30. září 2014

Barvitý popis

Co činí popisné pasáže čtivými? Dokážete si po přečtení uvedeného textu představit nejen zámek Baskerville, ale i atmosféru, která ho obklopuje?

THE HOUND OF THE BASKERVILLES
By A. Conan Doyle

http://www.gutenberg.org/files/2852/2852-h/2852-h.htm


I remembered the case well, for it was one in which Holmes had taken an
interest on account of the peculiar ferocity of the crime and the
wanton brutality which had marked all the actions of the assassin. The
commutation of his death sentence had been due to some doubts as to his
complete sanity, so atrocious was his conduct. Our wagonette had topped
a rise and in front of us rose the huge expanse of the moor, mottled
with gnarled and craggy cairns and tors. A cold wind swept down from
it and set us shivering. Somewhere there, on that desolate plain, was
lurking this fiendish man, hiding in a burrow like a wild beast, his
heart full of malignancy against the whole race which had cast him out.
It needed but this to complete the grim suggestiveness of the barren
waste, the chilling wind, and the darkling sky. Even Baskerville fell
silent and pulled his overcoat more closely around him.

We had left the fertile country behind and beneath us. We looked back on
it now, the slanting rays of a low sun turning the streams to threads of
gold and glowing on the red earth new turned by the plough and the broad
tangle of the woodlands. The road in front of us grew bleaker and wilder
over huge russet and olive slopes, sprinkled with giant boulders. Now
and then we passed a moorland cottage, walled and roofed with stone,
with no creeper to break its harsh outline. Suddenly we looked down into
a cuplike depression, patched with stunted oaks and firs which had been
twisted and bent by the fury of years of storm. Two high, narrow towers
rose over the trees. The driver pointed with his whip.

"Baskerville Hall," said he.

Its master had risen and was staring with flushed cheeks and shining
eyes. A few minutes later we had reached the lodge-gates, a maze of
fantastic tracery in wrought iron, with weather-bitten pillars on either
side, blotched with lichens, and surmounted by the boars' heads of the
Baskervilles. The lodge was a ruin of black granite and bared ribs of
rafters, but facing it was a new building, half constructed, the first
fruit of Sir Charles's South African gold.

Through the gateway we passed into the avenue, where the wheels were
again hushed amid the leaves, and the old trees shot their branches in a
sombre tunnel over our heads. Baskerville shuddered as he looked up
the long, dark drive to where the house glimmered like a ghost at the
farther end.


Domácí úkol:
Přečtete si povídku Karla Čapka Experiment profesora Rousse.

ukázka:

“Pojďte sem,” přerušil ho Amerikán velitelsky, “tady
si sedněte.
Vy musíte říkat, co vás první napadne. Vy nesmíte pře
mýšlet, vy
musíte plácnout mechanically, ani sám nevíte co. Vy
rozumíte?”
“Prosím,” řekl ochotně pokusný muž, trochu tísněn a
uditoriem
tak významným; načež odkašlal a úzkostlivě mrkal jako
maturant.
“Strom,” vystřelil na něj učenec.
“Mohutný,” zašeptal stařík.
“Jak prosím?” ptal se učenec, jaksi nechápaje.
“Lesní velikán,” vysvětloval muž ostýchavě.
“Ah tak. Ulice!”
“Ulice ... ulice v slavnostním hávu,” děl mužík.
“Co tím míníte?”
“Prosím slavnost. Nebo pohřeb.”
“So. Tak vy máte říci jenom slavnost. Pokud možno je
dním
slovem.”
“Ano prosím.”
“Tak dál: Obchod.”

36 komentářů:

  1. Martin Mališ

    Ten případ jsem si zapamatoval dobře, protože se o něj Holmes zajímal díky mimořádné zuřivosti a děsivé brutalitě, které byly součástí všech činů vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem o jeho příčetnosti, tak kruté bylo jeho jednání. Náš kočár vystoupal na vrchol kopce a nám se naskytl nekonečný výhled na vřesoviště poseté nepravidelně rozházenými balvany a kamennými mohylami. Rozechvěl nás studený vítr padající z kopců. Někde v této opuštěné planině se skrýval tento ďábelský muž, vyčkávající v doupěti, jako divoké zvíře, jeho srdce plné zášti k celému lidstvu, které ho vyloučilo. K dokonalé představě o této nehostinné pustině nebylo potřeba nic než ten mrazivý vítr a potemnělé nebe. Dokonce sám Baskerville ztichl a přitiskl si kabát těsněji k sobě.

    Úrodnou krajinu jsme nechali za sebou. Ohlédli jsme se za ní zpět, skloněné paprsky nízko na nebi položeného slunce proměňovaly potoky v zářivá klubka zlatých nití třpytících se na čerstvě zorané rudé půdě s širou spletí lesů v pozadí. Cesta před námi se postupně stávala pustší a divočejší, vinula se mezi rozlehlými temně rudými a hnědými svahy, poházenými velkými balvany. Čas od času jsme minuli místní chatrče se zdmi i střechami z kamenů, jejichž ostré obrysy nenarušovala žádná popínavá rostlina. Najednou jsme shlédly do miskovité prohlubně pokryté zakrslými duby a sosnami, které byli pokroucené a zohýbané běsněním bouří mnoha předcházejících let. Ze stromů se vypínaly dvě vysoké a štíhlé věže. Kočí ukázal svým bičem.

    "Sídlo Baskervillů," řekl.

    Jeho pán se zvedl s upřeným pohledem, zarudlou tváří a zářícíma očima. O pár minut později jsme dorazili ke vstupní bráně sídla. Fantastická změť dekorací z tepaného železa, s větrem ošlehanými pilíři na obou stranách se skvrnami lišejníku a osazené kančími hlavami Baskervillů. Sídlo byla ruina z černé žuly a holých krovů, ale naproti stála nová budova, z poloviny dostavěná, první plody afrického zlata sira Charlese.

    Skrz bránu jsme projeli do aleje, kde byl zvuk kol opět ztišen vrstvou spadlého listí a letité stromy tvořili svými větvemi dokonalý příkrov nad našimi hlavami. Baskerville se zatřásl, když pohlédl vzhůru na dlouhou a tmavou cestu, na jejímž vzdálenějším konci se jako duch mihl dům.

    OdpovědětVymazat
  2. Pamatuji si ten případ velmi dobře, jelikož to byl jeden z těch případů, kdy Holmes projevil
    svůj zájem, jelikož pachatel měl svůj osobitý charakter a zlovolnou zuřivost, která zastupuje všechny prvky nájemného vraha. Zmírnění rozsudku smrti kvůli pochybám, k jeho normálnímu duševnímu stavu, tak strašné bylo jeho chování. Náš kočár pomalu stoupal vzhůru a přitom se před námi pomalu objevovala vřesoviště, skvrnitá s drsným a hrbolatými kopci. Chvěli jsme se, jelikož vítr zde byl velmi studený. Někde v této pustině se nacházel právě ten ohavný muž, skrývající se ve křoviskách, jako divoká šelma, se srdcem plným nenávisti vůči celému lidstvu, které ho zapudilo. K této depresivní, pusté krajině bylo zapotřebí již pouze studeného větru a temné oblohy. Dokonce i Baskerville byl zamlklý a přitáhl si kabát těsněji k tělu.

    Tuto úrodnou krajinu jsme opustili. Zpětný pohled nám odhalil slabé paprsky slunce, vypadající jako zlaté pramínky zářící na čerstvě zorané půdě, mající barvu krve s širými lesy v pozadí. Cesta před námi se měnila v pustší a divočejší zemi zasypanou obrovskými kameny a temně rudohnědou barvou zdejší krajiny. Nyní jsme projeli kolem chaty, která je postavena z kamene a svým vzhledem typická pro zdejší vřesoviště. Dívali jsme se do údolí, které na sobě neslo známky ničivé bouře v podobě zpřelámaných stromů. Za tímto údolím vyčnívaly dvě věže. Kočí na ně poukázal svým bičem a řekl. „Sídlo Baskervillů,“.

    Jeho pán se zvedl se svým upřeným pohledem, zarudlou tváří a zářícíma očima. O malou chvíli později jsme dojeli k hlavní bráně, gotického vzhledu s železnou klenbou a oprýskanými pilíři na obou stranách, skvrnami z lišejníků a tyčícími se kančími hlavami rodu Baskervillů. Sídlo byla ruina z černé žuly a pokřivenými krovy. Naproti se nacházela stavba z poloviny dostavěna, první plody z afrického zlata sira Charlese.

    Projeli jsme tedy hlavní branou do aleje, kde byl zvuk kol opět potlačen nánosem spadaného listí a větve starších stromů tvořili pochmurnou střechu nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl, když se podíval na dlouho příjezdovou cestu k jeho domu, který poblikával v dálce jako duch.

    Petr Francák

    OdpovědětVymazat
  3. Ottová
    Pamatoval jsem si ten případ velmi dobře, neboť to byl případ o nějž se Holmes zajímal kvůli podivné krutosti činu a bezohledné brutalitě kterými se vyznačovaly všechny činy vraha. Byl mu změněn trest smrti z důvodu pochybností o jeho příčetnosti, tak kruté bylo jeho chování. Náš kočár vyjel na kopec a před námi se rozléhalo vřesoviště pokryté větrem ošlehanými, rozeklanými mohylami a skálami. Ovanul nás chladný vánek a my se zachvěli. Někde tam na té bezútěšné rovině se skrýval ten ohavný muž, skrývající se ve své noře jako divoká bestie se srdcem plném zášti vůči celé rase, která ho vyvrhla. Nebylo třeba ničeho jiného k dotvoření děsivé představy o neúrodné pustině, ledovém větru a tmavé oblohy. Dokonce Baskervill utichl a přitáhl si svrchník blíže k tělu.

    Úrodnou krajinu jsme zanechali daleko pod námi. Nyní jsme se ohlédli zpět na šikmé paprsky slunce, jež bylo již nízko na obloze, které proměňovaly potoky v zlatá vlákna, zářící na čerstvě zorané červené půdě a na širou spleť lesů. Cesta před námi se stávala pustší a divočejší, vedoucí přes obrovské červenohnědé a olivově zelené stráně, poseté obrovskými balvany. Tu a tam jsme minuli chatrče jež byly obehnané a zastřešené kameny, jejichž drsné rysy nenarušovala žádná popínavá rostlina. Náhle jsme se podívali dolů do hluboké propasti pokryté zakrslými duby a jedlemi, zvrácenými a prohnutými lety zuřivých bouří. Dvě vysoké, rovné věže se tyčily nad stromy. Kočí namířil svým bičíkem a řekl "Sídlo Baskervillů".

    Jeho pán se zvedl s upřeným pohledem, rudými tvářemi a zářicíma očima. O pár minut později jsme dospěli k vstupní bráně která byla pokryta úžasnou změtí dekorací vytepaných do železa, s opotřebovanými pilíři na každé straně, jež byly poskvrněné lišejníky a usazené u hlav divokých kanců rodu Baskervillů. Strážní budka byla ruina z černé žuly s obnaženými pilíři a trámy. Ale naproti stála nová zpoloviny dostavěná budova, první plody jihoafrického zlata Sira Charlese.

    Projeli jsme skrz vstupní bránu na příjezdovou cestu, kde byl zvuk kol opět tlumen popadaným listím a staré stromy vytvářely svým větvovím temný tunel nad našimi hlavami. Baskervill se zachvěl při pohledu na dlouhou, tmavou cestu na jejímž vzdáleném konci se mihotal jeho dům jako duch.

    OdpovědětVymazat
  4. Ten případ jsem si pamatoval dobře, protože to byl jeden z těch, které Holmese přitáhly na základě podivné zuřivosti zločinu a také bezohledné brutality, jíž se vyznačovaly všechny vrahovy činy.

    Jeho trest smrti byl zmírněn kvůli pochybám o jeho příčetnosti, tak strašlivé bylo jeho počínání. Náš kočár vystoupal na vršinu a před námi se do dále rozlehly mokřady kropenaté větrem

    ošlehanými mohylami a skalisky. Shůry se na nás snesl studený vichr, až jsme se roztřásli. Někde tam venku, na této bezútěšné pustině, se plížil ten ďábelský člověk, schovávající se v doupěti jako

    divoká bestie, srdce plné zášti vůči celému lidstvu, které ho učinilo vyhnancem. Toto dalo dohromady pochmurný obraz umocňovaný bezútěšnou pustinou, mrazivým větrem a potemnělou oblohou.

