24. února 2015

Svět pohádek

Představte si, že byste pohádku četli dítěti. Jak urovnat slovíčka, aby se vám dobře četla?
Jakým stylem budou jednotlivé postavy mluvit?

J. K. Rowling
The Tales of Beedle the Bard

The Wizard and the Hopping Pot
There was once a kindly old wizard who used his magic generously and wisely for the benefit of his neighbours. Rather than reveal the true source of his power, he pretended that his potions, charms and antidotes sprang ready-made from the little cauldron he called his lucky cooking pot. From miles around people came to him with their troubles, and the wizard was pleased to give his pot a stir and put things right.

This well-beloved wizard lived to a goodly age, then died, leaving all his chattels to his only son. This son was of a very different disposition to his gentle father. Those who could not work magic were, to the son’s mind, worthless, and he had often quarrelled with his father’s habit of dispensing magical aid to their neighbours.

Upon the father’s death, the son found hidden inside the old cooking pot a small package bearing his name. He opened it, hoping for gold, but found instead a soft, thick slipper, much too small to wear, and with no pair. A fragment of parchment within the slipper bore the words “In the fond hope, my son, that you will never need it.

The son cursed his father’s age-softened mind, then threw the slipper back into the cauldron, resolving to use it henceforth as a rubbish pail.

That very night a peasant woman knocked on the front door.

“My granddaughter is afflicted by a crop of warts, sir,” she told him. “Your father used to mix a special poultice in that old cooking pot “Begone!” cried the son. “What care I for your brat’s warts?”

And he slammed the door in the old woman’s face.

At once there came a loud clanging and banging from his kitchen. The wizard lit his wand and opened the door, and there, to his amazement, he saw his father’s old cooking pot: it had sprouted a single foot of brass, and was hopping on the spot, in the middle of the floor, making a fearful noise upon the flagstones. The wizard approached it in wonder, but fell back hurriedly when he saw that the whole of the pot’s surface was covered in warts.

“Disgusting object!” he cried, and he tried firstly to Vanish the pot, then to clean it by magic, and finally to force it out of the house. None of his spells worked, however, and he was unable to prevent the pot hopping after him out of the kitchen, and then following him up to bed, clanging and banging loudly on every wooden stair.

The wizard could not sleep all night for the banging of the warty old pot by his bedside, and next morning the pot insisted upon hopping after him to the breakfast table. Clang, clang, clang, went the brass-footed pot, and the wizard had not even started his porridge when there came another knock on the door. An old man stood on the doorstep.

“’Tis my old donkey, sir,” he explained. “Lost, she is, or stolen, and without her I cannot take my wares to market, and my family will go hungry tonight.”

“And I am hungry now!” roared the wizard, and he slammed the door upon the old man.

Clang, clang, clang, went the cooking pot’s single brass foot upon the floor, but now its clamour was mixed with the brays of a donkey and human groans of hunger, echoing from the depths of the pot.

“Be still. Be silent!” shrieked the wizard, but not all his magical powers could quieten the warty pot, which hopped at his heels all day, braying and groaning and clanging, no matter where he went or what he did.

That evening there came a third knock upon the door, and there on the threshold stood a young woman sobbing as though her heart would break.

“My baby is grievously ill,” she said. “Won’t you please help us? Your father bade me come if troubled.

But the wizard slammed the door on her.

And now the tormenting pot filled to the brim with salt water, and slopped tears all over the floor as it hopped, and brayed, and groaned, and sprouted more warts.

Though no more villagers came to seek help at the wizard’s cottage for the rest of the week, the pot kept him informed of their many ills. Within a few days, it was not only braying and groaning and slopping and hopping and sprouting warts, it was also choking and retching, crying like a baby, whining like a dog, and spewing out bad cheese and sour milk and a plague of hungry slugs.
The wizard could not sleep or eat with the pot beside him, but the pot refused to leave, and he could not silence it or force it to be still.

At last the wizard could bear it no more.

“Bring me all your problems, all your troubles and your woes!” he screamed, fleeing into the night, with the pot hopping behind him along the road into the village. “Come! Let me cure you, mend you and comfort you! I have my father’s cooking pot, and I shall make you well!”

And with the foul pot still bounding along behind him, he ran up the street, casting spells in every direction.

Inside one house the little girl’s warts vanished as she slept; the lost donkey was summoned from a distant briar patch and set down softly in its stable; the sick baby was doused in dittany and woke, well and rosy. At every house of sickness and sorrow, the wizard did his best, and gradually the cooking pot beside him stopped groaning and retching, and became quiet, shiny and clean.

“Well, Pot?” asked the trembling wizard, as the sun began to rise. The pot burped out the single slipper he had thrown into it, and permitted him to fit it on to the brass foot. Together, they set off back to the wizard’s house, the pot’s footstep muffled at last. But from that day forward, the wizard helped the villagers like his father before him, lest the pot cast off its slipper, and begin to hop once more.



36 komentářů:

  1. Čaroděj a hopsající kotlík

    Synek našel po otcově smrti balíček se svým jménem, který byl schovaný vevnitř starého kotlíku. S jistými vyhlídky na bohatství balíček otevřel, ale místo toho našel tlustou bačkoru - sice jemnou na dotek, ale za to byla moc těsná, a ještě k tomu bez druhého páru. Uvnitř bačkory byl ukrytý kousíček pergamenu, který nesl tyto slova: Mému synáčkovi, s upřímnou naději, že ji nikdy nebudeš potřebovat.

    Celý rozhněvaný zlořečil stařeckou chabost svého otce a pak bačkoru mrštil zpátky do kotlíku, natož ho ještě napadlo, že to od teďka bude používat jako kyblík na odpadky.

    Onoho večera nějaká prostá žena zaklepala na přední dveře.

    ,,Milý pane, moji vnučku posela úroda bradavic", pověděla mu. Váš tatínek totiž dával dohromady takový zvláštní obklad, který vařil v tom starém kotlíku.”

    ,,Padejte pryč!” vyhrkl synek. ,,Co mi je vůbec do bradavic vašeho spratka?”

    A zabouchl ji dveře před nosem.

    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bušení. Čaroděj zvedl svoji hůlku, otevřel dveře a co nevidí: ke svému úžasu tam koukal na tatínkův starý kotlík jak se najednou vyrašil v mosaznou nožku, která poskakovala na jednom místě, uprostřed podlahy, a boucháním na kamenné dlaždice, vydávala děsivý rámus. S údivem k ní čaroděj přistoupil, ale jakmile uviděl jak je povrch kotlíku celý pokrytý bradavicemi, rychle utahoval zpátky.

    ,,Jaká to ohavná věc!" naříkal. Nejdříve se tomu vyhýbal jen pohledem, a pak se mávnutí hůlky snažil ošklivou věc zneškodnit. Na konci to dokonce chtěl dostat z domu, ale žádná z jeho kouzel nezabírala. Ať tak či onak, nemohl se zbavit toho hopsajícího kotlíku, který ho z kuchyně naháněl a pak ho svým řinčením a boucháním na dřevěné schody, následoval až do postele.

    Kvůli rámusu starého kotlíku, který se ho držel jako klíště, nemohl čaroděj celou noc zamhouřit oči. Následující ráno si kotlík umanul, že si za ním poskočí ke stolu, kde snídal. Bum, bum, bác, chodíc na jedné kovové nožce. Čaroděj se dokonce nestačil pustit do kaše, když někdo opět zaklepal na dveře. Na prahu dveří stál stařec.

    ,,Toď má stará oslice, drahý pane”, vysvětloval stařec. ,,Je fuč, ona, ba ji někdo dokonce ukradl, ale bez ní nebudu schopný dodat své zboží na tržnici a moje rodina bude večer o hladu."

    ,,Ale já mám hlad už teď!” zabručel čaroděj a zabouchl mu před nosem.

    Bum, bum, bác, starý kotlík si na podlaze prošlapával svoji kovovou nožkou, ale povyk, jenž se ozývalo z jeho dna, byl teď směsicí oslího hýkání a naříkáním nějakého hladovícího člověka.

    ,,Zůstaň stát, buď ticho!" jekal čaroděj, ale všechna kouzla světa nebyla schopna umlčet bradavicemi posetý kotlík, který za svého hýkání a naříkání, poskakoval na své patce, celičký dlouhý den. Nezáleželo ani na tom, kam čaroděj zrovna šel a co dělal.

    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání. Na kraji dveří stála mladičká žena, která vypadala, že se ji z breku zlomí srdce.

    ,,Moje děťátko je těžce nemocné", řekla. ,,Prosím vás, nemohl byste nám pomoct? Váš tatínek mě nabádal abych přišla, pokud by se cokoli zlého stalo."

    Ale čaroděj před ní zabouchl dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  2. K. Pištěková

    J. K. Rowling - O čaroději a skákajícím kotlíku

    Po smrti otce našel chlapec ve starém kotlíku schovaný balíček se svým jménem. Rozbalil ho s očekáváním, že objeví peníze, ale místo toho našel měkkou hloupou bačkoru moc malou na to, aby ji mohl nosit a ještě k tomu lichou. Útržek pergamenu uvnitř pantofle nesl nápis „Doufám synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat”.
    Hoch proklel věkem změklou mysl svého otce a hodil bačkoru zpět do kotlíku, který se od nynějška pevně rozhodl užívat jako nádobu na smetí. Té noci zaklepala na přední dveře selka.
    „Pane, mojí vnučku trápí bradavice” řekla mu. „Váš otec míchával léčivý obklad v tom starém kotlíku na vaření“. „Zmiz!” zakřičel hoch. „Co je mi po bradavicích toho tvého spratka?”
    A zabouchl stařence dveře před nosem.
    Najednou se z kuchyně začalo ozývat hlasité řinčení a bouchání. Kouzelník rozsvítil hůlku, otevřel dveře, a ke svému úžasu uviděl starý otcův kotlík, kterému vyrostla nožka z mosazi, poskakoval namístě uprostřed podlahy a na dlažbě vydával strašný zvuk. Čaroděj se k němu zvědavě přiblížil, ale kvapem uskočil zpátky když uviděl, že celý povrch kotlíku je pokrytý bradavicemi.
    „Ohavná věc!” zakřičel a nejprve se pokusil nechat kotlík zmizet, pak ho kouzlem vyčistit a nakonec ho zkusil vypudit z domu. Žádné z jeho kouzel ale bohužel nefungovalo, nebyl schopný kotlíku zabránit, aby za ním vyhopsal z kuchyně a následoval ho do postele za hlučného řinčení a bouchání na každém dřevěném schodě.
    Kvůli rámusícímu kotlíku s bradavicemi, který byl neustále vedle něj, nemohl čaroděj celou noc zamhouřit oči a druhý den ráno ho hopsající kotlík pronásledoval ke snídani. Buch, buch, buch, hopsal kotlík na mosazné nožce a čaroděj se ještě ani nepustil do své kaše, když se ozvalo další klepání na dveře. Na prahu stál starý muž.
    „To je má stará oslice, pane” vysvětlil. „Ztratila se, nebo ji někdo ukradl, bez ní nemohu vzít své zboží na trh a moje rodina dnes večer bude hladovět.”
    „A já mám hlad právě teď!” zařval čaroděj a práskl starci dveřmi před nosem.
    Buch, buch, buch, tloukla mosazná nožka kotlíku do podlahy, ale teď se rámus, který vycházel z hloubi kotlíku, smíchal ještě s oslím hýkáním a nářkem hladových lidí.
    „Uklidni se. Buď ticho!” ječel čaroděj, ale žádné z jeho kouzel nemohlo umlčet ten  bradavičnatý kotlík, který hopsal na své nožce celý den, hýkal, naříkal a řinčel bez ohledu na to, kam kouzelník šel nebo co dělal.
    Ten večer se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena, která vzlykala, jako kdyby se jí mělo srdce rozskočit.
    „Moje dítě je smrtelně nemocné,” řekla. „Prosím, pomohl byste mi? Váš otec mi nabídl, že můžu přijít, když budu v úzkých”.
    Ale kouzelník jí zabouchl dveře před nosem.

    OdpovědětVymazat
  3. Vít Seidl


    Syn našel po otcově smrti balíček, na kterém bylo napsané jeho jméno, a který byl schovaný ve starém hrnci. Doufal, že v něm najde zlato, a tak ho otevřel. Místo zlata spatřil sice hebkou a bytelnou, ale moc malou bačkoru, která ke všemu byla jen jedna do páru. Na kousku pergamenu, který byl uvnitř bačkory, byla napsána tato slova: S největší nadějí, můj synu, doufám, že nebudeš bačkoru nikdy potřebovat.
    Syn proklel otcovu stářím pokroucenou mysl a hodil bačkoru zpět do kotle, o kterém rozhodl, že od nynějška bude mít roli kbelíku na odpadky.
    Přesně v tu noc zabouchala selka na dveře domu.
    „Pane, moje vnučka je poseta bradavicemi a trpí. Váš otec nám vždy namíchal mimořádně léčivý obklad v tom starém hrnci“. „Táhni mi z očí“ zahulákal syn. „Co je mi do bradavic tvého spratka“. A zabouchl dveře před selčiným obličejem.
    Najednou se z kuchyně ozývalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozžhnul hůlku a otevřel dveře do kuchyně, kde, k jeho překvapení, spatřil otcův starý hrnec, kterému rašila mosazná noha a který poskakoval na jednom místě uprostřed místnosti, což dělalo na dlaždicích strašlivý zvuk. Čaroděj se k němu s úžasem přiblížil, ale kvapem ustoupil, když spatřil, že celý povrch hrnce byl pokryt bradavicemi.
    „Odporná věc“, zakřičel a zkusil nejdříve nechat hrnec zmizet, potom ho očistit kouzlem a nakonec se ho pokoušel dostat z domu. Žádné z jeho kouzel však nefungovalo. Nebyl schopen zabránit hrnci v poskakování za ním z kuchyně a za hlasitého řinčení a bouchání na každém z dřevěných schodů ho hrnec následoval do postele.
    Kvůli bouchání starého a bradavicemi plného hrnce vedle postele, nemohl čaroděj celou noc spát. Ještě ráno za ním hrnec stále poskakoval až ke snídani ke stolu. Třesk, bum, prásk pokračoval hrnec s mosaznou nohou. Čaroděj nestihl ani ochutnat kaši, když v tom se ozvalo další zaklepání na dveře. Přede dveřmi stál starý muž.
    „Moje stará mula“, pravil. „Ztratila se nebo ji někdo ukradl a bez ní nemohu vzít výrobky na trh a má rodina bude večer o hladu“.
    „A já jsem hladový teď“, zařval čaroděj a zabouchl dveře před starým mužem.
    Třesk, bum, prásk pokračovala mosazná noha po podlaze, ale nyní byl onen hluk míchán s hýkáním muly a hladovým kručením žaludku, který zněl z hloubi hrnce.
    „Přestaň. Buď ticho,“ zaječel čaroděj, ale veškerá jeho kouzelnická síla nedokázala utišit bradavčitý hrnec, který skákal na patě celý den a přitom hýkal, bručel a řinčel a nezáleželo, kam čaroděj šel nebo co dělal.
    Ten večer se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu dveří stála mladá žena, která vzlykala, jakoby měla zlomené srdce.
    „Mé dítě je velmi nemocné“, řekla. „Nepomohl byste nám prosím“? „Váš otec mi v případě noze nabídl svou pomoc, kdyby bylo třeba“.
    Ale čaroděj před ní jen zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  4. Nikol Jančiová

