6. března 2009

Autorský styl Raye Bradburyho


Po přečtení povídky krátce (heslovitě) charakterizujte autorův styl v komentáři k tomuto blogu.
Vystavil v

54 komentářů:

  1. Jana6. března 2009 v 8:42

    - založeno na dialozích a přímé řeči
    - hovorové otázky
    - jednoduchý styl vyprávění
    - soustředěný na popis děje a emocí spíše než popis okolí

    Faltysová,Šourková

    OdpovědětVymazat
  2. Zdena Hrušková6. března 2009 v 8:42

    Povídka založena na dialozích.
    Nezaměřuje se na popisnost okolí, ale spíše na emoce.
    Nepoužívá komplikované výrazy.
    Nechává čtenáři prostorpro vlastní fantazii.

    Hrušková, Starečková

    OdpovědětVymazat
  3. Markéta6. března 2009 v 8:44

    - short sentences
    - use of dialog
    - simple language
    - 3rd person omniscient narrator

    Zuzana Hofová, Markéta Oswaldová

    OdpovědětVymazat
  4. L4DIK6. března 2009 v 8:45

    malé detaily - dokreslení atmosféry
    napětí, strach, zvědavost
    záhady a nadpřirozené jevy
    personifikace (wind began to die)
    přímá řeč (dialogy)

    Vladimír Puršl, Vít Jankovský

    OdpovědětVymazat
  5. Davidoffcunt6. března 2009 v 8:45

    Používání příznakového she said, he said.
    Jednoduchý srozumitelný styl.
    Živé dialogy.

    Barák Kočka

    OdpovědětVymazat
  6. If6. března 2009 v 8:47

    pomocí dějů v přírodě navozuje tajuplnou atmosféru
    symbolika (tři hodiny ráno, dětský pláč)
    dialogy
    jednoduchý jazyk

    OdpovědětVymazat
  7. Janca Fruhaufova6. března 2009 v 8:48

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Janca Fruhaufova6. března 2009 v 8:49

    - hodně popisování
    - založeno na dialozích mezi postavami
    - srozumitelně, lidsky psané
    - záměrné opakování he said/she said

    Jana Fruhaufová, Walter Vettermann

    OdpovědětVymazat
  9. Irena6. března 2009 v 8:49

    - styl je velmi jednoduchý
    - děj v dialozích
    - nadpřirozeno

    OdpovědětVymazat
  10. Unknown6. března 2009 v 8:50

    Krátké věty, dialog, rychlý napínavý styl, který drží čtenáře v napětí "jak to skončí".

    OdpovědětVymazat
  11. Unknown6. března 2009 v 8:50

    Bradburyho styl postrádá poetické obraty, je syrový, realistický a vtahuje čtenáře do děje. Používá krátké věty pro zdůraznění spádu příběhu, nestaví na domněnkách, co se asi honí postavám hlavou, ale předkládá události stylem nezaujatého pozorovatele.

    Dana Nováková

    OdpovědětVymazat
  12. alenka6. března 2009 v 8:50

    krátké věty, dialogy, emoce, jednoduchá angličtina, vytváří napětí a prostor pro čtenářovu fantazii, vzbuzuje zvědavost, aby si sám domyslel děj...

    OdpovědětVymazat
  13. Unknown6. března 2009 v 8:50

    Jeden odstavec - jedna veta nebo jedna replika.
    Nepopisuje pocity postav, nechava to jen na prime reci.
    Ponury popis situace, spise strucny, vyvojavajici predstavivost.

    OdpovědětVymazat
  14. michaela6. března 2009 v 8:51

    - popisem atmosféry mi připomíná E.A. Poea, "mádech mystérie" vytvořen z banální zkutečnosti
    - muž: krátké věty - napětí
    - žena: hypotéza, jakoby vede situaci, celá ta atmosféra strachu ("co se to děje")

    OdpovědětVymazat
  15. Unknown6. března 2009 v 8:53

    - jednoduchý jazyk
    - fantazie
    - napětí co se z toho nakonec vyklube

    OdpovědětVymazat
  16. Peter6. března 2009 v 9:11

    Personifikace
    detail. popis
    opakovani she said/he said or asked

    OdpovědětVymazat
  17. Olga Hulinková12. března 2009 v 22:44

    napsáno jednoduchým, srozumitelným jazykem
    napětí
    nadpřirozené prvky

    OdpovědětVymazat
  18. Janca Fruhaufova15. března 2009 v 18:47

    když větev zapraská

    Noc byla chladná a vál nepatrný vánek, který začal nabírat na síle okolo druhé hodiny ranní. Listy na stromech se začaly chvět. Kolem třetí se vítr ustálil a šelestil za oknem. Jako první otevřela oči ona. A pak, se on z nepochopitelného důvodu probral ze svého polospánku.
    "Jsi vzhůru?" zeptal se.
    "Ano" odpověděla, "Zaslechla jsem zvuk, něco volalo."
    Mírně zvedl hlavu. Z dálky bylo slyšet tichý nářek.
    "Slyšel jsi?" zeptala se.
    "Co?"
    "Něco pláče"
    "Něco?" zeptal se.
    "Spíš někdo" odvětila, "zní to jako duch"
    "Pane bože, kolik je hodin?"
    "Tři ráno, ten hrozný čas."
    "Hrozný?" zeptal se.
    "Však víš, Dr. Meade nám v nemocnici říkal, že to je ta hodina, kdy to lidé prostě vzdají,přestanou bojovat. Hodina kdy zemřou.Ve tři hodiny ráno."
    "Raději bych na to nemyslel." řekl.
    Zvuk zvenčí začal nabírat na intenzitě.
    "Je to tu zase" řekla, "Zní to jako duch."
    "Panebože" zašeptal, " Jaký duch?"
    "Dítě." řekla, "Plačící miminko."
    "Odkdy mají děti duchy? Známe nějaké dítě, které nedávno zemřelo?" lehce se pokusil o smích.
    "Ne" odvětila a kroutila hlavou sem a tam." Ale možná to není duch miminka, které zemřelo,ale...Nevím, poslouchej"
    Zaposlouchal se a pláč se v dálce objevil znovu.
    "Co když-" řekla
    "Ano?"
    " Co když je to duch miminka-"
    "Pokračuj" vyzval ji.
    "Které se ještě nenarodilo"
    "Může takový duch existovat?A může vydávat zvuky?Panebože co to říkám?Takové divné věci."
    "Duch dítěte, které se ještě nenarodilo."
    "Jak by mohlo mít hlas?" zeptal se.
    "Možná není mrtvé, ale jednoduše by chtělo žít." řekla "Zní to z dálky,tak smutně. Jak mu můžeme odpovědět?"
    Oba poslouchali jak tichý nářek pokračoval a vítr mezitím skučel za oknem.
    Poslouchajíc, slzy se jí vkradly do očí a netrvalo dlouho a slzy se objevily i v jeho očích.
    "Nesnesu to." řekl "Musím vstát a dát si něco k jídlu."
    "Ne,ne." řekla a vzala ho za ruku. "Buď tiše a poslouchej.Možná dostaneme odpovědi."
    Lehl si zpět, držel její ruku a snažil se zavřít oči, ale nešlo to.
    Oba leželi v posteli, přičemž vítr venku stále ševelil a pohrával si s listy na stromech.
    A kdesi v dálce nářek sílil víc a víc.
    "Kdo by to mohl být?" řekla " Co by to mohlo být?Nepřestává to, tolik mě to rozesmutnilo. Co když to chce dostat šanci?"
    "Šanci?!
    "Šanci žít.Nezemřelo to, ale nikdy to nebylo živé, ale chtělo by žít.Myslíš,že-?"zaváhala.
    "Co?"
    "Panebože" řekla "Pamatuješ si, jak jsme se před měsícem bavili.....?"
    "Bavili o čem?" řekl.
    "O budoucnosti. O našem - nemít rodinu.Žádnou rodinu, žádné děti."
    "To si nepamatuji."
    "Zkus to.Slíbili jsme si nemít rodinu, nemít děti"zarazila se a dodala "Nemít miminko."
    "Nemít děti, nemít mimino."
    "Myslíš-?" zvedla hlavu a poslouchala, který se k nim nesl z dálky, skrze stromy, přes celou zemi."Může to být-"
    "Co?" zeptal se.
    "Myslím" řekla"že vím jak ten nářek zastavit."
    Čekal, co přijde dál.
    "Myslím, že možná-"
    "Co?" řekl.
    "Možná by sis měl lehnout sem ke mně."
    "Zveš mě k sobě?"
    "Ano, prosím, pojď ke mně."
    Otočil se, podíval se na ní a nakonec se k ní překulil.
    V dálce hodiny odbily 3:15, pak 3:30, 3:45 a nakonec 4:00.
    Oba leželi s nastraženýma ušima.
    "Slyšíš to? zeptala se.
    "Poslouchám."
    "Nářek"
    "Přestal." řekl.
    "Ano, ten duch, to dítě, to miminko, ten nářek, díky Bohu, ustal."
    Držel jí za ruku, podíval se na ní a řekl" My jsme to zastavili."
    "Ano, díky Bohu, jsme to zastavili."řekla
    Noc byla tichá, vítr pomalu ustával.Listy na stromech se přestaly chvět.
    A oni leželi ruku v ruce, poslouchali ticho, to nádherné ticho a čekali na svítání.

    Jana Fruhaufová, Walter Vettermann

    OdpovědětVymazat
  19. Markéta18. března 2009 v 19:18

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  20. If19. března 2009 v 18:35

    řekne mi někdo prosím, jaké je heslo na capsu?nemůžu se přihlásit...díky moc

    OdpovědětVymazat
  21. Alena Bornová19. března 2009 v 20:44

    když se zlomí větev

    Noc byla chladná a vítr slabý, ale okolo druhé hodiny ranní začal sílit.
    Listy na všech okolních stromech se třepetaly. Kolem třetí hodiny už vítr za okny dul.
    Vzbudila se jako první. Bez jakékoli příčiny se probral i on.
    „Jsi vzhůru?“ zeptal se.
    „Ano.“ odpověděla“Něco jsem zaslechla, jako volání.“
    Pozvedl hlavu. Z dáli se ozývalo tiché vzlykání.
    „Slyšíš?“ zeptala se.
    „Co?“
    „Něco pláče.“
    „Něco?“ odvětil.
    „Tak někdo,“ řekla „zní to jako duch.“
    „Bože! Kolik je hodin?“
    „Tři hodiny ráno. Děsivý čas.“
    „Děsivý?“ opakoval.
    „Vždyť víš, doktor Meade nám v nemocnici říkal, že je to čas, kdy to prostě lidé vzdávají, už se víc nesnaží. Čas kdy umírají. Tři hodiny ráno.“
    „Radši na takové věci nemyslet.“ řekl.
    Zvuk zvenku sílil.
    „Už je to tu zase.“ řekla „Zní to jako duch.“
    „Ježišmarja“ zašeptal „a jaký druh ducha?“
    „Miminko“ odvětila „ Miminko, které pláče.“
    „A odkdy jsou duchové miminka? My snad známe nějaké miminko, které nedávno umřelo?“ Suše se zasmál.
    „Ne,“ odpověděla a zatřásla hlavou „ale může to být duch dítěte, které zemřelo, ale... Já nevím, poslouchej.“
    Zaposlouchal se a pláč se ozval znova.
    „Co když..“ řekla
    „No?“
    „Je to duch miminka-„
    „Pokračuj.“ řekl.
    „Které se ještě nenarodilo.“
    „Takový taky existujou? A můžou dělat rámus? Bože, co to říkám? Takové divné řeči.“
    „Duch miminka, které se ještě nenarodilo.“ „Jak by mohlo mít hlas?“ zeptal se. „Jak by mohlo mít hlas?“ zeptal se.
    „Třeba není mrtvé,“ řekla „třeba by jen chtělo žít.“
    Oba se zaposlouchali do zvuků a venku kvílel vítr.
    Jak poslouchala, slzy jí zazlily oči, to samé se stalo jemu.
    „Tohle nevydržím“ řekl „vstanu a dám si něco k jídlu.“
    „Ne, ne“ řekla a chytla ho za ruku a držela ho. „Buď zticha a poslouchej, třeba dostaneme odpověď.“
    Lehl si tedy zpět a držel její ruku a zkoušel zavřít oči, ale nešlo to. Oba leželi v posteli, venku neustále vál vítr a listy se třepetaly.
    Kdesi v dálce nářek sílil víc a víc.
    „Kdo by to mohl být? řekla „Co by to mohlo být? Neustane to. Jsem z toho smutná. Chce to jít dovnitř?“
    „Dovnitř?“ opakoval.
    „Aby mohlo žít. Není mrtvé, ani nikdy nežilo, ale chtělo by. Nemyslíš-“ zaváhala.
    „Co?“
    „Panebože“ řekla „Pamatuješ si, jak jsme se před měsícem bavili…“
    „O čem?“ zeptal se.
    „O naší budoucnosti, že nebudeme mít rodinu. Žádná rodina. Žádné děti.“
    „To si nepamatuji.“ řekl
    „No tak, snaž se“ řekla „slíbili jsme si, že nebudeme mít ani rodinu ani děti“ zarazila se „žádné děti.“
    „Žádné děti. Žádná miminka.“
    „Co myslíš-“ zvedla hlavu a zaposlouchala se do pláče zvenčí, zdaleka, až z lesů a dalekých krajin. „Mohlo by to být-“
    „Co?“ zeptal se.
    „Možná, že by sis měl sem.“
    „Chceš, abych si přilehl?“
    „Ano, prosím, přilehni si.“
    Otočil se a podíval se na ní a nakonec si k ní lehl. Daleko od města hodiny odbily 3:15, potom 3:30, potom 3:45, potom 4:00.
    Oba leželi a poslouchali.
    „Slyšíš?“ zeptala se.
    „Poslouchám.“
    „Pláč.“
    „Přestalo to.“ řekl.
    „Ano, ten duch, to dítě, to miminko, ten pláč, díkybohu skončil.“
    Držel jí za ruku, otočil se k ní čelem a řekl „Zastavili jsme to.“
    „Tak“ řekla. „díky bohu jsme to zastavili.“
    Noc byla tichá. Vítr ustával. Listy na stromech znehybněly.
    A oni leželi v té noci, drželi se za ruce, poslouchali ticho, to krásné ticho a čekali na rozbřesk.

