6. února 2019

Dobrodružství v divočině


Jack London
LOVE OF LIFE


   "This out of all will remain--
      They have lived and have tossed:
   So much of the game will be gain,
      Though the gold of the dice has been lost."

They limped painfully down the bank, and once the foremost of the two men
staggered among the rough-strewn rocks.  They were tired and weak, and
their faces had the drawn expression of patience which comes of hardship
long endured.  They were heavily burdened with blanket packs which were
strapped to their shoulders.  Head-straps, passing across the forehead,
helped support these packs.  Each man carried a rifle.  They walked in a
stooped posture, the shoulders well forward, the head still farther
forward, the eyes bent upon the ground.

"I wish we had just about two of them cartridges that's layin' in that
cache of ourn," said the second man.

His voice was utterly and drearily expressionless.  He spoke without
enthusiasm; and the first man, limping into the milky stream that foamed
over the rocks, vouchsafed no reply.

The other man followed at his heels.  They did not remove their
foot-gear, though the water was icy cold--so cold that their ankles ached
and their feet went numb.  In places the water dashed against their
knees, and both men staggered for footing.

The man who followed slipped on a smooth boulder, nearly fell, but
recovered himself with a violent effort, at the same time uttering a
sharp exclamation of pain.  He seemed faint and dizzy and put out his
free hand while he reeled, as though seeking support against the air.
When he had steadied himself he stepped forward, but reeled again and
nearly fell.  Then he stood still and looked at the other man, who had
never turned his head.

The man stood still for fully a minute, as though debating with himself.
Then he called out:

"I say, Bill, I've sprained my ankle."

Bill staggered on through the milky water.  He did not look around.  The
man watched him go, and though his face was expressionless as ever, his
eyes were like the eyes of a wounded deer.

The other man limped up the farther bank and continued straight on
without looking back.  The man in the stream watched him.  His lips
trembled a little, so that the rough thatch of brown hair which covered
them was visibly agitated.  His tongue even strayed out to moisten them.

"Bill!" he cried out.

It was the pleading cry of a strong man in distress, but Bill's head did
not turn.  The man watched him go, limping grotesquely and lurching
forward with stammering gait up the slow slope toward the soft sky-line
of the low-lying hill.  He watched him go till he passed over the crest
and disappeared.  Then he turned his gaze and slowly took in the circle
of the world that remained to him now that Bill was gone.

Near the horizon the sun was smouldering dimly, almost obscured by
formless mists and vapors, which gave an impression of mass and density
without outline or tangibility.  The man pulled out his watch, the while
resting his weight on one leg.  It was four o'clock, and as the season
was near the last of July or first of August,--he did not know the
precise date within a week or two,--he knew that the sun roughly marked
the northwest.  He looked to the south and knew that somewhere beyond
those bleak hills lay the Great Bear Lake; also, he knew that in that
direction the Arctic Circle cut its forbidding way across the Canadian
Barrens.  This stream in which he stood was a feeder to the Coppermine
River, which in turn flowed north and emptied into Coronation Gulf and
the Arctic Ocean.  He had never been there, but he had seen it, once, on
a Hudson Bay Company chart.

Again his gaze completed the circle of the world about him.  It was not a
heartening spectacle.  Everywhere was soft sky-line.  The hills were all
low-lying.  There were no trees, no shrubs, no grasses--naught but a
tremendous and terrible desolation that sent fear swiftly dawning into
his eyes.

"Bill!" he whispered, once and twice; "Bill!"

He cowered in the midst of the milky water, as though the vastness were
pressing in upon him with overwhelming force, brutally crushing him with
its complacent awfulness.  He began to shake as with an ague-fit, till
the gun fell from his hand with a splash.  This served to rouse him.  He
fought with his fear and pulled himself together, groping in the water
and recovering the weapon.  He hitched his pack farther over on his left
shoulder, so as to take a portion of its weight from off the injured
ankle.  Then he proceeded, slowly and carefully, wincing with pain, to
the bank.

28 komentářů:

  1. Muž který následoval, uklouzl na hladkém balvanu, skoro spadl, ale znovu se s vervou postavil, zatímco utrousil silný bolestný výkřik. Vypadal slabě a malátně když natahoval jeho volnou ruku v jeho potácení, jako kdyby hledal něco čeho se chytit. Když se postavil, udělal krok kupředu, ale znovu zavrávoral a málem spadl. Poté stál bez pohybu a podíval se na druhého muže, který se nikdy nepodíval za sebe.

    Muž stál nehybně celou minutu, jako kdyby sám se sebou debatoval.
    Poté zvolal:

    “Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník.”

    Bill se dál potácel skrze zakalené vody. Nepodíval se okolo sebe. Muž sledoval jak odchází, a přesto že jeho tvář byla bez výrazu jako kdykoliv jindy, jeho oči nesly výraz raněné srny.

    Blízko horizontu, slunce tiše zářilo, téměř zahaleno beztvarou mlhou a párou, které tvořily pocit tíhy a hustoty aniž by naznačovaly tvar či hmatatelnost. Muž vytáhnul své hodinky zatím co zatižoval svou druhou nohu. Byly čtyři hodiny, a jelikož bylo okolo konce července a začátku srpna,-- znal jen přibližné datum v rámci týdnů,-- věděl že slunce značilo přibližně severozápad. Podíval se na jih a věděl že někde za těmi pochmurnými horami leží Velké Medvědí jezero; také věděl, že tímto směrem si polární kruh razí svojí nehostinnou cestu skrz Kanadskou pustinu. Proud, ve kterém stál se vléval do řeky Coppermine, která zase tekla na sever a vlévala do Korunovačního zálivu a do Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl ho, jednou, na mapě Hudson Bay Company.

    Rozhlédl se všude okolo sebe. Nebyl to zrovna povzbuzující pohled. Všude bylo monotónní panorama. Hory se držely u země. Žádné stromy, keře, ani tráva-- nic než ohromná a strašná pustina která svižně naplňovala jeho oči strachem.

    “Bille!” zašeptal, jednou a dvakrát; “Bille!”

    (Jakub Šebek)

    OdpovědětVymazat
  2. Muž, který následoval, uklouzl na hladkém kameni, málem upadl, ale se zuřivou námahou se udržel na nohou, v ten okamžik vykřikl bolestí. Vypadal zesláble a na omdlení, a jak vrávoral, hmatal volnou rukou do prázdna, jako kdyby hledal oporu proti vzduchu. Když se ustálil, vykročil kupředu, ale znovu zavrávoral a málem upadl. Pak zůstal nehnutě stát a podíval se na druhého muže, který ani neotočil hlavu.

    Muž stál nehybně celou minutu, jako kdyby sám se sebou diskutoval. Pak zvolal:
    „Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník.“

    Bill se potácel dál zkalenou vodou. Neohlédl se. Muž pozoroval, jak odchází, a i přes to, že jeho tvář byla bez výrazu jako vždy, v jeho očích byl pohled raněné zvěře.

    Slunce, které se blížilo horizontu, jemně plálo, skoro zakryté beztvarou mlhou a parou, které vytvářely pocit nehmatatelné tíhy a hustoty bez obrysu. Muž vytáhl své hodinky, mezitím přenesl váhu na jednu nohu. Byli čtyři odpoledne, a protože se schylovalo k poslednímu červenci, nebo prvnímu srpnu – přesné datum neznal v rozmezí týdne nebo dvou – věděl, že slunce zhruba značilo severozápad. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi pustými kopci leží Velké Medvědí Jezero, také věděl, že tím směrem polární kruh protíná svou neúprosnou cestou Kanadskou pustinu. Proud, ve kterém stál, se vléval do Coppermine, která pak tekla na sever a ústila do Zálivu Korunovace a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl to, jednou, na záznamech Společnosti Hudsonova zálivu.

    Jeho pohled znova oběhl kružnici světa kolem něj. Nebyla to povzbuzující podívaná. Všude byla nevýrazná panoramata. Všechny kopce byli nízko položené. Nebyli tam stromy, žádné křoviny, žádná tráva – nic ale obrovská a příšerná pustota, která rychle vehnala strach do jeho očí.

