Máte před sebou poslední letošní zadání :) Pečlivě a v klidu si přečtěte celou povídku. Pár dní o ní přemýšlejte. Pak čtěte znovu, tentokrát už z hlediska překladatele. Které prvky tu tvoří tvoří autorský styl? Které věty nesou pointu?
Můžete, ale nemusíte přeložit povídku celou. Požadované minimum je jedna normostrana - 1800 znaků. Vyberte si úsek, který dává smysl a nekončí v půli věty či odstavce!
Můžete se také domluvit ve skupinkách o 2-4 členech a společně pořídít překlad celé povídky.
Deadline - 7.5.2020
_______
Charles Bukowski
Confession of a Coward
1956
God, she thought lying
in bed naked and re-reading Aldington's Portrait of a Genius, But... he's an impostor! Not D.H.
Lawrence, but her husband- Henry-with
his bauble of a belly and all the hair he never combed and the way he stood around in his shorts, and the way
he stood naked before the window like an
Arabian and howled; and he told her that he was turning into a toad and that he wanted to buy a Buddha and
that he wanted to be old and drown in
the sea, and that he was going to grow a beard and that he felt as if he was turning into a woman.
And Henry was poor,
poor and worthless and miserable and sick. And he wanted to join the Mahler Society. His breath
was bad, his father was insane and his
mother was dying of cancer.
And besides all this,
the weather was hot, hot as hell.
"I've got a new
system," he said. "All I need is four or five grand.
It's a matter of
investment. We could travel from track to track in a trailer."
She felt like saying
something blas+ like, "We don't have four or five grand," but it didn't come out. Nothing
came out: all the doors were closed and
all the windows were down, and it was in the middle of the desert-not
even vultures-and they
were about to drop the Bomb. She should have stayed in Texas, she should have stayed with
Papa-this man is a goon, a gunnysack, a
gutless no-nothing in a world of doers. He hides behind symphonies and poetic fancies; a weak and listless soul.
"Are you going to
take me to the museum?" she asked.
"Why?"
"They're having an
Art Exhibit."
"I know."
"Well, don't you
want to see Van Gogh?"
"To hell with Van
Gogh! What's Van Gogh to me?"
The doors closed again
and she couldn't think of an answer.
"I don't like
museums," he continued. "I don't like museum-people."
The fan was going but
it was a small apartment and the heat held as if enclosed in a kettle.
"In fact," he
said, peeling off his T-shirt and standing in just his shorts, "I don't like any kind of
people."
Amazingly, he had hair
on his chest.
"In fact," he
continued, pulling his shorts down and over the end of one foot, "I'm going to write a book some
day and call it Confession of a Coward."
The doorbell rang like
a rape, or the tearing of ripe flesh.
"Jesus
Christ!" he said like something trapped.
She jumped off the bed,
looking very white and unpeeled. Like a candy banana. Aldington and D.H.
Lawrence and Taos fell to the floor.
She ran to the closet and
began stuffing herself inside the flying cloth of female necessaries.
"Never mind the
clothes," he said.
"Aren't you going
to answer?"
"No! Why should
I?"
It rang again. The
sound of the bell entered the room and searched them out, scaled and scalded their skins, pummeled
them with crawling eyes.
Then it was silent.
And the feet turned
with their sound, turning and guiding some monster, taking it back down the stairwell, one two
three, 1, 2, 3; and then gone.
"I wonder,"
he said, still not moving, "what that was?"
"I don't
know," she said, bending double at the waist and pulling her petticoat
back over her head.
"Here!" she
yelled. "Here!" holding her arms out like feelers.
He finished yanking the
petticoat off over her head with some distaste.
"Why do you women
wear this crap?" he asked in a loud voice.
She didn't feel an
answer was necessary and went over and pulled Lawrence out from under the bed. Then she got
into bed with Lorenzo and her husband
sat on the couch.
"They built a
little shrine for him," he said.
"Who?" she
asked irritably.
"Lawrence."
"Oh."
"They have a
picture of it in that book."
"Yes, I've seen
it."
"Have you ever
seen a dog-graveyard?"
"What?"
"A
dog-graveyard."
"Well, what about
it?"
"They always have
flowers. Every dog always has flowers, fresh, all in neat little clusters on each grave. It's
enough to make you cry."
She found her place in
the book again, like a person searching for solitude in the middle of a lake:
So the bitter months dragged by miserably, accompanied by Lorenzo's tragic feeling of
loss, his-
"I wish I had
studied ballet," he said. "I go about all slumped over but that's because my spirit is wilted. I'm
really lithe, ready to tumble on spring
mattresses of some sort. I should have been a frog, at least. You'll see. Someday I'm going to turn into a
frog."
Her lake rippled with
the irritating breeze: "Well, for heaven's sake, study ballet! Go at night! Get rid of your
belly! Leap around! Be a frog!"
"You mean after
WORK?" he asked woefully.
"God," she
said, "you want everything for nothing." She got up and went to the bathroom and closed the door.
She doesn't understand,
he thought, sitting on the couch naked, she doesn't understand that I'm joking. She's so
god-damned serious. Everything I say is
supposed to carry truth or tragic import, or insight or something. I've been through all that!
He noticed a
pencil-scrawled piece of paper, in her handwriting, on the side table. He picked it up:
My husband is a poet
published alongside Sartre and Lorca;
he writes about
insanity and Nietzsche and Lawrence,
but what has he written
about me?
she reads the funnies
and empties garbage
and makes little hats
and goes to Mass at 8
AM
I too am a poet and an
artist, some discerning critics
say, but my husband
wrote about me:
she reads the
funnies...
He heard the toilet
flush, and a moment later, out she came.
"I'd like to be a
clown in a circus," he greeted her.
She got back on the bed
with her book.
"Wouldn't you like
to be a tragicomic clown stumbling about with a painted face?" he asked her.
She didn't answer. He
picked up the Racing Form:
POWER 114 B.g.4, by
Cosmic Bomb-
Pomayya, by Pompey
Breeder, Brookmeade
Stable.
1956 12 2 4 1 $12,950
July 18-Jam I I/16 1:45
1/5ft. 3 122 2
1/2 3 2h GuerinE'Alw 86
"I'm going to
Caliente next Sunday," he said.
"Good. I'll have
Charlotte over. Allen can bring her in the car."
"Do you believe
she really got propositioned by the preacher in that movie like she
claimed?"
She turned the page of
her book.
"God damn you,
answer me!" he screamed, angry at last.
"What about?"
"Do you think
she's a whore and making it all up? Do you think we're all whores? What are we
trying to do, reading all these books? Writing all the poems they -send back,
and working in some dungeon for nothing because we're not really interested in
money?"
She put the book down
and looked back over her shoulder at him. "Well," she said in a low
voice, "do you want to give it all up?"
"Give WHAT all up?
We don't have anything! Or, do you mean Beethoven's Fifth or Handel's Water
Music? Or do you mean the SOUL?"
"Let's not argue.
Please. I don't want to argue.
"Well, I want to
know what we are trying to do!"
The doorbell rang like
all the bells of doom sweeping across the room.
"Shhh," he
said, "shhh! Be quiet!"
The doorbell rang
again, seeming to say, I know you are in there, I know you are in there.
"They know we're
in here." she whispered.
"I feel that this
is it, " he said.
"What?"
"Never mind. Just
be quiet. Maybe it will go away."
"Isn't it
wonderful to have all these friends?" she took up the joke- cudgel.
"No. We have no
friends. I tell you, this is something else!"
It rang again, very
short, flat and spiritless. "I once tried to make the Olympic swimming
team," he said, getting completely off the point.
"You make more
ridiculous statements by the minute, Henry."
"Will you get off
my back? Just for that!," he said, raising his voice,
"WHO IS IT?"
There was no answer.
Henry rose wide-eyed,
as if in a trance, and flung the door open, forgetting his nakedness. He stood
there transfixed in thought for some time, but it was obvious to her that
nobody was therein his state of undress there would have been quite a commotion
or, at the very least, some sophisticated comment.
Then he closed the
door. He had a strange look on his face, a round- eyed almost dull look and he
swallowed once as he faced her. His pride, perhaps?
"I've
decided," he announced, "that I'm not going to turn into a woman after
all."
"Well, that will
help matters between us considerably, Henry."
"And I'll even
take you to see Van Gogh. No wait, I'll let you take me."
"Either way, dear.
It doesn't matter."
"No," he
said, "you'll have to take me!"
He marched into the
bathroom and closed the door.
"Don't you
wonder," she said through the door, "who that was?"
"Who what
was?"
"Who that was at
the door? Twice?"
"Hell," he
said, "I know who it was."
"Who was it,
then?"
"Ha!"
"What?"
"I said, 'Ha!' I'm
not telling!"
"Henry, you simply
don't know who it was, anymore than I do. You're simply being silly
again."
"If you promise to
take me to see Van Gogh, I'll tell you who was at the door."
"All right,"
she humored him along, "I promise."
"O.K., it was me
at the door!"
"You at the
door?"
"Yes," he
laughed a silly little laugh, "me looking for me! Both times."
"Still playing the
clown aren't you, Henry?"
She heard the water
running in the basin and knew he was going to shave.
"Are you going to
shave, Henry?"
"I've decided
against the beard," he answered.
He was boring her again
and she simply opened her book at a random page and began reading:
You don't want any more
of me?
I want us to break
off-you be free of me, I free of you.
And what about these
last months?
I don't know. I've not
told you anything but what I thought was true.
Then why are you different
now?
I'm not-I'm the
same-only I know it's no good going on.
