2. března 2020

A.C.Clarke a svět science fiction

1. Websearch: Kdo byl A. C. Clarke?
2. Websearch: Space Odyssey

https://www.clarkefoundation.org/

https://www.wired.com/2015/08/amazingly-accurate-futurism-2001-space-odyssey/
2001: A Space Odyssey Trailer
2010: Odyssey 2 Final scene
____________

Arthur C. Clarke
2010: Space Odyssey 2

51
The Great Game

Now the long wait was ending. On yet another world, intelligence had been
born and was escaping from its planetary cradle. An ancient experiment was about
to reach its climax.
Those who had begun that experiment, so long ago, had not been men - or even
remotely human. But they were flesh and blood, and when they looked out across
the deeps of space, they had felt awe, and wonder, and loneliness. As soon as
they possessed the power, they set forth for the stars. In their explorations,
they encountered life in many forms and watched the workings of evolution on a
thousand worlds. They saw how often the first faint sparks of intelligence
flickered and died in the cosmic night.
And because, in all the Galaxy, they had found nothing more precious than
Mind, they encouraged its dawning everywhere. They became farmers in the fields
of stars; they sowed, and sometimes they reaped.
And sometimes, dispassionately, they had to weed.
The great dinosaurs had long since perished when the survey ship entered the
Solar System after a voyage that had already lasted a thousand years. It swept
past the frozen outer planets, paused briefly above the deserts of dying Mars,
and presently looked down on Earth.
Spread out beneath them, the explorers saw a world swarming with life. For
years they studied, collected, catalogued. When they had learned all they could,
they began to modify. They tinkered with the destinies of many species on land
and in the ocean. But which of their experiments would succeed, they could not
know for at least a million years.
They were patient, but they were not yet immortal. So much remained to do in
this universe of a hundred billion suns, and other worlds were calling. So they
set out once more into the abyss, knowing that they would never come this way
again.
Nor was there any need. The servants they had left behind would do the rest.
On Earth the glaciers came and went, while above them the changeless Moon
still carried its secret. With a yet slower rhythm than the polar ice, the tides
of civilization ebbed and flowed across the Galaxy. Strange and beautiful and
terrible empires rose and fell, and passed on their knowledge to their
successors. Earth was not forgotten, but another visit would serve little
purpose. It was one of a million silent worlds, few of which would ever speak.
And now, out among the stars, evolution was driving toward new goals. The
first explorers of Earth had long since come to the limits of flesh and blood;
as soon as their machines were better than their bodies, it was time to move.
First their brains, and then their thoughts alone, they transferred into shining
new homes of metal and plastic.
In these, they roamed among the stars. They no longer built spaceships. They
were spaceships.
But the age of the Machine-entities swiftly passed. In their ceaseless
experimenting, they had learned to store knowledge in the structure of space
itself, and to preserve their thoughts for eternity in frozen lattices of light.
They could become creatures of radiation, free at last from the tyranny of
matter.
Into pure energy, therefore, they presently transformed themselves; and on a
thousand worlds the empty shells they had discarded twitched for a while in a
mindless dance of death, then crumbled into rust.
They were lords of the Galaxy, and beyond the reach of time. They could rove
at will among the stars and sink like a subtle mist through the very interstices
of space. But despite their godlike powers, they had not wholly forgotten their
origin in the warm slime of a vanished sea.
And they still watched over the experiments their ancestors had started, so
long ago.


52
Ignition
........

It is not true that astronomical events always require astronomical periods
of time. The final collapse of a star before the fragments rebound in a
supernova explosion can take only a second; by comparison, the metamorphosis of
Jupiter was almost a leisurely affair.
Even so, it was several minutes before Sasha was able to believe his eyes.
He had been making a routine telescopic examination of the planet - as if any
observation could now be called routine! - when it started to drift out of the
field of view. For a moment, he thought that the instrument's stabilization was
faulty; then he realized, with a shock that jolted his entire concept of the
universe, that Jupiter itself was moving, not the telescope. The evidence stared
him in the face; he could also see two of the smaller moons - and they were
quite motionless.
He switched to a lower magnification, so that he could see the entire disk
of the planet, now a leprous, mottled grey. After a few more minutes of
incredulity, he saw what was really happening; but he could still scarcely
believe it.
Jupiter was not moving from its immemorial orbit, but it was doing something
almost as impossible. It was shrinking - so swiftly that its edge was creeping
across the field even as he focused upon it. At the same time the planet was
brightening, from its dull grey to a pearly white. Surely, it was more brilliant
than it had ever been in the long years that Man had observed it; the reflected
light of the Sun could not possibly - At that moment, Sasha suddenly realized
what was happening, though not why, and sounded the general alarm.
When Floyd reached the observation lounge, less than thirty seconds later,
his first impression was of the blinding glare pouring through the windows,
painting ovals of light on the walls. They were so dazzling that he had to avert
his eyes; not even the Sun could produce such brilliance.
Floyd was so astonished that for a moment he did not associate the glare
with Jupiter; the first thought that flashed through his mind was: Supernova! He
dismissed that explanation almost as soon as it occurred to him; even the Sun's
next-door neighbour, Alpha Centauri, could not have matched the awesome display
in any conceivable explosion
The light suddenly dimmed; Sasha had operated the external sun shields. Now
it was possible to look directly at the source, and to see that it was a mere
pinpoint - just another star, showing no dimensions at all. This could have
nothing to do with Jupiter; when Floyd had looked at the planet only a few
minutes ago, it had been four times larger than the distant, shrunken sun.
It was well that Sasha had lowered the shields. A moment later, that tiny
star exploded - so that even through the dark filters it was impossible to watch
with the naked eye. But the final orgasm of light lasted only a brief fraction
of a second; then Jupiter - or what had been Jupiter - was expanding once again.
It continued to expand, until it was far larger than it had been before the
transformation. Soon the sphere of light was fading rapidly, down to merely
solar brilliance; and presently Floyd could see that it was actually a hollow
shell, for the central star was still clearly visible at its heart.
He did a quick mental calculation. The ship was more than one light-minute
from Jupiter, yet that expanding shell - now turning into a bright-edged ring already
covered a quarter of the sky. That meant it was coming toward them at My
God! - nearly half the speed of light. Within minutes, it would engulf the
ship. 

41 komentářů:

  1. Homolková Tereza
    51
    Badatelé spatřili svět pod nimi hemžící životem. Celé roky studovali, sbírali a třídili. Když se naučili vše, co mohli, začali s proměnami. Pohráli si s osudem mnoha živočišných druhů na zemi i v oceánu, ale které z jejich experimentů uspějí, se nemohli dozvědět ani za milión let. Byli trpěliví, ale ještě nebyli nesmrtelní. V tomto vesmíru miliard sluncí toho zbývalo tolik udělat a další světy volaly. A tak ještě jednou vyrazili do hlubin, vědouce že touto cestou už nikdy nepůjdou. Ani to nebylo třeba. Služebníci, které nechali za sebou, se postarají o zbytek. Na zemi ledovce připlouvali a odplouvali, zatímco neměnný měsíc nad nimi stále uchovával svá tajemství. Za ještě pomalejšího rytmu, než v jakém pluli ledovce, vlny civilizace odplouvaly a plynuly napříč galaxií. Podivné, krásné a strašné říše vzkvétaly a upadaly, a předávaly znalosti svým nástupcům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva neměla smysl. Byla jedním z miliónu tichých světů, jedním z mála, co by kdy promluvili. A teď, venku mezi hvězdami, směřovala evoluce k novým cílům. První objevitelé země už dávno narazili na hranice masa a krve. V momentě, kdy byli jejich stroje lepší než jejich těla, bylo na čase se přesunout. Jejich mozky a poté i samotné myšlenky se přestěhovaly do nových zářivých domovů z kovu a plastu a v těch se potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli kosmické lodě. Oni byli kosmickými loděmi. Avšak věk strojových bytostí rychle minul. Během jejich ustavičného experimentování se naučili ukládat znalosti v samotné sktruktuře prostoru, a uchovat své myšlenky v zamrzlých mřížkách světla navěky. Mohli by se stát radioaktivními tvory, osvobodit se aspoň od tyranie hmoty. Přetvořili se tedy na čistou energii a na tisíci světech se prázdné granáty, které odhodili, chvíli škubali při smyslu zbaveném tanci smrti a pak zrezivěli. Byli to páni galaxie a byli mimo dosah času. Mohli bloudit mezi hvězdami dle svých přání a prolínat jako jemná mlha skrze trhliny vesmíru. Navzdory jejich téměř božským schopnostem úplně nezapomněli na to, že pochází z teplého bahna zaniklých moří. A stále střežili experimenty, jež započali jejich předkové tak dávno.
    52
    Světlo náhle potemnělo. Saša spustil venkovní sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na zdroj a bylo možné vidět, že to je pouze špendlíková hlavička – jen další hvězda, nevykazující žádnou velikost. To nemohlo mít s Jupiterem nic společného. Když se Floyd před pár minutami na tu planetu díval, byla čtyřikrát větší než vzdálené, scvrklé slunce. Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později malá hvězda explodovala a bylo téměř nemožné ji pozorovat pouhým okem navzdory filtrům. Avšak finální výtrysk světla trval jen zlomek sekundy. Pak se Jupiter, nebo tedy to, co bývalo Jupiterem, začalo rozpínat zas. Rozpínalo se to, dokud to nebylo mnohem větší, než před proměnou. Světelná sféra rychle vyhasínala, až dosáhla jasnosti slunce a najednou Floyd uviděl, že je to jen prázdný granát, neboť v jeho srdci byla stále zřetelně viditelná centrální hvězda. Rychle provedl zpaměti několik výpočtů. Loď byla od Jupiteru vzdálená více než jednu světelnou minutu, a přesto zvětšující skořápka, který se nyní proměnila v jasně ohraničený prstenec, zakryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se to blíží – pane Bože! – skoro poloviční rychlostí světla. Během několika minut to pohltí loď.

    OdpovědětVymazat
  2. Pod nimi rozprostřený, průzkumníci viděli svět hemžící se životem.
    Po léta studovali, shromažďovali a katalogizovali. Když už se naučili co mohli,
    začali se modifikovat. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu.
    Ale které z jejich experimentů by byly úspěšné, nemohli vědět ani za milion let.
    Byly sice trpělivý, ale ne nesmrtelní. Ještě mnoho toho zbývalo udělat v tomto
    vesmíru s nespočet sluncí, a další světy volaly. A tak se vydali zpět do propasti,
    i když věděli, že se nikdy zpět nevrátí. Ani nebyla potřeba. Sluhové, které
    tu nechají, udělají zbytek. Na Zemi, ledovce vznikaly a roztávaly, zatímc neměnný
    Měsíc na obloze si stále nesl svá tajemství. S ještě pomalejším rytmem než
    polární led, proudy civilizací odtékali a protékali skrz Galaxii.
    Podivná a krásná a strašlivá impéria vznikala a zanikala, předávala své
    znalosti svým následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěka by nic
    nepřinesla. Byl to jeden z tichým světů, z těch mála, které nikdy nepromluví.
    A nyní, obklopena hvězdami, evoluce mířila nepříč novým cílům.
    První průzkumníci Země už dávno objevili hranice kůže a krve; jakmile
    jejich stroje byly lepší než jejich těla, byl čas se posunout dál.
    Nejdříve jejich mozky, poté i jejich myšlenky, přesunuli do lesklých nových
    příbytků z kovu a plastu. A v nich, se potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli
    vesmírné lodě. Oni sami byly vesmírnými loděmi. Ale doba živých strojů
    rychle skončila. V jejich nepřetržitém experimentování se naučili,
    že znalosti se musí skladovat stejně jako vesmír samotný, a to uchováním
    jejich myšlenek na věčnost v nehybných světelných mřížkách.
    Mohli by se z nich stát bytosti záření, osvobozené od tyranie hmoty.
    Čistá energie, tedy, brzy by se přeměnily, a na tisících světech, prázdné
    skořápky by sebou chvíli cukaly v nesmyslném tanci smrti, poté se rozdrobily
    na prach. Byli to pánové Galaxie, větší než tam kam čas dosáhne.
    Mohli se toulat mezi hvězdami a ponořit se jako mírná mlha v meziprostoru vesmíru.
    Ale navzdory jejich božským sílám, nikdy nezapomneli odkud pocházejí,
    z vřelého slizu zmizelého moře. Stále dohlíželi na experimenty jejich předci
    začali před tak dávnou dobou.

    2010: Space Odyssey 2 (51, The Great Game)


    Světlo se náhle ztlumilo, Saša spravil sluneční štíty. Teď už bylo možné vidět
    zdroj záření, a vidět, že jde o pouhý detail, jen další hvězdu, nevykazujíci žádně
    rozměry. Tohle nemůže mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd díval na
    planetu jen pár minut předem, byla čtyřikrát větší než smrštěné Slunce v dáli.
    Bylo dobře, že Saša snížil štíty. O chvíli později, ta malá hvězda explodovala -
    takže ani přes tmavé filtry nebylo možno to pozorovat pouhým okem. Ale konečné
    vyvrcholení záření trvalo pohou setinu sekundy; poté Jupiter - nebo co bývalo
    Jupiter - se začal více zvětšovat. Pořád se zvětšoval dokud nebyl o daleko
    větší než když se začal měnit. Brzy se ta koule světla začala rychle ztrácet
    do pouhé solární záře; a současně tak Floyd mohl vidět, že jde pouze o prázdnou
    schránku centrální hvězdy, která byla pořád krásně viditelná stejně tak jako
    její srdce. Rychle si to v hlavě spočítal. Loď byla méně než jednu světelnou minutu
    od Jupitera, té stále se zvětšující schránky - měnící se v zářivý kruh již
    pokrývající čtvrtinu nebe. To znamenalo, že se k nim blíží - Můj Bože! -
    skoro poloviční rychlostí světla. V pár minutách to pohltí loď.

    2010: Space Odyssey 2 (52, Ignition)

    Kateřina Engeová

    OdpovědětVymazat
  3. THE GREAT GAME:

    Badatelé pod sebou zahlédli svět hemžící se životem. Roky studovali, sbírali, a třídili informace. Když se naučili všechno, co mohli, začali s modifikací. Pohráli si s osudy mnoho druhů jak na zemi, tak i v oceánu. Výsledky svých experimentovaní by však dostali nejdříve až za milión let.

    Trpěliví sice byli, ale nikoliv nesmrtelní. Tolik jim ještě zbývalo ve vesmíru se sto miliardy hvězd, a další světy čekaly. Rozhodli se tedy, že se znova ponoří s věděním, že na tuto cestu již nikdy nevkročí.

    Ani to nebylo zapotřebí. To měli na starosti služebníci, které za sebou zanechali. Pozemské ledovce vznikaly a roztály, zatímco si neměnný Měsíc uchovával svá tajemství. S rytmem, pomalejším než je polární ledovec, proudy civilizací klesli a pohybovali se napříč galaxií. Podivné, krásné a otřesné říše vzestupovali a padli, a přenechaly vědomosti dalším generacím. Země nebyla sice zapomenuta, ale další návštěva by rozhodně měla svůj účel. Jednalo by se o jeden z miliónů nevyslechnutých světů, z čehož jenom pár z nich by měly šanci promluvit. A mezi těmi hvězdami, evoluce nyní mířila k novým cílům. První pozemští průzkumníci udělali velké kroky, co se týče jejich hranice z masa a krve; a ve chvíli, kdy se jejich stroje staly lepší, než jejich těla, bylo na čase se posunout dál. Jejich mozky a následně jejich myšlenky se přesunuly do těch nově vyleštěných domovů vyrobených ze železa a plastu.

    A v nich se potulovaly mezi hvězdami. Už nenadále museli stavět vesmírné lodě. Oni jimi byly.

    Věk strojů však rychle uběhl. V jejich nepřetržitém experimentováním se naučili ukládat vědomosti, založené na samotné vesmírné struktuře, aby si tak navěky zachovali svoje myšlenky ve světelných mřížkách. Mohli se alespoň stát radioaktivními tvory, osvobozené z tyranství, kterou je hmota.

    Vzápětí se transformovali do čisté energie; a ty prázdné skořápky, odhozené na tisíce světech, které sebou chvíli škubaly v tanci smrti, zrezavěly.
    Byli páni galaxie, a dosahovali dále než je linie času. Mohli si potulovat mezi hvězdami jak si jim zalíbilo, a ponořit se do nich jako drobná mlha napříč vesmírnými meziprostory. Navzdory jejich božských schopností, na svůj původ z teplého bahna ze zaniklého moře nezapomněli. A i tak nanadále pečlivě střežili experimenty, které jejich předchůdci započali.

    IGNITION:

    Světlo najednou zatemnělo; Sasha zprovoznil vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné se přímo podívat na zdroj světla, při čemž se zjistilo, že se jednalo o pouhou díru – jen další hvězdu bez žádných rozměr. Tohle přeci nemohlo mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd před několika minutami díval na tu planetu, byla čtyřikrát větší než to odhlehlé, smrštěné Slunce.

    Bylo však dobře, že Sasha zapnul štíty. Protože o chvíli později ta malá hvězda explodovala – do takového bodu, že i přes ty začerněné filtry nebylo s prostým okem možné vidět. Ale to finální, světelné vyvrcholení trvalo pouhou chvíli; pak se Jupiter – nebo spíše, to, co z něj zbylo – začal rozpínat.

    Rozpínal se to do takového bodu, kdy se stal mnohem větší než čím býval. Sféra světla po chvíli vyhasla k bodu solární zářivostí; a Floyd vzápětí mohl uvidět, že se jednalo o pouhou, bezcennou škebli, jejíž ústřední hvězda byla viditelná tak jako její srdce.

    Udělal si proto rychlý myšlenkový výpočet. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, ale ta rozšiřující škeble se momentálně měnila do čtvrtiny zářivého kruhu. Což znamenalo, že se to k nim blíží pro pána Boha! – skoro poloviční rychlostí světla. V rámci několika minut je to všechny na té lodi zasáhne.

    – Doan Hai Nguyen

    OdpovědětVymazat
  4. 51
    Pod průzkumníky se rozprostíral svět který se hemžil životem. Léta studovali, sbírali a katalogizovali.
    A když se naučili vše co mohli, začali se přizpůsobovat. Zahrávali si s osudy mnoha druhů, jak na zemi tak v oceánech.
    Ale i kdyby nějaké z jejich experimentů uspěli, nedozvěděli by se to dříve než za miliony let. Byli trpělivý ale zatím nebyli nesmrtelní.
    Tolik věcí zůstalo neuskutečněno v tomto vesmíru se stovkami bilionů sluncí, a další světy volali k sobě.
    Tak se tedy ještě jednou vydali do propasti, ačkoliv věděli, že už se stejnou cestou nikdy nevrátí. Ne že by to bylo nutné. Služebníci, které tam nechali, se postarají o zbytek.
    Na Zemi ledovce přicházeli a odcházeli, zatímco nad nimi neměnný Měsíc, stále uchovával tajemství.
    V ještě pomalejším rytmu nežli mají polární ledy, vlny civilizace odplouvali a protékali Galaxií. Zvláštní, krásné a hrozné říše vzkvétali a upadali, a předávali svoje znalosti svým následníkům.
    Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by byla zbytečná. Byl to jeden z milionu tichých světů, jeden z mála, který by mohl kdy promluvit.
    A nyní mezi hvězdami, evoluce mířila k novým cílům. První Zemští průzkumníci došli svých limitů, masa a krve, jakmile byli jejich stroje lepší nežli jejich těla, bylo na čase jí dál.
    Nejdříve jejich mozky, a poté samotné myšlenky, byli přesunuty do nových blyštivých domů z kovu a plastu.
    V nich se pohybovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni jimi byli.
    Ale doba strojových stvoření rychle přešla. V jejich neúnavném experimentování, se naučili ukládat vědomosti v samotné struktuře prostoru. A také je uchovat v zamrzlých sítích světla. Mohli se stát bytostmi záření, osvobozené od tyranie hmoty. To znamená, že se nyní transformovali do čisté energie. A na tisících světů, kde opustili prázdné schránky, které se škubali v bezduchém tanci smrti, a poté se rozpadli v prach.
    Byli pány Galaxie, a mimo dosah času. Mohli putovat mezi hvězdami pomocí pouhé mysli a potápět se jako jemná mlha skrze samotné vnitřnosti prostoru.
    Navzdory své božské síle, však plně nezapomněli své kořeny v přívětivém slizu zaniklého moře. A stále dávají pozor na experimenty, které jejich předci začali před dávnou dobou.