    Čaroděj a hopsající kotlík
    Po otcově smrti syn nalezl malý balíček se svým jménem, schovaný uvnitř staršího kotlíku na vaření. Otevřel ho, doufaje, že najde zlato, ale namísto toho, nalezl měkkou silnou bačkoru, příliš malou na to, aby ji mohl nosit a navíc bez druhé do páru. Na útržku pergamenu uvnitř bačkory bylo napsáno ,,Pevně doufám, že ji nikdy nebudeš potřebovat můj synu.“
    Syn proklel otcovu pošetilost a hodil bačkoru zpět do kotle s úmyslem využít ho do budoucna jako odpadkový koš.
    Té samé noci zaklepala na dveře venkovanka.
    ,,Moje vnučka je sužována velkým výskytem bradavic, pane,“ pověděla mu. ,,Váš otec vyráběl speciální obklad v tom starém kotlíku. „Hrome!“ Zařval syn. ,,Proč bych se měl starat o bradavice toho spratka?“
    A zabouchl té staré ženě dveře před nosem.
    Najednou se z kuchyně začalo ozývat hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozzářil svou hůlku a otevřel dveře, a tam s údivem spatřil starý kotlík svého otce. Kotlík hopsal na místě uprostřed podlahy na jedné mosazné nožičce, která z něho vyrostla, vydávající strašidelné zvuky díky kamennému povrchu.
    Čaroděj k němu v úžasu přistoupil, ale ihned zase rychle uskočil, když zjistil, že celý vnitřek kotlíku byl pokryt bradavicemi.
    ,,Hnusné bradavice!“ vykřikl a snažil se nechat kotlík zmizet, poté ho zkusil pomocí magie vyčistit a nakonec ho chtěl donutit odejít. Žádné z jeho kouzel však nefungovalo, dokonce ani nedokázal zabránit aby ho kotlík nepronásledoval ven z kuchyně až do postele, s hlasitým bouchnutím a řinčením na každém dřevěném schodu.
    Čaroděj nemohl kvůli bouchajícímu bradavičnatému kotlíku stojícímu vedle jeho postele celou noc spát dokonce i další ráno ho kotlík pronásledoval až ke snídani. Cink, Cink, Cink, řinčel mosazný kotlík, čaroděj ani nestihl ochutnat svou ovesnou kaši, když někdo zaťukal na dveře. Na prahu stál starý muž.
    ,,Tohle je můj starý oslík, pane,“ vysvětlil. Ztratil se, nebo ho někdo ukradl a bez něj nemohu svoje zboží dovézt na trh a moje rodina tak bude dnes hladovět.“
    ,,A já jsem hladový právě teď!“ zařval čaroděj a zabouchl před starým mužem dveře.
    Cink, Cink, Cink, řinčel kotlík na vaření na své mosazné noze po podlaze, ale teď bylo jeho řinčení navíc doplněno hýkáním oslíka a zvuku kručícího břicha, které vycházelo ze samotného dna kotlíku.
    ,,Buď v klidu. Buď zticha!“ zapištěl čaroděj, ale ani jeho magické síly nemohly utišit bradavičnatý kotlík, který celý den poskakoval po své patě, hýkal a kručel a řinčel a nezáleželo přitom kam šel nebo co dělal.
    Toho večera přišlo třetí zaklepání na dveře, a tam na zápraží stála žena, vzlykající jako by jí mělo puknout srdce.
    ,,Moje dítě je smrtelně nemocné,“ řekla. ,,Mohl bys mi prosím pomoci? Tvůj otec mě vyzval abych přišla, pokud budu mít nějaký problém.
    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  5. Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci schovaný balíček s jeho jménem. Když ho otevíral, tak doufal, že najde zlato, místo toho našel jemnou tlustou bačkoru, příliš malou na nošení a bez druhého páru. Na kousíčku pergamenu v bačkoře byla tato slova: „Upřímně doufám, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat."

    Syn proklel otcovu slabomyslnost, pak hodil bačkoru zpět do kotle a usmyslel si, že ho bude nadále používat jako kbelík na odpadky.

    Té noci zaklepala na vstupní dveře jedna venkovanka.

    "Má vnučka je posetá bradavicemi, pane." řekla mu. "Váš otec dělával speciální obklad v tom starém hrnci." "Běž pryč" zakřičel syn. "Co je mi do bradavic vašeho holomka?"

    A zabouchl stařence dveře před nosem.

    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil hůlku a otevřel dveře, a tam, ke svému úžasu zahlédl otcův starý hrnec. Narostla mu mosazná noha, na které poskakoval uprostřed podlahy a dělal příšerný kravál na dlaždicích. Čaroděj k němu přistoupil s úžasem, ale ihned rychle ucouvl, když spatřil, že je celý povrch hrnce pokrytý bradavicemi.

    „Odporná věc" vykřikl a pokusil se nejdříve nechat hrnec zmizet, potom ho kouzlem vyčistit a nakonec vypudit z domu. Žádné z jeho kouzel ale nezabralo. Nepodařilo se mu zabránit, aby poskakoval po kuchyni a poté ho následoval nahoru do ložnice; cestou hlasitě třískal a mlátil do každého dřevěného schodu.

    Čaroději se vůbec nepodařilo usnout kvůli usilovnému řinčení starého hrnce s bradavicemi u postele. Druhého dne za ním stále poskakoval až ke stolu se snídaní. Klink, klink, klink, se ozvalo z mosazné nohy hrnce a čaroděj nestihl ani sníst první lžíci ovesné kaše a tu se ozvalo další ťukání na dveře. Na prahu stál stařík.

    „Jde o mého starého osla, pane." Vysvětlil. "Je ztracen nebo byl ukraden a nemůžu bez něj odvézt svoje zboží na trh. Celá moje rodina bude mít večer hlad."

    „A já mám hlad teď!" zakřičel čaroděj a zavřel staříkovi před nosem.

    Klink, klink, klink, se ozvalo z mosazné nohy hrnce na podlaze, ale teď se jeho rachot mísil s hýkáním osla a lidským hladověním zaznívajícím z hlubin hrnce.

    „Buď už zticha!" zaječel čaroděj, ale žádné jeho kouzelnické schopnosti nedokázaly utišit ten hrnec s bradavicemi, který mu celý den poskakoval v patách, řinčel a naříkal, bez ohledu na to, kam šel nebo co dělal.

    Toho večera zaznělo třetí zaklepání na dveře, na prahu stála mladá žena, která plakala, jako když jí mělo puknout srdce.

    „Mé dítě je velmi nemocné," řekla "Prosím, pomůžete nám? Váš otec mi říkal, kdyby něco, tak ať přijdu.

    Ale čaroděj jí také práskl dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  6. Čaroděj a hopsající kotlík
    Po otcovi smrti našel syn ve starém kotlíku schovaný balíček se svým jménem. Otevřel jej, s nadějí, že v ní objeví zlato, ale místo toho našel měkkou, tlustou bačkoru, příliš malou na nošení a bez druhé do páru. Útržek pergamenu uvnitř bačkory nesly slova „Bláhově doufám, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat.“ Syn zaklel nad otcovo stářím změkčilou myslí, hodil bačkoru zpět do kotlíku, rozhodnutý používat ji odteď jako kbelík na smetí.
    Ještě té noci zaklepala venkovanka na dveře.
    „Má vnučka onemocněla úrodou bradavic, pane.“ řekla mu. „Váš otec míchal v tamtom starém kotli speciální obklad.“ „Táhni!“ vykřikl syn. „Proč bych se měl starat o bradavice tvého spratka?“
    A zabouchl dveře staré ženě před nosem.
    Najednou se z jeho kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře, a tam ke svému úžasu uviděl starý kotlík svého otce. Měl jednu nohu pokrytou mosazí, poskakoval na jednom místě uprostřed podlahy a dělal u toho strašný hluk o dlažební kameny. Čaroděj se k němu s údivem přiblížil, avšak hned ustoupil, když si všiml, že celý povrch hrnce pokrývaly bradavice.
    „Nechutná věc!“ vykřikl a snažil se nejprve nechat zmizet hrnec, pak ho vyčistit pomocí magie a nakonec násilím dostat z domu. Žádné z jeho kouzel každopádně nefungovalo, a tak nebyl schopen zabránit hrnci poskakovat po kuchyni a následovat ho společně s řinčením a hlasitým boucháním o dřevěné schodiště do postele.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli bouchání bradavičného starého hrnce, který byl vedle jeho postele a druhý den ráno za ním poskakoval i k jídelnímu stolu. Břink, břink, břink, pochodoval jednonohý mosazný hrnec. Čaroděj ještě ani nezačal svou ovesnou kaši, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře. Na prahu dveří stál starý muž.
    „Můj starý osel, pane.“ vysvětlil. „Ztratil se nebo ho někdo ukradl. Bez něj nemohu vzít své výrobky na trh a moje rodina kvůli tomu bude dnes večer hladovět.“
    „I já mám teď hlad!“ zařval čaroděj a zabouchl dveře před starcem.
    Břink, břink, břink pochodoval mosazný jednonohý hrnec po podlaze, avšak nyní byl jeho hluk smíchán s oslím hýkáním a lidským sténáním z hladovění, ozývající se z hlubin hrnce.
    „Nehýbej se. Buď zticha!“vykřikl čaroděj, ale žádné jeho kouzlo nedokázalo utišit bradavičnatý hrnec, který mu celý den poskakoval v patách, hýkal, sténal a řinčel bez ohledu na to, kam šel, či co udělal. Téhož večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena vzlykající jako by měla zlomené srdce.
    „Mé dítě je těžce nemocné.“ řekla. „Nepomohl byste nám prosím? Váš otec mě vyzval, abych přišla, kdykoliv budu v nesnázích.“
    Čaroděj před ní ale zabouchl dveře.

    Kondacsová Kateřina

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Po smrti svého otce našel syn uvnitř stařičkého kotlíku balíček se svým jménem. Otevřel ho a doufal, že nalezne zlato, avšak namísto toho našel měkkou bachratou trepku, moc malou na to, aby jí mohl nosit a bez druhé do páru. Na útržku pergamenu uvnitř trepky byla napsaná tato slova: „Bláhově doufám, synu můj, že jí nebudeš nikdy potřebovat."

    Syn proklel otcovu pošetilost, pak odhodil trepku zpátky do kotle a usoudil, že ho bude nadále požívat jako nádobu na odpadky.

    V tu samou noc zaklepala venkovanka u předního vchodu na dveře.


    „Moji vnučku souží bradavice po celém těle, pane." pověděla mu. „Váš otec jí připravoval speciální léčivý obklad v onom stařičkém kotlíku."
    „Táhni pryč", křičel syn. „Co je mi do bradavic toho vašeho holomka."

    A zabouchl dveře staré ženě před nosem.

    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj zažehl svojí kouzelnou hůlku, otevřel dveře a tam, ke svému úžasu, spatřil otcův starý kotlík, kterému narostla noha z mosazi a na níž uprostřed podlahy na místě poskakoval a vydával strašlivý rámus na kamenných dlaždicích. Čaroděj k němu v údivu přistoupil, avšak zas kvapně uskočil když uviděl, že povrch kotlíku je celý posetý bradavicemi.

    „Odporná to věc", zvolal a nejdříve se kotlík snažil nechat zmizet, následně vyčistit pomocí kouzla a nakonec násilím vyhnat z baráku. Nicméně žádné ze zaříkadel nefungovalo a čaroděj nebyl schopný zabránit kotlíku, aby za ním hopsal ven z kuchyně a následně ho pronásledoval až do postele za doprovodu hlasitého lomozu a bouchání na každém dřevěném schodě.

    Celou noc nemohl čaroděj usnout kvůli bušení stařičkého bradavičnatého kotlíku vedle jeho postele, který ho ve skoku následoval i k snídani následujícího rána. Cink, cink, cink poskakoval si kotlík na mosazné nožce a čaroděj se ani nestačil pustit do své ovesné kaše, když se najednou ozvalo další zaklepání na dveře. Starý muž stál na jeho prahu.

    „To je můj starý oslík, pane", vyložil mu. „Ztracený nebo ukradený a já bez něj nemám jak dopravit zboží na trh a moje rodina bude dnes večer hladovět."

    „A já jsem hladový teď", zařval čaroděj a zabouchl dveře starému muži před nosem.

    Cink, cink, cink, poskakoval jednonohý mosazný kotlík po podlaze, ale tentokrát se lomoz mísil s oslím hýkáním a naříkáním hladového člověka, které se ozývalo z nitra kotlíku.

    „Uklidni se, utiš se", křičel čaroděj, ale ani všechny kouzelné síly dohromady nedokázaly utišit bradavičnatý kotlík, který mu celý den skákal, vřeštěl, úpěl a řinčel za patami bez ohledu na tom, kam šel nebo co dělal.

    Toho večera zaznělo na dveřích třetí zaklepání a na prahu stála mladá žena, která plakala tak, jakoby ji mělo puknout srdce.

    „Moje dítě je těžce nemocné", řekla. "Nepomohl byste nám, prosím. Váš otec nám nabídl, ať v nesnázích přijdeme."