    Alena Bornová

    OdpovědětVymazat
  22. Anonymní19. března 2009 v 20:45

    Když se zlomí větev

    Noc byla chladná a okolo druhé hodiny ranní slabý větřík
    pomalu začal nabírat na síle. Listy na všech stromech se
    začaly třást. Okolo třetí vítr nepřetržitě hučel za oknem.
    Ona byla první kdo otevřel oči.
    A poté, z jistého nepostřehnutelného důvodu, se pohnul ve
    svém polospánku.
    "Jsi vzhůru?" řekl.
    "Ano," řekla ona. "Slyšela jsem zvuk, něco volal."
    Muž pozvedl svou hlavu.
    Daleko odsud se ozval slabý nářek.
    "Slyšels to?" zeptala se.
    "Co?"
    "Něco naříká."
    "Něco?" řekl on.
    "Někdo," řekla. "Zní to jako duch."
    "Můj Bože, to je věc. Kolik je hodin?"
    "Tři ráno. Taková příšerná hodina."
    "Příšerná?" zeptal se.
    "Však víš jak nám Dr.Meade říkal v nemocnici, že to je právě
    ta hodina kdy to lidé prostě vzdaj, už se víc nesnaží. To je
    ta hodina kdy umírají. Ve tři ráno."
    "Raději na to nemyslím," řekl.
    Ten zvuk z venku se stával hlasitějším.
    "Je to tu znova," řekla. "Zní to jako duch."
    "Ó můj Bože," zašeptal on. "Jaký je to duch?
    "Dítě," řekla. "Naříkající dítě."
    "Odkdy jsou duchové děti? Známe nějáké dítě co nedávno
    zemřelo?" řekl s náznakem smíchu.
    "No," zakroutila hlavou. "Ale možná to není duch dítěte,
    které zemřelo, ale...nevím. Poslouchej."
    Muž poslouchal a nářek se znovu ozval, daleko odtud.
    "Co když-" řekla.
    "Ano?"
    "Co když je to opravdu duch dítěte, které-"
    "Pokračuj," řekl.
    "které se ještě nenarodilo?"
    "Existují takový duchové? A umějí vydávat zvuky? Můj Bože,
    proč to říkám? Co to povídám?
    "Duch dítěte, které se ještě nenarodilo."
    "Jak to ale může mít hlas?" řekl.
    "Možná není mrtvý, možná prostě chce žít," řekla. "Je to tak
    daleko, tak smutné. Jak mu můžeme odpovědět?"
    Oba poslouchali a ten tichý nářek pokračoval a vítr kvílel
    za oknem.
    Jak poslouchala, v očích se jí objevily slzy a, jak poslouchal
    on, stala se mu stejná věc.
    "Nemůžu to vydržet," řekl. "Vstanu a přinesu něco k jídlu."
    "Ne, ne," řekla a vzala ho za ruku a držela. "Buď potichu
    a poslouchej. Možná dostaneme odpověďi."
    Lehl si na záda, držel její ruku a pokusil se zavřít oči, ale
    nemohl.
    Oba leželi v posteli, vítr stále hučel a listy se třásly za oknem.
    Daleko, velmi daleko odtud, zvuk pláče se stále ozýval a ozýval.
    "Kdoby to mohl být?" zeptala se. "Coby to mohlo být? Nepřestane to.
    Je mi z toho tak smutno. Žádá nás to o vpuštění?"
    "Vpuštění?" podivil se.
    "Do života. Není to mrtvé, nikdy to nežilo, ale chce žít. Myslíš-"
    váhala.
    "Co?"
    "Ó můj Bože," řekla."Myslíš, že to o čem jsme mluvili před měsícem..?"
    "O čem jsme mluvili?" zeptal se.
    "O budoucnosti. O naší, bez rodiny. Bez rodiny. Bez Dětí."
    "Nepamatuji se," řekl.
    "Vzpomeň si," řekla. "Slíbili jsme si to přeci, žádnou rodinu, žádné
    děti." Chvíli váhala a pak dodala, "Žádná miminka."
    "Žádné děti. Žádná miminka?"
    "Myslíš-" zvedla hlavu a poslouchala pláč za oknem, daleko, za lesy,
    napříč krajinou. "Může to být-"
    "Co?" řekl.
    "Myslím," řekla, "že vím jak zastavit ten pláč."
    Čekal, až bude pokračovat.
    "Myslím, že možná-"
    "Co?" řekl.
    "Možná bys měl jít sem na tuhle stranu postele."
    "Mám jít na druhou stranu?"
    "Ano, prosím, pojď."
    Otočil se a pohlédl na ní a nakonec se převalil na její stranu
    postele. Daleko odtud městské hodiny odbily tři-patnáct, potom
    tři třicet, poté tři čtyřicet-pět, pak čtyři hodiny.
    Oba leželi a poslouchali.
    "Slyšíš?" zeptala se.
    "Poslouchám."
    "Ten pláč."
    "Přestal," řekl on.
    "Ano. Ten duch, to dítě, to miminko, ten pláč, díky Bohu přestal."
    Držel její ruku, otočil se k ní a řekl, "Zastavili jsme ho."
    "Zastavili," řekla. "Ó ano, díky Bohu, zastavili jsme ho."
    Noc byla velmi tichá. Vítr ustupoval. Listy na stromech venku se
    přestaly třást.
    A oni leželi v noci, ruku v ruce, naslouchali tichu, překrásnému
    tichu a čekali na úsvit.

    OdpovědětVymazat
  23. Unknown19. března 2009 v 21:08

    Když se větev zlomí

    Byla chladná noc a vál lehký vánek, ten začal kolem druhé ráno sílit.
    Na stromech se rozechvělo všechno listí.
    Ve 3 hodiny byl vítr silný a stálý a šuměl za oknem.
    Ona byla první kdo se probudil.
    Pak on z nejasného důvodu, sebou v polospánku trhnul.
    „Spíš?“, zeptal se.
    „Ne“, odpověděla. „Něco jsem slyšela, nějaké volání.“
    Zlehka pozvedl hlavu.
    Někde v dálce byl slyšet tichý nářek.
    „Slyšíš?“, zeptala se.
    „Co?“
    „Něco pláče.“
    „Něco?“
    „Někdo“, dodala. „Zní to jako duch!“
    „Bože, co to...kolik je hodin?“
    „Tři ráno. Ta děsivá hodina“
    „Děsivá?“
    „ Víš jak nám Dr. Meade v nemocnici říkal, že tohle je hodina, kdy se lidé prostě vzdají, kdy už se nesnaží. Tehdy umírají, ve 3 ráno.“
    „Radši bych na to nemyslel.“
    Zvuk z venku zesílil.
    „Už zase“, lekla se. „Zní to jako duch.“
    „Pane bože“, zašeptal. „Jak jako duch?“
    „Dítě,“ řekla „Dětský pláč.“
    „Odkdy sou duchové děti? Víš snad o nějakých dětech co by teď někdy zemřely?“, pousmál se.
    „Ne,“ zavrtěla váhavě hlavou. „Ale možná to není duch mrtvého dítěte, ale..... já nevím, poslouchej.“
    Zaposlouchal se a pláč se ozval znovu, někde hodně daleko.
    „Co když...“
    „Ano?“
    „Co když je to duch dítěte...“
    „Pokračuj... “
    „Které se ještě nenarodilo.“
    „Jsou vůbec takový duchové? A můžou vůbec dělat zvuky? Bože, proč todle vlastně říkám. Je divný říkat takový věci.“
    „Duch dítěte, které se nenarodilo“
    „Jak to, že má vůbec hlas?“
    „Třeba není mrtvé, jen chce prostě žít.“ odpověděla. „Je tak daleko, tak smutné. Jak jenom bychom mu odpověděli?“
    Oba se zaposlouchali, tichý plac pokračoval a vítr za oknem kvílel.
    Poslouchali, jí se do očí vlily slzy. Poslouchali dál, jemu se stalo totéž.
    „Já už to dál nevydržím“ řekl. „Vstanu a dám si něco k jídlu.“
    „Ne...ne.“ chytla ho za ruku. „Buď potichu a poslouchej. Možná dostaneme odpověď.“
    Zase si lehl, držel ji za ruku a pokusil se zavřít oči...ale nemohl.
    Oba leželi, vítr dál šuměl, a listí se za oknem zachvělo.
    Někde v dálce, v opravdu velké dálce, nářek pokračoval dál a dál.

    „Kdo to může být?“ zeptala se. „Co to může být? Nechce to přestat, je mi z toho smutno. Nechce to pustit dovnitř?”
    “Pustit dovnitř?” divil se.
    “Aby mohlo žít. Není mrtvé, nikdy nežilo, ale chce žít. Nemyslíš...? “, zaváhala.
    “Co?”
    “Můj bože!” zděsila se. “Pamatuješ jak jsme se bavili před měsícem....?”
    “Co přesně myslíš?”
    “O budoucnosti. O tom, že nebudeme mít rodinu. Žádnou rodinu, žádné děti!”
    “Nepamatuju se”
    “Zkus si vzpomenout.” naléhala. “Slíbili jsme si přeci, že nebudeme mít rodinu, žádné děti.” zaváhala a pak dodala “žádné miminko.”
    “Žádný děti, mimina?”
    “Nemyslíš....” pozvedla hlavu a zaposlouchala se do nářku přicházejícího z daleka, odněkud zvenčí skrze stromy a kraj. “Může to...? “
    “Co?”
    “Myslím, že vím, jak ten pláč utišit.“

    Čekal, než to dopoví.
    „Myslím, že možná....“, pokračovala.
    „Co?“
    „Možná by sis měl lehnout na tuhle stranu postele.“
    „Zveš mě k sobě?“
    „Ano, zvu, prosím, pojď ke mně.“
    Otočil se, podíval se na ni a pak se konečně posunul úplně k ní. V dáli odbíjely městské hodiny tři patnáct, tři třicet, tři čtyřicet pět a čtyři.
    „Slyšíš?“ zeptala se.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč...“
    „Přestal“ řekl.
    „Ano, ten duch, dítě, pláč... Díky bohu, že to přestalo.“
    Vzal ji za ruku, otočil se k ní a řekl: „My jsme to zastavili.“
    „My, ano, díky bohu, zastavili jsme to.“
    Noc byla tichá, vítr ustal, listy se přestaly třást.
    Leželi, ruku v ruce a poslouchaje ticho, to nádherné ticho čekali na rozednění.