    52
    Světlo se najednou ztlumilo. Saša pracoval na vnějších slunečních štítech. Nyní bylo možné, se přímo podívat na jeho zdroj, a spatřit, že to je pouhý bod, jen další hvězda, neukazující žádný směr.
    Tohle by nemuselo mít vůbec nic společného s Jupiterem, když se Floyd před několika minutami na planetu podíval, byla čtyřikrát větší než vzdálené zmenšené slunce.
    Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O moment později ta malá hvězda vybuchla, i navzdory tmavým filtrům to nebylo možné sledovat pouhým okem.
    Ale závěrečné vyvrcholení světla trvalo pouze okamžik, poté Jupiter, nebo co bývávalo Jupiterem, se začalo znovu rozpínat. Rozpínal se dokud nebyl větší než byl před jeho proměnou.
    Sféra světla začala rychle mizet, na pouhou sluneční záři. A nyní může Floyd spatřit, že to byla ve skutečnosti jen prázdná skořápka. Centrální hvězda byla však stále viditelně v jeho srdci.
    Uskutečnil rychlou myšlenkovou kalkulaci. Loď byla více jak jednu světelnou minutu od Jupitera, a přesto tato rozpínající se skořápka, měnící se v září orámovaný prstenec, zakryla čtvrt nebe.
    To znamenalo, že na ně mířila,- můj Bože! -, téměř v poloviční rychlosti světla. Během několika minut by pohltila loď.

    OdpovědětVymazat
  5. 51
    Badatelé pod sebou spatřili svět hemžící se životem. Studovali, sbírali a katalogizovali celé roky. Když se dozvěděli vše, co bylo možné, začali s modifikací. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu. Ale které z jejich experimentů by byly nakonec úspěšné, nemohli vědět dříve, než za milion let.
    Byli trpělivý, ale zatím nebyli nesmrtelní. Ve vesmíru miliard sluncí toho zbývalo ještě tolik udělat, ale ostatní světy volali. Vydali se tedy zpět do propasti, i když věděli, že sem se již nikdy nevrátí. Ani to nebylo třeba. Služebníci, které tam nechali, se postarají o zbytek. Na Zemi ledovce přicházeli a odcházeli, zatímco neměnný Měsíc si nad nimi stále uchovával svá tajemství. S ještě pomalejším rytmem než mají polární ledovce, proudy civilizací odtékali a protékali Galaxií. Podivná a strašlivá, ale zároveň krásná impéria vznikala a zanikala a předávala své znalosti svým následovníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by byla zbytečná. Byla jedním z milionu tichých světů, z nichž jen pár kdy promluvilo. A teď, venku mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům. První badatelé Země dávno dosáhli svých hranic masa a krve; jakmile se jejich stroje staly lepší než jejich těla, byl čas jít dál.
    Nejprve jejich mozky, poté i jejich myšlenky se přestěhovaly do nových a zářivých domů z kovu a plastu a v nich se poté toulali mezi hvězdami. Už dávno nestavěli kosmické lodě, oni se jimi stali.
    Věk strojních entit ale rychle pominul. Během jejich ustavičného experimentování se naučili ukládat znalosti do samotné struktury vesmíru a uchovat tak jejich myšlenky navěky ve zmrzlých světelných mřížkách. Mohli by se stát radioaktivními tvory a osvobodit se tak od tyranie hmoty. Přetvořili se tak na čistou energii a na tisíci světech se prázdné skořápky, které odhodili, chvíli škubaly v nesmyslném tanci smrti, a pak se rozpadly na prach.
    Byli páni Galaxie a byli mimo dosah času. Mohli se toulat mezi hvězdami a potápět jako jemná mlha skrze samotné mezery prostoru.
    Navzdory své božské síle ale na svůj původ z teplého slizu zaniklého moře nezapomněli.
    A nadále pozorovali experimenty, které jejich předci začali už před tak dávnou dobou.

    ......
    52
    Světlo najednou ztmavlo. Sasha pracoval na vnějších slunečních štítech. Teď bylo možné se podívat přímo na zdroj a vidět, že je to pouhý bod - jen další hvězda nevykazující žádné rozměry. To nemohlo mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd podíval na planetu před několika minutami, byla čtyřikrát větší než vzdálené, zmenšené Slunce.
    Bylo dobře, že Sasha spustil štíty. O chvíli později ta malá hvězda explodovala a nebylo možné ji pozorovat pouhým okem ani za použití tmavých filtrů. Ale to závěrečné vyvrcholení plné světla trvalo pouhý zlomek sekundy. Pak se Jupiter, spíše to, co dříve bylo Jupiterem, začal znovu rozšiřovat.
    Rozšiřoval se do té doby, dokud nenabyl ještě větší velikosti, než jakou měl před proměnou. Brzy sféra světla rychle uhasínala, až dosáhla jasnosti slunce. Floyd tak mohl vidět, že je to vlastně jen prázdná skořápka centrální hvězdy, která byla stále ještě viditelná, jako její srdce.
    Rychle to v hlavě spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, ale ta rozšiřující se skořápka, která se nyní měnila v zářivý prstenec, pokryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se blíží k nim - můj Bože - téměř poloviční rychlostí světla a za pár minut pohltí celou loď.

    OdpovědětVymazat
  6. 51 — Velká hra

    Pod badateli se rozprostřel svět hemžící se životem. Mnoho let všechno studovali, sbírali, rozčleňovali. Když se naučili vše, co šlo, začali s modifikacemi. Pohrávali si s osudy mnoha živočišných druhů, na souši i v oceánu. Ale zjistit, které z jejich experimentů uspějí, by trvalo nejméně milion let. Badatelé byli trpěliví, nesmrtelní však dosud nebyli. Ještě mnoho zbývalo udělat ve vesmíru miliardy sluncí, a volaly je další světy. Vydali se tedy znovu dál do hlubin, s vědomím, že už je cesta už nikdy nezavede zpět. A ani to nebylo potřeba. O všechno se postarají služebníci, které za sebou nechali.

    Zatímco ledovce na Zemi přicházely a odcházely, neměnný měsíc nad nimi stále nesl svá tajemství. Ještě pomalejší než pohyb polárního ledu, byl příliv a odliv civilizací napříč Galaxií. Podivná, nádherná i hrůzostrašná impéria zažívala své vzestupy a pády, a předávala svá vědění těm, kteří přišli po nich.

    Země nebyla zapomenuta, ale k další její návštěvě nebyl důvod. Byla jedním z milionu tichých světů, ze kterých jen hrst kdy promluví. A navíc, mezi hvězdami už směřovala evoluce k novým cílům. První zemští průzkumníci dávno poznali limity těl z masa a krve; a když jejich stroje začaly být lepší než těla, posunuli se dál. Nejdříve do nových, blýskavých domovů z kovu a plastu přesunuli své mozky, pak už jen samotné myšlenky. V této formě se pak toulali mezi hvězdami. Už víc nestavěli vesmírné lodě. Sami se jimi stali.

    Jenže věk mechanických entit brzy ustal. Při svém nepřetržitém experimentování se naučili ukládat vědomosti v samotné struktuře vesmíru, a navěky uchovat své myšlenky v nehybných mřížkách světla. Konečně se mohli osvobodit z tyranie hmoty a stát se bytostmi záření. Nyní už nebyli ničím než čistou energií; a na tisíci světů po nich zbyly prázdné skořápky, které sebou nejdříve škubaly v bezduchém tanci smrti a časem se obrátily ve zrezlý prach.

    Byli pány Galaxie, za hranicemi času. Mohli bloudit mezi hvězdami, jak se jim zachtělo, a jako jemná mlha proniknout do všech štěrbin vesmíru. Ale i přes své božské schopnosti nezapomněli na svůj původ, na teplé bahno dávno zaniklého moře, z něhož se zrodili. A stále dohlíželi na experimenty, které kdysi dávno započali jejich předkové.


    52 — Vznícení

    Světlo najednou potemnělo; Saša zprovoznil venkovní sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na zdroj, a bylo vidět, že šlo o pouhou špendlíkovou hlavičku — jen nějaká další bezrozměrná hvězda. To nemohlo mít s Jupiterem nic společného; když se Floyd na planetu před několika minutami díval, byla čtyřikrát větší než tohle vzdálené, scvrklé slunce.

    Bylo dobře, že Saša spustil štíty. Ta malá hvězda o pár chvil později explodovala — a ani s tmavými štíty nebylo možné se na ni podívat pouhým okem. Tato orgasmická světelná exploze trvala jen krátký zlomek vteřiny; poté začal Jupiter — nebo alespoň to, co Jupiterem bývalo — znovu expandovat. Nabýval na velikosti, dokud nebyl ještě mnohem větší než před svou transformací. Světelná koule začala rychle slábnout natolik, že dosahovala jen jasnosti Slunce; a Floyd už viděl, že to ve skutečnosti byla jen dutá skořápka středové hvězdy, která byla ve svém jádru stále jasně viditelná. Rychle provedl v hlavě několik výpočtů. Loď byla více než jednu světelnou minut od Jupitera, ale ta zvětšující se skořápka — která se nyní začínala měnit v jasně ohraničený prstenec— již zabírala čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží — Pane Bože! — téměř poloviční rychlostí světla. Během několika minut pohltí celou loď.

    OdpovědětVymazat
  7. 51
    Badatelé pod sebou spatřili svět kypící životem. Léta studovali, sbírali a třídili. Když se dozvěděli vše, co bylo možné, začali modifikovat. Pohráli si s osudy mnoha živočišných druhů, jak na souši, tak v oceánu. Jestli některý z pokusů uspěl, se však neměli možnost dozvědět nejméně po dobu miliónu let.
    Ačkoliv byli trpěliví, nesmrtelní stále nebyli. V tomto vesmíru se sto miliardami sluncí zbývalo ještě tolik práce a další světy je volaly. A tak se opět vydali do hlubin s vědomím, že se sem již nikdy znovu nevrátí.
    Nebylo to ani za potřebí. Pracovníci, kteří tam zůstali, se měli postarat o zbývající. Ledovce na zemi připlouvaly a mizely, zatímco neměnný Měsíc nad nimi stále skrýval svá tajemství. V ještě pomalejším rytmu než ledové kry, proudy civilizací odtékaly a valily se Galaxií. Podivné, krásné i děsivé říše vzkvétaly a upadaly, následníkům přenechávaly své vědomosti. Země nebyla zapomenuta, ale další její návštěva by postrádala smysl. Byla jedním z miliónu mlčících světů, které jen těžko někdy znovu promluví. A teď, venku mezi hvězdami, směřovala evoluce k novým cílům. Původní průzkumníci planety Země už dávno došli k hranici schopností těl z masa a krve. Jakmile jejich stroje předčily jejich vlastní organismus, nastal čas se přemístit. Nejdříve mozky, poté i samotné myšlenky, přesunuli do nových lesklých nádob z kovu a plastu.
    V nich potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni se stali loďmi. Avšak éra strojů rychle pominula. Během nepřetržitého experimentování se naučili uchovávat znalosti v samotné struktuře prostoru, uměli své myšlenky navěky vtělovat do nehybných světelných mřížek. Dokázali se stát bytostmi záření a osvobodit se konečně od veškeré tyranie hmoty.
    Proměnili se proto v čirou energii. Na tisíci světech sebou prázdné odhozené skořápky ještě nějakou dobu škubaly v bezduchém tance smrti a poté se i ony rozpadly v rez.
    Byli pány Galaxie a z dosahu času. Mohli se dle svého potulovat mezi hvězdami a vznášet se jako něžný závoj vesmírným meziprostorem. I přes své božské síly zcela nezapomněli na místo, odkud pocházejí, teplé bahno dávno zaniklých moří.
    A stále střežili experimenty, které tak dávno započali jejich předkové.
    52
    Světlo se náhle utlumilo, Saša nastavil venkovní sluneční clonu. Poté bylo možné se podívat přímo na zdroj, který šlo sotva spatřit kvůli své miniaturní velikosti – pouze další hvězda zanedbatelného rozsahu. Tohle nemohlo mít s Jupiterem nic společného, protože když se něj Floyd před pouhými několika minutami díval, byl čtyřikrát větší než toto vzdálené, zakrnělé Slunce. Ještě že Saša spustil sluneční clonu. O chvíli později totiž ta mrňavá hvězda vybuchla – takže dokonce i přes tmavé filtry ji nebylo možné pozorovat prostým okem. Světelné třeštění ale trvalo pouhý zlomek sekundy. Poté Jupiter – nebo co kdysi bývalo Jupiterem – začal znovu expandovat. Rozpínání pokračovalo až do doby, kdy byl mnohem větší než před samotnou transformací. Světelný kruh brzy a rychle vybledl až natolik, že dosahoval pouhé jasnosti Slunce a Floyd díky tomu spatřil, že to byla ve skutečnosti prázdná skořápka s hvězdou stále viditelnou v jejím srdci.
    Okamžitě si v hlavě přepočítal několik výpočtů. Loď byla více než jednu světelnou minutu daleko od Jupiteru, a přesto ta rozpínající se skořápka – proměňující se v jasně ohraničený prstenec – již pokryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží – můj Bože! – téměř poloviční rychlostí světla. To loď pohltí do několika minut.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OPRAVA
      51
      Badatelé pod sebou spatřili svět kypící životem. Léta studovali, sbírali a třídili. Když se dozvěděli vše, co bylo možné, začali modifikovat. Pohráli si s osudy mnoha živočišných druhů, jak na souši, tak v oceánu. Jestli některý z pokusů uspěl, se však neměli možnost dozvědět nejméně po dobu miliónu let.
      Ačkoliv byli trpěliví, nesmrtelní stále nebyli. V tomto vesmíru se sto miliardami sluncí zbývalo ještě tolik práce a další světy je volaly. A tak se opět vydali do hlubin s vědomím, že se sem již nikdy znovu nevrátí.
      Nebylo to ani za potřebí. Služebníci, které zde zanechali, se už o zbytek postarají. Zatímco se pozemské ledovce objevovaly a zase tály, neměnný Měsíc nad nimi stále skrýval svá tajemství. Snad ještě pomaleji než ledové kry proplouvaly přílivy a odlivy civilizace napříč Galaxií. Podivné, krásné i děsivé říše vzkvétaly a upadaly, následníkům přenechávaly své vědomosti. Země nebyla zapomenuta, ale další její návštěva by postrádala smysl. Byla jedním z miliónu mlčících světů, z nichž jich jen hrstka nakonec promluví. A teď, mezi hvězdami, směřovala evoluce k novým cílům. Původní průzkumníci planety Země už dávno došli k hranici těl z masa a krve. Jakmile jejich stroje předčily jejich vlastní organismus, nastal čas se přemístit. Nejdříve mozky, poté jen samotné myšlenky, přesunuli do nových lesklých skořápek z kovu a plastu.
      V nich se potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Sami se loděmi stali. Avšak éra strojů rychle pominula. Během nepřetržitého experimentování se naučili uchovávat znalosti v samotné struktuře prostoru, uměli své myšlenky navěky vtělovat do nehybných světelných mřížek. Dokázali se stát bytostmi záření a osvobodit se konečně od veškeré tyranie hmoty.
      A tak se přeměnili v čirou energii. Na tisíci světech sebou prázdné odhozené skořápky ještě nějakou dobu škubaly v bezduchém tance smrti a poté se i ony rozpadly v rez.
      Byli pány Galaxie a čas se jich již netýkal. Mohli se dle libosti potulovat mezi hvězdami a vznášet se jako jemný závoj vesmírným meziprostorem. I přes své božské síly zcela nezapomněli na místo, odkud pocházejí, teplé bahno dávno zaniklých moří.
      A stále střežili experimenty, které tak dávno započali jejich předkové.
      52
      Světlo náhle potemnělo, Saša nastavil venkovní sluneční clonu. Poté bylo možné se podívat přímo na zdroj, který šlo sotva spatřit kvůli miniaturní velikosti – pouze další hvězda zanedbatelného rozměru. Tohle nemohlo mít s Jupiterem nic společného, protože když se něj Floyd před pouhými několika minutami díval, byl čtyřikrát větší než vzdálené, zakrnělé Slunce. Ještě že Saša spustil sluneční clonu. O chvíli později totiž ta drobná hvězda vybuchla – takže ani přes tmavé filtry ji nebylo možné pozorovat prostým okem. Světelná exploze trvala pouhý zlomek sekundy. Poté Jupiter – nebo co kdysi bývalo Jupiterem – začal znovu expandovat. Rozpínal se, dokud nebyl mnohem větší než před samotnou transformací. Světelný kruh brzy a rychle vybledl až natolik, že dosahoval pouhé jasnosti Slunce a Floyd díky tomu spatřil, že to byla ve skutečnosti prázdná skořápka ve středu se stále viditelnou hvězdou.
      V duchu provedl rychlý výpočet. Loď byla více než jednu světelnou minutu vzdálená od Jupiteru, a přesto ta rozpínající se skořápka – proměňující se v jasně ohraničený prstenec – již pokryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží – můj Bože! – téměř poloviční rychlostí světla. Loď bude pohlcena do několika minut.

      Vymazat
  8. Nikola Lehocká

    51
    Badatelé spatřili svět rozprostírající se pod nimi, svět hemžící se životem. Roky jej studovali, sbírali a třídili. Poté co se naučili vše, co mohli, začali s modifikací. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na zemi i v oceánu. Po miliony let si nemohli být jisti, který z jejich experimentů nakonec uspěl.
    Byli sice trpěliví, ale stále ještě ne nesmrtelní. Tolik toho zbývalo udělat ve vesmíru se stovkami miliarda hvězd, a další na ně ještě čekali. Rozhodli se tedy, vrátit se ještě jednou do propasti, přičemž věděli že touto cestou už nikdy nepůjdou.
    A ani to nebylo potřeba. Služebníci, které nechali za sebou, se postarají o zbytek. Ledovce na Zemi stále připlouvali a odplouvali, přičemž neměnící se měsíc nad nimi, stále uchovával svá tajemství. V pomalejším rytmu, než mají polární ledy, proudy civilizace proplouvaly Galaxií.
    Zvláštní, krásná a hrozná impéria vzkvétala a upadala a předávala své znalosti svým následovníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by měla jen malý přínos. Byl to jeden z milionu tichých světů, z nichž jen málo kdy promluvilo. A teď, venku mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům. První objevitelé Země narazili na hranice z masa a krve; jakmile byly jejich stroje lepší než jejich těla, byl čas se posunut dál. Nejprve jejich mozky a poté se i samotné myšlenky přesunuly do nových domovů z plastu a oceli. V nich se pohybovaly, mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě, byli vesmírnými loděmi.
    Ovšem věk strojních entit brzy pominul. Během jejich nepřetržitého experimentování, se naučili uchovávat znalosti a ponechat tak jejich myšlenky navždy v ledových světelných mřížkách. Mohli se stát bytostmi radiace, osvobozenými od tyranie hmoty.
    Transformovali se na čistou energii; odhozené na tisíce světů prázdné skořápky, se chvíli škubaly v nesmyslném tanci smrti a poté se rozpadly v prach. Byli pány Galaxie, a za hranicemi času. Mohli bloudit mezi hvězdami, jak jen se jim zachtělo, a jako ta nejjemnější mlha mohli proniknout trhlinami vesmíru. Nehledě na jejich božskou sílu, nezapomněli na svůj původ, teplý sliz zaniklého moře.
    A nadále střežili experimenty, které jejich předci započali před tak dávnou dobou.

    52
    Sasha spustil venkovní sluneční štíty a světlo se najednou ztlumilo. Teď bylo možné dívat se přímo do zdroje, a vidět že je to jen pouhý bod, jen další hvězda, neukazující žádné rozměry. Tohle nemělo s Jupiterem nic společného, když se Floyd před pár minutami podíval na planetu, byla čtyřikrát větší než vzdálené, zmenšené Slunce. Bylo správné že Sasha spustil štíty. O chvíli později, explodovala malá hvězda, takže i přes silné filtry bylo nemožné sledovat ji pouhým okem.
    Finální, světelné vyvrcholení trvalo pouhý zlomek vteřiny. Poté se Jupiter, nebo to, co dříve bylo Jupiterem začal znovu rozpínat. Rozpínal se, dokud nebyl větší než před proměnou. Brzy se ta koule světla začala vytrácet, až dosáhla pouhé solární záře, a současně tak Floyd viděl, že je tou jen pouhá skořápka ústřední hvězdy, která byla pořád stejně viditelná, stejně jako její srdce. Rychle provedl z paměti několik výpočtů. Loď byla vzdálena od Jupiteru, více než jednu světelnou minutu, ovšem ta stále se rozšiřující skořápka, která se právě začínala měnit v zářivý prstenec, pokryla již čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se to blíží, Bože můj! - skoro poloviční rychlostí světla. Během několika minut, bude loď pohlcena.

