Nejprve si celou povídku pomalu přečtěte... a pak zkuste formulovat své pocity.
9. prosince 2009
Povídky Raye Bradburyho
... patří ke klenotům v oblasti povídkové tvorby, a dokazují, že jejich autor není zdaleka jen scifista. Text, s nímž budeme dnes pracovat, je malou ukázkou téměř všech druhů překladatelského hledání a rozhodování, od specifické terminlologie přes dialogy až po extrémní emocionalitu.
Nejprve si celou povídku pomalu přečtěte... a pak zkuste formulovat své pocity.
Nejprve si celou povídku pomalu přečtěte... a pak zkuste formulovat své pocity.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Silný příběh, až mi mrazilo...
OdpovědětVymazatZajímavé, chudák syn toho správce bazenu asi to v životě lehké neměl.
OdpovědětVymazatZvláštní...onen syn ačkolv měl mírně řečeno despotického otce stále ho měl rád, necítil žádnou zášť vůči němu, možná spíše naopak. 4lověk by nejraději v půlce toho čtení onoho otce vzal a přelomil ho vejpůl protože představa toho jak mě samého někdo takto driluje je děsivá, ale z pohledu toho syna to bylo i nejspíš jediné co v živoě znal. To že brečel ukazovalo že sice trpěl, na druhou stranu nevzepřel se, možná nemohl, možná ani nechtěl. Měl jasně danou budoucnost, respektive to co má udělat - je někdy lehčí řídit se pokyny druhých a nemuset dělat rozhodnutí sám za sebe - i z toho pohledu že onu vinu za špatná rozhodnutí(tedy špatný druh výchovy) můžeme házet na druhé - na ty, kteří dělali rozhodnutí za nás... Je to plné rozporu - na první pohled každý odsoudí otce včetně mě...ale když se zamyslím - nedal onen otec svému synu do života mnohem víc než někdo, kdo nechává výchovu svých dětí samovolně běžet...?
OdpovědětVymazatDocela drsný příběh, skoro bych řekla, že otec zabil sám sebe. Jinak čtivé, dobře srozumitelné i bez znalosti všech slov.
OdpovědětVymazatVelice svižný text. Krátké, úsečné věty, převažují jednoslabičná slova, což vyvolává pocit pochodu. Působí jako když si čtenář nemůže oddechnout a přestat číst :)
OdpovědětVymazatZajímavý a drsný příběh, myslím, že otec si svoji smrt způsobil sám. Soucítím se synem, měl těžký žiot.
OdpovědětVymazatZajímalo by mě, jestli si ten syn přál, aby se otci něco stalo, nebo ho nezachránil opravdu jen kvůli tomu, že se bál, že to předstírá...
OdpovědětVymazatsilné emoce, dopad vojenského výcviku na život-celý život v armádě-co pak? tvrdá výchova- otázka správně výchovy kam až je možno zajít aby se to nepodepsalo do dalšího života. pochopení, disciplína, láska k rodičům, respekt, ale na druhou stranu neopětované pochopení a uznání ze strany otce.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat„Tak tedy dobrá, jednoho dne v padesátém-druhém, dlouho potom co jste vy a staříci odešli, otec mě jednoho pozdního odpoledne cvičil venku. Nechal mě hodinu možná víc stát na horkém slunci a kříčel mi do obličeje, pamatuju si sliny které mi stříkaly na mojí bradu, můj nos, moje víčka, když na mě křičel: Ani se nehni! nemrkej! neškubej sebou! nedýchej dokud ti neřeknu! Rozumíš tomu, vojáku? Tak rozumíš? Rozumíš?!“
OdpovědětVymazat„Ano pane!“ procedil jsem mezi zuby. „Jak se pak otec otočil, uklouzl na dlaždicích a spadl do vody“ Mladý-starý muž se na moment odmlčel a vydal ze sebe podivný štěkotu podobný smích. „Věděl jste? Samotřejmě že nevěděl. Já taky ne... že za ty roky co pracoval u různých bazénů, čistil sprchy, vyměnoval ručníky, opravoval skákací prkna, spravoval potrubí, že se nikdy,proboha, nikdy nenaučil plavat! Nikdy! Pro Krista Pána. Neuvěřitelné. Nikdy.
„Nikdy mi to neřekl. A z nějakého důvodu mě to nikdy nenapadlo. A protože na mě ječel, instruoval, rozkazoval: oči dopředu! neškubej se! nehýbej se! Tak jsem tam stál zíral před sebe slunce toho pozdního odpoledne. Nepovolil jsem ani jednou jsem se nepodíval dolu. Prostě pořád před sebe, podle rozkazů jak mi bylo řečeno.
„Slyšel jsem ho házet sebou ve vodě, křičet. Ale nerozumněl jsem co říkal. Slyšel jsem ho nasávat a lapat po vzduchu a kloktat a znova nasávat, potápět se, vřískat ale stál jsem rovně, bradu vzhůru, břicho vypnuté, oči na stejné urovni, pot na obočí, pusu semknutou, zadek zatnutý, páteř napřímenou a on křičel, dusil se lokal si vody. Čekal jsem až mi řekne, „Pohov!“ „Pohov!“ měl to zakřičet ale on to nikdy neudělal. Tak co jsem měl dělat? Stál jsem tam, jako socha dokud vřískání neutichlo a voda v bazenu se neuklidnila. Stál jsem tam deset minut, možna dvacet, půl hodiny , dokud nekdo nevyšel a nenašel mě tam, pak se podíval do bazenu a viděl něco hluboko pod vodou a řekl Ježíší Kriste a pak se konečně otočil přišel ke mě a protože znal mě a mého otce, konečně to řekl, Pohov.
„A pak jsem se rozbrečel“
Michal Záprt
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat"Promiňte.", řekl jsem. "Možná to zní hloupě, ale - před třiceti lety jsem každý víkend chodil plavat do hotelu Ambassador, kde se jeden militantní muž se svým synem starali o bazén. On - no. Jste VY ten syn?"
OdpovědětVymazatTen mladý-starý muž naproti mně se na chvilku zamyslel, prohlédl si mě těkavým pohledem a nakonec se usmál a tiše odpověděl.
"Ano.", já JSEM ten ten syn. Přisedněte si.
Potřásli jsme si rukama. Sedl jsem si a objednal pro nás rundu, jako bychom něco slavili, nebo jako na znamení smutku za někoho, koho jsme ani neznali. Po té, co nám barman přinesl pití, řekl jsem. "Tak na padesátý druhý, na zdraví.Ať už dobrý? Nebo špatný? Ať je to tak nebo tak, připijme si.
Ťukli jsme si a starý-mladý muž řekl téměř okamžitě."Asi jste zvědavý, co se stalo s mým otcem."
Můj Bože.", vydechl jsem.
"Ne, ne," ujišťoval mě, to je v pořádku. Sposta lidí bala zvědavá a ptali se mě během těch let."
Chlapec uvnitř toho starého muže pomalu usrkával své martini a vzpomínal na minulost.
"Povíte to těm lidem, když se ptají?", řekl jsem.
"Ano."
Zhluboka jsem se nadechl. "Dobrá tedy. Co se stalo s vaším otcem?"
"Zemřel."
Na dlouho jsme se odmlčeli.
"To je vše?"
