6. října 2015

Dobrodružství na Aljašce



Smoke Bellew
by
Jack London



http://www.fullbooks.com/Smoke-Bellew1.html




THE TASTE OF THE MEAT.
I.
In the beginning he was Christopher Bellew. By the time he was at
college he had become Chris Bellew. Later, in the Bohemian crowd of
San Francisco, he was called Kit Bellew. And in the end he was
known by no other name than Smoke Bellew. And this history of the
evolution of his name is the history of his evolution. Nor would it
have happened had he not had a fond mother and an iron uncle, and
had he not received a letter from Gillet Bellamy.


...........

II.

Kit Bellew landed through the madness of the Dyea beach, congested
with thousand-pound outfits of thousands of men. This immense mass
of luggage and food, flung ashore in mountains by the steamers, was
beginning slowly to dribble up the Dyea valley and across Chilcoot.
It was a portage of twenty-eight miles, and could be accomplished
only on the backs of men. Despite the fact that the Indian packers
had jumped the freight from eight cents a pound to forty, they were
swamped with the work, and it was plain that winter would catch the
major portion of the outfits on the wrong side of the divide.

Tenderest of the tender-feet was Kit. Like many hundreds of others
he carried a big revolver swung on a cartridge-belt. Of this, his
uncle, filled with memories of old lawless days, was likewise
guilty. But Kit Bellew was romantic. He was fascinated by the
froth and sparkle of the gold rush, and viewed its life and movement
with an artist's eye. He did not take it seriously. As he said on
the steamer, it was not his funeral. He was merely on a vacation,
and intended to peep over the top of the pass for a 'look see' and
then to return.


........

III.

Kit's first pack was a success. Up to Finnegan's Crossing they had
managed to get Indians to carry the twenty-five hundred-pound
outfit. From that point their own backs must do the work. They
planned to move forward at the rate of a mile a day. It looked
easy--on paper. Since John Bellew was to stay in camp and do the
cooking, he would be unable to make more than an occasional pack;
so, to each of the three young men fell the task of carrying eight
hundred pounds one mile each day. If they made fifty-pound packs,
it meant a daily walk of sixteen miles loaded and of fifteen miles
light--"Because we don't back-trip the last time," Kit explained the
pleasant discovery; eighty-pound packs meant nineteen miles travel
each day; and hundred-pound packs meant only fifteen miles.

"I don't like walking," said Kit. "Therefore I shall carry one
hundred pounds." He caught the grin of incredulity on his uncle's
face, and added hastily: "Of course I shall work up to it. A
fellow's got to learn the ropes and tricks. I'll start with fifty."

He did, and ambled gaily along the trail. He dropped the sack at
the next camp-site and ambled back. It was easier than he had
thought. But two miles had rubbed off the velvet of his strength
and exposed the underlying softness. His second pack was sixty-five
pounds. It was more difficult, and he no longer ambled. Several
times, following the custom of all packers, he sat down on the
ground, resting the pack behind him on a rock or stump. With the
third pack he became bold. He fastened the straps to a ninety-five-
pound sack of beans and started. At the end of a hundred yards he
felt that he must collapse. He sat down and mopped his face.

"Short hauls and short rests," he muttered. "That's the trick."

Sometimes he did not make a hundred yards, and each time he
struggled to his feet for another short haul the pack became
undeniably heavier. He panted for breath, and the sweat streamed
from him. Before he had covered a quarter of a mile he stripped off
his woollen shirt and hung it on a tree. A little later he
discarded his hat. At the end of half a mile he decided he was
finished. He had never exerted himself so in his life, and he knew
that he was finished. As he sat and panted, his gaze fell upon the
big revolver and the heavy cartridge-belt.

"Ten pounds of junk," he sneered, as he unbuckled it.

He did not bother to hang it on a tree, but flung it into the
underbush. And as the steady tide of packers flowed by him, up
trail and down, he noted that the other tender-feet were beginning
to shed their shooting irons.


His short hauls decreased. At times a hundred feet was all he could
stagger, and then the ominous pounding of his heart against his ear-
drums and the sickening totteriness of his knees compelled him to
rest. And his rests grew longer. But his mind was busy. It was a
twenty-eight mile portage, which represented as many days, and this,
by all accounts, was the easiest part of it. "Wait till you get to
Chilcoot," others told him as they rested and talked, "where you
climb with hands and feet."

"They ain't going to be no Chilcoot," was his answer. "Not for me.
Long before that I'll be at peace in my little couch beneath the
moss."


A slip, and a violent wrenching effort at recovery, frightened him.
He felt that everything inside him had been torn asunder.

"If ever I fall down with this on my back I'm a goner," he told
another packer.

"That's nothing," came the answer. "Wait till you hit the Canyon.
You'll have to cross a raging torrent on a sixty-foot pine tree. No
guide ropes, nothing, and the water boiling at the sag of the log to
your knees. If you fall with a pack on your back, there's no
getting out of the straps. You just stay there and drown."

"Sounds good to me," he retorted; and out of the depths of his
exhaustion he almost half meant it.

"They drown three or four a day there," the man assured him. "I
helped fish a German out there. He had four thousand in greenbacks
on him."

"Cheerful, I must say," said Kit, battling his way to his feet and
tottering on.

He and the sack of beans became a perambulating tragedy. It
reminded him of the old man of the sea who sat on Sinbad's neck.
And this was one of those intensely masculine vacations, he
meditated. Compared with it, the servitude to O'Hara was sweet.
Again and again he was nearly seduced by the thought of abandoning
the sack of beans in the brush and of sneaking around the camp to
the beach and catching a steamer for civilization.

But he didn't. Somewhere in him was the strain of the hard, and he
repeated over and over to himself that what other men could do, he
could. It became a nightmare chant, and he gibbered it to those
that passed him on the trail. At other times, resting, he watched
and envied the stolid, mule-footed Indians that plodded by under
heavier packs. They never seemed to rest, but went on and on with a
steadiness and certitude that was to him appalling.

He sat and cursed--he had no breath for it when under way--and
fought the temptation to sneak back to San Francisco. Before the
mile pack was ended he ceased cursing and took to crying. The tears
were tears of exhaustion and of disgust with self. If ever a man
was a wreck, he was. As the end of the pack came in sight, he
strained himself in desperation, gained the camp-site, and pitched
forward on his face, the beans on his back. It did not kill him,
but he lay for fifteen minutes before he could summon sufficient
shreds of strength to release himself from the straps. Then he
became deathly sick, and was so found by Robbie, who had similar
troubles of his own. It was this sickness of Robbie that braced him
up.

"What other men can do, we can do," Kit told him, though down in his
heart he wondered whether or not he was bluffing.



IV.

"And I am twenty-seven years old and a man," he privately assured
himself many times in the days that followed. There was need for
it. At the end of a week, though he had succeeded in moving his
eight hundred pounds forward a mile a day, he had lost fifteen
pounds of his own weight. His face was lean and haggard. All
resilience had gone out of his body and mind. He no longer walked,
but plodded. And on the back-trips, travelling light, his feet
dragged almost as much as when he was loaded.

He had become a work animal. He fell asleep over his food, and his
sleep was heavy and beastly, save when he was aroused, screaming
with agony, by the cramps in his legs. Every part of him ached. He
tramped on raw blisters, yet this was even easier than the fearful
bruising his feet received on the water-rounded rocks of the Dyea
Flats, across which the trail led for two miles. These two miles
represented thirty-eight miles of travelling. He washed his face
once a day. His nails, torn and broken and afflicted with
hangnails, were never cleaned. His shoulders and chest, galled by
the pack-straps, made him think, and for the first time with
understanding, of the horses he had seen on city streets.

One ordeal that nearly destroyed him at first had been the food.
The extraordinary amount of work demanded extraordinary stoking, and
his stomach was unaccustomed to great quantities of bacon and of the
coarse, highly poisonous brown beans. As a result, his stomach went
back on him, and for several days the pain and irritation of it and
of starvation nearly broke him down. And then came the day of joy
when he could eat like a ravenous animal, and, wolf-eyed, ask for
more.



25 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Někdy se mu nepodařilo urazit sto yardů a pokaždé, když dopadnul na zem po další várce, se pytel zdál o dost těžší. Lapal po dechu a tekly z něj potoky potu. Ještě než ušel sotva čtvrt míle, svlékl si svou vlněnou košili a pověsil ji na strom. O něco později odhodil klobouk. V půli míle mu došlo, že už nemůže. Ještě nikdy předtím se ve svém životě tolik nenadřel a věděl, že je na konci svých sil. Jak si sedl a oddechoval, jeho zrak spočinul na jeho velký revolver a těžký pásek s municí.

