by Oscar Wilde
II
The day had been warm and sunny; and, in the cool of the evening, the whole family went out to drive. They did not return home till nine o'clock, when they had a light supper. The conversation in no way turned upon ghosts, so there were not even those primary conditions of receptive expectations which so often precede the presentation of psychical phenomena. The subjects discussed, as I have since learned from Mr. Otis, were merely such as form the ordinary conversation of cultured Americans of the better class, such as the immense superiority of Miss Fanny Devonport over Sarah Bernhardt as an actress; the difficulty of obtaining green corn, buckwheat cakes, and hominy, even in the best English houses; the importance of Boston in the development of the world-soul; the advantages of the baggage-check system in railway travelling; and the sweetness of the New York accent as compared to the London drawl. No mention at all was made of the supernatural, nor was Sir Simon de Canterville alluded to in any way. At eleven o'clock the family retired, and by half-past all the lights were out. Some time after, Mr. Otis was awakened by a curious noise in the corridor, outside his room. It sounded like the clank of metal, and seemed to be coming nearer every moment. He got up at once, struck a match, and looked at the time. It was exactly one o'clock. He was quite calm, and felt his pulse, which was not at all feverish. The strange noise still continued, and with it he heard distinctly the sound of footsteps. He put on his slippers, took a small oblong phial out of his dressing-case, and opened the door. Right in front of him he saw, in the wan moonlight, an old man of terrible aspect. His eyes were as red burning coals; long grey hair fell over his shoulders in matted coils; his garments, which were of antique cut, were soiled and ragged, and from his wrists and ankles hung heavy manacles and rusty gyves.
"My dear sir," said Mr. Otis, "I really must insist on your oiling those chains, and have brought you for that purpose a small bottle of the Tammany Rising Sun Lubricator. It is said to be completely efficacious upon one application, and there are several testimonials to that effect on the wrapper from some of our most eminent native divines. I shall leave it here for you by the bedroom candles, and will be happy to supply you with more, should you require it." With these words the United States Minister laid the bottle down on a marble table, and, closing his door, retired to rest.
For a moment the Canterville ghost stood quite motionless in natural indignation; then, dashing the bottle violently upon the polished floor, he fled down the corridor, uttering hollow groans, and emitting a ghastly green light. Just, however, as he reached the top of the great oak staircase, a door was flung open, two little white-robed figures appeared, and a large pillow whizzed past his head! There was evidently no time to be lost, so, hastily adopting the Fourth dimension of Space as a means of escape, he vanished through the wainscoting, and the house became quite quiet.
On reaching a small secret chamber in the left wing, he leaned up against a moonbeam to recover his breath, and began to try and realize his position. Never, in a brilliant and uninterrupted career of three hundred years, had he been so grossly insulted. He thought of the Dowager Duchess, whom he had frightened into a fit as she stood before the glass in her lace and diamonds; of the four housemaids, who had gone into hysterics when he merely grinned at them through the curtains on one of the spare bedrooms; of the rector of the parish, whose candle he had blown out as he was coming late one night from the library, and who had been under the care of Sir William Gull ever since, a perfect martyr to nervous disorders; and of old Madame de Tremouillac, who, having wakened up one morning early and seen a skeleton seated in an armchair by the fire reading her diary, had been confined to her bed for six weeks with an attack of brain fever, and, on her recovery, had become reconciled to the Church, and broken off her connection with that notorious sceptic, Monsieur de Voltaire. He remembered the terrible night when the wicked Lord Canterville was found choking in his dressing-room, with the knave of diamonds half-way down his throat, and confessed, just before he died, that he had cheated Charles James Fox out of £50,000 at Crockford's by means of that very card, and swore that the ghost had made him swallow it. All his great achievements came back to him again, from the butler who had shot himself in the pantry because he had seen a green hand tapping at the window-pane, to the beautiful Lady Stutfield, who was always obliged to wear a black velvet band round her throat to hide the mark of five fingers burnt upon her white skin, and who drowned herself at last in the carp-pond at the end of the King's Walk. With the enthusiastic egotism of the true artist, he went over his most celebrated performances, and smiled bitterly to himself as he recalled to mind his last appearance as "Red Reuben, or the Strangled Babe," his _début_ as "Guant Gibeon, the Blood-sucker of Bexley Moor," and the _furore_ he had excited one lovely June evening by merely playing ninepins with his own bones upon the lawn-tennis ground. And after all this some wretched modern Americans were to come and offer him the Rising Sun Lubricator, and throw pillows at his head! It was quite unbearable. Besides, no ghost in history had ever been treated in this manner. Accordingly, he determined to have vengeance, and remained till daylight in an attitude of deep thought.
V 11 hodin se rodina odebrala ke spánku a v půl dvanácté už byla všechna světla zhasnutá. Po nějaké době byl pan Otis probuzen zajímavým zvukem, který vycházel z chodby před jeho pokojem. Zvuk připomínal řinčení kovu a zdálo se, že se každou chvíli přibližuje. Rychle vstal, škrtl zápalkou a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina ráno. Byl vcelku klidný, cítil svůj tep, který nebyl vůbec vzrušený. Ten divný zvuk stále pokračoval a spolu s ním nyní jasně slyšel zvuk kroků. Natáhl si pantofle, sebral malou podlouhlou ampulku ze svého kufříku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil, v měsíčním svitu se tyčícího, hrozivě vypadajícího starého muže. Jeho oči rudě jako uhlíky, dlouhé šedé vlasy mu padali přes ramena v matných spirálách, jeho oděv, který vypadal jako z doby dávno minulé, byl špinavý a otrhaný a z jeho zápěstí a kotníků vysela těžká a zrezlá pouta.
OdpovědětVymazat„Vážený pane,“ řekl pan Otis, „Musím trvat na tom, aby jste si promazal ty řetězy, a proto jsem vám přinesl tuto malou lahvičku mazadla Tammany Rising Sun. Říká se, že funguje už po prvním použití a na obálce je hned několik potvrzení tohoto efektu od některých z našich předních domácích teologů. Nechám vám to tady u ložních svícnů a s radostí vám dodám další, pokud byste potřeboval.“ S těmito slovy položil Ministr Spojených Států lahvičku na mramorový stolek a zavírajíc dveře se odebral ke spánku.
Chvilku stálo Cantervillské Strašidlo nehybně v rozhořčení, poté násilně švihlo s lahvičkou o naleštěnou podlahu a začalo prchat chodbou, u čehož vydávalo nepřirozené sténání a vyzařovalo zrůdné zelené světlo. Nicméně, jakmile se vyškrábalo na konec velkého dubového schodiště, rozlétly se dveře, objevily se dvě malé postavy oděné v bílých róbách a nad hlavou mu proletěl velký polštář! Nebyl čas ztrácet čas, a tak si narychlo osvojilo čtvrtou prostorovou dimenzi jako prostředek k útěku a zmizel skrze dřevěné obložení a v domě bylo zase najednou ticho.
Po dosažení malé tajné místnosti v levém křídle domu se strašidlo naklonilo k měsíčním paprskům, aby mohlo pobrat dech a začalo se pokoušet uvědomit si situaci. Za jeho brilantní a nepřerušenou tři sta letou kariéru, ho ještě nikdy nikdo takhle neurazil. Vzpomněl si na vévodkyni z Dowageru, které přivodil infarkt, když stála před zrcadlem v krajkách a diamantech. Na čtyři služebné, které propadli hysterii, když se na ně byť jenom pousmál skrz záclony v jedné z náhradních ložnic. Na faráře, kterému sfoukl svíčku, když se vracel pozdě v noci z knihovny, a který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, jako perfektní mučedník nervové poruchy. A v neposlední řadě na starou Paní de Tremouillac, která se jednoho rána vzbudila dříve, jen aby viděla, jak si kostlivec v křesle u ohně čte její deník, a která byla připoutána k posteli na šest týdnů s mozkovou horečkou a která se při uzdravení smířila s církví a přerušila vztahy s tím notoricky známým skeptikem, Panem de Voltairem.
Deborah Ruxová
OdpovědětVymazatV jedenáct večer se rodina rozešla do svých pokojů a o půl hodiny později byla světla zhasnutá. Po nějaké době pana Otise probudil podivný zvuk přicházející z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako přibližující se kovové cvakání. Pan Otis se rychle zvedl a zapálil sirku, aby se podíval kolik je hodin. Byla přesně jedna hodina. Byl poměrně klidný, cítil svůj pulz, který ale nebyl nijak vysoký. Ten podivný zvuk přetrvával a k němu se přidal jasný zvuk kroků. Pan Otis si obul pantofle a z toaletního stolku vytáhl malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. V mdlém měsíčním světle před sebou spatřil děsivě vypadajícího staříka. Jeho oči vypadaly jako červené žhavé uhlíky. Šedivé dlouhé zacuchané vlasy mu padaly přes ramena. Jeho oblečení starodávného střihu bylo špinavé a potrhané a okolo zápěstí a kotníků mu visely těžká zrezivělá pouta a okovy.
“Můj drahý pane”, řekl pan Otis. „Musím trvat na tom, abyste si ty řetězy namazal. A k tomuto účelu jsem vám přinesl malou lahvičku oleje Tammany Rising Sun. Říká se, že je zcela účinný hned po první aplikaci. Na obalu se nachází řada potvrzení této skutečnosti, některá z nich od našich nejvýznamnějších odběratelů. Nechám vám ho tady u svíček a rád vám dodám další, pokud budete potřebovat. S těmito slovy ministr Spojených států položil láhev na mramorový stůl, zavřel dveře a odešel si odpočinout.
Rozhořčené Kanternvilské strašidlo stálo chvíli zcela nehybně, pak prásklo lahví o vyleštěnou podlahu a uteklo prázdnou chodbou, přitom vydávalo strašidelné výkřiky a vyzařovalo zelené paprsky. Když se dostalo na vrchol dlouhého dubového schodiště, rozletěly se dveře a objevily se dvě drobné postavy zahalené do bílých rouch a kolem hlavy mu proletěl velký polštář. Zjevně nebylo času nazbyt, takže strašidlo narychlo přijalo čtvrtou dimenzi jako únikový prostředek a zmizelo skrz obklad stěny a dům se pak pohroužil do hrobového ticha.
Když se dostalo do malé tajné komory v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek a popadalo dech. Začalo brečet, když si uvědomilo svou situaci. Nikdy za 300 let své brilantní a nikdy nepřerušené kariéry nebylo tak hluboce uraženo. Vzpomnělo si na vévodkyni Dowagerovou, kterou tak strašně vyděsilo, když stála ve svých krajkách a diamantech, že z toho dostala záchvat, nebo na ty čtyři služebné, které byly hysterické, když se na ně usmálo přes záclony v neobsazené ložnici, nebo na faráře, kterému sfouklo svíčky, když se vracel pozdě v noci z knihovny, a který byl od té doby v péči sira Williama Gulla, dokonalého léčitele nervových poruch. Dále si vzpomnělo na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána časně probudila a spatřila kostru sedící v křesle u krbu a čtoucí její deníček, a která z toho byla upoutána na šest týdnů na lůžko se zánětem mozkových blan a po uzdravení se usmířila s církví a přestala se stýkat s tím notorickým skeptikem panem Voltairem.
V jedenáct hodin se všichni členové rodiny odebrali do svých pokojů a než odbyla půl dvanáctá, už byla všechna světla v domě zhasnuta. Nějakou chvíli poté pana Otise probudil zvláštní zvuk z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že zvuk se stále přibližuje. Pan Otis tedy vstal, škrtl sirkou a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina ranní. Pan Otis byl ale dokonale klidný, dokonce neměl ani zrychlený pulz. Zvláštní zvuk stále pokračoval a přibližoval se s ním i zvuk kroků. Pan Otis si tedy nazul papuče, vyňal malou podlouhlou lahvičku ze svého toaletního kufříku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil měsíčními paprsky osvíceného muže hrůzostrašného vzezření. Jeho oči žhnuly jako rudé uhlíky, šedivé vlasy mu spadaly na ramena ve špinavých pletencích, jeho šaty, starodávného střihu, byly špinavé a potrhané a z jeho zápěstí a kotníků vysely těžké zrezivělé okovy.
OdpovědětVymazat„Drahý sire,“ řekl pan Otis, „vážně musím trvat na tom, abyste se jal své řetězy naolejovat a proto jsem vám přinesl malou lahvičku Tammanyho maznice. Říká se o ní, že účinkuje už po jednom použití a svědectví o tom najdete i na její etiketě a to i od našich nejznámějších šiřitelů slova Božího. Nechám ji pro vás tady, u těch svíček určených do ložnic, a rád vám poskytnu další, kdybyste měl zájem.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států svou lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a vrátil se k odpočinku.
