4. března 2021

Jack London - Smoke Bellew

 

Vzhůru na Aljašku - vzhůru za zlatem!

Povídky z časů zlaté horečky Londona proslavily. Ukázka je z méně známého cyklu Smoke Bellew. Příběh změkčilého velkoměstského hejska, kterému zachutnalo "syrové maso" a cestou přes průsmyk Chilkoot se změnil ve správného chlapa, ukazuje úsporně a bez příkras realitu boje s divočinou.

Nejprve si přečtěte celou kapitolu - dostačuje k základnímu pochopení děje a zařazení jednajících postav. pak se zamyslete na autorským stylem. Co je pro Londona typické?

Dva úryvky k překladu jsou jako obvykle vyznačeny tučně.

fulltext

___________________________________

THE MEAT

V.

In the morning, as usual, they were among the last of the boats to
start. Breck, despite his boating inefficiency, and with only his
wife and nephew for crew, had broken camp, loaded his boat, and
pulled out at the first streak of day. But there was no hurry in
Stine and Sprague, who seemed incapable of realizing that the
freeze-up might come at any time. They malingered, got in the way,
delayed, and doubted the work of Kit and Shorty.

"I'm sure losing my respect for God, seein' as he must a-made them
two mistakes in human form," was the latter's blasphemous way of
expressing his disgust.

"Well, you're the real goods at any rate," Kit grinned back at him.
"It makes me respect God the more just to look at you."

"He was sure goin' some, eh?" was Shorty's fashion of overcoming the
embarrassment of the compliment.

The trail by water crossed Lake Le Barge. Here was no fast current,
but a tideless stretch of forty miles which must be rowed unless a
fair wind blew. But the time for fair wind was past, and an icy
gale blew in their teeth out of the north. This made a rough sea,
against which it was almost impossible to pull the boat. Added to
their troubles was driving snow; also, the freezing of the water on
their oar-blades kept one man occupied in chopping it off with a
hatchet. Compelled to take their turn at the oars, Sprague and
Stine patently loafed. Kit had learned how to throw his weight on
an oar, but he noted that his employers made a seeming of throwing
their weights and that they dipped their oars at a cheating angle.

At the end of three hours, Sprague pulled his oar in and said they
would run back into the mouth of the river for shelter. Stine
seconded him, and the several hard-won miles were lost. A second
day, and a third, the same fruitless attempt was made. In the river
mouth, the continually arriving boats from White Horse made a
flotilla of over two hundred. Each day forty or fifty arrived, and
only two or three won to the north-west short of the lake and did
not come back. Ice was now forming in the eddies, and connecting
from eddy to eddy in thin lines around the points. The freeze-up
was very imminent.

"We could make it if they had the souls of clams," Kit told Shorty,
as they dried their moccasins by the fire on the evening of the
third day. "We could have made it to-day if they hadn't turned
back. Another hour's work would have fetched that west shore.
They're--they're babes in the woods."

"Sure," Shorty agreed. He turned his moccasin to the flame and
debated a moment. "Look here, Smoke. It's hundreds of miles to
Dawson. If we don't want to freeze in here, we've got to do
something. What d'ye say?"

Kit looked at him, and waited.

"We've got the immortal cinch on them two babes," Shorty expounded.
"They can give orders an' shed mazuma, but, as you say, they're plum
babes. If we're goin' to Dawson, we got to take charge of this here
outfit."

They looked at each other.

"It's a go," said Kit, as his hand went out in ratification.

In the morning, long before daylight, Shorty issued his call.

"Come on!" he roared. "Tumble out, you sleepers! Here's your
coffee! Kick in to it! We're goin' to make a start!"

Grumbling and complaining, Stine and Sprague were forced to get
under way two hours earlier than ever before. If anything, the gale
was stiffer, and in a short time every man's face was iced up, while
the oars were heavy with ice. Three hours they struggled, and four,
one man steering, one chopping ice, two toiling at the oars, and
each taking his various turns. The north-west shore loomed nearer
and nearer. The gale blew even harder, and at last Sprague pulled
in his oar in token of surrender. Shorty sprang to it, though his
relief had only begun.

"Chop ice," he said, handing Sprague the hatchet.

"But what's the use?" the other whined. "We can't make it. We're
going to turn back."

"We're going on," said Shorty. "Chop ice. An' when you feel better
you can spell me."


It was heart-breaking toil, but they gained the shore, only to find
it composed of surge-beaten rocks and cliffs, with no place to land.

"I told you so," Sprague whimpered.

"You never peeped," Shorty answered.

"We're going back."

Nobody spoke, and Kit held the boat into the seas as they skirted
the forbidding shore. Sometimes they gained no more than a foot to
the stroke, and there were times when two or three strokes no more
than enabled them to hold their own. He did his best to hearten the
two weaklings. He pointed out that the boats which had won to this
shore had never come back. Perforce, he argued, they had found a
shelter somewhere ahead. Another hour they laboured, and a second.

"If you fellows put into your oars some of that coffee you swig in
your blankets, we'd make it," was Shorty's encouragement. "You're
just goin' through the motions an' not pullin' a pound."

A few minutes later Sprague drew in his oar.

"I'm finished," he said, and there were tears in his voice.

"So are the rest of us," Kit answered, himself ready to cry or to
commit murder, so great was his exhaustion. "But we're going on
just the same."

"We're going back. Turn the boat around."

"Shorty, if he won't pull, take that oar yourself," Kit commanded.

"Sure," was the answer. "He can chop ice."

But Sprague refused to give over the oar; Stine had ceased rowing,
and the boat was drifting backward.

"Turn around, Smoke," Sprague ordered.

And Kit, who never in his life had cursed any man, astonished
himself.

"I'll see you in hell, first," he replied. "Take hold of that oar
and pull."

It is in moments of exhaustion that men lose all their reserves of
civilization, and such a moment had come. Each man had reached the
breaking-point. Sprague jerked off a mitten, drew his revolver, and
turned it on his steersman. This was a new experience to Kit. He
had never had a gun presented at him in his life. And now, to his
surprise, it seemed to mean nothing at all. It was the most natural
thing in the world.

"If you don't put that gun up," he said, "I'll take it away and rap
you over the knuckles with it."

"If you don't turn the boat around I'll shoot you," Sprague
threatened.

Then Shorty took a hand. He ceased chopping ice and stood up behind
Sprague.

"Go on an' shoot," said Shorty, wiggling the hatchet. "I'm just
aching for a chance to brain you. Go on an' start the festivities."

"This is mutiny," Stine broke in. "You were engaged to obey
orders."

Shorty turned on him.

"Oh, you'll get yours as soon as I finish with your pardner, you
little hog-wallopin' snooper, you."

"Sprague," Kit said, "I'll give you just thirty seconds to put away
that gun and get that oar out."

Sprague hesitated, gave a short hysterical laugh, put the revolver
away and bent his back to the work.

For two hours more, inch by inch, they fought their way along the
edge of the foaming rocks, until Kit feared he had made a mistake.
And then, when on the verge of himself turning back, they came
abreast of a narrow opening, not twenty feet wide, which led into a
land-locked inclosure where the fiercest gusts scarcely flawed the
surface. It was the haven gained by the boats of previous days.
They landed on a shelving beach, and the two employers lay in
collapse in the boat, while Kit and Shorty pitched the tent, built a
fire, and started the cooking.

"What's a hog-walloping snooper, Shorty?" Kit asked.

"Blamed if I know," was the answer; "but he's one just the same."

The gale, which had been dying quickly, ceased at nightfall, and it
came on clear and cold. A cup of coffee, set aside to cool and
forgotten, a few minutes later was found coated with half an inch of
ice. At eight o'clock, when Sprague and Stine, already rolled in
their blankets, were sleeping the sleep of exhaustion, Kit came back
from a look at the boat.

"It's the freeze-up, Shorty," he announced. "There's a skin of ice
over the whole pond already."

"What are you going to do?"

"There's only one thing. The lake of course freezes first. The
rapid current of the river may keep it open for days. This time to-
morrow any boat caught in Lake Le Barge remains there until next
year."

"You mean we got to get out to-night? Now?"

Kit nodded.

"Tumble out, you sleepers!" was Shorty's answer, couched in a roar,
as he began casting off the guy-ropes of the tent.

The other two awoke, groaning with the pain of stiffened muscles and
the pain of rousing from exhausted sleep.

"What time is it?" Stine asked.

"Half-past eight."

"It's dark yet," was the objection.

Shorty jerked out a couple of guy-ropes, and the tent began to sag.

"It's not morning," he said. "It's evening. Come on. The lake's
freezin'. We got to get acrost."

Stine sat up, his face bitter and wrathful.

"Let it freeze. We're not going to stir."

"All right," said Shorty. "We're goin' on with the boat."

"You were engaged--"

"To take you to Dawson," Shorty caught him up. "Well, we're takin'
you, ain't we?"

He punctuated his query by bringing half the tent down on top of
them.

They broke their way through the thin ice in the little harbour, and
came out on the lake, where the water, heavy and glassy, froze on
their oars with every stroke. The water soon became like mush,
clogging the stroke of the oars and freezing in the air even as it
dripped. Later the surface began to form a skin, and the boat
proceeded slower and slower.

Often, afterwards, when Kit tried to remember that night and failed
to bring up aught but nightmare recollections, he wondered what must
have been the sufferings of Stine and Sprague. His one impression
of himself was that he struggled through biting frost and
intolerable exertion for a thousand years more or less.

Morning found them stationary. Stine complained of frosted fingers,
and Sprague of his nose, while the pain in Kit's cheeks and nose
told him that he, too, had been touched. With each accretion of
daylight they could see farther, and far as they could see was icy
surface. The water of the lake was gone. A hundred yards away was
the shore of the north end. Shorty insisted that it was the opening
of the river and that he could see water. He and Kit alone were
able to work, and with their oars they broke the ice and forced the
boat along. And at the last gasp of their strength they made the
suck of the rapid river. One look back showed them several boats
which had fought through the night and were hopelessly frozen in;
then they whirled around a bend in a current running six miles an
hour.


24 komentářů:

  1. „Mohli jsme to zvládnout, kdyby byli co k čemu,“ řekl Kit Shortymu, když si třetího dne večer sušili mokasíny u ohně. „Mohli jsme to zvládnout dneska, kdyby se nevrátili. Další hodina práce by nás na ten západní břeh dostala. Jsou to... jsou to zobáci.“

    „Jistě,“ souhlasil Shorty. Obrátil mokasíny k plameni a na chvíli se zamyslel. „Hele, Smoky. Do Dawsonu jsou to stovky mil. Jestli tu nechcem zmrznout, musíme něco udělat. Co řikáš?“

    Kit se na něj zadíval a čekal.

    „Na ty dva fracky máme skvělou páku,“ vysvětlil Shorty. „Můžou si dávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale, jak řikáš, jsou to fajnovky. Jestli jedem do Dawsonu, musíme se o tuhlectu partu postarat. “

    Pohlédli jeden na druhého.

    „Tak fajn,“ řekl Kit zatímco natahoval ruku na znamení souhlasu.

    Shorty se do toho pustil ráno, dlouho před rozedněním.

    „No tak!“ zařval. „Vylezte, vy spáči! Tu máte kafe, kopněte to do sebe! Ať můžem vyrazit!“

    Stine a Sprague nadávali a stěžovali si, jelikož museli vyrazit na cestu o dvě hodiny dříve než kdykoli předtím. Když už nic jiného, vichřice byla ještě horší a po chvíli měl každý muž zmrzlé tváře, zatímco vesla byla ztěžklá ledem. Razili si cestu, nejdřív tři hodiny, pak čtyři; jeden muž řídil, jeden sekal led, dva se lopotili u vesel, všichni se střídali. Severozápadní břeh se jevil stále blíž a blíž. Vichřice foukala ještě silněji a Sprague nakonec na znamení kapitulace zatáhl veslo. Shorty se k němu vrhl, i když se teprve před chvílí vystřídal.

    „Teď sekej led ty,“ řekl a podal Spragueovi sekeru.

    „Ale k čemu to je?“ zakňoural ten druhý. „Nezvládneme to. Vrátíme se zpátky.“

    „Pokračujeme dál,“ odvětil Shorty. „Sekej led. A když se budeš cejtit líp, můžeš mě vystřídat.“


    Právě ve chvílích vyčerpání lidé ztrácejí i poslední zbytky morálky a taková chvíle nastala. Každý z nich dosáhl bodu zlomu. Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na kormidelníka. Pro Kita to byla nová zkušenost. Nikdy v životě na něj nikdo nemířil zbraní. A teď se k jeho překvapení zdálo, že to vůbec nic neznamená. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.

    „Jestli tu zbraň nedáš pryč,“ řekl, „tak ti s ní tu hnátu přerazim.“

    „Jestli tu loď nevotočíš, zastřelím tě,“ vyhrožoval Sprague.

    Pak se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a postavil se za Spraguea.

    „No tak, střílej,“ řekl Shorty a zamával sekerou. „Prahnu po tom, abych ti to moh zaseknout do hlavy. Tak poď, rozjeď to.“

    „Tohle je vzpoura,“ vmísil se do řeči Stine. „Musíte poslouchat rozkazy.“

    Shorty se do něj pustil.

    „Ach, na tebe taky dojde řada, jen co skončím tadyhle s tvým parťákem, ty malej prasečí čmuchale.“

    „Spragueu,“ řekl Kit, „dám ti jen třicet vteřin, abys schoval tu pistoli a vytáhl to veslo.“

    Sprague zaváhal, krátce se hystericky zasmál, odložil revolver a opět se sklonil k práci.

    Ještě dvě hodiny se kousek po kousku prodírali podél okraje zpěněných skal, až se Kit obávala, že se spletl. A pak, když byl na pokraji toho, aby se otočil, se přiblížili k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, který vedl do prostoru obklopeného pevninou, kde i ty nejprudší poryvy větru jen stěží porušovaly hladinu. Bylo to útočiště, které se naskytlo lodím v předchozích dnech. Přistáli na strmé pláži a oba předáci se zhroutili na palubu, zatímco Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    „Co je prasečí čmuchal, Shorty?“ zeptal se Kit.

    „Se propadnu, jestli vim já,“ zněla odpověď; „ale na něj to sedí.“

    Jana Bartáková

    OdpovědětVymazat



  2. „Zvládli bychom to, kdyby to nebyli takoví zbabělci.” řekl Kit Shortymu, během toho, co si třetího dne večer sušili mokasíny u ohně. „Mohli jsme to sfouknout ještě dneska, kdyby se nevrátili. Za hodinu jsme už mohli bejt na západním pobřeží. Jsou to takoví trotlové.”


