13. dubna 2011

Vědeckofantastická literatura


...neboli sci-fi má své kořeny už v 19. století u Julese Verna - a je až překvapivé, jak často se technické vize a sny mění v realitu.
Sci-fi dvacátého století utvářela trojice anglosaských autorů: Asimov, Clarke a Bradbury. Každý z nich měl svlj nenapodobitelný styl a preferoval jiný pohled na neznámo vesmíru a lidské budoucnosti; nejtechničtějším typem z nich byl bezesporu A.C.Clarke. Jeho znalosti přírodních věd i smysl pro nadsázku a vědeckou recesi dávaly vzniknout dílům, která se dnes považují za součást klasické literatury. Některé z jeho vizí se změnily v seriózní vědecké projekty, které byly ještě za jeho života realizovány (např. síť komunikačních satelitů, dolární plachetnice, iontový pohon kosmických lodí).
Kniha "A Fall of Moondust" vyšla PŘED prvním přistáním lidí na Měsíci - a přece se i dnes ukazuje, že Clarke, vedený geniální intuicí i hlubokými znalostmi, dokázal naprosto přesně popsat chování vražedného měsíčního prachu.


1. Seznamte se s dějovou osnovou knihy. Originál textu je k dispozici v capse.
2. Přečtěte si zvolna a pečlivě následující ukázku, pokuste se vžít do děje (problém, emoce, řešení...)
3. Přeložte dva úseky textu, tučně vyznačené v následující ukázce. Pečlivě si ověřujte význam slovíček, pátrejte po neologismech i po skutečných technických termínech (těch bude podstatně více!)


"For the benefit of the newcomers," said Lawrence, when the roll call had been completed, "I'll brief you on the situation. Selene is fifteen meters down, on a level keel. She's undamaged, with all her equipment functioning, and the twenty two people inside her are still in good spirits. They have enough oxygen for ninety hours--that's the deadline we have to keep in mind.
"For those of you who don't know what Selene looks like, here's a one-in-twenty scale model." He lifted the model from the table, and turned it slowly in front of the camera. "She's just like a bus, or a small aircraft; the only thing unique is her propulsion system, which employs these wide-bladed, variable-pitch fans.
"Our great problem, of course, is the dust. If you've never seen it, you can't imagine what it's like. Any ideas you may have about sand or other materials on Earth won't apply here; this stuff is more like a liquid. Here's a sample of it."
Lawrence picked up a tall vertical cylinder, the lower third of which was filled with an amorphous gray substance. He tilted it, and the stuff began to flow. It moved more quickly than syrup, more slowly than water, and it took a few seconds for its surface to become horizontal again after it had been disturbed. No one could ever have guessed, by looking at it, that it was not a fluid.
"This cylinder is sealed," explained Lawrence, "with a vacuum inside, so the dust is showing its normal behavior. In air, it's quite different; it's much stickier, and behaves rather like very fine sand or talcum powder. I'd better warn you-- it's impossible to make a synthetic sample that has the properties of the real thing. It takes a few billion years of desiccation to produce the genuine article. If you want to do some experimenting, we'll ship you as much dust as you like; heaven knows, we can spare it.

"A few other points. Selene is three kilometers from the nearest solid land--the Mountains of Inaccessibility. There may be several hundred meters of dust beneath her, though we're not sure of that. Nor can we be quite sure that there will be no more cave-ins, though the geologists think it's very unlikely.
"The only way we can reach the site is by dust-ski. We've two units, and another one is being shipped round from Farside. They can carry or tow up to five tons of equipment; the largest single item we could put on a sledge would be about two tons. So we can't bring any really heavy gear to the site.
"Well, that's the position. We have ninety hours. Any suggestion? I've some ideas of my own, but I'd like to hear yours first."
There was a long silence while the members of the committee, scattered over a volume of space almost four hundred thousand kilometers across, brought their various talents to bear on the problem. Then the Chief Engineer, Farside, spoke from somewhere in the neighborhood of Joliot-Curie.
"It's my hunch that we can't do anything effective in ninety hours; we'll have to build special equipment, and that always takes time. So--we have to get an air line down to Selene. Where's her umbilical connection?"
"Behind the main entrance, at the rear. I don't see how you can get a line there and couple it up, fifteen meters down. Besides, everything will be clogged with dust."
"I've a better idea," someone interjected. "Drive a pipe down through the roof."
"You'll need two pipes," pointed out another speaker. "One to pump in oxygen, the other to suck out the foul air."
"That means using a complete air purifier. And we won't even need it if we can get those people out inside the ninety hours."
"Too big a gamble. Once the air supply is secure, we can take our time, and the ninety-hour deadline won't worry us."
"I accept that point," said Lawrence. "In fact, I've several men working on those lines right now. The next question is: Do we try to raise the cruiser with everyone inside, or do we get the passengers out individually? Remember, there's only one space suit aboard her."
"Could we sink a shaft to the door, and couple it to the air lock?" asked one of the scientists.
"Same problem as with the air hose. Even worse, in fact, since the coupling would be so much bigger."
"What about a cofferdam large enough to go round the whole cruiser? We could sink it round her, then dig out the dust."
"You'd need tons of piles and shorings. And don't forget, the dam would have to be sealed off at the bottom. Otherwise the dust would flow back into it, just as fast as we took it out of the top."
"Can you pump the stuff?" asked someone else.
"Yes, with the right kind of impeller. But you can't suck it, of course. It has to be lifted. A normal pump just cavitates."
"This dust," grumbled the Port Roris Assistant Engineer, "has the worst properties of solids and liquids, with none of their advantages. It won't flow when you want it to; it won't stay put when you want it to."
"Can I make a point?" said Father Ferraro, speaking from Plato. "This word 'dust' is highly misleading. What we have here is a substance that can't exist on Earth, so there's no name for it in our language. The last speaker was quite correct; sometimes you have to think of it as a nonwetting liquid, rather like mercury, but much lighter. At other times, it's a flowing solid, like pitch--except that it moves much more rapidly, of course."
"Any way it can be stabilized?" someone asked.
"I think that's a question for Earth," said Lawrence. "Doctor Evans, would you like to comment?"
Everyone waited for the three seconds, which, as always, seemed very much longer. Then the physicist answered, quite as clearly as if he were in the same room: "I've been wondering about that. There might be organic binders--glue, if you like--that would make it stick together so that it could be handled more easily. Would plain water be any use? Have you tried that?"
"No, but we will," answered Lawrence, scribbling a note.
"Is the stuff magnetic?" asked the Traffic Control Officer.
"That's a good point," said Lawrence. "Is it, Father?"
"Slightly; it contains a fair amount of meteoric iron. But I don't think that helps us at all. A magnetic field would pull out the ferrous material, but it wouldn't affect the dust as a whole."
"Anyway, we'll try." Lawrence made another note. It was his hope--though a faint one-that out of this clash of minds would come some bright idea, some apparently farfetched but fundamentally sound conception that would solve his problem. And it was his, whether he liked it or not. He was responsible, through his various deputies and departments, for every piece of technical equipment on this side of the Moon--especially when something went wrong with it.
"I'm very much afraid," said the Clavius Traffic Control Officer, "that your biggest headache will be logistics. Every piece of equipment has to be ferried out on the skis, and they take at least two hours for the round trip--more, if they're towing a heavy load. Before you even start operating, you'll have to build some kind of working platform--like a raft--that you can leave on the site. It may take a day to get that in position, and much longer to get all your equipment out to it."
"Including temporary living quarters," added someone. "The workmen will have to stay on the site."
"That's straightforward; as soon as we fix a raft, we can inflate an igloo on it."
"Better than that; you won't even need a raft. An igloo will float by itself."
"Getting back to this raft," said Lawrence, "we want strong, collapsible units that can be bolted together on the site. Any ideas?"
"Empty fuel tanks?"
"Too big and fragile. Maybe Tech Stores has something."
So it went on; the brain trust was in session. Lawrence would give it another half-hour, then he would decide on his plan of action.
One could not spend too much time talking, when the minutes were ticking away and many lives were at stake. Yet hasty and ill-conceived schemes were worse than useless, for they would absorb materials and skills that might tilt the balance between failure and success.
At first sight, it seemed such a straightforward job. There was Selene, within a hundred kilometers of a well-equipped base. Her position was known exactly, and she was only fifteen meters down. But that fifteen meters presented Lawrence with some of the most baffling problems of his entire career.
It was a career which, he knew well, might soon terminate abruptly. For it would be very hard to explain his failure if those twenty-two men and women died.

It was a great pity that not a single witness saw Auriga coming down, for it was a glorious sight. A spaceship landing or taking off is one of the most impressive spectacles that Man has yet contrived--excluding some of the more exuberant efforts of the nuclear engineers. And when it occurs on the Moon, in slow motion and uncanny silence, it has a dreamlike quality which no one who has seen it can ever forget.
Captain Anson saw no point in trying any fancy navigation, especially since someone else was paying for the gas. There was nothing in the Master's Handbook about flying a space liner a hundred kilometers--a hundred kilometers, indeed!--though no doubt the mathematicians would be delighted to work out a trajectory, based on the Calculus of Variations, using the very minimum amount of fuel. Anson simply blasted straight up for a thousand kilometers (this qualifying for deep-space rates under Interplanetary Law, though he would tell Spenser about this later) and came down again on a normal vertical approach, with final radar guidance. The ship's computer and the radar monitored each other, and both were monitored by Captain Anson. Any one of the three could have done the job, so it was really quite simple and safe, though it did not look it.
Especially to Maurice Spenser, who began to feel a great longing for the soft green hills of Earth as those desolate peaks clawed up at him. Why had he talked himself into this? Surely there were cheaper ways of committing suicide.
The worst part was the free fall between the successive braking periods. Suppose the rockets failed to fire on command, and the ship continued to plunge Moonward, slowly but inexorably accelerating until it crashed? It was no use pretending that this was a stupid or childish fear, because it had happened more than once.

It was not, however, going to happen to Auriga. The unbearable fury of the braking jets was already splashing over the rocks, blasting skyward the dust and cosmic debris that had not been disturbed in thrice a billion years. For a moment the ship hovered in delicate balance only centimeters off the ground; then, almost reluctantly, the spears of flame that supported her retracted into their scabbards. The widely spaced legs of the undercarriage made contact, their pads tilted according to the contours of the ground, and the whole ship rocked slightly for a second as the shock absorbers neutralized the residual energy of impact.
For the second time inside twenty-four hours, Maurice Spenser had landed on the Moon. That was a claim that very few men could make.

32 komentářů:

  1. „Naším velkým problémem, samozřejmě, je prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit jaký je. Jakékoliv znalosti o písku a ostatních materiálech ze Země se zde nedají uplatnit. Tahle látka je spíše jako tekutina. Tady je vzorek.“
    Lawrence zvedl vysoký svislý válec, jehož spodní třetina byla naplněna beztvarou šedou hmotou. Naklonil ho a látka se začala vířit. Pohybovala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo to jen několik vteřin, než se hladina opět ustálila poté, co byla rozvířena. Nikdo by neřekl, když se na ni díval, že to není tekutina. „Tento válec je zapečetěný,“ vysvětlil Lawrence, „s vakuem uvnitř, takže prach se chová, tak jak je jeho přirozeností. Na vzduchu, je to trochu jinak. Je lepivější a chová se více jako velmi jemný písek nebo práškový mastek. Měl bych vás raději varovat - je nemožné vyrobit umělý vzorek, který by měl stejné vlastnosti jako ten pravý. Trvá to několik miliard let vysušování než vznikne autentický vzorek. Pokud chcete provést nějaké pokusy, dopravíme vám kolik prachu budete chtít. Bůh ví, že ho můžeme postrádat.“

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl ve zkoušení nějaké svéhlavé navigace, zvláště když někdo jiný platí za plyn. V kapitánské příručce nebylo nic o létání vesmírným parníkem sto kilometrů - sto kilometrů, vskutku! - ačkoliv nebylo pochyby, že matematici by s radostí vypočítali dráhu, založenou na základě variačních počtů, s užitím minimálního množství paliva. Anson jednoduše vyrazil rovnou nahoru na tisíc kilometrů (toto podle meziplanetárního zákonu opravňuje nárok na dávky hlubokého vesmíru, nicméně o tom by řekl Spenserovi později) a zase zpátky dolů normálním kolmým způsobem s konečnou radiolokační směrnicí. Lodní počítač a radiolokátor se kontrolovaly navzájem, navíc obojí kontroloval Kapitán Anson. Kterýkoliv z těch tří by to zvládnul sám, vlastně to bylo velmi snadné a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo.
    Obzvláště to tak nepřipadalo Maurici Spenserovi, který začal pociťovat velkou touhu po měkkých zelených vrších Země, jak se na něj ty pusté vrchy zubily. Proč se do tohohle uvrtal? Jistě musely být i lacinější způsoby spáchání sebevraždy.
    Nejhorší byl volný pád mezi postupným brzděním. S předpokladem, že rakety se nezažehnou na povel a loď se stále požene k Měsíci, pomalu ale neúprosně bude zrychlovat dokud nehavaruje? Nemělo smysl předstírat, že je to hloupá nebo dětinská obava, protože už se to stalo více než jednou.

