11. listopadu 2009

A. C. Clarke a science fiction



Žánr science fiction v sobě často spojuje fantazii a špičkové technické znalosti; Arthur C. Clarke je jedním z představitelů právě této "technologické" oblasti sci-fi literatury. Při překládání jeho textů je třeba mít na paměti, že autor vystudoval obor fyzika a matematika, a pokud mluví o astronomii, astrofyzice a technických vědách vůbec, přísně respektuje přírodní zákony (na rozdíl od některých jiných autorů sci-fi).

Úkoly:
1. Přečtěte si celý níže uvedený text. Ujistěte se, že mu dobře rozumíte.
2. Vypište si hlavní technické termíny a ověřte si jejich překlad. Výsledek konzultujte ve čtyřčlenných skupinách, konečný zápis vložte do komentáře k blogu jednou za celou skupinu (s podpisy).
3. Co to je fuleren?


Komentář k překladům - častější problémy
1. "costing many times their weight in gold" - co to přesně znamená? cenu nebo váhu?
2. použití velkých písmen v názvech - čeština má jiné principy než angličtina.
3. "like a ghost that had been suddenly exorcised" - nepřekládejte úplně doslova, zamyslete se nad "obrazem", významem tohoto obratu
4. "Moving an arm's-breadth above it..." - nepřekládejte doslova, najděte český idiom nebo ustálené spojení, které má stejný význam
5. Snažte se nekombinovat v přímém spojení slova cizího a českého základu; kdy je lepší použít slovo "orbita" a kdy "oběžná dráha"?
6. Ověřujte si český překlad termínů! Statický nezmanená totéž co stacionární.


Pro zasmání - ukázka strojového překladu
___________________________________________________________________________________

THE FOUNTAINS OF PARADISE
Arthur C. Clarke


"Sorry about the race," said Rajasinghe, "but I note that Marlin III won very handily without you. I think you'll admit that this is rather more important... But let Morgan speak for himself."
He released the PAUSE button on the projector, and the frozen statue came instantly to life.
"My name is Vannevar Morgan. I am Chief Engineer of Terran Construction's Land Division. My last project was the Gibraltar Bridge. Now I want to talk about something incomparably more ambitious."
Rajasinghe glanced round the room. Morgan had hooked them, just as he had expected.
He leaned back in his chair, and waited for the now familiar, yet still almost unbelievable, prospectus to unfold. Odd, he told himself, how quickly one accepted the conventions of the display, and ignored quite large errors of the Tilt and Level controls. Even the fact that Morgan "moved" while staying in the same place, and the totally false perspective of exterior scenes, failed to destroy the sense of reality.
"The Space Age is almost two hundred years old. For more than half that time, our civilisation has been utterly dependent upon the host of satellites that now orbit Earth. Global communications, weather forecasting and control, land and ocean resources banks, postal and information services -if anything happened to their space-borne systems, we would sink back into a dark age. During the resultant chaos, disease and starvation would destroy much of the human race.
"And looking beyond the Earth, now that we have self-sustaining colonies on Mars, Mercury and the Moon, and are mining the incalculable wealth of the asteroids, we see the beginnings of true interplanetary commerce. Though it took a little longer than the optimists predicted, it is now obvious that the conquest of the air was indeed only a modest prelude to the conquest of space.
"But now we are faced with a fundamental problem - an obstacle that stands in the way of all future progress. Although generations of research have made the rocket the most reliable form of propulsion ever invented -"
("Has he considered bicycles?" muttered Sarath.)
"- space vehicles are still grossly inefficient. Even worse, their effect on the environment is appalling. Despite all attempts to control approach corridors, the noise of take-off and reentry disturbs millions of people. Exhaust products dumped in the upper atmosphere have triggered climatic changes, which may have very serious results. Everyone remembers the skin-cancer crisis of the twenties, caused by ultra-violet break-through - and the astronomical cost of the chemicals needed to restore the ozonosphere.
"Yet if we project traffic growth to the end of the century, we find that Earth-to-orbit tonnage must be increased almost fifty percent. This cannot be achieved without intolerable costs to our way of life - perhaps to our very existence. And there is nothing that the rocket engineers can do; they have almost reached the absolute limits of performance, set by the laws of physics.
"What is the alternative? For centuries, men have dreamed of anti-gravity or of 'spacedrives'. No-one has ever found the slightest hint that such things are possible; today we believe that they are only fantasy. And yet, in the very decade that the first satellite was launched, one daring Russian engineer conceived a system that would make the rocket obsolete. It was years before anyone took Yuri Artsutanov seriously. It has taken two centuries for our technology to match his vision."
Each time he played the recording, it seemed to Rajasinghe that Morgan really came alive at this point. It was easy to see why; now he was on his own territory, no longer relaying information from an alien field of expertise. And despite all his reservations and fears, Rajasinghe could not help sharing some of that enthusiasm. It was a quality which, nowadays, seldom impinged upon his life.
"Go out of doors any clear night," continued Morgan, "and you will see that commonplace wonder of our age - the stars that never rise or set, but are fixed motionless in the sky. We -and our parents - and their parents - have long taken for granted the synchronous satellites and space stations, which move above the equator at the same speed as the turning earth, and so hang forever above the same spot.
"The question Artsutanov asked himself had the childlike brilliance of true genius. A merely clever man could never have thought of it - or would have dismissed it instantly as absurd.
"If the laws of celestial mechanics make it possible for an object to stay fixed in the sky, might it not be possible to lower a cable down to the surface - and so to establish an elevator system linking Earth to space?
"There was nothing wrong with the theory, but the practical problems were enormous. Calculations showed that no existing materials would be strong enough; the finest steel would snap under its own weight long before it could span the thirty-six thousand kilometres between Earth and synchronous orbit.
"However, even the best steels were nowhere near the theoretical limits of strength. On a microscopic scale, materials had been created in the laboratory with far greater breaking strength. If they could be mass-produced, Artsutanov's dream could become reality, and the economics of space transportation would be utterly transformed.
"Before the end of the twentieth century, super-strength materials -hyperfilaments -had begun to emerge from the laboratory. But they were extremely expensive, costing many times their weight in gold. Millions of tons would be needed to build a system that could carry all Earth's outbound traffic; so the dream remained a dream.
"Until a few months ago. Now the deep-space factories can manufacture virtually unlimited quantities of hyperfilament. At last we can build the Space Elevator or the Orbital Tower, as I prefer to call it. For in a sense it is a tower, rising clear through the atmosphere, and far, far beyond..."
Morgan faded out, like a ghost that had been suddenly exorcised. He was replaced by a football-sized Earth, slowly revolving. Moving an arm's-breadth above it, and keeping always poised above the same spot on the equator, a flashing star marked the location of a synchronous satellite.
From the star, two thin lines of light started to extend-one directly down towards the earth, the other in exactly the opposite direction, out into space.
"When you build a bridge," continued Morgan's disembodied voice, "you start from the two ends and meet in the middle. With the orbital tower, it's the exact opposite. You have to build upwards and downwards simultaneously from the synchronous satellite, according to a careful programme. The trick is to keep the structure's centre of gravity always balanced at the stationary point; if you don't, it will move into the wrong orbit, and start drifting slowly round the earth."
The descending line of light reached the equator; at the same moment, the outward extension also ceased.
"The total height must be at least forty thousand kilometres - and the lowest hundred, going down through the atmosphere, may be the most critical part, for there the tower may be subject to hurricanes. It won't be stable until it's securely anchored to the ground.
"And then, for the first time in history, we shall have a stairway to heaven - a bridge to the stars. A simple elevator system, driven by cheap electricity, will replace the noisy and expensive rocket, which will then be used only for its proper job of deep-space transport. Here's one possible design for the orbital tower -"

The image of the turning earth vanished as the camera swooped down towards the tower, and passed through the walls to reveal the structure's cross-section.
"You'll see that it consists of four identical tubes -two for Up traffic, two for Down. Think of it as a four-track vertical subway or railroad, from Earth to synchronous orbit.
"Capsules for passengers, freight, fuel would ride up and down the tubes at several thousand kilometres an hour. Fusion power stations at intervals would provide all the energy needed; as ninety percent of it would be recovered, the net cost per passenger would be only a few dollars. For as the capsules fall earthwards again, their motors will act as magnetic brakes, generating electricity. Unlike re-entering spacecraft, they won't waste all their energy heating up the atmosphere and making sonic booms; it will be pumped back into the system. You could say that the Down trains will power the Up ones; so even at the most conservative estimate, the elevator will be a hundred times more efficient than any rocket.
"And there's virtually no limit to the traffic it could handle, for additional tubes could be added as required. If the time ever comes when a million people a day wish to visit Earth or to leave it -the orbital tower could cope with them. After all, the subways of our great cities once did as much..."
Rajasinghe touched a button, silencing Morgan in mid-sentence.