    „Přesně.” přitakal Shorty. Vrátil svou mokasínu k ohni, a potom se na chvíli zamyslel. „Koukej tady, Smoku. Do Dawsonu je to ještě stovky mil. Jestli nechceme, aby nám tady umrzly zadky, musíme něco udělat. Co řikáš?”

    Kit se na něj podíval a čekal.

    „Ti dva usmrkánci, proti nám nezmůžou nic.” vysvětloval Shorty. „Můžou dávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale, jak řikáš, jsou to baby. Jestli se chceme dostat do Dawsonu, musíme se o tuhle skvadru postarat sami.”

    Podívali se jeden na druhého.

    „Dobrá,” řekl Kit, podávaje ruku ve znamení souhlasu.

    Ráno, dlouho před rozbřeskem, se Shorty pustil do díla.

    „No tak dělejte!” zařval. „Vylezte ven vy spáči! Tady máte kafe, tak ho do sebe koukejte kopnout a padáme odsud!”

    Stine a Sprague remcali a stěžovali si, jelikož byli donuceni vydat se na cestu o dvě hodiny dříve, než byli doposud zvyklí. Jestli nic jiného, vichřice byla ukrutnější a během chvilky byly tváře všech mužů omrzlé a vesla těžkla pod tíhou ledu. Trmáceli se tři hodiny, pak čtyři; jeden muž navigoval, jeden sekal led, dva vroucně veslovali, a všichni se dokola střídali. Severozápadní pobřeží jim bylo blíž a blíž. Chladný vítr začal být ještě pronikavější, když v tom Sprague stáhl své veslo na znamení kapitulace. Shorty se po něm vrhl, ačkoli teprve před chvílí vystřídal.

    „Sekej led.” řekl, podávaje Spragueovi sekyru.

    „A k čemu nám to je?” zakňoural druhý. „Tohle nemůžeme zvládnout. Vrátíme se zpátky.”

    „Pokračujeme dál!” pronesl Shorty. „Sekej led. Až se budeš cejtit líp, můžeš si to se mnou vyměnit.”



    Je to právě ve chvílích naprostého vyčerpání, kdy lidé ztrácejí i poslední kapku lidskosti a ten moment právě nadešel. Každý z mužů si sáhl na úplné dno. Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na svého kormidelníka. Pro Kita to byla nová zkušenost, jelikož ještě nikdy nezažil, aby proti němu někdo vztáhl zbraň. A teď se mu s vlastním údivem zdálo, jako by mu to bylo úplně jedno. Připadalo mu to jako nejpřirozenější věc na světě.


    „Pokud tu zbraň okamžitě nesložíš,” řekl. „Tak ti s ní tu pracku urazim.”


    „Jestli neotočíš tu loď, tak střelím” vyhrožoval Sprague.



    Pak to vzal Shorty do svých rukou. Přestal sekat led a v okamžiku stál za Spraguem.


    „Tak dělej, střílej,” řekl Shorty pohazuje si za ním sekyrou. „Toužím po té chvíli, kdy ti ji budu moc zaseknout do hlavy. Do toho, odvaž se.”


    „Tohle je vzpoura,” přimíchal se do toho Stine. „Přísahal si, že budeš poslouchat rozkazy.”


    Shorty se k němu otočil.


    „Ach, na tebe se dostane hnedka, co skončím s tvým kamarádíčkem, ty ty malej prasečí šmíráku.”

    „Spragueu,” řekl Kit, „Dám ti pouze třicet sekund na to, abys položil tu zbraň a vrátil se zpátky k veslu.”


    Sprague zaváhal, dostal ze sebe jen krátký hysterický smích, zandal revolver a uklidil se zpět ke své práci.

    Další čtyři hodiny, kousek po kousku se prokousávali cestou, až na okraj pěnících skal, když se Kit začal obávat toho, že udělal chybu. A potom, značně hazardující s myšlenkou návratu, se ocitli kousek od úzkého otvoru, ne více než dvacet stop širokého, který vedl do vnitrozemského úkrytu, v němž i ty nejtvrdší poryvy větru nebyly vůbec znatelné. Byl to přístav, který se naskytl lodím v předešlých dnech. Vylodili se na příkré pláži a oba mazáci se svalili na palubu, zatímco Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    „Co je to prasečí šmírák, Shorty?” zeptal se Kit.

    „Jo, to kdybych tak věděl,” řekl na to; „ale on je přesně takovej.”

    OdpovědětVymazat
  3. „Zvládli bychom to nebýt těch dvou poserů,“ řekl Kit třetí den Shortymu, když si sušili svoje mokasíny u večerního ohně. „Dneska jsme to mohli zvládnout, kdyby se nevrátili zpátky. Stačila ještě jedna hodina a mohli jsme být u západního pobřeží. Jsou… jsou to dámičky.“
    „Jasně,“ přitakal Shorty. Otočil svojí mokasínu k ohni a na chvilku se zapřemýšlel. „Dívej, Smoku. Do Dawsonu jsou to stovky mil. Pokud tady nechceme umrznout, musíme začít něco dělat. Co řikáš?“
    Kit se na něj vyčkávavě podíval.
    „Bez nás jsou ty dvě slečinky ztracený,“ vysvětlil Shorty. „Můžou si tady rozkazovat a mávat penězma, jak se jim zlíbí, ale jsou to slaboši. Jestli se chceme dostat do Dawsonu, musíme tuhle vejpravu vzít do svejch rukou.“
    Oba se na sebe podívali.
    „Dobrá,“ řekl Kit, když natahoval ruku k souhlasu.
    Ráno, dlouho před rozbřeskem, začal Shorty jednat.
    „No tak!“ zakřičel. „Vylezte, vy ospalci! Máte tu kafe! Tak ho do sebe kopněte, ať odsud můžeme vypadnout!“
    S mručením a námitkami byli Stine a Sprague donuceni vydat se na cestu o dvě hodiny dřív než obvykle. Když už nic jiného, tak vichřice byla ještě ukrutnější a stačila pouhá chvilka, než měli všichni omrzlý obličej, zatímco jim pádla ztěžkla pod tíhou ledu. Vláčeli se tři hodiny, poté čtyři. Jeden muž určoval směr, druhý prolamoval led, dva zbylí se dřeli u vesel a po nějaké době se každý z nich vystřídal. Břeh na severo-západě se čím dál víc přibližoval. Vichřice zesílila, až nakonec Sprague pustil veslo ve znamení rezignace. Shorty se ho hned ujal, přestože jeho chvilka odpočinku teprve začala.
    „Sekej led,“ řekl, podávaje Spragueovi sekyrku.
    „K čemu nám to bude?“ kňučel druhý muž. „Beztak to nezvládneme. Musíme se vrátit.“
    „Budeme pokračovat,“ řekl Shorty. „Sekej led. A až se na to budeš cejtit, můžeš mě vystřídat.“
    Je to ve chvílích naprostého vyčerpání, kdy člověk ztratí i ty poslední zbytky morálky, a právě takový moment nastal. Každý z mužů dosáhl své hranice. Sprague si strhl palčáky, vytáhl revolver a namířil ho na kormidelníka. Tohle pro Kita byla nová zkušenost. Ještě nikdy předtím neměl proti sobě namířenou zbraň. A teď, k jeho překvapení, to pro něj neznamená vůbec nic. Zdála se to být ta nejpřirozenější věc na světě.
    „Jestli tu bouchačku nedáš pryč,“ řekl. „Udělám to sám a majznu tě s ní přes ty tvoje pracky.“
    „Jestli tu loď neotočíš, zastřelim tě.“ vyhrožoval Sprague.
    Pak se do toho vložil Shorty. Odtrhl pozornost od sekání ledu a postavil se za Spraguea.
    „Posluž si a vystřel,“ řekl Shorty, mávaje sekyrkou. „Už se nemůžu dočkat, až mi dáš šanci ti tohle zaseknout do palice. Tak dělej, bude zábava.“
    „Tohle je vzpoura,“ vmísil se do toho Stine. „Máte se řídit podle rozkazů.“
    Shorty se k němu otočil.
    „Ach, ty svůj příděl dostaneš taky, jakmile se vypořádám tady s tvym kolegou, ty malej prasečí šmíráku, ty- „
    „Spragueu,“ řekl Kit. „Dám ti třicet vteřin na to, abys tu bouchačku odložil a vzal si místo ní do ruky veslo.“
    Sprague zaváhal, krátce se hystericky zasmál, zandal revolver zpátky a pustil se do práce.
    Po další dvě hodiny, kousek po kousku, si razili cestu podél zpěněné mělčiny, až se Kit bál, že udělal chybu. A když už byl jen tak tak od vydání pokynu k návratu, jejich loď doplula k úzkému otvoru, širokému ani ne dvacet stop, který vedl do vnitrozemského závětří, kam ani ty nejprudší vichry neměly šanci proniknout. Bylo to pár dní zpátky loďmi obývané útočiště. Vylodili se na příkré pláži, dva členové posádky se zhroutili na palubě, zatímco Kit a Shorty rozbili tábor a začali vařit.
    „Co znamená prasečí šmírák, Shorty?“ zeptal se Kit.
    „Co já vim,“ zněla odpověď. „ale na něj to pěkně sedí.“

    OdpovědětVymazat
  4. “Mohli jsme to zvládnou, kdyby to nebyli takoví zbabělci.” řekl Kit Shortymu, zatímco si během večera třetího dne sušili u ohně mokasíny. “Dokázali bychom to ještě dneska, kdyby se neotočili. Jenom další hodina snahy a stáli by sme na západním břehu. Vždyť to jsou úplný zelenáči.”

    “Jasně,” souhlasil Shorty. Otočil své mokasíny k ohni a na chvíli se zamyslel. “Podívej, Smoku. Odsud je to do Dawsonu stovky mil. Jestli tu nechceme zmrznout, musíme s tím něco udělat. Co mi na to povíš?”

    Kit na něj pohlédl a čekal.

    “Na ty dva máme pořádnou páku,” Vysvětlil Shorty. “ Můžou pokřikovat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak řikáš, jsou to nováčci. Jestli jdeme do Dawsonu, musíme se v téhle skupině chopit kormidla.”

    Pohlédli jeden na druhého.

    “Jsem pro,” řekl Kit zatímco zvedl ruku v souhlasu.

    Ráno, dlouho před svítáním, Shorty zvolal.

    “No tak!” zařval. “Vylezte, vy spáči! Tady máte kafe a kopněte ho do sebe! Musíme se do toho pustit!

    Za doprovodu jejich mumlání a stěžování, Stine a Sprague byli donuceni vyrazit od dvě hodiny dříve než kdy předtím. Jestli nic jiného, vichřice byla horší a obličeje všech mužů po chvilce začali mrznout, zatímco jejich vesla těžkla ledem. Zápasili s tím nejprve tři hodiny, poté čtyři, jeden muž řídil, jeden sekal led a dva se dřeli s vesly a různě se střídali. Severozápadní břeh byl blíže a blíže. Vichřice ještě vzrostla v síle a Sprague vtáhl své veslo zpátky do člunu ve znamení kapitulace. Shorty se rychle vesla chopil, I když jeho odpočinek teprve začal.

    “Sekej led,” řekl a podal Spragoueovi sekyrku.

    “K čemu to ale je?” zaskuhral Sprague. “To nezvládneme, musíme se otočit.”

    “Budeme pokračovat” řekl Shorty. “Sekej led. Jakmile ti bude líp tak mě můžeš vystřídat.”

    Je to právě během těchto momentů naprostého vyčerpání, kdy lidé ztrácí poslední zbytky své lidskosti a taková chvíle právě přišla. Každý z mužů dosáhl svého zlomu. Sprague vytrhl svou ruku z rukavice, vytasil svůj revolver a namířil ho na jejich kormidelníka. Tohle byla pro Kita nová zkušenost. Nikdo na něj zbraň ještě nikdy nenamířil. Nyní, k jeho překvapení, se ale zdálo že to nic neznamená, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

    “Jestli na mě nepřestaneš tou zbraní mířit,” řekl, “Tak tě s ní přes tu pracku vezmu.”

    “Jestli ten člun neotočíš, tak tě zastřelím.” Vyhrožoval Sprague.

    Poté se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a postavil se za Spraguea.

    “Dělej a střel,” řekl Shorty a zamával sekyrkou. “Jenom vyčkávám na šanci ti jí vrazit do lebky. Jen do toho, začni.”

    “Tohle je vzpoura,” přidal se Stine “Zaplatili jsme vám aby jste poslouchali rozkazy.”
    Shorty se k němu otočil.

    “Oh, na tebe přijde řada hned jak skončím s tvým parťákem, ty malej, prasečí usmrkánku”

    “Spragueu,” řekl Kit “ Dávám ti třicet vteřin na to aby jsi odložil tu zbraň a chopil se vesla”

    Sprague zaváhal, krátce se hystericky zasmál, odložil svůj revolver a vrátil se zpátky k veslování.

    Ještě dvě hodiny se kousek po kousku prodírali podél okraje zpěnělých skal, až se Kit obával, že se mýlil. A potom, co byl na hranici toho aby se sám otočil, se přiblížili k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, který vedl k místu, které bylo obklopeno pevninou a ani ty nejsilnější vichry se téměř nedotýkaly jeho povrchu. Bylo to útočiště dobyté čluny během přecházejících dnů. Přistáli na strmé pláži a zatímco jejich vyčerpaní zaměstnavatelé leželi ve člunu, Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a pustili se do vaření.

    “Co je to prasečí usmrkánek, Shorty?” zeptal se Kit.

    “Co já vím?” zněla odpověď, “ale na něj to sedí.”

