8. prosince 2015

Dětská fantasie

Čím je zajímavé překládání dětské literatury?
Přečtěte si následující kapitolu z knihy A. A. Milna Medvídek Pú, jako byste ji četli dítěti. Co je asi upoutá? Co zaujme dospělého?
Pak teprve začněte uvažovat o tom jaký přístup k překladu zvolíte.



Over the years, Pooh has had, or earned, a number of names including: Edward Bear, Pooh Bear, Winnie-ther-Pooh, F.O.P. (Friend of Piglets), R.C. (Rabbit's Companion), P.D. (Pole Discoverer), E.C. and T.F. (Eeyore's Comforter and Tail Finder), Bear of Very Little Brain, and 1st Mate.

A. A. Milne: Winnie-The-Pooh - Chapter 4
...IN WHICH EEYORE LOSES A TAIL AND POOH FINDS ONE 

The Old Grey Donkey, Eeyore, stood by himself in a thistly corner of the forest, his front feet well apart, his head on one side, and thought about things.Sometimes he thought sadly to himself, "Why?" and sometimes he thought,"Wherefore?" and sometimes he thought, "Inasmuch as which?"--and sometimes he didn't quite know what he was thinking about. So when Winnie-the-Pooh came stumping along, Eeyore was very glad to be able to stop thinking for a little, in order to say "How do you do?" in a gloomy manner to him.
"And how are you?" said Winnie-the-Pooh.
Eeyore shook his head from side to side.
"Not very how," he said. "I don't seem to have felt at all how for a long time."
"Dear, dear," said Pooh, "I'm sorry about that. Let's have a look at you." So Eeyore stood there, gazing sadly at the ground, and Winnie-the-Pooh walked all round him once.
"Why, what's happened to your tail?" he said in surprise.
"What has happened to it?" said Eeyore.
"It isn't there!"
"Are you sure?"
"Well, either a tail is there or it isn't there You can't make a mistake about it. And yours isn't there!"
"Then what is?"
"Nothing."
"Let's have a look," said Eeyore, and he turned slowly round to the place where his tail had been a little while ago, and then, finding that he couldn't catch it up, he turned round the other way, until he came back to where he was at first, and then he put his head down and looked between his front legs, and at last he said, with a long, sad sigh, "I believe you're right"
"Of course I'm right," said Pooh
"That accounts for a Good Deal," said Eeyore gloomily. "It explains Everything. No Wonder."
"You must have left it somewhere," said Winnie-the-Pooh.
"Somebody must have taken it," said Eeyore.
"How Like Them," he added, after a long silence. Pooh felt that he ought to say something helpful about it, but didn't quite know what. So he decided to do something helpful instead.
"Eeyore," he said solemnly, "I, Winnie-the-Pooh, will find your tail for you."
"Thank you, Pooh," answered Eeyore. "You're a real friend," said he. "Not like Some," he said.
So Winnie-the-Pooh went off to find Eeyore's tail.
It was a fine spring morning in the forest as he started out. Little soft clouds played happily in a blue sky, skipping from time to time in front of the sun as if they had come to put it out, and then sliding away suddenly so that the next might have his turn. Through them and between them the sun shone bravely, and a copse which had worn its firs all the year round seemed old and dowdy now beside the new green lace which the beeches had put on so prettily. Through copse and spinney marched Bear; down open slopes of gorse and heather, over rocky beds of streams, up steep banks of sandstone into the heather again; and so at last, tired and hungry, to the Hundred Acre Wood. For it was in the Hundred Acre Wood that Owl lived.
"And if anyone knows anything about anything," said Bear to himself, "it's Owl who knows something about something," he said, "or my name's not Winnie-the-Pooh," he said. "Which it is," he added. "So there you are."
Owl lived at The Chestnuts, and old-world residence of great charm, which was grander than anybody else's, or seemed so to Bear, because it had both a knocker and a bell-pull. Underneath the knocker there was a notice which said:
PLES RING IF AN RNSER IS REQIRD.
Underneath the bell-pull there was a notice which said:
PLEZ CNOKE IF AN RNSR IS NOT REQID.
These notices had been written by Christopher Robin, who was the only one in the forest who could spell; for Owl, wise though he was in many ways, able to read and write and spell his own name WOL, yet somehow went all to pieces over delicate words like MEASLES and BUTTEREDTOAST.
Winnie-the-Pooh read the two notices very carefully, first from left to right, and afterwards, in case he had missed some of it, from right to left. Then, to make quite sure, he knocked and pulled the knocker, and he pulled and knocked the bell-rope, and he called out in a very loud voice, "Owl! I require an answer! It's Bear speaking." And the door opened, and Owl looked out.
"Hallo, Pooh," he said. "How's things?"
"Terrible and Sad," said Pooh, "because Eeyore, who is a friend of mine, has lost his tail. And he's Moping about it. So could you very kindly tell me how to find it for him?"
"Well," said Owl, "the customary procedure in such cases is as follows."
"What does Crustimoney Proseedcake mean?" said Pooh. "For I am a Bear of Very Little Brain, and long words Bother me."
"It means the Thing to Do."
"As long as it means that, I don't mind," said Pooh humbly.
"The thing to do is as follows. First, Issue a Reward. Then--"
"Just a moment," said Pooh, holding up his paw. "What do we do to this--what you were saying? You sneezed just as you were going to tell me."
"I didn't sneeze."
"Yes, you did, Owl."
"Excuse me, Pooh, I didn't. You can't sneeze without knowing it."
"Well, you can't know it without something having been sneezed."
"What I said was, 'First Issue a Reward'."
"You're doing it again," said Pooh sadly.
"A Reward!" said Owl very loudly. "We write a notice to say that we will give a large something to anybody who finds Eeyore's tail."
"I see, I see," said Pooh, nodding his head. "Talking about large somethings," he went on dreamily, "I generally have a small something about now--about this time in the morning," and he looked wistfully at the cupboard in the corner of Owl's parlour; "just a mouthful of condensed milk or whatnot, with perhaps a lick of honey--"
"Well, then," said Owl, "we write out this notice, and we put it up all over the Forest."
"A lick of honey," murmured Bear to himself, "or--or not, as the case may be." And he gave a deep sigh, and tried very hard to listen to what Owl was saying.
But Owl went on and on, using longer and longer words, until at last he came back to where he started, and he explained that the person to write out this notice was Christopher Robin.
"It was he who wrote the ones on my front door for me. Did you see them, Pooh?" For some time now Pooh had been saying "Yes" and "No" in turn, with his eyes shut, to all that Owl was saying, and having said, "Yes, yes," last time, he said "No, not at all," now, without really knowing what Owl was talking about?
"Didn't you see them?" said Owl, a little surprised. "Come and look at them
now."
So they went outside. And Pooh looked at the knocker and the notice below it, and he looked at the bell-rope and the notice below it, and the more he looked at the bell-rope, the more he felt that he had seen something like it, somewhere else, sometime before.
"Handsome bell-rope, isn't it?" said Owl.
Pooh nodded.
"It reminds me of something," he said, "but I can't think what. Where did you get it?"
"I just came across it in the Forest. It was hanging over a bush, and I thought at first somebody lived there, so I rang it, and nothing happened, and then I rang it again very loudly, and it came off in my hand, and as nobody seemed to want it, I took it home, and"
"Owl," said Pooh solemnly, "you made a mistake. Somebody did want it."
"Who?"
"Eeyore. My dear friend Eeyore. He was--he was fond of it."
"Fond of it?"
"Attached to it," said Winnie-the-Pooh sadly.
So with these words he unhooked it, and carried it back to Eeyore; and when
Christopher Robin had nailed it on its right place again, Eeyore frisked about the forest, waving his tail so happily that Winnie-the-Pooh came over all funny, and had to hurry home for a little snack of something to sustain him. And wiping his mouth half an hour afterwards, he sang to himself proudly:
Who found the Tail?
"I," said Pooh,
"At a quarter to two
(Only it was quarter to eleven really),
I found the Tail!"


23 komentářů:

  1. https://www.youtube.com/watch?v=sqdiEUp6s4E

    OdpovědětVymazat
  2. Během let Pú získal, nebo spíše nastřádal mnoho titulů a přízvisek, například: Medvěd Edward, Medvídek Pú, Winnie Pú, K.V.P. (Kamarád všech prasátek), K.K. (králíkův kumpán), O.K. (Objevitel kůlu), I.U.V.O. (Ijáčkův utěšitel a vyhledávač ocásků), přihlouplý Medvídek, a kamarád číslo 1.

    OdpovědětVymazat
  3. Za ta léta Pú měl nebo získal několik přezdívek, včetně: Medvěd Eduard, Medvěd Pú, Medvídek Pú, P.P. (Přítel prasátek), K.K. (Králíkův kamarád), O.P. (Objevitel pólu), I.Ú. a N.O. (Ijáčkova útěcha a Nálezce ocasu), Malomozečný medvěd a První důstojník.

    OdpovědětVymazat
  4. Za ta léta, Pú měl, nebo si vysloužil hned několik jmen včetně: Medvěd Edvard, Medvěd Pú, Medvídek Pú, P. P. (Prasátkův přítel), K. S. (Králíkův Společník), O. T. (Objevitel Tyče), V. U. a N. O. (Všech Utěšovatel a Nálezce Ocasu), Medvěd velmi krátkého rozumu a Robinův zástupce ve zbrani.