    OdpovědětVymazat
  9. 51
    Pod průzkumníky se rozpínal svět hemžící se životem. Léta jej studovali, sbírali a seřazovali data. Když už nezbývalo nic nového, co by se mohli dozvědět, začali upravovat a měnit. Pozměnili osud mnoha druhů, žijících ve vodě i na souši. Které z těchto experimentů se vyjeví jako úspěšné, však nebylo jasné dříve než za milion let.
    Byli trpěliví, nesmrtelní však ještě ne. V tomto vesmíru stovek bilionů sluncí zbývalo ještě tolik, co se dalo udělat, další planety volaly, a tak se opět vydali do jeho hlubin s vědomím, že se sem už nikdy nevrátí.
    Ne, že by to bylo potřeba. Jejich služebníci, které zde zanechali, se už o zbytek postarají. Zatímco se pozemské ledovce objevovaly a zase tály, nad nimi časem nedotčený Měsíc střežil své tajemství. Snad ještě pomaleji než polární čepce proplouvaly přílivy a odlivy civilizace napříč Galaxií. Podivné, krásné a hrozivé říše se rodily a opět zanikaly, a předávaly poznání svým následníkům. Země nebyla zapomenuta, ovšem další návštěva by byla jen pramálo užitečná. Byla jen jedním z milionu tichých světů, z nichž jich jen hrstka nakonec promluví. A nyní, mezi hvězdami, se evoluce řítila k novým cílům. První průzkumníci na Zemi již dávno překonali hranice těl z masa a kostí; jakmile jejich stroje předčili jejich těla, byl čas se přesunout. Nejdříve jen mozky a následně jejich samotné mysly přesídlily do nových lesklých domovů z kovů a plastů.
    V nich se potulovali mezi hvězdami. Už dále nestavěli vesmírné lodě, namísto toho se stali loděmi.
    Věk živých lodí však rychle pominul. Během svého bezstarostného experimentování se naučili ukládat vědomosti do samotné konstrukce vesmíru, čímž své myšlenky uchovali navěky zamrzlé ve světelné síti. Stali se zářením, konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    Proměnili se tedy v čirou energii, zatímco na tisíci světech se jejich opuštěné hmotné schránky ještě chvilku svíjely v bezduchém tanci smrti, než se rozpadly v prach.
    Byli pány Galaxie, mimo dosah času. Dovedli mezi hvězdami cestovat pouhou silou vůle, jako mlha se propadnout trhlinami v prostoru. Navzdory svým skoro božským silám však nikdy nezapomněli na svůj původ ve teplém slizu dávno zmizelého moře.
    A dál také dohlíželi na experimenty, které za sebou už tak dávno zanechali jejich předci.


    52
    Světlo náhle potemnělo, Sasha spustil externí sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na jeho zdroj, a také zjistit, že jde jen o další hvězdu, která se na pohled jevila zhruba stejně velká jako špendlíková hlavička. A rozhodně neměla vůbec nic společného s Jupiterem. Když Floyd pouhých pár minut nazpět hleděl na planetu, vypadala čtyřikrát větší než vzdálené slunce. Dobře, že Sasha spustil štíty. Jen o malou chvilku později ta mrňavá hvězda vybuchla a ven už nebylo možné koukat ani přes tmavé filtry na oknech. Poslední výtrysk světla však trval jen zlomek vteřiny, potom se Jupiter, nebo to, co Jupiterem bývalo, začal opět rozpínat. Rozpínal se dál a dál, až byl nakonec větší než před proměnou. Brzy na to světelná koule potemněla natolik, že nedosahovala ani jasu slunce, a Floyd teď viděl, že se ve skutečnosti jednalo jen o prázdnou skořápku, v jejímž srdci byla zřetelně vidět centrální hvězda. Rychle to v hlavě přepočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupiteru a přesto, rozpínající se skořápka, která se právě měnila v zářící prstenec, již zakrývala čtvrt oblohy, což znamenalo, že se k nim blížila – Kristepane! – skoro polovinou rychlosti světla. Za okamžik loď pohltí.

    - Svobodová A.

    OdpovědětVymazat
  10. Pod očima průzkumníků se rozléhal svět překypující životem. Roky jej studovali, sbírali a zařazovali. Když se dozvěděli vše co mohli, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu. Ale které z jejich experimentů mohli uspět, nemohli vědět dříve než za milion let. Byli trpěliví, ale nebyli z daleka nesmrtelní. Ještě zbývalo tolik práce v tomto vesmíru stovek milionů sluncí a ostatní světy volali. Takže se naposledy vydali do hlubiny s vědomím, že už se touto cestou nikdy víc nevydají. Ani tu nebyl důvod. Služebníci, které za sebou zanechali, se postarají o zbytek.
    Na Zemi se objevili a zmizeli ledovce, zatímco neměnný Měsíc nad nimi stále uchovával tajemství. Pomalejším tempem než polární led, se objevili vlny civilizace a začali proudit celou galaxií. Zvláštní a nádherná a hrůzná impéria rozkvetla a padla, předávala své vědomosti jejich následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by měla jen malý význam. Byl to jeden z milionu tichých světů, jen málo z nich někdy promluví. A nyní, mezi hvězdami, evoluce svěřovala k novým cílům. První pozemští výzkumníci dávno překonali limity masa a krve; Jakmile byli jejich přístroje lepší než jejich těla, byl čas se posunout. Nejdříve jejich mozky a potom myšlenky samotné se přemístili do zářících nových domů z kovu a plastu. V těch pak cestovali mezi hvězdami. Oni už nestavěli vesmírné lodě. Oni sami byli vesmírnými loděmi. Ale věk strojových bytostí brzy skončil. V jejich neustálém hledání našli způsob jak uchovávat vědomosti v samotné podstatě vesmíru a zachovat svoje myšlenky na věky zmrzlé v paprscích světla. Mohli se stát stvořeními radiace, konečně osvobozeni od nadvlády hmoty. Právě proto přeměnili sami sebe v čistou energii; a na tisících světů zanechali své odhozené, prázdné schránky, které se zatřepali v bezduchém tanci smrti a rozpadli se na prach. Byli to pánové galaxie a byli z dosahu času. Mohli se přemisťovat mezi hvězdami a jako mlhovina substance pronikat mezerami samotného kosmu. Ale ani pro jejich božské schopnosti, úplně nezapomněli na jejich kořeny v teplém slizu zmizelého moře a stále dohlíželi na experiment, který jejich předci začali, tak strašně dávno.

    Světlo se zmírnilo; Sasha zprovoznil vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné podívat se přímo do zdroje záření a vidět, že to byla pohár tečka - jen další hvězda, která neukazuje vůbec žádné dimenze. To nemuselo mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd díval na planu pouze před několika minutami, byla 4x větší než vzdálené zcvrkávající se slunce. Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později ta maličká hvězda explodovala a bylo téměř nemožné ji pozorovat pouhým okem navzdory filtrům. Avšak finální výboj světla trval jen zlomek sekundy. Pak se Jupiter, nebo tedy to, co bývalo Jupiterem, zase začalo rozpínat. Rozpínalo se to, dokud to nebylo mnohem větší, než před proměnou. Světelná sféra rychle vyhasínala, až dosáhla jasnosti slunce a najednou Floyd uviděl, že je to jen prázdný granát, neboť v jeho srdci byla stále zřetelně viditelná centrální hvězda. Rychle provedl zpaměti několik výpočtů. Loď byla od Jupiteru vzdálená více než jednu světelnou minutu, a přesto zvětšující skořápka, který se nyní proměnila v jasně ohraničený prstenec, zakryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se to blíží – pane Bože! – skoro poloviční rychlostí světla. Za nedlouho to pohltí loď.

    Šimon Radil

    OdpovědětVymazat
  11. Lucie Vrabcova

    --------------

    Rozléhajíc se pod nimi, spatřili průzkumníci svět bující životem. Po celé roky studovali, shromažďovali, zaznamenávali. Když se naučili všechno, co mohli, začali upravovat. Pohrávali si s osudy mnoha živých druhů jak na zemi, tak i ve vodě. Avšak, který z jejich pokusů nakonec vyjde, nemohli tušit po dalších alespoň milion let.

    Byli trpěliví, ale ne nesmrtelní. Zbývalo toho tolik udělat ve vesmíru plného stovek miliard sluncí, a další světy se již ozývaly. A tak opět vyrazili do hlubin, vědomi si faktu, že se touto cestou znovu nevydají.

    Ne, že by to snad bylo třeba. Sluhové, které za sebou zanechali, se beztak postarají o zbytek. Na Zemi ledovce připlouvaly a odplouvaly, zatímco nad nimi stále neměnný Měsíc skrýval svá tajemství. Se stálým, leč pomalejším, rytmem než polární ledy, vlny civilizace ubývaly a plynuly přes celou Galaxii. Zvláštní a překrásné, i strašlivé říše povstávaly a upadaly, předávajíc své vědomosti svým nástupcům. Země nebyla zapomenuta, ale navštívit ji by mělo jen pramalý smysl. Byl to jen další z miliónů tichých světů, z nichž jen málo mělo kdy co říct.

    A nyní, venku mezi hvězdami, směrovala evoluce k novým cílům. Prvním průzkumníkům ze Země trvalo dlouho, než narazily na limity těl z masa a kostí; jakmile jejich stroje byly lepší než jejich těla, bylo na čase se pohnout z místa. Nejprve jejich mozky, a hned na to samotné myšlenky, byly přemístěny do nových blyštivých domovů z kovu a plastu.

    V těch se potulovaly napříč vesmírem. Již nebylo třeba stavět kosmické lodě. Oni se jimi stali.

    Ale věk mechanických bytostí brzy pominul. V jejich nepřetržitém experimentování se naučili jak uchovat vědomosti ve formě samotného vesmíru, a též jak navždy zachovat myšlenky ve zmražených mřížkách světla. Mohli se stát bytostmi radiace, konečně osvobozenými od trápení hmotného bytí.

    Od té chvíle netrvalo dlouho, než sebe samé přetvořili v čirou energii; na tisících světech sebou nyní bezduché schránky, jichž se zbavili, po nějakou dobu těkali v bezmyšlenkovitém tanci smrti, a poté se rozpadly v kovovou rez.

    Byli pány Galaxie mimo dosah času. Mohli se toulat mezi hvězdami dle svého uvážení a nořit se jako jemná mlha skrz prostory vesmíru. Ale i přes jejich božské schopnosti nikdy zcela nezapomněli na svůj původ z teplého kalu kdysi ztraceného moře.

    A také stále dávali pozor na výzkumy, které jejich předchůdci začali už před takovou dobou.

    -----------

    Náhle se zšeřilo; Sasha ovládala venkovní sluneční štíty. Teď konečně bylo možné se podívat přímo do zdroje světla a zjistit, že to bylo pouhé, bezvýznamné nic - jen další hvězda neodhalující žádné dimenze. Nemohlo to mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd na planetu před pár minutami podíval, byla čtyřikrát větší než toto vzdálené, zakrnělé slunce. Bylo dobře, že Sasha stáhla štíty dolů. O malou chvíli později tahle mrňavá hvězda explodovala - takže i přes tmavé filtry štítů bylo nemožné se dívat pouhýma očima. Ale poslední výbuch světla trval jen pouhý zlomek vteřiny; poté Jupiter - nebo spíše to, co jím předtím bylo - se opět začal zvětšovat. Stále se rozšiřoval, dokud nebyl mnohokrát větší, než byl před proměnou. Brzy se začal dosah světla vytrácet, až skoro jen do sluneční záře; bylo to právě nyní, kdy Floyd spatřil, že ve skutečnosti to byla dutá skořápka, neboť v jejím srdci byla centrální hvězda stále jasně zřetelná.

    Provedl rychlé myšlenkové propočty. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, nicméně tato rozšiřující se skořápka - nyní měnící se v zářící prsten, již pokrývala čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blížila v... Můj ty Bože! - skoro poloviční rychlosti světla. Během pár minut pohltí celou loď.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OPRAVA:

      Pod průzkumníky se rozléhal svět bující životem. Po celé roky studovali, shromažďovali a zaznamenávali. Když už nezbylo nic, co by se mohli naučit, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnoha druhů jak na zemi, tak i ve vodě. Jenže snad až za milión let by se dozvěděli, jestli některý z jejich pokusů nakonec vyšel.

      Byli trpěliví, ale ne nesmrtelní. Zbývalo toho tolik udělat ve vesmíru plném stovkami miliard sluncí, a další světy se již ozývaly. A tak znovu vyrazily do hlubin s vědomím, že touto cestou plují naposledy. Ne že by snad bylo třeba, aby se vrátili. Sluhové, které za sebou zanechali, se beztak postarají o zbytek.

      Na Zemi ledovce ledovce připlouvaly a odplouvaly, zatímco neměnný Měsíc nad nimi stále skrýval svá tajemství. Se stálým, leč pomalejším tempem než ledovce mizely a měnily se i civilizace napříč celou Galaxií. Zvláštní, nádherné i strašlivé říše povstávaly a upadaly, předávajíce své vědomosti svým nástupcům. Ani Země nebyla zapomenuta, ale navštívit ji by mělo jen pramalý smysl. Byl to jen další z miliónů tichých světů, z nichž jen málo někdy promluví.

      A právě nyní, venku mezi hvězdami, směřovala evoluce k novým cílům. Prvním průzkumníkům Země trvalo dlouho, než narazili na limity těl z masa a kostí; jakmile se jejich stroje staly lepšími než vlastní těla, bylo na čase se posunout dál. Nejprve své mozky, a hned na to samotné myšlenky přemístili do nových blyštivých domovů z kovu a plastu. V těch se mohli potulovat napříč vesmírem. Už nebylo třeba stavět kosmické lodě - sami se jimi stali.

      Ale i věk mechanických bytostí brzy pominul. V jejich nepřetržitém experimentování se naučili jak uchovat vědomosti do struktur vesmíru, a též jak navždy zachovat myšlenky ve zmražených světelných mřížkách.

      Mohli se stát bytostmi radiace, konečně osvobozenými od trápení hmotného bytí. Od té chvíle netrvalo dlouho, než sebe samé přetvořili v čirou energii; na tisících světech bezduché tělesné schránky, jichž se zbavili, po nějakou dobu těkali v bezmyšlenkovitém tanci smrti, a poté se rozpadly v rezavý prach.

      Byli pány Galaxie mimo dosah času. Mohli se toulat mezi hvězdami dle svého uvážení a nořit se jako jemná mlha prostory vesmíru. Ale i přes jejich božské schopnosti nikdy zcela nezapomněli na svůj původ z teplého kalu kdysi ztraceného moře. Stále také dohlíželi na experimenty, které jejich předchůdci kdysi započali.

      ---------------------------

      Náhle se zšeřilo; Sasha ovládal venkovní sluneční štíty. Teď už konečně bylo možné se podívat přímo do zdroje světla a zjistit, že je to pouhé a bezvýznamné nic - jen další hvězda zanedbatelných rozměrů. To nemohlo mít nic společného s Jupiterem; když se na něj Floyd před pár minutami díval, byl čtyřikrát větší než vzdálené, zakrnělé slunce.

      Bylo dobře, že Sasha stáhl štíty dolů. O malou chvíli později tahle mrňavá hvězda explodovala, a ani přes tmavé filtry štítů se nebylo možné dívat pouhým okem. Ale poslední výbuch světla trval jen pouhý zlomek vteřiny; poté se Jupiter - nebo spíše to, co jím bývalo - zase začal zvětšovat. Zvětšoval se, dokud výrazně nepřesáhl svou původní velikost.

      Brzy se začala záře vytrácet, dokud neměla jen intenzitu Slunce; teď už Floyd viděl, že Jupiter je ve skutečnosti jen dutou skořápkou, neboť hvězda v jeho středu byla stále jasně zřetelná.

      Rychle si to v duchu spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, nicméně tahle rozšiřující se skořápka, která se nyní měnila v zářící prstenec, již zakrývala čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží - Můj ty Bože! - skoro poloviční rychlostí světla. Během několika minut pohltí celou loď.

      Vymazat
  12. Rozptýleno pod nimi průzkumníci viděli svět plný života. Roky studovali, sbírali, zapisovali. Když zjistili vše
    co mohly, začaly modifikovat. Hráli si s osudy mnoha druhů jak na souši, tak v oceánu. Ale který z jejich experimentů
    uspěl, mohly zjistit až za milion let. Byli trpělivý, ale zatím nebyli nesmrtelní. Zbývalo toho udělat ještě hodně v
    v tomto vesmíru miliard hvězd a další hvězdy volali. Tak se znovu vydali do neznáma s vědomím, že se nikdy nevrátí.
    Ani nebyla potřeba. Služebníci, co nechali za sebou udělají zbytek. Na Zemi se ledovce objevili a zase zmizeli mezitím
    nad nimi nikdy neměnicí se Měsíc pořád držel svá tajemství. S pomalejším rytmem než polární led, vlny civilizace klesaly
    a stoupaly napříč Galaxii. Zvláštní a nádherná a strašná Impéria vznikla a padla, a předala své vědomosti svým
    následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by neměla žádný účel. Byl to jeden z miliónu prázdných slov,
    jenž málo kdo z nich někdy promluvil. A teď mezi hvězdami, evoluce se řídila k novým cílům. První průzkumníci ze Země
    ušli daleko od limitů masa a krve; a brzo jejich stroje byli lepší než jejich těla, bylo na čase se posunout.
    Nejdřív jejich mozky a poté jejich samotné myšlenky, přemístěny do zářících nových domovů z kovu a plastu.
    A v nich se toulali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni byli Lodě. Ale doba Strojových bytostí přešla rychle.
    V jejich neustálém experimentování, zjistili že mohou uskladnit vědomosti do struktury samotného vesmíru a zachovat jejich
    myšlenky na věky v zmražených mřížích světla. Mohli se stát bytostmi radiace, konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    Do čisté energie, proto se proměnili; a na tisíci světech prázdné schránky, které opustili se na chvíli trhali v nesmyslném
    tanci smrti a poté se zhroutili v prach. Byli páni Galaxie za hranicí dosáhnutelného času. Mohli se potulovat podle libosti
    mezi hvězdami a ponořit se jako jemná mlha mezi samotné mezery vesmíru. Navzdory jejich bohu podobných schopnostech, nezapomněli
    svůj počátek v teplém slizu ve zmizelém moři. A pořád hlídali experimenty, které jejich předkové začali před dávnou dobou.

    -----------------------

    Náhle se světlo ztlumilo; Sasha ovládala vnější sluneční štíty. Teď už bylo možné se koukat přímo na zdroj
    a vidět něco co byl malý bod – jenom další hvězda, neukazující žádné rozměry. Toto nemuselo dělat nic s Jupiterem;
    když se před pár minutami Floyd podíval na planetu, byla čtyřikrát větší vzdálené zmenšené slunce. Je dobře, že Sasha
    spustila štíty. O chvíli později, malá hvězda explodovala – takže i přes zatemněné filtry nebylo možné to vidět
    pouhým okem. Ale poslední orgasmus světla trval jenom zlomek vteřiny; poté Jupiter – nebo co byl Jupiter – se znovu
    rozšiřoval. Pokračoval v rozšiřování, dokud nebyl vetší než před proměnou. Brzo koule světla rychle slábla, jenom do
    sluneční záře; a nyní Floyd mohl vidět, že to byla jenom dutá schránka, protože centrální hvězda byla pořád vidět v
    jejím středu. Rychle udělal duševní kalkulaci. Loď byla jenom více než jednu světelnou minutu od Jupiteru, zatím co
    ta rozšiřující se schránka – teď měnící se do kruhu se světlými okraji, už zakryla třetinu oblohy. To znamenalo, že
    se to k nim Můj Bože! - téměř polovinou rychlostí světla. Během dvou minut by to pohltilo loď.

