2. prosince 2013

Sci-fi: věda a fikce

Tři králové science-fiction: Clarke, Asimov, Brabury

1. Zjistěte si něco více o A. C. Clarkovi  a jeho díle.

viz např.
http://www.brainyquote.com/quotes/authors/a/arthur_c_clarke.html
http://www.clarkefoundation.org/
http://www.youtube.com/watch?v=3qLdeEjdbWE
http://en.wikipedia.org/wiki/Arthur_C._Clarke%27s_Mysterious_World
http://en.wikipedia.org/wiki/A_Fall_of_Moondust
http://www.youtube.com/watch?v=Xdr6zXXrTbg


2. Přeložte následující text (úryvek z knihy Měsíční prach). Pečlivě ověřujte technické termíny.

A.C.Clarke - Fall of Moondust

When a man falls on the Moon, he usually has time to do something about it, for his nerves and muscles are designed to deal with a sixfold greater gravity. Yet when Chief Engineer Lawrence toppled off the ski, the distance was so short that he had no time to react. Almost at once, he hit the dust--and was engulfed in darkness.
He could see absolutely nothing, except for a very faint fluorescence from the illuminated instrument panel inside his suit. With extreme caution, he began to feel around in the softly resisting, half-fluid substance in which he was floundering, seeking some solid object for support. There was nothing; he could not even guess which direction was up.
A mind-sapping despair, which seemed to drain his body of all its strength, almost overwhelmed him. His heart was thumping with that erratic beat that heralds the approach of panic, and the final overthrow of reason. He had seen other men be- come screaming, struggling animals, and knew that he was moving swiftly to join them.
There was just enough left of his rational mind to remember that only a few minutes ago he had saved Lawson from this same fate, but he was not in a position to appreciate the irony. He had to concentrate all his remaining strength of will on regaining control of himself, and checking the thumping in his chest that seemed about to tear him to pieces.
And then, loud and clear in his helmet speaker, came a sound so utterly unexpected that the waves of panic ceased to batter against the island of his soul. It was Tom Lawson--laughing.
The laughter was brief, and it was followed by an apology.
"I'm sorry, Mr. Lawrence--I couldn't help it. You look so funny there, waving your legs in the sky."
The Chief Engineer froze in his suit. His fear vanished instantly, to be replaced by anger. He was furious with Lawson, but much more furious with himself.
Of course he had been in no danger; in his inflated suit, he was like a balloon floating upon water, and equally incapable of sinking. Now that he knew what had happened, he could sort matters out by himself. He kicked purposefully with his legs, paddled with his hands, and rolled round his center of gravity--and vision returned as the dust streamed off his helmet. He had sunk, at the most, ten centimeters, and the ski had been within reach all the time. It was a remarkable achievement to have missed it completely while he was flailing around like a stranded octopus.

With as much dignity as he could muster, he grabbed the ski and pulled himself aboard. He did not trust himself to speak, for he was still breathless from his unnecessary exertions, and his voice might betray his recent panic. And he was still angry; he would not have made such a fool of himself in the days when he was working constantly out on the lunar surface. Now he was out of touch. Why, the last time he had worn a suit had been for his annual proficiency check, and then he had never even stepped outside the air lock.

27 komentářů:

  1. Když člověk padá na povrch Měsíce, obvykle má čas s tím něco udělat, jelikož jeho nervy a svaly jsou uzpůsobeny na šestkrát větší gravitaci. Když se však hlavní technik Lawrence svalil z kluzáku, vzdálenost k zemi byla tak krátká, že neměl žádný čas zareagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a byl pohlcen temnotou.
    Neviděl vůbec nic kromě slabého světélkování z osvětleného přístrojového panelu uvnitř skafandru. S extrémní opatrností začal rukou prohledávat tu lehce odporující, polotekutou substanci, kterou se brodil, aby našel nějaký pevný předmět pro zapření se. Nic tam nebylo. Nemohl ani s jistotou říci, kterým směrem bylo vzhůru.
    Mysl oslabující zoufalost, která, jak se zdálo, mu vysávala všechnu sílu z těla, ho téměř přemohla. Jeho srdce bilo nepravidelným rytmem, který zvěstuje příchod paniky a konečný zvrat rozumu. Předtím už viděl mnoho mužů být- stát se řvoucími, bojujícími zvířaty a věděl, že k nim neměl daleko.
    V jeho racionální mysli zbylo dostatek na to, aby si vzpomněl, že jen před pár minutami zachránil Lawsona z této záhuby, ale nebyl zrovna v pozici, aby ocenil tu ironii. Musel soustředit všechnu zbývající sílu vůle na znovuzískání kontroly nad sebou a nad silným bušením v jeho hrudníku, které ho zjevně skoro roztrhalo na kousky.
    A potom, hlasitě a jasně, ze sluchátek umístěných v helmě, vyšel zvuk tak úplně neočekávaný, že vlny paniky ustaly, aby tvrdými údery napadly ostrůvek jeho duše.
    Byl to smějící se Tom Lawson.
    Jeho smích byl krátký a po něm následovala omluva.
    "Omlouvám se, pane Lawrenci, nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak legračně, jak máváte nohama na obloze."
    Hlavní mechanik zamrzl ve svém skafandru. Jeho strach okamžitě zmizel a nahradil ho vztek. Byl na Lawsona naštvaný, ale ještě více byl naštvaný na sebe.
    Samozřejmě že mu nehrozilo žádné nebezpečí, v nafouknutém skafandru byl jako míč, vznášející se nad vodou, zároveň neschopný se potopit. Teď už věděl, co se předtím stalo, takže si to mohl dopočítat sám. Záměrně kopal nohama, pádloval rukama a otáčel své těžiště, takže opět viděl před sebe, protože se všechen prach sesunul z jeho helmy. Potopil se na ne více než 10 centimetrů a obloha byla stále na dosah.
    Byla to ojedinělá situace, propásnout to všechno, zatím co se poflakoval jako ztroskotaná chobotnice.
    S takovou důstojností, kterou mohl v tu chvíli posbírat, uchopil svůj kluzák a naskočil na něj. Necítil se na to, aby promluvil, protože byl stále bez dechu z té zbytečné námahy a jeho hlas by mohl prozradit jeho nedávnou paniku. Byl však stále rozzuřený, protože by ze sebe neudělal takového hlupáka v době, kdy pořád pracoval na povrchu Měsíce. Nyní už byl někde jinde. Proč měl na sobě skafandr naposled jen kvůli zkoušce odborné způsobilosti, a pak už nikdy nevykročil z přechodové komory.
    Jančárová

    OdpovědětVymazat
  2. Když člověk padá na Měsíci, má obvykle dost času na to s tím něco udělat, protože jeho nervový systém a svaly jsou přizpůsobeny na překonávání šestkrát větší gravitace. Přesto, když šéf inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, neměl možnost jakkoli zareagovat, jelikož byla vzdálenost k povrchu příliš krátká. Téměř okamžitě padl do prachu – a byl pohlcen tmou.
    Neviděl vůbec nic, s výjimkou velmi slabého blikání vycházejícího z osvětleného přístrojového panelu uvnitř jeho skafandru. Velmi opatrně začal pátrat kolem sebe v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se zmítal, a hledal něco pevného, čeho by se mohl zachytit. Nebylo tam však nic. Nedokázal ani odhadnout, kterým směrem bylo nahoru.
    Smyslu zbavující zoufalství, které jakoby mu vysálo z těla všechnu sílu, ho téměř přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tempem, které mu ohlašovalo blížící se paniku a ztrátu rozumného uvažování. Už mnohokrát spatřil jiné lidi, jak se změnili v křičící, vzpurná zvířata, a věděl dobře, že se k nim brzy připojí.
    Zbývalo mu akorát tak rozumu na to si vzpomenout, že pouze před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl právě v situaci, aby tu ironii ocenil. Musel soustředit všechnu svou zbylou sílu vůle na znovuzískání sebekontroly a na zkrocení rozbušeného srdce, které jako by ho chtělo roztrhat na kousky.
    A poté se ozval z reproduktorů v jeho helmě hlasitě a jasně zvuk, který přišel tak naprosto neočekávaně, že zastavil vlny panické hrůzy dorážející na ostrov jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona. Smích zazněl jen krátce a hned následovala omluva.
    „Omlouvám se, pane Lawrenci, nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak směšně, jak máváte nohama ve vzduchu.“ Šéf inženýr ztuhl ve svém skafandru. Strach se okamžitě vypařil, jen aby byl nahrazen hněvem. Byl naštvaný na Lawsona, ale ještě víc sám na sebe.
    Samozřejmě že mu nehrozilo nebezpečí; ve skafandru byl jako balón plovoucí na hladině vody, neschopný se ponořit. Těď se z toho mohl dostat sám, když už věděl, co se mu vlastně stalo. Záměrně kopl nohou, pádloval rukama a překulil se kolem svého těžiště- a zrak se mu vrátil hned, jak mu z helmy sjel prach. Ponořil se nanejvýš o deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Zdálo se až neuvěřitelné, že ho úplně minul, když s sebou mlátil kolem jako chobotnice vyvržená na břehu.
    S co největší důstojností, jaká mu ještě zbyla, se chytl kluzáku a vytáhl se na palubu. Nevěřil si ještě tolik na to, aby promluvil, jelikož byl stále bez dechu ze zbytečně vynaloženého úsilí a hlas by mohl prozradit, jakou zažil hrůzu. A také měl ještě vztek; nikdy by ze sebe takového hlupáka neudělal, kdyby pořád pracoval venku na povrchu Měsíce. Teď byl ale bez praxe. Skafandr měl naposledy na sobě při každoroční kontrolní prověrce a vůbec v něm nevykročil z přechodové komory.