    -Lukáš Lichoň

    OdpovědětVymazat
  5. „Dokázali bysme to, kdyby byli co k čemu.“ Řekl Kit Shortymu k večeru třetího dne, zatímco si u ohně sušili mokasíny. „Kdyby se nevotočili, mohli sme tam bejt už dneska. Eště hodinku a sme na západnim břehu. Sou to—sou to zelenáči.“
    „To rozhodně.“ Souhlasil Shorty. Pootočil svůj mokasín k plamenům a chvíli rozmlouval. „Hele, Smokeu. Do Dawsonu je to stovky mil. Esli tady nechcem umrznout, musíme máknout. Co řikáš?“
    Kit na něj pohlédl a čekal.
    „Máme ty cucáky totálně v hrsti.“ Shorty vysvětloval. „Uměj dávat rozkazy a sypat prachy, ale, jaks řikal, sou to zelenáči. Elsi se chcem dostat do Dawsonu, měli bysme tomu odteď šéfovat my.“
    Podívali se na sebe.
    „To je vono,“ řekl Kit a pozvedl ruku na souhlas.
    Následující ráno, dlouho před úsvitem, Shorty vydal rozkazy.
    „Hola spáči!“ zahučel „Vylezte! Máte tady kafe, tak si dejte, páč potom odplouváme!“
    Reptající a stěžující si, Stine a Sprague byli nuceni dát se do práce o dvě hodiny dříve než obvykle. Vichřice byla ještě tužší, a během chvíle měl každý z mužů zledovatělý obličej, a jejich vesla byla ztěžklá od vrstvy ledu. Tři a následně čtyři hodiny se namáhali, jeden muž kormidloval, jeden prosekával cestu ledem a dva zabírali do vesel, pravidelně se také střídali. Severo západní břeh se pomalu ale jistě přibližoval. Vítr vanul silněji a najednou Sprague přitáhl veslo jako symbol kapitulace. Shorty k veslu přiskočil, i když jeho odpočinek sotva začal.
    „Sekej led.“ řekl, a podal Spraguemu sekyrku.
    „A k čemu nám to bude?“ Sprague kníkl „Nedáme to. Otočme se zpátky.“
    „Budem pokračovat.“ řekl Shorty „Sekej led a až ti bude líp, zas se vyměníme.“


    Je to v takových chvílích vyčerpání, kdy muži ztrácí poslední zbytky civilizovanosti. A taková chvíle právě nastala. Každý z mužů byl na pokraji svých sil. Sprague setřásl rukavici, vytáhl revolver a obrátil ho proti kormidelníkovi. Tohle byla pro Kita něco nového, poněvadž na něj nikdy nikdo zbraň nenamířil. A teď, k jeho údivu, to pro něj absolutně nic neznamenalo. Byla to ta nejběžnější věc na světě,
    „Esli tu pistol nestáhneš,“ Kit povídá, „Tak ti jí seberu a praštim tě s ní přes pracky.“
    „Pokud neotočíš loď, tak tě vodstřelim,“ Vyhrožoval Sprague.
    Poté se Shorty chytil příležitosti. Přestal sekat led a postavil se za Spragueho.
    „Tak dělej. Střílej.“ řekl a zamával sekyrou. „Už se třesu na to až ti budu moct rozseknout palici. Tak dělej, nestyď se.“
    „To je vzpoura!“ Stine vykřikl „Byli ste zavázaný poslouchat rozkazy.“
    Shorty se k němu otočil.
    „No neboj, ty taky dostaneš, až skončim tady s tvym kámošem, ty šmíráku jeden prasáckej!“
    „Spragueu,“ Kit povídá, „Dávam ti třicet vteřin abys položil tu zbraň a spustil veslo.“
    Sprague váhal, krátce a hystericky se zasmál, odložil revolver a znovu se pustil do práce.
    Po dvou dalších hodinách, si kousek po kousku prodírali cestu podél zpěněných skal, až měl Kit pocit, že udělal chybu. A v tu chvíli, když už se chystal otočit, byli tváří v tvář úzké puklině, ani ne dvacet stop na široké, která vedla do pevninou obehnaného prostoru, kde i ty nejprudší poryvy větru sotva zčeřily hladinu. Byl to úkryt, který v blízké minulosti sloužil jiným lodím. Přistáli na strmé pláži a oba vedoucí se vyčerpaně svalili do lodi, zatímco Kit a Shorty rozbili stan, rozdělali oheň a začali s vařením.
    „Co to je prasáckej šmírák, Shorty?“ zeptal se Kit.
    „To kdybych věděl,“ zněla odpověď; „ale stejně to na něj sedí.“

    -Anna Focke

    OdpovědětVymazat
  6. „Mohli jsme to zvládnout, kdyby nebyli takoví srabi,“ řekl Kit Shortymu, když si třetího dne večer sušili mokasíny u ohně. „Mohli jsme to zvládnout klidně dneska, kdyby se nevrátili. Ještě hodina práce a mohli jsme bejt na západním pobřeží. Jsou to – jsou to takový troubové.“

    „Přesně,“ souhlasil Shorty. Obrátil mokasíny zpět k plameni a na chvíli se zamyslel. „Koukni, Smoky. Do Dawsonu jsou to stovky mil. Jestli tady nechcem umrznout, musíme něco udělat. Co řikáš?“

    Kit se na něj zadíval a čekal.

    „Ty dvě děcka jasou na nás krátký,“ vysvětlil Shorty. „Můžou si dávat rozkazy a rozhazovat prachama, ale jak řikáš, jsou to srabi. Jestli se máme dostat do Dawsonu, musíme se o tuhle partu postarat sami. “

    Podívali se jeden na druhého.

    „Beru,“ řekl Kit a natáhl k němu ruku na znamení souhlasu.

    Ještě před rozedněním se Shorty pustil do díla.

    „No tak!“ zařval. „Vstávejte, vy spáči! Kopněte do sebe kafe, tu máte! Za chvíli zvedáme kotvy!“

    Stine a Sprague nadávali a stěžovali si, jelikož se museli vydat na cestu o dvě hodiny dříve, než byli běžně zvyklí. Vichřice byla mnohem horší, a po chvíli měli všichni muži zmrzlé tváře a vesla byla ztěžklá ledem. Razili si cestu nejdříve tři hodiny, pak i čtyři, jeden muž řídil, jeden sekal led, dva zápolili s vesly, a všichni se dokola střídali. Severozápadní pobřeží se zdálo být blíže a blíže. Vichřice byla ještě silnější, a Sprague nakonec zatáhl své veslo na znamení kapitulace. Ačkoliv se teprve před chvíli střídali, Shorty se opět vrhl k veslu.

    „Sekej led,“ řekl, a podal Spragueovi sekeru.

    „Ale k čemu to je?“ zakňoural ten druhý. „Nemůžeme to zvládnout. Vrátíme se zpátky.“

    „Pokračujeme dál,“ odvětil Shorty. „Sekej led. A až se budeš cejtit líp, můžeš mě vystřídat.“



    Jsou to právě chvíle vyčerpání, kdy se z jedinců vytrácejí i poslední zbytky lidství, a takový okamžik nyní nastal. Každý z nich dosáhl svého dna. Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na kormidelníka. Pro Kita to byla nová zkušenost. Ještě nikdy v životě na něj nikdo nemířil zbraní. A teď s údivem zjistil, že vlastně o nic nejde. Zdálo se to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

    „Jestli tu zbraň nedáš pryč,“ řekl, „tak ti s ní tu pracku přerazim.“

    „Jestli tu loď neotočíš, zastřelím tě,“ vyhrožoval Sprague.

    Pak to Shorty vzal do svých rukou. Přestal se sekáním ledu a postavil se za Spraguea.

    „No tak, střílej,“ řekl Shorty a zamával sekerou. „Toužím po chvíli, kdy ti tohle budu moct zaseknout do hlavy. Tak pojď, jdeme na to.“

    „Tohle je vzpoura,“ přidal se do toho Stine. „Měli byste poslouchat rozkazy.“

    Shorty se na něj otočil.

    „Ach, na tebe se dostane hned, co skončím tadyhle s tvým kamarádem, ty jeden malej prasečí slídile.“

    „Spragueu,“ řekl Kit, „dám ti jenom třicet vteřin, abys schoval tu pistoli a ujal se zase vesla.“

    Sprague zaváhal, hystericky se zasmál, odložil revolver a sklonil se zpět k práci.

    Ještě další dvě hodiny si kousek po kousku razili cestu podél okraje zpěněných skal, až se Kit obával, že se spletl. Když už se pak skoro chystal otočit, přiblížili se k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, který vedl do prostoru obklopeného pevninou, kde i ty nejprudší poryvy větru jen lehce čechrali hladinu vody. Bylo to útočiště pro všechny lodě z předchozích dní. Vylodili se na strmé pláži a dva členové posádky se svalili na palubu, zatímco Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    „Co je to prasečí slídil, Shorty?“ zeptal se Kit.

    „Co já vim,“ zněla odpověď; „ale na něj to sedí úplně přesně.“

    OdpovědětVymazat
  7. “Zvládli bychom to, nebejt to takový poserové,” řekl Kit Shortymu, zatímco si oba sušili mokasíny u ohně, za večera třetího dne. “Mohli jsme to zvládnout dnes-ka, kdyby se nevrátili zpátky. Další hoďka práce a mohli jsme bejt na západním pobřeží. Jsou to--jsou to děcka.”

    “Jo,” přitakal Shorty. Přisunul mokasíny k ohni a dumal. “Podívej, Smoku. Je to stovky mil do Dawsonu. Jestli tu nechceme umrznout, musíme něco udělat. Co na to řikáš?”

    Kit se na něj bez odpovědi podíval.

    “Na nás si ty usmrkanci nepřijdou,” pronesl Shorty.

    “Můžou si nás buzerovat a vyplácet prašulky, ale jak řikáš, jsou to děcka. Jestli se máme dostat do Dawsonu, přebíráme velení týhle bandy.”

    Podívali se jeden na druhého.

    “Jelito kopyto,” řekl Kit, s nataženou pravačkou k souhlasu.

    Shorty začal jednat dlouho před prvním paprskem slunce.

    “Šup šup!” zabékal. “Kutálejte se z pelechu, vy lemry! Tu máte kafe! Kopněte ho tam a jdem na to!”

    Stine a Sprague bručeli a nadávali, museli vstát o dvě hodiny dříve než kdy předtím. A jestli bylo něco jinak, tak jedině to, že vichřice byla ještě horší. V mžiku byly jejich obličeje omrzlé, a vesla byla obtěžkána kusy ledu. Tři, čtyři hodiny zápasili. Jeden kormidloval, další prolamoval led, a dva, jeden po druhém, táhli za vesla. Severozápadní pobřeží bylo stále blíž a blíž. Vichřice neustále sílila, až nakonec Sprague vytáhl veslo jako známku kapitulace. Shorty se k němu okamžitě vrhl, i když jeho chvilka odpočinku teprve začala.

    “Sekej,” řekl a podával Spragueovi sekyru.

    “K čemu to bude?” ostatní skučeli. “Nezvládneme to, musíme se vrátit.”

    “Pokračujeme dál,” odvětil Shorty. “Sekej led. A až se ucejtíš líp, můžeš si to se mnou vyměnit.”


    Je to právě ve chvílích absolutního vyčerpání, kdy jeden ztratí všechnu lidskost, a ten moment právě nadešel. Každý z nich dosáhl bodu zlomu. Sprague vytrhl ruku z palčáků a chopil se revolveru, který namířil na kormidelníka. Toto byla nová zkušenost pro Kita. Nikdy dříve na něj nikdo nemířil pistolí. A nyní, k jeho překvapení, to absolutně nic neznamenalo. Jako kdyby to bylo naprosto přirozené.

    “Jestli ten kvér nedáš vokamžitě pryč,” řekl, “udělám to za tebe a dostaneš s ním přes pracky.”

    “Jestli tu loď nevotočíš, odprásknu tě,” hrozil Sprague.

    V tom se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a postavil se za Spraguea.

    “Tak střílej,” řekl Shorty, zatímco vrtěl sekerou. “Celej se chvěju až se moje sekera seznámí s tou tvojí kebulí. Tak do toho, jen ať je sranda.

    “To je vzpoura,” vložil se do toho Stine. “Máte poslouchat rozkazy.”

    Shorty se k němu otočil.

    “Ah, neboj se, taky se na tebe dostane, až budu hotovej tady s tvým kamarádíčkem, ty kaňouří rypáku, ty-.”

    Sprague zaváhal, hystericky se zachechtal, zandal revolver a vrátil se k práci.

    Další dvě hodiny zápasili píď po pídi naskrz mělčinou, až se Kit zalekl, že udělal chybu. A když už se chtěl vrátit, dostali se k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, který vedl do pevninou obehnaného prostoru, kam ani ty nejdivočejší vichry nepronikly. Bylo to již dříve použité lodní útočiště. Zakotvili na rovinné pláži. Oba zaměstnavatelé se mátořili v lodi, zatímco Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    “Shorty, co je to kaňouří rypák?” zeptal se Kit.

    “Co já vim,” zněla odpověď; “ale von jim rozhodně je.”

    OdpovědětVymazat
  8. „Zvládli bysme to, kdyby byli co k čemu“, řekl Kit Shortymu večer třetího dne, zatímco si sušil své mokasíny u ohně. „Ještě dneska bychom tam byli, kdyby se nechtěli vrátit, toho západního pobřeží bychom do hodiny dosáhli.
    Ještě jim mlíko teče po bradě.“

    „Přesně“, přitakal Shorty. Natočil své mokasíny k ohni a chvíli přemýšlel. „Hele, Smokeu. Do Dowsonu jsou to ještě stovky mil. Jestli tady nechceme zmrznout, musíme hnout zadkem. Co říkáš?“

    Kit se na něj díval a čekal.

    „Na ty dva usmrkance máme páku,“ pokračoval Shorty. „Umí dávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak říkáš, jsou to baby. A jestli chceme do Downsonu dostat, musíme se o tuhle skvadru postarat my.“

    Dívali se jeden na druhého.

    „Fajn,“ řekl Kit, natahujíc ruku ve znamení souhlasu.

    Shorty započal svůj plán ráno, dlouho před rozbřeskem.

    „Vstávat!“ zahučel. „Vylezte, spáči. Tady je kafe, kopněte ho do sebe, ať můžem vyrazit.“

    Stine a Sprague remcali a stěžovali si, protože byli donuceni pracovat už o dvě hodiny dřív než kdy předtím. Vichřice byla jen silnější a za krátko všech obličeje omrzaly a vesla těžkla pod nánosem ledu; Tři hodiny se probíjeli, pak čtyři. Jeden kormidloval, jeden prosekával cestu ledem, dva zápasili s vesly, různě se mezi sebou střídali. Severo-západní břeh se zdál sice blíž a blíž. Vichřice ale stále zesilovala, až nakonec Sprague vytáhnul veslo ve znamení kapitulace. Shorty se k veslu vrhl, přestože byl na střídačce jen chvíli.