    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře

    OdpovědětVymazat
  9. J.K. Rowlingová
    O čaroději a hopsajícím kotlíku
    Po otcově smrti našel syn malý balíček se svým jménem, ukrytý na dně starého kuchařského kotlíku. Otevřel ho ve víře, že je v něm ukryto zlato, ale místo toho vytáhl měkkou, tlustou bačkoru, příliš malou na to, aby ji mohl nazout a ke všemu bez druhé do páru. Na útržku v bačkoře byla slova:“V upřímné naději, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat“.
    Syn zaklel na adresu otcovy věkem změkčelé povahy, hodil bačkoru zpět do kotlíku a rozhodl se, že ho od nynějška použije pouze jako koš na odpadky.
    Ještě toho večera mu na dveře zaťukala selka.
    „Má vnučka je poseta vrstvou bradavic, pane“ povídá. „Váš otec jí v tom starém kuchyňském kotlíku připravoval speciální obklad.“ „Táhni!“ křičel syn. „Myslíš si, že mě zajímají bradavice toho tvého spratka!“
    A práskl ženě dveřmi před nosem.
    Rázem se ozvalo hlasité řinčení a bouchaní z kuchyně. Čaroděj rozsvítil svou kouzelnou hůlku, otevřel dveře a tu, k jeho překvapení, uviděl otcův starý kuchyňský kotlík: vyrašila mu jedna bronzová noha a tak na jednom místě uprostřed podlahy poskakoval a při dopadech na dlaždice vydával strašlivý hluk. Čaroděj k němu plný údivu přistoupil, ale rychle zase couvl zpět, když uviděl, že je celý povrch kotlíku pokrytý bradavicemi.
    „Odporná věc!“ zakřičel. Nejdříve se pokusil o zmizení kotlíku, poté o jeho vyčištění pomocí kouzla a nakonec se ho snažil dostat ven z domu. Avšak žádné z jeho zaříkávadel nefungovalo. Nedokázal ani kotlík přimět, aby za ním nehopsal z kuchyně až do jeho pokoje a přitom na cestě po dřevěných schodech nevydával to hlasité řinčení a bouchání.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli bouchání toho bradavicemi posetého kotlíku. Další ráno opět poskakoval za čarodějem na cestě ke snídani. Bum, Bum, Bum, pokračoval kotlík s bronzovou nohou. Čaroděj se ani nestačil dát do svého nákypu, když zaslechl, že někdo klepe na dveře. Na schodech stál starý muž.
    „ Já, já… měl starého oslíka, pane“ vysvětloval. „Teď ale… se ztratila, nebo ji někdo unesl a bez ní nebudu moci odnést své výrobky do obchodu a… a moje rodina tak bude celou noc hladovět.“
    „A teď zas hladovým já!“ zařval čaroděj a zabouchl muži před nosem.
    Bum, bum, bum vydávala bronzová noha kotlíku při dopadu na podlahu. Nyní však zvuk řechtání oslíka mísící se s nářkem hladových lidí vycházel přímo z hloubky kotlíku.
    „Přestaň! Buď zticha!“ ječel čaroděj, ale žádná z jeho magických sil nedokázala utišit ten bradavičnatý kotlík, který řinčel, bouchal a sténal a celý den mu poskakoval u nohou, bez ohledu na to kam šel a co dělal.
    Toho večera někdo zaklepal na dveře potřetí. Na prahu stála mladá žena, která ronila krokodýlí slzy.
    „Mé děťátko je těžce nemocné“ řekla. „Nemohl byste nám prosím pomoci? Váš otec mi nabídl, abych přišla, když budu mít nějaké potíže.“
    Ale čaroděj před ní nemilosrdně práskl dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  10. O čaroději a hopsajícím kotlíku
    Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci schovaný malý balíček se svým jménem. Otevřel ho s vírou, že najde zlato, ale místo toho našel měkký, tlustý pantofel, příliš malý, aby jej mohl nosit a bez druhého do páru. V pantofli byl kousek pergamenu se slovy: „V upřímné naději, můj synu, že ho nikdy nebudeš potřebovat“.
    Syn proklel otcovu pošetilost, vhodil pantofel zpět do kotlíku a rozhodl se, že mu od teď bude sloužit pouze jako koš na odpadky.
    Toho večera mu na dveře zaklepala selka.
    „Moji vnučku trápí velké množství bradavic, pane“ řekla mu. „Váš otec připravoval speciální obklad v tom starém hrnci“. „Zmiz“! zakřičel syn. „Co bych se staral o vaše bradavice“?
    A zabouchnul ženě dveře před nosem.
    Najednou se začalo z kuchyně ozývat hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku a otevřel dveře, kde ke svému překvapení uviděl otcův starý hrnec, kterému narostla mosazná noha, a tak poskakoval na jednom místě uprostřed podlahy a vydával strašlivý zvuk s každým dopadem. Čaroděj k němu s údivem přistoupil, ale urychleně ucukl, když uviděl, že povrch kotlíku je plně pokrytý bradavicemi.
    „Odporná věc!“ vykřikl a pokusil se nejprve, aby kotlík zmizel, poté ho vyčistit pomocí kouzel a nakonec ho dostat ven z domu. Ani jedno z jeho kouzel nefungovalo, naopak, nedokázal kotlík ani přimět, aby za ním nehopsal z kuchyně a nepronásledoval ho až do postele, cestou hlasitě řinčel a bouchal na každém dřevěném schodu.
    Celou noc nemohl čaroděj usnout kvůli rámusícímu kotlíku, který byl stále posetý bradavicemi. Další ráno poskakoval za čarodějem k jídelnímu stolu. Bum, bum, bum, nepřestával hrnec s bronzovou nohou, když se opět ozvalo zaklepání na dveře, aniž by čaroděj vůbec stihl začít snídat svou ovesnou kaši. Na schodech stál starý muž.
    „Měl jsem starého oslíka, pane“ vysvětloval. „Ztratil se, nebo jej někdo unesl a bez něj nemohu vzít své zboží na trh, a tak bude má rodina dnes večer hladovět“.
    „A teď mám hlad já!“ zaječel čaroděj a práskl dveřmi.
    Buch, buch, buch, řinčela dál mosazná noha kotlíku na podlaze, k tomu se přidalo hýkání oslíka mísící se sténáním hladových lidí, to celé vycházelo z dna kotlíku.
    „Přestaň! Buď zticha! “ křičel čaroděj, ale žádná z jeho magických sil nedokázala utišit kotlík s bradavicemi, který mu poskakoval celý den u nohou, řinčel a bouchal, a nezáleželo, kam čaroděj šel nebo co dělal.
    Ten večer se ozvalo v pořadí třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena, která vzlykala tak, jakoby ji mělo puknout srdce.
    „Moje dítě je těžce nemocné“ řekla. „Pomohl byste nám prosím? Váš otec mi nabídl, abych přišla, když budu mít potíže“.
    Ale čaroděj zabouchnul dveře i před ní.

    OdpovědětVymazat
  11. Dana Koppová
    Čaroděj a hopsající kotlík

    Po smrti svého otce našel syn balíček nesoucí jeho jméno ve starém kotlíku na vaření. Otevřel ho a doufal ve zlato, ale místo toho nalezl jen jemnou, huňatou bačkoru, příliš malou na nošení a navíc pouze jednu. Útržek pergamenu uvnitř bačkory nesl slova: " V bláhové naději, můj synu, že to nikdy nebudeš potřebovat."

    Syn proklel otcovu věkem zakalenou mysl a odhodil bačkoru zpět do kotlíku, který se nadále rozhodl používat jen na smetí.

    Ještě tu noc venkovská žena zaklepala na přední dveře.

    "Pane, moje vnučka je celá obsypaná bradavicemi." řekla mu. "Váš otec kdysi míchával zvláštní léčivý obklad ve starém kotlíku." "Kliď se!" zakřičel syn. "Co mně zajímají bradavice vašeho haranta?"

    A zabouchl dveře ženě před nosem.

    Rázem se z kuchyně ozval řinkot a bouchání. Čaroděj rozsvítil svůj kouzelný proutek, otevřel dveře a tam, ke svému údivu spatřil otcův kotlík: vytvarovalo se z něj jedno mosazné chodidlo, které hopsalo na místě uprostřed podlahy a dělalo strašlivý zvuk na kamenné podlaze. Čaroděj se k tomu v údivu přiblížil, ale rychle uskočil zpět, když viděl že celý povrch kotlíku je pokrytý bradavicemi.

    "Jaká to nechutná věc!" zakřičel a nejdříve zkusil nechat kotlík zmizet, poté ho vyčistit kouzlem a nakonec ho vypudit z domu. Nicméně žádné z jeho kouzel nefungovalo a nebyl schopen zabránit kotlíku vyhopsat za ním z kuchyně, a poté ho následovat k posteli, zatímco řinkal a bouchal hlasitě na kadém dřevěném schodě.

    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli bouchání starého kotlíku plného bradavic vedle jeho postele a příští ráno kotlík trval na hopsání za ním k jídelnímu stolu. Řink, řink, řink, pokračoval mosazný, do nohy tvarovaný kotlík a čaroděj nestihl ani začít jíst svou ovesnou kaši, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Starý muž stál na zápraží.

    "Pane, jde o mou starou oslici," vysvětlil. "Ztracená je, nebo ukradená a bez ní nemůžu vzít své výrobky na trh a moje rodina bude dnes večer hladovět."

    "A já mám hlad teď!" zahulákal čaroděj a zabouchl před starým mužem dveře.

    Řink, řink, řink, pokračovala kotlíková, mosazná noha na podlaze, ale teď byl její lomoz smíchán s oslím hýkotem a lidským kručením v břiše, znějícím z útrob kotlíku.

    "Buď tiše. Buď zticha!" zaječel čaroděj, ale žádná z jeho kouzelných mocí nebyla schopna umlčet kotlík pokrytý bradavicemi, který hopsal na patě celý den, hýkající a kručející a řinkající, nezáleželo na tom, kam šel, či co dělal.

    Ten večer se ozvalo třetí zaklepání na dveře a tam na prahu stála mladá žena, vzlykající jako by se jí mělo rozskočit srdce.

    "Moje miminko je žalostně nemocné," řekla. "Pomůžete nám prosím? Váš otec mi nabídl, abych přišla, kdyby byl nějaký problém."

    Ale čaroděj jí zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  12. Čaroděj a poskakující kotel
    Po otcově smrti nalezl syn uvnitř starého kotle balíček se svým jménem. Otevřel jej. Doufal, že najde zlato, ale místo toho našel jemný, silný pantofel bez páru, který byl příliš malý na to, aby se dal nosit. Na kusu pergamenu uvnitř pantofle byla slova „V pošetilé naději, že to nebudeš nikdy potřebovat, můj synu“.

    Syn proklel otcovu pošetilost a pak odhodil pantofel zpět do kotle s úmyslem využívat kotel do budoucna jako ko na odpadky.

    Toho večera zaklepala selka na hlavní dveře.

    „Má vnučka trpí bradavicemi. Váš pan otec nám vždy připravil léčivý obklad ve starém hrnci“. „Táhni!“, křičel syn. „Co mě mají co zajímat bradavice vašeho holomka?“

    A bouchl dveřmi před nosem staré ženy.

    Najednou z kuchyně přicházelo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře a tam ke svému úžasu viděl otcův starý kotel, kterému vyrašila noha z mosazi a poskakoval na místě uprostřed dlážděné podlahy zatímco vydával strašlivý zvuk. Čaroděj se přiblížil celý udivený, ale jakmile uviděl, že je celý kotel pokrytý bradavicemi, rychle ustoupil.

    „Jaká to odpornost!“, zakřičel a nejprve se pokusil nechat kotel zmizet, pak ho kouzlem vyčistit a nakonec vyhnat ho z domu. Nicméně žádné z jeho kouzel nefungovalo a čaroděj nedokázal zabránit tomu aby přestal kotel skákat a vyhánět ho z kuchyně, pronásledovat do postele a na každém dřevěném schodě hlasitě řinčet a bouchat.

    Čaroděj nemohl zamhouřit oka celou noc kvůli neustálému bouchání od zabradavicovaného kotle u jeho strany postele a dalšího rána kotel naléhal následovat čaroděje ke snídani. Řink, řink, řink, dělala kotli noha z mosazi a čaroděj ani nezačal jíst svou ovesnou kaši, když najednou se ozvalo další klepání na dveře. Na prahu postával starý muž.

    „Toť je má stará oslice, pane,“ vysvětloval. „Ztracena či ukradena mi byla, a bez ní nemohu odnést své zboží na trh a má rodina bude večer o hladu.“

    „A já jsem o hladu teď!“, zařval čaroděj a bouchl dveřmi před nosem starce.

    Řink, řink, řink, dělala mosazná noha kotle na podlaze a teď byl navíc její hluk míšen s oslím hýkáním a lidským hladovým naříkáním, nesoucími se ze dna kotle.

    „Zůstaň stát. Buď zticha!“, zavřískal čaroděj, nicméně ne všechny kouzelné schopnosti mohly utišit zabradavicovaný kotel, který celý den skákal na své patě, zatímco hýkal, naříkal a řinčel ať už šel kamkoli nebo dělal cokoli.

    Toho večera se ozvalo třetí klepání na dveře a za nimi na prahu stála mladá žena, která se hnedle nezavzlykala až by jí srdce puklo.

    „Mé dítě je smrtelně nemocné“, řekla. „Nepomohl byste nám prosím? Váš pan otec mě vyzval přijít když budu v nouzi.

    Ale čaroděj ji bouchl dveřmi před nosem.

    OdpovědětVymazat
  13. Po otcově smrti syn objevil uvnitř hrnce balíček, na kterém bylo napsáno jeho jméno. Doufal, že v něm najde zlato, ale místo toho našel bačkoru, která se jednak nedala obout, a ještě jí chyběla druhá do páru. Uvnitř té bačkory byl kousek pergamenu, na kterém bylo napsáno: „V té největší naději, můj synu, že to nikdy nebudeš potřebovat.“

    Syn proklel mysl svého otce, poznamenanou věkem, a rozhodl se odhodit bačkoru zpátky do kotle a napříště ji použít jako odpadkový koš.

    Ještě té noci zaklepala na hlavní dveře selka.

    „Má vnučka se trápí kvůli bradavicím, pane.“ pověděla mu. „Váš otec kdysi vyráběl léčivý obklad ve svém kotlíku.“ „Kliď se!“ křičel syn. „Co mi je po nějakých bradavicích tvého holomka?“

    A práskl dveřmi přímo před obličejem staré ženy.

    Najednou uslyšel z kuchyně hlasité vřeštění a bušení. Čaroděj si rozsvítil svoji kouzelnou hůlku a otevřel dveře. To, co ke svému úžasu uviděl, byl otcův starý hrnec. Podklad měl z mosaze a poskakoval na místě nad dlaždicemi a vydával strašlivý zvuk. Čaroděj se k němu zvídavě přiblížil, ale rychle zase ustoupil, když uviděl, že povrch hrnce je pokrytý bradavicemi.

    „Jaký to ohavný hrnec!“ vykřikl a nejdříve se ho snažil zbavit, poté ho chtěl kouzlem vyčistit a nakonec ho vytlačit z domu. Žádné z jeho kouzel ovšem nefungovalo. Nepovedlo se mu zabránit, aby hrnec přestal poskakovat mimo kuchyň a následoval ho až do postele, kde řinčel a nahlas bouchal do každého dřevěného schodu.

    Kvůli tomu hluku nemohl čaroděj spát celou noc. Dalšího rána hrnec vytrvale pokračoval v rámusu hned vedle stolu, kde čaroděj snídal. Bum, bác, bum hrnec hlučel dále a čaroděj ještě ani nestihl sníst svoji kaši, když uslyšel další zaťukání na dveře. Na prahu stál stařík.

    „Zde je moje stará oslice, pane.“ vysvětloval. „Ať už se ztratila, či ji někdo ukradl, bez ní nemohu vzít své výrobky na trh a má rodina bude dnes v noci hladovět.

    „Já mám teď taky hlad!“ řval na něj čaroděj a bouchnul dveřmi před staříkem.

    Cink, bum, bác nepřestávalo, ale nyní se ten hluk smíchal s hýkáním oslice a lidským vztekáním, ozývaným přímo z hrnce.

    „Buď potichu. Buď v klidu!“ zaječel čaroděj. Ale žádná jeho zázračná schopnost nedokázala umlčet bradavicemi pokrytý hrnec, který skákal, řinčel, vztekal se a cinkal celý den bez ohledu na to, kam zrovna skákal, nebo co dělal.

