, sleduje ho, zaměřuje jeho přesný kurz a rychlost a vše potom hlásí nějaké vyšší autoritě, jakož i upozorňuje kteroukoli ponorku, která by mohla být poblíž. Změna byla tentokrát v tom, že se letoun objevil hned ze začátku jejich plavby a jak sledovali letoun, který kolem nich kroužil, slunce svítilo z jasné oblohy na hladinu moře tak hladkou a krásnou jako staré sklo, kterou ani flotila lodí směřujících k jihu skoro nerušila. To není fér k mírumilovným konvojům, pomysleli si, když zaujmuli pozice a zaměřili své dalekohledy na posla zkázy, který zvolna kroužil kolem: nech nás na pokoji na tomhle malebném oceánu, nech nás proklouznout, nikdo se to nedozví.
    První loď byla zasažena a zapálena během poledne. Velký tanker – všech dvacet jedna lodí v konvoji byly značně velké, většina z nich byla určená pro Maltu a východní středomoří: množství vybraných lodí, které stálo za to pronásledovat a vyplenit. A pronásledování a plenění neznalo mezí. Zničení první lodi zaznamenalo počátek osmidenní bitvy, která zasáhla celý konvoj. Ničila lodě každou noc s hroznou pravidelností, a s každým úsvitem při jmenovité kontrole připomínala dětskou říkanku o ubývajícím počtu černoušků.
    „Na vašem území je devět ponorek,” řekla admiralita tu noc, velkorysá jako vždy. Těch devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu za okolností opravdu hrůzných. Bylo známo, že tato loď vezla asi dvacet dívek z Ženského Královského válečného námořnictva, první oddíl poslaný do Gibraltaru. Z paluby Compass Rose pozorovali dívky, jak se prochází po palubě, mávali na ně, když procházeli kolem, a byli spokojeni s jejich přítomností i z takové dálky. Loď, která je vezla, byla poslední, co se tu noc potopila, šla ke dnu tak rychle, že plameny, které pohltily celou její část, se nestačily ani uchytit, než byly uhašeny. Sykot ohně se nesl přes vodu až ke Compass Rose, byl to divoký syčivý řev, nepopsatelně krutý. „Panebože, tam jsou přeci dívky!“ zvolal Ericson, vyveden z míry z toho otřesného okamžiku. Bohužel, nebylo nic, co by mohli dělat. Byli zaneprázdněni rozsáhlým pátráním, co jim nařídil Viperous a nesměli pátrání přerušit. Dalo-li se ještě něco zachránit, musel to udělat někdo jiný.
    Suchomelová 1

    OdpovědětVymazat
  9. Jedna obchodní loď skutečně zastavila a statečně spustila člun, který vylovil čtyři děvčata. Viděli je následujícího rána, jak sedí schoulená u sebe na horní palubě a upřeně zírají do vody, už nikdo nikde vesele nemával. Jenže loď, která je zachránila, byla jedna z dalších dvou lodí, které byly v noci potopeny. I obchodní loď klesla rychle ke dnu a Compass Rose, pověřená tentokrát záchranou trosečníků, jen rozmnožila své vlastní žijící cestující o další čtyři, ale zároveň šest mrtvých. Mezi mrtvými byla jedna z děvčat, jediná, kterou z celkového počtu dvaceti vůbec neobjevili. Ležela v urovnané řadě mrtvol, které dal Tallow naklást na zadní část paluby. Pohled na mrtvou dívku vzbuzoval neskutečnou lítost. Byla mladá; zmáčené světlé vlasy splývaly na palubu Compass Rose, první, které se dotkly této paluby, ležely jako roztažený vějíř kolem zmořené a ustrašené tváře, snad v průběhu života krásné. Lockhart, který zašel za svítání dozadu, aby dohlédl na ty, co mají být pohřbeni, cítil, jak se mu zúžilo hrdlo, když na ni pohlédl. Jistě nemůže existovat smutnější a špinavější aspekt války. Ale čekalo je tolik jiných povinností, že na pláč a slzy nebyl čas. Pohřbili ji s ostatními, připsali její jméno do seznamu a pokračovali v marnivé cestě na jih.
    Všichni věděli, že to musí být Sorrel, kvůli dřívějšímu rozkazu od Viperous, který jí sami předávali a protože na takové vzdálenosti to nemohla být jiná loď. „V případě útoku,“ zněl rozkaz, „zdrží se Sorrel dnešní noci pět mil v závěsu na oceánské straně konvoje a vytvoří odklonění tím, že začne odpalovat nálože a světlice. Tím snad odpoutá pozornost nepřítele od hlavního konvoje.“ Světlice viděli hned ten večer, ale ignorovali je – znamenaly, že Sorrel se činí a vše jde podle plánu. Zdálo se, že plán vyšel, dvě hodiny se nic nedělo. Rozhodně to byl ideální plán, který odvedl aspoň jeden útok od pravého cíle. Ale časem to někdo musel odnést. Nebylo zrušeno pronásledování, a nic nezastavilo odstřel torpéda. Sorrel se stala cílem, výměnou za bohatší kořist, potkala svůj konec ve tmě daleko za konvojem.
    Našli je bez větší námahy, koncem ranní hlídky, jako dvě skvrnky, které se ve vzdálenosti tří mil na plochém moři proměnily v záchranné čluny. I přesto, že se jim tato hrubá přímořská krajina zdála důvěrně známá, zmocnil se jich smutek, když ji znovu spatřili. Museli se přiblížit ke člunu, zavalenému hromadou olejnatých těl a pohupujícímu se mezi troskami Sorrelu: viděli všude možně rozházené uniformy, vlastní odznaky a čepice, téměř své vlastní zrcadlené tváře. Námořníci byli na kost promrzlí a nasáklí olejem, ale když se Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal na zachránce horlivě mávat. Někteří již zemřeli zimou a vyčerpáním, i když byli v bezpečí na člunech. Leželi, hlavu si opírali o kolena ostatních mužů, zahříváni až do smrti a možná ještě hodiny potom. Ericson zaměřil dalekohled na zbylou zuboženou hrstku a zachytil pohled sinalé tváře kapitána Ramsaye, jeho dlouholetého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, ošklivého a politováníhodného ve smrti, s hlavou zvrácenou dozadu, ústy otevřenými. Ta živá tvář nad ním ale vyvolávala téměř stejný soucit. Celý příběh – ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin, to všechno se zrcadlilo Ramsayovi v tváři, když čekal na záchranu s mrtvým tělem v náručí.
    Suchomelová 2

    OdpovědětVymazat
  10. Vše to začalo jediným letounem, snad starým známým, čtyř-motorovým průzkumným letadlem Focke Wulf, který se přiblížil ke konvoji z východu a poté nad nimi začal kroužit, dost daleko aby byl mimo dostřel. Už se jim to jednou stalo a nebylo pochyb o tom, co letadlo dělalo – zaměřovalo pozici konvoje, stínilo jej, všímající si jejich přesného kurzu a rychlosti, aby to mohlo nahlásit na nejbližší základnu a pokud byly poblíž nějaké ponorky, nasměrovat je tím správným směrem. Tentokrát se to ale lišilo tím, že je objevili tak brzy od začátku plavby a tak, jak sledovali letadlo kroužící nad nimi a uvědomovali si jeho misi, slunce zářilo z čistého nebe na mořskou hladinu, hladkou a pěknou jako staré zrcadlo, nerušenou ani přítomností lodí, které se plavili směrem na jih. Nebylo to spravedlivé vůči mírumilovným konvojům, pomysleli si, když se jejich řady semkly k sobě a s dalekohledy přitisknutými na očích sledovali pomalu kroužícího vyslance smrti: nechte nás o samotě v tomhle širém oceánu, nechte nás proklouznout, nikdo se to nedozví…

    První loď byla zasažena torpédy a vzplanula v poledne. Byla velký tanker – všech jedenadvacet lodí v konvoji bylo docela velkých, většina mířila na Maltu a východní středomoří: byla to pečlivě vybraná zásilka lodí nesmírné ceny, která stála za pronásledování a dostižení. A sledována a dostižena byla, bez milosti: rychlé zničení první lodi označilo začátek osmi denního boje, který si na konvoji vybral svou daň, zmenšoval počet jejich lodí každou noc s hrozivou pravidelností a dělal každý západ slunce odpornou říkankou o deseti malých černoušcích.

    „Ve vašem okolí je devět ponorek“ přišlo hlášení z úřadu admirála, šlechetné jako vždy. A těch devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu za opravdu hrozných okolností. Měla převážet kolem dvaceti žen z královského námořnictva, které byly první skupinou vyslanou na Gibraltar: na palubě Compass Rose sledovali, jak se ženy pohybují po palubě, mávali na ně, když je míjeli, byli šťastní, že mají společnosti i přes velkou vzdálenosti mezi nimi. Loď, která je převážela, byla zasažena té noci: šla dolů tak rychle, že ani plameny, které ji pohltily sotva měly čas se uchytit, než byly uhašeny. Zvuk potápění se nesl přes vodu až ke Compass Rose, zuřivý syčící řev, nepopsatelně krutý. „Bože, to jsou ty ubohé děti!“ vykřikl Ericson, vytržen z klidu, který ani on nemohl udržet za tak hrozné situace. Ale nebylo zde nic, co mohli udělat: byli zaneprázdněni rozsáhlým pátráním, kterým je pověřil Viperous a nemohli ho jen tak odložit. Pokud tam zůstalo něco k záchraně, musel to udělat někdo jiný.

    Michaela Vlčková 1. část

    OdpovědětVymazat
  11. Čtyři z dívek byly opravdu vyzvednuty obchodní lodí, která statečně zastavil a spustila pro takovou práci člun. Viděli je další ráno, byly schoulené u sebe na palubě, zíraly na vodu: už tu nebylo žádné šťastné mávání ani z jedné strany… Jenže loď, která je zachránila, byla jednou ze dvou, které šly ke dnu té samou noc: také klesala rychle pod vodu a Compass Rose, tentokrát s rozkazem vyzvednout přeživší mohla přidat jen čtyři další ke své žijící posádce a šest k mrtvým. Mezi těmi mrtvými byla jeden z děvčat, jediná, která se z původní posádky dvaceti našla: zařazena do řady mrtvol, které Tallow položil na záď, dívčino tělo vyvolávalo dojem nekonečné lítosti. Byla mladá: mokré světlé vlasy, první , které se někdy dotkly paluby Compass Rose, zde ležely jako vějíř rámující pobledlou s vystrašenou tvář, který by za života byla krásná. Lockhart, který se za úsvitu přišel podívat na ty, co bylo potřeba pohřbít, cítil, jak se mu svírá hrdlo jak se tak na ni dolu díval. Určitě zde nebyla smutnější, odpornější stránka války… Ale bylo zde tolik dalších povinností, které byly potřeba udělat kromě truchlení nebo litování. Pohřbili ji spolu s ostatními, přidali její jméno do seznamu a pokračovali v marnotratné cestě na jih.

    Všichni věděli, že to musel být Sorrel, protože na takovou vzdálenost to nemohla být jiná loď, a také kvůli přechozímu rozkazu od Viperous. „V případě, že v noci bude útok“ zněl rozkaz „Sorrel popluje pět mil v závěsu směrem na oceánské straně konvoje a odvede pozornost tím, že bude odpalovat nálože a scětlice. Tohle by mohlo odvést hlavní vlnu útoku od konvoje“ Světlice viděli sotva padla tma, ale ignorovali je: znamenali totiž, že Sorrel je zaneprázdněná někde jinde a vše jde podle plánu… Plán se zdál jako úspěšný, pokud se tak dalo usoudit podle toho dvou hodinového klidu: z jednoho pohledu určitě ano, byl to ideální plán, odvést alespoň jednu část útoku z pravéhocíle. Ale na oplátku někdo musel trpět: nepřestali je sledovat, nezastavilo to odpalování torpéd: Sorrel se stala cílem výměnou za cennější kořist, a potkala svůj konec sama, v temnotě za konvojem.
    Našli je bez větších obtíží, ke konci ranní hlídky, když zahlédli dvě skvrny, kterými byli záchranné čluny vzdálené 3 míle, možná dál na klidném moři. Ač se ta surová mořská krajina stala důvěrnou, dnes jim působila zármutek. Museli se dostat ke člunům plných olejem nasáklých těl, které se pohupovali mezi zbytky Sorrelova vraku: vidět jejich vlastní uniformy, odznaky a čepice, tváře odrážející jejich vlastní pocity v dozvuku nečistého boje… Muži na člunech byli ztuhlí, promrzlí a prosáklí ropou a olejem, ale když se Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal divoce mávat, pošetile vítal zachránce ne více jak dvacet yardů od něj. Někteří z mužů již zemřeli mrazem a vyčerpáním, i přesto, že se dostali do bezpečí člunů: leželi s hlavami na kolenou druhých, chránili se a zahřívali navzájem až do smrti, možná i hodiny po ní. Ericson, který se koukal dalekohledem na strhanou hrstku přeživších, zachytil šedou tvář kapitána Ramseyho, jeho dlouholetého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, ošklivého a politováníhodného ve smrti, hlavu zvrácenou dozadu, úst dokořán. Ale ta žijicí tvář nad mrtvým vyvolávala stejný souti. Celý příběh – ztráta lodi a posádky, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin - to vše nyní bylo zakořeněno v Ramseyho tváři jak tam tak seděl, držící mrtvé tělo, a čekal na záchranu.

    Michaela Vlčková 2. část

    OdpovědětVymazat
  12. Všechno to začalo jedním letadlem, pravděpodobně starým přítelem, čtyřmotorovým Fockem-Wulfem průzkumným letadlem, jež uvěznilo konvoje z východu, a pak kolem nich začalo kroužit v pomalých kruzích. Bylo dost daleko na to, aby ho zasáhly jakékoliv zbraně, které by byly s to ho zneškodnit. Kdysi se jim to už stalo, měli tedy už nějaké ponětí o tom, čeho je letadlo schopné. Zjišťuje jejich polohu. Sleduje je. Zjišťuje jejich přesný směr a rychlost, a poté sdílí informace nazpět, pravděpodobně na hlavní centrálu. Stejně tak dobře může sledovat jakoukoliv jinou Uboat, která by se nacházela v okolí. Co bylo jiného, bylo to, že se letadlo objevovalo tak brzo jejich výpravy a tím, jak pozorovali letadlo kroužit si uvědomili jeho misi. Slunce stékalo z jedinečné oblohy do moře tak hladce a půvabně jako staré sklo. Těžko by se rozrušilo společností lodí, které mu křížily cestu na východ. Bylo to nespravedlivé vůči mírumilujícím konvojím, a jak uzavíraly své řady a trénovaly své barometry, pomyslili si : Nech nás být na tomto namalovaném oceánu, nech nás proplout.. Nikdo se to nedozví..
    První loď byla zasažena a zapálena v poledne. Byl to velký tanker. Všech jednadvacet lodí v konvoji bylo obrovských velikostí a mnoho z nich bylo zavázáno Maltě a Středozemnímu moři. Byly ručně vybírané, hodnotné ceny a určené k pronásledování a útočení. A oni pronásledovali a útočili i bez čtvrtky. Rychlé zničení první lodi znamenalo začátek osmidenní bitvy, která poznamenala celou konvoj. Každou noc rozdělovala lodě se strašlivou přesností, takže každý úsvit tvořila ohavná říkanka odečítající klesající počet skupiny chlapců.
    'V tojí oblasti je devět Uboats’ řekl Admiralty za soumraku té noci, tak šlechetně jak vždy. A mezi těmi devíti loďmi se tři potápí. Jedna z nich v situaci zvláštní hrůzy. Byla známá tím, že měla převážet kolem dvaceti Wrenů, první skupinu posílanou na Gibraltar. Na palubě Compass Rose pozorovali devčata procházející se kolem přídě, a když prošly tak jim zamával. Měl radost z jejich společnosti i na takovou dálku. Loď na které jely, byla poslední z té noci zasažených. Šla ke dnu tak rychle, že plameny, které jí pohlcovali neměli čas aby se uchytili dříve než byly uhaseni. Zvuk toho hašení se zrodil přes vodu směrem ke Compass Rose. Divoký, syčivý řev, nepopsatelně krutý. “Bože, to jsou ty chudé děti!” vykřikl Ericson, vyskočil z klidu, který nemohl zachránit v tak hrozném okamžiku. Ale nebylo nic, co by mohli udělat. Byly zaneprázdněni rozsáhlím hledáním nařízeným Viperousem a nemohli toho nechat. Kdyby tam zůstalo něco k zachránění, musel by to udělat někdo jiný.
    Radka Kudrnáčová AJ/ČJ část 1.