    Matěj Kraus

    OdpovědětVymazat
  13. Pod průzkumníky se otevřel svět plný života. Po celé roky studovali, učili se a třídili sebrané informace. Když pak nezbylo nic, co by se mohli naučit, začali modifikovat. Pohrávali si s osudy mnoha druhů, na souši i v oceánu.
    Snad až za milion let by se však dozvěděli, kdyby některý z jejich pokusů uspěl.
I přes svou trpělivost stále nebyli nesmrtelní. V tomto vesmíru se stovkami miliard sluncí stále měli mnoho práce, a ostatní světy už také volaly. A tak se ještě jednou vydali do té bezedné propasti s vědomím, že není cesty zpět. To však ani nebylo třeba; o zbytek se měli postarat služebníci, které za sebou zanechali.
    Na Zemi ledovce vznikaly a zase zanikaly, zatímco neměnný Měsíc nad nimi si střežil svá tajemství. Snad ještě pomaleji než led se měnil počet civilizací napříč Galaxií. Zvláštní, nádherné, i strašlivé říše vzkvétaly a zase upadaly, předávajíce své vědění těm, kdo následovali po nich.
    Na Zemi se nezapomnělo, ale bylo by zbytečné navštívit ji znovu. Byl to jen jeden z milionu tichých světů, který by kdy promluvil. 
A právě nyní, někde mezi hvězdami, směřoval vývoj k dalšímu cíli. První průzkumníci na Zemi již dávno poznali, že jejich těla z masa a kostí mají svá omezení, a jakmile stroje předčily schopnosti lidského těla, bylo na čase posunout se dál. Nejprve do nových domovů z kovu a plastů přesouvali jen své mozky, a pak samotné myšlenky. Tak mohli bloumat mezi hvězdami. Už dávno nestavěli vesmírné lodě. Sami se loděmi stali.
    Jejich život ve formě strojů ale brzy pominul. Během nepřetržitých pokusů se naučili své znalosti ukládat do samotných struktur vesmíru - naučili se, jak věčně schraňovat své myšlenky do zmrzlých světelných mřížek. Mohli se stát radioaktivními tvory, kteří jsou konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    A tak se přeměnili v čistou energii, zanechajíc své prázdné skořápky na tísících světů, kde chvíli tančily bezduchý tanec smrti, než se konečně rozpadly v prach.
    Čas se jich už netýkal, když se stali pány Galaxie. Mohli se bezmezně toulat mezi hvězdami a jako jemný opar proplouvat meziprostory vesmíru.
    Ale navzdory svým božským schopnostem nezapomínali na svůj původ, na hřejivé bláto dávno zaniklého moře, ze kterého vzešli. A stále dohlíželi na experimenty, které před takovou dobou započali jejich předkové.

    Světlo náhle potemnělo; Saša zatemnil venkovní sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na zdroj toho světla - byl velký jako špendlíková hlavička; jen další hvězda zanedbatelných rozměrů. To nemohlo mít s Jupiterem nic společného; když se Floyd na planetu před pouhými několika minutami díval, byla čtyřikrát větší než tohle vzdálené a scvrklé slunce.
    Bylo prozíravé, že Saša nastavil sluneční štíty, protože o malou chvilku později ta drobná hvězda explodovala s takovou intenzitou, že i přes zatmavené štíty bylo nutné zavřít oči.
    Ale výbuch světla trval pouze zlomek vteřiny; pak se Jupiter - nebo to co bývalo Jupiterem - začal znovu zvětšovat. Zvětšoval se, dokud zdaleka nepřesáhl svou původní velikost.
    Brzy se světelná záře začala vytrácet, až zářila jen jako Slunce; Floyd už pochopil, že Jupiter byl ve skutečnosti jen dutou skořápkou, neboť hvězda, která byla jeho středu, stále viditelně zářila.
    V duchu provedl rychlý výpočet. Loď byla od Jupitera vzdálena pouhou jednu světelnou minutu, přesto však ta zvětšující se skořápka, která se nyní měnila v zářivě ohraničený prstenec, zakrývala čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží - Proboha! - téměř polovinou rychlosti světla. Během pár minut celou loď pohltí.

    Jakub Vránek

    OdpovědětVymazat
  14. Pod průzkumníky se rozkládal svět plný života. Léta věnovali studiu, sběru a třídění poznatků a když se naučili vše, co mohli, začali se měnit. Pohrávali si s osudy mnohých druhů na souši i ve vodě. Ale to, zdali se tyto jejich experimenty podaří, nemohli vědět dalších milion let. Čekali. Nebyli však nesmrtelní. Bylo toho ještě tolik co dělat. Vesmír obsahoval stovky miliard hvězd a nespočet světů, které zvali k návštěvám. A tak se znovu vydali do hlubin vesmíru s vědomím, že se už nikdy nevrátí. Nebylo však třeba. následovníci, jenž zanechali za sebou budou pokračovat, v tom, co začali. Stejně jako ledovce, které se tvořily a pak zas tály vznikaly a zanikaly podivné a hrozivé říše. Než se tak vždy stalo tak předali vědomosti svým následovníkům a tak se šířily vesmírem.
    Stále stejný měsíc, který se nad nimi rozkládal, skýtal tajemství. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva již nebyla potřeba. Byla jen jedním z mnoha milionů tichých světů, o nichž zřídka kdy bylo ještě někdy slyšet.
    Neustále se však vyvíjeli a když průzkumníci dosáhli limitů možností, jenž jim poskytovali jejich těla z masa a kostí využili svých vědomostí a brzy byly jejich stroje dokonalejší jak oni sami, bylo na čase se vydat na cestu. Tyto stroje pro ně představovali nový domov při cestách mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné rakety, sami raketami byli.
    Ale tato doba, kdy vládly stroje rychle přešla. Skrze jejich nekonečné experimenty se naučili ukládat vědomosti ve vesmíru samém a uchovat je ve světelných mřížkách. Konečně se mohli stát tvory radiace a odpoutat se od tyranie jejich hmotné podstaty. Převzali jejich novou formu a po tisících světech, které obývali zanechali své skořápky, které se po chvíli divokého tance se smrtí rozpadly na prach. Byli to vládci galaxie, oproštění od neúprosnosti času. Mohli se pohybovat po hvězdách jak se jim zachtělo a proniknout i do největších hlubin vesmíru. I přes jejich božské síly však nezapoměli na jejich původ z hlubin moře a nadále dohlíželi na experimenty, které jejich předci začali tak dávno

    Světlo náhle potemnělo; Sasha spustila vnější sluneční štíty.
    Nyní bylo možné se podívat přímo do zdroje. Viděli pouhý bod, hvězdu, jenž stěží měla jakékoli rozměry.
    S Jupiterem to nemělo nic společného. Před pár minutami, když se na něj Floyd díval, byla planeta čtyřikrát větsí než vzdálené, malé slunce. Bylo dobře, že Sasha spustila štíty. Chvíli na to ta malá hvězda explodovala. I přes veškeré filtry tlumící světlo bylo nemožné na něco takového koukat pouhým okem. Celé to nemohlo trvat déle než pouhý zlomek vteřiny a to, co ještě před chvílí byl Jupiter se začalo znovu zvětšovat. Nakonec velikost daleko přesáhla bývalé hodnoty a prudká záře zase rychle zanikla v pouhé světlo, podobné tomu slunečnímu. Floyd viděl, že se nejedná o nic, než dutou skořápku obklopující hvězdu, jenž se necházela uvnitř.
    Loď se nacházela ani ne půl světelné minuty od Jupiteru, který nyní obklopoval narůstající světelný prsten a už zabíral čtvrtinu prostoru, který z lodi viděli.
    Rychle si v hlavě spočítal, že se k nim prsten blíží téměř poloviční světelnou rychlostí a během několika minut jejich loď - bože! - pohltí.
    Jakub Lain

    OdpovědětVymazat
  15. Veronika Horáková

    Před objeviteli se rozléhal svět hýřící životem. Po léta studovali, schraňovali, katalogizovali. Když se naučili, co bylo možné, začali s úpravami. Zahrávali si s osudy mnoha rodů na zemi i ve vodě. Nemohli ale vědět, který z jejich experimentů ponese ovoce, dokud neuplyne alespoň milion let.
    Byli trpěliví, ale ne nesmrtelní. Ještě tolik se toho muselo udělat ve vesmíru stovek milionů sluncí, a další světy je volaly. A tak se znovu vypravili do temnoty, vědíc, že se již nikdy nevrátí.
    A ani to nepotřebovali. Sluhové, které tam zanechali, se postarají o zbytek.
    Ledovce na Zemi vznikly a zanikly, zatímco neměnný Měsíc si nad nimi zachoval své tajemství. Ještě pomaleji než polární led, vlny civilizace se vzdálily a plynuly Galaxií. Zvláštní a nádherná a příšerná impéria vznikla a zanikla, předávajíc svou moudrost svým nástupcům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by neměla moc významu. Byla jedním z milionu tichých světů ze kterých pouze malá část někdy promluví.
    A nyní, ve společnosti hvězd, evoluce měla nové cíle. První objevitelé Země již dávno dosáhli limitů masa a krve; jakmile se jejich stroje staly lepšími než jejich těla, bylo na čase pohnout se vpřed. Nejdříve jejich mozky, poté samy myšlenky se přesunuly do zbrusu nových těl z kovu a plastu.
    V těchto tělech se potulovali vesmírem. Již nestavěli raketoplány. Oni byli raketoplány.
    Éra mechanických bytostí ale rychle pominula. Při jejich neustávajícím experimentování se naučili skladovat vědomost ve struktuře Vesmíru samotného a uchovat jejich myšlenky v zamrzlé struktuře světla. Mohli se stát stvořeními radiace, konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    A tak se transformovali do čisté energie; a na tisících světech se jimi zavržené prázdné skořápky chvíli škubaly v tanci se smrtí než se rozpadly na vločky rzi.
    Stali se pány Galaxie, mimo dosah času. Mohli se potulovat dle vůle mezi hvězdami a vnořit se jako mlha skrz ty nejmenší škvíry vesmíru. Ale navzdory jejich božských schopností, nikdy zcela nezapomněli na jejich počátek v teplém slizu vypařeného moře.
    A tak stále sledovali experimenty jejich předci započali již tak dávno.

    Světlo se náhle ztlumilo; Saša zprovoznil venkovní sluneční štíty. Nyní bylo možné podívat se zpříma na zdroj záře a zjistit, ze to byl pouhý bod - jen další hvězda bez jakýchkoliv rozměrů. Toto nemohlo mít nic společného s Jupiterem; když se na něj Floyd díval pouhých pár minut zpět, byl čtyřikrát větší než vzdálené, scvrklé slunce. Saša dobře udělal, když spustil štíty. O moment později ta malá hvězda explodovala - dokonce i přes tmavý filtr ji nemohli pozorovat holým okem. Ale finální vyvrcholené světla trvalo jen zlomek sekundy; potom se Jupiter - nebo co bývalo Jupiterem - začal opět zvětšovat.
    Zvětšoval se dokud nebyl daleko větší než před svou transformací. Brzy světelná koule začala rychle uhasínat, do síly pouhé solární záře; Floyd zpozoroval, že to byla pouhá dutá skořápka s hvězdou v jejím srdci.
    Rychle v duchu počítal. Jejich loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, ale ta zvětšující se skořápka - která se právě proměňovala v kruh se zářivým okrajem už zakryla čtvrtinu oblohy. Což znamenalo, že se k nim přibližuje - Proboha! - téměř v poloviční rychlosti světla. Během několika minut pohltí loď.

    OdpovědětVymazat
  16. 51
    Badatelé viděli život, který se pod nimi rozléhá. Leta studovali, sbírali, zaznamenávali. Když se dozvěděli vše, co mohli, začali s proměnami. Zahrávali si s osudy mnoha druhů na zemi i v oceánu. Ale jaké z jejich experimentů uspěli, to se nemohli dozvědět alespoň po dobu milionu let.
    Byli trpěliví, ale ještě nebyli nesmrtelní. Ve vesmíru sta bilionů sluncí toho ještě zbývalo udělat tolik a ostatní světy volaly. A tak se opět vydali do hlubin, vědíc že touto cestou už se nevrátí. Ani nemuseli. Sluhové, které tam nechali, udělají zbytek. Na zemi ledovce připlouvali a odplouvali, zatímco měsíc nad nimi stále nesl svá tajemství. S pomalejším rytmem než polární led, přílivy a odlivy civilizace ustupovali a pluli napříč galaxií. Zvláštní a krásné a hrůzostrašné říše rostli a upadaly, předávaly své vědění. Země nebyla zapomněna ale další návštěva by měla jen malý smysl. A nyní, venku mezi hvězdami, směřovala evoluce k novým cílům. Byla jedním z milionu tichých světů, jen některé z nich někdy promluvili. Prvním badatelům země trvalo dlouho než došli k limitům masa a krve. Jakmile byla jejich technologie lepší než jejich těla, byl čas na posun. První jejich mozky, potom myšlenky, přesunuli se do zbrusu nových domovů z kovu a plastu. V těch se potulovali mezi hvězdami. Už nebudovali vesmírné lodě. Stali se jimi.
    Ale období strojových bytostí rychle pominul. Jejich ustavičným experimentováním se naučili ukládat vědomosti do struktury vesmíru samotné a k zachování svých myšlenek na věčnost ve zmrzlých mřížích světla. Mohli se stát stvořeními z radiace, volnými od tyranie hmoty.
    Nyní se převedli do podoby čisté energie. A v tisíce světech odložili své prázdné schránky , které sebou cukali v nesmyslném tanci smrti a poté se rozdrobili na prach.
    Byly to pánové galaxie, mimo dosah času. Mohli se potulovat kolem hvězd a potápět se jako jemná mlha skrze mezery vesmíru. Ale navzdory jejich božským schopnostem, nezapomněli na svůj původ v teplém slizu zapomenutého moře.
    Nadále pozorovali experimenty jeichž předkové tak dávno započali.

    52
    Světlo se najednou ztlumilo. Saša spustil externí sluneční štíty. Nyní bylo možné koukat přímo na zdroj a vidět že to byl pouhé vytyčení - jen další hvězda neukazující žádné dimenze. Nemuselo to souviset s Jupiterem, když se Floyd podíval na planet před pouhými pár minutami, byla čtyřikrát větší než vzdálené, scvrklé slunce. Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později ta malá hvězda explodovala - takže i přes ztmavující filtry bylo nemožné to pozorovat pouhým okem. Finální vyvrcholení světla trvalo pouhý zlomek vteřiny. Potom Jupiter - nebo to co bylo Jupiterem - se zas rozpínalo. Pokračovalo to v rozpínání, dokud to nebylo mnohem větší než předtím v transformaci. Oblast světla brzy rapidně slábla, až dosáhla jasnosti slunce a najednou Floyd uviděl že je to ve skutečnosti jen prázdná schránka, ale centrální hvězda byla stále viditelná stejně tak jako její srdce.
    V hlavě si to rychle spočítal. Loď byla víc jak jednu světelnou minutu od Jupiteru ale ta rozpínající se schránka - nyní měnící se na jasně ohraničený kruh který pokrýval čtvrt oblohy. To znamenalo že míří přímo k nim - Můj Bože! - skoro v polovině rychlosti světla. Během minut by pohltila loď.

    Karolína Tetemondová

    OdpovědětVymazat
  17. Rozpínajíc se pod nimi, viděli badatelé svět vířící životem. Roky studovali, shromažďovali a zaznamenávali. Když zjistili vše, co se zjistit dalo, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnoha druhů, na zemi i ve vodě. Které z jejich pokusů budou úspěšné ale nemohli vědět po dalších alespoň milion let.
    Byli trpěliví, jenže ještě ne nesmrtelní. Tolik toho zbývalo udělat v tomto světě stovky milionu sluncí a další světy jen volaly. Vydali se tedy znovu do té prázdnoty, s vědomím, že touto cestou se už nikdy vracet nebudou.
    Ani to nebylo potřeba. Služebníci, které za sebou zanechali, se postarají o zbytek. Ledovce na zemi vznikaly a zanikaly, zatímco neměnný Měsíc nad nimi si stále uchovával své tajemství. Se stále pomalejším rytmem než tím polárních ledů, vlny civilizací ustupovaly a rozlévaly se po celé Galaxii. Zvláštní a dechberoucí a příšerné říše vzrůstaly a mizely, předávajíc své vědomosti svým následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale její další návštěva by neměla moc smysl. Byla pouze jedním z milionu tichých světů, z nichž jen málo někdy promluví. A teď tam, mezi hvězdami, evoluce razila k novým cílům. První průzkumníci Země již dávno dosáhli limitů svých těl; jakmile se jejich stroje staly lepšími než jejich těla, byl čas se přesunout. Nejdřív mozek, poté jejich myšlenky jako takové, obojí bylo přesunuto do nového, lesklého domova z kovu a plastu.
    V těchto strojích putovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné rakety. Byli vesmírnými raketami.
    Jenže doba těchto mechanických stvoření rychle pominula. V jejich neutuchajícím experimentování, naučili se skladovat znalosti ve vesmíru jako takovém, zároveň zachovávajích své myšlenky navždy ve zmrzlých světelných celách. Mohli se stát bytostmi čisté radiace, konečně osvobozenými od limitů hmoty.
    Přeměnili se tedy v čirou energii; na tisících světů, za nimi zanechané prázdné slupky se chvíli zmítaly v nesmyslném smrtelném tanci, než nakonec podlehly rozkladu.
    Byli pány Galaxie, mimo dosah času. Mohli libovolně putovat mezi hvězdami a proklouznout jako jemná mlha samotnými mezírkami vesmíru. I přes své téměř božské schopnosti nezapomněli plně na své počátky v teplém slizu zmizelého moře.
    I nadále dohlíželi na experimenty svých předků, započaté tak dlouho zpátky.

    Světlo náhle zesláblo; Sasha řídil externí sluneční panely. Nyní bylo možné podívat se přímo na zdroj a vidět, že je to pouhý bod – jen další hvězda, nevykazujíc žádné náznaky prostoru. To by nemuselo mít žádnou vazbu k Jupiteru; když se Floyd na onu planetu díval pouze pár minut zpátky, byla čtyřikrát větší než ono vzdálené, smrsklé slunce. Bylo v pořádku, že Sasha stáhl štíty. Jen o chvilku později, ta malinká hvězda explodovala – tak, že i přes ty tmavé filtry nebylo možné to sledovat pouhým okem. Onen poslední záblesk světla ale trval pouhý zlomek vteřiny; pak se Jupiter – nebo co jím bývalo – opět začal rozpínat. Rozpínal se, dokud nebyl mnohem větší než před začátkem téhle transformace. Ta koule světla začala rychle mizet, zmenšujíc se na pouhý solární lesk; a Floyd mohl brzy vidět, že je to pouhá prázdná skořápka, jelikož ona centrální hvězda byla stále viditelná v jejím nitru. Provedl rychlý mentální výpočet. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupiteru, ale ta rozrůstající se skořápka – měníc se na kruh se zářivým okrajem již zakrývala snad čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blížila zhruba Proboha! – téměř rychlostí světla. Za pár minut měla loď úplně pohltit.

    Sára Moidlová

    OdpovědětVymazat
  18. Rozložen mezi nimi, badatelé viděli svět hemžící se životem. Už
    roky studovali, sbírali, rozřazovali. Když zjistili všechno, co
    mohli, začali pozměňovat. Fušovali s osudy mnoha druhů na povrchu
    a v oceánu. Ale který z jejich experimentů uspěje, nemohli vědět
    aspoň milion let.
    Byli trpěliví, ale nebyli ještě nesmrtelní. V tomto vesmíru
    tisíce bilionů sluncí zbývalo ještě hodně práce a další světy
    volaly. Takže se ještě jednou vypravili do hlubin, i když věděli,
    že už se tudy nikdy nevrátí.
    Ani toho nebylo zapotřebí. Sluhové, které za sebou zanechali, se
    postarají o zbytek. Na Zemi ledovce přišly a odešly, zatímco nad
    nimi, neměnný měsíc stále nesl své tajemství. S ještě pomalejším
    rytmem než polární led, přílivy a odlivy civilizace ustoupily a
    rozlily se po Galaxii. Podivné a krásné a hrozné říše povstaly a
    padly a předaly své znalosti jejich nástupcům. Země nebyla
    zapomenuta, ale další návštěva by moc užitečná nebyla. Byl to
    jeden z milionu tichých světů, z kterých by jen pár promluvilo.
    A nyní, venku mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům.
    První objevitelé země už před dávnou dobou došli k limitům masa
    a krve; jakmile byly jejich stroje lepší než jejich těla, byl čas
    se přemístit.
    Nejprve přenesli své mozky, pak už jen své myšlenky, do zářících
    domovů z kovu a plastu.
    V nich se toulali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni
    byli vesmírné lodě.
    Ale věk Mechanických bytostí rychle přešel. Při jejich
    nepřetržitém experimentování se naučili ukládat vědomosti v
    samotné struktuře vesmíru a zachovat jejich myšlenky na věčnost v
    zamrzlých mřížích světla. Mohli se stát stvořeními radiace,
    konečně svobodnými od tyranie hmoty.
    Tudíž se brzy přeměnili; a na tisíc světů prázdných skořápek,
    které odhodili, se chvíli zmítaly v bezduchém tanci smrti, pak se
    rozsypaly na šrot.
    Byli páni Galaxie a mimo dosah času. Mohli se na přání toulat mezi
    hvězdami a linout se jako jemná mlha mezerami vesmíru. Ale navzdory
    jejich božským silám, nezapomněli úplně na svůj původ v teplém
    slizu zmizelého moře.
    A stéle dohlíželi na experimenty, které jejich předkové započali
    před tak dlouhou dobou.

