1. Přečtěte si pomalu a v pohodě následující text. Soustřeďte se na dokonalé pochopení děje, představujte si jednotlivé momenty (vizualizace).
2. Seznamte se s podrobnějšími údaji o autorovi a jeho detektivních románech.
3. Přečtete si celou detektivku (k dispozici na capse).
4. Přeložte níže uvedený text a svůj překlad vložte do komentáře k tomuto blogu.
Termín: skupina A - 21.2.2016, skupina B - 28.2.2016.
Reflex
CHAPTER ONE 1
Winded and coughing, I lie on one elbow and spat out a
mouthful of grass and mud. The horse I'd been riding
raised its weight off my ankle, scrambled untidily to its
feet and departed at an unfeeling gallop. I waited for
things to settle: chest heaving, bones still rattling from
the bang, sense of balance recovering from a thirty-milean-
hour somersault and a few tumbling rolls. No harm
done. Nothing broken. Just another fall.
Time and place: sixteenth fence, three-mile steeplechase,
Sandown Park racecourse, Friday, November, in
thin, cold, persistent rain. At the return of breath and energy
I stood wearily up and thought with intensity that
this was a damn silly way for a grown man to be spending
his life.
The thought itself was a jolt. Not one I'd ever thought
before. Riding horses at high speed over Various jumps
was the only way I knew of making a living, and it was a
job one couldn't do if one's heart wasn't in it. The chilling
flicker of disillusion nudged like the first twinge of toothache,
unexpected, unwelcome, an uneasy hint of possible
trouble.
I repressed it without much alarm. Reassured myself that
I loved the life, of course I did, the way I always had. Believed
quite easily that nothing was wrong except the
weather, the fall, the lost race… minor, everyday stuff,
business as usual.
Squelching uphill to the stands in paper thing racing
boots unsuitable for hiking, I thought only and firmly
about the horse I'd started out on, sorting out what I
might and might not say to its trainer. Discarried "How do
you expect it to jump if you don't school it properly?" in
favour of "The experience will do him good." Thought better
of 'useless, panicky, hard-mouthed, underfed dog',
and decided on 'might try him in blinkers'. The trainer,
anyway, would blame me for the fall and tell the owner I'd
misjudged the pace. He was that sort of trainer. Every
crash was a pilot error.
The only good thing, I supposed, about my descent at
the fence was that Steve Millace's father hadn't been
there to record it. George Millace, pitiless photographer of
moments all jockeys preferred to ignore, was safe in his
box and approximately at that moment being lowered
underground to his long sleep. And good riddance, I
thought uncharitably. Goodbye to the snide sneering
pleasure George got from delivering to owners the irrefutable
evidence of their jockeys' failings.
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola 1
Lapající po dechu a kašlající, ležím na jednom loktu a vyplivl jsem sousto trávy a bahna. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na nohy a bezcitně tryskem vyrazil. Čekal jsem, až se věci uklidní: vzdouvající se hruď, kosti stále se třesoucí z té rány, smysl pro rovnováhu vzpamatovávající se ze salta o rychlosti 30 mil za hodinu a pár kotrmelců. Nic špatného se nestalo. Nic zlomeného. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, 3 míle dlouhý steeplechase, závodní dráha Sandown Park, pátek, listopad, ve slabém, chladném, vytrvalém dešti. Když se mi vrátil dech a energie, vyčerpaně jsem vstal a vážně přemýšlel, že pro dospělého muže je tohle sakra hloupý způsob jak trávit svůj život.
Ta myšlenka samotná byla šok. Nikdy dřív jsem takovou neměl. Jezdit na koních ve vysoké rychlosti přes nejrůznější překážky byl jediný způsob živobytí, jaký jsem znal, a byla to taková práce, kterou člověk nemůže dělat, pokud ji nedělá na plno. Děsivý náznak deziluze tlačil jako první bodnutí bolesti zubu, nečekaný, nevítaný, nelehký náznak možného problému.
Potlačil jsem to bez většího znepokojení. Ujišťoval se, že tenhle život miluji, samozřejmě že jsem ho miloval, stejně jako vždy. Snadno jsem uvěřil, že všechno bylo v pořádku, až na to počasí, ten pád, prohru v závodě…, bezvýznamná, každodenní věc, business jako vždy.
Čvachtavě jdoucí do kopce ke stanovišti v závodních botách, tenkých jako papír, nevhodných k chození, přemýšlel jsem pouze o tom koni, na kterém jsem startoval, uspořádával si, co asi řeknu či neřeknu jeho trenérovi. Vyřadil „Jak můžeš čekat, že bude skákat, když ho pořádně necvičíš?“ ve prospěch „Ta zkušenost mu prospěje.“ Rozmyslel si „neužitečný, splašený, paličatý, podvyživený mizera“ a rozhodl se pro „možná ho zkusit s klapkami na očích“. Ten trenér by mi stejně dával ten pád za vinu a řekl majiteli, že jsem špatně odhadl rychlost. On byl takový typ trenéra. Každá havárie byla chybou pilota.
Pravděpodobně jediná dobrá věc na mém pádu na překážce byla to, že otec Steva Millace tam nebyl, aby to mohl zaznamenat. George Millace, nemilosrdný fotograf momentů, které všichni žokejové raději ignorovali, byl v bezpečí ve svém boxu a přibližně v tom momentu byl stahován do podzemí, ke svému dlouhému spánku. A zaplať Pánbůh, pomyslel jsem si bezcitně. Na shledanou tomu jízlivému, pohrdavému potěšení, které George měl, když majitelům dodával nezvratné důkazy o selháních jejich žokejů.
Kárník
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
KAPITOLA PRVNÍ
Lapám po dechu a kašlu. Ležím na jednom lokti a plivu hrst trávy a bahna. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou hmotnost z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal zpátky na kopyta a bezcitně odklusal pryč. Počkal jsem, až se věci urovnají: vzdouvající se hrudník, po pádu se stále třesoucí kosti, smysl pro rovnováhu vzpamatovávající se z přemetu o rychlosti 30 mil za hodinu a několika kotoulů. Žádná újma. Nic zlomeného. Jenom další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, překážkový dostih o třech mílích, Dostihová dráha Sandown Park, pátek, listopad, během lehkého, studeného, vytvrvalého deště. S návratem dechu a energie jsem se unaveně postavil a s usilovností jsem si pomyslel, že tohle je zatraceně hloupý způsob, jak by měl dospělý člověk trávit svůj život.
Samotná myšlenka byla trhnutím. Nebyla jako žádná taková, nad kterou bych už někdy předtím přemýšlel. Jezdit na koních ve vysoké rychlosti přes všelijaké překážky byl jediný způsob, jak jsem si uměl vydělávat na živobytí a byla to práce, kterou nemůže dělat někdo, kdo do toho nedává srdce. To mrazivé mihotání vystřízlivění dloublo jako první záchvěv bolesti zubů – nečekaný, nevítaný a nepříjemný náznak možných potíží.
Potlačil jsem to bez většího poplachu. Ujistil jsem sám sebe, že jsem ten život miloval, samozřejmě že ano. Miloval jsem ho jako vždy. Docela snadno jsem uvěřil, že je vše v pořádku až na počasí, ten pád, prohraný závod …. drobné, každodenní záležitosti jako obvykle.
Prodírám se nahoru k tribunám v papírově tenkých závodních botách, nevhodných pro pěší. Usilovně jsem myslel jenom na koně na kterém jsem odstartoval. V hlavě jsem si srovnával, co můžu a co nemůžu říct jeho cvičiteli. Vyřadil jsem „Jak očekáváte, že bude skákat, když ho ani pořádně nevycvičíte?“ ve prospěch „ Ta zkušenost mu prospěje.“ Více se mi zamlouvalo „zbytečný, vyděšený, tvrdohlavý, podvyživený šmejd“, ale rozhodl jsem se pro „Možná ho vyzkoušet s klapkami.“ Cvičitel by z toho pádu beztak vinil mě a majiteli by řekl, že jsem špatně odhadnul krok. Byl to tenhle druh cvičitele. Za každou havárii mohla chyba pilota.
Jediná dobrá věc, připustil jsem si, na mém sestupu u té překážky bylo, že otec Steva Millacea tam nebyl, aby to všechno nahrál. George Millace, nelítostný fotograf momentek, kterých si všichni žokejové raději nevšimali, se nacházel v bezpečí své bedny a přibližně v tu chvíli ho spouštěli pod zem, kde se uloží ke svému dlouhému spánku. Konečně je pryč, pomyslel jsem si nemilosrdně. Nashledanou sarkasticky uštěpačnému potěšení, které George pociťoval, když majitelům doručoval nevyvratitelné důkazy o selháních jejich žokejů.
JAKUB MÁDL
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
KAPITOLA PRVNÍ
Byl jsem uhnaný a ukašlaný, opíral se o loket a plival sousta trávy a hlíny. Kůň, na kterém jsem jel, opřel svou váhu o můj kotník, vyškrábal se na nohy a zmizel bezcitně tryskem. Čekal jsem, až se vše srovná: chvějící se hruď, kosti chrastící od nárazu, až se zotaví smysl pro rovnováhu. Bez újmy. Nic zlomeného. Jen jeden z dalších pádů.
Čas a místo konání: Šestnáctá ohrada, závodiště Sandown Park, listopadový pátek ve studeném, mírném, zato vytrvalém dešti. Když se mi vrátil dech a energie, stál jsem tam unavený a přemýšlel, což byl tedy zatraceně hloupý způsob, jak by měl zrovna teď dospělý člověk trávit svůj život.
Samotné myšlení byla námaha. Taková, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Jezdit na koni ve vysoké rychlosti byla jediná cesta, díky které mi můj život dával smysl a byla to práce, kterou by člověk nemohl dělat, kdyby do ní člověk nevložil každičký kousek sebe samého. Opíral se do mě chladný závan o ztracených iluzích a já měl pocit, jaký jste cítili, když vám trhali první zub. Nečekaný, nevítaný náznak možných problémů.
Potlačoval jsem to a uklidňoval se tím, že jsem miloval svůj život. Samozřejmě, že jsem ho miloval, jen ten, který jsem měl a žádný jiný. Namlouval jsem si, že se nestalo nic špatného, kromě nepřejícího počasí, ošklivého pádu, prohraného závodu…Banální záležitosti všedních dnů.
Šel jsem mlčky nahoru po schodech v závodních botách, které se na turistiku dvakrát nehodili. Pevně jsem věřil, že jsem o koni, se kterým jsem začal, možná neřekl vše jeho trenérovi. Neudržel jsem se a vykřikl: „Jak si asi myslíš, že bude kůň skákat, když ho to pořádně nenaučíš?“ sice laskavý, zato ale neužitečný úmysl „nedělat mu nic špatného“. Byl jako zpanikařený, podvyživený pes a tys mu stejně nasadil klapky. A trenér z pádu bude vinit mě a řekne majiteli, že jsem podcenil tempo. Byl to přesně takový typ trenéra, dle kterého byl sebemenší pád zásadní chybou.
Domníval jsem se, že jediná pozitivní věc na mém neúspěchu na dráze, byla ta, že otec Steva Millace nebyl přítomný a nemohl tak můj nezdar natočit a George Millace, bezcitný fotograf žokejů, zavřený ve svém boxu, předstíral nezájem nebo byl zhruba v ten okamžik ponořený do dlouhého hlubokého spánku. Takže těch jsem byl ušetřen. Sbohem jízlivé libosti, kterou by George býval měl z doručení těch zásadních materiálů o selhání žokejů jeho zaměstnavateli.
AULICKÁ MICHAELA
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatDick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola jedna
Lapal jsem po dechu a kašlal, ležel jsem opřený o loket a vyplivnul jsem hrst trávy a hlíny. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na nohy a bezcitně odběhl tryskem. Čekal jsem, až se uklidní můj přerývavý dech, kosti stále se třesoucí po nárazu, až se mi vrátí smysl pro orientaci ztracený po saltu ve třiceti mílové rychlosti a pár kotrmelcích. Žádné škody. Žádné zlomeniny. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, tří mílový dostih, závodiště Sandown, úmorný déšť. Pátek, Listopad, chlad. Když se mi vrátil dech a energie, unaveně jsem se zvednul a pomyslel si, že tohle je sakra hloupý způsob života pro dospělého muže.
Ta myšlenka mě vyděsila. Nikdy jsem podobně nesmýšlel. Ježdění na koních ve vysoké rychlosti a skákání přes různé překážky, to byl jediný způsob obživy, který jsem znal. A je to práce, kterou nemůžete dělat, když to není vaše srdeční záležitost. Chladivý záblesk deziluze se objevil jako první záchvěv bolesti zubů, neočekávaný, nevítaný, znepokojivý náznak možného problému.
Bleskově jsem tu myšlenku zahnal. Uklidňoval jsem sám sebe, že tenhle život mám rád, vždycky jsem měl. Snadno jsem uvěřil sám sobě, že všechno je v pořádku až na špatné počasí, pád a prohraný závod… Jen drobné, každodenní starosti, práce jako vždycky.
Čvachtal jsem do kopce k tribunám v tenkých jezdeckých botách nevhodných na túry a myslel při tom na onoho koně, na kterém jsem dnes startoval a přemýšlel nad tím, co říct a neříct trenérovi. „Jak můžete očekávat, že bude skákat, když jste ho to řádně nenaučil?“ Tohle jsem zavrhl a přiklonil jsem k větě: „Tahle zkušenost mu neuškodí.“ Také jsem zavrhl proslov o tom, že ten kůň je k ničemu, hysterický, tvrdohlavý, podvyživený pes a rozhodl se pro variantu, že by to mohl zkusit s klapkami. Tak jako tak, trenér za pád bude vinit mě a majiteli řekne, že jsem špatně posoudil tempo. Byl už takový. Za každou nehodu může jezdec.
Řekl bych, že jediná dobrá věc na mém pádu byla ta, že otec Steva Millace tam nebyl, aby to zachytil. George Millace nelítostný fotograf chvilek, na které by všichni žokejové nejradši zapomněli, měl dnes pohřeb. Bylo to osvobození, pomyslel jsem si bez lítosti. Sbohem Georgovým jízlivým úsměvům, které se objevovaly na jeho tváři, když majitelům dodával důkazy o chybách jejich žokejů.
Balogová Kristýna
OdpovědětVymazatDick Francis
Reflex
Kapitola první
Ležel jsem opřený o loket na zemi, kašlal, lapal po dechu a vyplivl jsem z pusy kus trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na nohy a bezcitně si odcválal někam pryč. Čekal jsem, až se uplynulé události trochu usadí, vzdouvající se hrudník, kosti, které se mi z toho nárazu ještě třásly a navracející se rovnováha ztracená při letu přemetem v rychlosti téměř třicet mil za hodinu a z pár překotných převalů. Bez újmy. Bez zlomenin. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třímílový steeplechase na závodišti v Sandownském parku, pátek, listopad v jemném, chladném a neustávajícím dešti. Když jsem konečně popadl dech a vrátila se mi energie, malátně jsem se postavil na nohy a tvrdě si uvědomil, že to byl sakra špatný nápad, aby dospělý chlap jako já takto trávil svůj život.
Ta myšlenka byla sama o sobě šokem. Dosud jsem o tom takto nepřemýšlel. Ježdění na koních ve vysoké rychlosti a skákání přes různé překážky byl jediný způsob života, který jsem znal a byla to i jediná práce, kterou člověk nemohl dělat, aniž by jí neměl rád. Mrazivý záblesk této myšlenky mě dloubnul, jako když cítíte první náznak bolesti zubů, nečekané, nevítané a nepříjemné naznačení možných potíží.
Bez zbytečných obav jsem jí zahnal. Sám sebe jsem ujistil, že tento způsob života miluji pořád stejně tak, jako jsem ho vždy miloval. Docela snadno jsem zase uvěřil, že se nestalo nic hrozného až na špatné počasí, pád a prohraný závod… banality a každodenní záležitosti, které k tomu prostě patří.
