25. února 2010

Dick Francis - živá angličtina


Čtrnáctého února 2010 zemřel na Kajmanských ostrovech britský spisovatel Dick Francis, tvůrce žánru dostihového detektivního románu a legenda dostihového sportu v Británii.
Jeho detektivky se od počátku setkávaly v české republice s velkým ohlasem; vycházely až na výjimky 60.let v nakladatelství Olympia. Francisovou dvorní překladatelkou a přítelkyní byla doktorka Jaroslava Moserová.
Francisův styl je čtivý, živý a aktivní, aniž by to ubíralo na kvalitě a pestrosti jeho angličtiny. Popisné části zůstávají nápaditě barvité, a přímé promluvy vypovídají hodně o jednotlivých postavách.

1. Vyhledejte na internetu informace o Francisovi a jeho díle; pokuste se najít zejména recenze, české i anglické, a názory čtenářů. Alespoň jeden zajímavý odkaz na čtenářské ohlasy zkopírujte do komentáře k tomuto blogu.

2. V capse najdete text románu "The Edge". Zalistujte, seznamte se rámcově s textem, případně přečtěte celou detektivku :)

3. Přeložte dva úryvky z úvodu knihy, které jsou v následujícím textu tučně zvýrazněny. Soustřeďte se na maximální zachování atmosféry, snažte se využívat české sytaktické prvky a nezasahovat přitom do originální větné struktury víc, než je nutno. V přímé řeči respektujte stylové zařazení. Hotový překlad vložte do komentáře k tomuto blogu (nezapomeňte se podepsat).

Tip: překládejte do poznámkového bloku a pravidelně zálohujte.


Dick Francis - The Edge

Chapter One

I was following Derry Welfram at a prudent fifty paces when he stumbled, fell face down on the wet tarmac and lay still. I stopped, watching, as nearer hands stretched to help him up, and saw the doubt, the apprehension, the shock flower in the opening mouths of the faces around him. The word that formed in consequence in my own brain was violent, of four letters and unexpressed.
Derry Welfram lay face down, unmoving, while the fourteen runners for the three-thirty race at York stalked closely past him, the damp jockeys looking down and back with muted curiosity, minds on the business ahead, bodies shivering in the cold near-drizzle of early October. The man was drunk. One could read their minds. Midafternoon falling-down drunks were hardly unknown on racecourses. It was a miserable, uncomfortable afternoon. Good luck to him, the drunk.

I retreated a few unobtrusive steps and went on watching. Some of the group who had been nearest to Welfram when he fell were edging away, looking at the departing horses, wanting to leave, to see the race. A few shuffled from foot to foot, caught between a wish to desert and shame at doing so, and one, more civic-minded, scuttled off for help.
I drifted over to the open door of the paddock bar, from where several customers looked out on the scene. Inside, the place was full of dryish people watching life on closed-circuit television, life at second hand.
One of the group in the doorway said to me, 'What's the matter with him?'
'I've no idea.' I shrugged. 'Drunk, I dare say.'
I stood there quietly, part of the scenery, not pushing through into the bar but standing just outside the door under the eaves of the overhanging roof, trying not to let the occasional drips from above fall down my neck.
The civic-minded man came back at a run, followed by a heavy man in a St. John's Ambulance uniform. People had by now half-turned Welfram and loosened his tie; but seemed to step back gladly at the approach of officialdom. The St. John's man rolled Welfram fully on to his back and spoke decisively into a walkie-talkie. Then he bent Welfram's head backwards and tried mouth-to-mouth resuscitation.
I couldn't think of any circumstance which would have persuaded me to put my mouth on Welfram's. Perhaps it was easier between absolute strangers. Not even to save his life, I thought, though I'd have preferred him alive.
Another man arrived in a hurry, a thin raincoated man I knew by sight to be the racecourse doctor. He tapped the ambulance man on the shoulder, telling him to discontinue, and himself laid first his fingers against Welfram's neck, then his stethoscope against the chest inside the opened shirt. After a long listening pause, perhaps as much as half a minute, he straightened and spoke to the ambulance man, meanwhile stuffing the stethoscope into his raincoat pocket. Then he departed, again at a hurry, because the race was about to begin and the racecourse doctor, during each running, had to be out on the course to succour the jockeys.
The ambulance man held a further conversation with his walkie-talkie but tried no more to blow air into unresponsive lungs, and presently some colleagues of his arrived with a stretcher and covering blanket, and loaded up and carried away, decently hidden, the silver hair, the bulging navy-blue suit and the stilled heart of a heartless man.
The group that had stood near him broke up with relief, two or three of them heading straight for the bar.
The man who had earlier asked me, asked the newcomers the same question. 'What's the matter with him?'
'He's dead,' one of them said briefly and unnecessarily. 'God, I need a drink.' He pushed his way into the bar, with the doorway spectators, me among them, following him inside to listen. 'He just fell down and died.' He shook his head, 'Strewth, it makes you think.' He tried to catch the barman's eye. 'You could hear his breath rattling... then it just stopped... he was dead before the St. John's man got there... Barman, a double gin... make it a treble...'
'Was there any blood?' I asked.
'Blood?' He half looked in my direction, 'Course not. You don't get blood with heart attacks... Barman, a gin and tonic... not much tonic... get a shunt on, will you?’
'Who was he?' someone said.
'Search me. Just some poor mug.'
On the television the race began, and everyone, including myself, swivelled round to watch, though I couldn't have said afterwards what had won. With Derry Welfram dead my immediate job was going to be much more difficult, if not temporarily impossible. The three-thirty in those terms was irrelevant.
I left the bar in the general break-up after the race and wandered about inconclusively for a bit, looking for other things that were not as they should be and, as on many days, not seeing any. I particularly looked for anyone who might be looking for Derry Welfram, hanging around for that purpose outside the ambulance-room door, but no one arrived to enquire. An announcement came over the loud-speakers presently asking for anyone who had accompanied a Mr D. Welfram to the races to report to the clerk of the course's office, so I hung about outside there for a while also, but no one accepted the invitation.
Welfram the corpse left the racecourse in an ambulance en route to the morgue and after a while I drove away from York in my unremarkable Audi, and punctually at five o'clock telephoned on my car phone to John Millington, my immediate boss, as required.
'What do you mean, he's dead?' he demanded. 'He can't be.'
'His heart stopped,' I said.
'Did someone kill him?'
Neither of us would have been surprised if someone had, but I said, 'No, there wasn't any sign of it. I'd been following him for ages. I didn't see anyone bump into him, or anything like that. And there was apparently no blood. Nothing suspicious. He just died.'
'Shit.' His angry tone made it sound as if it were probably my fault. John Millington, retired policeman (Chief Inspector), currently Deputy Head of the Jockey Club Security Service, had never seemed to come to terms with my covert and indeterminate appointment to his department, even though in the three years I'd been working for him we'd seen a good few villains run off the racecourse.
'The boy's a blasted amateur,' he'd protested when I was presented to him as a fact, not a suggestion. 'The whole thing's ridiculous.'
He no longer said it was ridiculous but we had never become close friends.
'Did anyone make waves? Come asking for him?' he demanded.
'No, no one.'
'Are you sure?' He cast doubt as always on my ability.
'Yes, positive.' I told him of my vigils outside the various doors.
'Who did he meet, then? Before he snuffed it?'
'I don't think he met anybody, unless it was very early in the day, before I spotted him. He wasn't searching for anyone, anyway. He made a couple of bets on the Tote, drank a couple of beers, looked at the horses and watched the races. He wasn't busy today.'
Millington let loose the four-letter word I'd stifled. 'And we're back where we started,' he said furiously.
'Mm,' I agreed.
'Call me Monday morning,' Millington said, and I said, 'Right,' and put the phone down.
Tonight was Saturday. Sunday was my regular day off, and Monday too, except in times of trouble. I could see my Monday vanishing fast.

55 komentářů:

  1. Zpráva ČTK: „Hlavní protagonisté Francisových příběhů jsou typicky kladné postavy: nelžou, nepodvádějí, nechybí jim odvaha a inteligence, ani nezbytný smysl pro fair play a anglický humor. Trošku se podobají svému autorovi, který přiznává, že všechny jeho titulní postavy jsou "lehce autobiografické". Jaroslava Moserová, přítelkyně a dvorní překladatelka Francisových knih do češtiny, říkala: "Takový je na mou duši i Francis. Znám ho možná lépe než on sám sebe." Daily Express o něm napsal: "Francis ví, jak čtenáře ztotožnit s hrdinou, a my jen dychtivě obracíme stránky a s nadějí čekáme, až nakonec zvítězí spravedlnost."

    OdpovědětVymazat
  2. Dick Francis, thank you for all the joy I get from your books. I read "For Kicks" first, but now my favorite is the one I happen to be reading or re-reading. I wish you long life, good health, and many more books, you and Felix! Jayne

    Posted by Jayne L. on 14/12/2008

    OdpovědětVymazat
  3. Sledoval jsem Derryho Welframa ze vzdálenosti padesáti kroků, když najednou klopýtl, padl obličejem na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem se, díval se, jak se ruce v jeho blízkosti natáhly, aby mu pomohly, a uviděl jsem pochyby, obavy, výraz zděšení a šoku v otvírajících se ústech okolních obličejů. To slovo, které se mi automaticky vynořilo na mysli bylo drsné, hodné cenzury.
    Derry Welfram ležel tváří k zemi, nehybně, zatímco čtrnáct koní dostihu, začínajícího ve tři třicet v Yorku , kráčelo v jeho těsné blízkosti,
    promáčení žokejové se dívali dolů a zpět se zastíranou zvědavostí, předstírali, že si hledí svého, jejich těla se chvěla zimou v drobném dešti prvních říjnových dnů. Ten muž byl opilý. To by si každý mohl přečíst v jejich mysli. Ochmelkové vrávorající již v časné odpoledne nebyli na dostizích ničím neznámým. To odpoledne bylo mizerné a nepříjemné. Hodně štěstí, opilče.