    Kaslová

    OdpovědětVymazat
  3. Když člověk padá na Měsíci, většinou má čas na to, aby s tím něco udělal, jelikož jeho nervy a svaly jsou přizpůsobeny k tomu, aby se vyrovnal s šestinásobně větší gravitací. A přece, když se hlavní inženýr Lawrence skácel z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu – a byl pohlcen v temnotě.
    Nemohl vidět vůbec nic, kromě velmi slabého světélkování z osvětlené přístrojové desky uvnitř skafandru. S mimořádnou opatrností začal pátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se brodil a hledal pevný předmět na opření. Nic tam nebylo, nemohl ani odhadnout jaký směr vedl nahoru.
    Mysl-vysávající zoufalství, které jakoby vyčerpávalo z jeho těla všechnu sílu, ho téměř přemohlo. Jeho srdce bilo tím nepravidelným tlukotem, který zvěstuje blížící se paniku a nakonec poražení rozumu. Už viděl ostatní muže, jak se z nich stali řvoucí, zápasící zvířata a věděl, že se k nim brzo přidá.
    Zbyl mu ještě dostatek racionálního myšlení, aby si pamatoval, že ještě před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale v téhle pozici nebyl schopen tu ironii ocenit.
    Musel soustředit všechnu jeho zbývající sílu vůle na získání kontroly nad sebou samým a kontrolovat tlukot v jeho hrudníku, který se zdál, že ho snad rozerve na kousky.
    A pak, nahlas a jasně ve sluchátkách v helmě, zazněl zvuk tak naprosto nečekaně, že návaly paniky přestaly tlouct o ostrůvek jeho duše. Byl to Tom Lawson – smějící se.
    Byl to krátký smích a následovala po něm omluva.
    „Omlouvám se, pane Lawrence – nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak vtipně, jak tam máváte nohama ve vzduchu.“
    Hlavní inženýr ztuhl ve skafandru. Jeho strach se okamžitě vytratil a nahradil ho vztek. Měl vztek na Lawsona, ale ještě více na sebe.
    Samozřejmě, že nebyl v žádném nebezpečí; v nafouknutém skafandru byl jako balon plovoucí po vodě, a stejně tak nemožný se potopit. Teď, když věděl, co se stalo, byl schopen vše vyřešit sám. Kopl záměrně nohama, zapádloval rukama a otočil se okolo svého těžiště – a jak se prach sesypal z helmy, byl schopný zase vidět. Potopil se, při nejmenším deset centimetrů a kluzák byl pořád v dosahu. Byl to pozoruhodný výkon, naprosto to minout zatímco se motal okolo jako vyvrhnutá chobotnice.

    S takovou důstojností, jakou jen mohl posbírat, popadl kluzák a nasoukal se na něj. Nevěřil, že je schopen mluvit, ještě pořád byl bez dechu z jeho zbytečného vypětí, a jeho hlas mohl zradit nedávný záchvat paniky. A taky byl pořád naštvaný; nezesměšnil by se takhle v době, kdy ještě pravidelně pracoval na měsíčním povrchu. Teď už nebyl ve hře. Proč, naposledy co si oblékl skafandr, to bylo na jeho každoroční zkoušku způsobilosti a pak už nikdy nevykročil z přechodové komory.

    Berková

    OdpovědětVymazat
  4. Ve chvíli, kdy člověk padá na měsíci, má obvykle čas proti tomu něco podniknout. Protože nervový systém a svaly jsou přisbůsobené k překonávání šestinásobně větší tíže. Jenže když hlavní inženír Lawrece přepadl z kluzáku, byla vzdálenost tak krátká, že neměl žádný čas na to, aby zareagoval. Téměř okamžitě dopadl do prachu a pohltila ho tma. Neviděl vůbec nic, kromně slabého floureskování z přístrojového panelu v obleku. Velice opatrně sahal okolo sebe v lehce vzdorující polotekuté substanci, ve které se těžkopádně zmítal, a hledal nějaký pevný bod o, který by se mohl zachytit. Nenašel nic a nedokázal určit, kde je dole a kde nahoře.
    Ochromilo ho čiré zoufalství, které jako by mu z těla vysálo všechnu sílu. Srdce mu bušilo nepravidelnými tepy, které předznamenávaly blížící se záchvat paniky a ztrátu rozumného uvažování. Mnohokrát už viděl, jak se lidé proměnili v ječící zvířata, a věděl, že se k nim co nejdříve připojí.
    Zachoval si ještě dostatek zdravého rozumu, aby si vzpoměl, že před několika minutami zachránil Lawsona před stejním osudem. Ale nebyl v situaci, která by mu dávala možnost, aby ocenil ironii osudu. Soustředil se na poslední zbytky vůle, aby znovu nabyl kontroly nad sebou a dostal pod kontrolu tepání v hrudi, které jako by ho chtělo roztrhat na kusy.
    V té chvíli se z reproduktoru v helmě ozval jasně a zřetelně zvuk, který byl tak neočekvaný, že zastavil vlny panické hrůzy, které dorážely na ostrov jeho duše. Byl to Tom Lawson a smál se. Smích zazněl krátce a byl následován omluvou.
    „ Moc se omlovám pane Lawrenci. Nemohl jsem se udržet. Vypadáte tam legračně, jak máváte nohama ve vzduchu.“
    Hlavní inženýr ztuhl ve svém obleku. Jeho strach okamžitě zmizel a nahradil ho vztek. Byl na Lawsona hrozně rozzuřený, ale víc rozčílený byl sám na sebe.
    Samozřejmě, že nebyl v nebezpečí, v nafouknutém obleku byl jako balón vznášející se nad vodou a stejně tak nepotopitelný. Teď když věděl, co se stalo, mohl se s toho dostat sám. Záměrně kopal nohama a odrážel se rukama, aby se otočil kolem svého těžiště — znovu mohl vidět, když se prach sesunul z helmy. Propadl se nejméně o deset centimetrů a kluzák měl stále na dosah. Byl to pozoruhodný výkon, že se do něho netrefil, když sebou mlátil jak chobotnice uvězněná na břehu.
    S veškerou důstojností, kterou dokázal nashromáždit, se chytil kluzáku a vytáhl se na palubu. Ještě stále popadal dech po zbytečném vynaložení sil, a nedůvěřoval si natolik, aby mohl promluvit. Jeho hlas by mohl prozradit jeho nedávný záchvat paniky. Ještě pořád měl vztek. Ve dnech kdy nepřetržitě pracoval na lunárním povrchu, by ze sebe neudělal takového hlupáka. Už vyšel ze cviku. Proč, když měl oblek naposledy na sobě, bylo to při každoroční odborné zkoušce způsobilosti a vůbec v něm nevyšel z přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  5. Když člověk padá na Měsíci, obvykle má čas něco s tím udělat, jelikož jeho nervy a svaly jsou uzpůsobeny na překonání šestinásobně větší gravitace. Ale, když inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká že neměl možnost zareagovat. Téměř okamžitě padl do prachu a pohltila ho tma.
    Neviděl absolutně nic kromě slabého záblesku z osvětleného ovládacího panelu uvnitř jeho obleku. S extrémní opatrností kolem sebe začal šátrat v poddajné polotekuté substanci, v níž se nemotorně plácal, a hledal pevný objekt, kterého by se mohl zachytit. Nic nenašel a nedokázal ani odhadnout, kde je dole a kde nahoře. Přepadlo ho čiré zoufalství, které ho zbavovalo jeho síly a skoro ho přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tepem, který je znakem blížící se paniky a ztráty rozumného uvažování. Viděl už mnoho jiných lidí, jak se mění ve řvoucí a zápasící zvířata a věděl, že se k nim rychle připojuje. Ještě měl dostatek zdravého rozumu, aby si dokázal vzpomenout, že před několika minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, jenže nebyl v pozici, aby mohl ocenit ironii osudu. Musel zkoncentrovat veškerou zbývající vůli na znovuzískání kontroly nad sebou samým a nad jeho splašeným srdcem, které by ho jinak roztrhalo na kusy.
    A najednou se z reproduktoru v jeho helmě ozval jasně a zřetelně zvuk, který přišel tak neočekávaně, že zastavil vlny panické hrůzy dorážející na klid jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona.
    Smích byl krátký a hned po něm přišla omluva.
    "Omlouvám se, pane Lawrenci - nemohl jsem si pomoci. Vypadáte odsud tak směšně, s nohama vzhůru."
    Hlavní inženýr ztuhl v jeho vesmírném obleku. Strach rázem zmizel a nahradil ho vztek. Byl naštvaný na Lawsona ale mnohem více byl naštvaný sám na sebe.
    Uvědomil si, že nebyl v žádném nebezpečí; v jeho, kyslíkem naplněném obleku byl jako balón plující po vodní hladině a stejně jako ten balon se nemohl potopit. Teď když už si uvědomil, co se stalo, se z toho mohl dostat sám. Účelně kopal nohama a plácal rukama, aby se otočil kolem svého těžiště, poté co mu spadl z helmy prach se mu vrátila viditelnost. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Bylo, až neuvěřitelné že do něj nevrazil, když sebou mlátil jako vyplavená chobotnice.
    S veškerou důstojností, která mu ještě zbyla, se chytl kluzáku a vytáhl se na palubu. Nebyl ještě připraven na to, aby mluvil jelikož stále nemohl popadnout dech z jeho zbytečného vypětí a jeho hlas by mohl prozradit paniku, kterou zažil. A taky byl stále naštvaný; ve dnech kdy neustále pracoval na povrchu Měsíce, ze sebe nikdy neudělal takového hlupáka. Dnes už vyšel z praxe. Naposledy na sobě měl vesmírný oblek při pravidelné roční kontrole a ani v něm nevylezl z přechodové kabiny.