    Hana Králová

    OdpovědětVymazat
  2. „Náš velký problém, samozřejmě, je prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit, jaký je. Všechny vědomosti, které o písku nebo jiných materiálech na Zemi máte, tady neplatí; tahle látka připomíná víc tekutinu. Tady je vzorek.“
    Lawrence zvedl vysoký svislý válec, jehož spodní třetina byla naplněna beztvarou, šedou hmotou. Naklonil ho a látka začala téct. Hýbala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo několik vteřin, než se hladina znovu dostala zpět do vodorovné pozice. Nikdo z přihlížejících by nemohl za žádnou cenu uhodnout, že nešlo o tekutinu.
    „Válec je uzavřený,“ vysvětlil Lawrence, „uvnitř je vakuum, takže prach vykazuje své normální vlastnosti. Na vzduchu je to poněkud jiné; je o dost lepkavější a chová se více jako velmi jemný písek nebo mastkový prášek. Měl bych vás varovat- je nemožné vyrobit syntetický vzorek, který má stejné vlastnosti jako originál.
    K vyprodukování pravého kusu, by bylo třeba několik miliard let vysoušení. Pokud se chcete věnovat experimentování, pošleme vám tolik prachu, kolik chcete; ví Bůh, že ho máme nadbytek.

    Kapitán Anson neviděl důvod, proč by se měl snažit o nějakou efektní navigaci, zvláště pokud za plyn platil někdo jiný. V hlavní příručce nebylo nic o létání s raketoplánem sto kilometrů- vskutku sto kilometrů! - ačkoliv matematici by byli bezpochyby nadšeni řešením dráhy, založeným na variačních počtech, s užitím pouhého minimálního množství paliva. Anson jednoduše vypálil vpřed rovnou v tisíci kilometrech (což se označovalo v meziplanetárním právu jako rychlost vesmírného prostoru, i když o tom řekne Spenserovi později) a sklopil loď zpět do svislé dráhy s finální radiolokační navigací. Lodní počítač a radar se navzájem monitorovaly a oba byli monitorováni kapitánem Ansonem. Jakýkoliv z těch tří by to zvládl sám, takže to opravdu bylo jednoduché a bezpečné, i když to tak nevypadalo.
    Především pro Maurice Spensera, který začal pociťovat velkou touhu po zelených kopcích na Zemi, když se kolem něj tísnily tyhle zpustlé vrcholky. Proč se do toho vůbec pouštěl? Určitě existovaly i levnější způsoby jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší byl volný pád mezi brzdnými dobami. Připustit si, že zažehnutí raket selhalo a loď se vrhla směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně zrychlovala, až narazila? Nemělo cenu předstírat, že to byla jen hloupá dětinská obava, protože se to už několikrát stalo.

    Lucie Bernartová

    OdpovědětVymazat
  3. „Velkým problémem je pro nás samozřejmě měsíční prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, tak si nemůžete představit jeho vlastnosti. Poznatky, které se týkají písku nebo jiného materiálu, který se na Zemi vyskytuje, zde nemůžete uplatnit; tato látka se podobá více tekutině. Tady je vzorek.“
    Lawrence vzal do ruky zkumavku, která byla z jedné třetiny naplněná šedou beztvarou hmotou. Naklonil ji a látka uvnitř se začala pohybovat. Rychleji než sirup, pomaleji než voda, a trvalo několik vteřin, než se hladina opět ustálila ve vodorovné pozici, která byla předtím narušena.
    „Tato zkumavka je hermeticky uzavřena,“ vysvětlil Lawrence, „uvnitř je vakuum, aby prach reagoval přirozeně. Na vzduchu se chová naprosto odlišně; je vlhčí a podobá se velmi jemnému písku či pudru. Musím vás upozornit, že je nemožné vyrobit syntetický vzorek, který by měl vlastnosti autentického materiálu. Příprava ryzího vzorku by si vyžádala několik miliard let jeho odvlhčování. V případě, že byste si chtěli zaexperimentovat, dodáme vám tolik prachu, kolik budete chtít; bůh ví, že se bez něj obejdeme.


    Kapitán Anson si nedával příliš záležet na nějakém efektivním manévrování, zvláště když palivo platil někdo jiný. V příručce pro kapitány nebyla ani zmínka o řízení vesmírného plavidla na vzdálenost stovek kilometrů – stovek kilometrů, opravdu! – i když není pochyb o tom, že matematici by byli nadšeni, kdyby mohli vypočítat trajektorii založenou na variačním počtu, která by si vyžádala minimální spotřebu paliva.
    Anson prostě vystřelil rovnou nahoru a uletěl tisíc kilometrů (což je vzdálenost, kterou meziplanetární právo klasifikuje jako stupeň hlubokého vesmíru, ale o tom by Spenserovi řekl později) a zase se vrátil v normální svislé poloze, kdy ho v posledních chvílích naváděl radar. Lodní počítač a radar se kontrolovaly navzájem a na oba navíc dohlížel kapitán Anson. Kterýkoli z těch tří by to zvládl sám, takže to bylo opravdu celkem jednoduché a bezpečné, i když se to někomu nemuselo zdát.
    To platilo především pro Maurice Spensera, který začal toužit po hebkých zelených kopcích planety Země ve chvíli, kdy ho obklopily pusté vrcholky hor. Proč do toho vlastně šel? Jistě existovaly levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Vůbec nejhorší byl volný pád mezi fázemi brždění. Pomyšlení na to, že rakety se navzdory pokynu nezažehnou a loď se bude dál řítit směrem k Měsíci a pomalu, ale jistě zrychlovat, dokud nedojde ke srážce? Nemělo cenu předstírat, že by to byl jen hloupý nebo dětinský strach, protože se to stalo už více než jednou.

    Linda Müllerová

    OdpovědětVymazat
  4. „Naším velkým problémem je samozřejmě prach. Pokud jste jej nikdy neviděli, nemůžete si představit, jaký je. Jakékoli představy, které máte o písku nebo dalších pozemských hmotách zde nemůžete využít; tahle hmota vypadá spíš jako tekutina. Tady je její vzorek.“

    Lawrence zdvihl zkumavku, jejíž spodní třetina byla naplněna beztvarou šedivou substancí. Naklonil jí a látka začala prýštit. Pohybovala se rychleji než sirup, ale pomaleji než voda a chvíli to trvalo, než se po svém narušení povrch zase vyrovnal. Nikdo by však při pohledu na tekutinu nehádal, že to tekutina není.
    „Tenhle válec je zapečetěný,“ vysvětlil Lawrence, „uvnitř je vzduchoprázdno, takže prach ukazuje své obvyklé reakce. Na vzduchu se chová trochu jinak; je mnohem lepkavější, a chová se spíš jako velmi jemný písek nebo pudr. Raději bych vás měl varovat-- je nemožné vytvořit umělý vzorek, který by měl vlastnosti skutečného originálu. Trvá to několik biliónů let vysoušení, vyprodukovat nefalšovaný měsíční prach. Pokud chcete provádět nějaké pokusy, zašleme vám tolik prachu, kolik ho jen budete chtít; bůh ví, že ho můžeme obětovat.

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl pokoušet se o nějaké fantastické plavby, obzvláště když někdo jiný platil za pohonné hmoty. V kapitánské příručce nebylo nic o lítání s vesmírnou lodí stovky a stovky kilometrů, a to doslova! – ačkoli nebylo pochyb o tom, že by matematici byli potěšeni vypočítáním trajektorie na základě variačních počtů, s použitím velmi malého množství paliva. Anson jednoduše vyrazil přímo nahoru do výše jednoho tisíce kilometrů (čímž si zasloužil podíl za vzdálený kosmický prostor na základě Meziplanetárního zákona, ačkoli o tom by Spenserovi řekl později) a vracel se zpátky normálním kolmou cestou, s pomocí naváděcího radaru. Lodní počítač a radar se kontrolovali navzájem a oba byli ještě sledování kapitánem Ansonem. Kdokoli z těch tří mohl ukončit činnost, tak bylo přistání jednoduché a bezpečné, přestože to tak nevypadalo.
    Obzvláště pro Maurice Spensera, kterému se začalo stýskat po zelených kopcích na Zemi, když se k němu drápaly ty pusté vrcholky. Proč k tomu sám sebe přemluvil? Jistě existovali lacinější způsoby jak spáchat sebevraždu.
    Ze všeho nejhorší byl volný pád mezi postupnými fázemi brzdění. Dejme tomu, že by rakety selhaly a nevzplanuly na pokyn, a loď by pokračovala v pádu k Měsíci, pomalu, ale neúprosně by se zrychlovala, až by se nakonec zřítila? Nemělo smysl předstírat, že to byla hloupost nebo dětinský strach, protože se to už stalo několikrát.

    OdpovědětVymazat
  5. "Naším problémem je zajisté prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nemůžete si pak představit, jak vypadá. Jakékoliv zkušenosti, které máte s pískem nebo jiným materiálem na Zemi, zde nevyužijete; tato látka je spíše jako kapalina. Tady je ukázka."
    Lawrence vzal dlouhou zkumavku, z toho třetina byla zaplněná beztvarou zašedlou hmotou. Naklonil to a látka začala téct. Pohybovala se rychleji než sirup, ale méně než voda a trvalo pár vteřin, než se její hladina dostala zpět do vodorovné polohy. Nikdo by se nemohl domnívat, pouhým díváním se, že by to nebyla tekutina.
    "Ta zkumavka je uzavřená", vysvětloval Lawrence, "s podtlakem uvnitř, tím prach ukazuje svoji normální povahu. Na vzduchu, je to zcela odlišné; je to lepkavější a chová se spíše jako čistý písek nebo zásyp. Raději vás upozorním - není možné udělat umělou ukázku s vlastnostmi živé věci. Zabere několik miliard let vysušování, abychom vytvořili skutečný druh. Jestliže chcete experimentovat, dopravíme tolik prachu, kolik chcete; Bůh ví, zda to můžeme postrádat.

    Kapitán Anson neviděl žádný důvod zkoušet jakoukoliv efektní navigaci, zejména pokud někdo další platil benzín. Nic nebylo v Mistrovské příručce o létání vesmírným letadlem sto kilometrů – skutečně sto kilometrů. Za to bezpochyby matematikové by byli nadšení vypočítat dráhu, založenou na výpočtu variací s použitím minimálního množství paliva. Anson prostě vyrazil rovnou nahoru na tisíc kilometrů (to podle meziplanetárního zákonu opravňuje nárok na dávky hlubokého vesmíru, nicméně o tom by řekl své Spenserovi později) a zase zpátky dolů normálním kolmým způsobem s konečným radarovým naváděním. Lodní počítač spolu s radarem se monitorují navzájem a Kapitán Anson je má taktéž pod dohledem. Kdokoliv z těch tří tak mohl dělat svoji práci, takže to bylo jednoduché a bezpečné, i přesto, že to tak nevypadalo.
    Nicméně to tak nevypadalo pro Mauriceho Spensera, který začal mít ohromnou touhu po jemných zelených horách, jejichž pusté vrchy se na něj drápaly. Proč nad tím takhle uvažoval? Jistě zde byly lacinější způsoby pro spáchání sebevraždy.
    Nejhorší dobou byl volný pád mezi po sobě jdoucími periodami brzdění. Předpokládejme, že by zažehnutí raket selhalo a loď by pokračovala v ponoření se směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně se pohybující, dokud by nenarazila? Nemělo by smysl předstírat, že by to byl hloupý a dětinský strach, jelikož k tomu došlo už vícekrát.

