23. září 2019

Drama v prostých slovech - E. A. Poe

Líbila se vám povídka? Běhá vám mráz po zádech? Zkusíme stejné pocity navodit českým překladem.
1. Zamyslete se nad charakterem originálního textu. Kterými prvky autor zesiluje napětí?
2. Zkuste přeložit následující věty a vložte svůj překlad do komentáře k tomuto blogu. Porovnejte vzájemně své verze.

Putting on a mask of black silk, and drawing a _roquelaire_ closely about my person, I suffered him to hurry me to my palazzo.

I must not only punish, but punish with impunity.  A wrong is unredressed when retribution overtakes its redresser.  It is equally unredressed when the avenger fails to make himself felt as such to him who has done the wrong.

3. V textu jsou dvě tučné vyznačené části; přeložte je a vložte do komentáře k tomuto blogu. Deadline: pondělí 10:00

_________________________

The Cask of Amontillado
Edgar Allan Poe

The thousand injuries of Fortunato I had borne as I best could, but when he ventured upon insult, I vowed revenge.  You, who so well know the nature of my soul, will not suppose, however, that I gave utterance to a threat.  _At length_ I would be avenged; this was a point definitely settled--but the very definitiveness with which it was resolved, precluded the idea of risk.  I must not only punish, but punish with impunity.  A wrong is unredressed when retribution overtakes its redresser.  It is equally unredressed when the avenger fails to make himself felt as such to him who has done the wrong.
It must be understood that neither by word nor deed had I given Fortunato cause to doubt my good will.  I continued, as was my wont, to smile in his face, and he did not perceive that my smile _now_ was at the thought of his immolation.
He had a weak point--this Fortunato--although in other regards he was a man to be respected and even feared.  He prided himself on his connoisseurship in wine.  Few Italians have the true virtuoso spirit. For the most part their enthusiasm is adopted to suit the time and opportunity--to practise imposture upon the British and Austrian _millionaires_.  In painting and gemmary, Fortunato, like his countrymen, was a quack--but in the matter of old wines he was sincere.  In this respect I did not differ from him materially: I was skillful in the Italian vintages myself, and bought largely whenever I could.
It was about dusk, one evening during the supreme madness of the carnival season, that I encountered my friend.  He accosted me with excessive warmth, for he had been drinking much.  The man wore motley. He had on a tight-fitting parti-striped dress, and his head was surmounted by the conical cap and bells.  I was so pleased to see him, that I thought I should never have done wringing his hand.
I said to him--"My dear Fortunato, you are luckily met.  How remarkably well you are looking to-day!  But I have received a pipe of what passes for Amontillado, and I have my doubts."
"How?" said he.  "Amontillado?  A pipe?  Impossible!  And in the middle of the carnival!"
"I have my doubts," I replied; "and I was silly enough to pay the full Amontillado price without consulting you in the matter. You were not to be found, and I was fearful of losing a bargain."
"Amontillado!"
"I have my doubts."
"Amontillado!"
"And I must satisfy them."
"Amontillado!"
"As you are engaged, I am on my way to Luchesi.  If any one has a critical turn, it is he.  He will tell me--"
"Luchesi cannot tell Amontillado from Sherry."
"And yet some fools will have it that his taste is a match for your
own."
"Come, let us go."
"Whither?"
"To your vaults."
"My friend, no; I will not impose upon your good nature.  I perceive you have an engagement.  Luchesi--"
"I have no engagement;--come."
"My friend, no.  It is not the engagement, but the severe cold with which I perceive you are afflicted.  The vaults are insufferably damp. They are encrusted with nitre."
"Let us go, nevertheless.  The cold is merely nothing. Amontillado! You have been imposed upon.  And as for Luchesi, he cannot distinguish Sherry from Amontillado."
Thus speaking, Fortunato possessed himself of my arm. Putting on a mask of black silk, and drawing a _roquelaire_ closely about my person, I suffered him to hurry me to my palazzo.
There were no attendants at home; they had absconded to make merry in honour of the time.  I had told them that I should not return until the morning, and had given them explicit orders not to stir from the house. These orders were sufficient, I well knew, to insure their immediate disappearance, one and all, as soon as my back was turned.
I took from their sconces two flambeaux, and giving one to Fortunato, bowed him through several suites of rooms to the archway that led into the vaults.  I passed down a long and winding staircase, requesting him to be cautious as he followed. We came at length to the foot of the descent, and stood together on the damp ground of the catacombs of the Montresors.
The gait of my friend was unsteady, and the bells upon his cap jingled as he strode.
"The pipe," said he.
"It is farther on," said I; "but observe the white web-work which gleams from these cavern walls."
He turned towards me, and looked into my eyes with two filmy orbs that distilled the rheum of intoxication.
"Nitre?" he asked, at length.
"Nitre," I replied.  "How long have you had that cough?"
"Ugh! ugh! ugh!--ugh! ugh! ugh!--ugh! ugh! ugh!--ugh! ugh! ugh!--ugh! ugh! ugh!"
My poor friend found it impossible to reply for many minutes.
"It is nothing," he said, at last.
"Come," I said, with decision, "we will go back; your health is precious.  You are rich, respected, admired, beloved; you are happy, as once I was.  You are a man to be missed.  For me it is no matter.  We will go back; you will be ill, and I cannot be responsible.  Besides, there is Luchesi--"
"Enough," he said; "the cough is a mere nothing; it will not kill me. I shall not die of a cough."
"True--true," I replied; "and, indeed, I had no intention of alarming you unnecessarily--but you should use all proper caution. A draught of this Medoc will defend us from the damps."
Here I knocked off the neck of a bottle which I drew from a long row of its fellows that lay upon the mould.
"Drink," I said, presenting him the wine.
He raised it to his lips with a leer.  He paused and nodded to me familiarly, while his bells jingled.
"I drink," he said, "to the buried that repose around us."
"And I to your long life."
He again took my arm, and we proceeded.
"These vaults," he said, "are extensive."
"The Montresors," I replied, "were a great and numerous family."
"I forget your arms."
"A huge human foot d'or, in a field azure; the foot crushes a serpent rampant whose fangs are imbedded in the heel."
"And the motto?"
"Nemo me impune lacessit_."
"Good!" he said.
The wine sparkled in his eyes and the bells jingled.  My own fancy grew warm with the Medoc.  We had passed through walls of piled bones, with casks and puncheons intermingling, into the inmost recesses of catacombs.  I paused again, and this time I made bold to seize Fortunato by an arm above the elbow.
"The nitre!" I said; "see, it increases.  It hangs like moss upon the vaults.  We are below the river's bed.  The drops of moisture trickle among the bones.  Come, we will go back ere it is too late.  Your cough--"
"It is nothing," he said; "let us go on.  But first, another draught of the Medoc."
I broke and reached him a flagon of De Grave.  He emptied it at a breath.  His eyes flashed with a fierce light.  He laughed and threw the bottle upwards with a gesticulation I did not understand.
I looked at him in surprise.  He repeated the movement--a grotesque one.
"You do not comprehend?" he said.
"Not I," I replied.
"Then you are not of the brotherhood."
"How?"
"You are not of the masons."
"Yes, yes," I said; "yes, yes."
"You?  Impossible!  A mason?"
"A mason," I replied.
"A sign," he said, "a sign."
"It is this," I answered, producing a trowel from beneath the folds of my _roquelaire_.
"You jest," he exclaimed, recoiling a few paces.  "But let us proceed to the Amontillado."
"Be it so," I said, replacing the tool beneath the cloak and again offering him my arm.  He leaned upon it heavily.  We continued our route in search of the Amontillado.  We passed through a range of low arches, descended, passed on, and descending again, arrived at a deep crypt, in which the foulness of the air caused our flambeaux rather to glow than flame.
At the most remote end of the crypt there appeared another less spacious.  Its walls had been lined with human remains, piled to the vault overhead, in the fashion of the great catacombs of Paris.  Three sides of this interior crypt were still ornamented in this manner. From the fourth side the bones had been thrown down, and lay promiscuously upon the earth, forming at one point a mound of some size.  Within the wall thus exposed by the displacing of the bones, we perceived a still interior recess, in depth about four feet in width three, in height six or seven.  It seemed to have been constructed for no especial use within itself, but formed merely the interval between two of the colossal supports of the roof of the catacombs, and was backed by one of their circumscribing walls of solid granite.
It was in vain that Fortunato, uplifting his dull torch, endeavoured to pry into the depth of the recess.  Its termination the feeble light did not enable us to see.
"Proceed," I said; "herein is the Amontillado.  As for Luchesi--"
"He is an ignoramus," interrupted my friend, as he stepped unsteadily forward, while I followed immediately at his heels.  In an instant he had reached the extremity of the niche, and finding his progress arrested by the rock, stood stupidly bewildered.  A moment more and I had fettered him to the granite.  In its surface were two iron staples, distant from each other about two feet, horizontally.  From one of these depended a short chain, from the other a padlock.  Throwing the links about his waist, it was but the work of a few seconds to secure it.  He was too much astounded to resist.  Withdrawing the key I stepped back from the recess.
"Pass your hand," I said, "over the wall; you cannot help feeling the nitre.  Indeed, it is _very_ damp.  Once more let me _implore_ you to return.  No?  Then I must positively leave you.  But I must first render you all the little attentions in my power."
"The Amontillado!" ejaculated my friend, not yet recovered from his astonishment.
"True," I replied; "the Amontillado."
As I said these words I busied myself among the pile of bones of which
I have before spoken.  Throwing them aside, I soon uncovered a quantity of building stone and mortar.  With these materials and with the aid of my trowel, I began vigorously to wall up the entrance of the niche.
I had scarcely laid the first tier of the masonry when I discovered that the intoxication of Fortunato had in a great measure worn off. The earliest indication I had of this was a low moaning cry from the depth of the recess.  It was _not_ the cry of a drunken man. There was then a long and obstinate silence.  I laid the second tier, and the third, and the fourth; and then I heard the furious vibrations of the chain.  The noise lasted for several minutes, during which, that I might hearken to it with the more satisfaction, I ceased my labours and sat down upon the bones. When at last the clanking subsided, I resumed the trowel, and finished without interruption the fifth, the sixth, and the seventh tier.  The wall was now nearly upon a level with my breast.  I again paused, and holding the flambeaux over the mason-work, threw a few feeble rays upon the figure within.
A succession of loud and shrill screams, bursting suddenly from the throat of the chained form, seemed to thrust me violently back.  For a brief moment I hesitated--I trembled.  Unsheathing my rapier, I began to grope with it about the recess; but the thought of an instant reassured me.  I placed my hand upon the solid fabric of the catacombs, and felt satisfied.  I reapproached the wall; I replied to the yells of him who clamoured.  I re-echoed--I aided--I surpassed them in volume and in strength.  I did this, and the clamourer grew still.
It was now midnight, and my task was drawing to a close.  I had completed the eighth, the ninth, and the tenth tier.  I had finished a portion of the last and the eleventh; there remained but a single stone to be fitted and plastered in.  I struggled with its weight; I placed it partially in its destined position.  But now there came from out the niche a low laugh that erected the hairs upon my head.  It was succeeded by a sad voice, which I had difficulty in recognizing as that of the noble Fortunato.  The voice said—
"Ha! ha! ha!--he! he! he!--a very good joke indeed--an excellent jest. We shall have many a rich laugh about it at the palazzo--he! he!he!--over our wine--he! he! he!"
"The Amontillado!" I said.
"He! he! he!--he! he! he!--yes, the Amontillado.  But is it not getting late?  Will not they be awaiting us at the palazzo, the Lady Fortunato and the rest?  Let us be gone."
"Yes," I said, "let us be gone."
"_For the love of God, Montresor!_"
"Yes," I said, "for the love of God!"
But to these words I hearkened in vain for a reply.  I grew impatient.
I called aloud--
"Fortunato!"
No answer.  I called again--
"Fortunato--"
No answer still.  I thrust a torch through the remaining aperture and let it fall within.  There came forth in reply only a jingling of the bells.  My heart grew sick on account of the dampness of the catacombs.
I hastened to make an end of my labour.  I forced the last stone into its position; I plastered it up.  Against the new masonry I re-erected the old rampart of bones.  For the half of a century no mortal has disturbed them.  _In pace requiescat!_



49 komentářů:

  1. 2. "Nasadil jsem si masku z černého hedvábí, zakryl se plášťem a nechal se jím popohánět do mého paláce."

    "Nemohu pouze trestat, ale trestat beztrestně. Křivda není napravena, když odplata pohltí mstitele. Je stejně nenapravena když mstitel nedosáhne toho, že se ten kdo mu ukřivdil cítí stejně jako se cítil on."

    OdpovědětVymazat
  2. Ondřej Trnka
    Když mě popoháněl ke svému palazzo, ukryl jsem se rychle za masku z černého hedvábí a přitáhl si kabát blíže k tělu.
    Musím nejen trestat, ale trestat beztrestně. Bezpráví je nahé před spalující mocí odplaty, ale stejný hněv padá i na toho, kdo se nestihne před jejími plameny včas ukrýt.

    OdpovědětVymazat
  3. Nasadil jsem si masku z černého hedvábí a nechal jsem se jím pohánět ke svému palazzo, zatímco jsem si přitáhl svůj plášť blíže k tělu.

    Nejenže musím trestat, musím trestat beztrestně. Křivda není napravena, když msta sama předstihne svého vykonavatele. Stejně tak není napravena, když se mstiteli nepodaří být vnímán jako mstitel tím, který mu ukřivdil.

    Jan Pokorný

    OdpovědětVymazat
  4. A tak jsem si nasadil masku z černého hedvábí a přitáhl jsem si plášť blíže k tělu a nechal jsem ho, aby mě popohnal do mého palazzo.

    -Ria Radoměřská

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nesmím pouze trestat, ale trestat beztrestně. Křivda není odstrojena, když odplata dohoní mstitele. Stejně tak není odstrojena, když mstitel selže a nedokáže, aby se ten, komu ukřivdil, cítil stejně, jako on.

      Vymazat
    2. Nesmím pouze trestat, ale trestat beztrestně. Křivda není odstrojena, když odplata dohoní mstitele. Stejně tak není odstrojena, když mstitel selže a nedokáže, aby se ten, komu ukřivdil, cítil stejně, jako on.

      Vymazat
  5. A tak jsem si nasadil masku, přitáhl si plášť blíže k tělu a snášel jsem jeho popohánění do mého palazzo.

    Nesmím pouze trestat, ale trestat beztrestně.

    Radmila Fleišerová

    OdpovědětVymazat
  6. Nasadil jsem si masku z černého hedvábí, zahalil se do pláště a pospíchali jsme k mému palazzo.

    Nesmím jen trestat, musím trestat beztrestně. Zlo není odčiněno, když odplata dostihne toho, který jej odčinil.
    Stejně tak, když se mstitel nedokáže vcítit do toho, který zlo spáchal.

    Veronika Machovcová

    OdpovědětVymazat
  7. Nasadil jsem si masku z černého hedvábí, natáhl na sebe „roquelaire“ a pospíchal jsem s ním do paláce.
    Musím ho nejen potrestat, ale potrestat ho beztrestně. To zlé nevyjde najevo, dokud pomsta nedožene jeho činitele.

    Sofia Sopova

    OdpovědětVymazat
  8. Karolína Kuberová
    Nasadil jsem si černou hedvábnou masku, přitáhnul plášť blíže k tělu a nechal ho, aby mě hnal k mému palazzu. (??)

    OdpovědětVymazat
  9. Nasadil jsem si černou hedvábnou masku a přitáhl si kabát těsně k tělu a přinutil jsem ho, aby se mnou pospíchal do mého palazzo.

    Musím nejen trestat, ale trestat beztrestně. Zlo je…

    Anna Vodňanská

    OdpovědětVymazat
  10. Nasadil jsem si masku z černého hedvábí, natáhl rokelor pevně okolo sebe a nechal jsem se jím popohánět do mého paláce.

    Musím nejen trestat, ale trestat s beztrestností. Křivda není napravena, když msta dostihne samotného mstitele. Stejně tak není napravena, když mstitel nedosáhne toho, že se ten, který mu křivdil, cítí jako on.

    Flenerová Markéta

    OdpovědětVymazat
  11. Karolína Kuberová

    1) „Pojďte,“ řekl jsem rázně, „vrátíme se; vaše zdraví je přednější. Jste bohatý, vážený, obdivovaný, milovaný; jste šťastný, jako já kdysi býval. Jste muž, který by mnohým chyběl. Na mě nesejde. Vrátíme se; byl byste nemocný a za to já nechci nést zodpovědnost. Kromě toho je tu ještě Luchesi – “
    „Dost,“ řekl; „ten kašel není nic vážného. Nezabije mě to. Neumřu jen kvůli kašli.“
    „Pravda,.. pravda“ odpověděl jsem „rozhodně vás nechci zbytečně strašit—ale měl byste na sebe dávat větší pozor. Doušek tohoto Medoku nás ochrání před vlhkostí.“
    Urazil jsem hrdlo láhve, kterou jsem sebral z dlouhé řady stejných - vyskládaných v prachu na zemi vedle sebe.
    „Pijte,“ řekl jsem a podal mu víno.
    Zvedl ho ke svým ústům s potměšilým úsměvem. Zastavil se a důvěrně na mně kývl, rolničky zacinkaly.
    „Připíjím,“ řekl, „na ty pohřbené, kteří odpočívají všude kolem nás.“
    „A já na váš dlouhý život.“
    Znovu mě chytl za ruku a pokračovali jsem dál.
    „Tyhle hrobky,“ řekl „jsou obrovské.“
    „Montresorsovi,“ odvětil jsem „byli skvělá a početná rodina.“
    „Zapomněl jsem váš erb.“
    „Obrovská zlatá noha v modrém poli. Noha drtí vzpírajícího se hada, který je zahryznutý do její paty.“
    „A motto?“
    „Nemo me impune lacessit_.“
    „Skvělé! “ řekl.
    Víno jiskřilo v jeho očích a rolničky cinkaly. Díky Medoku rostla i má vlastní fantazie. Prošli jsem kolem hradeb z kostí, kolem zdí lemovanými sudy a soudky až rovnou do nejvzdálenějších hlubin katakomb. Znovu jsem zastavil a tentokrát jsem se odhodlal chytit Fortunata svou paží nad loktem.
    „Nitre!“ řekl jsem; „vidíte, roste. Obklopuje to hrobku jako mech. Jsme pod říčním dnem. Kapky vody stékají mezi kostmi. Pojďte, vrátíme se dřív, než bude pozdě. Váš kašel -- “
    „Nic to není, “ odpověděl „půjdeme dál. Ale nejdřív bych si dal další lok Medoku“
    Otevřel a podal jsem mu láhev De Grave. Celou ji vypil jedním douškem. V očích mu zablýskala světýlka. Zasmál se a láhev vyhodil vzhůru pohybem, kterému jsem nerozuměl.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. Znovu zopakoval ten vtipný pohyb.
    „Vy to nechápete?“ zeptal se.
    „Ne, nechápu,“ odpověděl jsem.
    „Tak to potom nejste součástí bratrstva.“
    „Jakého?“
    „Vy nejste zedník.“
    „Ano, ano, “ řekl jsem; „jistě že jsem.“
    „Vy a zedník? Nemožné! “
    „Zedník,“ přitakal jsem.
    „Znamení,“ odvětil, „znamení.“
    „To je ono,“ odpověděl jsem a vytáhl zednickou lžíci z pod mého pláště.
    „Vy žertujete,“ vykřikl a ustoupil o pár kroků zpět. „Ale pojďme dál k Amontilladovi“

    2) Už byla půlnoc a můj úkol se blížil ke konci. Položil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Zakončoval jsem svůj úkol jedenáctou a poslední řadou, zůstal pouze jeden a poslední kámen. Chvíli jsem zápasil s jeho tíhou; částečně jsem ho dovalil na určené místo a omítl ho.
    Ale najednou vyšel z výklenku tichý smích, který mi postavil vlasy na zátylku. Následován smutným hlasem, který jsem měl problém rozpoznat jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas řekl—
    „Ha! ha! ha! – He! he! he! — vážně dobrý vtip – výborný! V palazzu se hodně nasmějeme – he! he! he! – díky našemu vínu – he! he! he!
    „Amontillado!“ řekl jsem
    „He! he! he! – he! he! he! – ano, Amortillado. Ale není už pozdě? Nebudou nás už čekat v palazzu, Lady Fortunato a ostatní? Už abychom byli pryč.“
    „Ano“ odvětil jsem „ už abychom byli pryč.“
    „Pro lásku boží, Montesore!“
    „Ano“ řekl jsem, „pro lásku boží!“
    Čekal jsem na odpověď. Zbytečně. Začal jsem být netrpělivý. Zvolal jsem - -
    „Fortunato!“
    Žádná odpověď. Vykřikl jsem znovu - -
    „Fortunato!“
    Stále žádná odezva. Strčil jsem pochodeň jediným zbylým otvorem a nechal ji padat dolů.
    Místo odpovědi jen zacinkaly rolničky. Sevřelo se mi srdce—možná kvůli té vlhkosti katakomb. Pospíšil jsem si s dokončením své práce. Vsunul jsem poslední kámen na jeho místo, ohodil ho maltou. Přes novou zeď jsem znovu postavil tu starou hradbu z kostí. Půl století je žádný živý nevyrušil.
    In pace requiescat! - - Rest in peace!