    Michaela Polónyová, Pavel Chabr
    AJ SV VZ

    OdpovědětVymazat
  24. Peter19. března 2009 v 21:16

    Noc byla chladná a vanul lehký vánek, který vanul již od druhé hodiny ranní.
    Listy na stromech se venku začaly třást.
    Okolo třetí hodiny vánek vál stále stejně, tam za oknem.
    Byla první, která otevřela oči.
    Na to, z nějakého záhadného důvodu, se i on v polospánku pohnul.
    „Jsi vzhůru?“ zeptal se.
    „Ano,“ odpověděla. „Slyšela jsem zvuk, jakoby něco volalo!“
    Pozvednul hlavu.
    Z dálky přicházelo mírné naříkání.
    „Slyšíš to?“ vyhrkla.
    „Co?“
    „Něco naříká.“
    „Něco? “ podivil se.
    „Něco,“ řekla, „zní to jako duch.“
    „Pane bože, co to je. Kolik je hodin?“
    „Tři ráno. Ta děsivá hodina.“
    „Děsivá?“ podivil se.
    „Dyť víš, jak nám pan doktor Meade říkal o nemocnicích, je to právě ta jediná hodina, kdy se lidé vzdávají a už se dál nesnaží. Je to ta hodina, kdy umírají. Tři hodiny ráno.“
    „Radši bych se tím nezabýval,“ naznačil.
    Zvuk zvenčí byl hlasitější.
    „Je to tu zase,“ řekla. „Zní to jako duch.“
    „Ó, můj bože,“ zašeptal. „Jakej duch?“
    „Dětský,“ naznačila, „dětský pláč.“
    „Od kdy mají děti duchy? Známe nějaké miminko, které poslední dobou umřelo?,“ a jakoby se pousmál.
    „No,“ zaváhala a kývla hlavou sem a tam. „Tak možná, že to není duch miminka, které umírá, ale…nevím…Poslouchej.“
    Zaposlouchal se a nářek se znova ozval, daleko odtud.
    „Co když -,“ řekla.
    „Ano?“
    „Co když je to duch dítěte-“
    „Pokračuj,“
    „Které se ještě nenarodilo?“
    „Jsou vůbec nějací takový duchové? A můžou vydávat zvuky?“
    „Můj bože, proč to říkám? Jak je zvláštní to vyslovit.“
    „Duch dítěte, které ještě nepřišlo na svět.“
    „Jak tedy může vydávat zvuky?“ divil se. „Možná, že není mrtvé, snaží se třeba přežít.“
    Napadlo jí. „Je tak opuštěné a daleko. Jak mu mohu odpovědět?“
    Potom oba poslouchali jak dítě tiše pláče a stejně tak i slyšeli, jak vítr za okny kvílí.
    A jak tak poslouchali bylo oběma do pláče.‘už to nemůžu vydržet poslouchat‘ zaúpěl.‘půjdu a dám si něco k jídlu‘.‘ Ne, ne‘ vyhrkla a uchopila jeho ruku do své a držela ji.‘Bud tiše a poslouchej přeci!¨Možná dostaneme odpověď‘. Opět se tedy uvelebil držejíc ji za ruku a pokusil se zavřít oči, ale nešlo to.
    Leželi jen tak tedy v posteli a vítr zvenčí si pomrukoval a listy se třepetaly ve větru.
    Strašně z dálky se, ze strašně velké dálky se ozýval dětský pláč znova a znova.
    ‚ Kdo by to mohl být?zajímalo jí.A taky co by to mohlo být?‘Ono to nepřestane“. „A mě je z toho do páče.‘Neptá se nás jestli může přijít?‘Přijít? Otázal se. No ano aby bylo mezi námi. Není mrtvé a taky nikdy ani nežilo, ale chce být tady s námi. Myslíš, že….‘ zaváhala.
    „Co, jako?“
    „Oh můj Bože’znejistěla. Myslíš, že náš rozhovor, asi ten tak před měsícem….?
    „Jaký rozhovor?“znejistěl.
    ‚ No přeci o budoucnosti. O tom, že nebudeme jedna rodina. Žádná rodina, žádné děti.‘
    ‚Nevzpomínám si,‘ hlesl.
    ‚Tak si vzpomeň‘ řekla. ‚ Řekli jsme jeden druhému žádné děti a žádná rodina.‘ Chvíli váhala a pak dodala, ‚Žádná miminka ani děti‘ Myslíš, že – pozdvihla hlavu a zaposlouchala se do brekotu v dálce, za horama a za řekama. ‚ Nemůže to být přeci-‘
    ‚Co?“ptal se .
    „ Myslím,“ řekla, „ že vím způsob jak ten brek zastavit.“
    On ji pozoroval a čekal co řekne v očekávání dál.
    „Možná, že bys mohl-“
    „Co?“ptá se jí.
    Možná bys ses měl víc naklonit ke mně.“
    „Ty mě o to žádáš?“
    „ Ano prosím tě o to“.
    Pootočil se a podíval se ni a nakonec celý obrátil k ní.
    Z dálky se ozvaly hodiny, jak odbíjí tři- patnáct, tři – třicet a potom čtyři hodiny ráno.
    Oba jen tak leží a poslouchají.
    „ Slyšíš?“ zašeptala.
    „ Já poslouchám.“
    „ Ten pláč.“
    „ Už přestal“ vydechl.
    „ Ano. Ten duch, to dítě, ten pláč už díkybohu přestal.“
    Zajel svou dlaní do její, otočil se k ní a řekl,“ My jsme to zastavili.“
    „Ano,“ odpověděla. „ O, ano díky bohu , jsme to zastavili.“
    Dále už noc byla je velmi tichá. Vítr začal utichat. Listy na stromech se přestaly třást.
    A oni dva leží v noci, ruka v ruce a poslouchají to ticho, to nádherné ticho, a poslouchají až do rozbřesku.
    Pavla Novakova a Petr MOc

    OdpovědětVymazat
  25. namg19. března 2009 v 21:49

    Nářek ve větru

    Byla studená noc. Asi od dvou hodin začal lehce vát vítr. Listy na všech stromech venku se začaly třást. Do tří hodin se vítr ustálil a šelestil venku za oknem.
    Otevřela oči jako první.
    A potom, z nějakého nepostižitelného důvodu, se do polospánku probral i on.
    ,,Vzbudila ses?" zeptal se.
    ,,Ano," odpověděla. ,,Něco jsem slyšela, něco volalo."
    Trochu pozvedl hlavu.
    Z dálky bylo slyšet slabé naříkání.
    ,,Slyšíš to?" zeptala se.
    ,,Co?"
    ,,Něco pláče."
    ,,Něco?" zeptal se.
    ,,Někdo, " odpověděla. ,, Zní to jako duch."
    ,,Můj Bože, co to jen je. Kolik je hodin?"
    ,,Tři ráno. Ta hrozná hodina."
    ,,Hrozná?" řekl.
    ,,Víš jak nám v nemocnici Dr. Meade řekl, že to je ta hodina, kdy to lidé prostě vzdají, kdy se už víc nesnaží. Kdy zemřou. Tři hodiny ráno."
    ,,Raději bych o tom moc nepřemýšlel," řekl.
    Zvuk zvenčí zesílil.
    ,,Už je to tu zase," řekla. ,,Zní to jako duch."
    ,,Ach můj Bože," zašeptal. ,, Jaký duch?"
    ,,Děťátko," řekla. ,,Plačící děťátko."
    ,,Odkdy mohou být děťátka duchy? Víme o nějakém děťátku, které teď někdy umřelo?" Lehce se zasmál.
    ,,Ne," řekla a zavrtěla hlavou. ,,Ale možná to není duch děťátka, které zemřelo, ale . . . já nevím. Poslouchej."
    Zaposlouchal se a pláč se ozval znovu. Daleko od nich.
    ,,Co když-" řekla.
    ,,Ano?"
    ,,Co když to je duch děťátka-"
    ,,Pokračuj," povzbudil ji.
    ,,Které se ještě nenarodilo."
    ,, Jsou takoví duchové? A mohou vydávat zvuky? Proboha, co to říkám? Jak je to divné takhle mluvit."
    ,,Duch děťátka, které se ještě nenarodilo."
    ,,Jak to může mít hlas?" zeptal se.
    ,,Možná, že není mrtvé, ale jen chce žít," řekla. ,,Je tak moc daleko, tak smutné. Jak mu můžeme odpovědět?"
    Oba poslouchali, tichý nářek pokračoval a venku za oknem kvílel vítr.
    Jak poslouchali, její oči se zalily slzami a, jak poslouchali, oči se zalily slzami i jemu.
    ,,Tohle nevydržím." řekl. ,,Vstanu a dám si něco k jídlu."
    ,,Ne, ne," zadržela ho, vzala jeho ruku do té své a držela ji. ,,Buď velmi potichu a poslouchej. Třeba dostaneme odpověď."
    Lehl si zpátky, držel její ruku a snažil se zavřít oči, ale nešlo to.

    A.Mikušová

    OdpovědětVymazat
  26. Pavla Lišková19. března 2009 v 22:31

    Noc byla chladná a kolem druhé hodiny ráno se zvedl mírný vítr. Listy na stromech se začaly pomalu chvět. Ke třetí hodině byl vítr už stálý a fičel za oknem. Byla první, kdo otevřel oči. A poté, z nějakého neznámého důvodu, se v polospánku pohnul
    „Jsi vzhůru“, zeptal se.
    „Ano“ odpověděla. „Byl tam nějaký zvuk, něco volalo.“
    Nadzvedl hlavu.
    Někde v dálce se ozýval slabý nářek.
    „Slyšel jsi to?“ zeptala se.
    „Co?“
    „Něco naříká.“
    „Něco?“
    „Někdo.“, řekla. „Znělo to jako duch“
    „Můj Bože, jaká věc. Kolik je hodin?“
    „Tři hodiny ráno. Hrozná hodina.“
    „Hrozná?“
    „No, pan Meade nám v nemocnici řekl , že to je hodina, kdy se lidé vzdají, už se víc nesnaží. Je to tehdy, když zemřou. Tři hodiny ráno.“
    „Raději bych na to nemyslel.“
    Zvuk zvenčí byl náhle hlasitější.
    „A je to tu zas.“ řekla. „Zní to jako duch.“
    „Můjty bože“. zašeptal. „Jaký duch?“
    „Dítě.“ řekla. „Naříkající dítě.“
    „Odkdy mají děti duchy? Známe nějaké dítě, které právě zemřelo?“ Pousmál se.
    „Ne“, řekla a zatřásla hlavou dozadu a dopředu. „Ale možná to není duch dítěte, které zemřelo, ale...Já nevím. Poslouchej.“
    Poslouchal a nářek se vzdáleně ozval znovu.
    „Co když...“
    „No?.““
    „Co když je to duch dítěte....“
    „Pokračuj.“
    „...Které se ještě nenarodilo.“
    „Existují vůbec takoví duchové? A mohou vydávat nějaké zvuky? A vůbec, proč takové věci říkám? Říkat takové divné věci.“
    „Duch dítěte, které se ještě nenarodilo.“
    „Jak by něco takového mohlo mít hlas?“
    „Možná to není mrtvé, ale jen to chce to žít.“ řekla. „Ale je to tak daleko. Jak bychom mohli odpovědět?“
    Oba poslouchali a tichý nářek pokračoval a za oknem skučel vítr.
    Poslouchajíc, náhle měla oči plné slz, totéž se pak stalo i jemu.
    „Nemůžu to už vydržet.“řekl. „Vstanu a dojdu si pro něco k jídlu.“
    „Ne, ne.“ řekla, vzala ho za ruku a držela ho. „Buď ticho a poslouchej. Možná dostaneme odpověď.“
    Oba leželi v posteli a vítr dál šuměl a listy stromů se za oknem chvěly.
    Daleko, velmi daleko od nich se dál ozýval zvuk pláče.
    „Kdo by to mohl být?“ řekla. „Co by to mohlo být? Nepřestává to. Jsem z toho tak smutná. Chce snad dovnitř?“
    „Dovnitř?“řekl.
    „Do života. Není to mrtvé, nikdy nežilo, ale chce žít. Myslíš že ...“ Zaváhala.
    „Co?“
    „Ach Bože,“ řekla. „Myslíš, že jak jsme spolu před měsícem mluvili...?“
    „O čem to bylo?“
    „O budoucnosti. O tom, že nebudeme mít rodinu. Žádnou rodinu. Žádné děti.“
    „Nepamatuji se,“ řekl.
    „Zkus si vzpomenout,“ řekla. „Slíbili jsme si, že nebudeme mít žádnou rodinu a žádné děti. Žádné miminko.“
    „Žádné děti, žádné miminko?“
    „Myslíš -?“ Zvedla hlavu a naslouchala pláči za oknem, který se nesl skrz stromy, z dálky, napříč krajinou. „Nemohlo by to být - ?“
    „Co?“
    „Myslím,“ řekla, „že znám způsob, jak utišit ten pláč.“
    Čekal, jak bude pokračovat.
    „Myslím, že možná-“
    „Co?“
    „Možná by sis měl lehnout sem ke mně.“
    „Mám jít k tobě?“
    „Pojď, ano, prosím, pojď ke mně.“
    Obrátil se a díval se na ni a konečně se k ní překulil.
    V dálce hodiny odbily čtvrt na čtyři, půl čtvrté, třičtvrtě, pak čtvrtou.
    Oba leželi a naslouchali.
    „Slyšíš?“ řekla.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč.“
    „Přestal.“ řekl.
    „Ano. Ten duch, to dítě, to děťátko, ten pláč, díky Bohu, že se utišil.“
    Držel ji za ruku, obrátil tvář k ní a řekl „My ho utišili.“
    „Ano, my,“řekla. „Ach ano, díky Bohu, my ho utišili.“
    Noc byla velmi tichá. Vítr ustával. Listí na stromech se přestalo třást.
    A oni leželi v té noci, ruku v ruce, naslouchali tichu, tomu úchvatnému tichu a čekali na úsvit.

    Pavla Lišková a Dana Nováková

    OdpovědětVymazat
  27. Jana19. března 2009 v 23:05

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  28. Linda Černá20. března 2009 v 0:50

