May 8, 1992
Dear friend,
It's strange how things can change back as suddenly as they changed
originally. When one thing happens and suddenly, things are back to normal.
On Monday, Brad came back to school.
He looked very different. It wasn't that he was bruised or anything.
His face actually looked fine. But before, Brad was always this guy who walked
down the hallway with a bounce. I can't really describe it any other way. It's just that some
people walk with their heads to the ground for some reason. They don't like to
look other people in the eye. Brad was never like that.
But now he is. Especially when it comes to Patrick. I saw
them talking quiet in the hallway. I was too far away to hear what they said,
but I could tell that Brad was ignoring Patrick. And when Patrick started to
get upset, Brad just closed his locker and walked away. It wasn't that strange
because Brad and Patrick never talked in school since Brad wanted things to be secret.
The strange part was that Patrick would walk up to Brad in the first place. So,
I guessed that they didn't meet on the golf courses anymore. Or talk on the
phone even.
Later that afternoon, I was having a cigarette outside by myself,
and I saw Patrick alone, also having a cigarette. I wasn't close enough to
really see him, but I didn't want to interfere with his personal time, so I didn't walk up to him. But Patrick
was crying. He was crying pretty hard. After that, whenever I saw him around
anywhere, he didn't look like he was there. He looked like he was someplace else. And I think I knew that because
that's how people used to say I was. Maybe they still do. I'm not sure.
On Thursday, something really terrible happened.
I was sitting alone in the cafeteria, eating salisbury
steak, when I saw Patrick walk up to Brad, who was sitting with his football
buddies, and I saw Brad ignore him like he did at the locker. And I saw Patrick get really upset, but Brad still
ignored him. Then, I saw Patrick say something, and he looked pretty angry as
he turned to walk away. Brad sat still for a second, then he turned around. And
then I heard it. It was just loud enough for a few tables to hear. The thing
that Brad yelled at Patrick.
"Faggot!"
Brad's football buddies start laughing. A few tables got
quiet as Patrick turned around. He was mad as hell. I'm not kidding. He stormed
up to Brad's table and said,
"What did you call me?"
God, he was mad. I'd never seen Patrick like that before. Brad
sat quiet for a second, but his buddies kept egging him on by pushing his
shoulders. Brad looked up at Patrick and said
softer and meaner than the last time, "I called you a
faggot."
Brad's buddies started laughing even harder. That is, until Patrick
threw the first punch. It's kind of eerie when a whole room gets quiet at once,
and then the real noise starts. The fight was hard. A lot harder than the one I
had with Sean last year. There was no clean punching or things you see in movies.
They just wrestled and hit. And whoever was the most aggressive or the most
angry got in the most hits. In this case, it was pretty even until Brad's
buddies got involved, and it became five on one.
That's when I got involved. I just couldn't watch them hurt Patrick
even if things weren't clear just yet. I think anyone who knew me might have
been frightened or confused. Except maybe my brother. He taught me what to do
in these situations. I don't really want to go into detail except to say that
by the end of it, Brad and two of his buddies stopped fighting and just stared
at me. His other two friends were lying on the ground. One was clutching the
knee I bashed in with one of those metal cafeteria chairs. The other one was
holding his face. I kind of swiped at his eyes, but not too bad. I didn't want to
be too bad.
I looked down at the ground, and I saw Patrick. His face was
pretty messed up, and he was crying hard. I helped him to his feet, and then I
looked at Brad. I don't think we'd ever really exchanged two words before, but I guess this was the time to
start. All I said was,
"If you ever do this again, I'll tell everyone. And if
that doesn't work, I'll blind you."
I pointed at his friend who was holding his face, and I knew
Brad heard me and knew that I meant it. He didn't say anything back, though,
because the security guards of our school came to bring all of us out of the
cafeteria. They took us first to the nurse, and then to Mr. Small. Patrick
started the fight, so he was suspended for a week. Brad's buddies got three
days each for ganging up on Patrick after they broke up the original fight.
Brad wasn't suspended at all because it was self-defense. I didn't get suspended
either because I was just helping to defend a friend when it was five on one.
Brad and I got a month's detention, starting that day.
In detention, Mr. Harris didn't set up any rules. He just
let us read or do homework or talk. It really isn't much of a punishment unless
you like the television programs right after school or are very concerned with
your permanent record. I wonder if it's all a lie. A permanent record, I mean.
On that first day of detention, Brad came to sit next to me.
He looked very sad. I think it all kind of hit him after he stopped feeling
numb from the fight.
"Charlie?"
"Yeah?"
"Thanks. Thanks for stopping them."
"You're welcome."
And that was it.
Ve čtvrtek se stalo něco hrozného.
OdpovědětVymazatSeděl jsem sám ve školní jídelně, zrovna jsem jedl holandský řízek, když tu jsem uviděl Patrika, jak jde směrem k Bradovi, který seděl u stolu se svými kámoši z fotbalu. Viděl jsem, že Brad Patrika ignoruje naprosto stejně jako tehdy u skříňky. Hned potom jsem zahlédl, jak Patrik něco řekl, načež se otočil a kráčel si pryč, velmi rozzlobeně. Brad na chvilku pouze zaraženě seděl, načež se však otočil. Hned potom jsem to uslyšel. Bylo to jen tak tak nahlas, aby to slyšelo maximálně pár nejbližších stolů. Tu věc, kterou Brad na Patrika zakřičel.
„Buzno!“
Bradovi fotbaloví kamarádi se rozchechtali. Pár nejbližších stolů ztichlo, zatímco se Patrik otočil. Byl rozčílen k nepříčetnosti, nežertuji. Přiběhl k Bradovu stolu a řekl,
„Cos mi to řek?“
Bože, ten byl rozčílený. Ještě jsem takhle nikdy Patrika neviděl. Brad moment tiše seděl, ale jeho kamarádíčci si ho nepřestávali dobírat. Brad vzhlédl, podíval se Patrikovi do tváře a řekl, tišeji a zlověstněji než naposledy. „Řek jsem ti buzno.“
Bradovo přátelé se začali smát ještě hlasitěji, tedy do chvíle, než Patrik zasadil první ránu. Je to trochu zvláštní, když z ničeho nic celá místnost ztichne, jen aby vzápětí vybuchla křikem. Rvačka to byla surová, mnohem horší než ta, co jsem měl se Seanem minulý rok. Neviděli jsme žádné čisté rány ani věci, které vidíme ve filmech. Jen spolu zápasili a mlátili se. A ten, který byl nejvíc agresivní, nebo se víc naštval, zasadil více ran. V tomhle případě to bylo víceméně vyrovnané, do chvíle, než se přidali Bradovi přátelé a z ničeho nic se z toho stalo pět na jednoho.
To byla ta chvíle, kdy jsem se zapojil já. Prostě jsem se nemohl dívat na to, jak Patrika bijí, i když situace nebyla vůbec ještě jasná. Myslím, že každý kdo mě zná, by byl vyděšen, nebo minimálně zmaten. Snad až na mého bratra, on je ten, který mě naučil, jak se v takovýchto situacích chovat. Opravdu moc nechci zabíhat do detailů, snad až na to, že na konci všeho se Brad a jeho dva kamarádíčci přestali prát a pouze na mě zírali. Ti dva další mezitím leželi na zemi. Jeden si držel koleno, do kterého jsem ho praštil železnou židlí, typickou pro školní jídelny. Ten druhý si držel obličej. Tak trochu jsem ho bodl prsty do očí, ne hodně, nechtěl jsem hodně.
Podíval jsem se dolu a zahlédl Patrika. Jeho tvář byla velmi pomlácená a slzy mu tekly. Pomohl jsem mu na nohy a potom jsem se podíval na Brada. Nemyslím, že jsme si kdy vyměnili ba i dvě slova, ale v tu chvíli jsem si pomyslel, že není lepší čas na to začít. Jediné co jsem řekl, bylo, „Jestli tohle uděláš ještě jednou, všem to řeknu. A jestli to nezafunguje, oslepím tě.“
Ukázal jsem na jeho kamarádíčka, který se ještě pořád držel za obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel, a věděl, že to myslím vážně. Nic mi však neodpověděl, neboť nás školní ochranka odvedla pryč z jídelny. Nejdřív nás vzali na ošetřovnu a hned potom k panu Smallovi. Patrik tu rvačku začal, takže byl dočasně vyloučen na tři dny. Každý z Bradových kámošů dostal také tři dny, kvůli tomu, že na Patrika zaútočili ve skupině, Brad vyloučen nebyl z důvodu, že se pouze bránil, já vyloučen také nebyl z důvodu, že jsem bránil svého kamaráda v situaci pět proti jednomu.
