22. února 2012

Obraz skrytý ve slovech

1. Stáhněte si ze stránek projektu Guttenberg knihu Olivera Curwooda Lovci vlků.
2. Přečtěte si první kapitolu a vyhledejte na webu ilustrace, které by se k ní hodily. Vybrané obrázky stáhněte do jednoho adresáře.

3. Pokuste se o překlad následujícího úryvku.

Oliver Curwood - Wolf Hunters

Stillness fell again with the sound of the rifle-shot. It might have lasted five minutes or ten, when a long, solitary howl floated from across the lake. It ended in the sharp, quick yelp of a wolf on the trail, and an instant later was taken up by others, until the pack was once more in full cry. Almost simultaneously a figure darted out upon the ice from the edge of the forest. A dozen paces and it paused and turned back toward the black wall of spruce.
"Are you coming, Wabi?"
A voice answered from the woods. "Yes. Hurry up—run!"
Thus urged, the other turned his face once more across the lake. He was a youth of not more than eighteen. In his right hand he carried a club. His left arm, as if badly injured, was done up in a sling improvised from a lumberman's heavy scarf. His face was scratched and bleeding, and his whole appearance showed that he was nearing complete exhaustion. For a few moments he ran through the snow, then halted to a staggering walk. His breath came in painful gasps. The club slipped from his nerveless fingers, and conscious of the deathly weakness that was overcoming him he did not attempt to regain it. Foot by foot he struggled on, until suddenly his knees gave way under him and he sank down into the snow.
From the edge of the spruce forest a young Indian now ran out upon the surface of the lake. His breath was coming quickly, but with excitement rather than fatigue. Behind him, less than half a mile away, he could hear the rapidly approaching cry of the hunt-pack, and for an instant he bent his lithe form close to the snow, measuring with the acuteness of his race the distance of the pursuers. Then he looked for his white companion, and failed to see the motionless blot that marked where the other had fallen. A look of alarm shot into his eyes, and resting his rifle between his knees he placed his hands, trumpet fashion, to his mouth and gave a signal call which, on a still night like this, carried for a mile.
"Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
At that cry the exhausted boy in the snow staggered to his feet, and with an answering shout which came but faintly to the ears of the Indian, resumed his flight across the lake. Two or three minutes later Wabi came up beside him.
"Can you make it, Rod?" he cried.
The other made an effort to answer, but his reply was hardly more than a gasp. Before Wabi could reach out to support him he had lost his little remaining strength and fallen for a second time into the snow.
"I'm afraid—I—can't do it—Wabi," he whispered. "I'm—bushed—"
The young Indian dropped his rifle and knelt beside the wounded boy, supporting his head against his own heaving shoulders.



58 komentářů:

  1. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Jakmile zazněl výstřel z pušky, vše znovu utichlo. Trvalo to asi pět nebo deset minut, než se ke mně z dáli za jezerem doneslo dlouhé, osamělé zaskučení, zakončené ostrým, rychlým vyjeknutím, které bylo po chvíli následováno dalšími, až celá vlčí smečka začala výt. Téměř ve stejném okamžiku jakási postava vystřelila z lesa po zamrzlém jezeře. Po několika tempech se zastavila a otočila zpět směrem k černému lesu.

    „Už jdeš, Wabi?“
    „Jo. Dělej - utíkej!“ zakřičel na mě hlas zpoza stromů.

    Povzbuzen touto větou se druhý muž naposledy podíval směrem k jezeru. Byl velmi mladý, nemohlo mu být více než osmnáct. V pravé ruce držel hůl a jeho levá ruka, zavázaná v improvizovaném obvazu z dřevorubcova šátku, byla ošklivě poraněná. Na tváři byl poškrábaný a krvácel, a jeho celkový zjev napovídal, že je už na pokraji sil. Chvilku sněhem běžel, ale pak přešel do vrávoravé chůze. Namísto normálního dechu už jen sípal. Hůl mu vypadla ze znecitlivělé ruky, ale vědom si svého naprostého vyčerpání se ji ani nepokoušel zvednout. Krok za krokem vrávoral dál dokud jeho nohy nevypověděly službu a on koleny nepadl do sněhu.

    Mladý Indián, který vyběhl ze smrkového lesa, teď utíkal po povrchu zamrzlého jezera a dýchal velmi rychle, což bylo dáno spíše vzrušením než-li vyčerpáním. Asi půl míle za sebou slyšel rychle se blížící štěkot smečky. Na okamžik se přikrčil na úroveň sněhu, a za běhu se snažil změřit vzdálenost od svých pronásledovatelů. Poté se otočil a díval se do lesa po svém bílém příteli. Očima narazil na nehybný objekt, který jasně dával najevo, kde se jeho přítel zastavil. Oči mu zajiskřily úlekem, pustil pušku ke kolenům, přiložil si dlaně k ústům a zavolal na něj. Zvuk se za klidné noci, jako byla tahle, nesl na míle daleko.

    „Heeeeeeeeej! - Heeeeeeeej!“

    Probrán tímto křikem se vyčerpaný mladý muž s obtížemi postavil, a křikl zpět na Indiána, ke kterému se donesla už jen slabá ozvěna. Pokračoval tedy ve svém úprku přes jezero. Za dvě nebo tři minuty Wabi dorazil k příteli.

    „Zvládneš to, Rode?“ vyhrkl na něj.

    Druhý jen s velkou námahou odpověděl, ale jeho odpověď byla podobná spíše zasípání. Než ho stihl Wabi podepřít, ztratil zbývající sílu, co ještě měl, a padl znovu do sněhu.

    „Bojím se - že to nezvládnu - Wabi“ zašeptal. „Mám - dost.“

    Mladý indián odhodil pušku, klekl si vedle raněného a přidržoval mu hlavu tak, aby mu nepadala k hrudi.


    Pavla Slabyhoudová

    OdpovědětVymazat
  2. Oliver Curwood – Lovci vlků
    S výstřelem z pušky vše znovu utichlo. Mohlo to trvat pět či deset minut, když se ke mně přes jezero donesl dlouhý, osamělý výkřik. Vše skončilo bodavým, krátkým vlčím zavytím směřujícím od stezky, které bylo postupně následováno ostatními vlky až do momentu, kdy začala výt celá smečka. Téměř v ten samý moment se z kraje lesa vyřítila postava. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět k černému lesu.
    „Už jdeš, Wabi?“
    Z lesa přišla odpověď: „Jo, pospěš si!“
    Takto podpořen, se ten druhý znovu podíval přes jezero, byl to mladík ne více než osmnáctiletý. V pravé ruce třímal hůl. Jeho levá ruka, která byla zafixována v provizorním obvazu zhotoveném z dřevorubcova šátku, vypadala jako by byla vážně poraněna. Jeho tvář byla rozdrásaná, krvácela a jeho celkový vzhled dával najevo, že byl na pokraji vyčerpání. Rozběhl se sněhem, po několika krocích však pokračoval pouze vrávoravou chůzí. Jeho dech přešel v bolestivý kašel. Z jeho znecitlivělých prstů mu vypadla hůl, ale vědom si svého vyčerpání, nepokusil se jí ani zvednout. Stále se snažil pokračovat, do chvíle, než mu definitivně podklesla kolena a on upadl do sněhu.
    Z kraje smrkového lesa se rozběhl mladý indián po povrchu zamrzlého jezera. Byl velmi zadýchaný, což bylo způsobeno spíše jeho vzrušením, nežli únavou. Méně než půl míle za ním a stále blíže doléhal jekot vlčí smečky. Zatímco běžel, přikrčil se na úroveň sněhu a snažil se odhadnout zbývající vzdálenost mezi ním a jeho pronásledovateli. Poté se ohlédl za svým bílým společníkem, ale nepodařilo se mu zachytit nehybný bod, kde se svalil k zemi. Do tváře se mu vryl výraz plný zděšení. Pušku nechal sklouznout ke kolenům, přiložil ruce k ústům a vydal pronikavý zvuk, který se za klidné noci jako byla tato, nesl na míle daleko.
    „A-hůůůůůůů! A-hůůůůůůůůů!“
    Povzbuzen tímto výkřikem se vyčerpaný mladík znovu postavil na nohy a nahlas, v odpověď, křikl zpět. Wabi k němu dorazil o dvě či tři minuty později.
    „Dokážeš to Rode?“ Vyhrkl.
    Ten druhý se pokusil odpovědět, ale vydal sotva hlásku. Než se Wabimu konečně podařilo přispěchat na pomoc, ztratil druhý mladík veškerou zbývající sílu a podruhé upadl vyčerpán do sněhu.
    „Bojím se, že to nezvládnu Wabi.“ Zašeptal. „Jsem... vyčerpaný.“
    Mladý indián odložil pušku, poklekl vedle zraněného chlapce a podepřel mu hlavu.

    Viktor Bambásek

    OdpovědětVymazat
  3. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky se opět rozhostilo ticho. Asi za pět nebo deset minut zaznělo z druhé strany jezera dlouhé osamělé zavytí. Skončilo pronikavým rázným vyštěknutím vlka na lovu, na které po chvíli navázali ostatní vlci, až štěkala hlasitě celá smečka. V tom samém okamžiku vyrazila jakási postava z kraje lesa a vykročila po ledu. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět k neprostupné tmavé hradbě smrků.
    "Tak jdeš Wabi?"
    Hlas z lesa odpověděl. "Jo,rychle!Běž!"
    Druhý muž,takto pobídnut,se znovu otočil a pokračoval přes jezero. Byl to ještě mladík, ne víc než osmnáct.V pravé ruce držel hůl a těžce zraněnou levou ruku měl zavěšenou v dřevorubeckém šátku. Jeho poškrábaný obličej krvácel. Celkový vzhled vykazoval známky únavy a bylo jasné, že nemá daleko k naprostému vyčerpání. Chvíli běžel, pak už jen klopýtal sněhem a těžce lapal po dechu. Hůl mu vypadla ze zkřehlých prstů, a protože si uvědomoval, že je až k smrti vyčerpaný, ani se ji už nepokoušel zvednout. Bojoval o každý další krok a najednou se mu podlomila kolena a mladík spadl do sněhu.
    Na plochu zamrzlého jezera právě vyběhl z lesa mladý Indián. Dýchal rychle, ale spíše z rozčilení než z únavy. Ani ne míli za sebou slyšel rychle se přibližující štěkot slídící smečky a tak v mžiku sklonil svou mrštnou postavu těsně ke sněhu a s vnímavostí své rasy odhadoval vzdálenost pronásledovatelů. Potom se rozhlédl, aby našel svého bílého společníka a poklesl na duši, když ho uviděl nehybně ležícího. V očích se mu zračila obava,když si opřel pušku mezi kolena, přiložil dlaně k ústům a vykřikl tak hlasitě,že se volání neslo tichou nocí na míli daleko.
    Hahó-ó-ó-ó! Hahó-ó-ó-ó!
    Na toto zvolání vyčerpaný mladík vrávoravě vstal, a k indiánovi doletěl chabý výkřik znamenající, že se znovu vydá na úprk přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi objevil vedle něho.
    "Zvládneš to Rode?"
    Rod se snažil něco říct,ale jeho odpověď nebyla víc než zajíknutí. Než ho stačil Wabi podepřít, ztratil Rod všechny zbývající síly a spadl znovu do sněhu.
    "Nezvládnu to Wabi, bohužel," zašeptal Rod,"jsem úplně grogy."
    Mladý Indián upustil pušku a klekl si vedle zraněného, aby mu podepřel hlavu oproti namáhavě se zvedajícím ramenům.

    Jana Friedrichová

    OdpovědětVymazat
  4. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po zaznění výstřelu z pušky zavládlo opět ticho. Trvalo to asi pět nebo deset minut, když se dlouhé, osamělé vytí neslo přes jezero. Skončilo ostrým, rychlým vlčím vyjeknutím a po chvíli bylo následnováno dalšími, do té doby, než celá vlčí smečka začala výt. Téměř ve stejném okamžiku jakási postava vystřelila nad jezerem na okraji lesa. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět směrem k černému jedlovému lesu.

    "Už jdeš, Wabi?"
    Z lesa se ozvala odpověď. "Ano. Pospěš si-utíkej!"

    Takto pobídnut se druhý muž naposledy podíval směrem k jezeru. Byl velmi mladý, nemohlo mu být více než osmnáct. V pravé ruce držel hůl a jeho zraněná levá ruka byla zavázaná v improvizovaném obvazu z dřevorubcova šátku. Na tváři byl poškrábaný a krvácel,jeho celkový zjev napovídal, že už je na pokraji sil. Chvilku běžel sněhem, ale poté začal vrávorat. Po chvíli začal lapat po dechu. Hůl mu vyklouzla ze znecitlivělé ruky, ale vědom si svého naprostého vyčerpání se ji ani nepokoušel zvednout. Krok za krokem si razil cestu dál, dokud mu jeho nohy nevypověděly službu a koleny padl do sněhu.

    Mladý Indián, který vyběhl ze smrkového lesa, teď utíkal po povrchu zamrzlého jezera. Dýchal velmi rychle, což bylo dáno spíše vzrušením nežli únavou. Méně než půl míle za sebou slyšel rychle se blížící štěkot smečky a proto se v mžiku mrštně ohnul na úroveň sněhu a snažil se změřit vzdálenost svých pronásledovatelů. Podíval se po svém bílém příteli a narazil na nehybnou skvrnu, která signalizovala, kde druhý spadl. Oči mu zajiskřily úlekem, pustil pušku ke kolenům, přiložil si dlaně k ústům a dal znamení voláním, které se za klidné noci jako byla tahle, neslo na míle daleko.

    „Heeeeej! - Heeeeej!“

    Probrán tímto křikem se znavený chlapec s obtížemi postavil, a křikl zpět na Indiána, ke kterému se donesla jen slabá ozvěna. Za dvě nebo tři minuty k němu dorazil Wabi.

    "Zvládneš to, Rode?" křikl.

    Druhý jen s velkou námahou odpověděl,ale jeho odpověď byla podobná spíše zasípání. Než ho stihl Wabi podepřít, ztratil zbývající sílu a upadl znovu do sněhu.

    "Bojím se - že to nedokážu - Wabi" zašeptal. "Jsem - vyčerpaný-"

    Mladý indián odhodil pušku a klekl si vedle raněného, podpírajíce mu hlavu tak, aby mu nepadala k hrudi.

    Mikotová Veronika

    OdpovědětVymazat
  5. S výstřelem z pušky zavládl opět klid. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, když se dlouhé, osaměl vytí rozlehlo po celém jezeru. Skončilo to ostrým, krátkým zakňučením vlka na cestě a za okamžik později se přidaly další, dokud smečka opět nebyla v plném řevu. Téměř současně jakási postava vyrazila na ledu z kraje lesa. Tucet kroků a zastavila se, otočila se směrem k černé zdi smrku.

    "Jdeš, Wabi?"

    Hlas z lesa odpověděl. "Ano. Ryche-utíkej!"

    Na to se ten druhý znovu podíval přes jezero. Byl to mladík, ne více než osmnáctiletý. V jeho pravé ruce nesl kyj. Jeho zle poraněná levá ruka byla v improvizovaně zavěšena v dřevorubcově težkém šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel a celkově vypadal, jako kdby byl na pokraji naprostého vyčerpání. Na několik okamžiků bežel sněhem, potom se zastavil a belhavě šel. Bolestivě vzdychal. Jeho kyj mu vyklouzla z jeho odumřelých prstů a vědom si jeho smrtelné slabosti se ji ani nesnažil sebrat. Krok za krokem pokračoval dál dokud se najednou pod ním podlomily kolena a on se ponořil do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa těď vyběhl mladý indián při hladině jezera. Jeho dech se rychle blížil, ale spíše s nadšením než únavou. Ne dále než půl míle za ním mohl slyšet křik rychle se blížící lovecké smečky. Na okamžik sklonil jeho ohebné tělo blíže ke sněhu s vážností jeho závodu a měřil vzdálenost jeho pronásledovatelů. Potom se podíval na jeho bílého společníka a nemohl najít tu nehybnou skvrnu, která značila, kde ostatní padli. Znepokojivý pohled se mu vehnal do očí, opřel si pušku mezi kolena a položil ruce jako do trubky k ústům a zvolal signál, který se v takovéto klidné noci nesl na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    S řevem se vyčerpaný chlapec ve sněhu zpotácel na nohy, odpověděl křikem, který se jen slabě dostal k uším Indiánů a pokračoval v jeho běhu přez jezero. Po dvou nebo třech minutách se vedle něj objevil Wanabi.

    "Zvládneš to, Rode?" zvolal.

    Ostatní se snažili odpovědět, ale jeho odpověď byla spíš jen zalapání po dechu. Než se Wabi mohl natáhnout, aby mu pomohl, ztratil jeho poslední zbývající sílu a znovu spadl do sněhu.

    "Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi" zašeptal. "Jsem-vyčerpaný-"

    Mladý indián položil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce. Podepřel mu hlavu o jeho vlastní, stále těžsí ramena.

    Martin Slunečko

    OdpovědětVymazat
  6. Oliver Curwood – Lovci vlků

    S výstřelem z pušky opět zavládlo ticho. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než se přes jezero rozlehlo táhlé, osamělé zavytí. Ke konci se změnilo v ostré, rázné štěknutí vlka na lovu, postupně následovaného ostatními, až začala výt celá smečka. Téměř ve stejné chvíli vyrazila z okraje lesa postava a zamířila na zamrzlé jezero, ale po pár krocích se zastavila a otočila se zpět k temné smrkové hradbě.

    "Už jdeš, Wabi?"

    Hlas přicházející z lesa mu odpověděl. „Jo, pospěš si – běž!“

    Pobízen těmito slovy se druhý muž ještě jednou naposledy obrátil k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být více než osmnáct let. V pravé ruce svíral hůl. Levou ruku, která byla ošklivě poraněná, měl zafixovanou v provizorním obvazu vytvořeném z dřevorubcova šátku. Tvář měl poškrábanou a krvácel, celkově působil dojmem, že je na pokraji vyčerpání. Rozběhl se sněhem, ale po chvíli se běh změnil v klopýtání. Začínal lapat po dechu. Hůl, která mu vyklouzla ze zkřehlých prstů, se ani nepokoušel zvednout, vědom si toho, jak moc je vyčerpaný. Bojoval s každým dalším krokem, dokud ho nohy nezradily a on neklesnul do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa vyběhl po zamrzlé hladině jezera mladý indián. Prudce oddechoval, ani ne tak únavou, jako spíše vzrušením. Asi půl míle za sebou slyšel neustále se přibližující štěkot vlčí smečky, a proto se rychle skrčil na úroveň sněhu, snažíc se vyměřit vzdálenost svých pronásledovatelů. Když se poté se rozhlédl po svém bílém společníkovi, narazil na nehybnou skvrnu, přesně označující místo, kde druhý upadl. Oči mu zajiskřily úlekem. Opřel si pušku mezi kolena, přiložil dlaně k ústům a vydal ze sebe předem domluvený signál, který se v klidných nocích, jako byla tato, rozléhal na míle daleko.

    "A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů! A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů!"

    Po tomto volání se vyčerpaný mladík ve sněhu s námahou postavil na nohy a s výkřikem na znamení odpovědi, který se k indiánovi vrátil jen jako slabá ozvěna, se znovu vydal na úprk přes jezero. O dvě nebo tři minuty později se u něj objevil Wabi.

    "Rode, zvládneš to?" vyhrkl.

    Druhý se pokusil o odpověď, která však nebyla víc než vzdech. Než se k němu mohl Wabi natáhnout, aby mu pomohl, ztratil poslední zbytky sil a podruhé upadl do sněhu.

    "Bojím se – že - to nezvládnu - Wabi," zašeptal. „Už – nemůžu –"

    Mladý indián upustil pušku, klekl si vedle zraněného mladíka a podepřel jeho hlavu svými vlastními těžknoucími rameny.

    Petra Kopytová

    OdpovědětVymazat
  7. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu se opět rozhostilo ticho. Pět nebo deset minut poté zaznělo z druhé strany jezera dlouhé, osamělé zavytí, které přešlo v ostré a rychlé vyštěknutí vlka na lovu. Vzápětí se k němu přidali další, až nakonec vyla celá smečka. Téměř současně s tím se z lesa na zamrzlé jezero vyřítila postava. Uběhla několik kroků, pak se zastavila a otočila se zpět k tmavému lesu.

    "Jdeš, Wabi?"

    Z lesa se ozvala odpověď: "Ano, ale pospěš si, běž!"