    „ Co tím myslíte, že je mrtvý? “ otázal se. „ Přece nemůže být.“
    „ Jeho srdce se zastavilo“ řekl jsem.
    „Zabil ho někdo?“
    Nikdo z nás by nebyl překvapený kdyby ano, ale já jsem řekl: „ Ne, nebyla tu žádná známka, která by tomu nasvědčovala. Sledoval jsem ho už celou věčnost. Neviděl jsem, že by do něj někdo narazil, nebo něco podobného. A očividně tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „ Sakra.“ Rozhněvaný tón v jeho hlase zněl jako by to byla moje chyba. Nezdálo se, že by se John Millington, policista ve výslužbě ( šéfinspektor), v současnosti zástupce ředitele ochranky klubu žokejů, smířil s mou tajnou a neurčitou schůzkou s jeho oddělením, ačkoliv za tři roky co pro něj pracuji jsme viděli pěknou řádku zločinců, jak prchají z dostihu.
    „Ten kluk je mizerný amatér,“ protestoval, když jsem mu byl předložen jako fakt a ne jako návrh. „ Celá ta věc je směšná“
    Už nikdy neřekl, že to je směšné, ale blízcí přátelé se z nás nikdy nestali.
    „ Rozvířil někdo vodu? Ptal se po něm někdo?“ otázal se.
    „ Ne, nikdo“
    „ Opravdu?“ Jako vždy zapochyboval o mých schopnostech.
    „ Ano, vážně“ Řekl jsem mu o mých nočních hlídkách za různými dveřmi.
    „S kým se tedy potkal? Než to vyčmuchal?“
    „Myslím, že s nikým, pokud to nebylo brzy ráno, před tím, než jsem ho zahlédl. Ani nikoho nehledal. Párkrát si vsadil na Tote, vypil několik piv, obhlédnul koně a sledoval závody. Dnes neměl moc práce.“
    Millington utrousil to slovo hodné cenzury, které jsem já předtím v sobě dusil. „ A jsme znovu na začátku,“ řekl naštvaně.
    „Hmm,“ souhlasil jsem.
    „Zavolej mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já odpověděl: „ Dobře,“ a zavěsil jsem.



    Markéta Netopilová- překlad dvou zadaných částí textu

    OdpovědětVymazat
  4. Sledoval jsem Derryho Welframa dobrých padesát kroků za ním, když zavrávoral, padl tváří dolů na vlhký asfalt a zůstal ležet. Zastavil

    jsem se a díval, jak mu blíže natažené ruce pomohly nahoru a viděl jsem to podezření, obavu, šok v pootevřených ústech zděšených tváří

    kolem. Slovo následně vytvořené v mém mozku bylo silné, krajně nevhodné a nevyjádřené. Derry Welfram ležel tváří dolů, nehýbal se,

    zatímco čtrnáct koní pro dostih ve tři třicet v Yorku kráčeli těsně kolem něj, sklíčení žokejové hleděli dolů a zpátky s potlačenou

    zvědavostí, duchem na blížící se údálost, jejich těla se třásla ve studeném mrholení na počátku října. Ten chlápek byl opilý. Dalo by se číst

    jejich myšlenek. Tihle na mol opilí byli zřídka kdy viděni na závodištích. Bylo to nešťastné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí, opilče.


    "Co tím myslíš, že je mrtvý?", zeptal se. "Nemůže být."
    "Zastavilo se mu srdce", řekl jsem.
    "Někdo ho zabil?"
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen, kdyby tomu tak bylo, ale řekl jsem, "Ne, nic tomu nenasvědčuje. Sledoval jsem ho léta. Nikdy jsem

    neviděl někoho do něj narazit, nebo něco podobného. Zřejmě tam nebyla ani žádná krev. Nic podezřelého. Prostě umřel."
    "Sakra!", jeho naštvaný tón hlasu tak zněl, jako kdyby to asi byla moje chyba.
    John Mellington, vysloužilý policista (Vrchní inspektor), v současné době zástupce vedoucího bezpečnostní služby Jockey Club, se, jak

    se zdá, nikdy nesmířil s mým tajným a neurčitým jmenováním do jeho oddělení, i když v posledních třech letech, co pro něj pracuji, jsme

    viděli dobrých pár darebáků, co utíkali ze závodiště.
    "Ten kluk je zatracenej amatér", protestoval, když jsem mu byl předhozen jako holý fakt, nikoli návrh. "Celá ta záležitost je směšná."
    Už pak nikdy neřekl, že je to směšné, ale blízcí přátelé se z nás nestali.
    "Copak kolem toho nikdo neudělal humbuk? Nikdo se po něm neptal?", tázal se.
    "Ne, nikdo."
    "Jseš si jistej?", jako vždycky zpochybnil moje schopnosti.
    "Ano, rozhodně." řekl jsem mu o svém nočním bdění před různými dveřmi.
    "S kým se teda setkal? Předíim než to sfoukl?"
    "Nemyslím si, že s někýml, pokud to teda nebylo velmi brzy v ten den, co jsem ho vypátral. Nesháněl se po nikom, rozhodně ne. Vsadil

    několikrát na Tote, vypil pár piv, podíval se na koně a sledoval závody. Dneska nebyl nijak zvlášť zaneprázdněný."
    Millington vypustil to silné slovo, které já potlačil. " A jsme zase tam, kde jsme začali.", řekl rozzuřeně.
    "Hm.", souhlasil jsem.
    "Zavolej mi v pondělí ráno", řekl Millington a já řekl: "Dobrá." a zavěsil jsem.

    Martina

    OdpovědětVymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  7. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  9. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  10. Míša: líbilo - první odstavec, slovní spojení "vyštěkl zuřivě", nelíbilo - slovo o pěti písmenech, chcípl bylo příliš silné.
    Radka a Martina

    OdpovědětVymazat
  11. ze vzdálenosti asi padesáti kroků - neodpovida to obrazu, protoze slova "at prudent

    fifty paces" naznacuji spise velkou bdelost mluvciho, daval si na tu vzdalenost asi

    pozor :)

    závodu o půl čtvrté v Yorku ho těsně obešlo - neodpovida obrazu, radsi bych naspsal

    "slidili"

    "skliceni zokejove" je podle me nepravdive, byli zmaceni :)


    Vyjadrujeme se k textu od Misi pod nevyjadrenym podmetem "my" je Pavel Chabr a Michaela Polonyova

    OdpovědětVymazat
  12. Překlad Radka Hubáčková:
    (+) ...nebylo vhodné pro lepší společnost.
    (+) začátek druhého odstavce v první části
    (-) ...při mrholení...
    (-) přítomný čas ve větě "Ten muž je opilý."

    Darina Šubová, Michaela Formanová

    OdpovědětVymazat
  13. překlad Radky Hubáčkové:

    opatrně padesát kroků za ním
    natáhly bližší ruce
    Opilcovo upadnutí bylo na odpoledních dostizích zřídka k vidění
    náznak vraždy
    věky
    že by se účastnil okolností s mým skrytým a nejistým pracovním působením
    že je něco směšné
    Milington polkl nevhodné slovo, které jsem já v sobě dusil

    Nina Konášová, Michaela Pastyříková

    OdpovědětVymazat
  14. Následoval jsem Derryho Welframa v rozumné vzdálenost padesáti kroků, když náhle zakopl, padl obličejem k zemi na vlhký asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem a viděl, jak se má ruka natahuje na pomoc a cítil jsem obavy, nějakou předtuchu, ty šokované výrazy v tvářích kolem. Slovo, které mi v důsledku toho přislo na mysl, bylo hrubé, složené ze čtyř písmen a nevyslovitelné nahlas.
    Derry Welfram ležel obličejem k zemi a nehýbal se, zatímco třináct závodních koňů dostihu 3:30 v Yorku kráčeli těsně kolem něj, sklíčení žokojové shlíželi dolů a zase zpátky s tichou zvědavostí, ale mysleli jen na závod, který je čeká, těla se jim chvěla z toho mrazivého mrholení, typické počasí začínajícího října. Ten muž byl opilý. Nejeden mohl číst v jejich mysli. Odpolední pády opilců byly známy už i na závodištích. Bylo to mizerné, nepohodlné odpoledne. Hodně štěstí jemu, opilcovi!