    Třetí zaklepání přišlo třetí den a tentokrát stála na prahu mladá žena, která vzlykala, jakoby se jí mělo rozlomit srdce. „Moje děťátko je vážně nemocné.“ řekla čaroději. „Nepomohl bys nám? Tvůj otec mi nabídl, abych přišla, kdykoliv bude potřeba.“ Ale čaroděj opět prásknul dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  14. Kouzelník a Skákající kotlík
    Po smrti svého otce syn našel malý balíček nesoucí jeho jméno, který byl ukrytý uvnitř starého kuchyňského hrnce. Otevřel ho a doufal, že najde zlato, ale místo zlata akorát našel měkkou tlustou bačkoru, příliš malou na nošení a bez páru. V bačkoře byl zlomek pergamenu se slovy: V bláhové naději můj synu že ji nikdy nebudeš potřebovat.
    Syn proklel lehkomyslnost svého otce, a poté zahodil bačkoru do kotle, a rozhodl se, že jej bude používat jako kyblík na odpadky.
    Téže noci venkovská žena zaklepala na přední dveře.
    „A ona řekla: Má vnučka je sužována plodivými bradavicemi“. Tvůj otec dělával speciální obklad v tamtom starém kuchyňském hrnci. „Táhni!“ Vykřikl syn. Co je mi po bradavicích tvého spratka?
    A třísknul dveřmi před jejím obličejem.
    Náhle se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Kouzelník zažehl svou hůlku, otevřel dveře, a ke svému ohromení uviděl otcův starý kotlík, který měl mosaznou nohu, na které poskakoval uprostřed místnosti na kamenných dlaždicích. Vydávající příšerný rámus. Kouzelník se zvědavostí přiblížil, ale jakmile uviděl, že je povrch kotlíku pokrytý bradavicemi, okamžitě se vrátil zpátky.
    „Ohavná věc!“ Vykřikl. Nejdříve zkusil nechat hrnec zmizet, poté ho očistit magii, a nakonec se ho pokusil dostat z domu. Žádná z jeho kouzel nefungovala, a nebyl schopný zabránit hrnci, aby za ním neposkakoval z kuchyně do postele za hlasitého řinčení a bouchání na každém dřevěném schodě.
    Kouzelník nemohl celou noc zamhouřit oka, kvůli bradavicím posetém starém kotlíku poskakujícím na okraji postele. Následujícího rána kotlík trval na tom, že za ním bude skákat k snídani. Bum, bum, bum pokračoval hrnec s mosaznou nohou. Kouzelník nezačal ani s ovesnou kaší, když někdo zaklepal na dveře. Byl tam starý muž.

    „Moje stará oslice, pane“, vysvětlil. Ztracená ona je, nebo ukradená, a bez ní já nemohu vzít mé zboží na market a má rodina bude dnes večer hladová.
    „A já jsem hladový Ted!“ Vykřikl kouzelník, a třísknul dveřmi před starým pánem.
    Bum, bum, bum, pokračoval starý kotlík na podlaze, ale nyní byl rámus doprovázen s hýkáním osla a lidským hladovým kručením, které znělo z hloubi kotlíku.
    But v klidu, bud ticho! Zaječel kouzelník, ale žádná jeho magická moc nemohla utišit bradavicemi posetý kotlík. Který skákal na patě celý den, a hýkal a skřípal a řinčel a vůbec nezáleželo, kam kouzelník šel nebo co dělal.
    Téhož večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře, a na prahu dveří stála mladá žena, která naříkala jako by měla zlomené srdce
    „Moje dítě je bolestivě nemocné“, řekla. Prosím pomohl byste nám? Váš otec mi nabídl, že mohu přijít, když budu mít problémy.
    Ale kouzelník jí zabouchl dveře před nosem.

    Slawisch Jan

    OdpovědětVymazat
  15. Po otcově smrti našel syn na dně starého kotlíku ukrytý balíček nesoucí jeho jméno. Otevřel jej, avšak místo zlata, ve které doufal, objevil měkkou tlustou bačkoru, moc malou na to, aby si ji někdo obul, a bez druhé do páru. Uvnitř byl zastrčený útržek pergamenu, na němž stálo: „Ze srdce doufám, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat."
    Syn proklel otcovu věkem otupenou mysl a poté zahodil bačkoru zpět do kotlíku, který stejně hodlal nadále používat jako koš na odpadky.
    Tu samou noc na vstupní dveře zaklepala selka.
    „Mou vnučku postihla úroda bradavic, pane," pověděla mu. „Váš otec vždycky míchával takový speciální obklad ve svém starém kotlíku."
    „Zmiz!" křikl na ni syn. „Co je mi do bradavic tvého spratka?"
    A zabouchl dveře stařeně před nosem.
    Najednou zaslechl hlasité řinčení a bouchání, které vycházelo z kuchyně. Čaroděj rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře a ke svému údivu spatřil otcův starý kotlík: narostla mu jedna mosazná noha, po které skákal na dlaždicích uprostřed kuchyně a vydával tak ony příšerné zvuky. Čaroděj k němu užasle přistoupil, ale kvapem ucouvl, když si všiml, že je povrch kotlíku celý posetý bradavicemi.
    „Odporná věc!" otřásl se a nejprve se pokusil nechat kotlík zmizet, poté ho s pomocí kouzel očistit a nakonec ho vyhodit z domu. Žádné z jeho zaklínadel však nefungovalo a nebyl ani s to zabránit kotlíku v tom, aby za ním z kuchyně skákal a následoval ho až nahoru do postele, zatímco hlasitě bouchal a řinčel o každý dřevěný schod.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli všemu tomu lomozu, který starý bradavičnatý kotlík vydával po straně jeho postele, a ráno jej hopsající kotlík vytrvale následoval i ke stolu se snídaní. Břink, břink, břink, řinčel kotlík na mosazné noze a čaroděj ještě ani nezačal jíst svou ovesnou kaši, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Na prahu stál jakýsi stařík.
    „Má stará oslice, pane," vysvětloval. „Ztratila se, nebo ji někdo ukradl, a já bez ní nemohu vzít své zboží na trh a má rodina bude večer hladovět."
    „A já hladovím teď!" zařval čaroděj a i staříkovi zabouchl dveře před nosem.
    Břink, břink, břink, řinčel dál kotlík na mosazné noze, ovšem nyní se tento hluk mísil s oslím hýkáním a sténáním hladových lidí ozývajícím se z hlubin kotlíku.
    „Přestaň! Buď zticha!" ječel čaroděj, ale žádná z jeho kouzelných schopností nemohla utišit bradavičnatý kotlík, který mu celý den skákal v patách, hýkal a sténal a řinčel, nehledě na to, kam čaroděj šel nebo co dělal.
    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena, která vzlykala tak žalostivě, jako by jí mělo puknout srdce.
    „Mé děťátko je velmi těžce nemocné," řekla mu. "Nepomůžete nám, prosím? Váš otec mi nabídl, abych přišla, když budu mít potíže."
    Ale čaroděj před ní také zabouchl dveře.

    Kateřina Ksandrová

    OdpovědětVymazat
  16. Jana Žikavská

    Čaroděj a skákající hrnec

    Po otcově smrti našel syn uvnitř starého hrnce ukrytý balíček, na němž stálo jeho jméno. Otevřel ho s nadějí, že spatří zlato, ale namísto toho našel měkkou tlustou bačkoru, příliš malou na to, aby ji obul, a navíc bez druhé do páru. Uvnitř bačkory ležel útržek pergamenu se slovy: „Upřímně doufám, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat.“

    Syn proklel otcovu stařeckou slabomyslnost a zahodil bačkoru zpět do kotle s předsevzetím, že od nynějška ho bude používat pouze jako kbelík na odpadky.

    Téže noci zaklepala na dveře venkovská žena.

    „Vnučce vyrašily bradavice, pane," pověděla mu. „Váš otec vždycky připravil v tom starém hrnci speciální obklad." „Zmiz!" křičel syn. „Co je mi do bradavic tvého fracka?"

    A praštil té staré paní dveřmi před nosem.

    V tu chvíli se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře, a tam k jeho úžasu viděl otcův starý hrnec: vyrostla mu noha z mosaze, na které poskakoval uprostřed kuchyně, což na kamenné dlažbě dělalo příšerný hluk. Čaroděj k němu s údivem přistoupil, ale honem rychle zase uskočil, když viděl, že celý povrch hrnce byl poset bradavicemi.

    „Odporná věc!“ vykřikl a snažil se nejprve kotlík nechat zmizet, pak ho kouzlem vyčistit a nakonec se snažil donutit ho opustit dům. Avšak žádné z jeho zaříkávadel nefungovalo a nebyl schopný zabránit tomu, aby za ním kotlík hopsal z kuchyně a následoval ho až do postele za zvuku hlasitého bouchání na každém dřevěném schodu.

    Ten starý, bradavicemi posetý hrnec bušil celou noc u čarodějovi postele tak usilovně, že nemohl vůbec spát a příštího rána si hrnec stál stále za svým a skákal za čarodějem až ke stolu se snídaní. Buch, buch, buch, bušila ta mosazná noha a čaroděj ještě ani neochutnal svou ovesnou kaši, když se ozvalo další bouchání, tentokrát na dveře. Na prahu dveří stál nějaký stařík.
    „Jde o moji oslici, pane,“ vysvětloval. „Ztratila se, nebo ji ukradli a já bez ní nemůžu vzít své zboží na trh a moje rodina bude dnes večer o hladu.“

    „A já mám hlad teď!“ zařval čaroděj a zabouchl staříkovi dveře před nosem.

    Buch, buch, buch, bušila znovu mosazná noha starého hrnce, ale tentokrát byl zvuk, který vydával, smíchaný s oslím hýkáním a lidskými vzdechy způsobenými hladem, a to vše vycházelo z hlubin hrnce.

    „Uklidni se. Buď zticha!“ ječel čaroděj, ale žádná z jeho kouzelných sil nedokázala utišit ten bradavičnatý hrnec, který celý den hopsal po patě, hýkal, naříkal, řinčel, ať šel kamkoliv a dělal cokoliv.

    Toho večera se ozvalo třetí ťukání na dveře, a tam na zápraží stála mladá žena. Vzlykala, jako by se jí srdce mělo rozskočit.

    „Moje dítě je těžce nemocné,“ pravila. „Pomohl byste nám prosím? Váš otec mi nabídl, ať přijdu, kdyby byly nějaké potíže.“

    Ale čaroděj jí zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  17. Pavlína Stočesová
    J. K. Rowling - Čaroděj a hopsající kotlík

    Po smrti svého otce našel syn ve starém kotlíku schovaný balíček, nesoucí jeho jméno. Otevřel jej a doufal, že v něm bude zlato, ale místo toho našel měkkou, tlustou bačkoru, příliš malou na to, aby se dala nosit a která byla navíc lichá. V bačkoře byl útržek pergamenu, na kterém stálo „Bláhově doufám, synu, že ho nebudeš nikdy potřebovat.“

    Syn proklel otcovu věkem sešlou mysl, odhodil bačkoru zpět do kotlíku a rozhodl se, že ho bude používat jako koš na odpadky.

    Toho večera mu na přední dveře zaklepala selka.

    „Mou vnučku trápí spousta bradavic, pane,” řekla mu. „Tvůj otec vždycky v tom starém kotlíku namíchal zvláštní léčivý obklad”. „Zmiz!” zakřičel syn. „Co je mi do nějakých bradavic tvého holomka?”

    A zabouchl staré ženě dveře před nosem.

    Najednou ze z kuchyně ozval hlasitý lomoz a bouchání. Čaroděj rozsvítil hůlku a otevřel dveře a tam, ke svému úžasu, spatřil otcův starý kotlík: vyrostla mu jedna mosazná noha, na které hopsal uprostřed podlahy a na dlažbě dělal hrozivý rýmus. Čaroděj se v údivu přiblížil, ale couvl urychleně zpět, když viděl, že celý povrch kotlíku je porkyt bradavicemi.

    „Odporná věc.” zakřičel a nejdříve zkusil nechat ten kotlík zmizet, poté ho kouzlem vyčistit a nakonec ho vyhnat z domu. Nic z toho nicméně nefungovalo, nebyl schopen zabránit kotlíku, aby odskákal za ním z kuchyně a doprovodil ho nahoru do postele, přičemž hlasitě řinčel a bouchal na každém dřevěném schodě.

    Čaroděj nemohl celou noc kvůli lomozu starého kotlíku s bradavicemi spát, ještě i ráno za ním kotlík odhopsal až ke stolu se snídaní. Břink, břink, břink, nepřestával kotlík s mosaznou nohou a čaroděj se ještě ani nepustil do kaše, když se ozvalo další klepání na dveře. Na prahu stál starý muž.

    „Jde o mého osla, pane,” vysvětloval. „Ztratil se nebo ho někdo ukradl. A bez něj nemůžu odvézt své zboží na trh a má rodina bude dnes o hladu.”

    „A já mám hlad teď!” Zakřičel čaroděj a práskl před starým mužem dveřmi.

    Břink břink břink, ozývala se na podlaze mosazná noha od kotlíku, teď ale byl lomoz smíšen s oslím hýkáním a naříkáním hladovějících lidí, které ozývaly z hlubin kotlíku.

    „Přestaň. Buď zticha!” zaječel čaroděj, ale žádná z jeho kouzelných schopností nemohla umlčet bradavičnatý kotlík, který mu celý den skákal v patách, hýkal, naříkal a řinčel, nehledě na to, kam šel nebo co dělal.

    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a tam na prahu stála mladá žena. Kámen by se nad ní ustrnul, jak srdceryvně vzlykala.

    „Mé dítě je žalostně nemocné,” řekla. „Pomůžeš nám, prosím? Tvůj otec mi nabídl, abych přišla, kdybych se ocitla v nouzi.”

    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  18. J. K. Rowling – O čarodějovi a neposedném kotlíku

    Krátce po otcově smrti, našel syn malý balíček se svým jménem, schovaný uvnitř starého kotlíku na vaření. Otevřel ho, s nadějí, že najde zlato, ale místo toho našel jen měkkou, tlustě upletenou bačkoru, moc malou na to, aby ji nosil a navíc bez druhé do páru. Uvnitř trepky našel kousek rozpadajícího se pergamenu, na kterém stálo: „ Bláhově doufám, že ji nebudeš nikdy potřebovat, můj synu!“

    Syn proklínal otcovu věkem zesláblou paměť, a vhodil trepku zpět do kotlíku, rozhodnut, že ho od nynějška bude používat pouze na odpadky.

    Téhož dne v noci, mu zaklepala na přední dveře domu selka.

    „Moji vnučku postihla hromada neštovic, pane,“ řekla mu.
    „Váš otec mi dříve dělával speciální léčivý obklad v támhle tom starém hrnci.“

    „Táhni!“ zařval syn. „Co se mám co starat o bradavice tvého malého fracka?“
    A bouchnul staré ženě dveřmi přímo před nosem.
    Najednou, se ale začaly ozývat hlasité zvuky a bouchání z kuchyně. Čaroděj rozsvítil svou hůlku a otevřel dveře, a tam, k jeho údivu, uviděl otcův starý kotlík na vaření poskakující uprostřed místnosti, vyrašila z něj bronzová nožka, a při každém dalším dopadu na kamennou podlahu dělal kotlík hrozný nepořádek, Čaroděj se ze zvědavosti přiblížil, ale rychle zase couvnul zpět, když uviděl, že celý povrch kotlíku je posázený bradavicemi.

