Ernest
Hemingway
ONE READER
WRITES (1933)
She sat at
the table in her bedroom with a newspaper folded open before her and only
stopping to look out of the window at the snow which was falling and melting on
the roofs as it fell. She wrote this letter, writing it steadily with no
necessity to cross out or rewrite anything.
Roanoke,
Virginia February 6th, 1933
Dear
Doctor,
May I write
you for some very important advice — I have a decision to make and don’t know
just whom to trust most, I dare not ask my parents — and so I come to you — and
only because I need not see you, can I confide in you even. Now here is the
situation — I married a man in U.S. service in 1929 and that same year he was
sent to China, Shanghai — he stayed three years — and came home — he was discharged
from the service some few months ago — and went to his mother’s home in Helena,
Arkansas. He wrote for me to come home — I went, and found he is taking a course
of injections and I naturally ask, and found he is being treated for I don’t
know how to spell the word but it sounds like this ‘sifilus* — Do you know what
I mean — now tell me will it ever be safe for me to live with him again — I did
not come in close contact with him at any time since his return from China. He
assures me he will be OK after this doctor finishes with him — Do you think it
right — I often heard my Father say one could well wish themselves dead if once
they became a victim of that malady — I believe my Father but want to believe
my Husband most — Please, please tell me what to do—I have a daughter born while
her Father was in China— Thanking you and trusting wholly in your advice I am
and signed
her name.
Maybe he
can tell me what’s right to do, she said to herself. Maybe he can tell me. In
the picture in the paper he looks like he’d know. He looks smart, all right.
Every day he tells somebody what to do. He ought to know. I want to do whatever
is right. It’s such a long time though. It’s a long time. And it’s been a long
time. My Christ, it’s been a long time. He had to go wherever they sent him, I
know, but I don’t know what he had to get it for. Oh, I wish to Christ he
wouldn’t have got it. I don’t care what he did to get it. But I wish to Christ
he hadn’t ever got it. It does seem like he didn’t have to have got it. I don’t
know what to do. I wish to Christ he hadn’t got any kind of malady. I don’t
know why he had to get a malady.
Michaela Udatná
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
ONE READER WRITES (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici, před sebou rozevřené noviny, a jen se dívala, jak venku padá a vzápětí na střechách ihned taje sníh. Psala dopis, soustavně, bez potřeby něco vyškrtnout nebo přepsat.
Roanoke, Virginia, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
smím Vás požádat o velmi důležitou radu? – musím se rozhodnout a nevím prostě, komu více věřit, nemám odvahu zeptat se svých rodičů – a tak píši Vám – a právě proto, že se s Vámi nemusím setkat tváří v tvář, mám pocit, že se Vám mohu svěřit. Tak tedy abych nastínila situaci – v roce 1929 jsem se vdala za muže zaměstnaného v armádě Spojených států a ten samý rok byl povolán do Číny, do Šanghaje – kde zůstal tři roky – a když se vrátil domů – před pár měsíci byl z armády propuštěn – odjel do matčina domu v Heleně, v Arkansasu. Napsal mi, ať za ním přijedu – jela jsem – a všimla jsem si, že dostává nějaké injekce, tak jsem se pochopitelně zeptala, bylo mi řečeno, že je nakažen nějakým, nevím, jak se to správně vyslovuje, ale znělo to něco jako „syfus“ – víte, co myslím? – řekněte mi prosím upřímně, je pro mě bezpečné s ním opět žít? – od té doby, co se vrátil z Číny, jsem s ním nebyla v úzkém kontaktu. Ujišťuje mě, že po skončení léčby bude v pořádku – myslíte, že je to pravda? – často jsem zaslechla otce říkat, že každý, kdo onemocněl touto chorobou, si už může přát jenom vlastní smrt – věřím svému otci, ale chci více věřit svému manželovi – prosím, moc Vás prosím, řekněte mi, co mám dělat – mám dceru, která se narodila v době, kdy byl její otec v Číně – Moc Vám děkuji a pevně věřím a doufám, že mi dokážete poradit.
A podepsala se.
Možná mi bude schopen říct, co mám dělat, říkala si v duchu. Možná mi poradí. Na fotografii v novinách vypadá, jako že by mohl vědět. Vypadá chytře, bez pochyby. Každý den přeci lidem radí, co mají dělat. Měl by vědět. Chci udělat cokoli, co je správné. Přesto, že už je to dlouho. Tak dlouho. Je to tak dlouho. Pane bože, je to už tak dlouho. Musel poslechnout a jít tam, kam ho poslali, já vím, ale nevím, co vše tomu musel obětovat. Ach můj bože, kéž by to nedostal. Nezajímá mě, co dělal, kde to chytil. Ale kéž by to nedostal. Zdá se, že se nemusel nakazit. Nevím, co mám dělat. Přála bych si, aby ničím neonemocněl. Nechápu, proč se musel nakazit.
Ladislava Procházková
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
ONE READER WRITES (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici, před sebou rozložené noviny a z okna pozorovala padající sníh, který roztával na střechách, jakmile dopadl. Napsala tento dopis, psala ho nepřetržitě a bez jakéhokoli škrtání nebo potřeby něco přepsat.
Roanoke, Virginie, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
smím Vás požádat o velmi důležitou radu – musím se rozhodnout a nevím, komu věřit nejvíc, svých rodičů se zeptat neopovažuji – a tak se obracím na Vás – a snad právě proto, že se s Vámi nemusím vidět, mohu se Vám svěřit. Taková je situace – v roce 1929 jsem se vdala za muže ve službách Spojených Států a ten samý rok byl poslán do Šanghaje v Číně – zůstal tři roky – a vrátil se domů – před pár měsíci byl propuštěn ze služby – a odjel do domu své matky v Heleně v Arkansasu. Psal mi, abych se vrátila domů – přijela jsem a zjistila, že dostává řadu injekcí a přirozeně jsem se vyptávala a zjistila jsem, že se léčí na, nevím, jak se to slovo píše, ale zní to jako „sifilus“ – Víte, co myslím – teď mi řekněte, zda pro mě bude ještě někdy bezpečné znovu s ním žít – nebyla jsem s ním v blízkém kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Ujišťuje mě, že bude v pořádku, až ho doktor doléčí – Myslíte si, že je to pravda – často jsem slyšela mého otce říkat, že člověk by si kolikrát přál být radši mrtvý, než být obětí této choroby – svému otci věřím, ale nejvíce chci věřit svému manželovi – Prosím, prosím, řekněte mi, co dělat – mám dceru, která se narodila, když byl její otec v Číně – Děkuji Vám a naprosto Vašim radám důvěřuji
a podepsala se.
Možná mi poradí, co je správné udělat, řekla si pro sebe. Možná mi poradí. Podle obrázku v novinách vypadá, že by mohl vědět. Vypadá chytře, správně. Každý den někomu radí, co dělat. Měl by vědět. Udělám cokoliv, co je správné. Stejně je to tak dlouho. Je to dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Můj bože, byla to dlouhá doba. Vím, že musel jít všude tam, kam ho poslali, ale nevím, co všechno za to musel dostat. Ach, modlím se k bohu, aby to býval nedostal. Nezajímá mě, co udělal, aby to dostal. Ale modlím se k bohu, aby to vůbec nikdy nedostal. Vypadá to, že to nemusel nutně chytit. Nevím, co dělat. Modlím se k bohu, aby býval nedostal žádnou chorobu. Nevím, proč musel dostat nějakou chorobu.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatONE READERS WRITES (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici s otevřenými novinami položenými před sebou, a odvrátila se od nich, pouze když se dívala z okna na padající sníh, který tál v momentě, kdy dopadl na střechy. Napsala tento dopis plynule a bez jakékoliv potřeby něco vyškrtnout nebo přepsat.
Roanake, Virginia, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
Snad Vám smím napsat o velmi důležitou radu – čelím rozhodnutí, které musím udělat a nevím komu věřit nejvíce. Neodvážila jsem se zeptat svých rodičů – a tak se obracím na Vás – a zejména protože se s Vámi nemusím vidět osobně, se Vám mohu svěřit. A teď k věci – v roce 1929 jsem se vdala za muže pracujícího pro americkou vojenskou službu, který byl ještě toho roku poslán do Šanghaje v Číně – tam zůstal tři roky – a když se vrátil domů – byl propuštěn ze služby před pár měsíci – odjel do matčina domu v Heleně, v Arkansasu. Psal mi, ať za ním přijedu – jela jsem, a zjistila, že mu dávají injekce, tak jsem se samozřejmě zeptala proč, a dozvěděla se, že je léčený na, nevím jak to slovo vyslovit, ale znělo to jako „siflus“ – víte co tím myslím? – teď mi řekněte, zda pro mě bude ještě bezpečné opět s ním žít – ani jednou jsem s ním nepřišla do blízkého kontaktu od jeho návratu z Číny. On mě ujišťuje, že bude v pořádku poté, co doktor ukončí jeho léčbu – myslíte, že je to pravda? – často jsem slýchávala svého otce říkat, že si člověk může přát už jen vlastní smrt, pokud se jednou stal obětí této choroby – věřím svému otci, ale nejvíce chci věřit svému manželovi – prosím, velmi Vás prosím, řekněte mi, co mám dělat – mám dceru, která se narodila mezitím, co byl její otec v Číně – Děkuji Vám a zcela důvěřuji, že mi poradíte.
A podepsala se.