S čvachtáním jsem se brodil nahoru k tribunám v lehkých závodnických botách, tenkých jako papír, které nebyly zrovna uzpůsobené pro pěší tůry, a myslel jsem jen a pouze na koně, na kterém jsem závod startoval a v hlavě si urovnával, co asi řeknu jeho trenérovi. „Jak jste asi čekal, že bude skákat, když jste ho ani pořádně nevycvičil?“ jsem nahradil „Tato zkušenost mu jedině pomůže“. Úplně jsem zavrhl „nepoužitelný, zmatený, tvrdohlavý a podvyživený budižkničemu“ a rozhodl se pro „mohl bych s ním vyzkoušet klapky na oči“. Trenér by mě tak jako tak z toho pádu vinil a řekl by majiteli, že jsem si jen špatně vypočítal kroky. Byl to přesně ten druh trenéra, který tvrdí, že za každou nehodu může řidič.
Jedinou dobrou věcí na celém mém pádu bylo, že tam nebyl přítomen otec Steva Millacea, který by to určitě vše natočil. George Millace, bezcitný fotograf všech žokeji raději ignorovaných momentů, byl bezpečně zavřený ve své rakvi a přesně v ten samý moment, co jsem padal, ho spouštěli dolů a ukládali ho k věčnému spánku. Jak prospěšné, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem jízlivému a sarkastickému potěšení, které George míval, když žokejům doručoval nevyvratitelné důkazy o jejich pádech.
Dick Francis - Reflex
OdpovědětVymazatKAPITOLA 1
Lapal jsem po dechu, kašlal, opřel se o loket a vyplivl plná ústa trávy a bahna. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na nohy, a vzdálil se cvalem bez stopy zájmu. Čekal jsem, až se všechno uklidní: vzdouvající se hrudník, kosti stále otřesené nárazem, pocit rovnováhy zotavující se ze salta o rychlosti třiceti mil v hodině a několika kotrmelců. Nic se nestalo. Nic zlomeného. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třímílový dostih na závodišti Sandown, listopadový pátek doprovázený řídkým, chladným, přetrvávajícím deštěm. S návratem dechu a energie jsem se unaveně postavil a pomyslel jsem si, že tohle je zatraceně hloupý způsob, jakým by měl dospělý muž trávit svůj život.
Ta samotná myšlenka mě zarazila. Nikdy předtím jsem na to nepomyslel. Závodění na koních, skákání přes překážky, to byl jediný způsob vydělávání na život, který jsem znal. A byla to práce, kterou nemůže člověk dělat, pokud do ní nedá své srdce. Mrazivý záblesk rozčarování zabolel jako první píchnutí bolavého zubu, nečekaně, nevítaně, nelehký náznak přicházejících problémů.
Potlačil jsem tu myšlenku bez většího znepokojení. Ujistil jsem sám sebe, že mám tenhle způsob života rád, vždycky jsem měl. Celkem snadno jsem věřil, že se nic neděje, kromě špatného počasí, pádu, prohraného závodu… maličkosti, každodenní trable, které se stávají.
Brodil jsem se k tribunám v papírově tenkých závodních botách, ne zrovna vhodných k výstupům. Soustředil jsem myšlenky ke koni, na kterém jsem vyjel, a přemýšlel nad tím, co řeknu nebo neřeknu jeho trenérovi. Namísto „Jak čekáte, že bude skákat, když ho pořádně netrénujete?“ bude lepší říct „Ta zkušenost mu prospěje.“ Raději než tvrdit, že ten kůň je ‚neschopný, ustrašený, nepoddajný a podvyživený‘, jsem se rozhodl, že ‚možná by stálo za to zkusit stínidla‘ bude vhodnější. Trenér bude tak jako tak vinit z pádu mě a řekne majiteli koně, že jsem neodhadl tempo. Takový to byl typ trenéra. Každá nehoda byla vždy chyba jezdce.
Říkal jsem si, že jediná pozitivní věc na mém pádu u překážky byla ta, že otec Stevea Millera tam nemohl být a celé to zdokumentovat. George Miller, nelítostný fotograf všech okamžiků, na které by žokejové nejraději zapomněli, byl v bezpečí své rakve a možná ho právě v daný moment ho spouštěli do země k věčnému spánku. Žádná škoda, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem jízlivému uštěpačnému potěšení, kterému se Georgovi dostávalo z doručování nezvratných důkazů o selhání jejich žokejů majitelům koní.
Kateřina Kubáková
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatLežel jsem s vyraženým dechem na jednom lokti a plival kusy trávníku. Kůň, na kterém jsem jel, přenesl váhu na můj kotník a zmateně se drápal zpátky na nohy, aby vyrazil ve zbrklý trysk. Počkal jsem, než se všechno zklidní: zdvíhající se hrudník, kosti, které se stále třesou po té ráně, a taky rovnováha, která se vrací po skoku plavmo a pár kotrmelcích, provedených v padesátikilometrové rychlosti. Všechno je naštěstí na svém místě. Zkrátka další pád.
OdpovědětVymazatMísto a čas: šestnáctá překážka, pětikilometrový překážkový dostih, závodní dráha Sandown Park, pátek, listopad, slabý, studený a vytrvalý déšť. Po tom, co se jsem zpátky nabyl ztracenou sílu i dech, jsem se vyčerpaně postavil a hluboce jsem se zamyslel na tím, jestli by měl dospělý člověk trávit svoje dny tímhle hloupým způsobem.
Samotná myšlenka mě šokovala. Nebylo to poprvé, co mi přišla na mysl. Jízda na koni vysokou rychlostí a skoky přes rozličné překážky byl jediný způsob života, který jsem znal. Nebyla to práce, kterou mohl člověk dělat, když do ní nevložil srdce. Červíček pochybnosti začal hlodat jako náhlé bodnutí při bolesti zubu, tak neočekávaně a nepříjemně, jako znepokojivý náznak blížících se potíží.
Neznepokojoval jsem se, abych ten pocit potlačil. Došlo mi, že mám svůj život rád - samozřejmě, že ano – tak, jak jsem ho vždycky žil. Celkem jednoduše jsem se ujistil, že se nic nestalo. S výjimkou počasí, pádu, prohry závodu. Bezvýznamné každodenní záležitosti, denní rutina.
V jezdeckých botách ušitých horkou jehlou, které nejsou moc vhodné na túry, jsem se se čvachtáním škrábal až tribunám a při tom moje myšlenky směřovaly k tomu koni, se kterým jsem vyrazil do závodu. Co bych měl a neměl říci jeho trenérovi? „Jak tě jenom mohlo napadnout, že to zvládne, když jsi odflákl výcvik?“ by nejspíš neprošlo. Co třeba „Život ho naučí?“. Popsal bych ho jako „bezcenného, poplašeného, tvrdohubého, podvyživeného psa“ a skončil bych u „Radši bych ho měl jezdit s klapkami na očích.“ Trenér by mě tak jako tak obviňoval, že za pád můžu já a řekl by majiteli, že jsem špatně odhadl tempo. On byl ten typ trenéra. Za všechno může vždycky jenom jezdec.
Suma sumárum, jediná dobrá věc na tom byla ta, že se na závod nedostavil otec Steeva Millace, aby to všechno zdokumentoval. Geoge Millace, neúprosný fotograf okamžiků, na které by jezdci nejraději zapomněli, v daný moment rozplácle podřimoval hlubokým spánkem v bezpečí své boudy. A zaplať Pánbůh, pomyslel jsem si přísně. Tak co, Georgi? Kdo teď s uštěpačným posměškem předá majiteli nezvratný důkaz o žokejově selhání?
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Lapám po dechu a kašlu. Ležím na jednom lokti a plivu trávu a bahno. Kůň na kterém jsem jel zvedl celou svou váhu z mého kotníku, nemotorně se postavil na nohy a bezcitně odtryskal. Čekal jsem, až se všechno urovná: vzdouvající se hrudník, chvějící se kosti, smysl pro rovnováhu zotavující se ze salta, které mělo rychlost 30 mil za hodinu a několik kotrmelců. Nic se nestalo. Nic zlomeného. Jenom další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, 3 míle dlouhý dostih steeplechase, dráha Sandown Park, pátek, listopad, v menším ale chladnějším, nepřetržitým dešti. Po návratu dechu a energie jsem vyčerpaně vstal a přemýšlel, že to je pro dospělého chlapa zatraceně hloupej způsob, jak žít svůj život.
Ta myšlenka sama o sobě byla šok. Nikdy předtím mě nic takového nenapadlo. Jízda na koních ve vysoké rychlosti a skákat přes nejrůznější překážky byl jediný způsob života, jaký jsem znal a byla to taková práce, kterou člověk nemůže dělat bez srdce. Ten náznak zklamání tlačil jako první bolest zubu. Neočekávaný, nevítaný, nelehký náznak možného problému.
Potlačil jsem to bez většího zneklidnění. Ujistil jsem sám sebe, že miluji svůj život a samozřejmě jsem ho vždy miloval. Lehce jsem uvěřil, že nic nebylo špatně kromě počasí, pádu, prohraného závodu…, zanedbatelná každodenní věc, práce jako obvykle.
Čvachtal jsem nahoru k tribunám v tenkých jezdeckých botách jako papír, které nejsou moc vhodné na pěší túry. Myslel jsem jen na toho koně, na kterém jsem startoval. V hlavě jsem si promítal, co můžu a nemůžu říct jeho trenérovi. ,,Jak jste čekal že bude skákat, když ho pořádně necvičíte?‘‘ jsem nahradil ,,Tahle zkušenost bude pro něj dobrá‘‘. Více se mi zamlouvalo ,,Zpanikařený, nepoužitelný, podvyživený pes ‘‘, ale řekl jsem si lepší variantu ,,Možná by bylo lepší ho vyzkoušet s klapkami‘‘. Trenér by stejně z toho pádu vinil mě a řekl by majiteli, že jsem špatně odhadl krok. Byl to přesně takový typ trenéra, že za každou havárii mohl pilot.
Jedinou dobrou věcí na mém pádu u překážky bylo to, že tam nebyl otec Steva Millacea a tím pádem to nemohl nahrát. George Millace, nelítostný fotograf momentek žokejů, kterých si žokejové raději nevšímali, byl v bezpečí ve své rakvi a pravděpodobně v ten moment, kdy jsem padal, ho spouštěli do země k věčnému spánku. ,,Díky Bohu‘‘, řekl jsem si bezcitně. Sbohem jízlivému potěšení, která měl George, když majitelům dodával důkazy o chybách žokejů.
Tereza Holá
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Zadýchaný a s kašlem jsem ležel opřený o loket a vyplivával jsem sousto trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyhoupl na nohy a bezcitně odcválal. Čekal jsem až se věci uklidní: hrudník se vzdouval, kosti mi pořád řinčely z té rány, nabyl jsem rovnováhu po několika saltech a kotrmelcích v rychlosti 30mil za hodinu. Bez zranění. Žádné zlomeniny. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, překážkový běh na 3 míle, dostihová dráha Sandown Park, pátek, listopad, slabý, studený, vytrvalý déšť. Když se mi vrátil dech a energie, unavený jsem vstal a pomyslel si, že tohle je zatraceně hloupý způsob života pro dospělého muže.
Myšlenka sama o sobě byla nárazová. Nikdy jsem takovou neměl. Vysokorychlostní jízda na koni přes nejrůznější překážky, byl jediný způsob živobytí, který jsem znal, a práce, do které musí dát své srdce. Tenhle záblesk deziluze dloubal jako první píchnutí při bolesti zubu, byl nečekaný, nevítaný a nelehký náznak možných potíží.
Potlačil jsem to bez většího znepokojení. Uklidňoval jsem se, že jsem měl svůj život rád, samozřejmě, vždy jsem měl. Snadno jsem uvěřil, že nic nebylo špatně kromě počasí, pádu, prohraného zápasu… což je nepodstatné, každodenní věc, činnost jako každá jiná.
Dočvachtal jsem se nahoru k tribunám v botách jako z papíru nevhodných na túry a myslel jsem jen a jen na koně na kterém jsem vystartoval, utřiďoval jsem si, co mám a co nemám říct trenérovi. Místo „ Jak můžete chtít, aby skákal, když není pořádně vycvičený?“ jsem dal přednost „ Zkušenosti ho udělají lepším“. Lepší než „ nepotřebný, zmatený, nepoddajný a podvyživený“ bylo „ měl by zkusit klapky na oči“. Stejně mě trenér bude obviňovat z pádu a řekne majiteli, že jsem neodhadl rychlost. Byl to ten typ trenéra, podle kterého byl každý pád chybou jezdce.
Domníval jsem se, že jediná dobrá věc na mém pádu těsně před překážkou byla ta, že otec Steva Millace tam nebyl aby to zaznamenal. George MIllace, nelítostný fotograf okamžiků, které by žokejové raději ignorovali, byl v bezpečí své krabice a přibližně v ten moment byl ukládán pod zem ke dlouhému spánku. Díky bohu, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem požitku z posmívání, které si George působil při donášení nevyvratitelných důkazů majitelům o chybách jejich žokejů.
Anna Vápeníková
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola 1
Kašlající s vyraženým dechem, opíral jsem se o loket a plival trávu a bahno. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, neohrabaně se dostal na nohy a odběhl v bezcitném trysku. Počkal jsem, než se věci uklidní: vzdouvající se hruď, kosti ještě stále třeštící po nárazu, smysl pro rovnováhu, který se vracel zpátky po saltu v třicetimílové rychlosti, následovaném několika kotrmelci. Žádná ujma. Nic zlomeného. Pouze další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, třímílový steeplechase, závodiště Sandown Park, pátek, listopad, slabý, studený a vytrvalý déšť. Když se mi vrátil dech a energie, vyčerpaně jsem se zvedl a vážně se zamyslel, že pro dospělého muže je to sakra blbej způsob trávení života.
Už jen ta myšlenka byla šok. V životě mě nic podobného nenapadlo. Závodit ve vysokých rychlostech přes nejrůznější překážky byl jediný způsob obživy jaký jsem znal a nedal se provozovat, aniž by to člověk měl v srdci. Mrazicí zachvěv deziluze byl jako první bolest zubu - neočekávaný, nevítaný a nepříjemný náznak možných potíži.
Potlačil jsem ji bez zbytečné hysterie. Ujistil jsem sám sebe, že tenhle život miluji, jistě, že ano, jako vždy. Snadno jsem sebe přesvědčil, že vše je v pohodě, kromě počasí, pádu, prohraného závodu.. Maličkosti všedního dne, každodenní rutina.
Za čvachtání jsem vycházel k tribuně v papírově tenkých závodních botách, nevhodných pro chůzi. Myslel jsem na svého dnešního koně a přebíral si co je vhodné říct či neříct jeho trenérovi. "Jak můžeš čekat, že bude skákat, když to s nim pořádně netrénuješ?" jsem vyřadil a zvolil raději "Každá zkušenost se hodí". Nejradši bych toho koně pojmenoval jako nepoužitelného, zpanikařeného a paličatého podvyživeného psa, ale rozhodl jsem se jen prohodit, že by možná bylo lepší dat mu klapky. Každopádně by trenér stejně vinil z pádu mě a řekl by majiteli, že jsem špatně odhadl rychlost. Byl to přesně tento typ trenéra. Každá nehoda je chybou jezdce.
Jediným pozitivem bylo podle mě to, že otec Steva Millace nebyl přítomen a nestal se jeho svědkem mého karambolu. Přibližně v tu chvíli byl totiž George Millace, nelítostný fotograf momentek, na který by každý žokej nejraději zapomněl, v bezpečí své rakve spouštěn pod zem k věčnému spánku. "Zaplať pánbůh" řekl jsem si bezcitně. Sbohem tomu pocitu jízlivého potěšení, které měl vždy, když dodával majitelům důkazy o chybách žokejů.
