22. února 2016

Anglický humor

Jerome Klapka Jerome  - Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

Takzvaný anglický druh humoru je pověstný svou nezúčastněností. Autor či vypravěč nám předkládá příběh s věcnou odtažitostí, a je na čtenář či posluchači, aby ve správném okamžiku rozpoznal nadsázku a vtip.

Jerome Klapka Jerome je anglický humorista, jehož styl možná lehce připomíná Jirotkova Saturnina; jeho texty jsou úsporné, věcné, popisné - a přesto obrazné a plné humoru.

1. Zjistěte si základní údaje o autorovi i díle
2. Přečtete si úvodní kapitolu knihy - viz níže - a zamyslete se nad stylem, který autor volí. Jaké jazykové prostředky mu budou odpovídat v češtině?
3. Přeložte tučně vyznačenou část a překlad vložte do komentáře k tomuto blogu (termíny: skupina A 6.3.2016, skupina B 13.3.2016)

_______________________________________________


Three Men in a Boat (to say nothing of the dog)
Jerome K. Jerome, 1889

CHAPTER I.


Three invalids.—Sufferings of George and Harris.—A victim to one hundred
and seven fatal maladies.—Useful prescriptions.—Cure for liver complaint
in children.—We agree that we are overworked, and need rest.—A week on
the rolling deep?—George suggests the River.—Montmorency lodges an
objection.—Original motion carried by majority of three to one.

There were four of us—George, and William Samuel Harris, and myself, and
Montmorency.  We were sitting in my room, smoking, and talking about how
bad we were—bad from a medical point of view I mean, of course.

We were all feeling seedy, and we were getting quite nervous about it.
Harris said he felt such extraordinary fits of giddiness come over him at
times, that he hardly knew what he was doing; and then George said that
_he_ had fits of giddiness too, and hardly knew what _he_ was doing.
With me, it was my liver that was out of order.  I knew it was my liver
that was out of order, because I had just been reading a patent
liver-pill circular, in which were detailed the various symptoms by which
a man could tell when his liver was out of order.  I had them all.

It is a most extraordinary thing, but I never read a patent medicine
advertisement without being impelled to the conclusion that I am
suffering from the particular disease therein dealt with in its most
virulent form.  The diagnosis seems in every case to correspond exactly
with all the sensations that I have ever felt.

[Picture: Man reading book] I remember going to the British Museum one
day to read up the treatment for some slight ailment of which I had a
touch—hay fever, I fancy it was.  I got down the book, and read all I
came to read; and then, in an unthinking moment, I idly turned the
leaves, and began to indolently study diseases, generally.  I forget
which was the first distemper I plunged into—some fearful, devastating
scourge, I know—and, before I had glanced half down the list of
“premonitory symptoms,” it was borne in upon me that I had fairly got it.

I sat for awhile, frozen with horror; and then, in the listlessness of
despair, I again turned over the pages.  I came to typhoid fever—read the
symptoms—discovered that I had typhoid fever, must have had it for months
without knowing it—wondered what else I had got; turned up St. Vitus’s
Dance—found, as I expected, that I had that too,—began to get interested
in my case, and determined to sift it to the bottom, and so started
alphabetically—read up ague, and learnt that I was sickening for it, and
that the acute stage would commence in about another fortnight.  Bright’s
disease, I was relieved to find, I had only in a modified form, and, so
far as that was concerned, I might live for years.  Cholera I had, with
severe complications; and diphtheria I seemed to have been born with.  I
plodded conscientiously through the twenty-six letters, and the only
malady I could conclude I had not got was housemaid’s knee.

I felt rather hurt about this at first; it seemed somehow to be a sort of
slight.  Why hadn’t I got housemaid’s knee?  Why this invidious
reservation?  After a while, however, less grasping feelings prevailed.
I reflected that I had every other known malady in the pharmacology, and
I grew less selfish, and determined to do without housemaid’s knee.
Gout, in its most malignant stage, it would appear, had seized me without
my being aware of it; and zymosis I had evidently been suffering with
from boyhood.  There were no more diseases after zymosis, so I concluded
there was nothing else the matter with me.

I sat and pondered.  I thought what an interesting case I must be from a
medical point of view, what an acquisition I should be to a class!
Students would have no need to “walk the hospitals,” if they had me.  I
was a hospital in myself.  All they need do would be to walk round me,
and, after that, take their diploma.

Then I wondered how long I had to live.  I tried to examine myself.  I
felt my pulse.  I could not at first feel any pulse at all.  Then, all of
a sudden, it seemed to start off.  I pulled out my watch and timed it.  I
made it a hundred and forty-seven to the minute.  I tried to feel my
heart.  I could not feel my heart.  It had stopped beating.  I have since
been induced to come to the opinion that it must have been there all the
time, and must have been beating, but I cannot account for it.  I patted
myself all over my front, from what I call my waist up to my head, and I
went a bit round each side, and a little way up the back.  But I could
not feel or hear anything.  I tried to look at my tongue.  I stuck it out
as far as ever it would go, and I shut one eye, and tried to examine it
with the other.  I could only see the tip, and the only thing that I
could gain from that was to feel more certain than before that I had
scarlet fever.

[Picture: Man with walking stick] I had walked into that reading-room a
happy, healthy man.  I crawled out a decrepit wreck.

I went to my medical man.  He is an old chum of mine, and feels my pulse,
and looks at my tongue, and talks about the weather, all for nothing,
when I fancy I’m ill; so I thought I would do him a good turn by going to
him now.  “What a doctor wants,” I said, “is practice.  He shall have me.
He will get more practice out of me than out of seventeen hundred of your
ordinary, commonplace patients, with only one or two diseases each.”  So
I went straight up and saw him, and he said:

“Well, what’s the matter with you?”

I said: “I will not take up your time, dear boy, with telling you what is the
matter with me.  Life is brief, and you might pass away before I had
finished.  But I will tell you what is _not_ the matter with me.  I have
not got housemaid’s knee.  Why I have not got housemaid’s knee, I cannot
tell you; but the fact remains that I have not got it.  Everything else,
however, I _have_ got.”

And I told him how I came to discover it all.

Then he opened me and looked down me, and clutched hold of my wrist, and
then he hit me over the chest when I wasn’t expecting it—a cowardly thing
to do, I call it—and immediately afterwards butted me with the side of
his head.  After that, he sat down and wrote out a prescription, and
folded it up and gave it me, and I put it in my pocket and went out.

I did not open it.  I took it to the nearest chemist’s, and handed it in.
The man read it, and then handed it back.

He said he didn’t keep it.

I said: “You are a chemist?”

He said: “I am a chemist.  If I was a co-operative stores and family hotel
combined, I might be able to oblige you.  Being only a chemist hampers
me.”

I read the prescription.  It ran:

    “1 lb. beefsteak, with
    1 pt. bitter beer
                                                            every 6 hours.

    1 ten-mile walk every morning.
    1 bed at 11 sharp every night.
    And don’t stuff up your head with things you don’t understand.”



I followed the directions, with the happy result—speaking for myself—that
my life was preserved, and is still going on.

In the present instance, going back to the liver-pill circular, I had the
symptoms, beyond all mistake, the chief among them being “a general
disinclination to work of any kind.”

What I suffer in that way no tongue can tell.  From my earliest infancy I
have been a martyr to it.  As a boy, the disease hardly ever left me for
a day.  They did not know, then, that it was my liver.  Medical science
was in a far less advanced state than now, and they used to put it down
to laziness.

“Why, you skulking little devil, you,” they would say, “get up and do
something for your living, can’t you?”—not knowing, of course, that I was
ill.

And they didn’t give me pills; they gave me clumps on the side of the
head.  And, strange as it may appear, those clumps on the head often
cured me—for the time being.  I have known one clump on the head have
more effect upon my liver, and make me feel more anxious to go straight
away then and there, and do what was wanted to be done, without further
loss of time, than a whole box of pills does now.

You know, it often is so—those simple, old-fashioned remedies are
sometimes more efficacious than all the dispensary stuff.

We sat there for half-an-hour, describing to each other our maladies.  I
explained to George and William Harris how I felt when I got up in the
morning, and William Harris told us how he felt when he went to bed; and
George stood on the hearth-rug, and gave us a clever and powerful piece
of acting, illustrative of how he felt in the night.

George _fancies_ he is ill; but there’s never anything really the matter
with him, you know.

At this point, Mrs. Poppets knocked at the door to know if we were ready
for supper.  We smiled sadly at one another, and said we supposed we had
better try to swallow a bit.  Harris said a little something in one’s
stomach often kept the disease in check; and Mrs. Poppets brought the
tray in, and we drew up to the table, and toyed with a little steak and
onions, and some rhubarb tart.

I must have been very weak at the time; because I know, after the first
half-hour or so, I seemed to take no interest whatever in my food—an
unusual thing for me—and I didn’t want any cheese.

This duty done, we refilled our glasses, lit our pipes, and resumed the
discussion upon our state of health.  What it was that was actually the
matter with us, we none of us could be sure of; but the unanimous opinion
was that it—whatever it was—had been brought on by overwork.

“What we want is rest,” said Harris.

“Rest and a complete change,” said George.  “The overstrain upon our
brains has produced a general depression throughout the system.  Change
of scene, and absence of the necessity for thought, will restore the
mental equilibrium.”

George has a cousin, who is usually described in the charge-sheet as a
medical student, so that he naturally has a somewhat family-physicianary
way of putting things.

I agreed with George, and suggested that we should seek out some retired
and old-world spot, far from the madding crowd, and dream away a sunny
week among its drowsy lanes—some half-forgotten nook, hidden away by the
fairies, out of reach of the noisy world—some quaint-perched eyrie on the
cliffs of Time, from whence the surging waves of the nineteenth century
would sound far-off and faint.

Harris said he thought it would be humpy.  He said he knew the sort of
place I meant; where everybody went to bed at eight o’clock, and you
couldn’t get a _Referee_ for love or money, and had to walk ten miles to
get your baccy.

“No,” said Harris, “if you want rest and change, you can’t beat a sea
trip.”

I objected to the sea trip strongly.  A sea trip does you good when you
are going to have a couple of months of it, but, for a week, it is
wicked.

You start on Monday with the idea implanted in your bosom that you are
going to enjoy yourself.  You wave an airy adieu to the boys on shore,
light your biggest pipe, and swagger about the deck as if you were
Captain Cook, Sir Francis Drake, and Christopher Columbus all rolled into
one.  On Tuesday, you wish you hadn’t come.  On Wednesday, Thursday, and
Friday, you wish you were dead.  On Saturday, you are able to swallow a
little beef tea, and to sit up on deck, and answer with a wan, sweet
smile when kind-hearted people ask you how you feel now.  On Sunday, you
begin to walk about again, and take solid food.  And on Monday morning,
as, with your bag and umbrella in your hand, you stand by the gunwale,
waiting to step ashore, you begin to thoroughly like it.

I remember my brother-in-law going for a short sea trip once, for the
benefit of his health.  He took a return berth from London to Liverpool;
and when he got to Liverpool, the only thing he was anxious about was to
sell that return ticket.

It was offered round the town at a tremendous reduction, so I am told;
and was eventually sold for eighteenpence to a bilious-looking youth who
had just been advised by his medical men to go to the sea-side, and take
exercise.

“Sea-side!” said my brother-in-law, pressing the ticket affectionately
into his hand; “why, you’ll have enough to last you a lifetime; and as
for exercise! why, you’ll get more exercise, sitting down on that ship,
than you would turning somersaults on dry land.”

He himself—my brother-in-law—came back by train.  He said the
North-Western Railway was healthy enough for him.

Another fellow I knew went for a week’s voyage round the coast, and,
before they started, the steward came to him to ask whether he would pay
for each meal as he had it, or arrange beforehand for the whole series.

The steward recommended the latter course, as it would come so much
cheaper.  He said they would do him for the whole week at two pounds
five.  He said for breakfast there would be fish, followed by a grill.
Lunch was at one, and consisted of four courses.  Dinner at six—soup,
fish, entree, joint, poultry, salad, sweets, cheese, and dessert.  And a
light meat supper at ten.

My friend thought he would close on the two-pound-five job (he is a
hearty eater), and did so.

Lunch came just as they were off Sheerness.  He didn’t feel so hungry as
he thought he should, and so contented himself with a bit of boiled beef,
and some strawberries and cream.  He pondered a good deal during the
afternoon, and at one time it seemed to him that he had been eating
nothing but boiled beef for weeks, and at other times it seemed that he
must have been living on strawberries and cream for years.

Neither the beef nor the strawberries and cream seemed happy,
either—seemed discontented like.

At six, they came and told him dinner was ready.  The announcement
aroused no enthusiasm within him, but he felt that there was some of that
two-pound-five to be worked off, and he held on to ropes and things and
went down.  A pleasant odour of onions and hot ham, mingled with fried
fish and greens, greeted him at the bottom of the ladder; and then the
steward came up with an oily smile, and said:

“What can I get you, sir?”

[Picture: Man feeling ill] “Get me out of this,” was the feeble reply.

And they ran him up quick, and propped him up, over to leeward, and left
him.

For the next four days he lived a simple and blameless life on thin
captain’s biscuits (I mean that the biscuits were thin, not the captain)
and soda-water; but, towards Saturday, he got uppish, and went in for
weak tea and dry toast, and on Monday he was gorging himself on chicken
broth.  He left the ship on Tuesday, and as it steamed away from the
landing-stage he gazed after it regretfully.

“There she goes,” he said, “there she goes, with two pounds’ worth of
food on board that belongs to me, and that I haven’t had.”

He said that if they had given him another day he thought he could have
put it straight.

So I set my face against the sea trip.  Not, as I explained, upon my own
account.  I was never queer.  But I was afraid for George.  George said
he should be all right, and would rather like it, but he would advise
Harris and me not to think of it, as he felt sure we should both be ill.
Harris said that, to himself, it was always a mystery how people managed
to get sick at sea—said he thought people must do it on purpose, from
affectation—said he had often wished to be, but had never been able.

Then he told us anecdotes of how he had gone across the Channel when it
was so rough that the passengers had to be tied into their berths, and he
and the captain were the only two living souls on board who were not ill.
Sometimes it was he and the second mate who were not ill; but it was
generally he and one other man.  If not he and another man, then it was
he by himself.

It is a curious fact, but nobody ever is sea-sick—on land.  At sea, you
come across plenty of people very bad indeed, whole boat-loads of them;
but I never met a man yet, on land, who had ever known at all what it was
to be sea-sick.  Where the thousands upon thousands of bad sailors that
swarm in every ship hide themselves when they are on land is a mystery.

If most men were like a fellow I saw on the Yarmouth boat one day, I
could account for the seeming enigma easily enough.  It was just off
Southend Pier, I recollect, and he was leaning out through one of the
port-holes in a very dangerous position.  I went up to him to try and
save him.

“Hi! come further in,” I said, shaking him by the shoulder.  “You’ll be
overboard.”

“Oh my! I wish I was,” was the only answer I could get; and there I had
to leave him.

Three weeks afterwards, I met him in the coffee-room of a Bath hotel,
talking about his voyages, and explaining, with enthusiasm, how he loved
the sea.

“Good sailor!” he replied in answer to a mild young man’s envious query;
“well, I did feel a little queer _once_, I confess.  It was off Cape
Horn.  The vessel was wrecked the next morning.”

I said:

“Weren’t you a little shaky by Southend Pier one day, and wanted to be
thrown overboard?”

“Southend Pier!” he replied, with a puzzled expression.

“Yes; going down to Yarmouth, last Friday three weeks.”

“Oh, ah—yes,” he answered, brightening up; “I remember now.  I did have a
headache that afternoon.  It was the pickles, you know.  They were the
most disgraceful pickles I ever tasted in a respectable boat.  Did _you_
have any?”

For myself, I have discovered an excellent preventive against
sea-sickness, in balancing myself.  You stand in the centre of the deck,
and, as the ship heaves and pitches, you move your body about, so as to
keep it always straight.  When the front of the ship rises, you lean
forward, till the deck almost touches your nose; and when its back end
gets up, you lean backwards.  This is all very well for an hour or two;
but you can’t balance yourself for a week.

George said:

“Let’s go up the river.”

He said we should have fresh air, exercise and quiet; the constant change
of scene would occupy our minds (including what there was of Harris’s);
and the hard work would give us a good appetite, and make us sleep well.

Harris said he didn’t think George ought to do anything that would have a
tendency to make him sleepier than he always was, as it might be
dangerous.  He said he didn’t very well understand how George was going
to sleep any more than he did now, seeing that there were only
twenty-four hours in each day, summer and winter alike; but thought that
if he _did_ sleep any more, he might just as well be dead, and so save
his board and lodging.

Harris said, however, that the river would suit him to a “T.”  I don’t
know what a “T” is (except a sixpenny one, which includes
bread-and-butter and cake _ad lib._, and is cheap at the price, if you
haven’t had any dinner).  It seems to suit everybody, however, which is
greatly to its credit.

It suited me to a “T” too, and Harris and I both said it was a good idea
of George’s; and we said it in a tone that seemed to somehow imply that
we were surprised that George should have come out so sensible.

[Picture: Montmorency] The only one who was not struck with the
suggestion was Montmorency.  He never did care for the river, did
Montmorency.

“It’s all very well for you fellows,” he says; “you like it, but _I_
don’t.  There’s nothing for me to do.  Scenery is not in my line, and I
don’t smoke.  If I see a rat, you won’t stop; and if I go to sleep, you
get fooling about with the boat, and slop me overboard.  If you ask me, I
call the whole thing bally foolishness.”

We were three to one, however, and the motion was carried.

59 komentářů:

  1. ČÁST I Iva Jelínková (omlouvám se, nejde vložit celé, prý moc znaků, ale ve wordu mám menší počet než je limit tady..?)

    Pamatuji se, jak jsem jednoho zašel do Britského muzea, abych se dozvěděl, jak lze léčit jednu bacilovou maličkost, která se o mě pokoušela – myslím, že se jednalo o sennou rýmu. Našel jsem onu knihu a přečetl si vše, co jsem si přišel přečíst. Potom už jsem jen bezmyšlenkovitě a bezúčelně otáčel strany, a začal nezúčastněně a obecně studovat další nemoci. Zapomněl jsem už, do které přesně nemoci jsem se prvně doopravdy začetl – vím jen, že se jednalo o nějakou hrozivou, devastující metlu lidstva a ještě předtím, než jsem přejel očima ani ne polovinu „prvních příznaků“ bylo mi jasné, že právě tuhle nemoc mám.
    Na chvíli jsem přímo ztuhnul strachy; a pak jsem v apatii zoufalství začal znovu otáčet stránky. Nalistoval jsem tyfus – přečetl si příznaky – a zjistil, že jsem tyfus měl, tedy přesněji musel mít již několik měsíců bez toho, abych o tom věděl. Přemýšlel jsem, jakou další nemoc ještě mám; našel jsem tanec svatého Víta – a jak jsem předpokládal, tuhle nemoc jsem měl taky – začal jsem se tedy o svůj případ zajímat, rozhodnutý prozkoumat ho do hloubky. A tak jsem začal podle abecedy – prostudoval jsem jednu chorobu, kterou doprovází zimnice a dozvěděl se, že jsem jí také nakažený. Zároveň také to, že přejde do akutní fáze přibližně za čtrnáct dní. Brightovu chorobu, jak jsem s úlevou zjistil, jsem měl pouze v mírné formě, takže bych asi měl ještě nějakých těch pár let žít. Cholerou jsem údajně trpěl jen s několika málo komplikacemi; a zdálo se, že záškrt mám snad od narození. Poctivě jsem poté věnoval pozornost všem šestadvaceti písmenům abecedy a došel k závěru, že jediná nemoc, která se mi vyhnula, byl zánět kolenního kloubu.
    Nejdřív mě to docela zamrzelo; připadalo mi to prostě trochu zvláštní. Jak to, že nemám zánět kolene? Jak to, že nemám taky tuhle chorobu? Avšak po chvíli ve mně převládly méně chamtivé a sobecké pocity. Uvědomil jsem si, že jsem trpěl všemi ostatními dosud známými nemocemi, a tak jsem se rozhodl, že se bez nějakého zánětu kolene klidně obejdu.

    OdpovědětVymazat
  2. ČÁST II Iva Jelínková

    Vydal jsem se tedy za svým lékařem. Je to můj starý dobrý kamarád. Vždycky když se domnívám, že jsem nemocný, změří mi puls, podívá se mi na jazyk a mluví se mnou o počasí - to vše zadarmo. Takže jsem si myslel, že mu prokážu dobrou službu, když za ním v tomhle stavu zajdu. „Co doktor chce,“ řekl jsem si, „je praxe. A přesně proto jsem tu já. Se mnou získá víc praxe, než s jeho dalšími sedmnácti stovkami obyčejných, naprosto všedních pacientů, kdy má každý jen jednu nebo dvě nemoci.“ Tak jsem se tedy vydal rovnou za ním a on povídá:
    „Tak copak tě trápí?“
    „Nebudu marnit tvůj čas, milý příteli, povídáním o tom, co mě trápí.“ Řekl jsem. „Život je krátký a dřív než bych s tím povídáním skončil, mohl bys být dávno v Pánu. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám zánět kolenního kloubu. Proč ho nemám, to ti neumím říct; ale pravdou je, že ho prostě nemám. Avšak všechny ostatní nemoci, ty určitě mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.
    On mi pak otevřel ústa a podíval se mi hluboko do krku, chňapnul mě za zápěstí a potom mě udeřil do hrudníku v momentě, kdy jsem to vůbec nečekal – tomu říkám zbabělost – a hned poté mě na stejném místě trknul hlavou. Pak se posadil a napsal mi recept, složil ho, podal mi ho, já si ho strčil do kapsy a šel jsem pryč.
    Na ten recept jsem se ani nepodíval. Rovnou jsem s ním šel do nejbližší lékárny, abych ho ukázal lékárníkovi. Ten si ho přečetl a vrátil mi ho zpátky se slovy, že zrovna s tímhle mi nepomůže.
    „Jste vůbec lékárník?“ Řekl jsem.
    „Ale ano,“ odpověděl, „jsem lékárník. Ale kdybych spolupracoval zároveň s obchodem a nějakým rodinným penzionem, asi bych vám mohl pomoci. A právě to, že jsem pouze lékárníkem, mě v té pomoci dost omezuje.“
    Přečetl jsem si ten recept. Stálo tam:
    „Jeden půlkilový hovězí steak, k tomu
    jeden půl litr piva – po šesti hodinách,
    jedna šestnáctikilometrová procházka každé ráno,
    jedna postel každý večer - přesně v jedenáct.
    A laskavě si necpi do hlavy věci, kterým nerozumíš.“
    Řídil jsem se instrukcemi s úžasným výsledkem – mluvím jen za sebe – můj život byl zachován a dokonce stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  4. Jerome K. Jerome
    Tři muži ve člunu

    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych načetl léčbu jednoho lehčího onemocnění, které jsem trochu měl - senné rýmy, jak jsem se domníval. Sundal jsem si knihu a přečetl vše, co jsem si přišel přečíst; a poté, v lehkomyslném momentu, jsem lenivě otočil listy a začal studovat nemoci všeobecně. Zapomněl jsem, jaká byla ta první choroba, do které jsem se pustil - nějaký strašný, ničivý mor, to vím - a dříve než jsem zkouknul polovinu seznamu „varovných symptomů“, uvědomil jsem si, že jsem to celkem měl.

    Chvilku jsem seděl ztuhlý hrůzou; a pak, v netečnosti ze zoufalství, jsem znovu otočil stránky. Došel jsem k břišnímu tyfu - přečetl symptomy - objevil, že mám břišní tyfus, že jsem ho musel mít několik měsíců, aniž bych si toho byl vědom - přemýšlel jsem, co jiného jsem měl; našel tanec svatého Víta - zjistil, jak jsem očekával, že ten mám taky, - začínal jsem být svým případem zaujatý, a rozhodl se tomu přijít na kloub - a tak jsem začal abecedně - načetl horečku, and zjistil, že na mě leze, a že akutní stádium začne přibližně v příštích čtrnácti dnech. Choleru jsem měl, s vážnými komplikacemi. Ulevilo se mi při zjištění, že chronickou nefritidu mám pouze v modifikované podobě, a co se mě týče, možná budu žít roky; a se záškrtem jsem se zdá se narodil. Svědomitě jsem se prostudoval čtyřicet dva písmen, a jediná nemoc, u které jsem mohl usoudit, že ji nemám, byl zánět kolenní čéšky.

    Ze začátku jsem se cítil spíše raněný, nějak se mi to zdálo jako urážka. Proč jsem neměl zánět kolenní čéšky? Proč tahle nespravedlivá výhrada? Po chvilce, nicméně, převládly méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že mám všechny ostatní známé choroby ve farmakologii, a vyvinul se v méně sobeckého, a rozhodl se obejít bez zánětu kolenní čéšky.

    2.
    Šel jsem k mému doktorovi. Je to můj starý kamarád, a měří můj puls, a kouká na můj jazyk, a mluví o počasí, všechno k ničemu, když ¨se považuji za nemocného; a tak jsem myslel, že mu prokážu laskavost, když k němu půjdu teď. „Co doktor chce“, řekl jsem si, „je praxe. Má mě mít. Bude ze mě mít více praxe než ze sedmnácti set z vašich běžných, nezajímavých pacientů, kteří mají každý jen jednu nebo dvě nemoci.“ A tak jsem ho přišel přímo navštívit, a on mi řekl:

    „No, tak co se děje?“

    Já řekl: „Nebudu tě zdržovat, milý chlapče, tím že ti budu říkat co mi je. Život je krátký, a mohl bys umřít dříve, než bych skončil. Ale řeknu ti, co mi není. Nemám zánět kolenní čéšky. Proč nemám zánět kolenní čéšky, ti nemůžu říct; ale faktem zůstává, že ho nemám. Nicméně, všechno ostatní mám.“

    A řekl jsem mu, jak jsem to všechno objevil.

    Potom mi rozepnul košili a změřil si mě pohledem, a chytil moje zápěstí, a pak mě udeřil do hrudníku, když jsem to nečekal, tomu říkám zbabělost - a hned potom do mě vrazil stranou své hlavy. Poté se posadil a napsal recept, a složil ho a dal mi ho, a já si ho dal do kapsy a odešel.

    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem do nejbližší lékárny, a odevzdal ho. Lékárník si ho přečetl, a pak mi ho vrátil.

    Řekl, že to nemá.

    Já řekl: „A to jste lékárník?“

    On řekl: „Já jsem lékárník. Kdybych byl družstevní podnik a rodinný hotel dohromady, možná bych byl schopný Vám vyhovět. To, že jsem pouze lékárník, mě omezuje.“

    Přečetl jsem si recept. Bylo na něm:

    „1 libra hovězího steaku, s
    1 pintou hořkého piva
    každých 6 hodin.

    1 deseti mílová procházka každé ráno.
    1 postel v 11 přesně každou noc.
    A neplň si hlavu věcmi, kterým nerozumíš“

    Dodržoval jsem instrukce, se zdárnými výsledky - co se mě týče - můj život byl zachráněný, a pořád pokračuje.

    Kárník

    OdpovědětVymazat
  5. Balogová Kristýna

    Vzpomínám si, jak jsem jednou šel do Britského Muzea, abych si přečetl něco o tom, jak léčit lehké onemocnění; počínající sennou rýmu; jestli si dobře vzpomínám. Procházel jsem si knihu a četl vše, co jsem si potřeboval zjistit; a pak jsem jen tak bezmyšlenkovitě otočil stránky, a začal si nečinně číst o nemocích obecně. Už jsem zapomněl, co bylo to první rozrušení, které mě pohltilo-nějaká strašlivá, devastující choroba, co já vím-a než jsem došel dolů k seznamu „varovných příznaků“, bylo mi jasné, že ji určitě mám.
    Na chvilku jsem se posadil, paralyzován strachem; a pak, v tom beznadějném zoufalství, jsem začal dál otáčet stránky. Došel jsem k břišnímu tyfu, určitě jsem ho už měl po celé měsíce, aniž bych o tom věděl-říkal jsem si, co dalšího ještě mám; natrefil jsem na Sydenhamův syndrom-a zjistil, jak jsem předpokládal, že ho také mám,-začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl se ho dopodrobna prozkoumat, začal jsem tedy podle abecedy-dočetl se o zimnici, a zjistil, že jí trpím, a že akutní stádium by mělo začít v průběhu dvou týdnů. Brightova nemoc, ulevilo se mi, když jsem zjistil, že mám jen modifikovanou formu, a podle všeho jsem mohl žít ještě po celé roky. Choleru, tu jsem měl komplikovanou; a záškrt, s tím jsem se podle všeho narodil. Pečlivě jsem se prošťoural všemi dvaceti šesti písmeny a došel jsem k závěru, že jediná choroba, kterou jsem neměl, byla bursitida.
    Zpočátku jsem se tím cítil docela zarmoucen; zdálo se to až urážlivé. Proč jsem neměl bursitidu? Proč taková nezáviděníhodná výjimka? Po chvilce, nicméně, tyto závistivé pocity pomalu ustávaly. Ubezpečil jsem se, že jsem měl všechny ostatní choroby farmakologie, přestal jsem být tolik sobecký a rozhodl se, že to zvládnu i bez bursitidy. Zašel jsem ke svému doktorovi. Je to můj starý kamarád, měří mi tep, prohlíží mi jazyk, povídá si se mnou o počasí, jen tak, když si přeji, tak jsem nemocný; takže jsem si říkal, že bych mu udělal laskavost, a hned za ním šel. „To co doktor potřebuje“, řekl jsem, „je praxe“. Má mě mít. Bude ze mě mít více praxe, než z těch sedmnácti set obyčejných, všedních pacientů, z nichž každý má jen jednu, nebo dvě nemoci. Takže jsem šel přímo za ním a on mi řekl:
    „Tak, copak vám je?“
    A já řekl: „Nebudu ztrácet váš čas tím, můj drahý, že vám tu budu vykládat, co mi je. Život je krátký a vy byste mohl zemřít než bych vám to dořekl. Ale řeknu vám, co mi není. Nemám bursitidu. Proč bursitidu nemám, to vám nepovím; ale faktem zůstává, že jí nemám. Všechno ostatní, nicméně, mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem to všechno zjistil.
    Potom mi otevřel, prohlédl si mě, pevně stiskl a držel mě za zápěstí, a potom mě praštil přes hrudník, když jsem to nečekal-zbabělé, řekl bych-a okamžitě potom do mě strčil stranou své hlavy. Potom si sedl a napsal recept, přeložil ho a podal mi ho, já si ho dal do kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a podal mu ho. On si ho přečetl a podal mi ho zpátky.
    Řekl, že s tím mi nemůže pomoci.
    Já řekl: „A to jste lékárník?“
    On řekl: „Jsem lékárník. A kdybych byl ještě konzum a rodinný hotel dohromady, možná bych vám byl schopen vyhovět. To, že jsem jen lékárník, mi v tom brání.“
    Přečetl jsem si recept. Stálo na něm:
    Jedna libra hovězího steaku, s jednou pintou hořkého piva každých 6 hodin.

    Jedna deseti mílová procházka každé ráno.
    Jedno lůžko přesně v 11 hodin každou noc.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.

