Přečtete si nejprve celou povídku. Čím čtenáře zaujme autorský styl?
Opakování gramatiky - souslednost časová.
Přeložte následující věty:
- Přišlo mi podivné, že tu není.
- Věřil jsem, že si to přečte.
- Řekl mi, že už to viděl dřív.
- I was told they would save us.
- He believed he was a hero.
- She admitted she had married John.
Ukázka církevních responsorií při mši:
(Znamení svatého Kříže.)
Kněz: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.
Kněz: Vstoupím k oltáři Božímu.
Ministrant: Před Boha, jenž jest původcem radosti mé od mladostí mojí.
K. Smilujž se nad vámi všemohoucí Bůh a odpustě hříchy vaše, uveď vás do života věčného.
M. Amen.
K. Prominutí, rozhřešení a odpuštění hříchů našich nechť udělí nám všemohoucí a milosrdný Hospodin.
M. Amen.
K. Bože, obrať se k nám a oživ nás.
M. A lid tvůj radovati se bude v tobě.
K. Zjev nám, Pane, milosrdenství své.
M. A spasení své nám uděl.
K. Pane, vyslyš modlitbu mou.
M. A volání mé nechť k tobě přijde.
K. Pán s vámi.
M. I s duchem tvým.
http://www.krasaliturgie.cz/mse-svata/casti-mse-sv-a-jejich-vyznam/mesni-rad.html
____________________________
James Joyce
The Dubliners
The Sisters
The next morning after breakfast I went down to look at the little house
in Great Britain Street. It was an unassuming shop, registered under
the vague name of _Drapery_. The drapery consisted mainly of children's
bootees and umbrellas; and on ordinary days a notice used to hang in the
window, saying: _Umbrellas Re-covered_. No notice was visible now for
the shutters were up. A crape bouquet was tied to the door-knocker with
ribbon. Two poor women and a telegram boy were reading the card pinned
on the crape. I also approached and read:
July 1st, 1895 The Rev. James Flynn (formerly of S. Catherine's Church,
Meath Street), aged sixty-five years. _R. I. P._
The reading of the card persuaded me that he was dead and I was
disturbed to find myself at check. Had he not been dead I would have
gone into the little dark room behind the shop to find him sitting in
his arm-chair by the fire, nearly smothered in his great-coat. Perhaps
my aunt would have given me a packet of High Toast for him and this
present would have roused him from his stupefied doze. It was always I
who emptied the packet into his black snuff-box for his hands trembled
too much to allow him to do this without spilling half the snuff about
the floor. Even as he raised his large trembling hand to his nose little
clouds of smoke dribbled through his fingers over the front of his coat.
It may have been these constant showers of snuff which gave his ancient
priestly garments their green faded look for the red handkerchief,
blackened, as it always was, with the snuff-stains of a week, with which
he tried to brush away the fallen grains, was quite inefficacious.
I wished to go in and look at him but I had not the courage to knock. I
walked away slowly along the sunny side of the street, reading all
the theatrical advertisements in the shopwindows as I went. I found it
strange that neither I nor the day seemed in a mourning mood and I felt
even annoyed at discovering in myself a sensation of freedom as if I had
been freed from something by his death. I wondered at this for, as my
uncle had said the night before, he had taught me a great deal. He had
studied in the Irish college in Rome and he had taught me to pronounce
Latin properly. He had told me stories about the catacombs and about
Napoleon Bonaparte, and he had explained to me the meaning of the
different ceremonies of the Mass and of the different vestments worn
by the priest. Sometimes he had amused himself by putting difficult
questions to me, asking me what one should do in certain circumstances
or whether such and such sins were mortal or venial or only
imperfections. His questions showed me how complex and mysterious were
certain institutions of the Church which I had always regarded as
the simplest acts. The duties of the priest towards the Eucharist and
towards the secrecy of the confessional seemed so grave to me that I
wondered how anybody had ever found in himself the courage to undertake
them; and I was not surprised when he told me that the fathers of the
Church had written books as thick as the _Post Office Directory_ and
as closely printed as the law notices in the newspaper, elucidating all
these intricate questions. Often when I thought of this I could make
no answer or only a very foolish and halting one upon which he used
to smile and nod his head twice or thrice. Sometimes he used to put me
through the responses of the Mass which he had made me learn by heart;
and, as I pattered, he used to smile pensively and nod his head, now and
then pushing huge pinches of snuff up each nostril alternately. When he
smiled he used to uncover his big discoloured teeth and let his tongue
lie upon his lower lip--a habit which had made me feel uneasy in the
beginning of our acquaintance before I knew him well.
As I walked along in the sun I remembered old Cotter's words and tried
to remember what had happened afterwards in the dream. I remembered
that I had noticed long velvet curtains and a swinging lamp of antique
fashion. I felt that I had been very far away, in some land where the
customs were strange--in Persia, I thought.... But I could not remember
the end of the dream.
https://genius.com/James-joyce-the-sisters-annotated
Chtělo se mi jít dál a podívat se na něho, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Loudal jsem se pryč po osluněné straně ulice a za chůze jsem četl všechny ty bombastické inzeráty ve výkladních skříních. Přišlo mi podivné, že ani já ani den nemáme náladu truchlit, a cítil jsem dokonce znepokojení nad tím, že v sobě objevuji pocit svobody, jako by mne jeho smrt od něčeho osvobodila.
OdpovědětVymazatPřišlo mi podivné, že tu není. - I felt strange that he's not here.
OdpovědětVymazatVěřil jsem, že si to přečte. - I believed he would read it.
