18. listopadu 2017

Námořnictvo, symbol Británie

Říká se, že každý Brit je v jádru námořník. Těžko soudit - nicméně námořní tématika se v anglicky psané literatuře objevuje velice často,  a beletrie si precizností vyjadřování nezadá s odbornou literaturou.
Kniha Alistaira MacLeana H.M.S. Ulyssess vyšla poprvé v roce 1955 a byla dokonce zfilmována. Děj se na základě vlastních zkušeností autora zabývá osudy příslušníků Královského námořnictva za druhé světové války.

1. Zjistěte si více o autorovi a díle, přečtěte si synapsi. Kompletní originál v pdf je k dispozici na capse.
2. Z první části textu vyberte technické termíny a vyhledejte jejich význam.
3. Přeložte druhou (vyznačenou) část textu.

Jak si s podobným textem poradili vaši předchůdci - LINK


________________

A ghost-ship, almost, a legend. The Ulysses was also a young ship, but she had grown old in the Russian Convoys H.U.33B and on the Arctic patrols. She had been there from the beginning, and had known no other life. At first she had operated alone, escorting single ships or groups of two or three: later, she had operated with corvettes and frigates, and now she never moved without her squadron, the 14th Escort Carrier group.
But the Ulysses had never really sailed alone. Death had been, still was, her constant companion. He laid his ringer on a tanker, and there was the erupting hell of a high-octane detonation; on a cargo liner, and she went to the bottom with her load of war supplies, her back broken by a German torpedo; on a destroyer, and she knifed her way into the grey-black depths of the Barents Sea, her still racing engines her own executioners; on a U-boat, and she surfaced violently to be destroyed by gunfire, or slid down gently to the bottom of the sea, the dazed, shocked crew hoping for a cracked pressure hull and merciful instant extinction, dreading the endless gasping agony of suffocation in their iron tomb on the ocean floor. Where the Ulysses went, there also went death. But death never touched her. She was a lucky ship. A lucky ship and a ghost ship and the Arctic was her home.
Illusion, of course, this ghostliness, but a calculated illusion. The Ulysses was designed specifically for one task, for one ocean, and the camouflage experts had done a marvellous job. The special Arctic camouflage, the broken, slanting diagonals of grey and white and washed out blues merged beautifully, imperceptibly into the infinite shades of grey and white, the cold, bleak grimness of the barren northern seas.And the camouflage was only the outward, the superficial indication of her fitness for the north.
Technically, the Ulysses was a light cruiser. She was the only one of her kind, a 5,500 ton modification of the famous Dido type, a forerunner of the Black Prince class. Five hundred and ten feet long, narrow in her fifty-foot beam with a raked stem, square cruiser stern and long fo'c'sle deck extending well abaft the bridge, a distance of over two hundred feet, she looked and was a lean, fast and compact warship, dangerous and durable. "Locate: engage: destroy." These are the classic requirements of a naval ship in wartime, and to do each, and to do it with maximum speed and efficiency, the Ulysses was superbly equipped. Location, for instance. The human element, of course, was indispensable, and Vallery was far too experienced and battlewise a captain to underestimate the value of the unceasing vigil of look-outs and signalmen. The human eye was not subject to blackouts, technical hitches or mechanical breakdowns. Radio reports, too, had their place and Asdic, of course, was the only defence against submarines.
But the Ulysses's greatest strength in location lay elsewhere. She was the first completely equipped radar ship in the world. Night and day, the radar scanners atop the fore and main tripod masts swept ceaselessly in a 360° arc, combing the far horizons, searching, searching. Below, in the radar rooms, eight in all, and in the Fighter Direction rooms, trained eyes, alive to the slightest abnormality, never left the glowing screens. The radar's efficiency and range were alike fantastic. The makers, optimistically, as they had thought, had claimed a 40-45 mile operating range for their equipment. On the Ulysses's first trials after her refit for its installation, the radar had located a Condor, subsequently destroyed by a Blenheim, at a
range of eighty-five miles.
Engage that was the next step. Sometimes the enemy came to you, more often you had to go after him. And then, one thing alone mattered speed. The Ulysses was tremendously fast. Quadruple screws powered by four great Parsons single-reduction geared turbines two in the for'ard, two in the after engine-room, developed an unbelievable horse-power that many a battleship, by no means obsolete, could not match. Officially, she was rated at 33.5 knots. Off Arraa, in her full-power trials, bows lifting out of the water, stern dug in like a hydroplane, vibrating in every Clyde-built rivet, and with the tortured, seething water boiling whitely ten feet above the level of the poop-deck, she had covered the measured mile at an incredible 39.2 knots, the nautical equivalent of 45 m.p.h. And the "Dude "-Engineer-Commander Dobson had smiled knowingly, said he wasn't half trying and just wait till the Abdiel or the Manxman came along, and he'd show them something. But as these famous mine-laying cruisers were widely believed to be capable of 44 knots, the wardroom had merely sniffed "Professional jealousy "and ignored him. Secretly, they were as proud of the great engines as Dobson himself.
Locate, engage and destroy. Destruction. That was the be all, the end all. Lay the enemy along the sights and destroy him. The Ulysses was well equipped for that also. She had four twin gun-turrets, two for'ard, two aft, 5.25 quick-firing and dual-purpose equally effective against surface targets and aircraft. These were controlled from the Director Towers, the main one for'ard, just above and abaft of the bridge, the auxiliary aft. From these towers, all essential data about bearing, wind-speed, drift, range, own speed, enemy speed, respective angles of course were fed to the giant electronic computing tables in the Transmitting Station, the fighting heart of the ship, situated, curiously enough, in the very bowels of the Ulysses, deep below the water-line, and thence automatically to the turrets as two simple factors, elevation and training. The turrets, of course, could also fight independently.
These were the main armament. The remaining guns were purely AA, the batteries of multiple pom-poms, firing two-pounders in rapid succession, not particularly accurate but producing a blanket curtain sufficient to daunt any enemy pilot, and isolated clusters of twin Oerlikons, high-precision, high-velocity weapons, vicious and deadly in trained hands.
Finally, the Ulysses carried her depth-charges and torpedoes, 36 charges only, a negligible number compared to that carried by many corvettes and destroyers, and the maximum number that could be dropped in one pattern was six. But one depth-charge carries 450 lethal pounds of Amatol, and the Ulysses had destroyed two U-boats during the preceding winter. The 21-inch torpedoes, each with its 750-pound warhead of T.N.T., lay sleek and menacing, in the triple tubes on the main deck, one set on either side of the after funnel. These had not yet been blooded.
This, then, was the Ulysses. The complete, the perfect fighting machine, man's ultimate, so far, in his attempt to weld science and savagery into an instrument of destruction. The perfect fighting machine, but only so long as it was manned and serviced by a perfectly integrating, smoothly functioning team. A ship, any ship, can never be better than its crew. And the crew of the Ulysses was disintegrating, breaking up: the lid was clamped on the volcano, but the rumblings never ceased.


Corvette
Frigate
Squadron
Cargo liner
Destroyer
long fo'c'sle deck
square cruiser stern
Asdic
Wardroom
Parsons single-reduction geared turbines
twin gun-turrets, two for'ard, two aft,
AA, the batteries of multiple pom-poms
twin Oerlikons
depth-charges



Then it happened. It was A.B. Ferry's fault that it happened. And it was just ill-luck that the port winch was suspect, operating on a power circuit with a defective breaker, just ill-luck that Ralston was the winch driver, a taciturn, bitter mouthed Ralston to whom, just then, nothing mattered a damn, least of all what he said and did. But it was Carslake's responsibility that the affair developed into what it did.
Sub-Lieutenant Carslake's presence there, on top of the Carley floats', directing the handling of the port wire, represented the culmination of a series of mistakes. A mistake on the part of his father, Rear- Admiral, Rtd., who had seen in his son a man of his own calibre, had dragged him out of Cambridge in 1939 at the advanced age of twenty-six and practically forced him into the Navy: a weakness on the part of his first C.O., a corvette captain who had known his father and recommended him as a candidate for a commission: a rare error of judgment on the part of the selection board of the King Alfred, who had granted him his commission ; and a temporary lapse on the part of the Commander, who had assigned him to this duty, in spite of Carslake's known incompetence and inability to handle men.
He had the face of an overbred racehorse, long, lean and narrow, with prominent pale blue eyes and protruding upper teeth. Below his scanty fair hair, his eyebrows were arched in a perpetual question mark: beneath the long, pointed nose, the supercilious curl of the upper lip formed the perfect complement to the eyebrows. His speech was a shocking caricature of the King's English: his short vowels were long, his long ones interminable: his grammar was frequently execrable. He resented the Navy, he resented his long overdue promotion to Lieutenant, he resented the way the men resented him. In brief, Sub-Lieutenant Carslake was the quintessence of the worst by-product of the English public school system. Vain, superior, uncouth and ill-educated, he was a complete ass.
He was making an ass of himself now. Striving to maintain balance on the rafts, feet dramatically braced at a wide angle, he shouted unceasing, unnecessary commands at his men. C.P.O. Hartley groaned aloud, but kept otherwise silent in the interests of discipline. But A.B. Ferry felt himself under no such restraints. "'Ark at his Lordship," he murmured to Ralston. "All for the Skipper's benefit." He nodded at where Vallery was leaning over the bridge, twenty feet above Carslake's head. "Impresses him no end, so his nibs reckons."
"Just you forget about Carslake and keep your eyes on that wire,"
Ralston advised. "And take these damned great gloves off. One of these days------"
"Yes, yes, I know," Ferry jeered. "The wire's going to snag 'em and wrap me round the drum." He fed in the hawser expertly. "Don't you worry, chum, it's never going to happen to me."
But it did. It happened just then. Ralston, watching the swinging paravane closely, flicked a glance inboard. He saw the broken strand inches from Ferry, saw it hook viciously into the gloved hand and drag him towards the spinning drum before Ferry had a chance to cry out.
Ralston's reaction was immediate. The foot-brake was only six inches away but that was too far. Savagely he spun the control wheel, full ahead to full reverse in a split second. Simultaneously with Ferry's cry of pain as his forearm crushed against the lip of the drum came a muffled explosion and clouds of acrid smoke from the winch as £500 worth of electric motor burnt out in a searing flash. Immediately the wire began to run out again, accelerating momentarily under the dead weight of the plunging paravane. Ferry went with it. Twenty feet from the winch the wire passed through a snatch block on the deck: if Ferry was lucky, he might lose only his hand.
He was less than four feet away when Ralston's foot stamped viciously on the brake. The racing drum screamed to a shuddering stop, the paravane crashed down into the sea and the wire, weightless now, swung idly to the rolling of the ship.
Carslake scrambled down off the Carley, his sallow face suffused with anger. He strode up to Ralston.
"You bloody fool!" he mouthed furiously. "You've lost us that paravane.
By God, L.T.O., you'd better explain yourself! Who the hell gave you orders to do anything?"
Ralston's mouth tightened, but he spoke civilly enough.
"Sorry, sir. Couldn't help it, it had to be done. Ferry's arm------"
"To hell with Ferry's arm!" Carslake was almost screaming with rage.
"I'm in charge here and I give the orders. Look! Look!" He pointed to the swinging wire. "Your work, Ralston, you, you blundering idiot! It's gone, gone, do you understand, gone!"
Ralston looked over the side with an air of large surprise.
"Well, now, so it is." The eyes were bleak, the tone provocative, as he looked back at Carslake and patted the winch. "And don't forget this, it's gone too, and it costs a ruddy sight more than any paravane."
"I don't want any of your damned impertinence!" Carslake shouted. His mouth was working, his voice shaking with passion. "What you need is to have some discipline knocked into you and, by God, I'm going to see you get it, you insolent young bastard!"

Ralston flushed darkly. He took one quick step forward, his fist balled, then relaxed heavily as the powerful hands of C.P.O. Hartley caught his swinging arm. But the damage was done now. There was nothing for it but the bridge.

77 komentářů:

  1. Pak se to stalo. Mohl za to A. B. Ferry. Byla to jenom smůla, že naviják na levém boku lodi byl vadný, pracoval na napájecím obvodu s chybným jističem; smůla, že Ralston byl řidič navijáku, mlčenlivý Ralston, kterému v tu chvíli bylo všechno sakra jedno, a nejvíc to co řekl a udělal. Ale byla to Carslakeova zodpovědnost, že se ta záležitost vyvinula v něco takovýho. Přítomnost podporučíka Carslakea na vrcholu záchranných člunů, kde řídil zacházení s lanem na levoboku, reprezentovala vyvrcholení série omylů. Chyba ze strany jeho otce, kontraadmirála zpět ve službě, který ve svém synovi viděl muže svého kalibru; vytáhnul ho z Cambridge v roce 1939 ve věku 26 let a donutil jít k námořnictvu; Slabina části, když byl poprvé velícím důstojníkem: korvetní kapitán, který znal jeho otce a doporučil ho jako kandidáta pro komisi; výjimečná chyba úsudku ze strany výběrové komise krále Alfreda, který mu udělil místo v komisi; a dočasné selhání na straně fregatního kapitána, který mu přidělil tuto povinnost, nehledě na Carslakeovu známou neschopnost velet ostatním chlapům. Měl obličej špatně vyšlechtěného závodního koně, podlouhlý, štíhlý a úzký, s výraznýma světlomodrýma očima a předkusem. Pod jeho řídkými světlými vlasy se jeho obočí klenulo do neustálého otazníku. Pod jeho dlouhým špičatým nosem, se mu formoval pohrdavý kroužek na horním rtu, který tvořil perfektní doplněk k obočí. Jeho mluva byla šokující karikatura královo řeči. Jeho krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika byla často ohavná. Nesnášel námořnictvo, nesnášel jeho dlouho opožděné povýšení na poručíka, nesnášel to, že ho ostatní chlapi nesnášeli. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním největšího odpadu systému soukromých škol v Británii. Ješitný, povýšený, oplzlý a nevzdělaný, byl úplný blbec. Dělal ze sebe blbce i teď.Usiloval o udržení rovnováhy na člunu, nohu si dramaticky podepřel v širokém úhlu, a ustavičně okolo křičel zbytečné rozkazy jeho mužům; vrchní loďmistr Hartley nahlas zaskuhral, i když jindy zůstával zticha v zájmu disciplíny.

    OdpovědětVymazat
  2. Ale A. B. Ferry nehleděl na tyhle omezení. „Archu pro naše lordstvo,“ zamumlal Ralstonovi. „Všechno ve prospěch Skippera“. Kývnul směrem k místu, kde se Vallery skláněl přes lávku 20 stop nad Carslakeovou hlavou. „Pořád se snaží zapůsobit, tak si ho šéf považuje.“ „Prostě zapomeň na Carslakea a sleduj ten drát.“ Radil Ralston. „A sundej si ty blbý rukavice. Jednou…“ „Jo, jo, já vím,“ řekl Ferry posměšně. „Ten drát se zachytí a zamotá mě okolo barelu.“ Zkušeně namotával lano. „Jen se neboj, brachu, to se mi nikdy nestane.“ Ale stalo. Stalo se to právě tehdy. Ralston, pozorujíc houpající se paravan, rychle nakouknul do vnitřku lodi. Viděl rozbitý drát, pár centimetrů od Ferryho, viděl, jak se zahákl do rukavice a odtáhl ho směrem k odstředivému barelu ještě dřív, než měl Ferry šanci začít křičet. Ralston okamžitě zareagoval. Brzdový pedál byl jen 6 palců vzdálený, ale to bylo moc daleko. Brutálně roztočil ovládací kolo, úplně na doraz, aby došlo k absolutnímu otočení během sekundy. Zároveň s Ferryho nářkem, jeho předloktí rozdrtil náraz na okraj barelu, přišla tlumená exploze a mračno štiplavého kouře z navijáku, když elektrický motor, co stojí 500 liber, vyhořel ve spalujícím záblesku. Drát okamžitě začal docházet, rychle mizel pod mrtvou vahou ponorného paravanu. A Ferry šel s ním. Dvacet stop od navijáku prošel drát skrz úchytný blok na palubě: kdyby měl Ferry štěstí, ztratil by jenom ruku. Byl méně než 4 stopy daleko, když Ralstonova noha razantně dupla na brzdu. Závodní barel zaskřípal a zachvěl se kvůli zabrzdění, paravan se zřítil do moře a drát, teď už bez zátěže, se houpal lenivě jako loď na klidném moři. Carslake se vyškrábal ze záchranného člunu, jeho bledá tvář se zaplavila vztekem. Vykročil k Ralstonovi. „Ty zatracenej idiote!“ vykřikl zuřivě. „Kvůli tobě jsme ztratili paravan. Bože, L.T.O., to budeš muset vysvětlit. Kdo ti sakra dal rozkazy, abys něco dělal?“ Ralstonova ústa se zkřivila, ale promluvil dostatečně zdvořile. „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem pomoci, muselo to tak skončit. Ferryho ruka…“ „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro křičel vzteky. „Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívej. Podívej!“ Ukázal na houpající se lano. „Tvoje práce Ralstone, ty nemožný idiote! Je pryč, pryč, rozumíš tomu, pryč!“ Ralston se podíval přes stranu lodi s výrazem velkého překvapení. „No, teď už jo.“ V očích neměl výraz lítosti a jeho tón byl provokativní, když se podíval zpátky na Carslakea a poklepal na naviják. „A na tohle nezapomeňte, to je taky pryč, a stojí to mnohonásobně víc než nějaký paravan.“ „Nebudu tady trpět tvoji zatracenou drzost!“ Zařval Carslake. Jeho rty pracovaly a hlas se vášnivě třásl. „Potřebuješ, aby do tebe vtloukli disciplínu, a Bože, já se na to budu s radostí dívat, ty drzý bastarde!“ Ralston zrudnul. Udělal jeden rychlý krok vpřed, ruce dal v pěst, hned se ale uklidnil, když silné paže vrchního loďmistra Hartleyho zachytily jeho napřaženou ruku. Ale ty škody už se vrátit nedají. Nezbylo tady nic, zůstala jenom lávka.

    OdpovědětVymazat
  3. A pak se to stalo. Byla to chyba A.B. Ferryho, že se to stalo. Bylo to nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku byl pochybný, poháněl ho elektromotor s rozbitým jističem, pouze nešťastná shoda náhod, že ho ovládal Ralston, málomluvný Ralston se sevřenými rty, kterému bylo zrovna teď úplně jedno, co řekne nebo udělá a jak to celé dopadne. Ale byla to Carslakova vina, že to došlo takhle daleko.
    Přitomnost podporučíka Carslakea, na Carleyho záchranném člunu, odkud řídil manipulaci s levobočním lanem, kulminovala v sérii chyb. První chyba jenž udělal jeho otec, kontradmirál v důchodu, který ve svém synovi viděl takových kvalit, jakých on sám dosahoval, byla ta, že ho vytáhl z Cambridge v roce 1939, v pokročilém věku dvacetišesti let a prakticky ho donutil, aby se připojil k námořnictvu. Dále slabost jednoho z jeho velitelů, kapitána korvety, který byl známým jeho otce a doporučil ho komisi. Špatný úsudek výběrové komise Krále Alfréda, která ho připustila před komisi a následné selhání velitele, který mu tuto povinnost přidělil a to i přes jeho neschopnost vést muže a známou nekompetentnost Carslaka.
    Měl obličej jako závodní kůň, protáhlý, úzký a hubený, s bledýma modrýma očima a s předkusem horních zubů. Pod jeho řídkými světlými vlasy čnělo věčně tázající se zvednuté obočí, pod jeho dlouhým špičatým nosem toto obočí perfektně doplňoval povyšeně ohrnutý horní ret. Jeho řeč byla šokujícím zesměšněním královské angličtiny: krátké samohlásky byly dlouhé, jeho dlouhé byly nekonečné: gramatika často pokulhávala. Měl dost námořnictva, měl dost jeho odkládaného povýšení na poručíka a měl dost toho, že ho mají ostatního dost. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesnění toho nejhoršího produktu anglického systému veřejných škol. Arogantní, oplzlý, ješitný a nevzdělaný, zkrátka úplný vůl.
    Právě ze sebe vola dělal. Snažil se udržet rovnováhu na raftech rozkročenýma nohama jako Jean Claude Van Damme a křičel na své muže zbytečné a nesmyslné povely. Hlavní důstojník Hartley hlasitě vzdychal, ale v zájmu disciplíny se snažil být ticho. Ale A.B. Ferryho toto nepsané pravidlo nezajímalo. “Podívejte se na jeho Lordstvo“ zamumlal směrem k Ralstonovi. “Všechno jenom aby si šplhnul u kapitána“ pokývnul na Valleryho, který se vykláněl z můstku, asi dvacet stop nad Carslakovou hlavou. “Předvádí se o sto šest.“
    “Zapomeň na Carslaka a soustřeď se na to lano“ Ralston radil. “A vem si ty zatracené rukavice. Jednoho dne..“ “No jo, já vím,“ Ferry se ušklíbl. “Lano mě chytne a obtočí mě kolem bubnu.“ Zkušeně lano zajistil. “Jen se neboj, kámo, ještě se mi nikdy nic nestalo.“

    Adéla Procházková

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale stalo se. Stalo se to hned poté. Ralston, pozorně sledující houpající se paravan, se podíval na palubu. Uviděl roztřepená vlákna lana jen pár palců od Ferryho, lano se zlomyslně zaháklo do ruky v rukavici a táhlo ho spěrem k točícímu bubnu předtím než stačil Ferry vykřiknout.
      Ralstonova reakce byla okamžitá. Nožní brzda byla pouze šest palců od něj, ale to bylo moc daleko. V mžiku prudce otočil řídící kolo z polohy vpřed do polohy vzad. Ferry zařval bolesti, když mu lano přimáčklo předloktí k okraji bubnu. V tu samou chvíli se ozval tlumený výbuch a od navíjáku se vyvalil štiplavý kouř. Elektrický motor za cenu tak pětseti liber bleskurychle vyhořel. Lano se začalo okamžitě zase odvíjet, zrychlovalo pod tíhou klesajícího paravu a vleklo Ferryho sebou. Dvacet stop od navijáku procházelo lano skrz kladku na palube, pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku.
      Byl méně než čtyři stopy daleko když Ralston dupnul nohou na brzu. Buben zařval a s otřesem zastavil, paravan spadl do moře a lano, nyní nezatížené, se kymácelo podél lodi.
      Carslake slezl z Carleyho záchraného člunu, jeho bledý obličej byl plný hněvu. Pospíchal směrem k Ralstonovi.
      “Vy zatracené nemehlo!“ zuřivě křičel. “Přišli jsme kvůli vám o paravan. Pane Bože! To mi teda vysvětlete! Kdo vám do pekla dal rozkaz tohle udělat?“
      Ralstonova pusa se napjala ale mluvil stále slušně.
      “Omlouvám se pane, nedalo se nic dělat. Ferryho ruka...“
      “Do pekla s Ferryho rukou!“ Carslake skoro řval vzteky.
      “Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívej se! Ukázal na houpající se lano. “Vaše práce Ralstone, vy, vy neschopný idiote! Je to pryč, pryč, rozumíte, pryč!“
      Ralston se podíval na bok a zatvářil se překvapeně.
      “Ano, je to tak.“ Oči měl pochmurné, tón provokující, podíval se zpátky na Carslaka a poplácal naviják. “A nezapomínejte tohle, to je taky pryč a stálo to určitě víc než nějaký paravan.“
      “Nechci slyšet, žádné vaše blbé kecy!“ Zakřičel Carslake. Zuřil až se jeho hlas třásl.“Potřebujete si oprášit disciplínu a to si pište, že se o to postarám, aby se vám jí dostalo, vy nestydatý parchante!“
      Ralston zrudl. Udělal krok vpřed, sevřel pěst, náhle jeho nataženou paži zadržela ruka hlavního důstojníka Hartleyho. Co se stalo, se stalo. Musel jít na velitelský můstek.

      Adéla Procházková

      Vymazat
  4. Pak se to stalo. Byla to A.B. Ferryho chyba, že se to stalo. A byla smůla, že naviják byl pochybný na napájecím obvodu s vadným jističem, prostě smůla, že to řídil Ralson, málomluvný Ralston, kterému, tehdy, bylo všechno zatraceně jedno, přinejmenším to, co řekl a udělal. Ale byla to Carslakeova odpovědnost, že se z této záležitosti vyvinulo to, co se vyvinulo.
    Přítomnost podporučíka Carslakea na Carleyho záchranném člunu, jeho řízení drátu, znamenalo sérii problémů. Chyba na straně jeho otce, kontradmirála, který v něm viděl muže svého kalibru, vytáhl ho z Cambridge v roce 1939 ve 26 letech a prakticky ho donutil jít do námořnictva: slabina, když byl kapitán korvety, který znal jeho otce a doporučil mu kandidovat do komise: vzácná chyba úsudku na straně výběrové komise krále Alfréda, která ho vybrala do komise; a dočasná chyba na straně velitele, který ho pověřil touto povinností i přestože věděl, že Carslake nedokáže velit mužům.
    Měl obličej špatně vychovaného závodního koně, dlouhý, hubený a ostrý s nápadně bledými oči a vyčnívajícími horními zuby. Pod jeho sporými vlasy se jeho obočí klenulo do tvaru otazníku: pod dlouhým špičatým nosem měl arogantně vlněný horní ret, což se perfektně hodilo ke tvaru obočí. Jeho řeč byla šokující karikaturou královské angličtiny: krátké hlásky vyslovoval dlouze a dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika byla často zběsilá. Nesnášel námořnictvo, nesnášel odkládání na povýšení na poručíka, nesnášel jak muži nesnášeli jeho. Stručně, podporučík Carslake byl v podstatě nejhorší produkt anglického veřejného školního systému. Ješitný, nadřazený, hrubý, špatně vzdělaný, byl to naprostý idiot.
    Dělal ze sebe idiota i teď. Snažil se zvládnout rovnováhu na člunu, nohy dramaticky podepřené v širokém úhlu, neustále křičel, zbytečně přikazoval svým mužům. C.P.O. Hartley nahlas zasténal, ale jinak byl potichu v zájmu kázně. Ale A.B. Ferryho to nezajímalo. „Archa v jeho lordství,” zamumlal Ralstonovi. „Všechno pro velitele lodi.“ Kývl tam, kde se Vallery nakláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Vytahuje se, co se dá.“ 
„Zapomeň na Carslakea a dívej se na ten drát,“ doporučil Ralston. „A sundej ty zatracené rukavice. Jednoho dne———"
    „Ano, ano, já vím,“ uchechtl se Ferry. „Drát mě udeří a ovine mě kolem bubnu.“ Zkušeně namotával drát. „Neboj se, kamaráde, nikdy se mi nic nestane.“

    OdpovědětVymazat
  5. Ale stalo se. Stalo se to právě tehdy. Ralston, pozorující houpající se paravan, rychle pohlédl na palubu. Uviděl rozbitý drát pár palců od Ferryho, viděl, jak se zahákl za rukavici a táhl ho k otáčejícímu se bubnu, Ferry neměl ani šanci zakřičet.
    Ralstonova reakce byla okamžitá. Brzdový pedál byl daleko jen 6 palců, ale i tak to bylo moc daleko. Brutálně zatočil hlavním kolem, naplno, do úplného otočení v jedné sekundě. Zároveň s Ferryho výkřikem bolesti, jeho předloktí se rozdrtilo nárazem na buben a přišla tlumená exploze a mraky štiplavého kouře z navijáku a elektrický motor, který stál 500 liber vzplanul v zářící blesky. Drát začal okamžitě docházet, rychle mizel pod vahou mrtvého ponořujícího se paravanu. Ferry šel s ním. Dvacet stop od navijáku prošel drát skrz úchytku na palubě: kdyby měl Ferry štěstí, mohl přijít jen o ruku.
    Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralstonova noha prudce dupla na brzdu. Buben zaskřípěl a se chvěním se zastavil, paravan se zřítil do moře a drát, už nezatížený, se nečinně točil do kolébání lodě.
    Carslake se vyškrábal z Carleyho člunu s bledým obličejem plným vzteku.
    Vykročil k Ralstonovi.
    „Ty zatracený blázne!“ zakřičel zuřivě. „Ztratil jsi nám paravan.
    Pane bože, to mi teda vysvětli! Kdo ti sakra dal rozkaz, abys něco dělal?“
    Ralstonova ústa se zkřivila, ale mluvil dostatečně civilizovaně.
    „Promiňte pane. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem to udělat. Ferryho ruka———"
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Křičel Carslake téměř zuřivě.
    „Já jsem ve vedení a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na houpající se drát. „Tvoje práce, Ralstone, tvoje, tvoje ty chybující idiote! Je to pryč, pryč, rozumíš, pryč!”
    Ralston se podíval na stranu s velkým překvapením.
    „No, teď už ano.” Oči byly mrzuté, tón provokativní, jak se podíval zpět na Carslakea a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč a stálo to mnohem víc než nějaký paravan.”
    „Nechci žádný tvoje zatracený drzosti!” Zakřičel Carslake. Jeho ústa fungovala, jeho hlas se třásl vztekem. „Co potřebuješ je disciplína, pane bože, a já se na to podívám, ty drzý mladý mizero!”