"Ne docela." Mladý-starý muž položil svou skleničku na stůl před sebou a umístil ubrousek přesně do jeho rohu a olivu položil přesně do středu ubrousku a jako by minulost četl. "Pamatujete si, jeký byl?"
"Živě."
"Ach, kolik významů jste vložil do toho slova ŽIVĚ! Mladý-starý muž si sotva slyšitelně odfrknul."Pamatujete si to jeho věčné pochodování sem a tam, kolem bazénu, vlevo v bok a vpravo v bok,pozor, nehýbat se, břicho a bradu zastrčit, vypnot hruď, raz a dva, pozor?"
"Pamatuji."
Martina Majtánová
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatStále jsem čekal že konečně zavelí "Pohov!""Pohov!" mohl vydat ten rozkaz, ale nikdy tak neučinil. Co jsem mohl dělat? Stál jsem tam, jako socha, než onen křik ustal a voda přetekla přes okraj bazénu a vše utichlo. Stál jsem tam deset, možná dvacet minut, půl hodiny, než někdo přišel a vysvobodil mě, podívali se do bazénu a spatřili něco hluboko na dně a vyhrkli panebože a konečně se na mě podívali a přišli blíž, znali mě a mého otce, a nakonec řekli ta slova, pohov.
OdpovědětVymazat"A poté jsem začal brečet"
Můj starý známý mladík dopil svůj drink.
"Víte, problém je, že jsem si nemohl být jistý tím zdali to nepředstíral. Už dříve takové podvody zkoušel, vyrušit mě z hlídky, donutit me odpočinout si. Zašel za roh, shoval se, aby viděl zdali stojím v pozoru. Nebo předstíral že musí na toaletu, a skočil nazpět aby mě nachytal. Poté mě potrestal. Tedy, když jsem stál u kraje bazénu toho dne, pomyslel jsem si, je to trik, trik aby mě přiměl ztratit koncentraci. Tak jsem tedy čekal, musel jsem přeci že, abych si byl jist?...Abych si byl jist."
Jak dopil, položil prázdnou sklenku od martini na podnos a posadil se zpět ve svém klidu, očima nepřítomně zíral na mé rameno. Snažil jsem se nalézt v jeho očích slzy, nebo zdali jeho pusa dala alespoň najevo že příběh byl dopovězen, ale nenašel jsem nic.
"Teď" řekl jsem "Už vím jak to bylo s vaším otcem. Ale...co se stalo vám?"
"Jak sám vidíte," odvětil, "Jsem tady."
Vstal a natáhl svou ruku a potřásl tou mou.
"Dobrou noc," řekl.
Podíval jsem se přímo do jeho tváře a uviděl jsem tam toho malého chlapce který každé odpoledne snad pět tisíckrát v minulosti stál a čekal na rozkazy. Pak jsem se podíval na jeho ruku; nenašel jsem tam snubní prsten. Co to mohlo znamenat? Nemá žádné syny, nemá budoucnost? Nemohl jsem se však zeptat.
"Rád jsem vás opět viděl," přistihl jsem sám sebe říci.
"Ano." Přikývl, naposledy mi potřásl rukou. "Dobré vědět že jste se přes to přenesl."
Já, pomyslel jsem si. Můj bože! Já?!
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat„Víte, jde o to, že jsem si nebyl být jistý, jestli to nepředstírá. Už dřív se mě pokoušel takhle přelstít, abych přestal být obezřetný a uvolnil se. Zašel za roh, počkal a vyběhl, aby viděl, zda stojím v pozoru. Nebo předstíral, že jde na toaletu, a pak vyskočil ve snaze přistihnout mě. Potom mě potrestal. A tak, když jsem toho dne stál u bazénu, myslel jsem si, je to jen trik, chce mě nachytat. Takže jsem musel čekat, viďte, abych se ujistil? … abych se ujistil.“
OdpovědětVymazatKdyž domluvil, položil prázdnou sklenku od Martini na tác, dál seděl nečinně ve svém mlčení a díval se kamsi za mé rameno. Snažil jsem se zahlédnout, jestli mu zvlhly oči nebo jestli jeho ústa nějakým zvláštním způsobem nenaznačovala, že příběh skončil, ale nic jsem neviděl.
„Tak tedy,“ řekl jsem, „teď už vím o vašem otci. Ale… copak se stalo s vámi?“
„Jak vidíte,“ řekl, „jsem tady.“
Postavil se, natáhl se a potřásl mi rukou.
„Dobrou noc,“ řekl.
Podíval jsem se mu rovnou do tváře a spatřil jsem toho malého chlapce, jak čeká na příkazy o pět tisíc odpolední dříve. Potom jsem se podíval na jeho levou ruku; nebyl na ní žádný prsten. Co to znamenalo? Žádný syn, žádná budoucnost? Ale nemohl jsem se zeptat.
„Jsem rád, že jsme se opět setkali,“ slyšel jsem říci sám sebe.
„Ano,“ přikývl a podal mi ruku na konečné rozloučení. „Je dobré vidět, že jste to překonal.“
Já, pomyslel jsem si. Bože! Já?!
Ale on se otočil a kráčel uličkou pryč, nádherně balancoval, aniž by se kymácel s pohybem vlaku sem a tam. Jak odcházel,
kolísání vlaku nemohlo ovlivnit pohyby jeho čistého, pružného, udržovaného těla.
Když došel ke dveřím, zaváhal, zády ke mně, a zdálo se, že čeká na nějaké konečné slovo, nějaký příkaz, něčí výkřik.
Vpřed, chtěl jsem říct, vyrovnat! Pochodem v chod!
Ale neřekl jsem nic.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat"Promiňte.", řekl jsem. "Možná to zní hloupě, ale - před třiceti lety jsem každý víkend chodil plavat do hotelu Ambassador, kde se jeden bývalý voják se svým synem starali o bazén. On - hm. Jste VY ten syn?"
OdpovědětVymazatTen mladý-starý muž naproti mně se na chvilku zamyslel, prohlédl si mě těkavým pohledem a nakonec se usmál a tiše odpověděl.
"Ano, já JSEM ten ten syn. Přisedněte si."
Potřásli jsme si rukama. Sedl jsem si a objednal pro nás drink, jako bychom něco slavili, nebo jako na znamení smutku za někoho, koho jsme ani neznali. Po té, co nám barman přinesl pití, řekl jsem. "Tak na padesátý druhý, na zdraví.Ať už byl dobrý? Nebo špatný? Ať to bylo tak nebo tak, připijme si.
Ťukli jsme si a mladý-starý muž řekl téměř okamžitě."Asi jste zvědavý, co se stalo s mým otcem."
Můj Bože.", vydechl jsem.
"Ne, ne," ujišťoval mě, to je v pořádku. Sposta lidí byla zvědavá a ptala se mě na to během těch let."
Chlapec uvnitř toho starého muže pomalu usrkával své martini a vzpomínal na minulost.
"Povíte to těm lidem, když se ptají?", řekl jsem.
"Ano."
Zhluboka jsem se nadechl. "Dobrá tedy. Co se tedy stalo s vaším otcem?"
"Zemřel."
Na dlouho jsme se odmlčeli.
"To je vše?"
"Ne tak docela." Ten mladý-starý muž položil svou skleničku na stůl před sebou a umístil ubrousek přesně do jeho rohu a olivu položil přesně do středu ubrousku a jako by odtud četl minulost .