Řekl mi, že už to viděl dřív. - He told me he's seen this before.
I was told they would save us. - Bylo mi řečeno, že nás zachrání.
He believed he was a hero. - Věřil, že je hrdina.
She admitted she had married John. - Přiznala, že se provdala za Johna.
Urbanová
oprava
VymazatIt* felt strange
Přišlo mi podivné, že tu není. - I found it strange that he wasn't here.
VymazatŘekl mi, že už to viděl dřív. - He told me he had seen it before.
I found it strange that he wasn’t there.
OdpovědětVymazatI believed he would read it.
He told me he had seen it before.
Bylo mi řečeno, že nás zachrání.
Věřil, že je hrdina.
Přiznala, že si vzala Johna.
Tahadlová
1. I thought it was strange he was not here
OdpovědětVymazat2. I believed that he would read that.
3. He told me he had seen it before
4. Bylo mi řečeno, že nás zachrání.
5. Věřil, že je hrdina.
6. Přiznala, že se provdala za Honzu
Böhm
Přišlo mi podivné, že tu není. = I thought it was weird that he wasn't there.
OdpovědětVymazatVěřil jsem, že si to přečte. = I believed that he would read it.
Řekl mi, že už to viděl dřív. = He told me he had seen it before.
I was told they would save us. = Bylo mi řečeno, že je zachrání.
He believed he was a hero. = Věřil, že je hrdina.
She admitted she had married John. = Přiznala, že si vzala Johna.
- Březina
I was told they would save us. = Bylo mi řečeno, že nás zachrání
Vymazat- Březina. oprava
I found it strange, that he's not here
OdpovědětVymazatI believed he would read that
He told me that he saw it before
Bylo mi řečeno že nás zachrání
Veřil, že je hrdina
Přiznala, že si vzala Johna
oops, forgot to sign. Hora
VymazatPřišlo mi podivné, že tu není. - I thought it was strange that he was not here
VymazatŘekl mi, že už to viděl dřív. - he told me he had seen it before
oprava. doufám :) Hora
Přišlo mi podivné, že tu není.
OdpovědětVymazatVěřil jsem, že si to přečte.
Řekl mi, že už to viděl dřív.
I was told they would save us.
He believed he was a hero.
She admitted she had married John.
It's uncanny that he is not here.
I believed, he will read it.
He told me, he had seen it before.
Říkali, že náš zachrání.
Věřil, že byl hrdina.
Přiznala, že si vzala Johna.
Libotovský
VymazatPřišlo mi podivné, že tu není. I found it uncanny that he was not here.
OdpovědětVymazatVěřil jsem, že si to přečte. I believed he would read it.
He believed he was a hero. - Věřil, že je hrdina.
oprava Libotovský
Chtěl jsem vejít dovnitř a podívat se na něj, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel po sluncem zalité straně ulice, a četl jsem si přehnané reklamy ve výlohách. Připadalo mi divné, že já, ba ani den nebyl v truchlící náladě, a cítil jsem se až skoro otráven tím, jaký pocit svobody mě zaplavil, skoro jako bych byl jeho smrtí něčeho zproštěn. Divil jsem se tomu, jelikož jak minulou noc řekl můj strýc, hodně mě naučil. Studoval Irskou univerzitu v Římě, a učil mě, jak správně vyslovovat latinu. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a Napoleonovi Bonaparte, a vysvětloval mi význam různých obřadů mše a rób nošených knězem. Někdy se vyžíval kladením těžkých otázek, na které jsem měl odpovědět tím, jak bych reagoval v určitých situacích, nebo jestli tyhle a tyhle hříchy byly nejvážnější, nejtěžší, či nejsmrtelnější. Jeho otázky mi ukázaly, jak složité a záhadné byly jisté povinnosti církve, které jsem vždy bral jako ty nejprostší činy. Povinnosti kněze vůči eucharistii a vůči zpovědní mlčenlivosti, mi připadaly tak závažné, že jsem přemýšlel, jak v sobě někdo mohl najít tolik odvahy je podstoupit; a byl jsem překvapen, když mi řekl, že otcové církve napsali knihy, tlusté jako Zlaté stránky, a vytištěné přesně jako právní články v novinách, tak aby se vyhnuli všem složitým otázkám. Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem většinou ani nedokázal vymyslet odpověď, a když už, tak byla velmi bláhová a nejistá; taková, nad kterou se vždy pousmál, a dvakrát nebo třikrát přikývl. Někdy mě nechával procházet odpověďmi mše, které jsem měl objevit vlastním srdcem; a jak jsem plácal nesmysly, tak se jen zamyšleně usmíval a pokyvoval, přičemž někdy silně natahoval šňupací tabák, střídavě do každé nosní dírky. Když se usmíval, odkryl jeho velké zažloutlé zuby, a svůj jazyk nechal ležet na spodním rtu—což byl zvyk, který mě ze začátku znepokojoval, ale jen do doby, než jsem ho lépe poznal.
