12. dubna 2021

Kouzlo líčení

 

CHAPTER XXXVII

The manor-house of Ferndean was a building of considerable antiquity, moderate size, and no architectural pretensions, deep buried in a wood. I had heard of it before. Mr. Rochester often spoke of it, and sometimes went there. His father had purchased the estate for the sake of the game covers. He would have let the house, but could find no tenant, in consequence of its ineligible and insalubrious site. Ferndean then remained uninhabited and unfurnished, with the exception of some two or three rooms fitted up for the accommodation of the squire when he went there in the season to shoot.

To this house I came just ere dark on an evening marked by the characteristics of sad sky, cold gale, and continued small penetrating rain. The last mile I performed on foot, having dismissed the chaise and driver with the double remuneration I had promised. Even when within a very short distance of the manor-house, you could see nothing of it, so thick and dark grew the timber of the gloomy wood about it. Iron gates between granite pillars showed me where to enter, and passing through them, I found myself at once in the twilight of close-ranked trees. There was a grass-grown track descending the forest aisle between hoar and knotty shafts and under branched arches. I followed it, expecting soon to reach the dwelling; but it stretched on and on, it wound far and farther: no sign of habitation or grounds was visible.

I thought I had taken a wrong direction and lost my way. The darkness of natural as well as of sylvan dusk gathered over me. I looked round in search of another road. There was none: all was interwoven stem, columnar trunk, dense summer foliage—no opening anywhere.

I proceeded: at last my way opened, the trees thinned a little; presently I beheld a railing, then the house—scarce, by this dim light, distinguishable from the trees; so dank and green were its decaying walls. Entering a portal, fastened only by a latch, I stood amidst a space of enclosed ground, from which the wood swept away in a semicircle. There were no flowers, no garden-beds; only a broad gravel-walk girdling a grass-plat, and this set in the heavy frame of the forest. The house presented two pointed gables in its front; the windows were latticed and narrow: the front door was narrow too, one step led up to it. The whole looked, as the host of the Rochester Arms had said, “quite a desolate spot.” It was as still as a church on a week-day: the pattering rain on the forest leaves was the only sound audible in its vicinage.

“Can there be life here?” I asked.

Yes, life of some kind there was; for I heard a movement—that narrow front-door was unclosing, and some shape was about to issue from the grange.

It opened slowly: a figure came out into the twilight and stood on the step; a man without a hat: he stretched forth his hand as if to feel whether it rained. Dusk as it was, I had recognised him—it was my master, Edward Fairfax Rochester, and no other.

I stayed my step, almost my breath, and stood to watch him—to examine him, myself unseen, and alas! to him invisible. It was a sudden meeting, and one in which rapture was kept well in check by pain. I had no difficulty in restraining my voice from exclamation, my step from hasty advance.

His form was of the same strong and stalwart contour as ever: his port was still erect, his hair was still raven black; nor were his features altered or sunk: not in one year’s space, by any sorrow, could his athletic strength be quelled or his vigorous prime blighted. But in his countenance I saw a change: that looked desperate and brooding—that reminded me of some wronged and fettered wild beast or bird, dangerous to approach in his sullen woe. The caged eagle, whose gold-ringed eyes cruelty has extinguished, might look as looked that sightless Samson.

23 komentářů:

  1. Do toho domu jsem dorazila těsně před setměním; byl pochmurný večer, vanul studený vichr a z nebe padal, sice drobný, ale vytrvalý a pronikavý déšť. Poslední míli jsem ušla pěšky, kočího s povozem jsem poslala pryč s dvojnásobnou odměnou, jak jsem slíbila. Dům nebylo vidět, i když jsem se k němu stále blížila, tak hustý, tmavý a pochmurný les rostl kolem. Železná branka s žulovými sloupky po stranách mě vyvedla mezi husté stromořadí, na které se snášel soumrak. Mezi stromy vedla travnatá stezka, nad níž se prohýbala klenba tvořená omšelým a sukovitým větvovím. Pustila jsem se po ní v očekávání, že brzy narazím na stavení, jenže cesta nebrala konce, táhla se pořád dál a dál, po obydlí či pozemku ani památky.

    Pokračovala jsem dál, konečně se stezka přede mnou začala rozšiřovat a stromy trochu prořídly; po chvíli jsem spatřila plot, až potom dům – v tom šeru jen těžko rozeznatelný od stromů, tak navlhlé a nazelenalé byly jeho chátrající zdi. Prošla jsem vrátky připevněnými jen petlicí a ocitla jsem se vprostřed oploceného pozemku, který z poloviny obklopoval les. Nebyly tam žádné květiny ani záhony, jen kolem široké štěrkové cesty rostla tráva a všechno obkličoval hustý les. V průčelí zdobily dům dva špičaté štíty, vitrážová okna byla úzká, stejně tak domovní dveře, ke kterým vedl jeden schod. Přesně, jak řekl hostinský U Rochesterova erbu: „Docela pusté místo.“ Rozléhalo se tam ticho jako ve všední den v kostele, kolem bylo slyšet jen dešťové kapky dopadající na listí stromů v lese.

    Postavu měl stejně statnou a urostlou jako vždy: držel se zpříma, vlasy měl stále v barvě havraní černi, i rysy jeho obličeje zůstaly ostré a nezměněné; ani po roce nenesla jeho atletická síla a životní energie žádné známky trápení nebo vyčerpání. Jen ve výrazu jeho tváře byla patrná změna, byl zoufalý a zachmuřený; připomínal mi ukřivděné, spoutané zvíře nebo dravce, k němuž není radno se v jeho rozmrzelosti a zármutku přiblížit. Uvězněný orel, jehož zlatě lemované oči vyhasly pod tíhou krutosti, mohl by se podobat oslepenému Samsonovi.

    - Jana Bartáková

    OdpovědětVymazat


  2. Do tohoto domu jsem dorazila za tmy; byl ponurý večer, jehož atmosféru ještě více umocňovala pochmurně vypadající obloha a studená vichřice, kterou následoval pronikavý déšť. Poslední míli jsem šla pěšky, vozku s kočárem jsem poslala pryč a dala mu dvojnásobnou odměnu, jak jsem slíbila. I ze zdánlivé blízkosti jsem skrze, hustý, tmavý a ponurý les, nebyla schopna spatřit ani kousek panství. Železná brána s žulovými sloupy mě vedla přímo do tmavého sevření lesa. Mezi stromy vedla travnatá ulička, nad níž se klenuly oblouky tvořené z trnových větviček. Vydala jsem se po stezce s očekáváním, že za chvilku narazím na dům, ovšem cesta nebrala konce, táhla se dál a dál, po domu či zahradě ani stopy.

    Pokračovala jsem, konečně se moje cesta trošku projasnila, stromy lehce prořídly a najednou jsem spatřila plot, pak dům (vzhledem k šeru jsem jen těžko rozpoznala dům od stromu), jehož rozpadající se stěny byly velmi vlhké a zelené. Vešla jsem brankou, která byla připevněna pouze petlicí a ocitla jsem se uprostřed uzavřeného pozemku, jenž byl z půli obehnán lesem. Nebyly tam žádné květiny ani záhony, jen široká ulička ze štěrku, kterou obrůstala tráva a vše bylo obklíčeno tmavým lesem. V přední části domu se nacházely dva špičaté štíty, vitrážová okna byla velmi úzká, stejně tak i dveře, ke kterým vedl jeden schod. Přesně, jak by řekl hostinský u Rochester Arms, „Docela pusté místo.“ Ve všední dny tu bylo stejné ticho jako v kostele, jediný zvuk vydávaly dešťové kapky dopadající na lístky stromů.

