25. dubna 2012

Svět v kostce: mistrovství povídky

Přečtěte si následující povídku Raye Bradburyho. Nechte doznít dojmy, napište krátký komentář do tohoto blogu.

ZDE najdete jinou Bradburyho povídku; co mají tyto dva literární texty společného?




Apple-core Baltimore

 On the way to the cemetery Menville decided they needed to pick up  something to eat, so they stopped the car at a roadside stand near an orange grove where there were displays of bananas, apples, blueberries, and, of course, oranges.
 Menville picked out two wonderful, big, glossy apples and handed one to Smith.
 Smith said, ‘How come?’
 Menville, looking enigmatic, just said, ‘Eat, eat.’ They stowed their jackets in the car and walked the rest of the way to the graveyard.
 Once inside the gates, they walked a great distance until at last they came to a special marker.
 Smith looked down and said, ‘Russ Simpson. Wasn’t he an old friend of yours from high school?’
 ‘Yeah,’ said Menville. ‘That was the one.
 Part of the gang. My very best friend, actually. Russ Simpson.’
 They stood for a while, biting into their apples, chewing quietly.
 ‘He must have been very special,’ Smith said. ‘You’ve come all this way. But
 you didn’t bring any flowers.’
 ‘No, only these apples. You’ll see.’
 Smith stared at the marker. ‘What was there about him that was so
 special?’
 Menville took another bite of his apple and said, ‘He was constant. He was there every noon, he was there on the streetcar going to school and then back home every day. He was there at recess, he sat across from me in homeroom, and we took a class in the short story together. It was that kind of thing. Oh, sure, on occasion he did crazy stuff.’
‘Like what?’ said Smith.
 ‘Well, we had this little gang of five or six guys who met at lunchtime. We  were all different, but on the other hand, we were all sort of the same. Russ used to sort of  pick at me, you know how friends do.’
 ‘Pick? Like what?’
 ‘He liked to play a game. He’d look at all of us and say, “Someone say  ‘Granger.’” He’d look at me and say, “Say ‘Granger.’” I’d say “Granger” and Russ would shake his head and say, “No, no. One of you others say ‘Granger.’” So one of the other guys would say “Granger” and they would all laugh, a big reaction, because he said “Granger” just the right way. Then Russ would turn to me and say, “Now it’s your turn, you say it.” I would say “Granger” and no one would laugh and I’d stand there, feeling left out.
 ‘There was a trick to the whole thing but I was so stupid, so naive, that I could never figure out that it was a joke, the sort of thing they played on me.
 ‘Then one time I was over at Russ’s house and a friend of his named Pipkin leaned over the balcony in the living room and dropped a cat on me. Can you believe that?! The cat landed right on my head and clawed my face. It could have put out my eyes, I thought later. Russ thought it was a great joke. Russ was laughing and Pip was laughing, and I threw the cat across the room. Russ was indignant. “Watch what you’re doing with the cat!” he said. “Watch what the cat was doing with me!” I cried. That was a big joke; he told everyone. They all laughed, except me.’
 ‘That’s some memory,’ said Smith.
 ‘He was there every day, was in school with me, my best friend. Every once in a while, at lunchtime, he’d eat an apple and when he finished he’d say, “Apple core.” And one of the other guys would say, “Baltimore.” Russ would then say, “Who’s your friend?” They’d point at me and he’d throw the apple core–hard–at me. This was a routine; it happened at least once a week for a couple of years. Apple-core Baltimore.’
 ‘And this was your best friend?’
 ‘Sure, my best friend.’
 They stood there by the grave, still working at their apples. The sun was getting hotter and there was no breeze.
 ‘What else?’ said Smith.
 ‘Oh, not much. Well, sometimes at lunchtime I’d ask the typing teacher to let me use one of the typewriters so I could write, as I didn’t have a typewriter of my own.‘Finally, I had a chance to buy one real cheap, so I went without lunch for a month or so, saving my lunch money. Finally, I had enough to buy my very own typewriter so I could write whenever I wanted.
 ‘One day Russ looked at me and said, “My God, do you realize what you are?” I said, “What?” He said, “You’re a stale fruitcake, giving up your money to buy that damned typewriter. A stale fruitcake.”
 ‘I often thought later that someday when I finished my great American novel, that’s what I’d call it: Stale Fruitcake.’
 Smith said, ‘Better than Gatsby, huh?’
 ‘Gatsby, sure. Anyway, I had the typewriter.’
 They were quiet then, the only sound the last bites into their diminishing apples.
 A distant expression came over Smith’s face and he blinked and suddenly whispered, ‘Apple-core.’
 To which, quickly, Menville said, ‘Baltimore.’
 Smith then said, ‘Who’s your friend?’
 Menville, looking down at the marker near his feet, eyes wide, said, ‘Granger.’
 ‘Granger?’ said Smith, and stared at his friend.
 ‘Yeah,’ said Menville. ‘Granger.’
 At this Smith raised his hand and threw his apple core down on top of the gravestone.
 No sooner was this done than Menville hurled his apple core down, then reached and took it up again and threw it a second time so that the gravestone was so littered with shreds of the apple core that you couldn’t make out the name on the marker.
 They stared at the mess.
 Then Menville turned and began to walk away, threading through the
 gravestones, tears streaming down his cheeks.
Smith called after him. ‘Where are you going?’
Menville, not looking back, said in a hoarse voice, ‘To get some more apples, damn it to hell, more apples.’

82 komentářů:

  1. Povídka má poklidnou atmosféru, jakoby bezstarostný přístup (v kontrastu s tím, že se téměř celá odehrává na hřbitově). Dva přátelé smířlivě, spíše s pobavením vzpomínají na minulost.
    Obrázek na mě působí právě tímto klidným dojmem - obloha ve mně vyvolává dobrou náladu optimismus, horizont na mě působí jako předěl současnosti a minulosti, na kterou vzpomínám jakoby z dálky...

    Viktor Bambásek

    OdpovědětVymazat
  2. V povídce je trochu sporné to, že Menville mluví o Russu Simpsonovi jako o nejlepším kamarádovi, kterého ve škole měl, přestože si myslím, že ho spíš terorizoval, byl to takový ten člen skupiny, který tam je pro pobavení ostatních a protože chce k někomu patřit. Třeba mu to i postupem doby došlo a nakonec mu ta příkoří určitým způsobem vrátil. Obrázek může symbolizovat kamenitou, těžkou cestu životem, přestože je okolo krásně a záleží na každém jakou cestu si zvolí.

    OdpovědětVymazat
  3. Myslím, že Russ nebral Menvilla jako nejlepšího kamaráda, dělal si z něj legraci a Menvill se nedokázal bránit. Situaci ale bere s nadhledem a kamarádovi se "pomstí" tím, že na jeho náhrobek háže jablka. Myslím, že se smířil s tím, že pro Russe nebyl nejlepším kamarádem a příhody, které s ním zažil a které ho ztrapnovaly překonal.
    V. Frajerová

    OdpovědětVymazat
  4. Povídka působí hodně zvláštně, už kvůli svému obsahu. Ponurá atmosféra hřbitova kontrastuje s "hezkými vzpomínkami" na Menvillova nejlepšího přítele. Menville tvrdí, že byli nejlepší přátelé, ale to, co spolu zažili, jako přátelství ani zdaleka nepůsobí. Člověk, který o někom, kdo se k němu chová takovým způsobem, mluví jako o příteli na mě působí jako někdo, kdo je opuštěný a tak i dá se říct šikanu bere jako přátelství. Jinak ale moc zajímavá a poutavá povídka =o)
    M. Dejlová

    OdpovědětVymazat
  5. Povídka na mě působí ze začátku trochu optimisticky, kdy vzpomínají na veselé chvíle s kamarádem. Ke konci je to ale velmi smutné, kdy je vidět, že mu kamarád velmi chybí. Z obrázku je cítit samota člověka. Opadaný strom na mě působí jako symbol smrti a člověk co jde nejspíš bezcílně po cestě se jeví jako Menvile, který je bez svého kamaráda prázdný.

    Martin Slunečko

    OdpovědětVymazat
  6. Povídka na mě působí takovým melancholickým dojmem. Cítím z ní myšlenku, že i když se přátelé někdy nechovají zrovna nejlépe, tak jim tyto křivdy z minulosti odpouštíme, protože v průběhu času ztrácejí na intenzitě a jsou také součástí naší minulosti a vzpomínek, které nám na ně zůstávají.

    Petra Kopytová

    OdpovědětVymazat
  7. V povídce je patrný motiv přátelství, které vyrostlo v podstatě z nenávisti, dále také pocit smutku ze smrti blízkého člověka. Menville ho nejdřív rád neměl, jenže si postupně uvědomuje, že v něm měl nejlepšího kamaráda a že mu chybí. Obrázek může reprezentovat světlou, jasnou oblohu symbolizující bezstarostnost, štěstí či přátelství v kontrastu s tmavými barvami stromu i země (i když na ní jsoup patrné odrazy světla), po které životem kráčíme - sami si štěstí buď pošlapeme, nebo si ze země (z toho nejlepšího, co nám život nabízí), vezmeme to dobré.

    Lenka Mladá

    OdpovědětVymazat
  8. Povídka na mě působila celkem smutně. Myslím si, že Menville jen chtěl, jako každý jiný člověk, aby zapadl do společnosti, do kolektivu a měl nějaké kamarády. Z povídky spíše vyplývá, že Russ měl z Menvilla akorát legraci a nebral ho příliš vážně, i když něco mezi chlapci muselo být, když se Russ i Menvill v podstatě k sobě "vraceli". Podle mého názoru obrázek zobrazuje, jaké to je, když se člověk cítí sám, opuštěný. Vidí jen velký svět, oproti kterému je jedinec tak malý.

    Daniela Fryčová

    OdpovědětVymazat
  9. Menville byl nejspíše outsiderem, který společnosti sloužil jako oběť k zesměšňování a šikaně. V Russovi viděl nejlepšího přítele, ovšem Russ se zřejmě choval jako nejlepší přítel jen na oko a se svou partou mu házel klacky pod nohy. Ale uvnitř měl Menvilla Russ rád. V tomto výjevu se Menvill cítí sám, opuštěný, prázdný. Menville se chce Russovi ´´pomstít´´ a tak se Smithem jde házet jablka na náhrobek Russa.

    Tomáš Sršeň

    OdpovědětVymazat
  10. "Ohryzek, pořízek"

    Cestou ke hřbitovu se Menville rozhodl, že potřebují vyzvednout něco k jídlu, a tak zastavili u stánku vedle silnice blízko pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Mezitím vybral dvě nádherná, velká, lesklá jablka a podal je Smithovi.
    Smith se zeptal: „Co to?“
    Menville jen se záhadným pohledem odpověděl: "Jez, jez!" Uložili si bundy do auta a zbytek cesty k hrobu došli pěšky.
    Když prošli branou, museli ujít pěkný kus cesty, než konečně dorazili ke kýženému náhrobku.
    Smith se podíval dolů a četl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starej kámoš ještě ze střední?“
    „Jo,“ odpověděl Menville, „to je on. Člen naší party. Vlastně můj nejlepší přítel. Russ Simpson“
    Chvíli tam stáli, jedli svá jablka a potichu žvýkali.
    „Musel být fakt výjimečnej,“ řekl Smith. „když jsi jel takovou dálku. Ale nevzal jsi žádný kytky.“
    „Ne, jen jabka. Však uvidíš.“
    Smith zíral na náhrobek. „Co na něm bylo tak zvláštního?“
    Menville se znovu zakousnul do svého jablka a odpověděl: „Byl pořád stejnej. Byl tam každý poledne, byl každej den v tramvaji na cestě do školy a potom zase zpátky domů. Byl tam o přestávce, seděl ve třídě naproti mně a zkrátka jsem spolu chodili do školy. Bylo to prostě tak. Jo jasně, někdy dělal šílený věci.“
    „Jako třeba?“
    „No, měli jsme takovou malou partu pěti, nebo šesti kluků, kteří se scházeli o velké přestávce. Každej jsme byli sice jinej, ale na druhou stranu jsme toho měli dost společnýho. Russ si ze mě vždycky tak trochu utahoval, však víš, jak to kámoši dělají.“
    „Utahoval? Jako jak třeba?“
    „Rád hrával jednu hru. Kouknul na nás a řekl: „Řekněte někdo „skřítek“!“ Kouknul na mě a povídá: „Řekni „skřítek“!“ Tak jsem to udělal a on jen zatřásl hlavou a řekl: „Ne, ne. Někdo jinej řekněte „skřítek“!“ A tak někdo další řekl „skřítek“ a všichni se začali řehtat, obrovská prdel, protože řekl skřítek přesně tak, jak měl. Pak se ke mně Russ otočil zpátky a zase mi říká: „Teď řada na tobě, zopakuj to!“ Tak jsem znovu řekl „skřítek“, ale nikdo se nezačal smát a já tam jen tak stál a cejtil jsem se odstrčenej.“
    „Celá ta věc byla jen takovej chyták, ale já jsem byl tak blbej, tak naivní, že mi nikdy nedošlo, že to je vtip, jeden z těch, co na tebe ušijou ostatní.“
    „Nebo jednou jsem byl zase takhle u Russe doma a jeho kámoš Pipkin se nahnul z balkónu v obýváku a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a podrápala mi obličej. Později jsem si uvědomil, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russovi to přišlo jako skvělej vtip. Russ se chechtal i Pip se chechtal a já tu kočku hodil přes celou místnost. Russe to naštvalo. „Dávej bacha na to co děláš s tou kočkou!“ řekl. „A ty dávej bacha co ta kočka dělá mně!“ vzlykal jsem. To byl výbornej vtip, pověděl ho každýmu. Všichni se tomu smáli, kromě mě.
    „To jsou teda nějaký vzpomínky,“ konstatoval Smith.
    „Byl tam každej den, se mnou ve škole, můj nejlepší kámoš. Sem tam na obědě měl jabko a když ho dojedl, tak řekl: „Ohryzek,“ a někdo z ostatních kluků odpověděl: „Pořízek.“ Potom se Russ zeptal: „Kdo je kámoš?“ Všichni ukázali na mě a on po mně ten ohryzek plnou silou hodil. Tohle bylo běžný, dělo se to minimálně jednou týdně několik let. Ohryzek, pořízek.“

    OdpovědětVymazat
  11. 2. část

    „A to byl tvůj kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kámoš.“
    Stáli tam u hrobu a dál jedli jablka. Slunce pálilo čím dál víc a nebyl vůbec žádný průvan.
    „A co dál?“ zeptal se Smith.
    „Už nic moc. No, někdy jsem se o velké přestávce zeptal učitele u psacího stroje, jestli bych mohl jeden z těch psacích strojů použít, abych si to zkusil, protože jsem neměl svůj vlastní. Po čase jsem měl možnost koupit jeden fakt levně, a tak jsem vydržel asi měsíc bez oběda a šetřil peníze, který jsem měl na jídlo. Nakonec jsem měl dost peněz, abych si koupil svůj vlastní psací stroj a mohl jsem psát, kdykoli jsem chtěl.“
    „Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: „Bože, uvědomuješ si co seš?!“ Zeptal jsem se: „Co?“ a on mi odpověděl: „Seš zkaženej ovocnej koláč, když utratíš peníze na jídlo, aby sis koupil blbej psací stroj. Prostě zkaženej koláč.“
    „Často jsem přemýšlel, že až v budoucnu dokončím svůj velkej, americkej román, tak ho pojmenuju stejně: „Zkaženej koláč.“
    Smith podotknul: „Lepší než Gatsby, ne?“
    „Gatsby, jasně. Každopádně jsem měl ten psací stroj.“
    Poté zmlkli. Jediným zvukem bylo jejich kousání téměř snědených jablek.
    Smithovi přelétl přes obličej zasněný výraz, po chvíli mrknul a náhle zašeptal: „Ohryzek.“
    Na což Menville rychle odpověděl: „Pořízek.“
    A Smith pokračoval: „Kdo je kámoš?“
    Menville, který se vyjeveně díval na náhrobek u jeho nohou, řekl: „Skřítek“
    „Skřítek?“ podivil se Smith a zíral na svého kamaráda.
    „Jo,“ odpověděl Menville „skřítek.“
    V té chvíli zdvihnul Smith ruku a mrštil svým ohryzkem o náhrobek. Téměř ve stejnou chvíli udělal Menville to samé, poté se sehnul, vzal ohryzek a hodil ho podruhé, takže pomník byl tak pokrytý kousky jablek, že nebylo možné přečíst jméno na náhrobku.
    Civěli na ten nepořádek.
    Poté se Menville otočil a kráčel pryč. Proplétal se mezi náhrobky, zatímco mu slzy stékaly po tvářích.
    Smith na něho zavolal: „Kam jdeš?“
    Menville se ani neohlédnul a ochraptělým hlasem odpověděl: „Sehnat víc jablek, do hajzlu, daleko víc jablek.“

    OdpovědětVymazat
  12. Ohryzek – řetízek

    Cestou na hřbitov se Menvill rozhodl, že je třeba sehnat něco k jídlu, a tak zastavili auto na okraji silnice blízko pomerančového háje u stánku, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menvill vybral dvě nádherná, velká, lesklá jablka a jedno podal Smithovi.
    Smith se zeptal: „Co, proč?“
    Menvill s tajemným výrazem odpověděl jen: „Jez, jez.“ Saka si uložili do auta a zbytek cesty na hřbitov šli pěšky.
    Když byli za brankou, ušli velký kus cesty, až nakonec přišli k jednomu náhrobku.
    Smith se podíval dolů a řekl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý přítel ze střední?“
    „Jo,“ řekl Menville, „To byl on. Člen naší party. Vlastně můj úplně nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Chvíli stáli, okusovali svá jablka, neslyšně žvýkali.
    „Musel být opravdu výjimečný,“ řekl Smith. „Jel jsi sem takovou dálku. Ale nepřinesl jsi žádné květiny.“
    „Ne, jenom tahle jablka. Uvidíš.“
    Smith se upřeně díval na náhrobek. „Co na něm bylo tak zvláštního?“
    Menvill se znovu zakousl do jablka a řekl: „Byl pořád stejný. Byl tam každé poledne, byl každý den v tramvaji na cestě do školy a pak zpátky domů. Byl tam o přestávkách, seděl naproti mně v družině a chodili jsme spolu na hodiny literárních povídek. Zkrátka to takhle bylo. Jo, jistě, někdy prováděl šílenosti.“
    „Jako třeba co?“ zeptal se Smith.
    „No, byli jsme taková malá parta pěti nebo šesti kluků, scházeli jsme se v době oběda. Každý z nás byl jiný, ale v podstatě jsme byli všichni tak nějak stejní. Russ si mě tak trochu dobíral, víš, jak to kamarádi dělávají.“
    „Dobíral? A jak?“
    „Rád hrál jednu hru. Díval se na nás a řekl: „Řekněte někdo „žebřík“.“ Kouknul se na mě a řekl: „Řekni „žebřík“.“ Řekl jsem „žebřík“ a Russ začal kroutit hlavou a říkal: „Ne, ne. Někdo jiný řekněte „žebřík“.“ Tak jiný kluk řekl „žebřík“ a všichni se smáli, velká sranda, protože vyslovil „žebřík“ tak, jak měl. Pak se Russ otočil na mě a řekl: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Tak jsem znovu řekl „žebřík“ a nikdo se nezasmál a já tam stál a cítil jsem se odstrčený.
    Celé to byla jen lest, ale já jsem byl tak pitomej, tak naivní, že mi nedošlo, že je to jen vtip, takhle si se mnou hráli.
    Pak jsem byl taky jednou u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se nahnul z balkónu v obýváku a hodil po mě kočku. Věřil bys tomu?! Přistála mi přímo na hlavě a podrápala mi obličej. Později jsem si uvědomil, že mi mohla vyškrábat oči. Russovi to připadalo jako ohromná legrace. Russ se smál a Pip se smál a já jsem tu kočku hodil přes celou místnost. To Russe pobouřilo. „Koukni, co s tou kočkou děláš!“ řekl. „Koukni, co ta kočka udělala se mnou!“ brečel jsem. To byla veliká sranda, každému o tom řekl. Všichni se smáli, až na mě.“
    „To jsou teda vzpomínky,“ řekl Smith.
    „Byl tam každý den, se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Vždycky jednou za čas, když byl oběd, měl jablko, a když ho dojedl, řekl: „Ohryzek.“ A jeden z kluků řekl: „Řetízek.“ Russ potom řekl: „Kdo je váš kamarád?“ Ukázali na mě a dost tvrdě po mě ten ohryzek hodili. To bylo běžné, stávalo se to minimálně jednou za týden po několik let. Ohryzek-řetízek.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jistěže, můj nejlepší kamarád.“