Nikita Elinov
Šramotová Andrea
OdpovědětVymazatDick Francis
Reflex
Kapitola 1
Zadýchaný a kašlající, ležel jsem na lokti a vyplivl jsem sousto trávy a bláta. Kůň, na němž jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, nemotorně se vyškrábal na nohy a vyrazil bezcitným tryskem. Čekal jsem, až se věci srovnají: vzdouvající se hruť, stále se třesoucí kosti z toho nárazu, smysl pro rovnováhu zotavující se ze salta o rychlosti 30 mil za hodinu a pár kotoulů. To nic. Nic zlomeného. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka,3 mílový překážkový dostih, dostihová dráha Sandown park, pátek, listopad, ve slabém chladném vytrvalém dešti. Při návratu dechu a energie jsem se unaveně postavil a intenzivně jsem uvažoval o tom, že tohle je zatraceně hloupý způsob pro dospělého muže, jak nakládat s jeho životem.
Už jen ta myšlenka sama o sobě byla otřesem. Nic o čem bych dříve uvažoval. Jezdit na koních vysokou rychlostí přes různé překážky byl jediným způsobem obživy, který jsem znal a byla to práce, kterou nikdo nemohl dělat, pokud do ní nedával své srdce. Chladivý záchvěv prozření mě šťouchl jako první bodnutí bolavého zubu, neočekávaný, nevítaný, nepříjemný náznak možného problému.
Bez větších obav jsem ho potlačil. Ujišťoval jsem sám sebe, že tento život miluji, samozřejmě že jsem ho miloval, ostatně jako vždy. Celkem snadno jsem uvěřil, že se nic zlého neděje. Až na počasí, ten pád, prohru v dostihu .. nepodstatná, každodenní věc, business jako obvykle.
Šel jsem čvachtavě do kopce k tribunám v závodních botách, připomínajících papír, nevhodných pro pěší túry a myslel jsem stále jen na koně, na kterém jsem začínal a třídil jsem si, co řeknu a neřeknu jeho trenérovi. Vyřadil jsem „Jak můžeš očekávat, že bude skákat, když ho řádně necvičíš?“ ve prospěch „Ta zkušenost mu prospěje.“ Rozmyslel jsem si „zbytečný, splašený, umíněný, podvyživený“ a rozhodl jsem se pro „možná bych ho mohl zkusit s klapkami na očích“. Trenér by mi stejně dával ten pád za vinu a řekl by majiteli, že jsem špatně odhadl tempo. On byl takový typ trenéra. Každá srážka byla chybou jezdce.
Domníval jsem se, že jedinou dobrou věcí na mém pádu u překážky bylo, že otec Steva Millace tam nebyl a nemohl to vyfotit. George Millace, bezcitný fotograf momentů, které všichni žokejové raději ignorovali, byl v bezpečí ve své truhle a přibližně v té chvíli byl spouštěn pod zem ke svému věčnému spánku. A chvála bohu, že je ten tam, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem tomu sarkastickému jízlivému potěšení, které George měl, když předával majitelům nezvratné důkazy o selhání jejich žokejů.
Iva Jelínková
OdpovědětVymazatZtěžka jsem oddychoval a kašlal, ležel na lokti a vyplivl z úst trávu a bahno. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou tíhu z mého kotníku, setřásl ze sebe špínu a rozběhl se, pro mne necitelným, tryskem pryč. Čekal jsem, až se věci uklidní: vzdouvající se hruď, kosti stále rachotící od nárazu, smysl pro rovnováhu, který se vzpamatovával z jednoho salta a pár dalších kotrmelců ve čtyřiceti mílové rychlosti. Žádné zranění. Nic zlomeného. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, tří mílová steeplechase, závodiště Sandown Park, pátek, listopad, slabý, studený, vytrvalý déšť. V momentě návratu dechu a energie, jsem unaveně vstal a najednou si pomyslel, že tohle je zatraceně hloupý způsob, jak má dospělý muž trávit svůj život.
Ta myšlenka sama o sobě, byla jen zábleskem. Ne taková, o které jsem kdy předtím přemýšlel. Ježdění na koních ve vysoké rychlosti, přes různé překážky, byl jediný způsob jak si vydělat, který jsem znal. A byla to práce, kterou nikdo nemohl dělat jinak, než srdcem. Mrazivý záchvěv rozčarování do mě dnoubnul jako první píchnutí bolesti zubu, nečekaně, nevítaně, jako neurčitý náznak možných potíží.
Potlačil jsem ho bez velkých obav. Ujistil jsem sám sebe, že jsem tenhle život miloval, samozřejmě že ano, tak jako vždycky. Celkem snadno jsem uvěřil, že vše bylo v pořádku. Snad kromě počasí, toho pádu, toho prohraného závodu… Téměř bezvýznamná, každodenní záležitost, zkrátka obvyklá práce.
Šel jsem blátem do kopce směrem ke tribunám, v tenkých závodních botách, docela nevhodných na procházky. Přemýšlel jsem jen a pouze o koni, na kterém jsem vyjel a urovnával si v hlavě, co bych měl a neměl říct jeho trenérovi. Vyloučil jsem: „Jak očekáváte, že bude skákat, když jste ho náležitě netrénoval?“ Jako náhradu za: „Tahle zkušenost mu prospěje.“ Rozmyslel jsem si část ‚marný, ustrašený, težce ovladatelný a podvyživený‘ a raději se rozhodl pro ‚měl byste ho spíš vyzkoušet s očními klapkami‘. Ten trenér by beztak vinil z toho pádu mě, a řekl by majiteli koně, že jsem špatně odhadl tempo. Byl to takový ten typ trenéra. Každá nehoda byla jen chybou pilota.
Jediná dobrá věc na tom mém pádu na překážce byla, že otec Steva Millace tam nebyl, aby to zaznamenal. George Millace, nelítostný fotograf momentů, které by všichni žokejové nejraději ignorovali, byl bezpečně ve svém boxu a přibližně v ten moment byl nejspíš pohroužen do hlubokého spánku. A to bylo dobře, pomyslel jsem si nemilosrdně, protože jsem se ho tím pádem zbavil. Dal jsem sbohem té škodolibé radosti, kterou George měl, když dodával majitelům koní nevyvratilené důkazy o chybách jejich žokejů.
Eva Frašková
OdpovědětVymazatZadýchaný a kašlající jsem ležel na jednom lokti a plival okolo sebe trávu s hlínou. Kůň, na kterém jsem jel odlehčil mému kotníku od své váhy, nemotorně se vydrápal zpátky na nohy a bezcitně ode mě odcválal. Čekal jsem, až se stav věcí uklidní - hruď se mi divoce zdvíhala, kosti stále třásly po nárazu, smysl pro rovnováhu vzpamatovával ze salta v rychlosti 30 mil za hodinu a několika následných kotrmelců. Vlastně se nic nestalo. Nic zlomeného. Jen další pád.
Místo a čas: Šestnáctá překážka, třímílový překážkový dostih, závodiště Sandown Park, pátek, listopad. Řídký, studený, vytrvalý déšť. Když se mi vrátil dech a energie, mátožně jsem vstal a intenzivně přemýšlel nad tím, jak hloupý je tohle pro dospělého člověka způsob trávení života.
Ta myšlenka mě zasáhla jako rána. Nebyla to jedna z těch, které by mě v minulosti někdy napadaly. Jízda na koních ve vysoké rychlosti a skoky přes různé překážky byl ten jediný způsob obživy, jaký jsem znal, a nebyl to zrovna způsob, ve kterém by šlo pokračovat, pokud byste do něj nešli celým srdcem. Ten mrazivý záblesk vystřízlivění udeřil jako první nával bolesti zubů - nečekaně, nevítaně a se zneklidňujícím náznakem možných potíží.
Potlačil jsem ho bez většího znepokojení. Ujišťoval jsem se, že ano, mám rád tento život, samozřejmě, že ho mám rád, stejně, jako jsem ho měl rád vždy. Poměrně snadno jsem uvěřil, že kromě počasí, pádu a prohraného závodu se vlastně nestalo nic špatného. Vedlejší, každodenní záležitosti. Jako obvykle.
Čvachtaje* do kopce k tribunám ve slabých jezdeckých botách, naprosto nevhodných pro pěší turistiku, jsem své myšlenky soustředil jen a pouze na koně, na kterém jsem závod začal, a přemýšlel, co říci (a neříci) jeho trenérovi. Vyloučil jsem "Jak přesně čekáte, že bude skákat, pokud ho to řádně nenaučíte?" ve prospěch "Bude to pro něj dobrá zkušenost." Rozmyslel jsem si frázi "nepoužitelný, panikařící, tvrdohlavý, podvyživený pes" a dal přednost "možná by užil klapky na oči". Trenér beztak bude z pádu vinit mě a řekne majiteli, že jsem špatně odhadl rychlost. Byl to takový druh. Každý pád byl chyba jezdce.
Pomyslil jsem si, že jedinou výhodou mého neúspěchu na překážce byl fakt, že otec Stevea Millace tam nebyl, aby ho mohl zdokumentovat. George Millace, nelítostný fotograf veškerých situací, které by každý žokej nejraději zapomněl, byl totiž bezpečně v rakvi a přibližně v tutéž chvíli byl spouštěn do země ke svému věčnému spánku. Žádná škoda, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem té sarkastické, jízlivé radosti, kterou Georgovi přinášelo doručování nevyvratitelných důkazů o selháních žokejů jejich majitelům.
* Ale no jo, já vím, nekousejte mě za to..
Kašlal jsem, lapal jsem po dechu, opřený o loket jsem vyplivával kus trávy a bláta. Můj kůň zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na své nohy a bezcitně běžel tryskem pryč. Čekal jsem do té doby, než se vše srovná. Můj zdvíhající hrudník, třesoucí se kosti z té rány, smysl pro rovnováhu, který se vzpamatovával ze salta v rychlosti okolo 30 mil v hodině a několika kotrmelců. Nic se ale nestalo, zlomeniny nejsou. Pouze další pád.
OdpovědětVymazatČas a místo: šestnáctá překážka, běh na 3 míle překážek, závodiště v Sandown Parku, listopadový pátek za mírného, chladného a vytrvalého deště. Když se mi vrátil dech i energie, vysíleně jsem stal a uvědomil si, že toto je sakra hloupý způsob jak by dospělý muž měl žít.
Tato myšlenka byla šokující, ještě nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel. Jezdit na koni ve vysoké rychlostí přes překážky byl přece jediný způsob obživy, který jsem znal, a byla to taková práce, kterou nemůže dělat někdo, kdo pro to není zapálený. Mrazivý záblesk této myšlenky mě šťouchnul tak jako první náznak bolesti zubů, nečekané, nevítané a znepokojující náznaky možných potíží.
Bez zbytečného znepokojení jsem tuto myšlenky zahnal. Uklidňoval jsem se tím, že svůj život i způsob, jak ho žiji, jsem vždy miloval. Bylo mi jasné, že kromě počasí, toho pádu a prohraného závodu se vlastně nic nestalo. A tyto potíže přece k závodění patří, prostě normálka.
Čvachtajíc jsem se dral nahoru k tribunám v téměř papírových závodních botách nevhodných pro chůzi. Myslel jsem pouze na toho koně, na kterém jsem startoval a přebíral si, co bych měl a neměl říct trenérovi. Otázku ,,Co jste od jeho skákání očekával, když jste ho pořádně nevycvičil??‘‘ jsem zaměnil za ,,Tato zkušenost mu jen prospěje.‘‘ Ani to, že jeho kůň je k ničemu, že je hysterický, tvrdohlavý a podvyživený jsem mu neřekl. Raději jsem poradil, ať to příště zkusí s klapkami. Stejně ale bude trenér vinit za ten pád mě a řekne majiteli koně, že jsem neodhadl tempo. On je zkrátka takový typ. Každý pád je vinou jezdce.
Podle mě jediná pozitivní věc na tom pádu byla ta, že otec Steva Millace tam nebyl, a nemohl to tak nafotit. George Millace, nelítostný fotograf momentů, na které nejsou žokejové právě pyšní, byl zrovna ve své rakvi spouštěn dolů a uložen k věčnému spánku. Sbohem jeho jízlivému a pohrdanému potěšení, které George míval, když předkládal nezvratné důkazy o chybě žokejů.
Matěj Chalupný
Lapající po dechu, kašlající jsem ležel na jednom lokti a plival okolo sebe trávu s hlínou, kterých jsem měl plná ústa. Kůň na kterém jsem jezdil zvedl svou váhu z mého kolena a rozklepaně se postavil na vlastní a odpálil pryč. Já čekal, až popadnu dech, kosti se mi ještě třásly po nárazu, rovnováha se mi pomalu navracela po saltu a pár kotrmelcích. Žádné zranění, žádná zlomenina, jen další pád.
OdpovědětVymazatČas a místo. Šesnáctá překážka, 3-mílové dostihy, závodiště v Sandown Parku, byl listopadový pátek a lehce, ale za to neustále padal studený déšť. Po nabrání sil a dechu jsem se pomalu postavil na nohy a zapřemýšlel jsem se, tohle je hodně špatný způsob života pro dospělého chlapa.
Ta myšlenka mnou úplně otřásla, nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Ježdění na koních ve vysoké rychlosti a přes překážky bylo jediné, co jsem znal, a byla to pro mne jak práce, tak srdeční záležitost. Toto rozčarování mihotající se před mýma očima přišlo z nenadání, nevhodně a s hrozbou budoucích potíží stejně tak jako první bolest zubů.
Myšlenku jsem potlačil, aniž bych dal na venek cokoliv zdát a ujistil jsem se: Přece svůj život miluju, no samozřejmě vždycky jsem miloval, byla to moje vášeň. Celkem lehce jsem se přesvědčil o tom, že to není tak zlé, kromě počasí, pádu a prohraném závodu…. Prkotina. Denní chleba, práce jako každá jiná řekl jsem si.
Když jsem se čvachtal nahoru v závodních botech, které bych tedy turistům kvůli nepohodlnosti v nich nedoporučoval, myslel jsem pouze a jenom na koně se kterým jsem odstartoval. Srovnával si myšlenky, co říct či neříct jeho trenérovi. Mám začít :„Jak můžeš čekat, že bude skákat, když jeho trénink za nic nestojí“ nebo raději „ Joo zkušenost mu prospěje“. Každopádně trenér mi ten pád dával za vinu a řekl majiteli, že jsem pochybil a neměl jsem správnou rychlost. Takový on byl. Za každou havárii může pilot.
Jediná dobrá věc. Ještě, že můj pád zrovna neměl v hledáčku otec Stevea Millace. George Millace nelítostný fotograf momentů, které by raději žokejové zapomněli, byl zrovna spouštěn pod zem ve své rakvi. „Pánbůh zaplať“ řekl jsem si bez jakýchkoliv citů. George už nebude mít své ušklíbačné potěšení z donášení majitelům s nezvratnými důkazy o chybách jejich žokejů.
Jan Tomašecký
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola jedna
Lapal jsem po dechu a kašlal, ležel jsem opřený o loket a vyplivl jsem hrst trávy a bahno. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, neohrabaně se dostal na nohy a bezcitně odběhl tryskem. Počkal jsem, než se věci uklidní: vzdouvající se hruď, kosti stále rachotící od nárazu, smysl pro rovnováhu, který se vzpamatovával z jednoho salta a pár dalších kotrmelců ve třiceti mílové rychlosti. Žádné zranění. Nic zlomeného. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, tří mílová steeplechase, závodiště Sandown Park, pátek, listopad, slabý, studený, vytrvalý déšť. V momentě návratu dechu a energie, jsem unaveně vstal a najednou si pomyslel, že je tohle zatraceně hloupý způsob, jak má dospělý muž trávit svůj život.
Ta myšlenka byla šok. V životě mě nic podobného nenapadlo. Závodit ve vysokých rychlostech přes nejrůznější překážky byl jediný způsob obživy, jaký jsem znal a nedal se provozovat, aniž by to měl člověk v srdci. Mrazivý záchvěv rozčarování byl jako první bolest zubů – neočekávaný, nevítaný a nepříjemný náznak možného problému.