She closed the book and
thought about Henry. Men were children. You had to humor them. They could take no hurt. It was
a thing every woman knew.
Henry tried-he was just
so-all this playing the clown. All the poor jokes.
She rose from the bed
as if in a dream, walked across the floor, opened the door and stared. Against the basin stood a
partly soaped shaving brush and his still wet shaving mug. But the water in the
basin was cold and at the bottom, against the
plug, green and beyond her reach at last and the size of a crumpled glove, stared back the fat,
living frog.
Black Sparrow "New
Year's Greeting" 1995
ZPOVĚĎ ZBABĚLCE:
OdpovědětVymazat“Necháš mě už na pokoji? Aspoň s tím tématem?!” po čemž se zvýšeným hlasem následovalo:
“KDO JE TO?”
Žádná odpověď.
Henry se zvedl s očima vykulenýma jako, kdyby byl v extázi. Opomněl na svoji nahotu a otevřel dveře. Chvíli u nich nehybně stál s hlavou ztracenou v myšlenkách. Pro jeho drahou bylo však očividné, že v její přítomnosti nestál zrovna člověk, který by věděl, že je od hlavy až k patě svléknutý. Poněvadž by to jinak byl docela rozruch a přinejmenším by ze situace padl nějaký sofistikovaný komentář.
Henry za sebou zavřel dveře. Měl zvláštní pohled na své tváři; měl ty vykulené oči, a co by se dalo popsat jako znuděný výraz. A ve chvíli, kdy se na ní podíval, polkl. Že by to byla jeho hrdost?
“Rozhodl jsem se,” vyhlásil, “že si nakonec nenechám změnit své pohlaví.”
“No, tahle informace nám značně pomůže, Henry.”
“A dokonce tě vezmu do muzea Vana Gogha. Nebo ne, počkej, nechám tě, abys ty vzal mně.”
“Tak či tak, má drahá, stejně na tom nezáleží.”
“Ne,” řekl, “musíš mě tam vzít!”
Henry nachodil do koupelny a zavřel za sebou dveře.
“Nejsi zvědavý”, řekla za dveřmi, “kdo to byl?”
“O kom to mluvíš?”
“O tom člověku, který na nás dvakrát zaklepal.”
“No,” řekl, “já vím, o koho se jednalo.”
“O koho se tedy jednalo?”
“Aha!”
“Copak?”
“Nic nic, jenom jsem řekl ‘aha!’”
“Henry, ty také nevíš, kdo to byl, stejně jako já. Chováš se zase jako šašek.“s
“Heleď, pokud mi slíbíš, že mě vezmeš na Vana Gogha, tak ti povím, kdo na nás zaklepal.”
“Tak jo,” pokračovala s jeho vtípkem, “slibuji.”
“Super; byl jsem to já!”
“Ano,” zasmál se jako pošetilé dítě, “zaklepal jsem pro sebe! Dvakrát.“
“Pořád si hraješ na šaška, co, Henry?”
Když slyšela, jak teče voda, věděla, že se jde holit.
“Henry, ty se jdeš holit?”
“Rozhodl jsem se, že vousy musí pryč.” odpověděl.
Znova znuděná jeho slovy, sebrala knihu, otevřela na náhodou stránku a začala číst:
Takže ty už po mě netoužíš?
Chci nás od sebe, abys byla pak osvobozená ode mne, a abych já bych osvobozený od tebe.
A co ty poslední měsíce, které jsme spolu strávili?
Já nevím. Neřekl jsem ti nic, co jsem nepovažoval za nepravdivé.
Tak proč najednou taková změna?
Protože už nejsem – vlastně jsem – poslyš, já jenom vím, že je pro dobro nás obou, abychom to ukončili.
Zavřela knížku a zapřemýšlela nad Henrym. Muži se tehdy chovali jako děti. Museli jste si s nimi zavtipkovat, abyste je nezranili. Každá žena o tomhle věděla.
Henry se snažil – choval se však jako – choval se jako šašek v tomhle všem. A k tomu ty jeho pošetilé žertíky.
Zvedla se z postele jako, kdyby byla ve snu; šla ke koupelně a otevřela dveře. V té chvíli upřela zrak na dvě věci: částečně namydlenou štětku a stále mokrou misku na holení na umyvadle, ve které byla natečená, již studená voda. A na jejím dně, oproti výpustce, na ni zírala zelená, nedosažitelná tlustá žába ve velikosti pomačkaných rukavic.
– Doan Hai Nguyen
Charles Bukowski
OdpovědětVymazatZpověď zbabělce
1956
Bože, pomyslela si, zatímco ležela v posteli nahá a znovu si pročítala Aldingtonův Portrét génia, Ale… je podvodník! Ne D.H. Lawrence, ale její manžel – Henry – s jeho nicotným pupkem a všemi vlasy, které nikdy nečesal a způsobem, kterým postával v kraťasech nebo nahý před oknem jako Arab a řval; řekl jí, že se proměňuje v ropucha a že si chce koupit Buddhu, že chce být starý a utopit se v moři, že si nechá narůst vousy a že se cítí, jako by se měnil v ženu.
A Henry byl chuďas, ubohý a neschopný a ohavný a odporný. A chtěl se přidat k Mahler Society. Špatně dýchal, jeho otec byl blázen a matka umírala na rakovinu.
A kromě toho všeho bylo příšerné vedro, vedro jako v pekle.
„Mám nový systém,“ řekl. „Potřebuju jen čtyři nebo pět táců.
Je to otázka investice. Mohli bychom cestovat v přívěsu z místa na místo.
Chtělo se jí říct znuděně něco jako: "Nemáme čtyři nebo pět táců," ale nevyšlo to. Ven nic nevyšlo: všechny dveře byly zavřené a všechna okna byla zatažená, byli uprostřed pouště – dokonce ani supi – ale chystali se vyjít s pravdou ven. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat s tatínkem – tenhle chlap je blbec, zbabělec a bezvýznamná nicka ve světě lidí, co za něco stojí. Skrývá se za symfoniemi a poetickými fantaziemi; slabá a apatická duše.
„Máš v plánu mě odvézt do muzea?“ zeptala se.
„Proč?“
„Je tam výstava umění.“
„Vím.“
„Ty nechceš vidět Van Gogha?“
„K čertu s Van Goghem! Co je mi do Van Gogha?“
Dveře se znovu zavřely a ona nebyla schopna vymyslet odpověď.
„Nemám rád muzea,“ pokračoval. „Nemám rád muzejní typy lidí.“
Ventilátor byl zapnutý, ale v tak malém bytě se teplo drželo jako v rychlovarné konvici. „Vlastně,“ řekl, sundal si triko a stál jen v kraťasech, „nemám rád žádné lidi.“
Kupodivu měl chlupy na hrudi.
„Vlastně,“ pokračoval a stáhl si dolů kraťasy přes jedno chodidlo, „jednou napíšu knihu a pojmenuju ji Zpověď zbabělce.“
Bože, pomyslela si, ležíc nahá v posteli, znovu si pročítajíc Aldingtonův Portrét génia, on je přeci podvodník! Ne D. H. Lawrence ale její manžel – Henry – s pivním pupkem, se spoustou vlasů, které si v zásadě nečesal, a s tím svým způsobem, jakým postával v trenýrkách nebo nahý před oknem jako Arab a povykoval; a řekl jí, že se mění v ropuchu a že si chce koupit Buddhu a že by chtěl být starý a utopit se v moři, a že si nechá narůst plnovous a že má pocit, jako by se ž něj stávala ženská.
OdpovědětVymazatHenry byl chuďas, chuďas a budižkničema a ubožák a zvrácenec. A chtěl se přidat k Mahlerovu fanklubu. Jeho dech byl smrdutý, jeho otec byl duševně nemocný a matka mu umírala na rakovinu.
A aby toho nebylo málo, navíc bylo vedro, zatracené vedro.
“Mám novej systém,” prohlásil. “Potřebuju jen čtyři, nanejvejš pět táců. Je to investice. Mohli bychom cestovat sem a tam v přívěsu.”
Chtělo se jí setřást ho něčím jako: “My ale nemáme čtyři nebo pět táců,” ale nakonec se ani nepohla. Vůbec nic se ani nepohlo: všechny dveře byly pozavírané, všechna okna otevřená. Byli uprostřed pouště – vůbec nic, dokonce ani supi – a mezi nimi se schylovalo k výbuchu. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat s Taťkou - vždyť tenhle chlap je imbecil, lempl a posera. Schovává se za symfonie a poetické ideje; slaboduchý a patetický.
“Vezmeš mě do muzea?” zeptala se.
“Proč?”
“Mají výstavu umění.”
“Já vím.”
“No, copak nechceš vidět Van Gogha?”
“K čertu s Van Goghem! Co je mi do něj?”
Dveře příležitosti se opět zavřely, nenapadala ji žádná kloudná odpověď.
“Nemám rád muzea,” pokračoval. “Nemám rád ty lidi, co tam chodí.”
Větrák běžel naplno, ale byl to malý byt, vedro se v něm drželo zrovna jako v konvici na čaj.
“Vlastně,” řekl, zatímco si svlékal tričko, takže tam zase stál jen v trenýrkách, “Nemám rád žádný lidi.”
K jejímu úžasu měl chlupatý hrudník.
“Vlastně,” pokračoval, stahovaje si jednu nohavici trenýrek, “Jednoho dne napíšu knihu a pojmenuju ji Zpověď zbabělce.”
Ozval se zvonek. Znělo to jako cosi mezi znásilněním a trháním syrového masa na kusy.
“Kriste pane!” zahýkal jako zvíře chycené do pasti.