    OdpovědětVymazat
  13. Čtyři děvčata byla zachráněna jinou obchodní lodí, která statečně zastavila a spustila loď, aby pracovala. Dívky byly viděny další ráno, jak sedí blízko sebe na horní palubě a zírají na vodu. Nikdo jim tam teď z žádné strany nemával… Ale loď, která je zachránila, byla jednou ze dvou lodí, co byla zasažena té samé noci. Šla rychle ke dnu a Compass Rose, tentokráte podrobena vyzdvihování přeživších mohla přijmout pouze další čtyři k vlastnímu celku žijících pasažérů a šest k těm, co jsou mrtví. Mezi těmito mrtvými byl i jeden z Wrenů. Byl jediným členem posádky dvaceti lidí, kterého loď našla. Do toho je zahrnuta řada mrtvol, které Tallow vyložil na palubu. Tělo dívky pocítilo nekonečnou lítost. Byla mladá: promočené světlé vlasy, první které se dotkly paluby Compass Rose, ležely jako roztažený vějíř. Zvýrazňující vybledlou a vystrašenou tvář, která by byla roztomilá, kdyby byla živá. Lockhart se za úsvitu přišel podívat na ty, co měli být pohřbeni. Když se na ně podíval, krk se mu zúžil. Bezpochyby neexistoval smutnější a špinavější aspekt války… Ale bylo mnoho jiných věcí na práci než smutnit a litovat zesnulé. Pohřbili ji s ostatními a přidali její jméno do seznamu v palubním deníku. Pokračovali ve své marnivé cestě na jih.
    Všichni veděli, že to musel být Sorrel, protože v té vzdálenosti to nemohla být žádná z jiných lodí, a také protože dřívější signál, který jim vysílali byl od Viperouse. “V případě, že dnes večer dojde k útoku”, říkal signál, Sorrel popluje pět mil vzad a ke konvoji směrem k moři vytvoří odklonění tím, že vypustí hluboké náboje, vystřelí rakety atd. To by mohlo odvést hlavní útok od konvoje. Dříve té noci viděli rakety, ale ignorovali je. Mysleli jen na to, že Sorrel je v rohu zaneprázdněn a dělal si svoje věci podle plánu.. Nejspíš by ten plán byl účinný, kdyby se za ty poslední dvě hodiny nic nestalo. Ovšem přihodilo. Z jedné strany pohledu to bylo ideální cvičení, odvracení alespoň jednoho útoku z vlastního druhu, ale v tomto procesu někdo musel trpět. Nezrušilo to sledovací přibližování, nezastavilo to torpédo, které bylo vystřeleno. Sorrel se stal cílem, v opominutí bohatší ceny. Potkal je osamělý konec ve vnějším kruhu temnoty konvoje.
    Našli ho bez nějakých větších obtíží ke konci ranní hlídky, při které zpozorovali dvě skvrny, které byly Carleyovými rafty přes tři míle nebo i víc daleko na plochém moři. Nicméně jakmile se jim tato hrubá přímořská krajina stala známou, bylo obzvlášť dojemné se k tomu teď vrátit. K přibližování se naložených raftů a hromadě mastných těl plujících mezi Sorrelovými vraky. K vidění tu a tam bylo, v těchto špinavých následcích, jejich vlastních uniform, odznaků a čepic a téměř jejich vlastní zrcaldené tváře… Muži na raftech byli ztuhlí, zmrzlí a nasáklí olejem. Ale když se objevila Compass Rose, jeden z nich na ní zamával s divokou energií a hloupě pozdravil záchranáře, ne dále než dvacet yardů od něj. Někteří z mužů byli na první pohled mrtví, z prochladnutí nebo vyčerpání, i přestože získali bezpečí v podobě raftů. Leželi s hlavami schoulenými na kolenou ostatních mužů. Opatrováni a zahříváni až do smrti, snad i hodiny poté. Ericson, který se díval dalekohlem na rozedranou hrstku, která zbyla, zachytil šedou tvář Sorrelova kapitána, Ramseyho, jeho dlouholetého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, zoškliveného a zuboženého smrtí. Hlavu měl zakloněnou a ústa otevřená. Ale živá tvář nad ním vypadala skoro stejně politováníhodně. Celý příběh - ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin - tohle všechno bylo možno spatřit v Ramsayho tváři, sedícího, držejícího mrtvé tělo, čekajícího na záchranu.
    Radka Kudrnáčová AJ/Čj část 2.

    OdpovědětVymazat
  14. Začalo to jediným letounem, nejspíš starým přítelem, čtyřmotorovým průzkumným letadlem typu Focke-Wulf, které se ke konvoji blížilo od východu a poté kolem nich začalo pomalu kroužit, daleko z potenciálního dostřelu jakékoli střelné zbraně, kterou měli. Zažili to už dřív, a proto nebylo pochyb o tom, co letoun dělá- zaměřoval konvoj, sledoval ho jako stín, zaznamenával jeho přesný kurz a rychlost a poté to hlásil nějakému centrálnímu ústředí a zároveň je upozorňoval na německé ponorky, které by mohly být poblíž. Tentokrát byl ale rozdíl v tom, že se objevil tak brzy po jejich vyplutí a jak pozorovali kroužící letadlo a uvědomili si jeho úkol, slunce svítilo z nekonečného nebe na moře tak čiré a překrásné jako zrcadlo, jen nepatrně narušené společenstvím plujících lodí mířících na jih. Nespravedlivé k mírumilovnému konvoji, pomysleli si, když se seřadili a zaměřili dalekohledy na pomalu kroužícího zvěda: nech nás na pokoji na tomhle malebném oceánu, nech nás proklouznout, nikdo se to nedozví...
    První loď zasažená torpédem začala hořet v poledne. Byl to velký tanker- všech dvacet jedna lodí v konvoji bylo značné velikosti, spousta z nich mířila na Maltu nebo do východního Středomoří: šlo o vybrané loďstvo, cenná trofej, která stojí za stíhání a pronásledování. A pronásledováni také byli, bez milosti: rychlá destrukce první lodi započala osmidenní bitvu, která si vyžádala velké oběti na životech posádky konvoje, postupné snižování počtu lodí každou noc s hrůznou pravidelností a z každého úsvitu dělala odpornou říkanku jako v písni "deset malých černoušků", seznam jmen padlých.
    „V okolí je devět německých ponorek,“ přišlo hlášení z velitelství za soumraku toho dne, velkorysé jako vždy. Těch devět ponorek mezi nimi už potopilo tři lodě, jednu z nich za velmi hrůzných okolností. Bylo o ní známo, že veze okolo dvaceti žen z námořnictva Jejího Veličenstva, první skupinu poslanou do Gibraltaru: muži z paluby Compass Rose pozorovali ty dívky, jak se procházejí po palubě, mávali na ně, když se míjeli a těšili se z jejich společnosti, i když byli od sebe tak daleko. Loď, na které dívky pluly, byla poslední zasaženou lodí té noci: šla ke dnu tak rychle, že plameny, které ji zachvátily, měly sotva čas se rozhořet, než se potopila. Zvuky potápějící se lodi se nesly přes vodu směrem ke Compass Rose, divoké syčivé hřmění, nepopsatelně kruté. „Proboha, to jsou ty ubohé děti!“ vykřikl Ericson, vyrušen tímto příšerným momentem. Ale nebylo nic, co by mohli udělat: byli zaneprázdněni rozsáhlým pátráním nařízeným z lodi Viperous a nemohli toho nechat. Pokud zbylo něco, co se dalo zachránit, musel to udělat někdo jiný.
    Čtyři z dívek byly zachráněny jinou obchodní lodí, která se odvážně zastavila a vyslala pro ně člun. Byly viděny příští ráno, jak sedí blízko u sebe na horní palubě a zírají na vodu: teď tam ale nebyl žádný hoch, který by jim zamával, odnikud... Ale loď, která je zachránila, byla jednou ze dvou lodí potopených ještě té samé noci: ona také šla ke dnu rychle a Compass Rose, která byla tentokrát určena, aby vyzvedla přeživší, mohla přidat pouze čtyři ke svému počtu stále žijících pasažérů a šest na seznam mrtvých. Mezi těmito mrtvými byla i jedna z dívek, jediná, kterou lodě našli z celkového počtu dvaceti. Ležíc v uspořádané řadě těl, která Tallow rozložil na palubě ubytoven, vyvolávalo dívčino tělo pocit nekonečné lítosti. Byla mladá: promáčené světlé vlasy, první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely jako rozprostřený vějíř, lemující pobledlou a vystrašenou tvář, která za života musela být krásná. Lockhartovi, který za úsvitu obcházel loď k zádi, aby dohlédl na zašívání pytlů s těly, která měla být pohřbena, se při pohledu na ni sevřelo hrdlo. Jistě neexistoval smutnější a odpornější aspekt války... Ale byla spousta jiných věcí než truchlení a litování, které bylo třeba udělat. Pohřbili ji se zbytkem, její jméno přidali na seznam mrtvých v lodním deníku a pokračovali v marnotratné cestě na jih.
    Michaela Nežerná ČJ/AJ 1. část

    OdpovědětVymazat
  15. Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože na tu dálku to nemohla být žádná jiná loď, a také kvůli dřívějšímu signálu, který jim byl zaslán z Viperous. „V případě útoku dnes v noci,“ znělo hlášení signálu, „Sorrel popluje pět mil vzad na moře směrem od konvoje, a způsobí rozptýlení vypuštěním hlubinných min, vystřelováním raket atd. To by mohlo odvést hlavní útok pryč od konvoje.“ Už dříve té noci viděli rakety, ale přehlíželi je: znamenaly pouze to, že Sorrel byl velmi zaneprázdněn a uskutečňoval plány... Rozptýlení bylo pravděpodobně úspěšné soudě podle utišení v posledních dvou hodinách. Samozřejmě z jednoho úhlu pohledu to bylo ideální řešení, odklonit alespoň jeden útok od pravého cíle. Ale ve výsledku, někdo trpět musel: neukončilo to pronásledování a nezastavilo to vystřelení torpéda. Sorrel se stal cílem a obětí a potkal ho osamělý konec v kruhu temnoty daleko od konvoje.
    Našli je bez velkých obtíží, ke konci ranní hlídky zahlédli dvě skvrny na moři, kterými se ukázaly být záchranné čluny možná tři míle od nich nebo i dál na klidném moři. Jakkoli povědomé pro ně toto drsné moře bylo, bylo obzvlášť dojemné zažít to znovu: blížit se k přeplněným člunům a shluku těl, která se vznášela na olejnaté vodě mezi troskami Sorrelu: vidíte, tu a tam, ty příšerné následky, jejich vlastní uniformy, jejich vlastní odznaky a čepice, skoro jakoby viděli odraz sebe sama. Muži na člunech byli ztuhlí zimou a nasáklí olejem, ale jak se přiblížila Compass Rose, jeden z nich začal divoce zamávat, bláhově vítajíc zachránce, který byl méně než dvacet yardů od nich. Někteří muži byli očividně mrtví, z chladu nebo vyčerpání, i přes to, že se zvládli dostat do bezpečí člunu: leželi s hlavou na klínech ostatních, opatrováni a zahříváni až do smrti a možná i hodiny poté. Ericson se díval dalekohledem na tu ubohou hrstku mužů, co zbyla a zachytil pohledem šedavou tvář kapitána Sorrelu- Ramseyho, jeho dlouholetého přítele. Ramsey držel v náruči tělo mladého námořníka, po smrti ošklivý a politováníhodný pohled, hlavu zvrácenou vzad a ústa dokořán. Ale živá tvář nad tou mrtvou nebyla o nic méně žalostná. Celý ten příběh- ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin- to vše bylo čitelné v Ramseyho tváři jak tam seděl, držel mrtvé tělo a čekal na záchranu.
    Michaela Nežerná ČJ/AJ 2. část

    OdpovědětVymazat
  16. Partlová Patrícia,

    Začalo to jediným lietadlom, pravdepodobne starým priateľom, štvormotorovým prieskumným lietadlom značky Focke-Wulf, ktoré uzatváralo konvoj smerom na východ a začalo okolo nich pomaly krúžiť, mimo dosahu akejkoľvek streľby, ktorú mohli spustiť. Stalo sa im to už predtým a bolo úplne zrejmé, čo má lietadlo v pláne – zameralo sa na konvoj, prenasledovalo ho, zaznamenávalo jeho presný smer a rýchlosť a následne sa hlásilo späť ústrednému veleniu a taktiež varovalo akékoľvek ponorky, ktoré mohli byť v blízkosti. Zmena tentokrát spočívala v tom, že sa objavilo tak skoro v ich výprave, a zatiaľ čo pozorovali lietadlo krúžiť a pochopili jeho misiu, slnečné lúče sa rozlievali z jedinečnej oblohy na more tak hladké a tak krásne ako staré sklo, takmer neporušené od všetkých lodí ktoré ho križovali cestou na juh. Bolo to nefér voči mierumilovným konvojom – hneď ako zaujali svoje postavenie a upreli pohľady na pomaly krúžiaceho posla koristi, pomysleli si: opusti nás na tomto namaľovanom oceáne, nechaj nás uniknúť, nikto sa to nedozvie.

    Prvá loď bola napoludnie potopená torpédom a následne zachvátená plameňmi. Bola veľkým tankerom – všetkých dvadsaťjeden lodí v konvoji bolo značnej veľkosti, veľa z nich malo namierené na Maltu a do východného Stredomoria: tieto lode boli dôsledne vybraté a tak boli cennou korisťou hodnou prenasledovania a ničenia. A naozaj boli bez milosti prenasledované a ničené: okamžité zničenie prvej lode značilo začiatok osemdňového súboja, ktorý spôsobil konvoju neúprosnú skazu, redukoval počet lodí každú noc s hrôzostrašnou presnosťou a tak vytvoril z každého svitania odpornú detskú riekanku pripomínajúcu nástup znižujúcej sa skupiny malých černoškov.

    „V priestore je deväť ponoriek.“ povedalo Ministerstvo námorníctva za súmraku tej noci, tak veľkodušne ako nikdy; a tých deväť ponoriek potopilo tri lode medzi nimi, jednu z nich až neobvykle desivo. Bola známa tým, že niesla približne dvadsať príslušníčok kráľovského námorníctva, prvý nábor zaslaný na Gibraltár; počas plavby lode Compass Rose pozorovali dievčatá ako sa prechádzajú po palube lode, mávali im keď popri nich prechádzali, tešili sa ich spoločnosti i keď neboli blízko. Loď ktorá ich viezla bola poslednou, ktorú tú noc zasiahli: potopila sa tak rýchlo, že plamene ktoré začali pohlcovať jej zadnú časť sa zahasili skôr ako sa jej stihli zmocniť. Zvuky tohto zahasenia sa niesli ponad vodu smerom ku Compass Rose, neskrotiteľný syčivý rachot, neopísateľne krutý. „Môj Bože, veď to sú tie úbohé deti!“ zvolal Ericson a výkrikom prerušil ticho, ktoré nemohol udržať v takej hrôzostrašnej chvíli. Ale nebolo nič, čo by mohli urobiť: boli zaneprázdnení rozľahlým pátraním nariadeným loďou Viperous, ktoré nemohli nechať len tak. Ak by tu bolo hocičo hodné záchrany, musel to zachrániť niekto iný.

    OdpovědětVymazat
  17. Partlová Patrícia

    Štyri dievčatá boli zachránené inou nákladnou loďou, ktorá odvážne zastavila a vyslala záchranný čln. Boli videné nasledujúce ráno, sedeli blízko seba na hlavnej palube a dívali sa na vodu: nenastalo žiadne radostné mávanie, ani z jednej strany .... Ale loď, ktorá ich zachránila bola jedna z dvoch, ktoré boli potopené ešte v tú noc: tiež sa potopila rýchlo a Compass Rose tentokrát podrobne popísala, že k jej posádke mohla pripísať len štyroch preživších a šiestich prirátať k mŕtvym. Medzi mŕtvymi bola jedna príslušníčka kráľovského námorníctva, jediná, ktorú spomedzi dvadsiatich našli: umiestnili ju do úhľadného radu mŕtvol, ktorý Tallow vytvoril na hornej palube – telo dievčaťa vzbudzovalo nekonečnú ľútosť. Bola mladá: premočené plavé vlasy, prvé, ktoré sa dotkli paluby lode Compass Rose, ležali ako roztvorený vejár, ktorý obkolesoval zblednutú a vystrašenú tvár, ktorá by bola pri živom odpočinku krásna. Lockhart, ktorý za úsvitu vyšiel na kormu aby videl zošívanie tých, ktorí mali byť pochovaní, cítil ako mu pri pohľade na ňu zoviera hrdlo. Iste neexistuje žiaden smutnejší a žiaden ohavnejší následok smrti... Ale bolo tu mnoho iných vecí okrem smútku a ľútosti. Pochovali ju s ostatnými, jej meno pridali na zoznam a pokračovali s rozmarnou cestou na juh.

    Všetci vedeli, že to musela byť Sorrel, pretože v takej diaľke to nemohla byť žiadna iná loď, a tiež kvôli skoršej správe, ktorú k nej vysielali z lode Viperous. „Ak v noci nastane útok,“ znelo v signáli, „Sorrel sa vráti o päť míľ vzad a bude sa držať za konvojom, kde bude odvádzať nepriateľa zhadzovaním hĺbkových bômb, odpaľovaním rakiet a pod. Toto by mohlo odvrátiť hlavný útok od konvoja.“ Videli rakety už predtým tej noci a nevšímali si ich: znamenalo to pre nich, že Sorrel, zaneprázdnená v rohu, si len robí svoju prácu podľa plánu. ... Pravdepodobne by ten plán bol účinný, keby nebolo toho dvojhodinového ticha: z jednej strany by to bolo určite výborné cvičenie, keby odvrátili aspoň jeden útok od hlavného cieľa, ale niekto pritom musel trpieť: nezrušilo to metódu prenasledovania, nezastavilo to vystreľovanie torpéd: Sorrel sa stala cieľom, keďže na blízku nebola žiadna dôležitejšia loď, a svoj osamelý koniec našla vo vonkajšom okruhu temnoty za konvojom.

    Našli ich bez väčších ťažkostí takmer na konci ranného hliadkovania, keď videli dve škvrnky, ktorými boli záchranné člny približne tri míle od nich naprieč plochým nezvlneným morom. Hocako známy sa im tento bezcitný pohľad na more zdal, bolo dojemné sa s ním teraz znova stretnúť: priblížiť sa k naplneným člnom a hromade tiel špinavých od oleja, ktoré plávali medzi troskami lode Sorrel: vidieť, tu a teraz, tieto ohavné následky, ich vlastné uniformy, ich vlastné odznaky a čiapky, odrazy ich vlastných tvárí. .... Muži v člnoch boli stuhnutí, studení a nasiaknutí od oleja, ale ako sa k nim Compass Rose blížila, jeden z nich začal mávať v návale energie, bláznivo vítal záchrancu, ktorý bol nie viac ako dvadsať yardov od neho. Bolo očividné, že niektorí muži zomreli či už od chladu alebo vyčerpania, i keď sa nachádzali v bezpečí člnov: ležali s hlavami na kolenách iných mužov, ktorí ich chránili a zohrievali až do ich smrti a možno i pár hodín potom. Ericson, ktorý sa díval cez jeho ďalekohľad na tých pár preživších, zazrel šedivú tvár kapitána lode Sorrel, Ramsayho, jeho mnohoročného priateľa. Ramsay držal telo v jeho náručí - telo mladého námorníka, zohaveného a zúboženého smrťou, jeho hlava visela vzad a ústa mal otvorené dokorán. Ale žijúca tvár nad tou mŕtvou nebola o nič menej zúbožená. Celý príbeh – stratená loď, stratená posádka a vyčerpanie z posledných šiestich hodín – toto všetko čakalo v Ramseyho tvári, kým sedel a držal mŕtve telo, na záchranu.