    „Bille!“ zašeptal jednou, pak podruhé: „Bille!“

    OdpovědětVymazat
  3. Následující muž uklouzl na hladkém balvanu, téměř upadl, ale vší silou udržel rovnováhu, ve stejnou chvíli ze sebe vydal ostrý bolestný výkřik. Působil ochable a trpící závratí a napřáhl svoji volnou ruku, když se zapotácel, jako kdyby se pokoušel zapřít o vzduch. Když se ustálil, udělal krok kupředu, ale znovu zavrávoral a téměř upadl. Poté zůstal stát a podíval se na druhého muže, který za celou dobu neotočil hlavu.

    Muž stál nehnutě po celou minutu, jako kdyby váhal. Pak zvolal:

    “Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník.”

    Bill se dále potácel mléčně zabarvenou vodou. Neotočil se. Muž sledoval, jak odchází a ačkoliv byl jeho obličej bez výrazu jako vždy, v jeho očích se zrcadlil strach.

    Kousek nad horizontem tlumeně zářilo slunce, téměř zakryté beztvarou mlhou a parami, působící dojmem nehmatatelné, bezobrysé masy a hustoty. Muž vytáhl hodinky, zatímco svojí váhu udržoval na jedné noze. Byly čtyři hodiny a vzhledem k tomu že se schylovalo ke konci července nebo začátku srpna, --nevěděl přesné datum v rozmezí jednoho nebo dvou týdnů--, věděl, že slunce zhruba označovalo severozápad. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi nehostinnými kopci leží Velké Medvědí jezero; také věděl že v tomto směru Severní polární kruh razí svojí nehostinnou cestu kanadskou pustinou. Řeka, ve které stál byla přítokem Coppermine River, která pak dále tekla na sever, kde se vlévala do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl ho, jednou, na mapě od Společnosti Hudsonova zálivu.

    Jeho zrak znovu obkroužil svět kolem něj. Nebyl to povzbudivý pohled. Všude se rozprostírala plochá krajina. Všechny kopce byly nízké. Nebyly tu žádné stromy, keře, ani tráva -- nic než ohromná a strašlivá prázdnota, která jeho oči rychle naplňovala strachem.

    “Bille!”, zašeptal jednou a podruhé: “Bille!”

    Jan Veselý

    OdpovědětVymazat
  4. Muž, který následoval, uklouzl na kluzském balvanu, skoro spadl ale s přehnaným usílím se vzpamatoval a zároveň vykřikl bolestí. Vypadal jako když má závrať a brzy omdlí a svou volnou rukou se jakoby chtěl opřít o vzduch zatímto vrávoral. Když se stabilizoval nakročil kupředu ale znovu zavrávoral a skoro spadl. Poté už stál bez hnutí a podíval se na druhého muže, který se ani neotočil.

    Muž stál nehnutě po celou minutu, jakoby se sebou mluvil a potom řekl:
    "Bille, zvrtnul jsem si kotník. "

    Udivený Bill pokračoval mléčně zkalenou vodou a ani se neohlídl. Muž ho sledoval jak odchází a jeho tvář byla bez výrazu jako nikdy předtím, jeho oči přípomínaly oči zraněného jelena, který ví co ho čeká.

    Slunce bylo zahalené beztvarou mlhou a výpary, které skoro za obzorem matně doutnalo, vytvářelo dojem obrovské hmostnosti a hustoty a bylo bez obrysu či hmatatelnosti. Muž vyndal své hodinky, zatímco odpočíval na jedné noze. Byly čtyři hodiny a jak se blížil konec sezóny, poslední Červenec či první Srpen, nevěděl přesné datum v rozmezí jednoho či dvou týdnu. Ale věděl, že slunce je zhruba severozápadně. Podíval se na jih a veděl, že někde tam za těmi černými kopci leží Medvědí jezero ale stejně tak věděl, že tam také je Polární kruh, který prochází zapomenutými Kanadskými tundrami. Proud řeky ve kterém stál, byl přítok do řeky Coppermine, který pokračoval na sever a vléval se do zálivu Coronation a poté do Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl ale jednou to viděl na schéma v Hudson Bay Company.

    Znovu se podíval kam až dohléhl ze svého místa na kterém stál. Nebyl to povzbucující pohled. Na obzoru nebylo nic výrazné. Všechny kopce byly nízké. Nikde nebyly stromy ani keře ani tráva, prostě nic, jenom strašné a děsivé pusto, které mu nahnalo strach do očí.

    "Bille!" zašeptal jednou.
    "Bille!" zašeptal podruhé.

    Martin Libotovský

    OdpovědětVymazat
  5. Muž kráčející vzadu, uklouzl na hladkém balvanu a málem upadl, ale znovu získal rovnováhu a současně vykřikl bolestí. Zdál se být zesláblý až malátný a jak vrávoral, natáhl volnou ruku, jako kdyby hledal nějakou podpěru ve vzduchu. Sotva se vzpamatoval a postoupil o krok dopředu, znovu zavrávoral a znovu málem upadl. Potom nehybně stál a díval se na druhého muže, který se za celou dobu ani neohlédl.

    Muž tam stál tiše celou minutu, jako by v duchu přemlouval sám sebe. Potom zvolal: „Poslouchej, Bille, vymknul jsem si kotník“. Bill se potácel dál kalnou vodou. Neohlédl se. Muž ho sledoval, a ačkoliv jeho výraz říkal ještě méně než kdy předtím, měl oči poraněného zvířete.

    Slunce nesoucí se nízko nad obzorem bylo téměř zahalené beztvarou mlhou a výpary, čímž vzbuzovalo dojem jakési nenahmatatelné hmoty bez obrysu. Muž přenesl váhu na jednu nohu a vytáhl hodinky. Byly čtyři hodiny, a jelikož bylo na přelomu července a srpna – už asi týden nebo dva nevěděl přesný datum – usoudil, že Slunce je přibližně na severozápadě. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi vyprahlými kopci leží Velké Medvědí jezero. Věděl také, že tímto směrem Polární kruh přetíná krušnou cestu Kanadskou tundrou. Pramen, ve kterém stál, byl přítokem řeky Coppermine, která opět proudila na sever a vlévala se do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Muž tam nikdy předtím nebyl, ale jednou to viděl na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znovu se rozhlédl po okolí. Nebyl to příliš povzbuzující obraz. Všude na obzoru se skýtaly nízké kopce. Nikde žádný strom, žádné keře ani tráva – nic, kromě strašlivé a nekonečné pustoty, vysílající strach do jeho očí.

    „Bille!“ zašeptal jednou a poté znovu, „Bille!“.

    Jana Křivanová

    OdpovědětVymazat
  6. Muž, který následoval prvního, sklouzl po vlhkém balvanu, málem upadl, ale vynaložením silného úsilí se narovnal a ve stejnou chvíli prudce vykřikl bolestí. Vypadal malátně a že má závrať, a zatímco vrávoral, natahoval svou volnou ruku do vzduchu, jakoby hledal oporu. Když se vyrovnal vykročil vpřed, ale znova se zapotácel a skoro upadl. Poté se zastavil a podíval se na druhého muže, který se po celou dobu neotočil.

    Muž stál nehybně po celou minutu, jakoby se sebou rozmlouval.

    Poté zvolal: “Řekl bych, Bille, že jsem si vymknul kotník.”

    Bill se nadále potácel proudící vodou. Kolem sebe se nerozhlédl. Muž se na něj díval, jak odchází, a přesto, že jeho obličej byl bez výrazu jako nikdy předtím, pohled v jeho očích vyjadřoval, jak moc je bezmocný.

