7. listopadu 2022

Moby Dick



Herman Melville

Moby Dick; or The Whale


FINALE

 At length as the craft was cast to one side, and ran ranging along with the White Whale's flank, he seemed strangely oblivious of its advance--as the whale sometimes will--and Ahab was fairly within the smoky mountain mist, which, thrown off from the whale's spout, curled round his great, Monadnock hump; he was even thus close to him; when, with body arched back, and both arms lengthwise high-lifted to the poise, he darted his fierce iron, and his far fiercer curse into the hated whale. As both steel and curse sank to the socket, as if sucked into a morass, Moby Dick sideways writhed; spasmodically rolled his nigh flank against the bow, and, without staving a hole in it, so suddenly canted the boat over, that had it not been for the elevated part of the gunwale to which he then clung, Ahab would once more have been tossed into the sea. As it was, three of the oarsmen--who foreknew not the precise instant of the dart, and were therefore unprepared for its effects--these were flung out; but so fell, that, in an instant two of them clutched the gunwale again, and rising to its level on a combing wave, hurled themselves bodily inboard again; the third man helplessly dropping astern, but still afloat and swimming.

Almost simultaneously, with a mighty volition of ungraduated, instantaneous swiftness, the White Whale darted through the weltering sea. But when Ahab cried out to the steersman to take new turns with the line, and hold it so; and commanded the crew to turn round on their seats, and tow the boat up to the mark; the moment the treacherous line felt that double strain and tug, it snapped in the empty air!

"What breaks in me? Some sinew cracks!--'tis whole again; oars! oars! Burst in upon him!"

Hearing the tremendous rush of the sea-crashing boat, the whale wheeled round to present his blank forehead at bay; but in that evolution, catching sight of the nearing black hull of the ship; seemingly seeing in it the source of all his persecutions; bethinking it--it may be--a larger and nobler foe; of a sudden, he bore down upon its advancing prow, smiting his jaws amid fiery showers of foam.

Ahab staggered; his hand smote his forehead. "I grow blind; hands! stretch out before me that I may yet grope my way. Is't night?"

"The whale! The ship!" cried the cringing oarsmen.

"Oars! oars! Slope downwards to thy depths, O sea, that ere it be for ever too late, Ahab may slide this last, last time upon his mark! I see: the ship! the ship! Dash on, my men! Will ye not save my ship?"

But as the oarsmen violently forced their boat through the sledge-hammering seas, the before whale-smitten bow-ends of two planks burst through, and in an instant almost, the temporarily disabled boat lay nearly level with the waves; its half-wading, splashing crew, trying hard to stop the gap and bale out the pouring water.

Meantime, for that one beholding instant, Tashtego's mast-head hammer remained suspended in his hand; and the red flag, half-wrapping him as with a plaid, then streamed itself straight out from him, as his own forward-flowing heart; while Starbuck and Stubb, standing upon the bowsprit beneath, caught sight of the down-coming monster just as soon as he.

"The whale, the whale! Up helm, up helm! Oh, all ye sweet powers of air, now hug me close! Let not Starbuck die, if die he must, in a woman's fainting fit. Up helm, I say--ye fools, the jaw! the jaw! Is this the end of all my bursting prayers? all my life-long fidelities? Oh, Ahab, Ahab, lo, thy work. Steady! helmsman, steady. Nay, nay! Up helm again! He turns to meet us! Oh, his unappeasable brow drives on towards one, whose duty tells him he cannot depart. My God, stand by me now!"

"Stand not by me, but stand under me, whoever you are that will now help Stubb; for Stubb, too, sticks here. I grin at thee, thou grinning whale! Who ever helped Stubb, or kept Stubb awake, but Stubb's own unwinking eye? And now poor Stubb goes to bed upon a mattrass that is all too soft; would it were stuffed with brushwood! I grin at thee, thou grinning whale! Look ye, sun, moon, and stars! I call ye assassins of as good a fellow as ever spouted up his ghost. For all that, I would yet ring glasses with ye, would ye but hand the cup! Oh, oh! oh, oh! thou grinning whale, but there'll be plenty of gulping soon! Why fly ye not, O Ahab! For me, off shoes and jacket to it; let Stubb die in his drawers! A most mouldy and over salted death, though;--cherries! cherries! cherries! Oh, Flask, for one red cherry ere we die!"

"Cherries? I only wish that we were where they grow. Oh, Stubb, I hope my poor mother's drawn my part-pay ere this; if not, few coppers will now come to her, for the voyage is up."

From the ship's bows, nearly all the seamen now hung inactive; hammers, bits of plank, lances, and harpoons, mechanically retained in their hands, just as they had darted from their various employments; all their enchanted eyes intent upon the whale, which from side to side strangely vibrating his predestinating head, sent a broad band of overspreading semicircular foam before him as he rushed. Retribution, swift vengeance, eternal malice were in his whole aspect, and spite of all that mortal man could do, the solid white buttress of his forehead smote the ship's starboard bow, till men and timbers reeled. Some fell flat upon their faces. Like dislodged trucks, the heads of the harpooneers aloft shook on their bull-like necks. Through the breach, they heard the waters pour, as mountain torrents down a flume.

"The ship! The hearse!--the second hearse!" cried Ahab from the boat; "its wood could only be American!"

Diving beneath the settling ship, the whale ran quivering along its keel; but turning under water, swiftly shot to the surface again, far off the other bow, but within a few yards of Ahab's boat, where, for a time, he lay quiescent.

"I turn my body from the sun. What ho, Tashtego! let me hear thy hammer. Oh! ye three unsurrendered spires of mine; thou uncracked keel; and only god-bullied hull; thou firm deck, and haughty helm, and Pole-pointed prow,--death-glorious ship! must ye then perish, and without me? Am I cut off from the last fond pride of meanest shipwrecked captains? Oh, lonely death on lonely life! Oh, now I feel my topmost greatness lies in my topmost grief. Ho, ho! from all your furthest bounds, pour ye now in, ye bold billows of my whole foregone life, and top this one piled comber of my death! Towards thee I roll, thou all-destroying but unconquering whale; to the last I grapple with thee; from hell's heart I stab at thee; for hate's sake I spit my last breath at thee. Sink all coffins and all hearses to one common pool! and since neither can be mine, let me then tow to pieces, while still chasing thee, though tied to thee, thou damned whale! THUS, I give up the spear!"

The harpoon was darted; the stricken whale flew forward; with igniting velocity the line ran through the grooves;--ran foul. Ahab stooped to clear it; he did clear it; but the flying turn caught him round the neck, and voicelessly as Turkish mutes bowstring their victim, he was shot out of the boat, ere the crew knew he was gone. Next instant, the heavy eye-splice in the rope's final end flew out of the stark-empty tub, knocked down an oarsman, and smiting the sea, disappeared in its depths.

For an instant, the tranced boat's crew stood still; then turned. "The ship? Great God, where is the ship?" Soon they through dim, bewildering mediums saw her sidelong fading phantom, as in the gaseous Fata Morgana; only the uppermost masts out of water; while fixed by infatuation, or fidelity, or fate, to their once lofty perches, the pagan harpooneers still maintained their sinking lookouts on the sea. And now, concentric circles seized the lone boat itself, and all its crew, and each floating oar, and every lance-pole, and spinning, animate and inanimate, all round and round in one vortex, carried the smallest chip of the Pequod out of sight.

But as the last whelmings intermixingly poured themselves over the sunken head of the Indian at the mainmast, leaving a few inches of the erect spar yet visible, together with long streaming yards of the flag, which calmly undulated, with ironical coincidings, over the destroying billows they almost touched;--at that instant, a red arm and a hammer hovered backwardly uplifted in the open air, in the act of nailing the flag faster and yet faster to the subsiding spar. A sky-hawk that tauntingly had followed the main-truck downwards from its natural home among the stars, pecking at the flag, and incommoding Tashtego there; this bird now chanced to intercept its broad fluttering wing between the hammer and the wood; and simultaneously feeling that etherial thrill, the submerged savage beneath, in his death-gasp, kept his hammer frozen there; and so the bird of heaven, with archangelic shrieks, and his imperial beak thrust upwards, and his whole captive form folded in the flag of Ahab, went down with his ship, which, like Satan, would not sink to hell till she had dragged a living part of heaven along with her, and helmeted herself with it.

Now small fowls flew screaming over the yet yawning gulf; a sullen white surf beat against its steep sides; then all collapsed, and the great shroud of the sea rolled on as it rolled five thousand years ago.



Epilogue

"AND I ONLY AM ESCAPED ALONE TO TELL THEE" Job.

The drama's done. Why then here does any one step forth?--Because one did survive the wreck.