    „Deset liber krámů,“ ušklíbl se, zatímco si sundával pytel ze zad.

    Ani se neobtěžoval ho pověsit na strom, jen ho hodil pod křoví. Zatímco ho míjel příliv nosičů, jdoucích po cestě nahoru a dolů, všiml si, že i nohy ostatních ze sebe pomalu shazují kolty.

    Krátkých cest bylo už pomálu. Čas od času se dokázal potácet jen sto stop a pak nastal ten zlověstný tlukot srdce v jeho uších a spolu s nesnesitelným motáním nohou ho donutily si odpočinout. Jeho přestávky se prodlužovaly, ale jeho mysl zůstávala zaměstnaná. Byla to nosičská práce dlouhá dvacet osm mil, která trvala stejný počet dní, a přesto přese všechno to bylo to nejmenší. „Jen počkej, až se dostanete do průsmyku Chilcoot,“ říkali mu ostatní, zatímco odpočívali a klábosili. „Tam se budeš muset drápat rukama i nohama.“

    „Já už s Chilcootem ani nepočítám,“ byla jeho odpověď. “Už ne. Než bych tam došel, tak budu dávno v míru a pokoji odpočívat pod drnem.”

    „A věru je mi už dvacet sedm let,” ujišťoval se tak často tajně po několik následujících dní. Bylo to potřeba. Na konci týdne, přestože se mu nakonec podařilo přesunout svých osm set liber za den, shodil mezitím patnáct liber váhy vlastní. Jeho tvář byla pohublá a vyčerpaná. Veškerá nezlomnost se z jeho těla a mysli úplně vytratila. Už nepochodoval, nýbrž klopýtal. A během zpátečních cest, když cestoval nalehko, šoupal nohama po zemi skoro stejně, jako předtím, když měl naloženo.

    OdpovědětVymazat
  4. Začal a vesele vykročil podél stezky. Shodil pytel u dalšího tábora a přiloudal se zpět. Bylo to lehčí, než si myslel. Ale dvě míle už ho dokázaly připravit o jeho sílu a odhalit jeho skrytou citlivost. Jeho druhý pytel vážil šedesát pět liber. To bylo mnohem složitější a on už se ani neloudal. Jako ostatní nosiči se několikrát posadil na zem a pytel si opřel o kámen nebo pařez za ním. U třetího pytle už se osmělil. Upevnil popruhy u devadesáti pěti librového pytle fazolí a začal. Po absolvování dalších sto yardů cítil, že brzy zkolabuje. Posadil se a otřel si obličej.
    „Krátká trasa a krátký odpočinek,“ zamumlal. „Tak se to dělá.“
    Někdy nezvládl ujít ani sto yardů a pokaždé, když se snažil vstát a ujít další kus cesty byl pytel stále těžší a těžší. Lapal po dechu a silně se potil. Neušel ještě ani čtvrt míle, když si sundal svou vlněnou košili a pověsil ji na strom. Později odhodil i čepici. Na konci půl míle si byl jistý, že už nemůže dál. Ještě nikdy v životě nevynaložil tolik úsilí a věděl, že už nemůže dál. Jeho zrak padl na velký revolver a těžký nábojnicový pás ve chvíli, kdy si s funěním sedal.
    „Deset liber haraburdí,“ ušklíbl se a přitom si sundal opasek.
    Neobtěžoval se ani s věšením opasku na strom, místo toho ho zahodil do křoví. A stejně jako neměnná vlna nosičů, jejichž stopu následoval, si i on všiml ostatních nováčků zahazujících své zbraně.
    Krátkých úseků bylo čím dál více. Někdy se dokázal belhat jen sto stop, když ho zlověstné údery srdečního tepu v uších a odporný třes v kolenou přinutily k odpočinku. A doba odpočinku se prodlužovala. Jeho mysl však stále pracovala. Cesta byla dlouhá dvacet osm mil, stejně jako počet dní, které na ní stráví a tato část byla podle všeho nejsnadnější. „Počkejte, až se dostanete do Chilcootu,“ říkali ostatní, když odpočívali a povídali si, „tam polezete po rukou a po nohou.“
    “Já se do Chilcootu nepodívám,” odpověděl. “Já ne. To se dříve v klidu uvelebím na mém malém gauči pod mechem.”

    “A já jsem dvaceti sedmi letý muž,” ujišťoval se potají tolikrát, kolikrát mohl. Bylo to potřeba. Ačkoli uspěl ve své snaze přenést osm set liber nákladu o jednu míli kupředu, za celý týden zhubl patnáct liber. Jeho tvář byla hubená a vyčerpaná. Z jeho těla a mysli se vytratila veškerá nezlomnost. Už nechodil, ale trmácel se a při zpátečních

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Henrieta Liptáková

    A tak udělal a vesele pomalu kráčel po stezce. Upustil pytel v dalším tábořišti a kráčel zpátky. Bylo to lehčí než si původně myslel. Ale dvě míle ho připravily o jeho poslední síly a odhalily skrytou citlivost. Druhý pytel vážil šedesát pět liber. Tentokrát byla cesta těžší a už si nevykračoval. Několikrát, podle vzoru ostatních nosičů, si sedl na zem a náklad opřel o kámen nebo pařez. Se třetím nákladem získal kuráž. Uvázal si na záda devadesát pět liber fazolí a vyšel. Na konci stého yardu cítil, že se zhroutí. Sedl si a otřel obličej.

    „Krátká vzdálenost a krátké přestávky,“ mumlal si. „To je ten trik.“

    Někdy nezvládl ani sto yardů a pokaždé, když se vyškrábal na nohy, aby se vydal na další krátkou štaci pytel byl nepopiratelně těžší. Lapal po dechu a kapaly z něj proudy potu. Než se přiblížil ke čtvrtce míle sundal si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O chvilku později se zbavil i klobouku. Na konci půli míle mu bylo jasné, že už neujde ani krok. Nikdy v životě nebyl tak zmožený a věděl, že už neujde ani krok. Když seděl a lapal po dechu, jeho pohled padl na velký revolver a těžký pás s náboji.

    "Deset liber krámů," ušklíbl se zatímco pás odepínal.

    Neobtěžoval se ho pověsit na strom a jen ho odhodil do křoví. Jak ho míjel stálý příval nosičů, kteří stezkou kráčeli nahoru a dolů, všiml si, že i ostatní unavení nosiči shazují své revolvery.

    Krátké štace se snižovaly. V tuhle chvíli už dokázal ujít jen sto stop a zlověstné bušení srdce, které se mu ozývalo v uších a odporné třaskání v kolenech ho přinutilo k odpočinku.
    Jeho odpočinky se prodlužovaly. Ale v mysli měl rušno. Byla to dvacet osm mil dlouhá cesta, která trvala i tolik dní, a tohle byla bez okolků ta nejjednodušší část. "Počkej až dojdeš do Chilcootu" říkali mu ostatní, zatímco odpočívali a povídali si, "tam se musíš škrábat po rukou a po nohou.

    "Do žádnýho Chilkootu se nedostanu," byla jeho odpověď. "Já určitě ne."
    Dlouho předtím už budu v klidu ležet pod mechem.

    ........
    "A je mi dvacet sedm let a jsem chlap" ujistil se sám ještě mnohokrát během dní, které následovaly. Bylo to potřeba. Na konci týdne, i když se mu podařilo přesunout jeho osm set liber o míli denně, sám zhubl patnáct liber. Obličej měl pohublý a ztrhaný. Veškerá nezlomnost opustila jak jeho tělo tak jeho mysl. Už nekráčel, ale plahočil se. A při cestách nazpět, i když na zádech skoro nic nenesl, v nohách cítil téměř stejnou námahu jako kdyby opět táhl plně naložený pytel.