    OdpovědětVymazat
  12. 1)
    "Pojďte," řekl jsem rázně, "půjdeme zpět; vaše zdraví je důležitější. Jste bohatým, uznávaným, obdivovaným a milovaným; jste spokojený, jako jsem byl kdysi i já. Jste mužem, který by tu scházel. O mě teď nejde. Půjdeme zpět, budete nemocný a za to já nechci být zodpovědný. Mimo to, je tu Luchesi-"
    "Dost," řekl; "kašel je téměř nic; to mě nezabije. Nechystám se zemřít na kašel."
    "Pravda-pravda," řekl jsem; "a, vskutku, neměl jsem v úmyslu vás varovat zbytečně-ale měl byste jednat s patřičnou obezřetností. Doušek tohoto Medocu nás ochrání před vlhkostí."
    V tu chvíli jsem srazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích druhů ležících na zemi.
    "Napijte se," řekl jsem a nabídl mu víno.
    S potměšilým úsměvem pozvedl lahev ke rtům. Zastavil se a důvěrně na mě kývl, přičemž jeho rolničky znovu zacinkaly.
    "Připíjím," řekl, "na pohřbené odpočívající okolo nás."
    "A já připíjím na váš dlouhý život."
    Znovu uchopil mou paži a kráčeli jsme dále.
    "Tato sklepení," řekl, "jsou rozsáhlá."
    "Montresové," odvětil jsem, "byli ohromným a početným rodem."
    "Nepamatuji si váš erb."
    "Veliká lidská noha s azurovým pozadím; noha drtí nezkrotného hada, jehož zuby jsou zanořeny do její paty."
    "A heslo?"
    "Nemo me impune lacessit."
    "Pěkné!" pravil.
    Víno se mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. Má fantazie vzrůstala díky Medocu. Procházeli jsme okolo zdí z nakupených kostí, sudů a soudků blížící se do největších zákoutí katakomb. Znovu jsem se zastavil, tentokrát jsem Fortunata odvážně uchopil za paži nad loktem.
    "Ledek!" řekl jsem; "vidíte, přibývá ho. Přimyká se ke klenbě jako mech. Jsme pod dnem řeky. Kapky vody stékají po kostech. Pojďte, půjdeme zpět dříve, než bude pozdě. Váš kašel-"
    "To nic není," řekl; "pojďme dále. Ale nejprve ještě další doušek Medocu."
    Otevřel jsem lahev De Grave a podal mu ji. Vypil ji na jeden nádech. Oči se mu zuřivě zablýskly. Rozesmál se a vyhodil lahev vzhůru s gesty, kterým jsem nerozuměl. Udiveně jsem se na něj podíval. On podivný pohyb zopakoval.
    “Pochopil jste?” řekl.
    “Ne, nepochopil,” odvětil jsem.
    “Pak nejste součástí bratrstva.”
    “Jak to myslíte?”
    “Nejste zedník.”
    “Jsem, ano jsem, jistě, že jsem” odpověděl jsem.
    “Vy? Nemožné! Zedník?”
    “Zedník,” řekl jsem.
    “Důkaz,” řekl, “důkaz.”
    “Tu je,” odpověděl jsem a ukázal mu zednickou lžíci uschovanou v záhybech mého rokeloru.
    “Žertujete,” vykřikl a o pár kroků ustoupil. “Ale pojďme dále k Amontilladu.”

    Flenerová Markéta

    OdpovědětVymazat
  13. Už byla půlnoc a mé dílo se dobíralo k závěru. Osmá, devátá i desátá vrstva již byla dokončena. Hotova už byla i část poslední jedenácté vrstvy. Zbývalo již jen vsunout jediný kámen a omítnout jej. Bojoval jsem s jeho tíhou a zčásti ho uložil na určené místo. Tehdy se z výklenku ozval sklíčený smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Byl doprovázený smutným hlasem, ve kterém jsem těžce rozeznával hlas vznešeného Fortunata. Hlas zněl- “Ha! Ha! Ha! - He! He! He! - vskutku povedený žert-znamenitý šprým. Jistě se mu v paláci bohatě nasmějeme-he! He! He! - s naším vínem-he! He! He!”
    “S Amontilladem!” řekl jsem.
    “He! He! He! -He! He! He! - ano, s Amontilladem. Ale není už pozdě? Nebudou nás již čekat v paláci? Lady Fortunato a ostatní? Měli bychom jít.”
    “Ano,” odvětil jsem “měli bychom jít.”
    “Pro lásku boží, Motresore!”
    “Ano,” řekl jsem, “pro lásku boží!”
    Pozorně jsem očekával odpověď na tato slova. Začal jsem být nedočkavý.
    Vykřikl jsem-
    “Fortunato!”
    Bez ohlasu. Zvolal jsem znovu-
    “Fortunato-”
    Stále žádná odpověď.
    Protlačil jsem pochodeň poslední štěrbinou zdi a nechal ji spadnout dolů. Odtud se ozval jen zvuk zacinkání rolniček. Srdce se mi sevřelo, zřejmě, kvůli vlhkosti katakomb. Urychleně jsem dokončoval svou práci. Dotlačil jsem poslední kámen na svou pozici a omítl jej. O nové zdivo jsem opřel starou hradbu z kostí a již půl století ji žádný smrtelník nenarušil.

    Odpočívej v pokoji.

    Flenerová Markéta

    OdpovědětVymazat
  14. "Pojďte" řekl jsem rozhodně, "půjdem zpět, vaše zdraví je drahocenné. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný a milovaný, jste šťastný tak jako jsem kdysi byl i já. Jsi muž, který by byl postrádán. Mně na tom nezáleží. Půjdem zpět, budete nemocný a já za to nebudu zodpovědný. Krom toho, je tu Luchesi-"
    "Dost"řekl "kašel je téměř nic, to mě nezabije. Neměl bych zemřít na kašel." "pravda, pravda" odpověděl jsem"a skutečně, neměl jsem žádný úmysl vás varovat zbytečně, ale měl byste využít všechnu patřičnou obezřetnost. Doušek tohoto Medocu nás ochrání před depresemi."
    Tady jsem srazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jeho společníků, kteří leží na formě.
    "Pijte" řekl jsem, a podal mu víno.
    Pozvedl ho ke svým rtům s úšklebkem. Zastavil a povědomě na mě kývl, zatímco zvony zněly.
    "Piji" řekl "na pohřbené, kteří odpočívají okolo nás."
    "A na váš dlouhý život." Znovu vzal mou ruku a pokračovali jsme.
    "Tato krypta" řekl "jsou rozsáhlá."
    "Montresorové," odpověděl jsem, "byla hromná a početná rodina."
    "Zapoměl jsem na vaše ruce."
    "Obrovská lidská noha ze zlata, v poli azurovém, ta noha rozdrtí úutočícího hada, jehož tesáky jsou zapuštěny do paty."
    "A motto?"
    "Nemo me impune lacessit."
    "Dobré!" řekl.
    Víno jiskřilo v jeho očích a zvony zněly. Moje vlastní fantazie rostla pomocí Medocu. Prošli jsme zdmi z nahromaděných kostí, se sudy a sloupy, které se mísily do nejhlubších zákoutí katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem směle chytil Fortunata za paži nad loktem.
    "Ledek!" řekl jsem,"vidíte jak se zvětšuje. Visí to jako mech na kryptách. Jsme pod korytem řeky. Kapky vlhkosti stékají dolů mezi kostmi. Pojď, půjdem zpět než bude příliš pozdě. Váš kašel--"
    "To nic není" řekl "Pojďme. Ale nejdřív další doušek Medocu."
    Zmírnil jsem a podal jsem mu lahev De Grave. Vyprázdnil ho na jeden nádech. Jeho oči zazářili prudkým světlem. Zasmál se a hodil lahev nahoru s gestem, kterému jsem nerozměl. Podíval jsem se na něm s překvapením. Zopakoval ten pohyb, ten komický--" "Nechápeš?" řekl.
    "Ne," odpověděl jsem.
    "Pak nejste z bratrstva."
    "Jakto?"
    "Nejte od zedníků."
    "Ano,ano," řekl jsem,"ano,ano."
    "Vy? Nemožné! Zedník?"
    "Zedník," odpovděl jsem.
    "Znamení," řekl, "znamení."
    "To je ono," odpověděl jsem a předložil jsem zednickou lžíci ze spoda záhybů mého pláště.
    "Žertujete," vykřikl a odskočil pár kroků. "Ale pojďme k Amontilladu."

    Marek Zákravský

    OdpovědětVymazat
  15. Byla půnloc a můj úkol se blížil ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou vrtvu. Dokončoval jsem poslední, jedenáctou řadu, zůstal pouze jeden poslední kámen k zasazení a omítnutí. Zápasil jsem s jeho váhou, dal jsem ho částečně na určené místo. Ale najednou vyšel z výklenku tichý smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Byl doprovázen smutným hlasem, ve kterém jsem těžce rozeznával hlas vznešeného Fortunata. Hlas říkal- “Ha! Ha! Ha! - He! He! He! -opravdu dobrý vtip--výborný žert. Měli bychom se tomu v paláci bohatě zasmát-he! He! He! - nad naším vínem--he! He! He!”
    “S Amontilladem!” řekl jsem.
    “He! He! He! -He! He! He! - ano, s Amontilladem. Ale nedělá se pozdě? Nebudou nás čekat v paláci? Lady Fortunato a ostatní? Pojďme pryč”
    “Ano,” řekl jsem “Pojďme pryč”
    “Pro lásku boží, Motresore!”
    “Ano,” řekl jsem, “pro lásku boží!”
    Na tyto slova jsem marně očekával odpověď.
    Došla mi trpělivost.
    Zavolal jsem-
    “Fortunato!”
    Bez ohlasu. Zavolal jsem znovu-
    “Fortunato-”
    Stále bez odpovědi.
    Protáhl jsem pochodeň poslední štěrbinou ve zdi a nechal ji spadout. Odtud se ozval pouze zvuk cinkání zvonů. Mé srdce se sevřelo kvůli vlhkosti katakomb. Spěchal jsem abych svou práci dokončil. Dottlačil jsem poslední kámen na jeho pozici a omítl ho. Proti novému zdivu jsem znovu opřel starou hradbu z kostí. Po půl století je žádný smrtelník neporušil.

    Odpočívej v pokoji.


    Marek Zákravský

    OdpovědětVymazat
  16. Nasadil jsem si masku z černého hedvábí, zahalil se do pláště a nechal jsem se jím pohánět do svého palazzo.

    Musím nejen trestat, ale trestat beztrestně. Zlo není odčiněno, když odplata dostihne mstitele.
    Stejně tak není odčiněno, když se mstitel nedokáže vcítit do toho, kdo zlo spáchal.

    Marek Zákravský

    OdpovědětVymazat
  17. 1.
    „ Pojď,“ řekl jsem rozhodně, „půjdeme zpět, vaše zdraví je drahocenné. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný, milovaný, jste šťastný, jako jsem byl kdysi já. Jste muž, který by byl postrádán. Na mně nezáleží. Půjdeme zpět, vy budete nemocný a já za to nemohu být zodpovědný. Kromě toho tu je Luchesi … “
    „Dost!“ řekl, „ten kašel, to nic není, nezabije mne to. Nezemřu na kašel.“
    „Pravda, pravda“ odpověděl jsem, „a vskutku jsem neměl záměr varovat vás zbytečně, ale měl byste být opatrný. Doušek tohoto Medoca nás ochrání před vlhkostí.“
    Tu jsem urazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích následovnic, které leželi na zemi.
    „Pij,“ řekl jsem, jak jsem mu podával víno. S šibalským úsměvem pozvedl láhev ke rtům. Pozastavil se a podíval se na mě důvěryhodně, zatímco jeho rolničky zacinkali.
    „Připíjím na nebožtíky, kteří jsou pohřbeni kolem nás,“ řekl.
    „A já na tvůj dlouhý život!“
    Znovu se chytil mé paže a pokračovali jsme.
    „Tyto sklepy …“ řekl „jsou rozsáhlé.“
    „Montresorsové,“ odpověděl jsem „byli velká a početná rodina.“
    "Zapomněl jsem váš erb.“
    „ Velké lidské chodidlo ze zlata v azurovém poli, chodidlo drtí útočícího hada, jehož tesáky jsou zapuštěné do paty.
    „A heslo?“
    „Nemo me impune lacessit."
    "Dobré!“ řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky cinkali. Moje fantazie rostla s Medocem. Prošli jsme skrz stěny z nahromaděných kostí se soudky a sudy, které přecházeli do nejhlubších výklenků katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem se odhodlal chytit Furtunanta za paži nad loktem.
    „Ledek,“ řekl jsem, „vzrůstá, vidíte. Lne se k hrobce jako mech. Jsme pod korytem řeky. Vlhkost kane mezi kostmi. Pojď, půjdeme zpátky, dříve, než je pozdě. Tvůj kašel …“
    „Nic to není,“ řekl „nech nás pokračovat. Ale nejprve další lok Medoca.“
    Pustil jsem ho a podal mu džbán De Grave. Vypil to na jeden lok. V očích se mu zablesklo. Zasmál se a hodil láhev nahoru s gestikulací, které jsem nerozuměl.
    Podíval jsem se na něj překvapeně. On zopakoval ten – groteskní – pohyb.
    „Ty to nechápeš?“
    „Ne,“ odpověděl jsem.
    „Pak nejsi jedním z bratrstva!“
    „Jak to?“
    „Nejsi jedním ze zednářů.“
    „Ano, jsem,“ řekl jsem mu „jsem, jsem.“
    „Ty? Nemožné! Zednář?“
    „Zednář,“ odpověděl jsem.
    „Znamení,“ odpověděl „znamení.“
    „Je to toto,“ odpověděl jsem a vytáhl jsem ze svého pláště zednickou lžíci.
    „Ty žertuješ!“ vykřikl, jak ustoupil o pár kroků dozadu „Ale nech nás přejít k Amontilladu.“


    2.
    Byla půlnoc a můj úkol se chýlil ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou vrstvu. Dokončil jsem část poslední a to tu jedenáctou - zůstal poslední kámen, který se dal vsadit a omítnout. Bojoval jsem s jeho tíhou, položil jsem ho částečně na jemu určené místo. Ale v tom vyšel z výklenku sklíčený smích, z kterého se mi zježili vlasy na hlavě. Následoval ho smutný hlas, který jsem měl problém rozpoznat, jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas řekl: „Ha! ha! ha!--he! he! he!—vskutku velmi dobrý vtip, excelentní žert. Velmi se tomu v palazzo nasmějeme. He! he!he! – nad naším vínem - he! he! he!"
    „Amontiladem,“ řekl jsem.
    „He! he! he!--he! he! He – ano, Amontiladem! Ale není již trochu pozdě? Nebudou nás Lady Fortnato a zbytek čekat v palazzo? Raději pojďme!“
    „Ano, raději pojďme!“ řekl jsem.
    „Pro lásku boží, Montresore!“
    „Ano,“ řekl jsem. „Pro lásku boží.“
    Ale na odpověď jsem čekal zbytečně. Začal jsem být netrpělivý.
    Vykřikl jsem: „Fortunato!“
    Žádná odpověď – zvolal jsem znovu: „Fortunato!“
    Stále žádná odpověď. Protlačil jsem pochodeň skrz zbývající otvor a nechal ji spadnout dovnitř. Nyní jako odpověď přišlo už jen cinkání rolniček.
    Z té vlhkosti katakomb se mi sevřelo srdce.
    Spěchal jsem, abych ukončil svou práci. Natlačil jsem poslední kámen na jeho místo. Připevnil jsem ho omítkou. Naproti nové zdi jsem znovu postavil staré hradby z kostí. Přes půl století se jich lidská ruka nedotkla.
    In pace requiescat!

    -Ria Radoměřská

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oprava:

      1.
      „ Pojďte,“ řekl jsem rozhodně, „půjdeme zpět, vaše zdraví je drahocenné. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný, milovaný, jste šťastný, jako jsem byl kdysi já. Jste muž, který by byl postrádán. Na mně nezáleží. Půjdeme zpět, vy budete nemocný a já za to nemohu být zodpovědný. Kromě toho tu je Luchesi … “
      „Dost!“ řekl, „ten kašel, to nic není, nezabije mne to. Nezemřu na kašel.“
      „Pravda, pravda,“ odpověděl jsem, „a vskutku nebylo mým záměrem varovat vás zbytečně, ale měl byste být opatrný. Doušek tohoto Medocu nás ochrání před vlhkostí.“
      Tu jsem urazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích následovnic, které ležely na zemi.
      „Pijte,“ řekl jsem, jak jsem mu podával víno. S šibalským úsměvem pozvedl láhev ke rtům. Pozastavil se a podíval se na mě, zatímco jeho rolničky zacinkaly.
      „Připíjím na nebožtíky, kteří jsou pohřbeni kolem nás,“ řekl.
      „A já na váš dlouhý život!“
      Znovu se chytil mé paže a pokračovali jsme.
      „Tyto sklepy …“ řekl „jsou rozsáhlé.“
      „Montresorsové,“ odpověděl jsem, „byli velká a početná rodina.“
      "Zapomněl jsem váš erb.“
      „ Velké lidské chodidlo ze zlata v azurovém poli, chodidlo drtí útočícího hada, jehož zuy jsou zaťaté do její paty.
      „A heslo?“
      „Nemo me impune lacessit."
      "Dobré!“ řekl.
      Víno mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. Moje fantazie rostla s Medocem. Prošli jsme zdmi z nahromaděných kostí , kolem sudů a soudků do nejhlubších zákoutí katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem se odhodlal chytit Furtunata za paži nad loktem.
      „Ledek,“ řekl jsem, „stoupá vidíte. Lne ke klenbě jako mech. Jsme pod korytem řeky. Vlhkost kane mezi kostmi. Pojďte, půjdeme zpátky, dříve, než bude pozdě. Tvůj kašel …“
      „Nic to není,“ řekl „pokračujme. Ale nejprve další lok Medocu.“
      Pustil jsem ho a podal mu láhev De Grave. Vypil ji na jeden lok. V očích se mu zablesklo. Zasmál se a byhodil lahev do výše s gestikulací, které jsem nerozuměl.
      Podíval jsem se na něj překvapeně. On zopakoval ten groteskní pohyb.
      „Ty to nechápeš?“
      „Ne,“ odpověděl jsem.
      „Pak nejsi jedním z bratrstva!“
      „Jak to?“
      „Nejsi jedním ze zednářů.“
      „Ano, jsem,“ řekl jsem mu „jsem, jsem.“
      „Ty? Nemožné! Zednář?“
      „Zednář,“ odpověděl jsem.
      „Znamení,“ odpověděl „znamení.“
      „Tady,“ odpověděl jsem a vytáhl jsem ze svého pláště zednickou lžíci.
      „Ty žertuješ!“ vykřikl, jak ustoupil o pár kroků dozadu „Ale pokračujme k Amontilladu.“


      2.
      Byla půlnoc a můj úkol se chýlil ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou vrstvu. Dokončil jsem část poslední, jedenácté vrsty, zůstal poslední kámen, který zbýval vsadit a omítnout. Bojoval jsem s jeho tíhou, položil jsem ho částečně na určené místo. Ale v tom se z výklenku ozval sklíčený smích, z kterého se mi zježily vlasy na hlavě. Následoval ho smutný hlas, který jsem jen s obtížemi rozpoznat, jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas řekl: „Ha! ha! ha!--he! he! he!—vskutku velmi dobrý vtip, excelentní žert. Velmi se tomu v palazzo nasmějeme. He! he!he! – nad naším vínem - he! he! he!"
      „Amontiladem,“ řekl jsem.
      „He! he! he!--he! he! He – ano, Amontiladem! Ale není již trochu pozdě? Nebudou nás Lady Fortunato a ostatní čekat v palazzo? Raději pojďme!“
      „Ano, raději pojďme!“ řekl jsem.
      „Pro lásku boží, Montresore!“
      „Ano,“ řekl jsem. „Pro lásku boží.“
      Ale na odpověď jsem čekal zbytečně. Začal jsem být netrpělivý.
      Vykřikl jsem: „Fortunato!“
      Žádná odpověď – zvolal jsem znovu: „Fortunato!“
      Stále žádná odpověď. Protlačil jsem pochodeň zbývajícík otvorem a nechal ji spadnout dovnitř. Nyní jako odpověď přišlo už jen cinkání rolniček.
      Z té vlhkosti katakomb se mi sevřelo srdce.
      Spěchal jsem, abych ukončil svou práci. Zatlačil jsem poslední kámen na jeho místo. Nahodil jsem ho omítkou. Před novou zeď jsem znovu postavil staré hradby z kostí. Přes půl století se jich lidská ruka nedotkla.
      In pace requiescat!