OdpovědětVymazatJindra
OPRAVA - Jindra
VymazatChtěl jsem vejít dovnitř a podívat se na něj, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel po sluncem zalité straně ulice, a četl jsem si přehnané reklamy ve výlohách. Připadalo mi divné, že já, ba ani den nejsme v truchlící náladě, a cítil jsem se téměř znechucen tím, jaký pocit svobody mě zaplavil, skoro jako by mě jeho smrt od něčeho osvobodila. Divil jsem se tomu, jelikož jak minulou noc řekl můj strýc, hodně mě naučil. Studoval Irskou univerzitu v Římě, a učil mě, jak správně vyslovovat latinu. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a Napoleonu Bonapartem, a vysvětloval mi význam různých obřadů při mši a rób nošených knězem. Někdy se vyžíval v kladení těžkých otázek, kterými se mě ptal, jak by měl člověk reagovat v určitých situacích, nebo jestli tyhle a tyhle hříchy byly nejvážnější, nejtěžší, či pouze lidskou chybou. Jeho otázky mi ukázaly, jak složité a záhadné jsou jisté církevní instituce, které jsem vždy bral jako ty nejprostší činy. Povinnosti kněze vůči eucharistii a vůči zpovědnímu tajemství, mi připadaly tak závažné, že jsem přemýšlel, jak v sobě někdo mohl najít tolik odvahy je podstoupit; a byl jsem překvapen, když mi řekl, že otcové církve napsali knihy, tlusté jako Zlaté stránky, a vytištěné na chlup stejně jako právní články v novinách, objasňující všechny ty složité otázky. Když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem většinou ani nedokázal vymyslet odpověď, a když už, tak byla velmi bláhová a nejistá; taková, nad kterou se vždy pousmál, a dvakrát nebo třikrát přikývl. Někdy se mnou procházel odpovědi mše, které jsem si musel následně zapamatovat; a jak jsem plácal nesmysly, tak se jen zamyšleně usmíval a pokyvoval, přičemž někdy šňupal tabák, střídavě do každé nosní dírky. Když se usmíval, odkryl své velké zažloutlé zuby, a jazyk nechal ležet na spodním rtu—což byl zvyk, který mě ze začátku znepokojoval, avšak jen do doby, než jsem ho lépe poznal.
Přál jsem si jít dovnitř a podívat se na něho ale nesebral jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel po osluněné straně ulice a četl všechny teatrální reklamy ve výlohách, podél kterých jsem šel. Přišlo mi podivné, že já ani den nejsme v truchlivé náladě a dokonce jsem se cítil znechucen, když jsem se přistihl při pocitu svobody, jakoby mě jeho smrt od něčeho oprostila. To mě udivovalo, jelikož, jak strýc říkal předešlou noc, naučil mě spoustu věcí. Studoval na Irské Univerzitě v Římě a naučil mě jak správně vyslovovat latinu. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a o Napoleonovi Bonaparte a vysvětlil mi význam různých obřadů při mši a rozličných hábů, které nosí kněží. Občas se bavil tím, že se mě ptal na složité otázky, co by měl člověk udělat v jistých situacích, nebo jestli takový a takový hřích je smrtelný, odpustitelný, či pouze lidská vada. Jeho otázky mi ukázaly jak komplexní a záhadné jsou určité církevní instituce, které mi dříve přišli jednoduché. Povinnosti kněze k Eucharistii a k mlčenlivosti zpovědnice mi přišli tak vážné, že jsem se divil, jak mohl někdy někdo najít dost odvahy, aby je podstoupil. A nebyl jsem vůbec překvapen, když mi řekl, že církevní otcové napsali knihy tlusté jako telefonní seznam a tisknuté tak těsně jako právní oznámení v novinách, objasňující všechny ty složité otázky. Když jsem o těchto věcech přemýšlel, moje odpovědi byli nejisté a hloupé, nebo jsem vůbec odpovědět nemohl. On se vždy jen usmál a dvakrát, či třikrát kývnul. Občas se mnou procházel církevní rosponsoria, které jsem se musel naučit zpaměti, a zatímco jsem tak plácal, zamyšleně se usmíval a přikivoval, sem tam šňupal tabák jednou a pak druhou nosní dírkou. Když se usmál, odhalil svoje velké zažloutlé zuby, a položil jazyk na spodní ret – návyk jenž mě zezačátku našeho přátelství zneklidňoval.
OdpovědětVymazat- Březina
Chtěl jsem jít dovnitř a podívat se na něj, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel po osluněné straně ulice, zatímco jsem si četl divadelní plakáty ve výlohách. Zdálo se mi divné, že ani já, a ani den nebyl smutný a možná jsem byl dokonce naštvaný, když jsem sám sebe přistihl, že se mi líbí pocit svobody, jakoby mě jeho smrt od něčeho oprostila. Divil jsem se tomu, jelikož, jak mi včera večer řekl můj strýc, dal mi dobrou lekci. Studoval na Irské univerzitě v Římě a naučil mě správné latinské výslovnosti. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a o Napoleonovi Bonaparte a vysvětlil mi význam různých obřadů při mši a kněžských rouch. Někdy se bavil tím, že mi pokládal těžké otázky a chtěl abych mu řekl, jak by se měl člověk zachovat za daných okolností, nebo jestli ty a ty hříchy byly smrtelné, odpustitelné, či pouhá nedopatření. Jeho otázky mi ukázaly, jak složité a záhadné byly ve skutečnosti některé instituce církve, které jsem do té doby považoval za prosté. Povinnosti kněžích vůči eucharistii a zpovědní důvěrnosti se mi zdály tak závažné, že jsem nechápal jak v sobě vůbec někdo může najít odvahu je podstoupit. Nebyl jsem překvapen, když mi řekl, že tito otcové církve sepsali svazky tak obsáhlé, jako telefonní seznamy a napsané tak pečlivě, jako právní oznámení v novinách, které odpovídají na všechny ty složité otázky. Často jsem na jeho otázky neznal odpověď a když ano, byly velmi hloupé a nejisté, načež se on vždy jen usmíval a dvakrát nebo třikrát pokývnul hlavou. Někdy se mnou procházel odpovědi mše, které jsem se musel naučit nazpaměť, a jak jsem tak plácal, on se jen usmíval a přikyvoval hlavou, přičemž sem tam šňupal tabák, střídavě oběma nosními dírkami. Jak se usmíval, vždycky ukázal své velké zažloutlé zuby a vystrčil jazyk nad spodní ret – zvyk, díky kterému jsem se na počátku našeho seznámení cítil nejistě.