    Takto popohnán se ještě naposledy rozhlédnul po jezeře. Byl to mladík, mohlo mu být sotva osmnáct. V pravé ruce držel hůl. Levou, zle zraněnou ruku, měl v improvizovaném závěsu z velkého dřevorubeckého šátku. Škrábance na jeho tváři krvácely a celý jeho zjev dával najevo, že není daleko naprostému vyčerpání. Na pár chvilek se dal do běhu napříč sněhem a poté zpomalil do kulhavé chůze. Lapal po dechu. Ze znecitlivělých prstů mu vypadla hůl. Vědom si příšerné únavy, která se ho zmocňovala, se ani nesnažil ji znovu sebrat. Kousek po kousku vrávoral vpřed, dokud se mu nepodlomila kolena a on zapadl do sněhu.

    Na ledovou plochu z okraje jedlového lesa nyní vyběhl mladý indián. Velmi rychle vydechoval, ale spíše nadšením, než únavou. Slyšel neúprosně se blížící ryk smečky, méně než půl míle za ním. Obratně se přikrčil ke sněhu a s bystrostí jeho rase vlastní měřil vzdálenost od jejich pronásledovatelů. Poté se ohlédl po svém bílém společníkovi, ale naneštěstí nezahlédl ten nehybný bod, kde upadl. V jeho očích se zableskly obavy. Odložil si pušku mezi kolena, obtočil dlaně kolem svých úst a vyslal signál, který se za klidné noci, jako byla tato, nesl na míli daleko.

    "Ahůůůůůůůů! Ahůůůůůůůů!"

    Po tom zvolání zmožený chlapec těžce vstal a výkřikem odpověděl, ale k indiánovi dolehla jen slabá ozvěna. Wabi se nato opětovně rozeběhl po jezeře a po dvou nebo třech minutách ho dostihl.

    "Zvládneš to, Rode?" vykřiknul.

    Mladík se pokusil odpovědět, ale jeho odpověď se podobala spíše zajíknutí. Než ho Wabi stihl podepřít, ztratil poslední zbytky své síly a podruhé padl do sněhu.

    "Bojím se že - já - nezvládnu to - Wabi," zašeptal, "jsem - vyčerpaný -"

    Mladý indián odhodil svou pušku a klekl si ke zraněnému chlapci, aby mu podepřel hlavu svými rameny.

    Šárka Krčmová

    OdpovědětVymazat
  8. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Krajinou se znovu rozlehlo ticho a v dáli byl slyšet výstřel z pušky. Trvalo asi pět nebo deset minut, než se zpoza jezera začalo ozývat dlouhé, osamělé vytí, které zkončilo prudkým a rychlým zakňučením vlka stojícího na cestě, poté následovalo vytí dalších vlků, jenž dohromady připomínalo usedavý pláč. Téměř ve stejnou chvíli se ozval další výstřel, pocházel z pušky postavy, která stála na okraji lesa. Kulka zasvištěla těsně nad ledem. Postava ušla několik kroků a otočila se směrem k černému lesu.

    "Už jdeš, Wabi?"
    "Ano, rychle utíkej!" ozvalo se zpoza stromů.

    Varován tou větou se muž otočil a zadíval se směrem k jezeru. Byl velice mladý, nemohl být starší osmnácti let. V pravé ruce držel hůl. Jeho levá ruka byla ošklivě poraněná a zavázaná jakýmsi obvazem z dřevorubcova šátku. Na tváři měl pár krvácejících škrábanců a jeho celkové vzezření vypovídalo o tom, že je na pokraji svých sil. Chvíli běžel sněhovými závějemi, ale poté přešel do potácivé chůze. Každý nádech mu působil nesmírnou bolest. Ze znecitlivělých prstů mu vyklouzla jeho hůl, nepokoušel se ji už ani zvednou, jelikož byl k smrti vyčerpán. Krok následoval další, dokud mu síly stačily, poté padl koleny do sněhu.

    Ze smrkového lesa vyběhl mladý indián a rozběhl se po povrchu zamrzlého jezera. Dýchal velice rychle. Rychlost jeho dechu byla způsobena spíše vzrušením, než vyčerpáním. Asi půl míle za sebou slyšel rychle se přibližující štěkot, a tak se hbytě sklonil k zemi a pokoušel se změřit, jak je asi daleko od pronásledovatelů. Následně se otočil a snažil se najít svého bílého společníka, když očima narazil na bod, který jasně dával najevo, kde jeho přítel upadl. V jeho očích se objevil strach, dal si pušku mezi kolena, přiložil si ruce k ústům a dal mu signál, jenž se za noci, jako byla tato, nesl na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Vyčerpaný chlapec uslyšel indiánův signál, stěží se postavil na nohy a zakřičel zpět na indiánského přítele, ke kterému se tak tak donesla odpověď z druhé strany jezera. Asi za dvě nebo tři minuty Wabi přiběhl k bílému chlapci.

    "Dokážeš to, Rode?" zeptal se.

    Chlapec se snažil odpovědět, ale jeho pokus připomínal spíše chorobné zasípání. Předtím než ho Wabi stihl podepřít, aby mu pohohl, stratil chlapec poslední zbytky svých sil a znovu padl do sněhu.

    "Bojím se, že to nezvládnu, Wabi," zašeptal chlapec. "Už nemůžu."

    Mladý indián odhodil pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, aby mu podepřel hlavu.

    Jan Slabý

    OdpovědětVymazat
  9. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Může to být pět nebo šest minut, co bylo odnaproti jezera slyšet dlouhé
    a osamnělé zavytí, které bylo zakončeno ostrým a rychlým vlčím zaštěkáním. Bezprostředně nato se přidali i ostatní vlci,
    až štěkala úplně celá smečka. Téměř současně se na ledě zpoza okraje lesa vynořila jakási postava. Po každém tuctu kroků
    se zastavila a otočila směrem k černé oponě smrků.

    ''Jdeš, Wabi?''

    Z lesa odpověděl hlas: ''Ano. Pospěš si-běž!''

    Na tato naléhavá slova se ten prní ještě jednou ohlédl zpět přes jezero. Byl to velmi mladý muž, nebylo mu více než
    osmnáct let. V pravé ruce nesl hůl. Levou ruku, jakoby byla těžce zraněná, měl ovázánou a zavěšenou kolem
    krku hrubým dřevorubeckým šátkem. Jeho tvář byla poškrábaná a krvácela, a vůbec celý jeho zevnějšek ukazoval, že je
    na pokraji naprostého vyčerpání. Na krátký okamžik běžel sněhem, a pak zpomalil a šel potácivou chůzí. Jen stěží
    lapal po dechu. Hůl mu klouzala ze znecitlivěných prstů. Ani se nepokoušel zbavit se vědomí smrtelné slabosti, která
    ho překonávala. Krok za krokem se dál potácel, dokud se mu nepodlomila kolena a on upadl do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa najednou po zamrzlé hladině jezera vyběhl mladý indián. Jeho dech byl rychlý, což ale bylo
    způsobeno spíše vzrušením než vyčerpáním. Necelé půl míle za sebou slyšel, jak se vlčí smečka rychle přibližuje, a tak
    na krátký moment ohnul své průžné tělo k zemi a s vážnou tváří, tak typickou pro jeho rasu, měřil vzdálenost,
    která je dělí od směčky. Pak pohlédnul na svého bílého společníka a spatřil pouze nehybnou skrvnu na místě, kde
    muž upadl. V jeho tváři se objevil výraz znepokojení. Dal si pušku mezi kolena a dlaně ve tvaru trumpety přiložil
    k ústům tak, aby mohl zvolat signál, který se tichou nocí šířil na míli daleko.

    ''Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!''

    Na toto znamení se vyčerpaný mladík vypotácel ze sněhu zpět nohy a odpověděl slabým výkřikem, který se k indiánovi
    sotva donesl, aby dál pokračoval v cestě přes jezero. Za dvě nebo tři minuty k němu dorazil.

    ''Zvládneš to, Rode?'' zakřičel indián.

    Mladík musel vynaložit obrovské usíli, aby mohl odpovědět. Ale jeho slova byla sotva slyšitelný šepot. Ještě než ho
    Wabi stihl podepřít, ztratil zbytek svých sil a zkácel se znova do sněhu.

    ''Bojím se, že-to-nedokážu, Wabi'', zašeptal. ''Jsem-unavený-''

    Mladý indián odhodil svou zbraň a klekl si vedle hocha, aby mohl podepřít jeho hlavu u svých širokých ramen.


    Kristýna Hromádková

    OdpovědětVymazat
  10. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky vše znovu utichlo. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než ke mně od jezera dolehlo dlouhé osamělé vytí. Skončilo to prudkým rýchlým zakňučením vlka, nacházejícího se na stezce, a po chvíli se přidali i ostatní vlci, dokud nezačla celá smečka štěkat. Téměř ve stejnou chvíli se z okraje lesa vyřítila postava. Po několika krocích se zastavila a otočila se zpět směrem k černému smrkovému lesu.

    "Už jdeš, Wabi?"

    "Jo. Pospěš si! Utíkej!" odpověděl hlas zpoza stromů.

    Druhý muž, takto povzbuzen, otočil svou tvář ještě jednou k jezeru. Byl to mladík, kterému nemohlo být více než osmnáct let. V pravé ruce nesl hůl. Jeho levá ruka, jako by byla vážně poraněna, byla improvizovaně zavěšena do dřevorubeckého šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel, celkově jeho vzhled dával najevo, že se blíží úplnému vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, ale potom uchýlil k belhavé chůzi. Jeho dech přešel v bolestivé oddychování. Z jeho znecitlivělých prstů mu vyklouzla hůl, ale vědom si své smrtelné slabosti, se ji ani nepokusil zvednout. Krůček po krůčku se snažil probíjet dál až do chvíle, než se mu náhle podlomila kolena a upadl do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa vyběhl indián, který běžel po zmrzlé jezerní hladině. Jeho dech byl zrychlený, ale spíše díky vzrušení, než vyčerpání. Méně než půl míle za ním slyšel rychle se blížící štěkání lovící smečky, a tak v mžiku ohnul své hbité tělo blízko k sněhu a s vnímavostí vlastní jeho rase, odhadoval vzdálenost jeho pronásledovatelů. Potom hledal svého bílého společníka, ale nepodařilo se mu spatřit nehybnou skvrnu, která označovala, kde druhý muž spadl. V očích mu probleskly obavy, položil si pušku mezi kolena, přiložil si ruce k ústům a zakřičel, což se klidnou nocí, jako byla tato, neslo na míle daleko.

    "Halóóóóó! Halóóóóó!"

    Povzbuzen tímto křikem, se vyčerpaný mladík vypotácel ze sněhu a zakřičel zpět na indiána, což oslabeně dolehlo k inidánovým uším, který pokračoval ve svém běhu přes jezero. O dvě nebo tři minuty později k němu Wabi přišel.

    "Zvládneš to, Rode?" naříkal.

    Druhý muž se snažil odpovědět, ale jeho odpověď nebyla nic víc než zalapání po dechu. Dříve než se Wabi stihl natáhnout, aby ho podepřel, ztratil druhý muž trochu své zbývající síly a opět spadl do sněhu.

    "Bojím se - že to nezvládnu - Wabi“ zašeptal. "Jsem vyčerpaný..."

    Mladý indián upustil svou pušku, klekl si vedle zraněného mladíka a podepřel mu hlavu o svá ramena.

    Simona Nedvědová

    OdpovědětVymazat
  11. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky vše znovu utichlo. Trvalo to asi pět nebo deset minut, než se z druhé strany jezera ozvalo dlouhé a osamělé zavytí. To vyústilo v pronikavé a rychlé zaštěknutí vlka na cestě, na které ve stejnou chvíli navázali ostatní, dokud celá smečka nezačala hlasitě výt. Témeř v tom samém okamžiku se z lesa vynořila postava. Udělala dvanáct kroků a otočila se zpět k temné jedlové hradbě.

    "Jdeš, Wabi?"

    Hlas z lesa odpověděl: "Ano. Pospěš - utíkej!"

    Takto popohnán se druhý muž otočil zpátky k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být více než osmnáct. Ve své pravé ruce svíral hůl. Jeho levá ruka, která vypadala ošklivě zraněná, byla improvizovaně uvázaná v dřevorubeckém šátku. Jeho tvář byla poškrábaná a krvácela. Celkově budil dojem, že je na pokraji zhroucení. Chvíli běžel sněhem, pak se však zastavil a pokračoval potácivou chůzí. Jeho dech se změnil v bolestivé lapání po vzduchu. Hůl mu vyklouzla z psrtů, ze kterých se vytratil veškerý cit. Kvůli svému nesmírnému vyčerpání se však ani nepokusil ji znovu zvednout. Krok za krokem vrávoral dál, ovšem jen do okamžiku, kdy jeho kolena přestala poslouchat a on spadl do sněhu.

    Na okraji jedlového lesa se objevil mladý Indián, který pak pokračoval v běhu přes zmrzlé jezero. Jeho dech byl zrychlený, což bylo způsobeno spíše vzrušením než vyčerpáním. Ani ne půl míle za sebou slyšel štěkot rychle se přibližující smečky, která ho pronásledovala. V mžiku skrčil své pružné tělo, aby mohl pomocí bystrosti vlastní jeho rase, zjistit vzdálenost
    svých pronásledovatelů. Potom se ohlédl po svém bílém společníkovi, ale viděl pouze nehybnou skvrnu, která označovala místo, kde spadl. Tento pohled v něm vzbudil obavy, odložil pušku mezi kolena, své ruce přiložil k ústům jako trumpetu a vyslal signál, který se v této tiché noci rozléhal na míle daleko.

    "Vu-hůůůůůů ůůůů!Vu-hůůůůůů ůůůů!"

    Po tomto zvolání se vyčerpaný chlapec vypotácel na nohy a odpověděl na signál křikem, který byl tak slabý, že ho dolehl jen k uším Indiána, jenž pokračoval ve svém zběsilém běhu přes jezero. Za dvě něbo tři minuty se Wabi opět objevil u svého společníka.

    "Zvládneš to, Rode?" zeptal se.

    Chlapec se usilovně snažil odpovědět, ale vydal ze sebe jen zajíknutí. Dřívě než ho Wabi stihl podepřít, ztratil tu trošku síly, která mu ještě zbyla, a podruhé spadl do sněhu.

    "Obávám se - že to nezvládnu - Wabi," zašeptal. "Jsem - vyčerpaný -"

    Mladý Indián odložil svou pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a jeho hlavu opřel o svá vzdouvající se ramena.

    Adéla Hloušková

    OdpovědětVymazat
  12. Oliver Curwood – Lovci vlků

    Nastal opět klid, výstřelem z pušky. Mohl trvat pět či deset minut a v jeho průběhu se přes celé jezero přeneslo dlouhé osamělé kvílení. Byl přerušen ostrým a prudkým štěkotem pátrajícího vlka, k němuž se o chvíli později přidávali ostatní členové smečky, až se ji celé zmocnil mohutný nářek. Téměř současně se od okraje lesa hnala po ledě postava. Asi po několika krocích se zastavila a otočila zpět směrem k temnému lesu.

    „Jdeš, Wabi?“
    „Jo, jen si pospěš, utíkej!“ odpověděl hlas z lesa.

    Pobídnut, otočil se směrem k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být víc než osmnáct. Ve své pravici držel klacek; jeho levá ruka, jakoby těžce poraněná, byla zavěšena ne na silném dřevorubeckém šátku, ale na pásce, která ho měla nahradit. Z oděrků na obličeji mu krvácelo a celé jeho vzezření působilo dojmem blížící se celkové tělesné vyčerpanosti. Nějakou chvíli sněhem utíkal, dokud nezačal vrávorat a bolestně vzdychat. Z bezmocných prstů mu vyklouzl klacek a ani se nesnažil uvědomit si to, že nad ním vyhrává osudná slabost. Krok za krokem se prodíral sněhem, až ho nakonec zradila kolena a padl.

    V tom okamžiku se ze smrkového lesa rozběhl po ledě mladý Indián. Jeho dech se sice zrychloval, ale spíše vzrušením než únavou. Slyšel rychle se přibližující loveckou smečku, méně než půl míle za ním, a na okamžik se pružně sehnul blíže ke sněhu, s bystrostí svého druhu měře vzdálenost od pronásledovatelů. Záhy počal hledati svého bílého společníka, ale nemohl to nehybné místo ve sněhu, kam přítel zapadl, najít. V jeho očích se zračilo znepokojení; mezi kolena si umístil pušku a k ústům (jako trumpetu) přiložil ruce, vydávaje signální zvuk sířící se tou tichou noci na míli daleko.

    „Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!“

    Na ten pokřik se vyčerpaný chlapec ve sněhu snažil s obtížemi postavit na nohy a jeho odpovědí bylo volání, které se k indiánovým uším doneslo dosti slabě a pokračovalo ve svém letu dále napříč jezerem. Po dvou až třech minutách k němu Wabi došel.

    „Zvládneš to, Rode?“ zeptal se naléhavě.

    Přítel projevil úsilí odpovědět, ale jeho reakcí nebylo nic víc než vzdech. Dříve, než se Wabi stačil natáhnout, aby mu pomohl, příteli došla poslední zbývající síla a skácel se opět do sněhu.

    „Bojím se – že to…nezvládnu…Wabi,“ zašeptal, „jsem vyčerpanej…“
    Mladý indián zahodil pušku, klekl k raněnému chlapci a podepíral mu hlavu svými, už tak těžkými rameny.

    Gaínza Roberto

    OdpovědětVymazat
  13. Oliver Curwood – Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Mohlo trvat tak pět nebo deset minut, bylo však přerušeno dlouhým a osamělým skučením, které se neslo od jezera. To skončilo rázným, rychlým zakňučením vlka a následovalo další a další, až začala výt celá smečka. Téměř ve stejný okamžik se z okraje lesa vyřítila osoba. Udělala několik kroků, zastavila se a otočila se směrem k temnému lesu.

    „Už jdeš, Wabi?“

    „Jo. Pospěš si, utíkej!“ křikl z lesa.

    Takto povzbuzen se druhý muž znovu podíval k lesu. Vypadal velmi mladě, nemohlo mu být více než osmnáct. V pravé ruce nesl hůl a levou ruku, kterou měl ošklivě poraněnou, si provizorně zavázal do dřevorubcova šátku. Měl poškrábaný obličej a krvácel, celkově působil jako by byl na pokraji vyčerpání. Utíkal sněhem, ale po chvíli se zastavil, pokračoval klopýtavou chůzí a lapal po dechu. Z necitlivých prstů mu vyklouzla hůl, byl si vědom své naprosté vyčerpanosti, proto se ji ani nepokoušel zvednout. Protloukal se dál krok za krokem, až se mu najednou podlomila kolena a on padl do sněhu.

    Z lesa se vynořil mladý indián a běžel po zamrzlém jezeře. Jeho dech se zrychloval, bylo to spíše dáno rozrušením než unávou. Méně než půl míle za sebou slyšel štěkot blížící se vlčí smečky, přikrčil se na úroveň sněhu a snažil se odměřit vzdálenost, která ho dělila od jeho pronásedovatelů. Ohlédl se po svém bílém společníkovi, ale bohužel zahlédl pouze nehybný bod, který značil místo, kde jeho přítel padl. V očích se mu objevilo zděšení, položil si pušku mezi kolena, přiložil si ruce k ústům a zakřičel, jeho hlas se tichou nocí, přesně jako byla tato, nesl na míle daleko.

    „Heeeeeej! Heeeeeeej!“

    Po tomto zvolání se vyčerpaný mladík postavil na nohy a slabým výkřikem indiánovi odpověděl a pokračoval v úprku přes jezero. Po dvou nebo třech minutách se Wabi dostal k příteli.

    „Zvládneš to, Rode?“ vykřikl.

    Vynaložil velké úsilí k tomu, aby mohl odpovědět, jeho odpověď však nebylo nic jiného než těžké oddychování. Ještě než Wabi stihl svého přítele podepřít, Rod ztratil své poslední síly a padl znovu do sněhu.

    „Bojím se. - Já – to nedokážu – Wabi,“ zašeptal. „Jsem – vyčerpaný -“

    Mladý indián zahodil svou pušku a klekl si těsně ke zraněnému chlapci, aby mu mohl podepírat hlavu svými širokými rameny.

    Fryčová Daniela

    OdpovědětVymazat
  14. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky opět nastalo ticho. Mohlo to trvat tak pět nebo deset minut, než se dlouhé, osamělé vytí začalo linout z druhé strany jezera. Bylo zakončeno ostrým, rychlým vlčím vyštěknutím a o chvíli později se k němu připojili další, až do té doby než byla smečka znovu v plném řevu. Téměř ve stejnou chvíli se z kraje lesa na led vyřítila postava. Asi po deseti krocích se zastavila a otočila se směrem k černé jehličnaté zdi.