Možná mi dokáže říct, jak se správně zachovat, říkala si pro sebe. Možná, že mi poradí. Na fotce v novinách vypadá na to, že by mohl vědět. Vypadá inteligentně, jen co je pravda. Každý den říká lidem, co mají dělat. Měl by vědět. Chci udělat vše, cokoliv bude správné. Nicméně je to tak dlouho. Je to dlouho. A bylo to dlouho. Bože můj, bylo to tak dlouho. Vím, že musel jít kamkoliv ho poslali, ale nevím, kolik toho pro to musel vynaložit. Ach, kéž by to Bože nikdy nedostal. Nezajímá mě, co udělal, že to chytil. Kéž by to jen Bože nikdy nedostal. Nevypadá to tak, že by to musel chytit. Nevím, co mám dělat. Přála bych si Bože, aby nikdy neměl takový druh choroby. Nevím, proč zrovna on musel chytit tu chorobu.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla u stolu v ložnici, před sebou přeložené noviny a zarazila se jen, aby se podívala z okna na sníh, který padal na střechy a hned roztál. Psala ten dopis plynule, aniž by potřebovala něco vyškrtnout nebo přepsat.
Roanoková, Virginia 6. února 1933
Vážený pane doktore,
žádám vás o velice důležitou radu - musím učinit rozhodnutí a nevím, komu mohu nejvíce důvěřovat, neodvažuji se zeptat svých rodičů - a tak se obracím na vás - a jen proto, že se s Vámi nemusím setkat, mohu se vám svěřit. Jde o následující věc - V roce 1929 jsem si vzala muže sloužícího v americké armádě a ve stejném roce byl poslán do Šanghaje v Číně - zůstal tam tři roky - vrátil se domů - ze služby byl propuštěn před několika měsíci - jel ke své matce v Heleně v Arkansasu. Napsal mi, abych přjela domů - jela jsem a zjistila, že mu píchají injekce a hned se ho na ně zeptala, načež jsem zjistila, že se léčí, nevím, jak se to píše, ale zní to asi jako "sifls" - Víte, co myslím? - teď mi řekněte, zda je vůbec bezpečné, abych s ním znovu žila - nepřišla jsem s ním do bližšího kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Ujišťuje mě, že bude v pořádku potom, co doktor ukončí léčbu - Myslíte, že je to pravda? - a často jsem slýchávala od svého otce, že člověk si přeje zemřít, pokud jednou dostane tuto nemoc - Věřím svému otci, ale svému manželovi chci věřit víc - Prosím, prosím řekněte mi, co dělat - Mám dceru, která se narodila, zatímco byl její otec v Číně - Děkuji vám a zcela důvěřuji vaší radě.
a podepsala se.
Možná mi řekne, co je správné, abych udělala, řekla si pro sebe. Možná mi to řekne. Na obrázku v novinách vypadá, že by to mohl vědět. Vypadá chytře, to teda. Každý den někomu říká, co má dělat. Měl by to vědět. Chci udělat cokoli je správné. I když je to tak dlouhá doba. Je to dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Pro Krista, byla to tak dlouhá doba. Musel jít, kamkoliv ho pošlou, vím, ale nevím, co z toho měl. Ach, přeji si, Kriste, aby to nedostal. Nezajímá mě, co dostal. Ale přeji si, Kriste, aby to nikdy nedostal. Zdá se, jako by to nemusel dostat. Nevím, co dělat. Přeji si, Kriste, aby nedostal takovou nemoc. Nevím, proč musel dostat takovou nemoc.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla u stolu ve svém pokoji, před sebou otevřené noviny, krátce se pozastavila, aby se podívala z okna na sníh, který padal, a jak padal, tak tál na střechách. Psala dopis, psala plynule bez nutnosti škrtat, či cokoli přepisovat.
Roanoke, Virginia 6. Února 1933
Vážený pane doktore,
žádám Vás o velmi důležitou radu – musím učinit důležité rozhodnutí a nevím, komu mohu důvěřovat, netroufám si zeptat se svých rodičů – a proto píši Vám – protože právě proto, že Vás nikdy neuvidím, tak Vám plně důvěřuji. Teď tedy k problému – v roce 1929 jsem se vdala za vojáka z americké armády, v ten samý rok byl odvelen do Šanghaje v Číně – zůstal tam 3 roky – pak se vrátil domů – z armády byl propuštěn před pár měsíci – a jel ke své matce do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, abych přijela domů. – Přijíždím a zjišťuji, že dostává injekce, a tak se pochopitelně poptám a zjišťuji, že se léčí z, nevím, jak se to správně píše, ale zní to nějak takhle „sifylis“ - víte, co tím myslím – teď mi poraďte, jestli pro mě bude ještě někdy bezpečné se se svým manželem sblížit – od té doby, co se vrátil z Číny, jsme ani jednou nepřišli do blízkého kontaktu. Ujišťuje mě, že až ho doktor vyléčí, tak bude naprosto v pořádku – Myslíte si, že je to pravda? Můj otec často říkával, že člověk by si radši přál umřít, než se stát obětí této choroby – Věřím svému otci, ale víc chci věřit svému manželovi – Prosím, prosím, řekněte mi, co mám dělat – Narodila se nám dcera, zatímco byl její otec v Číně – Mnohokrát vám děkuji a plně důvěřuji Vaší radě.
Podepsala se.
Možná, že mi řekne, co je teď správné udělat, namlouvala si. Možná mi může poradit. Na tom obrázku v novinách vypadá jako člověk, který ví. Vypadá chytře a dobře. Každý den říká lidem, co mají dělat. Měl by vědět. Udělám vše, co je třeba udělat. Přestože je to dlouhá doba. Je to dlouho. Můj Bože, je to moc dlouho. Vím, že musel jít, kam ho poslali, ale už nevím, co všechno tam musel dělat. O Bože, tak moc si přeji, aby to nedostal. Nezajímá mě, co dělal, a proč to chytil. Jen si přeji, aby to nikdy nechytil. Zdá se, že to nemusel chytit. Vůbec nevím, co mám dělat. Modlím se k Bohu, aby nikdy žádnou takovou chorobu nechytil. Nevím, proč musel chytit takovou chorobu.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatON READER WRITES (1933)
Seděla u stolu ve svém pokoji, před sebou měla otevřené noviny a chvílemi se dívala z okna na padající sníh, který začal tát hned, jak dopadl na střechu. Psala tento dopis, psala ho v jednom kuse, bez toho, aby něco škrtla nebo přepsala.
Roanoke, Virginie, 6.února 1933
Vážený pane doktore,
Píši Vám, protože bych potřebovala poradit – musím se rozhodnout, ale nevím, komu se mám svěřit, neodvážila jsme se zeptat ani rodičů – proto se obracím na Vás – a snad právě proto, že se s Vámi nemusím setkat osobně, mohu se Vám svěřit. Moje situace je taková – v roce 1929 jsem si vzala muže, který pracuje pro armádu Spojených Států a v tom samém roce byl poslán do Šanghaje v Číně – strávil tam tři roky – a pak se vrátil domu – před pár měsíci byl ze služby propuštěn – a jel ke své matce v Heleně v Kansasu. Napsal mi, ať se vrátím domu – přijela jsem a zjistila, že podstupuje nějakou léčbu a přirozeně jsme se zeptala proč a dozvěděla jsme se, že se léčí na nemoc, jejíž název ani neumím vyslovit, ale zní to jako ,,siflus“ – Víte co mám na mysli? – poraďte mi prosím, jestli bude pro mě bezpečné s ním znovu žít – od té doby co se vrátil z Číny jsem s ním nebyla v blízkém kontaktu. Ujistil mě, že až skončí s léčbou, bude v pořádku – Myslíte, že je to možné? – často slyším, jak otec říká, že každý kdo se stal obětí této nemoci si přeje raději vlastní smrt – věřím svému otci, ale raději bych věřila vlastnímu muži – prosím Vás poraďte mi, co mám dělat – v té době co byl manžel v Číně se nám narodila dcera – děkuji Vám a pevně věřím, že mi dobře poradíte. A podepsala se.
Možná mi řekne, co bych měla udělat , pomyslela si. Možná mi to řekne. Na fotce v novinách vypadá, že by to mohl vědět. Vypadá inteligentně. Každý den určitě radí lidem, co mají dělat. Měl by to vědět. Udělám to, co bude správné. Stejně je to tak dlouho. Tak dlouho. Už je to tak dlouho. A bylo to dlouho. Pane bože, už je to tak dlouho. Vím že musel jít tam, kam ho poslali, ale nevím, co všechno proto musel obětovat. Pane bože, přála bych si,aby se nenakazil. Nezajímá mě, jak se to stalo. Ale kéž by to nikdy nechytil. Nevím, co mám dělat. Kéž by nikdy neonemocněl žádnou chorobou. Nevím, proč se musel nakazit.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici, před sebou měla otevřené noviny a pozastavila se jen, aby pohlédla z okna. Dívala se na padající sníh, který po dopadu tál na střechách. Psala tento dopis, bez přestání a bez potřeby něco škrtat nebo přepisovat.
Roanoke, Virginia, 6. Února, 1933
Milý doktore,
Chtěla bych Vás požádat o velice důležitou radu – musím se rozhodnout, ale jednoduše nevím, komu mám věřit více, neodvážím se požádat o radu rodiče – proto se obracím na Vás – a jen proto, že se s Vámi nemusím setkat, se Vám můžu svěřit. Popíši Vám svoji situaci – V roce 1929 jsem se vdala za vojáka a ještě toho samého roku byl poslán do Číny, do Šanghaje - kde zůstal tři roky – a když se vrátil domů – před pár měsíci byl propuštěn ze služby – odešel ke své matce do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, abych přijela za ním – Přijela jsem, a dozvěděla jsem se, že chodí na injekce, tak jsem se přirozeně ptala a zjistila jsem, že je nemocen, nevím, jak se ta nemoc píše, ale zní to jako „syfilus“ – Víte, co myslím – teď mi řekněte, bude to pro mě někdy bezpečné s ním opět žít – od té doby, co se vrátil z Číny, jsem s ním nepřišla do blízkého kontaktu. Ujišťuje mě, že bude zdravý, až doktor ukončí léčbu – Myslíte, že je to pravda? – Často jsem slýchávala svého otce říkat, že by si člověk, který se stal obětí této nemoci , mohl také přát vlastní smrt – Věřím svému otci, ale raději bych věřila svému manželovi – Prosím, prosím, řekněte mi, co mám dělat – Mám dceru, která se narodila v době, kdy její otec byl v Číně – Děkuji Vám a zcela důvěřuji vaší radě
a podepsala se.
