21. března 2016

Klasika žánru fantasy

Dílo J. R. R. Tolkiena je populární po desítky let a stalo se výchozím bodem nového žánru - fantasy. Představy, myšlenky a nápady tohoto anglického filologa se objevují v nejrůznějších obměnách a variacích v literatuře, filmu i počítačových hrách, dokonce by se dalo říct, že existuje cosi jako tolkienovská taxonomie oblud a pohádkových bytostí.

Dnes se tedy pokusíme proniknout do ikonického textu Pána prstenů, a zaměříme se zejména na popisné pasáže. Před vznikem filmové podoby měli čtenáři k dispozici pouze autorova slova, která je vedla světem temnot i jasu, ohně a větru.

Přečtete si celou následující ukázku z prvního dílu trilogie Pán prstenů. (Kompletní pdf - ukázka je ze strany 181 - je k dipozici na capse.) Pokuste si představit prostředí, kterým hrdinové procházejí, i celkovou atmosféru děje. Pak si napište několik českých adjektiv, která atmosféru charakterizují - nepřekládáme, jen se snažíme aktivovat oblast českého jazyka, kterou budeme potřebovat. Pokuste se své pocity z ukázky vyjádřit slovně (nejlépe ve dvojici).

____________________________________________

After only a brief rest they started on their way again. All were eager to get the journey over as quickly as possible, and were willing, tired as they were, to go on marching still for several hours. Gandalf walked in front as before. In his left hand he held up his glimmering staff, the light of which just showed the ground before his feet; in his right he held his sword Glamdring. Behind him came Gimli, his eyes glinting in the dim light as he turned his head from side to side. Behind the dwarf walked Frodo, and he had drawn the short sword, Sting. No gleam came from the blades of Sting or of Glamdring; and that was some comfort, for being the work of Elvish smiths in the Elder Days these swords shone with a cold light, if any Orcs were near at hand. Behind Frodo went Sam, and after him Legolas, and the young hobbits, and Boromir. In the dark at the rear, grim and silent, walked Aragorn.
 The passage twisted round a few turns, and then began to descend. It went steadily down for a long while before it became level once again. The air grew hot and stifling, but it was not foul, and at times they felt currents of cooler air upon their faces, issuing from half-guessed openings in the walls. There were many of these. In the pale ray of the wizard's staff, Frodo caught glimpses of stairs
and arches and of other passages and tunnels, sloping up, or running steeply down, or opening blankly dark on either side. It was bewildering beyond hope of remembering.
 Gimli aided Gandalf very little, except by his stout courage. At least he was not, as were most of the others, troubled by the mere darkness in itself. Often the wizard consulted him at points where the choice of way was doubtful; but it was always Gandalf who had the final word. The Mines of Moria were vast and intricate beyond the imagination of Gimli, Glóin's son, dwarf of the mountain-race though he was. To Gandalf the far-off memories of a journey long before were now of little help, but even in the gloom and despite all windings of the road he knew whither he wished to go, and he did not falter, as long as there was a path that led towards his goal.
 `Do not be afraid! ' said Aragorn. There was a pause longer than usual, and Gandalf and Gimli were whispering together; the others were crowded behind, waiting anxiously. `Do not be afraid! I have been with him on many a journey, if never on one so dark; and there are tales of Rivendell of greater deeds of his than any that I have seen. He will not go astray-if there is any path to find. He has led us in here against our fears, but he will lead us out again, at whatever cost to himself. He is surer of finding the way home in a blind night than the cats of Queen Berúthiel.'
 It was well for the Company that they had such a guide. They had no fuel nor any means of making torches; in the desperate scramble at the doors many things had been left behind. But without any light they would soon have come to grief. There were not only many roads to choose from, there were also in many places holes and pitfalls, and dark wells beside the path in which their passing feet echoed. There were fissures and chasms in the walls and floor, and every now and then a crack would open right before their feet. The widest was more than seven feet across, and it was long before Pippin could summon enough courage to leap over the dreadful gap. The noise of churning water came up from far below, as if some great mill-wheel was turning in the depths.
 `Rope! ' muttered Sam. `I knew I'd want it, if I hadn't got it! '
 As these dangers became more frequent their march became slower. Already they seemed to have been tramping on, on, endlessly to the mountains' roots. They were more than weary, and yet there seemed no comfort in the thought of halting anywhere. Frodo's spirits had risen for a while after his escape, and after food and a draught of the cordial; but now a deep uneasiness, growing to dread, crept over him again. Though he had been healed in Rivendell of the knife-stroke, that grim wound had not been without effect. His senses were sharper and more aware of things that could not be seen. One sign of change that he soon had noticed was that he could see more in the dark than any of his companions, save perhaps Gandalf. And he was in any case the bearer of the Ring: it hung upon its chain against his breast, and at whiles it seemed a heavy weight. He felt the certainty of evil ahead and of evil following; but he said nothing. He gripped tighter on the hilt of his sword and went on doggedly.
 The Company behind him spoke seldom, and then only in hurried whispers. There was no sound but the sound of their own feet; the dull stump of Gimli's dwarf-boots; the heavy tread of Boromir; the light step of Legolas; the soft, scarce-heard patter of hobbit-feet; and in the rear the slow firm footfalls of Aragorn with his long stride. When they halted for a moment they heard nothing at all, unless it were occasionally a faint trickle and drip of unseen water. Yet Frodo began to hear, or to imagine that he heard, something else: like the faint fall of soft bare feet. It was never loud enough, or near enough, for him to feel certain that he heard it; but once it had started it never stopped, while the Company was moving. But it was not an echo, for when they halted it pattered on for a little all by itself, and then grew still.
 It was after nightfall when they had entered the Mines. They had been going for several hours with only brief halts, when Gandalf came to his first serious check. Before him stood a wide dark arch opening into three passages: all led in the same general direction, eastwards; but the left-hand passage plunged down, while the right-hand climbed up, and the middle way seemed to run on, smooth and
level but very narrow.

48 komentářů:

  1. Kateřina Kubáková29. března 2016 v 21:13

    Po krátkém odpočinku už byli znovu na cestě. Všichni dychtili po tom, dokončit cestu co nejrychleji a proto byli ochotní, i přes všechnu únavu, šlapat dál několik hodin. Gandalf šel jako první, stejně jako předtím. V levé ruce držel třpytící se hůl, jejíž světlo mu ukazovalo cestu přímo pod nohama. V pravé ruce svíral meč Glamdring. Těsně za ním kráčel Gimli. Jeho oči odrážely matné světlo, jak otáčel hlavou na obě strany. Za trpaslíkem postupoval Frodo s vytaseným krátkým mečem, Žihadlem. Ze Žihadla ani Glamdringu žádná záře nevycházela, což jim poskytovalo jistou útěchu. Jelikož šlo o práci elfských kovářů, z těchto mečů totiž vycházela studená záře, pokud se v blízkosti nacházeli skřeti. Froda následoval Sam, Legolas, mladí hobiti a Boromir. Úplně na konci kráčel zachmuřeně v tichosti Aragorn.

    Chodba se párkrát stočila a pak začala svažovat dolů. Směřovali takto po delší dobu, než byli znovu na rovině. Vzduch začal být horký a tíživý, ale ne nepříjemně. Chvílemi cítili na tvářích proudy studenějšího větru vycházejícího z předvídaných otvorů ve zdech, kterých bylo nemálo. V bledém světle Gandalfovy hole mohl Frodo zahlédnout záblesky hvězd, oblouků a dalších chodeb a průchodů. Některé stoupaly nahoru, některé klesaly dolů, některé byly na obou stranách černočerně temné. Bylo to matoucí a nezapamatovatelné.


    Družina za ním hovořila zřídka, a když ano, tak pouze spěšným šepotem. Nebylo slyšet nic jiného, než zvuk jejich kroků; tlumený dupot Gimliho trpasličích pohorek; těžké našlapování Boromira; lehká chůze Legolase; sotva slyšitelné cupitání hobitích nožek a vzadu pomalé pevné kroky Arogornovy chůze. Když na okamžik zastavili, neslyšeli vůbec nic, příležitostně pouze slabě kanoucí a kapající vodu. Frodo přesto začal slyšet, nebo si možná jen představoval, že slyší, něco jiného: slabé dopadání bosých nohou. Ten zvuk nebyl ani dost nahlas, ani dost blízko na to, aby si byl jistý, že jej opravdu slyšel; ale jakmile ho zaslechl, už neustával, dokud se Družina pohybovala. Ale nebyla to ozvěna, protože když se zastavili, cupkání chvíli pokračovalo samo a až poté ustalo.

    OdpovědětVymazat
  2. Po krátkém odpočinku znovu vyrazili na cestu. Každý z nich již dychtil po tom, aby jejich cesta byla u konce co možná nejrychleji. I přes to, že byli unavení, byli odhodlaní pochodovat dalších několik hodin. Gandalf šel napřed jako předtím. V levé ruce držel zdviženou zářící hůl, zdroj světla, který osvěcoval zemi před jeho kroky. V pravé třímal svůj meč Glamdring. Za ním rázoval Gimli, kterému v bledém světle blýskaly oči, jak se rozhlížel ze strany na stranu. Trpaslíka následoval Frodo, který vytasil krátký meč Žihadlo. Žihadlo a Glamdring neodrážely ani záblesk světla; výhodou zbraní vyrobených elvskými kováři za Starých časů byla skutečnost, že pokud byli na dosah skřeti, meče se rozzářily chladným světlem. Za Frodem našlapovali Sam, po něm Legolas, mladí hobiti a Boromir. Ve tmě, v jejich týlu, vážně a bez hlesu, kráčel Aragorn.
    Cesta se klikatila několika zákrutami a potom se začala svažovat. Po dlouhou dobu plynule klesala, načež se znovu srovnala. Vzduch byl horký a těžký, ale ne zkažený, a tu a tam cítili na obličeji proud chladnějšího vzduchu, plynoucího z tušených otvorů ve zdech. Bylo jich tu mnoho. V bledém světle čarodějovy hole Frodo zahlédl náznaky schodů, klenutí a dalších chodeb a tunelů, které strmě stoupaly, příkře se svažovaly, nebo se z obou stran ztrácely v naprosté temnotě. Šla z toho hlava kolem. Neměli naději si cestu zapamatovat.
    Družina za ním promluvila jen zřídka, a pokud ano, tak jen ve spěšném šepotu. Nebylo slyšet nic, kromě zvuku jejich kroků. Tlumený dupot Gimliho trpasličích bot, Boromirovo těžké došlapování, Legolasův lehký krok, tichý, sotva slyšitelný pleskot hobitích chodidel, a v pozadí dlouhé, jisté a pozvolné kročeje Aragornovy. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli nic kromě občasného, sotva patrného, skanutí a kápnutí neviděné vody. Najednou Frodo uslyšel, nebo se mu zdálo, že zaslechl, něco jiného: něco jako sotva slyšitelné došlápnutí měkkých bosých chodidel. Zvuk nebyl nikdy dost hlasitý, nebo dost blízko na to, aby si byl jistý, že ho doopravdy slyšel. Začal se soustavně ozývat ve chvíli, kdy se Družina vydala na cestu. Ozvěna to ale nebyla. Poté, co zastavili, to chvilku samo doznívalo a pak úplně ztichlo.

    OdpovědětVymazat
  3. Eva Frašková - Tolkiena jsem v originále i různých překladech četla bez nadsázky víc než padesátkrát, nejspíš to bude znát. Snaha byla .))

    Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni byli netrpěliví dosáhnout cíle, jak nejrychleji to bude možné, a byli i při své únavě ochotní pokračovat v pochodu několik dalších hodin. Gandalf kráčel napřed jako předtím. V levé ruce nesl slabě zářící hůl, která tak akorát osvětlovala cestu před jeho nohama; v pravici držel svůj meč Glamdring. V závěsu šel Gimli, jeho oči lesknoucí se v mdlém světle, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo, který tasil svůj krátký meč, Žihadlo. Čepele Glamdringu ani Žihadla nezářily, a to bylo jistou útěchou, protože byly prací elfských kovářů ze Starých časů a zářily studeným světlem, kdykoliv se nablízku vyskytl nějaký skřet. Za Frodem šel Sam, a po něm Legolas, a mladí hobiti a Boromir. V týle vzadu, zachmuřený a tichý, šel Aragorn.
    Chodba několikrát zatočila a začala se svažovat. Po dlouhou chvíli stejnoměrně klesala, než se opět vyrovnala. Vzduch začal být horký a dusný, ale nebyl zkažený, a občasně pocítili poryvy chladnějšího vzduchu na svých tvářích, vycházejících ze zpola tušených otvorů ve zdech. Takových bylo mnoho. V matné záři čarodějovi hole Frodo spatřoval náznaky schodišť a oblouků a jiných chodeb a tunelů, strmě stoupajících nebo prudce klesajících, nebo temně se otevírajících po stranách. Bylo to omamující a k nezapamatování.

    Družina za ním mluvila zřídka a pak jen v chvatném šepotu. Nebylo jiného zvuku než ozvěny jejich chodidel: dutý dusot* Gimliho trpasličích bot; těžké našlapování Boromira; lehká chůze Legolasova; měkké, skoro neslyšné cupitání hobitů; a vzadu pomalé, pevné kroky Aragornových dlouhých nohou. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic, kromě občasného slabého zurčení a kapání neviděné vody. Přesto Frodo začal, nebo si to alespoň myslel, slýchávat něco jiného: slabé ťapání tichých, bosých nohou. Nikdy ne dostatečně nahlas nebo dostatečně blízko, aby si mohl být jistý, ale jakmile to začalo, neustávalo to, dokud se Družina hýbala. Ale nebyla to ozvěna, protože když se zastavili, capkalo to ještě chvíli úplně samo a pak ustalo.

    *nezní to, ale nic mě nenapadá

    OdpovědětVymazat
  4. Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni ji chtěli mít co nejrychleji za sebou, a i přes svou únavu byli ochotni pochodovat ještě několik hodin. Gandalf šel napřed stejně jako předtím. V levé ruce nesl svou jiskřící hůl, jejíž světlo mu ukazovalo cestu před nohama. V pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli a oči se mu v tlumeném světle leskly, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo, který měl vytasený svůj krátký meč Žihadlo. Z čepele Žihadla ani Glamdringu žádná záře nevycházela, což byla útěcha, protože tyto meče byly prací elfích kovářů ze Starých časů a zářily chladným světlem, když byli nablízku nějací skřeti. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas a mladí hobiti a Boromir. Ve tmě vzadu, zachmuřený a tichý, kráčel Aragorn.

    Chodba se párkrát stočila a pak začala klesat. Delší dobu se svažovala dolů, než se octli zase na rovině. Vzduch začal být horký a dusný, ale nebyl kalný a občas cítili na tvářích chladnější vánek, vycházející ze zpola uhodnutých otvorů ve zdech. Těch tam bylo mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole Frodo letmo zahlédl schodiště a oblouky a jiné chodby a tunely, které stoupaly nebo prudce klesaly nebo byly otevřené po obou stranách v naprosté temnotě. Bylo to matoucí a nezapamatovatelné.