Bleskově jsem tu myšlenku zahnal. Uklidňoval jsem sám sebe, že tenhle život mám rád, vždycky jsem měl. Snadno jsem uvěřil sám sobě, že je všechno v pořádku až na špatné počasí, pád a prohraný závod..Jen drobné, každodenní starosti, práce jako vždy.
Čvachtal jsem do kopce k tribunám v tenkých jezdeckých botách nevhodných na túry. Myslel jsem při tom na onoho koně, na kterém jsem dnes startoval a přemýšlel nad tím, co říct a neříct trenérovi. „Jak můžeš čekat, že bude skákat, když to s ním pořádně netrénuješ?“ jsem vyřadil a zvolil raději „Tahle zkušenost mu prospěje“. Lepší než „nepotřebný, zmatený, nepoddajný a podvyživený“ bylo „měl by zkusit klapky na oči“. Stejně mě bude trenér obviňovat z pádu a řekne majiteli, že jsem neodhadl rychlost. Byl to ten typ trenéra, podle kterého byl každý pád chybou jezdce.
Řekl bych, že jediná dobrá věc na mém pádu byla ta, že otec Steva Millace tam nebyl, aby to zachytil. George Millace nelítostný fotograf chvilek, které by všichni žokejové nejradši ignorovali, byl bezpečně zavřený ve své rakvi a přesně v moment, co jsem padal, ho spouštěli dolů a ukládali ho k věčnému spánku. Bylo to osvobození, pomyslel jsem si bez lítosti. Sbohem Georgovým jízlivým úsměvům, které se objevovaly na jeho tváři, když majitelům dodával důkazy o chybách jejich žokejů.
Denisa Rekasová
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Zadýchaný a kašlající jsem skončil na zemi na loktu a z úst jsem vyplivl sousto trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, neohrabaně se postavil na své nohy a odcválal pryč. Čekal jsem, až se uklidním. Po pádu se mi těžce se dýchalo, kosti se mi celé třásli, pociťoval jsem pocit rovnováhy zotavující se z překulování a několika kotrmelců v rychlosti asi 30 mil za hodinu. Nic se nestalo. Jen další pád.
Čas a místo: Šestnáctá překážka třímílového dostihu v závodišti v Sandown parku, pátek v listopadu ve slabém, studeném a vytrvalém dešti. Jak se mi vracel dech a síla vstát, opatrně jsem si stoupl a intenzivně jsem přemýšlel o tom, zda to není sakra blbý způsob trávení života pro dospělého člověka.
Myslel jsem si, že to byla jen chvilková slabost. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Jízda na koni ve velké rychlosti a skákání přes překážky byl pro mě jediný způsob obživy, který jsem znal. A byla to práce, kterou člověk nemohl dělat, pokud do toho nedal srdce. Mrazivé záchvěvy zmatení se náhle objevily jako první bolest zubů. Neočekávané, nechtěné, nelehké upozornění možných potíží.
Vše jsem potlačil bez většího vzruchu. Znovu jsem se ujistil, že jsem miloval svůj život, jasně že jsem ho vždy miloval. Snadno jsem uvěřil tomu, že nic není špatně tedy až na počasí, pád a prohraný závod… maličkosti, každodenní záležitosti, práce jako obvykle.
Šlapající nahoru k pódiu v papírově tenkých nevhodných botech pro chůzi jsem soustředil své myšlenky pouze na koně, na kterém jsem závodil. V hlavě jsem si přemítal, co řeknu a co neřeknu trenérovi. Výtka „Jak od něho můžete očekávat, že přeskočí překážku, když není dostatečně vycvičen?“ místo uchlácholení „Se získanými zkušenostmi se zlepší.“. Lépe by seděly spíše výrazy jako „bezcenný, zbrklý, těžce ovladatelný a vypadá jak podvyživený pes“, ale lepším rozhodnutím by bylo zkusit ho s klapkami přes oči. Stejně na mě trenér svalí všechnu vinu a majiteli řekne, že jsem zvolil špatné tempo. On je už takový typ trenéra. Každá chyba je samozřejmě podle něj chybou pilota.
Předpokládám, že jediná dobrá věc na mém pádu byla nepřítomnost otce Stevea Millace, který by to okamžitě vyfotil. George Millace, nelítostný fotograf momentů, jež každý žokej raději ignoruje, byl mimo dosah dění ve své budce, nejspíš v té době spící. Díky tomu to byla dobrá jízda, pomyslel jsem si jízlivě. Sbohem sebeuspokojícímu škodolibému výsměchu, který by George určitě měl při ukázce fotek majiteli koně, jež by je určitě považoval za selhání žokeje.
Eva Hromasová
Funěl jsem a kašlal, ležel jsem na jednom lokti a vyplivl sousto plné trávy a hlíny. Kůň, na kterém jsem jezdil, zvedl svou váhu z mého kotníku, nepořádně se postavil na nohy a odešel v těžkopádném cvalu. Čekal jsem, až se věci upraví: zvedání hrudníku, stálý rachot kostí z otřesu, obnovující se smysl rovnováhy ze salta v rychlosti třicet mil za hodinu a pár přemetů. Bez poranění. Žádná zlomenina. Jen další pád.
OdpovědětVymazatDoba a místo: šestnáctá překážka, tří-mílového dostihu s překážkami, závodní dráha v Sandown Park, pátek v listopadu za řídkého, chladného, vytrvalého deště. Při návratu dechu a energie jsem unaveně vstal a s intenzitou jsem pomyslel, že toto byla zatraceně hloupá cesta jak strávit život dospělého muže.
Myšlenka sama o sobě se mnou trhla. Na nic takového jsem nikdy dřív nepomyslel. Jízda na koni ve vysoké rychlosti přes různé překážky byla jediný způsob života, jaký jsem znal,a byla to práce, kterou nikdo nemohl dělat bez toho, aniž by do ní dával srdce. Mrazivý záblesk rozčarování postrčený jako první záchvěv bolesti zubů, nečekaný, nevítaný, nepříjemný náznak pravděpodobného problému.
Potlačil jsem to bez velkých obav. Ujistil jsem sám sebe, že jsem miloval život, samozřejmě že ano, tím způsobem, jakým jsem měl. Snadno jsem věřil, že nic nebylo špatné kromě počasí, pádu, prohraného závodu…bezvýznamné, každodenní věci, normální stav.
Stoupal jsem nahoru na tribunu v papírové věci závodní vysoké boty nepohodlné pro chůzi, myslel jsem jen a pevně na koně, na kterém jsem startoval, dal jsem do pořádku, co jsem směl a nesměl říct jeho trenérovi. „Jak jste očekával, že skočíte, když jste správně nedrezíroval?“ ve prospěch „Zkušenost ho udělala dobrým.“ Měl jsem raději přemýšlet o neschopném, vyděšeném, těžce-artikulujícím, podvyživeném psovi,“ a rozhodl se „možná mu zkusím dát klapky na oči.“ Trenér, tak jako tak, bude za pád vinit mě a řekne majiteli, že jsem špatně odhadl rychlost. Byl to ten druh trenéra. Každá nehoda byla chybou lodivoda.
Předpokládám, že jediná dobrá věc o mém pádu na překážce byla ta, že otec Steva Millaceho tam nebyl, aby to natočil. George Millace, nelítostného fotografa momentek, kterého by všichni žokeji raději ignorovali, byl bezpečně v jeho lóži a přibližně v tu chvíli byl ponořen hluboko v dlouhém spánku. Nelítostně jsem si pomyslel, že už jsem se ho zbavil. Sbohem sarkastickému jízlivému potěšení, které se Georgeovi dostalo doručením nezvratných důkazů vlastníkům o selhání jejich žokejů.
Veronika Jalamudisová
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Ležel jsem opřený o loket na zemi, kašlal, lapal po dechu a plival kusy trávy a bláta. Kůň, na kterém jel, se zvedl neohrabaně z mého kotníku a odcválal pryč. Čekal jsem, až se vše trochu uklidní: těžký hrudník, kosti se z nárazu pořád třásly, rovnováha se vracela po přemetu v rychlosti téměř třicet mil za hodinu a z dalších pár kotoulů. Bez újmy. Bez zlomenin. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třímílový steeplechase na závodišti v Sandownském parku, pátek, listopad, chladném a neustávajícím dešti. Když se mi navrátil dech a energie, zmateně, malátně jsem se postavil na nohy a došlo mi, že to byl moc špatný nápad, aby odrostlý chlap jako já takto trávil svůj život.
Ta myšlenka mě vlastně překvapila. Doposud jsem takto nepřemýšlel. Ježdění na koních ve vysoké rychlosti a skákání přes různé překážky byl jediný způsob života, který jsem znal a byla to i jediná práce, kterou člověk může dělat, jenom když jí má rád. Mrazivý záblesk této myšlenky mě dloubnul, jako když cítím první náznak bolesti zubů. Bylo to nečekané, nevítané a nepříjemné naznačení dalších potíží.
Bez větších obav a strachu jsem jí zahnal. Sám sebe jsem ujistil, že tento způsob života miluji pořád stejně tak, jako jsem ho miloval vždy. Snadno jsem zase uvěřil, že se nestalo nic hrozného až na špatné počasí, pád a prohraný závod… banality a každodenní záležitosti, které k tomu patří.
Čvachtal jsem a brodil se nahoru k tribunám v lehkých závodnických botách, které byly tenké jako papír s nebyly zrovna uzpůsobené pro pěší túry, přemýšlel jsem pouze o koni, na kterém jsem startoval a v hlavě si urovnával, co asi řeknu jeho trenérovi. „Jak jste asi čekal, že bude skákat, když jste ho pořádně netrénoval?“ v jeho prospěch „Tato zkušenost mu jedině pomůže“. Myslel jsem na „nepoužitelný, vyděšený, tvrdohlavý a podvyživený a vlastně k ničemu“ a rozhodl jsem se „vyzkoušet klapky na oči“. Trenér by mě tak jako tak z toho pádu vinil a řekl by majiteli, že jsem si jen špatně vypočítal kroky. Byl to přesně ten druh trenéra, který tvrdí, že za každou nehodu vždy může řidič.
Jedinou dobrou věcí na to mém celém pádu bylo, že tam nebyl přítomen otec Steva Millacea, který by to určitě vše natočil. George Millace, bezcitný fotograf, který fotí žokeje v momentech, na které by radši zapomněli, byl bezpečně zavřený v rakvi, přesně v ten samý moment, co jsem spadl a už byl ukládaný k věčnému spánku. Jak prospěšné to je, pomyslel jsem si. Sbohem jízlivému a posměvačnému potěšení, které George míval, když žokejům doručoval nevyvratitelné důkazy o jejich pádech.
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola 1
Byl jsem udýchaný a kašlal, ležel na jednom lokti a vyplivl jsem plnou pusu trávy a bahna. Kůň, na kterém jsem jel zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na nohy a rozevlátě odcválal. Čekal jsem, až se všechno uklidní: vzdouvala se mi hruď, kosti se ještě stale třásly po nárazu, smysl rovnováhy se navracel po saltu v třiceti mílové rychlosti a několika valivých kotrmelcích. Nic se nestalo. Nic není zlomené. Prostě další pád.
Místo a čas: šestnáctý plot, tří mílový steeplechase, závodní trať v Sandown parku, pátek, listopad, lehký, studený a nepřetržitý déšť. Po té co se mi vrátil dech a energie jsem se unaveně postavil a velmi intenzivně se zamyslel nad tím, jaký je tohle zatraceně hloupý způsob života pro dospělého muže.
Ta samotná myšlenka byla šok. Ani jednou jsem na ni před tím nepomyslel. Jízda na koních ve vysokých rychlostech přes různé překážky byl jediný způsob obživy, který jsem znal a byla to práce, která se nedá dělat pokud do ní nedáte srdce. Mrazící záblesk desiluze šťouchla jako první záchvěv bolesti zubu, nečekaná, nevítaná, nepříjemný náznak možných problémů.
Zahnal jsem ji bez starostí. Ujistil jsem se, že miluji ten život, samozřejmě že miluji, byl to způsob, který jsem znal vždycky. Přesvědčil jsem se velmi snadno, že jediné co je špatně je počasí, pád a prohraný závod…nedůležité, každodenní, záležitosti, jako obvykle.
Zatímco jsem dupal do kopce k tribunám v papírově tenkých závodních kozačkách, nevhodných pro pochody, jsem soustředěně přemýšlel pouze o koni, na kterém jsem ten den odstartoval a třídil jsem si v hlavě co bych měl a neměl říci jeho trenérovi. Vyřadil jsem “Jak od něj můžete očekávat, že bude skákat, když ho pořádně nevytrénujete” ve prospěch “Ta zkušenost pro něj bude dobrá.” Romyslel jsem si “nepoužitelný, plachý, neposlušný, podvyživená vyžle” a rozhodl se pro “možná by stálo za to zkusit klapky”. Trenér bude stejně za ten pád vinit mě a řekne majiteli, že jsem špatně odhadl tempo. Byl to ten typ trenéra. Každý pád byla chyba pilota.
Jediná dobrá věc, ohledně mého pádu na překážce byl jak jsem se domníval fakt, že otec Steva Millace tam nebyl, aby to zachytil. George Millace, bezcitný fotograf momentů, které by všichni žokejové nejradši ignorovali byl v bezpečí v jeho krabici a zhruba v tom samém momentě byl spouštěn pod zem k jeho dlouhému spánku. A dobře že tak, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem jízlivému posměvačnému potěšení, které Geroge měl z doručování majitelům nezvratných důkazů o selhání jejich žokejů.
Tomáš Edl
Nemohl jsem popadnout dech, kašlal jsem, opíral se o jeden loket a z úst plival kusy trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, se konečně zvedl z mého kotníku. Nemotorně se vydrápal na nohy a bezhlavě upaloval tryskem pryč. Já jsem naopak vyčkával, až se trochu uklidním: nádech a výdech. Po nárazu mi stále ještě drnčely kosti a nebylo nic jednoduchého opět získat balanc po saltu v rychlosti třicet mil za hodinu a po následných kotoulech. Žádné zranění. Nic zlomeného. Jen další pád.
OdpovědětVymazatČas a místo: šestnáctá překážka, tří mílový překážkový dostih, závodní dráha Sandown Park, pátek, listopad, ve slabém, studeném, zato však nepolevujícím dešti. Jakmile jsem popadl dech a posbíral zbytky tělesné síly, vyčerpaně jsem se postavil a vážně pomyslel, že je to zatraceně hloupý nápad, aby dospělý muž tímto způsobem vedl svůj život.
Sama ta myšlenka ve mně vyvolala šok. Ještě nikdy předtím mě nic podobného nenapadlo. Vždyť toto byl jediný životní směr, který jsem dosud znal, počínaje jízdou na koni ve vysoké rychlosti přes všelijaké skoky. Zároveň se jednalo i o moji práci, kterou nemůže dělat člověk, který do ní není ochoten vložit své srdce. Děsivý náznak zklamání mě bodl stejně nečekaně a nemile, jako když mě prvně rozbolel zub, ve formě znepokojivého náznaku možné komplikace.
Bez větší námahy se mi ho podařilo potlačit. Ujistil jsem se, že svůj život opravdu miluji a stejně tak miluji i směr, kterým jsem se celou dobu ubíral. Poměrně snadno jsem opět uvěřil, že na něm v podstatě nevidím nic špatného kromě počasí, pádu a prohraného dostihu. Samé nevýznamné, každodenní věci, jako obvykle pracovní záležitosti.
Zatímco jsem se prodíral blátem do kopce ke stanovišti v papírově tenkých dostihových botách, naprosto se nehodícím pro podobné výšlapy, přemýšlel jsem pouze a jedině o koni, v jehož sedle jsem závod začal. Omílal jsem pořád dokola, co jsem mohl či nemohl říct trenérovi. Zamítl "Jak můžeš očekávat, že skočí, když ho necvičíš pořádně?" ve prospěch "Teprve zkušenost ho naučí být spolehlivým." Lepší by bylo přemýšlet o 'zbytečném, vyděšeném, tvrdohlavém, podvyživeném psovi' a ne rozhodnout se pro 'možná to chce zkusit dát mu klapky na oči'. Trenér by mi každopádně dával pád za vinu a řekl by vlastníkovi, že jsem neodhadl správnou rychlost. On zkrátka byl takovým typem trenéra, který považuje každou způsobenou nehodu za chybu žokeje.