Během času po škole, pan Harris nenastavil žádná pravidla, mohli jsme si číst, dělat domácí úkoly, nebo se spolu prostě bavit. Tím pádem to nebyl až tak tvrdý trest, za předpokladu, že člověk nemá rád televizní pořady, které beží hned po konci školy, a nebo není až příliš pořádný a myslí si i na školní záznam. Zajímalo by mě, jestli je to celé velká lež. Trvalý školní záznam myslím. Hned první den po škole si ke mně Brad sedl. Vypadal velmi smutně. Myslím si, že mu to všechno došlo až po tom, co se přestal cítit otupěle po té rvačce.
¬„Charlie?“
„No?“
„Dík, dík moc žes je zastavil.“
„V pohodě.“
A tím to skončilo.
František Šíf
Ve čtvrtek se stalo něco strašného
OdpovědětVymazatSeděl jsem sám ve škoní jídelně, jedl jsem salisburský steak, když jsem zahlédl Patrika, jak jde k Bradovi, který seděl se svými kamarády z fotbalového týmu, a viděl jsem, jak Brad Patrika ignoroval, stejně jako tomu bylo i předtím u skříňky. A taky jsem viděl, jak se Patrik naštval, ale Brad ho stále ignoroval. Potom jsem viděl, jak Patrik něco řekl Bradovi a chystal se odejít, vypadal při tom dost rozzuřeně. Brad chvíli klidně seděl a pak se otočil. A pak jsem tu uslyšel. To, co zakřičel Brad na Patrika, bylo tak hlasité, že to slyšelo jen pár okolních stolů.
„Buzno!“
Bradovi kamarádi se začali smát. Patrik se otočil zpátky na Brada. Okolní stoly ztichly. Patrik byl vzteky bez sebe. Nedělám si srandu. Vyřítil se k Bradovu stolu a řekl,
„Jak jsi mi to řekl?“
Bože, byl tak rozčílený. Takového jsem ho nikdy neviděl. Brad chvíli tiše seděl, ale jeho kamarádi ho neustálým plácáním po ramenou vybízeli k akci. Brad se podíval na Patrika a trochu klidněji a povýšeněji řekl, „Řekl jsem, že jsi buzna.“
Bradovi kamarádi se začali smát ještě víc, ale jen do doby než Patrik vyslal první ránu. Bylo až děsivé, jak celá místnost najednou ztichla. Začala to tvrdá bitka. O hodně tvrdší než když jsem se minulý rok popral se Seanem. Nejednalo se o čisté údery a věci co znáte z filmů. Prostě zápasili a mlátili se. A ten, který byl agresivnější, udeřil vícekrát. V tomto případě to bylo celkem vyrovnané, tedy až do chvíle, kdy se přidali Bradovi kamarádi, a z vyrovnané bitky se stal boj jednoho proti pěti.
V tom jsem zasáhl já. Nemohl jsem se dívat, jak Patrikovi ublíží, přestože to ještě nebylo jasné. Myslím, že každý kdo mě znal, byl v tu chvílí vyděšený a zmatený. Až na mého bratra. On mě naučil, co v těchto situacích dělat. Nechci zabíhat do detailů. Řeknu jen, že nakonec Brad a jeho dva kamarádi zastavili bitku a nevěřícně na mě zírali. Zbylí dva Bradovi kamarádi leželi na zemi. Jeden si držel koleno, které jsem mu přetáhl jednou z kovových židlí a druhý si držel obličej. Trochu jsem ho praštil do očí, ale ne zákeřně. Nechtěl jsem být zákeřný. Podíval jsem se na zem a tam ležel Patrik. Jeho obličej byl dost zmalovaný a hodně brečel. Pomohl jsem mu na nohy a podíval jsem se na Brada. Nevím, jestli jsme spolu vůbec někdy předtím mluvili, ale usoudil, že byl pravý čas začít. „Jestli tohle ještě někdy uděláš, řeknu to všem. A jestli to nebude fungovat, vypíchnu ti oči!“
Ukázal jsem na jeho kamaráda, který ležel na zemi a držel si obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel a že věděl, že to myslím vážně. Nic mi neodpověděl, protože přišla školní stráž, aby nás všechny vyvedla z jídelny. Nejdřív nás vzali ke školní sestře a pak k panu Smallovi. Patrik bitku začal, takže dostal týdenní vyloučení. Bradovi kamarádi dostali každý po třech dnech za to, že se spojili proti Patrikovi a vpletli se do původní bitky. Brad nebyl vůbec vyloučen, protože jednal v sebeobraně. Ani já jsem žádný trest nedostal, protože jsem jen bránil kamaráda proti přesile.
Brad a já jsme od toho dne museli být měsíc po škole.
Tam pan Harris nestanovil žádná pravidla. Nechal nás číst, dělat domácí úkoly nebo se bavit. Vlastně to není moc trest, pokud se vám nelíbí televizní pořady, které vysílají hned po škole nebo pokud se nestaráte o svůj školní záznam. Zajímalo by mě, jestli je to všechno lež. Školní záznam, myslím.
První den si Brad sednul vedle mě. Vypadal velmi smutně. Myslím, že ho to všechno zasáhlo poté, co se přestal cítit otupělý z boje.
"Charlie?"
"Ano?"
"Díky. Díky že jsi je zastavil."
"Nemáš zač."
A to bylo všechno.
Marek Zákravský
Michal Zeman
OdpovědětVymazatVe čtvrtek se stalo něco opravdu strašného.
Seděl jsem sám v jídelně a jedl jsem holandský řízek, když jsem uviděl Patrika, jak přišel k Bradovi, který seděl se svými fotbalovými kamarády a viděl jsem Brada, jak jej přehlíží, stejně tak jako u skříněk. Viděl jsem, že je Patrik velice rozrušený, ale Brad si ho stále nevšímal. Potom jsem viděl Patrika, jak něco řekl a vypadal velice rozzuřeně, zatímco odcházel. Brad chviličku seděl, pak se otočil. A v tu chvíli jsem to uslyšel. Bylo to sotva nahlas tak, aby to bylo u okolních stolů. To co Brad křikl na Patrika.
„Buzno!“
Bradovi fotbaloví kamarádi se začali smát. Několik stolů ztichlo, zatímco se Patrik otočil. Byl neskutečně rozčílený. Nedělám si srandu. Přiřítil se k Bradově stolu a řekl:
„Jak jsi mi to řekl?“
Bože, jak ten byl naštvaný. Nikdy jsem Patrika takového neviděl. Brad chvilku tiše seděl, ale jeho kamarádi ho pobízeli a postrkávali. Brad se podíval na Patrika a zopakoval to tišeji a zákeřněji.
„Řekl jsem ti buzno.“
Bradovi kamarádi se začali smát ještě hlasitěji, dokud mu Patrik nedal první ránu. Je to poněkud děsivé, když najednou ztichne celá místnost a pak začne pořádný rámus. Byla to pořádná rvačka, o dost horší, než když jsem se minulý rok porval s Seanem. Nebyly tam žádné čisté údery ani věci co člověk vidí ve filmech. Prostě se rvali a mlátili, a ten kdo byl útočnější, nebo více rozzuřený toho druhého trefil vícekrát. V tomhle případě to bylo docela vyrovnané, dokud se nezapojili Bradovi kamarádi, a pak to bylo pět na jednoho.
V tu chvíli jsem se zapojil já. Nemohl jsem se dívat, jak Patrikovi ubližují, i když zatím nebylo vše jasné. Myslím si, že kdokoliv, kdo mě zná, by v tu chvíli mohl být polekaný nebo zmatený. Výjimkou by byl možná můj bratr. To on mě naučil, co dělat v takovéto situaci. Nechci jít pořádně do podrobností, ale když bylo po všem tak Brad a jeho dva kamarádi přestali bojovat a jen na mě zírali. Jeho další dva kamarádi leželi na zemi. Jeden se držel za koleno, do kterého jsem ho udeřil jednou z těch železných židlí v jídelně, a druhý se držel za obličej. Poněkud jsem ho škrábnul přes oči, ale ne moc. Nechtěl jsem, aby ta rána byla moc vážná.
Podíval jsem se dolů a viděl jsem Patrika. Měl pořádně zmalovaný obličej a dost brečel. Pomohl jsem mu na nohy a potom jsem se podíval na Brada. Nemyslím si, že jsme spolu kdykoliv předtím mluvili, ale řekl jsem si, že tohle byl možná čas začít. Jediné, co jsem mu řekl, bylo: „Pokud tohle předvedeš ještě jednou, řeknu o tom všem. A pokud to nepomůže, tak tě oslepím.“
Ukázal jsem na jeho kamaráda, který se držel za obličej, a věděl jsem, že mě Brad slyšel a chápal, že to myslím vážně. Nic však neřekl, protože v tu chvíli přiběhla školní ochranka a odvedla nás všechny z jídelny. Nejdřív nás vzali za zdravotnicí, potom za panem Smallem. Patrik tu rvačku začal, tak jej na týden vyloučili. Bradovi kamarádi dostali každý tři dny za to, že se spolu pustili do Patrika poté, co ukončili původní rvačku. Brad nebyl vyloučen vůbec, protože jednal v sebeobraně. Mě taky nevyloučili, protože jsem jenom chránil kamaráda, když to bylo pět na jednoho.