    Družina za ním mluvila zřídka a to jen chvatným šepotem. Nebylo slyšet nic, než zvuk jejich vlastních kroků; mdlé dupání Gimliho trpasličích bot, těžké Boromirovo našlapování, lehký krok Legolasův, jemné, sotva slyšitelné cupitání hobitích nožiček, a vzadu pomalý, dlouhý, pevný krok Aragorna. Když na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic, jen občas slabé zurčení a kapání neviditelné vody. Přesto Frodo slyšel, nebo si myslel, že slyší, něco jiného: tichý dopad lehkých bosých nohou. Nikdy to nebylo dost hlasité nebo dost blízko, aby si mohl být jistý, že to skutečně slyší. Ale jakmile to jednou začalo, nikdy to nepřestalo, mezitím co se Družina pohybovala. Ale nebyla to ozvěna, protože když zastavili, capkalo to kousek samo a pak ztichlo.

    Andrea Šramotová

    OdpovědětVymazat
  5. Jakub Mádl

    Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni se nemohli dočkat, až budou mít tu cestu co nejrychleji za sebou, a přes všechnu únavu byli ochotní pokračovat v pochodu několik dalších hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. Levou rukou pozvedl svou zářící hůl, jejíž světlo mu odhalovalo cestu pod nohama. V pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Hned za ním šel Gimli; v jeho očích se odráželo světlo, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo, který vytasil svůj krátký meč, Žihadlo. Z čepelí Žihadla ani Glamdring nevycházela žádná záře, což jim poskytovalo alespoň nějakou útěchu. Obě zbraně totiž vyšly z dílen elfích kovářských mistrů ze Starých časů, což znamenalo, že vyzařovaly studené světlo, pokud byli na blízku nějací skřeti. Za Frodem šel Sam, a po něm Legolas, mladí hobité a Boromir. Aragorn tiše a pochmurně šel vzadu ve tmě.
    Chodba se zkroutila v několik zatáček a pak začala klesat. Po nějakou dobu vedla stále dolů, dokud se zase nesrovnala. Vzduch zteplal a zdusnil, ale nebyl zkažený. Čas od času dokonce cítili, jak jim do obličeje vanou proudy chladného vzduchu proudící z napůl vytušených otvorů ve zdech. Těch tam byla spousta. V bledých paprscích čarodějovy hole Frodo letmo zahlédl schody a klenbu, a další chodby a tunely stoupající i prudce klesající, a taky otvory vedoucí do tmy. Bylo to zarážející, neměli šanci si tohle zapamatovat.
    Družina za ním mluvila jen velmi zřídka a když už, tak jen v uspěchaných šepotech. Jediné co bylo slyšet, byl zvuk jejich vlastních nohou; těžkopádný dupot Gimliho trpasličích bot, Boromirův statný krok, lehké našlapování Legolase, jemné a sotva slyšitelné cupitání hobitích nožek, a vzadu pomalé, rozhodné a dlouhé kroky Aragorna. Když se na okamžik zastavili, neslyšeli vůbec nic, snad jen s výjimkou občasných, slabých zvuků crčení a kapání vody někde mimo dohled. Přesto Frodo začínal slyšet, nebo si aspoň myslel, že začíná slyšet, něco jiného. Něco jako tiché zvuky pleskání bosých nohou. Nezaslechl je však ani jednou natolik blízko nebo nahlas, aby si mohl být naprosto jistý, že je slyšel. Jakmile se však začaly ozývat, nikdy nepřestaly, dokud se Družina nezastavila. Ozvěna to ale nebyla, protože když se zastavili, tak to ještě chvíli samo cupitalo než to utichlo.

    OdpovědětVymazat
  6. Po kratičkém odpočinku se zase vydali na cestu. Všichni už chtěli, aby za nimi tato cesta byla co nejrychleji, a i přestože byli všichni unaveni, i tak byli ochotni pokračovat v pochodu ještě pár hodin. Gandalf šel v čele jako předtím. V ruce nesl svou třpytivou hůl, jejíž světlo dopadalo jen na kousek země před jeho nohama; ve druhé ruce nesl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se v tom šeru blýskaly, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který měl vytasený svůj meč, Žihadlo. Žihadlo ani Glamdring se neleskly; alespoň to bylo útěchou, protože tyto meče byly prací Elfských kovářů ze Starých časů a zářily studeným světlem, pokud se někde v okolí nacházel nějaký skřet. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Úplně na konci v temnotě šel chmurně a tiše Aragorn.
    Cesta se ještě párkrát zahnula a pak začala klesat. Dlouho šla plynule dolů a poté pokračovala po rovině. Vzduch začínal být horký a dusivý, nebyl však štiplavý a někdy i mohli pocítit proudy studenějšího vzduchu na svých tvářích, o kterých tušili, že vycházely z prasklinek ve stěnách. Těch tu bylo spousty. V bledých paprscích čarodějovy hole Frodo zahlédl náznaky schodů a oblouků, dalších cest a tunelů, které stoupaly, anebo se prudce svažovaly dolů nebo jejich vchody temně zely v okolních stěnách. Vše to bylo ohromující, ale bylo nemožné se v tom vyznat.
    Společenstvo jdoucí za ním spolu zřídkakdy mluvilo, a když už, tak jen v ukvapeném šepotu. Nebylo tu slyšet žádného jiného zvuku, než jejich vlastních nohou; těžkopádný pochod Gimliho trpasličích bot; Boromirův prudké pochodování; lehoučký krok Legolase; měkkoučké a sotva slyšitelné cupitání hobitích nožek; a na konci pomalý, ale dlouhý a rozhodný krok Aragornův. Když na chvilku zastavili, vůbec nic neslyšeli, jen někdy slaboučký náznak tekoucího a kapajícího pramínku vody, který ovšem neviděli. Leč Frodo něco uslyšel, nebo si jen představoval, že to slyší, něco jiného: jako jemný došlap měkkých holých nožek. Nikdy to nebylo dostatečně slyšitelné nebo blízko, ale byl si jistý, že to slyšel; jakmile to ale jednou začalo, už to nikdy neskončilo, když se Společenstvo znovu dalo do pohybu. Nebyl to ale zvuk ozvěny, která se za nimi nesla, když se na chvilku zastavili, toto si pro sebe ještě chvilku brebentilo, a pak se to utišilo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Balogová Kristýna - OPRAVA

      Po kratičkém odpočinku se zase vydali na cestu. Všichni už chtěli mít tu cestu za sebou, a přestože už byli unaveni, i tak byli ochotni pokračovat v pochodu ještě pár hodin. Gandalf šel v čele jako předtím. V levé ruce nesl třpytivou hůl, jejíž světlo dopadalo jen na kousek země před jeho nohama; v pravé nesl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se v tom šeru blýskaly, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, s vytaseným mečem, Žihadlo. Žihadlo ani Glamdring nezářili; alespoň to bylo útěchou, protože tyto meče byly prací Elfských kovářů ze Starých časů a zářily studeným světlem, pokud se někde v okolí nacházel nějaký skřet. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Úplně na konci v temnotě šel chmurně a tiše Aragorn.
      Cesta se ještě párkrát zahnula a pak začala klesat. Dlouho šla plynule dolů a poté pokračovala po rovině. Vzduch začínal být horký a dusivý, nebyl však štiplavý a někdy i pocítili proudy studenějšího vzduchu na tvářích, které zřejmě vycházeli z prasklinek ve stěnách. Těch tu bylo spousty. V bledých paprscích čarodějovy hole Frodo zahlédl náznaky schodů a oblouků, dalších cest a tunelů, které stoupaly, anebo se prudce svažovaly dolů nebo jejich vchody temně zely v okolních stěnách. Vše to bylo ohromující, ale bylo nemožné se v tom vyznat.
      Společenstvo jdoucí za ním spolu zřídkakdy mluvilo, a když už, tak jen v ukvapeném šepotu. Nebylo tu slyšet žádného jiného zvuku, než kroků jejich vlastních nohou; těžkopádný pochod Gimliho trpasličích bot; Boromirovo prudké pochodování; lehoučký krok Legolase; měkkoučké a sotva slyšitelné cupitání hobitích nožek; a na konci pomalý, ale dlouhý a rozhodný krok Aragornův. Když na chvilku zastavili, vůbec nic neslyšeli, jen někdy slaboučký náznak tekoucího a kapajícího pramínku vody, který ovšem neviděli. Leč Frodo něco uslyšel, nebo si jen představoval, že to slyší, něco jiného: jako jemný došlap měkkých holých nožek. Nikdy to nebylo dostatečně slyšitelné nebo blízko, ale byl si jistý, že to slyšel; jakmile to ale jednou zaslechl, už to nebylo možné neslyšet, když se Společenstvo znovu dalo do pohybu. Nebyl to ale zvuk ozvěny, která se za nimi nesla, když se na chvilku zastavili, ještě to chvilku pokračovalo v ťapkání, a pak se to utišilo.

      Vymazat
  7. Anna Vápeníková

    Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni si přáli, aby cesta co nejrychleji skončila, a tak ochotně, i když unavení, neustále pochodovali několik hodin. Gandalf kráčel pořád vpředu. V levé ruce držel světelnou hůl, kterou si svítil na cestu pod nohy; v pravé ruce nesl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči v ponurém světle zářily, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo s vytaseným malým mečem, Stingem. Z čepele Stingu ani z ostří Glamdringu nevycházelo žádné světlo; což bylo utěšující, protože tyto meče byly dílem elfských kovářů ze Starých časů a vyzařovaly chladné světlo pokaždé, když se poblíž objevili skřeti. Za Frodem kráčel Sam a za ním hned Legolas, mladí hobiti a Boromir. Na tmavém konci kráčel tiše a pochmurně Aragorn.
    Chodba se několikrát zaklikatila a pak dlouho plynule klesala, než se zase vyrovnala. Vzduch začal být teplý a dusný, ale ne odporný. Čas od času pocítili studený vánek na tvářích, který vycházel z napůl vytušených otvorů ve zdech. Bylo jich tam dost. V bledém světle čarodějovy hole zahlédl Frodo schodiště, klenby a další chodby a tunely, které vedly strmě nahoru nebo naopak dolů a v obou případech vstupovali do tmy. Byla to ohromující beznaděj si cestu zapamatovat.
    Družina jdoucí za ním jen zřídka promluvila, a když už, tak šeptala. Nebylo nic slyšet, kromě jejich kroků; mdlý dusot Gimliho trpasličích pohorek; Boromirova těžkopádná chůze; lehké krůčky Legolase; jemné sotva slyšitelné cupitání hobitů; a nakonec dlouhé, pomalé a jisté kroky Aragorna. Když se na chvilku zastavili, nebylo slyšet vůbec nic, teda pokud zrovna někde nekapala sotva nepatrně voda. Přesto Frodo slyšel, nebo si myslel, že slyšel, něco dalšího: něco jako nepatrné dopady bosých nohou. Nikdy však nebyly tak hlasité, nebo dost blízko, aby si byl jistý, že je doopravdy slyší. Ale jakmile to jednou začalo, tak to nepřestalo, dokud se družina pohybovala. Ale nebyla to ozvěna, protože když se zastavili, tak to cupitalo ještě kousek samo a pak se to teprve zastavilo.

    OdpovědětVymazat
  8. Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni si přáli, aby cesta co nejrychleji skončila a tak ochotně, i když unavení, neustále pochodovali několik hodin. Gandalf šel v čele jako předtím. V ruce nesl svou třpytivou hůl, jejíž světlo dopadalo jen na kousek země před jeho nohama; ve druhé ruce nesl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči v ponurém světle zářily, když otáček hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo s vytaseným malým mečem, Žihadlem. Z čepelí Žihadlo ani Glamding nevycházela žádná záře; alespoň to bylo útěchou, protože tyto meče byly prací Elfských kovářů ze Starých časů a zářily studeným světlem, pokud se někde v okolí nacházel nějaký skřet. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Úplně na konci v temnotě šel chmurně a tiše Aragorn.
    Chodba se několikrát zaklikatila a pak dlouho plynule klesala, než se zase vyrovnala. Vzduch začal být teplý a dusný, ale ne odporný. Čas od času pocítili studený proud vzduchu, o kterém tušili, že vychází z prasklinek ve stěnách. Těch tu bylo spousty. V matné záři čarodějovi hole Frodo spatřoval náznaky schodišť a oblouků a jiných chodeb a tunelů, které stoupaly, nebo se prudce svažovaly dolů nebo jejich vchody temně zely v okolních stěnách. Vše to bylo ohromující, ale bylo nemožné se v tom vyznat.
    Družina za ním promluvila jen zřídka, a pokud ano, tak jen ve spěšném šepotu. Nebylo slyšet nic, kromě zvuku jejich kroků. Tlumený dupot Gimliho trpasličích bot, Boromirovo těžké došlapování, Legolasův lehký krok, tichá sotva slyšitelný pleskot hobitích chodidel, a v pozadí dlouhé, jisté a pozvolné kroky Aragornovy. Když na chvilku zastavili, vůbec nic neslyšeli, jen někdy slaboučký náznak tekoucího a kapajícího pramínku vody, který ale neviděli. Přesto Frodo slyšel, nebo si myslel, že slyšel něco dalšího; něco jako nepatrné dopady bosých nohou. Nikdy však nebyly tak hlasité, nebo dost blízko, aby si byl doopravdy jistý; jakmile to ale jednou začalo, už to nikdy neskončilo, když se Společenstvo znovu dalo do pohybu. Nebyla to ale ozvěna, protože když se zastavili, capkalo to ještě chvilku úplně samo a pak úplně ztichlo.

    OdpovědětVymazat
  9. Jen po krátkém odpočinku už byli znovu na cestě. Všichni dychtili po tom dokončit cestu co nejrychleji a proto byli ochotní, i přes to, jak byli unaveni, šlapat dál několik hodin. Gandalf šel jako první, stejně jako šel předtím. V levé ruce držel třpytící hůl, jejíž světlo mu ukazovalo cestu přímo před nosem. V pravé ruce držel meč Glamdring. Těsně za ním šel Gimli. Jeho oči odrážely matné světlo, jak otáčel hlavou na obě strany. Za trpaslíkem postupoval Frodo s vytaseným krátkým mečem, Žihadlem. Ze Žihadla ani Glamdringu nevycházela žádná záře, což jim poskytovalo útěchu. Protože šlo o práci elfských kovářů, z těchto mečů vycházela studená záře, pokud se v blízkosti nacházeli skřeti. Froda následoval Sam, Legolas, mladí hobiti a Boromir. Na konci kráčel zachmuřený a tichý Aragorn.
    Chodba se párkrát stočila a pak začala směřovat dolů. Šli tak po delší dobu, než byli znovu na rovině. Vzduch začal být horký a nedýchatelný, ale ne nepříjemný. Chvílemi cítili na tvářích proudy studenějšího větru, který vycházel z předvídaných otvorů ve zdech. Bylo jich tam mnoho. V bledém světle Gandalfovy hole mohl Frodo zahlédnout záblesky hvězd, klenteb dalších chodeb a tunelů. Některé se svahovaly nahoru, některé klesaly dolů, některé byly na obou stranách černočerně tmavé. Bylo to zarážející a nezapamatovatelné.
    Družina za ním hovořila zřídka, a když už, tak pouze spěšným šepotem. Nebylo slyšet nic jiného, než zvuk jejich vlastních kroků; tlumený dupot Gimliho trpasličích pohorek; těžké našlapování Boromira; lehká chůze Legolase; sotva slyšitelné cupitání hobitích nožek a pomalé pevné kroky Aragornovy chůze vzadu. Když na okamžik zastavili, neslyšeli vůbec nic, příležitostně pouze slabě odkapající vodu. Frodo přesto zaslechl, nebo si to možná jen představoval, že slyší něco jiného: slabé dopadání bosých nohou. Ten zvuk nebyl ani dost nahlas, ani dost blízko na to, aby si byl jist, že ho opravdu slyšel; ale jakmile ho zaslechl, už neustal, dokud se Družina pohybovala. Ale nebyla to ozvěna, protože když se zastavili, cupitání chvíli pokračovalo samo a až potom přestalo.