    Barbora Střelcová

    OdpovědětVymazat
  6. „Náš opravdu velký problém je prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, pak si nemůžete představit, jaký je. Ať máte jakékoliv znalosti o písku nebo jiných materiálech na zemi, tak zde nebudou fungovat. Tahle hmota je spíše tekutina. Zde mám vzorek.“
    Lawrence sebral vysoký válec, jehož spodní třetina byla naplněna beztvarou šedivou
    látkou. Lawrence naklonil válec a hmota začala téct. Látka tekla mnohem rychleji než sirup, mnohem pomaleji než voda a trvalo pár vteřin, než se povrch opět stal vodorovným, potom co byl vyveden z rovnováhy. Při pohledu na látku by nikdy nikdo neřekl, že to není tekutina.
    „Tento válec je uzavřený,“ vysvětlil Lawrence,“uvnitř je vzduchoprázdno, takže prach vykazuje své přirozené chování. Ve vzduchu je to něco jiného, prach je více lepkavý a chová se spíše jako sypký písek nebo pudr. Raději bych vás varoval - je nemožné vytvořit umělý vzorek, který má vlastnosti skutečného. Trvá miliardu let, než se vysycháním vytvoří ryzí kus.
    Pokud by jste chtěli provádět nějaké experimenty, zašleme vám tolik prachu, kolik budete chtít, bůh ví, že se bez něho obejdeme.“

    Kapitán Anson neshledal žádný přínos ve zkoušení navigace, obzvláště, když někdo jiný platil za palivo.V kapitánově deníku nebyla ani zmínka o létání vesmírnou lodí, stovky kilometrů, -- stovky kilometrů, opravdu! Nepochybně by byli matematici potěšeni s vypočítáním trajektorie na základě početních variací a užitím minimálního množství paliva. Anson vystřelil a uletěl tisíc kilometrů (což se označuje jako norma pro hluboký vesmír v meziplanetárním zákoně, o to ale řekne Spenserovi později) a přešel znovu do svislé polohy s radarovým naváděním. Lodní počítač s radarem se kontrolovaly navzájem a na oba ještě dohlížel kapitán Anson. Kterýkoliv z nich by tu práci zvládnul, takže to bylo docela jednoduché a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo.
    To se týkalo především Maurice Spensera, který začal toužit po hebkých zelených kopcích na Zemi, hned jakmile ho pusté vrcholky udeřily do očí. Proč se do toho pouštěl? Určitě existovaly levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší ze všeho byl volný pád mezi úseky brzdění. Pomyšlení na to, že se rakety nezažehnou a loď bude padat k měsíčnímu povrchu, bude pomalu, ale jistě zrychlovat dokud neztroskotá? Nemělo význam předstírat, že to byl hloupý nebo dětinský strach, protože už se to nejednou stalo.

    ten druhý odstavec... nic jednoduchého...

    OdpovědětVymazat
  7. „Velkým problémem je pochopitelně prach. Pokud jste to neviděli, nedokážete si to představit. Jakékoliv představy, které máte o písku a jiných materiálech na Zemi nám nepomůžou, tenhle materiál je spíše jako tekutina. Tady je vzorek."
    Lawrence pozvedl dlouhý vertikální válec, jehož spodní třetina naplněná beztvarou šedou látkou. Naklonil ho a látka začla pomalu vytékat. Tekla rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo pár vteřin než se dostala do vodorovné polohy. Při pohledu na tu látku by nikdo neřekl, že to není tekutina.
    „Talhle zkumavka je zapečetěná" vysvtělil Lawrence „unitř je vakuum, takže prach se chová normálně. Ve vzduchu je to jiné, je mnohem lepkavější a má vlastnosti jako velmi jemný písek nebo pudr. Měl bych vás varovat - je nemožně vyrobit syntetický vzorek, který by měl stejné vlastnosti jako přírodní materiál. Výroba takového pravého prachu trvá několik biliónů let vysoušení. Pokud chcete dělat nějaké experimenty, tak vám dovezu tolik prachu, kolik budete chtít. Bůh ví, že ho máme dost.

    Kapitán Anson neviděl žádný užitek ve zkoušení efektivnější navigace, tím spíš pokud někdo jiný platil palivo. V Kapitánovo příruční knize nebylo nic o tom, jak se má letět sto kilomentů s vesmírným plavidlem - skutečně sto kolomentů - Nebylo pochyb, že matematici by byli potěšeni úkolem vypočítat trajektorii, založenou na variačním počtu s minimálním množstvím paliva. Aston jednoduše vystřelil vzhůru na tisíc kilomentů (to meziplanetární právo klasifikuje jako stupeň hloubkového vesmíru, ale o tom by Spencerovi řekl později) a spadl znovu do normální vertikální pozice s naváděním radaru. Lodní počítač a radar se navzájem monitorovali a oba byly sledování kapitánem Ansonem. Kterýkoliv z těch tří mohl tu práci udělat, takže to bylo celkem jednoduché a bezpečné, i když to tak nevypadalo.
    Hlavně Maurice Spencer, který cítil touhu po zelených kopcích Země přitom jak ho obklopovaly pusté vrcholky hor. Proč se do toho pouštěl? Je mnoho levnějších způsobů jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší částí byl volný pád mezi postupnými brzdnými intervaly. Co když rakety nevzplanou na povel a loď se bude dál potápět směrek k Měsíci, pomalu ale neprostě zrychlovat dokud nenarazí? Bylo k ničemu předstírat, že je to hloupý čí dětinský strach, protože se to stalo již více než jednou.

    By Nikola Ondrušová

    OdpovědětVymazat
  8. „Náš velký problém, samozřejmě, je prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit jaký je. Jakékoli představy, které máte o písku a jiných materiálech ze Země zde neuplatníte. Tahle hmota je spíše jako tekutina. Tady je vzorek.“
    Lawrence zvedl zkumavku, jejíž spodní třetina byla naplněna beztvarou šedou hmotou. Naklonil ji a hmota začala téct. Tekla rychleji než sirup, pomaleji než voda, a trvalo to jen několik vteřin, než se hladina opět ustálila do vodorovné polohy, poté, co byla rozprouděna. Při pohledu na hmotu by nikdo neřekl, že to není tekutina.
    „Ta zkumavka je uzavřená,“ vysvětlil Lawrence, „s vakuem uvnitř, aby se prach choval přirozeně. Na vzduchu, je to trochu jiné. Je lepivější a chová se více jako jemný písek nebo pudr. Měl bych vás raději varovat - je nemožné vyrobit umělý vzorek, který by měl stejné vlastnosti jako ten pravý. Výroba trvá několik biliónů let, než vysušením vznikne stejný vzorek jako prach. Pokud byste chtěli provést nějaké experimenty, dodáme vám tolik prachu, kolik budete chtít. Bůh ví, že se bez něho obejdeme.“

    Kapitán Anson neviděl žádnou pointu ve zkoušení nějaké svéhlavé navigace, obzvlášť když někdo jiný platil za plyn. V kapitánově příručce nebylo nic o tom, jak se létá vesmírnou lodí sto kilometrů - sto kilometrů, vskutku! - ačkoliv bez pochyb by matematici s radostí vypočítali dráhu, založených na základě variačních počtů, s využitím minimálního množství paliva. Anson jednoduše vystřelil nahoru rovnou na tisíc kilometrů (toto se označuje jako norma pro vesmír v meziplanetárním zákoně, o tom řekne více Spenserovi později) a zase spadl zpátky dolů normálním kolmým způsobem s konečným radarovým naváděním. Lodní počítač s radiovým naváděním se kontrolovaly navzájem, a navíc obojí kontroloval Kapitán Anson. Kdokoli z těch tří by mohl dělat svou práci sám, vlastně to bylo velmi snadné a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo.
    Obzvláště to tak nepřipadalo Maurici Spenserovi, který začal toužit po měkkých zelených vršcích Země, jak mu ty pusté vrchy udeřily do očí. Proč nad tím zauvažoval? Jistě musely být i jiné lacinější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší byl volný pád mezi postupným brzděním. S předpokladem, že rakety se nezažehnou na rozkaz a loď se stále požene k Měsíci, pomalu ale jistě bude zrychlovat, dokud nenarazí? Nemělo smysl předstírat, že je to hloupá nebo dětinská obava, protože už se to stalo více než jednou.

    Peterová

    OdpovědětVymazat
  9. „Naším hlavním problémem je samozřejmě prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nemůžete si představit, jaký je. Jakákoliv představa písku nebo podobné látky pocházející ze Země mu neodpovídá, tahle věc je spíše jako tekutina. Mám tu vzorek.“
    Lawrence zdvihl dlouhou zkumavku, dolní třetina byla vyplněna šedou beztvarou hmotou. Naklonil jí a hmota začala téct. Pohybovala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo několik vteřin, než se hladina znovu ustálila do horizontální polohy poté, co byla narušena. Nikdo by od pohledu neuhodl, že to není tekutina.
    „Tato zkumavka je neprodyšně utěsněna.“ vysvětlovat Lawrence, „uvnitř je vakuum, takže se prach chová tak, jak je pro něj přirozené. Ve vzduchu je to ovšem jinak; je mnohem lepivější a podobá se spíše velmi jemnému písku či pudru. Musím vás upozornit, že je nemožné vyrobit syntetický vzorek, který by měl vlastnosti originálu. Trvalo by miliardy let, než bychom vysycháním vyprodukovali autentický vzorek. Pokud byste s ním chtěli experimentovat, dodáme vám tolik prachu, kolik si jen budete přát, bůh ví, že ho můžeme postrádat.
    Kapitán Anson neviděl důvod, proč by se měl pokoušet o nějakou efektivní plavbu, především když někdo jiný platí palivo. V příručce pro kapitány nebyla ani zmínka o řízení vesmírné lodi stovky kilometrů daleko – přesně tak, stovky kilometrů! – ačkoli matematici by byli bez pochyby nadšení, kdyby mohli za pomoci variačních výpočtů objevit trajektorii s minimální spotřebou paliva. Anson prostě vystřelil vzhůru do tisícikilometrové výšky (která podle meziplanetárního právního řádu spadá pod hluboký vesmír, nicméně o tom by byl Spenserovi řekl až později) a naváděn radarem, slétl zpět v běžné vertikální poloze. Palubní počítač a radar se vzájemně monitorovaly, na oba pak dohlížel kapitán Anson. Každý z nich by tu práci zvládl, takže vše bylo celkem snadné a bezpečné, i když to tak nepůsobilo. Především na Maurice Spensera, který začal toužit po hebkých a zelených kopcích Země, když ho obklopily pusté vrcholky hor. Proč se do toho vůbec pouštěl? Určitě existoval lacinější způsob sebevraždy. Nejhorší částí byl volný pád mezi postupným přibrzďováním. Připustit si, že navzdory pokynu zážeh raket selže a loď se bude hnát dál směrem k Měsíci; pomalu a neúprosně akcelerovat dokud nedojde ke srážce? Nemělo smysl předstírat, že to je hloupá či dětinská obava, protože se tak již nejednou stalo.