It so chanced, that after the Parsee's disappearance, I was he whom the Fates ordained to take the place of Ahab's bowsman, when that bowsman assumed the vacant post; the same, who, when on the last day the three men were tossed from out of the rocking boat, was dropped astern. So, floating on the margin of the ensuing scene, and in full sight of it, when the halfspent suction of the sunk ship reached me, I was then, but slowly, drawn towards the closing vortex. When I reached it, it had subsided to a creamy pool. Round and round, then, and ever contracting towards the button-like black bubble at the axis of that slowly wheeling circle, like another Ixion I did revolve. Till, gaining that vital centre, the black bubble upward burst; and now, liberated by reason of its cunning spring, and, owing to its great buoyancy, rising with great force, the coffin life-buoy shot lengthwise from the sea, fell over, and floated by my side. Buoyed up by that coffin, for almost one whole day and night, I floated on a soft and dirgelike main. The unharming sharks, they glided by as if with padlocks on their mouths; the savage sea-hawks sailed with sheathed beaks. On the second day, a sail drew near, nearer, and picked me up at last. It was the devious-cruising Rachel, that in her retracing search after her missing children, only found another orphan.


20 komentářů:

  1. Vladimír Mazour
    “Obracím své tělo ke Slunci. Hej, Tashtego ! Nechť slyším tvé kladivo. Ach ! vy tři mé neporažené věže; ty netknutý kýle; a pouze Bohem týraný trupe; ty pevná palubo a povýšené kormidlo a k Pólu poukazující přídi,-- smrtelně velkolepá lodi ! Musíš zhynout beze mě ? Jsemť připraven o poslední milovanou pýchu i těch nejubožejších ztroskotaných kapitánů ? Ach, osamělá smrt pro osamělý život. Ach, teď cítím nejvyšší důležitost ve svém nejvyšším zármutku. Hej, hej ! z nejzažších okrajů teď přicházejte vy troufalá mračna mého minulého života, a převažte tuto tyčící se vlnu smrti mé ! K tobě se valím, všeničící ale nic nedobývající velrybo; do posledního s tebou zápolím; ze srdce pekelného do tebe bodám; jen pro nenávist plivu na tebe svým posledním dechem. Ve společný vír stáhni všechny rakve a pohřební vozy ! a protože nic z toho nemůže být mým, nech mě vléci se k smrti, stále stíhaje tě, i když k tobě připoután, ty proklatá velrybo ! TÍMTO, vzdávám se kopí !”
    Harpuna byla vržena; zasažená velryba vyrazila kupředu; se zápalnou rychlostí proletěl provaz drážkami;-- zamotal se. Ahab se sehnul, aby jej rozmotal; rozmotal ho; ale letící záhyb jej chytil kolem krku, a bezhlesně, jako když turečtí němí rdousí své oběti, byl vystřelen z lodi, ještě než si posádka všimla, že je pryč. Následně z prázdné kádi vyletěla těžká smyčka na samém konci provazu, srazila veslaře a třeskouce moře zmizela v hlubinách.
    Na chvilku stála posádka lodi jako v transu; pak se otočila. “Loď ? Drahý Bože, kde je loď ?” Brzy skrze temné a ohromující vyhlídky uzřely její postranní mizící přízrak, jako plynná Fata Morgana; jen ty nejhořejší stěžně venku z vody; když byli pobláznením, oddaností či osudem nuceni hledět k jejich kdysi vznešeným hřadům, udržovali pohanští harpunáři své sklíčené pohledy na moře. A teď soustředné kruhy lapili samotnou opuštěnou loďku i s celou posádkou i každým plovoucím veslem i každým kopím a točíce se, živé i neživé, dokola a dokola v jediném víru, odnášely i nejmenší úlomky Pequodu z dohledu.

    OdpovědětVymazat
  2. Michaela Lamačová13. listopadu 2022 v 16:54

    „Obracím své tělo od slunce. Hej ty, Tashtego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach vy moje tři neporažené věže; ty netknutý kýle; a ty trupe, na který by se zmohli jen sami bohové; ty pevná palubo a pyšné kormidlo a přídi směřující k pólu – hrůzostrašně krásná lodi! Musíš ty zahynout beze mě? Jsem snad odstřižen od poslední utěšující pýchy nejpodlejších ztroskotaných kapitánů? Ach osamělá smrt po osamělém životě! Ach nyní cítím, že má největší velikost spočívá v mém největším zármutku. Ho, hó! Vy smělé vlny celého mého uplynulého života, hrňte se nyní ze všech nejvzdálenějších koutů přímo na vrchol této mé jediné vlny smrti. Směrem k tobě se řítím, ty vše ničící, avšak nepodmaňující velrybo, do poslední chvíle se s tebou budu rvát, ze srdce všech pekel do tebe budu bodat, ze vší nenávisti na tebe vyplivnu svůj poslední dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jediného místa. A poněvadž ani jedno z nich nemůže být pro mne, nechť se tedy rozbiju na kusy a stále tě pronásleduji, připoután k tobě, ty prokletá velrybo! Tak vysílám své ostří!“
    Harpuna byla vržena, zasažená velryba vyrazila vpřed a lano probíhalo žlábkem planoucí rychlostí – náhle zamotáno. Ahab se sehnul, aby ho rozmotal; rozmotal ho, avšak letící lano ho chytilo kolem krku, takže byl vymrštěn ze člunu bez jediného vyhrknutí, jako když turečtí vrazi rdousí svou oběť, aniž by si posádka všimla, že zmizel. V dalším okamžiku vyletělo těžké oko na konci lana ze zcela prázdného bubnu, srazilo veslaře a s plesknutím zmizelo v hlubinách moře.
    Strnulá posádka zůstala na okamžik stát; poté se otočila. „Loď? Velký Bože, kde je loď?“ Brzy spatřili skrze mlhavé, matoucí ovzduší její podélný rozplývavý přelud, jakoby v plynné Fatě Morganě. Pouze její nejvyšší stěžně čněly z vody. Pohanští harpunáři stáli jako přimrzlí, ať už poblouzněním, věrností nebo osudem a rozhlíželi se ze svých potápějících se stanovišť za obzorem. A nyní se soustředné kruhy zmocnily osamělého člunu i s celou posádkou a každé plovoucí veslo i každé kopí, vše živé i neživé, se točilo kolem dokola v jediném víru, který odnášel z pohledu i ty nejmenší úlomky Pequodu.

    OdpovědětVymazat
  3. Regnerová Kateřina13. listopadu 2022 v 17:42

    „Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach! Vy tři nepoddajné věže mé; ty nepopraskaný kýle; a ty jediný bohem ztrápený trupe; ty pevná palubo, ty hrdé kormidlo a ty k pólu ukazující přídi – má smrtelně báječná lodi! Musíte vy zahynout? A to beze mne? Jsem já ochuzen o poslední něžnou pýchu těch nejbídnějších kapitánů, kteří ztroskotali? Ach, osamělá smrt navrch osamělého života! Ach, nyní cítím, že má největší síla spočívá v mém největším žalu. Ho, ho! Valte se nyní ze všech nejvzdálenějších koutů, vy odvážné vlny mého života a překonejte tuto táhlou vlnu mé smrti. K tobě mířím ty všeničící, avšak nepřemožitelná velrybo; do posledního s tebou zápasím; ze srdce pekla do tebe bodám; pro dobro nenávisti po tobě svůj poslední dech plivat budu. Potop všechny rakve a pohřební vozy do společných vod! Protože ale nemohu být ani jedním, dovol mi roztrhat se na kusy, zatímco tě pronásleduji, přestože jsem k tobě připoután, ty prokletá velrybo! TAK, vzdávám se oštěpu!
    Harpuna byla vržena; zasažená velryba se stále hnala vpřed; s rychlostí zápalného knotu se lano dralo drážkami; - zamotalo se. Ahab se sklonil, aby ho rozmotal; rozmotal ho, ale letící smyčka ho chytila kolem krku, a bezhlasně jako když turečtí němý škrtili své oběti, byl vymrštěn ze člunu. Než si posádka všimla, byl pryč. V dalším okamžiku vyletěla těžká oční spojka konce lana z naprosto prázdné kádě, srazila jednoho veslaře a s úderem zmizela v hlubinách moře.
    Překvapená posádka člunu v okamžiku stála bez hnutí; otočili se. „Loď? Dobrý Bože, kde je ta loď?“ Brzy skrz mlhavé a matoucí okolí zahlédli podélný prchavý přelud, jako plynnou Fatu morgánu; pouze část nejvyšších stěžňů ve vodě; ať již přimraženi poblázněním, věrností nebo osudem k jejich kdysi vysokým pozicím, pohanští harpunáři stále vyhlíželi ze svých potápějících se stanovišť na moře. A nyní soustředěné kruhy pohltily samotnou loď a celou její posádkou, každé vznášející se veslo i každé kopí, a v jednom víru, dokola a dokola se točícím se vším živým i neživým, byly odneseny i ty nejmenší úlomky Pequody až nebylo vidět zcela nic.