OdpovědětVymazatKřivanová
Přál jsem si jít a podívat se na něj, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel po zasluněné straně ulice, čítajíc po cestě všechny ty teatrální reklamy ve výlohách. Přišlo mi zvláštní, že ani já, ani tento den nebyl v truchlivé náladě. Cítil jsem se až podrážděně, když jsem v sobě ucítil záchvěv svobody, jako kdyby mne jeho smrt od čehosi osvobodila. Přemýšlel jsem nad tím, jelikož, jak strýc řekl včera večer, naučil mne toho mnoho. Studoval na Irské univerzitě v Římě a naučil mne, jak správně vyslovovat latinu. Povídal mi příběhy o katakombách a o Napoleonu Bonaparte a vysvětlil mi význam různých typů mší a kněžských rouch. Někdy se bavil tím, že se mi pokládal záludné otázky. Kupříkladu jak by se měl člověk zachovat v určitých situacích, nebo jak závažný je takový a onaký hřích. Jeho otázky mi ukázali, jak rozsáhlé a záhadné jsou některé církevní instituce, které jsem vždy považoval za obyčejná pojednání. Povinnosti kněze vůči eucharistiím a vůči zpovědní mlčenlivosti mi vždy přišli tak vážné, že jsem přemýšlel, jak v sobě někdo dokázal najít kuráž na to, aby je přijal, a nebyl jsem překvapen, když mi řekl, že církevní otcové napsali knihy tak rozsáhlé jako Poštovní Adresář, a tak těsně tištěné jako upomínky v novinách, osvětlující všechny tyto komplikované otázky. Často, když jsem nad nimi přemýšlel, nemohl jsem přijít s žádnou odpovědí nebo jen s velmi bláhovou a nejistou, nad kterou se usmál a dvakrát nebo třikrát pokývnul hlavou. Čas od času mne nechal pročítat mešní řád, který jsem se musel naučit slovo od slova, a jak jsem ho přeříkával, on se zamyšleně usmíval a kýval hlavou, šňupajíc sem a tam velké špetky tabáku střídavě jednou, a pak druhou nosní dírkou. Když se smál, odhaloval jeho velké zažloutlé zuby a jeho jazyk ležel na spodním rtu – zvyk, který mne v začátcích naší známosti znepokojoval, než jsem ho lépe poznal.
OdpovědětVymazatKavanová
Chtěl jsem jít dovnitř a podívat se na něj, ale nenašel jsem odvahu. Pomalu jsem odcházel pryč po straně chodníku, na které svítilo slunce a cestou jsem si četl divadelní reklamy umístěné ve výlohách obchodů. Přišlo mi zvláštní, že jsem nebyl smutný a dokonce mě i trochu naštvalo, když jsem v sobě objevil pocit svobody, jako kdybych byl jeho smrtí od něčeho osvobozen. Byl jsem tím udiven, protože jak řekl můj strýc předchozí noc, spoustu mě toho naučil. Studoval Irskou univerzitu v Římě a naučil mě správnou výslovnost latiny. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a Napoleonovi Bonaparte, a vysvětlil mi významy různých ceremoniích při mši a různých kněžských rouch. Občas se bavil tím, že mi pokládal složité otázky, ptal se mě, co by člověk měl dělat za určitých okolností, nebo zda jsou určité hříchy smrtelné, odpustitelné, či pouze lidskou nedokonalostí. Díky jeho otázkám jsem pochopil, jak moc složité a tajemné jsou určité církevní ustanovení, které jsem vždy považoval za ty nejjednodušší úkony.
OdpovědětVymazatOddanost kněze k oltářní svátosti a ke zpovědnímu tajemství mi připadala tak vážná, že jsem uvažoval nad tím, jak někdo může mít odvahu se k ní zavázat, a nebyl jsem překvapen, když mi řekl, že Otcové církve vydali knihy stejně tlusté jako poštovní adresář a vytištěné stejně pečlivě jako oznámení v novinách, které objasňovaly všechny ty složité otázky. Když se nad tím tak zamyslím, často jsem mu neměl jak odpovědět, nebo jsem odpověděl hloupě a nejistě, nad čímž se on jen pousmál a dvakrát či třikrát kývnul hlavou. Někdy se mnou procházel odpovědi mše, které jsem se musel učit nazpaměť, a jak jsem tak drmolil, zamyšleně se usmíval, pokyvoval hlavou a sem tam natáhnul velké množství šňupacího tabáku střídavě do každé nosní dirky. Když se usmál, odkryl své velké zbarvené zuby a jazyk položil na spodní ret - to byl jeho návyk, který mi byl ze začátku, když jsem ho ještě pořádně neznal, nepříjemný.