"Pamatujete si, jaký byl?"
"Živě."
"Ach, jak výmluvně jste řekl to slovo "živě"!" Mladý-starý muž sotva slyšitelně vydechl. "Pamatujete si to jeho věčné pochodování sem a tam, kolem bazénu, vlevo v bok a vpravo v bok,pozor, nehýbat se, břicho a bradu zastrčit, vypnout hruď, raz a dva, zastavit stát?"
"Pamatuji."
Martina Majtánová
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat„Promiňte,“ řekl jsem. „Může se to zdát hloupé, ale – před třiceti lety jsem si o víkendech chodil zaplavat do hotelu Ambassador, kde jistý bývalý voják se svým synem obsluhoval bazén.
OdpovědětVymazatOn – tedy… Jste vy ten syn?“
Ten chlapec s tváří muže naproti mně se na chvíli zamyslel, prohlédl si mě svýma těkavýma očima a konečně se tiše usmál.
„Ano,“ řekl, „já jsem ten syn.“ „Přisedněte si.“
Potřásli jsme si rukama. Posadil jsem se a objednal jsem nám poslední rundu, jako kdybychom něco slavili nebo pro někoho truchlili, a zdálo se, že ani jeden z nás nevěděl, o jakou z těch dvou možností jde. Poté, co barman přinesl drinky, prohlásil jsem: „ Připíjím na rok 1952! Dobrý rok? Špatný? Ať už byl jakýkoliv, tak na něj!“
Napili jsme se a ten chlapec s tváří muže řekl téměř okamžitě, „Asi by vás zajímalo, co se stalo s mým otcem.“
„Panebože“, povzdechl jsem.
„Ne, ne,“ ujišťoval mě, „to je v pořádku. Za ta léta se mě na to ptalo už spoustu lidí, spoustu jich bylo zvědavých.“
Chlapec skrytý uvnitř toho staršího muže pomalu usrkával ze svého martini a vzpomínal na minulost.
„A odpovíte lidem, když se vás zeptají?“řekl jsem.
„Odpovím.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Dobrá, tedy. Co se stalo s vaším otcem?“
„Zemřel.“
Následovalo dlouhé ticho.
„A to je všechno?“
„Ne tak docela.“ Chlapec s tváří muže před sebe na stůl položil sklenku, vedle které umístil ubrousek, tak aby se sklenicí svíral přesně vyměřený úhel, a přímo do jeho středu posadil olivu, ve které četl minulost. „Pamatujete si, jaký byl?“
„Živě.“
„Ach, jak výmluvně jste použil to slovo „živě“! Chlapec s tváří muže sotva slyšitelně vydechl. „Pamatujete si to jeho pochodování sem a tam, kolem bazénu, vlevo v bok, vpravo v bok, pozor, nehýbat se, zastrčit břicho a bradu, vypnout hruď, raz a dva, stát?“
„Pamatuji.“
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat„Promiňte mi,“ řekl jsem. „Bude to znít hloupě, ale - před třiceti lety jsem o víkendy chodil plavat do hotelu Ambassador, kde se staral o bazén jeden bývalý voják se svým synem. On-ale. Jste ten syn?
OdpovědětVymazatMladý-starý muž naproti mně se na chvíli zamyslel, prohlédl si mě těkajícíma očima a nakonec se zlehka usmál. „Já“ odvětil „jsem ten syn. Když na to tak přijde.“
Potřásli jsme si rukama. Posadil jsem se a objednal pro nás poslední drink, jako bychom něco slavili, něco si dočasně uvědomovali, ale nikdo nevypadal, že ví co. Poté co barman přinesl pití, pronesl jsem přípitek „Připíjím na rok 1952. Byl to dobrý rok? Špatný? Ať je to jakkoliv, na zdraví!“
Připili jsme si a mladý-starý muž téměř okamžitě řekl „Jste zvědavý, co se stalo mému otci?“
„Proboha!“ povzdechl jsem.
„Ne, ne,“ ujišťoval mě, „to je v pořádku. Plno lidí se divilo, ptalo, po celá léta.“
Chlapec v těle staršího muže si hrál se svojí sklenkou s martini a vzpomněl si na minulost.
„Odpovíte lidem, když se ptají?“ řekl jsem.
„Ano, odpovím.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Tak tedy dobrá. Co se stalo s vaším otcem?“
„Zemřel.“
Nastalo dlouhé ticho.
„To je vše?“
„Ne docela.“ Mladý-starý muž položil svoji sklenku před sebe na stůl a k ní přiložil v ostrém úhlu složený ubrousek, a doprostřed ubrousku odložil olivu, z toho si četl svou minulost.
„Vzpomínáte si, jaký byl?“
„Živě.“
„Jak výmluvně říkáte své „živě“!“ Mladý-starý muž si povzdechnul. „Pamatujete si jak pochodoval nahoru, dolu, kolem bazénu, vlevo bok, vpravo bok, pozor, hlavu vzhůru, zatáhnout břicho, vypnout hruď, zastavit stát?“
„Pamatuji.“
"Teď už vím o vašem otci," řekl jsem, "ale co se dělo s vámi?"
OdpovědětVymazat"Jak vidíte," řekl, "já jsem zde."
Vstal a nahnul se, aby mi potřásl rukou.
"Dobrou noc," pravil.
Podíval jsem se mu přímo do tváře a spatřil tam toho mladého chlapce čekajícího na příkazy o pět tisíc odpolední zpátky. Poté jsem se mu podíval na levou ruku; žádný svatební prsten. Což mohlo znamenat co? Bez synů, bez budoucnosti? Ale neodvážil jsem se zeptat.
"Jsem rád, že jsme se opět shledali," zaslechl jsem říkat svůj hlas.
"Ano." přikývl a zatřásl naposledy mou rukou. "je dobré vidět, že jsi to zvládl."
Já, pomyslel jsem si. Proboha! Já?!
Ale on se už otočil a kráčel uličkou krásně balancovaný, nekymácel se sem a tam s pohyby vlaku. Pohyboval se s čistým, pružným, opečovávaným tělem, se kterým zatáčející vlak nic nezmohl.
Když dorazil ke dveřím, se zády ke mně zaváhal a vypadal, že čeká na nějaké poslední slovo, na nějaký rozkaz, nějaké zvolání od kohosi.
Kupředu, chtěl jsem říci, podle rozkazu! Pochodem vchod!
Ale nic jsem neřekl.
Nevěděl jsem, zda-li by ho to složilo, anebo osvobodilo. Prostě jsem dal jazyk za zuby a sledoval, jak otevírá dveře, tichounce se jimi prostrčí a pochoduje chodbičkou dalších lehátkových vozů naproti minulosti, kterou jsem si mohl jen představovat, směrem k budoucnosti, kterou jsem nemohl ani hádat.
Lukáš Janičík
Má sklenka byla prázdná. Slunce zmizelo a otec se synem s ním.
OdpovědětVymazatAle teď, z masa a kostí, přímo naproti mně v tomhle nočním vlaku, který směřoval na sever k neosvětleným cílům, se jeden z nich vrátil. Byl tu, chlapec osobně, onen čerstvý rekrut, dítě otce, který vyřvával o polednách a říkal slunci, aby vyšlo nebo zapadlo.
Zcela živý? Zpola živý? Úplně živý?
Nebyl jsem si jist.