Seskočila z postele, vypadala tak nějak bledě a odhaleně, jako banánové cukrátko.
Algington s D. H. Lawrencem a Taosem spadli na zem.
Rozběhla se ke skříni a začala se soukat do rozevlátých dámských nezbytností.
“Na šaty se vykašli,” řekl.
“Ty tam nepůjdeš?”
“Ne! Proč bych jako měl?”
Znovu zazvonil. Zvuk loudil po místnosti, pátral po nich, zarýval se jim do kůže a bičoval je svýma vlezlýma očima.
A pak bylo ticho.
- Svobodová A.
Zpověď zbabělce
OdpovědětVymazat“KDO JE TAM?”
Žádná odpověď.
Henry byl jako v transu. S vykulenýma očima vstal a otevřel dveře. Úplně přitom zapomněl na to, že je nahý. Nějakou dobu tam zamyšleně stál, ale jí bylo úplně jasné, že tam nikdo není. V Adamově rouše by určitě způsobil rozruch, nebo by si vysloužil minimálně nějaký sofistikovaný komentář.
Poté zavřel dveře. Na obličeji měl zvláštní výraz, rudé tváře a kulaté oči. Jakmile se na ní podíval, polknul. Možná se ozvala jeho hrdost?
“Rozhodl jsem se,” oznámil, “že se nakonec nezměním v ženu.”
“No, to nám oběma značně pomůže, Henry.”
“A dokonce tě vezmu na toho Van Gogha. Ne, počkej, nechám aby jsi ty vzala mě.”
“Ať tak či onak, drahoušku. Mě je to jedno.”
“Ne,” řekl, “ty mě tam musíš vzít!”
Nakráčel do koupelny a zavřel za sebou dveře.
“Nejsi zvědavý,” řekla přes dveře, “kdo to byl?”
“Kdo kde byl?”
“Kdo to zvonil u dveří? Dvakrát?”
“Sakra,” řekl, “já vím, kdo to byl.”
“A kdo to teda byl?”
“Ha!”
“Cože?”
“Řekl jsem ‘Ha!’. Nepovím!”
“Ty prostě nevíš, stejně jako já, kdo to byl, Henry. Jen ze sebe děláš šaška.”
“Když mi slíbíš, že mě vezmeš na Van Gogha, řeknu ti, kdo zvonil u dveří.”
“Dobře,” přistoupila na jeho hru, “slibuju.”
“Tak dobře, byl jsem to já, kdo zvonil u dveří.”
“Byl si to ty?”
“Jo,” trochu se tomu zasmál, “hledal jsem sám sebe! Dvakrát!”
“Pořád si hraješ na šaška, viď, Henry?”
“Rozhodl jsem se, že shodím vousy,” odpověděl na to.
Už jí tahle konverzace začala nudit, a tak si znovu otevřela knížku na náhodné stránce a začala číst:
Už víc ode mě nechceš?
Chci, abychom se rozešli - osvobodíš se ode mě, já zase od tebe.
A co ty poslední měsíce?
Nevím. Řekl jsem ti jen to, co považuji za správné.
Tak proč jsi teď jiný?
Nejsem - jsem stejný - jen teď vím, že tohle mezi námi není dobré.
Zavřela knihu a pomyslela na Henryho. Muži jsou děti. Musíte je zabavit. Jsou neškodní. Tohle ví každá ženská.
Henry se snažil… ale on prostě… tohle jeho šaškování, všechny ty jeho vtípky.
Jako ve snu vstala z postele, přešla ke koupelně a otevřela dveře. Nemohla uvěřit svým očím. Na umyvadle stála jeho namydlená štětka a mokrý hrnek na holení. Na dně umyvadla, ve studené vodě, na ní ale zíral tlustý žabák o velikosti pomačkaných rukavic.
Zpověď zbabělce:
OdpovědětVymazatBože, pomyslela si, ležíc nahá v posteli, během čehož si znovu četla Aldingtonův Portrét Génia, ale vždyť je to podvodník! Ne D. H. Lawrence, ale její manžel Henry. S jeho malým, kulatým břichem a jeho vlasy, které si nikdy nečesal, a s tím jeho způsobem, kterým postával v trenýrkách, a jak stál jako Arab, nahý před oknem a vyl: a řekl jí, že se promění v ropuchu, a že si chtěl pořídit Buddhu, a že se chtěl být starý a utopit se v moři, a že si nechá narůst plnovous a že se cítil jako by se z něj stávala žena.
Henry byl chudák, chudý, bezcenný a ubohý zvrhlík. A chtěl se přidat k Mahlerovu spolku. Jeho dech byl špatný, jeho otec byl šílený a matka mu umírala na rakovinu.
A aby toho nebylo málo, bylo vedro, strašné vedro.
“Mám nový způsob,” řekl. “Potřebuju jen čtyři až pět táců. Je to věc investice. Mohli bychom jezdit sem a tam v přívěsu.”
Chtěla ho něčím otřást, třeba jako: “My ale nemáme čtyři až pět táců,” ale nakonec z toho nic nevzešlo. Vůbec nic z toho nevzešlo: všechny dveře a okna byli zavřená, a bylo to uprostřed prázdné pouště, dokonce ani supi - chystali se shodit bombu. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat s tatínkem - tenhle chlap je imbecil, lempl, posera a nicka ve světě pracantů. Schovává se za symfonie a poetické fantazie; slabá a apatická duše.
“Vezmeš mě do muzea?” zeptala se.
“Proč?”
“Mají výstavu umění.”
“Já vím.”
“Copak nechceš vidět Van Gogha?”
“K čertu s Van Goghem! Co je pro mě Van Gogh?”
Dveře se opět zavřely, nenapadala ji žádná jiná odpověď.
“Nemám rád muzea,” pokračoval. “Nemám rád návštěvníky muzeí.”
Větrák běžel, ale byl to malý byt, vedro se v něm drželo jako v konvici.
“Ve skutečnosti,” řekl, svlékl si tričko a zůstal tam stát jen v trenýrkách “Nemám rád žádnou skupinu lidí.”
Kupodivu měl chlupatý hrudník.
“Ve skutečnosti,” pokračoval, sundavajíc si trenýrky dolů, a z jedné nohavice, “Jednoho dne napíšu knihu a pojmenuju ji Zpověď Zbabělce.”
Zvonek zazvonil, Zněl jako znásilnění nebo trhání syrového masa.
“Ježíši Kriste!” řekl jako něco uvězněného.
Seskočila z postele, vypadala tak nějak bledě a odhaleně, jako banánové cukrátko.
Algington s D. H. Lawrencem a Taosem spadli na zem.
Rozběhla se ke skříni a začala se soukat do rozevlátých dámských nezbytností.
“Na šaty se vykašli,” řekl.
“Ty tam nepůjdeš?”
“Ne! Proč bych jako měl?”
Znovu zazvonil. Zvuk loudil po místnosti, pátral po nich, zarýval se jim do kůže a bičoval je svýma vlezlýma očima.
Zvonek zazvonil, zněl jako znásilnění nebo trhání syrového masa.
“Ježíši Kriste!” řekl, jako kdyby byl uvězněn.
Seskočila z postele, vypadala velice bledě a jako by ve slupce, jako banánová sladkost.
Aldington s D. H. Lawrencem a Taosem spadli na zem.
Běžela ke skříni a začala se soukat do rozevlátých dámských nezbytností.
“Na oblečení zapomeň,” řekl.
“Ty nepůjdeš otevřít?”
“Ne! Proč bych měl?”
Zvonek znovu zazvonil. Zvuk zvonku se linul místností, pátral po nich, loupal a ožehával jejich kůži, bušil do nich svýma neodbytnýma očima.
Poté nastalo ticho.
Dream Team (Kraus, Moidlová, Svačina)
OdpovědětVymazatČást I. - Moidlová
Zpověď zbabělce
Bože, pomyslela si, ležíc nahá v posteli, při opětovném pročítání Aldingtonova Portrétu Génia, Ale… je to podvodník! Ne D. H. Lawrence, ale její manžel – Henry – se svým kulatým břichem a vlasy které si nikdy nečeše a tím způsobem, jak postává okolo ve svých trenkách, a způsobem jakým stojí nahý u okna jako Arab a huláká; a řekl jí, že se mění v žábu a že si chce koupit Buddhu a že chce být starý a utopit se v moři, a že si nechá narůst plnovous a že si přijde, jako by se z něj stávala žena.
A Henry byl chudý, chudý a k ničemu a ubožák a nemocný. A chtěl se přidat do Mahler Society. Jeho dech páchl, otec byl šílenec a matka umírala na rakovinu.
A k tomu všemu bylo horko, zatraceně horko.
„Mám nový systém,“ pronesl. „Potřebuju jenom čtyři nebo pět tisíc.
Je to investiční záležitost. Mohli bychom cestovat od trati k trati v karavanu.“
Chtěla říct něco rázného, jako, „Nemáme čtyři nebo pět tisíc,“ ale nešlo to. Nevydala ani hlásku: všechny dveře i okna byly zavřené, uprostřed pouště – dokonce bez supů – a chystali se shodit Bombu. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat s Tatínkem – tenhle muž je ničema, povaleč, zbabělý budižkničemu ve světě dříčů. Schovává se za symfonie a poetické rozmary; slabá a lhostejná duše.
„Vezmeš mě do muzea?“ zeptala se.
„Proč?“
„Je tam Výstava Umění.“
„To vím.“
„No, ty nechceš vidět Van Gogha?“
„K čertu s Van Goghem! Co je mi do Van Gogha?“
Dveře se znovu zavřely a on nemohla přijít na odpověď.