    OdpovědětVymazat
  7. A tak také učinil a zlehka si kráčel po stezce. U tábora shodil vak na zem a šel zas zpátky. Zdálo se mu to jednodušší, než si nejprve myslel. Nýbrž ty dvě míle ho obraly o všechny jeho síly a navenek vyšla jeho slabší stránka. Jeho druhý vak vážil okolo šestapadesáti liber. Výšlap mu tentokrát přišel daleko více náročný a lehkost se v jeho chůzi vytrácela. Několikrát za tu dobu co následoval tu řadu nosičů, si odpočinul, a opřel si svůj vak o kámen nebo pařez. Ve třetím nákladu ucítil výzvu. Utáhl si popruhy a vyrazil. Váha jeho vaku s fazolemi byla devadesátpět liber. Po sto yardech si začal myslet, že zkolabuje. Posadil se a utřel si obličej.
    „Krátký kroky, krátký přestávky,“ zamumlal si. V tom je ten fígl.
    Občas neušel ani sto yardů a musel usilovat o každý další krok, při kterém se náklad stával čím dál víc těžší. Dech měl těžký a pot z něj stříkal do všech stran. Než měl za sebou čtvrt míle, sundal si vlněný svetr a pověsil ho na větev stromu, po chvíli odhodil i čepici. Když se blížil ke konci půl míle, rozhodl se, že již nemůže pokračovat. Takový výkon v životě předtím nikdy nepodal a věděl, že je na konci svých sil. Seděl tam a lapal po dechu, jeho pohled se upřel na revolver a těžký nábojový pás.
    „Deset liber krámů,“ jízlivě se pousmál a pás odepnul.
    Již se nenamáhal zavěsit ho na strom, jen ho odhodil do podrostu lesa. Jak Kit následoval neustálý proud nosičů, zaznamenal, že další nováčci začínají shazovat své střelné zbraně také.
    Jeho krátké kroky se omezily. Byla doba, kdy sto stop bylo vše, co mohl podstoupit a srdce mu zlověstně bušilo a jeho kolena se mu podlamovala a kymácela a přemlouvala ho k odpočinku. A jeho přestávky se natahovaly. Ale jeho mysl měla na pilno. Byla to cesta dlouhá dvacet osm mil a představovala i tolik dnů, což bylo při vší úvaze vlastně ta nejjednodušší část toho všeho. „Jen počkej, až se dostaneš na Chilcoot,“ říkávali mu ostatní při přestávkách „tam budeš šplhat svýma rukama nohama.“
    „Žádnej Chilcoot se nekoná,“ byla jeho odpověď. „Ne pro mě. Ještě dlouho předtím budu v míru ležet ve své posteli pod peřinou mechu.“

    „Já chlap, sedmadvacet,“ sám sebe několikrát během následujících dnů pojistil. Cítil, že pro to má potřebu. Na konci týdne si myslel, že osmset librový náklad na míli za den pozbyl patnáct liber své váhy. Ve tváři byl pohublý a ztrhaný. Z jeho těla i duše se ztratila veškerá odolnost. Jeho pohyb se již nedal nazvat chůzí, dřel

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. pro každý krok. A na jeho cestách zpátky se jeho chůze táhla téměř stejně jako s nákladem.

      Vymazat
  8. KUPKA D
    A taky začal, zlehka si vykračoval po stezce. V dalším táboře pytel upustil a vykračoval si zpátky. Bylo to jednodušší, než si představoval. Avšak první dvě míle ho zbavily veškeré jeho domnělé síly a odhalily jeho nepřipravenost skrývající se pod povrchem. Jeho druhý pytel vážil již pětašedesát liber. Bylo to náročnější a dále už nepostupoval s takovou lehkostí. Několikrát se, po vzoru ostatních nosičů, postavil zády ke skále či pařezu tak, aby o něj mohl pytel opřít. S třetím pytlem již byl velice kurážný. Pětadevadesáti librový pytel fazolí si připevnil řemeny a vyrazil. Na konci sto yardového úseku cítil, že musí zastavit. Posadil se a utřel si tvář.
    „Krátké úseky a krátké pauzy,“ zamumlal.“Tak se na to musí.“
    Kolikrát neušel ani celých sto yardů a pokaždé se stěží stavěl na nohy, aby vyrazil na další úsek, pytel byl těžší a těžší. Lapal po dechu a potil se jako pes. Než ušel čtvrt míle, sundal ze sebe svou vlněnou košili aodhodil ji na strom. O něco později zahodil i svůj klobouk. Po půl míl, se rozhodl, že končí. Nikdy v životě se nesetkal s takovou námahou, věděl, že už nemůže dál. Jak tak seděl a těžce oddechoval, jeho zrak spočinul na revolveru a mohutném opasku s náboji.
    „Deset liber haraburdí,“šklebil se, zatímco si jej odepínal.
    Věšením na strom se netrápil a opasek pohodil do křovisek. A jak kolem něj neustále kráčela řada nosičů nahoru a dolů, povšiml si, že i ostatní lehčí váhy začaly odhazovat své kolty.
    Jeho úseky se zkrátily. Kolikrát dokázal doklopýtat jen sto stop, než ve svých uších slyšel burácet jen tlukot srdce a podlamující kolena ho donutila k odpočinku. Jeho odpočinky byly delší a delší. Zato jeho mysl měla napilno. Byla to osmadvaceti mílová cesta představující stejný počet dní a tohle byla zdaleka ta nejlehčí část.“Počkej až se dostaneš do Chilcoot,“ řekli mu ostatní, jak si povídali při odpočívání,“tam budeš muset lézt po rukou, po nohou.“
    „Pro mě žádný Chilcoot nebude“ zněla jeho odpověď.“Pro mě ne. Daleko před ním budu již odpočívat v pokoji, pět sáhů pod zemí.
    -
    „Jsem sedmadvacetiletý muž,“ sám sebe tiše ujišťoval mnohokrát během následujících dní. Bylo to potřeba. Na konci týdne, přestože dokázal přenést svých osumset liber jednu míli denně, ztratil 15 liber své váhy. Jeho tvář byla pohublá a ztrhaná. Všechna jeho houževnatost se vytratila jak z jeho těla, tak z jeho mysli. Dále již nešel, spíše se plahočil. Na cestách nazpět, kdy šel nalehko, se šoural skoro tak pomalu, jako když byl naložen.

    OdpovědětVymazat
  9. Veronika Gunárová

    Začal a pomalu kráčel směrem k stezce. Položil pytel u značky dalšího tábořiště a šel pomalu zpět. Bylo to lehčí než si myslel. Ale za dvě míle se lehkost z jeho ramenou vytratila a rázem byla vystavena tvrdému povrchu. Druhý pytel vážil šedesát pět liber. Bylo to těžké, a už tak lehce se mu nekráčelo. Po několikáté, když následoval rutinu nosičů, posadil se na zem a pytel si položil o skálu nebo pařez za ním. U třetího pytle se osmělil. Utáhl si řemeny s devadesáti pěti libry těžkým pytlem fazolí a vstal. Na konci stého yardu cítil, že musí každou chvíli zkolabovat. Posadil se a otřel si tvář.

    „Krátké úseky, krátký odpočinek“, zamumlal. „V tom je ten trik“.

    Někdy se mu nepodařilo udělat sto yardů a pokaždé, když se vyškrábal na nohy pro další krátký úsek, pytel byl nepopiratelně těžší. Zalapal po dechu, tekl z něj pot. Ještě než urazil další čtvrt míle, svlékl si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O něco později odložil klobouk. Na konci půl míle usoudil, že má dost. Ještě nikdy se ve svém životě tak nenamáhal a věděl, že skončil. Jak seděl a funěl, jeho zrak ulpěl na velkém revolveru a těžkém pásu s náboji.

    „Deset liber krámů“ ušklíbl se a odepnul ho.

    Neobtěžoval se s tím, aby ho zavěsil na strom, odhodil ji do křoví. A jak kolem něj proplouval stálý dav nosičů, nahoru a dolů, všiml si, že i ostatní „citlivky“ začali shazovat své zbraně.

    Krátké úseky je ještě zkrátily. Občas sto stop bylo všechno, co mohl ujít. Zlověstné bušení srdce, které mu hrálo až hluboko v uších a chorobný třas kolenou ho donutily k odpočinku. A pauzy na odpočinek se prodlužovaly. Ale mysl byla až příliš živá. Byla to nejmíň dvaceti osmi mílová cesta, která byla taková, jako již mnoho dní, a to podle všeho, byla ta nejjednoduší část. „ Počkej, než se dostanete do Chilcoot.“ řekli ostatní, zatímco odpočívali a povídali si, „kde budete muset lézt po rukou a nohou“.

    „Nepůjdou do Chilcoot.“ odpověděl. „ Já tedy ne. Dávno předtím budu v klidu na mém gauči pod mechem“.