      -Ria Radoměřská

      Vymazat
  18. Anna Vodňanská

    1) Pojďme,” prohlásil jsem rozhodně, “půjdeme zpět, drahocennější je vaše zdraví. Jste zámožný, respektovaný, obdivovaný, milovaný; jste šťastný, tak, jako já dříve byl. Vy jste muž, který by byl postrádán. To na mně nezáleží. Půjdeme zpět, ještě budete nemocný a za to já nemohu být zodpovědný. Navíc, on Luchesi…”
    “Dost,” řekl; “ten kašel nic není; to mě nezabije. Já na kašel nezemřu.”
    “Pravda… pravda,” odpověděl jsem; “a já vskutku nemám úmysl vás zbytečně znepokojovat, ale měl byste být náležitě obezřetný. Kapka Medocu nás ochrání před tím vlhkem.”
    Tak jsem urazil hrdlo lahve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jeho společníků ležících na zemi.
    “Pijte,” řekl jsem, zatímco jsem mu podával to víno.
    Pozvedl lahev ke svým usmívajícícm rtům. Odmlčel se a důvěrně na mě kývnul a jeho rolničky opět zacinkaly.
    “Připíjím,” pronesl, “všem pohřbeným zde kolem nás.”
    “A já na váš dlouhý život.ů
    Opět se mě chopil za ruku, a tak jsme pokračovali dál.
    “To sklepení,” řekl, “je rozsáhlé.”
    “Montresorové,” odpověděl jsem, “jsou veliká a početná rodina.”
    “Nemohu si vzpomenout na váš znak.”
    “Obrovské lidské chodidlo na azurovém poli; nebezpečný had je drcen vahou chodidla v jehož patu zatíná své zuby.”
    “A motto?”
    “Nemo me impune lacessit.”
    “Hezké!” Řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky opět cinkaly. Můj vlastní zájem Meodcem nabýval. Prošli jsme kolem zdí zasypaných kostmi, kolem sudů a soudků s vínem, až jsme dosáhli nejvnitřnějších koutů katakomb. Opět jsme se zastavili a tentokrát jsem si dovolil Fortunata chytit za ruku nad loktem.
    “Ledek!” Řekl jsem; “vidíte, rozšiřuje se. Pokrývá klenby jako mech. Jsme pod úrovní řečiště. Kapky té vláhy stékají mezi kosti. Pojďte, půjdeme zpět dokud není příliš pozdě. Váš kašel…”
    “Nic to není,” odvětil; “jen pokračujme. Jen si nejdřív dáme ještě trochu toho Medocu.”
    Otevřel jsem lahev De Grave a podalmu ji. Vypil ji na jeden nádech. Jeho oči zableskly nebezpečnou září. Smál se a lahev zahodil s gesty, kterým jsem nerozuměl.
    Podíval jsem se na něj s údivem. Předvedl gesto podruhé - trochu směšné.
    “Vy snad nerozumíte?” Řekl.
    “Ne,” odpověděl jsem.
    “Pak nejste z našeho bratrství.”
    “Z jakého?”
    “Nejste jeden ze svobodných zednářů.”
    “Ano, ano,” řekl jsem; “ano, jsem.”
    “Vy? Vyloučeno! Svobodný zednář?”
    “Ano, svobodný zednář,” odpověděl jsem.
    “A znak,” řekl, “váš znak.”
    “Tady je,” odpověděl jsem a vytáhl jsem z pod záhyb svého pláště lopatku.
    “Vy žertujete,” zvolal a kus poodešel. “Ale pojďme dál za tím Amontilladem.”


    2) Byla půlnoc a můj úkol se schyloval ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Dokončil jsem část poslední, jedenácté; chyběl už jen jeden kámen, aby vše bylo hotovo. Zápasil jsem s jeho váhou; z poloviny jsem ho umístil na jeho určené místo. Ale najednou zevnitř vyšel hluboký smích, ze kterého se mi zježily vlasy na hlavě. Po něm následoval nešťastný hlas, ve kterém jsem jen těžce rozeznal hlas vznešeného Fortunata. Hlas promlouval:
    “Ha! Ha! Ha! He! He! He! - vážně skvělý žert - opravdu znamenitý. Tomuhle se náramně zasmějeme až spolu budeme ve vašem palazzo. He! he! he! - to naše víno - he! he! he!”
    “Amontillado!” Řekl jsem.
    He! He! He! - He! He! He! - ano, Amontillado. Ale nepřipozdívá se už? Nebudou nás už v paláci očekávat, Lady Fortunato a ostatní? Už pojďme pryč.”
    “Ano,” odpověděl jsem, “pojďme už pryč.”
    “Pro lásku boží, Montesor!”
    “Ano,” odpověděl jsem, “pro lásku boží.”
    Ale k těmto slovům jsem čekal na odpověď zbytečně. Začal jsem být netrpělivý.
    Zvolal jsem nahlas:
    “Fortunato!”
    Žádná odpověď. Opět jsem zvolal:
    “Fortunato..”
    Stále žádná odpověď. Zbývající štěrbinou jsem prostrčil pochodeň a nechal jsem ji spadnout dovnitř. Zpět jako odpověď bylo slyšet už jen cinkání rolniček. Sevřelo se mi srdce z té věčné vlhkosti katakomb.
    Pospíchal jsem, abych už dovršil svou práci. Narval jsem poslední kámen na své místo; zalepil to maltou. Podél nového zdiva jsme znovu vystavěl hradby z kostí. Po půl století je žádný smrtelník nerušil. In pace requiescat!

    OdpovědětVymazat
  19. ,,Pojďte,’’ řekl jsem rozhodně, ,,vrátíme se. Vaše zdraví je cenné. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný a milovaný. Tak šťastný, jako jsem kdysi býval já. Jste ten typ člověka, který bude scházet. Na mně nezáleží. Vrátíme se. Neodlám být zodpovědný za vaši nemoc. Navíc, je tu Luchesi-‘’
    ,,Dost,’’ řekl, ,,ten kašel je pouhá maličkost, nezabije mě. Neumřu přeci kvůli kašli.’’
    ,,Dobrá, dobrá,’’ odvětil jsem, ,,vskutku nemám v úmyslu zbytečně vás děsit. Měl byste se ale mít náležitě na pozoru. Jeden lok červeného by nás měl ochránit před vlhkem.’’
    Rozbil jsem hrdlo lahve, jíž jsem vytáhl z řady podobných kusů, které ležely na vrstvě plísně.
    ,,Pijte,’’ řekl jsem mu, když jsem mu podával sklenici.
    Zdvihl si ji ke rtům s úšklebkem. Zastavil se a důvěrně ke mně pokývl. Jeho zvonečky opět zacinkaly.
    ,,Piji,’’ prohlásil, ,,na mrtvé, kteří kolem nás odpočívají.’’
    ,,A já na váš dlouhý život.’’
    Opět mě uchopil za ruku a pokračovali jsme.
    ,,Tato krypta,’’ řekl, ,,je ohromná.’’
    ,,Montresorští,’’ odvětil jsem, ,,byla velká a početná rodina.’’
    ,,Zapomněl jsem, jak vypadá váš erb.’’
    ,,Velká lidská noha ze zlata na azurovém poli drtící vzpřímeného hada, jehož zuby jsou vnořeny do její paty.’’.
    ,,A motto?’’
    ,,Nemo me impune lacessit.’’
    ,,Skvělé,’’ řekl.
    Víno se mu odráželo ve zraku a zvonečky opět zacinkaly. S Medocem rostla i má vlastní touha. Dostal se kolem zdí z nakupených kostí smíchaných s bečkami a sudy až do nejvzdálenějšího zákoutí katakomb. Opět jsem se zastavil a tentokrát jsem se osmělil a uchopil Fortunata za paži přesně nad loktem.
    ,,Ledek,’’ řekl jsem, ,,vidíte, je ho tu stále víc. Visí tu jako mech! Musíme být pod říčním dnem. Voda kape i mezi kosti. Pojďte, vrátíme se, než bude pozdě. Váš kašel-‘’
    ,,Nic to není,’’ řekl, ,,pokračujeme. Ale nejdříve ještě doušek červeného.’’
    Načal jsem lahev De Grave a podal mu ji. Vyprázdnil ji celou najednou. Oči mu zářily divokým jasem. Zasmál se a vyhodil lahev nad hlavu s gestem, které jsem nepochopil.
    Překvapeně jsem na něj pohlédl. Celý ten groteskní pohyb zopakoval.
    ,,Nechápete?’’ Řekl.
    ,,Ne,’’ zněla má odpověď.
    ,,Pak nejste z bratrstva.’’
    ,,Prosím?’’
    ,,Nejste zednář.’’
    ,,Ale ano,’’ vyhrkl jsem, ,,ano, jsem.’’
    ,,Vy? Zednář? Nemožné!’’
    ,,Ano, zednář,’’ odvětil jsem.
    ,,Důkaz,’’ řekl, ,,důkaz.’’
    ,,Tady je,’’ odpověděl jsem, když jsem ze záhybů svého rokeléru vylovil zednickou lopatku.
    ,,Vtipkujete,’’ zvolal a uskočil o pár kroků zpět. ,,Ale pojďme už pro Amontillado.’’

    Už byla půlnoc a můj úkol se chýlil ke konci. Již jsem dokončil osmou, devátou i desátou řadu. Byl jsem hotov i s částí poslední, jedenáctou, kde zbýval už jen jeden poslední kámen, který čekal, až ho zasadím a omítnu. Zápasil jsem s jeho vahou. Na určené místo jsem ho dostal pouze částečně. V tom se ale z výklenku ozval slabý smích, ze kterého se mi ježily vlasy na hlavě. Následoval smutný hlas, který jsem jen s obtížemi rozeznal jako hlas šlechetného Fortunata. Hlas promluvil.
    ,,HA! HA! HA! HE! HE! HE! Vskutku velmi dobrý vtip. Neměl chybu. Tomuhle se v palazzo velmi zasmějeme. He! He! He! - nad vaším vínem - He! He! He!
    ,,To Amontillado!’’ řekl jsem.
    ,,He! He! He! He! He! He!, ano to Amontillado. Ale nepřipozdívá se už? Nebude na nás už v palazzo čekat lady Fortunato a ostatní? Pojďme pryč.’’
    ,,Ano,’’ pravil jsem, ,,pojďme pryč.’’
    ,,Pro lásku Boží, Montresore!’’
    ,,Ano,’’ řekl jsem, ,,pro lásku Boží.’’
    Na tato slova jsem se odpovědi již nedočkal. Docházela mi trpělivost.
    Zvolal jsem nahlas: ,,Fortunato!’’
    Žádná odpověď.
    Zkusil jsem to znovu: ,,Fortunato!’’
    Stále bez odezvy. Strčil jsem pochodeň skrze zbývající otvor ve zdi a nechal ji uvnitř spadnout. V odezvu se ozvalo pouhé cinkání zvonečků. Srdce se mi z vlhkosti katakomb sevřelo. Pospíšil jsem si dokončit svou práci. Silou jsem poslední kámen zatlačil na svou pozici a omítl ho. Znovu jsem k nové zdi vstyčil val z kostí. Po půl století je žádný smrtelník neobtěžoval. In pace requiescat!

    Matěj Svoboda

    OdpovědětVymazat
  20. 1. „Pojď,“ řekl jsem rozhodně, „půjdeme zpátky, tvé zdraví je přednější. Jsi bohatý, vážený, obdivovaný, milovaný, jsi šťastný jako jsem já kdysi byl. Jsi muž, který bude postrádán. Na mě nezáleží. Půjdeme zpátky, budeš nemocný a já za to nemůžu být zodpovědný. Kromě toho tamhle je Luchesi…“
    „To stačí,“ řekl „kašel to nic není, ten mě nezabije. Nemohu umřít na kašel.“
    „Pravda…pravda,“ odpověděl jsem „a vskutku nebylo mým záměrem tě zbytečně znepokojit, ale měl by si užít všechny vhodná opatření. Doušek tohoto Medocu nás ochrání před vlhkem.“
    Urazil jsem hrdlo lahve, již jsem vytáhl z dlouhé řady lahví, které ležely na zemi.
    „Pij“ řekl jsem nabízejíc mu víno.
    Pozvedl víno ke svým rtům s žádostivým pohledem. Pozastavil se a pokývl na mě, zatímco jeho rolničky zacinkaly.
    „Piji,“ pronesl „na pohřbené, kteří odpočívají pod námi.“
    „A já na tvůj dlouhý život.“
    Znovu se chytil mé ruky a postupovali jsme dále.
    „Tato sklepení“ pronesl „jsou rozlehlá.“
    „Montesorští“ reagoval jsem „byli velká a početná rodina.“
    „Zapomněl jsem, jaký máte znak.“
    „Je to obří zlatá lidská noha v azurovém poli. Noha mačká napřímeného hada, jehož jedovaté zuby jsou zaťaté do paty.“
    „A heslo?“
    „Nemo me impune lacessit.“
    „Dobré!“ pronesl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky zacinkaly. Má nápaditost se s Medocem vzrůstala. Prošli jsme skrz stěny nahromaděných kostí, soudků a sudů do nejzazšího výklenku katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem se odhodlaně chopil Fortunatova nad loktem.
    „Ledek“ pravil jsem „vidíš, jak se rozrůstá. Visí jako mech nad trezory. Nacházíme se pod korytem řeky. Kapky vláhy padají mezi kosti. Pojď, vrátíme se zpátky, než bude příliš pozdě. Tvůj kašel…“
    „To nic není“ zopakoval „pokračujme dále. Ale nejdříve další doušek Medocu.“
    Urazil jsem hrdlo láhve De Grave a podal mu ji. Vypil jí na jeden nádech. Jeho oči divoce zasvítily. Zasmál se a vyhodil láhev do výše s gestikulací, které jsem nerozuměl.
    Pohlédl jsem na něj pln překvapení. Znovu zopakoval ten groteskní pohyb.
    „Vy nerozumíte?“ zeptal se.
    „Kdepak“ odpověděl jsem.
    „Pak tedy nejsi z bratrstva.“
    „Jakže?“
    „Nepatříš mezi zednáře.“
    „Ano, ano“ řekl jsem „ano jsem.“
    „Ty? Nemožné! Zednář?“
    „Jsem zednářem“ přitakal jsem.
    „Znamení“ řekl „znamení.“
    „To je toto“ odpověděl jsem vytahujíc zednickou lžíci ze záhybů mého pláště.
    „Žertuješ“ pronesl a o kousek ustoupil. „Ale pokračujme k tomu Amortilladu.“


    2. Byla půlnoc a mé dílo bylo skoro hotovo. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Dokončil jsem část jedenácté a zároveň poslední řady, kdy zbývalo zasadit poslední kámen a nasadit omítku. Zápolil jsem s jeho vahou. Podařilo se mi ho zasadit jen z části na požadované místo. Najednou se z výklenku ozval sklíčený smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Doprovázel ho smutný hlas, který jsem jen s obtížemi rozpoznával jako hlas vznešeného Fortunata. Ten hlas pronesl:
    „Hahaha! Hihihi! Vskutku povedený vtip. Dokonalý žert. Ještě se mu mnohokrát budeme z plna hrdla smát hihihi při sklence vína v paláci hihihi!“
    „Nad Amortilladském!“ řekl jsem.
    Hihihi hihihin ano, nad Amortilladském. Není ale už trochu pozdě? Nebudou na nás paní Fortunato a ostatní čekat v palazzo? Pojďme zpátky.“
    „Ano,“ řekl jsem „pojďme.“
    „Pro lásku boží Montresore!“
    „Ano,“ zopakoval jsem „pro lásku boží.“
    Na odpověď jsem po těchto slovech čekal marně. Začal jsem být netrpělivý.
    Zvolal jsem nahlas: „Fortunato!“
    Bez odpovědi. Zvolal jsem tedy znovu: „Fortunato.“
    Stále bez odpovědi. Strčil jsem pochodeň skrz poslední otvor a nechal jí spadnout dovnitř. Jedinou odpovědí byl cinkot rolniček. Z vlhkosti katakomb se mi sevřelo srdce.
    Spěchal jsem, abych dokonal svou práci. Zatlačil jsem poslední kámen na své místo a překryl ho omítkou. Před novou zdí jsem naaranžoval hradbu z kostí. Už celé půl století je žádný smrtelník nevyrušil.
    In pace requiescat!