    „Co tím myslíte, že je mrtvý?“ Dožadoval se odpovědi. „Nemůže být.“
    „Jeho srdce se zastavilo,“ řekl jsem.
    „Někdo ho zabil?“
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen, kdyby to tak opravdu bylo, ale já nakonec řekl: „Ne, není zde žádný důkaz.“Následoval jsem ho celou věčnost. Neviděl jsem nikoho, kdo by do něj vrazil nebo něco takového. Patrně tam nebyla ani žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „Sakra.“ Jeho naštvaný hlas zněl jako bych za to mohl já. John Millington, policista v důchodu (šéf inspektor), v současné době zástupce vedoucího bezpečnostní služby v Jockey Clubu, se asi nikdy nesmířil s mojí kamufláží a nejistým jmenováním do jeho oddělení, i když za ty tři roky, co jsem pro něj pracoval, jsme viděli nemálo darebáků utíkat z dostihové dráhy.
    „Ten kluk je mizerný amatér,“ protestoval, když jsem to uvedl jako hotovou věc, ne jen jako návrh. „Celá věc je směšná.“
    Už to řekl, že je to směšné, ale vlastně jsme nikdy nebyli dobří přátelé.
    „Chce to někdo komplikovat? Přijít a ptát se na něj?“ zeptal se.
    „Ne, nikdo.“
    „Jste si jistý?“ Vždycky zpochybňoval moje schopnosti.
    „Ano, určitě.“ Řekl jsem mu o mém bdění před řádkou různých dveří.
    „S kým se setkal potom? Ještě než to vyčenichal.“
    „Nemyslím si, že se s někým sešel, ledaže by to bylo někdy brzo ráno než jsem ho spatřil. Ale jinak po nikom vlastně nepátral. Několikrát vsadil na Tota, vypil pár piv, pozoroval koně a sledoval závody. Dnes nebyl vůbec zaneprázdněný.“
    Millington vypustil ty čtyři písmena, která já jsem potlačil. „Tak jsme zase tam, kde jsme začali,“ řekl vztekle.
    „Mm,“ souhlasil jsem.

    Michaela Benešová

    OdpovědětVymazat
  15. Míša: Až na již zmíněný slovosled v předposlední větě ve druhém odstavci a trošku silné slovo "chcípl" se nám překlad líbil.
    Ivana a Eva

    OdpovědětVymazat
  16. Překlad Radky H.:
    - ...natáhly bližší ruce... - trochu rozepsat
    - ...účastnil okolností s mým skrytým a nejistým pracovním působením... - neohrabané
    -...v mém vlastním mozku... - zde není potřeba slovo vlastní
    - ...předložil fakt, ne podnět... - podnět je v tomto případě nevhodné slovo
    - ...vsadil na Tota... - není kůň, ale sázkový systém
    - asi vynechávat vysvětlení v závorkách
    + mysleli na úkol, který stál před nimi...
    + by nebylo vhodné pro lepší společnost... - pěkný obrat :-)
    + Hodně štěstí, opilče.
    + Celý druhý odstavec je pěkný.

    Monča Štěpková, Míša Čermáková

    OdpovědětVymazat
  17. Radka Hubáčková:
    opravyhodé:
    tiše ležel- to zní zvláštně (ležel nehybně)
    bližší ruce........
    úkol, který stál před nimi- možná spíš úkol, který je čekal?
    těla se jim chvěla- celá tato věta je krkolomná
    odstranit ty závorky nebo si z nich tedy vybrat:)
    opilcovo upadnutí bylo na dostizích zřídkakdy viděno- pozor na překlad, tato věta má mít jiný význam- že ti oplci nebyli nic neznámého
    a poslední chybička, co tam mají asi všichni- vsadil si na Tota (Tote)- pokud jde tedy o sázkovou kancelář, tak asi vsadil si Tote- jako vsadil si Sportku?

    líbilo:
    -(slovo) by nebylo vhodné pro lepší společnost
    -Dělal někdo vlny?

    a pozor na drobné překlepy

    Walter a Markéta Netopilíková :)

    OdpovědětVymazat
  18. Opatrně jsem sledoval Derryho Welframa ze vzdálenosti asi padesáti kroků, když klopýtl, padl tváří na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem se a pozoroval, jak se poblíž několik rukou natáhlo, aby mu pomohlo vstát, a viděl obavy, úzkost a šokem pootevřená ústa v obličejích okolo něj. Slovo, které mě následně napadlo, bylo neslušné a zdusil jsem ho v sobě.
    Derry Welfram ležel tváří k zemi a nehýbal se, zatímco čtrnáct žokejů závodu o půl čtvrté tady v Yorku ho těsně obešlo, zmáčení žokejové hledící k zemi a zpět s potlačovanou zvědavostí, myšlenkami u závodu, jejich těla se chvěla v chladném mrholení počínajícího října. Ten muž byl opilý. Dalo se číst jejich myšlenky. Kácející se opilci byli na dostihovém závodišti jen stěží něco nevídaného. Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí tomu opilci.

    „Co tím myslíte, mrtvý?“ tázal se. „Nemůže být.“
    „Zastavilo se mu srdce,“ řekl jsem.
    „Zabil ho někdo?“
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen kdyby ano, ale řekl jsem, „Ne, žádné známky. Sledoval jsem ho celou věčnost. Neviděl jsem nikoho, kdo by do něj narazil nebo něco takového. A podle všeho tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „Sakra.“ Jeho hněvivý tón zněl, jako by to snad byla moje chyba. John Millington, policista ve výslužbě (bývalý šéf inspektor), nyní zástupce ředitele bezpečnostní služby Jockey Clubu, ještě nikdy nevypadal na to, že by vzal na vědomí mé skryté a svobodné pracovní nasazení pro jeho oddělení, i přesto že za ty tři roky, které pro něj pracuji, jsme už pěkných pár darebáků viděli z dostihů utíkat.
    „Ten kluk je neschopný amatér,“ protestoval, když jsem mu byl představen jako skutečnost, nejen návrh. „Celá tahle záležitost je směšná.“
    Potom už nikdy neřekl, že je to směšné, ale blízcí přátelé se z nás nikdy nestali.
    „Ptal se po něm někdo?“ vyzvídal.
    „Ne, nikdo.“
    „Jste si jistý?“ Jako vždy o mé inteligenci pochyboval.
    „Ano, naprosto.“ Pověděl jsem mu o svém pozorování u několika různých dveří.
    „S kým se tedy sešel? Než natáhl bačkory?“
    „Myslím že s nikým, pokud to nebylo brzo ráno, předtím než jsem ho vypátral. Beztak nikoho nehledal. Jen si několikrát vsadil v Totu, vypil pár piv, podíval se na koně a sledoval závody. Dnes neměl moc práce.“
    Millington vypustil to slovo, které jsem já spolkl. „A jsme zase tam, kde jsme začali,“ vyštěkl zuřivě.
    „Hm,“ přitakal jsem.
    „Zavolejte mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já mu to odsouhlasil a položil sluchátko.

    Míša Čermáková

    OdpovědětVymazat
  19. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  20. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  21. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  22. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  23. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  24. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  25. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  26. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  27. Následoval jsem Derryho Welframa v rozumné vzdálenosti padesáti kroků, když zakopl, spadl obličejem dolů na mokrý asfalt a zůstal ležet na místě. Zastavil jsem a sledoval jsem, jak se ruce v jeho blízkosti natahovaly, aby mu pomohly a viděl jsem pochyby, obavy, šok, které se objevily v otevřených ústech okolostojících. Slovo, které se mi vybavilo, v následku toho co se stalo, v mém mozku, bylo silné, nevhodné a nevyjádřitelné. Derry Welfram ležel obličejem dolů, nehýbaje se, zatímco si čtrnáct koní v Yorku vykračovalo na závod ve tři třicet v jeho těsné blízkosti, promoklí žokejové se dívali dolů a za sebe s potlačenou zvědavostí, myšlenkami na blížící se událost, jejich těla se třásla v chladu blížícího se října. Ten muž byl opilý. Každý by si to mohl přečíst v jejich myslích. Odpolední vrávorající se opilci byli stěží něco nevídaného na závodištích. Bylo to bídné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí, opilče.

    'Jak to myslíte mrtvý?', zeptal se. 'Nemůže být.'
    'Zastavilo se mu srdce,' řekl jsem.
    'Někdo ho zabil?'
    Ani jeden z nás by nebyl překvapený, kdyby tomu tak bylo, ale řekl jsem: 'Ne, nebyly tam žádné známky cizího zavinění. Sledoval jsem ho celou věčnost. Neviděl jsem nikoho, kdo by do něj vrazil nebo něco podobného. A očividně tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.'
    'Sakra.' Jeho naštvaný tón v hlase zněl jako kdyby to byla pravděpodobně má chyba. John Millington, vysloužilý policista (šéf inspektor), v současnosti zástupce vedoucího ochranky v Jockey Clubu, se zřejmě nikdy nesmířil s mým utajeným a neurčitým jmenováním do jeho oddělení, i přestože v těch třech letech, co pro něj pracuji, jsme viděli pár dobrých ničemů, kteří utíkali ze závodiště.
    'Ten kluk je mizerný amatér,' protestoval, když jsem mu byl představen jako skutečnost, ne jako návrh.
    'Celá věc je absurdní.'
    Již déle neříkal, že to bylo absurdní, ale nikdy jsme se nestali blízkými přáteli.
    'Dělal někdo problémy? Ptal se po něm někdo?'zeptal se.
    'Ne, nikdo.'
    'Jste si jistý?' Jako vždy pochyboval o mých schopnostech.
    'Ano, naprosto.' Pověděl jsem mu o mých nočních hlídkách před různými dveřmi.
    'Koho potom potkal? Než to schytal?'
    'Nemyslím si, že nikoho, pokud to tedy nebylo brzy ráno, předtím, než jsem ho zahlédl. V každém případě se po nikom nesháněl. Několikrát si vsadil na Tote, vypil několik piv, kouknul se na koně a sledoval závody. Dnes nebyl zaneprázdněný.'
    Millington vypustil sprosté slovo, které jsem v sobě potlačil. 'A jsme zpátky tam, kde jsme začali,' řekl nakvašeně.
    'Mm,' souhlasil jsem.
    'Zavolejte mi v pondělí ráno,' řekl Millington a já jsem odpověděl, 'Dobře,' a zavěsil jsem.