    I Baskerville ztichnul a přitisknul si kabát těsněji k tělu.

    Nechali jsme úrodnou venkovskou zem za a pod námi. Hleděli jsme teď zpět na ní, šikmé paprsky nízkého slunce měnily říčky ve zlatá vlákna a žhnuly na rudé půdě nedávno obrácené pluhem a na

    široké spleti zalesněné krajiny. Cesta před námi byla stále drsnější a divočejší. Vedla přez rozlehlé rudošedé a olivově zelené stráně posypané obrovitými balvany. Čas od času jsme minuli

    mokřadní chatu - zdi i střecha z kamene a bez žádných popínavých rostlin rozbíjejících její hrubé tvary. Náhle jsme pohlédli do sníženiny tvarem připomínající misku, skvrnitou množstvím dubů a

    jedlí, které byly zkrouceny a zohýbány léty zuřivých bouří. Dvě vysoké rovné věže se tyčily nad korunami těchto stromů. Kočí bičem ukázal jejich směrem.

    "Baskervillské sídlo," řekl.

    Ten, jenž byl pánem toho sídla, povstal a upřeně se zahleděl se zrudlými tvářemi a září v očích. O pár minut později jsme dorazili k branám, jež byly bludištěm fantastické ze železa tepané kružby a

    z obou stran sevřené počasím ošlehanými sloupy poskvrněnými lišejníkem a korunovanými prasečími hlavami rodu Baskervillů. Obydlí byla ruina z černého granitu s krokvemi jako lidskými žebry,

    ale naproti ní stála nová, napůl dokončená, stavba - první ovoce afrického zlata sira Charlese.

    Bránou jsme projeli do aleje, kde zvuk kol kočáru byl přehlušen šumem listí a staré stromy nad námi svými propletenými větvemi vytvořily ponurý tunel. Baskerville se zachvěl, když vzhlédl na

    dlouhou temnou cestu na vzdálený konec, kde se dům třpytil a slabě zářil jako duch.

    Štefan Kubica

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten případ jsem si pamatoval dobře, protože to byl jeden z těch, které Holmese zaujaly na základě podivné zuřivosti zločinu a také bezohledné brutality, jíž se vyznačovaly všechny vrahovy činy. Ke zmírnění jeho trestu smrti došlo kvůli pochybám o jeho příčetnosti, tak strašlivé bylo jeho počínání. Náš kočár vystoupal na vršinu a před námi se do dáli rozléhaly mokřady protkané větrem ošlehanými mohylami a skalisky. Shůry se na nás snesl studený vichr, až jsme se roztřásli. Někde tam venku, na této bezútěšné pustině, se plížil ten ďábelský člověk, schovávající se v doupěti jako divoká bestie, srdce plné zášti vůči celému lidstvu, které ho učinilo vyhnancem. Toto dalo dohromady pochmurný obraz umocněný temnotou této pustiny, mrazivým větrem a potemnělou oblohou. I Baskerville mlčel a přitisknul si kabát těsněji k tělu.

      Nechali jsme úrodnou venkovskou zem za námi a hleděli jsme teď zpět na ni. Šikmé paprsky nízkého slunce měnily říčky ve zlatá vlákna a žhnuly na rudé půdě nedávno obrácené pluhem a na široké spleti zalesněné krajiny. Cesta před námi byla stále drsnější a divočejší. Vedla přez rozlehlé rudošedé a olivově zelené stráně posypané obrovitými balvany. Čas od času jsme minuli mokřadní stavbu - zdi i střecha z kamene a žádné popínavé rostliny rozbíjející její hrubé tvary. Náhle jsme pohlédli do miskovité prohlubně skvrnité množstvím dubů a jedlí, které byly zkrouceny a zohýbány léty zuřivých bouří. Dvě vysoké rovné věže se tyčily nad korunami těchto stromů. Kočí bičem ukázal jejich směrem.

      "Baskervillské sídlo," řekl.

      Ten, jenž byl pánem toho sídla, povstal a upřeně hleděl se zrudlými tvářemi a září v očích. O pár minut později jsme dorazili k branám, jež byly spletí fantastické ze železa tepané kružby a byly z byly obou stran sevřené počasím ošlehanými sloupy poskvrněnými lišejníkem a korunovanými prasečími hlavami rodu rodu Baskervillů. Strážnice byla ruinou z černého granitu s krokvemi jako lidskými žebry, ale naproti ní stála nová, napůl dokončená, stavba - první plody afrického zlata sira Charlese.

      Bránou jsme projeli do aleje, kde byla kola kočáru přehlušena šumem listí a staré stromy nad námi svými propletenými větvemi vytvořily ponurý tunel. Baskerville se zachvěl, když vzhlédl na dlouhou temnou cestu na vzdálený konec, kde se dům třpytil a slabě zářil jako duch.

      Štefan Kubica II

      Vymazat
  5. Shamalová
    Pamatuji si ten případ dobře, byl to ten, který Holmese zajímal kvůli neobyčejné krutosti a lehkomyslné brutalitě, které jsou znakem všech činů tohoto vraha. Rozsudek smrti mu byl zrušen vzhledem k pochybám o jeho duševním zdraví, tak krutý byl jeho čin. Dojeli jsme s kočárem výš a před námi se rozprostíral skvrtnitý močál s drsným a hrbolatým povrchem, hromadou kamení a rozeklané mohyly. Vál chladný vítr a nechal v nás mráz. Tam někde na té pusté planině číhal ten dábělský muž v noře jako dravá zvěř čekající na oběť, se srdcem plným zákeřnosti proti celé rase, jenž ho vyloučila.Hrozivou atmosféru jen podpořil utichávající vítr a tmavnoucí obloha . I zámek Baskerville se zahalil poslední vrstvou a stal se prázdným.

    Nechali jsme vzkvétající město za námi i pod námi. Právě jsme se ohlédli zpět a spatřily přímé paprsky zapadajícího slunce měnící se paprsky na zlatá vlákna a zářili na červenou zoranou půdu, na rozsáhlé lesy. Cesta před námi se jevila nehostinná a divoká, vedla na rozsáhlé zrzavé a olivové stráně s rozprostřenými velkými kameny. Právě jsme minuli chalupu obrostlou vřesem se zdmi a střechou z kamenů bez známek vnějšího narušení. Náhle jsme se podívali do hluboké prohlubně, poseté zakrslými duby a jedlemi, jenž byly zprohýbané a polámané v důsledku mnoha let bouřek. Dvě vysoké a úzké věže se zvedaly nad stromy. Kočí na ně ukázal svým bičem.

    "Baskervillský zámek", zmínil se.

    Jeho pán povstal, nadšené zíral a oči se mu jen leskly. Zanedlouho jsme došli k vratům, nádherné a zajímavé tvary želenzných mříží s pilířemi po obou stranách, porostlými lišejníky a poničenými nárazy divokých Baskervillských kanců. Přístřešek vrátného byla ruina z černé žuly s holými trámy, zatímco naproti byl nový domek z půlky konstruovaný, jenž je prvním zlatým plodem, který si sir Charles přivvezl z jižní Afriky.

    Bránou jsme se dostali do alejí, kde kola kočáru nebyla téměř slyšet kvůli popadaným listům a letité stromy ohýbali své větve do klenby přímo nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl když se podíval do temné, dlouhé aleje, kde na jejím konci se mihotal domek jako nějaký přízrak.

    OdpovědětVymazat
  6. Šourková

    Pamatoval jsem si ten případ dobře, byl to ten, o který se Holmes zajímal z důvodu nezvyklé krutosti a také bezohledné brutalitě, která doprovázela všechny činy vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem ohledně jeho příčetnosti, až tak úděsné bylo jeho chování. Náš kočár vystoupal na vyvýšeninu a před námi se rozléhalo obrovské vřesoviště, pokryté větrem ošlehanými rozeklanými mohylami. Studený vítr, vanoucí z kopců nás rozechvěl. Někde tam na pusté planině se skrýval tento krutý muž, ukrývající se v doupěti jako divoké zvíře, jeho srdce bylo plné zloby proti celému lidstvu, které ho vyhnalo. K dokonalé představě o této neúrodné pustině, nebylo potřeba nic než mrazivý vítr a tmavé nebe. Dokonce i Baskerville utichl a přitáhl si svrchník těsněji k sobě.

    Nechali jsme úrodný kraj za námi a pod námi. Ohlédli jsme se na něj zpět, šikmé paprsky zapadajícího slunce proměňovaly potoky v zářivé zlaté nitě na čerstvě zorané rudé půdě, s širokými pruhy lesů v pozadí. Cesta před námi se stávala pustší a divočejší, vedla skrze rozlehlé červenohnědé a olivové stráně poseté obrovskými balvany. Čas od času jsme minuli chatrč u bažin, se zdmi i střechou z kamenů, jejíž drsné rysy nenarušovala žádná popínavá rostlina. Náhle jsme shlédli do kalichové prohlubně, byla poseta zakrslými duby a jedlemi, které byly pokřiveny a ohnuty díky zuřivým mnohaletým bouřím. Dvě vysoké, úzké věže se vzpínaly mezi stromy. Kočí ukázal svým bičem.

    „Baskervillské sídlo,“ řekl.

    Jeho pán se zvedl a s rudými tvářemi a lesknoucíma se očima zíral na věže. O pár minut později jsme dojeli k bráně, byla to fantastická změť dekorací tepaných ze železa, s oprýskanými pilíři na obou stranách, porostlá lišejníky a zvýrazněna kančími hlavami rodu Baskervillů. Dům byl ruina z černé žuly s odřenými pilíři krokve, ale naproti stála nová, z poloviny postavená budova, první plody jihoafrického zlata sira Charlese.

    Projeli jsme bránou do aleje, kde byla kola opět tlumena spadaným listím a větve starých stromů tvořili temnou klenbu nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl, když pohlédl do dlouhé, temné aleje, kde se mihl dům jako duch.

    OdpovědětVymazat
  7. Kristyna Hrncirikova
    Pes Baskervillsky
    Sir Arthur Conan Doyle
    Ten případ jsem si pamatoval dobře, protože se o něj Holmes zajímal díky zvláštní zuřivosti a děsivé brutalitě, které značily všechny činy vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem o jeho příčetnosti, tak bylo kruté jeho jednání. Náš kočár vystoupal na vrchol kopce a před námi se naskytl nekonečný výhled na vřesoviště poseté nepravidelně rozházené balvany a kamenný mohyl. Studený vítr padající z kopců nás rozechvěl. Někde v této opuštěné planině se skrýval pekelný muž, vyčkávající v doupěti, jako divoké zvíře, jeho srdce plné zášti k celému lidstvu, které ho vyloučilo. K dokonalé představě o této nehostinné pustině nebylo potřeba nic než ten mrazivý vítr a potemnělé nebe. Dokonce sám Baskerville ztichl a přitiskl si kabát těsněji k sobě.

    Nechali jsme tu úrodnou krajinu za námi. Ohlédli jsme se za ní zpět, skloněné paprsky nízko na nebi položeného slunce proměňovaly potoky v zářivá klubka zlatých nití třpytících se na čerstvě zorané rudé půdě s širou spletí lesů v pozadí. Cesta před námi se postupně stávala pustší a divočejší, vedla kolem červených a zelených svahů, plné obřími balvany. Čas od času jsme projeli kolem chatrčí se stěnami a střechou z kamene, bez jakékoliv rostliny, která by narušovala jeho drsné obrysy. Najednou jsme shlédly do miskovité prohlubně pokryté zakrslými duby a sosnami, které byli pokroucené a zohýbané běsněním bouří mnoha předcházejících let. Ze stromů se vypínaly dvě vysoké a štíhlé věže. Kočí ukázal svým bičem.
    „Panské sídlo Baskervillů.“ Řekl on.
    Jeho pán se zvedl a pohlédl se zčervenalou tváří a zářícími očima. O několik minut později jsme přišli k bránám, fantastický labyrint gotické architektury kované železem, větrem ošlehaným pilířem na obou stranách, poskvrněný lišejníkem a kančí hlavy Baskervillů. Chata byla zřícenina černého granitu obnaženými pilíři a trámy. Ale naproti byla novostavba, půlka postavena první plody z afrického zlata sira Charlese.
    Projeli jsme průjezdovou bránou na příjezdovou cestu. Kde byl zvuk kol opět ztišen středem popadaným listím. A staré stromy vytvářeli svými větvemi temný tunel nad našimi hlavami.Baskervill se zachvěl při pohledu na tu dlouhou tmavou cestu kde ve vzdáleném konci dům blýskal jako duh.