    Radmila Fleišerová

    OdpovědětVymazat
  21. Text 1
    „Pojď“ řekl jsem důrazně, „půjdeme zpět, tvé zdraví je důležité. Jsi bohatý, respektovaný, obdivovaný, milovaný, jsi šťastný, jako jsem býval já. Jsi člověk, který bude postrádaný. Mně na tom nezáleží. Půjdeme zpět, budeš nemocný a já za to nechci být zodpovědný. Mimo jiné je tu Luchesi.“
    „A dost,“ řekl, „kašel nic není, to mě nezabije. Nezemřu na kašel.“
    „Pravda, pravda“ odpověděl jsem, „a vskutku jsem neměl v úmyslu tě strašit zbytečně, ale měl bys být náležitě opatrný. Lok tohoto Medoku nás ochrání před neštěstím.“
    Tu jsem urazil hrdlo lahve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích společnic, co ležely v půdě.
    „Pij,“ řekl jsem, prezentujíc mu víno.
    Zvedl ho ke rtům s chtivým pohledem. Zastavil se a nenuceně na mě kývl, přitom zacinkaly rolničky.
    „Já piju,“ řekl, „na pohřbené, co leží kolem nás.“
    „A já na tvůj dlouhý život.“
    Opět mě chytil za rameno a pokračovali jsme.
    „Tyhle hrobky,“ řekl, „jsou prostorné.“
    „Montresoři,“ odvětil jsem, “byli velkou početnou rodinou.“
    „Zapomněl jsem tvůj erb.“
    „Obří lidské chodidlo v azurovém poli; chodidlo drtí útočícího hada, jehož jedovaté zuby jsou zakousnuty do paty.“
    „A jaké je motto?“
    „Nemo me impune lacessit“
    „Dobré!“ řekl.
    Víno se třpytilo v jeho očích a rolničky cinkaly. Má fantazie se s Medokem rozehřívala. Míjeli jsme zdi, hromady kostí, menší i větší sudy, do nejhlubších výklenků katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem se nebojácně chopil jeho ruky nad loktem.
    „Ledek!“ řekl jsem, „Vidíš, přibývá ho. Visí na klenbách jako mech. Jsme pod řekou. Kapky z vlhkosti skapávají mezi kosti. Pojď, vrátíme se, než bude příliš pozdě. Tvůj kašel…“
    „To nic není,“ řekl, „pokračujme. Ale nejdříve, další doušek Medoku.“
    Podal jsem mu džbán vína De Grave. Vyprázdnil ho na jeden dech. Jeho oči zářily odporným světlem. Začal se smát a odhodil lahev směrem vzhůru s gestikulací, kterou jsem nepochopil.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. On zopakoval ten groteskní pohyb.
    „Nerozumíš?“ řekl.
    „Ne,“ odpověděl jsem.
    „Potom tedy nejsi člen bratrství.“
    „Jakže?“
    „Nejsi jeden ze zednářů“
    „Ano, ano,“ řekl jsem „ano, ano.“
    „Ty? Nemožné! Zednář?“
    „Zednář,“ odpověděl jsem.
    „Znamení,“ řekl „znamení.“
    „Je to tohle,“ odpověděl jsem a vytáhl lopatku ze záhybu mého roquelairu.
    „Žertuješ,“ zvolal a ustoupil o několik kroků. „Ale postupme k Amontilladu.“



    Text 2
    Byla půlnoc a mým úkolem bylo přiblížit se ke konci. Už jsem dokončil osmou, devátou, desátou vrstvu. A měl jsem hotovou část poslední, jedenácté vrstvy; zbývalo mi zasadit a omítnout poslední kámen. Bojoval jsem s jeho váhou; částečně jsem ho uložit na určené místo. Najednou se ze štěrbiny ozval zoufalý smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Byl doprovázen smutným hlasem, který jsem stěží rozpoznal jako vznešeného Fortunata. Hlas řekl:
    „Ha! Ha! Ha!—he! he! he!—velmi dobrý vtip, vskutku výtečný žert. Můžeme se tomu ještě hodně zasmát v paláci—he! he! he! — u našeho vína—he! he! he!”
    „Amontillada!” řekl jsem.
    „He! he! he!—he! he! he!—ano, Amontillada. Ale není už pozdě? Nebude nás paní Fortunato a zbytek očekávat v paláci? Pojďme.”
    „Ano,” řekl jsem „vyrazíme”
    „Pro lásku boží, Montresore!”
    „Ano,” řekl jsem, „pro lásku boží!”
    Ale na tato slova jsem marně čekal odpověď. Byl jsem netrpělivý.
    Křičel jsem:
    „Fortunato!”
    Žádná odpověď. Znovu jsem zakřičel:
    „Fortunato!”
    Stále žádná odpověď. Strčil jsem pochodeň skrz zbývající štěrbinu a nechal ji spadnout dovnitř. Jako odpověď přišlo cinkání rolniček. {Mé srdce onemocnělo kvůli vlhkosti katakomb}
    Pospíchal jsem s dokončením mé práce. Umístil jsem poslední kámen na správnou pozici a zacementoval ho. Proti novému zdivu jsem postavil hromadu ze starých kostí. Polovinu století je žádný smrtelník nevyrušoval. „Odpočívej v pokoji”

    Sofia Sopova

    OdpovědětVymazat
  22. „Pojď", řekl jsem rozhodně, „půjdeme zpátky; tvé zdraví je přednější. Máš bohatství, slávu, obdiv, lásku, jsi tak šťastný, jako jsem kdysi býval já. Jsi muž, kterého by všichni postrádali. Mně to nevadí. Půjdeme zpátky; jinak budeš nemocný a já za to nemohu nést zodpovědnost. Krom toho, Luches--"
    „Nech toho", řekl; „ten kašel nic není, ten mě nezabije. Na kašel se přece neumírá."
    „Pravda--pravda," odpověděl jsem; „skutečně jsem neměl v plánu zbytečně tě strašit, ale měl bys být obezřetný. Doušek tohoto medockého vína nás ochrání před vlezlým chladem."
    Z dlouhé řady lahví ležících v prachu jsem jednu vytáhl a urazil jí hrdlo.
    „Napij se", řekl jsem a podal mu ji.
    S poťouchlým výrazem ji zvedl k ústům. Pak přestal pít a znalecky na mě kývl. Jeho rolničky se rozcinkaly.
    „Piju na ty", řekl, „kteří kolem nás poklidně leží ve svých hrobech."
    „A já na tvé zdraví."
    Znovu mě vzal za ruku a vykročili jsme dál.
    „Tahle sklepení jsou obrovská," řekl.
    „Montresorové," odpověděl jsem, „bývali vznešená a početná rodina."
    „Nevzpomínám si na váš erb."
    „Obrovská zlatá noha v modrém poli drtící ukrutného hada s jedovatými zuby zaklesnutými v její patě."
    „A motto zní?"
    „Nemo me impune lacessit_." ¹
    „Dobře," řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. Moje vlastní představy začaly být následkem vína divočejší. Procházeli jsme kolem zdí vyskládaných z kostí, proložených různými sudy a soudky, až do nejhlubších zákoutí katakomb. Znovu jsem zastavil, tentokrát jsem však Fortunata neohroženě chytil za paži přímo nad loktem.
    „Ledek!” řekl jsem, „vidíš, jak přibývá? Visí na klenbách jako mech. Už jsme pod úrovní řeky. Kapky vody stékají po kostech. Pojď, půjdeme zpátky, než bude pozdě. Tvůj kašel--.”
    „To nic není,” řekl, „pojďme dál. Ale napřed - další doušek vína.”
    Urazil jsem hrdlo lahve z De Grave a podal mu ji. Vyprázdnil ji jedním dechem. V očích se mu divoce zablesklo. Zasmál se a vyhodil lahev vzhůru s gestem, kterému jsem nerozuměl.
    Překvapeně jsem na něho hleděl. Ještě jednou ten groteskní pohyb zopakoval.
    „Ty to nechápeš?” zeptal se.
    „Ne.” řekl jsem.
    „Tak to nejsi z bratrstva.”
    „Cože?”
    „Nejsi jeden ze svobodných zednářů.”
    „Ano, ano,” řekl jsem; „ano, ano.”
    „Ty? To není možné! Svobodný zednář?”
    „Svobodný zednář, “ odvětil jsem.
    „Znamení,” řekl, „znamení.”
    „Tady,” odpověděl jsem a vytáhl zednickou lžíci zpod pláště.
    „Děláš si legraci!” vykřikl a ucouvl pár kroků dozadu. „Pojďme, vykročme vstříc Amontilladu.”

    ...

    Odbila půlnoc a mé dílo spělo ke svému konci. Dokončil jsem osmé, deváté a desáté patro. Zůstala jen část posledního, jedenáctého, zbývalo doplnit poslední kámen. Chvíli jsem se potýkal s jeho vahou, než jsem ho umístil do jeho předurčené pozice. Najednou se z výklenku ozval tichý smích, při kterém mi začaly vstávat vlasy na hlavě. Smích brzy vystřídal podlomený hlas, ve kterém jsem stěží poznal hlas vznešeného Fortunata. Hlas říkal-
    „Cha! cha! cha!--he! he! he!-- skutečně velmi dobrý vtip-- vynikající žertík. V pallazo se tomu ze srdce zasmějeme-- he! he! he!--nad sklenkou vína-- he! he! he!”
    „Amontillado!” řekl jsem.
    „He! he! he!--he! he! he!--ano, Amontillado. Nezačíná se nějak připozdívat? Nebudou nás už v pallazo očekávat, paní Fortunato a ostatní? Pojďme odsud.”
    „Ano,” řekl jsem, „pojďme odsud.”
    „_Pro lásku Boží, Montesore!_”
    „Ano,” řekl jsem, „pro lásku Boží!”
    Bláhově jsem čekal, až odpoví na tato slova. Znervózněl jsem.
    Zavolal jsem--
    „Fortunato!”
    Žádná odpověď. Zavolal jsem znovu--
    „Fortunato--”
    Stále nic. Vrazil jsem pochodeň do zbývající štěrbiny a nechal jí propadnout dovnitř. Odpovědí mi bylo pouze zacinkání rolniček. Začalo mě bolet u srdce následkem vlhkosti v katakombách.
    Pospíchal jsem, abych dokončil své dílo. Nacpal jsem poslední kámen na prázdné místo a vyplnil štěrbiny sádrou. Před nově vybudovanou zeď jsem navršil starou vrstvu kostí. Přes půl století je nevyrušila žádná živá duše. _In pace requiescat!_ ²

    ¹ „Nikdo mě ještě neobelstil bez následků.”
    ² „Odpočívej v pokoji.”

    OdpovědětVymazat
  23. a)
    ´´Pojď,, řekl jsem, rozhodnut, ´´půjdeme zpět; váš život je vzácný. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný, milován; jste šťastný tak, jako jsem býval já. Jste muž, jenž bude postrádán. Na mne nezáleží. Zamíříme zpět, Vy budete nemocen a za to nemohu být odpovědný. Navíc, ještě je tu Luchesi--,,
    ´´Dost,, řekl, ´´tento kašel není ničím, nezabije mne. Nehodlám zemřít na kašel,,
    ´´Pra-pravda,, odpověděl jsem, ´´a, jistě, neměl jsem v úmyslu Vás zbytečně lekat-- ale měl bys jste býti nanejvýš opatrný. Hlt tohoto moku nás ochrání před nachlazením.,,
    Tu jsem oodzátkoval lahev, jež jsem vytáhl z dlouhé řady jejích přátel, ležících na blízké hroudě hlíny .
    ,,Pijte,´´ řekl jsem, podávajíc mu víno.
    Pozdvihnul ji ke rtům s posměchem. Zastavil se, a kývl na mě přívětivě, rolničky cinkajíc.
    ,,Piji,´´ řekl, ,,piji na všechny pohřebé odpočívajíc kolem nás.´´
    ,, A já na Váš dlouhý život.´´
    Znovu mne vzal za paži a pokračovali jsme.
    ,,Tyto sklepení,´´ řekl, ,, jsou rozlehlé´´
    ,, Montresorovi,´´ odpověděl jsem, ´´byli velký a početný rod.´´
    ,,Zapomněl jsem Váš znak.´´
    ,,Velké lidské chodidlo v azurovém poli; chodidlo drtí rozlíceného hada jehož tesáky jsou zaseknuty v patě.´´
    ,,A rodová slova?´´
    ,,Nemo me impune lacessit_.´´
    ,,Výborně!´´ řekl
    Víno mu jistřilo v očích a rolničky cinkali. Já sám jsem pookřával s pomocí Medocu. Prošli jsme kolem stěn z nahromaděných lebek prolínající se se sudy a pytli, do nejzažších hlubin kobky. Znovu jsem zastavil, a tentokrát jsem statečně chytl Fortunata za paži nad loktem.
    ,,Ledek!´´ řekl jsem; ,,vidíte, je ho více. Visí jako mech na stěnách katakomb. Jsme pod říčním dnem. Kapky vlhkosti kapou mezi kostmi. Pojďte, vrátíme se než bude příliš pozdě, ten váš kašel--´´
    ,,Nic to není´´ řekl, ,,pokračujme. Ale nejdřív, ještě jeden lok Medocu.´´
    Otevřel jsem a pudal mu další lahev De Gravu. Vypráznil ji na jeden nádech. Oči mu zajiskřili zběsilým světlem. Zasmál se a vyhodil lahev dovzduchu s gesty, kterým jsem vůbec nerozuměl.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. Zopakoval ten groteskní pohyb.
    ,,Nerozumíte?´´ řekl.
    ,, Já rozhodně ne.´´ odpovědel jsem
    ,,Poté nejste členem bratrstva.´´
    ,,Co prosím?.´´
    ,,Nejste ze zednářů´´
    ,,Ano, ano,´´ řekl jsem, ,,ano, ano.´´
    ,,Vy? Nemožné! Vy a zednář?´´
    ,,Správně, zednář´´ odpověděl jsem.
    ´´Znamení,´´ řekl, ,,Jaké je znamení.´´
    ,,Je to tohle,´´ odpověděl jsem, vytahujíc zednickou lžíci ze záhybů mé kápě.
    ,,Žertujete,´´ vydechl, odstupujíc několik kroků. ,,Ale prosím, pokračujme k Amontilladu.´´
    b)
    Právě byla půlnoc, a můj úkol se přibližoval. Dokončil jsem osmý, devátý i desátý stupeň. Dokončil jsem část posledního, jedenáctého;už zůstaval jen jeden kámen nutný k zalátování. Bojoval jsem s jeho vahou; Umístil jsem ho částečně do mnou vybraného místa. Ale najednou se z nedalekého výklenku ozval hluboký smích z něhož mi vstávaly vlasy na hlavě. Smích byl následován smutným hlasem jenž jsem měl problém rozpoznat jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas říkal-
    ,,Ha! he! he!--he!he!he!--výborný vtip, zajisté—perfektní kousek. Všichni se nad tím bouřlivě zasmějeme v paláci – he!he!he!—nad našim vínem-- he!he!he!
    ,,Ale Amontillado!´´ Řekl jsem.
    ,,ano, Amontillado. Ale nepřipozdívá se? Nebudou na nás čekat v paláci, Lady Fortunado a ostatní? Odejděme.´´
    ,,Ano´´ řekl jsem, ,,odejděme.´´
    ,,Pro lásku Boží, Montresore!_´´
    ,,Ano,´´ řekl jsem, ,,pro lásku Boží!´´
    Ale k těmto slovům jsem bezvýsledně čekal na odpověd, jež nepřicházela. Netrpělivost ve mne sílila.
    Nahlas jsem zvolal--
    ,,Fortunato!´´
    Bez odpovědi, zvolal jsem znovu--
    ,,Fortunato--´´
    Stále bez odpovědi. Bodl jsem pochodní do zbývající otvoru a nechal ji spadnout dovnitř. Jediná odpověď jež sem se dočkal byl pouze cinkot rolniček. Mé srdce rostlo nenavistí k vlhkosti těchto katakomb.Spěchal jsem ukončit svůl úkol. Zasunul jsem psolední kámen do jeho správné pozice; omítnul. O nové zdivo jsem opřel starou hromadu kostí. Na půl půl století je žádný smrtelník nevyrušil.
    _Odpočívej v pokoji!_

    OdpovědětVymazat
  24. a)
    ´´Pojď,, řekl jsem, rozhodnut, ´´půjdeme zpět; váš život je vzácný. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný, milován; jste šťastný tak, jako jsem býval já. Jste muž, jenž bude postrádán. Na mne nezáleží. Zamíříme zpět, Vy budete nemocen a za to nemohu být odpovědný. Navíc, ještě je tu Luchesi--,,
    ´´Dost,, řekl, ´´tento kašel není ničím, nezabije mne. Nehodlám zemřít na kašel,,
    ´´Pra-pravda,, odpověděl jsem, ´´a, jistě, neměl jsem v úmyslu Vás zbytečně lekat-- ale měl bys jste býti nanejvýš opatrný. Hlt tohoto moku nás ochrání před nachlazením.,,
    Tu jsem oodzátkoval lahev, jež jsem vytáhl z dlouhé řady jejích přátel, ležících na blízké hroudě hlíny .
    ,,Pijte,´´ řekl jsem, podávajíc mu víno.
    Pozdvihnul ji ke rtům s posměchem. Zastavil se, a kývl na mě přívětivě, rolničky cinkajíc.
    ,,Piji,´´ řekl, ,,piji na všechny pohřebé odpočívajíc kolem nás.´´
    ,, A já na Váš dlouhý život.´´
    Znovu mne vzal za paži a pokračovali jsme.
    ,,Tyto sklepení,´´ řekl, ,, jsou rozlehlé´´
    ,, Montresorovi,´´ odpověděl jsem, ´´byli velký a početný rod.´´
    ,,Zapomněl jsem Váš znak.´´
    ,,Velké lidské chodidlo v azurovém poli; chodidlo drtí rozlíceného hada jehož tesáky jsou zaseknuty v patě.´´
    ,,A rodová slova?´´
    ,,Nemo me impune lacessit_.´´
    ,,Výborně!´´ řekl
    Víno mu jistřilo v očích a rolničky cinkali. Já sám jsem pookřával s pomocí Medocu. Prošli jsme kolem stěn z nahromaděných lebek prolínající se se sudy a pytli, do nejzažších hlubin kobky. Znovu jsem zastavil, a tentokrát jsem statečně chytl Fortunata za paži nad loktem.
    ,,Ledek!´´ řekl jsem; ,,vidíte, je ho více. Visí jako mech na stěnách katakomb. Jsme pod říčním dnem. Kapky vlhkosti kapou mezi kostmi. Pojďte, vrátíme se než bude příliš pozdě, ten váš kašel--´´
    ,,Nic to není´´ řekl, ,,pokračujme. Ale nejdřív, ještě jeden lok Medocu.´´
    Otevřel jsem a pudal mu další lahev De Gravu. Vypráznil ji na jeden nádech. Oči mu zajiskřili zběsilým světlem. Zasmál se a vyhodil lahev dovzduchu s gesty, kterým jsem vůbec nerozuměl.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. Zopakoval ten groteskní pohyb.
    ,,Nerozumíte?´´ řekl.
    ,, Já rozhodně ne.´´ odpovědel jsem
    ,,Poté nejste členem bratrstva.´´
    ,,Co prosím?.´´
    ,,Nejste ze zednářů´´
    ,,Ano, ano,´´ řekl jsem, ,,ano, ano.´´
    ,,Vy? Nemožné! Vy a zednář?´´
    ,,Správně, zednář´´ odpověděl jsem.
    ´´Znamení,´´ řekl, ,,Jaké je znamení.´´
    ,,Je to tohle,´´ odpověděl jsem, vytahujíc zednickou lžíci ze záhybů mé kápě.
    ,,Žertujete,´´ vydechl, odstupujíc několik kroků. ,,Ale prosím, pokračujme k Amontilladu.´´
    b)
    Právě byla půlnoc, a můj úkol se přibližoval. Dokončil jsem osmý, devátý i desátý stupeň. Dokončil jsem část posledního, jedenáctého;už zůstaval jen jeden kámen nutný k zalátování. Bojoval jsem s jeho vahou; Umístil jsem ho částečně do mnou vybraného místa. Ale najednou se z nedalekého výklenku ozval hluboký smích z něhož mi vstávaly vlasy na hlavě. Smích byl následován smutným hlasem jenž jsem měl problém rozpoznat jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas říkal-
    ,,Ha! he! he!--he!he!he!--výborný vtip, zajisté—perfektní kousek. Všichni se nad tím bouřlivě zasmějeme v paláci – he!he!he!—nad našim vínem-- he!he!he!
    ,,Ale Amontillado!´´ Řekl jsem.
    ,,ano, Amontillado. Ale nepřipozdívá se? Nebudou na nás čekat v paláci, Lady Fortunado a ostatní? Odejděme.´´
    ,,Ano´´ řekl jsem, ,,odejděme.´´
    ,,Pro lásku Boží, Montresore!_´´
    ,,Ano,´´ řekl jsem, ,,pro lásku Boží!´´
    Ale k těmto slovům jsem bezvýsledně čekal na odpověd, jež nepřicházela. Netrpělivost ve mne sílila.
    Nahlas jsem zvolal--
    ,,Fortunato!´´
    Bez odpovědi, zvolal jsem znovu--
    ,,Fortunato--´´
    Stále bez odpovědi. Bodl jsem pochodní do zbývající otvoru a nechal ji spadnout dovnitř. Jediná odpověď jež sem se dočkal byl pouze cinkot rolniček. Mé srdce rostlo nenavistí k vlhkosti těchto katakomb.Spěchal jsem ukončit svůl úkol. Zasunul jsem psolední kámen do jeho správné pozice; omítnul. O nové zdivo jsem opřel starou hromadu kostí. Na půl půl století je žádný smrtelník nevyrušil.
    _Odpočívej v pokoji!_