    Slunce zářilo slabě nedaleko horizontu, skoro zakryté beztvarou mlhou a párou, což zanechávalo dojem nehmatatelné hmoty bez obrysu. Muž vytáhl své hodinky, zatím co stál celou svou vahou na jedné noze. Byly čtyři hodiny, a jelikož byla doba někdy kolem posledního července, nebo prvního srpna - neznal přesné datum v rozmezí týdne nebo dvou - věděl, že slunce ukazuje zhruba na severozápad. Pohlédl na jih s vědomím, že někde za těmi holými horami leží Velké Medvědí Jezero. Stejně tak věděl, že tím směrem Severní polární kruh protíná zapovězenou cestou Kanadskou pustinu. Proud vody ve kterém stál vtékal do řeky Coppermine, která dále proudila směrem na sever a vlévala se do Korunovačního zálivu a Arktického oceánu. Na tom místě nikdy nebyl, ale viděl ho jednou na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znovu si dal dohromady obrázek světa kolem něj. Nebyla to povzbudivá podívaná. Panorama vypadalo všude stejně. Všechny hory byly nízké. Nebyly tam žádné stromy, žádné keře, žádná tráva - nic kromě hrozné a děsivé pustoty, která mu naháněla do očí strach.


    “Bille!” zašeptal poprvé a poté znovu: “Bille!”

    Jana Lukešová

    OdpovědětVymazat
  7. Muž, jenž ho následoval, málem upadl poté, co uklouzl po hladkém kameni. S vypětím všech sil, doprovázeným bolestným výkřikem, se mu však podařilo přešlap ustát. Otřesený a malátný, muž zavrávoral a přitom před sebou natahoval svojí volnou ruku, jakoby hledal oporu ve vzduchu. Jakmile se mu podařilo ustálit svojí rovnováhu, vykročil vpřed, ale opět zavrávoral a málem upadl. Vzápětí se zastavil a podíval se na druhého muže, který se nikdy ani neohlédl.

    Muž tam stál nehybný celou minutu, jakoby vnitřně zvažoval své možnosti.
    Poté zvolal:
    "Jářku, Bille, vymknul sem si kotník."

    Bill se dál dral zakalenou vodou. Neohlédl se. Muž sledoval, jak odchází - a ačkoliv jeho tvář byla jako obvykle bez výrazu , v jeho očích se zračila bezmoc.

    Nad horizontem slabě prosvítalo slunce. Bylo téměř zahaleno beztvarými mlhami a výpary, což vyvolávalo dojem nehmatatelné bezobrysé hmoty a hustoty. Muž, jenž svou vahou zatěžoval pouze jednu nohu, vytáhl své hodinky. Byly čtyři hodiny. Vzhledem k tomu, že byl bud konec července nebo začátek srpna - datum mohl nejpřesněji odhadovat v rámci týdne či dvou - věděl, že pozice slunce zhruba označuje severozápad. Podíval se na jih a věděl, že za těmi nevýraznými kopci se nachází Velké Medvědí jezero; věděl, že tím směrem Severní polární kruh neúprosně rozděluje Kanadskou tundru. Řeka, ve které se nacházel, byla přítokem řeky Coppermine, která se na severu na oplátku vlévala do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl to jednou na mapě v Hudson Bay Company.

    Znovu se rozhlédl kolem sebe. Nebyl to povzbudivý pohled. Na obzoru nebylo nic, co by vyčnívalo. Všechny kopce byly nízké. Žádné stromy, keře, ani traviny - nic, než obří a hrozivá pustina jež do jeho očí vnesla strach.

    "Bille!" zašeptal jednou a vzápětí i po druhé; "Bille!"

    Libor Klasna

    OdpovědětVymazat
  8. Muž, který následoval, uklouznul na hladkém balvanu, téměř spadnul, s velkým usilím ale rovnováhu udržel, zatímco pronikavě vykřikl bolestí. Zdál se slabý a mdlý, když vrávoraje tápal volnou rukou do prázdna, jako by se chtěl chytit vzduchu samotného. Když se uklidnil tak znovu vykročil, ale opět zavrávoral a téměř spadnul. Poté se nehybně podíval na druhého muže, který se za celou tu dobu ani neohlédnul.

    Celou minutu stál nehybně, jako by sám se sebou diskutoval.
    Pak zvolal:

    "Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník."

    Bill se brodil dál kalnou vodou. Neohlédnul se. Muž se díval, jak odchází, a i přesto, že jeho tvář byla jako vždy bez výrazu, mohli jste v ní vyčíst pohled raněného zvířete.

    ...

    Slunce u horizontu bledě zářilo, skoro zcela zakryté neforemnýmy výpary a mlhou, která vytvářela pocit hmotnosti a hustoty, aniž by naznačovala obrys či hmatatelnost. Muž vyndal své hodinky, zatímco svou váhu přenesl na jednu nohu. Byly čtyři hodiny a jelikož byl buď konec července, nebo začátek srpna,--přesné datum v rozmezí jednoho, dvou týdnů nevěděl--tak věděl, že slunce přibližně značilo severozápad. Podíval se směrem na jih, a věděl, že někde za těmi ponurými kopci leží Velké Medvědí jezero; věděl také, že tím samým směrem Polární kruh neúprosně protíná Kanadskou pustinu. Potůček, ve kterém stál, se vléval do řeky Coppermine, která se zase hnala na sever, kde ústila do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy předtím tam nebyl, ale viděl to, jednou, na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znovu se porozhlédnul po okolí. Nebyl to zrovna přívětivý pohled. Na obzoru nic výrazného nebylo. Kopce byli nízké. Nikde žádné stromy, křoviny, či tráva-- nic než ohromná a hrůzná pustina, ze které mu běhal mráz po zádech.

    "Bille!" zašeptal, jednou, dvakrát; "Bille!"

    Jakub Scharf

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Muž, který ho následoval, uklouzl na hladkém balvanu, téměř spadl, s velkým usilím ale rovnováhu udržel, přičemž pronikavě vykřikl bolestí. Zdál se slabý a mdlý, když vrávoraje tápal volnou rukou do prázdna, jako by se chtěl chytit vzduchu samotného. Když se vzpamatoval, znovu vykročil, ale opět zavrávoral a téměř spadl. Poté zastavil, a podíval se na druhého muže, který se za celou tu dobu ani neohlédl.

      Celou minutu stál nehybně, jako by sám se sebou diskutoval.
      Pak zvolal:

      "Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník."

      Bill se brodil dál kalnou vodou. Neohlédnul se. Muž se díval, jak odchází, a i přesto, že jeho tvář byla jako vždy bez výrazu, v jeho očích byl znát pohled raněného zvířete.

      ...

      Slunce u horizontu bledě zářilo, téměř zakryté neforemnými výpary a mlhou, která vytvářela pocit hmotnosti a hustoty, aniž by naznačovala obrys či hmatatelnost. Muž vyndal hodinky, zatímco váhu přenesl na jednu nohu. Byly čtyři hodiny a jelikož byl buď konec července, nebo začátek srpna,--přesné datum v rozmezí jednoho, dvou týdnů nevěděl--tak věděl, že slunce ukazuje přibližně na severozápad. Podíval se směrem na jih, a věděl, že někde za těmi ponurými kopci leží Velké Medvědí jezero; věděl také, že tím samým směrem Polární kruh neúprosně protíná Kanadskou pustinu. Potůček, ve kterém stál, se vléval do řeky Coppermine, která se zase hnala na sever, kde ústila do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy předtím tam nebyl, ale viděl to, jednou, na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

      Znovu se porozhlédl po okolí. Nebyl to zrovna přívětivý pohled. Na obzoru nic výrazného. Kopce byly nízké. Nikde žádné stromy, křoviny, či tráva-- nic než ohromná a hrůzná pustina, která mu do očí rychle vehnala strach.

      "Bille!" zašeptal, jednou, dvakrát; "Bille!"

      Jakub Scharf

      Vymazat
  9. Muž, který ho následoval, uklouzl na vlhkém kameni. Málem upadl, ale díky jeho úsilí se mu povedlo zůstat na nohou. Při jeho pokusu o zachování rovnováhy vykřikl bolestí. Vypadal jako kdyby měl každou chvíli ztratit vědomí. Zavrávoral a tápal při tom před sebou svou volnou rukou hledajíc oporu. Když se dal dohromady vykročil vpřed, ale znovu zavrávoral a málem upadl. Poté se postavil rovně a podíval se na druhého muže, který se zatím stále neohlédl.

    Muž stál bez hnutí celou minutu jako kdyby se nemohl rozhodnout. Potom ale zavolal:

    "Bille, vyvrtnul jsem si kotník."