    „Sekej led,“ řekl a podával Spragovi sekeru.

    „Ale proč?,“ fňukal ten druhý. „Stejně to nedáme. Musíme se otočit.“

    „Budeme pokračovat,“ řekl Shorty. „Sekej led. Až si odpočineš, prohodíme se.“


    Ve chvílích naprostého vyčerpání lidé ztrácí všechny morální zábrany a poslední kapky lidskosti, a právě taková chvíle nastala. Každý z mužů dosáhl pokraje zhroucení, sáhnul si na dno. Sprague si sejmul rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na kormidelníka. Tohle byla pro Kita nová zkušenost. Ještě nikdy na sebe neměl namířenou zbraň. A teď, k jeho překvapení, to s ním ani nehnulo. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.

    „Jestli tu zbraň hned nesložíš,“ řekl, „tak ti s ní tu pracku přerazím“

    „Jestli tu loď neotočíš, tak tě zastřelím,“ vyhrožoval Sprague.

    Pak se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a stoupnul si za Spragea.

    „Tak dělej. Střílej,“ vyzval ho Shorty, mávaje sekerou v ruce. „Umírám touhou ti tu sekeru zarazit do lebky. Tak si posluž.“

    „Tohle je vzpoura,“ přerušil je Stine. „Máte nařízeno poslouchat rozkazy.“

    Shorty se na něj otočil.

    „Jen počkej, dostanu se k tobě hned, jak se vypořádám s tvým kamarádíčkem, ty jeden prasečí šmíráku, ty-“

    „Spragu,“ řekl Kit, „dám ti třicet vteřin na to, abys tu bouchačku uklidil a vrátil se k veslování.“

    Sprague zaváhal, histericky se zachechtal, uklidil revolver a sklonil se zpátky k práci.

    Následovaly další dvě hodiny, kdy se centimetr po centimetru, prodírali podél zpěněných skal, až se Kit začal obávat, že udělal chybu. Když už se chystal vydat pokyn k návratu, ocitli se tváří v tvář úzké puklině, určitě do dvaceti stop na šířku, Která vedla na pevninou obehnané místo, na které ani ty nejsilnější vichry po sobě nenechaly známku. Bylo to místo, ve kterém lodě, nalezly v posledních dnech útočiště. Vylodili se na strmé pláži, a zatímco jejich oba zaměstnavatelé leželi vyčerpaní na lodi, Kit se Shortym rozbili stan, založili oheň a začali s přípravou jídla.

    „Shorty, co je to ten prasečí šmírák?“ zeptal se Kit

    „Co já vím?“ odpověděl, „ale na něj to sedí.“

    OdpovědětVymazat
  9. „Můžeme to dokázat, pokud by ty dva nebyly takový zbabělci,“ Kit řekl Shortymu, při tom si sušily, večer třetího dne, své mokasíny u ohně. „Už bychom byly cíli, kdyby bychom se nevraceli. Další ztracená hodina na tom západním břehu. Jsou—Jsou jak děti v lese.
    „Rozhodně,“ Shorty souhlasil. Otočil své mokasíny k ohni a na chvíli debatoval. „Smoku, koukni. Je to stovky mil do Dawsonu. Pokud tu nechceme zmrznout, musíme s tím něco udělat. Nemyslíš?“
    Kit se podíval na Shortyho a čekal.
    „Máme velkou výhodu nad těma děckama,“ vysvětloval Shorty. „Můžou nám dávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak říkáš jsou to jen děcka. Pokud míříme do Dawsonu, musíme se ujmout velení.“
    Podívali se na sebe.
    „Jdeme na to,“ souhlasil Kit.
    Brzo ráno, ještě před rozbřeskem, už rozpohyboval svůj plán.
    „Vstáváme!“ zakřičel. „Vylezte vy ospalci! Tady máte kafe! Hoďte ho do sebe! Musíme vyrazit!“
    S bručením a stěžováním Stine a Sprague byly vynuceni vyrazit dvě hodiny před tím než obvykle. Vichřice byla tužší a během chvíle obličeje všech mužů byly zamrzlé a pádla celé od ledu. Už to jsou tři hodiny a následně čtyři, jeden muž u kormidla, jeden seká led, dva muži se dřeli s pádly a každý z nich se střídal. Severozápadní břeh se přibližoval více a více. Vichřice foukla ještě silněji. Sprague vytáhl svůj token kapitulace. Shorty ho přiběhl zaskočit, i když se už střídali.
    „Sekat led,“ řekl, když mu Sprague předal sekyru.
    „Ale k čemu?“ ten druhý zafňukal. „Nedokážeme to. Musíme se vrátit.“
    „Budeme pokračovat,“ řekl Shorty. „Sekej ten led. Až se budeš cejtit líp tak mě můžeš vystřídat.“


    V těchto momentech vyčerpání, lidé ztrácí veškerou svou lidskost a tento moment nastal. Všichni muži dosáhli bodu zlomu. Sprague si strhnul rukavici, vytáhl svůj revolver a namířil ho na kormidelníka. Pro Kita to byla nová zkušenost. Nikdo na něj v živote nenamířil zbraň. A teď, k jeho překvapení, nic to pro něj naznamenalo. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.
    „Pokud tu zbraň neodhodíš,“ řekl, „Tak ti jí vemu a sám tě sní přetáhnu.“
    „Pokud neotočíš tu loď tak tě zastřelim.“ Sprague vyhrožoval.
    Shorty přestal sekat led a stoupl si za Spragueho.
    „Tak dělej, vystřel,“ řekl Shorty, se sekyrou v ruce. „Už se těšim až mi dáš tu šanci, kdy tě můžu rozseknout. Tak dělej dopřej mi tu radost.“
    „Tohle je vzpoura,“ přiběhl Stine. „Máte poslouchat rozkazy.“
    Otočil se na něj Shorty.
    „Oh, ty taky dostaneš hned jak budu hotovej stvym parťákem, ty jedno malý šmírácký prase.“
    „Sprague,“ řekl Kit, „Dám ti třicet sekund, aby si odhodil tu zbraň a dostal se k tomu pádlu.“
    Sprague zaváhal, krátce a hystericky se zasmál, odložil revolver a přidal se opět k práci.
    Další dvě hodiny, palec za palcem, se probojovali podél okraje zpěnělých skal, dokud se Kit nevystrašil, že udělal chybu. A pak, když už si myslel, že se musí vrátit, tak spatřil úzký otvor. Skoro 20 stop široký, vedl do uzavřeného zálivu, kde ani ta nejsilnější vichřice nemohla zasáhnout. Bylo to útočiště pro lodě z dřívějších dnů. Zakotvili na strmé pláži, dva členové posádky si lehli únavou na palubu lodě, mezitím Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.
    „Co je to šmírácký prase, Shorty?“ zeptal se Kit.
    „Co já vim,“ odpověděl; „ale i tak to k němu sedne.“

    Matěj Kraus

    OdpovědětVymazat
  10. "Mohli jsme to zvládnout, kdyby to nebyli takový měkkýši," řekl Kit Shortymu, když třetí den sušili svoje mokasíny u ohně. "Mohli bychom to zvládnout už dneska, kdyby se na to nevykašlali. Ještě hodina práce a mohli jsme dosáhnout západního pobřeží. Jsou-jsou jen nezkušený."

    "To je fakt," souhlasil Shorty. Obrátil si u ohně mokasíny a povídal. "Podívej Smoku. Do Dawsonu jsou to stovky mil. Jestli tady nechceme zmrznout, musíme něco dělat. Co ty na to?"

    Kit se na něj podíval a čekal.

    "Máme na ty dámičky páku," vysvětlil Shorty. "Můžou dávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak říkáš, jsou to jenom dámičky. Jestli jdeme do Dawsonu, musíme převzít vedení týhle výpravy."

    Podívali se na sebe.

    "To teda," řekl Kit a souhlasil mávnutím ruky.

    Ráno ještě před rozbřeskem Shorty zvolal.

    "Notak jedem!" zařval. "Hněte sebou, ospalci! Tady máte kafe! Kopněte to tam a vyrážíme!"

    Brblali a nadávali, Stine a Sprague byli nuceni vyrazit na cestu o dvě hodiny dříve. A co víc, vichřice byla silnější, za malou chvíli měli všichni omrzlé obličeje a vesla byla těžší pod vrstvou ledu. Tři, čtyři hodiny zápasili, jeden muž řídil, druhý sekal led, dva se dřeli u vesel a vzájemně se střídali. Severozápadní pobřeží se rýsovalo na obzoru více a více. Vichřice foukala čím dál silněji a ke konci to Sprague vzdal a přestal veslovat. Shorty ho vystřídal, i když si zrovna dopřával pauzu.

    "Sekej led," řekl a podával Spragovi sekyrku.

    "K čemu to ale je?" bědoval jeden z nich. "To nemůžeme dokázat. Otáčíme se zpátky."

    "Pokračujeme dál," řekl Shorty. "Sekej led a až se budeš cejtit líp, tak mě vystřídáš."

    ...

    Ve chvílích vyčerpání všichni muži ztrácí zbytky lidskosti a ta chvíle právě nastala. Každý si sáhl na dno. Sprague si strhnul rukavici, vytáhl pistoli a namířil ji na kormidelníka. Pro Kita to bylo něco nového. Nikdy na sebe neměl namířenou zbraň. A nyní, k jeho překvapení, mu připadalo, že o nic nejde. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.

    "Jestli tu zbraň nesložíš," řekl, "vytrhnu ti ji a přerazím ti s ní klouby."

    "Jestli tu loď neotočíš, tak tě zastřelím," hrozil Sprague.

    Shorty to vzal do svých rukou. Přestal sekat led a postavil se za Spragua.

    "Tak dělej a voddělej mě," řekl Shorty a kýval sekyrkou. "Toužím po příležitosti zarýt ti ji hlavy. Tak dělej a odstartuj to."

    "To je vzpoura," vkročil do toho Stine. "Zavázal jsi se, že budeš poslouchat rozkazy."

    Shorty se k němu otočil.

    "Hm, na tebe se taky dostane, jen co skončím s tvým kamarádíčkem, ty jeden spráskanej prasečí slídile."

    "Spragu," řekl Kit, "dám ti jen 30 sekund na odložení zbraně a chopení se vesla."

    Sprague váhal, krátce se hystericky zasmál, odložil pistoli a sklonil se k práci.

    Další dvě hodiny, kousek po kousku se prodírali podél zpěněných skal až se Kit začal obávat, že udělal chybu. A pak, když už se přikláněl k tomu, že to otočí, se dostali k úžině, ne víc než 20 stop široké, která vedla do pevninou obehnaného prostoru, kde se i ty nejdivočejší větry sotva dotýkaly hladiny. V dávných časech to sloužilo jako útočiště pro lodě. Přistáli na strmé pláži a dva členové posádky padli do kolapsu. Mezitím Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    "Co je spráskanej prasečí slídil, Shorty?" zeptal se Kit.

    "Co já vim," odpověděl; "ale na něj to sedí."

    -Kurečka Daniel

    OdpovědětVymazat
  11. „Mohli bychom to zvládnout, kdyby to nebyli takoví zbabělci,“ řekl Kit Shortymu, když už třetí večer u ohně sušili své mokasíny. „Zvládli bychom to i dneska, kdyby to nechtěli otočit. Další hodina práce a mohli jsme být u západního břehu. Oni jsou takový… takový bačkory.“

    „To teda,“ souhlasil Shorty. Nastavil svůj mokasín k plamenům a na chvíli se odmlčel. „Hele, Smoku. Do Dawsonu jsou to ještě stovky mil. Jestli tady nechceme umrznout, musíme něco podniknout. Co řikáš?“

    Kit se na něj podíval a čekal.

    „Máme nad nima totální převahu,“ vysvětloval Shorty. „Můžou sice vydávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak říkáš — jsou to bábovky. Jestli se chceme dostat do Dawsonu, musíme to vzít do vlastních rukou.“

    Pohlédli jeden na druhého.

    „Tak jo,“ řekl Kit a podal mu ruku na znamení souhlasu.

    Druhý den ráno, dlouho před úsvitem, se do toho Shorty obul.

    „No tak!“ hulákal. „Vstávat, vy lenoši! Tady máte kafe, kopněte to do sebe a vyrážíme!“

    Za náležitého reptání a stěžování byli Stine a Sprague nuceni vstát o dvě hodiny dřív než kdy předtím. Kdyby nic jiného, vichřice zuřila ukrutněji a během chvíle měl každý zmrzlé tváře, zatímco jim vesla těžkla ledem. Tři hodiny se lopotili, pak čtyři, jeden muž kormidloval, druhý sekal led, dva se dřeli u vesel a různě se mezi sebou střídali. Severozápadnímu břehu se blížili stále víc a víc. Vichřice burácela ještě silněji, až nakonec Sprague rezignovaně stáhl své veslo. Shorty se pro něj ihned vrhl, přestože se teprve před chvílí vystřídali.

    „Sekej led,“ řekl a podal Spragueovi sekyru.

    „A co je to platné?“ fňukal ten druhý. „To nemůžeme zvládnout. Budeme se muset vrátit.“

    „Žádný takový,“ řekl Shorty. „Sekej led. A až se budeš cejtit líp, můžem si to vyměnit.“



    Jsou to chvíle naprostého vyčerpání, kdy lidé ztrácejí i poslední zbytky kultivovanosti, a taková chvíle právě nastala. Každý muž už si sáhl na hranice svých sil. Sprague strhl svůj palčák, vytáhl revolver a namířil jej na kormidelníka. To bylo pro Kita něco nového. Pistolí na něj ještě nikdy nikdo nemířil. K jeho překvapení se to nyní nezdálo jako nic výjimečného. Jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě.

    „Jestli tu pistoli hned nesundáš,“ řekl, „tak ti ji seberu sám a majznu tě s ní přes prsty.“

    „Jestli tu loď neotočíš, tak tě zastřelím,“ vyhrožoval Sprague.

    Pak se do toho vložil Shorty. Přestal se sekáním ledu a postavil za Spragua.

    „Tak jen do toho, vystřel,“ řekl Shorty, mávaje sekyrou. „Budu ti moc vděčnej za příležitost ti tohle zarazit do hlavy. Tak do toho, bude sranda.“

    „Tohle je vzpoura,“ vmísil se do toho Stine. „Máte poslouchat rozkazy.“

    Shorty se obrátil na něj.