    „A je mi dvacet sedm let a jsem chlap.“ ujišťoval sám sebe v následujících dnech. Potřeboval to. Na konci týdne, když se mu podařilo pohnout osmi sty librami za den, sám zhubl o patnáct liber vlastní váhy. V obličeji byl vyhublý a vyčerpaný. Všechna odolnost se vytratila z jak z jeho těla, tak i mysli. Už nechodil, jen se vláčel. A při zpátečních cestách, bez zátěže, se jeho nohy táhly stejně, jako kdyby stále cítily zátěž.

    OdpovědětVymazat
  10. Pospíšilová:

    Taky si tolik naložil a zvesela vykročil po cestě. V dalším tábořišti pytel odložil a vyrazil nazpět. Přišlo mu to snadnější, než čekal. Po dvou mílích už ale nebyl v plné síle a začala se hlásit únava. Jeho druhý pytel vážil šedesát pět liber. Bylo to horší a už si jen tak nevykračoval. Několikrát si sedl na zem, náklad za sebou, ve stylu ostatních nosičů, zapřel o skálu, nebo výběžek. Se třetím balíkem nabyl kuráže. Uvázal si popruhy na devadesáti pěti librovém pytli fazolí a vyšel. Po sto yardech měl pocit, že se brzy zhroutí. Sedl si a otřel si tvář.

    “Krátký úseky a krátký přestávky“ zamumlal. “V tom to vězí.“

    Někdy nezvládl ujít ani sto yardů a pokaždé, když se vyškrábal na nohy, aby ušel další krátkou část cesty, mu náklad připadal těžší. Lil z něho pot a lapal po dechu. Ještě předtím než urazil čtvrt míle, si svlékl svou vlněnou košili a pověsil jí na strom. O chvíli později se zbavil i klobouku. Po dalších sto yardech si byl jistý, že končí. Jak tam tak seděl a lapal po dechu, pohled mu sklouzl na jeho velký revolver a těžký nábojnicový pás.
    “Deset liber šrotu“prohlásil a odpásal se.
    Tentokrát se ani neobtěžoval s věšením na strom, jen všechno odhodil do křoví. Kolem něj proudil nahoru i dolů stálý zástup nosičů a on viděl, jak i další zelenáči začali odhazovat střelivo.
    Vzdálenost, na kterou dokázal náklad vláčet, se zkracovala. Někdy se sotva odpotácel sto stop, než ho varovné tepání v uších a hrozný třas v kolenou donutili k další přestávce. Chvíle odpočinku se prodlužovaly. Jeho hlava, ale byla zaměstnaná. Tenhle pochod byl dlouhý dvacet osm mil a zabral i stejně dní, navíc tento úsek byl podle všeho ten nejlehčí ze všech. “Jen počkej, až se dostaneš k Chilcoot,“ říkali ostatní během odpočinku, “to pak budeš šplhat rukama, nohama.“

    “ Žádnej Chilcoot nebude,“ odpovídal jim. “ Ne pro mě, to už budu dávno klidně spát ve svý posteli z rašeliny.“

    ...

    “Je mi jen dvacet sedm a jsem chlap,“ touto větou se v následujících dnech mnohokrát uklidňoval. To ujištění potřeboval. Přestože se mu celý týden dařilo ujít s nákladem osmi set liber míly denně, sám ztratil na váze 15 liber. Obličej měl vpadlý a vyzáblý. Jeho tělo i mysl opustilo všechno odhodlání. Už nechodil, sotva se vláčel. Při zpátečních pochodech nalehko za sebou táhl nohy stejně, jako když nesl náklad.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. omlouvám se za hrubku ....míli denně.

      Vymazat
  11. Sluka Robert
    Udělal to a kráčel vesele po cestě. Položil pytel na dalším
    stanovišti a vrátil se zpátky. Bylo to snazší než myslel. Ale dvě míle
    setřely samet z jeho síly a odkryli ukrytou měkkost. Jeho druhý náklad
    měl šedesát pět liber. Bylo to těžší a už si tak nevykračoval. Několikrát, po
    vzoru ostatních nosičů, si sednul na zem s pytlem odloženým za ním na kameni
    nebo pařezu. Se třetím pytlem zbrunátněl. Přivázal popruhy na devadesáti pěti
    librový pytel fazolí a vyrazil. Po sto yardech cítil, že určitě zkolabuje. Posadil se
    a otřel si obličej.

    „Krátký pochod, krátký odpočinek,“ mumlal si. „v tom je trik.“

    Občas těch sto yardů ani neušel a pokaždé když se drápal na nohy
    k dalšímu krátkému pochodu byl pytel o poznání těžší. Zalapal po
    dechu a pot z něj tekl proudem. Než ušel čtvrt míle sundal ze sebe
    svou vlněnou košili a pověsil jí na strom. Za chvíli odhodil i čepici.
    Na konci půl míle došel k závěru že už má dost. Nikdy v životě se
    tolik nepřemáhal a věděl že už toho má po krk. Když se usadil a
    vydechoval, jeho pohled dopadnul na velký revolver a těžký nábojový
    pás.

    „Deset liber bordelu,“ Zabručel když ho rozepnul.

    Ani se neobtěžoval jej pověsit na strom ale zahodil ho do křoví.
    A jak kolem něj procházel klidná volna nosičů, Dále po trati i zpátky,
    všiml si, že ostatní tvrdo-nožci začali odhazovat svoje zbraně.

    Je krátké pochody se zkrátili. V tu chvíli sto stop bylo vše co vydržel
    a potom ho hrozivý tlukot srdce a odporné klepání kolen donutili
    si odpočinout. A jeho odpočinky se prodlužovali. Ale jeho mysl byla
    neklidná. Bylo to dvacet osm mil přenosu, což byl i počet dní a tohle,
    beze sporu, byla ta nejsnazší část. „Počkej až se dostaneš k Chilcootu,“
    říkali mu ostatní když odpočívali a povídali si, „tam budeš šplhat jenom
    pomocí rukou a nohou.“

    „Mě žádnej Chilcoot nečeká.“ odpověděl. „Než to přijde, už dávno budu
    v klidu na své válendě pod mechem.“

    „A jsem dvacet sedm let starý a muž,“ ujišťoval se mnohokrát v soukromí
    jak plynuly dny. Bylo to třeba. Na konci týdne, ačkoliv uspěl v
    přenášení svých osmi set liber kupředu o míli za den, ztratil
    patnáct liber své vlastní váhy. Jeho tvář byla štíhlá a vyčerpaná.
    Veškerá nezlomnost mu zmizela z těla i mysli. Už nechodil,
    spíše se trmácel a při zpátečních cestách, když šel na lehko,
    vláčel nohy skoro stejně, jako když šel s nákladem

    OdpovědětVymazat
  12. Tak tedy i udělal a vesele si vykročil po stezce. Položil pytel u dalšího tábořiště a zamířil zpátky. Bylo to jednodušší, než si představoval. Avšak dvě ušlé míle ho připravily o jeho počáteční sílu a odhalila se jeho skutečná slabost. Jeho druhý náklad vážil šedesát pět liber. Bylo to náročnější a již si jen tak nevykračoval. Následuje zvyky ostatních nosičů, se posadil na zem s nákladem opřeným o balvan nebo pařez. S třetím nákladem byl troufalý. Připevnil řemeny na devadesáti pěti librový pytel fazolí a začal. Na konci stého yardu měl dojem, že zkolabuje. Posadil se a otřel si tvář.

    „Krátce jít a krátce odpočívat,“ zamumlal. „To je ten způsob.“

    Někdy ani neušel sto yardů a pokaždé, když se jen ztěžka stavěl na nohy, aby zase kousek ušel, byl náklad nepopiratelně čím dál víc těžší. Lapal po dechu a tekl z něj pot. Před tím, než ušel čtvrt míle, si sundal vlněnou košili a pověsil ji na strom. O chvíli později zahodil čepici. V půli míle usoudil, že skončil. Ještě nikdy v životě nevynaložil tolik sil. Věděl, že skončil. Jak si sedal a funěl, upřel zrak na velký revolver a těžký nábojnicový pás.

    „Deset liber haraburdí,“ ušklíbnul se a odepnul ho.

    Neobtěžoval se věšet ho na strom, ale zahodil ho do křoví. A jak stálý příliv nosičů proudil kolem něj po stezce nahoru a dolů, zaznamenal, že i ostatní zelenáči se začali zbavovat svých zbraní.