    " Wabi, už jdeš?"
    Hlas z lesa odpověděl. "Jasně, dělej- uíkej!"

    Takto pobídnut se druhý muž ještě jednou otočil a podíval se přes jezero. Byl to ani ne osmnáctiletý mladík. V práve ruce nesl klacek. Jeho levá ruka jakoby ošklivě poraněná, byla zabalena v provizorním obvaze z dřevorubeckého šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a zakrvácený, a na jeho celkovém vzezření bylo vidět,že se blíží k naprostému vyčerpání.Chvíli utíkal sněhem, poté zpomalil v belhavou chůzi. Jeho dech se změnil v bolestivé lapání po dechu. Klacek vyklouzl z jeho ochablých prstů, a jelikož si uvědomoval, že ho přemáhá nesmírná slabost, nepokoušel se ho znovu získat. Krok za kromem se probíjel dál, až do chvíle kdy se jeho kolena náhle podlomila a on se ponořil do sněhu.

    Z kraje jehličnatého lesa teď na povrch zamrzlého jezera vyběhl mladý indián. Jeho dech byl zrychlený, ale spíše z rozrušení než z vyčerpanosti. Ani ne půl míle za ním byl slyšet rychle se přibližující štěkot lovící smečky, po chvíli se svým mrštným tělem sklonil ke sněhu a s bystrostí jeho rasy měřil vzdálenost jeho pronásledovatelů. Poté začal pátrat po svém bílém společníkovi, avšak nehybnou skrvnu, která značila místo pádu toho druhého nebyl schopen vidět. V obličeji se mu objevil výraz strachu, a proto si s puškou mezi koleny k ústům přiložil z rukou vytvořenou trubku a začal vydávat signál, který se v tiché noci jako byla tahle nesl celé míle.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Když mladik uslyšel volání, postavil se vrávoravě na nohy a odpověděl mu výkřikem, jenž slabě doléhalo k uším indiána, který pokračoval v útěku přes jezero. O dvě nebo tři minuty později už byl Wabi u něj.

    "Zvládneš to, Rode?" křičel.

    Druhý se pokusil odpovědět, ale nezmohl se na nic víc než jen vzdechnutí. Dřiv než se k němu mohl Wabi natáhnout, aby ho podepřel, ztratil i tu špetku zbývyjících sil a podruhé spadl do sněhu." Bojím se, že-to-nedokážu Wabi" šeptal. "Jsem- vyčerpaný-"

    Mladý indián odhodil pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a podepřel mu hlavu o svá ramena.


    Marika Mikšovská

    OdpovědětVymazat
  15. Oliver Curwood – Lovci vlků
    S výstřelem pušky vše znovu utichlo. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než se ozvalo dlouhé, osamělé zaskučení přes jezero. Končilo ostrým a rychlým zakňučením, které bylo chvilku nato následováno dalšími, až se přidala celá smečka. Téměř současně se z okraje lesa přes led vyřítila postava. Po tuctu kroků se zastavila a otočila zpátky směrem k černé hradbě smrků.
    „Jdeš, Wabi?“
    Hlas odpověděl z lesa. „ Jo, pospěš si, utíkej!“
    Takto popohnaný se druhý muž znovu podíval na jezero. Nebylo mu víc než osmnáct. V jeho levé ruce držel hůl. Jeho pravá ruka, jako kdyby byla těžce poraněná, byla zavázaná v improvizovaném obvazu z dřevorubcova šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel a jeho celkový vzhled napovídal, že nebyl daleko od úplného vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak zpomalil do vrávoravé chůze. Namáhavě lapal po dechu. Hůl vyklouzla z jeho znecitlivělých prstů. Byl si ale vědom své slabosti, která ho ovládla, a ani se nepokusil ji znovu zvednout. Krok co krok bojoval až do té doby, co se mu kolena najednou podlomila, a on klesl do sněhu.
    Mladý Indián vyběhl ze smrkového lesa a běžel teď přes zamrzlé jezero. Důvodem jeho rychlého dechu nebylo vyčerpání, spíš jím bylo rozrušení. Méně než půl míle za ním bylo slyšet rychle se přibližující štěkot smečky. Na okamžik se přikrčil tak, aby byl co nejblíže sněhu, a v běhu se pokoušel změřit vzdálenost, která ho dělila od jejich pronásledovatelů. Pak se podíval po svém bílém společníkovi a propadl panice, když viděl jen nehybný bod, který naznačoval, kde ten druhý upadl. Jeho oči naplnil strach. Nechal pušku sklouznout ke kolenům, k ústům přiblížil ruce, ze kterých vytvořil pomyslnou trubku, a dal signál, který se klidnou nocí, jako je tahle, nesl na míle daleko.
    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
    Vyčerpaný muž se na přítelovo volání vrávoravě postavil na nohy, a zatímco mu odpovídal, znovu se snažil překonat zamrzlé jezero. Dvě nebo tři minuty poté Wabi už stál vedle něho.
    „Zvládneš to, Rode?“ vykřikl.
    Ten se s velkou námahou snažil něco říct, ale bylo to stěží o něco víc než pouhé zalapání po dechu. Předtím, než ho stihl Wabi zachytit, ztratil zbývající sílu a upadl opět do sněhu.
    „Bojím se – že – nedokážu to – Wabi,“ šeptal. „Jsem - vyřízený.“
    Mladý Indián pustil pušku, kleknul si vedle zraněného kamaráda a podpíral mu hlavu, aby mu neklesla.
    Vejlupková Bára

    OdpovědětVymazat
  16. Po výstřelu z pušky vše utichlo.Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než se ke mě doneslo dlouhé, osamocené zavytí, jenž se ozývalo od jezera.To skončilo s ostrým,
    rychlým vlčím zakňučením vlka, který se objevil na pěšině a ke kterému se zanedlouho přidali další vlci a pokračovali ve vytí. Téměř ve stejný okamžik se na okraji
    lesa objevila postava.Po několika krocích se zastavila a otočila zpět k černému lesu.

    "Už jdeš, Wabi"?

    "Ano, utíkej!" ozvala se z lesa odpověď.

    Takto to pobídnut, se muž ještě jednou otočil k jezeru. Byl to mladík, kterému nebylo více než osmnáct a který ve své pravé ruce držel hůl. Jeho levá paže, jako by byla zraněná, byla improvizovaně omotána v dřevorubeckém šátku. Jeho poškrábaná a krvácející tvář, stejně jako jeho vzezření vypovídalo o úplném vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, potom ale zpomalil a vrávoravě šel. Jeho dýchání bylo přerušováno hrozivým lapáním po dechu. Z jeho bezmocné ruky mu vyklouzla hůl, ale byl si vědom, že s vyčerpáním, které cítil, nebyl schopný vzít si hůl zpět. Zápasil s každým krokem, než se mu podlomila kolena a on se svalil do sněhu.

    Na kraji smrkového lesa se objevil mladý Indián a rozeběhl se po hladině zmrzlého jezera. Jeho dech se zrychloval, ale byl naplněn spíše rozrušením než vyčerpáním. Méně než půl míle odsud slyšel rychle se přibližující se vytí smečky, a tak se na chvíli přikrčil ke sněhu a snažil se změřit vzdálenost jeho pronásledovatelů. Poté se ohlédl po svém bílém příteli, ale nepodařilo se mu zahlédnout nehybnou skvrnu v místech, kde se jeho společník svalil k zemi. Tento pohled ho vyděsil a tak opřel pušku o svá kolena, přiložil dlaně k ústům a vydal signál, který se v nocích jako byla tato nesl až míli daleko.

    "Ahůůů! Ahůůů!"

    S tímto zvoláním se vyčerpaný hoch vrávoravě postavil na nohy a Indiánovi odpověděl slabým výkřikem, který Indián sotva slyšel Pokračoval tedy v běhu přes jezero a o dvě nebo tři minuty později Wabi dorazil ke svému zraněnému příteli.

    "Zvládneš to, Rode?" zvolal.

    Jeho společník se snažil odpovědět, ale místo odpovědi jen zalapal po dechu. Než ho Wabi podepřel, ztratil Rod rychle zbývající sílu a opět se zhroutil do sněhu.

    "Wabi - bojím se, že to nezvládnu," zašeptal. "Jsem vyčerpaný."

    Mladý Indián odhodil pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a podepřel mu hlavu.

    Veronika Frajerová

    OdpovědětVymazat
  17. Oliver Curwood – Lovci vlků
    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Mohlo to trvat asi pět nebo deset minut a směrem od jezera se začalo linout dlouhé, osamělé vytí zakončené ostrým a rychlým vlčím zaskučením. Chvíli nato bylo následováno dalšími vlky, až začala výt celá smečka. Téměř ve stejný okamžik vyběhla po ledě na okraji lesa postava. Po několika krocích se zastavila a otočila se směrem ke smrkům, které jako by tvořily černou zeď.
    „Jdeš, Wabi?“
    Hlas z lesa odpověděl: „Ano. Rychle – utíkej!“
    Po tomto naléhání se druhý muž ještě jednou podíval směrem k jezeru. Byl to mladík, nebylo mu více než osmnáct. V pravé ruce držel hůl. Jeho levá ruka, jakoby vážně poraněná, byla zavázána v dřevorubcově šátku. Na tváři měl škrábance, které krvácely, a jeho celkový vzhled napovídal, že je na pokraji vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak se ale zastavil a začal se spíše vrávorat. Bolestivě vzdychal. Mezi bezmocnými prsty mu vypadla hůl, a protože si byl vědom, že je nesmírně slabý, ani se nepokoušel ji zvednout. Krok za krokem se potácel dál, dokud se mu nepodlomila kolena a on nezapadl do sněhu.
    Z okraje lesa vyběhl mladý Indián a utíkal po zamrzlém jezeře. Dýchal velmi rychle, ale nebylo to únavou, nýbrž rozrušením. Ani ne půl míle za ním slyšel neustále se přibližující štěkot smečky a na chvilku svou mrštnou postavu přikrčil ke sněhu; bystrým sluchem jeho rase vlastní se snažil zjistit, jak daleko je od svých pronásledovatelů. Pak začal hledat svého bílého společníka a jeho pohled se zastavil na nehybném místě, podle kterého bylo poznat, kde běloch upadl. V jeho očích se zračily obavy. Pušku si položil mezi kolena a ruce si přiložil k ústům, aby na něj zavolal. Ozvěna se za této klidné noci nesla na míle daleko.
    „Ha-loo-o-o-o-o-o-o! Ha-loo-o-o-o-o-o!“
    Díky tomuto vřeštění se hoch vzpamatoval a snažil se vstát ze sněhu. Zakřičel odpověď, ale k Indiánovi se donesla už jen slabá odezva, a tak dál utíkal přes jezero. Za dvě nebo tři minuty se před ním vynořil Wabi.
    „Zvládneš to, Rode?“ vykřikl na něj.
    Druhý se snažil s velkou námahou odpovědět, ale místo slov se ozvalo jen povzdechnutí. Než ho Wabi stihl podepřít, ztratil zbytek síly a opět spadl do sněhu.
    „Mám strach, – že – to nezvládnu – Wabi,“ zašeptal. „Jsem – vyčerpaný –.“
    Mladý Indián upustil pušku, klekl si vedle raněného a hlavu mu podepíral svými rameny.

    Lenka Mladá

    OdpovědětVymazat
  18. Oliver Curwood – Lovci vlků

    Ozval se výstřel z pušky a opět nastalo ticho. Ticho trvalo asi pět deset minut, když se přes jezero doneslo dlouhé osamělé vytí. Vytí skončilo ostrým rychlým vlčím štěkáním na cestě a bezprostředně poté byl následován dalšími, až začala výt celá smečka. Téměř současně vyběhla po ledě na kraji lesa postava. Ozvalo se několik kroků, ustaly a pak se postava znovu vydala směrem k černé zdi tvořené jedlemi.

    „Jdeš, Wabi?“

    Z lesa odpověděl hlas. „Jo. Rychle – běž!“

    Takto popohnán, otočil se druhý muž ještě jednou k jezeru. Byl mladý, nebylo mu více než 18 let. V pravé ruce držel hůl. Jeho levá ruka, jakoby ošklivě poraněná, byla upevněna v improvizovaném závěsu z dřevorubcovy těžké šály. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel, jeho celkový vzhled ukazoval, že byl blízko úplnému vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak zpomalil a začal vrávorat. Jeho dech se změnil v bolestivé oddychování. Hůl vyklouzla z jeho malátných prstů a vědom si své smrtelné slabosti, která se jej pokoušela přemoci, se ani nesnažil hůl znovu zvednout. Krok za krokem se probíjel dál, dokud se mu najednou nepodlomila kolena a on se zabořil do sněhu.

    Z okraje jedlového lesa vyběhl na zamrzlé jezero mladý Indián. Jeho dech se zrychloval, spíš rozčilením než únavou. Za ním, míň než půl míle daleko, slyšel blížící se štěkot smečky psů, na okamžik se sklonil blízko ke sněhu, snažil se změřit vzdálenost od jeho pronásledovatelů. Pak se otočil na svého bílého společníka, uviděl nehybnou skvrnu, která naznačovala, kde se jeho společník zastavil. V jeho očích se objevil neklid, odložil svou pušku a přiložil ruce k ústům. Zavolal. Zvuk se nesl nocí na míle daleko.

    „Heee-eeeeej! Heee-eeeeeej!“

    Na to se vyčerpaný mladík s velkým úsilím postavil na nohy. Zároveň se zakřičenou odpovědí, která se mdle donesla k Indiánovým uším, pokračoval ve svém útěku přes jezero. O dvě nebo tři minuty později se k němu Wabi připojil.

    „Zvládneš to, Rode?“ zavolal.

    Druhý muž se pokusil odpovědět, ale jeho odpověď byla stěží více než vzdech. Než se Wabi stačil natáhnout a podepřít ho, ztratil poslední zbytky síly a podruhé upadl do sněhu.
    „Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi,“ zašeptal. „Jsem-vyčerpaný-„
    Mladý Indián upustil svou pušku, poklekl vedle raněného muže a podepřel mu hlavu.

    Blanka Černá

    OdpovědětVymazat
  19. Lovci vlků
    Oliver Curwood

    S výstřelem z pušky se opět rozhostilo ticho. Trvalo to možná pět až deset minutm, než se přes jezero rozneslo dlouhé, osamělé zavití. Zakončeno
    bylo rychlým, ostrým zakňučením vlka, který byl na stopě, a o chvíli později se přidávali i ostatní, dokud se znovu a naplno neozvala celá smečka. Téměř ve
    stejné chvíli na okraji lesa vyběhla na led postava. Ušla asi dvanáct kroků a pak se zastavila a otočila směrem k černé smrkové hradbě.
    "Wabi, už jdeš?"
    Z lesa se ozval hlas. "Jo. Dělej—běž!"
    Takto popohnán se ten druhý znovu otočil směrem k jezeru. Byl to mladík, nebylo mu víc než 18 let. V pravé ruce nesl hůl, levá ruka, jakoby vážně
    poraněna, byla zadělaná v závěsu, který improvizovaně tvořil dřeforubcův šátek. Obličej měl podrápaný a krvácel mu a vůbec celé jeho vzezření napovídalo,
    že má blízko k úplnému vyčerpání. Ještě chvíli běžel sněhem, potom zpomalil až do potácivé chůze. Jeho dýchání se změnilo v bolestivé lapání po dechu. hůl mu
    vypadla z prochladlých prstů. Byl si vědom, že té smrtelné slabosti, která se ho zmocnila, se už nezbaví. Zápasil s každým krokem,
    až jeho kolena znenadání povolila a on klesl do sněhu.
    Na kraji smrkového lesa vyběhl mladý Indián a uháněl přes zamrzlé jezero. Jeho dýchání bylo zrychlené, avšak příčinnou nebylo vyčerpání, nýbrž rozrušení.
    Ani ne půl míle daleko za ním slyšel rychle se přibližující zvuky vlčí směčky. Na malou chvíli sehnul své mrštné tělo ke sněhu a díky bystrosti,
    přirozené pro jeho rasu, odhadoval vzdálenost jeho pronásledovatelů.Vzápětí se podíval po svém společníkovi, ale našel pouze nehybnou skvrnu, která
    naznačovala místo, kde druhý muž upadl. V jeho očích se zračilo zděšení, odložil svou pušku mezi svá kolena, složil ruce k ústům na způsob trumpety a a vyslal
    zvukový signál, který se za této tiché noci roznesl na míli daleko.
    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
    Při tomto zvuku se vyčerpaný chlapec potácivě zvedl ze sněhu a jakmile odpověděl svým pokřikem, který se jen slabě donesl až k Indiánovým uším, pokračoval v
    úprku přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi vynořil vedle něj.
    "Zvládneš to, Rode?", zavzlykal.
    Společník se snažil odpovědět, ale nezmohl se na víc než heknutí. Dřív, než se mohl Wabi natáhnout a přidržet ho, opustily ho zbylé síly a skácel se do
    sněhu podruhé.
    "Bojim se—že—to nezvládnu—Wabi," zašeptal. "jsem—hotovej—"
    Mladý Indián odhodil svou pušku, poklekl vedle zraněného hocha a opřel jeho hlavu o svá ramena.

    Schreinerová Alena

    OdpovědětVymazat
  20. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu se znovu rozhostil klid. Vydržel tak pět deset minut, když tu se z druhé strany jezera ozvalo táhlé osamělé zavytí zakončené pronikavým vyštěknutím vlka na stopě. Vzápětí se připojil i zbytek smečky v dokonalém unisonu. Téměř ve stejnou chvíli se z okraje lesa vynořila postava. Po dvanácti krocích se zastavila a obraceje se zpět směrem k černé hradbě smrkového lesa, zvolala:

    „Wabi jdeš už?“

    Z lesa se ozvala odpověď. „Ano. Běž, rychle.“

    Na ten popud se druhý znovu otočil k jezeru. Byl to mladík, ani ne osmnáct let. V pravé ruce třímal klacek. Levá ruka, ošklivě zraněná, spočívala v narychlo zhotoveném závěsu z těžké dřevorubecké šály. Poškrábaná, krvácející tvář i celkové vzezření prozrazovalo téměř úplné vyčerpání. Běh sněhem po chvíli přešel v klopýtavou chůzi. Ztěžka popadal dech. Pociťoval smrtelnou slabost, která ho přemáhala aniž by se jí snažil vzdorovat. Klacek mu vyklouzl ze zkřehlých prstů. Bojoval o každý krok dokud ho údy nadobro nezradily, vzdávajíc se sněhu.

    V tu chvíli vyběhl z kraje lesa na ledový povrch jezera mladý indián. Rychle oddychoval, ale spíše vzrušením než únavou. Ani ne míli za sebou slyšel blížící se smečku, na okamžik se přikrčil do sněhu a po způsobu svého kmene odhadoval vzdálenost pronásledovatelů. Pohledem se snažil nalézt svého společníka, ale minul nehybnou skvrnu ve sněhu kde druh padl. Oči mu zaplály úzkostí a přidržujíce si zbraň mezi koleny, zformoval dlaně do tvaru trumpety vydávajíce zvuk, který se za klidné noci nesl na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    V reakci na znamení se vyčerpaný chlapec pokusil vstát a zakřičel v odpověď, která k indiánovi dolehla jen slabě, ale přesto ho zastavila . O pár minut později už se nad ním Wabi skláněl.

    „Můžeš pokračovat, Rode?“ Otázal se spěšně.

    Rod se pokusil odpovědět, ale z úst se mu vydralo jen slabé zasténání. Než se Wabimu podařilo Roda postavit na nohy, ztratil poslední síly a znovu klesl do sněhu.

    „Myslím, že to nezvládnu,“ zašeptal „jsem v koncích“.

    Indián odložil zbraň a klekl si vedle zraněného, opírajíc si jeho hlavu o vyčerpaná ramena.

    Jan Kašpárek

    OdpovědětVymazat
  21. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu se opět rozhostilo ticho. Pět nebo deset minut poté bylo přes jezero slyšet dlouhé, osamělé zavytí. Bylo zakončeno náhlým zakňučením vlka na stezce, a v příštím okamžiku se k němu přidali další vlci, až smečka znovu vyla společně. Téměř v tomtéž okamžiku se z okraje lesa na led vyřítila postava. Udělala tucet kroků, poté se zatavila a otočila se zpět k černé zdi smrků.