Já i Brad jsme od toho dne byli drženi měsíc po škole.
Po škole pan Harris nestanovil žádná pravidla. Prostě nás nechal si číst nebo dělat domácí úkoly nebo si povídat. Nebyl to vlastně ani trest, pokud nesleduješ televizní programy hned po škole nebo máš strach o svůj trvalý záznam. Zajímalo by mě, jestli je to lež, ten záznam myslím. Prvního dne po škole si ke mně Brad přisednul a tvářil se velice smutně. Myslím si že ho to všechno docela sebralo po tom co se zotavil z té rvačky.
„Charlie?“
„Ano?“
„Díky. Díky že jsi je zastavil.“
„Není zač.“
A to bylo vše.
Linda Ulbrichtová
OdpovědětVymazatVe čtvrtek se stalo něco hrozného.
Seděl jsem sám v jídelně, jedl holandský řízek, když v tom jsem spatřil Patrika, jak jde k Bradovi, který seděl u stolu se svými kámoši z fotbalu a všiml jsem si, že Brad ho zase ignoruje jako u té skříňky. A viděl jsem, jak se Patrik opravdu naštval, ale Brad ho stále ignoroval. Pak jsem uviděl, jak Patrik něco říká a když odcházel, tak vypadal dost rozzuřeně. Brad na chvilku ještě seděl a pak se otočil zpět ke stolu. A poté jsem to zaslechl. Bylo to dost nahlas, aby to slyšelo pár okolních stolů. Slovo, které Brad vykřikl na Patrika.
„Buzíku!“
Bradova fotbalová partička se začala smát. Několik stolů ztichlo, když se Patrik otočil. Byl pekelně rozzlobený. Nedělám si legraci. Zaútočil ke stolu, kde seděl Brad a řekl: „Jak jsi mě nazval?“
Bože, byl tak rozzuřený. Nikdy předtím jsem takhle Patrika neviděl. Brad chvíli seděl tiše, ale jeho kámoši ho pořád hecovali ránami do ramen. Brad se podíval na Patrika a řekl to tlumeněji a ošklivěji: „Řekl jsem, že jsi buzík.“
Bradovi kámoši vybuchli smíchy. Totiž, než mu dal Patrik pěstí jako první. Je to trochu děsivé, když celá místnost najednou ztichne a pak začne skutečný hluk. Bitka byla hodně krutá. Mnohem krutější, než jsem měl vloni já se Seanem. Tady to nebyly čisté rány pěstí nebo věci, které vidíte ve filmu. Jen leželi na zemi a mlátili se. Ten, kdo byl nejagresivnější nebo nejvíce naštvaný dával nejvíce ran. V tomto případě to bylo ještě v pohodě, dokud se nezapojili Bradovi kámoši a nebylo to pět na jednoho.
To je ta chvíle, kdy jsem se zapojil já. Prostě jsem je nemohl sledovat, jak ubližují Patrikovi, i když to ještě nebylo jasné. Myslím si, že kdo mě zná, byl možná ztuhlý nebo zmatený. Až možná na mého bratra. Ten mě naučil, co dělat v těchto situacích. Vážně nechci zabíhat do detailů, kromě toho, že na konci bitky přestal Brad a dva jeho kámoši bojovat a jen na mě zírali. Jeho dva další kamarádi leželi na zemi. Jeden z nich si držel koleno, do kterého jsem ho praštil jednou z těch kovových židlí z jídelny. Druhý z nich si držel obličej. Tak nějak jsem ho udeřil do očí, ne tak moc. Nechtěl jsem být tak zlý.
Podíval jsem se na zem a tam jsem viděl Patrika. Měl rozmlácený obličej a šíleně plakal. Pomohl jsem mu vstát a koukl jsem se na Brada. Nemyslím si, že jsme spolu někdy prohodili víc, než dvě slova, ale hádám, že teď je čas začít. Řekl jsem akorát: „Jestli tohle uděláš znovu, řeknu to všem. A jestli to nebude fungovat, oslepím tě.“
Ukázal jsem na jeho kamaráda, který si držel obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel a že to myslím vážně. Nicméně nic neodpověděl, protože dorazila naše školní ochranka, aby nás vzali pryč z jídelny. Nejdřív jsme šli k sestřičce a pak k panu Smallovi. Patrik bitku začal, takže byl na týden dočasně vyloučen. Bradovi kámoši dostali každý tři dny za to, že se spolčili proti Patrikovi po tom, co rozpustili původní bitku. Brada se dočasné vyloučení netýkalo, protože to byla sebeobrana. Ani já nebyl dočasně vyloučen, protože jsem jen pomáhal bránit kamaráda, když jich bylo pět na jednoho. S Bradem jsme dostali měsíc po škole, začínáme dnes.
Pan Harris nevymyslel žádná pravidla. Nechal nás číst, dělat úkoly a nebo si povídat. To opravdu není takový trest, pokud se vám nelíbí televizní programy hned po škole nebo pokud se nestaráte o trvalý záznam. Zajímalo by mě, jestli je to všechno lež. Mám na mysli ty trvalé záznamy.
První den po škole, Brad si sedl vedle mě. Vypadal dost smutně. Myslím si, že ho to zasáhlo po tom, co se přestal cítit zkřehlý z bitky.
„Charlie?“
„Jo?“
„Díky. Díky za to, že jsi je zastavil.“
„Nemáš za co.“
A to bylo vše.
Matěj Svoboda
OdpovědětVymazatVe čtvrtek se stalo něco příšerného.
Seděl jsem sám v bufetu a jedl mleté hovězí, když jsem uviděl Patrika, jak přišel k Bradovi, který zrovna seděl se svými kámoši z fotbalu a ignoroval ho stejně jako předtím u skříněk. Viděl jsem, jak se Patrik opravdu rozčílil, ale Brad ho ignoroval dál. Pak jsem zahlédl, jak Patrik něco řekl a vypadal dost naštvaně, když se otočil a odkráčel. Brad chvilku seděl v tichosti, pak se otočil. A potom jsem to uslyšel. Bylo to jen tak hlasité, aby to zachytili lidé jen u pár sousedních stolů. Věc, kterou vykřikl Brad na Patrika.
„Buzno!“
Bradovi kámoši z fotbalu se rozřehtali. Pár stolů ale ztichlo, když se Patrik otočil. Byl pekelně rozzuřený, nedělám si srandu. Přidusal k Bradovu stolu a řekl: „Jaks mě to nazval?“
Bože, ten byl naštvaný. Nikdy jsem takhle Patrika neviděl. Brad seděl jako zařezaný, ale jeho kámoši ho nepřestávali šťouchat do ramena a pobízet. Brad se podíval Patrikovi do tváře a o něco jemnějším a škodolibějším tónem než předtím řekl: „Nazval jsem tě buznou.“
Bradovi kámoši se začali smát ještě víc- dokud Patrik nedal první ránu. Je docela děsivé, když celá místnost najednou ztichne a pak propukne v ten pravý hluk. Byl to těžký boj. Mnohem horší, než když jsem se vloni popral se Seanem. Nebyly tu žádné čisté údery nebo věci, které vidíme ve filmech. Prostě se rvali a mlátili a ten, kdo byl agresivnější nebo naštvanější udeřil víckrát. Tady to bylo celkem vyrovnané, dokud se do toho nevložili Bradovi kámoši a nebylo to pět na jednoho.
Tehdy jsem se přidal i já. Zkrátka jsem se nemohl jen tak dívat, jak Patrikovi ubližují, i když bylo všechno tak zmatené. Myslím, že každý, kdo mě znal, by teď byl vyděšený nebo zmatený. Možná kromě mého bratra. Naučil mě, co v takových situacích dělat. Nebudu zacházet do detailů, možná jen řeknu, že ke konci zápasu Brad a dva jeho kámoši se přestali prát a jen na mě zírali. Dva další leželi na zemi. Jeden si tiskl koleno, které jsem mu rozbil jednou z těch kovových bufetových židlí. Ten druhý si zakrýval obličej. Nejspíš jsem ho praštil přes oči, ale ne moc. Nechtěl jsem, aby z toho bylo něco vážného.