    OdpovědětVymazat
  13. Ohryzek – řetízek - 2. část


    Stáli tam u hrobu, ještě stále jedli svá jablka. Slunce pálilo čím dál víc a nezavál ani větřík.
    „A co ještě?“ zeptal se Smith.
    „No, už nic moc. Tak, občas na obědě jsem se zeptal učitele za psacím strojem, jestli bych mohl jeden z těch psacích strojů použít, abych si mohl psát, protože jsem doma svůj vlastní neměl. Pak jsem měl šanci si jeden levný koupit, tak jsem byl asi měsíc bez oběda, abych ušetřil peníze. Nakonec jsem měl dost peněz na to, abych si svůj vlastní psací stroj koupil, takže jsem mohl psát kdykoli se mi zachtělo.
    Jednou se na mě Russ podíval a řekl: „Panebože, uvědomuješ si, co jsi?“ Já mu odpověděl: „Co?“ A on na to: „Jsi zkažený biskupský chlebíček, když se vzdáš svých peněz jen proto, aby sis mohl koupit pitomej psací stroj. Zkažený biskupský chlebíček.“
    Později jsem často přemýšlel nad tím, že až jednou dokončím svůj velký americký román, tak ho tak pojmenuju: Zkažený biskupský chlebíček.“
    Smith řekl: „Lepší než Gatsby, co?“
    „Gatsby, určitě. Tak či tak, měl jsem psací stroj.“
    Potom byli potichu, jedinými zvuky bylo kousání do téměř snědených jablek.
    Smithovi vstoupil do tváře odměřený výraz, pak mrknul a najednou zašeptal: „Ohryzek.“
    Na což Menvill rychle odpověděl: „Řetízek.“
    Smith se pak zeptal: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menvill se udiveně díval na náhrobek u svých nohou a řekl: „Žebřík.“
    „Žebřík?“ řekl Smith a zíral na svého kamaráda.
    „Jo,“ odpověděl Menvill, „žebřík.“
    Na to Smith zvedl ruku a hodil svůj ohryzek na náhrobek.
    Hned, jak to udělal, mrštil tam svůj ohryzek i Menvill, pak se ohnul, zvedl ho a hodil s ním podruhé, takže pomník byl tak znečištění kousíčky jablek, že nebylo možné přečíst jméno na náhrobku.
    Zírali na ten nepořádek.
    Potom se Menvill otočil a kráčel pryč, proplétal se mezi hroby, slzy mu stékaly po tváři.
    Smith na něj zavolal: „Kam jdeš?“
    Menvill se neohlédnul, ale chraplavým hlasem mu odpověděl: „Pro víc jablek, k čertu, kruci, pro víc jablek.“

    OdpovědětVymazat
  14. Jádřinec, našinec - 1. část

    Během cesty na hřbitov Menville rozhodl, že potřebují něco k jídlu, a tak zaparkovali auto na odpočívadle blízko pomerančovníkového háje, kde byly vystavené banány, jablka, borůvky a samozřejmě i pomeranče. Menville vybral dvě nádherná velká lesklá jablka a jedno podal Smithovi.
    „Proč?“ zeptal se Smith.
    Menville jen odvětil se záhadným pohledem: „Jez, jez.“ Složili si bundy do auta a zbývající kus cesty ke hřbitovu šli pěšky.
    Když se dostali za bránu, ušli ještě značnou dálku, než nakonec došli ke zvláštnímu náhrobku.
    Smith shlédl a přečetl: „Russ Simpson. Nebyl to náhodou tvůj kamarád ze střední?“
    „Jo.“ odpověděl Menville. „Byl to on. Člen party. Můj fakt nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Na chvíli jen tak stáli, zakusovali se do svých jablek a potichu přežvykovali.
    „Musel bejt fakt speciální,“ řekl Smith. „Přišel jsi kvůli němu takovou dálku. Ale nepřinesl jsi žádný kytky.“
    „Ne, jenom tyhle jablka. Však pochopíš.“
    Smith zíral na náhrobek. „Co na něm bylo tak speciálního?“
    Menville si ukousl další kus z jablka a odpověděl: „Byl pořád stejnej. Byl tu každý poledne, byl tu každej den v tramvaji na cestě do školy a potom na cestě zpátky domů. Byl tu o přestávkách, seděl naproti mně ve třídě a chodili jsme spolu na hodiny psaní povídek. Takovej byl. Jo, jasně, občas vyváděl šílenosti.“
    „Jako co?“ zeptal se Smith.
    „Fajn, měli jsme takovou malou partu pěti šesti kluků, co se potkávali u oběda. Každej z nás byl jinej, ale na druhou stranu jsme všichni měli něco společnýho. Russ měl ve zvyku si mě dobírat, však víš, jak už to kamarádi dělaj.“
    „Dobírat? Jak?“
    „Rád dělal žertíky. Podíval se na nás a řekl: „Někdo řekněte ‚chřestýš‘.“ Podíval se na mě a řekl: „Řekni ‚chřestýš‘.“ Řekl jsem ‚chřestýš‘, Russ zakroutil hlavou a řekl: „Ne, ne. Někdo jinej řekněte ‚chřestýš‘.“ A tak jeden z ostatních kluků řekl ‚chřestýš‘ a všichni se začali smát, s obrovskou odezvou, protože řekl ‚chřestýš‘ tak, jak měl. Potom se Russ otočil ke mně a poručil: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Řekl jsem ‚chřestýš‘, nikdo se nesmál a já tam stál jako pátý kolo u vozu.
    Byl to chyták, ale já byl tak hloupej a naivní, že jsem nikdy nemohl pochopit, že to byl vtip, jen jedna z věcí, na který mě využívali.
    Jednou jsem taky byl u Russe doma a jeden jeho kamarád, jmenoval se Pipkin, se vyklonil z balkonu v obýváku a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Kočka mi přistála přímo na hlavě a podrápala mi obličej. Později jsem si uvědomil, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russovi to připadalo jako skvělá švanda. Smál se, Pip se taky smál a já mrsknul kočkou zpátky skrz místnost. Russe to rozhořčilo. „Podívej, cos tý kočce udělal!“ osočil mě. „Podívej, co ta kočka udělala mě!“ vykřikl jsem. Každýmu řekl, že to byla obrovská švanda. Všichni se smáli, kromě mě.“
    „To jsou teda vzpomínky.“ podivil se Smith.
    „Byl tu každej den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Každou chvíli, během času oběda, jedl jablko, a když ho dojedl, řekl: ‚Jádřinec.‘ Někdo z ostatních kluků pak přidal: ‚Našinec.‘ Russ na to řekl: ‚Kdo je kámoš?‘ Všichni ukázali na mě a on po mě prudce hodil ohryzkem. Bylo to normální; stávalo se to alespoň jednou za týden během několika let. Jádřinec, našinec.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kamarád.“

    Petra Kopytová

    OdpovědětVymazat
  15. Jádřinec, našinec - 2. část

    Stáli u hrobu, stále žvýkali svá jablka. Slunce začínalo pálit, bylo úplné bezvětří.
    „Co dál?“ prolomil ticho Smith.
    „Ále, nic moc. Fajn, občas jsem se během času na oběd zeptal učitele psaní na stroji, jestli by mě nechal používat jeden z psacích strojů, abych mohl psát, protože jsem neměl vlastní. Nakonec jsem dostal šanci koupit si jeden fakt lacinej, takže jsem byl asi měsíc bez oběda, protože jsem si na něj šetřil právě z peněz na jídlo. Konečně jsem měl dost peněz, abych si mohl koupit svůj vlastní psací stroj a mohl psát kdykoliv se mi zachtělo.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: „Pane Bože, uvědomuješ si, co jsi?“ „Co jsem?“ zeptal jsem se ho. „Jsi normální oschlej koláč, když se vzdáváš peněz na jídlo, jen aby sis koupil ten zatracenej psací stroj.“ odpověděl mi. „Oschlej koláč.“
    „Často jsem přemýšlel, že až jednou dopíšu ten svůj velkej americkej román, nazvu ho přesně takhle: Oschlej koláč.“
    „Lepší než Gatsby?“ prohodil Smith.
    „Gatsby, jasně. Každopádně, měl jsem ten psací stroj.“
    Potom stáli tiše, jediným zvukem byly jejich poslední sousta z ubývajících jablek.
    Přes Smithovu tvář přeběhl odlišný výraz, zamrkal a najednou zašeptal: „Jádřinec.“
    Na to Menville okamžitě odpověděl: „Našinec.“
    Smith na to: „Kdo je kámoš?“
    Menville shlížel na náhrobek u svých nohou a se široce rozevřenýma očima odpověděl: „Chřestýš.“
    „Chřestýš?“ zopakoval udiveně Smith a zíral přitom na svého přítele.
    „Jo,“ odvětil Menville. „Chřestýš.“
    Na to Smith zvedl ruku a mrštil svým ohryzkem dolů na vršek náhrobního kamene. Chvíli po tom také Menville mrštil svým ohryzkem dolů, poté se pro něj natáhnul, znovu ho zvedl a mrštil jím podruhé, tak, že byl celý náhrobní kámen zaneřáděný kousky ohryzku, že se jméno na náhrobku nedalo přečíst.
    Zírali na ten nepořádek.
    Poté se Menville otočil a vydal se na cestu zpátky, proplétající se mezi náhrobními kameny a se slzami tekoucími po tvářích.
    „Kam jdeš?“ volal za ním Smith.
    Menville, aniž by se otočil, odpověděl ochraptělým hlasem: „Pro další jablka, k čertu, další jablka.“

    Petra Kopytová

    OdpovědětVymazat
  16. Ohryzek-penízek (část 1.)

    Na cestě ke hřbitovu se Menville rozhodl, že potřebují něco k snědku, zastavili tedy u silnice nedaleko obchodu s ovocem, kde uviděli banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville vybral dvě velká,lesklá, dobře vypadající jablka a jedno z nich podal Smithovi.
    Smith se zeptal: "Pročpak?"
    Záhadně vzhlížející Menville řekl: "Jez, jez." Bundy odložili do auta a zbytek cesty došli na hřbitov pěšky.
    Ušli pěkný kus cesty a nakonec dorazili jednomu náhrobku.
    Smith se podíval dolů a řekl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj přítel ze střední školy?"
    „Byl," řekl Menville. „Byl to on. Člen naší party. Vlastně můj nejlepší kamarád. Russ Simpson."
    Chvíli postávali, ukusovali jablka a tiše žvýkali.
    „Musel to být opravdu skvělý přítel," řekl Smith. „Jel jsi sem takovou dálku a nepřinesl jsi žádné květiny."
    „Ne, jen tyhle jabka. Uvidíš."
    Smith zíral na náhrobek. „Čím byl tak vyjímečný?"
    Menville si znovu ukousl kus jablka a řekl: „Byl stále stejný. Byl tam každé dopoledne. Každý den byl v tramvaji, když jsme jeli do šloly a zpět domů. Byl tam o přestávkách, ve družině seděl naproti mně a měli jsme spolu hodinu literárních povídek. Prostě to takhle bylo. Jasně, někdy dělal opravdu šílené věci.
    „Například co?" zeptal se Smith.
    „Měli jsme takovou malou partu pěti nebo šesti kluků a scházeli jsme se vždy, když byl oběd. Každý z nás byl jiný, ale na druhou stranu jsme byli všichni stejní. Russ si mě stále dobíral, znáš to, kamarádi to tak dělají."
    „Dobíral? Co tím myslíš?"
    „Rád hrával takovou hru. Podíval se na nás a řekl: „Řekněte někdo „třista"." Díval se na mě a řekl: „Řekni „třista"." Řekl jsem tedy „třista", Russ kroutil hlavou a říkal: „Ne, špatně. Ať někdo jiný řekne „třista". další chlapec řekl „třista" a všichni se smáli, protože vyslovil „třista" správně. Russ se otočil na mě a řekl: „Teď je řada na tobě, řekni to." Řekl jsem tedy „třista", nikdo se nezasmál a já tam jen tak stál a připadal si odstrčeně.
    „Celé to byl obyčejný trik a já byl tak hloupý, tak naivní, že mi vůbec nedošlo, že to celé byl jsen vtip, takhle si se mnou zahrávali."
    „Jednou jsem byl u Russe doma a jeho kamarád, jménem Pipkin, se nahnul z balkónu a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu? Kočka přistála přímo na mé hlavě a poškrábala mi obličej. Potom jsem si uvědomil, že mi mohla vydrápat oči. Russovi to připadalo jako skvělý vtip. Russ a Pip se smáli, já jsem hodil kočku přes celou místnost. Russe to naštvalo. „Podívej, co děláš tý kočce!" „Koukej co ta kočka provedla mně!" odpověděl jsem plačky. Byla to ohromná legrace, řekl o tom každému a každý se smál, kromě mě."
    „To jsou mi tedy vzpomínky" řekl Smith.
    „Byl tady každý den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Občas, když byl oběd, dal si jablko a když ho dojedl, řekl: „Ohryzek." Jeden z party řekl: „Penízek." Russ potom řekl: „Kdo je váš kamarád?" Kluci ukázali na mě a hodili na mě ohryzek. Tohle se stávalo pořád, minimálně jednou za týden a trvalo to několik let. „Ohryzek-penízek."
    „Tohle byl tvůj přítel?"
    „Samozřejmě, můj nejlepší kamarád."

    Jan Slabý

    OdpovědětVymazat
  17. Ohryzek-penízek (část 2.)

    Stáli u hrobu a pořád jedli svá jablka. Slunce hřálo stále víc a nevál žádný vítr.
    „Co dál?" zeptal se Smith.
    „No, už toho moc není. Někdy, když byl oběd, jsem se zeptal učitele, který zrovna psal na psacím stroji, zda bych mohl použít jeden z psacích strojů, abych mohl psát, protože svůj vlastní psací stroj jsem neměl. Nakonec jsem měl možnost si jeden opravdu levný koupit, byl jsem asi měsíc bez oběda, abych ušetřil nějaké peníze. Konečně jsem dost peněz na koupi vlastního stroje na psaní a mohl jsem si psát, kdy se mi zachtělo.
    Jednou se na mě Russ podíval a řekl: „Proboha, uvědomuješ si co jsi?" Odvětil jsem mu: „Co?" Odpověděl: „Jsi zkažený ovocný dort, vzdát se svých peněz proto, aby sis koupil hloupej psací stroj. Zkažený ovocný dort."
    „Často jsem přemýšlel nad tím, že až dokončím svůj velký americký román, nazvu ho: Zkažený ovocný dort."
    „Lepší než Gatsby, co?" řekl Smith.
    „Gatsby, určitě. Každopádně, měl jsem psací stroj."
    Poté následovalo ticho, ozvývaly jen zvuky kousání do jablek, která byla už skoro snědená.
    Na Smitově tváři se objevil odměřený výraz, mrknul a zašeptal: „Ohryzek"
    Menvill rychle odpověděl: „Penízek"
    Smith se pak zeptal: „Kdo je tvůj kamarád?"
    Menvill se podíval na náhrobek u jeho nohou a řekl: „třísta"
    „Třista?" řekl Smith a zíral na svého přítele.
    „Jo." řekl Menvill. „Třista."
    Potom Smith zvedl ruku a hodil ohryzek na náhrobek.
    Na to mrštil svůl ohryzek na na hrob i Menvill, následně ho zvedl a hodil znovu, tak že z náhrobku už nešlo přečíst jméno, protože byl zaneřáděný kousky jablka.
    Dívali se na ten nepořádek.
    Potom se Menvill otočil a odcházel pryč, proplétal se mezi náhrobními kameny a slzy mu stékaly po tváři.
    Smith na něj zavolal: „Kam jdeš?"
    Menvill se ani neotočil a chraplavým hlasem řekl: „Potřebuju sehnat víc jablek, sakra, víc jablek."