    „Tak jdeš, Wabi?“

    A z lesa se ozvalo „Ano. Pospěš si, poběž!“

    Takto pobídnut se druhý člověk ještě jednou zadíval na jezero. Byl to mladík, ne víc než osmnáct let starý. V pravé ruce držel hůl. Jeho levá ruka, zřejmě zraněná, visela ve smyčce z dřevorubcovy šály. Jeho obličej byl poškrábaný a zakrvácený, a on sám byl očividně na pokraji úplného vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak zpomalil do kymácivé chůze. Jeho dech se měnil v sípání. Hůl mu vypadla z již necitlivých prstů, ale vědom si své nesmírné slabosti ji nechal ležet. Krok za krokem bojoval dál, dokud se mu nepodlomila kolena a neskácel se k zemi.
    Z okraje smrkového lesa vyběhl mladý Indián na plochu jezera. Měl zrychlený dech, ale spíše vzrušením nežli únavou. Necelou půl míli za sebou uslyšel rychle se blížící vytí vlčí smečky, na okamžik se přikrčil blíže ke sněhu, aby v chvatu změřil vzdálenost od svých pronásledovatelů. Poté se ohlédl na svého bílého společníka, ale uviděl pouze nehybnou skvrnu na místě, kde běloch ležel. V jeho očích bylo patrné obrovské zděšení. Pušku si dal mezi kolena, ruce zvedl k ústům, jako by troubil na trubku, a vydal zvuk, který se za takto tiché noci nesl na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Nato se vyčerpaný hoch zvedl, a křikem, který se donesl k uším Indiána jen stěží, dal najevo své odhodlání k pokračování v cestě přes jezero. O dvě nebo tři minuty později k němu Wabi došel.

    „Zvládneš to, Rode?“ naříkal.

    Druhý muž se snažil odpovědět, ale vydal ze sebe jen vzdech. Ještě před tím, než mu mohl Wabi pomoci zvednout se, ztratil muž i zbytek své síly a znovu se svalil do sněhu.

    „Bojím se… že… to asi nezvládnu… Wabi,“ zašeptal. „Už… nemůžu“

    Mladý Indián upustil svou pušku a klekl si na zem vedle zraněného chlapce, aby mu svými rameny podepřel hlavu.

    Michaela Dejlová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ticho prolomil výstřel z pušky. Po pěti, možná deseti minutách se z druhého břehu jezera začalo nést osamělé vytí. Zakončilo ho ostré, rychlé zakňučení vlka, který chytil stopu a v momentu se k němu přidávali ostatní, dokud nevyla celá smečka. Téměř současně na led z okraje lesa vyrazila postava. Udělala asi tucet kroků, zastavila a otočila se zpět k černé smrkové stěně.

      "Jdeš, Wabi?"

      Z lesa se ozval hlas. "Ano. Rychle - utíkej!"

      Po té, co byl takto pobýdnut, obrátil se opět čelem k jezeru. Byl to mladík, nebylo mu více než osmnáct. Ve své pravé ruce nesl hůl. Levou ruku měl improvizovaně zavěšenou na silném dřevorubeckém šátku, jako by byla těžce zraněná. Jeho tvář byla poškrábaná a krvácela a podle jeho celkového vzhledu bylo zřejmé, že nemá daleko k úplnému vyčerpání. Pár chvil utíkal sněhem, pak už jen otřeseně šel. Snažil se dýchat, ale pouze bolestivě lapal po dechu. Hůl mu vyklouzla z bezmocných prstů a jak už si byl vědom, že se ho zmocňuje smrtící slabost, ani se nepokusil ji znovu zdvihnout. Bojoval a krok za krokem šel dál až se najednou jeho kolena podlomila a on spadl do sněhu.

      Z okraje smrkového lesa vyběhl mladý indián na povrch jezera. Dýchal rychle, což bylo způsobeno spíše vzrušením, než vyčerpáním. Ani ne půl míle za sebou slyšel vytí rychle se blížící snečky. Na okmažik se svižně sklonil ke sněhu, aby změřil, jak daleko jsou jeho pronásledovatelé. Poté se ohlédl za svým bílým společníkem, ale neviděl tu nehybnou skvrnu, která by mu naznačila, kde ten druhý upadl, což bylo alarmující. Odložil si pušku mezi kolena a složil ruce tak, aby při fouknutí vydávaly zvuk trumpety a přiložil si je k ústům a vydal signál, který se v takovéhle tiché noci nesl na míle daleko.

      "Wa-uuu-u-u-u-u-u! Wa-uuu-u-u-u-u-u!"

      Poté, co vyčerpaný chlapec uslyšel tento signál, s obtížemi se opět postavil na nohy a odpověděl signálem, který indián jen s těží zaslechl a pokračoval přes jezero. Za dvě až tři minuty stál Wabi u něj.

      "Zvládneš to, Rode?" volal.

      Druhý se snažil odpovědět, ale místo odpovědi bylo slyšet sotva slabé zalapání po dechu. Než k němu Wabi stihl přiběhnout, aby ho podepřel, ztratil Rod zbývající sílu a podruhé upadl do sněhu.

      "Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi," zašeptal. "Jsem-utahaný-"

      Mladý indián upustil pušku, kleknul si vedle zraněného chlapce a opřel mu hlavu o své těžknoucí rameno.

      Martin Kružica

      Vymazat
  22. Oliver Curwood - Lovci Vlků

    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Mohlo trvat pět nebo deset minut, než se z druhé strany jezera ozvalo dlouhé, osamocené zavytí. Zakončené ostrým rychlím štěkotem vlka na lovu, bylo v mžiku doplněno vytím dalších vlků, až vyla celá smečka. V tu chvíli z lesa na led jezera vyběhla postava. Po dvanácti krocích se zastavila a otočila se zpět k lesu.

    "Deš už, wabi?"

    Z lesa odpověděl hlas. "Ano. Pospěš si a běž!"

    Takto popohnán se otočil zpět směrem k jezeru. Byl to mladík ne starší než osmnáct let. V pravé ruce Držel hůl. Levou ruku měl pověšenou v provizorně použitém dřevorubeckém šátku, jako by byla těžce raněna. Jeho tvář byla poškrábaná a zakrvácená, a jeho vzhled dával najevo přicházející vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, poté ale zpomalil a sotva se belhal sněhem. Těžce a bolestivě lapal po dechu. Vědom si blížící se smrtelné slabosti, nesnažil se sebrat hůl, která mu vyklouzla z ochablých prstů. Razil si cestu krok za krokem, až se mu podlomila kolena a sesunul se do sněhu.

    Z jedlového lesa vyběhl na jezero mladý indián. Jeho dech byl rychlý, spíše vzrušením než únavou. Méně než míli za ním byla slyšet rychle se blížící smečka vlků. Na okamžik ohnul své mrštné tělo, aby s bystrostí vlastní jeho rase změřil vzdálenost pronásledovatelů. Když hledal svého bílého přítele, přehlédl nehybnou skvrnu značící místo kde upadl. S vyděšeným pohledem odložil pušku mezi kolena, přiložil ruce k ústům jako trumpetu a vydal signál který se tichou nocí nesl na míli daleko.

    "Ahůůůůůůůůů! Ahůůůůůůůůůů!"

    Když uslyšel signál, vstal mladík těžce ze sněhu a potácel se dál přes jezero za křiku, který sotva dolehl k indiánovým uším. O dvě nebo tři minuty později ho Wabi dohnal.

    "Zvládneš to, Rode?" zakřičel.

    Mladík se pokusil odpovědět, ale nevydal ze sebe více než vzdech. Než se k němu Wabi dostal, aby mu pomohl, ztratil mladík zbytky své síly a upadl podruhé do sněhu.

    "Bojím-se že-to nezvládnu-Wabi," zašeptal."Jsem-vyčerpaný-"

    Mladý indián upustil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, aby mu podepřel hlavu.

    Tomáš Vršínský

    OdpovědětVymazat
  23. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Jakmile zazněl výstřel z pušky, vše znovu utichlo. Trvalo to asi pět nebo deset minut, než se ke mně z dáli za jezerem doneslo dlouhé, osamělé zaskučení, zakončené ostrým, rychlým vyjeknutím, které bylo po chvíli následováno dalšími, až vyla celá smečka. Téměř ve stejném okamžiku tajemná postava vystřelila z lesa po zamrzlém jezeře. Po několika tempech se zastavila a otočila zpět směrem k černému lesu.

    "Jdeš, Wabi?"

    Hlas přicházející z lesa mu odpověděl. „Jo, pospěš si – běž!“

    Pobízen těmito slovy se druhý muž ještě jednou naposledy obrátil k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být více než osmnáct let. V pravé ruce svíral hůl. Levou ruku, která byla ošklivě poraněná, měl zafixovanou v provizorním obvazu vytvořeném z dřevorubcova šátku. Na tváři měl pár krvácejících škrábanců a jeho celkové vzezření vypovídalo o tom, že je na pokraji svých sil. Chvíli běžel sněhovými závějemi, ale poté přešel do potácivé chůze. Jen stěží lapal po dechu. Hůl mu zklouzla ze znecitlivěných prstů. Ani se nepokoušel zbavit se vědomí ze smrtelné slabosti, která ho překonávala. Krok za krokem se dál potácel, dokud se mu nepodlomila kolena a on upadl do sněhu.

    Na okraji jedlového lesa se objevil mladý Indián, který pak pokračoval v běhu přes zmrzlé jezero. Jeho dech byl zrychlený, což bylo způsobeno spíše vzrušením než vyčerpáním. Ani ne půl míle za sebou slyšel štěkot rychle se přibližující smečky, která ho pronásledovala. Poté začal pátrat po svém bílém společníkovi, avšak nehybnou skrvnu, která značila místo pádu toho druhého nebyl schopen vidět. V obličeji se mu objevil výraz strachu, a proto si s puškou mezi koleny k ústům přiložil z rukou vytvořenou trubku a začal vydávat signál, který se v tiché noci jako byla tahle nesl celé míle.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Na to se vyčerpaný mladík s velkým úsilím postavil na nohy a jakmile odpověděl svým pokřikem, který se jen slabě donesl až k Indiánovým uším, pokračoval v
    úprku přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi vynořil vedle něj.

    "Zvládneš to, Rode?" zakřičel.

    Jeho společník se snažil odpovědět, ale místo odpovědi jen zalapal po dechu. Než ho Wabi podepřel, ztratil Rod rychle zbývající sílu a opět se zhroutil do sněhu.

    "Wabi - bojím se, že to nezvládnu," zašeptal. "Jsem vyčerpaný."
    Mladý Indián odhodil pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a podepřel mu hlavu.

    Ondřej Kačírek

    OdpovědětVymazat
  24. Po výstřelu pušky opět zavládlo ticho. Mohlo trvat pět nebo deset minut, když nad jezerem zaznělo osamělé vytí. Vytí skončilo ostrým, rychlým štěknutím vlka, který byl něčemu na stopě, a chvíli poté následováno dalšími, dokud celá smečka nakonec neskončila v jednolitém nářku. Téměř současně vyběhla postava z okraje lesa na led jezera. Po krátkém běhu se zastavila a otočila se zpět k černé zdi tvořené jedlemi.

    „Už jdeš, Wabi?“

    Hlas z lesa odpověděl. „Jo. Pospěš si – utíkej!“

    Hnán touto pobídkou se ten druhý ještě jednou podíval přes jezero. Nebylo mu víc než osmnáct. V pravé ruce nesl hůl. Jeho levá ruka, jakoby těžce zraněná, byla zavěšena v improvizovaném popruhu tvořeného pevným dřevorubeckým šátkem. Jeho tvář byla poškrábaná a zakrvácená a jeho celkový vzhled ukazoval, že se blíží k úplnému vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, a poté zpomalil do klopýtavé chůze. Bolestivě lapal po dechu. Hůl vypadla z jeho necitlivých prstů a vědom si své smrtelné slabosti, která ho přemáhala, se ani nepokusil ji zachytit. Stále krok za krokem bojoval, až se mu náhle podlomila kolena a skácel se do sněhu.

    Z okraje jedlového lesa teď vyběhnul mladý indián na hladinu jezera. Dýchal rychle, ale spíše rozrušením, než vyčerpáním. Slyšel, ani ne půl míle za sebou, rychle se přibližující křik vlčí smečky a s hbitostí jemu vlastní se během okamžiku sehnul ke sněhu a měřil, s bystrostí typickou pro jeho rasu, vzdálenost jejich pronásledovatelů. Pak začal hledat svého bílého druha, ale přehlédl nehybnou skvrnu, která označovala místo, kde jeho druh upadl. V jeho očích se zračily obavy a s puškou vloženou mezi svá kolena, přiložil ruce ve tvaru kornoutu k ústům a vydal ze sebe signální zvuk, který se klidnou nocí, jako byla tato, nesl míle.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Na toto volání se vyčerpaný chlapec vybelhal na nohy a odpověděl výkřikem, který mdle dolehl k uším indiána, pokračujícím dále přes jezero. O dvě nebo tři minuty později k chlapci Wabi dorazil.

    „Zvládneš to, Rode?“ štkal.

    Ten druhý chlapec se pokoušel odpovědět, ale jeho odpověď byla stěží více, než vzdech. Dříve, než ho Wabi stihnul podepřít, ztratil tu trochu síly, která mu zbyla a dopadl podruhé do sněhu.

    „Bojím se, že – to – nedokážu – Wabi,“ zašeptal. „Jsem – vyčerpaný - “

    Mladý indián upustil svoji pušku a poklekl vedle zraněného chlapce, podpírajíce jeho hlavu vlastními těžknoucími rameny.

    OdpovědětVymazat
  25. OPRAVA

    Oliver Curwood – Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Mohlo to trvat asi pět nebo deset minut a směrem od jezera se začalo linout dlouhé, osamělé vytí zakončené ostrým a rychlým vlčím zaskučením. Chvíli nato bylo následováno dalšími vlky, až začala výt celá smečka. Téměř ve stejný okamžik vyběhla po ledě na okraji lesa postava. Po několika krocích se zastavila a otočila se směrem ke smrkům, které jako by tvořily černou zeď.

    „Jdeš, Wabi?“

    Hlas z lesa odpověděl: „Jo. Rychle – utíkej!“

    Po tomto naléhání se druhý muž ještě jednou podíval směrem k jezeru. Byl to mladík, nebylo mu více než osmnáct. V pravé ruce držel hůl. Jeho levá ruka, jakoby vážně poraněná, byla zavázána v dřevorubcově šátku. Na tváři měl škrábance, které krvácely, a jeho celkový vzhled napovídal, že je na pokraji vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak se ale zastavil a začal se spíše vrávorat. Bolestivě vzdychal. Mezi bezmocnými prsty mu vypadla hůl, a protože si byl vědom, že je nesmírně slabý, ani se nepokoušel ji zvednout. Krok za krokem se potácel dál, dokud se mu nepodlomila kolena a on nezapadl do sněhu.

    Z okraje lesa vyběhl mladý Indián a utíkal po zamrzlém jezeře. Dýchal velmi rychle, ale nebylo to únavou, nýbrž rozrušením. Ani ne půl míle za ním slyšel neustále se přibližující štěkot smečky a na chvilku svou mrštnou postavu přikrčil ke sněhu; bystrým sluchem jeho rase vlastní se snažil zjistit, jak daleko je od svých pronásledovatelů. Pak začal hledat svého bílého společníka a jeho pohled se zastavil na nehybném místě, podle kterého bylo poznat, kde běloch upadl. V jeho očích se zračily obavy. Pušku si položil mezi kolena a ruce si přiložil k ústům, aby na něj zavolal. Ozvěna se za této klidné noci nesla na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Díky tomuto vřeštění se hoch vzpamatoval a snažil se vstát ze sněhu. Zakřičel odpověď, ale k Indiánovi se donesla už jen slabá odezva, a tak dál utíkal přes jezero. Za dvě nebo tři minuty se před ním vynořil Wabi.

    „Zvládneš to, Rode?“ vykřikl na něj.

    Druhý se snažil s velkou námahou odpovědět, ale místo slov se ozvalo jen povzdechnutí. Než ho Wabi stihl podepřít, ztratil zbytek síly a opět spadl do sněhu.

    „Mám strach, – že – to nezvládnu – Wabi,“ zašeptal. „Jsem – grogy –.“

    Mladý Indián upustil pušku, klekl si vedle raněného a podepřel mu hlavu svými rameny.

    OdpovědětVymazat
  26. OPRAVA

    Po výstřelu se opět rozhostilo ticho. Pět nebo deset minut poté zaznělo z druhé strany jezera dlouhé, osamělé zavytí, které přešlo v ostré a rychlé vyštěknutí vlka na lovu. Vzápětí se k němu přidali další, až nakonec vyla celá smečka. Téměř současně s tím se z lesa na zamrzlé jezero vyřítila postava. Uběhla několik kroků, pak se zastavila a otočila se zpět k tmavému lesu.

    "Jdeš, Wabi?"

    Z lesa se ozvala odpověď: "Ano, ale pospěš si, běž!"

    Takto popohnán se ještě naposledy rozhlédnul po jezeře. Byl to mladík, sotva mu mohlo být osmnáct. V pravé ruce držel hůl. Levou, zle zraněnou ruku, měl v improvizovaném závěsu z velkého dřevorubeckého šátku. Škrábance na jeho tváři krvácely a celý jeho zjev dával najevo, že není daleko naprostému vyčerpání. Na pár chvilek se dal do běhu napříč sněhem a poté zpomalil do kulhavé chůze. Lapal po dechu. Ze znecitlivělých prstů mu vypadla hůl. Vědom si nesmírné únavy, která se ho zmocňovala, se ani nesnažil ji znovu sebrat. Kousek po kousku vrávoral vpřed, dokud se mu nepodlomila kolena a on zapadl do sněhu.

    Na ledovou plochu z okraje jedlového lesa nyní vyběhl mladý indián. Velmi rychle vydechoval, ale spíše vzrušením, než únavou. Slyšel neúprosně se blížící ryk smečky, méně než půl míle za ním. Obratně se přikrčil ke sněhu a s bystrostí jeho rase vlastní měřil vzdálenost od jejich pronásledovatelů. Poté se ohlédl po svém bílém společníkovi, ale nehybnou tečku, která značila místo jeho pádu, přehlédl. V jeho očích se zableskly obavy. Odložil si pušku mezi kolena, obtočil dlaně kolem svých úst a vyslal signál, který se za tak klidné noci nesl na míli daleko.

    "Ahůůůůů! Ahůůůůů!"

    Po tom zvolání zmožený chlapec těžce vstal a výkřikem odpověděl, ale k indiánovi dolehla jen slabá ozvěna. Wabi se nato opětovně rozeběhl po jezeře a po dvou nebo třech minutách ho dostihl.

    "Zvládneš to, Rode?" zakřičel.

    Mladík se pokusil odpovědět, ale místo toho se jen zajíknul. Než ho Wabi stihl podepřít, ztratil poslední zbytky své síly a podruhé padl do sněhu.

    "Bojím se že - já - nezvládnu to - Wabi," zašeptal, "už - nemůžu -"

    Mladý indián odhodil svou pušku a klekl si ke zraněnému chlapci, aby mu podepřel hlavu svými rameny.

    Šárka Krčmová

    OdpovědětVymazat
  27. OPRAVA


    Oliver Curwood - Lovci vlků

    Poté, co zazněl výstřel z pušky, vše znovu utichlo. Ticho trvalo asi pět nebo deset minut, než se z dálky za jezerem doneslo dlouhé, osamělé zaskučení, zakončené v ostrým, rychlým vyjeknutím. To bylo po chvíli následováno dalšími, až celá vlčí smečka začala výt. Téměř ve stejném okamžiku jakási postava vystřelila z lesa po zamrzlém jezeře. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět směrem k černému lesu.

    „Už jdeš, Wabi?“
    „Jo. Dělej - utíkej!“ zakřičel na mě hlas zpoza stromů.

    Povzbuzen touto větou se druhý muž naposledy podíval směrem k jezeru. Byl velmi mladý, nemohlo mu být více než osmnáct. V pravé ruce držel hůl a jeho levá ruka, zavázaná v improvizovaném obvazu z dřevorubcova šátku, byla ošklivě poraněná. Na tváři byl poškrábaný a krvácel, a jeho celkový zjev napovídal, že je už na pokraji sil. Chvilku sněhem běžel, ale pak přešel do vrávoravé chůze. Namísto normálního dechu už jen sípal. Hůl mu vypadla ze znecitlivělé ruky, ale vědom si svého naprostého vyčerpání se ji ani nepokoušel zvednout. Krok za krokem vrávoral dál dokud jeho nohy nevypověděly službu a on koleny nepadl do sněhu.