    Monika Štěpková

    OdpovědětVymazat
  28. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  29. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  30. Držel jsem se obezřetně za Derry Welframem ve vzdálenosti padesáti kroků, když vtom klopýtl, spadl obličejem na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem se
    a pozoroval, jak k němu nejbližší kolemjdoucí natáhli ruce na pomoc, a spatřil jsem podezření, obavy a překvapením otevřená ústa ve tvářích všech kolem.
    Slovo, které se mi následně vybavilo, bylo drsné a nepříliš slušné.
    Derry Welfram ležel nehybně obličejem dolů, zatímco 14 závodníků kráčelo těsně kolem něj na yorský závod ve 3:30. Promoklí žokejové shlíželi dolů a otáčeli
    se s potlačovanou zvědavostí, zaměřeni na očekávaný závod, jejich těla se třásla v drobném dešti začínajícího října. Ten muž byl opilý. Člověk by jim mohl
    číst myšlenky. Padající opilci během odpoledne rozhodně nebyli na dostihových tratích ničím zvláštním. Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí,
    opilče.



    "Co tím myslíte, že je mrtvý?" zeptal se. "Nemůže být mrtvý."
    "Měl zástavu srdce," řekl jsem.
    "Někdo ho zabil?"
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen, kdyby to někdo udělal, řekl jsem ale, "Ne, nic tomu nenasvědčuje. Sledoval jsem ho po celou dobu. Neviděl jsem nikoho,
    kdo by do něj vrazil, nebo něco takového. A podle všeho tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě umřel."
    "Ksakru." Z jeho rozzuřeného tónu to vyznělo, jako kdyby to byla moje vina. John Millington, policista ve výslužbě (vrchní inspektor), v současné době
    zástupce ředitele ochranky jezdeckého klubu, jak se zdá, nikdy nepřekousnul mé utajené a nejasné jmenování na jeho oddělení, třebaže během tří let, co pro
    něj pracuji, jsme viděli prchat z dostihové dráhy pěkných pár ničemů.
    "Ten kluk je zatracenej amatér," protestoval, když jsem mu byl představen ne jako pouhý návrh, ale jako holý fakt. "Celá tahle záležitost je směšná."
    Poté už nikdy více neřekl, že to bylo směšné, avšak dobří přátelé se z nás nikdy nestali.
    "Dělal někdo potíže? Ptal se po něm někdo?" vyptával se.
    "Ne, nikdo."
    "Jste si jistý?" Zapochyboval o mých schopnostech jako vždy.
    "Ano, naprosto." Pověděl jsem mu o svých neustálých hlídkách u všech možných dveří.
    "S kým se tedy sešel? Předtím, než natáhnul bačkory?"
    "Myslím, že s nikým, pokud to tedy nebylo velmi brzo ráno, než jsem ho vypátral. V každém případě se po nikom nesháněl. Několikrát si vsadil u Tote, vypil
    několik piv, prohlížel si koně a sledoval závody. Dneska toho neměl moc na práci."
    Millington utrousil nadávku, kterou bych já raději zamlčel. "A jsme tam, kde jsme začali," řekl vytočeně.
    "Hm," připustil jsem.
    "Zavolejte mi v pondělí ráno," řekl Millington, odpověděl jsem "Dobrá," a zavěsil jsem.


    Darina Šubová

    OdpovědětVymazat
  31. Sledoval jsem Derryho Welframa z bezpečné vzálenosti padesáti kroků, když zakopl,
    upadl tváří na mokrý asfalt a zůstal ležet.
    Zastavil jsem se, pozoroval jsem, jak se ruce těch, co byli nejbíž, natahovaly, aby
    mu pomohly zpátky na nohy, a viděl v tvářích přihlížejících,jak tomu ostatně nasvědčovala jejich otevřená ústa, rostoucí pochybnost,
    obavu a šok. Slovo, které mi následně vytanulo na mysli, nebylo právě z těch vybraných.
    Derry Welfram ležel nehybně obličejem k zemi, zatímco čtrnáct závodníků dostihu začínajícího tady v Yorku ve tři třicet
    vykračovalo v těsné blízkosti kolem něj. Promočení žokejové, jejichž těla rozechvěl
    časný říjnový déšť, shlíželi dolů či se ohlíželi s potlačovanou zvědavostí,
    myšlenkama u úkolu, který je před nimi.
    Ten muž byl opilý. Jakoby člověk mohl číst, co si myslí.
    Opilci, už odpoledne se kácející k zemi, nebyli na závodišti ničím novým.
    Bylo to nepříjemné, znepokojující odpoledne. Hodně štěstí, opilče.



    "Jak to myslíte, že je mrtvý? To není možné."
    "Selhalo mu srdce," řekl jsem.
    "Někdo ho zabil?"
    Nikoho z nás by nepřekvapilo, kdyby to tak bylo, odpověděl jsem však:"Ne, po vraždě nebylo ani stopy.
    Sledoval jsem toho chlapa celou věčnost. Neviděl jsem nikoho, kdo by se s ním setkal, nebo tak něco.
    Navíc tam prej nebyla žádná krev. Nic podezřelýho. Prostě zemřel."
    "Kruci." Ten jeho rozzuřený tón zněl jako by to byla nejspíš moje vina.
    John Millington, vysloužilý policista (šéfinspektor), toho času zástupce ředitele bezpečnostní služby jezdeckého klubu, nikdy nevypadal,
    že přistoupil na podmínky, za jakých jsem byl tajně jmenován na jeho oddělení, přestože během tří let, co jsem pro něj pracoval,
    jsme viděli dobrých pár ničemů utéct ze závodiště.
    "Ten kluk je mizernej amatér," protestoval, když jsem mu byl představen jako fakt, ne jen jako návrh.
    "Celá tahle věc je směšná."
    Víckrát už něřekl, že je to směšné, ale nikdy jsme se nestali blízkými přáteli.
    "Šťoural se v tom někdo? Ptal se někdo na něj?" zajímal se.
    "Ne, nikdo."
    "Určitě,?" Jako vždy pochyboval o mých schopnostech.
    "Ano, určitě." Řekl jsem mu o svých nočních hlídkách před různými dveřmi.
    "S kým se teda setkal? Předtím než vydech?"
    "Nemyslím, že se s někým setkal, pokud to teda nebylo hodně brzo ráno, ještě předtím než jsem ho vypátral.
    Po nikom se nijak nesháněl. Dal si pár sázek na Tote, vypil pár piv, kouknul na koně a sledoval trať. Neměl dneska moc práce."
    Millington utrousil ta slova, která já prve potlačil ve své mysli. "A jsme tam, kde jsme začali."
    "Hm," souhlasil jsem.
    "V pondělí ráno mi zavolejte," řekl Millington a já odpověděl:"Dobře," a zavěsil jsem.

    Michaela Formanová

    OdpovědětVymazat
  32. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  33. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  34. Millington utrousil to slovo hodné cenzury, které jsem já předtím v sobě dusil. „ A jsme znovu na začátku,“ řekl naštvaně.
    „Hmm,“ souhlasil jsem.
    „Zavolej mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já odpověděl: „ Dobře,“ a zavěsil jsem.
    Markéta Netopilová AJ SV VZ

    OdpovědětVymazat
  35. Sledoval jsem Derryho Welframa ze vzdálenosti padesáti kroků, když najednou klopýtl, padl obličejem na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem se, díval se, jak se ruce v jeho blízkosti natáhly, aby mu pomohly, a uviděl jsem pochyby, obavy, výraz zděšení a šoku v otvírajících se ústech okolních obličejů. To slovo, které se mi automaticky vynořilo na mysli bylo drsné, hodné cenzury.
    Derry Welfram ležel tváří k zemi, nehybně, zatímco čtrnáct koní dostihu v Yorku ve tři třicet , kráčelo v jeho těsné blízkosti,
    promáčení žokejové se dívali dolů a zpět se zastíranou zvědavostí, mysleli na nadcházející úkol, jejich těla se chvěla zimou v drobném dešti prvních říjnových dnů. Ten muž byl opilý. To by si každý mohl přečíst v jejich mysli. Ochmelkové vrávorající již v časné odpoledne nebyli na dostizích ničím neznámým. To odpoledne bylo mizerné a nepříjemné. Hodně štěstí, opilče.