    Ralston se začervenal. Udělal jeden rychlý krok kupředu, ruce dal v pěst, ale pak ze zklidnil, když C.P.O. Hartleyho silné paže chytily jeho vztyčenou ruku. Ale škoda je už napáchána. Na to nebylo nic, jen můstek.

    OdpovědětVymazat
  6. A pak se to stalo. To co se stalo, byla vina A. B. Ferryho. A byla to smůla, že naviják na levoboku byl chybný, byl napájen obvodem se špatným jističem; smůla, že tichý Ralston byl řidič navijáku, kterému na ničem sakra nezáleželo, nejméně ze všeho na tom, co říkal nebo dělal. Ale to byla Carslakova zodpovědnost, že se ta aféra vyvinula v to, co se stalo.
    Přítomnost podporučíka Carslaka, na vrcholu záchranných člunů Carley, kde řídil a staral se o přístav, představovala hromadící se sérii chyb. Chyba z části jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který ve svém synovi viděl muže stejného kalibru, vytáhl ho z Cambridge v 1939 v dobrých dvaceti šesti letech a prakticky ho přinutil přidat se k námořnictvu: slabost z části jeho prvního nasazení, korvetní kapitán, který znal jeho otce a doporučil ho jako kandidáta pro komisi: vzácný omyl úsudku z části výběrové komise krále Alfreda, která mu zaručila jeho pověření v komisi; a dočasné pochybení z části velitele, který ho zapsal do služby, navzdory Carlslakovy vědomé nekompetenci a neschopnosti zvládnout muže.
    Měl obličej přešlechtěného závodního koně, protáhlý, štíchlý a úzký, s nápadnýma světlemodrýma očima a předkusem. Pod jeho řídkými světlými vlasy se rýsovalo obočí zvednuté s nekonečnými otázkami: pod dlouhým, špičatým nosem se na horním rtu formoval vlnitý knír, který tvořil perfektní doplněk k obočí. Jeho mluva byla šokující karikaturou královské angličtiny: jeho krátké samohlásky byly dlouhé, jeho dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika byla často bídná. Nesnesl námořnictvo, nesnesl dlouhé protahování jeho povýšení na poručíka, nesnesl to, že ho ostatní muži nesnesou. Stručně, podporučík Carslake byl ztělesnění toho nejhoršího z Anglického systému veřejných škol. Ješitný, povýšený, oplzlý a nevzdělaný, byl to totální kretén.
    Dělal ze sebe kreténa i teď. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, nohu si dramaticky podepřel v širokém úhlu, neustále okolo křičel zbytečné rozkazy jeho mužům; vrchní loďmistr Hartley nahlas zaskuhral, ale zůstal zticha v zájmu disciplíny. Ale A. B. Ferry se necítil nijak omezený nařízeními. „Archu pro naše lordstvo,“ zamumlal Ralstonovi. „Všechno ve prospěch Skippera“. Kývnul směrem k místu, kde se Vallery skláněl přes můstek dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Nekonečná snaha zapůsobit, to se počítá.“
    „Zapomeň na Carslaka a měj oči na drátu,“ radil Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednou....“ „Jo, jo, já vím,“ zasmál se Ferry. „„Ten drát se zachytí a zamotá mě okolo barelu.“ Zkušeně namotával lano. „Jenom se neboj, kamaráde, to se mi nikdy nestane.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale stalo. Stalo se to hned. Ralstol pozoroval houpající se paravan, rychle nakoukl do vnitřku lodi. Uviděl rozbitý drát pár centimetrů od Ferryho, uviděl, jak se prudce zahákl do rukavice a odtáhl ho směrem k rotujícímu barelu ještě dřív, než měl Ferry šanci zakřičet.
      Ralstonova reakce byla okamžitá. Brzdový pedál byl jen 15 centimetrů vzdálený, ale i to bylo moc daleko. Surově roztočil ovládací kolo, úplně na doraz, tam a zpátky během sekundy. Zároveň s Ferrym, který naříkal bolestí, protože se jeho předloktí rozdrtilo o okraj barelu, přišla tlumená exploze a obláček štiplavého dýmu z navijáku, který byl součástí elektrického motoru v hodnotě 500 liber, vyhořeli ve spalujícím záblesku. Drát okamžitě začal zase docházet, začal zrychlovat pod mrtvou vahou ponorného paravanu. Ferry šel s ním. Dvacet stop od navijáku prošel drát skrz úchytný blok na palubě: kdyby měl Ferry štěstí, mohl přijít jen o ruku.
      Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston prudce zašlápl brzdu. Rotující barel se se zachvěním a skřípáním zastavil, paravan se zřítil do moře a drát, teď už bez zátěže, se pomalu houpal jako loď na klidném moři. Carslake se sesunul ze záchranného člunu Carley, jeho bledá tvář se zaplavila vztekem. Vykročil k Ralstonovi. „Ty zatracenej hlupáku!“ vykřikl zuřivě. „Ztratil si nám paravan. Bože, raději to koukej vysvětlit! Kdo ti sakra dal příkazy dělat něco takového?“ Ralstonova ústa se zkřivila, ale promluvil dostatečně kultivovaně. „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem tomu zabránit, muselo se to stát. Ferryho ruka...“ „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro ječel zuřivostí. „Já tu velím a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na houpající se drát. „Tvoje práce, Ralstone, ty, ty neschopnej idiote!“ Je to pryč, pryč, rozumíš, pryč“
      Ralstone se podíval stranou s obrovským překvapením. „No, teď, teď už ano.“ Oči byly pusté, tón provokativní, jak se podíval zpět na Carslaka a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč, a stojí to mnohonásobně víc než ledajaký paravan.“ „Nestrpím tu žádnou drzost!“ zaječel Carslake. Jeho pusa pracovala, jeho hlas se chvěl vášní. „To co potřebuješ, je natlouct do sebe trochu disciplíny, Bože, rád se na to podívám, ty malej oprsklej hajzle!“ Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, ruce dal v pěst, hned se ale uklidnil, když silné ruce vrchního loďmistra Hartleyho zachytily jeho napřaženou paži. Ale škody už byly napáchány. Nic už nezbylo, jen jít na můstek

      Vymazat
  7. Poté se to stalo. Byl za to zodpovědný A.B.Ferry, že k něčemu takovému vůbec došlo. A byla to nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku měl nespolehlivý elektromotor s vadným jističem, nešťastná shoda náhod, že ho ovládal mlčenlivý Ralston se sevřenými rty, Ralston, který měl vždy všechno na háku. Ale mohl za to Carslake, že to došlo až tak daleko. Přítomností podporučíka Carslakea, který stál na Carleyově záchranném prámu, odkud ovládal lano, vyvrcholilo několik chyb v řadě. Začalo to omylem jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který viděl ve svém synovi muže stejného kalibru, jako byl on sám a v roce 1939 v jeho šestadvaceti letech ho odhlásil z Cambridge a v podstatě donutil vstoupit do námořnictva: následovalo to slabostí jeho prvního velitele, korvetního kapitána, který se znal s jeho otcem a díky tomu ho doporučil komisi jako vhodného kandidáta: poté neobvykle chybným úsudkem výběrového oddělení na lodi King Alfred, díky kterému se dostal ke komisi; a částečně zanedbáním komandéra, který přehlédl jeho neschopnost vést mužstvo a určil ho do služby.
    Měl obličej přešlechtěného závodního koně, protáhlý, štíhlý a úzký s vyboulenýma světlomodrýma očima a vystupujícími předními zuby. Pod jeho řídkými světlými vlasy, se táhlo jeho stále zvědavě zvednuté obočí: pod dlouhým špičatým nosem měl pohrdavě zkřivený horní ret, který perfektně doplňoval obočí.
    Jeho projev byl otřesné karikování knihy Královská angličtina: krátké samohlásky vyslovoval dlouze, dlouhé až nekonečně: používal ohavnou gramatiku. Nesnášel námořnictvo, nenáviděl své dlouho zatajované povýšení na důstojníka a měl až po krk toho, že ho muži nesnášeli. Ve zkratce podporučík Carslake byl ztělesněním těch nejhorších zplodin anglického soukromého školského systému. Ješitný, namyšlený, neslušný a nevzdělaný, úplný ňouma.
    A zrovna teď ze sebe hlupáka dělal. Snažil se udržet rovnováhu na voru tím, že zeširoka roztáhl nohy, ustavičně na muže pokřikoval nesmyslné povely. Starší poddůstojník Hartley hlasitě zavzdychal, ale jinak držel jazyk za zuby v rámci disciplíny. Avšak A.B. Ferry nedodržoval zásady. „Koukněme na jeho lordstvo“ zabručel Ralston. „Chce je obalamutit a získat výhodu.“ Pokýval směrem k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, šest metrů nad Carslakeovou hlavou. „Div se nepřetrhne, jak se předvádí.“
    „Neřeš Carslakea a věnuj se čemu máš, což je lano,“ radil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne…“ „Ano, ano, já vím,“ posmíval se Ferry. „Lano mě zachytne a omotá kolem bubnu.“ Popostrčil lano jako profesionál. „Žádný strachy kamaráde, to se mi nestane.

    Kateřina Pejšková
    1.část

    OdpovědětVymazat
  8. Ale stalo. Sotva to dořekl. Ralston, který pozorně sledoval rozhoupaný paraván, na moment mrknul na palubu. Spatřil roztřepený konec lana kousek dál od Ferryho, všimnul si, jak se zaseknul do rukavice a táhnul ho stále blíže k navíjejícímu bubnu takovou rychlostí, že nestihnul říct ani švec. Okamžitě zareagoval. Brzdu měl jen patnáct centimetrů na dosah, ale i to bylo v tu chvíli hrozně daleko. Ve zlomku vteřiny prudce otočil řídící kole z polohy plný chod vpřed na plný chod vzad. Ferry řval bolestí, jelikož mu lano přimáčklo předloktí ke štěrbině bubnu a současně mrknutím oka vybuchlo třistakilové kilové vinutí elektromotoru, slyšeli jsme jen tlumený výbuch a viděli mračna štiplavého kouře z navijáku. Okamžitě se lano začalo zase odvíjet pod tíhou klesajícího paravánu. Ferryho to táhlo s sebou. Šest metrů od navijáku se lano protáhlo přes vodicí kladku na palubě: pokud bude mít Ferry z pekla štěstí, přijde pouze o jednu ruku.
    Byl od toho něco málo přes metr, když v tu chvíli se to podařilo Ralstonovi zabrzdit. Běžící buben zavrzal a s otřesem se zastavil, paraván spadl do moře a volné lano se kymácelo nad lodí. Neskutečně rozhněvaný Carslake slezl z Carleye. A hnal se dlouhými kroky k Ralstonovi.
    „Zatracený blázne!“ hulákal zuřivě. „Kvůli Vám jsme přišli o paraván. To si zodpovíte. Kdo Vám dal pro pána krále nějaký rozkaz?
    Ralstonovi se napnula ústa, ale mluvil celkem zdvořile.
    „Omlouvám se, pane. Nedalo se nic dělat, nemohl jsem si pomoci. Tady je Ferryho ruka…“
    „Jdi k čertu s Ferryho rukou!“ vztekle téměř až křičel Carslake.
    „Já tady velím a já rozdávám rozkazy. Podívejte se! No jen se podívejte! Ukazoval na houpající se lano. „To je vaše práce, Rastone, vy neschopný idiote! Je pryč, pryč, chápete, pryč!“
    Ralston se podíval přes bok a velice se podivil.
    „Nu, vidím, je tomu tak.“ V očích neměl ani špetku naděje, poklepal na naviják a k tomu dodal provokativním tónem při pohledu na Carslakea: „A nezapomeňte na tohle, to je také pryč, a že to stálo tisíckrát více než nějaký paraván.“
    „Schovejte si tu Vaši drzost pro někoho jiného!“ ječel Carslake. Těžce vyslovoval a hlas se mu zuřivě třásl: Chybí Vám disciplína, potřebujete dostat do těla a přísahám, že se postarám, abyste do sebe dostal trochu kázně, vy drzý parchante!“

    Ralston zrudl. Udělal rychlý krok vpřed se sevřenou napřahující pěstí, ale rychle ochabl, když ho pevnou paží chytil poddůstojník Hartley. Ale už se stalo a nezbývalo nic jiného než jít na velitelský můstek.

    Kateřina Pejšková
    2.část

    OdpovědětVymazat
  9. HAVLASOVÁ RADKA 1
    Pak se to stalo. Byla to chyba A. B. Ferryho. Jen nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku byl vadný, poháněl ho elektromotor s rozbitým jističem; jen nešťastná shoda náhod, že ho ovládal Ralston, zamlklý Ralston, kterému bylo v tu chvíli sakra jedno, co řekne nebo udělá a jak to celé dopadne. Ale byla to Carslakeova vina, že to došlo takhle daleko.
    Přítomnost podporučíka Carslakea na vrcholu záchranných člunů, kde řídil zacházení s lanem na levoboku, vyvrocholila v sérii omylů.
    Chyba ze strany jeho otce, kontradmirála v důchodu, který se ve svém synovi vzhlédl; vytáhl ho z Cambridge v roce 1939 ve věku 26 let a prakticky ho donutil se připojit k námořnictvu: slabost kapitána korvety, který byl známým jeho otce a doporučil ho jako kandidáta do komise: nevídaná chyba úsudku ze strany výběrové komise krále Alfreda, který mu místo v komisi udělil; a dočasná chyba na straně velitele, který mu přidělil tuto povinnost, bez ohledu na Carslakeovu neschopnost velet mužům. Měl obličej přešlechtěného závodního koně, protáhlý, úzký a hubený, s pronikavýma modrýma očima a předkusem. Pod řídkými světlými vlasy se zvedalo do ostrých oblouků jeho věčně se tázající obočí, toto obočí perfektně doplňoval povýšeně ohrnutý horní ret, nacházející se pod dlouhým špičatým nosem.
    Jeho mluva byla šokujícím zesměšněním královské řeči: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: gramatika téměř žádná. Nenáviděl námořnictvo, nenáviděl své stále odkládané povýšení na poručíka a nenáviděl to, že ho ostatní nenávidí.
    Ve zkratce, podporučík Carslake byl dokonalým ztělesnění toho nejhoršího produktu anglických veřejných škol. Oplzlý, ješitný a nevzdělaný, zkrátka naprostý idiot.
    I teď ze sebe dělal idiota. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, měl nohy dramaticky rozkročené v širokém úhlu a křičel na své muže nesmyslné povely. Hlavní důstojník Hartley hlasitě zasténal, ale v zájmu disciplíny se snažil být zticha. Ale A. B. Ferryho tohle nepsané pravidlo nezajímalo. “Archu pro Lordstvo“ zamumlal směrem k Ralstonovi. “Všechno jenom aby si šplhnul u kapitána“ kývnul na Valleryho, který se vykláněl z můstku, asi dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. “Předvádí se, jak to jen jde.“

    OdpovědětVymazat
  10. HAVLASOVÁ RADKA 2
    “Zapomeň na Carslakea a soustřeď se na ten drát.“ odvětil Ralston. “A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne..“ “No jo, já vím,“ uchechtl se Ferry.
    “Drát mě chytne a obtočí mě kolem bubnu.“ Zkušeně lano zajistil. “Jen se neboj, kamaráde, ještě se mně nikdy nic nestalo.“ Ale stalo se. Stalo se to právě tehdy. Ralston, pozorující houpající se paravan, rychle pohlédl na palubu. Uviděl rozbitý drát pár palců od Ferryho, drát se zahákl do rukavice a táhl ho směrem k otáčejícímu se bubnu, rychleji než mohl Ferry vůbec zakřičet. Ralstonova reakce byla okamžitá. Brzdový pedál byl pouze šest palců od něj, ale i to bylo moc daleko. Prudce otočil řídícím kolem z polohy vpřed do polohy vzad. Ferry zařval bolestí, jak se mu předloktí rozdrtilo o okraj bubnu. V tu samou chvíli se ozval tlumený výbuch a od navijáku se vyvalil štiplavý kouř. Elektrický motor za cenu asi pět seti liber náhle vyhořel. Drát se začal zase odvíjet, zrychloval pod tíhou klesajícího paravanu a vlekl Ferryho sebou. Dvacet stop od navijáku procházel skrz úchytku na palubě, pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston dupnul na brzdu.
    Buben zařval a s otřesem zastavil, paravan spadl do moře a drát, nyní bez závaží, se ladně pohupoval v rytmu klidného moře. Carslake slezl z Carleyho záchranného člunu, jeho bledá tvář se zaplavila vztekem. Vykročil směrem k Ralstonovi. “Ty jeden mizero!“ křičel zuřivě. “Kvůli tobě jsme přišli o paravan. Pane Bože! To mi teda vysvětli! Kdo ti dal sakra rozkaz, abys něco udělal?“ Ralston zaťal zuby, ale mluvil stále slušně. “Omlouvám se pane, nemohl jsem si pomoct, musel jsem něco udělat. Ferryho ruka...“ “Do hajzlu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro řval vzteky. “Já tady velím a já tu dávám rozkazy. Podívej se! Ukázal na houpající se lano. “Tvoje práce Ralstone, ty, ty neschopný idiote! Je to pryč, pryč, rozumíš, pryč!“ Ralston se podíval na bok a zatvářil se překvapeně.
    “Ano, je to tak.“ Jeho pohled byl chladný, tón provokující, podíval se zpátky na Carslakea a poplácal naviják. “A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč a stálo to určitě víc než nějaký paravan.“ “Nechci slyšet, žádný tvoje blbý kecy!“ Zakřičel Carslake. Zuřil až se jeho hlas třásl. “Potřebuješ si oprášit disciplínu a to si piš, že se postarám, aby se ti jí dostalo, ty drzej bastarde!“ Ralston zrudl. Udělal krok vpřed, sevřel pěst, náhle jeho nataženou paži zadržela ruka hlavního důstojníka Hartleyho. Ale škody už byly napáchány. Na to není nic, než můstek.

    OdpovědětVymazat
  11. A pak se to stalo. Byla to vina námořníka Ferryho. A byla jenom smůla, že přístavní drát byl rozbitý, že pracoval na silovém obvodu s vadným jističem; jenom smůla, že Ralston obsluhoval naviják, ten mlčenlivý zahořklý Ralston, kterému po tom všem sakra na ničem nezáleželo, především na tom, co řekl nebo udělal. Ale veškerou zodpovědnost za vývoj této události nesl Carslake.
    Přítomnost podporučíka Carslaka u záchranných člunů, odkud řídil manipulaci s přístavním navijákem, zapříčiňuje vznik řady chyb. Chybu částečně nese i jeho otec, kontradmirál, který si skrze syna plnil své vlastní sny a který ho v roce 1939 odhlásil v pokročilém věku z Cambridge a nuceně s ním narukoval k námořnictvu. Jeho slabiny, když byl poprvé velitelem, rozpoznal kapitán korvety, který znal jeho otce a doporučil ho raději jako kandidáta komise – výjimečná chyba rozsudku výběrové komise krále Alfréda, který mu místo udělil, a dočasné selhání velitele, který s jeho přesunem ke komisi souhlasil i přes Carslakovo známou neschopnost velet. Měl protáhlý, úzký, rovný obličej připomínající přezrálého závodního koně s nápadnýma bleděmodrýma očima a vyčnívajícími horními zuby. Pod jeho řídkými vlasy se obočí zvedalo, jakoby se neustále divil. Ve spod dlouhého špičatého nosu se vlnil nad jeho horním rtem pohrdavý knír, který dokonale ladil s jeho obočím. Jeho řeč byla šokující napodobeninou vznešené angličtiny: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné; jeho gramatika byla ohavná. Nenáviděl námořnictvo, nenáviděl jeho dlouho odkládané povýšení na poručíka, nenáviděl, jak ho ostatní muži nenávidí. Krátce vzato, podporučík Carslake byl ztělesněním toho největšího odpadu soukromých anglických škol. Marný, povýšený, hrubý, nevzdělaný, byl to úplný blbec.
    Dělal ze sebe blbce i teď. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, dramaticky si opřel nohu do širokého úhlu a neustále křičel zbytečné rozkazy ke svým mužům. Loďmistr Heartley nahlas zaúpěl, ale v zájmu udržení disciplíny mlčel. Námořník se ničeho nezdráhal. „Archu pro naše lordstvo,“ zamumlal k Ralstonovi. „Všechno ve prospěch kapitána.“ Kývl směrem k místu, kde se Vallery skláněl nad mostem, dvacet stop nad Carslakovou hlavou. „Jeho podlézání nemá konce, tak si ho snob považuje.“ „Nemysli na Carslaka a sleduj ten drát,“ radil Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne..“ „Jo, jo, já vím,“ posmíval se Ferry. „Ten drát se zachytí a obmotá mě kolem bubnu.“ Zkušeně namotával silné lano. „Jen se neboj, kamaráde, tohle se mi nikdy nestane.“ Ale stalo se. Stalo se to ihned potom. Ralston, který pozorně sledoval houpající se paravan, pohlédl do vnitřku lodi. Viděl rozbitý drát pár palců od Ferryho, viděl, jak se drát zahákl do rukavice a táhl ho směrem k bubnu ještě dřív, než měl šanci zakřičet.

    OdpovědětVymazat
  12. Ralston ihned zareagoval. Brzda byla jen 6 palců vzdálená, ale pořád to bylo dost daleko. Zběsile otočil ovládacím kolem, úplně na doraz za zlomek sekundy. Současně s Ferryho bolestným výkřikem, kdy se jeho zápěstí zlomilo o okraj bubnu, se ozval tlumený výbuch a oblaka štiplavého dýmu se linula navijáku, jehož elektrický motor v hodnotě 500 liber vyhořel. Drát okamžitě začal docházet, rychle mizel pod mrtvou vahou ponorného paravanu. Ferryho to táhlo s tím. 20 stop od navijáku prošel drát skrz úchytnou plochu na palubě: kdyby měl Ferry štěstí, ztratil by jenom ruku. Byl vzdálen méně než 4 stopy, než Ralston zuřivě sešlápl brzdu. Buben zahučel a zatřepal se zastavením, paravan se zřítil do moře a drát, teď už bez závaží, se nečinně houpal stejně jako loď.
    Carslake se vyškrábal ze člunu, obličej plný vzteku. Vykročil k Ralstonovi. „Ty zatracený blázne!“ spustil zuřivě. „Ztratil jsi nám paravan. Pro boha mi vysvětli, kdo ti dával takovej rozkaz?“ Ralstonova pusa se zúžila, ale mluvil dostatečně civilizovaně. „Promiňte, pane. Nemohl jsem si pomoc. Musel jsem to udělat. Ferryho ruka..“ „K čertu s jeho rukou!“ řval téměř zuřivě. „Já jsem tu vedoucí a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na houpající se drát. „Výsledek tvé práce, Ralstone, ty idiote! Je to v tahu, rozumíš mi, v tahu!“ Ralston se překvapeně podíval stranou. „Tak to tak dopadlo, co už.“ Když se podíval na Carslaka a poklepal na naviják, tak měl mrzuté oči a provokativní tón. „A nezapomeňte, že tohle je v tahu taky, a stálo to mnohem víc než nějaký paravan.“ „Takovou drzost nebudu k sakru poslouchat!“ křičel Carslake. Jeho ústa pracovala, jeho hlas se třásl vztekem. „To co potřebuješ, je disciplína, pane bože, a to si piš, že já ti jí vštípím, ty jeden mladej zatracenej zmetku!“ Ralston zrudl. Udělal velký krok kupředu, ruce dal v pěst, ale pak se uklidnil, když ho zachytily paže loďmistra Hartleyho. Ale škody byly už napáchány. Nezbylo už nic, jen jít na můstek.

    OdpovědětVymazat
  13. Potom se to stalo. Byla to chyba A. B. Ferryho, že se to vůbec stalo. Byla to jen nešťastná náhoda, že naviják na levoboku byl pochybný, měl totiž napájecí obvod s poškozeným jističem, byla to nešťastná náhoda, že zrovna Ralston pracoval s tímto navijákem. Zamlklý Ralston s hořce sevřenými rty, kterému na ničem ani za nic nezáleželo, zvláště na tom, co řekne nebo udělá. Ale byla to Carslakeova zodpovědnost, že se to stalo, tak jak se to stalo.
    Přítomnost podporuříka Carslakea, který stál na Carleyově plovacím kruhu, ze kterého řídil lano, vyústila v sérii omylů. Začalo to omylem jeho otce, kontradmirála v důchodu, který viděl ve svém synovi chlapa stejného kalibru, v pokročilém věku 26 let ho v roce 1939 přiměl vzdát se studia na Cambridge a prakticky ho donutil přidat se do námořnictva: dále to byla slabost jeho prvního velitele, korvetního kapitána, který byl známým jeho otce a doporučil ho jako kandidáta komisi: bylo to chybné rozhodnutí při výběru kandidáta na palubě lodi King Alfred, které ho připustilo před komisi; a nyní to byl dočasný krach komandéra, který ho určil do služby, navzdory tomu, že věděl, jak je nekompetentní a neschopný jednat s mužstvem.
    V obličeji vypadal jako přešlechtěný závodní kůň, měl protáhlý, úzký a hubený obličej s vykulenýma světlemodrýma očima a horním předkusem. Pod jeho plavými vlasy se klenulo obočí, které bylo tázavě zvednuté: pod dlouhým špičatým nosem měl arogantně zkřivený horní ret, který se skvěle doplňoval s jeho obočím. Mluvil s příšerně zkarikovanou King's English: krátké samohlásky vyslovoval dlouze a dlouhé samohlásky nekonečně: jeho gramatika byla častokrát ohavná. Měl odpor k námořnictvu, měl odpor i k svému dlouho trvajícímu povýšení na poručíka, a dokonce měl po krk toho, jak ho mají ostatní po krk. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním té nejhorší možné zplodiny anglického školského systému. Ješitný, povýšený, neohrabaný a nevzdělaný, byl to naprostý osel.
    Právě teď ze sebe toho osla dělal. Pokoušel se udržovat rovnováhu na voru s dramaticky rozkročenýma noha a neustále řval na mužstvo zbytečné rozkazy.
    Starší poddůstojník Hartley hlasitě povzdychával, ale jinak byl potichu ve svém vlastní zájmu kázně. Ale A. B. Ferry si však žádnou sebekázeň neukládal. „Podívej se na jeho lordstvo.“ zabrebtal směrem k Ralstnovi. „Vše dělá pro svůj prospěch.“ kývl směrem k Vallerymu, který se vykláněl z mostu, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Předvádí se, div si páteř nezlomí.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „Zapomeň na Carslakea a podívej se na lano.“ radil mu Ralston. „A navleč si ty zatracený rukavice. Jednoho krásného dne…“
      „Jo, jo, já vím,“ posmíval se Ferry. „Lano mě zachytí a omotá kolem bubnu.“ Silné lano odborně popostrčil. „Žádný strach, kamaráde, nikdy se mi to nestalo.“
      Ale stalo se. Stalo se to hned potom, co to řekl. Ralston, který pečlivě dával pozor na rozhoupaný paraván, mrkl zpátky na palubu. Uviděl roztřepený pramen lana několik stop od Ferryho, viděl, jak se mu zákeřně zasekl do rukavice a táhl ho k navíjecímu bubnu tak rychle, že nemohl ani vykřiknout. Ralstonova reakce byla bezprostřední. Nožní brzda byla vzdálena jen šest palců, ale i to bylo daleko. Ve vteřině prudce roztočil ovládací kolo z plna vpřed na plno vzad. Ferry vykřikl bolestí, jak mu lano přirazilo předloktí k okraji bubnu, a v tom se ozvala tlumená exploze a z navijáku se vyvalila oblaka štiplavého kouře, elektromotor v hodnotě 500 £ shořel zábleskem.
      Lano se začalo okamžitě zase odvíjet pod vahou klesajícího paravánu. Ferry táhlo také. Dvacet stop od navijáku se lanko táhlo přes vodicí kladku paluby: pokud přijde jen o ruku, tak může být jedině rád. Byl vzdálen pouze čtyři stopy, když Ralstonova noha šlápla na brzdu. Řídící buben se zastavil s otřesným hučením, paraván se zřítil do moře a nezatížené lano se volně hýbalo do rytmu lodi.
      Carslake slezl z Carleye a řítil se s naštvaným výrazem k Ralstonovi.
      „Ty zatracený ničemo!“ zařval. „Přišli jsme o paraván kvůli vám. Božínku, to si radši odpovězte sám. Sakra, kdo vám dal nějaké rozkazy?
      Ralstonova ústa se třásla, ale přesto dokázal zdvořile komunikovat.
      „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem si pomoct, nedalo se nic dělat. To Ferryho ruka…“
      „Do pekla s Ferryho rukou!“ vzteky skoro ječel Carslake.
      „Já jsem tu velitel a já dávám rozkazy. Podívejte! Podívejte!“ poukázal na rozhoupané lano.
      „To je vaše práce, Ralstone, vy, vy – nemožný idiote. Je pryč, pryč, chápete? Pryč.“
      Ralston se podíval před bok s překvapeným výrazem.
      „Inu, je to tak.“ podíval se na Carslakea se smutnýma očima, pohladil naviják a provokativním hlasem dodal: „A nezapomeňte, že tohle je taky zničené, a tenhle je o hodně dražší než nejaký paravan.”
      „Nechte si ty drzé poznámky pro sebe!“ řval Carslake. Jeho hlas se zuřivě třásl. „Jediné, co potřebujete, je naučit se disciplíně a přísahám bohu, že se o to postarám, vy drzý prchante.”
      Ralston zrudl. Postoupil o krok s rukou sevřenou v pěst, náhle uvolnil ruku, když silná ruka staršího poddůstojníka Hartleye chytla jeho napřaženou ruku. Ale už bylo napácháno. Nezbylo nic jiného než můstek.