    OdpovědětVymazat
  18. Začalo to jedným lietadlom, veľmi pravdepodobne starým známym, štvor-motorovým Focke-Wulfom, prieskumným lietadlom, ktoré sa približovalo ku konvoji z východu a pomaly nad ním začalo krúžiť v dostatočnej vzdialenosti od dela, ktoré by ich mohlo ohroziť. Už sa im to stalo pred tým, ale neboli si istý, čo presne to lietadlo má za lubom - zamerierieval na konvoj, prenasledoval ho, zapisoval si presnú polohu a rýchlosť, potom to nahlásil na centrálu a tiež dal signál, v prípade, že uvidel nejakú ponorku nablízku. Jediná zmena bola ale v tom, že tentokrát sa objavil príliš skoro počas toho čo sa plavili a že po dobu pozorovania krúžiaceho lietadlo a uvedomenia si jeho účelu, slnko sa už neúprosne valilo za hladinu mora, hladkú a nežnú ako staré krištáľové sklenice, sotva porušenú rotou lodí, ktoré sa plavili na juh. Nespravodlivé voči tomuto mierumilovnému konvoji, pomysleli si, keď skončili svoje posledné rady a sledovali cez ďalekohľady pomalého krúžiacieho posola blížiacej sa skázy: nechaj nás na pokoji, v bezpečí si prebývať na oceáne sťa maľba, nechaj nás prejsť, nikto sa to nedozvie…

    Prvá loď bola zbombardovaná a zničená v plameňoch okolo poludnia. Bol to veľký tanker - všetkých dvadsaťdva lodí v konvoji mali nahraditeľnú veľkosť, mnohé z nich smerovali na Maltu a východ Stredomoria: toto bol to vybraný kus, vzácna korisť, plne hodná prenasledovania a trýznenia. Prenasledovaná a trýznená, to teda bola bez milosti: okamžité zdevastovanie prvej lodi označilo začiatok osem denného súboja, ktorý si vybral poriadnu daň na konvoji, pravidelná strata lodí každou nocou, premieňala svitania na odpornú detskú riekanku, pripomínajúc desať malých indiánov.

    “V blízkosti vašej polohe sa nachádzajú štyri ponorky” prišlo v tú noc za súmraku hlásenie z ministerstva námorníctva, štedro ako vždycky, a 9 ponoriek ponorilo tri lode,obzvlášť jedna z nich zažila úkrutný horor. Bola známa tým, že na palube niesla okolo dvadsať žien námorníctva, prvá posádka, ktorá mala byť poslaná na Giblartár: na palube Compass Rose len pozorovali ako sa telá týchto žien roztrúsili po palube. Často im zamávali, keď sa ich lode mýňali. Stále sa potešili ich spoločnosti aj keď len takto z diaľky. Loď, ktorá ich viezla, bola poslednou obeťou včerajšej nočnej paľby: išla ku dnu tak svyžne, že plamene ktoré pohlcovali zvyšok celej lode, mali sotva čas horieť pred tým, ako sa loď úplne potopila a plamene uhasila. Hluk jej uhasenia sa šíril smerom ku Comapass Rose, zbesilý sičavý rev, príšerne krutý. “Bože, to sú tie nevinné deti!” zvolal Ericson, vykríkol z bezmocnosti udržať chladnú hlavu v tejto strašnej chvíli. Nebolo možné im nijako pomôcť: oni sami mali plné ruky práce s pátraním, nariadeným z lode Viperous, a nemohli to nechať bokom. Ak by sa našlo niečo, čo by mohli zachrániť, museli to prenechať niekomu inému.

    OdpovědětVymazat
  19. Štyri dievčatá boli zachránené jednou obchodnou loďou, ktorá hrdinsky zastavila a spustila záchranný čln. Druhé ráno ich zbadali, ako sedeli blízko seba na vrchnej palube zahľadené do vody: teraz už ani jeden z nich nemal chuť radostne mávať … Ale loď, ktorá ich zachránila bola tú istú noc medzi dvoma obeťami: tiež išla k dnu veľmi rýchlo. Comapass Rose podrobne pripísal z počtu tých čo prežili, len štyroch k živým a šesť k mŕtvym pasažierom. Medzi mŕtvymi bola jedna zo žien námorníctva, jediná, ktorú loď našla zo všetkých tých dvadsiatich: vrátane rady mŕtvol, ktorú Tallow skrýval v podpalubí. Telo dievčaťa vzbudilo nesmiernu ľútosť. Bola mladá: jej zmočené plavé vlasy, boli to prvé čo sa dotklo paluby lode Compass Rose, ležali ako rozprestrený vejár, zvýrazňovali zblednutú a vystrašenú tvár, ktorá, ked' žila, bývala pôvabná a nežná. Lockhart, ktorý prišiel za skorého svitania, aby videl, ako zašívajú tých, ktorí mali byť pochovaní, cítil zovretie v hrdle, keď ju zbadal. Naozaj, nebolo smutnejšej, nebolo škaredšej podoby vojny… Ale okrem smútenia a ľútosti, tu boli aj ďalšie veci, ktoré sa počas vojny robili. Pochovali ju zo zvyškom, jej meno pripísali do zoznamu a pokračovali na ich marnotratnej ceste na juh.

    Všetci vedeli, že to musela byť Sorel, pretože z tej diaľky by to nemohla byť žiadna iná loď, a tiež pretože predtým videli signál, ktorý im bol zaslaný od Viperous. “V prípade akéhokoľvek útoku dnes v noci” zaznelo zo signálu, “ Sorell sa preplaví päť míľ pred konvojom smerom na východ, aby zmiatol nepriateľa, a bude vypúšťať podvodné míny a rakety a pod. To môže odlákať pozornosť od hlavného útoku na konvoj.” Všimli si rakety už skôr, ale nevenovali tomu pozornosť: mysleli si totiž, že Sorrel, zaneprázdnená tam v rohu, robí to, čo má podľa plánu. … Pravdepodobne by to bolo aj efektívne, ak by posledné dvojhodinové ticho niečo neprerušilo: samozrejme že sa to stalo, na jednej strane, to bola dobrá stratégia, odlákať aspoň jeden z útokov. Ale z dlhodobého hľadiska, niekto musel trpieť: nepomohlo to zastaviť neprestajné prenasledovanie, nezastavilo to rútiace sa torpédo: Sorell sa obetovala, aby nemusela byť zasiahnutá dôležitejšia loď, ale stretla sa so svojim smutným koncom, osamotená na konci konvoja.

    Našli ich pomerne rýchlo s blížiacou sa hodinnou rannej stráže, uvideli dve škvrny. Boli to záchranné člny tri a viac míľ vzdialené, plávajúc na pokojnej hladine mora. Aj napriek tomu, že sa im táto krutá scéna zdala už dobre známá, museli tomu čeliť znovu: čeliť pohľadu na preťažené člny plné tiel obmývané naftou z trosiek Sorell: vidieť tu a tam roztrúsené špinavé kusy, ich vlastné uniformy, ich odznaky a ich čiapky, takmer ich vlastné odzrkadlené tváre. … Muži v člnoch boli zbrznutý a nasiaknutý olejom, ale ako sa približovali k Compass Rose, jeden z nich začal divoko mávať, bláznivo zdravil ich záchrancov vzdialených nie viac ako 20 yardov. Niektorí muži boli s istotou mŕtvy, od zimy alebo únavy, napriek tomu, že boli zachránení člnmi: ležali v lone mužov, ktorý ich opatrovali a zohrievali až do konca, a možno ešte niekoľko hodín po ňom. Erickson pozerajúc cez jeho ďalekohľad na zvyšok tých, ktorí prežili, zachytil bledý výraz kapitána lode Sorrel, Ramsaya, jeho dlhodobého priateľa. Ramsay držal v rukách telo mladého námorníka, škaredého a ľutostihodného v jeho smrti, zvysnutá hlava, otvorené ústa. No tvár živého nad tým mŕtvym bola len sotva menej ľutovania-hodná. Celý tento príbeh - zničená loď, stratená posádka, bolesť a únava z posledných šiestich hodín - to všetko bolo vidieť na Ramsayovej tvári, ako tam sedel v náruči pevne držal mŕtvolu a čakal na záchranu.
    Natália Šimmer
    Veľmi sa ospravedlňujem za neskoré publikovanie.

    OdpovědětVymazat
  20. Začalo to jedním letounem, možná to byl nějaký starý známý, kdo řídil ten čtyřmotorový průzkumný letoun Focke-Wulf, který uzavřel lodní konvoj z východní strany a začal nad nimi kroužit v pomalých kruzích. Něco podobného už zažili a bylo nade vší pochyby jasné o co se letoun snaží - zaměřuje konvoj, sleduje ho, pečlivě zaznamenává jeho kurs a rychlost a následně záznamy hlásí nějaké vyšší autoritě a zároveň dává výstrahu před ponorkami, které by se mohly v blízkosti nacházet. Od minulého setkání se toto lišilo v tom, že letoun se na konvoj přilepil hned na začátku plavby a při jeho zpozorování a odhalení jeho mise svítilo slunce z oblohy bez jediného mráčku a odráželo se ve skleněné mořské hladině, která zůstala téměř nenarušena flotilou lodí směřujících k jihu. Pomysleli si, že to není vůbec fér vůči mírumilovným konvojům, sevřeli šik a zamířili své dalekohledy na pomalu kroužícího posla zkázy: nech nás být na tomdle malebném oceánu, nech nás proklouznout, nikdo se to nemusí dozvědět...

    První loď byla torpédy zasažena a zapálena v poledních hodinách. Byla to velká taková loď - všech jednadvacet lodí v konvoji bylo těžkotonážních a spousta z nich měla namířeno na Maltu a do východního Středomoří. Byla to vskutku výběrová kořist, která stála za všechno to pronásledování a plenění. A pronásledována a pleněna také byla, bez milosti. Rychlá zkáza první lodi odstartovala osmidenní bitvu, která konvoj nemilosrdně oslabovala a která díky své děsivé pravidelnosti měnila každé svítání v odpornou dětskou říkanku o odpočítávání černoušků.

    „Ve vaší oblasti je devět ponorek,” řekl té noci při soumraku admiralita, tak štědře, jako vždy. Těch devět ponorek společně potopilo tři lodě, jednu z nich za zvlášť hrůzných okolností. Ta loď byla známa tím, že převážela asi dvacet dívek z Ženských oddílů Královského válečného námořnictva a jako první svého druhu plula do Gibraltaru. Z paluby Compass Rose často pozorovali, jak se děvčata prochází po palubě, mávali jim, když pluli kolem a i na tu dálku se těšili z jejich přítomnosti. Loď, která je vezla byla poslední, která šla té noci ke dnu. Šla ke dnu takovou rychlostí, že plameny na zádi se ani nestačily pořádně rozšířit a moře už je hasilo. Zvuk toho hašení se nesl vodou ke Compass Rose jako divoký a nepopsatelně krutý syčivý řev.
    „Panebože, tam jsou ta nebohá děvčata!“ vykřikl Ericson, zcela vyvedený z míry tímto hrozivým momentem. Nebylo zde však nic, co by s tím zmohli. Od Viperous přišel rozkaz, který jim nařizoval pátrat po nepřátelských ponorkách a průzkum nesměli přerušit. Pokud zde zůstalo něco, co by se dalo zachránit, musel by to udělat někdo jiný.

    Čtyři dívky byly zachráněny jednou obchodní lodí, která odvážná zastavila a děvčatům spustila záchranný člun. Dalšího rána byly viděny, jak sedí schoulené blízko sobě a upřeně hledí na hladinu moře. Nikdo už vesele nemával. Jenže loď, která je zachránila, byla právě jedna ze dvou dalších lodí, které byly následující noc poslány ke dnu. I tato loď se potopila rychle a Compass Rose, tentokrát pověřená záchranou trosečníků, rozšířila svou vlastní posádku pouze o čtyři přeživší a šest mrtvých. Mezi těmi mrtvými byla i jedna z dívek, jediná z celkového počtu dvaceti, kterou se lodím podařilo nalézt. Ležela v řadě mrtvol, kterou Tallow nechal vyrovnat na zadní části paluby a její zubožené tělo vzbuzovalo nekonečnou lítost. Byla mladá, její promočené světlé vlasy, které se prvně dotkly paluby Compass Rose, jako vějíř ohraničovaly její zmořenou a ustrašenou tvář, která by za živa byla zcela jistě krásná. Lockhart, který se šel brzy svítání podívat na záď, kde před pohřbem ležela těla mrtvých, ucítil při pohledu na dívku, jak se mu zdráhalo v krku. Určitě neexistuje smutnější a ohavnější výraz války. … Zbývalo ale ještě udělat spoustu jiných věcí, než truchlit a litovat. Dívku pohřbili s ostatními, její jméno připsali na seznam v deníku a pokračovali v marnotratné cestě na jih.

    Natalija Radujko, AJ/VV pt.1

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sorrel držet pět mil v závěsu na oceánské straně konvoje a odvede pozornost odpalováním náloží a světlic. To by mohlo odlákat hlavní útok od konvoje.” Toho večera spatřili na obloze světlice a dále si jich nevšímali. Znamenalo to pouze, že zaneprázdněná Sorrel provádí svou práci podle plánu. … Zdálo se, že jejich plán vyšel, soudě podle těch dvou hodin klidu. Určitě vyšel, byl to ideální manévr, který odlákal aspoň jeden útok od hlavního cíle. Někdo na to ale musel doplatit, sledování neustalo a torpéda byla přesto vystřelena. Sorrel se stala obětním beránkem. Daleko za konvojem, obklopena ničím než tmou, potkala Sorrel svůj konec.
      ---
      Bez větších obtíží je ke konci ranní hlídky našli. Od těch dvou malých teček na obzoru, které nebyly ničím jiným než záchrannými čluny, je dělily asi tři míle nezčeřeného a klidného moře. I přesto, že tento obraz všichni již důvěrně znali, obklopila je vlna lítosti, když je takto spatřili znovu. To, jak se museli přiblížit k přeplněným člunům, obtěžkaným naolejovanými těly, pohupujícími se mezi troskami Sorrel. To, jak v tomto šíleném chaosu sem tam spatřili své vlastní uniformy, odznaky, čepice, téměř i své vlastné odrazy tváří. … Muži na člunech byli ztuhlí, na kost promrzlí a nasáklí olejem, ale jakmile se Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal s překvapivou vervou mávat a vítat své záchrance, vzdálené necelých dvacet yardů. Někteří z mužů byli zcela jistě mrtví, zemřeli zimou a vyčerpáním i přesto, že měli k dispozici bezpečí člunu. Leželi, hlavy opírajíc o kolena jiných mužů, povzbuzováni a zahříváni až do jejich smrti a možné ještě pár hodin poté. Ericson pohlédl dalekohledem na zuboženou hrstku přeživších a povšiml si bledé tváře kapitána lodi Sorrel. Byl to Ramsay, jeho dlouholetý přítel. Ramsay v náruči svíral tělo smrtí zhyzděného a politováníhodného mladého námořníka s hlavou zakloněnou a ústy otevřenými dokořán. Žijící tvář sklánějící se nad ním vyvolávala téměř stejný pocit. Celá ta událost, ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin, to vše bylo vepsáno v Ramsayho tváři, když tak seděl a svíral ono mrtvé tělo, čekajíc na záchranu.

      Natalija Radujko, AJ/VV pt.2

      Vymazat
  21. Začalo to jediným, pravděpodobně starým známým, čtyřmotorovým průzkumným letounem značky Focke-Wulf, který přiletěl ke konvoji z východu a počal okolo něj pomalu kroužit v bezpečné vzdálenosti od dosahu obranné palby. To už se jim jednou stalo a nebylo pochyb o tom, co letoun dělá – zaměřuje konvoj, sleduje ho, zaznamenává přesně jeho směr a rychlost a informuje o tom nějakou nadřízenou autoritu, přičemž zároveň zaznamenává veškeré ponorky, které mohou být okolo. Rozdíl tentokrát spočíval v tom, že se to dělo tak krátkou chvíli vyplutí, a také tím, že zatímco sledovali kroužící letadlo a docházel jim jeho úkol, svítilo slunce z nekonečného nebe na moře hladké a krásné jako starý křišťál, které ani zbla nezajímala společnost lodí, které přes něj pluli směrem na jih. To je k mírumilovným konvojům nespravedlivé, pomysleli si, když se seřadili a zaměřili své dalekohledy na posla zkázy: nech nás na tomto klidném oceánu o samotě, nech nás proplout, nikdo se to nedozví.

    První loď byla zasažena torpédem a následně vzplanula v poledne. Byl to veliký tanker – všech dvacet jedna lodí bylo značné velikosti, mnoho z nich mířilo k Maltě a do východního Středozemí: byla to pečlivě vybraná skupina, hodnotná cena, stojící za všechno to pronásledování a dotírání. Pronásledování byli a dotíráno na ně bylo také, a to bez milosti: svižné zničení první lodi znamenalo teprve začátek osmidenní bitvy, která si vybírala na konvoji daň, tenčila každou noc řady lodí s děsivou pravidelností a každé ráno začínala novou nechutnou sloku Deseti malých černoušků.

    „Ve vašem okolí se nachází devět ponorek,“ přišlo z námořní kanceláře za soumraku oné noci, velkoryse jako vždy; a těch devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu z nich obzvláště děsivým způsobem. Vědělo se o ní, že má na palubě okolo dvaceti žen z námořnictva Jeho Veličenstva, první brankyně poslané do Gibraltaru: z paluby Compass Rose byly dívky pozorovány vojáky, kteří na ně mávali, když lodě pluly kolem sebe, a byli šťastní za jejich přítomnost, ač vzdálenou. Loď, která dívky přepravovala byla poslední zasaženou té noci: šla ke dnu tak rychle, že plameny pohlcující její záď měly stěží čas se rozrůst, než byly uhašeny. Zvuk onoho hašení se nesl po hladině směrem ke Compass Rose, nelítostně syčící hluk, nelidsky krutý. „Bože, to jsou ty ubohé děti!“ vykřikl Ericson, vyveden z míry, kterou si v tak děsivé situaci nemohl udržet. Ale nebylo nic, co by pro ně mohli udělat: byli zabráni do plošného hledání nařízeného z lodi Viperous, které nemohli ukončit. Kdyby byli nějací přeživší, musel by je zachránit někdo jiný.