    „Co tím myslíte, že je mrtvý?“ otázal se. „Přece nemůže být.“
    „Zastavilo se mu srdce.“ řekl jsem.
    „Zabil ho někdo?“
    Nikdo z nás by nebyl překvapený kdyby ano, ale já jsem řekl: „Ne, nebyla tu žádná známka, která by tomu nasvědčovala. Sledoval jsem ho už celou věčnost. Neviděl jsem, že by do něj někdo narazil, nebo něco podobného. A očividně tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „Sakra!“ rozhněvaný tón v jeho hlase zněl jako by to byla moje chyba. Nezdálo se, že by se John Millington, policista ve výslužbě ( šéfinspektor), v současnosti zástupce ředitele bezpečnostní služby Jockey Club, smířil s mým tajným a neurčitým jmenováním do služeb jeho oddělení, ačkoliv za tři roky co pro něj pracuji jsme viděli pěknou řádku zločinců, kteří zmizel z dostihové dráhy.
    „Ten kluk je mizerný amatér,“ protestoval, když jsem mu byl předložen jako fakt a ne jako návrh. „ Celá ta věc je směšná.“
    Už nikdy neřekl, že to je směšné, ale blízcí přátelé se z nás nikdy nestali.
    „Rozvířil někdo vodu? Ptal se po něm někdo?“ otázal se.
    „Ne, nikdo“
    „Opravdu?“ Jako vždy zapochyboval o mých schopnostech.
    „Ano, vážně“ řekl jsem mu o mých nočních hlídkách za různými dveřmi.
    „S kým se tedy potkal? Než natáhl bačkory?“
    „Myslím, že s nikým, pokud to nebylo brzy ráno, před tím, než jsem ho zahlédl. Ani nikoho nehledal. Vsadil si pár elektronických sázek, vypil několik piv, obhlédnul koně a sledoval závody. Dnes neměl moc práce.“
    Millington utrousil to slovo hodné cenzury, které jsem já předtím v sobě dusil. „ A jsme znovu na začátku,“ řekl naštvaně.
    „Hm,“ souhlasil jsem.
    „Zavolej mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já odpověděl: „ Dobře.“ a zavěsil jsem.

    Markéta Netopilová AJ SV VZ

    OdpovědětVymazat
  36. „Co tím myslíte, že je mrtvý?“ zeptal se. „Nemůže být.“
    „Zastavilo se mu srdce,“ řekl jsem.
    „Někdo ho zabil?“
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen, kdyby tomu tak bylo, ale řekl jsem, "Ne, nic tomu nenasvědčuje. Sledoval jsem ho snad věčnost. Nikdy jsem neviděl někoho do něj narazit, nebo něco podobného. Zřejmě tam nebyla ani žádná krev. Nic podezřelého. Prostě umřel."
    „K čertu!“ řekl a tón jeho naštvaného hlasu vyzněl, jako by to byla moje chyba.
    John Mellington, vysloužilý policista, v současné době zástupce ředitele bezpečnostní služby Jockey Club, se pravděpodobně nikdy nesmířil s mým tajným a neurčitým jmenováním do jeho oddělení, i když v posledních třech letech, co pro něj pracuji, jsme viděli pěkných pár darebáků prchajících ze závodiště.
    „Ten kluk je zatracený amatér,“ protestoval, když jsem mu byl předhozen jako holý fakt, nikoli návrh. „Celá ta záležitost je směšná.“
    Už pak nikdy neřekl, že je to směšné, ale blízcí přátelé se z nás nestali.
    „Dělal někdo vlny? Ptal se po něm někdo?“ tázal se.
    „Ne, nikdo.“
    „Jste si jistý?“ jako vždycky zpochybnil moje schopnosti.
    „Ano, rozhodně.“ Řekl jsem mu o svém hlídkování na různých místech.
    „Tak s kým se setkal? Předtím než natáhl bačkory?“
    „Nemyslím si, že s někým, pokud to teda nebylo velmi brzy ráno před tím, než jsem ho vypátral. Nesháněl se po nikom, rozhodně ne. Vsadil několikrát přes Tote, vypil pár piv, podíval se na koně a sledoval závody. Dneska nebyl nijak zvlášť zaneprázdněný.“
    Millington vypustil to silné slovo, které já dokázal potlačit. „A jsme zase tam, kde jsme začali,“ řekl rozzuřeně.
    „Hm,“ souhlasil jsem.
    „Zavolejte mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já řekl: „Dobrá,“ a zavěsil jsem.

    OdpovědětVymazat
  37. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  38. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  39. Držel jsem se obezřetně za Derry Welframem ve vzdálenosti padesáti kroků, když vtom klopýtl, spadl obličejem na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem se
    a pozoroval, jak k němu nejbližší kolemjdoucí natáhli ruce na pomoc, a spatřil jsem podezření, obavy a překvapením otevřená ústa ve tvářích všech kolem.
    Slovo, které se mi následně vybavilo, bylo drsné a nepříliš slušné.
    Derry Welfram ležel nehybně obličejem dolů, zatímco 14 závodníků kráčelo těsně kolem něj na yorský závod ve 3:30. Promoklí žokejové shlíželi dolů a otáčeli
    se s potlačovanou zvědavostí, myšlenkami u blížící se události, jejich těla se třásla v drobném dešti začínajícího října. Ten muž byl opilý. Člověk by jim mohl
    číst myšlenky. Padající opilci během odpoledne rozhodně nebyli na dostihových tratích ničím zvláštním. Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí,
    opilče.



    "Co tím myslíte, že je mrtvý?" zeptal se. "Nemůže být mrtvý."
    "Měl zástavu srdce," řekl jsem.
    "Někdo ho zabil?"
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen, kdyby to někdo udělal, řekl jsem ale, "Ne, nic tomu nenasvědčuje. Sledoval jsem ho po celou dobu. Neviděl jsem nikoho,
    kdo by do něj vrazil, nebo něco takového. A podle všeho tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě umřel."
    "Ksakru." Z jeho rozzuřeného tónu to vyznělo, jako kdyby to byla moje vina. John Millington, policista ve výslužbě (vrchní inspektor), v současné době
    zástupce ředitele ochranky Klubu žokejů, jak se zdá, nikdy nepřekousnul mé utajené a nejasné jmenování na jeho oddělení, třebaže během tří let, co pro
    něj pracuji, jsme viděli prchat z dostihové dráhy pěkných pár ničemů.
    "Ten kluk je zatracenej amatér," protestoval, když jsem mu byl představen ne jako pouhý návrh, ale jako holý fakt. "Celá tahle záležitost je směšná."
    Poté už nikdy více neřekl, že to bylo směšné, avšak dobří přátelé se z nás nikdy nestali.
    "Dělal někdo potíže? Ptal se po něm někdo?" vyptával se.
    "Ne, nikdo."
    "Jste si jistý?" Zapochyboval o mých schopnostech jako vždy.
    "Ano, naprosto." Pověděl jsem mu o svých neustálých hlídkách u všech možných dveří.
    "S kým se tedy sešel? Předtím, než natáhnul bačkory?"
    "Myslím, že s nikým, pokud to tedy nebylo velmi brzo ráno, než jsem ho vypátral. V každém případě se po nikom nesháněl. Několikrát si vsadil u Tote, vypil
    několik piv, prohlížel si koně a sledoval závody. Dneska toho neměl moc na práci."
    Millington utrousil nadávku, kterou jsem předtím v sobě potlačil. "A jsme tam, kde jsme začali," řekl rozzuřeně.
    "Hm," připustil jsem.
    "Zavolejte mi v pondělí ráno," řekl Millington, odpověděl jsem "Dobrá," a zavěsil jsem.

    Darina Šubová

    OdpovědětVymazat
  40. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  41. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  42. Opatrně jsem sledoval Derry Welframa ze vzdálenosti asi padesát kroků, když náhle zavrávoral,
    padl obličejem přímo na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem se a díval, jak se ruce,
    které byly poblíž natahovaly, aby mu pomohly vstát a viděl jsem pochybnost, obavu a šok,
    který pootevíral ústa všem tvářím kolem. Slovo, které mě v důsledku toho napadlo bylo neslušné,
    ale zadusil jsem ho v sobě.
    Derry Welfram ležel nehybně obličejem dolů, když si v Yorku čtrnáct závodníků vykračovalo
    těsně kolem něj na závod ve tři čtyřicet, zmáčení žokejové se dívali na zem
    a za sebe s potlačenou zvědavostí, s myšlenkami pouze na nadcházející úkol,
    těla se jim chvěla zimou v mrholení prvních říjnových dnů. Ten muž byl opilý.
    Dalo se číst v jejich myšlenkách. Vrávorající opilci nebyli ani v časných odpodledních hodinách na
    závodišti nic neobvyklého.
    Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí,opilče.