Možná mi bude schopen poradit, co je správné udělat, řekla si v duchu. Možná mi poradí. Na fotce v novinách vypadá, že by mohl vědět. Vypadá chytře, to bez pochyby. Každý den někomu radí, co má dělat. Měl by vědět. Udělám cokoliv, co je správné. I přesto, že je to tak dlouhá doba. Je to dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Prokristapána, byla to dlouhá doba. Vím, že musel jít, kam ho poslali, ale už nevím, co všechno pro to musel obětovat. Ach, Bože, přeji si, aby to nedostal. Nezajímá mě, jak to dostal. Ale přeji si, Bože, aby to nikdy nedostal. Vypadá to, že by to nemusel nutně dostat. Nevím, co mám dělat. Bože, přeji si, aby nedostal žádný druh choroby. Nevím, proč onemocněl.
Lucie Pernekrová
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
ONE READER WRITES (1933)
Seděla u stolu v ložnici, s rozevřenými novinami před sebou a chvílemi se dívala z okna na sníh, který padal a tál na střechách. Psala tento dopis klidně, bez potřeby škrtání či přepisování.
Roanoke, Virginia 6. února 1933
Vážený pane doktore,
Žádám Vás o důležitou radu – musím se rozhodnout a jen nevím komu se svěřit, neodvážila jsem se zeptat rodičů – tak píšu Vám – a právě proto, že se s Vámi nemusím setkat, se Vám mohu svěřit. Tak tedy, v roce 1929 jsem si vzala za muže vojáka americké armády a ve stejný rok ho poslali do Číny, do Šanghaje – zůstal tam tři roky – a vrátil se domů – byl propuštěn z armády před několika měsíci – a šel ke své matce v Heleně v Arkansasu. Napsal mi, abych se vrátila domů – jela jsem – a zjistila jsem, že dostává injekce, tak jsem se přirozeně zeptala, bylo mi řečeno, že je léčen na něco, nevím, jak se to správně vyslovuje, ale znělo to jako toto „syfilus“ – víte, co myslím? – řekněte mi prosím upřímně, je pro mě bezpečné s ním opět žít? - od té doby co se vrátil z Číny, jsem s ním nebyla v blízkém kontaktu. Ujistil mě, že až doktor ukončí léčbu, bude v pořádku – Myslíte, že je to možné? – často jsem slýchávala svého otce říkat, že si člověk může přát už jen vlastní smrt, pokud se jednou stal obětí této choroby – věřím svému otci, ale nejvíce chci věřit svému manželovi – prosím, velmi Vás prosím, řekněte mi, co mám dělat – mám dceru, která se narodila mezitím, co byl její otec v Číně – Děkuji Vám a zcela důvěřuji, že mi poradíte.
A podepsala se.
Možná, že mi řekne, co je teď správné udělat, řekla si pro sebe. Možná, že mi může říct. Podle obrázku v novinách vypadá, že by mohl vědět. Vypadá chytře, správně. Každý den říká lidem, co mají dělat. Měl by vědět. Chci udělat cokoli, co je správné. I když je to už tak dlouho. Tak dlouho. Je to tak dlouho. Pane bože, je to už tak dlouho. Vím, že musel jít, kam ho poslali, ale už nevím, co všechno tam musel dělat. O Bože, tak moc si přeji, aby to nedostal. Nezajímá mě, co dělal, a proč to chytil. Jen si přeji, aby to nikdy nechytil. Zdá se, že to nemusel chytit. Vůbec nevím, co mám dělat. Modlím se k Bohu, aby nikdy takovou chorobu nechytil. Nevím, proč musel chytit takovou chorobu.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla ve svém pokoji u stolu, na kterém před ní leželi otevřené noviny, a vytrhl ji jen pohled z okna na zasněženou střechu, ze které padal tající sníh. Psala dopis, a psala ho velmi klidně bez toho, aby bylo nutné přepsat jakékoli slovo.
Roanoke, Virginia 6. února 1933
Vážený pane doktore,
Mohla bych vás požádat o velmi důležitou radu – mám před sebou těžké rozhodnutí a nevím, na koho se s tímto mohu obrátit, neopovažuji se zeptat rodičů – tak se tedy obracím na Vás – a také z důvodu, že se nemusíme setkat, se Vám mohu plně svěřit. Má situace je taková – vdala jsem se za amerického vojáka v roce 1929 a ještě ten rok byl poslán do Číny, do Šanghaje, kde zůstal tři roky a pak se vrátil zpět domů – byl propuštěn ze služby před pár měsíci – nyní bydlí u své matky ve městě Helena v Arkansasu. Napsal mi, abych se vrátila k němu domů – tak jsem tedy jela a zjistila jsem, že užívá léčbu a přirozeně jsem se zeptala a zjistila, že se léčí na nemoc, kterou ani nedokáži napsat, ale zní to něco jako ´siflus´ - Víte o čem mluvím – prosím povězte mi, bude pro mě někdy bezpečné být opět se svým mužem – Ještě jsem s ním od doby, co se vrátil z Číny, nepřišla do bližšího kontaktu. Ujišťuje mě, že vše bude v pořádku, až jeho doktor ukončí léčbu – Myslíte si, že říká pravdu – Často jsem slýchávala svého otce říkat, že je někdy lepší přát si zemřít, pokud se stanete oběťmi nemoci – Věřím otci, ale raději bych chtěla věřit svému muži – Prosím, moc Vás prosím poraďte – Když byl manžel v Číně, narodila se nám dcera – Děkuji Vám a plně důvěřuji Vaší radě
a podepsala se.
Možná mi může poradit, co bych měla udělat, řekla si pro sebe. Možná mi to může povědět. Na obrázku v novinách vypadá jako někdo, kdo by to mohl vědět. Vypadá rozumně, slušně. Každý den přeci říká lidem, co mají dělat. Měl by to vědět. Udělám jen to, co je správné. I přesto je to tak dlouhá doba. Je to dlouhá doba. Byla to taková doba. Musel jít tam, kam ho poslali, to dobře vím, já jen nevím, za co si to zasloužil. Ach, modlím se k bohu, aby se nenakazil. Je mi jedno, co udělal, že se nakazil. Ale kéž by se nikdy nenakazil. Nevypadá to jako by to neměl chytit. Nevím, co mám dělat. Modlím se, aby se býval nebyl nakazil jakoukoli nemocí. Nechápu, proč zrovna on musel onemocnět.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla za stolem ve své ložnici s novinami rozloženými před sebou a zastavila se pouze, aby vyhlédla z okna na padající sníh, který tál, když dopadl na střechy. Psala tento dopis, a psala nepřetržitě, bez nutnosti cokoliv škrtat nebo přepisovat.
Roanoke, Virginie, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
Píšu Vám o velmi důležitou radu – musím udělat velké rozhodnutí a už nevím komu věřit nejvíce, netroufám si zeptat se rodičů – a tak se obracím na Vás – a jen proto, že se s Vámi nemusím vidět, se Vám mohu i svěřit. Situace je následující – v roce 1929 jsem si vzala muže ve službách Spojených států a ještě ten samý rok byl poslán do Šanghaje v Číně – zde zůstal tři roky – poté vrátil se domů – byl propuštěn ze služby o několik měsíců později – a jel ke své matce domů, do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, abych přijela za ním – já jsem přijela, a zjistila, že si píchá injekce a tak jsem se přirozeně zeptala, a zjistila, že se léčí z choroby nevím jak se to slovo píše ale zní to jako „sifilas“ – Víte co mám na mysli – nyní mi řekněte, bude pro mne někdy bezpečné s ním opět žít – nepřišla sem s ním do blízkého kontaktu od té doby co se vrátil z Číny – Ujišťuje mne, že bude všechno v pořádku až s ním ten doktor skončí – Myslíte že to je správné – často sem slyšela mého otce říkat že by si člověk radši přál smrt pokud by se někdy stal obětí této nemoci – věřím svému otci, ale nejvíce chci věřit svému manželovi – prosím, prosím řekněte mi co mám dělat – mám dceru, která se narodila když byl její otec v Číně – zcela věřím ve Vaši radu a děkuji Vám
A podepsala se svým jménem.
Možná mi může říci, co je třeba udělat, řekla si pro sebe. Možná mi to může říci. Na obrázku v novinách vypadá, jako by to věděl. Vypadá chytře, to ano. Každý den někomu říká, co má dělat. Měl by to vědět. Chci udělat cokoliv je zapotřebí. I když je to už tak dlouhá doba. Je to dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Bože, vážně to byla dlouhá doba. Musel jet kamkoliv ho poslali, já vím, ale nevím, za co to musel dostat. Ach, modlím se k Bohu, aby to neměl. Je mi jedno co udělal, aby to dostal. Ale modlím se k Bohu, aby to nebyl nikdy dostal. Vypadá to, jako by to byl nemusel dostat. Nevím, co dělat. Modlím se k Bohu, aby neměl žádnou nemoc. Nechápu, proč musel onemocnět.
Tereza Budková
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
ONE READER WRITES (1933)
Seděla v pokoji u stolu s rozloženými novinami poležené před sebou, sledovala z okna padající sníh, který se rozpouštěl na střechách. Psala tento dopis bez přestání, bez nutnosti jakýchkoli oprav.