    „Ta odpornost!“ křičel a zkoušel nejdříve kotlík nechat zmizet kouzlem, pak vyčistit a zbavit ho tím bradavic a nakonec vyhnat ven z domu. Žádné z jeho zaříkávadel však nefungovalo, tak jak chtěl, a ať se sebevíc snažil, nebyl schopný zabránit tomu, aby ho kotlík nevystrnadil z kuchyně svým poskováním a poté ho hlučně pronásledoval až do postele, s bouchnutím na každičkém dřevěném schodě.

    Čaroděj nemohl celou noc oka zamhouřit, protože kotlík neustále řádil a poskakoval vedle jeho postele. Další dne ráno, kotlík stále nepřestával, a doprovodil čaroděje neustálým poskakováním až ke snídani. Klink, klink, klink, rámusil svou bronzovou nožkou kotlík. Čaroděj nestihl ani sousta kaše pozřít, když zaslechl další zaklepání na dveře. Na prahu dveří stál starý muž.

    „Měl jsem starou oslici, pane,“ začal stařík. Ztratila se, nebo mi ji někdo odcizil, bez ní však nedokážu vozit zboží na trh a moje rodina bude dnes večer trpět hlady..“

    „ Já ale umírám hlady teď!“rozčílil se na něj čaroděj a zabouchnul mu dveřmi.

    Klink, klink, klink, přiskákal po podlaze jednonohý kotlík s řinčením, navíc teď obohaceným o oslí hýkání a lidské kručení v bříšku, ozývajícími se ze dna kotlíku.

    „Uklidni se. Bud zticha!“ vřískal čaroděj, ale žádné z jeho kouzel nezvládlo umlčet kotlík posetý bradavicemi, který mu byl v patách celý den, vřískal a skřípal a vřeštěl, nehledě na to, co čaroděj právě dělal či kam šel.

    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře, před dveřmi stála mladá žena, zmáčená slzami, jako by měla zlomené srdce.

    „Moje děťátko je k smrti nemocné,“ zavzlykala. „ Nepomohl by jste mi prosím? Váš otec mi nabídl, že můžu kdykoliv přijít, když mě bude něco trápit.

    Ale čaroděj ji beze slova zabouchl dveře před nosem.

    OdpovědětVymazat
  19. TEREZA STEIDENOVÁ

    J.K.Rowling - O čarodějovi a skákajícím hrnci

    Po tatínkově smrti objevil syn uvnitř starého hrnce balíček se svým jménem. Doufal, že v něm najde nějaké zlato, ale místo toho našel huňatou bačkoru, příliš malou na nošení a bez druhé do páru. Na kousku pergamenu, který byl vložen do té bačkory stálo: ,,V bláhové naději doufám, můj synu, že ji nebudeš nikdy potřebovat."
    Syn proklínal tátovu sešlou mysl a hodil bačkoru zpět do kotle, rozhodl se používat jej jako kyblík na odpadky.
    Tu samou noc zaklepala na dveře selka.
    ,,Mojí vnučku trápí přímo úroda bradavic, pane," řekla mu. ,,Váš otec míchával speciální obklad v tom starém kotlíku ,,Kliď se!" zařval syn. ,,Co je mi po bradavicích tvého holomka?"
    A praštil dveřmi té staré ženě do tváře.
    V tu ránu se začalo z kuchyně ozývat hlasité řinčení a bušení. Kouzelník rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře a tam, k jeho úžasu, spatřil otcův starý kotlík: narostla mu mosazná noha, na které uprostřed kuchyně poskakoval a na dlaždicích dělal příšerný hluk. Čaroděj se k němu udiveně přiblížil, ale hned se zase stáhl když uviděl, že celý je kotlík celý pokrytý bradavicemi.
    ,,Nechutnost!" vykřikl a nejprve zkusil nechat ten kotlík zmizet, pak vyčistit ho kouzlem a nakonec vyhnat ho z domu. Žádné z jeho zaříkadel nefungovalo a nebyl schopen zabránit tomu kotlíku poskakovat za ním po kuchyni a pak ho následovat do postele, cinkajíc a bouchajíc na každém dřevěném schodě.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli tomu bouchání bradavičatého kotlíku u jeho postele a další ráno kotlík nepřestával s hopsáním za ním ke stolu se snídaní. Cink, cink, cink, šel ten železonohý hrnec a čaroděj ještě ani nezačal jíst svou kaši, když někdo další zaklepal na dveře. Na prahu stál starý muž.
    ,, Jde o mou starou oslici, pane," vysvětlil. ,,Je ztracena, nebo ukradena a bez ní nemohu vzít zboží na trh a moje rodina bude dnes večer hladovět."
    ,, A já jsem hladový teď!" zařval čaroděj a práskl před staříkem dveřmi.
    Cink, cink, cink, šlo železné chodidlo kotlíku po podlaze, ale teď se ten hluk ještě mísil s hýkáním osla a lidským hladovým sténáním, ozývající se z hlubin hrnce.
    ,,Uklidni se. Buď zticha!" zaječel čaroděj, ale ani všechny jeho kouzelné síly by nedokázaly utišit ten bradavičatý hrnec, který mu celý den skákal na paty hýkající, naříkající a cinkající ať šel, kam šel či dělal, co dělal.
    Ten večer přišlo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena vzlykající, jakoby se jí mělo srdce zlomit.
    ,,Moje děťátko je hrozivě nemocné," řekla. ,,Mohl byste nám prosím pomoci? Váš otec mi nabízel ať přijdu, budu-li mít potíže."
    Ale čaroděj práskl dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  20. Libor Zelenka
    Čaroděj a skákající hrnec
    Po smrti svého otce našel syn uvnitř kuchyňského hrnce malý, ukrytý balíček se svým jménem. Zadoufal, že najde zlato, tak ho otevřel, místo zlata, ale našel měkkou, tlustou bačkoru, příliš malou na to aby ji mohl nosit a navíc jen jednu. Útržek pergamenu zastrčený v bačkoře říkal „V bláhové naději, že jej nikdy nebudeš potřebovat.
    Syn proklel otcovu věkem sešlou mysl, hodil bačkoru zpátky do kotlíku a rozhodl se používat ho jako kyblík na smetí.
    Ještě tu noc mu na dveře zabušila selka.
    „Musíte mi pomoci pane, mou vnučku trápí rozlezlé bradavice“ řekla mu. „Váš otec byl zvyklý míchat nám speciální obklady v tom starém kuchyňském hrnci.“ „Táhni!“ zařval syn. „Co je mi po bradavicích tvýho spratka?“
    A zabouchl stařeně dveře před nosem.
    Rázem se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře a tam ke svému úžasu spatřil otcův starý kuchyňský hrnec: hrnci vyrašila měděná noha, uprostřed podlahy skákal na místě a při dopadu na dlaždice vydával strašlivý kravál. Čaroděj se k němu v údivu přiblížil, ale urychleně uskočil, když si všiml, že vnějšek hrnce je pokryt bradavicemi.
    „Odporná to věc!“ vykřikl, a nejdříve zkusil nechat hrnec Zmizet, poté ho pomocí magie vyčistit a nakonec ho vyhodit z domu. Žádné jeho kouzlo nefungovalo, a navíc nebyl schopen zabránit hrnci, aby ho nepronásledoval z kuchyně, za hlasitého řinčení a bouchání na dřevěných schodech, až do postele.
    Čaroděj kvůli starému, bradavičnatému hrnci vedle sebe nemohl za celou usnout, ráno ho hrnec vytrvale následoval i k snídani. Břink, břink, břink dopadala mosazná noha, čaroděj se ani nestačil pustit do své ovesné kaše, když se ozvalo zabouchání na dveře. Na prahu postával stařík.
    „Pane, jde o mou starou oslici“ vysvětloval. „Ztratila se, nebo ji někdo ukradl, bez ní nemohu odvézt své zboží na trh a má rodina bude večer o hladu.“
    „A já jsem o hladu teď!“ zařval čaroděj a zabouchl mu dveře.
    Břink, břink, břink dopadala mosazná noha na podlahu, ale teď se do hlomozu přidalo i oslí hýkání a lidské hladové kručení, ozývající se z hlubiny hrnce.
    „Buď zticha. Buď zticha!“ ječel čaroděj, ale ani jeho magická síla nedokázala zklidnit bradavičnatý hrnec jež celý den skákal na patě, hýkal, kručel a břinkal, nesešlo na tom, kam šel nebo co udělal.
    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena lapající po dechu tak, jako by jí snad srdce z hrudi mělo vyskočit.
    „Mé dítě je vážně nemocné“ řekla. „Pomůžeš nám prosím? Tvůj otec mi řekl, ať přijdu, pokud nastanou problémy.“
    Ale čaroděj jí zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  21. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  22. Čaroděj a neposedný kotlík
    Po smrti svého otce našel syn uvnitř starého kotlíku ukrytý balík se svým jménem. Doufal, že v něm bude zlato, ale když ho otevřel, našel v něm místo toho měkkou huňatou bačkoru, příliš malou a to, aby jí mohl někdo nosit a bez druhé do páru. Kromě bačkory skrýval kus pergamenu také vzkaz „Bláhově doufám, můj synu, že ji nebudeš nikdy potřebovat.“
    Syn proklel otcovu stářím potrefenou mysl, a hodil bačkoru zpátky do kotle. Rozhodl se, že ho od teď bude používat jako kýbl na smetí.
    Ještě té noci zaklepala na jeho dveře selka.
    „Moje vnučka je osypaná bradavicemi, pane.“ řekla mu. „Váš otec nám kdysi v tom starém kotlíku připravoval zvláštní léčivý obklad.“
    „Zmiz!“ zakřičel syn. „Co je mi po bradavicích tvého spratka.“
    A práskl ženě dveřmi před nosem.
    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou kouzelnou hůlku a otevřel dveře, ke svému překvapení, uviděl otcův starý kotlík: vyrašila mu mosazná nožka a hopsal tam na místě po kamenných dlaždicích a vydával při tom hrozivé zvuky. Čaroděj s údivem přistoupil ke kotlíku a hned zas uskočil zpět, když uviděl, že celý povrch kotlíku je pokryt bradavicemi.
    „Nechutná věc!“ vyjekl a pokoušel se nejdříve kotlík rozpustit, poté ho vyčistit kouzlem a konečně vyhodit ho z domu. Ale ani jedno z jeho kouzel nefungovalo. Nedařilo se mu zabránit tomu, aby za ním kotlík poskakoval ven z kuchyně, potom ho pronásledoval až nahoru do postele a přitom řinčel a bouchal hlasitě o každý dřevěný schod.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli tomu, jak mu bradavičnatý kotlík bouchal o rám postele. Dalšího rána za ním kotlík poskakoval až ke stolu, kde čaroděj snídal. Buch, bác, bum, bušila ta mosazná noha a čaroděj ještě ani neokusil svojí kaši a ozvalo se další zaklepání. Na prahu jeho dveří stál stařeček.
    „Jde o mojí oslici, pane.“ vysvětluje stařík. „Ztratila se, nebo jí někdo ukradl, a bez ní nemohu odvést svoje zboží na trh a moje rodina bude mít kvůli tomu dnes večer hlad.“
    „A já mám hlad teď!“ zařval čaroděj a zabouchl dveře před stařečkem.
    Buch, bác, bum, začal zas kotlík nohou o podlahu, ale teď byl jeho lomoz navíc doprovázen oslím hýkáním a úpěním hladovějících lidí, které se ozývalo z hlubin kotlíku.
    „Buď zticha! Uklidni se!“ ječel čaroděj, ale žádná z jeho kouzelných schopností nedokázala kotlík umlčet, a ten poskakoval na své nožce celý den a vřískal a naříkal a řinčel nehledě na to kam čaroděj šel nebo co dělal.
    Toho večera přišlo třetí zaklepání na dveře. Ve dveřích stála mladá žena a srdceryvně naříkala.
    „Můj milý je hrozně nemocný.“ řekla. „Pomohl byste nám prosím? Tvůj otec mi řekl, že když budu mít potíže tak mám přijít.“
    Ale čaroděj před ní práskl dveřmi.

    Michaela Chodounská

    OdpovědětVymazat
  23. Andrea Šramotová

    J.K.Rowlingová
    Bajky Barda Beedleho

    Čaroděj a skákající kotlík

    Po otcově smrti našel syn v kotlíku balíček se svým jménem. Otevřel ho a doufal ve zlato, ale místo toho našel měkký, tlustý střevíc, moc malý na to, aby ho mohl nosit, a s žádným druhým do páru. Útržek pergamenu uvnitř střevíce obsahoval slova „S bláhovou nadějí, můj synu, že ho nikdy nebudeš potřebovat.“

    Syn proklínal otcovu věkem změklou mysl, pak odhodil střevíc do kotle, rozhodnutý jej od nynějška používat jako kbelík na haraburdí.

    Tu samou noc selka zaklepala na jeho dveře.

    „Moji vnučku souží bolestivé bradavice, pane“ řekla mu, „Váš otec jí míchával speciální léčivý obklad v tom starém kotlíku.“

    „Kliď se!“ zakřičel syn. „Co je mi do bradavic tvého holomka“?

    A zabouchl dveře stařence před nosem.

    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku a otevřel dveře a tam, ke svému úžasu, spatřil otcův starý kotlík, kterému narostla nožka z mosazi, na níž poskakoval na místě uprostřed podlahy a vydával strašlivý rámus na kamenných dlaždicích. Čaroděj se k němu v údivu přiblížil, ale zase kvapem uskočil, když viděl, že celý povrch kotlíku je pokrytý bradavicemi.

    „Odporná věc“ vykřikl a nejdříve se snažil nechat kotlík zmizet, pak ho kouzlem vyčistit a nakonec ho vyhnat z domu. Avšak žádné z jeho kouzel nefungovalo a on nebyl schopen zabránit kotlíku, aby za ním hopsal ven z kuchyně a pak ho následoval do postele, s hlasitým řinčením a boucháním na každém dřevěném schodě.

    Čaroděj nemohl celou noc spát, kvůli bouchání bradavičnatého starého kotlíku vedle jeho postele, který i příští ráno trval na tom, že za ním bude hopsat až ke snídani. Cink cink cink, poskakoval si kotlík na mosazné nožce a čaroděj se ještě ani nepustil do ovesné kaše, když se ozvalo další zaklepání na dvěře. Na prahu stál stařeček.

    „Ten můj starý osel, pane“ vysvětloval. „Ztracený nebo ukradený a bez něj nemohu dopravit svoje zboží na trh a má rodina bude dnes večer hladovět“.

    „A já mám hlad teď“, zařval čaroděj a zabouchl staříkovi dvěře před nosem.

    Cink, cink, cink, poskakoval jednonohý mosazný kotlík po podlaze, ale tentokrát se jeho rachot mísil s oslím hýkáním a naříkáním hladového člověka, které se ozývalo z nitra kotlíku.