    OdpovědětVymazat
  8. Lucie Anýžová

    Pamatoval jsem si ten případ velmi dobře, byl to ten, o který se Holmes zajímal pro jeho mimořádnou zuřivost a bezohlednou brutalitu, jež označovala všechny činy tohoto vraha. Trest smrti byl zmírněn vzhledem k určitým pochybnostem o jeho naprostém duševním zdraví, tak kruté bylo jeho jednání. Náš kočár dojel na vrchol kopce a před námi se rozprostíralo obrovské vřesoviště pokryté skalnatými a větrem ošlehanými mohylami. Studený vítr vanoucí z kopců nás rozechvěl. Někde tam v bezútěšné planině číhal ten krutý muž, ukrývající se v doupěti jako divoké zvíře se srdcem plným zášti vůči celému lidstvu, jež ho zavrhlo. Chmurná pustina, studený vítr a potemnělé nebe jen přidaly děsivému dojmu, že i sám Baskerville ztichl a ještě více se zahalil do svého kabátu.

    Úrodná krajina zůstala nyní za námi a my se ohlédli. Šikmé paprsky zapadajícího slunce se měnily ve spleť zlata a zářily na čerstvě zoranou zem i změť lesní krajiny. Cesta před námi, posetá balvany, se stávala pustší a divočejší, neboť se proplétala mezi stráněmi hnědých a olivových barev. Tu a tam jsme mezi vřesovišti minuli venkovské stavení, které bylo z kamene vybudované a jím i zastřešené. Nebylo však zeleně, jež by narušovala jeho tvrdé obrysy. Náhle jsme pohlédli dolů do prolákliny plné zakrslých dubů a jedlí zohýbaných a překroucených letitým běsněním bouří. Nad stromy se tyčily dvě vysoké, úzké věže. Kočí na ně ukázal svým jezdeckým bičem a pravil: „Baskrervillský zámek.“

    Jeho pán povstal a se zarudlými tvářemi a lesknoucíma se očima zůstal zírat. O několik minut později jsme dosáhli až k branám sídla, ke spleti fantastického zdobení z kujného železa, s pilíři sešlými vlivem počasí a porostlými lišejníky po obou stranách a na každém z nich spočívaly kančí hlavy rodu Baskervillů. Sídlem byla ruina z černého mramoru a s nepokrytým trámovím, avšak naproti tomu tkvěla nová budova, napůl postavená, jež byla prvním plodem zlata, které si přivezl sir Charles z Afriky.

    Projeli jsme tedy branou do aleje, kde zvuk kol utichal mezi listím a staré stromy spojovaly své větve v temný tunel zvedající se nad našimi hlavami. Baskerville se otřásl již při pohledu na příjezdovou cestu, na jejímž nejzazším konci se mihl zámek jako přízrak.

    OdpovědětVymazat
  9. Ten pripad jsem si pamatoval dobře. Byl to jeden z tech, o které Holms projevil osobní zájem. Zločin byl proveden takovou zuřivostí a nadměrnout brutalitou,které o vrahovi něco vypovídali. Byl vynesel rozsudek smrti i přes některé pochyby ohledně vrahově duševním zdraví. Náš kočár dojel na vršek kopce a před náma se rozprostírala blata. Byla poseta trouchnivějícím dřevem, kořeny, rozpadajícimi menhiry a kamenými návršky. Od blat vál chladivý vítr tak až nás zamrazilo. Někde v té pustině se schovává ten vrah, jak nějaké divoké zvíře zalezlé ve své noře. Srdce má plné nenávisti a hněvu vůči těm, jenž ho vykázali do vyhnanství. Celá pustina je zahalena šedou mlhou, kterou občas rozfouká mrazivý vítr. Dokonce i Baskervil utichl a schoval se do svého kabátu.

    Opusitli jsme úrodnoukrajinu, která nás obklopovala. Ohlédli jsem se zpět. Spatřili jsme paprsky zapadajícího sluce, které měnili potok ve zlatavá vlákna a do červena zabarvily zoranou půdu a okolní křoviska. Před náma se vlnila hrbolatá cesta plná kamenů. Čas od času jsme projeli kolem chatky postavené v blatech. Celá byla postavena z kamenů na nichž se neuchyli žadné popínavé rostliny, jenž by narušovali konstrukci. Náhle jsme pohlédli do ponurého údolí schovaného pod starými duby a dlouhými jedlemi. Tyto stromy byli propleteny a zohýbány za ta léta nepříznivého počasí. Nad celý les se tyčili dvě mohutné věže. Vozka knim ukázal svým bičem a pronesl: " Sídlo Baskervil".

    Baskervil povstal a s úžasem ve tváři pohlédl na krajinu. Po několika minutách jsme se dostali k hranici panství, kterou tvořila stará, ornamenty posetá brána. Na slopech bylo možné vidět zdobené hlavy divočáků rodu Barkevilů. Samotná budova byla ruina černé žuly a zbylé kostry domu. Naproti tomu stála nová royestavěná budova. Jeden z prvních plodů jihoafrického zlata sira Charlese.

    Skrze bránu jsme vjeli do áleje v níž se kola prodíraly vrstvou spadaného listí. Větve starých stromů zakrývali oblohu nad námi. Baskervil sebou zachvěl při pohledu na konec aleje, kde se jako duch zablýsklo samotné sídlo.

    OdpovědětVymazat
  10. Vzpomínám si dobře na ten případ, neboť právě v něm Holmese zaujala nebývalá krutost zločinu a také úchylná brutalita, jež provázela veškeré vrahovo jednání. Kvůli sporům o vrahovu svéprávnost se dokonce uvažovalo o zmírnění trestu smrti.
    Náš kočár vystoupal na vršek a před námi se rozprostřely nekonečné mokřady, protkané ošlehanými a hrbolatými mohylami a skalami. Zavanul odtud ledový vítr a námi otřásl chlad.
    Někde v oné pusté pláni číhá ten ďábelský člověk, ukrytý v noře jako divoké zvíře, se srdcem plným zášti k celému lidstvu, jež ho odvrhlo. Nic víc již nebylo třeba k tak chmurnému dojmu z pustiny, k ledovému větru a stále temnějšímu nebi. Dokonce i Baskerville byl najednou tichý a schoulený do pláště.

    Úrodnou krajinu jsme nechali za sebou a pohlíželi jsme na ni z výše. Šikmé paprsky zapadajícího slunce měnily potoky ve vlákna zlata zářící na čerstvě zorané rudé zemi mezi širokou masou lesů. Cesta před námi, vedoucí přes hnědé a olivové svahy a posetá mohutnými balvany se stávala pochmurnější a divočejší. Právě jsme míjeli chalupu v mokřadech, postavenou z kamení, jejíž hrubá stavba nebyla narušena žádným vetřelcem. Tu jsme pohlédli do zaoblené prohlubně pokryté zakrslými duby a jedlemi, které byly zohýbané a propletené léty divokých bouří. Nad stromy se tyčily dvě vysoké a strmé věže, na které kočí ukázal svým bičem.
    „Baskervillské síně,“ pravil.
    Jeho pán povstal a hleděl se zářícím pohledem a zrudlými tvářemi. V několika minutách jsme dorazili k dřevěným branám srubu, spleť fantastických ozdob z tepaného kovu s pilíři ohlodanými zubem času i počasí po každé straně, lišejníkem porostlé stěny ozdobené hlavami divočáků, znakem rodu Baskervillů. Srub samotný byl však ruinou z černé žuly a s odhalenými žebry trámů. Avšak naproti němu stála nová budova, postavená sotva z poloviny, první ovoce jihoafrického zlata Sira Charlese.
    Branou jsme projeli do stromořadí, kde se kola kočáru opět bořila do suchých listů a větve stromů vytvářely nad našimi hlavami chmurný tunel. Baskerville se zachvěl, jakmile pohlédl na dlouhou a temnou cestu mířící k domu, jenž jiskiřl jako duch na vzdáleném konci.

    Petr Štěpnička

    OdpovědětVymazat
  11. Na tento případ se mi vybavily docela živé vzpomínky, jelikož si v tehdy Holmes vzal na mušku výstřední divokost tohoto zločinu a zvrácenou brutalitu provázející všechny činy vraha. Záchranou předtím nejvyšším trestem byly odůvodnitelné pochybnostmi o jeho duševním zdraví. Tak strašlivé bylo vrahovo počínání. Náš povoz najel na vyvýšeninu na cestě a před našimi pohledy se rozprostřelo široké vřesoviště s kropenatými a hrubými menhiry a dolmeny. Snesl se z nich studený vítr, až jsme se museli otřást chladem. Někde tam na prázdné pláni, číhajíc v doupěti jako zvíře, stál ten ďábelský muž se srdcem naplněném zlosti vůči celé rase, jež ho vyloučila. Poslední, co jsme potřebovali byla právě taková černé myšlenky nabízející atmosféra těchto vyprahlých pustin, chladného vánku a zatemňujícího se nebe. I Baskerville umlkl a zabalil se do svého kabátu.

    Opustili jsme úrodnou půdu již dávno za sebou. Právě jsme se za tím ohlíželi; paprsky slunečního světla se nakláněly nízko nad zemí a vodní toky přeměňovaly na zlatá vlákna a jejich záře pokrývala červenou zoranou půdu při široké spleti lesů. Cesta před námi byla mezi červenohnědě a olivově zbarvenými svahy posetými obrovskými balvany mnohem více pustá a divoká. Tu a tam jsme občas projeli kolem venkovských kamenných domků zdánlivě nedotčených žádnou popínavou rostlinou. Najednou jsme shlíželi do zaoblené hluboké prolákliny plné zakrslých dubů a jedlí, které musela zkroutit a zohýbat léta dlouhá série divokých bouří. Dvě vysoké štíhlé věže se nyní tyčily nad stromy. Kočí na ně ukázal svým bičem.
    „Baskervillovo sídlo,“ řekl.

    Majitel sídla se zvedl a se zardělou tváří a zábleskem v očích se na ně díval. Za pár minut už jsme dorazili k bráně – úžasná kombinace ozdob kutých do železa, na každé straně střežená dvěma lišejníkem skvrněnými sloupy, na nichž bylo znatelné působení přírody, na nichž se tyčily hlavy Baskervillských divočáků. Budova při bráně byla zřícenina z černé žuly s odhalenými krovy, ale naproti ní stála budova novější, téměř dostavěná, první z plodů jihoarfrického zlata, které si přivezl Sir Charles.

    Skrz bránu jsme přešli do aleje, kde byl zvuk kol tlumen padlými listy a stromy svými větvemi vytvářely nad našimi hlavami strop jako v tunelu. Baskerville se otřásl, jakmile spatřil tu dlouhou zatemnělou příjezdovou cestu, na jejímž konci se jako duch zjevil ve slabém světle jeho dům.

    Michal Bajan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na tento případ se mi vybavily docela živé vzpomínky, jelikož se tehdy Holmes zaměřil na výstřední divokost tohoto zločinu a zvrácenou brutalitu provázející všechny činy vraha. Záchranou předtím nejvyšším trestem byly odůvodnitelné pochybnostmi o jeho duševním zdraví - tak strašlivé bylo vrahovo počínání. Náš kočár najel na vyvýšeninu na cestě a před našimi pohledy se rozprostřelo široké vřesoviště s mohylami z kropenatých hrubých kamenů. Z míst, kde stály, se k nám snesl studený vítr, až jsme se otřásli chladem. Někde tam na prázdné pláni, skryt v doupěti jako zvíře, stál ten ďábelský muž se srdcem přeplněném zlostí vůči celé rase, jež ho vyloučila. Byl tím posledním, co zbývalo k dotvoření právě takové chmury napuštěné atmosféry těchto
      vyprahlých pustin, chladného vánku a zatemňujícího se nebe. I Baskerville umlkl a více se zachumlal do svého kabátu.