    OdpovědětVymazat
  4. ,,Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach, vy mé tři neobležené věže; ty nepopraskaný kýle; a pouze bohem ohrožovaný trupe; ty pevná palubo a pyšné kormidlo, a přídi, která míříš k pólu, - smrtelně slavná lodi! Musíš zaniknout, a beze mne? Jsem ochuzen o poslední pýchu těch nejpodlejších ztroskotaných kapitánu? Ach, osamělá smrt osamělého života! Ach, nyní cítím, že má největší velikost leží v mém největším zármutku. Hó hó! Z těch nejvzdálenějších mezí se nyní vlijte dovnitř, vy odvážné vlny celého mého předešlého života, a překonejte tuto obří vlnu mé smrti! Uháním k tobě, ty vše zničující ale nepřemožitelná velrybo; do poslední chvíle budu zápasit s tebou, z pekelného srdce budu do tebe bodat, z nenávisti svůj poslední dech vyplivnu na tebe. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jediné tůně! A protože ani jedno nemůže být mé, budu tě tedy navždy pronásledovat, dokud tě neroztrhám na kusy, i kdybych k tobě měl být připoután, ty zatracená velrybo! TAK oštěpu se vzdávám!‘‘


    Harpuna byla vržena; zasažená velryba se řítila vpřed; šňůra procházela rýhami zapalující rychlostí; - dopadla špatně. Ahab se sehnul, aby ji narovnal; narovnal ji; avšak letící lano ho chytilo kolem krku, a on byl bezhlesně, jako když Turci vraždí své oběti, vymrštěn ze člunu, než si posádka stihla všimnout, že je pryč. Hned nato vyletělo z prázdné kádě těžké oko z konce lana, srazilo k zemi jednoho veslaře, který za úderu zmizel v hlubinách moře.

    Posádka člunu zůstala na okamžik šokovaně stát bez hnutí, poté se všichni otočili. ,,Loď! Proboha, kde je loď?‘‘ Brzy spatřili skrz matné, matoucí prostředí její postranní mizející přízrak; jako v plynné fata morgáně; pouze nejvyšší stěžně trčely z vody. Zmraženi ohromením, věrností či osudem, stáli pohanští harpunáři přimraženi na svých kdysi vznešených bidýlkách, a rozhlíželi se po klesavých výhledech na moře. A nyní se soustředné kruhy zmocnily samotného člunu a celé jeho posádky, každého plovoucího vesla, i každého kopí, a otáčejíce jimi, živými i neživými, dokola a dokola v jediném víru, odnesly i ty nejmenší úlomky Pequody z dohledu.

    OdpovědětVymazat
  5. Obracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Nechť slyším tvoje kladivo. Oh! Vy tři mé neporažené věže; ty netknutý týle; a pouze Bohem trýzněný trupe; ty pevná palubo a povýšené kormidlo a přídi poukazující k Pólu,--smrtelně proslulá lodi! Musíš tedy zahynout, a beze mne? Jsem snad odříznut od poslední láskyplyné pýchy nejpodlejších ztroskotaných kapitánů? Ach, osamělá smrt v osamělým životě! Ach, nyní cítím, že moje největší velikost spočívá v mém největším zármutku. Ho, ho! Ze všech nejvzdálenějších koutů, hrňte se nyní dovnitř vy smělé vlny celého mého ušlého života, překonejte vlnu smrti mé. Směren k tobě valím, ty všeničící, ale nepřemožitelná velrybo; do posledního s tebou zápasím; z pekelného srdce do tebe bodám; kvůli nenávisti jsem na tebe plivnul svůj poslední dech. Potopte všechny rakve a všechny pohřební vozy do společných vod. A protože ani jedno nemůže být moje, dovol mi roztrhat tě na kusy a pronásledovat, i když jsem k tobě připoutám, ty zatracená velrybo! Tak, vzdávám se kopí!
    Harpuna byla vystřelena; zasažená velryba plula ku předu; zapalující rychlostí lano procházelo drážkami;--zaseknulo se. Ahab se sehnul, aby ho uvolnil; uvolnil ho; ale letící smyčka ho zachytila kolem krku, a bezslyšně jako když turečtí němí rdousí své oběti, byl vystřelen z lodi, Ještě než si toho všimla posádka, byl pryč. V dalším okamžiku, vyletěla těžká smyčka na konci provazu, srazila veslaře, a udeřila do moře v jehož hlubinách zmizela.
    Na okamžik, posádka byla nehnutě v tranzu; pak se otočila. Loď? Dobrý Bože, kde je loď? Brzy skrze mlhavé, matoucí ovzduší viděli mizící přiznaky, jako plynná Fata Morgana; pouze nejvyšší stěžně z vody tyčely; zatímco strnuli zamilovaností, věrností, nebo osudem, ke svým kdysi vznešeným bidlům, pohanští harpunáří stále udrželi jejich potápějící se stanoviště na moři. A nyní, soustředěné kruhy se zmocnily samotné osamělé lodi, a celou její posádku, a každé plovoucí veslo, a každé kopí, a předení, živé a neživé, dokola v jednom víru, odnesly i s nejmenšími úlomky Pequodu z dohledu.

    OdpovědětVymazat
  6. „Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Nechť zazní tvého kladiva! Ach! Vy mé tři věže, jež nikdy se nevzdaly; ty netříštící se kýle; a pouze bohem ohrožený trupe; ty pevná palubo a pyšné kormidlo a tyčící se přídi, -- v smrti slavná lodi! Musíte tedy zahynout a beze mne? Jsem odříznut od hrdosti kapitánů potopených spolu s lodí? Ach, osamělá smrti v osamělém životě! Ach, nyní pociťuji nejvyšší velikost v mém nejhlubším žalu. Ho hó! Přivalte se z nejvzdálenějších končin skutky mého někdejšího života a přelijte se přes břímě mojí smrti! K tobě se řítím, ty všeničící leč nedobyvačná velrybo; do posledního dechu s tebou budu zápasit; ze srdce pekel po tobě budu bodat; a pro nenávist nať vyplivnu poslední svůj dech. Potom všechny rakve a vozy pohřební do jediné společné hlubiny! A jelikož ani jedno nebude mým, nechť jsem rozvláčen na kusy, k tobě přivázán, nepolevující ve tvém pronásledování! S tímto, nať vrhám své kopí!“
    Harpuna byla vržena; zasažená velryba vyrazila vpřed; s nabírající rychlostí se lano táhlo skrz svou dráhu; -- a pak se zamotalo. Ahab se zastavil, aby ho rozmotal; rozmotal ho, ale lano se mu v pohybu omotalo kolem krku, a stejně bezhlasně jako když turečtí vrahové škrtí své oběti, byl vymrštěn přes palubu dřív, než si to posádka uvědomila. V dalším okamžiku, lano zakončené těžkým okem vyletělo z prázdného sudu a srážeje veslaře a bičující hladinu moře zmizela v jeho hlubinách.
    Členové osádky člunu na okamžik strnuli; poté se otočili. „Loď? Dobrý Bože kde je loď?“ Brzy zahlédli skrz klamavou mlhu její přízračné obrysy, pomalu mizející jako prchavou Fatu Morganu; pouze její nejvyšší stožáry stále čněly z vody; přičemž přimraženi ke svým stanovištím ať poblouzněním, věrností nebo osudem, stáli pohanští harpunáři na svých potápějících se pozicích, stále pozorujíc okolní moře. Nyní soustředěné mořské síly zajaly osamělý člun, celou posádku, každé veslo a harpunu, a vtáhly je do vodního víru spolu s posledními kousky Pagody, které kdy kdo zahlédnul.

    OdpovědětVymazat
  7. „Odvracím své tělo od slunce. Hej Taštego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach vy tři moje věže nikdy nic nevzdávající; ty kýle, který jsi nikdy nepraskl; ty trupe, který mohli ohrozit jen bohové; ty pevná palubo a pyšné kormidlo a k pólu směřující přídi-moje v smrti překrásná lodi! Musíš tedy zahynout, a beze mě? Jsem oloupen o poslední pýchu nejpodlejších kapitánů, kteří ztroskotali? Ach osamělá smrti osamělého života! Ach, teď chápu, že má největší velikost spočívá v mém největším smutku. Ho, ho! Ze všech svých nejvzdálenějších končin se nyní hrňte dovnitř, vy nestoudné vlny celého mého uplynulého života, a překonejte tu jedinou vzdutou vlnu mé smrti! K tobě se řítím, ty vše ničící, ale nedobytná velrybo; do poslední chvíle se budu s tebou rvát; ze srdce pekla tě budu bodat; z nenávisti na tebe vyplivnu poslední svůj dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jediné tůně! Ale jelikož žádný z nich není pro mě, nechť se tedy rozbiji na kusy, při pronásledování tebe, i když jsem k tobě připoután, ty zatracená velrybo! Tak, vrhám své kopí!“

    Harpuna byla vržena; zasažená velryba vyrazila vpřed a šňůrka planoucí rychlostí probíhala drážkami; -náhle se zamotala. Achab se sklonil, aby ji rozmotal; skutečně ji rozmotal; ale letící šňůra ho chytila kolem krku a bezhlase, jako turečtí vrahové uškrtí svou oběť, ho vystřelila z člunu, než si vůbec posádka uvědomila, že je pryč. V dalším okamžiku vylétlo těžké oko na konci lana z prázdné kádě, srazilo veslaře, udeřilo do moře a zmizelo v jeho hlubinách.