74 komentářů:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Terran Construction's Land Division
    pozemní divize Terran Construction

    Odd, he told himself, how quickly one accepted the conventions of the display, and ignored quite large errors of the Tilt and Level controls.
    ovládání sklonu a vertikální úrovně

    The Space Age is almost two hundred years old
    kosmický věk

    hyperfilaments
    hyperfilamenty

    For centuries, men have dreamed of anti-gravity or of 'spacedrives'.
    vesmírný pohon

    synchronous orbit
    bod na oběžné dráze, který se otáčí souběžně s bodem na Zemi

    celestial mechanics
    zákony nebeské mechaniky (pohyb vesmírných těles vesmírem)

    breaking strenght
    trvanlivost materiálu, pevnost, bod kdy se materiály trhají

    Hájková, Svoboda, Šlajchrtová

    OdpovědětVymazat
  3. hyperfilaments – hyper vlákna
    cross-section - průřez
    synchronous orbit – synchronní oběžná dráha
    space-borne systems – systémy vyrobené ve vesmíru
    ultra-violet break-through – objev UV záření
    Earth-to-orbit tonnage – nosnost mezi Zemí a vesmírem
    spacedrives – vesmírné pohony
    tilt – náklon
    information from an alien field of expertise – informace z cizího vědního oboru

    Martina Křenková, Vlaďka Novotná, Jirka Kunášek, Veronika Křivanová

    OdpovědětVymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. approach corridor = přibližovací koridor

    ultra-violet break-through = objev UV záření

    Earth-to-orbit tonnage = nosnost lodi, která letí ze Země na oběžnou dráhu

    space age = vesmírný věk

    upper atmosphere = svrchní atmosféra

    tilt and level controls = ovladače řízení

    sonic boom = aerodynamický (nadzvukový) třesk

    deep-space = vzdálený vesmír

    orbital tower = orbitální věž

    hyperfilaments = super silný materiál, zůstane nepřeloženo

    Veronika Lojková, Barbora Volhejnová, Lukáš Janičík, Michal Nepustil

    OdpovědětVymazat
  6. hyperfilament - hypervlákno
    Tilt and Level controls - ovladače úhlu sklonu a výšky
    space-borne system - palubní systém
    Orbital Tower - orbitální věž
    synchronous satellite - geostacionární družice
    Fusion power - fúzní pohon
    sonic boom - akustický třesk
    Space Elevator - orbitální výtah

    Veronika Palovská + Veronika Lánská

    OdpovědětVymazat
  7. celestial mechanics - nebeská mechanika
    hyperfilaments - hypervlákna
    Earth´s outbound traffic - jednosměrný provoz ze Země
    Earth - to - orbit tonnage - nákladní objem lodi na oběžné dráze
    space - borne systems - vesmírný systém
    synchronous satellite - synchronní družice
    fusion power stations - fúzní elektrárna
    sonic booms - nadzvukový třesk

    Slabová, Mánková, Masopustová, Majtánová

    OdpovědětVymazat
  8. hyperfilament- hyperfilamenty
    spacedrives- electromagnetický pohon
    Orbital Tower- Orbitální věž
    Synchronous orbit- synchronní dráha
    Fusion power station- fúzní reaktor
    bicycle- dvojí cyklus :)
    Space elevator- prostorový zvedač :)
    Kunt, Záprt, Cihelnková, Sobková

    OdpovědětVymazat
  9. celestial mechanics - nebeská mechanika
    hyperfilaments - hypervlákna
    Earth´s outbound traffic - odchozí provoz ze Země
    Earth - to - orbit tonnage - nákladní objem lodi, která cestuje mezi Zemí a vesmírem
    space - borne systems - vesmírný systém
    synchronous satellite - geostacionární družice
    fusion power stations - fúzní elektrárna
    sonic booms - nadzvukový třesk

    OdpovědětVymazat
  10. The Space Age - kosmický věk
    Spacedrives - vesmírné pohony
    Celestial mechanics - nebeská mechanika
    Hyperfilaments - supervlákna
    Orbit tower - orbitální věž (věž na oběžné dráze)
    Sonic boom - nadzvukový třesk

    Hradílek

    OdpovědětVymazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  12. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  13. „Nicméně ani ta nejlepší ocel se v nejmenším nepřibližovala teoretickým limitům pevnosti. V laboratořích byly vyvinuty v mikroskopickém hledisku materiály s daleko větší pevností. Kdyby mohly být masově vyráběny, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností, a to by zcela změnilo i ekonomiku vesmírné dopravy.“
    „Před koncem dvacátého století začaly z laboratoří vycházet super-pevné materiály – hyperfilamenty. Byly ale neobyčejně drahé, ceněny mnohdy váhou zlata. Milionů tun by bylo potřeba k vybudování systému, který by unesl všechnu přepravu odcházející ze země, a tak sen zůstal jen snem.“
    „Až do doby před několika měsíci. Nyní jsou hlubokovesmírné továrny schopné vyrobit prakticky neomezené množství hyperfilamentů. Nakonec můžeme postavit Vesmírný výtah, který bych raději nazval Orbitální věží. V jistém smyslu slova to věž je, věž která jasně stoupá atmosférou dál a dál...“
    Morgan zmizel, jako duch, který byl rázem vymícen. Byl nahrazen pomalu se otáčející Zemí velikosti fotbalového míče. Blikající hvězda nad ní ukazovala pozici synchronní družice ve vzdálenosti šířky paže a stále ve stejné poloze vůči jednomu bodu na rovníku.
    Od hvězdy vedly dvě tenké světelné linky – jedna přímo dolů k Zemi, druhá přesně opačným směrem, do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas, „začínáte z obou konců a setkáte se uprostřed. S Orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět současně nahoru i dolů od geostacionární družice, podle bezpečnostního plánu. Vtip je to v tom, že držíte těžiště konstrukce vždy vyvážené ve stacionárním bodě, když ne, posune se na špatný orbit a začne se pomalu rozšiřovat kolem Země.“
    Klesající světelná linka dosáhla rovníku a současně se zastavila i ta vnější.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů – přičemž nejnižších sto kilometrů sahajících do atmosféry může být nejkritičtější částí, protože tam by mohla být věž terčem hurikánů. Nebude stabilní dokud bezpečně nezakotví v zemi.“
    „A potom, poprvé v historii, bychom měli schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém, poháněný levnou elektrickou energií, nahradí hlučné a drahé raketoplány, které by pak byly využívány jen pro svůj původní účel - hlubokovesmírnou dopravu. Zde je jeden případný návrh orbitální věže...“

    Anita Slabová

    OdpovědětVymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  15. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  16. „Nicméně ani ta nejlepší ocel se v nejmenším nepřiblížila teoretickým limitům pevnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratořích vytvořeny mnohem pevnější materiály. Kdyby mohli být produkovány ve velkém, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností a ekonomie vesmírného transportu by se tak kompletně změnila.
    „Před koncem dvacátého století, se z laboratoří začali vynořovat super-silné materiály - hyperfilamenty. Ale byly extrémně nákladné. Stály několikrát více, než byla jejich váha ve zlatě. Miliony tun by bylo za potřebí k vybudování systému, který by přepravil veškeré obchody vycházející ze Země, a tak sen zůstal pouze snem.
    „To bylo ještě před několika měsíci. Nyní mohou továrny v kosmickém prostoru vyrábět doslova neomezené množství hyperfilamentů. Přinejmenším můžeme vyrobit kosmický výtah nebo orbitální věž, jak tomu ja raději říkám. Protože je to v jistém smyslu věž, která vystupuje za atmosférou a ještě mnohem, mnohem dál...“
    Morgan zmizel, stejně jako duch, který byl náhle zahnán. Byl nahrazen pomalu se otáčející planetou Zemí ve velikosti fotbalového míče. Nad ní se pohybovala blikající hvězda ve vzdálenosti šířky pažy a stále balancující nad jedním místem na rovníku označila polohu geostacionární družice.
    „Když stavíte most“ pokračoval hlas mimo Morganovo tělo, „začnete na dvou různých koncích a střetnete se uprostřed. S orbitální věží tomu je přesně naopak. Musíte stavit nahoru a dolu zároveň s geostacionární družicí, přesně podle důkladného plánu. Trik je v tom, že musíte udržet střed gravitace v konstrukci stále vyrovnaný na jednom bodě, pokud tak neuděláte, přesune se na špatnou oběžní dráhu a začne pomalu kroužit kolem Země.
    Klesající rozsah světla dosáhl rovníku, a v ten samý moment, se také zastavilo vnější rozpětí.
    „Celková výška musí být alespoň čtyřicet tisíc kilometrů – a nejnižší sto. Projít dolů přes atmosféru může být tou nejkritičtější částí, protože tady se může věž podvolit hurikány. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně ukotvena k zemi.
    „A pak budeme mít poprvé v historii schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahu, který je veden levnou elektřinou, nahradí hlučné a nákladné rakety, které potom budou využívány pouze k jejich správnému účelu, a tím je transport kosmickým prostorem. Zde je jeden z možných návrhů orbitální věžě-“

    Lukáš Janičík

    OdpovědětVymazat
  17. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  18. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  19. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  20. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  21. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  22. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  23. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  24. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  25. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  26. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  27. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  28. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  29. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  30. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  31. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  32. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  33. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  34. „I ta nejlepší ocel měla nicméně daleko k teoretické hranici pevnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratořích vyvinuty materiály s mnohem větší mezí pevnosti. Kdyby se daly vyrábět masově, mohl by se splnit Artsutanův sen a ekonomika vesmírné přepravy by se od základů změnila.
    Před koncem dvacátého století laboratoře vyvinuly extra silný materiál - hyperfilament. Byl však nesmírně drahý, jeho cena několikanásobně převyšovala jeho váhu ve zlatě. Přitom by bylo potřeba milionů tun, aby systém unesl veškerou dopravu ze země; a tak sen zůstal snem.
    Až do doby před několika měsíci. Nyní mohou továrny hluboko ve vesmíru vyrábět prakticky nekončené množství hyperfilamentu. Konečně můžeme postavit Vesmírný výtah či Orbitální věž, což bych jako název preferoval. Protože v jistém smyslu jde o věž, pronikající atmosférou, a daleko, daleko za ni…“
    Morgan se náhle rozplynul. Na jeho místě se objevila země velikosti fotbalového míče, která se pomalu otáčela. Na délku paže od ní se pohybovala blikající hvězda, která se neustále udržovala nad stejným bodem na rovníku a označovala tak pozici geostacionární družice. Z hvězdy vybíhaly dva tenké světelné paprsky, jeden přímo proti zemi, druhý přesně opačným směrem, ven do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas bez obrazu, „začnete od dvou konců a uprostřed se setkáte. U orbitální věže je to přesně naopak. Musíte stavět směrem od družice současně nahoru a dolů, a to podle pečlivého rozvrhu. Vtip spočívá v tom vždy udržet střed celé struktury vyvážený v pevném bodě; v opačném případě se posune na špatnou oběžnou dráhu a začne pomalu obíhat kolem země.“
    Sestupující paprsek se dotkl rovníku a ve stejnou chvíli se zastavil i paprsek opačný.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů – a posledních sto, prostupujících dolů skrz atmosféru, bude kritických, protože zde může být věž vystavena hurikánům. Věž nebude stabilní, pokud nebude pevně ukotvena k zemi.
    A potom budeme poprvé v historii mít schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý zdvižný systém, poháněný levnou elektřinou, nahradí hlučné a drahé rakety, které se budou nadále používat jen pro vhodnou práci ve vesmírné přepravě. Tady je jeden z možných návrhů vesmírné věže –“