Roanoke, Virginia, 6. února, 1933
Drahý pane doktore,
Píši Vám s prosbou o radu - Mám před sebou velmi důležité rozhodnutí a nevím, komu se svěřit, neodvažuji se zeptat ani rodičů – tak píši Vám – právě proto, že Vás neznám, mám pocit, že se Vám mohu svěřit. Nyní Vám nastíním mou situaci – provdala jsem se za vojáka v roce 1929 a v ten samý rok byl poslán do Šanghaje v Číně, kde zůstal tři roky a vrátil se domů – byl propuštěn z armády před několika měsíci a odjel ke své matce do Helen v Arkansasu. Napsal mi, ať za ním přijedu – když jsem přijela, zjistila jsem, že chodí na injekce a pochopitelně jsem se ho na to zeptala a zjistila, že je léčen na, ani nevím jak to vyslovit, zní to jako „sifilus* - Víte, co myslím – prosím řekněte mi, jestli život s ním bude pro mě ještě někdy bezpečný. Nepřišla jsem s ním do kontaktu od té doby, co přijel z Číny. Ujišťuje mě, že bude v pořádku po dokončení léčby – Myslíte, že je to možné – Často jsem slýchávala od otce, že člověk s touto chorobou by si přál raději zemřít – Věřím otci, ale mnohem raději bych věřila manželovi – Prosím, poraďte mi co mám dělat – Narodila se mi dcera, zatímco byl manžel v Číně - Předem Vám mnohokrát děkuji a mám ve Vás plnou důvěru
a podepsala se.
Možná, že mi poví, co je správné udělat, pomyslela si. Snad mi poradí. Na obrázku v novinách vypadá, že by mohl vědět. Vypadá inteligentně, slušně. Každý den přeci radí lidem, co dělat. Měl by vědět. Udělám cokoli, co je potřeba udělat. Ačkoli už je to tak dlouhá doba. Tak dlouho. A byla to dlouhá doba. Ach bože, tak moc dlouhá doba. Já vím, že musel jít, kam ho poslali, jenom nevím, za co si to zasloužil. Ach Bože, kéž by to nikdy nechytil. Je mi jedno, co udělal, že se nakazil. Ale přála bych si, aby se nikdy nenakazil. Zdá se, jako kdyby to nemusel nutně chytit. Nevím, co mám dělat. Bože, přála bych si, aby žádnou chorobu neměl. Nechápu, proč se musel nakazit.
Jiří Sedláček
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
ONE READER WRITES (1933)
Seděla u stolu v ložnici, měla před sebou otevřené noviny a právě se dodívala z okna na sníh, co padá na střechy a ihned taje.Napsala tento dopis tak, že ani nemusela nic škrtat, ani opravovat.
Ronaoke, Virginia, 6. únor 1993
Drahý pane doktore,
mohu Vás poprosit o radu – potřebuju se rozhodnout a nevím, komu věřit, a rodičům se neodvážím říct – a tak píšu Vám – i když se nenavštěvujeme, vím, že se mohu spolehnout. Jsem v situaci – no, v roce 1929 jsem si vzala vojáka, který ještě ten rok byl poslán do Číny, do Šanghaje – tam byl tři roky – vrátil se – byl propuštěn ze služby před pár měsíci – jel k matce do města Helena, Kansas. Napsal mi, abych přijela – přijela jsem a viděla, jak si píchá injekce a přirozeně se zeptala, co dělá a zjistila, že se léčí z něčeho, co ani vyslovit neumím, ale znělo to jako „syfilis“. – Víte, co myslím –řekněte, je pro mě bezpečné žít znovu s takovým mužem – nepřiblížila jsem se k němu od té doby, co se vrátil z Číny. Ujišťuje mě, že bude v pořádku, až ho doktor dá dohromady – Myslíte, že je to pravda – častokrát jsem mi Otec říkal, někdo si může přát svou smrt, pokud se stane obětí této nemoci – věřím Otci, ale mnohem více chci Manžela – Prosím, prosím, řekněte, co mám dělat – mám dceru, která se narodila, když byl její Otec v Číně – Naprosto Vám důvěřuji a děkuji za radu, s pozdravem
a podepsala se.
Možná mi poradí, jak se rozhodnout, řekla si pro sebe. Možná mi poradí. Na obrázku v novinách vypadá, že by mohl vědět, co dělat. Vypadá chytře a celkem pohodově. Každý den někomu radí. Měl by vědět. Chci udělat vše, co je správné. Ačkoli je to dlouhá doba. Fakt dlouhá doba. Hrozně dlouhá. Můj Bože, taková doba. Musel jít kamkoliv mu řekli a vím, že nevím, jak k tomu přišel. Ale, přeji si, Bože, aby k tomu nikdy nepřišel. Ale přeji si, aby k tomu nikdy nepřišel. Nezajímá mě, jak k tomu přišel. Ale přeji si, aby k tomu nikdy nepřišel. Neměl k tomu nikdy přijít. Nevím, co dělat. Přeji si, Bože, aby nikdy ničím neonemocněl. Nevím, proč musel onemocnět on.
Eva Kšírová
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
Čtenář píše (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici s novinami otevřenými před sebou a občas se podívala na sníh za oknem, který padal a rozpouštěl se na střeše. Napsala ten dopis, psala ho plynule bez potřeby něco přeškrtávat či přepisovat.
Roanoke, Virginia 6. února 1933
Vážený pane doktore,
píši Vám, protože potřebuji radu – musím se rozhodnout a nevím, komu bych se mohla svěřit, neodvažuji se ptát svých rodičů – a proto píši Vám – a protože se nemusíme vidět osobně, tím lépe se mohu svěřit. Situace je taková – v roce 1929 jsem se vdala za muže, který slouží v americké armádě, a ten samý rok byl poslán do Číny, Šanghaje – kde zůstal tři roky – a pak se vrátil – propustili ho ze služby před pár měsíci – a jel domů ke své matce do Heleny, v Arkansasu. Napsal mi, ať přijedu – já jela a viděla, že si nechává píchat injekce, takže jsem se přirozeně zeptala proč a zjistila jsem, že se léčí z nemoci, jejíž název nedokážu hláskovat, ale zní to jako „sifilus“ – víte, co myslím – teď mi řekněte, je bezpečné znovu s ním žít – nepřišla jsem s ním do úzkého kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Ujistil mě, že bude v pořádku po ukončení léčby – myslíte, že je to možné – často slýchávám svého otce říkat, že každý, kdo tuto chorobu má, si může rovnou přát vlastní smrt – věřím svému otci, ale nejvíce chci věřit svému muži – Prosím, prosím Vás, poraďte mi, co bych měla dělat – mám dceru, která se narodila, když byl její otec v Číně – Děkuji Vám a pevně věřím, že mi poradíte
a podepsala se.
Možná mi řekne, co je správné, říkala si v duchu. Možná mi to řekne. Na fotografii v novinách vypadá, že ví co dělat. Vypadá chytře. Každý den někomu říká, co má dělat. Měl by to vědět. Chci udělat to, co je správné. Je to ale tak dlouhá doba. Tak dlouhá doba. A už to byla tak dlouhá doba. Můj bože, to byla tak dlouhá doba. Musel jít tam, kam ho poslali, já vím, ale nevím, proč to chytil. Ach, jak si přeji, aby to nikdy nechytil. Nezajímá mě, co dělal, že to chytil. Ale modlím se k Bohu, kéž by to nikdy chytil. Vypadá to, že to nemusel nikdy chytit. Nevím, co mám dělat. Modlím se k Bohu, aby nechytil žádnou chorobu. Nevím, proč tu chorobu musel chytit.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici s otevřenými novinami, které měla položené před sebou a občas se podívala z okna na sníh, který padal a poté tál na střechách. Napsala tento dopis, plynule a bez potřeby něco vyškrtnout nebo cokoliv přepsat.
Raonake, Virginia 6. únor 1933
Vážený pane doktore,
Píši Vám, protože potřebuji velice naléhavou radu- musím se pro něco rozhodnout a nevím, komu mohu věřit nejvíce, netroufám se zeptat svých rodičů- tak se ptám Vás- a proto, že se s Vámi nemusím setkat, tak se Vám svěřím ráda. A teď k mému problému- v roce 1929 jsem se provdala za amerického vojáka a v ten stejný rok byl poslán do Šanghaje v Číně- zůstal tam tři roky- a pak přijel domů- byl uvolněn ze služby před pár měsíci- a šel bydlet ke své matce do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, ať přijedu domů- tak jsem přijela a spatřila jsem, jak si píchá injekce, tak jsem se na to pochopitelně zeptala a zjistila jsem, že se léčí na něco, u čeho si nejsem jistá, jak se to správně píše, ale znělo to jako ´sifylis´- vždyť víte co tím myslím- a teď mi prosím povězte, zda pro mě ještě někdy bude bezpečné s ním znovu žít- od té doby co se vrátil z Číny, jsem s ním nebyla v přímém kontaktu. Ujistil mě, že bude v pořádku, až s ním doktor dokončí léčbu- Myslíte, že je to možné?- často jsem slýchávala mého otce říkat, že člověk, který se jednou nakazí touto nemocí, si přeje být raději mrtvý- svému otci věřím, ale nejvíce chci věřit svému muži- prosím, moc Vás prosím, poraďte, co mám dělat- narodila se mi dcerka, zatímco byl její otec v Číně- děkuji Vám a zcela věřím Vaší radě
a podepsala se.
Možná mi poradí, co dělat, řekla si sama pro sebe. Možná mi to opravdu řekne. Na obrázku v novinách vypadá tak, že by mi mohl poradit. Od pohledu vypadá chytře a dobře. Každý den radí různým lidem, co dělat. Musí to vědět. Chci udělat vše, co je správné. I když to je taková doba. Bože, tak dlouhá doba. A bylo to tak dlouho. Můj Bože, bylo to tak dlouho. Musel jít kamkoliv, kam ho poslali, já vím, ale nevím, co všechno si musel vytrpět. Ach, tak si přeji, aby to nechytil. Vlastně mě ani nezajímá, proč to chytil. Ale opravdu se modlím k Bohu, aby to nikdy nechytil. Ale vypadá to tak, jako by se nemusel nakazit. Nevím, co si jen počnu. Přála bych si, aby se nenakazil žádnou nemocí. Netuším, proč se nakazil.
Vít Strnad
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
Čtenářka píše (1933)
Seděla za stolem ve své ložnici, před sebou měla rozložené noviny a přestala se, aby se podívala z okna na sníh, který venku padal a na střechách tál. Dopis napsala plynule bez potřeby přeškrtávat, nebo něco přepisovat.