    Dodržoval jsem instrukce, s dobrými výsledky-za mě-můj život byl zachován a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  6. Pamatuji si ten den, kdy jsem šel do Britského Muzea přečít si o lehkém onemocnění, kterým se mi zdálo, že trpím. Myslím, že to byla senná rýma. Vzal jsem si knihu a přečetl všechno, co jsem si přečíst přišel. Potom jsem začal bezmyšlenkovitě otáčet stránky knížky a přidrzle jsem studoval ostatní choroby. Zapomněl jsem, co bylo onou první chorobou, a ponořil jsem se do čtení. Hleďme nějaká strašná, devastující metla lidstva… Než jsem pročetl polovinu ze seznamu všech „varovných příznaků“, bylo mi jasné, že ji docela určitě mám.
    Na chvíli jsem se posadil ohromen hrůzou, neklidný a zoufalý jsem znovu otočil stránku. Prolistoval jsem se na břišní tyfus, přečetl symptomy a zjistil, že tyfus mám a musel jsem ho mít už měsíc, aniž bych o tom byl věděl. Žasnoucí, co ještě mám, otočil jsem na „Tanec svatého Víta“. Dočetl jsem se, jak jsem předpokládal, že ho mám také. S rostoucím zájmem o svůj případ rozhodnul jsem se ho „nepustit ke dnu(??)“. Tak jsem začal abecedně. Přečetl jsem zimnici a poučil se, že jsem jí nemocen a že akutní fáze nastane již za dva týdny. Brightova nemoc, ulevilo se mi, když jsem se dočetl, že ji mám jen v modifikované podobě a že takto mohu žít ještě i několik let. Choleru mám také, a to hned s několika závažnými komplikacemi, a záškrt, zdá se, že s tím jsem se už narodil. Pročetl jsem svědomitě všech dvacet šest písmen abecedy a jenom u jednoho neduhu nemohu říci, že ho mám – bursitida.
    Cítil jsem se trochu ublíženě, zdálo se, že je to celé nějaké zlehčené. Proč nemohu bursitidu mít? Je to nespravedlivé. Po chvíli ale převážily mé méně chamtivé pocity, zapřemýšlel jsem se – mám každý druhý neduh známý ve farmakologii, nejsem sobecký, a tak jsem se rozhodnul obejít se i bez bursitidy.


    Šel jsem za svým dokrotem. Je to můj starý kamarád, změří mi pulz, koukne na jazyk, mluví o počasí, nic za to nechce. Když cítím, že jsem nemocen, vytane mi na mysl, že bych k němu měl zajít. „To, co doktor potřebuje,“ říkám si, „je praxe. Bude tedy mít mě. Poskytnu mu více praxe, než sedmnáct set jiných pacientů, kteří mají pouze jednu, nebo snad dvě nemoci.“ Šel jsem tedy za ním. „Co ti je?“ ptá se. „Nebudu tě okrádat o čas, drahý brachu“, odpověděl jsem. „Řeknu ti, co se mnou je. Život je ale krátký a možná by ani celý nestačil, než bych vše vyjmenoval. Radši ti řeknu, co mi není. Nemám bursitidu. Proč ji nemám, ti povědět nedokážu, ale vše nasvědčuje tomu, že tomu tak opravdu je. Všechno ostatní ale mám.“ Vypověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel. Podíval se mi do krku, prohlédnul mě, změřil tep na zápěstí a udeřil mě do prsou, aniž bych to byl čekal. Jaká zbabělost! Pak do mě ještě vrazil hlavou, sednul si a napsal recept. Přehnul ho a podal mi ho. Dal jsem recept do kapsy a odešel. Ani jsem ho neotevřel. Našel jsem nejbližší lékárnu a předložil svůj recept. Lékárník si ho přečetl a podal mi ho zpátky. Oznámil mi, že „to“ nemá. „Ale jste přeci lékárník?“ otázal jsem se. „Lékárník jsem, ale nejsem obchod s potravinami ani kombinovaný rodinný hotel, abych Vám vyhověl. Jsem prostě jen obyčejný lékárník.“ Přečetl jsem si tedy recept, na kterém stálo:

    „Jedna libra bifteku,
    jedna pinta piva každých šest hodin.
    Jedna procházka každé ráno,
    jedna postel od 22 hod.
    A necpat si do hlavy věci, kterým nerozumíš.“

    Následoval jsem tedy doporučení, která mi byla udělena, což má za následek, že stále mohu mluvit sám o sobě, můj život je zachráněn a plyne dál.

    OdpovědětVymazat
  7. Tereza Holá
    Pamatuji si, že jsem jednou šel do Britského muzea, abych se dozvěděl, co mám podniknout proti jedné lehké nemoci, která se o mě pokoušela. Myslím si, že to byla senná rýma. Našel jsem příslušnou knihu a pročetl jsem si všechno, co jsem si přečíst přišel. Potom jsem bezmyšlenkovitě obracel listy a začal jsem si jen tak číst a o jiných nemocech. Už si nepamatuji, do které nemoci jsem se poprvé více začetl. Vím jen, že to byla nějaká hrůzostrašná choroba. Ještě jsem ani z poloviny nepřečetl všechny příznaky nemoci, a už mi bylo jasné, že tu chorobu mám. Na chvilku jsem se posadil a úplně zkameněl strachy. Pak jsem v naprostém zoufalství obracel další stránky. Narazil jsem na břišní tyfus. Přečetl jsem si jeho příznaky a zjistil jsem, že ho mám a že už to asi bude několik měsíců. A že jsem o tom vlastně nevěděl. Ptal jsem se v duchu, co mám ještě. Dál jsem nalistoval tanec svatého Víta a zjistil jsem, jak jsem se již domníval, že ho mám taky. Začal jsem se o svůj případ zajímat více a rozhodl jsem se, že ho důkladně prozkoumám. Dal jsem se do toho podle abecedy. Prostudoval jsem zimnici a dočetl jsem se, že ji také mám a že se akutní fáze dostaví do čtrnácti dnů. O Brightově nemoci jsem se dozvěděl, že ji mám jen v mírné formě, takže s ní můžu ještě nějakou tu dobu žít. Choleru mám také, dokonce se závažnými komplikacemi. A se záškrtem jsem se už narodil. Pečlivě jsem probádal všech dvacet šest písmen abecedy a pouze o jediné nemoci jsem mohl s jistotou říci, že ji netrpím. Bursitida. Cítil jsem se ublíženě a trošku uraženě. Proč zrovna já nemůžu trpět bursitidou? Proč taková výjimka? Po chvilce, tyto pocity lehce ustupovaly. Řekl jsem si, že mám všechna možná onemocnění farmakologie, že nebudu sobecký a zvládnu to i bez bursitidy.
    Šel jsem k lékaři. Je to můj starý dobrý přítel. Měří mi tep, prohlíží si můj jazyk, mluví o počasí. Nic za to nechce. Když se cítím být nemocný, tak mu prokáži dobrou službu a jdu za ním. Řekl jsem si, že to, co doktor potřebuje, je praxe. Bude ze mě mít více praxe, než těch sedmnáct set běžných pacientů, s jednou, maximálně dvěma nemocemi. Tak jsem šel přímo k němu.,, Co ti je?‘‘, zeptal se mě. Na to jsem mu odpověděl: ,,Nebudu tě okrádat o čas, kamaráde. Život je krátký a ty bys mohl zemřít, než bych ti to všechno dořekl. Ale povím ti, co mi není. Nemám bursitidu. Proč ji nemám, to ti nemůžu říct, protože to nevím. Všechno ostatní ale mám.‘‘ A tak jsem mu řekl, jak jsem na to všechno přišel. Potom si mě prohlédl, nakoukl mi do úst, pevně mě držel za zápěstí a udeřil mě přes prsa, když jsem to nečekal. Pěkná drzost. Následovně mě udeřil jeho hlavou, sedl si a napsal recept. Přeložil ho a podal mi ho. Recept jsem si dal do kapsy a ani jsem si ho nepřečetl. Šel jsem rovnou do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Lékárník si recept přečetl, a vrátil mi ho zpět. Řekl, že mi nic nemůže vydat. ,,A to jste lékárník?‘‘ zeptal jsem se. ,,Ano, jsem lékárník. Kdybych byl ještě obchod s potravinami a rodinný hotel, možná bych Vám mohl vyhovět. Jsem bohužel jen lékárník‘‘.
    Přečet jsem si recept, na kterém stálo:
    Jedna libra bifteku,
    jedna pinta piva - pravidelně po šesti hodinách,
    jedna deseti mílová procházka každé ráno,
    jedna postel, přesně v jedenáct hodin večer,
    … a necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.
    Řídil jsem se podle těchto pokynů, a dokonce se šťastnými výsledky. Můj život je zachován a pokračuje plynule dál.

    OdpovědětVymazat
  8. Jakub Mádl

    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne zašel do Britského muzea, abych si něco přečetl o léčbě nějakého nepatrného onemocnění, které se u mě začalo projevovat – tuším, že to byla senná rýma. Sundal jsem knihu a přečetl z ní vše, co jsem přišel přečíst. A pak, v jeden bezmyšlenkovitý okamžik, jsem naprázdno obracel stránky a nestoudně jsem začal studovat nemoci celkově. Zapomněl jsem, do které nedůtklivosti jsem se ponořil jako první – do nějaké strašné, zničující pohromy, to vím – a dříve než jsem jsem letmo prohlédl polovinu seznamu „varovných příznaků,“ uvědomil jsem si, že ji docela jistě mám.

    Chvíli jsem zůstal sedět, ztuhlý hrůzou, a pak, v netečně beznaději, jsem opět začal listovat. Nalistoval jsem břišní tyfus – přečetl příznaky – přišel na to, že mám břišní tyfus, že jsem ho musel mít už řadu měsíců, aniž bych o tom věděl. Zajímalo mě, co dalšího ještě mám. Obrátil jsem stránku na tanec svatého Víta – zjistil jsem, jak už jsem očekával, že ten mám taky – můj případ mě začal zajímat a odhodlal jsem se mu přijít na kloub. Tak jsem začal abecedně – s úlevou jsem zjistil, že Brightovu nemoc mám jen v pozměněné variantě, takže pokud jde o mě, můžu ještě pět let žít. Měl jsem i choleru se závažnými komplikacemi. Přečetl jsem si o malarické zimnici a zjistil, že jí začínám trpět a že akutní fáze vypukne někdy během dalšíh čtrnácti dnů. Také mám záškrt, se kterým jsem se, zdá se, už narodil. Svědomitě jsem se probíral šestadvaceti písmeny a jediným neduhem, kterým jsem si mohl být jistý, že ho nemám, byl zánět kolenní čéšky.

    Zpočátku se mě to docela dotklo. Nějak se zdálo, že je to celé tak nějak mírné. Proč jsem neměl zánět kolenní čéšky? Nač ta nevděčná výhrada? Avšak po chvíli začaly převládat méně chamtivé pocity. Myslel jsem na to, že mám všechny možné nemoce, které farmakologie zná. Sobeckost ve mně začla odeznívat a já se odhodlal vydržet to i bez zánětu kolenní čéšky.



    Zašel jsem za svým lékařem. Je to můj starý kámoš, který mi měří puls, dívá se mi na jazyk, a mluví o počasí, pro nic za nic, když mám pocit, že jsem nemocný. Tak mě napadlo, že mu prokážu laskavost svou návštěvou. „Co doktor chce,“ řekl jsem, „je zkušenost. Má mě mít. Ze mě získá víc zkušeností než by získal ze sedmnáctiset těch běžných, všedních pacientů s jednou či dvěma nemocemi.“ Tak jsem šel přímo za ním a on mi řekl:

    „Takže, copak tě trápí?“

    Řekl jsem : „Nebudu tě, chlapče, zdržovat s tím, co mě trápí. Život je krátký a ještě bys mi tu umřel, než bych ti to dopověděl. Ale řeknu ti co mě _ne_trápí. Nemám zánět kolenní čéšky. Důvod proč netrpím zánětem kolenní čéšky ti neřeknu, ale faktem zůstává, že ho nemám. Ovšem cokoliv ostatní, tak to _mám_.

    A vysvětlil jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.

    Pak mi otevřel ústa a podíval se mi do krku. Křečovitě mi držel zápěstí a pak mě uhodil do hrudi, když jsem to nečekal – udělat něco takového bylo pěkně zbabělé – a ihned potom do mě vrazil stranou své hlavy. Poté se posadil a napsal recept, přeložil ho a podal mi ho. Já si ho strčil do kapsy a odešel jsem.

    Neotevřel jsem ho. Rovnou jsem ho vzal do nejbližší lekárny a předal ho. Muž si ho přečetl a pak ho předal zpátky.

    Oznámil mi, že tohle nemá.
    Říkám : „Ale jste přeci lékárna, ne?“

    Odpověděl: „Jsme lékárna. Kdybychom byli družstevní prodejna a rodinný hotel dohromady, možná bychom vám byli schopni vyhovět. Brání nám v tom jenom to, že jsme lékárna.“

    Přečetl jsem recept. Stálo tam:

    „1 Půl kila bifteku s
    1 půl litrem hořkého piva
    každých šest hodin.
    1 šestnáctikilometrová procházka každé ráno.
    1 postel každou noc přesně v 11 hodin.
    A neplň si hlavu věcmi, kterým nerozumíš.“

    Tyto pokyny jsem následoval a se šťastnými výsledky – mluvím sám za sebe -, že můj život byl zachován a dokonce stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  9. Tři muži ve člunu
    Jerome K. Jerome, 1889
    Vzpomínám si, jak jsem jednou šel do Britského Muzea, abych si přečetl něco málo o tom, jak léčit lehké onemocnění, s kterým jsem se potkal, senná rýma, jestli si dobře vzpomínám. Procházel jsem postupně knihu a četl vše, co jsem si potřeboval zjistit; a pak jsem jenom tak bezmyšlenkovitě otočil stránky, a začal si obecně pročítat o nemocích. Už jsem zapomněl, co mě tak rozladilo, co mě tak vtáhlo - nějaká strašlivá, devastující choroba, co já vím - když jsem pročetl celý seznam „prvotních příznaků“, bylo mi jasné, že tuto nemoc určitě mám.
    Na chvíli jsem se posadil, zmrazený hrůzou; a pak, v tom beznadějném zoufalství až malátnosti, jsem začal stránky otáčet dál. Poté jsem narazil na břišnímu tyfus, přečetl si příznaky – zjistil jsem, že ten mám určitě také a už několik měsíců a vůbec nic o tom nevím – zajímalo mě, co za další nemoc mám: narazil jsem na Tanec svatého Víta – a jak jsem předpokládal, ten mám také - začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl se ho prozkoumat do hloubky, a tak jsem postupoval podle abecedy - dočetl jsem se o zimnici, a zjistil jsem, že jí právě trpím, a že akutní stádium by mělo začít v průběhu čtrnácti dní. Brightova nemoc, moc se mi ulevilo, když jsem zjistil, že mám jen modifikovanou formu, a podle všeho bych tu ještě mohl být dalších pár let. Choleru, tu jsem prodělal s komplikacemi; a záškrt, tak s tím jsem se už narodil. Pečlivě jsem se probral všech dvacet šest písmen a došel jsem k závěru, že jediná choroba, kterou jsem neměl, byla kolenní bursitida.
    Zpočátku se mě to dotklo, až se mi to zdálo urážlivé. Proč jsem neměl kolenní bursitidu? Proč taková nezáviděníhodná výjimka? Po chvilce však tyto závistivé pocity pomalu ustávaly. Došlo mi, že jsem měl všechny ostatní choroby farmakologie, přestal jsem být sobecký a rozhodl se, že to zvládnu i bez kolenní bursitidy.
    Zašel jsem ke svému doktorovi. Je to můj starý přítel, změřil mi tep, podíval se mi na jazyk, povídá si se mnou o počasí, a to všechno jen tak, prostě když jsem nemocný; takže jsem si říkal, že bych mu udělal radost a zašel se na něj hned podívat. „Vše co doktor potřebuje“, řekl jsem, „je praxe“. Má mě mít. U mě nasbírá víc praxe, než z těch sedmnácti set obyčejných, všedních pacientů, z nichž každý má jen jednu, nebo dvě nemoci. Takže jsem šel přímo za ním a on mi řekl:
    „Tak, copak vám je?“
    A já řekl: „Nebudu ztrácet váš čas tím, můj drahý příteli, že vám tu budu vykládat, co mi je. Život je příliš krátký a vy byste mohl zemřít než bych vám to všechno odvyprávěl. Ale řeknu vám, co mi není. Nemám kolenní bursitidu. Proč nemám zrovna kolenní bursitidu, to vám nepovím; ale faktem zůstává, že jí nemám. A však všechny ostatní nemoci mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem to všechno objevil.
    Potom mě nechal otevřít ústa, prohlédl si mě, mé zápěstí držel křečovitě, a potom mě praštil přes hrudník, když jsem to nečekal – udělat něco takového bylo pěkně zbabělé – a ihned potom do mě vrazil stranou své hlavy. Poté se posadil a napsal recept, přeložil ho a podal mi ho. Já si ho strčil do kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a podal mu ho. On si ho přečetl a podal mi ho zpátky.
    Řekl, že s tím mi nemůže pomoci.
    Já řekl: „A to jste lékárník?“
    On řekl: „Jsem lékárník. A kdybych byl ještě konzum a rodinný hotel dohromady, možná bych vám byl schopen vyhovět. To, že jsem ale jen lékárník, mi v tom brání.“
    Přečetl jsem si recept. Stálo na něm:
    Jedna libra hovězího steaku, s jednou pintou hořkého piva každých 6 hodin.
    Jedna deseti mílová procházka každé ráno.
    Být v posteli každou noc přesně v 11 hodin.
    A nervi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.
    Dodržoval jsem instrukce, s dobrými výsledky - za mě - můj život byl tedy zachován a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  10. Vzpomínám si, jak jsem si šel jednoho dne do Britského muzea přečíst léčbu jednoho lehčího onemocnění, které mě trochu trápilo – senné rýmy. Začal jsem číst vše, co jsem potřeboval, když jsem jen tak líně otočil listy a začal si číst o nemocích obecně. Zapomněl jsem, která nemoc byla ta první, do které jsem se začetl – vím jen, že nějaká hrůzostrašná, devastující choroba – a než jsem si přečetl asi polovinu jejích příznaků, jsem zjistil, že tou nemocí trpím.
    Zděšený jsem chvilku nehybně seděl, a pak, v netečnosti ze zoufalství, jsem opět začal otáčet listy. Došel jsem k břišnímu tyfu, přečetl příznaky a zjistil, že jsem ho musel mít několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Vrtalo mi hlavou, kterou další nemoc jsem asi prodělal. Otočil jsem na stránku o Sydenhamově syndromu, a jak jsem již předpokládal, tuto nemoc jsem také prodělal. Začal jsem se o svůj případ zajímat, a tak jsem se rozhodl si sednout a začít od začátku, hezky podle abecedy. První byla zimnice, kterou, jak jsem zjistil, také trpím, a že akutní stádium by se mělo projevit do dvou týdnů. Moc se mi ulevilo, když jsem zjistil, že Brightovu nemoc mám pouze v modifikované formě a můžu tedy ještě několik let žít. Choleru jsem měl s několika komplikacemi, a co se týče záškrtu, s tím jsem se nejspíš narodil. Svědomitě jsem prostudoval všech dvacet šest písmen a došel jsem k závěru, že jediná nemoc, kterou jsem neměl, byla bursitida kolene.
    Nejdříve jsem se cítil spíše raněný, zdálo se to jako urážka. Proč jsem neměl bursitidu kolene? Proč tato nespravedlivá výjimka? Po chvíli ale méně chamtivé pocity převládly. Uvědomil jsem si, že jsem měl všechny ostatní choroby ve farmakologii, stal jsem se méně sobeckým a rozhodl se, že to dokážu i bez bursitidy kolene.

    Zašel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád, který vždy, když mam pocit, že jsem nemocný, změří můj puls, kouká se mi na jazyk, povídá o počasí a to vše jen tak; takže jsem mu chtěl prokázat laskavost a stavit se u něj. Říkám si ,,Co doktor chce je praxe. Měl by vyšetřit právě mě, protože ze mě získá větší praxi, než z jeho sedmnácti stovek všedních, obyčejných pacientů s jednou, maximálně dvěma chorobami. ‘‘ Takže jsem k němu rovnou zašel a on řekl:
    ,,Nuže, co se s tebou děje?‘‘
    Řekl jsem: ,, Nebudu tě zdržovat povídáním o tom, co se se mnou děje, můj příteli. Život je krátký a mohl bys umřít dřív, než bych ti vše stihl povědět. Ale povím ti, co se se mnou neděje. Nemám bursitidu kolene. Proč ji nemám ti říct nemohu; ale fakt je ten, že ji prostě nemam. Všechny ostatní nemoci ale mám.‘‘
    A řekl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.
    Otevřel mi ústa a podíval se mi do krku, stiskl mé zápěstí, a když jsem to nečekal, udeřil mě do hrudi – zbabělé, řekl bych - a ihned poté do mě strčil částí své hlavy. Pak si sedl, napsal recept, přeložil ho, dal mi ho a já si ho dal do kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a dal mu ho. Jakmile si recept přečetl, vrátil mi ho zpět.
    Řekl, že to nemá.
    Zeptal jsem se: ,, Jste lékárník, že?‘‘
    Řekl: ,,Ano, to jsem. Pokud bych měl družstevní podnik a rodinný hotel k tomu, možná bych Vám mohl vyhovět. Být pouze lékárníkem mi v tom brání.‘‘
    Přečetl jsem si recept, ve kterém stojí:
    ,,1 libra hovězího steaku, s
    1 pintou hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 desetimílová procházka každé ráno.
    1 postel v 11 přesně každou noc.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš“
    Řídil jsem se pokyny, s dobrými výsledky – mluvím za sebe – můj život byl zachráněn a pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  11. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do knihovny Britského muzea, abych si přečetl, jak léčit drobnou nemoc, kterou jsem měl- sennou rýmu, teda aspoň jsem si to myslel. Ponořil jsem se do knihy a přečetl jsem to, kvůli čemu jsem přišel a potom jsem z ničeho nic otočil stránku a začal jsem lhostejně studovat nemoci. Nepamatuju se, jakou nemoc jsem zkoumal jako první- nějaký strašlivě zničující mor- a předtím než jsem pohledem přejel půl stránky o „varovných příznacích“ jsem měl za to, že to mám docela jistě taky. Na chvíli jsem se posadil, ztuhlý strachem až apatický, a pak pokračoval ve čtení. Narazil jsem na tyfus, přečetl si příznaky, a zjistil jsem, že ho mám a to už několik měsíců aniž bych o tom věděl. Zajímalo mě, co všechno ještě mám. Další nemoc tanec sv. Víta, jak jsem předpokládal, jsem měl taky. Můj případ mě začal zajímat, rozhodl jsem se, že to prověřím všechno a začnu podle abecedy. O brightovo nemoci jsem zjistil, že mám jen mírné stádium a že můžu ještě pár let žít. Měl jsem i choleru se závažnými komplikacemi a taky záškrt, se kterým jsem se už narodil. O zimnici jsem se dozvěděl, že jí churavím a že za dalších čtrnáct dní budu v akutním stádiu. Svědomitě jsem se prodral skrz všech šestadvacet písmen a usoudil jsem, že jediná nemoc, kterou jsem neměl, byla bursitida. Nejdřív jsem se cítil ublíženě a trochu uraženě. Proč nemám bursitidu? Proč taková nespravedlivá výjimka? Po chvilce jsem své pocity ovládl. Řekl jsem si, že mám všechny ostatní farmakologické nemoci a že nebudu sobecký a rozhodl jsem se, že to zvládnu i bez bursitidy. Šel jsem tedy za doktorem. Mým starým kamarádem, který mi měří tlak, kontroluje mi jazyk a mluví se mnou o počasí kdykoli se cítím nemocný a nikdy nic nechce. Pomyslel jsem si, že pro něj taky něco udělám. „To co doktoři chtějí je praxe“ řekl jsem si. Měl by můj případ mít. Získá ze mě víc zkušeností než z ostatních obyčejných běžných pacientů s jednou či dvěma neduhy. Tak jsem šel rovnou za ním a on se mě ptá: „ Co ti je?“ Odpověděl jsem: „Kamaráde, nebudu tě okrádat o čas výčtem věcí co mi je. Život je krátký a ty bys mohl zemřít než bych skončil. A tak ti řeknu jen to, co mi není. Nemám bursitidu. Proč nemám zrovna ji, to nevím. Nicméně ostatní nemoci mám.“ A taky jsem mu vysvětlil, jak jsem na to všechno přišel. Potom mi nahlédl do krku, stiskl mi zápěstí a pak mě nečekaně udeřil do hrudníku- pěkně drzý- a hned potom mě trknul stranou jeho hlavy. Po tom všem se posadil a napsal mi recept, který přeložil a podal mi ho. Strčil jsem ho do kapsy a odešel jsem. Nepodíval jsem se na něj. Vzal jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a podal mu ho. On si ho přečetl a vrátil mi ho se slovy, že nemůže sloužit. Zeptal jsem se: „Vy nejste lékárník?“ Řekl mi: „ Jsem lékárník. Kdybych měl obchod s potravinami a rodinný hotel, možná bych vám vyhověl. Bohužel jsem jen lékárník.“ Přečetl jsem si ten recept. Bylo na něm: 1x libra hovězího steaku s
    1x pintou hořkého piva každých šest hodin.
    1x desetimílová procházka každé ráno.
    1x postel přesně v 11 hodin večer.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.
    Dodržoval jsem tyto instrukce s dobrými výsledky. Můj život byl zachráněn a pořád pokračuje.


    Anna Vápeníková

    OdpovědětVymazat
  12. Pamatuji si, jak jsem jednou navštívil Britské muzeum, kde jsem se chtěl dočíst, jak se zbavit zdravotních problémů, kterými jsem trpěl – senná rýma, domníval jsem se. Usedl jsem ke knize, přečetl všechno, co jsem měl, a nato jsem v nerozvážné chvilce obrátil stránky a začal bloumavě studovat jednotlivé nemoci. Zapomněl jsem, do kterého neduhu jsem se zabral poprvé – tuším, že to byla nějaká děsivá, zničující choroba - a ještě před tím, než jsem stihl pročíst polovinu seznamu „typických příznaků“, mohl jsem s klidným srdcem prohlásit, že jsem infikován.

    Chvíli jsem seděl strnulý šokem, a pak, malátný beznadějí, jsem znovu otočil list. Dostal jsem se k břišnímu tyfu – přečetl si příznaky, zjistil, že mám břišní tyfus, který jsem musel mít už měsíce, aniž bych o tom věděl – a přemýšlel jsem, čím dalším trpím; nalezl jsem Sydenhamovu choreu – zjistil jsem, že ji mám taky – bylo to čím dál tím zajímavější, proto jsem se odhodlal můj stav pečlivě prozkoumat, takže jsem začal podle abecedy – nastudoval jsem horečku malarickou, a zjistil, že jsem nakažen, a že se vážné komplikace mohou dostavit v příštích čtrnácti dnech. Chronická nefritida, jak jsem s úlevou zjistil, se u mě projevuje pouze v mírné formě, a proto bych mohl ještě pár let zůstat naživu. Choleru mám plně rozvinutou a s diftérií jsem se nejspíš narodil. Pečlivě jsem se prokousal skrze všech dvacet šest písmen a pouze bursitida byla jediná nemoc, o které jsem mohl tvrdit, že mě nepostihla.

    Nejdříve jsem se cítil dotčen. Připadalo mi to jako vlepený políček. Jak to, že nemám bursitidu? Proč tato jediná výjimka? Za chvíli mě ale pocit chamtivosti přešel. Představoval jsem si, že mám každou známou nemoc, kterou farmakologie zná. Uskromnil jsem se a pevně se odhodlal, že se bez bursitidy obejdu.

    Zašel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý známý. Když si umanu, že jsem nemocný, tak mi nepřítomně změří mi tep, prohlédne jazyk a při tom něco prohodí o počasí. Pomyslel jsem si, že kdybych k němu teď zašel, mohl bych mu udělat dobrý kšeft. „To, co doktor chce,“ konstatoval jsem „ je lékařská praxe. Bude mít mě. Já mu poskytnu více zkušeností, než všech jeho sedmnáct set obyčejných a nezajímavých pacientů dohromady. Každý z nich má pouze jednu, maximálně dvě nemoci“. Takže jsem vyšel rovnou nahoru, a když jsem ho spatřil, zeptal se:

    “Co vás trápí?”
    „Nebudu mařit váš čas, synku, tím, že vám budu líčit, co mi je.“ začal jsem. „ Život je krátký a vy byste mohl odejít na věčnost dřív, než bych skončil. Ale spíše vám řeknu, co mi není. Nemám bursitidu. Proč ji nemám, to vám nejsem schopen říct, ale pravdou zůstává, že ji nemám. Nicméně, všechno ostatní mám.“ Načež jsem mu pověděl, jak jsem se k tomu všemu dobral.
    Potom mě rozepnul, prohlédl mě, zmáčkl a podržel mi zápěstí, a když jsem to nečekal, tak mě praštil do hrudníku – byl to od něho zbabělý čin – a ihned po tom mě nabral bokem svojí hlavy. Pak se posadil, napsal předpis, přeložil ho a natáhl ruku. Já jsem si jej vložil do kapsy a odešel.

    Nijak jsem ho nezkoumal. Zamířil jsem nejbližšímu lékárníkovi a předal mu ho. Muž ten kus papíru přečetl a podal mi jej nazpátek.
    Řekl, že ho nepřijímá. Zeptal jsem se: “Jsem vůbec v lékárně?”
    “Je to lékárna. Kdyby to byla družstevní prodejna v rodinném hotelu, možná bych vám byl schopen vyhovět. To, že jsme pouze lékárna, nás ale dost limituje.”
    Přečetl jsem si předpis. Stálo na něm:
    „1 libra hovězího steaku, s
    1 pintou hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 desetimílová procházka každé ráno.
    jít spát přesně v 11 každou noc.
    A nezatěžovat mozek věcmi, kterým nerozumíte.“

    Řídil jsem se pokyny, a to se šťastným výsledkem. Došel jsem k závěru, že je můj život zachráněn a navrácen zpátky do svých starých kolejí.

    OdpovědětVymazat
  13. Kateřina Kubáková6. března 2016 v 20:55

    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne zašel do Britského muzea, abych si přečetl něco o neduhu, který mě trochu trápil - mám ten dojem, že to byla senná rýma. Ponořil jsem se do knihy a všechno si o ní přečetl; a potom, v jednom lehkomyslném momentu, jsem jen tak obrátil stránky a začal studovat všechny nemoci obecně. Už nevím, jaká to byla choroba, do které jsem se to pohroužil - vím, že to byl nějaký hrozivý a pustošivý mor - ale předtím, než jsem došel do poloviny výčtu „varovných příznaků“, došlo mi, že ji vlastně trochu mám.

    Chvíli jsem seděl, ztuhlý zděšením; poté, v malátné zoufalosti, jsem znovu začal listovat. Narazil jsem na tyfus - přečetl si příznaky - zjistil jsem, že mám tyfus. Musel jsem ho mít už měsíce a nevědět o tom. Uvažoval jsem, co dalšího bych mohl mít; objevil jsem Sydenhamův syndrom - zjistil jsem, jak jsem očekával, že ten mám taky. Začal jsem se o svůj případ zajímat a chtěl ho podrobně prozkoumat, proto jsem začal postupovat abecedně - našel jsem si malárii, zjistil, že tou trpím také a že akutní fáze započne zhruba za dva týdny. Nefritidu, jak jsem s úlevou zjistil, jsem měl pouze v mírné formě, takže jsem mohl bez obav žít ještě léta. S cholerou (kterou jsem měl s rozsáhlými komplikacemi) a se záškrtem jsem se, zdálo se, narodil. Svědomitě jsem prostudoval všech dvacet šest písmen abecedy a došel jsem k závěru, že jediná nemoc, kterou nemám, je bursitida.

    Zpočátku jsem kvůli tomu cítil trochu ukřivděně; to onemocnění do jisté míry nevypadalo nijak vážně. Proč jsem neměl bursitidu? Proč tahle nespravedlivá výhrada? Nicméně po chvíli převládly méně hrabivé pocity. Uvědomil jsem si, že mám všechny ostatní choroby, které jsou farmakologii dosud známé, přestal jsem být tak sobecký a odhodlal se k tomu, že se obejdu i bez bursitidy.