    Na okamžik strnulá posádka člunu zůstala bez hnutí; potom se otočili. „Loď? Velký Bože, kde je loď?“ Brzy skrze mlhavé, klamavé ovzduší spatřili její boční mizející přízrak jako v prchající Fata Morganě; jen nejvyšší stožáry byly vidět nad vodou; zatímco pohanští harpunáři stále stáli na svých předtím vysokých příčkách zmraženi buď ohromením, věrností nebo osudem a rozhlíželi se po obzoru ze svých potápějících se stanovišť. A teď soustředné kruhy zachvátily osamělý člun s celou posádkou a každé plovoucí veslo i každé kopí, živé i neživé, otáčející jimi kolem dokola v jednom víru, který odnášel sebemenší úlomek Pequody z dohledu.

    OdpovědětVymazat
  8. “Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Ať slyším tvé kladivo! Ach! Vy tři mé nepoddajné věže, ty kýle, jež jsi nikdy nepraskl, a trupe jen bohem poničený. Ty pevná palubo a pyšné kormidlo, a přídi směřující k pólu – ty moje k smrti hrůzně krásná lodi! Musíš tedy zhynout a beze mne? Jsem okraden o poslední pýchu nejubožejších kapitánů, kteří ztroskotali? Ach, osamělá smrt v osamělém životě! Ach, nyní cítím, že má největší velikost spočívá v mém největším zármutku. Ho, ho! Z nejvzdálenějších končin se nyní hrňte, vy smělé vlny celého mého předešlého života, a převalte se přes tu jedinou vzdutou vlnu mé smrti! Valím se k tobě, ty všeničící nepřemožitelná velrybo; do posledního dechu se s tebou budu rvát; ze srdce pekelného tě budu bodat. Z nenávisti na tě vyplivnu můj poslední dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jednoho společného bazénu! Poněvadž ani jedno nemůže být mé, nechť se tedy roztrhám na kusy, zatímco k tobě budu stále připoután, budu tě stále pronásledovat, ty zatracená velrybo. TAK, vzdávám se svého kopí!

    Harpuna byla vystřelena; zasažená velryba se vyřítila vpřed; šňůra probíhala planoucí rychlostí žlábkem; - náhle se zamotala. Ahab se sklonil, aby ji rozmotal; podařilo se mu to, avšak letící šňůra se mu omotala kolem krku, a bezhlesně, stejně jako turečtí vrazi škrtí svou oběť, zmizel přes palubu, ještě, než si posádka uvědomila, že je pryč. V příštích vteřinách vyletělo těžké oko na konci lana z prázdného bubnu, srazilo jednoho veslaře a bičující moře ho přijalo ve svých hlubinách.

    Posádka člunu na chvíli ustrnula v transu. “Loď? Velký Bože, kde je loď?” Brzy skrze mlhavé a klamavé ovzduší zřeli její podélný rozplývavý přelud jako prchavou Fatu Morganu. Pouze nejvyšší části stěžňů trčely z vody. Pohanští harpunáři stáli dosud na svých kdysi vysokých příčkách – připoutání buď ohromením, nebo věrností, nebo osudem – rozhlížejíc se po obzoru ze svých potápějících se stanovišť. A nyní se soustředěné kruhy zmocnily samotného osamělého člunu s celou jeho posádkou a každého plovoucího vesla i kopí, a točící jimi v jednom víru kolem dokola, živými i neživými, odnesly každý nepatrný kousíček Pequody tak že po ní nebylo ani památky.

    OdpovědětVymazat
  9. „Odvracím tělo své od slunce. Ach Taštego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach vy tři moje stěžně nezlomné, ach ty kýle, který neprasknul, a ty trupe, který jen bohové mohli ohrozit, ty pevná palubo, domýšlivé kormidlo a příď k Pólu namířená – k smrti přenádherná lodi! Musíš zahynout a beze mě? Jsem snad odříznut od pýchy, která připadla i těm nejstrašnějším kapitánům? Ach, osamělá smrt v již tak osamělém životě! Teď cítím, že má největší velikost je v mém největším žalu. Ho, ho! Z těch nejvzdálenějších krajů, připlujte, odvážné vzdouvající se vlny mého předešlého života, a překonejte tuto dlouhou vlnu mé smrti! K tobě se valím, ty vše ničící ale nepřemožitelná velrybo, do konce s tebou souboj povedu, z pekla ti srdce probodnu, z nenávisti můj poslední dech bude tobě patřit až plivnu na tebe. Potop všechny rakve i jejich povozy na jedno místo! A jelikož žádná nemůže být má, nechej mě vléct se vodami, až tě stále budu pronásledovat, připoután k tobě, ty zavrženíhodná velrybo! Tímto se vzdávám své harpuny!“
    Harpuna byla vržena, velryba zasažena hnala se vpřed, s rychlostí zvyšující se lano hnalo žlábkem a náhle se zamotalo. Achab se sklonil, aby ho narovnal, dokončil tento úkon, ale letící lano se omotalo kolem krku jeho a stejně bezhlesně jako turečtí vrazi uškrtí svou oběť, byl vyhozen z lodi, než posádka si vůbec všimla, že už zde není. Ve chvíli další, těžké oko uvolněné z bubnu na konci lana srazilo jednoho veslaře a srazilo ho do moře, kde zmizel v hlubinách jeho.
    Na vteřinu ustrnulá posádka stála nehybně, než se otočila. „Ta loď? Veliký Bože, kde je ta loď?“ Brzy ji zahlédli skrze ponuré matoucí prostředí, její podélný rozplývavý přelud zjevující se jako fata morgana. Jen nejvyšší stěžně byly viditelné nad vodou. Pohanští harpunáři byli nehybní, snad poblázněním, snad věrností, či snad osudem k jejich kdysi vysokým příčkám a stále zůstávali na místech svých, pomalu klesajících do moře. A nyní, teď soustředné kruhy uchvátili i člun samotný, i všechnu jeho posádku, i každé veslo plovoucí, a každou harpunu, a všechny se otáčeli společně dokola, živé i neživé, dokola a dokola v jednom víru, a i ty nejdrobnější kousky Peqoudu byly odnášeny mimo dohled.

    OdpovědětVymazat
  10. „Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Ať slyším tvé kladivo. Ó! vy tři mé neporazitelné věže, ty nepopraskaný kýle, a jen bohem ohrožený trupe, ty pevná palubo a zpupné kormidlo a přídi směřující k pólu – má k smrti úžasná lodi! Musíte tedy zahynout? Beze mne? Jsem ochuzen o poslední pýchu nejpodlejších ztroskotaných kapitánů? Ach, osamělý život, osamělá smrt! Ach, teď cítím, že vrchol mé velikosti spočívá v mém největším zármutku. Ho, ho! Ze všech nejzazších končin světa, vlijte se nyní dovnitř, vy smělé vlny celého mého života, navrch tohoto hřebenu mé smrti! Směrem k tobě pluji, ty jenž ničíš vše, leč jsi nedobytná, velrybo; do posledního výdechu zápasím s tebou; z pekelného srdce tě bodám; nenávistně plivu na tebe svůj poslední dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do stejné hlubiny! A protože ani jedno nemůže být mé, nechť se tedy roztrhám na kusy, zatímco budu plout, k tobě připoután, ty proklatá velrybo! TAK, vrhám své kopí!„
    Harpuna byla vymrštěna, zasažená velryba se vyřítila vpřed; se zažehnutou rychlostí se lano prohnalo drážkami;- zamotalo se. Ahab se sehnul, aby ji rozmotal; podařilo se; ale letící lano se mu omotalo kolem krku, a stejně jako když turečtí vrazi škrtí svou oběť, byl vržen přes palubu, ještě než si posádka stačila povšimnout, že je pryč. V dalším okamžiku vylétlo těžké oko na konci lana z prázdné kádě, srazilo veslaře, praštilo sebou do moře a zmizelo v jeho hlubinách.
    Posádka drancovaného člunu na chvíli strnula, potom se otočila. „Ta loď! Velký Bože, kde je ta loď? Brzy proplouvali matnou mlhou a spatřili po jejích stranách mizející přízrak, jako prchavou Fatu Morganu; jen nejvyšší části stožárů se tyčili z vody; zatímco pohanští harpunáři byli připoutáni poblouzněním, věrností či osudem ke svým kdysi vzletným bidýlkům a rozhlíželi se po obzoru ze svých potápějících se stanovišť. A teď se soustředné kruhy zmocnily samotného osamělého člunu a celé jeho posádky a každé plovoucí veslo, každé kopí se začalo točit, živé i neživé a každý kousek Pequod se snesl do hlubin víru a docela zmizel z dohledu.