Roanoke, Virginia 6. února 1933
Vážený pane doktore,
píši Vám kvůli velmi důležité radě – musím učinit velmi těžké rozhodnutí, nevím na koho se obrátit a neodvažuji se zeptat svých rodičů – a tak se obracím na Vás – a jelikož Vás nikdy neuvidím, tak se Vám chci svěřit. Zde je můj problém – v roce 1929 jsem se vdala za vojáka, a ve stejném roce byl odvelen do Šanghaje v Číně – byl tam po tři roky – teď se vrátil – před několika měsíci byl propuštěn z aktivní služby – vrátil se domů ke své matce v Heleně v Arkansasu. Napsal mi, abych přijela – přijela jsem a zjistila, že podstupuje léčbu injekcemi a přirozeně jsem se zeptala a zjistila, že se léčí z, nevím, jak se to slovo píše, ale zní to nějak takhle „sifiliz“ – víte, co tím myslím – a teď mi řekněte, zda je pro mě bezpečné s ním nadále ulehávat – nepřišla jsem s ním do blízkého kontaktu, od té doby co se vrátil z Číny. Ujišťuje mě, že až doktor dokončí léčbu, tak bude v pořádku – myslíte si, že je to pravda – často jsem slýchávala svého otce říkat, že každý, kdo byl postižen touto chorobou, si přeje zemřít – svému otci věřím, ale hlavně chci věřit svému muži – Prosím, řekněte mi, co mám dělat, prosím – mám dceru, která se narodila během manželova pobytu v Číně – Děkujíc a plně spoléhajíc na doktorovu radu se podepsala.
Možná mi dokáže říci, co je správné, řekla si v duchu. Možná mi to dokáže říci. Na obrázku v novinách vypadá, jako že se vyzná. Vypadá chytře a dobře. Každý den někomu říká, co dělat. Měl by to vědět. Chci udělat to, co je správné. I když už je to dlouho. Je to dávno. Bylo to dávno. Musel jet, kam ho poslali, to chápu, ale nechápu, jak se mu to stalo. Kriste, kéž by se mu to nestalo. Nezajímá mě, jak se mu to stalo. Bože, jak já bych si přála, aby to nechytil. Připadá mi, že to nikdy nemusel chytit. Nevím co mám dělat. Modlím se k Bohu, aby nedostal žádnou nemoc. Nevím, proč musel chytit chorobu.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici, s novinami rozloženými před sebou, a jen krátce se zastavila, aby oknem pohlédla na sníh, který padal a tál v tom samém okamžiku, co se dotkl střech. Napsala tento dopis, psala ho plynule, bez potřeby něco vyškrtnout či přepsat.
Roanoke, Virginie, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
ráda bych Vás požádala o velmi důležitou radu - stojím před rozhodnutím a nevím, komu mohu důvěřovat nejvíc, nemám odvahu zeptat se rodičů - a tak se obracím na Vás - a snad jen proto, že není třeba se s Vámi vidět osobně, se Vám dokážu svěřit. Věc se má takto - v roce 1929 jsem se provdala za muže ve službách Spojených států a v témže roce ho poslali do čínské Šanghaje. Zůstal tam tři roky - a vrátil domů - ze služby ho propustili před několika měsíci - pak odjel za svou matkou do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, abych přijela domů - a já jela a zjistila jsem, že podstupuje sérii injekcí a přirozeně se na ně zeptala. Zjistila jsem, že se léčí na něco, co neumím správně napsat, ale zní to jako "sifilis" - víte, co mám na mysli - povězte mi, bude pro mě ještě vůbec bezpečné s ním znovu žít - nepřišla jsem s ním do bližšího kontaktu od jeho návratu z Číny. Ujišťuje mě, že bude v pořádku, až ho doktor doléčí - myslíte, že je to pravda? Často jsem slýchávala svého otce říkat, že člověk by si kolikrát přál radši zemřít, než aby se někdy stal obětí té nemoci - věřím svému otci, ale chci věřit také svému manželovi - prosím, prosím, řekněte mi, co mám dělat - narodila se mi dcera, když byl její otec v Číně - Děkuji Vám a pevně věřím ve Vaši radu
a podepsala se.
Třeba mi může říct, co je správné udělat, řekla si. Možná mi může poradit. Na tom obrázku v novinách vypadá, že by mohl. Vypadá chytře, to se musí nechat. Každý den někomu říká, co dělat. Měl by vědět, co s tím. Chci udělat cokoliv, co bude správné. I když, už je to tak dlouho. Je to dlouho. A už to bylo dlouho. Můj bože, to už bylo dlouho. Musel jít, kamkoliv ho poslali, já vím, ale netuším, proč to chytil. Prokrista, přeji si, aby to nechytil. Nezajímá mě, co udělal pro to, aby to chytil. Ale prokrista, kéž by to byl nikdy nechytil. Vypadá to, že to ani nemusel chytit. Nevím, co dělat. Prokrista, přeji si, aby nechytil vůbec žádnou nemoc. Nevím, proč musel chytit nějakou nemoc.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici, před sebou měla položené otevřené noviny a občas se na okamžik zastavila, aby se podívala ven z okna na padající sníh, který tál, když dopadal na střechy. Napsala tento dopis, psala ho klidně, bez potřeby něco vyškrtnout nebo přepsat.
Roanoke, Virginie, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
Píšu Vám, protože bych Vás ráda požádala o důležitou radu – musím učinit rozhodnutí, ale nevím komu věřit nejvíce, nemám odvahu se zeptat rodičů – tak píšu Vám – a to z důvodu, že se Vám dokážu svěřit i bez osobního setkání. Nyní Vám vysvětlím mou situaci – provdala jsem se za muže, který v roce 1929 sloužil ve službách Spojených států a v tom samém roce byl poslán do Šanghaje v Číně – zde pobýval tři roky – vrátil se domů – před několika měsíci byl propuštěn ze služby – a odjel do domu své matky v Heleně v Arkansasu. Napsal mi, abych se vrátila domů – jela jsem a zjistila, že podstupuje injekční léčbu, tak jsem se ho na to samozřejmě zeptala a zjistila jsem, že se léčí z něčeho, co nevím, jak se přesně píše, ale zní to jako “sifilis“ – víte, co myslím – tak mi prosím povězte, jestli pro mě bude soužití s ním ještě někdy bezpečné – nepřišla jsem s ním do blízkého kontaktu od doby, co se vrátil z Číny. Ujišťuje mě, že až s ním doktor ukončí jeho léčbu, bude v pořádku – myslíte, že má pravdu? – Často jsem slýchávala svého otce říkat, že člověk by si měl raději přát smrt, než žít s takovou chorobou – svému otci věřím, ale raději bych věřila svému muži – Prosím, moc Vás prosím, řekněte mi, co mám dělat – mám dceru, která se narodila, když byl její otec v Číně – Děkuji Vám a věřím, že mi poradíte
a podepsala se.
Možná, že mi řekne, jak se správně rozhodnout, řekla si. Možná mi to řekne. Podle obrázku v novinách vypadá, že by to mohl vědět. Vypadá chytře, to ano. Každý den říká někomu, co má dělat. Měl by to vědět. Udělám cokoliv, co je správné. Ale už je to tak dlouho. Je to velmi dlouho. A už to bylo dlouho. Můj Bože, bylo to tak dlouho. Já vím, že musel jít kamkoliv ho vyslali, ale nevím, co všechno tam musel dělat. Ach Bože, přeji si, aby to nechytil. Nezajímá mě, co dělal, že to chytil. Ale Bože, kéž by to nechytil. Zdá se mi, že to nemusel chytit. Nevím, co mám dělat. Bože, přeji si, aby nikdy nechytil žádnou chorobu. Nechápu, proč musel chytit nějakou chorobu.
Alena Hájková
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
Co jedna čtenářka píše (1933)
Seděla u stolu ve své ložnici, rozložené noviny měla před sebou a odvrátila zrak, jen když se zadívala z okna na sníh, který tál hned, jak dopadal na střechy. Tento dopis napsala bez přestávky, nic neškrtla ani nepřepsala.
Roanoke, Virginie, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
píši Vám ohledně jedné velmi důležité rady - musím se rozhodnout a nevím, komu mohu důvěřovat, neodvažuji se zeptat svých rodičů - a tak se obracím na Vás - a také protože pro mě není tak těžké svěřit se někomu, koho neznám. Má situace je taková - v roce 1929 jsem se provdala za muže z armády a v ten samý rok byl odvelen do Šanghaje v Číně - tam pobyl tři roky - a pak se vrátil domů - před několika měsíci ho ze služby propustili - a odjel ke své matce do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, abych přijela domů - jela jsem a zjistila, že mu píchají injekce, tak jsem se přirozeně zeptala proč a údajně trpí něčím, co nevím, jak se píše, ale zní to jako „sifilis" - víte, co to znamená? - a řekněte mi, je pro mě bezpečné, abych s ním zase začala žít? - nepřiblížila jsem se k němu na menší vzdálenost od té doby, co se vrátil z Číny. On mě ujišťuje, že bude v pořádku, jen co doktor dokončí léčbu - myslíte, že je to možné? - můj otec často říkával, že kdo k této nemoci jednou přijde, už si přeje jen vlastní smrt - i když věřím svému otci, raději bych věřila svému manželovi - prosím, prosím řekněte mi, co mám dělat - narodila se mi dcera, zatímco byl její otec v Číně - děkuji Vám a plně důvěřuji ve vaší radu
a podepsala se.