    Bill se potácel dál skrz zakalenou vodu. Neohlédl se. Muž ho sledoval jak odchází a i přes to, že jeho tvář byla bez emocí jako vždy, v jeho očích se leskl strach raněného zvířete.

    Slunce matně zářilo blízko horizontu, málem zakryto beztvarými výpary a mlhou. Všechno to vyzařovalo pocit hmoty a hustoty bez jakékoli hranice či hmatatelnosti. Muž vytáhl své hodinky zatím co váhu přenesl na jednu nohu aby si odpočinula druhá. Byly čtyři hodiny a vzhledem k tomu, že by měl brzy být poslední den července nebo první den srpna,--nevěděl přesné datum v rámci jednoho nebo dvou týdnů,--věděl že slunce má přibližně označovat severozápad. Zahleděl se směrem na jih a věděl že někde za těmi pustými kopci leží Velké Medvědí jezero. Také věděl, že v tomto směru polární kruh prochází skrze Kanadskou pustinu. Potok, ve kterém právě stál, tekl přímo do řeky Coppermine. Ta dál pokračuje na sever kde se vylévá do Korunovačního zálivu a dále do Severního ledového oceánu. Nikdy předtím tam nebyl, ale jednou to viděl. Jednou, na mapě patřící Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znovu se rozhlédl na všechny strany kolem. Nebyl to zrovna povzbuzující pohled. Na horizontu žádná špička. Kopce byly nízko. Nikde žádné stromy, žádné keře, žádná tráva--nic než obrovská a strašlivá pustina, která mu rychle začala nahánět hrůzu.

    "Bille!" zašeptal. Jednou a podruhé: "Bille!"

    Jan Gärtner

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Muž, který ho následoval, uklouzl na vlhkém kameni. Málem upadl, ale s velkým úsilím se mu podařilo udžet rovnováhu. Při pokusu o zachování rovnováhy vykřikl bolestí. Vypadal jako kdyby měl každou chvíli ztratit vědomí. Zavrávoral a tápal při tom před sebou volnou rukou hledaje oporu. Když se vzpamatoval vykročil vpřed, ale znovu zavrávoral a málem upadl. Poté se postavil a podíval se na druhého muže, který se stále neohlédl.

      Muž stál bez hnutí celou minutu, jako kdyby diskutoval sám se sebou. Potom ale zavolal:

      "Bille, vyvrtnul jsem si kotník."

      Bill se potácel dál zakalenou vodou. Neohlédl se. Muž ho sledoval, jak odchází, a i přes to, že jeho tvář byla bez emocí jako vždy, v jeho očích byl pohled raněného zvířete.

      Slunce matně zářilo blízko horizontu, málem zakryto beztvarými výpary a mlhou. Všechno to vyzařovalo pocit hmoty a hustoty bez jakékoli hranice či hmatatelnosti. Muž vytáhl hodinky, zatímco váhu přenesl na jednu nohu. Byly čtyři hodiny a vzhledem k tomu, že by měl brzy být poslední den července nebo první den srpna,--nevěděl přesné datum v rozmezí jednoho nebo dvou týdnů,--věděl že slunce má přibližně označovat severozápad. Zahleděl se směrem na jih a věděl že někde za těmi pustými kopci leží Velké Medvědí jezero. Také věděl, že v tomto směru polární kruh prochází Kanadskou pustinou. Potok, ve kterém právě stál, tekl přímo do řeky Coppermine. Ta dál pokračuje na sever kde se vlévá do Korunovačního zálivu a dále do Severního ledového oceánu. Nikdy předtím tam nebyl, ale viděl to, jednou, na mapě patřící Společnosti Hudsonova zálivu.

      Znovu se rozhlédl na všechny strany kolem. Nebyl to zrovna povzbuzující pohled. Na horizontu nic výrazného. Kopce byly nízké. Nikde žádné stromy, žádné keře, žádná tráva--nic než obrovská a strašlivá pustina, která mu rychle začala nahánět hrůzu.

      "Bille!" zašeptal. Jednou a podruhé: "Bille!"

      Vymazat
  10. Muž který následoval uklouzl na hladkém balvanu, skorko spadl, ale s velkým úsilím získal zpět rovnováhu a přitom zuřivě zařval bolestí. Zdál se být chabý a na omdlení a zatímco vrávoral, svou volnou ruku napřahoval jakoby hledal oporu proti vzduchu.
    Když se ustálil, udělal krok vpřed ale znovu zavrávoral až málem upadl. Poté se postavil a podíval se na druhého muže, který nikdy neotočil svou hlavu. Muž setrval v této pozici celou minutu, jako kdyby diskutoval sám se sebou.
    Poté zvolal:

    "Bille, Vymknul jsem si kotník"

    Bill se potácel mléčně zakalenou vodou. Neohlédl se.
    Muž pozoroval Billa odcházet, přestože jeho tvář byla bez výrazu jako vždycky, jeho oči vypadaly jako oči raněného jelena.

    Blízko horizontu slunce bylo téměř zahalené beztvarou mlhou a výpary, což vzbuzovalo obrovskou hustotu hmatatelnosti bez obrysu. Muž vytáhl své hodinky, zatímco svojí váhu měl na jedné noze.
    Byly čtyři hodiny a jelikož bylo koncem července nebo začátkem srpna, sám nevěděl přesné datum--
    Věděl že slunce ukazovalo přibližně severozápad. Podíval se na jih and věděl že někde za těmi pochmurnými horami leží Velké Medvědí jezero; také věděl že v tomto směru polárí kruh protíná odpudivouvcestu přes kanadské pustiny.
    Proud ve kterém stál se vléval do Coppermine řeky, která proudila na sever a ústila se do Coronation zálivu a Arktického oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl to, jednou, v grafu Hudson Bay Company.

    Rozhlédl se kolem sebe, nebyl to velmi povzbuzují pohled. Okolní panorama bylo všude stejné. Hory byly nízko položené. Žádné stromy, keře ani tráva tam nebyla, nic než ohromná a strašná pustina, která vháněla strach do jeho očí.
    "Bille! On zašeptal, jednou a dvakrát; Bille"

    PHAMOVÁ

    OdpovědětVymazat
  11. Muž, který následoval, uklouzl po hladkém kameni a skoro spadl, ale se značným úsilím se mu podařilo udržet rovnováhu, což dal najevo projevem bolesti. Vypadal slabě, jakoby měl každou chvílí omdlít, přičemž natahoval ruku do prázdna, hledajíc jakousi oporu ve vzduchu. Jakmile se mu podařilo ustálit svoji rovnováhu, opět vykročil, ale znovu zavrávoral a málem upadl. Poté jen klidně stál a pozoroval druhého muže před ním, který se však ani neotočil.
    Takhle klidně stál celou minutu, jako kdyby sám se sebou vedl debatu. Poté zvolal:
    "Bille, vyvrknul jsem si kotník."
    Bill se však dále potácel zakalenou vodou, bez jediného pohledu zpět. Muž sledoval Billa odcházet a ačkoli byla jeho tvář bez jediné známky jakékoli emoce, v jeho očích se jasně odrážela beznaděj.
    Na obzoru bylo nejasně vidět slunce, téměř zahalené beztvarou mlhou a párou, což vytvářelo dojem jakési masy a hustoty bez obrysu. Muž vyndal své hodinky, zatímco přenášel svou váhu na jednu nohu. Byly čtyři hodiny a jelikož bylo někdy na přelomu července a srpna, přesně si nebyl jist, věděl, že slunce značilo přibližně severozápad. Podíval se směrem na jih a věděl, že někde za těmi horami leží Velké Medvědí Jezero. Také věděl, že tímto směrem si polární kruh razí cestu skrz Kanadskou pustinu. Proud, ve kterém stál, mířil do řeky Coppermine, která se pak vlévala do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale jednou to viděl na záznamech Společnosti Hudsonova zálivu.
    Znovu se podíval kolem sebe na svět, který ho obklopoval, avšak potěšující podívaná to nebyla. Všude bylo jen stejně vypadající panorama a nízké kopce. Nikde kolem žádné stromy, keře, tráva - nic než jen děsivá pustota, která jeho oči naplňovala strachem.
    "Bille!" zašepta jednou a pak podruhé; "Bille!"