    Kučera

    OdpovědětVymazat
  6. Když člověk padá na měsíci, většinou má čas s tím něco udělat, protože jeho nervy a svaly jsou přizpůsobeny na vyrovnání se se šestinásobně vyšší gravitací. A přesto když vrchní inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě spadl do prachu, a byl pohlcen temnotou. Neviděl absolutně nic, kromě velmi slabého blikání z osvětlené přítrojové desky uvnitř jeho skafandru. S velkou opatrností začal šmátrat v lehce odporující, polotekuté substanci v níž se nemotorně plácal, a hledal nějaký pevný objekt, kterého by se mohl zachytit. Nikde nic nebylo; nedokázal ani odhadnout, kterým směrem bylo nahoru.
    Přepadlo ho čiré zoufalství, které ho zbavovalo jeho síly, ho skoro přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tepem, který je znakem blížící se paniky a nakonec ztráty rozumného uvažování. Viděl už jiné lidi, jak se mění ve řvoucí a zápasící zvířata a věděl, že se k nim rychle připojuje.
    Ještě měl dostatek zdravého rozumu, aby si dokázal vzpomenout, že ještě před několika minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, jenže nebyl v pozici, aby mohl ocenit ironii té situace. Musel zkoncentrovat veškerou jeho zbývající vůli na znovuzískání kontroly nad sebou samým a nad jeho splašeným srdcem, které by ho jinak roztrhalo na kusy.
    A najednou, z reproduktoru v jeho helmě ozval jasně a zřetelně zvuk, který přišel tak neočekávaně, že vlny panické hrůzy přestaly dorážet na klid jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona.
    Smích byl krátký a hned po něm přišla omluva.
    "Omlouvám se, pane Lawrenci - nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak směšně, s nohama vzhůru."
    Hlavní inženýr ztuhl v jeho vesmírném obleku. Jeho strach rázem zmizel a nahradil ho vztek. Byl naštvaný na Lawsona, ale mnohem více sám na sebe.
    Samozřejmě že nebyl v žádném nebezpečí; v jeho kyslíkem naplněném obleku byl jako balón plující po vodní hladině, a stejně jako ten balón se nemohl potopit. Teď když už si uvědomil, co se stalo, se z toho mohl dostat sám. Účelně kopal nohama a plácal rukama, aby se otočil kolem svého těžiště, a jak mu prach padal z helmy, vrátil se mu zrak. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Vůbec si toho nevšimnout po celou dobu, co sebou mlátil jako vyplavená chobotnice, byl pozoruhodný úkaz.
    S veškerou důstojností, která mu ještě zbyla, se chytl kluzáku a vytáhl se na palubu. Nebyl ještě připraven na to, aby promluvil, jelikož stále nemohl popadnout dech z jeho zbytečného vypětí a jeho hlas by mohl prozradit jeho eště čerstvou paniku. A taky byl stále naštvaný; ve dnech, kdy neustále pracoval na měsíčním povrchu, by ze sebe nikdy neudělal takového hlupáka. Dnes už vyšel z praxe. Naposledy na sobě měl vesmírný oblek při pravidelné roční kontrole způsobilosti a ani v něm nevylezl z přechodové kabiny.


    Eisner

    OdpovědětVymazat
  7. --- Jarmila

    Pokud člověk padá na Měsíci, obvykle má čas s tím něco udělat, neboť jeho nervy a svaly jsou konstruovány tak, aby si poradili s šestinásobně větší gravitací. Avšak když Velitel Inženýr Lawrence přepadl přes svůj kluzák, vzdálenost byla tak malá, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě, když dopadl do hvězdného prachu-byl pohlcen v temnotě.
    Nemohl vidět absolutně nic, až na velmi slabé světélkování přístrojového panelu uvnitř svého skafandru. S nejvyšší opatrností, začal šmátrat kolem v lehce odporující, polotekuté hmotě kterou byl zaprášen, hledajíc nějaký pevný záchytný bod. Nebylo tam nic; nemohl si ani tipnout ve kterém směru se nachází. ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mysl oslabující beznaděj, která vypadala, že vysaje z jeho těla veškerou energii, ho téměř ovládla. Jeho srdce tlouklo nepravidelně, hlásalo nastupující paniku, a definitivní poražení smyslů. Už viděl i jiné muže, ze kterých se stala řvoucí vzpírající se zvířata, a věděl, že za chvíli bude jako oni.
      Zbylo mu jen tak málo racionálního myšlení, že si dokázal vybavit akorát fakt, že před několika minutami zachránil Lawsona od stejného osudu, ovšem ve své situaci nedokázal pořádně ocenit právě tu ironii. Musel soustředit všechnu zbývající sílu vůle aby se začal znovu pořádně koncentrovat, a aby zklidnil bušení srdce, které se zdálo roztrhat jeho hrudník na kusy. ...

      Vymazat
  8. Ve chvíli, kdy člověk padá na měsíci, má obvykle čas proti tomu něco podniknout. Protože nervový systém a svaly jsou přizpůsobeny k překonávání šestinásobně větší tíže. Jenže když ve chvíli inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, byla vzdálenost tak krátká, že neměl žádný čas na to, aby jakkoliv zareagoval. Téměř okamžitě dopadl do prachu a pohltila ho tma. Neviděl vůbec nic, kromě slabého osvětlení z přístrojového panelu ve skafandru. Velice opatrně sahal okolo sebe v lehce vzdorující polotekuté substanci, ve které se těžkopádně zmítal, a hledal nějaký pevný bod o, který by se mohl zachytit. Nenašel nic a nedokázal určit, kde je vlastně dole a kde nahoře. Přepadlo ho čiré zoufalství, které ho zbavovalo jeho síly a skoro ho přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tepem, který je znakem blížící se paniky a ztráty rozumného uvažování. Viděl už mnoho jiných lidí, jak se mění ve řvoucí a zápasící zvířata a věděl, že se k nim rychle připojuje. Ještě měl dostatek zdravého rozumu, aby si dokázal vzpomenout, že před několika minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, jenže nebyl v pozici, aby mohl ocenit ironii osudu. Musel zkoncentrovat veškerou zbývající vůli na znovuzískání kontroly nad sebou samým a nad jeho splašeným srdcem, které by ho jinak roztrhalo na kusy. A najednou, z reproduktoru v jeho helmě ozval jasně a zřetelně zvuk, který přišel tak neočekávaně, že vlny panické hrůzy přestaly dorážet na klid jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona. Smích byl krátký a hned po něm přišla omluva. "Omlouvám se, pane Lawrenci - nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak směšně, s nohama vzhůru ."Hlavní inženýr ztuhl v jeho vesmírném obleku. Jeho strach rázem zmizel a nahradil ho vztek. Byl naštvaný na Lawsona, ale mnohem více sám na sebe. Samozřejmě že nebyl v žádném nebezpečí; v jeho kyslíkem naplněném obleku byl jako balón plující po vodní hladině, a stejně jako ten balón se nemohl potopit. Teď když už si uvědomil, co se stalo, se z toho mohl dostat sám. Účelně kopal nohama a plácal rukama, aby se otočil kolem svého těžiště, a jak mu prach padal z helmy, vrátil se mu zrak. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Vůbec si toho nevšimnout po celou dobu, co sebou mlátil jako vyplavená chobotnice, byl pozoruhodný úkaz. S takovou důstojností, jakou jen mohl posbírat, popadl kluzák a nasoukal se na něj. Nevěřil, že je schopen mluvit, ještě pořád byl bez dechu z jeho zbytečného vypětí, a jeho hlas mohl zradit nedávný záchvat paniky. A taky byl pořád naštvaný; nezesměšnil by se takhle v době, kdy ještě pravidelně pracoval na měsíčním povrchu. Teď už nebyl ve hře. Proč, naposledy co si oblékl skafandr, to bylo na jeho každoroční zkoušku způsobilosti a pak už nikdy nevykročil z přechodové komory.

    Šantrůček

    OdpovědětVymazat
  9. Kleinová

    Když člověk spadne na Měsíci, většinou má čas na to s tím něco udělat, protože jeho nervový systém a svaly jsou uzpůsobeny, aby se vyrovnaly se šestkrát větší gravitací. Přesto když vrchní inženýr Lawrence vypadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas jakkoli reagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a byl pohlcen temnotou.
    Neviděl vůbec nic, až na velmi slabé světélkování z osvětleného ovládacího panelu uvnitř skafandru. S extrémní opatrností začal pátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se zmítal, a hledal něco pevného, čeho by se mohl chytit. Nic tam ale nebylo; nemohl ani odhadnout kterým směrem je nahoru. Smyslů zbavující zoufalství, které jakoby mu vysávalo veškerou sílu z těla, ho téměř přemohlo. Srdce mu tlouklo nepravidelným tempem, které zvěstovalo blížící se paniku a následnou ztrátu rozumu. Už dříve viděl lidi změnit se v křičící, bojující zvířata, a věděl, že se k nim brzy připojí. Zbylo mu ještě dostatek rozumu, aby si vzpomněl, že ještě před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl v pozici, aby mohl ocenit tu ironii osudu. Musel soustředit všechnu svou zbývající sílu vůle, aby znovu nabyl kontrolu nad sebou samým a nad splašeným srdcem, které jakoby ho trhalo na kusy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když člověk padá na Měsíci, většinou má čas na to s tím něco udělat, protože jeho nervový systém a svaly jsou uzpůsobeny, aby se vyrovnaly se šestkrát větší gravitací. Přesto když vrchní inženýr Lawrence vypadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas jakkoli reagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a byl pohlcen temnotou.
      Neviděl vůbec nic, až na velmi slabé světélkování z osvětleného ovládacího panelu uvnitř skafandru. S extrémní opatrností začal pátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se zmítal, a hledal něco pevného, čeho by se mohl chytit. Nic tam ale nebylo; nemohl ani odhadnout kterým směrem je nahoru. Smyslů zbavující zoufalství, které jakoby mu vysávalo veškerou sílu z těla, ho téměř přemohlo. Srdce mu tlouklo nepravidelným tempem, které zvěstovalo blížící se paniku a následnou ztrátu rozumu. Už dříve viděl lidi změnit se v křičící, bojující zvířata, a věděl, že se k nim brzy připojí. Zbylo mu ještě dostatek rozumu, aby si vzpomněl, že ještě před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl v pozici, aby mohl ocenit tu ironii osudu. Musel soustředit všechnu svou zbývající sílu vůle, aby znovu nabyl kontrolu nad sebou samým a nad splašeným srdcem, které jakoby ho trhalo na kusy.
      A poté se nahlas a jasně ozval z reproduktoru v helmě zvuk tak naprosto nečekaný, že zastavil vlny paniky dorážející na ostrov jeho duše. Byl to Tom Lawson - smějící se. Smích to byl krátký a následovala ho omluva.
      ''Omlouvám se pane Lawrenci--nemohl jsem si pomoct. Vypadáte tam tak směšně, jak máváte nohama ve vzduchu.''
      Vrchní inženýr ztuhl ve svém skafandru. Strach okamžitě zmizel a nahradil ho hněv. Byl naštvaný na Lawsona, ale mnohem víc sám na sebe.
      Samozřejmě, že nebyl v žádném nebezpečí, v nafouknutém skafandru byl jako balón vznášející se na vodě a stejně tak nepotopitelný. Teď když věděl co se stalo, mohl vše vyřešit sám. Záměrně kopal nohama , pádloval rukama a točil se kolem svého těžiště - a když se prach sesypal z helmy, zrak se mu vrátil. Propadl se nanejvýš o deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Byl to pozoruhodný výkon, netrefit se do něj celou tu dobu, co se pohyboval kolem jako vyplavená chobotnice na souši.
      S největší důstojností, kterou dokázal nashromáždit, se chytil kluzáku a vytáhl se nahoru. Nevěřil si natolik, aby promluvil, byl stále bez dechu díky zbytečně vynaloženému úsilí a hlas by mohl vyzradit jeho nedávnou paniku. Stále byl naštvaný; v dobách kdy pořád pracoval na lunárním povrchu by ze sebe neudělal takového hlupáka. Teď už vyšel ze cviku. Naposledy měl skafandr na sobě při každoroční zkoušce způsobilosti a ani v něm nevylezl z přechodové komory.