    Mládková Michaela

    OdpovědětVymazat
  10. "Samozřejmě, velký problém je prach. Nedokážete si představit jaký je, jestli jste ho ještě neviděli. Jakékoliv myšlenky, které máte o písku nebo jiných materiálech na Zemi, nemůžete aplikovat i tady; tato hmota je více jako tekutina. Tady mám vzorek."
    Lawrence zvedl zkumavku, třetina byla naplněná amorfní šedou substancí. Naklonil ji a hmota se začala přelévat. Pohybovala se rychleji než sirup, ale pomaleji než voda a trvalo několik sekund, než se hladina opět zklidnila. Jak to pozorovali, nikdo nemohl s jistotou tvrdit, že to není tekutina.
    "Tato zkumavka je hermeticky uzavřená," vysvětloval Lawrence, "uvnitř je vakuum, takže prach ukazuje, jak se chová za normálních podmínek. Na vzduchu je to odlišné; je mnohem lepivější a chová se spíše jako hodně jemný písek nebo jako práškový mastek. Radši bych vás měl varovat - je nemožné vytvořit syntetickou látku, která by měla stejné vlastnosti jako ta přírodní. Vysychání trvá několik miliard let, než se vytvoří ten správný prach. Jestli chcete experimentovat, pošleme vám tolik prachu, kolik jen budete chtít; bůh ví, že ho můžeme postrádat."

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl v tom, aby vyzkoušeli nějakou moderní navigaci, zvlášť od té doby, co i někdo jiný platil za palivo. V Kapitánově příručce nebylo nic o létání vesmírným traťovým letadlem stovky kilometrů - stovky kilometrů, vskutku! - i když matematikové by nepochybně byli nadšeni, kdyby mohli určit trajektorii, založenou na Výpočtu variací tak, aby užili co nejmenší množství paliva. Anson jednoduše stoupal tisíc kilometrů (tato vzdálenost se řadí podle Meziplanetárníh práva už do hlubokého vesmíru, přesto o tom chtěl říct Spenserovi později) a sestoupil opět na obvyklý vertikální postup s konečným řízením radarem. Lodní počítač a radar se kontrolovaly navzájem a oba je navíc kontroloval Kapitán Anson. Každý z těchto tří mohl dělat svou práci, takže to bylo opravdu jednoduché a bezpečné, i když to tak nevypadalo.
    Zvlášť Maurice Spenser začal toužit po mírných zelených kopcích Země, když se proti němu drápaly tyto bezútěšné vrcholky. Proč se do toho přemluvil? Zcela určitě existují i levnější způsoby jak spáchat sebevraždu. Nejhorší částí byl volný podzim mezi následujícími obdobími brzdění. Předpokládal, že raketám se nepodařilo zažehnout po rozkazu a loď se dále hnala směrem k Měsíci, pomalu, ale neúprosně zrychlující, dokud nevybouchla? Nebylo potřeba předstírat, že to byly pitomé nebo dětinské obavy, protože se to stalo více než jen jednou.

    Eva Vlková

    OdpovědětVymazat
  11. „Velkým problémem je pro nás pochopitelně prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit jaké má vlastnosti. Vše co víte o písku, nebo jiných materiálech na Zemi zde neplatí; tohle je víc jako tekutina. Zde je vzorek.“
    Lawrence vzal vysokou zkumavku, jenž byla do třetiny naplněna beztvarou šedou hmotou. Naklonil ji a hmota začala téci. Pohybovala se rychleji, než sirup, pomaleji, než voda, a trvalo několik vteřin, než se povrch ustálil poté co byl narušen. Nikdo by na pohled neuhodl, že to není tekutina.
    „Tato zkumavka je hermeicky uzavřená,“ vysvětloval Lawrence, „uvnitř je vakuum a prach tak vykazuje své běžné chování. Na vzuchu je to jinak; je lepkavější a chová se spíše jako velmi jemný písek nebo pudr. Měl bych vás upozornit – je nemožné udělat syntetický vzorek, který má vlastnosti pravého. K tomu, aby vznikl ten pravý materiál je zapotřebí několika miliard let vysoušení. Kdyby jste chtěli podniknout nějaké experimenty, zašleme vám prachu kolik jen budete chtí; Bůh ví, že se bez něj obejdeme.

    Kapitán Anson neviděl smysl ve zkoušení jakékoli domnělé navigace, zvláště, když palivo platil někdo jiný. V Mistrově příručce nestálo nic o létání kosmickou lodí stovky kilometrů -- vskutku stovky kilometrů!--ačkoli matematici by s potěšením vypracovali trajektorii, založenou na variačním počtu, pro minimální spotřebu paliva. Anson zkrátka proudil přímo vzhůru tisíc kilometrů (toto kvalifikuje Meziplanetární zákon jako stupeň hlubokého vesmíru, i když Spencerovi o tom řekne později) a pak zase dolů běžným vertikálním postupem, s konečným radarovým navedením. Lodní počítač a radar se monitorovali navzájem a na oba dohlížel kapitán Anson. Kterýkoli z těch tří mohl tu práci udělat, takže to bylo poměrně prosté a jednoduché, i když se to nezdálo. Hlavně Maurici Spenserovi, který začal pociťovat mocnou touhu po hladkých zelených kopcích na zemi jak se na něj drápaly ty bezútěšné vršky. Proč se jen k tomu přesvědčil? Určitě existovali levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší částí byl volný pád mezi postupnými fázemi brzdění. Co kdyby se rakety na pokyn nezažehly a loď by se dále pohružovala ve směru Měsíce, pomalu, ale neúprosně zrychlující, dokud by nenarazila? Nebylo namístě předstírat, že to je hloupý, nebo dětinský strach, protože se to nejednou stalo.

    Daniel Hřebačka

    OdpovědětVymazat
  12. „Naším problémem je ovšem prach. Jestli jste ho nikdy neviděli, tak si nedokážete představit, jaký je. Veškeré vaše možné představy ohledně písku a jiných látek, které se na Zemi nacházejí, vám tady nepomohou; tahle látka je spíše jako kapalina. Tady je její vzorek.“
    Lawrence zvedl zkumavku, která byla skoro do třetiny naplněna amorfní šedou hmotou. Naklonil ji a látka, která byla uvnitř, začala téct. Pohybovala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo několik sekund, než se její hladina opět dostala do vodorovné polohy, poté, co byla narušena. Nikdo by při pohledu na tuto látku neřekl, že to není tekutina.
    „Tato zkumavka je hermeticky uzavřená,“ vysvětloval Lawrence, „uvnitř je vakuum, takže se prach chová normálně. Na vzduchu je to docela jiné; je lepkavější a chová se spíše jako velmi jemný písek či pudr. Měl bych vás upozornit—není možné vytvořit syntetický vzorek, který by měl vlastnosti skutečného prachu. Tvorba tohoto dokonalého prachu zabrala několi bilionů let vysušování. Pokud byste chtěli dělat nějaké pokusy, dopravíme vám tolik prachu, kolik budete chtít; skutečně ho máme až dost.

    Kapitánu Ansonovi přišlo zbytečné pokoušet se o nějakou navigaci, obzvlášť když někdo jiný platil palivo. V příručce pro kapitány nebylo nic o tom, jak s vesmírnou lodí létat stovky kilometrů-- opravdu stovky kilometrů!-- nicméně nebylo pochyb, že matematici by s chutí vypracovali dráhu na základě variačních počtů s použitím minimálního množství paliva. Anson prostě vyrazil přímo nahoru do tisíce kilometrů (za to by si podle meziplanetárního práva zasloužil ocenění, jelikož je to kvalifikováno jako hluboký vesmír, ale rozhodl se, že o tom řekne Spenserovi až později) pak opět klesl do normální kolmé polohy a nakonec se nechal navést radarem. Lodní počítač a radar monitorovaly jeden druhého a oba byly zároveň sledovány kapitánem Ansonem. Kterýkoliv z těch tří tu práci mohl udělat, protože to bylo docela snadné a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo. Především to tak nepřišlo Mauricovi Spenserovi, který zatoužil po zelených kopcích na Zemi místo po bezútěšných vrcholcích, které se po něm teď sápaly. Proč se jen k tomu nechal přemluvit? Určitě existují i lacinější způsoby sebevraždy.
    Nejhorší část byl vždy volný pád mezi jednotlivými brzdícími fázemi. Lze předpokládat, že raketa na rozkaz nezažehne motor a loď se bude dál potápět směrem k Měsíci, sice zvolna, ale zároveň neúprosně rychleji dokud nenarazí? Nemělo smysl předstírat, že to byl jen hloupý nebo dětinský strach, protože by se to nestalo poprvé.

    Bulová Kristýna

    OdpovědětVymazat
  13. "Samozřejmě, náš hlavní problém je prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit, co je zač.
    Jakékoliv poznatky o písku či jiné hmotě na Zemi jsou vám tady k ničemu; tato látka je spíše kapalinou. Tady je vzorek. "
    Lawrence vzal zkumavku do třetiny naplněnou šedou amorfní hmotou. Naklonil ji a látka začala téct. Hýbala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo několik sekund, než se rozčeřená hladina ustálila.
    Nikdo by při pohledu na látku nehádal, že se nejedná o kapalinu. "Válec je uzavřený,"vysvětloval Lawrence, "uvnitř je vakuum, takže prach se chová
    zcela přirozeně. Na vzduchu je to jiné; je mnohem lepivější a podobá se spíše jemnému písku či pudru. Pro jistotu vás varuji--
    je nemožné vyrobit syntetický vzorek, který má stejné vlastnosti jako původní látka. Strávili bychom miliardy let vysoušením, abychom dostali skutečný vzorek.
    Pokud chcete experimentovat, pošlu vám tolik prachu, kolik potřebujete; Bůh je mi svědkem, máme ho nadbytek.

    Kapitán Anson neviděl důvod pokoušet se o nějaké dechberoucí manévry, zvláště když za palivo platil někdo jiný. V kapitánské
    příručce rozhodně nebylo nic o létání stovek a stovek kilometrů vesmírnou lodí!--nicméně matematici by s potěšením vypočítali
    dráhu s použitím minimálního množství paliva založenou na variačním počtu. Anson prostě vyrazil 1000 kilometrů přímo nahoru( což je podle meziplanetárního zákona oprávněná rychlost pro hluboký vesmír,
    přesto by o tom Spenserovi řekl později) a posléze přímo dolů s cílovou radarovou navigací. Lodní počítač a radar se konrolovaly navzájem a na obojí dohlížel kapitán Anson.
    Kdokoliv z těch tří by to zvládl udělat, takže to bylo snadné a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo. Hlavně Mauricovi Spenserovi, který začal pociťovat velkou touhu
    po měkkých a zelených kopcích Země, když se na něho zubily ty zpustošené vrcholy. Proč se jen do toho vrhnul? Jsou jistě levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší část byl ten volný pád mezi postupnými brzdícími periodami. Za předpokladu, že zažehnutí raket selhalo a loď se řítí směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně zrychluje dokud nenarazí?
    Nemělo smysl předstírat, že je to hloupá či dětinská obava, jelikož k tomu již několikrát došlo.


    David Hejna

    OdpovědětVymazat
  14. Clarke – měsíční prach
    obecné chyby

    Captain Anson saw no point in trying any fancy navigation, especially since someone else was paying for the gas.

    1. Kapitán Anson neviděl žádný smysl ve zkoušení nějaké svéhlavé navigace, zvláště když někdo jiný platí za plyn.

    2. Kapitán Anson neviděl důvod, proč by se měl snažit o nějakou efektní navigaci, zvláště pokud za plyn platil někdo jiný.

    3. Kapitán Anson si nedával příliš záležet na nějakém efektivním manévrování, zvláště když palivo platil někdo jiný.

    4. Kapitán Anson neviděl žádný smysl pokoušet se o nějaké fantastické plavby, obzvláště když někdo jiný platil za pohonné hmoty.

    5. Kapitán Anson neviděl žádný důvod zkoušet jakoukoliv efektní navigaci, zejména pokud někdo další platil benzín.

    6. Kapitán Anson neshledal žádný přínos ve zkoušení navigace, obzvláště, když někdo jiný platil za palivo.

    7. Kapitán Anson neviděl žádný užitek ve zkoušení efektivnější navigace, tím spíš pokud někdo jiný platil palivo.

    8. Kapitán Anson neviděl žádnou pointu ve zkoušení nějaké svéhlavé navigace, obzvlášť když někdo jiný platil za plyn.

    9. Kapitán Anson neviděl důvod, proč by se měl pokoušet o nějakou efektivní plavbu, především když někdo jiný platí palivo.
    10.
    Kapitán Anson neviděl žádný smysl v tom, aby vyzkoušeli nějakou moderní navigaci, zvlášť od té doby, co i někdo jiný platil za palivo.