    Byla chladná noc a foukal mírný vítr, který ale začal okolo druhé hodiny sílit.
    Listy na všech stromech venku se třepotaly.
    Ve tři hodiny už vítr za okny vytrvale hučel.
    Byla to ona, kdo první otevřel oči.
    A pak, z nějaké nepostřehnutelné příčiny, se on v polospánku pohnul.
    „Jsi vzhůru?“ zeptal se.
    „Ano,“ odpověděla. „Slyšela jsem nějaký zvuk. Nějaké volání.“
    Pozvedl hlavu.
    Daleko odsud se ozývalo slabé naříkání.
    „Slyšíš to?“ zeptala se.
    „Co?“
    „Něco pláče.“
    „Něco?“ zeptal se on.
    „Někdo,“ řekla. „Zní to jako nějaký duch.“
    „Panebože, taková věc. Kolik je?“
    „Tři. Ta hrozná hodina.“
    „Hrozná?“
    „Doktor Meade nám přeci říkal v nemocnici, že tohle je hodina, kdy to lidé vzdávají, kdy už se nesnaží. Kdy umírají. Ve tři ráno.“
    „Radši na to nemyslet,“ řekl.
    Zvuk venku zesílil.
    „Je to tu znovu,“ řekla. „Zní to jako duch.“
    „Panebože,“ zašeptal. „Jaký duch?“
    „Děťátko,“ řekla. „Plačící děťátko.“
    „Odkdy jsou duchové děti? Copak známe nějaké dítě, které nedávno zemřelo?“ Mírně se pousmál.
    „Ne,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Ale možná to není duch dítěte, které zemřelo, ale… Já nevím. Poslouchej.“
    Zaposlouchal se a pláč se ozval znovu.
    „Co když-“ řekla.
    „Hm?“
    „Co když je to duch dítěte-“
    „Pokračuj,“ řekl.
    „Které se ještě nenarodilo.“
    „Takoví duchové existují? A umějí dělat nějaké zvuky? Panebože, c o to říkám? Jak můžu říct takovou divnou věc.“
    „Duch dítěte, které se ještě nenarodilo.“
    „Jak by mohlo mít hlas?“ zeptal se.
    „Možná není mrtvé, možná chce žít,“ řekla. „Je to tak daleko. A tak smutné. Jak mu můžeme odpovědět?“
    Oba poslouchali, tichý pláč neustával a za oknem kvílel vítr.
    Jak poslouchala, oči se jí zalily slzami. Jemu také.
    „Už to nevydržím,“ řekl. „Vstanu a dám si něco k jídlu.“
    „Ne,“ odvětila, vzala ho za ruku a držela ji. „Buď tiše a poslouchej. Možná dostaneme odpovědi.“
    Lehl si zpět do postele, vítr za oknem pořád hučel a listy se třásly.
    Ve veliké dálce zvuk nářku stále pokračoval.
    „Kdo to jen může být?“ zeptala se. „Co to může být? Nepřestane to. Jsem z toho tak smutná. Nežádá o vstup?
    „O vstup?“
    „Aby mohlo žít. Není mrtvé. Nikdy nežilo, ale žít chce. Myslíš-“ zaváhala.
    „Co?“
    „Panebože,“ řekla. „Myslíš že to, o čem jsme mluvili před měsícem…?“
    „O čem jsme mluvili?“ zeptal se.
    „O budoucnosti. O tom, že nebudeme mít rodinu. Žádnou rodinu. Žádné děti.“
    „Nevzpomínám si.“ řekl.
    „Zkus to.“ řekla. „Řekli jsme si, že nebudeme mít rodinu. Žádné děti.“ Zaváhala a pak dodala: „Žádné miminko.“
    „Žádné děti. Žádné miminko?“
    „Myslíš-“ Zvedla hlavu a poslouchala pláč venku, přicházející z dálky, za lesy, napříč krajinou. „Nemůže to být-“
    Čekal na pokračování.
    „Myslím, že možná-„
    „Co?“ zeptal se.
    „Možná bys mohl na mou stranu postele.“
    „Mám jít na tvou stranu?“
    Otočil se, zadíval se na ni a konečně se k ní převalil. Daleko odtud hodiny ve městě odbily čtvrt na čtyři, půl čtvrté, potom tři čtvrtě a celou.
    Oba leželi a poslouchali.
    „Slyšíš?“ zeptala se.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč.“
    „Přestal,“ řekl.
    „Ano. Ten duch, to dítě, to miminko, ten pláč. Díky bohu, že to přestalo.“
    Držel ji za ruku, natočil k ní svou tvář a řekl: „My jsme to zastavili.“
    „Ano,“ řekla. „Ó ano, díky bohu, my jsme to zastavili.“
    Noc byla tichá. Vítr se pomalu tišil. Listy na stromech se přestaly třepotat.
    A oni leželi v noci, ruku v ruce, naslouchali tichu, tomu nádhernému tichu, a čekali na rozbřesk.

    OdpovědětVymazat
  29. L4DIK20. března 2009 v 8:09

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  30. alenka20. března 2009 v 8:12

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  31. Davidoffcunt20. března 2009 v 8:12

    „Kdo to múže být?“ zeptala se. „ Co to může být? Nechce to přestat. Jsem z toho tak smutná. Žádá snad, abychom ho vpustili?“
    „Vpustili?“ podivil se.
    „Žít. Není mrtvé. Nikdy nežilo. Ale teď chce žít. Myslíš-“ zaváhala.
    „Co?“
    „O můj Bože,“vykřikla. „ Pamatuješ, jak jsme se před měsícem bavili...?“
    „O čem?“zeptal se.
    „O budoucnosti. O tom nemít rodinu. Žádná rodina. Žádně děti.“
    „Nevzpomínám si,“odpověděl.
    „Zkus to,“ naléhala. „ Slíbili jsem si žádnou rodinu a žádné děti.“ „Žádné miminka,“ dodala po chvíli.
    „Žádné děti. Žádné miminka?“
    „Myslíš-“ Zvedla hlavu a zaposlouchala se do pláče, který se nesl v dálce za oknem přes hory a pole. „Může to být-“
    „Co?“řekl.
    „Myslím,“ odvětila „že znám způsob, jak zastavit ten pláč.“
    Čekal, jak bude pokračovat.
    „Myslím, že bys možná-“
    „Ano?“zpozorněl.
    „Možná bys měl jít na tuhle stranu postele.“
    „Chceš, abych si přelezl tam?
    „Chci, ano, prosím pojď.“
    Otočil se, podíval se na ní a přitulil se.
    Hodiny v dálce odbily 3:15, pak 3:30, pak 4.
    Oba leželi, poslouchali.
    „Slyšíš?“zašeptala.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč.“
    „Přestal,“ řekl.
    „Ano. Ten duch, to dítě, to mimino, ten pláč. Díky Bohu, že je konec.“
    Chytil ji za ruku, pohlédl na ní a řekl, „ My jsme to zastavili.“
    „Zastavili,“ oddechal si. „ Ano, díky Bohu za to.“
    Zbytek noci byl velmi tichý. Vítr skomíral. Listy na venkovních stromech se přestaly třást.
    A tak leželi, poslouchali ticho, to nadhérné ticho, a čekali na úsvit.

    "Co to mohlo být:" To nepřestane. Dělá ě to smutným. Ptá se to, jestli to může dovnitř?" "Dovnitř?" On řekl. "Žít. Není to mrtvé, nikdy to nežilo, ale chce to žít. Myslíš-" ZAváhala. "CO?" "Bože," řekla. Myslíš, že způsobem, jak jsme mluvili před měsícem...?" "Co to bylo?" Řekl. Co týče budoucnosti. Nemít rodinu. Ni rodina. Ni dětio." Nepamatuji se." řekl. Zkus to," řekla. "Slíbili jsme si žádnou rodinu ani děti." Zaváhala a dodala "Žádný děti." "Žádné děti. Žádné mimina." Myslíš-" Zvedla hlavu a poslouchala brečení, které se ozývalo z okna. "Mohlo by to být..." "CO?" řekl."Myslím," řekla,"že vím jak to zastavit." Čekal až zase začne. "Myslím že možná-" "Co?" řekl."Možná bys měl přijít na tuhle stranu postele." "Zveš mě?""Zvu, prosím, pojď sem."Otočil se a podíval se na ni a konečně se k ní přivalil. Městské hodiny odbíjely 3:15, pak 3:30, 3:45, pak 4 hodiny. Potom ulehli, poslouchali. "Slyšíš to?" řekla."Poslouchám.""brekot.""Přestalo."řekl. "Ano. Ten duch, děcko, dítě, brekot, díky bohu přestalo to." Držel jí ruku, otočil obličej k ní, a řekl, "My to zastavili." "My zastavili," řekla. "Oh ano, díky bohu, zastavili." Noc byla velmi klidná. The wind ustával. Lístečky na stromech se přestaly třepat. A oni ulehli do noci, ruku v ruce, poslouchali tichu, krásnému tichu a čekal na svítání.

    OdpovědětVymazat
  32. Zdena Hrušková20. března 2009 v 8:13

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  33. Zdena Hrušková20. března 2009 v 8:14

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  34. Unknown20. března 2009 v 8:18

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  35. Unknown20. března 2009 v 8:19

    Když se větev zlomí

    Noc byla chladná a venku vál mírný vítr, jenž se kolem druhé ranní hodiny začal zvedat.
    Listy na stromech se začaly třepetat.
    Okolo třetí vítr stále fičel a za oknem zpíval svoji píseň.
    Jako první otevřela oči ona.
    A pak se začal z nějakého důvodu i on ve svém polospánku hýbat.
    „Jsi vzhůru?“ promluvil na ní.
    „Jsem,“ odpověděla. „Vzbudil mě nějaký zvuk, jakoby někdo volal.“
    Trochu zvedl hlavu.
    Někde daleko odsud bylo slyšet jemný nářek.
    „Slyšíš to?“ zeptala se.
    „Co myslíš?“
    „Něco jakoby plakalo.“
    „Něco?“ udivil se.
    „Někdo,“ dodala. „Zní to jako duch.“
    „Pane Bože, co to je? Kolik je hodin?“
    „Tři ráno. Ta příšerná hodina.“
    „Příšerná?“ zeptal se překvapeně.
    „Víš, doktor Meade nám v nemocnici říkal, že to je jediná hodina, kdy jsou lidé bezmocní, kdy se nemůžou bránit. A proto umírají. Ve tři ráno.“
    „To bych radši nerozebíral“ odvětil.
    Zvuk se venku zatím stával hlasitějším.
    „A už je to tu zase.“ vzlykala. „Zní to fakt jako duch.“
    „Krinda pána,“ zašeptal. „Jaký duch to může být?“
    „Děťátko,“ přemítala. „Plačící děťátko.“
    „Od kdy mají děťátka duchy? Známe snad nějaké dítě, co v poslední době zemřelo?“ potichu se uchechtl.
    „Ne“ opáčila a kývala hlavou dopředu a dozadu. „Ale možná to není duch dítěte, které zemřelo, ale … Já nevím. Poslouchej.“
    Poslouchal s ní a někde zdaleka bylo zase slyšet nářek.
    „Co když -“ začala váhavě.
    „Nó?“
    „Co když je to duch dítěte -“
    „Jakého dítěte?“ ptal se netrpělivě.
    „Dítěte, které se ještě nenarodilo.“
    „Existují takoví duchové? A můžou dělat takové zvuky? Ach, můj Bože, proč jsem to říkala?“ Takový hrozný věci.“
    „Duch nenarozeného děťátka.“
    „Jak by takové dítě mohlo mluvit?“ snažil se jí to vymluvit.
    „Možná, že není mrtvé, ale chce žít.“ dál přemítala. „Je to tak daleko a tak smutné. Jak bychom mu mohli odpovědět?“
    Oba poslouchali, tichý pláč pokračoval a vítr kvílel za oknem.
    Jak poslouchali, vehnali se jí do očí slzy a po chvíli i jemu.
    „Já to nevydržím,“ přerušil ticho. „Vstanu a půjdu si dát něco k jídlu.“
    „Ne, to ne,“ vykřikla a vzala jeho ruku a sevřela ji ve své. „Buď potichu a poslouchej. Možná dostaneme odpověď.“
    Ležel tedy dál a držel jí za ruku a pokoušel se zavřít oči, ale nemohl.
    Oba leželi v posteli a vítr pokračoval ve své písni, stejně tak listy se dál třepetaly.
    Někde daleko, opravdu daleko odsud neustával pláč.
    „Kdo by to mohl být?“ ptala se. „Nebo co by to mohlo být? Asi to nikdy neskončí. Jsem z toho hotová. Myslíš, že se nás ptá, jestli ho necháme vejít?“
    „Vejít kam?“ nechápal.
    „Do života přece. Není mrtvé, ale také nikdy nežilo, jenže žít chce. Myslíš že -“ zaváhala trochu.
    „Co?“
    „Ježkovy oči,“ vyhrkla. „Myslíš, že je to kvůli tomu, o čem jsme před měsícem mluvili … ?“
    „A o čem jsme mluvili?“ nechápal.
    „O budoucnosti přece. O tom, že nechceme mít děti. Prostě žádná rodina. A žádný děti.“
    „Na to si nevzpomínám.“ odvětil.
    „Ale určitě jo,“ nenechala ho. „Slíbili jsme si, že nezaložíme rodinu, že nebudeme mít děti.“ Chvíli váhala a pak dodala, „Žádné miminko.“
    „Že nechceme děti? Že nebudeme mít miminko?“
    „Myslíš, že -“ zvedla hlavu a naslouchala tomu nářku tam venku, tak daleko, někde za lesy, přes celou zemi. „Může to být kvůli tomu, že -“
    „Kvůli čemu?“ ptal se nervózně.
    „Myslím,“ začala znovu, „že znám způsob, jak zastavit ten nářek.“
    Čekal na to, jak bude pokračovat.
    „Myslím, že snad -“
    „Co? Pokračuj.“ nabádal jí.
    „Možná že by sis měl lehnout na tuhle stranu postele.“
    „Žádáš mě, abych si lehl tam?“
    „Ano, žádám, prosím, lehni si tam.“
    Otočil se tedy, podíval se na ni a nakonec se převalil směrem k ní. Někde v dáli hodiny odbily čtvrt na čtyři, potom půl, pak tři čtvrtě a po té čtyři hodiny.
    Oba leželi a poslouchali.
    „Slyšíš?“ zašeptala.
    „Poslouchám.“
    „Pláč, viď.“
    „Jo, ustal,“ přitakal.
    „Ano. Ten duch, to dítě, ono děťátko, pláč, díky Bohu to přestalo.“
    Držel jí za ruku, otočil se k ní a řekl: „My jsme to zastavili.“
    My, já vím,“ souhlasila. „Skutečně, díky Bohu, zastavili jsme to.“
    Noc byla dále už tichá. Vítr slábl až ustal úplně. I listy na stromech se přestaly třepetat.
    A oni leželi dál, ruku v ruce, naslouchali tichu, tomu nádhernému tichu a čekali na svítání.