    OdpovědětVymazat
  35. „Ovšem ani ta nejlepší ocel se zdaleka nepřibližuje teoretickým limitům odolnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratořích vytvořeny materiály s mnohem větší mezí pevnosi. Pokud by bylo možné je vyrábět ve velkém, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností a ekonomika vesmírné přepravy by se naprosto změnila.“
    „Před koncem dvacátého století se z laboratoří dostávaly extrémně tažné materiály – hyperfilamenty. Byly ale extrémně drahé, stály mnohonásobky své váhy ve zlatě. K vybudování systému schopného unést všechnu přepravu odcházející ze země by bylo zapotřebí miliónů tun, tak sen zůstal jen snem.
    Až do posledních měsíců. Nyní mohou továrny hluboko ve vesmíru vyrábět téměř neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme postavit orbitální výtah, nebo orbitální věž, jak tomu raději říkám já. Protože to je v jistém smyslu věž, která stoupá skrz atmosféru a mnohem, mnohem dál...“
    Morgan se zničehonic vytratil jako duch. Byl nahrazen pomalu se otáčející Zemí o velikosti fotbalového míče. Nad ní, ve vzdálenosti šířky paže a stále ve stejné poloze vůči jednomu bodu na rovníku, blikající hvězdička ukazovala pozici synchronní družice.
    Z hvězdičky se začaly prodlužovat dva tenké paprsky světla – jeden přímo k zemi, druhý zcela opačným směrem, dál do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas, „začnete od obou konců a setkáte se uprostřed. S orbitální věží je tomu přesně naopak. Musíte stavět zároveň nahoru a dolů od synchronní družice přesně podle pečlivého plánu. Trik spočívá v tom, že musíte udržet těžiště stavby ve stacionárním bodu, pokud ne, posune se na špatnou oběžnou dráhu a začne se pomalu pohybovat okolo Země.“
    Klesající paprsek světla dosáhl rovníku a ve stejný moment ustala i prodlužování směrem ven.
    „Celková výška musí být alespoň čtyřicet tisíc kilometrů – a spodních sto jdoucích skrz atmosféru může být kritickou částí, neboť tam může být věž ovlivňována hurikány. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně zakotvena v zemi.
    A pak, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém poháněný levnou elektřinou nahradí hlučné a drahé rakety, které potom budou používány jen za svým pravým účelem – vesmírnou přepravou. Tady je jeden možný design orbitální věže;“

    Lenka Sobková

    OdpovědětVymazat
  36. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  37. „Nicméně ani ta nejlepší ocel se v nejmenším nepřibližovala teoretickým limitům pevnosti.
    V laboratořích byly vyvinuty materiály v mikroskopickém měřítku daleko pevnější.
    Kdyby mohly být vyráběny ve velkém, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností a ekonomie vesmírného transportu by se tak dočista změnila.“
    „Před koncem 20. století z laboratoří začaly vycházet super pevné materiály – hyperfilamenty. Byly ale nesmírně drahé. Cenou mnohokrát překračovaly svou vlastní váhu ve zlatě. Miliony tun by byly zapotřebí k vybudování systému schopného unést tíhu veškeré odchozí dopravy ze Země, a tak sen zůstává snem.“
    „Až do doby před několika měsíci. Nyní jsou továrny v hlubokém vesmíru schopné vyrobit prakticky neomezené množství hyperfilamentů.
    Alespoň můžeme vybudovat vesmírný výtah, který raději nazývám orbitální věž. Neboť v jistém smyslu je to věž tyčící se skrze atmosféru dál a dál...“ Morgan náhle zmizel jako duch. Byl nahrazen pomalu se otáčející planetou Zemí velkou jako fotbalový míč. Nad ní se ve vzdálenosti paže pohybovala blikající hvězda, která se otáčela stále nad jedním bodem na rovníku a značila polohu geostacionální družice. Od hvězdy se rozbíhaly dvě tenké světelné čáry. Jedna přímo dolů směrem k Zemi, druhá opačným směrem, do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval pouze Morganův hlas, ,, Začnete od konců a setkáte se uprostřed. S orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět vzhůru i k zemi zároveň z geostacionální družice, podle velmi pečlivého plánu. Vtip je v tom, že musíte těžiště konstrukce udržovat stále v nehybném bodě. Pokud ne, posune se na nesprávnou oběžnou dráhu a začne pomalu obíhat Zemi.“
    Klesající světelná čára dosáhla rovníku a současně se zastavila i čára směřující opačným směrem.
    ,,Konečná výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů. Posledních sto kilometrů procházejících atmosférou může být nejkritičtějších, protože věž může být vystavěna hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně ukotvena k zemi.“
    ,, A pak, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe-most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém poháněný levnou elektřinou nahradí hlučné a drahé rakety, které budou poté využívány výhradně pro dopravu hlubokým vesmírem. Zde je jeden možný návrh orbitální věže...“

    OdpovědětVymazat
  38. Avšak ani ty nejkvalitnější oceli se v nejmenším nepřibližovaly teoretickým limitům pevnosti. Už tehdy byly v laboratořích v mikroskopickém měřítku vytvářeny materiály s daleko větší pevností. Kdyby bylo možné vyrábět je ve velkém, Artsutanův sen by se mohl stát skutečností, a ekonomika vesmírné dopravy by se naprosto změnila.
    Před koncem dvacátého století začali v laboratoři vyvíjet superpevné materiály – hyperfilamenty. Ale byly příliš drahé; jejich cena byla mnohem vyšší než jejich váha ve zlatě. K vybudování systému, který by nesl tíhu veškeré odchozí dopravy ze Země, by bylo zapotřebí miliony tun těchto hyperfilamentů. A tak sen zůstal jenom snem.
    „Až do doby před pár měsíci. Nyní mohou továrny v hlubokém vesmíru vyprodukovat prakticky neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme vybudovat vesmírný výtah nebo orbitální věž, jak to raději nazývám já. Protože v jistém smyslu to skutečně je věž , tyčící se celou atmosférou a daleko, daleko za ni...”
    Morgan se začal vytrácet jako duch, kterého se někdo snaží vymítat. Vystřídala ho Země o velikosti fotbalového míče, která se pomalu otáčela. Na délku paže od Země se objevila blikající hvězda, která označovala umístění geostacionární družice a vznášela se nad stále stejným bodem na rovníku.
    Od hvězdy se začaly rozbíhat dvě tenké světelné čáry. Jedna přímo dolů směrem k Zemi, druhá zcela opačným směrem, do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas bez těla, „začnete ze dvou konců a ty se spojí uprostřed. S orbitální věží je to ale přesně naopak. Musíte stavět z geostacionární družice a to současně směrem nahoru i dolů, a podle pečlivého plánu. Vtip je v tom, že musíte těžiště konstrukce udržovat stále ve stacionárním bodě. Pokud to neuděláte, posune se na nesprávnou oběžnou dráhu a začne zvolna obíhat kolem Země.
    Klesající světelná čára doletěla k rovníku, a v tom samém okamžiku se přestala prodlužovat i čára směřující do vesmíru.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů – a těch nejspodnějších sto procházejících atmosférou, pravděpodobně bude ta nejkritičtější část, protože tam může být věž vystavena hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude pevně ukotvena k zemskému povrchu.
    „A potom, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý zdvižný systém poháněný levnou elektřinou nahradí hlučné a drahé rakety, které potom budou používány pouze ke svému původnímu účelu, tedy pro dopravu v hlubokém vesmíru. Zde je jeden z možných návrhů orbitální věže -“

    OdpovědětVymazat
  39. Nicméně ani ta nejlepší ocel se ani v nejmenším nepřibližovala teoretickým limitům pevnosti. V laboratořích byly vyvinuty v mikroskopickém měřítku materiály s mnohem větší pevností. Kdyby mohly být vyráběny ve velkém, Artsutanovův sen by se stal skutečností, a ekonomika vesmírné dopravy by se zcela změnila.“
    „Ke konci dvacátého století se začaly v laboratořích vyrábět superpevné materiály – hyperfilamenty. Byly ale neskutečně drahé, vyvažovány zlatem. Bylo by potřeba milionů tun k vybudování systému, který by unesl všechnu přepravu vycházející ze země, a proto sen zůstal pouhým snem.“
    „Až do doby před několika měsíci. V současnosti jsou továrny hluboko ve vesmíru schopné vyrobit prakticky neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme postavit Vesmírný výtah, který raději nazývám Orbitální věží. V jistém slova smyslu to je věž, věž která přímo stoupá atmosférou výš a výš...“
    Morgan zmizel, jako duch, jenž byl právě vymítán. Byl nahrazen pomalu rotující Zemí ve velikosti fotbalového míče. Nad ní ukazovala umístění synchronní družice blikající hvězda, která byla ve vzdálenosti délky paže stále ve stejné poloze vůči jednomu bodu na rovníku.
    Od hvězdy se táhly dvě tenké světelné čáry. Jedna přímo dolů k Zemi a druhá přesně naopak, do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas, „začnete od obou konců a setkáte se uprostřed. S Orbitální věží je to přesně naopak. Podle pečlivého plánu, musíte stavět současně směrem nahoru i dolů od geostacionární družice. Vtip je to v tom, že těžiště konstrukce musíte udržet vždy vyvážené ve stacionárním bodě. Pokud ne, posune se na špatnou dráhu a začne pomalu obíhat kolem Země.“
    Klesající světelná čára se dotkla rovníku a současně se zastavila i čára směřující opačným směrem.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů – přičemž těch nejspodnějších sto, sahajících do atmosféry, může být nejkritičtějších, protože tam může být věž vystavena hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně zakotvena v zemi.“
    „A pak, prvně v historii, budeme mít schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém, poháněn levnou elektrickou energií, nahradí hlučné a drahé rakety, které by pak mohly být využívány jen pro svůj prvotní účel - dopravu do hlubokého vesmíru. Zde je jeden případný návrh jak by taková orbitální věž mohla vypadat...“