    Jeho krátkých cest ubývalo. Občas se zvládl belhat sto stop, ale poté ho hrozivé bušení srdce, které pulzovalo celou jeho hlavou, a hnusné chvění jeho kolen donutilo k odpočinku. A odpočívání se prodlužovalo. Avšak jeho mysl byla zaměstnaná. Byla to cesta dlouhá dvacet osm mil, která přibližně i tolik dní trvala, a tohle byla dle všeho ta nejsnazší část. „Počkej, až se dostaneš do Chilcootu,“ říkali mu ostatní, když odpočívali a povídali si, „tam se budeš šplhat po čtyřech.“

    „Žádnej Chilcoot nebude,“ byla jeho odpověď. „Ne pro mě. Už dávno budu odpočívat v pokoji pod mechem.“

    -------

    „Je mi dvacet sedm let a jsem muž,“ několikrát ujišťoval sám sebe v průběhu následujících dní. Bylo to potřeba. I když na konci týdne zvládl přenést každý den svých osm set liber o jednu míli, sám jich patnáct zhubnul. Jeho tvář vypadala vyhuble a vyčerpaně. Jeho pružnost, jak tělesná tak i duševní, byla pryč. Již nešel, ale trmácel se. A i na cestách zpátky, kdy měl jen trocha nákladu, se jeho nohy vlekly skoro stejně, jako když byl plně naložen.

    OdpovědětVymazat
  13. A tak zvesela vykročil po stezce. V příštím tábořišti pytel shodil a vydal se zpátky. Bylo to snadnější než čekal. Po dvou mílích ale skořápka jeho síly praskla a odhalila vnitřní křehkost. Druhý pytel vážil šedesát pět liber. Byl to těžší, už si nevykračoval. Po vzoru ostatních nosičů si párkrát sedl na zem a opřel pytel o pařez nebo kámen. S třetím pytlem si dodal odvahy. Nasadil popruhy na pětadevádesátikilový pytel fazolí a vyrazil. Po sto yardech cítil, že se každou chvíli zhroutí. Sedl si a otřel si obličej.
    „Chvilku táhnout, chvilku odpočívat,” zamumlal. „To je ono.”
    Někdy těch sto yardů ani neušel a pokaždé, když se hrabal na nohy, aby zas chvíli táhl, byl pytel bez zas o něco těžší. Funěl a lapal po dechu, pot z něho lil proudem. Než ušel čtvrt míle, sundal si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O chvíli později se zbavil čepice. Po půlce míle se rozhodl, že skončil. Nikdy v životě se takhle nenamáhal a věděl, že skončil. Jak tak seděl a funěl, jeho pohled padl na velký revolver a těžký nábojnicový pás.
    „Pět kilo krámů,” zašklebil se, když ho odepínal.

    Neobtěžoval se pověsit ho na strom, hodil ho do křoví. A ve stálém proudu nosičů, který plynul kolem něj nahoru a dolů po stezce, si všiml dalších bolavých nohou, jak začínají též shazovat svou chladnou ocel.

    Chvilek tahání ubývalo. Občas dovrávoral sotva sto stop, než ho zlověstné bušení vlastního srdce o ušní bubínky a odporně třaslavá kolena donutily odpočinout si. Chvil odpočinku přibývalo. Jeho mysl však byla živá. Celkem to bylo dvacet osm mílí nošení a stejný počet dní. Tohle byla bezesporu ta nejlehčí část. „Jen počkej, až dojdeš k Chilkootu,” řekli mu ostatní, když odpočívali, „tam se škrábeš na rukou.”

    „Žádnej Chilkoot,” odpověděl. „Ne pro mě. To už se budu dávno válet pod drnem.“

    OdpovědětVymazat
  14. Henrieta Liptáková

    A tak udělal a vesele pomalu kráčel po stezce. Upustil pytel v dalším tábořišti a kráčel zpátky. Bylo to snazší než si původně myslel. Po dvou mílích se však vyloupla na povrch slabost skrytá pod slupkou siláctví. Druhý pytel vážil šedesát pět liber. Tentokrát byla cesta těžší a už si nevykračoval. Několikrát, podle vzoru ostatních nosičů, si sedal na zem a náklad opřel o kámen nebo pařez. Se třetím nákladem získal kuráž. Uvázal si na záda devadesát pět liber fazolí a vyšel. Na konci stého yardu cítil, že se určitě zhroutí. Sedl si a otřel obličej.

    „Krátké vzdálenosti a krátké přestávky,“ mumlal si. „To je ten trik.“

    Někdy nezvládl ani sto yardů a pokaždé, když se vyškrábal na nohy, aby se vydal na další krátkou trasu, pytel byl nepopiratelně těžší. Lapal po dechu a tekly z něj proudy potu. Než se přiblížil ke čtvrtce míle, sundal si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O chvilku později se zbavil i klobouku. Na konci půli míle mu bylo jasné, že je hotov. Nikdy v životě nebyl tak zmožený a věděl, že je hotov. Když seděl a lapal po dechu, jeho pohled padl na velký revolver a těžký pás s náboji.

    "Deset liber krámů," ušklíbl, když pás odepínal.

    Neobtěžoval se pás pověsit na strom a jen ho odhodil do křoví. Jak kolem něj proudil stálý příval nosičů, kteří stezkou kráčeli nahoru a dolů, všiml si, že i ostatní padavky začaly upouštět své pistole.

    Krátké trasy se snižovaly. V tuhle chvíli už dokázal ujít jen sto stop a zlověstné bušení srdce, které se mu ozývalo v uších a odporný třesk v kolenou ho přinutilo k odpočinku.
    Jeho odpočinky se prodlužovaly. Ale myšlenky mu létaly. Byla to dvacet osm mil dlouhá cesta, která trvala stejný počet dní, a tohle byla podle všeho ta nejjednodušší část. "Počkej až dojdeš do Chilcootu" říkali mu ostatní, zatímco odpočívali a povídali si, "tam musíš šplhat po rukou a po nohou.

    "Do žádnýho Chilkootu se nedostanu," byla jeho odpověď. "Já určitě ne."
    Dlouho předtím už budu v klidu ležet pod mechem.

    ........
    "Je mi dvacet sedm let a jsem chlap" ujistil se sám ještě mnohokrát během dní, které následovaly. Bylo to potřeba. Na konci týdne, i když se mu podařilo přesunout osm set liber o míli denně, ale sám zhubl patnáct liber. Obličej měl pohublý a ztrhaný. Veškerá nezlomnost opustila jak jeho tělo, tak jeho mysl. Už nekráčel, ale plahočil se. A při cestách nazpět, i když na zádech skoro nic nenesl, v nohách cítil téměř stejnou tíhu jako kdyby opět táhl plně naložený pytel.

    OdpovědětVymazat
  15. Pospíšilová:

    Taky si tolik naložil a zvesela vykročil po cestě. V dalším tábořišti pytel odložil a vyrazil nazpět. Přišlo mu to snadnější, než čekal. Po dvou mílích však začal ztrácet síly a objevila se dosud skrytá slabost. Jeho druhý pytel vážil šedesát pět liber. Bylo to horší a už si nevykračoval. Několikrát si sedl na zem, náklad za sebou, ve stylu ostatních nosičů, opřel o kámen, nebo pařez. Se třetím balíkem nabyl kuráže. Uvázal si popruhy na devadesáti pěti librovém pytli fazolí a vyšel. Po sto yardech měl pocit, že se zhroutí. Sedl si a otřel si tvář.

    “Krátký úseky a krátký přestávky“ zamumlal. “V tom to vězí.“

    Někdy nezvládl ujít ani sto yardů a pokaždé, když se vyškrábal na nohy, aby ušel další krátkou část cesty, mu náklad připadal těžší. Lil z něho pot a lapal po dechu. Ještě než urazil čtvrt míle, svlékl vlněnou košili a pověsil jí na strom. O chvíli později se zbavil i klobouku. Po dalších sto yardech si byl jistý, že končí. Jak tam tak seděl a lapal po dechu, pohled mu sklouzl na jeho velký revolver a těžký nábojnicový pás.
    “Deset liber šrotu,“ ušklíbl se a odpásal řemen.
    Neobtěžoval se pověsit nábojnicový pás na strom, jen všechno odhodil do křoví. Kolem něj proudil nahoru i dolů stálý zástup nosičů a on viděl, jak i další zelenáči začali odhazovat chladnou ocel.
    Vzdálenost, na kterou dokázal náklad vláčet, se zkracovala. Někdy se sotva odpotácel sto stop, než ho varovné tepání v uších a hrozný třas v kolenou donutily k další přestávce. Chvíle odpočinku se prodlužovaly. Jeho hlava, ale byla zaměstnaná. Tenhle pochod byl dlouhý dvacet osm mil a zabral i stejně dní, navíc tento úsek byl podle všeho ten nejlehčí ze všech. “Jen počkej, až se dostaneš k Chilcootu,“ říkali ostatní během odpočinku, “to pak budeš šplhat rukama, nohama.“

    “ Žádnej Chilcoot nebude,“ odpovídal jim. “ Ne pro mě, to už budu dávno klidně spát ve svý mechový posteli.“

    ...