    J.Pabián a P.Bártová

    OdpovědětVymazat
  36. alenka20. března 2009 v 8:36

    Když se větev prolomí

    Byla chladná noc a vál lehounký vánek, který začal sílit kolem druhé hodiny ranní.
    Venku se na všech stromech začalo třepotat listí.
    Kolem třetí se vítr ustálil a šuměl pod oknem.
    Ona jako první otevřela oči.
    A pak se on, z nejasného důvodu, probral ze svého polospánku.
    "Jsi vzhůru?" řekl.
    "Ano" odpověděla, "Nějaký zvuk, něco volalo."
    Lehce pozvedl hlavu. Z dálky se ozýval tichý nářek.
    "Slyšel jsi?" řekla.
    "Co?"
    "Něco pláče"
    "Něco?" zeptal se.
    "Někdo" odvětila, "zní to jako duch"
    "Můj bože, to je něco, kolik je hodin?"
    "Tři ráno, ta děsivá hodina."
    "Děsivá?" zeptal se.
    "Však víš, doktor Meade nám v nemocnici říkal, že to je ta hodina, kdy to lidé prostě vzdají, přestanou se dál snažit. To je čas, kdy zemřou.Tři hodiny ráno."
    "Raději bych o tom nepřemýšlel." řekl.
    Zvuk zvenku zesílil.
    "Je to tu zas" řekla, "Zní to jako duch."
    "Panebože" šeptnul, " Jaký duch?"
    "Dítě." řekla, "Plačící miminko."
    "Odkdy mají děti duchy? Známe nějaké dítě, které nedávno zemřelo?" lehce se zasmál.
    "Ne" odvětila a zakroutila hlavou ze strany na stranu." Ale možná to není duch miminka, které zemřelo,ale... Nevím. Poslouchej"
    Zaposlouchal se a z dálky znovu zazněl pláč.
    "Co když-" řekla
    "Ano?"
    " Co když je to duch dítěte-"
    "Pokračuj" řekl.
    "Které se ještě nenarodilo"
    "Existují takoví duchové?A umí vydávat zvuky? Dobrý bože, co to říkám? Je divné říct něco takového."
    "Duch miminka, které se ještě nenarodilo."
    "Jak by mohlo mít hlas?" zeptal se.
    "Možná není mrtvé, ale chce jenom žít." řekla "Je to tak vzdálené, tak smutné. Jak na to můžeme odpovědět?"
    Oba naslouchali a tichý pláč neustával a venku pod okny skučel vítr.
    Jak poslouchala, objevily se jí v očích slzy, a jemu se stalo totéž.
    "Nemohu to ustát." řekl "Vstanu a dám si něco k jídlu."
    "Ne, ne, " řekla a vzala ho za ruku. "Buď úplně tiše a poslouchej. Možná se dozvíme odpovědi."
    Lehl si zpět, držel jí za ruku a pokusil se zavřít oči, ale nemohl.
    Oba leželi v posteli, vítr neustále šveholil a za okny se třepetaly listy. Někde v dálce, hodně daleko, bylo slyšet pláč, který ne a ne ustat…
    „Kdo by to mohl být?“ zeptala se. „Co by to mohlo být? To nepřestane. Padá ne mě z toho smutek. Nežádá nás, abychom to pustili dovnitř?“
    „Pustili dovnitř?“
    „Žít. Ono není mrtvé, nikdy nežilo, ale chce žít. Myslíš – “ zaváhala.
    „Co?“
    „Ó, bože. Myslíš, že to, jak jsme před měsícem mluvili…?“
    „O čem jsme mluvili?“
    „O budoucnosti. O nás a o tom, že nemáme rodinu. Žádná rodina, žádné děti.“
    „Nevzpomínám si,“ řekl.
    „Pokus se. Slíbili jsme si, že nebudeme mít rodinu, žádné děti.“
    „Žádnou rodinu, žádné děti?“
    „Myslíš – “ zvedla hlavu a naslouchala pláči, který se linul tam venku za okny, skrz stromy, napříč krajinou. „Nemůže to být – “
    „Co?“
    „Myslím, že znám způsob, jak ten pláč zastavit.“ Počkal, aby mohla pokračovat. „Myslím, že možná – “ „Co?“
    „Možná bys měl přejít na tuto stranu postele.“
    „Chceš, abych se přisunul?“
    Ano, prosím, přisuň se.“
    Otočil se a podíval se na ni, a nakonec se k ní přivinul. Někde v dálce odbily městské hodiny čtvrt na čtyři, potom půl čtvrté, pak tři čtvrtě na čtyři, čtyři hodiny. Potom oba leželi, poslouchali.
    „Slyšíš?“ zeptala se.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč.“
    „Zastavil se,“ řekl.
    „Ano. Ten duch, to dítě, to miminko, ten pláč, díky bohu, že to skončilo.“
    Držel ji za ruku, otočil se k ní.
    „Zastavili jsme to.“
    „Ano. Ó, ano, díky bohu, zastavili jsme to.“
    Noc byla velmi klidná. Vítr začínal slábnout. Listy na stromech venku se přestaly třást. A oni tam tak v noci leželi, drželi se za ruce, naslouchali tichu, tomu úžasnému tichu, a čekali, až se rozední.

    alenka janatova:)
    Lea T.

    OdpovědětVymazat
  37. Unknown20. března 2009 v 18:00

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  38. Unknown20. března 2009 v 18:25

    Byla chladná noc, vál lehký větřík, který začal nabírat na síle kolem druhé hodiny ranní.
    Listy na stromech se začaly chvět.
    Kolem třetí hodiny ráno se vítr ustálil a už jen zlehka ševelil za oknem.
    Ona otevřela oči jako první.
    Poté se on, z nějakého nepochopitelného důvodu, probral z polospánku.
    "Jsi vzhůru?" zeptal se.
    "Ano." odpověděla.
    "Zaslechla jsem nějaký zvuk, nějaké volání."
    Napůl zvedl hlavu.
    V dálce byl slyšet slabý nářek.
    "Slyšíš to?" zeptala se.
    "Co?"
    "Jako by něco naříkalo."
    "Něco?" podivil se.
    "Spíš někdo", opravila se.
    "Zní to jako by to byl duch."
    "Můj bože, to jsou mi věci. Kolik je hodin?"
    "Tři ráno. Příšerný čas."
    "Proč příšerný?" podivila se.
    Pamatuješ si jak nám doktor Meade v nemocnici vykládal, že v určitou hodinu to lidé vzdávají, nechtějí už žít a umírají. A to bývá právě ve tři hodiny ráno."
    "Raději na to nebudu myslet" poznamenal.
    Zvuk zvenčí zesílil.
    "Je to tu znova," řekla.
    "Ten zvuk podobný duchovi."
    "Můj bože" zašeptal.
    "Jakému duchovi?"
    "Duchovi dítěte" dodala.
    "Zní to jako dětský nářek."
    "Odkdy mají děti své duchy? Víme snad o nějakém dítěti, které nedávno zemřelo?" Tiše se zasmál.
    "Ne" řekla, a zakroutila hlavou ze strany na stranu.
    "Možná to není duch mrtvého dítěte, ale ..... nevím. Poslouchej."
    Zaposlouchal se a z dálky se opět ozval nářek.
    "Co když - " začala.
    "Ano?"
    "Co když je to duch dítěte, které........"
    "Pokračuj" vybídl jí.
    "Které se ještě nenarodilo."
    A existují takoví duchové? A mohou vydávat takové zvuky? Můj bože proč to říkám? Celé je to takové podivné."
    „Duch nenarozeného dítěte.“
    „Jak by ho jen mohlo být slyšet?“ řekl tázavě.
    „Možná není mrtvé, jen chce žít,“ odpověděla. „Je to tak vzdálené a tak smutné. Co to jen znamená?
    Za okny šuměl vítr, oba poslouchali, tichý pláč neutichal.
    Poslouchala a oči se jí zalily slzami, poslouchal a jeho oči též zvlhly.
    „Už to stačí, vstanu a půjdu si udělat něco k jídlu.“
    „Ne, ne,“ vykřikla, vzala ho za ruku a pevně ho držela.
    „Jen buď tiše a poslouchej. Možná se dozvíme co to je.“
    Znovu si lehl, držel jí za ruku a pokoušel se zavřít oči. Nemohl.
    Leželi vedle sebe a naslouchali šumění listí ve větru venku za oknem.
    Odněkud z daleka, z opravdu velké dálky bylo dál slyšet tichý pláč.
    „Kdo by to mohl být?“ řekla. „CO by to mohlo být?“ „Nechce přestat. Je mi z toho úzko. Chce to, abychom to pustili k sobě?“
    „Pustili k sobě?“ nechápavě zopakoval.
    „Umožnili tomu žít. Není mrtvé, jen nikdy nežilo, ale chce to žít.
    „Myslíš že-“ zamyslela se.
    „Bože,“ zoufale vydechla. „Myslíš, že to o čem jsme spolu mluvili před měsícem…?“
    „Co máš na mysli?“ skočil jí do řeči.
    „No o budoucnosti. O tom, že nechceme děti. Žádná rodina, žádné děti.“
    „Nepamatuju si.“
    „Vzpomeň si,“naléhala. „Slíbili jsme si, že nebudeme zakládat rodinu, že nebudeme mít děti.“
    Zaváhala a pak dodala, „žádná miminka.“
    „Žádné děti, žádná miminka?“
    „Myslíš že…“ Zvedla hlavu a znovu se zaposlouchala do toho vzdáleného pláče venku za oknem. „Mohlo by to být tohle?“
    „Co?“ ptal se nechápavě.
    „Myslím, řekla, že vím, jak ten pláč zastavit.“
    „Čekal, co řekne.
    „Myslím, že bys možná…“
    „Co?“ netrpělivě jí přerušil.
    „Možná bys měl jít na tuhle stranu postele:“
    „Chceš abych šel k tobě?“
    „Přesně tak, prosím, pojď ke mně.“
    Otočil se, podíval se na ní a pak se k ní přisunul. Někde v dálce hodiny odbily čtvrt, pak půl, tři čtvrtě na čtvrtou a čtyři hodiny.
    Oba leželi a poslouchali.
    „Slyšíš?“ zašeptala.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč:“
    „Už to přestalo,“ řekl.
    „Přestalo. Ten duch, to dítě, to miminko, ten pláč, díky bohu to přestalo.“
    „Držel jí za ruku, podíval se jí do tváře a řekl: „ To my to zastavili.“
    „To my, zopakovala. Díky bohu jsme to zastavili.“
    Noc byla tichá, vítr pozvolna ustával a listí na stromech se přestalo třást.
    Oni jen tak leželi, drželi se za ruce, poslouchali ticho, to nádherné ticho a čekali na rozbřesk.

    V.Novotná, M.Sedláková

    OdpovědětVymazat
  39. Irena2. dubna 2009 v 13:38

    Když větev zapraská
    Noc byla chladná a okolo druhé hodiny ráno se začal zvedat jemný větřík. Listy na stromech se zatřepotaly.
    Ve tři hodiny byl vítr už stálý a šelestil za oknem.
    Ona první otevřela oči.
    A pak, z nějakého nepozorovatelného důvodu, se v polospánku pohnul i on.
    "Jsi vzhůru?", zeptal se.
    "Ano," řekla. "Uslyšela jsem zvuk, něco volalo."
    Pozvedl hlavu.
    Tam daleko se ozval jemný nářek.
    "Slyšels to?"
    "Co?"
    "Něco naříkalo."
    "Něco?", zajímal se.
    "Někdo," odpověděla. "Znělo to jako duch."
    "Bože, co to zase je. Kolik je hodin?"
    "Tři ráno. Ta strašná hodina."
    "Strašná?"
    "Víš, jak nám Dr. Meade v nemocnici říkal o hodině, kdy to lidí vzdají, kdy se už víc nesnaží. Když umírají. To je ve tři ráno."
    "Radši bych na to nemyslel," řekl.
    Zvuk zvenčí sílil.
    "Je to tu zas, zní to jako duch."
    "Bože, jaký duch?"
    "Děťátko, děťátko naříká.
    "Odkdy mají děti duchy? Známe snad nějaké dítě, co nedávno zemřelo," pousmál se.
    "Ne," řekla a zakývala hlavou dopředu a dozadu. "Ale možná to není duch dítěte, které zemřelo, ale ... no já nevím. Poslouchej."
    Poslouchal a nářek se zdaleka ozval znovu.
    "Co když -"
    "Ano?"
    "Co když je to duch dítěte -"
    "No pokračuj," vyzval jí.
    "Které se ještě nenarodilo."
    "Existují vůbec takoví duchové? A mohou vydávat zvuky? Bože, proč to říkám. Taková hloupost."