    Jan Slabý

    OdpovědětVymazat
  18. Jabko Babko (část 1)

    Cestou na hřbitov se Menville rozhodl, že se staví pro něco k snědku, tak zastavil auto u stánku, který stál u silnice blízko pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville vybral dvě krásná, velká, lesklá jablka a podal je Smithovi.
    Smith se zeptal: "Co s nima?"
    Menville se tvářil tajemně a jen řekl: "Jez, jez." Zanechali své bundy v autě a dále ke hřbitovu pokračovali pěšky. Poté co prošli branou, pokračovali ještě dlouho skrz hřbitov, dokud konečně nepřišli ke zvláštnímu pomníku.
    Smith se na něj podíval a řekl: "Russ Simpson. Nebyl to ten tvůj kámoš ještě ze střední školy?"
    "Jo," odvětil Menville. "To byl on. Patřil do party. Vlastně to byl můj úplně nejlepší kámoš. Russ Simpson."
    Chvíli tam stáli, kousali do svých jablek a tiše žvýkali.
    "Musel pro tebe hodně znamenat," pronesl Smith. "Přijel jsi za ním až sem. Ale nepřinesl jsi žádnou kytku."
    "Ne, mám jen tyhle jablka. Uvidíš."
    Smith koukal na pomník. "Proč pro tebe tolik znamenal?"
    Menville znovu kousnul do jablka a řekl: "Byl pořád stejnej. Byl tam každý poledne, jel každej den tramvají do školy a pak zase zpátky domů. Byl tam každou přestávku, seděl naproti mě ve třídě a i do školy jsme prostě chodili spolu. Proto. Oh a samozřejmě sem tam dělal naprosto šílený věci."
    "Jako třeba co?" zeptal se Smith.
    "No, měli jsme svojí partu, bylo v ní tak pět, šest kluků a potkávali jsme se vždy u oběda. Každej z nás byl jinej, ale zároveň jsme v jistym smyslu byli všichni stejný. Russ do mě občas rejpal, však víš, tak, jak to kámoši dělávaj."
    "Rejpal? Jak třeba?"
    "Rád hrál takovou hru. Koukl se na nás na všechny a řekl: 'Řekněte někdo "Kotouč".' Koukl na mě a řekl: 'Řekni "Kotouč".' Řekl jsem 'Kotouč' a Russ zakroutil hlavou a řekl: 'Ne, ne. Někdo jiný řekněte "Kotouč".' Tak jeden z kluků řekl 'Kotouč' a všichni se začali smát. Smáli se hodně, protože řekl 'Kotouč' tím správným způsobem. Pak se Russ otočil ke mně a řekl: 'Jsi na řadě, řekni to.' Tak jsem řekl 'Kotouč' a nikdo se nesmál a tak jsem tam stál a cítil se, jako bych mezi ně ani nepatřil."
    "Byl to chyták, ale byl jsem tak hloupý a naivní, že jsem nepřišel na to, že je to vtip. Bavili se tím na můj účet."
    "Pak jsem jednou byl u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se vyklonil z balkónu v obýváku a pustil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a poškrábala mi obličej. Pozdějc jsem si uvědomil, že mi mohla vyškrábat oči. Russ si myslel, kdovíjakej to nebyl skvělej vtip. Russ se smál, Pip se smál a já hodil tu kočku přes celou místnost. Rus se naštval. 'Dávej pozor na to, co s tou kočkou děláš!' řekl. 'Koukej, co ta kočka udělala se mnou!' zakřičel jsem. Tenhle velkej vtip vykládal všem. Všichni se smáli, až na mě."

    Martin Kružica

    OdpovědětVymazat
  19. Jabko Babko (1. část)

    Cestou na hřbitov se Menville rozhodl, že se staví pro něco k snědku, tak zastavil auto u stánku, který stál u silnice blízko pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville vybral dvě krásná, velká, lesklá jablka a podal je Smithovi.
    Smith se zeptal: "Co s nima?"
    Menville se tvářil tajemně a jen řekl: "Jez, jez." Zanechali své bundy v autě a dále ke hřbitovu pokračovali pěšky. Poté co prošli branou, pokračovali ještě dlouho skrz hřbitov, dokud konečně nepřišli ke zvláštnímu pomníku.
    Smith se na něj podíval a řekl: "Russ Simpson. Nebyl to ten tvůj kámoš ještě ze střední školy?"
    "Jo," odvětil Menville. "To byl on. Patřil do party. Vlastně to byl můj úplně nejlepší kámoš. Russ Simpson."
    Chvíli tam stáli, kousali do svých jablek a tiše žvýkali.
    "Musel pro tebe hodně znamenat," pronesl Smith. "Přijel jsi za ním až sem. Ale nepřinesl jsi žádnou kytku."
    "Ne, mám jen tyhle jablka. Uvidíš."
    Smith koukal na pomník. "Proč pro tebe tolik znamenal?"
    Menville znovu kousnul do jablka a řekl: "Byl pořád stejnej. Byl tam každý poledne, jel každej den tramvají do školy a pak zase zpátky domů. Byl tam každou přestávku, seděl naproti mě ve třídě a i do školy jsme prostě chodili spolu. Proto. Oh a samozřejmě sem tam dělal naprosto šílený věci."
    "Jako třeba co?" zeptal se Smith.
    "No, měli jsme svojí partu, bylo v ní tak pět, šest kluků a potkávali jsme se vždy u oběda. Každej z nás byl jinej, ale zároveň jsme v jistym smyslu byli všichni stejný. Russ do mě občas rejpal, však víš, tak, jak to kámoši dělávaj."
    "Rejpal? Jak třeba?"
    "Rád hrál takovou hru. Koukl se na nás na všechny a řekl: 'Řekněte někdo "Kotouč".' Koukl na mě a řekl: 'Řekni "Kotouč".' Řekl jsem 'Kotouč' a Russ zakroutil hlavou a řekl: 'Ne, ne. Někdo jiný řekněte "Kotouč".' Tak jeden z kluků řekl 'Kotouč' a všichni se začali smát. Smáli se hodně, protože řekl 'Kotouč' tím správným způsobem. Pak se Russ otočil ke mně a řekl: 'Jsi na řadě, řekni to.' Tak jsem řekl 'Kotouč' a nikdo se nesmál a tak jsem tam stál a cítil se, jako bych mezi ně ani nepatřil."
    "Byl to chyták, ale byl jsem tak hloupý a naivní, že jsem nepřišel na to, že je to vtip. Bavili se tím na můj účet."
    "Pak jsem jednou byl u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se vyklonil z balkónu v obýváku a pustil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a poškrábala mi obličej. Pozdějc jsem si uvědomil, že mi mohla vyškrábat oči. Russ si myslel, kdovíjakej to nebyl skvělej vtip. Russ se smál, Pip se smál a já hodil tu kočku přes celou místnost. Rus se naštval. 'Dávej pozor na to, co s tou kočkou děláš!' řekl. 'Koukej, co ta kočka udělala se mnou!' zakřičel jsem. Tenhle velkej vtip vykládal všem. Všichni se smáli, až na mě."
    "To je teda vzpomínka." reagoval Smith.
    Martin Kružica

    OdpovědětVymazat
  20. Jabko Babko (2. část)

    "Byl se mnou každej den ve škole, můj nelepšíkámoš. Jednou za čas u oběda, když dojedl jabko, zavolal: 'Jabko!' a jeden z kluků zavolal: 'Babko!' Russ se pak zeptal: 'Kdo je tvůj kámoš?' a ten druhej ukázal na mě a on po ho mě vší silou švihnul. Tohle byla rutina. Stávalo se to alespoň jednou týdně po několik let. Jabko Babko"
    "A tohle by tvůj nejlepší kámoš?"
    "Jasně, můj nejlepší kámoš."
    Stáli tam u hrobu a ukusovali ze svých jablek. Slunko začalo připalovat a bylo bezvětří.
    "Co ještě dělal?" zeptal se Smith.
    "Oh, nic moc. No, občas jsem na obědě požádal našeho učitele, jestli bych si mohl půjčit psací stroj, abych mohl psát, protože jsem neměl svůj vlastní psací stroj. Pak se mi naskytla příležitost koupit si jeden fakt levně, tak jsem přibližně měsíc nechodil na obědy, abych ušetřil peníze. Nakonec se mi povedlo ušetřit dost peněz na můj vlastní psací stroj a mohl jsem psát, kdykoliv se mi zachtělo. Jednou přišel Russ, koukl na mě a pronesl: 'Bože, uvědomuješ si, co jsi?' a já na to: 'Co?' a on: 'Jsi starej ovocnej koláč, utratíš peníze na jídlo za pitomej psací stroj. Starej ovocnej koláč, fakt.'"
    "Pozdějc jsem si nejednou říkal, že až dokončím svojí velkou Americkou novelu, tak ji pojmenuji právě takhle: Starej ovocnej koláč."
    "Lepší než Gatsby, co?"
    "Gatsby, jasně. Každopádně jsem měl psací stroj."
    Pak byli zticha, jediný slyšitelný zvuk byla poslední kousnutí do svých zmenšujících se jablek.
    Na Smithově obličeji se objevil chladný výraz, mrknul a náhle zašeptal: "Jabko."
    Načež Menville rychle odpověděl: "Babko."
    Smith se pak zeptal: "Kdo je tvůj kámoš?"
    Menville upřeně koukal na pomník u svých nohou a řekl: "Kotouč."
    "Kotouč?" nechápal Smith a zíral na svého přítele.
    "Jo," řekl Menville. "Kotouč."
    V tu chvíli Smith zdvihl ruku a hodil ohryzek na pomník.
    Menville bez váhání vzal své jablko a mrštil s ním o pomník, pak ho sebral a hodil podruhé, až byl pomník tak zašpiněný kousky jablka, že se nedalo přečíst jméno, které na něm bylo.
    Koukali na ten nepořádek.
    Menville se otočil a šel pryč, vyhýbal se náhrobkům a slzy mu stékaly po tváři.
    Smith na něj volal: "Kam jdeš?"
    Menville se ani neotočil a ochraptělým hlasem odpověděl: "Pro další jabka, krucinál, další jabka."
    Martin Kružica

    OdpovědětVymazat
  21. Jablíčko na tričko
    1.část

    Cestou na hřbitov Menville rozhodl, že potřebují vyzvednout něco k jídlu, tak zastavili auto u krajnice poblíž pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a, samozřejmě, pomeranče.
    Menville vybral dvě nádherná, velká, lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith řekl, „Proč to?“
    Menville, hledíce záhadně, jen pronesl, „Jez, jez.“. Uložili si své bundy do auta a pěšky došli zbytek cesty na hřbitov.
    Co prošli branami, ušli velkou vzdálenost, až nakonec došli ke speciální ceduli.
    Smith se podíval dolů a řekl, „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý přítel ze střední školy?“
    „Jo.“ odpověděl Menville. „To byl on.
    Člen party. Vlastně, můj nejlepší přítel. Russ Simpson"
    Chvíli jen stáli, ukusovali svá jablka a tiše žvýkali.
    "Musel být velice neobyčejný," řekl Smith. "Přišel jsi sem, celou tu cestu, ale nepřinesl jsi žádné kytky."
    "Ne, jen tyhle jablka. Však uvidíš"
    Smith se zakoukal na náhrobek. "Co na něm vlastně bylo tak neobyčejného?"
    Menville si kousl svého jablka a odpověděl, "Byl takový, pořád stejný. Byl tu každé o poledne, každý den v tramvaji na cestě do školy a pak na cestě domů. Byl tam o přestávce, seděl naproti mě ve třídě, zkrátka chodili jsme spolu do školy. To na něm bylo neobyčejné. Jo, a občas dělal bláznivý věci."
    "Jako co?" zeptal se Smith.
    "No, měli jsme takovou malou partu, 5 nebo 6 kluků, který se potkávali během oběda. Všichni jsme byli rozdílní, ale na druhou stranu, jsme byli všichni tak trochu stejný. Russ do mě vždycky tak trošku rejpal, víš, jak to kamarádi dělávaj."
    "Rejpal? Jako jak?"
    "Rád hrával jednu hru. Podíval se na nás všechny a řekl, "Řekněte někdo "Tříska."", podíval se na mě a řekl, "řekni Tříska", já řekl "Tříska" a Russ zakroutil hlavou a řekl, "Ne, ne. Někdo z vás ostatních, řekněte "Tříska."" Tak jeden z nich řekl "Tříska." a najednou se všichni smáli, protože on řekl "Tříska" přesně jak měl. Pak se Russ otočil ke mě a povídá, "Ted je řada na tobě, řekni to." Já řekl "Tříska" a nikdo se nesmál a já se cítil odstrčenej.
    "V tý hře byl trik, ale já byl tak blbej, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to byl vtip, kterej na mě hráli."
    "Potom jednou jsem byl u Russe doma a jeho kámoš Pipkin se nahnul přes balkon a pustil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka přistála přímo na mojí hlavě a poškrábala mi obličej. Mohl jsem tenkrát přijít o oči, pomyslel jsem si později. Russ si myslel, že to byl skvělej vtip. Russ se smál, Pip se smál a já zahodil kočku přes místnost. To Russe rozhořčilo. "Podívej se co jsi s tou kočkou udělal!" řekl. "Podívej, co ta kočka udělala se mnou!" rozbrečel jsem se. To byl super vtip, řikal ho každému. Všichni se smáli, kromě mě.
    "Tomu říkám vzpomínka," pronesl Smith.
    "Byl tam každý den ve škole se mnou. Můj nejlepší kámoš. Tu a tam, během oběda, jedl jablko a když ho dojedl, řekl, "Jablíčko." A jeden z ostatních navázal "Na tričko." Russ pak řekl, "Kdo je kámoš?" Ukázali na mě, a on po mě hodil ohryzek. Takhle to chodilo, dělali to minimálně jednou týdně několik let. Jablíčko na tričko."
    "A tohle byl tvůj nejlepší přítel?"
    "Jasně, můj nejlepší přítel."
    Stáli tam u hrobu, stále pracující na jejich jablkách. Slunce začínalo pražit a nezafoukal nejmenší větřík.
    "Co ještě? zeptal se Smith.

    OdpovědětVymazat
  22. Jablíčko na tričko
    2.část


    "No, nic moc. Občas, během oběda jsem se ptal učitele na psaní na stroji, jestli si můžu půjčit jeden z psacích strojů abych mohl psát, protože svůj vlastní jsem neměl. Nakonec se mi naskytla šance koupit jeden opravdu levně, tak jsem asi měsíc nechodil na obědy a schovával si peníze. A pak konečně, měl jsem dost na to, abych si pořídil vlastní psací stroj, takže jsem mohl psát kdykoliv jsem chtěl.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl, "Můj bože, uvědomuješ si co ty jseš?" já se zeptal "Co?". "Jsi zkažený biskupský chlebíček, utrácet peníze za zatracenej psací stroj. Zkaženej biskupskej chlebíček!"
    "Často jsem si říkal, že až jednoho dne dokončím svůj velký americký román, pojmenuji ho: "Zkažený biskupský chlebíček."
    Smith řekl "Lepší než Gatsby, co?"
    "Gatsby, jasně. Nicméně, měl jsem psací stroj."
    Potom stáli chvilku tiše, jen zvuk posledních kousnutí do jablek byl slyšet.
    Zdrženlivé vyslovení přeběhlo Smithovi obličej a najednou mrkl a zašeptal, "Jablíčko"
    Na které, okamžitě, Menville řekl, "Na tričko."
    Smith potom řekl, "Kdo je tvůj kámoš?"
    Menville, koukajíce dolů na náhrobek u jeho nohou řekl "Tříska"
    "Tříska?" nechápal Smith a koukal na svého přítele.
    "jo!", řekl Menville. "Tříska."
    V té chvíli Smith napřáhl a hodil svůj ohryzek dolů na náhrobní kámen.
    Hned na to mrštil Menville svým ohryzkem, pak se pro něj sehnul, sebral ho a hodil ho znovu tak, že skrze jeho kousky nebylo možné ani přečíst jméno.
    Koukali se na ten nepořádek.
    Vtom se Menville otočil a odcházel, proplétal se mezi náhrobky a z očí se mu hrnuly slzy.
    Smith na něho zavolal. "Kam jdeš?"
    Menville, aniž by se otočil, řekl sípavým hlasem "Sehnat víc jablek, ksakru, víc jablek."

    Martin Šedý

    OdpovědětVymazat
  23. Ohryzek - pamlsek
    Na cestě na hřbitov se Menville rozhodl, že vyzvednou něco k jídlu, tak zastavili autem na kraji silnice blízko pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče. Menville vybral dvě nádherná, velká a lesklá jablka a jedno podal Smithovi.
    Smith se podivil: „Proč?“
    Menville se tvářil záhadně, jen řekl: „Jez, jez.“ Dali si bundy do auta a došli zbytek cesty ke hřbitovu.
    Za branami ušli ještě kus cesty, než konečně dorazili k hrobu.
    Smith se podíval dolů a řekl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý kamarád ze střední školy?“
    „Jo,“ řekl Melville „Byl jedním z nich. Jeden z party. Můj nejlepší kamarád, skutečně. Russ Simpson.“
    Chvíli stáli, ukusovali z jablek a tiše žvýkali.
    „Musel být výjimečný,“ řekl Smith. Ujel jsi takovou dálku. Ale nepřinesl si žádné květiny.“
    „Ne, jenom tyhle jablka. Uvidíš.“
    Smith se díval na náhrobek. „Co na něm bylo tak výjimečného?“
    Menville ukousnul další kus ze svého jablka a odpověděl: „ Byl se mnou pořád. Byl se mnou v poledne, každý den byl v tramvaji, když jsme jeli do školy i když jsme jeli z ní. Byl tam o přestávce, seděl naproti mně, když jsme dělali úkoly. Byl to takový náš příběh. Bylo to tak. Ano, jistě, příležitostně dělal bláznivé věci.“
    „Jaké třeba?“ ptal se Smith.
    „No, s naší partou pěti nebo šesti kluků jsme se setkávali na obědě. Každý jsme byli úplně jiný, ale na druhou stranu, v podstatě stejní. Russ měl ve zvyku si mě dobírat, jak to kamarádi dělají.“
    „Dobírat? Jak?“
    „Rád hrával takovou „hru“. Díval se na každého z nás a říkával: „Řekněte někdo ´Řeřicha´. Podíval se na mě a řekl: „Řekni ´Řeřicha´.“ Já řekl ´Řeřicha´ a Russ vždycky zakroutil hlavou a říkal: „Ne, ne. Někdo jiný řekněte ´Řeřicha´. Tak jiný kluk řekl ´Řeřicha´ a všichni se začali smát, protože on řekl ´Řeřicha´ správným způsobem. Potom se ke mně Russ otočil a říkával: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Pokaždé jsem to řekl, nikdo se však nezasmál a já tam tak stál a cítil se odstrčený.
    Celá ta věc byla podfuk, ale já jsem byl tak hloupý, tak naivní, že jsem si nikdy nemohl uvědomit, že to byl jen hloupý žert, který na mě celou dobu hráli.
    Potom jednou, když jsem byl u Russa doma, jeho kamarád, který se jmenoval Pipkin, se nahnul z balkonu v obývacím pokoji a upustil na mě kočku. Věříš tomu? Ta kočka přistála přímo na mé hlavě a poškrábala mi obličej. Později mi došlo, že mi mohla vydrápat oči. Russ si myslel, že je to úžasná sranda. Russ s Pipkinem se oba smáli a já hodil kočkou přes místnost. Russa to naštvalo. „Co děláš s tou kočkou!“ zakřičel. „Podívej, co mi udělala!“ naříkal jsem. Podle něj to byla velká legrace; řekl to každému. Všichni se smáli, kromě mě.“
    „To je ale vzpomínka,“ řekl Smith.
    „On tam byl každý den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Často při obědě jídával jablko a když ho dojedl, říkával: "Ohryzek". A jiný z kluků odpověděl: "Pamlsek." Russ potom vždycky řekl: „Kdo je tvůj přítel?“ Ukázali na mě a hrubě po mně ohryzek hodili. Byla to rutina; stávalo se to nejméně jednou týdně po dobu několika let. Ohryzek pamlsek.
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jistě, můj nejlepší kamarád.“
    Stáli u hrobu a stále okusovali jablka. Slunce začalo sílit a nefoukal ani slabý větřík.
    „Něco dalšího?“ zeptal se Smith.