    OdpovědětVymazat
  10. Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni dychtili dosáhnout co nejrychleji cíle, a přes veškerou únavu byli ochotni pokračovat v pochodu ještě několik dalších hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. V levé ruce nesl mihotavě zářící hůl, která ale sotva stačila na to, aby viděl jen těsně před sebe; v pravé držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, oči se mu třpytily v mdlém světle, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, s taseným, krátkým mečem, Žihadlem. Ze Žihadla ani Glamdringu nevycházela žádná záře; a to byla určitá útěcha. Jednalo se totiž o práci elfských kovářů ze Starých časů, a tyhle meče tak zářily studeným světlem, kdykoliv byli nablízku nějací skřeti. Za Frodem pokračoval Sam, za ním Legolas, dva mladí hobiti a Boromir. Vzadu v temnotě kráčel zachmuřený a tichý Aragorn.

    Chodba se několikrát stočila, a potom se začala svažovat. Ustavičně po dlouhou chvíli klesala, než se zase znovu vyrovnala. Vzduch začal být horký a dusný, ale ne přímo nedýchatelný. Občas pocítili na tvářích i závan chladnějšího vzduchu, který zřejmě pronikal domnělými prasklinami ve zdech. Bylo jich zde požehnaně. V bledém paprsku čarodějovy hole zahlédl Frodo náznaky schodů a oblouků, dalších chodeb a tunelů mířících vzhůru, strmě dolů nebo otevírajících se bezvýrazně do tmy, na té či oné straně. Bylo to matoucí, bez naděje na zapamatování.

    Družina za ním mluvila jen zřídka anebo chvatným šepotem. Nebylo tu slyšet vůbec nic, až na zvuk jejich chodidel. Tupě znějící krok Gimliho trpasličích bot, těžký krok Boromira, lehké došlapy Legolase, sotva slyšitelné cupitání hobitích nohou, a vzadu pomalý, ale pevný a dlouhý krok Aragornův. Když na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic, až na občasné crčení a kapání vody, kterou neviděli. Avšak Frodo začal slyšet něco jiného nebo se mu jen zdálo, že něco slyší: něco jako nesmělé našlapování měkkých, bosých nohou. Nikdy nebylo dost hlasité nebo blízké, aby si byl jistý, že ho opravdu slyší; ale jednou začalo a už nepřestávalo, když byla družina v pohybu. Ale nebyla to ozvěna, neboť když zastavili, cupitání chvíli samo pokračovalo a až za chvíli ztichlo docela.

    Iva Jelínková

    OdpovědětVymazat
  11. Po jen krátkém odpočinku se vydali opět na cestu. Všichni byli dychtiví mít tu cestu za sebou co možná nejrychleji, a ochotní, unaveni jak byli, pokračovat v chůzi po několik hodin. Gandalf šel vepředu, jako předtím. V levé ruce držel svou třpytící se hůl, jejíž světlo odhalovalo půdu před jeho nohami; v pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se leskly v tlumeném světle, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, a ten vytasil krátký meč Sting. Žádný záblesk nepřicházel z čepelí Stinga nebo Glamdringa; a to byla útěcha, protože byly výrobkem elfských kovářů ze Starých časů, zářili tyto meče studeným světlem, když byli poblíž nějací Skřeti. Za Frodem šel Sam, a po něm Legolas, a mladí hobité, a Boromir. Ve tmě na konci, chmurně a potichu, kráčel Aragorn.
    Chodba se stáčela v pár zatáčkách, a pak se začala svažovat. Vedla stále dolů po dlouhou dobu, než se začala zase vyrovnávat. Vzduch začínal být horký a dusný, ale to nebylo nepříjemné, a sem a tam cítili proudy studenějšího vzduchu na svých tvářích, vycházejících z napůl domnělých otvorů ve zdech. Těch tu bylo mnoho. V bledé záři čarodějovi hole zahlédl Frodo schody a klenby a PODLE MĚ TU NĚCO CHYBÍ dalších chodeb a tunelů, sklánějících se nahoru, nebo vedoucích prudce dolů, nebo temně se otevírajících na obou stranách. Bylo to matoucí, a zapamatovat si to beznadějné.


    Skupina za ním zřídkakdy mluvila, a když tak jen v urychleném šepotu. Nebylo slyšet nic jiného než zvuk jejich nohou; nevýrazný dupot Gimliho trpasličích bot; těžkopádná chůze Boromira; lehký krok Legolase; měkký, sotva slyšitelný cupot hobitích nohou; a na konci pomalý, pevný a dlouhý krok Aragorna. Když na moment zastavili, neslyšeli vůbec nic, pokud to nebyly tu a tam slabý pramínek nebo kapka nespatřitelné vody. Přesto Frodo začal slyšet, nebo si myslet, že slyší, i něco jiného: něco jako slabé dopady měkkých, bosých nohou. Nikdy to nebylo dostatečně hlasité, nebo dostatečně blízko, aby si mohl být jistý, že to slyšel; ale když už to jednou začalo, tak to nikdy nepřestalo, zatímco se skupina pohybovala. Ale nebyla to ozvěna, protože když zastavili, cupitalo to samo chvilku dál, a pak se zastavilo.

    Kárník

    OdpovědětVymazat
  12. I.
    Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni chtěli mít putování za sebou jak nejrychleji možno, a tak i přes vyčerpání byli ochotní pokračovat v chodu dalších několik hodin. Gandalf kráčel vpředu stejně jako předtím. V levé ruce držel svou třpytící se hůl, jejíž světlo ozařovalo půdu před jeho nohama. V pravé ruce svíral svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, oči se mu blýskaly v tlumeném světle, jak obracel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo s vytaseným krátkým mečem - Žihadlem. Žádné světlo nevycházelo z čepelí Žihadla ani Glamdringu, což byla jistá útěcha, vzhledem k tomu, že tyto meče byly prací Elfských kovářů ze Starých Časů a tyto meče zářily chladným světlem, pokud se někde poblíž vyskytovali Skřeti. Za Frodem šel Sam, za ním Legolas, ti mladí hobiti a Borormir. V temnotě na konci, pochmurný a tichý, kráčel Aragorn.
    Cesta několikrát zatáčela a pak se začala svažovat. Dlouhou chvíli šli z kopce, než došli zase na rovinu. Vzduch těžknul a nabýval na horkosti, ale nebyl přímo nedýchatelný. A občas pocítili i závan chladnějšího větru na svých tvářích vycházejícího z domnělých průrev ve stěnách. Bylo jich mnoho. Ve slabém paprsku čarodějovy hole Frodo občas letmo zahlédl schody a oblouky a jiné cesty a tunely, které stoupaly, nebo se naopak prudce svažovaly dolů, a nebo viděl jen černočernou temnotu na obou stranách. Bylo to ohromující, bez naděje na zapamatování.
    II.
    Společnost za ním promlouvala zřídka, a pokud ano, tak jen v spěšném šepotu. Nebylo slyšet nic než zvuk jejich vlastních nohou; tupý dusot Gimliho trpasličích bot; těžkou chůzi Boromirovu, lehký krok Legolasův; měkké, sotva slyšitelné pleskání hobitích chodidel; a na konci pomalé, pevné kroky Aragornových dlouhých nohou. Když se na chvilku zastavili, neslyšeli vůbec nic kromě občasného prýštění a kapání neviděné vody. Přesto Frodo slyšel, nebo si představoval, že slyšel i něco jiného: znělo to jako slabý dopad bosých chodidel. Nikdy to nebylo dostatečně hlasité nebo dostatečně blízko, aby si mohl být jist, že to opravdu slyšel; ale jakmile to jednou začalo, nepřestalo to, dokud byla Družina v pohybu. Ale nebyla to ani ozvěna, protože když se zastavili, cupitalo to chvíli osamoceně a pak teprve utichlo.

    OdpovědětVymazat
  13. Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni byli nedočkaví, chtěli dosáhnout cíle, jak nejrychleji to bude možné, a i přes únavu byli ochotni pokračovat v pochodu několik dalších hodin. Gandalf kráčel v čele jako předtím. V levé ruce měl zářící hůl, která tak akorát osvětlovala cestu před jeho nohama; v pravé nesl svůj meč Glamdring. Za
    ním šel Gimli, jeho oči se v tom šeru blýskaly, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který měl tasený svůj krátký meč, Žihadlo. Čepele Glamdringu ani Žihadla nezářily, to jim bylo útěchou, protože byly od elfských kovářů ze Starých časů a zářily studeným světlem, vždy, když byl nablízku nějaký skřet. Za Frodem šel Sam, pak Legolas, mladí hobiti a Boromir. Úplně poslední šel zachmuřený a tichý Aragorn.
    Cesta se několikrát zatočila a začala klesat.Dlouhou dobu stejnoměrně klesala, poté pokračovala po rovině. Vzduch byl horký a dusivý, ale nebyl štiplavý, a občas pocítili proudy studenějšího vzduchu na svých tvářích,vycházející z prasklinek ve zdech. Bylo jich tam mnoho. V jemné záři čarodějovi hole Frodo viděl náznaky schodů, oblouků, jiných cest a
    tunelů, stoupajících nebo klesajících, či temně se otevírajících po stranách. Bylo to ohromující, ale těžké se v tom vyznat. Společenstvo, které šlo za ním málokdy mluvilo a když, tak jen v rychlém šepotu. Nebylo nic, kromě zvuku jejich nohou: dunivý pochod Gimliho trpasličích bot; těžkopádný pochod Boromira; Legolasovo lehké našlapování; skoro neslyšitelné cupitání hobitů; a vzadu pomalé, rozhodné kroky Aragornových dlouhých nohou. Když se na chvílku zastavili, neslyšeli vůbec nic, kromě občasného slabého kapání vody, kterou ovšem neviděli. Přesto Frodo myslel, že slyší něco jiného: slabé ťapání bosých nohou. Nikdy ne dostatečně slyšitelné nebo blízko, aby si mohl být jistý, ale jakmile to začalo, neustávalo to, dokud se Společenstvo hýbalo. Ale nebyla to ozvěna, protože když se zastavili, ťapalo to ještě chvíli úplně samo a pak ustalo.

    OdpovědětVymazat
  14. Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni ji chtěli mít co nejdříve za sebou a i přes svou únavu byli ochotní v ní pokračovat dalších několik hodin. Gandalf šel, jako již předtím, vepředu. V levé ruce držel zářící hůl, která osvětlovala cestu před ním. V pravé ruce měl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, kterému se v bledém světle leskly oči, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který vytasil svůj malý meč Žihadlo. Meče Žihadlo ani Glamdring se vůbec neleskly, což byla malá útěcha. Elfí kováři ze starých časů vyrobili tyto meče, které zářily chladným světlem jen tehdy, když byli nějací skřeti nablízku. Za Frodem šel Sam a po něm Legolas a mladí hobiti a Boromir.
    Chodba se párkrát zatočila a poté začala klesat. Po nějakou dobu klesala a pak se opět vyrovnala. Vzduch začal být horký a dusný, ale nebyl nepříjemný a občas na tváři cítili proudy chladného vánku vycházející z předvídaných otvorů ve zdech. Bylo jich zde mnoho. V bledém světle čarodějovy hole zahlédl Frodo náznaky schodišť, klenby a dalších chodeb a tunelů, které strmě stoupaly nebo prudce klesaly, anebo zde byla naprostá temnota na obou stranách. Šla z toho hlava kolem. Tohle se nedalo zapamatovat.
    Družina za ním mluvila zřídka a to pouze šepotem. Jediný zvuk byl zvuk jejich nohou. Tlumený dupot Gimliho trpasličích bot, Boromirův masivní vzorek, Legolasův lehký krok, jemné, sotva slyšitelné cupitání hobitů a vzadu pomalé, pevné, dlouhé kroky Aragonovy. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli nic kromě občasného a nepatrného stékání a kapání neviděné vody. Frodo ale začal něco slyšet, anebo si alespoň myslel, že slyší něco jiného: jemné dopadání bosých nohou. Nikdy to ale nebylo tak nahlas ani tak blízko, aby si byl jistý. Jakmile to zaslechl, zvuk ne a ne přestat, dokud byla družina v pohybu. Ozvěna to ale nebyla, protože když se zastavili, chvíli to ještě ťukalo a poté úplně ztichlo.

    OdpovědětVymazat
  15. Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni byli nedočkaví, chtěli dosáhnout cíle tak rychle, jak jen to bylo možné a i přes jejich únavu byli schopni pochodovat i několik dalších hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. V levé ruce držel světelnou hůl, kterou si svítil na cestu pod nohy; v pravé ruce nesl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli; v jeho očích se odráželo světlo, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který měl vytasený svůj meč, Žihadlo. Z Žihadla ani Glamdringu nevycházela žádná záře, což jim poskytovalo jistou útěchu, protože tyto meče byly prací elfích kovářů ze Starých časů a zářily chladným světlem, když byli nablízku nějací skřeti. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Úplně poslední v temnotě šel chmurně a tiše Aragorn.

    Cesta několikrát zatáčela, poté se svažovala. Šla chvilku prudce dolů, až se zase srovnala do roviny. Vzduch začal být horký a dusný, ale nebyl nedýchatelný. Občas pocítili i závan chladnějšího větru na svých tvářích, vycházející z domnělých průrev ve stěnách. Bylo jich tam mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole Frodo uviděl náznaky schodů a oblouků, dalších chodeb a tunelů mířících vzhůru, prudce dolů, nebo otevírajících se do tmy, na té či oné straně. Bylo to matoucí, bez žádné naděje na zapamatování.

    Družina za ním mluvila zřídka, pokud ano, tak v uspěchaném šepotu. Nebylo nic slyšet. Jenom zvuk jejich vlastních nohou; těžkopádný dupot Gimliho trpasličích bot, Boromirův statný krok, lehké našlapování Legolase, jemné a sotva slyšitelné cupitání hobitích nožek, a vzadu pomalé, rozhodné a dlouhé kroky Aragorna. Když na chvilku zastavili, nic neslyšeli, jen občas slaboučký náznak tekoucího a kapajícího pramínku vody, který ale neviděli. Pak ale Frodo uslyšel, nebo se mu zdálo, že slyší, něco jiného: něco jako sotva slyšitelné došlápnutí měkkých bosých chodidel. Ten zvuk nebyl nikdy dost hlasitý, nebo dostatečně blízko, aby si byl jistý. Jakmile to začalo, neustávalo to, dokud se družina hýbala. Ale nebyla to ozvěna, protože když zastavili, capkalo to kousek samo a pak to utichlo.