    OdpovědětVymazat
  40. Olga Hulinková3. dubna 2009 v 0:59

    Když se větev zlomí

    Noc byla sudená a vál mírný vítr, který kolem druhé hodiny ráno pomalu začal nabírat na síle.
    Listy na stromech se začaly třepotat.
    Ve tři hodiny ráno se již ustálil a syčel za oknem.
    Byla to ona, kdo jako první otevřel oči.
    A pak se on z nějakého nejasného důvodu probral do polospánku.
    "Jsi vzhůru?" zeptal se.
    "Ano." řekla " Ten - zvuk.. něco jakoby volalo."
    Zvedl napůl hlavu.
    V dáli byl slyšet slabý nářek.
    "Slyšís to?" zeptala se.
    "Co?"
    "Něco pláče."
    "Něco?" řekl.
    "Někdo," řekla. "Zní to jako duch."
    "Můj bože, to je teda. Kolik je hodin?"
    "Tři ráno. Příšerná hodina."
    "Příšerná?" řekl.
    "Přeci víš, že nám dr.Meade v nemocnici říkal, že je to ta hodina, kdy se lidé prostě vzdávají a nebojují dál. Kdy umírají. Třetí hodina raní."
    "Raději bych na to nemyslel." řekl.
    Zvuk zvenčí zesiloval.
    "A je to tu znovu," řekla. Zní to jako duch."
    "Můj bože," zašeptal. "A jaký duch?"
    "Dítěte," řekla. "Pačícího dítete."
    "A odkdy mají děťátka duchy? Známe snad nějaké dítě, které teď zemřelo?" jemně se zasmál.
    "Ne," řekla a zakroutila hlavou. "Ale možná, že to není duch dítěte, které zemřelo, ale... Já nevím. Poslouchej."
    Zaposlouchal se a nářek se ozval znovu. Ale daleko.
    "Co když-." řekla.
    "Co?"
    "Co když je to duch dítěte-"
    "Pokračuj," řekl.
    "Které se ještě nenarodilo."
    "Jsou takoví duchové? A mohou vydávat zvuky? Můj bože, co to povídám? Takovou podivnou věc."
    "Duch dítěte, které se ještě nenarodilo."
    "Jak to může mít hlas?" zeptal se.
    "Možná není mrtvé, jen chce prostě žít," řekla. Je to tak daleko, tak smutné. Jak mu můžeme odpovědět?"
    Oba poslouchali, tichý pláč neustával a za okny stále pískal vítr.
    Jak tak poslouchala, oči jí zalily slzy. A to samé s ním.
    "Nemůžu to vydržet," řekl. "Vstanu a pujdu si pro něco k snědku."
    "Ne, ne," řekla, uchopila jeho ruku a držela ji. "Buď úplně potichu a poslouchej. Možná se nám dostane odpovědí."
    Lehl si zpět a držíce její ruku se pokusil zavřít oči, ale nešlo to.
    Oba leželi v posteli. Vítr venku foukal a listy šustily.
    V dálce, ve veliké dáli, byl slyšet pláč.
    "Kdo by to mohl být?" řekla. "Co by to mohlo být? To nepřestane. Velmi mne to skličuje. Žádá to snad o vpuštění dobnitř?"
    "Dovnitř?" řekl.
    "Aby žilo, nikdy nežilo, ale chce. Mysliš-?" přemítala.
    "Co?"
    "Ach bože," řekla. Myšliš, že to, jak jsme mluvili před měsícem...?"
    "Mluvili o čem?" zeptal se.
    "O budoucnosti. O tom, že nebudeme mít rodinu. Žádou rodinu. Žádné děti."
    "Nevzpomínám si," řekl.
    "No ták," řekla. "Slíbili jsme si navzájem, že nebudeme zakládat rodinu, žádné děti." Zaváhala a pak dodala: "Žádná miminka."
    "Žádné děti. Žádná miminka?"
    "Mysliš-" zvedla hlavu a poslouchala ten pláč venku, skrz stromy v okolí. "Může to být tak, že-"
    "Co?" řekl.
    "Myslím," řekla "že vím, jak zastavit ten nářek."
    Čekal co řekne dál.
    "Myslím, že možná-."
    "Co?" řekl.
    "Asi by sis měl přilehnout víc ke mně na mou stranu postele."
    "Chceš, abych si přilehl?"
    "Ano, prosím, přilehni si."
    Otočil se, podíval se na ní a konečně se přisunul k ní. V dálce věžní hodiny odbily čtvrt na čtyři, pak půl, třičtvrtě a nakonec čtyři.
    Oba leželi a posluchali.
    "Slyšíš?" zeptala se.
    "Poslouchám."
    "Ten pláč."
    "Skončilo to," řekl.
    "Ano. Ten duch. To dítě. To miminko. Ten pláč. Díky ti, bože, že to skončilo."
    Držel její ruku, otočil k ní tvář a řekl: "To my jsme to zastavili."
    "My," řekla. "Ach ano, díky bohu, my jsme to zastavili."
    Noc byla tak tichá a oni ruku v ruce posluchali to ticho, to překrásné ticho, a čekali na rozednění.

    Olga Hulinková

    OdpovědětVymazat
  41. mustafa28. dubna 2009 v 17:36

    jednoduché, krátké, nekomplikované věty, skoro až přihlouplé. dost používá dialogy

    Fridrich

    OdpovědětVymazat
  42. Domin5. května 2009 v 17:27

    „Kdo to může být?“ zeptala se. „ Co to může být? Nechce to přestat. Jsem z toho tak smutná. Žádá snad, abychom ho nechali?“
    „Nechali?“ podivil se.
    „Žít. Není mrtvé. Nikdy nežilo. Ale teď chce žít. Myslíš-“ zaváhala.
    „Co?“
    „O můj Bože,“vykřikla. „ Pamatuješ, jak jsme se před měsícem bavili...?“
    „O čem?“zeptal se.
    „O budoucnosti. O tom nemít rodinu. Žádnou rodinu. Žádné děti.“
    „Nevzpomínám si,“odpověděl.
    „Zkus to,“ naléhala. „ Slíbili jsem si žádnou rodinu a žádné děti.“ „Žádné miminka,“ dodala po chvíli.
    „Žádné děti. Žádné miminka?“
    „Myslíš-“ Zvedla hlavu a zaposlouchala se do pláče, který se nesl v dálce za oknem přes hory a pole. „Může to být-“
    „Co?“ řekl.
    „Myslím,“ odvětila „že znám způsob, jak zastavit ten pláč.“
    Čekal, jak bude pokračovat.
    „Myslím, že bys možná-“
    „Ano?“zpozorněl.
    „Možná bys měl jít na tuhle stranu postele.“
    „Chceš, abych si přelezl tam?
    „Chci, ano, prosím pojď.“
    Otočil se, podíval se na ní a přitulil se.
    Hodiny v dálce odbily 3:15, pak 3:30, pak 4.
    Oba leželi, poslouchali.
    „Slyšíš?“ zašeptala.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč.“
    „Přestal,“ řekl.
    „Ano. Ten duch, to dítě, to mimino, ten pláč. Díky Bohu, že je konec.“
    Chytil ji za ruku, pohlédl na ní a řekl, „ My jsme to zastavili.“
    „Zastavili,“ oddechla si. „ Ano, díky Bohu za to.“
    Zbytek noci byl velmi tichý. Vítr skomíral. Listy na venkovních stromech se přestaly třást.
    A tak leželi, poslouchali ticho, to nádherné ticho, a čekali na úsvit.

    Kočka D.

    OdpovědětVymazat
  43. mustafa11. května 2009 v 17:30

    „Kdo to může být?“ zeptala se. „Co to může být? Ono to snad nepřestane. Je mi z toho strašně smutno. Žádá snad, abychom ho vpustili dovnitř?“
    „Kam dovnitř“ podivil se.
    „Do našeho života. Není mrtvé. Nikdy nežilo. Ale chce žít. Myslíš, že...“ zaváhala.
    „Co?“
    „O můj Bože,“vykřikla. „Víš jak jsme se před měsícem bavili...?“
    „O čem?“zeptal se.
    „O budoucnosti. O tom, že nechcem rodinu. Žádnou rodinu. Žádně děti.“
    „Nevzpomínám si,“odpověděl.
    „Zkus to,“ naléhala. „ Slíbili jsem si žádnou rodinu a žádné děti.“ „Žádné miminka,“ dodala po chvíli.
    „Žádné děti. Žádné miminka?“
    „Myslíš...“ Zvedla hlavu a zaposlouchala se do pláče, který se nesl v dálce za oknem přes hory a pole. „Může to být...“
    „Co?“řekl.
    „Myslím...,“ odvětila „že znám způsob, jak to zastavit.“
    Čekal, jak bude pokračovat.
    „Asi by jsi měl...“
    „Co?“zpozorněl.
    „Možná bys měl jít na tuhle stranu postele.“
    „Chceš, abych si přelezl k tobě?
    „Chci, ano, prosím pojď ke mně.“
    Otočil se, podíval se na ní a přelezl k ní.
    Hodiny v dálce odbily 3:15, 3:30, a potom 4.
    Oba leželi a poslouchali.
    „Slyšíš?“zašeptala.
    „Poslouchám.“
    „Ten křik.“
    „Ustal.“ řekl.
    „Ano. Ten duch, to dítě, to miminko, ten pláč. Díky Bohu, že je konec.“
    Držel ji za ruku, pohlédl na ní a řekl, „ My jsme to zastavili.“
    „Zastavili jsme to,“ oddechl si. „ Ano, díky Bohu za to.“
    Zbytek noci byl velmi tichý. Vítr utichal. Listy na stromech se přestaly třást.
    Leželi, poslouchali ticho, to nadhérné ticho, a čekali na rozednění.

    V. Fridrich, 2.část

    OdpovědětVymazat
  44. Pavla Lišková15. května 2009 v 8:23

    - autor používá velmi jednoduchý styl jazyka
    - objevuje se nadpřirozeno
    - většina textu je psána v dialozích

    OdpovědětVymazat
  45. Markéta15. května 2009 v 8:43

    Když praská větev

    Byla chladná, tichá noc, když se začal zvedat zpočátku jemný vánek. Listy na stromech se zachvěly. Okolo třetí hodiny vítr mocně hučel za oknem. Ona otevřela oči jako první. Po chvíli, z neznámé příčiny, procitl ze spánku i on.
    „Jsi vzhůru?“, zeptal se.
    „Jo. Slyšela jsem nějaký zvuk, jako když někdo někoho volá“, odpověděla.
    Pozvedl hlavu z polštáře. Daleko odtud byl slyšet slabý nářek.
    „Slyšíš?“
    „Co?“
    „Něco pláče.“
    „Něco?“, zeptal se.
    „Někdo“, odpověděla. „Zní to jako duch.“
    „Panebože, to je teda věc. Kolik je?“
    „Tři hodiny.Ta strašná doba.“
    „Strašná?“, zeptal se.
    „Vždyť víš, doktor Meade nám to říkal, když jsme byli v nemocnici. Ta hodina, kdy se lidé prostě probudí a už nemají na to, aby dál bojovali. Čas, kdy zemřou. Tři hodiny ráno.“
    „No, raději na to nebudu myslet“, řekl.
    Podivný zvuk zvenčí nyní zesiloval.
    „Slyšíš? Už zase!“, řekla rozrušeně, „Ten duch.“
    „Prokristapána“, zašeptal, „A jaký druh ducha to má být?“
    „Dítě“, šeptla. „Plačící batole“.
    „Odkdy mají děti duchy? Znali jsme nějaké dítě, které by zemřelo?“, řekl posměšně.
    „Ne“, zakroutila hlavou, „Ale možná, že to není duch mrtvého miminka. Já nevím- poslouchej.“
    Zaposlouchal se a nářek se ozval znovu, z velké dálky.
    „Co když...“, namítla.
    „Ano?“
    „Co když to je duch miminka-“.
    „Pokračuj“, řekl.
    „Které se ještě nenarodilo?“
    „Mají taková miminka duchy? A jak mohou vydávat zvuky? Panebože, proč o tom vlastně mluvíme? Vždyť je to divné!“
    „Duch ještě nenarozeného dítěte.“
    „Jak to může mít hlas?“, zeptal se.
    „Možná, že není mrtvé. chce prostě žít“, řekla. „Ach, je tak daleko a tak smutné. Jak jen mu můžeme pomoci?“
    Zaposlouchali se do tichého nářku a vítr kvílel za okny.
    Slzy jí vyhrkly do očí a jemu vzápětí také.
    „Nemůžu to vydržet.“, řekl. „Vstanu a dojdu pro něco k jídlu.“
    „Ne, počkej“, zastavila ho a vzala ho za ruku, !počkej, poslouchejme. Možná,že se dozvíme odpověď.“
    Lehl si zpátky k ní, sevřel její dlaň a pokusil se zavřít oči, ale nemohl usnout.
    Oba leželi v posteli. Vítr nepřestával šumět a listy za oknem se třepotaly.
    Z velké vzdálenosti se nepřetržitě linul podivný vzlykot.
    „Kdo by to mohl být?“ , řekla. „Co by to mohlo být? Nechce to přestat. Je mi z toho smutno. Ptá se to, jestli to může dostat šanci?“
    „Šanci?“ ,podivil se.
    „Šanci na život. Není to mrtvé a nikdy to nežilo, ale chce žít. Myslíš?“ pozastavila se.
    „Co?“
    „Můj bože“ , řekla. „Vzpomínáš si na to o čem jsme mluvili před měsícem..?“
    „O čem jsme mluvili?“, zeptal se.
    „O budoucnosti. O tom, že nechceme rodinu. Žádnou rodinu. Žádné děti.“
    „Nepamatuji si to“ , řekl.
    „Zkus to“ , řekla. „Slíbili jsme si, že nebudeme mít žádnou rodinu a žádné děti. „Chvilku zaváhala a pak dodala: „ Žádná miminka“
    „Žádné děti. Žádná miminka?“
    „Myslíš-“zvedla hlavu a znovu se zaposlouchala do toho podivného vzlykotu za oknem, který se linul z dálky skrze koruny stromů napříč krajinou. „Nemůže to být-“
    „Co?“, zeptal se.
    „Myslím, že znám způsob, jak to zastavit“ řekla.
    Čekal, co přijde dál.
    „Myslím, že možná-“
    „Co?“znovu se zeptal.
    „Možná by sis měl lehnout ke mně.“
    „Chceš, abych si lehl k tobě?“
    „Ano, prosím.“
    „Obrátil se a podíval se na ni a pak se konečně přesunul k ní. Z velké dálky doléhalo odbíjení hodin. Čtvrt na čtyři, půl čtvrté, tři čtvrtě na čtyři, čtyři.
    Poté oba leželi a poslouchali.
    „Slyšíš to?“, zeptala se.
    „Poslouchám.“
    „Ten vzlykot.“
    „Přestalo to“, řekl.
    „Ano. Ten duch, to dítě, to miminko, to vzlykání, bože, přestalo to.“
    Držel jí za ruku, obrátil se na ni a řekl: „Zastavili jsme to.“
    „Ano zastavili“ řekla. Díky bohu, zastavili jsme to.“
    Noc byla velmi tichá. Vítr začal ustávat. Listy stromů přestaly šumět.
    Oba leželi, ruku v ruce a poslouchali ticho, úžasné ticho a čekajíce na úsvit