      Vymazat
  14. Pak se to stalo. Byla to chyba A. B. Ferryho, že k něčemu takovému vůbec došlo. A byla to nešťastná shoda náhod, že vrátek na levoboku měl elektromotor s pokaženým jističem a pouhá shoda náhod, že vrátkařem byl Ralston, zamlklý, zahořklý Ralston, kterému na ničem nezáleželo a už vůbec ne na tom, co řekl nebo udělal. Avšak za to, co se z této události vyvinulo, nesl zodpovědnost Carslake. Přítomnost podporučíka Carslakea, který stál nad Carleyho záchrannými čluny a řídil obsluhu lanka, vyvrcholila několika omyly. Začalo to omylem ze strany jeho otce, penzionovaného kontradmirála, který ve svém synovi viděl muže stejného kalibru, jako byl on sám, a tak ho v pokročilém věku dvaceti šesti let v roce 1939 vytáhl z Cambridge a v podstatě donutil vstoupit do námořnictva: mohla za to i slabost jeho prvního velitele, korvetního kapitána, jenž se znal s Carslakeovým otcem a doporučil ho jako kandidáta do komise: dále to byl neobvykle chybný úsudek výběrové komise krále Alfréda, díky kterému se do komise dostal, a nakonec chvilkové selhání námořního důstojníka, který mu tuto funkci přidělil, a to i přes Carslakeův známý nedostatek kompetence a neschopnost velet mužstvu. Měl obličej jako přešlechtěný závodní kůň, protáhlý, štíhlý a úzký, s výraznýma očima světle modré barvy a s předkusem horních zubů. Pod jeho řídkými světlými vlasy se klenulo věčně se tázající obočí, které perfektně doplňoval pohrdavě zkřivený horní ret pod dlouhým špičatým nosem. Jeho mluva byla otřesnou napodobeninou královy řeči: krátké samohlásky byly dlouhé a ty dlouhé ještě delší: mluvnice byla mnohdy mizerná. Měl plné zuby námořnictva, měl plné zuby jeho dlouho odkládaného povýšení na poručíka a měl plné zuby i toho, že mužstvo má plné zuby jeho. Stručně řečeno, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího, co kdy anglický vzdělávací systém vyplodil. Ješitný, povýšený, neomalený a nevzdělaný, zkrátka úplný blb. I teď ze sebe dělal blbce. Pokoušel se udržet rovnováhu na raftech doširoka rozkročenýma, vypadalo to až dramaticky, a nepřetržitě na své muže křičel zbytečné povely. Vrchní námořní poddůstojník Hartley si hlasitě povzdechl, ale v rámci kázně zůstal potichu. A. B. Ferry si však žádných takových servítek nebral. „Koukněte na jeho lordstvo,“ zamumlal k Ralstonovi. „To všechno jen aby se předvedl před kapitánem.“ Kývl směrem, kde se Vallery nakláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Jeho snaha zapůsobit nezná mezí.“ „Zapomeň teď na Carslakea a soustřeď se na to lanko,“ radil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne---“ „Jo, jo, já vím,“ ušklíbl se Ferry. „Lanko mě zachytne a omotá kolem bubnu.“ Zkušeně lanko popotáhl. „Žádný strachy kamaráde, to se mi nikdy nestane.“

    Koštovalová Markéta, 1/2

    OdpovědětVymazat
  15. Ale stalo se. Stalo se, sotva to dořekl. Ralston, který pozorně sledoval houpající se paraván, letmo pohlédl na palubu lodi. Spatřil roztřepené vlákno lanka kousek od Ferryho, zahlédnul, jak se zachytilo do ruky v rukavici a vleklo Ferryho k navíjecímu bubnu takovou rychlostí, že ani nestačil vykřiknout. Ralston okamžitě zareagoval. Od nožní brzy ho dělilo jen 6 palců, ale to bylo příliš daleko. Vmžiku prudce otočil řídící kolo z plného chodu vpřed na plný chod vzad. Současně za Ferryho výkřiku bolesti, jak mu lano tlačilo předloktí na okraj bubnu, se ozval tlumený výbuch, z vrátku se vyvalila oblaka štiplavého kouře a elektrický motor v hodnotě asi 500 liber jediným zábleskem vyhořel. Vzápětí se lanko začalo zase odvíjet, zrychlujíc se pod tíhou klesajícího paravánu. Ferryho to táhlo s sebou. Dvacet stop od vrátku lanko procházelo skrz kladku na palubě; bude-li mít Ferry štěstí, přijde jen o ruku. Nebyl dál než 4 stopy, když Ralston vší silou dupnul na brzdu. Buben zařval a s otřesem se zastavil; paraván se zřítil do moře a lanko, nyní bez závaží, se naprázdno pohupovalo podle toho, jak se zrovna kymácela loď. Carslake slezl ze záchranného člunu, bledou tvář zaplavenou hněvem. Vykročil směrem k Ralstonovi. „Vy hlupáku jeden!“ křičel zuřivě. „Kvůli vám jsme přišli o paraván. Kdo vám, hergot, dal rozkaz něco dělat? To mi teda vysvětlete!“ Ralston sevřel ústa, ale promluvil celkem zdvořile. „Lituji, pane. Nedalo se nic dělat. Ferryho ruka ---“ „K čertu s Ferryho rukou!“ ječel vzteky Carslake, div se nerozzuřil. „Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívejte. No podívejte se!“ Ukázal na rozhoupané lanko. „To je vaše práce, Ralstone, vy, vy neschopný idiote! Je to pryč, pryč, chápete? Pryč!“ Ralston pohlédl na stranu a zatvářil se velice překvapeně. „No jo, už je to tak.“ Smutnýma očima se podíval zpátky na Carslakea, poplácal vrátek a provokativním tónem dodal: „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč, a stojí to mnohem víc než nějaký paraván.“ „Taková drzost. Takhle se mnou jednat nebudete!“ Křičel Carslake. Řeč mu šla těžce od úst, hlas se mu třásl zuřivostí. „Chybí vám disciplína, potřebujete dostat do těla, však já vás tomu naučím, to si pište, vy drzý parchante!“ Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok dopředu, sevřel ruku v pěst, uvolnil se, až když silné ruce vrchního námořního poddůstojníka Hartleyho zachytily jeho napřaženou paži. Ale už se stalo. Nezbylo tedy nic jiného, než jít na můstek.

    Koštovalová Markéta, 2/2

    OdpovědětVymazat
  16. Körschnerová I/II

    Pak se to stalo. Byla chyba A.B. Ferryho, že se to přihodilo. A bylo to pouze neštěstí, že přístavní naviják byl nedůvěryhodný, práce na napájecím obvodu s vadným jističem, bylo to pouze neštěstí, že Ralston byl řidič navijáku, zamlklý, zatrpklý Ralston, kterému v tu chvíli na ničem sakra nezáleželo, a nejméně ze všeho na tom, co řekl nebo udělal. Nicméně byla to Carslakova zodpovědnost, že se ta záležitost takto vymkla kontrole.
    Přítomností podporučíka Carslakea, který stál na vrcholech Carleyových záchranných člunů, odkud řídil manipulaci s lanem na levoboku, vyvrcholil v sérii omylů. Započalo to chybou jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který ve svém synovi viděl muže stejných kvalit; připomnělo mu to rok 1939, kdy ho ve svých šestadvaceti letech odhlásil z univerzity v Cambridge a vlastně ho donutil stát se členem námořnictva: následovala slabost jeho prvního velitele, korvertního kapitána, který znal jeho otce a doporučul ho komisi coby vhodného kandidáta: dále vzácnou chybou v úsudku části výběrového oddělení lodi King Alfred, kterému vděčil za svou účast v komisi; a do určité míry to byl omyl komandéra, který ho určil do služby i přes to, že byl Carlake znán pro svou nekompetenci a neschopnost vést mužstvo.
    Měl obličej podobající se přešlechtěnému závodnímu koni, dlouhý, hubený a úzký, s pronikavýma bledě-modrýma očima a předkusem. Pod řídkými vlasy se mu zdvihalo jeho obočí na znamení jeho neustálé zvídavosti: dále také jeho dlouhý, špičatý nos, povýšeně ohrnutý horní ret, to vše skvěle doplňovalo jeho obočí. Jeho řeč byla šokojující nápodobou řeči anglického krále: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika často ohavná. Nesnášel námořnictvo, nesnášel své neustále odkládané povýšení na poručíka a nesnášel to, že ho ostatní nesnáší. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího produktu anglických veřejných škol. Ješitný, povýšený, neslušný a nevzdělaný – prostě úplný idiot.
    A právě ze sebe idiota dělal. Snažil se udržet rovnováhu na raftech, s nohama dramaticky doširoka rozkročenýma, a křičel neustálé, nesmyslné povely na jeho muže. Hlavní důstojník Hartley nahlas vzdychal, ale v zájmu disciplíny se rozhodl nic neříct. Ale A.B.Ferry se necítil být nijak omezen. „Tak se podívejte na jeho lordstvo,“ zamumlal k Ralstonovi. „Touhle vší maškarádou se jenom snaží šplhnout si u kapitána.“ Pokývnul směrem, kde se Vallery vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakovou hlavou. „Předvádí se, jak jen to jde.“

    OdpovědětVymazat
  17. Körschnerová II/II

    „Zapomeň na Carslaka a hlídej to lano,“ doporučil mu Ralston. „A sundej si ty zatracené rukavice. Jednoho dne...“
    „Jasně, já vím,“ ušklíbl se Ferry. „Lano mě chytně a obtočí kolem bubnu.“ Zkušeně lano zajistil. „Neboj se, brachu, to se mi nikdy nestane.“
    Ale stalo se. Hned potom se to stalo. Ralston, pozorně sledující houpající se paravan, přejel rychle pohledem palubí. Zahlédl porušený drát malý kousek od Ferryho, drát se mu zahákl do rukavice a vláčel ho směrem k otáčejícímu se bubnu ještě dříve, než vůbec mohl Ferry vykřiknout.
    Ralston reagoval okamžitě. Brzdový pedál byl od něj jen šest palců, ale stále to bylo moc daleko. Prudce otočil řídícím kolem, naplno jej stočil ve zlomku vteřiny. Zároveň s Ferryho křikem, jak se mu předloktí drtilo o okraj bubnu, když najednou se ozval tlumený zvuk exploze a od navijáku zavál štiplavý kouř, jak elektrický motor v hodnotě asi pět seti liber náhle se zábleskem vyhořel. Drát se ihned zase začal odvíjet, zrychloval pod mrtvolnou tíhou klesajícího paravanu a táhl Ferryho sebou. Dvacet stop od navijáku drát procházel skrze úchytku na palabě: pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jen o paži.
    Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston prudce zašlápl brzdu. Rotující barel se zachvěl a se zkřípěním zastavil, paravan se zřítil do moře a drát, který již nic nevážil, se houpal poklidně jako bárka na moři.
    Carslake se sesunul dolů do záchranného člunu Carley, jeho bledý obličej potemněl vztekem. Vykročil k Ralstonovi.
    „Ty pitomče!“ zuřivě křičel. „Připravil jsi nás o paravan. Proboha, raději to koukej vysvětlit! Kdo ti sakra dal povolení něco takového udělat?“
    Ralstonova ústa byla napnutá, avšak stále dokázal mluvit dostatečně zdvořile.
    „Je mi to líto, pane. Nemohl jsem jinak, muselo to tak být, jinak by Ferryho ruka--“
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake křičel téměř rozběsněně.
    „Já jsem tu ve vedení a já dávám rozkazy! Podívej! Jen se podívej!“ Ukázal na houpající se drát. „To je tvá práce, Ralstone, ty neschopnej idiote! Je to pryč, pryč, rozumíš? Pryč!“
    Ralston se podíval stranou s předstíraným překvapením.
    „No.. Teď už ano.“ Výraz měl mrzutý, tón hlasu provokativní, jak se podíval zpět na Carslaka a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč, a stojí to daleko více než jakýkoliv paravan.“
    „Nežádal jsem se o tvé zatracené drzé připomínky!“ Řval Carslake. Jeho ústa pracovala, hlas se mu rozvášněně chvěl. „Co bys ty potřeboval je vštípená disciplína, ach Bože, rád se přesvědčím o tom, zda-li to chápeš, ty drzý hajzle!“
    Ralston se temně zarděl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, ruce stiskl v pěst, rychle se ale zas zklidnil, jakmile silné ruce vrchního loďmistra Harleyho zachytily jeho napřaženou paži. Škod již bylo napácháno dost. Nedalo se s tím dělat nic jiného, než jít na velitelský můstek.

    OdpovědětVymazat
  18. Kůst část 1.

    A pak se to stalo a byla to chyba A. B. Ferryho. Byla to prostě smůla, že přístavní naviják byl vadný, operující s elektrickým okruhem s chybným jističem. Byla to prostě smůla, že zrovna ten den obsluhoval naviják Ralston, tichý, přesto drzý Ralston, kterému tehdy nesešlo zhola na ničem, neméně tak na tom, co řekl nebo udělal. Přes to, jak vše vyvrcholilo, měl na svědomí Carslake.
    To tehdejší přítomnost podporučíka Carslakea na palubě raftu typu Carley, odkud dával rozkazy ohledně ovládání přístavního navijáku, představovala vrchol všech sérií pochybení. Pochybení ze strany jeho otce, kontraadmirála, navráceného do služby po zranění, který viděl muže svého kalibru ve svém synovi, kterého odtáhnul 1939 z Cambridge v pokročilém věku 26 let a prakticky ho donutil narukovat k námořnictvu. Slabina ze strany Carslakeova prvního velitele, velitele korvety, který znal jeho otce a doporučil Carslakea jako kandidáta pro velící post. Výjimečné pochybení úsudku ze strany výběrové rady krále Alfreda, která mu udělila velení a dočasné pochybení ze strany komandéra, který ho povolal do služby i přes Carslakeovu proslavenou nezpůsobilost a neschopnost si udržet mužstvo na uzdě.
    Měl tvář přešlechtěného závodního koně, rovnou, protáhlou, štíhlou tvář s pronikavýma světlemodrýma očima a horním předkusem. Zpoza řídkých blonďatých vlasů se tyčilo obočí ve tvaru otazníku a pod dlouhým, špičatým nosem naopak seděl arogantně se kroutící vrchní ret, který tvořil dokonalý protějšek k jeho obočí. Jeho řeč byla šokující karikaturou královské angličtiny, jeho krátké hlásky byly dlouhé, dlouhé hlásky byly nekonečné, jeho gramatika byla často dost zběsilá. Opovrhoval námořnictvem, opovrhoval svým dlouho oddalovaným povýšením na poručíka, opovrhoval tím, jak jím opovrhovalo jeho mužstvo. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího vedlejšího produktu anglického veřejného školského systému. Ješitný, povýšený, neotesaný a špatně vzdělaný tvořil kompletního osla.
    A teď dělal osla sám ze sebe. Při zápase s rovnováhou na palubě raftu, se mu nohy rozjížděly do nekonečného úhlu, ustavičně křičel nesmyslné a nepotřebné rozkazy na svoje mužstvo. Vrchní důstojník Hartley skuhral nahlas, ačkoliv byl obvykle tichý, ve snaze udržet si disciplínu. Ale A. B. Ferry nepociťoval žádnou z takových snah. „Hrad v jeho království,“ mumlal Ferry na Ralstona. „Vše pro kapitánův prospěch.“ Mumlal směrem, kde se Vallery nakláněl přes můstek 6 metrů nad Carlslakeovou hlavou. „Zapůsobit na něj, stůj co stůj, aby si veličenstvo všimlo.“
    „Prostě zapomeň na Carslakea a sleduj to lano,“ odvětil Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice, víš, že tě to jednou…“ „Jo, jo, vím,“ Ferry se vysmíval. „Zachytí se za lano a skončím namotaný na bubnu.“ Ládoval dál odborně lano do navijáku. „Neměj strach kamaráde, to se mi nikdy nemůže stát.“

    OdpovědětVymazat
  19. Kůst část 2.

    Ale stalo, stalo se to zrovna tehdy. Ralston, který pozoroval houpající se odminovací paravan, jen letmo zahlédl prasklý pramen lana pár centimetrů od Ferryho. Zahlédl, jak se lano zakusuje do rukavic a táhne Ferryho směrem k bubnu navijáku, aniž by Ferry stihnul vydat hlásku.
    Ralstonova reakce byla okamžitá, pedálový jistič byl sice jen 15 centimetrů daleko, ale i to bylo příliš. Silou roztočil ovládací kolo, takže naviják z plného rejdu vpřed se začal točit zpátky ve zlomku vteřiny. Zároveň s Ferryho nářkem, jak jeho předloktí bylo drceno bubnem navijáku, se ozval tlumený výbuch doprovázený štiplavým dýmem vycházejícím z navijáku. To zrovna shořel elektrický motor v hodnotě 500 liber v jediném spalujícím záblesku. V tu chvíli se lano začalo okamžitě stáčet z navijáku, akcelerující pod mrtvou tíhou propadajícího se paravanu, stahující s sebou Ferryho dolů. 6 metrů od navijáku lano procházelo masivní ocelovou kladkou, kdyby měl Ferry štěstí, mohl by přijít jen o ruku. Byl od kladky sotva metr, když Ralston šlápnul na brzdu. Hnací buben skřípal až do úplného zastavení, paravan narazil na hladinu a lano, teď již beztížné, se pokojně houpalo v rytmu kymácející se lodi.
    Carslake se vyškrábal z raftu, jeho bledý obličej zaplavil hněv. Vykročil směrem k Ralstonovi. „Ty zatracený blázne!“ mumlal zuřivě. „Stál jsi nás paravan. Proboha, torpédostřelče, měl bys začít vysvětlovat. Kdo ti k čertu dal rozkazy dělat cokoliv?“
    Ralstonova ústa ztuhla křečí, přesto mluvil civilizovaně. „Promiňte pane, nemohl jsem tomu zabránit, musel jsem to udělat, Ferryho ruka…“
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake téměř křičel vzteky. „Já tu jsem velitel a já dávám rozkazy. Dívej, dívej!“ Ukázal na houpající se lano. „To je tvoje práce Ralstone, ty, ty, nablblý idiote! Je pryč, pryč, rozumíš, pryč!“
    Ralston vyhlédnul přes bok lodi s výrazem velkého překvapení. „Dobře, tak je.“ Oči měl bezútěšné a tón provokativní, když se podíval zpět na Carslakea a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, tohle je taky pryč a stálo sakra mnohem víc než jakýkoliv paravan.“
    „Tuhle drzost si vyprošuji!“ křičel Carslake. Jeho ústa pracovala, hlas se mu třásl hněvem. “Co potřebuješ, je natlouct do tebe trochu disciplíny a bůh mi je svědkem, že ji do tebe natluču, ty drzý mladý bastarde!“
    Ralston silně zrudnul. Udělal krok vpřed, dlaň pevně stočil v pěst a pak těžce oddechnul, jak silná ruka vrchního důstojníka Hartleyo zachytila napřahující se Ralstonovu pěst. Přesto byla škoda napáchána. Nezbylo nic jiného, než vyřešit celou záležitost na můstku.

    OdpovědětVymazat
  20. A poté se to stalo. Byla to chyba A. B. Ferryho, že se něco takového přihodilo. Přitom to byla jen nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku byl vadný, že ho poháněl elektromotor s rozbitým jističem; jen nešťastná shoda náhod, že ho měl na starost Ralston, zahořklý nemluvný Ralston, kterému bylo sakra všechno jedno, zvláště pak, co řekne nebo udělá. Ale byla to Carslakeova chyba, že to zašlo takhle daleko. Přítomnost podporučíka Carslakea na palubě Carsleyova záchranného člunu, odkud ovládal lano, zapříčinila hned několik omylů. Omyl na straně jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který ve svém synovi viděl sám sebe a roku 1939 ho v jeho šestadvaceti letech vytáhl z Cambridge a v podstatě ho přinutil vstoupit do námořnictva; omyl v podobě slabosti jeho prvního velitele, korvetního kapitána, který ho ze známosti s jeho otcem doporučil komisi jako vhodného kandidáta do velení; neobvyklý omyl v úsudku výběrové komise krále Alfreda, který mu tuto hodnost udělil; a dočasný omyl na straně jeho velitele, který mu přidělil tuto zodpovědnost i přesto, že Carlakeova neschopnost velet mužům byla očividná. Měl tvář přešlechtěného závodního koně, protáhlou, úzkou a hubenou, s pronikavýma modrýma očima a velmi výrazným předkusem. Pod prořídlými světlými vlasy se vyjímalo jeho věčně se tázající obočí, které doplňoval povýšenecky ohrnutý horní pysk s dlouhým špičatým nosem. Jeho projev byl šokujícím zesměšněním královské řeči, krátké samohlásky vyslovoval dlouze, dlouhé až nekonečně; používal příšernou gramatiku. Nesnášel námořnictvo, nesnášel, že se jeho povýšení na poručíka neustále odkládá a nesnášel, že ho muži nesnášejí. Ve zkratce, podporučík Carslake byl dokonalým ztělesněním toho nejhoršího, co anglické veřejné školy vyprodukovaly. Nafoukaný, ješitný a nevzdělaný, zkrátka naprostý idiot.
    A zrovna teď se jako idiot choval. Pokoušel se na člunu udržet rovnováhu, nohy měl dramaticky široce rozkročené a bez ustání křičel na své muže nesmyslné povely. Hlavní důstojník Hartley hlasitě zasténal, ale v zájmu disciplíny se snažil zůstat zticha. Ale A. B. Ferry neměl žádné takové zábrany. "Archu pro lordstvo," zamumlal k Ralstonovi. "Tohle všechno jen, aby se zavděčil kapitánovi," kývnul směrem k Vallerymu, který se skláněl z můstku asi dvacet stop na Carslakeyho hlavou. "Předvádí se, co mu síly stačí."
    "Zapomeň na Carslakea a soustřeď se na ten drát," odvětil Ralston. "A sundej si ty zpropadený rukavice. Jednoho dne..." "No jo, no jo, já vím," ušklíbl se Ferry. "Ten drát mě zachytí a obmotá mě kolem bubnu." Zkušeně lano zajistil. "Žádný strachy kamaráde, to se mně nikdy nemůže stát."

    OdpovědětVymazat
  21. Ale stalo se. A stalo se to právě tehdy. Ralston, který pozorně pozoroval houpající se paraván, pohlédl rychle na palubu. Uviděl rozbitý drát jen pár palců od Ferryho, viděl, jak se mu zahákl do rukavice, a jak ho táhl směrem k otáčejícímu se bubnu dřív, než mohl Ferry vykřiknout. Ralstonova reakce byla okamžitá. Od nožní brzdy ho dělilo jen 6 palců, ale i to bylo příliš daleko. Prudce otočil řídící kolo z plného chodu v před na plný chod vzad. Současně s Ferryho výkřikem bolesti, když mu lano přimáčklo předloktí k bubnu, se ozval tlumený výbuch a z navijáku se vyvalil oblak štiplavého kouře; elektrický motor v hodnotě asi 500 liber v mžiku vyhořel. Drát se začal zase odvíjet, zrychloval pod tíhou klesajícího paravánu a vlekl Ferryho s sebou. Dvacet stop od navijáku procházel skrz úchytku na palubě, pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston dupnul na brzdu. Buben zařval a s otřesem se zastavil; paraván se zřítil do moře a lanko, nyní bez závaží, se naprázdno pohupovalo podle toho, jak se zrovna kymácela loď. Carslake slezl z Carleyho záchranného člunu a jeho bledá tvář se zaplavila vztekem. Vykročil směrem k Ralstonovi. „Ty zatracený pitomče!“ křičel zuřivě. „Kvůli tobě jsme přišli o paraván. Pane bože, to mi teda vysvětli. Kdo ti sakra dal rozkaz něco dělat?“ Ralston zaťal zuby, ale mluvil stále slušně. „Omlouvám se pane, ale nemohl jsem si pomoci, musel jsem zasáhnout. Ferryho ruka…“ „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro vzteky řval. „To já tady velím, já dávám rozkazy! Podívej se. Podívej se!“ ukázal na houpající se lano. „Tvoje práce Ralstone, ty, ty neschopný idiote! Je pryč, pryč, chápeš to, je pryč!“ Ralston pohlédl na bok a zatvářil se překvapeně. „Ano, je to tak.“ Jeho pohled byl chladný, tón provokující, pohlédl na Carslakea a poplácal naviják. „A nezapomeňme na tohle, to je taky pryč a určitě to stálo mnohem víc, než nějaký paraván.“ „Nech si ty blbý kecy!“ zařval Carslake. Jeho hlas se zuřivě třásl. „Potřebuješ se naučit disciplíně a to si piš, že já se o to postarám, ty drzý bastarde.“
    Ralston zrudl. Udělal jeden krok vpřed, zaťal ruku v pěst a uvolnil se, až když mu ruka poddůstojníka Hartleyho sevřela jeho napřaženou paži. Ale už se stalo. Na to není nic jiného než můstek.