    Zašel jsem tedy ke svému doktorovi. Je to můj starý přítel, poslechne si můj tep, podívá na můj jazyk a vybavuje se o počasí. To všechno je mi teď k ničemu, když mám pocit, že jsem nemocný. Tak jsem si pomyslel, že mu udělám nějakou změnu, když se tam teď ukážu. Řekl jsem si „Každý doktor chce hlavně praxi.“ Bude mít mě. Na mě bude mít lepší praxi, než by měl na sedmnácti set obyčejných, běžných pacientech, z nichž každý má jednu nebo dvě nemoci. Šel jsem rovnou k němu a on se zeptal:

    „Tak, co tě trápí?“

    Odpověděl jsem: „Nebudu tě zdržovat, hochu, s tím, abych ti vyjmenoval, co všechno mě trápí. Život je krátký a tvůj by možná skončil dřív, než bych ti stihl všechno vypovědět. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Bursitida. Tu nemám. Proč to tak je, to ti vysvětlit nedokážu, ale faktem je, že ji nemám. Nicméně všechno ostatní mám.

    A řekl jsem mu, jak jsem to všechno objevil.

    On mi rozepnul košili, podíval se na mě, chytil mě za zápěstí a poté mě udeřil do hrudi, když jsem to nečekal - zbabělost, to vám povídám. Nato mě dokonce trkl stranou hlavy. Pak si sedl, napsal recept, přeložil ho napůl a podal mi ho. Vložil jsem si ho do kapsy a odešel.

    Ani jsem ho neotevřel. Šel jsem do nejbližší lékárny a předal ho lékárníkovi. Přečetl si ho a podal mi ho nazpátek.

    „Jste lékárník?“ zeptal jsem se.

    “Jsem lékárník. Pokud bych byl družstevní prodejna a rodinný hotel v jednom, mohl bych vám vyhovět. To, že jsem pouze lékárník, mi v tom jaksi brání.“ odpověděl mi.

    Podíval jsem se na recept, kde stálo:

    „půlkilový biftek
    jedno pivo
    každých 6 hodin

    1 desetimílová procházka každé ráno
    1 postel přesně v 11 hodin každý večer

    A nezaplňuj si hlavu věcmi, kterým nerozumíš.“

    Řídil jsem se těmito pokyny, a za sebe mohu tvrdit, že jsem se dočkal šťastných výsledků - můj život byl zachráněn a zdraví mi stále slouží.

    OdpovědětVymazat
  14. Veronika Jalamudisová
    Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne šel do Britského Muzea přečíst si léčbu pro nějaké lehké onemocnění, se kterým jsem přišel do styku - představte si, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem knihu a přečetl vše, co jsem přečíst přišel; a poté, ve chvíli, kdy jsem nedával pozor, jsem bezmyšlenkovitě otočil stránku a lhostejně jsem začal studovat všechny nemoci. Zapomněl jsem, která nemoc byla první, do které jsem se zabral – nějaký strašný, zničující mor, to vím – ale předtím jsem si přečetl půl strany, na které byli “varovné příznaky” u kterých bylo jisté, že je mám.
    Na chvíli jsem se posadil, hrůzou zmrazený; a poté jsem ve strnulé beznaději začal opět pročítat stránky. Narazil jsem na tyfus – četl jsem příznaky – a objevil jsem, že jsem tyfus měl, musel jsem ho mít po dlouhé měsíce, bez toho aniž bych to věděl – žasl jsem nad tím, co jsem ještě všechno měl; našel jsem nervovou chorobu – jak jsem očekával, tak jsem zjistil, že tu jsem měl také – začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se ho prověřit do největších detailů, a tak jsem začal podle abecedy – přečetl jsem si o malarické zimnici, a zjistil jsem, že jsem ji prodělal, a že akutní stadium by mělo propuknout během čtrnácti dní. Uklidnilo mě, když jsem našel, že jsem měl pouze lehčí podobu nemoci ledvin ale i přesto, jak to bylo znepokojující, bych mohl žít roky. Choleru jsem měl s těžkými komplikacemi; a se záškrtem jsem se nejspíš narodil. Poté, co jsem svědomitě prošel šestadvacet stránek, mohu usoudit, že jediná nemoc, kterou jsem neměl, byla burzitida kolene.
    Zdálo se to poněkud nezávažné, ale poprvé jsem se cítil poněkud raněný. Proč jsem neměl burzitidu kolene? Proč takováto nevděčná výsada? Nicméně po chvíli převažovaly méně chamtivé pocity. Uvažoval jsem, že jsem měl všechny ostatní nemoci, které jsou ve farmakologii známé, a rozhodl jsem, že nebudu tak sobecký a že se bez burzitidy kolene obejdu.
    Šel jsem k mému doktorovi. Je to můj starý kamarád, a když si myslím, že jsem nemocný, nahmatá mi pulz, zkontroluje jazyk, mluví o počasí, ale to vše za nic; tak jsem si pomyslel, že bych pro něj mohl udělat dobrý skutek, kdybych ho nyní navštívil. „To, co doktor chce,“ řek jsem, „je praxe. Nechť mne dostane. Ze mě získá více praxe než z jiných sedmnácti set obyčejných, všedních pacientů, kteří mají každý jen jednu nebo dvě nemoci.” Tak jsem šel rovnou k němu, a on se ihned zeptal:
    “Tak, jaký máte problém?”
    Řekl jsem: “Nebudu plýtvat vaším časem, chlapče, a říkat vám co se mnou je. Život je krátký, a vy byste mohl zemřít než bych skončil. Ale řeknu vám, co se mnou není. Nemám burzitidu kolene. Proč nemám burzitidu kolene, to vám říct nemohu; ale faktem zůstává, že ji nemám. Nicméně, všechno ostatní mám.
    A řekl jsem mu, jak jsem na to vše přišel.
    Poté mi otevřel ústa a podíval se na mě, v sevření držel mé zápěstí, když jsem to nečekal, tak mě uhodil do hrudníku – nazval jsem to, co udělal zbabělostí – a ihned na to, do mě vrazil stranou jeho hlavy. Poté se posadil a napsal recept, přeložil ho a podal mi ho, dal jsem si ho do kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem to do nejbližší lékárny a předal to. Pán si to přečetl a vrátil mi to zpět.
    Řekl, že to nemá.
    “Ale jste lékárník?“ Zeptal jsem se.
    Odpověděl: “Jsem lékárník. Kdybych byl obchod spolupracující s rodinným hotelem, možná bych byl schopný vám prokázat laskavost. To, že jsem jen lékárník, mi to ztěžuje.“
    Přečetl jsem si tedy předpis, kde stálo:
    450 dkg hovězího masa, s
    1 půl litrem hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 patnáctikilometrová procházka každé ráno
    1 postel, přesně v 11 hodin každý večer.
    A nezatěžujte svou hlavu věcmi, kterým nerozumíte.”
    Za sebe mohu říci, že dodržováním pokynů, jsem se dočkal šťastných výsledků - takže můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  15. 1
    Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne šel do knihovny Britského Muzea, abych si přečetl, jak se ošetřuje nějaká banální potíž, kterou jsem měl, snad to byla senná rýma. Našel jsem knihu a přečetl jsem si všechno, co jsem potřeboval vědět; a posléze v jeden nestřežený okamžik jsem otočil stránky a začal jsem lhostejně studovat ostatní nemoci. Už jsem zapomněl, co byla první nemoc, na kterou jsem narazil, bylo to nejspíš něco devastujícího, tak jsem zhlédl polovinu seznamu „varovných příznaků“ a potvrdil jsem si, že tou chorobou určitě trpím.

    Chvíli jsem tam seděl ztuhlý hrůzou a pak jsem netečný zoufalstvím znovu obracel stránky. Došel jsem k tyfu – pročetl jsem si symptomy – a zjistil, že mám i tyfus a musel jsem ho mít už měsíce, aniž bych o tom tušil. Zvědavý, kterými dalšími chorobami trpím; našel jsem Hauntingtonovu chorobu a jak jsem očekával, tu jsem měl taky. Zaujal mě můj vlastní případ a odhodlaný prozkoumat to důkladně, začal jsem abecedně – přečetl jsem Angina Pectoris a dozvěděl se, že i tou už trpím a brzy budu mít nejspíš infarkt. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že se u mě vyskytuje pouze lehká verze Brightovy choroby, tudíž bych mohl žít ještě spoustu let. Měl jsem Choleru s vážnými komplikacemi; a Dráždivý tračník už od nepaměti. Svědomitě jsem se probral všemi dvaceti šesti písmeny a došel jsem k závěru, že jediný neduh, který se mi vyhnul, byl zánět vaječníků.
    Nejprve jsem z toho byl zklamný; zdálo se to nepatřičné. Proč jsem neměl i zánět vaječníků? Proč zrovna tato jediná výjimka? Avšak po chvíli ve mně převládly méně chamtivé pocity. Přemítal jsem nad tím, že trpím všemi ostatními chorobami známými dnešnímu lékařství a přestal jsem být tak sobecký a odhodlal jsem se žít bez zánětu vaječníků.

    2
    Zašel jsem ke svému lékaři. Je to můj dávný kamarád, změří mi tep, podívá se mi na jazyk, a mluví o počasí jen tak, kdykoliv si myslím, že jsem nemocný. Tak jsem si pomyslel, že bych mu vlastně prokázal laskavost, kdybych za ním šel teď. „Co doktor chce,“ říkal jsem si, „je praxe. On má mě. Na mě se procvičí lépe než na sedmnácti stech obyčejných, všedních pacientech s jednou nebo dvěma chorobami.“ Tak jsem šel přímo za ním a on řekl:
    „No, tak copak s tebou je?“
    Odvětil jsem: „Nebudu tě okrádat o čas, drahý příteli, tím, že bych ti vykládal, co mi je. Život je krátký a mohl bys skonat dřív, než bych to dokončil. Ale řeknu ti, co mi není, nemám zánět vaječníků. Proč zrovna tuto chorobu nemám, to ti nedokážu říct, ale faktem je, že jí netrpím. Avšak trpím na všechno ostatní.“

    A pověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.
    Otevřel mi ústa nakoukl do mě, chytil mě za zápěstí a potom mě praštil do hrudi, když jsem to nečekal – zbabělý čin, řekl bych – a ihned na to mi dal hlavičku. Pak si sedl a napsal mi recept, který složil a dal mi ho a já si ho dal kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a předal mu jej. Ten muž si to přečetl a vrátil zpět.
    Řekl, že takové věci nemá na skladě.
    Zeptal jsem se: „Jste lékárník?“

    A on mi odpověděl: „Jsem lékárník. Kdybych byl sámoška a rodinný hotel v jednom, možná bych vám mohl pomoci. Ale jsem pouze lékárník, a to mi v tom brání.“

    Tak jsem si přečetl ten předpis. Stálo v něm:
    „0,5 kg vepřový steak s půllitrem hořkého piva – každých 6 hodin.
    16 km procházka každé ráno
    Postel v 11 večer, každou noc.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.“

    Postupoval jsem podle návodu s tím šťastným výsledkem – mluvím sám za sebe – že můj život byl zachován a stále pokračoval.

    OdpovědětVymazat
  16. Pamatuji si, jak jsem šel jednoho dne do Britského muzea, abych si přečetl něco o tom, jak se léčí jedno lehké onemocnění, které mne potkalo. Myslím, že to byla senná rýma. Vyndal jsem knihu a přečetl si vše, co jsem si přišel přečíst. Poté jsem bezmyšlenkovitě otáčel stránky knihy a lhostejně jsem četl o ostatních chorobách. Už si nepamatuji, do které jsem se ponořil jako první – vím jen, že to byla stašlivá a devastující nemoc. Aniž jsem přečetl celý seznam varovných příznaků, bylo mi jasné, že právě tuhle nemoc mám.
    Na chvilku jsem se posadil a ztuhl hrůzou. Beznadějně jsem pokračoval v otáčení stránek. Došel jsem k břišnímu tyfu. Po přečtení jsem zjistil, že už ho několik měsíců mám, aniž bych cokoliv tušil. Uvažoval jsem, co dalšího ještě mám a narazil jsem na Tanec svatého Víta – jak jsem předpokládal, mám ho také. Začal jsem se o svůj případ zajímat, a rozhodl jsem se ho prozkoumat do hloubky. Začal jsem tedy podle abecedy – dočetl jsem se o zimnici. Zjistil jsem, že jsem jí také nakažený a že akutní stádium nastane v příštích čtrnácti dnech. O Brightově chorobě jsem se dozvěděl, že ji mám jen v lehké formě a že s ní mohu ještě několik let klidně žít. Mám choleru s několika komplikacemi a se záškrtem jsem se dokonce už narodil. Pečlivě jsem prošel všemi dvaceti šesti písmeny a vyvodil jsem z toho, že jen jedinou chorobou netrpím – zánětem kolenní čéšky.
    Zpočátku jsem se cítil dotčený; zdálo se, že je to nějaké zlehčené. Proč bych nemohl mít zánět kolenní čéšky? Proč taková nespravedlivá výjimka? Avšak po chvíli jsem se cítil méně chamtivě. Došlo mi, že mám všechny ostatní choroby farmakologie, přestal jsem se cítit tak sobecky a rozhodl jsem se, že to zvládnu i bez tohoto zánětu.
    ___________________
    Zašel jsem ke svému lékaři, je to můj starý známý. Vždy mi změří tlak, podívá se mi na jazyk, povídá si se mnou o počasí a to vše jen tak, když jsem nemocný. A tak jsem si pomyslel, že mu udělám radost a zajdu za ním hned. „Co lékář chce,“ řekl jsem si, „je praxe. Má mě mít. Ze mě získá mnohem více zkušeností, než se sedmnácti stovek běžných pacientů, kteří mají jednu či dvě nemoci.“ Šel jsem přímo za ním a on mi říká:
    „Tak, co je s Tebou?“
    Řekl jsem: „Nebudu Tě zdržovat tím, drahý příteli, co se mnou je. Život je krátký, a Ty bys mohl zemřít dřív, než bych domluvil. Ale řeknu Ti co se mnou není. Nemám zánět kolenní čéšky. Nemůžu Ti sdělit proč, jelikož to nevím, ale jednoduše ho nemám. Všechno ostatní mám.“
    A tak jsem mu vyprávěl, jak jsem k tomu všemu přišel.
    Poté mi otevřel ústa a podíval se mi do krku. Držel mě za zápěstí a pak mě nečekaně uhodil do hrudi – zbabělé, řekl bych – a ihned na to mě ještě praštil svou hlavou. Poté si sedl a napsal recept. Přehnul ho a podal mi ho. Dal jsem si recept do kapsy a odešel.
    Nepodíval jsem se na něj. Odnesl jsem ho do nejbližší lékárny a lékárník mi ho po přečtení vrátil zpět.
    Oznámil mi, že tohle nemá.
    Zeptal jsem se: „Jste lékárník?“
    Odpověděl mi: „Ano, to jsem. Pokud bych měl družstevní podnik a rodinný hotel, pak bych Vám mohl vyhovět. Překážkou je, že jsem pouze lékárník.“
    Přečetl jsem si recept, na kterém stálo:
    „ 1 libra hovězího steaku s 1 pintou hořkého piva každých 6 hodin. 1 deseti mílová procházka každé ráno. 1 postel v 11 hodin večer. A nezatěžuj si hlavu věcmi, kterým nerozumíš.“
    Dodržoval jsem instrukce, s dobrými výsledky – za mě – můj život byl zachován a stále pokračuje.


    Malčánková Bára

    OdpovědětVymazat
  17. Pamatuji si den, kdy jsem šel do Britského Muzea přečíst si něco o lehké nemoci, kterou jsem si myslel, že trpím. Mám pocit, že to byla senná rýma. Vzal jsem si knihu a přečetl všechno, co jsem potřeboval. Poté jsem začal bezmyšlenkovitě otáčet listy a začal jsem o číst o chorobách obecně. Zapomněl jsem, co bylo prvním podnětem, který mě tak pohltil. Nějaká strašná, devastující choroba… Aniž bych dočetl polovinu ze všech „varovných příznaků“ a bylo mi jasné, že ji zcela jistě mám.
    Na moment jsem posadil, paralizován hrůzou a zoufale jsem znovu otočil stránku. Dostal jsem se až k břišní tyfu, přečetl symptomy a zjistil, že tyfus mám také a to už několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Plný úžasu, co ještě mám, jsem narazil na Sydenhamův syndrom a jak jsem předpokládal, měl jsem ho také. Zapálený do svého případu jsem rozhodnul do detailu ho prozkoumat. Začal jsem tedy abecedně. Dočetl jsem se k zimnici a poučil se, že jí také mám a že akutní fáze nastane již za dva týdny. Brightova nemoc, oddychl jsem si, když jsem zjistil, že ji mám jen v modifikované podobě a že takto mohu žít ještě i několik let. Choleru také mám, dokonce komplikovanou a záškrt,s tím jsem se údajně už narodil. Pečlivě jsem pročetl všech dvacet šest písmen abecedy a jenom u jedné nemoci jsem nemohl říct, že jí netrpím – bursitida.
    Cítil jsem se trochu ublíženě, zdálo se to skoro jako urážka. Proč nemohu bursitidu mít? Je to nespravedlivé. Po chvíli ve mne ale převládly méně chamtivé pocity, zapřemýšlel jsem se – mám každou druhou chorobu známou ve farmakologii, nejsem sobecký, a tak jsem se rozhodl, že to zvládnu i bez bursitidy.

    Zašel jsem za svým lékařem. Je to můj starý kamarád, měří mi puls, kouká na jazyk, mluví o počasí a vše jen tak. Když cítím, že jsem nemocen, vzpomenu, že bych ho měl zajít navštívit. „To, co doktor potřebuje,“ říkám si, „je praxe. A teď bude mít mě. Ze mne získá víc praxe, než ze sedmnácti set jiných pacientů, kteří mají pouze jednu, nebo nedej bože, dvě nemoci.“ Šel jsem tedy za ním. „Co Ti je?“ ptá se. „Nebudu Tě tady okrádat o čas, kamaráde“, odpověděl jsem. „Řeknu Ti, co se mnou je. Život je moc krátký a možná by ani celý nestačil, než bych to všechno vyjmenoval. Radši Ti řeknu, co mi není. Nemám bursitidu. Proč ji nemám, Ti říct nedokážu, ale vše mne utvrzuje v tom, že tomu tak opravdu je. Všechno ostatní ale mám.“ Vypověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel. Podíval se mi do krku, prohlédnul mě, změřil tep na zápěstí a udeřil mě do prsou, když jsem to nejméně čekal. Dost zbabělé! Poté do mě ještě vrazil hlavou, sednul si a napsal recept. Přeložil mi ho a podal. Dal jsem recept do kapsy a odešel, aniž bych ho otevřel. Našel jsem nejbližší lékárnu a předložil svůj recept. Lékárník si ho přečetl a podal mi ho zpátky. Oznámil mi, že mi není schopný pomoct. „Ale jste přeci lékárník?“ zeptal jsem se. „Lékárník jsem, ale nejsem obchod s potravinami ani kombinovaný rodinný hotel, abych Vám vyhověl. Jsem prostě jen obyčejný lékárník.“ Přečetl jsem si tedy recept, na kterém stálo:

    „Jedna libra hovězího steaku,
    jedna pinta hořkého piva každých šest hodin.
    desetimílová procházka každé ráno,
    jedna postel ve 22 každou noc
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.“

    Řídil jsem se doporučeními, která mi byla udělena, což má za následek, že stále mohu mluvit sám o sobě, můj život je zachráněn a plyne dál.

    Jan Tomašecký

    OdpovědětVymazat
  18. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  19. 1.Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si tam přečetl něco o tom, co mě trochu trápilo - myslím, že to byla senná rýma. Začetl jsem se do knihy a všechno si v ní přečetl; a potom, z ničeho nic, jsem jen tak obrátil stránku a začal se zabývat všemi nemocemi. Už nevím, jaká nemoc to byla - vím, že to byl nějaký hrozivý mor - ale předtím, než jsem došel do poloviny výčtu „varovných příznaků“, došlo mi, že ji vlastně mám.

    Chvíli jsem seděl, ztuhlý zděšením; poté jsem znovu zoufale začal listovat. Narazil jsem na tyfus - přečetl si příznaky - zjistil jsem, že mám tyfus. Musel jsem ho mít už měsíce a nevěděl jsem o tom. Přemítal jsem, co dalšího bych mohl mít; objevil jsem Sydenhamův syndrom - zjistil jsem, jak jsem čekal, že ten mám taky. Začal jsem se o něj zajímat a chtěl ho detailně prozkoumat, proto jsem postupoval pode abecedy - našel jsem si malárii, zjistil, že i tou trpím a že akutní fáze mi začne tak za dva týdny. Nefritidu, jak jsem s úlevou zjistil, jsem měl prý pouze mírně, takže jsem mohl vesele žít ještě léta. S cholerou (kterou jsem měl s rozsáhlými komplikacemi) a se záškrtem jsem se už narodil. Pečlivě jsem prostudoval všech dvacet šest písmen abecedy a dozvěděl se, že jediná nemoc, kterou nemám, je bursitida.

    Zpočátku jsem cítil trochu křivdy; ta nemoc nevypadala vážně. Proč jsem ji neměl? Proč ta nespravedlnost? Nicméně, po chvíli jsem ucítil něco jiného. Uvědomil jsem si, že mám ostatní choroby, které jsou dosud známé, přestal jsem být tak sobecký řekl si, že to bez bursitidy zvládnu.


    2.
    Šel jsem ke svému lékaři. Byl to můj starý kamarád, změřil mi tlak, podíval se mi na jazyk, mluvili jsme o počasí, prostě jen tak. Myslel jsem, že když se člověk cítí nemocný, bylo by rozumné navštívit doktora. „To, co doktoři chtějí, je konat“ řekl jsem. Tak mě tu má. Za mě si zažije praxe víc, než za sedmnáct stovek jeho běžných pacientů, obyčejně s jednou nebo dvěma nemocemi. Takže jsem šel rovnou za ním a pověděl mi: „No, tak co je s vámi v nepořádku?“
    Odpověděl jsem: “Nebudu plýtvat tvým časem tím, že ti budu říkat, co se mnou je, drahý chlapče. Život je krátký a ten tvůj by mohl možná skončit ještě dříve, než ten můj. Ale řeknu ti jediné, co se mnou není v nepořádku. Nemám bursitidu. Jak je to možné ti říct nemůžu, ale pravdou je, že všechny ostatní možné choroby mě trápí.
    A řekl jsem mu, že tomu všemu přijdu na kloub.
    Potom mě rozepl, podíval se na mě, chytil se mi za zápěstí a praštil mě do hrudi, když jsem to nečekal – pěkně zbabělé, říkám si. – a hned potom mi vrazil svou hlavou do té mojí. Poté se posadil a napsal předpis, složil ho, podal mi ho a já si ho vložil do kapsy a odešel.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a dal ho jemu. Ten si ho přečetl a podal mi ho zpátky.
    Řekl, že si ho nenechá.
    Řekl jsem: „Nejste snad lékárník?“
    Odpověděl: „Ale ano, jsem.“ Kdybych vlastnil obchody a k tomu i rodinný hotel, mohl bych vám být nápomocný. Být jen lékárníkem mi v tom ale překáží.
    Přečetl jsem si předpis. Stálo tam:
    1. Biftek
    2. Hořké pivo
    Každou šestou hodinu.
    Jedna desetimílová procházka každé ráno
    Jít spát v jedenáct večer každý den.
    A nezaobírat se věcmi, kterým nerozumím.
    Dodržoval jsem instrukce, dosáhl šťastných výsledků a pro sebe si říkal, že můj život byl zachován a stále trvá.

    OdpovědětVymazat
  20. Pamatuji si, jak jsem se jednou vydal do Britského muzea přečíst si o způsobech léčby nějakého nepříliš závažného onemocnění, kterým jsem trpěl - myslím, že to byla senná rýma. Vypůjčil jsem si potřebnou knihu a přečetl si vše, co jsem potřeboval; potom, po chvilkovém zamýšlení, jsem automaticky prolistoval několik stránek a začal studovat všemožné nemoci. Už si nevzpomínám, jak se jmenovala první, na kterou jsem narazil - nějaký mor, nakolik si pamatuji, - ale nestačil jsem si prohlédnout ani půlku varovných příznaků a najednou jsem byl přesvědčen, že tuto nemoc mám.
    Seděl jsem nějakou chvíli ztuhlý hrůzou a potom v apatii ze zoufalství začal opět listovat stránkami. Došel jsem k břišnímu tyfu, přečetl si symptomy a zjistil, že mám břišní tyfus, už několik měsíců, aniž bych si toho byl sám vědom. Zajímalo mě, co mám ještě - přečetl jsem si o tanci svatého Víta, a jak se dálo čekat - měl jsem i ten. Zaujatý svým zdravotním stavem jsem se rozhodl prozkoumat ho důkladně a začal jsem číst v abecedním pořadí. Přečetl jsem si o zimnici a zjistil, že jí taky trpím a akutní fáze nastane za dva týdny. Brightovu nemoc jsem mel naštěstí pouze v lehké formě a tudíž jsem s tím ještě mohl žít dlouhé roky. Měl jsem komplikovanou choleru; a záškrt, s tou jsem se patrně narodil. Pečlivě jsem prošel všech dvacet šest písmen abecedy a přesvědčil se, že jediná nemoc, kterou netrpím, je zánět kolenní čéšky.
    Nejdříve jsem byl trochu zklamaný - zdálo se mi, že si takovou křivdu nezasloužím. Proč jako nemám zánět čéšky? Jak si mam vysvětlit takovou nespravedlnost? Po chvilce ovšem převládly méně sobecké pocity. Pomyslel jsem si, že mám všechny ostatní nemoci známé medicíně, začal být méně chamtivým a rozhodl se, že se obejdu i bez zánětu kolenní čéšky.
    Vydal jsem se ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád, když se mi zdá, že jsem nemocný hmatá mi puls, dívá se na můj jazyk a mluví se mnou o počasí - vše samozřejmě zdarma. Řekl jsem si, že udělám dobrou věc, když k němu teď půjdu. "Vše, co lékař potřebuje, je praxe", pomyslel jsem si. Teď mě tu má, dostane díky mně více praxe, než od sedmnácti stovek obyčejných, řadových nemocných s jednou či dvěma chorobami. Takže, šel jsem přímo k němu. Zeptal se mě:
    - Copak tě trápí?
    Odpověděl jsem: "Můj drahý, nebudu tě připravovat o čas tím, že ti budu vyprávět co všechno mě trápí. Život je krátký a mohl bys umřít dřív, než skončím. Ale řeknu ti, co mi není. Nemám zánět kolenní čéšky. Proč ho nemám ti říct nemohu, ale faktem zůstává, že ho prostě nemám, zato mám všechny ostatní nemoci.
    A pověděl jsem mu, jak se mi to podařilo zjistit.
    Potom mi rozepnul košili, prohlédl si mě od hlavy k patě, vzal mě za ruku a uštědřil mi ránu do prsou, v momentě kdy jsem to čekal nejméně - myslím si, že to bylo celkem zákeřné - a navíc vrazil svou hlavou do mé. Potom si sedl, napsal recept, přeložil a podal mi ho. Dal jsem si ho do kapsy a odešel.
    Neotevřel jsem ho. Odnesl jsem ho do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Ten si ho přečetl a dal mi ho zpátky. Řekl, že takové věci nevede.
    Řekl jsem: " Jste lékárník?"
    On řekl: "Jsem lékárník. Pokud bych vedl univerzální obchod společně s rodinným penzionem, mohl bych vám pomoct. Ale jelikož jsem pouze lékárník, mám s tím potíž."
    Přečetl jsem si recept. Stalo v něm:
    "1 libra hovězího steaku a
    1 pinta hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 desetimílová procházka každé ráno.
    1 postel přesně v 11 hodin večer.
    A neucpávej si hlavu věcmi, kterým nerozumíš."
    Řídil jsem se těmito instrukcemi se šťastným výsledkem - pokud mám mluvit za sebe - můj život byl zachráněn a žiji doteď.
    Nikita Elinov

