Ale jistě :) Unikátní kombinace fantazie, hororu, poezie, nonsensu a dobových narážek a satiry je přece pro každého čtenáře nezapomenutelná!
Nahlédněte, jak se s různými ukázkami Carrollova textu a veršů vypořádali vaši předchůdci:
http://prekladanipvk.blogspot.cz/2009_02_22_archive.html
http://prekladanipvk.blogspot.cz/2009/10/prekladatel-v-kraji-divu.html
http://prekladanipvk.blogspot.cz/2011/11/lysperni-jezleni-ti-druzi.html
My se soustředíme na optimální překlad promluvy k sobě samé, kterou Alenka používá poměrně často. Uvažujte nad stylovou rovinou, výběrem slov, ale i interpunkcí, pečlivě porovnávejte originál se svou verzí a snažte se docílit stejného emočního účinku. Přečtěte si svůj text nahlas!
Lewis Carroll - Alice in Wonderland
Chapter 4
The Rabbit Sends in a Little Bill
By this time she had found her way into a tidy little room with a table in the window, and on it (as she had hoped) a fan and two or three pairs of tiny white kid gloves: she took up the fan and a pair of the gloves, and was just going to leave the room, when her eye fell upon a little bottle that stood near the looking- glass. There was no label this time with the words 'DRINK ME,' but nevertheless she uncorked it and put it to her lips. 'I know something interesting is sure to happen,' she said to herself, 'whenever I eat or drink anything; so I'll just see what this bottle does. I do hope it'll make me grow large again, for really I'm quite tired of being such a tiny little thing!'
It did so indeed, and much sooner than she had expected: before she had drunk half the bottle, she found her head pressing against the ceiling, and had to stoop to save her neck from being broken. She hastily put down the bottle, saying to herself 'That's quite enough--I hope I shan't grow any more--As it is, I can't get out at the door--I do wish I hadn't drunk quite so much!'
Alas! it was too late to wish that! She went on growing, and growing, and very soon had to kneel down on the floor: in another minute there was not even room for this, and she tried the effect of lying down with one elbow against the door, and the other arm curled round her head. Still she went on growing, and, as a last resource, she put one arm out of the window, and one foot up the chimney, and said to herself 'Now I can do no more, whatever happens. What will become of me?'
Luckily for Alice, the little magic bottle had now had its full effect, and she grew no larger: still it was very uncomfortable, and, as there seemed to be no sort of chance of her ever getting out of the room again, no wonder she felt unhappy.
'It was much pleasanter at home,' thought poor Alice, 'when one wasn't always growing larger and smaller, and being ordered about by mice and rabbits. I almost wish I hadn't gone down that rabbit-hole--and yet--and yet--it's rather curious, you know, this sort of life! I do wonder what can have happened to me! When I used to read fairy-tales, I fancied that kind of thing never happened, and now here I am in the middle of one! There ought to be a book written about me, that there ought! And when I grow up, I'll write one--but I'm grown up now,' she added in a sorrowful tone; 'at least there's no room to grow up any more here.'
'But then,' thought Alice, 'shall I never get any older than I am now? That'll be a comfort, one way--never to be an old woman-- but then--always to have lessons to learn! Oh, I shouldn't like that!'
'Oh, you foolish Alice!' she answered herself. 'How can you learn lessons in here? Why, there's hardly room for you, and no room at all for any lesson-books!'
And so she went on, taking first one side and then the other, and making quite a conversation of it altogether; but after a few minutes she heard a voice outside, and stopped to listen.
'Mary Ann! Mary Ann!' said the voice. 'Fetch me my gloves this moment!' Then came a little pattering of feet on the stairs. Alice knew it was the Rabbit coming to look for her, and she trembled till she shook the house, quite forgetting that she was now about a thousand times as large as the Rabbit, and had no reason to be afraid of it.
Presently the Rabbit came up to the door, and tried to open it; but, as the door opened inwards, and Alice's elbow was pressed hard against it, that attempt proved a failure. Alice heard it say to itself 'Then I'll go round and get in at the window.'
'That you won't' thought Alice, and, after waiting till she fancied she heard the Rabbit just under the window, she suddenly spread out her hand, and made a snatch in the air. She did not get hold of anything, but she heard a little shriek and a fall, and a crash of broken glass, from which she concluded that it was just possible it had fallen into a cucumber-frame, or something of the sort.
Next came an angry voice--the Rabbit's--'Pat! Pat! Where are you?' And then a voice she had never heard before, 'Sure then I'm here! Digging for apples, yer honour!'
'Digging for apples, indeed!' said the Rabbit angrily. 'Here! Come and help me out of this!' (Sounds of more broken glass.)
'Now tell me, Pat, what's that in the window?'
'Sure, it's an arm, yer honour!' (He pronounced it 'arrum.')
'An arm, you goose! Who ever saw one that size? Why, it fills the whole window!'
'Sure, it does, yer honour: but it's an arm for all that.'
'Well, it's got no business there, at any rate: go and take it away!'
There was a long silence after this, and Alice could only hear whispers now and then; such as, 'Sure, I don't like it, yer honour, at all, at all!' 'Do as I tell you, you coward!' and at last she spread out her hand again, and made another snatch in the air. This time there were two little shrieks, and more sounds of broken glass. 'What a number of cucumber-frames there must be!' thought Alice. 'I wonder what they'll do next! As for pulling me out of the window, I only wish they could! I'm sure I don't want to stay in here any longer!'
She waited for some time without hearing anything more: at last came a rumbling of little cartwheels, and the sound of a good many voices all talking together: she made out the words: 'Where's the other ladder?--Why, I hadn't to bring but one; Bill's got the other--Bill! fetch it here, lad!--Here, put 'em up at this corner--No, tie 'em together first--they don't reach half high enough yet--Oh! they'll do well enough; don't be particular-- Here, Bill! catch hold of this rope--Will the roof bear?--Mind that loose slate--Oh, it's coming down! Heads below!' (a loud crash)--'Now, who did that?--It was Bill, I fancy--Who's to go down the chimney?--Nay, I shan't! you do it!--That I won't, then!--Bill's to go down--Here, Bill! the master says you're to go down the chimney!'
'Oh! So Bill's got to come down the chimney, has he?' said Alice to herself. 'Shy, they seem to put everything upon Bill! I wouldn't be in Bill's place for a good deal: this fireplace is narrow, to be sure; but I think I can kick a little!'
She drew her foot as far down the chimney as she could, and waited till she heard a little animal (she couldn't guess of what sort it was) scratching and scrambling about in the chimney close above her: then, saying to herself 'This is Bill,' she gave one sharp kick, and waited to see what would happen next.
The first thing she heard was a general chorus of 'There goes Bill!' then the Rabbit's voice along--'Catch him, you by the hedge!' then silence, and then another confusion of voices--'Hold up his head--Brandy now--Don't choke him--How was it, old fellow? What happened to you? Tell us all about it!'
Last came a little feeble, squeaking voice, ('That's Bill,' thought Alice,) 'Well, I hardly know--No more, thank ye; I'm better now--but I'm a deal too flustered to tell you--all I know is, something comes at me like a Jack-in-the-box, and up I goes like a sky-rocket!'
'So you did, old fellow!' said the others.
'We must burn the house down!' said the Rabbit's voice; and Alice called out as loud as she could, 'If you do. I'll set Dinah at you!'
There was a dead silence instantly, and Alice thought to herself, 'I wonder what they will do next! If they had any sense, they'd take the roof off.' After a minute or two, they began moving about again, and Alice heard the Rabbit say, 'A barrowful will do, to begin with.'
'A barrowful of what?' thought Alice; but she had not long to doubt, for the next moment a shower of little pebbles came rattling in at the window, and some of them hit her in the face. 'I'll put a stop to this,' she said to herself, and shouted out, 'You'd better not do that again!' which produced another dead silence.
Alice noticed with some surprise that the pebbles were all turning into little cakes as they lay on the floor, and a bright idea came into her head. 'If I eat one of these cakes,' she thought, 'it's sure to make some change in my size; and as it can't possibly make me larger, it must make me smaller, I suppose.'
So she swallowed one of the cakes, and was delighted to find that she began shrinking directly. As soon as she was small enough to get through the door, she ran out of the house, and found quite a crowd of little animals and birds waiting outside. The poor little Lizard, Bill, was in the middle, being held up by two guinea-pigs, who were giving it something out of a bottle. They all made a rush at Alice the moment she appeared; but she ran off as hard as she could, and soon found herself safe in a thick wood.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatBradbury - The end of the beginning
OdpovědětVymazatPetr Štěpnička
KUCHLEROVá
OdpovědětVymazatPater Caninus
Indrišeková :
OdpovědětVymazatRay Bradbury - The Murder
Bradbury - All Summer in a Day
OdpovědětVymazatOttová
Šourková, Anýžová
OdpovědětVymazatA Sound of Thunder - Bradbury
“Doma to bylo mnohem příjemnější,” pomyslela si nešťastná Alenka, „když člověk pořád nerostl a nezmenšoval se a nepřikazovaly mu myši a králíci. Skoro si přeju, abych bývala do té králičí nory nelezla – a ještě – a ještě – je to dost zvláštní, víte, tenhle způsob života! Vážně se divím, co se mi mohlo stát! Když jsem si četla pohádky, myslela jsem, že se takové věci nikdy nedějí a teď jsem tu, uprostřed jedné z nich! Měla by o mně být napsaná knížka, to by teda měla! A až vyrostu, nějakou napíšu – ale teď rostu,“ dodala truchlivě. „Alespoň už tu není místo, kam bych ještě dorostla.“
OdpovědětVymazat„Ale potom,“ řekla si Alenka, „už nikdy nebudu starší, než jsem teď? To by bylo pohodlí, na jednu stranu – nikdy nebýt stará paní – ale na druhou – mít pořád, co se učit! Ach, to by se mi nelíbilo.“
„Ach, ty hloupá Alenko!“ odpověděla si. „Jak se tu můžeš něco naučit? Proč, když je tu stěží místo pro tebe, natož pro nějaké učebnice!“
A tak pokračovala v rozhovoru dál, nejdříve za jednu stranu, pak za druhou a vytvořila z toho všeho takovou konverzaci. Ale po pár minutách zaslechla hlas zvenku a přestala poslouchat.
„Marie Anno! Marie Anno!“ volal hlas. „Dones mi tentokrát mé rukavice!“ Následovalo cupitání nohou po schodech. Alenka věděla, že to byl Králík, který jí přišel hledat, zatímco se chvěla, až otřásala domem, a trochu zapomínala, že je teď asi tisíckrát větší, než Králík a nemá žádný důvod se ho bát.
Vzápětí přišel Králík ke dveřím a snažil se je otevřít, ale jelikož se dveře otevírají dovnitř a Alenky loket tlačil proti nim, tento pokus skončil neúspěchem. Alenka ho slyšela, jak si řekl: „Tak tedy půjdu okolo a vlezu dovnitř oknem.“
„To teda nevlezeš,“ myslela si Alenka a poté, co čekala, až se jí bude zdát, že slyší Králíka přímo pod oknem, náhle vystrčila svou ruku a chňapla ve vzduchu. Nepodařilo se jí nic chytit, ale uslyšela malé zaječení a pád a třesk rozbitého skla, z čehož usoudila, že možná spadl do pařeniště pro okurky nebo něčeho takového.
Následoval naštvaný hlas – Králíkovo: „Pat! Pat! Kde jsi?“ A poté hlas, který nikdy předtím neslyšela: „Jsem samozřejmě tady! Vykopávám jablka, vaše ctihodnosti!“
„Vykopáváš jablka, ovšem!“ řekl Králík rozzlobeně. „Tady! Pojď sem a pomoz mi odtud!“ (Zněl spíše jako rozbité sklo.)
„Teď mi řekni, Pat, co je to v tom okně?“
„Samozřejmě je to ruka, vaše ctihodnosti!“ (Vyslovoval to „rrruka“.)
„Ruka, ty hlupáku! Kdo kdy viděl tak velikou? Proč vyplňuje celé okno!“
„To samozřejmě vyplňuje, vaše ctihodnosti – nicméně je to ruka.“
„No, nemá tady co dělat, za žádných okolností – běž a odnes ji!“
Poté bylo dlouhé ticho a Alenka slyšela jen občasné šeptání, jako třeba: „Samozřejmě, že se mi to nelíbí, vaše ctihodnosti, vůbec, vůbec!“, „Dělej, jak ti říkám, zbabělče!“ a naposledy vytáhla ruku ven a znovu chňapla ve vzduchu. Tentokrát se ozvaly dvě malé zaječení a více zvuku rozbíjejícího se skla. „Tam těch pařenišť na okurky ale musí být!“ pomyslela si Alenka. „Zajímá mě, co budou dělat dál! Kdyby mě vytáhli z okna, to bych si přála! Jsem si jistá, že tu nechci zůstat ani trochu déle!“
VymazatPočkala, dokud už nic neuslyší. Nakonec přijel rachot kol od vozu a zvuk spousty dobrých hlasů mluvících dohromady: poznala slova: „Kde je ten další žebřík? – Proč, já měl vzít jen jeden. Ten další má Bill. – Bille! Dones ho sem, hochu! – „Tady, postav je tady u toho rohu. – Ne, nejdřív je svaž dohromady. – „Nedosáhnou zatím ani do půlky. – Ah! Bude to stačit, nebuď puntičkář. – Tady, Bille! Podrž tenhle konec lana. – Vydrží to střecha? – Bacha na tu volnou tašku! – „Ó, padá to! Hlavy dolů! (velká rána) – A teď, kdo to udělal? – Byl to Bill, myslím. – Kdo sleze komínem? – „Ne-e, já ne. Ty to udělej! – „To teda neudělám! – Bill musí lézt dolů. – Tady, Bille! Pán říká, že musíš slézt dolů komínem!“
„Ou! Takže Bill musí slézt dolů komínem, že ano?“ řekla si Alenka. „Ostuda, vypadá to, že všechn hodili na Billa! Nechtěla bych být na Billovo místě – krb je sice úzký, ale můžu trochu kopat!“
Prostrčila svou nohu komínem co nejdál to šlo a čekala, dokud neslyšela zvířátko (Nemohla uhodnout jaké to bylo.) škrábat a drápat se v komíně kousek nad ní. Poté si řekla: „Tohle bude Bill“, ostře vykopla a čekal, co se bude dít dál.
První, co slyšela, bylo sborové „Tady je Bill!“ a potom Králíkův hlas: „Chyťte ho, vy tam u plotu!“, poté ticho a poté další změť hlasů – „Podržte mu hlavu. – Teď brandy. – Neuškrťte ho. – Jaké to bylo, starý brachu? Co se ti stalo? Řekni nám o tom!“ Nakonec se ozval trochu chabý, pištivý hlas, („To bude Bill,“ pomyslela si Alenka), „No, moc nevím – Už nikdy víc, díky, už je mi dobře – ale musím říct, že jsem příliš zmatený, abych vám řekl – vše co vím je, že na mě něco vypálilo jako čertík v krabičce a já letěl nahoru jako raketa!“
„To jsi teda letěl, starý brachu!“ řekli ostatní.