Ale seděl tu, o třicet let později, mladostarý nebo staromladý muž a usrkával třetí martini.
Nyní jsem si uvědomil, že mu můj pohled může být příliš setrvačný a nepříjemný. Zkoumal jsem jeho jasně modré raněné oči, neboť takové byly: raněné, a konečně jsem sebral odvahu a promluvil jsem.
„Promiňte,“ řekl jsem. „Možná se vám to bude zdát hloupé, ale před třiceti lety jsem chodil o víkendech plavat do hotelu Ambassador, kde bazén udržoval bývalý voják se svým synem. On – dobrá. Jste ten syn vy?“
Mladostarý muž naproti mně se na chvíli zamyslel, prohlédl si mě uhýbavým pohledem a nakonec se tiše usmál.
„Jsem,“ řekl, „jsem ten syn. Pojďte si přisednout.“
Potřásli jsme si rukama. Posadil jsem se a objednal jsem nám poslední drink, jako bychom něco slavili nebo jako bychom na něco připíjeli, ale nikdo vlastně nevěděl na co. Poté co barman přinesl pití, řekl jsem: „Na rok 1952. Byl dobrý? Nebo špatný? Ale i tak na něj!“
Připili jsme si a hned poté se mladostarý muž ozval: „Říkáte si, co se stalo s mým otcem, že?“
„Můj bože,“ vydechl jsem.
„Ne ne,“ ujišťoval mne, „to je v pořádku. Mnoho lidí to v průběhu let chtělo vědět a ptalo se.“
Chlapec uvnitř staršího muže pohupoval v rukou sklenku martini a vzpomínal na minulost.
Míša Cihelníková
„Omluvte mě,“ řekl sem. „Tohle se může zdát zvláštní, ale – před třiceti lety jsem si o víkendech chodil zaplavat do hotelu Ambassador, kde se o bazén staral voják a jeho syn. On-jste vy ten syn?“
OdpovědětVymazatTen chlapec uvnitř postaršího muže naproti mně se na chvíli zamyslel, prohlédl si mě svýma očima a poté se tiše smál.
„Já,“ řekl, „jsem ten syn. Přisedněte si.“ Podali jsme si ruce. Posadil jsem se a objednal jsem pro nás poslední skleničku, jakobychom něco oslavovali, nebo za někoho truchlili, zdálo se však, že nikdo nevěděl. Poté co nám barman přinesl pití, řekl jsem: „Připíjím na rok devatenácet padesát dva. Dobrý rok? Špatný rok? To je úplně jedno, připijme si na něj!“ Popíjeli jsme a ten chlapec uvnitř postaršího muže téměř okamžitě pronesl, „Zajímá vás co se stalo mému otci.“
„Můj Bože,“ povzdechl jsem.
„Ne, ne,“ ujistil mě, „to je v pořádku. Už mnoho lidí se zajímalo, ptalo se, během těch let.“
Ten chlapec uvnitř postaršího muže hladil skleničku martini a vzpomínal na minulost.
„ Řeknete to lidem, když se zeptají?“ řekl jsem.
„Ano.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Dobře tedy. Co se stalo vašemu otci?“
„Zemřel.“
Bylo tu dlouhé ticho.
„To je všechno?“
„Ne tak úplně.“ Chlapec uvnitř postaršího muže urovnal na stole před ním svou sklenici, umístil ubrousek do ostrého úhlu, do středu ubrousku položil olivu a četl z něj minulost. ,,Pamatujete si jaký byl?“
,,Živě.“
Nemohl jsem si pomoci. Sid byl dávno pryč a já čekal na hotelovém balkóně, prohlížel si bazén a užíval si posledního drinku, neschopen odtrhnout oči od pochodujícího otce a jeho nehybného syna. Za soumraku otec klusal k venkovní bráně a jako by ho to zrovna napadlo, zavolal přes rameno: “Pozor! Četo, pravo vbok. Raz, dva – “
OdpovědětVymazat“Tři, čtyři!“ křičel chlapec, kráčel bránou a nohy mu pleskaly o beton, jako kdyby měl obuté boty. Pečlivě pochodoval směrem k parkovišti, když jeho otec automaticky zamykal bránu, přičemž zkontroloval okolí, zvedl zrak a když mě spatřil, váhavě si mě prohlížel. Jeho oči mě pálily a já cítil jak mi klesá brada a ustupují ramena. Už dost, zvedl jsem sklenici, ledabyle na něj mávl a napil se. Co se asi stane v následujících letech? Uvažoval jsem. Dospěje snad syn, aby zabil, či zbil tohoto starého muže, nebo jen uteče, aby poznal zruinovaný život, vždy pochodující k nevyslechnutým příkazům “pozor“ nebo “pochodem vchod!“ ale nikdy “pohov!“? Usrkával jsem nápoj a přemýšlel. Nebo bude své syny vychovávat tím, že na ně bude křičet už od samého poledne nedaleko bazénu po nekonečné roky? Nebo si vrazí pistoli do úst a zabije svého otce jediným způsobem, který zná? Či se snad ožení a syny mít žádné nebude a tím vypudí všechnu nekultivovanost, všechen dril a četařčinu? Otázky, poloviční odpovědi a zase jen otázky. Dopil jsem, sklenice byla prázdná, slunce se ztratilo a stejně tak i otec se synem. Ale nyní, osobně, přímo naproti mně v tomto nočním vlaku, mířícího na sever do neosvětlených cílů, se jeden z nich vrátil. Stál tam, chlapec osobně. Čerstvý rekrut, dítě otce, který křičel v poledne a poroučel Slunci, kdy má vycházet a kdy jít spát. Zcela živý? napůl živý? či úplně živý? Nebyl jsem si jist. Ale seděl tam, o třicet let starší, možná mladý, možná starší muž usrkávající už třetí Martini. Teprve teď jsem zjistil, že mé letmé pohledy už nebyly jen letmé, cítil jsem se trochu rozpačitě. Studoval jsem jeho zářivé, modré, ale zraněné oči. A tohle je důvod, proč jsou tak zraněné, sebral jsem odvahu a řekl…
„Promiňte mi,“ řekl jsem. „Může to vyznít hloupě, ale – před třiceti lety jsem o víkendech chodil plavat do hotelu Ambassador, kde jeden voják se synem spravoval bazén.
OdpovědětVymazatOn – dobře… Jste vy ten syn?“
Ten muž ve středních letech naproti mně se na okamžik zamyslel, prohlédl si mě svýma těkavýma očima a nakonec se tiše pousmál.
„Já,“ řekl, „ano,já jsem ten syn.“ „Přisedněte si.“
Potřásli jsme si rukama. Posadil jsem se, a objednal pro nás poslední rundu, jako bychom něco slavili nebo drželi smutek, nezdálo se, že by někdo z nás věděl, o jakou z možností jde. Potom co barman donesl drinky, jsem řekl: „ Připíjím na rok 1952! Dobrý rok? Špatný? Prostě na něj!“
Napili jsme se a ten muž ve středních letech téměř vzápětí řekl, „Asi si říkáte, co se stalo mému otci.“
„Proboha“, povzdechl jsem.
„Ne, ne,“ ujišťoval mě, „to je v pořádku. Za ta léta se o to zajímala spousta lidí a spousta se jich ptala.“
Chlapec skrytý uvnitř toho staršího muže v rukou svíral své martini a vzpomínal na minulost.