    Vejlupková Bára

    OdpovědětVymazat
  24. „Ale, ani ne. Dobře, někdy jsem v čas oběda žádal učitelku psaní, aby mě nechala psát na svém psacím stroji, protože jsem neměl vlastní. Nakonec jsem dostal šanci koupit jeden opravdu levný, tak jsem měsíc nechodil na obědy a šetřil na něj. Nakonec jsem měl dost peněz na to, abych si mohl koupit svůj psací stroj, takže jsem mohl psát pokaždé, kdy se mi zachtělo.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: „Můj bože, uvědomuješ si, co jsi?“ „Co?“ zeptal jsem se. „Jsi zkažený ovocný koláč, když ses vzdal svých peněz na oběd, aby sis mohl koupit tohle,“ řekl.
    Později jsem si často říkal, že až dopíšu svůj Americký román, pojmenuju ho přesně takhle: Zkažený ovocný koláč.“
    Smith řekl: „Lepší než Gatsby, ne?“
    „Gatsby, jasně. V každém případě, měl jsem psací stroj.“
    Potom umlkli, jediné, co bylo slyšet, bylo kousání do čím dál menších jablek.
    Na Smithově obličeji se objevil výraz zamyšlenosti, zamrkal a najednou zašeptal: „Ohryzek“
    Na to Menville rychle odpověděl: „Pamlsek.“
    Smith se poté zeptal: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menville se díval na náhrobek blízko své nohy s očima široce dokořán a řekl: „Řeřicha.“
    „Řeřicha?“ udivil se Smith a zíral na svého přítele.
    „Jo,“ odpověděl Menville. „Řeřicha.“
    Na to Smith odpověděl tím, že zvedl ruku a mrštil ohryzkem o náhrobní kámen.
    Netrvalo dlouho a Menville hodil ohryzek od svého jablka taky, potom ho sebral a hodil podruhé, takže náhrobní kámen byl tak zaneřáděný kousky jablka, že nebylo možné rozeznat jméno na náhrobku.
    Zírali na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil a odcházel pryč, proplétal se mezi náhrobními kameny, zatímco mu slzy tekly proudem po tvářích.
    Smith za ním zavolal: „Kam jdeš?“
    Menville odpověděl chraplavým hlasem, aniž se otočil zpátky: „Pro další jablka, k čertu, pro další jablka.“

    OdpovědětVymazat
  25. Ohryzek - pořízek (1)
    Po cestě na hřbitov se Menville rozhodl, že potřebují sehnat něco k snědku, takže zastavili auto na kraji silnice, kde vedle pomerančového sadu stál stánek se spoustou banánů, jablek, borůvek a, samozřejmě, pomerančů.
    Menville utrhl dvě skvostná, velká a lesklá jablka a jedno z nich podal Smithovi.
    "Co to?" podivil se Smith.
    "Prostě jez." řekl Menville s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. Uklidili si bundy do auta a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky. Poté, co prošli branou, museli ujít ještě pořádný kus cesty, než dorazili ke zvláštnímu náhrobku.
    Smith se na něj podíval a řekl: "Russ Simpson. Nebyl to tvůj starej kamarád ze střední?"
    "Jo," odpověděl Menville, "to je on. Člen naší bandy. Vlastně můj nejlepší kámoš. Russ Simpson." Chvíli tam stáli, jedli svá jablka a tiše přežvykovali.
    "Ten musel bejt opravdu výjimečnej," konstatoval Smith, "že jsi kvůli němu razil celou tuhle cestu. Ale nepřinesl jsi žádný kytky."
    "Ne. Jenom tyhle jabka. Uvidíš."
    Smith zíral na náhrobek. "Co na něm bylo tak neobyčejnýho?"
    Menville si znova kousl ze svého jablka a řekl: "Byl pořád stejnej. Byl tam každý poledne, každej den jezdil tramvají do školy a zase zpátky. Byl tam o přestávku, seděl naproti mně ve třídě no a prostě jsme spolu chodili do školy. Takhle to bylo. Jo, jasně, občas udělal něco praštěnýho."
    "Co třeba?" zeptal se Smith.
    "No, měli jsme takovou partu pěti nebo šesti kluků, co se scházeli v době oběda. Byli jsme všichni úplně jiný, ale když se to tak veme, tak jsme byli vlastně stejný. Russ si mě pořád dobíral, jak to kámoši dělávaj."
    "Dobíral? Jak?"
    "Rád hrál jednu hru. Podíval se na nás a řekl: "Řekněte někdo 'morous'." Pak se podíval na mě a řekl: "Řekni 'morous'." Tak já jsem teda řekl 'morous' a Russ zavrtěl hlavou a řekl: "Ne ne. Někdo jinej řeknětě 'morous'." A tak jinej kluk řekl 'morous' a ostatní se smáli, hrozný haló, protože řekl 'morous' přesně tak, jak měl. Pak se na mě Russ otočil a řekl: "Teď je řada na tobě, řekni to." Tak jsem zase řekl 'morous' a nikdo se nesmál a já tam stál a připadal si jako pátý kolo u vozu. Celá ta věc byl jen takovej podfuk, ale já byl tak blbej a naivní, že mi nikdy nedošlo, že to byl jenom vtip, že to na mě jenom hráli. Nebo tuhle jsem byl u Russe doma a jeho kámoš Pipkin se naklonil z balkonu v obýváku a prostě na mě hodil kočku. No věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přesně na hlavě a poškrábala mi obličej. Pozdějc mě napadlo, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russ se řehtal a Pip taky. Hodil jsem tu kočku přes celou místnost. Russ byl nasranej. "Bacha na to co děláš s tou kočkou!" zařval na mě. "Sleduj co ta kočka udělala mně!" ječel jsem na něj já. Měl z toho strašnou prdel; řekl to úplně všem. Všichni se tomu smáli, až na mě."
    "To je teda síla.", řekl Smith.
    "Byl tam každej den, chodil se mnou do školy, můj nejlepší kámoš. Vždycky jednou za čas, při obědě, jedl jabko a když ho dojedl, řekl: "Ohryzek." a na to další kluk řekl: "Pořízek.", na to Russ řekl: "Kdo je tvůj kámoš?" a ostatní ukázali na mě a on po mě tim ohryzkem švihnul. Tohle bylo docela běžný; stávalo se to přinejmenšim jednou za tejden, pěknejch pár let. Ohryzek pořízek."
    "A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?"
    "No jasný, nejlepší kamarád."
    Tak tam stáli u toho hrobu a stále jedli svá jablka. Začalo se oteplovat a vítr ani nezafoukal.

    Šárka Krčmová

    OdpovědětVymazat
  26. (2)

    "A co dál?", zeptal se Smith.
    "Ále, už nic moc. No, teda, občas o přestávku na oběd jsem požádal učitele psaní na stroji, jestli bych si mohl jeden z těch strojů půjčit, abych mohl psát, protože jsem neměl svůj vlastní. Pak jsem konečně dostal příležitost si koupit vlastní, takovej levnej, takže jsem byl asi tak měsíc bez oběda a šetřil si. Nakonec jsem si našetřil dost, abych si ho mohl pořídit a mohl psát kdykoli se mi zachtělo. Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: "Bóže, uvědomuješ si vůbec, co jseš zač?" a já se ho zeptal: "Co?" a on mi odpověděl: "Okoralej biskupskej chlebíček, když vyhazuješ svoje prachy na oběd za blbej psací stroj. Plesnivej biskupskej chlebíček." Nějakej čas po tom jsem přemejšlel, že jednou, až dokončim svojí velkolepou americkou povídku, jí pojmenuju takhle. Plesnivej biskupskej chlebíček.
    "Lepší než Gatsby, co?"
    "Gatsby, jasně. No, každopádně jsem měl ten psací stroj."
    Poté utichnuli. Ticho přerušovalo jen kousání do jejich téměř snězených jablek.
    Po Smithově tváři přelétl zasněný výraz, zamrkal a náhle zašeptal: "Ohryzek."
    Na to Menville rychle zareagoval: "Pořízek."
    "Kdo je tvůj kámoš?" řekl Smith.
    Menville, zahleděn na náhrobek pod jeho nohami, oči doširoka otevřené, odpověděl: "Morous."
    "Morous?" podivil se Smith a zíral na svého přítele.
    "Jo," řekl Menville, "Morous."
    Na to Smith pozvedl ruku a hodil svůj ohryzek na náhrobek. Téměř v tu samou chvíli mrštil i Menville svým ohryzkem, potom se pro něj natáhl a hodil ho znovu, takže byl pomník tolik zaneřáděný kousky ohryzků, že i jméno na něm bylo nečitelné.
    Zírali na ten nepořádek. Pak se Menville otočil a šel pryč. Proplétal se mezi náhrobky a po tváři mu kanuly slzy.
    "Kam jdeš?" volal na něj Smith.
    Menville se ani neotočil a sípavým hlasem mu odpověděl: "Sehnat víc jablek, pro rány boží, víc jablek."

    Šárka Krčmová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ehm, oprava...
      Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: "Bóže, uvědomuješ si vůbec, co jseš zač?" a já se ho zeptal: "Co?" a on mi odpověděl: "Plesnivej biskupskej chlebíček, když vyhazuješ svoje prachy na oběd za blbej psací stroj. Plesnivej biskupskej chlebíček." Nějakej čas po tom jsem přemejšlel, že jednou, až dokončim svojí velkolepou americkou povídku, jí pojmenuju takhle. Plesnivej biskupskej chlebíček.

      Šárka Krčmová

      Vymazat
  27. Ohryzek - pařízek (část první)

    Na cestě ke hřbitovu se Menville rozhodl, že si potřebují sehnat něco k jídlu. Zastavili tedy auto na kraji silnice poblíž pomerančového háje, kde byly k dispozici banány, jablka, borůvky a, přirozeně, pomeranče.
    Menville si vybral dvě nádherná, velká a šťavnatá jablka a jedno podal Smithovi.
    Smith řekl, „Co s ním?“
    Menvillovi po tváři přeběhl záhadný pohled a pouze poznamenal „No tak, jez.“ Bundy nechali v autě a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky.
    Jakmile prošli hřbitovní branou, ušli velkou vzdálenost, než konečně dorazili k náhrobku.
    Smith se podíval dolu a řekl, „Russ Simpson. Nebyl to náhodou tvůj starý přítel ze střední?“
    „Pravda,“ řekl Menville. „Je to tak. Jeden z členů naší bandy. Můj nejlepší přítel, abych byl přesný. Russ Simpson.“
    Chvíli jen tak postávali. Zakusovali se do svých jablek a potichu žvýkali.
    „Musel být opravdu zvláštní,“ poznamenal Smith. „Jel si sem celou tu dálku, ale nevzal si sebou žádné květiny.“
    „Ne, jenom tyhle jablka, počkej, uvidíš.“
    Smith upřeně hleděl na náhrobek. „Co na něm tedy bylo tak zvláštního?“
    Menville se ještě jednou zakousl do jablka a řekl, „Byl všude. Byly jsme spolu každé poledne. Byly jsme v tramvaji na cestě do školy i zpátky domů. Každý den. Byli jsme spolu o přestávkách, seděl naproti mně v odpolední škole a chodili jsme do stejné třídy. Asi tak. Jistě, příležitostně vyváděl hlouposti.“
    „Jako například?“ Zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou bandu pěti, možná šesti kluků. Scházeli jsme se v době obědu. Byly jsme rozdílní, ale na druhou stranu jsme měli i hodně společného. Russ si mě čas od času dobíral. Víš, jak to mezi přáteli chodí.“
    „Dobíral? Jako například?“
    „Rád hrával jednu hru. Podíval se na nás a řekl, „řekněte tříska.“ Pak se podíval na mě a řekl, „řekni tříska.“ A já řekl „tříska“ a Russ vždycky zakroutil hlavou a řekl „Ne, ne. Někdo jiný řekněte „tříska.“ Takže někdo z ostatních řekl „tříska“ a všichni se smáli, mělo to velký úspěch, protože on řekl „tříska“ správně. Pak se na mě Russ otočil a řekl: „Teď si na řadě ty, řekni to.“ Já řekl „tříska“ nikdo se ale nesmál a já sem tam tak stál a cítil se odstrčený.“
    „V celém tom představení byl velký chyták, ale já byl příliš hloupý, naivní, než abych přišel na to, že je to jenom vtip, chyták aby mě zesměšnili.“
    „Pak sem byl jednou u Russe doma a jeho kamarád, Pipkin, se naklonil přes balkon v obýváku a pustil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála rovnou na hlavě a poškrábala mi obličej. Mohla mi třeba vyškrábat oči, jak sem si uvědomil až později. Russ to pokládal za skvělý vtip. Oba se s Pipem smáli a já tu kočku zahodil přes celou místnost. To Russe rozhořčilo. „Dávej bacha, co s tou kočkou děláš!“ zařval. „Podívej, co ta kočka udělal mě.“ Fňukal jsem já. Každému vyprávěl, jaká to byla ohromná psina a všichni se smáli, až na mě.“
    „To jsou teda zážitky.“ Podivil se Smith.
    „Byl se mnou každý den, i ve škole. Můj nejlepší kamarád. Každou chvíli měl v ruce během oběda jablko, a když ho dojedl, řekl: „Ohryzek.“ A jeden z chlapců řekl „pařízek.“ A Russ pak přitakal „Kdo je tvůj kámoš?“ Všichni ukázali na mě a on po mě vší silou hodil ohryzek. Dělali to běžně. Opakovali to alespoň jednou týdně během několika let. „Ohryzek - pařízek.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jistě, můj nejlepší kamarád.“

    Viktor Bambásek

    OdpovědětVymazat
  28. Ohryzek - pařízek (část druhá)

    Postávali u hrobu a stále jedli svá jablka. Slunce začínalo pálit a bylo úplné bezvětří.
    „A co dál?“ zeptal se Smith.
    „Ale, nic moc. Dobře, občas během obědu jsem se zeptal učitele psaní na stroji, zda by mi nepůjčil jeden z psacích strojů, abych mohl psát. Doma jsme totiž žádný neměli. Konečně jsem jednoho dne měl možnost koupit si jeden opravdu levný. Vydržel jsem tedy zhruba měsíc bez obědu, abych něco ušetřil. Konečně jsem měl dost peněz, abych si koupil svůj první psací stroj a mohl psát kdykoli se mi zachtělo.“
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: „Bože, uvědomuješ si, co se z tebe stalo?“ A já odpověděl „Co?“ On na to: „Shnilej koláč, kterej utratí všechny svý peníze, aby si koupil zatracenej psací stroj. Shnilej koláč.“
    „Často jsem si říkal, že až jednou dopíšu ten svůj první velký americký román, nazvu ho přesně takhle: Shnilej koláč.“
    „Lepší než Gatsby, že jo?“ řekl Smith
    „Gatsby, jistě. Každopádně, měl jsem svůj psací stroj.“
    Potom stáli tiše, jediný zvuk vydávalo žvýkání zbytků jablka.
    Smithovi přeběhl přes obličej stín, mrkl na Menvilla a zašeptal „Ohryzek.“
    No to Menville rychle reagoval „Pařízek.“
    Smith odpověděl: „Kdo je tvůj kámoš?“
    Menville se zadíval na náhrobek u svých nohou, oči široce otevřené a řekl: „Tříska.“
    „Tříska?“ Smith udiveně zíral na svého přítele.
    „Jasně,“ řekl Menville, „tříska.“
    Na to se Smith rozpřáhl a hodil svůj ohryzek na vršek náhrobku.
    Ještě než dopadl, mrštil Menville svým ohryzkem, Poté se pro něj znovu sehnul a mrštil jím znovu tak, že byl celý náhrobek zaneřáděný kusy jablek. Nebylo možné přečíst ani jméno zesnulého.
    Zírali na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil a šel pryč. Proplétal se mezi náhrobky a slzy mu kanuly po tvář.
    „Kam jdeš?“ volal za ním Smith.
    Menville, aniž by se otočil, odpověděl roztřeseným hlasem: „Pro další jablka, k sakru, další jablka.“

    Viktor Bambásek

    OdpovědětVymazat
  29. Při cestě na hřbitov se Menville rozhodl, že by měli vzít něco k jídlu, takže zastavili auto na okraji silnice v blízkosti pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě jablka.
    Menville vzal dvě nádherná, velká, lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith se zeptal: „K čemu?“
    Menville vypadal tajemně a jen odpověděl, „Jez, jez.“ Dali si bundy do auta a zbytek cesty na hřbitov šli pěšky.
    Když už byli u brány, šli ještě velkou dálku až nakonec došli ke zvláštnímu pomníku.
    Smith se podíval dolů a řekl, „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý kamarád ze střední?“.
    „Jo,“ odpověděl menvile. „To byl on. Člen party. Vlastně můj nejlepší přítel. Russ Simpson.“
    Chvíli stáli, kousali do jablek, tiše žvýkali.
    „Musel být velmi výjimečný,“ řekl Smith. „Šel jsi celou tu cestu. Ale nepřinesl si žádně květiny.“
    „Ne, jenom tyhle jablka. Uvidíš.“
    Smith se zadíval na pomník. „Co na něm bylo tak zvláštního?“
    Menville se znovu zakousl do jablka a odpověděl, „Byl pořád stejný. Byl tam každé poledne, každý den v tramvaji při cestě do školy a zpátky. Byl tam o přestávce a seděl naproti mně při přípravě na výuku. Takové to bylo. Jo, jasně, občas dělal i bláznivé věci.“
    „Jako co?“, zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou malou partu pěti nebo šesti lidí a scházeli se u oběda. Všichni jsme byli odlišní, ale na druhou stranu jsme byli tak nějak stejní. Russ si mě tak trochu dobíral, víš jak to chodí mezi přáteli.“
    „Dobíral si tě? Jak?“
    „Rád hrál takovou hru. Podíval se na nás všechny a řekl, „Řekněte někdo Granger“, a já řekl „Granger“, na to Russ zavrtěl hlavou a odpověděl „Ne, ne. Někdo jiný řekněte Granger“. Tak to řekl někdo jiný a všichni se strašně smáli, protože to řekl přesně tak, jak měl. Pak se na mě Russ otočil a povídal: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ a já řekl „Granger“ a nikdo se nesmál, tak jsem tam stál a cítil se, jako bych k nim nepatřil“.
    „Celá ta věc byl takový chyták, ale já byl tak hloupý a naivní a tak sem si nikdy neuvědomil, že je to vtip. Taková věc, kterou na mě hráli.
    Jednou jsem byl u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se naklonil přes balkón v obýváku a hodil na mě kočku. Dokážes si to představit?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a poškrábala mi obličej. Pak mi došlo, že mi mohla vyškrábat oči. Russ si myslel že je to skvělý žert. Russ se smál i Pip se smál a já tu kočku hodil na druhou stranu pokoje. Russ se naštval. „Koukni, co si tý kočce udělal!“ řekl. „Koukni co ona udělala mě!“ zakřičel jsem. Všem řekl, že to byl velký žert. Všichni se smáli, jen já ne.“
    „To jsou vzpomínky“, řekl Smith.
    „Každý den byl se mnou ve škole, můj nejlepší přítel.“ Jednou za čas u oběda měl jablko a když ho dojedl tak řekl, „Ohryzek.“ A někdo jiný řekl, „Pařízek“, pak Russ pokračoval „Kdo je tvůj kamarád?“ Pak na mě všichni ukázali a on na mě ten ohryzek hodil vší silou. Tak to bylo vždy; takhle to bylo pár let aspoň jednou týdně. Ohryzek Pařízek.“
    „A to byl tvůj nejlepší přítel?“
    „Jasně, můj nejlepší přítel.“
    Stáli tam u Russova hrobu a pořád jedli jablka. Slunce pálilo čím dál víc a ani vánek nezafoukal.