Možná mi poradí, co by bylo správné udělat, řekla si. Možná mi poradí. Na obrázku v novinách vypadá, že by to mohl vědět. Vypadá chytře, to ano. Každý den někomu radí, co dělat. Měl by to vědět. Chci udělat cokoliv bude správné. Už je to dlouhá doba. Je to dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Bože můj, tak dlouhá doba. Vím, že musel jít kamkoliv ho poslali, ale nevím, za co se nakazil. Ó, dobrý Bože, kéž se býval nikdy nenakazil. Nezajímá mě, kde k tomu přišel. Jen se modlím k Bohu, aby se to nikdy nestalo. Nemusel se nakazit. Nevím, co mám dělat. Pane Bože, přála bych si, aby se nikdy žádnou nemocí nenakazil. Nevím, proč zrovna on musel onemocnět.
Šárka Maříková
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
Čtenářský dotaz (1933)
Seděla za stolem ve své ložnici, s novinami do široka rozevřenými před sebou a vhlédla pouze tehdy, když z okna pozorovala tající sníh v okamžiku jeho dopadu na střechu. Napsala tento dopis, bez jakékoli potřeby ho kontrolovat či přepisovat.
Pane doktore,
Dovoluji si vás požádat o jednu velmi důležitou radu – Mám totiž učinit rozhodnutí a vůbec nevím, komu mám věřit, protože se neodvažuji poradit s rodiči – obracím se na vás – protože je to pro mě jednodušší svěřit se někomu, koho neznám. Tak tedy, o co mi jde – V roce 1929 jsem se provdala za muže, sloužícího v armádě a ten samý rok ho poslali do Šanghaje v Číně – zůstal tam tři roky – poté se vrátil domů – před pár měsíci byl propuštěn ze služby – a odjel ke své matce do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, abych přijela domů – Tak jsem jela a zjistila, že chodí na nějaké injekce, a tak mě samozřejmě zajímal důvod. Dozvěděla jsem se, že ho léčí na něco, co ani neumím vyslovit, ale znělo to jako „syfilis* - Víte, co tím myslím – tak mi povězte, zda bude ještě někdy bezpečné s ním žít – Nebyla jsem s ním ve fyzickém kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Ujišťuje mě, že až bude jeho léčba u konce, bude v pořádku – Je to pravda – Často jsem slýchávala od svého otce, že jakmile někdo takto onemocní, už mu není pomoci – Věřím svému otci, ale chtěla bych mít takovou důvěru ve svém manželovi – Prosím vás, prosím, poraďte, co dělat – Mám dceru, která se narodila když byl její otec stále v Číně – Předem vám děkuji a mám ve vás plnou důvěru. A nakonec se podepsala.
Třeba mi poradí, co dělat, řekla si pro sebe. Možná, že ano. Podle své fotky v novinách vypadá, že by mohl vědět, co dělat. Skutečně vypadá chytře. Každý den někomu poradí, co dělat. Měl by to vědět. Chci se zachovat správně. Ale je to už tak dlouho. Tak dávno. A už to trvá tak dlouho. Můj bože, tak dlouho. Vím, že musel uposlechnout a odjet tam, kam ho poslali, ale proč se mu to stalo, to je to, čemu nerozumím. Bože, tolik si přeji, aby ho to nikdo nepotkalo. A je mi jedno, co udělal. Vůbec nevím, co dělat. Tolik bych si přála, aby nikdy neonemocněl. Zkrátka nechápu, proč musel onemocnět.
Seděla v ložnici u stolu s novinami rozloženými přímo před sebou a jen občas pohlédla z okna na padající sněhové vločky, které tály na střeše. Psala dopis, plynule bez sebemenšího náznaku něco škrtnout nebo přepsat.
OdpovědětVymazatRoanoke, Virginia 6. Února, 1933
Pane doktore,
Žádám Vás o radu – Mám před sebou velmi důležité rozhodnutí a nevím, komu bych se mohla svěřit, bojím se zeptat se rodičů – a proto se obracím na Vás –a protože tak nečiním tváří v tvář, mohu se bez obav svěřit. Jedná se o následující – V roce 1929 jsem si vzala za muže vojáka, ve stejném roce byl poslán do Šanghaje v Číně – strávil tam tři roky – a poté se vrátil – o několik měsíců dříve – a zůstal u své matky v Helen v Arkansasu. Požádal mě, abych přijela. Po příjezdu jsem zjistila, že dochází na injekce, a pochopitelně jsem se ho na to zeptala, zjistila jsem, že onemocněl takzvanou, nevím ani jak to vyslovit, syfilidou – Víte co myslím – prosím povězte mi, zda bude pro mě život s ním ještě někdy bezpečný – Od té doby co se vrátil z Číny, jsme nebyli v přímém kontaktu. Stále mě ujišťuje, že až po léčbě vše bude v pořádku – Myslíte si, že je to pravda – Často jsem slýchávala od svého otce, že člověk s touto chorobou by si raději přál zemřít – Věřím otci, ale ráda bych věřila i svému manželovi – Prosím Vás, poraďte mi, co mám dělat – Mám dceru, která se narodila v době, kdy byl manžel v Číně. Předem velice děkuji za Vaši radu, podepsala se.
Snad mi poradí co je správně, říkala si. Snad bude vědět. Na obrázku v těch novinách vypadá, že ví. Vypadá jako chytrý muž. Každý den říká lidem, co mají dělat. Měl by to vědět. Chci udělat vše co je správné. Je to už tak dlouho. Tak dlouho. Vím, že musí poslechnout a jet tam kam byl poslán, ale nerozumím tomu, proč se musel nakazit. Ó bože, přeji si, aby se nikdy nenakazil. Myslím, že se nakazit vůbec nemusel. Nevím co dělat. Modlím se, aby žádnou nemoc neměl. Ach proč jen se musel nakazit.
Daniela Fryčová
OdpovědětVymazatErnest Hemingway - Čtenářka se táže
Seděla u stolu ve své ložnici, noviny rozložené na stole, pouze se zastavila pohledem u okna a pozorovala padající sníh, který při dopadu na střechy okamžitě tál. Napsala tento dopis, psala klidně, bez potřeby něco škrtat, či přepisovat.
Roanoke, Virginia, 6. února 1933
Milý pane doktore,
mohla bych vám napsat o velmi cennou radu – stojím před rozhodnutím a nevím, komu mohu nejvíce věřit, nedovoluji si zeptat se svých rodičů – proto se obracím na vás – nejspíš i protože se nikdy nesetkáme, mohu se vám plně svěřit. Jde o to, že – roku 1929 jsem se provdala za muže ve službách Spojených států amerických a ten samý rok byl poslán do Šanghaje, do Číny – zůstal tam tři roky – vrátil se domů – a byl propuštěn ze služeb před několika měsíci – a jel navštívit svou matku do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, ať se vrátím domů – vrátila jsem se a zjistila, že dostává nějaké injekce, samozřejmě jsem se zeptala, o co jde a bylo mi řečeno, že se léčí se, nevím přesně, jak se to slovo píše, ale zní to něco jako „sifilis“ – víte, co myslím – nyní mi řekněte, bude to někdy pro mě bezpečné začít s ním znovu žít – nebyla jsem s ním v užším kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Neustále mě ujišťuje, že po ukončení léčby bude v pořádku – souhlasíte s tím – věřím svému otci, ale nejvíce bych si přála věřit svému muži – prosím, poraďte mi, co mám dělat – mám dceru, která se narodila nedlouho po tom, co její otec odjel do Číny – děkuji vám a plně důvěřuji vaší radě
a podepsala se.
Možná mi může říct, co je správné, řekla si. Možná mi pomůže. Na tom obrázku v novinách vypadá tak, že by mohl vědět. Vypadá chytře. Každý den někomu radí, co má udělat. Musí to vědět. Chtěla bych udělat cokoli, jen aby to bylo správné. Přeci jen už je to tak dlouhá doba. Velice dlouhá doba. Byla to velmi dlouhá doba. Bože, byla to opravdu dlouhá doba. Musel se vypravit, kamkoli ho poslali, já vím, ale nevím, proč musel chytit zrovna toto. Oo můj bože, přeji si, aby takto nikdy neonemocněl. Vlastně mi je jedno, čím se nakazil. Ale modlím se k bohu, aby takto nikdy neochuravěl. Zdá se, že to nemusel nikdy chytit. Nevím, co si počít. Prosím pána boha, aby tu chorobu nikdy nezískal. Netuším, proč tu nemoc musí mít.
Seděla v ložnici u stolu, před sebou složené noviny a občas pozorovala z okna padající sníh, který hned po tom, co dopadl na střechy, tál. Tento dopis napsala bez jakékoli potřeby škrtání či přepisování čehokoli.
OdpovědětVymazatRoanoke, Virginia February 6th, 1933
Vážený pane doktore,
píši Vám s prosbou o velmi důležitou radu – Musím učinit rozhodnutí a netuším, na koho se obrátit, svých rodičů se zeptat neodvážím – proto se obracím na Vás – a možná proto, že se s Vámi nemusím setkat tváří v tvář, mohu se Vám svěřit. Má situace je taková – v roce 1929 jsem se provdala za muže ve službách Spojených Států, v ten samý rok byl vyslán do Číny, konkrétně do Šanghaje – tam zůstal tři roky – vrátil se domů – před několika měsíci byl ze služby propuštěn – a odjel ke své matce do Heleny, do Arkansasu. Napsal mi, abych přijela domů – když jsem přijela, zjistila jsem, že dochází na injekce, tak jsem se přirozeně zeptala proč, a zjistila jsem, že se léčí z nemoci, která ani nevím, jak se píše, ale zní to jako „syfilis“ – Víte, co mám na mysli – a teď mi řekněte, bude pro mne ještě někdy bezpečné s ním žít – od té doby, co se vrátil z Číny, jsem s ní nepřišla do blízkého kontaktu. Stále mne ujišťuje, že bude v pořádku hned, jak s ním doktor dokončí léčbu. – Také si to myslíte? – Často jsem slýchávala od svého otce, že každý, kdo se nakazil touto chorobou, si přál raději zemřít – Věřím svému otci, ale ještě víc chci věřit svému muži – Prosím, moc Vás prosím, poraďte mi, co mám dělat – Mám dceru, která se narodila v době, kdy byl její otec v Číně – Mnohokrát děkuji a plně důvěřuji Vaší radě
a podepsala se.