      Vymazat
  10. Když člověk padá na Měsíci, obvykle má čas něco s tím udělat, jelikož jeho nervy a svaly jsou uzpůsobeny na překonání šestinásobně větší gravitace. Přesto, když hlavní inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl možnost zareagovat. Téměř okamžitě padl do prachu a pohltila ho tma.
    Neviděl absolutně nic kromě slabého záblesku z osvětleného ovládacího panelu uvnitř obleku. S extrémní opatrností kolem sebe začal šátrat v poddajné polotekuté substanci, v níž se nemotorně plácal, a hledal pevný objekt, kterého by se mohl zachytit. Nic nenašel a nedokázal ani odhadnout, kde je dole a kde nahoře. Přepadlo ho čiré zoufalství, které ho zbavovalo síly a skoro ho přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tepem, který je znakem blížící se paniky a ztráty rozumného uvažování. Viděl už mnoho jiných lidí, jak se mění ve řvoucí a zápasící zvířata, a věděl, že se k nim rychle připojí. Ještě měl dostatek zdravého rozumu, aby si dokázal vzpomenout, že před několika minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, jenže nebyl v pozici, aby mohl ocenit ironii osudu. Musel zkoncentrovat veškerou zbývající vůli na získání kontroly nad sebou samým a nad splašeným srdcem, které by ho jinak roztrhalo na kusy.
    A najednou se z reproduktoru v helmě ozval jasný a zřetelný zvuk, který přišel tak neočekávaně, že zastavil vlny panické hrůzy dorážející na ostrov jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona.
    Smích byl krátký a hned po něm přišla omluva.
    "Omlouvám se, pane Lawrenci - nemohl jsem si pomoci. Vypadáte odsud tak směšně, s nohama vzhůru."
    Hlavní inženýr ztuhl ve vesmírném obleku. Strach rázem zmizel a nahradil ho vztek. Byl naštvaný na Lawsona ale mnohem více byl naštvaný sám na sebe.
    Uvědomil si, že nebyl v žádném nebezpečí; v obleku naplněném kyslíkem byl jako balón plující po vodní hladině a stejně jako ten balon se nemohl potopit. Teď když už si uvědomil, co se stalo, se z toho mohl dostat sám. Účelně kopal nohama a plácal rukama, aby se otočil kolem svého těžiště, poté co mu spadl z helmy prach se mu vrátila viditelnost. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Bylo, až neuvěřitelné že do něj nevrazil, když sebou mlátil jako vyplavená chobotnice.
    S veškerou důstojností, která mu ještě zbyla, se chytil kluzáku a vytáhl se na palubu. Nebyl ještě připraven na to, aby mluvil, jelikož stále nemohl popadnout dech z jeho zbytečného vypětí a jeho hlas by mohl prozradit paniku, kterou zažil. A stále byl naštvaný; ve dnech kdy nepřetržitě pracoval na povrchu Měsíce, ze sebe nikdy neudělal takového hlupáka. Dnes už vyšel z praxe. Naposledy na sobě měl vesmírný oblek při pravidelné roční kontrole a ani v něm nevylezl z přechodové kabiny.

    Kučera - Oprava

    OdpovědětVymazat
  11. Ve chvíli, kdy člověk padá na Měsíci, má obvykle čas proti tomu něco podniknout, jelikož nervový systém a svaly jsou přizpůsobeny k překonávání šestinásobně větší tíže, jenže když ve chvíli inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, byla vzdálenost tak krátká, že neměl žádný čas zareagovat. Téměř okamžitě tedy dopadl do prachu a pohltila ho tma.
    Neviděl vůbec nic, kromě slabého osvětlení z přístrojového panelu ve skafandru. Velice opatrně sahal okolo sebe v lehce vzdorující polotekuté substanci, ve které se těžkopádně zmítal, a hledal nějaký pevný bod, o který by se mohl zachytit. Nenašel nic a nedokázal určit, kde je vlastně dole a kde nahoře. Přepadlo ho čiré zoufalství, které ho zbavovalo sil a skoro ho přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tepem, který je znakem blížící se paniky a ztráty rozumného uvažování. Viděl už mnoho jiných lidí, jak se mění ve řvoucí a zápasící zvířata, věděl, že se k nim rychle připojuje. Ještě měl dostatek zdravého rozumu, aby si dokázal vzpomenout, že před několika minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, jenže nebyl v postavení, aby mohl ocenit ironii osudu. Musel zkoncentrovat veškerou zbývající vůli na znovuzískání kontroly nad sebou samým a nad splašeným srdcem, které by ho jinak roztrhalo na kusy.
    Náhle se z reproduktoru v helmě ozval jasně a zřetelně zvuk, který přišel tak neočekávaně, že vlny panické hrůzy přestaly dorážet na klid jeho duše.
    Byl to smích Toma Lawsona.
    Smích byl krátký a hned po něm přišla omluva. "Omlouvám se, pane Lawrenci - nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak směšně, s nohama vzhůru ."
    Hlavní inženýr ztuhl ve svém skafandru. Strach se mu rázem vypařil z hlavy a nahradil ho vztek. Byl naštvaný na Lawsona, ale mnohem více sám na sebe.
    Samozřejmě že nebyl v žádném nebezpečí; ve svém kyslíkem naplněném skafandru byl jako balón plující po vodní hladině, a stejně jako ten balón se nemohl potopit. Teď když už si uvědomil, co se stalo, se z toho mohl dostat sám. Účelně kopal nohama a plácal rukama, aby se otočil kolem svého těžiště, a jak mu prach padal z helmy, vrátil se mu zrak. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Vůbec si toho nevšimnout po celou dobu, co sebou mlátil jako vyplavená chobotnice, byl pozoruhodný úkaz.
    S takovou důstojností, jakou jen mohl posbírat, popadl kluzák a nasoukal se na něj. Nevěřil, že je schopen mluvit, ještě pořád byl bez dechu z jeho zbytečného vypětí, hlas mohl zradit nedávný záchvat paniky. A taky byl pořád naštvaný; nezesměšnil by se takhle v době, kdy ještě pravidelně pracoval na měsíčním povrchu. Teď už nebyl ve hře. Naposledy co si oblékl skafandr na každoroční zkoušku způsobilosti a pak už nikdy nevykročil z přechodové komory.

    Šantrůček - Oprava

    OdpovědětVymazat
  12. Když člověk padá na měsíci, většinou má čas s tím něco udělat, protože jeho nervy a svaly jsou přizpůsobeny na vyrovnání se šestinásobně vyšší gravitací. A když vrchní inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě spadl do prachu, a byl pohlcen temnotou. Neviděl absolutně nic, kromě velmi slabého blikání z osvětlené přístrojové desky uvnitř jeho skafandru. S velkou opatrností začal šmátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se nemotorně plácal, a hledal nějaký pevný objekt, kterého by se mohl zachytit. Nikde nic nebylo; nedokázal ani odhadnout, kterým směrem je nahoru.
    Přepadlo ho čiré zoufalství, které ho zbavovalo síly, ho téměř přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tepem, který je znakem blížící se paniky a nakonec ztráty rozumného uvažování. Viděl už jiné lidi, jak se mění ve řvoucí a zápasící zvířata a tušil, že se k nim rychle připojuje.
    Měl dostatek zdravého rozumu, aby si dokázal vzpomenout, že jen před několika minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, jenže nebyl v pozici, aby ocenil ironii té situace. Musel zkoncentrovat veškerou zbývající vůli na znovuzískání kontroly nad sebou samým a nad splašeným srdcem, které by ho jinak roztrhalo na kusy.
    A najednou v reproduktoru v jeho helmě zazněl jasně a zřetelně zvuk, který přišel tak neočekávaně, že vlny panické hrůzy přestaly dorážet na klid jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona.
    Smích byl krátký a hned po něm přišla omluva.
    "Omlouvám se, pane Lawrenci - nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak směšně, s nohama vzhůru."
    Hlavní inženýr ztuhl ve vesmírném skafandru. Strach rázem zmizel a nahradil ho vztek. Byl naštvaný na Lawsona, ale mnohem více sám na sebe.
    Samozřejmě že nebyl v žádném nebezpečí; v jeho kyslíkem naplněném obleku byl jako balón plující po vodní hladině, a stejně jako ten balón se nemohl potopit. Teď když už si uvědomil, co se stalo, mohl si pomoci sám. Účelně kopal nohama a plácal rukama, aby se otočil kolem svého těžiště, a jak mu prach padal z helmy, vrátil se mu zrak. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Byl to pozoruhodný úkaz nevšimnout si toho po celou dobu, co sebou mlátil jako vyplavená chobotnice.
    S veškerou důstojností, která mu ještě zbyla, popadl kluzák a vytáhl se na palubu. Ještě stále popadal dech ze zbytečně vynaloženého úsilí, a nevěřil si natolik, aby mohl promluvit. A taky byl stále naštvaný; ve dnech, kdy neustále pracoval na měsíčním povrchu, by ze sebe nikdy neudělal takového hlupáka. Dnes už byl ale bez praxe. Naposledy na sobě měl vesmírný oblek při pravidelné roční kontrole způsobilosti a ani v něm nevylezl z přechodové kabiny.