    „No ty se neboj, na tebe se dostane až to tady vyřídím s tvým kolegou, ty malej prasečí šmíráku.“

    „Spragueu,“ řekl Kit, „máš třicet vteřin na to odložit tu pistoli a začít veslovat.“

    Sprague zaváhal, krátce se hystericky zasmál, schoval revolver a dal se zpátky do práce.

    Další dvě hodiny se kousek po kousku dřeli podél zpěněných skal, dokud Kita nepřepadl pocit, že udělal chybu. A potom, když už byl jen tak tak se opravdu otočit na cestu zpět, ocitli se vedle úžiny ani ne 20 stop široké, vedoucí do místa obklopeného pevninou, kde i ty nejdivočejší poryvy větru jen zřídka zčeřily hladinu. Bylo to útočiště lodí z předchozích dní. Vylodili se na strmé pláži a oba velitelé se rozvalili v lodi, zatímco Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali s vařením.

    „Co je to prasečí šmírák, Shorty?“ zeptal se Kit.

    „Co já vim,“ zněla odpověď, „ale na něj to sedí.“

    OdpovědětVymazat
  12. “Mohli jsme to zvládnout, jenže to by nesměli být takový poseroutkové” říká Kit Shortymu, zatímco si třetího dne večer oba suší mokasíny u ohně. “Mohli jsme to zvládnout už dneska, kdyby se nevrátili. Ještě tak hoďka práce, a byli bychom na západním pobřeží. Oni jsou ale—Oni jsou prostě ufňukané baby. “

    “Jasný no.” Přikývl Shorty, otočil své mokasíny u ohně a na chvíli se zamyslel. “Hele, podívej se Smoku. Do Dawsonu jsou to stovky mil, takže pokud tam nechceme umrznout, musíme s tím fakt něco udělat. Co říkáš?”

    Kit se na něj podíval a čekal.

    “Ty dva poseroutkové se na nic nezmůžou,“ vysvětloval Shorty. “Můžou rozdávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak říkáš, jsou to baby. Pokud chceme do toho Dawsonu, musíme to tady vzít do vlastních rukou.“

    Podívali se jeden na druhého.

    “Tak platí’” řekl Kit a podal si se Shortym ruku.

    Brzo ráno, ještě když byla tma, Shorty započal svolávat.

    “Tak šup! Vstávat!” zvolal. “Vylezte vy spáči! Máte tu kafe, hoďte ho do sebe a jde se na to!”

    Stine a Sprague bručeli a nadávali, bylo to totiž poprvé, co byli donuceni vstávat už o dvě hodiny dřív. A co navíc, vichřice byla tak hustá, že za chvíli už všem omrzaly obličeje a vesla těžkla pod nánosem ledu. Tři hodiny bojovali, pak už čtyři hodiny. Jeden z chlapů kormidloval, jeden sekal led a dva se dřeli s vesly. S každou prací se postupně mezi sebou střídali. Severo-západní břeh se zdál blíže a blíže. Ale o to byla vichřice silnější. Sprague už to nezvládal a vytáhl veslo na znamení, že se vzdává. Shorty okamžitě skočil k veslu, i když ho zrovna někdo vystřídal.

    “Tak aspoň sekej led” řekl Shorty a do ruky mu vrazil sekeru.

    “A k čemu je nám to platný?” zakňoural ten druhý. “Tohle nemůžeme zvládnout, vracíme se”

    “Nevracíme,” řekl Shorty. “Sekej ten led, až se budeš cejtit silnější tak se zase prohodíme”

    Je to ve chvílích naprostého vyčerpání, kdy lidé ztrácí všechny své zábrany a kousky civilizovanosti, a taková chvíle právě nastala. Každý z mužů se dostal na pokraj svých sil. Sprague si strhl rukavici, šáhl po svém revolveru a namířil ho na kormidelníka. Tohle Kit zažil poprvé. Ještě nikdy v životě na něj nikdo nemířil zbraní. A přesto, k jeho překvapení, ho to nijak nerozhodilo. Připadalo mu to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

    “Pokud tu zbraň ihned neodložíš,” řekl, “Tak ti jí seberu a přelámu ti s ní ruce.”

    “Pokud tu loď neotočíš, tak tě zastřelím” Odsekl Sprague.

    V tom se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a stoupl si za Spragueho.

    “No tak dělej, střílej,” řekl Shorty a v ruce mnul sekeru. “Už se nemůžu dočkat až ti jí zarazím do hlavy. Jen to zkus.”

    “Tohle je vzpoura,” vložil se do toho Stine. “Bylo vám nařízeno poslouchat naše rozkazy.”

    Shorty se na něj otočil

    “No jen počkej, taky si to s tebou vyřídím až se vypořádám s tvým kamarádíčkem, ty jeden malej, hnusnej, prasečí gobline, ty-”

    “Spragu,” řekl Kit, “Já ti dávám třicet vteřin na to abys tu zbraň odložil a sedl si k tomu veslu”

    Sprague zaváhal a v momentu beznaděje a vyčerpanosti ze sebe vydal hysterický smích. Nakonec revolver odložil a sedl si zpátky k práci.

    Ještě dvě hodiny, kousek po kousku, se probojovávali podél zpěněných skal až se Kit začal bát, že někde špatně odbočil. Ale nakonec, když už se málem rozhodl loď otočit, se ocitli u úzkého otvoru, asi dvacet stop širokého, který vedl na pevninou obehnané místo, kam ani ty nejsilnější vichřice nezavítaly. Bylo to útočiště, které již dříve bylo použito jinými loďmi. Připluli k břehu, a zatímco jejich dva zaměstnavatelé leželi vyčerpání na lodi, tak Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit něco k jídlu.

    “Co je to ten prasečí goblin, Shorty?” zeptal se Kit.

    “To kdybych věděl,” odpověděl “ale na něj to sto pro sedí”

    OdpovědětVymazat
  13. "Zvládli bychom to nebýt těch zbabělců." Řekl Kit Shortymu během sušení mokasín u ohně. Byl už večer třetího dne. "Mohli jsme to zvládnout ještě dneska kdyby se neotočili. Stačila jedna další hodina a mohli jsme být na západním břehu. Jsou to--jsou to naivky."

    "Přesně" souhlasil Shorty. Otočil mokasíny směrem k ohni a na moment se zamyslel. "Koukni, Smoku. Do Dawsonu to je ještě stovky mil. Pokud to nechceme umrznout, tak musíme něco podniknout. Co ty na to?"

    Kit se na něj podíval a čekal.

    "Ty dva cucáky máme v hrsti," vysvětloval Shorty. "Můžou rozkazovat a máchat prachama jak chtěj, ale jaks řekl, jsou to pořád naivky. Jestli se chceme dostat do Dawsonu, musíme tomu začít šéfovat my."

    Pohlédl jeden na druhého.

    "Jdu do toho," řekl Kit a souhlasně pozvedl ruku.

    Brzy ráno, dlouho před úsvitem, se Shorty pustil do díla.

    "Pohněte si!" zařval. "Vylezte ven, vy spáči! Máte tady kafe, tak se koukejte do ni pustit! Ať odsud můžeme padat!"

    Stine a Sprague reptali a stěžovali si, protože byli donucení vstávat o dvě hodiny dříve než obvykle. Jestli nic jiného, vichřice byla ještě více urputnější a během chvíle byly tváře všech mužů omrzlá, zatímco vesla ztěžkla ledem. Tři hodiny se trápili. Čtyři, jeden navigoval, další sekal led a dva veslovali. Postupně se střídali. Severo-západní břeh se jistě blížil. Vichřice nabírala na síle, když v tom Sprague stáhl veslo na znamení kapitulace. Shorty se uchopil vesla, ačkoli se před chvílí střídali.

    "Sekej led," řekl a podal Spragueovi sekyru.

    "Ale k čemu nám to je?" zaskučel. "Tohle nemůžeme zvládnout. Otočíme se zpátky."

    "Pokračujeme vpřed," oznámil Shorty. "Sekej led. Až se budeš cítit líp, můžeš mě vyměnit."

    ....

    Ve chvílích naprostého vyčrpání lidé ztrácí veškeré zbytky lidskosti. Přesně taková chvíle teď nastala. Všichni z mužů si sáhli na úplné dno. Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na kormidelníka. Byla to pro Kyta nová zkušenost, nikdy nezažil, aby proti němu někdo namířil zbraní. A k jeho vlastnímu překvapení, to pro něj nic neznamenalo. Byla to jako ta nejvíce přirozená věc na celém světě.

    "Pokud tu zbraň hned nepoložíš," řekl, "Tak si ji vezmu a praštím tě s ní po ruce."

    "Jestli neotočíš loď, zastřelím tě," vyhrožoval Sprague.

    Pak se situace chopil Shorty. Přestal sekat led a v mžiku stál za Spraguem.

    "Dělej, zastřel ho," řekl Shorty pohazující sekerou. "Nemůžu se dočkat až ti ji budu moc zaseknout do hlavy. Tak šup, odvaž se."

    "Tohle je vzpoura," přidal se Stine. "Zapřísáhl se, že budeš poslouchat rozkazy."

    "Tohle je vzpoura," přidal se Stine. "Zapřísáhl se, že budeš poslouchat rozkazy."

    "Spragueu," řekl Kit, "Máš třicet vtěřin na to, abys položil zbraň a vrátil se zpátky k veslu."

    Uběhly další dvě hodiny a kousek po kousku se probojovávali okrajem zpěněných skal, do doby, než se Skit začal obávat své případné chyby. Když se měli skoro otočit, přiblížili se k úzkému otvoru, byl necelých dvacet stop široký, vedl k místu, které bylo obklopeno pevninou, kde i ty nejprudší poryvy větru sotva zčeřily hladinu vody. Byl to přístav, pro všechny lodě z předchozích dní. Vylodili se na příkré pláži a dva z posádky se svalili na palubu, zatímco Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    "Co je to prasečí šmírák, Shorty?" zeptal se Kit.

    "To bych taky chtěl vědět," zněla odpověď; "ale on naprosto stejnej."

    -Barbora Pekárková

    OdpovědětVymazat
  14. „Zvládli bychom to, kdyby nebyli zbabělci,” řekl Kit Shortymu, zatímco si večer u ohně sušili mokasíny jejich třetí den na cestě. „Dávno bychom tam byli, kdyby se nevrátili. Další hodina práce by nás na západní břeh dostala. Jsou to-jsou to dámičky.“
    „To je fakt,” souhlasil Shorty. Natočil své boty k ohni a na okamžik se zamyslel. „Koukej, Smoku. Odsaď je to do Dawsonu stovky mil. Jestli tu nechceme zmrznout, musíme něco udělat. Co řikáš?”
    Kit na něj pohlédl a čekal.
    „Silný řeči, žádná práce,” Shorty vysvětlil. „Můžou dávat rozkazy a mávat prachama, ale, jak řikáš, jsou to dámičky. Jestli se chceme dostat do Dawsonu, musíme tuhle situaci vzít do vlastních rukou.”
    Vzájemně na sebe pohlédli.
    „Tak teda jo,” řekl Kit a natáhl ruku k souhlasu.
    Ráno, ještě před úsvitem, Shorty dodržel svého slova.
    „Vstávat!” zaburácel. „Vylezte, ospalci! Tady máte kafe! Hoďte ho do sebe, ať to můžeme odstartovat!”
    Reptající a stěžující si, Stine a Sprague byli nuceni dát se do díla o dvě hodiny dřív než kdy předtím. K jejich smůle vichřice zesílila, během chvilky byly tváře všech zmrzlé, a vesla ztěžkla pod tíhou ledu. Namáhali se po dobu třech hodin, pak čtyř, jeden z nich řídil, druhý prosekával led, dva se prali s vesli, a po čase se všichni vystřídali. Severozápadní břeh se tyčil blíž a blíž. Vichřice sílila čím dál víc, a unavený Sprague ve znamení kapitulace zatáhl veslo. Shorty se k tomu vrhl, i když jeho odpočinek byl pouze dočasný.
    „Sekej led,” řekl, podávajíce Spraguevi sekeru.
    „A k čemu to bude?” zakňoural. „Nezvládnem to. Otočíme se.”
    „Pokračujem,” řekl Shorty. „Sekej led. A až se budeš cejtit líp, můžeš mě vyměnit.”


    Jsou to právě ty okamžiky vyčerpání, kdy muži ztrácejí své veškeré lidské zábrany, a takový okamžik nastal. Všichni muži na palubě dosáhli svého zlomového bodu. Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver, a zamířil s ním na svého kormidelníka. Pro Kita to byla nová zkušenost. Nikdy v životě na něj nebylo mířeno zbraní. A teď, k jeho překvapení, to nic neznamenalo. Byla to na nejpřirozenější věc na světě.
    „Jestli tu zbraň nepoložíš,” řekl, „vezmu ti ji a zlámu ti s ní ruce.”
    „Když tu loď neotočíš, zastřelím tě,” zahrozil Sprague.
    Shorty zajednal. Přestal sekat let a postavil se za Spragua.
    „No tak, vystřel,” pobídl ho Shorty a zamával sekerou. „Prahnu po tom, abych ti ji vrazil do hlavy. No tak, do toho.”
    „Tohle je vzpoura,” vmísil se do toho Stine. „Musíte poslouchat rozkazy.”
    Shorty se na něj otočil.
    „Oh, k tobě se taky dostanu, až skončím s tvým kamarádíčkem, ty jeden prasečí čmuchale.”
    „Spraguu,” řekl Kit, „dám ti třicet vteřin na to, abys dal tu zbraň stranou a vytáhl to veslo.”
    Sprague zaváhal, vydal ze sebe krátký, hysterický smích, dal svůj revolver stranou a vrátil se ke své práci.
    Když si po dobu dalších dvou hodin, centimetr po centimetru, probíjeli cestu podél zpěněných kamenů, začal o svém rozhodnutí Kit pochybovat. A pak, když už byl téměř rozhodnut, že to otočí zpět, se dostali k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokého, který je zavedl k uzavřené pevnině, kde vichřice sotva porušila hladinu. Bylo to útočiště lodí posledních tří dní. Zakotvili na strmé pláži a dva jejich zaměstnanci se zhroutili v lodi, zatímco Kit a Shorty postavili stan, založili oheň a začali vařit.
    „Co znamená prasečí čmuchal, Shorty?” zeptal se Kit.
    „Vím já,” zazněla odpověď; “ale k němu se to hodí.”