    Martin Slunečko

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „Co ještě?“ zeptal se Smith.
      „No, už moc ne. Vlastně někdy u oběda jsem se zeptal učitele, co nás učil psaní na stroji, jestli by mi nepůjčil jeden z psacích strojů abych si mohl psát, protože jsem svůj vlastní neměl. Konečně jsem měl příležitost koupit si jeden opravdu levně, takže jsem si šetřil všechny peníze na oběd asi měsíc. Nakonec jsem měl dost na to, abych si ho koupil a mohl jsem psát kdykoli jsem chtěl.
      „Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl, „Bože, uvědomuješ si co jseš?“ Zeptal jsem se „Co?“ a on na to „Jseš shnilej koláč, když takhle vyhodíš peníze za nějakej blbej psací stroj. Shnilej koláč.“
      „Často jsem si říkal že až jednou dokončím můj velký americký román, tak ho pojmenuji stejně: Shnilý koláč.“
      Smith poznamenal: „Lepší než Gatsby, co?“
      „Gatsby, jasně. Každopádně jsem měl psací stroj.“
      Potom byli zticha, bylo slyšet jen poslední ukusování skoro snědených jablek.
      Najednou se na Smithově tváři objevil chladný výraz, zamrkal a z ničeho nic zašeptal: „Ohryzek.“
      Na to Menville rychle odpověděl: „Pařízek.“
      Potom Smith řekl: „Kdo je tvůj přítel?“
      Menville, který se díval na náhrobek u nohou, očí dokořán, odpověděl: „Granger.“
      „Granger?“ divil se Smith a zíral na svého přítele.
      „Jo,“ odpověděl Menville. „Granger.“
      Na to Smith napřáhl ruku a hodil svůj ohrysek dolů na náhrobek.
      Hned potom Menville hodil ten svůj, potom ho znovu sebral a hodil ho znovu. Náhrobek byl tak zašpiněný kusy jablek že se nedale přečíst ani jméno.
      Dívali se na ten nepořádek.
      Potom s Menville otočil a šel pryč, kličkoval mezi náhrobky, po tvářích mu stékaly slzy.
      Smih na něj zavolal: „Kam jdeš?“
      Menville se neotočil a řekl chraptivým hlasem: „Pro další jablka, k čeru s tím, další jablka.“

      Martin Slunečko

      Vymazat
    2. Jádřinec Vavřinec (1.část)

      Cestou na hřbitov Menville usoudil, že si potřebují sehnat něco k jídlu, a tak zastavili auto u silničního stánku blízko pomerančového háje, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
      Menville si vybral dvě skvělá, velká, lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
      Smith se podivil: "Proč?"
      Menville s tajemným výrazem jen řekl: "Jez, jez." Uložili si bundy do auta a došli zbytek cesty na hřbitov.
      Za branami ušli značnou dálku, než konečně přišli ke zvláštnímu náhrobku.
      Smith se podíval dolů a řekl: "Russ Simpson. Nebyl to náhodou tvůj kamarád ze střední?"
      "Jo", řekl Menville. To byl on.
      Člen party. Vlastně můj nejlepší kamarád. Russ Simpson.
      Nějakou dobu tam stáli, kousali jablka a tiše je přežvykovali.
      "Musel bejt fakt výjimečnej," řekl Smith. "Šel jsi sem celou tu cestu, ale nepřinesl jsi žádný kytky."
      "Ne, jenom tyhle jabka. Uvidíš."
      Smith zíral na náhrobek. "Co na něm bylo tak výjimečnýho?"
      Menville si zase kousl jablka a řekl: "Byl pořád stejnej." Byl tam každý poledne, cestoval tramvají do školy a ze školy každej den. Byl tam o přestávkách, seděl naproti mně ve školní místnosti a zkrátka jsme chodili spolu do třídy. Bylo to zkrátka takhle. Jo, jasně, občas dělal bláznivý věci."
      "Jako například?" zeptal se Smith.
      "No, měli jsme menší partu pěti nebo šesti kluků, kteří se setkávali v čase oběda. Byli jsme všichni rozdílný, ale na druhou stranu jsme byli všichni tak nějak stejný. Russ si ze mě tak nějak utahoval, víš, jak to kamarádi dělaj."
      "Utahoval? Jak?"
      "Rád hrál hru. Podíval se na všechny z nás a řekl: "Někdo řekněte "křišťál"." Podíval se na mě a řekl: "Řekni "křišťál"." "Já řekl "křišťál" a Russ zatřásl hlavou a řekl: "Ne, ne. Někdo z vás dalších řekne "křišťál"." Tak jeden z ostatních kluků řekl "křišťál" a všichni se začli smát, velkej povyk, protože správně řekl "křišťál". Pak se Russ otočil ke mně a řekl: "Teď je řada na tobě, ty to řekni." Řekl jsem "křišťál" a nikdo se nesmál a já tam stál jsem tam a cítil jsem se odstrčenej.
      "Celý to byl trik, ale já jsem byl tak hloupej, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to byl vtip, kterej si na mě přichystali.
      "Potom jsem byl jednou u Russe doma a jeho kamarád, nazývanej Pipkin, se naklonil z balkónu v obývacím pokoji a upustil na mě kočku. Věříš tomu?! Ta kočka přistála přesně na mojí hlavě a poškrábala mi obličej. Později mi došlo, že mi mohla vyškrábat oči. Russ si myslel, že to byl skvělej vtip. Russ se smál a Pip se smál a já hodil kočku napříč místností. Russ byl pohoršenej. "Dej si pozor, co s tou kočkou děláš!" řekl. "Koukej, co ta kočka dělala se mnou!" naříkal jsem. To byl velkej vtip; řekl všem. Všichni se smáli, až na mě."
      "Ty máš ale paměť" řekl Smith.
      "Byl tam se mnou každej den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád.
      Častokrát v době oběda jedl jabko a když ho dojedl, řekl: "jádřinec". A jeden z dalších kluků řekl: "Vavřinec". Russ pak řekl: "Kdo je tvůj kamarád?" Ukázali si na mě a silou na mě hodili ohryzek. Tohle bylo pravidelně, stávalo se to aspoň jednou do tejdne po dobu několika roků. Jádřinec Vavřinec."
      "A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?"
      "Jasně, můj nejlepší kamarád."

      Simona Nedvědová

      Vymazat
  30. (2.část)
    Stáli tam u hrobu a stále jedli jablka. Slunce stále více pálilo a nebyl tam žádný vánek.
    "Co dál?" řekl Smith.
    "Ále, nic moc. No, občas jsem v době oběda požádal učitele na psaní, aby mi pučil jeden ze svých psacích strojů, abych mohl psát, protože jsem neměl vlastní psací stroj. "Konečně jsem měl možnost si koupit jeden levnej, vydržel jsem kvůli tom bez oběda asi měsíc nebo tak nějak a šetřil si peníze určený na oběd. Konečně jsem měl dostatek peněz, abych si koupil vlastní psací stroj a díky tomu mohl psát kdykoliv se mi zachtělo.
    "Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: "Můj Bože, uvědomuješ si, čím jsi?" Já řekl: "Co?" On řekl: " Jsi okoralej ovocnej dort, když dáš všechny peníze, aby jsi si koupil ztracenej psací stroj. Okoralej ovocnej dort."
    "Často jsem později přemejšlel, že jednou až dokončím svůj skvělej americkej román, tak ho tak nazvu: "Okoralej ovocnej dort".
    Smith řekl: "Lepší než Gatsby, co?"
    "Gatsby, určitě. Každopádně jsem měl psací stroj."
    Potom byli potichu, jediným zvukem bylo jejich poslední okusování ubývajících jablek.
    Smithův obličej měl nepřítomný výraz, mrkl a najednou zašeptal: "Jádřinec".
    Na což Menville rychle řekl: "Vavřinec".
    Smith potom řekl: "Kdo je tvůj kamarád?"
    Menville, který se koukal s vykulenýma očima na náhrobek u jeho nohou, řekl: "křišťál".
    "křišťál?" řekl Smith a zíral na svého přítele.
    "Jo," řekl Menville. "křišťál".
    Na to Smith zvedl ruku a hodil ohryzek jablka dolů na vrch náhrobního kamene.
    Chvíli potom, Menville také mrštil svůj ohryzek dolů, potom se pro něj sehl a znovu si ho vzal a podruhé ho hodil tak, že náhrobní kámen byl poházený kousky ohryzku tak, že se nedalo poznat jméno na náhrobku.
    Zírali na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil, začal odcházet pryč, proplétal se mezi náhrobními kameny a slzy mu stékaly po tvářích.
    Smith na něj zavolal: "Kam jdeš?"
    Menville se, který se ani neohlédl, řekl ochraptělým hlasem: "Jdu sehnat víc jablek, ksakru, víc jablek."

    Simona Nedvědová

    OdpovědětVymazat
  31. Jadýrko - na tílko (1/2) Dolejš

    Cestou na hřbitov se Menvill rozhodl, že potřebují vyzvednout něco k zakousnutí a tak zastavili auto u krajnice blízko pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče. Menville sebral dvě parádní, nablýskaná jablka a podal jedno Smithovi. Smith se zeptal, „k čemu?“ Menville, tvářící se záhadně, jen pronesl, „jez, jez.“ Uložili své bundy do auta a ušli zbytek cesty na hřbitov pěšky. Po vstupu branou ušli ještě dlouhou cestu než dorazili na zvláštně označené místo. Smith pohleděl dolů a pronesl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý kamarád ze střední?“ „Jo,“ odpověděl Mensvill. „To byl on. Člen party. Vlastně můj úplně nejlepší kamarád, Russ Simpson.“ Chvíli stáli a potichu ukusovali svá jablka. „Musel být opravdu výjimečný,“ poznamenal Smith. „Šel si až sem a nepřinesl ani květiny?“ „Ne, jen tyhle jablka. To pochopíš.“ Smith si prohlížel náhrobek. „Co na něm bylo tak zvláštního?“ Menvill si ukousnul další sousto a řekl: „Byl na něj spoleh. Každé poledne byl v tramvaji na cestě do školy a pak cestou zpátky. Každý den. Seděl naproti v družině a tak nějak jsme spolu chodili do třídy. No samozřejmně, občas dělal šílenosti.“ „Jako třeba?“ Zeptal se Smith. „No, měli jsme takovou malou partu pěti, šesti lidí, kteří se sházeli u oběda. Každý z nás byl jiný, ale na druhou stranu, jsme všichni byli stejní. Russ si mě tak trochu dobíral, víš jak to přátelé dělají.“ „Dobíral? Jak třeba?“ reagoval Smith. „Rád hrával takovou hru. Podíval se na nás a pronesl: „Řekněte šafář.“ Řekl jsem šafář a Russ zakroutil hlavou a řekl: „Ne ne, někdo jiný řekněte šafář.“ A tak někdo další z kluků řekl šafář a všichni se zasmáli. Velká švanda, protože řekl šafář tak jak se to říkat má. A pak se Russ obrátil ke mně a řekl: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Tak jsem řekl šafář, nikdo se nezasmál a já tam stál a cítil se odstrčeně. „Byla to finta, ale byl jsem moc hloupý, moc naivní na to abych dokázal pochopit, že to byl vtip, nějaká sranda, kterou na mě ušili. Pak jednou, když jsem byl u Russe doma, jeho kamarád jménem Pipkin se vyklonil z balkónu v obýváku a upustil na mě kočku. Chápeš to?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a zaryla se mi do obličeje. Mohla mi vyškrábnout oči jak jsem si později uvědomil. Russ myslel, že to byl skvělý žertík. Russ se smál, Pip se smál a já odhodil kočku přes místnost. To Russe rozčílilo. „Dávej bacha co s tý kočce děláš!“ Řekl. „Dávej bacha co ta kočka dělá mně!“ Zakvílel jsem. To byla ohromná sranda, vyprávěl to každému. Všichni se smáli, až na mě. „To sou tedy vzpomínky.“ pronesl Smith.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jadýrko - na tílko (2/2) Dolejš

      „Každý den byl ve škole semnou. Můj nejlepší kamarád. Jednou za čas při obědě, když dojedl jablko, řekl: „Jadýrko,“ a další z kluků řekl „na tílko.“ Russ řekl: „Kdo je váš kámoš?“ Ukázali na mě a on ho po mně prudce vrhnul. To byl zvyk, stávalo se to alespoň jednou týdně několik let. Jadýrko na tílko.“ „A to byl tvůj nejlepší kamarád?“ „Jasně, můj nejlepší kamarád.“ Stáli tam u hrobu a stále přežvykovali svá jablka. Slunce začínalo pálit a bylo naprosté bezvětří. „Co dál?“ zeptal se Smith. „Eh, nic moc. No, někdy jsem se během pauzy na oběd ptal učitele na psaní na stroji, jestli by mě nechal jeden stroj použít, protože jsem vlastní doma neměl. Nakonec jsem měl příležitost si jeden opravdu levný pořídit, protože jsem asi měsíc nebo tak býval bez oběda a šetřil si peníze. Konečně jsem měl dost abych si pořídil svůj úplně vlastní psací stroj a tak jsem mohl psát kdykoliv jsem chtěl. Jednoho dne se na mě Russ podíval a povídá: „Bože uvědomuješ si, co jseš?“ „Co?“ zeptal jsem se. „Jseš stará bábovka, vyhodit všechny svoje peníze za ten hroznej psací stroj. Stará bábovka!“ Často jsem si říkal, že jednoho dne, až dokončím svůj velký americký román, nazvu ho stará bábovka.“ Smith navázal: „Lepší než Gatsby, hm?“ „Než Gatsby určitě, každopádně jsem měl psací stroj.“ Poté byli chvíli ticho a jediný zvuk, který bylo slyšet bylo přežvykování jejich posledních soust. Na Smithově tváři se objevil zadumaný výraz, pak mrknul a náhle zašeptal: „Jadýrko.“ Na to Menvill rychle odpověděl: „Na tílko!“ Poté se Smith zeptal: „Kdo je váš kámoš?“ Menvill se podíval dolů na náhrobek u jeho nohou s očima dokořán a řekl: „Šafář.“ „Šafář?“ Podivil se Smith a zíral na svého kamaráda. „Ano,“ odpověděl Menvill, „šafář.“ Na to Smith zdvihnul ruku a hodil zbytkem svého jablka o vršek hrobu. Nestihl to však dříve, než Menvill, který se po vrhnutí svého ohryzku, natáhl k zemi, znovu ho sebral a hodil ho podruhé tak, že byl náhrobek kousky jadérek opatlaný, že nebylo možné přečíst jméno na náhrobku. Stáli tam a zírali na tu spoušť. Pak se Menvill otočil a začal kráčet mezi hroby zpět se slzami stékajícími po tvářích. Smith na něj volal: „Kampak jdeš?“ Menvill se nepodíval zpět a jen odpověděl rozechvělým hlasem: „Pro další jablka, k sakru. Mnohem víc jablek, krucinál.“

      Vymazat
  32. Cestou na hřbitov se Menville rozhodl, že potřebují něco sníst, a tak zastavili u stánku na kraji silnice poblíž pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky, a samozřejmě pomeranče.
    Menville si vybral dvě velká, krásně lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith se zeptal „ Co to?“
    Menville se záhadným pohledem odpověděl „Jez,jez.“ Dali si bundy do auta a zbytek cesty na hřbitov šli pěšky.
    Když prošli branou, museli ješte ujít pěknou dálku, než se konečně dostali ke konkrétnímu náhrobku.
    Smith se podíval dolů a odvětil „Russ Simpson. Nebyl to tvůj kamarád ze střední školy?“
    „Jo, byl,“ řekl Menville. „To je on. Jeden z party. Vlastně, můj nejlepší přítel. Russ Simpson.“
    Chvíli tam stáli, ukusovali z jablek a tiše žvýkali.
    „Musel pro tebe být výjimečnej,“ povídá Smith. „Ušel jsi pěkný kus cesty. Ale nepřinesl si žádné květiny.“
    „Nepřinesl, jenom ty jablka. Však uvidíš“
    Smith zíral na náhrobek. „Co na něm bylo tak výjimečného?“
    Menville si kousl jablka a řekl: “ Byl pořád stejnej. Každý poledne tam byl v tramvaji, jezdil do školy a zpátky každej den. Byl tam o přestávce, seděl naproti mně a stručně jsme probrali hodinu. Bylo to prostě takový. Samozřejmě, příležitostně dělal blbosti.“
    „Co třeba?“ Ptal se Smith
    „No, měli jsme partu pěti nebo šesti kluků, která se potkávala o polední pauze. Každý z nás byl jiný, ale v jistém smyslu jsme byli všichni stejní. Russ si ze mě tropil žerty, víš jak to chodí mezi kamarády.“
    „Žerty? a jaké?“
    „Rád hrál takovou hru. Podíval se na nás a prohodil: ,Řekněte někdo skřítek.‘ Podíval se na mě a řekl mi ,Řekni skřítek.‘ Tak jsem to udělal, a Russ pokaždý jenom zatřás hlavou a řekl ,Ne, ne. Řekněte to někdo jinej.‘ Někdo řekl skřítek a všichni se začali smát, strašná švanda, protože řekl skřítek tak jak měl. Pak se na mě otočil a pobídl mě ,a teď zase ty, řekni to.‘ řekl jsem skřítek a nikdo se nesmál, já tam stál a cejtil se odstrčenej.“
    „Byl to trik, ale já byl tak blbej a naivní, že jsem si nikdy neuvědomil, že je to vtip, a že to na mě hrajou. Jednou jsem byl u Russe a nějakej jeho kamarád Pipkin se naklonil přes balkon v obýváku a shodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a poškrábala mi celej obličej. Později jsem si pomyslel, že mi mohla klidně vyškrábat oči. Russ si myslel, že to byl skvělej vtip. Russ se smál, a stejně tak i Pip, a já hodil kočku napříč místností. Russ byl naštvanej „ podívej co děláš tý kočce!“ řekl. „Podívej, co ta kočka udělala mě!“ vykřikl jsem. To byl výbornej vtip. Řek to každýmu. Všichni se smáli, kromě mě.“
    „Tomu říkám vzpomínka.“ Řekl Smith.