    Postavu měl stejně silnou a statnou jako dříve, držení těla bylo přímé, vlasy měl stále v barvě havraní černé, dokonce i rysy jeho obličeje zůstaly ostré; ani po roce nebyla jeho atletická síla a vitalita nijak poznamenána trápením čí únavou. Ovšem v jeho výrazu tváře jsem spatřila změnu, vypadal zoufale a neklidně, připomínal mi nějaké ukřivděné, spoutané divoké zvíře nebo ptáka, ke kterému je nebezpečné se jen přiblížit v jeho mrzutém bědování. Spoutaný orel, jehož zlatě lemované oči vyhasly, díky krutosti, by možná vypadal stejně jako slepý Samson.

    OdpovědětVymazat
  3. K tomuto domu jsem přišla ještě před setměním za pochmurného večera; obloha byla zatažená, vítr chladný a déšť sice slabý ale neutuchající. Poslední míli jsem ušla pěšky, poté co jsem vozku s kočárem poslala zpět s dvojnásobnou odměnou, jak jsem slíbila. I na krátkou vzdálenost od domu z něj nebylo pranic vidět, tak hustý byl porost v okolním potemnělém lese. Železná brána mezi žulovými sloupy označovala vstup, kam jsem vešla a najednou jsem se ocitla ve stínu stromořadí. Mezi spletitými kmeny a pod rozvětvenou stromovou klenbou sestupovala po lesní uličce travnatá stezka. Vydala jsem se po ní v očekávání, že každou chvíli dorazím k onomu obydlí, ale cesta se táhla dál a dál a nikde žádná známka budovy ani pozemku.

    Pokračovala jsem a nakonec řady stromů prořídly a cesta se mi otevřela. V tu chvíli jsem spatřila plot, poté i dům; v tlumeném světle byl jen stěží odlišitelný od okolního stromoví, tak zchátralé a zelené byly jeho stěny. Prošla jsem vraty zavřenými pouze na petlici a vkročila jsem na oplocený pozemek, který byl v půlkruhu obklopen lesem. Nebyly zde žádné květiny, žádné záhonky, pouze široká štěrková cesta olemovaná pásem travnatého porostu, to vše zasazeno v těžkém rámu lesa. V předu domu se tyčily dva ostré štíty, úzká okna byla skryta za mříží a ke vchodovým dveřím, také úzkým, vedl jeden schod. Vše zde vypadalo přesně jak říkal hostinský v Rochesterově Erbu, „docela zpustlé místo.“ Bylo zde ticho jako o všední den v kostele a jediné, co bylo v okolí slyšet, byly dešťové kapky dopadající do korun stromů v lese.

    Jako vždy byla jeho postava silná a urostlá, stále se držel zpříma a jeho vlasy ještě neztratily svojí havraní čerň. Ani jeho rysy se po roce se nezměnily ani nezchřadly, jeho atletická síla nebyla ovlivněna ani jeho životní náboj nebyl utlumen žádným zármutkem a steskem. Ale v jeho tváři jsem změnu spatřila; vypadal zoufale a napjatě, připomínal mi jakési ubohé, zbědované divoké zvíře či ptáka, k němuž je nebezpečné se přibližovat v jeho mrzutém soužení. Orel v kleci, jehož zlatem lemované oči pohasly krutostí člověka, podobal by se slepému Samsonovi.

    - Anna Focke

    OdpovědětVymazat
  4. Do tohoto domu jsem dorazila jednoho temného večera za doprovodu ponuré oblohy, studené vichřice a vytrvalého drobného deště. Poslední míli jsem došla pěšky, kočího s povozem jsem poslala zpět i s dvojnásobnou odměnou, kterou jsem slíbila. I když jsem se blížila k panství, přes tmavý a hustě zarostlý les z něj skoro nic nebylo možno spatřit. Železná brána mezi žulovými sloupy naznačovala vstup, a když jsem tudy prošla, ocitla jsem se v sevření šerého stromořadí. Mezi stromy vedla travnatá cesta, nad níž se klenuly oblouky spletitých omšelých větví. Vydala jsem se tudy s očekáváním, že brzy dorazím k domu, ale cesta nebrala konce, táhla se dál a dál, a po obydlí nikde nebylo ani stopy.



    Pokračovala jsem tedy dál, konečně se přede mnou cesta otevřela, stromy trochu prořídly, a ve stejnou chvíli jsem spatřila plot, a pak i dům, jehož rozpadající se stěny byly tak vlhké a zelené, že byl v tomto tlumeném světle jen těžko rozpoznatelný od okolních stromů. Prošla jsem brankou zavřenou jen na petlici, a ocitla se uprostřed oploceného pozemku, v půlkruhu obehnaného stromy. Nebyly tam žádné květiny ani záhony, pouze travnatá plocha ohraničena širokou štěrkovitou cestou, a to vše obestupoval hustý les. Průčelí domu zdobily dva špičaté štíty, vitrážová okna byla úzká, a stejně tak domovní dveře, ke kterým vedl jeden schod. Celé se to zdálo jako, podle slov hostinského u Rochesterova erbu, „zcela pusté místo.“ Bylo tam ticho jako v kostele ve všední den, jediným slyšitelným zvukem v celém okolí byly dešťové kapky dopadající na listí stromů.



    Jeho postava byla silná a statná jako vždy, tělo držel zpříma, vlasy měl stále v barvě havraní černi, dokonce i jeho rysy zůstaly stejné, ani po roce nebyla jeho atletická síla a vitalita žádným způsobem poznamenána. Ovšem ve výrazu jeho tváře jsem spatřila změnu, zdál se zoufalý a sklíčený, připomínal jakousi ukřivděnou spoutanou zvěř či ptáka, ke kterému je nebezpečné se přiblížit v jeho mrzutém naříkání. Spoutaný orel, z jehož zlatě lemovaných očí se vytratila krutost, by se mohl podobat slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  5. Barbora Pekárková18. dubna 2021 v 15:12

    K domu jsem dorazila těsně před setměním doprovázené truchlivým počasím; studenou vichřicí s drobným neustupujícím deštěm. Poslední míli jsem šla pěšky, kočího s povozem jsem propustila s dvounásobnou odměnou přesně tak, jak jsem mu slíbila. Ačkoliv jsem se nenacházela daleko od domu, nebylo ho nijak vidět. Hustý a tmavý les dodával na ponuré atmosféře. Železná brána s žulovými pilíři mi ukázala kudy mám vstoupit. Vešla jsem a ocitla jsem se mezi stromy seřazenými za sebou, které osvětloval soumrak. Lesní uličkou vedla travnatá stezka, nad níž se tvořila stromová klenba z větviček. Následovala jsem ji s očekáváním, že brzy narazím na obydlí, ale cesta se táhla dál a dál, konec byl v nedohlednu. Po obydlí nebo pozemku ani stopy.