    Světlo najednou zesláblo; Sasha obsluhoval venkovní sluneční štíty.
    Nyní bylo možné podívat se přímo na zdroj, a vidět, že to byl pouhý
    špendlík - jen další hvězda, nevykazující žádné rozměry. Tohle
    nemuselo mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd na tu
    planetu díval jen před pár minutami, byla čtyřikrát větší než
    vzdálené, scvrklé slunce. Bylo dobře, že Sasha odkryl štíty. Za
    chvíli ta malá hvězda explodovala - takže i přes tmavé filtry to
    nebylo možné sledovat pouhým okem. Ale finální orgasmus světla trval
    jen krátký zlomek vteřiny; pak se Jupiter - nebo co býval Jupiterem -
    znovu rozpínalo. Pokračovalo to v rozpínání, než to bylo větší než
    před proměnou. Sféra světla začala zakrátko rychle slábnout, až na
    pouhý solární jas; a brzy mohl Floyd vidět, že to byla vlastně
    prázdná skořápka, neboť centrální hvězda byla pořád dobře viditelná
    ve svém srdci.
    V hlavě si udělal rychlý výpočet. Loď byla víc než jednu světelnou
    minutu od Jupiteru, přesto ta rozpínající se skořápka - nyní se
    měnící v kruh se světlým okrajem už zakryla čtvrt oblohy. To
    znamenalo, že se mířila směrem k nim v Pane Bože! - skoro polovině
    rychlosti světla. Během minut by pohltila loď.

    Petr Svačina

    OdpovědětVymazat
  19. Oprava:

    Pod badateli se rozpínal svět vířící životem. Roky studovali, shromažďovali a zaznamenávali. Když zjistili vše, co se zjistit dalo, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnoha druhů, na zemi i ve vodě. Ale které z jejich pokusů budou úspěšné, nemohli vědět dalších milion let.
    Byli trpěliví, jenže ještě ne nesmrtelní. Tolik toho zbývalo udělat v tomto světě stovky miliard sluncí a další světy volaly. Vydali se tedy znovu do té prázdnoty, s vědomím, že touto cestou se už nikdy vracet nebudou.
    Ani to nebylo potřeba. Služebníci, které za sebou zanechali, se postarají o zbytek. Ledovce na zemi vznikaly a zanikaly, zatímco neměnný Měsíc nad nimi si stále uchovával své tajemství. Ještě pomaleji než polární ledy, vlny civilizací ustupovaly a rozlévaly se po celé Galaxii. Zvláštní a dech beroucí a příšerné říše vzrůstaly a mizely, předávajíc své vědomosti svým následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale její další návštěva by neměla smysl. Byla pouze jedním z milionu tichých světů, z nichž jen málo někdy promluví. A teď tam, mezi hvězdami, evoluce razila k novým cílům. První průzkumníci Země již dávno dosáhli limitů svých těl. Jakmile se jejich stroje staly lepšími než jejich těla, byl čas se přesunout. Nejdřív mozek, poté jejich myšlenky jako takové, obojí bylo přesunuto do nového, lesklého domova z kovu a plastu.
    V těchto strojích putovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné rakety. Byli vesmírnými raketami.
    Jenže doba těchto mechanických stvoření rychle pominula. Díky svým neutuchajícím experimentům dokázali skladovat znalosti ve vesmíru jako takovém, zároveň zachovávaje své myšlenky navždy za zmrzlými světelnými mřížemi. Mohli se stát bytostmi čisté radiace, konečně osvobozenými od limitů hmoty.
    Přeměnili se tedy v čirou energii. Na tisících planet se jejich prázdné odhozené slupky chvíli zmítaly v nesmyslném smrtelném tanci, než nakonec podlehly rozkladu.
    Byli pány Galaxie, mimo dosah času. Mohli libovolně putovat mezi hvězdami a proklouznout jako jemná mlha samotnými mezírkami vesmíru. I přes své téměř božské schopnosti nezapomněli plně na své počátky v teplém slizu zmizelého moře.
    I nadále dohlíželi na experimenty svých předků, započaté tak dlouho zpátky.

    Světlo náhle zesláblo. Sasha řídil externí sluneční panely. Nyní bylo možné podívat se přímo na zdroj a vidět, že je to pouhý bod – jen další hvězda, nevykazujíce žádné náznaky prostoru. To nemělo s Jupiterem nic společného. Když se Floyd na onu planetu díval pouze pár minut zpátky, byla čtyřikrát větší než to vzdálené, zakrnělé slunce. Bylo v pořádku, že Sasha stáhl štíty. Jen chvilku na to ta malinká hvězda explodovala – tak, že i přes jejich tmavé filtry to nebylo možné sledovat pouhým okem. Onen poslední záblesk světla ale trval pouhý zlomek vteřiny. Pak se Jupiter – nebo co jím bývalo – opět začal rozpínat. Rozpínal se, dokud nebyl mnohem větší než před začátkem své transformace. Koule světla začala rychle mizet, její jas slábnoucí na pouhou sluneční intenzitu a Floyd brzy spatřil, že je to pouhá prázdná skořápka, jelikož ona centrální hvězda byla stále viditelná v jejím nitru. V duchu si to rychle spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupiteru, ale ta rozrůstající se skořápka – teď už připomínajíc spíše zářivý prstenec, zakrývala snad čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blížila Proboha! – téměř rychlostí světla. Za pár minut bude loď úplně pohlcena.

    Sára Moidlová

    OdpovědětVymazat
  20. THE GREAT GAME:

    Badatelé pod sebou zahlédli svět hemžící se životem. Roky studovali, sbírali, a třídili informace. Když se naučili všechno, co mohli, začali s modifikací. Pohráli si s osudy mnoho druhů jak na zemi, tak i v oceánu. Výsledky svých experimentů by však dostali nejdříve až za milión let.

    Trpěliví byli, nikoliv nesmrtelní. Tolik věcí jim ještě zbývalo ve vesmíru se sto tisíce miliónů hvězd, a další světy čekaly. Rozhodli se tedy, že znova zahloubí, s vědomím, že na tuto cestu již nikdy nevkročí.

    Ani to nebylo zapotřebí. To měli na starosti služebníci, které za sebou zanechali. Pozemské ledovce vznikaly a tály, zatímco si neměnný Měsíc uchovával svá tajemství.

    Ještě pomalejší než jsou polární ledovce, civilizace ubývaly a rozkvétaly se přes celou galaxii. Podivné, krásné a otřesné říše se rodily a padly, a přenechaly vědomosti dalším generacím. Země nebyla sice zapomenuta, ale zároveň nebyl žádný smysl ji znova navštívit. Jednalo se o jeden z miliónů nevyslechnutých světů, z nichž by pouhá hrstka měla šanci promluvit. Mezi těmi hvězdami se nyní evoluce řítila k novým cílům. První pozemští průzkumníci již prolomili hranice masa a krve; a ve chvíli, kdy se jejich stroje staly lepší, než těla, bylo na čase se posunout dál. Jejich mozky a posléze myšlenky se přesunuly do nově vyleštěných domovů vyrobených ze železa a plastu.

    A v nich se potulovali mezi hvězdami. Už nebylo zapotřebí stavět vesmírné lodě. Oni byli vesmírnými loděmi.

    Věk strojů však rychle utekl. V nepřetržitém experimentováním se naučili ukládat vědomosti ve struktuře vesmíru, aby si tak navěky zachovali myšlenky v mřížkách světla. Mohli se alespoň stát tvory záře, osvobozené z tyranství hmoty.

    Transformovali se do čisté energie; a prázdné skořápky, odhozené na tisíce světech, které sebou chvíli škubaly v tanci smrti, zrezavěly.
    Byli pány galaxie, a přesahovali linii času. Mohli se potulovat mezi hvězdami jak se jim líbilo, a ponořit se do nich jako drobná mlha napříč vesmírnými meziprostory.

    Navzdory jejich božským schopnostem, na svůj původ z teplého bahna ze zaniklého moře nezapomněli. A i tak nadále pečlivě střežili experimenty, které jejich předchůdci započali.

    IGNITION:

    Světlo se najednou utlumilo; Sasha zprovoznil vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné se podívat na zdroj světla, a vidět, že se pojednávalo o pouhou kouli – jen další hvězdu bez žádných rozměrů. Tohle přeci nemohlo mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd před několika minutami díval na tu planetu, byla čtyřikrát větší než odlehlé, scvrklé Slunce.

    Bylo však dobře, že Sasha zapnul štíty. Protože o chvíli později ta malá hvězda explodovala – tak, že nebylo možné přes ty zatemněné filtry prostým okem vidět. Ale to finální, světelné vyvrcholení trvalo pouhou chvíli; pak se Jupiter – nebo spíše, to, co z něj zbylo – začal rozpínat.

    Rozpínal se tak moc, až se stal mnohem větší, než jeho původní stav. Koule světla po chvíli vyhasla směrem ke sluneční intenzitě; a Floyd vzápětí uviděl pouhou, bezcennou skořápku, jejíž ústřední hvězda byla viditelná jako její srdce.

    V duchu si udělal rychlý výpočet. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, ale ta rozšiřující se skořápka momentálně zabírala čtvrtinu zářivého kruhu. Což znamenalo, že se to k nim blíží pro pána Boha! – skoro poloviční rychlostí světla. Do několika minut je to na palubě zasáhne.

    – Doan Hai Nguyen (OPRAVA)

    OdpovědětVymazat
  21. OPRAVENÝ PŘEKLAD

    51 — Velká hra

    Pod badateli se rozprostíral svět hemžící se životem. Mnoho let všechno studovali, sbírali, rozčleňovali. Když se naučili vše, co mohli, začali s modifikacemi. Pohrávali si s osudy mnoha živočišných druhů, na souši i v oceánu. Ale zjistit, které z jejich experimentů uspějí, by trvalo nejméně milion let. Badatelé byli trpěliví, nesmrtelní však dosud nebyli. Ještě mnoho zbývalo udělat ve vesmíru miliardy sluncí, a volaly je další světy. Vydali se tedy znovu dál do hlubin, s vědomím, že už je cesta už nikdy nezavede zpět. A ani to nebylo potřeba. O všechno se postarají služebníci, které za sebou nechali.

    Zatímco ledovce na Zemi přicházely a odcházely, neměnný Měsíc nad nimi stále nesl svá tajemství. Ještě pomalejší než pohyb polárního ledu byl příliv a odliv civilizací v Galaxii. Podivná, nádherná i hrůzostrašná impéria zažívala své vzestupy a pády, a předávala svá vědění těm, kteří přišli po nich.

    Země nebyla zapomenuta, ale k další její návštěvě nebyl důvod. Byla jedním z milionu tichých světů, ze kterých jen hrst kdy promluví. A navíc, mezi hvězdami už evoluce směřovala k novým cílům. První zemští průzkumníci dávno poznali limity těl z masa a krve; a když jejich stroje začaly být lepší než těla, posunuli se dál. Nejdříve do nových, blýskavých domovů z kovu a plastu přesunuli své mozky, pak už jen samotné myšlenky. V této formě se pak toulali mezi hvězdami. Už víc nestavěli vesmírné lodě. Sami se jimi stali.

    Jenže věk mechanických entit brzy skončil. Při svém nepřetržitém experimentování se naučili ukládat vědomosti v samotné struktuře vesmíru, a navěky uchovat své myšlenky v nehybných mřížkách světla. Konečně se mohli osvobodit z tyranie hmoty a stát se bytostmi záření. Nyní už nebyli ničím než čistou energií; a na tisíci světů po nich zbyly prázdné skořápky, které sebou nejdříve škubaly v bezduchém tanci smrti a časem se obrátily ve zrezlý prach.

    Byli pány Galaxie, za hranicemi času. Mohli bloudit mezi hvězdami, jak se jim zachtělo, a jako jemná mlha pronikat do všech štěrbin vesmíru. Navzdory svým božským schopnostem nezapomněli na svůj původ, na teplé bahno dávno zaniklého moře, z něhož se zrodili. A stále dohlíželi na experimenty, které kdysi dávno započali jejich předkové.


    52 — Vznícení

    Světlo najednou potemnělo; Saša zprovoznil venkovní sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na zdroj, a bylo vidět, že jde o pouhou špendlíkovou hlavičku — jen nějaká další bezrozměrná hvězda. To nemohlo mít s Jupiterem nic společného; když se Floyd před několika minutami na planetu díval, byla čtyřikrát větší než vzdálené, scvrklé Slunce.

    Bylo dobře, že Saša spustil štíty. Ta hvězdička o chvíli později explodovala — a ani s tmavými štíty nebylo možné se na ni podívat pouhým okem. Tato orgasmická světelná exploze trvala jen krátký zlomek vteřiny; poté začal Jupiter — nebo alespoň to, co Jupiterem bývalo — znovu expandovat. Nabýval na velikosti, dokud nebyl ještě mnohem větší než před svou transformací. Světelná koule začala rychle slábnout natolik, že dosahovala jen jasnosti Slunce; a Floyd už viděl, že to ve skutečnosti je jen dutá skořápka, v jejímž srdci byla stále jasně viditelná centrální hvězda. Rychle si to v duchu spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minut od Jupitera, ale ta zvětšující se skořápka — která se nyní začínala měnit v jasně ohraničený prstenec— již zabírala čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží — Pane Bože! — téměř poloviční rychlostí světla. Během několika minut pohltí celou loď.

    OdpovědětVymazat
  22. Pod průzkumníky se otevřel svět plný života. Po celé roky studovali, učili se a třídili sebrané informace. Když pak nezbylo nic, co by se mohli naučit, začali modifikovat. Pohrávali si s osudy mnoha druhů, na souši i v oceánu.
    Snad až za milion let by se však dozvěděli, kdyby některý z jejich pokusů uspěl.
I přes svou trpělivost stále nebyli nesmrtelní. V tomto vesmíru se stovkami miliard sluncí stále měli mnoho práce, a ostatní světy už také volaly. A tak se ještě jednou vydali do té bezedné propasti s vědomím, že není cesty zpět. To však ani nebylo třeba; o zbytek se měli postarat služebníci, které za sebou zanechali.
    Na Zemi ledovce vznikaly a zase zanikaly, zatímco neměnný Měsíc nad nimi si střežil svá tajemství. Snad ještě pomaleji než led se měnil počet civilizací napříč Galaxií. Zvláštní, nádherné, i strašlivé říše vzkvétaly a zase upadaly, předávajíce své vědění těm, kdo následovali po nich.
    Na Zemi se nezapomnělo, ale bylo by zbytečné navštívit ji znovu. Byl to jen jeden z milionu tichých světů, na kterém by se kdy promluvilo.
A právě nyní, někde mezi hvězdami, směřoval vývoj k dalšímu cíli. První průzkumníci Země již dávno poznali, že jejich těla z masa a kostí mají omezené možnosti, a jakmile stroje předčily schopnosti lidského těla, bylo na čase posunout se dál. Nejprve do nových domovů z kovu a plastů přesouvali jen své mozky, a pak samotné myšlenky. Tak mohli bloumat mezi hvězdami. Už dávno nestavěli vesmírné lodě. Sami se loděmi stali.
    Jejich život ve formě strojů však brzy pominul. Během nepřetržitých pokusů se naučili své znalosti ukládat do samotných struktur vesmíru - naučili se, jak věčně uschovávat své myšlenky do zmrzlých světelných mřížek. Mohli se stát tvory radioaktivity, kteří jsou konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    A tak se přeměnili v čistou energii, zanechávajíce své prázdné skořápky na tisících světů, kde chvíli tančily bezduchý tanec smrti, než se konečně rozpadly v prach.
    Čas se jich už netýkal, stali se pány Galaxie. Mohli se libovolně toulat mezi hvězdami a jako jemný opar proplouvat meziprostory vesmíru.
    Ale navzdory svým božským schopnostem nezapomínali na svůj původ, na hřejivé bláto dávno zaniklého moře, ze kterého vzešli. A stále dohlíželi na experimenty, které před takovou dobou započali jejich předkové.

    Světlo náhle potemnělo; Saša nastínil venkovní sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na zdroj toho světla - byl velký jako špendlíková hlavička; jen další hvězda zanedbatelných rozměrů. To nemohlo mít s Jupiterem nic společného; když se Floyd na planetu před pouhými několika minutami díval, byla čtyřikrát větší než to vzdálené a scvrklé slunce.
    Bylo prozíravé, že Saša nastavil sluneční štíty, protože o malou chvilku později ta drobná hvězda explodovala s takovou intenzitou, že ani přes zatmavené štíty nebylo možné dívat se pouhýma očima.
    Ale výsledný výbuch světla trval pouze zlomek vteřiny; pak se Jupiter - nebo to co bývalo Jupiterem - začal znovu zvětšovat. Zvětšoval se, dokud značně nepřesáhl svou původní velikost.
    Brzy se světelná záře začala vytrácet, až zářila jen jako Slunce; teď už Floyd viděl, že Jupiter býval ve skutečnosti jen dutou skořápkou, neboť hvězda, která byla v jeho středu, stále viditelně zářila.
    V duchu provedl rychlý výpočet. Loď byla od Jupitera vzdálena pouhou jednu světelnou minutu, přesto však ta zvětšující se skořápka, která se nyní měnila v zářivě ohraničený prstenec, zakrývala čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží - Proboha! - téměř polovinou rychlosti světla. Během pár minut celou loď pohltí.

    Jakub Vránek - Oprava

    OdpovědětVymazat
  23. Dufková Anna
    Oprava

    51
    Badatelé pod sebou spatřili svět hemžící se životem. Studovali, sbírali a katalogizovali celé roky. Když se dozvěděli vše, co bylo možné, začali s modifikací. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu. Nemohli si ale být jisti, které z jejich experimentů by nakonec byly úspěšné dříve, než za milion let.
Byli trpěliví, ale zatím nebyli nesmrtelní. Ve vesmíru miliard sluncí toho zbývalo ještě tolik udělat. Ostatní světy ale volaly. Vydali se tedy zpět do propasti, i když věděli, že sem se již nikdy nevrátí. Vlastně to ani nebylo třeba. Služebníci, které tam nechali, se postarají o zbytek. Na Zemi ledovce přicházely a odcházely, zatímco neměnný Měsíc si nad nimi stále uchovával svá tajemství. S ještě pomalejším rytmem než mají polární ledovce, proudy civilizací odtékaly a protékaly Galaxií. Podivná a strašlivá, ale zároveň krásná impéria vznikala a zanikala a předávala své znalosti svým následovníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by byla zbytečná. Byla jedním z milionu tichých světů, z nichž jen pár kdy promluvilo. A teď, venku mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům. První badatelé Země dávno dosáhli svých hranic masa a krve; jakmile se jejich stroje staly lepší než jejich těla, byl čas se posunout dál.
Nejprve přestěhovaly jejich mozky, poté i jejich myšlenky do nových a zářivých domů z kovu a plastu, v nichž se poté toulali mezi hvězdami. Už dávno nestavěli kosmické lodě, oni se jimi stali.
Období strojů ale rychle pominulo. Během ustavičného experimentování se naučili ukládat znalosti do samotné struktury vesmíru a uchovat si tak myšlenky ve zmrzlých světelných mřížkách navěky. Mohli se stát tvory záření a osvobodit se tak od tyranie hmoty. Přetvořili se tak na čistou energii a na tisíci světech se prázdné skořápky, které odhodili, chvíli škubaly v nesmyslném tanci smrti, a pak se rozpadly na prach.
Byli pány Galaxie a byli mimo dosah času. Mohli se toulat mezi hvězdami a jako jemná mlha pronikat mezi samotné mezery prostoru.
Navzdory své božské síle ale na svůj původ z teplého slizu zaniklého moře nezapomněli.
A nadále pozorovali experimenty, které jejich předci začali už před tak dávnou dobou.