      Úrodnou půdu jsme již nechali za sebou. Právě jsme se za tou krajinou ohlíželi; paprsky
      slunečního světla se nakláněly nízko nad zemí a přeměňovaly vodní toky na zlatá vlákna a jejich záře pokrývala červenou zoranou půdu při široké spleti lesů. Cesta před námi vypadala mezi červenohnědě a olivově zbarvenými svahy posetými obrovskými balvany mnohem více pustá a divoká. Tu a tam jsme občas projeli kolem venkovských kamenných domků, které neobrůstaly žádné popínavé rostliny. Najednou jsme shlíželi do zaoblené hluboké prolákliny plné zakrslých dubů a jedlí, které musela zkroutit a zohýbat léta dlouhá série divokých bouří. Dvě vysoké štíhlé věže se nyní tyčily nad stromy. Kočí na ně ukázal bičem.
      „Sídlo Baskervillů,“ řekl.

      Majitel sídla se zvedl a se zardělou tváří a zábleskem v očích se na ně díval. Za pár minut už jsme dorazili k bráně – úžasné kombinaci ozdob kutých do železa, na každé straně střežená dvěma lišejníkem porostlými sloupy, na nichž bylo znatelné působení přírody a tyčily se na nich hlavy kanců coby erb rodu Baskervillů. Budova při bráně byla zřícenina z černé žuly s obnaženými krovy, ale naproti ní stála budova novější, téměř dostavěná, první z plodů jihoarfrického zlata, které si přivezl Sir Charles.

      Bránou jsme prošli do aleje, kde byl zvuk kol tlumen popadanými listy a stromy svými větvemi vytvářely nad našimi hlavami strop jako v tunelu. Baskerville se otřásl, jakmile spatřil tu dlouhou zatemnělou příjezdovou cestu, na jejímž konci se jako duch zjevil ve slabém světle jeho dům.

      MB, oprava

      Vymazat
  12. Ten případ jsem si dobře pamatoval, neboť to byl jeden z těch, o které se

    Holmes velmi zajímal zejména pro neobyčejnou krutost zločinu a nemravnou divokost,

    která označovala všechny činy onoho vraha. Trest smrti nebyl vykonán jen díky

    následkům známek nepříčetnosti, tak divoké bylo jeho chování.
    Náš kočár dojel na vyvýšeninu, kde se před námi rozprostírala rozlehlá pláň močálu,

    protkaná hroudami kamení a rozeklanými útesy. Vál z ní chladný vánek a mrazil nás

    na těle. Někde tam, na osiřelé pláni, číhal onen zlosyn, skrývajíce se v doupěti s

    naplněným srdcem záští proti lidstvu, jež ho vyvrhlo. Bylo nutno zapotřebí ještě

    této okolnosti, aby se více zesílil náš dojem, jakým na nás působily chmurné

    prostory, ledový vichr a smrákající se nebe.

    I Baskerville sám utichl a přitáhl si kabát blíže k tělu. Úrodný kraj jsme

    zanechali za sebou. Ohlédli jsme se na něj zpět, paprsky zapadajícího slunce

    obestíraly svěže zoranou zemi i široké pruhy lesů. Cesta před námi se zdála

    bezútěšnější a pustší a vedla mezi stráněmi vykleslených v olivových a hnědých

    barvách, mezi svahy pokrytá obrovskými balvany. Čas od času jsme minuli nějakou

    chalupu vystavěnou při močálu, kameny obtíženou, jejíž rysy nezjemnila ani popínavá

    zeleň. Náhle jsme pohlédli dolů do prohlubně pod sebou, v níž rostly zakrslé duby a

    jedle, které byly zprohýbány a zdeformovány mnohaletými, zběsilými bouřemi. Dvě

    vysoké, úzké věže se tyčily nad stromy. Kočí k nim ukázal bičem. "Zámek

    Baskerville" řekl.

    Pán jeho povstal, a zíral na věže se zarděnými tvářemi a leskoucíma se očima. O pár

    minut později dorazili jsme k bráně s mřížovým fantastických tvarů z kujného

    železa, a po obou stranách, na omšelých pilířích obsypanými lišejníky, se tyčily

    kančí hlavy baskervillského znaku. Domek při bráně byl zřícenina z černé žuly, s

    odhaleným trámovím. Avšak oproti němu stála budová nová, zpoloviny vystavěná, první

    z plodů zlata z Jižní Afriky, které si přivezl sir Charles.

    Projeli jsme tedy hlavní branou do aleje, kde byl zvuk kol pohlcen měkkým nánosem

    listí a větve starších stromů se nám nad hlavami vinuly do do pochmurně vyhlížející

    střechy. Baskerville se zatřásl, když pohlédl do temné aleje, na jejímž konci se

    zvedal zámek jako přízrak.

    Michaela Indrišeková

    OdpovědětVymazat
  13. Tento případ jsem si pamatoval velmi dobře, jelikož byl jedním z těch, který Holmese zaujal zvláštní divokostí zločinu a bezohlednou brutalitou jež naznačovaly čin zkušeného vraha. Vzhledem k pochybám o jeho zdravém rozumu dostal snížený trest smrti, tak otřesné bylo jeho chování. Náš kočár vyjel na svah a před námi se rozprostřelo rozlehlé vřesoviště, protkané kamennými památníky a kopci. Vál odtud chladný vítr a mrazil nás. Někde poblíž na té pusté planině se ukrýval ten příšerný muž, skrývající se v noře jako divoká šelma se srdcem naplněným zlomyslností vůči všem lidem, kteří ho zavrhli. Toto bylo zapotřebí ke kompletní ponuré atmosféře, spolu s mrazivým větrem a stmívající se oblohou. Dokonce i Baskerville zmlknul a přitáhl si zimník blíže k tělu.
    Úrodnou zem jsme zanechali za námi a pod námi. Ohlédli jsme se zpět na šikmé paprsky zapadajícího slunce proměňující potoky v nitky zlata a ozařující právě zoranou rudou zem a široké lány lesů. Cesta před námi se jevila pochmurnější a divočejší díky svahům zabarveným do červenohnědé a olivové barvy, poseté obrovskými balvany. Tu a tam jsme minuli chatrče, celé postavené z kamene bez jakkékoliv popínavé rostliny která by kazila drsné obrysy stavení. Náhle jsme shlédli do oválovité prohlubně, která byla lemována zakrslými duby a jedlemi, jež byly během let zkrouceny a zohýbány vlivem bouřek. Dvě vysoké úzké věže se tyčily nad stromy. Kočí pokynul svým bičem směrem k panství.

    „Baskervillský zámek,“ pronesl.
    Pán zámku povstal a se zarděnými tvářemi a rozzářeným pohledem zíral na věže.
    O pár minut později jsme dospěli ke vstupní bráně, změti ornamentů umně vykovaných v železe s již počasím zdemolovanými sloupy po každé straně, pokryty lišejníky a s kančí hlavou na vrchu, symbolem rodu Baskervillů. Domek byl ruinou z černé žuly a obnaženými trámy ze střechy. Naproti tomu se tyčila nová budova, napůl vystavěná, první ovoce ze zlata Jižní Afriky Sira Charlese.

    Vjeli jsme skrz bránu do ulice, kde se kola kočáru ztišila pod nánosy listů a staré stromy upínaly nad našimi hlavami své větve do temného tunelu. Baskerville se zachvěl když shlédnul dlouhou, potemnělou cestu do míst, odkud se dům tyčil jako světélkující přízrak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento případ jsem si pamatoval velmi dobře, jelikož byl jedním z těch, který Holmese zaujal zvláštní divokostí zločinu a bezohlednou krutostí, kterými se vyznačovalo počínání zkušeného vraha. Vzhledem k pochybám o jeho zdravém rozumu mu byl snížen trest smrti, tak otřesné bylo jeho chování. Náš kočár vyjel na svah a před námi se rozprostřelo rozlehlé vřesoviště, protkané kameny poskládaných na sobě. Vál odtamtud chladný vítr a mrazil nás. Kdesi poblíž té pusté planiny se ukrýval ten příšerný muž, skrývajíc se v noře jako divoká šelma se srdcem plným záště vůči všem lidem, kteří ho zavrhli. Vše se dalo dohromady s ponurou atmosférou, mrazivým větrem a stmívající se oblohou. Dokonce i Baskerville mlčel a přitáhl si zimník blíže k tělu.

      Úrodnou zem jsme zanechali za námi a vystoupivše na svah i pod námi. Ohlédli jsme se zpět na šikmé paprsky zapadajícího slunce proměňující potoky v nitky zlata a ozařující právě zoranou rudou zem a široké lány lesů. Cesta před námi se jevila pochmurnější a divočejší díky svahům zabarveným do červenohnědé a olivové barvy, poseté obrovskými balvany. Tu a tam jsme minuli chatrče, celé postavené z kamene bez jakékoliv popínavé rostliny, která by narušovala drsné obrysy stavení. Náhle jsme shlédli do miskovité prohlubně, která byla lemována zakrslými duby a jedlemi, jež se během let zkroutily a zohýbaly díky bouřkám. Dvě vysoké úzké věže se tyčily nad stromy. Kočí pokynul svým bičem směrem k panství.

      „Baskervillský zámek,“ pronesl.

      Pán zámku povstal a se zarděnými tvářemi a rozzářenými oči zíral na věže.
      O pár minut později jsme dospěli ke vstupní bráně, změti ornamentů umně vykovaných v železe s již počasím zdemolovanými sloupy po každé straně, posety lišejníkem a s kančí hlavou na vrchu, která byla symbolem rodu Baskervillů. Domek byl ruinou z černé žuly a obnaženými trámy na střeše. Naproti tomu se tyčila nová budova, napůl vystavěná, první ovoce afrického zlata Sira Charlese.

      Branou jsme vjeli do aleje, kde se kola kočáru opět ztišila pod nánosy listů a staré stromy vystřelovaly nad našimi hlavami své větve do temného tunelu. Baskerville se zachvěl když pohlédnul na dlouhou, potemnělou cestu do míst, odkud se zámek tyčil jako světélkující přízrak.

      Vymazat
  14. Pamatuji si tento případ velmi dobře, protože to byl právě ten, kde Holmese zaujala nezvyklá krutost zločinu a bezohledná brutalita, kterými se vyznačovaly všechny vraždy tohoto zločince. Změna jeho rozsudku smrti byla odložena z důvodu pochyb o jeho příčetnosti. Náš kočár vystoupal vzhůru na kopec a před námi se objevila rozlehlá blata, pokrytá větrem ošlehanými mužiky a rozeklanými mohylami. Chladný vítr se hnal směrem dolů kolem nás a rozechvěl nás. Někde na té pusté planině se ukrývá odporný člověk, zahrabaný v noře jako bestie, jeho srdce překypuje záští proti celé lidské rase, která ho vyloučila. To vše dotvářelo hrůzný obraz pustiny, mrazivý vítr a černé oblohy. Dokonce i Baskerville se utišil a přitiskl k sobě svůj kabát.
    Zanechali jsme za sebou úrodnou krajinu. Ohlédli jsme se za ní. Šikmé sluneční paprsky pletly vlákna ze zlata a záříc na zoranou půdu a široký pás lesní krajiny. Cesta před námi byla čím dál tím divočejší a pochmurnější a pokračovala přes červenohnědé a olivové svahy, poseté mohutnými balvany. Minuli jsme chatu na vřesovišti, obehnanou kameny, jejíž zevnějšek nebyl nikým narušen. Podívali jsme se dolů, do miskovité prohlubně se zakrnělými duby a jedlemi, které byly ohnuty a narušeny několika lety zuřivých bouřek. Dvě vysoké, úzké věže vyrostly nad stromy. Vozka ukázal vpřed svým bičem.
    „Sál Baskervillů,“ řekl.
    Jeho pán povstal a hleděl se zarudlými tvářemi a svítivými oči. O pár minut později jsme dorazili k bráně, tvořenou úžasnou spletí kovaného železa, s počasím ošlehaným sloupem na každé straně, které jsou pokryté lišejníky a posázené hlavami Baskervillů. Dům byla ruina z černé žuly a odhalených žeber z trámů, ale naproti je nová budova, napůl rozestavěná, jako první ovoce afrického zlata Sira Charlese.
    Projeli jsme bránou dál, kde zvuky našich kol tlumilo spadané listí, a staré stromy natahovaly větve nad naše hlavy a tvořily tunel. Baskerville se zachvěl při pohledu na dlouhou cestu, na jejímž vzdáleném konci se jako duch mihotal dům.