- Lukešová
Chtěl jsem vejít a spatřit ho, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem se vzdaloval sluncem zalitou ulicí, zatímco jsem míjel divadelní poutače ve výlohách. Přišlo mi divné, že ani já, ani den jsme nepůsobili pochmurně, až mě otravovalo pomyšlení na objevený pocit svobody, jako kdyby mě jeho smrt od něčeho osvobodila. Udivilo mě to, jako když mi můj strýc minulou noc dal dobrou radu. Studoval Irskou univerzitu v Římě a učil mě správně vyslovovat latinsky. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a o Napoleonovi Bonaparte, vysvětlil mi význam různých mší a rozdíly mezi kněžskými rouchy. Někdy sám sebe překvapil záludností otázky, kterou mi položil, ptal se mě, co by měl člověk dělat za určitých okolností, nebo zda-li jsou ty či ony hříchy smrtelné, odpustitelné, či představují-li pouze nedokonalosti člověka. Jeho otázky mi ukázaly jak komplexní a záhadné můžou církevní instituce a jejich činy být, ty, které jsem vždy považoval za nejjednodušší. Povinnosti kněze vůči oltářní svátosti a vůči zpovědnímu tajemství, které mi připadaly tak závažné, až mě zaráželo, že v sobě někdo nalezne tolik odvahy porušit je; a nepřekvapilo mě, když mi řekl o církevních otcích, kteří napsali knihy, tak silné jako poštovní adresář, s textem vtěsnaným jako v právních oznámeních v novinách, objasňující všechny záludné otázky. Často, když jsem o tom přemýšlel, nenapadala mě žádná odpověď nebo pouze nějaká hloupá a nejistá myšlenka nad kterou se jen pousmál a dvakrát nebo třikrát pokývl hlavou. Někdy mě nechal procházet mešní odpovědi, které jsem si musel vrýt do paměti, a když jsem je drmolil, zamyšleně se usmál a pokývl hlavou, čas od času natáhl šňupací tabák střídavě do obou nosních dírek. Když se usmál, ukázal svoje velké žluté zuby a jazyk nechal ležet na spodním rtu, což byl zvyk, který mě znepokojoval jen do chvíle, než jsem ho lépe poznal.
OdpovědětVymazatDrdlová
Přál jsem si vejít dovnitř a podívat se mu do očí, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pročítal jsem všechny pompézní inzeráty ve výlohách, jak jsem pomalu odcházel po zasluněné straně ulice. Přišlo mi divné, že ani den nebyl pochmurný a ani jsem netruchlil dokonce jsem se cítil naštvaný, když jsem v sobě objevil pocit volnosti jako kdybych se osvobodil od něčeho způsobeného jeho smrtí. Přemýšlel jsem nad tím, jelikož, jak mi včera večer řekl strýc, naučil mě mnoho věcem. Vystudoval Irskou vysokou školu v Římě a naučil mě pořádně vyslovovat latinsky.. Vyprávěl mi příběhy o Napoleonovi Bonaparte a o katakombách, také mi vysvětlil význam různých křesťanských ceremoniálů a o rozdílných obřadních oděvech nošenými knězi. Někdy se sám bavil pokládáním mi těžkých otázek, ptal se mě, co by měl kdo dělat za určitých okolností nebo jestli takový či onen hřích je smrtelný či všední nebo to je jen lidská nedokonalost.Jeho otázky mi ukázaly jak kompexní a záhadné byly různé církevní instituce, které jsem považoval za prostoduché. Povinnosti kněze vůči Eucharistii a vůči zpovědnímu tajemství mi přišly tak závažné až jsem divil jak někdo má v sobě tolik odvahy na to se jich ujmout; a nebyl jsem překvapen, když mi řekl že církevní otcové psali knihy tlusté jako _Post Office Directory_ a důkladně vytištěny jako právní oznámení v novinách, vysvětlující všechny tyto složité otázky.Často když jsem se zamýšlel nad tímto, nedokázal jsem přijít na odpověď, nebo jen na velmi směšnou a nejistou, které se smál a dvarát nebo třikrát kývnul hlavou. Občas semnou procházel odpovědi mše, které jsem se musel naučit nazpaměť, a jak jsem tak přeříkával, on se jen usmíval a přikyvoval hlavou, a sem tam šnupal velké množství tabáku střídavě jednou a druhou nosní dírkou. Když se smál, ukazoval jeho nažloutlé velké zuby a jeho jazyk ležel na spodním rtu—zvyk, který mne na začátku, když jsem ho ještě moc neznal znepokojoval.