    OdpovědětVymazat
  5. Henrieta Liptáková
    Během let se Púovi dostalo mnoho nových jmen včetně: Edward Medvěd, Medvěd Pú, Medvídek Pú, (P.P) Přítel Prasátek, (K.S.) Králičí Společník, (O.P) Objevitel Pólu, (Í.P)a (N.O.) Íjáčkova Podpora a Nálezce Ocásku.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Medvěd s velmi malým mozečkem a První Důstojník

      Vymazat
  6. Pospíšilová
    Medvídek Pú za ta léta dostal nebo získal mnoho titulů,včetně: Medvídek Edward, Medvídek Pú,Prof.(Prasátkův oficiální fanoušek) P.P.S. (pán pólu Severního) V.Z.P.(vážený zajícův přítel) a MUDr.(medvídek učený a dobrý), N.I.O.(nálezce Ijíčkova ocásku), Medvídek s Troškou rozumu a Robinova pravá packa.

    OdpovědětVymazat
  7. Henrieta Liptáková

    „Ahoj Pú,“ řekla. „Jak se máš?“
    „Hrozně a smutně“ řekl Pú, „protože Íjáček, což je můj dobrý přítel, ztratil ocásek. A je z toho smutný. Mohla bys mi prosím pěkně poradit, jak bych ho mohl najít?“
    „Tedy,“ řekla Sova, „ obvyklý postup v podobných případech je následující.“
    „Co znamená podlouhlých příkladech?“ řekl Pú. "Nejsem totiž velmi chytrý medvěd a dlouhá slova mi dělají potíže.
    „Věci, které musíme udělat.“
    „Pokud to znamená tohle, tak mi to nevadí,“ řekl Pú skromně.
    „Bude to takhle. Za prvé, Zařídit a vypsat odměnu. Potom -“
    „Počkej chvilku,“ řekl Pú, když zvedl tlapku. Až budeme dělat to – co jsi říkala? Zrovna jsi kýchla, když jsi mi to říkala.
    „Nekýchla jsem.“
    „Ale ano Sovo, kýchla jsi.“
    „Promiň mi Pú, ale nekýchla. Nikdo nekýchne jen tak, aniž by to věděl.“
    „Inu, nemůžeš to vědět bez toho, aniž bys kýchla.“
    „Říkala jsem, 'Zařídit a vypsat odměnu'."
    "Zase jsi kýchla," řekl Pú smutně.
    "Odměnu!" řekla sova nahlas. "Napíšeme oznámení o tom, že kdokoliv kdo najde Íjáčkův ocásek, dostane za něj něco velikého."
    "Aha, aha," říkal Pú a kýval hlavou. "Když mluvíme o něčem velikém," zasnil se, "Většinou mívám něco malého - vždy ráno touhle dobou, " a toužebně se podíval na skříň, která byla v rohu jídelny Sovy, "jen lžičku sladkého mléka a nebo ještě lépe, líznout si medu - "
    "Tak tedy," řekla Sova, "napíšeme oznámení a rozvěsíme ho všude po lese."
    "Jen si líznout medu," zamumlal si medvídek pro sebe, "nebo - nebo ne jak tomu teď asi bude." Hluboce se nadechl a opravdu se snažil poslouchat co Sova říkala.
    Ale Sova pořád jen mluvila a mluvila, říkala delší a delší slova, než si přiznala, že osoba, která by oznámení měla napsat je Christopher Robin.
    "To on napsal ty cedulky co mi visí na předních dveřích. Viděl jsi je Pú?" Pú už ale nějakou dobu se zavřenýma očima, Sově na vše co říkala střídavě odpovídal "Ano" a "Ne" a protože posledně za sebou řekl "Ano, ano," tentokrát řekl
    "Ne, rozhodně ne," bez toho aniž by vlastně věděl o čem Sova mluvila?
    "Viděl jsi je?" řekla překvapeně Sova. "Pojď se na ně podívat."
    A tak šli ven. Pú se podíval na klepadlo a cedulku pod ním, a také na lano od zvonku a cedulku pod ním, a čím víc si lano prohlížel, tím víc se mu zdálo, že už něco takového viděl, někde jinde, někdy předtím.
    "Pěkné lano, že ano?" řekla Sova.
    Pú přikývl.
    "Něco mi to připomíná," řekl, "ale nemůžu si vzpomenout co. Kde jsi k němu přišel?"
    "Narazil jsem na něj v lese. Visel na keři, chvíli jsem si myslel, že tam někdo bydlí, tak jsem za něj zatahal, ale neslyšel jsem žádné zazvonění, a pak jsem za něj zatahal mnohem víc a prostě mi zůstalo v ruce, a protože mi přišlo, že ho nikdo nechce, vzal jsem si ho domů, a"
    "Sovo," řekl Pú vážně, "ty ses ale spletla. Někdo ho chtěl."
    "Kdo?"
    "Íjáček. Můj drahý kamarád Íjáček. On by ho rád měl."
    "Rád by ho měl?"
    "Byl s ním vlastně spojený" řekl Medvídek Pú smutně.
    Poté co se vše vyjasnilo, sundal Pú ocásek od zvonku a odnesl ho zpátky Íjáčkovi a když ho Christopher Robin znovu přidělal na své místo, Íjáček pobíhal po lese a ocáskem šťastně vrtěl, Medvíku Púovi to přišlo tak legrační, že musel pospíchat domů, aby si dal malou svačinku. A půl hodiny poté se, když si otíral pusu, hrdě si zpíval:
    "Já," zpíval Pú,
    "Ve čtvrt na dvě
    (I když to bylo ve čtvrt na jedenáct),
    Našel jsem ocásek!"

    OdpovědětVymazat
  8. „Ahoj Pú! Jak se vede?“
    „Strašně a smutně,“ odpověděl Pú, „Protože můj kamarád Íjáček ztratil svůj ocásek a je kvůli tomu mrzutý. A tak mohla byla bys prosím tak hodná a řekla mi jak ho najít?“
    „Nuže,“ řekla sova,“Obvyklá procedura v takovémto případě je následující.“
    „Co to znamená ta vyklavá cedůra?“ odpověděl Pú,“Jelikož jsem medvěd krátkého rozumu a neobvyklá slova mi vadí.“
    „Znamená to věci, které se mají udělat.“
    „Pokud to znamená tohle, tak mi to nevadí.“ řekl pokorně Pú.
    „Věci, které se mají udělat jsou následující, Zaprvé, vyhlásíš nálezné. Poté—“
    „Počkej chvíli, “řekl Pú, zvedajíc svou packu,“Co to uděláme, jak si to říkala? Zasyčela si ve chvíli, kdy jsi mi to chtěla říct.“
    „Nezasyčela jsem.“
    „Ale zasyčela, Sovo.“
    „Promiň, Pú, nezasyčela. Nemůžeš syčet, aniž bys nevěděl, že syčíš.“
    „No, třeba jsi o tom nevěděla, ale zasyčela si.“
    „Já řekla: vyhlásíš nálezné.“
    „A zase syčíš,“ řekl smutně Pú .
    „Nálezné,“ řekla nahlas sova. “Napíšeme oznámení, ve kterém bude stát, že dáme něco velkého tomu, kdo nalezne Íjáčkův ocásek.“
    „ Á chápu, už chápu,“ řekl Pú souhlasně pokyvujíc hlavou.“Když už mluvíme o něčem velkém,“ pokračoval zasněle, „Obvykle mívám zhruba v tuto chvíli něco malého—vždy po ránu zhruba v tenhle čas,“ a toužebně se podíval na kredenc v jídelně; jen jedno sousto kondenzovaného mléka nebo něčeho takového, a možná si i líznout medu—“
    “Takže,” řekla Sova, “ napíšeme to oznámení a vyvěsíme ho všude po lese.”
    “Sousto medu,” zamumlal si medvídek pro sebe, ”nebo— nebo ne, jak už to tak vypadá.“ Hluboce povzdechl a velice se snažil poslouchat, co Sova říká.
    Ale Sova povídala dál a dál, používala více a více dlouhých slov, až se vrátila tam, kde začala, a vysvětlila, že tím, kdo napíše ta oznámení, bude Kryštůfek Robin.
    „To on pro mě napsal ty oznámení u vchodových dveří. Viděl jsi je Pú?“ Už nějakou chvíli Pú jen odpovídal napřeskáčku „ano“ a „ne“ na všechno co Sova říkala, se zavřenýma očima, a poté, co řekl, „Ano, ano,“naposledy, řekl „Ne, vůbec ne,“ nyní, aniž by vůbec věděl co mu Sova povídala.
    „ Ty jsi je neviděl?“řekla sova trochu překvapeně. “Pojď se na ně podívat.“
    A tak vyšli ven. Pú se podíval na klepadlo a oznámení pod ním, poté se podíval na provázek od zvonku a na oznámení pod ním, a čím déle se na něj díval, tím více mu připadalo, že už někde, někdy něco podobného viděl.
    „Krásný provázek, že ano?“ řekla sova.
    Pú přikývl.
    „Něco mi to připomíná,“ řekl, “ale nemůžu si vzpomenout co. Kde jsi ho sehnala?“
    „Zrovna jsem na něj narazila v lese. Visel na keři a nejdříve jsem si myslela, že tam někdo bydlí, tak sem za něj zatáhla, ale nic se nestalo, a tak jsem zatáhla silněji, a zůstal mi v ruce, a když to vypadalo, že ho nikdo nechce, vzala jsem si ho domů a“
    „Sovo,“ řekl vítězoslavně Pú, „spletla jsi se. Někdo to chtěl.“
    „Kdo?“
    „Íjáček. Můj drahý přítel Íjáček. Měl ho— měl ho velice rád.“
    „Rád?“
    „Byl k němu upoután,“ řekl smutně Medvídek Pú.
    A tak s těmito slovy jej odhákl a donesl zpátky Íjáčkovi; a když jej Kryštůfek Robin připevnil zpět na jeho správné místo, Íjáček skotačil lesem, třepal svým ocáskem tak šťastný, že Pú byl celý rozesmátý, a musel pospíchat domů pro svačinu, nebo něco malého k snědku. A když si o půl hodiny později utíral svá ústa, pyšně si prozpěvoval:
    Kdo našel ocásek?
    “Já,”řekl Pú.
    “A dal jsem si malé papů
    (I když ve skutečnosti snědl celou sklenici)
    Já našel ocásek!“