Na malý moment Cantervillský duch ztuhl pobouřením, následně mrštil lahvičkou o naleštěnou zem a rozletěl se chodbou s dutým sténáním, vyzařujíc příšerné zelené světlo. Avšak v tu chvíli, kdy dorazil na vršek majestátního dubového schodiště, se rozletěly dveře, ve kterých se objevily dvě postavy v bílém a hned na to se mu těsně kolem hlavy mihl obrovský polštář! Nebyl čas ztrácet čas a tak duch s myšlenkou na útěk spěšně otevřel čtvrtou dimenzi prostoru a zmizel skrz obložení zdí a dům se tak vrátil zpět k tichému odpočinku.
Zpět ve své tajné komnatě, která se nacházela v levém křídle domu, se naklonil vstříc měsíčním paprskům, zklidnil si dech a začal si v hlavě probírat svou pozici. Ještě nikdy během své brilantní tři sta let trvající kariéry nebyl takhle uražen. Myslel na vévodkyni z Dowageru, kterou k smrti vyděsil když stála před zrcadlem oděná ve své krajce a diamantech, na čtyři služebné, které chytly hysterický záchvat když se na ně zašklebil zpoza závěsu v ložnici pro hosty, na pastora z fary, kterému sfoukl svíčku se kterou se v noci vracel z knihovny, a který potom skončil v péči sira Williama Gulla, experta na nervové poruchy a na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána vzbudila brzy a spatřila kostlivce, jak posedává v jejím křesle vedle krbu a čte si její deník, po tomto zážitku byla upoutána na lůžko po šest týdnů s mozkovou horečkou a následně při své cestě za uzdravením přešla zpět k církvi a zpřetrhala vazby s tím notorickým skeptikem panem de Voltaire.
V jedenáct hodin se rodina odebrala na kutě a v půl dvanácté už bylo všude zhasnuto. Chvíli poté pana Otise probudil podivuhodný zvuk z chodby před svým pokojem. Zněl jako bouchání kovu a zdálo se, že se s každým úderem blíží. Pan Otis vstal z postele, zapálil sirku a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna hodina ráno. Byl docela v klidu – nahmatal si puls, který byl krásně v normálu. Ten podivný rámus stále pokračoval a pan Otis v něm zpozoroval zvuky chůze. Obul si pantofle, vytáhl z kufříku malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v bledém měsíčním světle starce příšerného vzezření. Jeho oči svítily jako rozpálené uhlíky, dlouhé šedé vlasy mu v hustých pramenech přepadávaly přes ramena, jeho starobylý oděv byl špinavý a potrhaný a na jeho zápěstích a kotnících visela těžká pouta a okovy.
OdpovědětVymazat„Drahý pane,“ řekl pan Otis, „trvám na tom, že vám ty řetězy namažu olejem, z toho důvodu jsem sem přinesl tuhle malou lahvičku od firmy Tammany Rising Sun. Účinky by se měly projevit už po prvním použití, na etiketě je několik dokladů tohoto efektu od našich předních geniálních vědců. Nechám vám ji tady u svící v ložnici a rád vám donesu další, pokud byste o to stál.“ S těmito slovy položil ministr lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a vrátil se do postele.
Strašidlo cantervillské se na moment zarazilo v přirozeném rozhořčení, po čemž násilně rozbilo lahvičku o leštěnou podlahu a sletělo dolů chodbou, přičemž příšerně skučelo a vyzařovalo děsivě zelené světlo. Jakmile však dorazilo k nejvyššímu schodu velkého dubového schodiště, dveře se rozlétly, objevily se dvě malé postavy v bílém a obrovský polštář mu proletěl kolem hlavy! Očividně nebylo času na zbyt, takže strašidlo se strašidlo spěšně chopilo čtvrté prostorové dimenze kvůli útěku a zmizelo za táflem, po čemž v domě zavládlo ticho.
Po tom, co nalezlo malou skrytou komoru v levém křídle, opřelo se o měsíční svit, aby nabral dech, a začal si uvědomovat, co se stalo. Nikdy za svou skvělou a nepřerušenou tři sta letou kariéru nebyl tak nechutně uražen. Pomyslel na hraběnku Matrónu, kterou vyděsil k smrti když stála u skla ve svých krajkách a diamantech, na čtyři služky, které začaly hysterčit když se na ně jen tak pousmálo přes závěsy v jedné z ložnic, na faráře, kterému sfouklo svíčku když se jedné noci vracel z knihovny a který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, odborníka na nervové poruchy, a na starou Madame de Tremouillac, která poté, co se jednoho rána probudila a uviděla v křesle u krbu kostlivce, který četl její deník, musela ulehnout na šest týdnů kvůli mozkové horečce a když se zmátořila, vrátila se k církvi a přerušila kontakt s tím proslulým skeptikem Monsieurem de Voltaire.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a v půl dvanácté už byla všechna světla zhasnuta. Nedlouho poté pana Otise probudil podivný zvuk v chodbě před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu, které přicházelo čím dál tím blíž. Vystřelil z postele, škrtl sirkou a podíval si na hodiny. Byla přesně jedna hodina. Byl vcelku klidný a zkontroloval svůj puls, který nebyl zas až tak horečnatý. Zvláštní zvu stále pokračoval a s ním zřetelně slyšel i něčí kroky. Obul si bačkory, vytáhl jakousi podlouhlou lahvičku z šatníku a otevřel dveře. V ubývajícím měsíčnímu světle před sebou spatřil postavu muže příšerného vzezření. Jeho oči byly jako dva červené žhnoucí uhlíky a jeho dlouhé šedivé vlasy mu padaly přes ramena v rozcuchaných chuchvalcích . Jeho šaty, které byly antického střihu, byly špinavé a rozedrané a na kotnících mu visely těžké okovy a zrezivělá pouta.
OdpovědětVymazat„Můj drahý pane,“ řekl pan Otis, „opravdu trvám na namazání těchto řetězů a za tímto účelem jsem vám přinesl malou lahvičku Tammanyjského mazadla vycházejícího slunce. Říká se, že výborně účinkuje již po prvním použití a na obalu je o tom řada svědectví od několika významných domorodců. Nechám vám to tady vedle svíček v ložnici a kdybyste potřeboval, rád vám dodám víc.“ S těmito slovy americký ministr položil lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Na chvíli stál Cantervillský duch nehybně v přirozeném rozhořčení. Z ničeho nic divoce hodil lahvičku na naleštěnou podlahu a za dutého sténání se rozběhl po chodbě, vyzařující při tom příšerné zelené světlo. Právě když vystoupal na vrchol dubového schodiště, dveře se rozlétly, vyšly dvě bíle oděné postavy a velký polštář prosvištěl duchovi nad hlavou. Evidentně nebylo času nazbyt, duch se tedy odebral do čtvrté dimenze prostoru, která mu umožnila útěk; zmizel skrz opláštění a v domě nastalo hrobové ticho.
Když duch dorazil do malé komůrky v levém křídle, opřel se o měsíční paprsek aby popadl dech a začal si uvědomovat svoji pozici. Ještě nikdy, za jeho nepřerušenou třistaletou minulost, nebyl takto hrubě uražen. Vzpomněl si na vévodkyni z Dowageru, kterou vyděsil k smrti, když stála před zrcadlem v krajkách a diamantech; na čtyři služebné, které propadli hysterii, i když se na ně sotva zašklebil skrze závěsy v jedné z náhradních ložnic; na rektora, kterému sfoukl svíčku, když se jednou pozdě večer vracel z knihovny a který byl od té doby pod lékařským dohledem sira Williama Gulla jakožto učiněný mučedník rozrušených nervů; a nakonec také na starou madame de Tremouillac, která se jednoho rána probudila a spatřila ve svém křesle sedět kostlivce, jak si čte její deník, poté byla po šest týdnů upoutána na lůžko kvůli mozkové horečce a po svém uzdravení se smířila s církví a přerušila styk s tím notoricky známým skeptikem panem de Voltairem.
V jedenáct hodin rodina ulehla ke spánku a o půl dvanácté už byla všechna světla zhasnutá. Po chvíli byl pan Otis probuzen zvláštními zvuky z chodby před svým pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že je to každým okamžikem blíž a blíž. Vyskočil z postele, škrtl zápalkou a podíval se, kolik je hodin. Byla přesně jedna hodina. Byl poměrně klidný, cítil svůj tep, který také nebyl nikterak zrychlený. Ten zvláštní zvuk se stále ozýval, a s ním zřetelně uslyšel kroky. Vklouzl nohama do bačkor, sebral podlouhlou skleněnou lahvičku ze svého kufříku a otevřel dveře od pokoje. Přímo před sebou viděl ve svitu měsíce děsivě vypadajícího staříka. Jeho oči byly stejně rudé jako žhnoucí uhlíky, dlouhé šedé vlasy mu padaly přes ramena v točitých zacuchaných loknách, oděv starodávného střihu měl špinavý a roztrhaný a ze zápěstí a kotníků mu visely těžké řetězy a zrezivělá pouta.
OdpovědětVymazat“Můj drahý pane,” řekl pan Otis, “Musím trvat na tom, abyste si namazal ty řetězy, a proto jsem Vám přinesl malou lahvičku mazadla Tammany Rising Sun. Říká se, že je účinný již po prvním použití a na obalu se nachází řada osvědčení této skutečnosti od několika našich nejvýznamnějších odběratelů. Nechám ji tady pro Vás u ložnicových svíček a rád vám dodám další, pokud je budete požadovat.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států láhev na mramorový stůl, zavřel dveře a ulehl zpět ke spánku.
Chvíli stálo rozhořčené Cantervillské strašidlo bez hnutí. Poté prudce mrštilo lahvičkou o naleštěnou podlahu a prchalo dolů chodbou za doprovodu hrůzného sténání a vydávání děsivé zelené záře. Když se však dostalo na vrchol velkého dubového schodiště, dveře nad ním se rozlétly a v nich se objevily dvě malé postavy v bílém rouchu a najednou kolem jeho hlavy zasvištěl velký polštář! Očividně nebylo času nazbyt, takže ukvapeně přijalo čtvrtou dimenzi vesmíru jako prostředek k úniku a zmizelo skrz obložení, přičemž dům rázem ztichl.
Když se dostalo do malé tajné komory v levém křídle, opřelo se oproti měsíčnímu paprsku, aby se vzpamatovalo, a zkoušelo si ujasnit své postavení. Nikdy, za svou brilantní a nepřerušenou kariéru trvající tři sta let, nebylo tak sprostě uraženo. Vzpomnělo si na ovdovělou vévodkyni, která z vyděšení dostala záchvat, když stála před zrcadlem v krajce a diamantech, i na čtyři služebné, které upadly do hysterie, když se na ně pouze zašklebilo skrz záclony v jedné z náhradních ložnic, či rektora farnosti, kterému sfouklo svíčku při pozdním příchodu z knihovny a od té doby je péči sira Williama Gulla, skutečného mučedníka nervových poruch, a v neposlední řadě na starou madame de Tremouillac, která se jednoho rána brzy probudila a uviděla kostru sedět v křesle u ohně jak čte její deník, byla po dobu šesti týdnů uvězněna v posteli se záchvatem mozkové horečky a po uzdravení se smířila s církví a přerušila spojení s tím notoricky známým skeptikem, panem Voltairem.
Strašidlo Cantervillské
OdpovědětVymazatOscar Wilde
V jedenáct hodin se rodina odebrala do ložnic a v půl dvanácté byla všechna světla zhasnuta. Po nějaké době byl Mr. Otis probuzen podivným rachotem na chodbě před jeho ložnicí. Znělo to jako řinčení kovu, a zdálo se, že se to přibližuje víc a víc. Okamžitě vstal, škrtnul zápalkou a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna hodina. Byl docela klidný a cítil svůj tep, který vůbec nebyl horečný. Podivný zvuk pokračoval dál a zároveň jasně slyšel kroky. Obul si bačkory, vzal ze svého toaletního kufříku drobnou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v měsíčním svitu starého muže hrůzostrašného vzhledu. Jeho oči byly jako uhlí rozžhavené do červena; dlouhé šedivé, zacuchané vlasy mu splývaly na ramena; jeho šaty zastaralého střihu byly ušpiněné a otrhané, a ze zápěstí a kotníků mu visely těžké řetězy a zrezivělá pouta.
„Drahý pane,“ řekl Mr. Otis, „Opravdu trvám na promazání vašich řetězů, přinesl jsem vám za tímto účelem malou lahvičku Tammanyho mazadla vycházejícího slunce. Tvrdí se, že již po prvním použití je zcela účinné, a na obalu je k tomu několik potvrzení od některých z našich předních národních duchovních. Nechám vám ji zde u osvětlení do ložnice a bude mi potěšením vám opatřit další, pokud budete chtít.“ S těmito slovy postavil ministr Spojených Států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a uchýlil se zpět k odpočinku.
Na okamžik strašidlo Cantervillské zůstalo stát zcela nehybně v přirozeném rozhořčení; potom silou mrštilo lahvičkou o naleštěnou podlahu, letělo chodbou, vykřikovalo zlostné nářky a vyzařovalo strašlivou zelenou zář. Nicméně když dorazilo na začátek hlavního dubového schodiště, dveře se rozlétly, objevily se dvě drobné postavičky v bílých šatech, a hlavou mu proletěl obrovský polštář. Zjevně nebylo času nazbyt, a tak strašidlo chvatně použilo čtvrtý rozměr prostoru k útěku, zmizel za obložením a v domě nastal opět úplný klid.