    Tereza Holá

    OdpovědětVymazat
  16. Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni si přáli mít cestu co nejrychleji za sebou, a byli ochotni, leč velmi unaveni, šlapat dál několik hodin. Gandalf kráčel v čele jako předtím. V levé ruce držel svou zářící hůl, jejíž světlo mu osvětlovalo akorát zem pod nohama; v pravé ruce svíral svůj meč Glamdring. Další v pořadí sledoval Gimli, jeho oči blýskaly v tlumeném světle, když otáčel svou hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který měl vytasený svůj meč, Žihadlo. Žihadlo ani Glamdring se neleskly; alespoň to bylo útěchou, protože tyto meče byly zhotovené Elfskými kováři ze Starých časů a pokud se v okolí nacházel skřet, zářily studeným světlem. Za Frodem šel Sam, za ním Legolas a také mladí hobbiti a Boromir. Úplně na konci v temnotě šel zamračeně a tiše Aragorn.

    Cesta se párkrát stočila a poté začala klesat. Nějakou chvíli se svážela plynule dolů, než se opět srovnala. Vzduch začínal být horký a dusivý, nebyl však štiplavý a někdy mohli na svých tvářích pocítit proudy studenějšího vzduchu, o kterých se domnívali, že vycházely z prasklinek ve stěnách. Těch tu byly spousty. V bledých paprscích čarodějovy hole zahlédl Frodo náznaky schodů a oblouků, dalších cest a tunelů, které buď stoupaly, nebo se prudce svažovaly dolů, nebo jejich vchody zely temnotou v okolních stěnách z obou stran. Z této scény šla hlava kolem a těžko se dala zapamatovat.
    Společenstvo jdoucí za ním jen zřídkakdy mluvilo, a když už, tak jen v ukvapeném šepotu. Nebyl tu žádný jiný zvuk než jejich vlastních nohou; tlumený dupod Gimliho trpasličích bot; Boromirovo těžké pochodování; lehký krok Legolase; sotva slyšitelné cupitání hobbitích nožek; a na konci pomalé, ale dlouhé a jisté kroky Aragorna. Když na chvilku zastavili, vůbec nic neslyšeli, jen někdy slaboučký náznak tekoucí a kapající vody, kterou ovšem neviděli. Najednou Frodo něco uslyšel, nebo se mu jen zdálo, že to slyší, něco jiného: jako jemný došlap měkkých bosých nohou. Nikdy to nebylo dostatečně nahlas nebo dost blízko, ale byl si jistý, že to slyšel; začal se soustavně ozývat ve chvíli, kdy se Společenstvo vydalo na cestu. Nebyl to ale zvuk ozvěny, která se za nimi nesla, když se na chvilku zastavili, toto si pro sebe ještě chvilku doznívalo, než se to opět utišilo.
    Nikita Elinov

    OdpovědětVymazat
  17. Veronika Jalamudisová
    Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni byli dychtiví zdolat cestu co nejrychleji, i přes to, jak byli unavení, byli ochotní pokračovat v chůzi po několik hodin. Gandalf šel vpředu stejně jako předtím. V levé ruce svíral blyštivou hůl, ze které se odráželo světlo na zem před jeho nohama; v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se v tlumeném světle leskly, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který tasil krátký meč, jménem Žihadlo. Z čepele Glamdringu ani Žihadla nepřišel žádný záblesk; což byla útěcha, protože elfští kováři vyrobili tyto meče ještě v době bez převahy lidí a v blízkosti Orků září mrazivým světlem. Za Frodem kráčel Sam a ještě za ním šel Legolas s mladými hobity a Boromirem. Ve tmě v pozadí zaostával nasupený a tichý Aragorn.
    Chodba se kroutila a poté se začala svažovat. Dlouho vedla stále dolů, dokud se znovu nenarovnala. Vzduch začal být horký a dusný, ale dalo se to zvládnout, protože procházeli skrz otvory v hradbách a jejich tvář občas ovanul studený vítr. Takových tam byla spousta. V bledých paprscích kouzelníkovo hole zachytil Frodo záblesk schodů, klenby a dalších chodeb a tunelů pomalu se svažujících, běžících strmě dolů nebo úplně tmavých a otevřených na všechny strany. Bylo to matoucí a bez naděje k zapamatování.
    Společenstvo za ním mluvilo jen zřídka a pouze rychlým šepotem. Bylo tam ticho, jediný zvuk byl z jejich vlastních kroků; těžkopádná chůze v Gimliho trpasličích holinkách, silný došlap Boromira; lehká chůze Legolase; měkké zřídka slyšitelné cupitání hobitích nožek; a v pozadí pomalé a odhodlané zvuky dlouhých kroků Aragorna. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic až na občasné kápnutí nebo slabě tekoucí pramínek nespatřené vody. Frodo začal slyšet nebo si představoval, že slyší ještě něco jiného: něco jako slabé došlapy měkkých bosých chodidel. Nikdy to pro něj nebylo dost hlasité nebo blízké, že by si byl jistý tím, že to slyšel; ale jednou už to začalo a během toho, co se Společenstvo pohybovalo, to ani neskončilo. Byla to jen ozvěna, když se zastavili, pokračovala zcela sama a poté ztichla.

    OdpovědětVymazat
  18. Po velmi krátkém odpočinku se vydali opět na cestu. Všichni byli dychtiví mít tu cestu za sebou co možná nejrychleji, a byli i při své únavě ochotní pokračovat v pochodu několik dalších hodin. Gandalf šel vepředu, jako předtím. V levé ruce držel svou slabě zářící hůl, která tak akorát osvětlovala cestu před jeho nohami; v pravici držel svůj meč Glamdring. Za ním se držel Gimli, jehož oči se leskly v tlumeném světle, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který tasil svůj krátký meč, Žihadlo. Žádný záblesk nepřicházel z čepelí Žihadla nebo Glamdringu; a to byla útěcha, protože byly výrobkem Elfských kovářů ze Starých časů, pokud byli na dosah skřeti, meče se rozzářily chladným světlem. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. V týle vzadu, zachmuřený a tichý, šel Aragorn.
    Chodba se stáčela, a pak se začala svažovat. Po dlouhou dobu stejnoměrně klesala, než se začala zase vyrovnávat. Vzduch začal být horký a dusný, ale nebylo to úplně nepříjemné, občasně také pocítili poryvy chladnějšího vzduchu na svých tvářích, vycházejících z domnělých prasklinek ve zdech. Těch tu bylo mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole zahlédl Frodo náznaky schodů a oblouků, dalších chodeb a tunelů směřujících nahoru, vedoucích prudce dolů, nebo otevírajících se bezvýrazně do tmy, na té či oné straně. Bylo to matoucí, bez naděje na zapamatování.
    Skupina za ním zřídka kdy promluvila, a když tak jen ve spěšném šepotu. Nebylo slyšet nic jiného než zvuk jejich vlastních nohou; nevýrazný dupot Gimliho trpasličích bot; těžkopádná chůze Boromira; lehký krok Legolase; měkké, sotva slyšitelné cupitání hobitích nohou; a na konci pomalé, pevné kroky Aragornových dlouhých nohou. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic kromě občasného proudění a kapání neviditelné vody. Přesto Frodo začal slyšet, nebo si to aspoň myslel, že slyší, i něco jiného: znělo to jako slabé dopady bosých chodidel. Nikdy to nebylo dostatečně hlasité nebo dostatečně blízko, aby si mohl být jistý, že to opravdu slyšel; ale když už to jednou začalo, tak to nepřestalo, dokud byla skupina v pohybu. Ale nebyla to ozvěna, protože když skupina zastavila, cupitalo to samo chvilku dál, a pak to teprve utichlo.

    Lenka Linhartová

    OdpovědětVymazat
  19. Po krátkém odpočinku se vydali opět na cestu. Dychtili dokončit cestu co nejrychleji, byli ochotní přes všechnu únavu pochodovat hodiny a hodiny. Gandalf šel jako první, stejně jako předtím. V levé ruce držel svou třpytivou hůl, jejíž světlo ukazovalo cestu pod nohama, v pravé ruce svíral meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se blýskaly jemným světlem, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, uchopil krátký meč, Sting. Ostří Stingu ani Glamdringu se ani nezablesklo. To bylo to užitečné na práci elfských kovářů ve Starých časech, tyto meče zářily ledovým světlem, když byl nějaký skřet v dosahu. Za Frodem šel Sam a Legolas, mladí hobiti a Boromir. Vzadu ve tmě kráčel pochmurně a tiše Aragorn.

    Cesta se ještě párkrát stočila a začala klesat. Šli ještě nějakou dobu, než se opět narovnala. Vzduch byl teplý a dusivý, ne však odporný. Občas na tvářích ucítili studený vzduch, který vycházel z puklin, kterých bylo ve stěnách spousty. Ve slabém světle čarodějovy hole spatřoval Frodo záblesky schodišť, oblouků a tuneů, kterých bylo všude dost. Některé průchody stoupaly nahoru, některé klesaly. Cesty byly temné, nedalo se v nich vyznat.

    Družina za ním promluvila jen zřídka kdy, a pokud ano, pouze opatrným šepotem. Neslyšeli nic než zvuk jejich vlastních kroků, tlumené dupání Gimliho trpasličích bot, těžký Boromirův krok, Legolasovu lehkou chůzi, téměř neslyšitelné cupitání hobitích nožek a vzadu rozvážný, dlouhý Agarornův krok. Když se na moment zastavili, slyšeli jen ticho a občasné slabé kapání vody. I přes to Frodo slyšel, nebo si to představoval, něco dalšího. Jakoby slabě, sotva slyšitelně, něco došlapovalo bosými nohami. Zvuk nebyl dost silný, ani dostatečně blízko, aby si byl jistý, že jej opravdu slyší. Ale jakoby ho slýchal když se družina pohybovala, ale nebyla to ozvěna. Když se zastavili, zvuk po chvíli ustal.

    OdpovědětVymazat
  20. J. R. R. Tolkien – Pán prstenů: Společenstvo prstenu
    Po krátké přestávce se opět vydali na cestu. Všichni byli odhodláni ukončit výpravu tak rychle, jak jen to bylo možné, a byli ochotni, i přes únavu, neustále pochodovat i několik hodin. Gandalf šel vepředu jako předtím. V levé ruce držel svou zářící hůl, jejíž světlo mu ukazovalo zemi pod nohama; v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči vždy zasvítily v slabém světle, když otáčel hlavou. Za trpaslíkem šel Frodo s vytaseným mečem, Žihadlem. Ani od Glamdringu ani od Žihadla nešel odraz; a to byla útěcha, že práce elfských kovářů ze Starších časů způsobila, že meče zářily ledovým světlem, když se poblíž vyskytoval skřet. Za Frodem šel Sam, a za ním Legolas, a malí hobiti, a Boromir. V šeru v pozadí, ponuře a potichu kráčel Aragorn.
    Chodba se na několika místech zatáčela, a pak začala klesat. Dlouho klesala a potom vedla zase rovně. Vzduch byl čím dál hůře dýchatelný, ale nebyl odpudivý, a občas na tvářích pocítili závany chladného vzduchu, vycházejícího z puklin ve zdech. A těch bylo hodně. V bledém paprsku čarodějovy berly Frodo zahlédl schody a oblouky a další chodby a tunely, táhnoucí se vzhůru, nebo se prudce svažující dolů, na každé straně končící ve tmě. Dost matoucí, pokud si chtěli uchovat naději na jejich zapamatování.
    Společnost za ním mluvila zřídka, a pokud ano, tak narychlo šeptali. Neslyšeli žádný zvuk, kromě vlastních kroků; tupý dusot Gimliho trpasličí obuvi; Boromirův těžký krok; lehké Legolasovo našlapování; jemné, sotva zřetelné cupitání hobitích nožek a v pozadí pomalé nakračování Aragornova dlouhého kroku. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli nic, kromě mdlého toku neviděné říčky a občasného kapání vody. A potom Frodo uslyšel, nebo si myslel, že slyší, něco jiného: jakoby lehký dopad měkkých bosých nohou. Nebyly hlasité, nebo natolik hlasité, aby si byl jistý, že je slyšel; ale jak jednou začaly, už nechtěly přestat, po celou dobu chůze společníků. Ale nebyla to ozvěna, když se zastavili, cupitání bylo ještě chvíli slyšet a poté přestalo.

    OdpovědětVymazat
  21. Po krátkém odpočinku znovu pokračovali v cestě. Všichni chtěli mít cestu za sebou tak rychle, jak jen to bude možné, a nehledě na únavu byli ochotni pochodovat ještě několik hodin. Jako předtím šel vepředu Gandalf. V levé ruce držel svou zářící hůl, světlo, které mu odhalovalo cestu pod nohama; v pravé ruce svíral meč Vrahomlat. Za ním šel Gimli, jehož oči plápolaly v mdlém světle, jak kmital hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo, který tasil svůj krátký meč Žihadlo. Čepele Žihadla ani Vrahomlatu nevydávaly žádnou záři, což byla útěcha, neboť tyto meče byly vyrobeny elfskými kováři Dávných Věků a rozzářily se chladným světlem pokaždé, když se nablízku objevili skřeti. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. V temnotě na konci, tiše a s vážnou tváří, kráčel Aragorn.

    Chodba se několika ohyby stáčela dokola a pak začala klesat. Dlouhou chvíli se plynule svažovala dolů, než se opět vyrovnala. Vzduch se ohřál a ztěžkl, ale nebyl odporný. Čas od času ucítili na tváři poryvy studenějšího vzduchu, který dle odhadu proudil z mnoha otvorů ve zdech. V bledém světle čarodějovy hole Frodo letmo zahlédl schody a klenby, další chodby a tunely, které stoupaly nebo se strmě svažovaly dolů nebo po obou stranách směřovaly neznámo kam. Šla z toho hlava kolem a bylo beznadějné pokoušet se všechno zapamatovat.
    Společenstvo za ním mluvilo zřídka, a to pouze spěšným šeptem. Nebylo tam jiného zvuku kromě zvuku jejich vlastním nohou. Těžkopádný dupot Gimliho trpasličích bot, těžká chůze Boromira, lehký krok Legolase, tiché, téměř neslyšné šlapání hobitích nožek a na konci Aragornovy dlouhé kroky pomalou a jistou chůzí. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vcelku nic. Jen sem tam tiché stékání a kapání nespatřené vody. A přesto Frodo začal slyšet nebo se domníval, že slyší, něco dalšího jako by nepatrné došlápnutí jemné bosé nohy. Nikdy nebylo dost hlasité ani dost blízko, aby si mohl být jistý, že ho slyšel. Ale jak jednou začalo, nikdy neskončilo, dokud se společenstvo pohybovalo. Avšak nebyla to ozvěna, protože když se společenstvo zastavilo, ozývaly se kroky chvíli samy a pak utichly.

    Daniela Šípová

    OdpovědětVymazat
  22. Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni byli nedočkaví, chtěli mít cestu co nejrychleji za sebou. I přes únavu, byli ochotni pochodovat dále ještě dalších pár hodin. Gandalf šel vpředu jako vždy. V levé ruce držel zářící hůl, která osvětlovala cestu těsně před jeho nohama; v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jehož oči se leskly v šeru, jak otáčel hlavu sem a tam. Za trpaslíkem šel Frodo, který tasil krátký meč, Žihadlo. Žádný lesk nepocházel z čepelí Žihadla nebo Glamdringa; což byla určitá útěcha toho, že byly udělány Elfím kovářem ve Starých časech, tyto čepele zářily studeným světlem, pro případ že by skřetové byli na dosah ruky. Za Frodem šel Sam, a za ním Legolas, také mladí hobité, a Boromir. Ve tmě, vzadu, zachmuřený a tichý, kráčel Aragorn.