    Eisner - oprava

    OdpovědětVymazat
  13. Oprava
    Ve chvíli, kdy člověk padá na měsíci, má obvykle čas proti tomu něco podniknout. Nervový systém a svaly jsou přizpůsobené na překonávání šestkrát větší gravitace. Jenže když hlavní inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, byla vzdálenost tak krátká, že neměl žádný čas, aby zareagoval. Téměř okamžitě dopadl do prachu a pohltila ho tma. Neviděl vůbec nic, s výjimkou velmi slabého fluoreskování z přístrojového panelu v obleku. Velice opatrně pátral okolo sebe v lehce vzdorující polotekuté substanci, ve které se těžkopádně zmítal, a hledal nějaký pevný bod o, který by se mohl zachytit. Nenašel nic a nedokázal určit, kde je dole a kde nahoře.
    Ochromilo ho čiré zoufalství, které jako by mu z těla vysálo všechnu sílu. Srdce mu bušilo nepravidelnými tepy, které předznamenávaly blížící se záchvat paniky a ztrátu rozumného uvažování. Mnohokrát už viděl, jak se lidé proměnili v ječící zvířata, a věděl, že se k nim co nejdříve připojí.
    Zachoval si ještě dostatek zdravého rozumu, aby si vzpomněl, že před několika minutami zachránil Lawsona před stejným osudem. Ale nebyl v situaci, která by mu dávala možnost, ocenit ironii osudu. Soustředil se na poslední zbytky vůle, aby dostal pod kontrolu tepání v hrudi, které jako by ho chtělo roztrhat na kusy. V té chvíli se z reproduktoru v helmě ozval jasně a zřetelně zvuk, který přišel neočekávaně, že zastavil i vlny panické hrůzy, které dorážely na ostrov jeho duše. Byl to Tom Lawson a smál se. Smích zazněl krátce a byl následován omluvou.
    „ Moc se omlouvám, pane Lawrenci. Nemohl jsem se udržet. Vypadáte tam legračně, jak máváte nohama ve vzduchu.“
    Hlavní inženýr ztuhl ve svém obleku. Jeho strach okamžitě zmizel a nahradil ho vztek. Byl na Lawsona hrozně rozzuřený, ale víc rozzuřený byl sebe.
    Samozřejmě, že nebyl v nebezpečí, v nafouknutém obleku byl jako balón vznášející se nad vodou a stejně tak nepotopitelný. Teď když věděl, co se stalo, mohl se z toho dostat sám. Záměrně kopal nohama a odrážel se rukama, aby se otočil kolem svého těžiště — znovu se mu vrátil zrak, když se prach sesunul z helmy. Propadl se nanejvýš o deset centimetrů a kluzák měl stále na dosah. Byl to pozoruhodný výkon, že se do něho netrefil, když sebou mlátil jak chobotnice vyplavená na břeh.
    S veškerou důstojností, která mu ještě zbyla, se chytil kluzáku a vytáhl se na palubu. Nevěřil si natolik, aby mohl promluvit, protože ještě stále popadal dech ze zbytečně vynaloženého úsilí. Jeho hlas by mohl prozradit nedávný záchvat paniky. Ještě pořád měl vztek. Ve dnech kdy nepřetržitě pracoval na lunárním povrchu, by ze sebe neudělal takového hlupáka. Už vyšel ze cviku. Když měl oblek naposledy na sobě, bylo to při každoroční odborné zkoušce způsobilosti a vůbec v něm nevyšel z přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  14. Když člověk padá na Měsíci, většinou má čas s tím něco udělat, neboť jsou jeho nervy a svaly vystavěny tak aby se dokázaly vypořádat s šestinásobně větší gravitací. Avšak když vedoucí inženýr Lawrence přepadl přes okraj svého kluzáku, byla vzdálenost tak krátká, že nestihl zareagovat. Jakmile spadl do prachu, byl téměř okamžitě pohlcen temnotou. Neviděl absolutně nic, kromě matného světélkování z osvětleného přístrojového panelu uvnitř svého obleku. S ohromnou opatrností začal rukou prohledávat lehce vzdorující, polotekutou hmotu, ve které se zmítal, aby našel nějaký pevný objekt, kterého by se mohl chytit. Nebylo tam nic, ani nevěděl kde je dole a kde nahoře.
    Zoufalství, které jakoby jeho tělu vysávalo sílu, ho téměř přemohlo. Srdce mu tlouklo nepravidelným tempem, oznamujícím nástup paniky a ztrátu rozumu. Už mnohokrát viděl jiné muže, jak se stávají řvoucími, zápasícími zvířaty a věděl, že se jím pomalu stává také. Zbylo mu jen tolik rozumu aby si vzpomněl, jak před pár minutami zachránil Lawsona, před stejným osudem, nebyl ovšem v pozici aby mohl ocenit tu ironii. Musel soustředit veškerou svou zbývající sílu vůle, aby nad sebou opět získal kontrolu a zarazil tepání ve své hrudi, které ho co nevidět mělo rozervat na kusy.
    A potom se z jeho mikrofonu v helmě zřetelně ozval zvuk, tak nečekaný, že zastavil vlny paniky, které se valily na ostrůvek jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona. Byl to krátký smích následovaný omluvou. "Omlouvám se pane Lawrence nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak legračně, jak tam mácháte nohama ve vzduchu."
    Vedoucí inženýr ve svém obleku stuhl. Jeho obavy okamžitě zmizely, jen aby byly nahrazeny vztekem. Byl naštvaný na Lawsona ale mnohem víc byl naštvaný na sebe. Samozřejmě, že nebyl v nebezpečí. Ve svém nafouklém skafandru byl stejně nepotopitelný, jako balonek plující na vodě. Teď, když vědel, jak se věci mají dokázal je vyřešit sám. Kopal nohama a pádloval rukama aby přetočil své těžistě tak, že mu prach stekl z helmy a vrátil se mu zrak. Ponořil se nanejvýš deset centimetrů a oblohu měl na dosah celou dobu. Bylo pozoruhodné úplně to přehlednout, zatímco se plácal jako zmatená chobotnice.
    S veškerou důstojností, která mu zbyla se chytil kluzáku a vytáhl se na něj. Netroufnul si promluvit, protože stále popadal dech ze zbytečně vynaloženého úsilí a jeho hlas by mohl vyzradit jakou paniku nedávno prožil. A byl stále ještě rozzlobený. v dobách kdy pracoval na povrchu měsíce by ze sebe takového hlupáka neudělal. Teď už vyšel ze cviku. Naposledy na sobě měl skafandr při každoroční zkoušce způsobilosti a pak už nikdy nevykročil z přechodové komory
    Fajman

    OdpovědětVymazat
  15. --- Jarmila Zatírandová

    Pokud člověk padá na Měsíci, obvykle má čas s tím něco udělat, neboť jeho nervy a svaly jsou stavěny tak, aby si poradily s šestinásobně větší gravitací. Avšak když Velitel Inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak malá, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě, když dopadl do hvězdného popelu, byl pohlcen temnotou.
    Neviděl absolutně nic, až na velmi slabé světélkování přístrojového panelu uvnitř svého skafandru. S nejvyšší opatrností začal šmátrat kolem, v lehce odporující, polotekuté látce, ve které uvízl, a hledal nějaký pevný záchytný bod. Nebylo tam nic; nemohl ani hádat ve kterém směru se nachází.
    Beznaděj oslabující jeho mysl mu vysávala z těla veškerou energii, téměř ho ovládla. Jeho srdce tlouklo nepravidelně, hlásalo nastupující paniku, a definitivní porážku smyslů. Už viděl i jiné muže, kteří řvali a vzpírali se jako zvířata, a věděl, že za chvíli jedním z nich.
    Zbylo mu jen tak málo racionálního myšlení, že si dokázal vybavit jen fakt, že před několika minutami zachránil Lawsona od stejného osudu, ovšem ve své situaci nedokázal pořádně ocenit právě tuto ironii. Musel soustředit všechnu zbývající sílu vůle, aby se začal znovu soustředit, a aby zklidnil bušení srdce, které trhalo jeho hrudník na kusy
    A potom se v jeho sluchátkách ozval jasný a zřetelný zvuk. Bylo to natolik nečekané, že vlny paniky, které ho zaplavovaly, přestaly zmáhat jeho duši. Byl to Tom Lawson – a bavil se. Jeho smích byl strohý, za ním následovala omluva.
    "Promiňte, pane Lawrence--nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak vtipně, jak vám nohy trčí do nebe." Velitel Inženýr ztuhl ve svém skafandru. Jeho strach okamžitě vymizel, byl nahrazen vztekem. Byl tak naštvaný na Lawsona, ale mnohem víc sám na sebe.
    No jistě, že nebyl v žádném nebezpečí; ve svém vzduchem nahuštěném skafandru byl jako balón vznášející se nad hladinou vody, stejně tak i on se nemohl potopit. Schválně začal kopat nohama a máchat rukama a přesunul své těžiště--jakmile popel opadl z jeho helmy, vrátil se mu zrak. Byl zahrabán nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl stále na dosah ruky. Byl to zajímavý objev, že na něj dokázal dokonale zapomenout, zatímco sebou házel jako na břeh vyvržená chobotnice.