    “Je mi dvacet sedm a jsem chlap,“ touto větou se v následujících dnech mnohokrát uklidňoval. Ujištění potřeboval. Přestože se mu celý týden dařilo ujít s nákladem osmi set liber míli denně, sám ztratil na váze 15 liber. Obličej měl strhaný a vyzáblý. Jeho tělo i mysl opustil veškerý pocit odhodlání. Už nechodil, sotva se vláčel. Při zpátečních pochodech nalehko za sebou táhl nohy stejně, jako když nesl náklad.

    OdpovědětVymazat
  16. Sluka Robert
    Udělal to a kráčel vesele po cestě. Položil pytel na dalším 
    stanovišti a vrátil se zpátky. Bylo to lehčí, než myslel. Ale dvě míle 
    setřely samet z jeho síly a odkryly ukrytou měkkost. Jeho druhý náklad
    měl šedesát pět liber. Bylo to těžší a už si tak nevykračoval. Několikrát, po 
    vzoru ostatních nosičů, si sedal na zem s pytlem opřeným o kámen
    nebo pařez. Se třetím pytlem nabral kuráž. Přivázal popruhy na stolibrový 
    pytel fazolí a vyrazil. Po sto yardech cítil, že určitě zkolabuje. Posadil se
    a otřel si obličej.

    „Krátký pochod, krátký odpočinek,“ mumlal si. „v tom je ten trik.“

    Občas těch sto yardů ani neušel a pokaždé, když se drápal na nohy
    k dalšímu krátkému pochodu, byl pytel o poznání těžší. Lapal po
    dechu a pot z něj tekl proudem. Než ušel čtvrt míle, sundal si
    vlněnou košili a pověsil jí na strom. Za chvíli odhodil i čepici.
    Na konci půl míle došel k závěru, že už má dost. Nikdy v životě se 
    tolik nenamáhal a věděl, že už toho má dost. Když se usadil a 
    oddychl si, jeho pohled dopadl na velký revolver a těžký nábojový
    pás.

    „Deset liber zbytečností,“ zabručel, když ho rozepnul.

    Ani se neobtěžoval pověsit ho na strom, ale zahodil ho do křoví.
    A Jak jej míjel stálý příval nosičů, kteří stezkou kráčeli nahoru a dolů, všiml si, že i ostatní padavky odhazují svoje zbraně.

    Krátké pochody se začali zkracovat. Sto stop bylo vše co ten moment
    vydržela potom ho hrozivý tlukot srdce a odporné klepání kolen
    donutily si odpočinout. A jeho odpočinky se prodlužovaly.
    Ale jeho mysl byla neklidná. Bylo to dvacet osm mil a dní cesty a tohle, 
    beze sporu, byla ta nejsnazší část. „Počkej, až se dostaneš k Chilcootu,“ 
    říkali mu ostatní, když odpočívali a povídali si, „tam budeš šplhat jenom 
    pomocí rukou a nohou.“

    „Mě žádnej Chilcoot nečeká.“ odpověděl. „Než to přijde, už dávno budu 
    v klidu ležet pod mechem.“

    „A je mi dvacet sedm let a jsem muž,“ ujišťoval se mnohokrát v soukromí,
    jak plynuly dny. Bylo to třeba. Na konci týdne, ačkoliv přenesl
    svých osm set liber kupředu o míli za den, ztratil 
    patnáct liber vlastní váhy. Tvář měl pohublou a vyčerpanou.
    Veškerá nezlomnost mu zmizela z těla i mysli. Už nechodil,
    spíše se ploužil, a při zpátečních cestách, když šel na lehko,
    vláčel nohy skoro stejně, jako když šel s nákladem

    OdpovědětVymazat
  17. A tak zvesela vykročil po stezce. V příštím tábořišti pytel shodil a vydal se zpátky. Bylo to snadnější, než čekal. Po dvou mílích ale skořápka jeho síly praskla a odhalila vnitřní křehkost. Druhý pytel vážil šedesát pět liber. Byl to těžší, už si nevykračoval. Po vzoru ostatních nosičů si párkrát sedl na zem a opřel pytel o pařez nebo kámen. S třetím pytlem si dodal odvahy. Nasadil popruhy na pětašedesátilibrový pytel fazolí a vyrazil. Po sto yardech cítil, že se každou chvíli zhroutí. Sedl si a otřel si obličej.
    „Chvilku táhnout, chvilku odpočívat,” zamumlal. „To je ono.”
    Někdy těch sto yardů ani neušel a pokaždé, když se hrabal na nohy, aby zas chvíli táhl, byl pytel zas o něco těžší. Funěl a lapal po dechu, pot z něho lil proudem. Než ušel čtvrt míle, sundal si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O chvíli později se zbavil i čepice. Po půlce míle se rozhodl, že skončil. Nikdy v životě se takhle nenamáhal a věděl, že skončil. Jak tak seděl a funěl, jeho pohled padl na velký revolver a těžký nábojový pás.
    „Deset liber krámů,” zašklebil se, když ho odepínal.

    Ani se neobtěžoval věšet ho na strom, hodil ho do křoví. A ve stálém proudu nosičů, který plynul kolem něj nahoru a dolů po stezce, si všiml dalších slečinek, co zahazovali svou chladnou ocel.
    Chvilek tahání ubývalo. Občas dovrávoral sotva sto stop, než ho zlověstné bušení vlastního srdce o ušní bubínky a hrůzně třaslavá kolena přinutily k odpočinku. Chvil odpočinku přibývalo. Jeho mysl však byla živá. Celkem to bylo dvacet osm mílí nošení a stejný počet dní. A tohle byl bezpochyby ten nejlehčí úsek. „Jen počkej, až dojdeš k Chilkootu,” říkali mu ostatní, když odpočívali, „tam se budeš škrábat po rukou.”

    „Žádnej Chilkoot,” odpověděl. „Ne pro mě. To už budu dávno pod drnem.“

    „Jsem chlap a je mi sedmadvacet,“ ujistil se, jako ještě tolikrát během příštích dní. Potřeboval to. Ačkoli se mu denně podařilo s osmisetlibrovým nákladem ujít míli, sám po týdnu patnáct liber zhubl. Jeho tvář byla vyhubl a rysy ztrhané. Z jeho těla i mysli vyprchala všechna svěžest. Chůzi vystřídalo plahočení. I když se vracel nalehko, táhl za sebou nohy, jakoby nesl náklad.


    Nicol Magrotová

    OdpovědětVymazat
  18. Kupka D.

