"What's in a name? That which we call a rose By any other name would smell as sweet."

Shakespeare byl veliký básník.

Jak pravil jan Werich, jen málo podobných pravd můžete říct kdekoli na světě, aniž by vás tam či onde povožovali za někho, kdo přichází odtamdud.

1. Na capse je k dispozici soubor s různými verzemi českého překladu jediného Shakesperova sonetu. Vyberte si tu, která se vám subjektivně nejvíce zamlouvá, nejvíc vás oslovuje - a zauvažujte proč. Případně se pár řádek naučte nazpaměť, budete překvapeni, jaké nové rozměry textu při tom objevíte.

2. Přečtěte si úryvek z Hamleta a zauvažujte, jak byste přeložili označené repliky. Nezapomeňte, že se jedná o jevištní dílo - myslete na to, aby herci mohli text přirozeně deklamovat.

Hamlet
Alas, poor ghost!

Ghost
Pity me not, but lend thy serious hearing
To what I shall unfold.

HAMLET
Speak; I am bound to hear.

Ghost
So art thou to revenge, when thou shalt hear.

HAMLET
What?

Ghost
I am thy father's spirit,
Doom'd for a certain term to walk the night,
And for the day confined to fast in fires,
Till the foul crimes done in my days of nature
Are burnt and purged away. But that I am forbid
To tell the secrets of my prison-house,
I could a tale unfold whose lightest word
Would harrow up thy soul, freeze thy young blood,
Make thy two eyes, like stars, start from their spheres,
Thy knotted and combined locks to part
And each particular hair to stand on end,
Like quills upon the fretful porpentine:
But this eternal blazon must not be
To ears of flesh and blood. List, list, O, list!
If thou didst ever thy dear father love--

HAMLET
O God!

Ghost
Revenge his foul and most unnatural murder.


Pár profesionálních překladů:
Josef Jiří Kolár, 1855
Hamlet. Duchu ubohý!
Duch. Mne nelituj, jen k tomu naklon sluch,
Co objevím.
Hamlet. Jsemt povinen te slyšet – mluv!
Duch. A povinen i mstít, když vyslyšíš.
Hamlet. A co?
Duch. Jsemt otce tvého duch,
Na cas odsouzen ku obcházce nocní,
A za dne vezen v ohni, až zlé hríchy
Za živa spáchané ve mne se stráví
A vyčistí. – Ó kdybych směl vyprávět
O tajných mukách svého vezení,
Nejmenší slovo té povídky by
Podrylo duši tvou, mladistvá krev
By v tobe zledovatela, tvé oci
Jak hvezdy z kruhu svých se vymknuly,
Tvé husté kadere rozptýlily,
A jeden každý vlas by vzhuru cnel
Jak bodliny zlostného ježovce.
Ten popis vecnosti však nehodí se
Pro ucho z masa, krve. – Slyš mne, slyš!
Jestlis kdy otce svého miloval –
Hamlet. Ó nebesa!
Duch. Ó pomstiž jeho príkrou, hnusnou vraždu!
Hamlet. Vraždu? –
Duch. Ba hnusnou vraždu, neb to každá jest;
Ta má však neprirozená a nejhnusnejší.



František Nevrla
Hamlet. Ó, duchu, běda!
Duch. Nelituj mne; však vážně vyslechni,
co chci ti sdělit.
Hamlet. Promluv; dám si pozor.
Duch. Však také pomsti, co ti oznámím.
Hamlet. A co?
Duch. Já duch jsem tvého otce;
jsem odsouzen, bych na čas v noci bloudil
a ve dne podroben byl stálé výhni,
než splatím zločiny, které jsem spáchal
v svém žití. Kdyby nevázal mne slib
nezradit tajnost mého vězení,
promluvil bych, že každé slůvko duši
by zděsilo ti, zmrazilo ti krev,
zrak z důlků vystoupil by ti až k hvězdám,
zmatek by rozvířil ti kadeře,
že každý vlas by rozježil se v hrůze,
jak ostny divokého zvířete.
Však toto prohlášení o věčnosti
není pro lidský sluch! Ó, slyš, ó, slyš!
Jestliže měls kdy svého otce rád –
Hamlet. Ó, nebesa!
Duch. – pak pomsti jeho neslýchanou vraždu!
Hamlet. Co, vraždu?
Duch. Je každá vražda hrozná, tato však
je hnusná, děsná, nepřirozená.