    OdpovědětVymazat
  9. Robert SLUKA

    "Ahoj, Pú," řekl. "Jak se vede?"
    "Strašlivě a smutně," řekl Pú, "Protože Iáček, můj kamarád, ztratil ocásek. A je z toho pořád smutný. Tak mohl bys mi laskavě říct, jak ho pro něj najít?"
    "No." řekl Sova, " Obvyklí postup v takových případech je následující."
    "Co znamená Obilný Posyp?" řekl Pú."Protože jsem jenom Hloupoučký Medvídek a dlouhá slova mě Trápí."
    "to znamená Co máš dělat."
    "Pokud to znamená tohle, tak mi to nevadí," řekl Pú skromně,
    "Co máš udělat je toto. Nejdříve, sepsat odměnu. Potom--"
    "Počkej chvilku," řekl Pů se zdviženou tlapou." Co to uděláme s tím—Co jsi říkal? Začal jsi syčet když ses mi to chystal říct."
    "Já nesyčel."
    "Ano Sovo, syčel."
    "Promiň, Pú, ale nesyčel. Nemůžeš syčet bez toho, abys to věděl."
    "No, nemůžeš to vědět bez toho aby něco bylo zasyčeno."
    "Říkal jsem, 'Nejdřív, sepsat odměnu'."
    "Už zase syčíš," řekl Pú smutně.
    "Odměnu!" řekl Sova velmi nahlas. "Vyhlásíme, že dáme velké něco komukoliv, kdo najde Iáčkův ocásek."
    "Aha, aha," řekl Pú a kýval hlavou. "Když už mluvíš o něčem velkém," pokračoval zasněně, "Já teď obvykle mívám něco malého- asi touhle dobou ráno," a toužebně se podíval na kredenc v rohu Sovovi jídelny;
    "Jenom lžíci salka nebo něco, možná s líznutím medu-"
    "No, takže," řekl Sova, "uděláme vyhlášení a rozvěsíme ho všude po Lese."
    "Líznutí medu," mumlal si medvídek pro sebe,"nebo—nebo ne jak se zdá." zhluboka vzdychl, a snažil se poslouchat co Sova říká.
    Ale Sova pokračoval a pokračoval a používal pořád delší a delší slova, až se nakonec vrátil tam, kde začal a vysvětlil, že osoba která napíše tohle vyhlášení bude Krištůfek Robin.
    "To on napsat ty nápisy na mých vstupních dveřích. Viděl jsi je, Pú?"
    Už nějakou dobu Pú střídavě odpovídal "Ano" a "Ne" se zavřenýma očima na cokoliv, co Sova řekl a protože naposledy odpověděl "Ano, ano,", teď řekl "Ne, ani trochu," aniž by věděl, co Sova říkal?
    "Neviděl jsi je?" řekl trochu překvapeně Sova. "Tak se pojď podívat teď."
    A tak vyšli ven. A Pú se podíval na klepadlo a nápis pod ním, podíval se na provázek od zvonku a nápis pod ním, a čím déle se díval na provázek od zvonku, tím více měl pocit, že mu něco připomíná, někde jinde, někdy předtím.
    "Krásný provázek, že?" řekl Sova.
    Pú přikývl.
    "Něco mi připomíná," řekl, "ale nemůžu si vzpomenout co. Kde jsi ho našel?"
    "Šel jsem okolo něj v lese. Vysel tam na keři a já si nejdřív říkal že tu někdy bydlí, tak jsem zazvonil a nic se nestalo, pak jsem zazvonil znovu, velmi nahlas a zůstal mi v ruce a vzhledem k tomu, že ho zřejmě nikdo nechtěl, vzal jsem ho domů a"
    "Sovo," řekl Pú vážně, "udělal jsi chybu. Někdo ho chtěl."
    "Kdo?"
    "Iáček. Můj drahý přítel Iáček. On—měl ho moc rád."
    "Moc rád?"
    "Byl jeho součástí," řekl Medvídek Pú smutně.
    A s těmito slovy ho odvázal a odnesl ho zpátky Iáčkovy; a když ho Krištůfek Robin hřebíkem připevnil na správné místo, Iáček se rozeběhl po lese a mával svým ocáskem tak vesele, že se Medvídek Pú začal cítit zvláštně a musel spěchat domů na malou svačinku aby zůstal ve formě. A když si o půl hodiny později utřel tlamu, pyšně si zazpíval:
    Kdo našel ocásek?
    "Já," řekl Pú
    "Ve tři čtvrtě na dvě
    (až na to že bylo tři čtvrtě na jedenáct),
    jsem našel ocásek!"

    OdpovědětVymazat
  10. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  11. Pospíšilová:

    “Zdravím Pú,“ řekla sova. “Jak se máš? “
    “Špatně a smutně,“ řekl Pú, “Můj kamarád Ijáček totiž ztratil ocásek. A je z toho celý skleslý. Byla bys tak laskavá a prozradila mi, jak mu ho mám najít? “
    “Inu, “ řekla Sova, “standardní postup pro obdobné případy je následující.“
    “Co znamená stan-dortový posyp? “ řekl Pú. “jsem méďa s troškou rozumu a těžká slova mi dělají potíže. “
    “Znamená to, co máš udělat. “
    “Pokud to znamená tohle, tak pak je to v pořádku,“ řekl Pú mírně.
    “Věci, které musíš udělat, jsou následující. Za prvé, bude nejlepší vypsat odměnu. Poté…“
    “Moment, moment,“ řekl Pú se zdviženou packou. “ Co že se to má vypsat? Zrovna jsi kýchla “ hepčí“, když jsi to říkala.
    “ Já nekýchla. “

    “Ale ano Sovo, kýchla. “

    “No dovol Pú, rozhodně ne. Nemůžeš kýchnout a nevědět o tom. “
    “Ale taky o tom bez toho kýchnutí nemůžu vědět. “
    “Já jen řekla, že ´bude nejlepší vypsat odměnu´.“
    “Už to děláš zase, “ povzdechl si Pú.
    “Vypiš odměnu! “ řekla Sova zvýšeným hlasem. “Napíšeme oznámení, že dáme něco hodnotného tomu, kdo najde Ijáčkův ocásek.
    “Aha, chápu, “ řekl Pú a souhlasně přikyvoval. “Když už o tom mluvíme,“ pokračoval zasněně, “Obvykle mívám něco lahodného zrovna teď – kolem téhle chvilky ráno,“a toužebně se zahleděl na kredenc v rohu Sovina pokojíku, “ třeba jen doušek kondenzovaného mléka nebo něčeho jiného a k tomu si líznout kapky medu - “
    “ Takže, “ řekla Sova, “napíšeme to oznámení a vyvěsíme ho po celém lese. “
    “ Jen si líznout kapky medu, “zabručel si pro sebe medvídek, “nebo taky nic, to podle situace. “
    Hluboce si povzdechl a velice se snažil poslouchat, co mu Sova říká. Ale Sova mluvila dál a dál, a používala těžší a těžší slova, než se konečně vrátila na začátek a vysvětlila, že ono oznámení může napsat jedině Kryštůfek Robin.
    “To on mi napsal ty cedule na dveřích. Viděl jsi je, Pú? Medvídek Pú měl zavřené oči a každou chvíli odpověděl na všechno, co Sova řekla buďto “Ano“ nebo “Ne“, naposledy řekl “Ano, ano, “ tak teď odpověděl “Ne, to vůbec ne, “, aniž by věděl, na co se ho to Sova vlastně ptá.
    “Ty jsi je vážně neviděl? “ řekla Sova překvapeně. “Tak to pojď napravit. “
    A tak spolu vyšli ven. Pú se podíval na klepátko a ceduli pod ním, pak se podíval na šňůru od zvonku a pod ní na další ceduli, čím déle se díval na tu šňůru, tím silnější měl pocit, že už něco takového někde jinde dřív viděl.
    Krásná šňůra od zvonku, že? Řekla Sova.
    Pú přikývl.
    “Něco mi to připomíná, “řekl, “ale nemůžu si vzpomenout co. Kde jsi k ní přišla?
    “Náhodou jsem na ní narazila v lese. Vysela na keři a tak jsem si nejdřív myslela, že v něm někdo bydlí, zatáhla jsem za šňůru, abych zazvonila, ale nic se nestalo, tak jsem zatáhla víc a ona mi zůstala vyset v ruce, nikdo o ni nestál, tak jsem si jí vzala domů, a pak“
    “Sovo, “ řekl Pú vážně,“ to jsi se spletla. Někdo o ni totiž stál. “
    “Kdo o ni stál?“
    “Ijáček. Můj drahý kamarád Ijáček. Ono mu na ní-moc mu na ní záleželo. “
    “Záleželo? “
    “Byla jeho součástí, “ řekl Medvídek Pú smutně.
    S těmito slovy šňůru odvázal a donesl ji zpět k Ijáčkovi, jakmile ji Kryštůfek Robin přibil zpátky na své místo, začal Ijáček hopsat po lese a tak šťastně vrtět ocáskem, že z toho byl Medvídek Pú celý na měkko a musel si pospíšit domů pro něco lahodného k zakousnutí, aby se uklidnil. Po půl hodině si utřel packou tlamičku a začal si pyšně prozpěvovat:
    Kdo našel ocásek?
    Já to byl, Pú.
    Teprve odbilo desáté půl
    (Ve skutečnosti, ale bylo čtvrt na jedenáct),
    Ocásek našel nám Medvídek Pú.