    ...

    Postupovala jsem dál, konečně se mi stezka otevřela a stromy trochu prořídly; spatřila jsem plot a hned poté dům - v šeru byl skoro nerozeznatelný od stromů; navlhlé a nazelenalé byly jeho rozpadající se zdi. Prošla jsem brankou, která byla upevněna západkou a ocitla jsem se uprostřed uzavřeného pozemku, který byl z poloviny obklopen lesem. Nebyly tam žádné květiny ani záhony; jen široká štěrková cesta kolem které rostla tráva a všechno obkličoval hustý les. V přední části domu se pyšnily dva špičaté štíty, úzká vitrážová okna, stejně tak i vchodové dveře, ke kterým vedl jeden schod. Vše vypadalo přesně tak, jak hostinský Rochestera Armse řekl, “poněkud pusté místo”. Bylo tu stejné ticho jako ve všední dny v kostele, jediným zvukem byly kapky deště dopadající na listí stromů v lese.

    ...

    Postavu měl jako vždy silnou a urostlou, tělo držel zpříma, vlasy měl stejné havraní černé barvy, dokonce i rysy jeho obličeje se nezměnily nebo nepoklesly. Ani po roce nejevila jeho atletická síla a vitalita známky únavy či trápení. Ale v jeho výrazu na tváři jsem spatřila změnu, vypadal zoufale a sklíčeně-připomínal mi ukřivděné a spoutané divoké zvíře či ptáka, ke kterému je nebezpečné se přiblížit v jeho mrzutém stavu. Uvězněný orel, jehož zlatem lemované oči pohasly díky krutosti, se brzy budou podobat slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  6. K tomu domu jsem přišel za večerního šera, které bylo doprovázeno chladným větrem a neustálým, drobným deštěm. Poslední míly jsem ušel pěšky, vozku s kočárem jsem poslal pryč s dvojnásobnou odměnou, jak jsem slíbil.Okolní, ponurý les byl tak hustý a tmavý, že i přes krátkou vzdálenost od vily z ní nebylo možné nic vidět. Železná brána mezi dvěma žulovými mi ukázala kde vstoupit. Poté co jsem jí prošel jsem se ocitl ve stínu stromů rostoucích v řadě. Mezi stromy vedla travnatá ulička, nad ní byly oblouky tvořené z trnitých větviček. Následoval jsem ji s očekáváním že brzy dosáhnu onoho obydlí, ale stezka nadále pokračovala, aniž by ukazovala jakékoliv známky pozemků, nebo že by tam někdo žil.

    Pokračoval jsem, má cesta se konečně otevřela, stormy trochu prořídly a já uviděl zábradlí, poté jsem v šeru spatřil obrys domu který byl v tomto tlumeném světle rozpoznatelný, tak vlhké a zelené byly jeho rozkládající se stěny. Prošel jsem vraty které držela zavřené pouze petlice, a zastavil se uprostřed uzavřeného dvora z kterého stromy ustoupily do polokruhu. Nebyly tam žádné květiny ani záhony, pouze široká štěrková cesta, jež vedla skrz trávník který tvořil hranici hustého lesa. Vpředu domu se tyčily dva ostré štíty, úzká okna byla zamřížovaná a k úzkým, vchodovým dveřím vedl jeden schod. Vše vypadalo jak to popsal hostinský v Rochester Arms, velmi opuštěně. Bylo to tu tiché jako kostel ve všední den, jediné zvuky v okolí pocházeli z deště dopadajícího na listy stromů.

    Jeho postava byla stále urostlá a silná, stál vzpřímeně a jeho vlasy byly stále černé. Žádné jeho rysy se nezměnily ani nepropadly. Během jednoho roku žádný smutek nemohl ochromit jeho atletickou sílu nebo utlumit jeho vitalitu. V jeho tváři jsem ale viděl změnu, vypadal zoufale a zachmuřele, připomínal mi nějaké ukřivděné divoké zvíře nebo ptáka, nebezpečný v jeho zármutku. Uvězněný orel, jehož lesk zlatých učích byl vyhasnut krutostí, podobal se slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  7. Dorazila jsem tam jen chvíli před setměním, k večeru se smutnou oblohou, ledovou vichřicí a neústupným protivným mrholením. Poslední míli jsem šla pěšky, kočího s povozem jsem poslala pryč s dvojnásobným platem, jak jsem slíbila. Ani z krátké vzdálenosti nebylo z domu vidět vůbec nic, tak hluboký, temný a pochmurný les jej obklopoval. Železná branka mezi žulovými sloupy mě navedla ke vstupu a když jsem jí procházela, ocitla jsem se v šeru hustého stromoví. Lesem se mezi sukovitými letitými kmeny táhla pěšina, nad níž se klenuly větve. Vydala jsem se po ní v očekávání, že brzy dorazím ke stavení, ale cesta jako by neměla konce, klikatila se stále dál a dál, po lidském obydlí nebo pozemku ani stopy.

    Pokračovala jsem dál, až se stezka začala proměňovat, stromy trochu prořídly a já spatřila plot a pak i dům — v tom šeru jen těžko rozeznatelný od stromů, tak zatuchlé a zelené byly jeho trouchnivějící zdi. Vešla jsem vraty zajištěnými pouhou západkou a ocitla se uprostřed oploceného prostranství, jež do půlkruhu polykaly lesy. Nebyly tu žádné květiny, žádné záhony. Jen široká štěrková cesta a podél ní rostoucí tráva, to celé mohutně orámované lesem. Dům se vpředu pyšnil dvěma lomenými štíty, okna byla úzká a zamřížovaná, stejně tak i vstupní dveře, ke kterým vedl jediný schod. Celé to působilo jako “docela pusté místo“, jak říkal hostinský U Rochesterova erbu. Bylo tu ticho a klid jako v kostele za všedního dne, jen zvuk padajících kapek deště v korunách stromů se nesl okolím.

    Postavu měl stále stejně silnou a urostlou jako vždycky, pořád stál vzpřímeně, jeho vlasy byly stále černé jako předtím, ani v obličeji se nezměnil. Za celý rok, přes všechen žal, nestrádal na síle a neutrpěla ani jeho mužná energie. Jen v jeho výrazu jsem zaznamenala změnu. Tak zoufalý a zamyšlený — připomínal mi raněnou a spoutanou šelmu nebo dravce, k nimž není bezpečné se v jejich mrzutém zarmoucení přibližovat. Orel uvězněný v kleci, jehož zlatě lemované oči již nějakým krutým způsobem vyhasly, by se mohl podobat slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  8. K tomuto domu jsem dorazila těsně před setměním, k večeru hýřícímu pochmurnou oblohou, chladným vichrem a neustálým slabým, byť pronikavým deštěm. Poslední míli jsem došla pěšky poté, co jsem kočího poslala zpět s odměnou dvakrát takovou, než jsem slíbila. I když mne od panství dělila jen nepatrná vzdálenost, díky okolním hustým lesům nebylo z obydlí vidět vůbec nic. Železná brána umístěná mezi žulovým sloupovím mne navedla ke vchodu, a jakmile jsem jí prošla, ocitla jsem se znovu v objetí temných porostů. Mezi stromy se táhla travnatá cesta klenutá sukovitými větvemi. Vydala jsem se po ní v domnění, že konečně dorazím k panství, ale stezka se táhla stále dál bez jakékoli známky lidského bydlení.