    Cesta se zakroutila v pár zatáček a poté se začala svažovat. Dlouhou chvíli se svažovala pravidelně dolů, než byla opět rovná. Vzduch se stal horkým a dusným, ale nebyl zkažený, čas od času cítili proud studeného vzduchu na jejich tvářích, domnívali se, že pochází z otvorů ve zdech. Bylo jich tam mnoho. V bledém paprsku kouzelníkovi hole Frodo spatřoval náznaky schodišť a oblouků a dalších chodeb a tunelů, stoupajících nebo prudce klesajících, nebo otevírající se do tmy na obou stranách. Bylo to matoucí a beznadějné k zapamatování.

    Družina za ním mluvila jen zřídka, a když už, tak jen v uspěchaném šepotu. Nebylo jiného zvuku než jejich vlastních kroků; těžkopádný dupot Gimliho trpasličích bot; těžké našlapování Boromira; lehké kroky Legolase; jemné, sotva slyšitelné cupitání hobitů a vzadu pomalý, pevný, dlouhý krok Aragorna. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic, jen občas slabý náznak tekoucího a kapajícího pramínku vody, který nebyl vidět. Náhle Frodo začal slyšet, nebo asi to alespoň myslel, něco jiného: jakoby slabé našlapování bosých nohou. Nikdy ne dostatečně nahlas, nebo dostatečně blízko, aby si tím byl vážně jist; ale jak to jednou začalo, už to nepřestalo, když se Družina pohybovala. Ale ozvěna to nebyla, když se zastavili, cupitalo to chvíli ještě samo a poté zcela utichlo.
    Kateřina Rektoříková

    OdpovědětVymazat
  23. Fuchsová Šarlota
    Po chvilce odpočinku se vydali znovu na cestu. Všichni chtěli dokončit cestu co nejrychleji, jak je to jen možné. Byli ochotni pochodovat i celé hodiny. Gandalf šel vpředu. V levé ruce držel svou zářivou hůl. V pravé držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči tlumeně svítily, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, tasil krátký meč, Žihadlo. Ostří Žihadla a Glamdringu nezářily, což bylo pohodlné. Tyto meče byly vyrobeny v dávných časech v dílně Elfů kovářů a zářily chladným světlem, kdykoliv byl nablízku nějaký skřet. Za Frodem šel Sam, za ním Legolas a dva mladí hobiti a Boromir. Na konci v černém, pochmurný a tichý, šel Aragorn.
    Cesta byla klikatá a pochvíli se začala svažovat. Klesala dolů dlouhou dobu, než byla opět rovná. Vzduch byl horký a dusný, ale nebyl nepříjemný. Občas cítili na svých tvářích studený vzduch díky napůl tušeným otvorům ve stěnách, kterých tam bylo mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole, Frodo zahlédl schody, oblouky a další chodby a tunely, které se svažovaly dolů, nebo strmě klesaly, nebo byly na obou stranách úplně temné. Bylo to velmi matoucí bez jakékoliv naděje na zapamatování.
    Společnost za ním mluvila jen zřídka, a to jen rychlím šeptem. Nebylo nic slyšet, kromě jejich vlastních kroků; tlumený dusot Gimliho trpasličích bot; těžká chůze Boromira; lehké kroky Legolase; měkké, sotva slyšící krůčky hobitů; a na konci pomalý, pevný Aragornův dlouhý krok. Když se na chvíli zastavili, nebylo slyšet vůbec nic, kromě občasné slabě tekoucí kapky vody. Přesto Frodo slyšel, nebo si myslel, že slyší, něco dalšího: něco jako slabé kroky bosých nohou. Nebylo to dostatečně hlasité, nebo dost blízko, aby si byl jistý, že to slyší, ale jakmile to jednou začalo, nepřestalo to, dokud byla družina v pohybu. Ale ozvěna to nebyla, neboť když se zastavili, tyto kroky se chvíli ozývaly samy a poté utichly.

    OdpovědětVymazat
  24. Fuchsová Šarlota
    Po chvilce odpočinku se vydali znovu na cestu. Všichni chtěli dokončit cestu co nejrychleji, jak je to jen možné. Byli ochotni pochodovat i celé hodiny. Gandalf šel vpředu. V levé ruce držel svou zářivou hůl. V pravé držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči tlumeně svítily, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, tasil krátký meč, Žihadlo. Ostří Žihadla a Glamdringu nezářily, což bylo pohodlné. Tyto meče byly vyrobeny v dávných časech v dílně Elfů kovářů a zářily chladným světlem, kdykoliv byl nablízku nějaký skřet. Za Frodem šel Sam, za ním Legolas a dva mladí hobiti a Boromir. Na konci v černém, pochmurný a tichý, šel Aragorn.
    Cesta byla klikatá a pochvíli se začala svažovat. Klesala dolů dlouhou dobu, než byla opět rovná. Vzduch byl horký a dusný, ale nebyl nepříjemný. Občas cítili na svých tvářích studený vzduch díky napůl tušeným otvorům ve stěnách, kterých tam bylo mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole, Frodo zahlédl schody, oblouky a další chodby a tunely, které se svažovaly dolů, nebo strmě klesaly, nebo byly na obou stranách úplně temné. Bylo to velmi matoucí bez jakékoliv naděje na zapamatování.
    Společnost za ním mluvila jen zřídka, a to jen rychlím šeptem. Nebylo nic slyšet, kromě jejich vlastních kroků; tlumený dusot Gimliho trpasličích bot; těžká chůze Boromira; lehké kroky Legolase; měkké, sotva slyšící krůčky hobitů; a na konci pomalý, pevný Aragornův dlouhý krok. Když se na chvíli zastavili, nebylo slyšet vůbec nic, kromě občasné slabě tekoucí kapky vody. Přesto Frodo slyšel, nebo si myslel, že slyší, něco dalšího: něco jako slabé kroky bosých nohou. Nebylo to dostatečně hlasité, nebo dost blízko, aby si byl jistý, že to slyší, ale jakmile to jednou začalo, nepřestalo to, dokud byla družina v pohybu. Ale ozvěna to nebyla, neboť když se zastavili, tyto kroky se chvíli ozývaly samy a poté utichly.

    OdpovědětVymazat
  25. Ivana Turková

    Po krátkém odpočinku vyrazili znovu na cestu. Všichni chtěli, aby cesta byla co nejdříve za nimi, a byli ochotni pochodovat i přes všechnu únavu několik hodin. Gandalf šel jako vždy první. V levé ruce se opíral o svoji hůl, která jim vyzařovala světlo na cestu, a v pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za Gandalfem šel Gimli, při pohybu hlavou ze strany na stranu se mu v očích odrážel tlumený odlesk světla. Za trpaslíkem šel Frodo, který měl přichystaný svůj meč Sting. Žádný třpyt se neobjevoval na čepeli Stingu ani Glamdringu, takže všichni byly v klidu. Tyto meče byly prací elfských kovářů Dávných Věků. Meče se třpytily chladným světlem pouze v blízkosti skřetů. Za Frodem šel Sam a poté Legolas, následovali je hobiti a Boromir. Ve tmě, v pozadí, šel tichý a zasmušilý Aragon.
    Cesta se točila do několika zatáček a pak začala klesat. Směřovala po dlouhou dobu stále dolů než se opět vyrovnala. Vzduch se stal horkým a nedýchatelným, ale nebyl odporný, a chvílemi cítili na tvářích proudy studenějšího vzduchu, který vycházel z otvorů ve stěnách. Těch tu bylo hodně. V mdlém paprsku světla čarodějovy hole spatři Frodo letmé záblesky schodišť a klenb jiných cest a tunelů, které stoupaly nebo padaly prudce dolů nebo se otvíraly na druhé straně do prázdné temnoty. Bylo to matoucí bez jakékoliv naděje na zapamatování.
    Družina za ním promluvila jen zřídka, a pokud ano, tak pouze v uspěchaném šepotu. Nebylo slyšet žádný jiný zvuk kromě zvuku jejich nohou, těžkopádný krok Gimliho trpasličích bot, těžký krok Boromira, lehké našlapování Legolase, měkké, těžce slyšitelné cupitání hobitích chodidel, a vzadu zvuk pomalého a jistého kroku Aragorna. Když na moment zastavili, neslyšeli vůbec nic, kromě občasného pramene či odkapávání neviditelné vody. Ale Frodo začal slyšet nebo si aspoň představoval že slyší, něco jiného: něco jako slabý zvuk bosých nohou. Ten zvuk nebyl nikdy dost nahlas, ani dost blízko, aby si byl jistý, že ho zaslechl. Ale jakmile to začalo, nikdy to nepřestalo, dokud se družina pohybovala. Ozvěna to nebyla, protože když zastavili, cupitalo to ještě chvíli a pak zůstalo stát.

    OdpovědětVymazat
  26. Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni dychtiví mít cestu za sebou, co možná nejrychleji a ačkoliv unaveni, byli ochotni pokračovat v pochodu po několik dalších hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. V levé ruce držel světelnou hůl. Světlo, jež z ní vyzařovalo, odkrývalo cestu pod nohami; v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním kráčel Gimli. Jeho oči se leskly v tlumeném světle, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který tasil svůj krátký meč – Žihadlo. Žádné světlo nevycházelo z ostří Žihadla nebo Glamdringu; a to bylo útěchou, protože tyto meče byly práce elfských kovářů dávných časů, zhotoveny tak, aby se rozzářily chladným světlem pokaždé, když budou skřeti nablízku. Za Frodem následoval Sam, za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Vzadu ve tmě, chmurně a tiše, kráčel Aragorn.
    Cesta se několikrát stočila a poté se začala svažovat dolů. Po nějakou dobu stále klesala, než se znovu dostala do roviny. Vzduch začal být horký a dusný, ale ne zkažený. Sem tam na tvářích ucítili proudy chladnějšího vzduchu, jenž vycházel z otvorů ve stěnách. Těch tam bylo mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole Frodo zahlédl schodiště, oblouky, další chodby a tunely, které stoupaly nebo klesaly strmě dolů, či se otevíraly do temnoty na obou stranách. Bylo to matoucí a nebyla zde žádná naděje na zapamatování.
    Družina za ním mluvila jen zřídka, a to ještě uspěchaným šepotem. Nebylo zde slyšet víc, než zvuku jejich vlastních kroků; Tlumený dupot Gimliho trpasličích bot; těžké našlapování Boromira; lehký krok Legolase; sotva slyšitelné cupitání hobitích nohou a vzadu pomalu a jistě kráčel Aragorn dlouhými kroky. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic. Pouze slabé crčení a kapání vody, jenž nebyla v dohledu. Přesto Frodo zaslechl, nebo si představoval, že slyší, něco jiného: slabé dopady bosých nohou. Nebylo to ale dost hlasité, ani dost blízko, aby si byl jistý, že něco skutečně slyšel; jakmile se zvuk objevil, už neustál po dobu, co se družina pohybovala. Ozvěna to ale nebyla, protože když zastavili, chvíli to ještě samo cupitalo a pak úplně zastavilo.
    Denisa Sedláková

    OdpovědětVymazat
  27. Zuzana Hofmannová
    J. R. R. Tolkien
    Pán prstenů: Společenstvo prstenu

    Po krátkém odpočinku se vydali zase na cestu. Všichni byli nedočkaví ji mít za sebou, jak nejrychleji to bylo možné, a byli ochotní, ať už byli jakkoliv unavení, pokračovat dál v cestě několik dalších hodin. Gandalf je vedl, jako předtím. V levé ruce se mu tyčila třpitící se hůl, jejíž světlo odhalovalo půdu před jeho nohama, v pravé ruce držel meč Glemdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se třpytily v tlumeném světle, jak kýval hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo a vytasil svůj krátký meč, Žihadlo. Z čepelí Žihadla ani Glemdringu nevycházelo žádné světlo, to pro ně byla útěcha, za kterou vděčili Elfským kovářům ze Starých časů, tyhle meče se rozjasnily chladivým světlem, pokud se nablízku objevil Skřet. Za Frodem šel Sam, po něm Legolas, mladí hobiti, a Boromir. V pozadí ve tmě, ponuře a tiše, šel Aragorn.
    Průchod se párkrát zaklikatil a potom se začal svažovat. Dlouho vedl nepřetržitě dolů, než se zase srovnal. Vzduch začínal být horký a dusný, ale nebylo to nepříjemné, a občas zacítili na obličejích proudy chladného vzduchu, které k nim pronikaly skrz napolo odhadnuté otvory ve zdi. Bylo jich tam mnoho. V bledém paprsku z čarodějovy hole Frodo letmo zahlédl schody a klenby, a další průchody a tunely, které stoupaly nahoru, nebo strmě padaly dolů, nebo se bezvýrazně otevíraly do tmy, na té, či oné straně. Bylo to matoucí a nezapamatovatelné.
    Družina za ním mluvila zřídka, a když, tak jenom ve zběžném šepotu. Neozýval se jiný zvuk, než zvuk jejich vlastních nohou. Tupý dusot Gimliho trpasličích bot, Boromirovo těžkopádné došlapování, Legolasova lehká chůze, měkké, sotva slyšitelné pleskání hobitích chodidel, a v pozadí ozvěna Aragornovo pomalých, pevných, dlouhých kroků. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic, pokud to náhodou nebylo slabé crčení a kapání nespatřené vody. Přesto Frodo začal slýchat, nebo si představovat, že slýchá, i něco jiného: něco jako slabé dopadání měkkých holých chodidel. Nikdy to nebylo dost hlasitě, nebo dost blízko, aby si byl jistý, že to opravdu slyšel, ale jakmile to začalo, nikdy to nepřestalo, dokud byla Družina na pochodu. Ale ozvěna to nebyla, protože když se zastavili, chvíli to cupitalo dál samo, a až pak to ztichlo.

    OdpovědětVymazat
  28. Po krátkém odpočinku se vydali opět na cestu. Všichni byli dychtiví dočkat se konce cesty tak rychle, jak to jen šlo, a jak byli vyčerpání, tak byli ochotní pochodovat ještě po několik dalších hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. Ve své levé ruce svíral zářící hůl, jejíž světlo ozařovalo cestu vinoucí se pod jeho nohami. V pravé ruce držel svůj meč Glamdering. Za ním kráčel Gimli, jehož oči se leskly v tlumeném světle, jak se rozhlížel ze strany na stranu. Za trpaslíkem následoval Frodo s vytaseným krátkým mečem, Žihadlem. Ani Žihadlo ani Glamdering se nerozzářily, což bylo uklidňující, oba meče totiž byly prací elfských kovářů ze Starších dob, tyhle meče se rozzářily oslňujícím světlem, pokud se poblíž vyskytovali skřeti. Za Frodem šel Sam, po něm Legolas a mladší hobiti s Boromirem. V přítmí, vzadu, pochmurně a tiše kráčel Aragorn.
    Chodba se ještě několikrát zatočila, a pak začala klesat, po delší dobu nepřetržitě pokračovala směrem dolů, než se opět začala narovnávat. Vzduch začal být horký a dusný, i přesto jim však nezabránil pokračovat v cestě, a jak procházeli, cítili závan studeného větru, linoucího se, jak se domnívali, z prasklin ve zdech, jichž tu bylo hodně. V bledé záři čarodějovy hole Frodo zahlédl náznak schodů, oblouků, dalších chodeb a tunelů, mířících směrem nahoru, strmě dolů, nebo se otevírajících do prázdné tmy, po obou stranách chodby. Bylo to ohromující, bez šance zapamatovat si správnou cestu.