OdpovědětVymazatPhamová
VymazatPřál jsem si vejít dovnitř a podívat se mu do očí, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pročítal jsem všechny pompézní inzeráty ve výlohách, jak jsem pomalu odcházel po sluncem oslněné straně ulice. Přišlo mi divné, že jsem ani nesmutnil, dokonce jsem se cítil naštvaný, když jsem v sobě objevil pocit volnosti jako kdybych se osvobodil od něčeho způsobeného jeho smrtí. Přemýšlel jsem nad tím, jelikož, jak mi včera večer řekl strýc, naučil mě mnohým věcem. Vystudoval Irskou vysokou školu v Římě a naučil mě pořádně vyslovovat latinu. Vyprávěl mi příběhy o Napoleonovi Bonaparte a o katakombách, také mi vysvětlil význam různých ceremoniálů a kněžských obřadních oděvech nošenými knězi. Někdy se sám bavil tím, že mi pokládal těžké otázky, ptal se mě, co by měl kdo dělat za určitých okolností nebo jestli takový či onen hřích je smrtelný či všední nebo to je jen lidská nedokonalost. Jeho otázky mi ukázaly, jak složité a záhadné jsou různé církevní instituce, které jsem považoval za prostoduché. Povinnosti kněze vůči Eucharistii a vůči zpovědnímu tajemství mi přišly tak závažné až jsem divil jak někdo má v sobě tolik odvahy na to se jich ujmout; a nebyl jsem překvapen, když mi řekl že církevní otcové psali knihy tlusté jako poštovní adresáře a pečlivě vytištěné jako právní oznámení v novinách, vysvětlující všechny tyto složité otázky. Často když jsem se zamýšlel, nedokázal jsem přijít na odpověď, nebo jen na velmi směšnou a nejistou, nad kterou se pousmál a dvakrát nebo třikrát kývnul hlavou. Občas procházel semnou odpovědi mše, které jsem se musel naučit nazpaměť, a jak jsem, tak přeříkával, on se jen usmíval a přikyvoval, a sem tam šňupal velké množství tabáku střídavě jednou a druhou nosní dírkou. Když se smál, ukazoval své nažloutlé velké zuby a svůj jazyk, který ležel na spodním rtu—zvyk, který mne na začátku, když jsem ho ještě moc neznal znepokojoval. - PHAMOVÁ OPRAVA
VymazatPřál jsem si vstoupit a podívat se na něj, ale nenašel jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odešel po slunné straně ulice, a cestou četl všechny teatrální inzerce ve výlohách. Přišlo mi zvláštní, že nesmutním a ani den se nezdál pochmurný, dokonce jsem byl rozzlobený, když jsem se přistihl s pocitem svobody, jako bych byl jeho smrtí od něčeho osvobozen. Bylo to zvláštní, neboť jak mi můj strýc předchozí noci řekl, hodně mě toho naučil. Studoval na Irské univerzitě v Římě a naučil mě správně vyslovovat latinsky. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a Napoleonu Bonapartem, vysvětlil mi význam různých mešních ceremoniálů a různých rouch, které nosí kněží. Občas sám sebe bavil tím, že mi pokládal náročné otázky, jako například co byl měl člověk udělat v určitých situacích, nebo zda konkrétní hříchy byly smrtelné, lehké či pouze lidskou nedokonalostí. Jeho otázky mi ukázaly, jak komplexní a záhadné byly jisté části církve, jež jsem vždy považoval za ty nejjednodušší. Povinnosti kněžího vůči eucharistii a vůči diskrétnosti zpovědí se mi vždy zdály tak zásadní, že jsem přemýšlel, jak se k tomu někdy vůbec někdo odvážil; nepřekvapilo mne, když mi řekl, že otcové církve sepsali knihy tlusté jako Soupis všech pošt a tiskli je stejně jako právní vyhlášky v novinách, objasňující všechny tyto záludné otázky. Často, když jsem nad tím přemýšlel, nemohl jsem přijít na žádnou odpověď nebo jen na velmi pošetilé, a pozastavoval jsem se nad těmi, nad kterými se pousmál a kývnul hlavou dvakrát či třikrát. Někdy se mnou procházel responsoriální žalmy, které chtěl, abych uměl nazpaměť; a když jsem něco plácnul, zasněně se usmíval a pokyvoval, čas od času si šňupl střídavě oběma nosními dírkami. Když se usmíval, ukázal své nažloutlé zuby a nechával svůj jazyk ležet na spodním rtu – zvyk, díky kterému jsem se cítil nepříjemně v začátcích naší známosti, než jsem ho lépe poznal.
OdpovědětVymazatZadinová - I'm very sorry fot the delay
Chtěl jsem jít dovnitř a podívat se na něj, ale neměl jsem odvahu k tomu zaklepat. Pomalu jsem se šoural pryč po straně ulice zalité sluncem a četl všechny ty pompézní reklamy ve výkladních skříních. Přišlo mi divné, že jak já, tak počasí jsme nebyli v truchlící náladě a při zjištění, že v sobě cítím pocit svobody, jako bych byl osvobozen od něčeho jeho smrtí, jsem se cítil značně znepokojeně. Přemýšlel jsem nad tím, přece jenom, jak řekl strýc minulou noc, on mě naučil hodně. Studoval na Irské vysoké škole v Římě a naučil mě, jak správně vyslovovat latinu. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a o Napoleonovi Bonapartem, a vysvětlil mi význam různých obřadů při mši a rozdílných rouch, která obléká kněz. Někdy se bavil tím, že mi pokládal těžké otázky, ptal se mě, jak by se měl člověk zachovat v určitých situacích, nebo jestli tenhle nebo tamten hřích je smrtelný, nebo odpustitelný nebo jestli to je jen nedokonalost. Jeho otázky mi ukázaly, jak složité a záhadné byli určité instituce církve, které jsem vždy považoval za triviální. Povinnosti kněze vůči Jeho Svátosti a vůči držení tajemství ve zpovědnici mi připadaly tak vážné, že jsem se divil, jak někdo v době dokáže najít takovou odvahu, aby je plnil. A nepřekvapilo mě, když mi řekl, že otcové církve napsali knihy silné jako _Zlaté stránky_ s písmem tak blízko u sebe jako oznámení v novinách, objasňoval mi všechny tyhle záludné otázky. Často, když jsem nad tím uvažoval, nemohl jsem přijít na odpověď, nebo jsem vymyslel špatnou, a nebo zarážející, nad kterou se vždy usmál a pokýval dvakrát, třikrát hlavou. Někdy mě nutil procházet odpovědi k mši, které mě donutil naučit se nazpaměť, a, jak jsem tápal, on se jen zamyšleně usmíval a kýval hlavou, občas si střídavě strčil do každé nosní dírky kus šňupacího tabáku. Když se usmál, odkryl jeho velké různobarevné zuby a jazyk nechal ležet na spodním rtu – zlozvyk, který mě znepokojoval na začátku naší známosti, než jsem ho dobře poznal.