    A taky začal, zlehka si vykračoval po stezce. V dalším táboře pytel upustil a vykračoval si zpátky. Bylo to jednodušší, než si představoval. Avšak první dvě míle ho zbavily veškeré domnělé síly a odhalily nepřipravenost skrývající se pod povrchem. Druhý pytel vážil již pětašedesát liber. Bylo to náročnější a už nepostupoval s takovou lehkostí. Několikrát se, po vzoru ostatních nosičů, posadil zády ke skále či pařezu tak, aby o něj mohl pytel opřít. S třetím pytlem již byl velice kurážný. Řemeny si připevnil na záda pětadevadesát liber fazolí a vyrazil. Na konci sto yardového úseku cítil, že musí zastavit. Posadil se a otíral si tvář.
    „Krátké úseky a krátké pauzy,“ zamumlal.“ Tak se na to musí.“
    Kolikrát neušel ani sto yardů a pokaždé, když se stěží postavil na nohy mu náklad přišel těžší a těžší. Lapal po dechu a potil se jako kůň. Než ušel čtvrt míle, sundal si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O něco později zahodil i klobouk. Po půl míli, se rozhodl, že končí. Nikdy v životě nezažil takovou námahu, věděl, že už nemůže dál. Jak tak seděl a těžce oddechoval, jeho zrak spočinul na revolveru a mohutném opasku s náboji.
    „Deset liber haraburdí, “ušklíbl se, zatímco si jej odepínal.
    Věšením na strom se netrápil a opasek pohodil do křovisek. A jak kolem něj neustále kráčela řada nosičů nahoru a dolů, povšiml si, že i ostatní padavky začaly odhazovat své kolty.
    Ušlé úseky se zkracovaly. Kolikrát dokázal doklopýtat jen sto stop, než v uších slyšel burácet jen tlukot srdce a podlamující se kolena ho donutila k odpočinku. Odpočinky byly delší a delší. Zato jeho mysl měla napilno. Byla to osmadvaceti mílová cesta představující stejný počet dní a tohle byla zdaleka ta nejlehčí část.“ Počkej, až se dostaneš do Chilcootu,“ řekli mu ostatní, jak si povídali při odpočinku,“ tam budeš muset lézt po rukou, po nohou.“
    „Žádnej Chilcoot nebude“ zněla jeho odpověď. “Pro mě ne. Daleko před ním budu již odpočívat v pokoji, pět sáhů pod zemí.
    -
    „Jsem sedmadvacetiletý muž,“ sám sebe během následujících dní mnohokrát ujišťoval. Bylo to potřeba. Na konci týdne, přestože dokázal přenést svých osm set liber jednu míli denně, ztratil 15 liber své váhy. Jeho tvář byla pohublá a ztrhaná. Všechna jeho nezlomnost se vytratila jak z jeho těla, tak z jeho mysli. Již nešel, spíše se plahočil. Na cestách nazpět, kdy šel nalehko, se šoural skoro tak pomalu, jako když byl naložen.

    OdpovědětVymazat
  19. A opravdu tak udělal a lehce si vykročil po stezce. Shodil ze zad pytel hned v dalším tábořišti a potom kráčel zpátky. Bylo to jednodušší, než si myslel. Ty dvě míle z něj ale sedřeli jeho vychválenou sílu a to v něm odhalilo slabocha. Druhý ranec vážil pětašedesát liber. To už bylo o dost těžší a už se tak veselo nekráčelo. Několikrát si sednul na zem, jak to bylo zvykem i u ostatních nosičů, a odpočíval s pytlem na zádech opřený o kámen, nebo pařez. Třetí várka ho osmělila. Přivázal si řemeny k pětadevadesáti librovému pytli fazolí a vykročil. Po sto yardech byl na pokraji omdlení. Posadil se a otřel si obličej.
    „Krátký tahy a krátký odpočinky,” mumlal si pro sebe. „V tom je ten trik.”
    Někdy se mu nepodařilo urazit ani sto yardů a pokaždé, když dopadl na zem po další várce, se pytel zdál o dost těžší. Lapal po dechu a tekly z něj potoky potu. Ještě než ušel sotva čtvrt míle, svlékl si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O něco později odhodil klobouk. V půli míle mu došlo, že už nemůže. Ještě nikdy předtím se ve svém životě tolik nenadřel a věděl, že je na konci svých sil. Jak si sedl a oddechoval, jeho pohled padl na velký revolver a těžký pás s náboji.

    „Deset liber krámů,“ ušklíbl se, zatímco si sundával pytel ze zad.

    Ani se neobtěžoval pověsit opasek na strom, jen jej hodil pod křoví. Zatímco ho míjel proud nosičů, jdoucích po cestě nahoru a dolů, všiml si, že i ostatní padavky zahazují kolty.

    Krátkých úseků bylo čím dál více. Čas od času se dokázal potácet jen sto stop a pak si ten zlověstný tlukot srdce v uších spolu s nesnesitelným motáním nohou vynutily odpočinek. Přestávky se prodlužovaly, ale mysl zůstávala velmi živá. Byla to cesta dlouhá dvacet osm mil, trvající stejný počet dní, a podle všeho to byla zatím ta nejlehčí část. „Jen počkej, až se dostanete do průsmyku Chilcoot,“ říkali mu ostatní, zatímco odpočívali a klábosili. „Tam se budeš muset drápat rukama i nohama.“

    „Já už s Chilcootem ani nepočítám,“ byla jeho odpověď. „Už ne. Než bych tam došel, tak budu dávno v míru a pokoji odpočívat pod drnem.”

    „Je mi už dvacet sedm let,” ujišťoval se často tajně po několik následujících dní. Bylo to potřeba. Na konci týdne, přestože se mu nakonec podařilo přesunout svých osm set liber za den, shodil za tu cestu patnáct liber váhy vlastní. Jeho tvář byla pohublá a vyčerpaná. Veškerá nezlomnost se z jeho těla a mysli úplně vytratila. Už nepochodoval, nýbrž klopýtal. A během zpátečních cest, když cestoval nalehko, šoupal nohama po zemi skoro stejně, jako kdyby opět měl naloženo.

    OdpovědětVymazat
  20. Veronika Gunárová

    Tak také udělal a zvesela vykrořil po stezce. Položil pytel u dalšího tábořiště a šel pomalu zpět. Bylo to lehčí než si myslel.Ale po dvou mílích začal ztrácet sílu a odhalil svou skrytou křehkost. Druhý pytel vážil šedesát pět liber. Bylo to těžké, a už tak lehce se mu nekráčelo. Po několikáté, když následoval rutinu nosičů, posadil se na zem a pytel si opřel o skálu nebo pařez za ním. U třetího pytle se osmělil. Připevnil se řemeny k pytli fazolí, který vážil sto liber a vstal. Na konci stého yardu cítil, že se každou chvílí musí zhroutit. Posadil se a otřel si tvář.

    „Krátké úseky, krátké odpočinky“, zamumlal. „V tom je ten trik“.

    Někdy se mu nepodařilo udělat sto yardů a pokaždé, když se stěží postavil na nohy pro další krátký úsek, pytel byl nepopiratelně těžší. Lapal po dechu, tekl z něj pot. Ještě než urazil další čtvrt míle, svlékl si vlněnou košili a pověsil ji na strom. O něco později odložil klobouk. Na konci půl míle usoudil, že má dost. Ještě nikdy se ve svém životě tak nenamáhal a věděl, že skončil. Jak seděl a funěl, jeho zrak ulpěl na velkém revolveru a těžkém pásu s náboji.

    „Deset liber krámů“ ušklíbl se a odepnul ho.

    Neobtěžoval se s tím, aby ho zavěsil na strom, odhodil ho do křoví. A jak kolem něj procházela řada nosičů, nahoru a dolů, všiml si, že i ostatní „padavky“ odhazovali své zbraně.

    Krátké úseky se ještě zkrátily. Kolikrát se dokázel odpotácet jen na sto stop. Zlověstné bušení srdce, které mu hrálo až hluboko v uších a chorobný třas kolenou ho donutily k odpočinku. A pauzy na odpočinek se prodlužovaly. Ale mysl byla až příliš živá. Byla to nejmíň osmadvaceti mílová cesta, která trvala již mnoho dní, a to podle všeho, byla ta nejjednoduší část. „ Počkej, než se dostaneš do Chilcootu.“ řekli mu ostatní, zatímco odpočívali a povídali si, „kde budeš muset lézt po rukou a nohou“.

    „Nepůjdu do Chilcootu.“ odpověděl. „ Já tedy ne. Dávno předtím už budu ležet pod kytičkama.“

    „Je mi dvacet sedm let a jsem chlap.“ ujišťoval sám sebe v následujících dnech. Potřeboval to. Na konci týdne, když se mu podařilo ujít míli s osmsetlibrovým nákladem, sám ztratil patnáct liber vlastní váhy. V obličeji byl pohublý a vyčerpaný. Všechna odolnost se vytratila z jak z jeho těla, tak i mysli. Už nechodil, jen se vláčel. A při zpátečních cestách, bez zátěže, se šoural stejně tak pomalu, jako kdyby pořád táhle náklad.