    Markéta Oswaldová
    Zuzana Hofová
    AJ solo

    OdpovědětVymazat
  46. Jana15. května 2009 v 8:47

    Až se ticho prolomí

    Byla chladná noc okolo druhé ranní a začal se zvedat chladný vítr.
    Listy všech stromů se začaly třepotat.
    Okolo třetí se vítr ustálil a šuměl si tiše za oknem.
    Byla první, kdo otevřel oči.
    Když v tom se nějakého neznámého důvodu v polospánku převalil a zeptal se: „Jsi vzhůru?“
    „Ano“ odpověděla. „Slyšela jsem nějaký zvuk, jakoby něco volalo.“
    Pozvedl hlavu.
    Z dálky se ozval jemný nářek.
    „Slyšel si to?“ zeptala se udiveně.
    „Co?“
    „Jakoby něco plakalo.“
    „Něco?“ udiveně se zeptal.
    „Někdo.“ odpověděla tajuplně. „Zní to jako duch.“
    „Bože, co to je? Kolik je hodin?“
    „Tři hodiny ráno. Ta osudová hodina.“
    „Osudová?“ zeptal se zvědavě.
    „Víš jak nám doktor Mead vyprávěl, že tohle je přesně ta hodina, kdy to lidé vzdávají a přestávají dál bojovat. Hodina, kdy umírají. Tři ráno.“
    „Radši bych o tom už nepřemýšlel.“ povzdechl.
    Zvuk z venku začal zesilovat.
    „Už je to tu zas“ řekla vystrašeně. „Zní to opravdu jako duch.“
    „Ó můj bože,“ zašeptal. „Jakého ducha myslíš?“
    „Dítě, plačící dítě.“
    „Odkdy mohou být duchové i děti? Víš o nějakém dítěti, které nedávno zemřelo?“ jemně se pousmál.
    „Ne“ odpověděla a zavrtěla hlavou. „Ale možná to není duch dítěte, které zemřelo, ale …. Nevím. Poslouchej.“
    Zaposlouchal se a pláč se znovu ozval z dálky.
    „Co když-“ zašeptala.
    „Co?“
    „Co když je to duch dítěte-“
    „Pokračuj“ prosebně zašeptala.
    „Ještě nenarozeného dítěte.“
    „A existují tací duchové? Vydávají vůbec nějaké zvuky? Bože, proč to vůbec říkám. Jaké divné věci mě to napadají.“
    "Duch ještě nenarozeného dítěte."
    "Jak by mohlo mít hlas?" zeptal se.
    "Možná není mrtvé, ale jednoduše chce žít." řekla.
    "Je to smutné… a tak daleko. Jak mu můžeme odpovědět?"
    Oba poslouchali, jak tiché naříkání neustávalo a jak vítr skučel za oknem.
    Jak poslouchala, do očí jí vyhrkly slzy a zanedlouho se objevily i v jeho očích.
    "Tohle nevydržím." řekl. "Vstanu a přinesu něco k jídlu."
    "Ne, ne." řekla, vzala ho za ruku a pokračovala: "Buď tiše a poslouchej. Možná se dočkáme odpovědi."
    Znovu si lehl, držel jí za ruku a snažil se zavřít oči, neúspěšně.
    Oba leželi v posteli, vítr venku stále hučel a listy na stromech za oknem se třásly.
    Daleko, někde dálce, zvuk naříkání sílil víc a víc.
    "Kdo by to mohl být?" zeptala se " Co by to mohlo být? To snad nikdy nepřestane. Je mi z toho hrozně smutno. Chce se to dostat dovnitř?"
    "Kam dovnitř?“ podivil se.
    "Do našeho života. Není mrtvé a také to nikdy nebylo živé, ale chtělo by žít.
    „Myslíš, že…?“ zaváhala.
    "Co?"
    "Můj bože" vykřikla. "Myslíš, že jak jsme se před měsícem bavili...?"
    "O čem jsme mluvili?" zeptal se.
    "O budoucnosti. O tom, že spolu nechceme založit rodinu. Žádnou rodinu, ani děti."
    "Na to si nepamatuji.", řekl.
    "Zkus to“, řekla. Slíbili jsme si, že nebudeme mít ani rodinu, ani děti. "na chvilku zaváhala, pak dodala: "Žádné děti."
    "Žádné děti, žádná miminka?"
    "Myslíš, že…" zvedla hlavu a poslouchala naříkání zvenčí, které se k nim neslo z dálky, přes lesy, ze vzdálených krajin.
    "Mohlo by to být…“
    "Co?" zeptal se.
    "Myslím,že znám způsob, jak to naříkání zastavit."
    Čekal, s čím přijde.
    "Možná…"
    "Co?" vyzvídal.
    "Možná by sis mohl lehnout sem, ke mně."
    "Chceš, abych si lehl k tobě?"
    "Ano, prosím, pojď ke mně."
    Otočil se, podíval se na ní a nakonec si k ní přilehl.
    Hodiny v dálce odbily 3:15, potom 3:30, zanedlouho 3:45 a nakonec 4:00.
    Oba leželi a jen poslouchali.
    "Slyšíš to? zeptala se.
    "Poslouchám."
    "To naříkání".
    "Přestalo." řekl.
    "Ano, ten duch, to dítě, to miminko, to naříkání, díky Bohu, přestalo."
    Držel jí za ruku, podíval se na ní a řekl " Zastavili jsme to."
    "Ano, díky Bohu, jsme to zastavili." řekla.
    Noc byla tichá. Vítr pomalu ustával. Listy na stromech se přestaly třepotat.
    Leželi ruku v ruce, naslouchali tichu, nádhernému tichu, a čekali, až se rozední.
    Šourková, Faltysová

    OdpovědětVymazat
  47. michaela15. května 2009 v 9:02

    oprava názvu:
    Když se kolébka rozbije

    Polónyová, Chabr, Aj SV VZ

    OdpovědětVymazat
  48. Zdena Hrušková15. května 2009 v 9:18

    Když ledy povolí
    Byla chladná noc a kolem druhé hodiny ranní se začal zvedat slabý vítr. Listy na okolních stromech se začaly třepotat. Kolem třetí hodiny se vítr za oknem ustálil a zlehka ševelil.
    Byla první kdo otevřel oči.
    Z nějakého nepochopitelného důvodu se v polospánku zavrtěl a zeptal se
    „Ty jsi vzůru?“
    „Jsem“ odpověděla „něco jsem slyšela, nějaké volání.“
    Pozvedl hlavu.
    Něco v dáli naříkalo.
    „Slyšels to?“ zeptala se.
    „Co?“
    „Nějaký nářek.“
    „Něco?“
    „Někdo. Zní to jako duch.“
    „Ježiši, co to je. Kolik je hodin?“
    „ Tři ráno. Taková děsivá hodina.“
    „Děsivá?“ podivil se.
    „Však víš, doktor Meade nám přece říkal, že tohle je ta hodina kdy lidé už ztrácejí vůli bojovat. To je ta chvíle, kdy umírají. Ve tři ráno.“
    „Nad tím bych raději nepřemýšlel.“
    Nářek zvenčí zesílil.
    „Už je to tu zase.“ řekla vystrašeně „zní to jako duch.“
    „Můj Bože“ zašeptal „A jaký duch?“
    „Dítě, plačící dítě.“
    „Od kdy bývají duchové dětmi? Víme o nějakém dítěti, které by nedávno zemřelo?“ nuceně se zasmál.
    „Ne.“zavrtěla hlavou. „Ale možná to není duch mrtvého dítěte, ale..... nevím. Poslouchej. “
    Zaposlouchal se a nářek se z dáli ozval znovu.
    „A co když..“ zarazila se.
    „No?“
    „A co když je to duch dítěte -“
    „No? Pokračuj.“
    „Které se ještě nenarodilo.“
    „A takoví duchové jsou? A oni naříkají? Bože, proč to vůbec říkám? To je ale divné.“
    „Duch nenarozeného dítěte.“
    „Jak by mohlo naříkat?“ namítl.
    „Třeba není mrtvé, jen by chtělo žít.“
    „Zní to tak vzdáleně- tak smutně. Jak bychom mu mohli pomoci?“
    Oba se zaposlouchali, tichý nářek neustával a za oknem skučel vítr.
    Jak tak poslouchali, do očí se jí vedraly slzy a to samé se stalo i jemu.
    „Už to nemůžu vydržet.“ povzdechl si. „Vstanu a dám si něco k jídlu.“
    „Ne, nechoď“ zaprosila a chytla ho za ruku. „Zůstaň tu a poslouchej, třeba se dočkáme odpovědi.“
    Ulehl zpět, vzal ji za ruku a snažil se zavřit oči, ale nešlo to.
    Leželi v posteli, skučení větru nepřestávalo a listí na stromech venku se třepotalo.
    Daleko od nich pláč stále pokračoval.
    „Kdo by to mohl být?Co by to mohlo být . Nepřestane to. Jsem z toho tak smutná. Chce snad abychom ho vzali sem?“
    „Sem?“ zarazil se.
    „Do života. Není mrtvé ale nikdy nežilo, ale chtělo by. Myslíš- “ selhal ji hlas.
    „Cože?“
    „Můj Bože“ vydechla „Pamatuješ se na to, o čem jsme minulý měsíc mluvili?“
    „O čem?“
    „O budoucnosti. O tom, že neplánujeme rodinu. Žádnou rodinou. Žádné děti.“
    „Na to se nepamatuji.“ zadumal se.
    „Jen si vzpomeň“ naléhala „slíbili jsme si žádnou rodinu, žádné děti.“ Zajíkla se a dodala „Žádné děťátko.“
    „Žádné děti. Žádné?“
    „Myslíš-“ zvedla hlavu a zaposlouchala se do nářku přicházejícího z venku, z dálky, skrz stromy, napříč krajinou.
    „Mohlo by to snad být-“
    „Co myslíš?“ zeptal se jí.
    „Myslím, že vím, jak zastavit ten pláč.“
    Čekal, co dodá.
    „Myslím, že možná-“
    „Co?“ vyhrkl.
    „Možná by si se měl ke mně přitulit.“
    „To má být návrh?“
    „Ano, pojď ke mně.“
    „Otočil se, podíval se na ni a tesně se k ní přitiskl.“
    Daleko od nich odbily hodiny ve městě čtvrt na čtyři, půl čtvrté, třičtvrtě a pak celou.
    Pak už jen leželi a poslouchali.
    „Slyšíš?“ zeptala se.
    „Poslouchám.“
    „Ten pláč.“
    „Přestal.“
    „Ano, ten duch, to dítě, to děťátko, ten pláč díky Bohu přestal.“
    Držel ji za ruku a zadíval se na ni.
    „My jsme to zastavili.“
    „Ano my,“ řekla. „No jistě, díky Bohu, zastavili jsme to.“
    Noc už byla tichá. Vítr ustal a listí na stromech se přestalo třepotat.
    A v té noci leželi ruku v ruce, poslouchali ticho- to báječné ticho; a čekali na svítání..

    OdpovědětVymazat
  49. Zdena Hrušková15. května 2009 v 9:34

    Hrušková, Starečková

    OdpovědětVymazat
  50. If15. května 2009 v 20:53

    Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  51. If16. května 2009 v 22:58

    Tuto povídku bych nazvala Mrtvá touha...
    Žena v této povídce v sobě "zabila" touhu po dítěti, protože si slíbili, že žádné děti.Proto dětský pláč ustal.

    šírová

    OdpovědětVymazat
  52. L4DIK18. května 2009 v 22:39

    Nářek v tichu noci

    Noc byla chladná a venku byl slyšet slabý vítr, který začal sílit kolem druhé hodiny ráno. Listy na stromech venku se začaly třást. Ve tři hodiny byl vítr už dost silný a jakoby za okny mumlal.
    Ona byla první, kdo otevřel oči.
    A pak, z nějakého nepatřičného důvodu, se i on probral ze svého polospánku.
    „Jsi vzhůru?“ řekl.
    „Ano,“ odpověděla mu. „Byl tam zvuk, něco volalo.“
    Napůl zvedl hlavu.
    Daleko od tud bylo slyšet slabé kvílení.
    „Slyšíš to?“ zeptala se.
    „Co?“
    „Něco naříká.“
    „Něco?“ podivil se.
    „Někdo,“ řekla. „Zní to jako duch.“
    „Můj bože, ty máš věci. Kolik je vůbec hodin?“
    „Tři hodiny ráno. To je ta strašná hodina.“
    „Strašná?“ podivil se.
    „Víš, doktor Meade nám v nemocnici říkal, že to je jediná hodina, kdy se lidé prostě vzdávají, už se dál nesnaží.“ „To je doba kdy umřou. Ve tři hodiny ráno.“
    „Raději bych nad tím nepřemýšlel,“ odvětil.
    Hluk před domem zesílil.
    „Teď znovu,“ vyhrkla. „Zní to jako duch.“
    „Můj bože,“ zašeptal. „Jaký duch?“
    „Dítě,“ řekla. „Plačící dítě.“
    „Od kdy mají děti duchy?“ „Znali jsme nějaká dítě, které teď nedávno umřelo?“ reagoval na to s lehkým úsměvem.
    „Ne,“ řekla, a zavrtěla hlavou. „Ale možná to není duch dítěte, které umřelo, ale… Já nevím. Tak poslouchej.“
    Poslouchal tedy a pláč přicházel z velké dálky opět znovu.
    „Co když-“ zarazila se.
    „Ano?“
    „Co když je to duch dítěte-“
    „No pokračuj,“ řekl.
    „Které se ještě nenarodilo.“
    „Takoví duchové existují? A umí vydávat zvuky? Můj bože, proč to vůbec říkám. Taková hloupost.“
    „Duch dítěte co se ještě nenarodilo."
    „Přece nemůže mít hlas" řekl
    „Třeba není mrtvé, ale jenom chce žít," řekla ona. „Je tak daleko a tak smutné jak mu můžeme pomoci?"
    Za oknem hučel vítr a oba poslouchali pokračující tiché naříkání.
    Jak poslouchala, vkradly se jí do očí slzy a stejná věc zanedlouho postihla i jeho.
    „Už to nevydržím," řekl. „Vstanu a přinesu něco k jídlu.“
    „Ne, ne," vyhrkla a chytila ho za ruku. „Buď tiše a poslouchej. Možná se dočkáme odpovědi."
    Lehl si zpátky, stiskl ji ruku a snažil se zavřít oči, ale nešlo to.
    Oba leželi v posteli, vítr stále hučel a listí se třáslo.
    V dálce, někde hodně daleko, naříkání stále sílilo.
    „Kdo to je?" zeptala se. „Co je to? Ono to snad nikdy nepřestane. Je mi z toho hrozně smutno. Chce se to dostat dovnitř?"
    „Kam dovnitř?" otázal se.
    „Do našeho života. Není to mrtvé a taky to nikdy živé nebylo, ale chtělo by žít.“
    „Myslíš, že..." zaváhala.
    „Co?"
    „Bože," vykřikla. „Myslíš, že jak jsme před měsícem bavili...?"
    „O čem?" zeptal se.
    „O budoucnosti. O tom, že nechceme rodinu, žádnou rodinu, žádné děti“
    „Nevzpomínám si," řekl.
    „Zkus to," naléhala. „Řekli jsme si, že nebudeme mít rodinu, žádné děti." zaváhala a vzápětí dodala, „Vůbec žádné děti."
    „Žádné děti. Žádná miminka?"
    „Myslíš, že..." zvedla hlavu a naslouchala tomu nářku, jenž se linul zdaleka skrz stromy a krajinu. „Mohlo by to být…"
    „Co?“ naléhal.
    „Myslím," řekla, „že vím jak to zastavit."
    Čekal až bude pokračovat.
    „Asi bys měl..."
    „Co?" zeptal se.
    „Asi bys měl ke mě na mou stranu postele."
    „Chceš abych šel k tobě?"
    „Ano prosím, pojď ke mně."
    Otočil se, pohlédl na ní a překulil se k ní. Daleko ve městě odbily čtvrt, půl, tři čtvrtě a konečně čtyři hodiny.
    Pak oba v leže poslouchali.
    „Slyšíš?" zeptala se.
    „Poslouchám."
    „Ten křik."
    „Přestalo to," řekl.
    „ Ano. Ten duch, to dítě, to miminko, ten nářek, díky bohu to už přestalo."
    Držel ji za ruku, pohlédl na ni a řekl, „Zastavili jsme to."
    Noc byla velmi klidná. Vítr utichal a listí na stromech už se netřáslo.
    Leželi ruku v ruce, užívali ticho, nádherné ticho a čekali na rozednění.