    52
    
Světlo najednou ztmavlo. Sasha zprovoznil vnější sluneční štíty. Teď bylo možné se podívat přímo na zdroj a vidět, že je to pouhý bod - jen další hvězda nevykazující žádné rozměry. To nemohlo mít nic společného s Jupiterem. Když se Floyd podíval na planetu před několika minutami, byla čtyřikrát větší než vzdálené, zmenšené Slunce.
Bylo dobře, že Sasha spustil štíty. O chvíli později ta malá hvězda explodovala a nebylo možné ji pozorovat pouhým okem ani za použití tmavých filtrů. Ale to závěrečné vyvrcholení plné světla trvalo pouhý zlomek sekundy. Pak se Jupiter, spíše to, co dříve bylo Jupiterem, začal znovu rozpínat. 
Rozpínal se tak dlouho, dokud nebyl ještě větší než před proměnou. Sféra světla začala rychle uhasínat, až dosáhla jasnosti slunce. Floyd tak viděl, že je to vlastně jen prázdná skořápka centrální hvězdy, která byla stále ještě viditelná, jako její jádro.
Rychle to v hlavě spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, ale ta rozšiřující se skořápka, která se nyní měnila v zářivý prstenec, pokryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží - můj Bože - téměř poloviční rychlostí světla a za pár minut pohltí celou loď.

    OdpovědětVymazat
  24. Nikola Lehocká
    Oprava

    51
    Badatelé spatřili svět rozprostírající se pod nimi, svět hemžící se životem. Roky jej studovali, sbírali a třídili. Poté co se naučili vše, co mohli, začali s modifikací. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na zemi i v oceánu. Po miliony let nebudou mít jistotu, který z jejich experimentů nakonec uspěje.
    Byli sice trpěliví, ale stále ještě ne nesmrtelní. Tolik toho zbývalo udělat ve vesmíru se stovkami miliard hvězd, a další světy čekaly. Průzkumníci se rozhodli, vydat se naposledy do propasti, s vědomím, že zpátky se už nikdy nevrátí.
    A ani to nebylo potřeba. Služebníci, které nechali za sebou, se postarají o zbytek. Ledovce na Zemi stále připlouvaly a odplouvaly, přičemž neměnící se měsíc, stále uchovával svá tajemství. V pomalejším rytmu, než mají polární ledy, proudy civilizace proplouvaly Galaxií.
    Zvláštní, krásná a hrozná impéria vzkvétala a upadala a předávala své znalosti svým následovníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by měla jen malý přínos. Byl to jeden z milionu tichých světů, z nichž jen málo kdy promluvilo. A teď, venku mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům. První objevitelé Země narazili na hranice masa a krve; jakmile byly jejich stroje lepší než jejich těla, bylo na čase, posunout se dál. Nejprve jejich mozky a poté se i samotné myšlenky přesunuly do nových domovů z plastu a oceli. V nich se pohybovaly, mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě, byli vesmírnými loděmi.
    Ovšem věk strojních entit brzy pominul. Během nepřetržitého experimentování se naučili ukládat znalosti a uchovat tak myšlenky navždy v ledových světelných mřížkách. Mohli se stát bytostmi záření, osvobozenými od tyranie hmoty.
    Transformovali se na čistou energii, skořápky, které odhodili, se chvíli škubaly v nesmyslném tanci smrti a poté se rozpadly v prach. Byli pány Galaxie, a za hranicemi času. Mohli bloudit mezi hvězdami, jak jen se jim zachtělo, a jako ta nejjemnější mlha mohli pronikat trhlinami vesmíru. I přes svou božskou sílu, nezapomněli na svůj původ, teplý sliz zaniklého moře.
    A nadále střežili experimenty, které jejich předci započali před tak dávnou dobou.

    52
    Sasha spustil venkovní sluneční štíty a světlo se najednou ztlumilo. Teď bylo možné dívat se přímo do zdroje, a vidět že je to jen pouhý bod, jen další hvězda, nevykazující žádné rozměry. Tohle nemělo s Jupiterem nic společného, když se Floyd před pár minutami zadíval na planetu, byla čtyřikrát větší než vzdálené, zmenšené Slunce. Bylo správné že Sasha spustil štíty. O chvíli později explodovala malá hvězda, takže ani přes silné filtry nebylo možné sledovat ji pouhým okem.
    Finální, světelné vyvrcholení trvalo pouhý zlomek vteřiny. Poté se Jupiter, nebo to, co dříve bylo Jupiterem, začal znovu rozpínat. Rozpínal se, dokud nebyl větší než před proměnou. Brzy se ta koule světla začala vytrácet, až dosáhla pouhé jasnosti slunce, a současně tak Floyd viděl, že je to jen pouhá skořápka centrální hvězdy, pořád viditelná, stejně jako její jádro. Rychle provedl zpaměti několik výpočtů. Loď byla vzdálena od Jupiteru více než jednu světelnou minutu, ovšem ta stále se rozšiřující skořápka, která se právě začínala měnit v zářivý prstenec, pokryla již čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se to blíží, Bože můj! - skoro poloviční rychlostí světla. Během několika minut bude loď pohlcena.

    OdpovědětVymazat
  25. Veronika Horáková

    Před objeviteli se rozléhal svět hýřící životem. Po léta studovali, schraňovali, katalogizovali. Když se naučili, co bylo možné, začali s úpravami. Zahrávali si s osudy mnoha druhů na zemi i ve vodě. Který z jejich experimentů ponese ovoce nemohli vědět, dokud neuplyne alespoň milion let.
    Byli trpěliví, ale ne nesmrtelní. Ještě tolik se toho muselo udělat ve vesmíru stovek milionů sluncí, a další světy je volaly. A tak se znovu vypravili do temnoty s vědomím, že se již nikdy nevrátí.
    A ani to nepotřebovali. Sluhové, které tam zanechali, se postarají o zbytek.
    Ledovce na Zemi vznikaly a zanikaly, zatímco neměnný Měsíc si nad nimi zachoval své tajemství. S ještě pomalejším rytmem než polární led, jako příliv a odliv se civilizace pohybovala Galaxií. Zvláštní a nádherná a příšerná impéria vznikala a zanikala a předala svou moudrost svým nástupcům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by byla bezdůvodná. Byla jedním z milionu tichých světů, ze kterých pouze malá část někdy promluví.
    A nyní, ve společnosti hvězd, směřovala evoluce k novým cílům. První objevitelé Země již dávno dosáhli limitů masa a krve; jakmile se jejich stroje staly lepšími než jejich těla, bylo na čase pohnout se vpřed. Nejdříve jejich mozky, poté samy myšlenky se přesunuly do zbrusu nových těl z kovu a plastu.
    V těchto tělech se potulovali vesmírem. Již nestavěli vesmírné lodě. Oni byli loděmi.
    Éra mechanických bytostí ale rychle pominula. Při svém neustávajícím experimentování se naučili skladovat vědomost ve struktuře samotného Vesmiru a uchovat své myšlenky v zamrzlých světelných mřížkách. Mohli se stát stvořeními energie, konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    A tak se transformovali do čisté energie; a na tisících světech se jimi zavržené prázdné skořápky chvíli škubaly v tanci se smrtí, než se rozpadly na vločky rzi.
    Stali se pány Galaxie, mimo dosah času. Mohli se volně potulovat mezi hvězdami a vnořit se jako mlha do těch nejmenších škvír vesmíru. Ale navzdory jejich božských schopnostech, nikdy zcela nezapomněli na svůj počátek v teplém slizu vypařeného moře.
    A tak dále dohlíželi na experimenty, které jejich předci započali před již tak dávnou dobou.

    Světlo se náhle ztlumilo; Saša zprovoznil venkovní sluneční štíty. Nyní bylo možné podívat se zpříma na zdroj záře a zjistit, ze to je pouhý bod - jen další hvězda bez jakýchkoliv rozměrů. Toto nemohlo mít nic společného s Jupiterem; když se na něj Floyd díval před několika minutami, byl čtyřikrát větší než vzdálené, scvrklé slunce. Saša dobře udělal, když spustil štíty. O moment později ta malá hvězda explodovala - dokonce i přes tmavý filtr ji nemohli pozorovat pouhým okem. Ale finální vyvrcholení světla trvalo jen zlomek sekundy; potom se Jupiter - nebo co bývalo Jupiterem - začal opět zvětšovat.
    Zvětšoval se, dokud nebyl daleko větší než před svou transformací. Brzy světelná koule začala rychle uhasínat, do síly pouhého jasu Slunce; Floyd zpozoroval, že to byla pouhá dutá skořápka s hvězdou v jejím středu.
    Rychle v duchu počítal. Jejich loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, ale ta zvětšující se skořápka - která se právě proměňovala v kruh se zářivým okrajem, už zakryla čtvrtinu oblohy. Což znamenalo, že se k nim přibližuje - Proboha! - téměř poloviční rychlostí světla. Během několika minut loď pohltí.

    OdpovědětVymazat
  26. Oprava překladu:
    51
    Pod průzkumníky se rozprostíral svět, který se hemžil životem. Léta studovali, sbírali a katalogizovali.
    A když se naučili vše, co mohli, začali se přizpůsobovat. Zahrávali si s osudy mnoha druhů, jak na zemi tak v oceánech.
    Ale i kdyby nějaké z jejich experimentů uspěly, nedozvěděli by se to dříve než za miliony let. Byli trpěliví ale zatím nebyli nesmrtelní.
    Tolik věcí zůstalo neuskutečněno v tomto vesmíru se stovkami bilionů sluncí, a další světy je vábily.
    Tak se tedy ještě jednou vydali do bezedné hlubiny, ačkoliv věděli, že už se stejnou cestou nikdy nevrátí. Ne že by to bylo nutné. Služebníci, které tam nechali, se postarají o zbytek.
    Na Zemi ledovce přicházely a odcházely, zatímco nad nimi neměnný Měsíc, stále uchovával tajemství.
    V ještě pomalejším rytmu nežli mají Polární ledy, vlny civilizace odplouvaly a protékaly Galaxií. Zvláštní, krásná a hrozná impéria vzkvétala a upadala, a předávala svoje znalosti svým následníkům.
    Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by byla zbytečná. Byl to jeden z milionu tichých světů, jeden z mála, který by mohl kdy promluvit.
    A nyní mezi hvězdami, evoluce mířila k novým cílům. První Zemští průzkumníci došli svých limitů, masa a krve, jakmile byli jejich stroje lepší nežli jejich těla, bylo na čase jít dál.
    Nejdříve jejich mozky, a poté samotné myšlenky, byly přesunuty do nových blyštivých domů z kovu a plastu.
    V nich se pohybovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni jimi byli.
    Ale doba mechanických entit rychle pominula. Při svém neúnavném experimentování, se naučili ukládat vědomosti v samotné struktuře prostoru. A také je uchovat v zamrzlých mřížkách světla. Mohli se stát bytostmi záření, osvobozeni od tyranie hmoty. To znamená, že se nyní transformovali do čisté energie, a na tisících světů, kde opustili prázdné schránky, které se nejdříve škubaly v bezduchém tanci smrti, a poté se rozpadly v prach.
    Byli pány Galaxie, a mimo dosah času. Mohli putovat mezi hvězdami pomocí pouhé mysli a vmísit se jako jemná mlha do meziprostoru vesmíru.
    Navzdory své božské síle, však plně nezapomněli na své kořeny v přívětivém slizu zaniklého moře. A stále dohlížejí na experimenty, které jejich předci začali před dávnou dobou.

    52
    Světlo se najednou ztlumilo. Saša zprovoznil vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné, podívat se přímo na zdroj, a spatřit, že to je pouhý bod, jen další hvězda, neukazující žádný směr.
    To nemohlo mít vůbec nic společného s Jupiterem, když se Floyd před několika minutami na planetu podíval, byla čtyřikrát větší než vzdálené zmenšené Slunce.
    Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později ta malá hvězda vybuchla, a navzdory tmavým filtrům to nebylo možné sledovat pouhým okem.
    Ale závěrečné vyvrcholení světla trvalo pouze okamžik, poté Jupiter, nebo co bývávalo Jupiterem, se začalo znovu rozpínat. Nabýval na velikosti, dokud nebyl větší než byl před svou proměnou.
    Světelná koule začala rychle slábnout, na pouhou Sluneční záři. A nyní Floyd spatřil, že to byla ve skutečnosti jen prázdná skořápka centrální hvězdy, která měla stále jasně viditelné jádro.
    Rychle si to v hlavě spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, a přesto tato rozpínající se skořápka, měnící se v září orámovaný prstenec, zakryla čtvrt nebe.
    To znamenalo, že na ně mířila,- můj Bože! -, téměř poloviční rychlostí světla. Během několika minut pohltí loď.

    OdpovědětVymazat
  27. Pod průzkumníky se rozkládal svět plný života. Léta věnovali studiu, sběru a třídění poznatků a když se naučili vše, co mohli, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnohých druhů na souši i ve vodě. Ale to, zda se tyto jejich experimenty podaří, nemohli vědět další milion let. Byli trpěliví. Nebyli však nesmrtelní. Zbývalo toho ještě tolik udělat. Vesmír obsahoval stovky miliard hvězd a nespočet světů, které zvali k návštěvám. A tak se znovu vydali do hlubin vesmíru s vědomím, že se už nikdy nevrátí. Nebylo však třeba. Služebníci, které zanechali za sebou by pokračovali, v tom, co začali.
    Čas plynul, ledovce se tvořily a zase tály a stálý, neměnný měsíc, jenž na ně dohlížel stále skýtal svá tajemství. Civilizace, podobně jak led postupně pronikali galaxií. Podivné, krásné i hrozivé říše se tvořily a zase zanikali a předávali své vědomosti svým následovníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva již nebyla potřeba. Byla jen jedním z mnoha milionů tichých světů, z nichž jen pár kdy promluví. Neustále se však vyvíjeli a když dosáhli svých limitů, jenž jim poskytovali jejich těla z masa a krve. Využili svých vědomostí a brzy byly jejich stroje dokonalejší jak jejich těla, bylo na čase se posunout dál. Stroje pro ně představovaly nové domovy při cestách mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné rakety, sami raketami byli. Ale tato doba, kdy vládly stroje rychle přešla.
    Skrze nekonečné experimenty se naučili ukládat vědomosti ve vesmíru samém a uchovat je ve světelných mřížkách. Konečně se mohli stát bytostmi z čisté energie a tím se odpoutat od tyranie své hmotné podstaty. Převzali svou novou formu a po tisících světech, které obývali zanechali své skořápky, které se po chvíli divokého tance se smrtí rozpadly na prach.
    Byli vládci galaxie, oproštění od neúprosnosti času. Mohli se pohybovat po hvězdách jak se jim zachtělo a proniknout i do největších hlubin vesmíru. I přes své božské síly však nezapoměli na svůj původ z hlubin moře a nadále dohlíželi na experimenty, které jejich předci začali tak dávno.

    Světlo náhle potemnělo; Sasha aktivovala vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné se podívat přímo do zdroje. Viděli pouhý bod, hvězdu, která stěží měla jakékoli rozměry. S Jupiterem to nemělo nic společného. Před pár minutami, když se na něj Floyd díval, byla planeta čtyřikrát větší než vzdálené, slunce.
    Bylo dobře, že Sasha aktivovala štíty. Chvíli na to ta malá hvězda explodovala. I přes veškeré filtry tlumící světlo bylo nemožné něco takového sledovat pouhým okem. Celé to nemohlo trvat déle než pouhý zlomek vteřiny a Jupiter, tedy, co ještě před chvílí byl Jupiter se začalo znovu zvětšovat. Nakonec těleso bylo daleko větší jak předtím a prudká záře zase rychle zanikla ve světlo, podobné tomu slunečnímu. Floyd viděl, že se jedná pouze o dutou skořápku obklopující hvězdu, nacházející se uvnitř. Loď byla více jak půl světelné minuty od Jupiteru, ale světelný prstenec který jej obklopoval pořád narůstal. Brzy už zabíral čtvrtinu oblohy. Floyd si rychle v hlavě spočítal, že se k nim prsten blíží téměř poloviční světelnou rychlostí a během několika minut jejich loď - bože! - pohltí.
    Jakub Lain - oprava

    OdpovědětVymazat
  28. Pod očima průzkumníků se rozkládal svět překypující životem. Roky jej studovali, sbírali a zařazovali. Když se dozvěděli vše, co mohli, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu. Ale které z jejich experimentů mohly uspět, se nedozvědí dříve než za milion let.
    Byli trpěliví, ale nebyli zdaleka nesmrtelní. Ještě zbývalo tolik práce, v tomto vesmíru stovek milionů sluncí a ostatní světy je volaly. Takže se naposledy vydali do hlubiny s vědomím, že už se touto cestou nikdy víc neuberou.
    Ani tu nebyl důvod. Služebníci, které za sebou zanechali, se postarají, o zbytek.
    Na Zemi se objevily a zmizely ledovce, zatímco neměnný Měsíc nad nimi stále uchovával tajemství. Podobným rytmem jako polární ledovce rostly a zase mizely, vlny civilizace se začaly vyskytovat v celé galaxii. Zvláštní a nádherná a hrůzná impéria rozkvetla a padla, předávala své vědomosti jejich následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by měla jen malý význam. Byl to jeden z milionu tichých světů, jen málo z nich, někdy promluví. A nyní, mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům. První výzkumníci na Zemi, dávno překonali limity masa a krve; Jakmile byly jejich přístroje lepší než jejich těla, byl čas se posunout. Nejdříve jejich mozky a potom myšlenky samotné se přemístili do zářících nových domů z kovu a plastu.
    V těch pak cestovali mezi hvězdami. Oni už nestavěli vesmírné lodě. Sami se stali vesmírnými loděmi.
    Ale věk strojových bytostí brzy skončil. Ve svém neustálém hledání našli způsob jak uchovávat vědomosti v samotné podstatě vesmíru a zachovat svoje myšlenky na věky zmrzlé v paprscích světla. Mohli se stát bytostmi tvořenými radiací, konečně osvobozeni od nadvlády hmoty. Právě proto přeměnili sami sebe v čistou energii; a na tisících světů zanechali své odhozené, prázdné schránky, které se zatřepaly v bezduchém tanci smrti a rozpadly se na prach. Byli to pánové galaxie a byli z dosahu času. Mohli se přemisťovat mezi hvězdami a jako mlhovina pronikat mezerami samotného kosmu. Ale ani pro jejich božské schopnosti, úplně nezapomněli na své kořeny v teplém slizu zmizelého moře a stále dohlíželi na experiment, který jejich předci začali, tak strašně dávno.

    Světlo se zmírnilo; Sasha zprovoznil vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné podívat se přímo do zdroje záření a vidět, že to byla pouhá tečka - jen další hvězda, která neukazuje vůbec žádné dimenze. To nemuselo mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd díval na planetu pouze před několika minutami, byla 4x větší než vzdálené scvrklé slunce. Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později ta maličká hvězda explodovala a bylo téměř nemožné ji pozorovat pouhým okem i navzdory filtrům. Avšak finální výboj světla trval jen zlomek sekundy. Pak se Jupiter, nebo tedy to, co bývalo Jupiterem, zase začalo rozpínat. Rozpínalo se to, dokud to nebylo mnohem větší, než před proměnou. Koule světla rychle vyhasínala, až dosáhla jasnosti slunce a najednou Floyd uviděl, že je to jen prázdná schránka, neboť v jejím srdci byla stále zřetelně viditelná centrální hvězda. Rychle provedl zpaměti několik výpočtů. Loď byla od Jupiteru vzdálená více než jednu světelnou minutu a přesto zvětšující skořápka, která se nyní proměnila v jasně ohraničený prstenec, zakryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se to blíží – pane Bože! – skoro poloviční rychlostí světla. Za nedlouho to pohltí loď.