Předpokládal jsem, že existuje jediná prospěšná věc týkající se mého pádu na překážce. A to ta, že tu nebyl otec Steva Millace, aby to celé zdokumentoval. George Millace byl bezcitným fotografem momentů, na které by všichni žokejové nejraději zapomněli. Nacházel se v bezpečné vzdálenosti ve své lóži a přibližně v ten samý moment upadal do říše pokojného spánku. Zaplať Pánbůh, pomyslel jsem si nevraživě. Sbohem potěšení z jízlivých posměšků, které bych od George musel trpět, pokud by vlastníkům doručil nesporný důkaz o selhání jejich žokeje.
Daniela Šípová
Ležím zadýchaný a kašlající na jednom lokti a plivu okolo sebe trávu a bláto. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, zacukal neohrabaně nohama a odběhl v necitelném klusu. Čekal jsem, až se věci uklidní: zrychlené dýchání, kosti stále roztřesené z nárazu, smysl pro rovnováhu dostávající se z kotoulu v rychlosti 50 km/h a pár přemetů. Žádné poranění. Nic zlomeného. Jen další pád.
OdpovědětVymazatČas a místo: šestnáctá překážka, 5 km steeplechase, trasa závodu v parku Sandown, pátek, listopad, v hustém, ledovém, vytrvalém dešti. Když se mi vrátil dech a energie, vyčerpaně jsem se postavil a intenzivně přemýšlel nad tím, že tohle je hodně hloupý způsob, jak žít svůj život jako dospělý muž.
Samotná myšlenka byla pro mě šokující. Něco, na co bych dříve ani nepomyslel. Ježdění závratnou rychlostí a skákání přes různé překážky byla jedinou možností k životu a byla to práce, do níž musel člověk vložit srdce. Mrazivý záblesk deziluze mě dloubl jako první bolení zubu, nečekaný, nevítaný, nelehký náznak možných potíží.
Potlačil jsem tuto myšlenku bez panikaření. Ujišťoval jsem se, že miluji svůj život, samozřejmě že ano, vždycky jsem miloval. Celkem snadno jsem věřil tomu, že se neděje nic špatného, kromě počasí, pádu a ztraceného závodu…nevelké, každodenní záležitosti, práce jako obvykle.
Šel jsem čvachtavě do kopce ke stáním v jezdeckých botách, dost nevhodných k výšlapům, myslel jsem jenom na koně, na kterém jsem jel a na to, co řeknu nebo neřeknu jeho trenérovi. Nešetrné: „ Jak čekáte, že bude skákat, když ho to pořádně nenaučíte?“ vhodnější: „ Potřeboval by více trénovat.“ Spíše jsem přemýšlel nad „nemožným, panikařícím, hubatým, podvyživeným psem“ a rozhodl se nad lepší možností: „možná zkusit klapky na oči“. Každopádně trenér mě bude vinit za celou nehodu a řekne majiteli, že jsem podcenil rychlost. Takový to byl trenér. Každé neštěstí bylo obrovskou chybou.
Jedinou dobrou věcí bylo, že otec Steva Millace tu nebyl, aby zdokumentoval můj pád. George Millace, bezcitný fotograf okamžiků, na které by každý žokej nejraději zapomněl, byl bezpečně v rakvi a přibližně v tu chvíli se oddával dlouhému nekonečnému snění. A dobře skončil, pomyslel jsem si krutě. Sbohem sarkastický posměvačný Georgi, co jsi donášel majitelům nevyvratitelné důkazy o neúspěších jejich žokejů.
Anna Bydžovská
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Chapter one
Kašlal jsem a nemohl jsem popadnout dech. Ležící na jednom lokti jsem vyplivoval kusy trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl celou svou vahou z mého kotníku, rychle a nemotorně se postavil na nohy a tryskem utekl. Čekal jsem, až se věci uklidní: hruď byla nadmutá, kosti se po pádu ještě stále třásly, smysl pro rovnováhu se snažil vzpamatovat z třiceti milionu salt a pár kotrmelců. Žádné zranění ani zlomenina. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, třímílový překážkový dostih, závodní dráha v Sandawn Parku, Pátek, listopad, chladný, slabý a přetrvávající déšť. Po návratu dechu a energie jsem vyčerpaně vstal a intenzivně přemýšlel, že to je zatraceně hloupý způsob jakým by měl dospělý muž mrhat svůj život.
Tato myšlenka sama o sobě byla překvapením. Nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlel. Jezdit na koni velkou rychlostí a překonávat různé překážky byl jediný způsobe obživy, který jsem znal. Je to práce, kterou nemůžete dělat, jestliže do ní nevložíte srdce. Mrazivý náznak deziluze mě dloubl jako první dloubnutí bolavého zubu, nečekaný, nevítaný a nejistý náznak možných problémů.
Bez problému jsem tuto myšlenku potlačil. Ujišťoval jsem se, že tento způsob života samozřejmě miluji, jako jsem vždy miloval. Jednoduše jsem uvěřil, že se nic nestalo s výjimkou počasí, pádu, prohry, … menší každodenní věci jako obvykle.
Šel jsem blátem cestou k tribuně v jezdeckých papírových botách nevhodných k turistice. Myslel jsem jen a jen na koně, se kterým jsem vyrazil. Řešil jsem, co můžu nebo nemůžu říct jeho trenérovi. Chtěl jsem mu říci „Jak můžete čekat, že to dokáže přeskočit, když jste ho to pořádně nenaučil.“, ale nakonec jsem se přiklonil k tomu říci „Zkušenost mu udělá dobře“. Rozmyslel jsem si „zbytečný, vyděšený, tvrdohlavý, podvyživený pes“ a rozhodl jsem se pro „možná jsi mu mohl nasadit klapky.“ Trenér by mě stejně obvinil z pádu a řekl majiteli koně, že jsem špatně odhadl pozici. Byl takovým trenérem. Každá nehoda je žokejova vinna.
Předpokládám, že jedinou dobrou věcí na mém pádu bylo to, že zde nebyl otec Steva Millace, který by to nahrál. George Millace, nemilosrdný fotograf momentů na které by všichni žokejové nejraději zapomněli, byl schovaný ve svém rakvi a přibližně v té chvíli byl ukládán k věčnému spánku. Zaplať Pánbůh, krutě jsem si pomyslel. Sbohem uštěpačnému jízlivému potěšení, které se Georgovi dostávalo díky doručování důkazů o pádu žokejů jejich majitelům.
Fuchsová Šarlota
Natažen jsem se s kašlem opřel o loket a vyplivl jsem plnou pusu bláta a trávy. Kůň, na kterém jsem jel, odlehčil svou váhu z mého kotníku, vyškrábal na nohy a utekl v bezmocném trysku. Čekal jsem, až se věci uklidní. Vzdouval se mi hrudník, kosti mě stále drnčeli z té rány a rovnováha se mi zotavovala ze salta a několika převalení ve velké rychlosti. Nic se mi nestalo. Neměl nic rozbitého. Prostě další pád.
OdpovědětVymazatČas a místo: šestnáctá překážka na třímílovém překážkovém závodě na závodní trati v Sandown Park. Byl listopadový pátek a nepřetržitě padal slabý, studený déšť. Když jsem popadl dech a sílu, s obtížemi jsem se postavil a přemýšlel jsem o tom, že už na dostihy nestačím.
Ta samotná myšlenka semnou otřásla, nikdy jsem o tom předtím nepřemýšlel. Jízda na koni ve vysoké rychlosti a skákání přes překážky byl ten jediný způsob obživy, který jsem znal. Je to práce, kterou nemůže dělat každý, pokud do ní nevloží své srdce. Ten mrazivý záblesk rozčarování mě překvapil stejně tak jako nečekané rozbolení zubu. Nechtěné, nepříjemné, s náznakem, že mohou nastat případné obtíže.
Myšlenku jsem potlačil bez větších obtíží. Ujistil jsem se, že miluji život žokeje, stejně tak jako jsem ho vždycky miloval. Věřil jsem, že není nic špatného kromě toho počasí, pádu a prohraného závodu… Byl to pro mě každodenní chléb, práce jako každá jiná.
Mlčky jsem se drápal do kopce v jezdeckých botách, které se vůbec nehodily k chůzi, a přemýšlel jsem o svém koni. Také co řeknu jeho majiteli. Vyřadil jsem: „nemůžete čekat, že to skočím, pokud ho netrénujete pořádně“, raději řeknu, že to pro něj byla dobrá zkušenost. Také raději navrhnu, aby příště jel s klapkami, než abych o něm řekl, že je to nepoužitelná, plachá a paličatá vyžle. Stejně mě jeho trenér bude obviňovat, že je to moje vina a řekne majiteli, že jsem špatně odhadl rychlost. Byl to tenhle typ člověka. Každý pád byl chybou pilota…
Asi jediná dobrá věc na mém pádu byla to, že mě u toho nezachytil otec Steva Millace. George Millace, bezcitný fotograf okamžiků, na které by raději všichni žokejové zapomněli, byl v tu dobu ve své loži a přibližně v čas pádu se oddával spánku. Díky bohu, pomyslel jsem si. Alespoň se vyhnu jízlivým poznámkám, které si George užíval, když sděloval majitelům chyby jejich žokejů.
Filip Hlubík
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Lapal jsem po dechu a kašlal, opřený na jednom lokti jsem plival sousto trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svoji váhu z mého kotníku, nemotorně se vydrápal na nohy a bezcitným tryskem utíkal pryč. Čekal jsem, až se věci urovnají: má vzdouvající hruď, kosti stále chrastící po nárazu, zotavující se smysl pro rovnováhu po saltu v 30 mílové rychlosti a pár kotrmelcích. Žádná újma na zdraví. Nic zlomeného. Pouze další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třiceti mílový překážkový dostih na závodišti Sandown Park, jednoho listopadového pátku, za slabého, chladného a vytrvalého deště. S návratem dechu a energie jsem vstal vyčerpaně a velmi intenzivně přemýšlel nad tím, jak zatraceně hloupý pro dospělého muže toto byl způsob trávit svůj život.
Ta myšlenka sama o sobě mnou otřásla. O něčem takovém jsem nikdy předtím nepřemýšlel. Jet na koni při vysoké rychlosti a zdolávat nejrůznější překážky byl jediný způsob života, kterým jsem dokázal žít. A byla to práce, kterou nikdo nemůže dělat, aniž by do ní nevložil své srdce. Toto mrazivé rozčarování do mě dloublo jako záchvěv bolesti zubů. Neočekávaný, nevítaný, znepokojivý náznak možného problému.
Potlačil jsem to bez velkého poplachu. Uklidňoval jsem sám sebe, že miluji tento způsob života. Samozřejmě, že ano. Tak to vždy bylo. Věřilo se mi docela snadno, že nic kromě počasí, pádu a prohraného závodu nebylo špatně … Drobné, každodenní záležitosti, jako obvykle.
Mlčky jsem se drápal k tribunám v jezdeckých botách, které byly jak z papíru a nevhodné pro výšlap. Myslel jsem přitom pouze na koně, na kterém jsem dnes závod odstartoval a přitom si snažil utřídit, co říct a neříct jeho trenérovi. Před,, Jak můžete očekávat, že kůň bude skákat, když ho to pořádně nenaučíte“ jsem preferoval ,,tato zkušenost mu jedině prospěje“. Lepší by bylo přemýšlet o ,,bezcenném, poplašeném, podvyživeném psovi“ ale rozhodl jsem se pro ,,příště na něm možná vyzkouším klapky na oči“. Trenér by mi beztak dával pád za vinu a řekl majiteli, že jsem podcenil rychlost. Byl tímto typem trenéra. Každá havárie byla chyba pilota.
Předpokládám, že jediná dobrá věc na mém pádu byla ta, že se nedostavil otec Steva Millace a celé to nezaznamenal. George Millace, nelítostný fotograf momentů, kterých by si většina žokejů raději ignorovala, byl v bezpečí ve svém boxu a pravděpodobně se v tento okamžik snižoval dolu k zemi ke svému dlouhému spánku. Zaplať Pánbůh, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem jízlivému, posměšnému potěšení, které se Georgovi dostávalo při doručování vlastníkům nevyvratitelné důkazy o selhání žokejů.
Denisa Sedláková
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
KAPITOLA PRVNÍ
Lapám po dechu a kašlu, ležím na jednom lokti a plivu kousky trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svoji váhu z mého kotníku, neohrabaně se dostal na nohy a vyběhl rychlým cvalem. Čekal jsem až se vše uklidní: pulzující hrudník, kosti, které se stále chvěly z rány na zem, rovnováha navracející se do normálu po saltu a pár převalech provedených v rychlosti 30 mil za hodinu. Nic se nestalo. Nic zlomeného. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, překážkový dostih na tři míle, Sandown Park - dostihová dráha, pátek, listopad, ve slabém, chladném, nepolevujícím dešti. Když se mi navrátil dech a trochu síly, unaveně jsem se postavil a přemýšlel jsem nad tím, že to je zatraceně hloupý způsob trávení života dospělého muže.
Myšlenka byla sama o sobě pro mě šokem. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Jedinou cestou, kterou jsem znal pro trávení svého života, bylo pro mě ježdění na koních ve vysoké rychlosti přes nejrůznější překážky. Touto prací se mohli živit jen ti, kteří do toho dali svoje srdce. Děsivý záblesk zbavení se iluzí mě přepadl jako první náhlý pocit bolesti zubů, neočekávaný, nevítaný, znepokojivý, možný náznak problémů.
Tuto myšlenku jsem nakonec potlačil bez velkého znepokojení. Ujistil jsem se, že svůj život miluji, samozřejmě že ano, způsobem, jakým jsem ho vždy miloval. Uvěřil jsem docela snadno, že nic není špatně kromě počasí, pádu, ztraceného závodu... drobné každodenní věci, práce jako obvykle.
Zatímco jsem šlapal blátem do kopce v jezdeckých botách, které nebyly určeny pro chůzi tohoto typu, myslel jsem pouze a jedině na koně, na kterém jsem startoval. Přemýšlel jsem, co můžu a nemůžu říct trenérovi. „Jak můžeš očekávat, že skočí dobře, když ho pořádně netrénuješ?“ jsem zvolil za nevhodné mu sdělit. Raději jsem mu řekl, že zkušenosti udělají koně dobrým. Také jsem si rozmyslel přirovnání o zbytečném, vyděšeném, tvrdohlavém, podvyživeném psovi a rozhodl jsem se, že pro příště můžeme zkusit klapky na oči. Trenér by mě stejně vinil za ten pád a řekl by majiteli, že jsem špatně odhadl rychlost. On byl prostě takovým typem trenéra. Každá nehoda byla vždy chybou jezdce.
Předpokládám, že jediná pozitivní věc, která mě při pádu potkala, byla nepřítomnost otce Steva Millace, který by celý pád zdokumentoval. George Millace, bezcitný fotograf momentek žokejů, na které by žokejové raději zapomněli, byl v době mého pádu uložen v rakvi a pohřbíván k věčnému spánku. Zaplať pánbůh myslel jsem si nemilosrdně. Sbohem jízlivým posměškům, které George míval a přinášely mu radost. Těšilo ho doručování nevyvratitelných důkazů o žokejových nezdarech majiteli.