    OdpovědětVymazat
  15. Martin Mališ - pokus číslo 2

    Ten případ jsem si zapamatoval dobře, protože se o něj Holmes zajímal díky mimořádné zuřivosti a děsivé brutalitě, kterými se vyznačovali činy vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem o jeho příčetnosti, tak kruté bylo jeho jednání. Náš kočár vystoupal na vrchol kopce a nám se naskytl nekonečný výhled na vřesoviště poseté nepravidelně rozházenými balvany a kamennými mohylami. Rozechvěl nás studený vítr padající z kopců. Někde v této opuštěné planině se skrýval tento ďábelský muž, vyčkával v doupěti, jako divoké zvíře, srdce plné zášti k celému lidstvu, které ho vyloučilo. Potemnělé nebe a mrazivý vítr vytvářili dokonalou kulisu této nehostinné pustiny. Dokonce sám Baskerville ztichl a přivinul si kabát těsněji k tělu.

    Úrodnou krajinu jsme nechali za sebou. Ohlédli jsme se za ní, skloněné paprsky nízko na nebi položeného slunce proměňovaly potoky v zářivá klubka zlatých nití třpytících se na čerstvě zorané rudé půdě s širou spletí lesů v pozadí. Cesta před námi se postupně stávala pustší a divočejší, vinula se mezi rozlehlými temně rudými a hnědými svahy, poházenými velkými balvany. Čas od času jsme minuli místní chatrče se zdmi i střechami z kamenů, jejichž ostré obrysy nenarušovaly žádné popínavé rostliny. Najednou jsme shlédly do miskovité prohlubně pokryté zakrslými duby a sosnami, které byli pokroucené a zohýbané běsněním bouří mnoha předcházejících let. Ze stromů se vypínaly dvě vysoké a štíhlé věže. Kočí ukázal bičem.

    "Sídlo Baskervillů," řekl.

    Jeho pán se zvedl s upřeným pohledem, zarudlou tváří a planoucíma očima. O pár minut později jsme dorazili k samotnému vstupu sídla, fantastické bohatě dekorované tepané bráně, s větrem ošlehanými kamennými pilíři na obou stranách se skvrnami lišejníku a osazené kančími hlavami Baskervillů. Za branou byly zbytky strážného domku z černé žuly a holých krovů, ale naproti stála nová budova, z poloviny dostavěná, první plody afrického zlata sira Charlese.

    Branou jsme projeli do aleje, kde byl zvuk kol opět ztišen vrstvou spadlého listí a letité stromy tvořily svými větvemi dokonalý příkrov nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl, když pohlédl vzhůru na dlouhou a tmavou cestu, na jejímž vzdálenějším konci se jako duch mihl dům.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Martin Mališ

      Ten případ jsem si zapamatoval dobře, protože se o něj Holmes zajímal díky mimořádné zuřivosti a děsivé brutalitě, kterými se vyznačovaly činy vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem o jeho příčetnosti, tak kruté bylo jeho jednání. Náš kočár vystoupal na vrchol kopce a nám se naskytl nekonečný výhled na vřesoviště poseté nepravidelně rozházenými balvany a kamennými mohylami. Rozechvěl nás studený vítr padající z kopců. Někde v této opuštěné planině se skrýval tento ďábelský muž, vyčkával v doupěti, jako divoké zvíře, srdce plné zášti k celému lidstvu, které ho vyloučilo. Nic víc už nechybělo k tísnivé atmosféře této nehostinné pustiny, potemnělé nebe a mrazivý vítr. Dokonce sám Baskerville ztichl a přitáhl si kabát těsněji k tělu.

      Úrodnou krajinu jsme nechali za sebou. Ohlédli jsme se za ní, skloněné paprsky nízko na nebi položeného slunce proměňovaly potoky v zářivá klubka zlatých nití třpytících se na čerstvě zorané rudé půdě s širou spletí lesů v pozadí. Cesta před námi se postupně stávala pustší a divočejší, vinula se mezi rozlehlými temně rudými a hnědými svahy, poházenými velkými balvany. Čas od času jsme minuli místní chatrče se zdmi i střechami z kamenů, jejichž ostré obrysy nenarušovaly žádné popínavé rostliny. Najednou jsme shlédly do miskovité prohlubně pokryté zakrslými duby a sosnami, které byli pokroucené a zohýbané běsněním bouří mnoha předcházejících let. Ze stromů se vypínaly dvě vysoké a štíhlé věže. Kočí ukázal bičem.

      "Sídlo Baskervillů," řekl.

      Jeho pán se zvedl s upřeným pohledem, zarudlou tváří a planoucíma očima. O pár minut později jsme dorazili k samotnému vstupu sídla, fantastické bohatě dekorované tepané bráně, s větrem ošlehanými kamennými pilíři na obou stranách se skvrnami lišejníku a osazené kančími hlavami Baskervillů. Za branou byly zbytky strážného domku z černé žuly a holých krovů, ale naproti stála nová budova, z poloviny dostavěná, první plody afrického zlata sira Charlese.

      Branou jsme projeli do aleje, kde byl zvuk kol opět ztišen vrstvou spadlého listí a letité stromy tvořily svými větvemi dokonalý příkrov nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl, když pohlédl vzhůru na dlouhou a tmavou cestu, na jejímž vzdálenějším konci se jako duch mihl dům.

      Vymazat
  16. Na ten případ si pamatuji, jelikož zaujal Holmese mimořádnou krutostí provedení a také bezohlednou brutalitou, která doprovázela všechny činy tohoto vraha. Zmírnění trestu smrti pro tohoto vraha bylo vcelku očekáváno, jelikož nikdo nepochyboval o tom, že není duševně zcela zdráv, tak otřesné byly jeho činy. Náš kočár dosáhl vrcholu kopce a před námi se otevřela obrovská planina, pokrytá ošlehanými a rozeklanými mohylami a skalkami. Studený závan větru způsobil, že jsme se rozklepali zimou. Někde tam, na té zpustlé planině se schovává ten zloduch. Skrytý v noře jako zvíře se srdcem plným zášti proti lidstvu, které ho zapudilo. Toto vědomí doplnilo ponurou atmosféru tohoto děsivého místa, ledového větru a temného nebe. Dokonce i Baskerville zmlkl a o něco více se zachumlal do svého kabátu.
    Zanechali jsme úrodnou zemi za sebou a ohlédly jsme se. Zahlédli jsme paprsky klesajícího slunce, plnící koryto řeky zlatým světlem, které rozzářily rudou, čerstvě zoranou půdu a změť blízkého lesa.
    Cesta se stávala pochmurnější a divočejší, vedla po stráních jablečných sadů a olivových hájů, posetých obřími kameny. Občas jsme projeli okolo staré chýše se zdmi a střechou z neopracovaného kamene. Najednou naše zraky padly na prohlubeň ve tvaru šálku plnou zakrslých dubů a jedlí, ohnutých a polámaných vlivem mnoha bouří. Nad to vše se tyčily dvě vysoké, rovné věže. Kočí namířil rukou s bičem směrem na ně.
    “Rezidence rodu Baskervillů“, řekl.
    Její pán povstal a zíral na ni se zardělými tvářemi a planoucím pohledem. Za několik minut jsme dorazily k bráně, fantastickému spletenci kovaného železa, lemovaného omšelými pilíři, poskvrněnými lišejníkem, na kterých ležely kančí hlavy znaku Baskervillů. Domek vedle brány byla zřícenina, postavená z černé žuly s odhaleným trámovím a bez jakékoliv popínavé rostliny, která by narušila její pochmurný vzhled. Naproti ní ovšem stála budova nová, polo rozestavěná, první z plodů zlata, které Sir Charles dovezl z Jižní Afriky.
    Skrze bránu jsme vstoupily do stromové aleje, kde byl zvuk kol našeho kočáru utlumen vrstvou listí a kde nám větve starých stromů tvořily nad hlavou přirozenou střechu. Baskerville se viditelně otřásl poté, co vzhlédl vzhůru směrem k dlouhé a temné cestě vedoucí k místu odkud se dům tyčil jako přízrak.

    T.Binka

    OdpovědětVymazat
  17. Vzpomínám si dobře na ten případ, neboť v něm Holmese zaujala nebývalá krutost zločinu a také úchylná brutalita, jež provázela veškeré vrahovo jednání. Kvůli sporům o vrahově duševním zdraví se dokonce uvažovalo o zmírnění trestu smrti. Náš kočár vystoupal na vršek a před námi se rozprostřely nekonečné mokřady, protkané ošlehanými a hrbolatými mohylami a skalami. Zavanul odtud ledový vítr a my se v jeho chladu otřásli.
    Někde v oné pusté pláni číhá ten ďábelský člověk, ukrytý v noře jako divoké zvíře, se srdcem plným zášti k celému lidstvu, jež ho odvrhlo. Nic víc již nebylo třeba k tak chmurnému dojmu z pustiny, k ledovému větru a stále temnějšímu nebi. Dokonce i Baskerville najednou ztichl a schoulil se do svého pláště.

    Úrodnou krajinu jsme nechali za sebou a pohlíželi jsme na ni z výše. Šikmé paprsky zapadajícího slunce měnily potoky ve vlákna zlata, zářící na čerstvě zorané rudé zemi mezi širokou masou lesů. Cesta před námi, směřující přes hnědé a olivové svahy a posetá mohutnými balvany se stávala pochmurnější a divočejší. Právě jsme míjeli chýši v mokřadech, postavenou z kamení, beze stop popínavého břečťanu, který by narušoval hrubé obrysy stavby. Tu jsme pohlédli do zaoblené prohlubně pokryté zakrslými duby a jedlemi, navzájem propletenými a zohýbanými léty divokých bouří. Nad stromy se tyčily dvě vysoké a strmé věže, na které kočí ukázal svým bičem.
    „Sídlo Baskervillů,“ pravil.
    Jeho pán se zvedl a se zrudlými tvářemi se na něj zahleděl. V několika minutách jsme dorazili k dřevěným branám srubu, spleť fantastických ozdob z tepaného kovu s pilíři ohlodanými zubem času i počasí po každé straně, lišejníkem porostlé stěny ozdobené hlavami kanců, znakem rodu Baskervillů. Dům samotný byl ruinou z černé žuly a s odhalenými žebry trámů. Avšak naproti němu stála nová budova, postavená sotva z poloviny, první ovoce jihoafrického zlata Sira Charlese.
    Branou jsme projeli do stromořadí, kde se rachotící kola kočáru opět utlumila mezi listy, a větve stromů vytvářely nad našimi hlavami chmurný tunel. Baskerville se zachvěl, jakmile pohlédl na dlouhou a temnou cestu mířící k domu, jenž jiskřil jako duch na vzdáleném konci.

    Petr Štěpnička - 2. verze

    OdpovědětVymazat
  18. Shamalová 2
    Pamatuji si ten případ dobře, byl to ten, který Holmese zajímal kvůli neobyčejné krutosti a bezohledné brutalitě, kterou se vyznačoval všemi činy vraha. Rozsudek smrti mu byl zmírněn vzhledem k pochybám o jeho duševním zdraví, tak kruté bylo jeho chování. Dojeli jsme s kočárem na vyvýšeninu před námi, kde se rozprostíral skvrnitý močál s drsným a hrbolatým povrchem, hromadou velkých kamenů. Najednou nás rozechvěl chladný vítr. Tam někde na té pusté planině číhal onen ďábelský muž v noře jako dravá zvěř čekající na oběť, se srdcem plným zákeřnosti proti všem, kteří ho vyloučil. K umocnění té děsivé atmosféry chyběl jen utichající vítr a tmavnoucí obloha . Dokonce i zámek Baskerville ztichnul a těsně si k sobě přitiskl kabátek.