    Pokračovala jsem dál, konečně se cesta rozšířila a stromy trochu prořídly. Nejprve jsem spatřila plot a poté samotný dům – zeleň na jeho rozpadajících se zdích byla v šeru těžko rozeznatelná od okolních stromů. Poté, co jsem prošla brankou zajištěnou pouze petlicí, jsem stála uprostřed uzavřeného pozemku, od kterého se les odkloňoval ve tvaru polokruhu. Nenacházely se tam žádné květiny, žádné záhony, pouze štěrkový chodník obklopený travnatou plochou; celá scenérie rámovaná mohutným lesem. Na dvouvrcholovém štítu v čele domu byla umístěna mřížkovaná úzká okna, k nimž ladily stejně tak úzké dveře s jedním schodem. Celkový dojem obydlí se dal shrnout slovy hospodského z Rochester Arms: “docela pusté místo.” Bylo tam ticho jako v kostele o pracovním dni, a jediné, co bylo slyšet, byl déšť, jak dopadal na listy okolních stromů.

    Jeho postava byla stejně silná a statná jako vždy; tělo držel pořád vzpřímené, vlasy měl stále černé jako havraní peří, a i jeho tvář zůstala stejná. Ani po jednom roce se jeho síla nedala zkrotit, a energie, která z něj stále sršela, neztratila svůj jas. Ale něco se přece jen změnilo, když jsem spatřila výraz v jeho tváři. Pohled plný zoufalství a napjatosti mi připomněl ten raněného zvířete, ke kterému bylo příliš nebezpečné se přiblížit. Polapený orel, jehož kdysi zlaté oči ztratily pod tíhou krutosti svou zář, mohl připomínat oslepeného Samsona.

    OdpovědětVymazat
  9. K tomuto domu jsem dorazila před zatměním. Byl to večer s temnou oblohou, studeným větrem a slabým pronikavým deštěm. Poslední míli jsem šla pěšky a povoz s kočím, kterému jsem slíbila dvojitou odměnu, jsem poslala pryč. I z krátké vzdálenosti dům nebyl vidět, kolem domu rostl hustý a temný les. Železná brána mezi žulovými pilíři mi ukázala vstup, ocitla jsem se v soumraku svírající se ho stromořadí. Byla zde zarostlá cesta, nad kterou se klenuly větve stromů. Šla jsem dál po této cestě a očekávala jsem konec, ale protahovala se dál a dál, vinula se více a více, ale dům nikde.

    Pokračovala jsem a konečně se cesta otevřela, stromů bylo méně, spatřila jsem zábradlí, po té dům, ale v tomto šeru byl nerozpoznatelný od stromů. Dům měl zvlhlé, zelené a rozpadající se zdi. Prošla jsem brankou, zajištěnou pouze petlicí a ocitla jsem se v oploceném pozemku, jenž byl z poloviny obklopen lesem. Nebyly zde žádné květiny ani záhonky, jen široká trávou obrostlá štěrková cesta, obklopená hustým lesem. Na přední část domu byly dva špičaté štíty, okna byla mřížovitá a úzká, přední dveře byly rovněž úzké, ke kterým vedl jeden schod. Vše vypadlo tak jak hostinský Rochester Arms řekl, “docela pusté místo.“ Byl zde klid jako v kostele na všední den, jediný zvuk byly kapky deště dopadající na listy stromů.

    Jeho postava byla silná a statná jako vždy, držel se stále zpříma, jeho vlasy byly černé jako havran a jeho rysy nepozměněny. Ani po roce se jeho atletická síla, nebo energie do života nevytratila. Avšak v jeho tváři jsem viděla změnu, měl zoufalý a sklíčený pohled. Připomínal mi ukřivděné a uvězněné zvíře nebo ptáka, ke kterému je moc nebezpečné se přiblížit v jeho mrzutosti. Uvězněný orel, kterému jeho zlatavě lemované oči, díky krutosti vyhasly, vypadal stejně jako nevidomý Samson.

    Matěj Kraus

    OdpovědětVymazat
  10. K domu jsem přišla těsně před setměním. Obloha byla pochmurná, vanul chladný vítr a pršel pronikaví neutichající déšť. Poslední míli jsem zdolala pěšky, poslala jsem totiž kočího s povozem zpět, a to i s dvojitou odměnou, kterou jsem slíbila. I z velmi krátké vzdálenosti z domu nebylo vidět nic, obklopovaly jej velice husté, temné a ponuré lesy. Železná brána mezi žulovými sloupy mě navedla ke vchodu a poté co jsem jimi prošla, jsem se ocitla ve stínech v řadě stojících stromů. Byla zde travnatá cesta, které vedla dolů lesními uličkami mezi sukovitými kmeny a klenbami větví. Vydala jsem se po cestě v očekávání, že brzy dorazím do obydlí, ale cesta se zdála být nekonečná, vinula se dál a dál bez žádných známek osídlení či pozemků.

    Pokračovala jsem a konečně se mi cesta otevřela. Stromy trochu prořídly, spatřila jsem zábradlí, a nakonec i dům. Pod šerým světlem byl stěží rozeznatelný od stromů, až tak byly jeho rozkládající se zdi zatuchlé a zelené. Vešla jsem dvířky, zajištěnými pouze petlicí, a ocitla jsem se na uzavřeném pozemku, z kterého se lesy rozstoupily do půlkruhu. Nebyli zde žádné květiny, žádné záhonky, jenom široká štěrková cesta obehnaná trávou, a to vše zasazené v obklopujícím hlubokým lese. V přední části domu se vyjímali dva špičaté štíty, vitrážová okna byla úzká, stejně tak i vchodové dveře, ke kterým vedl jeden schod. Všechno to vypadalo tak, jak sám Rochester Arms řekl, “Vskutku pusté místo.” Dům byl tichý jako kostel ve všední den, dešťové kapky dopadající na listy stromů, tak byli jediným zvukem ozývajícím se široko daleko.

    Jeho postava byla stejně silná a statná vždycky, jeho postava byla stejně vzpřímená, jeho vlasy měli stejnou havraní černou, ani jeho rysi nezměnili svůj tvar. Ani za jeden rok, se žal jeho atletická síla či vitalita nevytratila. Jen v jeho vzezření jsem viděla změnu, vypadal zoufale a napjatě, připomínal mi nějakou ublíženou a spoutanou divokou šelmu nebo dravce, nebezpečnou se k ní přiblížit v její mrzuté bídě. Chycený orel v kleci, jehož zlaté oči vyhasly pod krutostí, by nejspíš vypadali stejně jako slepý Samson.

    OdpovědětVymazat
  11. Do toho domu jsem přišla právě onoho temného večera, který se značil pochmurnou oblohou, chladným vichrem a pokračoval lehkým, pronikavým deštěm. Kočího jsem se slíbenou dvojnásobnou odměnou propustila k odjezdu a poslední míli šla pěšky. I v bezprostřední blízkosti panství ho nelze vidět, tak hustý a temný je les, který ho obklopuje. Železné brány mezi žulovými pilíři značí kudy vejít, a jak jsem jimi prošla, v tu ránu jsem se ocitla v šeru stromořadí. Vede tam travnatá cesta, vedoucí dolů lesní alejí, pod klenbou starověkých a zauzlených větví. Následovala jsem ji s očekáváním, že brzy dosáhnu domu; ale cesta se táhla dál a dál: po obydlí nebyla nikde ani stopa.