    Se vší důstojností, která mu ještě zbyla, popadl kluzák a vyšvihl se na něj. Netroufl si nic říci, jelikož byl stále ještě ohromen svým naprosto zbytečným úsilím, a jeho hlas by mohl prozradit nedávnou paniku. Byl ještě naštvaný; nedělal by ze sebe takového blázna zrovna v době, kdy stále pracoval na měsíčním povrchu. Teď jak se zdá vypadl ze cviku. Naposledy na sobě měl skafandr při každoroční zkoušce způsobilosti a pak už nikdy nevyšel z přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  16. Když člověk padá na Měsíci, většinou má čas na to, aby s tím něco udělal, jelikož jeho nervy a svaly jsou přizpůsobeny k tomu, aby se vyrovnal s šestinásobně větší gravitací. A přece, když hlavní inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a zahltila ho tma.
    Neviděl vůbec nic, kromě velmi slabého světélkování přístrojové desky uvnitř skafandru. S mimořádnou opatrností začal pátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se zmítal a hledal pevný předmět na zachycení. Nic tam nebylo, nemohl ani odhadnout kde je nahoře a kde dole.
    Přepadlo ho čiré zoufalství, které jakoby vyčerpávalo z jeho těla všechnu sílu a téměř ho přemohlo. Jeho srdce bilo tím nepravidelným tlukotem, který zvěstuje blížící se paniku a nakonec ztrátu rozumného uvažování. Už viděl mnoho lidí, jak se mění ve řvoucí, zápasící zvířata a věděl, že se k nim brzo přidá.
    Zbyl mu dostatek racionálního myšlení, aby si pamatoval, že ještě před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl v pozici, aby tu ironii osudu ocenil.
    Musel soustředit všechnu svou zbývající sílu vůle na získání kontroly nad sebou samým a nad tlukotem v hrudníku, který se zdál, že ho snad rozerve na kousky.
    A pak, nahlas a jasně ve sluchátkách v helmě, zazněl zvuk tak naprosto neočekávaně, že vlny paniky přestaly narážet na ostrůvek jeho duše. Byl to Tom Lawson – smějící se.
    Byl to krátký smích a následovala po něm omluva.
    „Omlouvám se, pane Lawrenc – nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak směšně, jak tam máváte nohama ve vzduchu.“
    Hlavní inženýr ztuhl ve skafandru. Strach se okamžitě vytratil a nahradil ho vztek. Měl vztek na Lawsona, ale ještě více na sebe.
    Samozřejmě, že nebyl v žádném nebezpečí; v nafouknutém skafandru byl jako balon plovoucí po vodě, a stejně tak nepotopitelný. Teď, když věděl, co se stalo, byl schopen vše vyřešit sám. Kopl záměrně nohama, zapádloval rukama a otočil se okolo svého těžiště – a jak se prach sesypal z helmy, vrátil se mu zrak. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák byl pořád v dosahu. Byl to pozoruhodný výkon, naprosto ho minout, zatímco se tam plácal jako chobotnice vyplavená na břeh.

    S takovou důstojností, jakou jen mohl posbírat, se chytil kluzáku a nasoukal se na něj. Nevěřil, že je schopen mluvit, ještě pořád byl bez dechu ze zbytečného vypětí, a jeho hlas mohl prozradit nedávný záchvat paniky. A taky byl pořád naštvaný; nezesměšnil by se takhle v době, kdy ještě pravidelně pracoval na měsíčním povrchu. Teď už nebyl ve hře. Skafandr si naposledy oblékl na každoroční zkoušku způsobilosti a ani v něm nevykročil z přechodové komory.

    Oprava Berková

    OdpovědětVymazat
  17. Když člověk padá na Měsíci, většinou má čas na to s tím něco udělat, protože jeho nervový systém a svaly jsou uzpůsobeny, aby se vyrovnaly se šestkrát větší gravitací. Přesto když vrchní inženýr Lawrence vypadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas jakkoli reagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a byl pohlcen temnotou.
    Neviděl vůbec nic, až na velmi slabé světélkování z osvětleného ovládacího panelu uvnitř skafandru. S extrémní opatrností začal pátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se zmítal, a hledal něco pevného, čeho by se mohl chytit. Nic tam ale nebylo; nemohl ani odhadnout kterým směrem je nahoru. Smyslů zbavující zoufalství, které jakoby mu vysávalo veškerou sílu z těla, ho téměř přemohlo. Srdce mu tlouklo nepravidelným tempem, které zvěstovalo blížící se paniku a následnou ztrátu rozumu. Už dříve viděl lidi změnit se v křičící, bojující zvířata, a věděl, že se k nim brzy připojí. Zbylo mu ještě dostatek rozumu, aby si vzpomněl, že ještě před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl v pozici, aby mohl ocenit tu ironii osudu. Musel soustředit všechnu svou zbývající sílu vůle, aby znovu nabyl kontrolu nad sebou samým a nad splašeným srdcem, které jakoby ho trhalo na kusy.
    A poté se nahlas a jasně ozval z reproduktoru v helmě zvuk tak naprosto nečekaný, že zastavil vlny paniky dorážející na ostrov jeho duše. Byl to Tom Lawson - smějící se. Smích to byl krátký a následovala ho omluva.
    ''Omlouvám se pane Lawrenci--nemohl jsem si pomoct. Vypadáte tam tak směšně, jak máváte nohama ve vzduchu.''
    Vrchní inženýr ztuhl ve svém skafandru. Strach okamžitě zmizel a nahradil ho hněv. Byl naštvaný na Lawsona, ale mnohem víc sám na sebe.
    Samozřejmě, že nebyl v žádném nebezpečí, v nafouknutém skafandru byl jako balón vznášející se na vodě a stejně tak nepotopitelný. Teď když věděl co se stalo, mohl vše vyřešit sám. Záměrně kopal nohama , pádloval rukama a točil se kolem svého těžiště - a když se prach sesypal z helmy, zrak se mu vrátil. Propadl se nanejvýš o deset centimetrů a kluzák měl celou dobu na dosah. Byl to pozoruhodný výkon, netrefit se do něj celou tu dobu, co se pohyboval kolem jako vyplavená chobotnice na souši.
    S největší důstojností, kterou dokázal nashromáždit, se chytil kluzáku a vytáhl se nahoru. Nevěřil si natolik, aby promluvil, byl stále bez dechu díky zbytečně vynaloženému úsilí a hlas by mohl vyzradit jeho nedávnou paniku. Stále byl naštvaný; v dobách kdy pořád pracoval na lunárním povrchu by ze sebe neudělal takového hlupáka. Teď už vyšel ze cviku. Naposledy měl skafandr na sobě při každoroční zkoušce způsobilosti a ani v něm nevylezl z přechodové komory.

    Kleinová

    OdpovědětVymazat
  18. Když člověk padá na Měsíci, většinou má čas s tím něco udělat, neboť jsou jeho nervy a svaly vystavěny tak, aby se dokázaly vypořádat s šestinásobnou gravitací. Avšak když vedoucí inženýr Lawrence přepadl přes okraj svého kluzáku, byla vzdálenost tak krátká, že nestihl zareagovat. Jakmile spadl do prachu, byl téměř okamžitě pohlcen temnotou. Neviděl absolutně nic, kromě matného světélkování z osvětleného přístrojového panelu uvnitř svého obleku. S ohromnou opatrností začal rukou prohledávat lehce vzdorující, polotekutou hmotu, ve které se zmítal, aby našel nějaký pevný objekt, kterého by se mohl chytit. Nebylo tam nic, ani nevěděl kde je dole a kde nahoře.
    Zoufalství, které jakoby jeho tělu vysávalo sílu, ho téměř přemohlo. Srdce mu tlouklo nepravidelným tempem, oznamujícím nástup paniky a ztrátu rozumu. Už mnohokrát viděl jiné muže, jak se stávají řvoucími, zápasícími zvířaty a věděl, že se jím pomalu stává také. Zbylo mu jen tolik rozumu, aby si vzpomněl, jak před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, nebyl ovšem v pozici, aby mohl ocenit tu ironii. Musel soustředit veškerou svou zbývající sílu vůle, aby nad sebou opět získal kontrolu a zarazil tepání v hrudi, které ho co nevidět mělo rozervat na kusy.
    A potom se z mikrofonu v helmě zřetelně ozval zvuk, tak nečekaný, že zastavil vlny paniky, které se valily na ostrůvek jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona. Byl to krátký smích následovaný omluvou. "Omlouvám se, pane Lawrence nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak legračně, jak tam mácháte nohama ve vzduchu."
    Vedoucí inženýr ve svém obleku stuhl. Jeho obavy okamžitě zmizely, jen aby byly nahrazeny vztekem. Byl naštvaný na Lawsona ale mnohem víc byl naštvaný na sebe. Samozřejmě, že nebyl v nebezpečí. Ve svém nafouklém skafandru byl stejně nepotopitelný, jako balonek plující na vodě. Teď, když vědel, jak se věci mají dokázal je vyřešit sám. Kopal nohama a pádloval rukama, aby přetočil své těžistě tak, že mu prach stekl z helmy a vrátil se mu zrak. Ponořil se nanejvýš deset centimetrů a oblohu měl na dosah celou dobu. Bylo pozoruhodné úplně to přehlednout, zatímco se plácal jako zmatená chobotnice.
    S veškerou důstojností, která mu zbyla se chytil kluzáku a vytáhl se na něj. Netroufnul si promluvit, protože stále popadal dech ze zbytečně vynaloženého úsilí a jeho hlas by mohl vyzradit jakou paniku nedávno prožil. A byl stále ještě rozzlobený. V dobách kdy pracoval na povrchu měsíce by ze sebe takového hlupáka neudělal. Teď už vyšel ze cviku. Naposledy na sobě měl skafandr při každoroční zkoušce způsobilosti a pak už nikdy nevykročil z přechodové komory
    Fajman - oprava