    OdpovědětVymazat
  11. Tereza Opravilová14. listopadu 2022 v 13:41

    ,,Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Ať zazní tvé kladivo. Ach! Vy mé tři neporazitelné věže; ty nezlomitelný kýle; a pouze Bohem zastrašený trupe; ty neoblomná palubo a vznešené kormidlo a k pólu ukazující přídi, smrtící lodi! Musíš opravdu zemřít? A beze mě? Jsem odříznut od té poslední pýchy těch nejpodlejších ztroskotaných kapitánů? Ach, osamělá smrt pro osamělý život! Ach, teď cítím, že moje největší důležitost spočívá v mém největším zármutku. Hej, hej! Ze všech svých nejvzdálenějších hranic, přižeňte se nyní sem, vy odvážné vlny mého předešlého života a překonejte tuto vlnu mé smrti! Řítím se k tobě, ty všeničící ale neodbývající velrybo; budu s tebou bojovat až do konce; ze srdce pekelného do tebe bodám; z nenávisti na tebe plivu svým posledním dechem. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jednoho moře! A když nic nemůže být mé, nech mě se tedy, přivázán k tobě, rozpadnout na kousky při honbě za tebou, ty proklatá velrybo! Tímto se vzdávám svého kopí!“
    Harpuna byla vržena; zasažená velryba se hnala vpřed; se zápalnou rychlostí se provaz hnal drážkami; zamotal se. Ahab se sklonil, aby jej rozmotal; rozmotal ho, avšak letící smyčka ho chytila kolem krku, a neslyšně jako když němí Turci škrtí své oběti, byl vystřelen z lodi dřív, než si toho posádka všimla. Hned na to vyletěla z prázdné kádě těžká smyčka na konci provazu, srazila veslaře a s úderem zmizela v hlubinách.
    Na okamžik se posádka v transu zastavila; pak se otočila. „Loď? Dobrý Bože, kde je ta loď?“ Brzy viděli skrz ponuré, matoucí média její protáhlý mizející přízrak, jako plynnou Fatu morganu; pouze ty nejvyšší stěžně z vody; ač byli tito pohanští harpunáři nehybní poblázněním nebo věrností nebo osudem z jejich kdysi vysokých pozic, stále si udržovali své potápějící vyhlídky na moře. A nyní se soustředěné kruhy zmocnily samotné lodi a celé její posádky, a každé plovoucí veslo a každé točící se kopí, živé či neživé, bylo odneseno i s nejmenším úlomkem Pequody, až nebylo vidět nic.

    OdpovědětVymazat
  12. “Odvracím své tělo od slunce. Hej Tashtego! kéž slyším tvé kladivo. Ach, vy tři nepodrobené věže mé; ty neprolomený kýle; a jedině bohem ohrožený trupe; ty pevná palubo, vznešené kormidlo! A ty přídi, jež jsi směřovala k pólu! V smrti velkolepá lodi! Musíš zhynout, a beze mě? Jsem snad zbaven poslední opojné pýchy těch nejubožejších kapitánů, jež ztroskotali? Ach osamělá smrti osamělého žití! Ach, nyní vnímám, že má největší velikost spočívá v mém největším žalu. Ho, ho! Ze všech nejzazších končin se nahrňte, vy smělé vlny mého uplynulého života, a převršte tuto vzdouvající se vlnu mé smrti! K tobě se řinu, ty vše ničící, ale nepodmaňující velrybo; do poslední chvíle budu se s tebou rvát; ze srdce pekla do tebe bodám; z nenávisti vypliji na tebe svůj poslední dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jediné tůně! A neb ani jedno nemůže být pro mě, nechť jsem rozedrán na kousky, stále pronásledující tebe, ač k tobě připjat, ty proklatá velrybo! TAK, vysílám své ostří!”
    Harpuna byla vržena; zasažená velryba vyřítila se vpřed a provaz vzněcující rychlostí prohnal žlábkem - načež se zamotal. Ahab se vyklonil aby ji rozuzlil; rozuzlil ji, avšak letící smyčka ho zachytila kolem krku, tudíž bezhlesně, jako turečtí vrazi uškrtí svou oběť, byl vymrštěn z lodi, aniž si posádka uvědomila, že je pryč. V příštím okamžiku, z prázdného sudu vylétlo těžké oko na konci provazu, srazilo jednoho veslaře, a mrsknouc moře, ztratila se v jeho hlubinách.
    Strnulá posádka lodi na okamžik bez hnutí stála; načež se otočili: “Loď! Dobrý Bože, kde je loď?” Brzy skrze mlhavé, matoucí prostředí spatřili její blednoucí přízrak, jako v pomíjivé fata morganě. z vody čněly jen nejvyšší stožáry; zatímco pohanští harpunáři, připoutaní poblouzněním, věrností nebo osudem ke svým kdysi vznešeným příčkám, stále udržovali své potápějící se hlídky na moři. A nyní soustředné kruhy zachvátily osamělou loď i s celou její posádkou, každé plovoucí veslo, i každé kopí a víříce, živé i neživé, vše kolem dokola v jednom víru, odnesly i ten nejdrobnější úlomek Pequodu z dohledu.

    OdpovědětVymazat
  13. D. Elena Kováčová14. listopadu 2022 v 20:40

    “Obracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach, vy mé tři neoddané věže; ty kýle, jenž si nikdy nepraskl; a jen bohem trýzněný trupe; ty pevná palubo, ty pyšné kormidlo a ty k pólu směřující přídi – smrtelně slavná lodi! Musíš zahynout, a beze mně? Jsem okraden o poslední pýchu nejpodlejších, nejničivějších kapitánů? Ach, osamělý život, osamělá smrt! Ach, teď již cítím že má největší velikost spočívá v mém zármutku. Hej! Hej! Ze všech nejvzdálenějších končin světa, vlijte se dovnitř, vy odvážné vlny mého života, a překonejte vlnu mé smrti. Valím se směrem k tobě ty zničující avšak nepřemožitelná velrybo; do poslední chvíle s tebou zápasím; z mého pekelného srdce tě probodávám; plný nenávisti plivu svůj poslední dech. Potopte všechny ty rakve, všechno pohřební vozy do společné tůně! Pokud ani jedno nemůže být moje, dovol mi tě pronásledovat, dokud na kusy tě neroztrhám! Jsem k tobě připoután, ty zatracená velrybo! Oštěpu svého se vzdávám!

    Harpuna byla vržena: zasažená velryba mířila vpřed; s rychlostí šňůra procházela drážkami; Ahab se sklonil dolů aby ji urovnal; a urovnal jej; ale v letmé zatáčce se zamotala kolem jeho krku a dříve než si posádka lodi stačila všimnout, vymrštila jej šňůra ze člunu, jako když Turci škrtili své oběti. V dalším okamžiku vyletělo těžké oko na konci lana z prázdné kádě které cestou uhodilo veslaře a s plesknutím zmizelo v hlubinách moře.

    Na chviličku překvapená posádka stála beze hnutí; pak se otočila. ,,Ta loď? Dobrý bože, kde je ta loď?’’ Brzy spatřili skrze mlhavé ovzdušípostranní mizející fantom, jako plynná Fata Morgana; pouze část nejvyšších stěžňů ve vodě; ať již poblázněním, osudem či věrností vyhlíželi pohanští harpunáři ze svých potápějících se pozicích na moře. A nyní se již plně soustředěné kruhy zmocnily osamělého člunu s celou posádkou, každého vesla a kopí, točily jimi kolem dokola, ať už živí či nemrtví, dokud I ty nejmenší kousky Pequodu neodnesly mimo dohled.