OdpovědětVymazatDvořáková
Přál jsem si vejít a podívat se na něho, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel slunečnou stranou ulice a po cestě jsem četl všechny ty teatrální reklamy ve výlohách. Bylo zvláštní, že já ani tento den jsme netruchlili, a dokonce mě mrzelo, když jsem v sobě objevil pocit svobody, jako kdyby mě jeho smrt od něčeho osvobodila. Přišlo mi to zvláštní, protože jak včera řekl můj strýc, jsem se od něj hodně naučil. Vystudoval irskou vysokou školu v Římě a naučil mě správnou latinskou výslovnost. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a o Napoleonu Bonapartovi a vysvětlil mi význam různých obřadů mše a různých hávů, které nosí kněží. Občas se bavil tím, že mi pokládal složité otázky, ptal se mě, co by měl člověk dělat v určitých situacích nebo jestli takové a takové hříchy jsou smrtelné nebo odpustitelné nebo jen nedokonalosti. Jeho otázky mi ukázaly, jak složitá a záhadná byla jistá nařízení církve, která jsem vždy považoval za nejjednodušší činy. Povinnosti kněze vůči eucharistii a zpovědnímu tajemství mi přišly tak závažné, že jsem ani nechápal, jak mohl být někdo tak odvážný a vzít je na sebe. Nepřekvapilo mě, když jsem se dozvěděl, že církevní otcové sepsali knihy tak tlusté jako poštovní adresář a tištěné tak hustě jako oznámení v novinách, ve kterých se nachází odpovědi na tyto otázky. Často, když jsem nad tím přemýšlel, jsem nedokázal odpovědět nebo jsem řekl jen něco hloupého a nejistého, on se usmál a dvakrát nebo třikrát přikývl. Někdy mě nechával odříkávat responsoria, která mě naučil nazpaměť. Jak jsem drmolil, zamyšleně se usmíval a přikyvoval, chvílemi si do nosních dírek cpal obrovské špetky šňupacího tabáku. Když se smál, odkrýval své velké špinavé zuby a vyplazoval jazyk na dolní ret – byl to zvyk, který mě děsil, než jsem si na něj zvykl.
OdpovědětVymazatTahadlová
Přál jsem si vstoupit dovnitř a podívat se na něj ale neměl jsem tu odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel pryč, po slunné straně ulice, čtoucí všechny ty nastrojené reklamy ve výlohách. Přišlo mi zvláštní, že ani den ani já nemáme skličující náladu při uvědomění si, že jsem se vlastně cítil osvobozen až po jeho smrti. Hloubal jsem nad tím, co mi strýc řekl noc předtím, naučil mě velkou věc. Studoval na Irské vysoké škole v Římě a naučil mě správně vyslovovat latinská slova. Výprávěl mi příběhy o Napoleonu Bonapartem, vysvětlil mi, co znamenají různé liturgické ceremoniály a ruzná roucha nosívané knězi. Někdy se bavil tím, že mi dával těžké otázky, třeba jako, co bych dělal za jistých okolností nebo jaký hřích je smrtelný či jen mírný prohřešek. Jeho otázky mi ukázaly jak komplexní a zahádné jsou jisté církévní instituce, které jsem vždy považoval za jednoduché. Povinnosti knězů k Eucharistiím a jejich tajnostím ohledně zpovědí mi připadali tak vážné, že jsem divil jak někdo někdy našel dost odvahy na to aby je dodržoval; a ani jsem nebyl překvapen když mi řekl, že hlavní představitelé církve napsali knihy tlusté jako Zlaté stránky, napsané tak pečlivě jako právní oznámení v novinách, vysvětlující všechny nejasné otázky. I když jsem o tom často přemýšlel, nenácházel jsem odpověď nebo jen velmi bláhovou, při které se usmíval a kroutil hlavou. Někdy mě nechal procházet řád mše, který jsem se musel naučit navzpamět; a když jsem ho pročítal, on se jen zamyšleně usmíval a kýval hlavou, zatímco šňupal tabák jednou nebo druhou nosní dírkou. Když se usmíval, nechával odhalené jeho velké zažloutlé zuby a jazyk položený na spodním rtu – zvyk, kvůli kterému jsem se, ze začátku naší známosti, cítil nejistě.
OdpovědětVymazatLibotovský
Přál jsem si jít dovnitř a podívat se na něho, ale nesebral jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odcházel po osluněné straně ulice a četl všechny teatrální reklamy ve výlohách, podél kterých jsem šel. Přišlo mi podivné, že já ani den nejsme v truchlivé náladě a dokonce jsem se cítil znechucen, když jsem se přistihl při pocitu svobody, jakoby mě jeho smrt od něčeho oprostila. To mě udivovalo, jelikož, jak strýc říkal předešlou noc, naučil mě spoustu věcí. Studoval na Irské univerzitě v Římě a naučil mě, jak správně vyslovovat latinu. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a o Napoleonovi Bonaparte a vysvětlil mi význam různých obřadů při mši a rozličných rouch, které nosí kněží. Občas se bavil tím, že mi pokládal složité otázky, co by měl člověk udělat v jistých situacích, nebo jestli takový a takový hřích je smrtelný, odpustitelný, či pouze lidská chyba. Jeho otázky mi ukázaly jak komplexní a záhadné jsou určité církevní instituce, které mi dříve přišly jednoduché. Povinnosti kněze k eucharistii a k mlčenlivosti zpovědnice mi přišly tak důležité, že jsem se divil, jak mohl někdy někdo najít dost odvahy, aby se jich ujal. A nebyl jsem vůbec překvapen, když mi řekl, že církevní otcové napsali knihy tlusté jako telefonní seznam a tištěné tak těsně jako právní oznámení v novinách, objasňující všechny ty složité otázky. Když jsem o těchto věcech přemýšlel, moje odpovědi byli nejisté a hloupé, nebo jsem vůbec odpovědět neuměl. On se vždy jen usmál a dvakrát, či třikrát kývnul. Občas se mnou procházel mešní responsoria, které jsem se musel naučit zpaměti, a zatímco jsem plácal, zamyšleně se usmíval a přikyvoval, sem tam šňupal tabák jednou a pak druhou nosní dírkou. Když se usmál, odhalil svoje velké zažloutlé zuby, a položil jazyk na spodní ret – návyk, jenž mě zezačátku našeho přátelství zneklidňoval.