    OdpovědětVymazat
  21. Eva Frašková
    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si prostudoval léčbu nějakého lehkého neduhu, který jsem toho času na sobě pociťoval – myslím, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem příslušnou knihu a přečetl vše, co jsem přišel přečíst; a poté, v nestřeženém okamžiku, jsem bezmyšlenkovitě otočil stránku a začal lhostejně studovat choroby všeobecně. Už si nevzpomínám, která byla tou první, do které jsem se zahloubal – nějaká strašlivá, ničivá nákaza, tím jsem si jist – a, ještě předtím, než jsem přelétl pohledem první polovinu "varovných příznaků", jsem byl nucen si uvědomit, že ji zcela jistě mám.
    Chvíli jsem seděl, strnulý hrůzou; a poté, v netečnosti zoufalství, jsem opět počal otáčet stránky. Dostal jsem se k tyfu – přečetl si symptomy – zjistil, že mám tyfus, musel jsem ho mít již měsíce bez toho, abych o něm věděl – a přemýšlel jsem, jaké další nemoce mám; otočil jsem na stranu s tancem svatého Víta – zjistil, jak jsem čekal, že ten mám rovněž – začal se více zajímat o svůj stav, a, odhodlán přijít tomu na kloub, pustil se do toho abecedně – pročetl jsem si malárii (Něco česky na A, co má akutní fázi? Plus i u ostatních, jinak hláška o abecedně nedává smysl), objevil, že se prokazují její jasné známky a akutní fáze propukne v dalších čtrnácti dnech. Pyelonefritidou, jak jsem s úlevou zjistil, jsem trpěl jen v mírné podobě, a, podle dostupných informací, jsem mohl žít ještě roky. Choleru jsem ovšem měl, s vážnými komplikacemi, a se záškrtem jsem se zjevně narodil. Svědomitě jsem se prokousal všemi čtyřiatřiceti (? no nejsem si jistá, nebudu lhát) písmeny a "koleno hospodyňky" bylo jediným onemocněním, kterým jsem si byl jist, že netrpím.
    Zprvu jsem se tímto cítil poněkud dotčen; působilo to jaksi odbytě. Jak jen je možné, že nestonám s kolenem hospodyňky? Proč ta nespravedlivá výjimka? Nicméně po chvíli převážily méně lakotné myšlenky. Uvědomil jsem si, že mám veškeré ostatní, farmakologii známé neduhy, a rozhodl se být méně sobecký, odhodlán obejít se bez kolene hospodyňky.
    ***
    Zašel jsem za svým doktorem. Je to můj starý známý, a tak mi měřívá puls, a zkoumává jazyk, a mluvívá o počasí, a vše zbytečně, když nyní jsem přesvědčen, že jsem chorý; tak jsem si řekl, že mu prokážu službu, když se u něj zastavím teď. "Co doktor chce," říkal jsem si, "je praxe. Měl by mít mne. Bude mít víc praxe ze mě než ze sedmnácti set všedních, nezajímavých pacientů, kteří mají jen dvě choroby na kus." Tak jsem šel přímo za ním a on se ptá:
    "Inu, co Vám je?"
    A já mu povídám: "Nebudu ztrácet Váš čas, můj drahý příteli, a říkat Vám, co mi je. Život je příliš krátký a mohl byste zesnout dříve, než bych skončil. Ale řeknu Vám, co mi _není_. Netrápí mě koleno hospodyňky. Proč mě netrápí zrovna koleno hospodyňky, to Vám nejsem schopen říct, ale faktem zůstává, že jej nemám. Leč vše ostatní, to _mám_."
    A pověděl jsem mu, jak jsem k tomu všemu došel.
    A tak mi přikázal, ať si otevřu a prohlédl můj krk, a sevřel mé zápěstí, a udeřil mne do hrudi, když jsem to čekal nejméně – velice zbabělý způsob, jak tak učinit, ptáte-li se mě – a okamžitě poté mě drkl čelem do hlavy (? blbost, pořádně nevim, jak to přeložit). Nato si sedl a vypsal mi recept, složil jej a podal mi ho, a já ho strčil do kapsy a odešel.
    Nepodíval jsem se na něj. Odnesl jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a předal mu ho. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho zpět.
    Řekl, že takové věci nemá k dispozici.
    Ptám se ho: "Ale jste přece lékárník?"
    Odpověděl: "Jsem lékárník. Pokud bych snad byl samoobsluha a rodinný hotel dohromady, byl bych schopen Vám vyhovět. Jakožto lékárník mám svázané ruce."
    Přečetl jsem si recept. Zněl takto:
    "1 libra hovězího steaku a
    1 pinta piva
    každých 6 hodin
    1 desetimílová procházka každé ráno
    1 postel přesně v jedenáct hodin každý večer.
    A nepřecpávejte si hlavu věcmi, kterým nerozumíte."
    Pečlivě jsem dodržoval dané instrukce s – pokud jde o mne - uspokojivým výsledkem. Můj život byl zachráněn, a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  22. 1.Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne šel do knihovny Britského Muzea, abych si přečetl, jak se ošetřuje jedno lehčí onemocnění, které jsem měl, snad to byla senná rýma. Našel jsem knihu a přečetl si vše, co jsem si přišel přečíst. Potom už jsem jen bezmyšlenkovitě a bezúčelně otáčel strany a začal nezúčastněně a obecně studovat. Už jsem zapomněl, co byla první nemoc, na kterou jsem narazil – nějaký strašný, ničivý mor, to vím – a dříve než jsem zkouknul polovinu seznamu „prvních příznaků“ bylo mi jasné, že právě tuhle nemoc mám.
    Chvilku jsem seděl ztuhlý hrůzou a pak jsem netečný zoufalstvím znovu obracel stránky. Došel jsem k břišnímu tyfu - přečetl jsem symptomy - objevil, že mám břišní tyfus, že jsem ho musel mít několik měsíců, aniž bych si toho byl vědom. Zvědavý, kterými dalšími chorobami trpím; našel jsem tanec svatého Víta – a jak jsem předpokládal, tuhle nemoc jsem měl taky – začal jsem se tedy o svůj případ zajímat a rozhodl se tomu přijít na kloub. A tak jsem začal podle abecedy – prostudoval jsem jednu chorobu, kterou doprovází zimnice a dověděl se, že jsem jí také nakažený a že akutní stádium začne přibližně v příštích čtrnácti dnech. Brightovu chorobu, jak jsem s úlevou zjistil, jsem měl pouze v mírné formě, takže bych asi měl ještě nějakých pár let žít. Cholerou jsem údajně trpěl jen s několika málo komplikacemi; a zdálo se, že záškrt mám snad od narození. Poctivě jsem poté věnoval pozornost všem šestadvaceti písmenům abecedy a došel k závěru, že jediná nemoc, u které jsem mohl usoudit, že ji nemám, byl zánět kolenní čéšky.
    Nejprve jsem z toho byl zklamaný; zdálo se to trochu zvláštní. Jak to, že nemám zánět kolene? Jak to, že nemám taky tuhle chorobu? Avšak po chvíli ve mně převládly méně chamtivé pocity. Přemítal jsem nad tím, že trpím všemi ostatními chorobami známými dnešnímu lékařství a přestal jsem být tak sobecký a odhodlal jsem se žít bez zánětu kolenní čéšky.
    2.Šel jsem k mému doktorovi. Je to můj starý dobrý kamarád. Vždycky když se domnívám, že jsem nemocný, změří mi puls, podívá se mi na jazyk a mluví se mnou o počasí – to vše zadarmo. Takže jsem si myslel, že mu prokážu laskavost, když za ním v tomhle stavu půjdu. „Co doktor chce“, řekl jsem si, „je praxe“. Má mě mít. Bude ze mě mít více praxe, než ze sedmnácti set běžných pacientech, kteří mají každý jen jednu nebo dvě nemoci“. Tak jsem šel přímo za ním a on řekl:
    „No, tak copak je s tebou?“
    „Nebudu marnit tvůj čas, milý příteli, tím že bych ti vykládal, co mi je. Život je krátký a mohl bys skonat dřív, než bych to dokončil. Ale řeknu ti, co mi není. Proč nemám zánět kolenní čéšky ti říct nemůžu, ale faktem zůstává, že ho nemám. Nicméně všechno ostatní mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem to všechno objevil.
    Potom mi rozepnul košili, změřil si mě pohledem, chytil moje zápěstí, a pak mě udeřil do hrudníku, když jsem to nečekal, tomu říkám zbabělost - a hned potom do mě vrazil stranou své hlavy. Pak si sedl a napsal mi recept, který složil a dal mi ho a já si ho dal do kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho k nejbližšímu lékárníkovi a předal mu jej. Ten muž si to přečetl a vrátil mi ho zpět.
    Řekl, že to nemá.
    Já řekl: „A to jste lékárník?“
    On řekl: „Já jsem lékárník. Kdybych byl družstevní podnik a rodinný hotel dohromady, možná bych byl schopný Vám vyhovět. To, že jsem pouze lékárník, mne omezuje.“
    Přečetl jsem si recept. Bylo na něm:

    „1 libra hovězího steaku,
    1 pinta hořkého piva každých 6 hodin.
    1 deseti mílová procházka každé ráno.
    1 postel v 11 přesně každou noc.
    A neplň si hlavu věcmi, kterým nerozumíš.“
    Dodržoval jsem instrukce, s úžasným výsledkem – co se mě týká – můj život byl zachráněný a pořád pokračuje.


    Rekasová Denisa

    OdpovědětVymazat
  23. Vzpomínám, jak jsem jednoho dne šel do britského muzea, abych si nastudoval léčbu drobného neduhu, kterým jsem onemocněl - mám dojem, že to byla senná rýma. Vzal jsem si knihu a přečetl si vše, kvůli čemu jsem přišel. A hle, v jedné neuvážené chvíli jsem knihou zalistoval a začal studovat i ostatní nemoci. Už jsem zapomněl jméno první, na kterou jsem narazil, zato vím, že to byla nějaká strašlivá, ničivá pohroma. Ještě předtím, než jsem se podíval na seznam "varovných příznaků", bylo na mně znát, že jsem ji vskutku dostal.

    Strnulý hrůzou jsem se posadil. Otupen zoufalstvím jsem po chvíli opět přetočil několik stránek. Narazil jsem na břišní tyfus. Jakmile jsem si přečetl příznaky, zjistil jsem, že ho mám, ba že ho mám už několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Zajímalo mě, čím dalším ještě trpím. Obrátil jsem stránku na Tanec svatého Víta a dle očekávání jsem jím trpěl taky. Začal jsem se o sebe velmi zajímat. Hodlal jsem tomu přijít na kloub, a tak jsem se rozhodl postupovat v abecedním pořadí. Přečetl jsem si o zimnici a dozvěděl se, že jsem jí už onemocněl a že v příštích čtrnácti dnech započne její akutní fáze. U zánětu ledvin mě uklidnilo zjištění, že mám pouze jeho modifikovaný typ, a co se mých obav týče, měl bych žít ještě roky. Choleru jsem dostal s vážnými komplikacemi. Jak se zdálo, se záškrtem jsem se dokonce narodil. Prošel jsem pečlivě všech dvacet šest stránek, a jediná nemoc, u které jsem usoudil, že ji nemám, byla bursitida neboli zánět kolenního kloubu.

    Nejdřív jsem se kvůli tomu cítil dotčeně - přišlo mi to urážlivé. Proč také netrpím bursitidou? Proč tato nezáviděníhodná výjimka? Po chvíli však převládly méně hamižné pocity a já jsem si uvědomil, že mám všechny ostatní nemoci, které jsou známé ve farmakologii, a proto v duchu menší sobeckosti jsem se rozhodl žít dál i bez bursitidy.

    Zašel jsem ke svému doktorovi. Je to můj starý kamarád. Nahmatává mi puls, prohlíží mi jazyk a mluví o počasí, což je mi vše k ničemu, když si vezmu, že jsem nemocný. Tak jsem si pomyslel, že mu vlastně udělám laskavost, když přijdu ihned. "Co doktor potřebuje," řekl jsem si, "je praxe. Nechť tedy má mě. Bude mít víc praxe ze mě než ze sedmnácti set běžných, obyčejných pacientů, kdy každý trpí jednou nebo dvěma nemocemi." Šel jsem tedy přímo k němu a on povídá:

    "Dobrá, dobrá, tak copak tě trápí?"

    Já jsem řekl: "Nebudu plýtvat časem, abych ti řekl, co všechno mě trápí, drahý příteli. Život je moc krátký a ty bys možná zesnul dřív, než bych skončil. Zato ti ale můžu říct, co mě netrápí. Nemám bursitidu. Proč jsem bursitidu nedostal, nemohu říct, ale faktem zůstává, že ji zkrátka nemám. Jinak trpím všemi ostatními nemocemi."

    A tak jsem mu pověděl, jak jsem všechno zjistil.

    Poté mi otevřel ústa a podíval se do krku. Pevně mi stiskl zápěstí. Uhodil mě přes hrudník právě ve chvíli, když jsem to nečekal, což byla pěkně zbabělá věc, to vám povídám - a hned potom do mě narazil stranou hlavy. Nato si sedl a napsal mi recept. Přeložil ho a následně mi ho podal. Schoval jsem si recept do kapsy a odešel.
    Neotevřel jsem ho. Přišel jsem do nejbližší lékárny a podal ho tam. Lékárník si ho přečetl a zase mi ho vrátil.
    Řekl, že si ho nemůže vzít.
    Já na to: "Vy jste přeci lékárník, ne?"
    On odpověděl: "Opravdu jsem lékárník. Kdybych byl družstevní podnik kombinovaný s rodinným hotelem, pak bych byl schopný vám pomoci. To, že jsem pouhý lékárník, tomu brání."

    Přečetl jsem si tedy recept. Stálo tam:

    "1 libra hovězího steaku s
    1 pintou hořkého piva
    každých 6 hodin
    1 deseti-mílová procházka každé ráno.
    Chodit spát přesně v 11 hodin každý večer.
    A nezaplňuj si hlavu zbytečnostmi, kterým nerozumíš."

    Co se mě týče, řídil jsem se instrukcemi se šťastným výsledkem. Můj život byl zachráněn, a stále ještě trvá.

    Daniela Šípová

    OdpovědětVymazat
  24. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si prostudoval jak vyléčit nepatrné neduhy, které nebyly vážné – sennou rýmu. Tedy myslel jsem si to.
    Vzal jsem si knihu a přečetl vše, co jsem potřeboval, a poté, v jeden bezohledný moment, jsem líně otočil stánky a začal neškodně studovat choroby obecně. Zapomněl jsem, který byl první neduh, do kterého jsem se pustil – nějaký strašný, ničivý, mor. Vím, že předtím než jsem se podíval na polovinu vypsaných varovných příznaků hned mi bylo jasné, že to mám.
    Ztuhlý strachy jsem se na chvíli posadil a poté, malátný zoufalstvím znovu obracel stránky.
    Přišel jsem k břišnímu tyfu, četl příznaky – objevil jsem, že ho mám také, musel jsem ho mít měsíce aniž bych o tom věděl – zajímalo mě, co ještě mám. Dostal jsem se k Tanci Sv. Václav – zjistil jsem, jak už jsem očekával, že ho mám také – začal jsem se zajímat o svůj případ – pevně rozhodnutý prozkoumat ho dopodrobna – začal jsem podle abecedy – přečetl jsem zimnice, udělalo se mi špatně a akutní fáze začne tak za dva týdny.
    Ulevilo se m u Brightovi nemoci, když jsem zjistil, že mám jen modifikovanou formu. Dosud jsem měl obavy, ale možná budu žít léta. Cholera, měl jsem vážné komplikace a záškrt s tím jsem se snad narodil.
    Odvážil jsem se svědomitě projít dvacet šest stránek a zjistil jsem, že jedinou nemoc, kterou jsem usoudil, že nemám je zánět kolene u služebných.
    Zprvu jsem se cítil špatně, protože se mi zdálo, že jsem málo nemocný. Proč nemám zánět kolene u služebných¬? Proč takové nevděčné výhrady. Nicméně po chvíli, převládaly méně chamtivé pocity.
    Uvědomil jsem si, že mám každou druhou, známou nemoc ve farmakologii, přestal jsem být tak sobecký a rozhodl jsem se odejít bez zánětu kolene u služebných.

    Šel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád, poslechne si můj puls, podívá se mi na jazyk, mluví o počasí, ale všechno k ničemu když si myslím, že jsem nemocný. Myslel jsem si, že mu tím udělám laskavost, když k němu teď půjdu. „Co doktoři chtějí“ řekl jsem, „je praxe“. Musí mě mít.
    Ze mě bude mít víc praxe než ze svých obyčejných, všedních pacientů, kteří mají jenom jednu nebo dvě nemoci každý. Tak jsem šel za ním a on řekl:
    No co je s tebou?
    Řekl jsem, Mladý muži nebudu tě zdržovat tím, že ti budu vyprávět co mi je. Život je krátký a ty bys mohl zavřít oči dříve než bych skončil. Ale řeknu ti, co mi určitě není. Nemám zánět v koleni u služebných. Proč ho nemám, to netuším, ale faktem zůstává, že ho nemám. Nicméně všechno ostatní mám.
    Řekl jsem mu, jak jsem na to přišel. Poté mi otevřel a podíval se na mě, chytil mně za zápěstí, a když jsem to nejméně čekal udeřil mě do hrudi – já tomu říkám zbabělost – a okamžitě poté mě trknul hlavou. Hned na to se posadil a napsal recept, složil ho, dal mi ho do kapsy a odešel.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho do nejbližší lékárny a odevzdal ho. Lékárník si ho přečetl a dal mi ho zpět.
    Řekl, že si ho nenechá.
    Zeptal jsem se: Jste lékárník?
    Odpověděl: Jsem lékárník. Kdybych byl družstevní prodejna a rodinný hotel dohromady, možná bych Vám mohl vyhovět. Jsem jen lékárník a to mi v tom brání.

    Přečetl jsem si recept, na kterém stálo.
    Kilo hovězího steaku s pintou světlého piva každých šest hodin.
    Desetimílová procházka každé ráno.
    Jít spát přesně v jedenáct.
    A nezatěžuj si hlavu věcmi, kterým nerozumíš.

    Následoval jsem pokyny dle návodu s úspěšnými výsledky – co se mě týká – můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  25. 1.
    Pamatuji, jak jsem jednou šel do Britského Muzea, abych si přečetl, jak léčit jednu takovou drobnou nemoc – sennou rýmu, pokud si vzpomínám. Pustil jsem se do čtení jedné knihy a přečetl si vše, co jsem potřeboval vědět. A pak, v tu neuváženou chvíli jsem bezmyšlenkově otočil listy knihy a začal jsem zpravidla netečně studovat různé nemoci. Zapomněl jsem, jaká byla ta první nemoc, na kterou jsem narazil – nějaká strašlivá, zničující pohroma, to vím – a dřív než jsem si přečetl půlku ze seznamu „varovných symptomů“, už jsem věděl, že tu nemoc mám.

    Sedl jsem si na chvíli, strnulý zděšením; a pak, v lhostejnosti zoufalství jsem znovu obracel stránky. Dostal jsem se k tyfu – přečetl jsem si příznaky – dospěl jsem k tomu, že jsem měl tyfus, musel jsem ho mít měsíce, aniž bych to věděl – a užaslý, co jiného jsem ještě měl; objevil jsem Sydenhamův syndrom neboli Tanec svatého Víta – a tak jak jsem očekával, tu jsem také měl! Chtěl jsem se začít zabývat mým případem, odhodlaný prošetřit to do puntíku a tak jsem začal podle abecedy. Dočetl jsem se o zimnici a zjistil jsem, že na tu také trpím a že akutní fáze by se měla začít v dalších čtrnácti dnech. S úlevou jsem zjistil, že Brightovu nemoc mám pouze ve zmírněné formě a pokud se projeví, budu žít už jen pár let. Choleru jsem také měl a to s těžkými komplikacemi a zdálo se, že se záškrtem jsem se dokonce narodil. Trmácel jsem se svědomitě skrz dvacet šest stran a došel jsem k názoru, že jedinou chorobu, kterou jsem neměl, byla prepatelární burzitida – burzitida kolene.

    Cítil jsem se zprvu poněkud dotčený; připadalo mi to trochu urážlivé. Proč jsem nedostal prepatelární burzitidu? Proč tak nespravedlivá výhrada? Po chvíli mě však ovládly méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že mám každou jinou známou chorobu ve farmakologii tak jsem se rozhodl být méně sobecký a řekl jsem si, že se bez té burzitidy obejdu.

    2.
    Zašel jsem k mému lékaři. Je to můj starý kamarád, měří mi pulz, dívá se mi na jazyk, mluví o počasí a to všechno nejspíš bylo na nic, když jsem teď nemocný. Ale pomyslel jsem si, že udělám dobrý krok, když za ním půjdu teď.

    „To, co doktor chce“ řekl jsem si, „je praxe. A může mít mě. Dostane ze mě více praxe než ze sedmnácti set svých běžných pacientů – každý pouze s jednou nebo dvěma chorobami.“ A tak jsem za ním zašel a on mi říká:

    „Tak co vás trápí?“

    A já odpověděl: „Nechci ztrácet váš čas, milý příteli, průpovídkami co mě trápí. Život je krátký a vy byste mohl zemřít dřív, než to dopovím. Ale povím vám, co semnou není. Nemám burzitidu kolene. Proč nemám burzitidu, to nedokážu říct, ale faktem je, že jí nemám. Nicméně, všechno ostatní mám.“

    A také jsem mu řekl, jak jsem na to všechno přišel.

    Podíval se mi do krku, chytil mě za zápěstí a pak mě praštil do hrudi, zrovna když jsem to nečekal – zbabělý to čin, řekl bych – a hned poté mě trkl stranou jeho hlavy. Pak si sedl a napsal recept, složil ho, podal mi ho a já jsem si jej zastrčil do kapsy a odešel.

    Nepřečetl jsem si ho. Vzal jsem recept do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Lékárník si ho přečetl a dal mi ho zpátky.

    Řekl, že nic z toho receptu nevede.

    Zeptal jsem se ho: „Jste lékárník?“

    On řekl: „Jsem lékárník. Kdybych byl družstevní obchod a rodinný hotel dohromady, mohl bych vám vyhovět. Být pouze lékárník mi to znemožňuje.“

    Přečetl jsem recept. Stálo tam:

    „1 libra Bifteku s 1 pintou hořkého piva každých 6 hodin.
    1 deseti-mílová procházka každé ráno.
    Jít spát přesně v jedenáct hodin každou noc.
    A nepřecpávejte si hlavu věcmi, kterým nerozumíte.“

    Řídil jsem se pokyny s uspokojivým výsledkem – říkající si sám pro sebe – že můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    Eva Hromasová

    OdpovědětVymazat
  26. Pamatuji si, jak jsem jednou šel do Britského muzea, abych si přečetl, jak vyléčit nepatrný neduh, který se o mě pokoušel - myslím, že to byla senná rýma. Vzal jsem knihu a přečetl vše, co jsem potřeboval; a najednou jsem jen tak líně otáčel listy a začal studovat choroby obecně. Už ani nevím, jak se jmenovala tak první, na kterou jsem narazil - vím jen, že to byl nějaký děsivý, zničující mor - a ještě předtím než jsem stihl zkouknout první polovinu "varovných příznaků" mi bylo jasné, že tuhle nemoc určitě mám.

    Chvíli jsem jen tak seděl, ztuhlý hrůzou, a pak jsem v záchvatu letargie ze zoufalství znovu začal otáčet stránky. Došel jsem až k tyfu - přečetl si příznaky a zjistil jsem, že jím už zcela jistě několik měsíců trpím, aniž bych o tom vůbec věděl - divil jsem se, co dalšího ještě mám; dostal jsem se k Huntingtonově chorobě - a přesně, jak jsem očekával, i tu jsem měl - začal jsem se zabývat mým případem a rozhodl jsem se ho pečlivě prostudovat do hloubky, a tak jsem začal podle abecedy - dočetl jsem se o zimnici a pozoroval jsem na sobě její příznaky a zjistil jsem, že její akutní stádium by mělo propuknout během příštích 14 dnů. Uklidnilo mě, že chronická nefritida mě sužovala pouze svou modifikovanou formou, takže bych mohl žít ještě pár let. Měl jsem i choleru s vážnými komplikacemi; a vypadalo to, že se záškrtem jsem se už narodil. Pečlivě jsem se probíral těmi dvaačtyřiceti písmeny a usoudil jsem, že jedinou chorobou, kterou jsem netrpěl je zánět kolenního kloubu.

    Nejdříve jsem se tím cítil dotčen, zdálo se to až jaksi urážlivé. Jaktože jsem neměl zánět kolene? Proč jenom taková nespravedlnost? Po chvíli ty chamtivé pocity ustaly. Uvědomil jsem si, že jsem trpěl všemi farmakologicky známými chorobami, přestal jsem být tak sobecký a usoudil jsem, že bez zánětu kolenního kloubu to zvládnu.

    2.
    Šel jsem k doktorovi. Je to můj starý kamarád. Vždy mi změří tep, prohlídne jazyk, mluví o počasí, vše zbytečně, když stejně vím, že jsem nemocný. No ale myslel jsem si, že mu udělám laskavost když za ním přijdu. "Vše, co doktor chce," říkám, "je praxe. Má mě mít. Díky mně bude mít víc praxe než díky sedmnácti stovkám obyčejných běžných pacientů s jednou nebo dvěma chorobami." Takže jsem za ním přímo vyrazil a on povídá:

    "Tak copak ti je?"

    Řekl jsem: "Nebudu tě obírat o čas, kamaráde, povídáním o tom, co mi je. Život je krátký a mohl bys odejít na věčnost než bych ti to všechno pověděl. Ale řeknu ti, co mi není. Nemám zánět kolene. Nemůžu ti říct, proč ho nemám, ale prostě ho nemám. Nicméně, trpím všemi ostatními chorobami."

    A taky jsem mu řekl, jak jsem na to všechno přišel. Potom mi otevřel pusu a podíval se mi do krku, stiskl mi zápěstí a potom, ve chvíli kdy jsem to vůbec nečekal, mě udeřil do hrudi - nazval bych to zbabělostí - a hned na to do mne vrazil hlavou. Potom si sedl, napsal recept, přeložil ho a podal mi ho. Já ho uložil do kapsy a odešel.

    Neotevřel jsem ho. Zašel jsem do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Lékárník ho přečetl a podal mi ho zpět.

    Řekl, že si ho nenechá.

    Povídám mu: "Jste vůbec lékárník?"

    On odpověděl: "Ano, to jsem. Ale kdybych byl konzum a rodinný hotel, mohl bych Vám zajisté vyhovět lépe. Jedinou překážkou je tedy fakt, že jsem pouze lékárník."
    Přečetl jsem si předpis. Stálo v něm:

    "1 půlkilový biftek a půllitr hořkého piva - každých 6 hodin.
    Šestnáctikilometrová procházka - každé ráno.
    Večerka - přesně ve 23:00.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš."

    Řídil jsem se instrukcemi a dočkal se šťastného konce - co se mě týče - takhle byl zachráněn můj život, který stále pokračuje.










    OdpovědětVymazat
  27. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel do britského muzea prostudovat léčbu nějaké nepatrné indispozice, která na mě působila – senná rýma to myslím byla. Sehnal jsem si knihu a přečetl vše, co se mi podařilo najít. Poté jsem v takovém bezstarostném momentu líně otáčel listy a až lhostejně studoval všemožné nemoci. Už ani nevím, do jaké to nemoci jsem se ponořil – jakási příšerná, zničující pohroma, kterou znám – a než jsem se podíval o půl stránky níže na „předběžné příznaky“, bylo docela zjevné, že právě tuto nemoc mám.
    Chvíli jsem seděl jako zmrzlý s hrůzou v očích a pak začal v apatii zoufalství opět listovat stránkami. Dostal jsem se k břišnímu tyfu - procházel příznaky – a zjistil, že mám břišní tyfus, musel jsem jej mít několik měsíců, aniž bych o tom nejspíše věděl. Zajímalo mě, co dalšího ještě mám a narazil při listování na Sydenhamův syndrom – a k mé obavě zjistil, že ten mám také. Začínal mě zajímat můj případ a byl jsem odhodlaný to prověřit do detailu, a tak jsem začal podle abecedy. Nalezl jsem malarickou zimnici, a zjistil, že jí trpím, a že kritická fáze nastane za 14 dní. Brightova nemoc, kterou jsem k mému uklidnění zjistil, že mám pouze v pozměněné formě, a v takové nakolik se mě to týká, můžu žít ještě několik let. Choleru se závažnými komplikacemi, stejně tak jako záškrt mám pravděpodobně už od narození. Pilně jsem studoval a procházel dvacet šest dopisů a jedinou nemoc, kterou jsem usoudil, že nemám, byla zánět dutiny v koleni.
    Přišel jsem si prvně poněkud uražen, přišlo mi to tak trochu urážlivé. Proč nemám zánět dutiny v koleni? Proč tuto nevděčnou výhradu? Nicméně méně chamtivé pocity po chvíli převládaly. Přemýšlel jsem, že mám každou známou nemoc z farmakologie a stával jsem se méně sobeckým, až jsem usoudil, že to půjde bez zánětu dutiny v koleni.
    ---
    Zašel jsem za svým doktorem. Je to můj starý kamarád. Pokaždé mi zkoumá puls, kouká mi na jazyk a mluví o počasí. Vše nadarmo, když mu říkám, že jsem nejspíše nemocný. A tak si říkám, udělám mu laskavost a zajdu za ním teď. „Vše co doktor chce“, říkám „je praxe, pak tedy tady jsem. Ze mě bude mít více zkušeností než ze sedmnácti set vašich běžných, všedních pacientů s pouze jednou či dvěma nemocemi každý.“ Vešel jsem přímo dovnitř a viděl ho, on řekl:
    „Nuže, copak tě trápí?“
    Říkám mu: „Nebudu tě zdržovat s vysvětlováním, copak mě trápí, chlapče. Život je krátký a ty bys dost možná umřel, než bych to vše dořekl. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám zánět dutiny v koleni, ale jak to, že nemám zánět dutiny v koleni, to ti říct nedokážu, avšak pravdou zůstává, že jej nemám. Nicméně všechno ostatní mám.“
    A říkám mu, jak jsem na to vše zjistil.
    Poté mi otevřel ústa, podíval se mi do krku, sevřel mi zápěstí, a v momentě kdy jsem to nečekal, mě udeřil do hrudi – zbabělá to věc, říkám. Hned na to do mě vrazil hlavou. Pak si sedl na židli a vypsal mi recept. Složil ho, podal mi ho a já ho vložil do kapsy a odešel ven.
    Neotevřel jsem ho, nýbrž rovnou zanesl za nejbližším lékárníkem a podal mu jej. Muž si recept přečetl a podal mi ho zpět.
    Říká mi, že si ho nenechá.
    Ptám se ho: „Jste skutečně lékárník?“
    Říká: „Jsem lékárník. Kdybych byl komunitní obchod a rodinný hotel v jednom, byl bych vám schopen vyhovět. Být pouze lékárníkem mi v tom brání.“
    Přečetl jsem si předpis, stálo tam:
    „Půl kilový hovězí steak
    k tomu půl litru zázvorového piva.
    každých 6 hodin
    16km procházka každé ráno.
    Večerka v 11 večer přesně.
    A nenamáhej si hlavu s věcmi, kterým nerozumíš.“
    Řídil jsem se instrukcemi a dočkal se šťastného konce, – co se mě týče – že můj život je zachráněn a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  28. Jerome Klapka Jerome - Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)

    Pamatuji si, jak jsem jednou šel do Britského muzea, prostudovat si léčbu na jednu z lehkých churavostí, kterou jsem zrovna trpěl. Senná rýma, namlouval jsem si. Vzal jsem si knihu a přečetl vše, pro co jsem přišel, a v té chvíli bezmyšlenkovitosti, kdy jsem líně otáčel stránky, jsem pomalu začal studovat všechny choroby. Zapomněl jsem, která byla tou první, do níž jsem se začetl – vím, že to určitě byla nějaká hrozivá, zničující metla lidstva. A ještě předtím, než jsem stihl projet půlku stránky s „počátečními symptomy,“ hrklo ve mně, že mi něco určitě je.
    Seděl jsem chvíli zmrazen tou hororovou představou, a v té apatii zoufalství jsem znovu začal otáčet stránky. Narazil jsem na tyfus – přečetl jsem si symptomy a zjistil jsem, že ho mám, musím ho mít měsíce, aniž bych o tom věděl. Byl jsem zvědavý, co dalšího ještě mám. Narazil jsem na tanec svatého Víta, zjistil jsem, jak jsem předpokládal, že ten mám také. Začínal jsem se zajímat o svůj případ a rozhodl jsem se ho prozkoumat do hloubky. A tak jsem začal číst podle abecedy. Ague – malarická zimnice, začal jsem ji studovat a zjistil jsem, že jsem jí ochuravěl také a že do akutního stádia přejde přibližně za 14 dní. Brightova nemoc, ulevilo se mi, když jsem zjistil, že ji mám pouze v modifikované podobě a navzdory svým obavám mohu žít ještě léta. Cholera, tu mám jen s několika vážnými komplikacemi. Diphterie – záškrt, jak se zdá, už jsem se s ním narodil. Nepřetržitě jsem se prokousával všemi 26 písmeny abecedy a jediná nemoc, o které jsem usoudil, že ji nemám, byl zánět kolene.
    Byl jsem z toho zpočátku trochu dotčený, že nemám tuto nemoc, zdálo se to jako maličkost. Proč nemám zánět kolene, proč jen nemám také tuto chorobu? Po chvíli začaly převládat méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že mám veškeré ostatní, pro medicínu známé choroby, a tak jsem se rozhodl, že se už nějak obejdu bez zánětu kolene.
    Zašel jsem ke svému známému lékaři. Je to můj starý známý, nahmatá mi puls, zkontroluje mi jazyk a povídá si se mnou o počasí jen tak pro nic za nic. Když si představuji, že jsem nemocný, napadá mě, udělám pro něj dobrý skutek a stavím se za ním. „Co doktor potřebuje je praxe,“ řekl jsem. „A proto tu jsem, díky mně získá více praxe, než ze 17 stovek obyčejných, všedních pacientů s pouze jednou nebo dvěma chorobami.“ A tak jsem šel přímo za ním, když jsem ho uviděl, zeptal se mě:
    „Copak tě trápí?“
    Odpověděl jsem: „ Nebudu ztrácet tvůj drahocenný čas, drahý příteli, popisováním, co mě trápí. Život je krátký, a ty bys mohl skonat ještě předtím, než bych skončil. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám zánět kolene. Nemohu ti říct, proč nemám zánět kolene, ale skutečností zůstává, že ho nemám. Avšak vše ostatní mám.“
    A tak jsem mu vyprávěl, jak jsem k tomu všemu dospěl.
    Poté mi zkontroloval ústa, prohlédl mě od hlavy až k patě, popadl mě za zápěstí a udeřil mě do hrudi ve chvíli, kdy jsem to nečekal – tohle bych nazval zbabělostí. A okamžitě poté mě udeřil hlavou. Pak si sedl a předepsal mi recept, přehnul ho a podal mi ho a já si ho uložil do kapsy a odešel, aniž bych si ho přečetl. Šel jsem s ním do nejbližší lékárny a předložil jsem ho. Pán si ho přečetl a vrátil mi ho zpět.
    Odpověděl mi, že mi nemůže vyhovět.
    Povídám: „Jste lékárník?“
    Odpověděl: „Ano, jsem lékárník. Kdybych byl koloniální obchod a rodinný hotel zároveň, byl bych vám schopen vyhovět, být lékárníkem mi to bohužel trochu ztěžuje.“
    Přečetl jsem si recept, stálo v něm:
    „1x půl kila hovězí svíčkové, 1x půl litr černého piva každých 6 hodin.
    1x šestnáctikilometrová procházka každé ráno.
    1x postel přesně v 11 každou noc.
    A přestaň se zatěžovat věcmi, kterým nerozumíš.“
    Řídil jsem se podle instrukcí se šťastnými výsledky – říkám si – podle toho, že jsem přežil a stále žiji.