    MAREK LUKINIČ, ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čtveřice dívek byla doopravdy zachráněna proplouvající obchodní lodí, která se odvážně zastavila a vysadila pro ně loďku. Následujícího rána byly viděny sedíce blízko u sebe na horní palubě a zírajíce prázdně do vody: radostné mávání zmizelo z obou stran… Ale loď, která je zachránila byla jednou ze dvou lodí potopených té samé noci: i ona šla ke snu rychlostí blesku a Compass Rose, tentokrát instruovaná k záchraně přeživších, si mohla přičíst na seznam pouze čtyři živé pasažéry a šest mrtvých. Mezi mrtvými byla i jedna z dívek, jediná vylovená z dvaceti odvedených: zarovnáno v úhledné řadě mrtvol, kterou Tallow vyskládal na zadní horní palubě, leželo tělo dívky jako obraz nekonečné nespravedlnosti. Byla mladá: zmáčené plavé vlasy, první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely okolo ní jako rozevřený vějíř obkreslující sklíčený a vyděšený obličej, který by byl v nádherný, být naplněn životem. Lockhart, jenž přišel na záď za úsvitu, aby sešil ty, kteří měli být pohřbeni, ucítil, jak se mu sevřel krk, když na ni pohlédl. Bezpochyby není smutnějšího a odpornějšího aspektu války. ... Ale bylo mnoho dalších věcí k vyřízení kromě truchlení a lítosti. Pohřbili ji spolu s ostatními, přidali její jméno na seznam a pokračovali v hýřivé cestě na jih.

      Všichni věděli, že to musela být Sorrel, protože z té vzdálenosti to nemohla být žádná jiný loď a také kvůli dřívějšímu signálu, který jí poslala Viperous. „V případě, že dnes večer přijde útok,“ vzkazoval signál, „bude Sorrel plout v pětimílové vzdálenosti od konvoje a směrem do moře a bude se snažit odlákat pozornost házením hlubinným pum, střílením raket atd. To by mohlo odvést hlavní útok od konvoje.“ Ony rakety viděli již dříve té noci, pouze si jich nevšímali: znamenaly jen to, že Sorrel se činila a dělala svou práci přesně podle plánu. … A ten plán byl pravděpodobně účinný, pokud se dalo hodnotit dle klidu, který trval poslední dvě hodiny: z jednoho úhlu pohledu se vskutku jednalo o ideální manévr – odvést alespoň jeden útok ze správného cíle. Někdo tím ale trpět musel: nezabránilo to ukončení sledování, nezabránilo to torpédu, aby bylo vystřeleno: Sorrel se stala cílem místo cennější lodi a byla potopena ve tmě daleko od konvoje.

      Nalezli je bez potíží na konci ranní hlídky. Zahlédli dvě tečky, které se ukázaly být záchrannými čluny, na vzdálenost tří či více mil nerozčeřeného plochého moře. Jak byli seznámeni s tímto drsným mořským horizontem, tím dojemnější bylo ho znovu vidět: plné čluny a shluk těl špinavých od oleje okolo vraku Sorrel; vidět hrůzné následky, své vlastní uniformy, své vlastní odznaky a čepice, vidět obličeje skoro stejné jako ty jejich. … Mužům na člunech byla zima, byli ztuhlí a nasáknutí olejem, ale jak Compass Rose připlouvala, jeden z nich zamával prudce a energicky, bláznivě vítal zachránce vzdáleného ne více než 20 yardů. Mnozí z těch mužů byli očividně mrtvý vlivem zimy či únavy, i když se jim podařilo dostat se bezpečně do člunů: leželi s hlavami na nohou ostatních mužů, opatrováni a zahříváni až do smrti, možná i několik hodin po ní. Ericson, hledě dalekohledem na otrhanou hrstku těch, kteří zbyli, zachytil sivý obličej Sorrelina kapitána Ramsayho, svého dlouholetého přítele. Ramsay držel v rukou tělo mladého námořníka zohaveného nelítostnou smrtí – hlavu měl zakloněnou a pusu otevřenou dokořán. Ale obličej, který nad ním bděl, byl neméně zohavený. Celý příběh – ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání z posledních šesti – byl v Ramsayho obličeji, když si sedal drže mrtvé tělo a čekal na záchranu.

      MAREK LUKINIČ, ČJ/AJ

      Vymazat
  22. Všechno to začalo jedním letadlem, dost možná starým přítelem, čtyřmotorové průzkumné letadlo Focke-Wulf se přiblížilo ke konvoji od východu a začalo nad ním kroužit dost daleko na to, aby bylo mimo dostřel jakékoli jejich zbraně. Už se jim to jednou stalo a nebylo pochyb o co tu vlastně jde, letadlo sledovalo jejich přesnou polohu, sledovalo je jako stín a přesně pozorovalo jejich kurz a rychlost, aby to mohlo nahlásit na základnu nebo pro ponorky poblíž. Tentokrát to ale bylo přecijen trochu jiné, letadlo se k nim připojilo na úplném začátku plavby a jak letadlo pozorovali, tak si začali uvědomovat jeho misi, slunce jakoby stékalo z nádherného nebe přímo do oceánu a vytvářelo odraz jako staré zrcadlo, téměř nerušené proplouvajícími loděmi směrem na jih. K mírumilovnému konvoji to nebylo úplně fér pomysleli si, když uzavírali své řady a zaměřili pomalu kroužícího zvěda nad nimi: nech nás o samotě na tomto malebném oceánu, nech nás proklouznout, nikdo se to nedozví.
    První loď vzplanula po zásahu torpédem v poledne. Byl to velký tanker – všech jednadvacet lodí v konvoji byly značné velikosti, většina z nich mířila na Maltu nebo do Středomoří : byl to cílený výběr, dost hodnotný na to, aby se vyplatil pronásledovat. A pronásledováni také byli, bez milosti: rychlé zničení první lodi započalo osmi denní boj, který si vyžádal stálé oběti: každou noc lodě pravidelně ubývali a každým ránem zněla odporná říkanka jako v písni "deset malých černoušků"- seznam jmen padlých.
    Toho večera přišlo hlášení z velitelství, že se v jejich oblasti nachází devět ponorek, štědří jako vždy. Těch devět ponorek mezi nimi už potopily tři lodě, z toho jednu z nich za vážně strašlivých podmínek. Vědělo se o ní, že veze okolo dvaceti žen z námořnictva jejího Veličenstva, první posádka vyslaná do Gibraltaru: muži z lodě Compass Rose se na dívky chodící po palubě dívali, mávali jim a měli radost z jejich společnosti i když byly daleko. Loď která dívky vezla, byla poslední potopenou lodí té noci: šla ke dnu tak rychle, že plameny, které ji zachvátily měly sotva čas na to se rozhořet. Zvuk potápějící se lodi se nesl po vodě směrem ke Compass Rose, divoké syčivé křičení, nepopsatelně kruté. „Pro Boha, ty ubohé děti!“ zvolal Ericson, vyrušen tímto strašným momentem. Ale nebylo to nic, co mohli udělat: byli zaneprázdněni rozsáhlým pátráním, které bylo nařízené lodí Viperous, a nemohli toho nechat. Jestli tam zbyl někdo, kdo mohl být zachráněn, tak to musel udělat někdo jiný.
    Čtyři z těch dívek nakonec zachránila další obchodní loď, která statečně zastavila a spustila pro ně lodě. Dalšího rána byly viděny, jak spolu sedí na horní palubě a upřeně zírají na vodu: teď už tu ale nebyl žádný muž, který by na ně mával, odnikud… Loď, která je zachránila, byla jednou z lodí, která byla potopena ještě téže noci: také šla ke dnu rychle a Compass Rose, která byla tentokrát určena, aby vyzvedla přeživší, si připsala pouze čtyři jména na listinu přeživších, a šest na tu s mrtvými. Mezi mrtvými byla i jedna z dívek, jediná, kterou lodě našli z celkového počtu dvaceti: položená v řadě mrtvých, kterou sem přinesl Tallow na palubu ubytoven, vyvolávalo dívčino tělo nekonečnou lítost. Byla tak mladá: znavené světlé vlasy, první které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely jako rozprostřené jako vějíř, lemujíc vystrašený obličej, který by za života byl tak krásný. Lockhartovi, který procházel záď lodi, aby dohlédl na zašívání pytlů s těly, která měla být pohřbena, se při pohledu na ni sevřelo hrdlo. Jistě tu nemohl být smutnější, špinavější aspekt války… Ale bylo tu mnoho dalších věcí, které bylo potřeba udělat místo truchlení. Pohřbili ji s ostatními, její jméno přidali na seznam mrtvých v lodním deníku a pokračovali v marnotratné cestě na jih.





    OdpovědětVymazat

  23. Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože na takovou vzdálenost to nemohla být žádná jiný loď a také kvůli dřívějšímu signalu, který se k nim dostal od lodi Viperous. „V případě útoku tuto noc“ zněl signál „Sorrel popluje pět mil vzad na moře směrem od konvoje, a způsobí rozptýlení vypuštěním hlubinných min, vystřelováním raket atd. To by mohlo odlákat hlavní ptok od konvoje.“ Už dříve té noci viděli rakety, ale ignorovali je: znamenali pouze to, že má Sorrel na pilno, a že jde vše podle plánu… Pravděpodobně byl plán úspěšný, soudě podle uklidnění v posledních dvou hodinách: Z jednoho úhlu pohledu to bylo ideální řešení, odklonit alespoň jeden útok od hlavního cíle. Ale v průběhu toho někdo utrpět zkrátka musel: nezastavilo to pronásledovaní, nezastavilo to ani torpédování: Sorrel se stal obětí a potkal ho osamělý konec v kruhu temnoty daleko od konvoje. Našli je v podstatě bez problémů ke konci ranní hlídky, zahlédli dvě skvrny, které byly Carleyovými rafty přes tři míle nebo i víc daleko na plochém moři. Nicméně jakmile se jim tato drsná mořská krajina stala známou, bylo obzvlášť dojemné se k tomu teď vrátit: přiblížení se k naloženým raftům a hromadě mastných těl plujících mezi Sorrelovými vraky. Tu a tam byly v těch špinavých následcích k vidění jejich vlastní uniformy, odznaky a čepice a také téměř zrcadlově vypadající obličeje… Muži na raftech byli ztuhlí, zmrzlí a nasáklí olejem, ale když se objevila Compass Rose, jeden z nich začal energicky mávat hloupě pozdravil záchranáře, ne dále než dvacet yardů od něj. Někteří z mužů byli na první pohled mrtví buď podchlazení nebo vyčerpání, i přestože získali bezpečí v podobě raftů. Leželi s hlavami schoulenými na kolenou ostatních mužů, opatrováni a zahříváni až do smrti, snad i hodiny poté. Ericson, který se díval dalekohledem na roztrhanou hrstku, která zbyla, zachytil šedou tvář Sorrelova kapitána Ramseyho, jeho dlouholetého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka zuboženého smrtí. Hlavu měl zakloněnou a ústa otevřená. Ale živá tvář nad vypadala jen s těží o něco lépe. Celý příběh - ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin - tohle všechno bylo možno spatřit v Ramsayho tváři, držící mrtvé tělo, čekajícího na záchranu.

    Prchal TV/AJ - omlouvám se, za pozdní odevzdání.

    OdpovědětVymazat
  24. Celé to začalo jediným náletem, nejspíše se jednalo o našeho starého známého, čtyřmotorový Focke-Wulf, průzkumné letadlo, které uzavřelo konvoj z východu a pak kolem něj začalo pomalu kroužit, dostatečně daleko dostřelu, který by ho mohl poslat dolů. Už se jim to předtím stalo a nebylo pochyb, co má letadlo za úkol. Sledovat konvoj, stínovat ho a zasnamenávat jeho rychlost a kurz a informovat nějaké centrální nadřízené, stejně tak jako každou ponorku, která by v blízkosti mohla nacházet. Rozdíl byl v tom, že tentokrát se to stalo skoro na začátku plavby a také v tom, že pozorováním ledadla poznali jeho úkol. Slunce už na nekonečné obloze zapadalo do lesknoucího a nádherného moře, sotva porušeného společností všech lodí, křižujících ho na své cestě k jihu. Jak nespravedlivé to bylo vůči mírovým konvojům, pomysleli si, když uzavírali své řady a pozorovali skrze dalekohledy pomalu kroužícího dravce: Nech nás na pokoji v tomto krásném oceánu, nech nás proplout, nikdo se to nedozví. ...

    První loď byla bombardována a zapálena v poledne. Byl to velký tanker – všech dvacet jedna lodí bylo podstatně velkých, spousta z nich směřovala k Maltě a východnímu středomoří. Lodě byly přesně vytipované, cenná kořist stojící za pronásledování a neustálému útočení. A pronásledovány byly a to bez lítosti: pohotové zneškodnění první lidě započalo osmi denní bitvu, která si na konvoji vybrala velký počet obětí, počet lodí se každou nocí rapidně ztenčoval. Každý úsvit tak začínal hrozivou říkankou, která připomínala tu o deseti malých černoušcích.

    "Ve vaší oblasti je devět ponorek," hlásila admiralita při zatmění té noci, štědře jako vždy. Děvět ponorek mezi konvojem potopilo tři lodě, naneštěstí bylo známo, že se na jedné z nich plavilo dvacet žen námořnictva jejího veličenstva. První nábor poslaný do Gibraltaru: na palubě Compass Rose se vždycky dívali, jak e děvčata procházejí po palubě a vždy jim mávali, když proplouvala kolem a byli šťastní za jejich společnost i když byla tak vzdálená. Loď na které se ženy plavily byla poslední, která té noci byla zničena: loď se potopila tak rychle, že plameny, které obklopili celou její příď, vydrželi jen chvíli, než byli uhašeny v hlubinách moře. Zvuk hašení se rozléhal po palubě Compass Rose, hrozivě sičivý zvuk, neskutečně krutý. 'Proboha, to jsou ty nebohé děti!' Vykřikl Ericson, který už se nedokázal udržet při tom hrozivém pohledu. Nebylo nic, co by mohli udělat. Museli prohledávat plochu, tak jak jim Viperous nařídilo. Jestli tam zůstalo něco, co by se dalo zachránit, bude to muset udělat někdo jiný.

    Čtyři děvčata byla opravdu zachráněna jinou obchodní lodí, která statečně zastavila a poslala pro ně člun. Dožily se dalšího rána, seděly na vrchní palubě, pevně přitisknuté k sobě s pohledem upřeným na vodu. Žádné veselé mávání se tentokrát nekonalo... Ale ta loď která je zachránila, byla jedna z těch, které byly tu samou noc potopeny: šla ke dnu velmi rychle a Compass Rose, která měla tentokrát nařízeno zachránit přeživší posádku, k té své přidala pouze čtyři a dalších šest bylo mrtvých. Mezi těmi mrtvými byla i jedna žena z námořnictva jejího veličenstva, jediná nalezená ze všech dvaceti žen: počítaje i v řadě mrtvol, které Tallow vyskládal na zadní horní palubě. Pohled na tělo dívky ve všech vyvolal neskutečnou lítost. Byla mladá: Promáčené světlé vlasy, první které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely rozevřené jako vějíř, obklopující vyzáblý a vystrašený obličej, který mohl být krásný, když byla na živu. Lockhart přišel za rozbřesku, hned jak mohl, aby se podíval na zašívání mrtvol do pytlů, aby mohli být pohřbeni na moři, pocítil jak se mu při pohledu na ní svinul krk. Určitě neexistoval žádný smutnější, nebo odpornější aspekt války. Ale byla tu spousta důležitějších věcí na práci, než truchlení a lítost. Pohřbili ji spolu se zbytkem, přidali její jméno na seznam v deníku a pokračovali dál ve své marnotratné cestě na jih.

    Část 1 – Tupý Michael

    OdpovědětVymazat
  25. Začalo to jedním letounem, snad tím vůbec nejstarším, čtyřmotorovým Focke-Wulfem. Toto průzkumné letadlo uzavíralo konvoj z východu a pomalu kolem něj kroužilo, dostatečně daleko od jakékoliv střelby, která by jej mohla dostihnout. Už se jim to jednou stalo a nebylo pochybností o tom, proč tam letoun vlastně kroužil - přesně určoval směr a rychlost konvoje, stínil mu, a poté se vracel kamsi k centrální správě, přičemž upozornil na ponorky, byly-li nějaké poblíž. Tentokrát ale bylo zvláštní, že se takové věci začaly dít tak brzy na jejich cestě, což si uvědomili až při pozorování kroužícího letounu. Slunce prahlo z jasné oblohy na moře hladké a půvabné jako staré oko dalekohledu, které se nenechalo rušit společností lodí, které jej křižovaly směrem na jih. To je nespravedlivé vůči těm mírumilovným konvojům, zamysleli se, uzavřeli své řady a zaměřili svá sklíčka na pomalu kroužícího zpravodaje utrpení. Nech nás napokoji na tomhle malovaném oceánu, nech nás proklouznout, nikdo se nic nedozví. …

    První loď byla zasažena torpédem a zapálena v poledne. Byl to velký tanker, všech jednadvacet lodí v konvoji bylo značných rozměrů, mnoho z nich bylo spojeno s Maltou a s východním Středomořím. Byla to pečlivě vybraná skupina, cenná a stojící za plenění a pronásledování. A pleněné a pronásledované byly beze sporu. Rychlé zničení té první lodi poznamenalo začátek osmi denní bitvy, která si vybrala vysokou daň na konvoji. Množství lodí řídlo noc co noc s hrozivou pravidelností. Každý úsvit se stal nechutnou dětskou říkankou, nastupujícím úbytkem skupinky negerských chlapců.

    ‘Ve vaší oblasti je devět ponorek,’ řekl admirál za soumraku té jako vždy štědré noci; a těch devět ponorek mezi sebou potopilo tři lodě, jednu z nich za strašlivých okolností. Jak je známo, přepravovala asi dvacet Wrenů, první várku, která měla být poslána na Gibraltar. Na palubě Compass Rose sledovali ty holky, jak se potulovaly po palubě, mávali jim, když procházely kolem a byli rádi za jejich přítomnost i na delší vzdálenost. Loď která je vezla byla té noci zasažena jako poslední. Šla ke dnu tak rychle, že plameny, jež jí celou obklopily neměly čas převzít nadvládu dříve než byly uhašeny. Zvuk toho hašení se nesl přes vodu směrem ke Compass Rose jakožto hrubý, syčící, nepopsatelně krutý řev. ‘Proboha, to jsou ty nebohé děti!’ zvolal Ericson a vytrhl se z klidu, ve kterém už nemohl déle setrvat v tento hrozný okamžik. Ale nebylo tu nic, co by mohli udělat. Byli zabráni do hledání z nařízení Viperů a nemohli toho zanechat. Kdyby zde zbylo něco k záchraně, musel by to udělat někdo jiný.