    OdpovědětVymazat
  19. Když člověk padá na Měsíci, obvykle má čas s tím něco udělat, neboť jeho nervy a svaly jsou schopné se vyrovnat s šestinásobnou gravitací. Ale když hlavní inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak malá, že nestihl reagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a pohltila ho tma.
    Neviděl nic jiného než velmi slabé světélkování přístrojového panelu uvnitř svého obleku. S extrémní opatrností začal pátrat kolem sebe v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které sebou zmítal a hledal něco pevného, čeho by se mohl chytit. Ale nic tam nebylo, dokonce ani nemohl odhadnout, kterým směrem to bylo nahoru.
    Mysl zatemňující zoufalství, které mu jakoby vysálo veškerou sílu z těla, ho téměř přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tempem, které ohlašovalo blížící se paniku a ztrátu rozumu. Už viděl ostatní lidi, jak se mění v křičící, bojující zvířata a věděl, že se rychle stává jedním z nich.
    Zbylo mu tolik rozumu, aby si vzpomněl, že jen před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl zrovna v situaci, kdy by tu ironii ocenil. Musel soustředit veškerou zbývající sílu vůle na znovuzískání sebekontroly a na zkrocení rozbušeného srdce, které ho snad chtělo rozervat na kusy.
    A pak se z reproduktoru v helmě hlasitě a jasně ozval tak naprosto nečekaný zvuk, že zastavil vlny paniky dorážející na ostrov jeho duše. Byl to Tom Lawson – a smál se.
    Smích to byl krátký a následovaný omluvou.
    „Omlouvám se, pane Lawrenci, nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak vtipně, jak máváte ve vzduchu nohama.“
    Hlavní inženýr ve svém skafandru ztuhl. Jeho strach okamžitě zmizel a nahradil ho vztek. Byl rozzuřený na Lawsona, ale ještě více na sebe.
    Samozřejmě že mu nehrozilo žádné nebezpečí, ve svém skafandru byl jako balón plující po vodě, a stejně tak nepotopitelný. Teď, když věděl, co se stalo, mohl se z toho dostat sám. Záměrně kopal nohama, pádloval rukama a otáčel se kolem svého těžiště - a zrak se mu vrátil hned, jak mu z helmy zmizel prach. Klesnul nanejvýš o deset centimetrů a kluzák měl celou dobu v dosahu. Bylo to až neuvěřitelné, že ho úplně minul, když kolem sebe mlátil jako chobotnice na souši.
    S veškerou důstojností, které byl schopen, se chytil kluzáku a vytáhl se na palubu. Nevěřil si natolik, aby promluvil, byl ještě udýchaný z té zbytečné námahy a jeho hlas by mohl prozradit nedávnou paniku. A byl stále rozzlobený; takového hlupáka by ze sebe v době, kdy neustále pracoval na lunárním povrchu, neudělal. Teď už byl mimo hru. Skafandr si naposledy oblékl při každoroční výkonnostní prověrce a pak už nikdy nevstoupil do přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  20. Když člověk padá na Měsíci, má většinou čas na to, aby s tím něco udělal, jelikož jeho nervy a svaly jsou přizpůsobeny k tomu, aby se vyrovnal s šestinásobně větší gravitací. A přece, když se hlavní inženýr Lawrence převrhl z kluzáku, neměl čas zareagovat, protože byla vzdálenost příliš krátká. Téměř okamžitě dopadl do prachu – a byl pohlcen v temnotě.
    Nemohl vidět vůbec nic, kromě velmi slabého světélkování z osvětlené přístrojové desky uvnitř skafandru. S mimořádnou opatrností začal pátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se brodil a hledal pevný předmět na opření. Nic tam nebylo, nemohl ani odhadnout jaký směr vedl nahoru.
    Mysl zatemňující zoufalství, které mu jakoby vysálo veškerou sílu z těla, ho téměř přemohlo. Srdce mu bušilo nepravidelným tempem, které ohlašovalo blížící se paniku a ztrátu rozumu. Už viděl ostatní lidi, jak se mění v křičící, bojující zvířata a věděl, že se rychle stává jedním z nich.
    Zbylo mu tolik rozumu, aby si vzpomněl, že jen před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl zrovna v situaci, kdy by tu ironii ocenil. Musel soustředit veškerou zbývající sílu vůle na znovuzískání sebekontroly a na zkrocení rozbušeného srdce, které ho snad chtělo rozervat na kusy.
    A pak se z reproduktoru v helmě hlasitě a jasně ozval tak naprosto nečekaný zvuk, že zastavil vlny paniky dorážející na ostrov jeho duše. Byl to Tom Lawson – a smál se.
    Smích to byl krátký a následovaný omluvou.
    „Omlouvám se, pane Lawrenci, nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak vtipně, jak máváte ve vzduchu nohama.“
    Hlavní inženýr ve svém skafandru ztuhl. Jeho strach okamžitě zmizel a nahradil ho vztek. Byl rozzuřený na Lawsona, ale ještě více na sebe.
    Samozřejmě že mu nehrozilo žádné nebezpečí, ve svém skafandru byl jako balón plující po vodě, a stejně tak nepotopitelný. Teď, když věděl, co se stalo, byl schopen vše vyřešit sám. Kopl záměrně nohama, zapádloval rukama a otočil se okolo svého těžiště – a jak se prach sesypal z helmy, byl schopný zase vidět. Klesnul nanejvýš o deset centimetrů a kluzák měl celou dobu v dosahu. Bylo až neuvěřitelné, že ho úplně minul, když kolem sebe mlátil jako chobotnice na souši.
    S takovou důstojností, jakou jen mohl posbírat, se chytil kluzáku a nasoukal se na něj. Nevěřil, že je schopen mluvit, ještě pořád byl bez dechu ze zbytečného vypětí, a jeho hlas mohl prozradit nedávný záchvat paniky. A taky byl pořád naštvaný; nezesměšnil by se takhle v době, kdy ještě pravidelně pracoval na měsíčním povrchu. Teď už nebyl ve hře. Skafandr si naposledy oblékl na každoroční zkoušku způsobilosti a ani v něm nevykročil z přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  21. Gabriela Procházková

    Když člověk padá na Měsíci, obvykle má čas na to, aby s tím mohl něco udělat, protože jeho nervová soustava a svaly jsou přizpůsobeny k šestkrát větší gravitaci. Když však inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla natolik krátká, že neměl vůbec čas reagovat. V okamžiku padl do prachu a pohltila ho temnota. Neviděl vůbec nic kromě velmi slabého blikání přístroje ve svém skafandru. Velmi opatrně začal šmátrat kolem sebe v lehce odporující napůl kapalné substanci, a hledal něco pevného, čeho by se mohl zachytit. Nic však nenašel a nedokázal ani odhadnout, kde je dole a kde nahoře. Čiré zoufalství, které mu vysávalo všechnu energii z těla, ho téměř přemohlo. Srdce mu bilo nepravidelným tepem, který naznačoval blížící se příchod paniky a konec rozumného uvažování. Už mnohokrát viděl, jak se lidé měnili v se řičící, zápasící zvířata a uvědomoval si, že se klidně může stát jedním z nich.
    Zbývalo mu právě tolik rozumu, aby si uvědomil, že ještě před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale v té chvíli nebyl schopen tuto ironii ocenit. Musel sebrat všechny zbytky síly a soustředit se na to, aby získal sebekontrolu. Také se pokoušel zkrotit rozbušené srdce, které jako by ho chtělo roztrhat na kousky.
    A najednou se z reproduktorů v jeho helmě zřetelně ozval zvuk, který byl tak neočekávaný, že zastavil vlny panické hrůzy zaplavující jeho duši. To se Tom Lawson smál.
    Zasmál se jen krátce a hned následovala omluva.
    "Omlouvám se, pane Lawrenci, ale nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak legračně, jak máváte nohama ve vzduchu."
    Inženýr ve skafandru zkoprněl.Strach se okamžitě vypařil a nahradil ho vztek. Hrozně se na Lawsona rozzuřil, ale ještě víc sám na sebe. Samozřejmě, že mu žádné nebezpečí nehrozilo, v nafouknutém obleku byl jako plovoucí balón, který se nemůže ponořit. Teď, když věděl, co se vlastně stalo, mohl se z toho dostat sám. Záměrně kopal nohama, pádloval rukama a otočil se kolem svého těžiště - zrak se mu vrátil hned, jak z helmy spadl prach. Ponořil se nanejvýš o deset centimetrů a kluzák měl pořád v dosahu. Bylo velmi pozoruhodné, že do něj nevrazil, když sebou mlátil kolem jako chobotnice vyvržená na břeh.
    S největší důstojností, jaká mu ještě zbyla, se chytil kluzáku a vytáhl se na palubu. Nebyl ještě připraven promluvit, protože stále popadal dech z toho zbytečného úsilí a jeho hlas by mohl prozradit paniku, kterou právě prožil. A také byl pořád naštvaný. Kdyby stále pracoval venku na povrchu Měsíce, nikdy by ze sebe takového hlupáka neudělal. Už vyšel ze cviku. Naposledy měl na sobě skafandr při každoroční zkoušce způsobilosti a ani v něm nevylezl z přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  22. Oprava- Jančárová