    OdpovědětVymazat
  15. „Mohlo se nám to podařit, kdyby měli pro strach uděláno“ řekl Kit Shortymu během večera třetího dne, když sušili u ohně mokasíny. „Mohli sme to udělat dnes, kdyby z toho nevycouvali. Do hodinky bychom dorazili na západní pobřeží. Oni sou... Sou to hrozní žabaři.“
    „Přesně,“ souhlasil Shorty. Pootočil svou mokasínu k ohni a na chvíli se zamyslel. „Podívej, Smoku. Jsou to stovky mil do Dawsonu. Pokud tady nechcem umrznout, měli bychom něco udělat. Co říkáš?“
    Kit se na něj podíval a čekal.
    „Máme nad těma zelenáčema převahu,“ prohlásil Shorty. „Můžou rozkazovat a rozhazovat prachy jak chtěj, ale jak říkáš, jsou to slečínky. Pokud se chem dostat do Dawsonu, musíme se o všechno postarat sami.“
    Podívali se po sobě.
    „Pusťme se do toho,“ řekl Kit a pokynul rukou.
    Ráno, brzo před úsvitem, Shorty svolal ostatní.
    „Vstávat!“ křičel. „Vylezte vy lenoši! Tady máte kafe! Kopněte to do sebe! Jde se něco dělat!“
    Ozvalo se reptání a stížnosti, Stine a Sprague byli nuceni vstát a makat o dvě hodiny dřív než kdykoli předtím. Navíc, vichřice byla studenější, během chvíle byly obličeje mužů zmrzlé na kost a vesla těžkla pod vrstvou ledu. Zápasili s tím už třetí hodinu, pak čtvrtou, jeden muž za kormidlem, druhý sekal led a další dva veslovali, za pravidelného střídání. Severo-západní pobřeží bylo stále blíž a blíž. Vichřice se však hnala ještě silněji, až nakonec Sprague pozdvihl veslo na znamení kapitulace. Shorty se jej chopil, ačkoli jeho odpočinek sotva započal.
    „Sekej led,“ řekl a podal mu sekýrku.
    „K čemu to vůbec je?“ povzdechl ten druhý. „Nezvládneme to. Vrátíme se.“
    „Pokračujeme,“ řekl Shorty. „Sekej ten led. Až se budeš cejtit líp, vystřídáme se.“


    Právě v momentě vyčerpání muži ztrácejí pud sebezáchovy, a ten okamžik nastal právě teď. Všichni muži se dostali až na své dno. Sprague strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil jej na kormidelníka. Tohle byla pro Kita úplně nová zkušenost. Nikdy v životě na něj nebylo mířeno zbraní. A teď, a k jeho překvapení, to vlastně neznamenalo vůbec nic. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.
    „Jestli tu zbraň nepoložíš,“ řekl, „vezmu si jí a majznu tě s ní přes klouby.“
    „Jestli nevotočíš tu loď, tak tě vodprásknu,“ vyhrožoval Sprague.
    Pak se do toho vložil i Shorty. Přestal sekat led a postavil se za Spragua.
    „Tak dělej, střílej,“ prohlásil Shorty pohrávajíc si se sekerou. „Nemůžu se dočkat chvíle, až ti jednu vrazím. Tak dělej, začni tuhle maškarádu.“
    „To je vzpoura,“ přerušil je Stine. „Byli jste zaměstnaný abyste poslouchali rozkazy.“
    Shorty na něj vyjel.
    „Neboj, na tebe taky dojde, až si to vyříkám s tvým parťákem, ty jeden malej vepří slídile.“
    „Spragu,“ řekl Kit, „Máš třicet sekund na to, abys odložil tu zbraň a chopil se vesla.“
    Sprague na moment zaváhal, pobaveně se zasmál, odložil revolver a pustil se do práce.
    Další dvě hodiny se kousíčekek po kousíčku probíjeli podél zpěněných skal, až se Kit začal obávat, že udělal chybu. A pak, když už přemýšlel nad návratem, se ocitli oproti úzkému, sotva dvacet stop širokému otvoru, který vedl do uzavřeného, pevninou obklopenému prostoru, kam už nedosáhl ani ten nejdivočejší vichr. Již dříve to muselo být útočištěm lodí. Vylodili se na pusté pláži, dva lodníci odpadli vyčerpáním přímo v lodi, zatímco se Kit a Shorty postarali o stan a oheň a dali se do vaření.
    „Co je to vepří slídil, Shorty?“ zeptal se Kit.
    „To kdybych věděl,“ zazněla odpověď, „ale ti dva jsou jedno a to samý.“

    Dominika Škaloudová

    OdpovědětVymazat
  16. “Mohli sme to zvládnout, kdyby nebyli takový padavky,” řekl Kit Shortymu, když si navečer třetího dne sušili boty u ohně. “Mohli sme to zvládnout včas, kdyby se neotočili zpátky. Další hodina dřiny by nás dostala přes západní břeh. Jsou to padavky, nic víc.”

    “Přesně,” přitakal Shorty. Pootočil boty u ohně a na chvíli se zamyslel. “Podívej Smokeu. Do Dawsnu je to ještě stovky mil. Jestli tu nechceme zkapat tak musíme něco začít dělat. Co ty na to?

    Kit se na něj podíval.

    “Bez nás sou tyhle fňukny pěkně v háji,” vysvětloval Shorty. “Můžou dávat rozkazy a rozhazovat prachama, ale jak říkáš, jsou to padavky. Jestli se chceme do Dawsonu dostat, musíme si vzít velení.”

    Podívali se na sebe.

    “Rozhodnuto,” řekl Kit a rukou dal gesto k souhlasu.

    Další ráno, ještě před rozbřeskem Shorty vydal signál.

    “ Vstávat!” zařval. “Vylezte ven vy princezny! Tady máte kafe! Kopněte to do sebe! Vyrážíme!”

    Plní reptání a stížností, Stine a Sprague museli vyrazit na cestu o dvě hodiny dřív než kdy před tím. Co víc, vichr byl silnější, během chvíle každému mrznul obličej, a vesla ztěžkla váhou ledu. Prali se s tím tři hodiny, pak čtyři. Jeden kormidloval, další sekal led, dva se dřeli s vesly, a všichni se střídali. Severo-západní břeh se rýsoval blíž a blíž. Vichr sílil, a Sprague zahodil pádlo do člunu na znamení kapitulace. Shorty k němu bez odpočinku přiskočil.

    “Sekej led,” zavelel a podával Spragueovi sekyrku.

    “Ale k čemu?” Zakňučel. “Nezvládneme to. Otočíme se zpátky.”

    “Jedeme dál,” řekl Shorty. “Sekej led, až ti bude líp tak se můžem prohodit.”

    Ve chvíli úplného vyčerpání lidi ztrácí všechny zbytky morálních zátarasů, a taková chvíle právě nastala. Všichni si sáhli až na dno. Sprague ze sebe ztrhnul rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na jejich kormidelníka. Pro Kita to byla novinka. Nikdy se v konfliktu nesetkal se zbraní. A teď, k jeho úžasu, se to zdálo naprosto normální. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.

    “Jestli tu bouchačku nezandáš,” řekl, “Vezmu ti jí a přerazim ti s ní hnátu.”

    “Jestli hned neotočíš loď tak tě zastřelím!” Vyhrožoval Sprague.

    Pak se do toho vložil Shorty. Postavil se za Spraguea se sekyrkou v ruce.

    “Tak dělej, střílej.” Řekl Shorty a zamával sekyrkou. “Nemůžu se dočkat až ti rozseknu palici. Dělej, posluž si.”

    “Tohle je vzpoura!” Přidal se Stine. “ Najmuli jsme vás, abyste poslouchali rozkazy!”

    Shorty se na něj otočil.

    “Oh, ty dostaneš hned co si to vyřídim s tvým parťákem ty jeden prasečí čmuchale!”

    “Spragueu,” řekl Kit, “Dávám ti třicet sekund abys to dal pryč a sebral pádlo.”

    Sprague nechtěl ustoupit, hystericky se zasmál, odložil revolver a vrátil se zpět k práci.

    Další čtyři hodiny, píď po pídi si probojovali cestu kolem kamenů až se Kit začal obávat že udělal chybu. Až nakonec, když už chtěl zavelet k návratu, přiblížili se k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, ohraničenému pevninou, přes kterou se vichr nedostal. Byla to spása ke které se dostaly předchozí lodě. Přistáli na příkré pláži, a zatímco se jejich zaměstnavatelé zhroutili na palubě člunu, Kit a Shorty připravili stan, zapálili oheň a začali vařit.

    “Co je prasečí čmuchal, Shorty ?” Zeptal se Kit

    “Jak to mám vědět ?” Zněla odpověď; “Ale na něj to sedí.”

    OdpovědětVymazat
  17. "Byli bychom to zvládli, kdyby měli duše jako škeble," řekl Kit Shortymu, když si večer třetího dne sušili mokasíny u ohně. "Dneska bychom to zvládli kdyby se nerozhodli to otočit. Ještě hodina práce a byli bychom dosáhli západního břehu. Oni...Oni jsou jako děti."
    "Přesně" Souhlasil Shorty. Otočil si mokasíny směrem k ohni a chvíli přemýšlel. "Podívej se Smoku. Je to několik stovek mil do Dawsonu. Jestli tu nechceme umrznout, musíme něco udělat. Co říkáš?"
    Kit se na něj podíval a čekal. "Máme nad těma dvěma miminama výhodu," vysvětloval Shorty. "Můžou nám rozkazovat a vyhazovat peníze, ale, jak říkáš jsou to jen děti . Pokud máme dorazit do Dawsonu musíme převzít velení."
    Podívali se jeden na druhého. "Za pokus to stojí," řekl Kit a mávl rukou na souhlas.
    Ráno, dlouho před tím než začalo svítat, Shorty začal dělat to, na čem se předešlou noc dohodli. "Vstávejte!" zařval, "Vylezte vy spáči! Tady máte kafe! Kopněte ho do sebe! Začínáme se naloďovat!"
    Za doprovodu reptání a stížností, Stine a Sprague byli donuceni brodit se dvě hodiny dříve než kdy předtím. Vichřice byla po ránu houževnatější a zanedlouho byl obličej každého muže byl zledovatělý. Vesla byla obalená ledem. Tři hodiny se snažili a pak čtvrtou, jeden muž kormidloval, druhý vysekával led a další dva se lopotili u vesel, a takhle se střídali. Severo-západní břeh se jevil stále blíž a blíž. Vichřice stále sílila. V tom Sprague vytáhl veslo z vody, aby dal najevo, že už nemůže. Shorty k veslu rychle přiskočil, ačkoliv jeho úleva teprve začala.
    "Sekej led," přikázal, když podával sekeru Spragovi. "Jaký to má smysl?" kňoural Sprague. "To nezvládneme. Stejně se otočíme zpět." "My ale poplujeme dál," řekl Shorty. "Sekej led. Až se budeš cítit líp můžeš mě proklínat."
    V momentě vyčerpání muži ztrácejí všechny zábrany a tenhle moment právě nastal. Každý z nich už dosáhl svého zlomového bodu.
    Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver a otočil se na kormidelníka. Tohle byla pro Kita nová zkušenost. V životě na něj nemířila zbraň. A teď, k jeho překvapení, si z toho nic nedělal. Byla to ta nejvíce přirozená situace na světě.
    "Jestli tu pistoli nepoložíš," řekl, "Vezmu ti ji a přetáhnu tě s ní přes klouby. "Jestli ty tu loď neotočíš, tak tě zastřelím," Pak se do toho vložil Shorty. Přestal vysekávat led a stoupl si za Spragua. "No tak střílej," řekl Shorty a mával při tom sekerou ze strany na stranu. "Třesu se touhou ji do tebe zaseknout. Tak honem, začni tu slávu."
    "Tohle je vzpoura," vložil se do toho Stine. "Jste zavázáni poslouchat rozkazy." Shorty se na něj otočil. "Oh, neboj se půjdeš na řadu hned, jak skončím s tvým parťákem. Ty malej chrochtající čmuchale." "Spragu," řekl Kit, "Dávám ti třicet sekund na to, aby jsi položil tu zbraň a vzal do ruky to veslo." Sprague znejistil, krátce se hystericky zasmál a položil revolver a dal se do práce.

    Další dvě hodiny, centimetr po centimetru, si prořezávali cestu podel kraje pěnících kamenů. Kit začal pochybovat o svém rozhodnutí, začínal mít strach, že udělal chybu. A pak, když už byl rozhodnutý, že se vrátí zpět, narazili na úzký otvor ani ne 20 stop široký, který vedl do pevninou obklopený kus země, kam ty nejdivočejší poryvy větru nedosáhly. Bylo to útočiště vytvořené loděmi z předchozích dní.
    Vylodili se na pláži a ti dva zaměstnavatelé leželi v kolapsu uvnitř lodi. Mezi tím Kit a Shorty připravili stan, rozdělali oheň a začali vařit.
    " Co znamená chrochtající čmuchal, Shorty?" zeptal se Kit. " Jo, to kdybych věděl," byla jeho odpověď " ale stejně jeden je."

    -Nikola VAvrincová

    OdpovědětVymazat
  18. „Zvládli bychom to, kdyby byly k něčemu” řekl Kit Shortymu, zatímco si večer třetího dne sušily u ohně své mokasíny. „Kdyby to neotočili tak jsme to mohli zvládnout ještě dnes, hodinka práce a byly bysme na západním pobřeží. Jsou to hrozný slečinky.“

    „Přesně,“ Shorty souhlasil. Nasměroval své mokasíny k ohni a chvíli přemýšlel. „Smokeu, podívej. Do Dawsonu jsou to stovky mil. Jestli tady nechcem zmrznout, musíme něco dělat. Co myslíš?“

    Kit se na něho podíval, a čekal.

    „Na ty dvě slečinky máme páku", vysvětloval Shorty. „Můžou si dávat rozkazy a rozhazovat prachama, ale jak řikáš, jsou to jenom slečinky. Jestli se chcem dostat do Dawsonu, musíme to tu vzít do svejch rukou."

    Podívali se jeden na druhého.

    „Dobrá,“ řekl Kit zvedajíc ruku na znamení souhlasu.

    Shorty započal svůj brzy ráno, ještě před rozbřeskem.