    Mladý Indián, který vyběhl ze smrkového lesa, teď utíkal po povrchu zamrzlého jezera a dýchal velmi rychle, což bylo dáno spíše vzrušením než-li vyčerpáním. Asi půl míle za sebou slyšel rychle se blížící štěkot smečky. Na okamžik se přikrčil na úroveň sněhu, a za běhu se snažil změřit vzdálenost od svých pronásledovatelů. Poté se otočil a díval se do lesa po svém bílém příteli. Očima narazil na nehybný objekt, který jasně dával najevo, kde se jeho přítel zastavil. Oči mu zajiskřily úlekem, pustil pušku ke kolenům, přiložil dlaně kolem úst a zavolal na něj. Zvuk se za takovéto klidné noci nesl na míle daleko.

    „Heeeeeeeeej! - Heeeeeeeej!“

    Probrán tímto křikem se vyčerpaný mladý muž s obtížemi postavil, a křikl zpět na Indiána, ke kterému se donesla už jen slabá ozvěna. Pokračoval tedy ve svém úprku přes jezero. Za dvě nebo tři minuty Wabi dorazil k příteli.

    „Zvládneš to, Rode?“ vyhrkl na něj.

    Druhý jen s velkou námahou odpověděl, ale jeho odpověď byla podobná spíše zasípání. Než ho stihl Wabi podepřít, ztratil zbývající sílu, co ještě měl, a znovu padl do sněhu.

    „Bojím se - že to nezvládnu - Wabi“ zašeptal. „Mám - dost.“

    Mladý indián odhodil pušku, klekl si vedle raněného a přidržoval mu hlavu tak, aby mu nepadala k hrudi.


    Pavla Slabyhoudová

    OdpovědětVymazat
  28. OPRAVA:

    Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky vše znovu utichlo. Trvalo to asi pět nebo deset minut, než se z druhé strany jezera ozvalo dlouhé a osamělé zavytí. To vyústilo v pronikavé a rychlé vlčí zaštěknutí, na které ve stejnou chvíli navázali ostatní, dokud celá smečka nezačala hlasitě výt. Téměř v tom samém okamžiku se z lesa vynořila postava. Udělala dvanáct kroků a otočila se zpět k temnému jedlovému lesu.

    "Jdeš, Wabi?"

    Hlas z lesa odpověděl: "Ano. Pospěš si - utíkej!"

    Druhý muž se po tomto povzbuzení otočil zpátky k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být více než osmnáct. V pravé ruce svíral hůl. Levá ruka, která vypadala ošklivě zraněná, byla improvizovaně uvázaná v dřevorubeckém šátku. Tvář měl poškrábanou, a dokonce krvácela. Celkově budil dojem, že je na pokraji zhroucení. Chvíli běžel sněhem, pak se však zastavil a pokračoval potácivou chůzí. Jeho dech se změnil v bolestivé lapání po vzduchu. Hůl mu vyklouzla z prstů, ze kterých se vytratil veškerý cit. Kvůli svému nesmírnému vyčerpání se však ani nepokusil ji znovu zvednout. Krok za krokem vrávoral dál, ovšem jen do okamžiku, kdy ho kolena přestala poslouchat a on spadl do sněhu.

    Na okraji jedlového lesa se objevil mladý Indián, který pak pokračoval v běhu přes zamrzlé jezero. Jeho dech byl zrychlený, což bylo způsobeno spíše vzrušením než vyčerpáním. Ani ne půl míle za sebou slyšel štěkot rychle se přibližující smečky, která ho pronásledovala. V mžiku skrčil své pružné tělo, aby mohl pomocí bystrosti vlastní jeho rase zjistit vzdálenost svých pronásledovatelů. Potom se ohlédl po svém bílém společníkovi, ale viděl pouze nehybnou skvrnu, která označovala místo, kde spadl. Tento pohled v něm vzbudil obavy, odložil pušku mezi kolena, přiložil ruce k ústům jako trumpetu a vyslal signál, který se v této tiché noci rozléhal na míle daleko.

    "Aúúúúú-úúúúú! Aúúúúú-úúúúú!"

    Po tomto zvolání se vyčerpaný chlapec vypotácel na nohy a odpověděl na signál křikem, který byl tak slabý, že ho dolehl jen k uším Indiána, který pokračoval ve svém zběsilém běhu přes jezero. Za dvě něbo tři minuty se Wabi opět objevil po boku svého společníka.

    "Zvládneš to, Rode?" zeptal se.

    Chlapec se usilovně snažil odpovědět, ale vydal ze sebe jen zajíknutí. Dřívě než ho Wabi stihl podepřít, ztratil tu trošku síly, která mu ještě zbyla, a podruhé spadl do sněhu.

    "Obávám se - že ne - Wabi," zašeptal. "Už - nemůžu -"

    Mladý Indián odložil pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a hlavu mu opřel o svůj vzdouvající se hrudník.

    OdpovědětVymazat
  29. OPRAVA

    Oliver Curwood – Lovci vlků

    S výstřelem z pušky opět zavládlo ticho. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než se přes jezero rozlehlo táhlé, osamělé zavytí. Ke konci se změnilo v ostré, rázné štěknutí vlka na lovu, postupně následovaného ostatními, až začala výt celá smečka. Téměř ve stejné chvíli vyrazila z okraje lesa postava a zamířila na zamrzlé jezero, ale po pár krocích se zastavila a otočila se zpět k temné smrkové hradbě.

    "Už jdeš, Wabi?"

    Hlas přicházející z lesa mu odpověděl. „Jo, pospěš si – běž!“

    Pobízen těmito slovy se druhý muž ještě jednou naposledy obrátil k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být více než osmnáct let. V pravé ruce svíral hůl. Levou ruku, která byla ošklivě poraněná, měl zafixovanou v provizorním obvazu vytvořeném z dřevorubeckého šátku. Tvář měl poškrábanou a krvácel, celkově působil dojmem, že je na pokraji vyčerpání. Rozběhl se sněhem, ale po chvíli se běh změnil v klopýtání. Začínal lapat po dechu. Hůl, která mu vyklouzla ze zkřehlých prstů, se ani nepokoušel zvednout, vědom si toho, jak moc je vyčerpaný. Bojoval s každým dalším krokem, dokud ho nohy nezradily a on neklesl do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa vyběhl po zamrzlé hladině jezera mladý indián. Prudce oddechoval, ani ne tak únavou, jako spíše vzrušením. Asi půl míle za sebou slyšel neustále se přibližující štěkot vlčí smečky, a proto se rychle skrčil na úroveň sněhu, snažíc se vyměřit vzdálenost svých pronásledovatelů. Když se poté se rozhlédl po svém bílém společníkovi, narazil na nehybnou skvrnu, přesně označující místo, kde druhý upadl. Oči mu zajiskřily úlekem. Opřel si pušku mezi kolena, přiložil dlaně k ústům a vydal ze sebe předem domluvený signál, který se v klidných nocích, jako byla tato, rozléhal na míle daleko.

    "A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů! A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů!"

    Po tomto volání se vyčerpaný mladík ve sněhu s námahou postavil na nohy a s výkřikem na znamení odpovědi, který se k indiánovi vrátil jen jako slabá ozvěna, se znovu vydal na úprk přes jezero. O dvě nebo tři minuty později se u něj objevil Wabi.

    "Rode, zvládneš to?" vyhrkl.

    Druhý se pokusil o odpověď, která však nebyla víc než vzdech. Než se k němu mohl Wabi natáhnout, aby mu pomohl, ztratil poslední zbytky sil a podruhé upadl do sněhu.

    "Bojím se – že - to nezvládnu - Wabi," zašeptal. „Už – nemůžu –"

    Mladý indián upustil pušku, klekl si vedle zraněného mladíka a podepřel mu hlavu svými vlastními rameny.

    Petra Kopytová

    OdpovědětVymazat
  30. OPRAVA: Friedrichová Jana

    Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky se opět rozhostilo ticho. Asi za pět nebo deset minut zaznělo z druhé strany jezera dlouhé osamělé zavytí. Skončilo pronikavým rázným vyštěknutím vlka na lovu, na které po chvíli navázali ostatní vlci, až štěkala hlasitě celá smečka. V tom samém okamžiku vyrazila z kraje lesa postava a vykročila po ledu. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět k neprostupné tmavé hradbě smrků.
    "Tak jdeš Wabi?"
    Hlas z lesa odpověděl. "Jo,rychle!Běž!"
    Po tomto pobídnutí se druhý muž znovu otočil a pokračoval přes jezero. Byl to ještě mladík, ne víc než osmnáct.V pravé ruce držel hůl a těžce zraněnou levou ruku měl zavěšenou v dřevorubeckém šátku. Jeho poškrábaný obličej krvácel. Celkový vzhled vykazoval známky únavy a bylo jasné, že nemá daleko k naprostému vyčerpání. Chvíli běžel, pak už jen klopýtal sněhem a těžce lapal po dechu. Hůl mu vypadla ze zkřehlých prstů, a protože si uvědomoval, že je až k smrti vyčerpaný, ani se ji už nepokoušel zvednout. Bojoval o každý další krok a najednou se mu podlomila kolena a mladík spadl do sněhu.
    Na plochu zamrzlého jezera právě vyběhl z lesa mladý Indián. Dýchal rychle, ale spíše z rozčilení než z únavy. Ani ne míli za sebou slyšel rychle se přibližující štěkot slídící smečky a tak se v mžiku sklonil těsně ke sněhu a s vnímavostí své rasy odhadoval vzdálenost pronásledovatelů. Potom se rozhlédl, aby našel svého bílého společníka,ale přehlédl místo, kde přítel upadl. V očích se mu zračila obava,když si opřel pušku mezi kolena, přiložil dlaně k ústům a vykřikl tak hlasitě,že se volání neslo tichou nocí na míli daleko.
    Hahó-ó-ó-ó! Hahó-ó-ó-ó!
    Na toto zvolání vyčerpaný mladík vrávoravě vstal, a k indiánovi doletěl chabý výkřik znamenající, že se znovu vydal na úprk přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi objevil vedle něho.
    "Zvládneš to Rode?"
    Rod se snažil něco říct,ale jeho odpověď nebyla víc než zajíknutí. Než ho stačil Wabi podepřít, ztratil Rod všechny zbývající síly a spadl znovu do sněhu.
    "Nezvládnu to Wabi, bohužel," zašeptal Rod,"jsem úplně grogy."
    Mladý Indián upustil pušku a klekl si vedle zraněného a mu podepřel hlavu svými namáhavě se zvedajícími rameny.

    OdpovědětVymazat
  31. OPRAVA

    Oliver Curwood - Lovci Vlků

    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Mohlo trvat pět nebo deset minut, než se z druhé strany jezera ozvalo dlouhé, osamocené zavytí. Zakončené ostrým rychlým štěkotem vlka na lovu, bylo v mžiku doplněno vytím dalších vlků, až se přidala celá smečka. V tu chvíli z lesa na zamrzlé jezero vyběhla postava. Po dvanácti krocích se zastavila a otočila se zpět k lesu.

    "Deš už, Wabi?"

    Z lesa odpověděl hlas. "Ano. Dělej, běž!"

    Takto popohnán se otočil zpět směrem k jezeru. Byl to mladík, neměl ani osmnáct let. V pravé ruce držel hůl. Levou ruku měl pověšenou v provizorně použitém dřevorubeckém šátku, jako by byla těžce raněna.Tvář mněl poškrábanou a zakrvácenou, a jeho vzhled dával najevo přicházející vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, poté ale zpomalil a sotva se belhal. Těžce a bolestivě lapal po dechu. Vědom si blížící se smrtelné slabosti, nesnažil se sebrat hůl, která mu vyklouzla z ochablých prstů. Razil si cestu krok za krokem, až se mu podlomila kolena a sesunul se do sněhu.

    Z jedlového lesa vyběhl na jezero mladý indián. Dýchal rychle, spíše vzrušením než únavou. Méně než míli za ním byla slyšet rychle se blížící smečka vlků. Na okamžik ohnul své tělo, aby s bystrostí vlastní indiánům změřil vzdálenost pronásledovatelů. Když hledal svého bílého přítele, přehlédl nehybnou skvrnu značící místo, kde upadl. S vyděšeným pohledem odložil pušku mezi kolena, přiložil ruce k ústům jako trumpetu a vydal signál, který se tichou nocí nesl na míli daleko.

    "Ahůůůůůůůůů! Ahůůůůůůůůůů!"

    Když uslyšel signál, vstal mladík těžce ze sněhu a potácel se dál přes jezero za křiku, který sotva dolehl k indiánovým uším. O dvě nebo tři minuty později ho Wabi dohnal.

    "Zvládneš to, Rode?" zakřičel.

    Mladík se pokusil odpovědět, ale nevydal ze sebe více než vzdech. Než se k němu Wabi dostal, aby mu pomohl, ztratil mladík zbytky své síly a upadl podruhé do sněhu.

    "Bojím-se že-to nezvládnu-Wabi," zašeptal."Už-nemůžu-"

    Mladý indián upustil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, aby mu podepřel hlavu.

    Tomáš Vršínský

    OdpovědětVymazat
  32. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Může to být pět nebo šest minut, co bylo odnaproti jezera slyšet dlouhé
    a osamnělé zavytí, které bylo zakončeno ostrým a rychlým vlčím zaštěkáním. Bezprostředně nato se přidali i ostatní vlci,
    až štěkala úplně celá smečka. Téměř současně se na ledě zpoza okraje lesa vynořila jakási postava. Po každém tuctu kroků
    se zastavila a otočila směrem k černé oponě smrků.

    ''Jdeš, Wabi?''

    Z lesa odpověděl hlas: ''Ano. Pospěš si-běž!''

    Na tato naléhavá slova se ten první ještě jednou ohlédl zpět přes jezero. Byl to velmi mladý muž, nebylo mu více než
    osmnáct let. V pravé ruce nesl hůl. Levou ruku, jakoby byla těžce zraněná, měl zavěšenou v hrubém dřevorubeckém šátku,
    který měl ovázaný kolem krku.Jeho tvář byla poškrábaná a krvácela, a vůbec celý jeho zevnějšek ukazoval, že je
    na pokraji naprostého vyčerpání. Na krátký okamžik běžel sněhem, a pak zpomalil a šel potácivou chůzí. Jen stěží
    lapal po dechu. Hůl mu klouzala ze znecitlivěných prstů. Ani se nepokoušel zbavit se vědomí smrtelné slabosti, která
    ho překonávala. Krok za krokem se dál potácel, dokud se mu nepodlomila kolena a on upadl do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa najednou po zamrzlé hladině jezera vyběhl mladý indián. Jeho dech byl rychlý, což ale bylo
    způsobeno spíše vzrušením než vyčerpáním. Necelé půl míle za sebou slyšel, jak se vlčí smečka rychle přibližuje, a tak
    na krátký moment ohnul své průžné tělo k zemi a s vážnou tváří, tak typickou pro jeho rasu, měřil vzdálenost,
    která je dělí od směčky. Pak pohlédnul na svého bílého společníka a spatřil pouze nehybnou skrvnu na místě, kde
    muž upadl. V jeho tváři se objevil výraz znepokojení. Dal si pušku mezi kolena a dlaně ve tvaru trumpety přiložil
    k ústům tak, aby mohl zvolat signál, který se tichou nocí šířil na míli daleko.

    ''Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!''

    Na toto znamení se vyčerpaný mladík vypotácel ze sněhu zpět nohy a odpověděl slabým výkřikem, který se k indiánovi
    sotva donesl, aby dál pokračoval v cestě přes jezero. Za dvě nebo tři minuty k němu dorazil.

    ''Zvládneš to, Rode?'' zakřičel indián.

    Mladík musel vynaložit obrovské usíli, aby mohl odpovědět. Ale jeho slova byla sotva slyšitelný šepot. Ještě než ho
    Wabi stihl podepřít, ztratil zbytek svých sil a zkácel se znova do sněhu.

    ''Bojím se, že-to-nedokážu, Wabi'', zašeptal. ''Jsem-unavený-''

    Mladý indián odhodil svou zbraň a klekl si vedle hocha, aby mohl podepřít jeho hlavu o svá široká ramena.


    Kristýna Hromádková

    OdpovědětVymazat
  33. OPRAVA:

    Po výstřelu z pušky znovu nastalo ticho. Trvalo tak pět nebo deset minut, bylo však přerušeno dlouhým a osamělým skučením, které se neslo od jezera. To skončilo rázným, rychlým zakňučením vlka a následovalo další a další, až začala výt celá smečka. Téměř ve stejný okamžik se z lesa vyřítila osoba. Udělala několik kroků, zastavila se a otočila se směrem k temnému lesu.

    „Už jdeš, Wabi?“

    „Jo. Pospěš si, utíkej!“ křikl z lesa.

    Po takovém povzbuzení se druhý muž znovu podíval k lesu. Vypadal velmi mladě, nemohlo mu být více než osmnáct. V pravé ruce nesl hůl a levou ruku, kterou měl ošklivě poraněnou, si provizorně zavázal do dřevorubeckého šátku. Měl poškrábaný obličej a krvácel, celkově působil jako by byl na pokraji vyčerpání. Utíkal sněhem, ale po chvíli se zastavil, pokračoval klopýtavou chůzí a lapal po dechu. Z necitlivých prstů mu vyklouzla hůl, byl si vědom své naprosté vyčerpanosti, proto se ji ani nepokoušel zvednout. Protloukal se dál krok za krokem, až se mu najednou podlomila kolena a on padl do sněhu.

    Z lesa se vynořil mladý indián a běžel po zamrzlém jezeře. Jeho dech se zrychloval, bylo to spíše dáno rozrušením než unávou. Méně než půl míle za sebou slyšel štěkot blížící se vlčí smečky, přikrčil se a snažil se odhadnout vzdálenost, která ho dělila od jeho pronásledovatelů. Ohlédl se po svém bílém společníkovi, ale bohužel zahlédl pouze nehybný bod, který značil místo, kde jeho přítel padl. V očích se mu objevilo zděšení, položil si pušku mezi kolena, přiložil si ruce k ústům a zakřičel, jeho hlas se tichou nocí, přesně jako byla tato, nesl na míle daleko.

    „Vauuuuuu! Vauuuuuu!“

    Po tomto zvolání se vyčerpaný mladík postavil na nohy a slabým výkřikem indiánovi odpověděl a pokračoval v úprku přes jezero. Po dvou nebo třech minutách se Wabi dostal k příteli.

    „Zvládneš to, Rode?“ vykřikl.

    Vynaložil velké úsilí k tomu, aby mohl odpovědět, jeho odpověď však nebylo nic jiného než těžké oddychování. Ještě než Wabi stihl svého přítele podepřít, Rod ztratil své poslední síly a padl znovu do sněhu.

    „Bojím se. - Já – to nedokážu – Wabi,“ zašeptal. „Jsem – vyčerpaný -“

    Mladý indián zahodil svou pušku a klekl si těsně ke zraněnému chlapci, aby mu mohl podepírat hlavu svými širokými rameny.

    Daniela Fryčová

    OdpovědětVymazat
  34. OPRAVA: Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky vše znovu utichlo. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než ke mně od jezera dolehlo dlouhé osamělé vytí. Skončilo prudkým rýchlým zakňučením vlka, nacházejícího se na stezce, a po chvíli se přidali i ostatní vlci, dokud nezačla celá smečka štěkat. Téměř ve stejnou chvíli se z okraje lesa vyřítila postava. Po několika krocích se zastavila a otočila se zpět směrem k černému smrkovému lesu.

    "Už jdeš, Wabi?"

    "Jo. Pospěš si! Utíkej!" odpověděl hlas zpoza stromů.

    Druhý muž, takto povzbuzený, otočil tvář ještě jednou k jezeru. Byl to mladík, kterému nemohlo být více než osmnáct let. V pravé ruce nesl hůl. Levá ruka, jako by byla vážně poraněna, byla improvizovaně zavěšena do dřevorubeckého šátku. Obličej měl poškrábaný a krvácel, celkově jeho vzhled dával najevo, že se blíží úplnému vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, ale potom se uchýlil k belhavé chůzi. Jeho dech ech se změnil na bolestivé oddychování. Ze znecitlivělých prstů mu vyklouzla hůl, ale při vědomí své smrtelné slabosti, se ji ani nepokusil zvednout. Krůček po krůčku se snažil probíjet dál až do chvíle, než se mu náhle podlomila kolena a upadl do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa vyběhl indián, který běžel po zmrzlé jezerní hladině. Jeho dech byl zrychlený, ale spíše díky vzrušení, než vyčerpání. Méně než půl míle za ním slyšel rychle se blížící štěkání lovící smečky, a tak v mžiku ohnul své hbité tělo blízko k sněhu a s vnímavostí vlastní jeho rase, odhadoval vzdálenost svých pronásledovatelů. Potom hledal svého bílého společníka, ale nepodařilo se mu spatřit nehybnou skvrnu, která označovala, kde druhý muž spadl. V očích mu probleskly obavy, položil si pušku mezi kolena, přiložil si ruce k ústům a zakřičel, což se klidnou nocí, jako byla tato, neslo na míle daleko.