„A když se vás lidé ptají, odpovídáte?“ řekl jsem.
„Odpovídám.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Pak tedy dobrá. Co se stalo vašemu otci?“
„Zemřel.“
Následovalo dlouhé ticho.
„To je všechno?“
„Ne úplně.“ Muž ve středních letech položil na stůl před sebe sklenku, v přesném úhlu k ní položil ubrousek, a přímo na jeho střed upravil olivu, jako by tam četl minulost. „Pamatujete si, jaký byl?“
„Živě.“
Anita Slabová
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazat„Takže, jednou v dvaapadesátém, dlouho po tom, co byla stará parta pryč, a spolu s nimi i vy, mě jedno pozdní odpoledne otec zase cepoval. Nechal mě stát asi hodinu na ostrém slunci a řval mi do obličeje, pamatuji si tu sprchu slin jak mi stříkala na bradu, nos, oční víčka, když řval: ani svalem nepohneš! nemrkej! Nehýbej se! Nedýchej, dokud neřeknu! Slyšel jsi, vojáku? Slyšel? Slyšel?!
OdpovědětVymazat„Pane!“ Zaskřípal jsem zuby.
„Jak se otec otočil, uklouzl na dlaždičkách a spadl do vody.“
Mlado-starý muž se odmlčel a vyštěkl ze sebe náznak uchechtnutí.
„Věděl jste to? Jistěže nevěděl. Ani já to nevěděl . . . že za celá ta léta, co pracoval na různých bazénech, čistil sprchy, měnil ručníky, opravoval skákací prkna, spravoval potrubí, tak se nikdy, Bože, nikdy nenaučil plavat! Nikdy! Pane Bože. To je neuvěřitelné. Nikdy. Nikdy mi to neřekl. Tak či onak, to bych si nikdy nepomyslel! A protože mi přikázal, poručil mi: Hleď zpříma! Neklep se! Nehýbej se! Tak jsem tam jen stál a hleděl přímo před sebe, na slunci pozdního odpoledne. Ani jednou jsem se nepodíval jinam, ani jednou. Hledět zpříma, jak řekl. Slyšel jsem ho, jak sebou mlátí ve vodě a křičí. Ale nerozuměl jsem co říká. Slyšel jsem ho lokat, lapat po dechu a kloktat a lokat znovu, potápět se, křičet, ale já stál zpříma, hlavu vzhůru, břicho zatažené, pohled přímý, pot na čele, rty pevně sevřené, zadek zatnutý, záda rovná a on křičel a lokal vodu. Stále jsem čekal, až zařve to své, „Pohov!“ „Pohov!“, ale nezařval. Co jsem mohl dělat? Jen jsem tam stál, jako socha, dokud ten křik neskončil, voda opláchla hranu bazénu a vše utichlo.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatDobře, jednou v padesátém-třetím, dlouho potom co všichni odešli od bazénu a vy s nimi, mě otec jednoho pozdního odpoledne cvičil venku. Nechal mě hodinu, možná déle, stát na horkém slunci a řval mi do obličeje, pamatuju si sliny, které mi stříkaly na bradu, na nos, i oční víčka, když na mě křičel: Nehni ani brvou! Nemrkej! Nevrť sebou! Nedýchej, dokud ti neřeknu! Slyšíš, vojáku? Tak slyšíš? Rozumíš tomu?!“
OdpovědětVymazat„Ano pane!“ procedil jsem skrz zuby. „Když se pak otec otočil, uklouzl na dlaždičkách a spadl do vody.“ Mladý-starý muž se na chvíli odmlčel a vydal ze sebe divný štěkot smíchu. „Věděl jste? Samozřejmě, že nevěděl. Já také ne ... za celé ty roky, co pracoval u různých bazénů, čistil sprchy, vyměňoval ručníky, spravoval skákací prkna, opravoval potrubí, že se nikdy, můj Bože, nikdy nenaučil plavat! Nikdy! Pro Krista Pána. K nevíře. Nikdy.
„Nikdy mi to neřekl. A ani mě to nikdy nenapadlo. A protože na mě ječel, nařizoval, rozkazoval: Oči dopředu! Nevrť se! Nehýbej se! Tak jsem tam prostě stál a zíral přímo před sebe, v žáru slunce toho pozdního odpoledne. Ani jednou jsem se nepodíval dolů. Prostě pořád přímo před sebe, podle rozkazů, jak bylo řečeno.
„Slyšel jsem ho zmítat se ve vodě, ječet. Ale vůbec jsem nerozuměl, co říká. Slyšel jsem ho srkat a lapat po dechu a kloktat a znovu srkat, topit se, ječet, ale já stál rovně, bradu vzhůru, břicho vypnuté, oči stále ve stejné výšce, pot nad obočím, rty semknuté, zadek zatnutý, páteř napřímenou a on křičel, dusil se, lokal vodu. Čekal jsem, až mi řekne, „Pohov!“ „Pohov!“ měl to zařvat, ale on to prostě neudělal. Tak co jsem mohl dělat? Stál jsem tam, jako socha, dokud jekot neutichl a voda v bazénu se neuklidnila. Stál jsem tam deset minut, možná dvacet, půl hodiny, dokud někdo nepřišel a nenašel mě tam, pak se podíval do bazénu a viděl něco v hloubce pod vodou a řekl Ježíši Kriste a pak se konečně otočil, přišel ke mně, a protože znal mě i mého otce, konečně to vyslovil, Pohov.
„A pak jsem se rozbrečel.“
Vl. Novotná
Naposledy, poslední den kdy jsem je viděl, otec svižně pochodoval kolem, čistil popelníky (nikdo je neuměl vyčistit tak jako on), rovnal stoly, řadil židle a lehátka do zákrytu a v matematicky dokonalých komíncích aranžoval na lavičky čisté bílé ručníky. Dokonce i podlahu vytíral geometricky. Jen příležitostně, během všeho jeho pochodování a obcházení, spravování a přerovnávání, zvedl hlavu, vrhl rychlý pohled, aby se ujistil, že jeho jednotka, jeho četa, jeho rota stále stojí jako zmrazená, chlapec jako vztyčená korouhev, vlasy vlající v letním větru, oči upřené na horizont pozdního odpoledne, rty sevřené, brada vzhůru, hruď vypnutá.
OdpovědětVymazatNemohl jsem si pomoci. Sid už byl dávno pryč. Čekal jsem jsem na balkóně hotelu, díval se na bazén, pil poslední drink a nebyl jsem schopen odtrhnout pohled od pochodujícího otce a nehybného syna. Za soumraku otec nakráčel k bráně vedoucí ven a skoro jakoby mimochodem zavolal přes rameno:
"Pózor! V pravo vbok! Jedna, dva -"
"Tři, čtyři!" křikl chlapec.
Chlapec prošel branou, nohy dopadaly na cement jako by měl kanady. Pochodoval k parkovišti, když jeho otec s automatikou robota zamkl bránu, rychle se rozhlédl, zvedl pohled, uviděl mě a zaváhal. Jeho oči se mi vpíjely do tváře. Cítil jsem jak se moje hruď vypíná, brada zvedá a ramena klesají. Abych to zastavil, zvedl jsem svůj drink, nedbale jsem mu jím pokynul a napil se.