    Družina za ním promluvila jen zřídka, a když už tak jen rychlým šepotem. Nebylo slyšet ničeho, pouze zvuku jejich kroků, Gimliho těžkopádný dupot v jeho trpasličích botách, Boromirův rázný krok, Legolasovu lehkou chůzi, měkké, téměř neslyšitelné cupitání hobitích nohou a úplně vzadu pomalé, rázné a dlouhé kroky Aragorna. Když se na chvilku zastavili, neslyšeli vůbec nic, pouze občas slaboučké šplouchnutí dopadající vody stékající z pramínků ve tmě. Frodo uslyšel, nebo si myslel, že slyší ještě něco jiného, něco jako lehký dusot holých nohou. Nikdy to nebylo dostatečně hlasité, ani se to neblížilo dostatečné hlasitosti, aby si byl jistý, co slyší. Zvuk začal a nepřestával, dokud se družina hýbala, nebyla to ale ozvěna, vždy když zastavili, pokaždé to kousek popoběhlo samo a pak se zastavilo.

    Jan Kůst

    OdpovědětVymazat
  29. 1.ČÁST
    Po malém odpočinku pokračovali dál ve své cestě. Všichni byli dychtiví po konci cesty, jak nejrychleji to jde, a přáli si, i když byli unaveni, aby pochodovali další hodiny. Gandalf šel vepředu, jako předtím. V jeho levé ruce držel zářící hůl, záře, která mu právě ukázala zemi, která byla pod jeho nohama, v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči leskly v šeru, jak otočil jeho hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem chodil Frodo, který tahal krátký meč, Sting. Žádný záblesk nebyl ze Stingu nebo z Glamdringu, což bylo příjemné, protože to byla práce elfského kováře ze Starších dnů, a tak tyto meče zářily s bledě zbarveným světlem, když nějaký orky byli poblíž. Za Frodem šel Sam, za ním Legalos, a mladí hobité, a Boromir. V zadu ve tmě, ponuře a potichu, šel Aragorn.

    Průchod se otočil okolo několika překážek, a pak začali sestupovat. Dlouhou dobu to šlo plynule dolů, než se to hladina opět vyrovnala. Vzduch stoupal v horku s dušnosti, ale nebylo to odporné, chvílemi ale cítili studený vítr před jejich obličejem, který vystupoval z napůl odhadovaných otvorů ve stěnách. Bylo jich mnoho. V bledých paprscích kouzelníkovo hůlky, Frodo zahlédl schody a oblouky, a další průchody a tunely, svažující se, nebo spuštěny strmě dolů, nebo otevřeny nechápavě tmavě na obou stranách. Bylo to zarážející přes naděje si pamatovat.


    2.ČÁST
    Společenství za ním mluvilo zřídka, a poté jen rychlé šeptání. Nebyl tam jiný zvuk, než zvuk jejich kroků; tlumený dupot Gimliho trpasličí boty; Těžký našlapování Boromira; lehké kroky Legolase; jemný, málo-slyšený krok hobita; a zadní pomalé pevné kroky Arogorna s jeho dlouhými kroky. Když se nechvílí zastavili, tak nic neslyšeli, ledaže to občas byl slabý pramínek a kapka neviditelné vody. Frodo přesto začal slyšet, nebo představovat, že něco slyšel, něco jiného: jako slabý pokles měkké bosé nohy. Nikdy to nebylo tak nahlas, nebo tak blízko, aby se cítil jistý, že to uslyšel; ale jakmile to začalo, tak to nikdy neskončilo, když se Společenství pohybovalo. Ale nebyla to ozvěna, když se zastavili, tak to chvíli doznívalo, a pak to úplně ztichlo
    Nur Ashraf Bekai

    OdpovědětVymazat
  30. Po krátkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni byli nedočkaví, aby ta cesta už skončila a unavení, ale se silnou vůli dále pochodovali po několik hodin. Gandalf šel vepředu, jako předtím. V levé ruce držel slabé světlo, které osvicovalo cestu u jeho nohou. V pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jehož oči se leskly, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který táhl krátký meč Sting. Z ostří Sting ani Glamdring nevycházel žádný svit a toto bylo určitým pohodlím odvedené práce elfích kovářů z Dávných Věků. Meče svítili chladným světlem, když byli poblíž Orkové. Za Frodem šel Sam, ním Legolas a mladí Hobbitové a Boromír. V týlu temnoty, ponurý a tichý, šel Aragorn.
    Cesta se několikrát stočila a potom začala klesat. Po dlouhou dobu prudce klesala, než se začala opět zvedat do kopce. Vzduch byl teplejší a hustčí, ale nebyl tlící. Zároveň cítili závany studeného vzduchu na jejich tvářích, který proudil z děr zdí. Byla jich tam spousta. V bledém paprsku čarodějovy hole, zahlédl Frodo schody, oblouky, další cesty a tunely, které klesaly, stoupaly nebo se otevíraly do temnoty. Bylo to matoucí a nezapamatovatelné.
    Družina za ním mluvila zřídka, a když, tak jenom šeptem. Nebylo nic slyšet, jen jejich chůze. Tupý dusot Gimliho trpasličích bot, Boromirovo těžkopádné našlapování, Legolasova lehká chůze, měkké, sotva slyšitelné pleskání chodidel Hobbitů a v pozadí ozvěna Aragornovo pomalých, pevných, dlouhých kroků. Když se nachvíli zastavili, neslyšeli nic, jen občasné kapání a crčení vody, kteoru neviděli. Přesto Frodo začal slyšet nebo si předstaovat, že slyší, něco jiného, jakoby nesmělé našlapování holých chodidel. Nikdy to nebylo dostatečně hlasité nebo dostatečně blízko, aby mohl s jistotou říct, že to slyšel. Ale jak to jednou začalo, nikdy to nepřestalo, dokud se Družina pohybuje. Nebyla to ale ozvěna, protože když se zastavili, chvíli to cupitalo a pak ztichlo.

    Valentina Orlova

    OdpovědětVymazat
  31. Po krátkém odpočinku pokračovali ve své cestě. Všichni si přáli, aby jejich pouť co nejdříve skončila a proto byli, i když unavení, ochotni pochodovat několik dalších hodin. Gandalf šel před nimi stejně jako předtím. V levé ruce držel svou zářící hůl, světlo, díky němuž si viděl pod nohy. V pravé ruce nesl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli a oči se mu v tlumeném světle leskly, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo, který vytasil svůj krátký meč, Žihadlo. Z čepele Žihadla ani Glamdringu nevycházela žádná záře, což byla útěcha, protože tyto meče byly ukovány Elfskými kováři ze Starých časů a zářily mrazivým světlem, kdykoliv byli nablízku nějací skřeti. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas a mladí hobiti a Boromir. Ve tmě vzadu, zamračený a tichý, kráčel Aragorn.

    Cesta se zakroutila v několika zatáčkách a poté začala klesat. Svažovala se po dlouhou dobu, než se opět vyrovnala. Vzduch začal být horký a dusivý, ale nebyl zatuchlý, a čas od času cítili na tvářích chladnější závan větru, který vycházel, jak se domnívali, z prasklin ve zdech, kterých tu bylo mnoho. V bledé záři čarodějovy hole Frodo zahlédl náznak schodů a oblouků, dalších chodeb a tunelů, stoupajících nahoru, nebo uhánějících strmě dolů anebo otevírajících se do prázdné tmy, po obou stranách chodby. Bylo to ohromující, ale bez jakékoliv šance zapamatovat si to.

    Skupina za ním zřídka kdy promluvila, a když tak jen ve spěšném šepotu. Nebylo slyšet nic, kromě zvuku jejich vlastních nohou; duté údery Gimliho trpasličích bot; těžké kroky Boromira; lehké našlapování Legolase; jemné, sotva slyšitelné cupitání hobitích nohou; a vzadu pomalé, rozhodné kroky Aragornových dlouhých nohou. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic až na občasné kápnutí nebo slabě tekoucí pramínek nespatřené vody. Ale Frodo začal slyšet nebo si alespoň představoval, že slyší, něco jiného: něco jako slabý zvuk bosých nohou. Nikdy to nebylo dostatečně hlasité nebo tak blízko, aby si byl jistý, že to opravdu slyšel, ale jakmile to jednou začalo, nikdo to nepřestalo, dokud se družina pohybovala. Ale ozvěna to nebyla, protože když se zastavili, chvíli to samo cupitalo dál a až pak se to zastavilo.

    Tomáš Hubený

    OdpovědětVymazat
  32. Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni byli dychtiví mít tu cestu za sebou co možná nejrychleji, a i přes to, jak byli unaveni, byli ochotní stále pokračovat v chůzi po několik dalších hodin. Gandalf šel vpředu, jako předtím. V levé ruce držel svou třpytící se hůl, jejíž světlo osvětlovalo jen půdu před jeho nohami; v pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se leskly v tlumeném světle, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, vytasil krátký meč, Žihadlo. Z čepelí Žihadla ani Glamdringu nepřicházel žádný záblesk; a to byla jistá útěcha. Meče byly výrobkem elfských kovářů ze Starých časů a zářily studeným světlem, kdykoliv byli poblíž nějací Skřeti. Za Frodem šel Sam, hned za ním Legolas a mladí hobiti a Boromir. Na konci, ve tmě, chmurně a potichu, kráčel Aragorn.

    Chodba se stáčela v pár zatáčkách a pak se začala svažovat. Svažovala se po dlouhou dobu, než byli znovu na rovině. Vzduch začínal být horký a dusný, ale nebylo to nepříjemné. Sem tam ucítili na svých tvářích proudy chladnějšího vzduchu, vycházejících z tušených otvorů ve zdech. Bylo jich zde mnoho. V bledé záři Gandalfovy hole zahlédl Frodo schody a klenby dalších chodeb a tunelů stoupajících vzhůru nebo klesajících prudce dolů, nebo otevírajících se temně do obou stran. Bylo to matoucí a zapamatovat si to bylo beznadějné.

    Společenstvo za ním mluvilo zřídkakdy, a když tak pouze rychlým šepotem. Nebylo slyšet nic jiného než zvuk jejich nohou; tlumený dupot Gimliho trpasličích bot; Boromirova těžkopádná chůze; Legolasův lehký krok; měkký, sotva slyšitelný cupot hobitích nohou; a nakonec pomalý, pevný a dlouhý krok Aragornův. Když na moment zastavili, neslyšeli vůbec nic, jen tu a tam nespatřený pramínek vody. Frodo přesto uslyšel, nebo se mu snad zdálo, že zaslechl i něco jiného: něco jaké slabé dopady bosých nohou. Ten zvuk nebyl nikdy dost hlasitý nebo dostatečně blízko na to, aby si byl jistý, že ho opravdu slyšel; ale jakmile ho jednou zaslechl, zvuk neustával, zatímco Společenstvo pokračovalo v cestě. Nebyla to ale jen ozvěna, protože když zastavili, cupitání chvíli samo pokračovalo a až po chvíli ustalo.

    OdpovědětVymazat
  33. Po chvilkovém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni dychtili po tom, aby cesta byla již u konce a byli ochotní pokračovat v pochodu ještě několik dalších hodin. Gandalf šel vepředu jako předtím. V levé ruce držel slabě zářící hůl, která zářila tak slabě, že viděl sotva na krok; v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, oči mu blýskaly v tlumeném světle, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, měl vytasený, krátký meč, Žihadlo. Žádná záře nevycházela z čepelí Žihadla i Glamdringu; a to byla útěcha, protože to bylo dílo elfských kovářů ze Starých Časů, tyto meče zářily studeným světlem, když byli nablízku nějací skřeti. Za Frodem kráčel Sam a za ním Legolas, dva mladí hobiti a Boromir. Za ním daleko v temnotě kráčel zadumčivý a tichý Aragorn.

    Chodba se několikrát stočila, a potom se začala snižovat. Po dlouhou chvíli klesala, než byla opět v jedné úrovni. Vzduch se stal horkým a dusným, ale nikoli nečistým. Občas pocítili na tvářích i proud chladnějšího vzduchu, který zřejmě pronikal odtušenými dírami ve zdech. Bylo jich tam mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole zahlédl Frodo obrysy schodů a oblouků, jiných chodeb a tunelů které směřovaly nahoru, ubíraly se strmě dolů nebo šly vstříci tmě po obou stranách. Bylo to matoucí, beznadějné a nezapamatovatelné.

    Družina za ním mluvila zřídkakdy, a když mluvila, tak jenom uspěchaným šepotem. Nebyl tu slyšet žádný jiný zvuk, než-li zvuk jejich kroků. Tupý dusot Gimliho trpasličích bot, těžký dupot Boromirův, lehké kroky Legolasovy, jemný, sotva slyšitelný klapot hobitích nohou, a vzadu pomalé kroky Aragornovy a jeho pevné dlouhé tempo. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli nic, kromě občasného kapání nespatřené vody. Pak ale Frodo uslyšel, nebo si začal představovat, že slyší , něco jiného. Něco jako slabý nesmělý krok měkkých, bosých nohou. Nikdy to nebylo dostatečně hlasité, nebo dostatečně blízko, aby si byl jistý, že to slyší, ale od té chvíle, co to začalo, to neskončilo, zatímco se skupina pohybovala. Ale nebyla to ozvěna, protože když skupina zastavila, kroky ještě chvíli samy pokračovaly, než utichly.

    Tereza Kubánková

    OdpovědětVymazat
  34. Po kratém odpočinku se zvovu vydali na cestu. Všichni byli dychtivý, aby co nejrychleji dosáhli cíle a i přes únavu, byli ochotni pokračovat v pochodu ještě několik hodin. Gandalf kráčel v čele jako předtím. V levé ruce držel svou třpytivou hůl, jejíž světlo ukazovalo na cestu pod nohy; v pravé ruce nesl svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči zářily v šerém světle, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo s vytaseným krátkým mečem, Žihadlem. Žádná zář nevycházela z čepelí Žihadla nebo Glamdringa; a to byla určitá útěcha, byla to práce Elfských kovářů ze Starých Časů, tyto meče zářily studeným světlem, když byli nějací skřeti na obzoru. Za Frodem postupoval Sam, za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Vzadu ve tmě, pochmurně a tiše, kráčel Aragorn.

    Chodba se párkrát stočila a poté začala klesat. Po nějakou dobu klesala a poté se zase vyrovnala. Vzduch začal být horký a dusný, ale ne tak hrozný, čas od času cítili proudy chladnějšího vzduchu na svých tvářích, vycházejících z prasklinek ve stěnách. Bylo jich tam mnoho. V bledé záři čarodějovy hole, Frodo zahlédl záblesky schodů, oblouků, dalších chodeb a tunelů, které stoupaly, nebo prudce klesaly nebo otvory vedoucí do tmy. Bylo to matoucí, neměli šanci si tohle zapamatovat.