    Jan Kůst

    OdpovědětVymazat
  29. Kapitola I.
    Pamatuji si, že jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl, jak se léčí jedna lehčí choroba, kterou jsem chytil – tuším, že to byla senná rýma. Sedl jsem si ke knize a přečetl vše, co jsem potřeboval; a pak, bezmyšlenkovitě, jsem ledabyle otočil listy, a začal lhostejně pročítat nemoci, jen tak obecně. Zapomněl jsem, co bylo první nemocí, které jsem se chytil – nějaký děsivý, zničující neduh, to vím – a, ještě předtím, než jsem prolistoval polovinu seznamu „výstražných symptomů“, zrodila se ve mně myšlenka, že přesně tuhle nemoc mám.
    Chvíli jsem seděl, ztuhlý hrůzou; a pak, v apatii zoufalství, jsem znovu otočil stránky. Byl tam břišní tyfus – přečetl jsem symptomy – zjistil jsem, že mám břišní tyfus, a to nejspíš již několik měsíců, aniž bych o něm věděl – napadlo mě, co ještě mám; ukázalo se, že tanec svatého Víta – zjistil jsem, jak jsem předpokládal, že ten mám také – začal jsem se zajímat o svůj případ, a rozhodl jsem se, že se proberu až na konec, a tak jsem začal podle abecedy– přečetl jsem si alhus neboli malomocenství, kterým jsem samozřejmě trpěl taky, a že akutní stádium nemoci se projeví za dalších čtrnáct dní. Brightovu chorobu, jak jsem s úlevou zjistil, jsem měl pouze v kontrolovatelné podobě, a tak, pokud se to týkalo jen nemoci, jsem s ní mohl žít i roky. Měl jsem choleru, s vážnými komplikacemi; a se záškrtem jsem se nejspíš narodil. Důkladně jsem se probral všemi dvaceti šesti písmeny, a jedinou chorobu, kterou jsem určitě netrpěl, bylo „služčino koleno“ aneb prepatelární bursitidu.
    Trošku mě to ze začátku trápilo, že tuto chorobu nemám; působilo to jako nějaký druh zanedbání. Proč nemám služčino koleno? Proč taková nespravedlivá výhoda? Avšak po chvíli jsem se již cítil veseleji. Přesvědčil jsem se o tom, že mám každou chorobu známou ve farmakologii, a necítil se sobecky za to, že netrpím služčiným kolenem.
    Šel jsem za svým doktorem. Je to můj starý kamarád, měří mi puls, dívá se mi na jazyk a mluví o počasí jakoby nic, když za ním přijdu s tím, že jsem nemocný; tak jsem si řekl, že pro dobrou věc za ním teď zajdu. „To co doktor chce,“ řekl jsem, „je praxe. Měl by mě přijmout. Ze mě získá víc praxe než ze sedmnácti set svých normálních, stálých pacientů, s jednou nebo dvěma nemocemi.“ Tak jsem šel rovnou k němu a on povídá:
    „ Tak, copak je s tebou?“
    Řekl jsem: „Nebudu tě obírat o čas, drahý příteli, řečmi o tom, co mi je. Život je krátký, a mohl bys zemřít předtím, než to dopovím. Ale řeknu ti, co se mnou špatně není. Nemám služčino koleno. Proč nemám služčino koleno, ti nepovím; ale faktem je, že jím netrpím. Kdežto všechno ostatní, to mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem se k tomu dobral.
    Otevřel si mě, podíval se do mě, a stisknul mi zápěstí, a pak mě praštil do hrudníku, když jsem to nečekal – dosti zbabělá věc, vám povídám – a následně mi zatlačil hlavou do prsou. Potom si sedl, napsal mi recepis, složil ho, podal mi ho a já si ho strčil do kapsy a šel ven.
    Neotevřel jsem ho. Šel jsem k nejbližšímu lékárníkovi a podal mu ho. Muž si ho přečetl a vrátil mi ho.
    Řekl, že si ho nenechá.
    Já řekl: „Jste lékárník?“
    On na to: „ Jsem lékárník. Kdybych vlastnil síť koloniálů společně s rodinnými hotely, mohl bych vám posloužit. To, že jsem lékárník, mi jen celou situaci ztěžuje.“
    Přečetl jsem si recept. Stálo tam:
    „ 1 libra hovězího steaku, s 1 pintou silného piva každých 6 hodin.
    Desetimílová procházka každé ráno. 1 postel přesně v jedenáct každý večer. A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.“
    Řídil jsem se pokyny, se šťastným výsledkem – to jsem si říkal – že můj život je zachován, a pokračuje dál.
    Anna Bydžovská

    OdpovědětVymazat
  30. Ivana Turková
    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského Muzea, abych si načetl léčebný proces pro nějaké lehčí onemocnění, které mě postihlo - jednalo se o sennou rýmu, pokud se nemýlím. Dostal jsem se ke knížce a přečetl jsem vše, co jsem potřeboval. Potom, když jsem nad ničím nepřemýšlel, líně jsem otáčel stránky a začal jsem všeobecně studovat nemoci. Zapomněl jsem, která byla první nemoc, do níž jsem se ponořil - nějaká strašná, ničící choroba.A než jsem dočetl do půlky stránky „možné příznaky“, bylo mi jasné, že tuto nemoc bezpochyby mám.
    Seděl jsem nějakou chvíli, strnulý zděšením, a poté v zoufalství jsem znovu otočil stránky. Došel jsem k břišnímu tyfu - četl jsem příznaky - objevil jsem, že jsem měl břišní tyfus, musel jsem jej mít měsíce bez toho, abych o tom věděl - zajímalo mě jakou další nemoc jsem měl. Objevil jsem Sydenhamův syndrom - našel jsem, jak jsem předpokládal, že jsem tuto nemoc měl také - začal jsem se zajímat každopádně o sebe a byl jsem odhodlaný projít vše až dokonce, tak jsem začal podle abecedy - četl jsem o zimnici a dozvěděl se, že jsem jí taky trpěl, a že akutní stav by měl přijít zhruba po čtrnácti dnech. Brightovu chorobu, oddychl jsem si, jsem měl pouze v pozměněné formě nemoci a podle toho, co jsem věděl, můžu žít ještě roky. Choleru jsem měl s vážnými komplikacemi. A se záškrtem, se mi zdá, jsem se narodil. Probírám se pečlivě napříč dvaceti šesti písmeny a jedinou chorobou, co mohu usoudit, jsem neměl bursitidu kolene.
    Nejdříve jsem se cítil dotčen, zdálo se to tak nějak, jako bych byl ošizen. Proč jsem neměl bursitidu kolene? Proč tato nepopulární výhrada? Po chvíli, nicméně, chamtivost převládla. Uvažoval jsem, že jsem měl každou další známou chorobu ve farmakologii, a vyrostl jsem méně sobecký a odhodlán to zvládnout bez bursitidy kolene.

    Šel jsem ke svému doktorovi. Je to můj starý dobrý kamarád, změří mi puls, podívá se mi na jazyk, mluví o počasí, nic mě to nestojí, když si myslím, že jsem nemocný, tak mu přeci udělám dobrou službu tím, že teď budu chodit k němu. „Co doktor chce“, řekl jsem si, „je praxe. Má mě mít. Získá více praxe ze mě než ze sedmnácti seti obyčejných, nezajímavých pacientů, kde každý má pouze jednu nebo dvě nemoci.“ Tak jsem šel rovnou za ním, a on mi řekl:
    „Tak, co s tebou je?“
    Řekl jsem: „Drahý příteli, nezaberu Ti moc času tím, že bych mluvil o tom, co se mnou je. Život je krátký a je možné, že by jsi umřel, než bych Ti to dořekl. Ale řeknu ti, co mi není. Nedostal jsem bursitidu kolene. Proč jsem nedostal bursitidu kolene, Ti neřeknu, faktem zůstává, že jsem ji nedostal. Nicméně, všechno ostatní jsem dostal.“
    Řekl jsem mu, jak jsem to všechno zjistil.
    Potom mi otevřel ústa a nahlédl mi do krku, stiskl mi zápěstí a pak mě udeřil do hrudi, když jsem to nejméně čekal - udělat něco takového, tomu říkám zbabělost - a hned poté mě ještě udeřil hlavou. Potom si sedl, napsal mi recept, složil ho, podal mi ho, dal jsem si ho do kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Šel jsem do nejbližší lékárny a podal jsem recept lékárníkovi.
    Muž si ho přečetl a podal mi ho zpátky.
    Řekl, že nic takového nemá.
    „Jste lékárník?“, zeptal jsem se.
    Ano, jsem lékárník. Kdybych byl majitelem samoobsluhy a rodinného hotelu,
    možná bych Vám mohl posloužit. Mrzí mě to, že jsem pouze lékárník.

    Přečetl jsem si recept. Bylo tam:
    „1 libra hovězího steaku
    1 pinta hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 krát deseti-mílová procházka každé ráno
    1 krát do postele přesně v 11 každou noc
    a nenacpávej si hlavu věcmi, kterým nerozumíš.“

    Následoval jsem ty instrukce, se šťastným výsledkem - mluvím za sebe - že
    můj život byl zachráněn, a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  31. Pamatuji si, jak jsem se jednoho dne vydal do Britského muzea přečíst si o způsobech léčby nějakého ne-natolik závažného onemocnění, kterým jsem trpěl - myslím, že to byla senná rýma. Vypůjčil jsem si knihu a přečetl si všechno, co jsem chtěl; a poté, po chvilkovém rozjímání, jsem v záchvatu zahálky obrátil pár stránek a začal studovat všelijaké nemoci. Už si nevzpomínám, jak se jmenovala první, na kterou jsem narazil – nějaká strašlivá a devastující choroba, co vím, - ale než jsem si prohlédl polovinu seznamu varovných příznaků, již jsem byl přesvědčen, že touto nemocí trpím.

    Seděl jsem po malou chvilku ztuhlý hrůzou a potom, v netečném zoufalství, jsem začal opět listovat stránkami. Došel jsem k břišnímu tyfu, přečetl si symptomy a zjistil, že mám břišní tyfus, musel jsem jím trpět již několik měsíců, aniž bych si toho povšimnul. Uvažoval jsem nad tím, co dalšího mám - přečetl jsem si o tanci svatého Víta, a jak se dalo čekat – i ten jsem měl. Zaujatý svým zdravotním stavem a rozhodnutý ho důkladněji prozkoumat, započal jsem číst v abecedním pořadí. Přečetl jsem si o zimnici a zjistil, že jí taky trpím a akutní fáze nastane přibližně za dvě neděle. Brightovou nemocí, naštěstí, jsem trpěl pouze lehkou formou, tudíž jsem byl přesvědčen, že s ní mohu žít ještě pár let. Cholera, kterou jsem měl, byla komplikovaná; a se záškrtem, jak se zdálo, že jsem se patrně narodil. Pečlivě jsem prošel všech dvacet šest písmen abecedy a usoudil jsem, že jediný neduh, kterým netrpím, je zánět kolenní čéšky.
    Nejdříve jsem se cítil poněkud ublížený - zdálo se mi, že to byla tak trochu křivda. Z jakého důvodu nemám zánět kolenní čéšky? Proč taková nespravedlivá výminka? Po chvilce ovšem zvítězily méně sobecké pocity. Zhodnotil jsem, že mám všechny ostatní nemoci známé medicíně, začal jsem tedy být méně sebestředný a rozhodl jsem se obejít se bez zánětu kolenní čéšky.
    Šel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý přítel, měří mi puls, dívá se mi na jazyk a mluví o počasí - vše samozřejmě zadarmo. Řekl jsem si, že udělám dobře, když k němu teď půjdu. "Vše, co lékař chce“ řekl jsem si, „je praxe." Měl bych tam jít. Díky mně bude mít více praxe, než díky sedmnácti stům obyčejných, běžných pacientů, trpících jednou případně dvěma chorobami. Takže jsem šel přímo k němu a on se mě optal:

    -Nuže, tak co tě trápí?

    A já odvětil: "Drahý příteli, nebudu marnit tvůj čas výčtem všeho, co mě trápí. Život je krátký a mohl bys zemřít dřív, než bych skončil. Ale řeknu ti, co mě naopak netrápí. Netrpím zánětem kolenní čéšky. Proč jím netrpím ti sdělit nemohu, ale faktem zůstává, že ho prostě nemám, za to ovšem mám všechny další nemoci.

    A pověděl jsem mu, jak se mi to podařilo objevit.

    Potom mě rozepnul a od hlavy až k patě si mě prohlédl, vzal mě za zápěstí a poté, když jsem to čekal nejméně, mě bacil do hrudi – zákeřný čin, řekl bych - a navíc, hned na to mi dal hlavičku. Potom si sedl, napsal předpis, přeložil ho a podal mi ho. Dal jsem si ho do kapsy a odešel.

    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho do nejbližší lékárny a předložil ho lékárníkovi. Ten si ho přečetl a podal mi ho zpět.
    Řekl, že takové věci nemá.

    Řekl jsem: " Jste lékárník?"
    A on řekl: "Jsem lékárník. Pokud bych byl majitelem univerzálního obchodu společně s rodinným hotelem, mohl bych vám pomoci. Ale poněvadž jsem pouze lékárník, tak mi to trochu brání.“

    Přečetl jsem si recept. Stalo v něm:

    "1 libra hovězího steaku s
    1 pintou hořkého piva

    každých 6 hodin.

    1 desetimílová procházka každé ráno.
    1 postel přesně v 11 hodin večer.
    A neplň si hlavu věcmi, kterým nerozumíš."
    Následoval jsem tedy tyto instrukce a šťastným výsledek bylo – mohu-li mluvit za sebe – že můj život byl ušetřen a já stále žiji.
    Tereza Kubánková

    OdpovědětVymazat
  32. Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne navštívil Britské Muzeum, abych si přečetl o léčbě mého mírného nešvaru – senná rýma to myslím byla. Vzal jsem knihu, přečetl si to, o čem jsem si přišel přečíst a pak, v ten neuvážený moment, jsem bezmyšlenkovitě obracel jeden list po druhém a začal studovat i další nemoci. Už si ani nepamatuji, která nemoc byla ta první, na niž jsem narazil – vím, že to byl nějaký hrozivý devastující mor a, ještě než jsem letmo nahlédl na dolní polovinu stránky, na které stálo „varovné symptomy“, bylo mi více než jasné, že tou nemocí trpím.

    Chvilku jsem ztuhlý hrůzou seděl; a pak, v tom netečném momentu beznaděje, začal opět listovat stránkami. Došel jsem k „tyfu“ – přečetl jsem si symptomy – a zjistil, že mám tyfus, jistě jsem ho měl měsíce a vůbec o tom nevěděl! Přemýšlel jsem, jakými dalšími onemocněními asi trpím; narazil chorobou zvanou „Sydenhamova chorea„ a přesně, jak jsem očekával, i jí jsem trpěl. Zaujatý svým případem a rozhodnutý zjistit, v čem tkví jádro pudla, začal jsem hezky podle abecedy- přečetl o „malarické zimnici“, zjistil, že mám jasné příznaky a že kritický stav této nemoci se dostaví do 14 dnů. Další v pořadí byla Brightova choroba, ulevilo se mi, když jsem zjistil, že mám pouze mírnou formu této nemoci a že, jak jsem se původně obával, s ní můžu žít několik let. Měl jsem i Choleru s několika dalšími komplikacemi a záškrt, se kterým jsem se pravděpodobně už narodil. Pečlivě jsem projížděl šestadvaceti písmeny a jediné, co jsem usoudil, bylo to, že jediná nemoc, kterou netrpím, byla burzitida.

    Nejprve mě to trochu ranilo, zdálo se to docela podivné. Proč nemám burzitidu? Proč tu musí být taková výjimka? Nicméně, po chvíli se ve mně tyto chamtivé pocity zmírňovaly. Uvědomil jsem si, že mám přeci každou druhou nemoc, proto bych neměl být tolik sobecký a tak jsem se burzitidy tedy vzdal.
    Šel jsem ke svému lékaři. Je to takový můj starý přítel, co mi vždy, když se necítím být ve své kůži, měří puls, dívá se mi na jazyk a mluví o počasí – a vše jen tak. Tak jsem si tak řekl, že bych mu tentokrát mohl udělat laskavost, když ho navštívím v takovémto stavu. „Vše, co doktor chce“, řekl jsem si, „je praxe. Ať je po jeho. Ode mě se mu dostane více praxe než by se mu dostalo od 17 000 jiných běžných pacientů, kteří mají nemoc jenom jednu.“ Tak jsem šel přímo za ním, a co mě zahlédl povídá mi:
    „Tak, copak nás trápí?“

    Odpověděl jsem: „Nechci ztrácet váš drahocenný čas, drahý příteli, povídačkami o tom, co mne trápí. Život je příliš krátký a vy byste mohl skonat dříve než bych to stihl dopovědět. Ale řeknu vám, co přesně mě NEtrápí. Netrápí mě burzitida, ale proč tomu tak je vám říci nemohu; co vím s jistotou je fakt, že tento problém zkrátka nemám. Ovšem nutno říci, že vše ostatní mě trápí.“

    A řekl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.

    Posléze mě začal prohlížet. Podíval se na mě, stiskl mi zápěstí a pak mě udeřil do hrudníku v moment, kdy jsem to absolutně nečekal – to bylo docela zbabělé- a ihned potom mi dal hlavičku. Pak si sedl, začal psát recept, přehl ho, dal do mé kapsy a odešel pryč.
    Neotevřel jsem to. Vzal jsem to k nejbližšímu lékárníkovi a podal mu recept. Muž si ho přečetl a hned podal zpět.

    Řekl mi, že takové věci nemá.

    „Ale vy jste lékárník, že ano?“ zeptal jsem se.

    Odpověděl: “Ano, jsem lékárník. Kdybych spolupracoval s obchody a rodinnými hotely dohromady, možná bych vám byl schopen pomoct. Ovšem když jsem jen ten lékárník tak to není tak jednoduché.
    Přečetl jsem si recept a stálo na něm:

    “1 libra. hovězího steaku, s
    1 pintou. hořkého piva
    každých 6 hodin.

    Jedna desetimílová procházka každé ráno.
    Do postele přesně v 11 večer každý den.
    A nezatěžovat hlavu věcmi, kterým vůbec nerozumíte.“

    Všech těchto kroků jsem se držel a přinesly skvělé výsledky. Můj život byl zachráněn a žiju dál.


    LUCIE NOVÁKOVÁ

    OdpovědětVymazat
  33. Vzpomínám, když jsem se jednoho dne vydal do Britského muzea přečíst si o léčbě lehké nemoci, se kterou jsem přišel do kontaktu – tuším, že to byla senná rýma. Vzal jsem si knihu a přečetl si vše, kvůli čemu jsem přišel. Poté jsem v jeden nestřežený okamžik začal obracet listy a ledabyle okrajově studovat i ostatní nemoci. Zapomněl jsem, co byla ta první choroba, do které jsem se tak ponořil – nějaká strašlivá a devastující pohroma, to vím. A ještě předtím, než jsem shlédl polovinu seznamu ,,prvotních příznaků“, uvědomil jsem si, že už ji zcela jistě mám.
    Na chvíli jsem seděl naprosto ztuhlý hrůzou a následně v zoufalství znovu listoval knihou. Dostal jsem se k břišnímu tyfu, přečetl si příznaky a zjistil, že jsem ho musel mít již několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Uvažoval jsem, co dalšího bych ještě mohl mít; Obrátil jsem na ,,Tanec svatého Víta“ a jak jsem předpokládal, tím jsem rovněž trpěl. Začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl se prozkoumat ho do hloubky. A tak jsem to vzal hezky podle abecedy – dočetl jsem se o zimnici a dozvěděl se, že tu mám také a akutní fáze se dostaví do čtrnácti dnů. Brightonovu nemoc jsem měl pouze v mírné formě, tudíž bych měl ještě několik let žít. Choleru jsem ovšem měl se závažnými komplikacemi a jak se zdálo, se záškrtem jsem se narodil. Svědomitě jsem prošel všech dvacet šest písmen abecedy a jediná choroba, u které jsem usoudil, že ji nemám, byl zánět kolene.
    Nejprve jsem se kvůli tomu cítil dotčený. Zdálo se mi to celé nějak ulehčené. Jak to, že nemám zánět kolene? Proč tato nezáviděníhodná výjimka? Nicméně, po chvilce ve mně převládaly méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že jsem měl všechny další možné neduhy farmakologie a dospěl jsem k tomu, že nebudu tak sobecký a bez zánětu kolene se obejdu.
    Zašel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád, změří mi tlak, podívá se na jazyk a mluví o počasí, to vše jen tak, když mám pocit, že jsem nemocný; tak jsem si myslel, že mu udělám laskavost a i nyní se k němu vydám. Řekl jsem si ,,co doktor chce, je praxe“. Měl by tudíž vyšetřit mě. Se mnou získá mnohem více praxe, než se sedmnácti sty běžnými pacienty, kdy každý z nich má jednu nebo dvě nemoci. Tak jsem šel přímo za ním a on řekl:
    ,,Tak co vás trápí?“ Načež jsem spustil: ,,nebudu tě okrádat o čas, drahý kamaráde, tím že ti budu vykládat, co mi je. Život je krátký a ty bys mohl skonat dříve, než bych skončil. Ale řeknu ti, co mi není. Nemám zánět kolene. Proč tento zánět nemám, to ti nemohu říct, ale faktem zůstává, že ho nemám. Nicméně, všechny ostatní nemoci mám.“
    A tak jsem mu vyprávěl, jak jsem na to všechno přišel.
    Otevřel mi ústa a nahlédl, sevřel mi zápěstí, a když jsem to nečekal, udeřil mě do hrudi – zbabělý čin, řekl bych – ihned na to do mě ještě vrazil svoji hlavou (?). Poté si sedl, napsal recept, který složil a podal mi jej. Já si ho uložil do kapsy a odešel.
    Neotevřel jsem ho a vzal ho do nejbližší lékárny. Lékárník si recept přečetl a podal mi ho zpátky se slovy, že toto mi nemůže poskytnout.
    ,,Jste ale lékárník?“, řekl jsem.
    ,,Ano, jsem lékárník. Ale pouze kdybych byl jednota a rodinný hotel dohromady, mohl bych vám vyhovět. To, že jsem lékárník, mi v tom však brání“.
    Přečetl jsem si recept, na kterém stálo:
    ,, Jedna libra bifteku s jednou pintou piva každých 6 hodin.
    Jedna deseti-mílová procházka každé ráno.
    Chodit spát přesně v 11 hodin každý večer. A nestrkat nos do věcí, kterým nerozumíš“.
    Následoval jsem tyto instrukce s výsledky, které hovořily za sebe. Můj život byl zachráněn, a stále trvá.
    DENISA SEDLÁKOVÁ

    OdpovědětVymazat
  34. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl léčbu ne závažného onemocnění ke kterému jsem přičuchnul – byla to myslím senná rýma. Vzal jsem si knihu a přečetl si vše, co jsem chtěl; za chvíli, když už jsem vůbec nepřemýšlel a jen tak jsem otáčel stránky, jsem začal obecně zkoumat nemoci. Zapomněl jsem, která nemoc byla ta první, do které jsem se začetl – nějaká strašná, zničující choroba, to vím – a jen když jsem rychle přelítnul očima půlku „varovných příznaků“ – bylo mi jasné, že jsem ji tutově měl.
    Chvíli jsem jen seděl, ztuhlý zděšením; a pak jsem v beznadějném zoufalství znovu otáčel stránky. Došel jsem k tyfu, přečetl si příznaky – a dozvěděl jsem se, že jsem už tyfus měl a dokonce jsem ho musel mít čtyři měsíce, bez toho aniž bych to věděl – bádal jsem, co dalšího jsem mohl mít; vyskočila na mě nemoc zvaná „Tanec svatého Víta“ – a ukázalo se, jak jsem čekal, že jsem ji měl taky, - v mém případě to začalo být velice zajímavé, tak jsem se rozhodl to pořádně prozkoumat, a začal jsem tedy podle abecedy – prostudoval jsem zimnici, a zjistil jsem, že jí trpím, a že akutní stádium začne přibližně za čtrnácti dní. Brightova nemoc, ulevilo se mi, když jsem se dočetl, že ji mám pouze v modifikované formě a tudíž bych tu ještě pár let mohl být. Choleru jsem měl se závažnými komplikacemi; a se záškrtem, se zdálo, jsem se již narodil. Důkladně jsem prostudoval všech dvacet šest písmenek abecedy, a jen u jedné nemoci jsem si vážně jist, že ji nemám. Bursitida.
    Nejprve jsem se cítil ublíženě; tak nějak to vypadalo, jako že jsem o ni ošizen. Jak to, že jsem neměl bursitidu? Proč mám takovou výjimku? Nicméně, po chvíli již převládaly ty méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že jsem měl každou druhou známou nemoc, která v lékařství existuje a jelikož jsem vyrostl jako nesobecký člověk, tak jsem se rozhodl, že to zvládnu bez bursitidy.
    Šel jsem za mým doktorem. Je to můj dávný kamarád, měří mi puls, kouká na můj jazyk, a mluví o počasí, a všechno pro nic za nic, když se cítím nemocný, udělám mu službu a jdu za ním. „Co doktor potřebuje“, říkám si, „je zkušenost. Měl by mít mě. Ode mě dostane více praxe než od sedmnácti set obyčejných pacientů, kteří mají jen jednu nebo dvě nemoci.“ Tak jsem šel přímo za ním aby mě prohlídnul a říká: „No, co tě trápí?“ odpověděl jsem: „Nebudu tě zdržovat, drahý příteli, tím, abych ti řekl vše, co mě trápí. Život je krátký a taky bys mohl dříve umřít, než bych skončil. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám bursitidu. Proč ji nemám, ti nemohu říct; ale faktem zůstává, že ji nemám. Avšak, všechno ostatní, to mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.
    Podíval se mi do krku, poté si mě prohlédl, chytil mě za zápěstí, a pak mě praštil do hrudníku, zrovna když jsem to nejmíň čekal – jak zbabělá to věc, říkal jsem si – a ihned potom mi dal hlavičku. Po tom všem si sedl a napsal mi recept, přeložil ho, podal mi ho, a já si ho dal do kapsy a šel pryč.
    Neotevřel jsem ho. Šel jsem do nejbližší lékárny a předal. Muž si ho přečetl a vrátil mi ho zpět.
    Řekl, že s tím mi nemůže pomoci.
    Já řekl: „Jste lékárník?“
    Odpověděl: „Jsem lékárník. Kdybych byl obchod s potravinami dohromady s rodinným hotelem, mohl bych vám vyhovět. Ale právě to, že jsem jen lékárník, mi v tom brání.“
    Přečetl jsem si recept, kde stálo:
    „Jeden hovězí steak s jednou pintou hořkého piva každých 6 hodin.
    Desetimílová procházka každé ráno.
    Přesně v jedenáct hodin do postele.
    A nestrkej nos do věcí, kterým nerozumíš.“

    Dodržoval jsem instrukce a dočkal jsem se výborných výsledků – aspoň co se mě týče – můj život byl zachráněn a stále pokračuje.
    Kateřina Rektoříková

    OdpovědětVymazat
  35. Tři muži ve člunu
    Jerome K. Jerome, 1889

    Kapitola I.
    Pamatuji si, že jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl o léčbě lehké nemoci, kterou jsem nyní pociťoval – senné rýmě, domníval jsem se, že to byla ona. Vzal jsem si knihu a přečetl si vše, co jsem si přišel přečíst, a potom, v nemyslitelný moment, jsem nepřítomně otočil list a začal lhostejně studovat choroby obecně. Zapomněl jsem, do čtení o jaké nemoci jsem se ponořil jako první – nějaká strašidelná, devastující, zpustošující. Předtím, než jsem se podíval na varovné symptomy, zrodila se ve mně myšlenka, že jí zcela jistě mám.

    Chvílí jsem seděl mrazivě vyděšený, a potom s lhostejnou beznadějí jsem opět obracel stránky.
    Došel jsem k tyfu, četl jsem symptomy, zjistil jsem, že jsem měl tyfus, musel jsem ho mít několik měsíců, aniž bych to věděl. Přemýšlel jsem, čím dalším jsem ještě trpěl. Otočil jsem na Tanec Sv. Víta, jak jsem očekával, měl jsem ho také. Začal mě můj případ zajímat. Rozhodl jsem se, že ho prověřím do hloubky, a tak jsem začal abecedně – chvění, trpěl jsem tím a akutní stádium započne za čtrnáct dní. Brightova choroba, byl jsem šťastný při zjištění, že jsem vykazoval pouze modifikovanou podobu. Byl jsem znepokojen tím, že jsem s ní žil po několik let. Choleru jsem měl s pár komplikacemi a vypadalo to, že se záškrtem jsem se narodil. Nezaujatě, ale svědomitě jsem se prokousal dvaceti šesti popisy a jediná choroba, o které jsem mohl usoudit, že jsem neměl, byla kolenní bursitida.

    Zprvu jsem se cítil ublíženě, vypadalo to, jako by to bylo znevažováno. Proč jsem neměl kolenní bursitidu? Proč tato záviděníhodná pochybnost? Avšak po chvíli, méně chamtivé pocity převládly. Přemýšlel jsem o tom, že jsem měl všechny ostatní známé choroby farmakologie a začínal jsem být méně sobecký a odhodlaný být bez kolenní bursitidy.


    Šel jsem k mému doktorovi. Je to můj starý kámoš, cítí můj puls, dívá se mi na jazyk, mluví se mnou o počasí, vše zadarmo. Když jsem se domníval, že jsem nemocný, myslel jsem si, že mu udělám dobrou protislužbu, když za ním teď půjdu. „Co doktor chce,“ řekl jsem, „je praxe. Měl by mě mít. Získá více praxe na mně, než na sedmnácti set běžných, otřepaných pacientech, s jednou nebo dvěma chorobami.“ Šel jsem rovnou nahoru, uviděl ho a on řekl:

    „Tak co je s tebou?“

    Řekl jsem: „Nebudu tě okrádat o čas tím, že ti budu vyprávět, co je se mnou v nepořádku. Život je pomíjivý a ty můžeš zemřít dřív, než bych skončil. Řeknu ti ale, co se mnou není. Nemám kolenní bursitidu. Proč ji nemám, to ti nemohu říct, ale faktem zůstává, že tuto chorobu nemám. Avšak, všechno ostatní mám.“

    Řekl jsem mu, jak jsem na vše přišel.

    Otevřel mi ústa a podíval se do krku, uchopil moje zápěstí a udeřil mě do hrudi, když jsem to neočekával – zbabělost, a následně mě okamžitě trknul svojí hlavou. Potom si sedl, napsal recept, přehnul ho a podal mi, já jsem si dal předpis do kapsy a vyšel ven.

    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem předpis do nejbližší lékárny a podal ho. Muž si ho přečetl a vrátil zpátky.