    OdpovědětVymazat
  12. Veronika Gunárová

    „Ahoj Pú,“ řekla sova. „ Jakpak se máš?“
    „ Je mi smutno,“ řekl Pú, „ protože Ijáček, můj kamarád, ztratil ocásek. A trápí se kvůli tomu. Byla bys tak hodná a řekla mi, kde ocásek najít?“
    „Nu,“ řekla sova, „ obvyklý postup v takových případech je takový,“
    „ Co to znamená ten objiklý sešup? zeptal se Pú. „ Jsem jen malý medvídek, nevím si rady s tak dlouhými slovy.“
    „Znamená to věci, které je zapotřebí udělat.“
    „ Pokud to znamená tohle, tak jsem rád.“ přitakal Pú.
    „Věci, které je zapotřebí udělat jsou následující. Nejprve, vypsat odměnu. Poté-“
    „ Počkej chvilku“ řekl Pú a držel si tlapku. „ Co budeme dělat, aby—cos to říkala? Kýchla jsi zrovna, když jsi mi to chtěla říct.“
    „ Já jsem ale nekýchla.“
    „ Ale ano. Kýchla jsi, sovo.“
    „Promiň Pú, ale nekýchla jsem. Nemůžeš kýchnout, aniž by jsi o tom nevěděl.“
    „No, nemůžeš to vědět, aniž by něco kýchlo.“
    „To, co jsem říkala bylo, že musíme vypsat odměnu.“
    „ Děláš to znovu.“ posmutněl Pú.
    „ Odměnu!“ zahulákala sova. „ Napíšeme zprávu o tom, že velká odměna čeká na koholiv, kdo najde Ijáčkův ocásek.“
    „ Aha, aha,“ přikyvoval Pú. „ Když mluvíme o nečem velkém,“ zasnil se, „ napadla mě malá věc—o dnešním ránu,“ podíval se přejícně na kredenc v rohu jídelny, „ jen malý doušek mléka a kdo ví, čeho ještě, s trochou medu--“
    „ No, pak, „ řekla sova, „ sepíšeme zprávu a rozvěsíme jí všude po lese.“
    „ Kdybych si jen tak mohl dát ždibeček toho medu,“ mumlal si pro sebe Medvídek, „ nebo—nebo ne, jen pro případ.“ Zhluboka si povzdechl a usilovně se snažil naslouchat tomu, co říkala sova.
    Ale sova mluvila a mluvila, používala delší a delší slova, až nakonec došla tam, kde předtím začala, a vysvětlovala, že ten, kdo napíše onu zprávu je Kryštůfek Robin. „ Byl to on, kdo pro mě kdysi napsal oznámení na dveře. Viděl jsi je Pú?“ Bylo to už pár minut, co Pú se zavřenýma očima odpovídal jen „Ano“ či „Ne“ na všechno, co říkala sova. „Ano, ano“ řekl naposled. „ Ne, vůbec ne.“ říkal nyní, aniž by měl ponětí, o čem sova právě mluví.
    „Neviděl jsi je?“ řekla poněkud překvapená sova. „ Tak pojď a podívej se na ně teď.“
    A tak šli ven z domu. A Pú se podíval na klepadlo na dveřích a na oznámení pod ním. A podíval se i na zvonek a oznámení pod ním. A čím déle pozoroval zvonek, tím více pociťoval, že už něco takového viděl, někde jinde a někdy předtím.
    „ Krásný zvonek, viď?“ zeptala se sova.
    Pú přikývl.
    „ Něco mi to připomíná,“ řekl, „ ale nemůžu si vzpomenout co. Odkud to máš?“
    „ Narazil jsem na to v lese. Viselo to nad keřem. Zpočátku jsem si myslel, že tam někdo bydlí, tak jsem na něj zazvonil, ale nic se nedělo. Tak jsem zazvonil hlasitěji až mi spadl do náruče. Zdálo se, že ho nikde nechce, tak jsem si ho zval domů a“
    „Sovo,“ řekl vážně Pú, „ mýlíš se. Někdo ho chtěl.“
    „Kdo?“
    „Ijáček. Můj kamarád Ijáček. Ten zvone—ten zvonek se mu líbil.“
    „Líbil?“
    „Lpěl na něm,“ řekl posmutně Medvídek Pú.
    S těmito slovy zvonek sundal a odnesl ho zpátky Ijáčkovi.
    A když ho potom Kryštůfek Robin pověsil zpátky na své místo, Ijáček, který skotačil v lese, mával ocáskem tak vesele, že se z toho Medvídek Pú smál tak až se za břicho popadal a musel rychle spěchat domů na svačinku, která ho uklidnila. Po vydatné svačince, si utřel tlamu a pro sebe si zpíval : Kdopak našel ocásek?
    „Já,“ řekl Pú,
    „Ve tři čtvrtě na dvě ( ve skutečnosti bylo tři čtvrtě na jedenáct),
    já jsem našel ocásek!“

    OdpovědětVymazat
  13. „Dobrý den, Pú,“ řekla Sova. „Co se děje?“
    „Něco moc smutného,“ řekl Pú, „protože můj přítel Ijáček ztratil ocásek! Je z toho celý nanicovatý. Mohla bys mi tedy hezky, prosím, říci, jak bych mu ho našel?“
    „V takových případech je obvyklá normální procedura -“
    „Co to je, rozviklaná melouní pro decru roura?“ řekl Pú, „protože já jsem přihlouplý medvěd a dlouhá slova mi dají zabrat.“
    „Myslím to, co je zapotřebí udělat.“
    „Tak to je potom v pořádku,“ řekl Pú tiše.
    „Musí se tedy udělat toto: nejlepší bude vypsat odměnu. Pak -“
    „Okamžik,“ řekl Pú a zdvihl packu. „Cože s tím mám udělat? Zrovna jsi pšíkla, když jsi to říkala."
    „Vůbec jsem nekýchla."
    „Ale ano, Sovo."
    „Promiň, Pú, ale nekýchla. Musela bych o tom přece vědět."
    „Muselo se ozvat kýchnutí, když jsem to slyšel."
    „Řekla jsem přece: nejLEPŠÍ bude vypsat odměnu."
    „Už zase jsi to udělala, řekl Pú smutně.“
    „Odměnu!“ řekla Sova hodně nahlas. „Napíšeme vyhlášku, že dáme větší částku tomu, kdo najde Ijáčkùv ocas."
    „Aha,“ řekl Pú a přikyvoval hlavou. „Když už mluvíme o větší částce,“ pokračoval zasněně, „ obvykle mi stačí něco menšího - zrovna asi v tuhle dobu dopoledne,“ a toužebně kouknul směrem ke skříňce v koutě Sovina pokojíčku. „Třeba jen trošičku sladkého mléka nebo něčeho a kapičku medíku -“
    „Tak tedy sepíšeme tu vyhlášku a vyvěsíme ji po celičkém Lese.“
    „Trošičku medíku,“ bručel si Medvěd, „anebo - anebo ne, přijde totiž na to, jak kdy -“ a zhluboka si povzdychl a snažil se dávat pozor, co Sova říká.“
    Ale Sova mluvila dokola dál a dál, mluvila v delších a delších slovech, až se vrátila tam, kde začala, a vysvětlovala, že vyhlášku může napsat jedině Kryštůfek Robin.
    „To on psal tabulky na mých dveřích.“ Viděl si je, Pú?“ Pú už nějakou chvíli říkal střídavě jenom „ano“ a „ne“, a protože naposledy řekl:
    „Ano, ano“, řekl: „Ne, vůbec ne“, ačkoliv ve skutečnosti ani nevěděl, co vlastně Sova povídá.
    „Copak jsi je neviděl?“ řekla Sova krapet udiveně. „Tak pojď se na ně podívat.“ Šli tedy ven. A Pú pohlédl na klepátko a na nápis pod ním a pak na šňůru od zvonku a na tabulku pod ní, a čím déle se díval na šňůru od zvonku, tím více mu připomínala něco, co už kdysi kdesi viděl.
    „Pěkná šňůra, že?“ řekla Sova.
    Pú přitakal.
    „Něco mi připomíná,“ řekl, „ale nemůžu si vzpomenout co.“
    „Kde jsi ji našla?“
    „Náhodou jsem ji našla v Lese. Visela na jednom keři a já jsem nejdříve myslela, že tam někdo přebývá, tak jsem za ni zatáhla, ale nic se nestalo, zatáhla jsem silněji a zůstala mi v ruce, a protože mi přišlo, že o ni nikdo nestál, vzala jsem ji domů, a tak- „
    „Sovo,“ řekl Pú vážně, „Spletla ses. Někdo o ni stál.“
    „A kdo?“
    „Ijáček. Můj drahý přítel Ijáček. Má ji rád a moc by o ni stál.“
    „Rád?“
    „Byl s ní úzce spjat,“ řekl Medvídek Pú smutně.
    S těmi slovy ji sňal a odnesl ji zpátky Ijáčkovi, a když ji zas Kryštůfek Robin přibil na staré místo, pobíhal Ijáček po Lese, a tak vesele švihal ocasem, že z toho byl Medvídek všecek rozněžněn a musel se jít domů naducat nějakým menším soustem. Když si po půlhodině utřel ústa, zpíval pyšně:
    „Kdo našel ocas?“
    „Já,“ řekl Medvídek,
    „Zrovna v devět
    (jenže ono ve skutečnosti bylo tři čtvrti na jedenáct)
    Já našel ocásek!“