    „Uklidni se, buď zticha!“ křičel čaroděj, ale ani všechny jeho kouzelné síly nedokázaly utišit bradavičnatý kotlík, který mu celý den skákal v patách, vřeštěl, naříkal a řinčel bez ohledu na to, kam šel nebo co dělal.

    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena a vzlykala, jako kdyby jí mělo puknout srdce.

    „Moje dítě je těžce nemocné“ řekla. „Pomohl byste nám, prosím? Váš otec mi nabídl, abych v nesnázích přišla.“

    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  24. Nikol Jančiová (upraveno)

    Čaroděj a hopsající kotlík
    Po otcově smrti syn nalezl malý balíček se svým jménem, schovaný uvnitř staršího kotlíku na vaření. Otevřel ho, doufaje, že najde zlato, ale namísto toho nalezl měkkou silnou bačkoru, příliš malou na to, aby ji mohl nosit a navíc bez druhé do páru. Na útržku pergamenu uvnitř bačkory bylo napsáno „Pevně doufám, že ji nikdy nebudeš potřebovat, synu.“
    Syn proklel otcovu pošetilost a hodil bačkoru zpět do kotle s úmyslem využít ho do budoucna jako odpadkový koš.
    Té samé noci zaklepala na dveře venkovanka.
    ,,Moje vnučku trápí bradavice, pane,“ řekla mu. ,,Váš otec nám vždy vyrobil mimořádně léčivý obklad v tom starém kotlíku. „Hrome!“ Zařval syn. „Proč bych se měl starat o bradavice toho tvého spratka?“
    A zabouchl té staré ženě dveře před nosem.
    Najednou se z kuchyně začalo ozývat hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku a otevřel dveře, a tam s údivem spatřil starý kotlík svého otce. Kotlík hopsal na místě uprostřed podlahy na jedné mosazné nožičce, která z něho vyrostla a na dlažbě vydával strašlivý hluk.
    Čaroděj k němu v úžasu přistoupil, ale ihned zase rychle uskočil, když zjistil, že celý vnitřek kotlíku je pokryt bradavicemi.
    ,,Hnusné bradavice!“ vykřikl a snažil se nechat kotlík zmizet, poté ho zkusil pomocí magie vyčistit a nakonec ho chtěl donutit odejít. Žádné z jeho kouzel však nefungovalo, dokonce ani nedokázal zabránit kotlíku, aby ho nepronásledoval ven z kuchyně až do postele, s hlasitým bouchnutím a řinčením na každém dřevěném schodu.
    Čaroděj nemohl kvůli bouchajícímu bradavičnatému kotlíku stojícímu vedle jeho postele celou noc spát. I další ráno ho kotlík pronásledoval až ke snídani. Třesk, bum, prásk, řinčel mosazný kotlík, čaroděj ani nestihl ochutnat svou ovesnou kaši, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Na prahu stál starý muž.
    „Jde o mého starého oslíka pane,“ vysvětlil. Ztratil se, nebo ho někdo ukradl a bez něj nemohu svoje zboží dovézt na trh a moje rodina tak bude dnes hladovět.“
    „ já jsem hladový právě teď!“ zařval čaroděj a zabouchl před starým mužem dveře.
    Třesk, bum, prásk řinčel kotlík na vaření na své mosazné noze po podlaze, ale teď bylo jeho řinčení navíc doplněno hýkáním oslíka a zvuku kručícího břicha, které vycházelo ze samotného dna kotlíku.
    ,,Přestaň. Buď zticha!“ zakřičel čaroděj, ale ani jeho magické síly nemohly utišit bradavičnatý kotlík, který celý den poskakoval po patě, hýkal a kručel a řinčel a nezáleželo, kam čaroděj šel nebo co dělal.
    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře, a tam na zápraží stála žena a vzlykala jako by jí mělo puknout srdce.
    ,,Moje dítě je smrtelně nemocné,“ řekla. ,,Mohl bys mi prosím pomoci? Tvůj otec mi řekl abych přišla, pokud budu mít nějaký problém.
    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře.


    OdpovědětVymazat
  25. Čaroděj a hopsající kotlík
    Po otcovi smrti našel syn ve starém kotlíku schovaný balíček se svým jménem. Otevřel jej, s nadějí, že v něm objeví zlato, ale místo toho našel měkkou, tlustou bačkoru, příliš malou na nošení a bez druhé do páru. Útržek pergamenu uvnitř bačkory nesl slova „Bláhově doufám, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat.“ Syn zaklel nad otcovou pošetilostí, hodil bačkoru zpět do kotlíku, rozhodnutý používat ho odteď jako kbelík na smetí.
    Ještě té noci zaklepala na dveře venkovanka.
    „Má vnučka je celá obsypaná bradavicemi, pane.“ řekla mu. „Váš otec míchal v tamtom starém kotli speciální obklad.“ „Táhni!“ vykřikl syn. „Proč bych se měl starat o bradavice tvého spratka?“
    A zabouchl dveře staré ženě před nosem.
    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře, a tam ke svému úžasu uviděl starý kotlík svého otce: vyrašila mu jedna bronzová noha a tak na jednom místě uprostřed podlahy poskakoval a při dopadech na dlaždice vydával strašlivý hluk.
    Čaroděj se k němu s údivem přiblížil, avšak hned ustoupil, když si všiml, že celý povrch hrnce pokrytý bradavice.
    „Nechutná věc!“ vykřikl a snažil se nejprve nechat zmizet hrnec, pak ho vyčistit pomocí magie a nakonec násilím dostat z domu. Žádné z jeho kouzel každopádně nefungovalo, navíc nebyl schopen zabránit hrnci, aby ho nepronásledoval z kuchyně, za hlasitého řinčení a bouchání na dřevěných schodech, až do postele.
    Celou noc nemohl čaroděj usnout kvůli rámusícímu kotlíku, který byl stále posetý bradavicemi. Další ráno poskakoval za čarodějem k jídelnímu stolu. Břink, břink, břink, pochodoval jednonohý mosazný hrnec. Čaroděj se ani nestihl pustit do své ovesné kaše, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře. Na prahu stál starý muž.
    „Můj starý osel, pane.“ vysvětlil. „Ztratil se nebo ho někdo ukradl. Bez něj nemohu vzít své zboží na trh a moje rodina kvůli tomu bude dnes večer hladovět.“
    „A já jsem hladový teď“ zařval čaroděj a zabouchl dveře před starcem.
    Břink, břink, břink pochodoval mosazný jednonohý hrnec po podlaze, k tomu se přidalo hýkání oslíka mísící se sténáním hladových lidí, ozývající se z hlubin hrnce.
    „Přestaň. Buď zticha!“ vykřikl čaroděj, ale žádné jeho kouzlo nedokázalo utišit bradavičnatý hrnec, který mu celý den poskakoval v patách, hýkal, sténal a řinčel bez ohledu na to, kam šel, či co udělal. Téhož večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena, která vzlykala, jakoby měla zlomené srdce.
    „Mé dítě je těžce nemocné.“ řekla. „Nepomohl byste nám prosím? Váš otec mi nabídl, abych přišla, kdykoliv budu v nesnázích.“
    Čaroděj před ní ale zabouchl dveře.

    Kondacsová Kateřina (upraveno)

    OdpovědětVymazat
  26. Čaroděj a hopsající kotlík (druhá verze)

    Po otcově smrti našel synek balíček se svým jménem, který byl schovaný vevnitř starého kotlíku. V naději, že v něm najde něco hodnotného, balíček otevřel, ale místo zlaťáků držel v ruce tlustou bačkoru - sice jemnou na dotek, ale za to byla moc malá, a ještě k tomu bez druhé do páru. Uvnitř bačkory byl ukrytý kousíček pergamenu, který nesl tato slova: Můj synu, upřímně doufám, že ji nebudeš nikdy potřebovat.

    Celý rozhněvaný proklínal stařeckou vyšinutost svého otce a pak bačkorou mrštil zpátky do kotlíku a přitom ho ještě napadlo, že ho od této chvíle bude používat jako nádobu na smetí.

    Onoho večera nějaká venkovanka zaklepala na přední dveře.

    „Milý pane, moji vnučku posely bradavice", pověděla mu. „Váš tatínek dával dohromady takový zvláštní obklad, který vařil v tom starém kotlíku.”

    „Zmizte!" vyhrkl syn. „Co mi je vůbec do bradavic vašeho spratka?”

    A zabouchl před ní dveře.

    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bušení. Čaroděj zvedl svoji hůlku, otevřel dveře a co nevidí: ke svému úžasu tam zíral na tatínkův starý kotlík, z kterého vyrašila mosazná nožka. Kotlík pak poskakoval na jednom místě, uprostřed podlahy, a boucháním na kamenné dlaždice vydával děsivý rámus. S údivem k ní čaroděj přistoupil, ale jakmile uviděl že je povrch kotlíku celý pokrytý bradavicemi, rychle ustoupil zpátky.

    „Jaká to ohavná věc!" naříkal. Nejdříve se mu vyhýbal jen pohledem, pak ho chtěl kouzlem vyčistit a nakonec se tu ošklivou věc pokusil zneškodnit. Snažil se kotlík dostat z domu, ale žádné z jeho kouzel nezabíralo. Ať tak či onak, nemohl se zbavit toho nezbedného kotlíku, který za ním hopsal z kuchyně a pak ho svým řinčením a boucháním na dřevěné schody následoval až do postele.

    Kvůli rámusu starého kotlíku, který se ho držel jako klíště, nemohl čaroděj celou noc zamhouřit oči. Následující ráno si kotlík umanul, že si za ním zaskáče ke stolu, kde snídal. Bum, bum, bác, skotačil kotlík na jedné kovové nožce. Čaroděj se dokonce nestačil pustit do kaše, když v tom někdo opět zaklepal na dveře. Na prahu dveří stál stařec.

    „Jde o mou starou oslici, drahý pane", vysvětloval stařec. „Je pryč, ba ji někdo dokonce ukradl, ale bez ní nemohu přepravit své zboží na trh a moje rodina bude večer o hladu."

    „Ale já mám hlad už teď!” zabručel čaroděj a zabouchl mu před nosem.

    Bum, bum, bác, starý kotlík si poskakoval na své kovové nožce, ale povyk, jenž se ozýval z jeho dna, byl teď směsicí oslího hýkání a naříkání nějakého hladovějícího člověka.

    „Zůstaň stát! Buď ticho!" vykřikl čaroděj, ale všechna kouzla světa nebyla schopna umlčet bradavicemi posetý kotlík, který svým hýkáním a naříkáním skákal na své patce jak je den dlouhý. Nezáleželo ani na tom, kam čaroděj zrovna šel a co dělal.

    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání. U dveří stála mladičká žena, která vypadala jako by ji mělo z breku puknout srdce.

    „Moje děťátko je těžce nemocné", řekla. „Prosím vás, nemohl byste nám pomoct? Váš tatínek naléhal abych přišla, kdyby se cokoli zlého stalo."

    Ale čaroděj před ní práskl dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  27. Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci balíček se svým jménem.
    Doufal, že v něm najde zlato, a tak ho otevřel. Místo zlata spatřil sice hebkou a bytelnou, ale moc malou bačkoru, navíc bez druhé do páru. Na kousku pergamenu uvnitř bačkory bylo napsáno: S největší nadějí, můj synu, doufám, že nebudeš bačkoru nikdy potřebovat.
    Za proklínání otcovy stařecké slabomyslnosti hodil bačkoru zpět do kotle, o kterém rozhodl, že od nynějška bude sloužit jako nádoba na odpadky.
    Přesně v tu noc zabouchala na dveře domu selka.
    „Moje vnučka je poseta bradavicemi a trpí, pane. V tom starém hrnci mi Váš otec vždy namíchal mimořádně léčivý obklad.“
    „Táhni mi z očí“ zahulákal syn. „Co je mi do bradavic tvého spratka.“ A zabouchl dveře selce před nosem.
    Najednou se z kuchyně ozývalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil hůlku a otevřel dveře do kuchyně, kde k jeho překvapení, spatřil tátínkův starý hrnec, kterému narostla mosazná noha a který poskakoval na jednom místě uprostřed místnosti, což dělalo na dlaždicích strašlivý rámus. Čaroděj se k hrnci s úžasem přiblížil, ale kvapem ustoupil, když spatřil, že je celý povrch hrnce pokryt bradavicemi.
    „Odporná věc“, zakřičel a zkusil nejdříve nechat hrnec zmizet, potom ho očistit kouzlem a nakonec se ho pokoušel dostat z domu. Žádné z jeho kouzel však nefungovalo. Čaroděj byl bezmocný a ani nebyl schopen přimět hrnec přestat poskakovat. Za hlasitého řinčení a bouchání na každém z dřevěných schodů ho hrnec následoval až do postele.
    Kvůli bouchání starého a bradavičnatého hrnce vedle postele, nemohl čaroděj celou noc spát. Ještě ráno za ním hrnec stále poskakoval až ke snídani ke stolu. Třesk, bum, prásk pokračoval hrnec s mosaznou nohou. Čaroděj nestihl ani ochutnat kaši, když v tom se ozvalo další zaklepání na dveře. Přede dveřmi stál starý muž.
    „Moje stará mula“, pravil. „Ztratila se nebo ji někdo ukradl a bez ní nemohu vzít zboží na trh a má rodina bude večer o hladu“.
    „A já hladovím teď“, zařval čaroděj a zabouchl dveře před starým mužem.
    Třesk, bum, prásk pokračovala mosazná noha po podlaze, ale nyní byl onen hluk mísil s hýkáním muly a hladovým kručením žaludku, který zněl z hloubi hrnce.
    „Přestaň. Buď ticho,“ zaječel čaroděj, ale veškerá jeho kouzelnická síla nedokázala utišit bradavčitý hrnec, který skákal na patě celý den a přitom hýkal, bručel a řinčel a nezáleželo, kam čaroděj šel nebo co dělal.
    Ten večer se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu dveří stála mladá žena, která vzlykala, jakoby měla zlomené srdce.
    „Mé dítě je velmi nemocné“, řekla. „Nepomohl byste nám prosím“? „Váš otec mi v případě nouze nabídl svou pomoc.“
    Ale čaroděj před ní jen zabouchl dveře.

    Vít Seidl - upraveno

    OdpovědětVymazat
  28. Čaroděj a hopsající kotlík (druhá verze)

    Po otcově smrti našel syn ve starém hrnci schovaný balíček s jeho jménem. Když ho otevíral, tak doufal, že najde zlato, místo toho našel měkkou silnou bačkoru, příliš malou na nošení a bez druhé do páru. Na kousíčku pergamenu v bačkoře byla napsána tato slova: „Upřímně doufám, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat."

    Syn proklel otcovu slabomyslnost, pak hodil bačkoru zpět do kotle a usmyslel si, že ho bude nadále používat jako kbelík na odpadky.

    Té noci zaklepala na vstupní dveře jedna venkovanka.

    "Má vnučka je posetá bradavicemi, pane." řekla mu. "Váš otec dělával speciální obklad v tom starém hrnci." "Běž pryč" zakřičel syn. "Co je mi do bradavic vašeho holomka?"