    Petra Urbanová

    OdpovědětVymazat
  12. Lucie Dvořáková
    Muž, který šel druhý, uklouzl na hladkém balvanu, skoro upadl, ale s námahou se zmátořil, načež sykl bolestí. Zdál se slabý a zmatený a jakoby nataženou rukou hledal oporu ve vzduchu, když se potácel. Když se uklidnil, vykročil vpřed, ale opět se zapotácel a málem upadl. Potom se napřímil a podíval se na druhého muže, který se na něj nikdy neotočil.
    Stál na místě přes minutu, jakoby se rozhodoval.
    Načež vykřikl: „Sakra, Bille, zvrtnul jsem si kotník.“
    Bill se dál prodíral zakalenou vodou. Neohlédl se. Muž přihlížel, jak pokračuje, a i když jeho obličej byl bez výrazu jako vždycky, jeho oči vypadaly jako oči zvířete zahnaného do kouta.
    Na horizontu mírně prosvítalo slunce, jakoby obklopené beztvarými mlhami a parami, které jej dělaly větší a viditelnější, bez obrysu či hmatatelnosti. Muž vytáhl své hodinky, opírajíc se o jednu nohu. Byly čtyři hodiny, sezóna končila kolem posledního července nebo prvního srpna,-- nevěděl přesně, ale věděl, že končí zhruba za týden nebo dva,-- taky věděl, že slunce lehce napovídalo kde je severozápad. Podíval se k jihu a poznal, že někde za těmi pustými horami leží Velké Medvědí jezero, také věděl, že v tom směru je Polární kruh, který neúprosně protíná Kanadskou divočinu. Říčka, ve které stál, byla přítokem řeky Coppermine, která pokračovala dál na sever a vtékala do Korunovačního zálivu a Arktického oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl to, jednou, na mapě společnosti Hudson Bay.
    Jeho pohled se stočil k přírodě, která ho obklopovala. Nebyla to dech beroucí podívaná. Horizont pokrývala pouze obloha. Všechny hory byly nízké. Nikde stromy, keře, trávy -- nicota, ohromná a strašlivá pustina, která rychle vyvolala strach v jeho očích.
    „Bille!“ zašeptal, jednou, dvakrát, „Bille!“

    OdpovědětVymazat
  13. Muž, který následoval, uklouzl po hladkém kameni, ale ustál to s velkou námahou a zároveň zařval bolesti. Vypadal na omdlení a natáhl volnou ruku, když vrávoral, jakoby hledal oporu v samotném vzduchu. Když se posbíral udělal krok vpřed, ale opět zavrávoral a téměř upadl. Pak nehybně stál a díval se na druhého muže, který se ani neotočil.

    Minutu tam nehybně stál, jakoby se sebou debatoval a pak zvolal:

    “Jářku, Bille, vyvrknul jsem si kotník.”

    Bill vrávoral zkalenou vodu. Neotočil se. Muž sledoval, jak odchází. Ačkoliv jeho obličej byl bezvýraznější než kdy jindy, jeho oči byly plné strachu.


    Slunce matně doutnalo nízko u horizontu, téměř zahalené v neforemné mlze a výparech, které vytvořily iluzi hmotnosti a hustoty bez hranic nebo hmatatelnosti. Muž se podíval na hodinky, mezitím co postával na jedné noze. Byly čtyři hodiny a bylo někde okolo konce července nebo začátku srpna,--nedokázal určit přesné datum blíže než s dvoutýdenní rezervou,--věděl, že slunce přibližně ukazuje severozápad. Podíval se na jih a věděl, že někde tam hned za těmi bezútěšnými horami leží Velké medvědí jezero; dále taky věděl, že v tom směru Polární kruh protíná neúprosnou kanadskou pustinu. Proud, ve kterém stál, byl přítokem řeky Coppermine, která tekla na sever a vlévala se do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl ho, jednou, na mapě společnosti Hudson Bay.

    Opět prozkoumal krajinu kolem sebe. Nebyla to povzbuzující podívaná. Obzor byl jednotvárný. Hory ležely nízko. Nebyly zde žádné stromy, keře, traviny--nic kromě obrovských a strašlivých pustin, které mu rychle vháněly strach do očí.

    “Bille!” zašeptal poprvé, poté podruhé; “Bille!”

    Oprava Hora

    OdpovědětVymazat
  14. Muži, jenž ho následoval, podklouzly nohy když došlápl na hladkou část balvanu. Skoro upadl, ale povedlo se mu jen tak tak udržet rovnováhu, načež sykl bolestí. Působil velmi malátně, jak se tak potácel a máchal volnou rukou ve vzduchu hledaje nějakou oporu. Když se konečně srovnal, pokusil se udělat další krok vpřed. Místo toho však málem znovu upadl. Pak se zastavil a podíval se na muže před ním, který se ani neobtěžoval otočit.

    Stál tam takhle dobrou minutu, jako kdyby kdyby nad něčím dlouze přemýšlel.
    Pak zvolal:
    „Hej, Bille, asi jsem si vymkl kotník.“

    Bill vrávoral dál zakalenou vodou. Neohlížel se. Muž pouze přihlížel jak Bill odchází - a ačkoliv si jako vždy zachoval kamennou tvář – výraz v očích měl stejný jako zvíře zahnané do kouta.

    Slunce blízko nad obzorem slabě plápolalo, jak se jeho paprsky snažily prodrat skrz tím beztvárným mlžným oparem. Jako kdyby se slunce rozlilo po obloze a ztratilo tak svůj obrys a tvar. Muž z kapsy vytáhl kapesní hodinky a přenesl celou svoji váhu na jednu nohu. Byly čtyři hodiny. Věděl, že je teď zhruba konec července nebo začátek srpna, přesné datum neznal, a tak se jeho odhad pohyboval v rozmezí jednoho až dvou týdnů. Věděl i to, že slunce právě teď ukazuje na severozápad. Zvedl pohled směrem na jih s jistotou, že někde tím směrem za kopci leží Velké medvědí jezero. Také si byl jistý, že přesně tím směrem leží polární kruh, který si tam razí cestu kanadskou pustinou. Potok ve kterém stál byl přítokem řeky Coppermine, která se pak směrem na sever vlévá do Korunního zálivu v Severním ledovém oceánu. Tak daleko sice ještě nikdy nebyl, ale záliv už jednou viděl na plánku společnosti Hudson Bay.

    Znovu zakroužil očima po svém okolí. Nebyl to zrovna povzbuzující pohled. Všude kolem nízké kopce, bez stromů, bez keřů nebo trávy. Všude na dohled jen nekonečná a prázdná pustina. Tento strašlivý obraz mu do očí vehnal strach.

    „Bille!“ zašeptal, a pak znovu a znovu; „Bille!“

    Oprava Böhm

    OdpovědětVymazat
  15. […]
    Muž, který následoval, uklouzl po hladkém balvanu, skoro upadl, ale s velkou námahou se udržel na nohou, v ten samý okamžik vykřikl ostrou bolestí. Vypadal slabý a zmocňovala se ho závrať, zatímco vrávoral, hledal volnou rukou oporu. Když získal zpět rovnováhu, učinil krok kupředu, ale zavrávoral znovu a málem upadl. Strnule se zadíval na druhého muže, který se ani neotočil.
    Muž stál bez pohnutí celou minutu, jako by vedl rozhovor sám se sebou. Poté zvolal:
    „Bille, povídám, že jsem si vyvrkl kotník.“
    Bill prošel vodou. Nedíval se kolem sebe. Muž sledoval, jak se vzdaluje, ačkoli jeho výraz byl bez emocí, v jeho očích byl pohled raněného zvířete.
    […]
    U obzoru bylo slunce zahalené beztvarou mlhou a párou, díky kterým získalo dojem velikosti a hustoty bez obrysu nebo hmatatelnosti. Muž vytáhl hodinky, zatímco váha jeho těla spočívala na jedné noze. Byly čtyři hodiny, sezóna byla skoro u konce, přelom července a srpna, nevěděl přesné datum v rámci jednoho nebo dvou týdnů, věděl však, že slunce směřuje přibližně na severozápad. Věděl, že když se podívá směrem na jih, za mírnými kopci leží Velké Medvědí jezero, stejně tak věděl, že tímto směrem je Severní polární kruh, který si nehostinně razí cestu Canadian Barrens. Potok, ve kterém právě stál, byl přítokem řeky Coppermine, která dále plynula severně a ústila do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. On sám tam nikdy nebyl, ale jednou to místo viděl, na plánu Společnosti Hudsonova zálivu.
    Znovu se rozhlédl kolem sebe. Nebyla to povzbuzující podívaná. Všude byl vidět jen horizont. Hory byly nízko položené. Nebyly tam žádné stromy, žádné keře, žádná tráva, nic, jen ohromná a hrozivá bezútěšnost, která mu vháněla strach do očí.
    „Bille!“ zašeptal, jednou a podruhé: „Bille!“