    OdpovědětVymazat
  22. Vtom se to stalo. Byla to chyba námořníka Ferryho, že k tomu došlo. Byla to jen nešťastná náhoda, že naviják na levoboku měl elektromotor s vadným jističem. Nešťastnou náhodou bylo i to, že obsluhu navijáku měl na starosti Ralston, zatrpklý a mlčenlivý Ralston, kterému zrovna teď bylo všechno ukradené, obzvlášť to, co řekne a co udělá. Byla to však vina Carslakea, že se situace takhle vyvinula.
    Přítomností podporučíka Carslakea, který stál na Carleyově záchranném voru a odtud řídil obsluhu lana, spustila sérii omylů. Omyl na straně jeho otce, kontradmirála ve výslužbě, který svého syna považoval za muže stejného kalibru, jako byl sám, a v pokročilém věku šestadvaceti let ho v roce 1939 vytáhl z Cambridge a v zásadě ho donutil vstoupit do námořnictva. Byla to dále slabost jeho prvního velícího důstojníka, korvetního kapitána, který se znal s jeho otcem a jako kandidáta ho doporučil náborové komisi; bylo to neobvykle chybné rozhodnutí ze strany výběrového oddělení vojenského újezdu HMS King Alfred, které jeho žádost potvrdilo; a mohlo za to i chvilkové selhání velitele, který ho do služby přidělil, navzdory Carslakeově nekompetentnosti a neschopnosti jednat s posádkou.
    Jeho obličej připomínal obličej přešlechtěného závodního koně - protáhlý, štíhlý a úzký, s nápadnýma světlemodrýma očima a vyčnívajícími předními zuby. Pod jeho prořídlými blonďatými vlasy se klenulo neustále tázavě obočí; pohrdavě pokřivený horní ret pod dlouhým špičatým nosem je perfektně doplňoval. Jeho mluva byla otřesnou karikaturou King's English: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé samohlásky neměly konce, gramatika byla povětšinou mrzká. Námořnictva měl až po krk, měl až po krk svého dlouho zdržovaného povýšení na poručíka a měl až po krk toho, že muži mají až po krk jeho. Podporučík Carslake byl zkrátka ztělesněním toho nejhoršího, co kdy anglický veřejný školský systém zplodil. Ješitný, povýšený, neotesaný a nevzdělaný, naprostý osel.
    A osla ze sebe dělal právě teď. Nohy měl dramaticky rozkročené do široka, jak se pokoušel se udržovat rovnováhu na voru, a neustále na muže pokřikoval zbytečné povely. Hlavní poddůstojník Hartley si hlasitě povzdechl, jinak byl však v zájmu kázně zticha. Námořník Ferry si však takové starosti nedělal.
    „Podívejte se na jeho lordstvo,“ zamumlal na Ralstona. „Předvádí se před kapitánem.“ Kývl hlavou k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Jako páv se čepýří náš pan Důležitý“
    „Vykašli se na Carslakea a hlídej lano.“ odvětil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne se ti..."
    „Jo, jo, však víme,“ ušklíbl se Ferry. „lano mě lapne a omotá kolem bubnu.“ Zkušeně lano popostrčil. „Žádný strachy, kamaráde, mě se nic nestane.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale stalo se. Stalo se to hned potom. Ralston, který pečlivě sledoval rozhoupaný paraván, přesunul svou pozornost na palubu. Několik stop od Ferryho si všiml natrhnutého pramene lana, viděl, jak se prudce omotalo kolem rukavice a vleklo Ferryho k bubnu navijáku tak rychle, že ani nestačil vykřiknout.
      Ralston zareagoval bezprostředně. Nožní brzda byla jen šest palců od něj, ale to bylo příliš daleko. Divoce začal otáčet ovládací kolo z polohy plný chod vpřed na plný chod vzad. Společně s Ferryho bolestným výkřikem, jak mu lano přimáčklo předloktí až k otvoru bubnu, se ozval tlumený výbuch a z navijáku se začal valit oblak štiplavého kouře. Elektromotor v ceně 500 liber vyhořel v momentě žhavého záblesku.
      Lano se pod váhou potápějícího se paravánu začalo okamžitě odvíjet, a to čím dal tím rychleji. Ferryho táhlo s sebou. Dvacet stop od navijáku se lano protáhlo přes kladku na palubě: s troškou štěstí přijde Ferry jen o ruku. Od kladky byl vzdálen už jen pouhé čtyři stopy, když vtom Ralstonova noha prudce sešlápla brzdu.
      Roztočený buben zaskřípal a s otřesem se zastavil, paraván se zřítil do moře a nezatížené lano se líně houpalo souběžně s lodí.
      Carslake vysoukal z Carleye, obličej sinalý hněvem. Namířil si to směrem k Ralstonovi.
      „Vy zatracený hlupáku!“ hulákal zuřivě. „Kvůli vám jsme přišli o paraván! Doufám že pro to máte dobré vysvětlení, námořníku! Kdo vám ksakru dal nějaký rozkaz?" Ralstonovi se stáhla ústa, ale hovořil zdvořile.
      „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem si pomoct, nic jiného se dělat nedalo. Ferryho ruka –“
      „Kašlu na Ferryho pazouru!“ Carslake téměř přetékal vztekem. „Já tady velím a já vydávám rozkazy. Jen se podívejte! Podívejte se!“ Prstem ukázal na rozhoupané lano. „To je vaše práce, Ralstone, vy, vy – neschopný kreténe! Je v tahu, pryč - rozumíte? Pryč!“
      Ralston se podíval přes bok s překvapeným výrazem.
      „Hm, jo no, vypadá to tak“ S mrzutýma očima a provokativním tónem se otočil zpátky ke Carslakeovi. Poplácal naviják a dodal: „A nezapomeňte na tohle - je taky po něm, a ten stojí o dost víc než nějaký paraván.“
      „Nechte si ty své drzé připomínky!“ okřikl ho Carslake. Těžce se mu mluvilo a hlas se mu třásl vztekem. „Co potřebujete, je kázeň, ale nebojte se. Však já už se postarám o to, abyste dostal pořádně do těla, vy drzý spratku!“
      Ralston zrudl. S rukou sevřenou v pěst rychle poskočil vpřed, ale v tom jeho rozmáchnutá paže náhle ochabla, když narazila na dlaň vyššího poddůstojníka Hartleye. Už se ale stalo. Nezbývalo nic jiného, než jít na velitelský můstek.

      Vymazat
  23. Ondřej Trnka
    A potom se to stalo. Byla to vina A.B. Ferryho. Byla to jen nešťastná náhoda, že byl přístavní naviják vadný, operující na elektrickém obvodu s chybným jističem, jen nešťastná náhoda že Ralston seděl u řízení navijáku, zamlklý Ralston s ostrým jazykem kterému bylo ukradené všechno a ze všeho nejvíce to co měl říkat nebo dělat. Ale byla to Carslakova zodpovědnost že se celá situace vyvinula až tak daleko.
    Přítomnost podporučíka Carslakea tady na palubě Carleyho záchranného člunu, ovládajícího páku přístavního drátu, uvedla do pohybu sérií chyb. Chyba na straně jeho otce, kontradmirála ve výslužbě, který ve svém synovi viděl muže svého kalibru a tak ho v jeho pokročilém věku 26 let vyvlekl roku 1939 z Cambridge a prakticky ho donutil vstoupit k námořnictvu: slabost na straně jeho prvního velícího důstojníka, kapitána korvety který se s jeho otcem znal a tudíž ho doporučil jako kandidáta na povýšení ; vzácná chyba úsudku na straně výběrové komise Krále Alfreda, který mu udělil jeho povýšení ; a dočasné selhání smyslů na straně velitele, který ho převelel do této služby napříč Carslakekovy známé neschopnosti zvládat své muže.
    Měl tvář přešlechtěného závodního koně, dlouhou, hubenou a hranatou s prominentníma modrýma očima a vyčnívajícími horními zuby. Pod řídkými světlými vlasy se mi prohýbalo obočí ve tvaru nekonečného otazníku.: pod dlouhým a špičatým nosem se tvořila arogantně vyzřívající křivka horního rtu, jenž dokonale doplňovala jeho obočí. Jeho mluva byla šokující karikaturou královské angličtiny: jeho krátké samohlásky byly dlouhé a dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika byla plynně nesnesitelná. Nesnášel námořnictvo, nesnášel své příliš dlouho odkládané povýšení na plukovníka, nesnášel to, jak jeho muži nesnášeli jeho. Ve zkratce, Podporučík Carslake byl kvintesencí toho nejhoršího vedlejšího produktu anglického veřejného školského systému. Marnivý, nadřazený a mizerně vzdělaný muž byl jednoduše naprostý kretén.
    Kreténa ze sebe dělal právě teď. Usilovně se snažil neztratit na rovnováhu na raftech, nohy dramaticky rozkročené do širokého úhlu, pořvával na muže nepotřebné rozkazy. Námořní poddůstojník Hartley hlasitě zívl ale jinak zůstal v zájmu zachování disciplíny ticho. Ale A.B. Ferry se disciplínou nějak nezatěžoval. „Archu pro jeho lordstvo“ zamumlal směrem k Ralstonovi. „Vše pro kapitána.“ Kývl směrem k Vallerymu který se skláněl z mostu, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Takhle moc nezaujme…“
    „Teď zapomeň na Carslakea a dávej pozor na ten drát,“ připomínal Ralston. „a sundej si ty zpropadené obrovské rukavice. Jednou se stane že….“
    „Jasně, jasně já vím,“ zašklebil se Ferry. „Drát se mi zadrhne a omotá mě kolem bubnu.“ Obmotal zkušeně lano. „Žádné strachy, kamaráde, to se mě nikdy stát nemůže.“

    OdpovědětVymazat
  24. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  25. Václav Bednář
    Pak se to stalo. Byla to chyba A.B Ferryho, že se to stalo. Byla to jenom smůla, že naviják byl vadný, byl poháněn elektromotorem s rozbitým jističem, jen nešťastná shoda náhod, že zrovna Ralston měl naviják na starost, málomluvný Ralston, kterému to v tu chvíli bylo úplně jedno, přinejmenšim to co řekl a udělal. Ale byla to Carslakeova chyba, že to došlo až takhle daleko.
    Přítomnost podporučíka Carslakea, na vrcholu záchranných člunů, kde řídil přístavní lana, zavinilo celou sérii chyb. Chyba na straně jeho otce, kontraadmirála, který ve svém synovi viděl muže svého kalibru, v roce 1939 v Cambridge ho vytáhl už ve 26 letech a prakticky ho donutil, aby nastoupil do námořnictva : dále slabina jednoho z jednoho jeho velitelů, kapitána korvety, který znal jeho otce a doporučil ho jako kandidáta ke komisi : špatný úsudek výběrové komise Krále Alfréda, která ho ke komisi připustila : a dočasné selhání na straně Kapitána, který ho k téhle povinnosti přidělil, nehledě na Carslakeovo známou neschopnost velit ostatním chlapům.
    Měl tvář špatně vyšlechtěného závodního koně, dlouhý, hubený a úzký obličej s vyčnívajícími horními zuby a s nápadně bledýma a modrýma očima. Pod jeho sporými vlasy se klenulo obočí do tvaru otazníku: pod dlouhým špičatým nosem se mu vlnil horní ret, který se perfektně hodil ke tvaru jeho obočí. Jeho mluva byla šokující karikaturou Královské angličtiny: krátké hlásky byly dlouhé, jeho dlouhé zase nekonečné : jeho gramatika byla neustále mizerná. Nenáviděl námořnictvo, nesnášel jeho odkládání povýšení na poručíka, nesnášel to, jak ho lidi nesnášeli. Ve zkratce, podporučík Carlslake byl ztělesněním nejhoršího možného produktu anglického veřejného školního systému. Neužitečný, nadřazený, nemotorný a nevzdělaný, no prostě idiot.
    Dělal idiota sám ze sebe i teď. Snažil se udržet rovnováhu na raftu, nohy měl dramaticky roznožené do širokého úhlu, a neustále křičel zbytečné povely na muže. Hlavní důstojník Hartley nahlas sténal, ale v zájmu disciplíny zůstal ticho. Ale A.B.Ferry neměl žádné zábrany. „ Podívejte se na jeho lordstvo.“ zamumlal Ralstonovi. „Jen aby se zavděčil kapitánovi.“ Přikývl směrem k Vallerymu, který se nakláněl přes můstek, dvacet-pět stop nad Carslakovou hlavou. „Jeho předvádění nezná mezí." „Nevšímej si Carslakea a dávej pozor na to lano.“

    OdpovědětVymazat
  26. Václav Bednář
    Radil mu Ralston „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne----“ „Jo, jo, já vím,“ pousmál se Ferry. „ To lanko se zachytí a obmotá mě kolem barelu.“ Zkušeně lanko utáhnul. „Neboj se kamaráde, to se mně nikdy nemůže stát.“ Ale stalo se. Zrovna v tu chvíli. Ralston, který bedlivě pozoroval houpající se paraván, pohlédl na palubu. Uviděl přetrhlé vlákno lanka pár palců od Ferryho, jak se mu hák zachytil do rukavice a táhl ho směrem k točícímu bubnu, ještě než Ferry vůbec stačil zakřičet. Ralstonova reakce byla okamžitá. Od nožní brzdy ho dělilo jen šest palců, ale bylo to moc daleko. Prudce zatočil s řídícím kolem, z plného chodu vpřed do plného vzad, z vteřiny na vteřinu. Současně s Ferryho výkřikem bolesti, jak se jeho ruka drtila o buben, přišel tlumený výbuch a mrak štiplavého kouře z navijáku a pět set liber drahý elektrický motor vyhořel v bleskovém okamžiku. Okamžitě lanko začalo znova unikat, pomalu zrychlovalo pod tíhou klesajícího paravánu a Ferryho vlekl s sebou. Dvacet stop od navijáku se táhlo lanko skrz uchytnou plochu na palubě : kdyby měl Ferry štěstí, přijde jenom o ruku.
    Byl míň než čtyři stopy daleko, když Ralstonova noha dupla prudce na brzdu. Řítící se buben zahučel a otřepal se zastavením, paraván se zřítil do moře a lanko, bez zátěže, se pohupovalo podle kymácející se lodi. Carslake slezl dolů ke Carleyemu, a jeho bledý výraz se zaplavil vztekem. Nakráčel si to směrem k Ralstonovi.
    „Ty zatracený hlupáku!“ zuřivě zakřičel. „Přišli jsme kvůli tobě o paraván."
    Pane bože, to mi okamžitě vysvětlete, kdo vám dal takový rozkaz?“
    Ralstonova ústa se zúžila, ale mluvil dostatečně civilizovaně.
    „Omluvám se, pane. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem něco udělat. Ferryho ruka---„
    „Do háje s Ferryho rukou!“ Carslake téměř zuřivě křičel.
    „Já jsem tady ve velení a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na houpající se lanko.“Tvoje práce, Ralstone, ty, ty idiote! Je to v tahu, v tahu chápeš to, v tahu!“
    Ralston se s překvapením podíval stranou.
    „No, stalo se, co už.“ Jeho pohled byl chladný, tón provokativní, ohlédl se zpět na Carslakea a poplácal naviják.“ A nezapomeň, tohle je v háji taky, a stojí to zatraceně víc než kdejaký paraván.“
    „ Nestojím o vaše hloupý připomínky!“ zařval Carslake. Jeho hlas se třásl zuřivostí .„ Potřeboval byste do sebe vrazit trošku disciplíny a , bože, na to se rád podívám, ty drzej mladej hajzle!“
    Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, zaťal ruce v pěsti, pak se rychle uvolnil, když silné ruce poddůstojníka Hartleyho sevřeli jeho napřaženou paži. Ale škoda už se stala. Nic už tu nezbylo, jen můstek.

    OdpovědětVymazat
  27. Potom se to stalo. Byla to chyba námořníka 1.třídy Ferryho. A byla to jen nešťastná náhoda, že napájecí obvod navijáku měl poškozené jističe, pouhá shoda náhod, že Rastlon řídil naviják. Mlčenlivý, zahořklý Rastlon, kterému na ničem nezáleželo, především, co udělal, nebo řekl. Ale byla to Carslakeova vina, že se stalo, co se stalo.
    Přítomnost podporučíka Carslake na palubě u Carleyových záchranných člunů, kde dohlížel nad manipulací s navijákem, byla jen vrcholem sérií nešťastných náhod. Chyba na straně jeho otce, kontradmirála, který ve svém synovi viděl muže vlastního ražení, když ho v roce 1939 odvedl z Cambridge v pokročilém věky šestadvaceti let a prakticky ho donutil se přidat k námořnictvu: slabost ze strany jeho prvního kapitána korvety, který znal jeho otce a doporučil ho jako kandidáta na povýšení: vzácná chyba úsudku ze strany výběrové komise krále Alfréda, která schválila jeho povýšení; a dočasné zanedbalost ze strany velitele, který mu tuto povinnosti přidělil, a to i přes známou neschopnost Carslake zvládnout muže.
    Měl obličej přešlechtěného závodního koně, dlouhý, štíhlý a úzký, s nápadně bledě modrýma očima a vyčnívajícími horními zuby. Pod skromnými světlými vlasy měl obočí obroubené ve věčné otázce: pod dlouhým, špičatým nosem mu horní ret vytvořil arogantní linku, která se perfektně hodila k obočí. Jeho řeč byla šokující karikaturou anglického krále: krátké samohlásky prodlužoval a ty dlouhé se staly nekonečnými: gramatiku měl ohavnou. Námořnictvo nenáviděl, své zdlouhavé povýšení na poručíka se mu nelíbilo a nesnášel způsob, jakým ho muži nenáviděli. Stručně řečeno, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího, co anglický systém veřejných škol mohl vyprodukovat. Marnivý, povýšený a špatně vzdělaný, zkrátka kompletní osel.
    Nyní ze sebe dělal naprostého pitomce. Ve snaze udržet rovnováhu na raftech, dramaticky rozkročil nohy a bez ustání křičel zbytečné příkazy na své muže. Vrchní loďmistr Hartley nahlas zasténal, ale v zájmu disciplíny nahlas nic neřekl. Ovšem námořník Ferry nic takového neomezovalo. „Koukni na to naše lordstvo,“ zamumlal Ralstonovi. „Všechno pro velitele lodi.“ Hlavou poukázal k místu, kde se Vallery nakláněl přes můstek, dvacet stop od Carslakeovy hlavy. „Podlézá mu, div se nezlomí.“
    „Jen na Carslake zapomeň a hlídej si to lano,“ poradil mu Ralston. „Sundej si ty proklaté rukavice. Jednoho krásnýho dne…“
    „Jo, jo, vždyť vím,“ zasmál se Ferry. „Zachytí se na laně a omotají se kolem bubnu.“ V lanech se vyznal. „Jen se neboj, kamaráde, to se mi nikdy nestane.“
    Ale stalo se. Přesně v tu chvíli se to přihodilo. Ralston, který pozorně sledoval houpající se paraván, zahlédl, co se dělo na palubě. Uviděl přetrhaná vlákna provazu jen několik palců od Ferryho, viděl, jak se silně zasekla do rukavice a jak mu ruku táhnou k otáčejícímu se bubnu, ještě než se Ferry vůbec zmohl k výkřiku.

    Kubánková, M.A. Část 1/2

    OdpovědětVymazat
  28. Ralston zareagoval okamžitě. Brzda byla vzdálena jen šest palců, ale i tak to bylo příliš daleko. Ve vteřině divoce otočil řídící kolo do zpětného chodu. Současně s Ferryho bolestným výkřikem, když mu předloktí drtil okraj bubnu, se objevil tlumený výbuch a mračna štiplavého kouře z navijáku, jak elektrický motor v hodnotě 500 liber vyhořel doprovázen oslepujícími záblesky. Lano se okamžitě začalo odvíjet, popoháněné mrtvou vahou potápějícího se paravánu. Ferry šel s ním. Dvacet stop od navijáku lano prošlo kladkou na palubě: při troše štěstí Ferry mohl ztratit pouze ruku.
    Byl méně než čtyři stopy blízko, když Ralstonova noha silně dopadla na brzdu. Zběsilý buben se se skřípotem zastavil, paraván dopadl do moře a lano, nyní už bez zátěže, se kývalo v rytmu houpající se lodi.
    Carslake slezl ze záchranných člunů s bledým obličejem plným hněvu. Přiskočil k Ralstonovi.
    „Ty zabedněný hlupáku!“ rozčilil se. „Právě jste ztratili paraván. Jak mi tohle vysvětlíte?! Kdo vám sakra dal příkaz, abyste něco udělal?“
    Ralston zatnul zuby, zachoval si však zdvořilý tón.
    „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem tomu nijak pomoc. Něco se muselo udělat. Ferryho ruka….“
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake téměř křičel vztekem. „To já tu velím a to já dávám rozkazy! Podívejte! Podívejte!“ ukázal k visícímu lanu. „Tohle je vaše práce, Ralstone, vy, neschopný pitomče! Je to pryč, pryč, rozumíte, pryč!“
    Ralston se s velkým překvapením podíval přes bok.
    „No, tak se to stalo.“ Oči měl klidné a hlas provokativní, když se otočil zpět ke Carslakeovi a poklepal naviják. „A nezapomeňte, že motor je taky pryč, a ten stál o dost víc než nějaký paraván.“
    „Ty drzé řeči si nech pro sebe!“ vykřikl Carslake. Ústa se mu třásla, stejně jako hlas. „Potřeboval bys disciplínu dostat do těla a já přísahám, že se o to postarám, ty drzý parchante!“
    Ralston zrudl. Učinil jeden rychlý krok vpřed, pěsti zaťaté a pak se ztěžka uvolnil, když mu silné ruce vrchního loďmistra Hartleyho zachytily nataženou paži. Škoda byla však napáchána. Nezbývalo nic jiného než můstek.

    Kubánková, M. A. Část 2/2

    OdpovědětVymazat
  29. A potom se to stalo. To, co se událo byla chyba především A.B. Ferryho. A přitom to byla jen nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku, který byl poháněn elektrickým zdrojem měl poškozený vypínač. A stejně tak nešťastnou náhodou bylo to, že Ralston zrovna obsluhoval naviják, zapšklý a mlčenlivý Ralston, kterému na ničem nezaléželo, hlavně na tom, co říkal a dělal. Zodpovědný za vývoj téhle aféry byl však Carslake.
    Přítomnost podporučíka Carslaka, který stál na Cerleyově plavidle a řídil odtud manipulaci s lanem, představovala vyvrcholení série omylů. Chyba ze strany jeho otce, kontradmirála ve výslužbě, který viděl ve svém synovi muže stejného kalibru, v pokročilém věku 26 let roku 1939 ho odvlekl z Cambridge a přinutil ho narukovat k námořnictvu: Slabinou jeho prvního důstojníka, korvetního kapitána, který se znal s jeho otcem a doporučil ho jako kandidáta náborové komisi: která o chybě ojediněle rozhodla ze strany výběrového oddělení King Alfreda, který mu udělil plnou moc: podíl na tom mělo i částečné selhání velitele, který ho do služby pověřil, přestože Carslake nebyl kompetentní a schopný velet posádce.
    Jeho obličej byl podobný přešlechtěnému závodnímu koni, protáhlý, štíhlý a úzký, s nápaditě bledě modrýma očima a výraznýma horníma zubama. Pod jeho prořídlými světlými vlasy se klenulo obočí s neustále tázavým gestem: vespod veliký, výrazný nos, pyšné zakřivení horního rtu se perfektně doplňovalo s obočím. Jeho ústní projev byl skandální karikaturou King’s English: jeho krátké samohlásky byly dlouhé, ty dlouhé zase neměly konce: jeho gramatika byla mnohdy bídná. Nenáviděl námořnictvo, nesnášel nekonečné vyhlídky na povýšení poručíka a také měl nenávist k tomu, jak ho ostatní muži nesnášeli. Stručně řečeno, Podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího, co kdy školský veřejný systém zplodil.
    Pyšný, povýšený, hrubý a nevzdělaný, byl to prostě vůl.
    Vola ze sebe dělal právě teď. Usilovně se snažil udržet balanc na voru, a tak měl nohy dramaticky rozkročené do širokého úhlu, a ustavičně vykřikoval na jeho muže zbytečné povely. Hlavní poddůstojník Hartley hlasitě truchlil, ale jinak se v zájmu kázně snažil být potichu. Ale A.B Ferry se necítil nijak omezován. “Pohlédněte na jeho lordstvo,“ zahuhlal na Ralstona.“Vše pro blaho kapitána.“ Přikývl k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou.“Jeho předvádění nezná meze“
    „Prostě jenom zapomeň na Carslaka a hlídej to lano,“ Poradil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne se ti---„
    „Jo, jo, však znáš to,“ ušklíbl se Ferry. „Lano tě lapí a omotá kolem bubnu.“ Zkušeně to těžké lano posunul. „Neměj starosti, kamaráde, nic se mi nestane.“
    Ale stalo se. Jen jsem to dořekl stalo se. Ralston, který pozorně sledoval rozhoupaný paraván, se podíval na palubu. Uviděl poškozené lano několik stop od Ferryho, v tom uviděl, jak se prudce omotalo kolem Ferryho rukavice a táhlo ho to k bubnu navijáku tak rychle, že ani Ferry neměl šanci vykřiknout. Ralston okamžitě zareagoval. Nožní brzda byla pouze 6 stop vzdálená, ale to bylo příliš daleko. Prudce stočil ovládací kolo, z polohy vpřed na chod vzad. Současně s Ferryho bolestnými výkřiky, když mu láno stáhlo předloktí do bubnu se ozvala tlumená exploze a z navijáku čoudily oblaka štiplavého kouře a elektromotor, v hodnotě 500 liber shořel rychlostí blesku. Vzápětí se lano začalo opět namotávat pod váhou potápějícího se paravánu čím dál tím rychleji. Ferryho to táhlo sebou. Dvacet stop od navijáku lano prošlo přes kladku na palubě: pokud bude mít Ferry štěstí přijde pouze o ruku. Byl vzdálený už pouze méně jak 4 stopy když v tom Ralstonova noha náhle sešlápla brzdu. Točící se buben zaskřípal a mihotavě se zastavil, paraván spadl do moře a lano, které nebylo zatížené, se houpalo zároveň s pohyby lodě.

    1/2 Kusá K.

    OdpovědětVymazat
  30. Carslake se přemístil do člunu Carley, jeho bledý obličej zalil vztek. Vykročil k Ralstonovi.
    „Ty blbej pitomče!“ zuřivě křičel. „Připravil jsi nás o paraván. Dobrý bože, raději bys to měl vysvělit! Kdo ti ksakru dal příkaz něco takovýho dělat?“
    Ralston měl napnutá ústa, avšak stále dokázal mluvit poměrně zdvořile.
    „Omouvám se, pane. Nebylo jinak pomoci, jinak by bylo po všem. Po Ferryho ruce---„
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake zuřivě křičel.
    „Já jsem tu kapitán a já dávám rozkazy. Koukni! Jen se podívej!“ Ukázal na houpající se lano. „Tvoje práce, Ralstone, tvoje, ty neschopnej idiote! Je to pryč, v tahu, chápeš!“
    Ralston se podíval na stranu, že je velice překvapený.
    „No teď už se stalo.“ Oči měl pusté, tón hlasu provokativní, jak se podíval zpátky na Carslaka a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je v tahu taky, a stojí to víc než nějakej paraván.“
    „Neříkal jsem si o žádný tvoje drzý připomínky!“ Carslake vykřikl. Jeho ústa rezonovala, jeho hlas se chvěl hněvem. „To co bys potřeboval je pořádná kázeň, proboha, a neboj se, že se o to sám nepostarám ty drzej, malej bastarde!“

    Ralston zrudl. Udělal jeden krok vpřed s rukou sevřenou v pěst, potom se ale jeho natažená ruka uvolnila, v momentu kdy narazila na mocnější dlaň vyššího poddůstojníka Hartleye. Ale všemu je konec. Nezbývá nic jiného než postoupit na vyšší můstek.

    2/2 Kusá K.