Podíval jsem se na zem a spatřil Patrika. Brečel a jeho obličej byl pěkně zřízený. Pomohl jsem mu na nohy a pak se podíval n Brada. Nemyslím, že jsme spolu někdy promluvili, ale myslím, že teď byl nejlepší čas začít. Řekl jsem pouze: „Jestli to uděláš ještě jednou, povím to všem. A jestli to nepomůže, vypíchnu ti oči.“
Ukázal jsem na toho, který si zakrýval obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel a uvědomil si, že to myslím vážně. Už ale neodpověděl, protože přišla školní ochranka, aby nás z bufetu vyvedla. Napřed nás vzali k sestře a pak k panu Smallovi. Patrik tu rvačku začal, tak byl na týden vyloučen. Bradovi kámoši dostali každý tři dny za to, že se proti Patrikovi spojili, když původní bitka končila. Brad vyloučen nebyl vůbec, protože jednal v sebeobraně. Mě také nevyloučili, protože jsem jen pomáhal kamarádovi bránit se, když to bylo pět na jednoho.
Brad a já jsme od toho dne zůstali měsíc po škole.
Pan Harris pro náš trest neurčil žádná pravidla. Zkrátka nás nechal si číst, dělat domácí úkoly nebo si povídat. Nebyl to vůbec žádný trest, pokud tedy člověk nemá rád televizní pořady, které běží hned po škole, nebo se příliš nestarají o svůj rejstřík. Zajímalo by mě, jestli je to všechno lež. Mám na mysli to s tím rejstříkem.
very sad. I think it all kind of hit him after he stopped feeling numb from the fight.
První den trestu si Brad přisedl ke mně. Tvářil se velmi smutně. Myslím, že ho celá ta věc zasáhla, když se oklepal z té prvotní otupělosti.
„Charlie?“
„Jo?“
"Thanks. Thanks for stopping them."
„Dík- díky, žes je zastavil.“
„Není zač.“
A to bylo vše.
Ve čtvrtek se stalo něco opravdu strašného.
OdpovědětVymazatSeděl jsem sám v jídelně a jedl holandský řízek, když jsem viděl, jak Patrick zamířil k Bradovi, který seděl se svými kamarády z fotbalového týmu a viděl jsem Brada, jak ho ignoruje, stejně tak, jako ho ignoroval u skříněk. A viděl jsem, jak se Patrick opravdu naštval, ale Brad ho stále ignoroval. Potom jsem viděl, jak Patrick něco řekl a vypadal pěkně rozčíleně, když se otočil a měl se k odchodu. Brad chvilku seděl, potom se otočil. A potom jsem to slyšel. Bylo to právě tak hlasité, aby to slyšelo pár dalších stolů. To slovo, které Brad zakřičel na Patricka.
„Buzno!“
Bradovi fotbaloví parťáci se začali smát. Několik dalších stolů se ztišilo, když se Patrick otočil. Byl vzteky bez sebe. Myslím to vážně. Přiřítil se k Bradovu stolu a řekl: „Jak jsi mi to řekl?“ Bože, jak on byl rozčílený. Nikdy jsem Patricka předtím neviděl v takovém stavu. Brad seděl chvilku v klidu, ale jeho kamarádi ho pořád hecovali a plácali po zádech. Brad se podíval na Patricka a řekl ještě s větším odporem a víc ošklivě než předtím: „Řekl jsem ti buzno.“
Bradovi kamarádi se začali smát ještě hlasitěji. Tedy, dokud Patrick nezasadil první ránu. Je to trochu děsivé, když celá jídelna najednou utichne a potom začne ten skutečný hluk. Byla to tvrdá rvačka. O dost tvrdší, než ta, kterou jsem měl se Seanem minulý rok. Nebyly tu žádné čisté rány nebo věci, co vidí člověk ve filmech. Jen zápasili a mlátili se. Ten, kdo byl víc agresivní nebo víc naštvaný udělil víc ran. V tomto případě to bylo celkem vyrovnané, dokud se do toho nevložili Bradovi kamarádi a byla z toho rvačka pět na jednoho.
V ten moment jsem se do toho vložil já. Nemohl jsem se dívat na to, jak ubližují Patrickovi, ačkoliv vše nebylo ještě úplně jasné. Myslím, že každý, kdo mě znal, mohl být vyděšený nebo zmatený. Možná až na mého bratra. Ten mě naučil, co dělat v těchto situacích. Nechci příliš zabíhat do detailů, chci jen říct, že ke konci, Brad a jeho kamarádi přestali bojovat a jen na mě zírali. Jeho další dva kamarádi leželi na zemi. Jeden si svíral koleno, do kterého jsem ho praštil jednou z těch kovových židlí z jídelny. Ten druhý si držel obličej. Tak trochu jsem ho udeřil do oka, ale ne moc drsně. Nechtěl jsem být až moc drsný.
Podíval jsem se na zem a uviděl Patricka. Měl rozmlácený obličej a hlasitě brečel. Pomohl jsem mu na nohy a podíval jsem se na Brada. Myslím, že předtím jsme spolu neprohodili ani pár slov, ale myslím, že tohle byl ten pravý čas začít. Řekl jsem jen: „Jestli tohle ještě jednou uděláš, řeknu to všem. A jestli to nepomůže, tak ti vypíchnu oči.“
Ukázal jsem na jeho kamaráda, který si držel obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel a věděl, že to myslím vážně. Nicméně na to nic neřekl, protože ochranka naší školy přišla a odvedla nás pryč z jídelny. Odvedli nás nejdříve ke školní sestře a potom k panu Smallovi. Patrick vyvolal tuto rvačku, takže byl dočasně vyloučen na jeden týden. Bradovi kamarádi byli vyloučeni na tři dny za napadení Patricka potom, co se vložili do původní rvačky. Brad nebyl dočasně vyloučen vůbec, protože to byla sebeobrana. Já jsem taky nebyl vyloučen, protože jsem jen pomáhal bránit kamarády, když se z toho stala rvačka pět na jednoho.
Brad a já jsme dostali měsíc po škole, který začal onen den.
Mr. Harris nám po dobu, co jsme byli po škole, neurčil žádná pravidla. Nechal nás si číst, dělat si domácí úkoly nebo si povídat. V podstatě to není žádný trest, pokud člověk nemá rád televizní programy, které běží hned po škole, nebo si nezakládá na své složce s osobním hodnocením. Přemýšlím, zda je to vůbec skutečné, složka s osobním hodnocením, myslím.
První den, když jsme byli po škole, si Brad přisedl ke mně. Vypadal velmi smutně. Myslím, že to na něj všechno dolehlo po tom, co se vzpamatoval z té rvačky.
„Charlie?“
„Ano?“
„Děkuji. Děkuji, že jsi je zastavil.“
„Nemáš zač.“
A to bylo všechno.
- Ria Radoměřská
Ve čtvrtek se stalo něco opravdu hrozného.
OdpovědětVymazatSeděl jsem o samotě v jídelně a jedl steak, když jsem zahlédl Patricka nakráčet k Bradovi, který seděl se svými parťáky z fotbalu a ignoroval ho, tak jako předtím u skříněk. Viděl jsem, že se Patrick opravdu naštval, ale Bred ho pořád ignoroval. Pak jsem viděl, že Patrick něco řekl a vypadal opravdu naštvaný, když se otočil a odcházel. Brad ještě vteřinku v klidu seděl, pak se otočil. Potom jsem to slyšel. Bylo to akorát tak nahlas, aby to bylo slyšet u několika stolů. To slovo, které Brad zakřičel na Patricka.
“Buzno!”
Fotbalisté se začali smát. Pár stolů utichlo, když se Patrick otočil. Zuřil jako býk. Nekecám. Přihnal se k Bradovu stolu a řekl,
“Co jsi mi to řekl?”
Bože, ten byl naštvaný. Nikdy jsem takhle Patricka neviděl. Brad chvilku klidně seděl, ale jeho kámoši ho povzbuzovali a plácali po ramenou. Brad zvedl oči k Patrickovi a řekl ještě jemněji a zákeřněji, než předtím,
“Řekl jsem, že jsi buzna.”
Bradovi kamarádi se začali smát ještě víc. Tedy, aspoň dokud Patrick nezasadil první ránu. Je celkem děsivé, když celá místnost naráz utichne a až potom začne ten pravý hluk. Boj byl tvrdý. Mnohem tvrdší než ten loňský mezi mnou a Seanem. Žádné čisté údery nebo věci, co vídáme ve filmech. Prostě se mlátili a přetlačovali a ten agresivnější nebo víc rozzlobený z nich se trefil víckrát. Bylo to celkem vyrovnané, dokud se nezapojili Bradovi parťáci; rázem z toho bylo pět na jednoho.
To jsem se do toho vložil já. Prostě jsem nevydržel pozorovat, jak Patrickovi ubližují, i když bylo všechno tak nejasné. Myslím, že kdokoli, kdo mě znal mohl být vyděšený nebo zmatený. Možná vyjma mého bratra. To on mě naučil, jak se v takových situacích zachovat. Vážně nechci zacházet do detailů; řeknu jen, že na konci toho všeho Brad a dva z jeho kumpánů se přestali rvát a jen na mě zírali. Ti zbylí dva se váleli na zemi, jeden si držel koleno, do kterého jsem ho praštil takovou tou kovovou židlí, co bývá v jídelnách. Ten druhý měl obličej v dlaních. Dostal ode mě do oka, ale nebylo to nic vážného. Nechtěl jsem ho vážně zranit.