    OdpovědětVymazat
  25. „Pojďte,“ řekl jsem rozhodně, „vrátíme se; vaše zdraví je cenné. Jste zámožný, respektovaný, obdivovaný, milovaný; jste šťasten, jako jsem kdysi byl i já. Byl byste postrádán. Beztak mi na tom nesejde. Vrátíme se; ochoříte, a za to odpovědnost nést nemohu. A navíc, ještě je tu Luchesi--“
    „Dost,“ řekl; „ten kašel je maličkost; nezabije mne. Nezemřu kvůli kašli.“
    „Pravda, pravda,“ odpověděl jsem; „a, vskutku, nebylo mým úmyslem vás zbytečně rozrušit—ale měl byste se mít na pozoru. Doušek tohoto Médocu nás před vlhkostí ochrání.“
    Urazil jsem hrdlo lahve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích v plísni ležících druhů.
    „Pijte,“ řekl jsem a nabídl mu víno.
    Pozvedl jej ke rtům s gustem. Pozastavil se a povědomě na mne kývl a jeho rolničky zacinkaly.
    „Připíjím na pohřbené,“ řekl, „kteří kolem nás v pokoji odpočívají.“
    „A já na váš dlouhý život.“
    Opět uchopil mou paži a pokračovali jsme.
    „Tyto krypty,“ řekl, „jsou rozsáhlé.“
    „Rod Montresorů,“ odpověděl jsem, „byly významná a početná rodina.“
    „Nevybavuji si váš erb.“
    „Veliké lidské chodidlo zlaté barvy na azurovém poli; drtí pod sebou rozzuřeného hada, který zabořuje své zuby do paty.“
    „A vaše slova?“
    „Nemo me impune lacessit.“
    „Dobrá!“ řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky zvonily. Médoc povzbudil mé nadšení. Prošli jsme zdmi z navršených kostí, mezi nimiž se mísily sudy a soudky, až do těch nejvzdálenějších zákoutí katakomb. Opět jsem zastavil a tentokrát se odvážil uchopit Fortunata nad loktem.
    „Ledek!“ řekl jsem, „vidíte, přibývá. Porůstá stěny jako mech. Jsme pod korytem řeky. Kapičky vlhkosti se trousí mezi kosti. Pojďte, vrátíme se, než bude příliš pozdě. Váš kašel--“
    „To nic není,“ řekl, „ pojďme dál. Ale nejdřív, další doušek Médocu.“
    „Rozbil jsem karafu De Grave a podal mu ji. Vyprázdnil ji jedním doškem. V očích mu zablesklo prudké světlo. Zasmál se a hodil lahev do vzduchu s gestem, jemuž jsem neporozuměl.
    Překvapeně jsem na něj pohlédl. Svůj pohyb zopakoval – byl bizarní.
    „Nerozumíte?“ řekl.
    „Ne,“ odpověděl jsem.
    „Pak nejste členem bratrstva.“
    „Bratrstva?“
    „Nepatříte mezi zednáře.“
    „Ano, ano,“ řekl jsem, „ano, patřím.“
    „Vy? Nesmysl! Zednář?“
    „Zednář,“ byla má odpověď.
    „Dokažte to,“ řekl, „důkaz.“
    „Tady,“ odvětil jsem a vytáhl zednickou lžíci ze záhybů svého pláště.
    „Žertujete,“ zvolal a o pár kroků ustoupil. „Ale nyní pojďme pro Amontillado.“

    ***

    Byla půlnoc a má práce se blížila ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Už jsem byl v polovině jedenácté a poslední řady; zbývalo mi zasadit jediný kámen a omítnout jej. Jeho tíha mi dělala potíže; na jeho místo jsem jej umístil jen zčásti. Ale nyní se z výklenku ozval tichý smích, z něhož se mi zježily vlasy v zátylku. Po smíchu následoval smutný hlas; hlas, ve kterém jsem stěží poznával hlad vznešeného Fortunata. Hlas pravil-
    „Ha! ha! ha!--He! he! he!-- Na mou duši, jaký podařený to vtip-- vynikající žert. Ještě se mu mnohokrát zasmějeme v palazzo—he! he! he!--nad naším vínem—he! he! he!“
    „Amontillado!“ řekl jsem.
    "He! he! he!--he! he! He!--ano, Amontillado. Ale není snad již pozdě? Nebudou nás očekávat v palazzo, lady Fortunato a další? Vyrazme zpátky.“
    „Ano,“ řekl jsem, „odcházíme.“
    „Pro lásku boží, Montresore!“
    „Ano, pravil jsem, „pro lásku boží!“
    Avšak marně jsem čekal na odpověď na tato slova. Ztrácel jsem trpělivost.
    Hlasitě jsem zvolal--
    „Fortunato!“
    Žádná odpověď. Vykřikl jsem znovu--
    „Fortunato--“
    Opět žádná odpověď. Prostrčil jsem louč otvorem, který zbyl ve stěně a nechal ji padnout dovnitř. Odpovědělo mi cinkání rolniček. Z vlhkosti v katakombách se mi udělalo špatně u srdce.
    Spěchal jsem, abych dokončil svou práci. Zatlačil jsem poslední kámen na jeho místo a zakryl ho omítkou. Před novou stěnou jsem opět navršil původní kopu kostí. Půl století je nikdo nenarušil. In pace requiescat!

    OdpovědětVymazat
  26. Michal Zeman (Omlouvám se zapomněl jsem odevzdat)

    2. "Nasadil jsem si masku z černého hedvábí, zakryl se plášťem a nechal se jím popohánět do mého paláce."

    "Nemohu pouze trestat, ale trestat beztrestně. Křivda není napravena, když odplata pohltí mstitele. Je stejně nenapravena když mstitel nedosáhne toho, že se ten kdo mu ukřivdil cítí stejně jako se cítil on."


    3. "Pojď" řekl jsem rozhodně, "půjdeme zpátky; tvé zdraví je vzácné. Jsi bohatý, respektovaný, obdivovaný, milovaný; jsi stejně šťastný jako jsem já býval. Budeš lidem chybět, na mě nezáleží. Půjdeme zpátky; budeš nemocný a já si to nemohu vzít na svědomí. Navíc, furt je Luchesi--"
    "Dost," řekl; "ten kašel nic není; nezabije mě. Neumřu na kašel."
    "Pravda pravda" odvětil jsem; "A nechci tě zbytečně děsit, ale měl by jsi být opatrný. Nápoj tohoto Medocu nás ochrání před vlhkostí."
    Zde jsem otevřel láhev kterou jsem vytáhl s dlouhé řady jeho druhů kteří leželi ve formě.
    "Pij," řelk jsem a podal jsem mu víno.
    Přiložil si láhev ke rtům. Pozastavil se a přátelsky na mě kývl, zatímco jeho rolničky cinkaly.
    "Připíjím," řekl, "na mrtvé co kolem nás odpočívají na věčnost."
    "A já na tvůj dlouhý život."
    Opět mě chytl za paži a pokračovali jsem dále.
    "Tyto sklepy," řekl, "jsou rozsáhlé"
    "Montresorové," odpověděl jsem mu, "byla velká a početná rodina."
    "Zapomněl jsem tvůj erb."
    "Veliké lidské chodidlo, na azurovém poli; chodidlo drtí hada který do něj zaryl své zuby."
    "A motto?"
    "Nemo me impune lacessit"
    "Dobře!"
    Víno se mu lesklo v očích a rolničky cinkaly. Já sám jsem cítil teplo Medocu. Prošli jsme kolem zdí vyskládaných kostmi promíchaných s košíky a sudy do nejzadnějších částí katakomb. Opět jsem se zastavil, a tentokráte jsem chytl Fortunata za paži nad ramenem.
    "Ledek!" řekl jsem; "vidíš, zhustšuje se. Drží se na zdech jako mech Jsme pod řekou. Kapky vlhkosti protékají mezi kostmi. Pojď, půjdem zpátky dříve než bude pozdě. Tvůj kašel--"
    "Nic není," řekl; "pokračujme, ale nejdřív napijme se znovu Medocu."
    Podřídil jsem se a podal jsem mu láhev De Grave. Okamžitě jej vyprázdnil. Světlo v jeho očích divoce zářilo. Zasmál se a vyhodil láhev vzhůru s gestem kterému jsem nerozumněl.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. On pohyb zopakoval--groteskně.
    "Ty tomu nerozumíš?" zeptal se.
    "Já ne," odpvědědl jsem mu.
    "Pak nejsi členem bratrstva."
    "Jakto?"
    "Nejsi jeden ze Zednářů."
    "Ano, ano," řekl jsem; "ano, ano."
    "Ty? Nemožné! Zednář?"
    "Zednář," odpověděl jsem.
    "Znamení," řekl, "znamení."
    "Je tohle," odpověděl jsem mu a vytáhl jsem zpod svého pláště zednickou lžíci.
    "Ty žertuješ," prohlásil a kousek couvl. "Ale pokračujme k Amontilladu."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Michal Zeman

      Byla teď půlnoc, a moje práce byla téměř hotova. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou vrstvu. Dokončil jsem část poslední a jedenácté; nyní zbýval pouze jeden kámen na dosazení. Zápasil jsem s jeho váhou; částečně jsem jej vložil na jeho místo. Ale teď z výklenku unikl slabý smích ze kterého se mi zježily vlasy. Následoval smutný hlas, ve kterém jsem jen těžce rozpoznával co byl dříve vznešený Fortunato. Hlas řekl:
      "Ha! ha! ha!--he! he! he!--ano, Amontillado. Ale není už pozdě? Nebudou na nás řekat zpátky v paláci, Lady Fortunato a ostatní? Pojďme pryč."
      "Ano," řekl jsem, "pojďme pryč."
      "Pro lásku Boží Montresore!"
      "Ano," řekl jsem "pro lásku Boží!"
      Ale na tyto slova jsem marně čekal na odpověď. Byl jsem netrpělivý.
      Zvolal jsem--
      "Fortunato!"
      Žádná odpověď. Zavolal jsem na něj znovu--
      "Fortunato--"
      Stále žádná odpověd. Prostrčil jsem zvývajícím otvorem louči a nechal ji spadnout dolů. Jediná odpověď byla cinkání rolniček. Tížilo mě u srdce z vlhkosti katakomb.
      Se spěchem jsem dokončil svoji práci. Vložil jsem poslední kámen na své místo; zazdil jsem jej. Před novou zedničinu jsem navrátil starý násep z kostí. Po půl století je nikdo nenarušil. In pace requiescat!

      Vymazat
  27. Karolína Kuberová

    1) „Pojďte,“ řekl jsem rázně, „vrátíme se; vaše zdraví je přednější. Jste bohatý, vážený, obdivovaný, milovaný; jste šťastný, jako já kdysi býval. Jste muž, který by mnohým chyběl. Na mě nesejde. Vrátíme se; byl byste nemocný a za to já nechci nést zodpovědnost. Kromě toho je tu ještě Luchesi – “
    „Dost,“ řekl; „ten kašel není nic vážného. Nezabije mě to. Neumřu jen kvůli kašli.“
    „Pravda,.. pravda“ odpověděl jsem „rozhodně vás nechci zbytečně strašit—ale měl byste na sebe dávat větší pozor. Doušek tohoto Medoku nás ochrání před vlhkostí.“
    Urazil jsem hrdlo láhve, kterou jsem sebral z dlouhé řady stejných - vyskládaných v prachu na zemi vedle sebe.
    „Pijte,“ řekl jsem a podal mu víno.
    Zvedl ho k ústům s potměšilým úsměvem. Zastavil se a důvěrně na mně kývl, rolničky zacinkaly.
    „Připíjím,“ řekl, „na ty pohřbené, kteří odpočívají všude kolem nás.“
    „A já na váš dlouhý život.“
    Znovu mě chytil za ruku a pokračovali jsme dál.
    „Tato sklepení,“ řekl „jsou obrovská.“
    „Montresorsovi,“ odvětil jsem „byli skvělá a početná rodina.“
    „Zapomněl jsem váš erb.“
    „Obrovská zlatá noha v modrém poli. Noha drtí vzpírajícího se hada, který je zahryznutý do její paty.“
    „A motto?“
    „Nemo me impune lacessit_.“
    „Skvělé! “ řekl.
    Víno jiskřilo v jeho očích a rolničky cinkaly. Díky Medoku rostla i má vlastní fantazie. Prošli jsem kolem hradeb z kostí, kolem zdí lemovanými sudy a soudky až rovnou do nejvzdálenějších hlubin katakomb. Znovu jsem zastavil a tentokrát jsem se odhodlal chytit Fortunata za ruku nad loktem.
    „Ledek!“ řekl jsem; „vidíte, roste. Obklopuje to hrobku jako mech. Jsme pod říčním dnem. Kapky vody stékají mezi kostmi. Pojďte, vrátíme se dřív, než bude pozdě. Váš kašel -- “
    „Nic to není, “ odpověděl „půjdeme dál. Ale nejdřív bych si dal další lok Medoku“
    Otevřel a podal jsem mu láhev De Grave. Celou ji vypil jedním douškem. V očích mu zablýskala světýlka. Zasmál se a láhev odhodil gestem, kterému jsem nerozuměl.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. Znovu zopakoval ten úsměvný pohyb.
    „Vy to nechápete?“ zeptal se.
    „Ne, nechápu,“ odpověděl jsem.
    „Tak to potom nejste součástí bratrstva.“
    „Jakého?“
    „Vy nejste svobodný zednář.“
    „Ano, ano, “ řekl jsem; „jistě že jsem.“
    „Vy a svobodný zednář? Nemožné! “
    „Svobodný zednář,“ přitakal jsem.
    „Znamení,“ odvětil, „znamení.“
    „Tady je,“ odpověděl jsem a vytáhl zednickou lžíci z pod mého pláště.
    „Vy žertujete,“ vykřikl a ustoupil o pár kroků zpět. „Ale pojďme dál za tím Amontilladem“

    2) Už byla půlnoc a můj úkol se blížil ke konci. Položil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Zakončoval jsem jedenáctou a poslední řadu, zůstal pouze jeden a poslední kámen. Chvíli jsem zápasil s jeho tíhou; částečně jsem ho dovalil na určené místo a omítl ho.
    Ale najednou vyšel z výklenku tichý smích, který mi postavil vlasy na zátylku. Následován smutným hlasem, který jsem měl problém rozpoznat jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas řekl—
    „Ha! ha! ha! – He! he! he! — vážně dobrý vtip – výborný! V palazzu se hodně nasmějeme – he! he! he! – s naším vínem – he! he! he!
    „Amontillado!“ řekl jsem
    „He! he! he! – he! he! he! – ano, s Amortilladem. Ale není už pozdě? Nebudou nás už čekat v palazzu, Lady Fortunato a ostatní? Už abychom byli pryč.“
    „Ano“ odvětil jsem „ už abychom byli pryč.“
    „Pro lásku boží, Montresore!“
    „Ano“ řekl jsem, „pro lásku boží!“
    Čekal jsem na odpověď. Zbytečně. Začal jsem být netrpělivý. Zvolal jsem - -
    „Fortunato!“
    Žádná odpověď. Vykřikl jsem znovu - -
    „Fortunato!“
    Stále žádná odezva. Protlačil jsem pochodeň jediným zbylým otvorem a nechal ji spadnout dolů.
    Místo odpovědi jen zacinkaly rolničky. Sevřelo se mi srdce—možná kvůli té vlhkosti katakomb. Pospíšil jsem si s dokončením své práce. Vsunul jsem poslední kámen na jeho místo, ohodil ho maltou. Přes novou zeď jsem znovu postavil tu starou hradbu z kostí. Půl století je žádný živý nevyrušil.
    In pace requiescat!

    OdpovědětVymazat
  28. Anna Vodňanská

    1) Pojďme,” prohlásil jsem rozhodně, “vrátíme se, drahocennější je vaše zdraví. Jste zámožný, respektovaný, obdivovaný, milovaný; jste šťastný, tak, jako já dříve byl. Vy jste muž, který by byl postrádán. To na mně nezáleží. Půjdeme zpět, ještě budete nemocný a za to já nemohu být zodpovědný. Navíc, on Luchesi…”
    “Dost,” řekl; “ten kašel nic není; to mě nezabije. Já na kašel nezemřu.”
    “Pravda… pravda,” odpověděl jsem; “a já vskutku nemám úmysl vás zbytečně znepokojovat, ale měl byste být náležitě obezřetný. Kapka Medocu nás ochrání před tím vlhkem.”
    Tak jsem urazil hrdlo lahve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích společníků ležících na zemi.
    “Pijte,” řekl jsem, zatímco jsem mu podával víno.
    Pozvedl ho ke rtům s potměšilým úsměvem. Odmlčel se a důvěrně na mě kývl a jeho rolničky opět zacinkaly.
    “Připíjím,” pronesl, “všem pohřbeným zde kolem nás.”
    “A já na váš dlouhý život.
    Opět mě chopil za ruku, a tak jsme pokračovali dál.
    “To sklepení,” řekl, “je rozsáhlé.”
    “Montresorové,” odpověděl jsem, “jsou veliká a početná rodina.”
    “Nemohu si vzpomenout na váš znak.”
    “Obrovské lidské chodidlo na azurovém poli; nebezpečný had je drcen vahou chodidla v jehož patu zatíná své zuby.”
    “A motto?”
    “Nemo me impune lacessit.”
    “Hezké!” řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky opět cinkaly. Díky Medocu rostla i má fantazie. Prošli jsme kolem zdí zasypaných kostmi, kolem sudů a soudků s vínem, až jsme dosáhli nejvzdálenějších koutů katakomb. Opět jsme se zastavili a tentokrát jsem si dovolil Fortunata chytit za ruku nad loktem.
    “Ledek!” Řekl jsem; “vidíte, rozšiřuje se. Pokrývá klenby jako mech. Jsme pod úrovní řečiště. Kapky té vláhy stékají mezi kosti. Pojďte, půjdeme zpět dokud není příliš pozdě. Váš kašel…”
    “Nic to není,” odvětil; “jen pokračujme. Jen si nejdřív dáme ještě trochu toho Medocu.”
    Otevřel jsem lahev De Grave a podal mu ji. Vypil ji na jeden nádech. Jeho oči zableskly nebezpečnou září. Smál se a lahev zahodil s gesty, kterým jsem nerozuměl.
    Podíval jsem se na něj s údivem. Předvedl gesto podruhé - trochu směšné.
    “Vy snad nerozumíte?” Řekl.
    “Ne,” odpověděl jsem.
    “Pak nejste z našeho bratrstva.”
    “Z jakého?”
    “Nejste jeden ze svobodných zednářů.”
    “Ano, ano,” řekl jsem; “ano, jsem.”
    “Vy? Vyloučeno! Svobodný zednář?”
    “Ano, svobodný zednář,” odpověděl jsem.
    “A znak,” řekl, “váš znak.”
    “Tady je,” odpověděl jsem a vytáhl jsem z pod záhybů svého pláště zednickou lžíci.
    “Vy žertujete,” zvolal a kus poodešel. “Ale pojďme dál za tím Amontilladem.”