    Tomáš Vršínský

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „Každý den tam byl, byl se mnou ve škole, můj nejlepší přítel. Jednou za čas v pauze na oběd jedl jablko, a když ho snědl tak řekl , Ohryzek.‘ Někdo jiný z party odpověděl ,Pořízek.‘ Pak se Russ zeptal: ,kdo je tvůj kamarád?‘ Všichni na mě ukázali a házeli po mně ohryzky. To bylo běžný,pár let se to stávalo tak jednou týdně. Ohryzek pořízek.“
      A to byl tvůj nejlepší přítel?“
      „Ovšem, můj nejlepší přítel.“
      Stáli tam u hrobu, a dojídali svá jablka. Slunce bylo čim dál silnější a nezafoukal ani větřík.
      „Co dál?“ zeptal se Smith.
      „Nic moc. No, občas o polední přestávce jsem se zeptal učitele psaní na stroji, jestli můžu použít jeden z psacích strojů, protože jsem neměl svůj. Jednou jsem konečně měl šanci jeden opravdu levně koupit, tak jsem asi měsíc nechodil na obědy a šetřil na něj. Pak jsem konečně měl dost peněz, abych si mohl koupit svůj psací stroj, a psát si cokoliv mě napadne.“
      „Jednou se na mě Russ podíval a řekl „ Bože, uvědomuješ si co jsi?“ A já na to nechápavě „Co?“ Odpověděl „Seš zkaženej ovocnej koláč, vzdát se peněz kvůli blbýmu psacímu stroji. Zkaženej koláč.“
      „Často jsem na to pak myslel, že až dokončím svůj skvělý americký román, pojmenuju ho: Zkažený ovocný koláč.“
      Smith prohodil „Lepší než Gatsby, ne?“
      „Jasně, Gatsby. Každopádně jsem měl svůj psací stroj.“
      Pak byli zticha.Jediné, co bylo slyšet, bylo ukusování z mizejících jablek.
      Na Smithově tváři se objevil zasněný pohled, pak mrkl a z ničeho nic zašeptal „Ohryzek.“
      Na což Menville v zápětí odpověděl „Pořízek.“
      Smith pak řekl „Kdo je tvůj kamarád?“
      Menville se podíval na náhrobek u svých nohou a řekl „Skřítek.“
      „Skřítek?“ zeptal se Smith a zíral na svého přítele.
      „Ano,“ řekl Menville. „Skřítek.“
      Potom se Smith napřáhl a hodil ohryzek na vršek náhrobku.
      Nebylo to však dřív, než Menville hodil ten svůj, pak se ohnul, aby ho sebral, a hodil ho podruhé, až byl náhrobek celý zadělaný kousky jablka, že nešlo ani přečíst komu patří.
      Zírali na ten nepořádek.
      Pak se Menville otočil a kráčel pryč, proplétal se mezi hroby a po tvářích mu tekly slzy.
      Smith na něj volal „Kam deš?“
      Menville odpověděl chraplavým hlasem, aniž by se otočil „Pro další jablka, k čertu, další jablka.“

      Vršínský 2. část

      Vymazat
  33. Mezek ohryzek

    Na cestě na hřbitov se Menville rozhodl, že by si měli dát něco k jídlu, a tak zastavili na odpočívadle blízko pomerančového sadu, který se chlubil banány, jablky, borůvkami a, samozřejmě, pomeranči.
    Menville si vzal dvě velká, lesklá jablka, a jedno podal Smithovi.
    „Jakto?“ zeptal se Smith.
    Menville, s tajemným výrazem na tváři, řekl: „Jen jez.“ Nechali bundy v autě a zbytek cesty ke hřbitovu šli.
    Po tom co došli k bráně, pokračovali dál, až nakonec došli ke zvláštnímu nápisu.
    Smith se podíval dolů a řekl „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starej přítel ze střední?“
    „Jo,“ řekl Menville, „to byl on. Parťák. Vlastně můj nejlepší přítel. Russ Simpson.“
    Chvíli stáli, jedli jablka, a potichu žvýkali.
    „Musel být výjimečný,“ řekl Smith, „šel jsi sem takovou dálku, ale nepřinesl jsi žádné květiny.“
    „Ne, jen tyhle jablka. Jak vidíš.“
    Smith zíral na nápis. „Co na něm vůbec bylo tak skvělého?“
    Menville kousl do jablka a řekl: „Byl stálý. Každé poledne byl, každé poledne byl na tramvaji a každý den jel do školy a zpátky. Byl tu o každé přestávce, seděl naproti mě v družině, a oba jsme chodili na kurz povídek. Takový byl. No, jasně že občas dělal šílenosti.“
    „Třeba?“ zeptal se Smith.
    „No, měli jsme partu šesti kluků, co se scházeli na obědě. Každý byl jiný, ale na druhou stranu jsme si všichni byli něčím podobní. Russ mě trochu škádlíval, víš, jak to kámoši dělají.“
    „Škádlíval? Jak jako?“
    „Rád hrál takovou hru. Podíval se na nás všechny a řekl ‚Řekněte někdo Granger.‘ Řekl jsem Granger a Russ jen zavrtěl hlavou a řekl: ‚Někdo jiný řekněte Granger, ale správně.‘ Tak někdo jiný řekl Granger a všichni se smáli, velká sranda, protože on prostě řekl Granger správně. Pak se ke mně Russ otočil a řekl: ‚Jsi na řadě. Řekni to.‘ Tak jsem řekl Granger a nikdo se nesmál a já tam stál a cejtil se trapně.
    K tý věci byl nějakej klíč, ale já byl tak hloupej, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, v čem byl ten vtip, co to na mě hráli.
    Potom jednou jsem byl u Russe doma a jeho kámoš jménem Pipkin se nahnul přes balkon v obýváku a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála na hlavě a zaryla mi drápky do obličeje. Pozdějš jsem si uvědomil, že mi mohla klidně vyškrábnout oči. Podle Russe to byl výbornej vtip. Russ se smál a Pip se smál a já hodil tu kočku na druhou stranu pokoje. Russ byl naštvanej. ‚Koukej, co děláš tý kočce!‘ řekl. ‚Koukej, co ta kočka udělala mě!‘“

    Dejlová, Černá

    OdpovědětVymazat
  34. „To je teda silná vzpomínka,“ řekl Smith.
    „Byl tu každej den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kámoš. V úplně každý chvíli, na obědě jedl jabko, a když ho dojed, řekl ‚ohryzek‘. Další kluk pak řek ‚mezek‘. Russ pak řek ‚Kdo je tvůj kámoš?‘ Ukázali na mě a on po mě prudce hodil ohryzek. Byl to takovej zvyk. Dělo se to aspoň jednou tejdně pár let. Mezek ohryzek.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, nejlepší kamarád.“
    Stáli u hrobu a ještě stále kousali svá jablka. Slunce pálilo stále silněji a bylo úplné bezvětří.
    „A dál?“ zeptal se Smith.
    „Nic moc. No, jednou na obědě jsem se zeptal učitelky, co jsme jí měli na psaní na stroji, jestli by mě nechala použít jeden stroj, abych na něm mohl psát, protože jsem neměl svůj vlastní. Nakonec se mi naskytla příležitost pořídit si jeden opravdu levně, a tak jsem asi měsíc nechodil na obědy, a peníze na ně jsem si šetřil. Nakonec jsem měl našetřeno dost, abych si mohl koupit svůj vlastní psací stroj a mohl jsem si psát kdykoliv jsem chtěl.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řek: ‚Pane bože, víš co seš?‘ ‚Co?‘ zeptal jsem se. ‚Seš posránek, když svoje peníze na obědy utratíš za debilní psací stroj. Posránek.‘
    Pozdějš jsem si říkal, že až jednoho dne dopíšu svůj velkej Americkej román, přesně tak ho pojmenuju. Posránek.“
    „Lepší než Velkej Gatsby, co?“ na to Smith.
    „Jasně, Velkej Gatsby. No každopádně, měl jsem psací stroj.“
    Pak byli potichu, byl slyšet jen zvuk kousání do jejich mizejících jablek.
    Smith se zatvářil nepřítomně, mrknul a zašeptal: „Ohryzek.“
    Na to Menville rychle odpověděl: „Mezek.“
    Smith potom řekl: „Kdo je tvůj kámoš?“
    Menville, se zrakem upřeným na nápis u jeho nohou a očima doširoka otevřenýma, řekl: „Granger.“
    „Granger?“ zeptal se Smith a zkoumavě se zadíval na svého přítele.
    „Jo,“ řekl Menville. „Granger.“
    Na to Smith zvedl ruku a hodil svůj ohryzek na vršek náhrobku.
    Hned na to hodil dolů svůj ohryzek i Menville, pak ho zvedl a znovu ho zahodil, až byl náhrobek tak zašpiněný kusy jablka, že nápis přestal být čitelný.
    Koukali se na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil a odcházel pryč, proplétal se mezi náhrobními kameny, a po tvářích mu tekly slzy.
    Smith na něj zavolal. „Kam jdeš?“
    Menville, aniž by se otočil, řekl chraplavým hlasem „pro další jabka doprčic, další jabka.“

    Dejlová, Černá 2.část

    OdpovědětVymazat
  35. Ray Bradbury – Jadřinec blázinec (část 1)

    Na cestě ke hřbitovu se Menville rozhodl, že potřebují najít ještě něco k jídlu, a tak zastavili poblíž pomerančového háje, kde uviděli banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče. Menville vybral dvě nádherná, velká a lesklá jablka a jedno z nich podal Smithovi.
    Smith se ho zeptal: „Proč to?“
    Menville se na něj záhadně podíval a řekl: „Jen jez, jez.“ Bundy nechali v autě a zbytek cesty ke hřitovu šli pěšky.
    Potom, co prošli bránou, šli ještě pěkný kus cesty, až nakonec došli k zvláštnímu náhrobku.
    Smith se na něj podíval a četl: „Russ Simpson. Není to tvůj starej přítel ze střední?“
    „Jo,“ odpověděl Menville. „To je přesně on. Člen party. Vlastně můj úplně nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Chvíli tam stáli, zakusovali se do svých jablek a tiše žvýkali.
    „Musel být opravdu výjimečnej.“ pronesl Smith. „Šel jsi kvůli němu celou tu cestu. Ale nepřines' si žádný kytky.“
    „Ne, jenom tyhle jablka. Jak vidíš.“
    Smith se upřeně díval na náhrobek. „Čim to je, že byl tak neobyčejnej?“
    Menville si ukousl další kus jablka a řekl: „Byl věrnej. Byl tu každý poledne, každou cestu tramvají do školy i zpátky domu. Tim to je. Oh, jasně, někdy dělal šílený věci.“
    „Jako co?“ zeptal se Smith.
    „No, byli jsme parta pěti nebo šesti kluků, kteří se scházeli vždycky na oběd. Každej jsme byl úplně jinej, ale na druhou stranu jsme byli vlastně všichni stejný. Russ si mě často dobíral, víš, jak to kamarádi dělávaj.“
    „Dobíral? A jak třeba?“
    „Měl rád hry. Podíval se na nás a řekl: 'řekněte někdo řeřicha'. Pak se podíval na mě a zopakoval: 'řekni řeřicha'. Tak jsem řekl 'řeřicha', Russ ale zavrtěl hlavou a řekl: 'Ne, ne. Někdo jinej řekněte řeřicha.' A tak někdo z ostatních kluků řekl řeřicha a všichni se začali smát, velký výbuch, protože řekl řeřicha správně. Pak se Russ otočil na mě a řekl: 'Teď je řada na tobě, řekni to.' Já jsem řekl řeřicha, nikdo se ale nesmál a já jsem tam stál a připadal si odstrčenej. Celá ta věc byla vlastně jenom podvod, ale já jsem byl tak blbej, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to celý byl jenom vtip, něco, co na mějenom hráli. A pak jsem byl jednou u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se vyklonil z balkonu v obýváku a hodil po mně kočku. Veřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavu a poškrábala mi obličej. Pozdějš mě napadlo, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russovi to přišlo jako skvělej vtip. Russ se smál, Pip se taky smál a já jsem švihnul tou kočkou přes pokoj. To Russe vytočilo. 'Koukej, co s tou kočkou děláš!'vyštěkl na mě. 'Koukej, co ta kočka udělala mně.' vykřikl jsem na něj já. To byl skvělej vtip; řekl to každýmu. Všichni se smáli, jen já ne.“
    „To jsou teda vzpomínky,“ řekl Smith.
    „Byl tu každej den, i ve škole byl se mnou, prostě můj nejlepší kamarád. Pokaždý, když u oběda dojedl jablko, tak řekl: 'Jadřinec.' A někdo z ostatních kluků na to odpověděl: 'Blázinec.' Russ pak řekl: 'Kdo je tvůj kamarád?' Ukázali na mě a Russ po mně hodil ohryzkem. To byl obvyklej postup; dělo se to několik let přibližně jednou za týden. Jadřinec blázinec.“

    Adéla Hloušková

    OdpovědětVymazat
  36. Ray Bradbury - Jadřinec blázinec (část 2)

    „A to byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jo, ten nejlepší.“
    Stáli u hrobu a stále žvýkali svá jablka. Slunce hřálo čím dál tím víc a vítr ani nezafoukal.
    „Ještě něco?“ zeptal se Smith.
    „Oh, už nic moc. No, někdy u oběda jsem poprosil naší učitelku psaní na stroji, aby mě nechala na jednom stroji psát, protože jsem neměl svůj vlastní. Nakonec jsem měl šanci si koupit jeden levnej, takže jsem měsíc nechodil na obědy, abych ušetřil peníze. No a tak jsem měl dostatek peněz na koupení svýho vlastního psacího stroje, takže jsem mohl psát, kdykoliv jsem chtěl. Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: 'Ó můj bože, uvědomuješ si, co jsi?' Nechápal jsem: 'Co?' A on na to: 'Jsi zkaženej ovocnej koláč, vzdal ses peněz na obědy, abys mohl koupit zatracenej psací stroj. Zkaženej ovocnej koláč.' Často jsem myslel na to, že až dokončim svůj velkej americkej román, pojmenuju ho tak: Zkaženej ovocnej koláč.“
    Smith prohlásil: „Lepší než Gatsby, co?“
    „Gatsby, jasně. Tak jako tak, měl jsem psací stroj.“
    Byli úplně potichu, jediný zvuk, který se ozýval, byla ta poslední kousnutí do skoro snědených jablek.
    Na Smithově tváři se objevil zasněný výraz, zamrkal a řekl: „Jadřinec:“
    Na to Menville obratem odpověděl: „Blázinec.“
    Smith ještě dodal: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menville se podíval dolů na náhrobek u nohou, oči dokořán a řekl: „Řeřicha.“
    „Řeřicha?“ podivil se Smith a upřel zrak na svého přítele.
    „Jo.“ řekl Menville. „Řeřicha.“
    Na to Smith zdvihl ruku a hodil jadřinec ze svého jablka na vršek náhrobního kamene.
    Téměř v tom samém okamžiku Menville mrštil svým ohryzkem dolů, pak se pro něj sehnul, sebral ho a znovu ho hodil na náhrobní kámen, takže byl teď celý pokrytý kusy ohryzků. Skoro ani nešlo přečíst, co na něm stálo.
    Oba zírali na ten nepořádek.
    Potom se Menville otočil, šel pryč, proplétal se mezi náhrobky a po tvářích mu tekly slzy.
    Smith na něj zavolal: „Kam jdeš?“
    Menville se ani neotočil a sípavým hlasem odvětil: „Pro další jablka, zatraceně, pro další jablka.“

    OdpovědětVymazat
  37. Ohryzek - pořízek (1.část)

    Cestou na hřbitov se Menvill rozhodl, že je potřeba sehnat něco k jídlu, takže zastavili na kraji silnice poblíž pomerančového sadu, kde byly stánky s banány, jablky, borůvkami a samozřejmě i pomeranči.
    Menvill sáhl po dvou nádherných, velkých, lesklých jablkách a podal jedno i Smithovi.
    Smith se zeptal: „Proč?“
    Menvill s tajemným výrazem jen řekl: „Jez, jez.“ Uložili si bundy do auta a došli zbytek cesty na hřbitov pěšky.
    Když byli uvnitř, šli ještě velký kus cesty, než došli k jednomu náhrobku.
    Smith pohlédl dolů a řekl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý přítel ze střední?“
    „Ano,“ řekl Menville, „To byl on.
    Člen naší party. Vlastně můj nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Chvíli jen stáli, jedli svá jablka, neslyšně žvýkali.
    „Musel být vážně výjimečný,“ řekl Smith. „Jel jsi sem takovou dálku. Ale nepřinesl jsi žádné květiny.“
    „Ne, jenom tahle jablka. Uvidíš.“
    Smith upřeně hleděl na náhrobek. „Co na něm bylo tak zvláštního?“
    Menvill si znovu ukousl jablka a řekl: „Byl pořád stejný. Chodíval tam každé poledne, den za dnem jezdil tramvají do školy a pak zase zpátky domů. Býval tam o přestávkách, seděl naproti mně ve družině a chodili jsme spolu na hodiny literatury. Tak to chodilo. Á, jasně, čas od času prováděl šílenosti.“
    „Jako třeba co?“ zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou malou partu pěti nebo šesti kluků a scházeli jsme se v době oběda. Každý z nás byl jiný, ale na druhou stranu jsme si byli v mnoha ohledech podobní. Russ si mě vždycky dobíral, víš, jak to mezi klukama chodí.“
    „Dobíral? A jak?“
    „Rád hrál jednu takovou hru. Podíval se na nás a řekl: „Řekněte někdo „žebřík“.“ Kouknul na mě a řekl: „Řekni ´žebřík´.“ A já řekl „žebřík“ a Russ zakroutil hlavou a řekl: „Ne, ne. Někdo jiný řekněte „žebřík“.“ Tak někdo jiný řekl „žebřík“ a všichni se smáli, výbuch smíchu, protože řekl „žebřík“ tím pravým způsobem. Pak se Russ otočil na mě a pobídl mě: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Tak jsem zase řekl „žebřík“, ale nikdo se nezasmál a já tam stál a cítil jsem se odstrčený.
    Celé to byla jen lest, ale já jsem byl tak hloupej a naivní, že mi nikdy nedošlo, že je to jen vtip, takhle si se mnou hráli.
    Jednou jsem byl třeba u Russe doma a jeden jeho kamarád, co se jmenoval Pipkin, se nahnul z balkónu v obýváku a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Přistála přímo na mojí hlavě a poškrábala mi obličej. Až později mi došlo, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russovi to přišlo ohromně legrační. Smál se, a i Pip se smál, a já jsem tu kočku hodil až na druhou stranu pokoje. To Russe pobouřilo. „Dávej bacha, co s tou kočkou děláš!“ zařval na mě. „Tak se koukni, co ta kočka udělala mně!“ brečel jsem. To byla veliká sranda, každému o tom vyprávěl. Všichni se smáli, až na mě.“
    „To je vzpomonka,“ řekl Smith.
    „Býval tam každý den, se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Vždycky čas od času, u oběda, si dával jablko, a když ho snědl, řekl: „Ohryzek.“ A jeden z kluků řekl: „Pořízek.“ Russ potom řekl: „Kdo je váš kamarád?“ Oni ukázali na mě a on po mě prudce ten ohryzek mrštil. To bylo normální, stávalo se to minimálně jednou týdně po dobu několika let. Ohryzek-pořízek.“
    „A to byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kamarád.“