Podíval jsem se na zem a zahlédl Patricka. Jeho obličej pěkně zvalchovali, hodně brečel. Pomohl jsem mu na nohy a pak se podíval na Brada. Nemyslím, že jsme kdy prohodili pár slov, ale hádám, že byl čas začít. Řekl jsem jen,
“Udělej něco takového znovu a všem to řeknu. A jestli to nebude stačit. vypíchnu ti oči.”
Ukázal jsem na jeho kámoše, který se držel za obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel a že pochopil, že nežertuju. Ale neřekl nic zpátky, protože školní ochranka přišla, aby nás všechny vyvedla z jídelny. Nejdřív nás odvedli na ošetřovnu a pak za panem Smallem. Patrick tu potyčku začal, takže ho na týden vyloučili. Bradovi parťáci dostali po třech dnech za to, že se vrhli na Patricka, když roztrhli původní souboj. Brada nevyloučili vůbec, protože se jen bránil. Mě taky ne, protože jsem jen pomohl bránit kamaráda, když to bylo pět proti jednomu.
Brad a já jsme měli zůstat měsíc po škole, počínaje tím dnem.
Pan Harris neurčil žádná pravidla pro náš trest. Nechal nás si prostě číst, dělat úkoly nebo si povídat. Nebyl to moc trest, pokud zrovna nemáte rádi televizní programy, které běží hned po škole, nebo pokud vás hodně netrápí permanentní rejstřík. Zajímalo by mě, jestli je to mýtus, ten rejstřík. První den po škole si Brad sednul vedle mě. Zdál se být vážně smutný. Řekl bych, že mu to vše tak nějak došlo, když ho začala opouštět necitlivost ze rvačky.
“Charlie?”
“Jo?”
“Dík. Dík, žes je zastavil.”
“To nic.”
A to bylo všechno.
Ve čtvrtek se stalo něco fakt strašného.
OdpovědětVymazatSeděl jsem sám v jídelně a jedl svůj salisburský steak, když jsem spatřil Patrika, jak přišel k Bradovi, který seděl se svými fotbalovými kámoši, a viděl jsem, že ho Brad ignoruje stejně tak jako u skříněk. Nedalo se nevšimnout, že to Patrika doopravdy naštvalo, ale Brad ho pořád ignoroval. Pak jsem viděl, jak Patrik něco řekl, a vypadal dost rozčíleně, když odcházel. Brad zůstal ještě chvíli sedět a pak se otočil. No, a potom jsem to uslyšel. Bylo to dostatečně nahlas, aby to pár stolů slyšelo – to, co Brad zakřičel na Patrika.
,,Buzno!”
Bradovi kámoši z fotbalu se začali smát. Pár stolů ztichlo, když se Patrik otočil. Byl vzteky bez sebe. Nedělám si srandu. Přiřítil se k Bradovu stolu a řekl:
,,Jak jsi mi to řekl?”
Bože, vážně zuřil. Nikdy jsem Patrika takového neviděl. Brad tiše seděl, ale jeho kámoši ho nepřestávali hecovat plácáním po ramenou. Brad se podíval na Patrika a řekl tišeji a pohrdavěji než předtím: ,,Řekl jsem ti buzno.”
Bradovi kámoši se smáli o to víc. Teda do chvíle, než Patrik poslal první ránu. Je to docela děsivé, když celá místnost najednou ztichne, a pak teprve začne ten pořádný hluk. Byl to těžký boj. Mnohem horší než loni, když jsem se pral se Seanem. Nešlo o žádné čisté údery nebo věci, které vidíme ve filmech. Prostě se jen rvali a mlátili. A ten, který byl agresivnější a rozzuřenější, ten rozdal více ran. V tomhle případě to bylo docela vyrovnané, dokud se nezapojili Bradovi kamarádi a nebylo to pět na jednoho.
V tu chvíli jsem se zapojil i já. Prostě jsem se nemohl dívat, jak Patrikovi ubližují, i když ještě nebylo vše vyjasněno. Myslím, že kdokoliv, kdo mě zná, by mohl být vyděšený nebo zmatený. Možná kromě mého bratra. Učil mě, co v takových situacích dělat. Vážně nechci zacházet do detailů, jen bych rád zmínil, že na konci se Brad a jeho dva kámoši přestali prát a jen na mě zírali. Jeho dva jiní kámoši leželi na zemi. Jeden si svíral v rukou koleno, do kterého jsem mu praštil jednou z těch kovových židlí v jídelně, druhý se držel za obličej. Trochu jsem ho udeřil přes oči, ale ne moc. Nechtěl jsem, aby to z toho bylo něco vážného.
Podíval jsem se dolů na zem a uviděl Patrika. Obličej měl pěkně rozmlácený a nahlas brečel. Pomohl jsme mu vstát a podíval jsem se na Brada. Nemyslím si, že bychom spolu někdy předtím vážně mluvili, ale domnívám se, že byl pravý čas začít. Jediné, co jsem řekl, bylo:
,,Pokud ještě někdy tohle uděláš, všem to povím. A jestli to nepomůže, vypíchnu ti oči.”
Ukázal jsem na jeho kamaráda, který se držel za obličej, a věděl jsem, že mě Brad slyšel a pochopil, že jsem to myslel vážně. Nic mi na to neřekl, protože přiběhla školní ostraha, která nás vyvedla z jídelny. Nejdříve nás vzali na ošetřovnu, pak k panu Smallovi. Patrik rvačku začal, takže byl na týden vyloučen. Bradovi kámoši dostali každý tři dny za přesilu proti Patrikovi, po tom, co přerušili původní rvačku. Brad nebyl vůbec vyloučen, protože to byla sebeobrana. Já jsem také nebyl vyloučen, protože jsem jen pomáhal bránit kamaráda, když to bylo pět na jednoho.
Brad a já jsme měli zůstat měsíc po škole, počínaje tím dnem.
Pan Harris nám pro náš trest neudělil žádná pravidla. Prostě nás nechal si číst, dělat domácí úkoly, nebo si povídat. Vážně to není tak úplně trest, pokud nemáš oblíbený pořád v televizi, co běží hned po škole, nebo ti tolik nezáleží na záznamu ve školním hodnocení. Zajímalo by mě, jestli to je vůbec pravda. Ten záznam ve školním hodnocení, mám na mysli.
První den, co jsme byli po škole, si ke mně Brad přisednul. Vypadal dost smutně. Myslím, že ho celá ta věc zasáhla, když se vzpamatoval z té rvačky.
,,Charlie?”
,,Ano?”
,,Dík. Díky, že jsi je zastavil.”
,,Není zač.”
A tím to skončilo.
FM
Ve čtvrtek se stalo něco opravdu příšerného.
OdpovědětVymazatZrovna jsem seděl sám v bufetu a jedl holandský řízek, když jsem uviděl Patrika, jak přichází za Bradem, který seděl se svými kámoši z fotbalu, a viděl jsem, jak ho Brad ignoruje stejně jako u skříněk. Viděl jsem, jak to Patrika rozrušilo, ale Brad ho stále ignoroval. Pak jsem viděl, jak Patrik něco říká, a když se otočil, že už půjde, vypadal pěkně rozčileně. Brad chvíli nehybně seděl a najednou se otočil. A v tom jsem to uslyšel. Bylo to dost nahlas na to, aby to slyšelo několik stolů. To slovo, které Brad vřískl na Patrika.
„Buzno!”
Bradovi kámoši z fotbalu začali řvát smíchy. Několik stolů ztichlo, když se Patrik otočil. Byl vytočený do ruda. Nepřeháním. Přiřítil se k Bradovu stolu a sykl:
„Jak jsi mi to řekl?”
Bože, ten byl naštvaný. Nikdy jsem takhle Patrika neviděl. Brad chvíli tiše seděl, ale jeho kámoši ho nepřestávali popichovat strkáním do ramen. Brad vzhlédl, podíval se na Patrika a řekl tiššeji a zlomyslněji než předtím: „Řekl jsem ti buzno.”
Bradyho kámoši se začali ještě více řehtat. Tedy, dokud Patrik nezačal hrozit pěstí. Docela to nahání hrůzu, když celá místnost naráz ztichne, a najednou začne ten pravý šrumec. Byla to krutá rvačka. Daleko vážnější než ta, kterou jsem měl loni se Seanem. Nebyly to žádné čisté rány, jaké ukazují ve filmech. Jen se rvali a mlátili. A kdokoli byl nejagresivnější nebo měl největší vztek, rozdal nejvíce ran. I tak to ale bylo ještě v klidu, dokud se nepřidali Bradyho kámoši a nebylo to pět na jednoho.