Shamalová
OdpovědětVymazatDolů králičí dírou
"Doma to bylo mnohem příjemnější," pomyslela si chudinka Alenka, "když se člověk pořád nezvětšoval a nezmenšoval a nenařizovali mu pořád myši a králíci. Skoro si přeju, abych bývala nevklouzla do té králičí nory a pořád - pořád je mi podivnější, však víš, tenhle způsob života! Opravdu by mně zajímalo, co se mi mohlo stát! Když jsem čítávala pohádky, vymýšlela jsem si takové věci, které se nestávají, ale teď jsem v jedné z nich! Měla by o mě být napsaná kniha, to by měla! A až budu velká, tak ji napíšu - ale teď jsem vlastně velká," dodala smutně, "alespoň tu není místnost, kde bych mohla vyrůst ještě víc."
"Ale pak," pomyslela si Alenka, "to už teď nikdy nezestárnu? To by bylo fajn, na jednu stranu nebýt starou paní, a na druhou, mít se pořád co učit! Oh, nemělo by se mi to líbit!"
"Ach ty pitomá Alenko!" odpověděla sama sobě. "Jak se tady můžeš něco učit? Vždyť je tu jen z těžka místnost pro tebe a žádná místnost pro učebnice!"
A tak se ptala dál, z jedné strany a pak druhé a z toho všeho vznikla taková konverzace, ale za pár minut se přestala poslouchat, protože uslyšela nějaký hlas venku.
"Marie Anno! Marie Anno!" volal hlas. "Přines mi rukavice, teď!" A následovalo tiché cupitání nohou na schodech. Alenka veděla, že je to Králík a shání se po ní, chvěla s sebou až se dům otřásal a mezitím zapomněla, že je vlastně teď asi tisíckrát větší než Králík a vlastně nemá žádný důvod mít z něho strach.
Zrovna Králík přišel ke dveřím a snažil se je otevřít, ale jelikož se dveře otevírají zevnitř a Alenky loket na ně zevnitř tlačil, pokus se nezdařil. Alenka slyšela jak si říkal pro sebe "Tak to obejdu a dostanu se dovnitř oknem."
"To teda nedostaneš, pomyslela si Alenka a zatímco čekala myslela si, že slyší Králíka pod oknem, tak protáhla ruku oknem a lapala po něm ve vzduchu. Samozřejmě nic neuchopila, ale zaslechla slabý křik, pád a zvuk rozbitého skla, z čehož se domnívala, že spadl do okurkového políčka nebo něčeho podobného.
Pak zazněl naštvaný hlas - Králíka - "Pat! Pat! Kde jsi?" Po té zazněl hlas, který nikdy dříve neslyšela, "Jistě, že jsem tu! Sbírám jablka, vaše jasnosti!"
"Vskutku, sbírá jablka!" řekl Králík naštvaně. "Tady! Pojď sem a pomoc mi se z toho dostat ven!" (Zvuk dalšího roztříštěného skla)
"Pověz mi, Pat, co je to v tom okně?"
"Jistě, je to ruka, vaše jasnosti!" (Vyslovil to jako "rr-uka".)
"Ruka, ty pitomče! Kdo kdy viděl tak velikou? Vždyť zaplňuje celé okno!"
"Jistě zaplňuje celé okno, vaše jasnosti, ale i přesto je to jen ruka."
"No, nemá tu co dělat, v žádném případě: běž a odnes ji odsud!"
Následovalo dlouhé ticho. Alenka slyšela sem tam jen občasné šeptání jako: "Samozrejmě se mi to nelíbí, nelíbí, vaše jasnosti, vůbec, ale vůbec!" "Udělej, co říkám, ty zbabělče!" a naposledy natáhla ruku z okna a chňapla znovu ve vzduchu. Tentokrát slyšela dvě malé zaječení a více zvuku rozbitého skla. "Kolik okurkových políček tu musí být!" Pomyslela si Alenka. "Zajímalo by mě, co udělají dál! Třeba mě vytáhnout ven z okna, kéž by to udělali! Jsem si jistá, že už tu nechci být ani o minutu déle!"
Čekala a po nějakou dobu nic neslyšela než přijel malý drkotající vůz a hlasy lidí hovořících mezi sebou a zaslechla slova: "Kde je ten další žebřík? - Proč? Já měl vzít jen jeden. Ten další má Bill. - Bille! Přines ho sem hochu! Tady, postav je na tech roh. - Nee, svaž je nejdřív k sobě, vždyť jestě ani nedosáhnout do půlky. - Oh! Bude to stačit, nebuď tak puntičkářský-- Tady, Bille! Chyť tenhle konec lana.-- Vydží to střecha?-- Pozor na tu uvolněnou tašku! Áá, padá to! Hlavy dolů! (velká rána) - A teď, kdo to udělal?- Byl to Bill, myslím.- Kdo poleze komínem?-- Nee, já ne. Ty jdi.-- To teda nepůjdu. Bill leze dolů.-- Bille! Tady mistr říká, že ty musíš slézt komínem!"
"Aha, takže Bill musí slézt komínem, že?" říkala si Alenka. "Ostuda, zdá se, že všechno házejí na Billa! Nechtěla bych být v jeho kůži už jen proto, že ohniště je úzké, ale můžu trochu kopat!"
OdpovědětVymazatDala nohu daleko od komína jak jen mohla a čekala než uslyší malé zvíře (nemohla rozpoznat, co to zrovna bylo) škrábalo se a šplhalo v komíně blízko nad ní, pak si řekla: "To je Bill", prudce kopla a čekala, co se bude dít dál.
První věc, co slyšela, bylo sborové "Tady je Bill!" a pak Králíkův hlas: "Chyť ho, ty tam za plotem!" ticho a pak zmatené hlasy- "Podrž mu hlavu-Brandy, teď.- Neuškrťte ho!- Jaké to bylo, kamaráde? Pověz nám o tom!"
Nakonec se ozval slabý ječící hlas, ("To bude Bill", pomyslela si Alenka,) "No, těžko říct - nikdy víc, díky, už je mi lépe, ale musím ti říct, že co vím, je, že na mě něco vypálilo nahoru rychle jako raketa!"
"To teda vypálilo, kamaráde!" řekli ostatní.
„Doma to bylo mnohem lepšejší,“ myslela si ubohá Alenka, „člověk se pořád nezvětšoval nebo nezmenšoval a nenakazovaly mu myši a králíci. Skoro bych si i přála, abych nevlezla do té králičí nory, a stejně, stejně je to docela nezvyklé, však víte, tenhle způsob života! Zajímalo by mě, co se mi to vlastně přihodilo! Když jsem si čítávala pohádky, myslela jsem, že tohle se nestává, a teď jsem tu, přímo uprostřed jedné takové pohádky! Měli by o mně napsat knížku, to by tedy měli! A až vyrostu, tak jí napíšu sama – ale já už rostu“ dodala smutně „aspoň že už tu není moc místa, abych rostla ještě více.“
OdpovědětVymazat„Ale to znamená“ pomyslela si Alenka „že už nikdy nebudu starší, než jsem teď? To bude pohodlí, na jednu stranu – nikdy nebudu stará, ale zase – pořád se budu muset učit! Ach, to by se mi nelíbilo!“
„Ale, hloupá Alenko!“ odpověděla sama sobě „Jak by ses tady mohla učit? Vždyť se sem ani pořádně nevejdeš, ještě aby se sem vešly nějaké učebnice!“
A tak pokračovala, nejdříve hodnotila jednu stranu věci, pak druhou a z toho všeho vznikal docela pěkný rozhovor. Ale po pár minutách zaslechla zvenčí hlas a tak ustala, aby si ho vyslechla.
„Mary Ann! Mary Ann!“ říkal ten hlas. „Přines mi rukavice hned teď!“ Pak následovalo cupitání nohou na schodech. Alenka věděla, že je to králík, který jí hledal, a roztřásla se, až se klepal celý dům. Úplně zapomněla, že právě teď je snad tisíckrát větší než králík a nemá vůbec žádný důvod se ho bát.
Králík právě přišel ke dveřím a snažil se je otevřít, ale protože se otvíraly dovnitř a Alenka se o ně pevně opírala loktem, jeho pokus selhal. Alenka ho slyšela, jak si povídá pro sebe „Tak tedy půjdu okolo a zkusím to oknem.“
„To teda nezkusíš“ pomyslela si Alenka, počkala, až jí přišlo, že slyší Králíka těsně pod oknem a pak z ničeho nic rozpřáhla ruce a chňapla po něm ve vzduchu. Nechytla nic, ale zaslechla slabé zapištění a pád a řinčení rozbitého skla, ze kterého usoudila, že Králík možná spadl do skleníku s okurkami nebo něčeho podobného.
Pak následoval rozzlobený hlas – Králíkův – „Patty! Patty! Kde jsi?“ A po něm hlas, který Alenka nikdy dřív neslyšela, „To víte, že tu sém. Vyrývám erteple, vaše ctihodnosti!“
„Vskutku, vyrývá erteple!“ pravil Králík rozzlobeně. „Pojď sem a pomoz mi ven!“
(Další zvuky rozbíjeného skla)
„Teď mi řekni, Patty, co je to támhle v okně?“
Vymazat„Tož to bude dozajistá ruka, vaše ctihodnosti“ (Vyslovila to jako“roka “)
„Ruka, ty huso! Kdo kdy viděl tak velikou ruku? Vždyť vyplňuje celé okno!“
„Tož to jé pravdá, vaše ctihodnosti, ale stejnák je to ruka.“
„Dobře, ale stejně tam nemá co dělat, prostě běž a zbav se jí!“
Nastala dlouhá odmlka a Alenka slyšela jenom šepot a útržky jako „Samozřejmě, že se mi to nelíbí, vaše ctihodnosti, vůbec ne, vůbec.“ „Udělej, co ti říkám, ty zbabělče!“
Nakonec opět rozpřáhla ruce a chňapla ve vzduchu ještě jednou. Ozvala se dvě zapištění a ještě více tříštícího se skla. „Kolikpak je tam asi skleníků s okurkami?“ pomyslela si Alenka. „Zajímalo by mě, s čím ještě přijdou! Jestli mě nakonec vytáhnou oknem. Docela si přeji, aby se jim to povedlo! Nechce se mi tu zůstávat o nic déle!“
Čekala ještě nějaký čas, ale nezaslechla už nic: nakonec se k ní donesl rachot koleček vozíku a množství hlasů mluvících jeden přes druhý: zachytila některá slova:
„Kde je druhý žebřík? Proč jsem si musel přinést jenom jeden. Bill má ten druhý. Bille, přines ho sem! Tady, postav ho sem k rohu. Ne, nejdříve je svažte k sobě – vždyť nedosahují ani do poloviny – Ale tohle bude stačit, nebuďme puntičkáři – Hej, Bille! Chyť se tohohle lana! Unese to střecha? Dávej pozor na tu uvolněnou tašku – Pozor padá, hlavy dolů!“ (hlasitá rána) – Kdo to udělal? Myslím, že to byl Bill. Kdo vleze komínem? Ne, já určitě ne! Ty to udělej! Já rozhodně ne! Vleze tam Bill. Hej, Bille, pán říká, že vlezeš do komína!“
„Ach, takže Bill teď musí vlézt do komína, je to pravda?“ řekla si Alenka pro sebe. „Že se nestydí, házet všechno na Billa! Já bych to určitě nesnesla být jím. Popravdě, krb je celkem úzký, ale myslím si, že ještě dokážu trošku kopnout!“
Natáhla nohu do komína, co nejdál to šlo, a čekala, až uslyší zvířátko (nevěděla jaký přesně druh) škrábat a rachotit v komíně těsně nad ní: pomyslela si „To je Bill“, ostře vykopla a čekala, co se bude dít dál.
První věc, kterou zaslechla, byl hromadný výkřik „Támhle letí Bill!“ a potom Králíkův křik „Chyť ho, ty, tam u plotu!“ poté ticho a poté další změť hlasů „Držte mu hlavu – Doneste brandy – Neuduste ho – Jaké to bylo, kamaráde? Co se ti stalo? Všeckó nám to vypovjéz!“
Jako poslední se přidal slaboučký pisklavý hlásek („To je Bill“ pomyslela si Alenka) „No, vlastně ani nevím. Už ne, díky. Už je mi líp, ale jsem moc zmatený, abych si to dal všechno dohromady – všechno co vím je, že proti mně cosi vystřelilo jako čert z krabičky a já letěl jako raketa do nebe!“
„Takhle přesně jsi letěl, kamaráde!“ pravili ostatní.
Petr Štěpnička
“Doma bylo lepčeji”, pomyslela si chudák Alenka, “když jsem pořád nerostla a nezmenšovala se a nebyla neustále poučována myši a králíky. Nejradši bych si přála, abych do té králičí nory nespadla, a teď jsem ještě víc zvědavá, co za dobrodružství mě čeká. Zajímalo by mě, co se mi může stát. Vždy, když jsem si četla pohádky, mě okouzlilo tolik věcí, které by se ve skutečnosti nikdy nestaly, a teď jsem uprostřed něčeho takového! Měli by o mně napsat knížku! Pak až budu velká, také jednu napíšu, ale já jsem velká,“ řekla si s povzdechem; „protože větší už bych být ani nemohla.
OdpovědětVymazat„Ale pak,“ pomyslela si Alenka, „to už nikdy nezestárnu? To by bylo přece skvělé, nikdy nebýt stará paní, ale na druhou stranu furt mít se co učit! Ne, to by se mi nelíbilo! Ou, ty jedna hloupá!“ povídala si pro sebe. „Jak se můžeš vůbec něco učit? Vždyť je zde sotva místo pro tebe, natož pro nějaké knížky!“
A tak pokračovala po nějakou dobu, zaujatá z jedné či druhé strany a vytvořila si svůj vlastní rozhovor; však po chvilce zaslechla nějaké zvuky zvenčí, přestala mluvit a zaposlouchala se.
„Marie Anno! Marie Anno!“ volal hlas. „Dones mi mé rukavice!“ Šlo slyšet cupitání nohou po schodech. Alenka věděla, že je to králík, který ji hledal. Třásla se takovým způsobem, že to třáslo i celým domem. Alenka úplně zapomněla, že je tisíckrát větší než králík a tím pádem neměla vůbec žádný důvod čeho se bát.
O chvilku později přišel králík ke dveřím a snažil se je otevřít, avšak z druhé strany bránil Alenčin loket, aby se tak stalo. Alenka slyšela, jak si králík mumlá: „Půjdu tedy okolo a zkusím to oknem.“
„Ani náhodou“ řekla si pro sebe a po chvilce čekání jí přišlo, že slyší králíka pod oknem. Z ničeho nic rozpřáhla ruce vzduchem a chňapla po něm, avšak místo toho slyšela malé vypísknutí a následnou ránu rozbitého skla. Z toho vyvodila závěr, že spadl na okurkový skleník či něco podobného. Za chvilku šlo slyšet rozzuřený králíkův hlas. „Pat! Pat! Kde jsi?“ následně pak hlas, který Alenka v životě neslyšela, „Jsem tady! Snažím se vykopat nějaká jabka, vaše výsosti!“
„Opravdu, sbírá jablka!“ řekl Králík naštvaně. „Pojď hned sem a pomoz mi!“ (šlo slyšet další křupání rozbitého skla.)