    OdpovědětVymazat
  31. OPRAVA!
    A pak se to stalo. Byla to vina námořníka Ferryho. A byla jenom smůla, že naviják byl rozbitý, že elektromotor měl pokažený jistič; jenom smůla, že Ralston obsluhoval naviják, ten mlčenlivý zahořklý Ralston, kterému sakra na ničem nezáleželo, především na tom, co řekl nebo udělal. Ale veškerou zodpovědnost za vývoj této události nesl Carslake.
    Přítomnost podporučíka Carslaka u záchranných člunů, odkud řídil manipulaci s navijákem, byla vyústěním série omylů. Chybu udělal i jeho otec, kontradmirál, který v synovi viděl muže svého kalibru, vytáhl ho v pokročilém věku roku 1939 z Cambridge a donutil ho jít k námořnictvu: slabost kapitána korvety, který znal jeho otce a doporučil jeho syna jako kandidáta na povýšení: výjimečná chyba rozsudku výběrové komise krále Alfréda, který mu místo udělil: a jednorázové selhání hlavního důstojníka, který mu přidělil tuto povinnost, i přes Carslakeovu známou neschopnost velet.
    Měl protáhlý, úzký, rovný obličej připomínající přešlechtěného závodního koně s nápadnýma bleděmodrýma očima a vyčnívajícími horními zuby. Pod řídkými vlasy se obočí zvedalo, jakoby se neustále divil. Pod dlouhým špičatým nosem se pohrdavě křivil horní ret, který dokonale ladil s obočím. Řeč byla šokující napodobeninou vznešené angličtiny: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné; jeho gramatika byla ohavná. Nenáviděl námořnictvo, nenáviděl dlouho odkládané povýšení na poručíka, nenáviděl, jak ho ostatní muži nenávidí. Krátce vzato, podporučík Carslake byl ztělesněním toho největšího odpadu soukromých anglických škol. Marnivý, povýšený, hrubý, nevzdělaný, byl to úplný blbec.
    Dělal ze sebe blbce i teď. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, nohy dramaticky rozkročené v širokém úhlu, a neustále křičel rozkazy svým mužům. Loďmistr Heartley nahlas zaúpěl, ale v zájmu udržení disciplíny mlčel. Ale námořníka Ferryho toto nepsané pravidlo nezajímalo. „Archu pro naše lordstvo,“ zamumlal k Ralstonovi. „Všechno ve prospěch kapitána.“ Kývl směrem k místu, kde se Vallery vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakovou hlavou. “Předvádí se, jak to jen jde.“ „Nemysli na Carslaka a sleduj ten drát,“ radil Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne..“ „Jo, jo, já vím,“ posmíval se Ferry. „To lano se zachytí a omotá mě kolem bubnu.“ Zkušeně namotával silné lano. „Jen se neboj, kamaráde, tohle se mi nikdy nestane.“ Ale stalo se. Stalo se to právě tehdy. Ralston, který pozorně sledoval houpající se paravan, pohlédl na palubu. Viděl poškozené lano pár palců od Ferryho, viděl, jak se lano zaháklo do rukavice a táhlo ho směrem k bubnu ještě dřív, než měl Ferry šanci zakřičet.

    OdpovědětVymazat
  32. Ralston ihned zareagoval. Brzda byla vzdálená jen šest palců od něj, ale pořád to bylo příliš daleko. Za zlomek vteřiny zběsile otočil řídícím kolem z polohy vpřed do polohy vzad. Současně s Ferryho bolestným výkřikem, kdy se jeho zápěstí zlomilo o okraj bubnu, se ozval tlumený výbuch a oblaka štiplavého dýmu se linula z navijáku, jehož elektrický motor v hodnotě 500 liber vyhořel. Drát se začal zase odvíjet, zrychloval pod tíhou klesajícího paravanu a vlekl Ferryho sebou. Dvacet stop od navijáku procházel drát skrz záchytnou plošku, která byla na okraji paluby: kdyby měl Ferry štěstí, přišel by jen o ruku. Byl vzdálen méně než čtyři stopy, když Ralston zuřivě sešlápl brzdu. Buben zařval a s otřesem se zastavil, paravan se zřítil do moře a drát, teď už bez závaží, se lehce pohupoval v rytmu lodi.
    Carslake slezl ze člunu, obličej plný vzteku. Vykročil k Ralstonovi. „Ty zatracený blázne!“ spustil zuřivě. „Ztratil jsi nám paravan. Pro boha mi vysvětli, kdo ti k sakru dal tenhle rozkaz?“ Ralston zatnul zuby, ale mluvil dostatečně důstojně. „Promiňte, pane. Nemohl jsem jinak. Musel jsem to udělat. Ferryho ruka..“ „K čertu s jeho rukou!“ řval vzteky Carslake. „Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na houpající se drát. „Výsledek tvé práce, Ralstone, ty idiote! Je v tahu, rozumíš mi, v tahu!“ Ralston se překvapeně podíval stranou. „Ano, je to tak.“ Když se podíval na Carslaka a poklepal na naviják, tak měl mrzuté oči a provokativní tón. „A nezapomeňte, že tohle je taky pryč, a stálo to mnohem víc než nějaký paravan.“ „Takovou drzost nebudu k sakru poslouchat!“ křičel Carslake. Křičel, až se jeho hlas třásl vztekem. To co potřebuješ, je disciplína, pane bože, a to si piš, že já tě jí naučím, ty jeden mladej zatracenej zmetku!“ Ralston zrudl. Udělal velký krok kupředu, ruce v pěst, ale pak se zklidnil, když ho zachytily paže loďmistra Hartleyho. Ale škody byly už napáchány. Nezbylo už nic, jen jít na můstek

    OdpovědětVymazat
  33. Pak se to stalo. Mohl za to A. B. Ferry. Byla to jenom smůla, že naviják na levoboku lodi byl vadný, poháněl ho napájecí obvod s chybným jističem; smůla, že naviják ovládal Ralston, mlčenlivý Ralston, kterému v tu chvíli bylo všechno sakra jedno, a nejvíc co řekl a udělal. Ale byla to Carslakeova zodpovědnost, že se ta záležitost vyvinula v něco takového. Přítomnost podporučíka Carslakea na záchranném člunu, kde ovládal ocelové lano na levoboku, představovala vrchol celé série omylů. Chyba ze strany jeho otce, kontraadmirála, který ve svém synovi viděl muže svého kalibru; vytáhnul ho z Cambridge v roce 1939 ve věku 26 let a donutil jít k námořnictvu; slabost jednoho z velících důstojníků: korvetní kapitán, který znal jeho otce a doporučil ho jako kandidáta pro komisi; výjimečná chyba úsudku ze strany výběrové komise krále Alfreda, který mu místo udělil; a dočasné selhání na straně fregatního kapitána, který mu přidělil tuto povinnost, nehledě na Carslakeovu známou neschopnost velet ostatním mužům. Měl obličej přešlechtěného závodního koně, podlouhlý, štíhlý a úzký, s výraznýma světlomodrýma očima a předkusem. Pod řídkými světlými vlasy se jeho obočí klenulo do neustálého otazníku. Pod dlouhým špičatým nosem, se mu formoval pohrdavě zakřivený horní ret, který tvořil perfektní doplněk k obočí. Carslakeova mluva byla šokující karikatura královy řeči. Krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika byla často ohavná. Nesnášel námořnictvo, nesnášel svoje zdlouhavé povýšení na poručíka, nesnášel to, že ho posádka nesnášela. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním největšího odpadu systému soukromých škol v Británii. Ješitný, povýšený, oplzlý a nevzdělaný, byl úplný osel. Dělal ho ze sebe i teď. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, dramaticky si podepřel nohu, a ustavičně okolo křičel zbytečné rozkazy posádce; vrchní loďmistr Hartley nahlas zaskuhral, ačkoliv jindy zůstával zticha v zájmu disciplíny.

    OdpovědětVymazat
  34. Ale A. B. Ferry nehleděl na tyhle zákazy. „Archu pro naše lordstvo,“ zamumlal směrem k Ralstonovi. „Cokoliv aby si šplhnul u kapitána“. Kývnul směrem k místu, kde se Vallery skláněl přes lávku dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Vytahuje se, jak jen to jde.“ „Prostě zapomeň na Carslakea a sleduj to lano.“ radil Ralston. „A sundej si ty blbý rukavice. Jednou…“ „Jo, jo, já vím,“ řekl Ferry posměšně. „Ten drát se zachytí a ovine mě okolo bubnu.“ Dál zkušeně namotával. „Jen se neboj, brachu, to se mi nikdy nestane.“ Ale stalo. Sotva to dořekl. Ralston, pozoroval houpající se paravan, rychle pohlédl na palubu. Viděl roztřepené lano, pár centimetrů od Ferryho, viděl, jak se zaháklo do rukavice a odtáhlo ho směrem k bubnu navijáku, ještě dřív, než měl Ferry šanci začít křičet. Ralston okamžitě zareagoval. Brzdový pedál byl jen 6 palců vzdálený, ale to bylo moc daleko. Během vteřiny otočil řídící kolo z polohy vpřed do polohy vzad. Současně s Ferryho bolestným výkřikem, když jeho předloktí rozdrtil náraz na buben, přišla tlumená exploze a mračno štiplavého kouře z navijáku, když elektrický motor v hodnotě kolem 500 liber, vyhořel ve spalujícím záblesku. Lano se začalo zase odvíjet, rychle mizelo pod tíhou klesajícího paravanu. A Ferry šel s ním. Dvacet stop od navijáku procházel drát skrz úchytný blok na palubě: kdyby měl Ferry štěstí, přišel by jenom o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralstonova noha razantně dupla na brzdu. Rotující buben se zastavil s hlasitým skřípotem, paravan se zřítil do moře a lano, teď už bez zátěže, se houpalo lenivě jako loď na klidném moři. Carslake vylezl ze záchranného člunu, jeho bledá tvář zrudla vztekem. Vykročil k Ralstonovi. „Ty zatracený idiote!“ vykřikl zuřivě. „Ztratil jsi nám paravan. Bože, to budeš muset vysvětlit. Kdo ti sakra dal rozkaz, abys něco dělal?“ Ralstonova ústa se zkřivila, ale promluvil dostatečně zdvořile. „Omlouvám se, pane. Musel jsem to udělat. Ferryho ruka…“ „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro křičel vzteky. „Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívej. Podívej!“ Ukázal na houpající se lano. „Tvoje práce Ralstone, ty nemožný idiote! Je pryč, pryč, rozumíš tomu, pryč!“ Ralston se pohlédl na bok s výrazem velkého překvapení. „Už je to tak.“ V očích neměl výraz lítosti a tón byl provokativní, když se podíval zpátky na Carslakea a poklepal na naviják. „A na tohle nezapomeňte, to je taky pryč, a stálo to mnohem víc než nějaký paravan.“ „Nebudu tady trpět tvoji zatracenou drzost!“ zařval Carslake. Rty pracovaly a hlas se třásl vztekem. „Potřebuješ, aby do tebe vtloukli disciplínu, a Bože, já se o to s radostí postarám, ty drzý spratku!“ Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, dal ruce v pěst, hned se ale zklidnil, když silné paže vrchního loďmistra Hartleyho zachytily jeho napřaženou ruku.Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, dal ruce v pěst, hned se ale zklidnil, když silné paže vrchního loďmistra Hartleyho zachytily jeho napřaženou ruku.Ale už se stalo. Nezbývalo nic jiného, než jít na velitelský můstek.

    OdpovědětVymazat
  35. OPRAVA
    Pak se to stalo. Chybou A.B.Ferryho. A byla smůla, že naviják byl poškozený a poháněný elektromotorem s vadným jističem a prostě smůla, že vše řídil Ralston. Málomluvný Ralston, kterému v tu chvíli bylo všechno zatraceně jedno, co řekne a co udělá. Ale byla to Carslakeova odpovědnost, že se z této záležitosti vyvinulo to, co se vyvinulo. Přítomnost podporučíka Carslakea na Carleyho záchranném člunu, vedení práce s navijákem, byla vyústěním série problémů. Chyba na straně jeho otce, kontradmirála, který v něm viděl muže svého kalibru, vytáhl ho z Cambridge v roce 1939 ve dvacetišesti letech a prakticky ho donutil jít do námořnictva: další chyba kapitána korvety, který byl známým jeho otce a doporučil ho k povýšení: vzácná chyba úsudku na straně výběrové komise krále Alfréda, která ho povýšila a krátkodobý výpadek na straně velitele, který ho pověřil touto povinností i přestože věděl, že Carslake nedokáže zvládnout muže.
    Měl obličej špatně vyšlechtěného závodního koně, dlouhý a úzký, měl nápadně bledé oči a vyčnívající horní zuby. Pod sporými vlasy se mu klenulo obočí do tvaru otazníku: pod dlouhým špičatým nosem měl arogantně vlněný horní ret, což se perfektně hodilo ke tvaru obočí. Jeho řeč byla šokující karikaturou královské angličtiny: krátké hlásky vyslovoval dlouze a dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika byla často zběsilá. Nesnášel námořnictvo, nesnášel své neustále odkládání povýšení na poručíka a nesnášel jak muži nesnášeli jeho. Stručně, podporučík Carslake byl v podstatě nejhorší produkt anglického soukromého školního systému. Ješitný, nadřazený, hrubý, špatně vzdělaný, byl to naprostý idiot.
Dělal ze sebe idiota i teď. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, nohy podepřené do širokého úhlu, neustále křičel a dával svým mužům nesmyslné rozkazy. Loďmistr Hartley nahlas zasténal, ale jinak byl potichu v zájmu kázně. Ale A.B. Ferryho to nezajímalo. „Archu pro naše lordstvo,“ zamumlal Ralstonovi. „Všechno pro velitele lodi.“ Kývl tam, kde se Vallery nakláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Vytahuje se, co se dá.“ 
„Zapomeň na Carslakea a dívej se na to lano,“ doporučil Ralston. „A sundej ty zatracené rukavice. Jednoho dne———"


    OdpovědětVymazat
  36. „Ano, ano, já vím,“ uchechtl se Ferry. „Lano se zachytí a ovine mě kolem bubnu“ zkušeně namotával lano. „Neboj se, kamaráde, nikdy se mi nic nestane.“
    Ale stalo se. Stalo se to právě tehdy. Ralston, pozorující rozhoupaný paravan, rychle pohlédl na palubu. Uviděl roztřepené lano pár palců od Ferryho, lano se zaháklo za rukavici a táhlo ho směrem k otáčejícímu se bubnu, Ferry nestačil ani zakřičet.
Ralstonova reakce byla okamžitá. Brzdový pedál byl pouze šest palců od něj, ale i to bylo moc daleko. Během jedné sekundy prudce otočil řídícím kolem z polohy vpřed do polohy vzad. Zároveň s Ferryho výkřikem bolesti, jak se mu zápěstí rozdrtilo o hranu bubnu a přišla tlumená exploze a mraky štiplavého kouře z navijáku a elektrický motor v ceně pětset liber okamžitě vzplanul. Lano se začalo znovu odvíjet, rychle mizelo pod tíhou ponořujícího se paravanu. Ferry šel s ním. Dvacet stop od navijáku procházelo lano úchytkou na palubě: kdyby měl Ferry štěstí, mohl přijít jen o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralstonova noha prudce dupla na brzdu. Buben zaskřípěl a se chvěním se zastavil, paravan se zřítil do moře a lano, už nezatížené, se klidně houpalo v rytmu moře. Carslake vylezl ze záchranného člunu s bledým obličejem plným vzteku. 
Vykročil k Ralstonovi.
„Ty zatracený blázne!“ zakřičel zuřivě. „Ztratil jsi nám paravan.
Pane bože, to mi teda vysvětli! Kdo ti sakra dal rozkaz, abys něco dělal?“
Ralstonova ústa se zkřivila, ale mluvil dostatečně civilizovaně.
„Promiňte pane. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem to udělat. Ferryho ruka———"
„K čertu s Ferryho rukou!“ křičel Carslake téměř zuřivě.
“Já tu velím a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na houpající se lano. „Tvoje práce, Ralstone, tvoje, tvoje ty jeden idiote! Je to pryč, pryč, rozumíš, pryč!”
Ralston se podíval na bok s velkým překvapením.
„No, teď už ano.” Oči byly mrzuté, tón provokativní, jak se podíval zpět na Carslakea a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč a stálo to mnohem víc než nějaký paravan.”
„Nechci slyšet žádný tvoje zatracený drzosti!” zakřičel Carslake. Jeho hlas se třásl vztekem. „Co potřebuješ je disciplína, pane bože, a já se postarám, aby se ti jí dostalo, ty drzý mladý mizero!”

    Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok kupředu, sevřel pěst, ale jeho nataženou paži zachytila ruka hlavního důstojníka Hartleyho. Ale škoda byla napáchána. Na to není nic, než můstek.

    OdpovědětVymazat
  37. A pak se to stalo. Byla to chyba A.B. Ferryho, že se to stalo. Bylo to nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku byl vadný, poháněl ho elektromotor s rozbitým jističem, pouze nešťastná shoda náhod, že ho ovládal Ralston, málomluvný Ralston se sevřenými rty, kterému bylo zrovna teď úplně jedno, co řekne nebo udělá a jak to celé dopadne. Ale byla to Carslakeova vina, že to došlo takhle daleko.
    Přítomnost podporučíka Carslakea u Carleyho záchranných člunů, odkud řídil manipulaci s lanem na levoboku, představovala vyvrcholení řady chyb. První chyba jenž udělal jeho otec, kontradmirál v důchodu, který ve svém synovi viděl stejné kvality, jaké měl on sám, byla ta, že ho vytáhl z Cambridge v roce 1939, v pokročilém věku šestadvaceti let a prakticky ho donutil, aby vstoupil k námořnictvu. Dále slabost jednoho z jeho velitelů, korvetního kapitána, který znal Carslakeova otce a doporučil ho komisi. Špatný úsudek výběrové komise Krále Alfréda, která ho povýšila a následné selhání velitele, který mu tuto povinnost přidělil a to i přes jeho známou nekompetentnost a chybějící vůdčí schopnosti. Měl obličej jako vyšlechtěný závodní kůň, protáhlý, úzký a hubený, s bledýma modrýma očima a s předkusem horních zubů. Pod řídkými světlými vlasy čnělo věčně tázavé zvednuté obočí, pod dlouhým špičatým nosem toto obočí perfektně doplňoval povýšeně ohrnutý horní ret. Jeho řeč byla otřesnou karikaturou královské angličtiny: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: gramatika často pokulhávala. Měl dost námořnictva, měl dost odkládaného povýšení na poručíka a měl dost toho, že ho mají ostatní dost. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího produktu anglického systému soukromých škol. Arogantní, oplzlý, ješitný a nevzdělaný, zkrátka úplný osel.
    Právě ze sebe osla dělal. Snažil se udržet rovnováhu na raftech rozkročenýma nohama a křičel na své muže zbytečné a nesmyslné povely. Hlavní důstojník Hartley hlasitě vzdychal, ale v zájmu disciplíny se snažil nic neříkat. Ale A.B. Ferryho si tyto servítky nebral. “Podívejte se na jeho Lordstvo.“ zamumlal směrem k Ralstonovi. “Všechno jenom aby si šplhnul u kapitána“ pokývnul na Valleryho, který se vykláněl z můstku, asi dvacet stop nad Carslakovou hlavou. “Předvádí se o sto šest.“
    “Zapomeň na Carslaka a soustřeď se na to lano,“ radil Ralston. “A vezmi si ty zatracené rukavice. Jednoho dne…“ “No jo, já vím,“ Ferry se ušklíbl. “Lano mě chytne a obtočí mě kolem bubnu.“ Zkušeně lano posunul. “Jen se neboj, kámo, ještě se mi nikdy nic nestalo.“

    Adéla Procházková 1/2

    OdpovědětVymazat
  38. Ale stalo se. Stalo se to hned poté. Ralston, pozorně pozorující rozhoupaný paravan, přejel zrakem na palubu. Uviděl roztřepený pramen lana jen pár palců od Ferryho, lano se zlomyslně zaháklo do ruky v rukavici a táhlo ho směrem k točícímu bubnu než vůbec Ferry mohl vykřiknout.
    Ralstonova reakce byla okamžitá. Nožní brzda byla pouze šest palců od něj, ale to bylo moc daleko. V mžiku prudce otočil řídící kolo z polohy vpřed do polohy vzad. Ferry zařval bolesti, když mu lano přimáčklo předloktí k okraji bubnu. V tu samou chvíli se ozval tlumený výbuch a z navijáku se vyvalil štiplavý kouř. Elektrický motor v ceně tak pět seti liber zábleskem vyhořel. Lano se začalo okamžitě zase odvíjet, zrychlovalo pod tíhou klesajícího paravanu a vleklo Ferryho sebou. Dvacet stop od navijáku procházelo lano kladkou na palubě, pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku.
    Nebyl dál než čtyři stopy, když Ralston dupl na brzdu. Točící buben zaskřípal a se chvěním zastavil, paravan spadl do moře a lano, nyní nezatížené, se kymácelo podél lodi.
    Carslake slezl z Carleyho záchraného člunu, bledý obličej byl plný hněvu. Pospíchal směrem k Ralstonovi.
    “Vy zatracené nemehlo!“ zuřivě křičel. “Přišli jsme kvůli vám o paravan. Pane Bože! To mi teda vysvětlete! Kdo vám do pekla dal rozkaz tohle udělat?“
    Ralstonova ústa se zkřivila, ale mluvil stále slušně.
    “Omlouvám se pane, nedalo se nic dělat. Ferryho ruka...“
    “Do pekla s Ferryho rukou!“ Carslake skoro řval vzteky.
    “Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívej se! Ukázal na houpající se lano. “Vaše práce Ralstone, vy, vy neschopný idiote! Je to pryč, pryč, rozumíte, pryč!“
    Ralston se podíval na bok a zatvářil se překvapeně.
    “Ano, je to tak.“ Oči měl pochmurné, tón provokující, podíval se zpátky na Carslaka a poplácal naviják. “A nezapomínejte tohle, to je taky pryč a stálo to určitě víc než nějaký paravan.“
    “Nechci slyšet, žádné vaše blbé kecy!“ zakřičel Carslake. Zuřil, až se mu hlas třásl. “Chybí vám disciplína a to si pište, že se o to postarám, aby se vám jí dostalo, vy nestydatý parchante!“
    Ralston zrudl. Udělal krok vpřed a sevřel pěst, náhle jeho nataženou paži zadržela ruka loďmistra Hartleyho. Co se stalo, se stalo. Nezbylo mu nic, než jít na velitelský můstek.

    Adéla Procházková 2/2

    OdpovědětVymazat
  39. A pak se to stalo. To co se stalo, byla vina A. B. Ferryho. A byla to smůla, že naviják na levoboku byl vadný, byl napájen obvodem se špatným jističem; smůla, že tichý Ralston ovládal naviják, kterému na ničem sakra nezáleželo, nejméně ze všeho na tom, co řekne nebo udělá. Ale to byla Carslakova zodpovědnost, že se ta aféra vyvinula v to, co se stalo. Přítomnost podporučíka Carslaka, který stál nad Carleyho záchrannými čluny, odkud řídil a staral se o lano, představovala hromadící se série chyb. Chyba ze strany jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který ve svém synovi viděl muže stejného kalibru, jako byl on sám, vytáhl ho z Cambridge v 1939 ve věku dvaceti šesti let a prakticky ho přinutil vstoupit do námořnictva: slabost ze strany kapitána korvety, který byl známým jeho otce a doporučil ho jako kandidáta na povýšení: vzácný omyl úsudku ze strany výběrové komise krále Alfreda, která mu zaručila jeho povýšení; a dočasné pochybení ze strany velitele, který ho zapsal do služby, navzdory Carlslakovy zřejmé nekompetenci a neschopnosti velet mužům. Měl obličej přešlechtěného závodního koně, protáhlý, štíhlý a úzký, s nápadnýma světlemodrýma očima a předkusem. Pod jeho řídkými světlými vlasy se rýsovalo tázavě zvednuté obočí: pod dlouhým, špičatým nosem formoval pohrdavě ohrnutý horní ret, který tvořil perfektní doplněk k obočí. Jeho mluva byla šokující karikaturou královské angličtiny: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: gramatika byla často bídná. Nenáviděl námořnictvo, nenáviděl odkládání jeho povýšení na poručíka, nenáviděl to, že ho ostatní muži nenávidí. Stručně, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího z anglických soukromých škol. Ješitný, povýšený, oplzlý a nevzdělaný, byl to totální kretén. Dělal ze sebe kreténa i teď. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, nohy měl dramaticky rozkročené v širokém úhlu, neustále okolo křičel zbytečné rozkazy mužům; vrchní loďmistr Hartley nahlas zaskuhral, ale zůstal zticha v zájmu disciplíny. Ale A. B. Ferry se necítil nijak omezený pravidly. „Podívej se na jeho lordstvo,“ zamumlal Ralstonovi. „Všechno dělá ve svůj prospěch“. Kývl směrem k místu, kde se Vallery skláněl přes můstek dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Nekonečná snaha zapůsobit, to se počítá.“ „Zapomeň na Carslaka a sleduj lano,“ radil Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednou....“ „Jo, jo, já vím,“ zasmál se Ferry. „„Ten drát se zachytí a omotá mě okolo bubnu.“ Zkušeně namotával lano. „Jenom se neboj, kamaráde, to se mi nikdy nestane.“
    1/2

    OdpovědětVymazat
  40. Ale stalo. Stalo se to ihned. Ralston pozoroval houpající se paravan, rychle koukl na palubu lodi. Uviděl roztřepený drát pár centimetrů od Ferryho, uviděl, jak se prudce zahákl do rukavice a odtáhl ho směrem k rotujícímu bubnu ještě dřív, než měl Ferry šanci zakřičet. Ralstonova reakce byla okamžitá. Brzdový pedál byl jen 6 palců vzdálený, ale i to bylo moc daleko. Okamžitě roztočil řídící kolo, úplně na doraz, z plného chodu vpřed na plný chod vzad. Zároveň s Ferrym, který vykřikl bolestí, protože mu lano tlačilo předloktí na kraj bubnu, přišla tlumená exploze a obláček štiplavého dýmu z navijáku, elektrický motor v hodnotě pět set liber vyhořel ve spalujícím záblesku. Drát okamžitě docházel, začal zrychlovat pod mrtvou vahou ponorného paravanu. Ferryho to táhlo s sebou. Dvacet stop od navijáku prošel drát přes kladku na palubě: kdyby měl Ferry štěstí, mohl přijít jen o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston prudce zašlápl brzdu. Řídící buben se se zachvěním a skřípáním zastavil, paravan se zřítil do moře a drát, teď už bez zátěže, se pomalu houpal jako loď na klidném moři. Carslake slezl ze záchranného člunu Carley, jeho bledá tvář se zalila vztekem. Vykročil k Ralstonovi. „Ty zatracenej hlupáku!“ vykřikl zuřivě. „Ztratil jsi nám paravan. Bože, to mi teda vysvětli! Kdo ti sakra dal příkazy dělat něco takového?“ Ralstonova ústa se zkřivila, ale promluvil dostatečně klidně. „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem tomu zabránit, musel jsem něco udělat. Ferryho ruka...“ „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro ječel zuřivostí. „Já tu velím a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na

    houpající se drát. „Tvoje práce, Ralstone, ty, ty neschopnej idiote!“ Je pryč, pryč, rozumíš, pryč“ Ralstone se podíval na bok s obrovským překvapením. „No, teď, teď už ano.“ Oči byly prázdné, tón provokativní, jak se podíval zpět na Carslaka a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč, a stojí to mnohonásobně víc než nějaký paravan.“ „Nestrpím tu žádnou drzost!“ zaječel Carslake. Křičel, jeho hlas se chvěl. „Jediné, co potřebuješ, je naučit se disciplíně, Bože, rád se na to podívám, ty drzej bastarde!“ Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, dal ruce v pěst, hned se ale uklidnil, když silné ruce vrchního loďmistra Hartleyho zachytily jeho napřaženou paži. Ale škody už byly napáchány. Nic už nezbylo, jen jít na můstek.
    2/2

    OdpovědětVymazat
  41. A potom se to stalo. To, co se událo byla chyba především A.B. Ferryho. A přitom to byla jen nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku, který byl poháněn elektrickým zdrojem měl poškozený vypínač. A stejně tak nešťastnou náhodou bylo to, že Ralston zrovna obsluhoval naviják, zapšklý a mlčenlivý Ralston, kterému na ničem nezaléželo, hlavně na tom, co říkal a dělal. Zodpovědný za vývoj téhle aféry byl však Carslake.
    Přítomnost podporučíka Carslaka, který stál na Cerleyově plavidle a řídil odtud manipulaci s ocelovým lanem, představovala vyvrcholení série omylů. Chyba byla ze strany jeho otce, kontradmirála ve výslužbě, který viděl ve svém synovi muže stejného kalibru, v pokročilém věku dvaceti šesti let roku 1939 ho odvlekl z Cambridge a přinutil ho narukovat k námořnictvu: Slabinou jeho prvního důstojníka, korvetního kapitána, který se znal s jeho otcem a doporučil ho jako kandidáta náborové komisi: která o chybě ojediněle rozhodla ze strany výběrového oddělení King Alfreda, který mu místo udělil: podíl na tom mělo i částečné selhání velitele, který ho do služby pověřil, přestože Carslake nebyl kompetentní a schopný velet posádce.
    Jeho obličej byl podobný přešlechtěnému závodnímu koni, protáhlý, štíhlý a úzký, s nápaditě bledě modrýma očima a výraznými horními zuby. Pod jeho prořídlými světlými vlasy se klenulo obočí s neustále tázavým gestem: vespod veliký, výrazný nos. Pyšné zakřivení horního rtu se perfektně doplňovalo s obočím. Jeho ústní projev byl skandální karikaturou King’s English: jeho krátké samohlásky byly dlouhé, ty dlouhé zase neměly konce: jeho gramatika byla mnohdy bídná. Nenáviděl námořnictvo, nesnášel nekonečné vyhlídky na povýšení poručíka a také cítil nenávist k tomu, jak ho ostatní muži nesnášeli. Stručně řečeno, Podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího, co kdy školský soukromý systém přinesl.
    Pyšný, povýšený, hrubý a nevzdělaný, byl to prostě vůl.
    Vola ze sebe dělal právě teď. Usilovně se snažil udržet balanc na voru, a tak měl nohy do široka rozkročené, ustavičně vykřikoval na jeho muže zbytečné povely. Hlavní loďmistr Hartley hlasitě povzdychl, ale jinak se v zájmu kázně snažil být potichu. Ale A.B Ferry se necítil nijak omezován. “Pohlédněte na jeho lordstvo,“ zahuhlal na Ralstona.“Vše pro blaho kapitána.“ Přikývl k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou.“Jeho předvádění nemá meze“
    „Prostě jenom zapomeň na Carslaka a hlídej to ocelové lano,“ poradil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne se ti---„
    „Jo, jo, však znáš to,“ ušklíbl se Ferry. „Lano tě lapí a omotá kolem bubnu.“ Zkušeně to těžké lano posunul. „Neměj starosti, kamaráde, nic se mi nestane.“
    Ale stalo se. Jen jsem to dořekl stalo se. Ralston, který pozorně sledoval rozhoupaný paravan se podíval na palubu. Uviděl roztřepené lano několik stop od Ferryho, v tom uviděl, jak se prudce omotalo kolem Ferryho rukavice a táhlo ho to k bubnu navijáku tak rychle, že ani Ferry neměl šanci vykřiknout. Ralston okamžitě zareagoval. Nožní brzda byla pouze 6 stop vzdálená, ale to bylo příliš daleko. Prudce stočil ovládací kolo, z polohy vpřed na chod vzad. Současně s Ferryho bolestnými výkřiky, když mu lano stáhlo předloktí do bubnu se ozvala tlumená exploze a z navijáku čoudily oblaka štiplavého kouře a elektromotor, v hodnotě 500 liber shořel rychlostí blesku. Vzápětí se lano začalo opět namotávat, pod váhou potápějícího se paravanu čím dál tím rychleji. Ferryho to táhlo sebou. Dvacet stop od navijáku lano procházelo skrz kladku na palubě: pokud bude mít Ferry štěstí přijde pouze o ruku. Byl vzdálený už méně jak 4 stopy, když v tom Ralstonova noha náhle sešlápla brzdu. Točící se buben zaskřípal a mihotavě se zastavil, paravan se zřítil do moře a lano, které nebylo zatížené, se houpalo zároveň s pohyby lodě.