    ...

    Šla jsem dál: až se mi konečně cesta otevřela a stromy lehce prořídly; v tu chvíli jsem spatřila plot, následně i dům—v šeru jen stěží rozpoznatelný od okolních stromů; jeho trouchnivějící zdi byly tak vlhké a zelené. Vešla jsem brankou, která byla zajištěna pouze jednoduchou západkou, ocitla jsem se v uzavřeném prostoru, jenž byl z poloviny obehnán lesem. Nebyly tam květiny, ani záhony; pouze široká štěrková cesta kolem dokola trávníku, a to celé v rámu hustého lesa. Dům měl vpředu dvě špičaté podstřeší; okna byla mřížovitá a úzká: vstupní dveře byly úzké též, vedl k nim jeden schod. Celé to vypadalo, jak by řekl hostitel u Rochester Arms, jako “poměrně zpustlé místo”. Bylo tak tiché, jako kostel ve všední den: jediný zvuk v okolí vytvářely padající kapky deště.

    ...

    Stejně jako vždy, jeho postava byla silná a urostlá: stál vzpřímeně, jeho vlasy byly černé jako havran; i jeho rysy nepozměněné a nezchudlé: dokonce ani po roce, ať už jakkoliv pochmurném, nebyla jeho atletická síla a vitalita pokořena. Ale v jeho vzezření jsem viděla změnu: vypadal zoufale a truchlivě—připomínal mi ublížené a spoutané divoké zvířátko, nebo ptáčka, ke kterému je nebezpečné se byť přiblížit v jeho utrpení. V kleci uvězněný orel, jehož zlatě lemované oči vyhasly krutostí, by se mohl podobat nevidomému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  12. K domu jsem přišla se setměním, s večerem charakteristickým pochmurnou oblohou, chladnou vichřicí a mírným, neutuchajícím deštěm. Poslední míli jsem ušla pěšky, neboť jsem odmítla slíbenou dvojitou odměnou kočího s povozem. I když jsem nebyla od vily daleko, nebylo z ní vidět nic - tak hustý a ponurý okolní les byl. Železná vrata mezi žulovými pilíři mi ukázala, kudy jít, a po jejím průchodu jsem se ocitla mezi řadou stromů osvětlených soumrakem. Lesní cesta vedla mezi spletenými stromy a pod klenbou z koruny stromů. Pokračovala jsem po ní dál v očekávání jejího konce, ale táhla se dál a dál, zdánlivě bez konce, bez známek života.

    ...

    Pokračovala jsem dál; konečně se přede mnou cesta otevřela, husté lesoví prořídlo a ve stejný okamžik jsem spatřila plot, pak dům - téměř splývající s jeho okolím, tak vlhké a zelené jeho zdi byly. Vešla jsem vraty, zavřené jen petlicí, a ocitla jsem se na oploceném pozemku, který byl obehnán půlkruhem stromů. Nebyly tu žádné květiny, žádné záhony; jen rovná kamenitá cestička obrostlá trávou a to celé bylo orámované hustými stromy. V čele domu se vyjímali dva štíty, okna byla úzká a mřížová, dveře byly úzké též, a vedl k nim jeden schod. Celé to vypadalo, jak řekl hospodský z Rochester Arms, jako “docela pusté místo”. Tiché jako je kostel ve všední den; déšť bubnující na listy stromů bylo to jediné, co bylo v jeho okolí slyšet.

    ...

    Jeho postava byla stejně silná, urostlá a vzpřímená jako vždy, jeho vlasy stále havraní černě. Ani jeho rysy se nezměnily, ani nepovadly. Během roku smutku se jeho atletická síla nebo vitalita vůbec nevytratila. Ale v jeho tváři jsem zahlédla změnu - znatelné zoufalství a napětí mi připomnělo zrazené a ukřivděné zvíře nebo ptáka, ke kterému je nebezpečné se přiblížit. Jako spoustaný orel, jehož oči orámované zlatem opustila krutost, jenž se bude podobat slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  13. Do domu jsem dorazila ještě před setměním. Byl to pochmurný večer, pofukoval studený vítr a déšť nepřestával utichat. Poslední míli jsem šla pěšky, kočího s kočárem jsem poslala pryč s dvojnásobnou odměnou, jak jsem slíbila. I přesto, že jsem byla domu blízko, tak jsem přes husté a temné lesy, které kolem domu rostly, stále nic neviděla. Prošla jsem železnými vrátky mezi žulovými sloupy a najednou jsem se octla v soumraku uprostřed hustých řad stromů. Lesem vedla travnatá cesta, nad níž se klenuly sukovité větve stromů. Šla jsem po ní v očekávání, že se brzy dostanu k obydlí; ale cesta se táhla dál a dál, jakoby neměla konce, bez jediné stopy po obydlení nebo pozemku.


    Pokračovala jsem dál. Cesta se přede mnou nakonec otevřela, stromy trochu prořídly. Nejdříve jsem spatřila plot, až poté dům, který byl v šeru jen těžko rozeznatelný od stromů; tak ztuchlé a zelené byly jeho rozpadající se zdi. Vešla jsem brankou připevněnou jen západkou a octla se uprostřed oploceného pozemku, který byl z poloviny zarostlý stromy. Nebyly tam žádné květiny, žádné záhonky; jen široká cesta posypaná štěrkem, tohle vše obklopeno hustým lesem. Vepředu měl dům dva špičaté štíty; zamřížovaná a úzká okna a úzké hlavní dveře, ke kterým vedl jeden schod. Všechno vypadalo přesně, jak to popsal hostinský z Rochester Arms, „docela pusté místo“. Bylo tam ticho jako v kostele o všední den: jediné, co bylo v okolí slyšet, byly kapky deště, které dopadaly na listy stromů.


    Postavu měl silnou a statnou jako vždycky; stál stále vzpřímeně; vlasy měl stále černé jako havran; ani rysy jeho obličeje se nezměnily; po jednom roce trápení by ho jeho atletická síla a životní energie neopustila. V jeho výrazu jsem však spatřila změnu; vypadal zoufale a zamyšleně, připomínal mi nějakou ukřivděnou a spoutanou divokou šelmu nebo ptáka, ke kterým je nebezpečné se přiblížit. Orel v kleci, jehož zlatě lemované oči krutost zhasla, mohl by vypadat jako ten nevidomý Samson.

    - Petr Tendler

    OdpovědětVymazat
  14. Do toho domu jsem přišel chvíli před setměním doprovázeným charakteristicky ponurou oblohou, studenou vichřicí doprovázenou jemně pronikavým deštěm. Poslední míli jsem šel pěšky, protože kočího i s kočárem jsem poslal pryč s dvojnásobnou odměnou, kterou jsem slíbil. Přestože nedaleko od domu nebylo nic vidět díky hustému a temnému lesu. Železné brány mezi žulovými sloupy mi ukázaly, kudy vstoupit, a když jsem jimi procházel, ocitl jsem se v blízkosti stromů zahalených soumrakem. Mezi tuhými kmeny a spadanými větvemi z lesa sestupovala trávou zarostlá cestička. V očekávání, že brzy uvidím ono obydlí, jsem se po ní vydal, ale táhla se dál a dál, bez jediné známky toho, že by poblíž někdo bydlel.