    Družina za ním mluvila zřídka a když, tak jen ve spěšném šepotu. Nebylo slyšet nic jiného, než zvuk jejich šlapotu; tlumený dupot Gimliho trpasličích bot; těžké šlapání Boromira; lehký krok Legolase; jemné, sotva slyšitelné cupitání hobitích nohou; a vzadu pomalé, rázné zvuky Aragornova dlouhého kroku. Když se na chvíli zastavili, vůbec nic neslyšeli, jen občas slabý pramínek odkápávající vody, kterou ale neviděli. Nyní Frodo začal slyšet, nebo to byla jen představa, že slyší, něco dalšího; něco jako slabé dopady měkkých, bosých nohou. Nikdy to nebylo dost slyšet, nebo dost blízko, aby s jistotou cítil, že to slyší; ale když to začalo, nikdy to nepřestalo, zatímco se družina pohybovala dál. Ale nebyla to ozvěna, když se zastavili, cupitání chvíli samo pokračovalo a pak zastavilo.

    Michaela Pázlerová

    OdpovědětVymazat
  35. Po kratičkém odpočinku se opět vydali na cestu. Všichni chtěli mít cestu za sebou tak rychle, jak je to jen to bylo možné a i přes velkou únavu byli ochotní stále pochodovat po několik hodin. Gandalf šel první, stejně jako předtím. Ve své levé ruce držel svou zářící hůl, jejíž záře osvětlovala cestu pod jeho nohama a ve své pravé ruce držel svůj meč zvaný Glamdring. Za ním šel Gimli, jehož oči při pohybu hlavou sem a tam odrážely matné světlo před ním.
    Za trpaslíkem kráčel Frodo s vytaseným krátkým mečem Žihadlem. Ani Žihadlo ani Glamdring nezářily, což bylo uklidňující. Meče byly ukovány Elfskými kováři ve Starých dobách a vyzařovaly studené světlo pokaždé, když se poblíž nacházeli Skřeti. Za Frodem šel Sam, hned za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. V jejich stínu úplně na konci kráčel v tichosti Aragorn.
    Cesta se několikrát stočila a začala se zužovat. Dlouho pravidelně klesala, než se opět vyrovnala. Vzduch se začal zdát být horký a nedýchatelný, ale nebyl znečištěný, občas ve tvářích cítili závan studenějšího vzduchu, který vycházel z puklinek ve zdech. Puklin tam bylo mnoho. V mdlých paprscích vycházejících z čarodějovy hole, všiml si Frodo něčeho, co vypadalo jako schody a klenby a další chodby a tunely směřující výše, také tunely svažující se strmě dolů a také temné nevýrazné průlomy do všech stran. Bylo to zarážející a nezapomenutelné.
    Družina ze sebe zřídkakdy vydala hlásku, a když už, tak jen v podobě rychlého zašeptání. Bylo ticho, jediné, co bylo slyšet, byly jejich vlastní kroky – dupot Gimliho trpasličích bot; těžké kroky Boromira, lehké kroky Legolase, jemné, sotva zaznamenatelné krůčky hobbitích nohou a Aragornovy pozvolné došlapy. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic až na občasné zvuky připomínající kapající vodu, která však byla v nedohlednu. V ten moment Frodo uslyšel, nebo si alespoň myslel, že uslyšel, něco dalšího: jakoby zvuk lehkého došlápnutí bosé nohy. Nikdy to nebylo ani dostatečně hlasité, ani dostatečně blízko, aby se ujistil, že zvuk doopravdy slyšel; ovšem jakmile se družina opět dala do kroku, už to nepřestalo. Avšak ozvěna to nebyla, protože pokaždé, když se na moment zastavili, zvuk ještě chvíli pokračoval sám a poté ustál.

    OdpovědětVymazat
  36. Jen po krátkém odpočinku se vydali opět na cestu. Všichni dychtili po tom, zvládnout cestu co možno nejrychleji, a jakkoli unaveni, byli ochotni jít stále v pochodu po několik hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. V levé ruce třímal svou zářící hůl, jejíž světlo ozařovalo prostor před ním, a v pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jehož oči se třpytily v matném světle, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo s vytaseným mečem, Žihadlem. Z čepelí Glamdringu a Žihadla nepřicházela žádná záře, což byla pro ně jakási útěcha, protože díky práci elfích kovářů v dávných dobách tyto meče zářily studeným světlem, vždy když byli poblíž skřeti. Za Frodem šel Sam, za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Vzadu ve tmě kráčel, zasmušilý a tichý, Aragorn.
    Chodba se kroutila několika zatáčkami a poté začala sestupovat. Vedla neustále dolů dlouhou chvíli, než se jednou zase vyrovnala. Vzduch začal být teplý a dusivý, ale nebyl dráždivý, a místy všichni cítili proudy chladnějšího vzduchu na svých tvářích, vycházející z napůl předpovídaných otvorů ve stěnách. Bylo jich tam mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole Frodo zachytil náznaky schodů a oblouků, jiných chodeb a tunelů, stoupající nebo sbíhající strmě dolů nebo otevírající bezvýraznou tmu na jedné straně. Bylo to všechno matoucí a bez naděje na zapamatování.

    Družina za ním mluvila jen zřídka a tehdy jen v letmých šeptech. Nebylo nic slyšet, jen zvuk jejich kroků; jednotvárné dupání Gimliho trpasličích bot, Boromirovu těžkou chůzi, Legolasův lehký krok, sotva slyšitelné cupitání hobitových plosek nohou a vzadu pozvolná stálá chůze Aragorna s jeho dlouhým krokem. Když se na okamžik zastavili, neslyšeli vůbec nic, ledaže občas zaznělo nepatrné crčení a kapání někde vzdálené vody. Avšak Frodo začal slyšet, nebo si představoval, že slyšel, cosi jiného, něco jako slabé našlapování měkkých bosých chodidel. Nikdy to nebylo dost hlasité, nebo dost blízko, aby cítil jistě, že to slyší, ale jednou to začalo a nikdy nepřestalo, dokud byla skupina v pohybu. Ale ozvěna to nebyla, neboť když se zastavili, cupitalo to chvíli samo, až se úplně utišilo.

    Eva Hromasová

    OdpovědětVymazat
  37. Po malé přestávce se zase vydali na cestu. Všichni dychtili po tom, aby cesta byla co nejrychleji za nimi, a i s velkou únavou byli ochotní dále pochodovat několik dalších hodin. Gandalf byl vepředu jako vždy. V levé ruce držel svou zářící hůl, světlo, které právě ukazovalo půdu před jeho nohama, v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se leskly v potemnělém světle, jak otáčel hlavu ze strany na stranu. Za trpaslíkem kráčel Frodo, a vytasil krátký meč, Žihadlo. Žádné světlo nevycházelo z čepelí Žihadla ani Glamdringu, což byla úleva, jelikož meče byly prací elfských kovářů z dávných časů, zářily chladným světlem kdykoli byl nablízku skřet. Za Frodem šel Sam, a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. V temném pozadí, chmurný a tichý, kráčel Aragorn. Cesta se stočila okolo pár zatáček, a začala klesat. Soustavně to klesalo po dlouhou chvíli, než se to zase vyrovnalo. Vzduch začal být horký a dusný, ale nebylo to hrozné, a občas i ucítili závany studenějšího vánku na svých tvářích, vycházející z puklin ve zdech. Bylo jich tam mnoho. V bledých paprscích čarodějovi hole, Frodo spatřil schody a klenby a další chodby a tunely směřující do výšek, nebo strmě dolů, i otvory vedoucí do prázdné tmy na všech stranách. Bylo to omračující a bez naděje na zapamatování.
    Společenstvo zřídkakdy promluvilo, a když už promluvilo, tak jen rychlým šepotem. Nebylo slyšet nic jiného, než jejich vlastní kroky, dusot Gimliho trpasličích bot, těžké kroky Boromira, lehký krok Legolase, jemné, skoro neslyšitelné kroky hobitích nohou a Aragornovy pomalé rozvážné došlapy. Když se na moment zastavili, neslyšeli nic, jen občas zvuk připomínající kapající vodu, které ale byla v nedohlednu. Přesto Frodo začal slyšet, nebo si představoval, že slyší něco úplně jiného, jakoby lehký došlap bosé nohy. Nikdy to nebylo dost hlasité, nebo dost blízko, aby si byl jistý, že to opravdu slyšel, ale jak to jednou začalo, už to během pochodu společenstva nikdy nepřestalo. Ale ozvěna to nebyla, jelikož pokaždé, když se zastavili, zvuk chvíli zněl a pak sám ustál.

    The lord of the rings
    Anna Horníková

    OdpovědětVymazat
  38. Po krátkém odpočinku se vydali opět na cestu. Všichni dychtili zakončit tuto cestu co nejdříve, proto byli ochotni i přes velkou únavu pochodovat několik dalších hodin. Gandalf šel jako předtím vpředu. V levé ruce držel svou třpytivou hůl, kterou osvětloval cestu před jeho nohama. V pravé ruce svíral svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jehož oči se v slabém světle leskly, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Těsně za trpaslíkem kráčel Frodo s vytaseným krátkým mečíkem, Žihadlem. Z čepelí Žihadla ani Glamdringu nevycházela žádná záře, což bylo uklidňující. Tyto mečem byly dílem elfských kovářů ze Starých časů a rozzářily se studeným světlem, kdykoliv byli nablízku nějací skřeti. Za Frodem šel Sam, po něm Legolas, mladí hobiti a Boromir. Na konci v temnotě, pochmurně a tiše kráčel Aragorn.
    Chodba se několikrát stočila a poté se začala svažovat. Po nějakou dobu klesala, než zase přišla rovina. Vzduch se stával horkým a nedýchatelným, ne však odporným. Čas od času pocítili na tvářích závan chladnějšího vzduchu, o kterém tušili, že pochází z prasklin ve stěnách. Bylo jich tu spousty. Ve slabé záři čarodějovy hole, zachytil Frodo náznaky schodišť, kleneb a dalších chodeb a tunelů, které stoupaly nebo prudce klesaly dolů nebo temně se rozevírající po obou stranách. Bylo to matoucí a nezapamatovatelné.

    Společenstvo jen zřídka kdy promluvilo, a když tak chvatným šepotem. Nebylo tu slyšet nic, kromě zvuku jejich kroků. Jednotvárný dupot Gimliho trpasličích bot, Boromirova těžkopádná chůze, Legolasův lehký krok, stěží slyšitelné cupitání hobitích nohou a vzadu Aragornovy pomalé a rozhodné kroky jeho dlouhých nohou. Když se na okamžik zastavili, neslyšeli vůbec nic až na občasné zurčení a kapání neviditelné vody. Přesto Frodo slyšel, nebo se domníval, že slyší ještě něco jiného: něco jako slabé našlapování bosých nohou. Nikdy nebylo dost nahlas nebo blízko, aby si mohl být jist, že to doopravdy slyšel; ale jednou začalo a už nepřestalo, jakmile bylo Společenstvo v pohybu. Ale nebyla to ozvěna, protože když se zastavili, tak to ještě chvíli samo cupitalo a pak se zastavilo.

    Tereza Vavřičková

    OdpovědětVymazat
  39. Po krátkém odpočinku pokračovali v cestě. Všichni byli odhodláni dokončit výpravu co nejrychleji, přes svou únavu pochodovali ještě několik hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. V levé ruce držel zářící hůl, která osvětlovala sotva zem pod nohama. V pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním, se držel Gimli, jeho oči se blýskaly ve slabém světle, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo s vytaseným Žihadlem. K jejich malému uklidnění, Žihadlo ani Glamdring meče ukované elfskými kováři z dávnověku nezářili chladným světlem, které odhalovalo přítomnost skřetů. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas s mladými hobity a Boromirem. V temnotě vzadu chmurný a tichý kráčel Aragorn. Chodba ještě párkrát zatočila a pak začala klesat. Dlouho klesala než se opět srovnala. Vzduch začal být hůře dýchatelný, ale ne odpudivý, na tvářích občas pocítili proudy chladného vzduchu, unikajícího z trhlin ve zdech. Bylo jich mnoho v bledém světle čarodějovi hole Frodo občas zahlédl schody, mosty a jiné chodby a tunely stoupající i klesající černočerné bez naděje na zapamatování cesty. Společenstvo za ním promlouvalo zřídkakdy, a i tak pouze v uspěchaném šepotu. Nebylo jiného zvuku než jejich vlastních nohou, Tupé dusání trpasličích bot, Boromirův těžký krok, lehké našlapování Legolase, téměř neslyšitelný zvuk hobitích nohou, a vzadu pomalé dlouhé kroky Aragorna. Když na chvilku zastavili neslyšeli vůbec nic , kromě občasného pádu neviděné vodní kapky. Přesto Frodo slyšel nebo si myslel že slyšel něco jiného: lehké dopadání měkkých bosých chodidel .Nikdy ne dost nahlas nebo dost blízko aby si tím byl jistý, ale jakmile to začalo, tak to neskončilo, zatímco se společenstvo pohybovalo. Nemohla to být ozvěna, protože když skupina zastavila, kroky ještě chvíli samy pokračovaly, než utichly.
    David Franc

    OdpovědětVymazat
  40. Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni dychtivě toužili mít cestu co nejdříve za sebou, a tak navzdory únavě dál pochodovali několik hodin. Gandalf šel vpředu jako předtím. V levé ruce držel svou třpytivou hůl, jejíž světlo osvětlovalo zemi pod nohama a v pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jehož oči se leskly, když se rozhlížel v tlumenném světle. Za trpaslíkem šel Frodo, který vytasil svůj krátky meč - Žihadlo. Žádné jiskření nešlo z čepelí Žihadla a Glamdringu, a to je uklidňovalo. Elfští kováři meče vyrobili ve starších dobách tak, že svítily studeným světlem, pokud byli na blízku skřeti. Za Frodem šel Sam, a za ním Legolas, za ním mladí hobiti a Boromir. V šeru za nimi šel tichý a zamračený Aragorn. Chodba se několikrát zakroutila a poté začali sestupovat. Šli dlouho dolů, než se cesta opět srovnala. Vzduch byl horký a nedýchatelný, ale nebyl hnusný a občas do tváří cítili proudy studenějšího vzduchu, který nejspíše foukal z otvorů ve zdech. Bylo jich mnoho. V bledém paprsku kouzelníkovi hole Frodo zahlédl schody a klenby a další chodby a tunely, které se svažovaly, nebo prudce klesaly, nebo se otevíraly prázdnou tmou z obou stran. Bylo to matoucí, bez naděje na zapamatování.