    Vl. Novotná

    OdpovědětVymazat
  40. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  41. „Nicméně ani ta nejkvalitnější ocel se v nejmenším nepřibližovala teoretickým limitům pevnosti. V mikroskopickém měřítku, byly v laboratořích vytvářeny materiály s mnohem větší pevností. Kdyby mohly být vyráběny ve velkém, Artsutanův sen by se mohl stát skutečností a ekonomika vesmírného transportu by se naprosto změnila.
    „Před koncem 20.století začali v laboratoři vyvíjet superpevné materiály, hyperfilamenty. Ty byly ale extrémně drahé, jejich cena převyšovala jejich váhu ve zlatě. K vytvoření systému, který by unesl tíhu veškeré odchozí dopravy ze Země by bylo potřeba milionu tun hyperfilamentů. Takže sen zůstal pouhým snem.
    „Až do doby před pár měsíci. Nyní mohou továrny hlubokého vesmíru vyprodukovat téměř neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme postavit vesmírný výtah nebo orbitální věž, jak si to dovoluji nazvat já. V jiném smyslu je to věž, zjevně rostoucí skrze atmosféru a daleko, daleko za ní…“
    Morgan se vytratil, jako duch při vymítání. Vystřídala ho pomalu se otáčející Země velikosti fotbalového míče. Nad ní se pohybovala na délku paže blýskající se hvězda, která označovala umístění synchronní družice a držela se nad stále stejným bodem, nad rovníkem. Z hvězdy se začaly táhnout dva tenké paprsky světla, jeden dolů, přímo k Zemi a druhý přesně na druhou stranu, ven do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas, „začínáte ze dvou konců a střetnete se uprostřed. S orbitální věží je to ale přesně opačně. Musíte stavět od synchronní družice současně nahoru i dolů a to podle pečlivého plánu. Trik je v tom, udržet těžiště konstrukce vždy ve stacionárním bodě. Když to neuděláte, posune se na špatnou oběžnou dráhu a začne pomalu obíhat okolo Země.
    Klesající paprsek světla dosahoval rovníku ve stejný moment, jako druhý paprsek vnějšího cíle.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů – a nejnižších sto, klesajících dolů skrz atmosféru, může být ta nejvíce kritická část a to díky tomu, že věž může být vystavena hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně připevněna k povrchu.
    „A poté, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý zdvižný systém, poháněný levnou elektřinou, který nahradí hlučné a drahé raketoplány, které budou používány pouze pro tu správnou práci, přepravy v hlubokém vesmíru. Zde je jeden možný vzhled orbitální věže – “

    OdpovědětVymazat
  42. „Nicméně ani ty nejlepší oceli se zdaleka neblížily hranici potřebné pevnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratoři vyrobeny materiály s mnohem větší pevností. Kdyby mohly být vyráběny ve velkém, mohl by se Artsutanův sen stát skutečností a hospodářství vesmírné dopravy by se mohlo zcela změnit.
    „Před koncem dvacátého století začaly laboratoře vyvíjet extra pevné materiály, hypervlákna. Ta byla ale velmi drahá, stála mnohonásobně více než jejich váha ve zlatě. K vybudování systému, který by unesl veškerou odchozí dopravu, by jich bylo potřeba miliony tun, a tak sen zůstával snem.
    „Až do doby před několika měsíci. Nyní mohou továrny v hlubokém vesmíru vyrobit zcela neomezené množství hypervláken. Konečně můžeme postavit Vesmírný výtah nebo orbitální věž, jak ji nejraději nazývám. Jinak řečeno věž, která přímo prostupuje atmosférou a daleko, daleko za ní…“
    Morgan se znenadání rozplynul jako duch. Nahradila ho otáčející se zeměkoule velikosti fotbalového míče. Nad ní se na vzdálenost paže nad rovníkem pohybovala zářící hvězda, která označovala bod, kde se nachází synchronní družice. Z hvězdy začaly vybíhat dva tenké paprsky - jeden přímo dolů k zemi a ten druhý zcela opačným směrem dál do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval pouze Morganův hlas, „začínáte stavět z obou konců a uprostřed se spojí. V případě orbitální věže je to úplně opačně. Musíte od synchronního satelitu stavět souměrně nahoru i dolů, podle důkladného plánu. Trik je v neustálém udržování středu stavby nad pevným bodem na zemi; když se postup nedodrží, dostane se stavba do špatné oběžné dráhy a bude pomalu unášena kolem Země.“
    Sestupující paprsek dosáhl rovníku; ve stejnou chvíli dosáhl i opačný paprsek vnějšího cíle.
    Výsledná výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů - a nejnižší stovka, která prochází atmosférou, by mohla být nejkritičtější částí, protože může být vystavena hurikánům. Věž nebude stabilní, dokud se bezpečně neukotví k zemi.
    A poté budeme mít poprvé v historii schody do nebe - most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém napájený elektřinou nahradí drahé rakety, které budou použity pouze pro dopravu v hlubokém vesmíru. Tady je jedna možnost, jak by mohla orbitální věž vypadat-"

    OdpovědětVymazat
  43. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  44. „Nicméně, ani ty nejlepší oceli se nepřibližovaly teoretickým limitům pevnosti. Už dříve byly v laboratoři vyrobeny materiály s mnohem větší pevností. Pokud by se mohly vyrábět ve velkém, mohl by se Artsutanův sen stát skutečností a hospodářství vesmírné dopravy by se mohlo zcela změnit.“
    „Před koncem dvacátého století se v laboratoři začaly vyvíjet extra pevné materiály-hyper vlákna. Byly ale extrémně drahé, stály mnohonásobek své váhy ve zlatě. K výstavbě takového systému, který by byl schopný zvládat veškerou přepravu ze Země, by jich bylo zapotřebí miliony tun, a tak sen zůstal snem.“
    „Až do doby před pár měsíci. Nyní mohou továrny v hlubokém vesmíru produkovat doslova neomezené množství hyperfilamentů. A tak konečně můžeme vybudovat vesmírný výtah nebo orbitální věž, jak tomu říkám já. Protože v jistém slova smyslu to věž skutečně je, tyčí se celou atmosférou a daleko, daleko za ní...“
    Morgan se začal ztrácet, jako duch. Nahradila ho pomalu se otáčející zeměkoule o velikosti fotbalového míče. Na délku paže se od Země objevila blikající hvězda, která se vznášela stále nad stejným bodem na rovníku a označovala umístění geostacionární družice.
    Směrem od hvězdy se začaly rozbíhat dvě tenké světelné čáry. Jedna mířila přímo k Zemi, ta druhá opačným směrem, ven z vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval bez těla pouze Morganův hlas, „začínáte stavět z obou konců, které se uprostřed spojí. V případě orbitální věže je to ale opačně. Musíte stavět zároveň nahoru i dolů od synchronního satelitu, podle pečlivého plánu. Podstata věci spočívá v neustálém udržování těžiště stavby nad pevným bodem na Zemi, pokud tak neučiníte, dostane se stavba na špatnou oběžné dráhy a bude pomalu unášena kolem Země.“
    Klesající paprsek světla dosáhl rovníku a ve stejnou chvíli ustálo i prodlužování směřující ven.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů - a těch nejnižších sto kilometrů věže, procházejících atmosférou, může být nejkritičtější část, protože tam může být věž vystavena hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude pevně uchycena k zemi.“
    „A pak, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe - most vedoucí ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém poháněný levnou elektřinou nahradí hlučné a drahé rakety, které pak budou používány pouze ke svému původnímu účelu- pro dopravu v hlubokém vesmíru. Zde je jeden z možných návrhů pro stavbu orbitální věže-“