    Oprava Drdlová

    OdpovědětVymazat
  16. Muž, který ho následoval, uklouzl na mokrém kameni, skoro spadl, ale se značnou námahou a
    bolestivým výkřikem udržel rovnováhu. Vypadal slabě a zmateně a vrávorajíce natáhl svou volnou ruku,
    jakoby se chtěl opřít o vzduch. Když našel rovnováhu, vykročil kupředu, ale znovu zavrávoral a skoro
    spadl. Poté se zastavil a podíval se na druhého muže, který se na něj ani neotočil.
    Minutu jen stál na místě, jakoby sám se sebou debatoval. Poté zavolal:
    „Poslyš, Bille, vymknul jsem si kotník.“
    Bill se potácel kalnou vodou. Nedíval se kolem. Druhý muž sledoval jak odchází. Ačkoliv jeho tvář
    byla jako vždy bez výrazu, jeho oči jakoby patřily zvířeti čekajícímu na smrt.
    ...
    Slunce na obzoru mírně doutnalo, téměř zakryto beztvárnými mlhami a výpary, které tvořily jakousi
    hmotnost a hustotu, bez jakéhokoliv okraje, či hmatatelnosti. Podíval se na hodinky, váhu
    přenesenou na jedné noze. Byli čtyři hodiny odpoledne a bylo nejspíš okolo konce července nebo
    začátku srpna, nevěděl jaké je přesné datum, mohl jen odhadovat v rozmezí dvou týdnů. Věděl že
    slunce by mělo značit severozápad. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi pustými vršky leží
    Velké Medvědí jezero. Také věděl, že tím směrem začíná Kanadskou pustinu protínat severní polární
    kruh. Ten potok, ve kterém stál, se napojoval na řeku Coppermine, která plynula na sever a vlévala se
    do Korunovačního zálivu a do Severního ledového oceánu. On sám tam nikdy nebyl, ale jednou to viděl
    na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.
    Opět se rozhlédl kolem sebe. Nebyl to povzbuzující pohled. Obzor byl jednotvárný. Kopce byly nízké.
    Nebyly tu žádné stromy, keře, nebo tráva, nic než obrovská a děsivá pustina, ze které mu běhal mráz
    po zádech.
    „Bille!“ zašeptal, a podruhé: „Bille!“

    Březina (oprava)

    OdpovědětVymazat
  17. Muž kráčející vzadu uklouzl na hladkém balvanu a málem upadl, ale znovu získal rovnováhu a současně vykřikl bolestí. Zdál se být zesláblý až malátný a jak vrávoral, natáhl volnou ruku, jako kdyby hledal oporu ve vzduchu. Sotva se vzpamatoval a postoupil o krok dopředu, znovu zavrávoral a znovu málem upadl. Potom nehybně stál a díval se na druhého muže, který se za celou dobu ani neohlédl.

    Muž tam stál tiše celou minutu, jako by v duchu sám se sebou diskutoval. Potom zvolal: „Poslouchej, Bille, vymknul jsem si kotník“. Bill se potácel dál kalnou vodou. Neohlédl se. Muž ho sledoval, a ačkoliv jeho tvář byla jako vždy bez emocí, měl oči poraněného zvířete.

    Slunce plující nízko nad obzorem bylo téměř zahalené beztvarou mlhou a výpary, čímž vzbuzovalo dojem jakési nenahmatatelné hmoty bez obrysu. Muž přenesl váhu na jednu nohu a vytáhl hodinky. Byly čtyři hodiny, a jelikož bylo na přelomu července a srpna – nevěděl přesné datum v rozmezí asi dvou týdnů– usoudil, že Slunce je přibližně na severozápadě. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi vyprahlými kopci leží Velké Medvědí jezero. Věděl také, že tímto směrem Polární kruh protíná svou neúprosnou cestou Kanadskou tundru. Potok, ve kterém stál, byl přítokem řeky Coppermine, která proudila na sever a vlévala se do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Muž tam nikdy předtím nebyl, ale jednou to viděl na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znovu se rozhlédl po okolí. Nebyl to příliš povzbuzující obraz. Všude na obzoru se rozprostíraly nízké kopce. Nikde žádný strom, žádné keře ani tráva – nic, kromě strašlivé a nekonečné pustiny, která mu vehnala strach do očí.

    „Bille!“ zašeptal jednou a poté znovu, „Bille!“.

    oprava Jana Křivanová

    OdpovědětVymazat
  18. Následující muž, uklouzl na kluzkém balvanu, skoro upadl a s velkým úsilím získal rovnováhu a zároveň vykřikl bolestí. Zdálo se, že má závrať a brzy omdlí a svou volnou rukou hledal podporu ve vzduchu, zatímco vrávoral. Když získal rovnováhu, nakročil kupředu, ale znovu zavrávoral a skoro spadl. Poté už stál bez hnutí a podíval se na druhého muže, který se na něj ani neotočil.

    Muž stál nehnutě po celou minutu, jakoby by mluvil sám se sebou a potom řekl:
    "Bille, zvrtnul jsem si kotník. "

    Bill pokračoval mléčně zkalenou vodou a ani se neohlédl. Muž, sledoval jak odchází a jeho tvář byla bez výrazu jako vždycky předtím, jeho oči připomínaly pohled zraněného jelena, který ví, co ho čeká.

    Slunce bylo zahalené beztvarou mlhou a výpary, které téměř za obzorem, matně doutnalo, vytvářelo dojem obrovské hmotnosti a hustoty, bez obrysu či hmatatelnosti. Muž vyndal své hodinky, zatímco stál celou svou vahou na jedné noze. Byly čtyři hodiny a s blížícím se koncem sezóny, poslední červencem či první srpnem, nevěděl přesné datum v rozmezí jednoho či dvou týdnu. Ale věděl, že slunce je zhruba severozápadně. Podíval se na jih a věděl, že někde tam za těmi jednotvárnými kopci leží Medvědí jezero ale stejně tak věděl, že tam také je Polární kruh, který prochází zapomenutými Kanadskými tundrami. Potok, ve kterém stál, byl přítok řeky Coppermine, pokračující na sever, vlévající se do zálivu Coronation a poté do Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl ale jednou to viděl na mapě v Hudson Bay Company.

    Znovu se podíval kolem sebe z místa na kterém stál. Nebyl to povzbuzující pohled. Na obzoru nebylo nic výrazného. Všechny kopce byly nízké. Nikde nebyly stromy ani keře ani tráva, prostě nic, jenom strašné a děsivé pusto, které mu vhánělo strach do očí.
    "Bille!" zašeptal jednou a vzápětí i po druhé; "Bille!"

    oprava Martin Libotovský

    OdpovědětVymazat
  19. Barbora Zadinová

    Muž, který ho následoval, uklouzl na hladkém balvanu, téměř upadl, s veškerým úsilím se však udržel na nohou, při čemž ostře vykřikl bolestí. Vypadal na omdlení a jako by měl závrať, a když ztratil rovnováhu, natáhnul volnou ruku, jako by ve vzduchu hledal oporu. Když získal stabilitu, udělal krok vpřed, ale opět zavrávoral a téměř upadl. Dál stál nehybně a díval se na druhého muže, který se ani neotočil.
    Muž stál nehybně po celou minutu, jako by sám se sebou diskutoval. Pak vykřikl:
    „Ti říkám, Bille, já si zvrtnul kotník.“
    Bill se dále potácel bělavou vodou. Nedíval se okolo. Ten muž sledoval, jak odchází, a přestože byl jeho obličej tak bez výrazu, jako ještě nikdy, jeho oči byly jako oči zraněného jelena.