    Kusá K. 1/2

    OdpovědětVymazat
  42. Carslake se přemístil do Carleyho člunu, jeho bledý obličej zalil vztek. Vykročil k Ralstonovi.
    „Ty blbej pitomče!“ zuřivě křičel. „Připravil jsi nás o paravan. Dobrý bože, raději bys to měl vysvělit! Kdo ti ksakru dal příkaz něco takovýho dělat?“
    Ralston měl napnutá ústa, avšak stále dokázal mluvit poměrně zdvořile.
    „Omouvám se, pane. Nebylo jinak pomoci, jinak by bylo po všem. Po Ferryho ruce---„
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake zuřivě křičel.
    „Já jsem tu kapitán a já dávám rozkazy. Koukni! Jen se podívej!“ Ukázal na houpající se lano. „Tvoje práce, Ralstone, tvoje, ty neschopnej idiote! Je to pryč, v tahu, chápeš!“
    Ralston se podíval na stranu, že je velice překvapený.
    „No teď už se stalo.“ Oči měl pusté, tón hlasu provokativní, jak se podíval zpátky na Carslaka a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je v tahu taky, a stojí to víc než nějakej paravan.“
    „Neříkal jsem si o žádný tvoje drzý připomínky!“ Carslake vykřikl. Jeho ústa rezonovala, jeho hlas se chvěl hněvem. „To, co bys potřeboval je pořádná kázeň, proboha, a neboj se, že se o to sám nepostarám ty drzej, malej bastarde!“

    Ralston zrudl. Udělal jeden krok vpřed s rukou sevřenou v pěst, potom se ale jeho natažená ruka uvolnila, v momentu kdy narazila na mocnější dlaň vyššího poddůstojníka Hartleye. Ale všemu je konec. Nezbývá nic jiného než podstoupit návštěvu na vyšším můstku.

    Kusá K. 2/2

    OdpovědětVymazat
  43. HAVLASOVÁ RADKA 1
    Pak se to stalo. Byla to chyba A. B. Ferryho. Jen nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku byl vadný, poháněl ho elektromotor s rozbitým jističem; jen nešťastná shoda náhod, že ho ovládal Ralston, zamlklý Ralston, kterému bylo v tu chvíli sakra jedno, co řekne nebo udělá a jak to celé dopadne. Ale byla to Carslakeova vina, že to došlo takhle daleko. 
    Přítomnost podporučíka Carslakea ve funkci loďmistra, kde řídil manipulaci s lanem na levoboku, představovala vrchol série omylů.
    Chyba ze strany jeho otce, kontradmirála v důchodu, který ve svém synovi viděl muže svého kalibru; vytáhl ho z Cambridge v roce 1939 ve věku 26 let a prakticky ho protlačil do námořnictva: slabost kapitána korvety, který byl známým jeho otce a doporučil ho jako kandidáta na povýšení: nevídaná chyba úsudku ze strany výběrové komise krále Alfreda, která mu povýšení udělila; a dočasná chyba na straně velitele, který mu přidělil tuto povinnost, bez ohledu na Carslakeovu neschopnost velet mužům. Měl obličej přešlechtěného závodního koně, protáhlý, úzký a hubený, s pronikavýma modrýma očima a předkusem. Pod řídkými světlými vlasy se zvedalo do ostrých oblouků jeho věčně se tázajícího obočí, toto obočí perfektně doplňoval povýšeně ohrnutý horní ret pod dlouhým špičatým nosem.
    Jeho mluva byla šokujícím zesměšněním King’s English: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: gramatika téměř žádná. Nenáviděl námořnictvo, nenáviděl své stále odkládané povýšení na poručíka a nenáviděl to, že ho ostatní nenávidí. 
    Ve zkratce, podporučík Carslake byl dokonalým ztělesnění toho nejhoršího produktu anglických soukromých škol. Oplzlý, ješitný a nevzdělaný, zkrátka naprostý idiot.
    I teď ze sebe dělal idiota. Snažil se udržet rovnováhu na člunu, měl nohy dramaticky rozkročené v širokém úhlu a křičel na své muže nesmyslné povely. Hlavní důstojník Hartley hlasitě zasténal, ale v zájmu disciplíny se snažil být zticha. Ale A. B. Ferryho tohle nepsané pravidlo nezajímalo. “Archu pro jeho Lordstvo“ zamumlal směrem k Ralstonovi. “Všechno jenom, aby si šplhnul u kapitána“ kývnul na Valleryho, který se vykláněl z můstku, asi dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. “Předvádí se, jak to jen jde.“

    OdpovědětVymazat
  44. HAVLASOVÁ RADKA 2
    “Zapomeň na Carslakea a soustřeď se na ten drát.“ odvětil Ralston. “A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne..“ “No jo, já vím,“ uchechtl se Ferry. 
    “Drát mě chytne a obtočí mě kolem bubnu.“ Zkušeně lano posunul. “Jen se neboj, kamaráde, ještě se mně nikdy nic nestalo.“ Ale stalo se. Stalo se to právě tehdy. Ralston, pozorující houpající se paravan, pohlédl na palubu. Uviděl přetržené vlákno pár palců od Ferryho, drát se zahákl do rukavice a táhl ho směrem k otáčejícímu se bubnu, rychleji než mohl Ferry vůbec zakřičet. Ralstonova reakce byla okamžitá. Brzdový pedál byl pouze šest palců od něj, ale i to bylo moc daleko. Prudce otočil řídícím kolem z polohy vpřed do polohy vzad. Ferry zařval bolestí, jak se mu předloktí rozdrtilo o okraj bubnu. V tu samou chvíli se ozval tlumený výbuch a od navijáku se vyvalil štiplavý kouř. Elektrický motor v hodnotě asi pět seti liber náhle vyhořel. Drát se začal zase odvíjet, zrychloval pod tíhou klesajícího paravanu a vlekl Ferryho sebou. Dvacet stop od navijáku procházel úchytkou na palubě, pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston dupl na brzdu. 
    Buben zařval a s otřesem zastavil, paravan spadl do moře a nezatížené lano, , se ladně pohupoval v rytmu klidného moře. Carslake slezl z Carleyho záchranného člunu, jeho bledá tvář prosáklá vztekem. Vykročil směrem k Ralstonovi. “Ty jeden mizero!“ křičel zuřivě. “Kvůli tobě jsme přišli o paravan. Pane Bože! To mi teda vysvětli! Kdo ti dal sakra rozkaz, abys něco udělal?“ Ralston zaťal zuby, ale mluvil stále slušně. “Omlouvám se pane, nemohl jsem si pomoct, musel jsem něco udělat. Ferryho ruka...“ “Do hajzlu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro řval vzteky. “Já tady velím a já tu dávám rozkazy. Podívej se! Ukázal na houpající se lano. “Tvoje práce Ralstone, ty, ty neschopný idiote! Je to pryč, pryč, rozumíš, pryč!“ Ralston se podíval na bok a zatvářil se překvapeně.
    “Ano, je to tak.“ Jeho pohled byl chladný, tón provokující, podíval se zpátky na Carslakea a poplácal naviják. “A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč a stálo to určitě víc než nějaký paravan.“ “Nechci slyšet žádný tvoje blbý kecy!“ zakřičel Carslake. Zuřil, až se mu třásl hlas. “Potřebuješ, aby do tebe někdo namlátil disciplínu, a to si piš, že se postarám, aby se ti toho dostalo, ty drzej bastarde!“ Ralston zrudl. Udělal krok vpřed, sevřel pěst, náhle jeho nataženou paži zadržela ruka hlavního důstojníka Hartleyho. Ale škody už byly napáchány. Na to není nic, než můstek.

    OdpovědětVymazat
  45. A pak se to stalo a byla to chyba A. B. Ferryho. Byla to prostě smůla, že lodní naviják byl vadný, operující s elektrickým okruhem s chybným jističem. Byla to prostě smůla, že zrovna ten den obsluhoval naviják Ralston, tichý, přesto drzý Ralston, kterému tehdy nesešlo zhola na ničem, neméně tak na tom, co řekl nebo udělal. Přes to, jak vše vyvrcholilo, měl na svědomí Carslake.
    To tehdejší přítomnost podporučíka Carslakea na palubě raftu typu Carley, odkud dával rozkazy ohledně ovládání lodního navijáku, představovala vrchol všech sérií pochybení. Pochybení ze strany jeho otce, kontradmirála ve výslužbě, který odtáhnul svého syna 1939 z Cambridge v pokročilém věku dvaceti šest let a prakticky ho donutil narukovat k námořnictvu, protože v něm viděl muže svého kalibru. Slabina ze strany Carslakeova prvního velitele, velitele korvety, který znal jeho otce a doporučil Carslakea jako kandidáta pro povýšení. Výjimečné pochybení úsudku ze strany výběrové rady Krále Alfreda, která mu to velení udělila a dočasné pochybení ze strany komandéra, který ho povolal do služby i přes Carslakeovu proslavenou nekompetentnost a neschopnost si udržet mužstvo na uzdě.
    Měl tvář přešlechtěného závodního koně, rovnou, protáhlou, štíhlou tvář s pronikavýma světlemodrýma očima a horním předkusem. Zpoza řídkých blonďatých vlasů se tyčilo obočí ve tvaru otazníku a pod dlouhým, špičatým nosem naopak seděl arogantně se kroutící vrchní ret, který tvořil dokonalý protějšek k jeho obočí. Jeho řeč byla šokující karikaturou královské angličtiny, jeho krátké hlásky byly dlouhé, dlouhé hlásky byly nekonečné, jeho gramatika byla často dost zběsilá. Opovrhoval námořnictvem, opovrhoval svým dlouho oddalovaným povýšením na poručíka, opovrhoval tím, jak jím opovrhovalo jeho mužstvo. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího vedlejšího produktu anglického veřejného školského systému. Ješitný, povýšený, neotesaný a špatně vzdělaný tvořil kompletního osla.
    A teď dělal osla sám ze sebe. Při zápase s rovnováhou na palubě raftu, se mu nohy rozjížděly do nekonečného úhlu, ustavičně křičel nesmyslné a nepotřebné rozkazy na svoje mužstvo. Vrchní důstojník Hartley skuhral nahlas, ačkoliv byl obvykle tichý, ve snaze udržet si disciplínu. Ale A. B. Ferry nepociťoval žádnou z takových snah. „Hrad v jeho království,“ mumlal Ferry na Ralstona. „Vše pro kapitánův prospěch.“ Mumlal směrem, kde se Vallery nakláněl přes můstek šest metrů nad Carlslakeovou hlavou. „Zapůsobit na něj, stůj co stůj, aby si veličenstvo všimlo.“

    Kůst 1/2

    OdpovědětVymazat
  46. „Prostě zapomeň na Carslakea a sleduj to lano,“ odvětil Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice, víš, že tě to jednou…“ „Jo, jo, vím,“ vysmíval se Ferry. „Zachytí se za lano a skončím namotaný na bubnu.“ Ládoval dál odborně lano do navijáku. „Neměj strach kamaráde, to se mi nikdy nemůže stát.“
    Ale stalo, stalo se to zrovna tehdy. Ralston, který pozoroval houpající se odminovací paravan, jen letmo zahlédl prasklý pramen lana pár centimetrů od Ferryho. Zahlédl, jak se lano zakusuje do rukavic a táhne Ferryho směrem k bubnu navijáku, aniž by Ferry stihnul vydat hlásku.
    Ralstonova reakce byla okamžitá, pedálový jistič byl sice jen patnáct centimetrů daleko, ale i to bylo příliš. Silou roztočil ovládací kolo, takže naviják z plného rejdu vpřed se začal točit zpátky ve zlomku vteřiny. Zároveň s Ferryho nářkem, jak jeho předloktí bylo drceno bubnem navijáku, se ozval tlumený výbuch doprovázený štiplavým dýmem vycházejícím z navijáku. To zrovna shořel elektrický motor v hodnotě pětiset liber v jediném spalujícím záblesku. V tu chvíli se lano začalo okamžitě stáčet z navijáku, akcelerující pod mrtvou tíhou propadajícího se paravanu, stahující s sebou Ferryho dolů. Šest metrů od navijáku lano procházelo masivní ocelovou kladkou, kdyby měl Ferry štěstí, mohl by přijít jen o ruku. Byl od kladky sotva metr, když Ralston šlápnul na brzdu. Hnací buben skřípal až do úplného zastavení, paravan narazil na hladinu a lano, teď již beztížné, se pokojně houpalo v rytmu kymácející se lodi.
    Carslake se vyškrábal z raftu, jeho bledý obličej zaplavil hněv. Vykročil směrem k Ralstonovi. „Ty zatracený blázne!“ mumlal zuřivě. „Stál jsi nás paravan. Proboha, torpédostřelče, měl bys začít vysvětlovat. Kdo ti k čertu dal rozkazy dělat cokoliv?“
    Ralstonova ústa ztuhla křečí, přesto mluvil civilizovaně. „Promiňte pane, nemohl jsem tomu zabránit, musel jsem to udělat, Ferryho ruka…“
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake téměř křičel vzteky. „Já tu jsem velitel a já dávám rozkazy. Dívej, dívej!“ Ukázal na houpající se lano. „To je tvoje práce Ralstone, ty, ty, nablblý idiote! Je pryč, pryč, rozumíš, pryč!“
    Ralston vyhlédnul přes bok lodi s výrazem velkého překvapení. „Dobře, tak je.“ Oči měl bezútěšné a tón provokativní, když se podíval zpět na Carslakea a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, tohle je taky pryč a stálo sakra mnohem víc než jakýkoliv paravan.“
    „Tuhle drzost si vyprošuji!“ křičel Carslake. Jeho ústa pracovala, hlas se mu třásl hněvem. “Co potřebuješ, je natlouct do tebe trochu disciplíny a bůh mi je svědkem, že ji do tebe natluču, ty drzý mladý bastarde!“
    Ralston silně zrudnul. Udělal krok vpřed, dlaň pevně stočil v pěst a pak těžce oddechnul, jak silná ruka vrchního důstojníka Hartleyo zachytila napřahující se Ralstonovu pěst. Přesto byla škoda napáchána. Nezbylo nic jiného, než vyřešit celou záležitost na můstku.

    Kůst 2/2

    OdpovědětVymazat
  47. Potom se to stalo. Byla to chyba námořníka první třídy Ferryho. A byla to jen nešťastná náhoda, že napájecí obvod navijáku měl poškozené jističe, pouhá smůla, že Rastlon řídil naviják. Mlčenlivý, zahořklý Rastlon, kterému na ničem nezáleželo, především, na tom, co udělal, nebo řekl. Ale byla to Carslakeova vina, že se stalo, co se stalo.
    Přítomnost podporučíka Carslake na palubě u Carleyových záchranných člunů, kde dohlížel na manipulaci s navijákem, byla jen vrcholem sérií omylů. Chyba na straně jeho otce, kontradmirála, který ve svém synovi viděl muže vlastního ražení, když ho v roce 1939 odvedl z Cambridge v pokročilém věky šestadvaceti let a prakticky ho donutil vstoupit do námořnictva: slabost ze strany jeho prvního velícího důstojníka, kapitána korvety, který znal jeho otce a doporučil ho jako kandidáta na povýšení: vzácná chyba úsudku ze strany výběrové komise krále Alfréda, která schválila jeho povýšení; a dočasná zanedbalost ze strany velitele, který mu tuto povinnost přidělil, a to i přes známou neschopnost Carslake zvládnout muže.
    Měl obličej přešlechtěného závodního koně, dlouhý, štíhlý a úzký, s nápadně bledýma modrýma očima a vyčnívajícími horními zuby. Pod skromnými světlými vlasy měl obočí obroubené ve věčné otázce: pod dlouhým, špičatým nosem mu horní ret vytvořil arogantní linku, která mu ladila s obočím. Jeho řeč byla šokující karikaturou královské angličtiny: krátké samohlásky prodlužoval a ty dlouhé se staly nekonečnými: gramatiku měl ohavnou. Námořnictvo nenáviděl, své zdlouhavé povýšení na poručíka se mu nelíbilo a nesnášel způsob, jakým ho muži nenáviděli. Stručně řečeno, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího, co anglický systém soukromých škol mohl vyprodukovat. Marnivý, povýšený a špatně vzdělaný, zkrátka kompletní osel.
    Nyní ze sebe dělal naprostého pitomce. Ve snaze udržet rovnováhu na raftech, dramaticky rozkročil nohy a bez ustání křičel zbytečné příkazy na své muže. Vrchní loďmistr Hartley nahlas zasténal, ale v zájmu disciplíny nahlas nic neřekl. Ovšem námořníka Ferryho nic takového neomezovalo. „Koukni na to naše lordstvo,“ zamumlal Ralstonovi. „Všechno pro velitele lodi.“ Hlavou poukázal k místu, kde se Vallery nakláněl přes můstek, dvacet stop od Carslakeovy hlavy. „Podlézá mu, div se nezlomí.“
    „Jen na Carslake zapomeň a hlídej si to lano,“ poradil mu Ralston. „Sundej si ty proklaté rukavice. Jednoho krásnýho dne…“
    „Jo, jo, vždyť vím,“ zasmál se Ferry. „Zachytí se o lano a omotají se kolem bubnu.“ Lano zkušeně dál namotával. „Jen se neboj, kamaráde, to se mi nikdy nestane.“
    Ale stalo se. Přesně v tu chvíli se to přihodilo. Ralston, který pozorně sledoval houpající se paraván, zahlédl, co se dělo na palubě. Uviděl přetrhaná vlákna ocelového lana jen několik palců od Ferryho, viděl, jak se silně zasekla do rukavice a jak mu ruku táhnou k otáčejícímu se bubnu, ještě než se Ferry vůbec zmohl k výkřiku.

    M. A. Kubánková 1/2, oprava

    OdpovědětVymazat
  48. Ralston zareagoval okamžitě. Brzda byla vzdálena jen šest palců, ale i tak to bylo příliš daleko. Ve vteřině divoce otočil řídící kolo do zpětného chodu. Současně s Ferryho bolestným výkřikem, když mu předloktí drtil okraj bubnu, se objevil tlumený výbuch a mračna štiplavého kouře z navijáku, jak elektrický motor v hodnotě pěti set liber vyhořel doprovázen oslepujícími záblesky. Lano se okamžitě začalo odvíjet, popoháněné mrtvou vahou potápějícího se paravánu. Ferry šel s ním. Dvacet stop od navijáku lano procházelo kladkou na palubě: při troše štěstí Ferry mohl přijít pouze o ruku.
    Byl vzdálen méně než čtyři stopy, když Ralstonova noha silně dopadla na brzdu. Zběsilý buben se se skřípotem zastavil, paraván dopadl do moře a lano, nyní už bez zátěže, se kývalo v rytmu houpající se lodi.
    Carslake slezl ze záchranných člunů s bledým obličejem plným hněvu. Přiskočil k Ralstonovi.
    „Ty zabedněný hlupáku!“ rozčilil se. „Právě jste ztratili paraván. Jak mi tohle vysvětlíte?! Kdo vám sakra dal příkaz, abyste něco udělal?“
    Ralston zatnul zuby, zachoval si však zdvořilý tón.
    „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem tomu nijak pomoc. Něco se muselo udělat. Ferryho ruka….“
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake téměř křičel vztekem. „To já tu velím a to já dávám rozkazy! Podívejte! Podívejte!“ ukázal k visícímu lanu. „Tohle je vaše práce, Ralstone, vy, neschopný pitomče! Je to pryč, pryč, rozumíte, pryč!“
    Ralston se s velkým překvapením podíval přes bok.
    „No, tak se to stalo.“ Oči měl zarmoucené a hlas provokativní, když se otočil zpět ke Carslakeovi a poklepal naviják. „A nezapomeňte, že motor je taky pryč, a ten stál o dost víc než nějaký paraván.“
    „Ty drzé řeči si nech pro sebe!“ vykřikl Carslake. Ústa se mu třásla, stejně jako hlas. „Potřeboval bys disciplínu dostat do těla a já přísahám, že se o to postarám, ty drzý parchante!“
    Ralston zrudl. Učinil jeden rychlý krok vpřed, pěsti zaťaté a pak se ztěžka uvolnil, když mu napřaženou paži zachytil vrchní loďmistr Hartley. Škoda však byla už napáchána. Nezbývalo nic jiného, než jít na můstek.

    M. A. Kubánková 2/52, oprava

    OdpovědětVymazat
  49. Potom se to stalo. Mohl za to A. B. Ferry, že k něčemu takovému vůbec došlo. Byla jen nešťastná náhoda, že naviják na levoboku byl vadný, měl totiž napájecí obvod s poškozeným jističem, jen nešťastná náhoda, že zrovna Ralston pracoval s tímto navijákem. Zamlklý Ralston s hořce sevřenými rty, kterému na ničem ani za nic nezáleželo, zvláště na tom, co řekne nebo udělá. Ale za to, co se všechno stalo, nesl zodpovědnost Carslake. Přítomnost podporučíka Carslakea, který stál nad Carleyho záchrannými čluny, odkud řídil manipulaci s lanem, byla vyústěním série omylů. Začalo to omylem jeho otce, kontradmirála v důchodu, který viděl ve svém synovi chlapa stejného kalibru, v pokročilém věku dvaceti šesti let ho v roce 1939 přiměl vzdát se studia na Cambridge a prakticky ho donutil vstoupit do námořnictva: dále to byla slabost jeho prvního velitele, korvetního kapitána, který byl známým jeho otce a doporučil ho jako kandidáta na povýšení: vzácný omyl úsudku ze strany výběrové komise krále Alfreda, která mu zaručila povýšení; a dočasné pochybení ze strany komandéra, který ho určil do služby, navzdory tomu, že věděl, jak je nekompetentní a neschopný vést mužstvo.
    V obličeji vypadal jako přešlechtěný závodní kůň, měl protáhlý, úzký a hubený obličej s vykulenýma světlemodrýma očima a horním předkusem. Pod plavými vlasy se klenulo obočí, které bylo tázavě zvednuté: pod dlouhým špičatým nosem měl arogantně zkřivený horní ret, který se skvěle doplňoval s obočím. Mluvil s příšerně zkarikovanou King's English: krátké samohlásky vyslovoval dlouze a dlouhé samohlásky nekonečně: jeho gramatika byla častokrát ohavná. Měl odpor k námořnictvu, měl po krk svého neustále odkládaného povýšení na poručíka, a dokonce měl po krk toho, jak ho mají ostatní po krk. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním té nejhorší možné zplodiny anglického školského systému. Ješitný, povýšený, neohrabaný a nevzdělaný, byl to naprostý osel.
    Právě teď ze sebe toho osla dělal. Pokoušel se udržovat rovnováhu na voru s dramaticky rozkročenýma noha a neustále řval na mužstvo zbytečné rozkazy.
    Starší poddůstojník Hartley hlasitě povzdychl, ale jinak se snažil v zájmu kázně být zticha. Ale A. B. Ferry tyto zásady nedodržoval. „Podívej se na jeho lordstvo.“ zabručel směrem k Ralstonovi. „Vše jenom, aby si šplhnul u kapitána.“ kývl směrem k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Předvádí se, div si páteř nezlomí.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zapomeň na Carslakea a soustřeď se na lano.“ radil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho krásného dne…“
      „Jo, jo, já vím,“ posmíval se Ferry. „Lano mě zachytí a omotá kolem bubnu.“ Silné lano odborně popostrčil. „Žádný strach, kamaráde, nikdy se mi to nestalo.“
      Ale stalo se. Stalo se to hned potom, co to řekl. Ralston, který pečlivě dával pozor na rozhoupaný paraván, mrkl zpátky na palubu. Uviděl roztřepený pramen lana několik stop od Ferryho, viděl, jak se mu zákeřně zasekl do rukavice a táhl ho k navíjecímu bubnu tak rychle, že se nezmohl ani na výkřik. Ralstonova reakce byla bezprostřední. Nožní brzda byla vzdálena jen šest palců, ale i to bylo daleko. Ve vteřině prudce roztočil ovládací kolo z plného chodu vpřed na plný chod vzad. Ferry vykřikl bolestí, jak mu lano přirazilo předloktí k okraji bubnu, a v tom se ozvala tlumená exploze a z navijáku se vyvalila oblaka štiplavého kouře, elektromotor v hodnotě pět set liber jediným zábleskem shořel.
      Lano se začalo okamžitě zase odvíjet pod vahou klesajícího paravánu. Ferry táhlo také. Dvacet stop od navijáku se lanko táhlo přes vodicí kladku paluby: pokud bude mít Ferry štěstí, tak přijde jen o ruku.
      Byl vzdálen pouze čtyři stopy, když Ralstonova noha šlápla na brzdu. Řídící buben se s otřesem zastavil, paraván se zřítil do moře a nezatížené lano se volně houpalo do rytmu lodi.
      Carslake slezl ze záchranného člunu a řítil se s naštvaným výrazem k Ralstonovi.
      „Zatracený ničemo!“ zařval. „Přišli jsme o paraván kvůli vám. Sakra, kdo vám dal nějaké rozkazy? To mi teda vysvětlete!“
      Ralston sevřel svá ústa, přesto dokázal zdvořile komunikovat.
      „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem si pomoct, nedalo se nic dělat. Ferryho ruka…“
      „Do pekla s Ferryho rukou!“ vzteky skoro ječel Carslake.
      „Já jsem tu velitel a já dávám rozkazy. Podívejte! Podívejte!“ ukázal na rozhoupané lano.
      „To je vaše práce, Ralstone, vy, vy – nemožný idiote. Je pryč, pryč, chápete? Pryč.“
      Ralston se podíval přes bok s překvapeným výrazem.
      „Inu, je to tak.“ podíval se na Carslakea se smutnýma očima, poplácal naviják a provokativním hlasem dodal: „A nezapomeňte, že tohle je taky zničené, a je o hodně dražší než nějaký paravan.”
      „Nechte si ty drzé poznámky pro sebe!“ řval Carslake. Jeho hlas se zuřivě třásl. „Jediné, co potřebujete, je naučit se disciplíně a přísahám bohu, že se o to postarám, vy drzý parchante.”
      Ralston zrudl. Postoupil o krok s rukou sevřenou v pěst, uvolnil ji, až když silné ruce staršího poddůstojníka Hartleye zachytily jeho napřaženou pěst. Ale už se stalo. Nezbylo nic jiného než můstek.