Co se asi stane, přemýšlel jsem, během následujících let? Vyroste syn k tomu aby zabil svého otce, nebo ho zbil, nebo prostě utekl a pokračoval ve svém životě zruinovaném neustálým pochodování podle neslyšeného křiku "pozor!" nebo "pochodem vchod!", ale nikdy "pohov!"?
Nebo, přemýšlel jsem, zatímco jsem popíjel, ten chlapec prostě vychová své vlastní syny a bude řvát za horkých odpolední u bazénu na NĚ, během nekonečných let? Strčí si jednoho dne do úst pistoli a zabije svého otce tím jediným způsobem který zná? Nebo se ožení a nebude mít ŽÁDNÉ syny a tím pohřbí všechno řvaní, všechen dril, všechny seržanty? Otázky, poloviční odpovědi, další otázky.
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatMuž dopil.
OdpovědětVymazat„Tak vidíte, nemohl jsem si být jistý, jestli mě zkouší. Tyhle triky dělal už předtím, aby mě zaskočil nepřipraveného, to mě uklidňovalo. Šel by za roh, vyčkával, nahnul by se, aby viděl, jestli stojím rovně jako pravítko. Nebo by předstíral, že jde do pánských šaten a najednou se ohlédl jen aby mě nachytal. Pak by mě byl potrestal. Takže toho dne, když jsem stál v pozoru tam u bazénu, myslel jsem si, že je to zase trik jen aby mě rozhodil. Prostě jsem musel čekat, abych se ujistil, jen se ujistit že?
Položil svou dopitou sklenku Martini na podnos, tiše se uvelebil v křesle a nepřítomně se mi díval někam přez rameno. Snažil jsem se zahlédnout jestli jsou jeho oči vlhké, nebo zda jeho ústa dají aspoň nějaké znamení, teď když byl příběh povězen, ale nespatřil jsem vůbec nic.
Teď, řekl jsem, „vím o vašem otci“. Ale co se dělo s vámi?
„Jak vidíte,“ odpověděl,“ jsem tady.“
Postavil se, naklonil se a potřásl mi rukou.
„Dobrou noc“ pozdravil mě.
Podíval jsem se mu přímo do tváře a viděl malého chlapce, který tam čekal na rozkazy, stejně jako před pěti tisíci odpoledni.
Pak jsem se podíval na jeho levou ruku, žádný snubní prsten. Což znamenalo? Žádní potomci, žádná budoucnost? Ale ptát jsem se nemohl.
„Jsem rád, že jsme se znovu potkali,“ slyšel jsem sám sebe říkat.
„Ano“ přitakal, a naposled mi potřásl rukou. Je dobré vidět, že jste se přes to všechno přenesl.
Já, pomyslel jsem si. Panebože! Já?!
Otočil se a odcházel pryč chodbičkou, krásně zpříma, neklátil se v rytmu vlaku. Jeho dobře pěstěné tělo se pohybovalo čistě a svižně. Jak se vzdaloval, cukání vlaku mu nemohlo nic udělat.
Když došel ke dveřím, zaváhal, stál zády ke mně, a vypadal, jakoby čekal na poslední slovo, nějaký povel, nebo něčí pokřik.
Vpřed, chtělo se mi říct, podle čísel seřadit! Pochodem ..!
Ale nic jsem neřekl.
Nevěděl jsem, jestli by ho to zabilo, nebo osvobodilo, jednoduše jsem to spolkl a sledoval jsem, jak otevírá dveře a tiše proklouzl ven a kráčel chodbou dalšího spacího vozu k minulosti, jak jsem si představoval, směrem k budoucnosti ale to nemůžu odhadnout.
Dobrá.Jednoho dne roku 1953, dávno poté, co lidé odešli z bazénu, a vy s nimi, mě můj otec jednoho pozdního odpoledne cvičil venku. Nechal mě stát na horkém slunci snad hodinu a řval mi do obličeje. Pamatuji si spršku jeho slin na bradě, na nose, na očních víčkách, když křičel: ani se nehni! Nemrkej! Neškubej sebou! Nedýchej, dokud ti neřeknu! Slyšíš, vojáku? Slyšíš? Slyšíš? Slyšíš?!
OdpovědětVymazat„Ano, pane!“ procedil jsem mezi zuby.
„Jak se můj otec otočil, uklouzl na dlaždičkách a spadl do vody.“
Starý mládenec se odmlčel a vydal ze sebe divný štěkavý smích.
„Věděl jste? Určitě jste to nevěděl. Já taky ne… že celé ty roky, co pracoval na různých bazénech, co čistil sprchy, vyměňoval ručníky, opravoval skákací prkna a vodovodní potrubí, on se nikdy, pane bože, nikdy nenaučil plavat. Nikdy! Ježíši. Je to neuvěřitelné. Nikdy.
Nikdy mi to neřekl. Nějak, jsem se ani nedomníval. A jak na mě křičel, poveloval a nařídil mi: oči vpravo! Necukej se! Nehýbej se! tak jsem tam jen stál a zíral před sebe v pozdně odpoledním slunci. Nedovolil jsem si sklopit zrak, ani jednou. Přímo hleď, jak řekl.
„Slyšel jsem, jak sebou plácal ve vodě, jak ječel. Ale nerozuměl jsem mu, co říkal. Slyšel jsem, jak loká a lape po dechu, chrčí, znovu lape po dechu, jde ke dnu, ječí, ale já stál vzpřímeně, bradu nahoru, vypnutou hruď, přímo hleď, s potem na čele, ústa semknuta, hýždě stažené, vzpřímená páteř, a on ječel, lapal po dechu. Čekal jsem, než křikne, „Pohov!“ „Pohov!“, měl to zakřičet, ale nikdy tak neudělal. Co jsem měl dělat? Stál jsem tam jak socha, dokud lapání po dechu nepřestalo, hladina se neulkidnila a všechno neutichlo.
Jednoho dne v padesátém třetím, dlouho potom, co stará parta odešla, a vy s nimi, mě jednoho pozdního odpoledne otec venku cvičil. Nechal mě stát na horkém slunci asi hodinu a řval mi do obličeje, pamatuji si tu spršku slin na bradě, na nose, na očních víčkách, když křičel: Ani se nehni! Nemrkej! Neškubej sebou! Nedýchej, dokud ti neřeknu! Slyšíš, vojáku? Slyšíš? Slyšíš? Slyšíš?!
OdpovědětVymazat„Ano, pane!“procedil jsem mezi zuby.
„Jak se můj otec otočil, uklouzl na dlaždičkách a spadl do vody.“
Mladostarý muž se odmlčel a vydal ze sebe divný štěkavý smích.
„Věděl jste? Určitě jste to nevěděl. Já taky ne… že celé ty roky, co pracoval na různých bazénech, co čistil sprchy, vyměňoval ručníky, opravoval skákací prkna a vodovodní potrubí, on se nikdy, pane Bože, nikdy nenaučil plavat. Nikdy! Ježíši. Je to neuvěřitelné. Nikdy.
Nikdy mi to neřekl. Nějak, by mě to ani nenapadlo. A jak na mě křičel, jak mi rozkazoval a nařízoval: Hleď vzpříma! Necukej se! Nehýbej se! tak jsem tam jen stál, hleděl jsem před sebe v pozdně odpoledním slunci. Nedovolil jsem si sklopit zrak, ani jednou. Přímo hleď, jak řekl.