    Na obzoru slunce tlumeně doutnalo, téměř skryto beztvarou mlhou a parou, což budilo dojem hmoty a hustoty bez obrysu či hmatatelnosti. Ten muž vytáhl hodinky, zatímco celou svou vahou spočíval na jedné noze. Byly čtyři hodiny, a vzhledem k tomu, že doba byla kolem posledního července nebo prvního srpna – datum znal přibližně v rozmezí týdne až dvou – věděl, že slunce zhruba značí severozápad. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi pustými kopci leží Velké Medvědí jezero a také věděl, že v tom směru polární kruh protíná nedosažitelnou cestou Kanadskou pustinu. Říčka, ve které stál, byla přítokem řeky Coppermine, která proudila na sever a vlévala se do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale jednou to viděl v mapách Společnosti Hudsonova zálivu.
    Znovu dokola přejel okolní svět pohledem. Nebyla to povzbuzující podívaná. Horizont vypadal všude stejně. Všechny kopce byly nízké. Nikde žádné stromy, žádné keře, žádné rostliny, nic než obrovská a děsivá bezútěšnost, jež mu rychle vnesla strach do očí.
    „Bille!“ zašeptal poprvé a podruhé; „Bille!“

    OdpovědětVymazat
  20. který následoval prvního, sklouzl po vlhkém balvanu, málem upadl, ale vynaložením veškerého úsilí se narovnal a ve stejnou chvíli prudce vykřikl bolestí. Vypadal malátně a že má závrať, a zatímco vrávoral, natahoval volnou ruku do vzduchu, jakoby hledal oporu. Když získal stabilitu vykročil vpřed, ale znova zavrávoral a skoro upadl. Poté zastavil a podíval se na druhého muže, který se po celou dobu neotočil.

    Muž stál nehybně po celou minutu, jakoby se sebou diskutoval.

    Poté zvolal: “Říkam ti bych, Bille, že jsem si vymknul kotník.”

    Bill se dále potácel proudící vodou. Kolem sebe se nedíval. Muž se na něj díval, jak odchází, a přesto, že jeho obličej byl bez výrazu jako nikdy předtím, jeho oči byli jako oči zraněného jelena.

    Slunce zářilo slabě nedaleko horizontu, skoro zakryté beztvarou mlhou a párou, což budilo dojem nehmatatelné hmoty bez obrysu. Muž vytáhl své hodinky, zatím co stál celou svou vahou na jedné noze. Byly čtyři hodiny, a jelikož byla doba někdy kolem posledního července, nebo prvního srpna - datum znal přibližne v rozmezí týdne či dvou - věděl, že slunce ukazuje zhruba na severozápad. Pohlédl na jih s vědomím, že někde za těmi holými horami leží Velké Medvědí Jezero. Stejně tak věděl, že tím směrem Severní polární kruh protíná zapovězenou cestou Kanadskou pustinu. Říčka ve které stál vtékala do řeky Coppermine, která dále proudila směrem na sever a vlévala se do Korunovačního zálivu a Severního Ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl ho jednou na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znovu si dal dohromady obrázek světa kolem. Nebyla to povzbudivá podívaná. Panorama vypadalo všude stejně. Všechny hory byly nízké. Nebyly tam žádné stromy, žádné keře, žádná tráva - nic kromě hrozné a děsivé bezútěšnosti, která mu naháněla do očí strach.
    Jana Lukešová

    OdpovědětVymazat
  21. ANETA KAVANOVÁ

    Muž, který následoval, uklouzl na hladkém kameni, málem upadl, ale se vší námahou se udržel na nohou, v ten okamžik vykřikl bolestí. Vypadal zesláble a na omdlení, a jak vrávoral, hmatal volnou rukou do prázdna, jako kdyby hledal oporu. Když se srovnal, vykročil kupředu, ale znovu zavrávoral a málem upadl. Pak zůstal nehnutě stát a pohlédl na druhého muže, který ani neotočil hlavu.

    Muž stál nehybně celou minutu, jako kdyby sám se sebou diskutoval. Pak zvolal:
    „Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník.“

    Bill se potácel dál zčeřenou vodou. Neohlédl se. Muž pozoroval, jak odchází, a i přes to, že jeho tvář byla bez výrazu jako vždy, v jeho očích byl pohled raněné zvěře.

    Slunce, které se blížilo horizontu, jemně plálo, skoro zakryté beztvarou mlhou a parou, které vytvářely pocit nehmatatelné tíhy a hustoty bez obrysu. Muž vytáhl hodinky, mezitím přenesl váhu na jednu nohu. Byly čtyři odpoledne, a protože se schylovalo ke konci července, nebo začátku srpna – přesné datum neznal v rozmezí týdne nebo dvou – věděl, že slunce zhruba označuje severozápad. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi pustými kopci leží Velké Medvědí Jezero, také věděl, že tím směrem polární kruh protíná svou neúprosnou cestou Kanadskou pustinu. Potok, ve kterém stál, se vléval do Coppermine, která pak tekla na sever a ústila do Korunního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl to, jednou, na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znova se rozhlédl po světě kolem něj. Nebyla to povzbuzující podívaná. Všechny kopce byly nízko položené. Nebyly tam stromy, žádné křoviny, žádná tráva – nic ale strašlivá, nekonečná pustota, která rychle vehnala strach do jeho očí.

    „Bille!“ zašeptal jednou, pak podruhé: „Bille!“



    OdpovědětVymazat
  22. Phamová
    Muž, který následoval, uklouzl na hladkém balvanu, skoro spadl, ale s velkým úsilím získal zpět rovnováhu a přitom zařval bolestí. Zdál se být slabý a vypadal na omdlení a zatímco vrávoral, volnou ruku napřahoval jakoby hledal oporu vzduchu.
    Když se ustálil, udělal krok vpřed,ale znovu zavrávoral až málem upadl. Poté se postavil a podíval se na druhého muže, který nikdy neotočil hlavu. Muž setrval v této pozici celou minutu, jako kdyby diskutoval sám se sebou.
    Poté zvolal:

    "Bille, vymknul jsem si kotník"

    Bill se potácel mléčně zakalenou vodou. Neohlédl se.
    Muž sledoval jak Bill odchází, jeho tvář byla bez výrazu jako vždycky, jeho oči vypadaly jako oči raněného jelena.

    Slunce blížící se horizontu, jemně zářilo, bylo téměř zahalené beztvarou mlhou a výpary, což vzbuzovalo nehmatatelné tíhy a hustoty bez obrysu. Muž vytáhl hodinky, zatímco váhu přenesl na jednu nohu.
    Byly čtyři hodiny a jelikož bylo koncem července nebo začátkem srpna, sám nevěděl přesné datum, v rozmezí týdne nebo dvou.
    Věděl že slunce ukazuje přibližně severozápad. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi pochmurnými horami leží Velké Medvědí jezero; také věděl, že v tomto směru polární kruh protíná neúprosnou cestu přes Kanadské pustiny.
    Proud ve kterém stál se vléval do řeky Coppermine , která proudila na sever a ústila do Korunního zálivu a Arktického oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl to, jednou, v mapě Hudson Bay Company.

    Rozhlédl se kolem sebe, nebyl to velmi povzbuzují pohled. Okolní panoramata byla všude stejná. Hory se nacházely nízko položené. Žádné stromy, keře ani trávu bychom tam nenašli, nic než ohromnou a strašnou pustinu, která mu vháněla strach do očí.
    "Bille! zašeptal, jednou a dvakrát; Bille"

    PHAMOVÁ

    OdpovědětVymazat
  23. Muž, který ho následoval, uklouzl na hladkém balvanu, téměř spadl, s velkým usilím ale rovnováhu udržel, přičemž pronikavě vykřikl bolestí. Zdál se slabý a mdlý, když vrávoraje tápal volnou rukou do prázdna, jako by se chtěl chytit vzduchu samotného. Když se vzpamatoval, znovu vykročil, ale opět zavrávoral a téměř spadl. Poté zastavil, a podíval se na druhého muže, který se za celou tu dobu ani neohlédl.