    2) Byla půlnoc a můj úkol se chýlil ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Dokončil jsem část poslední, jedenácté; chyběl už jen jeden kámen, aby vše bylo hotovo. Zápasil jsem s jeho váhou; z poloviny jsem ho umístil na určené místo. Ale najednou zevnitř vyšel hluboký smích, ze kterého se mi zježily vlasy na hlavě. Po něm následoval pochmurný hlas, ve kterém jsem jen ztěží rozeznal hlas vznešeného Fortunata. Hlas promlouval:
    “Ha! Ha! Ha! He! He! He! - vážně skvělý žert - opravdu znamenitý. Tomuhle se náramně zasmějeme až spolu budeme ve vašem palazzo. He! he! he! - to naše víno - he! he! he!”
    “Amontillado!” Řekl jsem.
    He! He! He! - He! He! He! - ano, Amontillado. Ale nepřipozdívá se už? Nebudou nás už v paláci očekávat, Lady Fortunato a ostatní? Už pojďme pryč.”
    “Ano,” odpověděl jsem, “pojďme už pryč.”
    “Pro lásku boží, Montresor!”
    “Ano,” odpověděl jsem, “pro lásku boží.”
    Čekal jsem na odpověď, ale zbytečně. Začal jsem být netrpělivý.
    Zvolal jsem nahlas:
    “Fortunato!”
    Žádná odpověď. Opět jsem zvolal:
    “Fortunato..”
    Stále žádná odpověď. Zbývající štěrbinou jsem prostrčil pochodeň a nechal ji spadnout dovnitř. Místo odpovědi bylo slyšet už jen cinkání rolniček. Sevřelo se mi srdce z té věčné vlhkosti katakomb.
    Pospíchal jsem, abych už dovršil svou práci. Vsunul jsem poslední kámen na jeho místo; ohodil ho maltou. Podél nového zdiva jsem znovu vystavěl hradby z kostí. Po půl století je žádný smrtelník nevyrušil. In pace requiescat!

    OdpovědětVymazat
  29. Michal Zeman (Oprava)

    2. "Nasadil jsem si masku z černého hedvábí, zakryl se plášťem a nechal se jím popohánět do svého paláce."

    "Nemohu pouze trestat, ale trestat beztrestně. Křivda není napravena, když odplata pohltí mstitele. Je stejně nenapravena když mstitel nedosáhne toho, že se ten, kdo mu ukřivdil cítí stejně tak jak se cítil on." INTERPUNKCE!


    3. "Pojď" řekl jsem rozhodně, "půjdeme zpátky; tvé zdraví je vzácné. Jsi bohatý, respektovaný, obdivovaný, milovaný; jsi stejně šťastný jako jsem já byl. Budeš lidem chybět, na mě nezáleží. Půjdeme zpátky; budeš nemocný a já si to nemohu vzít na svědomí. Navíc, stále je Luchesi--"
    "Dost," řekl; "ten kašel nic není; nezabije mě. Neumřu na kašel."
    "Pravda pravda" odvětil jsem; "A nechci tě zbytečně děsit, ale měl by jsi být opatrný. Tato láhev Medocu nás ochrání před vlhkostí."
    Otevřel jsem láhev, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích družek které leželi na vrstvě plísně.
    "Pij," řelk jsem a podal jsem mu víno.
    Přiložil si láhev ke rtům. Zastavil se a přátelsky na mě kývl, zatímco jeho rolničky cinkaly.
    "Připíjím," řekl, "na mrtvé, co kolem nás odpočívají."
    "A já na tvůj dlouhý život."
    Opět mě chytl za paži a pokračovali jsem dále.
    "Tyto sklepy," řekl, "jsou rozsáhlé."
    "Montresorové," odpověděl jsem mu, "byla velká a početná rodina."
    "Zapomněl jsem tvůj erb."
    "Veliké lidské chodidlo, na azurovém poli; chodidlo drtí hada který do něj zaryl své zuby."
    "A motto?"
    "Nemo me impune lacessit"
    "Dobře!"
    Víno se mu lesklo v očích a rolničky cinkaly. Já sám jsem cítil teplo Medocu. Prošli jsme kolem zdí naplněných kostmi smíchaných s bečkami a sudy do nejzadnějších částí katakomb. Opět jsem se zastavil, a tentokráte jsem chytl Fortunata nad ramenem.
    "Ledek!" řekl jsem; "vidíš, je ho stale víc. Drží se na zdech jako mech. Jsme pod řekou. Kapky vlhkosti protékají mezi kostmi. Pojď, půjdem zpátky dříve než bude pozdě. Tvůj kašel--"
    "Nic to není," řekl; "pokračujme, ale nejdřív se znovu napijme Medocu."
    Souhlasil jsem se a podal jsem mu láhev De Grave. Okamžitě ji vyprázdnil. Světlo v jeho očích divoce zářilo. Zasmál se a vyhodil láhev vzhůru s gestem kterému jsem nerozumněl.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. On pohyb zopakoval--groteskně.
    "Ty tomu nerozumíš?" zeptal se.
    "Ne," odpvědědl jsem mu.
    "Pak nejsi členem bratrstva."
    "Jakto?"
    "Nejsi jeden ze zednářů."
    "Ano, ano," řekl jsem; "ano, ano."
    "Ty? Nemožné! Zednář?"
    "Zednář," odpověděl jsem.
    "Znamení," řekl, "znamení."
    "Je tohle," odpověděl jsem a vytáhl zpod svého pláště zednickou lžíci.
    "Ty žertuješ," prohlásil a kousek couvl. "Ale pokračujme k Amontilladu."

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla teď půlnoc, a moje práce byla téměř hotova. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou vrstvu. Dokončil jsem část poslední a jedenácté; už zbývalo zasadit pouze jeden kámen. Zápasil jsem s jeho váhou; částečně jsem jej vložil na jeho místo. Ale teď z výklenku unikl slabý smích ze kterého se mi zježily vlasy. Následoval smutný hlas, ve kterém jsem jen těžce rozpoznával to, co byl dříve vznešený Fortunato. Hlas řekl:
      "Ha! ha! ha!--he! he! he!--ano, Amontillado. Ale není už pozdě? Nebudou na nás řekat zpět v paláci, Lady Fortunato a ostatní? Pojďme pryč."
      "Ano," řekl jsem, "pojďme pryč."
      "Pro lásku Boží Montresore!"
      "Ano," řekl jsem "pro lásku Boží!"
      Ale na tyto slova jsem marně čekal na odpověď. Byl jsem netrpělivý.
      Zvolal jsem--
      "Fortunato!"
      Žádná odpověď. Zavolal jsem na něj znovu--
      "Fortunato--"
      Stále žádná odpověd. Prostrčil jsem zbývajícím otvorem louči a nechal ji spadnout dolů. Jediná odpověď byla cinkání rolniček. Tížilo mě u srdce z vlhkosti katakomb.
      Se spěchem jsem dokončil svoji práci. Vložil jsem poslední kámen na jeho místo; zazdil jsem jej. Před novou zeď jsem postavil starou hromadu kostí. Po půl století je nikdo nenarušil. In pace requiescat!

      Vymazat
  30. Oprava
    „Pojďte,“ řekl jsem rozhodně, „vrátíme se. Vaše zdraví je cenné. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný a milovaný. Tak šťastný, jako jsem kdysi býval já. Jste ten typ člověka, který bude lidem chybět. Na mně nezáleží. Vrátíme se. Neodlám být zodpovědný za vaši nemoc. Navíc, je tu Luchesi-“
    „Dost,“ řekl, „ten kašel je pouhá maličkost, nezabije mě. Neumřu přeci kvůli kašli.“
    „Dobrá, dobrá,“ odvětil jsem, „vskutku nemám v úmyslu zbytečně vás děsit. Měl byste se ale mít náležitě na pozoru. Jeden lok medockého by nás měl ochránit před vlhkem.“
    Rozbil jsem hrdlo lahve, jíž jsem vytáhl z řady podobných kusů, které ležely na vrstvě plísně.
    „Pijte,“ řekl jsem mu, když jsem mu podával lahev.
    Zdvihl si ji ke rtům s úšklebkem. Zastavil se a důvěrně ke mně pokývl. Jeho rolničky opět zacinkaly.
    „Piji,“ prohlásil, „na mrtvé, kteří kolem nás odpočívají.“
    „A já na váš dlouhý život.“
    Opět mě uchopil za ruku a pokračovali jsme.
    „Tato krypta,“ řekl, „je ohromná.“
    „Montresorští,“ odvětil jsem, „byla velká a početná rodina.“
    „Zapomněl jsem, jak vypadá váš erb.“
    „Velká lidská noha ze zlata na azurovém poli drtící vzpřímeného hada, jehož zuby jsou vnořeny do její paty.“
    „A motto?“
    „Nemo me impune lacessit.“
    „Skvělé,“ řekl.
    Víno se mu odráželo ve zraku a zvonečky opět zacinkaly. S Medocem rostla i má vlastní touha. Dostal se kolem zdí z nakupených kostí smíchaných s bečkami a sudy až do nejvzdálenějšího zákoutí katakomb. Opět jsem se zastavil a tentokrát jsem se osmělil a uchopil Fortunata za paži přesně nad loktem.
    „Ledek,“ řekl jsem, „vidíte, je ho tu stále víc. Visí tu jako mech! Musíme být pod říčním dnem. Voda kape i mezi kosti. Pojďte, vrátíme se, než bude pozdě. Váš kašel-“
    „Nic to není,“ řekl, „pokračujeme. Ale nejdříve ještě doušek medockého.“
    Načal jsem lahev De Grave a podal mu ji. Vyprázdnil ji celou najednou. Oči mu zářily divokým jasem. Zasmál se a vyhodil lahev nad hlavu s gestem, které jsem nepochopil.
    Překvapeně jsem na něj pohlédl. Celý ten groteskní pohyb zopakoval.
    „Nechápete?“ Řekl.
    „Ne,“ zněla má odpověď.
    „Pak nejste z bratrstva.“
    „Prosím?“
    „Nejste zednář.“
    „Ale ano,’’ vyhrkl jsem, ,,ano, jsem.“
    „Vy? Zednář? Nemožné!“
    „Ano, zednář,“ odvětil jsem.
    „Důkaz,“ řekl, „důkaz.“
    „Tady je,“ odpověděl jsem, když jsem ze záhybů svého rokeléru vylovil zednickou lžíci.
    „Vtipkujete,“ zvolal a uskočil o pár kroků zpět. „Ale pojďme už pro Amontillado.“

    Už byla půlnoc a můj úkol se chýlil ke konci. Již jsem dokončil osmou, devátou i desátou řadu. Byl jsem hotov i s částí poslední, jedenáctou, kde zbýval už jen jeden poslední kámen, který čekal, až ho zasadím a omítnu. Zápasil jsem s jeho vahou. Na určené místo jsem ho dostal pouze částečně. V tom se ale z výklenku ozval slabý smích, ze kterého se mi ježily vlasy na hlavě. Následoval smutný hlas, který jsem jen s obtížemi rozeznal jako hlas šlechetného Fortunata. Hlas promluvil.
    „HA! HA! HA! HE! HE! HE! Vskutku velmi dobrý vtip. Neměl chybu. Tomuhle se v palazzo velmi zasmějeme. He! He! He! - nad vaším vínem - He! He! He!“
    „To Amontillado!“ řekl jsem.
    „He! He! He! He! He! He!, ano to Amontillado. Ale nepřipozdívá se už? Nebude na nás už v palazzo čekat lady Fortunato a ostatní? Pojďme pryč.“
    „Ano,“ pravil jsem, „pojďme pryč.“
    „Pro lásku Boží, Montresore!“
    „Ano,“ řekl jsem, „pro lásku Boží.“
    Na tato slova jsem se odpovědi již nedočkal. Docházela mi trpělivost.
    Zvolal jsem nahlas: „Fortunato!“
    Žádná odpověď.
    Zkusil jsem to znovu: „Fortunato!“
    Stále bez odezvy. Strčil jsem pochodeň skrz zbývající otvor ve zdi a nechal ji dopadnout na zem. V odezvu se ozvalo pouhé cinkání rolničky. Sevřelo se mi z té vlhkosti katakomb srdce. Pospíšil jsem si dokončit svou práci. Silou jsem poslední kámen zatlačil na jeho pozici a omítl ho. Znovu jsem k nové zdi vztyčil val z kostí. Po půl století je žádný smrtelník nenarušil. In pace requiescat!

    Matěj Svoboda

    OdpovědětVymazat
  31. O:
    "Pojďte" řekl jsem rozhodně, "půjdeme zpět, vaše zdraví je drahocenné. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný a milovaný, jste šťastný tak jako jsem kdysi byl i já. Jste muž, který by byl postrádán. Na mě nezáleží. Půjdem zpět, budete nemocný a já za to nemohu být zodpovědný. Krom toho, je tu Luchesi-"
    "Dost" řekl "ten kašel nic není, to mě nezabije. Nezemřu na kašel." "pravda, pravda" odpověděl jsem"a skutečně, nechtěl jsem vás varovat zbytečně, ale měl byste být opatrný . Doušek tohoto Medocu nás ochrání před vlhkostí."
    Tady jsem urazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejich společnic, kteří leží na zemi.
    "Pijte" řekl jsem, a podal mu víno.
    Pozvedl ho k jeho rtům s úšklebkem. Zastavil a povědomě na mě kývl, zatímco rolničky cinkaly.
    "Piji" řekl "na pohřbené, kteří odpočívají okolo nás."
    "A na váš dlouhý život." Znovu se chytil mé paže a pokračovali jsme.
    "Tyto sklepy" řekl "jsou rozsáhlé."
    "Montresorové," odpověděl jsem, "byla hromná a početná rodina."
    "Zapoměl jsem na vaš erb."
    "Obrovská lidská noha ze zlata, v poli azurovém, ta noha rozdrtí útočícího hada, jehož zuby jsou zakousnuty do paty." TO VÁM DÁVÁ SMYSL???
    "A motto?"
    "Nemo me impune lacessit."
    "Dobré!" řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. Moje vlastní fantazie rostla pomocí Medocu. Prošli jsme zdmi z nahromaděných kostí, se sudy a sloupy, které se mísily do nejhlubších zákoutí katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem směle chytil Fortunata za paži nad loktem.
    "Ledek!" řekl jsem,"vidíte jak ho přibývá. Visí jako mech na katakombách. Jsme pod korytem řeky. Kapky vlhkosti stékají dolů mezi kostmi. Pojď, půjdem zpět než bude příliš pozdě. Váš kašel--"
    "To nic není" řekl "Pojďme. Ale nejdřív další doušek Medocu."
    Zasmál jsem se a podal jsem mu lahev De Grave. Vyprázdnil ho na jeden nádech. Jeho oči zazářily. Zasmál se a zahodil s gestem, kterému jsem nerozměl. Podíval jsem se na něm s překvapením. Zopakoval ten pohyb, ten komický--" "Nechápete?" řekl.
    "Ne," odpověděl jsem.
    "Pak nejste z bratrstva."
    "Jak to?"
    "Nejste od zednářů."
    "Ano,ano," řekl jsem,"ano,ano."
    "Vy? Nemožné! Zednář?"
    "Zednář," odpovděl jsem.
    "Znamení," řekl, "znamení."
    "To je to," odpověděl jsem a předložil jsem zednickou lžíci ze spoda záhybů mého pláště.
    "Žertujete," vykřikl a odskočil pár kroků. "Ale pojďme k Amontilladu."

    Marek Zákravský

    OdpovědětVymazat
  32. „Pojď," řekl jsem rozhodně, „půjdeme zpátky; tvé zdraví je přednější. Máš bohatství, slávu, obdiv, lásku, jsi tak šťastný, jako jsem kdysi býval já. Jsi muž, kterého by všichni postrádali. Na mně nezáleží. Půjdeme zpátky; jinak budeš nemocný a já za to nemohu nést zodpovědnost. Krom toho, ještě je tu Luchesi--"
    „Nech toho," řekl; „ten kašel nic není, ten mě nezabije. Na kašel se přece neumírá."
    „Pravda--pravda," odpověděl jsem; „skutečně jsem neměl v plánu zbytečně tě strašit, ale měl bys být obezřetný. Doušek tohoto medockého vína nás ochrání před vlezlým chladem."
    Z dlouhé řady lahví ležících v prachu jsem jednu vytáhl a urazil jí hrdlo.
    „Napij se," řekl jsem a podal mu ji.
    S poťouchlým výrazem ji zvedl k ústům. Pak přestal pít a znalecky na mě kývl. Jeho rolničky se rozcinkaly.
    „Piju na ty," řekl, „kteří kolem nás poklidně leží ve svých hrobech."
    „A já na tvé zdraví."
    Znovu mě vzal za ruku a vykročili jsme dál.
    „Tahle sklepení jsou obrovská," řekl.
    „Montresorové," odpověděl jsem, „bývali vznešená a početná rodina."
    „Nevzpomínám si na váš erb."
    „Obrovská zlatá noha v modrém poli drtící ukrutného hada s jedovatými zuby zaklesnutými v její patě."
    „A motto zní?"
    „Nemo me impune lacessit_." ¹
    „Dobře," řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. Moje vlastní představy začaly být následkem vína divočejší. Procházeli jsme kolem zdí vyskládaných z kostí, proložených různými sudy a soudky, až do nejhlubších zákoutí katakomb. Znovu jsem zastavil, tentokrát jsem však Fortunata neohroženě chytil za paži přímo nad loktem.
    „Ledek!” řekl jsem, „vidíš, jak přibývá? Visí na klenbách jako mech. Už jsme pod úrovní řeky. Kapky vody stékají po kostech. Pojď, půjdeme zpátky, než bude pozdě. Tvůj kašel--.”
    „To nic není,” řekl, „pojďme dál. Ale napřed - další doušek vína.”
    Urazil jsem hrdlo lahve z De Grave a podal mu ji. Vyprázdnil ji jedním dechem. V očích se mu divoce zablesklo. Zasmál se a vyhodil lahev vzhůru s gestem, kterému jsem nerozuměl.
    Překvapeně jsem na něho hleděl. Ještě jednou ten groteskní pohyb zopakoval.
    „Ty to nechápeš?” zeptal se.
    „Ne.” řekl jsem.
    „Tak to nejsi z bratrstva.”
    „Cože?”
    „Nejsi jeden ze svobodných zednářů.”
    „Ano, ano,” řekl jsem; „ano, ano.”
    „Ty? To není možné! Svobodný zednář?”
    „Svobodný zednář, “ odvětil jsem.
    „Znamení,” řekl, „znamení.”
    „Tady,” odpověděl jsem a vytáhl zednickou lžíci zpod pláště.
    „Děláš si legraci!” vykřikl a ucouvl pár kroků dozadu. „Pojďme, vykročme vstříc Amontilladu.”

    ...

    Odbila půlnoc a mé dílo spělo ke svému konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Zůstala jen část poslední, jedenácté, zbývalo doplnit poslední kámen. Chvíli jsem se potýkal s jeho vahou, než jsem ho umístil do určené pozice. Najednou se z výklenku ozval tichý smích, při kterém mi začaly vstávat vlasy na hlavě. Smích brzy vystřídal smutný hlas, ve kterém jsem stěží poznal hlas vznešeného Fortunata. Hlas říkal-
    „Cha! cha! cha!--he! he! he!-- skutečně velmi dobrý vtip-- vynikající žertík. V pallazo se tomu ze srdce zasmějeme-- he! he! he!--nad sklenkou vína-- he! he! he!”
    „Amontillado!” řekl jsem.
    „He! he! he!--he! he! he!--ano, Amontillado. Nezačíná se nějak připozdívat? Nebudou nás už v pallazo očekávat, paní Fortunato a ostatní? Pojďme odsud.”
    „Ano,” řekl jsem, „pojďme odsud.”
    „_Pro lásku Boží, Montesore!_”
    „Ano,” řekl jsem, „pro lásku Boží!”
    Bláhově jsem čekal, až odpoví na tato slova. Znervózněl jsem.
    Zavolal jsem--
    „Fortunato!”
    Žádná odpověď. Zavolal jsem znovu--
    „Fortunato--”
    Stále nic. Vrazil jsem pochodeň do zbývající štěrbiny a nechal jí propadnout dovnitř. Odpovědí mi bylo pouze zacinkání rolniček. Následkem vlhkosti v katakombách se mi sevřelo srdce.
    Pospíchal jsem, abych dokončil své dílo. Nacpal jsem poslední kámen na prázdné místo a vyplnil štěrbiny štukem. Před nově vybudovanou zeď jsem navršil starou vrstvu kostí. Přes půl století je žádný smrtelník nevyrušil. _In pace requiescat!_ ²

    ¹ „Nikdo mne neurazí beztrestně.”
    ² „Odpočívej v pokoji.”