„Nemám rád muzea,“ pokračoval. „Nemám rád lidi, co tam chodí.“
Větrák byl zapnutý, ale byl to malý byt a teplo se tam drželo jako uvnitř konvice.
„Vlastně,“ řekl, svlékaje si tričko, zůstávaje pouze v trenkách, „Nemám rád žádné lidi.“
Ač to bylo k neuvěření, měl chlupatou hruď.
„Vlastně,“ pokračoval, zatímco si stahoval trenky přes jedno chodidlo, „Jednou napíšu knihu a pojmenuju ji Přiznání Zbabělce.“
Zvonek se rozdrnčel jako napadení nebo trhání zralého masa.
„Kriste Pane!“ řekl jako chycený.
Seskočila z postele, svlečená a bílá jako stěna. Jako banánový bonbon. Aldington a D. H. Lawrence a Taos spadli na podlahu.
Přeběhla ke skříni a začala se navlékat do nezbytných ženských látek.
„Nech to oblečení být,“ řekl.
„Neotevřeš snad?“
„Ne! Proč bych měl?“
Opět zvonek. Ten zvuk se dostal do místnosti a našel si je, sloupal a spálil jejich kůži, bijíce je lezavým pohledem.
Pak bylo ticho.
A pak, chodidla se otočila s typickým zvukem, zabočila a vedla jakousi příšeru, vedla ji zpátky ke schodišti, jedna dvě tři, 1, 2, 3; a pak pryč.
„To by mě zajímalo,“ řekl, stále bez hnutí, „co to bylo?“
„Nevím,“ opáčila ona, ohýbajíc se v pase, jak si opět svlékala spodničku.
„Tady!“ zakřičela. „Tady!“ Ruce roztažené jako tykadla.
Celkem znechuceně z ní strhl zbytek spodničky.
„Proč vy ženský nosíte tuhle blbost?“ zeptal se, poněkud hlasitě.
Odpověď jí nepřišla nutná, šla vytáhnout Lawrence zpod postele. Pak si do ní vlezla s Lorenzem a její muž si sedl do křesla.
Dream Team (Kraus, Moidlová, Svačina)
OdpovědětVymazatČást II. - Svačina
"Postavili pro něj malou svatyňku," řekl.
"Kdo?", zeptala se podrážděně.
"Lawrence."
"Aha."
"V té knížce mají fotku."
"Ano, viděla jsem jí."
"Vidělas někdy psí hřbitov?"
"Cože?"
"Psí hřbitov."
"A co s ním?"
"Vždycky tam mají květiny. Každý pes má vždycyky květiny, čerstvé, všechny pěkně v malých
věncích na každém hrobu. Je to taková síla, že tě to rozpláče."
Zase si našla, kde skončila v knize, jako když někdo hledá samotu uprostřed jezera: Tak
se měsíce táhly hořce a bídně společně s Lorenzovým tragickým pocitem ztráty, jeho-
"Kéž bych studoval balet," řekl. "Začínám se motat, ale to proto, že můj duch chřadne.
Jsem opravdu pružný, připraven zkácet se na nějakou matraci. Měl jsem být žábou. Uvidíš.
Jednou se proměním v žábu."
Její jezero se zvlnilo otravným vánkem: "Tak studuj balet, proboha! Jdi! Zbav se toho
břicha! Skákej! Buď žába!"
"Myslíš po PRÁCI?" zeptal se zarmouceně.
"Bože," řekla, "chceš všechno, ale zadarmo." Vstala, šla do koupelny a zavřela dveře.
Nechápe to, pomyslel si, jak seděl nahý na gauči, nechápe, že žertuju. Je tak zatraceně
vážná. Všechno co řeknu má být pravda nebo tragický smysl nebo náhled nebo tak něco.
To už mám všechno za sebou!
Všiml si kousku papíru počmáraného jejím rukopisem na stolku.
Zvedl ho:
Můj manžel je poet vydávaný spolu se Sartrem a Lorcou; píše o šílenství a Nietzschem a
Lawrencovi, ale co napsal o mně?
čte si vtípky
a vynáší odpadky
a dělá malé klobouky
a chodí do Mass v 8 ráno
já jsem také poet a umělec, jak říkají nároční kritici, ale
můj mažel o mě napsal:
čte si vtípky...
Slyšel spláchnutí a za chvíli vyšla ven.
"Chtěl bych být klaunem v cirkuse," přivítal ji.
Lehla si zpátky a postel se svou knížkou.
"Ty bys nechtěla být tragikomický klaun, který klopýtá se zmalovaným oblčejem?"
zeptal se jí.
Neodpověděla. Vzal si Výsledky Dostihů:
POWER 114 B.g.4, od Cosmic Bomb-
Pomayya, od Pompey
Chovatel, Stáj Brookmeade.
1956 12 2 4 1 $12,950
Červenec 18-Jam I I/16 1:45 1/5ft. 3 122 2
1/2 3 2h GuerinE'Alw 86
"Příší neděli jedu do Caliente," řekl.
"Dobře. Pohlídám Charlotte. Allen ji může přivézt autem."
"Ty věříš, že jí vážně obtěžovat ten kazatel z toho filmu, jak tvrdila?"
Obrátila stranu své knížky.
"Zatraceně, odpověz mi!" zakřičel už rozzlobeně.
"Na co?"
"Myslíš, že je kurva a všechno si to výmýšlí? Myslíš, že jsme všichni kurvy?
O co se tady snažíme čtením všech těch knížek? Psaním všech těch básní, které
-posílají zpátky, a pracujeme v nějaké díře jen tak, prože nám nejde o peníze?"
Položila knížku a ohlédla se na něj přes rameno. "No," řekla tiše, "ty se chceš toho
všechno vzdát?"
"ČEHO všeho vzdát? Vždyť nic nemáme! Nebo máš snad na mysli Beethovenovu Pátou nebo
Handelovu Water Music? Nebo myslíš DUŠI?"
"Nehádejme se. Prosím. Nechci se hádat."
"A já chci vědět, o co se tady pokoušíme!"
Zvonek zazvonil jakoby všechny zvony zhouby metaly pokojem.
"Šššš, řekl, "šššš! Tiše!"
Zvonek zazvonil znovu, jakoby říkal, vím, že tam jste, vím, že tam jste.
Dream Team (Kraus, Moidlová, Svačina)
OdpovědětVymazatČást III. - Kraus
„Ví, že tu jsme.“ zašeptala.
„Myslím, že je to tady.“ řekl.
„Co?“
„Ale nic. Hlavně buď potichu. Možná zmizí.“
„Není to úžasné mít takové přátele? " zasadila mu ránu vtipem.
„Ne. My nemáme žádné přátele. Říkám, že tohle je něco jiného!“
Opět zazvonil zvonek, který byl krátký a bez duše. „Jednou jsem zkusil se přidat do Olympijského plaveckého týmu“ řekl, aby změnil téma.
„Říkáš směšnější věci každou minutu, Henry.“
„Necháš mě být? Už jenom pro to!“ řekl se zvýšeným hlasem.
„KDO TO JE?“
Nikdo neodpověděl.
Henry se zvedl s vykulenýma očima, jako kdyby byl v transu, a i když zapomněl, že je nahý, rozrazil dveře. Stál tam chvíli zamyšleně. Bylo jí jasné, že tam nikdo nebyl, protože očekávala nějaký rozruch nebo alespoň nějaký sofistikovaný komentář na to, že je nahý.
Poté zavřel dveře. Měl podivný výraz ve svém obličeji, takový vykulený, téměř mdlý a když se na ni podíval, jednou polkl. Možná jeho hrdost?
„Rozhodl jsem se,“ prohlásil, „že nakonec nezměním své pohlaví.“
„No, to výrazně mění záležitosti mezi námi, Henry.“
„A také tě vezmu do muzea, abys viděla Van Gogha. Ne počkat, nechám tebe, abys vzala mě do muzea.“
„Ať to bude, jak chce, drahý. Nezáleží na tom.“
„Ne,“ řekl, „musíš mě tam vzít!“
Napochodoval do koupelny a zavřel dveře.
„Nezajímá tě,“ řekla přes dveře, „kdo to byl?“
„Koho myslíš?“
„Kdo byl u těch dveří? Dvakrát?“
„Kruci,“ řekl, „já vím kdo to byl.“
„Kdo to tedy byl?“
„Ha!“
„Co?“
„Řekl jsem „Ha!“ Nic neřeknu!“
„Henry, ty nemáš nejmenší ponětí, kdo to byl, stejně jako já. Jenom si semnou zase hraješ.“
„Pokud mi slíbíš, že mě vezmeš do muzea na Van Gogha, tak ti řeknu, kdo to byl.“
„No dobře tedy,“ vyhověla mu, „slibuji.“
„O.K., byl jsem to já!“
„Ty jsi byl u dveří?“
„Ano,“ zasmál se krátkým a hloupým smíchem, „já hledal jsem sám sebe! V tu samou chvíli.“
„Stále si hraješ na klauna, že ano?“
Slyšela tekoucí vodu v umyvadle a věděla, že se chystá holit.
„Ty se budeš holit, Henry?“
„Rozhodl jsem se, že nechci vousy,“ odpověděl.
Opět ji začal nudit, a tak si vzala knihu a otevřela ji na náhodné stránce a začala číst.
Ty už mě nechceš?
Chci se od tebe oddělit, být svobodný od tebe a ty ode mne.
A co tyhle poslední měsíce?
Já nevím. Nic jsem ti neřekl, ale to, co jsem si myslel, byla pravda.
Tak proč jsi se změnil teď?