    Když člověk padá na Měsíci, obvykle má čas s tím něco udělat, jelikož jeho nervy a svaly jsou uzpůsobeny na šestkrát větší gravitaci. Když se však hlavní technik Lawrence svalil z kluzáku, vzdálenost k zemi byla tak krátká, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a obklopila ho tma.
    Neviděl vůbec nic kromě nepatrného blikání přístrojového panelu uvnitř skafandru. S extrémní opatrností začal rukou prohledávat tu lehce odporující, polotekutou substanci, ve které se pohyboval, aby našel nějaký pevný předmět, o který by se mohl opřít. Nic tam nebylo. Nemohl ani s jistotou říci, kterým směrem je vzhůru.
    Zoufalost v mysli, která mu vysávala všechnu sílu z těla, ho téměř přemohla. Srdce mu tlouklo nepravidelným rytmem, který zvěstuje příchod paniky a konečný zvrat rozumu. Předtím už viděl mnoho mužů, jak se z nich stávají křičící zvířata a věděl, že k nim nemá daleko. Měl dostatek racionální mysli na to, aby si vzpomněl, že jen před pár minutami zachránil Lawsona před stejnou záhubou, ale nebyl zrovna v takové náladě, aby ocenil tu ironii. Musel soustředit všechnu zbývající sílu vůle na získání kontroly nad sebou. Musel také dostat pod kontrolu to silné bušení v hrudníku, které ho ještě více vyčerpávalo.
    A potom, hlasitě a jasně, ze sluchátek umístěných v helmě, se ozvalo něco tak úplně neočekávaného, že vlny paniky ustaly, aby mohly opět udeřit. Byl to Tom Lawson. Smál se. Jeho smích byl krátký a po něm následovala omluva. "Omlouvám se, pane Lawrenci, nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tam tak legračně, jak pohybujete nohama na obloze."
    Hlavní mechanik se zarazil. Strach v něm okamžitě zmizel a nahradil ho vztek. Byl na Lawsona naštvaný, ale ještě více byl naštvaný na sebe. Samozřejmě že mu nehrozilo žádné nebezpečí, v nafouknutém skafandru byl jako míč, vznášející se nad vodou, neschopen se potopit. Teď už věděl, co se předtím stalo, takže se z toho mohl dostat sám. Schválně pohyboval nohama do všech stran, pádloval rukama a otáčel své těžiště, takže opět viděl před sebe, protože se mu všechen prach sesunul z helmy. Nepotopil se na více než 10 centimetrů a svůj kluzák měl stále na dosah.
    Bylo vcelku pozoruhodné, že za celou dobu, co se tam plácal jako vyvržená chobotnice, se s ním ani jednou nestřetl. Se vší důstojností, kterou mohl v tu chvíli posbírat, chytil se svého kluzáku a naskočil na něj. Necítil se na to, aby promluvil, protože byl stále bez dechu z té zbytečné námahy a jeho hlas by mohl prozradit nedávnou paniku. Byl však stále rozzuřený, protože by ze sebe neudělal takového hlupáka v době, kdy pracoval pořád na povrchu Měsíce. Od té doby už vyšel ze cviku. Když si naposledy oblékl skafandr bylo kvůli zkoušce odborné způsobilosti a už tenkrát ani nevykročil z přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  23. Když člověk zakopne na měsíci, obvykle má dost času na to, aby s tím něco udělal, protože jeho nervy a svaly jsou navrženy tak, aby se vypořádávaly gravitací šestinásobně větší. A přesto, když šéfinženýr Lawrence padal z kluzáku, byla to vzdálenost tak malá, že nestihl sebeméně zareagovat. Téměř okamžitě spadl do prachu-- a pohltila ho temnota. Neviděl absolutně nic, až na velmi slabé světélko z přístrojové desky svého skafandru. S velkou opatrností začal rukou prozkoumávat lehce vzdorující, polotekutou látku, ve které se zmítal, a hledal nějaký pevný objekt nebo oporu. Nebylo tu však nic; nedokázal dokonce ani rozeznat, kde je nahoře a kde dole.
    Vyčerpávající zoufalství, které jakoby tělu vysávalo všechnu sílu, ho málem přemohlo. Jeho srdce bušilo nepravidelně na předzvěst přibližující se panice a zanevření na rozum. Už viděl pár lidí, jak se z nich stávali ječící, zápasící zvířata a věděl, že je na správné cestě se k nim rychle připojit.
    Z jeho racionálního uvažování zbylo jen tolik, aby si pamatoval, že sotva před několika minutami uchránil Lawsona právě před tímto osudem, ale nebyl v takovém rozpoložení, aby si vychutnal tu ironii. Musel soustředit všechnu svou zbývající sílu vůle na znovunabytí kontroly nad sebou samým, a snažit se ovládnout ten buchot v hrudi, který ho málem trhal na kousky.
    A pak, nahlas a zřetelně ve svém komunikátoru, uslyšel zvuk tak zcela nečekaný, že návalové vlny paniky přestaly narážet do ostrůvku, kterým byla jeho duše. Byl to Tom Lawson - - a smál se. Smích byl krátký a následovala ho omluva. „Promiňte, pane Lawrenci – nemohl jsem si pomoct. Vypadáte tam tak legračně, jak se vám zmítají nohy ve vzduchu.“
    Šéfinženýr zmrzl ve svém skafandru. Strach okamžitě zmizel a vystřídal ho vztek. Byl rozzuřený na Lawsona, ale ještě více na sebe.
    Samozřejmě že mu nehrozilo žádné nebezpečí; ve svém nafouknutém skafandru byl jako balón plovoucí na řece, a stejně tak neschopný potopení. Teď, když věděl co se stalo, mohl situaci vyřešit sám. Cíleně vykopl svýma nohama, zapádloval svýma rukama, a otočil se kolem svého těžiště-- a jak se prach sesypal/stekl z helmy, konečně viděl. Potopil se tak nanejvýš deset centimetrů a kluzák byl po celou dobu v dosahu. Fakt, že se mu jej povedlo minout i přesto, že kolem sebe máchal rukama jak uvízlá chobotnice, byl pozoruhodný.
    Na kluzák se vyškrábal s takovým množstvím důstojnosti, kolik se mu jí podařilo mobilizovat. Ještě si nevěřil natolik, aby promluvil, protože byl stále zadýchaný z toho vypětí, které bylo úplně zbytečné, a jeho hlas by mohl prozradit nedávnou paniku. A také byl stále naštvaný; v časech kdy pracoval neustále na měsíčním povrchu, by ze sebe takového šaška neudělal. Už vyšel ze cviku. Naposledy měl na sobě skafandr, když dělal svou každoroční prověrku kvalifikace, a pak ani nevyšel ven ze vzduchového uzávěru.

    Ondřej ivan

    OdpovědětVymazat
  24. Oprava -- Jarmila

    Pokud člověk padá na Měsíci, obvykle má čas s tím něco udělat, neboť jeho nervy a svaly jsou stavěny tak, aby si poradily s šestinásobně větší gravitací. Avšak když velící inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak malá, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě, když dopadl do měsíční prach, byl pohlcen temnotou.
    Neviděl absolutně nic, až na velmi slabé světélkování přístrojového panelu uvnitř svého skafandru. S nejvyšší opatrností začal šmátrat kolem, v lehce odporující, polotekuté látce, ve které uvízl, a hledal nějaký pevný záchytný bod. Nebylo tam nic; nedokázal ani odhadnout kde je nahoře a kde dole.
    Beznaděj oslabující jeho mysl mu vysávala z těla veškerou energii, téměř ho ovládla. Srdce mu tlouklo nepravidelně, hlásalo nastupující paniku, a definitivní porážku smyslů. Už viděl i jiné muže, kteří řvali a vzpírali se jako zvířata, a věděl, že za chvíli bude jedním z nich.
    Zbylo mu právě tolik racionálního myšlení, že si dokázal vybavit fakt, že jen před několika minutami zachránil Lawsona od stejného osudu, ovšem ve své situaci nedokázal pořádně ocenit právě tuto ironii. Musel soustředit všechnu zbývající sílu vůle, aby se znovu ovládl a zklidnil bušení srdce, které mu trhalo hrudník na kusy
    A potom se ve sluchátkách ozval jasný a zřetelný zvuk. Bylo to natolik nečekané, že vlny paniky, které ho zaplavovaly, přestaly narážet do ostrova jeho duše. Byl to Tom Lawson – a smál se. Jeho smích byl strohý, za ním následovala omluva.
    "Promiňte, pane Lawrenci--nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak komicky, jak vám nohy trčí do nebe." Velitel Inženýr ztuhl ve svém skafandru. Jeho strach okamžitě zmizel, byl nahrazen vztekem. Byl naštvaný na Lawsona, ale mnohem víc sám na sebe.
    Samozřejmě nebyl v žádném nebezpečí; ve svém vzduchem nahuštěném skafandru byl jako balón vznášející se nad hladinou vody, stejně tak byl i nepotopitelný. Cíleně začal kopat nohama a máchat rukama a přesunul své těžiště--jakmile prach spadl z jeho helmy, vrátil se mu zrak. Ponořil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák měl stále na dosah ruky. Byl to zajímavý výkon, netrefit se na něj, zatímco sebou házel kolem jako na břeh vyvržená chobotnice.

    Se vší důstojností, která mu ještě zbyla, chytil se kluzáku a vyšvihl se na něj. Netroufl si nic říci, jelikož byl stále ještě ohromen ze svého naprosto zbytečně vynaloženého vypětí, a jeho hlas by mohl prozradit nedávnou paniku. Byl ještě naštvaný; v době, kdy stále pracoval na měsíčním povrchu, by ze sebe nikdy takového blázna neudělal. Teď jak se zdá vyšel ze cviku. Naposledy na sobě měl skafandr při každoroční zkoušce způsobilosti a nikdy v něm nevyšel z přechodové komory.

    OdpovědětVymazat
  25. Když člověk padá na Měsíci, většinou má čas na to, aby s tím něco udělal, jelikož jeho nervy a svaly jsou přizpůsobeny k tomu, aby se vyrovnal s šestinásobně větší gravitací. A přece, když hlavní inženýr Lawrence přepadl z kluzáku, vzdálenost byla tak krátká, že neměl čas zareagovat. Téměř okamžitě dopadl do prachu a zahltila ho tma.
    Neviděl vůbec nic, kromě velmi slabého světélkování přístrojové desky uvnitř skafandru. S mimořádnou opatrností začal pátrat v lehce vzdorující, polotekuté substanci, ve které se zmítal a hledal nějaký pevný objekt, kterého by se mohl chytit. Nic tam nebylo, nedokázal ani odhadnout kde je nahoře a kde dole.
    Přepadlo ho čiré zoufalství, které jakoby mu vyčerpávalo z těla všechnu sílu a téměř ho přemohlo. Srdce mu bilo tím nepravidelným tlukotem, který zvěstuje blížící se paniku a nakonec ztrátu rozumného uvažování. Už viděl mnoho lidí, jak se mění ve řvoucí, zápasící zvířata a věděl, že se k nim brzo přidá.
    Zbyl mu dostatek racionálního myšlení, aby si pamatoval, že ještě před pár minutami zachránil Lawsona před stejným osudem, ale nebyl v pozici, aby tu ironii osudu ocenil.
    Musel soustředit všechnu svou zbývající sílu vůle na získání kontroly nad sebou samým a nad tlukotem v hrudníku, který jakoby ho rval na kusy.
    A pak, nahlas a jasně ve sluchátkách v helmě, zazněl zvuk tak naprosto nečekaný, že vlny paniky přestaly narážet na ostrůvek jeho duše. Byl to smích Toma Lawsona.
    Byl to krátký smích a následovala po něm omluva.
    „Omlouvám se, pane Lawrenci – nemohl jsem si pomoci. Vypadáte tak směšně, jak tam máváte nohama ve vzduchu.“
    Hlavní inženýr ztuhl ve skafandru. Strach se okamžitě vytratil a nahradil ho vztek. Měl vztek na Lawsona, ale ještě více na sebe.
    Samozřejmě, že nebyl v žádném nebezpečí; v nafouknutém skafandru byl jako balon plovoucí po vodě, a stejně tak nepotopitelný. Teď, když věděl, co se stalo, byl schopen vše vyřešit sám. Kopl záměrně nohama, zapádloval rukama a otočil se okolo svého těžiště – a jak se prach sesypal z helmy, vrátil se mu zrak. Potopil se nanejvýš deset centimetrů a kluzák byl pořád v dosahu. Byl to pozoruhodný výkon, naprosto ho minout, zatímco se tam plácal jako chobotnice vyplavená na břeh.

    S veškerou důstojností, jakou jen mohl posbírat, se chytil kluzáku a nasoukal se na něj. Nevěřil, že je schopen mluvit, ještě pořád byl bez dechu ze zbytečného vypětí, a jeho hlas mohl prozradit nedávný záchvat paniky. A taky byl pořád naštvaný; nezesměšnil by se takhle v době, kdy ještě pravidelně pracoval na měsíčním povrchu. Teď už nebyl ve hře. Skafandr si naposledy oblékl na každoroční zkoušku způsobilosti a ani v něm nevykročil z přechodové komory.

    Oprava opravy Berková

    OdpovědětVymazat