    OdpovědětVymazat
  45. „Ale ani ta nejlepší ocel se v nejmenším nepřibližovala teoretickému limitu pevnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratořích vyvinuty materiály s daleko větší mezí pevnosti. Kdyby mohly být produkovány ve velkém, mohl by se Artsutanovův sen stát skutečností a jistě by se velmi změnila i ekonomika vesmírného transportu.“
    „Koncem dvacátého století se v laboratořích začal vyvíjet super-pevný materiál – hyperfilament. Ale byl extrémně drahý, stál několikanásobek své váhy ve zlatě. K vybudování systému, který by mohl unést veškerý odchozí provoz ze Země, by ho bylo potřeba miliony tun, takže sen zůstal snem.
    Až do doby před několika měsíci. Nyní jsou továrny v hlubokém vesmíru schopné vyprodukovat prakticky neomezené množství hyperfilamentů. Konečně tedy můžeme vybudovat Vesmírný výtah, či – jak já projekt nazývám raději - Orbitální věž. Neboť v jistém smyslu je to věž, která se tyčí atmosférou a daleko, daleko za ní...“
    Morgan náhle zmizel jako duch. Nahradila ho pomalu se otáčející Země velikosti fotbalového míče. Blikající hvězda, která se pohybovala na délku paže nad Zemí a udržovala se stále nad stejným bodem na rovníku, označovala polohu geostacionární družice.
    Od hvězdy se začaly odvíjet dvě tenké přímky – jedna přímo dolů k Zemi, druhá přesně opačným směrem, do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval z pozadí Morganův hlas, „začínáte z obou konců a v uprostřed se setkáte. U Orbitální věže je tomu přesně naopak. Musíte stavět souběžně nahoru i dolů od geostacionární družice, podle přesného plánu. Trik spočívá v tom mít těžiště konstrukce vždy vyvážené ve stacionárním bodě. Pokud se toto nedodrží, posune se na špatnou orbitu a začne pomalu obíhat kolem Země.“
    Klesající světelná přímka dorazila k rovníku a v tom samém okamžiku se zastavila i přímka vedoucí do vesmíru.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů – přičemž spodních sto kilometrů prostupujících atmosférou může být nejkritičtější částí, protože zde může být věž ohrožována hurikány. Nebude tudíž stabilní, pokud nebude bezpečně ukotvena v zemi.“
    „A pak, poprvé v naší historii, budeme schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém poháněný levnou elektrickou energií nahradí hlučné a drahé raketoplány, které budou využívány jen pro svůj původní účel – dopravu v hlubokém vesmíru. Zde je jeden z možných designů orbitální věže...“

    Míša Cihelníková

    OdpovědětVymazat
  46. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  47. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  48. „Nicméně ani ta nejlepší ocel se v nejmenším nepřibližovala teoretickým limitům pevnosti. V laboratořích byly v mikroskopickém měřítku vyvinuty materiály s daleko větší pevností. Kdyby mohly být vyráběny ve velkém, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností, a to by zcela změnilo i ekonomiku vesmírné dopravy.“
    „Před koncem dvacátého století začaly z laboratoří vycházet super-pevné materiály – hyperfilamenty. Byly ale neobyčejně drahé, ceněny mnonásobky své váhy ve zlatě. K vybudování systému, který by unesl veškerou odchozí dopravu, by bylo potřeba milionů tun hyperfilamentů, a tak sen zůstal jen snem.
    „Až do doby před několika měsíci. Nyní jsou továrny hluboko ve vesmíru schopné vyrobit prakticky neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme postavit vesmírný výtah, který bych raději nazval orbitální věží. V jistém smyslu slova to věž je, věž která jasně stoupá atmosférou dál a dál...“
    Morgan se vytratil, jako duch. Byl nahrazen pomalu se otáčející Zemí velikosti fotbalového míče. Na délku paže od Země se objevila blikající hvězda, která označovala umístění geostacionární družice a vznášela se nad stále stejným bodem na rovníku.
    Od hvězdy vedly dvě tenké světelné linky – jedna přímo dolů k Zemi, druhá přesně opačným směrem, do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas, „začínáte z obou konců a setkáte se uprostřed. S orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět současně nahoru i dolů od geostacionární družice, podle pečlivého plánu. Vtip je to v tom, že musíte udržovat těžiště konstrukce vždy vyvážené ve stacionárním bodě, pokud to neuděláte, posune se na nesprávnou oběžnou dráhu a začne zvolna obíhat kolem Země.“
    Klesající světelná linka dosáhla rovníku a současně se zastavila i ta směřující do vesmíru.
    „Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů – přičemž nejnižších sto kilometrů sahajících do atmosféry může být nejkritičtější částí, protože tam by mohla být věž terčem hurikánů. Nebude stabilní dokud nebude pevně zakotvena v zemi.“
    „A potom, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém, poháněný levnou elektrickou energií, nahradí hlučné a drahé raketoplány, které potom budou využívány jen pro svůj původní účel - hlubokovesmírnou dopravu. Zde je jeden možný návrh orbitální věže...“

    Anita Slabová

    OdpovědětVymazat
  49. „Nicméně, dokonce ani ta nejlepší ocel se ani zdaleka nepřibližuje teoretickým limitům pevnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratořích vytvořeny materiály s větší pevností. Kdyby mohly být vyráběny ve větším množství, Artsutanův sen by se mohl stát realitou a hospodářství vesmírné přepravy by se zcela změnilo. Před koncem dvacátého století se z laboratoře najednou vynořily super silné materiály - hyperfilamenty. Byly ale extrémně drahé, cena několikrát převyšovala jejich váhu ve zlatě. Byla by potřeba milionů tun, aby se vybudoval systém, který by unesl veškerou mimozemskou dopravu. Takže sen zůstal snem. Až donedávna. Továrny ve vzdáleném vesmíru nyní mohou vyrábět prakticky neomezené množství hyperfilamentů. Nakonec můžeme postavit vesmírný výtah nebo-li orbitální věž, jak tomu raději říkám. Neboť v jistém slova smyslu je to věž stoupající skrze atmosféru a dál, mnohem dál...“
    Morgan se zvolna vytrácel, jako duch, který byl znenadání zahnán. Byl nahrazen pomalu se otáčející Zemí velikosti fotbalového míče. Nad ní, ve vzdálenosti šířky jedné paže a ve stejné poloze vůči jednomu bodu na rovníku, blikající hvězda označovala umístění synchronní družice. Z hvězdy se začaly natahovat do vesmíru dvě světelné linie - jedna rovnou k Zemi, druhá přesně v opačném směru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas bez těla, „začnete na dvou koncích a sejdete se uprostřed. U orbitální věže je to přesně naopak. Musíte stavět nahoru a dolů současně od synchronního družicesatelitu, v souladu s bezpečnostním plánem. Vtip je v tom, aby se těžiště stavby vždy udrželo na stacionárním bodě. Když to neuděláte, posune se na špatnou orbitu a pomalu se začne snášet kolem Země.“ Klesající světelná linie dosáhla rovníku. V tu samou chvíli se vnější linie také zastavila.
    „Konečná výška musí být alespoň čtyřicet tisíc kilometrů. Poslední stovka, klesající skrze atmosféru, může být kritickou částí, protože v ní věž může být vystavena hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně zakotvená k zemskému povrchu.
    A poté budeme poprvé v historii mít schodiště do nebes - most ke hvězdám. Jednoduchý výtahový systém poháněný levnou elektřinou nahradí hlučné a nákladné rakety, které už budou používané jen pro vhodnou práci přepravy do vzdáleného vesmíru. Tady je jeden možný plán orbitální věže...“

    Veronika Lojková

    OdpovědětVymazat
  50. „Avšak ani ta nejlepší se ocel se ani nepřibližuje teoretickému limitu pevnosti. V mikroskopickém meřítku byly v laboratořích vytořeny materiály s mnohem větším namáhací pevností. Pokud by bylo možno je masově vyrábět Artsutanův sen by se mohl stát skutečností, vesmírná ekonomika by se podstatně změnila."
    „Ke konci dvacátého století, se začaly v laboratořích vytvářet super odolné materiály takzvané hyperfilamenty. Naneštěstí byli neuvěřitelně nákladné a stály mnohonásobek své váhy ve zlatě.
    Miliony tun by byli zapotřebí k výstavbě systému, který by zvládal veškerou pozemskou vesmírnou dopravu a tak sen zůstal pouze snem.
    "To bylo do doby před pár měsíci. Nyní mohou vesmírné stanice vyrobit v podstatě neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme vybudovat vesmírný výtah, nebo jak já raději říkám Orbitální věž.
    Protože to je to v podstatě věž stoupající k nebi a mnohem mnohem dál. Morgan náhle zmizel z obrazovky. A byl nahrazen pomalu se otáčejícím obrazem Země velikosti fotbalového míče. A nad ním na šířku ruky vzálená, neustále se držící nad stejným místem rovníku, byla malá hvězdička označující postavení synchroní družice.
    Z hvězdičky se rozběhly dvě úzké čáry světla, jedna mířicí k zemi druhá v přesně opačné dráze dále do vesmíru.
    „Když stavíte most,"pokračoval hlas nyní již neviditelného Morgana."začnete z konců a potkáte se uprostřed. U Orbitální věže je to přesně naopak, musíte podle přesného plánu stavět nahoru i dolu ze synchronní družice. Trik spočívá v tom udržet stavbu vždy vyrovnanou na tom stejném místě. Pokud ne sklouzne na špatnou orbitu a začne pomalu obíhat kolem země.
    Sestupná čára dosáhla rovníku a v tu samou chvíli i ustal pohyb směřující od země.
    "Celková délka musí být nejméně čtyricet tisíc kilometrů, kdy nejnižší stovka procházející atmosférou by mohla být nejkritičtější částí protože věž by mohla být vystavena hurikánům. Nebude stabilní dokud nebude pevně zakotvena na v zemi.
    „A poté poprvé v historii bude mít lidstvo schodiště do nebe, most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahů poháněný levnou energií nahradí hlučné a drahé rakety které pak budu použity tak jak mají a sice pro vesmírnou přepravu, zde je jeden z možných náčrtů Orbitální věže.