    "Jak to myslíte, že je mrtvý?" zeptal se. "Nemůže být."
    "Zastavilo se mu srdce," řekl jsem.
    "Někdo ho zabil?"
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen, kdyby ano, ale řekl jsem: "Ne, nebyly tam žádné známky cizího zavinění.
    Sledoval jsem ho celou věčnost. Ani do něj nikdo nenarazil, nebo něco podobného.
    A žádná krev tam také nebyla. Nic neobvyklého. Prostě zemřel."
    "Do háje." Tón, kterým to řekl, vyzněl jako by to byla snad moje vina. John Milligton, policista ve výslužbě,
    dřívější vrchní inspektor, v současné době zástupce ředitele bezpečnostní služby Jockey Clubu,
    se zřejmě nikdy nesmířil s mým utajeným jmenováním do jeho oddělení, i když za dobu, co pro něj pracuji
    jsme viděli pěkných pár darebáků prchat z dostihového závodiště.
    "Ten kluk je neschopný amatér," protestoval, když jsem mu byl přestaven jako hotová věc, nikoliv jen návrh.
    "Celá tahle záležitost je směšná."
    Ikdyž tu potupnou větu se směšností nikdy víc nezopakoval, blízcí přátelé se z nás rozhodně nestali.
    "Dělal někdo vlny? Ptal se po něm někdo?" dál vyzvídal.
    "Ne, nikdo."
    "Jste si jist?" zpochybňoval jako vždy mé schopnosti.
    "Ano, naprosto." Řekl jsem mu o mém sledování u několika různých dveří.
    "Tak s kým se mohl setkat? Než natáhl bačkory? '
    "Myslím, že s nikým, pokud to nebylo velmi brzy ráno, než jsem ho vypátral.
    Ani nikoho nesháněl. Vsadil si přes Tote, vypil pár piv, prohlédl si koně a sledoval závody. Neměl dnes zas tak moc práce."
    Millington bez ostychu vyřkl to vulgární slovo, které já v sobě dokázal potlačit. "A jsme zase tam, kde jsme začali," řekl vztekle.
    "Hm," nemohl jsem jinak, než souhlasit.
    "Zavolejte mi v pondělí ráno," řekl Millington a já jen odpověděl "Dobře" a zavěsil telefon.

    OdpovědětVymazat
  43. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  44. Opatrně jsem sledoval Derryho Welframa v rozumné vzdálenosti padesáti kroků, když zakopl, spadl obličejem na mokrý asfalt a zůstal ležet na místě. Zastavil jsem a sledoval, jak se ruce v jeho blízkosti natahovaly, aby mu pomohly a viděl jsem pochyby, obavy, šok, které se objevily v otevřených ústech okolostojících. Slovo, které se mi vybavilo v následku toho, co se stalo, bylo neslušné a potlačil jsem ho v sobě. Derry Welfram ležel nehybně obličejem dolů, zatímco si čtrnáct koní v Yorku vykračovalo na závod ve tři třicet v jeho těsné blízkosti, promoklí žokejové se dívali dolů a za sebe s potlačenou zvědavostí, s myšlenkami pouze na nadcházející úkol, jejich těla se třásla v chladu začínajícího října. Ten muž byl opilý. Každý by si to mohl přečíst v jejich myslích. Odpolední vrávorající se opilci nebyli nic nevídaného na závodištích. Bylo to bídné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí, opilče.

    „Jak to myslíte mrtvý?“ zeptal se. „Nemůže být.“
    „Zastavilo se mu srdce,“ řekl jsem.
    „Někdo ho zabil?“
    Ani jeden z nás by nebyl překvapený, kdyby tomu tak bylo, ale řekl jsem: „Ne, nebyly tam žádné známky cizího zavinění. Sledoval jsem ho celou věčnost. Neviděl jsem nikoho, kdo by do něj vrazil nebo něco podobného. A očividně tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „Sakra.“ Jeho naštvaný tón v hlase zněl jako kdyby to byla pravděpodobně má chyba. John Millington, vysloužilý policista (šéf inspektor), v současnosti zástupce vedoucího ochranky v Jockey Clubu, se zřejmě nikdy nesmířil s mým utajeným a neurčitým jmenováním do jeho oddělení, i přestože v těch třech letech, co pro něj pracuji, jsme viděli pár ničemů utíkat ze závodiště.
    „Ten kluk je mizerný amatér,“ protestoval, když jsem mu byl představen jako skutečnost, ne jako návrh.
    „Celá věc je absurdní.“
    Nikdy již tuto absurdní věc nezopakoval, ale blízcí přátelé se z nás nikdy nestali.
    „Dělal někdo problémy? Ptal se po něm někdo?“ zeptal se.
    „Nikdo.“
    „Jste si jistý?“ Jako vždy pochyboval o mých schopnostech.
    „Ano, naprosto.“ Pověděl jsem mu o svém hlídkování před různými dveřmi.
    „Koho potom potkal předtím, než to schytal?“
    „Myslím, že nikoho, pokud to tedy nebylo brzy ráno, předtím, než jsem ho zahlédl. V každém případě se po nikom nesháněl. Několikrát si vsadil na Tote, vypil několik piv, prohlédl si koně a sledoval závody. Dnes neměl moc práce.“
    Millington vypustil sprosté slovo, které jsem já v sobě předtím potlačil. „A jsme zpátky tam, kde jsme začali,“ řekl nakvašeně.
    „Mm,“ souhlasil jsem.
    „Zavolejte mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já odpověděl „Dobře,“ a zavěsil jsem.

    OdpovědětVymazat
  45. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  46. Sledoval jsem Derryho Welframa z bezpečné vzdálenosti padesáti kroků, když najednou krátce zavrávoral, sesunul se k zemi a zůstal bez hnutí ležet. Zastavil jsem se a pozoroval okolo stojící diváky, jak k němu natahují ruce ve snaze pomoct mu vstát, strach a nejistotu zrcadlící se v jejich tvářích, rostoucí zděšení. Slovo, které se mi při pohledu na tuto situaci dralo na mysl, opravdu nebylo slušné, proto zůstalo nevyřčené..
    Derry Welfram stále ještě ležel nehybně na zemi, když čtrnáct koní, připravených k yorskému závodu ve tři třicet, procházelo těsně kolem něj, promáčení žokejové shlíželi a otáčeli se s potlačovaným zájmem, hleděli si svého cíle, jejich těla se chvěla v tomto chladném sychravém dni na začátku října. Je opilý. Jejich myšlenky byly lehce čitelné. V odpoledních hodinách nebyli padající pijani na dostihových drahách žádnou zvláštností. Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí, opilče.

    .
    .
    .

    "Jak to myslíš, že je mrtvý?" dožadoval se odpovědi. "To nemůže být pravda."
    "Zastavilo se mu srdce," odvětil jsem.
    "Zabil ho někdo?"
    Nikoho z nás by nepřekvapilo, kdyby ano, ale řekl jsem, "Ne, nic tomu
    nenasvědčuje. Sledoval jsem ho opravdu dlouho. Neviděl jsem, že by ho někdo
    napadl nebo podobně. Podle všeho tam nebyla ani žádná krev. Nic podezřelého.
    Prostě zemřel."
    "Do háje." Jeho tón zněl tak naštvaně, až to působilo dojmem, jako bych snad byl
    na vině já. John Millington, bývalý policista (vrchní inspektor), který nyní
    působí jako zástupce ředitele bezpečnostní služby Jockey Clubu, nikdy
    nesouhlasil s mým utajeným a neurčitým jmenováním na jeho oddělení, a to i přesto,
    že za ty tři roky, co pro něj pracuji, jsme již zažili pěknou řádku padouchů mizejících ze závodů.
    "Ten kluk je mizerný amatér," protestoval poté, co jsem mu byl vážně a bez
    možnosti námitek představen. "Celá ta věc je absurdní."
    Tuto větu již více nezopakoval, ale blízcí přátelé se z nás nikdy nestali.
    "Nerozvířilo to vlny? Ptal se na něj někdo?"
    "Ne, nikdo."
    "Jsi si jistý?" Jako vždy pochyboval o mých schopnostech.
    "Ano, naprosto." Řekl jsem mu o své snaze vypátrat cokoliv nebo kohokoliv podezřelého.
    "S kým se předtím sešel? Ještě než zaklepal bačkorama?"
    "Myslím, že se s nikým nesešel, leda že by to bylo někdy v brzkých hodinách, ještě než jsem ho vypátral. Ale rozhodně nikoho nehledal. Párkrát si vsadil prostřednictvím elektronických sázek, vypil několik piv, díval se na koně a sledoval závody.
    Dneska neměl moc práce."
    Millington si ulevil vyřknutím toho slova, které jsem já v rámci slušnosti raději spolkl. "A jsme tam, kde jsme začali," vypustil naštvaně.
    "Hmm," musel jsem souhlasit.
    "Ozvi se mi v pondělí ráno," řekl Millington, načež jsem jen dodal, "Provedu," a položil telefon.

    Michaela Pastyříková

    OdpovědětVymazat
  47. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  48. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  49. Sledoval jsem Derryho Welframa z obezřetné vzdálenosti padesáti kroků, když zavrávoral, obličejem padl na mokrý asfalt a zůstal ležet.
    Zastavil jsem se a sledoval, jak se několik rukou poblíž natáhlo, aby mu pomohly vstát, a viděl jsem jak se na jejich tvářích rozhostila nejistota, obavy, pohoršení, jak se jejich ústa šokem otevřela.
    Slovo, které mi následovně vytanulo na mysli, bylo vulgární a zůstalo nevyslovené.
    Derry Welfram ležel tváří k zemi, nehybně, zatímco čtrnáct koní závodu, co stratoval v půl čtvrté, kolem něj z blízka obcházelo. Promoklí žokejové po něm pokukovali s potlačovanou zvědavostí, myšlenkami soustředění na následující úkol, a třásli se zimou v chladném lehkém mrholení začínajícího října.
    Ten muž byl opilý.
    Jejich myšlenky se dali číst.
    Jen stěží byli opilci, co padali k zemi uprostřed poledne na dostihových závodištích, něčím neznámým.
    Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne.
    Hodně štěstí, násosko.