    A zabouchl stařence dveře před nosem.

    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj rozsvítil hůlku a otevřel dveře, a tam ke svému úžasu zahlédl otcův starý hrnec. Narostla mu mosazná noha, na které poskakoval uprostřed podlahy a dělal pořádný hluk na dlaždicích. Čaroděj k němu přistoupil s úžasem, ale hned rychle uskočil, když spatřil, že je celý povrch hrnce pokrytý bradavicemi.

    „Odporná věc" vykřikl a pokusil se nejdříve nechat hrnec zmizet, potom ho kouzlem vyčistit a nakonec vypudit z domu. Žádné z jeho kouzel ale nezabralo. Nepodařilo se mu zabránit, aby hrnec poskakoval po kuchyni a poté ho následoval nahoru do ložnice; cestou hlasitě třískal a mlátil do každého dřevěného schodu.

    Čaroději se vůbec nepodařilo usnout kvůli usilovnému řinčení starého hrnce s bradavicemi u postele. Druhého dne za ním hrnec stále poskakoval až ke stolu se snídaní. Klink, klink, klink, se ozvalo z mosazné nohy hrnce a čaroděj nestihl ani sníst první lžíci ovesné kaše a tu se ozvalo další ťukání na dveře. Na prahu stál stařík.

    „Jde o mého starého osla, pane." vysvětlil. "Ztratil se nebo ho někdo ukradl a nemůžu bez něj odvézt svoje zboží na trh. Celá moje rodina bude mít večer hlad."

    „A já mám hlad teď!" zařval čaroděj a zavřel staříkovi před nosem.

    Klink, klink, klink, pochodoval hrnec s mosaznou nohou po podlaze, ale teď se jeho rachot mísil s hýkáním osla a naříkáním hladového člověka zaznívajícím z hlubin hrnce.

    „Buď už zticha!" zaječel čaroděj, ale žádné jeho kouzelnické schopnosti nedokázaly utišit ten hrnec s bradavicemi, který mu celý den poskakoval v patách, řinčel a naříkal, bez ohledu na to, kam čaroděj šel nebo co dělal.

    Toho večera zaznělo třetí zaklepání na dveře, na prahu stála mladá žena, která plakala, jako kdyby jí mělo puknout srdce.

    „Mé dítě je velmi nemocné," řekla "Prosím, pomůžete nám? Váš otec mi říkal, abych přišla, kdybych byla v nesnázích. "

    Ale čaroděj jí také zavřel dveře před nosem.

    OdpovědětVymazat
  29. Po otcově smrti syn objevil uvnitř hrnce balíček, na kterém bylo napsáno jeho jméno. Když jej otevíral, doufal, že v něm najde zlato, ale místo toho našel bačkoru, která se jednak nedala obout, ale ještě jí chyběla druhá do páru. Uvnitř té bačkory byl kousek pergamenu, na kterém bylo napsáno: „V té největší naději, můj synu, že to nikdy nebudeš potřebovat.“

    Syn proklel mysl svého otce, poznamenanou věkem, a rozhodl se hodit bačkoru zpátky do kotle a napříště ho použít jako odpadkový koš.

    Ještě té noci zaklepala na hlavní dveře selka.

    „Má vnučka se trápí kvůli bradavicím, pane.“ pověděla mu. „Váš otec kdysi míchával v kotlíku léčivý obklad „Kliď se!“ křičel syn. „Co mi je po nějakých bradavicích tvého holomka?“

    A práskl dveře přímo před nosem staré ženy.

    Najednou uslyšel z kuchyně hlasité vřeštění a bušení. Čaroděj si rozsvítil svoji kouzelnou hůlku a otevřel dveře. Ke svému úžasu uviděl otcův starý hrnec: narostla mu mosazná noha a poskakoval na místě nad dlaždicemi a vydával strašlivý zvuk. Čaroděj se k němu zvědavě přiblížil, ale rychle zase ustoupil, když uviděl, že povrch hrnce je pokrytý bradavicemi.

    „Jaký to ohavný hrnec!“ vykřikl a nejdříve se ho snažil zbavit, poté ho chtěl kouzlem vyčistit a nakonec ho vyhnat z domu. Žádné z jeho kouzel ovšem nefungovalo. Nepovedlo se mu zabránit, aby za ním hrnec neposkakoval z kuchyně a nahlas nebouchal do každého dřevěného schodu, když jej následoval nahoru do čarodějovy postele.

    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli tomu všemu hluku. Dalšího rána hrnec vytrvale pokračoval v rámusu hned vedle stolu, kde čaroděj snídal. Bum, bác, bum hrnec hlučel dále a čaroděj ještě ani nezačal jíst svoji kaši, když uslyšel další zaťukání na dveře. Na prahu stál stařík.

    „Jde o moji starou oslici, pane.“ vysvětloval. „Ať už se ztratila, či ji někdo ukradl, bez ní nemohu vzít své zboží na trh a má rodina bude dnes v noci hladovět.

    „Já mám teď taky hlad!“ řval na něj čaroděj a zabouchl dveře staříkovi před nosem.

    Cink, bum, bác nepřestávalo, ale nyní se ten hluk smíchal s hýkáním oslice a lidským sténáním, které se ozývalo přímo z hrnce.

    „A dost. Buď zticha!“ zaječel čaroděj. Ale žádná jeho zázračná schopnost nedokázala umlčet bradavicemi pokrytý hrnec, který skákal, řinčel, vztekal se a cinkal celý den bez ohledu na to, kam zrovna čaroděj šel, nebo co dělal.

    Třetí zaklepání přišlo třetí den a tentokrát stála na prahu mladá žena, která vzlykala, jakoby jí mělo puknout srdce. „Moje děťátko je vážně nemocné.“ řekla čaroději. „Nepomohl bys nám? Tvůj otec mi nabídl, abych přišla, kdykoliv bude potřeba.“ Ale čaroděj opět prásknul dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  30. TEREZA STEIDENOVÁ

    J.K.Rowling - O čarodějovi a skákajícím hrnci

    Po otcově smrti objevil syn uvnitř starého hrnce balíček se svým jménem. Doufal, že v něm najde nějaké zlato, ale místo toho našel huňatou bačkoru, příliš malou na to, aby ji mohl nosit a bez druhé do páru. Uvnitř té bačkory byl kousek pergamenu, na kterém estálo: „V bláhové naději doufám, můj synu, že ji nebudeš nikdy potřebovat. “
    Syn proklínal otcovu sešlou mysl a hodil bačkoru zpět do kotle, rozhodl se používat jej jako kyblík na odpadky.
    Tu samou noc zaklepala na dveře selka.
    „Mojí vnučku trápí přímo úroda bradavic, pane,“ řekla mu. Váš otec míchával takový speciální obklad v om kotlíku.“ „Kliď se!“ zařval syn. „Co je mi po bradavicích tvého holomka?“
    A prásknul před stařenkou dveřmi.
    V tu ránu se začalo z kuchyně ozývat hlasité řinčení a bušení. Kouzelník rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře a tam, k svému úžasu, spatřil otcův starý kotlík: narostla mu mosazná noha, na které uprostřed kuchyně poskakoval a na dlaždicích dělal příšerný hluk. Čaroděj se k němu udiveně přiblížil, ale hned se zase stáhl když uviděl, že celý kotlík je pokrytý bradavicemi.
    „Nechutnost!“ vykřikl a nejprve zkusil nechat kotlík zmizet, pak vyčistit ho kouzlem a nakonec vyhnat ho z domu. Žádné z jeho zaříkadel nefungovalo a nebyl schopen přimět kotlík, aby za ním neskákal po kuchyni a pak ho následoval do postele, cinkal a bouchal na každém dřevěném schodě.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli bouchání bradavičatého kotlíku u jeho postele a další ráno kotlík nepřestával s hopsáním za ním ke stolu se snídaní. Cink, cink, cink, šel ten železonohý hrnec a čaroděj ještě ani nezačal jíst svou kaši, když někdo další zaklepal na dveře. Na prahu stál starý muž.
    „Jde o mou starou oslici, pane,“ vysvětlil. „Ztratila se nebo jí někdo ukradl a bez ní nemohu vzít zboží na trh a moje rodina bude dnes večer hladovět.“
    „Ale já jsem hladový teď!“ zařval čaroděj a práskl před staříkem dveřmi.
    Cink, cink, cink, šlo mosazné chodidlo kotlíku po podlaze, ale teď se ten hluk ještě mísil s hýkáním osla a lidským hladovým sténáním, ozývající se z hlubin hrnce.
    „Uklidni se. Buď zticha!“ zaječel čaroděj, ale ani všechny jeho kouzelné síly nedokázaly utišit ten bradavičatý hrnec, který mu celý den skákal na paty hýkal, naříkal a cinkal ať šel, kam šel či dělal, co dělal.
    Ten večer se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena. Plakala, jakoby se jí mělo srdce rozkočit .
    „Moje děťátko je těžce nemocné,“ řekla. „Mohl byste nám prosím pomoci? Váš otec mi nabídl, že mohu kdykoliv přijít, budu-li mít potíže.“
    Ale čaroděj práskl dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  31. Dana Koppová
    Čaroděj a hopsající kotlík

    Po smrti svého otce našel syn balíček se svým jménem ve starém kotlíku na vaření. Otevřel ho a doufal ve zlato, ale místo toho nalezl jen jemnou, huňatou bačkoru, příliš malou, aby jí mohl nosit a navíc pouze jednu. Útržek pergamenu uvnitř bačkory nesl slova: „V bláhové naději, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat.“

    Syn proklel otcovu věkem zakalenou mysl a odhodil bačkoru zpět do kotlíku, který se nadále rozhodl používat jen na smetí.

    Ještě tu noc zaklepala na přední dveře venkovská žena.

    „Pane, moje vnučka je celá obsypaná bradavicemi.“ řekla mu. „Váš otec kdysi míchával ve starém kotlíku zvláštní léčivý obklad.“ „Kliď se!“ zakřičel syn. „Co mně zajímají bradavice vašeho haranta?“

    A zabouchl dveře ženě před nosem.

    Rázem se z kuchyně ozval řinkot a bouchání. Čaroděj rozsvítil svůj kouzelný proutek, otevřel dveře a tam, ke svému údivu spatřil otcův kotlík: narostlo mu mosazné chodidlo, které hopsalo na místě uprostřed podlahy a dělalo strašlivý zvuk na kamenné podlaze. Čaroděj se k tomu v údivu přiblížil, ale rychle uskočil zpět, když viděl, že celý povrch kotlíku je pokrytý bradavicemi.

    „Jaká to nechutná věc!“ zakřičel a nejdříve zkusil nechat kotlík zmizet, poté ho vyčistit kouzlem a nakonec ho vypudit z domu. Nicméně žádné z jeho kouzel nefungovalo a ani nebyl schopen zabránit tomu, aby za ním kotlík vyhopsal z kuchyně, a poté ho následovat k posteli, zatímco kotlík řinkal a bouchal hlasitě na každém dřevěném schodě.

    Celou noc nemohl čaroděj spát kvůli bradavicím pokrytém starém kotlíku bouchajícím u jeho postele a příští ráno za ním kotlík vytrvale hopsal k jídelnímu stolu. Řink, řink, řink, pokračoval mosazný, do nohy tvarovaný kotlík a čaroděj nestihl ani začít jíst svou ovesnou kaši, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Na zápraží stál starý muž.

    „Pane, jde o mou starou oslici,“ vysvětlil. „Je ztracená nebo ukradená a bez ní nemůžu vzít své zboží na trh a moje rodina bude dnes večer hladovět.“

    „A já mám hlad teď!“ zahulákal čaroděj a zabouchl před starým mužem dveře.

    Řink, řink, řink, pokračovala kotlíková, mosazná noha na podlaze, ale teď byl její lomoz smíchán s oslím hýkotem a lidským kručením v břiše, znějícím z útrob kotlíku.

    „Buď tiše. Buď zticha!“ zaječel čaroděj, ale žádná z jeho kouzelných mocí nebyla schopna umlčet kotlík pokrytý bradavicemi, který hopsal na patě celý den, hýkající a kručející a řinkající, nezáleželo na tom, kam šel, či co dělal.

    Ten večer se ozvalo třetí zaklepání na dveře a tam na prahu stála mladá žena, naříkající jako by se jí mělo rozskočit srdce.

    „Moje miminko je velmi nemocné,“řekla. „Pomůžete nám prosím? Váš otec mi nabídl, abych přišla, kdybych měla nějaké potíže.“

    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře.

    OdpovědětVymazat
  32. Barbora Honsová - oprava

    Čaroděj a hopsající kotlík

    Po smrti svého otce našel syn uvnitř stařičkého kotlíku balíček se svým jménem. Otevřel ho a doufal, že nalezne zlato, avšak namísto toho našel měkkou bachratou trepku, moc malou na to, aby jí mohl nosit a bez druhé do páru. Na útržku pergamenu uvnitř trepky byla napsaná tato slova: „Bláhově doufám, synu můj, že jí nebudeš nikdy potřebovat."

    Syn proklel otcovu pošetilost, pak odhodil trepku zpátky do kotle a usoudil, že ho bude nadále požívat jako nádobu na odpadky.

    V tu noc zaklepala na přední dveře venkovanka.


    „Moji vnučku souží bradavice po celém těle, pane." pověděla mu. „Váš otec jí ve stařičkém kotlíku připravoval speciální léčivý obklad.“
    „Táhni pryč", křičel syn. „Co je mi do bradavic toho vašeho spratka."

    A zabouchl dveře staré ženě před nosem.

    Najednou se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Čaroděj zažehl svojí kouzelnou hůlku, otevřel dveře a tam, ke svému úžasu, spatřil otcův starý kotlík, kterému narostla noha z mosazi, na níž uprostřed podlahy na místě poskakoval a vydával strašlivý rámus na kamenných dlaždicích. Čaroděj k němu v údivu přistoupil, avšak zas kvapně uskočil, když uviděl, že povrch kotlíku je celý posetý bradavicemi.

    „Odporná věc", zvolal a nejdříve se kotlík snažil nechat zmizet, následně vyčistit pomocí kouzla a nakonec násilím vyhnat z domu. Nicméně žádné ze zaříkadel nefungovalo a čaroděj nebyl schopný zabránit kotlíku, aby za ním nehopsal ven z kuchyně a nepronásledoval až do postele za hlasitého lomozu a bouchání na každém dřevěném schodě.

    Celou noc nemohl čaroděj usnout kvůli rachotu, který vydával stařičký bradavičnatý kotlík vedle jeho postele a který ho ve skoku následoval i k snídani následujícího rána. Cink, cink, cink poskakoval si kotlík na mosazné nožce a čaroděj se ani nestačil pustit do své ovesné kaše, když se najednou ozvalo další zaklepání na dveře. Na prahu stál starý muž.

    „Jde o mou starou oslici, pane", vyložil mu. „Ztratila se nebo mi jí někdo ukradl a já bez ní nemám jak dopravit zboží na trh a moje rodina bude dnes večer hladovět."

    „A já jsem hladový teď", zařval čaroděj a zabouchl dveře starému muži před nosem.