      Vymazat
  50. Körschnerová, oprava I/II

    Pak se to stalo. Byla chyba A.B. Ferryho, že se to přihodilo. A bylo pouze neštěstí, že naviják je vadný a poháněn napájecím obvodem s vadným jističem, bylo to pouze neštěstí, že Ralston ovládal naviják, zamlklý, zatrpklý Ralston, kterému v tu chvíli na ničem sakra nezáleželo, a nejméně ze všeho na tom, co řekne nebo udělá. Nicméně byla to Carslakova zodpovědnost, že se ta záležitost takto vymkla kontrole.
    Přítomností loďmistra Carslakea, který stál na vrcholcích Carleyových záchranných člunů, odkud řídil manipulaci s lanem na levoboku, představovala vrchol série omylů. Započalo to chybou jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který ve svém synovi viděl muže stejných kvalit; v roce 1939 ho v jeho šestadvaceti letech vytáhl z univerzity v Cambridge a vlastně ho donutil vstoupit do námořnictva: následovala slabost jeho prvního velitele, korvertního kapitána, který znal jeho otce a doporučil ho k povýšení jako vhodného kandidáta: dále vzácná chyba byla v úsudku výběrového řízení krále Afreda, kterému vděčil za povýšení; a do určité míry to byl omyl komandéra, který ho určil do služby i přes to, že bylo známo, že je Carlake nekompetentní a neschopný velet mužstvu.
    Měl obličej podobající se přešlechtěnému závodnímu koni, dlouhý, hubený a úzký, s pronikavýma bledě-modrýma očima a předkusem. Pod řídkými vlasy se zdvihalo jeho obočí na znamení jeho neustálé zvědavosti: dále také dlouhý, špičatý nos, povýšeně ohrnutý horní ret, to vše skvěle doplňovalo obočí. Řeč byla směšnou nápodobou King's English: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé byly nekonečné: jeho gramatika často ohavná. Nesnášel námořnictvo, nesnášel své neustále odkládané povýšení na poručíka a nesnášel to, že ho ostatní nesnáší. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího produktu anglických soukromých škol. Ješitný, povýšený, oplzlý a nevzdělaný – prostě úplný idiot.

    OdpovědětVymazat
  51. Körschnerová, oprava II/II

    A právě ze sebe idiota dělal. Snažil se udržet rovnováhu na raftech, s nohama dramaticky doširoka rozkročenýma, a křičel neustálé, nesmyslné povely na muže. Hlavní důstojník Hartley nahlas bručel, ale v zájmu disciplíny se rozhodl nic neříct. Ale A.B.Ferry se necítil být nijak omezen. „Tak se podívejte na jeho lordstvo,“ zamumlal k Ralstonovi. „Touhle vší maškarádou se jenom snaží šplhnout si u kapitána.“ Pokývnul směrem, kde se Vallery vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakovou hlavou. „Předvádí se, jak jen to jde.“

    „Zapomeň na Carslaka a hlídej to lano,“ doporučil mu Ralston. „A sundej si ty zatracené rukavice. Jednoho dne...“
    „Jasně, já vím,“ ušklíbl se Ferry. „Lano mě chytne a obtočí kolem bubnu.“ Zkušeně lano uvázal. „Neboj se, brachu, to se mi nikdy nestane.“
    Ale stalo se. Hned potom se to stalo. Ralston, pozorně sledující houpající se paravan, přejel rychle pohledem palubě. Zahlédl porušený drát malý kousek od Ferryho, drát se mu zahákl do rukavice a vláčel ho směrem k rotujícímu bubnu ještě dříve, než vůbec Ferry vykřiknul.
    Ralston reagoval okamžitě. Brzdový pedál byl od něj jen šest palců, ale stále to bylo moc daleko. Prudce otočil řídícím kolem, naplno jej stočil ve zlomku vteřiny. Zároveň s Ferryho křikem, jak se mu předloktí drtilo o okraj bubnu, když najednou se ozval tlumený zvuk exploze a od navijáku zavál štiplavý kouř, jak elektrický motor v hodnotě asi pět seti liber vyhořel. Drát se ihned zase začal odvíjet, zrychloval pod tíhou klesajícího paravanu a táhl Ferryho sebou. Dvacet stop od navijáku drát procházel kladkou na palubě: pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jen o paži.
    Byl od něj méně než čtyři stopy daleko, když Ralston prudce zašlápl brzdu. Buben se zachvěl a se skřípěním zastavil, paravan se zřítil do moře a nyní nezatížený drát se houpal poklidně jako loď na moři.
    Carslake se sesunul dolů v záchranném člunu Carley, jeho bledý obličej potemněl vztekem. Vykročil k Ralstonovi.
    „Ty pitomče!“ zuřivě křičel. „Připravil jsi nás o paravan. Proboha, raději si najdi dobré vysvětlení! Kdo ti sakra dal povolení něco takového udělat?“
    Ralstonova ústa byla v křeči, avšak stále dokázal mluvit dostatečně zdvořile.
    „Je mi to líto, pane. Nemohl jsem jinak, musel jsem to udělat, jinak by Ferryho ruka--“
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake křičel téměř rozběsněně.
    „Já to tu vedu a já dávám rozkazy! Podívej! Jen se podívej!“ ukázal na rozhoupané lano. „To je tvá práce, Ralstone, ty neschopnej idiote! Je to pryč, pryč, rozumíš? Pryč!“
    Ralston se podíval stranou s předstíraným překvapením.
    „No.. Teď už ano.“ výraz měl mrzutý, tón hlasu provokativní, jak se podíval zpět na Carslaka a poklepal na naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč, a stojí to daleko více než jakýkoliv paravan.“
    „Nestrpím tu žádnou drzost!“ řval Carslake. Zuřil, až se mu třásl hlas. „Ty bys potřeboval do sebe namlátit disciplínu, přísahám Bohu, já se o to postarám, ty drzý hajzle!“
    Ralston se temně zarděl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, ruce stiskl v pěst, rychle se ale zas zklidnil, jakmile silné ruce vrchního loďmistra Harleyho zachytily jeho napřaženou paži. Škod již bylo napácháno dost. Nedalo se s tím dělat nic jiného, než jít na velitelský můstek.

    OdpovědětVymazat
  52. Vtom se to stalo. Byla to chyba námořníka Ferryho, že k tomu došlo. A byla to jen nešťastná náhoda, že naviják na levoboku měl elektromotor s vadným jističem. Nešťastnou náhodou bylo i to, že obsluhu navijáku měl na starosti Ralston, zatrpklý a mlčenlivý Ralston, kterému zrovna teď bylo všechno ukradené, obzvlášť to, co řekne a co udělá. Byla to však Caslakeova vina, že se situace takhle vyvinula.
    Přítomnost podporučíka Carslakea, který stál na Carleyově záchranném voru a řídil odtud obsluhu lana, byla vyvrcholením série předchozích omylů. Jednak šlo o omyl ze strany jeho otce, kontradmirála ve výslužbě, který svého syna považoval za muže svého kalibru, a v pokročilém věku šestadvaceti let ho v roce 1939 vytáhl z Cambridge a v zásadě ho donutil vstoupit do námořnictva. Byla to dále slabost jeho prvního velitele, korvetního kapitána, který se znal s jeho otcem a navrhl ho jako kandidáta pro povýšení; neobvykle chybné rozhodnutí ze strany výběrové komise vojenského újezdu King Alfred, která jeho žádost schválila; a mohlo za to i chvilkové selhání velitele, který mu tuto povinnost přidělil, navzdory Carslakeově neschopnosti jednat s posádkou.
    Jeho obličej připomínal obličej přešlechtěného závodního koně - protáhlý, štíhlý a úzký, s nápadnýma světlemodrýma očima a vyčnívajícími předními zuby. Pod jeho prořídlými blonďatými vlasy se klenulo neustále tázavě obočí; pohrdavě pokřivený horní ret pod dlouhým špičatým nosem je perfektně doplňoval. Jeho mluva byla otřesnou karikaturou King's English: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé samohlásky neměly konce, gramatika byla povětšinou mrzká. Námořnictva měl až po krk, měl až po krk svého dlouho zdržovaného povýšení na poručíka a měl až po krk toho, že muži mají až po krk jeho. Podporučík Carslake byl zkrátka ztělesněním toho nejhoršího, co kdy anglický soukromý školský systém zplodil. Ješitný, povýšený, neotesaný a nevzdělaný, naprostý osel.
    A osla ze sebe dělal právě teď. Nohy měl dramaticky rozkročené do široka, jak se pokoušel udržovat rovnováhu na voru, a neustále na muže pokřikoval zbytečné povely. Vrchní loďmistr Hartley si hlasitě povzdechl, jinak byl však v zájmu kázně zticha. Námořník Ferry si však podobné starosti nedělal.
    „Podívejte se na jeho lordstvo,“ zamumlal na Ralstona. „jak hraje divadýlko před kapitánem.“ Kývl hlavou k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Předvádí se, div se nezlomí.“
    „Ty se vykašli se na Carslakea a radši hlídej lano.“ odvětil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne se ti..."
    „Jo, jo, však víme,“ ušklíbl se Ferry. „lano mě lapne a omotá kolem bubnu.“ Zkušeně lano popostrčil. „Žádný strachy, kamaráde, mně se nic nestane.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale stalo se. Stalo se to hned potom. Ralston, který pečlivě sledoval rozhoupaný paraván, přesunul svou pozornost na palubu. Několik stop od Ferryho si všiml natrhnutého pramene lana, viděl, jak se mu lano prudce zachycuje o rukavici a vleče ho k bubnu navijáku tak rychle, že Ferry nestihl ani vykřiknout.
      Ralston zareagoval bezprostředně. Nožní brzda byla jen šest palců od něj, ale to bylo příliš daleko. Divoce začal otáčet ovládací kolo z polohy plný chod vpřed na plný chod vzad. Společně s Ferryho bolestným výkřikem, jak mu lano přimáčklo předloktí až k otvoru bubnu, se ozval tlumený výbuch a z navijáku se začal valit oblak štiplavého kouře. Elektromotor v ceně pěti set liber vyhořel v momentě žhavého záblesku.
      Lano se pod váhou potápějícího se paravánu začalo okamžitě odvíjet, a to čím dal tím rychleji. Ferryho táhlo s sebou. Dvacet stop od navijáku lano procházelo přes palubní kladku: s troškou štěstí přijde Ferry jen o ruku. Od kladky byl vzdálen už jen pouhé čtyři stopy, když Ralstonova noha prudce sešlápla brzdu.
      Roztočený buben zaskřípal a s otřesem se zastavil, paraván se zřítil do moře a nezatížené lano se líně houpalo souběžně s lodí.
      Carslake se vysoukal z Carleye, obličej sinalý hněvem. Namířil si to směrem k Ralstonovi.
      „Vy zatracený hlupáku!“ hulákal zuřivě. „Kvůli vám jsme přišli o paraván! Doufám, že pro to máte dobré vysvětlení, námořníku! Kdo vám ksakru dal nějaký rozkaz?" Ralstonovi se stáhla ústa, ale hovořil zdvořile.
      „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem si pomoct, nic jiného se dělat nedalo. Ferryho ruka –“
      „Kašlu na Ferryho ruku!“ Carslake téměř přetékal vztekem. „Já tady velím a já vydávám rozkazy. Jen se podívejte! Podívejte se!“ Prstem ukázal na rozhoupané lano. „To je vaše práce, Ralstone, vy, vy – neschopný kreténe! Je v tahu, pryč - rozumíte? Pryč!“
      Ralston se podíval přes bok s překvapeným výrazem.
      „Hm, jo no, vypadá to tak“ S mrzutýma očima a provokativním tónem se otočil zpátky ke Carslakeovi. Poplácal naviják a dodal: „A nezapomeňte na tohle - je taky po něm, a ten stojí o dost víc než nějaký paraván.“
      „Nechte si ty své drzé připomínky!“ okřikl ho Carslake. Těžce se mu mluvilo a hlas se mu třásl vztekem. „Co potřebujete, je kázeň, ale nebojte se. Však já už se postarám o to, abyste dostal pořádně do těla, vy jeden mizero!“
      Ralston zrudl. S rukou sevřenou v pěst rychle poskočil vpřed, ale jeho rozmáchnutá paže náhle ochabla, když ji zachytily silné paže vrchního loďmistra Hartleye. Už se ale stalo. Nezbývalo nic jiného, než jít na velitelský můstek.

      Vymazat
  53. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  54. Václav Bednář
    Pak se to stalo. Byla to chyba A.B Ferryho, že se to stalo. Byla to jenom smůla, že naviják byl vadný, byl poháněn elektromotorem s rozbitým jističem, jen nešťastná shoda náhod, že zrovna Ralston měl naviják na starost, málomluvný Ralston, kterému to v tu chvíli bylo úplně jedno, při nejmenším to co řekl a udělal. Ale byla to Carslakeova chyba, že to došlo až takhle daleko.
    Přítomnost podporučíka Carslakea na záchranném člunu, kde řídil přístavní lana, zavinilo celou sérii chyb. Chyba na straně jeho otce, kontraadmirála, který ve svém synovi viděl muže svého kalibru, v roce 1939 v Cambridge ho vytáhl už ve dvaceti šesti letech a prakticky ho donutil, aby nastoupil do námořnictva : dále slabina jednoho z jednoho jeho velitelů, kapitána korvety, který znal jeho otce a doporučil ho k povýšení : špatný úsudek výběrové komise Krále Alfréda, která ho povýšila : a dočasné selhání na straně Kapitána, který ho k téhle povinnosti přidělil, nehledě na Carslakeovo známou neschopnost velit ostatním chlapům.
    Měl tvář špatně vyšlechtěného závodního koně, dlouhý, hubený a úzký obličej s vyčnívajícími horními zuby a s nápadně bledýma a modrýma očima. Pod sporými vlasy se mu klenulo obočí do tvaru otazníku: pod dlouhým špičatým nosem se mu vlnil horní ret, který se perfektně hodil ke tvaru jeho obočí. Jeho mluva byla šokující karikaturou Královské angličtiny: krátké hlásky byly dlouhé, jeho dlouhé zase nekonečné : jeho gramatika byla často mizerná. Nenáviděl námořnictvo, nesnášel své neustálé odkládání povýšení na poručíka, nesnášel to, jak ho lidi nesnášeli. Ve zkratce, podporučík Carlslake byl ztělesněním nejhoršího možného produktu anglického soukromého školního systému. Neužitečný, nadřazený, nemotorný a nevzdělaný, no prostě idiot.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dělal ze sebe osla i teď. Snažil se udržet rovnováhu na raftu, nohy měl dramaticky roznožené do širokého úhlu, a neustále křičel zbytečné povely na muže. Loďmistr Hartley nahlas sténal, ale v zájmu disciplíny zůstal ticho. Ale A.B.Ferry neměl žádné zábrany. „ Archu pro naše lordstvo.“ zamumlal Ralstonovi. „Jen aby se zavděčil kapitánovi.“ Přikývl směrem k Vallerymu, který se nakláněl přes můstek, dvacet stop nad Carslakovou hlavou. „Jeho předvádění nezná mezí." „Nevšímej si Carslakea a dávej pozor na to lano.“
      Radil mu Ralston. "A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne----“ „Jo, jo, já vím,“ pousmál se Ferry. „ To lanko se zachytí a obmotá mě kolem bubnu.“ Zkušeně lanko utáhnul. „Neboj se kamaráde, to se mně nikdy nemůže stát.“ Ale stalo se. Zrovna v tu chvíli. Ralston, který bedlivě pozoroval houpající se paraván, pohlédl na palubu. Uviděl přetrhlé vlákno lanka pár palců od Ferryho, jak se mu hák zachytil do rukavice a táhl ho směrem k točícímu bubnu, ještě než Ferry vůbec stačil zakřičet. Ralstonova reakce byla okamžitá. Od brzdového pedálu ho dělilo jen šest palců, ale bylo to moc daleko. Prudce zatočil s řídícím kolem, z polohy vpřed do polohy vzad, z vteřiny na vteřinu. Současně s Ferryho výkřikem bolesti, jak se jeho ruka rozdrtila o hranu bubnu, přišel tlumený výbuch a mrak štiplavého kouře z navijáku a pět set liber drahý elektrický motor vyhořel v bleskovém okamžiku. Okamžitě lanko začalo znova unikat, pomalu zrychlovalo pod tíhou klesajícího paravánu a Ferryho vlekl s sebou. Dvacet stop od navijáku se táhlo lanko skrz úchytkou na palubě : kdyby měl Ferry štěstí, mohl přijít jenom o ruku.
      Byl míň než čtyři stopy daleko, když Ralstonova noha dupla prudce na brzdu. Řítící se buben se zastavil s hlasitým skřípotem, paraván se zřítil do moře a lanko, bez zátěže, se pohupovalo podle kymácející se lodi. Carslake slezl dolů ke Carleyemu, a jeho bledý výraz se zaplavil vztekem. Nakráčel si to směrem k Ralstonovi.
      „Ty zatracený hlupáku!“ zuřivě zakřičel. „Přišli jsme kvůli tobě o paraván."
      Pane bože, to mi okamžitě vysvětlete, kdo vám dal takový rozkaz?“
      Ralstonova ústa se zúžila, ale mluvil dostatečně civilizovaně.
      „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem něco udělat. Ferryho ruka---„
      „Do háje s Ferryho rukou!“ Carslake téměř zuřivě křičel.
      „Já jsem tady ve velení a já dávám rozkazy. Podívej! Podívej!“ Ukázal na houpající se lanko.“Tvoje práce, Ralstone, ty, ty idiote! Je to v tahu, v tahu chápeš to, v tahu!“
      Ralston se s překvapením podíval stranou.
      „No, stalo se, co už.“ Jeho pohled byl chladný, tón provokativní, ohlédl se zpět na Carslakea a poplácal naviják.“ A nezapomeň, tohle je v háji taky, a stojí to zatraceně víc než kdejaký paraván.“
      „ Nestojím o vaše hloupý připomínky!“ zařval Carslake. Jeho hlas se třásl zuřivostí .„ Potřeboval byste do sebe vrazit trošku disciplíny a , bože, na to se rád podívám, ty drzej mladej hajzle!“
      Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok vpřed, zaťal ruce v pěsti, pak se rychle uvolnil, když silné ruce loďmistra Hartleyho sevřeli jeho napřaženou paži. Ale škoda už se stala. Nic už nezbylo, jen jít na velitelský můstek.

      Vymazat
  55. Poté se to stalo. Byl za to zodpovědný A.B.Ferry, že k něčemu takovému vůbec došlo. A byla to nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku měl nespolehlivý elektromotor s vadným jističem, nešťastná shoda náhod, že ho ovládal mlčenlivý Ralston se sevřenými rty, kterému bylo sakra jedno, co řekne nebo udělá a jak to celé dopadne. Avšak vinen byl Carslake za vývoj této situace. Přítomnost podporučíka Carslakea, který stál na Carleyově záchranném prámu, odkud ovládal lano, představovala vrchol všech pochybení. Začalo to omylem jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který viděl ve svém synovi muže stejného kalibru, jako byl on sám, a v roce 1939 v jeho šestadvaceti letech ho odtáhl z Cambridge a v podstatě donutil vstoupit do námořnictva: dále slabost jeho prvního velitele, korvetního kapitána, který se znal s jeho otcem a díky tomu ho doporučil jako vhodného kandidáta na povýšení: poté neobvykle chybným úsudkem výběrového oddělení na lodi King Alfred, díky kterému ho povýšili; a částečně zanedbáním komandéra, který ho určil do služby bez ohledu na jeho neschopnost vést mužstvo.
    Měl obličej přešlechtěného závodního koně, protáhlý, štíhlý a úzký s vyboulenýma světlomodrýma očima a vystupujícími předními zuby. Pod řídkými světlými vlasy, se táhlo zvednuté obočí, jako by se neustále divil: pod dlouhým špičatým nosem měl pohrdavě zkřivený horní ret, který perfektně doplňoval obočí.
    Jeho projev byl otřesným karikováním King´s English: krátké samohlásky vyslovoval dlouze, dlouhé až nekonečně: používal ohavnou gramatiku. Nesnášel námořnictvo, nenáviděl své zpožděné povýšení na poručíka a měl až po krk toho, že ho muži nesnášeli. LIKVIDUJETE PARALELISMY Jednooduše, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího z anglického soukromého školského systému. Ješitný, namyšlený, neslušný a nevzdělaný, úplný osel.
    A zrovna teď ze sebe osla dělal. Snažil se udržet rovnováhu na voru, držel chodidla dramaticky upevněné v širokém úhlu, ustavičně na muže pokřikoval nesmyslné povely. Starší poddůstojník Hartley hlasitě zavzdychal, ale jinak držel jazyk za zuby v rámci disciplíny. Avšak A.B. Ferry nedodržoval zásady. „Koukněme na jeho lordstvo“ zabručel Ralston. „Vše pro Skipperův prospěch.“ Pokýval směrem k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, šest metrů nad Carslakeovou hlavou. „Div se nepřetrhne, jak se předvádí.“

    Kateřina Pejšková 1.část

    OdpovědětVymazat
  56. „Neřeš Carslakea a věnuj se čemu máš, což je lano,“ radil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne…“ „Ano, ano, já vím,“ posmíval se Ferry. „Lano mě zachytne a omotá kolem bubnu.“ Popostrčil lano jako profesionál. „Žádný strachy kamaráde, to se mi nestane.
    Ale stalo. Sotva to dořekl. Ralston, který pozorně sledoval rozhoupaný paraván, na moment mrkl na palubu. Spatřil roztřepený konec lana kousek dál od Ferryho, všiml si, jak se KDO? zasekl do rukavice a táhl ho stále blíže k navíjejícímu bubnu takovou rychlostí, že Ferry nestihnul ani vykřiknout Okamžitě zareagoval. Brzdu měl jen šest palců daleko, ale i to bylo v tu chvíli hrozně moc. Ve zlomku vteřiny prudce otočil řídící kolo z polohy plný chod vpřed na plný chod vzad. Ferry řval bolestí, jelikož mu lano přimáčklo předloktí ke štěrbině bubnu, odkud vyšel tlumený výbuch a oblaka štiplavého kouře z navijáku, zatímco elektromotor za 500 liber shořel v žehnoucím záblesku. Lano se okamžitě začalo zase odvíjet pod tíhou klesajícího paravánu. Ferryho to táhlo s sebou. Šest metrů od navijáku se drát protáhl skrz vodicí kladku na palubě: pokud bude mít Ferry z pekla štěstí, přijde pouze o jednu ruku.
    Byl méně než 4 stopy daleko, když v Ralstonovo chodidlo dopadlo zle na brzdu. Běžící buben zavrzal a s otřesem se zastavil, paraván spadl do moře a volné lano se kymácelo z lodi. Neskutečně rozhněvaný Carslake slezl z Carleye. A hnal se dlouhými kroky k Ralstonovi.
    „Zatracený blázne!“ hulákal zuřivě. „Kvůli vám ALE NO TAK UZ!!! jsme přišli o paraván. To si zodpovíte. Kdo vám dal pro pána krále nějaký rozkaz?
    Ralstonovi se napnula ústa, ale mluvil celkem zdvořile.
    „Omlouvám se, pane. Nedalo se nic dělat, nemohl jsem si pomoci. Tady je Ferryho ruka…“
    „Jdi k čertu s Ferryho rukou!“ vztekle téměř až křičel Carslake.
    „Já tady velím a já rozdávám rozkazy. Podívejte se! No jen se podívejte! Ukazoval na houpající se lano. „To je vaše práce, Rastone, vy neschopný idiote! Je pryč, pryč, chápete, pryč!“
    Ralston se podíval přes bok a velice se podivil.
    „Nu, teď, je to tak.“ Oči byly pochmurné, poklepal na naviják a k tomu dodal provokativním tónem při pohledu na Carslakea: „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč, a že to stálo tisíckrát více než nějaký paraván.“
    „Schovejte si tu svou drzost pro někoho jiného!“ ječel Carslake. Těžce vyslovoval a hlas se mu zuřivě třásl: Chybí vám disciplína, potřebujete dostat do těla a přísahám, že se postarám, abyste do sebe dostal trochu kázně, vy drzý parchante!“

    Ralston zrudl. Udělal rychlý krok vpřed a napřáhl sevřenou pěst, ale rychle ochabl, když ho pevnou paží chytil poddůstojník Hartley. Ale už se stalo a nezbývalo nic jiného než jít na velitelský můstek.