    11. Kapitán Anson neviděl smysl ve zkoušení jakékoli domnělé navigace, zvláště, když palivo platil někdo jiný.

    12. Kapitánu Ansonovi přišlo zbytečné pokoušet se o nějakou navigaci, obzvlášť když někdo jiný platil palivo.

    13. Kapitán Anson neviděl důvod pokoušet se o nějaké dechberoucí manévry, zvláště když za palivo platil někdo jiný.

    OdpovědětVymazat
  15. (this qualifying for deep-space rates under Interplanetary Law, though he would tell Spenser about this later)
    1. (toto podle meziplanetárního zákonu opravňuje nárok na dávky hlubokého vesmíru, nicméně o tom by řekl Spenserovi později)

    2. (což se označovalo v meziplanetárním právu jako rychlost vesmírného prostoru, i když o tom řekne Spenserovi později)

    3. (což je vzdálenost, kterou meziplanetární právo klasifikuje jako stupeň hlubokého vesmíru, ale o tom by Spenserovi řekl později)

    4. (čímž si zasloužil podíl za vzdálený kosmický prostor na základě Meziplanetárního zákona, ačkoli o tom by Spenserovi řekl později)

    5. (to podle meziplanetárního zákonu opravňuje nárok na dávky hlubokého vesmíru, nicméně o tom by řekl své Spenserovi později)

    6. (což se označuje jako norma pro hluboký vesmír v meziplanetárním zákoně, o to ale řekne Spenserovi později)

    7. to meziplanetární právo klasifikuje jako stupeň hloubkového vesmíru, ale o tom by Spencerovi řekl později)

    8. (toto se označuje jako norma pro vesmír v meziplanetárním zákoně, o tom řekne více Spenserovi později)

    9. (která podle meziplanetárního právního řádu spadá pod hluboký vesmír, nicméně o tom by byl Spenserovi řekl až později)

    10. (tato vzdálenost se řadí podle Meziplanetárníh práva už do hlubokého vesmíru, přesto o tom chtěl říct Spenserovi později)

    11. (toto kvalifikuje Meziplanetární zákon jako stupeň hlubokého vesmíru, i když Spencerovi o tom řekne později)

    12. (za to by si podle meziplanetárního práva zasloužil ocenění, jelikož je to kvalifikováno jako hluboký vesmír, ale rozhodl se, že o tom řekne Spenserovi až později)

    13. ( což je podle meziplanetárního zákona oprávněná rychlost pro hluboký vesmír,
    přesto by o tom Spenserovi řekl později)

    OdpovědětVymazat
  16. ,,Měsíční prach pro nás představuje velký problém. Jestli jste ho nikdy neviděli, tak si ani neumíte představit, jaký ve skutečnosti je. Veškeré poznatky o písku a podobných materiálech, které jste na zemi získali, zde neplatí. Tato látka se chová spíše jako tekutina. Zde mám vzorek." Lawrence pozvedl zkumavku, která byla z jedné třetiny naplněná rozvířenou šedou substancí. Látka ve zkumavce se začala přelévat, jakmile ji začal naklánět. Přelévala se rychleji než syrup, ale mnohem pomaleji než voda. Trvalo jen pár vteřin, než se hladina opět vyrovnala, poté co s tím zamíchal. Každý, kdo to viděl, by hádal, že se jedná o tekutinu. ,,Zkumavka je zazátkovaná," vysvětloval Lawrence. ,,uvnitř je vacuum, takže pozorujete měsíční prach v jeho vlastních podmínkách. V atmosféře se chová trochu jinak, je mnohem lepkavější a chová se spíše jako velmi jemný písek nebo pudr. Radši vás varuji, je nemožné vytvořit jakoukoliv umělou napodobeninu, která bude mít vlastnosti opravdového měsíčního prachu. Abyste ziskali tento material, museli byste ho nechat miliardy let vysychat. Když budete chtít dělat experimenty, dodáme vám skutečného prachu dle libosti. Bůh ví, že se bez něj už nějak obejdeme."



    Kapitán Anson neviděl smysl v nějakém jemnějším manévrování, obzvláště když palivo platil někdo jiný. V kapitánské příručce rozhodně
    nebyla ani zmínka o řízení vesmírného plavidla na vzdálenost stovek kilometrů! Matematici by jistě velice rádi vypočítali trajektorii pro nejnižší spotřebu paliva. Ale Anson prostě vzlétl kolmo nahoru do výšky tisíc kilometrů,
    (což je podle vesmírných direktiv kvalifikováno jako rozměr hlubokého vesmíru , ale rozhodl se, že o tom řekne Spenserovi až později) a zase se vrátil zpět k vertikálnímu přiblížení s pomocí radarového navádění. Kapitán Anson sledoval, jak se radar a lodní počítač monitorují navzájem. Jak lodní počítač s radarem tak i

    kapitán by to zvládl sám o sobě, takže to bylo poměrně jednoduché a bezpečné, i když to tak nevypadalo. Obzvláště Mauriciovi Spenserovi, kterému se už stýskalo po jemných zelených kopečkách na zemi, když se na něj vynořily ty pusté měsíční pahorky. Říkal si, proč se do toho hrnul? Určitě existují i levnějš způsoby jak spáchat sebevraždu. Nejhorší byl ten moment volného pádu mezi brzdícími cykly. Kdyby jeden z motorů selhal zažehnout na povel a loď by padala dál k měsíci. Pomalu ale nevyhnutelně by zrychlovala až by narazila. Nemělo smysl předstírat, že je to jen dětinský strach, protože už se to stalo víckrat než jednou.

    Průšek

    OdpovědětVymazat
  17. Suppose the rockets failed to fire on command, and the ship continued to plunge Moonward, slowly but inexorably accelerating until it crashed?

    1. S předpokladem, že rakety se nezažehnou na povel a loď se stále požene k Měsíci, pomalu ale neúprosně bude zrychlovat dokud nehavaruje?

    2. Připustit si, že zažehnutí raket selhalo a loď se vrhla směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně zrychlovala, až narazila?

    3. Pomyšlení na to, že rakety se navzdory pokynu nezažehnou a loď se bude dál řítit směrem k Měsíci a pomalu, ale jistě zrychlovat, dokud nedojde ke srážce?

    4. Dejme tomu, že by rakety selhaly a nevzplanuly na pokyn, a loď by pokračovala v pádu k Měsíci, pomalu, ale neúprosně by se zrychlovala, až by se nakonec zřítila?

    5. Předpokládejme, že by zažehnutí raket selhalo a loď by pokračovala v ponoření se směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně se pohybující, dokud by nenarazila?

    6. Pomyšlení na to, že se rakety nezažehnou a loď bude padat k měsíčnímu povrchu, bude pomalu, ale jistě zrychlovat dokud neztroskotá?

    7. Co když rakety nevzplanou na povel a loď se bude dál potápět směrek k Měsíci, pomalu ale neprostě zrychlovat dokud nenarazí?

    8. S předpokladem, že rakety se nezažehnou na rozkaz a loď se stále požene k Měsíci, pomalu ale jistě bude zrychlovat, dokud nenarazí?

    9. Připustit si, že navzdory pokynu zážeh raket selže a loď se bude hnát dál směrem k Měsíci; pomalu a neúprosně akcelerovat dokud nedojde ke srážce?

    10. Předpokládal, že raketám se nepodařilo zažehnout po rozkazu a loď se dále hnala směrem k Měsíci, pomalu, ale neúprosně zrychlující, dokud nevybouchla?

    11. Co kdyby se rakety na pokyn nezažehly a loď by se dále pohružovala ve směru Měsíce, pomalu, ale neúprosně zrychlující, dokud by nenarazila?

    12. Lze předpokládat, že raketa na rozkaz nezažehne motor a loď se bude dál potápět směrem k Měsíci, sice zvolna, ale zároveň neúprosně rychleji dokud nenarazí?

    13. Za předpokladu, že zažehnutí raket selhalo a loď se řítí směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně zrychluje dokud nenarazí?

    OdpovědětVymazat
  18. "Naším velkým problémem je samozřejmě prach. Pokud jste ho ještě neviděli, tak si ani nedovedete představit jak vypadá. Jakékoliv představy, které máte o písku či jiných takových materiálech na Zemi tady neplatí, tato hmota se více podobná tekutině. Zde máte názornou ukázku."
    Lawrence vzal dlouhou zkumavku, z méně jak jedné třetiny naplněnou beztvarou šedou látkou. Naklonil ji a hmota začala přetékat. Tekla rychleji než limonáda, pomaleji než voda a trvalo pár sekund než se plocha dostala znovu do vodorovné polohy poté co byla nakloněna. Nikdo by si nedovolil tvrdit při pohledu na to, že se nejedná o tekutinu.
    "Tato zkumavka je uzavřená," vysvětloval Lawrence, "a vzduchoprázdná, takže prach se chová přirozeně. Na vzduchu je to úplně jinak, je lepkavější a chová se spíše jako jemný písek nebo pudr. Radši bych vás měl upozornit - je nemožné vytvořit přesný příklad, který by měl vlastnosti jako skutečný prvek. Trvá to několik bilionů let vysychání vytvořit autentický preparát. Pokud chcete zkoušet nějaké pokusy, dodáme vám prachu kolik chcete, kdo ví, můžeme ho třeba ušetřit.

    Kapitán Anson neviděl žádný důvod v představování si jakékoliv navigace, především od té doby, co někdo jiný platil za pohon. V hlavní příručce samozřejmě nebylo ani zmínky o stokilometrovém létání kosmickou lodí - stokilometrovém! Nicméně matematik by byl nepochybně potěšen vypracováním trajektorie, založené na výpočtech a odchylkách, s využitím minimálního množství paliva. Anson jednoduše vypálil tisíc kilometrů přímo nahoru (toto oprávnění pro vnik do nekonečného vesmíru spadá pod Meziplanetární Zákon, stejně by to oznámil Spenserovi později) a znovu slétl dolů obvykle kolmým směrem, s konečnou pomocí radarové navigace. Lodní počítač a radar se kontrolovaly navzájem a oba byly zároveň kontrolovány kapitánem Ansonem. Každý z těch tří by to zvládnul sám, takže to bylo opravdu jednoduché a bezpečné, přestože to tak nevypadalo. Zvláště pro Maurice Spensera, který zatoužil po měkkých zelených kopcích na Zemi, jak se na něj ty pusté vrcholky drásaly. Proč jen se do toho uvrtal? Určitě by se našly i levnější způsoby jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší částí byl volný pád mezi postupně brzdivými fázemi. Co kdyby rakety přes veškeré povely shořely, loď by se řítila rovnou na Měsíc a pomalu, ale neúprosně by se zrychlovala, dokud by nenarazila? Bylo zbytečné předstírat, že se jedná jen o hloupý dětinský strach, protože se tak už nejednou stalo.