„Slyšel jsem ho, jak sebou mlátí ve vodě, jak ječí. Ale nerozuměl jsem, co říká. Slyšel jsem, jak loká a lape po dechu, chrčí, znovu lape po dechu, potápí se, ječí, ale já stál vzpřímeně, bradu nahoru, břicho zatažené, oči upřené před sebe, pot na čele, ústa sevřená, hýždě stažené, záda rovná, a on křičel a lapal po dechu. Čekal jsem, až zařve, „Pohov!“ „Pohov!“, měl to zakřičet, ale on to neudělal. Co jsem měl dělat? Stál jsem tam jak socha, až lapání po dechu nepřestalo, voda nepřestala šplouchat a všechno neutichlo.
„Promiňte,“ řekl jsem. „Může to vypadat zvláštně - před třiceti lety jsem o víkendech chodil plavat do hotelu Ambasador, kde nějaký voják se svým synem spravoval bazén. On, tedy - jste vy ten syn?“
OdpovědětVymazatStarý mladý muž naproti mně se na chvíli zamyslel, prohlédl si mě svýma proměnlivýma očima a konečně se usmál, tiše.
„Ano,“ řekl, „já jsem ten syn. Přisedněte si.“
Potřásli jsme si rukama. Sedl jsem si a objednal pro nás poslední rundu, jako bychom něco slavili nebo na něco připíjeli, jen nikdo nevěděl na co. Když číšník přinesl pití, řekl jsem: „Připíjím na rok 1952. Dobrý rok? Špatný rok? Tak tedy na něj!“
Napili jsme se a starý mladý muž řekl, téměř okamžitě: „Jste zvědavý, co se stalo s mým otcem.“
„Bože,“ vydechl jsem.
„Ale ne,“ uklidňoval mě, „to je v pořádku. Spousta lidí byla zvědavá, ptali se, během těch let.“
Kluk uvnitř staršího muže vychutnával své martini a zavzpomínal na minulost.
„Když se lidé ptají, odpovíte jim?“ řekl jsem.
„Odpovím.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Dobrá tedy. Co se stalo s vaším otcem?“
„Zemřel.“
Dlouze se odmlčel.
„To je vše?“
„Ne tak docela.“ Starý mladý muž postavil svou sklenku před sebe na stůl a v přesném úhlu k ní položil ubrousek, přímo do středu ubrousku pak umístil olivu, jakoby tam četl minulost. "Pamatujete si, jaký byl?“
„Živě.“
Ale támhle seděl, po třiceti letech, mladý-starý nebo starý-mladý muž, který usrkával své třetí martini.
OdpovědětVymazatTeď už jsem si uvědomil, že se mé pohledy stávaly ustavičnými a nepříjemnými. Prohlížel jsem si jeho jasně modré raněné oči, neboť takové byly: raněné, a nakonec jsem sebral odvahu a promluvil jsem:
„Promiňte,“ řekl jsem. „Možná se to zdá hloupé, ale před třiceti lety jsem chodíval o víkendech plavat k hotelu Ambassador, kde jeden bývalý voják se svým synem měli na starosti bazén. On - dobře. Jste to vy?“
Ten mladý-starý muž na opačné straně se na chvíli zamyslel, prohlédl si mě svýma těkajícíma očima a nakonec se tiše usmál.
„ Já,“ řekl, „jsem ten syn. Pojďte sem.“
Potřásli jsme si rukama. Posadil jsem se a objednal jsem pro nás poslední rundu, jako bychom něco slavili, nebo jako bychom na něco připíjeli, ale nikdo vlastně nevěděl na co. Potom, co barman přinesl drinky, řekl jsem: „ Přípitek na 1952. Dobrý rok? Špatný rok? Prostě na tento rok.“
Napili jsme se mladý-starý muž skoro okamžitě řekl: „Chcete vědět, co se vlastně stalo mému otci.“
„Můj bože,“ povzdechl jsem si.
„Ne, ne,“ ujistil mě, „to je v pořádku. Spousta lidí to chtěla celé ty roky vědět a ptala se.“
Chlapec uvnitř toho staršího muže usrkával ze své sklenky martini a zavzpomínal na minulost.
„A když se vás lidé ptají, odpovídáte?“ řekl jsem.
„Ano.“
Zhluboka jsem se nadechl. „Potom dobře. Co se stalo vašemu otci?“
„Umřel.“
Dlouhá pauza.
„To je vše?“
„Ne docela.“ Mladý-starý muž si postavil svou skleničku před sebe na stůl a položil k ním ubrousek, do kterého dal do jeho úplného středu olivu, a četl tam minulost.
„Pamatujete si, jaký byl?“
„Živě.“
Hradílek
"Teď už vím o vašem otci," řekl jsem, "ale co se dělo s vámi?"
OdpovědětVymazat"Jak vidíte," řekl, "já jsem zde."
Vstal a nahnul se, aby mi potřásl rukou.
"Dobrou noc," pravil.
Podíval jsem se mu přímo do tváře a spatřil tam toho malého chlapce čekajícího na příkazy před pěti tisíci odpoledni. Poté jsem se mu podíval na levou ruku; žádný svatební prsten. Což mohlo znamenat co? Bez synů, bez budoucnosti? Ale neodvážil jsem se zeptat.
"Jsem rád, že jsme se opět shledali," zaslechl jsem říkat svůj hlas.
"Ano." přikývl a zatřásl naposledy mou rukou. "je dobré vidět, že jste to zvládl."
Já, pomyslel jsem si. Proboha! Já?!
Ale on se už otočil a kráčel uličkou krásně balancovaný, nekymácel se sem a tam s pohyby vlaku. Pohyboval se s čistým, pružným, opečovávaným tělem, se kterým zatáčející vlak nic nezmohl.
Když dorazil ke dveřím, se zády ke mně zaváhal a vypadal, že čeká na nějaké poslední slovo, na nějaký rozkaz, nějaké zvolání od kohosi.
Kupředu, chtěl jsem říci, podle rozkazu! Pochodem vchod!
Ale nic jsem neřekl.
Nevěděl jsem, zda-li by ho to složilo, anebo osvobodilo. Prostě jsem dal jazyk za zuby a sledoval, jak otevírá dveře, tichounce se jimi protáhne a pochoduje chodbičkou dalších lehátkových vozů vstříc minulosti, kterou jsem si mohl jen představovat, směrem k budoucnosti, kterou jsem nemohl ani hádat.
Lukáš Janičík
Když chlapec došel skoro až ke hraně bazénu a vypadalo to, že do něj spadne, jeho otec s trochu ironickým úšklebkem potichu zavolal: „.... zastavit.“
OdpovědětVymazatSyn se kymácel na okraji bazénu.
„Zatraceně“, zašeptal Sid.
Otec tam nechal svého syna stát strnule a vzpřímeně jako stožár, a odešel pryč.
Sid najednou vyskočil a zíral na to.
„Sedni si“, řekl jsem.
„Kristepane, to tam toho prcka nechá jen tak čekat?!“
„Sedni si, Side.“
„Pro pána krále, to je kruté!“
„Není to tvůj syn, Side“, řekl jsem tiše. „Chceš začít opravdovou hádku?“
„Jo!“ řekl Sid. „Hrom do toho!“
„To ničemu neprospěje.“
„Ale ano, prospěje. Rád bych z něj vymlátil...“
„Podívej se na tvář toho chlapce, Side.“
Sid se na něj podíval a začal si pomalu sedat.