    "Haúúúúúú! Haúúúúúú!"

    Povzbuzený tímto křikem, se vyčerpaný mladík vypotácel ze sněhu a zakřičel zpět na indiána, což oslabeně dolehlo k inidánovým uším, který pokračoval ve běhu přes jezero. O dvě nebo tři minuty později k němu Wabi přišel.

    "Zvládneš to, Rode?" naříkal.

    Druhý muž se snažil odpovědět, ale jeho odpověď nebyla nic víc než zalapání po dechu. Dříve než se Wabi stihl natáhnout, aby ho podepřel, ztratil druhý muž svou zbývající sílu a opět spadl do sněhu.

    "Bojím se - že to nezvládnu - Wabi“ zašeptal. "Už nemůžu..."

    Mladý indián upustil svou pušku, klekl si vedle zraněného mladíka a podepřel mu hlavu svými rameny.

    Simona Nedvědová

    OdpovědětVymazat
  35. Oprava

    Oliver Curwood – Lovci vlků

    Nastal opět klid, výstřelem z pušky. Mohl trvat pět či deset minut a v jeho průběhu se přes celé jezero přeneslo dlouhé osamělé kvílení. Byl přerušen ostrým a prudkým štěkotem pátrajícího vlka, k němuž se o chvíli později přidávali ostatní členové smečky, až se ji celé zmocnil mohutný nářek. Téměř současně se od okraje lesa hnala po ledě postava. Asi po několika krocích se zastavila a otočila zpět směrem k temnému lesu.

    „Jdeš, Wabi?“
    „Jo, jen si pospěš, utíkej!“ odpověděl hlas z lesa.

    Pobídnut, otočil se směrem k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být víc než osmnáct. Ve své pravici držel klacek; jeho levá ruka, jakoby těžce poraněná, byla zavěšena ne na silném dřevorubeckém šátku, ale na pásce, která ho měla nahradit. Z oděrků na obličeji mu krvácelo a celé jeho vzezření působilo dojmem blížící se celkové tělesné vyčerpanosti. Nějakou chvíli sněhem utíkal, dokud nezačal vrávorat a bolestně vzdychat. Z bezmocných prstů mu vyklouzl klacek a ani se nesnažil uvědomit si to, že nad ním vyhrává osudná slabost. Krok za krokem se prodíral sněhem, až ho nakonec zradila kolena a padl.

    V tom okamžiku se ze smrkového lesa rozběhl po ledě mladý Indián. Jeho dech se sice zrychloval, ale spíše vzrušením než únavou. Slyšel rychle se přibližující loveckou smečku, méně než půl míle za ním, a na okamžik se pružně sehnul blíže ke sněhu, s bystrostí svého druhu měře vzdálenost od pronásledovatelů. Záhy počal hledati svého bílého společníka, ale nemohl to nehybné místo ve sněhu, kam přítel zapadl, najít. V jeho očích se zračilo znepokojení; mezi kolena si umístil pušku a k ústům (jako trumpetu) přiložil ruce, vydávaje signální zvuk sířící se tou tichou noci na míli daleko.

    „Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!“

    Na ten pokřik se vyčerpaný chlapec ve sněhu snažil s obtížemi postavit na nohy a jeho odpovědí bylo volání, které se k indiánovým uším doneslo dosti slabě a pokračovalo ve svém letu dále napříč jezerem. Po dvou až třech minutách k němu Wabi došel.

    „Zvládneš to, Rode?“ zeptal se naléhavě.

    Přítel projevil úsilí odpovědět, ale jeho reakcí nebylo nic víc než vzdech. Dříve, než se Wabi stačil natáhnout, aby mu pomohl, příteli došla poslední zbývající síla a skácel se opět do sněhu.

    „Bojím se – že to…nezvládnu…Wabi,“ zašeptal, „jsem grogy…“
    Mladý indián zahodil pušku, klekl k raněnému chlapci a podepíral mu hlavu svými, už tak těžkými rameny.

    Gaínza Roberto

    OdpovědětVymazat
  36. Oprava

    Oliver Curwood - Lovci vlků

    Krajinou se znovu rozlehlo ticho a v dáli byl slyšet výstřel z pušky. Trvalo asi pět nebo deset minut, než se zpoza jezera začalo ozývat dlouhé, osamělé vytí, které zkončilo prudkým a rychlým zakňučením vlka stojícího ve stopě, poté následovalo vytí dalších vlků, jenž dohromady připomínalo usedavý pláč. Téměř ve stejnou chvíli se ozval další výstřel, pocházel z pušky muže, který stál na okraji lesa. Kulka zasvištěla těsně nad ledem. Postava ušla několik kroků a otočila se směrem k černému lesu.

    "Už jdeš, Wabi?"
    "Ano, rychle utíkej!" ozvalo se zpoza stromů.

    Muž se otočil a zadíval se směrem k jezeru. Byl velice mladý, nemohlo mu být víc než osmnáct let. V pravé ruce držel hůl, levá ruka byla ošklivě poraněná a zavázaná jakýmsi obvazem z šátku. Na tváři měl pár krvácejících škrábanců a celkové vzezření vypovídalo o tom, že muž je na pokraji sil. Chvíli běžel sněhovými závějemi, ale poté přešel do potácivé chůze. Každý nádech mu působil nesmírnou bolest. Ze znecitlivělých prstů mu vyklouzla hůl, nepokoušel se ji už ani zvednout, jelikož byl k smrti vyčerpán. Krok následoval další, dokud mu síly stačily, poté padl koleny do sněhu.

    Ze smrkového lesa vyběhl mladý indián a rozběhl se po povrchu zamrzlého jezera. Dýchal velice rychle. Rychlost jeho dechu byla způsobena spíše vzrušením, než vyčerpáním. Asi půl míle za sebou slyšel rychle se přibližující štěkot, a tak se hbitě sklonil k zemi a pokoušel se změřit, jak je asi daleko od pronásledovatelů. Následně se otočil a snažil se najít svého bílého společníka, když očima narazil na bod, který jasně dával najevo, kde indiánův přítel upadl. V očích se mu objevil strach, dal si pušku mezi kolena, přiložil si ruce k ústům a dal mu signál, jenž se za noci, jako byla tato, nesl na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Vyčerpaný chlapec uslyšel indiánův signál, stěží se postavil na nohy a zakřičel zpět na indiánského přítele, ke kterému se tak tak donesla odpověď z druhé strany jezera. Asi za dvě nebo tři minuty Wabi přiběhl k bílému chlapci.

    "Dokážeš to, Rode?" zeptal se.

    Chlapec se snažil odpovědět, ale tento pokus připomínal spíše chorobné zasípání. Předtím než ho Wabi stihl podepřít, aby mu pohohl, stratil chlapec poslední zbytky sil a znovu padl do sněhu.

    "Bojím se, že to nezvládnu, Wabi," zašeptal chlapec. "Už nemůžu."

    Mladý indián odhodil pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, aby mu podepřel hlavu.

    Jan Slabý

    OdpovědětVymazat
  37. Oprava

    Po výstřelu z pušky vše utichlo.Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než se ke mě doneslo dlouhé, osamocené zavytí, jenž se ozývalo od jezera.To skončilo s ostrým,
    rychlým vlčím zakňučením. Na stezce se objevil vlk, ke kterému se brzy přidal zbytek, až vyla celá smečka. Téměř ve stejný okamžik se na okraji lesa objevila postava. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět k černému lesu.

    "Už jdeš, Wabi"?

    "Ano, utíkej!" ozvala se z lesa odpověď.

    Pobídnutý muž se muž ještě jednou otočil k jezeru. Byl to mladík, kterému nebylo více než osmnáct a který ve své pravé ruce držel hůl. Jeho levá paže, jako by byla zraněná, byla improvizovaně omotána v dřevorubeckém šátku. Jeho poškrábaná a krvácející tvář, stejně jako jeho vzezření vypovídalo o úplném vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, potom ale zpomalil a vrávoravě šel. Jeho dýchání bylo přerušováno hrozivým lapáním po dechu. Z jeho bezmocné ruky mu vyklouzla hůl, ale byl si vědom, že s vyčerpáním, které cítil, nebyl schopný vzít si hůl zpět. Zápasil s každým krokem, než se mu podlomila kolena a on se svalil do sněhu.

    Na kraji smrkového lesa se objevil mladý Indián a rozeběhl se po hladině zmrzlého jezera. Jeho dech se zrychloval, ale byl naplněn spíše rozrušením než vyčerpáním. Méně než půl míle odsud slyšel rychle se přibližující se vytí smečky, a tak se na chvíli přikrčil ke sněhu a snažil se změřit vzdálenost jeho pronásledovatelů. Poté se ohlédl po svém bílém příteli, ale nepodařilo se mu zahlédnout nehybnou skvrnu v místech, kde se jeho společník svalil k zemi. Tento pohled ho vyděsil a tak opřel pušku o svá kolena, přiložil dlaně k ústům a vydal signál, který se v nocích jako byla tato nesl až míli daleko.

    "Ahůůů! Ahůůů!"

    S tímto zvoláním se vyčerpaný hoch vrávoravě postavil na nohy a svému společníkovi odpověděl slabým výkřikem, který Indián sotva slyšel. Pokračoval tedy v běhu přes jezero a o dvě nebo tři minuty později Wabi dorazil ke svému zraněnému příteli.

    "Zvládneš to, Rode?" zvolal.

    Jeho společník se snažil odpovědět, ale místo odpovědi jen zalapal po dechu. Než ho Wabi podepřel, ztratil Rod rychle zbývající sílu a opět se zhroutil do sněhu.

    "Wabi - bojím se, že to nezvládnu," zašeptal. "Jsem vyčerpaný."

    Mladý Indián odhodil pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a podepřel mu hlavu.

    Veronika Frajerová

    OdpovědětVymazat
  38. OPRAVA

    Oliver Curwood – Lovci vlků

    S výstřelem z pušky vše znovu utichlo. Mohlo to trvat pět či deset minut, když se ke mně přes jezero donesl dlouhý, osamělý výkřik. Vše skončilo bodavým, krátkým vlčím zavytím směřujícím od stezky, které bylo postupně následováno ostatními vlky až do momentu, kdy začala výt celá smečka. Téměř v ten samý moment se z kraje lesa vyřítila postava. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět k černému lesu.

    „Už jdeš, Wabi?“

    Z lesa přišla odpověď: „Jo, pospěš si!“

    Takto povzbuzen, se ten druhý znovu podíval přes jezero, byl to mladík ne více než osmnáctiletý. V pravé ruce třímal hůl. Levou ruku měl očividně vážně poraněnou a zafixovanou v provizorním dřevorubeckém šátku. Měl rozdrásanou, zakrvácenou tvář, a jeho celkové vzezření dávalo najevo, že byl na pokraji vyčerpání. Rozběhl se sněhem, po několika krocích však pokračoval pouze vrávoravou chůzí. Klidný dech přešel v bolestivý kašel. Ze znecitlivělých prstů mu vypadla hůl, ale vědom si svého vyčerpání, nepokusil se jí ani zvednout. Stále se snažil pokračovat, do chvíle, než mu definitivně podklesla kolena a on upadl do sněhu.

    Z kraje smrkového lesa se rozběhl mladý indián po povrchu zamrzlého jezera. Byl velmi zadýchaný, což bylo způsobeno spíše vzrušením, nežli únavou. Méně než půl míle za ním a stále blíže doléhal jekot vlčí smečky. Zatímco běžel, přikrčil se na úroveň sněhu a snažil se odhadnout zbývající vzdálenost mezi ním a jeho pronásledovateli. Poté se ohlédl za svým bílým společníkem, ale nepodařilo se mu zachytit nehybný bod, kde se svalil k zemi. Do tváře se mu vryl výraz plný zděšení. Pušku nechal sklouznout ke kolenům, přiložil ruce k ústům a vydal pronikavý zvuk, který se za klidné noci jako byla tato, nesl na míle daleko.

    „A-húúúúúú! A-húúúúúúúúúúú!“

    Povzbuzen tímto výkřikem se vyčerpaný mladík znovu postavil na nohy a nahlas, v odpověď, křikl zpět. Wabi k němu dorazil o dvě či tři minuty později.

    „Dokážeš to Rode?“ Vyhrkl.

    Ten druhý se pokusil odpovědět, ale vydal sotva hlásku. Než se Wabimu konečně podařilo přispěchat na pomoc, ztratil druhý mladík veškerou zbývající sílu a podruhé upadl vyčerpán do sněhu.

    „Bojím se, že to nezvládnu Wabi.“ Zašeptal. „Už... nemůžu.“

    Mladý indián odložil pušku, poklekl vedle zraněného chlapce a podepřel mu hlavu.

    Viktor Bambásek

    OdpovědětVymazat
  39. Oliver Curwood - Lovci vlků
    OPRAVA

    Po výstřelu se opět rozhostilo ticho. Po pěti nebo deseti minutách se přes jezero ozvalo dlouhé, osamělé zavytí. Bylo zakončeno náhlým zakňučením vlka na stezce, a v příštím okamžiku se k němu přidali další vlci, až celá smečka vyla společně. Téměř v tomtéž okamžiku z lesa na led vyběhla postava. Udělala tucet kroků, poté se zatavila a otočila se zpět k černé zdi smrků.

    „Tak jdeš, Wabi?“

    Z lesa se ozvalo „Ano. Pospěš si, poběž!“

    Takto pobídnut se druhý člověk ještě jednou zadíval na jezero. Byl to mladík, ne víc než osmnáctiletý. V pravé ruce držel hůl. Jeho levá ruka, zřejmě zraněná, visela ve smyčce z dřevorubeckého šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a zakrvácený, a on sám byl očividně na pokraji úplného vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak zpomalil do kymácivé chůze. Jeho dech se měnil v sípání. Hůl mu vypadla z již necitlivých prstů, ale vědom si své nesmírné slabosti ji nechal ležet. Krok za krokem bojoval dál, dokud se mu nepodlomila kolena a neskácel se k zemi.
    Z okraje smrkového lesa vyběhl mladý Indián na plochu jezera. Měl zrychlený dech, ale spíše vzrušením nežli únavou. Necelou půl míli za sebou uslyšel rychle se blížící vytí vlčí smečky, na okamžik se přikrčil blíže ke sněhu, aby v chvatu změřil vzdálenost od svých pronásledovatelů. Poté se ohlédl na svého bílého společníka, ale uviděl pouze nehybnou skvrnu na místě, kde běloch ležel. V jeho očích bylo náhle patrné obrovské zděšení. Pušku si dal mezi kolena, ruce zvedl k ústům, jako by troubil na trubku, a vydal zvuk, který se za takto tiché noci nesl na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Nato se vyčerpaný hoch zvedl, a křikem, který se donesl k uším Indiána jen stěží, dal najevo své odhodlání k pokračování v cestě přes jezero. O dvě nebo tři minuty později k němu Wabi došel.

    „Zvládneš to, Rode?“ zeptal se vyděšeně.

    Druhý muž se snažil odpovědět, ale vydal ze sebe jen vzdech. Ještě před tím, než mu mohl Wabi pomoci se zvednout, ztratil muž i zbytek své síly a znovu se svalil do sněhu.

    „Bojím se… že… to asi nezvládnu… Wabi,“ zašeptal. „Už… nemůžu.“

    Mladý Indián upustil svou pušku a klekl si na zem vedle zraněného chlapce, aby mu svými rameny podepřel hlavu.

    Michaela Dejlová

    OdpovědětVymazat
  40. OPRAVA

    S výstřelem z pušky zavládl opět klid. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, když se dlouhé, osamělé vytí rozlehlo po celém jezeru. Skončilo to ostrým, krátkým zakňučením vlka na cestě a za okamžik později se přidaly další, až vyla celá smečka. Téměř současně jakási postava vyrazila z kraje lesa. Udělala pár kroků, zastavila se a otočila se směrem k černému lesu.

    "Jdeš, Wabi?"

    Hlas z lesa odpověděl. "Ano. Rychle-utíkej!"

    Na to se ten druhý znovu podíval přes jezero. Byl to mladík, ne více než osmnáctiletý. V jeho pravé ruce měl hůl. Zle poraněná levá ruka byla v improvizovaně zavěšena v dřevorubeckém težkém šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel a celkově vypadal, jako kdyby byl na pokraji naprostého vyčerpání. Na několik okamžiků bežel sněhem, potom se zastavil a belhavě šel. Bolestivě vzdychal. Jeho hůl mu vyklouzla z jeho odumřelých prstů a vědom si jeho smrtelné slabosti se ji ani nesnažil sebrat. Krok za krokem pokračoval dál dokud se najednou pod ním podlomily kolena a upadl do sněhu.

    Z okraje lesa těď vyběhl mladý indián při hladině jezera. Jeho dech se rychle blížil, ale spíše s nadšením než únavou. Ne dále než půl míle za ním mohl slyšet křik rychle se blížící smečky. Na okamžik sklonil jeho ohebné tělo blíže ke sněhu a měřil vzdálenost jeho pronásledovatelů. Potom se podíval na jeho bílého společníka a nemohl najít tu nehybnou skvrnu, která značila, kde padl. Vypadal velmi znepokojeně. Opřel si pušku mezi kolena a přiložil ruce k ústům a zvolal signál, který se v takovéto klidné noci nesl na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    S řevem se vyčerpaný chlapec ve sněhu zpotácel na nohy, odpověděl křikem, který se jen slabě dostal k uším Indiána a pokračoval přez jezero. Po dvou nebo třech minutách se vedle něj objevil Wabi.

    "Zvládneš to, Rode?" zvolal.

    Ostatní se snažili odpovědět, ale jeho odpověď byla spíš jen zalapání po dechu. Než se Wabi mohl natáhnout, aby mu pomohl, ztratil jeho poslední zbývající sílu a znovu spadl do sněhu.

    "Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi" zašeptal. "Jsem-vyčerpaný-"

    Mladý indián položil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce. Podepřel mu hlavu o jeho vlastní, stále těžsí ramena.

    Martin Slunečko

    OdpovědětVymazat
  41. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po té, co zazněl výstřel z pušky, vše znovu utichlo. Trvalo to asi pět nebo deset minut, než se ke mně z dáli za jezerem doneslo dlouhé osamělé zakňučení, zakončené ostrým, rychlým vyjeknutím. Za chvíli následováno vytí celé smečky vlků. Téměř ve stejném okamžiku jakási postava vyběhla z lesa a utíkala směrem přes zamrzlé jezero. Po několika tempech se zastavila a otočila zpět směrem k temnému lesu.

    "Jdeš, Wabi?"

    Hlas přicházející z lesa mu odpověděl. „Jo, pospěš si – běž!“

    Pobízen těmito slovy se druhý muž ještě jednou naposledy obrátil k jezeru. Byl to ještě mladík, nemohl být starší osmnácti let. V pravé ruce svíral hůl. Levou ruku, která byla ošklivě poraněná, měl zafixovanou v provizorním obvazu vytvořeném z dřevorubeckého šátku. Na tváři měl pár krvácejících škrábanců a jeho celkové vzezření vypovídalo o tom, že je na pokraji svých sil. Chvíli běžel sněhovými závějemi, ale po chvíli se začal potácet. Stěží
    lapal po dechu. Hůl mu zklouzla ze znecitlivěných prstů. Ani se nepokoušel zbavit se vědomí smrtelné slabosti, která
    ho překonávala. Krok co krok se dál potácel, dokud se mu nepodlomila kolena a neupadl do sněhu.

    Na okraji jedlového lesa se objevil mladý Indián, který pokračoval v běhu přes zmrzlé jezero. Jeho dech byl zrychlený, což bylo způsobeno spíše vzrušením než vyčerpáním. Ani ne půl míle za sebou slyšel štěkot rychle se přibližující smečky, která ho pronásledovala. Poté začal pátrat po svém bílém společníkovi, avšak nehybnou skrvnu, která značila místo pádu toho druhého nebyl schopen vidět. V obličeji se mu objevil výraz strachu, a proto si s puškou mezi koleny k ústům přiložil z rukou vytvořenou trubku a začal vydávat signál, který se v tiché noci jako byla tahle nesl celé míle.
    "Au-auuu-u-u-u-u-u! Waau-u-u-u-u-u!"
    Na to se vyčerpaný mladík s velkým úsilím postavil na nohy a jakmile odpověděl svým pokřikem, který se jen slabě donesl k Indiánovým uším, pokračoval v
    útěku přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi vynořil vedle něj.

    "Zvládneš to, Rode?" zakřičel.