    „Vstávat!“ zakřičel. „Vstávejte vy spáči! Tady máte kafe! Kopněte to do sebe a začnem!“

    Remcající a stěžující si Stine a Sprague byly donuceni pracovat o dvě hodiny dříve než kdy předtím. Jestli se něco změnilo, tak to, že vichřice byla ještě silnější. Po chvíli byli obličeje každého z mužů omrzlé a vesla ztěžklá ledem. Tři hodiny s tím zápasili, poté čtyři, jeden muž kormidloval, další odsekával led, dva zápasili s vesly a všichni se střídali. Vichřice stále sílila, až nakonec Sprague vytáhl své veslo na znamení kapitulace. Shorty se k němu hned vrhl, i přesto čas jeho odpočinku právě začal.

    „Odsekávej led,“ řekl, podávaje Spragueovi sekeru.

    „Ale, k čemu to je?“ postěžoval si Sprague. „Nezvládnem to, budem to muset otočit zpátky.“

    „Pokračujem dál,“ řekl Shorty. „Odsekávej led. Až ti bude líp, tak mě můžeš vystřídat“






    Je to právě ve chvílích úplného vyčerpání, kdy lidé ztrácejí své morální zásady, a právě takový moment nastal. Každý z mužů si sáhl na dno. Sprague strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil na kormidelníka. Toto byla pro Kita nová zkušenost. Nikdy předtím na něho nikdo nemířil. A teď, ke svému překvapení, to pro něho jaksi nic neznamenalo. Byla to naprosto přirozená věc.

    „Jestli tu zbraň neskloníš,“ řekl, „Tak ti s ní tu pracku přerazim.“

    „Jestli tu loď neotočíš, tak tě střelím,“ vyhrožoval Sprague.

    Poté se do toho vložil Shorty. Přestal odsekávat led a postavil se za Spraguea.

    „Tak dělej, střílej“ řekl Shorty, máchajíc sekerou. „Jenom čekam na chvíli až ti budu moct rozmlátit palici. Tak dělej ať se trochu pobavim“

    „Tohle je vzpoura,“ vložil se do rozhovoru Stine. „Zavázali jste se k poslouchání rozkázů“

    Shorty se na něho otočil.

    „No neboj, dostaneš co si zasloužíš až skončím tady s tvym parťákem, ty jeden malej prasečí šmíráku, ty.“

    „Spragu,“ řekl Kit, „Máš třicet vteřin na to abys odložil bouchačku a chopil se vesla.“

    Sprague zaváhal, hystericky se zasmál, odložil revolver a vrátil se ke své práci.

    Následující dvě hodiny se kousek po kousku prodírali podél zpěněných skal, až se Kit zděsil že udělal chybu. A pak, když už chystal otočit zpět, se dostali k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, který vedl do prostoru obklopeného pevninou, kde i ty nejzuřivější poryvy jen stěží čechrali hladinu. Bylo to útočiště pro lodě z předchozích dní. Vylodili se na strmé pláži a dva ze členů posádky se svalili na palubu, Kit a Shorty mezitím postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    „Co znamená prasečí šmírák, Shorty?“ zeptal se Kit.

    „To kdybych věděl“ zazněla odpověd; „Ale na něj to přesně sedí“

    - Petr Tendler

    OdpovědětVymazat
  19. Oprava:
    „Zvládli bychom to, kdyby nebyli zbabělci,” řekl Kit Shortymu, zatímco si večer u ohně sušili mokasíny. Byl to jejich třetí den na cestě. „Dávno bychom tam byli, kdyby se nevrátili. Další hodina práce by nás na západní břeh dostala. Jsou to-jsou to dámičky.“
    „To je fakt,” souhlasil Shorty. Natočil své boty k ohni a na okamžik se zamyslel. „Koukej, Smoku. Odsaď je to do Dawsonu stovky mil. Jestli tu nechceme zamrznout, musíme něco udělat. Co řikáš?”
    Kit na něj pohlédl a čekal.
    „Máme nad nimi převahu,” Shorty vysvětlil. „Můžou dávat rozkazy a mávat prachama, ale, jak řikáš, jsou to dámičky. Jestli se chceme dostat do Dawsonu, musíme tuhle situaci vzít do vlastních rukou.”
    Vzájemně na sebe pohlédli.
    „Tak teda jo,” řekl Kit a natáhl ruku k souhlasu.
    Ráno, ještě před úsvitem, Shorty rozdal rozkazy.
    „Vstávat!” zaburácel. „Vylezte, ospalci! Tady máte kafe! Hoďte ho do sebe, ať to můžeme odstartovat!”
    S reptáním a stížnostmi, Stine a Sprague byli nuceni dát se do díla o dvě hodiny dříve než kdy předtím. Navíc, vichřice zesílila, během chvilky byly tváře všech zmrzlé, a vesla ztěžkla pod tíhou ledu. Namáhali se po dobu třech hodin, pak čtyř, jeden z nich kormidloval, druhý prosekával led, dva se prali s vesly, a po čase se všichni vystřídali. Severozápadní břeh se rýsoval stále blíž a blíž. Vichřice sílila čím dál víc, a unavený Sprague ve znamení kapitulace stáhl veslo. Shorty se k tomu vrhl, i když Spragueův odpočinek byl pouze dočasný.
    „Sekej led,” řekl Shorty a podal mu sekeru.
    „A k čemu to bude?” zaskuhral Sprague. „Nezvládnem to. Otočíme se.”
    „Pokračujem,” řekl Shorty. „Sekej led. A až se budeš cejtit líp, můžeš mě vystřídat.”


    Jsou to právě ty okamžiky vyčerpání, kdy muži ztrácejí své veškeré lidské zábrany, a takový okamžik nastal. Všichni muži na palubě dosáhli svého zlomového bodu. Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver, a zamířil s ním na svého kormidelníka. Pro Kita to byla nová zkušenost. Nikdy v životě na něj nikdo nemířil zbraní. A te, k jeho překvapení, to nic neznamenalo. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.
    „Jestli tu zbraň nepoložíš,” řekl, „vezmu ti ji a zlámu ti s ní ruce.”
    „Když ten člun neotočíš, zastřelím tě,” zahrozil Sprague.
    Shorty zajednal. Přestal sekat led a postavil se za Spragua.
    „No tak, vystřel,” pobídl ho Shorty a zamával sekerou. „Toužím po tom, abych ti ji mohl vrazit do hlavy. No tak, posluž si.”
    „Tohle je vzpoura,” vmísil se do rozporu Stine. „Musíte poslouchat rozkazy.”
    Shorty se na něj otočil.
    „Oh, k tobě se taky dostanu, až skončím s tvým kamarádíčkem, ty jeden prasečí čmuchale.”
    „Spragueu,” řekl Kit, „dám ti třicet vteřin na to, abys odložil tu zbraň a vrátil se zpět k veslu.”
    Sprague zaváhal, vydal ze sebe krátký, hysterický smích, odložil zbraň stranou a vrátil se ke své práci.
    Když si po dobu dalších dvou hodin, centimetr po centimetru, probíjeli cestu podél zpěněných kamenů, začal Kit o svém rozhodnutí pochybovat. A pak, když už byl téměř rozhodnut, že člun otočí zpět, se dostali k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop široký, který je zavedl k uzavřené pevnině, kde vichřice sotva porušila hladinu. Bylo to útočiště lodí posledních tří dnů. Zakotvili na strmé pláži a dva jejich zaměstnavatelé se zhroutili v člunu, zatímco Kit a Shorty postavili stan, založili oheň a začali vařit.
    „Co znamená prasečí čmuchal, Shorty?” zeptal se Kit.
    „Vím já,” zazněla odpověď; “ale k němu se to hodí.”

    OdpovědětVymazat
  20. OPRAVA

    „Zvládli bychom to, kdyby byli k něčemu” řekl Kit Shortymu, zatímco si večer třetího dne sušili u ohně své mokasíny. „Kdyby to neotočili, tak jsme to mohli zvládnout ještě dnes, hodinka práce a byli bysme na západním pobřeží. Jsou to hrozný slečinky.“

    „Přesně,“ Shorty souhlasil. Nasměroval své mokasíny k ohni a chvíli přemýšlel. „Smokeu, podívej. Do Dawsonu jsou to stovky mil. Jestli tady nechcem zmrznout, musíme něco dělat. Co myslíš?“

    Kit se na něho podíval, a čekal.

    ,,Na ty dvě slečinky máme páku,‘‘ vysvětloval Shorty. ,,Můžou si dávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak řikáš, jsou to jenom slečinky. Jestli se chcem dostat do Dawsonu, musíme to tu vzít do svejch rukou.‘‘

    Podívali se jeden na druhého.

    „Dobrá,“ řekl Kit a podal ruku na znamení souhlasu.

    Shorty započal svůj plán brzy ráno ještě před rozbřeskem.

    „Vstávat!“ zakřičel. „Vstávejte vy spáči! Tady máte kafe, kopněte to do sebe a začnem!“

    Remcající a stěžující si Stine se Spraguem, byli donuceni pracovat o dvě hodiny dříve, než kdy předtím. Jestli se něco změnilo, tak to, že vichřice byla ještě silnější. Po chvíli byly obličeje každého muže omrzlé a vesla ztěžklá ledem. Tři hodiny zápasili, poté čtyři, jeden muž kormidloval, další sekal led, dva zápasili s vesly a všichni se střídali. Vichřice stále sílila, až nakonec Sprague vytáhl své veslo na znamení kapitulace. Shorty se k němu hned vrhl, i přesto, že čas jeho odpočinku právě začal.

    „Sekej led,“ řekl, podávaje Spragueovi sekeru.

    „Ale k čemu to je?“ postěžoval si Sprague. „Nezvládnem to, budem to muset otočit zpátky.“

    „Pokračujem dál,“ řekl Shorty. „Sekej led. Až ti bude líp, tak mě můžeš vystřídat.“


    Ve chvílích úplného vyčerpání lidé ztrácejí své morální zásady, a právě takový moment nastal. Každý muž si sáhl na dno. Sprague strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil na kormidelníka. Tohle byla pro Kita nová zkušenost. Nikdy předtím na něho nikdo nemířil. A teď, ke svému překvapení, to pro něho jistým způsobem nic neznamenalo. Byla to naprosto přirozená věc.

    „Jestli tu zbraň neskloníš,“ řekl, „Tak ti s ní tu pracku přerazim.“

    „Jestli ten člun neotočíš, tak tě zastřelim,“ vyhrožoval Sprague.

    Poté se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a postavil se za Spraguea.

    „Tak dělej, střílej“ řekl Shorty a mával sekerou. „Jenom čekam na chvíli, až ti budu moct rozmlátit palici. Tak dělej, ať se trochu pobavim.“

    „Tohle je vzpoura,“ vložil se do toho Stine. „Zavázali jste se, že budete poslouchat rozkazy.“

    Shorty se na něho otočil.

    „No neboj, dostaneš, co si zasloužíš, až skončím tady s tvym parťákem, ty jeden malej prasečí šmíráku, ty“

    „Spragu,“ řekl Kit, „Máš třicet vteřin na to abys odložil bouchačku a chopil se vesla.“

    Sprague zaváhal, hystericky se zasmál, odložil revolver a vrátil se ke své práci.

    Následující dvě hodiny se kousek po kousku prodírali podél zpěněných skal, až se Kit zděsil, že udělal chybu. A pak, když už se chystal otočit zpět, se dostali k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, který vedl do prostoru obklopeného pevninou, kde i ty nejzuřivější poryvy jen stěží čechraly hladinu. Bylo to útočiště pro čluny z předchozích dní. Vylodili se na strmé pláži a dva členové posádky se svalili na palubu. Kit a Shorty mezitím postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    „Co znamená prasečí šmírák, Shorty?“ zeptal se Kit.

    „To kdybych věděl,“ zazněla odpověd, „Ale na něj to přesně sedí.“

    - Petr Tendler

    OdpovědětVymazat
  21. OPRAVA

    “Zvládli bysme to, kdyby nebyli takový poserové,” řekl Kit Shortymu, zatímco si oba sušili mokasíny u ohně, za večera třetího dne. “Mohli jsme to zvládnout dneska, kdyby se nevrátili zpátky. Další hodina práce a mohli jsme bejt na západním pobřeží. Jsou to děcka.”

    “Jo,” přitakal Shorty. Přisunul mokasíny k ohni a dumal. “Podívej, Smoku. Do Dawsonu je to stovky mil. Jestli tu nechceme umrznout, musíme něco udělat. Co na to řikáš?”

    Kit se na něj bez odpovědi podíval.

    “Na nás si ty usmrkanci nepřijdou,” pronesl Shorty.

    “Můžou si rozkazovat a mávat penězma, ale jak řikáš, jsou to děcka. Jestli se máme dostat do Dawsonu, přebíráme velení týhle bandy.”

    Podívali se jeden na druhého.

    “Platí,” řekl Kit, s nataženou pravačkou k souhlasu.

    Shorty začal jednat dlouho před prvním paprskem slunce.

    “Vstávat!” komandoval. “Kutálejte se z pelechu, vy lemry! Tu máte kafe! Kopněte ho tam a jdem na to!”

    Stine a Sprague bručeli a nadávali, protože museli pracovat o dvě hodiny dříve než kdy předtím. Vichřice byla o to horší. V mžiku jim obličeje omrzly, a vesla obtěžkaly kusy ledu. Tři, čtyři hodiny zápasili. Různě se u pozic střídali, jeden kormidloval, další prolamoval led, a dva zápasili s vesly. Severozápadní pobřeží bylo stále blíž a blíž. Vichřice neustále sílila, až nakonec Sprague vytáhl veslo jako známku kapitulace. Shorty se k němu okamžitě vrhl, i když jeho chvilka odpočinku teprve začala.

    “Sekej led,” řekl a podával Spragueovi sekyru.

    “K čemu to bude?” ostatní namítali. “Nezvládneme to, musíme se vrátit.”

    “Pokračujeme dál,” odvětil Shorty. “Sekej led. A až si odpočineš, můžeš si to se mnou vyměnit.”


    Právě ve chvílích absolutního vyčerpání ztratí člověk všechnu lidskost, a ten moment právě nadešel. Každý z nich dosáhl bodu zlomu. Sprague vytrhl ruku z rukavice a chopil se revolveru, který namířil na kormidelníka. Toto byla pro Kita nová zkušenost. Nikdy dříve na něj nikdo nemířil pistolí. A nyní, k jeho překvapení, to absolutně nic neznamenalo. Jako kdyby to bylo naprosto přirozené.

    “Jestli ten kvér nedáš okamžitě pryč,” řekl, “udělám to za tebe a dostaneš s ním přes pracky.”