Ivana Turková
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Lapal jsem po dechu a kašlal. Ležel jsem opřený o loket a plival z úst trávu a bahno. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na nohy a bezcitně tryskem odklusal pryč. Počkal jsem, až se vše zase uklidní: vzdouvající se hrudník, kosti, které se stále ještě třesou z nárazu, rovnováha, která se vzpamatovávala z toho salta o rychlosti třicet mil za hodinu a několika kotrmelců. Nestalo se nic tak hrozného. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, třímílový překážkový dostih, dostihová dráha Sandown Park. Listopadový pátek doprovázený mírným, zato studeným a vytrvalým deštěm. Po tom, co jsem znovu popadl dech, a vrátila se mi energie, vyčerpaně jsem vstal a opravdu vážně přemýšlel o tom, že toto je sakra hloupý způsob, jak by měl dospělý muž trávit svůj život.
Ta samotná myšlenka mnou otřásla. Nikdy jsem na nic podobného nepomyslel. Jezdit na koních velkou rychlostí a přes nejrůznější překážky byl jediný způsob obživy, který jsem znal. Byla to práce, kterou nemohl dělat jen tak někdo, někdo, kdo do toho nedával srdce. Ten děsivý záblesk deziluze mě bodl jako první bodnutí zkaženého zubu, nečekaný, nevítaný, nelehký náznak možného problému.
Tu myšlenku jsem bez větších obav potlačil. Přesvědčoval jsem sám sebe, že tenhle život miluji, vždycky jsem ho miloval. Snadno jsem sám sebe přesvědčil, že je vše, tak jak má být, až na to počasí, pád a prohraný závod…bezvýznamné, každodenní záležitosti, jako obvykle.
Čvachtavě jsem stoupal vzhůru do kopce ke stanovišti v závodních botách, které jsou jako papír a opravdu nejsou vhodné k chození. V hlavě jsem přemítal o koni, na kterém jsem startoval. Přemýšlel jsem, co říct a neříct jeho trenérovi. Vyloučil jsem: „Jak čekáte, že bude schopen skákat, když ho pořádně necvičíte?“, a zvolil spíše „Zkušenost mu jen prospěje.“ Rozhodl jsem se pro to, že bychom ho mohli zkusit s klapkami na očích, i když by se mi víc zamlouvalo upozornit na fakt, že je to jen zbytečný, splašený, paličatý a podvyživený zmetek. Trenér by stejně z pádu obvinil mne a řekl by majiteli, že jsem špatně odhadl tempo. Každá nehoda je vinou pilota.
Nejspíš jediná dobrá věc na celém mém pádu přes překážku byla ta, že u toho nebyl otec Steva Millace, aby ho natočil. George Millace, nelítostný fotograf těch momentů, které všichni žokejové raději ignorují, byl v té době v bezpečí své bedny, ve které ho zrovna v té chvíli spouštěli pod zem k dlouhému spánku. Zaplať Pánbůh, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem jízlivému, pohrdavému potěšení, které George pociťoval při tom, co předkládal majitelům nevyvratitelné důkazy o selháních jejich žokejů.
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
KAPITOLA PRVNÍ
Kašlal jsem a lapal po dechu. Ležel jsem na svém lokti a plival ven kusy trávy a bahna. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, nemotorně se postavil na své nohy a celý zesláblý odcválal. Čekal jsem, až se věci uklidní. Cítil jsem těžkost na hrudi, mé kosti se po nárazu stále třásly a mé smysly pro rovnováhu se po přemetu v rychlosti třicet mil v hodině a pár neohrabaných kotrmelcích stále vzpamatovávaly. Nic se mi nestalo. Nic zlomeného. Zase jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třímílové dostihy Steeplechase, závodiště v Sandown parku, pátek, listopad, vytrvalý studený mrholivý déšť. Když se mi vrátila energie a já opět popadl dech, unaveně jsem se postavil a vážně se zamyslel nad tím, zda je tento způsob života pro dospělého muže jako já opravdu vhodný. Už ta myšlenka sama o sobě byla strhující. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlel. Věděl jsem, že jízda na koni a skákání přes překážky byly těmi jedinými způsoby, jak se uživit a byla to práce, kterou by člověk bez určité citové vazby nemohl vykonávat. Ten mrazivý záblesk zklamání mne dloubal stejně tak jako první bolest zubů. Byl to nečekaný, nevítaný a znepokojující pocit, jakoby náznak nastávajících potíží.
Potlačil jsem ho bez jakýchkoli větších potíží. Ujistil jsem se, že tento způsob života miluji. Ovšem, že ho miluji, vždy jsem ho miloval. Snadno jsem uvěřil tomu, že se kromě špatného počasí, pádu, prohraného závodu… zkrátka všech těch malých, naprosto běžných všedních věcí, nic nestalo.
Co jsem se tak bahnem prodíral do kopce k tribunám v dostihových botách tenkých jako papír, které se absolutně do tohoto výšlapu nehodily, přemýšlel jsem stále o koni. Koni, na jehož hřbetě jsem závod započal. Mimo jiné jsem také přemýšlel nad tím, co bych asi tak mohl či nemohl říci jeho trenérovi. Počáteční „To si opravdu myslíš, že bude schopen skákat, když ho to pořádně nenaučíš?" jsem raději zaměnil ve prospěch „Ten kůň se časem zlepší.“ Stejně tak místo výrazu „bezcenný, panice propadající a podvyživený pes“ jsem se rozhodl použít „příště raději jet s klapkami na očích“. Každopádně, trenér toho koně by stejně obvinil mě a řekl, že je to má chyba, že jsem podcenil tempo. On už byl prostě takový. Každý pád byl pro něj chybou žokeje.
Myslím, že ta jediná dobrá věc na mém pádu u překážky byla ta, že otec Steva Millaceho nebyl přítomen, aby to zaznamenal. George Millace byl nelítostným fotografem momentů, které si každý žokej přál, aby raději ignoroval. V tu dobu byl naštěstí v bezpečí ve svém boxu a zhruba v ten moment se chystal ulehnout ke dlouhému spánku. „Zaplať Pánbůh za to!“ pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem tomu jízlivému potěšení z cizího neštěstí, které se Georgeovi dostávalo po tom, co vlastníkům posílal všechny ty nevyvratitelné důkazy o pádu žokejů z koně.
Lucie Nováková
Zuzana Hofmannová
OdpovědětVymazatDick Francis
Reflex
KAPITOLA PRVNÍ
Kašlal jsem a nemohl jsem popadnout dech, opřený o jeden loket jsem vyplivl sousto plné trávy a bahna. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, nemotorně se postavil na nohy a bez zájmu odcválal pryč. Čekal jsem, až se vše uklidní: to vzdouvání hrudníku, kosti se mi z toho nárazu ještě třásli, snažil jsem se získat ztracenou rovnováhu potom saltu, do kterého jsem vletěl z třiceti mílové rychlosti a po několika kotrmelcích, které následovali. Nic hrozného se mi ale nestalo. Nic jsem si nezlomil. Byl to jen další pád.
Čas a místo: Šestnáctá překážka, tři míle dlouhý Steeplechase, dostihová dráha v parku Sandown, byl pátek, listopad, a pršelo, vytrvale. Padal studený, řídký déšť. Jen co se mi vrátila energie a podařilo se mi popadnout dech, unaveně jsem se zvedl a v hlavě mi s neskutečnou intenzitou proběhla myšlenka, že tohle je pro dospělého muže zatraceně hloupý způsob jak trávit svůj život.
Tahle myšlenka se mnou otřásla. Nikdy předtím mě nic takového nenapadlo. Jízda na rychlých koních a skákání přes překážky, to byla jediná cesta, jak si vydělat na živobytí, kterou jsem znal. A takovou práci nemůžete dělat, když do toho nedáte srdce. Ten záblesk deziluze mě zamrazil jako první škubnutí v bolavém zubu, přišel nečekaně, nevítaně, takový nepříjemný náznak možných potíží.
Rychle jsem tuhle myšlenku potlačil. Ujistil jsem se, že tenhle život miluji, samozřejmě, že miluji, vždycky jsem ho miloval. Celkem bez potíží jsem znovu uvěřil tomu, že je vše v pořádku, kromě počasí, toho pádu a prohraného závodu… drobné, každodenní potíže, prostě byznys.
Brodil jsem se bahnem do kopce směrem k tribunám v závodních botách, které se rozhodně nehodí na chůzi. Myslel jsem jen na toho koně, se kterým jsem vyrazil ze startu, a na to, co bych měl a neměl říct jeho trenérovi. Zamítl jsem: „Jak můžete očekávat, že bude dobře skákat, když ho dobře nevycvičíte?“ A spíš jsem se přikláněl k: „Ta zkušenost pro něj bude dobrá.“ Říct, že je ten kůň „zbytečný, vystrašený, tvrdohlavý, podvyživený pes“ jsem si raději rozmyslel a rozhodl jsem se pro: „Možná bychom mu mohli zkusit dát klapky na oči.“ Trenér stejně za ten pád bude vinit mě a řekne, že jsem špatně odhadl rychlost. Byl to takový typ trenéra, který za každou srážku viní pilota.
Předpokládám, že jediná dobrá věc na mém pádu na té překážce byla, že tam nebyl otec Steva Millace, aby to zaznamenal. George Millace, nelítostný fotograf momentek, které se každý žokej snažil raději ignorovat, ležel v bezpečí v rakvi a přibližně v tuhle chvíli ho ukládali pod zem k jeho věčnému spánku. Nebylo to hezké, ale byl jsem rád, že jsem se ho zbavil. Konečně jsem mohl dát sbohem tomu sarkastickému, jízlivému potěšení, které George vždy měl, když majitelům předal ten nezvratitelný důkaz o chybách jejich žokejů.
Dick Francis
OdpovědětVymazatREFLEX
Kapitola první
Udýchaný a kašlající, ležíc na jednom loktu, jsem vyplivával trávu s hlínou.
Kůň, jehož jsem ovládal, konečně zvedl svoji váhu z mého kotníku, zavrávoral na nohách a tryskem zmizel. Čekal jsem, až se věci dají do pořádku: ztěžklý hrudník, rachotící kosti po nárazu, navracející se cit pro rovnováhu po saltu rychlostí 30 mil za hodinu a několika kutáleních. Žádná újma. Žádné zlomené kosti. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třetí míle překážkového dostihu, dostihová dráha Sandown Park, pátek, listopad, vytrvalý, chladný déšť. Po návratu dechu a trocha energie jsem se vyčerpaně postavil na nohy a intenzivně jsem začal přemýšlet o tom, jak ksakru hloupý nápad to byl, dospělý muž, a takto tráví svůj život.
Myšlenka mnou otřásla. Nikdy jsem na nic takového předtím nepomyslel. Ovládání koní ve vysokých rychlostech přes různé překážky, byl jediný způsob života, který jsem znal. Byla to práce, kterou nemůžete dělat, pokud do toho nedáte srdce. Mrazivý záblesk rozčarování jako první viklající se zub. Neočekávaný, nevítaný, znepokojivý náznak možných potíží.
Potlačil jsem to bez větších obav. Ujistil jsem se, že tento život miluji, samozřejmě, že ano, stejně jako dříve. Lehce jsem uvěřil, že až na počasí, pád a prohraný závod…drobnosti, každodenní věci, starosti, je vše v pořádku.
Šlapal jsem do kopce v jezdeckých botách tenkých jako papír a nevhodných na túry. Pomyslel jsem na koně, na kterém jsem odstartoval, třídíc, co bych měl a neměl říci jeho trenérovi. Vyřadil jsem: „Jak jsi mohl očekávat, že to skočí, když jsi ho to pořádně nenaučil?“ ve prospěch „Zkušenost mu prospěje“ Myslel jsem si, že lepší by bylo „neužitečný, vyděšený, necítící pobízení, podvyživený skot“, ale rozhodl jsem se pro „měl by ho vyzkoušet s klapkami“. Avšak trenér mě stejně bude obviňovat z pádu a řekne majiteli, že jsem přecenil rychlost. Byl to ten typ trenéra, u kterého každá nehoda, byla chybou jezdce.
Předpokládal jsem, že jedinou dobrou věcí na pádu na dostihu bylo, že otec Steva Millace tam nebyl, aby to mohl zaznamenat. George Millace, nemilosrdný fotograf situací, které by žokejové nejraději ignorovaly, byl v bezpečí ve své rakvi a pravděpodobně v tuto chvíli, byl ukládán k věčnému spánku. Zaplať Pán Bůh, pomyslel jsem si. Sbohem jízlivé posměšky, se kterými George, ukazoval majitelům nezvratné důkazy o pádech žokejů.
Valentina Orlova
Lapající po dechu a kašlající, jsem ležel opřený o loket a plival trávu s hlínou, které jsem měl plnou pusu. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na své nohy a bezcitně odcválal. Čekal jsem, až se vše uklidní: těžko na hrudi, stále se třesoucí kosti z té rány, také ztracená rovnováha po přemetu o rychlosti 30 mílí za hodinu a pár kotrmelcích. Nic se nestalo. Nic není zlomeného. Jen další pád.
OdpovědětVymazatMísto a čas: šestnáctá překážka, tří mílová steeplechase, dostihová dráha v Sandown Park, pátek, listopad, slabý, chladný vytrvalý déšť. Když se mi vrátil dech a energie, unaveně jsem se postavil a intenzivně přemýšlel, že tohle je pro dospělého muže sakra hloupý způsob jak trávit svůj život.
Už samotná myšlenka byla zarážející. Nikdy dříve mě nic takového nenapadlo. Jezdit na koních ve vysoké rychlosti přes všechny možné překážky byla jediná cesta jak si vydělat peníze na živobytí, a byla to práce, která se dá dělat je tehdy, pokud do ní člověk vloží své srdce. Mrazivý záblesk deziluze mnou projel jako bolest při trhání prvního zubu, nečekaná, nevítaná a nelehká nápověda pro to, že by mohl následovat problém.
Bleskově jsem tu myšlenku zahnal. Ujišťoval jsem se, že tento život miluji, samozřejmě že miluji a to tak, jako jsem vždycky miloval. Snadno jsem uvěřil, že je vše v pořádku. Až na počasí, pád, ztracený závod … nepatrné, každodenní věci, byznys jako obvykle.
V čvachtajícím bahně jsem šel k tribunám v závodních botách tenkých jako papír, které se vážně na chození v bahně nehodili. Přemýšlel jsem jen o tom koni, na kterém jsem do závodu odstartoval. A také nad tím, co bych mohl a co nemohl říct trenérovi. Vyřadil jsem „Jak očekáváte, že ten kůň bude skákat, když ho to pořádně nenaučíte?“ ve prospěch „Tato zkušenost ho naučí.“ Místo „bezcenný, propadávající panice, tvrdohlavý, podvyživený pes“ jsem se rozhodl pro „Možná bychom mohli zkusit jezdit s klapkami na očích.“ Trenér by stejně z pádu vinil mě a majiteli by řekl já jsem neodhadl tempo. On byl takový typ trenéra. Každý pád je chyba jen jezdce.
Předpokládám, že jediná dobrá věc na mém pádu na překážce byla ta, že na závodišti nebyl přítomen otec Steva Millaceho aby to natočil. George Millace je nelítostný fotograf momentek, které by raději každý žokej ignoroval, byl naštěstí v tu dobu v rakvi, kde ukládán ke věčnému spánku. Zaplať Pánbůh, pomyslel jsem si. Sbohem jízlivým posměškům, které Georgovi přinášely jen radost, kterou měl z doručování nevyvratitelných důkazů žokejových selhání.
Kateřina Rektoříková
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Zadýchaný a kašlající ležel jsem na jednom lokti a vyplivl jsem trávu a bláto ze svých plných úst. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou tíhu z mého kotníku, zmítavě se zdvihl na své nohy a necitlivě odcválal. Čekal jsem, než se věci uklidní: hruď se vzdouvala, kosti stále třeštily po pádu, cit pro rovnováhu se navracel ze salta rychlostí 50 kilometrů v hodině, následovaný několika kotrmelci. Žádné zranění, nic zlomeného, pouze další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, pětikilometrový překážkový dostih, Sandown Parkská závodní dráha, pátek, listopad v řídkém, úporném dešti. Když se mi navrátil dech a energie, unaveně jsem se postavil a upřeně se zamyslel, tohle byl pěkně blbý způsob, jak dospělý muž může trávit svůj život.