    OdpovědětVymazat
  14. „Ahoj Pú,“ řekla. „Jak se daří?“
    „Strašně a smutně,“ řekl Pú: „protože Íjáček, který je mým kamarádem, ztratil ocásek. A je z toho Sklíčený. Mohl bys mi tedy, prosím pěkně, říct, jak ho mám pro něj najít?“
    „Inu,“ řekla Sova: „obvyklá procedura v takovýchto situacích je následující.“
    „Co to znamená, že oblý král prosí tura?“ řekl Pú. „Protože jsem jen Prostý Medvídek a složitá slova mě Trápí.“
    „Znamená to Věci, které je třeba Udělat.“
    „Pokud to znamená tohle, tak je to v pořádku,“ řekl skromně Pú.
    „Věci uděláme následovně. Nejdříve bude nejlepší vypsat odměnu, poté – "
    „Momentík,“ řekl Pú a zvedl tlapku. „Jak že to uděláme – co jsi to říkala? Udělala jsi hepčí zrovna, když ses chystala mi to říct.“
    „Nekýchla jsem.“
    „Ale ano, kýchla, Sovo.“
    „Omluv mne Pú, ale nekýchla. Nemůžeš kýchnout, aniž bys o tom věděl.“
    „No, nemůžeš o tom vědět, dokud si nekýchneš.“
    „Řekla jsem, že nejlepší bude vypsat odměnu.“
    „Už zase pšíkáš,“ řekl smutně Pú.
    „Odměnu!“ řekla Sova hlasitě. "Napíšeme oznámení, že dáme něco velkého komukoliv, kdo najde Íjáčkův ocásek.“
    „Aha, aha,“ řekl Pú a kýval hlavou. „Když je řeč o něčem velkém,“ pokračoval zasněně: „běžně teď mívám něco malého, přibližně v tuto ranní dobu,“ a díval se toužebně na kredenc v rohu Soviny předsíně. „Jenom hlt kondenzovaného mléka nebo něčeho takového, možná si trochu líznout medu – “
    „Dobrá tedy,“ řekla Sova: „napíšeme oznámení a vyvěsíme ho po celém Lese. „Líznout si medu,“ mumlal si Medvídek: „nebo – nebo asi ne, jak to tak vypadá.“ A hluboce si povzdychl a usilovně se snažil poslouchat, co Sova říká.
    Ale Sova mluvila a mluvila, používala delší a delší slova, dokud konečně nedošla na místo, odkud začala, a vysvětlila, že osoba, která vypíše oznámení, bude Krištůfek Robin.
    „Byl to on, kdo udělal ty nápisy před mými dveřmi. Viděl jsi je, Pú?“ Pú už měl nějakou chvíli zavřené oči a na vše, co Sova říkala, odpovídal „ano“ a „ne“. A protože minule řekl „ano, ano“, teď řekl „ne, vůbec ne“, aniž by věděl, o čem Sova vlastně mluví.
    „Ty jsi je neviděl?“ řekla Sova, lehce překvapená. „Pojď se na ně podívat teď.“
    Tak šli ven. A Pú se podíval na klepátko a na oznámení pod ním, a na táhlo zvonku a na oznámení pod ním. Čím déle se díval na táhlo zvonku, tím silnější měl pocit, že něco podobného již někde jinde a někdy jindy viděl
    „Hezký provázek, že?“ řekla Sova.
    Pú kývnul.
    „Něco mi připomíná,“ řekl. „Ale nevím co. Kde jsi ho vzala?“
    „Prostě jsem jej našla v Lese. Visel na keři. Nejdříve jsem myslela, že tam někdo žije, tak jsem za něj zatahala, ale nic nezazvonilo, tak jsem za něj tahala pořádně, až mi zůstal v ruce. A protože se zdálo, že jej nikdo nechce, vzala jsem si ho domů a – „
    „Sovo,“ řekl Pú slavnostně: „spletla ses. Někdo jej chtěl.“
    „Kdo?“
    „Íjáček. Můj milý kamarád Íjáček. Moc mu – moc mu na něm záleželo.“
    „Záleželo?“
    „Měl k němu silné pouto.“
    S těmito slovy ho sundal, odnesl jej zpátky Íjáčkovi a když mu ho Krištůfek Robin přibil na správné místo, začal Íjáček skotačit po lese a Medvídek Pú z toho byl tak rozněžněný, že si musel jít honem pro nějakou malou svačinku, aby se uklidnil. A když si půl hodiny poté utíral pusu, pyšně si zpíval:

    Kdo našel Ocásek?
    „Já,“ řekl Pú.
    „Za deset půl
    (I když vlastně už půl bylo),
    našel jsem Ocásek!“

    OdpovědětVymazat
  15. "Ahoj, Pú," řekla. "Jak se daří?"
    "Příšerně a smutně" řekl Pú, "protože můj kamarád Íjáček ztratil svůj ocas. A trápí se. Mohla bys mi poradit, jak ho najít?"
    "No," řekla Sova, "obvyklý postup v takových věcech zní takto."
    "Co znamená odvleklýstup takovcech?" řekl Pú. "Jsem jen hloupý medvídek a dlouhá slova mně matou."
    "To znamená co uděláš."
    "Jestli to znamená přesně to, tak jsem klidný," řekl Pú pokorně.
    "Postup je takový. Nejdřív vypiš odměnu. Potom--"
    "Momentík," řekl Pú se zdviženou rukou. "CO uděláme s tím--o čem jsi mluvila? Kýchla jsi ještě než jsi mi to řekla."
    "Nekýchla jsem."
    "Ano, kýchla, Sovo."
    "Promiň, Pú, ale nekýchla. Nemůžeš si kýchnout, aniž bys o tom věděl."
    "No, nemůžeš to vědět, pokud něco není kýchnuto."
    "Zpátky k věci, nejdříve vypiš odměnu."
    "Děláš to znovu," řekl Pú smutně.
    "Odměnu!" řekla Sova hlasitě. "Napíšeme lístek, ve kterém nabídneme velkou odměnu komukoli, kdo najde Íjáčkům ocas."
    "Chápu, chápu," řekl Pú a přikývl. "Když už mluvíme o velkém čemkoli," řekl zasněně, "většinou si v tuhle ranní hodinu dopřeju něco malého," a toužebně se podíval na poličku v rohu Soviny jídelny; "jen trošičku kondenzovaného mléka, možná s kapičkou medu--"
    "Potom," řekla Sova, "napíšeme lístek a vyvěsíme ho po celém lese."
    "Kapičku medu," mumlal si pro sebe medvídek, "nebo--nebo taky ne, podle toho."
    A hluboce si povzdechnul, a snažil se poslouchat co říká Sova. Ale Sova mluvila dál a dál, používala delší a delší slova, až nakonec skončila přesně tam, kde začala a vysvětlovala, že lístek by měl napsal Kryštůfek Robin.
    "To on napsal ty, co vysí na mých dveřích. Viděl jsi je, Pú?" Pú už nějakou dobu se zavřenýma očima opakoval dokola jen "Ano" a "Ne" na všechno, co Sova říkala a když naposledy řekl "Ano, ano, " potom řekl "Ne, ani nápad," aniž by věděl, o čem Sova mluví.
    "Ty jsi je neviděl?" řekla Sova překvapeně. "Pojď se na ně podívat."
    A tak vyšli ven. A Pú se podíval na klepadlo a na lístek pod ním a podíval se provázek u zvonku a na lístek pod ním, a čím více se díval na provázek u zvonku, tím více cítil, že něco takového už někdy někde viděl.
    "Pěkný provázek, že ano?" řekla Sova.
    Pú přikývl.
    "Něco mi připomíná," řekl, "ale nevím co. Kde jsi ho sehnal?"
    "Našel jsem ho v lese. Vysel na keři a nejdříve jsem si pomyslel, že tam někdo bydlí, tak jsem zazvonil a nic se nedělo, a potom jsem zazvonil znovu hlasitěji a zůstal mi v ruce, a protože ho nikdo nechtěl, vzal jsem si ho domů a"
    "Sovo," řekl Pú slavnostně, "spletl ses. Někdo ho chtěl."
    "Kdo?"
    "Íjáček. Můj drahý přítel Íjáček. Měl ho--měl ho rád."
    "Měl ho rád?"
    "Měl k němu vazbu," řekl Medvídek Pú smutně.
    A jak to říkal, odepnul provázek a donesl ho Íjáčkovi; a když ho Kryštůfek Robin připnul na to správné místo, Íjáček skotačil po lese a vrtěl svým ocáskem tak šťastně, že byl Medvídek Pú pobaven a musel pospíchat domů na malou svačinku na posilnění. A když si o půl hodiny později utíral pusu, hrdě si zpíval:
    Kdopak našel ocásek?
    "Já," medvídek,
    "V jednu pětačtyřicet
    (Ve skutečnosti bylo tři čtvrtě na jedenáct),
    Našel jsem ten ocásek!"