„Tak a teď mi pověz Pat, co je v tom okně?“
„Zajisté Vaše výsosti, vidím ruku!“ (Znělo to však spíše jako kra.)
„Ruka, ne kra ty hlupáku! Kdo kdy viděl tak velkou ruku? Vždyť zabírá celé okno!“
„Ano Vaše výsosti, to zabírá, ale je to jen ruka.“
„No, nemá tam co dělat, ať je velká jak chce, zbav se jí!“
Poté se rozlehlo dlouhé ticho a Alenka zaslechla sem a tam pouhé šeptání, které znělo jako, „Určitě, nelíbí se mi to, Vaše výsosti a tak dále a tak dále! „Udělej, co jsem ti poručil, ty zbabělče jeden!.“ Potom však promáchla rukou ve vzduchu znova. Tentokrát šlo slyšet dvě zajeknutí a další zvuky rozbitého skla. „Kolik asi tak okurkových skleníků tam tak může být!“ pomyslela si Alenka. „Zajímalo by mě, co udělají dalšího! Přála bych si, aby mě tak vytáhli z tohodle okna, pač už tu nechci být ani minutu.“
Chvilku čekala a neslyšela nic do doby, než zaslechla rachot malých kol a hlasy lidí hovořících mezi sebou říkající: „Kde je ten další žebřík? – Proč? Já měl vzít jen jeden, ten další má u sebe Bill. Bille! Hoď ho sem chlapče, sem do rohu. Ne, nejdřív je svaž dohromady, vždyť nedosáhnout ani do půlky. Ou, to bude stačit, nebuď takový puntičkář. Sem Bille! Drž to lano. Vydrží to střecha? – Dávej bacha na tu uvolněnou tašku – Pozor padá dolů, pozor na hlavu! (rána jako z děla) – Tak, kdo to udělal? – Byl to Bill, aspoň myslím. – Kdo vleze do komína? – No já teda ne, ty to udělej! Ne, já ne! Bill půjde. Bille! Pán říká, že půjdeš ty!
OdpovědětVymazat„Hm, takže Bill vleze do komína, jo?“ řekla si Alenka. „Ostudy jedny, všechnu dřinu odnese Bill! Já bych to nesnesla, být jim. Krb je úzký, ale myslím si, že dokážu ještě trochu kopnout!“
Natáhla nohu do komína, jak nejdále to šlo, a čekala, dokud neuslyší zvířátko (nevěděla jaký druh) škrábat se a drápat v komíně kousíček nad ní. Potom si řekla: „To bude Bill“, silně kopla a čekala, co se bude dít dál. První co slyšela, byl všeobecný pokřik „Támhle letí Bill!“ potom králíkův hlas – „Chyť ho ty tam u plotu!“ poté hromové ticho, po kterém následovaly další zmatené hlasy – „Držte mu hlavu -- Teď Brandy, hlavně ho neudus. Jak to bylo starý brachu? Co se ti stalo, řekni nám to!“ Nakonec se ozval slabý pisklavý hlásek, („To bude Bill“, pomyslela si Alenka) „No, ani nevím. Nic víc, díky. Už se cítím mnohem líp, ale motá se mi trochu hlava. Vše co si pamatuju je, že něco ke mně přilítlo, jako v Jackovi v krabici a už sem letěl nahoru jako raketa!“
„To teda jo, kamaráde!“ řekli ostatní. „jako raketa.“
„Doma bylo lepšejc,“ pomyslela si chudák Alenka, „když se člověk pořád nezvětšoval a nezmenšoval, a když mu neporoučeli myši a králíci. Skoro si přeju, abych do té králičí nory předtím nespadla - a přesto – a přesto – je to dost zvláštní, no, tenhle způsob života! Zajímalo by mě, co se mi vlastně mohlo stát! Když jsem čítávala pohádky, byla jsem ráda, že se nic takového nepřihodilo, a ejhle teď jsem tu, přímo uprostřed takové pohádky! Měla by se o mně napsat knížka, to tedy měla! A až vyrostu, napíšu jednu – ale teď jsem přeci už vyrostla,“ řekla žalostným tónem; „alespoň už není víc místa k růstu.“
OdpovědětVymazat„Znamená to tedy,“ pomyslela si Alenka, „že už nikdy nebudu starší, než jsem teď? Na jednu stranu by to byla úleva – nikdy nebýt stařenkou – ale na druhou stranu – pořád bych se měla co učit! Och, to by se mi tedy nelíbilo!“
„Och, ty hloupá Alenko!“ odpověděla sama sobě. „Jakpak by ses tady mohla něčemu přiučit? Proboha, je tu sotva místo pro tebe, natož aby se sem vešly všechny tvé učebnice!“
A tak pokračovala, z jedné strany na druhou a utvářela z toho takový malý rozhovor; ale po pár minutách uslyšela zvenčí hlas, a tak přestala a zaposlouchala se. „Mary Ann! Mary Ann!“ řekl neznámý hlas. „Podej mi mé rukavice, ihned!“ Poté zaslechla slabé ťapání na schodech. Alenka věděla, že to byl králík, který se na ní šel podívat a roztřásla se tak moc, až se rozklepal dům a přitom zapomínala, že teď byla asi tak tisíckrát větší než králík a tudíž nemněla důvod se ho bát.
V zápětí na to se králík objevil u dveří a snažil se je otevřít; ale jak se Alenky loket tlačil proti dveřím, které se otevíraly směrem dovnitř, jeho pokus selhal. Alenka zaslechla, jak si pro sebe řekl: „Tak tedy půjdu okolo a dostanu se dovnitř oknem.“
„To se tedy nedostaneš“ pomyslela si Alenka, a když jí přišlo, že slyší králíka přímo pod oknem, znenadání rozvinula ruku a chňapla na prázdno do vzduchu. Nepodařilo se jí sice nic chytit, ale uslyšela slabý výkřik, pád a zvuk rozbitého skla, z čehož usoudila, že možná spadl do skleníku s okurkami nebo něčeho podobného.
Poté zaslechla vzteklý králíkův hlas - „Pat! Pat! Kde jsi?“ A poté zazněl hlas, který nikdy předtím neslyšela: „Jistě, tady jsem! Vyhrabávám brambory vaše ctihodnosti!“
„Vskutku, vyhrabává brambory!“ řekl králík rozzlobeně. „Tady! Pojď sem a pomož mi z toho!“ (další zvuky rozbitého skla.)
„Teď mi pověz Pat, co je to tam v tom okně?“
„Jsem si jistej, že to je ruka vaše ctihodnosti!“ (Vyslovil ruka jako „roka“).
„Ruka, ty huso! Kdo kdy viděl ruku o takové velikosti? Božínku však ona vyplňuje celé okno!“
„Jasně, že jo, vaše ctihodnosti ale přesto je to ruka.“
„No, každopádně tu nemá co dělat. Běž a odnes ji!“
Poté zavládlo dlouhé ticho a Alenka pouze tu a tam slyšela šepot jako: „Opravdu se mi to nezamlouvá vaše ctihodnosti, vůbec ne, vůbec!“ a „Udělej, jak říkám, zbabělče!“. Nakonec zase roztáhla ruku a chňapla do vzduchu. Tentokrát zaslechla dva slabé výkřiky a dokonce více zvuků rozbitého skla. „Tam musí být ale skleníků s okurkami!“ pomyslela si Alenka.
„Zajímalo by mě, co udělají dál! Co se týče toho vytahování z okna, jen si přeju, aby se jim to podařilo! Vskutku tu nechci zůstat už ani chvilku!“
Ottová
Čekala notnou chvíli, aniž by cokoli slyšela: nakonec se ozval rachot koleček vozíku a zvuk několika hlasů, mluvících přes sebe. Zaslechla akorát tato slova: „Kde je druhý žebřík? - Proboha, nepřinesl jsem snad jen jeden. Bill má druhý - Bille, podej mi ho. Tady máš kluku. - Tady, položte ho tady na roh. - Ne, nejdřív je svažte dohromady zatím, nejsou dost vysoké. - Oh! To by mělo stačit, nebuď puntičkář. - Na, Bille chytni se toho lana. - Zvládne to střecha? - Dejte pozor na tu uvolněnou tašku. - Pozor, padá! Bacha na hlavy!“ (hlasitá rána) - „Kdo to udělal? - Řekl bych, že to byl Bill. - Kdo vleze do komína? - Nee, já ne! To ty! - Tam tedy nevlezu. - Tak tam tedy vleze Bill. - Bille, mistr říká, že musíš do komína.“
Vymazat„Och takže Bill musí vlézt do komína, jo?“ řekla si Alenka. „Že se nestydí všechno házet na Billa! Já bych si to nenechala líbit, být na jeho místě. Tenhle krb je docela úzký ale myslím, že můžu trochu kopnout.“
Prostrčila nohu komínem, jak daleko to jen šlo, a čekala, dokud neslyšela malé zvíře (nedokázala odhadnout který druh), jak se škrábe a drápe komínem, těsně nad ní. Potom si pro sebe řekla „Tohle je Bill,“ pořádně vykopla a čekala, co se bude dít.
První věc kterou uslyšela, byl hromadný výkřik „Támhle je Bill!“. Poté zazněl králíkův hlas: „Chyť ho, ty, tam u toho plotu!“ pak bylo ticho a za chvíli další změť hlasů: „Podržte mu hlavu, ihned mu dejte Brandy - neuduste ho. Jaké to bylo, starý brachu? Co se ti stalo? Všecko nám o tom pověz!“
Nakonec zazněl trochu chabý, pisklavý hlásek („To je určitě Bill,“ pomyslela si Alenka): „No, já ani nevím. - Ne dík, už nechci, už mi je líp, ale jsem trochu vynervovanej, abych vám to řekl. Vše co vím je, že proti mně něco znenadání vystřelilo jako klaun z krabice a já pak letěl nahoru jako raketa!“
„Přesně tak jsi letěl, kamaráde“ řekli ostatní.
Ottová pt2
Lucie Anýžová
OdpovědětVymazat„Doma tedy bylo mnohem příjemněji,“ pomyslela si nebohá Alenka, „když se jeden neustále nezvětšoval a nezmenšoval a neporoučeli mu králíci a myši. Skoro si až přeji, abych nebyla bývala spadla dolů do té králičí nory – ale přece – přece je jen takovýhle život zajímavější, víte! To by mě tedy zajímalo, co se to se mnou mohlo jen stát! Když jsem čítávala pohádky, představovala jsem si, že se takovéto věci nikdy nemohou stát a teď se sama ve zrovna takové pohádce nacházím. Měla by být o mně napsána nějaká kniha, ano to tedy měla! A až sama vyrostu, zrovna takovou napíši – ale vždyť už teď jsem veliká,“ dodala Alenka zarmouceně, „alespoň že už tady není žádné místo, kam dále růst.“
„Potom tedy,“ pomyslela si Alenka, „to už nikdy nebudu starší než jsem teď? To by bylo příjemné na jednu stranu – nikdy nebýt stará – ale na druhou stranu - stále se něco učit! Ó to by se mi tedy nelíbilo!“
„Ó ty bláhová Alenko!“ odpověděla sama sobě. „Jak by ses tady mohla jen učit? Je tu sotva místo pro tebe a to nemluvě o školních učebnicích!“
A tak Alenka pokračovala a povídala si sama se sebou, nejdříve za jednu osobu a potom za tu druhou, a tak z toho vznikla úplná rozprávka. Po několika minutách ale zaslechla Alenka zvenku hlas a přestala s povídáním, aby se zaposlouchala.
„Marie Anno, Marie Anno,“ řekl hlas. „Ihned mi podejte mé rukavice!“ A pak bylo slyšet lehké cupitání po schodech. Alenka věděla, že to byl Králík, který jí přišel hledat, zatímco ona se třásla až se celý domek chvěl a dočista zapomněla, že byla tisíckrát větší než Králík a že vlastně neměla důvod, proč se bát. Zanedlouho se objevil u dveří Králík a zkoušel je otevřít, ale jak se dveře otevíraly dovnitř a Alenky loket tlačil proti nim, stal se jeho pokus marným. Alenka zaslechla, jak si Králík mumlá pro sebe: „Tak to teda musím obejít a dostat se dovnitř oknem.“
„Tak to tedy ne!“ pomyslila si Alenka. Počkala chvíli až uslyšela Králíka přímo pod oknem a rozpřáhla se a chňapla do vzduchu. Nechytila nic, ale zaslechla krátký výkřik a pád a potom třesk rozbitého skla až nakonec usoudila, že to asi byl Králík, který spadl do okurkového skleníku nebo něčeho podobného.
Následoval rozzlobený hlas – ten Králíkův – Pat! Pat! Kde jsi?“ A potom také hlas, který nikdy předtím neslyšela, „Tu jsem. Kopu milosti, kopu jabka milosti!“
„No samozřejmě, jabka!“ řekl Králík rozhněvaně. „Sem, sem pojď a pomoz mi raději z tohohle! (řinkot dalšího rozbitého skla)
„A teď mi pověz Pat, co je tamto v tom okně?“
„Zajisté, to je ruka milosti!“ (vyslovoval to jako rruka)
„Ruka, ty huso. Kdo kdy viděl ruku takové velikosti? Vždyť je nacpaná v celém okně!“
„Ano, to je, milosti, ale i přes to všecko je to ruka.“
„No, v každém případě to tady nemá co dělat, jdi a odnes to pryč!“
„Potom bylo dlouhé ticho a Alenka zaslechla tu a tam zašeptání jako: „Jistě, to se mi vůbec ale vůbec nelíbí, milosti!“ „Dělej jak ti říkám, ty zbabělče!“ a konečně rozpřáhla ruku a znova chňapla do vzduchu. Tentokrát byly slyšet dva drobné výkřiky a další třeskot rozbitého skla.
„Tam musí být ale skleníků s okurkami.“ pomyslila si Alenka. „To by mne zajímalo co udělají dále. Jako třeba jestli mne vytáhnou z toho okna. Ó kéž by jen mohli. Bezesporu si tu nepřeji zůstat!“
Chvíli čekala aniž by něco slyšela, ale nakonec přišlo burácení kol a hluk několika hlasů, které na sebe mluvily a z nichž rozpoznala pár slov jako: „Kde je ten žebřík?“- Vždyt já měl přinést jen jeden, Bill má ten druhý. – Bille! Sem s ním hochu!“ – Tady je postav do kouta. -Ne, nejdřív je svaž, vždyť nedosáhnou ani do poloviny. - Ale dosháhnou, nebuď takovej puntičkář. – Tady Bille! Chytni ten provaz. – Jen jestli to ta střecha udrží! - Pozor na ty volné tašky. – Ó pozor, padá! Pozor na hlavy tam dole!“ (hlasitý třeskot) – Tak, kdo to udělal? – To Bill a teď mě zajímá, kdo vleze do toho komína.“ – Ne já ne, ty to udělej.“ – „Já už vůbec ne.“ – „Bill tam půjde – Hele, Bille, pán povídá, že máš vlézt dolů komínem.“
Lucie Anýžová
Vymazat„Á tak tedy musí Bill dolů komínem?“ řekla si Alenka sama pro sebe. „Zdá se, že se všechno snaží hodit na Billa! Nechtěla bych tedy být na jeho místě, to ohniště je sice úzké, ale myslím, že ještě mohu trochu kopat!“
A tak natáhla nohu komínem jak nejdál jen mohla a čekala dokud neuslyšela zvířátko (nemohla však uhodnout jaké), jak se škrábe a drápe v komíně kousek nad ní a řekla si: „To bude Bill,“ a tak prudce vykopla a čekala, co se stane.