    Čtyři holky byly zachráněny jinou obchodní lodí, která na místě statečně zastavila. Byly spatřeny následujícího rána, jak sedí blízko u sebe na horní palubě a zírají na vodu. Teď už nebylo vidět žádné veselé mávání ani z jedné ani z druhé strany. Ale loď, která je zachránila byla jedna ze dvou lodí, které byly tu samou noc potopeny. Také šla ke dnu rychle a Compass Rose, tentokrát odhodlaná vyzvednout přeživší, na svou palubu mohla přidat pouze čtyři živé pasažéry a šest mrtvých. Mezi těmito mrtvými byla jedna z Wrenů, ona jediná ze všech dvaceti byla nalezena. Zařadili jí do úhledně srovnané řady těl, která Tallow vyskládal na ubytovací palubu. Tělo té dívky působilo nekonečnou lítost. Byla mladá. Její promočené světlé vlasy, první takové jež se kdy dotkly paluby Compass Rose, zde ležely rozprostřeny jako vějíř, ohraničovaly bledý a vyděšený obličej, který za jejího života musel být půvabný. Lockhart se rozhodl za úsvitu sejít na záď, aby zkontroloval zajištění těch co měli být pohřbeni. Cítil jak se mu svírá hrdlo při pohledu na ní. Zajisté neexistuje smutnější či nečistší aspekt války. … Ale bylo zde mnoho jiných věcí, kterých bylo zapotřebí udělat namísto truchlení či lítosti. Pohřbili ji spolu s ostatními, přidali její jméno do seznamu v zápisníku a pokračovali ve své marnotratné cestě na jih.

    Tereza Kopecká, ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
  26. Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože na takovou vzdálenost to nemohla být žádná jiná loď a také jimi dříve obdržený signál byl přenesen z Viperous. ‘V případě útoku dnes v noci’, znělo v signálu, ‘Sorrel se vrátí zpátky pět mil po moři směrem od konvoje a odpoutá pozornost vypuštěním hlubinných pum, zápalných raket atp. To by mohlo odlákat hlavní útok pryč od konvoje.’ Viděli ty rakety již dříve tu noc a nevšímali si jich, zajímalo je pouze to, aby Sorrel dělala to, co má. … Takový plán byl zřejmě efektivní, alespoň v posledních dvou hodinách, které byly velmi klidné. Z jednoho úhlu pohledu to bylo skvělé cvičení, odklonil se alespoň jeden útok. Ale v průběhu toho všeho musel někdo trpět. Nezastavilo to sledování ani vystřelení torpéda. Ze Sorrel se stal cíl a svůj konec spatřila v temnotě na konci osamělého kruhu za konvojem.

    Našli je bez větších obtíží ke konci ranní hlídky. Spatřili dvě tečky, kterými byli záchranné rafty na vzdálenosti tří mílí nebo možná víc na klidném moři. Jakkoliv povědomá jim připadala tahle syrová mořská scenérie, stejně bylo velmi dojemné tohle zažít znovu. Přibližovat se k plným raftům a shluku olejovitých těl narážejících do vraku Sorrel, vidět tady a tam po tak špinavém boji jejich vlastní uniformy, odznaky a čepice a téměř jejich vlastní tváře. … Muži na raftech byli ztuhlí, prochladlí a promočení olejem, ale jakmile se Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal divoce mávat a vítat zachránce, který byl ne více než dvacet yardů od něho. Někteří muži byli jistě mrtví, zemřeli zimou nebo vyčerpáním i přes to, že dosáhli bezpečí raftů. Leželi s hlavami na kolenou ostatních mužů, opečováváni a zahříváni do jejich smrti a možná i několik hodin poté. Ericson hleděl skrze svůj dalekohled na potrhanou skupinu přeživších a zahlédl šedou tvář patřící jeho dlouholetému příteli, kapitánu lodi Sorrel, Ramsay. Ramsay držel v rukou tělo mladého námořníka, ošklivého a lítostivého smrtí, jeho hlava byla zakloněna, ústa otevřená. Ale živoucí tvář nad tou mrtvou byla ztěží méně lítostná. Celý ten příběh, ztracená loď i posádka, bolest a vyčerpání z posledních šesti hodin, to všechno se zrcadlilo ve tváři Ramsaye. A on tam tak seděl a držel to tělo a čekal na záchranu.

    Tereza Kopecká, ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
  27. Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože na tuto vzdálenost to nemohla být žádná jiný loď a také díky dřívějšímu hlášení, které jim podala loď Viperous. „V případě nočního útoku“ zněl signál „bude Sorrel pokračovat pět mil dozadu a směrem na moře od konvoje, a odláká pozornost vypuštěním hlubinných min, vystřelováním raket atd. To by mohlo odlákat hlavní útok od konvoje.“ Už dříve té noci viděli rakety, ale přehlíželi je: znamenalo to pouze to, že má Sorrel napilno, a že jde vše podle plánu… Nejspíše byl plán úspěšný, pokud poslední dvě hodiny něco znamenaly: Z jednoho pohledu to bylo ideální řešení, odklonit alespoň jeden útok od hlavního cíle. Ale v průběhu toho někdo musel trpět: nezastavilo to pronásledovaní, nezastavilo to ani torpédování: Sorrel se stal obětí a setkal se tváří v tvář konci v kruhu temnoty daleko konvoji. Našli je takřka bez problémů ke konci ranní hlídky, zahlédli dvě skvrny, které byly Carleyovými rafty tři nebo i více mil daleko na širém moři. Jakkoliv známou se jim stala tato drsná mořská krajina, bylo obzvlášťe dojemné se k tomu znovu vrátit: přiblížit se k naloženým raftům a hromadě naolejovaných těl plujících mezi Sorrelovými vraky. Tu a tam bylo v těch hrozivých následcích možno zahlédnout jejich vlastní uniformy, odznaky a čepice a také jejich téměř zrcadlovitě vypadající obličeje… Muži na raftech byli ztuhlí, zmrzlí a nasáklí olejem, ale když se Compass Rose přibližovala, jeden z nich začal šíleně mávat, bláznově zdravil svou záchranu, ne více než dvacet yardů od něj. Někteří z mužů byli s jistotou mrtví, buď podchlazením nebo vyčerpáním, i přestože získali bezpečí v podobě raftů. Leželi s hlavami schoulenými na kolenou ostatních mužů, uklidňováni a zahříváni až do smrti, možná i hodiny poté. Ericson, který se díval dalekohledem na pouhou hrstku, která zbyla, zachytil vyčerpanou tvář kapitána Sorrelu: Ramseyho, jeho starého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, zoškliveného a zuboženého smrtí. Hlavu měl zakloněnou a ústa otevřená. Ale tvář Ramseyho navypadala o moc lépe. Celý příběh - ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání z posledních šesti hodin - tohle všechno odrážela Ramsayho tvář, držící mrtvé tělo, čekající na záchranu.

    Část 2. Michael Tupý
    Omlouvám se, že to posílám tak pozdě, ale úplně jsem na to zapomněl myslet.

    OdpovědětVymazat
  28. Vše to začalo osamoceným letadlem - pravděpodobně starým známým - čtyřmotorovým hlídkovým letounem Focke Wulf, který se připojil ke konvoji z východu a začal nad nimi kroužit, dost daleko na to aby se držel mimo dostřel. Už se jim to jednou stalo, a tak nebylo pochyb o tom, co letadlo dělalo – zaměřovalo pozici konvoje, stínilo jej, zaznamenávalo jejich přesný kurz a rychlost, aby poté mohlo vše nahlásit na ústřední základnu, stejně jako ponorkám v okolí. Tentokrát se však plavba lišila tím, že je objevili tak brzy na počátku plavby, sledovali, jak letadlo kroužilo a uvědomovali si jeho misi, slunce žhnulo z nedosažitelné oblohy na mořskou hladinu, klidnou a krásnou jako staré zrcadlo, nerušenou ani přítomností lodí, které se plavili směrem na jih. Jak nespravedlivé vůči mírumilovným konvojům, pomysleli si, když se jejich řady uzavřely a s dalekohledy přitisknutými na očích sledovali pomalu kroužícího vyslance smrti: nechte nás na pokoji na tomto malebném oceánu, dovolte nám proklouznout a nikdo se to nedozví.

    První loď byla zasažena torpédy a vzplanula v poledne. Byl to velký tanker - všech jedenadvacet lodí v konvoji bylo podstatně velkých, většina byla určena pro Maltu a východní Středomoří: byla to výběrová kořist, kterou stálo za to pronásledovat a vyplenit. A oni pronásledovali a plenili bez milosti: bleskové zničení první lodi znamenalo začátek osmidenního boje, který si na konvoji vybral svou daň, s hrozivou pravidelností se počet jejich lodí zmenšoval a každý rozbřesk nechutně připomínal říkanku o deseti malých černoušcích.

    „V okolí je devět německých ponorek,“ přišlo hlášení z velitelství za soumraku téhož dne, velkorysé jako vždy. Těch devět ponorek mezi nimi už potopilo tři lodě, jednu z nich za velmi hrůzných okolností. Bylo známo, že převáží cirka dvacet žen z námořnictva Jejího Veličenstva, první skupinu poslanou do Gibraltaru: muži z paluby Compass Rose pozorovali dívky, jak se prochází po palubě, mávali na ně, když se míjeli a byli rádi za jejich společnost, byť tak vzdálenou. Loď, která je převážela, byla poslední zasaženou lodí té noci: šla ke dnu tak rychle, že plameny, které ji zachvátily, měly sotva čas se rozhořet, než byly uhašeny. Zvuky potápějící se lodi se nesly přes vodu směrem ke Compass Rose, divoký syčivý řev, nepopsatelně krutý. „Bože, jsou to jen ubohé děti!“ vykřikl Ericson, rozhořčen tou hroznou scenérií. Ovšem nebylo zde nic, co by mohli udělat: byli zaneprázdněni rozsáhlým pátráním, kterým je pověřila loď Viperous a nemohli ho jen tak odložit. Pokud zůstalo něco k záchraně, musel to udělat někdo jiný.

    část 1. Jana Pešková ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
  29. A skutečně čtveřice děvčat byla vylovena další obchodní lodí, která odvážně zastavila a spustila záchranný člun. Další ráno je viděli na horní palubě, jak se k sobě tisknou a zírají na hladinu moře: Nikdo již radostně nemával… A právě ta loď, která je zachránila, byla společně s další ještě téže noci potopena: i ona šla ke dnu velmi rychle a Compass Rose, tentokrát pečlivě křižovala moře, aby vytáhla přeživší, k posádce mohla bohužel připsat pouze čtyři přeživší a šest mrtvých. Mezi mrtvými byla pouze jedna z dvaceti dívek, včetně mrtvol, které Tallou položil do úhledné řady v podpalubí lodi. Pohled na tělo dívky všechny zasáhl neskutečnou lítostí. Byla mladá – zmáčené světlé vlasy – jenž se jako první dotkly paluby Compass Rose - ležely jako rozevřený vějíř a ohraničovaly pobledlou vyděšenou tvář, která by zaživa byla půvabnou. Lockhartovi, který přišel za úsvitu na záď lodi, aby viděl mrtvoly zašívané do pytlů a čekající na pohřeb, se sevřelo hrdlo, když se na ni podíval. Určitě nemohlo být smutnější, nebo odpornější stránky války… Ovšem bylo zde mnoho důležitějších věcí na práci, než je truchlení a litování. Pohřbili ji se zbytkem a její jméno přidali do seznamu v lodním deníku a poté pokračovali ve své marnotratné cestě na jih.

    Věděli, že to musí být Sorrel, protože z té vzdálenosti to nemohla být žádná jiná loď a také kvůli dřívějšímu rozkazu, který jim předal Viperous. „Pokud dnes dojde k útoku," znělo ve zprávě, "Sorrel popluje pět mil východně před konvojem, aby zmátl nepřítele palbou ponorkových střel a raket. To může odlákat hlavní útok od konvoje." V noci sice viděli rakety, ale nevšímali si jich, protože věděli, že Sorrel, zaneprázdněná na okraji, postupuje dle plánu. …. Plán by byl pravděpodobně účinný, nebýt posledních dvou hodin. Samozřejmě, z určitého úhlu pohledu se jednalo o skvělé řešení, odlákat aspoň jeden útok od hlavního cíle. Ve výsledku ale stejně musel někdo trpět: nezastavilo to blížící se útok a nezastavilo to ani torpédo před vystřelením: terčem se raději stala Sorrel, než aby došlo na cennější lodě, a potkal ji tak osamělý konec v temnotě daleko od konvoje.

    Našli je bez větších obtíží ke konci ranní hlídky, když si na klidném moři všimnuli dvou teček, které byly ve skutečnosti záchrannými čluny přes tři a půl míle daleko. Jakkoliv povědomě jim tato surová mořská scenérie připadala, byli znovu zasaženi tím, co se kolem nich dělo: přibližovat se k plným raftům a skupinám olejnatých těl, omílajících se o trosky Sorrely: vidět všude kolem v té spoušti vlastní uniformy, vlastní odznaky a čepice, téměř své vlastní tváře. … Muži na raftech byli ztuhlí, prochladlí a promočení olejem, ale když se Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal divoce mávat a bláznivě vítat zachránce, který byl ne více než dvacet yardů od něho. Někteří muži byli jistě mrtví kvůli mrazu nebo vyčerpáním, i přes to, že se dostali do bezpečí na čluny. Leželi s hlavami na kolenou ostatních mužů: utěšováni a zahříváni do jejich smrti a možná i několik hodin poté. Ericson hleděl skrze svůj dalekohled na otrhanou skupinu těch, co přežili, a všiml si šedé tváře patřící svého dlouholetého přítele, kapitána lodi Sorrel, Ramsayho. Ramsay držel v náručí mrtvé tělo mladého námořníka, smrtí zoškliveného a ubohého, s hlavou zakloněnou a ústy dokořán. Ale živá tvář nad mrtvolou nevypadala o nic moc lépe. Celý příběh ztracené lodi i posádky, bolest a vyčerpání z posledních šesti hodin – to všechno na sobě nesla tvář Ramsayho, když držel mrtvé tělo a čekal na záchranu.
    ...
    část 2. Jana Pešková ČJ/AJ -- Omlouvám se za pozdní odevzdání.

    OdpovědětVymazat
  30. Začalo to jediným letadlem, nejspíš starým známým, čtyřmotorovým Kondorem, hlídkovým letadlem, které odřízlo konvoj z východu a začalo kolem nich pomalu kroužit, dostatečně daleko, aby na něj nedosáhly kulky jejich kulometů, které by na něj mohli použít. Už se jim to nejednou stalo a nebylo sporu o tom, co dotyčné letadlo zamýšlí – zaměřovalo konvoj, stopovalo ho a zaznamenávalo jejich směr a rychlost a hned vše hlásilo zpět nějakému ústřednímu orgánu, stejně jako informovalo jakékoliv ponorky, které by mohly být v jejich blízkosti. Tentokrát však jediným rozdílem bylo, že se to stalo hned na začátku jejich cesty a že zatímco se dívali, jak kolem nich letadlo krouží a uvědomovali si jeho záměr, slunce klouzalo po nesrovnatelném nebi do moře tak hladce a krásně jako klouže po moři starý dalekohled, sotva vyrušeno skupinou lodí, které ho křížily na své cestě na jih. Nespravedlivé vůči mírumilovným konvojům, pomysleli si, zatímco přiblížili jejich řady a zaměřili své dalekohledy na pomalu kroužícího posla kořisti: nech nás na pokoji na tomto barevném oceánu, nech nás proklouznout, nikdo se to nedozví.
    První loď byla zasažena torpédy a vzplanula v poledne. Byl to velký tanker – všech jednadvacet lodí v konvoji byly velkých rozměrů, mnohé z nich směřující na Maltu a do východního Středomoří. Byla to výběrová a cenná kořist stojící za pronásledování a plenění. A pronásledovány a pleněny byly bez smilování. Náhlé zničení první lodě zaznamenalo počátek osmidenní bitvy, která si na konvoji pomalu vybírala svojí daň, s každou nocí se řady lodí ztenčovaly až s děsivou pravidelností, dělající z každého rozbřesku ohavnou říkanku připomínající deset malých černoušků.
    „ Ve vaší oblasti je devět německých ponorek.“ řekl Admirál za rozbřesku toho večera, tak velkorysý jako vždy; a těchto devět ponorek mezi nimi potopily tři lodě, jednu z nich za až hrůzostrašných podmínek. Byla známá tím, že vezla zhruba dvacet žen z řad „střízlíků“, první skupina, která měla být poslána na Gibraltar: z paluby Compass Rose sledovali, jak se dívky procházeli, mávali na ně, když se tak stalo a byli rádi za jejich přítomnost i z dálky. Toho večera byla jejich loď poslední, která byla zasažena: potopila se tak rychle, že i plameny, které objímaly to, co z lodi zbylo, neměly skoro žádný čas se dál šířit předtím, než byly uhašeny. Zvuk tohoto hašení se nesl přes vodu až ke Compass Rose, nezkrotný syčivý řev, nepopsatelně krutý. „Proboha, to jsou přeci ty nebohé děti!“ zvolal Erikson, vytrhnut z klidu, který si nemohl zachovat při pohledu na ten příšerný moment. Ale už nemohli nic dělat: měli plné ruce práce rozsáhlém pátrání nařízené Viperousem, a nemohli toho jen tak nechat. Pokud zbylo něco, co by se dalo zachránit, musel by udělat někdo jiný.