    Michal Záprt

    OdpovědětVymazat
  51. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  52. „Avšak ani ta nejlepší ocel se zdaleka neblížila teoretické mezi pevnosti. V laboratoři byly v mikroskopickém měřítku vytvářeny materiály s mnohem větší pevností. Pokud by byly masově vyráběny, mohl by se Artsutanovův sen stat skutečností, a ekonomika vesmírné dopravy by se naprosto změnila.
    "Před koncem dvacátého století se v laboratořích začaly vyvíjet superpevné materiály-hyperfilamenty. Byly však velmi drahé, jejich cena byla mnohokrát větší než jejich váha ve zlatě. Byly by zapotřebí miliony tun k vybudování systému, který by unesl celý odchozí provoz ze Země, a tak sen zůstal snem.
    "Až do doby před pár měsíci. Nyní továrny hluboko ve vesmíru dokážou vyrábět v podstatě neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme postavit kosmický výtahu nebo orbitální věž, jak tomu rád říkám. Neboť v jistém smyslu je to věž, stoupající skrze atmosféru, a daleko, daleko za … „
    Morgan se rozplynul jako duch. Nahradila ho pomalu obíhající Země o velikosti fotbalového míče. Na délku paže od Země se ukázala blikající hvězda, která označovala místo geostacionární družice a vznášela se nad stále stejným bodem u rovníku. Od hvězdy se začaly rozbíhat dvě tenké čáry světla, jedna přímo dolů na Zem, druhá v přesně opačném směru, do vesmíru.
    „Když stavíte most," pokračoval Morganův hlas, „začínáte od obou konců a ty se setkají uprostřed. Ale s orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět nahoru a dolů současně ze synchronní družice podle pečlivého plánu. Trik je v tom, zachovat těžiště konstrukce vždy v stacionárním bodě, pokud ne, posune se na nesprávnou oběžnou dráhu a začne se pohybovat pomalu okolo Země. "
    Klesající světelná čára dosáhla rovníku, ve stejném okamžiku se čára směřující do vesmíru přestala prodlužovat.
    "Celková výška musí být nejméně čtyřicet tisíc kilometrů - a těch nejnižších sto kilometrů, které procházejí atmosférou, mohou být nejkritičtější částí, věž může být vystavená hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude pevně ukotvena k zemi.
    "A pak, poprvé v historii, budeme mít schodiště do nebes - most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahu, poháněný levnou elektřinou, nahradí hlučné a drahé rakety, které pak budou použity pouze pro dopravu do hlubokého vesmíru. Zde je jediný možný návrh pro orbitální věž - "

    OdpovědětVymazat
  53. „Nicméně ani ta nejlepší ocel nebyla nikdy tak blízko teoretickým limitům pevnosti. Na mikrokosmickém stupni byly materiály vytvořeny v laboratoři s daleko větší pevností. Kdyby mohly být produkovány ve velkém, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností a ekonomika vesmírné přepravy by se zcela změnila.“
    Koncem 20. století se začaly v laboratořích vyvíjet super silné materiály – hypervlákna. Ty byly ale extrémně nákladné, jeho cena několikanásobně převyšovala jeho váhu ve zlatě. Milión tun by bylo potřeba na postavení systému, který by mohl unést veškerou leteckou dopravu Země, tak sen zůstal snem.
    „Až do doby před několika měsíci. Dnes můžou továrny, zabývající se kosmickým prostorem, vyrábět neomezené množství hypervláken. Konečně můžeme postavit vesmírný dopravník nebo orbitální věž, jak tomu rád říkám. Protože v podstatě je to věž stoupající přesně skrz atmosféru a mnohem, mnohem dál…“
    Morgan náhle zmizel jako duch. Byl nahrazen pomalu se otáčející Zemí velikosti fotbalového míče, pohybujícím se nad ním ve vzdálenosti šíře paže, vždy se udržujícím se nad stejným bodem rovníku. Blikající hvězda značila místo synchronního satelitu. Z této hvězdy se začaly rozšiřovat dva tenké paprsky světla, jeden přímo dolů k Zemi, druhý přesně opačným směrem pryč do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův odhmotněný hlas, „začnete ze dvou konců a setkáte se uprostřed. S orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět nahoru a současně dolů ze synchronního satelitu podle pečlivého plánu. Trik je v tom udržet těžiště stavby vždy vybalancované na pevném místě, pokud ne, pohne se do špatné oběžné dráhy a začne se pohybovat pomalu okolo Země.“
    Sestupující paprsek se dotkl rovníku a ve stejnou chvíli se zastavil i paprsek opačný.
    „Konečná výška musí být alespoň čtyřicet tisíc kilometrů – a nejmenší sto, když prochází dolů skrz atmosféru, tak to může být ta nejkritičtější část, protože tam může být věž vystavená hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně ukotvená k zemi.
    „A pak, poprvé v historii, bychom měli schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý zdvižný systém, poháněný levnou elektřinou, nahradí hlučnou a drahou raketu, která pak bude používána pouze pro svůj vhodný účel, přepravu v kosmickém prostoru. Zde je jeden z návrhů na orbitální věž…“

    Hradílek

    OdpovědětVymazat
  54. "Avšak ani ta nejušlechtilejší ocel se ani vzdáleně neblížila potřebným limitům pevnosti. V laboratořích jsme byli schopní na mikroskopické úrovni vyrobit materiály s daleko větší pevností. Kdyby tyto materiály mohly být produkovány ve velkém množství, Artusanovův sen by se stal skutečností a ekonomika vesmírné přepravy by se změnila od záladů.
    Na konci dvacátého století se laboratořím podařilo objevit superpevné materiály - hyperfilamenty. Ty byly ale extrémně nákladné, několikanásobně vyšší ceny než jejich váha ve zlatě. A k vytvoření systému, který by byl schopen pojmout dopravu ze Země, by takového materiálu byly zapotřebí miliony tun. Takže sen zůstal snem.
    Až do doby před několika měsíci. Dnes dokáží továrny v hlubokém vesmíru vyprodukovat doslova nekonečné množství hyperfilamentu. Konečně můžeme postavit Vesmírný výtah, nebo Orbitální věž, jak já projekt raději nazývám. Protože v jistém smyslu JE to věž, která prochází atmosférou a daleko, daleko za ní..."
    Morgan se rozplynul, jako duch. Jeho obraz byl nahrazen Zemí o velikosti fotbalového míče, která se pomalu otáčela. Na šířku paže nad ní rotovala blikající hvězda, sledující stále stejný bod na rovníku, která značila polohu geostacionárního satelitu.
    Z hvězdy se začaly oddělovat dvě linky - jedna přímo dolů k zemi, druhá přesně opačným směrem, do vesmíru.
    "Když stavíte most," pokračoval Morganův hlas, "začnete na dvou opačných koncích a setkáte se uprostřed. S Orbitální věží je to přesně naopak. Musíte začít stavět zároveň směrem dolů i směrem vzhůru z geostacionární družice, podle přesného plánu. Trik je v tom vždy udržet gravitační centrum stavby vyvážené v jednom statickém bodě; jinak se přesune na špatnou orbitu
    a začne se pomalu otáčet kolem Země."
    Sestupující linka světla dosáhla rovníku; v tu samou chvíli se zastavila i na opačném konci.
    "Finální výška musí být přinejmenším čtyřicet tisíc kilometrů - a těch posledních sto, které budou procházet atmosférou, bude nejkritičtějších, protože tady může být věž sužována hurikány. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně zakotvená v zemi.
    A potom, poprvé v historii lidstva, budeme mít skutečné schody do nebe - most ke hvězdám. Jednoduchý zdvižný systém, poháněný levnou elektřinou, nahradí hlučné a drahé rakety, které tak budeme moci používant jen pro přepravu do hlubokého vesmíru, jak bylo původně zamýšleno. Tady je jeden z možných návrhů Orbitální věže - "

    OdpovědětVymazat
  55. Dokonce ani ta nejlepší ocel zdaleka nedosahovala teoretické hranice pevnosti. Na mikroskopické úrovni byly vyvinuty materiály s mnohem větší mezí pevnosti. Ekonomika vesmírné dopravy by se zcela změnila, kdyby mohly být masově vyráběny a Atsutanův sen by se stal skutečností.
    Před koncem dvacátého století začaly v laboratořích vznikat superpevné materiály, hyperfilamenty, ale byly tak neskutečně drahé, stály více než jejich mnohonásobek váhy ve zlatě. Miliony tun by byly potřeba k postavení systému, který by unesl celou vesmírnou meziplanetární dopravu, takže sen zůstal snem.
    Ale pouze donedávna. Teď ve vzdáleném kosmickém prostoru, továrny vyrábějí doslova neomezené množství hyperfilamentu. Konečně postavíme vesmírný výtah, nebo spíš orbitální věž, jak ji raději nazývám já. V jistém smyslu to je věž, která se jasně tyčí nad atmosférou a ještě mnohem, mnohem dál.
    Morganův obraz se náhle vytratil jako duch, nahradila ho pomalu se otáčející se Země o velikosti fotbalového míče. Blikající hvězda se od ní pohybovala na vzdálenost jedné paže a držela se na stejném bodě nad rovníkem, kde označovala pozici synchronního satelitu.
    Z hvězdy se začaly prodlužovat dva tenké světelné paprsky, jeden přímo dolů k modelu Země, ten druhý přesně naopak, ven do vesmíru.
    „Když stavíte most,“ pokračoval Morganův hlas, „začnete z obou konců a setkáte se uprostřed. S orbitální věží, je to přesně naopak. Musíte stavět současně zezhora i zezdola ze synchronní družice, opatrně a přesně podle plánu. Vtip je v tom, že musíme vyvážit těžiště konstrukce na pevném bodě, pokud ne, začne se přemísťovat do špatné oběžné dráhy a pomalu obíhat kolem Země.
    Klesající paprsek světla dorazil k rovníku, ve stejnou chvíli se zarazil i ten na opačné straně.
    Celková výška musí být alespoň čtyřicet tisíc kilometrů – poslední stovka bude při sestupu atmosférou tou nejkritičtější částí, věž je zde vystavena hurikánům. Nebude stabilní do té doby, dokud nebude ukotvena k zemi.
    „A pak, poprvé v dějinách budeme mít schodiště do nebes – bránu ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahů poháněný levnou elektřinou nahradí hlučné a drahé rakety, které zase budou sloužit svému původnímu účelu, k přepravě v hlubokém vesmíru. Tady je jedna možnost návrhu orbitální věže...“