    Řekl, že se tím nebude zabývat.

    Zeptal jsem se: „Jste lékárník?“

    Řekl: „Jsem lékárník. Pokud bych byl potravinářstvím a rodinným hotelem zároveň, mohl bych vám posloužit. Jsem lékárník a toto mi to ztěžuje.“

    Přečetl jsem si recept. Stálo tam:
    „1 libra bifteku s 1 pintou hořkého piva každých 6 hodin.
    1 deseti mílová procházka každé ráno.
    1 postel přesně v 11 hodin každou noc.
    A nestrkej svůj nos do věcí, kterým nerozumíš.“

    Následoval jsem pokyny se šťastným výsledkem – mluvil jsem o sobě – můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    Valentina Orlova

    OdpovědětVymazat
  36. Zuzana Hofmannová
    Jerome Klapka Jerome
    Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
    Pamatuji si, jak jsem se jednoho dne cítil nepatrně churavě- myslím, že jsem měl sennou rýmu, a proto jsem si šel do Britského muzea vyhledat její léčbu. Ponořil jsem se do knihy, přečetl jsem vše, co se o rýmě dalo přečíst; a potom, aniž bych to promyslel, jsem lenivě otočil stránky, a stejně lenivě jsem začal studovat nemoci obecně. Už si nepamatuji, na který neduh jsem narazil jako první- bylo to něco strašného a zničujícího- to jsem si jistý, a než jsem se stihl dostat přes půlku seznamu „varovných symptomům“, už mi bylo nad slunce jasné, že to mám.
    Chvilku jsem seděl naprosto zkoprnělý hrůzou, než jsem znovu apaticky otočil stránky. Narazil jsem na břišní tyfus, přečetl jsem si symptomy- načež jsem zjistil, že mám břišní tyfus, nejspíš ho mám už měsíce, aniž bych o tom věděl- a tak jsem zauvažoval, co dalšího asi ještě mám; otočil jsem strany na Tanec Svatého Víta- a jak jsem očekával, to jsem taky měl- můj případ mě začal zajímat, a byl jsem rozhodnutý, že ho prozkoumám od začátku, a tak jsem začal s hledáním podle abecedy- objevil jsem, že mám Brightovu nemoc, ale ulevilo se mi, že pouze v modifikované formě, takže pokud šlo o tohle, mohl bych klidně žít roky. Měl jsem ale taky choleru, a to se závažnými komplikacemi, malarickou zimnici, jejíž kritická fáze by měla přijít v dalších čtrnácti dnech, a s diphterií, tedy záškrtem, jsem se nejspíš už narodil. Svědomitě jsem se prokousal všemi písmeny abecedy, a jedinou nemoc, o které jsem mohl s jistotou říct, že ji nemám, byla horečka omladnic.
    Nejdřív mě to trochu zamrzelo, tak nějak mě to uráželo. Proč nemůžu mít horečku omladnic? Proč jí může onemocnět jen někdo? Nicméně po chvíli mě začala chamtivost opouštět. Přeci jenom mám každou jinou nemoc známou v medicíně, a tak jsem přestal být tak sobecký a rozhodl se, že to zvládnu i bez horečky omladnic.


    Šel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád, kontroluje mi puls, dívá se mi na jazyk, a u toho mluví o počasí, ale to vše je k ničemu, já už stejně vím, že jsem nemocný; no prostě jsem si pomyslel, že udělám dobrý skutek, když za ním teď půjdu. „ Co doktor chce, “ řekl jsem, „je zkušenost. No tak dostane mě. Ze mě bude mít víc zkušenosti než ze sedmnácti set obyčejných, všedních pacientů, s jednou nebo dvěma nemocemi.“ Tak jsem šel rovnou za ním, a on se zeptal:
    „Tak, co tě trápí?“
    A já řekl: „ Drahý kamaráde, nebudu tě okrádat o čas tím, že ti budu vykládat, co mě trápí. Život je krátký, to bys mohl dřív umřít, než bych s tím skončil. Ale povím ti, co mě NEtrápí. Netrápí mě horečka omladnic. Proč nemám horečku omladnic, to ti nemůžu objasnit, spokoj se s tím, že to tak je. Nicméně úplně všechny ostatní nemoci mám.“
    A taky jsem mu řekl, jak jsem na to všechno přišel.
    On mi otevřel ústa a podíval se mi do krku, chytil mě za zápěstí, praštil mě do hrudníku, když jsem to nečekal, to mi přišlo teda dost zbabělé- no a hned pak do mě vrazil stranou hlavy. Po tomhle všem si sedl, napsal mi recept, přeložil ho, podal mi ho, a já si ho dal do kapsy a šel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem ho rovnou k nejbližšímu lékárníkovi a tomu jsem recept předal. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho.
    Řekl, že tohle tam nemají.
    Já řekl: „Jste lékárník ne?“
    A on řekl: „Jsem lékárník. Kdybych byl majitel jednoty a rodinného hotelu v jednom, možná bych vám mohl pomoci. Jsem ale jen lékárník a to mi to trochu ztěžuje.“
    Tak jsem si ten recept přečetl, a tam stálo:
    „Jedenkrát libra hovězího steaku plus jedenkrát pinta piva každých 6 hodin. Jedenkrát desetimílová procházka každé ráno. Jedenkrát spánek v jedenáct hodin každý den. A necpěte si do hlavy věci, kterým nerozumíte.“
    Tyto pokyny jsem dodržoval a mělo to pozitivní výsledek- pokud mluvím za sebe- přežil jsem, a žiju dál.


    OdpovědětVymazat
  37. Tereza Vavřičková
    1.
    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl něco o léčbě nijak závažné nemoci, kterou jsem měl – domnívám se, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem danou knihu a přečetl si vše, co jsem potřeboval. A poté jsem bezmyšlenkovitě otočil stránku a začal jsem netečně studovat i ostatní nemoci. Ani nevím, která byla první, do které jsem se tak zabral – vím jen, že to byla nějaká strašná, devastující choroba – a dřív než jsem se dostal do poloviny seznamu "varovných příznaků", jsem si byl jist, že ji určitě mám.
    Chvíli jsem seděl, ztuhlý hrůzou a poté začal v beznadějné apatii znovu listovat stránkami. Došel jsem k břišnímu tyfu – přečetl symptomy – a zjistil, že několik měsíců mám břišní tyfus, aniž bych o tom věděl. Zvědav, co jiného bych ještě mohl mít, narazil jsem na tanec svatého Víta. A jak jsem očekával, měl jsem ho také. Začal jsem se zajímat o svůj případ a rozhodnutý přijít tomu na kloub, jsem to vzal podle abecedy. Dočetl jsem se o bahenní zimnici, a zjistil jsem, že ji mám také, a že akutní stádium se projeví během dvou týdnů. Brightovu chorobu, jak jsem k mé úlevě zjistil, jsem měl pouze v mírné formě, takže jsem s ní mohl ještě několik let žít. Choleru jsem měl s vážnými komplikacemi a také záškrt, se kterým jsem se už zřejmě narodil. Svědomitě jsem prošel všech dvacet šest písmen abecedy, abych došel k závěru, že jediná nemoc, kterou jsem neměl, byl zánět kolenní čéšky.
    Zprvu jsem se cítil dotčeně, zdálo se mi to poněkud zvláštní. Proč zrovna já nemám zánět kolenní čéšky? Proč taková nespravedlivá výhrada? Za chvíli však převládly méně chamtivé pocity a já si uvědomil, že trpím všemi známými nemocemi, které zná dnešní lékařství. A tak jsem se rozhodl nebýt tak sobecký a obejít se bez zánětu kolenní čéšky.
    2.
    Šel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý přítel, když se cítím být nemocný, změří mi pulz, podívá se na jazyk, mluví o počasí a to vše za nic. Pomyslel jsem si, že bych mu mohl prokázat laskavost, když za ním teď půjdu. "To co doktor chce," řekl jsem "je praxe. A proto jsem tu. Se mnou se mu dostane víc praxe, než s jeho sedmnácti stovkami obyčejných, všedních pacientů, kdy každý trpí pouze jednou nebo dvěma chorobami." Takže jsem za ním rovnou zašel.
    "Tak co tě trápí?" zeptal se.
    Odpověděl jsem. "Nebudu tě zdržovat, drahý příteli, vyprávěním o tom, co mi je. Život je krátký a ty bys mohl zemřít dříve, než bych ti to dopověděl. Ale povím ti, co mě netrápí. Nemám zánět kolenní čéšky. Proč tomu tak je, to netuším, ale faktem zůstává, že ho prostě nemám. Všechny ostatní nemoci mám." A tak jsem mu pověděl, jak jsem na to všechno přišel. Na to mi rozepnul košili a prohlédl mě, sevřel mi zápěstí a pak mě udeřil do hrudníku, což jsem nečekal – nazval bych to zbabělostí – a hned poté mě ještě udeřil jeho hlavou. Potom si sedl a napsal recept, který pak přeložil a podal mi ho. Ani jsem se na recept nepodíval, strčil jsem ho do kapsy a odešel. Zamířil jsem s ním do nejbližší lékárny, kde si ho lékárník přečetl a vrátil mi ho nazpět. Řekl, že nic takového nemá.
    Řekl jsem: "Jste vůbec lékárník?"
    On odpověděl: " Jsem lékárník. Kdybych byl samoobsluha a rodinný hotel v jednom, pak bych vám mohl vyhovět. Ale jsem jen pouhý lékárník."

    Přečetl jsem si recept, na kterém stálo:
    "1 libra hovězího steaku
    1 pinta hořkého piva každých 6 hodin

    1 desetimílová procházka každé ráno
    1 postel přesně v 11 hodin každou noc
    A nezatěžuj svou hlavu věcmi, kterým nerozumíš."

    Dodržoval jsem instrukce se šťastným výsledkem. Mohu říci, že můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  38. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského Muzea, abych si načetl léčbu pro nějaké lehké onemocnění, jednalo se o sennou rýmu, pokud se nemýlím. Dostal jsem se ke knížce a přečetl jsem vše, co jsem potřeboval. A v té chvíli bezmyšlenkovitosti, kdy jsem líně otáčel stránky, jsem pomalu začal studovat všechny choroby. Zapomněl jsem, která nemoc byla ta první, do níž jsem se začetl – vím, že to určitě bylo něco biblických rozměrů. A ještě předtím, než jsem stihl přečíst půlku stránky s „počátečními symptomy,“ Došlo mi že jsem určitě nakažený. Chvíli jsem seděl ztuhlý hrůzou a pak začal v apatii zoufalství začal jsem opět listovat. Dostal jsem se k břišnímu tyfu - procházel příznaky – a zjistil, že mám břišní tyfus, musel jsem ho mít už několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Zajímalo mě, co dalšího ještě mám a objevil jsem Tanec sv. Víta - a zjistil, jak jsem předpokládal, že jsem tuto nemoc měl také. Začínal mě zajímat svůj případ a byl jsem odhodlaný projít každý detail, a tak jsem začal podle abecedy. Nalezl jsem zimnici, a zjistil, že jí trpím, a že kritické stádium nastane za 14 dní. Brightova nemoc, kterou jsem k mému uklidnění zjistil, že mám pouze v pozměněné formě, s tím snad můžu žít ještě několik let. Choleru se závažnými komplikacemi a záškrt mám pravděpodobně už od narození. Pilně jsem studoval a procházel dvacet šest písmen a jedinou nemoc, kterou jsem usoudil, že nemám, byla rakovina vaječníků.
    Přišel jsem si prvně poněkud ukřivděn, přišlo mi to trochu urážlivé. Proč ji nemám? Proč tuto nevděčnou výhradu? Nicméně méně chamtivé pocity po chvíli převládly. Přemýšlel jsem, že mám každou známou nemoc z farmakologie a stával jsem se méně sobeckým, až jsem usoudil, že to půjde bez rakoviny vaječníků
    Šel jsem ke svému doktorovi. Je to starý známý, měří mi puls, dívá se mi na jazyk, mluví o počasí, to vše bez placení, když si myslím, že jsem nemocný, tak mu přeci udělám dobrou službu tím, že teď budu chodit k němu. „Co doktor potřebuje, je praxe, řekl jsem si. Má mě mít. Získá praxe jako ze sedmnácti set obyčejných, každodenních pacientů, kteří mají pouze jednu nebo dvě nemoci.“ Tak jsem šel rovnou za ním, a on mi řekl:
    „No, tak pověz co tě trápí ?“
    Řekl jsem: „nebudu tě připravovat o čas výčtem toho co mě trápí ,. Život je krátký a je možné, že by jsi umřel, než bych to dořekl. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nedostal jsem bursitidu kolene. Proč jsem nedostal bursitidu kolene, To nedokážu říct, faktem zůstává, že jsem ji nemám. Nicméně, všechno ostatní jsem chytil.“
    A tak jsem mu pověděl, jak jsem to všechno zjistil.
    Potom mi otevřel ústa a nahlédl mi do krku, stiskl mi zápěstí a pak mě udeřil do hrudi, když jsem to nejméně čekal - Zbabělost jestli jsem kdy nějakou viděl - a hned poté mě ještě udeřil hlavou. Potom si sedl, napsal recept, složil ho, podal mi ho, dal jsem si ho do kapsy a odešel jsem.
    Recept jsem si ani nepřečetl. Šel jsem rovnou do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Lékárník si recept přečetl, a vrátil mi ho zpět. Řekl, že mi nic nemůže vydat.
    Zeptal jsem se : Jste lékárník ?
    Řekl: “Jsem lékárník. Kdybych byl majitelem hokynářství a rodinného hotelu,
    možná bych Vám mohl pomoci. Bohužel jsem pouze lékárník.”



    Přečetl jsem recept. Bylo na něm napsáno:
    1 libra hovězího steaku
    1 pinta piva
    Každých 6 hodin
    1 deseti mílová procházka každé ráno
    do postele přesně v jedenáct každou noc
    A necpi si do hlavy věci kterým nerozumíš

    OdpovědětVymazat
  39. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského Muzea, abych si načetl léčbu pro nějaké lehké onemocnění, jednalo se o sennou rýmu, pokud se nemýlím. Dostal jsem se ke knížce a přečetl jsem vše, co jsem potřeboval. A v té chvíli bezmyšlenkovitosti, kdy jsem líně otáčel stránky, jsem pomalu začal studovat všechny choroby. Zapomněl jsem, která nemoc byla ta první, do níž jsem se začetl – vím, že to určitě bylo něco biblických rozměrů. A ještě předtím, než jsem stihl přečíst půlku stránky s „počátečními symptomy,“ Došlo mi že jsem určitě nakažený. Chvíli jsem seděl ztuhlý hrůzou a pak začal v apatii zoufalství začal jsem opět listovat. Dostal jsem se k břišnímu tyfu - procházel příznaky – a zjistil, že mám břišní tyfus, musel jsem ho mít už několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Zajímalo mě, co dalšího ještě mám a objevil jsem Tanec sv. Víta - a zjistil, jak jsem předpokládal, že jsem tuto nemoc měl také. Začínal mě zajímat svůj případ a byl jsem odhodlaný projít každý detail, a tak jsem začal podle abecedy. Nalezl jsem zimnici, a zjistil, že jí trpím, a že kritické stádium nastane za 14 dní. Brightova nemoc, kterou jsem k mému uklidnění zjistil, že mám pouze v pozměněné formě, s tím snad můžu žít ještě několik let. Choleru se závažnými komplikacemi a záškrt mám pravděpodobně už od narození. Pilně jsem studoval a procházel dvacet šest písmen a jedinou nemoc, kterou jsem usoudil, že nemám, byla rakovina vaječníků.
    Přišel jsem si prvně poněkud ukřivděn, přišlo mi to trochu urážlivé. Proč ji nemám? Proč tuto nevděčnou výhradu? Nicméně méně chamtivé pocity po chvíli převládly. Přemýšlel jsem, že mám každou známou nemoc z farmakologie a stával jsem se méně sobeckým, až jsem usoudil, že to půjde bez rakoviny vaječníků
    Šel jsem ke svému doktorovi. Je to starý známý, měří mi puls, dívá se mi na jazyk, mluví o počasí, to vše bez placení, když si myslím, že jsem nemocný, tak mu přeci udělám dobrou službu tím, že teď budu chodit k němu. „Co doktor potřebuje, je praxe, řekl jsem si. Má mě mít. Získá praxe jako ze sedmnácti set obyčejných, každodenních pacientů, kteří mají pouze jednu nebo dvě nemoci.“ Tak jsem šel rovnou za ním, a on mi řekl:
    „No, tak pověz co tě trápí ?“
    Řekl jsem: „nebudu tě připravovat o čas výčtem toho co mě trápí ,. Život je krátký a je možné, že by jsi umřel, než bych to dořekl. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nedostal jsem bursitidu kolene. Proč jsem nedostal bursitidu kolene, To nedokážu říct, faktem zůstává, že jsem ji nemám. Nicméně, všechno ostatní jsem chytil.“
    A tak jsem mu pověděl, jak jsem to všechno zjistil.
    Potom mi otevřel ústa a nahlédl mi do krku, stiskl mi zápěstí a pak mě udeřil do hrudi, když jsem to nejméně čekal - Zbabělost jestli jsem kdy nějakou viděl - a hned poté mě ještě udeřil hlavou. Potom si sedl, napsal recept, složil ho, podal mi ho, dal jsem si ho do kapsy a odešel jsem.
    Recept jsem si ani nepřečetl. Šel jsem rovnou do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Lékárník si recept přečetl, a vrátil mi ho zpět. Řekl, že mi nic nemůže vydat.
    Zeptal jsem se : Jste lékárník ?
    Řekl: “Jsem lékárník. Kdybych byl majitelem hokynářství a rodinného hotelu,
    možná bych Vám mohl pomoci. Bohužel jsem pouze lékárník.”



    Přečetl jsem recept. Bylo na něm napsáno:
    1 libra hovězího steaku
    1 pinta piva
    Každých 6 hodin
    1 deseti mílová procházka každé ráno
    do postele přesně v jedenáct každou noc
    A necpi si do hlavy věci kterým nerozumíš
    David Franc

    OdpovědětVymazat
  40. Tři muži ve člunu
    Jerome K. Jerome
    ´
    Pamatuji si, jak jsem jednou šel do britského muzea, abych si přečetl o léčbě jednoho lehčího onemocnění, které jsem tak trochu měl, myslím, že to byla senná rýma. Našel jsem tu knihu a přečetl si vše, co jsem potřeboval, pak už jsem jen bezmyšlenkovitě a líně otáčel stránky a začal jsem studovat nemoci obecně. Zapomněl jsem, jaká byla ta první choroba, do které jsem se pustil- nějaký zastrašující, ničící mor, to vím- A dříve než jsem se podíval ani ne na polovinu seznamu „varovných symptomů“ bylo jasné, že tuhle chorobu mám.

    Chvilku jsem seděl, ztuhlý hrůzou, a pak v jednom bezmyšlenkovitém okamžiku, jsem opět začal listovat dalšími a dalšími stránkami.Narazil jsem na břišní tyfus-přečetl jsem si příznaky a zjistil jsem, že mám břišní tyfus.Musel jsem ho mít měsíce bez toho, abych to vůbec tušil—,zajímalo mě, co dalšího ještě mám, otočil jsem na tanec svatého Víta a jak jsem očekával, měl jsem ho samozřejmě také.—Začal jsem se o svůj případ velmi zajímat a rozhodl se přijít tomu na kloub, tak jsem začal abecedně. Přečetl jsem si o zimnici a zjistil jsem, že už jsem jí onemocněl a že akutní fáze započne v příštích dvou týdnech. Zánět ledvin, mám pouze v modifikované formě, takže se mi ulevilo, protože co se mého strachu o život týče, měl bych žít ještě roky.Choleru jsem měl s vážnými komplikacemi a se záškrtem jsem se zřejmě narodil.Prošel jsem velmi pečlivě 26 stránek, a došel jsem k názoru, že jediná choroba, kterou jsem neměl, byl zánět kolenního kloubu.

    Nejdřív jsem se cítil trochu ukřivděný, bylo to tak trochu urážlivé. Proč jsem neměl zánět kolenního kloubu? Proč je to u mě taková výjimka? Po chvíli se ty mé chamtivé pocity umírnily. Došlo mi, že jsem trpěl každou druhou nemocí, takže nesmím být sobecký, a zánětu kolenního kloubu se vzdát.
    Part 2
    Šel jsem ke svému doktorovi, je to můj starý kámoš, který mi měří puls a kontroluje stav mého jazyku a povídá o počasí jen tak pro nic za nic, kdykoli si umanu, že jsem nemocný.Takže jsem si usmyslel, že mu poskytnu laskavost, když k němu zajdu. „Jediné co doktor chce“ říkal jsem si „je praxe“. A on může mít mě.
    Díky mě získá více praxe, než by získal na 700 obyčejných , běžných pacientech, s jednou maximálně dvěma chorobami.Tak jsem za ním tedy zašel a on řekl:

    „Tak povídej, copak ti je?“

    A já řekl „nebudu tě okrádat o tvůj drahocenný čas, tím, že ti budu říkat, co všechno mi je kamaráde. Život je krátký a mohl by si umřít dřív, než bych ti to stihl říct.Ale řeknu ti, co mi není.Neprodělal jsem zánět kolenního kloubu. Proč jsem ho nikdy neprodělal, to netuším, ale fakta říkají, že jsem onu nemoc neprodělal. Ale na všechny ostatní choroby trpím.

    Řekl jsem mu, jak jsem na to na všechno přišel.


    Otevřel mi ústa a prohlédl mě, pak mě chytil za zápěstí a praštil mě do hrudi, když jsem to nečekal, tomu teda říkám zbabělost, a hned potom mi dal hlavičku. Hned na to si sednul a předepsal mi recept, který složil a předal mi ho, a já si ho dal do kapsy a odešel.

    Neotevřel jsem ho a vzal ho k nejbližšímu lékárníkovi, kterému jsem recept předal. Pán si ho přečetl a vrátil mi ho zpátky.

    Řekl, že takový recept nemůže přijmout.

    Ptám se ho „Ale jste přeci lékárník ne?“

    On řekl : „ Ano,jsem lékárník. Kdybych působil jako samoobsluha a rodinný hotel dohromady, snad bych Vám mohl pomoci. Jenže jako lékárník mám poměrně svázané ruce.“

    Přečetl jsem si ten recept, který říkal:

    „1 libra hovězího steaku s 1 pintou piva každých 6 hodin
    1 desetimílová procházka každé ráno
    1 postelový spánek přesně v jedenáct večer každou noc
    A prosím tě nezatěžuj si hlavinku věcmi, kterým vůbec nerozumíš.”


    Dodržoval jsem příkazy receptu a došel jsem k uspokojivým výsledkům- když tedy mluvím sám za sebe- že můj život je pod lékařskou ochranou a v bezpečí a stále pokračuje.


    Anna Horníková

    OdpovědětVymazat
  41. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych vyhledal léčbu na lehké onemocnění, se kterým jsem se dostal do styku - myslím, že to byla senná rýma. Procházel jsem knihou a přečetl si vše, kvůli čemu jsem přišel; a ve chvilce nepozornosti jsem začal líně otáčet stránky a lhostejně prohlížet choroby všeobecně. Už jsem zapomněl, na kterou jsem první narazil – nějaká strašná a ničivá nákaza, to vím – a dříve než jsem přečetl půlku ze seznamu “varovných příznaků“ věděl jsem, že tuhle nemoc dozajista mám.

    Chvíli jsem seděl, ztuhlý hrůzou; a pak jsem v netečném zoufalství začal dále listovat knihou. Narazil jsem na břišní tyfus - přečetl si příznaky- a zjistil, že aniž bych to tušil, musel jsem ho mít již několik měsíců. Přemýšlel jsem, čím bych ještě mohl trpět a objevil Sydenhamův syndrom a jak jsem předpokládal, měl jsem to taky. Začal jsem se zajímat o svůj zdravotní stav a rozhodnut oddělit zrno od plev, jsem započal číst podle abecedy. Dozvěděl jsem se o Ague – malarické zimnici a zjistil, že i touto nemocí trpím a že se akutní stav dostaví do čtrnácti dní. Brightovu chorobu jsem u sebe díky bohu objevil jen v modifikované formě a tudíž, jak jsem se obával, mohu s ní žít ještě několik let. Choleru jsem měl s několika komplikacemi a se záškrtem jsem se, jak se zdá, již narodil. Pečlivě jsem prošel všech šestadvacet písmen a jedinou úlevou mi bylo, že jsem usoudil, že nemám bursitidu.

    Nejprve jsem se cítil raněn, připadalo mi to, jako bych byl ošizen. Proč nemám bursitidu? Proč taková nespravedlivá výjimka? Nicméně po chvíli ve mně začali převládat méně chamtivé pocity. Zhodnotil jsem, že mám všechny ostatní medicínou známé choroby, a tak jsem se vzdal sobectví a upustil jsem od bursitidy.

    Zašel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý přítel a vždy mi zkontroluje puls, podívá se mi na jazyk, popovídá si o počasí a to vše zadarmo, když se cítím nemocný. A tak jsem si pomyslel, že udělám dobře, když ho navštívím. „Vše, co lékař potřebuje“ řekl jsem si, „je praxe. Měl by se na mě podívat. Ze mne získá více zkušeností než ze sedmnáctiset obyčejných pacientů, kteří mají vždy jen jednu nebo dvě nemoci.“ Vyrazil jsem rovnou za ním a on mi povídá:

    „Tak co tě trápí?“

    Řekl jsem mu: „Nebudu tě okrádat o čas, drahý příteli, vyprávěním co mi je. Život je krátký a ty bys mohl skonat dřív, než bych to dokončil. Ale povím ti, co mi není. Nemám bursitidu. Nemohu ti říct proč, ale faktem zůstává, že ji prostě nemám. Nicméně všechny ostatní nemoci mám.“

    A vysvětlil jsem mu, jak jsem na to přišel.

    Potom mě začal prohlížet, podržel mi zápěstí a udeřil mě do hrudníku v okamžik, kdy jsem to vůbec nečekal. Taková srabárna. A hned potom mi dal hlavičku. Po tomhle všem si sedl a napsal mi recept, složil ho a podal mi ho a já si ho strčil do kapsy a odešel.

    Neotevřel jsem ho. Šel jsem do nejbližší lékárny a podal recept lékárníkovi. Ten muž si ho přečetl a podal mi ho zpátky.

    Řekl, že nic takového nemá.

    „A jste vůbec lékárník?“, zeptal jsem se.

    A on mi odpověděl: „ Ano, jsem lékárník. Kdybych byl majitelem samoobsluhy a rodinného hotelu zároveň, možná bych vám to mohl sehnat. Avšak být pouze lékárníkem mi v tom poněkud překáží.“

    Přečetl jsem si ten recept. Stálo tam:
    „1 libra hovězího steaku
    s pintou hořkého piva
    každých šest hodin.
    Desetimílová procházka každé ráno.
    Chodit spát přesně v jedenáct každý večer.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.“

    Poslouchal jsem tyto instrukce a skvělým výsledkem – mluvím-li za sebe- je to, že jsem si svůj život zachránil a tak v něm mohu dále pokračovat.

    Tomáš Hubený

    OdpovědětVymazat
  42. Vzpomínám si jak jsem jednoho dne šel do britského muzea, abych si přečetl o léčbě lehké nemoci, kterou jsem měl - tuším, že sennou rýmu. Vzal jsem si knihu a přečetl vše, co jsem mohl; poté jsem nevědomky začal otáčet listy a obecně studovat nemoci. Zapomněl jsem, která nemoc byla jako první – vím, že nějaká strašlivá, zničující nemoc - a než jsem shlédl polovinu "prvotních příznaků" , tak jsem si uvědomil, že je všechny mám. Na chvíli jsem se s hrůzou posadil; a poté jsem v zoufalosti začal znovu otáčet stránkami. Narazil jsem na břišní tyfus, přečetl jsem si příznaky a zjistil jsem, že jsem ho prodělal, tyfus jsem musel mít už několik měsíců, aniž bych o tom věděl - uvažoval jsem nad tím, co ještě můžu mít, narazil jsem na Tanec svatého Víta - a jak jsem předpokládal, tak jsem to také měl - začal jsem se zajímat o svůj případ, a rozhodl jsem se ho prozkoumat do hloubky, a tak jsme začal abecedně - přečtl jsem si o zimnici a zjistil jsem, že ji také mám, a že akutní fáze se dostaví do čtrnácti dnů. Brihgtová nemoc, ulevilo se mi, když jsem zjistil, že ji mám v modifikované podobě, tudíž bych měl ještě několik let žít. Choleru jsem měl několik let se a komplikacemi; zdálo se mi, že jsem se narodil se záškrtí. Svědomitě jsem prošel všech šestadvacet písmen a jedná choroba u které jsem usoudil, že ji nemám, byl zánět kolene. Zprvu jsem se cítil ublížen; vypadalo to nějak mírně. Proč jsem neměl zánět kolene? Proč tato nevděčná rezervace? Po chvíli ale převládly méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že jsem měl všechny známé choroby farmakologie, začínal jsem být méně sobecký a rozhodl se obejít bez zánětu kolene.


    Šel jsem tedy ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád. Když si myslím, že jsem nemocný, tak mi změří puls, prohlédne jazyk a mluví se mnou o počasí, a zadarmo. Tak jsem si myslel, že by bylo dobrý, kdybych teď za ním šel. "Co doktor chce", řekl jsem, "je zkušenost. Měl bych proto za ním jít. Získá se mnou víc praxe než se sedmnácti stovkami běžných pacientů, kteří mají jednu či dvě choroby". Šel jsem rovnou za ním, prohlídl si mě a ptá se: "Copak s tebou je?" Řekl jsem: "Drahý příteli, nebudu Vás okrádat o čas, tím, že budu vyprávět, co mě trápí. Život je krátký, a Vy by jste mohl umřít dříve, než dopovím. Ale řeknu Vám, co se mnou není. Nemám zánět kolene, ale proč, to Vám říct nedokážu. Nicméně, vše ostatní mám. Řekl jsem mu, jak jsem na to vše přišel.
    Následně mi otevřel mi ústa, podíval se do krku, držel mě za zápěstí, a pak udeřil do zad, když jsem to nejméně čekal - zbabělou věc udělal - a hned na to mě srazil jeho hlavou do strany. Poté se posadil a začal psát předpis, složil ho a dal mi ho, a já si ho dal do kapsy a odešel. Neotevřel jsem ho. Šel jsem do nejbližší lékárny a předal jsem ho. Muž si zprávu přečetl, a vrtátil mi ji. Řekl, že se tím nebude zabývat. Zeptal jsem se: "Jste lékárník?" Odpověděl mi: "To jsem. Kdybych byl obchod s potravinami s rodinným hotelem dohromady, tak bych Vám vyhověl. Ale to, že jsem lékárník, mi v tom brání. Přečetl jsem si předpis. Bylo tam: "Jeden hovězí steak s s jedním hořkým pivem každých 6 hodin a dále to pokračovalo: deseti-mílová procházka každé ráno Přesně v 11 hodin do postele Nestrkej nos do věcí, kterým nerozumíš."
    Instrukce jsem dodržel a dočkal se šťastného konce. Můj život byl zachráněn.
    Nur Ashraf Bekai

    OdpovědětVymazat
  43. Vzpomínám si jak jsem jednoho dne šel do britského muzea, abych si přečetl o léčbě lehké nemoci, kterou jsem měl - tuším, že sennou rýmu. Vzal jsem si knihu a přečetl vše, co jsem mohl; poté jsem nevědomky začal otáčet listy a obecně studovat nemoci. Zapomněl jsem, která nemoc byla jako první – vím, že nějaká strašlivá, zničující nemoc - a než jsem shlédl polovinu "prvotních příznaků" , tak jsem si uvědomil, že je všechny mám. Na chvíli jsem se s hrůzou posadil; a poté jsem v zoufalosti začal znovu otáčet stránkami. Narazil jsem na břišní tyfus, přečetl jsem si příznaky a zjistil jsem, že jsem ho prodělal, tyfus jsem musel mít už několik měsíců, aniž bych o tom věděl - uvažoval jsem nad tím, co ještě můžu mít, narazil jsem na Tanec svatého Víta - a jak jsem předpokládal, tak jsem to také měl - začal jsem se zajímat o svůj případ, a rozhodl jsem se ho prozkoumat do hloubky, a tak jsme začal abecedně - přečtl jsem si o zimnici a zjistil jsem, že ji také mám, a že akutní fáze se dostaví do čtrnácti dnů. Brihgtová nemoc, ulevilo se mi, když jsem zjistil, že ji mám v modifikované podobě, tudíž bych měl ještě několik let žít. Choleru jsem měl několik let se a komplikacemi; zdálo se mi, že jsem se narodil se záškrtí. Svědomitě jsem prošel všech šestadvacet písmen a jedná choroba u které jsem usoudil, že ji nemám, byl zánět kolene. Zprvu jsem se cítil ublížen; vypadalo to nějak mírně. Proč jsem neměl zánět kolene? Proč tato nevděčná rezervace? Po chvíli ale převládly méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že jsem měl všechny známé choroby farmakologie, začínal jsem být méně sobecký a rozhodl se obejít bez zánětu kolene.