    Jeho společník se snažil odpovědět, ale místo odpovědi jen zalapal po dechu. Než ho Wabi podepřel, ztratil Rod rychle zbývající sílu a opět se zhroutil do sněhu.

    "Wabi - bojím se, že to nezvládnu," zašeptal. "Jsem vyčerpaný."
    Mladý Indián odhodil pušku, klekl si vedle zraněného chlapce a podepřel mu hlavu.


    Ondřej Kačírek

    OdpovědětVymazat
  42. Vše znovu utichlo po výstřelu z pušky. Mohlo to trvat pět nebo deset minut než se přes jezero ozvalo dlouhé, osamělé vytí, které skončilo ostrým a rychlým zakňučením vlka nacházejícího se na pěšině. Za okamžik se přidali ostatní, až začala výt celá vlčí smečka.
    Téměř současně vyběhla nad ledem z okraje lesa postava. Udělala asi tucet kroků, pak se zastavila a otočila se zpět směrem k černé stěně ze smrkového dřeva.
    "Jdeš, Wabi?"
    "Ano. Pospěš si – utíkej!" Odpověděl hlas z lesa.
    Takto povzbuzen pohlédl ten druhý ještě jednou na protější stranu jezera. Byl to hoch, ne více než osmnáctiletý. V pravé ruce nesl hůl. Ošklivě zraněnou levou ruku měl obvázanou a zavěšenou provizorním silným dřevorubeckým šátkem. Poškrábaná krvácející tvář a jeho celkové vzezření poukazovalo na jeho téměř naprosté vyčerpání. Na chvíli běžel sněhem, pak se zastavil a pokračoval potácivou chůzí a bolestivě lapal po dechu. Hůl mu vyklouzla ze zkřehlých prstů. Jelikož si byl vědom, že je zesláblý k smrti, nepokoušel se o její zvednutí. Krok za krokem zápasil dál, dokud se mu nepodlomila kolena a nepadl do sněhu.
    Z okraje smrkového lesa právě vyběhl mladý Indián na zamrzlou vodní hladinu jezera. Dýchal rychle, ale spíše vzrušením než únavou. Za ním, méně než půl míle daleko, slyšel rychle se blížící vytí vlčí smečky. Na chvilku se sehnul ke sněhu, aby změřil, díky bystrosti své rasy, vzdálenost těchto pronásledovatelů. Poté se rozhlédl po svém bílém společníkovi. Fleku, který označoval místo, kde jeho kamarád upadl, si nevšiml. V očích mu vytanul poplašený výraz. Opřel si pušku mezi koleny, dlaněmi napodobujícími tvar trubky dával voláním signál. Takto tichou nocí se zvuk nesl na míli daleko.
    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
    Vyčerpaný chlapec se potácivě zvedl ze sněhu a odpověděl na volání. K Indiánovi však dolehl jen slabý výkřik. Wabi se vydal přes jezero a za dvě či tři minuty k němu dorazil.
    "Zvládneš to, Rode?" zvolal.
    Rod se pokoušel odpovědět, ale vydal ze sebe jen vzdech. Než se k němu Wabi natáhl, aby mu pomohl, hoch ztratil zbytky svých sil a opět se skácel do sněhu.
    "Obávám se,—že—to nedokážu—Wabi," šeptl. "Jsem strašně vyčerpaný."
    Mladý Indián odhodil svou pušku a klekl si vedle raněného a podepřel mu hlavu.

    Petra Srpová

    OdpovědětVymazat
  43. Oliver Curwood – Lovci vlků
    S výstřelem pušky všechno znovu utichlo. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než se ozvalo dlouhé, osamělé zaúpění přes jezero. Skončilo ostrým a náhlým zaskučením vlka na stopě, po kterém chvilku nato následovala další zavytí, až se přidala celá vlčí smečka. Téměř současně se z okraje lesa přes led vyřítila postava. Po několika krocích se zastavila a otočila zpátky směrem k černé hradbě smrků.
    „Jdeš, Wabi?“
    Hlas odpověděl z lesa. „ Jo, pospěš si, utíkej!“
    Takhle popohnaný se druhý muž znovu podíval na jezero. Nebylo mu víc než osmnáct. V jeho levé ruce držel hůl. Jeho pravá ruka, jako kdyby byla těžce poraněná, byla zavázaná v improvizovaném obvazu z dřevorubeckého šátku. Jeho poškrábaný obličej krvácel a jeho celkový vzhled napovídal, že nebyl daleko od úplného vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak zpomalil do vrávoravé chůze. Namáhavě lapal po dechu. Hůl z jeho znecitlivělých prstů vyklouzla. Ani se nepokusil ji znovu zvednout, byl si totiž vědom své slabosti, která ho ovládla. Bojoval krok co krok až do té doby, než se mu najednou podlomila kolena, a on klesl do sněhu.
    Mladý Indián vyběhl ze smrkového lesa a utíkal přes zamrzlé jezero. Dýchal rychle rozrušením spíš než z vyčerpání. Méně než půl míle za ním bylo slyšet rychle se přibližující štěkot smečky. Na okamžik se přikrčil tak, aby byl co nejblíže sněhu, a v běhu se pokoušel odhadnout vzdálenost, která je dělila od pronásledovatelů. Pak se podíval po svém bílém společníkovi a propadl panice, když viděl jen nehybné tělo tam, kde upadl. Jeho oči naplnil strach. Nechal pušku sklouznout ke kolenům, k ústům přiblížil ruce, které vytvaroval do pomyslné trubky, a dal signál, který se klidnou nocí, jako je tahle, nesl na míle daleko.
    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
    Vyčerpaný muž se na přítelovo volání vrávoravě postavil na nohy, a zatímco mu odpovídal, znovu se pokoušel překonat zamrzlé jezero. Dvě nebo tři minuty poté Wabi už stál vedle něho.
    „Zvládneš to, Rode?“ vykřikl.
    Ten se s velkou námahou snažil něco říct, ale bylo to stěží něco víc než jen pouhé zalapání po dechu. Předtím, než ho stihl Wabi zachytit, ztratil zbývající sílu a upadl zpátky do sněhu.
    „Bojím se – že – to nedokážu – Wabi,“ šeptal. „Jsem - vyřízený.“
    Mladý Indián pustil pušku, kleknul si vedle zraněného kamaráda a podpíral mu hlavu, aby mu neklesla.

    Bára Vejlupková

    OdpovědětVymazat
  44. Lovci vlků
    Oliver Curwood

    Spolu s výstřelem z pušky se opět rozhostilo ticho. Trvalo to možná pět až deset minut, než se přes jezero rozneslo dlouhé, osamělé zavití. Zakončeno
    bylo rychlým, ostrým zakňučením vlka, který byl na stopě, a o chvíli později se přidávali i ostatní, dokud se znovu a naplno neozvala celá smečka. Téměř ve
    stejné chvíli na okraji lesa vyběhla na led postava. Ušla asi dvanáct kroků a pak se zastavila a otočila směrem k černé smrkové hradbě.
    "Wabi, už jdeš?"
    Z lesa se ozval hlas. "Jo. Dělej—běž!"
    Takto popohnán se ten druhý znovu otočil směrem k jezeru. Byl to mladík, nebylo mu víc než 18 let. V pravé ruce nesl hůl, levá ruka, jakoby vážně
    poraněna, byla zadělaná v závěsu, který improvizovaně tvořil hrubý dřevorubecký šátek. Obličej měl podrápaný a krvácel mu a vůbec celé jeho vzezření napovídalo,
    že má blízko k úplnému vyčerpání. Ještě chvíli běžel sněhem, potom zpomalil až do potácivé chůze. Jeho dýchání se změnilo v bolestivé lapání po dechu. Hůl mu
    vypadla z prochladlých prstů. Byl si vědom, že té smrtelné slabosti, která se ho zmocnila, se už nezbaví. Zápasil s každým krokem,
    až mu kolena znenadání povolila a on klesl do sněhu.
    Na kraji smrkového lesa vyběhl mladý Indián a uháněl přes zamrzlé jezero. Jeho dýchání bylo zrychlené, avšak příčinnou nebylo vyčerpání, nýbrž rozrušení.
    Ani ne půl míle daleko za ním slyšel rychle se přibližující zvuky vlčí směčky. Na malou chvíli sehnul své mrštné tělo ke sněhu a díky bystrosti,
    přirozené pro jeho rasu, odhadoval vzdálenost pronásledovatelů.Vzápětí se podíval po svém společníkovi, ale našel pouze nehybnou skvrnu, která
    naznačovala místo, kde druhý chlapec upadl. V jeho očích se zračilo zděšení, odložil pušku mezi kolena, složil ruce k ústům na způsob trumpety a a vyslal
    zvukový signál, který se za této tiché noci roznesl na míli daleko.
    "A-hoo-o-o-o-o-o! A-hoo-o-o-o-o-o!"
    Při tomto zvuku se vyčerpaný chlapec potácivě zvedl ze sněhu a jakmile odpověděl svým pokřikem, který se jen slabě donesl až k Indiánovým uším, pokračoval v
    úprku přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi vynořil vedle něj.
    "Zvládneš to, Rode?", zavzlykal.
    Společník se snažil odpovědět, ale nezmohl se na víc než heknutí. Dřív, než se mohl Wabi natáhnout a přidržet ho, opustily ho zbylé síly a skácel se do
    sněhu podruhé.
    "Bojim se—že—to nezvládnu—Wabi," zašeptal. "jsem—hotovej—"
    Mladý Indián odhodil pušku, poklekl vedle zraněného hocha a opřel jeho hlavu o svá ramena.

    Schreinerová

    OdpovědětVymazat
  45. OPRAVA
    Oliver Curwood – Lovci vlků
    Ozval se výstřel z pušky a opět nastalo ticho. Ticho trvalo asi pět deset minut, když se přes jezero doneslo dlouhé osamělé vytí. Vytí skončilo ostrým rychlým vlčím štěkáním na cestě a bezprostředně poté bylo následováno dalšími, až začala výt celá smečka. Téměř současně vyběhla po ledě na kraji lesa postava. Ozvalo se několik kroků. Postava se zastavila a znovu se otočila směrem k černému jedlovému lesu.
    „Jdeš, Wabi?“
    Z lesa odpověděl hlas. „Jo. Rychle – běž!“
    Takto popohnán, otočil se druhý muž ještě jednou k jezeru. Byl mladý, nebylo mu více než 18 let. V pravé ruce držel hůl. Jeho levá ruka, jakoby ošklivě poraněná, byla upevněna v improvizovaném závěsu z dřevorubeckého šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel, jeho celkový vzhled ukazoval, že byl blízko úplnému vyčerpání. Chvíli běžel sněhem, pak zpomalil a začal vrávorat. Jeho dech se změnil v bolestivé oddychování. Hůl vyklouzla z jeho malátných prstů a vědom si své smrtelné slabosti, která se jej pokoušela přemoci, se ani nesnažil hůl znovu zvednout. Krok za krokem se probíjel dál, dokud se mu najednou nepodlomila kolena a on se zabořil do sněhu.
    Z okraje jedlového lesa vyběhl na zamrzlé jezero mladý Indián. Jeho dech se zrychloval, spíš rozčilením než únavou. Za ním, míň než půl míle daleko, slyšel blížící se štěkot smečky psů, na okamžik se sklonil blízko ke sněhu, snažil se změřit vzdálenost od jeho pronásledovatelů. Pak se otočil na svého bílého společníka, uviděl nehybnou skvrnu, která naznačovala, kde se jeho společník zastavil. V jeho očích se objevil neklid, odložil svou pušku a přiložil ruce k ústům. Zavolal. Zvuk se nesl nocí na míle daleko.
    „Wa-hoo-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!“
    Na to se vyčerpaný mladík s velkým úsilím postavil na nohy. Zároveň se zakřičenou odpovědí, která se mdle donesla k Indiánovým uším, pokračoval ve svém útěku přes jezero. O dvě nebo tři minuty později se k němu Wabi připojil.
    „Zvládneš to, Rode?“ zasípal.
    Druhý muž se pokusil odpovědět, ale jeho odpověď byla stěží více než vzdech. Než se Wabi stačil natáhnout a podepřít ho, ztratil poslední zbytky síly a podruhé upadl do sněhu.
    „Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi,“ zašeptal. „Už-nemůžu-„
    Mladý Indián upustil svou pušku, poklekl vedle raněného muže a podepřel mu hlavu.

    OdpovědětVymazat
  46. S výstřelem z pušky zavládl opět klid. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, když se dlouhé, osamělé vytí rozlehlo po celém jezeře . Skončilo to ostrým, krátkým zakňučením vlka na cestě a o okamžik později se přidávali další, až vyla celá smečka. Takřka současně vyšla z kraje lesa jakási postava. Po pár krocích se zastavila a otočila se směrem k černému lesu.
    "Jdeš, Wabi?"
    Hlas z lesa odpověděl. "Ano. Rychle-utíkej!"
    Na to se ten druhý ještě jednou podíval přes jezero. Byl to mladík, ne více než osmnáctiletý. V své pravé ruce měl hůl. Jeho levá ruka, jakoby byla zraněná, byla v improvizovaně zavěšena v dřevorubeckém težkém šátku. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel a celkově vypadal, jako kdyby byl na pokraji naprostého vyčerpání. Několik okamžiků bežel sněhem, a poté se zastavil a belhavě šel. Jeho dech přešel v bolestivé vzdychání. Jeho hůl mu vypadla z jeho bezmocných prstů a vědom svého smrtelného oslabení se ji ani nepokoušel sebrat. Krok za krokem pokračoval dál až se mu najednou podlomily kolena a upadl do sněhu.
    Z okraje lesa vyběhl mladý indián a právě běžel po hladině jezera. Jeho dech se rychle blížil, ale spíše s nadšením než únavou. Ne dále než půl míle za ním mohl slyšet řev rychle se přibližující smečky, a tak na okamžik sklonil jeho ohebné tělo ke sněhu aby změřil vzdálenost jeho pronásledovatelů. Potom se podíval po jeho bílém společníkovi ale nemohl najít tu nehybnou skvrnu, která ukazovala, kde upadl. V očích pohled poplachu, opřel si pušku mezi koleny, přiložil ruce k ústům a zvolal signál který se, takovéto klidné noci, nesl na míle daleko.
    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
    Probrán tímto křikem se vyčerpaný mladý muž s obtížemi postavil, a křikl zpět na Indiána, ke kterému se donesla už jen slabá ozvěna. Pokračoval tedy ve svém úprku přes jezero. Za dvě nebo tři minuty stál Wabi vedle něho.
    "Zvládneš to, Rode?" zvolal. Druhý jen s velkou námahou odpověděl,ale jeho odpověď byla podobná spíše zasípání. Než ho ale stihl Wabi podepřít, ztratil zbývající sílu a upadl znovu do sněhu.
    "Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi" zašeptal. "Jsem-vyčerpaný-"
    Mladý indián položil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, podpírajíce mu hlavu jeho vlastními těžknoucími rameny.

    Šedý Martin

    OdpovědětVymazat
  47. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu zbraně vše utichlo. Trvalo to asi pět nebo deset minut, než se ke mně z dáli za jezerem doneslo dlouhé, osamělé zaskučení, zakončené ostrým, rychlým vyjeknutím, které následovala další, až celá smečka začala výt. Téměř ve stejném okamžiku jakási postava vyběhla z lesa po zamrzlém jezeře. Po několika metrech se zastavila a otočila zpět směrem k černému lesu.

    „Už jdeš, Wabi?“
    „Jo. Dělej - utíkej!“ zakřičel na mě hlas zpoza stromů.

    Pobídnut touto větou se druhý muž naposledy podíval směrem k jezeru. Byl velmi mladý, nemohlo mu být více než osmnáct. V pravé ruce držel hůl a jeho levá ruka, zavázaná v improvizovaném obvazu z dřevorubeckého šátku, byla ošklivě poraněná. Na tváři byl poškrábaný a krvácel, a jeho celkový stav napovídal, že už je na pokraji sil. Chvilku běžel sněhem, ale pak se dal do vrávoravé chůze. Nemohl už normálně dýchat, proto už jen sípal. Hůl mu vypadla ze znecitlivělé ruky, ale vědom si svého naprostého vyčerpání se ji ani nepokoušel zvednout. Krok za krokem vrávoral dál dokud jeho nohy nevypověděly službu a koleny nepadl do sněhu.

    Ze smrkového lesa vyběhl mladý Indián a utíkal po povrchu zamrzlého jezera a dýchal velmi rychle, za což mohlo spíše vzrušení než-li vyčerpání. Asi půl míle za sebou slyšel rychle se blížící štěkot smečky. Na okamžik se přikrčil na úroveň sněhu, a za běhu se snažil změřit vzdálenost od svých pronásledovatelů. Poté se otočil a díval se do lesa po svém bílém příteli. Očima narazil na nehybný objekt, který jasně dával najevo, kde se jeho přítel zastavil. Oči mu zajiskřily úlekem, spustil pušku ke kolenům, přiložil dlaně k ústům a zavolal na něj. Zvuk se za klidné noci, jako byla tahle, nesl na míle daleko.

    „Heeeeeeeeej! - Heeeeeeeej!“

    Probrán tímto křikem se vyčerpaný mladý muž s obtížemi postavil, a křikl zpět na Indiána, ke kterému se donesla už jen slabá ozvěna. Pokračoval tedy v běhu přes jezero. Po dou nebo třech minutách Wabi dorazil k příteli.

    „Zvládneš to, Rode?“ vyhrkl na něj.

    Rod byl sice schopný odpovědi, ale jeho odpověď byla spíše zasípání. Než ho stihl Wabi podepřít, ztratil zbývající sílu, co ještě měl, a padl znovu do sněhu.

    „Bojím se… že to nezvládnu …Wabi“ zašeptal. „Mám… dost.“

    Mladý indián odhodil pušku, klekl si vedle raněnného a přidržoval mu hlavu tak, aby mu nepadala k hrudi.

    OdpovědětVymazat
  48. Po výstřelu z pušky se opět rozhostilo ticho. Trvalo pět nebo deset minut než se ozvalo dlouhé osamělé zavytí doléhající z přes rybník. Skončilo ostrým vlčím vyjeknutím a okamžik na to začalo být následováno dalšími, dokud se celá smečka nedala do nářku. Téměř v ten samý okamžik se na ledě vynořila postava z okraje lesa. Ušla tak dvanáct kroků, zastavila se a otočila se čelem k tmavé stěně tvořené smrky. „Jdeš, Wabi?“ Hlas odpověděl zpoza stromů. „Ano, pospěš si – utíkej!“ To přimělo toho druhého otočit se ještě jednou směrem k jezeru. Byl to mladík, ne starší osmnácti let. V pravé ruce svíral hůl a levou, jako by těžce raněnou, měl obvázanou těžkým dřevorubeckým šátkem. Obličej měl podrápaný, krvácel a celým zevnějškem působil úplně vyčerpaně. Nějakou dobu utíkal sněhem, pak zastavil a začal vrávorat. Bolestivě si oddechl. Hůl mu vyklouzla ze znecitlivělých prstů a on, vědom si svého smrtelného vysílení, se jí nepokusil zdvihnout. Krok za krokem se trmácel dál až se mu náhle podlomila kolena a ponořil se do sněhu. Z okraje smrkového lesa vyběhl po zamrzlém jezeře mladý indián. Rychle oddychoval ačkoliv spíše vzrušením, než vyčerpáním. Méně než půl míle za ním slyšel svižně se přibližující hukot smečky. Na moment se mrštně ohnul k sněhu, aby s hbitostí svého druhu změřil vzdálenost jeho pronásledovatelů. Poté začal hledat svého bílého společníka. Nepovedlo se mu spatřit nehybnou díru ve sněhu značící místo, kde ten druhý upadl. Panika mu probleskla očima, odložil pušku mezi kolena, přiložil si ruce k ústům do tvaru trychtýře a vydal signál, který se v tiché noci jako byla tato nesl na míle daleko. „Ha-aaa-u-u-u-u-u! Ha-aaa-u-u-u-u-u!“
    Po tomto vyjeknutí se vyčerpaný mladík ve sněhu pokusil kostrbatě zvednout na nohy a vydral ze sebe nářek, co-by odpověď. Ta sotva dolehla k uším indiána a tak pokračoval v běhu napříč jezerem. Dvě nebo tři minuty později se Wabi vynořil vedle něj. „Zvládneš to, Rode?“ zakňučel. Druhý se zoufale pokusil o odpověď, ale místo ní ze sebe vydral pouze o něco víc, než povzdechnutí. Než se Wabi stihnul natáhnout aby ho podepřel, ztratil zbytky sil a znovu spadl do sněhu. „Bojím se, - já – nedokážu to - Wabi,“ špitnul. „Jsem vyčerpaný.“ Mladý indián pustil pušku, pokleknul k raněnému a podložil mu hlavu svými rameny.