V tu chvíli jsem se přidal. Nemohl jsem se dívat na to, jak ubližují Patrikovi, ikdyž jsem ještě neměl jasno, jak to vlastně je. Myslím, že kdokoliv, kdo mě zná, musel být zděšený nebo zmatený. Možná kromě mého bratra. Ten mě naučil, co dělat v těchto situacích. Nechci příliš zacházet do detailů, jen řeknu, že na konci se Brad a jeho dva kámoši přestali rvát a jenom na mě zírali. Ti druzí dva se váleli na zemi. Jeden z nich se držel za koleno, do kterého jsem ho praštil jednou z kovových židlí. Druhý si dlaněmi zakrýval obličej. Trochu jsem ho švihl přes oči, ale ne moc. Nechtěl jsem být zas tak zlý.
Podíval jsem se na zem a uviděl Patrika. Měl pěkně rozmlácený obličej a hrozně brečel. Pomohl jsem mu na nohy a podíval se na Brada. Řekl bych, že jsme nikdy předtím neprohodili ani pár slov, ale zdá se, že tohle byla příležitost začít. Řekl jsem jenom:
„Jestli to ještě někdy uděláš, všem to řeknu. A jestli to nepomůže, vypíchnu ti obě oči.”
Ukázal jsem na jeho kamaráda, který si zakrýval obličej rukama a věděl jsem, že mě Brad slyšel a že věděl, co tím myslím. Neodpověděl, protože se objevila naše školní ochranka, aby nás z bufetu vyvedla. Napřed nás vzali ke zdravotnici a pak k panu Drobnému. Patrik tu bitku vyprovokoval, takže ho na týden vyloučili ze školy. Z Bradových kamarádů dostal každý tři dny za to, že se spolčili proti Patrikovi potom, co přerušili původní rvačku. Brada nevyloučili vůbec, protože to bylo v sebeobraně. Já také nebyl vyloučen, protože jsem jenom pomáhal bránit kamaráda, když to bylo pět na jednoho.
Brad a já jsme dostali měsíc po škole, od tohoto dne.
Po škole nenastavil pan Harris žádná pravidla. Jen nás nechal číst, dělat domácí úkoly nebo si povídat. Není to zrovna velký trest, pokud nemáš zrovna rád televizní programy, které vysílají přímo po škole, nebo si neděláš starosti o své záznamy. Přemýšlím, jestli to celé není lež. Myslím záznamy.
První den, kdy jsme byli po škole, si Brad sedl vedle mě. Vypadal velmi smutně. Myslím, že ho to nějak srazilo, když přestal být otupělý z té rvačky.
„Charlie?”
„Co?”
„Díky. Dík, žes je zastavil.”
„Není zač.”
A to bylo celé.
Ve čtvrtek se stalo něco děsného.
OdpovědětVymazatSeděl jsem sám u stolu v jídelně a jedl svůj holandský řízek, když jsem uviděl Patrika razit si cestu k Bradovi, který seděl u stolu se svými kámoši z fotbalového týmu, viděl jsem jak ho Brandon ignoruje stejně, jako tehdá u skříněk. Viděl jsem, jak se Patrik hodně naštval, ale Brad ho pořád ignoroval. Potom Patrik něco řekl a vypadal vážně naštvaně když odcházel. Brad chvíli seděl bez hnutí, pak se otočil. A pak jsem to uslyšel. Bylo to tak nahlas, že to slyšelo jen pár přilehlých stolů. To slovo, které Brad na Patrika vykřikl.
„Teplouši!“
Bradovi kámoši z týmu se začali smát. Pár stolů okolo utichlo, když se Patrik otočil. Byl rudý zlostí. Nedělám si srandu. Došel k Bradovu stolu a řekl,
„Jaks mi to řekl?“
Bože, byl tak naštvaný. Takového jsem Patrika snad nikdy neviděl. Brad chvíli jen mlčky seděl, ale jeho kámoši ho plácali přes ramena. Brad vzhlédl k Patrikovi a mírněji, ale o to víc zákeřněji řekl, „Řekl jsem ti teplouši.“
Bradovi kámoši se smáli ještě hlasitěji. Dokud Patrik nezasadil první ránu. Je to trochu děsivé, když celá místnost najednou zcela ztichne a potom začne ten pravý rachot. Byla to drsná bitka. Mnohem větší než ta, kterou jsou měl já se Seanem minulý rok. Nebyl to žádný čistý boj jako z filmů. Jen se váleli po zemi a mlátili se.
A kdokoli byl víc agresivní nebo víc naštvaný dával nejvíc ran. V tomhle případě to bylo celkem vyrovnané, dokud se do toho nepřidali i Bradovi kámoši a najednou to bylo pět na jednoho.
V tu chvíli jsem se do toho vložil i já. Prostě jsem nemohl sledovat, jak Patrikovi ubližují i když mezi námi nebylo všechno ujasněné. Myslím si, že každý, kdo mě zná by byl vyděšený nebo zmatený. Možná kromě mého bratra. To on mě naučil, co dělat v těchto situacích. Nechci zabíhat příliš do detailů, stačí to, že na konci se Brad a jeho dva kámoši přestali prát a jen na mě zírali. Jeho další dva kámoši leželi na zemi. Jeden si držel koleno, do kterého jsem ho předtím praštil jednou z těch kovových jídelních židlí. Ten druhý se držel za obličej. Trochu jsem ho praštil do oka, ale ne moc tvrdě. Nechtěl jsem být moc tvrdý.
Podíval jsem se na zem a uviděl Patrika. Měl pomlácený obličej a hrozně brečel. Pomohl jsem mu zpátky na nohy a pak jsem se podíval na Brada. Nemyslím si, že jsme spolu někdy předtím promluvili, ale myslel jsem, že to byl správný čas začít.
Jediné, co jsem řekl bylo, „Jestli ještě někdy uděláš něco takového, tak to řeknu všem. A pokud to nepomůže, vypíchnu ti obě oči.“
Ukázal jsem na toho kluka, co si držel obličej a myslím, že Brad pochopil, jak moc vážně to myslím. Nic mi na to neodpověděl. Možná proto, že v tu chvíli do jídelny vběhla školní ochranka, aby nás všechny vyvedla ven. Nejdříve nás odvedli na ošetřovnu a pak za panem Smallem. Patrik tu rvačku začal, takže byl na týden dočasně vyloučen. Bradovi kámoši byli dočasně vyloučeni na tři dny za neférovou bitku proti Patrikovi. Brad nebyl vyloučen vůbec, protože se jen bránil. Mě taky nevyloučili, protože jsem jen pomáhal bránit kamaráda, když to bylo pět na jednoho.
Můj a Bradův trest byl měsíc po škole. Počínaje tím dnem.
Pan Harris pro náš trest nestanovil žádná pravidla. Nechal nás abychom si četli, dělali domácí úkoly nebo si povídali. V podstatě to skoro žádný trest nebyl – pokud teda tvoje oblíbené televizní programy nevysílají hned po škole, nebo ti nezáleží na tvé osobní školní složce. Zajímalo by mě, jestli je to vůbec pravda. Mám na mysli tu školní složku.
Ten první den školního trestu si Brad sednul vedle mě. Vypadal smutně. Myslím, že ho to nakonec dost vzalo, když se z té rvačky vzpamatoval.
„Charlie?“
„No?“
„Dík. Díky za to, žes je zastavil.“
„Není zač“
A to bylo všechno.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatSofia Sopova
OdpovědětVymazatVe čtvrtek se stalo něco strašného.
Seděl jsem sám v jídelně, jedl holandský řízek, když jsem uviděl Patrika, jak měl namířeno k Bradovi, který seděl s jeho fotbalovými parťáky a viděl jsem, jak Patrika ignoruje stejně, jako to dělal u skříňky. A taky jsem viděl, jak se Patrik začal rozčilovat, ale Brad ho pořád ignoroval. Potom jsem si všiml, jak mu Patrik něco řekl a při odchodu vypadal pěkně naštvaně. Brad chvíli seděl a pak se otočil. Potom jsem to uslyšel. Bylo to dost nahlas, aby to slyšelo několik okolních stolů. To, co Brad zařval na Patrika.
"Buzno!"
Bradovi fotbaloví kamarádíčci se začali smát. Několik stolů utichlo, když se Patrik otočil. Byl zuřivý, jako blázen. Nežertuji. Vyřítil se k jeho stolu a řekl: "Jak jsi mě právě nazval?"
Bože, ten byl tak rozčílený. Nikdy jsem neviděl Patrika takového. Brad seděl chvíli tiše, ale jeho kamarádíčci ho pořád hecovali strkáním do ramen. Brad se podíval na Patrika a mnohem výrazněji, než před tím, řekl: "Řekl jsem, že jsi buzna."