Když se dostalo do malé tajné komnaty v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, aby se mohlo nadechnout, a snažilo se ujasnit si své postavení. Za tři sta let své skvělé a nepřetržité kariéry nikdy nebylo tak hrubě uraženo. Vzpomínalo na vdovu vévodkyni, kterou vystrašilo v záchvat, když stála před zrcadlem v krajce a diamantech; na čtyři služebné, které byly hysterické, jen když se na ně zašklebil zpoza záclon v jedné z náhradních ložnic; na pastora farnosti, jemuž sfouklo svíčku, když šel pozdě v noci z knihovny, a který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, dokonalý mučedník způsobující duševní poruchy; a na starou madam z Tremouillacu, která když se brzy ráno probudila, spatřila v křesle u krbu kostlivce, jak si čte její deník, byla poté šest týdnu připoutaná k posteli s mozkovou horečkou a po uzdravení se smířila s církví a přerušila styky s notoricky známým skeptikem, Monsieurem de Voltairem.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a v půl dvanácté byla již zhasnuta všechna světla. O něco později probudil pana Otise neznámý zvuk, který vycházel z chodby za jeho pokojem. Zvuk zněl jako řachání kovu a každým okamžikem se přibližoval. Pan Otis rychle vstal, škrtl zápalkou a podíval se, kolik je hodin. Byla přesně jedna hodina. Pan Otis byl v celku klidný a změřil si puls, který nebyl ani zdaleka zvýšený. Ten zvláštní zvuk se stále ozýval a byly s ním slyšet kroky. Obul si bačkory, vzal si z toaletního kufříku podlouhlou ampulku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v měsíčním světle hrozivě vypadajícího starce. Jeho oči byly rudé jako rozžhavené uhlí, dlouhé šedé vlasy mu padaly přes ramena ve umaštěných kudrlinách, jeho šaty staršího střihu byly špinavé a otrhané a z jeho zápěstí a kotníků visela těžká pouta s rezavými okovy.
OdpovědětVymazat“Vážený pane,” řekl pan Otis, “opravdu trvám na tom, abyste si promazal ty řetězy a pro ten účel jsem Vám pořídil malou lahvičku Tammany Rising Sun mazadla. Říká se, že je efektivní již po prvním nanesení, jak dokazují svědectví na obalu od několika domácích teologů. Nechám Vám tu lahvičku vedle svíček v ložnici a bude mi potěšením obstarat Vám další, budete-li potřebovat.” S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stolek a vrátil se zpět ke svému odpočinku.
Cantervillské strašidlo chvilku rozhořčeně nehybně stálo, potom násilně mrštilo lahvičkou o naleštěnou podlahu a za vydávání strašlivých zvuků a zelené záře uteklo chodbou. Jakmile doběhlo k dubovému schodišti, rozletěly se dveře dokořán, objevily se dvě bíle oděné postavy a strašidlu přeletěl nad hlavou obrovský polštář. Času nebylo nazbyt, a tak strašidlo rychle použilo čtvrtou dimenzi jako prostředek úniku a zmizelo skrz tráflování a dům se opět ponořil do ticha.
V malé tajné místnosti v levém křídle se strašidlo natáhlo k měsíčnim paprskům, aby mohlo popadnout dech, a pokusilo se odhadnout svou pozici. Ještě nikdy za svou úžasnou tři sta let dlouhou kariéru nebylo tak uražené. Vzpomínalo na ovdovělou vévodkyni, kterou přivedlo k záchvatu, když stála před zrcadlem v krajce a diamantech. Na čtyři služebné, které dostaly hysterický záchvat, když se na ně zakřenilo zpoza závěsů v jedné z volných ložnic. Na faráře, jenž poté, co mu zfouklo svíčky, když se vracel z knihovny, skončil v péči sira Williama Gulla, skvělého experta na nervové poruchy. A na Madame de Tremouillac, která poté co se jednoho rána probudila dříve a spatřila kostru sedící v křesle u krbu, jak si pročítá její deník, byla po dobu šesti týdnů upoutána k posteli s mozkovou horečkou a následně se usmířila s cirkví a ukončila svou známost s notoricky známým skeptikem Monsieurem de Voltairem.
Kristýna Macounová
Filip Svoboda
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin se rodina odebrala do svých pokojů, a o půl hodiny později byla všechna světla zhasnutá. Po nějaké době byl pan Otis probuzen podivným zvukem v chodbě před jeho pokojem. Znělo to jako cvakání kovu a zdálo se že se to každou chvíli přibližuje. Okamžitě vstal, zapálil sirku a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina. Byl celkem klidný, cítil svůj tep který nebyl nijak moc vysoký. Ten podivný zvuk stále pokračoval a spolu s ním slyšel zvuk kroků.
Nasadil si pantofle, vytáhl malou podlouhlou lahvičku ze svého kufříku a otevřel dveře.
Přímo před sebou spatřil v měsíčním světle děsivého postaršího muže. Jeho oči byly rudé jako žhavé uhlíky; dlouhé šedé, zacuchané vlasy padaly přes jeho ramena; jeho oděv zastaralého střihu byl špinavý a otrhaný a z jeho zápěstí a kotníků visely těžké pouta a zrezivělé okovy.
“Můj drahý pane” řekl pan Otis “ Musím trvat na tom aby jste promazal tyto okovy a pro tento účel jsem přinesl malou lahvičku oleje Tammany Rising Sun. Říká se že zcela účinný již po prvním použití a na obalu je několik potvrzení tohoto efektu od některých z našich nejvýznamnějších duchovních. Nechám vám ho tady u svíček a rád vám dodám další když budete potřebovat “ S těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stolek a zavírajíc dveře se odebral ke spánku.
Chvíli stálo Cantervillské strašidlo zcela nehybně v přirozeném rozhořčení; poté prudce vrhlo lahvičku na vyleštěnou podlahu a uteklo chodbou, vydávajíc strašidelné sténání a vyzařovalo zelené světlo. Právě, jakmile však dosáhlo vrcholu velkého dubového schodiště, rozletěli se dveře, objevily se dvě postavy v bílém oděné a velký polštář proletěl nad jeho hlavou! Zjevně nebylo času nazbyt, takže urychleně přijalo čtvrtou prostorovou dimenzi jako únikový prostředek a zmizelo skrz obložení a v domě zavládlo ticho.
Po dosažení malé tajné místnosti v levém křídle se naklonilo k měsíčním paprskům aby popadlo dech a začalo se pokoušet uvědomit si svojí situaci. Nikdy za 300 let své brilantní a nikdy nepřerušené kariéry nebylo tak hluboce uraženo. Vzpomnělo si na vévodkyni Dowagerovou, kterou k smrti vyděsilo když stála před zrcadlem v krajce a diamantech; na čtyři služebné, které přešli do hysterie jen když se na ně usmálo skrze závěsy v jedné z náhradních ložnic; na faráře, kterému sfouklo svíčku, když se vracel pozdě večer z knihovny, který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, experta na nervové poruchy; a na starou starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána vzbudila dříve a uviděla kostlivce posazeného v křesle u ohně, jak čte její deník, byla z toho šest týdnů upoutána na lůžko se zánětem mozkových blan a po jejím uzdravení se vrátila k církvi a přerušila vazby s notoricky známým skeptikem Panem de Voltairem.
V jedenáct hodin večer se rodina rozloučila a během půl hodiny se všichni uložili ke spánku. Po nějaké době byl pan Otis probuzen zvláště zajímavým zvukem, který šel z venku z chodby. Znělo to jako cinkání kovu, které bylo každou chvílí blíže a blíže. Okamžitě vstal z postele, škrtnul zápalkou a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina ranní. Byl vcelku klidný, cítil svůj pulz, který nebyl vůbec zrychlený. K tomu zvláštnímu, stále se ozývajícímu zvuku zaslechl vzdálené kroky. Obul si bačkory, z kufříku vytáhl malou obdélníkovou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou, v slabém světle měsíční záře, uviděl může hrůzných vzezření. Měl oči rudé jako žhavé uhlí; dlouhé šedé vlasy namotané do copánků, táhnoucí se pod jeho ramena; oděv starobylého střihu, který byl znečištěný a vytahaný, a z jeho kotníků vysely těžké okovy a rezavé řetězy.
OdpovědětVymazat“Vážený pane,” řekl pan Otis, “vážně musím trvat na tom, abyste si naolejoval vaše řetězy, a proto jsem vám přinesl malou lahvičku maziva Tammany Rising Sun. Říká se, že jeho účinnost po jednom namazání je stoprocentní, a je tu několik doložených posudků tohoto účinku na obalu od některých z našich nejváženějších duchovních. Nechám vám ji zde položenou u svící ložnice, a mile rád vám poskytnu více, pokud si budete přát.” S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stůl a po zavření dveří se odebral ke spánku.
Na chvíli postávalo Cantervillské strašidlo vcelku nehybně v rozhořčeném postoji; pak zuřivě vrhlo lahvičku na leštěnou podlahu a uteklo pryč chodbou, přičemž vydávalo prázdné chrčení a přízračně zelené světlo. Ve chvíli, kdy ale dosáhlo vrcholu velkého dubového schodiště, dveře se rozlétly, objevily se dvě bíle oděné osoby, a strašidlu prolétl kolem hlavy velký polštář! Nebyl čas otálet, proto strašidlo zvolilo pro úprk čtvrtou dimenzi prostoru a zmizelo skrz deštění. V tu chvíli zavládlo v domě ticho.
Když dosáhlo malé tajné komory v levém křídle, opřelo se o svit měsíce, aby nabralo dech a snažilo se pochopit svou situaci. Nikdy za svou znamenitou a nerušenou kariéru strašení po tři sta let nebylo tolik uraženo. Vzpomínalo na ovdovělou vévodkyni, kterou vyděsilo k smrti, když stála před zrcadlem oděna krajkami a diamanty; na čtyři služebné, které upadly do hysterického pláče jen, co se na ně ušklíbalo skrz závěsy v jedné z ložnicí pro hosty; na faráře, jehož svíce sfouknulo, když přicházel tehdy pozdě v noci z knihovny, a který byl od té doby v lékařské péči sira Williama Gulla jako dokonalý mučedník nervových poruch; a vzpomínalo na starou madam de Tremouillac, která když se jednoho rána probudila brzy a uviděla ve své židli u krbu kostlivce, jak si čte její deník, byla upoutána na lůžko na šest týdnů s mozkovou horečkou, a po jejím zotavení předána církvi, kde přetrhala všechna spojení s tím notorickým skeptikem, Monsieur de Voltaire.
Jakub Hlava
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a za půl hodiny už nesvítila žádná světla. Chvíli poté byl pan Otis probuzen zvláštním zvukem na chodbě před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení železa a zdálo se, že to přichází čím dál tím blíž. Vstal, zapálil sirku a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna hodina. Byl celkem v klidu a změřil si svůj pulz, který nebyl nijak horečný. Zvláštní zvuk pořád pokračoval a s ním byl slyšet i zvuk kroků. Nasadil si pantofle, vzal si malou podlouhlou ampulku z toaletní skříňky a otevřel dveře. Přímo před ním, v bledém měsíčním svitu, uviděl starého muže strašného vzhledu. Jeho oči byly rudé jako žhnoucí kusy uhlí, dlouhé šedé vlasy padaly přes jeho ramena v zacuchaných dredech, jeho šaty, jež byly starého střihu, byly umazané a roztrhané a z jeho zápěstí a kotníků visely těžké okovy a zrezlá pouta.
„Můj drahý pane,“ řekl pan Otis, „opravdu musím trvat na promazání těch řetězů, a proto jsem přinesl malou lahvičku Tammanyho Mazadla vycházejícího slunce. Má být vysoce účinné hned po prvním použití a na etiketě je několik potvrzení tohoto účinku od našich nejlepších domácích duchovních. Nechám vám ji tady vedle svíček u pokoje a s radostí vám dodám další, pokud ji budete potřebovat.“. S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Na chvíli zůstalo Cantervillské strašidlo nehybně stát v přirozeném rozčílení, poté násilně mrštilo s lahvičkou o naleštěnou podlahu a prchalo chodbou, sténalo prázdné výkřiky a vysílalo hrozivé zelené světlo. Když ale došlo až na vrchol velkého dubového schodiště, otevřely se dveře, ve kterých se zjevily dvě bíle oděné figury, a kolem hlavy mu proletěl velký polštář. Evidentně nebylo času na zmar, a tak svižně převzalo Čtvrtou dimenzi prostoru jako prostředek k útěku, prchlo skrze obložení a v domě nastalo relativní ticho.