    Kateřina Pejšková, 2.část

    OdpovědětVymazat
  57. Pak se to stalo. Byla to chyba A. B. Ferryho, že k něčemu takovému vůbec došlo. A byla to nešťastná shoda náhod, že vrátek na levoboku měl elektromotor s pokaženým jističem a pouhá shoda náhod, že vrátkařem byl Ralston, zamlklý, zahořklý Ralston, kterému na ničem nezáleželo a už vůbec ne na tom, co řekl nebo udělal. Avšak za to, co se z této události vyvinulo, nesl zodpovědnost Carslake. Přítomnost podporučíka Carslakea, který stál nad Carleyho záchrannými čluny a řídil obsluhu lanka, představovala vyvrcholení celé série omylů. Začalo to omylem ze strany jeho otce, penzionovaného kontradmirála, který ve svém synovi viděl muže stejného kalibru, jako byl on sám, a tak ho v pokročilém věku dvaceti šesti let v roce 1939 vytáhl z Cambridge a v podstatě donutil vstoupit do námořnictva: mohla za to i slabost jeho prvního velitele, korvetního kapitána, jenž se znal s Carslakeovým otcem a doporučil ho jako vhodného kandidáta na povýšení, dále to byl neobvykle chybný úsudek výběrové komise krále Alfréda, díky kterému byl povýšen, a nakonec chvilkové selhání námořního důstojníka, který mu tuto funkci přidělil, a to i přes Carslakeův známý nedostatek kompetence a neschopnost velet mužstvu. Měl obličej jako přešlechtěný závodní kůň, protáhlý, štíhlý a úzký, s výraznýma očima světle modré barvy a s předkusem horních zubů. Pod jeho řídkými světlými vlasy se klenulo večně tázavě zvednuté obočí, které perfektně doplňoval pohrdavě zkřivený horní ret pod dlouhým špičatým nosem. Jeho mluva byla otřesnou karikaturou king’s speech: krátké samohlásky byly dlouhé a ty dlouhé ještě delší: gramatika byla mnohdy mizerná. Měl plné zuby námořnictva, měl plné zuby svého dlouho odkládaného povýšení na poručíka a měl plné zuby i toho, že mužstvo má plné zuby jeho. Stručně řečeno, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího, co kdy anglický vzdělávací systém soukromých škol vyplodil. Ješitný, povýšený, neomalený a nevzdělaný, zkrátka úplný blb. I teď ze sebe dělal blbce. Pokoušel se udržet rovnováhu na raftech dramaticky doširoka rozkročenýma nohama a nepřetržitě na své muže křičel zbytečné povely. Vrchní námořní poddůstojník Hartley si hlasitě povzdechl, ale v rámci kázně zůstal potichu. A. B. Ferry si však žádné takové servítky nebral. „Koukněte na jeho lordstvo,“ zamumlal k Ralstonovi. „To všechno jen aby se předvedl před kapitánem.“ Kývl směrem, kde se Vallery nakláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Dělá co může, jen aby se zavděčil.” „Zapomeň teď na Carslakea a soustřeď se na to lanko,“ radil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne---“ „Jo, jo, já vím,“ ušklíbl se Ferry. „Lanko mě zachytne a omotá kolem bubnu.“ Zkušeně lanko popotáhl. „Žádný strachy kamaráde, to se mi nikdy nestane.“ 

    Koštovalová Markéta, 1/2

    OdpovědětVymazat
  58. Ale stalo se. Stalo se, sotva to dořekl. Ralston, který pozorně sledoval houpající se paraván, letmo pohlédl na palubu lodi. Spatřil roztřepené vlákno lanka kousek od Ferryho, zahlédnul, jak se zachytilo do ruky v rukavici a vleklo Ferryho k navíjecímu bubnu takovou rychlostí, že ani nestačil vykřiknout. Ralston okamžitě zareagoval. Od nožní brzy ho dělilo jen šest palců, ale to bylo příliš daleko. Vmžiku prudce otočil řídící kolo z plného chodu vpřed na plný chod vzad. Současně za Ferryho výkřiku bolesti, jak mu lano tlačilo předloktí na okraj bubnu, se ozval tlumený výbuch, z vrátku se vyvalila oblaka štiplavého kouře a elektrický motor v hodnotě asi 500 liber jediným zábleskem vyhořel. Vzápětí se lanko začalo zase odvíjet, zrychlovalo se pod tíhou klesajícího paravánu. Ferryho to táhlo s sebou. Dvacet stop od vrátku lanko procházelo kladkou na palubě; bude-li mít Ferry štěstí, přijde jen o ruku. Nebyl dál než čtyři stopy, když Ralston vší silou dupl na brzdu. Buben zařval a s otřesem se zastavil; paraván se zřítil do moře a lanko, nyní bez závaží, se naprázdno pohupovalo podle toho, jak se zrovna kymácela loď. Carslake slezl ze záchranného člunu, bledou tvář zalitou hněvem. Vykročil směrem k Ralstonovi. „Vy hlupáku jeden!“ křičel zuřivě. „Kvůli vám jsme přišli o paraván. Kdo vám, hergot, dal rozkaz něco dělat? To mi teda vysvětlete!“ Ralston sevřel ústa, ale promluvil celkem zdvořile. „Lituji, pane. Nedalo se nic dělat. Ferryho ruka ---“ „K čertu s Ferryho rukou!“ ječel vzteky Carslake, div se nerozzuřil. „Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívejte. No podívejte se!“ Ukázal na rozhoupané lanko. „To je vaše práce, Ralstone, vy, vy neschopný idiote! Je pryč, pryč, chápete? Pryč!“ Ralston podíval se přes bok lodi a zatvářil se velice překvapeně. „No jo, už je to tak.“ Smutnýma očima se podíval zpátky na Carslakea, poplácal vrátek a provokativním tónem dodal: „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč, a stojí to mnohem víc než nějaký paraván.“ „Taková drzost. Takhle se mnou jednat nebudete!“ ječel Carslake. Těžce vyslovoval, hlas se mu třásl zuřivostí. „Chybí vám disciplína, potřebujete dostat do těla, však já vás naučím, to si pište, vy drzý parchante!“ Ralston zrudl. Udělal jeden rychlý krok dopředu, sevřel ruku v pěst, uvolnil se, až když silné ruce vrchního námořního poddůstojníka Hartleyho zachytily jeho napřaženou paži. Ale už se stalo. Nezbylo tedy nic jiného, než jít na můstek.

    Koštovalová Markéta, 2/2

    OdpovědětVymazat
  59. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  60. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  61. OPRAVA 1/2
    A poté se to stalo. Byla to chyba A. B. Ferryho, že se něco takového přihodilo. Přitom to byla jen nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku byl vadný, že ho poháněl elektromotor s rozbitým jističem; jen nešťastná shoda náhod, že ho měl na starost Ralston, zahořklý nemluvný Ralston, kterému bylo sakra všechno jedno, zvláště pak, co řekne nebo udělá. Ale byla to Carslakeova chyba, že to zašlo takhle daleko. Přítomnost podporučíka Carslakea na palubě Carleyova záchranného člunu, odkud ovládal ocelové lano, zapříčinilo hned několik omylů. Omyl na straně jeho otce, kontraadmirála ve výslužbě, který ve svém synovi viděl sám sebe a roku 1939 ho v jeho šestadvaceti letech vytáhl z Cambridge a v podstatě ho přinutil vstoupit do námořnictva; omyl v podobě slabosti jeho prvního velitele, korvetního kapitána, který ho ze známosti s jeho otcem doporučil komisi jako vhodného kandidáta do velení; vzácný omyl v úsudku výběrové komise krále Alfreda, který mu tuto hodnost udělil; a dočasný omyl na straně jeho velitele, který mu přidělil tuto zodpovědnost i přesto, že Carslakeova neschopnost velet mužům byla očividná. Měl tvář přešlechtěného závodního koně, protáhlou, úzkou a hubenou, s pronikavýma modrýma očima a velmi výrazným předkusem. Pod prořídlými světlými vlasy se vyjímalo jeho věčně tázavě zvednuté obočí, které doplňoval povýšenecky ohrnutý horní ret s dlouhým špičatým nosem. Jeho projev byl šokujícím zesměšněním královské řeči, krátké samohlásky vyslovoval dlouze, dlouhé až nekonečně; používal příšernou gramatiku. Nesnášel námořnictvo, nesnášel, že se jeho povýšení na poručíka neustále odkládá a nesnášel, že ho muži nesnášejí. Ve zkratce, podporučík Carslake byl dokonalým ztělesněním toho nejhoršího, co anglické soukromé školy vyprodukovaly. Nafoukaný, ješitný a nevzdělaný, zkrátka naprostý pitomec.
    A zrovna teď se jako pitomec choval. Pokoušel se na člunu udržet rovnováhu, nohy měl dramaticky široce rozkročené a bez ustání křičel na své muže nesmyslné povely. Hlavní důstojník Hartley hlasitě zasténal, ale v zájmu disciplíny se snažil zůstat zticha. Ale A. B. Ferry žádné takové zábrany neměl. "Archu pro jeho lordstvo," zamumlal k Ralstonovi. "Tohle všechno jen, aby se zavděčil kapitánovi," kývnul směrem k Vallerymu, který se skláněl z můstku asi dvacet stop nad Carslakeyho hlavou. "Předvádí se, co mu síly stačí."
    "Zapomeň na Carslakea a soustřeď se na to lano," odvětil Ralston. "A sundej si ty zpropadený rukavice. Jednoho dne..." "No jo, no jo, já vím," ušklíbl se Ferry. " Lanko mě zachytí a obmotá mě kolem bubnu." Zkušeně za lano zatáhl. "Žádný strachy kamaráde, to se mně nikdy nemůže stát."

    OdpovědětVymazat
  62. 2/2
    Ale stalo se. A stalo se to právě tehdy. Ralston, který pozorně pozoroval houpající se paraván, pohlédl rychle na palubu. Uviděl roztřepené lano jen pár palců od Ferryho, viděl, jak se mu zaháklo do rukavice, a jak ho táhlo směrem k roztočenému bubnu dřív, než mohl Ferry vykřiknout. Ralstonova reakce byla okamžitá. Od nožní brzdy ho dělilo jen 6 palců, ale i to bylo příliš daleko. Prudce otočil řídící kolo z plného chodu vpřed na plný chod vzad. Současně s Ferryho výkřikem bolesti, když mu lano přimáčklo předloktí k bubnu, se ozval tlumený výbuch a z navijáku se vyvalil oblak štiplavého kouře; elektrický motor v hodnotě asi 500 liber v mžiku vyhořel. Lano se začalo zase odvíjet, zrychlovalo pod tíhou klesajícího paravánu a vleklo Ferryho s sebou. Dvacet stop od navijáku procházelo kladkou na palubě, pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston dupnul na brzdu. Buben zařval a s otřesem se zastavil; paraván se zřítil do moře a nezatížené lano se naprázdno pohupovalo podle toho, jak se zrovna kymácela loď. Carslake slezl z Carleyho záchranného člunu a jeho bledá tvář zahořela vzteky. Vykročil směrem k Ralstonovi. „Ty zatracený pitomče!“ křičel zuřivě. „Kvůli tobě jsme přišli o paraván. Pane bože, to mi teda vysvětli. Kdo ti sakra dal rozkaz něco dělat?“ Ralston zaťal zuby, ale mluvil stále slušně. „Omlouvám se pane, ale nemohl jsem si pomoci, musel jsem zasáhnout. Ferryho ruka…“ „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro vzteky řval. „To já tady velím, já dávám rozkazy! Podívej se. Podívej se!“ ukázal na houpající se lano. „Tvoje práce Ralstone, ty, ty neschopný idiote! Je pryč, pryč, chápeš to, je pryč!“ Ralston pohlédl na bok a zatvářil se překvapeně. „Ano, je to tak.“ Jeho pohled byl chladný, tón provokující, pohlédl na Carslakea a poplácal naviják. „A nezapomeňme na tohle, to je taky pryč a určitě to stálo mnohem víc, než nějaký paraván.“ „Nech si ty blbý kecy!“ zařval Carslake. Jeho hlas se zuřivě třásl. „Potřebuješ se naučit disciplíně a to si piš, že já se o to postarám, ty drzý parchante.“
    Ralston zrudl. Udělal jeden krok vpřed, zaťal ruku v pěst a uvolnil se, až když mu ruka poddůstojníka Hartleyho sevřela jeho napřaženou paži. Ale už se stalo. Nedá se nic dělat, musí jít na můstek.

    OdpovědětVymazat
  63. A poté se to stalo. Byla to chyba A.B Ferryho, že se to stalo. Byla to jenom smůla, že naviják na levoboku byl porouchaný, byl poháněn elektromotorem s rozbitým jističem, jen nešťastná shoda náhod, že zrovna Ralston měl naviják na starost, mlčenlivý Ralston, kterému to v tu chvíli bylo jedno, při nejmenším to co řekl a udělal. Ale byla to Carslakeova chyba, že to došlo až takhle daleko.
    Přítomnost podporučíka Carslakea na záchranném člunu, odkud řídil přístavní lana, způsobilo celou řadu chyb. Chyba na straně jeho otce, kontraadmirála, který ve svém synovi viděl sám sebe a v roce 1939 ho z Cambridge vytáhl už ve dvaceti šesti letech a jeho donutil, aby nastoupil do námořnictva :další chyba jeho prvního velitele, kapitána korvety, který znal jeho otce a doporučil ho komisi jako vhodného zájemce do velitelství vzácná chyba : v úsudku výběrové komise krále Alfréda, který mu tuto hodnost udělil : a dočasná chyba na straně velitele, který ho k téhle povinnosti přidělil i přesto, že neschopnost Carslakea velit mužům byla očividná.
    Měl tvář vyšlechtěného závodního koně, dlouhého, hubeného a úzkého, s ostrýma modrýma očima a velmi zřejmým předkusem. Pod prořídlými světlými vlasy bylo vidět jeho věčně zvědavě zvednuté obočí , které doplňoval pohrdavý ohrnutý horní ret špičatý s dlouhým špičatým nosem.. Jeho projev byl šokující karikaturou královské řeči: krátké samohlásky byly dlouhé, dlouhé až nekonečně, používal strašnou gramatiku. Nesnášel námořnictvo, nesnášel své neustálé odkládání povýšení na poručíka, nesnášel také to, že jeho muži nesnášeli. Zkrátka, podporučík Carlslake byl dokonalým ztělesněním toho nejhoršího, kterého anglické soukromé školy vytvořily. Nadutý, domýšlivý a nevzdělaný, naprostý pitomec. A teď se choval jako pravý pitomec. Zkoušel na člunu udržet rovnováhu, měl nohy široce rozkročené a pořád křičel na své muže nesmyslné rozkazy. Hlavní důstojník Hartley zaúpěl, ale v rámci discípliny se snažil být tichý. A. B. Ferry ale žádné takové zábrany neměl.Archu pro jeho lordstvo," zamumlal k Ralstonovi. "Tohle všechno jen, aby se zavděčil kapitánovi," kývnul směrem k Vallerymu, který se skláněl z můstku asi dvacet stop nad Carslakeyho hlavou. "Předvádí se, co mu síly stačí."
    "Zapomeň na Carslakea a soustřeď se na to lano," odpověděl Ralston. "A sundej si ty zatracené rukavice. Jednoho dne..." "No jo, já vím," usmál se Ferry. " Lanko mě zachytí a obmotá mě kolem bubnu." Zkušeně za lano zatáhl. "Neboj se kamaráde, to se mně nikdy nemůže stát."

    OdpovědětVymazat
  64. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  65. A stalo se to právě tenkrát, když Ralston, který pozorně pozoroval houpající se paraván, pohlédl rychle na palubu. Zpozoroval roztřepené lano jen kousek od Ferryho, viděl zaháknutí do Ferryho rukavice, a jak ho táhlo směrem k roztočenému bubnu dřív, než mohl Ferry vykřiknout. Ralstonova reakce byla okamžitá. Od nožní brzdy ho dělilo jen 6 palců, ale i to bylo příliš vzdálené. Prudce otočil řídící kolo z plného chodu vpřed na plný chod vzad. Jakmile Ferry vykřikl bolestí , jelikož mu lano přimáčklo ruku v bubnu, ozval se tlumený výbuch a z navijáku se vyvalil oblak štiplavého kouře; elektrický motor v hodnotě asi 500 liber v okamžiku vyhořel. Lano se začalo opět odvíjet, zrychlovalo pod mrtvolnou tíhou klesajícího paravánu a vleklo Ferryho s sebou. Dvacet stop od navijáku míjelo kladku na palubě: jestliže bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku. Byl méně než čtyři stopy daleko, když Ralston dupnul na brzdu. Buben zařval a s otřesem se zastavil; paraván se zřítil do moře a lano, které bylo momentálně již nezatížené, se naprázdno kývalo podle toho, jak se zrovna pohupovala loď. Carslake slezl z Carleyho záchranného člunu a jeho sivá tvář zrudla vzteky. Mířil směrem k Ralstonovi. „Ty zatracený pitomče!“ křičel zuřivě. „Díky tobě se nám ztratil paraván. Pane bože, to mi teda okamžitě vysvětli! Kdo ti k čertu dal rozkaz něco dělat?“ Ralston zaťal zuby, ale mluvil stále slušně. „Omlouvám se pane, nemohl jsem si pomoci, musel jsem zasáhnout. Ferryho ruka…“ „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake již vzteky řval. „To já zde velím a já dávám rozkazy! Podívej se. Podívej se!“ ukázal na pohupující se lano. „Tvoje práce Ralstone, ty, ty neschopný idiote! Je pryč, pryč, chápeš, je pryč!“ Ralston překvapeným výrazem pohlédl na bok. „Ano, je to tak.“ Jeho oči byly neradostné, tón provokující, jakmile pohlédl na Carslakea poplácal naviják. „A nezapomeňte na tohle, to je taky pryč a určitě to stálo mnohem víc, než jakýsi paraván.“ „Nech si ty své blbé řeči!“ zařval Carslake. Jeho pusa pracovala a jeho hlas se vzrušeně třásl. „Co ty potřebuješ je naučit se disciplíně a to si piš,že chraň Bůh, já se o to postarám, ty drzý nevyzrálý parchante.“ Ralston ponuře zrudl. Udělal jeden krok vpřed, zaťal ruku v pěst a uvolnil se až když mu ruka poddůstojníka Hertleyho chytila jeho napřaženou paži. Ovšem škoda již zde byla způsobena. Nezbývalo nic jiného než most.

    OdpovědětVymazat
  66. A pak se to stalo. A byla to chyba A. B. Ferryho. Přitom to byla jen nešťastná shoda náhod, že naviják na levoboku měl elektromotor s vadným jističem. A taky že naviják ovládal Ralston, zahořklý a tichý Ralston, kterému zrovna teď bylo všechno jedno, obzvlášť to, co řekne a udělá. Ale byla to Carslakeova vina, že se to takhle vymklo. Přítomnost podporučíka Carslakea na vrcholu záchranných člunů, odkud řídil lano, byla vyvrcholením série omylů. Chybu částečně nese i jeho otec, kontradmirál, který si skrze syna plnil své vlastní sny a který ho v roce 1939 hlásil v pokročilém věku z Cambridge a donutil ho vstoupit do námořnictva. Mohla za to i slabost jeho prvního velitele, korvetního kapitána, jenž se znal s Carslakeovým otcem a doporučil ho jako kandidáta na povýšení: dále to byl neobvykle chybný úsudek výběrové komise krále Alfréda, díky kterému byl povýšen, a nakonec chvilkové selhání námořního důstojníka, který mu tuto funkci přidělil, a to i přes Carslakeův známý nedostatek kompetence a neschopnost velet mužstvu. Měl obličej podobající se přešlechtěnému závodnímu koni, dlouhý, hubený a úzký, s pronikavýma bledě-modrýma očima a předkusem. Pod řídkými vlasy se mu zdvihalo obočí na znamení neustálé zvídavosti: dále také jeho dlouhý, špičatý nos, povýšeně ohrnutý horní ret, to vše skvěle doplňovalo to jeho obočí. Jeho řeč byla šokující napodobeninou královské angličtiny, jeho krátké hlásky byly dlouhé, dlouhé hlásky byly nekonečné, jeho gramatika byla často dost mizerná. Opovrhoval námořnictvem, opovrhoval svým dlouho oddalovaným povýšením na poručíka, opovrhoval tím, jak jím opovrhovalo jeho mužstvo. Ve zkratce, podporučík Carslake byl ztělesněním toho nejhoršího produktu anglických soukromích škol. Ješitný, povýšený a nevzdělaný, zkrátka úplný osel.
    A zrovna teď se jako osel choval. Pokoušel se na člunu udržet rovnováhu, nohy měl dramaticky široce rozkročené a bez ustání křičel na své muže nesmyslné povely. Hlavní důstojník Hartley hlasitě zasténal, ale raději se disciplinovaně snažil zůstat zticha. A. B. Ferry ale neměl žádné takové zábrany. "Podívejme se na jeho lordstvo," zamumlal k Ralstonovi. "Předvádí se, jak jen může." Kývl hlavou k Vallerymu, který se vykláněl z můstku, dvacet stop nad Carslakeovou hlavou. „Předvádí se jako páv“
    „Vykašli se na Carslakea a radši sleduj lano.“ odvětil mu Ralston. „A sundej si ty zatracený rukavice. Jednoho dne se ti..."
    „Jo, jo, já vím,“ ušklíbl se Ferry. „lano mě chytne a omotá kolem bubnu.“ Zkušeně lano utáhnul. „Žádný strachy, kamaráde, mě se nic nestane.“ Ale stalo. Přesně v tu chvíli se to přihodilo. Ralston, který pozorně sledoval houpající se paraván, zahlédl, co se dělo na palubě. Uviděl přetrhaná vlákna provazu jen několik palců od Ferryho, viděl, jak se silně zasekla do rukavice a jak mu ruku táhnou k otáčejícímu se bubnu, aniž by se Ferry vůbec zmohl k výkřiku. Ralston zareagoval okamžitě. Brzda byla vzdálena jen šest palců, ale i to bylo daleko. Ve vteřině divoce otočil řídící kolo do zpětného chodu. Současně s Ferryho bolestným výkřikem, když mu předloktí drtil okraj bubnu, se objevil tlumený výbuch a mračna štiplavého kouře z navijáku, jak elektrický motor v hodnotě 500 liber vyhořel doprovázen oslepujícími záblesky.

    OdpovědětVymazat
  67. Lano se začalo znovu spouštět, zrychlovalo pod tíhou klesajícího paravánu a vleklo Ferryho s sebou. Dvacet stop od navijáku procházelo kladkou na palubě, pokud bude mít Ferry štěstí, přijde jenom o ruku. Nebyl dál než čtyři stopy, když Ralston vší silou dupl na brzdu. Buben zařval a s otřesem se zastavil; paraván se zřítil do moře a lanko, ted´už bez závaží, se naprázdno houpalo podle toho, jak se zrovna loď zakymácela. Carslake slezl ze záchranného člunu a tvář měl naplněnou hněvem. Vykročil směrem k Ralstonovi. „Ty pitomče!“ křičel zuřivě. „Kvůli tobě jsme přišli o paraván!“ Jak mi tohle vysvětlíte?! Kdo vám sakra dal příkaz, abyste něco udělal?“ Ralston sevřel ústa, ale promluvil celkem zdvořile. „Lituji, pane. Nedalo se nic dělat. Ferryho ruka ---“ „K čertu s Ferryho rukou!“ ječel vzteky Carslake, div se nerozzuřil. „Já tady velím a já dávám rozkazy. Podívejte. No podívejte se!“ Ukázal na rozhoupané lanko. „To je vaše práce, Ralstone, vy, vy neschopný idiote! Je pryč, pryč, chápete? Pryč!“ Ralston podíval se přes bok lodi a zatvářil se velice překvapeně. No, už je to tak.“ Jeho pohled byl chladný, tón provokující, pohlédl na Carslakea a poplácal naviják. „A nezapomeňme na tohle, to je taky pryč a určitě to stálo mnohem víc, než nějaký paraván.“ „Nech si ty blbý kecy!“ zařval Carslake. „Potřebuješ pořádnou disciplínu a to si piš, že já se o to postarám, ty drzý parchante.“
    Ralston zrudl. Udělal jeden krok vpřed, zaťal ruku v pěst a uvolnil se, až když mu ruka poddůstojníka Hartleyho sevřela jeho napřaženou paži. Ale už se stalo. Nezbývalo nic jiného než jít na můstek

    OdpovědětVymazat
  68. A pak se to stalo. Mohl za to námořník první třídy Ferry. Jen nešťastnou náhodou měl napájecí obvod navijáku poškozené jističe, jen pouhá smůla, že ten, kdo řídil naviják, byl Rastlon. Tichý, zatrpklý Rastlon, kterému už vůbec na ničem nezáleželo, hlavně na tom, co udělal nebo co řekl. Ale vina to byla Carslakeova, že se stalo to, co se stalo.
    Dalším omylem v řadě se stala přítomnost podporučíka Carslaka u Carleyových záchranných člunů, kde dohlížel na manipulaci s navijákem. Chybou jeho otce, kontradmirála, se stala vidina sebe samého ve svém synovi, kdy ho v roce 1939 odvedl z Cambridge ve dvaceti šesti letech a donutil ho přidat se k námořnictvu: Díky otcově známosti s prvním velícím důstojníkem, kapitánem korvety, který ho doporučil na povýšení: neobvyklá chyba v úsudku výběrové komise krále Alfréda, která ono povýšení schválila; a chvilková nedbalost jeho velitele, který mu tuto hodnost přidělil, a to i přes to, že Carslake byl známý svou neschopností zvládnout muže.
    Jeho obličej se podobal přešlechtěnému závodnímu koni, podlouhlý, štíhlý a úzký s bledě modrýma očima a vyčnívajícími horními zuby. Pod světlými vlasy měl obočí ponořené ve věčné otázce: pod dlouhým, špičatým nosem mu horní ret tvořil linku, která mu ladila k obočí. Jeho mluva byla směšnou napodobeninou královské angličtiny: krátké samohlásky protahoval a ty dlouhé se zdály být nekonečné: gramatika byla příšerná. Nenáviděl námořnictvo, jeho zdlouhavé povýšení na poručíka se mu nelíbilo a nesnášel to, jak ho muži nenáviděli. Zkráceně řečeno, podporučík Carslake byl přesným ztělesněním toho, co nejhoršího anglické soukromé školy dokážou vyprodukovat. Ješitný, arogantní a špatně vzdělaný, zkrátka úplný osel.
    Právě teď ze sebe dělal úplného pitomce. Snažil se udržet rovnováhu na raftech, proto rozkročil nohy a bez přestání křičel nesmyslně příkazy na muže. Hlavní loďmistr Hartley si nahlas povzdechl, ale aby udržel disciplinovanost, tak raději nic neřekl. Ovšem námořník Ferry se ničím takovým nezabýval. „Koukni na tu naší smetánku,“ mumlal směrem k Ralstonovi. „Vše pro našeho velitele lodi.“ Hlavou pohodil k místu, kde se Vallery nahýbal přes můstek, asi dvacet stop od Carslakeovy hlavy. „Podlézá mu, div se nepřetrhne.“
    „Nemysli na Carslaka a radši si hlídej to lano.“ odvětil na to Ralston. „Sundej si ty zatracené rukavice. Jednoho krásnýho dne…“
    Jo,jo, vždyť já vím,“ ušklíbl se Ferry. „Chytí se do lana a omotají mě kolem bubnu.“ Ale lano přesto zkušeně namotával dál. „ Kamaráde, jen se neboj. To se mně nikdy nestane.“
    Ale stalo se. Právě v tu chvíli se to stalo. Ralston, který bedlivě pozoroval paraván, uviděl, co se odehrává na palubě. Všiml si přetrhaných vláken ocelového lana jen několik palců od Ferryho, uviděl, jak se zasekla do rukavice a jak jeho ruku táhla k točícímu se bubnu, ještě dřív než Ferry stihl vykřiknout.
    Ralston pohotově zareagoval. Brzda od něj byla jen šest palců, ale přesto to byla daleko. V mžiku prudce otočil hlavní kolo do zpětného chodu. Současně s Ferryho bolestivým výkřikem, když mu loket rozdrtil buben, byl viděl malý výbuch a palčivý kouř z navijáku, když elektrický motor v hodnotě pěti set liber vyhořel spolu se silnými záblesky.
    Veronika Stehlíková 1/2

    OdpovědětVymazat
  69. Lano se v tu chvíli začalo odvíjet, popohnané mrtvou vahou potápějícího se paravánu. Ferryho táhla také. Dvacet stop od navijáku šlo lano přes kladku na palubě: v nejlepším případě by Ferry přišel jen o ruku.
    Byl daleko méně než čtyři stopy, když Ralston dupl na brzdu. Buben se s vrzáním zastavil, paraván dopadl do moře a lano, teď už bez zátěže, se houpalu spolu s lodí.
    Carslake slezl od záchranných člunů bledý vztekem. Přiskočil k Ralstonovi.
    „Ty mizerný darebo!“ rozčiloval se. „Právě jste přišli o paraván. Jak to vysvětlíte?! Dal vám kruci někdo rozkaz, abyste něco dělal?“
    Ralston zatnul zuby, ale udržel si pokorný tón.
    „Omlouvám se, pane. Nemohl jsem si pomoct. Někdo musel něco udělat. Ferryho ruka...“
    „K čertu s Ferryho rukou!“ Carslake skoro řval vztekem. „Já jsem ten kdo tu velí, já dávám rozkazy! Koukněte se! Knoukněte!“ ukázal na lano. „Za tohle můžete vy, Ralstone, vy darebný mizero! Je to pryč, rozumíte? Pryč!“
    Ralston se i přes překvapení ohlédl.
    „Tak se to stalo, no.“ V očích měl žal, ale hlasem provokoval, když se opět podíval na Carslaka a zaťukal na naviják. „A neopomínejte motor, ten je také pryč. A rozhodně stál podstatě víc než nějaký paraván.“
    „Ty troufalé řeči si nech laskavě pro sebe!“ křičel Carslake. Rty se mu třásly úplně stejně jako hlas. „Potřeboval bys disciplínu a já přísahám, že se o to sám postarám, ty bezostyšný mizero!
    Ralston zrudl. Udělal jeden svižný krok kupředu se zaťatými pěstmi a pak se obtížně uvolnil, když mu připravenou paži zarazil vrchní loďmistr Hartley. Jenže škoda již byla napáchána. Už akorát zbývalo se vrátit na můstek.
    Veronika Stehlíková 2/2

    OdpovědětVymazat