První co slyšela, byl sbor hlasů křičející: „Támhle letí Bill!“ a potom samotného Králíka: „Chyťte ho, vy tam u plotu!“ pak ticho a pak další změť hlasů: „Podržte mu tu hlavu vzrhůru – Honem teď brandy! – Neudavte ho! –Tak jaký to bylo, ty starej brachu? Co se ti stalo? No tak povídej nám o tom!“
„Konečně se ozval slabý a pištivý hlásek, („To je Bill,“ pomyslila si Alenka) „Ach ani nevím.– Už ne, děkuju. Už je mi líp. – Ale sem moc zmatenej, abych vám to všechno řek. – Všechno co si pamatuju je, že na mě něco vyskočilo jako klaun z krabice a já vylít do vejšky jako raketa.“
„Tos teda vylít, ty starej brachu!“ řekli ostatní.
oprava Anýžová
Vymazat* jabka -> brambory
‘Doma by mi bývalo daleko lépe,’ pomyslela si nebohá Alenka, ‘doma člověk pořád nerostl a zase se nescvrkával a nenechal se komandovat od myší a králíků. Téměř si přeji aby jsem nespadla do té kríličí díry-–a přece-–a přece—tento život je tak podivuhodný! Ráda by jsem věděla co se to se mnou vlastně stalo! Když jsem četla pohádky, nikdy se mi nic podobného nestalo, a nyní se přec v jedné nacházím! Měla by se o mně napsat kniha, to rozhodně měla! A až vyrostu tak jednu napíšu—ale já už vyrostla,’ dodala zarmouceně; ‘alespoň tady už nikam růst nemohu.’ ‘Ale to mi potom nebudou přibývat roky,’ pomyslela si Alenka. Na jednu stranu ze mě nikdy nebude stará ženská, ale to se potom budu muset věčně něco učit! A to by se mi vůbec nelíbilo!’
OdpovědětVymazat‘Alenko, ty hloupá!’ osočila sama sebe Alenka. ‘Jak se chceš tady učit? Je tu sotva místo pro tebe, natož pro učebnice!’
A tak to pokračovalo dál, Alenka se na to koukala nejdříve z jedné strany, potom ze strany druhé a dlouho si tak povídala.; ale za chvíli uslyšela zvenčí hlasy a ztichla aby lépe slyšela.
‘Mary Ann’ Mary Ann!’ provolával hlas. ‘Ihned mi dones rukavice!’ Vzájpetí bylo slyšet cupitání po schodech. Alenka věděla, že se po ní shání Králík a rozklepala se až se celý domek třásl; dočista zapomněla že je tísíckrát větší než Králík a bát se ho již nemusí.
Vtom došel Králík ke dveřím a chtěl je otevřít, ale protože se dveře otevíraly dovnitř a Alenka se o ně pevně opírala loktem, jeho pokus selhal. Alenka slyšela jak si Králík mumlá ‘Tak to tedy obejdu a dostanu se tam oknem.’ ‘To tedy nedostaneš’ pomyslela si Alenka a počkala si až uslyší Králíka pod oknem, znenadání rozevřela ruku a nazdařbůh chňapla. Nic nechytila, ale uslyšela lehký výkřik, pád a řinčení skla, díky čemuž usoudila že nejspíše spadnul do pařeniště s okurkami, nebo něčeho podobného. Najednou se někdo zlostně rozkřikl –byl to Králík—‘Pat! Pat! Kde jsi?’ A potom odpověděl hlas, který nikdy neslyšela, ‘Tu sem! Vykopávám komzole, milostpane!’
‘Tak ty vykopáváš komzole!’ vykřikl zlostně Králík. ‘Ke mně! Pomoz mi dostat se odtud!’ (Znovu zařinčelo sklo)
‘A nyní mi pověz Pate, co se to nachází v okně?’
‘Zajisté je to ruka, milostpane!’ (Vyslovil to jako rouka)
‘Ruka, ty hlupče! Kdo kdy viděl ruku takové veliksoti? Natož aby vyplnila celé okno!’
‘No bodejť, milostpane; ale ruka to určitě je.’
‘Stejně to tam nemá co dělat, za každou cenu to odstraň!’
Následovalo dlouhé ticho, Alenka zaslechla sem tam jen šepot, jako, ‘Mně se to vubec nezamlouvá, milostpane, ani krapet!’ ‘Udělej jak říkám, zbabělče!’ Alenka tedy znovu rozevřela dlaň a opět chňapla vzduchem. Tentokrát slyšela dva tiché výkřiky a zase řinčení skla. ‘Panečku, to je nějakých pařenišť s okurkami!’ pomyslela si Alenka. ‘Zajímalo by mě co si teď počnou! Pokud by mě chtěli vytáhnout oknem – nic lepšího by jsem si nepřála! Už tu nechci být ano o krapet déle!’
Chvíli čekala aniž by něco zaslechla: až konečně zaslechla kodrcání vozíku a neustále se překřikující změť hlasů; zaslechla jen pár vět: ‘Kde je druhý žebřík?—Na co,měl jsem přinýst jen jeden; Vilík nese druhý—Vilíku! opři to tady, chlapče!—Tak, opřeze je tady na rohu—Počkej, nejdříve je svaž dohromady—to vůbec nestačí—Ale kdepak, to postačí, nebuď puntičkář—
Vilíku! Chytni ten provaz—Nepropadneme se střechou?—Dávejte pozor na tu uvolněnou tašku—Už padá! Pozor na hlavu!’ (hlasitý náraz)—‘Kdo to udělal?—Určitě to byl Vilík—Kdo vleze do komína?—Já ne, jdi tam ty!—To tedy nepůjdu!—Vilík tam vleze—Notak Vilíku! pán říká že máš vlézt do toho komína!’
Vymazat‘Aha! Vilík tedy poleze do komína, což?’ prohodila Alenka sama k sobě. ‘Že se nestydí nechávat vše na Vilíkovi! Nechtěla bych být na jeho místě: krb je úzký, ale pořád tam můžu kopnout!’
Stáhla nohu z komína jak nejdále mohla a čekala, dokud nezaslechla drobné zvířátko (mohla jen hádat jaké) škrábat a šplhat komínem, poté prohodila sama k sobě ‘To musí být Vilík,’ prudce kopla a čekala co se bude dít dál.
První věc kterou slyšela byl sbor hlasů ‘Heleďme, Vilík!’ poté zavelel Králíkův hlas—‘Vy u toho plotu, chyťte ho!’ následovalo ticho a poté další zmatené hlasy—‘Podržte mu hlavu—trochu kořalky—Neduste ho—Jaké to bylo, kamaráde? Co se ti stalo? Pověz nám o tom!’
Najednou někdo slabě zaskřehotal, (‘To musí být Vilík,’ řekla si Alenka,) ‘Co já vim—už ne, děkuju; už je mi líp—ale jsem z toho celý zmatený abych pravdu řekl—všechno co vim je, že na mě něco vyskočilo jak čertík z krabičky a já jsem vyletěl jako rachejtle!’
‘A taky že vyletěl, kamaráde!’ řekli soborem ostatní.
Štefan Kubica
OdpovědětVymazat"Doma to bylo mnohem příjemňovatější," pomyslela si chudáček Alenka, "když člověk pořád nerostl do výšky a pak se zase zmenšoval, když ho nekomandovaly myši a králíci. Skoro si přeji, abych se nevydala dolů králičí dírou -- a přece jen -- a přeci -- je to poněkud nezvykle zajímavé, víte, takovýto život. Podivuji se nad tím, co se mi mohlo přihodit. Když jsem četla pohádky, domnívala jsem se, že se událost takovéto povahy nikdy nestala a teď jsem se ocitla přímo v jejím centru. Měla by o mě být napsána kniha, to by měla. A až vyrostu, tak jednu takovou napíšu -- ale vyrostlá jsem už teď," dodala smutným tónem, "aspoň, že tady už nemám žádné další místo pro růst."
"Ale v tom případě," pomyslela Alenka, "nebudu už nikdy starší, než jsem teď? To by bylo uspokojení, na jednu stranu -- nikdy se nestát starou ženou -- ale na druhou -- pořád mít lekce, které se budu muset učit! Ó to by se mi nelíbilo!"
"Ale ty pošetilá Alenko!" odpověděla si. "Jak můžeš mít vyučování tady uvnitř? Když tady je sotva místo pro tebe a žádné pro učebnice!" A takhle pokračovala, chvilku na té straně, pak zas na té druhé, že z toho vytvořila úplnou konverzaci. Ale po pár minutách uslyšela zvenku hlas, tak přestala a zaposlouchala se.
"Anno-Marie! Anno-Marie!" volal hlas. "Přines mi ihned mé rukavice!" Pak se ozvalo cupitání po schodech. Alenka věděla, že to se Králík po ní šel podívat a celá se třásla tak, že se otřásal i dům a přitom byla naprosto v zapomnění, že je teď asi tak tisíckrát větší než on a nemá žádný důvod se ho bát.
Zanedlouho přišel Králik ke dveřím a pokusil se je otevřít, jenže dveře se otevíraly dovnitř a Alenčin loket k nim byl natvrdo přitisknutý, takže Králíkův pokus vyústil v neúspěch. Alenka slyšela jak si pro sebe povídá: "Tak tedy obejdu dům a dostanu se dovnitř oknem."
"To tedy nedostaneš," pomyslela si Alenka a po chvilce čekání, když se domnívala, že slyší Králíka přímo pod oknem, se znenadání rozmáchla rukou a chňapala vzduchem. Nic se jí nepodařilo chytit, ale slyšela slabé zapištění, pád a rozbíjení skla, z čehož usoudila, že dost možná spadl na rám pro okurky nebo něco takového.
Pak se ozval naštvaný hlas -- Králíkův -- "Pate! Pate! Kde je ti konec?" A pak hlas, který ještě neslyšela: "Jasné, jsem tadydle! Lovim nějaký japka, vaše zářnosti!"
"Lovíš jablka, zajisté!" řekl Králík naštvaně. "Sem! Pojď a pomož mi z tohoto ven!" (Další zvuky rozbíjejícího se skla.)
"A teď mi řekni Pate, co je támhleto v okně?"
"Určo to bude ruka, vaše zářnosti!" (Vyslovil to jako "róka".)
"Ruka, ty hlupče! Kdo kdy viděl ruku takovéhle velikosti? Vždyť zaplňuje celé okno!"
"To teda jo, vaše zářnosti, ale furt je to róka."
"Inu, tady tak i tak nemá co pohledávat, běž a zbav se jí!"
VymazatPak nastalo dlouhé ticho a Alenka pouze slyšela jak si občas něco málo šeptali; jako: "To teda, mně to vůbec nevoní, vaše zářnosti, vůbec, vůbec!" "Dělej, jak ti poroučím, ty zbabělče!" až se konečně znova ohnala rukou a zachňapala vzduchem. Tentokrát se ozvaly dva malé skřekoty a další rozbité sklo. "Musí tam být takové množství okurkových rámů!" pomyslela si Alenka. "Zajímá mě, co dalšího podniknou! Co se týče vytáhnutí mě oknem, tak si pouze přeji, aby to bylo možné! Zajisté tady nechci nadále zůstat!"
Čekala dál a nic se neozývalo až se nakonec ozval hukot malých kol od vozíku a také zvuk velkého množství mluvících jeden přes druhého; dokázala rozeznat slova: "Kde je ten druhý žebřík? -- Vždyt jsem měl přinýst jen jednoho; Mat má toho druhýho -- Mate! Přines ho sem, chlapče! -- Tady, vztyčte je u tohoto rohu -- Ne, nejdřív je spojte a svažte dohromady -- nedosáhnou takhle ani do poloviny -- Ále, voni budou takle stačit, nebuďte vybíravej -- Tumáš, Bille! Chyť to lano -- Udrží to ta střecha? -- Pozor na tu volnou tašku -- Padá to! Kryjte se!" (hlasitý rachot) -- "Kdo to způsobil? -- Určo to byl Mat -- Kdo se spustí komínem? -- Já teda ne! Ty to udělaj! -- To teda neudělam ani náhodou! -- Mat se spustí -- Sluchej, Mate! Milostpán ti řiká, že máš zasvištět do tého komína!"
"Tak takhle to je, Mat se má spustit komínem?" řekla si pro sebe Alenka. "Že jím není hanba všechno nechávat na Matovi! Nechtěla bych ani trochu být na jeho místě: tenhle krb je jistojistě velmi úzký; ale jsem přesvědčena, že dokážu úctyhodně kopat!"
Strčila nohu tak hluboko do komína jak jen dokázala a čekala, dokud neuslyšela malé zvířátko (nedokázala odhadnout, jakého druhu bylo) škrábat a drápat se komínem kousek nad ní; pak, říkajíce si sama pro sebe "To je Mat" ostře vykopla a čekala, co se bude dít dál.
První, co slyšela bylo sborové zvolání "Támhle letí Mat!" pak se přidal Králíkův hlas -- "Zachyťte ho, vy u plotu!" pak ticho a další zmatek hlasů -- "Držte mu hlavu -- teď Brandy -- Neuduste ho -- Jak to šlo, starý brachu? Co se ti stalo? Všechno nám pověz!"
Jako poslední se ozval slabý pisklavý hlásek, ("To je Mat," pomyslela si Alenka,) "Tedáč, nemam páru -- Stačilo, kuju; už je mi o moc líp -- mam trochu nerva na to, abych vám to tady všecko povídal -- co si pamatuju, tak na mě něco vystartovalo jak namydlenej blesk a já vám letim vzduchem jak raketa!"
"Tos' teda letěl, starý brachu!" řikali ostatní.
Zuzana Nguyenová
OdpovědětVymazat„Doma bylo lepšeji,“ uvažovala Alenka, „tam se člověk pořád nezvětšoval a nezmenšoval nebo mu neporoučeli myši a králíci. Skoro si přeji, abych bývala neslézala tou králičí norou--a přesto--a přesto je to takové divné, no, tenhle život! Ale zajímalo by mě, co by se mi mohlo přihodit! Když jsem čítávala pohádky, tak jsem byla raději, kdyby se mi nic takového nestalo, a nu, už jsem v jedné takové pohádce. Měla by se o mně napsat taková kniha, to by se tedy měla! Až vyrostu, určitě jednu napíšu – ale vždyť já jsem vyrostla,“ přitakala zarmouceně; „alespoň už tu není kam růst.“
„Ale na druhou stranu,“ uvažovala Alenka, „cožpak bych už nikdy neměla zestárnout? Na jednu stranu je to utěšující – nikdy nebudu stařenou – ale zase – mít neustále, co se učit! Ach, to by se mi nelíbilo!“
„Ach, hloupounká Alenko!“ odpověděla si sama sobě. „Jakpak se tady něco můžeš naučit? Božínku, stěží je tu místo pro tebe, pro nějaké učebnice tu není místo!“
A tak pokračovala dál, jednou byla na jedné straně a pak na druhé. Byla to taková malá konverzace, která trvala pouze pár minut, jelikož Alenka uslyšela nějaký hlas z venku, a tak zastavila a poslouchala.