Když došlo k malé tajné komoře v levém křídle, nahnulo se proti měsíčnímu svitu, popadlo dech a snažilo se pochopit své postavení. Ve své brilantní a nepřetržité kariéře třech stovek let se nikdy necítilo takhle nechutně uraženo. Vzpomněl si na vévodkyni Dowagerovou, kterou vylekal k smrti, když stála před zrcadlem v krajkách a diamantech, vzpomněl si na čtyři služebné, které propadly hysterii, když se na ně malinko zašklebil přes závěsy v jednom z pokojů, vzpomněl si na správce farnosti, jehož svíčky sfoukl, když šel jednou v noci pozdě z knihovny a který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, skvělý mučedník pro nervové poruchy a vzpomněl si na starou Madame de Tremouillacovou, která, když si jednoho rána přivstala a zahlédla kostlivce, co si čte usazený v křesle u ohně její deník, byla upoutána na své lůžko po dobu šesti týdnů se záchvatem zápalu mozkových blan a po jejím zotavení se udobřila s církví a přerušila styky s tím proslulým skeptikem Monsieurem de Voltairem.
Barbora Fišerová
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin se rodina rozešla od stolu a za půl hodiny už celý dům pohltila tma. Zanedlouho poté probudil pana Otise podivný hluk, který se ozýval z chodby před jeho pokojem. Zvuk připomínal řinčení kovu a každou chvílí byl blíž a blíž. Ihned vylezl z postele, škrtl zápalkou a podíval se na hodiny. Byla právě jedna hodina. Byl poměrně klidný a cítil svůj klidovou frekvenci svého pulzu. Podivný hluk se z chodby stále ozýval a doprovázel ho zřetelný zvuk kroků. Nazul si bačkory, vzal ze svého toaletního pouzdra malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v blednoucím svitu měsíce příšerně vyhlížejícího starého muže. Jeho oči byly rudé jako dva rozžhavené uhlíky;dlouhé šedé kadeře mu padaly přes ramena v zacuchaných loknách; jeho starožitný oděv, byl celý potrhaný a špinavý a kolem jeho zápěstí a kotníků visela těžká rezavá pouta.
“Můj drahý pane” řekl pan Otis,”opravdu musím trvat na tom, abyste si ty vaše řetězy promazal, tady jsem vám proto přinesl malou lahvičku Tammany Rising Sun maziva. Říká se, že je naprosto účinný hned po prvním použití a na obale je uvedeno několik recenzí od předních osobností našeho národa. Nechám vám to tady u dveřních svící a rád vám poskytnu další, pokud byste měl zájem.” S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a odebral se k odpočinku.
Strašidlo Cantervillské zůstalo na moment naprosto nehybně stát v přirozeném rozhořčení; potom zlostně třísklo s lahvičkou o nablýskanou podlahu, rozletělo se dolů chodbou, vydávalo přitom nepřirozené skřeky linula se z něho děsivá zelená záře. Hned jak doletělo na vrchol velkého dubového schodiště, rozletěly se dveře a za nimi se objevily dvě malinké, bíle oděné postavičky a kolem jeho hlavy prosvištěl velký bílý polštář! Evidentně nebylo času nazbyt, strašidlo ukvapeně přešlo do čtvrté dimenze prostoru, která mu umožnila útěk a rozplynulo se skrz obložení, v tu ránu dum utichl.
Když se dostalo do tajné komůrky v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek aby nabralo dech a začalo se snažit uvědomit si svojí situaci. Ještě nikdy za tři sta let jeho skvostné a nerušené kariéry nebylo tak strašlivě poníženo. Vzpomínalo na vévodkyni z Dowager, kterou přímo vyděsilo k smrti, když stála před zrcadlem v její krajce a diamantech; na čtyři služebné, které propukly v histerii když se na ně jenom zazubil zpoza záclon v jedné z volných ložnic; na rektora farnosti, kterému jednou v noci při pozdní cestě z knihovny sfouklo svíčku, a který byl od té doby navždy v péči Sira Williama Gulla, dokonalý mučedník nervových poruch; a na starou Madam de Tremouillac, která se jednoho rána časně vzbudila a spatřila v křesle u krbu sedět kostlivce začteného do jejího deníku a byla potom se záchvatem mozkové horečky na šest týdnů odkázána na lůžko, po svém uzdravení obnovila vztahy s církví a s notoricky známým skeptikem Monsierem de Votaire přerušila kontakt.
V jedenáct hodin se rodina odebrala do ložnice a v půl dvanácté byla zhasnuta všechna světla. Po nějaké době probudilo pana Otise zvláštní rachot na chodbě před pokojem. Znělo to jako břinkot kovu a zdálo se, že se každým okamžikem přibližuje. On okamžitě vstal, zapálil si sirku a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina. Pan Otis byl celkem klidný a zkoušel si tep, který nebyl ani trochu abnormální. Zvláštní rachot stále pokračoval a Pan v něm dovedl slyšet i kroky. Dal si na nohy pantofle, z toaletní skříňky vytáhl lékařskou láhev a otevřel dveře. Při slabém měsíčním světle viděl přímo před sebou příšerně vypadajícího starého muže. Jeho oči byly rudé jako hořící uhlí, přes ramena mu spadaly dlouhé šedivé vlasy spletené a rozcuchané. Jeho oděvy, které byly starodávného střihu, byly ušpiněné a roztrhané a na zápěstích a kotnících mu visely těžké okovy a zrezivělá pouta.
OdpovědětVymazat„Vážený pane“, řekl Pan Otis, „opravdu trvám na tom, abyste si promazal ty řetězy a přinesl jsem vám k tomu účelu láhev Tammany Rising Sun maziva. Říká se, že po jediném použití dokonale účinkuje a na obalu láhve je psáno o řadě svědectví od několika nejznámějších šiřitelů slova boží. Nechám vám je tady u svíček do ložnice, a milerád vám opatřím víc, budete-li si přát.“ S těmito slovy vyslanec Spojených Států postavil láhev na mramorový stolek, zavřel dveře a vrátil se do spánku.
Cantervillské strašidlo na chvíli stál nehnutě v přirozeném rozhořčení. Poté divoce srazil láhev na vyleštěnou podlahu a hnal se po chodbě, pronášel duté sténání a vyzařoval děsné zelené světlo. Když dorazil na vrch hlavního dubového schodiště, jedny dveře se rozlétly, objevily se dvě malé postavy v bílých hávech a kolem jeho hlavy prosvištěl velký polštář! Času nebylo zřejmě nazbyt, strašidlo se chopilo do čtvrté dimenze prostoru jako možnost úniku. Zmizel skrze táflování* a dům zcela ztichl.
Když dorazilo do malé tajné komůrky v levém křídle, strašidlo se opřelo o měsíční paprsek, aby nabral dech a pokoušel se ujasnit si svoje postavení. Ještě nikdy za celou svou brilantní a ničím nerušenou třistaletou životní kariéru nebyl takhle ponížen. Myslel na vévodkyni z Dowageru, kterou k smrti vyděsil, když stála před sklem ve své krajce a diamanty. Na čtyři služebny, které upadly do hysterie, když se jen zašklebil mezi závěsy v jedné z ložnic pro hosty. Na pastora, kterému sfoukl svíčku, s níž jednou pozdě v noci vycházel z knihovny, a který byl od té doby pod stálou péčí sira Williama Gulla jako dokonalého mučedníka nervových poruch, a na starou paní de Tremouillacovou, která se jednoho časného rána probudila a spatřila v křesle u krbu posazeného kostlivce, jak si čte její deník, a byla po šest týdnů upoutána na lůžku se zánětem mozku, a po jejím uzdravení se smířila s církví a přerušila styky s tím pověstným skeptikem panem de Voltaire.
* deštění, obkládání stěn a stropů dřevěnými deskami.
V jedenáct hodin se rodina odebrala spát a po půl dvanácté všechna světla zhasla. Po nějaké době byl pan Otis vzbuzen zvláštním zvukem na chodbě před svým pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se přibližuje každou chvíli. Ihned vstal, zapálil sirku a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina. Byl celkem klidný a cítil svůj puls, který vůbec nebyl jako při horečce. Podivný zvuk se stále ozýval a společně s ním zřetelně slyšel zvuk kroků. Nazul si pantofle, vzal malou podlouhlou lahvičku ze svého toaletního kufříku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v chabém měsíčním světle starého muže hrůzného vzezření. Jeho oči byly rudé jako žhnoucí uhlí; dlouhé šedé vlasy mu splývaly po ramenou v matných prstencích; jeho oděv zastaralého střihu byl špinavý a rozedraný a na zápěstích a kotnících mu visela těžká pouta a rezavé okovy.
OdpovědětVymazat„Můj drahý pane,“ řekl pan Otis, „musím opravdu trvat na tom, abyste ty řetězy naolejoval, a za tímto účelem jsem vám přinesl malou lahvičku mazadla Tammany Rising Sun. Říká se, že je zcela účinné už po jedné aplikaci a na obalu je několik svědectví o tomto účinku od některých našich nejvýznamnějších domácích duchovních. Zanechám vám to zde u svíček do ložnice a rád vám poskytnu víc, budete-li potřebovat.“ S těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stůl a zavřev dveře, odebral se spát.
Chvíli stálo cantervillské strašidlo zcela bez hnutí v přirozeném rozhořčení; poté prudce mrštilo lahvičkou na vyleštěnou podlahu, prchalo chodbou vydávajíc temné skuhrání a vyzařujíc hrůzné zelené světlo. Jakmile však dosáhlo vrcholu velkého dubového schodiště, rozlétly se dveře, objevily se dvě malé bíle oděné postavy a velký polštář mu prosvištěl okolo hlavy! Zjevně už nebylo času nazbyt, tudíž spěšně přijalo čtvrtý rozměr jako prostředek úniku, zmizelo skrz obložení zdi a dům zcela ztichl.
Když se dostalo do malé tajné komory v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, aby popadlo dech a
pokusilo se uvědomit si svou pozici. Nikdy během své brilantní a nepřetržité třistaleté kariéry nebylo tak hrubě uraženo. Přemýšlelo o vévodkyni vdově, kterou vyděsilo natolik, že dostala záchvat, zatímco stála před zrcadlem v krajce a démantech; o čtyřech služebných, které propadly hysterii, když se na ně jen zašklebilo mezi záclonami v jedné z rezervních ložnic; o správci farnosti, jemuž sfouklo svíčku, když se jedné noci vracel pozdě z knihovny a který je od té doby v péči sira Williama Gulla, dokonalého mučedníka nervových poruch; a o staré Madame de Tremouillac, která když se jednoho dne brzy ráno vzbudila a spatřila kostlivce sedícího v křesle u krbu a čtoucího její deník, byla šest týdnů upoutána na lůžko v záchvatu mozkové horečky a když se uzdravila, smířila se s církví a přerušila styky s tím pověstným skeptikem monsieurem Voltairem.
Kateřina Háková
V jedenáct večer se rodina odebrala ke spánku a do půl hodiny bylo všude zhasnuto. Chvíli potom byl pan Otis vzbuzen zajímavým hlukem vycházející z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení železa a zdálo se, že se to blíží každým momentem víc a víc. Okamžitě vstal, škrtl zápalkou a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna hodina ráno. Byl docela klidný, cítil svůj tep, který nebyl ani zdaleka zvýšený. Zvláštní zvuk se ozýval i nadále a spolu s ním slyšel kroky. Nazul si bačkory, vzal malou podlouhlou lahvičku ze svého toaletního stolku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v měsíčním světle starého muže, který vypadal hrozivě. Jeho oči byly jako rozžhavené uhlí, dlouhé šedé vlasy mu splývaly na ramena v zacuchaných loknách, jeho oděv, který byl starodávného střihu, byl špinavý a potrhaný a na svých zápěstích a kotnících mu visely těžké řetězy a zrezivělá pouta.
OdpovědětVymazat„Můj drahý pane,“ řekl pan Otis, „musím opravdu trvat na tom, abyste si naolejoval ty řetězy, a za tímto účelem jsem vám přinesl malou lahvičku mazadla Tammany Rising Sun. Říká se, že je plně účinné již po jediné aplikaci a na obalu je několik svědectví od nejlepších domácích duchovních o jeho účinku. Nechám to tu pro vás vedle svíčky u ložnice a rád vám dodám další, pokud si budete přát.“ S těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stůl, zavřel své dveře a odebral se ke spánku.
Na moment strašidlo Cantervillské postávalo vcelku nehybně v přirozeném rozhořčení, poté ostře hodilo lahvičku na naleštěnou podlahu a uteklo chodbou, vydávalo při tom nepřirozené skřeky a vyzařovalo hrůzné zelené světlo. Jakmile doběhlo k dubovému schodišti, dveře se otevřely dokořán, objevily se dvě malé postavičky v bílých šatech a velký polštář prolétl hlavou. Očividně nebylo času na zbyt, a tak strašidlo přijalo čtvrtou dimenzi vesmíru jako možnost útěku, zmizel skrz obložení a dům vcelku utichl.