Možná mi řekne, co bych měla dělat, řekla si. Možná mi to řekne. Na obrázku v novinách vypadá, jako by mohl vědět. Vypadá chytře, to určitě. Každý den někomu radí, co dělat. Měl by to vědět. Udělám cokoliv, co bude třeba. Stejně už je to dlouhá doba. Tak dlouho. A bylo to dlouho. Můj Bože, byla to tak strašně dlouhá doba. Vím, že musel jít tam, kam ho poslali, ale netuším, proč se musel nakazit. Ó přeji si Bože, aby se nikdy nenakazil. Nezajímá mě, jak to chytil. Ale přeji si Bože, aby se nikdy nenakazil. Vypadá to, že se nemusel nakazit. Nevím, co dělat. Kéž by nikdy neonemocněl. Nevím, proč se musel nakazit.
Jan Roza
OdpovědětVymazatErnest Hemingway
Jedna čtenářka píše
Seděla u stolu ve své ložnici, před ní ležely otevřené noviny, které přestala číst, jen aby se podívala z okna na padající sníh, který tál na střechách hned, jak dopadl. Napsala tento dopis, psala ho klidně, bez potřeby něco škrtat, či přepisovat.
Roanoke, Virginie 6. února, 1933
Drahý doktore,
Mohu Vám napsat o jednu velmi důležitou radu – musím učinit rozhodnutí a nevím komu věřit nejvíce, zeptat svých rodičů si netroufám – a tak se obracím k Vám – a právě protože jsem Vás nikdy nepotkala, Vám můžu věřit. Toto je má situace – provdala jsem se za muže v americké vojenské službě v roce 1929 a on byl ten samý rok poslán do Šanghaje v Číně – zůstal tam 3 roky – pak se vrátil domů – byl propuštěn ze služby pár měsíců zpátky – nastěhoval se k jeho matce v Heleně v Arkansasu. Napsal mi, ať se vrátím domů – šla jsem, a zjistila, že dostává injekce a přirozeně jsem se zeptala a dozvěděla jsem se, že je léčen z, nevím přesně, jak se to píše, ale zní to jako „sifiliz“ – víte, co myslím, že – řekněte mi, zda bude kdy ještě možné bezpečně s ním žít – nepřišla jsem s ním do blízkého kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Ujišťuje mne, že bude v pořádku, až jeho doktor dokončí léčbu – myslíte si, že je to možné – často jsem slýchávala mého otce říkat, jeden si stejně dobře mohl přát být mrtvý, jakmile se stal obětí tohoto neduhu – věřím svému otci, ale nejvíce chci věřit svému muži – prosím, prosím řekněte mi co dělat – narodila se mi dcera, zatímco její otec byl v Číně – Děkuji Vám a plně věřím Vaší radě
a podepsala se svým jménem.
Možná mi může říct co je správné, řekla si. Možná mi může říct. Na obrázku v novinách vypadá, že by mohl vědět. Vypadá chytře, dobře. Každý den někomu říká, co dělat. Musí vědět. Chci udělat co je správné. Je to ale tak dlouhá doba. Je to dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Pro Krista pána, byla to dlouhá doba. Musel jít, kam ho poslali, já vím, ale nevím, za co to musel dostat. O pro Krista, jak moc já si přeju, aby to nikdy nedostal. Vypadá to jako, že to nemusel dostat. Nevím co dělat. Kriste, jak já si přeju, aby žádnou takovou nemoc neměl. Nevím, proč musel dostat nemoc.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatONE READERS WRITE (1933)
Seděla v ložnici u stolu, před sebou měla rozevřené noviny a jen chvílemi se dívala z okna na padající sníh, který při dopadu na střechu tál.
Psala tento dopis klidně, bez potřeby škrtání či přepisování.
Roanoke, Virginie 6. února 1933
Vážený pane doktore,
chtěla bych vás požádat o velmi důležitou radu – mám před sebou těžké rozhodnutí a nevím, komu bych se měla svěřit, netroufám se zeptat rodičů – tak se obracím na vás – právě proto, že se nemusíme setkat, se vám mohu svěřit. Tohle je má situace – v roce 1929 jsem se provdala za muže, který pracuje pro americkou vojenskou službu a ten samý rok ho poslali do Číny, do Šanghaje – zůstal tam 3 roky – potom se vrátil domů – před pár měsíci byl propuštěn ze služby – odjel do matčina domu do Heleny v Arkansasu. Psal mi, abych se vrátila domů – přijela jsem a zjistila, že dostává řadu injekcí, přirozeně jsem se zeptala a dozvěděla jsem, že se léčí na, nevím, jak se to slovo píše, ale zní to jako „sifilis“. Víte co tím myslím? řekněte mi prosím, jestli bude pro mě někdy ještě bezpečné s ním žít, od té doby, co se vrátil z Číny jsem s ním nebyla v blízkém kontaktu. Ujišťuje mě, že až dokončí léčbu, vše bude v pořádku - myslíte, že je to pravda? – často jsem slýchávala svého otce říkat, že každý, kdo onemocněl touto chorobou, si může přát akorát tak vlastní smrt – věřím svému otci, ale více bych chtěla věřit svému muži – prosím, prosím, řekněte mi, co mám dělat – mám dceru, která se narodila, když byl muž v Číně. – Děkuji vám a věřím, že mi poradíte.
A podepsala se.
Možná mi poradí, jak se mám zachovat, říkala si v duchu. Možná mi poradí. Na obrázku vypadá, že by mohl vědět. Vypadá chytře, dobře. Každý den někomu radí, co dělat. Měl by vědět. Chci udělat to, co je správné. Ale je to tak dlouhá doba. Tak dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Pane Bože, byla to dlouhá doba. Já vím, že musel jít tam, kam ho poslali, ale nevím, co z toho měl. Ó Bože, kéž by to nedostal. Nezajímá mě, jak to dostal. Bože, přeji si, aby to nikdy nedostal. Nevypadá to, že to měl nutně dostat. Nevím, co mám dělat. Přeji si, aby neonemocněl. Nechápu, proč onemocněl.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatČtenářka píše
Seděla u stolu ve své ložnici, před sebou rozevřené noviny. Zastavila se jen, aby se podívala z okna na padající sníh, který se hned při dopadu na střechy roztával. Psala dopis, plynule, bez potřeby něco vyškrtnout nebo přepsat.
Roanoke, Virginie, 6. února 1933
Vážený pane doktore,
dovoluji si Vám psát s prosbou o radu — musím učinit rozhodnutí a nevím, komu nejvíce důvěřovat, neodvažuji se poprosit své rodiče — a tak se obracím na Vás — a jen proto, že se nemusíme setkat osobně, se Vám také mohu svěřit. Takže, toto je můj problém — v roce 1929 jsem si vzala muže z americké armády a ten samý rok ho převeleli do čínské Šanghaje — tam zůstal tři roky — vrátil se domů — a před pár měsíci byl propuštěn ze služby — a jel do Heleny v Arkansasu za svou matkou. Napsal mi, abych dorazila domů — přijela jsem a zjistila, že dostává nějaké injekce, a samozřejmě jsem se zeptala a zjistila, že ho léčí z, nevím, jak se to slovo přesně píše, ale zní to jako “sifilis” — víte, co mám na mysli — nyní mi řekněte — bude pro mě ještě někdy bezpečné s ním opět žít — od doby, kdy se vrátil z Číny, jsem s ním ještě nepřišla do bližšího kontaktu. Ujišťuje mě, že bude v pořádku, až doktor dokončí jeho léčbu — myslíte, že je tomu tak — často jsem otce slýchávala říkat, že člověk, který se nakazí touto chorobou, by si radši přál vlastní smrt— věřím otci, ale nejvíce ze všeho chci věřit svému muži. Snažně Vás prosím, řekněte mi, co mám dělat — mám dceru, která se narodila, zatímco byl její otec v Číně — Děkuji a plně důvěřuji ve Vaši radu
a podepsala se
Možná mi dokáže říct, co správně udělat, řekla si. Možná mi to řekne. Na tom obrázku v novinách vypadá tak, že by mohl vědět. Vypadá chytře, ano, ano. Každý den někomu říká co dělat. Měl by vědět. Chci udělat cokoliv, co je správné. Třebaže je to tak dlouhá doba. Tak dlouhá doba. Bože, už je to tak dlouho. Já vím, musel jet, kamkoliv ho poslali, ale nevím, proč to musel chytit. Pane Bože, přeji si, aby to nechytil. Je mi jedno, co udělal, že to chytil. Ale, Bože, přeju si, aby to byl nikdy nechytil. Vypadá to, že by to byl býval nemusel chytit. Nevím, co mám dělat. Bože, kéž by neměl vůbec žádnou chorobu. Netuším, proč musel onemocnět.
OPRAVA
OdpovědětVymazatDaniela Fryčová
Ernest Hemingway - Čtenářka se táže
Seděla u stolu ve své ložnici, noviny rozložené na stole, pouze se zastavila pohledem u okna a pozorovala padající sníh, který při dopadu na střechy okamžitě tál. Napsala tento dopis, psala klidně, bez potřeby něco škrtat, či přepisovat.