    Schreinerová

    OdpovědětVymazat
  38. (2.část)

    Stáli tam u hrobu a pořád okusovali svá jablka. Slunce pálilo čím dál víc ani větřík nezavál.
    „A dál?“ zeptal se Smith.
    „No, ani nic moc. Tedy, občas jsem se na obědě zeptal zapisujícího učitele, jestli bych mohl jeden z těch psacích strojů použít, abych si mohl psát, protože doma jsme žádný neměli. Později jsem měl šanci jeden levný koupit, tak jsem byl asi měsíc bez oběda, abych ušetřil peníze. Nakonec jsem měl dost na to, abych si svůj vlastní psací stroj koupil a mohl jsem psát kdykoli se mi zachtělo.
    Jednou se na mě Russ podíval a řekl: „Panebože, víš co jsi?“ A já na to: „Co?“ A on: „Jsi nudný biskupský chlebíček, když utrácíš peníze za pitomej psací stroj. Nudný biskupský chlebíček.“
    Později jsem uvažoval nad tím, že až jednou dokončím svůj velký americký román, tak ho tak pojmenuju: Nudný biskupský chlebíček.“
    Smith na to odvětil: „Lepší než Gatsby, co?“
    „Gatsby, určitě. Tak či onak, měl jsem psací stroj.“
    Potom byli zticha, jedinýzvuk, který se ozýval, bylo kousání do téměř snědených jablek.
    Smithovi se na tváři vyklubal odměřený výraz, mrknul a najednou zašeptal: „Ohryzek.“
    Na což Menvill rychle odpověděl: „Pořízek.“
    Smith se pak zeptal: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menville se vykulenýma očima podíval na náhrobek u svých nohou a řekl: „Žebřík.“
    „Žebřík?“ podivil se Smith a zíral na svého kamaráda.
    „Jo,“ odpověděl Menvill, „žebřík.“
    Na to Smith zvedl ruku a hodil svůj ohryzek přímo na náhrobní kámen.
    Ani ne vteřinu po tom mrštil svůj ohryzek i Menvill, pak se pro něj sehnul a hodil ho podruhé, takže pomník byl tak znečištěný kousíčky jablek, že nebylo možné přečíst jméno na náhrobku.
    Zírali na ten nepořádek.
    Potom se Menvill otočil a odcházel pryč, proplétal se mezi hroby, slzy mu stékaly po tvářích.
    Smith na něj zavolal: „Kam jdeš?“
    Menvill, aniž by se ohlédl, chraplavým hlasem odpověděl: „Pro víc jablek, k sakru, pro víc jablek.“

    Schreinerová

    OdpovědětVymazat
  39. Jaderník-Ciferník (1.část)
    Cestou na hřbitov se Menville rozhodl, že si potřebují sehnat něco k jídlu, a tak zastavili auto u stánku na okraji silnice poblíž pomerančového háje, kde byly vystavené banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville vybral dvě skvostná, velká, naleštěná jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith řekl: „Na co?“
    Menville, s tajemným pohledem jen řekl: „Jez, jen jez.“. Uložili bundy do auta a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky. Jakmile byli za branou, šli ještě pěkný kus, až nakonec došli ke zvláštnímu náhrobku.
    Smith se podíval dolů a řekl: „Russ Simpson, není to ten tvůj starý přítel ze střední školy?“
    „Jo“ řekl Menville, „to je on. Část naší party, vlastně to byl můj úplně nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Chvíli stáli, zakusovali se do svých jablek a tiše přežvykovali.
    „Musel být velmi zvláštní.“ Řekl Smith, „šel jsi celou tu cestu, ale nepřinesl si žádné květiny.“
    „Ne, jen tyhle jablka. To uvidíš.“
    Smith zíral na pamětní desku.
    „Co na něm bylo tak mimořádného?“
    Menville si ukousl další kousek z jablka a řekl: „ On tam byl stále, byl tam každé poledne, každý den byl v tramvaji na cestě do školy a ze školy. Byl tam o přestávce, seděl ve třídě naproti mně, celou třídu jsme začlenili do krátkého příběhu. To byla ta věc. Jo, jistě, občas dělal i bláznivé věci.“
    „Jako co“, zeptal se Smith.
    „No, byli jsme malá parta složená z pěti nebo šesti kluků, která se scházela vždy v době oběda. Byli jsme každý jiný, ale na druhou stranu jsme byli všichni stejní. Russ si mě vždycky tak trochu dobíral, vždyť víš, tak jak to kamarádi dělají.“
    „Dobíral? Jak jako?“
    „Rád hrál takovou hru. Podíval se nás všechny a řekl: „Někdo řekněte ´Grenžr´.“. Podíval se na mě a řekl: „ Řekni ‚Grenžr‘“.“ Já řekl: „Grenžr“, a Russ zakroutil hlavou a řekl: „Ne, ne. Někdo jiný řekněte ‚Grenžr´.“ Takže někdo z těch dalších kluků řekl „Grenžr“ a pak se všichni smáli, velká reakce, protože on řekl ´Grenžr´ právě tím správným způsobem. Pak se Russ otočil ke mně a řekl: „ Teď je řada na tobě, ty to řekni.“ Já řekl: „Grenžr“, a nikdo se nesmál a já se cítil odstrčený.“
    „Existoval takový trik na celou tu věc, ale já byl tak hloupý, tak naivní a nikdy jsem nemohl přijít na to, že to byl jen vtip, taková věc, kterou na mě hráli.

    Mikšovská

    OdpovědětVymazat
  40. Jaderník-Ciferník (2.část)
    Potom jsem zas jednou byl u Russa v domě, a jeho kamarád Pipkin se nahnul z balkónu v obývacím pokoji a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu? Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a podrápala mi obličej. Mohla mi klidně vyškrábat oči, to mi došlo až později. Russ to považoval za výborný vtip. Russ se smál a Pip se smál a já jsem tu kočku hodil přes celý pokoj. Russ byl pobouřený. „Koukni, co s tou kočkou děláš.“, řekl. „Koukni se, co ta kočka udělala semnou.“, křičel jsem. Byl to obrovský vtip, říkal to každému. Všichni se smáli, kromě mě.“
    „Tomu říkám nějaká vzpomínka.“
    „Byl tam každý den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Vždycky jednou za čas, v době oběda, jedl jablko, a když ho snědl, tak řekl: „ Jaderník.“ Jeden z těch dalších kluků řekl: „ Ciferník.“. Russ potom dodal: „Kdo je tvůj kamarád?“. Ukázali na mě a hodili na mě ten tvrdý ohryzek. Toto byla rutina, stávalo se to minimálně jednou týdně po několik let. Jaderník-Ciferník.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jistě, můj nejlepší kamarád.“
    Stáli u toho hrobu a stále pracovali na svých jablkách. Slunce hřálo stále víc, a víc a ani vánek nefoukal.
    „A dál?“, zeptal se Smith.
    „Už nic moc. No, někdy v době oběda, jsem požádal učitele psaní, jestli můžu použít jeden z těch psacích strojů, abych mohl psát, protože jsem neměl svůj vlastní stroj. A konečně, když už jsem měl příležitost koupit si jeden opravdu levně, musel jsem být alespoň měsíc bez oběda a šetřit si peníze, které jsem měl na oběd. Konečně jsem měl tolik peněz, abych si mohl koupit svůj úplně první psací stroj a mohl psát, kdykoliv by mě napadlo.
    Jednoho dnes se na mě Russ podíval a řekl: „ Můj Bože, uvědomuješ si vůbec, co jsi zač?“, já řekl: „Co?“, a on na to: „Ty jsi okoralý ovocný koláč, který se vzdává svých peněz, aby si mohl koupit psací stroj. Okoralý ovocný koláč.“
    „Často jsem potom přemýšlel o tom, že až dopíšu svůj první velký americký román, pojmenuji ho: ‘Okoralý ovocný koláč.‘“
    Smith na to řekl: „ Lepší než ‚Gatsby‘ co?“
    „Gastby, jasně, každopádně, měl jsem ten psací stroj.“
    Potom byli zticha, jediné co bylo slyšet, bylo to, jak ukusovali poslední kousky ze svých zmenšujících se jablek.
    Zahleděný výraz přešel Smithovi přes tvář, najednou zamrkal a zašeptal: „ Jaderník.“
    Na což Manville rychle zareagoval: „ Ciferník.“
    Smith potom řekl: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menville koukal dolů na náhrobek u jeho nohou, oči dokořán. „Grenžer.“
    „Grenžr?“, zeptal se Smith a zíral na svého přítele.
    „Jo“, řekl Menville, „Grenžr“.
    Na to Smith zvedl ruku a hodil ohryzek na náhrobní kámen.
    Zanedlouho potom se stalo to, že i Menville mrštil svým ohryzkem o náhrobek, potom se natáhl, znovu ho zvedl a hodil ho podruhé, až byl náhrobek zaneřáděný kusy jablka tak, že se ani nedalo přečíst jméno na náhrobku.
    Zírali na ten nepořádek.
    Potom se Menville otočil a vyšlápl k odchodu, proplétal se mezi náhrobními kameny, slzy mu stékaly po tváři.
    Smith za ním volal: „Kam jdeš?“
    Menville se ani neohlédl zpátky a ochraptělým hlasem odvětil: „Sehnat víc jablek, čert to vem, víc jablek.“

    Mikšovská

    OdpovědětVymazat
  41. Jadýrko - trdýlko (1. část)

    Na cestě ke hřbitovu se Menville rozhodl dát si něco k jídlu, zastavili tedy
    své auto u krajnice nedaleko pomerančového sadu, kde se jim nabídlo mnoho banánů,
    jablek, brusinek a samozřejmě také pomerančů.
    Menville utrhl dvě šťavnatá, velká jablka a hodil jedno Smithovi.
    Smith se podivil: "Co to?"
    Menville se svým tajemným pohledem jen odvětil: "Jez, jez." Nechali svá saka v autě
    a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky. Poté co prošli branou, museli jít ještě nějakou
    chvíli, než došli k náhrobku, který hledali.
    Smith shlédl dolů a řekl: "Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý kamarád ze střední?"
    "Jo, " povzdechl Menville. " To byl on. Člen party. Vlastně můj nejlepší kamarád.
    Russ Simpson."
    Chvíli tam jen tiše stáli a žvýkali svá jablka.
    "Musel to být neobyčejný člověk, " prohodil Smith. "Když jsi kvůli němu šel tak daleko.
    Ale nepřinesl jsi ani žádné květiny."
    "Ne, jenom tyhle jablka. Však uvidíš."
    Smith zíral na náhrobek. "Co na něm bylo tak zvláštního?"
    Menville kousl do jablka a řekl: " Byl pořád stejný. Byl tam každé poledne. Každý
    den byl v tramvaji cestou do školy i ze školy. Byl tam o přestávkách, seděl ve třídě
    naproti mně, zkrátka jsme spolu chodili do školy. Tak to bylo. Jasně, občas dělal
    opravdu šílené věci."
    "Co jako?" zeptal se Smith.
    "No, měli jsme malou partu o pěti nebo šesti klucích a vždycky jsme se scházeli
    na obědě. každý byl jiný, ale na druhou stranu jsme byli v jádru všichni stejní.
    Russ si ze mě pokaždé utahoval. Však víš, jak to kamarádi dělávají."
    " Utahoval? Jak?"
    "Rád hrál hry. Podíval se na náš všechny a říkal: "Řekněte někdo 'Žebřík'". Pak
    se kouknul na mě a pověděl: "Řekni 'Žebřík'" Já jsem teda řekl: "Žebřík" a
    Russ jen zakroutil hlavou: " Ne, ne. Řekněte 'Žebřík' někdo jinej." Takže nějaký
    jiný kluk řekl 'Žebřík' a všichni se hrozně začali smát, jako by to byla
    obrovská sranda, protože řekl to slovo 'Žebřík' přesně tak, jak měl. Potom se Russ
    obrátil zase na mě. " Těď je řada na tobě, zopakuj to!" Tak jsem řekl znova
    'Žebřík', ale nikdo se tentokrát nezačal smát a já tam jen tak stál a cítil se
    odstrčený.
    Celé to byla jen legrace, jenže já byl hloupý a naivní, takže jsem nikdy
    nepochopil, že to byl jen žertík, který si ze mě ostatní tropili.

    Kristýna Hromádková

    OdpovědětVymazat
  42. Jadýrko - trdýlko (2. část)

    Potom jednou, když jsem byl před Russovým domem, jeden kamarád jménem Pipkin se
    nakláněl z balkóna v obýváku a upustil na mě kočku. Věřil bys tomu? Ta kočka mi
    přistála přímo na hlavě a poškrábala mi celý obličej. Později jsem si uvědomil, že
    jsem klidně mohl přijít i o oko, ale pro Russe to bylo ohromná zábava. On se smál,
    Pip se smál a já vzteky mrsknul tou kočkou přes celou místnost. Russ se rozčílil.
    " No tak, koukej co děláš s tou kočkou!" křičel na mě. "A podívej, co ta kočka
    udělala mně!" křičel jsem zase já. Vážně velká legrace, řekl to úplně všem. A
    všichni se pak smáli, kromě mě."
    "To jsou teda vzpomínky," řekl Smith.
    "Jo, byl tam každý den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Pokaždé při
    obědě, když dojedl jablko řekl: "Jadýrko" a někdo jiný na to: "Trdýlko."
    Russ se potom zeptal: "Kdo je tvůj kámoš?" Všichni ukázali na mě a on po mě ten
    ohryzek dost tvrdě hodil. Bylo to tak pokaždé. Dělo se to nejmíň jednou týdně
    po několik let. Jadýrko-trdýlko."
    "A tohle byl vážně tvůj nejlepší kamarád?" ptal se nevěřícně Smith.
    "Jistě, můj nejlepší kamarád."
    Oba pak stáli dál před hrobem a jedli dál svá jablka. Slunce pálilo stále silněji
    a nezavál ani mírný vánek.
    "Co ti ještě dělal?" zajímal se Smith.
    "Ale, už nic moc. No, někdy při obědě jsem poprosil učitele na psaní, jestli mi
    nepůjčí psací stroj, abych mohl psát, protože já jsem žádný neměl. Po čase
    jsem měl příležitost koupit si vlastní laciný - skoro měsíc jsem nechodil na obědy a
    šetřil si peníze. Nakonec jsem měl dost, abych si mohl pořídit svůj vlastní
    psací stroj a mohl tak psát kdykoli se mi zachce.
    Jednoho dne se tak na mě Russ podívá a povídá: "Můj bože, uvědomuješ si vůbec, co
    ty jsi zač?" Já na to: "Co"? A on říká: "Ty jsi ztvrdlej ovocnej koláč, když si šetříš
    paníze, jenom aby sis koupil tehle idiotskej psací stroj. Voschlej ovocnej koláč."
    Vždycky jsem si řikal, že až dokončim svůj úžasný americký román, pojmenuju ho tak -
    VOschlej ovocnej koláč."
    Smith se ušklíbl: "Lepší než Gatsby, ne?"
    "Jo, Gatsby. To určitě. Každopádně, měl jsem svůj psací stroj."
    Potom oba muži chvíli nic neříkali a jediný zvuk, který byl slyšet, bylo
    žvýkání jablek.
    Ve Smithově tváři se mihl zasněný výraz, a pak najednou zamrkal a zašeptal:
    "Jadýrko." Na to Menville okamžitě zareagoval: "Trdýlko."
    Smith pak řekl: " Kdo je tvůj kámoš?"
    Menville shlížel dolů na náhrobek u jeho nohou, oči doširoka otevřené, odpověděl:
    "Žebřík."
    "Žebřík?" nechápal Smith a zíral na svého přítele.
    "Jo," řekl Menville: "Žebřík."
    Na to Smith zvedl ruku a mrštil svůj ohryzek na vršek náhrobku. Ve stejnou chvíli i
    Menville mrsknul svým ohryzkem dolů, pak ho zvedl a hodil s ním znova a znova až
    byl náhrobek tak zaneřáděný kusy jablek, že ne něm nebylo možno přečíst ani jméno.
    Oba se dívali na ten nepořádek. Potom se Menville otočil a odcházel pryč, kličkoval
    mezi ostatními náhrobky a po tváři se mu koulely slzi.
    Smith na něj volal: "Kam jdeš?"
    Menville, aniž by se otočil, odpověděl ochraptělým hlasem: "Sehnat víc jablek,
    do háje, mnohem víc jablek."