    OdpovědětVymazat
  14. „Odvracím své tělo od slunce. Hej Taštego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach vy tři moje věže nikdy nic nevzdávající; ty kýle, který jsi nikdy nepraskl; ty trupe, který mohl ohrozit jen bůh; ty pevná palubo a pyšné kormidlo a k pólu směřující přídi-moje v smrti překrásná lodi! Musíš tedy zahynout, a beze mě? Jsem oloupen o poslední pýchu nejpodlejších kapitánů, kteří ztroskotali? Ach osamělá smrti osamělého života! Ach, teď chápu, že má největší velikost spočívá v mém největším smutku. Ho, ho! Ze všech svých nejvzdálenějších končin se nyní hrňte dovnitř, vy nestoudné vlny celého mého uplynulého života, a překonejte tu jedinou vzdutou vlnu mé smrti! K tobě se řítím, ty vše ničící, ale nedobytná velrybo; do poslední chvíle se budu s tebou rvát; ze srdce pekla tě budu bodat; z nenávisti na tebe vyplivnu poslední svůj dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jediné tůně! Ale jelikož žádný z nich není pro mě, nechť se tedy rozbiji na kusy, při pronásledování tebe, i když jsem k tobě připoután, ty zatracená velrybo! Tak, vrhám své kopí!“

    Harpuna byla vržena; zasažená velryba vyrazila vpřed a šňůra zapalující rychlostí probíhala drážkami; -náhle se zamotala. Achab se sklonil, aby ji rozmotal; skutečně ji rozmotal; ale letící šňůra ho chytila kolem krku a bezhlase, jako turečtí vrahové škrtí svou oběť, ho vystřelila z člunu, než si vůbec posádka uvědomila, že je pryč. V dalším okamžiku vylétlo těžké oko na konci lana z prázdné kádě, srazilo veslaře, šlehlo do moře a zmizelo v jeho hlubinách.

    Na okamžik strnulá posádka člunu zůstala bez hnutí; potom se otočili. „Loď? Velký Bože, kde je loď?“ Brzy skrz mlhavé, klamavé ovzduší spatřili její boční mizející přízrak jako v prchavé fata morgáně; jen nejvyšší stožáry byly vidět nad vodou; zatímco pohanští harpunáři stáli stále na svých předtím vysokých stanovištích přimraženi buď ohromením, věrností nebo osudem a rozhlíželi se po obzoru ze svých potápějících se stanovišť. A teď soustředné kruhy zachvátily osamělý člun s celou posádkou a každé plovoucí veslo i každé kopí, živé i neživé, točící vším kolem dokola v jednom víru, který odnášel sebemenší úlomek Pequody z dohledu.

    Ale když se poslední zátopa prolínala přes potopenou hlavu Indiána na hlavním stožáru a nechávala ještě vidět několik palců vztyčeného stěžně spolu s dlouhým, vlajícím praporem, který se ironickou náhodou klidně vlnil nad ničivými vlnami, jichž se téměř dotýkal, -v tu chvíli se na volném prostranství vznesla rudá paže s kladivem, která jako když chce přibíjet vlajku rychleji a rychleji ke klesajícímu stěžni. Jestřáb, který se předtím posměšně snesl k vrcholku hlavního stěžně ze svého přirozeného domova mezi hvězdami, kloval do vlajky a znepokojoval Taštega; tomuto ptáku se nyní zachytilo široké mávající křídlo mezi kladivo a dřevo; a v tom okamžiku potopený divoch dole ucítil lehký záchvěv a ve smrtelné křeči si pevně přitiskl kladivo na křídlo; a tak se nebeský pták s archandělskými skřeky potápěl, královský zobák vztyčený vzhůru, zajaté celé tělo zahalené do Achabovy vlajky; potápěl se zároveň s lodí, která se jako Satan odmítala propadnout do pekla, dokud s sebou nestáhla žijící část nebes a nepokryla se jí jako přilbou.

    Nyní malí ptáčkové s křikem poletovali nad propastí dosud zející; prudký bílý příboj vrážel do její prudké stěny; potom se vše zhroutilo a ohromný příkrov moře se zvlnil jako před pěti tisíci lety.

    OdpovědětVymazat
  15. Kateřina Regnerová20. listopadu 2022 v 21:24

    „Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach! Vy tři nepoddajné věže mé; ty nepopraskaný kýle; a ty bohem ohrožený trupe; ty pevná palubo, hrdé kormidlo a ty přídi směřující k pólu – má smrtelně báječná lodi! Musíte vy zahynout? A to beze mne? Jsem já ochuzen o poslední něžnou pýchu těch nejbídnějších kapitánů, kteří ztroskotali? Ach, osamělá smrt k osamělému životu! Ach, nyní cítím, že má největší síla spočívá v mém největším žalu. Ho, ho! Valte se nyní ze všech nejvzdálenějších koutů, vy odvážné vlny mého uplynulého života a překonejte tuto mocnou vlnu mé smrti. K tobě mířím ty všeničící, avšak nepřemožitelná velrybo; do posledního s tebou zápasím; ze srdce pekla do tebe bodám; ze vší nenávisti po tobě svůj poslední dech vyplivnu. Potop všechny rakve a pohřební vozy do společných vod! Jelikož ani jedno nemůže být ale mé, dovol mi na kusy se roztrhat, zatímco tě pronásleduji, přestože jsem k tobě připoután, ty prokletá velrybo! TAK, vzdávám se kopí!

    Harpuna byla vržena; zasažená velryba se hnala vpřed; lano se dralo drážkami rychlostí plamene; - zamotalo se. Ahab se sklonil, aby ho rozmotal; rozmotal ho, ale letící smyčka se obmotala kolem jeho krku, a bezhlasně jako když turečtí vrazi škrtili své oběti, byl vymrštěn ze člunu. Než si posádka všimla, byl pryč. V dalším okamžiku vyletělo těžké oko na konci lana z naprosto prázdné kádě, srazilo jednoho veslaře a šplouchajíc zmizelo v hlubinách moře.

    Překvapená posádka člunu v okamžiku strnula bez hnutí; otočili se. „Loď? Dobrý Bože, kde je loď?“ Brzy skrz mlhavé a matoucí okolí zahlédli podélný prchavý přelud, jako plynnou Fatu morgánu; pouze část nejvyšších stěžňů ve vodě; ať již přimraženi poblázněním, věrností nebo osudem k jejich kdysi vysokým pozicím, pohanští harpunáři stále vyhlíželi ze svých potápějících se stanovišť na moře. A nyní soustředěné kruhy pohltily samotnou loď a celou její posádkou, každé vznášející se veslo i každé kopí, a v jednom víru, dokola a dokola se točícím se vším živým i neživým, byly odneseny i ty nejmenší úlomky Pequodu, až nebylo vidět zcela nic.

    Avšak jak se poslední záplavy střídavě valily přes potopenou indiánovu hlavu u hlavního stěžně, ponechávajíce pouze pár palců vztyčeného ráhna viditelných, spolu s dlouhým, vlajícím praporem, který se poklidně vlnil v ironickém souladu s ničivými vlnami, téměř dotýkajíce; - v tomto okamžiku byla vidět vznášející se rudá paže s kladivem pozvednutým vzad, jako by k potápějícímu se ráhnu přibíjela prapor rychleji a rychleji. Jestřáb, který posměšně následoval hlavní stěžeň klesajíc ze svého přirozeného domova mezi hvězdami, kloval do praporu a obtěžoval Tashtega; tomuto ptákovi se náhodou zachytilo jeho široké mávající křídlo mezi kladivem a dřevem; potopený divoch pod ním pociťující náhle prchavé vzrušení přitiskl s posledním dechem pevně kladivo na místě; a tak tento nebeský pták s archandělským vřískotem a císařským zobákem vztaženým vzhůru a s celou jeho podobou zajatou v Ahabově praporu šel ke dnu se svou lodí, která se stejně jako Satan odmítala potopit do pekel, aniž by také nestáhla živou část nebes spolu s ní a neozbrojila se jí.

    Přes zející propast přelétli s křikem malí ptáčkové; do jejích strmých stěn bil zasmušilý bílý příboj; poté se vše zhroutilo a ohromné roucho překrylo moře stejně tak, jako ho překrylo před pěti tisíci lety.