    Šel jsem tedy ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád. Když si myslím, že jsem nemocný, tak mi změří puls, prohlédne jazyk a mluví se mnou o počasí, a zadarmo. Tak jsem si myslel, že by bylo dobrý, kdybych teď za ním šel. "Co doktor chce", řekl jsem, "je zkušenost. Měl bych proto za ním jít. Získá se mnou víc praxe než se sedmnácti stovkami běžných pacientů, kteří mají jednu či dvě choroby". Šel jsem rovnou za ním, prohlídl si mě a ptá se: "Copak s tebou je?" Řekl jsem: "Drahý příteli, nebudu Vás okrádat o čas, tím, že budu vyprávět, co mě trápí. Život je krátký, a Vy by jste mohl umřít dříve, než dopovím. Ale řeknu Vám, co se mnou není. Nemám zánět kolene, ale proč, to Vám říct nedokážu. Nicméně, vše ostatní mám. Řekl jsem mu, jak jsem na to vše přišel.
    Následně mi otevřel mi ústa, podíval se do krku, držel mě za zápěstí, a pak udeřil do zad, když jsem to nejméně čekal - zbabělou věc udělal - a hned na to mě srazil jeho hlavou do strany. Poté se posadil a začal psát předpis, složil ho a dal mi ho, a já si ho dal do kapsy a odešel. Neotevřel jsem ho. Šel jsem do nejbližší lékárny a předal jsem ho. Muž si zprávu přečetl, a vrtátil mi ji. Řekl, že se tím nebude zabývat. Zeptal jsem se: "Jste lékárník?" Odpověděl mi: "To jsem. Kdybych byl obchod s potravinami s rodinným hotelem dohromady, tak bych Vám vyhověl. Ale to, že jsem lékárník, mi v tom brání. Přečetl jsem si předpis. Bylo tam: "Jeden hovězí steak s s jedním hořkým pivem každých 6 hodin a dále to pokračovalo: deseti-mílová procházka každé ráno Přesně v 11 hodin do postele Nestrkej nos do věcí, kterým nerozumíš."
    Instrukce jsem dodržel a dočkal se šťastného konce. Můj život byl zachráněn.
    Nur Ashraf Bekai

    OdpovědětVymazat
  44. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si nastudoval léčbu lehkého onemocnění, které jsem tak trochu měl - senné rýmy, domníval jsem se, že to je senná rýma. Sundal jsem si knihu a přečetl si všechno, co jsem si přečíst přišel a poté v bezmyšlenkovité chvilce jsem nečinně obracel stránky a začal studovat nemoci všeobecně. Zapomněl jsem, jaká byla ta první choroba, do které jsem se zabral, vím že to byl nějaký příšerný, zničující mor a předtím než jsem si pročetl polovinu seznamu “varovných příznaků”, uvědomil jsem si, že jsem se nakazil.

    Chvíli jsem seděl strnulý hrůzou, a pak, v beznaději, jsem znovu obracel stránky. Dostal jsem se k břišnímu tyfu - přečetl příznaky - zjistil, že mám břišní tyfus, musel jsem ho mít už několik měsíců, aniž bych to věděl - přemýšlel jsem, co dalšího jsem měl - našel jsem Tanec svatého Víta - a jak jsem očekával, zjistil jsem, že to mám taky - začínal jsem být mým stavem zaujatý a odhodlal jsem se to prozkoumat, a tak jsem začal abecedně - nastudoval horečku, a zjistil že jsem nakažený, a že nejhorší stádium začne v příštích čtrnácti dnech. Chronickou nefritidu, jak jsem s úlevou zjistil, mám pouze v modifikované formě a tudíž bych mohl žít ještě po několik let. Choleru jsem měl s vážnými komplikacemi a se zášrtem jsem se zřejmě narodil. Svědomitě jsem prostudoval všech dvacet šest písmen a jediná nemoc, u které mohu usoudit, že ji nemám, byla kolenní bursitida.

    Nejprve jsem se cítil raněn, připadalo mi to jako urážka. Jakto, že nemám kolenní bursitidu? Proč to může mít jen někdo? Nicméně po chvilce mě ta chamtivost přešla. Uvědomil jsem si, že mám všechny další známé nemoci ve farmakologii, uskromnil jsem se a odhodlal se obejít se bez kolenní bursitidy.

    Šel jsem k mému lékaři. Je to můj starý kamarád, když se cítím nemocný, měří mi puls, podívá se mi na jazyk a popovídá si o počasí, všechno k ničemu, tak jsem si myslel, že bych mu udělal laskavost, když ted k němu půjdu. “Všechno, po čem doktor touží” řekl jsem, “je praxe”. Má mě mít. Já mu poskytnu více zkušeností než sedmnáct set běžných, všedních, pacientů, kteří mají pouze jednu nebo dvě nemoci. Tak jsem šel rovnou za ním ho navštívit a on řekl:

    “ Tak, co se děje?”

    Odpověděl jsem: “ Nebudu vás obírat o čas, chlapče, abych vám říkal, co se semnou děje. Život je krátký a ty bys mohl zemřít dříve, než bych skončil. Ale za to vám řeknu, co se semnou neděje. Netrpím kolenní bursitidou. Proč tím netrpím, vám nemohu říct, ale faktem zůstává, že ji nemám. Každopádně mám všechny ostatní choroby.”

    A tak jsem mu řekl, jak jsem to všechno objevil.

    Potom mě prohlédnul, podržel mi zápěstí a když jsem to nečekal, tak mě udeřil do hrudníku - zbabělý čin, a ihned potom do mě vrazil stranou jeho hlavy. Po tomhle se posadil, předepsal mi recept, přeložil ho a dal mi ho, já jsem si ho dal do kapsy a odešel.

    Nepodíval jsem se do toho receptu. Odevzdal jsem ho v nejbližší lékárně. Pán si ho přečetl a vrátil mi ho.

    Řekl, že nemůže vyhovět.

    Řekl jsem mu: “A to jste lékárník?”

    On mi odpověděl: “Jsem lékárník. Kdybych byl družstevní prodejna spolu s rodinným hotelem, možná bych vám mohl vyhovět. Ale brání mi v tom to, že jsem jen lékarník.

    Přečetl jsem si recept, kde stálo:

    “1 libra hovězího steaku s 1 pintou hořkého piva - každých 6 hodin.

    1 deseti - mílová procházka každé ráno.
    Každou noc být v posteli přesně v 11
    Nezatěžovat hlavu věcma, kterým nerozumíte”

    Řídil jsem se pokyny a pokud mluvím za sebe, tak se šťastnými výsledky - můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    Michaela Pázlerová

    OdpovědětVymazat
  45. Three Men in a Boat (to say nothing of the dog)
    Jerome K. Jerome, 1889

    CHAPTER I.
    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského Muzea, abych si načetl něco o nějaké lehké nemoci, která na mě lezla – senná rýma, mám pocit, že to byla. Vzal jsem tu knihu a četl si všechno co jsem přečíst přišel, a potom v jednom bezmyšlenkovitém momentě jsem mimoděk otočil stranu a začal nestoudně studovat nemoci obecně. Zapomněl jsem co byla ta první nemoc, do které jsem se pustil – nějaká strašná, devastující pohroma, to vím – a před tím, než jsem zhlédl polovinu “varovných příznaků”, mi bylo jasné, že ji zcela jistě mám.
    Chvíli jsem jen tak seděl, zmrazen hrůzou a poté v apatii zoufalství jsem znovu otočil stránky. Dostal jsem se k tyfu – přečetl příznaky – a zjistil jsem, že mám tyfus, musel jsem ho mít už měsíce, aniž bych o tom věděl – zamyslel jsem se co ještě mám. Otočil jsem na Sydenhamovu Choreu – zjistil jsem podle očekávání, že to mám taky – začal jsem mít zájem o svůj případ, tak jsem se odhodlal, že to proseji, až ke dnu a začal jsem abecedně. Načetl jsem si malarickou zimnici a zjistil jsem, že na ni trpím a že akutní faze odstartuje, asi za dalších čtrnáct dní. U Brightovy nemoci se mi ulevilo, že ji mám jen v modifikované formě a co se toho týkalo, tak mohu žít ještě roky. Choleru jsem měl s vážnými komplikacemi a se záškrtem jsem se očividně narodil. Prolezl jsem svědomitě šestadvaceti písmeny a jediný neduh, který jsem mohl vyloučit bylo Koleno pokojské(pozn. Prepatelární burzitida).
    Nejdříve jsem se kvůli tomu cítil ublíženě, přišlo mi to trochu jako podvod. Proč nemám Koleno pokojské? Proč tato nevděčná výjimka? Ale po chvíli přetrvali méně chamtivé pocity. Vzpomněl jsem si, že mám každou další nemoc dosud známou ve farmakologii a tak jsem přestal být tolik sobecký, a rozhodl jsem se, že se obejdu bez Kolena pokojské.
    Šel jsem ke svému doktorovi, je to můj starý kumpán, měří mi puls, prohlédne jazyk, mluví o počasí a to všechno zadarmo, když se mi zachce být nemocný, tak jsem si řekl, že mu to oplatím, když za ním teď zajdu. “Co chce každý doktor,” říkal jsem ji “je praxe. Tak tedy dostane mě. Ze mě bude mít více praxe, než ze sedmnácti set normálních pacientů s jednou, nebo dvěma nemocemi.” Takže jsem šel přímo k němu a on povídá:
    “No, tak co je špatně s vámi?”
    Já řikám: “Nebudu ztrácet tvůj čas, drahý chlapče, tím, abych ti říkal co se mnou je. Život je krátký a mohl bys umřít dřív, než bych skončil. Místo toho ti řeknu co se mnou NENÍ špatně. Já nemám Koleno pokojské. Nemohu říct proč, ale faktem zůstává, že ho nemám. Všechno ostatní bohužel mám.”
    A řekl jsem mu jak jsem na to přišel

    Potom mě otevřel, díval se na mě shora, sevřel mi zápěstí, praštil mě do hrudi, když jsem to nečekal –zbabělým počínáním bych to nazval – a okamžik na to, mě udeřil stranou hlavy. Na závěr se posadil, vypsal mi předpis, složil ho, já ho dal do kapsy a odešel jsem.
    Nedíval jsem se na něj, vzal jsem ho rovnou do nejbližší lékárny a tam ho odevzdal.
    Řekl mi, že to nevede.
    Tak se ptám “Jste snad lékárník?”
    On mi odpověděl “Jsem lékárník, kdybych snad byl smíšené zboží a rodinný hotel v jednom, tak bych vám mohl vyhovět. Ale, bohužel jsem jenom lékárník.”
    Přečetl jsem si předpis, stálo tam:
    “1libra hovězího steaku
    1 pinta hořkého piva
    každých 6 hodin
    1 deseti mílová procházka každé ráno
    1 postel v 11 hodin večer přesně, každý večer
    A necpěte do své hlavy věci, kterým nerozumíte.”
    Následoval jsem ty instrukce, se šťastným koncem – pokud mluvím za sebe – můj život byl zachráněn a pokračuje dál.


    Tomáš Edl

    OdpovědětVymazat
  46. Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl o léčbě lehké nemoci, kterou jsem měl - tuším, že šlo sennou rýmu. Vzal jsem si knihu a přečetl vše, co jsem mohl; poté jsem bezděčně začal otáčet listy a obecně studovat choroby. Zapomněl jsem, která choroba byla jako první – vím, že nějaká strašlivá, zničující choroba - a než jsem shlédl polovinu "prvotních příznaků", tak jsem si uvědomil, že je všechny mám.
    Na chvíli jsem si s hrůzou sedl; a poté jsem v zoufalství začal znovu otáčet stránky. Narazil jsem na břišní tyfus, přečetl jsem si příznaky a zjistil jsem, že ho musím mít, tyfus jsem musel mít už několik měsíců, aniž bych o tom věděl - uvažoval jsem nad tím, co ještě můžu mít, narazil jsem na Sydenhamův syndrom - a jak jsem předpokládal, tak jsem to také měl - začal jsem se zajímat o svůj případ, a rozhodl jsem se ho prozkoumat do hloubky, a tak jsem začal abecedně - přečetl jsem si o zimnici a zjistil jsem, že ji také mám, a že akutní fáze se dostaví do čtrnácti dnů. Ague, ulevilo se mi, když jsem zjistil, že ji mám v modifikované podobě, tudíž bych měl ještě několik let žít. Choleru jsem měl s několika komplikacemi; zdálo se mi, že jsem se se záškrtem už narodil. Svědomitě jsem prošel všech šestadvacet písmen a jedná o chorobu, u které jsem usoudil, že ji nemám, byl zánět kolene.
    Zprvu jsem se cítil ublížen; připadalo mi to jako urážka. Proč jsem neměl zánět kolene? Proč tato nevděčná výjimka? Po chvíli ale převládly méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že mám všechny známé choroby farmakologie, začínal jsem být méně sobecký a rozhodl se obejít bez zánětu kolene.


    Šel jsem tedy ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád. Když si myslím, že jsem nemocný, tak mi změří puls, prohlédne jazyk a mluví se mnou o počasí, a zadarmo. Tak jsem si myslel, že by bylo dobré, kdybych teď za ním šel. "Co doktor potřebuje", řekl jsem si, "je praxe. Měl bych proto za ním jít. Získá se mnou víc praxe než se sedmnácti stovkami běžných pacientů, kteří mají jednu či dvě choroby". Šel jsem rovnou za ním, prohlédl si mě a ptá se:
    "Copak s vámi je?"
    Řekl jsem: "Drahý příteli, nebudu vás okrádat o čas, tím, že budu vyprávět, co mě trápí. Život je krátký, a vy, by jste mohl umřít dříve, než dopovím. Ale řeknu Vám, co se mnou není. Nemám zánět kolene, ale proč, to vám říct nedokážu. Nicméně, vše ostatní mám.
    Řekl jsem mu, jak jsem na to vše přišel.
    Následně mi otevřel mi ústa, podíval se do krku, držel mě za zápěstí, a pak udeřil do hrudníku, když jsem to nejméně čekal - zbabělou věc udělal - a hned na to mě udeřil hlavou. Poté se posadil a začal psát předpis, složil ho a dal mi ho, a já si ho dal do kapsy a odešel.
    Neotevřel jsem ho. Šel jsem do nejbližší lékárny a předal jsem ho. Muž si zprávu přečetl, a vrátil mi ji.
    Řekl, že nic takového nemá. Zeptal jsem se:
    "Jste lékárník?"
    Odpověděl mi: "To jsem. Kdybych byl obchod s potravinami s rodinným hotelem dohromady, tak bych vám vyhověl. Ale to, že jsem lékárník, mi v tom brání.
    Přečetl jsem si předpis. Bylo tam:
    "Jeden hovězí steak
    S jedním hořkým pivem
    Každých 6 hodin
    Desetimílová procházka každé ráno
    Přesně v 11 hodin do postele
    Nestrkej nos do věcí, kterým nerozumíš."

    Instrukce jsem dodržel a dočkal se šťastného konce. Můj život byl zachráněn.

    Nur Ashraf Bekai

    OdpovědětVymazat
  47. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si načetl léčbu pro nějaké lehké onemocnění, kterým jsem trpěl - jednalo se o sennou rýmu, pokud se nemýlím. Dostal jsem se ke knížce a přečetl jsem vše, co jsem potřeboval. A v té chvíli bezmyšlenkovitosti, kdy jsem líně otáčel stránky, jsem pomalu začal studovat všechny choroby. Zapomněl jsem, která nemoc byla ta první, do níž jsem se začetl – vím, že to určitě byla nějaká metla lidstva. A ještě předtím, než jsem přečetl půlku stránky s „počátečními symptomy,“ došlo mi že jsem určitě nakažený. Chvíli jsem seděl ztuhlý hrůzou a pak v apatii zoufalství začal jsem opět listovat. Dostal jsem se k břišnímu tyfu - procházel příznaky – a zjistil, že mám břišní tyfus, musel jsem ho mít už několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Zajímalo mě, co dalšího ještě mám a objevil jsem tanec sv. Víta - a zjistil, jak jsem předpokládal, tuto nemoc jsem měl také. Začínal mě zajímat můj případ a byl jsem rozhodl jsem se prouzkoumat ho důkladně, a tak jsem začal podle abecedy. Nalezl jsem bahenní zimnici, a zjistil, že jí trpím, a že kritické stádium nastane za 14 dní. Brightova nemoc, kterou jsem naštěstí, trpěl pouze lehkou formou, tudíž jsem byl přesvědčen, že s ní mohu žít ještě pár let. Choleru se závažnými komplikacemi a záškrt mám pravděpodobně už od narození. Pilně jsem studoval a procházel dvacet šest písmen a jedinou nemoc, kterou jsem usoudil, že nemám, byla rakovina vaječníků.
    Přišel jsem si prvně poněkud ukřivděn, přišlo mi to trochu urážlivé. Proč ji nemám?? Proč taková nespravedlivá výminka? Nicméně méně chamtivé pocity po chvíli převládly. Zhodnotil jsem, že mám všechny ostatní nemoci známé medicíně, a stával jsem se méně sobeckým, až jsem usoudil, že se obejdu bez rakoviny vaječníků
    Šel jsem ke svému doktorovi. Je to starý známý, měří mi puls, dívá se mi na jazyk, mluví o počasí, to vše bez placení, když si myslím, že jsem nemocný, tak mu přeci udělám dobrou službu tím, že teď budu chodit k němu. „Co doktor potřebuje, je praxe, řekl jsem si. Má mě mít. Získá praxe jako ze sedmnácti set obyčejných, každodenních pacientů, kteří mají pouze jednu nebo dvě nemoci.“ Tak jsem šel rovnou za ním, a on mi řekl:
    „No, tak pověz co tě trápí ?“
    Řekl jsem: „Nebudu tě připravovat o čas výčtem toho co mě trápí. Život je krátký a je možné, že bys umřel, než bych to dořekl. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám rakovinu vaječníků. Proč jsem nedostal bursitidu kolene, To nedokážu říct, faktem zůstává, že jsem ji nemám. Nicméně, všechno ostatní jsem chytil“.
    A tak jsem mu pověděl, jak jsem to všechno zjistil.
    Potom mi otevřel ústa a nahlédl mi do krku, stiskl mi zápěstí a pak mě udeřil do hrudi, když jsem to nejméně čekal – tomu říkám zbabělost- a hned poté mě ještě udeřil hlavou. Potom si sedl, napsal recept, složil ho, podal mi ho, dal jsem si ho do kapsy a odešel jsem.
    Recept jsem si ani nepřečetl. Šel jsem rovnou do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Lékárník si recept přečetl, a vrátil mi ho zpět. Řekl, že mi nic nemůže vydat.
    Zeptal jsem se: “Jste lékárník ?”
    Řekl: “Jsem lékárník. Kdybych byl majitelem hokynářství a rodinného hotelu,
    možná bych Vám mohl pomoci. Bohužel jsem pouze lékárník.”



    Přečetl jsem recept. Bylo na něm napsáno:
    1 libra hovězího steaku
    1 pinta piva
    Každých 6 hodin
    1 deseti mílová procházka každé ráno
    do postele přesně v jedenáct každou noc
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš
    David Franc

    OdpovědětVymazat
  48. Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl léčbu lehkého onemocnění které jsem měl - byla to myslím senná rýma. Vzal jsem si knihu a přečetl si vše, co jsem chtěl; za chvíli, když už jsem vůbec nepřemýšlel a jen tak jsem otáčel stránky, jsem začal obecně zkoumat nemoci. Zapomněl jsem, která nemoc byla ta první, do které jsem se začetl – nějaká strašná, zničující choroba, to vím – a jen když jsem rychle přečetl půlku „varovných příznaků“ – bylo mi jasné, že ji jistě mám.

    Chvíli jsem jen seděl, ztuhlý zděšením; a pak jsem v beznadějném zoufalství znovu otáčel stránky. Došel jsem k tyfu, přečetl si příznaky – a dozvěděl jsem se, že už tyfus mám a dokonce jsem ho musel mít čtyři měsíce, aniž bych to věděl – bádal jsem, co dalšího mohu mít; narazil jsem na nemoc „tanec svatého Víta“ – a ukázalo se, jak jsem čekal, že ji take mám, - v mém případě to začalo být velice zajímavé, tak jsem se rozhodl to pořádně prozkoumat, a začal jsem tedy podle abecedy – prostudoval jsem zimnici, a zjistil jsem, že jí trpím, a že akutní stádium začne přibližně za čtrnácti dní. Brightova nemoc, ulevilo se mi, když jsem se dočetl, že ji mám pouze v modifikované formě a tudíž bych tu ještě pár let mohl být. Choleru jsem měl se závažnými komplikacemi; a se záškrtem, se zdálo, jsem se již narodil. Důkladně jsem prostudoval všech dvacet šest písmenek abecedy, a jen u jedné nemoci jsem si jist, že ji nemám. Bursitida.

    Nejprve jsem se cítil ublíženě; vypadalo to, jako že jsem o ni ošizen. Jak to, že nemám bursitidu? Proč mám takovou výjimku? Nicméně, po chvíli již převládly méně chamtivé pocity. Uvědomil jsem si, že mám každou druhou známou nemoc, která v lékařství existuje a rozhodl jsem se nebýt sobecký a zvládnu to bez bursitidy.

    Šel jsem za doktorem. Je to můj dávný kamarád, měří mi puls, kouká mi na jazyk, a mluví o počasí, a nic za to nechce, když se cítím nemocný. A tak jsem si řekl, že mu prokážu laskavost a půjdu za ním. „Co doktor potřebuje“, říkám si, „je zkušenost. Měl by mít mě. Na mně získá vice praxe, než na sedmnácti stech obyčejných pacientů, kteří mají jen jednu nebo dvě nemoci.“ Tak jsem šel přímo za ním, aby mě prohlédl a on řekl:

    „No, co tě trápí?“

    Odpověděl jsem: „Nebudu tě zdržovat, drahý příteli, tím, abych ti řekl vše, co mě trápí. Život je krátký a taky bys mohl umřít dříve, než bych skončil. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám bursitidu. Proč ji nemám, ti nemohu říct; ale faktem zůstává, že ji nemám. Avšak, všechno ostatní, mám.“

    A řekl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.

    Podíval se mi do krku, poté si mě prohlédl, chytil mě za zápěstí, a pak mě praštil do hrudníku, zrovna když jsem to nejmíň čekal –zbabělá to věc, říkal jsem si – a ihned potom mi dal hlavičku. Po tom všem si sedl a napsal mi recept, přeložil ho, podal mi ho, a já si ho dal do kapsy a šel pryč.

    Neotevřel jsem ho. Šel jsem do nejbližší lékárny a předal. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho zpět.

    Řekl, že s tím mi nemůže pomoci.

    Já řekl: „Jste lékárník?“

    Odpověděl: „Jsem lékárník. Kdybych byl obchod s potravinami a zároveň I rodinný hotel, mohl bych vám vyhovět. Ale právě to, že jsem jen lékárník, mi v tom brání.“

    Přečetl jsem si recept, kde stálo:

    „Jeden hovězí steak s jednou pintou hořkého piva každých 6 hodin.
    Desetimílová procházka každé ráno.
    Přesně v jedenáct hodin do postele.
    A nestrkej nos do věcí, kterým nerozumíš.“

    Dodržoval jsem instrukce a dočkal jsem se výborných výsledků – aspoň co se mě týče – můj život byl zachráněn a stále pokračuje.
    Kateřina Rektoříková

    OdpovědětVymazat
  49. Pamatuji si, jak jsem šel jednoho dne do Britského muzea, abych si tam prostudoval léčbu jednoho lehčího neduhu, který se o mne pokoušel – domníval jsem se, že je to senná rýma. Sedl jsem si ke knize, přečetl vše, co jsem si přišel přečíst a pak jsem v jednu nečinnou chvíli obrátil bezmyšlenkovitě stránky a začal jsem nedbale studovat nemoci obecně. Zapomněl jsem, do které choroby jsem se napoprvé ponořil – myslím, že to byla nějaká děsivá, zničující pohroma – a než jsem pročetl polovinu seznamu „varovných příznaků“, bylo naprosto jasné, že jsem zcela určitě nakažen.
    Chvíli jsem seděl strnulý hrůzou, a pak jsem netečný zoufalstvím otočil znovu list. Dostal jsem se k břišnímu tyfu – přečetl si příznaky – zjistil, že mám břišní tyfus, který jsem musel mít již celé měsíce, aniž bych o tom věděl – a přemýšlel jsem, jakou další nemoc mám; našel jsem Sydenhamovu choreu – zjistil jsem, že ji mám taky, přesně jak jsem očekával – začínal mne zajímat můj stav a tak jsem se rozhodl ho prozkoumat do hloubky, takže jsem začal abecedně – nastudoval jsem malarickou zimnici a zjistil, že se u mne projevují příznaky a že kritický stav může nastat v příštích čtrnácti dnech. Chronickou nefritidu, jak jsem s úlevou zjistil, mám jen v mírné formě, a proto bych mohl ještě roky žít. Choleru mám se závažnými komplikacemi a se záškrtem jsem se již narodil, jak se zdá. Pečlivě jsem se prodral skrze všech dvacet šest písmen a bursitida byla jediná nemoc, o které jsem mohl říct, že ji nemám.
    Nejprve jsem tím byl zarmoucen. Vše se jevilo tak nepatrně. Jak to, že nemám bursitidu? Proč tato nespravedlivá výjimka? Nicméně za chvíli mne pocit chamtivosti přešel. Představoval jsem si, že mám každou další nemoc, kterou farmakologie zná a tak jsem přestal být sobecký a rozhodl jsem se, že se bez bursitidy obejdu.
    Zašel jsem ke svému lékaři, což je můj starý kamarád. Kdykoliv si usmyslím, že jsem nemocný, tak mi nekompromisně změří tep, prohlédne jazyk a mluví o počasí. Tak jsem si pomyslel, že bych mu vlastně prokázal laskavost, kdybych za ním teď zašel. „To, co doktor chce,“ konstatoval jsem „je lékařská praxe“. Tak bude mít mě. Díky mně bude mít více zkušeností, než by mu dalo všech jeho sedmnáct set obyčejných a nezajímavých pacientů dohromady, z nichž každý má jednu, maximálně dvě nemoci. Takže jsem šel rovnou nahoru, uviděl ho a on se zeptal:

    „Tak, copak vám je?“
    „Nebudu ztrácet váš čas, chlapče, tím, že vám budu vysvětlovat, co mi je,“ řekl jsem. „Život je krátký a vy byste mohl zemřít dřív, než bych skončil. Ale řeknu vám, co mi není. Nemám bursitidu. Proč ji nemám, vám nemohu říci, nepravdou zůstává, že ji nemám. Nicméně, vše ostatní mám.
    A pak jsem mu vyprávěl, jak jsem na to všechno přišel.
    Potom mě nechal, ať se rozepnu, prohlédl mě a sevřel mi zápěstí a potom mě udeřil do hrudníku, zrovna když jsem to nečekal – čemuž říkám zbabělý čin – a hned potom mě nabral bokem jeho hlavy. Poté se posadil, napsal předpis, přeložil ho, podal mi ho a já jsem si ho dal do kapsy a odešel.
    Neprohlížel jsem si ho. Šel jsem k nejbližšímu lékárníkovi a dal mu ho. Muž si ho přečetl a podal mi ho zpátky.
    Řekl, že ho nepřijímá.
    „Jste vůbec lékárník?“ zeptal jsem se.
    „Jsem lékárník. Kdybychom byli družstevní prodejna kombinovaná s rodinným hotelem, pak bych vám byl možná schopen vyhovět. To, že jsme pouze lékárna, mě ale omezuje.
    Přečetl jsem si předpis. Stálo na něm:
    1 libra hovězího steaku, s
    1 pintou hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 desetimílová procházka každé ráno. Jít spát přesně v 11 každou noc.
    A nezahlcujte si hlavu věcmi, kterým nerozumíte.

    Dodržoval jsem pokyny a mělo to šťastný výsledek. Můj život byl zachován a stále trvá.

    Šramotová Andrea

    OdpovědětVymazat
  50. Pamatuji si, jak jsem šel jednoho dne do Britského muzea si přečíst o léčbě nějaké lehké nemoci, jejíž příznkay jsem měl. Myslím, že to byla senná rýma. Dostal jsem se ke knize, začetl se a poté jsem naprázdno přelistoval a začal studovat všechny nemoci. Nevzpomínám si, na kterou nemoc jsem nejprve narazil, ale byla to nějaká děsivá a zničující choroba. Nedočetl jsem ani polovinu seznamu s příznaky a bylo mi jasné, že jsem tím nakažen. Děsem jsem zkoprněl a poté opět beznadějně přelistoval. Dostal jsem se k tyfu, přečetl si příznaky a zjistil, že jím skrytě trpím již několik měsíců. Zajímalo mě co ještě mám. Otočil jsem na ?? a dle očekávání jsem to měl také. Byl jsem zaujatý tím jak na tom jsem. Rozhodl jsem se, že to vše prostuduji do hloubky a začal jsem dle abecedy. Nejprve zimnice (artróza). Zjstil jsem, že ji trpím a že akutní stádium nastane zhruba za čtrnáct dní. Ulevilo se mi, když jsem zjistil, že trpím Brightovou chorobou jen v odlehčené formě, a že možná ještě několik let budu žít. Dozvěděl jsem se, že mám choleru (cukrovku) s několika komplikacemi, a že mám záškrt (dnu) od narození. Pečlivě jsem procházel šestadvaceti (všemi) písmeny a jedinou nemocí, kterou jsem netrpěl byl zánět kolene. Nejprve se mě to trochu dotklo. Byla to jen nějaká drobnost. Říkal jsem si, proč to nemám? Proč ne tuhle závidihodnou chorobu? Po chvíli to ze mě opadlo. Zvážil jsem, že když trpím všemi ostatními známými nemocemi, tak to bez zánětu kolene zvládnu.