    Kovaříková Hana ČJ/AJ 1 - Omlouvám se, že to posílám až dnes, měla jsem s překladem trochu problémy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čtveřice dívek byla skutečně zachráněna jinou obchodní loď, která odvážně zastavila a spustila jim záchranný člun. Dalšího rána byly viděny, jak spolu sedí v těsné blízkosti na přídi lodi, jak pozorují moře: tentokrát jim už nikoho mávat. Bohužel loď, která je zachránila, byla ještě téže noci potopena: i ona šla rychle ke dnu, a Compass Rose, která měla tentokrát za úkol pomoct přeživším, připsala ke své posádce pouze čtyři živé pasažéry a šest mrtvých. Mezi mrtvými byla i jedna z dvaceti děvčat, spolu s mrtvolami, které Tallow uložil do podpalubí. Tělo dívky vzbuzovalo jen nekonečnou lítost. Byla mladá, její promočené plavé vlasy se jako první dotkly paluby Kompas Rose a teď jen ležely rozprostřené jako vějíř, obepínající její bledý a vystrašený obličej, který by byl velice krásný, pokud by byl živ.. Lockhartovi, který se přišel za stmívání podívat na těla, která zašívají do vaků a čekají na pohřeb, cítil uzel v krku, když mu na ní spočinul zrak. S naprostou jistotou neexistuje žádná smutnější nebo nechutnější stránka války. Ale byly tu i jiné věci na práci než jen truchlení a lítost. Pohřbili ji se zbytkem a přidali její jméno na seznam v lodním deníku a pokračovali svou cestu na jih.
      Všichni věděli, že je to Sorrel, z té dálky to nemohla být žádná jiná loď a také díky dřívějšímu hlášení, které dostali z Viperous. Jestli na nás dnes zautočí, stálo v hlášení, popluje Sorrel pět mil nazpět pryč od konvoje, odvede jejich pozornost tím, že vypálí ponorkové střely a rakety. To může odlákat hlavní útok od konvoje." Rakety sice v noci viděli, ale nedávali jim žádnou pozornost, znamenalo to jen, že Sorrel, zaneprázdněná na okraji, postupuje dle plánu. Plán by byl pravděpodobně i efektivní, nebýt posledních dvou hodin. Samozřejmě, z jednoho úhlu pohledu se jednalo o skvělé řešení, odlákat aspoň jeden útok od hlavního cíle. Ale ve výsledku stejně musel někdo trpět: nezastavilo to ani pronásledování a ani to nezastavilo výstřel torpéda jehož terčem se stala Sorrel, neexistuje-li bohatší kořist, a potkala tak osamělý konec v temnotách daleko od konvoje.
      Našli je bez větších obtíží ke konci ranní hlídky, kdy zahlédly na hladkém a klidném moři dvě tečky vzdálené zhruba tři míle, byly to záchranné čluny. Jakkoliv povědomí byl pohled na hrubé na moře, znovu je zasáhlo to, co se kolem nich dělo: přiblížit se k přeplněným raftům a hromadě olejnatých těl, omílajících se o trosky Sorell: vidět všude kolem v té změti vlastní uniformy, odznaky, čepice…téměř své vlastní obličeje. muži ve člunech byli kamenní, studení a promočení olejem, když se ale Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal divoce mávat a bráznivě zdravil svého zachránce ne víc než dvacet metrů od něj. Někteří z mužů očividně zemřeli kvůli chladu a vyčerpání, i přes to, že se byli v bezpečí člunu. Leželi s hlavami položenými na kolenou ostatních mužů, opatrováni a zahříváni až do samé smrti a možná i několik hodin poté. Erikson hleděl dalekohledem na na otrhanou skupinu přeživších a všiml si šedého obličeje kapitána Sorell, jeho dlouholetého přítele, Ramsayho. Ramsay držel ve svých pažích tělo mladého námořníka, zuboženého a zohaveného smrtí, hlavu měl zakloněnou s ústy dokořán. Ale ani živá tvář nad mrtvolou nevypadala o moc lépe. Celá událost – ztráta lodi, ztráta posádky, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin – to vše bylo v Ramsayho, zatímco držel mrtvé tělo a čekal na záchranu.

      Kov. Hana 2

      Vymazat
  31. Všechno to začalo jedním letounem, snad starým přítelem, čtyř-motorovým průzkumným letadlem Focke Wulf, které se přiblížilo ke konvoji z východu a posléze nad nimi začalo pomalu kroužit tak daleko, aby nebylo na dostřel. Už se jim to jednou stalo a nebylo pochyb o tom, co má letoun v úmyslu – zaměřilo polohu konvoje, stínilo ho, zachycovalo jeho přesný kurz a rychlost, aby mohlo nahlásit na nejbližší možnou základnu, a stejně tak, pokud byly poblíž jakékoliv ponorky, navést je správným směrem. Změna v tomto případě byla taková, že je objevili hned po zahájení plavby a tak, jak pozorovali letadlo kroužící nad nimi pochopili jeho misi. Slunce z čistého nebe jiskřilo jasně na mořskou hladinu, úhlednou jako staré zrcadlo, s těží nerušenou ani ve společnosti lodí, které se plavili svou cestou k jihu. Není to spravedlivé vůči tak mírumilovným konvojům, pomysleli si, když se k sobě jejich řady spojily a s dalekohledy sledovali toho zvolna kroužícího posla smrti nad nimi: nechte nás v tomto dalekém oceánu, nechte nás proklouznout, nikdo se nic nedoví…

    První loď byla strefena torpédem a vzplanuta v poledne. Byla mocný tanker – všech jedenadvacet lodí v konvoji bylo poměrně silných, hodně z nich jich mířilo na Maltu a na východní středomoří: byla to důkladně vybraná souprava lodí, která stála za pronásledování a dostižení. Pronásledována a dostižena byla bez slitování: Tak okamžitá zkáza první lodi odstartovala začátek osmi denního boje, který si na konvoji vybral svou krutou daň, každou noc krátil počty lodí s děsivou pravidelností. Vytvářel tak každý západ slunce, jako by byl jen odpornou říkankou o deseti malých černoušcích.

    „Ve vaší zóně se nachází devět ponorek“ znělo hlášení z admirálního úřadu, šlechetně jako vždy. A těch devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu za značně strašlivých okolností. Měla převážet zhruba dvacet žen královského námořnictva, byly první várkou vyslanou na Gibraltar: z paluby Compass Rose sledovali ženy potulující se po palubě, mávali na ně, když je míjeli, byli tak šťastní, že se jim dostává společnosti i přes velkou vzdálenosti mezi nimi. Loď, kterou byly převáženy, zasáhli té noci: šla ke dnu tak rychle, že na ni plameny, které ji pohltily, se nedokázaly uchytit rychleji, než byly uhašeny. Zvuk potápějící se lodi se snášel přes vodu až ke Compass Rose, zuřivým a krutým řevem. „Proboha, to jsou ty nešťastné děti!“ křiknul Ericson, vyrušen z klidu, který ani on sám za tak šílené situace dále nesnesl. Už nemohli nic udělat: byli zaměstnáni rozsáhlým pátráním, které jim uložil Viperous a nemohli ho jen tak opustit. Pokud tam zbylo cokoliv k záchraně, musel to udělat někdo jiný.
    Pluhařová ČJ AJ

    OdpovědětVymazat
  32. Čtyři ženy byly zachráněny jinou obchodní lodí, která jim odvážně zastavila. Byly viděny příštího rána, sedící těsně u sebe na horní palubě jak zírají na vodu. Nebylo tu vidět žádného veselého mávání ani z jedné strany. Ale ta loď, která je zachránila, byla jedna ze dvou lodí, které byly té noci potopeny. I ona šla ke dnu rychle a Compass Rose, protentokrát rozhodnutá nabrat přeživší na svou palubu, mohla přidat už jen čtyři živé pasažéry a šest mrtvých. Mezi mrtvými byla i jedna z Wrenu, ona jediná ze všech dvaceti byla nalezena. Umístili ji do úhledné řady dalších těl, kterou Tallow rozložil na ubytovací palubě. Tělo této dívky vzbuzovalo nesmírnou lítost. Byla tak mladá. Její zmáčené světlé vlasy, první takové, co se kdy dotkly paluby Compass Rose, zde ležely rozprostřené jako vějíř kolem jejího bledého a vyděšeného obličeje, který musel být za jejího života líbezný. Lockhart za úsvitu sešel na záď, aby si prošel zajištění těch, co měli být pohřbeni. Cítil jak se mu stahuje hrdlo při pohledu na ní. Jistě není smutnější či špinavější aspekt války. … Ale bylo tu příliš jiných věcí, kterých bylo zapotřebí vykonat namísto truchlení nebo zármutku. Pohřbili ji s ostatními a přidali její jméno na seznam v zápisníku a pokračovali ve své marnivé cestě na jih.

    Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože na tu vzdálenost to nemohla být žádná jiná loď a také kvůli předešlému signálu, který jim dal Viperous. „Pokud dnes večer dojde k útoku," zaznělo ve zprávě, "Sorrel bude pokračovat pět mil východně před konvojem tak, aby zmátl nepřítele palbou ponorkových střel a raket. To může odvést hlavní útok pryč od konvoje." V noci viděli rakety, ale nedbali jich: mysleli, že Sorrel, zaneprázdněná na okraji, postupuje dál podle plánu. …. Ten plán byl pravděpodobně účinný, kdyby nebylo těch posledních dvou hodin. Z jistého pohledu se jednalo o výborné řešení, odvrátit alespoň jeden útok od hlavního cíle. Nakonec však stejně musel někdo utrpět: Blížící se útok to nezastavilo, ani torpédo, které bylo vypáleno: terčem se tedy stala Sorrel, raději než aby došlo na drahocennější lodě. Setkala se tak s osamělým koncem v temnu daleko od konvoje.

    Našli je bez obtíží ke konci ranní hlídky, když zpozorovali dvě tečky, které byly ve skutečnosti dva záchranné čluny přes tři a půl míle vzdálené na širém moři. Jakkoliv podobná jim tahle krutá mořská scéna připadala, byli znovu zasaženi tím, co se kolem nich dělo: přibližovat se k nákladným raftům a shlukům olejnatých těl, bijících se o trosky Sorrel: vidět tu kolem v toho zpustošení vlastní uniformy, vlastní odznaky a čepice, téměř své vlastní tváře. … Muži na raftech byli strnulí, studení a nasáti olejem, ale když se přiblížila Compass Rose, jeden z nich začal prudce mávat a vítat svého zachránce, jenž byl méně než dvacet yardů vzdálený. Někteří muži byli očividně po smrti kvůli mrazu nebo z vyčerpání, i když se dostali do bezpečí na čluny. Leželi s hlavami položenými na kolenou dalších mužů: utěšovali se a zahřívali až do jejich smrti a možná i několik hodin poté. Ericson, který se díval skrze svůj dalekohled na otrhanou hrstku přeživších si všiml šedé tváře patřící jeho dlouholetému příteli, kapitánu lodi Sorrel, Ramsaymu. Ramsay svíral v náručí mrtvé tělo mladého námořníka, smrtí zohyzdněného a bídného, s hlavou zakloněnou a ústy dokořán. Ale živá tvář nad mrtvým nebyla o nic méně žalostná. Celý příběh ztracené lodi i ztracené posádky, bolest a vyčerpání po posledních šesti hodinách – to všechno bylo vepsané v Ramsyho tváři, když držel mrtvé tělo a čekal na záchranu.


    Pluhařová ČJ AJ 2) Velice se omlouvám za pozdní odevzdání.

    OdpovědětVymazat
  33. Vše to začalo osamoceným letadlem - pravděpodobně starým známým - čtyřmotorovým hlídkovým letounem Focke Wulf, který se připojil ke konvoji z východu a začal nad nimi kroužit, dost daleko na to aby se držel mimo dostřel. Už se jim to jednou stalo, a tak nebylo pochyb o tom, co letadlo dělalo – zaměřovalo pozici konvoje, sledovalo jej, zaznamenávalo jejich přesný kurz a rychlost, aby poté mohlo vše nahlásit na ústřední základnu, stejně jako ponorkám v okolí. Tentokrát se však plavba lišila tím, že je objevili tak brzy na počátku plavby, sledovali, jak letadlo kroužilo a uvědomovali si jeho misi, slunce žhnulo z nedosažitelné oblohy na mořskou hladinu, klidnou a krásnou jako staré zrcadlo, nerušenou ani přítomností lodí, které se plavili směrem na jih. Jak nespravedlivé vůči mírumilovným konvojům, pomysleli si, když se jejich řady uzavřely a s dalekohledy přitisknutými na očích sledovali pomalu kroužícího posla smrti: nechte nás na pokoji na tomto malebném oceánu, dovolte nám proklouznout a nikdo se to nedozví.

    První loď byla zasažena torpédy a vzplanula v poledne. Byl to velký tanker - všech jedenadvacet lodí v konvoji bylo podstatně velkých, většina byla určena pro Maltu a východní Středomoří: byla to ukázková kořist, kterou stálo za to pronásledovat a vyplenit. A oni pronásledovali a plenili bez milosti: bleskové zničení první lodi znamenalo začátek osmidenního boje, který si na konvoji vybral svou daň, s hrozivou pravidelností se počet jejich lodí zmenšoval a každý rozbřesk nechutně připomínal říkanku o deseti malých černoušcích.

    „V okolí je devět ponorek,“ přišlo hlášení z velitelství za soumraku téhož dne, velkorysé jako vždy. Těch devět ponorek mezi nimi už potopilo tři lodě, jednu z nich za velmi hrůzných okolností. Bylo známo, že převáží cirka dvacet žen z námořnictva Jejího Veličenstva, první skupinu poslanou do Gibraltaru: muži z paluby Compass Rose pozorovali dívky, jak se prochází po palubě, mávali na ně, když se míjeli a byli rádi za jejich společnost, byť tak vzdálenou. Loď, která je převážela, byla poslední zasaženou lodí té noci: šla ke dnu tak rychle, že plameny, které ji zachvátily, měly sotva čas se rozhořet, než byly uhašeny. Zvuky potápějící se lodi se nesly přes vodu směrem ke Compass Rose, divoký syčivý řev, nepopsatelně krutý. „Bože, jsou to jen ubohé děti!“ vykřikl Ericson, rozhořčen tou hroznou scenérií. Ovšem nebylo zde nic, co by mohli udělat: byli zaneprázdněni hlídkováním, kterým je pověřila loď Viperous a nemohli ho jen tak odložit. Pokud zůstalo něco k záchraně, musel to udělat někdo jiný.

    část 1. Jana Pešková ČJ/AJ OPRAVA

    OdpovědětVymazat
  34. A skutečně čtveřice děvčat byla vylovena další obchodní lodí, která odvážně zastavila a spustila záchranný člun. Další ráno je viděli na horní palubě, jak se k sobě tisknou a zírají na hladinu moře: Nikdo již radostně nemával… A právě ta loď, která je zachránila, byla společně s další ještě téže noci potopena: i ona šla ke dnu velmi rychle a Compass Rose, tentokrát pečlivě křižovala moře, aby vytáhla přeživší, k posádce mohla bohužel připsat pouze čtyři přeživší a šest mrtvých. Mezi mrtvými byla pouze jedna z dvaceti dívek, včetně mrtvol, které Tallou položil do úhledné řady v podpalubí lodi. Pohled na tělo dívky všechny zasáhl neskutečnou lítostí. Byla mladá – zmáčené světlé vlasy – jenž se jako první dotkly paluby Compass Rose - ležely jako rozevřený vějíř a ohraničovaly pobledlou vyděšenou tvář, která by zaživa byla půvabnou. Lockhartovi, který přišel za úsvitu na záď lodi, aby viděl mrtvoly zašívané do pytlů a čekající na pohřeb, se sevřelo hrdlo, když se na ni podíval. Určitě nemohlo být smutnější, nebo odpornější stránky války… Ovšem bylo zde mnoho důležitějších věcí na práci, jako je truchlení a litování. Pohřbili ji i se zbytkem a její jméno přidali do seznamu v lodním deníku a poté pokračovali ve své marnotratné cestě na jih.

    Věděli, že to musí být Sorrel, protože z té vzdálenosti to nemohla být žádná jiná loď a také kvůli dřívějšímu rozkazu, který jim předal Viperous. „Pokud dnes dojde k útoku," znělo ve zprávě, "Sorrel popluje pět mil za konvojem, aby zmátl nepřítele shozením hlubinných pum a vystřelováním raket. To může odlákat hlavní útok od konvoje." V noci sice viděli rakety, ale nevšímali si jich, protože věděli, že Sorrel, zaneprázdněná na okraji, postupuje dle plánu. …. Plán by byl pravděpodobně zcela účinný, nebýt posledních dvou hodin. Samozřejmě, z určitého úhlu pohledu se jednalo o skvělé řešení, odlákat aspoň jeden útok od hlavního cíle. Ve výsledku ale stejně musel někdo trpět: nezastavilo to blížící se útok a nezastavilo to ani torpédo před vystřelením: terčem se raději stala Sorrel, než aby došlo na cennější lodě, a potkal ji tak osamělý konec v temnotě daleko od konvoje.

    Našli je bez větších obtíží ke konci ranní hlídky, když si na klidném moři všimnuli dvou teček, které byly ve skutečnosti záchrannými čluny přes tři a půl míle daleko. Jakkoliv povědomě jim tato surová mořská scenérie připadala, byli znovu zasaženi tím, co se kolem nich dělo: přibližovat se k plným raftům a skupinám těl od nafty, omílajících se o trosky Sorrely: vidět všude kolem v té spoušti vlastní uniformy, vlastní odznaky a čepice, téměř své vlastní tváře. … Muži na raftech byli ztuhlí, prochladlí a promočení naftou, ale když se Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal divoce mávat a bláznivě vítat zachránce, který byl ne více než dvacet yardů od něho. Někteří muži byli jistě mrtví kvůli mrazu nebo vyčerpáním, i přes to, že se dostali do bezpečí na čluny. Leželi s hlavami na kolenou ostatních mužů: utěšováni a zahříváni do jejich smrti a možná i několik hodin poté. Ericson hleděl skrze svůj dalekohled na otrhanou skupinu těch, co přežili, a všiml si šedé tváře patřící svého dlouholetého přítele, kapitána lodi Sorrel, Ramsayho. Ramsay držel v náručí mrtvé tělo mladého námořníka, smrtí zoškliveného a zuboženého, s hlavou zakloněnou a ústy dokořán. Ale živá tvář nad mrtvolou nevypadala o nic moc lépe. Celý příběh ztracené lodi i posádky, bolest a vyčerpání z posledních šesti hodin – to všechno na sobě nesla tvář Ramsayho, když držel mrtvé tělo a čekal na záchranu.
    ...
    část 2. Jana Pešková ČJ/AJ -- OPRAVA

    OdpovědětVymazat
  35. Začalo to jediným, pravděpodobně starým známým, čtyřmotorovým průzkumným letounem značky Focke-Wulf, který přiletěl ke konvoji z východu a počal okolo něj pomalu kroužit v bezpečné vzdálenosti od dosahu obranné palby. To už se jim jednou stalo a nebylo pochyb o tom, co letoun dělá – zaměřuje konvoj, sleduje ho, zaznamenává přesně jeho směr a rychlost a informuje o tom velitelství, přičemž zároveň naviguje veškeré ponorky, které mohou být okolo. Rozdíl tentokrát spočíval v tom, že se to dělo tak krátkou chvíli vyplutí, a také tím, že zatímco sledovali kroužící letadlo a docházel jim jeho úkol, svítilo slunce z nekonečného nebe na moře hladké a krásné jako starý křišťál, které ani zbla nezajímala společnost lodí, které přes něj pluli směrem na jih. To je k mírumilovným konvojům nespravedlivé, pomysleli si, když se seřadili a zaměřili své dalekohledy na posla zkázy: nech nás na tomto klidném oceánu o samotě, nech nás proplout, nikdo se to nedozví.