    OdpovědětVymazat
  21. A tak také učinil a zlehka si vykráčel po stezce. U tábora shodil vak na zem a šel zas
    zpátky. Zdálo se mu to jednodušší, než si zprvu myslel. Ale ty dvě míle ho obraly o všechny
    jeho síly a odhalily tak jeho slabší stránku. Jeho druhý vak vážil okolo šestapadesáti liber.
    Výšlap mu tentokrát přišel daleko náročnější a lehkost se v jeho chůzi vytrácela.
    Několikrát za tu dobu, co kráčel v zástupu nosičů, si odpočinul, a opřel si vak o kámen nebo
    pařez. Ve třetím nákladu vycítil výzvu. Připevnil si popruhy k vaku a vyrazil. Nyní nesl
    téměř sto librový náklad s fazolemi. Po sto yardech si začal myslet, že zkolabuje. Posadil se
    a utřel si obličej.
    „Krátký úseky, krátký přestávky,“ zamumlal si. „To je ten fígl.“
    Občas neušel ani sto yardů a pokaždé, když usiloval o další krok, náklad se stával čím dál
    víc těžší. Dech měl těžký a pot z něj stříkal do všech stran. Než měl za sebou čtvrt míle,
    sundal si vlněný svetr a pověsil ho na větev stromu, po chvíli odhodil i čepici. Když se blížil
    ke konci půl míle, rozhodl se, že již nemůže pokračovat. Takový výkon v životě předtím
    nikdy nepodal a věděl, že je na konci svých sil. Seděl tam a lapal po dechu, jeho pozornost
    se upírala na revolver a těžký nábojový pás.
    „Deset liber krámů,“ ušklíbl se a pás odepnul.
    Nenamáhal se ho zavěsit na strom, jen ho odhodil do podrostu. Jak Kit sledoval neustálý
    proud nosičů, zaznamenal, že další padavky shazují své střelné zbraně také.
    Jeho krátké etapy se omezovaly. Byla doba, kdy sto stop bylo vše, co mohl podstoupit než mu srdce zlovětsně bušilo a odporné klepání kolen ho donutilo si odpočinout. A jeho přestávky se natahovaly. Ale jeho mysl měla na pilno. Byla to cesta
    dlouhá dvacet osm mil a představovala i tolik dnů, a tohle byl podle všechno ten nejmíň
    náročný úsek. „Jen počkej, až se dostaneš na Chilcoot,“ říkávali mu ostatní při přestávkách
    „tam budeš šplhat rukama nohama.“
    „Žádnej Chilcoot se nekoná,“ byla jeho odpověď. „Ne pro mě. Ještě dlouho předtím budu v
    míru ležet ve své posteli pod peřinou mechu.“
    "Je mi dvacet sedm let a jsem chlap" ujistil se sám ještě několikrát během dní, které následovaly. Bylo to potřeba. Na konci týdne, přestože byl Kit schopen přenést osmset librový náklad
    za den, pozbyl patnáct liber své váhy. Ve tváři byl pohublý a ztrhaný. Z jeho těla i duše
    se ztratila veškerá odolnost. Jeho pohyb se již nedal nazvat chůzí, spíše se plahočil. A
    na cestách zpátky se jeho chůze vláčela téměř stejně jako s nákladem.

    OdpovědětVymazat
  22. Tak tedy i udělal a vesele si vykročil po stezce. Položil pytel u dalšího tábořiště a zamířil zpátky. Bylo to jednodušší, než si představoval. Avšak dvě ušlé míle ho připravily o jeho počáteční sílu a odhalila se jeho skutečná slabost. Jeho druhý náklad vážil šedesát pět liber. Bylo to náročnější a již si jen tak nevykračoval. Několikrát, dle zvyků ostatních nosičů, se posadil na zem s nákladem opřeným o balvan nebo pařez. S třetím nákladem nabyl kuráže. Připevnil řemeny na devadesátipětilibrový pytel fazolí a vyšel. Po sto yardech měl dojem, že zkolabuje. Posadil se a otřel si tvář.

    „Krátce jít a krátce odpočívat,“ zamumlal. „To je ten způsob.“

    Někdy ani neušel sto yardů a pokaždé, když se jen ztěžka stavěl na nohy, aby zase kousek ušel, zdál se mu náklad těžší. Lapal po dechu a tekl z něj pot. Než ušel čtvrt míle, si sundal vlněnou košili a pověsil ji na strom. O chvíli později zahodil čepici. V půli míle usoudil, že skončil. Ještě nikdy v životě nevynaložil tolik sil. Věděl, že skončil. Jak si sedal a funěl, upřel zrak na velký revolver a těžký nábojový pás.

    „Deset liber haraburdí,“ ušklíbl se a odepnul ho.

    Neobtěžoval se věšet pás na strom, ale zahodil ho do křoví. A jak stálý příliv nosičů proudil kolem něj po stezce nahoru a dolů, zaznamenal, že i ostatní zelenáči se začali zbavovat svých zbraní.

    Jeho cesty se zkracovaly. Občas se zvládl belhat sto stop, ale poté ho zlověstné bušení srdce a hrozné chvění jeho kolen donutilo k odpočinku. A odpočívání se prodlužovalo. Avšak jeho mysl byla zaměstnaná. Byla to cesta dlouhá dvacet osm mil, která přibližně i tolik dní trvala, a tohle byla dle všeho ta nejsnazší část. „Počkej, až se dostaneš do Chilcootu,“ říkali mu ostatní, když odpočívali a povídali si, „tam se budeš šplhat po čtyřech.“

    „Žádnej Chilcoot nebude,“ byla jeho odpověď. „Ne pro mě. Už dávno budu odpočívat v pokoji pod mechem.“
    -------
    „Je mi dvacet sedm a jsem muž,“ několikrát ujišťoval sám sebe v průběhu následujících dní. Bylo to potřeba. I když na konci týdne zvládl přenést každý den svých osm set liber o jednu míli, sám patnáct liber shodil. Tvář měl pohublou a vyčerpanou. Veškerá pružnost, jak tělesná tak i duševní, byla pryč. Již nešel, ale vláčel se. A i na cestách zpátky, kdy cestoval na lehko, se vlekl skoro stejně, jako když byl plně naložen.

    OdpovědětVymazat
  23. A tak udělal a vesele vykročil podél stezky. Shodil pytel u dalšího tábora a kráčel zpět. Bylo to lehčí, než si myslel. Ale dvě míle ho dokázaly připravit o jeho sílu a odhalit jeho skrytou slabší stránku. Druhý pytel vážil šedesát pět liber. To bylo mnohem těžší a on už si nevykračoval tak lehce. Jako ostatní nosiči se několikrát posadil na zem a pytel si opřel o kámen nebo pařez. U třetího pytle už se osmělil. Upevnil popruhy ke sto librovému pytli fazolí a vykročil. Po absolvování sto yardů cítil, že brzy zkolabuje. Posadil se a otřel si obličej.
    „Krátké úseky a krátké odpočinky,“ zamumlal. „Tak se to dělá.“
    Někdy nezvládl ujít ani sto yardů a pokaždé, když se snažil vstát a ujít další kus cesty, byl pytel stále těžší a těžší. Lapal po dechu a silně se potil. Neušel ještě ani čtvrt míle, když sundal svou vlněnou košili a pověsil ji na strom. Později odhodil i čepici. Na konci půl míle si byl jistý, že už nemůže dál. Ještě nikdy v životě nevynaložil tolik úsilí a věděl, že už nemůže dál. Zatímco seděl a funěl, jeho zrak padl na velký revolver a těžký nábojový pás.
    „Deset liber haraburdí,“ ušklíbl se a sundal opasek.
    Neobtěžoval se ani s věšením opasku na strom, místo toho ho zahodil do křoví. Zatímco ho neměnný proud nosičů míjel na cestě vzhůru a dolů, všiml si, jak ostatní nováčci zahazují své zbraně.
    Krátkých úseků bylo čím dál více. Někdy se dokázal belhat jen sto stop, než ho zlověstné údery srdečního tepu v uších a odporný třes v kolenou přinutily k odpočinku. A doba odpočinku se prodlužovala. Jeho mysl však stále pracovala. Cesta byla dlouhá dvacet osm mil a trvala přesně tolik dní a tato část byla podle všeho nejsnadnější. „Počkej, až se dostaneš do Chilcootu,“ říkali ostatní, když odpočívali a povídali si, „tam polezeš po rukou a po nohou.“
    “Já se do Chilcootu nepodívám,” odpověděl. “ Já ne. To se dříve v klidu uvelebím na posteli pod drnem.”

    “Je mi dvacet sedm a jsem muž,” ujišťoval se potají v následujících dnech. Bylo to potřeba. Ačkoli uspěl ve své snaze přenést osm set liber nákladu o jednu míli kupředu, za týden zhubl patnáct liber. Tvář měl hubenou a vyčerpanou. Z jeho těla a mysli se vytratila veškerá nezlomnost. Už nechodil, ale trmácel se a při zpátečních cestách, když nenesl žádný náklad, se jeho nohy vlekly stejně, jako když byl plně naložený.

    OdpovědětVymazat