    OdpovědětVymazat
  56. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  57. "Avšak ani ta nejušlechtilejší ocel se ani neblížíla ke kýženým limitům pevnosti. Na mikroskopické úrovni byly vytvořeny materiály s daleko větší pevností. Pokud by bylo možné tyto materiály produkovat masově, Artusanovův sen by se končně mohl stát realitou, a ekonomika přepravy ve vesmíru by se zcela změnila.
    "Před koncem dvacátého století byly vyvinuty nové superpevné materiály - hyperfilamenty. Jejich cena byla ale příliš vysoká, několikanásobně vyšší než jejich váha v zlatě. Bylo by jich zapotřebí miliónu tun aby mohl být postaven systém, který by byl schopen obsáhnout dopravu ze Země, tedy sen stále zůstal jen snem.
    "Až do doby před několika měsíci. Dnes jsou továrny v hlubokém vesmíru schopny produkovat skoro nekonečné množství hyperfilamentů. Konečně můžeme postavit vesmírny výtah, nebo orbitální věž, jak to raději nazývám já. Protože v jistém smyslu se jedná o vež, která se vypíná atmosférou daleko, daleko za ni."
    Morgan náhle zmizel jako duch. Na jeho místě se objevila Země velikosti fotbalového míče, jež se pomalu otáčela. Na šířku paže nad ní rotovala blikající hvězda, jež sledovala stále stejný bod, čímž ukazovala polohu geostacionárního satelitu.
    Z oné blikající hvězdy, se ve stejnou dobu začaly linout dvě tenké čáry, jedna směrem dolů k zemi, druhá opačně, směrem do vesmíru.
    "Když stavíte most," pokračoval Morganův odhmotněný hlas "Začnete na obou koncích a potkáte se uprostřed. S orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět simultálně směrem do vesmíru i k Zemi z geostacionární družice, přesně podle přesného plánu. Trik je v tom, že musíte udržet těžiště mostu vždy v jednom pevném bodě, pokud tak neučiníte, přesune vše se přesune na špatnou orbitu, a pomalu začne rotovat kolem Země."
    Sestupující paprsek světla se zastavil na rovníku, v tu samou chvíli, paprsek na druhém konci taktéž ukončil svůj růst.
    "Konečná výška musí být přinejmenším čtyřicet tisíc kilometrů - a těch posledních sto, které budou procházet zemskou atmosférou, budou těmi nejtěžšími, jelikož zde mohou nastat problémy s hurikány. Věž nebude stabilní dokud nebude pevně ukotvena k zemi.
    "A poté, poprvé v historii, budeme mít schodiště do nebe - most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahů, poháněného levnou elektřinou, nahradí hlučné a drahé rakety, které už budou konečně využívány pouze k jejich pravému účelu a to k transportu do hlubokého vesmíru. Tady je jeden z možných grafických náčrtů orbitální věže -"

    Martin Svoboda

    OdpovědětVymazat
  58. Nicméně, ani ta nejlepší ocel nikdy nedosáhla ani teoreticky limitů takové pevnosti.
    Materiály, které byly vyvinuty v laboratoři v mikroskopickém měřítku, měly daleko vyšší pevnost.
    Pokud by mohly být vyráběny ve velkém, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností a
    ekonomický provoz vesmírné dopravy by se mohl úplně změnit."
    "Koncem dvacátého století se v laboratořích objevily super pevné materiály - hyperfilamenty.
    Byly ale příliš drahé, stály mnohokrát více, než by stála stejná hmotnost zlata. K vybudování systému,
    který by byl schopen nést veškerou odchozí dopravu ze Země, by ho byly potřeba milióny tun, a tak
    sen zůstal jen snem."
    "Až do doby před několika měsíci. Nyní mohou továrny hluboko ve vesmíru vyrábět
    prakticky neomezené množství hyperfilamentu. Konečně můžeme vybudovat Vesmírný výtah,
    i když já tomu raději říkám Orbitální věž. Je to totiž opravdu věž, která se zvedá přímo atmosférou,
    a pak dál a dál ..."
    Morgan náhle zmizel jako duch. Nahradila ho zeměkoule velikosti fotbalového míče,
    která se pomalu otáčela. Blikající hvězda se pohybovala nad ní ve vzdálenosti šíře paže a
    jakoby se držela zavěšená nad stále stejným bodem na rovníku, označovala umístění geostacionární
    družice.
    Od hvězdy se táhly dva tenké paprsky světla - jeden přímo dolů směrem k Zemi a druhý přesně opačným směrem
    do vesmíru.
    "Když stavíte most," pokračoval Morgan odhmotněným hlasem, "začínáte ze dvou konců a setkáte se uprostřed.
    S orbitální věží je to přesně opačně. Musíte stavět nahoru i dolů, zároveň s geostacionární družicí,
    opatrně podle plánu. Trik je v tom, udržet těžiště konstrukce vždy v rovnováze s geostacionárním bodem,
    jestliže to neuděláte, přesune se na špatnou oběžnou dráhu a bude pomalu obíhat kolem Země.
    Klesající paprsek světla dosáhl rovníku a v tom samém okamžiku se zastavil paprsek mířící ven.
    "Celková výška musí být alespoň čtyřicet tisíc kilometrů, a posledních sto směrem dolů skrz atmosféru
    může být kritických, protože věž se může stát terčem hurikánů. Nebude stabilní, dukud nebude bezpečně
    ukotvená k zemi."
    "A potom, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe - most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahů
    poháněných levnou elektřinou nahradí hlučné a drahé rakety, které už se budou používat jen pro účely dopravy nebo k určitým druhům práce v hlubokém vesmíru. Zde je jeden možný návrh na orbitální věž."
    Martina Majtánová

    OdpovědětVymazat
  59. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  60. "Avšak ani ta nejušlechtilejší ocel se ani neblížíla ke kýženým limitům pevnosti. Na mikroskopické úrovni byly vytvořeny materiály s daleko větší pevností. Pokud by bylo možné tyto materiály produkovat masově, Artusanovův sen by se končně mohl stát realitou, a ekonomika přepravy ve vesmíru by se zcela změnila.
    "Před koncem dvacátého století byly vyvinuty nové superpevné materiály - hyperfilamenty. Jejich cena byla ale příliš vysoká, několikanásobně vyšší než jejich váha v zlatě. Bylo by jich zapotřebí miliónu tun aby mohl být postaven systém, který by byl schopen obsáhnout dopravu ze Země, tedy sen stále zůstal jen snem.
    "Až do doby před několika měsíci. Dnes jsou továrny v hlubokém vesmíru schopny produkovat skoro nekonečné množství hyperfilamentů. Konečně můžeme postavit vesmírny výtah, nebo orbitální věž, jak to raději nazývám já. Protože v jistém smyslu se jedná o vež, která se vypíná atmosférou daleko, daleko za ni."
    Morgan náhle zmizel jako duch. Na jeho místě se objevila Země velikosti fotbalového míče, jež se pomalu otáčela. Na šířku paže nad ní rotovala blikající hvězda, jež sledovala stále stejný bod, čímž ukazovala polohu geostacionárního satelitu.
    Z oné blikající hvězdy, se ve stejnou dobu začaly linout dvě tenké čáry, jedna směrem dolů k zemi, druhá opačně, směrem do vesmíru.
    "Když stavíte most," pokračoval Morganův odhmotněný hlas "začnete na obou koncích a potkáte se uprostřed. S orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět simultálně směrem do vesmíru i k Zemi z geostacionární družice, přesně podle přesného plánu. Trik je v tom, že musíte udržet těžiště mostu vždy v jednom pevném bodě, pokud tak neučiníte, přesune vše se přesune na špatnou orbitu, a pomalu začne rotovat kolem Země."
    Sestupující paprsek světla se zastavil na rovníku, v tu samou chvíli, paprsek na druhém konci taktéž ukončil svůj růst.
    "Konečná výška musí být přinejmenším čtyřicet tisíc kilometrů - a těch posledních sto, které budou procházet zemskou atmosférou, budou těmi nejtěžšími, jelikož zde mohou nastat problémy s hurikány. Věž nebude stabilní dokud nebude pevně ukotvena k zemi.
    "A poté, poprvé v historii, budeme mít schodiště do nebe - most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahů, poháněných levnou elektřinou, nahradí hlučné a drahé rakety, které už budou konečně využívány pouze ke svému pravému účelu a to k transportu do hlubokého vesmíru. Tady je jeden z možných grafických náčrtů orbitální věže -"