    První loď byla zasažena torpédem a následně vzplanula v poledne. Byl to veliký tanker – všech dvacet jedna lodí bylo značné velikosti, mnoho z nich mířilo k Maltě a na východ Středozemního moře: byla to pečlivě vybraná skupina, hodnotná cena, stojící za všechno to pronásledování a dotírání. Pronásledování byli a dotíráno na ně bylo také, a to bez milosti: svižné zničení první lodi znamenalo teprve začátek osmidenní bitvy, která si vybírala na konvoji daň, tenčila každou noc řady lodí s děsivou pravidelností a každé ráno začínala novou nechutnou sloku Deseti malých černoušků.

    „Ve vašem okolí se nachází devět ponorek,“ přišlo z námořní kanceláře za soumraku oné noci, velkoryse jako vždy; a těch devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu z nich obzvláště děsivým způsobem. Vědělo se o ní, že má na palubě okolo dvaceti žen z Námořnictva Jeho Veličenstva, první odvedená skupina, která byla poslaná do Gibraltaru: z paluby Compass Rose byly dívky pozorovány vojáky, kteří na ně mávali, když lodě pluly kolem sebe, a byli šťastní za jejich přítomnost, ač vzdálenou. Loď, která dívky přepravovala, byla poslední zasaženou té noci: šla ke dnu tak rychle, že plameny pohlcující její záď měly stěží čas se rozrůst, než byly uhašeny. Zvuk onoho hašení se nesl po hladině směrem ke Compass Rose, nelítostně syčící hluk, nelidsky krutý. „Bože, to jsou ty ubohé děti!“ vykřikl Ericson, vyveden z míry, kterou si v tak děsivé situaci nemohl udržet. Ale nebylo nic, co by pro ně mohli udělat: byli zabráni do sondování nařízeného z lodi Viperous, které nemohli ukončit. Kdyby byli nějací přeživší, musel by je zachránit někdo jiný.

    MAREK LUKINIČ ČJ/AJ

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čtveřice dívek byla doopravdy zachráněna proplouvající obchodní lodí, která se odvážně zastavila a spustila pro ně člun. Následujícího rána byly viděny sedíce blízko u sebe na horní palubě a zírajíce prázdně do vody: radostné mávání zmizelo z obou stran… Ale loď, která je zachránila, byla jednou ze dvou lodí potopených té samé noci: i ona šla ke dnu rychlostí blesku a Compass Rose, tentokrát instruovaná k záchraně přeživších, si mohla přičíst na seznam pouze čtyři živé pasažéry a šest mrtvých. Mezi mrtvými byla i jedna z dívek, jediná vylovená z dvaceti odvedených: zarovnáno v úhledné řadě mrtvol, kterou Tallow vyskládal na zadní horní palubě, leželo tělo dívky jako obraz nekonečné nespravedlnosti. Byla mladá: zmáčené plavé vlasy, první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely okolo ní jako rozevřený vějíř obkreslující sklíčený a vyděšený obličej, který by byl nádherný, být naplněn životem. Lockhart, jenž přišel na záď za úsvitu, aby zašil do pytlů ty, kteří měli být pohřbeni, ucítil, jak se mu sevřel krk, když na ni pohlédl. Bezpochyby není smutnějšího a odpornějšího aspektu války. ... Ale bylo mnoho dalších věcí k vyřízení kromě truchlení a lítosti. Pohřbili ji spolu s ostatními, přidali její jméno na seznam a pokračovali v marnotratné cestě na jih.

      Všichni věděli, že to musela být Sorrel, protože z té vzdálenosti to nemohla být žádná jiný loď a také kvůli dřívějšímu signálu, který jí poslala Viperous. „V případě, že dnes večer přijde útok,“ vzkazoval signál, „bude Sorrel plout v pětimílové vzdálenosti od konvoje a směrem do moře a bude se snažit odlákat pozornost házením hlubinných náloží, střílením raket atd. To by mohlo odvést hlavní útok od konvoje.“ Ony rakety viděli již dříve té noci, pouze si jich nevšímali: znamenaly jen to, že Sorrel se činila a dělala svou práci přesně podle plánu. … A ten plán byl pravděpodobně účinný, pokud se dalo hodnotit dle klidu, který trval poslední dvě hodiny: z jednoho úhlu pohledu se vskutku jednalo o ideální manévr – odvést alespoň jeden útok ze správného cíle. Někdo tím ale trpět musel: nezabránilo to ukončení sledování, nezabránilo to torpédu, aby bylo vystřeleno: Sorrel se stala cílem místo cennější lodi a byla potopena ve tmě daleko od konvoje.

      Nalezli je bez potíží na konci ranní hlídky. Zahlédli dvě tečky, které se ukázaly být záchrannými čluny, na vzdálenost tří či více mil nerozčeřeného plochého moře. Jak byli seznámeni s tímto drsným mořským horizontem, tím dojemnější bylo ho znovu vidět: plné čluny a shluk mastných těl okolo vraku Sorrel; vidět hrůzné následky, své vlastní uniformy, své vlastní odznaky a čepice, vidět obličeje skoro stejné jako ty jejich. … Mužům na člunech byla zima, byli ztuhlí a nasáknutí naftou, ale jak Compass Rose připlouvala, jeden z nich zamával prudce a energicky, bláznivě vítal zachránce vzdáleného ne více než 20 yardů. Mnozí z těch mužů byli očividně mrtví vlivem zimy či únavy, i když se jim podařilo dostat se bezpečně do člunů: leželi s hlavami na nohou ostatních mužů, opatrováni a zahříváni až do smrti, možná i několik hodin po ní. Ericson, hledě dalekohledem na otrhanou hrstku těch, kteří zbyli, zachytil sivý obličej Sorrelina kapitána Ramsayho, svého dlouholetého přítele. Ramsay držel v rukou tělo mladého námořníka zohaveného nelítostnou smrtí – hlavu měl zakloněnou a pusu otevřenou dokořán. Ale obličej, který nad ním bděl, byl neméně zohavený. Celý příběh – ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání z posledních šesti hodin – byl v Ramsayho obličeji, když si sedal drže mrtvé tělo a čekal na záchranu.

      MAREK LUKINIČ, ČJ/AJ

      Vymazat
  36. Celé to začalo jediným náletem, nejspíše se jednalo o našeho starého známého, čtyřmotorový Focke-Wulf, průzkumné letadlo, které se ke konvoji blížilo z východu
    a začalo kolem něj pomalu kroužit, dostatečně daleko dostřelu, který by ho mohl poslat dolů. Už se jim to předtím stalo a nebylo pochyb, co má letadlo za úkol. Zaměřit se na konvoj, sledovat ho, zaznamenávat jeho rychlost a kurz a informovat velitelství, stejně tak jako pohrozit každé ponorce, která by se v blízkosti mohla nacházet. Rozdíl spočíval v tom, že se to tentokrát stalo skoro na začátku plavby a také v tom, že pozorováním letadla poznali jeho i jeho úkol. Slunce na nekonečné obloze zapadalo do lesknoucího se a nádherného moře, které se nenechalo rušit společností všech lodí, křižujících jeho hladinu na své cestě k jihu. Jak nespravedlivé to bylo vůči mírumilovným konvojům, pomysleli si, když uzavírali své řady a pozorovali skrze dalekohledy pomalu kroužícího dravce: Nech nás na pokoji v tomto krásném oceánu, nech nás proplout, nikdo se to nedozví. ...

    První loď byla bombardována a zapálena v poledne. Byl to velký tanker – všech dvacet jedna lodí bylo podstatně velkých, spousta z nich směřovala k Maltě a východnímu středomoří. Lodě byly přesně vytipované, cenná kořist stojící za pronásledování a neustálé útočení. A pronásledovány byly a to bez lítosti: pohotové zneškodnění první lodě započalo osmi denní bitvu, která si na konvoji vybrala velký počet obětí, počet lodí se každou nocí rapidně ztenčoval. Každý úsvit tak začínal hrozivou říkankou, která připomínala tu o deseti malých černoušcích.

    "Ve vaší oblasti je devět ponorek," hlásilo velení při zatmění té noci, štědře jako vždy. Devět ponorek mezi konvojem potopilo tři lodě, naneštěstí bylo známo, že se na jedné z nich plavilo dvacet žen námořnictva jejího veličenstva. První skupina poslaná do Gibraltaru: na palubě Compass Rose se vždy dívali, jak se děvčata procházela po palubě, mávali jim, když proplouvala kolem a byli šťastní za jejich společnost, i když byla tak vzdálená. Loď, na které se ženy plavily, byla poslední, která té noci byla zničena: loď se potopila tak rychle, že plameny, které obklopili celou její příď, vydrželi jen chvíli, než byli uhašeny v hlubinách moře. Zvuk skomírajících plamenů se rozléhal po palubě Compass Rose, hrozivě syčivý zvuk, neskutečně krutý. 'Proboha, to jsou ty nebohé děti!' Vykřikl Ericson, který se už nedokázal udržet při pohledu na tu hrůzu. Nebylo nic, co by mohli udělat. Museli skenovat okolí, tak jak jim bylo z Viperous nařízeno. Jestli tam zůstalo něco, co by se dalo zachránit, bude to muset zachránit někdo jiný.

    Čtyři děvčata byla opravdu zachráněna jinou obchodní lodí, která statečně zastavila a poslala pro ně člun. Dožily se dalšího rána, seděly na vrchní palubě, pevně přitisknuté k sobě s pohledem upřeným na vodu. Žádné veselé mávání se tentokrát nekonalo. Ale ta loď, která je zachránila, byla jedna z těch, které byly tu samou noc potopeny: šla ke dnu velmi rychle a Compass Rose, která měla tentokrát nařízeno zachránit přeživší posádku, k té své zbylé přidala pouze čtyři přeživší a dalších šest mrtvých. Mezi těmi mrtvými byla i jedna žena z námořnictva jejího veličenstva, jediná, která byla z ostatních dvaceti žen nalezena: počítaje i řadu padlých, které Tallow vyskládal na zadní horní palubě. Pohled na tělo dívky ve všech vyvolal neskutečnou lítost. Byla mladá: Promáčené světlé vlasy, první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose, ležely rozevřené jako vějíř, obklopující vyzáblý a vystrašený obličej, který mohl být krásný, když byla na živu. Lockhart přišel za rozbřesku, hned jak mohl, aby dohlédl na zašívání mrtvol do pytlů, aby mohly být řádně pohřbeny na moři, pocítil, jak se mu při pohledu na ní svíjel krk. Určitě neexistoval žádný smutnější, nebo odpornější aspekt války. Ale byla tu spousta důležitějších věcí na práci, než truchlení a lítost. Pohřbili ji spolu se zbytkem padlých, přidali její jméno na seznam v deníku a pokračovali dál ve své marnotratné cestě na jih.

    Tupý 1

    OdpovědětVymazat
  37. Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protože na tuto vzdálenost to nemohla být žádná jiná loď a také díky dřívějšímu hlášení, které přeposlala Viperous. „V případě nočního útoku“ zněl signál „bude Sorrel pokračovat pět mil směrem vzad a směrem na moře od konvoje, a odláká pozornost vypuštěním hlubinných náloží, odpalováním raket atd. To by mohlo odlákat hlavní útok od konvoje.“ Už dříve té noci viděli rakety, ale přehlíželi je: znamenalo to pouze to, že má Sorrel napilno, a že jde vše podle plánu… pravděpodobně byl plán úspěšný, pokud poslední dvě hodiny ticha něco znamenaly: Z jednoho pohledu to bylo ideální řešení, odklonit alespoň jeden útok od hlavního cíle. Ale v průběhu toho někdo musel trpět: nezastavilo to pronásledování, nezastavilo to ani torpédování: Sorrel se stal obětí a setkal se tváří v tvář smrti, když ho obklopil kruh temnoty daleko od konvoje. Našli je takřka bez problémů ke konci ranní hlídky, zahlédli na moři dvě skvrny, které byly Carleyovými rafty, tři nebo i více mil daleko na širém moři. Jakkoliv známou se jim stala tato drsná mořská krajina, bylo obzvláště dojemné se tam znovu vracet: přiblížit se k naloženým raftům a hromadě těl mastných od nafty, plujících mezi Sorrelovými vraky. Tu a tam bylo v těch hrozivých následcích možno zahlédnout jejich vlastní uniformy, odznaky a čepice a také jejich téměř zrcadlovitě vypadající obličeje… Muži na raftech byli ztuhlí, zmrzlí a nasáklí naftou, ale když se Compass Rose přibližovala, jeden z nich začal šíleně mávat, bláznově zdravil svou záchranu, ne více než dvacet yardů od něj. Někteří z mužů byli s jistotou mrtví, buď podchlazením nebo vyčerpáním, i přestože získali bezpečí v podobě raftů. Leželi s hlavami schoulenými na kolenou ostatních mužů, uklidňováni a zahříváni až do smrti, možná i hodiny poté. Ericson, který se díval dalekohledem na pouhou hrstku, která zbyla, zachytil vyčerpanou tvář kapitána Sorrelu: Ramseyho, jeho starého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, zoškliveného a zuboženého smrtí. Hlavu měl zakloněnou a ústa otevřená. Ale tvář Ramseyho navypadala o moc lépe. Celý příběh - ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání z posledních šesti hodin - tohle všechno odrážela Ramsayho tvář, držící mrtvé tělo, čekající na záchranu.

    Tupý 2

    OdpovědětVymazat
  38. : Z jednoho pohledu to bylo ideální řešení, odklonit alespoň jeden útok od hlavního cíle. Ale v průběhu toho někdo musel trpět: nezastavilo to pronásledování, nezastavilo to ani torpédování: Sorrel se stal obětí a setkal se tváří v tvář smrti, když ho obklopil kruh temnoty daleko od konvoje. Našli je takřka bez problémů ke konci ranní hlídky, zahlédli na moři dvě skvrny, které byly Carleyovými rafty, tři nebo i více mil daleko na širém moři. Jakkoliv známou se jim stala tato drsná mořská krajina, bylo obzvláště dojemné se tam znovu vracet: přiblížit se k naloženým raftům a hromadě těl mastných od nafty, plujících mezi Sorrelovými vraky. Tu a tam bylo v těch hrozivých následcích možno zahlédnout jejich vlastní uniformy, odznaky a čepice a také jejich téměř zrcadlovitě vypadající obličeje… Muži na raftech byli ztuhlí, zmrzlí a nasáklí naftou, ale když se Compass Rose přibližovala, jeden z nich začal šíleně mávat, bláznově zdravil svou záchranu, ne více než dvacet yardů od něj. Někteří z mužů byli s jistotou mrtví, buď podchlazením nebo vyčerpáním, i přestože získali bezpečí v podobě raftů. Leželi s hlavami schoulenými na kolenou ostatních mužů, uklidňováni a zahříváni až do smrti, možná i hodiny poté. Ericson, který se díval dalekohledem na pouhou hrstku, která zbyla, zachytil vyčerpanou tvář kapitána Sorrelu: Ramseyho, jeho starého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, zoškliveného a zuboženého smrtí. Hlavu měl zakloněnou a ústa otevřená. Ale tvář Ramseyho navypadala o moc lépe. Celý příběh - ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání z posledních šesti hodin - tohle všechno odrážela Ramsayho tvář, držící mrtvé tělo, čekající na záchranu.

    Tupý 3

    OdpovědětVymazat
  39. Vše to začalo jediným letounem, snad starým známým, čtyř motorovým průzkumným letadlem Focke Wulf, který se přiblížil ke konvoji z východu a poté nad nimi začal kroužit, dost daleko, aby byl mimo dostřel. Už se jim to jednou stalo a nebylo pochyb o tom, co letadlo dělalo – zaměřuje pozici konvoje, sleduje jej, všímá si jejich přesného kurzu a rychlosti, aby to mohlo nahlásit na nejbližší základnu a pokud byly poblíž nějaké ponorky, navést je správným směrem. Tentokrát se to ale lišilo tím, že na ně přišli tak brzy od začátku plavby a tak, jak sledovali letadlo kroužící nad nimi a uvědomovali si jeho misi, slunce zářilo z čistého nebe na mořskou hladinu, hladkou a pěknou jako staré zrcadlo, nerušenou ani přítomností lodí, které se plavili směrem na jih. Nepravedlivé vůči mírumilovným konvojům, pomysleli si, když se seřadili a s dalekohledy přitisknutými na očích sledovali pomalu kroužícího vyslance smrti: nechte nás být v tomhle širém oceánu, nechte nás proklouznout, nikdo se to nedozví…

    První loď byla zasažena torpédy a vzplanula v poledne. Byl to velký tanker – všech jedenadvacet lodí v konvoji bylo docela velkých, většina mířila na Maltu a do východní Středomoří: byla to pečlivě vybraná zásilka lodí nesmírné ceny, která stála za pronásledování a dostižení. A sledována a dostižena byla, bez milosti: rychlé zničení první lodi znamenalo začátek osmidenního boje, který si na konvoji vybral svou daň, zmenšoval počet jejich lodí každou noc s hrozivou pravidelností a každý východ slunce nechutně připomínal říkanku o deseti malých černoušcích.

    „Ve vašem okolí je devět ponorek“ přišlo hlášení z velitelství, šlechetné jako vždy. Těch devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu za opravdu hrozných okolností. Převážela asi dvacet žen z Královského námořnictva, které byly první skupinou vyslanou na Gibraltar: na palubě Compass Rose sledovali, jak se dívky pohybují po palubě, mávali na ně, když je míjeli, byli rádi za jejich společnost i přes velkou vzdálenosti mezi nimi. Loď, která je převážela, byla zasažena té noci: šla dolů tak rychle, že i plameny, které ji zachvátily sotva měly čas se rozhořet, než byly uhašeny. Zvuk potápění se nesl přes vodu až ke Compass Rose, zuřivý syčící řev, nepopsatelně krutý. „Bože, to jsou ty ubohé děti!“ vykřikl Ericson, vytržen z klidu, který ani on nezachoval za tak hrozné situace. Ale nebylo nic, co mohli udělat: byli zaneprázdněni rozsáhlým pátráním, kterým je pověřila loď Viperous a nemohli ho jen tak odložit. Pokud zůstalo něco k záchraně, musel to udělat někdo jiný.