    OdpovědětVymazat
  16. “Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Ať slyším tvé kladivo! Ach! Vy tři mé nepoddajné věže, ty kýle, jež jsi nikdy nepraskl, a pouze bohem ohrožovaný trupe. Ty pevná palubo a pyšné kormidlo, a přídi směřující k pólu – ty moje k smrti hrůzně krásná lodi! Musíš tedy zhynout, a beze mne? Jsem okraden o poslední pýchu nejubožejších kapitánů, kteří ztroskotali? Ach, osamělá smrt v osamělém životě! Ach, nyní cítím, že má největší velikost spočívá v mém největším zármutku. Ho, ho! Z nejvzdálenějších končin se nyní hrňte, vy smělé vlny celého mého předešlého života, a převalte se přes tu jedinou vzdutou vlnu mé smrti! Valím se k tobě, ty všeničící nepřemožitelná velrybo; do posledního dechu se s tebou budu rvát; ze srdce pekelného tě budu bodat. Z nenávisti na tě vyplivnu můj poslední dech. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jednoho společného oceánu! Poněvadž ani jedno nemůže být mé, nechť se tedy roztrhám na kusy, zatímco k tobě budu stále připoután, budu tě stále pronásledovat, ty zatracená velrybo. TAK, vzdávám se svého kopí!
    Harpuna byla vystřelena; zasažená velryba se vyřítila vpřed; šňůra probíhala planoucí rychlostí žlábkem; - náhle se zamotala. Ahab se sklonil, aby ji rozmotal; rozmotal ji, avšak letící šňůra se mu omotala kolem krku, a bezhlesně, stejně jako turečtí vrazi škrtí svou oběť, zmizel přes palubu, ještě než si posádka uvědomila, že je pryč. V příštích vteřinách vyletělo těžké oko na konci lana z prázdného bubnu, srazilo jednoho veslaře a rozbouřené moře ho přijalo ve svých hlubinách.
    Posádka člunu na chvíli ustrnula. “Loď? Velký Bože, kde je loď?” Brzy skrz mlhavé a klamavé ovzduší zřeli její podélný rozplývavý přelud jako prchavou Fatu Morganu. Pouze nejvyšší části stěžňů trčely z vody. Pohanští harpunáři stáli dosud na svých kdysi vysokých příčkách – připoutání buď ohromením, nebo věrností, nebo osudem – rozhlížejíce se po obzoru ze svých potápějících stanovišť. A nyní se soustředěné kruhy zmocnily samotného osamělého člunu s celou jeho posádkou a každého plovoucího vesla i kopí, a točící jimi v jednom víru kolem dokola, živými i neživými, odnesly každý nepatrný kousíček Pequodu tak že po něm nebylo ani památky.
    Avšak když se poslední ohromující zátopa střídavě mísila nad potopenou hlavou Indiána, u hlavního stožáru zanechávala viditelné jen pár palců vztyčeného ráhna, spolu s dlouhými až skoro ironicky proudícími yardy praporu, který se klidně vlnil, nad ničivým vlnobitím, kterého se takřka dotýkal. V ten moment bylo vidět, jak se rudá paže s kladivem zvedá nazad do vzduchu, jako by chtěla přibít vlajku ke klesajícímu ráhnu rychleji a rychleji
    Jestřáb, který se výsměšně snesl k vrcholku hlavního stěžně z jeho přirozeného prostředí mezi hvězdami, kloval do vlajky a obtěžoval Taštega, tenhle pták se náhodou zasekl svým širokým mávajícím křídlem mezi kladivo a dřevo, v tento okamžik ponořený divoch pod sebou ucítil lehký záchvěv a v smrtelné agónii pevně přirazil kladivo na křídlo. A tak se nebeský pták s archandělskými výkřiky potápěl, královský zobák vystrčený vzhůru a celé jeho zahalené tělo zajaté v Achabově vlajce. Šel ke dnu s lodí, která se stejně jako Satan nepropadne do pekla, dokud s sebou neodtáhne živoucí část nebe a nepokryla se jí jako přilbou.
    Přes zívající záliv přelétali s křikem malí ptáčci, o strmé stěny se tloukl zasmušilý bílý příboj; poté se všechno zhroutilo a velký mořský plášť se převalil jako před pěti tisíci lety.

    OdpovědětVymazat
  17. „Odvracím tělo své od slunce. Ach Taštego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach vy tři moje stěžně nezlomné, ach ty kýle, jež nikdy nepraskl, a ty trupe, který jen Bůh mohl ohrozit, ty pevná palubo, domýšlivé kormidlo a příď k pólu namířená – k smrti přenádherná lodi! Musíš zahynout a beze mě? Jsem snad okraden o pýchu, která připadla i těm nejubožejším kapitánům? Ach, osamělá smrt v již tak osamělém životě! Teď cítím, že má největší velikost je v mém největším žalu. Ho, ho! Z těch nejvzdálenějších krajů, připlujte, odvážné vzdouvající se vlny mého předešlého života, a překonejte tuto dlouhou vlnu mé smrti! K tobě se valím, ty vše ničící ale nepřemožitelná velrybo, do konce s tebou souboj povedu, z pekla ti srdce probodnu, z nenávisti na tebe plivnu svůj poslední dech. Potop všechny rakve i jejich povozy do jednoho moře! A jelikož žádná nemůže být má, nechej mě vléct se vodami, až tě stále budu pronásledovat, připoután k tobě, ty zavrženíhodná velrybo! Tímto se vzdávám svého kopí!“
    Harpuna byla vržena, velryba zasažena hnala se vpřed, s rychlostí se prohnalo žlábkem a náhle se zamotalo. Achab se sklonil, aby ho rozmotal, rozmotal ho, ale letící lano se omotalo kolem jeho krku a stejně bezhlesně jako turečtí vrazi uškrtí svou oběť, byl vyhozen z lodi, než posádka si vůbec všimla, že už zde není. V další chvíli, těžké oko uvolněné z bubnu na konci lana srazilo jednoho veslaře a bičujíc moře, zmizelo v hlubinách.
    Na vteřinu ustrnulá posádka stála nehybně, než se otočila. „Loď? Veliký Bože, kde je loď?“ Brzy ji zahlédli skrz ponuré matoucí prostředí, její podélný rozplývavý přelud zjevující se jako fata morgana. Jen nejvyšší stěžně byly viditelné nad vodou. Pohanští harpunáři byli nehybní, snad poblázněním, snad věrností, či snad osudem k jejich kdysi vysokým příčkám a stále zůstávali na svých místech, pomalu klesajících do moře. Teď soustředné kruhy uchvátily i člun samotný, i všechnu jeho posádku, i každé veslo plovoucí, a každou harpunu, a otáčeli se společně dokola, živé i neživé, dokola a dokola v jednom víru, a i ty nejdrobnější kousky Peqoudu byly odnášeny mimo dohled.
    Ale jak se poslední vlny střídavě přelévaly přes potopenou hlavu indiána na hlavním stožáru, ze kterého bylo vidět už jen pár palců, a na kterém povíval dlouhý prapor v klidném vánku, téměř jako by se jim vysmíval, když povlával nad ničivými vlnami, kterých se skoro dotýkal. V té chvíli se rudá ruka třímající kladivo vyšvihla vzad, jako by chtěla prapor přitlouct k potápějícímu požáru rychleji a rychleji. Orlovec, který posměšně následoval loď v jejím sestupu se snesl ze svého přirozeného domova mezi hvězdami, začal klovat do vlajky čímž obtěžoval Taštega. Náhodou se orlovcovo široké mávající křídlo dostalo mezi kladivo a dřevo, a zároveň potápějící se divoch v náručí smrti nechal kladivo přesně tam kde bylo a tak nebeský pták s křikem archandělů a s jeho královským zobákem mířícím vzhůru, celý zabalený v Achabově vlajce, šel ke dnu s jeho lodí, a stejně jako ďábel, nešla dolů do pekla bez toho, aby si kus žijícího nebe nevzala sebou a neobrnila se jím.
    Teď malí ptáčkové létali s křikem nad rozevřenou propastí, prudký bílý příboj narážel na její příkré stěny, pak se vše zhroutilo, moře přikrylo vše závojem a vlnilo se tak jako po pět tisíc let předtím.

    OdpovědětVymazat
  18. ,,Odvracím své tělo od slunce. Tashtego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach, vy mé tři neobležené věže; ty nepopraskaný kýle; a pouze bohem ohrožovaný trupe; ty pevná palubo a pyšné kormidlo, a přídi, která míříš k pólu, - smrtelně slavná lodi! Musíš zaniknout, a beze mne? Jsem ochuzen o poslední pýchu těch nejpodlejších ztroskotaných kapitánu? Ach, osamělá smrt osamělého života! Ach, nyní cítím, že má největší velikost leží v mém největším zármutku. Hó hó! Z těch nejvzdálenějších mezí se nyní vlijte dovnitř, vy odvážné vlny celého mého předešlého života, a překonejte tuto obří vlnu mé smrti! Uháním k tobě, ty vše zničující ale nepřemožitelná velrybo; do poslední chvíle budu zápasit s tebou, z pekelného srdce budu do tebe bodat, z nenávisti svůj poslední dech vyplivnu na tebe. Potop všechny rakve a všechny pohřební vozy do jediné tůně! A protože ani jedno nemůže být mé, budu tě tedy navždy pronásledovat, dokud tě neroztrhám na kusy, i kdybych k tobě měl být připoután, ty zatracená velrybo! TAK oštěpu se vzdávám!‘‘

    Harpuna byla vržena; zasažená velryba se řítila vpřed; šňůra procházela rýhami zapalující rychlostí; - náhle se zamotala. Ahab se sehnul, aby ji rozmotal; rozmotal ji; avšak letící lano ho chytilo kolem krku, a on byl bezhlesně, jako když Turci vraždí své oběti, vymrštěn ze člunu, než si posádka stihla všimnout, že je pryč. Hned nato vyletělo z prázdné kádě těžké oko konce lana, srazilo k zemi jednoho veslaře, a za šlehnutí zmizelo v hlubinách moře.