    Společenstvo za ním mluvilo jen zřídka, a když už, tak jen v urychleném šepotu. Nebyly zde žádné zvuky, kromě zvuků jejich vlastní chůze. Zvuky dutých pahýlů Gimliho trpasličích bot, Boromirovi těžké podrážky, Legolasovo lehkých kroků, tichého ťapkání hobitích nohou a vzadu Aragornova pomalého a dlouhého kroku. Když po chvílích zastavovali, neslyšeli nic kromě slabého pramínku vody, kterou neviděli. Pak Frodo začal slyšet, nebo si myslel, že slyšel něco jiného, něco jako slabé kroky měkkých bosých nohou. Zvuky nebyly natolik blízko a nahlas, aby si byl jistý jestli je opravdu slyšel, ale když začly, nepřestávaly. Ale nebyla to ozvěna. Když se zastavili, ťapkalo to chvíli samo a poté utichlo.

    OdpovědětVymazat
  41. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  42. Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni byli netrpěliví a chtěli dosáhnout cíle tak rychle, jak jen to bylo možné, a proto byli ochotni pokračovat v pochodu i několik dalších hodin. Gandalf kráčel v čele jako předtím. V levé ruce držel třpytivou hůl, jejíž světlo mu svítilo na cestu pod nohama; v pravé ruce držel svůj meč Glamdring. Za ním kráčel Gimli, v šeru se jeho oči blýskaly, jak otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo, který měl vytasený malý meč, Žihadlo. Čepele Žihadla ani Glamdringu nezářily, alespoň to jim poskytovalo jistou útěchu, jelikož tyto meče byly prací Elfích kovářů ze Starých časů a zářily ledovým světlem, pokud byli poblíž nějací skřeti. Za Frodem kráčel Sam a za ním Legolas, mladí hobiti a Boromir. Ve tmě vzadu kráčel pochmurně a tiše Aragorn.
    Cesta se ještě několikrát stočila a poté začala klesat. Delší dobu vytrvale klesala, než se opět vyrovnala. Vzduch se stával horkým a dusným, ale nebyl znečistěný. Občas pocítili proudy chladného vzduchu na svých tvářích, vycházejících z otvorů ve stěnách. Bylo jich tam mnoho. V bledém paprsku čarodějovy hole zachytil Frodo náznaky schodů a klenby, dalších chodeb a tunelů stoupajících či klesajících, nebo otevírajících prázdnotu tmy z obou stran. Bylo to matoucí, bez naděje na zapamatování.

    Skupina za ním mluvila zřídka, a pokud ano, tak pouze v uspěchaném šepotu. Nebylo slyšet nic, kromě zvuku jejich vlastních kroků. Těžký dupot Gimliho trpasličích bot, namáhavé kroky Boromira, lehké kroky Legolase, lehké a sotva slyšitelné cupitání hobitích nohou, a vzadu pomalé a důkladné dlouhé kroky Aragorna. Když na chvíli zastavili, neslyšeli nic. Jen příležitostně náznak tekoucího pramínku vody, který nebyl vidět. Avšak Frodo uslyšel, nebo se mu zdálo, že slyší něco jiného: něco jako slabé kroky bosých, měkkých chodidel. Nikdy to nebylo tak hlasité, nebo dostatečně blízko, aby si byl jistý tím, že to skutečně slyší. Jak to ale jednou začalo, už to nepřestávalo, zatímco se skupina přesouvala. Nebyla to ale ozvěna, jelikož když zastavili, cupitalo to ještě chvíli samo, a pak to utichlo.

    Malčánková Bára

    OdpovědětVymazat
  43. Three Men in a Boat (to say nothing of the dog)
    Jerome K. Jerome, 1889

    CHAPTER I.
    Pamatuji si, jak jsem jednoho dne šel do Britského Muzea, abych si načetl něco o nějaké lehké nemoci, která na mě lezla – senná rýma, mám pocit, že to byla. Vzal jsem tu knihu a četl si všechno co jsem přečíst přišel, a potom v jednom bezmyšlenkovitém momentě jsem mimoděk otočil stranu a začal nestoudně studovat nemoci obecně. Zapomněl jsem co byla ta první nemoc, do které jsem se pustil – nějaká strašná, devastující pohroma, to vím – a před tím, než jsem zhlédl polovinu “varovných příznaků”, mi bylo jasné, že ji zcela jistě mám.
    Chvíli jsem jen tak seděl, zmrazen hrůzou a poté v apatii zoufalství jsem znovu otočil stránky. Dostal jsem se k tyfu – přečetl příznaky – a zjistil jsem, že mám tyfus, musel jsem ho mít už měsíce, aniž bych o tom věděl – zamyslel jsem se co ještě mám. Otočil jsem na Sydenhamovu Choreu – zjistil jsem podle očekávání, že to mám taky – začal jsem mít zájem o svůj případ, tak jsem se odhodlal, že to proseji, až ke dnu a začal jsem abecedně. Načetl jsem si malarickou zimnici a zjistil jsem, že na ni trpím a že akutní faze odstartuje, asi za dalších čtrnáct dní. U Brightovy nemoci se mi ulevilo, že ji mám jen v modifikované formě a co se toho týkalo, tak mohu žít ještě roky. Choleru jsem měl s vážnými komplikacemi a se záškrtem jsem se očividně narodil. Prolezl jsem svědomitě šestadvaceti písmeny a jediný neduh, který jsem mohl vyloučit bylo Koleno pokojské(pozn. Prepatelární burzitida).
    Nejdříve jsem se kvůli tomu cítil ublíženě, přišlo mi to trochu jako podvod. Proč nemám Koleno pokojské? Proč tato nevděčná výjimka? Ale po chvíli přetrvali méně chamtivé pocity. Vzpomněl jsem si, že mám každou další nemoc dosud známou ve farmakologii a tak jsem přestal být tolik sobecký, a rozhodl jsem se, že se obejdu bez Kolena pokojské.
    Šel jsem ke svému doktorovi, je to můj starý kumpán, měří mi puls, prohlédne jazyk, mluví o počasí a to všechno zadarmo, když se mi zachce být nemocný, tak jsem si řekl, že mu to oplatím, když za ním teď zajdu. “Co chce každý doktor,” říkal jsem ji “je praxe. Tak tedy dostane mě. Ze mě bude mít více praxe, než ze sedmnácti set normálních pacientů s jednou, nebo dvěma nemocemi.” Takže jsem šel přímo k němu a on povídá:
    “No, tak co je špatně s vámi?”
    Já řikám: “Nebudu ztrácet tvůj čas, drahý chlapče, tím, abych ti říkal co se mnou je. Život je krátký a mohl bys umřít dřív, než bych skončil. Místo toho ti řeknu co se mnou NENÍ špatně. Já nemám Koleno pokojské. Nemohu říct proč, ale faktem zůstává, že ho nemám. Všechno ostatní bohužel mám.”
    A řekl jsem mu jak jsem na to přišel

    Potom mě otevřel, díval se na mě shora, sevřel mi zápěstí, praštil mě do hrudi, když jsem to nečekal –zbabělým počínáním bych to nazval – a okamžik na to, mě udeřil stranou hlavy. Na závěr se posadil, vypsal mi předpis, složil ho, já ho dal do kapsy a odešel jsem.
    Nedíval jsem se na něj, vzal jsem ho rovnou do nejbližší lékárny a tam ho odevzdal.
    Řekl mi, že to nevede.
    Tak se ptám “Jste snad lékárník?”
    On mi odpověděl “Jsem lékárník, kdybych snad byl smíšené zboží a rodinný hotel v jednom, tak bych vám mohl vyhovět. Ale, bohužel jsem jenom lékárník.”
    Přečetl jsem si předpis, stálo tam:
    “1libra hovězího steaku
    1 pinta hořkého piva
    každých 6 hodin
    1 deseti mílová procházka každé ráno
    1 postel v 11 hodin večer přesně, každý večer
    A necpěte do své hlavy věci, kterým nerozumíte.”
    Následoval jsem ty instrukce, se šťastným koncem – pokud mluvím za sebe – můj život byl zachráněn a pokračuje dál.


    Tomáš Edl - OPRAVA

    OdpovědětVymazat
  44. Po krátké přestávce se vydali zase na cestu. Všichni chtěli mít cestu za sebou tak rychle, jak to jen půjde, takže byli ochotní, i přes veškerou únavu pokračovat v pochodu ještě několik hodin. Gandalf šel vpředu jako před tím. Ve své pravé ruce třímal svou třpytící hůl, jejíž světlo odhalovalo pouze část cesty před jeho chodidly; v pravici nesl meč Glamdring. Za ním šel Gimli, jeho oči se leskly ve slabém světle, jak se rozhlížel ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo s taseným krátkým mečem, Žihadlem. Žádná zář se nelinula z čepelí Žihadla, nebo Glamdringu a to byla alespoň nějaká útěcha, protože to byly práce Elfů ze Starých Dnů, a tyto meče vyzařovaly chladné světlo pokaždé, když byl po ruce nějaký skřet. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas a mladí Hobiti a Boromir. Ve tmě v týlu, ponurý a tichý, kráčel Aragorn.
    Cesta se klikatila kolem několika ohybů a pak začala klesat. Směřovala nepřetržitě dolů hezky dlouho, než se zase vyrovnala. Vzduch začal být horký a nedýchatelný, ale ne smradlavý, chvilkama pocítili závan chladnějšího vzduchu na tváři, který vycházel ze spíše tušených otvorů ve zdech. Bylo jich mnoho. V bledém paprsku čarodějova hole Frodo zachytil náznaky poschodí, oblouků nebo jiných cest a tunelů, mířily vzhůru, nebo se svažovaly prudce dolů, nebo se temně otevíraly na obou stranách. Bylo to matoucí a bez naděje na zapamatování.
    Společnost za ním zřídka hovořila, a když tak jenom uspěchaným šeptem. Nebyl slyšet žádný jiný zvuk, než ten, který vydávala jejich chodidla; duté dupání Gimliho trpasličích bot, těžký pochod Boromirův, lehké kroky Legolase, měkké, sotva slyšitelné tlapkání hobbitích chodidel a vzadu pomalé a pevné dopady Aragornových nohou při jeho dlouhém rázování. Když na chvíli zastavili, tak nebylo slyšet vůbec nic, pokud to občas nebyl pramínek a kapání neviděné vody. A přesto Frodo začal slyšet, nebo si myslel, že slyší, něco jiného: jakoby chabý dopad měkké bosé nohy. Nikdy to nebylo dost blízko, nebo dost nahlas, aby si mohl být jistý, že to zaslechl, ale jakmile to začlo, nikdy to neustalo, když byla Společnost v pohybu. Ale nemohla to být ozvěna, protože když zastavili, tak to šlo ještě chvíli samo, než to přestalo.
    Tomáš Edl

    OdpovědětVymazat
  45. Oprava Veronika Jalamudisová
    Po krátkém odpočinku se znovu vydali na cestu. Všichni byli dychtiví zdolat cestu co nejrychleji, i přes to, jak byli unavení, byli ochotní pokračovat v chůzi po několik hodin. Gandalf šel vpředu stejně jako předtím. V levé ruce svíral blyštivou hůl, ze které se odráželo světlo na zem před jeho nohama; v pravé ruce držel meč Glamdring. Za ním vykračoval Gimli, kterému se v tlumeném světle leskly oči, jak se rozhlížel ze strany na stranu. Za trpaslíkem následoval Frodo, který tasil krátký meč, jménem Žihadlo. Z čepele Glamdringu ani Žihadla nijak nezářili; což byla útěcha, protože elfští kováři vyrobili tyto meče ještě za Starých časů a v blízkosti Orků září mrazivým světlem. Za Frodem kráčel Sam a ještě za ním šel Legolas s mladými hobity a Boromirem. Ve tmě v pozadí, šel zachmuřený a tichý Aragorn.
    Chodba se kroutila a poté se začala svažovat. Dlouho vedla stále dolů, než se dostali opět na rovinu. Vzduch začal být horký a dusný, ale dalo se to zvládnout, protože jejich tvář občas ovanul studený vítr přicházející ze napůl smyšlených otvorů v hradbách. Těch tam byla spousta. V bledých paprscích čarodějovy hole zachytil Frodo záblesk schodů, klenby a dalších chodeb a tunelů pomalu se svažujících, běžících strmě dolů nebo úplně tmavých a otevřených na všechny strany. Bylo to matoucí a neměli šanci si to zapamatovat.
    Společenstvo za ním mluvilo jen zřídka a pouze rychlým šepotem. Bylo tam ticho, jediný zvuk byl jejich vlastních kroků; těžkopádná chůze Gimliho trpasličích bot, silné našlapování Boromirovo; lehký krok Legolasův; měkké zřídka slyšitelné cupitání hobitích nožek; a v pozadí pomalé a odhodlané zvuky dlouhých Aragornových kroků. Když se na chvíli zastavili, neslyšeli vůbec nic až na občasné kápnutí nebo slabě tekoucí pramínek nespatřené vody. Frodo slyšel nebo si představoval, že slyší ještě něco jiného: něco jako došlapy měkkých bosých chodidel. Nikdy to nebylo dost hlasité nebo blízké, že by si byl jistý tím, že to slyšel; ale jednou už to začalo a během toho, co se Společenstvo pohybovalo, to ani neskončilo. Ale nebyla to ozvěna, protože když se zastavili, cupitání pokračovalo zcela samo a poté ztichlo.

    OdpovědětVymazat
  46. Po krátkém odpočinku pokračovali v cestě. Všichni byli odhodláni dokončit výpravu co nejrychleji, přes značnou únavu pochodovali ještě několik hodin. Gandalf kráčel vpředu jako předtím. V levé dlani držel svou zářící hůl, která osvětlovala sotva zem pod nohama. V pravé ruce svíral meč Glamdring. Za ním se držel Gimli, jeho oči se blýskaly ve slabém světle, když otáčel hlavou ze strany na stranu. Za trpaslíkem šel Frodo s vytaseným Žihadlem. Společenstvo uklidňovalo to že, Žihadlo ani Glamdring meče ukované elfskými kováři z dávnověku nevydávaly chladné světlo, které odhalovalo přítomnost skřetů. Za Frodem šel Sam a za ním Legolas s mladými hobity a Boromirem. V temnotě vzadu chmurný a tichý kráčel Aragorn. Chodba ještě párkrát zatočila a pak začala klesat. Dlouho klesala, než se opět srovnala. Vzduch začal být horký a dusivý, ale ne nedýchatelný, na tvářích občas pocítili proudy chladného vzduchu, unikajícího z prasklin ve stěnách. Bylo jich mnoho. V bledém světle čarodějovy hole Frodo občas zahlédl schody, mosty a jiné chodby a tunely stoupající i klesající všechny černočerné bez naděje na zapamatování cesty. Společenstvo za ním promlouvalo zřídkakdy, a i tak pouze v uspěchaném šepotu. Nebylo jiného zvuku než vlastních nohou, Tupé dusání trpasličích bot, Boromirův těžký krok, lehké našlapování Legolase, téměř neslyšitelný zvuk hobitích nohou, a vzadu pomalé dlouhý krok Aragornův. Když na chvilku zastavili tak neslyšeli vůbec nic , kromě občasné neviděné vodní kapky. Přesto Frodo slyšel nebo si to aspoň myslel něco jiného: lehké dopadání měkkých bosých chodidel .Nikdy ne dost nahlas nebo dost blízko aby si tím byl jistý, ale jakmile to začalo, tak to neskončilo, zatímco se společenstvo pohybovalo. Nemohla to být ozvěna, protože když skupina zastavila, kroky ještě chvíli samy pokračovaly, než utichly.
    David Franc oprava

    OdpovědětVymazat