    OdpovědětVymazat
  16. Birnerová
    "Ahoj, Pú," řekla. "Jak se daří?"
    "Příšerně a smutně" řekl Pú, "protože můj kamarád Íjáček ztratil ocas. A trápí se. Mohla bys mi poradit, jak ho najít?"
    "No," řekla Sova, "obvyklý postup v takových věcech zní takto."
    "Co znamená odvleklýstup takovcech?" řekl Pú. "Jsem jen hloupý medvídek a dlouhá slova mně matou."
    "To znamená, co uděláš."
    "Jestli to znamená přesně to, tak jsem klidný," řekl Pú pokorně.
    "Postup je takový. Nejdřív vypiš odměnu. Potom--"
    "Momentík," řekl Pú se zdviženou rukou. "CO uděláme s tím--o čem jsi mluvila? Kýchla jsi ještě než jsi mi to řekla."
    "Nekýchla jsem."
    "Ano, kýchla, Sovo."
    "Promiň, Pú, ale nekýchla. Nemůžeš si kýchnout, aniž bys o tom věděl."
    "No, nemůžeš to vědět, pokud něco není kýchnuto."
    "Zpátky k věci, nejdříve vypiš odměnu."
    "Děláš to znovu," řekl Pú smutně.
    "Odměnu!" řekla Sova hlasitě. "Napíšeme lístek, ve kterém nabídneme velkou odměnu komukoli, kdo najde Íjáčkův ocas."
    "Chápu, chápu," řekl Pú a přikývl. "Když už mluvíme o čemkoli velkém," řekl zasněně, "většinou si v tuhle ranní hodinu dopřeju něco malého," a toužebně se podíval na poličku v rohu Soviny jídelny; "jen trošičku kondenzovaného mléka, možná s kapičkou medu--"
    "Potom," řekla Sova,“ vytvoříme cedulky a vyvěsíme je po celém lese."
    "Kapičku medu," mumlal si pro sebe medvídek, "nebo--nebo taky ne, podle toho."
    A hluboce si povzdechl, a snažil se poslouchat, co říká Sova. Ale Sova mluvila dál a dál, používala delší a delší slova, až nakonec skončila přesně tam, kde začala a vysvětlovala, že lístek by měl napsat Kryštůfek Robin.
    "To on napsal ty, co visí na mých dveřích. Viděl jsi je, Pú?" Pú už nějakou dobu se zavřenýma očima opakoval dokola jen "Ano" a "Ne" na všechno, co Sova říkala, a když naposledy řekl "Ano, ano, " teď řekl "Ne, ani nápad," aniž by věděl, o čem Sova mluví.
    "Tys je neviděl?" řekla Sova překvapeně. "Pojď se na ně podívat."
    A tak vyšli ven. A Pú se podíval na klepadlo a na cedulku pod ním a podíval se na stužku u zvonku a na cedulku pod ním, a čím více se díval na stužku u zvonku, tím více cítil, že něco takového už někdy někde viděl.
    "Pěkná stužka, že ano?" řekla Sova.
    Pú přikývl.
    "Něco mi připomíná," řekl, "ale nevím co. Kde jsi ho našel?"
    "Našla jsem ho v lese. Visel na keři a nejdříve jsem si pomyslela, že tam někdo bydlí, tak jsem zazvonila a nic se nedělo, a potom jsem zazvonila znovu hlasitěji a zůstal mi v ruce, a protože ho nikdo nechtěl, vzala jsem si ho domů a"
    "Sovo," řekl Pú slavnostně, "spletla ses. Někdo ho chtěl."
    "Kdo?"
    "Íjáček. Můj drahý přítel Íjáček. Měl ho--měl ho rád."
    "Měl ho rád?"
    "Měl k němu vazbu," řekl Medvídek Pú smutně.
    A jak to říkal, odepnul provázek a donesl ho Íjáčkovi; a když ho Kryštůfek Robin připnul na to správné místo, Íjáček skotačil po lese a točil ocáskem tak šťastně, že byl Medvídek Pú pobaven a musel pospíchat domů na malou svačinku na posilnění. A když si o půl hodiny později utíral pusu, hrdě si zpíval:
    Kdopak našel ocásek?
    "Já," medvídek,
    "V jednu pětačtyřicet
    (Ve skutečnosti bylo tři čtvrtě na jedenáct),
    Našel jsem ten ocásek!"

    OdpovědětVymazat
  17. Robert SLUKA


    "Ahoj, Pú," řekl. "Jak se vede?"
    "Strašlivě a smutně," řekl Pú, "Protože Iáček, můj kamarád, ztratil ocásek. A je z toho pořád smutný. Tak mohl bys mi laskavě říct, jak ho pro něj najít?"
    "No." řekl Sova, " Obvyklý postup v takových případech je následující."
    "Co znamená Obilný Posyp?" řekl Pú."Protože jsem jenom Hloupoučký Medvídek a dlouhá slova mě Trápí."
    "to znamená Co máš dělat."
    "Pokud to znamená tohle, tak mi to nevadí," řekl Pú skromně,
    "Musíš udělat tohle. Nejdříve, sepsat odměnu. Potom--"
    "Počkej chvilku," řekl Pů se zdviženou tlapou." Co to uděláme s tím— Co jsi říkal? Začal jsi syčet když ses mi to chystal říct."
    "Já nesyčel."
    "Ano Sovo, syčel."
    "Promiň, Pú, ale nesyčel. Nemůžeš syčet, aniž bys to věděl."
    "No, nemůžeš to vědět, aniž bys to zasyčel.“
    "Říkal jsem, 'Nejdřív, sepsat odměnu'."
    "Už zase syčíš," řekl Pú smutně.
    "Odměnu!" řekl Sova velmi nahlas. "Vyhlásíme, že dáme něco velkého komukoliv, kdo najde Iáčkův ocásek."
    "Aha, aha," řekl Pú a kýval hlavou. "Když už mluvíš o něčem velkém," pokračoval zasněně, "Já teď obvykle mívám něco malého- asi touhle dobou ráno," a toužebně se podíval na kredenc v rohu soví jídelny;
    "Jenom lžíci sladkého mléka nebo něco, možná s trochou medu-"
    "No, takže," řekl Sova, "uděláme vyhlášení a rozvěsíme ho všude po Lese."
    "Líznutí medu," mumlal si medvídek pro sebe," nebo— nebo ne jak se zdá." zhluboka vzdychl, a snažil se poslouchat co Sova říká.
    Ale Sova pokračoval a pokračoval a používal pořád delší a delší slova, až se nakonec vrátil na začátek a vysvětlil, že osoba která napíše tohle vyhlášení bude Krištůfek Robin.
    "To on napsat ty nápisy na mých vstupních dveřích. Viděl jsi je, Pú?"
    Už nějakou dobu Pú střídavě odpovídal "Ano" a "Ne" se zavřenýma očima na cokoliv, co Sova řekl a protože naposledy odpověděl "Ano, ano,", teď řekl "Ne, ani trochu," aniž by věděl, co Sova říkal.
    "Neviděl jsi je?" řekl trochu překvapeně Sova. "Tak se pojď podívat teď."
    A tak vyšli ven. A Pú se podíval na klepadlo a nápis pod ním, podíval se na šňůru od zvonku a nápis pod ním, a čím déle se díval na provázek od zvonku, tím více měl pocit, že mu něco připomíná, někde jinde a jindy.
    "Krásná šňůra, že?" řekl Sova.
    Pú přikývl.
    "Něco mi připomíná," řekl, "ale nemůžu si vzpomenout co. Kde jsi ho našel?"
    "Šel jsem okolo něj v lese. Visel tam na keři a já si nejdřív říkal že tu někdy bydlí, tak jsem zazvonil a nic se nestalo, pak jsem zazvonil znovu, velmi nahlas a zůstal mi v ruce a vzhledem k tomu, že ho zřejmě nikdo nechtěl, vzal jsem ho domů a…"
    "Sovo," řekl Pú vážně, "udělal jsi chybu. Někdo ho chtěl."
    "Kdo?"
    "Iáček. Můj drahý přítel Iáček. On— měl ho moc rád."
    "Moc rád?"
    "Byl jeho součástí," řekl Medvídek Pú smutně.
    A s těmito slovy ho odvázal a odnesl ho zpátky Iáčkovi; a když ho Krištůfek Robin připevnil na správné místo, Iáček se rozeběhl po lese a mával ocáskem tak vesele, že se Medvídek Pú začal cítit zvláštně a musel spěchat domů na malou svačinku, aby zůstal ve formě. A když si o půl hodiny později utřel čumák, pyšně si zazpíval:
    Kdo našel ocásek?
    "Já," řekl Pú
    "Ve dvě jak tu jdu
    (až na to že bylo jedenáct),
    jsem našel ocásek!"