    Šimon Radil - oprava

    OdpovědětVymazat
  29. Průzkumníci pod sebou viděli svět plný života. Roky studovaly, sbírali, zapisovali. Když vše zjistili,
    začali s modifikací. Hráli si s osudy mnoha druhů jak na souši, tak v oceánu. Ale který z jejich experimentů
    uspěl, bylo možné zjistit až za milion let. Byli trpěliví, ale zatím nebyli nesmrtelní. Zbývalo toho udělat ještě hodně
    v tomto vesmíru miliard hvězd a další hvězdy volali. Tak se znovu vydali do neznáma s vědomím, že se nikdy nevrátí.
    Ani nebyla potřeba. Služebníci, co nechali za sebou udělají zbytek. Na Zemi se ledovce objevili a zase zmizeli, mezitím
    nad nimi nikdy neměnící se Měsíc pořád držel svá tajemství. Ještě pomaleji než ledovce, počet civilizací se měnil
    napříč celou Galaxii. Zvláštní a nádherná a strašná impéria vznikla a padla, a předala své vědomosti svým
    následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by neměla žádný účel. Byl to jeden z miliónu prázdných světů,
    jenž málo který z nich něco o sobě řekl. A teď mezi hvězdami, evoluce směrovala k novým cílům. První průzkumníci Země dávno
    dosáhli limitů masa a krve; a když stroje předčili jejich těla, bylo na čase se posunout.
    Nejdřív jejich mozky a poté jejich samotné myšlenky, přemístěny do zářících nových domovů z kovu a plastu.
    A v nich se toulali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni byli Lodě. Ale doba Strojových bytostí přešla rychle.
    Ve svých neustálých experimentech, zjistili že mohou uskladnit vědomosti do struktury samotného vesmíru a zachovat své
    myšlenky na věky v mřížích světla. Mohli se stát bytostmi záření, konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    Proto se proměnil do čisté energie a na tisíci světech prázdné schránky, které chvíli trhali v tanci smrti a poté se
    zhroutili v prach. Byli páni Galaxie za hranicí dosahnutelného času. Mohli potulovat podle libosti mezi hvězdami a
    ponořit se jako jemná mlha mezi samotné mezery vesmíru. Navzdory svým božským schopnostem, nezapomněli na
    svůj počátek v teplém slizu ve zmizelém moři. A pořád hlídali experimenty, které jejich předkové začali před dávnou dobou.

    -----------------------

    Náhle se světlo ztlumilo; Sasha ovládala vnější sluneční štíty. Teď už bylo možné se koukat přímo na zdroj
    a vidět něco co byl malý bod – jenom další hvězda, neukazující žádné rozměry. Toto nemuselo mít nic společného s Jupiterem;
    když se před pár minutami Floyd podíval na planetu, byla čtyřikrát větší než vzdálené slunce. Je dobře, že Sasha
    spustila štíty. O chvíli později, malá hvězda explodovala – takže i přes zatemněné filtry to nebylo možné vidět pouhým okem.
    Poslední kulminace světla trvala jenom zlomek vteřiny, ale poté Jupiter, nebo to co býval Jupiter se znovu rozpínal.
    Pokračoval v rozšiřování, dokud nebyl vetší než před proměnou. Brzo světelná koule zeslábla natolik, že nedosahovala ani
    sluneční záře; a nyní Floyd viděl, že je to jenom dutá schránka, protože centrální hvězda byla pořád vidět v
    jejím středu. Floyd si to rychle v duchu spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupiteru, zatím co
    ta rozšiřující se schránka – teď měnící se v zářící prstenec, už zakryla čtvrt oblohy. To znamenalo, že
    se k nim přiblížila – Můj Bože! - téměř polovinou rychlostí světla. Během dvou minut by to pohltilo loď.

    Matěj Kraus - Oprava

    OdpovědětVymazat
  30. Pod badateli se rozléhal svět plný života. Leta studovali, sbírali, zaznamenávali. Když se dozvěděli vše, co mohli, začali s proměnami. Zahrávali si s osudy mnoha druhů na zemi i v oceánu. Ale to, jestli jejich experimenty uspěly, nemohli zjistit alespoň po dobu milionu let.
    Byli trpěliví, ale ještě nebyli nesmrtelní. Ve vesmíru sta milionu sluncí toho ještě zbývalo udělat tolik a ostatní světy volaly. A tak se opět vydali do hlubin s vědomím že touto cestou už se nevrátí. Ani nemuseli. Sluhové, které tam nechali, udělají zbytek. Na zemi ledovce připlouvaly a odplouvaly, zatímco měsíc nad nimi stále nesl svá tajemství. S pomalejším rytmem než polární led, přílivy a odlivy civilizace ustupovaly a pluly napříč galaxií. Zvláštní a krásné a hrůzostrašné říše rostly a upadaly, předávaly své vědění. Země nebyla zapoměna ale další návštěva by měla jen malý smysl. Byla jedním z milionu tichých světů, jen některé z nich někdy promluvili. A teď venku mezi hvězdami, směřovala evoluce k novým cílům. Byla jedním z milionu tichých světů, jen některé z nich někdy promluvili. Prvním badatelům země trvalo dlouho než došli k limitům masa a krve. Jakmile byla jejich technologie lepší než jejich těla, byl čas se posunout. Nejdříve jejich mozky, potom myšlenky, přesunuli se do zbrusu nových domovů z kovu a plastu. V těch se potulovali mezi hvězdami. Už nebudovali vesmírné lodě. Stali se jimi.
    Ale období strojových bytostí rychle pominulo. Během svého ustavičného experimentováním se naučili ukládat vědomosti do struktury samotného vesmíru a navěky zachovat své myšlenky ve zmrzlých mřížích světla. Mohli se stát stvořeními záření, volní od tyranie hmoty.
    Nyní se převedli do podoby čisté energie. A na tisících světů odložili své prázdné schránky , které sebou cukaly v nesmyslném tanci smrti a poté se rozdrobily na prach.
    Byli to pánové galaxie, mimo dosah času. Mohli se potulovat mezi hvězdami a potápět se jako jemná mlha skrz mezery vesmíru. Ale navzdory svým božským schopnostem, nezapomněli na svůj původ v teplém slizu zapomenutého moře.
    Nadále pozorovali experimenty jejichž předkové tak dávno započali.

    52
    Světlo najednou potemnělo. Saša spustil externí sluneční štíty. Nyní bylo možné vidět přímo na zdroj a vidět že to byl pouhý bod - jen další hvězda neukazující žádné rozměry. Nemohlo to souviset s Jupiterem, když se Floyd podíval na planetu před pouhými pár minutami, byla čtyřikrát větší než vzdálené, scvrklé slunce. Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později ta malá hvězda explodovala - takže i přes ztmavující filtry bylo nemožné to pozorovat pouhým okem. Poslední výbuch světla trvalo pouhý zlomek vteřiny. Potom Jupiter - nebo to, co bylo Jupiterem - se opět zvětšovalo. Zvětšoval se, dokud nepřesáhl svou původní velikost. Oblast světla brzy rapidně slábla, až dosáhla jen jasnosti slunce. Najednou Floyd uviděl, že je to ve skutečnosti jen prázdná schránka, ale hvězda v jejím středu stále viditelně zářila.
    V hlavě si to rychle spočítal. Loď byla více jak jednu světelnou minutu od Jupiteru ale ta rozpínající se schránka - nyní měnící se na zářivý prstenec který pokrýval čtvrt oblohy. To znamenalo, že míří přímo k nim - Můj Bože! - téměř poloviční rychlostí světla. Během několika minut loď pohltí.

    Karolína Tetemondová

    Oprava

    OdpovědětVymazat
  31. Průzkumníci pod sebou viděli svět hemžící se životem.

    Po léta studovali, shromažďovali a katalogizovali. Když už se naučili, co mohli,

    začali modifikovat. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu.

    Ale které z jejich experimentů budou úspěšné, nemohli vědět ani za milion let.

    Byli sice trpěliví, ale ne nesmrtelní. Ještě mnoho toho zbývalo udělat v tomto

    vesmíru s nespočtem sluncí, a další světy volaly. A tak se vydali zpět do propasti,

    i když věděli, že se nikdy nevrátí. Ani nebylo potřeba. Sluhové, které

    tu nechají, udělají zbytek. Na Zemi ledovce vznikaly a roztávaly, zatímco neměnný

    Měsíc na obloze si stále nesl svá tajemství. S ještě pomalejším rytmem než

    polární led, proudy civilizací, které vznikaly a zanikaly v Galaxii.

    Podivná a krásná a strašlivá impéria vznikala a zanikala, předávala své

    znalosti svým následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by nic

    nepřinesla. Byl to jeden z tichých světů, které nikdy nepromluví.

    A nyní, obklopena hvězdami, evoluce mířila k novým cílům.

    První průzkumníci Země už dávno objevili hranice kůže a krve; jakmile

    jejich stroje byly lepší než jejich těla, byl čas se posunout dál.

    Nejdříve svoje mozky, poté i svoje myšlenky, přesunuly do lesklých nových

    příbytků z kovu a plastu. A v nich se potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli

    vesmírné lodě. Oni sami byli vesmírnými loděmi. Ale doba živých strojů

    rychle skončila. Ve svém nepřetržitém experimentování se naučili skladovat znalosti stejně jako vesmír samotný, a to uchováním

    svých myšlenek na věčnost v nehybných světelných mřížkách.

    Mohli se z nich stát bytosti záření, osvobozené od tyranie hmoty.

    Čistá energie, tedy, brzy se přeměnili, a na tisících světech, prázdné

    skořápky sebou chvíli cukaly v nesmyslném tanci smrti, poté se rozdrobily

    na prach. Byli vládci Galaxie, na které čas nedosáhne.

    Mohli se toulat mezi hvězdami a vmísit se jako řídká mlha do meziprostoru vesmíru.

    Ale navzdory svým božským silám, nikdy nezapomněli, odkud pocházejí,

    z přívětivého slizu zmizelého moře. Stále dohlíželi na experimenty svých předků, které

    začali před tak dávnou dobou.

    ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



    Světlo se najednou ztlumilo, Saša nastavil vnější sluneční štíty. Teď už byl vidět

    zdroj záření, jen další hvězda, nevykazující žádné

    rozměry. Tohle nemůže mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd díval na

    planetu jen pár minut předem, byla čtyřikrát větší než smrštěné Slunce v dáli.

    Bylo dobře, že Saša snížil štíty. O chvíli později, ta malá hvězda explodovala -

    takže ani přes tmavé filtry nebylo možno to pozorovat pouhým okem. Ale konečné

    vyvrcholení záření trvalo pouhou setinu sekundy; poté Jupiter - nebo co bývalo

    Jupiterem - se začal více zvětšovat. Pořád se zvětšoval dokud nebyl o daleko

    větší než když se začal měnit. Brzy se ta koule světla začala rychle ztrácet

    do pouhé solární záře; a současně tak Floyd mohl vidět, že jde pouze o prázdnou

    schránku centrální hvězdy, která byla pořád krásně viditelná. Rychle si to v hlavě spočítal. Loď byla méně než jednu světelnou minutu

    od Jupitera, té stále se zvětšující schránky - měnící se v zářivý kruh již

    pokrývající čtvrtinu nebe. To znamenalo, že se k nim blíží - Můj Bože! -

    skoro poloviční rychlostí světla. V pár minutách to pohltí loď.

    oprava - Engeova

    OdpovědětVymazat
  32. Homolková oprava

    Badatelé pod sebou spatřili svět hemžící se životem. Celé roky studovali, sbírali a třídili. Když se naučili vše, co mohli, začali s proměnami. Pohráli si s osudem mnoha živočišných druhů na zemi i v oceánu, ale které z jejich experimentů uspějí, se nemohli dozvědět ani za milión let. Byli trpěliví, ale ještě nebyli nesmrtelní. V tomto vesmíru miliard sluncí toho zbývalo tolik udělat a další světy volaly. A tak znovu vyrazilido hlubin a věděli, že touto cestou už nikdy nepůjdou. Ani to nebylo třeba. Služebníci, které nechali za sebou, se postarají o zbytek. Na zemi ledovce připlouvaly a odplouvaly, zatímco neměnný Měsíc nad nimi stále uchovával svá tajemství. Za ještě pomalejšího rytmu, než v jakém pluly ledovce, vlny civilizace odplouvaly a plynuly napříč galaxií. Podivné, krásné a strašné říše vzkvétaly a upadaly, a předávaly znalosti svým nástupcům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva neměla smysl. Byla jedním z miliónu tichých světů, jedním z mála, co kdy promluvili. A teď, venku mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům. První objevitelé země už dávno poznali limity těl z masa a krve. V momentě, kdy bylyjejich stroje lepší než jejich těla, bylo na čase se přesunout. Jejich mozky a poté i samotné myšlenky se přestěhovaly do nových zářivých domovů z kovu a plastu a v těch se potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli kosmické lodě. Byli kosmickými loděmi. Avšak věk strojových bytostí rychle minul. Během ustavičného experimentování se naučili ukládat znalosti v samotné sktruktuře prostoru, a uchovat své myšlenky v mřížkách světla navěky. Mohli se stát bytostmi záření, osvobodit se aspoň od tyranie hmoty. Přetvořili se tedy na čistou energii a na tisíci světech se prázdné skořápky, které odhodili, chvíli škubaly při smyslu zbaveném tanci smrti a pak zrezivěly. Byli páni galaxie a byli mimo dosah času. Mohli bloudit mezi hvězdami dle svých přání a prolínat jako jemná mlha trhlinami vesmíru. Navzdory svým téměř božským schopnostem úplně nezapomněli na to, že pochází z teplého bahna zaniklých moří. A stále střežili experimenty, jež započali jejich předkové tak dávno.
    52
    Světlo náhle potemnělo. Saša spustil venkovní sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na zdroj a vidět, že to je pouze špendlíková hlavička – jen další hvězda, nevykazující žádnou velikost. To nemohlo mít s Jupiterem nic společného. Když se Floyd před pár minutami na planetu díval, byla čtyřikrát větší než vzdálené, scvrklé slunce. Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později hvězdička explodovala a ani s tmavými štíty nebylo možné ji pozorovat pouhým okem. Avšak finální výtrysk světla trval jen zlomek sekundy. Pak se Jupiter, nebo tedy to, co bývalo Jupiterem, začalo rozpínat zas. Rozpínalo se to, dokud to nebylo mnohem větší, než před proměnou. Světelná koule rychle vyhasínala, až dosahovala jen jasnosti slunce a najednou Floyd uviděl, že je to jen prázdná skořápka, neboť v jejím jádru byla stále zřetelně viditelná centrální hvězda. Rychle provedl zpaměti několik výpočtů. Loď byla od Jupiteru vzdálená více než jednu světelnou minutu, a přesto zvětšující se skořápka, která se nyní proměnila v jasně ohraničený prstenec, zakryla čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se to blíží – pane Bože! – skoro poloviční rychlostí světla. Během několika minut to pohltí loď.

    OdpovědětVymazat
  33. Druhá Oprava
    51
    Pod průzkumníky se rozprostíral svět, který se hemžil životem. Léta studovali, sbírali a katalogizovali. A když se naučili vše, co mohli, začali se přizpůsobovat. Zahrávali si s osudy mnoha druhů, jak na zemi tak v oceánech.
    Ale i kdyby nějaké z jejich experimentů uspěly, nedozvěděli by se to dříve než za miliony let. Byli trpěliví, ale zatím nebyli nesmrtelní.

    Tolik věcí zůstalo neuskutečněno v tomto vesmíru se stovkami bilionů sluncí, a další světy je vábily. Tak se tedy ještě jednou vydali do bezedné hlubiny, ačkoliv věděli, že už se stejnou cestou nikdy nevrátí. Ne že by to bylo nutné. Služebníci, které tam nechali, se postarají o zbytek.

    Na Zemi ledovce přicházely a odcházely, zatímco nad nimi neměnný Měsíc stále uchovával tajemství. V ještě pomalejším rytmu nežli se pohybují polární ledy, byl příliv a odliv civilizace Galaxií. Zvláštní, krásná a hrozná impéria vzkvétala a upadala, a předávala svoje znalosti svým následníkům.

    Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by byla zbytečná. Byl to jeden z milionu tichých světů, jeden z mála, který by mohl kdy promluvit.
    A nyní mezi hvězdami, evoluce mířila k novým cílům. První zemští průzkumníci dávno poznali limity těl z masa a krve , jakmile byly jejich stroje lepší nežli jejich těla, bylo na čase jít dál.

    Nejdříve jejich mozky, a poté samotné myšlenky byly přesunuty do nových blyštivých domů z kovu a plastu.V nich se pohybovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni jimi byli. Ale doba mechanických entit rychle pominula. Při svém neúnavném experimentování, se naučili ukládat vědomosti v samotné struktuře vesmíru, a navěky uchovat své myšlenky v nehybných mřížkách světla.

    Mohli se stát bytostmi záření, osvobozeni od tyranie hmoty. Konečně se mohli osvobodit z tyranie hmoty a stát se bytostmi záření. Nyní už nebyli ničím než čistou energií; a na tisíci světů po nich zbyly prázdné skořápky, které sebou nejdříve škubaly v bezduchém tanci smrti a časem se obrátily ve zrezlý prach.

    Byli pány Galaxie, a mimo dosah času. Mohli putovat mezi hvězdami pomocí pouhé mysli a vmísit se jako jemná mlha do meziprostoru vesmíru.
    Navzdory své božské síle, nezapomněli na svůj původ, na teplé bahno dávno zaniklého moře, z něhož se zrodili. A stále dohlíželi na experimenty, které jejich předci začali před dávnou dobou.

    52
    Světlo se najednou ztlumilo. Saša zprovoznil vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné, podívat se přímo na zdroj, a spatřit, že to je pouhý bod, jen další bezrozměrná hvězda. To nemohlo mít vůbec nic společného s Jupiterem, když se Floyd před několika minutami na planetu díval, byla čtyřikrát větší než vzdálené scvrklé Slunce.

    Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později ta malá hvězda vybuchla, a navzdory tmavým filtrům to nebylo možné sledovat pouhým okem.
    Ale závěrečné vyvrcholení světla trvalo pouze okamžik, poté Jupiter, nebo co bývávalo Jupiterem, se začalo znovu rozpínat. Nabýval na velikosti, dokud nebyl větší než byl před svou proměnou.

    Světelná koule začala rychle slábnout, až nakonec dosahovala jen jasnosti Slunce. A nyní Floyd spatřil, že to ve skutečnosti je jen prázdná skořápka centrální hvězdy, která měla stále jasně viditelné jádro. Rychle si to v hlavě spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, a přesto tato rozpínající se skořápka, měnící se v září orámovaný prstenec, zakryla čtvrt nebe.
    To znamenalo, že se k nim blížila,- můj Bože! -, téměř poloviční rychlostí světla. Během několika minut pohltí loď.

    OdpovědětVymazat
  34. Engeová - oprava II.

    Průzkumníci pod sebou viděli svět hemžící se životem. Po léta studovali, shromažďovali a katalogizovali. Když už se naučili, co mohli, začali modifikovat. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu. Ale které z jejich experimentů budou úspěšné, nemohli vědět ani za milion let. Byli sice trpěliví, ale ne nesmrtelní. Ještě mnoho toho zbývalo udělat v tomto vesmíru s nespočtem sluncí, a další světy volaly. A tak se vydali zpět do propasti, i když věděli, že se nikdy nevrátí. Ani nebylo potřeba. Sluhové, které tu nechají, udělají zbytek.

    Na Zemi ledovce vznikaly a roztávaly, zatímco neměnný Měsíc na obloze si stale nesl svá tajemství. V ještě pomalejším rytmu než polární led, proudy civilizací vznikaly a zanikaly v Galaxii. Podivná a krásná a strašlivá impéria vznikala a zanikala, předávala své
    znalosti svým následníkům.

    Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by nic nepřinesla. Byl to jeden z tichých světů, ze kterých jen menšina promluví. A nyní, obklopena hvězdami, evoluce mířila k novým cílům. První průzkumníci Země už dávno objevili hranice těl z kůže a krve; a jakmile jejich stroje byly lepší než jejich těla, byl čas se posunout dál. Nejdříve svoje mozky, poté i svoje myšlenky přesunuli do lesklých nových příbytků z kovu a plastu. A v nich se potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni sami byli vesmírnými loděmi.

    Ale doba živých strojů rychle skončila. Ve svém nepřetržitém experimentování se naučili skladovat znalosti v samotném složení vesmíru, a to uchováním svých myšlenek na věčnost v nehybných světelných mřížkách. Mohli se stát bytostmi záření, osvobozené od tyranie hmoty. Brzy se přeměnili v čistou energii, a na tisících světů, jen prázdné skořápky sebou chvíli cukaly v nesmyslném tanci smrti, poté se rozdrobily na prach.