    Oprava 18.5. 2009
    Vladimír Puršl, Vít Jankovský

    OdpovědětVymazat
  53. If18. května 2009 v 23:16

    Mrtvá touha

    Noc byla chladná a vál slabý vítr, který nabíral na síle okolo druhé hodiny ranní. Listy na všech stromech se začaly třepotat. Okolo třetí hodiny se vítr ustálil a hučel za okny. Byla první, kdo otevřel oči. A poté se i on z neznámého důvodu probral ze svého polospánku.
    "Jsi vzhůru?" zeptal se tichým hlasem.
    "Ano." odpověděla. "Slyšela jsem nějaký zvuk, jako by něco volalo."
    Z poloviny nadzvedl hlavu. V dálce bylo slyšet slabé naříkání.
    "Slyšel jsi to?" zeptala se rozrušeným hlasem.
    "Co?"
    "Něco brečí."
    "Něco?" zeptal se.
    "Někdo." pokračovala. "Zní to jako duch."
    "Ach můj bože, co je to za řeči. Kolik je vlastně hodin?"
    "Tři ráno. Ta strašná hodina."
    "Strašná?" nevěřil svým uším.
    "Víš jak nám doktor Meande říkal, že v nemocnici je to jedna z těch hodin, kdy to
    lidé prostě vzdají, už se přestanou snažit. Hodina, kdy zemřou. Tři ráno."
    "Raději bych na to nemyslel." Zvuk zvenčí domu zesiloval.
    "Je to tu znovu." nastražila uši. "Zní to jako duch."
    "Pane bože," zašeptal. "Jaký druh ducha?"
    "Dítě," odpověděla. "Dětský pláč."
    "Odkdy existují duchové dětí? Víme o nějakém dítěti, které nedávno zemřelo?" Zlehka se pousmál.
    "Ne," zavrtěla hlavou. "Ale možná to není duch dítěte, které zemřelo...Já nevím. Poslouchej." Zaposlouchal se a v dálce byl opět slyšet pláč.
    "Co když - " začala svou myšlenku.
    "Ano?"
    "Co když je to duch dítěte - "
    "Pokračuj." vyzval jí.
    "Které se ještě nenarodilo."
    "Existují vůbec takoví duchové? A mohou vydávat zvuky? Můj bože, proč to říkám? Takové divné věci to říkám."
    "Duch dítěte, které se ještě nenarodilo."
    "Jak může mít hlas?" nechápal.
    "Možná není mrtvé, ale prostě chce jenom žít," odpověděla mu. "Je tak vzdálený, tak smutný. Jak mu můžeme odpovědět?" Oba poslouchali a tichý pláč dál pokračoval a vítr skučel za okny. Jak tak poslouchala, oči se jí zalily slzami a jak poslouchali dál, to samé se stalo i jemu.
    "Tohle nevydržím," a začal se zvedat z postele. "Vstanu a půjdu si pro něco k jídlu."
    "Ne, ne." prosila ho a vzala jeho dlaň a tiskla ji. "Buď velmi potichu a poslouchej. Možná dostaneme odpověď."
    Lehl si zpátky do postele, držel ji za ruku a pokoušel se zavřít oči, ale nešlo mu to. Oba leželi v posteli, vítr stále kvílel a listy se venku za okny třepotaly. Daleko, hodně daleko se zvuk pláče ozýval stále dokola.
    "Kdo by to mohl být?" přemýšlela. "Co by to mohlo být? Nepřestává to. Jsem z toho
    tak smutná. Prosí nás to, abychom to nechali vejít?"
    "Nechali vejít?" nechápal.
    "No aby žilo. Není mrtvé, nikdy nežilo, ale chce žít. Myslíš - " zaváhala.
    "Co?"
    "Pane bože," nechápavě zavrtěla hlavou. "Myslíš, že to, o čem jsme se bavili před měsícem...?"
    "A o čem jsme se to bavili?" nemohl si vzpomenout.
    "O budocnosti. O tom, že nebudeme mít rodinu. Žádná rodina. Žádné děti."
    "Na to si nevzpomínám."
    "Vzpomeň si. Zkus to." vybízela ho. "Slíbili jsme si žádnou rodinu, žádné děti." zaváhala a poté dodala: "Žádná miminka."
    "Žádné děti? Žádná miminka?"
    "Myslíš -" zvedla hlavu a zaposlouchala se do pláče tam venku za okny, daleko od nich, skrze stromy, napříč přírodou. "Může to být, že -. "
    "Co?"
    "Myslím, že vím, jak ten pláč zastavit."
    Čekal, až dokončí větu.
    "Myslím, že možná - "
    "Co?" ztrácel svůj ledový klid.
    "Možná by sis měl lehnout na mojí stranu postele."
    "Chceš, abych si lehnul k tobě?"
    "Ano. Chci. Prosím. Lehni si ke mě."
    Otočil se, podíval se jí do očí a konečně se celý posunul na její stranu postele.
    V dálce hodiny na radnici odbily 3:15, poté 3:30, poté 3:45, poté 4:00. Oba leželi a poslouchali.
    "Posloucháš?" zeptala se.
    "Poslouchám."
    "Pláč."
    "Přestal." nevěřil svým uším.
    "Ano. Ten duch, to dítě, to miminko, ten pláč, díky bohu to přestalo."
    Držel ji za ruku, otočil svou tvář směrem k té její a řekl: "My jsme to zastavili."
    "Zastavili," souhlasně přikývla. "Ano. Díky bohu jsme to zastavili."
    Noc byla velmi tichá. Vítr se zcela utišil. Listy venku na stromech se přestaly
    třepotat. Tu noc leželi ruku v ruce, poslouchali to ticho, to překrásné ticho a čekali na rozbřesk.

    šírová

    OdpovědětVymazat
  54. Peter19. května 2009 v 17:41

    Když větev praskne
    Noc byla chladná a vanul lehký vánek, který vanul již od druhé hodiny ranní.
    Listy na stromech se venku začaly třást.
    Okolo třetí hodiny vánek vál stále stejně, tam za oknem.
    Byla první, která otevřela oči.
    Na to, z nějakého záhadného důvodu, se i on v polospánku pohnul.
    „Jsi vzhůru?“ zeptal se.
    „Ano,“ odpověděla. „Slyšela jsem zvuk, jakoby něco volalo!“
    Pozvednul hlavu.
    Z dálky přicházelo mírné naříkání.
    „Slyšíš to?“ vyhrkla.
    „Co?“
    „Něco naříká.“
    „Něco? “ podivil se.
    „Něco,“ řekla, „zní to jako duch.“
    „Pane bože, co to je. Kolik je hodin?“
    „Tři ráno. Ta děsivá hodina.“
    „Děsivá?“ podivil se.
    „Dyť víš, jak nám pan doktor Meade říkal o nemocnicích, je to právě ta jediná hodina, kdy se lidé vzdávají a už se dál nesnaží. Je to ta hodina, kdy umírají. Tři hodiny ráno.“
    „Radši bych se tím nezabýval,“ naznačil.
    Zvuk zvenčí byl hlasitější.
    „Je to tu zase,“ řekla. „Zní to jako duch.“
    „Ó, můj bože,“ zašeptal. „Jakej duch?“
    „Dětský,“ naznačila, „dětský pláč.“
    „Od kdy mají děti duchy? Známe nějaké miminko, které poslední dobou umřelo?,“ a jakoby se pousmál.
    „No,“ zaváhala a kývla hlavou sem a tam. „Tak možná, že to není duch miminka, které umírá, ale…nevím…Poslouchej.“
    Zaposlouchal se a nářek se znova ozval, daleko odtud.
    „Co když -,“ řekla.
    „Ano?“
    „Co když je to duch dítěte-“
    „Pokračuj,“
    „Které se ještě nenarodilo?“
    „Jsou vůbec nějací takoví duchové? A můžou vydávat zvuky?“
    „Můj bože, proč to říkám? Jak je zvláštní to vyslovit.“
    „Duch dítěte, které ještě nepřišlo na svět.“
    „Jak tedy může vydávat zvuky?“ divil se. „Možná, že není mrtvé, snaží se třeba přežít.“
    Napadlo jí. „Je tak opuštěné a daleko. Jak mu mohu odpovědět?“
    Potom oba poslouchali jak dítě tiše pláče a stejně tak i slyšeli, jak vítr za okny kvílí.
    A jak tak poslouchali bylo oběma do pláče. „Už to nemůžu vydržet poslouchat, “ zaúpěl. „Půjdu a dám si něco k jídlu.“ „ Ne, ne, “ vyhrkla a uchopila jeho ruku do své a držela ji. „Bud tiše a poslouchej přeci! Možná dostaneme odpověď.“ Opět se tedy uvelebil držejíc ji za ruku a pokusil se zavřít oči, ale nešlo to.
    Leželi jen tak tedy v posteli a vítr zvenčí si pomrukoval a listy se třepetaly ve větru.
    Strašně z dálky se, ze strašně velké dálky se ozýval dětský pláč znova a znova.
    „ Kdo by to mohl být?“zajímalo jí. „A taky co by to mohlo být? Ono to nepřestane. A mě je z toho do páče. Neptá se nás jestli může přijít? Přijít?“ Otázal se. „No ano, aby bylo mezi námi. Není mrtvé a taky nikdy ani nežilo, ale chce být tady s námi. Myslíš, že….“ zaváhala.
    „Co, jako?“
    „Oh můj Bože“znejistěla. „Myslíš, že náš rozhovor, asi ten tak před měsícem….?“
    „Jaký rozhovor?“znejistěl.
    „ No přeci o budoucnosti. O tom, že nebudeme jedna rodina. Žádná rodina, žádné děti.“
    „Nevzpomínám si,“ hlesl.
    „Tak si vzpomeň“ řekla. „ Řekli jsme jeden druhému žádné děti a žádná rodina.“ Chvíli váhala a pak dodala. „Žádná miminka ani děti. Myslíš, že“– pozdvihla hlavu a zaposlouchala se do brekotu v dálce, za horama a za řekama. „ Nemůže to být přeci-“
    „Co?“ptal se .
    „ Myslím,“ řekla, „ že vím způsob jak ten brek zastavit.“
    On ji pozoroval a čekal co řekne v očekávání dál.
    „Možná, že bys mohl-“
    „Co?“ptá se jí.
    Možná bys ses měl víc naklonit ke mně.“
    „Ty mě o to žádáš?“
    „ Ano prosím tě o to“.
    Pootočil se a podíval se ni a nakonec celý obrátil k ní.
    Z dálky se ozvaly hodiny, jak odbíjí tři- patnáct, tři – třicet a potom čtyři hodiny ráno.
    Oba jen tak leží a poslouchají.
    „ Slyšíš?“ zašeptala.
    „ Já poslouchám.“
    „ Ten pláč.“
    „ Už přestal“ vydechl.
    „ Ano. Ten duch, to dítě, ten pláč už díkybohu přestal.“
    Zajel svou dlaní do její, otočil se k ní a řekl,“ My jsme to zastavili.“
    „Ano,“ odpověděla. „ O, ano díky bohu , jsme to zastavili.“
    Dále už noc byla je velmi tichá. Vítr začal utichat. Listy na stromech se přestaly třást.
    A oni dva leží v noci, ruka v ruce a poslouchají to ticho, to nádherné ticho, a poslouchají až do rozbřesku.
    Pavla Novakova a Petr MOc

    OdpovědětVymazat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)