    P. Dolejš

    OdpovědětVymazat
  49. Lovci vlků - oprava

    Po výstřelu z pušky zase vše utichlo. Mohlo to trvat pět nebo deset minut a přes celé jezero se neslo dlouhé osamělé kvílení přerušené ostrým a prudkým vlčím štěkotem, ke kterému se o chvíli později přidávali ostatní vlci, až začala výt celá smečka. Téměř současně se od okraje lesa hnala po ledě postava. Po několika krocích se zastavila a otočila zpět směrem k temnému lesu.

    „Jdeš, Wabi?“
    „Jo, jen si pospěš, utíkej!“ odpověděl hlas z lesa.

    Pobídnut, otočil se směrem k jezeru. Byl to mladík, nemohlo mu být víc než osmnáct. Ve pravé ruce držel klacek; levá ruka, jakoby těžce poraněná, byla zavěšena na silném dřevorubeckém šátku. Ze škrábánců na obličeji mu krvácelo a celé jeho vzezření napovídalo, že je na pokraji celkového tělesného vyčerpání. Nějakou chvíli sněhem utíkal, dokud nezačal vrávorat a bolestně vzdychat. Z bezmocných prstů mu vyklouzl klacek a protože věděl, že je nesmírně slabý, ani se nesnažil ho zvednout. Krok za krokem se prodíral sněhem, až se mu nakonec podlomila kolena a spadl.

    V tom okamžiku se ze smrkového lesa rozběhl po ledě mladý Indián. Jeho dech se sice zrychloval, ale spíše vzrušením než únavou. Slyšel rychle se přibližující loveckou smečku, méně než půl míle za ním, a na okamžik se pružně sehnul blíže ke sněhu a s bystrostí svého rasy měřil vzdálenost od pronásledovatelů. Poté začal hledat svého bílého společníka, ale to místo, kam přítel zapadl, přehlédnul. V jeho očích se zračilo znepokojení; mezi kolena si umístil pušku, k ústům přiložil ruce a vyslal signál, který se tou tichou noci nesl na míli daleko.

    „Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!“

    Na ten pokřik se vyčerpaný chlapec ve sněhu snažil s obtížemi postavit na nohy a jeho odpovědí bylo volání, které se k indiánovým uším doneslo dost slabě a pokračovalo dál napříč jezerem. Po dvou až třech minutách k němu Wabi došel.

    „Zvládneš to, Rode?“ zeptal se naléhavě.

    Přítel se snažil odpovědět, ale jeho reakcí nebylo nic víc než vzdech. Dříve, než se Wabi stačil natáhnout, aby mu pomohl, příteli došla poslední zbývající síla a skácel se opět do sněhu.

    „Bojím se – že to…nezvládnu…Wabi,“ zašeptal, „jsem grogy…“
    Mladý indián zahodil pušku, klekl k raněnému chlapci a podepíral mu hlavu svými těžkými rameny.

    Roberto Gaínza

    OdpovědětVymazat
  50. OPRAVA

    Lovci vlků
    Oliver Curwood

    Po výstřelu z pušky se opět rozhostilo ticho. Trvalo pět až deset minut a hned poté se přes jezero rozneslo dlouhé, osamělé zavytí. Zakončeno
    bylo rychlým, ostrým zakňučením vlka na stezce, a o chvíli později se přidávali další, až celá smečka vyla společně. Téměř ve
    stejné chvíli na okraji lesa na led vyběhla postava. Ušla asi tucet kroků a pak se zastavila a otočila se zpět k černé smrkové hradbě.
    "Wabi, už jdeš?"
    Z lesa se ozval hlas. "Jo. Dělej, běž!"
    Takto popohnán se ten druhý znovu otočil směrem k jezeru. Byl to mladík, nebylo mu víc než osmnáct let. V pravé ruce nesl hůl a levá ruka, zřejmě poraněná, visela v závěsu z hrubého dřevorubeckého šátku. Obličej měl podrápaný a krvácel mu, a vůbec celé jeho vzezření napovídalo,
    že má blízko k úplnému vyčerpání. Ještě chvíli běžel sněhem, potom zpomalil až do potácivé chůze. Jeho dech se změnil v bolestivé lapání po dechu. Hůl mu
    vypadla z prochladlých prstů. Byl si vědom své slabosti, která se ho zmocnila, a nechal ji ležet. Zápasil s každým krokem,
    až se mu kolena znenadání podlomila a on klesl do sněhu.
    Na kraji smrkového lesa vyběhl mladý Indián a uháněl přes zamrzlé jezero. Jeho dýchání bylo zrychlené, avšak příčinnou nebylo vyčerpání, nýbrž rozrušení.
    Ani ne půl míle za sebou slyšel rychle se blížícící zvuky vlčí směčky. Na malou chvíli přikrčil své mrštné tělo blíže ke sněhu, aby odhadl vzdálenost pronásledovatelů.Vzápětí se ohlédl po svém společníkovi, ale našel pouze nehybnou skvrnu, která
    naznačovala místo, kde chlapec upadl. V jeho očích se objevilo zděšení. Odložil pušku mezi kolena, složil ruce k ústům na způsob trumpety a a vyslal
    zvukový signál, který se za této tiché noci roznesl na míli daleko.
    "A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů! A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů!"
    Při tomto zvuku se vyčerpaný chlapec potácivě zvedl ze sněhu a odpověděl svým pokřikem, který se jen slabě donesl až k Indiánovým uším, že znovu našel odhodlání pokračovat v
    cestě přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi vynořil vedle něj.
    "Zvládneš to, Rode?" zeptal se vyděšeně.
    Společník se snažil odpovědět, ale nevydal ze sebe víc než vzdech. Dřív, než se mohl Wabi natáhnout a přidržet ho, opustily ho zbylé síly a znovu se skácel do
    sněhu.
    "Bojim se...že....to nezvládnu...Wabi," zašeptal. "Nezvládnu...to..."
    Mladý Indián odhodil pušku, poklekl vedle zraněného hocha a podepřel jeho hlavu o svá ramena.

    SCHREINEROVÁ

    OdpovědětVymazat
  51. Lovci vlků, oprava

    S výstřelem z pušky zavládl opět klid. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, když se dlouhé, osamělé vytí rozlehlo po celém jezeře . Skončilo to ostrým, krátkým zakňučením vlka na stopě a o okamžik později se přidávali další, až vyla celá smečka. Takřka současně vyšla z kraje lesa jakási postava. Po pár krocích se zastavila a otočila se směrem k černému lesu.
    "Jdeš, Wabi?"
    Hlas z lesa odpověděl. "Ano. Rychle-utíkej!"
    Na to se ten druhý ještě jednou podíval přes jezero. Byl to mladík, ne více než osmnáctiletý. V pravé ruce měl hůl. Levá ruka, jakoby byla zraněná, byla improvizovaně zavěšena v pevném dřevorubeckém šátku. V obličeji byl poškrábaný a krvácel a celkově vypadal, jako kdyby byl na pokraji naprostého vyčerpání. Několik okamžiků bežel sněhem, a poté se zastavil a belhavě šel. Jeho dech přešel v bolestivé vzdychání. Hůl mu vypadla z bezmocných prstů a vědom svého smrtelného oslabení se ji ani nepokoušel sebrat. Krok za krokem pokračoval dál až ho najednou kolena přestala nést a upadl do sněhu.
    Z okraje lesa vyběhl mladý indián a právě běžel na úrovni jezera. Jeho dech se zrychloval, ale spíše nadšením než únavou. Ne dále než půl míle za ním byl slyšet řev rychle se přibližující smečky, a tak na okamžik sklonil své ohebné tělo ke sněhu aby změřil vzdálenost jeho pronásledovatelů. Potom se podíval po bílém společníkovi ale nemohl najít tu nehybnou skvrnu, která ukazovala, kde upadl. V očích pohled poplachu, opřel si pušku mezi koleny, přiložil ruce k ústům a zvolal signál který se, takovéto klidné noci, nesl na míle daleko.
    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
    Probrán tímto křikem se vyčerpaný mladý muž s obtížemi postavil, a křikl zpět na Indiána, ke kterému se donesla už jen slabá ozvěna. Pokračoval tedy ve svém úprku přes jezero. Za dvě nebo tři minuty stál Wabi vedle něho.
    "Zvládneš to, Rode?" zvolal. Druhý jen s velkou námahou odpověděl,ale jeho odpověď byla podobná spíše zasípání. Než ho ale stihl Wabi podepřít, ztratil zbývající sílu a upadl znovu do sněhu.
    "Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi" zašeptal. "Jsem-vyčerpaný-"
    Mladý indián položil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce, podpírajíce mu hlavu jeho vlastními těžkými rameny.

    Šedý MArtin

    OdpovědětVymazat
  52. Oliver Curwood - Lovci vlků

    Po výstřelu z pušky se znovu rozhostilo ticho. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, než se přes jezero rozlehlo dlouhé a osamělé zavytí, které se na konci změnilo v ostré vlčí zaštěkání. Bezprostředně nato se přidali i ostatní vlci, až začala výt úplně celá smečka. Téměř ve stejnou chvíli se vynořila z lesa postava a šla přes zmrzlé jezero. Po několika krocích se zastavila a otočila směrem k černé oponě smrků.

    ''Jdeš, Wabi?''

    Z lesa odpověděl hlas: ''Ano. Pospěš si-běž!''

    Na tato naléhavá slova se ten první ještě jednou ohlédl zpět přes jezero. Byl to velmi mladý muž, nebylo mu více než osmnáct let. V pravé ruce nesl hůl. Levou ruku, jakoby byla těžce zraněná, měl ovázanou a zavěšenou kolem krku hrubým dřevorubeckým šátkem. Mladíkova tvář byla poškrábaná a krvácela, a vůbec celý jeho zevnějšek ukazoval, že je na pokraji naprostého vyčerpání. Na chvíli se rozeběhl sněhem, a pak zpomalil a šel dál potácivou chůzí. Jen stěží lapal po dechu. Hůl mu klouzala ze znecitlivěných prstů, uvědomoval si, jak moc je vyčerpaný, takže se ji ani nepokoušel zvednout. Krok za krokem se dál potácel, dokud se mu nepodlomila kolena a on upadl do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa najednou po zamrzlé hladině jezera vyběhl mladý indián. Jeho dech byl rychlý, spíše ale vzrušením než vyčerpáním. Necelé půl míle za sebou slyšel, jak se vlčí smečka rychle přibližuje, proto se svižně přikrčil k zemi a měřil vzdálenost, která je dělí od smečky. Pak se rozhlédl po svém bílém společníkovi, ale spatřil pouze nehybnou skvrnu na místě, kde muž upadl. V jeho tváři se objevil výraz znepokojení. Dal si pušku mezi kolena a přiložil si dlaně k ústům tak, aby mohl zvolat signál, který se tichou nocí šířil na míli daleko.

    ''Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!''

    Na toto znamení se vyčerpaný mladík vypotácel ze sněhu zpět nohy a odpověděl slabým výkřikem, který se k indiánovi sotva donesl, a pak dál pokračoval v cestě přes jezero. Za dvě nebo tři minuty k němu Wabi dorazil.

    ''Zvládneš to, Rode?'' zakřičel indián.

    Mladík musel vynaložit obrovské úsilí, aby mohl odpovědět. Ale jeho slova byla sotva slyšitelný šepot. Ještě než ho Wabi stihl podepřít, ztratil zbytek svých sil a skácel se znova do sněhu.

    ''Bojím se, že-to-nedokážu, Wabi'', zašeptal. ''Jsem-unavený-''

    Mladý indián odhodil svou zbraň a klekl si vedle hocha, aby mu mohl hlavu opřít o svá ramena.


    Kristýna Hromádková

    OdpovědětVymazat
  53. OPRAVA

    Oliver Curwood - Lovci vlků

    S výstřelem z pušky zavládl opět klid. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, když se dlouhé, osamělé vytí rozlehlo po celém jezeře. Skončilo to ostrým, krátkým zakňučením vlka a za okamžik se přidaly další, až vyla celá smečka. Téměř současně jakási postava vyrazila z kraje lesa. Udělala pár kroků, zastavila se a otočila se směrem k černému lesu.
     
    "Jdeš, Wabi?"
     
    Hlas z lesa odpověděl. "Ano. Rychle-utíkej!"

    Na to se ten druhý znovu podíval přes jezero. Byl to mladík, ne více než osmnáctiletý. V pravé ruce měl hůl. Zle poraněná levá ruka byla v improvizovaně zavěšena v dřevorubeckém težkém šátku. Obličej měl poškrábaný a krvácel a celkově vypadal, jako kdyby byl na pokraji naprostého vyčerpání. Chvíli bežel sněhem, potom se zastavil a belhavě šel. Bolestivě vzdychal. Hhůl mu vyklouzla ze zmrzlých prstů a vědom si smrtelné slabosti se ji ani nesnažil sebrat. Krok za krokem pokračoval dál dokud se najednou pod ním nepodlomila kolena a upadl do sněhu.
     
    Z okraje lesa vyběhl mladý indián na zamrzlé jezero. Rychle oddychoval, ale spíše s nadšením než únavou. Ne dále než půl míle za ním slyšel rychle se blížící smečku. Na okamžik sklonil své ohebné tělo blíže ke sněhu a měřil vzdálenost pronásledovatelů. Potom se podíval na bílého společníka a nedokázal najít tu nehybnou skvrnu ve sněhu, kde padl a to ho znepokojilo. Opřel si pušku mezi kolena a přiložil ruce k ústům a zvolal signál, který se v takovéto klidné noci nesl na míle daleko.
     
    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"
     
    Když to uslyšel, vyčerpaný chlapec ve sněhu se vzmohl na nohy a odpověděl křikem, který se jen slabě dostal k uším Indiána a pokračoval přez jezero. Po dvou nebo třech minutách se vedle něj objevil Wabi.
     
    "Zvládneš to, Rode?" zvolal.
     
    Snažili se odpovědět, ale spíš jen zalapal po dechu. Než se Wabi mohl natáhnout, aby mu pomohl, ztratil poslední zbývající sílu a znovu spadl do sněhu.
     
    "Bojím se-že-to nezvládnu-Wabi" zašeptal. "Jsem-vyčerpaný-"
     
    Mladý indián položil svou pušku a klekl si vedle zraněného chlapce. Podepřel mu hlavu o vlastní ramena.

    Martin Slunečko

    OdpovědětVymazat
  54. Po výstřelu z pušky se opět rozhostilo ticho. Mohlo to trvat pět nebo deset minut, když se z druhé strany jezera ozvalo dlouhé, osamělé zavytí zakončené ostrým, rychlým zakňučením vlka na stopě. V mžiku byl následován ostatními, dokavaď opět nevyla celá smečka. Téměř v zápětí se na ledovém okraji lesa vynořila postava. Udělala tucet kroků, zastavila se a zamířila zpět k černé zdi tvořené smrky.
    „Už jdeš Wabi?“
    Z lesa se ozvala odpověď „Jdu. Pospěš si-Utíkej!“
    z naléhání se druhý chlapec ještě zaměřil zrakem na druhou stranu jezera. Byl mladý, ne více než osmnáctiletý. V pravé ruce držel palici. Jeho levá paže, jakoby zraněná, byla narychlo ovázána pevnou dřevorubeckou šálou. Jeho obličej byl poškrábaný a krvácel. Z jeho vzhledu bylo patrné, že neměl daleko k úplnému vyčerpání. Chvílí utíkal skrze sníh, poté se zmohl pouze na klopýtavou chůzi. Dýchal bolestivými nádechy. Palice mu vypadla z necitlivých prstů a vědom smrtelné únavy, která ho začala obklopovat, se ji neobtěžoval zvednout. Snažil se bojovat, krok za krokem, dokuď se jeho kolena nepodlomila a on se zabořil do sněhu.

    Z okraje smrkového lesa nyní utíkal mladý Indián k povrchu jezera. Jeho dech byl zrychlený, ale spíše vzrušením než únavou. Méně než míli za ním mohl slyšet vytí smečky. V mžiku přikrčil svou pružnou postavu blíže k úrovni sněhu a snažil se změřit vzdálenost svých pronásledovatelů. Poté se rozhlédl po svém bílém společníkovi a spatřil nehybnou kaňku, která označovala místo kde jeho společník upadl. Na tváři mu strnul úlek a odkládajíce svou pušku mezi kolena si přiložil ruce k ústům, jakoby hrál na trubku, a vydal do této tiché noci signál, který se linul na míle daleko.

    "Wa-hoo-o-o-o-o-o! Wa-hoo-o-o-o-o-o!"

    Po zvolání se tento vyčerpaný chlapec zmátořil opět na nohy a slabým výkřikem ve znamení odpovědi, která se sotva donesla k uším Indiána, se pokusil opět vydat na druhou stranu jezera.
    O dvě nebo tři minuty později se za ním zjevil Wabi.
    „Zvládneš to, Rode?“ křičel na něj.
    Ten druhý se pokusil odpovědět, ale nevydal ze sebe nic víc, než zalapání po dechu.
    Předtím než ho Wabi mohl zachytit, ztratil svou zbylou sílu a opět upadl do sněhu.
    „Bojím se…Já…nezvládnu to…Wabi“ zašeptal. Jsem…příliš unavený…“
    Mladý indián upustil svou pušku a poklekl vedle zraněného chlapce. Podpírající jeho hlavu o svá vlastní, těžknoucí ramena.

    Eva Ricklová

    OdpovědětVymazat
  55. Oprava

    Lovci vlků
    Oliver Curwood

    Po výstřelu z pušky se opět rozhostilo ticho. Trvalo pět až deset minut a hned poté se přes jezero rozneslo dlouhé, osamělé zavytí. Zakončeno
    bylo rychlým, ostrým zakňučením vlka na stezce, a o chvíli později se přidávali další, až celá smečka vyla společně. Téměř ve
    stejné chvíli na okraji lesa na led vyběhla postava. Ušla asi tucet kroků a pak se zastavila a otočila se zpět k černé smrkové hradbě.
    "Wabi, už jdeš?"
    Z lesa se ozval hlas. "Jo. Dělej, běž!"
    Takto popohnán se ten druhý znovu otočil směrem k jezeru. Byl to mladík, nebylo mu víc než osmnáct let. V pravé ruce nesl hůl a levá ruka, zřejmě poraněná, visela v závěsu z hrubého dřevorubeckého šátku. Obličej měl podrápaný a krvácel mu, a celé jeho vzezření napovídalo,
    že má blízko k úplnému vyčerpání. Ještě chvíli běžel sněhem, potom zpomalil až do potácivé chůze. Dech se změnil v bolestivé lapání po dechu. Hůl mu
    vypadla z prochladlých prstů. Byl si vědom své slabosti, která se ho zmocnila, a nechal ji ležet. Zápasil s každým krokem,
    až se mu kolena znenadání podlomily a on klesl do sněhu.
    Na kraji smrkového lesa vyběhl mladý Indián a uháněl přes zamrzlé jezero. Jeho dýchání bylo zrychlené, avšak příčinnou nebylo vyčerpání, nýbrž rozrušení.
    Ani ne půl míle za sebou slyšel rychle se blížícící zvuky vlčí směčky. Na malou chvíli přikrčil své mrštné tělo blíže ke sněhu, aby odhadl vzdálenost pronásledovatelů.Vzápětí se ohlédl po svém společníkovi, ale našel pouze nehybnou skvrnu, která
    naznačovala místo, kde chlapec upadl. V jeho očích se objevilo zděšení. Odložil pušku mezi kolena, složil ruce k ústům na způsob trumpety a a vyslal
    zvukový signál, který se za této tiché noci roznesl na míli daleko.
    "A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů! A-hůů-ů-ů-ů-ů-ů!"
    Při tomto zvuku se vyčerpaný chlapec potácivě zvedl ze sněhu a odpověděl pokřikem, který se jen slabě donesl až k Indiánovým uším, že znovu našel odhodlání pokračovat v
    cestě přes jezero. Po dvou až třech minutách se Wabi vynořil vedle něj.
    "Zvládneš to, Rode?" zeptal se vyděšeně.
    Společník se snažil odpovědět, ale nevydal ze sebe víc než vzdech. Dřív, než se mohl Wabi natáhnout a přidržet ho, opustily ho zbylé síly a znovu se skácel do
    sněhu.
    "Bojim se...že....to nezvládnu...Wabi," zašeptal. "Nezvládnu...to..."
    Mladý Indián odhodil pušku, poklekl vedle zraněného hocha a podepřel jeho hlavu o svá ramena.

    Schreinerová

    OdpovědětVymazat