„Anno Marie! Anno Marie!“ zvolával hlas. „Podej mi mé rukavice, ihned!“ Ze schodů se ozvalo tiché cupitání nožiček. Alenka věděla, že to je Králík, který ji hledal. Strachem roztřásla celý domek, jelikož zcela zapomněla, že je teď tisíckrát větší než Králík, tudíž nemá důvod se bát.
Zanedlouho se Králík objevil u dveří a pokoušel se ji otevřít směrem do domu, ale to se ukázalo jako neúspěch, jelikož Alenčin loket tlačil proti dveřím. Alenka uslyšela, jak si Králík říká: „Tak to tedy obejdu a půjdu oknem.“
„Tak to tedy nepůjde.“ řekla Alenka a po dlouhém čekání, uslyšela pod oknem hlas Králíka. Alenka natáhla svou ruku a chňapla. Nic nechytla, ale uslyšela malé písknutí a pád a zvuk rozbití skla, z čehož vyvodila, že pravděpodobně spadl do skleníku s okurkami nebo něco takového.
Následně se ozval rozhněvaný hlas--hlas Králíka--„Pat! Pat! Kde jsi?“ A ozval se neznámý hlas: „Jistěže tady! Kopu jabka, milostpane!“
„Kopeš jabka, jistě!“ rozhněvaně vykřikl Králík. „Sem! Pojď a pomoz mi ven!“ (Zvuk dalších rozbitých skel.)
„Teď mi pověz, Pat, co je támhleto v té okně?“
„Jistěže je to ruka, milostpane!“ (Vyslovil to jako „ruoka.“)
„Ruka, ty hlupče! Kdo kdy viděl ruku takovéhle velikosti? Proboha, vždyť zaplnilo celé okno!“
„Jistěže ano, milostpane: přesto je to ruka.“
Zuzana Nguyenová - pokračování
OdpovědětVymazat„Nuže, nemá to tu co dělat, za každou cenu: běž a dej to pryč!“
Následovalo dlouhé ticho a Alenka jen slyšela sem tam šepot, jako například: „Jistěže se mi to nelíbí, milostpane, vůbec, vůbec!“ „Dělej, co ti říkám, zbabělče!“ a nakonec Alenka zase naztáhla svou ruku a chňapla. Tentokrát se ozvaly dva malé písknutí a víc zvuků rozbití skel. „Tolik skleníků s okurkami!“ myslela si Alenka. „Zajímalo by mě, co udělají teď! Pokud jde o vytahování mě z okna, kéž by to dokázali. Jsem si jistá, že už tu nechci být ani o vteřinu déle!“
Vyčkala malou chvíli, aniž by slyšela nějaký zvuk, nakonec se ozval rachot kol a spousta hlasů, které mezi sebou mluvili: sama si vymyslela slova: „Kde je ten druhý žebřík?--Proč, měl jsem přinést jen jeden; Bill má druhý--Bille! Dej to sem, žebř!--Tady, postav je sem do rohu--Ne, první je zavaž--Ještě nedosáhly ani do půlky--Ach! Odvedou dostatečně dobrou práci; nebuď puntičkář--Tady, Bille! Chop se lana--Unese to střecha?--Dávej pozor na tu uvolněnou břidlici--Á, padá to! Pozor na hlavy!“ (zvuk velké rány)--„Zrovna teď, kdo to byl?--Tuším, že Bill--Kdo poleze dovnitř komínem?--Nah, já ne! Ty polez!--To tedy nepolezu!--Bill poleze-- Bille, pojď sem! vedoucí říká, že polezeš dovnitř komínem!“
„Ach! Tak Bill poleze dovnitř komínem?“ řekla si v duchu Alenka. „Stydlivky, zdá se, že všechno nechávají na Billa! Tam, kde je teď Bill, mu nebudu nápomocí: tenhle krb je úzký, tím jsem si jistá; ale myslím, že trochu můžu kopat!“
Natáhla svou nohu do komína, co nejdál mohla, dokud neuslyšela zvuk malého zvířete (nemohla odhadnout, který to mohlo být), který se drápal a škrábal komínem blízko ní: poté, si řekla: „Tohle je Bill,“ prudce kopla a vyčkala, co se stane.
Jako první uslyšela ucelený sbor hlasů: „Támhle je Bill!“ a poté hlas Králíka--„Chyť ho, ty u toho křoví!“ následovalo ticho, a poté další zmatek hlasů--„Drž jeho hlavu nahoře--teď Brandy--neškrť ho--Jaké to bylo, kamaráde? Co se ti stalo? Všechno nám pověz!“
Nakonec se ozval slabý, pištící hlas, („To je Bill,“ uvažovala Alenka.) „No, ani sám nevím--už ne, díky; už je mi líp--ale jsem dosti zmatený, abych vám řekl--jen vím, že něco na mě vyskočilo jako vyskakující klaun v krabičce, a pak už jsem letěl jako raketa!“
„To jsi tedy letěl, kamaráde!“ řekli ostatní.
Šourková
OdpovědětVymazat„Doma bylo mnohem líp“ říkala si nebohá Alenka, „když se jeden neustále nezvětšoval a nezmenšoval, a nerozkazovali mu myši a králíci. Skoro si přeju, abych nikdy nespadla do tý králičí nory – a teď – a teď – je to hrozně zajímavý, víš co, tenhle způsob života! Říkám si, co všechno se může stát! Když jsem ještě četla pohádky, představovala jsem si, že se takový věci normálně nedějou… a teď jsem se objevila přímo v jedný z těch pohádek. O mně by se měla psát kniha! A až vyrostu, tak já jí napíšu – ale počkat, já už rostu“ dodala Alenka lítostivým tónem; „aspoň tady není místo, abych vyrostla ještě víc.“
„Ale co když,“ pomyslela si Alenka, „co když už nikdy nebudu starší, než jsem teď? Na jednu stranu mě uklidňuje, že bych nikdy nebyla stará – ale na tu druhou, pořád se něco učit! No, to by se mi teda nelíbilo.“
„Alenko hloupoučká!“ odpověděla sama sobě. „Jak by ses tu asi mohla něco naučit? Je tu sotva místo pro tebe, a co pak pro všechny ty učebnice!“ A tak pokračovala, nejdříve to hodnotila z jedné strany, poté z druhé a nakonec z toho vznikla zajímavá konverzace; ale za pár minut uslyšela zvenku hlas, proto přestala mluvit a poslouchala. „Mary Ann! Mary Ann!“ říkal ten hlas. „Okamžitě mi přines rukavice!“ Poté následovalo cupitání po schodech. Alenka věděla, že to je ten Králík, který jí hledal, a roztřásla se, až se klepal celý dům. Docela zapomněla, že je teď snad tisíckrát větší než sám Králík a že se vlastně nemá čeho bát.
Králík zrovna přišel ke dveřím a snažil se je otevřít; ale jelikož se dveře otevíraly dovnitř a Alenka se o ně pevně opírala loktem, Králíkovi se to nepodařilo. Alenka slyšela, jak si řekl „Půjdu tedy okolo a zkusím se tam dostat oknem.“ „To teda nezkusíš,“ pomyslela si Alenka, a po chvíli čekání, když už se domnívala, že Králík stojí přímo pod oknem, rozpřáhla ruku a chňapla na prázdno do vzduchu. Sice nic nechytila, ale zaslechla slabý výkřik, pád a zvuk rozbitého skla, z čehož usoudila, že nejspíš spadl do skleníku s okurkami nebo do něčeho takového. Následoval rozzlobený hlas - ten Králíkův – „Patty! Patty! Kde jsi?“ A poté hlas, který nikdy předtím neslyšela, „No jasně, že jsem tady! Vykopávám brambory, vaše milosti!“ „No ovšem, vykopává brambory!“ řekl Králík rozzlobeně. „Pojď sem a pomoz mi ven!“ (Další zvuky rozbitého skla)“Teď mi pověz Patty, co je to v tom okně?“ „To bude ruka, vaše ctihodnosti.“ (Vyslovil to jako ruko.) „Ruka ty osle! Ale kdo kdy viděl takhle velkou ruku? Vždyť vyplňuje celé okno!“ „Ano, to vyplňuje; ale i tak je to furt ruka.“ „Dobře, ale nemá tam co dělat, běž, a zbav se jí!“
Potom nastalo dlouhé ticho a Alenka jen občas zaslechla jejich šepot, jako například, „Jasně, že se mi to nelíbí vaše ctihodnosti, ani trochu!“ „Udělej, co ti říkám, zbabělče!“ nakonec Alenka rozpřáhla ruku a chňapla ve vzduchu ještě jednou. Tentokrát se ozvala dvě malá zapištění a další zvuky rozbitého skla. „Tam teda musí být hodně skleníků s okurkami!“ pomyslela si Alenka. „Říkám si, s čím asi přijdou teď! Pokud jde o to vytahování z okna, já si jen přeju, aby se jim to povedlo! Nechci tu být už ani o minutu dýl!“ Chvilku čekala, aniž by cokoli slyšela: nakonec se ozval rachot koleček a zvuk několika hlasů mluvících přes sebe: zachytila jen úryvky jako: „Kde je ten druhý žebřík? – Já měl přinýst jen jeden, ten druhý má Bill – Bille! Přines ho sem hochu! – Tady, polož je do kouta – Ne, nejdřív je svaž k sobě – pořád nedosáhnou ani do půlky – tohle bude stačit; nebuďte puntičkáři – Hej Bille! Chyť se toho lana – Unese to ta střecha? – Dej pozor na tu uvolněnou tašku – Bacha padá to! Hlavy dolů! (hlasitá rána) – Kdo to udělal? – Myslím si, že Bill – Kdo tam vleze komínem? – No já teda ne! Ty tam vlez! – To neudělám! – Bill tam vleze – Hej Bille, pán říká, že tam vlezeš!.“ „Och takže Bill musí jít do komína, jo? řekla si Alenka pro sebe. „Že se nestydí všechno házet na chudáka Billa! To já bych si to nenechala líbit; ten krb je úzký, ale myslím, že můžu trochu kopnout!“
Strčila nohu do komína, jak daleko jen mohla a čekala, až uslyšela malé zvíře (nedokázala hádat, který druh to byl) jak se škrábe a drápe komínem kousek nad ní: poté si řekla „To bude Bill,“ pořádně vykopla a čekala, co se stane. První, co slyšela, bylo sborové „Támhle letí Bill!“ a poté hlas Králíka – „Chyť ho, ty u toho plotu!“ nastalo ticho a potom další zmatené hlasy – „Držte mu hlavu – Brandy, rychle – Neuduste ho – Tak jaký to bylo, starej brachu? Co se ti stalo? Řekni nám všechno!“ Nakonec zazněl ochablý, skřípavý zvuk, („To je Bill,“ pomyslela si Alenka,) „No, já sám nevíi – to stačí, dík, už je mi líp – jsem moc vynervovanej, abych vám to řek –jediný co vim je, že to proti mně vyskočilo jako klaun z krabice a já vylít jako raketa!“ „Tos teda vylít, starej brachu!“ řekli ostatní.
OdpovědětVymazatIndrišeková:
OdpovědětVymazat„Doma to bylo mnohem pohodlnější“ pomyslila si nebohá Alenka, „když se člověk v jednom kuse nezvětšoval a nezmenšoval a nemusel se řídit příkazy myší a králíků. Skoro si přeji, abych nikdy neskočila do té králičí nory – a také – a také je to velice podivné, tenhle způsob života! Ráda bych věděla, co se to tak se mnou mohlo stát! Když jsem si četla pohádky, myslela jsem si, že se takové věci ve skutečnosti nedějí a teď jsem tu, uprostřed jedné z nich! Měla by o mně být napsaná knížka, to by tedy měla! A až vyrostu, sama jednu napíšu – ale já už jsem vlastně vyrostla teď“,dodala truchlivě; „alespoň už tu není žádné místo, kam bych mohla dále růst.“
„Ale potom,“ zamyslela se Alenka, „to už nikdy nebudu starší, než jsem teď? Na jednu stranu by bylo příjemné se nikdy nestat stařenou - ale na tu druhou – pořád se něco učít! Oh, to by se mi také nelíbilo!“ „Ach ty bláhová Alenko!“ odpověděla si. „Jak bys tu jen mohla dělat úkoly?“ Není tu ani dost místa pro tebe samotnou, natož pak pro učebnice!“
A tak pokračovala dál, jednou jako první a jednou jako druhá strana až z toho byla vlastně konverzace, ale po pár minutách se zastavila – najednou uslyšela hlas zvenčí a tiše mu naslouchala.
„Mary Ann! Marry Ann! volal hlas. „Přineste mi hned moje rukavičky!“ Potom bylo slyšet lehké cupitání po schodech. Alenka věděla, že to je Králík, který jí přišel najít a chvěla se, až se domek otřásal a úplně zapomněla, že je teď asi stokrát větší než Králík a nemá vůbec důvod se ho bát.
Zanedlouho přišel Králík ke dveřím a snažil se je otevřít; ale protože se otevíraly dovnitř a Alenka se o ně opírala loktem, skončil jeho pokus nezdarem. Alice ho slyšela si mumlat „Tak tedy půjdu okolo a vlezu dovnitř oknem.“
„A to zase ne!“ pomyslela si Alenka a vyčkávala na chvíli, kdy si myslela že by Králík mohl být přesně pod oknem, nato vystrčila ruku a chňapla ve vzduchu. Nechytila nic, ale uslyšela drobný výkřik a pád a břinkot rozbitého skla, z čehož usoudila, že Králík asi upadl do pařeniště na okurky, nebo do něčeho takového.
Indrišeková II.:
VymazatNato bylo slyšet nahněvaný hlas – Králíkův – „Pat! Pat! Kde jsi?“ A poté další hlas, který slyšela poprvé, „Samozřejmě že jsem tady! Kopu jablka, milosti!“
„Jablka, no prosím, jabka! řekl naštvaně králík. „Sem pojď a pomoz mi ven z tohohle!“ (Další břinkot rozbíjejícího se skla)
A teď mi řekni, Pat, co je v tom okně?“
„Je to nějaká ruka, milosti!“ (vyslovala to rrruka)
„Ruka – huso hloupá! Kdo kdy viděl takhle velkou ruku, vždyť je jí plné okno!“
„Ano, to jí zase je, milosti, ale pořád je to ruka.“
„Ať je to co to chce, nemá to tam co dělat, běž a odstraň ji!“
Potom bylo dlouhé ticho a Alenka slyšela jen občasné šeptání, jako: „To se mi vůbec, ale vůbec nelíbi, milosti!“ „Dělej co ti říkám, ty hlupče!“ a konečně znova vystrčila ruku chňapla do vzduchu. Tentokrát zazněly dva drobné výkřiky a ještě více břinkotu rozbíjejícího se skla. „Tam těch pařenišť na okurek ale musí být!“ pomyslela si Alenka. „Co asi tak udělají teď? Kéž by mne jen mohli vytáhnout z okna, ach kéž by! Tady už nechci déle zůstat, to jsem si jistá!