    OdpovědětVymazat
  18. „Ahoj Pú,“ řekla. „Jak se daří?“
    „Strašně a smutně,“ řekl Pú: „protože Íjáček, můj kamarád, ztratil ocásek. A je z toho Sklíčený. Mohl bys mi tedy, prosím pěkně, říct, jak ho mám pro něj najít?“
    „Inu,“ řekla Sova: „obvyklá procedura v takovýchto situacích je následující.“
    „Co to znamená, že oblý král prosí tura?“ řekl Pú. „Protože jsem jen Prostý Medvídek a složitá slova mě Trápí.“
    „Znamená to Věci, které je třeba Udělat.“
    „Pokud to znamená tohle, tak je to v pořádku,“ řekl skromně Pú.
    „Věci uděláme následovně. Nejdříve bude nejlepší vypsat odměnu, poté – "
    „Momentík,“ řekl Pú a zvedl tlapku. „Jak že to uděláme – co jsi to říkala? Udělala jsi hepčí zrovna, když ses chystala mi to říct.“
    „Nekýchla jsem.“
    „Ale ano, kýchla, Sovo.“
    „Omluv mne Pú, ale nekýchla. Nemůžeš kýchnout, aniž bys o tom věděl.“
    „No, nemůžeš o tom vědět, dokud si nekýchneš.“
    „Řekla jsem, že nejlepší bude vypsat odměnu.“
    „Už zase pšíkáš,“ řekl smutně Pú.
    „Odměnu!“ řekla Sova hlasitě. "Napíšeme oznámení, že dáme něco velkého komukoliv, kdo najde Íjáčkův ocásek.“
    „Aha, aha,“ řekl Pú a kýval hlavou. „Když je řeč o něčem velkém,“ pokračoval zasněně: „běžně teď mívám něco malého, asi v tuhle dobu ráno,“ a díval se toužebně na kredenc v rohu Soviny jídelny. „Jenom hlt kondenzovaného mléka nebo něčeho takového, možná si trochu líznout medu – “
    „Dobrá tedy,“ řekla Sova: „napíšeme oznámení a vyvěsíme ho po celém Lese. „Líznout si medu,“ mumlal si Medvídek: „nebo – nebo asi ne, jak to tak vypadá.“ A hluboce si povzdychl a usilovně se snažil poslouchat, co Sova říká.
    Ale Sova mluvila a mluvila, používala delší a delší slova, než se konečně vrátila tam, odkud začala, a vysvětlila, že osoba, která vypíše oznámení, bude Krištůfek Robin.
    „Byl to on, kdo mi napsal ty cedule před mými dveřmi. Viděl jsi je, Pú?“ Pú už měl nějakou chvíli zavřené oči a na vše, co Sova říkala, odpovídal „ano“ a „ne“. A protože minule řekl „ano, ano“, teď řekl „ne, vůbec ne“, aniž by věděl, o čem Sova vlastně mluví.
    „Ty jsi je neviděl?“ řekla Sova, lehce překvapená. „Pojď se na ně podívat teď.“
    Tak šli ven. A Pú se podíval na klepátko a na oznámení pod ním, a na táhlo zvonku a na oznámení pod ním. Čím déle se díval na táhlo zvonku, tím silnější měl pocit, že něco podobného již někde jinde a někdy jindy viděl
    „Hezký provázek, že?“ řekla Sova.
    Pú přikývl.
    „Něco mi připomíná,“ řekl. „Ale nevím co. Kde jsi ho vzala?“
    „Prostě jsem ho našla v Lese. Visel na keři. Nejdříve jsem myslela, že tam někdo žije, tak jsem za něj zatahala, ale nic nezazvonilo, tak jsem za něj tahala pořádně, až mi zůstal v ruce. A protože se zdálo, že jej nikdo nechce, vzala jsem si ho domů a – “
    „Sovo,“ řekl Pú slavnostně: „spletla ses. Někdo jej chtěl.“
    „Kdo?“
    „Íjáček. Můj milý kamarád Íjáček. Moc mu – moc mu na něm záleželo.“
    „Záleželo?“
    „Měl k němu silné pouto.“
    S těmito slovy ho sundal, odnesl jej zpátky Íjáčkovi a když mu ho Krištůfek Robin přibil na správné místo, začal Íjáček skotačit po lese a točil ocáskem a Medvídek Pú z toho byl tak rozněžněný, že si musel jít honem pro nějakou malou svačinku, aby se uklidnil. A když si půl hodiny poté utíral pusu, pyšně si zpíval:

    Kdo našel Ocásek?
    „Já,“ řekl Pú.
    „Za deset půl
    (I když vlastně už půl bylo),
    našel jsem Ocásek!“

    OdpovědětVymazat
  19. Veronika Gunárová

    „Ahoj Pú,“ řekla Sova. „ Jakpak se máš?“
    „ Je mi smutno,“ řekl Pú, „ protože Ijáček, můj kamarád, ztratil ocásek. A trápí se kvůli tomu. Byla bys tak hodná a řekla mi, kde ocásek najít?“
    „Nu,“ řekla Sova, „ obvyklý postup v takových případech je takový,“
    „ Co to znamená ten objiklý sešup? zeptal se Pú. „ Jsem jen malý medvídek, nevím si rady s tak dlouhými slovy.“
    „Znamená to věci, které je zapotřebí udělat.“
    „ Pokud to znamená tohle, tak jsem rád.“ přitakal Pú.
    „Věci, které je zapotřebí udělat jsou následující. Nejprve, vypsat odměnu. Poté-“
    „ Počkej chvilku“ řekl Pú a držel si tlapku. „ Co budeme dělat, aby—cos to říkala? Kýchla jsi zrovna, když jsi mi to chtěla říct.“
    „ Já jsem ale nekýchla.“
    „ Ale ano. Kýchla jsi, Sovo.“
    „Promiň Pú, ale nekýchla jsem. Nemůžeš kýchnout a nevědět o tom.“
    „No, nemůžeš to vědět, aniž by něco kýchlo.“
    „To, co jsem říkala bylo, že musíme vypsat odměnu.“
    „ Už to děláš zase“ posmutněl Pú.
    „ Odměnu!“ řekla Sova zvýšeným hlasem. „ Napíšeme zprávu o tom, že velká odměna čeká na koholiv, kdo najde Ijáčkův ocásek.“
    „ Aha, aha,“ přikyvoval Pú. „ Když mluvíme o nečem velkém,“ zasnil se, „ v tuhle dobu obvykle mívám něco dobrého, asi tak ráno“, podíval se přejícně na kredenc v rohu jídelny, „ jen malý doušek mléka nebo něčeho jiného s trochou medu--“
    „ No, pak, „ řekla sova, „ sepíšeme zprávu a rozvěsíme jí všude po lese.“
    „ Kdybych si jen tak mohl dát ždibeček toho medu,“ mumlal si pro sebe Medvídek, „ nebo—nebo ne, to podle situace.“ Zhluboka si povzdechl a usilovně se snažil naslouchat tomu, co říkala sova.
    Ale sova mluvila a mluvila, používala delší a delší slova, až nakonec došla tam, kde předtím začala, a vysvětlovala, že ten, kdo napíše onu cedul, bude Kryštůfek Robin. „ To on mi napsal oznámení na dveře. Viděl jsi ho, Pú?“ Bylo to už pár minut, co Pú se zavřenýma očima odpovídal jen „Ano“ či „Ne“ na všechno, co sova říkala. „Ano, ano“ řekl naposled. „ Ne, vůbec ne.“ řekl, aniž by měl ponětí, o čem sova právě mluví.
    „Neviděl jsi je?“ řekla poněkud překvapená sova. „ Tak pojď a podívej se na ně teď.“
    A tak šli ven z domu. A Pú se podíval na klepadlo na dveřích a na oznámení pod ním. A podíval se i na zvonek a oznámení pod ním. A čím déle pozoroval zvonek, tím více pociťoval, že už něco takového viděl, někde jinde a někdy předtím.
    „ Krásný zvonek, viď?“ zeptala se sova.
    Pú přikývl.
    „ Něco mi to připomíná,“ řekl, „ ale nemůžu si vzpomenout co. Odkud to máš?“
    „ Narazila jsem na to v lese. Viselo to nad keřem. Zpočátku jsem si myslela, že tam někdo bydlí, tak jsem na něj zazvonila, ale nic se nedělo. Tak jsem zazvonila hlasitěji až mi spadl do náruče. Zdálo se, že ho nikde nechce, tak jsem si ho zvala domů a“
    „Sovo,“ řekl vážně Pú, „ mýlíš se. Někdo ho chtěl.“
    „Kdo?“
    „Ijáček. Můj kamarád Ijáček. Moc se—moc se mu ten zvonek líbil.“
    „Líbil?“
    „Lpěl na něm,“ řekl posmutně Medvídek Pú.
    S těmito slovy zvonek sundal a odnesl ho zpátky Ijáčkovi.
    A když ho potom Kryštůfek Robin pověsil zpátky na své místo, Ijáček začal skotačit po lese, mával ocáskem tak vesele a Medvídek Pú byl z toho tak rozněžněný, že musel rychle spěchat domů na svačinku, která ho uklidnila. Po vydatné svačince, si utřel čumák a pro sebe si zpíval :
    Kdopak našel ocásek?
    „Já,“ řekl Pú,
    „Ve tři čtvrtě na dvě ( ve skutečnosti bylo tři čtvrtě na jedenáct),
    já jsem našel ocásek!“

    OdpovědětVymazat

  20. Během let si Pú vysloužil nebo dostal spoustu různých přezdívek, jako třeba Medvěd Edvard, Medvěd Pú, Medvídek Pú, P.P.(Přítel Prasátka), K.K. (Králíkův Kamarád), O.S.V.Č. (Objevitel Severní Velké Čáry) O. U. a N. O. (Oslíkův Utěšitel a Nálezce Ocásku), Medvídek s Tuze Malým Mozečkem a Nej Kámoš.
    „Ahoj, Pú,“ řekla. „Jak se vede?“