    „Co tím myslíte, že je mrtvý,“ dožadoval se okamžité odpovědi. „To není možné.“
    „Zastavilo se mu srdce,“ odpověděl jsem.
    „To ho někdo zabil?“
    Ani jeden z nás by asi nebyl překvapený, kdyby to byla pravda, ale řekl jsem jen: „ Ne, žádné stopy tomu nenasvědčují. Sledoval jsem ho snad celou věčnost. Neviděl jsem nikoho do něj narazit nebo něco podobného. Podle všeho tam nebyla ani žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „Sakra, “ řekl a tón jeho naštvaného hlasu zněl, jako byla skoro moje chyba.
    Zdálo se, že John Millington, policista v penzi (vrchní inspektor), který byl v současné době zástupce vedoucího bezpečnostní služby v Klubu Žokejů, se nikdy nesmířil s mým tajným a neurčitým jmenováním do jeho oddělení, přestože během tří let, co jsem pro něj pracoval, jsme společně viděli už pěkných pár darebáků pelášit pryč z dostihového závodiště.
    „Ten kluk je prachsprostý amatér,“ zaprotestoval, když jsem mu byl představen, jako holý fakt, a ne jen návrh.
    „Tahle celá záležitost je absurdní.“
    Přestal sice říkat, že je to absurdní či směšné, ale nikdy se z nás nestali blízcí přátelé.
    „Dělal někdo vlny? Přišel se na něj někdo vyptávat?“ domáhal se odpovědi.
    „Ne, nikdo.“
    „Jste si jistý?“ zpochybňoval jako vždy mé schopnosti.
    „Ano, naprosto.“ Řekl jsem mu o svém hlídkování na několika různých místech.
    „S kým se teda setkal? Než natáhl bačkory?
    „Nemyslím si, že se s někým setkal, tedy, pokud to nebylo někdy hodně brzy z rána, než jsem ho vypátral. V každém případě on se po nikom nesháněl. Několikrát si vsadil Tote, dal si pár piv, kouknul na koně a sledoval závody. Dnes nebyl příliš zaneprázdněný.
    Millington vypustil to sprosté slovo na čtyři, které jsem já předtím potlačil.
    „A jsme zase tam, kde jsme začali,“ řekl vztekle.
    „Hmmm,“ přitakal jsem.
    „Zavolejte mi v pondělí ráno,“ řekl Millington. „Dobře,“ odpověděl jsem a zavěsil.


    Michaela Polónyová
    Aj Sv Vz

    OdpovědětVymazat
  50. Francis A

    Když jsem z bezpečné vzdálenosti padesáti kroků pozoroval Derryho Welframa, klopýnul, padnul obličejem na mokrou zem a nyhybně ležel. Zastavil jsem se, zahleděl jsem se na lidi, kteří mu pomáhali vstát a viděl jsem obavy a úzkost v očích lidí, kteří zírali s otevřenou pusou. Slovo, které mě napadlo bylo unáhlené, sprosté a nevyřčené. Zatímco Derry Welfram nehybně ležel obličejem k zemi, přešlo kolem něj čtrnáct závodníků třiatřicátého dostihu v Yorku, sklíčení žokejové mlčky a zvědavě hleděli dolů a zpět, s hlavu plnou myšlenek na blížící se závod, jejich těla se jim chvěla v chladném mlhavém říjnovém dopoledni. Ten muž byl opilý. Člověk by mohl číst jejich myšlenky. Případy padajících opilců na dostihových dráhách v pravé poledne byly neobvyklé. Bylo to nešťastné, znepokojující odpoledne. Mnoho štěstí opilče.

    Francis B

    Co tím myslíš, je mrtvý? Zeptal se. „Nemůže být mrtvý.“
    „Zastavilo se mu srdce,“ řekl jsem.
    „Někdo ho zabil?“
    Ani jednoho z nás by nepřekvapilo, kdyby to někdo udělal, ale já řekl: „Ne, nic takového tomu nenasvědčovalo. Sledoval jsem ho dost dlouho. Neviděl jsem že by ho někdo napadnul, nebo něco podobného. A podle všeho tam nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „Sakra.“ Jeho rozzlobený hlas zněl jako kdyby to byla nepochybně moje chyba. John Millington, vysloužilý policista (hlavní inspektor), v současné době zástupující vedoucího bezpečnostní služby žokejského klubu, nikdy nesouhlasil s mým nejasným, utajeným přidělením na jeho oddělení, i když v posledních třech letech, co jsem pro něj pracoval, jsme byli svědky několika padouchů, kteří uháněli pryč z dostihové dráhy.
    „Ten hoch je zatracený amatér“, odporoval když jsem mu to podával jako fakt a ne jako možnost. „Celá ta věc je absurdní.“
    Již už neřík, že je to směšné, ale nikdy jsme se nestali blíkými přateli.
    „Dělal někdo nepříjemnosti? Ptal se na něj někdo? Dotazoval se.
    „Ne, ne nikdo.“
    „Jste si jistý?“ Jako vždy zpochybňoval moje schopnosti.
    “Ano určitě,” řekl jsem mu o své hlídce.
    „Na koho teda narazil před tím než zkapal?”
    „Nemyslím si, že by někoho potkal, ledaže by bylo brzy ráno, ještě než jsem si ho všimnul. A mimochodem, nikoho nehledal. Několikrát si vsadil na jednoho koně, vypil několik piv, pozoroval koně a sledoval závody. Neměl dnes moc práce.“
    Millington utrousil sprosté slovo, které já zadržel: „A jsme tam, kde jsme byli,“ řekl zuřivě.
    „Hm,“ souhlasím.
    „ Zavolej mi v pondělí ráno,“ řekl Milington, a já na to, „Dobrá,“ a zavěsil jsem.

    Nina Konasova

    OdpovědětVymazat
  51. Sledoval jsem Derryho Welframa na vzdálenost opatrných padesáti kroků, když klopýtl, padl obličejem na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem se, sledoval, jak ruce těch blíž k němu se natáhly na pomoc a viděl pochyby, obavy a šok ve tvářích majitelů těch údivem otevřených úst kolem něj. Slova, která se mi formovala v mysli, byla silná a začínala na P a na K.
    Derry Welfram ležel obličejem k zemi, bez pohybu, zatímco 14 koní čekajících na závod ve tři třicet v Yorku se procházelo blízko kolem. Zmáčení žokejové koukali dolů a nazpět s utišenou zvědavostí, soustředeni na nadcházející událost, třesoucí se v chladném polomrholení raného října. Ten chlap je opilej. Člověk mohl číst jejich myšlenky. Odpolední padající opilci nebyli vůbec neznámý jev na závodištích. Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí tomu opilci.


    „Jak to myslíte, že je mrtvej?" naléhal na mě, „nemůže bejt mrtvej!" „Zastavilo se mu srdce,“ odpověděl jsem.
    "Někdo ho zabil?"
    Ani jednoho z nás by to nepřekvapilo, ale řekl jsem: „Ne, nic tomu nenasvědčuje. Sledoval jsem ho pěknou dobu. Nikoho jsem neviděl do něj vrazit nebo tak. A evidentně nekrvácel. Nic podezřelého. Prostě jen umřel.“
    „Ksakru!“ jeho naštvaný hlas zněl, jako bych za to pravděpodobně mohl já. John Millington, vysloužilý policista (hlavní vyšetřovatel), nyní zástupce vedoucího ochranky Jockey Club, nikdy nevypadal, že by se smířil s mým tajemným a okamžitým jmenováním do jeho oddělení, i přesto, že za ty tři roky, co pro něj pracuju, jsme viděli už pěkných pár lumpů utéct ze závodiště.
    „Ten kluk je zatracenej amatér,“ zaprotestoval, když mu to řekli jako fakt a ne jako návrh. „Celý je to praštěný.“ Teď už neříkal, že to bylo praštěný, ale nikdy jsme se nestali blízkými přáteli.
    „Dělal někdo vlny? Ptal se na něj někdo?“ ptal se mě dál.
    „Ne, nikdo.“
    „Jste si jistej?“ vyjadřoval jako vždy pochyby o mých schopnostech.
    „Ano, to jsem,“ řekl jsem mu o svých pozorováních za dveřmi.
    „S kým se teda setkal, než to s ním seklo?“
    „Myslím, že s nikým, jedině někdy brzy ráno, než jsem to postřehl. Nikoho ale nehledal. Podal elektronicky pár sázek, vypil pár piv, prohlédl si koně a díval se na závody. Dneska neměl napilno.“
    Millington vypustil jedno ze slov, která já předtím zadržel.
    „A jsme tam, kde jsme byli!“ řekl.
    „Mm,“ zamumlal jsem souhlasně.
    „Zavolejte mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já odpověděl, „dobře,“ a položil jsem telefon.

    Pavel Chabr, AJ SV VZ

    OdpovědětVymazat
  52. Sledoval jsem Derryho Welframa z obezřetné vzdálenosti padesáti kroků, když najednou klopýtnul, padl tváří na mokrý asfalt a zůstal ležet. Zastavil jsem a díval se, jak se ruce, které byly poblíž natahovaly, aby mu pomohly se zvednout a viděl jsem nejistotu, bázeň a šok zračící se v pootevřených ústech přihlížejících tváří. Slovo, které mi následkem toho vyvstanulo v hlavě bylo hrubé, o pěti písmenech a nepublikovatelné.
    Derry Welfram ležel nehybně tváří k zemi, zatímco čtrnáct koní, z dostihu ve tři třicet, kráčelo těsně kolem něj, zmáčení žokejové shlíželi a ohlíželi se s potlačovanou zvědavostí, mysleli na nadcházející úkol a jejich těla se chvěla v chladném mrholení blížícího se října. Ten muž byl opilý. Dalo se přečíst v jejich myslešlenkách. Skácení opilci nebyli na odpoledním závodišti nic neobvyklého. Bylo to nešťastné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí, opilče.