Já se nezměnil. Jsem pořád stejný. Jenom teď už vím, že nemá smysl pokračovat.
Zavřela knihu a myslela na Henryho. Muži jsou jako děti. Musí jim být vyhověno. Nedokáží být ublíženi. Tohle je věc, kterou každá žena ví.
Henry se snažil. Byl takový, pořád si hrál na klauna. Samé chabé vtípky.
Vstala z postele jako by to byl sen, šla směrem ke koupelně, otevřela dveře a upřeně se dívala. Na umyvadlu byla opřená částečně namydlená štětka na holení a jeho mokrá miska na holení, ale voda na dně umyvadla byla studená. Naproti zástrčce byla mimo její dosah zelená, tlustá, ve velikosti zmuchlané rukavice živá žába.
Bože, pomyslela si, ležící v posteli nahá a znovu čtoucí Aldingtonův portrét Geniuse, ale ... je to podvodník! Ne D.H. Lawrence, ale její manžel - Henry - se svou napodobeninou břicha a vlasy, které nikdy nečesal a jak stál v těch jeho šortkách, a způsobem, jakým stál nahý před oknem jako Arab a zavyl; a řekl jí, že se proměňuje v ropuchu a že si chce koupit Buddhu, že chce být starý a utopit se v moři, že bude pěstovat vousy a že se cítí, jako by se měnil v ženu.
OdpovědětVymazatA Henry byl chudý, chudý a bezcenný, nešťastný a nemocný. A chtěl se připojit k Mahlerově společnosti. Jeho dech byl špatný, jeho otec byl šílený a jeho matka umírala na rakovinu.
A kromě toho všeho, bylo horko, horké jako v pekle. „Mám nový systém,“ řekl. „Potřebuji jen čtyři nebo pět tisíc. Je to otázka investice. Mohli bychom cestovat sem a tam v přívěsu. " Cítila potřebu říct něco jako+: „Nemáme čtyři nebo pět tisíc,“ ale mlčela. Nic neřekla: všechny dveře byly zavřené a i všechna okna, a to bylo uprostřed pouště – ne dokonce ani supi - a chystali se shodit Bombu. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat u Tatínka - ten muž je hulvát, břídil, neschopná nicka ve světě konajících. Skryvá se za symfoniemi a poetickými fantaziemi; slabá a lhostejná duše.
"Vezmeš mě do muzea?" zeptala se.
"Proč?"
"Mají výstavu umění."
"Vím."
"No, ty nechceš vidět Van Gogha?"
"K čertu s Van Goghem! Co je pro mě Van Gogh?"
Dveře se znovu zavřely a ona nevěděla, co na to odpovědět.
„Nemám rád muzea,“ pokračoval. "Nemám rád lidi z muzea."
Ventilátor byl zapnutý, ale byl to malý byt a teplo se udržovalo, stejně jako v konvici.
„Ve skutečnosti,“ řekl, sundal si triko a zůstal stát jen v šortkách, „nemám rád žádné lidi.“
Překvapivě, hruď měl chlupatou..
„Ve skutečnosti,“ pokračoval a stáhl si šortky dolů z jedné nohy, „jednoho dne napíšu knihu a nazvu ji Přiznání Zbabělce.“
Zvonek z prudka zazvonil, něco jako když se trhá maso.
"Ježíši Kriste!" řekl přidušeně.
Vyskočila z postele, byla pobledná a nevábná. Jako ten bonbon s příchutí banánu. Aldington a D. H. Lawrence a Taos spadli na zem.
Běžela ke skříni a začala se cpát do zbytečných dámských hadrů.
„Není potřeba se oblékat,“ řekl.
"Ty nepujdeš otevřít?"
"Ne! Proč bych měl?"
Zvonek zazvonil znovu. Jeho zvuk vstoupil do místnosti a pátral po nich, ožehnul a opálil jejich kůži, tloukl je plazícíma se očima.
Enge
Zpověď zbabělce
OdpovědětVymazat“Příští neděli jedu do Caliente,” řekl.
“Dobře. Budu tu mít Charlotte. Allen jí může přivézt.”
“Vážně věříš, že jí dělal návrhy ten kněz z toho filmu, jak říkala?”
Obrátila stránku ve své knize.
“Sakra, tak mi odpověz!” zařval naštvaně.
“Na co?”
“Myslíš si, že je to jen kurva a všechno si to vymyslela? Myslíš, že jsme my všichni kurvy? O co se tu vůbec snažíme, se čtením všech těch knížek? Psaním všech těch básniček, který oni stejně pošlou zpátky, dřít se v kobce pro nic, protože nás nezajímají peníze?”
Odložila knihu a ohlédla se přes rameno na něj. “No,” řekla nízkým hlasem,” Chceš se toho všeho vzdát?”
“Vzdát se čeho? Nemáme nic! Nebo myslíš Beethovenovu pátou nebo Handelovu vodní hudbu? Nebo myslíš DUŠI?”
“Nehádejme se prosím. Nechci se hádat.”
“No, já chci vědět o co se tu snažíme!”
Zazvonil zvonek, tak jako všechny zvony posledního soudu znějí pokoji.
“Pššššt,” řekl, “Pššššt! Buď zticha!”
Zvonek zazvonil znovu, jakoby chtěl říct, já vím že tam jste, vím že jste doma.
“Oni ví že jsme tu.” zašeptala.
“Myslim, že tohle je ono,” řekl.
“Co?”
“Ale nic. Jen buď zticha. Možná to přestane."
“No není to úžasný mít všechny tyhle přátele?” vzala do ruky paličku.
“Ne. My nemáme žádný přátele. Říkám ti, v tomhle je něco jiného!”
Znovu zazvonil, krátce, ploše a bezduše. “Jednou jsem se zkusil dostat do olympijského plaveckého týmu,” prohlásil mimo téma.
“Ty tvoje řeči jsou čím dál absurdnější Henry.”
“Můžeš do mě přestat rejpat? Alespoň na chvíli” řekl zvýšeným hlasem.
“KDO TAM?”
Bez odpovědi.
Henry s očima dokořán a jakoby v transu, rozrazil dveře a úplně zapomněl že je nahý.
Chvíli tam fascinovaně stál, ale jí bylo jasné že tam nikdo není, už jen to že nebyl oblečený by způsobilo nemalý rozruch, nebo minimálně sofistikovaný komentář.
Poté zavřel dveře. Ve tváři měl zvláštní výraz. Měl netečný skoro až matný pohled, otočil se k ní a polknul.
Že by svou pýchu?
PART 1
OdpovědětVymazatZpověď zbabělce
Proboha, pomyslela si, když si nahá v posteli znovu pročítala Aldingtonův Portrét génia. Ale… vždyť je to podvodník! Ne D.H. Lawrence, ale její manžel, Henry, se svým kulatým pupkem a nečesanými vlasy a tím, jak si tak postával v kraťasech, a jak stál nahý u okna jako Arab a vřeštěl; a řekl jí, že se z něho stává žabák a že si chce koupit Buddhu a že chce zestárnout a utopit se v moři, a že si nechá narůst plnovous a že cítí, že se z něho stává ženská.
A Henry byl chudák, chudý a budižkničemu a ubohý a nemocný. A chtěl se přidat k Mahlerově spolku. Páchlo mu z úst, jeho otec byl šílenec a jeho matka umírala na rakovinu.
A kromě toho všeho bylo vedro, nechutné vedro.
„Mám nový systém,“ řekl. „Všechno, co potřebuju, je čtyři nebo pět táců. Je to záležitost investice. Mohli bychom cestovat z místa na místo v karavanu.“
Chtěla říct něco jako: „Nemáme čtyři nebo pět táců.“ Ale nevyšlo z ní ani slovo. Vůbec nic: všechny dveře byly zavřené, okna také, a bylo to uprostřed pouště—ani žádní supi—a chystalo se shození Bomby. Měla prostě zůstat v Texasu, měla zůstat s tatínkem—tenhle chlap je moula, otloukánek, zbabělá nicka ve světě lidí, co se nebojí konat. Schovává se za symfonie a básnické vrtochy; slabá, apatická duše.
„Vezmeš mě do muzea?“ Zeptala se.
„Proč?“
„Mají tam teď výstavu umění.“
„Já vím.“
„Copak ty nechceš vidět Vincenta Van Gogha?“
„K čertu s Van Goghem! Co mi je po něm?“
Dveře se znovu zavřely a jí nenapadla žádná odpověď.
„Nemám rád muzea,“ pokračoval, „Nemám rád muzejní lidi.“
Větrák byl zapnutý, ale byl to maličký byt a horko se v něm drželo jako ve varné konvi.
„Popravdě,“ řekl, sundal si tričko a stál tam jen v kraťasech, „nemám rád žádný lidi.“
Bylo to k neuvěření, ale měl na hrudi chlupy.
„Popravdě,“ pokračoval, stáhl si i kraťasy a vyndal z nich jednu nohu, „jednou napíšu knížku a nazvu jí Zpověď zbabělce.“
Když zazvonil zvonek, bylo to jako znásilnění, jako kdyby z někoho trhali maso zaživa.
„Ježíši Kriste!“ Řekl, jako by byl lapen do pasti.
Ona seskočila z postele, bílá jako stěna. Aldington a D.H. Lawrence a Taos popadali na zem. Běžela ke skříni a začala se soukat do rozevlátých látek ženských nezbytností.
„Kašli na oblečení,“ řekl.
„Nepůjdeš otevřít?“
„Ne! Proč bych to dělal?“
PART 2
OdpovědětVymazatZvonek se ozval znovu. Jeho zvuk vstoupil do místnosti a našel je, stáli tam jako opaření, a pozoroval je svýma všudypřítomnýma očima.