    „Hrozně a smutně,“ řekl Pú, „protože Ijáček, můj kamarád, ztratil ocásek. A on je z toho celý nesvůj.Byla bys prosím tak hodná a řekla mi, jak bych mu ho mohl najít?“
    „Inu,“ řekla Sova, „obvyklá procedura v takovém případě je následující.“
    „Co to znamená „oblaká propimůra“? zeptal se Pú. „Víš, jsem Medvídek s Tuze Malým Mozečkem a dlouhá slova mi nejdou.“
    „Znamená to „věc, co más udělat“.“
    „Jestli to znamená tohle, tak mi to nevadí,“ odpověděl tiše Pú.
    „Ta věc se má tak. Nejdřív vypiš odměnu. Potom ...“
    „Počkej chvíli,“ přerušil ji svou zvednutou packou Pú. „Co uděláme s tou ... jak jsi to říkala? Předtím než jsi viděla tu myš.“
    „Jakou myš?“
    „Vždyť si to říkala, Sovo.“
    „Promiň, Pú, neříkala. Kdybych mluvila o myši, všimla bych si toho.“
    „No, když sis všímala myši, tak sis nevšimla, co říkáš.“
    „Říkala jsem „vypiš odměnu“.“
    „Ty jich tu ale máš, Sovo,“ řekl smutně Pú.
    „Odměnu!“ zvýšila Sova hlas. „Vyvěsíme upozornění, že dáme nějaké velké něco tomu, kdo najde Ijáčkův ocásek.“
    „Aha, aha,“ kýval hlavou Pú a pokračoval: „Když už mluvíme o nějakém velkém něčem,“ zasnil se, „většinou si dávám nějaké malé něco zrovna teď, ráno tak touhle dobou,“ a hladově se podíval na kredenc v Sovině domečku. „Jenom hlt sladkého mléka nebo tak, možná s kapkou medu ...“

    OdpovědětVymazat

  21. „Tak tedy,“ řekla Sova, „napíšeme tohle upozonění a vyvěsímě ho všude po lese.“
    „Kapku medu,“ mumlal si pro sebe Medvídek. „Nebo, nebo ne, tak to asi bude.“ Pú si zhluboka povzdechl a usilovně se snažil poslouchat, co Sova říká. Ale ta dál mluvila a říkala pořád delší a delší slova, až došla zpátky tam, kde začala a vysvětlila, že jediný, kdo takové upozornění může napsat, je Kryštůfek Robin.
    „To on mi napsal tahle u dveří. Všimnul sis jich, Pú?“ Pú už měl nějakou dobu zavřené oči a odpovídal střídavě „Ano“ nebo „Ne“ na všechno, co Sova říkala. „Ano, ano,“ řekl předtím, ale teď odpověděl „Ne, ani trochu,“ aniž by veděl, o čem to Sova vlastně mluví. „Tys je neviděl?“ zeptala se Sova trochu překvapeně. „Tak se na ně pojď podívat.“

    A tak šli ven. Pú se podíval na klepátko a upozornění pod ním, a pak se podíval na provázek u zvonku a upozornění pod ním, a potom zase na provázek u zvonku a čím víc se na něj díval, tím silněji mu připadalo, že už někde něco takového viděl, někdy jindy a někde jinde.
    „Krásné zvonítko, že ano?“ zeptala se Sova.
    Pú přikývl.
    „Něco mi připomíná,“ zamyslel se,“ale nemůžu si vzpomenout, co. Odkud ho máš?“
    „Našla jsem ho v lese, visel na křoví. Myslela jsem, že tam někdo bydlí, tak jsem za něj zatáhla, ale nikde nic, a tak jsem zatáhla znova a on mi zůstal v ruce, a vypadalo to, že ho nikdo nechce, a ...“
    „Sovo,“ zarazil ji Pú vážně, „to byla chyba. Někdo ho chce.“
    „A kdo?“

    „Ijáčku. Můj drahý přítel Ijáček. On, on ho měl rád.“
    „Rád?“
    „Byl k němu přikovaný,“ opáčil smutně Pú.
    A s těmito slovy ho odepnul a odnesl zpátky Ijáčkovi. A když to pak Kryštůfek Robin znovu Ijáčkovi připnul na to správné místo, Ijáček skotačil po lese a radostně vrtěl svým ocáskem a Medvídek měl z toho takovou radodst, že musel pospíchat domů a dát si něco na zub, aby se uklidnil. A když si otíral pusu od medu, hrdě si zazpíval:
    Kdo našel ocásek?
    „Já,“ řekl Medvěd.
    „Ve čtvrt na devět
    (I když bylo teprve půl osmé),
    Já našel ocásek!“

    OdpovědětVymazat
  22. Pospíšilová
    “Zdravím Pú,“ řekla sova. “Jak se máš? “
    “Špatně a smutně,“ řekl Pú, “Můj kamarád Ijáček totiž ztratil ocásek. A je z toho celý skleslý. Byla bys tak laskavá a prozradila mi, jak mu ho mám najít? “
    “Inu, “ řekla Sova, “standardní postup pro obdobné případy je následující.“
    “Co znamená stan-dortový posyp? “ řekl Pú. “jsem méďa s troškou rozumu a těžká slova mi dělají potíže. “
    “Znamená to, co máš udělat. “
    “Pokud to znamená tohle, tak pak je to v pořádku,“ řekl Pú mírně.
    “Věci, které musíš udělat, jsou následující. Za prvé, bude nejlepší vypsat odměnu. Poté…“
    “Moment, moment,“ řekl Pú se zdviženou packou. “ Co že se to má udělat? Zrovna jsi kýchla “ hepčí“, když jsi to říkala.
    “ Já nekýchla. “

    “Ale ano Sovo, kýchla. “

    “No dovol Pú, rozhodně ne. Nemůžeš kýchnout a nevědět o tom. “
    “Ale taky o tom bez toho kýchnutí nemůžu vědět. “
    “Já jen řekla, že ´bude nejlepší vypsat odměnu´.“
    “Už to děláš zase, “ povzdechl si Pú.
    “Vypiš odměnu! “ řekla Sova zvýšeným hlasem. “Napíšeme oznámení, že dáme něco hodnotného tomu, kdo najde Ijáčkův ocásek.
    “Aha, chápu, “ řekl Pú a souhlasně přikyvoval. “Když už o tom mluvíme,“ pokračoval zasněně, “Obvykle mívám něco lahodného zrovna teď – kolem téhle chvilky ráno,“a toužebně se zahleděl na kredenc v rohu Sovina pokojíku, “ třeba jen doušek kondenzovaného mléka nebo něčeho jiného a k tomu si líznout kapky medu - “
    “ Takže, “ řekla Sova, “napíšeme to oznámení a vyvěsíme ho po celém lese. “
    “ Jen si líznout kapky medu, “zabručel si pro sebe medvídek, “nebo taky nic, to podle situace. “
    Hluboce si povzdechl a velice se snažil poslouchat, co mu Sova říká. Ale Sova mluvila dál a dál, a používala těžší a těžší slova, než se konečně vrátila na začátek a vysvětlila, že ono oznámení může napsat jedině Kryštůfek Robin.
    “To on mi napsal ty cedule na dveřích. Viděl jsi je, Pú? Medvídek Pú měl zavřené oči a každou chvíli odpověděl na všechno, co Sova řekla buď “Ano“ nebo “Ne“, naposledy řekl “Ano, ano, “ tak teď odpověděl “Ne, to vůbec ne, “, aniž by věděl, na co se ho Sova vlastně ptá.


    “Vážně jsi je neviděl? “ řekla Sova překvapeně. “Tak to pojď napravit. “
    A tak spolu vyšli ven. Pú se podíval na klepátko a ceduli pod ním, pak se podíval na šňůru od zvonku a pod ní na další ceduli, čím déle se díval na tu šňůru, tím silnější měl pocit, že už něco takového někde jinde dřív viděl.
    “Krásná šňůra od zvonku, že? “ řekla Sova.
    Pú přikývl.
    “Něco mi to připomíná, “řekl, “ale nemůžu si vzpomenout co. Kde jsi k ní přišla?
    “Náhodou jsem na ní narazila v lese. Visela na keři a tak jsem si nejdřív myslela, že v něm někdo bydlí, zatáhla jsem za šňůru, abych zazvonila, ale nic se nestalo, tak jsem zatáhla víc a ona mi zůstala viset v ruce, nikdo o ni nestál, tak jsem si jí vzala domů, a pak“
    “Sovo, “ řekl Pú vážně,“ to jsi se spletla. Někdo o ni totiž stál. “
    “Kdo o ni stál?“
    “Ijáček. Můj drahý kamarád Ijáček. Ono mu na ní-moc mu na ní záleželo. “
    “Záleželo? “
    “Byla jeho součástí, “ řekl Medvídek Pú smutně.
    S těmito slovy šňůru odvázal a donesl ji zpět k Ijáčkovi, jakmile ji Kryštůfek Robin přibyl zpátky na své místo, začal Ijáček hopsat po lese a tak šťastně vrtět ocáskem, že z toho byl Medvídek Pú celý na měkko a musel si pospíšit domů pro něco lahodného k zakousnutí, aby se uklidnil. Po půl hodině si utřel packou tlamičku a začal si pyšně prozpěvovat:
    Kdo našel ocásek?
    Já to byl, Pú.
    Teprve odbilo desáté půl
    (Ve skutečnosti, ale bylo čtvrt na jedenáct),
    Ocásek našel nám Medvídek Pú.

    OdpovědětVymazat