    Byli vládci Galaxie, na které čas nedosáhne. Mohli se toulat mezi hvězdami a vmísit se jako řídká mlha do meziprostoru vesmíru. Ale navzdory svým božským schopnostem, nikdy nezapomněli, odkud pocházejí, z přívětivého slizu zmizelého moře. Stále dohlíželi na experimenty svých předků, které započali před tak dávnou dobou.

    --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Světlo se najednou ztlumilo, Saša nastavil vnější sluneční štíty. Teď už byl vidět zdroj záření, jen další hvězda, nevykazující žádné rozměry. Tohle nemůže mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd na planetu před pár minutami díval, byla čtyřikrát větší než scvrklé Slunce v dáli.

    Bylo dobře, že Saša sklopil štíty. O chvíli později, ta malá hvězda explodovala - takže ani přes tmavé filtry nebylo možno to pozorovat pouhým okem. Konečné vyvrcholení světelné exploze trvalo pouhou setinu sekundy; poté Jupiter - nebo co bývalo Jupiterem - se začal zvětšovat. Pořád se zvětšoval dokud nebyl větší než před svou proměnou. Brzy koule světla začala rychle slábnout do pouhé záře podobné Slunci; a současně tak Floyd viděl, že jde pouze o prázdnou skořápku centrální hvězdy, která byla pořád jasně viditelná. Rychle si to v hlavě spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minute od Jupitera, ta stále se zvětšující skořápka – která se měnila v zářivý kruh již pokrývající čtvrtinu nebe. To znamenalo, že se k nim blíží - Můj Bože! - skoro poloviční rychlostí světla. V pár minutách to pohltí loď.

    OdpovědětVymazat
  35. Svobodová – Oprava (dodatečně)

    51
    Pod průzkumníky se rozpínal svět hemžící se životem. Léta jej studovali, sbírali a zaznamenávali data. Když už nezbývalo nic nového, co by se mohli dozvědět, začali upravovat a měnit. Pozměnili osud mnoha druhů, žijících ve vodě i na souši. Které z těchto experimentů se vyjeví jako úspěšné, však nebude jasné dříve než za milion let.
    Byli trpěliví, nesmrtelní však ještě ne. V tomto vesmíru stovek bilionů sluncí zbývalo ještě tolik, co se dalo udělat, další planety volaly, a tak se opět vydali do jeho hlubin s vědomím, že se sem už nikdy nevrátí.
    Ne, že by to bylo potřeba. Služebníci, které zde zanechali, se už o zbytek postarají. Zatímco se pozemské ledovce objevovaly a zase tály, nad nimi časem nedotčený Měsíc střežil své tajemství. Snad ještě pomaleji než polární čepičky proplouvaly přílivy a odlivy civilizace napříč Galaxií. Podivné, krásné a hrozivé říše se rodily a opět zanikaly, a předávaly poznání svým následníkům. Země nebyla zapomenuta, ovšem další návštěva by byla jen pramálo užitečná. Byla jen jedním z milionu tichých světů, z nichž jich jen hrstka nakonec promluví. A nyní, mezi hvězdami, se evoluce řítila k novým cílům. První průzkumníci Země již dávno překonali hranice těl z masa a kostí; jakmile technologie předčila jejich těla, byl čas se přesunout. Nejdříve jen mozky a následně jejich samotné mysli přesídlily do nových lesklých domovů z kovů a plastů.
    V nich se potulovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Oni sami se loďmi stali.
    Věk živých lodí však rychle pominul. Během svého bezstarostného experimentování se naučili ukládat vědomosti do samotné konstrukce vesmíru, čímž své myšlenky uchovali navěky zamrzlé ve světelné síti. Stali se zářením, konečně osvobozeni od tyranie hmoty.
    Proměnili se tedy v čirou energii, zatímco na tisíci světech se jejich opuštěné hmotné schránky ještě chvilku svíjely v bezduchém tanci smrti, než se rozpadly v prach.
    Byli pány Galaxie, mimo dosah času. Dovedli mezi hvězdami cestovat pouhou silou vůle, jako jemná mlha se nořit do trhlin v prostoru. Navzdory svým skoro božským silám však nikdy nezapomněli na svůj původ ve teplém slizu dávno zmizelého moře.
    A dál také dohlíželi na experimenty, které za sebou už tak dávno zanechali jejich předci.


    52
    Světlo náhle potemnělo, Sasha spustil externí sluneční štíty. Teď bylo možné podívat se přímo na jeho zdroj, a také zjistit, že jde jen o další hvězdu, která se na pohled jevila zhruba stejně velká jako špendlíková hlavička. A rozhodně neměla vůbec nic společného s Jupiterem. Když Floyd před pár minutami hleděl na planetu, vypadala čtyřikrát větší než vzdálené slunce. Dobře, že Sasha spustil štíty. Jen o malou chvilku později ta mrňavá hvězda vybuchla a ven se už nebylo možné dívat ani přes tmavé filtry. Poslední výtrysk světla však trval jen zlomek vteřiny, potom se Jupiter, nebo to, co Jupiterem bývalo, začal opět rozpínat. Rozpínal se dál a dál, až byl nakonec větší než před proměnou. Krátce na to světelná koule potemněla natolik, že nedosahovala ani jasu slunce, a Floyd teď viděl, že ve skutečnosti šlo jen o prázdnou skořápku, v jejímž srdci byla zřetelně vidět centrální hvězda. Rychle to v duchu přepočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupiteru a přesto rozpínající se skořápka, která se právě měnila v zářící prstenec, již zakrývala čtvrt oblohy, což znamenalo, že se k nim blíží – Kristepane! – skoro polovinou rychlosti světla. Za okamžik loď pohltí.

    OdpovědětVymazat
  36. 51
    Pod průzkumníky se rozkládal svět plný života. Léta věnovali studiu, sběru a třídění poznatků a když se naučili vše, co mohli, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnohých druhů na souši i ve vodě. Ale to, zda se tyto jejich experimenty podaří, nemohli vědět další milion let. Byli trpěliví. Nebyli však nesmrtelní. Zbývalo toho ještě tolik udělat. Vesmír obsahoval stovky miliard hvězd a nespočet světů, které zvaly k návštěvám. A tak se znovu vydali do hlubin vesmíru s vědomím, že se už nikdy nevrátí. Nebylo však třeba. Služebníci, které zanechali za sebou, by pokračovali, v tom, co začali.
    Čas plynul, ledovce se tvořily a zase tály a stálý, neměnný měsíc, jenž na ně dohlížel, stále střežil svá tajemství. Civilizace, podobně jak led postupně pronikaly galaxií. Podivné, krásné i hrozivé říše se tvořily a zase zanikaly a předávaly své vědomosti svým následovníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva již nebyla potřeba. Byla jen jedním z mnoha milionů tichých světů, z nichž jen pár kdy promluví. A právě teď, někde mezi hvězdami, směřoval vývoj k dalšímu cíli. První průzkumníci na Zemi už dávno dosáhli svých limitů, jenž jim poskytovaly jejich těla z masa a krve. Využili svých vědomostí a brzy byly jejich stroje dokonalejší než jejich těla, bylo na čase se posunout dál. Stroje pro ně představovaly nové domovy při cestách mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě, sami loděmi byli. Jejich život ve formě stojů však netrval dlouho.
    Díky jejich nekonečným experimentům se naučili ukládat vědomosti do vesmíru samého a uchovat je ve světelných mřížkách. Konečně se mohli stát bytostmi z čisté energie a tím se odpoutat od tyranie své hmotné podstaty. Převzali svou novou formu a na tisících světech, které obývali, zanechali své skořápky, které se po chvíli divokého tance se smrtí rozpadly na prach. Byli vládci galaxie, oproštění od neúprosnosti času. Mohli se pohybovat po hvězdách, jak se jim zachtělo a proniknout i do největších hlubin vesmíru. Přes své božské síly však nezapomněli na svůj původ z hlubin moře a nadále dohlíželi na experimenty, které jejich předkové začali tak dávno.
    52
    Světlo náhle potemnělo; Sasha aktivoval vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné se podívat přímo do zdroje. Viděli pouhý bod, hvězdu, která stěží měla jakékoli rozměry. S Jupiterem to nemělo nic společného. Před pár minutami, když se na něj Floyd díval, byla planeta čtyřikrát větší než vzdálené slunce.
    Bylo dobře, že Sasha aktivoval štíty. Chvíli na to ta malá hvězda explodovala, a i přes veškeré filtry tlumící světlo bylo nemožné něco takového sledovat pouhým okem. Celé to nemohlo trvat déle než pouhý zlomek vteřiny a Jupiter, nebo to, co ještě před chvílí bylo Jupiterem, se začalo znovu zvětšovat. Nakonec těleso daleko překonalo svou původní velikost a prudká záře se zase rychle začala vytrácet až připomínala světlo, podobné tomu slunečnímu. Floyd viděl, že se jedná pouze o dutou skořápku obklopující hvězdu, nacházející se uvnitř.
    V duchu provedl rychlý výpočet. Loď byla více jak půl světelné minuty od Jupiteru, ale světelný prstenec, který jej obklopoval, pořád narůstal. Brzy už zabíral čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim prstenec blíží téměř – bože! - poloviční světelnou rychlostí. Během několika minut jejich loď pohltí.
    Jakub Lain – oprava 2

    OdpovědětVymazat
  37. Pod sebou badatelé spatřili svět, hemžící se životem. Léta
    studovali, sbírali, třídili. Když zjistili všechno, co mohli,
    začali pozměňovat. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na povrchu a
    v oceánu. Ani za milion let by nevěděli, který z jejich
    experimentů uspěl.
    Byli trpěliví, ale nebyli ještě nesmrtelní. V tomto vesmíru
    miliard sluncí zbývalo ještě hodně práce a další světy volaly.
    Takže se ještě jednou vypravili do hlubin, i když věděli, že už se
    tudy nikdy nevrátí.
    Ani toho nebylo zapotřebí. Sluhové, které za sebou zanechali se
    postarají o zbytek. Na Zemi ledovce přišly a odešly, zatímco nad
    nimi neměnný Měsíc stále nesl své tajemství. Ještě pomaleji než
    polární led, vlny civilizace ustoupovaly a rozlévaly se po Galaxii.
    Podivné a krásné a hrozné říše povstaly a padly a předaly znalosti
    svým nástupcům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by byla
    zbytečná. Byl to jeden z milionu tichých světů, z kterých jen pár
    někdy promluví. A nyní, venku mezi hvězdami, evoluce směřovala k
    novým cílům. První objevitelé země už před dávnou dobou došli k
    limitům masa a krve; jakmile byly jejich stroje lepší než jejich
    těla, byl čas se přemístit.
    Nejprve přenesli své mozky, pak už jen své myšlenky, do zářících
    domovů z kovu a plastu.
    V nich se toulali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě.
    Sami byli vesmírnými loděmi.
    Ale věk Mechanických bytostí byl rychle pryč. Při jejich
    nepřetržitém experimentování se naučili ukládat vědomosti v
    samotné struktuře vesmíru a zachovat své myšlenky na věčnost v
    zamrzlých světelných mřížkách. Mohli se stát čirou září,
    osvobozenou od tyranie hmoty.
    Tudíž se brzy přeměnili; a na tisících světů se prázdné skořápky,
    které po sobě zanechali, chvíli zmítaly v bezduchém tanci smrti,
    pak zrezly na prach.
    Byli pány Galaxie a mimo dosah času. Mohli se toulat mezi hvězdami
    podle chuti a linout se jako jemná mlha mezerami vesmíru. Ale
    navzdory svým božským silám nezapomněli úplně na svůj původ v
    teplém slizu zmizelého moře.
    A dál dohlíželi na experimenty, které jejich předkové započali
    před tak dlouhou dobou.

    Světlo najednou zesláblo; Sasha obsluhoval venkovní sluneční štíty.
    Nyní bylo možné podívat se přímo na zdroj, a vidět, že je to pouhý
    špendlík - jen další hvězda, nevykazující žádné rozměry. Tohle
    s Jupiterem nemělo nic společného; když se Floyd na tu
    planetu díval před pár minutami, byla čtyřikrát větší než vzdálené,
    scvrklé slunce. Bylo dobře, že Sasha spustil štíty. Za
    chvíli ta malá hvězda explodovala - takže i přes tmavé filtry ji
    nebylo možné sledovat pouhým okem. Ale finální orgasmus světla
    trval jen krátký zlomek vteřiny; pak se Jupiter - nebo co jím
    bývalo - znovu rozpínalo. Pokračovalo to v rozpínání, až to bylo
    větší než před proměnou. Sféra světla začala zakrátko rychle
    slábnout, až na pouhý solární jas; a brzy mohl Floyd vidět, že je to
    vlastně prázdná skořápka, v jejímž jádru byla centrální hvězda pořád
    dobře vidět.
    V hlavě si udělal rychlý výpočet. Loď byla víc než jednu světelnou
    minutu od Jupiteru, přesto ta rozpínající se skořápka - nyní se
    měnící v zářící prstenec už zakryla čtvrt oblohy. To znamenalo, že
    mířila směrem k nim Pane Bože! - skoro polovinou rychlosti světla.
    Během minut pohltí loď.

    Petr Svačina - Oprava II

    OdpovědětVymazat
  38. OPRAVA - Vrabcova:

    Pod průzkumníky se rozléhal svět bující životem. Po celé roky studovali, shromažďovali a zaznamenávali. Když už nezbylo nic, co by se mohli naučit, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnoha druhů jak na zemi, tak i ve vodě. Jenže snad až za milión let by se dozvěděli, jestli některý z jejich pokusů nakonec vyšel.

    Byli trpěliví, ale ne nesmrtelní. Zbývalo toho tolik udělat ve vesmíru plném stovkami miliard sluncí, a další světy se již ozývaly. A tak znovu vyrazily do hlubin s vědomím, že touto cestou plují naposledy. Ne že by snad bylo třeba, aby se vrátili. Sluhové, které za sebou zanechali, se beztak postarají o zbytek.

    Na Zemi ledovce ledovce připlouvaly a odplouvaly, zatímco neměnný Měsíc nad nimi stále skrýval svá tajemství. Se stálým, leč pomalejším tempem než ledovce mizely a měnily se i civilizace napříč celou Galaxií. Zvláštní, nádherné i strašlivé říše povstávaly a upadaly, předávajíce své vědomosti svým nástupcům. Ani Země nebyla zapomenuta, ale navštívit ji by mělo jen pramalý smysl. Byl to jen další z miliónů tichých světů, z nichž jen málo někdy promluví.

    A právě nyní, venku mezi hvězdami, směřovala evoluce k novým cílům. Prvním průzkumníkům Země trvalo dlouho, než narazili na limity těl z masa a kostí; jakmile se jejich stroje staly lepšími než vlastní těla, bylo na čase se posunout dál. Nejprve své mozky, a hned na to samotné myšlenky přemístili do nových blyštivých domovů z kovu a plastu. V těch se mohli potulovat napříč vesmírem. Už nebylo třeba stavět kosmické lodě - sami se jimi stali.

    Ale i věk mechanických bytostí brzy pominul. V jejich nepřetržitém experimentování se naučili jak uchovat vědomosti do struktur vesmíru, a též jak navždy zachovat myšlenky ve zmražených světelných mřížkách.

    Mohli se stát bytostmi radiace, konečně osvobozenými od trápení hmotného bytí. Od té chvíle netrvalo dlouho, než sebe samé přetvořili v čirou energii; na tisících světech bezduché tělesné schránky, jichž se zbavili, po nějakou dobu těkali v bezmyšlenkovitém tanci smrti, a poté se rozpadly v rezavý prach.

    Byli pány Galaxie mimo dosah času. Mohli se toulat mezi hvězdami dle svého uvážení a nořit se jako jemná mlha prostory vesmíru. Ale i přes jejich božské schopnosti nikdy zcela nezapomněli na svůj původ z teplého kalu kdysi ztraceného moře. Stále také dohlíželi na experimenty, které jejich předchůdci kdysi započali.

    ---------------------------

    Náhle se zšeřilo; Sasha ovládal venkovní sluneční štíty. Teď už konečně bylo možné se podívat přímo do zdroje světla a zjistit, že je to pouhé a bezvýznamné nic - jen další hvězda zanedbatelných rozměrů. To nemohlo mít nic společného s Jupiterem; když se na něj Floyd před pár minutami díval, byl čtyřikrát větší než vzdálené, zakrnělé slunce.

    Bylo dobře, že Sasha stáhl štíty dolů. O malou chvíli později tahle mrňavá hvězda explodovala, a ani přes tmavé filtry štítů se nebylo možné dívat pouhým okem. Ale poslední výbuch světla trval jen pouhý zlomek vteřiny; poté se Jupiter - nebo spíše to, co jím bývalo - zase začal zvětšovat. Zvětšoval se, dokud výrazně nepřesáhl svou původní velikost.

    Brzy se začala záře vytrácet, dokud neměla jen intenzitu Slunce; teď už Floyd viděl, že Jupiter je ve skutečnosti jen dutou skořápkou, neboť hvězda v jeho středu byla stále jasně zřetelná.

    Rychle si to v duchu spočítal. Loď byla více než jednu světelnou minutu od Jupitera, nicméně tahle rozšiřující se skořápka, která se nyní měnila v zářící prstenec, již zakrývala čtvrtinu oblohy. To znamenalo, že se k nim blíží - Můj ty Bože! - skoro poloviční rychlostí světla. Během několika minut pohltí celou loď.

    OdpovědětVymazat
  39. Před očima průzkumníků se rozkládal svět překypující životem. Roky jej studovali, sbírali a zařazovali. Když se dozvěděli vše, co mohli, začali s úpravami. Pohrávali si s osudy mnoha druhů na souši i v oceánu. Ale bude trvat miliony let než se dozví, které z jejich experimentů by mohly uspět.
    Byli trpěliví, ale nebyli zdaleka nesmrtelní. Ještě zbývalo tolik práce, v tomto vesmíru stovek milionů sluncí a ostatní světy je stále volaly. Takže se naposledy vydali do hlubiny s vědomím, že už se touto cestou nikdy víc ubírat nebudou. Ani tu nebyl důvod. Služebníci, které za sebou zanechali, se postarají o zbytek.
    Na Zemi se objevily a zmizely ledovce, zatímco neměnný Měsíc nad nimi stále uchovával tajemství. Podobným rytmem jako polární ledovce rostly a zase mizely, civilizace se začaly vyskytovat v celé galaxii. Zvláštní a nádherná a hrůzná impéria rozkvetla a padla, předávala své vědomosti jejich následníkům. Země nebyla zapomenuta, ale další návštěva by měla jen malý význam. Byl to jeden z milionu tichých světů a jen málo z nich někdy promluví. A nyní, mezi hvězdami, evoluce směřovala k novým cílům. První výzkumníci na Zemi dávno překonali limity masa a krve. Jakmile byly jejich přístroje lepší než jejich těla, byl čas se posunout. Nejdříve jejich mozky a potom myšlenky samotné se přemístily, do zářících nových domů z kovu a plastu.
    V těch pak cestovali mezi hvězdami. Už nestavěli vesmírné lodě. Sami se jimi stali.
    Ale věk strojových bytostí brzy skončil. Ve svém neustálém hledání našli způsob, jak uchovávat vědomosti v samotné podstatě vesmíru a zachovat svoje myšlenky na věky v radiačních vlnách. Mohli se stát bytostmi tvořenými pouze energií, konečně osvobozeni od nadvlády hmoty. Právě proto, přeměnili sami sebe v čistou energii; a na tisících světů zanechali své odhozené, prázdné schránky, které se zatřepaly v bezduchém tanci smrti a rozpadly se na prach. Byli to pány galaxie a byli z dosahu času. Mohli se přemisťovat mezi hvězdami a jako mlhovina pronikat mezerami samotného kosmu. Ale ani pro božské schopnosti úplně nezapomněli na své kořeny, v teplém slizu zmizelého moře a stále dohlíželi na experiment, který jejich předci začali, tak strašně dávno.

    Světlo se zmírnilo; Sasha zprovoznil vnější sluneční štíty. Nyní bylo možné podívat se přímo do zdroje záření a vidět, že to byla pouhá tečka - jen další hvězda, která neukazuje vůbec žádné dimenze. To nemuselo mít nic společného s Jupiterem; když se Floyd díval na planetu pouze před několika minutami, byla 4x větší než vzdálené scvrklé slunce. Bylo dobře, že Saša spustil štíty. O chvíli později ta maličká hvězda explodovala a bylo téměř nemožné ji pozorovat pouhým okem i navzdory filtrům. Avšak
    Šimon Radil - Oprava

    OdpovědětVymazat