Čekala nějakou chvíli, aniž by slyšela něco dalšího; až konečně zaslechla hrkot vozových kol a hluk mnoha hlasů, mluvící jeden přes druhého, až poznala slova: „Kde je ten další žebřík? – Proč, já měl vzít jen jeden; Bill má ten druhý – to Bill! Přines ho sem,chlapče! Sem je postav, do kouta. – Ne, napřed je svaž dohromady! – Vždyť nedosáhnou ani do poloviny - Oh, to uplně stačí, nemusíš tolik reptat! - Tady Bille, chyť ten provaz - snad se sřecha neproboří! - Pozor na tu uvolněnou břidlici! – Oh, pozor, padá dolů! Sklopte hlavy! (hlasitý třeskot) – Kdo to udělal? - Nejspíš Bill!-Kdo vleze do komína? – Ne, ne, já ne, ty tam vlez! – Já už teprve ne! – Ať tam vleze Bill. – Hej Bille! Pán povídá, že ty musíš vlézt do komína!“
„Tak tedy Bill má vlézt dolů komínem?“ pomyslela si Alenka.“Všechno házet na Billa, nechtěla bych být v jeho kůži a to ani za nic: tenhle krb je úzký, tím jsem si jistá, ale snad jsem ještě nezapomněla kopat!“
Natáhla nohu do komína, jak daleko jen mohla, a čekala, až uslyšela, jak se v komíně těsně nad ní škrábe a haraší nějaké zvířátko (nemohla odhadnout, jaký druh to byl) a říkajíce si: „To bude Bill!“ prudce vykopla napřaženou nohou a čekala, co se stane.
První, co uslyšela, bylo sborové „Támhle letí Bill“ a potom hlas Králíka: „Chyť ho, ty u toho plotu!“ následovalo ticho a nanovo změť zmatených hlasů – „Držte mu hlavu vzhůru – Sem s tím rumem – Neudavte ho! – Tak jak to bylo, nešťastníku? Co se ti stalo? Pověz nám o tom!“
Indrišeková III.:
VymazatKonečně se ozval slabý, skřípavý hlásek, („To musí být Bill“ pomyslela si Alenka,) „Vlastně ani nevím – ne, to stačí, děkuju, už je mi líp, jenom jsem celej popletenej abych to popsal – Jediný co vim je, že to proti mně vyskočilo jako klaun na pérku z krabice a já vylítnul do vejšky jako rachejtle!
„To jsi tedy letěl, starý brachu!“ přisvědčili ostatní.
Shamalová-oprava
OdpovědětVymazatDolů králičí dírou
"Doma to bylo mnohem příjemnější," pomyslela si chudinka Alenka, "když se člověk pořád nezvětšoval a nezmenšoval a nenařizovali mu pořád myši a králíci. Skoro si přeju, abych bývala nevklouzla do té králičí nory a pořád - pořád je mi podivnější, víte, tenhle způsob života! Co se mi to vlastně stalo! Když jsem čítávala pohádky, vymýšlela jsem si takové věci, které se nestávají, ale teď jsem v jedné z nich! Měla by o mě být kniha, to by měla! A až budu velká, tak ji napíšu - ale teď jsem vlastně velká," dodala smutně, "alespoň tu není místo, kde bych mohla vyrůst ještě víc."
"Ale pak," pomyslela si Alenka, "to už teď nikdy nezestárnu? To by bylo dobré, na jednu stranu nebýt starou paní, ale na druhou, budu se pořád muset učit! Ach, to by se mi nelíbilo!"
"Ach ty hloupá Alenko!" odpověděla sama sobě. "Jak se tady můžeš něco učit? Vždyť je tu jen těžko vejdeš a co teprve učebnice!"
A tak pokračovala dál, hodnotila věci z jedné strany a pak druhé a z toho všeho vznikla taková konverzace, ale za pár minut se přestala poslouchat, protože uslyšela nějaký hlas venku.
"Marie Anno! Marie Anno!" volal hlas. "Přines mi rukavice, hned!" A následovalo tiché cupitání nohou na schodech. Alenka veděla, že je to Králík a shání se po ní, chvěla se až se dům otřásal a mezitím zapomněla, že je vlastně teď asi tisíckrát větší než Králík a vlastně nemá žádný důvod mít z něho strach.
Vzápětí přišel Králík ke dveřím a snažil se je otevřít, ale jelikož se dveře otevírají dovnitř a Alenčin loket na ně zevnitř tlačil, pokus se nezdařil. Alenka ho slyšela jak si říká: "Tak to obejdu a dostanu se dovnitř oknem."
"To tedy nevlezeš, pomyslela si Alenka a najednou jí přislo, že slyší Králíka pod oknem, tak protáhla ruku oknem a lapala po něm ve vzduchu. Samozřejmě Nechytla nic, ale zaslechla slabý výkřik, pád a zvuk rozbitého skla, z čehož se domnívala, že spadl do skleníku s okurkovami nebo něčeho podobného.
Pak zazněl naštvaný hlas - Králíka - "Pate! Pate! Kde jsi?" Po té zazněl hlas, který nikdy dříve neslyšela, "Jistě, že tu jsem! Ryji erteple, vaše výsosti!"
"Vskutku, ryje erteple!" řekl Králík naštvaně. "Tady! Pojď sem a pomoc mi se z toho dostat ven!" (Zvuk dalšího roztříštěného skla)
"Pověz mi, Pate, co je to v tom okně?"
"Jistě, je to ruka, vaše jasnosti!" (Vyslovil to jako "rr-uka".)
"Ruka, ty pitomče! Kdo kdy viděl tak velikou? Vždyť zaplňuje celé okno!"
"Jistě zaplňuje celé okno, vaše jasnosti, ale i přesto je to jen ruka."
"No, nemá tu co dělat, v žádném případě: běž a odnes ji odsud!"
Následovalo dlouhé ticho. Alenka slyšela sem tam jen občasné šeptání jako: "Samozrejmě se mi to nelíbí, nelíbí, vaše jasnosti, vůbec, ale vůbec!" "Udělej, co říkám, ty zbabělče!" a naposledy natáhla ruku z okna a chňapla znovu ve vzduchu. Zaslechla dvě slabé zapištění a další zvuk rozbitého skla. "Kolik skleníků s okurkami tu musí být!" Pomyslela si Alenka. "Zajímalo by mě, co vymyslí teď! Třeba by mě mohly dostat ven, kéž by to šlo! Vím jen, že už tu nechci být ani o minutu déle!"
Čekala a po nějakou dobu, ale nic neslyšela, nakonec zaslechla přijíždět malý drkotající vůz a hlasy lidí hovořících mezi sebou a zaslechla slova: "Kde je ten další žebřík? - Proč? Já měl vzít jen jeden. Ten další má Bill. - Bille! Přines ho sem hochu! Tady, postav je na ten roh. - Nee, svaž je nejdřív k sobě, vždyť nedosáhnout ani do půlky. - Oh! Bude to stačit, nebuď tak puntičkářský-- Tady, Bille! Chyť tenhle konec lana.-- Vydží to střecha?-- Pozor na tu uvolněnou tašku! Áá, padá to! Hlavy dolů! (velká rána) - A teď, kdo to udělal?- Byl to Bill, myslím.- Kdo poleze komínem?-- Nee, já ne. Ty jdi.-- To teda nepůjdu. Bill leze dolů.-- Bille! Tady mistr říká, že ty musíš komínem dolů!"
"Aha, takže Bill musí teď dolů komínem, že?" říkala si Alenka. "Taková ostuda, zdá se, že všechno házejí na Billa! Nechtěla bych být v jeho kůži, vždyť krb je dost úzký, myslím ale, že můžu trochu kopnout!"
VymazatDala nohu dál od komína jak jen to šlo a čekala než uslyší malé zvířátko (nemohla rozpoznat, co to zrovna bylo) škrábat se a šplhat v komíně blízko nad ní, pak si řekla: "To je Bill", prudce kopla a čekala, co se bude dít dál.
První věc, co slyšela, bylo sborové "Támhle letí Bill!" a pak Králíkův hlas: "Chyť ho, ty, tam za plotem!" ticho a pak zmatené hlasy- "Podrž mu hlavu, doneste Brandy.- Neuškrťte ho!- Tak co, kamaráde? Jaký to bylo? Pověz nám o tom!"
Nakonec se ozval slabý pištící hlásek, ("To bude Bill", pomyslela si Alenka,) "No, těžko říct - nikdy víc, díky, už je mi lépe, ale musím ti říct, že co vím, je, že na mě něco vystřelilo nahoru rychle jako raketa!"
"To teda vystřelilo, kamaráde!" řekli ostatní.
ALENKA
OdpovědětVymazat‘Doma by mi bývalo daleko lépe,’ pomyslela si nebohá Alenka, ‘doma člověk pořád nerostl a zase se nescvrkával a nenechal se komandovat od myší a králíků. Skoro si až přeji, aby sem nespadla do té králičí díry--a přece--a přec--tento život je tak podivuhodný! Ráda bych věděla, co se to se mnou vlastně stalo! Když jsem četla pohádky, nikdy se mi nic podobného nestalo, a nyní se přece jen v jedné nacházím! Měla by se o mně napsat kniha, to rozhodně měla! A až vyrostu tak jednu napíšu--ale já už vyrostla,’ dodala zarmouceně; ‘alespoň tady už nikam růst nemohu.’ ‘Ale to mi potom nebudou přibývat roky,’ pomyslela si Alenka ‚na jednu stranu ze mě nikdy nebude stará ženská, ale to se potom budu muset věčně něco učit! A to by se mi vůbec nelíbilo!’
‘Alenko, ty hloupá!’ osočila sama sebe Alenka. ‘Jak se chceš tady učit? Je tu sotva místo pro tebe, natož pro učebnice!’
A tak to pokračovalo dál, Alenka se na to koukala nejdříve z jedné strany, potom ze strany druhé a dlouho si tak povídala, dokud neuslyšela zvenčí hlasy, a tak ztichla a nastražila uši.
‘Mary Ann! Mary Ann!’ provolával hlas. ‘Ihned mi dones rukavice!’ Vzápětí bylo slyšet cupitání po schodech. Alenka věděla, že se po ní shání Králík a rozklepala se, až se celý domek otřásal; dočista zapomněla, že je tísíckrát větší než Králík a nemusí se ho již bát.
Vtom přišel Králík ke dveřím a snažil se je otevřít, ale protože se dveře otevíraly dovnitř a Alenka se o ně pevně opírala loktem, nepodařilo se mu to. Alenka slyšela, jak si Králík mumlá ‘Tak to tedy obejdu a dostanu se tam oknem.’ ‘To tedy nedostaneš’ pomyslela si Alenka a vyčkala, až uslyší Králíka pod oknem, znenadání rozevřela ruku a nazdařbůh chňapla. Nic nechytila, ale uslyšela lehký výkřik, pád a řinčení skla, díky čemuž usoudila, že spadnul do pařeniště s okurkami, nebo něčeho podobného. Najednou se někdo zlostně rozkřikl--byl to Králík--‘Péťo! Péťo! Kde vězíš?’ V odpověď přišel hlas, který ještě neslyšela, ‘Tu sem! Vykopávám kobzole, milostpane!’
‘Tak ty vykopáváš kobzole!’ vykřikl zlostně Králík. ‘Ke mně! Pomoz mi dostat se odtud!’ (Znovu zařinčelo sklo)
‘A nyní mi pověz Péťo, co je to v tom okně?’
‘Vurčitě je to ruka, milostpane!’ (Vyslovil to jako rouka)
‘Ruka, ty hlupče! Kdo kdy viděl ruku takové velikosti? Natož aby vyplnila celé okno!’
‘No bodejť, milostpane; ale ruka to určitě je.’
‘Stejně to tam nemá co dělat, za každou cenu se toho zbav!’
Následovalo dlouhé ticho, Alenka zaslechla sem tam šepot, jako, ‘Mně se to voubec nezamlouvá, milostpane, ani krapet!’ ‘Udělej jak říkám, zbabělče!’ Alenka tedy znovu rozevřela dlaň a opět chňapla vzduchem. Tentokrát uslyšela dva tiché výkřiky a zase řinčení skla. ‘Panečku, to je nějakých pařenišť s okurkami!’ pomyslela si Alenka. ‘Zajímalo by mě, co si teď počnou! Jestli by mě chtěli vytáhnout oknem--nic lepšího bych si nepřála! Už tu nechci být ani o chvilku déle!’
Chvíli tam tak seděla, až konečně zaslechla kodrcání vozíku a neustále se překřikující změť hlasů; usyšela jen pár vět: ‘Kde je druhý žebřík? --Na co, měl jsem přinýst jen jeden; Vilík nese druhý—Vilíku! Opři to tady, chlapče! --Tak, opřete je tady na rohu--Počkej, nejdříve je svaž dohromady--takhle to nestačí--Ale kdepak, to postačí, nebuďte puntičkář--
Vilíku! Chytni ten provaz--Nepropadneme se střechou?--Dávejte pozor na tu uvolněnou tašku--Už padá! Pozor na hlavu!’ (hlasitý náraz) -- ‘Kdo to udělal? --Určitě to byl Vilík--Kdo vleze do komína? --Já ne, jdi tam ty!--To tedy nepůjdu!--Vilík tam vleze--Notak Vilíku! pán říká že máš vlézt do toho komína!’
Vymazat‘Aha! Vilík tedy poleze do komína!’ prohodila Alenka sama k sobě. ‘Že se nestydí nechávat vše na Vilíkovi! Nechtěla bych být na jeho místě: krb je úzký, ale pořád tam můžu kopnout!’
Stáhla nohu z komína jak nejdále mohla a čekala, dokud nezaslechla zvířátko (mohla jen hádat jaké) škrábat a šplhat se komínem, poté prohodila sama k sobě ‘To musí být Vilík,’ prudce vykopla a čekala co se bude dít dál.
První věc kterou slyšela byl sbor hlasů ‘Heleďme, Vilík!’ poté zavelel Králíkův hlas-- ‘Vy tam u toho plotu, chyťte ho!’ následovalo ticho a poté další zmatené hlasy-- ‘Podržte mu hlavu--trochu kořalky--Neduste ho--Jaké to bylo, kamaráde? Co se ti stalo? Pověz nám o tom!’
Najednou někdo slabě zaskřehotal, (‘To musí být Vilík,’ pomyslela si Alenka,) ‘Co já vim--už ne, děkuju; už je mi líp--ale jsem z toho celej zmatenej abych pravdu řek--všechno co vim je, že na mě něco vyskočilo jak čertík z krabičky a já jsem vyletěl jako rachejtle!’
‘A taky že vyletěl, kamaráde!’ řekli sborem ostatní.
"Doma to bylo mnohem víc příjemnější," pomyslela si chuděra Alenka, "když se lidi pořád tolik nezvětšují a nezměnšují a nikoho nekomandují myši a králíčci. Skoro si přeju abych bývala nikdy nevlezla do té králičí díry - ale stejně - ale stejně - je to dost zajímavé, jakože, takový život! Vážně mě zajímá co se to se mnou stalo! Když jsem si četla pohádky, představovala jsem si, že by některá z nich mohla být skutečná, a teď v jedné jsem! Určitě se o mně musí psát v nějaké knížce, jistě že ano! A až vyrostu, tak jednou knížku napíšu - ale právě jsem vyrostla' dodala chmurným tónem; "Aspoň už nemohu nikdy růst."