    Vlčková Michaela - Oprava 1

    OdpovědětVymazat
  40. Čtyři z dívek byly opravdu vylovenoy obchodní lodí, která statečně zastavila a spustila záchranný člun. Viděli je další ráno, byly schoulené u sebe na palubě, zíraly na vodu: nikdo radostně nemával Jenže loď, která je zachránila, byla jednou ze dvou, které šly ke dnu tu samou noc: také klesala rychle pod vodu a Compass Rose, tentokrát s rozkazem vyzvednout přeživší, mohla přidat jen čtyři další ke své žijící posádce a šest k mrtvým. Mezi těmi mrtvými byla jedna z děvčat, jediná, která se z původní posádky dvaceti dívek našla: přidali ji do řady mrtvol, kterou Tallow pečlivě vyrovnal na zádi, dívčino tělo vyvolávalo dojem nekonečné lítosti. Byla mladá: mokré světlé vlasy, první , které se někdy dotkly paluby Compass Rose, zde ležely jako vějíř rámující pobledlou s vystrašenou tvář, který by za života byla krásná. Lockhart, který se za úsvitu přišel podívat na ty, co bylo potřeba pohřbít, cítil, jak se mu svírá hrdlo, jak se tak na ni díval. Určitě nebyla smutnější, odpornější stránka války… Ale bylo zde tolik dalších povinností, které byly potřeba udělat kromě truchlení nebo litování. Pohřbili ji spolu s ostatními, přidali její jméno do seznamu a pokračovali v marnotratné cestě na jih.

    Všichni věděli, že to musel být Sorrel, protože na takovou vzdálenost to nemohla být jiná loď, a také kvůli přechozímu rozkazu od Viperous. „V případě, že v noci bude útok“ zněl rozkaz „Sorrel popluje pět mil v závěsu směrem na oceánské straně konvoje a odvede pozornost tím, že bude odpalovat nálože a scětlice. Tohle by mohlo odvést hlavní vlnu útoku od konvoje“ Světlice viděli sotva padla tma, ale ignorovali je: znamenali totiž, že Sorrel je zaneprázdněná někde jinde a vše jde podle plánu… Plán se zdál jako úspěšný, pokud se tak dalo usoudit podle toho dvou hodinového klidu: z jednoho pohledu určitě ano, byl to ideální plán, odvést alespoň jednu část útoku z pravéhocíle. Ale na oplátku někdo musel trpět: nepřestali je sledovat, nezastavilo to odpalování torpéd: Sorrel se stala cílem výměnou za cennější kořist, a potkala svůj konec sama, v temnotě za konvojem.
    Našli je bez větších obtíží, ke konci ranní hlídky, když zahlédli dvě skvrny, kterými byli záchranné čluny vzdálené 3 míle, možná dál na klidném moři. Ač se ta surová mořská krajina stala důvěrnou, dnes jim působila zármutek. Museli se dostat ke člunům plných olejem nasáklých těl, které se pohupovali mezi zbytky Sorrelova vraku: vidět jejich vlastní uniformy, odznaky a čepice, tváře odrážející jejich vlastní pocity v dozvuku nečistého boje… Muži na člunech byli ztuhlí, promrzlí a prosáklí ropou a olejem, ale když se Compass Rose přiblížila, jeden z nich začal divoce mávat, pošetile vítal zachránce ne více jak dvacet yardů od něj. Někteří z mužů již zemřeli mrazem a vyčerpáním, i přesto, že se dostali do bezpečí člunů: leželi s hlavami na kolenou druhých, chránili se a zahřívali navzájem až do smrti, možná i hodiny po ní. Ericson, který se koukal dalekohledem na strhanou hrstku přeživších, zachytil šedou tvář kapitána Ramseyho, jeho dlouholetého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, ošklivého a politováníhodného ve smrti, hlavu zvrácenou dozadu, úst dokořán. Ale ta žijicí tvář nad mrtvým vyvolávala stejný souti. Celý příběh – ztráta lodi a posádky, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin - to vše nyní bylo zakořeněno v Ramseyho tváři jak tam tak seděl, držící mrtvé tělo, a čekal na záchranu.

    Vlčková Michaela - Oprava 2

    OdpovědětVymazat
  41. Začalo to jediným letadlem – snad starým známým – čtyřmotorovým průzkumným letounem Focke-Wulf, který se přiblížil ke konvoji z východu a pak kolem nich začal mimo dostřel všech zbraní pomalu kroužit. Už se jim to jednou stalo, a tak nebylo pochyb o tom, co se děje. Letadlo lokalizovalo konvoj, sledovalo ho, zaznamenávalo jeho přesný kurz a rychlost, aby se vše nahlásili velení a upozornili ne ně jakékoliv blízké ponorky. LOGIKA?? Tentokrát se to ale lišilo tím, k tomu došlo už na počátku plavby, zatímco sledovali, jak letadlo krouží a připravuje se na svou misi, slunce svítilo z vysoké oblohy na moře hladké a krásné jako staré sklo, které sotva narušovala skupina plujících lodí mířících na jih. Jak jim to připadalo míromilovným konvojům nespravedlivé, když se shromáždili a zaměřili své dalekohledy směrem k pomalému predátorovi, pomysleli si: „Nechte nás na tomto malebném oceánu, dovolte nám proklouznout a nikdo se to nedoví.“

    První loď byla zasažena torpédem a vzplanula poledne. Byl to velký tanker - všech jednadvacet lodí v konvoji bylo značně velkých, mnoho z nich směřovalo k Maltě a východnímu Středomoří. Byla to výběrová zásilka vysoké hodnoty, kterou se vyplatilo stíhat a vyplenit. Odehrálo se to rychle a bez milosti: rychlé zničení té první lodi znamenalo začátek osmidenní bitvy, která si na konvoji vybrala svou daň. S každou nocí řídl s příšernou pravidelností počet lodí lodě. Což dělalo z každého úsvitu nechutnou říkanku o deseti černoušcích.
    "Ve vaší oblasti je devět ponorek," hlásilo velitelství, zatímco se stmívalo, stejně velkoryse jako vždycky. A devět ponorek mezi nimi potopilo tři lodě, jednu z nich za obzvlášť děsivých okolností. Bylo známo, že má na palubě asi dvacet žen z Královského námořnictva. První skupina poslaná do Gibraltaru. Na palubě Compass Rose sledovali, jak se dívky procházejí po palubě, mávají jim, když je míjeli, těšili se z jejich společnosti i na dálku. Loď, která je převážela, byla poslední, která měla být té noci zasažena: potápěla se tak rychle, že plameny, které ji pohltily, se neměly čas ani pořádně rozhořet. Zvuk potápění se nesl přes vodu směrem ke Compass Rose, divoký syčivý hřmot, nepopsatelně krutý. "Bože, to jsou ty ubohé děti!" vykřikl Ericson, rozrušen touto hroznou chvílí. Ale nebylo nic, co by mohli udělat: byli zaneprázdněni rozsáhlým pátráním, nařízeným z lodi Viperous. Nemohli přestat. Pokud by bylo koho zachraňovat, musel to udělat někdo jiný.

    Betková oprava 1

    OdpovědětVymazat
  42. Čtyři děvčata byla skutečně zachraněna jinou obchodní lodí, která se odvážně zastavila a spustila člun, aby je mohla zachránit. Dívky byly viděny následujícího rána, zatímco seděly blízko u sebe na horní palubě a zíraly do moře. Nikdo na ně nemával… A ta loď, která je zachránila, byla společně s další lodí ještě téže noci potopena. I ona šla dolů hladce a Compass Rose tentokrát byla pověřena, aby rozšířila posádku o čtyři přeživší a šest mrtvých. Mezi těmito mrtvými byla jedna žena - jediná, kterou se ze všech dvaceti podařilo najít - ležící v úhledné řadě mrtvol, které Tallow rozložil na palubě. Dívka vzbuzovala nekonečnou lítost. Byla mladá – zmáčené světlé vlasy - první, které se kdy dotkly paluby Compass Rose - ležely jako rozevřený vějíř a ohraničovaly scvrklou vyděšenou tvář, která by byla zaživa překrásná. Lockhart, který se přišel za úsvitu podívat na záď, aby viděl ty, kteří měli být pohřbeni. Při pohledu na ně se mu svíralo hrdlo. Nebylo smutnější a zvrácenější stránky války... Ale byla i spousta dalších věcí kromě smutku nebo soucitu. Pohřbili ji s ostatními, přidali její jméno do lodního deníku a pokračovali ve své marnotratné cestě na jih.

    Všichni věděli, že to musí být Sorrel, protožev té dálce to nemohla být žádná jiná loď a také kvůli dřívějšímu signálu, který jim zaslal Viperous. „Pokud dnes dojde k útoku," ozvalo se z signálu, "Sorrel bude pokračovat pět mil zpět na moře a odvede pozornost tím, že vypustí hlubinné nálože a rakety. To může odlákat hlavní útok od konvoje." V noci sice viděli rakety, ale ignorovali je, protože věděli, že Sorrel postupuje podle plánu... Pravděpodobně ten plán fungoval, nebýt klidu v posledních hodinách. Bylo to z jednoho pohledu ideální cvičení, odvrácení alespoň jednoho útoku od jeho původního cíle. Někdo během toho ale trpět musel: sledování se nezrušilo, nezastavilo se torpédo, které už bylo vypáleno. Terčem se stala raději Sorrel, aby nedošlo na cennější lodě. A tak se Sorrel dočkala osamělého konce daleko od konvoje někde v temnotách.

    Našli je bez větších obtíží ke konci ranní hlídky, když zpozorovali na klidném moři dvě tečky, které byly ve skutečnosti záchranné čluny přes tři a půl míle daleko. Ať jim byl tento surový horizont jakkoliv známý, okolní dění je prudce zasáhlo. Přibližovat se k naplněným záchranným člunům a hromadě těl od paliva, omílající trosky Sorrel, vidět všude kolem v té spoušti vlastní uniformy, odznaky a čepice, odrazy svých vlastních tváří. Muži na člunech byli ztuhlí, studení a nasáklí naftou, ale když se přiblížila Compass Rose, jeden z nich mával s divokou energií a bláznivě zdravil záchranáře, nanejvýš dvacet yardů od něj. Někteří muži očividně umrzli nebo zemřeli vyčerpáním, přestože se dostali na člun. Leželi s hlavami na na klíně ostatním mužům, opečovávaní a zahřívaní až do samotné smrti a možná i hodinu po ní. Ericson, který se díval dalekohledem na drsnou hrstku těch, kteří přežili, spatřil šedou tvář Ramsayho, kapitána lodě Sorrel a svého dlouholetého přítele. Ramsay držel v náruči mrtvé dělo, ubohého mladíka, hlavu zakloněnou a ústa otevřená. Ale živá tvář nad mrtvolou nebyla o nic méně žalostná. Celý příběh ztracené lodi, ztracené posádky, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin - to všechno bylo zapsáno v Ramsayho tváři, zatímco seděl s mrtvolou v náruči a čekal na záchranu.

    Betková oprava 2

    OdpovědětVymazat
  43. Všechno to začalo jedním letadlem, pravděpodobně starým přítelem, čtyřmotorovým průzkumným letadlem typu Focke-Wulf, jež se blížilo ke konvoji z východu, a pak kolem nich začalo kroužit v pomalých kruzích. Bylo dost daleko z dostřelu jakýkoliv zbraní, které by mohli použít. Už se jim to stalo, nebylo tedy pochyb o tom, co letadlo dělá. Zjišťuje jejich polohu, a zároveň upozorňuje ponorky, které se nacházely poblíž, na blížící se konvoj. Co bylo ale jinak, bylo to, že je letadlo objevilo tak brzy po vyplutí a také, že jak pozorovali kroužící letadlo a byl jasný jeho cíl, slunce jasně svítilo na moře tak hladké a klidné jako staré zrcadlo, sotva narušené skupinou lodí plujících na východ. Bylo to nespravedlivé vůči mírumilovným konvojům, pomysleli si, jak semkli své řady a zaměřili dalekohledy na pomalu kroužícího predátora: Nech nás být na tomto malebném oceánu, nech nás proplout.. Nikdo se to nedozví..
První loď byla zasažena a zapálena v poledne. Byl to velký tanker. Všech jednadvacet lodí v konvoji bylo obrovských velikostí a mnoho plulo na Maltu a nebo do Středozemního moře. Byly ručně vybírané, hodnotné ceny a které stály za pronásledování a zničení. Pronásledovány a zničovány byly bez milosti. Rychlé zničení první lodi znamenalo začátek osmidenní bitvy, která poznamenala celou konvoj. Každou noc rozdělovala lodě se strašlivou přesností, takže každý úsvit tvořila ohavná říkanka odečítající klesající počet skupiny chlapců. 
‘Ve vaší oblasti je devět německých ponorek’ tak znělo, pokaždé tak šlechetné, hlášení z námořního velitelství, za soumraku té noci. Těchto devět ponorek potopilo již tři lodi. Jednu z nich velmi hrůzným způsobem. Byla známá tím, že měla převážet kolem dvaceti žen z námořnictva Jejího Veličenstva, první skupinu posílanou na Gibraltar. Na palubě Compass Rose pozorovali devčata procházející se kolem přídě, a když prošly tak jim zamával. Měl radost z jejich společnosti i na takovou dálku. Loď na které jely, byla poslední z té noci zasažených. Šla ke dnu tak rychle, že plameny, které jí pohlcovaly, sotva začaly hořet a už byly uhaseny. Zvuk toho hašení se zrodil přes vodu směrem ke Compass Rose. Divoký, syčivý řev, nepopsatelně krutý. “Bože, to jsou ty ubohé děti!” vykřikl Ericson, vytržen ze svého klidu, který již v tak hrozném okamžiku nebylo možné zachránit. Ale nebylo nic, co by mohli udělat. Byly zaneprázdněni rozsáhlím hledáním, nařízeným od Viperouse, a nemohli toho nechat. Kdyby tam zůstalo něco k zachránění, musel by to udělat někdo jiný.
    Radka Kudrnáčová
    OPRAVA část 1.

    OdpovědětVymazat
  44. Čtyři děvčata byla zachráněna jinou obchodní lodí, která statečně zastavila a spustila člun, aby jim pomohla. Dívky byly viděny další ráno, jak sedí blízko sebe na horní palubě a zírají na vodu. Nikdo jim tam teď z žádné strany nemával… Ale loď, která je zachránila, byla jednou ze dvou lodí, která byla zasažena té samé noci. Šla rychle ke dnu a Compass Rose, tentokráte pověřena vyzdvihováním přeživších mohla přijmout pouze další čtyři k vlastnímu celku žijících pasažérů a šest k těm, co jsou mrtví. Mezi těmito byla i dívka, která byla jedinou členkou z posádky dvaceti, kterou loď našla. Ležela v uspořádané řadě těl, které Tallow vyložil na palubu. Tělo dívky vyvolávalo nekonečnou lítost. Byla mladá: promočené světlé vlasy, první které se dotkly paluby Compass Rose, ležely jako roztažený vějíř. Zvýrazňující vybledlou a vystrašenou tvář, která by byla roztomilá, kdyby byla živá. Lockhart se za úsvitu přišel podívat na ty, co měli být pohřbeni. Když se na ně podíval, sevřelo se mu hrdlo. Bezpochyby neexistoval smutnější a špinavější aspekt války… Ale bylo mnoho jiných věcí na práci než smutnit a litovat zesnulé. Pohřbili ji s ostatními a přidali její jméno do seznamu v palubním deníku. Pokračovali ve své marnotratné cestě na jih. 
Všichni veděli, že to musel být Sorrel, protože v té vzdálenosti to nemohla být žádná z jiných lodí, a také protože dřívější signál, který jim vysílali byl od Viperouse. “V případě, že dnes večer dojde k útoku”, říkal signál, Sorrel popluje pět mil vzad a ke konvoji směrem k moři aby zmátl nepřítele tím, že vypustí podvodní miny, vystřelí rakety atd. To by mohlo odvést hlavní útok od konvoje. Dříve té noci viděli rakety, ale ignorovali je. Mysleli jen na to, že Sorrel byl zaneprázdněn a pracoval na svých věcech podle plánu.. Nejspíš by ten plán byl účinný, kdyby se za ty poslední dvě hodiny nic nestalo. Ovšem přihodilo. Z jedné strany pohledu to bylo ideální cvičení, odvracení alespoň jednoho útoku od pravého cíle, ale v tomto procesu někdo musel trpět. Nezrušilo to sledovací přibližování, nezastavilo to torpédo, které bylo vystřeleno. Sorrel se stal cílem i obětí. Potkal hoo osamělý konec ve vnějším kruhu temnoty konvoje. 
Našli ho bez nějakých větších obtíží ke konci ranní hlídky, při které zpozorovali dvě skvrny, které byly Carleyovými rafty přes tři míle nebo i dál na plochém moři. Nicméně jakmile se jim tato hrubá přímořská krajina stala známou, bylo obzvlášť dojemné se k tomu teď vrátit. K přibližování se naložených raftů a hromadě těl napuštěných naftou plujících mezi Sorrelovými vraky. K vidění tu a tam bylo, v těchto špinavých následcích, jejich vlastních uniform, odznaků a čepic a téměř jejich vlastní zrcaldené tváře… Muži na raftech byli ztuhlí, zmrzlí a nasáklí olejem. Ale když se objevila Compass Rose, jeden z nich na ní zamával s divokou energií a hloupě pozdravil záchranáře, ne dále než dvacet yardů od něj. Někteří z mužů byli na první pohled mrtví, z prochladnutí nebo vyčerpání, i přestože získali bezpečí v podobě raftů. Leželi s hlavami schoulenými na kolenou ostatních mužů. Opatrováni a zahříváni až do smrti, snad i hodiny poté. Ericson, který se díval dalekohlem na rozedranou hrstku, která zbyla, zachytil šedou tvář Sorrelova kapitána, Ramseyho, jeho dlouholetého přítele. Ramsay držel v náručí tělo mladého námořníka, zoškliveného a zuboženého smrtí. Hlavu měl zakloněnou a ústa otevřená. Ale živá tvář nad ním vypadala skoro stejně politováníhodně. Celý příběh - ztracená loď, ztracená posádka, bolest a vyčerpání posledních šesti hodin - tohle všechno bylo možno spatřit v Ramsayho tváři, sedícího, držejícího mrtvé tělo, čekajícího na záchranu. 
    Radka Kudrnáčová
    OPRAVA část 2.

    OdpovědětVymazat