    Šel jsem k doktorovi, který je můj starý známý. Vždy mi zadarmo změří tep, zkontroluje jazyk a přitom povídá o počasí kdykoliv si usmyslím, že jsem nemocný. Chtěl jsem mu udělat radost s tím, že za ním půjdu. Řekl jsem mu, že to co každý doktor chce je praxe, a že se na mě procvičí víc, než na sedmnáctisty obyčejných pacientech, kteří trpí jednou, dvěma nemocemi. Tak jsem šel přímo za ním a on se mě zeptal co mi je. Řekl jsem mu: ,,kamaráde, nebudu tě zdržovat s tím co mi je. Život je krátký, můžeš z něho odejít ještě dřív než začně, ale řeknu ti co semnou není. Nemám zánět kolene. Proč to nemám ti nedokážu říct, ale faktem je, že to nemám. Všechno ostatní ano." Potom jsem mu řekl jak jsem to zjistil. Podíval se mi do krku, stiskl mi zápětstí a pak mě praštil nečekaně do prsou. Docela zbabělé řekl bych. A hned poté mi přirazil hlavu k hrudi. Pak se posadil a napsal recept, složil ho a podal mi ho. Dal jsem si ho da kapsy a šel pryč. Nepodíval jsem se na něj, šel jsem do nejbližší lékarny a předložil ho. Lékarník si ho přečetl a vrátil mi ho zpátky. Zeptal jsem se ho jestli je vůbec lékarníkem a on odpověděl, že je a že pokud by byl i hokynářem a rodinným hotelem tak by mi mohl pomoci, ale bráni mu v tom, že je jenom lékárníkem. Přečetl jsem si recept, na kterém stálo.

    1/2 kg hovězího steaku s 1 pintou piva - 1x za šest hodin
    desetimílová procházka každé ráno
    pravidelně chodit spát v jedenáct
    neplést si hlavu věcmi, kterým nerozumím

    Řídil jsem se jeho pokyny a musím uznat, že měly zdárné výsledky. Pořád žiju.

    Filip Hlubík

    OdpovědětVymazat
  51. Oprava

    Anna Vápeníková

    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do knihovny Britského muzea, abych si přečetl, jak léčit můj neduh, který jsem měl- sennou rýmu, aspoň jsem si to myslel. Vzal jsem si knihu a přečetl jsem si to, kvůli čemu jsem přišel a potom jsem z ničeho nic otočil stránku a začal jsem lhostejně studovat nemoci. Nepamatuji se, jakou nemoc jsem zkoumal jako první- nějaký strašlivý zničující mor- a dříve než jsem pohledem přejel půl stránky s „varovnými příznaky“ jsem měl za to, že to mám docela jistě taky.
    Na chvíli jsem si sedl ztuhlý strachem, a pak, v beznaději, jsem pokračoval ve čtení. Narazil jsem na tyfus, přečetl si příznaky, a zjistil jsem, že ho mám, a to už několik měsíců aniž bych o tom věděl. Zajímalo mě, co všechno ještě mám. Další nemoc, tanec sv. Víta, jak jsem předpokládal, jsem měl taky. Můj případ mě začal zajímat, rozhodl jsem se, že prověřím všechno a začnu podle abecedy. U brightovy choroby jsem zjistil, že mám jen mírné stádium a že můžu ještě pár let žít. Měl jsem i choleru se závažnými komplikacemi a taky záškrt, se kterým jsem se už narodil. O zimnici jsem se dozvěděl, že ji mám a že za dalších čtrnáct dní budu v akutním stádiu. Svědomitě jsem se prodral skrze všech šestadvacet písmen a usoudil jsem, že jediná nemoc, kterou nemám, je bursitida.
    Nejdřív jsem se cítil ublíženě a trochu uraženě. Proč nemám bursitidu? Proč taková nespravedlivá výjimka? Po chvilce jsem své pocity ovládl. Řekl jsem si, že mám všechny ostatní známé choroby a že nebudu sobecký a rozhodl jsem se, že to zvládnu i bez bursitidy.
    Šel jsem tedy za doktorem. Mým starým kamarádem, který mi měří tlak, kontroluje mi jazyk a mluví se mnou o počasí kdykoli se cítím nemocný a nikdy nic nechce. Pomyslel jsem si, že pro něj taky něco udělám. „Doktoři potřebují praxi“ řekl jsem si. Měl by mě mít. Získá ze mě víc zkušeností než z ostatních obyčejných běžných pacientů s jedním či dvěma neduhy. Tak jsem šel rovnou za ním a on se mě ptá:
    „ Co ti je?“
    Odpověděl jsem: „Kamaráde, nebudu tě okrádat o čas tím, že ti budu vykládat co mi je. Život je krátký a ty bys mohl umřít než bych skončil. A tak ti řeknu jen to, co mi není. Nemám bursitidu. Proč nemám zrovna ji, to nevím. Nicméně ostatní nemoci mám.“ A taky jsem mu vysvětlil, jak jsem na to všechno přišel.
    Potom mi nahlédl do krku, stiskl mi zápěstí a pak mě nečekaně udeřil do hrudníku- pěkně zbaběle- a hned potom mě trknul stranou hlavy. Potom se posadil a napsal mi recept, který přeložil a podal mi ho. Strčil jsem ho do kapsy a odešel jsem.
    Nepodíval jsem se na něj. Vzal jsem recept k nejbližšímu lékárníkovi a podal mu recept. On si ho přečetl a vrátil mi ho se slovy, že nemůže sloužit.
    Zeptal jsem se: „Vy nejste lékárník?“
    Řekl mi: „ Jsem lékárník. Kdybych měl obchod s potravinami a rodinný hotel, možná bych vám vyhověl. Bohužel jsem jen lékárník.“
    Přečetl jsem si ten recept. Bylo na něm:
    1x libra hovězího steaku s
    1x pintou hořkého piva každých šest hodin.
    1x desetimílová procházka každé ráno.
    1x postel přesně v 11 hodin večer.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.

    Dodržoval jsem tyto instrukce s dobrými výsledky. Můj život byl zachráněn a pořád pokračuje.


    OdpovědětVymazat
  52. (OPRAVA)
    Vzpomínám si, jak jsem jednou šel do Britského muzea prostudovat léčbu nějaké nepatrné choroby, kterou jsem trpěl – senná rýma to myslím byla. Sehnal jsem si knihu a přečetl vše, co jsem potřeboval. Poté jsem v takovém bezstarostném momentu líně otáčel listy a až lhostejně studoval všemožné nemoci. Už ani nevím, do jaké to nemoci jsem se ponořil – jakási příšerná, zničující choroba, co vím, – ale než jsem si prohlédl polovinu varovných příznaků níže, bylo docela zjevné, že právě tuto nemoc mám.
    Chvíli jsem seděl ztuhlý hrůzou, a pak začal v apatii zoufalství opět listoval stránkami. Dostal jsem se k břišnímu tyfu - procházel příznaky – a zjistil, že mám břišní tyfus. Musel jsem jej mít několik měsíců, aniž bych tom tušil. Zajímalo mě, co dalšího jsem ještě měl a narazil při listování na Sydenhamův syndrom – a jak se dalo čekat, ten mám také. Můj případ mě začínal zajímat a byl jsem odhodlaný jej prověřit do detailu, a tak jsem začal podle abecedy. Nalezl jsem malarickou zimnici, a zjistil, že jí trpím, a že kritická fáze nastane za 14 dní. Ulevilo se mi, když jsem došel k Brightově nemoci. Tu mám pouze v pozměněné formě, a pokud je mi známo, můžu tak žít ještě několik let. Choleru se závažnými komplikacemi, stejně tak jako záškrt mám pravděpodobně už od narození. Pilně jsem studoval a procházel všech dvacet šest písmen abecedy a jedinou nemoc, kterou jsem usoudil, že nemám, byl zánět kolenní čéšky.
    Přišel jsem si prvně poněkud uražen, přišlo mi to tak trochu urážlivé. Proč nemám zánět kolenní čéšky? Proč tuto nevděčnou výhradu? Po chvíli ovšem méně chamtivé pocity zvítězily. Vyhodnotil jsem, že mám každou známou nemoc z farmakologie a stával jsem se méně sobeckým, až jsem usoudil, že to půjde bez zánětu kolenní čéšky.
    ---
    Zašel jsem za svým doktorem. Je to můj starý kamarád. Pokaždé mi zkoumá puls, kouká mi na jazyk a mluví o počasí, a to vše zadarmo, když mám pocit, že jsem nemocný. A tak si říkám, udělám mu laskavost a zajdu za ním teď. Říkám si „Co doktor chce, je praxe“Měl by tím pádem vyšetřit mě. Ze mě bude mít více zkušeností než ze sedmnácti set běžných, všedních pacientů s pouze jednou či dvěma nemocemi.“ Vešel jsem přímo dovnitř, řekl mi:
    „Nuže, copak tě trápí?“
    Říkám mu: „Nebudu tě zdržovat vysvětlováním, copak mě trápí, příteli. Život je krátký a ty bys dost možná umřel, než bych to vše dořekl. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám zánět dutiny v koleni, ale jak to, že nemám zánět dutiny v koleni, to ti říct nedokážu, avšak pravdou zůstává, že jej nemám. Nicméně všechno ostatní mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem se k tomu dobral.
    Poté mi otevřel ústa, podíval se mi do krku, sevřel mi zápěstí, a v momentě kdy jsem to nečekal, mě udeřil do hrudi – zbabělá to věc, vám povídám. Hned na to do mě vrazil hlavou. Pak si sedl na židli a vypsal mi recept. Složil ho, podal mi ho a já ho vložil do kapsy a odešel ven.
    Neotevřel jsem ho, nýbrž rovnou zanesl za nejbližším lékárníkem a podal mu jej. Muž si recept přečetl a podal mi ho zpět.
    Říká mi, že nic takového nemá.
    Ptám se ho: „Jste skutečně lékárník?“
    Říká: „Jsem lékárník. Kdybych byl komunitní obchod a rodinný hotel v jednom, byl bych vám schopen vyhovět. Být pouze lékárníkem mi v tom brání.“
    ---
    Přečetl jsem si předpis, stálo tam:
    „Půl kilový hovězí steak
    k tomu půl litru ležákového piva.
    každých 6 hodin
    10 mílová procházka každé ráno.
    Postel v 11 večer přesně.
    A nenamáhej si hlavu s věcmi, kterým nerozumíš.“
    Řídil jsem se instrukcemi a dočkal se šťastného konce, – co se mě týče – že můj život je zachráněn a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  53. Fuchsová (oprava)
    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl o léčbé jednoho lehkého onemocnění, myslím si, že to byla senná rýma. Vzal jsem si knihu a přečetl vše, co jsem potřeboval, během chvíle jsem však líně otáčel stánky a začal studovat choroby obecně. Zapomněl jsem, který byl první neduh, do kterého jsem se pustil – nějaký strašný, ničivý mor. Vím, že jsem se podíval na polovinu vypsaných “varovných příznaků” a hned mi bylo jasné, že to mám.
    Chvíli jsem seděl stuhlý starchy a poté, malátný zoufalstvím znovu obracel stránky.
    Přišel jsem k břišnímu tyfu, četl příznaky – objevil jsem, že ho mám také, musel jsem ho mít měsíce, aniž bych o tom věděl – zajímalo mě, co ještě mám. Dostal jsem se k tanci svatého Víta – zjistil jsem, jak už jsem očekával, že ho mám také – začal jsem se zajímat o svůj případ – pevně rozhodnutý prozkoumat ho dopodrobna Začal jsem u zimnice. Udělalo se mi špatně, když jsem zjistil, že aktulní faze začne tak za dva týdny.
    U zánětu ledvin se mi ulevilo, protože jsem zjistil, že mám jen modifikovanou formu. Měl jsem obavy o život, ale možná budu žít léta. Cholera, měl jsem vážné komplikace a záškrt, s tím jsem se snad narodil.
    Odvážil jsem se svědomitě projít dvacet šest stránek a zjistil jsem, že jedinou nemoc, kterou jsem usoudil, že nemám je zánět dělohy.
    Zprvu jsem se cítil dotčeně. Zdálo se mi to jako urážka. Proč nemám zánět dělohy? Proč taková nespravedlivá výhrada? Po chvilce, ale převládaly méně chamtivé pocity.
    Uvědomil jsem si, že mám každou známou nemoc ve farmakologii, a přestal jsem být tak sobecký


    Šel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád. Jen tak si poslechne puls, podívá se mi na jazyk, mluví o počasí a to kdykoliv, když si usmyslím, že jsem nemocný. Myslel jsem si, že mu tím udělám laskavost, když k němu teď půjdu. „Co doktoři chtějí“ řekl jsem, „je praxe“.
    Ze mě bude mít víc praxe než ze svých obyčejných, všedních pacientů, kteří mají každý jenom jednu nebo dvě nemoci. Tak jsem šel za ním a on řekl:

    “Tak copak ti je?”

    Odpověděl jsem “ Nebudu tě zdržovat tím, že ti budu vyprávět co mi je. Život je krátký a ty bys mohl zavřít oči dříve než bych skončil. Ale řeknu ti, co mi určitě není. Nemám zánět dělohy. Proč ho nemám, to netuším, ale faktem zůstává, že ho nemám. Nicméně všechno ostatní mám.”

    Řekl jsem mu, jak jsem na to přišel. Otevřel mi ústa a podíval se na mě, chytil mně za zápěstí, a když jsem to nejméně čekal udeřil mě do hrudi – já tomu říkám zbabělost – a poté mi dal hlavičku. Posadil se a napsal recept, který mi složený strčil do kapsy a odešel.
    Recept jsem neotevřel a vzal ho do nejbližší lékárny a odevzdal lékárníkovi, který si recept přečetl a vrátil nazpět.
    Řekl, že si recept nevezme.
    Zeptal jsem se: „Jste lékárník?“
    Odpověděl: “Jsem lékárník. Kdybych byl družstevní prodejna a rodinný hotel dohromady, možná bych Vám mohl vyhovět. Jsem jen lékárník, a to mi v tom brání.”

    Přečetl jsem si recept, na kterém stálo.
    Libra hovězího steaku s pintou světlého piva každých šest hodin.
    Desetimílová procházka každé ráno.
    Jít spát přesně v jedenáct.
    A nezatěžuj si hlavu věcmi, kterým nerozumíš.

    Následoval jsem pokyny dle návodu s úspěšnými výsledky – co se mě týká – můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  54. Oprava Veronika Jalamudisová
    Vzpomínám si, jak jsem jednoho dne šel do Britského muzea, abych si přečetl o nějakém lehkém onemocnění, které mě trápilo – myslím, že to byla senná rýma. Vyhledal jsem knihu a přečetl vše, co jsem přečíst přišel; a poté, v jedné chvíli, jsem bezmyšlenkovitě otočil stránku a lhostejně jsem začal studovat jednotlivé nemoci. Už jsem zapomněl, která nemoc byla první, do které jsem se zabral – nějaký strašný, zničující mor, to vím – předtím, než jsem se dočetl k seznamu “varovných příznaků” bylo jisté, že ji mám.
    Na chvíli jsem zkoprněl, hrůzou zmrazený; a poté jsem ve strnulé beznaději začal opět pročítat stránky. Narazil jsem na tyfus – četl jsem příznaky – a objevil jsem, že tyfus mám a musím ho mít po dlouhé měsíce, aniž bych to věděl – žasl jsem nad tím, co ještě všechno mám; našel jsem chorobu s názvem tanec svatého Víta – a jak jsem očekával, tak jsem zjistil, že tu mám také – začal jsem se o svůj případ zajímat a rozhodl jsem se ho prověřit do nejmenších detailů, a tak jsem začal podle abecedy – přečetl jsem si o Brightově nemoci, a zjistil jsem, že jí trpím, a že akutní stadium by mělo propuknout během čtrnácti dní. Uklidnilo mě, když jsem našel, že mám pouze lehčí podobu cholery ale i přesto, jak to bylo znepokojující, bych mohl žít roky. Sydenhanův syndrom jsem měl s těžkými komplikacemi; a se záškrtem jsem se nejspíš narodil. Poté, co jsem svědomitě prošel šestadvacet písmen, mohu usoudit, že jediná nemoc, kterou nemám, je burzitida kolene.
    Ze začátku to bylo poněkud nezávažné, ale cítil jsem se poněkud uražený. Proč nemám burzitidu kolene? Proč takováto nespravedlivá výsada? Nicméně po chvíli mě ovládly méně chamtivé pocity. Uvažoval jsem, že jsem měl všechny ostatní nemoci, které jsou ve farmakologii známé, a rozhodl jsem, že nebudu tak sobecký a že se bez burzitidy kolene obejdu.
    Šel jsem ke svému doktorovi. Je to můj starý kamarád, a když si myslím, že jsem nemocný, nahmatá mi pulz, zkontroluje jazyk, mluví o počasí, ale to vše za nic; tak jsem si pomyslel, že bych pro něj mohl udělat dobrý skutek, kdybych ho nyní navštívil. „To, co doktor potřebuje,“ řek jsem, „je praxe. Ať má tedy mě. Ze mě získá více praxe než z dalších sedmnácti set obyčejných, všedních pacientů, kteří mají každý jen jednu nebo dvě nemoci.” Tak jsem šel rovnou k němu, a on se ihned zeptal:
    “Tak, jaký máte problém?”
    Řekl jsem: “Nebudu plýtvat vaším časem, chlapče, a říkat vám, co se mnou je. Život je krátký, a vy byste mohl zemřít, než bych skončil. Ale řeknu vám, co se mnou není. Nemám burzitidu kolene. Proč nemám burzitidu kolene, to vám říct nemohu; ale faktem zůstává, že ji nemám. Nicméně, všechno ostatní mám.
    A řekl jsem mu, jak jsem na to vše přišel.
    Poté mi otevřel ústa a podíval se na mě, pěkně stiskl a držel mé zápěstí, když jsem to nečekal, tak mě uhodil do hrudníku – zbabělec, řekl jsem – a ihned na to do mě vrazil stranou své hlavy. Poté se posadil a napsal recept, přeložil ho a podal mi ho, dal jsem si ho do kapsy a odešel jsem.
    Neotevřel jsem ho. Vzal jsem to do nejbližší lékárny a předal to. Lékárník si recept přečetl a vrátil mi ho zpět.
    Řekl, že to nemá.
    “Ale jste lékárník?“ zeptal jsem se.
    Odpověděl: “Jsem lékárník. Kdybych byl konzum dohromady s rodinným hotelem, možná bych byl schopný vám vyhovět. Že jsem jen lékárník, mi to jen ztěžuje.“
    Přečetl jsem si tedy předpis, kde stálo:
    450 dkg hovězího masa, s
    1 půl litrem hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 patnáctikilometrová procházka každé ráno
    1 postel, přesně v 11 hodin každý večer.
    A nezatěžujte hlavu věcmi, kterým nerozumíte.”
    Za sebe mohu říci, že dodržování pokynů, přineslo dobré výsledky - takže můj život byl zachráněn a stále pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  55. Tereza Holá, OPRAVA

    Pamatuji si, že jsem jednou šel do Britského muzea, abych se dozvěděl, co mám podniknout proti jedné lehké nemoci, která se o mě pokoušela. Myslím si, že to byla senná rýma. Usedl jsem ke knize, přečetl všechno, co jsem měl. Zapomněl jsem, do kterého neduhu jsem se zabral napoprvé – tuším, že to byla nějaká děsivá, zničující choroba - a ještě předtím, než jsem stihl pročíst polovinu seznamu „typických příznaků“, mohl jsem s klidným srdcem prohlásit, že jsem infikován.

    Chvíli jsem seděl strnulý šokem, a pak, malátný beznadějí, jsem znovu otočil list. Narazil jsem na břišní tyfus. Přečetl jsem si jeho příznaky a zjistil jsem, že ho mám a že už to asi bude několik měsíců. A že jsem o tom vlastně nevěděl. Ptal jsem se v duchu, co mám ještě. Dál jsem nalistoval tanec svatého Víta a zjistil jsem, jak jsem se již domníval, že ho mám taky. Začal jsem se o svůj případ zajímat více a rozhodl jsem se, že ho důkladně prozkoumám. Dal jsem se do toho podle abecedy. Prostudoval jsem zimnici a dočetl jsem se, že ji také mám a že se akutní fáze dostaví do čtrnácti dnů. O Brightově nemoci jsem se dozvěděl, že ji mám jen v mírné formě, takže s ní můžu ještě nějakou tu dobu žít. Choleru mám také, dokonce se závažnými komplikacemi. A se záškrtem jsem se už narodil. Pečlivě jsem probádal všech dvacet šest písmen abecedy a pouze o jediné nemoci jsem mohl s jistotou říci, že ji netrpím. Bursitida.

    Cítil jsem se ublíženě a trošku uraženě. Proč zrovna já nemůžu trpět bursitidou? Proč taková výjimka? Za chvíli mě ale pocit chamtivosti přešel. Uvědomil jsem si, že mám všechny ostatní choroby, které jsou farmakologii dosud známé, přestal jsem být tak sobecký a odhodlal se k tomu, že se obejdu i bez bursitidy.

    Šel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý přítel, měří mi puls, dívá se mi na jazyk a mluví o počasí - vše samozřejmě zadarmo. Řekl jsem si, že udělám dobře, když k němu teď půjdu. „Vše, co lékař potřebuje“ řekl jsem si, „je praxe." Měl bych tam jít. Díky mně bude mít více praxe, než díky sedmnácti stům obyčejných, běžných pacientů, trpících jednou případně dvěma chorobami. Takže jsem šel přímo k němu a on se mě optal:

    „Tak, copak tě trápí?“

    Na to jsem mu odpověděl: „Nebudu tě okrádat o čas, kamaráde. Život je krátký a mohl bys zemřít dřív, než bych skončil. Ale povím ti, co mi není. Nemám bursitidu. Proč jí nemám ti sdělit nemohu, ale faktem zůstává, že jí prostě nemám, za to ovšem mám všechny další nemoci.”

    A pověděl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.
    Potom mě rozepnul a od hlavy až k patě si mě prohlédl, vzal mě za zápěstí a poté, když jsem to čekal nejméně, mě bacil do hrudi – zákeřný čin, řekl bych - a navíc, hned na to mi dal hlavičku. Potom si sedl, napsal předpis, přeložil ho a podal mi ho. Dal jsem si ho do kapsy a odešel.Recept jsem si dal do kapsy a ani jsem si ho nepřečetl.

    Šel jsem rovnou do nejbližší lékárny a podal ho lékárníkovi. Lékárník si recept přečetl, a podal mi ho zpět.
    Řekl, že mi nic nemůže vydat.

    „A to jste lékárník?” zeptal jsem se.
    „Ano, jsem lékárník. Kdybych byl ještě obchod s potravinami a rodinný hotel, možná bych Vám mohl vyhovět. Jsem bohužel jen lékárník.”

    Přečetl jsem si recept, na kterém stálo:

    Jedna libra bifteku,
    jedna pinta piva - pravidelně po šesti hodinách,
    jedna šestnáctikilometrová procházka každé ráno,
    jedna postel, přesně v jedenáct hodin večer,
    … a necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš.

    Řídil jsem se podle těchto pokynů, a dokonce se šťastnými výsledky. Můj život je zachován a pokračuje plynule dál.

    OdpovědětVymazat
  56. OPRAVA - Chalupný
    Vzpomínám si, jak jsem si šel jednoho dne do Britského muzea přečíst o léčbě jednoho lehčího onemocnění, které mě trochu trápilo – senné rýmy. Přečetl jsem vše, co jsem potřeboval. Pak jsem jen tak líně otočil listy a začal si číst o nemocích obecně. Zapomněl jsem, která nemoc byla ta první, do které jsem se začetl – vím jen, že nějaká hrůzostrašná, devastující choroba – a než jsem si přečetl asi polovinu jejích příznaků, jsem zjistil, že tou nemocí trpím.
    Zděšený jsem chvilku nehybně seděl, a pak, v netečné beznaději, jsem opět začal otáčet listy. Došel jsem k břišnímu tyfu, přečetl příznaky a zjistil, že ho mám a to už několik měsíců, aniž bych o tom věděl. Vrtalo mi hlavou, kterou další nemoc asi mám. Otočil jsem na stránku o Sydenhamově syndromu, a jak jsem již předpokládal, tuto nemoc mam také. Začal jsem se o svůj případ zajímat, a tak jsem se rozhodl si sednout a začít od začátku, hezky podle abecedy. Moc se mi ulevilo, když jsem zjistil, že Brightovu nemoc mám pouze v modifikované formě a můžu tedy ještě několik let žít. Choleru jsem měl s několika komplikacemi. Co se týče záškrtu, s tím jsem se nejspíš narodil no a zimnicí, jejíž akutní stádium by se mělo projevit do dvou týdnů, zrovna trpím. Svědomitě jsem prostudoval všech dvacet šest písmen a došel jsem k závěru, že jediná nemoc, kterou jsem neprodělal, je bursitida kolene.
    Nejdříve jsem se cítil spíše raněný, zdálo se to jako urážka. Proč jsem neměl bursitidu kolene? Proč tato nespravedlivá výjimka? Po chvíli ale méně chamtivé pocity převládly. Uvědomil jsem si, že jsem prodělal všechny ostatní choroby ve farmakologii, stal jsem se méně sobeckým a rozhodl se, že se bez bursitidy kolene obejdu.

    Zašel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý kamarád, který vždy, když mam pocit, že jsem nemocný, změří mi puls, kouká se mi na jazyk, povídá o počasí a nikdy za to nic nechce; takže jsem mu chtěl prokázat laskavost a stavit se u něj. Říkám si „Doktor přeci potřebuje praxi. Měl by vyšetřit právě mě, protože ze mě získá větší praxi, než z jeho sedmnácti stovek všedních, obyčejných pacientů s jednou, maximálně dvěma chorobami.“ Takže jsem k němu rovnou zašel a on řekl:
    „Nuže, co se s tebou děje?“
    Řekl jsem: „Nebudu tě zdržovat povídáním o tom, co se se mnou děje, můj příteli. Život je krátký a mohl bys umřít dřív, než bych ti vše stihl povědět. Ale povím ti, co se se mnou neděje. Nemám bursitidu kolene. Proč ji nemám ti říct nemohu; ale fakt je ten, že ji prostě nemam. Všechny ostatní nemoci ale mám.“
    A řekl jsem mu, jak jsem na to všechno přišel.
    Otevřel mi ústa a podíval se mi do krku, stiskl mi zápěstí, a když jsem to nečekal, udeřil mě do hrudi – zbabělé, řekl bych - a ihned poté do mě strčil stranou hlavy. Pak si sedl, napsal recept, přeložil ho já si ho vložil do kapsy a odešel jsem.
    Recept jsem neotevřel. Šel jsem k nejbližšímu lékárníkovi a dal mu ho. Jakmile si recept přečetl, vrátil mi ho zpět.
    Řekl, že to nemá.
    Zeptal jsem se: „Jste lékárník, že?“
    Řekl: „Ano, to jsem. Pokud bych měl družstevní podnik a rodinný hotel k tomu, možná bych Vám mohl vyhovět. Bohužel jsem jen lékárník.“
    Přečetl jsem si recept, ve kterém bylo napsáno:
    „1 libra hovězího steaku, s
    1 pintou hořkého piva
    každých 6 hodin.
    1 desetimílová procházka každé ráno.
    1 postel v 11 přesně každý večer.
    A necpi si do hlavy věci, kterým nerozumíš“
    Řídil jsem se pokyny, s dobrými výsledky – mluvím za sebe – můj život byl zachráněn a pokračuje.

    OdpovědětVymazat
  57. Pamatuji si, jak jsem jednou šel do Britského muzea, přečíst si něco o léčbě na jednu z banálních nemocí, kterou jsem zrovna měl. Senná rýma, myslel jsem si. Vzal jsem knihu a přečetl v ní vše, co jsem potřeboval a v té chvíli kdy jsem nepřemýšlel a jen líně otáčel stránky, jsem pomalu začal studovat všechny choroby. Zapomněl jsem, která byla ta první, o které jsem četl – vím, že určitě byla nějaká strašná a zničující. A ještě předtím, než jsem stihl sjet půlku stránky s „počátečními symptomy,“ uvědomil jsem si , že mi ještě něco je. Seděl jsem chvíli jako opařen tou hroznou představou, a v té apatii zoufalství jsem znovu začal otáčet stránky. Narazil jsem na tyfus – přečetl jsem si symptomy a zjistil jsem, že ho mám, musím ho mít už nějaký ten pátek, aniž bych o tom věděl. Byl jsem zvědavý, čím trpím dál. Narazil jsem na „Tanec svatého Víta“, usoudil jsem, že ten mám taky. Začínal jsem se zajímat o svůj případ a rozhodl jsem se ho prozkoumat hlouběji. A tak jsem četl dle abecedy. Ague – malarická zimnice, začal jsem ji studovat a zjistil jsem, že jsem jí onemocněl také a že do akutního stádia přejde přibližně za 14 dní. Brightova nemoc, to se mi ulevilo, když jsem zjistil, že ji mám pouze v modifikované podobě a ačkoliv jsem měl obavy, mohu ještě léta žít. Cholera, tu mám jen s několika vážnými komplikacemi. Diphterie – záškrt, ta vypadá, jako bych se s ní už narodil. Nepřerušovaně jsem se prokousával všemi 26 písmeny abecedy a jediná nemoc, o které jsem usoudil, že ji nemám, byl zánět kolene. VÝBORNĚ!
    Napřed jsem byl trochu zklamaný, že nemám tuto nemoc, zdála se být maličkostí. Proč nemám zánět kolene, proč jen nemám také tuto chorobu? Po chvíli začaly převládat méně sobecké pocity. Uvědomil jsem si, že mám veškeré ostatní, medicínou známé choroby, a tak jsem se rozhodl, že to bez zánětu kolene už nějak zvládnu- Zašel jsem ke svému lékaři. Je to můj starý známý, nahmatá mi puls, zkontroluje mi jazyk a povídá si se mnou o počasí, jen tak. Když přemýšlím o tom, že jsem nemocný, napadá mě, že to bude dobrý skutek, když se za ním stavím. „Praxe, to je to, co doktor potřebuje,“ řekl jsem. „A proto tu jsem, díky mně získá více praxe, než ze sedmnácti set obyčejných, všedních pacientů s pouze jednou nebo dvěma nemocemi.“ A tak jsem šel přímo za ním, když jsem ho spatřil, zeptal se mě:
    „Copak tě trápí?“
    Odpověděl jsem: „ Nebudu mrhat tvým drahocenný časem, drahý příteli a popisovat ti, co mě trápí. Život je krátký, a ty bys mohl zemřít ještě dřív, než bych skončil. Ale řeknu ti, co mě netrápí. Nemám zánět kolene. Nemohu ti říct, proč nemám zánět kolene, ale prostě ho nemám. Ale vše ostatní mám.“
    A tak jsem mu vyprávěl, jak jsem na to všechno přišel.
    Poté mi zkontroloval ústa, prohlédl mě od hlavy až k patě, popadl mě za zápěstí a udeřil mě do hrudi ve chvíli, kdy jsem to zrovna nečekal – to byla zbabělost. A okamžitě mě pak udeřil hlavou. Pak si sedl a předepsal mi recept, přehnul ho a podal mi ho a já si ho uložil do kapsy a odešel jsem, aniž bych se na něj podíval. Šel jsem s ním do nejbližší lékárny a předložil jsem ho tam. Lékárník si ho přečetl a vrátil mi ho nazpět.
    Odpověděl mi, že mi nemůže vyhovět.
    Povídám: „Jste lékárník?“
    Odpověděl: „Ano, jsem. Kdybych byl koloniální obchod a rodinný hotel zároveň, byl bych vám schopen vyhovět, být lékárníkem mi to bohužel neumožňuje.“
    Přečetl jsem si recept, stálo v něm:
    „1x půl kila hovězí svíčkové, 1x půl litr černého piva každých 6 hodin.
    1x šestnáctikilometrová procházka každé ráno.
    1x postel přesně v 11 večer.
    A přestaň se zatěžovat věcmi, kterým nerozumíš.“
    Řídil jsem se podle instrukcí a se šťastnými výsledky – podle toho, že jsem přežil a stále ještě žiji.

    OdpovědětVymazat