Myšlenka sama byla šokující, ani jednou předtím jsem takhle nepřemýšlel. Ježdění na koni ve vysokých rychlostech skrze rozličné překážky byl jediný způsob, jakým jsem se uměl uživit, a byla to práce, kterou nešlo dělat bez toho, aniž by do ní někdo vložil své srdce. Mrazivé zablesknutí mě zbavilo iluzí a šťouchlo mě jako první hryzavá bolest zubu, neočekávaná, nevítaná, nepříjemný náznak možných potíží.
Potlačil jsem myšlenku bez většího poplachu. Přesvědčil jsem se, že miluji svůj život. Samozřejmě, že miloval, způsobem jakým vždy předtím. Uvěřil jsem celkem snadno, že je vše v pořádku, až na to počasí, pád, prohraný závod…. Maličkosti, každodenní záležitosti, práce jako vždy.
Čvachtal jsem do kopce k tribunám, v papírových jezdeckých botách, nepříliš vhodné na pěší túry. Pomyslel jsem jen zřídka a krátce na toho koně, na kterém jsem dnes jel. Srovnával jsem si, co mohu říct a co řeknu trenérovi toho koně. Vyloučil jsem větu: „Jak si představuješ, že to zvládne přeskočit, když ho nevycvičíš pořádně?,“ ve prospěch: „Ta zkušenost koni prospěje.“ Smýšlel jsem o koni lépe než jako o zbytečném, zmateném, tvrdohlavém, podvyživeném psu, rozhodl jsem se namísto použít: „Možná bych ho mohl projet s klapkami.“ Trenér by mě stejně vinil z pádu a řekl by majiteli koně, že jsem špatně odhadl tempo. Byl to ten typ trenéra: Za každou nehodu viňte pilota.
Předpokládám, že jediná dobrá věc na mém pádu u překážky byla nepřítomnost otce Steva Millace, který by okamžitě celou věc zachytil. George Millace, nelítostný fotograf všech momentů žokejů, na které by raději zapomněli, byl v klidu ve své rakvi a přibližně v moment pádu byl spouštěn do hrobu k věčnému spánku. Jaká úleva, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem Georgovu jízlivému potěšení, které měl z předávání nezvratitelných důkazů žokejských selhání majitelům koní.
Jan Kůst
Dick Francis
OdpovědětVymazatREFLEX
Kapitola první
Těžce jsem dýchal a kašlal, opíral jsem se o loket, vyplivl jsem spousta trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jezdil, se zvedl z mého kotníku, nemotorně se postavil a odcválal. Čekal jsem až se věci vyrovnají: ztěžklý hrudník, chrastící kosti po nárazu, cit pro rovnováhu po saltu rychlostí 30 mil za hodinu a několika kotrmelcích. Nic se nestalo. Nic se nezlomilo. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třetí míle dostihu s překážkami, dostihová dráha Sandown Park, pátek, listopad, ve studeném, vytrvalém dešti. Při návratu dechu a energie, jsem stál unaveně a a intenzivně přemýšlel, jak zatraceně je to hloupý způsob, jak může dospělý člověk trávit svůj život.
Myšlenka se mnou sama o otřásla. Nikdy dřív mě to nenapadlo. Jízda na koních při vysoké rychlosti s různými skoky byl jediný způsob života, který jsme znal pro zisk obživy, byla to práce, kterou člověk nemohl udělat, kdyby pokud do toho nedá srdce. Mrazivý záblesk rozčarování jako první bolest zubů, nečekaný, nevítaný, neklidný náznak možných potížích.
Potlačil jsme to bez větší úzkosti. Uklidnil jsem sám sebe tím, že jsem miloval život, samozřejmě, že ano, stejně jako dříve. Docela snadno jsem uvěřil tomu, že vše je v pořádku, až na počasí, pád, prohraný závod....malé, každodenní věci, jako obvykle.
Šlapal jsme do kopce v jezdeckých botách tenké jako papír, nevhodné pro chůzi. Myslel jsme jen na koni, na kterém jsem odstartoval, a na to, co mám říkat či ne jeho trenérovi. Vyřadil jsem: "Jak jej očekáváte, že to uskočí, pokud nebyl dobře připravený?", místo toho jsem se přiklonil k: "Zkušenost mu prospěje". Myslel jsem si, že je lepší "neužitečný, panický, tvrdohlavý, podvyživený pes", ale rozhodl jsem se k "měl by ho vyzkoušet s klapkami". Trenér by stejně za vinu dal mně a svému majiteli řekl, že jsem podcenil rychlost. Byl to ten typ trenéra. Každá chyba byla chybou jezdce.
Jedinou dobrou věcí, předpokládám bylo, že během mého sestupu u překážky bylo to, že tam nebyl otec Steve Millace, aby to nahrál. George Millace, nelítostný fotograf všech momentů, které by žokejové nejraději ignorovali, byl v bezpečí ve své rakvi, a nejspíš s této chvíli ho ukládali pod zem k jev´ho věcnému spánku. Zaplať Pán Bůh, pomyslel jsem nemilosrdně. Sbohem jízlivému posměšnému potěšení, které George dostal při doručování vlastníkům nevyvratitelné důkazy o selhání žokejů.
Nur Ashraf Bekai
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Lapajíce po dechu jsem kašlal, ležel jsem na lokti a vyplivl hrst trávy a bláta. Kůň,na kterém jsem jel, zvedl svou tíhu z mého kotníku, vyškrábal se zpět na své nohy a bezcitně odklusal pryč. Čekal jsem, než se vše ustálí: vzdouvající se hruď, kosti stále třeštily po nárazu, vracela se mi rovnováha po saltu v třiceti mílové rychlosti a několika kotrmelcích. Žádná újma. Nic zlomeného. Jen další pád.
Místo a Čas: šestnáctá překážka, tří mílový steeplechase,
závodiště Sandown Park, Pátek, listopad, v hustém, chladném, vytrvalém dešti. Když jsem lapil dech a vrátila se mi trocha energie,
postavil jsem se a pomyslel si, že pro dospělého muže je tohle zatraceně hloupý způsob jak strávit svůj život.
Ta myšlenka sama byla šok. Nikdy jsem na nic takového nepomyslel. Jízda na koni ve vysoké rychlosti přes různorodé překážky je jediný způsob obživy, který znám a je to práce, kterou člověk nemůže dělat, pokud do toho nevloží celé své srdce. Mrazivý záchvěv deziluze do mě dloubal jako první bolest zubů,
nečekaně, nevítaně a jako nepříjemný náznak možných potíží.
Potlačil jsem ji bez většího znepokojení. Znovu jsem se ujistil, že miluji takovýto život, samozřejmě, že ano, stejně tak jako jsem jej vždy miloval. Věřil jsem tomu, že vše bylo v nejlepším pořádku kromě počasí, pádu a toho prohraného závodu... drobné, každodenní záležitosti, jako vždycky.
Za čvachtání jsem se vydal směrem k tribunám v závodních botách tenkých jako papír, nevhodných pro túry, myslel jsem pouze a jen na toho koně, na kterém jsem dnes závodil. Rozmýšlím, co asi řeknu a nebo bych spíše neměl říci jeho trenérovi. "Jak chceš aby ten kůň skákal, když ho pořádně netrénuješ?", to ne, spíše "Ta zkušenost mu bude za dobře." Zamlouvalo se mi "zbytečný, ustrašený, tvrdohlavý šmejd", ale rozhodl jsem se pro "Mohli bychom ho vyzkoušet s klapkami na oči." Trenér by stejně za ten pád vinil mě a řekl by majiteli, že jsem neodhadl tempo. Byl to ten druh trenéra. Každý pád byl chybou jezdce.
Asi jediná pozitivní věc, připusťme si, k mému pádu na té překážce, byl fakt, že tam nebyl otec Steva Millace, aby to mohl natočit. George Millace, bezcitný fotograf momentů, které by raději všichni žokeji ignorovali, byl v bezpečí v jeho krabici a v ten daný moment pravděpodobně ukládán ke svému věčnému spánku. Zaplať Pánbůh, pomyslel jsem si. Sbohem jeho jízlivým posměškům, jež měl kdykoliv mohl poskytnout majitelům nevyvratitelné důkazy o chybách jejich žokejů.
Daniel Barač
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Unavený a kašlající jsem ležel na lokti a plival trávu a bahno. Kůň na kterém jsem jel se neohrabaně zvednul z mé nohy a zmizel lehkým klusem. Počkal jsem až se věci uklidní, dýchal jsem z hluboka a kosti pořád chrastili od nárazu, cit pro rovnováhu se mi pořád zotavoval od salta v rychlosti třiceti mil za hodinu a několika kotrmelců. Nic se nestalo. Nic nebylo zlomené. Prostě další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, tří-mílový překážkový dostih, závodní dráha Sandownského parku, pátek, Listopad v mírném studeném a vytrvalém dešti.Když se mi vrátil dech a síla. Neohrabaně jsem se postavil a zamyslel se, že tohle byl zatraceně hloupý život pro dospělého muže.
Myšlenka byla šokem, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel . Jízda na koni v co největší rychlosti přes všelijaké překážky bylo jediné řemeslo, které jsem znal a byla to práce která se nedala dělat bez nadšení, ne z pouhé povinnosti.Mrazivá jiskra rozčarování byla jako první viklající se zub. Neočekávaný, nevítaný, znepokojivý náznak možných potíží.
Myšlenku jsem potlačil bez přílišné paniky. Ujistil jsem se že: život žokeje zbožňuji, samozřejmě, vždycky tomu tak bylo. Věřil jsem docela snadno že se nic nepokazilo, teda kromě počasí,pádu a prohraného závodu. Každodenní prkotiny, další den v rachotě.
Čvachtal jsem do kopce v jezdeckých botách nepříliš uzpůsobených pro výšlapy myslel jsem pouze na koně, na kterém jsem dnes jel. začal jsem se rozhodovat o tom, co řeknu a neřeknu jeho trenérovi. "Jak chceš aby Kůň skákal, když ho pořádně netrénuješ?", hm spíš "Jen dobře že to zažil nebude to naposledy." Zamlouvalo se mi "To neužitečný, lekavý, tvrdohlavý nedochůdče", ale rozhodl jsem se pro "Mohli bychom vyzkoušet klapky na oči." Trenér by tak či onak za ten pád vinil mě a řekl by majiteli, že jsem neodhadl tempo. Byl to ten druh trenéra. Pro kterého byl každý pád chybou pilota.
Jediná dobrá věc na mém nedůstojném sestupu u plotu byla nepřítomnost otce Steva Millace, který by okamžitě celou věc zvěčnil. George Millace, fotograf bez slitování, který se specializoval na chvilky žokejů,na které by nejraději zapomněli. Právě teď byl v klidu a bezpečí futrálu a zhruba v té samé chvíli spouštěn pod zem aby si mohl zdřímnout na věčnost. Konečně, pomyslel jsem si bez lítosti. Sbohem Georgovu jízlivému potěšení, které měl z donášení nezvratitelných důkazů žokejských selhání majitelům koní.
David Franc
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola první
Kašlající a lapající po dechu ležím opřený o loket a plivu plnou pusu bahna a trávy. Kůň na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, nemotorně se vyškrábal na nohy a zmizel bezcitným tryskem. Čekal jsem, až se věci usadí: zvedání hrudníku, kosti stále se třesoucí z toho pádu, cit pro rovnováhu se zotavoval ze salta rychlostí 30 mil za hodinu a pár kotrmelců. Nic hrozného. Nic zlomeného. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctá překážka, 3 míle dlouhý steeplechase, závodní dráha Sandown Park, pátek, listopad, v lehkém studeném vytrvalém dešti. Když se mi navrátil dech a energie, vyčerpaně jsem vstal a vážně jsem přemýšlel nad tím, že tohle je dosti hloupý způsob, trávení života pro dospělého muže.
Ta samotná myšlenka byla šok. Ještě nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Jezdit na koni ve vysoké rychlosti přes nejrůznější překážky, byl jediný způsob žití, jaký jsem dosavadně znal, a byla to práce, kterou nemůže dělat někdo, kdo do toho nedá celé srdce. Hrozivý záblesk deziluze dorazil jako první píchnutí bolavého zubu, nečekané, nevítané, byl to znepokojivý náznak možných potíží.
Potlačil jsem to a ujišťoval jsem se o tom, že svůj život miluji, samozřejmě že ano, vždy jsem svůj život miloval. Bylo docela uvěřitelné, že se vlastně nic neděje, teda až na to počasí, můj pád, prohraný závod….. Nevýznamné každodenní věci, prostě jako obvykle.
Brodil jsem se nahoru k tribunám v papírově tenkých závodních botách nevhodných na vycházky, a myslel jsem na koně, se kterým jsem dnes startoval a na to, co bych mohl a nemusel říct jeho trenérovi. Vyřadil jsem: „Jak očekáváte, že bude skákat, když ho ani řádně nevycvičíte?“ ve prospěch „Ta zkušenost mu pomůže.“ Spíše se mi líbilo „zbytečný, vyděšený, tvrdohlavý, podvyživený čokl“ ale rozhodl jsem se pro „Možná ho zkusit s klapkami na očích.“ Trenér by stejně obvinil z toho pádu mě a řekl by majiteli, že jsem podcenil krok. Byl to typ trenéra, kdy každá nehoda byla automaticky jezdcova vina.
Domníval jsem se, že jediná dobrá věc na mém pádu byla, že táta Steva Millace, tam nebyl, aby to mohl natočit. George Millace, nelítostný fotograf, na jehož díla by všichni žokejové nejraději zapomněli, byl naštěstí v bezpečí své rakve, která se v tu chvíli spouštěla do země a umožňovala mu doživotní spánek. Žádná škoda, pomyslel jsem si bezcitně. Dávám sbohem jízlivému potěšení, které míval George, když předával vlastníkům informace o selhání jejich žokejů!
Anna Horníková
Sotva dýchám, kašlu, ležím na jednom lokti a plivu z pusy trávu a bahno. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabeně se vyškrábal na nohy a za bezcitného cvalu odjel. Čekal jsem, až se věci sklidní: vzdouvající se hrudník, kosti stále se třesoucí z nárazu, pocit rovnováhy, který se vzpamatovával z třiceti mil za hodinu rychlého salta a několika kotrmelců. Žádná škoda. Nic zlomeného. Jen další pád.
OdpovědětVymazatMísto a čas: šestnáctá překážka, tří mílový dostih, dostihová dráha Sandown Park, pátek, listopad, za slabého, studeného, vytrvalého déště. Když jsem přišel zpět k dechu a energii, vyčerpaně jsem vstal a pomyslel jsem si, že tohle je zatraceně hloupý způsob pro dospělého muže, jak strávit svůj život.
Ta myšlenka sama o sobě byla šok. Ani jednou jsem předtím na to nepomyslel. Ježdění na koni ve vysoké rychlosti přes různé překážky, byl jediný způsob, který jsem znal jako výdělek na živobytí a byla to práce, kterou by nemohl dělat někdo, kdo do toho nedává srdce. Mrazivý náznak rozčarování do mě šťouchnul jako první píchnutí bolesti zubu, nečekaně, nevítaně, jako nejasný náznak možných problémů.
Potlačil jsem to bez většího znepokojení. Ujsitil jsem sám sebe, že miluji svůj život a samozřejmě jsem ho vždycky miloval. Celkem snadno jsem uvěřil, že se nic špatného neděje, kromě počasí, pádu, prohraného závodu… maličkosti, každodenní záležitosti.
Vzhůru k tribunám čvachtám v slabých jezdeckých botách, ne příliš vhodných na túry. Přemýšlel jsem pouze a jen o koni, na kterém jsem jel a třídil jsi, co mám nebo nemám říct jeho trenérovi.