    "Co tím myslíš, že je mrtvý?" naléhal. "Nemůže být."
    "Zastavilo se mu srdce," řekl jsem.
    "Zavraždil ho někdo?"
    Ani jednoho z nás by nepřekvapilo, kdyby ano, ale odpověděl jsem, "Ne, nic tomu nenaznačovalo. Sledoval jsem ho celou věčnost, ale neviděl jsem nikoho vrazit do něj, nebo cokoliv jiného. A nikde nebyla žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel."
    "Sakra." Jeho nakvašený tón zněl, jako by to byla moje chyba. John Millington, vysloužilý policista (vrchní komisař), nyní zástupce ředitele bezpečnostní služby Jockey Club, se nikdy nesmířil s mým utajeným a nejasným jmenováním do jeho oddělení, přestože za ty tři roky práce pro něj, jsme viděli už pěkných pár darebáků utíkat ze závodiště.
    "Ten kluk je mizernej amatér," namítal, když jsem mu byl představen nejen jako návrh, ale jako skutečnost. "Celá ta věc je směšná."
    Teď už neříká, že je to směšné, ale bližší přátelé se z nás nikdy nestali.
    "Sháněl se po něm někdo?" zeptal se.
    "Ne, nikdo."
    "Jste si jistý?" jako vždy pochyboval o mých schopnostech.
    "Ano, naprosto." řekl jsem mu o své hlídce před mnohými dveřmi.
    "S kým se předtím setkal?" "Ještě než natáhnul bačkory?"
    "Myslím, že se s nikým nesetkal, pokud to nebylo ráno, předtím, než jsem ho zahlédl. Rozhodně nikoho nevyhledal. Párkrát si vsadil na Tota, vypil několik piv, prohlídl si koně a sledoval závody. Dnes nebyl nijak zaneprázdněný."
    Millingtonovi uklouzlo to slovo, které jsem já předtím spolknul. "A jsme tam, kde jsem začali." řekl navstekaně.
    "Hm," přisvědčil jsem.
    "Zavolej mi v pondělí ráno," řekl Milligton. "Dobře," řekl jsem a zavěsil.

    Eva Kapušiová

    OdpovědětVymazat
  53. „Co tím myslíte, že je mrtvý?“ zeptal se. „Nemůže být.“
    „Zastavilo se mu srdce,“ řekl jsem.
    „Někdo ho zabil?“
    Ani jeden z nás by nebyl překvapen, kdyby tomu tak bylo, ale řekl jsem, "Ne, nic tomu nenasvědčuje. Sledoval jsem ho snad věčnost. Nikdy jsem neviděl někoho do něj narazit, nebo něco podobného. Zřejmě tam nebyla ani žádná krev. Nic podezřelého. Prostě umřel."
    „K čertu!“ řekl a tón jeho naštvaného hlasu vyzněl, jako by to byla moje chyba.
    John Millington, vysloužilý policista, v současné době zástupce ředitele bezpečnostní služby Jockey Club, se pravděpodobně nikdy nesmířil s mým tajným a neurčitým jmenováním do jeho oddělení, i když v posledních třech letech, co pro něj pracuji, jsme viděli pěkných pár darebáků prchat ze závodiště.
    „Ten kluk je zatracený amatér,“ protestoval, když jsem mu byl předhozen jako holý fakt, nikoli návrh. „Celá ta záležitost je směšná.“
    Už pak nikdy neřekl, že je to směšné, ale blízcí přátelé se z nás nestali.
    „Dělal někdo vlny? Ptal se po něm někdo?“ tázal se.
    „Ne, nikdo.“
    „Jste si jistý?“ jako vždycky zpochybnil moje schopnosti.
    „Ano, rozhodně.“ Řekl jsem mu o svém hlídkování na různých místech.
    „Tak s kým se setkal? Předtím než natáhl bačkory?“
    „Nemyslím si, že s někým, pokud to tedy nebylo velmi brzy ráno před tím, než jsem ho vypátral. Nesháněl se po nikom, rozhodně ne. Vsadil několikrát přes Tote, vypil pár piv, podíval se na koně a sledoval závody. Dneska nebyl nijak zvlášť zaneprázdněný.“
    Millington vypustil to silné slovo, které já dokázal potlačit. „A jsme zase tam, kde jsme začali,“ řekl rozzuřeně.
    „Hm,“ souhlasil jsem.
    „Zavolejte mi v pondělí ráno,“ řekl Millington a já řekl: „Dobrá,“ a zavěsil jsem.

    Martina Vojáčková

    OdpovědětVymazat
  54. Dick Francis A

    Opatrně jsem sledoval jsem Derryho Welframa ze vzdálenosti padesáti kroků, když klopýtl, padl na mokrý asfalt a zůstal ležet obličejem k zemi. Zastavil jsem se a pororoval, jak se k němu natáhly ruce těch, kdo byli blíž, aby mu pomohly vstát, a uviděl pochybnosti, úzkost a šok v otevírajících se ústech na tvářích kolem něj. Slovo, které se mi následně zformovalo v mysli, bylo násilné, tvořené čtyřmi písmeny. Derry Welfram ležel tváří dolů, nehýbal se, zatímco čtrnáct koní, které čekal dostih začínající ve tři třicet v Yorku, procházelo v jeho těsné blízkosti, promočení žokejové koukali dolů a otáčeli se za ním s potlačovanou zvědavostí, mysleli na to, co je právě čeká, těla se jim chvěla zimou v raném říjnovém mrholení. Ten muž byl opilý. Dalo se číst z jejich myšlenek. Opilci, kteří tu takhle padají už odpoledne, nebyli na dostizích ničím vyjímečným. Bylo to mizerné a nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí, opilče.

    Walter Vettermann (AJ - SV VZ)

    OdpovědětVymazat
  55. Dick Francis-Ostří

    Opatrně jsem sledoval Derryho Welframa padesát kroků za ním, když klopýtl, zhroutil se na vlhký beton a tiše ležel. Zastavil jsem se a pozoroval jsem, jak se k němu natáhly ruce těch, kdo byli blíž, aby ho zvedly a viděl jsem pochybnost, obavu a šok v pootevřených ústech okolostojících. Slovo, které mi vytanulo na mysl jako následek toho, co se stalo, by nebylo vhodné pro lepší společnost.
    Derry Welfram ležel nehybně obličejem dolů, zatímco čtrnáct koní šlo těsně kolem něja no yorský závod ve tři třicet, zmáčení žokejové shlíželi a ohlíželi se s potlačovanou zvědavostí, mysleli na úkol, který je čekal, těla se jim chvěla v chladném mrholení začínajícího října. Ten muž je opilý. Jejich myšlenky byly čitelné. Válející se opilec nebyl na odpoledních dostizích nic neobvyklého. Bylo to mizerné, nepříjemné odpoledne. Hodně štěstí, opilče.



    „Jak to myslíte, že je mrtvý?“ zeptal se. „Nemůže být.“
    „Zastavilo se mu srdce“, řekl jsem.
    „Zabil ho někdo?“
    Nikdo z nás by nebyl překvapený, kdyby ano, ale řekl jsem, „Ne, nebyly tu žádné známky vraždy. Sledoval jsem ho věčnost. Neviděl jsem nikoho, kdo by do něj narazil nebo něco takového. A nebyla zde vůbec žádná krev. Nic podezřelého. Prostě zemřel.“
    „Sakra.“ Jeho naštvaný hlas zněl, jako by to byla moje chyba. John Millington, policista ve výslužbě, nyní náměstek bezpečnostní služby Jockey Club se nejspíš nikdy nesmířil s mým utajeným jmenováním na jeho oddělení, ačkoliv za dobu, co u něj pracuji, jsme už viděli pěkných pár darebů prchat z dostihového závodiště.
    „Ten kluk je zatracený amatér“, stěžoval si, když jsem mu byl předložen jako fakt, ne návrh.
    „Celá ta záležitost je směšná.“
    Již nikdy neřekl, že je to směšné, ale blízcí přátelé se z nás nikdy nestali.
    „Dělal někdo vlny? Ptal se po něm někdo?“ ptal se.
    „Ne, nikdo.“
    „Jste si jistý?“ jako vždy pochyboval o mých schopnostech.
    „Ano, naprosto,“ řekl jsem mu o sledování u několika různých dveří.
    „S kým se setkal? Než vyhasnul?“
    „Myslím, že s nikým, pokud to nebylo brzy ráno, než jsem ho vypátral. Nikoho nesháněl. Vsadil si přes Tote, vypil několik piv, prohlížel si koně a sledoval závody. Neměl dneska moc práce.“
    Milington vypustil nevhodné slovo, které jsem já v sobě předtím potlačil. „A jsme tam, kde jsme začali“ řekl zuřivě.
    „Hm“, souhlasil jsem.
    „Zavolejte mi v pondělí ráno“, řekl Millington a já odpověděl „Dobře“ a položil jsem telefon.

    OdpovědětVymazat