    Cink, cink, cink, poskakoval jednonohý mosazný kotlík po podlaze, ale tentokrát se lomoz mísil s oslím hýkáním a naříkáním hladového člověka, které se ozývalo z nitra kotlíku.

    „Uklidni se, utiš se", křičel čaroděj, ale ani žádná z jeho kouzelných sil nedokázala utišit bradavičnatý kotlík, který mu celý den skákal, vřeštěl, úpěl a řinčel za patami bez ohledu na to, kam šel nebo co dělal.

    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena, která plakala, jakoby ji mělo puknout srdce.

    „Moje dítě je těžce nemocné", řekla. "Nepomohl byste nám, prosím. Váš otec nám nabídl, ať v nesnázích přijdeme."

    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře

    OdpovědětVymazat
  33. Čaroděj a poskakující kotlík

    Po otcově smrti našel syn ve starém kotlíku ukrytý balíček nesoucí jeho jméno. Otevřel jej, avšak místo zlata, ve které doufal, objevil měkkou, bachratou bačkoru, moc malou na to, aby si ji někdo obul, a bez druhé do páru. Na útržku pergamenu uvnitř bačkory stály tyto slova: „Ze srdce doufám, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat."
    Syn proklel otcovu pošetilost a poté zahodil bačkoru zpět do kotlíku a usoudil, že ho bude nadále používat jako koš na odpadky.
    Tu samou noc na vstupní dveře zaklepala selka.
    „Mou vnučku postihla úroda bradavic, pane," pověděla mu. „Váš otec vždycky míchával takový speciální obklad ve svém starém kotlíku."
    „Zmiz!" křikl na ni syn. „Co je mi do bradavic tvého spratka?"
    A zabouchl dveře stařeně před nosem.
    Najednou zaslechl hlasité řinčení a bouchání, které vycházelo z kuchyně. Čaroděj rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře a ke svému údivu spatřil otcův starý kotlík: narostla mu jedna mosazná noha, po které skákal na dlaždicích uprostřed kuchyně a vydával tak příšerné zvuky. Čaroděj k němu užasle přistoupil, ale kvapem ucouvl, když si všiml, že povrch kotlíku byl celý posetý bradavicemi.
    „Odporná věc!" otřásl se a nejprve se pokusil nechat kotlík zmizet, poté ho s pomocí kouzel očistit a nakonec ho vyhodit z domu. Avšak žádné z jeho zaříkávadel nefungovalo. Nedokázal ani kotlík přimět, aby za ním nehopsal z kuchyně až do jeho pokoje a přitom na cestě po dřevěných schodech nevydával to hlasité řinčení a bouchání.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli všemu tomu lomozu, který starý bradavičnatý kotlík vydával vedle jeho postele, a ráno jej hopsající kotlík vytrvale následoval i ke stolu se snídaní. Cink, cink, cink, poskakoval kotlík na mosazné noze a čaroděj ještě ani nezačal jíst svou ovesnou kaši, když se ozvalo další zaklepání na dveře. Na prahu stál stařík.
    „Má stará oslice, pane," vysvětloval. „Ztratila se, nebo ji někdo ukradl, a já bez ní nemohu vzít své zboží na trh a má rodina bude večer hladovět."
    „A já hladovím teď!" zařval čaroděj a zabouchl staříkovi dveře před nosem.
    Cink, cink, cink poskakoval dál kotlík na mosazné noze, ale tentokrát se lomoz mísil s oslím hýkáním a naříkáním hladového člověka, které se ozývalo z nitra kotlíku.
    „Přestaň! Buď zticha!" ječel čaroděj, ale všechny jeho magické síly nemohly utišit bradavičnatý kotlík, který mu celý den skákal v patách, hýkal a sténal a řinčel, nehledě na to, kam čaroděj šel nebo co dělal.
    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu stála mladá žena, která vzlykala tak žalostivě, jako by jí mělo puknout srdce.
    „Mé děťátko je velmi těžce nemocné," řekla mu. "Nepomůžete nám, prosím? Váš otec mi nabídl, abych přišla, když budu mít potíže."
    Ale čaroděj před ní zabouchl dveře.
    K.Klenor

    OdpovědětVymazat
  34. J.K. Rowlingová
    O čaroději a hopsajícím kotlíku
    Po otcově smrti našel syn balíček se svým jménem, ukrytý na dně starého kuchyňského hrnce. V naději, že je v něm ukryto zlato ho otevřel, ale místo toho vytáhl měkkou, tlustou bačkoru, příliš malou na to, aby ji mohl nazout a ke všemu bez druhé do páru. Na útržku pergamenu v bačkoře byla napsaná slova: „V upřímné naději, můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat“.
    Syn zaklel na adresu otcovy přehnaně vlídné povahy, hodil bačkoru zpět do kotlíku a rozhodl se, že mu od nynějška poslouží pouze jako koš na odpadky.
    Ještě toho večera mu na dveře zaťukala selka.
    „Má vnučka je poseta vrstvou bradavic, pane“ povídá. „Váš otec jí v tom starém kuchyňském kotlíku připravoval speciální obklad.“ „Táhni!“ křičel syn. „Myslíš si, že mě zajímají bradavice toho tvého spratka!“
    A práskl ženě dveřmi před nosem.
    Rázem se ozvalo hlasité řinčení a bouchaní z kuchyně. Čaroděj rozsvítil svou kouzelnou hůlku, otevřel dveře a tu, ke svému překvapení, uviděl otcův starý kuchyňský kotlík: vyrašila mu jedna bronzová noha a tak na jednom místě uprostřed podlahy poskakoval a při dopadech na dlaždice vydával strašlivý hluk. Čaroděj k němu plný údivu přistoupil, ale rychle zase couvl zpět, když uviděl, že je celý povrch kotlíku pokrytý bradavicemi.
    „Odporná věc!“ zakřičel. Nejdříve chtěl kotlík nechat zmizet, poté se ho pokusil vyčistit pomocí kouzla a nakonec se ho snažil dostat ven z domu. Avšak žádné z jeho zaříkávadel nefungovalo. Nedokázal ani kotlík přimět, aby za ním nehopsal z kuchyně až do jeho pokoje a přitom na cestě po dřevěných schodech nevydával to hlasité řinčení a bouchání.
    Čaroděj nemohl celou noc spát kvůli bouchání kotlíku posetého bradavicemi. Další ráno kotlík opět poskakoval za čarodějem na cestě ke snídani. Bum, Bum, Bum, pokračoval kotlík s bronzovou nohou. Čaroděj se ani nestačil dát do své kaše, když zaslechl, že někdo klepe na dveře. Na schodech stál stařec.
    „ Já, já… měl starou oslici, pane“ vysvětloval. „Ztratila se, nebo jí někdo unesl a bez ní nebudu moci odvézt své zboží na trh a… a moje rodina tak bude celou noc hladovět.“
    „A teď zas hladovím já!“ zařval čaroděj a zabouchl muži před nosem.
    Bum, bum, bum řinčela bronzová noha kotlíku při dopadu na podlahu. Nyní se ozývalo řehtání oslíka mísící se s nářkem hladových lidí, které vycházely z hloubi kotlíku.
    „Přestaň! Buď zticha!“ ječel čaroděj, ale žádná z jeho magických sil nedokázala utišit ten bradavičnatý kotlík, který řinčel, bouchal a sténal a celý den mu poskakoval u nohou, bez ohledu na to kam šel a co dělal.
    Toho večera někdo zaklepal na dveře potřetí. Na prahu stála mladá žena, která plakala, jakoby jí mělo puknout srdce.
    „Mé děťátko je těžce nemocné“ řekla. „Nemohl byste nám prosím pomoci? Váš otec mi nabídl, abych přišla, když budu mít nějaké potíže.“
    Ale čaroděj před ní nemilosrdně práskl dveřmi.

    OdpovědětVymazat
  35. OPRAVA

    J. K. Rowling – O čarodějovi a neposedném kotlíku

    Krátce po otcově smrti, našel syn malý balíček se svým jménem, schovaný uvnitř starého kotlíku na vaření. Otevřel ho, s nadějí, že najde zlato, ale místo toho našel jen měkkou, tlustě upletenou bačkoru, moc malou na to, aby ji nosil a navíc bez druhé do páru. Uvnitř trepky našel útržek pergamenu, na kterém stálo: „Bláhově doufám, že ji nebudeš nikdy potřebovat, můj synu!“

    Syn proklínal otcovu věkem zesláblou mysl, a vhodil trepku zpět do kotlíku, rozhodnut, že ho od nynějška bude používat pouze na odpadky.

    Téhož večera mu na přední dveře zaklepala selka.

    „Moji vnučku postihla hromada bradavic, pane,“ řekla mu.
    „Váš otec mi dříve dělával speciální léčivý obklad v támhle tom starém hrnci.“

    „Táhni!“ zařval syn. „Co se mám co starat o bradavice tvého malého fracka?“
    A bouchnul staré ženě dveřmi přímo před nosem.
    Najednou, se ale začaly ozývat hlasité zvuky a bouchání z kuchyně. Čaroděj rozsvítil svou hůlku a otevřel dveře, a tam, k jeho údivu, uviděl otcův starý kotlík na vaření, který poskakoval uprostřed místnosti, vyrašila z něj bronzová nožka, a při každém dalším dopadu na kamennou podlahu dělal kotlík hrozný lomoz. Čaroděj se ze zvědavosti přiblížil, ale rychle zase couvnul zpět, když uviděl, že celý povrch kotlíku je pokrytý bradavicemi.

    „Ohavná věc!“ křičel a zkoušel nejdříve kotlík nechat zmizet kouzlem, pak vyčistit a zbavit ho tím bradavic a nakonec vyhnat ven z domu. Žádné z jeho zaříkávadel však nefungovalo, tak jak chtěl, a ať se sebevíc snažil, nebyl schopný zabránit tomu, aby kotlík za ním nehopsal z kuchyně do postele, kam ho hlučně pronásledoval a přitom hlasitě řinčel a bouchal na každém dřevěném schodě.
    Čaroděj nemohl celou noc oka zamhouřit, protože kotlík neustále řádil a poskakoval vedle jeho postele. Další dne ráno, kotlík stále nepřestával, a doprovodil čaroděje neustálým poskakováním až ke snídani. Klink, klink, klink, rámusil svou bronzovou nožkou kotlík. Čaroděj ani nestihl pustit do své kaše, když zaslechl další zaklepání na dveře. Na prahu dveří stál starý muž.

    „Měl jsem starou oslici, pane,“ začal stařík. Ztratila se, nebo mi ji někdo ukradl, bez ní však nemohu vzít své zboží na trh a moje rodina bude dnes večer trpět hlady..“

    „Já ale umírám hlady teď!“ rozčílil se čaroděj a práskl před starým mužem dveřmi.

    Klink, klink, klink, přiskákal s řinčením na své mosazné noze kotlík, navíc teď obohaceným o oslí hýkání a nařek hladových lidí, ozývajícími se ze dna kotlíku.

    „Uklidni se. Bud zticha!“ vřískal čaroděj, ale žádné z jeho kouzel nezvládlo umlčet kotlík posetý bradavicemi, který mu byl v patách celý den, a přitom hýkal, bručel a řinčel, nehledě na to, co čaroděj právě dělal či kam šel.

    Toho večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře, před dveřmi stála mladá žena, která vzlykala, jako by ji někdo zlomill srdce.

    „Moje děťátko je k smrti nemocné,“ zavzlykala. „ Nepomohl byste mi prosím? Váš otec mi nabídl, že můžu kdykoliv přijít, když mě bude něco trápit.

    Ale čaroděj ji beze slova zabouchl dveře před nosem.

    OdpovědětVymazat
  36. Kouzelník a Skákající kotlík
    Po smrti svého otce našel syn malý balíček nesoucí jeho jméno, který byl ukrytý uvnitř starého kuchyňského hrnce. Otevřel ho a doufal, že najde zlato, ale místo zlata našel měkkou tlustou bačkoru, příliš malou na to, aby ji mohl nosit, a navíc jen jednu. V bačkoře byl pergamen se slovy: V bláhové naději můj synu, že ji nikdy nebudeš potřebovat.
    Syn proklel věkem sešlou mysl svého otce, a poté zahodil bačkoru do kotle a rozhodl se, že jej bude používat jako kyblík na odpadky.
    Ještě tu noc mu na dveře zabouchala selka.
    „Má vnučka je sužována bradavicemi.“ Řekla. „Váš otec dělával speciální obklad v tom starém kuchyňském hrnci.“ „Táhni!“ zařval syn. „Co je mi po bradavicích tvého spratka?“
    A zabouchl selce dveře před nosem.
    Náhle se z kuchyně ozvalo hlasité řinčení a bouchání. Kouzelník rozsvítil svou hůlku, otevřel dveře a ke svému ohromení uviděl otcův starý kotlík. Kotlík měl mosaznou nohu a poskakoval uprostřed místnosti po kamenných dlaždicích a při dopadu na dlaždice vydával strašlivý kravál. Kouzelník se k němu v údivu přiblížil, ale jakmile uviděl, že je povrch kotlíku pokrytý bradavicemi, okamžitě uskočil zpět.
    „Ohavná věc!“ křikl, nejdříve zkusil nechat hrnec zmizet, poté se ho pokusil očistit magii, a nakonec se ho zkusil dostat z domu. Žádná z jeho kouzel nefungovala a nebyl schopný zabránit hrnci, aby za ním neposkakoval za hlasitého řinčení a bouchání na každém dřevěném shodě, když šel z kuchyně do postele.
    Kouzelník nemohl celou noc zamhouřit oka, kvůli bradavicím posetém starém kotlíku poskakujícím na okraji postele. Následujícího rána ho hrnec vytrvale následoval i k snídani. Bum, bum, bum pokračoval hrnec s mosaznou nohou. Kouzelník se ani nepustil do své ovesné kaše, když někdo zaklepal na dveře. Stál tam starý muž.

    „Moje stará oslice, pane ztratila se, nebo jí někdo ukradl, a bez ní nemohu vzít své zboží na trh a má rodina bude dnes večer hladová.“ Vysvětloval.
    „A já jsem hladový Ted‘!“ Zařval kouzelník a zabouchl před ním dveře.
    Bum, bum, bum, pokračoval starý kotlík na podlaze, ale nyní k rámusu přibylo hýkáním osla s lidským hladovým kručením, které znělo z hloubi kotlíku.
    „Buď ticho, buď ticho!“ Ječel kouzelník, ale žádná jeho magická moc nemohla utišit bradavicemi posetý kotlík. Skákal na patě celý den, hýkal a skřípal a řinčel a vůbec nezáleželo, kam kouzelník šel nebo co dělal.
    Téhož večera se ozvalo třetí zaklepání na dveře a na prahu dveří stála mladá žena, která vzlykala jako by měla zlomené srdce
    „Moje dítě je těžce nemocné“, řekla. Prosím, pomohl byste nám? Váš otec mi nabídl, že mohu přijít, když budu mít problémy.
    Ale kouzelník jí zabouchl dveře před nosem.

    Slawisch Jan

    OdpovědětVymazat