Pak bylo ticho.
A nohy za dveřmi se hlučně odebraly jinam, odvedly tu příšeru, dolů po schodišti, raz dva tři, 1, 2, 3; a byl pryč.
„Zajímalo by mě,“ řekl, aniž by se pohnul, „kdo to byl.“
„To nevím,“ řekla, sehnula se a znovu si začala přes hlavu přetahovat spodničku.
„Pojď sem!“ Vykřikla. „No tak!“ Ruce měla natažené jako tykadla.
Znechuceně jí pomohl se spodničkou—se škubnutím jí ji přetáhl přes hlavu.
„Proč vy ženský nosíte tyhle blbosti?“ Zeptal se dost nahlas.
Nepřipadalo jí důležité mu na to odpovídat a šla vytáhnout Lawrence zpod postele. Pak zalezla do postele s Lorenzem a její manžel si sedl na pohovku.
„Postavili mu malou svatyni,“ řekl.
„Komu?“ Zeptala se nabručeně.
„Lawrencovi.“
„Aha.“
„V tý knížce je její obrázek.“
„Ano, viděla jsem.“
„Vidělas někdy psí hřbitov?“
„Cože?“
„Psí hřbitov.“
„Co s ním?“
„Vždycky mají kytky. Každý pes má vždycky kytky, čerstvé, všechny v upravených hloučcích okolo hrobu. Člověka by to rozplakalo.“
Znovu se vrátila ke své knize, jako někdo, kdo hledá samotu uprostřed jezera: a takhle se vlekly trpké měsíce, ve společnosti Lorenzových tragických pocitů ztráty, jeho—
„Kéž bych studoval balet,“ řekl. „Jsem celý přepadlý, moje duše chřadne. Ale jsem pružný, připravený dělat přemety na žíněnkách. Měl jsem být žábou. Však počkej. Jednou se ze mě stane žabák.“
Její jezero se kvůli tomu otravnému větru celé rozvlnilo. „No, tak sakra začni studovat balet! Choď v noci! Zbav se toho pupku! Skákej! Buď žabák!“
„Myslíš po PRÁCI?“ Zeptal se žalostně.
„Bože,“ řekla, „chceš všechno pro nic.“ Zvedla se, šla do koupelny a zavřela za sebou dveře.
Nechápe to, pomyslel si, jak tak ležel nahý na pohovce, nechápe, že si dělám srandu. Je tak příšerně vážná. Všechno, co řeknu, musí mít nějaký tragický podtext či co. Vším tím jsem si prošel!
Všiml si počmáraného kusu papíru, s jejím rukopisem, na nočním stolku. Zvedl ho:
Můj manžel je básník, publikovaný stejně jako Sartre a Lorca,
píše o šílenství a Nietzschem a Lawrencovi,
ale co napsal o mně?
čte vtipy
a vynáší odpadky
a vyrábí malé čepičky
a chodí v 8 ráno na mši
taky jsem básnířka a umělkyně, jak říkají někteří
nároční kritici, ale můj manžel o mně napsal:
čte vtipy…
Slyšel ji spláchnout a po chvilce vyšla z koupelny.
„Chtěl bych být klaun v cirkuse,“ bylo jeho přivítání.
Vlezla si zpátky na postel se svou knihou.
„Ty bys nechtěla být tragikomickým klaunem co pobíhá s pomalovaným obličejem?“ Zeptal se jí.
Neodpověděla mu. Vzal si Tabulku Dostihů:
POWER 114 B.g.4, po Cosmic Bomb-Pomayya, Pompey Breeder, stáj Brookmeade
1956 12 2 4 1 $12,950
18. července — Jam I I/16 1:45 1/5ft. 3 122 2
½ 3 2h GuerinE’Alw 86
“Příští neděli pojedu do Caliente,” řekl.
PART 3
OdpovědětVymazat„Dobře. Přijede za mnou Charlotte. Allen ji přiveze autem.“
„Věříš tomu, jak říká, že dostala nabídku od toho kazatele z toho filmu?“
Obrátila stránku.
„Sakra ženská, odpověz!“ Zakřičel, konečně naštvaný.
„Na co?“
„Myslíš si, že je to děvka a celý si to vymyslela? Myslíš, že jsme všichni děvky? O co se snažíme čtením všech těch knížek? Psaním všech těch básniček, který nám vracej, pracováním v nějaký kobce za nic, protože nám ve skutečnosti nejde o prachy?“
Odložila svou knihu a podívala se na něj přes rameno.
„Takže,“ řekla tichým hlasem, „chceš se toho všeho vzdát?“
„Čeho VŠEHO? Nic nemáme! Nebo myslíš Beethovenovu Pátou nebo Händelovu Vodní hudbu? Nebo DUŠI?“
„Nechme toho. Prosím. Nechci se hádat.“
„Chci vědět, o co se tu snažíme!“
Zazvonil zvonek. Znělo to jako zvony zkázy.
„Pssst,“ řekl, „pssst. Tiše!“
Zvonek zazvonil znovu, jako kdyby říkal: Vím, že tam jste, vím, že tam jste.
„Vědí, že tu jsme,“ zašeptala.
„Cítím, že tohle je ono,“ řekl.
„Co?“
„To je fuk. Hlavně tiše. Třeba to odejde.“
„Není úžasně mít všechny tyhle přátele?“ Teď se vtipkovacího kyje ujala ona.
„Ne. Nemáme přátele. Říkám ti, tohle je něco jiného!“
Zvonek se ozval znovu. Krátce, tupě, bez nadšení. „Jednou jsem se pokusil dostat se do Olympijského plaveckého týmu,“ řekl, čímž úplně odbočil od tématu.
„Pokaždé, když otevřeš pusu, řekneš něco hloupějšího, Henry.“
„Můžeš se do mě přestat navážet? Kvůli tomuhle!“ Zvýšil hlas. „KDO JE TAM?“
Žádná odpověď.
Henry se s vykulenýma očima zvedl, jako by byl v transu, a rozrazil dveře, aniž by si uvědomil svou nahotu. Chvíli tam stál, zahloubaný v myšlenkách, ale bylo jí jasné, že tam nikdo není, protože jinak by jeho nahota vyvolala rozruch, nebo přinejmenším nějakou sofistikovanou poznámku.
Pak dveře zavřel. Ve tváři měl zvláštní výraz, skoro až prázdný, s vykulenýma očima, a když se k ní konečně otočil, hluboce polkl. Že by svou pýchu?
„Rozhodl jsem se,“ ohlásil, „že se nakonec přeci jen stanu ženou.“
„No, Henry, to nám dost pomůže.“
„A vezmu tě i na Van Gogha. Ne, počkej, nechám tebe, abys mě vzala na Van Gogha.“
„To je jedno, drahý. Nezáleží na tom.“
„Ne,“ řekl, „ty vezmeš mě!“
PART 4
OdpovědětVymazatOdpochodoval do koupelny a bouch za sebou dveřmi.
„Nezajímá tě,“ ozvala se zpoza dveří, „kdo to byl?“
„Kdo byl co?“
„Kdo na nás zvonil? Dvakrát?“
„K čertu,“ řekl, „já vím, kdo to byl!“
„Kdo to teda byl?“
„Ha!“
„Cože?“
„Řekl jsem ‚ha!‘, neřeknu!“
„Henry, nevíš, kdo to byl, o nic lépe než já. Jen zase blbneš!“
„Když mi slíbíš, že mě vezmeš na Van Gogha, tak ti řeknu, kdo na nás zvonil.“
„Dobře,“ začala s ním hrát jeho hru, „slibuju.“
„Fajn, byl jsem to já!“
„Ty jsi zvonil?“
„Ano,“ potutelně se zahihňal, „hledal jsem sám sebe! Dvakrát.“
„Pořád si hraješ, viď Henry?“
Slyšela téct vodu v umyvadle a věděla, že se chystá oholit.
„Budeš se holit, Henry?“
„Rozhodl jsem se, že ten plnovous nechci,“ odpověděl.
Už byl zase nudný, takže otevřela knihu na náhodné stránce a začala číst:
Nechceš ode mne víc?
Chci, abychom se rozdělili—ty volná ode mne, já od tebe.
A co těch posledních několik měsíců?
Nevím. Neřekl jsem ti nic jiného než pravdu.
Tak proč jsi teď jiný?
Nejsem—jsem stejný—jen teď vím, že nemá cenu pokračovat.
Zavřela knihu a myslela na Henryho. Muži jsou děti. Člověk na ně musí opatrně. Neunesou žádné zklamání. To je věc, kterou ví každá žena.
Henry to zkoušel—byl už takový—tím, že si hrál na klauna. Všechny ty jeho špatné vtípky.
Zvedla se z postele jako ze sna, přešla podlahu, otevřela dveře a koukala. Naproti umyvadlu stála namydlená štětka na holení a stále ještě mokrá mistička. Ale voda už byla studená a ze dna, u špuntu, zelená a mimo její dosah, a ne větší než zmuchlaná rukavice, na ní zírala tlustá, živá žába.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatBukowski
OdpovědětVymazatZpověď zbabělce
Bože, pomyslela si když v posteli ležela nahá a už poněkolikáté četla Aldingtnův Portrét génia, ale...je to podvodník! Ne D.H. Lawrence, ale její manžel- Henry-s břichem jako koule a všemi těmi vlasy které si nikdy nečesal a stylem jakým stojí v těch jeho šortkách a to jak stojí nahý před oknem jak arab a vyje, řekl jí že se mění v ropuchu a že si chce koupit Buddhu a že chce být starý a utopit se v moři, a že si chce nechat narůst vous a že se cítí jako kdyby se měnil v ženu.