    Celou minutu stál nehybně, jako by sám se sebou diskutoval.
    Pak zvolal:

    "Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník."

    Bill se brodil dál kalnou vodou. Neohlédnul se. Muž se díval, jak odchází, a i přesto, že jeho tvář byla jako vždy bez výrazu, v jeho očích byl znát pohled raněného zvířete.

    ...

    Slunce u horizontu bledě zářilo, téměř zakryté neforemnými výpary a mlhou, která vytvářela pocit hmotnosti a hustoty, aniž by naznačovala obrys či hmatatelnost. Muž vyndal hodinky, zatímco váhu přenesl na jednu nohu. Byly čtyři hodiny a jelikož byl buď konec července, nebo začátek srpna,--přesné datum v rozmezí jednoho, dvou týdnů nevěděl--tak věděl, že slunce ukazuje přibližně na severozápad. Podíval se směrem na jih, a věděl, že někde za těmi ponurými kopci leží Velké Medvědí jezero; věděl také, že tím samým směrem Polární kruh neúprosně protíná Kanadskou pustinu. Potůček, ve kterém stál, se vléval do řeky Coppermine, která se zase hnala na sever, kde ústila do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy předtím tam nebyl, ale viděl to, jednou, na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Znovu se porozhlédl po okolí. Nebyl to zrovna přívětivý pohled. Na obzoru nic výrazného. Kopce byly nízké. Nikde žádné stromy, křoviny, či tráva-- nic než ohromná a hrůzná pustina, která mu do očí rychle vehnala strach.

    "Bille!" zašeptal, jednou, dvakrát; "Bille!"

    Oprava Jakub Scharf

    OdpovědětVymazat
  24. Muž, který ho následoval, uklouzl na hladkém balvanu, téměř upadl, ale vší silou udržel rovnováhu, ve stejnou chvíli vydal ostrý bolestný výkřik. Působil ochable a malátně a napřáhl volnou ruku, když se zapotácel, jako kdyby se pokoušel najít oporu ve vzduchu. Když se ustálil, udělal krok kupředu, ale znovu zavrávoral a téměř upadl. Poté zůstal stát a podíval se na druhého muže, který za celou dobu neotočil hlavu.

    Muž stál nehnutě po celou minutu, jako kdyby váhal. Pak zvolal:

    “Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník.”

    Bill se dále potácel mléčně zabarvenou vodou. Neotočil se. Muž sledoval, jak odchází a ačkoliv byl jeho obličej bez výrazu jako vždy, v jeho očích se zrcadlil pohled raněného zvířete.

    Kousek nad horizontem tlumeně zářilo slunce, téměř zakryté beztvarou mlhou a parami, působící dojmem nehmatatelné, bezobrysé hmoty a hustoty. Muž vytáhl hodinky, zatímco váhu udržoval na jedné noze. Byly čtyři hodiny a vzhledem k tomu že se schylovalo ke konci července nebo začátku srpna, --datum dokázal odhadnout s přesností na jeden nebo dva týdny--, věděl, že slunce je zhruba na severozápadě. Podíval se na jih a věděl, že někde za těmi nehostinnými kopci leží Velké Medvědí jezero; také věděl že v tomto směru Severní polární kruh neúprosně protíná kanadskou pustinu. Bystřina, ve které stál byla přítokem Coppermine River, která pak dále tekla na sever, kde se vlévala do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl ho, jednou, na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

    Jeho zrak znovu obkroužil svět kolem něj. Nebyl to povzbudivý pohled. Všude se rozprostírala plochá krajina. Všechny kopce byly nízké. Nebyly tu žádné stromy, keře, ani tráva -- nic než ohromná a strašlivá prázdnota, která jeho oči rychle naplňovala strachem.

    “Bille!”, zašeptal jednou a podruhé: “Bille!”

    Jan Veselý - Oprava

    OdpovědětVymazat
  25. Muž, jenž ho následoval, uklouzl po hladkém kameni a skoro spadl, ale se značným úsilím se mu podařilo udržet rovnováhu, avšak vykřikl bolestí. Vypadal malátně, jakoby měl každou chvílí omdlít, a natahoval ruku do prázdna, jakoby hledal oporu ve vzduchu. Jakmile se mu podařilo ustálit rovnováhu, opět vykročil, ale znovu zavrávoral a málem upadl. Poté jen klidně stál a pozoroval druhého muže před ním, který se však ani neotočil. Takhle klidně stál celou minutu, jako kdyby sám se sebou vedl debatu. Poté zvolal:
    "Bille, vymknul jsem si kotník."
    Bill se však dále potácel zakalenou vodou, bez jediného pohledu zpět. Muž se díval, jak odchází, a i přesto, že jeho tvář byla bez výrazu, v jeho očích se jasně odrážela bezmoc.
    Na obzoru bylo nejasně vidět slunce, téměř zahalené beztvarou mlhou a párou, což vytvářelo dojem jakési masy a hustoty bez obrysu. Muž vyndal hodinky, zatímco přenášel váhu na jednu nohu. Byly čtyři hodiny a jelikož bylo někdy na přelomu července a srpna, přesně si nebyl jist, věděl, že slunce ukazovalo přibližně na severozápad. Podíval se směrem na jih a věděl, že někde za těmi horami leží Velké Medvědí Jezero. Také věděl, že tímto směrem si polární kruh razí cestu Kanadskou pustinou. Proud, ve kterém stál, mířil do řeky Coppermine, která se pak vlévala do Korunovačního zálivu a Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale jednou to viděl na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.
    Znovu se podíval kolem sebe na svět, který ho obklopoval, avšak potěšující podívaná to nebyla. Všude bylo jen stejně vypadající panorama a nízké kopce. Nikde kolem žádné stromy, keře, tráva - nic než jen děsivá pustota, která jeho oči naplňovala strachem.
    "Bille!" zašeptal jednou a pak podruhé; "Bille!"

    Petra Urbanová - oprava

    OdpovědětVymazat
  26. Muž, který následoval, uklouzl na hladkém balvanu, skoro spadl, ale s vervou se znovu postavil, přičemž vydal silný bolestný výkřik. Vypadal slabě a malátně, při potácení natahoval volnou ruku, jako kdyby hledal čeho se chytit. Když se postavil, udělal krok kupředu, ale znovu zavrávoral a málem spadl. Poté stál bez pohybu a díval se na druhého muže, který nikdy nehleděl za sebe.

    Muž stál nehybně celou minutu, jako kdyby rozprávěl sám se sebou.
    Poté zvolal:

    “Jářku, Bille, vymknul jsem si kotník.”

    Bill se dále potácel zakalenou vodou. Nedíval se okolo. Muž jej sledoval odcházet, přestože jeho tvář byla bez výrazu, jako kdykoliv jindy, jeho oči byly jako raněné srny.

    Těsně nad horizontem, slunce klidně zářilo, téměř zahaleno beztvarou mlhou a párou, které způsobovaly pocit tíhy a hustoty aniž by naznačovaly tvar či hmatatelnost. Muž vytáhl své hodinky přičemž převažoval svou váhu na druhou nohu. Byly čtyři hodiny, a jelikož bylo mezi koncem července a začátkem srpna,-- znal jen přibližné datum v rámci týdnů,-- ví že slunce značí přibližně severozápad. Podíval se na jih a věděl že někde za těmi pochmurnými pahorky leží Velké Medvědí jezero; také věděl, že tímto směrem si polární kruh razí svojí nehostinnou cestu naskrz Kanadskou pustinou. Proud, ve kterém stál, se vléval do řeky Coppermine, která zase tekla na sever do Korunovačního zálivu a do Severního ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl ho jednou, na mapě Hudson Bay Company.

    Rozhlédl se kolem sebe. Nebyl to zrovna povzbuzující pohled. Obklopovalo ho monotónní panorama. Hory se držely u země. Žádné stromy, keře, ani tráva-- nic než ohromná a strašná pustina která naplnila jeho oči strachem.

    “Bille!” zašeptal, jednou a dvakrát; “Bille!”


    Jakub

    OdpovědětVymazat