Když se dostalo do malé tajné komnaty v levém křídle, opřelo se o měsíční svit, aby popadl dech a začal si uvědomovat svou pozici. Nikdy za tři sta let jeho brilantní a nepřerušené kariéry nebylo tak uraženo. Myslelo na vévodkyni z Dowageru, kterou vyděsilo k smrti, když stála u skla ve svých krajkách a diamantech, také na čtyři služebné, které upadly do hysterie, když se na ně pouze zašklebilo skrze závěsy v jedné z volných ložnic, na faráře, kterému sfouklo svíčku, když přicházel jednou pozdě v noci z knihovny, který byl od té doby v péči pana Williama Gulla, dokonalý mučedník nervových poruch, a na paní de Tremouillacovou, která se jednoho rána probudila dříve a uviděla kostlivce sedícího v křesle vedle krbu, jež si četl její deník, která byla upoutána šest týdnů na lůžko v důsledku nervové horečky a po jejím zotavení se smířila s církví a přerušila kontakt s notoricky známým skeptikem, panem de Voltairem.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a během půl hodiny nesvítilo jediné světlo. Zanedlouho poté pana Otise vzbudil podivuhodný zvuk, který vycházel z chodby před jeho ložnicí. Znělo to jako chrastění kovu a zdálo se, že se zvuk neustále přibližuje. Pan Otis ihned vstal, škrtl zápalkou a podíval se kolik je hodin. Byla přesně jedna hodina. Byl celkem klidný, nahmatal si puls, který nebyl vůbec zrychlený. Ten divný zvuk stále nepřestával a spolu sním teď slyšel i zřetelný zvuk kroků. Nazul si pantofle a ze svého toaletního pouzdra vyndal podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v měsíčním svitu děsivě vypadajícího staříka, jehož oči připomínaly žhavé uhlíky; dlouhé šedé vlasy mu zkrouceně vysely po ramena; jeho oděv starověkého střihu byl celý špinavý a roztrhaný a kolem kotníků a zápěstí mu vysely těžké řetězy a rezavá pouta.
OdpovědětVymazat“Drahý pane,“ pravil pan Otis,“musím trvat na tom abyste si ty řetězy promazal, a proto jsem vám přinesl lahvičku mazadla Tammanyho vycházející slunce. Je známo, že ihned po prvním použití je zcela účinné, což je na obalu potvrzeno našimi nejvýznamnějšími osobnostmi. Nechám ji pro vás zde vedle svíček a velice rád vám opatřím další, pokud bude potřeba.“ A s těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Chvíli rozhořčené strašidlo cantervillské nehybně stálo a poté naštvaně prásklo lahvičku o vyleštěnou zem. Strašidlo vyzařující příšerné zelené světlo se pak rozletělo chodbou, během čehož nespokojeně vykřikovalo. Jakmile doletělo ke konci dlouhého dubového schodiště, rozletěly se dveře a v nich stály dvě v bílém oděné postavičky a okolo jeho hlavy proletěl velký polštář! Zřejmě nebylo času na zbyt, protože strašidlo využilo jako způsob úniku čtvrtou dimenzi prostoru a zmizelo skrz obložení, najednou bylo v domě úplné ticho.
Když se dostalo do tajné komůrky v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek ve snaze popadnout dech, a začalo přemýšlet o své situaci. Ještě nikdy za tři sta let své skvělé a nepřerušené kariéry nebylo tak hrubě uraženo. Vzpomínalo na vévodkyni vdovu, kterou vyděsilo až k smrti, když se zrovna prohlížela v zrcadle v krajce a diamanty. Vzpomnělo si také na čtyři služebné, které popadl amok, když se na ně pouze pousmálo zpoza záclon v jedné z neobsazených ložnic, nebo na faráře, kterému sfouklo svíčku při jeho pozdní cestě z knihovny a který byl od té doby v péči sira Williama Gulla, jako ukázkový mučedník nervových poruch. Nezapomněl ani na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána časně probudila a viděla kostlivce sedícího v křesle u krbu, jak si čte její deník, což ji způsobilo záchvat mozkové horečky a byla po šest týdnů odkázaná na lůžko, po uzdravení se usmířila s církví a přestala se stýkat s pověstným skeptikem panem de Votaire.
Veronika Lofová
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku, a kolem půl dvanácté byla všechna světla již zhasnuta. Po nějaké době byl pan Otis probuzen zvláštním hlukem, který se ozýval z chodby. Znělo to jako chřestění kovu a přibližovalo se každým okamžikem. Ihned vstal z postele, zapálil sirku, a podíval se na hodiny. Byla právě jedna hodina ranní. Byl vcelku klidný, cítil svůj puls, který nebyl ani z daleka horečný. Zvláštní hlukot stále přetrvával, a nyní se k němu přidal i zvuk vzdálených kroků. Obul si trepky, vzal malou podlouhlou lahvičku ze svého toaletního stolku a otevřel dveře. A přímo před ním v bledém měsíčním svitu spatřil starce hrozivého vzezření. Měl oči jako rozžhavené uhlíky, dlouhé šedé zacuchané vlasy mu padaly na ramena. Jeho oděv starodávného střihu byl celý špinavý a roztrhaný. Kolem zápěstí a kotníku mu vysely těžké řetězy and rezavé okovy.
OdpovědětVymazat„Drahý pane,“ řekl pan Otis „musím trvat na tom, abyste si promazal ty řetězy, a proto jsem vám přinesl tuto malou lahvičku Tammanyho mazadla „Vycházející slunce.“ Říká se, že je plně účinný již po prvním promazání. Na obalu je dokonce několik osvědčení od našich nejvýznamnějších duchovních. Nechám ji zde vedle pokojových svíček. Velice rád vás budu zásobovat i nadále, pokud tedy budete potřebovat více.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stůl, a po zavření dveří se odebral ke spánku.
Na okamžik stálo rozhořčené Cantervillské strašidlo zcela nehybně. Poté prudce vrhlo lahvičkou na naleštěnou podlahu a prchalo chodbou, přičemž vydávalo nepřirozené sténání a vyzařovalo děsivé zelené světlo. Právě, když dorazil k dubovému schodišti, dveře se rozletěly, objevily se dvě malé postavičky oděné do bílého a velký polštář mu proletěl kolem hlavy! Strašidlo neztrácelo čas, použilo k útěku čtvrté pravidlo prostoru a proletělo dřevěným obložením zdi. Dům se stal vcelku klidným.
Když se dostalo do malé tajné místnosti v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, popadl dech a začalo si uvědomovat svou pozici. Nikdy nebyl v jeho skvostné a nepřerušené, tři sta let dlouhé kariéře tak nechutně ponížen. Vzpomnělo si na vévodkyni vdovu, kterou k smrti vyděsil, když ve svých krajkách a diamantech stála před zrcadlem. Na čtyři služebné, které dokázal přivést do hysterie, když se na ně šklebilo zuby za záclonami v jedné z volných ložnic. Na faráře, kterému sfoukl svíčku, když se vracel pozdě v noci z knihovny, a který byl od té chvíle v péči Sira Williama Gulla, skutečný mučedník přes nervové poruchy. A na starou paní z Tremouillacu, kterou připoutali na lože na šest týdnů po tom, co při probuzení spatřila v křesle u ohně kostlivce, jak čte její deník. Po tomto zážitku se přidala k církvi a přerušila styky s panem de Votaire, který byl skeptikem.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin šla rodina spát a za půl hodiny byla všechna světla zhasnuta. Po nějaké době pana Otise probudil zvláštní zvuk z chodby před jeho pokojem. Připomínal řinčení kovu, a přibližoval se každým okamžikem. Najednou pán vstal, škrtl zápalkou, aby podíval se na hodiny. Přesně jedna hodina. Byl poměrně klidný, cítil svůj tep, který nebyl nijak vysoký. Podivný zvuk se stále ozýval, a spolu s ním byly zřetelně slyšet kroky. Natáhl si pantofle, vzal malou oblou lahvičku ze své toaletky a otevřel dveře. Přímo před ním spatřil v matné měsíční záři starého šeredného muže. Jeho oči rudě žhnuly jako uhlíky, dlouhé šedivé zacuchané kudrliny spadaly na ramena, zamazané a otrhané šaty starodávného střihu, a na zápěstí a kotnících visela těžká zrezavělá pouta a okovy.
OdpovědětVymazat„Můj pane,“ řekl pan Otis,“musím trvat na tom, abyste si promazal řetězy, a kvůli tomu jsem Vám tady přinesl malou lahvičku maziva od Tammany Rising Sun. Říká se, že účinek se dostaví hned napoprvé, a tady je i napsáno na balení několik doporučení od našich nejvýznamnějších zdejších duchovních. Nechám Vám to tady u pokojového svícnu, a s radostí Vám přinesu další, když si řeknete.“ S těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stůl, zavřel za sebou dveře a šel si lehnout.
Na moment strašidlo cantervillské ztuhlo z naprostého rozhořčení, pak vztekle hodilo lahvičku na vyleštěnou podlahu, letělo chodbou za nesmyslného reptání, a sršelo příšernou zelenou září. Jakmile se dostalo nahoru k mohutným dubovým schodům, dveře se rozlétly, objevily se dvě postavy v bílých pláštích a velký polštář proletěl kolem jeho hlavy! Nebyl očividně žádný čas se ukrýt, proto kvapně zaujalo čtvrtou prostorovou dimenzi jako prostředek k úniku, vytratilo se skrz stropní obložení a v domě nastalo poměrné ticho.
Když se dostalo do malé tajné komůrky v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, aby popadlo dech a snažilo se pochopit svou situaci. Nikdy za jeho vynikající a nepřetržitou třísetletou kariéru nebylo tak hrubě uraženo. Myslelo na ovdovělou vévodkyni, kterou vyděsilo do bezvědomí, když stála před zrcadlem ve své krajce a diamantech; na čtyři služebné, které propukly v hysterii, když se na ně pouze zazubilo skrz závěsy v jednom z volných pokojů; na pastora farnosti, jehož svíčky sfouklo, když pozdě v noci přicházel z knihovny, a který je od té doby v péči sira Williama Gulla, naprostá oběť nervové choroby; a na starou madam de Tremouillac, která se jednoho rána brzo probudila a uviděla kostlivce v křesle u krbu čtecího její deník, poté byla po dobu šesti týdnů připoutaná na lůžko s nemocí mozku, a po jejím zotavení se usmířila s církví a přerušila styky s tím nechvalně známým skeptikem, Monsieurem de Voltairem.
BARBORA BÍLÁ
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin se rodina odebrala na kutě a do půl hodiny byla zhasnuta všechna světla. Po chvíli pana Otise probudil podivný hluk z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se zvuk každým momentem přibližuje. Pan Otis vstal, rozžhnul zápalku a podíval se kolik je hodin. Byla přesně první hodina ranní. Pan Otis byl vcelku klidný a cítil, že ani jeho pulz nebyl zrychlený. Podivný zvuk stále přetrvával a v něm pan Otis zřetelně zaslechl i zvuky kroků. Obul si pantofle, vytáhl z nočního stolku malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. V unaveném měsíčním světle spatřil přímo před sebou starého muže strašlivého vzhledu. Jeho oči svítily jako dva rozžhavené uhlíky, dlouhé šedivé pocuchané vlasy mu sahaly až po ramena, na sobě měl špinavé otrhané roucho starodávného střihu a jeho zápěstí a kotníky byly zatěžkány okovy a rezavými pouty.
„Vážený pane,“ pronesl pan Otis, „musím vás milostivě požádat, abyste si laskavě naolejoval řetězy, proto jsem si dovolil přinést vám lahvičku TAMMANYHO MAZADLA VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE. Tvrdí se, že už po jediném použití dokonale funguje, dokonce je na obalu několik svědectví od těch nejvýznamnějších rodilých duchovních. Nechám je tu pro vás hned u svíček do pokojů, a pokud si budete přát, bude mi ctí přinést další.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států lahev na mramorový stůl, zavřel dveře a odešel si odpočinout.
Na moment zůstal Cantervillský duch bez hnutí stát zcela rozhořčen, poté svrhnul láhev na vyleštěnou podlahu a za zvuku prázdného sténání, vyzařující zelenou zář se prohnal chodbou. Když však dorazil na vrchol velkého dubového schodiště, rozlétly se dveře, ve kterých se objevily dvě malé postavičky v bílých šatech, a kolem hlavy strašidla znenadání proletěl velký polštář! Nebylo času na zmar, jedinou možností uniknout bylo uchýlit se do čtvrté dimenze prostoru, a tak duch zmizel přes obložení a dům utichl.