A Henry byl chudý, chudý a k ničemu a ubohý a zvrácený. Chtěl se přidat k Mahler Society. Jeho dech byl nepříjemný, jeho otec šílený a jeho matka umírala na rakovinu.
A k tomu všemu bylo vedro. Vedro jak v pekle.
“Mám nový systém,” řekl “Všechno co potřebuju je čtyři nebo pět tisíc. Je to věc investice. Můžeme cestovat z místa na místo v přívěsu.”
Chtělo se jí říct něco jako “Nemáme čtyři nebo pět tisíc,” ale nevyšlo z ní nic. Nic nevyšlo ven: všechny dveře byly zavřené a všechna okna byla zavřená, a bylo to uprostřed pouště-dokonce ani supi-a ti měli za chvíli uhodit. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat s taťkou-tenhle chlap je trouba, hrubián, zbabělé nic ve světě mužů činu. Schovává se za svoje symfonie a poetické představy. Slabá a apatická duše.
“Vezmeš mne do muzea?” zeptala se.
“Proč?”
“Je tam umělecká výstava.”
“Já vím.”
“Tak co, nechceš vidět Van Gogha?”
“Do pekla s Van Goghem! Co je mi po Van Goghovi?”
Dveře se znovu zavřeli a ona se nezmohla na odpověď.
“Nemám rád muzea,” pokračoval. “Nemám rád muzejní typy.”
Větrák byl zapnutý ale byt to byl malý a vedro tam bylo jako v konvici na čaj.
“Popravdě,” řekl, když ze sebe rval triko až zůstal jen v šortkách “Nemám rád žádné typy lidí.”
Nečekaně měl na hrudníku chlupy.
“Popravdě,” pokračoval, když si stahoval šortky přes jednu nohu,” “Jednoho dne napíšu knihu a bude se jmenovat Zpověď zbabělce.”
Zvonek zazvonil jako znásilnění nebo jako trhání zralého masa.
“Prokrista!” vyjekl jako lapené zvíře.
Seskočila z postele, vypadajíc dost bledě a neoloupaně. Jako banánový bonbon. Aldington a D.H.Lawrence a Taos spadli k zemi.
Běžela k šatníku a začala se soukat do rozevlátých dámských nezbytností.
“Vykašli se na šaty,” řekl.
“Ty nepůjdeš otevřít?”
“Ne! Proč bych měl?”
Zvonek znovu zazvonil. Jeho zvuk se linul místností, pátral po nich, loupal a pálil jejich kůži, zíral na ně svýma neodbytnýma očima.
Pak nastalo ticho.
Veronika Horáková
OdpovědětVymazatBože, pomyslela si, ležíc nahá v posteli, zatímco is znovu četla Aldingtonův Portrét génia. Vždyť… je to podvodník! Ne D.H. Lawrence, ale její manžel - Henry - s jeho baňatým bříškem a vlasy, které si nikdy nečesal, a tim, jak postával v trenýrkách, a tím, jak postával nahý před oknem jako Arab a vyl; řekl jí, že se mění v ropuchu a že si chtěl koupit Buddhu a že chtěl být starý a utopit se v moři, a že si nechá narůst plnovous a že si připadal, jako kdyby se měnil v ženu. A Henry by chudý, chudý a k ničemu a bezútěšný a nemocný. A chtěl se připojit ke společnosti Gustava Mahlera. Měl zkažený dech, jeho otec byl šílenec a matka mu umírala na rakovinu.
A k tomu všemu bylo vedro jako v pekle.
“Mám novej systém,” řekl. “Jenom potřebuju čtyři nebo pět tisíc dolarů. V rámci investice. Mohli bychom cestovat z místa na místo v karavanu.”
Chtěla říci něco lhostejného jako, “My nemáme čtyři nebo pět tisíc,” ale nic z ní nevyšlo. Nic nevyšlo; všechny dveře byly zavřené, okna zabedněná, byli uprostřed pouště - ani supi tam nebyli - a právě se ji chystali vyhodit do povětří. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat s Taťkou - tenhle chlap je ničema, budižkničemu, bezpáteřní nicka ve světě mužů činu. Schovává se za symfonie a poetické fantasie; vetchá a apatická duše.
“Vezmeš mě do muzea?”, zeptala se.
“Proč?”
“Pořádají uměleckou výstavu.”
“Já vím.”
“No, a to se nechceš podívat na Van Gogha?”
“K čertu s Van Goghem! Co je pro mě nějakej Van Gogh?”
Dveře se opět zavřely a na jeho otázku jako by nebyla odpověď.
“Nemám rád muzea.”, pokračoval. “Nemám rád lidi, co tam chodí.”
Větrák pracoval, ale jejich byt byl malý a horko se v něm drželo jako kdyby byli zavření v konvici.
“Vlastně,” řekl, zatímco si svlékal triko a postával jen v kraťasech, “já nemám rád žádný lidi.”
Překvapivě měl chlupatý hrudník.
“Vlastně,” pokračoval a stahoval si kraťasy dolů a přes nohu, “jednoho dne napíšu knížku, která se bude jmenovat Zpověď zbabělce.”
Bože, pomyslela si, když ležela nahá na posteli a poněkolikáté četla Aldingtonův portrét génia, Jenže… on je podvodník! Ne D. H. Lawrence, ale její manžel - Henry - s tím svým velkým břichem, nečesanými vlasy, s tím jak postává okolo v trenýrkách nebo nahý u okna jako Arab, a pokřikuje; a řekl jí, že se mění v ropuchu, a že chce koupit Buddhu, a že chce být starý a utopit se v moři, a že si chce nechat narůst vousy, a že má pocit, jako by se měnil v ženu.
OdpovědětVymazatA Henry byl chudý, chudý a bezcenný a ubohý a chorý. A chtěl se přidat k Mahlerově společnosti. Jeho dech zapáchal, otec byl šílený a matka umírala na rakovinu. A k tomu všemu bylo horko, pekelné horko.
"Mám novej plán," řekl. "Jediný, co potřebuju, jsou čtyři, možná pět táců. Je to investice. Mohli bysme cestovat sem a tam, v přívěsu."
Chtělo se jí odpovědět cosi jako "My ale nemáme čtyři, možná pět táců," ale neudělala to. Neudělala nic: všechny dveře byly zavřené a okna jakbysmet; byli uprostřed pouště, kde ani supi nelétali, a schylovalo se k hádce. Měla zůstat s tátou v Texasu - tenhle člověk je tupec, hňup, a neschopný budižkničemu. Schovává se za své symfonie a vzdušné zámky, ale je to jen netečný slaboch.
"Půjdeš se mnou do muzea?" zeptala se.
"Proč?"
"Je tam výstava umění."
"Já vím."
"To nechceš vidět Van Gogha?"
"K čertu s Van Goghem! Copak mě zajímá nějakej Van Gogh?!"
Dveře se znovu zavřely a ona nemohla přijít na odpověď.
"Nemám rád muzea," pokračoval. "Ani ty lidi, co tam choděj."
Větrák se stále neúnavně otáčel, ale jejich byt byl malý a horko se tu drželo jako v čajové konvici.
"Vlastně nemám rád žádný lidi," řekl, zatímco si svlékal triko, oblečený jenom v trenýrkách.
Jeho hruď byla překvapivě zarostlá.
"Vlastně," pokračoval znovu, když si stahoval trenýrky z jedné nohy, "jednoho dne napíšu knihu a nazvu ji Přiznání zbabělce."
Vránek
Bože, pomyslela si, během toho, co ležela nahá v posteli a znovu četla Aldingtonův Portrét génia, Ale… on je podvodník! Ne D.H. Lawrence, ale její manžel- Henry-s tím jeho pupkem a vlasama, které nejspíš nikdy neviděly hřeben a tím jak byl schopný postávat v těch jeho šortkách a nebo nahý u okna jako nějaký Arab a výt: a řekl jí, že se z něj stává žába a že si chtěl koupit Budhu, a že chce být starý a pak se utopit v moři a že si nechá narůst vousy, protože mu přišlo, že se z něj stává žena.
OdpovědětVymazatA Henry byl chudý, chudý a bezcenný a ubohý a nemocný. A chtěl se přidat do Mahlerovi společnosti. Táhlo mu z pusy, jeho otec byl šílenec a jeho matka umírala na rakovinu.
A k tomu všemu bylo vedro, šílený vedro.
“Mám novej systém”, řekl. “Potřebuju jenom čtyři nebo pět táců. Je to otázka investice. Mohli bysme cestovat z místa na místo přívěsem.”
Chtěla mu odpovědět něco ve smyslu, “My nemáme čtyři nebo pět táců,” ale nebyla toho schopna. Nic neřekla: všechny dveře byly zavřené stejně tak, jak všechna okna a to bylo uprostřed pouště-kde ani supi nebyli-a teď to na ní přišlo přišlo. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat u tatínka-tenhle moula, přítěž, bezvýznamná nicka ve světě dospěláků. Někdo, kdo se schovává za symfoniemi a poetickými fantaziemi. Slabá, nicotná duše.
“Vezmeš mě do muzea?” zeptala se.
“Proč?”
“Je tam výstava.”
“Já vím.”
“Tak vidíš, nechceš se jít podívat na Van Gogha?”
“K čertu s Van Goghem! Co je mi po nějakým Van Goghovi?”
Dveře se znovu zavřely a ona nevěděla, co na to říct.
“Nemám muzea rád,” pokračoval “nemám rád ty lidi, co do muzea lezou.”