    ...

    Pokračoval jsem: nakonec jsem se dopátral konce, kde se stromy trochu tenčily a viděl jsem i zábradlí a maličko i stěny domu, které se odlišovaly od stromů svojí nazelenalou barvou a vlhkostí. Vešel jsem brankou, která byla pouze na petlici a ocitl se uprostřed oploceného pozemku, což byl vlastně půlkruh obehnaný stromy. Nebyly tam žádné květiny, žádné záhony, jen široká štěrková cesta, která se táhla podél lesa. V přední části domu se tyčily dva špičaté štíty se zamřížovanými a úzkými okny, úzkými vchodovými dveřmi s jedním schodem k nim vedoucím. Celé to vypadalo, jak by řekl hostinský Rochester Arms, "poněkud pusté místo." Ve všední dny tam byl klid jako v kostele, protože bylo slyšet jenom padání deště na listí okolních stromů.

    ...

    Jeho postava byla silná a pevná jako vždy, tělo držel zpříma, jeho vlasy stále černé jako havraní peří a dokonce ani jeho rysy se nevytratily po tom roce. Jeho atletická síla nebyla nijak poznamenána. Ovšem v jeho výrazu byla vidět změna, tak zoufalý a zadumaný, až mi to připomínalo ublížené a spoutané divoké zvíře, ke kterému není dobré se v té mrzutosti přibližovat. Orel v kleci, kterému se ze zlatem zalitých očí vytratila krutost, by mohl připomínat slepého Samsona.

    -Kurečka Daniel

    OdpovědětVymazat
  15. OPRAVA

    K domu jsem přišla těsně před soumrakem. Atmosféra byla pochmurná, vanul chladný vítr a pršel pronikavý věčný déšť. Poslední míli jsem zdolala pěšky, poslala jsem totiž kočího s povozem zpět, a to i s dvojitou odměnou, kterou jsem slíbila. I z velmi krátké vzdálenosti z domu nebylo vidět nic, obklopovaly jej velice husté, temné a ponuré lesy. Železná brána mezi žulovými sloupy mě navedla ke vchodu a poté, co jsem jimi prošla, jsem se ocitla ve stínu stromořadí. Byla zde travnatá cesta, které vedla dolů mezi sukovitými kmeny a klenbami větví. Vydala jsem se po cestě v očekávání, že brzy dorazím do obydlí, ale cesta se zdála být nekonečná, vinula se dál a dál a dům stále nikde.

    Pokračovala jsem a konečně se mi cesta otevřela. Stromy trochu prořídly, spatřila jsem zábradlí, a nakonec i dům. V šeru byl stěží rozeznatelný od stromů, jeho rozkládající se zdi byly zatuchlé a zelené. Vešla jsem dvířky zajištěnými pouze petlicí, a ocitla se na uzavřeném pozemku, který byl z poloviny obklopený lesem. Nebyly zde žádné květiny, žádné záhonky, jenom široká štěrková cesta kolem trávníku, a to vše v okolí hlubokých lesů. V přední části domu se vyjímaly dva špičaté štíty, vitrážová okna byla úzká, stejně tak i vchodové dveře, ke kterým vedl jeden schod. Vypadalo to tady tak, jak hostinský Rochester Arms řekl, “Vskutku pusté místo.” Dům byl tichý jako kostel ve všední den, dešťové kapky dopadající na listy stromů, tak byly jediným zvukem ozývajícím se široko daleko.

    Jeho postava byla stejně silná a statná jako vždycky, byla stejně vzpřímená, a dokonce i jeho vlasy měly stejnou sytou černou, ani jeho rysy se nezměnily. Ani po roce se jeho atletická síla či vitalita nevytratila. Jen v jeho vzezření jsem viděla změnu, vypadal zoufale a napjatě, připomínal mi nějakou ublíženou a spoutanou divokou šelmu nebo dravce, natolik nebezpečnou, aby se k ní v její mrzuté bídě někdo přiblížil. Chycený orel v kleci, jehož zlaté oči kvůli krutosti vyhasly, by nejspíš vypadal stejně jako slepý Samson.

    OdpovědětVymazat
  16. OPRAVA

    K domu jsem přišla se setměním, s večerem charakteristicky pochmurnou oblohou, chladnou vichřicí a jemným, neutuchajícím deštěm. Poslední míli jsem ušla pěšky, neboť jsem propustila kočího s drožkou, kterému jsem slíbila dvojnásobnou odměnu. I když jsem nebyla od vily daleko, nebylo z ní vidět nic - tak hustý a ponurý okolní les byl. Železná vrata mezi žulovými pilíři mi ukázala, kudy jít, a po průchodu jimi jsem se ocitla mezi stromořadím osvětleným soumrakem. Lesní cesta vedla mezi ledem pokrytými, sukovitými kmeny a pod klenbou z jejich korun. Držela jsem se cesty dál v očekávání jejího konce, ale táhla se dál a dál, zdánlivě bez konce, bez známek života.

    ...

    Šla jsem dál; konečně se přede mnou cesta otevřela, husté lesoví prořídlo a ve stejný okamžik jsem spatřila plot, pak dům - v tomto tlumeném světle téměř splývající s okolními stromy, tak vlhké a zelené jeho zdi byly. Vešla jsem brankou zavřenou jen na petlici, a ocitla jsem se na oploceném pozemku, který byl obehnán půlkruhem stromů. Nebyly tu žádné květiny, žádné záhony; jen rovná kamenitá cestička obrostlá trávou a to celé bylo orámované hustými stromy. Čelo domu zdobily dva štíty, úzká vitrážová okna, dveře byly také úzké a vedl k nim jeden schod. Celé to vypadalo, jak řekl hospodský z Rochester Arms, jako “docela pusté místo”. Bylo tiché jako kostel ve všední den; déšť bubnující na listy stromů bylo to jediné, co bylo v jeho okolí slyšet.

    ...

    Jeho postava byla stejně silná, urostlá a vzpřímená jako vždy, jeho vlasy měly stále barvu havraní černě. Ani jeho rysy se nezměnily, ani nepovadly. Během roku smutku se jeho atletická síla nebo mladistvá energie vůbec nevytratila. Ale v jeho tváři jsem zahlédla změnu - znatelné zoufalství a napětí mi připomnělo zrazené a ukřivděné zvíře nebo dravce, ke kterému je nebezpečné se přiblížit. Jako spoutaný orel, jehož oči orámované zlatem byly uhašeny krutostí, podobající se slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  17. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  18. Do tohoto domu jsem dorazila před setměním; byl ponurý večer, obloha byla zatažená a studený vítr doprovázel mírný déšť. Poslední míli jsem šla pěšky, vozku s kočárem jsem poslala pryč a dala mu dvojnásobnou odměnu, jak jsem slíbila. Ani z krátké vzdálenosti jsem skrze, hustý, tmavý a ponurý les, nebyla schopna spatřit ani kousek domu. Železná brána s žulovými sloupy mě vedla přímo do tmavého sevření lesa. Mezi kmeny vedla travnatá stezka, nad níž se klenuly oblouky tvořené z větví stromů. Vydala jsem se po stezce s očekáváním, že za chvilku narazím na dům, ovšem cesta nebrala konce, táhla se dál a dál, po domu či zahradě ani stopy.