Když dorazil do malé tajné komory v levém křídle, opřel se o měsíční paprsek, aby nabral síly, a pokoušel se ujasnit si svou pozici. Ještě nikdy nebyl za dob své tři sta let dlouhé, skvělé a ničím nerušené kariéry, tak hrubě uražen. Vzpomínal na vévodkyni vdovu, kterou vyděsil k smrti, zrovna když stála před zrcadlem ověšena krajkami a diamanty, na čtyři služebné, které dostaly hysterický záchvat, v momentu kdy se na ně zašklebil z pod závěsu v jednom z hotelových pokojů, na pastora, který skončil pod lékařským dohledem sira Williama Gulla, dokonalého mučedníka nervových poruch, protože mu sfouknul svíci, se kterou si svítil při pozdním odchodu z knihovny, na starou madame de Tremouillac, která se probudila časně z rána a spatřila na lenošce vedle ohně sedět kostlivce pročítajícího její deník, díky němu dostala záchvat mozkové horečky a skončila šest týdnů upoutána na lože, z čehož se uzdravila, smířila se s církví a přerušila veškerý kontakt s notoricky známým skeptikem, panem de Voltairem.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a než půlhodina uplynula, všechna světla byla zhasnutá. Po nějaké době probudil pana Otise podivný zvuk přicházející z chodby před jeho ložnicí. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se to s každou vteřinou přibližuje. Pan Otis okamžitě vstal, škrtl zápalkou a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna. Byl vcelku klidný a když si nahmatal puls, nebyl ani trochu zrychlený. Prapodivný hluk stále přetrvával a zároveň s ním uslyšel i zřetelné zvuky kroků. Nazul si pantofle, ze svého kufříku vyndal malou podlouhlou ampulku a otevřel dveře. Přímo před sebou v bledém měsíčním svitu spatřil starého muže strašlivého vzezření. Oči mu žhnuly rudě jako uhlíky, dlouhé šedé vlasy mu spadaly na ramena v zacuchaných pramenech, jeho oděv starobylého střihu byl špinavý a potrhaný a na zápěstích a kotnících mu visela těžká želízka a zrezavělé okovy.
OdpovědětVymazat"Můj drahý pane," řekl pan Otis, "vskutku musím trvat na tom, abyste si promazal ty řetězy, přinesl jsem vám pro tento účel lahvičku Mazadla Tammany Vycházející Slunce. Říkají o něm, že je plně účinné hned po první aplikaci a zaručuje to i několik různých posudků na obalu od našich nejlepších domácích duchovních. Nechám vám ho tu u svíček u ložnice a rád vám opatřím další, kdybyste ho potřeboval." S těmito slovy vyslanec Spojených států položil lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a odebral se zpět ke spánku.
Cantervillské strašidlo zůstalo na okamžik strnule stát náležitě rozhořčeno; následně, poté co s lahvičkou divoce mrsklo o naleštěnou podlahu, se dalo chodbou na úprk, při čemž ze sebe vydávalo duté sténání a vyzařovalo hrůzostrašné zelené světlo. Avšak jakmile se ocitlo na vrchu velkého dubového schodiště, rozletěly se dveře, objevily se dvě malé postavy v bílých šatech a kolem hlavy mu prosvištěl velký polštář! Strašidlo očividně nemělo času nazbyt, kvapem si zvolilo Čtvrtou prostorovou dimenzi k úniku, zmizelo skrz obklady na zdech a dům opět utichl.
Když se dostalo do malé skryté komnaty v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, aby opět popadlo dech, a pomalu si zkusilo uvědomit, v jaké je situaci. Nikdy za celou jeho vzornou tři sta let nepřerušenou kariéru nebylo tak hrubě uraženo. Vzpomínalo na ovdovělou vévodkyni, kterou vyděsilo tak, že z toho dostala záchvat, když stála před zrcadlem v krajkách a diamantech; na čtyři služebné, které popadla hysterie, už jen když se na ně zakřenilo zpoza závěsu v jedné z prázdných ložnic; nebo na správce farnosti, kterému zhasla svíce, když se pozdě večer vracel z knihovny, a který byl od té doby v péči sira Williama Gulla, dokonalý mučedník nervových poruch; a na starou Madame de Tremouillac, která, poté co se jednoho rána vzbudila brzy a spatřila kostlivce, jak si v křesle u krbu čte její deník, strávila šest týdnů v posteli s mozkovou horečkou a po uzdravení se smířila s církví a přerušila veškerý kontakt s tím neslavným skeptikem, Monsieur de Voltairem.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a za půl hodiny byla všechna světla již zhasnuta. Po nějaké době byl pan Otis probuzen zvláštním hlukem, který se ozýval z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a přibližovalo se každým okamžikem. Ihned vstal z postele, zapálil sirku, a podíval se na hodiny. Byla právě jedna hodina. Byl vcelku klidný, cítil svůj puls, který nebyl nijak horečný. Zvláštní zvuk stále přetrvával a s ním byl slyšet i zvuk kroků. Obul si pantofle, vzal malou podlouhlou lahvičku ze své toaletní skříňky a otevřel dveře. Přímo před ním, v bledém měsíčním svitu, spatřil starce hrozivého vzezření. Jeho oči byly rudé jako žhnoucí uhlíky, dlouhé šedé vlasy padaly přes jeho ramena v matných prstencích. Jeho oděv starodávného střihu byl špinavý a roztrhaný a z jeho zápěstí a kotníků visela těžká pouta a rezavé okovy.
OdpovědětVymazat„Můj drahý pane,“ řekl pan Otis, „opravdu musím trvat na promazání těch řetězů, a proto jsem vám přinesl tuto malou lahvičku Tammanyho mazadla „Vycházející slunce.“ Má být vysoce účinné již při prvním použití a na etiketě je několik potvrzení tohoto účinku od našich nejlepších domácích duchovních. Nechám vám ji zde vedle pokojových svíček a s radostí vám dodám další, budete-li ji potřebovat.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Na chvíli zůstalo Cantervillské strašidlo nehybně stát v přirozeném rozhořčení, poté prudce mrštilo s lahvičkou o naleštěnou podlahu a prchalo chodbou, přičemž vydávalo prázdné sténání a vyzařovalo hrozivé zelené světlo. Právě, když dorazilo na vrchol velkého dubového schodiště, dveře se rozletěly, objevily se dvě v bílém oděné malé postavičky a kolem hlavy mu proletěl velký polštář! Evidentně nebylo času nazbyt, a tak svižně použilo Čtvrtou dimenzi prostoru jako prostředek k útěku, prchlo skrze obložení a v domě nastalo relativní ticho.
Když se dostalo do malé tajné místnosti v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, popadlo dech a začalo se snažit uvědomit si svou situaci. Ještě nikdy za tři sta let své skvostné a nerušené kariéry bylo tak strašlivě poníženo. Vzpomnělo si na vdovu vévodkyni, kterou k smrti vyděsil, když ve svých krajkách a diamantech stála před zrcadlem. Na čtyři služebné, které propukly v hysterii, když se na ně jenom zazubil zpoza záclon v jedné z volných ložnic. Na rektora farnosti, kterému jednou v noci při pozdní cestě z knihovny sfouklo svíčku, a který byl od té chvíle v péči Sira Williama Gulla, dokonalý mučedník nervových poruch. A na starou Madam de Tremouillacu, která se jednoho rána časně vzbudila a spatřila v křesle u krbu sedět kostlivce začteného do jejího deníku a byla se záchvatem mozkové horečky na šest týdnů připoutána na lůžko, po svém uzdravení obnovila vztahy s církví a přerušila kontakt s tím notorickým skeptikem Monsierem de Votaire.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a během půl hodiny už se nikde nesvítilo. O chvíli později byl pan Otis probuzen zvláštním zvukem v chodbě před jeho pokojem. Zvuk zněl jako drnčení kovu a zdálo se, že se každým momentem přibližoval. Rychle vstal, škrtl sirkou a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina ráno. Byl celkem klidný a cítil svůj tep, který nebyl nikterak zvýšený. Zvláštní zvuk bylo slyšet i nadále a spolu s ním vzdáleně slyšel i zvuky kroků. Vklouzl do svých pantoflů, vzal si podlouhlou lahvičku ze svého toaletního stolku a otevřel dveře. Přímo před ním v měsíčním světle uviděl starého může hrozného vzezření. Jeho oči byly červené jako žhavé uhlíky: dlouhé šedivé vlasy mu padaly přes ramena v zacuchaných pramenech: jeho oděv, starobylého střihu, byl špinavý a potrhaný, z jeho zapěstí a kotníků vysely těžká pouta a zrezivělé okovy.
OdpovědětVymazat"Můj drahý pane," začal pan Otis, "Já už opravdu musím trvat na naolejování těch vašich řetězů a z toho důvodu jsem vám přinesl tuto malou lahvičku s olejem Tammany Rising Sun. Tvrdí se, že jeho účinek je znát již po prvním použití a na obalu je hned několik svědectví o tomto efektu od některých z našich předních vědců. Nechám jej pro vás zde u ložních svící a velmi rád vám dodám další, když to bude vaším přáním." S těmito slovy ministr Spojených Států položil lahvičku na mramorový stůl a zavřel dveře, aby se mohl znovu odebrat k odpočinku.
Na malý moment Cantervillský duch rozhořčeně, bez pohybu zůstal stát na místě: poté lahvičkou vztekle mrsknul na vyleštěnou podlahu a rozletěl se chodbou, přičemž hrozivě kvílel a vyzařoval strašlivě zelené světlo. Jen co dosáhl vršku velkých dubových schodů, rozlétly se dveře a objevily se v nich dvě malé postavy v bílých košilkách a kolem hlavy mu prosvištěl velký polštář! Bylo jasné, že nesmí ztrácet čas, tak si rychle osvojil čtvrtou prostorovou dimenzi, aby mohl uniknout skrz obložení zdí a v tu chvíli dům utichl.
Jakmile se dostal do malé tajné komory v levém křídle domu, opřel se o měsíční záři, aby znovu popadl dech a zkoušel pochopit situaci. Nikdy během své brilantní, tři sta let neposkvrněné kariéry nebyl nikdy tak hrozivě zostuzen. Vzpomínal na bohatou vdovu, kterou tak hrozivě vystrašil, během toho co stála před zrcadlem, oděna v krajce a diamantech; na čtyři služebné, které hysterčily jen po tom, co se na ně zašklebit skrze záclony v jednom z pokojů pro hosty; na rektora farnosti, kterému sfoukl svíčku, když jednoho večera přicházel pozdě z knihovny a který byl poté už jen v péči Sira Williama Gulla, perfektní mučedník pro nervové poruchy; a na starou Madame de Tremouillac, která se jednoho rána vzbudila a uviděla v křesle sedícího kostlivce, který si ve světle krbu četl její deník, byla připoutána ke své posteli po dobu šesti týdnů s mozkovou horečkou a když se zotavila, obrátila se k církvi a přetrhala všechna pouta s tím notorickým skeptikem Monsieurem de Voltairem.
Oprava Palovčík
OdpovědětVymazatV 11 hodin se rodina odebrala ke spánku a v půl dvanácté už byla všechna světla zhasnutá. Po nějaké době byl pan Otis probuzen zvláštním zvukem, který vycházel z chodby před jeho pokojem. Zvuk připomínal řinčení kovu a zdálo se, že se každou chvíli přibližuje. Rychle vstal, škrtl zápalkou a podíval se na čas. Byla přesně jedna hodina ráno. Byl vcelku klidný, cítil svůj tep, který nebyl vůbec vzrušený. Ten divný zvuk neutichal a spolu s ním nyní jasně slyšel zvuk kroků. Nasadil si pantofle, sebral malou ampulku ze svého kufříku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil, v měsíčním svitu se tyčícího, hrozivě vypadajícího starce. Jeho oči byly rudé jako uhlíky, dlouhé šedé vlasy mu padaly přes ramena v matných kudrlinách, jeho oděv, který vypadal jako z doby dávno minulé, byl špinavý a otrhaný a z jeho zápěstí a kotníků visela těžká a zrezlá pouta.
„Vážený pane,“ řekl pan Otis, „Musím trvat na tom, abyste si promazal ty řetězy, a proto jsem vám přinesl tuto malou lahvičku mazadla Tammany Rising Sun. Říká se, že funguje už po prvním použití a na obalu je hned několik potvrzení tohoto efektu od našich největších odběratelů. Nechám vám to tady u svícnů a s radostí vám dodám další, pokud byste potřeboval.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Chvilku stálo Strašidlo cantervillské nehybně v rozhořčení, poté násilně švihlo lahvičkou o naleštěnou podlahu a uteklo chodbou, u čehož vydávalo nepřirozené sténání a vyzařovalo příšerné zelené světlo. Nicméně, jakmile se dostalo na konec velkého dubového schodiště, rozlétly se dveře, objevily se dvě malé postavy oděné v bílém a nad hlavou mu proletěl velký polštář! Nebylo času na zbyt, a tak si Strašidlo narychlo přijalo čtvrtou prostorovou dimenzi jako prostředek k útěku a zmizelo skrze dřevěný obklad stěny a v domě bylo zase najednou ticho.