OdpovědětVymazat"Ale potom," myslela si Alenka "to už ani nemohu zestárnout? Na jednu stranu to je příjemné, pokud nikdy nebudu starou babičkou, ale pak teda, pořád se budu mít co učit. To by nebylo tak příjemné!"
"Ale ty hloupá Alenko!" odpověděla si. "Jak by ses tady mohla něco učit? Je tu sotva místo pro tebe, natož ještě pro nějaké knížky!"
A tak pokračovala, přebírala obě role ve svém vlastním dialogu, z čehož dávala dohromady celou konverzaci; ale za pár minut z venčí zaslechla hlas a sama sebe přerušila, aby mohla poslouchat.
"Mary Ann! Marry Ann!" volal hlas. "Hoď mi rychle mé rukavice!" Pak zaznělo lehčíí cupitání po schodech. Alenka věděla, že to je Králík a jde se po ní podívat, a zachvěla se až tím roztřásla celým domem, i přesto že zapomněla na svou výšku, tisíckrát přesahující Králíka, díky níž se ho neměla důvod obávat.
Králík teď přistoupil ke dveřím a pokusil se je otevřít, ale dveře, které se mají otevírat směrem dovnitř, Alenka se vší silou blokovala svým loktem a Králíkovo snažení skončilo nezdarem. Alenka slyšela, jak si sám pro sebe říká "Tak já to obejdu a vlezu si tam oknem."
"To teda nene" pomyslela si Alenka a ve chvíli, kdy zaslechla, že je Králík přímo pod oknem, se rychle rozmáchla svou rukou do prázdna. Nepodařilo se jí nic chytit, ale zaslechla slabé vřeštění a pád a dopadající střepy rozbitého skla, z čehož usoudila, že Králík dopadl do skleníku, nebo něčeho tomu podobného.
Pak zaznělo Králíkovo rozzuřené "Páťo! Páťo! Kde jsi?" A pak hlas, který předtím neslyšela "Tu sem, prosim! Kopu érteple, vaše výsosť."
"Jistě, že kopeš!" zařval Králík naštvaně "Hleď! Pojd sem a pomož mi ven!" (Další skřípění střepů skla.)
"Teď mi, Páťo, řekni, zda-li pak víš, co je to v tom okně?"
"Tak určitě, to je paše, vaše výsosť!"
"Říká se paže! Kdo kdy viděl paži takových rozměrů? Proč je jí plné celé okno!"
"Jo, to je, vaše výsosť; ale furt jen ruka."
"V každém případě tu nemá co dělat. Odstraň to nějak!"
Následovalo dlouhé ticho ve kterém Alenka zaslechla jen šepot; například: "Vůbec se mi to nezamlouvá, vaše výsosť, ani trochu, ani trochu." "Konej, jak rozkážu, ty zbabělče!" A tak zase roztáhla svou dlaň a rozmáchla se svou rukou znovu. Tentokrát vřískali dva a opět bylo slyšet rámusení rozbitého skla.
"Kolik okurkových záhonů tam mají," myslela si Alenka. "To by mne zajímalo, co udělají teď. Jestli mne chtějí vytáhnout skrz okno, doufám že by to šlo! Už se mi tu nechce zůstávat!"
VymazatPoté chvilku čekala v tichu; a pak konečně zaslechla burácení kol malých vozíků a znění většího počtu hlasů, z něhož dokázalaa rozpoznat: "Kde je ten druhý žebřík?" - Proč? Nikdo neřek' že ho mám vzít; Bill ho má. - Bille, chlapče, přines ho sem! - tady je opři do rohu - Ne, svaž je nejdřív - takhle nedosáhnou dost daleko - Ále, ty budou stačit, nebuď takovej puntičkář! - "Chytej Bille! chytni ten provaz. - Udrží to ta střecha? - Pozor, je tam uvolněná břidlice! - Hele, vono to padá! Chraňte si hlavy! (hlasitá rána) - Kdo tohle byl? - Hádám, že to byl Bill. - Kdo vleze do toho komína? - "Já teda ne! Sám si tam jdi! - No to teda nejdu! - Bill tam vleze! - Hej Bille, vašnosť prej že máš vlízt do komína!"
"Páni! Takže Bill musí vlézt do komína, vážně?" řekla si Alenka pro sebe. "Teda, zdá se, že pro ně Bill musí dělat úplně všecko! Na jeho místě bych se sebou nenechala takhle jednat; tenhle krb je úzký, to určitě; ale myslím že si mohu trošku kopnout."
Ponořila své chodidlo co nejhlouběji do komína a čekala dokud nezaslechla nějaké zvířátko (netušila jaké konkrétní zvířátko to mohlo být) šramotit se a šelestit kousek nad její nohou v komímně; pak, se slovy 'tohle je Bill', prudce škubla nohou a čekala co se bude dít.
První věc co zaslechla bylo vícehlasé zvolání "Hele, to je Bill!" načež se přidal Králík "Chyť ho, ty u toho živého plotu!" Pak jen ticho a poté další shluk hlasů "Přidrž te mu hlavu! - Brandy, hned! - A neutopte ho! - Co to bylo, starouši? Co se ti tam stalo? Řekni nám o tom."
Jako poslední zazněl slaboučký pištivý hlásek, ("To je Bill," myslela si Alenka) "No, to ani nevim - Už né, díkes; už jsem v cajku - ale tak nějak moc zmatenej, abych řek' co to bylo - co vim je, že na mě jako kašpárek z bedny a vystřelilo to do vzduchu jako raketa!"
"Taky jsi tak vystřelil, starouši!" řekli ostatní.
MB
„Doma to bylo lepčejší,“ pomyslela nebohá Alenka, “když doma nikdo pořád neroste nebo se nezmenšuje a navíc mu neporoučí myši a králíci. Skoro si nepřeji, abych spadla tou králičí dírou – a přece—a přece -- to je zvláštně zajímavé, dyť znám tenhle život! Přemítala jsem, co by se mi mohlo stát! Když jsem si četla pohádky, vždycky jsem si myslela, že se mi nic takového nemůže stát, ale v jednom takovém příběhu! Měla by být o mě napsaná kniha, měla by! A až budu veliká, tak ji napíšu – ale já už jsem veliká,“ smutně dodala; „aspoň tu už není prostor, abych mohla růst.“
OdpovědětVymazat„Vždyť,“ pomyslela Alenka, „já už nemůžu být starší, než jsem? To mě uklidní, na jednu stranu – nikdy nebudu stará – ale zase – budu se muset pořád učit! Ach, to se mi nebude líbit!“
„Hloupoučká Alenko!“ odpověděla si. „Jak se tu budeš moc učit? Je tu sotva místo pro tebe a žádné další pro učebnice.“
A tak pokračovala dál, povídala si sama se sebou, opravdu si pěkně popovídala; ale po nějaké době uslyšela venku hlasy, a tak přestala mluvit a poslouchala.
„Marianko! Marianko!“ volal hlas. „Dones mi rukavice, ihned!“ Potom bylo slyšet nervózní plácání tlapky na schodech. Alenka věděla, že Králík se na ni přišel podívat a ona se roztřásla tak, že se třásl celý domeček a úplně zapomněla, že je tisíckrát větší než Králík, a proto se ho nemusela bát.
Králík přišel ke dveřím a zkusil je otevřít, jenže to se mu nepovedlo, protože ty dveře se otvírají dovnitř a Alenka se o ně opírala loktem. Alenka ho slyšela, jak si říká „Tak to zkusím druhou stranou a vlezu tam oknem.“
„To se ti nepovede“ pomyslela si Alenka, za chvilku uslyšela Králíka pod oknem a tak máchla rukou ve vzduchu a zkusila ho chytit. Nic nechytila, ale slyšela křik, pád a rozbití skla, z toho si domyslela, že Králík asi spadl do pařníku s okurkami nebo do něčeho podobného.
Pak začal Králík naštvaně křičet „Patriku! Patriku! Kde si?“ A hlas, který před tím nikdy neslyšela, „Jsem tady! Kopu brambory, milost pane!“
„Samozřejmě, kopeš brambory!“ řekl naštvaný Králík. „Pojď sem! Pojď sem a pomoc mi ven!“
(Je slyšet praskání skla.)
Vymazat„Teď mi Patriku řekni, co je ta věc v tom okně?“
„Vždyť je to pracka milost pane.“
„Ruka ty hlupáku! Kdo kdy viděl takhle velikou ruku? Proč mi ucpala celé okno!“
„Zajisté, milost pane, ale jo to pro všechno možné ruka.“
„No, tady nemá co pohledávat, v každém případě běž a zbav se toho!“
Po tomhle bylo chvíli ticho a Alenka občas zaslechla nějaký šepot, a pak uslyšela „Ano, ale nějak se mi to nelíbí, milost pane, vůbec se mi to nepáčí!“ „ Dělej, co ti říkám, zbabělče!“ Alenka otevřela svoji dlaň a zkusila je chytit. Tentokrát slyšela dvě pištění a praskající sklo. „Kolik rozbitých okurek tam musí být!“ pomyslela si Alenka. „Copak asi teď udělají? Přála bych si, aby mě mohli, vytáhnou jen oknem! Už se mi tu nelíbí, nechci tu být už ani chvíli!“
Chvilku naslouchala a nic neslyšela, ale nakonec uslyšela řinčení koleček od vozíku a hodně hlasů mluvících najednou, zachytila jen nějaká slova: „ Kde je ten další žebřík? – Proč, já jsem ten jiný nepřinesl, Bill ho má. – Bille! Přenes ho sem, chlapče! – Sem, postavte je u tohohle rohu – Ne, spojte je dohromady – nedosáhnout tak vysoko. – Budou stačit, nebuď puntičkář. – Bille, tady, drž to lano. – Vydrží to ta střecha? – Starej se spíš o povolené tašky. Pozor, padá to! Hlavy nahoru!“ (hlasitý náraz) – „Kdo to byl? – Byl to Bill, předpokládám. – Kdo poleze dolů komínem? – Ne, já nepůjdu! Ty běž! – To nechci, jak teda! – Bill tam pujde. – Bille, pojď sem! Pán říká, že polezeš komínem dolů!“
„Takže Bill sem přeleze komínem, nebo ne?“ řekla se Alenka. „Chudák, všechno nechávají na Billovi! Za nic bych nechtěla být Billem na jeho místě: krb je úzký, pro jistotu, ale myslím si, že můžu trochu nakopnout.“ Zastrčila nohu tak daleko jak to jen šlo a čekala, dokud neslyší zvířátko (nemohla tušit, co za zvíře to bude) hrabat a škrábat v komíně kousek od ní, pak si řekla „ To bude Bill“, a kopla jak nejvíc mohl, a pak čekala, co se stane.
První co slyšela, bylo, jak všichni říkají „Tamhle letí Bill!, a pak Králíka „Chyť ho, ty tam u toho živého plotu!“ pak bylo ticho, potom další hromada hlasů „Podržte mu hlavu. – Přineste brandy. – Neutopte ho. – Jak ti je, kamaráde? Co se ti stalo? Pověz nám o tom.“
Nakonec zaslechla slaboučký pisklavý hlásek, („To je Bill,“ pomyslela si Alenka,) „No, já sotva vím – Už nechci, děkuju. Už je mí líp – ale jsem tak vystrašený, že vám to nemůžu ani povědět – Vše co vím je, že z ničeho nic něco na mě vyskočilo jak klaun z krabičky, a já vzlít jak raketa!“
„To si teda letěl, brachu!“ říkali ostatní.
Alenka v Risi Divu
OdpovědětVymazat"Doma mi bylo mnohem příjemněji ," pomyslela si chudák Alenka, "když se jeden pořád nezvětšoval a nezmenšoval, a nikdo mě neponaučoval o myších a o králíkách. Skoro si přeji, abych nikdy nespadla dolů tou králičí dírou - a přesto - je dost zvláštní tento život! Zajímalo by mě, co se jestě muže stá! Kdysi jsem četla pohádky, a představovala jsem si, že takové věci se nikdy nemohou stát, a teď jsem uprostřed jedné z nich! Měli byt o mě napsat knihu! Až vyrostu, tak ji napíšu sama – ale já už jsem velká "dodala smutně Alenka; "alespoň není prostor abych více vyrostla"
"Ale pak," pomyslila si Alenka, " co když už nikdy nebudu starší? To by bylo, na jednu stranu, bych nikdy nebyla stará, ale zase pak, všechna ta ponaučeni! Vždyť tady není místo pro naučné knihy!“
"Ach, ty hloupá Alenko!" odpověděla si sama. "Jak se můžeš zde ponaučit? Je tu sotva prostor pro tebe, a což pak pro nějaké naučné knihy.“
A tak šla od jedné strany k druhé straně a udělala z toho konverzaci, ale po par minutách uslyšela hlasy z venku.
"Mary Ann! Mary Ann! "řekl hlas. "Přines mi mé rukavice teď hned.“ Poté následovalo cupitíní bot. Alenka si byla jista, že to je ten Králík, který ji hledá, rozdrásla se, až se klepal z toho celý dům. A zcela zapomněla, že je tisíckrát větší než Králík a nemá žádný důvod se ho bát.
V ten moment přišel Králík ke dveřím, a pokusil se je otevřít; ale, jak se dveře otevíraly dovnitř, a Alenky loket se pěvně opíral o ně, tak se to Králíkovy nepovedlo. Alenka slyšela jak si pro sebe „ Tedy půjdu okolo a zkusím se dostat dovnitř okem.“ „To tedy nezkusiš“ Pomyslela si Alenka, a po chvílí čekaní, když už si říkala, že musí byt pod oknem, rozpřáhlé ruce a hrabala na prázdno do vzduchu. Sice nic nechytila, ale zaslechla malý výkřik, pád a zvuk rozbitého skla, z čehož usoudila, že nejspíš spadlo do skleníku s okurkami nebo něco takového
Poté následoval rozzlobený hlas - Králíkův - "Pat! Pat! Kde jsi? " a pak hlas, který nikdy předtím neslyšela, "Jasně, že jsem tady! Kopu jablka, pane! "
"Kopání jablek, opravdu!" řekl Králík zlostně. "Tady! Pojď a pomoz mi ven! "(Zvuky více rozbitého skla.)
"A teď mi řekněte, Pat, co je to v tom okně?"
"To je ruka, pane" (On prohlásil, že „ruko“)
"Ruka, ty huso! Kdo kdy viděl takovou velkou ruku! Vzdyt vyplnuje celé okno "
"To tedy ano pane, ale je to jenom ruka."
"No, ale nemá tu co děla, bež a vyndej ji"
Kristyna Hrncirikova cst.1
Poté nastalo dlouhé ticho a Alenka pouze slyšela sem tam šepot, jako například, „ Jistě že se mi to nelíbí, pane, ale vůbec.“ „Dělej, co ti říkám, ty zbabělče!“ A nakonec opět rozložila své ruce a znovu hrábla do vzduchu. Tentokrát se ozvaly dva výkřiky a opět zvuk rozbitého skla. „ Tolik skleníků“ pomyslela si Alenka „ Zajímalo by mě co jestě přinesou . Snad mě vytáhnou ven. Nechci tu být o nic déle.