Roanoke, Virginia, 6. února 1933
Milý pane doktore,
mohla bych vám napsat o velmi cennou radu – stojím před rozhodnutím a nevím, komu mohu nejvíce věřit, nedovoluji si zeptat se svých rodičů – proto se obracím na vás – nejspíš i protože se nikdy nesetkáme, mohu se vám plně svěřit. Má situace je taková – roku 1929 jsem se provdala za muže ve službách Spojených států amerických a ten samý rok byl vyslán do Šanghaje, do Číny – zůstal tam tři roky – vrátil se domů – a před několika měsíci byl propuštěn ze služby – a odjel ke své matce do Heleny v Arkansasu. Napsal mi, ať se vrátím domů – vrátila jsem se a zjistila, že dostává nějaké injekce, samozřejmě jsem se zeptala, o co jde a bylo mi řečeno, že se léčí se, nevím přesně, jak se to slovo píše, ale zní to podobně jako „syfilis“ – víte, co myslím – nyní mi řekněte, bude to někdy pro mě bezpečné začít s ním znovu žít – nebyla jsem s ním v užším kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Neustále mě ujišťuje, že po ukončení léčby bude v pořádku – souhlasíte s tím – často jsem slyšela mého otce říkat, že každý, kdo se potýkal s touto chorobou, by si nejraději přál svou smrt - věřím svému otci, ale nejvíce bych si přála věřit svému muži – prosím, poraďte mi, co mám dělat – mám dceru, která se narodila nedlouho po tom, co její otec odjel do Číny – děkuji vám a plně důvěřuji vaší radě
a podepsala se.
Možná mi může poradit, co je správné, řekla si. Možná mi pomůže. Na tom obrázku v novinách vypadá tak, že by mohl vědět. Vypadá chytře. Každý den někomu radí, co má udělat. Musí to vědět. Chtěla bych udělat cokoli, jen aby to bylo správné. Přeci jen už je to tak dlouhá doba. Velice dlouhá doba. Byla to velmi dlouhá doba. Bože, byla to opravdu dlouhá doba. Já vím, musel se vypravit, kamkoli ho vyslali, ale nevím, proč to musel chytit. Ooo, bože, přeji si, aby byl býval takto nikdy neonemocněl. Vlastně mi je jedno, že se nakazil. Ale modlím se k bohu, aby takto nikdy neonemocněl. Zdá se, že to nemusel nikdy chytit. Nevím, co si počít. Prosím pána boha, aby tu chorobu nikdy nezískal. Netuším, proč tu nemoc musí mít.
Ernest Hemingway
OdpovědětVymazatONE READER WRITES (1933)
Seděla u stolu v ložnici, s novinami otevřenými před sebou a odvrátila se od nich jen tehdy, když její pozornost odloudil padající sníh, který pomalu roztával na střechách domů. Tento dopis napsala během chvíle, nic nepřepsala ani nevyškrtla.
Roanoke, Virginia 6. února 1933
Vážený pane doktore,
Dovoluji si Vás požádat o radu ve věci, která je pro mě více než důležitá – mám před sebou rozhodnutí a nevím, komu se s tím mohu svěřit. Neodvážila bych se o tom mluvit s mými rodiči – a proto se obracím na Vás – a snad jen proto, že Vám to nemusím říkat osobně, se dokážu svěřit Vám. Můj problém je takový – V roce 1929 jsem se provdala za vojáka americké armády, který byl téhož roku poslán do čínské Šanghaje – pobyl tam tři roky – a vrátil se domů – ze služby ho propustili před pár měsíci – odjel ke své matce do Helenu v Arkansasu. Požádal mě, abych přijela – Po mém příjezdu jsem zjistila, že podstoupil sérii injekcí a tak jsem se ho přirozeně zeptala proti čemu a on mi odpověděl, že se léčí na „sifilis“ (nevím, jak se to slovo správně píše, ale znělo nějak takto) – Doufám, že jste to z toho pochopil – a teď mi prosím poraďte, jestli bude vůbec někdy bezpečné sžít se s tím – Od té doby co se vrátil z Číny, se vyhýbám jakémukoli bližšímu kontaktu s ním. Ujistil mě, že jakmile podstoupí všechna patřičná vyšetření, tak vše bude v pořádku – Myslíte, že je to pravda? – Často jsem slýchávala mého otce říkat, že člověk, který se takovouto chorobou jednou nakazí, si později přeje jen zemřít – Věřím svému otci, ale raději bych věřila svému muži – Prosím, prosím poraďte mi, co mám dělat – Mám malou dceru, která se narodila, zatímco její otec byl v Číně – Mockrát Vám děkuji a plně věřím ve Vaši radu a podepsala se.
Snad mi napíše, jaké řešení bude nejlepší, uklidňovala se. Snad mi poradí. Na fotce v novinách vypadá, že je znalý a zkušený. Vypadá chytře, to určitě. Každý den radí lidem s jejich těžkostmi. Měl by to vědět. Chci udělat cokoli, co bude správné. I když už je to tak dlouho. Tak dlouho. A už to trvá dlouho. Bože můj, už to trvá takovou dobu. Musel prostě odjet, kam ho poslali. Já vím, ale netuším, proč to chytil. Prokrista jak já bych si přála, aby to býval nechytil. Je mi jedno, jak to chytil. Ale modlím se k Bohu, aby to byl býval nechytil. Vypadá to, jakoby to ani chytit nemusel. Nevím, co mám dělat. Ach Bože, přála bych si, aby vůbec nechytl žádnou nemoc. Nevím, proč zrovna on musel onemocnět.
Jan Roza Oprava
OdpovědětVymazatČtenářka píše
Seděla u stolu ve své ložnici, před sebou měla otevřené noviny, od nichž se odvrátila pouze, když se podívala z okna na padající sníh, který tál na střechách hned, jak dopadl. Napsala tento dopis, psala ho plynule, bez potřeby něco škrtat, či přepisovat.
Roanoke, Virginie 6. února, 1933
Vážený pane doktore,
dovoluji si vám napsat ohledně jedné velmi důležité rady – musím učinit rozhodnutí a nevím komu věřit nejvíce, zeptat svých rodičů si netroufám – a tak se na Vás – A jen proto, že se s Vámi nikdy nesetkám, se Vám můžu svěřit. Má situace je následující – provdala jsem se za vojáka v roce 1929 a ten samý rok ho poslali do Šanghaje v Číně – zůstal tam 3 roky – pak se vrátil domů – před několika měsíci byl propuštěn ze služby – nastěhoval se ke své matce v Heleně v Arkansasu. Napsal mi, ať se vrátím domů – šla jsem, a zjistila, že dostává injekce a přirozeně jsem se zeptala a dozvěděla jsem se, že se léčí z, nevím přesně, jak se to píše, ale zní to jako „sifiliz“ – víte, co myslím, že – řekněte mi, zda bude pro mě kdy ještě bezpečné s ním žít – nepřišla jsem s ním do blízkého kontaktu od té doby, co se vrátil z Číny. Ujišťuje mne, že bude v pořádku, až jeho doktor dokončí léčbu – myslíte si, že je to možné – často jsem slýchávala svého otce říkat, že člověk si stejně dobře může přát být mrtvý, než být obětí takového neduhu – věřím svému otci, ale nejvíce chci věřit svému muži – prosím, prosím řekněte mi co dělat – narodila se mi dcera, zatímco její otec byl v Číně – Děkuji Vám a plně věřím, že mi poradíte
a podepsala se jejím jménem.
Možná má řekne, co je správné, řekla si. Možná mi to dokáže říct. Na obrázku v novinách vypadá, že by to mohl vědět. Vypadá chytře, upraveně. Každý den někomu říká, co dělat. Musí to vědět. Chci udělat co je správné. Je to ale tak dlouhá doba. Je to dlouhá doba. A byla to dlouhá doba. Pro Krista pána, byla to dlouhá doba. Musel jít, kam ho poslali, já vím, ale nevím, jak to mohl dostat. Pro Krista, jak moc já si přeju, aby to nikdy nedostal. Zdá se mi, že to ani nemusel dostat. Nevím co dělat. Kriste, jak já si přeju, aby žádnou takovou nemoc neměl. Nevím, proč se musel nakazit.
Oprava
OdpovědětVymazatDotaz čtenářky
Seděla v ložnici u stolu s novinami rozloženými přímo před sebou a jen občas pohlédla z okna na padající sněhové vločky, které tály na střeše. Psala dopis, plynule bez sebemenší potřeby něco škrtnout nebo přepsat.
Roanoke, Virginia 6. února, 1933
Vážený Pane doktore,
Žádám Vás o radu – Mám před sebou velmi důležité rozhodnutí a nevím, komu bych se mohla svěřit, bojím se zeptat se rodičů – a proto se obracím na Vás – a protože tak nečiním tváří v tvář, mohu se bez obav svěřit. Jedná se o následující – V roce 1929 jsem si vzala za muže vojáka, ve stejném roce byl poslán do Šanghaje v Číně – strávil tam tři roky – a poté se vrátil – byl propuštěn ze služby o něco dříve a odjel ke své matce do Helen v Arkansasu. Požádal mě, abych přijela za ním. Po příjezdu jsem zjistila, že dochází na injekce, a pochopitelně jsem se ho na to zeptala, zjistila jsem, že onemocněl nemocí zvanou, nevím ani jak to vyslovit, syfilis – Víte co myslím – prosím povězte mi, zda bude pro mě soužití s ním ještě někdy bezpečné – Od té doby co se vrátil z Číny, jsme nebyli v přímém kontaktu. Stále mě ujišťuje, že po léčbě bude vše v pořádku – Myslíte si, že je to pravda – Často jsem slýchávala od svého otce, že člověk by si raději přál smrt než žít s touhle chorobou – Věřím otci, ale raději bych věřila i svému manželovi – Prosím Vás, poraďte mi, co mám dělat – Mám dceru, která se narodila v době, kdy byl manžel v Číně. Předem velice děkuji za Vaši radu a podepsala se.
Snad mi řekne, co mám dělat, říkala si. Snad to bude vědět. Na obrázku v těch novinách vypadá, že ví. Vypadá jako chytrý muž. Každý den říká lidem, co mají dělat. Měl by to vědět. Chci udělat vše co je správné. Je to už tak dlouho. Tak dlouho. Vím, že musel poslechnout a jít tam kam ho poslali, ale nerozumím tomu, proč se musel nakazit. Ó bože, přeji si, aby se nikdy nenakazil. Zdá se mi, že to chytit vůbec nemusel. Nevím co dělat. Modlím se, aby žádnou nemoc neměl. Ach proč jen se musel nakazit.