    Bušková Jaroslava

    OdpovědětVymazat
  19. Oprava:

    „Naším velkým problémem, samozřejmě, je prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit jaký je. Jakékoliv znalosti o písku a ostatních materiálech ze Země se zde nedají uplatnit. Tahle látka je spíše jako tekutina. Tady je vzorek.“
    Lawrence zvedl vysoký svislý válec, jehož spodní třetina byla naplněna beztvarou šedou hmotou. Naklonil ho a látka se začala vířit. Pohybovala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo to jen několik vteřin, než se hladina opět ustálila poté, co byla rozvířena. Nikdo by neřekl, když se na ni díval, že to není tekutina. „Tento válec je zapečetěný,“ vysvětlil Lawrence, „s vakuem uvnitř, takže prach se chová, tak jak je jeho přirozeností. Na vzduchu, je to trochu jinak. Je lepivější a chová se více jako velmi jemný písek nebo práškový mastek. Měl bych vás raději varovat - je nemožné vyrobit umělý vzorek, který by měl stejné vlastnosti jako ten pravý. Trvá to několik miliard let vysušování než vznikne autentický vzorek. Pokud chcete provést nějaké pokusy, dopravíme vám kolik prachu budete chtít. Bůh ví, že ho můžeme postrádat.“

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl ve zkoušení nějaké efektní navigace, zvláště když někdo jiný platí za palivo. V kapitánské příručce nebylo nic o létání vesmírným parníkem sto kilometrů - sto kilometrů, vskutku! - ačkoliv nebylo pochyby, že matematici by s radostí vypočítali dráhu, založenou na základě variačních počtů, s užitím minimálního množství paliva. Anson jednoduše vyrazil rovnou nahoru na tisíc kilometrů (toto podle meziplanetárního zákonu opravňuje nárok na přídavky za hluboký vesmír, nicméně o tom by řekl Spenserovi později) a zase zpátky dolů normálním kolmým letem s konečnou radiolokační směrnicí. Lodní počítač a radiolokátor se kontrolovaly navzájem, navíc obojí kontroloval Kapitán Anson. Kterýkoliv z těch tří by to zvládnul sám, vlastně to bylo velmi snadné a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo.
    Obzvláště to tak nepřipadalo Maurici Spenserovi, který začal pociťovat velkou touhu po měkkých zelených vrších Země, jak se na něj ty pusté vrchy zubily. Proč se do tohohle uvrtal? Jistě musely být i lacinější způsoby spáchání sebevraždy.
    Nejhorší byl volný pád mezi postupným brzděním. Předpokládejme, že rakety se nezažehnou na povel a loď se stále požene k Měsíci, pomalu ale neúprosně bude zrychlovat dokud nehavaruje. Nemělo smysl předstírat, že je to hloupá nebo dětinská obava, protože už se to stalo více než jednou.

    Hana Králová

    OdpovědětVymazat
  20. Oprava:

    „Naším hlavním problémem je samozřejmě prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nemůžete si představit, jaký je. Jakákoliv představa písku nebo podobné látky pocházející ze Země mu neodpovídá, tahle věc je spíše jako tekutina. Mám tu vzorek.“
    Lawrence zdvihl dlouhou zkumavku, jedna třetina byla vyplněna šedou beztvarou hmotou. Naklonil jí a hmota začala téct. Pohybovala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo několik vteřin, než se hladina znovu ustálila do horizontální polohy poté, co byla narušena. Nikdo by od pohledu neuhodl, že to není tekutina.
    „Tato zkumavka je neprodyšně utěsněna.“ vysvětlovat Lawrence, „uvnitř je vakuum, takže se prach chová tak, jak je pro něj přirozené. Ve vzduchu je to ovšem jinak; je mnohem lepivější a podobá se spíše velmi jemnému písku či pudru. Musím vás upozornit, že je nemožné vyrobit syntetický vzorek, který by měl vlastnosti originálu. Trvalo by miliardy let, než bychom vysycháním vyprodukovali autentický vzorek. Pokud byste s ním chtěli experimentovat, dodáme vám tolik prachu, kolik si jen budete přát, bůh ví, že ho můžeme postrádat.
    Kapitán Anson neviděl důvod, proč by se měl pokoušet o nějakou efektivní plavbu, především když palivo platí někdo jiný. V příručce pro kapitány nebyla ani zmínka o řízení vesmírné lodi stovky kilometrů daleko – přesně tak, stovky kilometrů! – ačkoli matematici by byli bez pochyby nadšení, kdyby mohli za pomoci variačních výpočtů objevit trajektorii s minimální spotřebou paliva. Anson prostě vystřelil vzhůru do tisícikilometrové výšky (ta již spadá podle meziplanetárního právního řádu do hlubokého vesmíru, což si žádá příplatek, nicméně o tom by byl Spenserovi řekl až později) a naváděn radarem, slétl zpět v běžné vertikální poloze. Palubní počítač a radar se vzájemně monitorovaly, na oba pak dohlížel kapitán Anson. Každý z nich by tu práci zvládl, takže vše bylo celkem snadné a bezpečné, i když to tak nepůsobilo. Především na Maurice Spensera, který začal toužit po hebkých a zelených kopcích Země, když ho obklopily pusté vrcholky hor. Proč se do toho vůbec pouštěl? Určitě existoval lacinější způsob sebevraždy. Nejhorší částí byl volný pád mezi postupným přibrzďováním. Co když zážeh raket selže a loď se bude hnát dál směrem k Měsíci; pomalu a neúprosně akcelerovat dokud nedojde ke srážce. Nemělo smysl předstírat, že to je hloupá či dětinská obava, protože se tak již nejednou stalo.


    Mládková Michaela

    OdpovědětVymazat
  21. Oprava:

    „Velký problém pro nás samozřejmě představuje měsíční prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nemůžete si představit jeho vlastnosti. Poznatky, které se týkají písku nebo jiného materiálu, který se na Zemi vyskytuje, zde nemůžete uplatnit; tato látka se podobá spíše tekutině. Tady je vzorek.“
    Lawrence vzal do ruky zkumavku, která byla z jedné třetiny naplněna šedou beztvarou hmotou. Naklonil ji a látka uvnitř se začala pohybovat. Rychleji než sirup, pomaleji než voda, a trvalo několik vteřin, než se hladina opět ustálila ve vodorovné pozici, která byla předtím narušena.
    „Tato zkumavka je hermeticky uzavřena,“ vysvětloval Lawrence, „uvnitř je vakuum, aby prach reagoval přirozeně. Na vzduchu se chová naprosto odlišně; je přilnavější a podobá se velmi jemnému písku či pudru. Musím vás upozornit, že je nemožné vyrobit syntetický vzorek, který by měl vlastnosti autentického materiálu. Příprava takového vzorku by si vyžádala několik miliard let odvlhčování. V případě, že byste si chtěli zaexperimentovat, dodáme vám tolik prachu, kolik budete chtít; bůh ví, že se bez něj obejdeme.


    Kapitán Anson si nedával příliš záležet na nějakém efektivním manévrování, zvláště když za palivo platil někdo jiný. V příručce pro kapitány nebyla ani zmínka o cestování vesmírným plavidlem na vzdálenost stovky kilometrů – ano, stovky kilometrů! – i když není pochyb o tom, že matematici by byli nadšeni, kdyby mohli vypočítat trajektorii založenou na variačním počtu, která by si vyžádala minimální spotřebu paliva.
    Anson prostě vystřelil kolmo nahoru, uletěl tisíc kilometrů (což je vzdálenost, která představuje podle meziplanetárního práva nárok na příplatek za dosažení hlubokého vesmíru, ale o tom by řekl Spenserovi později) a vracel se zase v normální svislé poloze, ke konci naváděn radarem. Lodní počítač a radar se kontrolovaly navzájem a na oba navíc dohlížel kapitán Anson. Kterýkoli z těch tří by to zvládl sám, takže to bylo opravdu celkem jednoduché a bezpečné, i když se to tak někomu nemuselo zdát.
    To platilo především pro Maurice Spensera, který začal toužit po hebkých zelených kopcích planety Země ve chvíli, kdy ho obklopily pusté vrcholky hor. Proč se do toho vůbec dával? Jistě existovaly levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Vůbec nejhorší byl volný pád mezi postupným brzděním. Co kdyby se rakety navzdory pokynu nezažehly, loď by se dál řítila směrem k Měsíci a pomalu, ale jistě zrychlovala, dokud by nedošlo ke srážce! Nemělo cenu předstírat, že je to jen přihlouplý či dětinský strach, protože se to stalo už více než jednou.

    Linda Müllerová

    OdpovědětVymazat
  22. Oprava:

    „Naším problémem je samozřejmě prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit, jaký je. Všechny vědomosti, které o písku nebo jiných materiálech na Zemi máte, tady neplatí; tahle látka je víc jako tekutina. Tady je její vzorek.“
    Lawrence zvednul dlouhou zkumavku, jejíž spodní třetina byla naplněna beztvarou, šedou hmotou. Naklonil ho a látka začala téct. Hýbala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo několik vteřin, než se hladina znovu dostala do vodorovné polohy. Nikdo z přihlížejících by nemohl uhodnout, že nešlo o tekutinu.
    „Zkumavka je uzavřená,“ vysvětlil Lawrence, „uvnitř je vakuum, takže prach vykazuje své normální vlastnosti. Na vzduchu je to poněkud jiné; je o dost lepkavější a chová se více jako velmi jemný písek nebo mastkový prášek. Měl bych vás varovat—je nemožné vytvořit syntetický vzorek, který má stejné vlastnosti, jako originál.
    K vyprodukování pravého kusu, by bylo třeba několik miliard let vysoušení. Pokud se chcete věnovat experimentování, pošleme vám tolik prachu, kolik chcete; ví Bůh, že ho máme nadbytek.

    Kapitán Anson neviděl důvod, proč by se měl snažit o nějakou efektní navigaci, zvláště pokud palivo platil někdo jiný. V hlavní příručce nebylo nic o létání s raketoplánem sto kilometrů- vskutku sto kilometrů! - ačkoliv matematici by byli bezpochyby nadšeni příležitostí vyřešit dráhu, založenou na variačních počtech, s užitím pouhého minimálního množství paliva. Anson jednoduše vypálil vpřed rovnou v tisíci kilometrech (což se označovalo podle meziplanetárního zákonu jako nárok opravňující k dávkám za hluboký vesmír, i když o tom se zmíní Spenserovi později) a sklopil loď zpět do vertikální polohy pomocí radiolokační navigace. Lodní počítač a radar se navzájem monitorovaly a oba byli monitorováni kapitánem Ansonem. Jakýkoliv z těch tří by to zvládl sám, takže to opravdu bylo jednoduché a bezpečné, i když to tak nevypadalo.
    Především pro Maurice Spensera, který začal pociťovat velkou touhu po zelených kopcích na Zemi, když se kolem něj tísnily tyhle pusté vrcholky. Proč se do toho vůbec pouštěl? Určitě existovaly i levnější způsoby jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší byl volný pád mezi postupným brzděním. Co kdyby zažehnutí raket selhalo a loď se hnala směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně zrychlovala, až narazila? Nemělo cenu předstírat, že to byla jen hloupá dětinská obava, protože se to už několikrát stalo.

    Lucie Bernartová

    OdpovědětVymazat
  23. „Hlavním problémem je pochopitelně měsíční prach. Pokud jste to neviděli, nedokážete si představit, jaký je. Jakékoliv představy, které máte o písku či jiných materiálech ze Země nám nepomůžou, tahle látka je spíše jako tekutina. Tady je vzorek."
    Lawrence pozvedl zkumavku, jejíž spodní třetina byla naplněná beztvarou šedou hmotou. Naklonil ji a látka začala pomalu téct. Tekla rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo pár vteřin, než se dostala do vodorovné polohy poté, co byla narušena. Při pohledu na tu látku by nikdo neřekl, že to není tekutina.
    „Tahle zkumavka je zapečetěná" vysvětlil Lawrence „uvnitř je vakuum, takže prach se chová přirozeně. Na vzduchu je to jiné, je mnohem lepivější a má vlastnosti jako velmi jemný písek nebo pudr. Měl bych vás upozornit - je nemožné vyrobit syntetický vzorek, který by měl stejné vlastnosti jako přírodní materiál. Výroba takového pravého prachu trvá několik biliónů let vysoušení. Pokud chcete dělat nějaké experimenty, tak vám dovezu tolik prachu, kolik budete chtít. Bůh ví, že ho máme dost.