    “Jestli tu loď neotočíš, odprásknu tě,” hrozil Sprague.

    V tom se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a postavil se za Spraguea.

    “Tak střílej,” řekl Shorty, zatímco máchal sekerou. “Už se těším až se moje sekera seznámí s tou tvojí kebulí. Tak do toho, jen ať je sranda.

    “To je vzpoura,” vložil se do toho Stine. “Máte poslouchat rozkazy.”

    Shorty se k němu otočil.

    “Jen se neboj, na tebe se taky dostane, až budu hotovej tady s tvým kamarádíčkem, ty kaňouří rypáku, ty-.”

    Sprague zaváhal, hystericky se zachechtal, schoval revolver a vrátil se k práci.

    Další dvě hodiny zápasili píď po pídi, podél zpěněných skal, až se Kit obával, že udělal chybu. A když už se chtěl vrátit, dostali se k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, který vedl do pevninou obehnaného prostoru, kam ani ty nejdivočejší vichry nepronikly. Už v minulosti sloužil jako lodní útočiště. Zakotvili na strmé pláži. Oba zaměstnavatelé leželi vyčerpání v lodi, zatímco Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    “Shorty, co je to kaňouří rypák?” zeptal se Kit.

    “Co já vim,” zněla odpověď; “ale von jím rozhodně je.”

    OdpovědětVymazat
  22. OPRAVA
    “Mohli jsme to zvládnout, kdyby to nebyli takoví zbabělci.” řekl Kit Shortymu, když si k večeru třetího dne sušili u ohně mokasíny. “Dokázali bychom to ještě dneska, kdyby se neotočili. Další hodina práce a stáli bychom na západním břehu. Vždyť to jsou úplný zelenáči.”

    “Jasně,” souhlasil Shorty. Otočil své mokasíny k ohni a na chvíli se zamyslel. “Podívej, Smoku. Odsud je to do Dawsonu stovky mil. Jestli tu nechceme zmrznout, musíme s tím něco udělat. Co mi na to povíš?”

    Kit na něj pohlédl a čekal.

    “Na ty dva máme pořádnou páku,” vysvětlil Shorty. “ Můžou pokřikovat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak řikáš, jsou to nováčci. Jestli jdeme do Dawsonu, musíme to vzít do vlastních rukou.”

    Pohlédli jeden na druhého.

    “Jsem pro,” řekl Kit a podal mu ruku na znamení souhlasu.

    Ráno, dlouho před svítáním, Shorty zavolal.

    “No tak!” zařval. “Vylezte, vy spáči! Tady máte kafe a kopněte ho do sebe a vyrážíme!
    I přes jejich neustálé mumlání a stěžování, Stine a Sprague byli nuceni vyrazit o dvě hodiny dříve než kdy předtím. Kdyby nic jiného, vichřice byla horší a obličeje všech mužů po chvilce začli mrznout, zatímco jejich vesla těžkla ledem. Zápasili nejprve tři hodiny, poté čtyři, jeden muž kormidloval, jeden sekal led a dva se dřeli s vesly a různě se střídali. Severozápadní břeh byl blíže a blíže. Vichřice ještě zesílila a Sprague vtáhl své veslo zpátky do člunu ve znamení kapitulace. Shorty se rychle vesla chopil, přesto že se před chvílí vystřídali.
    “Sekej led,” řekl a podal Spragovi sekyrku.

    “K čemu to ale je?” zaskuhral Sprague. “To nezvládneme, musíme se otočit.”

    “Budeme pokračovat” řekl Shorty. “Sekej led. Jakmile ti bude líp tak mě můžeš vystřídat.”

    Právě během těchto momentů naprostého vyčerpání, kdy lidé ztrácejí poslední zbytky své civilizovanosti a taková chvíle právě přišla. Každý z mužů dosáhl zlomu. Sprague vytrhl ruku z rukavice, vytasil revolver a namířil ho na kormidelníka. Tohle byla pro Kita nová zkušenost. Nikdo na něj zbraň ještě nikdy nenamířil. Nyní, k jeho překvapení, mu ale připadalo že to nic neznamená, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

    “Jestli na mě nepřestaneš tou zbraní mířit,” řekl, “tak tě s ní přes tu pracku vezmu.”

    “Jestli ten člun neotočíš, tak tě zastřelím.” vyhrožoval Sprague.

    Poté se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a postavil se za Spraguea.

    “Dělej a střel,” řekl Shorty a zamával sekyrkou. “Jenom čekám na šanci ti ji zarazit do lebky. Jen do toho, začni.”

    “Tohle je vzpoura,” přidal se Stine “zaplatili jsme vám abyste poslouchali rozkazy.”
    Shorty se k němu otočil.

    “Na tebe přijde řada, hned jak skončím s tvým parťákem, ty malej, prasečí usmrkánku”

    “Spragueu,” řekl Kit “ Dávám ti třicet vteřin na to odložit tu zbraň a chopil se vesel”

    Sprague zaváhal, krátce se hystericky zasmál, odložil revolver a vrátil se zpátky k veslování.

    Ještě dvě hodiny se kousek po kousku prodírali podél okraje zpěněných skal, až se Kit obával, že se mýlil. Když už se sám málem rozhodl loď otočit, přiblížili se k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, jež vedl k místu, obklopenému pevninou a ani ty nejsilnější vichry se téměř nedotýkaly jeho povrchu. Bylo to útočiště dobyté čluny během přecházejících dnů. Přistáli na strmé pláži a zatímco jejich vyčerpaní zaměstnavatelé leželi ve člunu, Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a pustili se do vaření.

    “Co je to prasečí usmrkánek, Shorty?” zeptal se Kit.

    “Co já vím?” zněla odpověď, “ale na něj to sedí.”


    OdpovědětVymazat
  23. OPRAVA

    „Zvládli bychom to, kdyby nebylo těch zbabělců,” řekl Kit Shortymu, zatímco si sušil mokasíny u ohně. Byl to již jejich třetí večer. „Mohli jsme to zvládnout ještě dneska, kdyby se nevrátili. Stačila by jedna hodina navíc a mohli jsme být na západním břehu. Jsou to- jsou to zelenáči.”

    „Přesně,” souhlasil Shorty. Natočil mokasíny k ohni a na moment se zamyslel. „Koukni, Smoku. Do Dawsonu to je ještě stovky mil. Pokud tady nechceme umrznout, tak musíme něco podniknout. Co říkáš?”

    Kit na něj pohlédl a čekal.

    „Ty dva cucáky máme v hrsti,” vysvětloval Shorty. „Můžou rozkazovat a máchat prachama jak se jim zachce, ale, jak říkáš, pořád to jsou zelenáči. Jestli se chceme dostat do Dawsonu, musíme tomu začít šéfovat my.”

    Podívali se jeden na druhého.

    „Dobrá,” řekl Kit a podal mu ruku na souhlas.

    Brzy ráno, dlouho před úsvitem, se Shorty pustil do díla.

    „Dělejte!” zařval. „Vylezte ven, vy spáči! Tady máte kafe, tak ho koukejte do sebe rychle kopnout, ať můžeme vyrazit!”

    Stine a Sprague neustále reptali a stěžovali si, jelikož museli vyrazit na cestu o dvě hodiny dříve než bylo zvykem. Když už nic jiného, vichřice přidala na síle. Tváře mužů byly během chvilky zmrzlé a jejich vesla ztěžkla pod tíhou ledem. Tři dlouhé hodiny se trápili, pak čtvrtou; jeden muž navigoval, druhý sekal led a dva veslovali. Všichni se postupně střídali. Severozápadní břeh se jistě blížil. Vichřice stále sílila, až nakonec Sprague vytáhl veslo na znamení kapitulace. Shorty se k němu vrhl, ačkoli se před chvílí střídali.

    „Sekej led,” řekl a podal Spragueovi sekyru.

    „Ale k čemu nám to je?” skuhral Sprague. „Tohle nemůže zvládnout. Vraťme se zpátky.”

    „Pokračujeme dál,” oznámil Shorty. „Sekej led. Až se budeš cítit líp, můžeš mě vystřídat.”

    ....

    Ve chvílích naprostého vyčerpání lidé ztrácí své morální zásady a právě taková chvíle nastala. Každý z nich si sáhl na úplné dno. Sprague si strhl rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na kormidelníka. Byla to pro Kita nová zkušenost, nikdy se mu nestalo, aby na něj někdo mířil zbraní. K jeho vlastnímu překvapení to pro něj nic moc neznamenalo. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.

    „Jestli tu zbraň hned nepoložíš,” řekl, „Přetáhnu tě s ní přes ruce.”

    „Když tu loď neotočíš, zastřelím tě,” vyhrožoval Sprague.

    Potom se do toho vložil Shorty. Přestal sekat led a v mžiku stál za Spraguem.

    „Tak dělej, zastřel ho,” řekl Shorty a mával sekerou. „Nemůžu se dočkat, až ti ji vrazím do hlavy. No tak, na co čekáš?”

    „Tohle je vzpoura,” vmísil se do toho Stine. „Musíte poslouchat rozkazy.”

    Shorty se na něho otočil.

    „Neboj, na tebe se dostane hned, jakmile skončím s tvým kamarádíčkem, ty prasečí šmíráku.”

    „Spragueu,” řekl Kit, „Máš třicet sekund na to, abys položil zbraň a vrátil se zpátky k veslu.”

    Následující dvě hodiny se kousek po kousku probojovávali podél okraje zpěněných skal, až se Kit obával, že udělal chybu. Když už se chtěli vrátit, přiblížili se k úzkému otvoru, který byl necelých dvacet stop široký. Vedl k místu obklopeném pevninou, kde i ty nejprudší poryvy větru sotva zčeřily hladinu vody. Byl to přístav pro lodě z předešlých dní. Vylodili se na příkré pláži a dva členové posádky se svalili na palubu. Mezitím, Kit a Shorty postavili stan, rozdělali oheň a začali vařit.

    „Co znamená prasečí šmírák, Shorty?” zeptal se Kit.

    „To bych taky rád věděl,” zněla odpověď; „ale na něj to sedí přesně.”

    -Barbora Pekárková

    OdpovědětVymazat
  24. OPRAVA

    “Mohli sme to zvládnout, kdyby nebyli takový padavky,” řekl Kit Shortymu, když si navečer třetího dne sušili mokasíny u ohně. “Mohli sme to zvládnout včas, kdyby se neotočili zpátky. Další hodina dřiny by nás dostala přes západní břeh. Jsou to padavky, nic víc.”

    “Přesně,” přitakal Shorty. Pootočil mokasínu u ohně a na chvíli se zamyslel. “Podívej Smokeu. Do Dawsnu je to ještě stovky mil. Jestli tu nechceme umrznout tak musíme něco začít dělat. Co ty na to?

    Kit se na něj podíval.

    “Bez nás sou tyhle fňukny pěkně v háji,” vysvětloval Shorty. “Můžou dávat rozkazy a rozhazovat prachy, ale jak říkáš, jsou to padavky. Jestli se chceme do Dawsonu dostat, musíme převzít velení.”

    Podívali se na sebe.

    “Rozhodnuto,” řekl Kit a rukou dal gesto k souhlasu.

    Další ráno, se Shorty ještě před rozbřeskem pustil do práce.

    “ Vstávat!” zařval. “Vylezte ven, vy princezny! Tady máte kafe! Kopněte to do sebe! Vyrážíme!”

    Za neustálého reptání a stížností, Stine a Sprague museli vyrazit na cestu o dvě hodiny dřív než kdy před tím. Co víc, vichr byl silnější, během chvíle všem mrznul obličej, a vesla ztěžkla váhou ledu. Zápasili tři hodiny, pak čtyři. Jeden kormidloval, další sekal led, dva se dřeli s vesly, a všichni se střídali. Severo-západní břeh se rýsoval blíž a blíž. Vichr sílil, a Sprague zahodil pádlo do člunu na znamení kapitulace. Shorty k němu přiskočil, aniž by si odpočinul.

    “Sekej led,” zavelel a podával Spragueovi sekyrku.

    “Ale k čemu?” Zakňučel. “Nezvládneme to. Otočíme se zpátky.”

    “Jedeme dál,” řekl Shorty. “Sekej led, až ti bude líp tak se můžem prohodit.”

    Ve chvíli úplného vyčerpání lidé ztrácí všechny zbytky morálních zásad, a taková chvíle právě nastala. Všichni si sáhli až na dno. Sprague z ruky ztrhnul rukavici, vytáhl revolver a namířil ho na kormidelníka. Pro Kita to byla novinka. Nikdy na něj nikdo zbraň nenamířil. A teď, k jeho úžasu, se to zdálo naprosto normální. Byla to ta nejpřirozenější věc na světě.

    “Jestli tu bouchačku nedáš pryč,” řekl, “vezmu ti jí a praštim tě s ní přes hnátu.”

    “Jestli hned neotočíš loď tak tě zastřelím!” vyhrožoval Sprague.

    Pak se do toho vložil Shorty. Postavil se za Spraguea se sekyrkou v ruce.

    “Tak dělej, střílej.” řekl Shorty a zamával sekyrkou. “Nemůžu se dočkat, až ti rozseknu palici. Dělej, posluž si.”

    “Tohle je vzpoura!” přidal se Stine. “ Najali jsme vás, abyste poslouchali rozkazy!”

    Shorty se na něj otočil.

    “Neboj, ty dostaneš hned co si to vyřídim s tvým parťákem, ty jeden prasečí čmuchale!”

    “Spragueu,” řekl Kit, “Dávám ti třicet sekund abys to dal pryč a sebral pádlo.”

    Sprague na chvíli zaváhal, hystericky se zasmál, odložil revolver a vrátil se zpět k práci.

    Další čtyři hodiny, píď po pídi si probojovali cestu skrz kameny až se Kit začal obávat že udělal chybu. Až nakonec, když už chtěl zavelet k návratu, přiblížili se k úzkému otvoru, ani ne dvacet stop širokému, ohraničenému pevninou, přes kterou se vichr nedostal. Byla to spása, ke které se dostaly předchozí lodě. Přistáli na příkré pláži, a zatímco se jejich zaměstnavatelé zhroutili na palubě člunu, Kit a Shorty připravili stan, zapálili oheň a začali vařit.

    “Co je prasečí čmuchal, Shorty ?” zeptal se Kit

    “Jak to mám vědět ?” zněla odpověď; “Ale na něj to sedí.”

    OdpovědětVymazat