    OdpovědětVymazat
  33. O:
    Byla půlnoc a můj úkol se blížil ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou vrstvu. Dokončoval jsem poslední, jedenáctou řadu, zůstal pouze poslední kámen k zasazení a omítnutí. Zápasil jsem s jeho váhou, dal jsem ho částečně na určené místo. Ale najednou vyšel z výklenku tichý smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Byl doprovázen smutným hlasem, ve kterém jsem těžce rozeznával hlas vznešeného Fortunata. Hlas říkal- “Ha! Ha! Ha! - He! He! He! -opravdu dobrý vtip--výborný žert. Měli bychom se tomu v paláci bohatě zasmát-he! He! He! - nad naším vínem--he! He! He!”
    “S Amontilladem!” řekl jsem.
    “He! He! He! -He! He! He! - ano, s Amontilladem. Ale není již trochu popzdě? Nebudou nás čekat v paláci? Lady Fortunato a ostatní? Skončeme to”
    “Ano,” řekl jsem “Skončeme to”
    “Pro lásku boží, Motresore!”
    “Ano,” řekl jsem, “pro lásku boží!”
    Na tato slova jsem marně očekával odpověď.
    Došla mi trpělivost.
    Zavolal jsem-
    “Fortunato!”
    Bez ohlasu. Zavolal jsem znovu-
    “Fortunato-”
    Stále bez odpovědi.
    Protáhl jsem pochodeň poslední štěrbinou ve zdi a nechal ji spadout. Odtud se ozval pouze zvuk cinkání rolniček. Mé srdce se sevřelo z vlhkosti katakomb. Spěchal jsem, abych svou práci dokončil. Zatlačil jsem poslední kámen na jeho pozici a omítl ho. Před nové zdivo jsem znovu opřel starou hradbu z kostí. Po půl století je žádný smrtelník neporušil.

    Odpočívej v pokoji.


    Marek Zákravský

    OdpovědětVymazat
  34. Text 1
    „Pojď“ řekl jsem důrazně, „půjdeme zpět, tvé zdraví je důležité. Jsi bohatý, respektovaný, obdivovaný, milovaný, jsi šťastný, jako jsem býval já. Jsi člověk, který bude postrádán. Na mě nezáleží. Půjdeme zpět, budeš nemocný a já za to nechci být zodpovědný. Mimo jiné je tu Luchesi.“
    „A dost,“ řekl, „kašel nic není, to mě nezabije. Nezemřu na kašel.“
    „Pravda, pravda,”odpověděl jsem, „a vskutku jsem neměl v úmyslu tě strašit zbytečně, ale měl bys být náležitě opatrný. Lok tohoto Medoku nás ochrání před vlhkostí.“
    Tu jsem urazil hrdlo lahve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích společnic, co ležely na zemi.
    „Pij,“ řekl jsem, podávajíc mu víno.
    Zvedl ho ke rtům s chtivým pohledem. Zastavil se a nenuceně na mě kývl, přitom zacinkaly rolničky.
    „Piju,“ řekl, „na pohřbené, co leží kolem nás.“
    „A já na tvůj dlouhý život.“
    Opět mě chytil za rameno a pokračovali jsme.
    „Tyhle hrobky,“ řekl, „jsou rozlehlé.“
    „Montresorové,“ odvětil jsem, “byli velkou a početnou rodinou.“
    „Zapomněl jsem tvůj erb.“
    „Obří lidské chodidlo v azurovém poli; chodidlo drtí útočícího hada, jehož jedovaté zuby jsou zakousnuty do paty.“
    „A jaké je motto?“
    „Nemo me impune lacessit“
    „Dobré!“ řekl.
    Víno se třpytilo v jeho očích a rolničky cinkaly. Má představivost se s Medokem rozehřívala. Míjeli jsme zdi, hromady kostí, menší i větší sudy a vcházeli do nejhlubších výklenků katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem se nebojácně chopil jeho ruky nad loktem.
    „Ledek!“ řekl jsem, „Vidíš, přibývá ho. Visí na klenbách jako mech. Jsme pod řekou. Kapky vlhkosti stékají mezi kosti. Pojď, vrátíme se, než bude příliš pozdě. Tvůj kašel…“
    „To nic není,“ řekl, „pokračujme. Ale nejdříve, další doušek Medoku.“
    Podal jsem mu lahev vína De Grave. Vyprázdnil ho na jeden dech. Jeho oči zářily vášnivým světlem. Začal se smát a vyhodil lahev do vzduchu s gestikulací, kterou jsem nepochopil.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. On zopakoval ten groteskní pohyb.
    „Nerozumíš?“ řekl.
    „Ne,“ odpověděl jsem.
    „Potom tedy nejsi člen bratrstva.“
    „Jakže?“
    „Nejsi jeden ze zednářů“
    „Ano, ano,“ řekl jsem „ano, ano.“
    „Ty? Nemožné! Zednář?“
    „Zednář,“ odpověděl jsem.
    „Znamení,“ řekl „znamení.“
    „Tohle,“ odpověděl jsem a vytáhl zednickou lžíci ze záhybu mého roquelairu.
    „Žertuješ,“ zvolal a ustoupil o několik kroků. „Ale postupme k Amontilladu.“



    Text 2
    Byla půlnoc a přibližoval jsem se ke konci. Už jsem dokončil osmou, devátou, desátou vrstvu. A měl jsem hotovou část poslední, jedenácté vrstvy; zbývalo mi zasadit a omítnout poslední kámen. Bojoval jsem s jeho váhou; částečně jsem ho vložil na určené místo. Najednou se ze štěrbiny ozval zoufalý smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Byl doprovázen smutným hlasem, který jsem stěží rozpoznal jako HLAS vznešeného Fortunata. Hlas řekl:
    „Ha! Ha! Ha!—he! he! he!—velmi dobrý vtip, vskutku výtečný žert. Můžeme se tomu ještě hodně zasmát v paláci—he! he! he! — u našeho vína—he! he! he!”
    „Amontillada!” řekl jsem.
    „He! he! he!—he! he! he!—ano, Amontillada. Ale není už pozdě? Nebude nás paní Fortunato a zbytek hostů očekávat v paláci? Zmizíme odtud.”
    „Ano,” řekl jsem „zmizíme odtud”
    „Pro lásku boží, Montresore!”
    „Ano,” řekl jsem, „pro lásku boží!”
    Ale na tato slova jsem marně čekal odpověď. Ztrácel jsem trpělivost.
    Zbolal jsem:
    „Fortunato!”
    Žádná odpověď. Znovu jsem zvolal:
    „Fortunato!”
    Stále žádná odpověď. Prostrčil jsem jsem pochodeň zbývající štěrbinou a nechal ji spadnout dovnitř. Jako odpověď přišlo cinkání rolniček. Mé srdce se sevřelo z vlhosti katakomb. Pospíchal jsem s dokončením práce. Umístil jsem poslední kámen do správné pozice a nahodil omítkou. Vedle nového zdiva jsem postavil hromadu ze starých kostí. Polovinu století je žádný smrtelník nevyrušoval. „Odpočívej v pokoji”

    Sofia Sopova - Oprava

    OdpovědětVymazat
  35. „Pojďte,“ řekl jsem rozhodně, „vrátíme se; vaše zdraví je cenné. Jste zámožný, respektovaný, obdivovaný, milovaný; jste šťasten, jako jsem kdysi byl i já. Byl byste postrádán. Beztak mi na tom nesejde. Vrátíme se; ochoříte, a za to odpovědnost nést nemohu. A navíc, ještě je tu Luchesi--“
    „Dost,“ řekl; „ten kašel je maličkost; nezabije mne. Nezemřu kvůli kašli.“
    „Pravda, pravda,“ odpověděl jsem; „a, vskutku, nebylo mým úmyslem vás zbytečně rozrušit—ale měl byste se mít na pozoru. Doušek tohoto Médocu nás před vlhkostí ochrání.“
    Urazil jsem hrdlo lahve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích v plísni ležících druhů.
    „Pijte,“ řekl jsem a nabídl mu víno.
    Pozvedl jej ke rtům s gustem. Pozastavil se a povědomě na mne kývl a jeho rolničky zacinkaly.
    „Připíjím na pohřbené,“ řekl, „kteří kolem nás v pokoji odpočívají.“
    „A já na váš dlouhý život.“
    Opět uchopil mou paži a pokračovali jsme.
    „Tyto krypty,“ řekl, „jsou rozsáhlé.“
    „Rod Montresorů,“ odpověděl jsem, „byl významná a početná rodina.“
    „Nevybavuji si váš erb.“
    „Veliké chodidlo zlaté barvy na azurovém poli; drtí pod sebou rozzuřeného hada, který se mu zakusuje do paty.“
    „A vaše slova?“
    „Nemo me impune lacessit.“(1)
    „Dobrá!“ řekl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky zvonily. Médoc povzbudil mé nadšení. Prošli jsme zdmi z navršených kostí, mezi nimiž postávaly sudy a soudky, až do těch nejvzdálenějších zákoutí katakomb. Opět jsem zastavil a tentokrát se odvážil uchopit Fortunata nad loktem.
    „Ledek!“ řekl jsem, „vidíte, přibývá. Porůstá stěny jako mech. Jsme pod korytem řeky. Kapičky vlhkosti padají mezi kosti. Pojďte, vrátíme se, než bude příliš pozdě. Váš kašel--“
    „To nic není,“ řekl, „ pojďme dál. Ale nejdřív, další doušek Médocu.“
    „Rozbil jsem lahev De Grave a podal mu ji. Vyprázdnil ji jedním douškem. V očích mu zablesklo prudké světlo. Zasmál se a vyhodil lahev do vzduchu s gestem, jemuž jsem neporozuměl.
    Překvapeně jsem na něj pohlédl. Svůj pohyb zopakoval – byl bizarní.
    „Nerozumíte?“ řekl.
    „Ne,“ odpověděl jsem.
    „Pak nejste členem bratrstva.“
    „Bratrstva?“
    „Nepatříte mezi zednáře.“
    „Ano, ano,“ řekl jsem, „ano, patřím.“
    „Vy? Nesmysl! Zednář?“
    „Zednář,“ byla má odpověď.
    „Dokažte to,“ řekl, „důkaz.“
    „Tady,“ odvětil jsem a vytáhl ze záhybů svého pláště zednickou lžíci.
    „Žertujete,“ zvolal a o pár kroků ustoupil. „Ale nyní pojďme pro Amontillado.“

    ***
    Byla půlnoc a má práce se blížila ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Už jsem byl v polovině jedenácté a poslední řady; zbývalo mi zasadit jediný kámen a omítnout jej. Jeho tíha mi dělala potíže; na určené místo jsem jej umístil jen zčásti. Ale nyní se z výklenku ozval tichý smích, z něhož se mi zježily vlasy v zátylku. Po smíchu následoval smutný hlas; hlas, ve kterém jsem stěží poznával hlas vznešeného Fortunata. Hlas pravil-
    „Ha! ha! ha!--He! he! he!-- Na mou duši, jaký to podařený vtip-- vynikající žert. Ještě se mu mnohokrát zasmějeme v palazzo—he! he! he!--nad naším vínem—he! he! he!“
    „Amontillado!“ řekl jsem.
    "He! he! he!--he! he! He!--ano, Amontillado. Ale není snad již pozdě? Nebudou nás očekávat v palazzo, lady Fortunato a další? Skončeme to.“
    „Ano,“ řekl jsem, „skončeme to.“
    „Pro lásku boží, Montresore!“
    „Ano, pravil jsem, „pro lásku boží!“
    Avšak marně jsem čekal na odpověď na tato slova. Ztrácel jsem trpělivost.
    Hlasitě jsem zvolal--
    „Fortunato!“
    Žádná odpověď. Zvolal jsem znovu--
    „Fortunato--“
    Opět žádná odpověď. Prostrčil jsem louč otvorem, který zbyl ve stěně a nechal ji padnout dovnitř. Odpovědělo mi cinkání rolniček. Z vlhkosti v katakombách se mi sevřelo srdce.
    Spěchal jsem, abych dokončil svou práci. Zatlačil jsem poslední kámen na jeho místo a zakryl ho omítkou. Před novou stěnou jsem opět navršil původní hromadu kostí. Půl století je nikdo nenarušil. In pace requiescat!(2)

    1) „Nikdo mi neukřivdí beztrestně.“
    2) „Odpočívej v pokoji.“

    OdpovědětVymazat
  36. 1. „Pojď,“ řekl jsem rozhodně, „půjdeme zpět, tvé zdraví je přednější. Jsi bohatý, vážený, obdivovaný, milovaný, jsi šťastný jako jsem já kdysi byl. Jsi muž, který bude postrádán. Na mě nezáleží. Půjdeme zpátky, budeš nemocný a já za to nemůžu být zodpovědný. Kromě toho tu je Luchesi…“
    „To stačí,“ řekl „kašel to nic není, ten mě nezabije. Nezemřu na kašel.“
    „Pravda…pravda,“ odpověděl jsem „a vskutku nebylo mým záměrem tě zbytečně znepokojit, ale měl byste být opatrný. Doušek tohoto Medocu nás ochrání před vlhkem.“
    Urazil jsem hrdlo lahve, již jsem vytáhl z dlouhé řady lahví, které ležely na zemi.
    „Pij“ řekl jsem, když jsem mu podával víno.
    Pozvedl víno ke rtům s žádostivým pohledem. Pozastavil se a pokývl na mě, zatímco jeho rolničky zacinkaly.
    „Piji,“ pronesl „na pohřbené, kteří odpočívají pod námi.“
    „A já na tvůj dlouhý život.“
    Znovu se chytil mé ruky a postupovali jsme dále.
    „Tato sklepení,“ pronesl „jsou rozlehlá.“
    „Montesorsové“ odpověděl jsem „byli velká a početná rodina.“
    „Zapomněl jsem, jaký máte znak.“
    „Je to obří zlatá lidská noha v azurovém poli. Noha drtí napřímeného hada, jehož jedovaté zuby jsou zaťaté do její paty.“
    „A heslo?“
    „Nemo me impune lacessit.“
    „Dobré!“ pronesl.
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky zacinkaly. Má fantazie rostla s Medocem. Prošli jsme stěnami z nahromaděných kostí, soudků a sudů do nejzazšího výklenku katakomb. Znovu jsem se zastavil a tentokrát jsem se odhodlal chytit Fortunata za paži nad loktem.
    „Ledek“ pravil jsem „vidíš, jak se rozrůstá. Lne ke klenbě jako mech. Nacházíme se pod korytem řeky. Kapky vláhy padají mezi kosti. Pojď, vrátíme se zpátky, než bude příliš pozdě. Tvůj kašel…“
    „To nic není“ zopakoval „pokračujme dále. Ale nejdříve další doušek Medocu.“
    Urazil jsem hrdlo láhve De Grave a podal mu ji. Vypil jí na jeden nádech. Jeho oči divoce zasvítily. Zasmál se a vyhodil láhev do výše s gestikulací, které jsem nerozuměl.
    Pohlédl jsem na něj pln překvapení. Znovu zopakoval ten groteskní pohyb.
    „Ty nerozumíš?“ zeptal se.
    „Kdepak“ odpověděl jsem.
    „Pak tedy nejsi z bratrstva.“
    „Jakže?“
    „Nejsi zednář.“
    „Ano, ano“ řekl jsem „ano, jsem.“
    „Ty? Nemožné! Zednář?“
    „Jsem zednářem“ přitakal jsem.
    „Znamení“ řekl „znamení.“
    „Zde je“ odpověděl jsem vytahujíc zednickou lžíci ze záhybů svého pláště.
    „Žertuješ“ pronesl a o kousek ustoupil. „Ale pokračujme k tomu Amortilladem.“

    2. Byla půlnoc a mé dílo bylo skoro hotovo. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Dokončil jsem část jedenácté a zároveň poslední řady, pouze zbývalo zasadit poslední kámen a omítnout. Zápolil jsem s jeho vahou. Podařilo se mi ho zasadit jen z části na požadované místo. Najednou se z výklenku ozval sklíčený smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Doprovázel ho smutný hlas, který jsem jen s obtížemi rozpoznával jako hlas vznešeného Fortunata. Ten hlas pronesl:
    „Hahaha! Hihihi! Vskutku povedený vtip. Dokonalý žert. Ještě se mu mnohokrát budeme z plna hrdla smát he! Hehe! - při sklence vína v paláci he! hehe!“
    „Amortilladem!“ řekl jsem.
    He! He! He! - ano, Amortilladem. Není ale už trochu pozdě? Nebudou na nás paní Fortunato a ostatní čekat v palazzo? Pojďme zpátky.“
    „Ano,“ řekl jsem „pojďme.“
    „Pro lásku boží Montresore!“
    „Ano,“ zopakoval jsem „pro lásku boží.“
    Na odpověď jsem po těchto slovech čekal marně. Začal jsem být netrpělivý.
    Zvolal jsem nahlas: „Fortunato!“
    Bez odpovědi. Zvolal jsem tedy znovu: „Fortunato.“
    Stále bez odpovědi. Strčil jsem pochodeň skrz poslední otvor a nechal jí spadnout dovnitř. Jedinou odpovědí byl cinkot rolniček. Z vlhkosti katakomb se mi sevřelo srdce.
    Spěchal jsem, abych dokonal svou práci. Zatlačil jsem poslední kámen na místo a překryl ho omítkou. Před novou zdí jsem naaranžoval hradbu z kostí. Už celé půl století je žádný smrtelník nevyrušil.
    In pace requiescat!