    Kapitán Anson neviděl žádný užitek ve zkoušení efektivnější navigace, tím spíš pokud někdo jiný platil palivo. V kapitánově příruční knize nebylo nic o tom, jak se má letět sto kilometrů s vesmírným plavidlem - skutečně sto kilometrů - Nebylo pochyb, že matematici by byli potěšeni úkolem vypočítat trajektorii, založenou na variačním počtu s minimálním množstvím paliva. Anson jednoduše vystřelil vzhůru na tisíc kilometrů (čímž podle meziplanetárního práva získal nárok na příplatek za pobyt v hlubokém vesmíru, ale o tom by Spenserovi řekl později) a spadl znovu do vertikální pozice s naváděním radaru. Lodní počítač a radar se navzájem monitorovali a na oba dohlížel kapitán Anson. Kterýkoliv z těch tří by mohl tu práci udělat sám, takže to bylo celkem jednoduché a bezpečné, i když se to tak nevypadalo.
    Hlavně pro Maurice Spensera, který začal cítit touhu po zelených kopcích Země přitom, jak ho obklopovaly pusté vrcholky hor. Proč se do toho pouštěl? Je mnoho levnějších způsobů jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší částí byl volný pád mezi postupnými brzdnými intervaly. Co když rakety nezažehnou na povel a loď se bude dál potápět směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně zrychlovat dokud nenarazí? Bylo k ničemu předstírat, že je to hloupý čí dětinský strach, protože se to stalo již více než jednou.

    Ondrušová Nikola - OPRAVENO

    OdpovědětVymazat
  24. Oprava:

    "Samozřejmě, velký problém je prach. Nedokážete si představit jaký je, jestli jste ho ještě neviděli. Jakékoliv myšlenky, které máte o písku nebo jiných materiálech na Zemi, nemůžete aplikovat i tady; tato hmota je více jako tekutina. Tady mám vzorek."
    Lawrence zvedl zkumavku, třetina byla naplněná amorfní šedou substancí. Naklonil ji a hmota se začala přelévat. Pohybovala se rychleji než sirup, ale pomaleji než voda a trvalo několik sekund, než se hladina opět zklidnila. Jak to pozorovali, nikdo nemohl s jistotou tvrdit, že to není tekutina.
    "Tato zkumavka je hermeticky uzavřená," vysvětloval Lawrence, "uvnitř je vakuum, takže prach ukazuje, jak se chová za normálních podmínek. Na vzduchu je to odlišné; je mnohem lepivější a chová se spíše jako hodně jemný písek nebo jako práškový mastek. Radši bych vás měl varovat - je nemožné vytvořit syntetickou látku, která by měla stejné vlastnosti jako ta přírodní. Vysychání trvá několik miliard let, než se vytvoří ten správný prach. Jestli chcete experimentovat, pošleme vám tolik prachu, kolik jen budete chtít; bůh ví, že ho můžeme postrádat."

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl v tom, aby zkoušeli nějaké zvláštní manévry, zvlášť když za palivo platil někdo jiný. V Kapitánově příručce nebylo nic o létání vesmírnou lodí stovky kilometrů - stovky kilometrů, vskutku! - i když matematikové by nepochybně byli nadšeni, kdyby mohli určit trajektorii, založenou na Výpočtu variací tak, aby užili co nejmenší množství paliva. Anson jednoduše stoupal tisíc kilometrů (což je vzdálenost, za kterou si podle Meziplanetárního práva už může žádat příplatek, ale o tom by Spenserovi řekl později) a sestoupil opět na obvyklý vertikální postup s konečným naváděním radarem. Lodní počítač a radar se kontrolovaly navzájem a oba je navíc kontroloval Kapitán Anson. Každý z těchto tří mohl dělat svou práci, takže to bylo opravdu jednoduché a bezpečné, i když to tak nevypadalo.
    Zvlášť to tak nepřipadalo Maurici Spenserovi, který začal toužit po mírných zelených kopcích Země, když se proti němu drápaly tyto bezútěšné vrcholky. Proč se do toho přemluvil? Zcela určitě existují i levnější způsoby jak spáchat sebevraždu. Nejhorší částí byl volný pád mezi následnými etapami brzdění. Předpokládejme, že by se raketám nepodařilo po rozkazu zažehnout a loď by se dále hnala směrem k Měsíci, pomalu, ale neúprosně by zrychlovala, dokud by nenarazila? Nebylo potřeba předstírat, že to byly pitomé nebo dětinské obavy, protože se to stalo více než jen jednou.

    Eva Vlková

    OdpovědětVymazat
  25. „Naším velkým problémem je samozřejmě prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit, jaký je. Jakékoli představy, které máte o písku a jiných materiálech ze Země, zde neplatí. Tahle hmota je spíše jako tekutina. Tady je vzorek.“
    Lawrence zvedl zkumavku, jejíž spodní třetina byla naplněna beztvarou šedou hmotou. Naklonil ji a hmota začala téct. Tekla rychleji než sirup, pomaleji než voda, a trvalo to jen několik vteřin, než se hladina opět ustálila do vodorovné polohy, poté, co byla rozprouděna. Při pohledu na hmotu by nikdo neřekl, že to není tekutina.
    „Ta zkumavka je uzavřená,“ vysvětlil Lawrence, „uvnitř je vakuum, aby se prach choval přirozeně. Na vzduchu, je to trochu jiné. Je lepivější a chová se více jako jemný písek nebo pudr. Měl bych vás raději varovat - je nemožné vyrobit umělý vzorek, který by měl stejné vlastnosti jako ten pravý. Výroba trvá několik biliónů let, než vysušením vznikne stejný vzorek jako prach. Pokud byste chtěli provést nějaké experimenty, dodáme vám tolik prachu, kolik budete chtít. Bůh ví, že se bez něho obejdeme.“

    Kapitán Anson neviděl žádnou pointu ve zkoušení nějaké svéhlavé navigace, obzvlášť když někdo jiný platil za palivo. V kapitánově příručce nebylo nic o tom, jak se létá vesmírnou lodí sto kilometrů - sto kilometrů, vskutku! - ačkoliv bez pochyb by matematici s radostí vypočítali dráhu, založených na základě variačních počtů, s využitím minimálního množství paliva. Anson jednoduše vystřelil nahoru rovnou na tisíc kilometrů (toto se označuje jako norma pro vesmír v meziplanetárním zákoně, o tom řekne více Spenserovi později) a zase spadl zpátky dolů normálním kolmým způsobem s konečným radarovým naváděním. Lodní počítač s radiovým naváděním se kontrolovaly navzájem, a navíc obojí kontroloval Kapitán Anson. Kdokoli z těch tří by mohl dělat svou práci sám, vlastně to bylo velmi snadné a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo.
    Obzvláště to tak nepřipadalo Maurici Spenserovi, který začal toužit po měkkých zelených vršcích Země, jak mu ty pusté vrchy udeřily do očí. Proč nad tím zauvažoval? Jistě musely být i jiné lacinější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší byl volný pád mezi postupným brzděním. S předpokladem, že rakety se nezažehnou na rozkaz a loď se stále požene k Měsíci, pomalu ale jistě by zrychlovala, dokud by nenarazila? Nemělo smysl předstírat, že je to hloupá nebo dětinská obava, protože už se to stalo více než jednou.

    Peterová - oprava

    OdpovědětVymazat
  26. OPRAVA

    „Naším velkým problémem je samozřejmě prach. Pokud jste jej nikdy neviděli, nemůžete si představit, jak vypadá. Jakékoli představy, které máte o písku nebo dalších pozemských hmotách zde nemůžete využít; tahle hmota je mnohem více podobná tekutině. Tady je její vzorek.“

    Lawrence zdvihl vysoký vertikální válec, jehož spodní třetina byla naplněna beztvarou šedivou látkou. Naklonil jej a látka začala téci. Pohybovala se rychleji než sirup, ale pomaleji než voda a trvalo několik vteřin, než se po svém narušení povrch zase vyrovnal. Nikdo by však při pohledu na ní nikdy neuhodl, že to tekutina není.
    „Tenhle válec je zapečetěný,“ vysvětlil Lawrence, „uvnitř je vzduchoprázdno, takže se prach chová normálně. Na vzduchu je to úplně jinak; je mnohem lepkavější, a chová se spíš jako velmi jemný písek nebo pudr. Raději bych vás měl varovat— synteticky není možné vytvořit vzorek, který by měl vlastnosti jako skutečný prach. Trvá to několik miliard let vysoušení, aby vznikl nefalšovaný měsíční prach. Pokud chcete provádět nějaké pokusy, zašleme vám tolik prachu, kolik ho jen budete chtít; bůh ví, že ho můžeme obětovat.

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl pokoušet se o nějaké fantastické plavby, obzvláště když někdo jiný platil za pohonné hmoty. V příručce pro kapitány nebylo nic o létání s vesmírnou lodí stovky kilometrů, doslova stovky ! – i když by matematici nepochybně s velkým potěšením vypočítali trajektorii s pomocí variačních počtů, která by spotřebovala minimální množství paliva. / ačkoli nebylo pochyb o tom, že by matematici byli potěšeni vypočítáním trajektorie na základě variačních počtů, s použitím velmi malého množství paliva. Anson jednoduše vyrazil přímo nahoru do výše jednoho tisíce kilometrů (čímž si na základě Meziplanetárního zákona zasloužil příplatek za hluboký prostor, ačkoli o tom by Spenserovi řekl později) a vracel se zpátky normální kolmou cestou, s pomocí naváděcího radaru. Lodní počítač a radar se kontrolovali navzájem a oba byli ještě sledováni kapitánem Ansonem. Kdokoli z těch tří by tu práci zvládl sám, tak bylo přistání jednoduché a bezpečné, přestože to tak nevypadalo.
    Zejména to tak nepřipadalo Maurici Spenserovi, který začal pociťovat silnou touhu po ladně zvlněných zelených kopcích na Zemi, když po něm sahaly ty opuštěné špičaté štíty. Proč se vůbec pustil do těchto myšlenek? Jistě existovali lacinější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Ze všeho nejhorší byl volný pád mezi opakovanými brzdnými fázemi. Dejme tomu, že by rakety selhaly a nevzplanuly na povel, a loď by padala na Měsíc, s pomalým ale neúprosným zrychlováním, až by se nakonec zřítila? Nemělo smysl předstírat, že to byl hloupý nebo dětinský strach, protože se to již opakovaně stalo.

    OdpovědětVymazat
  27. „Naším největším problémem je samozřejmě prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, neumíte si představit, jaký je. Jakékoliv poznatky, které máte o písku a jiných pozemských materiálech na tohle neplatí; tato hmota je spíš jako tekutina. Tady je vzorek.“
    Lawrence pozvedl zkumavku, jež byla do třetiny naplněná šedivou látkou. Naklonil ji a hmota začala téct. Pohybovala se mnohem rychleji než sirup, mnohem pomaleji než voda a trvalo několik sekund, než se její hladina opět zklidnila poté, co byla narušena. Nikdo při pohledu na látku nehádal, že to není tekutina.

    „Tato zkumavka je uzavřená,“ vysvětloval Lawrence, „vakuem uvnitř, takže se prach chová přirozeně.“ V atmosféře je to docela jiné; je mnohem mazlavější a chová se spíš jako velmi jemný písek nebo pudr. Raději bych vás měl varovat – je nemožné udělat syntetický vzorek, který by měl vlastnosti toho skutečného. Zabere to několik bilionů let vysoušení. Jestli chcete nějak experimentovat, pošleme vám tolik prachu, kolik budete chtít; Bůh ví, že ho můžeme postrádat.

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl ve zkoušení nějaké fantastické navigace, obzvlášť vzhledem k tomu, že za palivo platil někdo jiný. V kapitánově příručce nebylo nic o cestování kosmickou lodí stovky kilometrů – stovky kilometrů, opravdu!-- ačkoliv není pochyb, že matematici by byli nadšeni, kdyby mohli vypočítat trajektorii založenou na variačním počtu, s užitím minimální spotřeby paliva. Anston prostě vystřelil rovnou nahoru stovky kilometrů (což je podle mezinárodního práva kvalifikováno jako hluboký vesmír, ačkoliv o tom by Spencerovi řekl později) a pomocí radarové navigace klesl znovu dolů do normální vertikální pozice. Lodní počítač a radar se vzájemně kontrolovali a je oba ještě sledoval kapitán Anson. Kterýkoliv z těch tří mohl tu práci udělat, takže to bylo docela jednoduché a bezpečné, i když to tak nevypadalo.
    Především pro Maurica Spencera, který začal nesmírně toužit po měkkých zelených kopcích Země, jakmile se na něj vynořily ty pusté vrcholy. Proč se do toho pouštěl? Určitě by se našel levnější způsob sebevraždy.
    Nejhorší částí byl volný pád mezi za sebou jdoucími brzdnými intervaly. Dejme tomu, že rakety nezažehnou podle rozkazu a loď vyrazí vstříc Měsíci, pomalu, ale neúprosně se zrychlující dokud nenarazí. Nebylo potřeba předstírat, že toto jsou hloupé nebo dětinské obavy, protože se to už nejednou stalo.