    Nechali jsme úrodnou krajinu opodál. Ohlédli jsme se zpět a spatřili přímé paprsky zapadajícího slunce, měnící se na dně potoka ve zlatá vlákna, záříc na červenou čerstvě zoranou půdu a rozsáhlé lesy. Před námi se rozprostírala divoká a nehostinná cesta, vedouc na rozsáhlé zrzavé a olivové stráně posetá velkými balvany. Právě jsme minuli chalupu se žulovými zdmi a střechou nenarušenou žádnými popínavými rostlinami. Náhle jsme se podívali do hluboké prohlubně, tvarem připomínající misku, posetou zakrslými duby a jedlemi, jenž byly zprohýbané a polámané mnohaletými bouřkami. Dvě vysoké a úzké věže tyčící se nad stromy. Kočí na ně ukázal svým bičem.

    "Baskervillský zámek", podotkl.

    Jeho pán povstal, nadšené zíral a oči se mu jen leskly. Zanedlouho jsme došli k bráně, s nádhernými a zajímavými tvary železných mříží a pilíři po obou stranách, byla porostlá lišejníky a poničená drsnými nárazy divokých Baskervillských kanců. Přístřešek vrátného byla ruina z černé žuly s holými trámy, zatímco naproti stál nový domek z půlky konstruovaný, první plody jihoafrického zlata sira Charlese.

    Bránou jsme se projeli do aleje, kola kočáru byla tlumena popadanými listy a letité stromy přímo nad námi ohýbali své větve do klenby. Zámek Baskerville se zachvěl když se podíval do temné, dlouhé aleje, na jejímž konci se mihl domek jako nějaký přízrak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. oprava
      Pamatuji si ten případ dobře, byl to ten, o který Holmes zajímal pro neobyčejnou krutost a bezohlednou brutalitu, jíž se vyznačovaly všechny činy tohoto vraha. Rozsudek smrti mu byl zmírněn vzhledem k pochybám o jeho duševním zdraví, tak kruté bylo jeho chování. Dojeli jsme s kočárem na vyvýšeninu před námi, kde se rozprostíralo obrovské vřesoviště pokryté skalnatými a větrem ošlehanými mohylami. Najednou nás rozechvěl chladný vítr. Tam někde na té pusté planině číhal onen ďábelský muž v noře jako dravá zvěř čekající na oběť, se srdcem plným zákeřnosti vůči lidem, jež ho zavrhly. K umocnění té děsivé atmosféry chyběl pomohl srudený vítr ve chmurné pustině a potemnělé nebe. Dokonce i zámek Baskerville ztichnul a těsněji se zahalil do kabátku. 

Nechali jsme úrodnou krajinu opodál. Ohlédli jsme se zpět a spatřili přímé paprsky zapadajícího slunceměnily potoky ve zlatá vlákna zářící na červenou čerstvě zoranou půdu a rozsáhlé lesy. Před námi se rozprostírala divoká a pustá cesta posetá balvany a proplétala mezi hnědými a olivovými stráněmi. Právě jsme minuli chalupu se žulovými zdmi a střechou nenarušenou žádnými popínavými rostlinami. Náhle jsme pohlédli dolů do hluboké prolákliny, posetou zakrslými duby a jedlemi, jenž byly zprohýbané a polámané letitými bouřemi. Dvě vysoké a úzké věže tyčící se nad stromy. Kočí na ně ukázal svým bičem.

"Baskervillský zámek", pravil.

Jeho pán povstal, nadšené zíral a oči se mu jen leskly. Zanedlouho jsme dojeli k bránám, s lemované nádhernými a zajímavými tvary z tepaného železa a pilíři, porostlými lišejníky po obou stranách a na každém spočívaly hlavy Baskervillských kanců. Přístřešek vrátného byla ruina z černé žuly s holými trámy, avšak naproti stál nový dům, polovystavěný, jenž byl prvním plodem zlata, které si přivezl sir Charles z Afriky.

Bránou jsme se projeli do aleje, kde zvuk kol byl tlumen popadaným listím a letité stromy přímo nad námi ohýbaly své větve do temného tunelu. Baskerville se otřásl při pohledu na příjezdovou cestu, na jejímž konci se mihl zámek jako přízrak.

      Vymazat
  19. KUCHLEROVÁ

    Ten případ si pamatuji velmi dobře, protože Holmese zaujal kvůli té neobvyklé krutosti, se kterou byl čin spáchán a bezohledné brutalitě, se kterou vrah jednal.Trest smrti mu dokonce zmírnili kvůli pochybám o jeho duševním zdraví, protože jeho chování bylo opravdu otřesné.
    Náš kočár dojel na vrchol a před námi se objevilo rozlehlé vřesoviště, pokryté drsnými a strmými mohylami a skálami. Rozechvěl nás studený vítr, který zdola zavál. Někde tam, na té pusté planině, číhal zlomyslný muž, skrývajíc se ve své noře jako divoké zvíře se srdcem plným záště, jenž cítil proti celé rase která ho zavrhla. To jediné bylo potřeba k doplnění té děsivé představy, kterou vyvolávala neúrodná pustina, ledový vítr a temná obloha. Dokonce i Baskerville se utišil a přitáhl si kabát těsněji k tělu.

    Úrodnou zemi jsme nechali za námi. Podívali jsme se zpět na ty šikmé paprsky zapadajícího slunce, jak změnily potoky na zlaté prameny a třpytily se na čerstvě zorané rudé půdě a široké spleti lesů. Cesta před námi byla čím dál tím drsnější a divočejší. Vedla přes rozlehlé červenohnědé a olivově zelené stráně posypané obrovskými kameny. Čas od času jsme minuli
    catrče, jejichž zdi i střechy byly z kamene a neměly žádnou popínavou rostlinu, která by rozbila ty hrubé tvary. Náhle jsme pohlédli do prolákliny, která tvarem připomínala misku a byla posetá množstvím dubů a jedlí, jež se zkroutily a zohýbaly léty zuřivých bouří. Nad korunami těchto stromů se tyčily dvě vysoké úzké věže. Kočí na ně ukázal bičem.

    "Sídlo Baskervillů," řekl.

    Pán sídla se zvedl s upřeným pohledem, zarudlou tváří a zářícíma očima. O pár minut později jsme dorazili ke vstupní bráně sídla. Byla to fantastická změť dekorací z tepaného železa a na obou stranách byly pilíře, které byly zdobeny kančími hlavami - trofeje čelnů Baskervillského rodu - nicméně vlivem počasí byly sešlé a pokryté skvrnami lišejníku. Sídlo byla ruina z černé žuly a holých krovů, ale naproti tomu stála nová budova, která byla z poloviny dostavěná a představovala první plody jiho-afrického zlata sira Charlese.

    Skrz bránu jsme projeli do aleje, kde zvuk kol opět tlumila vrstva listí a staré stromy svými větvemi tvořilitemnou bránu nad našimi hlavami. Baskerville se zatřásl, když pohlédl na tu dlouhou a ponurou cestu, na jejímž konci slabě světélkoval dům, jako nějaký duch.

    OdpovědětVymazat
  20. Lucie Anýžová

    Pamatoval jsem si ten případ velmi dobře, byl to ten, o který se Holmes zajímal pro svou mimořádnou zuřivost a bezohlednou brutalitu, jež vyznačovaly všechny činy tohoto vraha. Trest smrti byl zmírněn vzhledem k určitým pochybnostem o jeho naprostém duševním zdraví, tak kruté bylo jeho jednání. Náš kočár dojel na vrchol kopce a před námi se rozprostíralo obrovské vřesoviště pokryté skalnatými a větrem ošlehanými mohylami. Studený vítr vanoucí odtud nás rozechvěl. Někde tam v bezútěšné planině číhal ten krutý muž, ukrývající se v doupěti jako divoké zvíře se srdcem plným zášti vůči celému lidstvu, jež ho zavrhlo. Nic víc nebylo již zapotřebí k tak děsivému dojmu z chmurné pustiny, studeného větru a potemnělého nebe. I sám Baskerville ztichl a ještě více se zahalil do svého kabátu.

    Úrodná krajina zůstala nyní za námi a my se ohlédli. Šikmé paprsky zapadajícího slunce měnily potoky ve spleť zlata zářící na čerstvě zoranou půdu i změť lesní krajiny. Cesta před námi posetá balvany se stávala pustší a divočejší, neboť se proplétala mezi stráněmi hnědých a olivových barev. Tu a tam jsme mezi vřesovišti minuli venkovské stavení postavené z kamene, avšak nebylo zeleně, jež by narušovala jeho tvrdé obrysy. Náhle jsme pohlédli dolů do prolákliny plné zakrslých dubů a jedlí zohýbaných a zkroucených letitým běsněním bouří. Nad stromy se tyčily dvě vysoké, úzké věže. Kočí na ně ukázal svým jezdeckým bičem a pravil: „Baskrervillské sídlo.“

    Jeho pán povstal s upřeným pohledem, zarudlými tvářemi a lesknoucíma se očima. O několik minut později jsme dojeli až k branám sídla, ke spleti fantastického zdobení z tepaného železa, s pilíři sešlými vlivem počasí a porostlými lišejníky po obou stranách a na každém z pilířů spočívaly kančí hlavy rodu Baskervillů. Domek vrátného byla ruina z černého mramoru a s nepokrytým trámovím, avšak naproti tomu stála nová budova, polovystavěná, jež byla prvním plodem zlata, které si přivezl sir Charles z Afriky.

    Projeli jsme tedy branou do aleje, kde zvuk kol utichal mezi listím a staré stromy spojovaly své větve v temný tunel zvedající se nad našimi hlavami. Baskerville se otřásl při pohledu na příjezdovou cestu, na jejímž nejzazším konci se mihl zámek jako přízrak.

    OdpovědětVymazat
  21. Pamatoval jsem si ten případ dobře, byl to ten, o který se Holmes zajímal z důvodu nezvyklé krutosti a také děsivé brutalitě, která doprovázela všechny činy vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem ohledně vrahovy příčetnosti, tak úděsné bylo jeho chování. Náš kočár vystoupal na vyvýšeninu a před námi se rozprostíralo obrovské vřesoviště, pokryté větrem ošlehanými rozeklanými mohylami. Zavanul odtud studený vítr a rozechvěl nás. Někde tam na pusté planině se skrýval tento krutý muž, ukrývající se v doupěti jako divoké zvíře, jeho srdce bylo plné zloby proti celému lidstvu, které ho vyhnalo. Nebylo potřeba již nic víc k tak chmurnému dojmu z pustiny, mrazivému větru a temnému nebi. Dokonce i Baskerville utichl a přitáhl si svrchník těsněji k sobě.

    Nechali jsme úrodný kraj za sebou. Ohlédli jsme se na něj, šikmé paprsky zapadajícího slunce proměňovaly potoky v zářivé zlaté nitě na čerstvě zorané rudé půdě, s širokými pruhy lesů v pozadí. Cesta před námi se stávala pustší a divočejší, vinula se přes rozlehlé červenohnědé a olivové stráně poseté obrovskými balvany. Čas od času jsme minuli chatrč u bažin, se zdmi i střechou z kamenů, jejíž drsné obrysy nenarušovala žádná popínavá rostlina. Náhle jsme shlédli do kalichové prohlubně pokryté zakrslými duby a jedlemi, pokřivenými a polámanými vlivem zuřivých mnohaletých bouří. Dvě vysoké, úzké věže se vzpínaly mezi stromy. Kočí ukázal bičem.

    „Baskervillské sídlo,“ řekl.