    Martin Svoboda

    OdpovědětVymazat
  61. Nicméně, ani nejlepší oceli se ani nepřibližovaly hranici požadovaných limitů pevnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratoři vyrobeny materiály s mnohem větší pevností. Kdyby bylo možné je ve velkém vyrábět, Artsutanovův sen by se stal skutečností a ekonomika vesmírné přepravy by se dočista změnila.
    „Před koncem 20.století se v laboratoři začaly vyvíjet super silné materiály- hyperfilamenty. Ale byly velice drahé, jejich cena se rovnala mnohonásobku jejich váhy ve zlatě. Jelikož na stavbu systému, který by mohl zahrnout všechnu odchozí dopravu ze Země, by jich bylo potřeba milióny tun, sen zůstal i nadále pouze snem.
    „Až do doby před několika měsíci. Nyní totiž továrny v hlubokém vesmíru dokáží vyrobit neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme vyrobit Vesmírný výtah nebo, jak já tomu raději říkám, Orbitální věž. Protože v právem slova smyslu je to věž, stoupající skrze atmosféru a ještě dál..."
    Morgan se náhle vypařil jako duch. Byl nahrazen pomalu se otáčející Zemí velikostí fotbalového míče. Nad ní se na dosah paže, balancující stále nad stejným místem na rovníku, objevila zářící hvězda, která označovala geostacionární družici.
    Z hvězdy se do vesmíru rozletěly dva paprsky světla, jeden směřoval k zemi a druhý přesně opačným směrem.
    „Když postavíte most", pokračoval Morganův nepřítomný hlas „začněte stavět od obou konců a setkáte se uprostřed. Co se týká této věže, je to přesně naopak. Musíte stavět dolní a horní část současně od geostacionární družice podle důkladného plánu. Trik je v tom, udržet těžiště stavby stále vyvážené v geostacionárním bodě, když se to nepodaří, přesune se konstrukce na jinou oběžnou dráhu a pomalu začne klouzat okolo země."
    Klesající pruh světla dorazil k rovníku; a ve stejnou chvíli se zastavil i růst v opačném směru.
    „Celková výška musí být alespoň 400 tisíc kilometrů- a ta nejnižší stovka, sestupující skrz atmosféru, bude nejspíš ta nejkritičtější část, protože tam se může věž dostal do problémů s hurikány. Nebude stabilní dokud nebude bezpečně zakotvená v zemi.
    „A poté, poprvé v historii, budeme mít schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahů, poháněných levným elektrickým proudem, nahradí hlučné a nákladné rakety, které bude používám pouze pro svůj pravý účel a to transport do hlubokého vesmíru. Zde je jeden z možných návrhů Orbitální věže."

    OdpovědětVymazat
  62. ,,Nicméně ani ta nejlepší ocel se nepřibližovala teoretickému limitu pevnosti. V laboratoři byly v mikroskopickém měřítku vytvořeny materiály s mnohem větší silou pevnosti. Kdyby se mohly vyrábět ve velkém množství, Artsutanovův sen by se mohl splnit a ekonomika vesmírné dopravy se naprosto změnila.

    ,,Před koncem dvacátého století byly v laboratoři vyvinuty super silné materiály - hyperfilamenty. Ale byly velice drahé, několikanásobně vyšší ceny než jejich váha ve zlatě. K vybudování systému, který by sloužil k přenosu veškeré odchozí dopravy ze
    země, by bylo potřeba milionů tun; a tak sen zůstal pouze snem.

    „Až do doby před pár měsíci. Nyní mohou továrny hluboko ve vesmíru, vyrábět neomezené množství hyperfilamentů. Konečně můžeme vybudovat Vesmírný výtah, nebo Orbitální věž, jak to já sám rád nazývám. V podstatě je to věž, která stoupá skrze atmosféru dál a dál..." Morgan zmizel jako duch, který byl právě zahnán. Byl nahrazen Zemí o velikosti fotbalového míče, která se pomalu otáčela. Na délku paže od Země se objevila blikající hvězda a ta označovala místo geostacionární družice a vznášela se nad stále stejným bodem u rovníku. Od hvězdy se začaly rozbíhat dvě tenké čáry světla, jedna přímo dolů na Zem, druhá v přesně opačném směru, do vesmíru.
    ,,Když stavíte most," pokračoval Morganův hlas, ,,začnete z obou konců a ve středu se setkáte. S orbitální věží je to přesně naopak. Musíte stavět směrem nahoru a směrem dolů současně ze stacionální družice podle pečlivého plánu. Trik je v udržení těžiště konstrukce ve stacionárním bodu; když se tak nestane, posune se na špatnou oběžnou dráhu a začne pomalu obíhat kolem Země."

    ,,Celková výška musí být minimálně čtyřicet tisíc kilometrů - a těch nejnižších sto procházejících skrze atmosféru je zřejmě ta nejkritičtější část, protože zde může být věž vystavena hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně ukotvena k zemi.
    ,,A poté, poprvé v historii, budeme mít schodiště do nebe - most k hvězdám. Jednoduchý výtahový systém poháněný levnou elektřinou nahradí hlučné a drahé rakety, které poté budou využívány jen za svým pravým účelem, a to k dopravě v hlubokém vesmíru. Zde je jeden možný návrh na orbitální věž."

    OdpovědětVymazat
  63. „Nicméně ani ta nejlepší ocel se v nejmenším nepřiblížila teoretickým limitům pevnosti. V mikroskopickém měřítku byly v laboratořích vytvořeny mnohem pevnější materiály. Kdyby mohli být produkovány ve velkém, Artsutanovův sen by se mohl stát skutečností a ekonomie vesmírného transportu by se tak kompletně změnila.
    „Před koncem dvacátého století, se z laboratoří začali vynořovat super-silné materiály - hyperfilamenty. Ale byly extrémně nákladné. Stály několikrát více, než byla jejich váha ve zlatě. Miliony tun by bylo za potřebí k vybudování systému, který by přepravil veškeré obchody vycházející ze Země, a tak sen zůstal pouze snem.
    „To bylo ještě před několika měsíci. Nyní mohou továrny v kosmickém prostoru vyrábět doslova neomezené množství hyperfilamentů. Přinejmenším můžeme vyrobit kosmický výtah nebo orbitální věž, jak tomu já raději říkám. Protože je to v jistém smyslu věž, která vystupuje za atmosférou a ještě mnohem, mnohem dál...“
    Morgan zmizel, stejně jako duch, který byl náhle zahnán. Byl nahrazen pomalu se otáčející planetou Zemí ve velikosti fotbalového míče. Nad ní se pohybovala blikající hvězda ve vzdálenosti šířky pažy a stále balancující nad jedním místem na rovníku označila polohu geostacionární družice.
    „Když stavíte most“ pokračoval hlas mimo Morganovo tělo, „začnete na dvou různých koncích a střetnete se uprostřed. S orbitální věží tomu je přesně naopak. Musíte stavit nahoru a dolu zároveň s geostacionární družicí, přesně podle důkladného plánu. Trik je v tom, udržet těžiště stavby stále vyrovnané na stacionárním bodě, jinak se přesune se na špatnou oběžnou dráhu a začne pomalu kroužit kolem Země.
    Klesající paprsek světla dosáhl rovníku, a ve stejnou chvíli se zastavil také na druhém konci.
    „Celková výška musí být alespoň čtyřicet tisíc kilometrů – přičemž těch posledních sto procházejících atmosférou je nejkritičtějších, protože tady se může věž stát terčem hurikánů. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně ukotvena k zemi.
    „A pak budeme mít poprvé v historii schody do nebe – most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahu, který je veden levnou elektřinou, nahradí hlučné a nákladné rakety, které potom budou využívány pouze k jejich správnému účelu, a tím je transport kosmickým prostorem. Zde je jeden z možných návrhů orbitální věže-“

    Lukáš Janičík

    OdpovědětVymazat
  64. ,,Nicméně, ani ty nejlepší oceli se ani zdaleka nepřibližovaly teoretickým limitům pro pevnost. Na mikroskopickém stupni byly v laboratořích vytvořeny materiály s daleko větší pevností v tahu. Pokud by mohly být masově vyráběny, Artsutanův sen by se mohl stát skutečností, a hospodárnost vesmírné přepravy by se zásadně změnila. Před koncem dvacátého století se z laboratoří začaly vynořovat super silné materiály – hypervlákna. Byly ale extrémně drahé; stály mnohokrát více, než byla jejich váha ve zlatě. Na stavbu systému, který by mohl vystačit na všechen odchozí provoz ze Země, by jich bylo zapotřebí miliony tun. A tak sen zůstal snem.
    Až do doby před několika měsíci. Nyní mohou továrny pro vzdálený vesmír vyprodukovat doslova neomezená množství hypervlákna. Konečně můžeme Vesmírný Výtah, anebo, jak ji raději nazývám já, Orbitální Věž, postavit. Protože v podstatě to je věž, stoupající atmosférou a mnohem, mnohem dál…"
    Morgan se vytratil, jako duch který se najednou rozplynul. Nahradila ho Země o velikosti fotbalového míče, která se pomalu otáčela. Na dosah ruky od ní se pohybovala blikající hvězda, která označovala pozici synchronního satelitu a zůstávala pořád nad stejným bodem na rovníku.
    Z hvězdy se začaly roztahovat dva tenké paprsky světla - jeden přímo dolů k Zemi, druhý přesně opačným směrem, do vesmíru.
    ,,Když stavíte most, " pokračoval Morganův hlas, ,,začnete z obou konců a setkáte se uprostřed. S orbitální věží to je přesně naopak. Podle pečlivého programu musíte ze synchronního satelitu souběžně stavět směrem nahoru a dolů. Podstata spočívá v tom udržet střed těžiště stavby vždy vyvážené na stacionárním bodě; pokud to neuděláte, posune se na špatnou oběžnou dráhu a začne pomalu obíhat okolo Země.''
    Klesající paprsek světla dosáhl rovníku; ve stejnou chvíli se zastavil i paprsek směřující do vesmíru.
    ,,Celková výška musí být minimálně čtyřicet tisíc kilometrů - a z těch může být nejkritičtějších prvních sto, které budou dole v atmosféře, protože tam může být věž vystavena hurikánům. Nebude stabilní, dokud nebude bezpečně připevněna k zemi.''
    ,,A pak, poprvé v historii budeme mít schody do nebe - most ke hvězdám. Jednoduchý systém výtahů, poháněný levnou elektřinou, nahradí hlučné a nákladné rakety, které pak už budou využívány jen k tomu na co se hodí - k přepravě ve vzdáleném vesmíru.
    Zde je jeden možný nákres orbitální věže -''



    Jiří Kunášek

    OdpovědětVymazat