    Pokračovala jsem, konečně se stezka trošku projasnila, stromy lehce prořídly a najednou jsem spatřila plot, pak dům; v šeru jsem jen těžko rozpoznala dům od okolního stromoví, tak vlhké a zelené byly jeho ztrouchnivělé zdi. Vešla jsem brankou, která byla zajištěna pouhou petlicí a ocitla jsem se uprostřed uzavřeného pozemku, jenž byl z poloviny obehnán lesem. Nebyly tam žádné květiny ani záhony, jen široká štěrková cesta, podél které rostla tráva, a vše bylo obklíčeno tmavým lesem. V přední části domu se nacházely dva špičaté štíty, vitrážová okna byla velmi úzká, stejně tak i dveře, ke kterým vedl jeden schod. Přesně, jak řekl hostinský u Rochester Arms, „Docela pusté místo.“ Za všedního dne tu bylo stejné ticho jako v kostele, jediný zvuk vydávaly dešťové kapky dopadající na lístky stromů.

    Postavu měl stejně silnou a statnou jako dříve, tělo držel zpříma, vlasy měl stále v barvě havraní černé, dokonce i rysy jeho obličeje zůstaly ostré; ani po roce nebyla jeho atletická síla a vitalita nijak poznamenána trápením čí únavou. Ovšem v jeho tváři jsem spatřila změnu, vypadal zoufale a neklidně, připomínal mi nějaké ukřivděné, spoutané divoké zvíře nebo ptáka, ke kterému je nebezpečné se jen přiblížit v jeho mrzutém bědování. Spoutaný orel, z jehož zlatě lemovaných očí se pod tíhou krutosti vytratila jejich zář, by se možná podobal slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  19. OPRAVA

    Do toho domu jsem dorazila chvíli před setměním s charakteristicky ponurou oblohou a studenou vichřicí s vytrvalým deštěm. Poslední míli jsem šla pěšky, protože kočího i s kočárem jsem poslala pryč s dvojnásobnou odměnou, kterou jsem slíbila. Ani na krátkou vzdálenost od domu nebylo nic vidět kvůli hustému a temnému lesu. Železná brána mezi žulovými sloupy mi ukázala, kudy vstoupit. Když jsem jimi procházela, ocitla jsem se v blízkosti stromů zahalených soumrakem. Mezi tuhými a spletitými kmeny stromů z lesa sestupovala trávou zarostlá cestička. V očekávání, že brzy uvidím ono obydlí, jsem se po ní vydala, ale táhla se dál a dál, bez jediné známky toho, že by poblíž někdo bydlel.

    ...

    Pokračovala jsem: nakonec jsem se dopátrala konce, kde se stromy trochu tenčily a viděla jsem i plot a maličko i stěny domu, které se daly jen těžko rozeznat od stromů, kvůli svojí nazelenalé barvě a vlhkosti. Vešla jsem brankou, zavřenou jen na petlici a ocitla se uprostřed oploceného pozemku, což byl vlastně půlkruh obehnaný stromy. Nebyly tam žádné květiny, žádné záhony, jen široká štěrková cesta, která se táhla podél lesu. Přední část domu zdobily dva špičaté štíty se zamřížovanými a úzkými okny, se stejně tak úzkými vchodovými dveřmi s jedním schodem k nim vedoucím. Celé to vypadalo, podle slov hostinského od Rochesterova erbu, "poněkud pusté místo." Ve všední den tam bylo ticho jako v kostele, bylo slyšet jenom padání deště na listí okolních stromů.

    ...

    Jeho postava byla silná a pevná jako vždy, tělo držel zpříma, vlasy měl stále černé jako havraní peří a dokonce ani jeho rysy se nevytratily po tom roce. Jeho atletická síla nebyla nijak poznamenána. Ovšem v jeho výrazu byla vidět změna, byl tak zoufalý a zadumaný, až mi to připomínalo ublížené a spoutané divoké zvíře, ke kterému není dobré se v té mrzutosti přiblížit. Orel v kleci, jehož kdysi zlatem zalité oči ztratily svou zář pod tíhou krutosti, by mohl připomínat slepého Samsona.

    -Kurečka Daniel

    OdpovědětVymazat
  20. OPRAVA
    K tomu domu jsem přišla za večerního šera, které bylo doprovázeno chladným větrem a neustálým, drobným deštěm. Poslední míli jsem ušel pěšky, vozku s kočárem jsem poslal pryč s dvojnásobnou odměnou, jak jsem slíbil. Okolní, ponurý les byl tak hustý a tmavý, že i přes krátkou vzdálenost od domu, nebylo možné z něj nic vidět. Železná brána mezi dvěma žulovými sloupy mi ukázala kde vstoupit. Když jsem jí prošla ,ocitla jsem se ve stínu řady stromů. Mezi stromy vedla zarostlá cestička, nad ní byly oblouky tvořené z trnitých větví. Následovala jsem ji s očekáváním že brzy dosáhnu onoho obydlí, ale stezka dále pokračovala, aniž by ukazovala jakékoliv náznaky pozemků, nebo že by tam někdo žil.

    Pokračovala jsem, má cesta se konečně otevřela, stromy trochu prořídly a já uviděla zábradlí, poté jsem v šeru spatřila obrys domu který byl v tomto tlumeném světle těžce rozpoznatelný, tak vlhké a zelené byly jeho rozkládající se stěny. Prošla jsem vraty jež držela uzavřené pouze petlice, a zastavila se uprostřed uzavřeného dvora ze kterého stromy ustoupily do polokruhu. Nebyly tam žádné květiny ani záhony, pouze široká štěrková cesta, jež vedla přes trávník který tvořil hranici hustého lesa. Vpředu domu se tyčily dva ostré štíty, úzká okna byla zamřížovaná a k úzkým, vchodovým dveřím vedl jeden schod. Vše vypadalo jak to popsal hostinský v Rochester Arms, velmi opuštěně. Bylo to tu tiché jako kostel ve všední den, jediné zvuky v okolí pocházely z deště dopadajícího na listy stromů.

    Postavu měl stále urostlou a silnou, stál vzpřímeně ,jeho vlasy měly stále černou barvu. Žádné jeho rysy se nezměnily ani nepropadly. Během jednoho roku žádný smutek nemohl ochromit jeho atletickou sílu nebo utlumit jeho sílu. V jeho tváři jsem ale viděla změnu, vypadal zoufale a zachmuřele, připomínal mi nějaké ukřivděné divoké zvíře nebo ptáka, nebezpečný v jeho zármutku. Uvězněný orel, lesk jeho zlatých očích vyhasnul krutostí, podobal se slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  21. Barbora Pekárková24. dubna 2021 v 20:04

    K domu jsem dorazila těsně před setměním za pochmurného počasí; studená vichřice spojena s drobným neustupujícím deštěm. Poslední míli jsem šla pěšky, kočího s povozem jsem propustila s dvounásobnou odměnou přesně tak, jak jsem slíbila. Dům se nacházel nedaleko, ale přes takto hustý a tmavý les ho nebylo vidět. Železná brána s žulovými políři mě vedla přímo ke vstupu. Prošla jsem jimi a octila jsem se mezi soumrakem zahaleným stromořadím. Lesní uličkou vedla travnatá stezka, nad níž se rozpínala stromová klenba z větviček. Následovala jsem ji s očekáváním, že brzy narazím na obydlí, ale cesta se táhla dál a dál, konec byl v nedohlednu. Po obydlí nebo pozemku ani stopy.