Větrák jel na plno, ale jelikož byl byt malý, bylo v něm stejně vedro jak v pařáku.
“Vlastně,” řekl, sundal si tričko a zůstal tam stát jenom v šortkách, “nemám rád žádný lidi.”
Kupodivu měl chlupatou hruď.
“Vlastně” pokračoval, zatímco si sundaval šortky a kolébal se na jedné noze, “jednou napíšu knihu a pojmenuju ji Zpověď Zbabělce.”
Jakub Lain
“Příští neděli vyrážím do Caliente,” řekl.
OdpovědětVymazat“Dobře. Charlotte bude u mě. Allen jí může přivézt.”
“Věřila bys, že jí dělal návrhy ten kněz z filmu, jak říkala?”
Obrátila stránku knihy.
“Tak mi sakra odpověz!” vykřikla naštvaně.
“Na co?”
“Myslíš si, že je jen běhna, co si to všechno vymyslela? Myslíš si to o nás všech? O co se to vůbec snažíme? Pořád samé čtení. Psaní všech těch básniček, které stejně pošlou zpátky. Pracovat v kobce pro nic, protože nás nezajímají peníze?”
Položila knihu a ohlédla se na něj přes rameno. “No,” řekla tiše,” Chceš to všechno zahodit?”
“Zahodit co? Nemáme nic! Nebo myslíš Beethovenovu pátou nebo Handelovu vodní hudbu? Nebo snad duši?”
“Nehádejme se prosím. Nechci se hádat.”
“Já chci vědět o co se tu snažíme!”
Zazvonil zvonek u dveří, jako kdyby všechny zvony apokalypsy zněly pokojem.
“Pššššt,” řekl, “Pššššt! Tiše!”
Zvonek se rozezněl znovu, jakoby říkal, já vím že tam jste, vím že jste tam.
“Ví že jsme tu.” zašeptala.
“Myslím, že je to tu,” řekl.
“Co?”
“Ale nic. Jen buď zticha. Možná to přestane."
“No není to úžasný mít všechny ty přátele?” vzala do ruky paličku.
“Ne. My nemáme přátele. Říkám ti, v tomhle je něco jiného!”
Znovu se ozval zvonek, jen krátce, slabě a bezduše. “Jednou jsem se pokusil sestavit olympijský plavecký týmu,” prohlásil, dostávajíce se úplně mimo téma.
“Ty tvoje řeči jsou s každou minutou víc a víc absurdní Henry.”
“Mohla bys do mě, prosím tě, přestat rejpat? Alespoň na chvíli” řekl zvyšujíc hlas.
“Kdo je to?”
Bez odpovědi.
Henry s očima dokořán a jakoby v tranzu, rozrazil dveře a úplně zapomněl na svou nahotu.
Chvíli tam zaraženě postával, ale jí bylo jasné že tam nikdo není, už jen to že nebyl oblečený by způsobilo nemalý povyk nebo minimálně sofistikovaný komentář.
Poté zavřel dveře. Ve tváři měl zvláštní výraz. Jeho výraz obličeje byl zvláštní, netečný a skoro až tupý pohled v očích, když se k ní otočil.
Že by jeho pýcha?
Šimon Radil
Lucie Vrabcova
OdpovědětVymazat-----------------------------------------------------
Bože, pomyslela si, když ležela nahá na posteli a poněkolikáté četla Portrét génia od Aldingtona- Ale… on je podvodník! Ne D. H. Lawrence, ale její manžel, Henry, se svým bachorem, nečesanými vlasy, s tím jak postává okolo v trenkách, jak postává nahý u okna jako Arab, a vyl; řekl jí, že se mění v ropuchu, a že chce koupit Buddhu, a že chce být starý a utopit se v moři, a že si nechá narůst plnovous, a že má pocit, jako by se měnil v ženu.
A Henry byl chudý, chudý a bezcenný a ubohý a chorý. A chtěl se přidat k Mahlerově společnosti. Jeho dech byl špatný, otec byl blázen a matka mu umírala na rakovinu. A k tomu všemu bylo horko, příšerné horko.
“Mám novej plán," řekl. "Jediný, co potřebuju, jsou čtyry, možná pět táců. Je to investice. Mohli bysme cestovat kam chcem, a to v přívěsu."
Chtěla odpovědět něco jako "My ale nemáme čtyři nebo pět táců," ale nic neřekla. Neřekla vůbec nic: všechny dveře a okna byla zavřená a bylo to uprostřed pouště, kde nebyl ani jediný sup, a neměli daleko od výbuchu hádky. Měla zůstat v Texasu, měla zůstat u táty - tenhle člověk je tupec, hňup, zbabělý ubožák ve světě, kde muži byli mužmi činu. Schovává se za své symfonie a fantazie básní; jen netečná duše ignorující svět kolem.
"Půjdeš se mnou do muzea?" zeptala se.
"Proč?"
"Je tam výstava umění."
"Já vím."
"To nechceš vidět Van Gogha?"
"K čertu s Van Goghem! Co mně je po nějakym Van Goghovi?!"
Dveře se znovu zavřely a ona nemohla přijít na odpověď.
"Nemám rád muzea," pokračoval. "Ani ty lidi, co tam choděj."
Větrák se sice točil, ale jejich byt byl malý a horko se tu drželo jako v kotli.
"Vlastně,” řekl, zatímco si svlékal triko, a stojící jen v trenkách, “Nemám rád žádný lidi.”
Překvapivě měl zarostlou hruď.
"Vlastně," pokračoval, když si stahoval trenýrky z jednoho chodidla, "jednoho dne napíšu knihu a nazvu ji Přiznání zbabělce."
U dveří se rozdrnčel zvonek jako rána z čistého nebe, trhající jim ušní bubínky.
“Ježiši kriste!” vyjekl jako nachytaný při činu.
Nahá a pobledlá vyskočila z postele. Vypadala jako banánkový bonbón. Aldington, D.H. Lawrence a Taos spadli na zem.
Běžela k šatně a začala se navlékat do pro ženu nezbytného oblečení.
“Kašli na ty šaty,“ řekl jí.
“Ty nepůjdeš otevřít?“
“Ne! Proč bych jako měl?“
Znovu se ozval zvonek. Jeho drnčení prošlo místností, a když je dostihlo, zarylo se jim pod kůži, bušilo do nich svýma slídivýma očima.
Pak bylo ticho.
"Šššš," řekl, "šššš! Buď ticho!"
OdpovědětVymazatZvonek zařinčel znovu, jakoby jim říkal: Vím že tam jste, já to vím.
"Oni ví že tu jsme." zašeptala.
"Cítím, že tohle je ono," řekl.
"Co?"
"To je jedno. Prostě buď zticham možná odejdou."
"Není to skvělé mít tolik kamarádů?" zavtipkovala - palice.
"Ne. My nemáme přátele. Říkám ti, tohle je o něčem jiném!"
Znovu zazvonilo, velmi krátce a stroze, bezduše. "Jednou jsem se pokusil dostat se do Olympijského týmu plavců, " řekl naprosto mimo téma.
"Každou minutou z tebe vylézají další nesmysly, Henry."
"Mohla bys mě přestat kritizovat? Alespoň na chvíli?!," řekl a pak zakřičel,
"KDO JE TO?"
Bez odpovědi.
Henry se zvedl s vykulenýma očima, jakoby v tranzu a rozrazil dveře bez ohledu na svou nahotu. Chvíli tam zamyšleně stál, ale bylo jí jasné, že tam nikdo není. V opačném případě by Henryho nahota zajisté způsobila nějaký rozruch, nebo alespoň sofistikovaný komentář.
Pak zavřel dveře a s polknutím se na ní otočil s takovým divným pohledem - vykulený, téměř tupý. Možná jeho pýcha?
"Rozhodl jsem se," oznámil, "že se nakonec nepřeměním v ženu."
"No, to věcem mezi námi značně pomůže, Henry."
"A dokonce tě vezmu na Van Gogha. Ne, počkat. Nechám tě vzít mě."
"Jakkoli chceš, drahý. To je jedno."
"Ne," řekl, "ty musíš vzít mě!"
Napochodoval do koupelny a zavřel za sebou dveře.
"Tebe nezajímá," řekla přes dvěře," kdo to byl?"
"Kdo byl kdo?"
"Kdo byl ten za dveřmi? Dvakrát?"
"Sakra," řekl, "Já vím kdo to byl."
"A kdo to tedy byl?"
"Ha!"
"Prosím?"
"Řekl jsem, 'Ha!' neřeknu ti to!"
"Henry, ty nevíš kdo to byl o nic lépe než-li já. Prostě se zase chováš pošetile."
"Pokud mi slíbíš, že mě vezmeš na Van Gogha, tak ti řeknu kdo byl za dveřmi."
"Dobrá tedy," přitakala, "slibuju."
"OK, byl jsem to já!"
"Ty za dveřmi?"
"Ano," zasmál se potměšile, "já hledajíc sebe! V obou případech."
"Pořád děláš šaška, co Henry?"
Slyšela tekoucí vodu v umyvadle a věděla, že se bude holit.
"Ty se budeš holit, Henry?"
"Rozhodl jsem se proti vousům," odpověděl.
Už ji zase nudil a tak se vrátila k náhodné stránce ve své knize a začala číst:
Ty už mě nechceš?
Chci abychom se rozešli - ty se zbavíš mě a já tebe.
A co ty poslední měsíce?
Já nevím. Nic jsem ti neřekl, ale mé myšlenky byly pravé.
Tak proč jsi teď jiný?
Nejsem - jsem stále stejný - jen teď vím, že z tohohle nic dobrého nekouká.
Máchová