    Jeho pán se zvedl a s rudými tvářemi a lesknoucíma se očima zíral na věže. O pár minut později jsme dojeli k bráně, byla to fantastická změť dekorací tepaných ze železa, s oprýskanými pilíři na obou stranách porostlými lišejníky a zvýrazněnými kančími hlavami rodu Baskervillů. Domek vrátného byl ruina z černé žuly s odřenými pilíři krokve, ale naproti stála nová, z poloviny postavená budova, první z plodů jihoafrického zlata sira Charlese.

    Projeli jsme bránou do aleje, kde byla kola opět tlumena spadaným listím a větve starých stromů tvořili temnou klenbu nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl, když pohlédl do dlouhé, temné aleje, na jejímž vzdáleném konci se mihl zámek jako přízrak.

    Šourková 2

    OdpovědětVymazat
  22. Případ jsem si pamatoval dobře, neboť to byl jeden ten, ve kterém si Holmes našel zájem v nezvyklé krutosti zločinu a bezohledné surovosti, které poznamenaly všechny činy vraha. Změna jeho trestu smrti byla zapříčiněna pochybnostmi o jeho úplně zdravém rozumu, tak úděsné bylo jeho řízení. Náš kočár překonal kopeček a před námi stoupala obrovská rozloha bažiny pokrytá skvrnami drsných a hrbolatých hromad kamení a mohyl. Studený vítr se z nich smetl a přičinil nás se chvět. Tam někde na té pusté nížině se schovával krutý muž skrývající se v doupěti jako divoká bestie se srdcí plnou záště proti celé rase, která ho vyhnala. Jen toto bylo potřebné k doplnění ponuré sugestivnosti pusté pouště, hrůzného větru a temné oblohy. Dokonce i Baskerville ztichl a přetáhl si jeho kabát ještě blíž okolo sebe.
    Plodnou zemi jsme nechali za námi. Nyní jsme se na něj ohlédli, šikmé paprsky zapadající slunce přeměnily potoky v nitě zlata, žhnoucí nad červenou, nově zoranou zemí a širokou spletí zálesí. Silnice se před námi stávala pochmurnější a divočejší kolem mohutné koženáči a olivových stráních, posypané obřími balvany. Tu a tam jsme přejeli pustinnou chalupou zazděnou a zastřešenou kameny, aby žádný plaz nepronikl jeho tvrdou konstrukcí. Náhle jsme shlédli do prohlubně připomínající kalich záplatovaný zakrslými duby a jedlemi, které byly pokřivené a ohnuté běsněním bouří během několika letech. Dva vysoké, úzké věže se tyčily nad stromy. Vozka poukázal jeho bičem.
    „Baskervillská rezidence,“ řekl.
    Její pán vstal a upřeně hleděl se zardělými tváři a blýskajícími oči. Po několika minutách jsme přijeli k bráně, labyrint výstředních kružeb tepaného železa s větrem prodřenými sloupy na stranách se skvrny lišejníků a korunované hlavami kance z Baskervillu. Domek byla zbořenina z černé žuly a odřených žeber trámů, leč přední část byla nová budova z poloviny konstruovaná, první ovoce z jihoafrického zlata Sira Charlse.
    Bránou jsme pošli do aleje, kde kola kočáru byly opět umlčeny mezi listím a staré stromy budovali tunely svými větvemi nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl při pohledu na dlouhou, tmavou cestu k domu, který se třpytil jako vzdálený duch.

    Zuz. Ng.

    OdpovědětVymazat
  23. Pamatuji si tento případ velmi dobře, protože to byl právě ten, kde Holmese zaujala nezvyklá krutost zločinu a bezohledná brutalita, kterými se vyznačovaly všechny vraždy tohoto zločince. Jeho rozsudek smrti byl odložen z důvodu pochyb o jeho příčetnosti. Náš kočár vystoupal vzhůru na kopec a před námi se objevila rozlehlá blata, pokrytá větrem ošlehanými kamennými mohylami a rozeklanými skalami. Chladný vítr se hnal směrem dolů kolem nás a rozechvěl nás. Někde na té pusté planině se ukrývá odporný člověk, zahrabaný v noře jako zvíře, jeho srdce překypuje záští proti celé lidské rase, která ho vyloučila. Už jen on chyběl k dokreslení hrůzného obrazu pustiny, mrazivého větru a tmavé oblohy. Dokonce i Baskerville utichl a přitiskl k sobě svůj kabát.
    Zanechali jsme za sebou úrodnou planinu. Ohlédli jsme se za ní, šikmé sluneční paprsky proměňovaly potůčky ve zlatá vlákna a zářily na zoranou půdu a široký pás lesní krajiny. Cesta před námi byla čím dál tím divočejší a pochmurnější a pokračovala přes červenohnědé a olivové svahy, poseté mohutnými balvany. Minuli jsme chatrč na vřesovišti, obehnanou kameny, jejíž zevnějšek nebyl nikým narušen. Podívali jsme se dolů, do miskovité prohlubně se zakrnělými duby a jedlemi, které byly pokřivené a zohýbané lety zuřivých bouří. Dvě vysoké, úzké věže vyrostly nad stromy. Vozka ukázal vpřed svým bičem.
    „Residence Baskervillů,“ řekl.
    Jeho pán povstal a hleděl se zarudlými tvářemi a lesklýma očima. O pár minut později jsme dorazili k bráně, úžasné spleti kovaného železa, se sloupy ošlehanými počasím na každé straně, které byly pokryté lišejníky a posázené kančími hlavami rodu Baskervillů. Domek byl ruina z černé žuly a odhalené konstrukce z trámů, ale naproti stála nová budova, napůl rozestavěná, první plody afrického zlata Sira Charlese.
    Projeli jsme bránou dál, kde zvuky našich kol tlumilo spadané listí, a staré stromy natahovaly větve nad naše hlavy a tvořily tunel. Baskerville se zachvěl při pohledu na dlouhou cestu, na jejímž vzdáleném konci se jako duch mihotal dům.

    Lukáš N.

    OdpovědětVymazat
  24. Pamatoval jsem si ten případ velmi dobře, neboť to byl případ o nějž se Holmes zajímal kvůli podivné krutosti činu a bezohledné brutalitě, kterými se vyznačovaly všechny činy vraha. Trest smrti mu byl zmírněn z důvodu pochybností o jeho příčetnosti, tak kruté bylo jeho chování. Náš kočár vyjel na kopec a před námi se rozlehlo vřesoviště pokryté větrem ošlehanými, rozeklanými mohylami a skálami. Ovanul nás chladivý vítr a my se zachvěli. Někde tam na té bezútěšné rovině číhal ohavný muž, skrývající se ve své noře jako divoká bestie se srdcem plném zášti vůči celému lidstvu, jež ho zavrhlo. Nebylo třeba ničeho jiného k dotvoření děsivého dojmu z neúrodné pustiny, ledového větru a tmavé oblohy. Dokonce Baskerville utichl a přitáhl si svrchník blíže k tělu.

    Úrodnou krajinu jsme zanechali daleko pod námi. Nyní jsme se ohlédli zpět na šikmé paprsky zapadajícího slunce, které proměňovaly potoky v zlatá vlákna, zářící na čerstvě zorané červené půdě a na širou spleť lesů. Cesta před námi se stávala pustší a divočejší a vedla přes obrovské červenohnědé a olivově zelené stráně, poseté obrovskými balvany. Tu a tam jsme minuli chatrč s kamennou zdí a střechou, jejíž tvrdé obrysy nenarušovala žádná popínavá rostlina. Náhle jsme se podívali dolů do hluboké propasti pokryté zakrslými duby a jedlemi, zkroucenými a prohnutými lety zuřivých bouří. Dvě vysoké, rovné věže se tyčily nad stromy. Kočí namířil svým bičíkem a řekl: "Sídlo Baskervillů".

    Jeho pán se zvedl s upřeným pohledem, se zardělou tváří a lesknoucíma očima. O pár minut později jsme dospěli k vstupní bráně, která byla pokryta úžasnou změtí dekorací vytepaných do železa, s oprýskanými pilíři po obou stranách, poskvrněné lišejníky a nad nimiž se tyčily kančí hlavy rodu Baskervillů. Domek při bráně byla ruina z černé žuly s obnaženými pilíři a trámy. Ale naproti stála nová téměř dostavěná budova, první plod jihoafrického zlata Sira Charlese.

    Projeli jsme vstupní branou na příjezdovou cestu, kde byl zvuk kol opět tlumen popadaným listím a staré stromy vytvářely svým větvovím temný tunel nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl při pohledu na dlouhou, tmavou cestu, na jejímž vzdáleném konci se mihotal jeho dům jako duch.

    Ottová 2

    OdpovědětVymazat
  25. Opravený text:

    Ten případ jsem si pamatoval dobře, byl to jeden z těch, o které Holmes projevil osobní zájem, na základě zuřivosti, kterou byl zločin proveden a bezohledná brutalita, která byla součástí všeho, co vrah provedl. Rozsudek smrti byl pozměněn kvůli pochybám ohledně vrahova duševního zdraví. Náš kočár dojel na vršek kopce a před námi se rozprostírala blata posetá trouchnivějícím dřevem, kořeny a jednotlivými uskupení kamenů. Od blat zavál chladivý vítr, až nás zamrazilo. Někde v té pustině se schovává vrah, jak nějaké divoké zvíře zalezlé ve své noře, srdce má plné nenávisti a hněvu vůči těm, jejž ho vyhnali do vyhnanství. To jediné chybělo k dokonalosti ponuré atmosféry blat s mrazivým větrem a šedou oblohou. Lord Baskervill utichl a zachumlal se do svého pláště.

    Úrodnou krajinu jsme nechali za námi. Ohlédli jsme se zpět a spatřili jsme paprsky zapadajícího sluce, které měnily potok ve zlatavá vlákna a do červena zabarvily zoranou půdu a okolní křoviska. Před námi se vlnila hrbolatá cesta plná kamenů. Čas od času jsme projeli kolem kamenného obydlí v blatech. Celé bylo tvořeno kameny, na nichž se neuchytily žádné popínavé rostliny, které by narušili jejich linii. Náhle jsme pohlédli do ponurého údolí schovaného pod starými duby a dlouhými jedlemi. Tyto stromy byly propleteny a zohýbány za ta léta nepříznivého počasí. Nad celý les se tyčily dvě mohutné věže. Vozka k nim ukázal svým bičem a pronesl: " Sídlo Baskervillů".

    Baskervill povstal a s úžasem ve tváři pohlédl na krajinu. Po několika minutách jsme se dostali k hranici panství, kterou tvořila stará, ornamenty posetá brána. Na sloupech bylo možné vidět zdobené hlavy divočáků rodu Barkevillů. Samotná budova nedaleko brány byla ruina černé žuly a zbylé kostry domu. Naproti tomu stála nová rozestavěná budova. Jeden z prvních plodů jihoafrického zlata sira Charlese.

    Skrze bránu jsme vjeli do aleje, v níž se kola prodírala vrstvou spadaného listí. Větve starých stromů zakrývaly oblohu nad námi. Baskervill sebou zachvěl při pohledu na konec aleje, kde se jako duch zablýsklo samotné sídlo.

    OdpovědětVymazat
  26. Byl to jeden z těch případů, kterým se Holmes velmi zaobíral, jelikož nezvyklá krutost v tomto zločinu a bezohledná brutalita poznamenala všechny znaky pachatele. Trest smrti byl zmírněn kvůli pochybám, k jeho duševnímu stavu, tak strašné bylo jeho jednání. Náš kočár pomalu stoupal vzhůru a přitom se před námi pomalu objevovala vřesoviště, skvrnitá s drsným a hrbolatými kopci. Chvěli jsme se, jelikož vítr zde byl velmi studený. Někde v této pustině se nacházel právě ten ohavný muž, skrývající se ve křoviskách, jako divoká šelma, se srdcem plným nenávisti vůči celému lidstvu, které ho zapudilo. K dotvoření obrazu této pusté krajiny bylo zapotřebí již pouze jeho, studeného větru a potemnělé oblohy. Dokonce i Baskerville byl zamlklý a přitáhl si kabát těsněji k tělu.