    ..

    Postupovala jsem dál, konečně se mi stezka otevřela a stromy trochu prořídly; spatřila jsem plot a hned poté dům – v šeru byl skoro nerozeznatelný od stromů; tak vlhké a zelené byly jeho rozpadající se zdi. Prošla jsem brankou, která byla zavřena pouze petlicí a ocitla jsem se ve středu uzavřeného pozemku, který byl z poloviny obklopen lesem. Nebyly tam žádné květiny ani záhony; jen široká štěrková stezka, podél které rostla tráva a všechno obkličoval hustý les. V přední části domu se vyjímaly dva špičaté štíty, vitrážová okna byla úzká, stejně tak i vchodové dveře, ke kterým vedl jeden schod. Vše vypadalo přesně tak, jak hostinský u Rochester Arms řekl, “poněkud pusté místo”. Bylo tu stejné ticho jako ve všední dny v kostele, jediným zvukem byly kapky deště dopadající na listí stromů v lese.

    ...

    Postavu měl jako vždy silnou a urostlou, tělo držel zpříma, vlasy měl stejné havraní černé barvy, dokonce ani jeho rysy obličeje se nezměnily nebo nepoklesly. Uplynul rok a jeho fyzická síla či vitalita nejevila žádné známky únavy. Ale v jeho tváři jsem spatřila změnu, vypadal zoufale a sklíčeně – připomínal mi ukřivděné, spoutané divoké zvíře nebo dravce, ke kterému je nebezpečné se přiblížit. Uvězněný orel, jehož zlatem lemované oči pohasly krutostí, se teď podobají slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  22. K dobu jsem přišla na sklonku večera, obloha byla typicky ponurá, vál studený vítr a pronikavý déšť neustával. Poslední míli jsem šla pěšky, protože jsem odmítla kočího s povozem s dvojnásobnou odměnou. I když jsem nebyla od vily daleko, nebylo z ní nic vidět, tak hustě rostly okolní husté, temné lesy. 6elezná brána mezi žulovými sloupy mi ukázala kudy vstoupit, když jsem jí prošla, ocitla jsem se ve stínu stromořadí. Mezi stromy se táhla travnatá cesta klenutá sukovitými větvemi. Vydala jsem se po ní v domnění, že brzy dosáhnu obydlí, ale stezka se táhla dále a dále bez jakékoliv stopy po domě nebo zahradách.


    Pokračovala jsem dál, konečně se přede mnou stezka otevřela, les prořídnul a ve stejnou chvíli jsem zahlédla plot, pak dům. V šeru téměř splýval s okolními stromy, tak vlhké a zelené byly jeho zdi. Vešla jsem brankou, zavřenou jen na petlici, ocitla jsem se v oploceném pozemku, který byl obehnán půlkruhem stromů. Nebyly zde žádné květiny, ani záhony, jen široká štěrková cesta obrostlá trávou a to vše bylo orámováno lesem. Dům měl vpředu dva špičaté štíty, okna byla vitrážová a úzká, vstupní dveře byly také úzké, vedl k nim jeden schod. Celé to vypadalo, jak hospodský z Rochester Arms řekl "docela zpustlé místo". Bylo tu ticho jako v kostele o všedním dnu. Jediný slyšitelný zvuk byly padající kapky v lese.


    Jeho postava byla stejně statná a silná jako vždy, tělo držel stále vzpřímeně, vlasy měl stále černé jako havraní peří. Ani v obličeji se nezměnil. Za celý rok, přes všechen smutek, neztratil na síle a ani jeho energie, která z něj sršela, nepřišla o svůj jas. Jen v jeho výrazu jsem si všimla změny. Vypadal zoufalý a napjatý - připomínal mi spoutané divoké zvíře, ke kterému je nebezpečné se přiblížit. Orel v kleci, kterému krutost zhasla jeho zlaté oči, podobal se onomu slepému Samsonovi.

    OdpovědětVymazat
  23. Do tohoto domu jsem dorazila za tmy, večer na sebe poutal pozornost svou pochmurnou oblohou, studenou vichřicí a deštěm, který neustával. Opustila jsem kočár a řidiče s dvojitou odměnou, tak jak jsem slíbila a poslední míli jsem zdolala pěšky. Ani z blízkosti panského sídla nebylo nic vidět, tak husté a temné byly stromy rostoucí v ponurém lese kolem. Železné brány mezi žulovými sloupy mi ukázaly, kudy se dostanu dovnitř a jak jsem jimi procházela, ocitla jsem se v obklopení spletitého stromořadí. Byla tu zarostlá stezka, sestupující lesní uličkou nad níž se klenuly do oblouku koruny stromů. Následovala jsem ji v očekávání, že narazím na obydlí, cesta se ale rozpínala víc a víc, vinula se dál a ještě dále, přitom jsem ale nespatřila žádný náznak stavení nebo pozemku.

    Pokračovala jsem, nakonec se mi cesta otevřela. Stromy trochu zeslábly, v tuto chvíli jsem zahlédla zábradlí a poté celý dům - v tomto tlumeném světle, jen těžko rozeznatelný od stromů. Měl zatuchlé, zelené, rozpadající se stěny. Prošla jsem vrata, zavřená jen na petlici a zastavila jsem se uprostřed uzavřeného dvora, ze kterého stromy ustoupily do půlkruhu. Nebyly tam květiny ani záhony, pouze široká, štěrková cesta, to vše v mohutném ohraničení lesa. Vpředu domu se vyjímaly dva špičaté štíty, okna byla úzká a zdobená mozaikou. Vchodové dveře byly také úzké, vedl k nim jeden schod. Vše vypadalo tak, jak to hostinský Rochester Arms popsal, „docela opuštěně“. Bylo tu ticho jako v kostele o všední den. Jediným slyšitelnám zvukem v okolí byly dešťové kapky dopadající na listy stromů.

    Jeho postava byla stejně silná a statná jako dříve, tělo držel zpříma, jeho vlasy byly stále černé jako havran, stejně tak rysy v obličeji se nezměnily ani nepovisly. Ani po roce a přes zármutek, se jeho atletická síla či vitalita nevytratila. V jeho výrazu jsem ovšem zahlédla něco, co vypadalo zoufale a napjatě, což mi připomnělo jakousi bezbrannou, spoutanou, divokou šelmu či ptactvo, ke kterým není bezpečné se přibližovat, jsou-li podráždění. Orel v kleci, jehož krutost ve zlatavých očích pohasla, vypadá zrovna tak, jako ten nic neříkající pohled Samsona.

    (Škaloudová)

    OdpovědětVymazat