OdpovědětVymazatBřezina - Oprava
Chtěl jsem jít dovnitř a vidět ho, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem se vzdaloval sluncem zalitou ulicí, zatímco jsem míjel teatrální poutače ve výlohách. Přišlo mi divné, že ani já, ani den nepociťujeme pochmurnou náladu, až mě to pomyšlení na objevený pocit svobody znechutilo, jako kdyby mě jeho smrt od něčeho osvobodila. Udivilo mě to stejně, jako když mi strýc minulou noc připomněl, že mně soustu naučil. Studoval Irskou univerzitu v Římě a učil mě správně vyslovovat latinsky. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a o Napoleonovi Bonaparte, vysvětlil mi význam mešních ceremonií a rozdíly mezi kněžskými rouchy. Někdy, sám sebe překvapil záludností otázky, kterou mi položil, ptal se mě, co by měl člověk dělat za určitých okolností, nebo zda-li jsou ty či ony hříchy smrtelné, odpustitelné, či představují-li pouze nedokonalosti člověka. Jeho otázky mi ukázaly, jak komplexní a záhadné můžou církevní instituce a jejich rozhodnutí být, navzdory tomu, že já jsem je vždy považoval za nejjednodušší. Povinnosti kněze vůči oltářní svátosti a vůči zpovědnímu tajemství mi připadaly tak závažné, až mě zaráželo, že někdo nalezne odvahu porušit je. Nepřekvapilo mě, když mi řekl o církevních otcích, kteří napsali knihy, silné jako poštovní adresář, s textem vtěsnaným, jako v právních oznámeních v novinách, objasňující všechny záludné otázky. Často, když jsem o tom přemýšlel, nenapadala mě žádná odpověď nebo pouze nějaká hloupá a nejistá myšlenka, nad kterou se jen pousmál a dvakrát nebo třikrát pokývl hlavou. Někdy mě nechal procházet mešní odpovědi, které jsem si musel vrýt do paměti, a když jsem je drmolil, zamyšleně se usmál a pokývl hlavou, čas od času natáhl šňupací tabák střídavě do obou nosních dírek. Když se usmál, ukázal svoje velké žluté zuby a jazyk nechal ležet na spodním rtu, což byl zvyk, který mě znepokojoval jen do chvíle, než jsem ho lépe poznal.
OdpovědětVymazatDrdlová - oprava
Přál jsem si jít dovnitř a vidět ho, ale neměl jsem odvahu zaklepat. Pomalu jsem odešel pryč po straně ulice osvícené sluncem a a jak jsem šel tak jsem četl všechny ty teatrální reklamy na výlohách. Přišlo mi divné, že ani jsem ani já a ani ten den nebyly nikterak pochmurný a cítil jsem se až otráveně při pomyšlení na senzační volnost, jako bych byl jeho smrtí od něčeho osvobozen. Dumal jsem nad tím, jak řekl strýc minulou noc, že mě toho spoustu naučil. Studoval na irské univerzitě v Římě a naučil mě správně vyslovovat latinu. Vyprávěl mi příběhy o katakombách a Napoleonu Bonapartem, vysvětlil mi význam různých mešních obřadů a různých rób co nosí kněží. Někdy se bavil tím, že mi pokládal těžké otázky, jako co by měl jeden udělat v konkrétní situaci a nebo jestli tyhle a tamty hříchy byly smrtelné nebo malicherné, nebo jen nedokonalosti. Jeho otázky mi ukázali jak složité a záhadné mohou být některé instituce církve, které jsem měl vždy za nejjednodušší. Zavázání kněžích vůči oltářní svátosti a příslibu mlčenlivosti se mi zdáli tak vážné až jsem se divil, že měl někdo takovou odvahu je přijmout; a nebyl jsem překvapen, když mi řekl, že hlavy církve na to napsaly knihy tlusté jako zlaté stránky a natištěné hustě jako právní upozornění v novinách, které osvětlují tyto delikátní problémy. Často, když jsem nad tím přemýšlel, nemohl jsem najít žádnou odpověď nebo jen velmi hloupou a váhavou, na kterou se jen usmál a dvakrát nebo třikrát zakýval hlavou. Někdy se mnou procházel mešní odpovědi, které jsem se musel naučit nazpaměť; a zatímco jsem něco plácal, on se zamyšleně usmíval a kýval hlavou, a čas od času jsi nacpal do nosu šňupací tabák, buď do jedné, nebo druhé dírky. Když se usmíval, odkrýval tak velké, zažloutlé zuby a nechával odpočívat jazyk na spodním rtu – návyk, který mě z počátku velmi znervózňoval, než jsme se poznali.
OdpovědětVymazatHora