Ten syn, který tam ve spalující záři slunce a vody stál, byl hrdý. Způsob, jakým držel hlavu, jakým mu hořely oči, jakým jeho holá ramena nesla břímě popohánění nebo instrukcí, to všechno byla hrdost.
Byla to logičnost té hrdosti, která konečně přiměla Sida ustoupit. Zmožený trochou beznaděje, klesl zpátky na kolena.
„Budeme tu sedět celé odpoledne a sledovat tuhle pitomou hru na...“, Sidův hlas se zvyšoval navzdory jemu samému, „... Honzo, vstávej?!“
Veronika Lojková
Co se stane, říkal jsem si,v následujících letech? Vyroste ten syn a zabije svého otce, nebo ho za to zbije, nebo prostě uteče, aby žil zkažený život, a pořád pochodoval podle nějakého nevyřčeného ,,Pozor'' nebo ,,Pochodem vchod'', ale nikdy ne ,,Pohov!‘‘.
OdpovědětVymazatAnebo, přemýšlel jsem zatímco jsem pil, vychová ten kluk své vlastní syny a bude pak v horkých polednech u jiných bazénů řvát dlouhé roky na ně? Vloží si jednoho dne do pusy pistoli a zabije svého otce jediným možným způsobem který zná? Nebo se ožení a syny mít nebude, a tak pohřbí všechny pokřiky, všechny výcviky, všechny seržanty? Otázky, napůl zodpovězené, a další otázky.
Moje sklenice byla prázdná. Slunce bylo pryč, a otec i syn s ním. Ale teď, zničehonic, přímo přede mě do tohoto pozdního nočního vlaku, mířícího na sever do zapadlých míst, se jeden z nich vrátil. Stálo tam to dítě samo, ten čerstvý rekrut, syn otce, který na něj o polednách řval a říkal slunci aby vyšlo a zapadlo.
Žije? Nežije? Přežívá?
Nebyl jsem si jistý.
Ale seděl tady, o třicet let později, mladý muž, anebo starý chlapec, a usrkával své třetí martini.
Teď jsem si uvědomil, že mé pohledy začínaly být příliš upřené a nepříjemné. Zkoumal jsem jeho světle modré, smutné oči, protože přesně takové byly: smutné, a nakonec jsem sebral odvahu a promluvil:
,,Promiňte,'' řekl jsem. ,,Může to znít divně, ale před třiceti lety jsem o víkendech plaval v Hotelu Ambassador, kde u bazénu voják cvičil svého syna.
On - totiž. Jste vy ten syn?''
Mladý muž přede mnou se na chvíli zamyslel, prohlédl si mě od hlavy k patě, a nakonec se potichu usmál.
,,Já'', řekl, jsem ten syn. Přisedněte si.''
Jiří Kunášek
Stále jsem čekal že konečně zavelí "Pohov!""Pohov!" mohl vydat ten rozkaz, ale nikdy tak neučinil. Co jsem mohl dělat? Stál jsem tam, jako socha, než onen křik ustal a voda přetekla přes okraj bazénu a vše utichlo. Stál jsem tam deset, možná dvacet minut, půl hodiny, než někdo přišel a vysvobodil mě, podívali se do bazénu a spatřili něco hluboko na dně a vyhrkli panebože a konečně se na mě podívali a přišli blíž, znali mě a mého otce, a nakonec řekli ta slova, pohov.
OdpovědětVymazat"A poté jsem začal brečet"
Můj starý známý mladík dopil svůj drink.
"Víte, problém je, že jsem si nemohl být jistý tím zdali to nepředstíral. Už dříve takové podvody zkoušel, vyrušit mě z hlídky, donutit me odpočinout si. Zašel za roh, shoval se, aby viděl zdali stojím v pozoru. Nebo předstíral že musí na toaletu, a skočil nazpět aby mě nachytal. Poté mě potrestal. Tedy, když jsem stál u kraje bazénu toho dne, pomyslel jsem si, je to trik, trik aby mě přiměl ztratit koncentraci. Tak jsem tedy čekal, musel jsem přeci že, abych si byl jist?...Abych si byl jist."
Jak dopil, položil prázdnou sklenku od martini na podnos a posadil se zpět ve svém klidu, očima nepřítomně zíral na mé rameno. Snažil jsem se nalézt v jeho očích slzy, nebo zdali jeho pusa dala alespoň najevo že příběh byl dopovězen, ale nenašel jsem nic.
"Teď" řekl jsem "Už vím jak to bylo s vaším otcem. Ale...co se stalo vám?"
"Jak sám vidíte," odvětil, "Jsem tady."
Vstal a natáhl svou ruku a potřásl tou mou.
"Dobrou noc," řekl.
Podíval jsem se přímo do jeho tváře a uviděl jsem tam toho malého chlapce který každé odpoledne snad pět tisíckrát v minulosti stál a čekal na rozkazy. Pak jsem se podíval na jeho ruku; nenašel jsem tam snubní prsten. Co to mohlo znamenat? Nemá žádné syny, nemá budoucnost? Nemohl jsem se však zeptat.
"Rád jsem vás opět viděl," přistihl jsem sám sebe říci.
"Ano." Přikývl, naposledy mi potřásl rukou. "Dobré vědět že jste se přes to přenesl."
Já, pomyslel jsem si. Můj bože! Já?!
Martin Svoboda
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatAnebo, jsem si při pití pomyslel, vychová ten chlapec ty syny sám a bude na ně jenza spalujících poledních u vzdálených jezírek v nekonečném roce křičet? Nestrčil by si jednoho dne pistol do pusy a nezabil by svého otce jediným způsobem, jaký zná? Nebo se oženil a neměl žádné syny a tak pohřbil veškeré pokřikování, všechna tvrdá cvičení, všechny seržanty? Otázky zpola zodpovězené více otázkami.
OdpovědětVymazatMá sklenice byla prázdná. Slunce bylo to tam a s ním i otec a syn.
Ale nyní, na živu, přímo naproti mě do tohoto pozdního nočním rychlíku, který si razil cestu na sever k zapadlým cílům, se jeden z nich vrátil. Byl to on, ten chlapec, ten čerstvý rekrut, syn otce, který na něj o poledních křičel a říkal slunci kdy vyjít a kdy zajít.
Sotva naživu? Zpola naživu? celý živý?
Ale tady seděl, o třicet let později, mladý stařec nebo starý mládenec, usrkává svou třetí martini.
Až nyní jsem si uvědomil, že mé letmé pohledy začínají být příliš ustavičné a nepříjemné. Prohlížel jsem si jeho čistě modré, smutné oči, neboť takové opravdu byly: smutné a konečně jsem dostal odvahu a promluvil: „Omluvte mě," pravil jsem. „Může vám to připadat hloupé, ale - před třiceti lety jsem o víkendech chodil plavat do Hotelu Ambassador, kde jeden voják se svým syn dohlíželi na pořádek u bazénu. On- tedy. Nejste náhodou ten syn?
Ten starý mládenec naproti mě se na moment zamyslel,pečlivě si mě odshora až dolů prohlédl, a pak se konečně potichu pousmál.
„Ten syn," řekl „jsem já. Přisedněte si"