Bradovi kamarádíčci se začali smát ještě víc nahlas. Tak to bylo, než Patrik dal první ránu. Je docela děsivé, když celá místnost utichne, a až pak začne pořádný hluk. Rvačka byla drsná. Mnohem drsnější než ta, co jsem měl se Seanem minulý rok. Nebylo to čisté boxování nebo ty věci, co vidíte ve filmech. Oni se prostě rvali a mlátili. A ten, co byl nejvíc agresivní a nejvíc rozčílený, dal nejvíc ran. V tomto případě to bylo celkem klidné do té doby, než se zapojili Bradovi parťáci a stala se z toho rvačka pěti na jednoho. To byl zlom, kdy jsem se zapojil já. Prostě jsem nemohl sledovat, jak Patrikovi ubližují, i když to mezi námi nebylo zrovna ujasněné. Myslím si, že každý, kdo mě znal, mohl být vyděšený nebo zmatený. Možná kromě mého bratra. To on mě naučil, jak se chovat v takových situacích. Nechci zacházet úplně do detailů, jenom řeknu, že na konci toho všeho Brad a dva jeho kamarádíčci přestali mlátit a jenom na mě zírali. Ostatní dva kamarádi leželi na zemi. Jeden si svíral koleno, které jsem praštil jednou tou kovovou jídelní židlí. Ten druhý se držel za obličej. Nějak jsem ho praštil do očí, ale nebylo to tak hrozné. Nechtěl jsem být tak zlý.
Podíval jsem se na zem a uviděl Patrika. Jeho obličej byl pěkně zřízený a taky hodně brečel. Pomohl jsem mu na nohy a otočil se na Brada. Nemyslím si, že jsme si někdy vůbec prohodili dvě slova, bral jsem to ale za vhodnou chvíli na to, abych na něj začal mluvit. Vše, co jsem řekl, bylo: „Jestli to uděláš ještě jednou, tak to povím všem. A jestli ani to nezabere, oslepím tě.“
Podíval jsem se na jeho kamaráda, co se držel za obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel a věděl, že to myslím vážně. Nic na to neřekl, možná proto, že přišla ostraha školy, aby nás vyvedla ven z jídelny. Nejdřív nás vzali na ošetřovnu, pak k panu Smallovi. Patrik začal rvačku, takže byl vyloučen na týden. Bradovi parťáci dostali tři dny kvůli tomu, že šli všichni najednou proti Patrikovi, Brad nebyl vyloučen, protože se jen bránil, já taky ne, protože jsem bránil kamaráda, když to bylo pět na jednoho.
Brad a já jsme dostali měsíc po škole, počínaje tím dnem.
Pan Harris nestanovil žádná pravidla, když jsme byli po škole. Jen jsme museli číst, dělat nějakou práci nebo mluvit. Není to zas takový trest, pokud teda nemáte v oblibě nějaký televizní pořad, který běží hned po škole nebo pokud vás moc netrápí trvalý zápis. Zajímalo by mě, jestli to není jenom lež. Myslím ten zápis.
První den po škole si Brad sedl vedle mě. Vypadal velmi smutně. Myslím, že ho to všechno zasáhlo, když přestal být otupělý z té rvačky.
„Charlie?“
„Ano?“
„Díky. Díky moc, že jsi je zastavil.“
„Nemáš zač.“
A to bylo všechno.
Ve čtvrtek se stalo něco opravdu hrozného.
OdpovědětVymazatSeděl jsem sám v jídelně a jedl karbanátek, když jsem uviděl Patricka přicházet k Bradovi, který seděl se svými přáteli z fotbalu a uviděl jsem, jak Patricka ignoroval stejně jako ho ignoroval u skříněk. A viděl jsem, že je Patrick velmi naštvaný, ale Brad ho přesto ignoroval. Poté jsem viděl, jak Patrick něco řekla a vypadal opravdu rozohněně, když se otočil a odcházel pryč. Brad seděl chvilku nehnutě, pak se otočil. A pak jsem to uslyšel. Mluvil právě tak nahlas, že to zaslechlo pár dalších stolů. Slovo, které Brad křičel na Patrika.
„Buzno!“
Bradovo kamarádi z fotbalu se začali smát. Když se Patrick otočil, pár stolů ztichlo. Byl vzteky bez sebe. Nedělám si srandu. Přiřítil se k Bradovu stolu a řekl: „Jak si mi to řekl?“.
Bože, ten byl naštvaný. Nikdy předtím jsem Patricka neviděl v takovém stavu. Brad chvíli seděl, ale jeho kamarádi ho vytrvale hecovali a šťouchali do ramen. Brad vzhlédl k Patrickovi a řekl s pohrdáním a odporem: „Řekl jsem ti buzno.“
Bradovi kamarádi se začali smát ještě víc. Do té doby, než Patrick zasadil první ránu. Je to trochu děsivé, když najednou celá jídelna utichne, a pak začne skutečný hluk. Byl to tvrdý boj. Mnohem tvrdší než ten, který jsem měl se Seanem vloni. Nešlo o běžné rány a věci, které člověk vidí ve filmech. Prostě se jen rvali a rvali. A ten, kdo byl nejvíc agresivní nebo naštvaný, uděloval nejvíc ran. V tomto případě šlo o docela vyrovnaný boj, ale pak se přidali Bradovi kamarádi, takže šlo pět na jednoho.
V tu chvíli jsem se zapojil. Nemohl jsem sledovat, jak ubližují Patrickovi, i když jsme si to ještě nevyříkali. Myslím si, že každý, kdo mě zná, mohl být vyděšený nebo zmatený. Teda kromě mého bratra. Byl to on, kdo mě naučil, co dělat v těchto situacích. Nechce se mi moc zacházet do detailů, možná bych jen poznamenal, že na konci Brad a jeho dva kamarádi přestali bojovat a jen na mě zírali. Jeho druzí dva kamarádi leželi na zemi. Jeden se držel za koleno, do kterého jsem ho praštil jednou z těch kovových židlí v jídelně. Ten druhý si držel obličej. Dal jsem mu tak trochu pěstí do oko, ale ne moc silně. Nechtěl jsem být až moc hrubý.
Koukl jsem na zem a uviděl Patrika. Jeho obličej byl pěkně potlučený a hlasitě brečel. Pomohl jsem mu na nohy, a pak jsem se podíval na Brada. Nemyslím si, že jsem spolu někdy předtím prohodili víc jak dvě slova, ale hádám, že v tuhle chvíli nastal čas. Řekl jsem jen: „Pokud to někdy uděláš znovu, pak to řeknu všem. A pokud to nezabere, tak ti vypíchnu oči.“
Ukázal jsem na jednoho z jeho kámošů, který si držel obličej a věděl jsem, že mě Brad slyšel a věděl, že to myslím vážně. Neodpověděl, protože přišla školní ochranka, která nás všechny vyvedla z jídelny. Nejdříve nás vzali na ošetřovnu, a pak k panu Small. Protože Patrick začal rvačku, tak byl na týden dočasně vyloučen. Každý z Bradovo kámošů dostal tři dny, protože se spolčili proti Patrikovi, potom co se vrhli do původní bitky. Brad nebyl dočasně vyloučen, jelikož se jednalo o sebeobranu. Já jsem taky nebyl vyloučen, protože jsem jen pomáhal bránit kamaráda, když šlo o boj pět na jednoho.
Od toho dne jsme s Bradem byli za trest měsíc po škole.
V rámci po školy Pan Harris nestanovil žádná pravidla. Mohli jsme si číst, dělat úkoly nebo si povídat. Nejedná se o kdovíjaký trest, pokud nemáte rádi seriály v televizi, které běží hned po škole nebo vás netrápí záznam v papírech. Zajímalo by mě, jestli je to celé lež. Myslím ty záznamy v papírech.
Hned první den po školy si vedle mě přišel sednout Brad. Vypadal nešťastně. Myslím si, že si to na něj dolehlo ve chvíli, kdy se vzpamatoval z té rvačky.
„Charlie?“
„No?“
Díky. Díky, že si je zastavil.“
„Nemáš za co.“
A to bylo všechno.
- Radmila Fleišerová
Anna Vodnanska
OdpovědětVymazatVe čtvrtek se stalo něco doopravdy hrozného.
Seděl jsem sám v jídelně a jedl holandský řízek, když jsem zahlédl Patrika, jak jde směrem k Bradovi, který seděl mezi svými kamarády z fotbalu a viděl jsem, jak ho Brad ignoruje stejně jako předtím u skříněk. Všiml jsem si, že to Patrika docela rozčílilo, ale Brad ho dál ignoroval. Potom jsem viděl, že Patrik něco říká a že přitom, jak se otáčel k odchodu, vypadal vážně naštvaný. Brad dál chvíli seděl a pak se otočil. A potom jsem to uslyšel. Bylo to tak akorát nahlas, aby to pár stolů okolo mohlo slyšet. Tu věc kterou Brad zařval na Patrika.