    Šokovaná posádka člunu zůstala na okamžik bez hnutí, poté se všichni otočili. ,,Loď! Proboha, kde je loď?‘‘ Brzy spatřili skrz matoucí mlhu její podélný mizející přízrak; jako v plynné fata morgáně; pouze nejvyšší stěžně trčely z vody. Zmraženi ohromením, věrností či osudem, stáli pohanští harpunáři na svých kdysi vysokých stanovištích, a za klesání se z nich rozhlíželi po obzoru. A nyní se soustředné kruhy zmocnily samotného člunu a celé jeho posádky, každého plovoucího vesla, i každého kopí, a otáčejíce jimi, živými i neživými, dokola a dokola v jediném víru, odnesly i ty nejmenší úlomky Pequodu z dohledu.

    Ale když se poslední vlny střídavě přelévaly přes potopenou hlavu indiánovu na hlavním stěžni, byla nad hladinou pouze pár palců vztyčeného ráhna a dlouhý, vlající prapor, který se s ironickou náhodou klidně vlnil nad ničivými vlnami, kterých se téměř dotýkal. V tu chvíli se pod širým nebem pozpátku vznášela červená paže a kladivo, aby prapor ke klesajícímu ráhnu přibily pevněji a pevněji. Dravec, který se posměšně snesl k hlavnímu stěžni ze svého přirozeného domova mezi hvězdami, kloval do praporu a obtěžoval Tashega; tento pták se zachytil svým širokým třepotajícím křídlem mezi kladivo a ráhno; a ponořený divoch pod ním ve svém smrtelném lapání po dechu pociťoval to éterické vzrušení, držel tam své kladivo přitisklé. A tak se nebeský pták s archandělským skřeky a se svým císařským zobákem vystrčeným vzhůru, a celým svým tělem zajatým do Ahabova praporu, potopil s celou lodí, která se, stejně jako Satan, nepotopí do pekla, dokud s sebou nestáhne živou část nebe a nenasadí si tím přilbu.

    Malí ptáčkové s křikem přelétali přes zející záliv; bílý nevlídný příboj narážel do své strmé stěny; pak se vše zhroutilo a velký plášť moře se valil jako před pěti tisící lety.

    OdpovědětVymazat
  19. „Odvracím své tělo od slunce. Hej, Tashtego! Nechť slyším tvého kladivo! Ach! Vy mé tři věže, jež nikdy se nevzdaly; ty nepopraskaný kýle; a pouze bohem ohrožený trupe; ty pevná palubo a pyšné kormidlo a k Pólu mířící přídi, -- v smrti slavná lodi! Musíte tedy zaniknout a beze mne? Jsem ochuzen o poslední hrdost kapitánů potopených spolu s lodí? Ach, osamělá smrti v osamělém životě! Ach, nyní pociťuji nejvyšší velikost v nejhlubším žalu. Ho hó! Přivalte se z nejvzdálenějších končin vlny mého někdejšího života a přelijte se přes vlnu mojí smrti! K tobě se řítím, ty všeničící leč nepokořující velrybo; do posledního dechu s tebou budu zápasit; ze srdce pekel po tobě budu bodat; a pro nenávist na tebe vyplivnu poslední svůj dech. Potom všechny rakve a vozy pohřební do jediné společné hlubiny! A jelikož ani jedno nebude mým, nechť jsem rozvláčen na kusy, k tobě přivázán, nepolevující ve tvém pronásledování! S tímto, vrhám své kopí!“
    Harpuna byla vržena; zasažená velryba vyrazila vpřed; lano procházelo svou dráhou zapalující rychlostí; -- a pak se zamotalo. Ahab se sehnul, aby ho rozmotal; rozmotal ho, ale lano se mu omotalo kolem krku, a stejně bezhlesně jako když turečtí vrahové škrtí své oběti, byl vymrštěn přes palubu dřív, než si to posádka uvědomila. V dalším okamžiku lano zakončené těžkým okem vyletělo z prázdného sudu a srážeje veslaře a bičující hladinu moře zmizelo v jeho hlubinách.
    Členové posádky člunu na okamžik strnuli; poté se otočili. „Loď? Bože kde je loď?“ Brzy zahlédli přes klamavou mlhu její přízračné obrysy, pomalu mizející jako prchavou Fatu Morganu; pouze její nejvyšší stožáry stále čněly z vody; přičemž přimraženi ke svým stanovištím ať poblouzněním, věrností nebo osudem, stáli pohanští harpunáři na svých se kdysi vysokých potápějících se pozicích, stále hledící na okolní moře. Nyní soustředěné mořské síly zajaly osamělý člun, celou posádku, každé veslo a harpunu, a vtáhly je do vodního víru spolu s posledními kousky Paquody, které kdy kdo zahlédl.

    OdpovědětVymazat
  20. Vladimír Mazour - oprava
    “Obracím své tělo ke Slunci. Hej, Tashtego! Nechť slyším tvé kladivo. Ach! vy tři mé neporažené věže; ty netknutý kýle; a pouze Bohem týraný trupe; ty pevná palubo a pyšné kormidlo a přídi směřující k pólu,-- smrtelně velkolepá lodi! Musíš zhynout beze mě? Jsem já připraven o poslední milovanou pýchu i těch nejubožejších ztroskotaných kapitánů ? Ach, osamělá smrt pro osamělý život. Ach, teď cítím, že má největší velikost leží v mém největším zármutku. Hej, hej! z nejvzdálenějších okrajů teď přicházejte troufalá mračna mého minulého života, a převyšte tuto vzdouvající se vlnu mé smrti! K tobě se valím, všeničící ale nic nedobývající velrybo; do posledního s tebou zápolím; ze srdce pekelného do tebe bodám; jen pro nenávist plivu na tebe svým posledním dechem. Ve společný vír stáhni všechny rakve a pohřební vozy! a protože nic z toho nemůže být mým, nech mě vléci se k smrti, stále tě pronásledující, i když k tobě připoután, ty proklatá velrybo! TÍMTO, vzdávám se kopí!”
    Harpuna byla vržena; zasažená velryba vyrazila kupředu; s planoucí rychlostí proletěl provaz drážkami;-- zamotal se. Ahab se sehnul, aby jej rozmotal; rozmotal ho; ale letící záhyb jej chytil kolem krku, a bezhlesně, jako když turečtí vrazi rdousí své oběti, byl vystřelen z lodi, ještě než si posádka všimla, že je pryč. Následně z prázdné kádi vyletěla těžká smyčka na samém konci provazu, srazila veslaře a bičujíc moře zmizela v hlubinách.
    Posádka člunu na chvíli strnula; pak se otočila. “Loď? Drahý Bože, kde je loď?” Brzy skrze potemnělé, klamavé ovzduší spatřili její podélný přelud, mizející jako plynná Fata Morgana; jen ty nejvyšší stěžně čněly z vody; přimraženi ke svým kdysi vysokým postům poblázněním, věrností nebo osudem, vyhlíželi pohanští harpunáři na moře ze svých potápějících se stanovišť. A teď soustředné kruhy pohltily samotnou opuštěnou loď i s celou posádkou i každým plovoucím veslem i každým kopím v jediném víru, kolem dokola se točícím, se vším živým i neživým byly z dohledu odneseny i ty nejmenší úlomky Pequodu.
    Ale když se poslední vlny střídavě přelévaly přes potopenou indiánovu hlavu na hlavní stěžni, bylo vidět několik palců ráhna společně s dlouhou, vlající vlajkou, která se s ironickou nahodilostí poklidně vlnila nad ničivými vlnami, kterých se téměř dotýkala;-- v té chvíli se zdvižená rudá paže třímající kladivo vznášela napřažena pod otevřeným nebem při přibíjení praporu pevněji a pevněji k potápějícímu se ráhnu. Dravý pták se ze svého přirozeného prostředí mezi hvězdami posměšně snesl k vlajkovému vrcholíku, kloval do vlajky a Tashtega obtěžoval; pták se odvážil vložit své široké, třepetající se křídlo mezi kladivo a dřevo; ponořený divoch současně ucítil to nadpozemské vzrušení a s posledním výdechem tam své kladivo držel jako přimrzlé; a tak se nebeský pták, s archandělským vřískotem a majestátným zobákem vztyčeným vzhůru a svou podobou vězně zapletenou do Ahabovi vlajky, potopil se svou lodí, která by se, stejně jako Satan, nepotopila do pekel, dokud by sebou nestáhla živoucí část nebes a nenasadila si ji jako přilbu.
    Nyní malí ptáčkové s křikem přeletěli přes dosud zející propast; nevlídný bílý příboj bil do jejích příkrých stěn; pak se vše zhroutilo a ohromný mořský plášť plynul dále stejně tak, jako plynul před pěti tisíci lety.

    OdpovědětVymazat