    Úrodnou krajinu jsme opustili a ponechali za sebou. Zpětný pohled nám odhalil slabé paprsky slunce, vypadající jako zlaté pramínky zářící na čerstvě zorané půdě s širými lesy v pozadí. Cesta před námi se měnila v drsnější a divočejší krajinu zasypanou obrovskými kameny rozprostírajících se na olivově rudých stráních. Čas od času jsme minuli kamennou chatrč nepoškozenou od zdejších popínavých rostlin. Dívali jsme se do údolí, které na sobě neslo známky ničivé bouře v podobě zpřelámaných stromů. Dvě vysoké a úzké věže vyčnívaly nad stromy. Kočí na ně poukázal svým bičem a řekl. „Sídlo Baskervillů,“.

    Pán sídla se zvedl a se zarudlou tváří a zářícíma očima zíral směrem k věžím. O malou chvíli později jsme dojeli k hlavní bráně, gotického vzhledu s železnou klenbou a oprýskanými pilíři na obou stranách, skvrnami z lišejníků a tyčícími se kančími hlavami rodu Baskervillů. Myslivna nacházející se na příjezdové cestě byla ruina z černé žuly a pokřivenými krovy. Avšak naproti se nacházela novější budova dostavěna sotva z poloviny, první plody z afrického zlata sira Charlese.

    Projeli jsme tedy dále hlavní branou, kde byl zvuk kol potlačen nánosem spadaného listí a větve starších stromů spočívali nad našimi hlavami. Baskerville se zachvěl, když jeho zrak spočinul na příjezdovou cestu k domu, který se v dálce mihotal jako duch.

    OdpovědětVymazat
  27. Michaela Indrišeková, oprava:

    Ten případ jsem si dobře pamatoval, neboť to byl jeden z těch, o které se Holmes velmi zajímal, zejména pro neobyčejnou krutost zločinu a zvrácenou divokost, které provázely veškeré vrahovo počínání. Nejvyšší trest nebyl vykonán z důvodu mnoha pochybností o jeho duševním zdraví.
    Náš kočár dojel na vyvýšeninu, kde se před námi rozprostíraly rozlehlé mokřady, protkané hroudami kamení a rozeklanými skalami. Zavanul z nich chladný vánek a zamrazil nás na těle. Někde tam v pusté pláni číhal onen zlosyn, ukrytý v doupěti s plným srdcem záští proti lidstvu, jež ho vyvrhlo. Nic víc již nebylo potřebné k dokreslení tak chmurného dojmu z pustiny, k ledovému vichru a smrákajícímu nebi. Dokonce i Baskerville utichl a přitáhl si kabát blíže k tělu.
    Úrodný kraj jsme zanechali za sebou. Ohlédli jsme se zpět, paprsky zapadajícího slunce se nakláněly nad svěže zoranou, úrodnou zemi i širokou spleť lesů. Cesta před námi se zdála bezútěšnější a pustší a vedla mezi stráněmi vykreslených v olivových a hnědých barvách, mezi svahy pokrytá obrovskými balvany. Čas od času jsme minuli venkovský kamenný domek vystavěný při močálu, jehož drsný vzhled nezjemňovala byť jen obyčejná popínavá zeleň. Náhle jsme pohlédli dolů do miskovité prohlubně pod sebou, v níž rostly zakrslé duby a jedle, které byly zprohýbány a zdeformovány běsněním bouří po mnoho předcházejících let. Dvě vysoké, úzké věže se tyčily nad stromy. Kočí k nim ukázal bičem. "Zámek Baskerville" řekl.
    Jeho pán povstal, a zahleděl se na věže se zarděnými tvářemi a zářícíma očima. O pár minut později dorazili jsme k bráně s mřížovým fantastických tvarů s ozdobami kutými do železa, a po obou stranách, na omšelých pilířích porostlými lišejníky, se tyčily kančí hlavy baskervillského znaku. Domek při bráně byl zřícenina z černé žuly, s odhaleným trámovím. Avšak naproti němu stála budova nová, z poloviny vystavěná, první z plodů zlata z Jižní Afriky, které si přivezl sir Charles.
    Projeli jsme tedy hlavní branou do aleje, kde byl zvuk kol pohlcen měkkým nánosem spadaného listí a větve starších stromů se nám nad hlavami vinuly do pochmurně vyhlížející střechy. Baskerville se otřásl, když pohlédl do temné aleje, na jejímž konci se jako duch zjevil dům.


    OdpovědětVymazat
  28. Sir Arthur Conan Doyle
    Ten případ jsem si pamatoval dobře, protože se o něj Holmes zajímal díky zvláštní zuřivosti a děsivé brutalitě, které značila všechny činy vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem o jeho příčetnosti, tak bylo kruté jeho jednání.
    Náš kočár vystoupal na vršek a před námi se rozprostřely nekonečné mokřady, protkané ošlehanými a hrbolatými mohylami a skalami. Zavanul odtud ledový vítr z kopců a rozechvěl nás. Někde v této opuštěné planině se skrýval dábelský muž, vyčkávající v doupěti, jako divoké zvíře, srdce plné zášti k celému lidstvu, které ho vyloučilo. Nic jiného nebylo potřeba k představě o této nehostinné pustině než mrazivý vítr a potemnělé nebe. Dokonce sám Baskerville ztichl a přitiskl si kabát těsněji k sobě.

    Nechali jsme úrodnou krajinu za námi. Ohlédli jsme se za ní zpět, skloněné paprsky nízkého nebe položeného slunce proměňovaly potoky v zářivá klubka zlatých nití třpytících se na čerstvě zorané rudé půdě s širou spletí lesů v pozadí. Cesta před námi se postupně stávala pustší a divočejší, vedla kolem červených a zelených svahů, plné obřími balvany. Čas od času jsme projeli kolem chatrčí se stěnami a střechou z kamene, bez jakékoliv rostliny, která by narušovala jeho drsné obrysy. Najednou jsme shlédli do miskovité prohlubně pokryté zakrslými duby a sosnami, které byli pokroucené a zohýbané běsněním bouří mnoha předcházejících let. Ze stromů se vypínaly dvě vysoké a štíhlé věže. Kočí ukázal svým bičem.
    „Panské sídlo Baskervillů.“ Řek.
    Jeho pán se zvedl a pohlédl se zčervenalou tváří a zářícími očima. O několik minut později jsme přijeli k bránám, fantastický labyrint gotické architektury kované železem, větrem ošlehaným pilířem na obou stranách, poskvrněný lišejníkem a kančí hlavy Baskervillů. Budova při bráně byla zřícenina z černé žuly s odhalenými krovy, ale naproti ní stála budova novější, téměř dostavěná, první z plodů jihoarfrického zlata, které si přivezl Sir Charles.
    Projeli jsme tedy branou do aleje, kde zvuk kol utichal mezi listím a staré stromy spojovaly své větve v temný tunel zvedající se nad našimi hlavami. Baskerville se otřásl při pohledu na příjezdovou cestu, na jejímž nejzazším konci se mihl zámek jako přízrak.

    Kristyna Hrncirikova

    OdpovědětVymazat
  29. Lukáš Nejedlý, oprava

    Pamatuji si tento případ velmi dobře, protože to byl právě ten, kde Holmese zaujala nezvyklá krutost zločinu a bezohledná brutalita, kterými se vyznačovaly všechny vraždy tohoto zločince. Jeho rozsudek smrti byl odložen z důvodu pochyb o jeho příčetnosti. Náš kočár vystoupal vzhůru na kopec a před námi se objevila rozlehlá blata, pokrytá větrem ošlehanými kamennými mohylami a rozeklanými skalami. Chladný vítr se hnal směrem dolů kolem nás a rozechvěl nás. Někde na té pusté planině se ukrývá odporný člověk, zahrabaný v noře jako zvíře, jeho srdce překypuje záští proti celé lidské rase, která ho vyloučila. Už jen on chyběl k dokreslení hrůzného obrazu pustiny, mrazivého větru a tmavé oblohy. Dokonce i Baskerville utichl a přitiskl k sobě svůj kabát.
    Úrodnou planinu jsme zanechali za sebou. Ohlédli jsme se zpět, šikmé sluneční paprsky proměňovaly potůčky ve zlatá vlákna, zářily na zoranou půdu a široký pás lesní krajiny. Cesta před námi byla čím dál tím divočejší a pochmurnější a pokračovala přes červenohnědé a olivové svahy, poseté mohutnými balvany. Minuli jsme chatrč na vřesovišti, obehnanou kameny, jejíž zevnějšek nebyl nikým narušen. Podívali jsme se dolů, do miskovité prohlubně se zakrnělými duby a jedlemi, které byly pokřivené a zohýbané lety zuřivých bouří. Dvě vysoké, úzké věže vyrostly nad stromy. Vozka ukázal vpřed svým bičem.
    „Residence Baskervillů,“ řekl.
    Jeho pán povstal a hleděl se zarudlými tvářemi a lesklýma očima. O pár minut později jsme dorazili k bráně, úžasné spleti kovaného železa, se sloupy ošlehanými počasím na každé straně, které byly pokryté lišejníky a posázené kančími hlavami rodu Baskervillů. Domek byl ruina z černé žuly a odhalené konstrukce z trámů, ale naproti stála nová budova, napůl rozestavěná, první plody afrického zlata Sira Charlese.
    Projeli jsme bránou dál, kde zvuky našich kol tlumilo spadané listí, a staré stromy natahovaly větve nad naše hlavy a tvořily tunel. Baskerville se zachvěl při pohledu na dlouhou cestu, na jejímž vzdáleném konci se jako duch mihotal dům.

    OdpovědětVymazat
  30. Ten případ jsem si pamatoval dobře, protože se o něj Holmes zajímal díky zvláštní zuřivosti a děsivé brutalitě, které značily všechny činy vraha. Rozsudek smrti byl zmírněn kvůli pochybnostem o jeho příčetnosti, tak bylo kruté jeho jednání.
    Náš kočár vystoupal na vršek a před námi se rozprostřely nekonečné mokřady, protkané ošlehanými a hrbolatými mohylami a skalami. Zavanul odtud ledový vítr z kopců a rozechvěl nás. Někde v této opuštěné planině se skrýval dábelský muž, vyčkávající v doupěti, jako divoké zvíře, srdce plné zášti k celému lidstvu, které ho vyloučila. Nic jiného nebylo potřeba k představě o této nehostinné pustině než mrazivý vítr a potemnělé nebe. Dokonce sám Baskerville ztichl a přitiskl si kabát těsněji k sobě.

    Nechali jsme úrodnou krajinu zanámi. Ohlédli jsme se za ní zpět, šikmé paprsky nízkého slunce měnily proudy ve zlata vláken, zářící na čerstvě zorané rudé zemi mezi širokou masou lesů a zářil . Cesta před námi se postupně stávala pustší a divočejší, vedla kolem červených a zelených svahů, plné obřímy balvany se stávala pochmurnější a divočejší. Čas od času jsme projeli kolem chatrčí se stěnami a střechou z kamene, bez jakékoliv rostliny, která by narušovala její drsné obrysy. Najednou jsme shlédli do miskovité prohlubně pokryté zakrslými duby a sosnami, které byly pokroucené a zohýbané běsněním bouří mnoha předcházejících let. Ze stromů se vypínaly dvě vysoké a štíhlé věže. Kočí ukázal svým bičem.
    „Panské sídlo Baskervillů.“ Řekl.
    Jeho pán se zvedl a díval se na ni, se zčervenalou tváří a zářícími očima. O několik minut později jsme přijeli k bránám, k spleti fantastického zdobení z opracovaného železa, z obou stran pilíře ošlehané větrem, poskvrněné lišejníkem a přemožené kančími hlavami rodu Baskervillů.Budova při bráně byla zřícenina z černé žuly s odhalenými krovy, ale naproti ní stála budova novější, téměř dostavěná, první z plodů jihoarfrického zlata, které si přivezl Sir Charles.
    Projeli jsme tedy branou do aleje, kde zvuk kol utichal mezi listím a staré stromy spojovaly své větve v temný tunel zvedající se nad našimi hlavami. Baskerville se otřásl při pohledu na příjezdovou cestu, na jejímž nejzazším konci se mihl zámek jako přízrak.
    Kristyna Hrncirikova
    Verze 3

    OdpovědětVymazat