OdpovědětVymazatČekala nějakou dobu, ale neslyšela vůbec nic: až konečně uslyšela rachot malých koleček a zvuk mnoha hlasů kteří mluvili naraz: zachytila slova: kde je druhý žebřík? Proč, já přinesl jenom jeden, Bill má ten druhý,-- Bille přines ho sem, hochu—Sem, dej ho se sem k tomu rohu—Ne, musíš je první svázat k sobě, nedosahují dost vysoko- to bude muset stačit: nebuď specifický: tu máš Blile! Chyť to lano—Vydrží to ta střecha? Pozor na tu volnou tašku—Pozor na hlavy, padá to dolů! (hlasitá rána) Kdo to udělal? Myslím, že to byl Bil? Kdo půjde komínem? Já to nebudu! Ty to udělej! Ne, to teda ne! Bil tam půjde —Tu máš Bille, hlavní říká, že ty půjdeš dolů komínem.
„óch, takže Bill půjde dolů komínem?“ řekla si sobě Alenka. „Měli by se stydět, házet všechno na Bila. Nechtěla bych být Billem: tenhle krb je hodně úzký, ale můžu malinko kopat.“
Kristyna Hrncirikova
Text 3
OdpovědětVymazatNatáhla svou nohu dolů komínem co nejdéle mohla, dokud neuslyšela zvuk malého zvířátka (nemohla odhadnout, kdo to mohlo být), který se drápal a škrábal komínem blízko ní: poté, si řekla: „To musí být Bill,“ prudce kopla a vyčkala, co se stane. První věc kterou slyšela bylo ozvěna „ Támhle letí Bill!“ a potom Králíkův hlas řekl „ ty u toho živého plotu, chyt ho!“ Ticho a další nejistě hlasy „ Držte jeho hlavu. Koňák i hned. Neuduste ho—Jaké to bylo, starý kamaráde? Co se ti stalo? Řekni nám všechno.
Poslední zazněl slabý, pisklavý hlas („To musí byt Bill“ pomyslela si ALneka) „ No, sotva vím, už ne, děkuji, je mi lépe ale jsem moc zneklidněný abych vám mohl něco říct, jenom vím že něco proti mně vyskočilo jako čertík v krabici a nahoru jsem letěl jako raketa.“
„ To jsi teda letěl, starý kamaráde“ rekli ostatní.
Kristyna Hrncirikova
Nejedlý, oprava
OdpovědětVymazat“Doma to bylo mnohem příjemnější,” pomyslela si nešťastná Alenka, „když člověk pořád nerostl a nezmenšoval se a nepřikazovaly mu myši a králíci. Skoro si přeju, abych bývala do té králičí nory nelezla – a ještě – a ještě – je to dost zvláštní, víte, tenhle způsob života! Ráda bych věděla, co se to se mnou děje! Když jsem si četla pohádky, myslela jsem, že se takové věci nikdy nedějí a teď jsem tu, uprostřed jedné z nich! Měla by o mně být napsaná knížka, to by tedy měla! A až vyrostu, nějakou napíšu – ale teď už jsem vlastně veliká,“ dodala truchlivě. „Alespoň už tu není místo, kam bych ještě dorostla.“
„Ale potom,“ řekla si Alenka, „už nikdy nebudu starší, než jsem teď? To by bylo pohodlí, na jednu stranu – nikdy nebýt stará paní – ale na druhou – mít pořád, co se učit! Ach, to by se mi nelíbilo.“
„Ach, ty hloupá Alenko!“ odpověděla si. „Jak se by ses tu mohla učit? Proč, když je tu stěží místo pro tebe, natož pro nějaké učebnice!“
A tak pokračovala v rozhovoru dál, nejdříve za jednu stranu, pak za druhou a vytvořila z toho všeho rozhovor. Ale po pár minutách zaslechla hlas zvenku a přestala poslouchat.
„Marie Anno! Marie Anno!“ volal hlas. „Dones mi hned mé rukavice!“ Následovalo cupitání nohou po schodech. Alenka věděla, že to je Králík, který jí přišel hledat, zatímco se chvěla, až otřásala domem, a trochu zapomínala, že je teď asi tisíckrát větší, než Králík a nemá žádný důvod se ho bát.
Vzápětí přišel Králík ke dveřím a snažil se je otevřít, ale když se dveře otevřely dovnitř a Alenčin loket tlačil proti nim, tento pokus skončil neúspěchem. Alenka ho slyšela, jak si řekl: „Tak tedy půjdu okolo a vlezu dovnitř oknem.“
„To tedy nevlezeš,“ myslela si Alenka, chvíli čekala, a když se domnívala, že slyší Králíka přímo pod oknem, náhle vystrčila ruku a chňapla vzduchem. Nepodařilo se jí nic chytit, ale uslyšela slabé zaječení a pád a třesk rozbitého skla, z čehož usoudila, že možná spadl do pařeniště okurek nebo něčeho takového.
Následoval naštvaný hlas – Králíkův: „Pate! Pate! Kde jsi?“ A poté hlas, který nikdy předtím neslyšela: „Jistě, jsem tady! Vykopávám brambory, vaše milosti!“
„Vykopáváš brambory, ovšem!“ řekl Králík rozzlobeně. „Tady! Pojď sem a pomoz mi odtud!“ (Další zvuky rozbitého skla.)
„Teď mi řekni, Pate, co je to v tom okně?“
„Jistě, je to ruka, vaše milosti!“ (Vyslovoval to „rrruka“.)
„Ruka, ty hlupáku! Kdo kdy viděl tak velikou? Vždyť vyplňuje celé okno!“
„Jistě, vyplňuje, vaše milosti – i přesto je to ruka.“
„No, nemá tady co dělat, za žádných okolností – běž a dostaň jí pryč!“
Poté bylo dlouhé ticho a Alenka slyšela jen občasné šeptání, jako třeba: „Jistě, nelíbí se mi to, vaše milosti, vůbec, vůbec!“, „Dělej, co ti říkám, zbabělče!“ a po chvíli vytáhla ruku ven a znovu chňapla vzduchem. Tentokrát se ozvaly dvě slabé zaječení a další zvuky rozbíjejícího se skla. „Tam těch pařenišť na okurky ale musí být!“ pomyslela si Alenka. „Zajímá mě, co budou dělat dál! Kdyby mě vytáhli z okna, to bych si přála! Jsem si jistá, že tu nechci zůstat ani o chvilku déle!“
VymazatChvíli čekala, až nic víc neuslyší. Nakonec se ozval rachot kol od vozu a velká spousta hlasů mluvících najednou: Alenka rozeznala slova: „Kde je ten další žebřík? – Vždyť já měl vzít jen jeden. Ten další má Bill. – Bille! Dones ho sem, hochu! – „Tady, postav je tady u toho rohu. – Ne, nejdřív je svaž dohromady. – „Nedosáhnou zatím ani do půlky. – Ah! Bude to stačit, nebuď puntičkář. – Tady, Bille! Podrž tenhle konec lana. – Vydrží to střecha? – Bacha na tu volnou tašku! – „Ó*, padá to! Pozor na hlavy! (velká rána) – A teď, kdo to udělal? – Byl to Bill, myslím. – Kdo poleze dolů komínem? – „Ne-e, já ne. Ty to udělej! – „To teda neudělám! – Bill musí vlézt dolů. – Tady, Bille! Pán říká, že musíš vlézt dolů komínem!“
„Oh*! Takže Bill musí slézt dolů komínem, že ano?“ řekla si Alenka. „Ostuda, vypadá to, že všechn hodili na Billa! Nechtěla bych být na jeho místě – krb je sice úzký, ale mohla bych trochu kopnout!“
Prostrčila svojí nohu komínem co nejdál to šlo a čekala, dokud neslyšela zvířátko (Nemohla uhodnout jaké to bylo.) škrábat a drápat se v komíně kousek nad ní. Poté si řekla: „Tohle bude Bill“, ostře vykopla a čekal, co se bude dít dál.
První, co slyšela, bylo sborové „To bude Bill!“ a potom Králíkův hlas: „Chyťte ho, vy tam u plotu!“, poté ticho a poté další změť hlasů – „Podržte mu hlavu. – Teď brandy. – Neuškrťte ho. – Jaké to bylo, starý brachu? Co se ti stalo? Řekni nám to!“ Nakonec se ozval trochu chabý, pištivý hlas, („To bude Bill,“ pomyslela si Alenka), „No, moc nevím – Už nikdy víc, díky, už je mi dobře – ale musím říct, že jsem příliš zmatený, abych vám něco řekl – vše co vím je, že mě něco vypálilo jako čertíka z krabičky a letěl jsem nahoru jako raketa!“
„To jsi teda letěl, starý brachu!“ řekli ostatní.
Martin Mališ
OdpovědětVymazatprvní část
„Doma to bylo víc lepčejší,“ pomyslela si Alenka, „když jsem se stále nezvětšovala a nezmenšovala a měla jsem pořádek v myších a králících. Skoro si přeji, abych nevlezla do té králičí nory – přesto – přesto – je to vlastně zábavné, takovýto způsob života! Říkám si, co se mi mohlo přihodit! Když jsem četla pohádky, domnívala jsem se, že se takový druh věcí nikdy nemůže stát a teď jsem přímo jeho součástí! Někde o mě musí být napsaná kniha, určitě musí! A až budu velká, jednu také napíši – ale teď jsem vlastně velká,“ dodala zarmouceným tónem, „nebo aspoň není kam, bych dál rostla.“
„Ale potom,“ pomyslela si Alenka, „bych snad nikdy neměla být starší, než jsem teď? To by bylo milé, na jednu stranu – nikdy nezestárnout – ale na druhou – muset stále chodit do školy! Ne, to by se mi nelíbilo!“
„Ach, ty hloupá Alenko!“ odpověděla sama sobě. „Jak bys mohla tady chodit do školy? Když je tu sotva místo pro tebe, natož místo pro učebnice!“
A tak pokračovala, nejdříve mluvila za jednu stranu, pak za druhou, až vytvořila docela pěkný rozhovor, ale po několika minutách uslyšela hlas zvenčí a tak přestala poslouchat.
„Mary Ann! Mary Ann!“ říkal ten hlas. „Přines mi moje rukavice!“ Pak bylo slyšet cupitání nohou na schodech. Alenka věděla, že je to Králík, který ji hledá a tak se začala zmítat, až třásla celým domem, přitom docela zapomněla, že byla teď skoro tisíckrát větší, než Králík a neměla tak důvod se ho bát.
Králík konečně došel až ke dveřím a pokusil se je otevřít, jenže jak se dveře otevírali dovnitř, kde měla Alenka svůj loket, kterým tlačila proti, tento pokus selhal. Alenka slyšela, jak si Králík mluví pro sebe: „Tak půjdu okolo a dostanu se dovnitř u okna.“
„To se tedy nedostaneš.“ pomyslela si Alenka a po chvíli čekaní, kdy už si myslela, že slyší Králíka pod oknem, najednou rozevřela doširoka ruce a chňapla do vzduchu. Nic sice nechytila, ale zaslechla tichý výkřik, něco spadnout a tříštění rozbitého skla z čehož usoudila, že Králík mohl spadnout do skleníku na okurky, nebo něčeho podobného.
Pak uslyšela rozzlobený hlas – králíkův hlas – Pate! Pate! Kde jsi? A potom hlas, který neslyšela nikdy předtím, „Zcela jistě jsem zde! Vykopávám jablka, Vaše jasnosti!“
„Jistěže vykopáváte jablka!“ řekl králík naštvaně. „Sem! Pojďte sem a pomozte mi odsud!“ (Znovu slyšela rozbité sklo.)
„Tak, povězte mi, Pate, co je to v tom okně?“
„Zcela jistě je to paže, Vaše jasnosti!“ (Vyslovil to „pajže.“)
„Paže, ty hlupáku! Kdo kdy viděl nějakou takhle velikou? Vždyť se sotva vejde do toho okna!“
„To máte zcela jistě pravdu, Vaše jasnosti, ale přesto všechno je to paže.“
„Tak nebo tak tam nemá co dělat, v žádném případě, běž a odnes ji pryč!“
Martin Mališ
OdpovědětVymazatdruhá část
Pak bylo dlouho ticho a Alenka mohla pouze slyšet občasné zašeptání jako: „Jistě, nelíbí se mi to, Vaše jasnosti, ani trochu, ani trochu!“ „Dělej, co ti říkám ty zbabělče!“ až nakonec znovu natáhla svoji ruku a opět chňapla do prázdna. Tentokrát se ozvaly dva tenké výkřiky a další zvuk rozbitého skla. „Kolik tam musí být okurkových skleníků!“ pomyslela si Alenka. „Zajímalo by mě, co udělají teď! Co se týče vytahování mě oknem, tak bych si vlastně přála, aby to šlo! Tady už totiž určitě nechci zůstat ani chvíli!“
Nějaký čas čekala, aniž by něco slyšela, až se najednou ozval zvuk malinkatých kol od vozu a početné skupiny cizích hlasů mluvících jeden přes druhého, z čehož byla schopná dát dohromady: „Kde je další žebřík? – Jaký? Neměl jsem jich brát víc! Bill má ten další – Bille! Postav ho tady, hochu! – Tady, postavte je do toho rohu. – Ne, nejdřív je svažte k sobě. – Takhle nedosáhnou ani do půlky. – Ále! Budou akorát, nebuď puntičkář. – Tady, Bille! Chytni tady ten provaz. – Vydrží ta střecha? – Pozor na tu volnou tašku! – Jej, ta spadne! Pozor na hlavu!“ (hlasitá rána) – „Kdo to udělal? – To byl určitě Bill. – Kdo sleze komínem? – Né, já nemůžu! Ty běž! – No to nepůjdu! – Ať jde Bill! – Hej, Bille! Máš jít ty, říkal šéf!“
„Takže Bill poleze komínem, jo?“ řekla si Alenka. „Hanba, vždyť všechno hodili na Billa! Být Billem tak bych to určitě nedělala jen tak, ten krb je teda dost úzký, ale myslím, že bych tam mohla trochu kopnout!“
Natáhla nohu, jak daleko do komína jenom mohla a pak čekala, dokud neuslyšela malé zvířátko (ačkoli nemohla poznat jaké) škrábat a soukat se komínem směrem k ní a potom, když si řekla pro sebe „To je Bill,“ jednou silně kopla a čekala, co se stane dál.
První, co uslyšela, bylo: Tamhle je Bill!“ potom králíkův hlas: „Chyť ho, ty u toho plotu!“ potom ticho a pak další zmatené hlasy – „Podrž mu hlavu – dejte mu Brandy – neuduste ho – jak to šlo, brachu? Co se ti stalo? Všechno nám řekni!“
Nakonec se ozval trochu vetchý, pisklavý hlásek, („To musí být Bill,“ řekla si Alenka) „Tedy, vlastně si nejsem jistý – nic méně, díky ti, už je mi lépe – ale jsem příliš rozčilený, abych vyprávěl – všechno co vím je, že na mě něco vyskočilo, jak čert z krabičky, a pak už letím vzhůru k nebi!“
Tak si to dokázal, kamaráde!“ řekli ostatní.