    Kovačová

    OdpovědětVymazat
  28. „Naším velkým problémem, samozřejmě, je prach. Jestli jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit jaký je. Jakékoliv znalosti o písku a ostatních materiálech ze Země se tady nedají uplatnit. Tahle látka je více jako tekutina. Tady je vzorek.“
    Lawrence pozvedl dlouhou zkumavku, spodní třetina byla vyplněna šedou beztvarou hmotou. Naklonil jí a hmota začala téct. Pohybovala se rychleji než sirup, pomaleji než voda a trvalo několik vteřin, než hladina přešla zpět do horizontální polohy poté, co byla narušena. Nikdo by při pohledu na to neuhodl, že to není tekutina.
    „Tahle zkumavka je zapečetěná" vysvětlil Lawrence „uvnitř je vakuum, takže se prach chová přirozeně. Na vzduchu je to o něco jiné, je mnohem lepivější a chová se jako velmi jemný písek nebo pudr. Raději bych vás měl varovat – je nemožné udělat syntetický vzorek, který by měl stejné vlastnosti jako ten skutečný. Zabere to několik miliard let vysoušení, abychom vytvořili kvalitní měsíční prach. Jestli chcete provádět nějaké experimenty, pošleme vám tolik prachu, kolik budete chtít; Bůh ví, že se bez něho obejdeme.

    Kapitán Anson neviděl žádný smysl snažit se o nějakou efektní navigaci, obzvlášť když někdo jiný platí za palivo. V kapitánské příručce nebylo nic o létání vesmírnou lodí stovky kilometrů - stovky kilometrů, vskutku! - ačkoliv bez pochyby, že matematici by s potěšením vypočítali trajektorii, založenou na základě variačních počtů, s užitím minimálního množství paliva. Anson jednoduše vystřelil vzhůru do tisícikilometrové výšky (ta už spadá podle meziplanetárního právního řádu do hlubokého vesmíru, což je za příplatek, i když o tom by Spenserovi řekl až později) a s pomocí radiolokační navigace opět klesl do normální vertikální pozice. Palubní počítač a radar se navzájem monitorovaly, na oba dohlížel kapitán Anson. Kterýkoli z těch tří by to zvládl sám, takže to bylo opravdu celkem jednoduché a bezpečné, i když se to tak nevypadalo.
    To platilo především pro Maurice Spensera, který začal snít po měkkých zelených kopcích planety Země v době, kdy ho obklopily pusté vrcholky hor. Proč se do toho vůbec pouštěl? Určitě existovaly levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší byl volný pád mezi postupným brzděním. Co kdyby zažehnutí raket selhalo a loď směřovala k Měsíci, pomalu ale neúprosně zrychlovala, až by nabourala? Nemělo smysl předstírat, že to byla jen hloupá dětinská obava, protože to se už několikrát stalo.

    Anna Oberhelová

    OdpovědětVymazat
  29. „Náš největší problém je samozřejmě prach. Jestli jste to nikdy neviděli, nemůžete si představit, jak to vypadá. Cokoliv vás napadne, jako třeba písek a jiné materiály na Zemi, tak toto je něco jiného; tohle je spíš něco jako kapalina. Tady je vzorek.“
    Lawrence zvedl zkumavku, jejíž dolní třetina byla naplněna beztvarou šedivou látkou. Naklonil jí a hmota se začala přelévat. Pohybovala se pomaleji než syrup ale rychleji než voda a trvalo několik vteřin, než se hladina opět vyrovnala poté, co byla narušena. Nikoho by nenapadlo, při pouhém pohledu, že to není tekutina.
    „Tento válec je uzavřený,“ vysvětlil Lawrence, „uvnitř je vakuum, takže prach se chová jako v přirozeném prostředí. Ve vzduchu, je to poněkud jinak; více se lepí a chová se spíš jako písek nebo pudr. Raději vás upozorním—že není možné udělat umělý vzorek, který má vlastnosti skutečného originálu. Trvá to milióny let, než se takový vzorek utvoří. Jestliže chcete experimentovat, poskytneme vám tolik prachu, kolik budete potřebovat, Bůh ví, že ho máme hodně.“


    Kapitán Anson si nedával příliš záležet na nějakém efektivním manévrování, zvlášť když za pohon platí někdo jiný. V příručce kapitána nebylo nic o létání vesmírnou lodí stovky kilometrů--stovky kilometrů, skutečně!—ale není pochyb, že matematici by byli potěšeni, kdyby mohli vypracovat dráhu, která se zakládá na Počtu Variací, s užitím co nejmenšího množství paliva. Anson se jednoduše nechal vystřelit tisíce kilometrů (což je podle vesmírných norem kvalifikováno jako rozměr hlubokého vesmíru, ale o tom řekne Spenserovi až později) a vrátil se zpět dolů k vertikálnímu přiblížení, kam ho radar nakonec nasměroval. Lodní počítač a radar byly vzájemně monitorovány a kapitán Anson měl oba pod kontrolou. Každý z nich by zvládl tuto práci sám o sobě, což bylo docela jednoduché a bezpečné, přestože to tak moc nevypadalo. Zvlášť Maurice Spenser, který začínal snít o zelených kopcích na Zemi, když se po něm sápaly ty pusté vrcholky. Proč se do toho nechal takhle navrtat? Rozhodně existoval levnější způsob, jak spáchat sebevraždu. Nejhorší byla představa volného pádu mezi jednotlivými brzdnými etapami. Dejme tomu, že by rakety selhaly a nevzplanuly na pokyn, a loď by pokračovala v pádu směrem k Měsíci, pomalu ale neúprosně by se zrychlovala, až by se nakonec zřítila? Nebylo třeba předstírat, že tento strach je hloupý a dětinský, protože se to stalo už několikrát.

    Marie Sedláková

    OdpovědětVymazat
  30. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  31. „Náš opravdu velký problém je prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, pak si nemůžete představit, jaký je. Ať máte jakékoliv znalosti o písku nebo jiných materiálech na zemi, tak zde nebudou fungovat. Tahle hmota je spíše tekutina. Zde mám vzorek.“
    Lawrence sebral vysoký válec, jehož spodní třetina byla naplněna beztvarou šedivou
    látkou. Lawrence naklonil válec a hmota začala téct. Látka tekla mnohem rychleji než sirup, mnohem pomaleji než voda a trvalo pár vteřin, než se povrch opět stal vodorovným, potom co byl vyveden z rovnováhy. Při pohledu na látku by nikdy nikdo neřekl, že to není tekutina.
    „Tento válec je uzavřený,“ vysvětlil Lawrence,“uvnitř je vzduchoprázdno, takže prach vykazuje své přirozené chování. Ve vzduchu je to něco jiného, prach je více lepkavý a chová se spíše jako sypký písek nebo pudr. Raději bych vás varoval - je nemožné vytvořit umělý vzorek, který má vlastnosti skutečného. Trvá miliardu let, než se vysycháním vytvoří ryzí kus.
    Pokud by jste chtěli provádět nějaké experimenty, zašleme vám tolik prachu, kolik budete chtít, bůh ví, že se bez něho obejdeme.“

    Kapitán Anson neshledal žádný přínos ve zkoušení navigace, obzvláště, když někdo jiný platil za palivo.V kapitánově příručce nebyla ani zmínka jak uletět s vesmírnou lodí stovky kilometrů, -- stovky kilometrů, opravdu! I když matematici by byli potěšeni s vypočítáním trajektorie na základě početních variací za využití minimálního množství paliva. Anson vystřelil a uletěl tisíc kilometrů vzhůru (což se v meziplanetárním zákoně označuje jako norma pro získání příplatku za dosažení hlubokého vesmíru, ale o tom řekne Spenserovi později) a přešel znovu do svislé polohy s radarovým naváděním ke konci letu. Lodní počítač s radarem se kontrolovaly navzájem a na oba ještě dohlížel kapitán Anson. Kterýkoliv z nich by tu práci zvládnul sám, takže to bylo docela jednoduché a bezpečné, ačkoliv to tak nevypadalo.
    To se týkalo především Maurice Spensera, který začal toužit po hebkých zelených kopcích na Zemi, hned jakmile ho pusté vrcholky udeřily do očí. Proč se do toho pouštěl? Určitě existovaly levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší ze všeho byl volný pád mezi úseky brzdění. Připusťme, že se rakety nezažehnou a loď bude padat k měsíčnímu povrchu, bude pomalu, ale jistě zrychlovat dokud neztroskotá? Nemělo význam předstírat, že to byl hloupý nebo dětinský strach, protože už se to nejednou přihodilo.

    OdpovědětVymazat
  32. „Velkým problémem je pro nás pochopitelně prach. Pokud jste ho nikdy neviděli, nedokážete si představit jaké má vlastnosti. Vše co víte o písku, nebo jiných materiálech na Zemi zde neplatí; tohle je více jako tekutina. Zde je vzorek.“
    Lawrence vzal vysokou zkumavku, jenž byla do třetiny naplněna beztvarou šedou hmotou. Naklonil ji a hmota začala téci. Pohybovala se rychleji, než sirup, pomaleji, než voda, a trvalo několik vteřin, než se povrch ustálil poté co byl narušen. Nikdo by na pohled neuhodl, že to není tekutina.
    „Tato zkumavka je hermeicky uzavřená,“ vysvětloval Lawrence, „uvnitř je vakuum a prach tak vykazuje své běžné chování. Na vzduchu je to jinak; je lepkavější a chová se spíše jako velmi jemný písek nebo pudr. Měl bych vás upozornit – je nemožné udělat syntetický vzorek, který má vlastnosti pravého. K tomu, aby vznikl ten pravý materiál je zapotřebí několika miliard let vysoušení. Kdyby jste chtěli podniknout nějaké experimenty, zašleme vám prachu kolik jen budete chtít; Bůh ví, že se bez něj obejdeme.

    Kapitán Anson neviděl smysl ve zkoušení jakéhokoli efektního manévrování, zvláště, když palivo platil někdo jiný. V kapitánské příručce nestálo nic o létání kosmickou lodí stovky kilometrů -- vskutku stovky kilometrů!--ačkoli matematici by s potěšením vypracovali trajektorii, založenou na variačním počtu, pro minimální spotřebu paliva. Anson zkrátka proudil přímo vzhůru tisíc kilometrů (tímto mu podle Meziplanetárního zákona vznikne nárok na příplatek za hluboký vesmír, i když Spencerovi o tom řekne později) a pak zase dolů běžným vertikálním postupem, s konečným radarovým navedením. Lodní počítač a radar se monitorovali navzájem a na oba dohlížel kapitán Anson. Kterýkoli z těch tří mohl tu práci udělat, takže to bylo poměrně prosté a jednoduché, i když se to nezdálo. Hlavně Maurici Spenserovi, který začal pociťovat mocnou touhu po hladkých zelených kopcích na zemi jak se na něj drápaly ty bezútěšné vršky. Proč se jen k tomu přesvědčil? Určitě existovali levnější způsoby, jak spáchat sebevraždu.
    Nejhorší částí byl volný pád mezi postupnými fázemi brzdění. Co kdyby se rakety na pokyn nezažehly a loď by se dále pohružovala ve směru Měsíce, pomalu, ale neúprosně zrychlující, dokud by nenarazila? Nebylo namístě předstírat, že to je hloupý, nebo dětinský strach, protože se to nejednou stalo.

    Daniel Hřebačka - oprava

    OdpovědětVymazat