Místo toho, abych řekl: “ Jak můžete očekávat, že bude skákat, když ho pořádně netrénujete?” jsem řekl: “Tahle zkušenost mu prospěje.” Popsal bych ho jako: nepoužitelného, ustrašeného, nepodajného, podvyživeného psa ale rozhodl jsem se pro: měli byste ho raději vyzkoušet s očními klapkami. Beztak by trenér dával ten pád za vinu mě a majiteli by řekl, že jsem neodhladl tempo. Byl prostě takový. Každá nehoda byla chyba jezdce.
Domnívám se, že jediná dobrá věc na mém pádu u překážky byla, že otec Stevea Millace tady nemohl být, aby to nahrál. George Millace, nelítostný fotograf okamžiků, které by žokejové raději přehlíželi, byl v bezpečí své rakve a asi v tento moment je spouštěn pod zem na jeho věčný spánek. Dobrý způsob zbavování, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem uštěpačnému, jizlivému, potěšení, které George měl, když doručoval majitelům důkazy o chybách žokejů.
Pázlerová Michaela
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola 1
Lapal jsem po dechu a kašlal. Opíral jsem se o svůj loket a vyplivl hrstku trávy a bahna. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl celou svou vahou z mého kotníku, neohrabaně se postavil zpět na nohy a bez sebevětšího zájmu odcválal pryč. Čekal jsem, až se věci uklidní: vzdouvající se hruď, pádem stále otřesené kosti, pomalu navracející se rovnováha, která se vzpamatovávala ze salta a několika dalších přemetů v třicetimílové rychlosti. Žádná zranění. Žádné zlomeniny. Prostě jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třímílová steeplechase, závodiště Sandown Park, pátek, listopad, slabý, chladný a vytrvalý déšť. Když se mi vrátil dech a energie, znaveně jsem se postavil a intenzivně přemítal o tom, že tohle je zatraceně hloupý způsob jakým může dospělý muž trávit svůj život.
Ta myšlenka sama o sobě byla znepokojující. Ale nebyla to ta, na kterou bych už dřív pomyslel. Jediný způsob obživy jaký jsem znal byla jízda na koních ve vysoké rychlosti přes různé překážky a to nemůžete dělat pokud do toho nedáte vlastní srdce. Tento mrazivý záchvěv byl jako první bolest zubů - neočekávaný, nevítaný a se znepokojujícím náznakem možných potíží.
Okamžitě jsem tuto myšlenku potlačil a zároveň sám sebe ujistil o tom, že právě tento život i způsob jakým ho žiji, mám rád. Docela snadno jsem uvěřil tomu, že je vše v pořádku kromě počasí, pádu, prohraného dostihu... Prostě bezvýznamné, každodenní věci, práce jako vždy.
Když jsem kráčel nahoru do kopce ke stanovišti, čvachtalo mi v botách, které byly jak z papíru a rozhodně nebyly určené k delším vycházkám. Přesto jsem se v myšlenkách plně soustředil na koně, na kterém jsem toho dne startoval a v hlavě přemítal o tom, co bych měl nebo neměl říci jeho trenérovi. "Jak můžeš očekávat, že bude skákat, když jsi ho v tom pořádně netrénoval?" jsem zavrhl a použil raději "Tahle zkušenost mu jen prospěje." Rozhodně lepší než 'není k ničemu, vyděšený, tvrdohlavý a podvyživený', proto jsem se rozhodl pro "vyzkoušet mu klapky na oči". Trenér by mě beztak vinil z toho pádu a řekl majiteli, že jsem špatně odhadl vzdálenost. Byl přesně typem trenéra, který si myslel, že každý pád je pouze vinou jezdce.
Domnívám se, že jediným pozitivem mého pádu přes překážku bylo, že otec Steva Millace zde nebyl, aby to vše zachytil. George Millace, bezcitný fotograf momentek, které by všichni žokejové raději ignorovali, se nacházel v bezpečí své rakve a zhruba v tuto dobu byl pomalu ukládán k dlouhému spánku. "Díky bohu." pomyslel jsem si bez výčitek. Sbohem jeho jízlivé a uštěpačné radosti, kterou George měl z jejich doručování majitelům jako nezvratném důkazu selhání jejich žokejů.
Tereza Vavřičková
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
CHAPTER ONE 1
Funěl jsem a kašlal, ležel jsem na jednom lokti a vyplivl
obsah svých úst naplněných trávou a bahnem. Kůň, na němž jsem jezdil, se plnou vahou zvedl z mého kotníku, lajdácky se vyškrábal na svá kopyta a
odebral se k zatvrzelému trysku. Počkal sem, až se věci usadí: hruď těžce oddychovala, kosti se stále třásly z toho nárazu, smysl pro balanc se zotavoval z kotrmelce a pár převalení ve čtyřicetimílové rychlost. Žádná újma mi nebyla způsobena. Nic zlomeného. Jen další pád.
Místo a čas: šestnáctý plot, překážkový dostih na tři míle,
dostihová dráha v Sandown Park, pátek, listopad, slabý, studený, neutuchající déšť. V návratu dechu a energie jsem se
postavil a intenzivně jsem přemítal nad tím, že tohle je pro dospělého člověka zatraceně hloupý způsob jak trávit svůj život.
Samotná tato myšlenka mnou otřásla. Nebyla to myšlenka, nad kterou bych kdy přemýšlel. Jezdit na koni ve vysoké rychlosti přes různé skoky byl ten jediný způsob, jak se uživit, který jsem znal a byla to práce, kterou člověk nemohl dělat, když do toho nedal srdce. Chladivý záblesk desiluze mě pošťouchl jako první záchvěv bolesti zubu, nečekaně, nevítaně, a jako neklidná předzvěst možných potíží.
Potlačil jsem to bez zvláštních obav. Znovu jsem se ujistil, že svůj život miluji, samozřejmě, že jsem ho miloval stejně, jako vždy, věřil jsem poněkud naivně, že nic nebylo špatné, až na počasí, ten pád a prohraný dostih. A ty další maličkosti, každodenní věci a business jako obvykle.
Škrábal jsem se do kopce v tenoučkých jezdeckých botách nehodících se na turistiku. Myslel jsem odhodlaně a jenom na toho koně, na kterém jsem začínal. Urovnával jsem si, co jsem mohl a co nemohl říct jeho trenérovi. Zavrhl jsem "Jak jste mohl čekat, že to vyskočí, když jste ho to pořádně nenaučil?" ve prospěch "Zkušenost mu jedině prospěje." Rozmyslel jsem si 'zbytečný, panický, tvrdohlavý, podvyživený pes,
a přiklonil jsem se k ‚mohli bychom mu zkusit dát klapky na oči“. Trenér by mě stejně za ten pád obvinil a řekl by majiteli koně, že jsem špatně posoudil tempo. Byl totiž tento typ trenéra. Každý pád je chyba žokeje.
Domnívám se, že jediná dobrá věc na mém pádu u plotu byla to, že tam nebyl otec Stevea Millace, aby to mohl zaznamenat. George Millace, nemilosrdný fotograf všech momentů, které by žokejové nejradši ignorovali, byl v bezpečí své rakve a přibližně v tuto chvíli byl spouštěn pod zem ke svému dlouhému spánku. Krásné vysvobození, pomyslel jsem si nemilosrdně. Bylo to sbohem sarkastickému, jízlivému potěšení, kterého se Georgovi dostávalo doručováním nevyvratitelných důkazů o selhání jejich žokejů majitelům koní.
Tereza Kubánková
Dick Francis
OdpovědětVymazatReflex
Kapitola 1
Lapající po dechu, kašlající, opřený o jeden loket jsem vyplivl plnou pusu trávy a bláta. Kůň, na kterém jsem jel, zvedl svou váhu z mého kotníku, neohrabaně se vyškrábal na nohy a vyrazil do bezcitného cvalu. Počkal jsem, až se věci uklidní: vzdouvající se hruď, kosti stále se třesoucí z té rány, cit pro rovnováhu vzpamatovávající se ze salta v rychlosti 30 mil za hodinu a páru kotrmelců. Žádné zranění. Nic zlomeného. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třímílový steeplechase, závodní dráha Sandown Park, pátek, listopad, slabý, studený a vytrvalý déšť. S návratem dechu a energie jsem se unaveně postavil a vážně přemýšlel, že toto je proklatě hloupý způsob trávení života pro dospělého muže.
Ta samotná myšlenka byla šok. Nikdy dřív jsem na to nemyslel. Jízda na koni ve vysoké rychlosti a skoky přes různé překážky byl jediný způsob obživy, který jsem znal, a byla to práce, kterou nemohl dělat nikdo, kdo do toho nedal celé své srdce. Ten chladivý závan rozčarování mě bodl jako první škubnutí při bolesti zubů: nečekaný, nevítaný a nepříjemný náznak možného problému.
Bez většího znepokojení jsem tu myšlenku zahnal. Ujistil jsem se, že tento způsob života miluji stejně, jako jsem ho vždy miloval. Celkem snadno jsem uvěřil, že je vše v pořádku, až na počasí, ten pád, prohraný závod…maličkosti, každodenní věci, vše při starém.
Čvachtajíc do kopce ke tribunám, v jako papír tenkých závodních botách nevhodných pro vycházky, jsem přemýšlel pouze o koni, na kterém jsem startoval a třídil si, co bych mohl a co neměl říci jeho trenérovi. Vyměnil jsem “ Jak můžete očekávat, že bude skákat, když jste ho to pořádně nenaučil?” za “Ta zkušenost mu jen prospěje”. Přemýšlel jsem nad “neužitečný, splašený, paličatý, podvyživený pes“, ale rozhodl jsem se pro: “Možná by bylo dobré zkusit klapky na oči“. Trenér bude stejně za ten pád vinit mě a majiteli řekne, že jsem špatně vyhodnotil tempo. Byl to přesně ten typ trenéra. Za každou nehodu může jezdec.
Jediná dobrá věc na mé nehodě u překážky byla to, že na tu nebyl otec Steva Millace, aby to natočil. George Millace, nelítostný fotograf momentů, které by všichni žokejové raději ignorovali, byl v bezpečí své rakve a přibližně v ten samý okamžik ukládán ke věčnému spánku. A chvála bohu, že je ten tam, pomyslel jsem si nemilosrdně. Sbohem sarkastickému a jízlivému potěšení, které měl George z doručování nevyvratitelných důkazů o selhání žokejů majitelům.
Tomáš Hubený
Opřu se o loket, lapám po dechu, kašlu a vyplivnu kus trávy s bahnem.
OdpovědětVymazatKůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, vyhrabal se na nohy a nesoucitně upaloval pryč s větrem o závod.
Čekal jsem, až se vše srovná: hruď se dmula, kosti byly z toho nárazu stále rozechvělé, rovnováha se vracela po tom saltu v třicetimílové rychlosti a pár kotrmelcích.
Žádné zranění. Nic zlomeného. Jen další pád.
Čas a místo: šestnáctá překážka, třímílové dostihy, Sandownský park, listopadový pátek, chladný, slabý, zato vytrvalý déšť.
Když jsem popadl dech a sílu, vyčerpaně jsem postával a intenzivně přemýšlel o tom, že tohle je dost pitomý způsob života dospělého muže.
Ta myšlenka byla šokující. Nikdy předtím jsem takhle nepřemýšlel.
Rychlá jízda na koních překonávajících různé překážky bylo to jediné, co jsem uměl a byla to práce, kterou nelze dělat jinak než srdcem.
Ten mrazivý záblesk deziluze mě překvapil jako první zabolení zubu, nečekaný, nevítaný, znepokojivý náznak možných problémů.
Dusil jsem to v sobě bez větších obav.
Ujišťoval jsem se, že jsem ten život miloval, jasně, že jo, takový, jaký jsem ho vždy měl.
Klidně jsem věřil, že nic nebylo špatně, kromě toho počasí, toho pádu, prohraného závodu... malé, všední záležitosti, nic neobvyklého.
Čvachtal jsem blátem nahoru na tribunu v závodních botách tenkých jako papír, absolutně nepoužitelných k nějakým túrám.
Myslel jsem jen a pouze na toho koně, se kterým jsem startoval, rozmýšlejíc, co mám nebo nemám říci trenérovi.
Rozmyslel jsem si: „Jak si myslíte, že ten kůň bude skákat, když jste ho to pořádně nenaučil?“ raději v jemnější „Taková zkušenost mu jedině prospěje.“
I když lepší by bylo mluvit o něm, jako o zbytečném, bojácném, tvrdohlavém, podvyživeném psovi, rozhodl jsem navrhnout vyzkoušet ho s klapkami na očích.
Trenér dá ten pád ale stejně za vinu mě a řekne majiteli, že jsem prostě neodhadl rychlost.
Byl už takový. Každá nehoda byla podle něj chybou jezdce.
Připouštím, že jediná pozitivní věc na celém tom pádu byl fakt, že otec Steva Millaceho u něj nebyl, aby ho zdokumentoval.
George Millace, bezcitný fotograf momentů, na které by žokejové nejraději zapomněli, byl zrovna bezpečně uložen v rakvi a zhruba tou dobou byl ukládán k věčnému spánku.
Záplať Pánbůh, pomyslel jsem si bez soucitu.
Sbohem uštěpačným posměškům, které George tak těšili, když donášel majitelům nezvratné důkazy o pádech jejich žokejů.
TEREZA STEIDENOVÁ
Aulická Michaela - OPRAVA
OdpovědětVymazatTěžce jsem dýchal a kašlal, opíral se o loket a plival sousta trávy a hlíny. Kůň, na kterém jsem jel, se zvedl z mého kotníku, vyškrábal se na nohy a zmizel tryskem. Čekal jsem, až se vše srovná: chvějící se hruď, chrastící kosti od nárazu, až se zotaví smysl pro rovnováhu po saltu rychlostí 3O mil v hodině a po několika kotrmelcích. Nic se nestalo. Nic nezlomilo. Jen jeden z dalších pádů.
Čas a místo konání: Šestnáctá překážka, závodiště Sandown Park, pátek, listopad ve studeném, mírném, zato vytrvalém dešti. Když se mi vrátil dech a energie, stál jsem tam unavený a přemýšlel, což byl tedy zatraceně hloupý způsob, jak by měl zrovna teď dospělý člověk trávit svůj život.
Samotné myšlení byla námaha. Nikdy dřív mě to nenapadlo. Jezdit na koni ve vysoké rychlosti byla jediná cesta, díky které mi můj život dával smysl a byla to práce, kterou by člověk nemohl dělat, kdyby do ní nevložil každičký kousek sebe samého. Mrazivý závan o ztracených iluzích a já měl pocit, jako když vám trhali první zub. Nečekaný, nevítaný náznak možných problémů.
Potlačoval jsem to a uklidňoval se tím, že jsem miloval svůj život. Samozřejmě, že jsem ho miloval, stejně jako dříve. Namlouval jsem si, že se nestalo nic špatného, až na počasí, pád, prohraný závod…Banální záležitosti, jako obvykle.
Šlapal jsem do kopce v jezdeckých botách, které se chůzi zrovna nehodili. Pevně jsem věřil, že jsem o koni, se kterým jsem začal, možná neřekl vše jeho trenérovi. Neudržel jsem se a vykřikl: „Jak si asi myslíš, že to uskočí, když ho to pořádně nenaučíš?“ sice laskavý, zato ale neužitečný úmysl „nedělat mu nic špatného“. Byl jako zpanikařený, podvyživený pes a tys mu stejně nasadil klapky. A trenér z pádu bude vinit mě a řekne majiteli, že jsem podcenil rychlost. Byl to ten typ trenéra. Každý chyba byla chyba jezdce
Domníval jsem se, že jediná pozitivní věc na mém neúspěchu na dráze, byla ta, že otec Steva Millace nebyl přítomný a nemohl tak můj nezdar natočit a George Millace, bezcitný fotograf žokejů, zavřený ve svém boxu, předstíral nezájem nebo byl zhruba v ten okamžik ponořený do hlubokého spánku. Takže toho jsem byl ušetřen. Sbohem jízlivému potěšení, které by George býval měl při doručení důkazů vlastníkům koní o selhání žokejů.