Po dosažení malé tajné místnosti v levém křídle domu se strašidlo opřelo o měsíční paprsky, aby pobralo dech a začalo si uvědomovat co se stalo. Za jeho brilantní a nepřerušenou tři sta letou kariéru, ho ještě nikdy nikdo takhle neurazil. Vzpomnělo si na vévodkyni z Dowageru, které přivodil infarkt, když stála před zrcadlem v krajkách a diamantech. Na čtyři služebné, které propadly hysterii, když se na ně byť jenom pousmálo zpoza záclony v jedné z náhradních ložnic. Na faráře, kterému sfoukl svíčku, když se vracel pozdě v noci z knihovny, a který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, experta na nervové poruchy. A v neposlední řadě na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána vzbudila, jen aby viděla, jak si kostlivec v křesle u ohně čte její deník, a která musela ulehnout na šest týdnů do postele kvůli mozkové horečce a která se při uzdravení smířila s církví a přerušila vztahy s tím notoricky známým skeptikem, panem de Voltairem.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a v půl dvanácté už byla všechna světla zhasnuta. Nedlouho poté pana Otise probudil podivný zvuk v chodbě před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu, které se blížilo čím dál víc. Vstal z postele, škrtl sirkou a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna hodina. Byl vcelku klidný a zkontroloval svůj puls, který nebyl ani zdaleka zvýšený. Zvláštní zvuk stále pokračoval a s ním zřetelně slyšel i něčí kroky. Obul si bačkory, vytáhl z kufříku jakousi podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. V ubývajícím měsíčním světle před sebou spatřil postavu muže příšerného vzezření. Jeho oči byly jako dva červené žhnoucí uhlíky a dlouhé šedivé vlasy mu padaly přes ramena v rozcuchaných chuchvalcích . Jeho šaty, které byly starodávného střihu, byly špinavé a rozedrané a na kotnících mu visely těžké okovy a zrezivělá pouta.
OdpovědětVymazat„Můj drahý pane,“ řekl pan Otis, „opravdu trvám na promazání těchto řetězů a za tímto účelem jsem vám přinesl malou lahvičku Tammanyjského mazadla vycházejícího slunce. Říká se, že výborně účinkuje již po prvním použití a na obalu je o tom řada svědectví od několika významných odběratelů. Nechám vám to tady vedle svíček u ložnice a kdybyste potřeboval, rád vám dodám víc.“ S těmito slovy americký ministr položil lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Na chvíli stál cantervillský duch nehybně v přirozeném rozhořčení. Z ničeho nic mrštil lahvičku na naleštěnou podlahu a za dutého sténání se rozběhl po chodbě a při tom vyzařoval strašlivé zelené světlo. Právě když vystoupal na vrchol dubového schodiště, dveře se rozlétly, objevily se dvě bíle oděné postavy a velký polštář prosvištěl duchovi nad hlavou. Evidentně nebylo času nazbyt, duch se tedy odebral do čtvrté dimenze prostoru, která mu umožnila útěk; zmizel skrz táflování a v domě nastalo hrobové ticho.
Když duch dorazil do malé komůrky v levém křídle, opřel se o měsíční paprsek, aby popadl dech a začal si uvědomovat svoji pozici. Ještě nikdy, za jeho nepřerušenou karíéru trvající třista let, nebyl takto hrubě uražen. Vzpomněl si na vévodkyni vdovu, kterou vyděsil k smrti, když stála před zrcadlem v krajkách a diamantech; na čtyři služebné, které propadly hysterii, když se na ně sotva zašklebil skrz závěsy v jedné z volných ložnic; na pastora, kterému sfoukl svíčku, když se jednou pozdě večer vracel z knihovny a který byl od té doby pod lékařským dohledem sira Williama Gulla, experta na nervové poruchy; a nakonec také na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána probudila a spatřila ve svém křesle sedět kostlivce, jak si čte její deník, poté byla po šest týdnů upoutána na lůžko s mozkovou horečkou a po svém uzdravení se smířila s církví a přerušila styk s tím notoricky známým skeptikem panem de Voltairem.
Oprava:
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin se všichni členové rodiny odebrali do svých pokojů a než odbila půl dvanáctá, už byla všechna světla v domě zhasnuta. Nějakou chvíli poté pana Otise probudil zvláštní zvuk z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že zvuk se stále přibližuje. Pan Otis tedy vstal, škrtl sirkou a podíval se kolik je hodin. Byla přesně jedna hodina ranní. Pan Otis byl ale dokonale klidný, dokonce si změřil pulz a ten nebyl ani trochu zvýšený. Zvláštní zvuk stále pokračoval a přibližoval se s ním i zvuk kroků. Pan Otis si tedy nazul papuče, vyňal malou podlouhlou lahvičku ze svého toaletního kufříku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil měsíčními paprsky osvíceného muže hrůzostrašného vzezření. Jeho oči žhnuly jako rudé uhlíky, šedivé vlasy mu spadaly na ramena ve špinavých pletencích, jeho šaty, starodávného střihu, byly špinavé a potrhané a ze zápěstí a kotníků mu visely těžké zrezivělé okovy.
„Vážený Sire,“ řekl pan Otis, „vážně musím trvat na tom, abyste si své řetězy naolejoval a proto jsem vám přinesl malou lahvičku Tammanyho maziva. Říká se o něm, že účinkuje už po jednom použití a svědectví o tom najdete i na etiketě a to i od našich nejznámějších odběratelů. Nechám ho pro vás tady, u těch svíček určených do ložnic, a rád vám poskytnu další, kdybyste měl zájem.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států svou lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a vrátil se k odpočinku.
Na malý moment Cantervillský duch ztuhl pobouřením, následně mrštil lahvičkou o naleštěnou podlahu a rozletěl se chodbou s dutým sténáním, vyzařujíc příšerné zelené světlo. Avšak v tu chvíli, kdy dorazil na vršek majestátního dubového schodiště, se rozletěly dveře, ve kterých se objevily dvě postavy v bílém a hned na to mu těsně kolem hlavy prolétl obrovský polštář! Nebyl čas ztrácet čas a tak duch s myšlenkou na útěk spěšně otevřel čtvrtou dimenzi prostoru a zmizel v obložení zdí a dům se tak vrátil zpět k tichému odpočinku.
Když se dostal do malé tajné komnaty, která se nacházela v levém křídle domu, opřel se o měsíční paprsky, aby se mu trochu zklidnil dech a začal si v hlavě analyzovat svou pozici. Ještě nikdy během své brilantní tři sta let trvající kariéry nebyl takhle uražen. Myslel na Vévodkyni vdovu z Dowageru, kterou k smrti vyděsil, když stála před zrcadlem ve své krajce a diamantech, na čtyři služebné, které dostaly hysterický záchvat když se na ně zašklebil zpoza závěsu v ložnici pro hosty, na pastora z fary, kterému sfoukl svíčku se kterou se v noci vracel z knihovny, a který potom skončil v péči Sira Williama Gulla, experta na problémy s nervy a na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána vzbudila a spatřila kostlivce, jak sedí v jejím křesle u krbu a čte si její deník, po tomto zážitku byla upoutána na lůžko po šest týdnů s mozkovou horečkou a následně po svém uzdravení přešla zpět k církvi a zpřetrhala vazby s notorickým skeptikem panem de Voltaire.
Filip Svoboda - Oprava
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin se rodina odebrala do svých pokojů, a o půl hodiny později byla všechna světla zhasnutá. Po nějaké době byl pan Otis probuzen podivným zvukem v chodbě před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se to každou chvíli přibližuje. Okamžitě vstal, zapálil sirku a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna hodina. Byl celkem klidný, nahmatal svůj pulz, který nebyl nijak moc zrychlený. Ten podivný zvuk se stále ozýval a spolu s ním slyšel zvuk kroků.
Obul si pantofle, vytáhl z kufříku malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře.
Přímo před sebou spatřil v měsíčním světle děsivého starce. Jeho oči svítily rudě jako žhavé uhlíky; dlouhé šedé, zacuchané vlasy mu padaly přes ramena; jeho oděv zastaralého střihu byl špinavý a otrhaný a ze zápěstí a kotníků mu visela těžká pouta a zrezivělé okovy.
“Můj drahý pane” řekl pan Otis “ Musím trvat na tom, abyste promazal tyto okovy a pro tento účel jsem přinesl malou lahvičku oleje Tammany Rising Sun. Říká se, že je zcela účinný již po prvním použití a na obalu je několik potvrzení tohoto efektu od některých z našich nejvýznamnějších odběratelů. Nechám vám ho tady u svíček a rád vám dodám další, když budete potřebovat “ S těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stolek, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Na chvíli stálo Cantervillské strašidlo zcela nehybně v přirozeném rozhořčení; poté prudce mrštilo lahvičkou o vyleštěnou podlahu a uteklo chodbou, vydávalo při tom strašidelné sténání a vyzařovalo hrůzné zelené světlo. Jakmile však dosáhlo vrcholu velkého dubového schodiště, rozletěly se dveře, objevily se dvě bíle oděné postavy a velký polštář proletěl okolo hlavy! Zjevně nebylo času nazbyt, takže urychleně přijalo čtvrtou prostorovou dimenzi jako únikový prostředek a zmizelo skrz obložení a v domě zavládlo ticho.
Po dosažení malé tajné místnosti v levém křídle se opřelo o měsíční paprsek, aby popadlo dech a začalo se pokoušet uvědomit si svojí situaci. Nikdy za 300 let své brilantní a nikdy nepřerušené kariéry nebylo tak hluboce uraženo. Vzpomnělo si na vévodkyni z Dowageru, kterou k smrti vyděsilo, když stála před zrcadlem v krajce a diamantech; na čtyři služebné, které propadli v hysterii, jen když se na ně usmálo skrze závěsy v jedné z volných ložnic; na faráře, kterému sfouklo svíčku, když se vracel pozdě večer z knihovny, který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, experta na nervové poruchy; a na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána vzbudila dříve a uviděla kostlivce sedícího v křesle u krbu, jak čte její deník, byla z toho šest týdnů upoutána na lůžko se zánětem mozkových blan a po svém uzdravení se vrátila k církvi a přerušila vazby s notoricky známým skeptikem panem de Voltairem.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a během půl hodiny nesvítilo jediné světlo. Zanedlouho poté pana Otise vzbudil podivuhodný zvuk, který vycházel z chodby před jeho ložnicí. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se zvuk neustále přibližuje. Pan Otis ihned vstal, škrtl zápalkou a podíval se kolik je hodin. Byla přesně jedna hodina. Byl celkem klidný, nahmatal si puls, který nebyl vůbec zrychlený. Ten divný zvuk stále nepřestával a spolu s ním teď slyšel i zřetelný zvuk kroků. Nazul si pantofle a ze svého toaletního pouzdra vyndal podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v měsíčním svitu děsivě vypadajícího starce, jehož oči připomínaly žhavé uhlíky; dlouhé šedé vlasy mu visely po ramena; jeho oděv starodávného střihu byl špinavý a roztrhaný a kolem kotníků a zápěstí mu visely těžké řetězy a rezavá pouta. “Drahý pane,“ pravil pan Otis,“musím trvat na promazání vašich řetězů, a proto jsem vám přinesl lahvičku mazadla Tammany Rising Sun. Je známo, že ihned po prvním použití je zcela účinné, což je na obalu potvrzeno našimi nejvýznamnějšími osobnostmi. Nechám ji pro vás zde vedle svíček a velice rád vám opatřím další, pokud bude potřeba.“ A s těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
OdpovědětVymazatChvíli rozhořčené Cantervillské strašidlo nehybně stálo a poté mrštilo lahvičku o vyleštěnou zem a rozletělo se chodbou, přičemž vyzařovalo příšerné zelené světlo a strašlivě vykřikovalo. Jakmile dorazilo ke konci dlouhého dubového schodiště, otevřely se dveře a v nich stály dvě bíle oděné postavičky a okolo hlavy mu prosvištěl velký polštář! Zřejmě nebylo času na zbyt, strašidlo využilo jako způsob úniku čtvrtou dimenzi prostoru a zmizelo skrz obložení, najednou bylo v domě úplné ticho.
Když se dostalo do tajné komůrky v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek ve snaze popadnout dech, a začalo přemýšlet o své situaci. Ještě nikdy za tři sta let své skvělé a nepřerušené kariéry nebylo tak hrubě uraženo. Vzpomínalo na vévodkyni vdovu, kterou vyděsilo až k smrti, když se zrovna oděná v krajce a diamantech prohlížela v zrcadle. Vzpomnělo si také na čtyři služebné, které popadla hysterie, když se na ně pouze pousmálo zpoza záclon v jedné z neobsazených ložnic, nebo na faráře, kterému sfouklo svíčku při jeho pozdní cestě z knihovny a který byl od té doby v péči sira Williama Gulla, jako ukázkový mučedník nervových poruch. Nezapomnělo ani na starou paní de Tremouillac, která se jednoho rána časně probudila a viděla kostlivce sedícího v křesle u krbu, jak si čte její deník, což ji způsobilo záchvat mozkové horečky a musela strávit šest týdnů v posteli, po uzdravení se usmířila s církví a přestala se stýkat s pověstným skeptikem panem de Votaire.