“Buzno!”
Bradovi kamarádi z fotbalu se začali smát. Pár stolů utichlo, Patrik se otočil. Byl šíleně rozčílený. Nekecám. Přiřítil se k Bradovu stolu a řekl,
“Jak si mi to řekl?”
Bože, jak ten byl naštvaný. Nikdy jsem takhle Patrika neviděl. Brad seděl chvíli potichu, ale jeho kamarádi ho povzbuzovali dál pošťuchováním rameny. Brad vzhlédnul k Patrikovi a řekl
klidněji ale podleji než předtím, “řekl jsem ti buzno.”
Bradovi kamarádi se začali smát ještě víc. Tedy dokud Patrik nevrazil Bradovi první ránu. Je to docela děsivé, když celá místnost najednou ztichne a pak teprve začne ta pravá vřava. Byla to drsná rvačka. Mnohem drsnější než ta moje minulý rok s Seanem. Nebyly to žádné čistě rány, jako bývají ve filmech. Jen se do sebe opřeli a mlátili se. A ten, kdo byl nejvíc agresivní nebo nejvíc rozzuřený, zasadil víc ran. V jejich případě to bylo docela vyrovnané, dokud se k Bradovi nepřidali jako kamarádi a nestal se z toho zápas pěti proti jednomu.
To byla chvíle, kdy jsem se musel přidat já. Nemohl jsem se koukat, jak Patrikovi ubližují, i když ve věcech ještě nebylo jasno. Myslím, že kdokoliv mě znal, mohl být trochu vystrašený nebo zmatený. Až možná na mého bratra. On mě učil, jak se v takových situacích zachovat. Vážně nechci moc zacházet do detailů, ale musím říct, že se ke konci Brad a jeho dva kamarádi přestali rvát a jen zírali na mě. Jeho další dva kamarádi se váleli na zemi. První z nich se držel za koleno, které jsem mu přetáhnul jednou z těch kovových židlí z jídelny. Druhý se držel za obličej. Trochu jsem ho švihl přes oči, ale ne moc. Nechtěl jsem být tak zlý.
Podíval jsem se na zem, kde ležel Patrik. Měl docela pomlácený obličej a hodně brečel. Pomohl jsem mu na nohy a pak jsem se podíval na Brada. Ani si nepamatuji, že bychom si někdy dřív něco řekli, tak teď byla ta pravá chvíle začít. Celé, co jsem řekl, bylo, “jestli to ještě jednou uděláš, řeknu to všem. A jestli ani to nepomůže, vypíchnu ti obě oči.”
Ukázal jsem na jeho kamaráda, co si zakrýval obličej a věděl jsem, že Brad pochopil, co jsem tím myslel. Nic nestihl říct, protože přišla ochranka naší školy a vyvedla nás ven z jídelny. Vzali nás nejdřív k ošetřovatelce a potom k paní Smallové. Patrik tu bitku vyvolal, takže byl na týden vyloučen ze školy. Bradovi kamarádi dostali tři dny za to, že se k Patrikovi přidali potom, co začala bitka. Brad nebyl vyloučen ani na jeden den, protože se rval v sebeobraně. A ani já nebyl vyloučen, protože jsem pomáhal kamarádovi, kterého mlátili kluci v převaze.
Brad a já jsme dostali měsíc po škole, počínajíc od toho dne.
V rámci našeho trestu nenastavil pan Harris žádná pravidla. Nechal nás si číst nebo dělat domácí úkoly nebo si povídat. Vlastně to nebyl až takový trest, teda pokud nemáš rád seriály, co jdou v televizi hned po škole, nebo si neděláš moc velké starosti o své záznamy. Zajímalo by mě, jestli je to celé jen lež. Myslím ty veškeré záznamy.
První den po škole si Brad sedl vedle mě. Vypadal velmi smutný. Myslím, že mu to potom všechno došlo, když se přestal cítit otupěle z té rvačky.
“Charlie?”
“No?”
“Dík. Dík, že si je zastavil.”
“Není zač.”
A to bylo celé.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatU úterý se stalo něco děsného.
OdpovědětVymazatSeděl jsem sám v jídelně a jedl salizburský steak, když jsem zahlédl Patricka nakráčet k Bradovi, který seděl se svými fotbalovými kamarádíčky a viděl jsem, že ho Brad ignoruje stejně jako u skříňky. Viděl jsem, že se Patrick naštval ale Brad ho pořád ignoroval. Potom jsem viděl že Patrick něco řekl a otočil se k odchodu, přičemž vypadal dost nasupeně. Brad chvíli seděl bez pohnutí a pak se otočil. A potom jsem to slyšel. Přesně tak hlasitě aby to slyšelo jen pár stolů. To, co Brad zakřičel na Patricka.
„Teplouši“
Bradovi fotbaloví kamarádíčci se začali lámat smíchy. Několik stolů se utišilo, když se Patrick otočil. Tentokrát byl pekelně vytočený. Beze srandy. Nekráčel k Bradovu stolu a řekl.
„Jak si mi to řekl?“
Sakra ten byl naštvaný. Nikdy jsem takhle Patricka neviděl. Brad zůstal chvíli zticha ale jeho kumpáni ho nepřestaly pošťuchovat a strkat do ramen. Brad upřel pohled k Patrickovi a pronesl pomaleji, a ještě horším tónem než předtím. „Řekl jsem že si teplouš“
Bradův stůl se rozesmál ještě hlasitěji. Tedy jen do doby, než Patrick poprvé máchl pěstí. Je vždycky tak zvláštní, jak ztichne celá místnost naráz, než začne ten opravdový hluk. Souboj to byl těžký. Mnohem těžší, než jaký jsem měl minulý rok se Seanem. Nebyly tu žádné čisté rány jako jsou vidět ve filmech. Prostě se jen rvaly a rány padaly. A kdo byl zrovna nejagresivnější nebo prostě nejnaštvanější uštědřil nejvíc ran. V tomhle případě to bylo dost vyrovnané, než se do toho vložily Bradovi kamarádi a z vyrovnaného souboje se stalo pět na jednoho.
A v tom bodě jsem se zapojil já. Jednoduše jsem nemohl jen přihlížet, jak ubližují Patrickovi i když nebyla celá situace úplně vyjasněná. Myslím, že kdokoliv mě zná musel být v tu chvíli vyděšený nebo zmatený. Možná s výjimkou mého bratra. To on mě naučil, co v podobných situacích dělat. Nechci opravdu zacházet moc do detailů, ale řekněme, že když jsem s nimi byl hotový, dva z Bradových kamarádů se přestali prát a jen na mě civěli, další dva se váleli na zemi a jeden se držel za koleno, přes které dostal jednou z těch kovových židlí z jídelny. Jeden si svíral obličej v dlaních. Tak trochu dostal dánu do oka, ale ne nijak velkou. Nechtěl jsem být až moc drsný.
Podíval jsem se na zem a viděl Patricka. Jeho obličej byl dost zřízený a z očí mu tekly slzy proudem. Pomohl jsem mu na nohy a potom upřel pohled na Brada. Nemyslím, že jsme kdy prohodili víc než pár slova, ale tohle byla zřejmě výborná příležitost začít. Řekl jsem jen, „Jestli něco takového uděláš ještě jednou, řeknu TO všem. A když ani to nezabere, vypíchnu ti oči.“
Ukázal jsem prstem na jeho kamaráda, který měl stále ještě obličej v dlaních a vím že Brad slyšel moc dobře a bylo mu jasné, že to myslím vážně. Neodpověděl vůbec nic, jelikož právě dorazila školní ochranka a vyvedla nás z jídelny. Nejdřív nás vzali ke školní zdravotnici a obratem k panu Smallovi. Patrick si začal, takže ho na týden vyloučili. Bradovi kumpáni dostali po třech dnech za přesilovku na Patricka poté co přerušili původní rvačku. Bradovi se nestalo nic, jelikož se jenom bránil. I mě se hlavní trest vyhnul, jelikož jsem pomohl kamarádovi, když se na něj vrhlo pět kluků.
Já s Bradem jsme nakonec dostali měsíc po škole, počínaje dneškem.
Pan Harris v poškolácké třídě neurčil žádná pravidla. Prostě nás nechal číst, dělat domácí úkoly nebo povídat. Není to vlastně žádný velký trest, pokud tedy nepospícháte domů na nějaký televizní pořad hned po škole nebo vás nezajímá váš školní rejstřík. Uvažuju, jestli to náhodou není jen kec. Mám na myslí ten školní rejstřík.
Hned první den trestu si ke mně přisel Brad. Vypadal dost smutně. Myslím, že to na něj všechno dolehlo, když zmizela ta otupělost po rvačce.
„Charlie?“
„No?“
„Dík. Díky že si je zastavil.“
„Není zač“
A to bylo celé.
-Ondřej Trnka