    Radmila Fleišerová

    OdpovědětVymazat
  37. O:
    1)
    "Pojďte," řekl jsem rázně, "vrátíme se; vaše zdraví je důležitější. Jste bohatý, uznávaný, obdivovaný a milovaný; jste spokojený, jako jsem byl kdysi i já. Jste mužem, který by mnohým chyběl. O mě teď nejde. Půjdeme zpět, budete nemocný a za to já nechci být zodpovědný. Mimo to, je tu Luchesi-"
    "Dost," řekl; "ten kašel, to nic není; to mě nezabije. Nechystám se zemřít na kašel."
    "Pravda-pravda," řekl jsem; "a, vskutku, neměl jsem v úmyslu vás varovat zbytečně-ale měl byste jednat s patřičnou obezřetností. Doušek tohoto Medocu nás ochrání před vlhkostí."
    V tu chvíli jsem urazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jejích druhů ležících na zemi.
    "Napijte se," řekl jsem a nabídl mu víno.
    S potměšilým úsměvem pozvedl lahev ke rtům. Zastavil se a důvěrně na mě kývl, přičemž jeho rolničky znovu zacinkaly.
    "Připíjím," řekl, "na pohřbené odpočívající okolo nás."
    "A já připíjím na váš dlouhý život."
    Znovu uchopil mou paži a kráčeli jsme dále.
    "Tato sklepení," řekl, "jsou rozsáhlá."
    "Montresové," odvětil jsem, "byli ohromným a početným rodem."
    "Nepamatuji si váš erb."
    "Veliká lidská noha s azurovým pozadím; noha drtí nezkrotného hada, jehož zuby jsou zanořeny do její paty."
    "A heslo?"
    "Nemo me impune lacessit."
    "Pěkné!" pravil.
    Víno se mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. Má fantazie vzrůstala díky Medocu. Procházeli jsme kolem zdí z nakupených kostí, sudů a soudků blížící se do nejhlubších zákoutí katakomb. Znovu jsem se zastavil, tentokrát jsem Fortunata odvážně uchopil za paži nad loktem.
    "Ledek!" řekl jsem; "vidíte, přibývá ho. Přimyká se ke klenbě jako mech. Jsme pod dnem řeky. Kapky vody stékají po kostech. Pojďte, půjdeme zpátky dříve, než bude pozdě. Váš kašel-"
    "To nic není," řekl; "pojďme dále. Ale nejprve ještě další doušek Medocu."
    Otevřel jsem lahev De Grave a podal mu ji. Vyprázdnil ji jedním dechem. Jeho oči zuřivě zablýskly. Rozesmál se a vyhodil lahev vzhůru s gestem, kterému jsem nerozuměl. Udiveně jsem se na něj podíval. On podivný pohyb zopakoval.
    “Pochopil jste?” řekl.
    “Ne, nepochopil,” odvětil jsem.
    “Pak nejste součástí bratrstva.”
    “Jak to myslíte?”
    “Nejste jedním ze svobodných zednářů.”
    “Jsem, ano jsem, jistě, že jsem” odpověděl jsem.
    “Vy? Nemožné! Svobodný zednář?”
    “Svobodný zednář,” řekl jsem.
    “Důkaz,” řekl, “důkaz.”
    “Tu je,” odpověděl jsem a ukázal mu zednickou lžíci uschovanou v záhybech mého rokeloru.
    “Žertujete,” vykřikl a o pár kroků ustoupil. “Ale pojďme dále k Amontilladu.”

    FM

    OdpovědětVymazat
  38. 2)
    Už byla půlnoc a mé dílo se chýlilo ke konci. Osmá, devátá i desátá vrstva již byla dokončena. Hotova už byla i část poslední jedenácté vrstvy. Zbývalo již jen vsunout jediný kámen a omítnout jej. Bojoval jsem s jeho tíhou a zčásti ho uložil na určené místo. Tehdy se z výklenku ozval sklíčený smích, který mi zježil vlasy na hlavě. Po smíchu následoval smutný hlas, ve kterém jsem těžce rozeznával hlas vznešeného Fortunata. Hlas pravil- “Ha! Ha! Ha! - He! He! He! - vskutku povedený žert-znamenitý šprým. Jistě se mu v paláci bohatě nasmějeme-he! He! He! - nad naším vínem-he! He! He!”
    “S Amontilladem!” řekl jsem.
    “He! He! He! -He! He! He! - ano, s Amontilladem. Ale není už pozdě? Nebudou nás již čekat v paláci? Lady Fortunato a ostatní? Měli bychom jít.”
    “Ano,” odvětil jsem “měli bychom jít.”
    “Pro lásku boží, Motresore!”
    “Ano,” řekl jsem, “pro lásku boží!”
    Pozorně jsem očekával odpověď na tato slova. Začal jsem být nedočkavý.
    Vykřikl jsem-
    “Fortunato!”
    Žádná odpověď. Zvolal jsem znovu-
    “Fortunato-”
    Stále žádná odpověď.
    Protlačil jsem pochodeň poslední štěrbinou a nechal ji spadnout dolů. Odtud se ozval jen zvuk zacinkání rolniček. Srdce se mi sevřelo z té vlhkosti katakomb. Urychleně jsem dokončoval svou práci. Dotlačil jsem poslední kámen na jeho pozici a omítl jej. O nové zdivo jsem opřel starou hradbu z kostí. Již půl století ji žádný smrtelník nenarušil.

    Odpočívej v pokoji.

    FM

    OdpovědětVymazat
  39. --OPRAVA-- Šíf
    a)
    „Pojďte“ řekl jsem, rozhodnut, vrátíme se;váš život je vzácný. Jste bohatý, respektovaný, obdivovaný, milovaný; jste šťastný tak, jako jsem býval já. Jste muž, jenž bude postrádán. Na mne nezáleží. Zamíříme zpět, Vy budete nemocen a za to nemohu být odpovědný. Navíc, ještě je tu Luchesi--“ „Dost“ řekl, „tento kašel nic není, nezabije mne. Nehodlám zemřít na kašel“
    „Zajisté“ odpověděl jsem, „a, jistě, neměl jsem v úmyslu Vás zbytečně lekat-- ale měl byste býti nanejvýš opatrný. Hlt tohoto moku nás ochrání před nachlazením.“
    Tu jsem odzátkoval lahev, jež jsem vytáhl z dlouhé řady jejích druhů, ležících na blízkém násypu.
    „Pijte,“ řekl jsem, podávajíc mu víno.
    Pozdvihnul ji ke rtům sú šklebkem. Zastavil se, a kývl na mě přívětivě, rolničky se rozcinkali.
    „Piji,“ řekl, „piji na všechny pohřebé odpočívajíc kolem nás.“
    „A já na váš dlouhý život.´´
    Znovu mne vzal za paži a pokračovali jsme.
    „Tahle sklepení,“ řekl, „ jsou rozlehlá“
    „Montresorovi,“ odpověděl jsem, „byli velký a početný rod.“
    „Zapomněl jsem váš rodový erb.“
    „Velké lidská noha v azurovém poli; chodidlo drtí rozzuřeného hada jehož zuby jsou zaseknuty v patě.“
    „A rodové motto?“
    „Nemo me impune lacessit_.“
    „Výborně!“ řekl
    Víno mu jistřilo v očích a rolničky cinkaliy. Víno mi rychle stoupalo do hlavy. Prošli jsme kolem stěn z nahromaděných lebek proložených sudy a pytli, do nejzažších hlubin kobky. Znovu jsem zastavil, a tentokrát jsem statečně zachytil Fortunata za paži nad loktem.
    „Ledek“ řekl jsem; „vidíte, přibývá. Visí jako mech na stěnách katakomb. Jsme pod říčním dnem. Kapky vlhkosti kapou mezi kostmi. Pojďte, vrátíme se než bude příliš pozdě, ten váš kašel--“
    „Nic to není“ řekl, „pokračujme. Ale nejdřív, ještě jeden lok Medocu.“
    Otevřel jsem a podal mu další lahev De Gravu. Vypráznil ji na jeden nádech. V očích se mu zběsile zajiskřilo. Zasmál se a vyhodil lahev do vzduchu s gesty, kterým jsem vůbec nerozuměl.
    Překvapeně jsem se na něj podíval. Zopakoval ten groteskní pohyb.
    „Nerozumíte?“ řekl.
    „Rozhodně ne.“ odpovědel jsem
    „Poté nejste členem bratrstva.“
    „Co prosím?.“
    „Nejste zednář“
    „Ano, ano,“ řekl jsem, „ano, ano.“
    „Vy? Nemožné! Vy a zednář?“
    „Správně, zednář“odpověděl jsem.
    „Znamení,“ řekl, „Jaké je znamení.“
    „Tohle je znamení,“ odpověděl jsem, vytahujíc zednickou lžíci ze záhybů mé kápě.
    „Žertujete,“ vydechl, o několik kroků odstoupil. „Ale prosím, pokračujme k Amontilladu.“
    b)
    Právě byla půlnoc, a mé dílo se blížilo ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou i desátou úroveň. Dokončil jsem část poslední, jedenácté; už zůstaval jen jeden kámen nutný k doplnění. Bojoval jsem s jeho vahou; Umístil jsem ho částečně do předem určeného místa. Ale najednou se z výklenku ozval hluboký smích z něhož mi vstávaly vlasy na hlavě. Smích byl následován smutným hlasem, jenž jsem měl problém rozpoznat jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas říkal-
    „Ha! he! he!--he!he!he!--výborný vtip, zajisté—perfektní kousek. Všichni se nad tím bouřlivě zasmějeme v paláci – he!he!he!—nad našim vínem-- he!he!he!“
    „Myslete na Amontillado!“ řekl jsem.
    „ano, Amontillado. Ale nepřipozdívá se? Nebudou nás čekat v paláci, Lady Fortunado a ostatní? Odejděme.“
    „Ano“ řekl jsem, „odejděme.“
    „Pro lásku Boží, Montresore!_“
    „Ano,“ řekl jsem, „pro lásku Boží!“
    Ale k těmto slovům jsem bezvýsledně čekal na odpověď, jež nepřicházela. Netrpělivost ve mně sílila.
    Nahlas jsem zvolal--
    „Fortunato!´“
    Bez odpovědi, zvolal jsem znovu--
    „Fortunato--“
    Stále bez odpovědi. Zabodl jsem pochodeň do zbývající otvoru a nechal ji spadnout dovnitř. Jedinou odpovědí, jež jsem se dočkal byl cinkot rolniček. Srdce mi pukalo z vlhkosti v katekombách.Spěchal jsem ukončit svůl úkol. Zasunul jsem poslední kámen do správné pozice; omítnul. O nové zdivo jsem opřel starou hromadu kostí. Na více než půl století je žádný smrtelník nevyrušil.
    _Odpočívej v pokoji!_

    OdpovědětVymazat
  40. Ulbrichtová Linda
    Text 1
    „Pojď,“ řekl jsem rozhodně, „půjdeme zpět; tvé zdraví je vzácné. Jsi bohat, respektován, obdivován, milován; jsi šťasten, jako já jsem býval. Jsi muž, který bude postrádán. Mně na tom nezáleží. Půjdeme zpět; budeš nemocný a já za to nemohu být zodpovědný. Nvíc, ještě je tu Luchesi--“
    „A dost,“ pravil; „tento kašel není nic; nezabije mne to. Nehodlám zemřít na kašel.“
    „Pravda—pravda,“ odpověděl jsem; „a opravdu, neměl jsem v úmyslu tě zbytečně děsit—ale měl bys být náležitě opatrný. Lok tohoto Medocu nás ochrání před vlhkem.“
    Tu jsem srazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jeho společníků, které leží v zemi.
    „Pij,“ řekl jsem, ukazujíc mu víno.
    Chtivým pohledem přibližoval víno ke svým rtům. Pozastavil se a familiárně přikývl, zatímco jeho rolničky cinkaly.
    „Piji,“ řekl, „na všechny pohřbené, kteří odpočívají kolem nás.“
    „A já na tvůj dlouhý život.“
    Znova vzal mou ruku a pokračovali jsme.
    „Tyto klenby,“ pravil, „jsou rozsáhlé.“
    „Montresorové,“ odpověděl jsem, „byli velký a početný rod.“
    „Zapomněl jsem váš rodový erb.“
    „Veliká lidská noha s azurovým pozadím; noha drtící nezkrotného hada, jehož zuby jsou zapuštěny do její paty.“
    „A motto?“
    „Nemo me impune lacessit.“
    „Dobře!“ řekl.
    Víno mu jistřilo v očích a rolničky cinkaly. Má fantazie rostla díky Medocu. Prošli jsme stěnami nahromaděných kostí, se sudy a soudky, do nejzazšího výklenku katakomb. Znovu jsem se pozastavil a tentokrát jsem se odhodlal chopit Fortunata za paži nad loktem.
    „Ledek!“ pravil; „Podívej, přibývá ho. Visí na klenbách jako mech. Jsme pod korytem řeky. Kapky vlhkosti pronikají mezi kosti. Pojď, půjdeme zpět dřív, než bude pozdě. Tvůj kašel--“
    „To nic není,“ řekl; „pojďme dál. Ale nejdřív si dáme doušek Medocu.“
    Urazil jsem hrdlo láhve De Grave a podal jsem mu ji. Vypil ji na jeden nádech. Oči mu divoce zazářily. Zasmál se a vyhodil láhev do vzduchu s nějakým gestem, kterému jsem nerozuměl.
    S údivem jsem se na něj podíval. Zopakoval ten groteskní pohyb.
    „Nepochopils?“ řekl.
    „Ne.“ odpověděl jsem.
    „Pak nepatříš do bratrstva.“
    „Jak to myslíš?“
    „Nejsi zednář.“
    „Ano, ano,“ pravil jsem; „jsem, jsem.“
    „Ty? Nemožné! Zednář?“
    „Zednář,“ odvětil jsem.
    „Důkaz,“ řekl, „důkaz.“
    „Tohle je důkaz,“ odpověděl jsem a vytáhl ze záhybů svého pláště zednickou lžíci.
    „Žertuješ,“ zvolal a pár kroků ustoupil. Ale pojďme k Amontilladovi.
    Text 2
    Byla půlnoc a můj úkol se chýlil ke konci. Měl jsem hotovou osmou, devátou i desátou úroveň. Dokončil jsem část poslední, jedenáctou úroveň. Stačilo už jen vsunout kámen a omítnout ho. Zápasil jsem s jeho vahou; částečně jsem ho umístil na určené místo. Ale najednou se z výklenku ozval ubohý smích, ze kterého se mi zježily vlasy na hlavě. Po smíchu následoval smutný hlas, který jsem horkotěžko rozpoznal jako hlas vznešeného Fortunata. Hlas řekl--
    „Ha! ha! ha!--he! he! he!--velice dobrý vtip--výborný žert. Určitě se mu v paláci bohatě zasmějeme--he! he! he!--nad naším vínem--he! he! he!“
    „Amontillado“! řekl jsem.
    „He! he! he!--he! he! he!--ano, Amontillado. Ale nepřipozdívá se? Nebudou nás očekávat v paláci, Lady Fortunato a ostatní? Pojďme pryč.“
    „Ano,“ odvětil jsem, „pojďme pryč.“
    „Pro lásku boží, Montresore!“
    „Ano,“ řekl jsem, „pro lásku boží!“
    Ale na tato slova jsem marně čekal odpověď. Začal jsem být víc a víc netrpělivý.
    Zakřičel jsem nahlas--
    „Fortunato!“
    Ale odpověď žádná. Zvolal jsem znova--
    „Fortunato--“
    Stále žádná odpověď. Procpal jsem pochodeň skrz zbývající otvor a nechal ji spadnout dovnitř. Jedinou odpovědí bylo cinkání rolniček. Tou vlhkostí katakomb se mi srdce sevřelo.
    Spěchal jsem, aby má práce byla hotova. Zatlačil jsem poslední kámen na své místo a zakryl ho omítkou. Naproti novému zdivu jsem opět postavil staré hradby z kostí. Na půl století je žádný smrtelník nenarušil.
    Odpočívej v pokoji!

    OdpovědětVymazat
  41. Část 1
    „Pojďme“ řekl jsem rozhodným hlasem „půjdeme nazpátek; vaše zdraví je příliš cenné. Jste bohatý, uznávaný, obdivovaný i milovaný; jste šťastný, stejně jako jsem dříve býval sám. Jste muž, který bude postrádán. O mě se to samé říct nedá. Pojďme zpátky; onemocníte a já za to nemůžu být zodpovědný. Mimoto je tu stále Luchesi—“
    „Dost, “ řekl „nic to není; kašel mě rozhodně nezabije. Neumřu přeci na kašel.“
    „Pravda, pravda“ odpověděl jsem „a skutečně vás nechci nijak zbytečně děsit – ale měl byste být náležitě opatrný. Lok tohoto Medoku nás ochrání před tím vlhkem.“
    A s těmi slovy jsem urazil hrdlo láhve, kterou jsem vytáhl z dlouhé řady jí podobných, ležících na plísni.
    „Pijte.“ řekl jsem s lahví vína v natažené ruce.
    Nedočkavě ji pozvedl ke rtům. Poté se ale zarazil a přátelsky na mě kývl, až mu zacinkaly rolničky.
    „Připíjím “ prohlásil „na pohřbené kolem nás.“
    „A já na váš dlouhý život.“
    Znovu se zachytil mé paže a pokračovali jsme dál.
    „Tyto krypty“ začal „jsou velice rozsáhlé.“
    „Montresorové“ odpověděl jsem „byli veliká a početná rodina.“
    „Zapomněl jsem, jak vypadal váš erb.“
    „Zlaté chodidlo v azurovém poli; drtí divokého hada se zuby zakousnutými do jeho paty.“
    „A moto?“
    „Nemo me impune lacessit.“
    „Dobrá!“ řekl
    Víno mu jiskřilo v očích a rolničky cinkaly. Mé vlastní vzrušení s Medokem rostlo. Prošli jsme zdmi nahromaděných kostí, se sudy a demižóny poskládanými kolem nás, až do nejhlubších zákoutí katakomb. Znovu jsem se pozastavil a tentokrát jsem se odvážil uchopit Fortunata za paži nad loktem.
    „Ledek.“ promluvil jsem „podívejte, jak ho přibývá. Visí u stropu krypty. Jsme pode dnem řeky. Kapky vody tu protékají mezi kostmi. Pojďte, vyrazíme nazpátek, už je příliš pozdě. Váš kašel –“
    „To nic není, “ řekl „pojďme dál. Ale před tím se znovu napijme toho Medoku.“
    Otočil jsem se a podal mu džbán De Gravu. Vyprázdnil ho jediným lokem. V jeho očích zazářily nebojácné plamínky. Poté se rozesmál a vyhodil láhev do vzduchu v gestu, kterému jsem nerozumněl.
    Překvapeně jsem na něj pohlédl. On ten groteskní pohyb zopakoval.
    „Nechápete?“ otázal se.
    „Ne.“ odpověděl jsem.
    „Pak tedy nejste z bratrstva.“
    „Jakže?“
    „Nejste jeden ze zednářů.“
    „Ale ano, “ řekl jsem „ano, ano.“
    „Vy a zednář? Nemožné!“
    „Zednář.“ odpověděl jsem.
    „Důkaz, “ řekl „jaký máte důkaz.“
    „Tady je. “ odpověděl jsem a vytáhl ze záhybů kabátu zednickou lžíci.
    „Vy žertujete. “ vykřikl a ustoupil o několik stop nazpět „Ale pokračujme dál k Amontilladu.“




    Část 2
    Byla půlnoc a můj úkol se blížil ke konci. Dokončil jsem osmou, devátou a desátou řadu. Úž jsem dokončil i část poslední, jedenácté; jen jediný kámen zbývalo doplnit a omítnout. Potýkal jsem se s jeho tíhou; částečně jsem ho umístil do správné pozice. Ale náhle z trhliny mezi cihlami zazněl hluboký smích, po kterém se mi ježily vlasy na hlavě. Následoval smutný hlas, který byl sotva připomínal hlas vznešeného Fortunata. Říkal –
    „Ha! Ha! Ha! – He! He! He! – Vskutku výborný vtip – skvělý šprým. Tomu se ještě zpátky v palazzu dobře zasmějeme. He! He – he! Nad sklenkou vína – He! He-he!“
    „Amontillada!“ řekl jsem.
    „He! He! He! – He! He! He! – ano ano, Amintillado. Ale není už příliš pozdě? Lady Fortunato a ostatní nás už určitě budou očekávat zpátky v palazzu. Pojďme s tím skoncovat.“
    „Ano“ odpověděl jsem. „Pojďme s tím skoncovat.“
    „Pro lásku boží, Montresore!“
    „Ano, pro lásku boží!“
    Ale na ta slova jsem marně čekal odpověď. Došla mi trpělivost.
    Hlasitě jsem zvolal –
    „Fortunato!“
    Žádná odpověď. Volal jsem znovu –
    „Fortunato-“
    Stále žádná odpověď. Prostrčil jsem pochodeň přes zbývající mezírku a nechal jsem ji propadnou na druhou stranu. Jedinou odpovědí mi však bylo zacinkání rolniček. Mé srdce se sevřelo ze vší té vlhkosti těch katakomb.
    Se spěchem jsem dokončil svou práci. Poslední kámen jsem zasunul na místo; upevnil maltou. Nové zdivo jsem zahradil valem z kostí. Po půl stolení je žádný smrtelník nevyrušil. In pace requiescat!

    -Ondřej Trnka

    OdpovědětVymazat