Veronika Lofová-oprava
Michal Pešek - OPRAVA
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin se rodina odebrala na kutě a v půl dvanácté už bylo všude zhasnuto. Chvíli poté pana Otise probudil podivuhodný zvuk z chodby před pokojem. Zněl jako řinčení kovu a zdálo se, že se s každým úderem blíží. Pan Otis vstal z postele, zapálil sirku a podíval se na hodiny. Byla přesně jedna hodina ráno. Byl docela v klidu – nahmatal si puls, který byl zcela v normálu. Ten podivný rámus stále pokračoval a pan Otis v něm zpozoroval zvuky kroků. Obul si pantofle, vytáhl z kufříku malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v bledém měsíčním světle starce příšerného vzezření. Jeho oči svítily jako rozpálené uhlíky, dlouhé šedé vlasy mu v hustých pramenech seděly na ramenou, jeho starobylý oděv byl špinavý a potrhaný a na jeho zápěstích a kotnících visela těžká pouta a okovy.
„Drahý pane,“ řekl pan Otis, „trvám na tom, že ty řetězy promažu olejem, z toho důvodu jsem sem přinesl tuhle malou lahvičku od firmy Tammany Rising Sun. Účinky by se měly projevit už po prvním použití, na etiketě je několik dokladů tohoto efektu od našich předních geniálních vědců. Nechám vám ji tady u svící ložnice a rád vám donesu další, pokud byste o to stál.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a vrátil se do postele.
Strašidlo cantervillské se na moment zarazilo v přirozeném rozhořčení a praštilo lahvičkou o leštěnou podlahu a sletělo dolů chodbou, příšerně skučelo a vyzařovalo děsivě zelené světlo. Jakmile však dorazilo k nejvyššímu schodu velkého dubového schodiště, dveře se rozlétly, objevily se dvě malé postavy v bílém a obrovský polštář mu proletěl kolem hlavy! Očividně nebylo času na zbyt, takže strašidlo spěšně využilo čtvrté prostorové dimenze a zmizelo za táflem, po čemž v domě zavládlo ticho.
Jakmile nalezlo malou skrytou komůrku v levém křídle, opřelo se o měsíční svit, aby nabralo dech, a začalo si uvědomovat, co se stalo. Nikdy za svou skvělou a nepřerušenou tři sta letou kariéru nebylo tak nechutně uraženo. Pomyslel na ovdovělou vévodkyni, kterou vyděsil k smrti když stála u skla ve svých krajkách a diamantech, na čtyři služky, které téměř zešílely, když se na ně jen tak pousmálo přes závěsy v jedné z ložnic, na faráře, kterému sfouklo svíčku když se jedné noci vracel z knihovny a který byl od té doby v péči Sira Williama Gulla, odborníka na nervové poruchy, a na starou Madame de Tremouillac, která poté, co se jednoho rána probudila a uviděla v křesle u krbu kostlivce, který četl její deník, musela ulehnout na šest týdnů kvůli mozkové horečce a když se zmátořila, vrátila se k církvi a přerušila kontakt s tím proslulým skeptikem Monsieurem de Voltaire.
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku, a kolem půl dvanácté byla všechna světla již zhasnuta. Po nějaké době byl pan Otis probuzen zvláštním hlukem, který se ozýval z chodby. Znělo to jako chřestění kovu a přibližovalo se každým okamžikem. Ihned vstal z postele, zapálil sirku, a podíval se na hodiny. Byla právě jedna hodina ranní. Byl vcelku klidný, nahmatal svůj puls, který nebyl ani z daleka horečný. Zvláštní zvuk stále přetrvával, a nyní se k němu přidal i zvuk vzdálených kroků. Obul si trepky, vzal malou podlouhlou lahvičku ze svého toaletního stolku a otevřel dveře. A přímo před sebou v bledém měsíčním svitu spatřil starce hrozivého vzezření. Měl oči jako rozžhavené uhlíky, dlouhé šedé zacuchané vlasy mu padaly až po ramena. Oděv starodávného střihu byl celý špinavý a roztrhaný. Kolem zápěstí a kotníků mu visely těžké řetězy a rezavé okovy.
OdpovědětVymazat„Drahý pane,“ řekl pan Otis „musím trvat na tom, abyste si promazal ty řetězy, a proto jsem vám přinesl tuto malou lahvičku Tammanyho mazadla „Vycházející slunce.“ Říká se, že se účinek dostaví již po prvním promazání. Na obalu je dokonce několik osvědčení od našich nejvýznamnějších osobností. Nechám ji zde vedle pokojových svíček. Velice rád vás budu zásobovat i nadále, pokud budete potřebovat více.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států lahvičku na mramorový stůl, zavřel dveře a odebral se ke spánku.
Na okamžik stálo rozhořčené Cantervillské strašidlo zcela nehybně. Poté prudce mrštilo lahvičkou na naleštěnou podlahu a prchalo chodbou, přičemž vydávalo nepřirozené sténání a vyzařovalo děsivé zelené světlo. Právě, když dorazilo k dubovému schodišti, dveře se rozletěly, objevily se dvě postavičky oděné do bílého a velký polštář mu proletěl kolem hlavy! Strašidlo neztrácelo čas, použilo k útěku čtvrtou dimenzi prostoru a proletělo dřevěným obložením zdi. Dům utichl.
Když se dostalo do malé tajné místnosti v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, popadl dech a začalo si uvědomovat svou pozici. Nikdy nebylo ve své skvostné a nepřerušené, tři sta let dlouhé kariéře tak nechutně ponížen. Vzpomněl si na vévodkyni vdovu, kterou k smrti vyděsil, když ve svých krajkách a diamantech stála před zrcadlem. Na čtyři služebné, které dostaly hysterický záchvat, když se na ně zašklebilo za záclonami v jedné z ložnic pro hosty. Na faráře, kterému sfoukl svíčku, když se vracel pozdě v noci z knihovny, a který byl od té chvíle v péči Sira Williama Gulla, jako dokonalý pacient s celou sbírkou nervových poruch. A na starou paní z Tremouillacu, která skončila šest týdnů na loži s mozkovou horečkou, když při probuzení spatřila v křesle u ohně kostlivce, jak čte její deník. Jakmile se uzdravila, přidala se k církvi a přerušila styky se skeptikem, Monsieurem de Voltairem.
Oprava
OdpovědětVymazatV jedenáct hodin šla rodina spát a za půl hodiny byla všechna světla zhasnuta. Po nějaké době pana Otise probudil zvláštní zvuk z chodby před jeho pokojem. Připomínal řinčení kovu, a přibližoval se každým okamžikem. Hned pán vstal, škrtl zápalkou, aby podíval se na hodiny. Přesně jedna hodina. Byl poměrně klidný, nahmatal si svůj puls, který nebyl nijak vysoký. Podivný zvuk se stále ozýval, a spolu s ním byly zřetelně slyšet kroky. Natáhl si pantofle, vzal malou oblou lahvičku ze své toaletky a otevřel dveře. Přímo před sebou spatřil v matné měsíční záři šeredného starce. Jeho oči rudě žhnuly jako uhlíky, dlouhé šedivé zacuchané kudrliny spadaly na ramena, zamazané a otrhané šaty byly starodávného střihu, a na zápěstí a kotnících visela těžká zrezavělá pouta a okovy.
„Můj pane,“ řekl pan Otis,“musím trvat na tom, abyste si promazal řetězy, a kvůli tomu jsem vám tady přinesl malou lahvičku mazadla od Tammany Rising Sun. Říká se, že účinek se dostaví hned napoprvé, a tady je i napsáno na balení několik doporučení od našich nejvýznamnějších zdejších badatelů. Nechám vám to tady u pokojového svícnu, a s radostí vám přinesu další, když si řeknete.“ S těmito slovy ministr Spojených států položil lahvičku na mramorový stůl, zavřel za sebou dveře a šel si lehnout.
Na moment strašidlo cantervillské ztuhlo naprostým rozhořčením, pak vztekle mrštilo s lahvičkou na vyleštěnou podlahu, letělo chodbou za hrůzného sténání, a sršelo příšernou zelenou září. Jakmile se dostalo k vrcholu mohutných dubových schodů, dveře se rozlétly, objevily se dvě bíle oděné postavy a velký polštář proletěl kolem jeho hlavy! Nemělo žádný čas nazbyt, proto kvapně zaujalo čtvrtý rozměr jako prostředek k úniku, vytratilo se skrz obložení a v domě nastalo relativní ticho.
Když se dostalo do malé tajné komůrky v levém křídle, opřelo se o měsíční paprsek, aby popadlo dech, a snažilo se pochopit svou situaci. Nikdy za svojí vynikající a nepřetržitou třísetletou kariéru nebylo tak hrubě uraženo. Myslelo na ovdovělou vévodkyni, kterou vyděsilo do bezvědomí, když stála před zrcadlem ve své krajce a diamantech; na čtyři služebné, které vyvolaly hysterii, když se na ně pouze zazubilo skrz závěsy v jednom z volných pokojů; na pastora farnosti, jehož svíčky sfouklo, když pozdě v noci přicházel z knihovny, a který byl od té doby v péči sira Williama Gulla, dokonalý pacient se všemi nervovými chorobami; a na starou milostpaní de Tremouillac, která se jednoho rána brzo probudila a uviděla kostlivce v křesle u krbu, jak četl její deník, poté byla po dobu šesti týdnů ulehla na lůžko s horečkou mozku, a po svém zotavení se usmířila s církví a přerušila styky s tím nechvalně známým skeptikem, panem de Voltairem.
BARBORA BÍLÁ
OdpovědětVymazatOprava
V jedenáct hodin se rodina odebrala ke spánku a do půl hodiny byla zhasnuta všechna světla. Po chvíli pana Otise probudil podivný hluk z chodby před jeho pokojem. Znělo to jako řinčení kovu a zdálo se, že se zvuk každým momentem přibližuje. Pan Otis vstal, rozžhnul zápalku a podíval se kolik je hodin. Byla přesně jedna hodina ranní. Pan Otis byl vcelku klidný a cítil po nahmatání pulzu, že ani nebyl zrychlený. Podivný zvuk stále přetrvával a v něm pan Otis zřetelně zaslechl i zvuky kroků. Obul si pantofle, vytáhl z nočního stolku malou podlouhlou lahvičku a otevřel dveře. V unaveném měsíčním světle spatřil přímo před sebou starého muže strašlivého vzhledu. Jeho oči svítily jako dva rozžhavené uhlíky, dlouhé šedivé pocuchané vlasy mu sahaly až po ramena, na sobě měl špinavé otrhané roucho starodávného střihu a jeho zápěstí a kotníky byly zatěžkány okovy a rezavými pouty.
„Vážený pane,“ pronesl pan Otis, „musím vás milostivě požádat, abyste si laskavě naolejoval řetězy, proto jsem si dovolil přinést vám lahvičku TAMMANYHO MAZADLA VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE. Tvrdí se, že už po jediném použití dokonale funguje, dokonce je na obalu několik svědectví od těch nejvýznamnějších rodilých duchovních. Nechám je tu pro vás hned u svíček do pokojů, a pokud si budete přát, bude mi ctí přinést další.“ S těmito slovy položil ministr Spojených států lahev na mramorový stůl, zavřel dveře a odešel si odpočinout.
Na moment zůstal Cantervillský duch bez hnutí stát zcela rozhořčen, poté svrhnul láhev na vyleštěnou podlahu a za zvuku prázdného sténání, vyzařující zelenou zář se prohnal chodbou. Když však dorazil na vrchol velkého dubového schodiště, rozlétly se dveře, ve kterých se objevily dvě malé postavičky v bílých šatech, a kolem hlavy strašidla znenadání proletěl velký polštář! Nebylo času na zmar, jedinou možností uniknout bylo uchýlit se do čtvrté dimenze prostoru, a tak duch zmizel přes obložení a dům utichl.
Když dorazil do malé tajné komory v levém křídle, opřel se o měsíční paprsek, aby nabral síly, a pokoušel se ujasnit si svou pozici. Ještě nikdy nebyl za dob své tři sta let dlouhé, skvělé a ničím nerušené kariéry, tak hrubě uražen. Vzpomínal na vévodkyni vdovu, kterou vyděsil k smrti, zrovna když stála před zrcadlem ověšena krajkami a diamanty; na čtyři služebné, které dostaly hysterický záchvat v momentu, kdy se na ně zašklebil z pod závěsu v jednom z pokojů pro hosty; na pastora, kterému sfouknul svíci, se kterou si svítil při pozdním odchodu z knihovny, a proto skončil pod lékařským dohledem sira Williama Gulla, což byl dokonalý mučedník nervových poruch; na starou madame de Tremouillac, která se probudila časně z rána a spatřila na lenošce vedle ohně sedět kostlivce pročítajícího její deník, kvůli němu dostala záchvat mozkové horečky a skončila šest týdnů upoutána na lože, z čehož se uzdravila, smířila se s církví a přerušila veškerý kontakt s notoricky známým skeptikem, panem de Voltairem.