    Kristýna Hromádková

    OdpovědětVymazat
  43. Jadýrka – na debílka!(1. část)
    Na cestě na hřbitov se menville rozhodl, že si potřebují obstarat něco k snědku a tak zastavili auto na okraji silnice blízko pomerančové plantáže, kde byly vystavovány banány, jablka, borůvky a ,samozřejmě, pomeranče.
    Menvill vzal dvě nádherná jablka, velká, lesklá a podal jedno Smithovi.
    Menvill, vypadajíce tajemně, jen utrousil ´Jez, jez. ´ Nechali své bundy v autě a zbytek cesty šli pěšky.
    Jednou uvnitř bran ušli velkou vzdálenost až nakonec došli ke speciální značce.¨
    Smith se podíval dolů a řekl, ´Russ Simpson. Nebyl to tvůj kamarád ze střední?´
    ´Jo,´ řekl Menvill. ´To byl. Člen gangu. Vlastně můj opravdu nejlepší kamarád,Russ Simpson.´
    Nachvíli se zastavili, zakusovali se do svých jablek a žvýkali tiše.
    ´Musel být opravdu vyjímečný,´ řekl Smith. ´Když jsi se sem táhnul celou tu cestu, ale nevzal si žádné kytky.´
    ´Nevzal, jen tyhle jablka jak vidíš.´
    Smith zíral na náhrobek, ´ Co na něm bylo tak zvláštního?´
    Menville se zakousl do svého jablka a řekl ´ Byl pořád stejnej. Byl tam každé odpoledne, byl pokaždé v tramvaji cestou do školy a pak i cestou domů, každý den. Byl tam o přestávce, seděl pokaždý naproti mně a chodili jsme spolu do školy, tak to prostě bylo pořád. Ale někdy dělal šílený věci.´
    ´Jako co?´ řekl Smith.
    ´No, měli jsme takový menší gang o pěti nebo šesti chlapcích, se kterými jsme se vídali o pauze na oběd. Byli jsme úplně jiný, ale na druhou stranu jsme byli ze stejnýho těsta. Pořád si ze mě utahoval, víš, tak jak to kamarádi občas dělávají.´
    ´Utahoval? Jak to myslíš?´
    ´Rád hrával jednu hru. Podíval se na nás všechny a řekl ´Řekněte někdo ´´Granger.´´ ´ Pak se podíval na mě a řekl ´Řekni ´´Granger´´.´Řekl jsem Granger ale on jen zakroutil hlavou a řekl ´Ne, ne, někdo další řekněte ´´Granger´´.´ Tak jeden z kluků řekl ´´Granger´´ a všichni se začali smát, protože to ´´Granger´´ řekl tak jak Russ chtěl. Pak se Russ Otočil zpátky na mě a řekl ´Teď jsi na řadě ty, řekni to.´ A tak jsem řekl ´´Granger´´, ale nikdo se nezačal smát a tak jsem tam zůstal stát a cítil jsem se odstrčený.´
    ´Ale byl to jen trik, byl jsem tak hloupej, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to byl jen vtip a oni si semnou jen hrají.´
    ´Jendou jsem byl u Russe doma a byl tam i jeho kamarád Pipkin, který se nahýbal přes okraj balkónu a hodil po mě kočku. No věřil bys tomu?! Ta kočka přistála na mojí hlavu a poškrábala mi obličej. Později jsem si uvědomil, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russ si ale myslel, že to byl skvělej vtip. Russ i Pip se tomu smáli, tak jsem vzal tu kočku a hodil ji přes celou místnost. Russ se rozzuřil. Koukej se co děláš s tou kočkou!´ řekl. ´Podívej se, co kočka udělala mě!´ brečel jsem. Byl to výbornej vtip, vyprávěl ho každýmu. Všichni se smáli, včetně mě.´
    ´Alespoň nějaká vzpomínka.´ řekl Smith.
    ´Byl tu každý den, byl semnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Pokaždé, o polední pauze, si dal jablko a když ho dojedl,tak řekl ´´Jadýrka.´´ A jeden z jeho kamarádů řekl ´´Na debílka.´´ Russ potom řekl ´´Kdo je tvůj kamarád?´´ Ukázali na mě a on po mě vší silou hodil ten ohryzek. Dělali to pořád, minimálně jednou týdně po několik let. Jadýrka na debílka.´´
    ´A to byl tvůj nejlepší kamarád jo?´
    ´Samozřejmě, můj nejlepší přítel.´
    Stáli tam u hrobu a stále okusovali svá jablka. Slunce začalo být neúnosně horké a nevál ani vánek.
    ´Co dalšího?´ zeptal se Smith.
    Tomáš Sršeň

    OdpovědětVymazat
  44. (2. část)
    ´No, nic moc. Někdy, o polední přestávku, jsem se zeptal učitele, který seděl u psacího stroje, jestli bych si to nemohl vyzkoušet, protože jsem neměl na vlastní. Nakonec sem měl šanci koupit jeden fakt levně, tak jsem si měsíc šetřil peníze za obědy. Nakonec jsem si našetřil dost na vlastní psací stoj a mohl jsem psát kdykoliv se mi zachtělo.´
    ´Jednou se na mě Russ podíval a řekl ´´Můj bože, dovedeš si představit,co ty vůbec jsi zač?´´ Řekl jsem, ´´Co jsem?´´ a on na to, ´´Jsi jen kus zatracenýho ovocnýho koláče, když si šetříš svoje peníze na obědy kvůli blbímu psacímu stroji. Zatracenej ovocnej koláč.´´
    ´Často tak přemýšlím, že až dokončím tu svojí skvělou Americkou novelu,tak jí pojmenuju ´´Zatracenej ovocnej koláč´´. ´
    Smith odpověděl, ´Lepší než Gatsby, co?´
    ´Gatsby, jasně, no každopádně jsem měl psaní stroj.´
    Potom docela ztichli, byly slyšet jen zvuky posledních kousanců do jejich okousaných jablek.
    Přes Smithovu tvář přejel zamyšlený výraz a najednou zašeptal ´Jadýrka.´
    Menville překvapeně zíral na náhrobek a řekl ´Na debílka.´
    Potom Smith řekl ´Kdo je tvůj kamarád?´
    Menvill se podíval na náhrobek blízko jeho nohou vytřeštěnýma očima a řekl ´Granger.´
    ´Granger?´ zeptal se Smith a zíral na kamaráda.
    ´Jo,´ řekl Menville. ´Granger.´
    A tak zvedl Smith ruku a hodil ohryzek na náhrobní kámen.
    Téměř v tu samou chvíli mrštil i Menville svým ohryzkem, potom se pro něj natáhl a hodil ho znovu, takže byl pomník tolik zaneřáděný kousky ohryzků, že i jméno na něm bylo nečitelné.
    Zírali na ten nepořádek. Pak se Menville otočil a šel pryč. Proplétal se mezi náhrobky a po tváři mu kanuly slzy.
    "Kam jdeš?" volal na něj Smith.
    Menville se ani neotočil a sípavým hlasem mu odpověděl: "Sehnat víc jablek, pro rány boží, víc jablek."
    Tomáš Sršeň

    OdpovědětVymazat
  45. Ray Bradbury - Jablíčko na líčko

    1. část
    Cestou na hřbitov se Menvill rozhodl, že by si měli sehnat něco k jídlu, tak zastavili auto u kraje silnice poblíž pomerančového sadu se stánkem, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě také pomeranče.
    Menville si vybral dvě krásná. velká, lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith na to: „Proč?“
    Menville se zatvářil tajemně a řekl: „Jen jez.“ Odložili si bundy do auta a zbytek cesty k hřbitovu šli pěšky.
    Když byli za bránou, ušli ještě velký kus, až konečně stanuli u zvláštního náhrobku.
    Smith shlédl dolů a četl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý kámoš ze střední?“
    „Jo, to je přesně on,“ odpověděl Menville. „Člen naší party. Vlastně můj nejlepší přítel. Russ Simpson.“
    Chvíli tam tak stáli, okusovali jablka a potichu žvýkali.
    „Určitě ti byl velmi blízký, když jsi vážil takovou cestu,“ řekl Smith. „Ale zapomněl jsi přinést květiny.“
    „Ale ne, mám tyhle jabka. Hned uvidíš.“
    Smith pozoroval náhrobek. „Co bylo na něm tak zvláštního?“
    Menville si znovu kousnul do jablka a řekl: „Byl pořád stejný. Byl tam každé odpoledne, pokaždé jezdil tramvají do školy a pak zase zpátky domů, každý den. Byl tam každou přestávku, seděl naproti mně v družině a společně jsme taky chodili na hodiny psaní povídek. A takové věci. Jo a taky jsme občas dělali blbost.“
    „Například?“ zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou malou partu asi pěti nebo šesti kluků, kteří se scházeli v době oběda. Každý byl jiný, ale na druhou stranu jsme všichni byli uvnitř úplně stejní. Russ si mě vždycky tak trochu dobíral, víš, tak jak to kámoši dělají.“
    „Dobíral? Jak?“
    „Rád hrával jednu hru. Vždycky se na všechny podíval a řekl: „Řekněte někdo řeřicha.“ Pak se otočil na mě a řekl: „Řekni řeřicha.“ Tak jsem řekl řeřicha, ale Russ zakroutil hlavou a řekl: „Ne, ne, řekněte to někdo jiný.“ Tak jeden z ostatních kluků řekl řeřicha a všichni se začali smát, velká sranda, protože to vyslovil správně. Pak se Russ zas otočil ke mně: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Tak jsem znova řekl řeřicha, ale nikdo se už nesmál a tak jsem tam tak stál a cítil se hrozně odstrčený.“
    „Byl to jen chyták, ale já jsem byl tak blbej a naivní, že mi nikdy nedošlo, že to je jen vtip a že si ze mě jen dělali srandu. Potom jsem jednou byl u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se naklonil z balkónu v obýváku a pustil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Kočka mi přistála přímo na hlavě a poškrábala mi obličej. Později mi došlo, že mi mohla vyškrábnout oči. Russ si myslel, že to byla velká švanda. Oba dva se s Pipem smáli a já hodil kočkou přes celý pokoj. Russ se naštval a křikl: „Dávej bacha, co děláš s tou kočkou!“ „Tak se podívej, co ta kočka udělala mně,“ křikl já na něj. A on to pak každému vyprávěl, byla do velká prča. Všichni se smáli, kromě mě.“
    „To je mi teda vzpomínka,“ řekl na to Smith.
    „Byl tu každý den, se mnou, můj nejlepší kámoš. Pokaždé na obědě si dal jabko a když ho dojedl, řekl: „Jablíčko“. A jeden z kluků řekl: „Na líčko“. Russ se potom zeptal: „Kdo je tvůj kámoš?“ Ukázali na mě a Russ po mě vší silou hodil ten ohryzek. Tohle byla už rutina. Stávalo se to nejmíň jednou týdně několik let. Jablíčko na líčko.“
    „A tohle že byl tvůj nejlepší kámoš?“
    „Jasně, nejlepší kámoš.“
    Pořád ještě stáli u hrobu a kousali jablka. Slunce pálilo čím dál víc a ani lístek se větrem nepohnul.

    Pavla Slabyhoudová

    OdpovědětVymazat
  46. 2. část
    „Co ještě?“ zeptal se Smith.
    „No už toho moc není. Třeba jednou při obědě jsem požádal učitele psaní, aby mi půjčil jeden psací stroj, protože jsem neměl vlastní. Konečně jsem si mohl koupit vlastní, fakt levný, tak jsem asi měsíc chodil do školy bez oběda, abych si na něj našetřil. Nakonec jsem měl dost peněz na vlastní psací stroj a mohl jsem si psát kdykoliv se mi zachtělo. Jednou se na mě Russ podíval a řekl: „Bože, víš co seš?“ „Co?“ zeptal jsem se. A on na to, že jsem shnilej koláč, co si musí schovávat peníze, aby si mohl koupit blbej psací stroj. Shnilej koláč prý.
    Často jsem si představoval, že tak jednou nazvu svůj velký americký román. Jo, přesně tak bych to nazval: „Shnilej koláč.“
    Smith řekl: „Lepší než Gatsby, hm?“
    „Gatsby, jasně. Každopádně, měl jsem svůj vlastní psací stroj.“
    Potom oba umlkli. Bylo slyšet jen kousání do skoro snědených jablek.
    Přes Smithovu tvář přejel jistý neurčitý výraz, mrknul a znenadání zašeptal: „Jablíčko.“
    Na to Menville rychle: „Na líčko.“
    A Smith se zeptal: „Kdo je tvůj kámoš?“
    Menville se podíval dolů na náhrobek vedle svých nohou, oči doširoka otevřené, a řekl: „Řeřicha.“
    „Řeřicha?“ podivil se Smith a zadíval se na svého přítele.
    „Jo, řeřicha“ odpověděl Menville.
    Na to zvedl Smith ruku a mrskl ohryzkem na náhrobek. Menville v tu ránu udělal to samé, poté se sehnul, zvedl svůj ohryzek a hodil ho znovu, až byl celý náhrobek špinavý od kousků jablka, že ani člověk nemohl přečíst jméno na štítku.
    Chvíli zírali na ten nepořádek. Potom se Menville otočil a odcházel pryč. Proplétal se mezi náhrobky a slzy mu stékaly po tváři.
    Smith za ním volal: „Kam to jdeš?“
    Menville se ani neotočil a řekl chraplavým hlasem: „Pro víc jablek, ksakru. Víc těch zatracených jablek.“

    Pavla Slabyhoudová

    OdpovědětVymazat
  47. Jádřinec-blbinec (1. část)

    Během cesty na hřbitov se Menville rozhodl, že potřebují něco k jídlu, a tak zaparkovali auto na odpočívadle blízko pomerančového háje, kde byly vystavené banány, jablka, borůvky a také samotné pomeranče. Menville vybral dvě nádherná velká lesklá jablka a jedno podal Smithovi.
    „Proč?“ zeptal se Smith.
    Menville jen záhadně odvětil: „Jez, jez.“ Odložili si bundy do auta a zbývající kus cesty ke hřbitovu šli pěšky.
    Když byli za bránou, popošli ještě o kousek dál, než došli ke zvláštnímu náhrobku.
    Smith shlédl a přečetl: „Russ Simpson. Nebyl to náhodou tvůj kamarád ze střední?“
    „Jo.“ odpověděl Menville. „Byl to on. Člen party. Můj nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Chvíli jen tak postávali, zakusovali se do jablek a potichu přežvykovali.
    „Musel bejt fakt výjimečnej,“ řekl Smith. „Šel jsi kvůli němu takovou dálku. Ale nepřinesl jsi žádný kytky.“
    „Ne, jenom tyhle jablka. Však pochopíš.“
    Smith zíral na náhrobek. „Co na něm bylo tak výjimečnýho?“
    Menville ukousl další kus jablka a odpověděl: „Byl pořád stejnej. Byl tu každý poledne, byl tu každej den v tramvaji na cestě do školy a potom na cestě zpátky domů. Byl tu o přestávkách, seděl naproti mně ve třídě a chodili jsme spolu na hodiny tvorby povídek. Takovej byl. Jasně, občas vyváděl lumpárny.“
    „Jaký třeba?“ zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou malou partu pěti šesti kluků, co se scházeli u oběda. Každej z nás byl jinej, ale na druhou stranu jsme všichni měli něco společnýho. Russ měl ve zvyku si mě dobírat, však víš, jak to kamarádi dělaj.“
    „Dobírat? Jak?“
    „Rád vtipkoval. Podíval se na nás a řekl: „Někdo řekněte ‚Granger‘.“ Podíval se na mě a řekl: „Řekni ‚Granger‘.“ Řekl jsem ‚Granger‘, Russ zakroutil hlavou a řekl: „Ne, ne. Někdo jinej řekněte ‚Granger‘.“ A tak jeden z ostatních kluků řekl ‚Granger‘ a všichni se začali smát, s obrovskou odezvou, protože řekl ‚Granger‘ tak, jak měl. Potom se Russ otočil ke mně a řel: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Řekl jsem ‚Granger‘, nikdo se ale nesmál a já tam stál a cejtil jsem se odstrčenej.
    Byl to chyták, ale já byl tak hloupej a naivní, že jsem si neuvědomil, že to byl vtip a že si ze mě dělali srandu.
    Jednou jsem byl u Russe doma a jeden jeho kamarád, jmenoval se Pipkin, se vyklonil z balkonu v obýváku a shodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Kočka mi přistála přímo na hlavě a podrápala mi obličej. Později mi došlo, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russovi to připadalo jako náramná legrace. Smál se, Pip se taky smál a já mrsknul kočkou místností. Russe to pobouřilo. „Podívej, cos tý kočce udělal!“ řekl. „Podívej, co ta kočka udělala mně!“ vykřikl jsem. Každýmu řekl, že to byla obrovská legrace. Všichni se smáli, kromě mě.“
    „To jsou teda vzpomínky.“ řekl Smith.
    „Byl tu každej den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Každou chvíli, během času oběda, jedl jablko, a když ho dojedl, řekl: ‚Jádřinec.‘ Někdo z ostatních kluků se přidal: ‚Baltimore.‘ Russ na to řekl: ‚Kdo je kámoš?‘ Všichni ukázali na mě a on po mě prudce hodil ohryzkem. Bylo to normální; stávalo se to alespoň jednou za týden během několika let. Jádřinec, blbinec.“

    Mikotová Veronika

    OdpovědětVymazat
  48. Jádřinec - cizinec (1. část)
    Na cestě k hřbitovu Menville usoudil, že potřebují sehnat něco k jídlu, a tak zastavili u stánku na okraji vozovky poblíž pomerančového háje, kde měli vystavené banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville vybral dvě velká, lesklá jablka a jedno podal Smithovi.
    Smith se zeptal, ‘Pročpak?’
    Menville tvářící se záhadně jen řekl, ‘Jez, jez.’ Do auta si odložili bundy a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky.
    Poté co prošli branou, ušli ještě velkou vzdálenost, než konečně došli k zvláštnímu náhrobku.
    Smith se podíval dolů a povídá, ‘Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý přítel ze střední?’
    ‘Jo,’ odpověděl Menville. ‘To je on. Člen naší bandy. Vlastně můj úplně nejlepší přítel. Russ Simpson.’
    Chvíli tam stáli, zakusovali se do jablek a tiše žvýkali.
    ‘Musel být vážně výjimečný,’ řekl Smith. ‘Když jsi urazil takovou dálku. Ale nepřinesl jsi žádné květiny.’
    ‘Ne, jen tyhle jablka, jak vidíš.’
    Smith zíral na náhrobek. ‘Co na něm bylo tak zvláštního?’
    Menville se znovu zakousl do jablka a odpověděl, ‘Byl stále stejný. Byl tam každé poledne, v tramvaji na cestě do školy a pak zase zpátky domů, každý den. O přestávce ve třídě vždy seděl naproti mně, zkrátka jsme spolu chodili do školy. Tak takhle nějak. A jistě, občas dělal bláznivé věci.’
    ‘Jako třeba?’ zeptal se Smith.
    ‘No měli jsme tu naší partičku pěti nebo šesti kluků a scházeli jsme se o přestávce na oběd. Každý jsme byly jiný, ale zároveň jsme všichni byli tak nějak stejní. Russ si mě vždycky jaksi dobíral, však víš, jak to mezi kamarády chodí.’
    ‘Dobíral? Jak třeba?’
    ‘Rád hrál jednu hru. Podíval se na nás a říkal, “Řekněte někdo ‘farmář.’” Upřel pohled na mě a řekl, “Řekni ‘farmář.’” Řekl jsem “farmář” a Russ vždy zakroutil hlavou a odvětil, “Ne, ne. Někdo další řekněte ‘farmář.’” Tak další z těch chlapců řekl “farmář” a všichni se smáli, úplně vybuchli smíchy, protože vyslovil “farmář” správně. Pak se Russ otočil na mě a říkal, “Teď jsi na řadě ty, ty to řekni.” Řekl jsem “farmář” a nikdy se nikdo nesmál, a tak jsem tam jenom stál a cítil se odstrčeně.
    ‘Celé to byl podvod, ale já byl tak hloupý, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to je žert, takové věci na mě hráli.
    ‘Nebo jednou, když jsem byl u Russe doma, se nějaký jeho kamarád jménem Pipkin naklonil z balkónu v obýváku a hodil na mě kočku. Věřil byl tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a poškrábala mi obličej. Později jsem si říkal, že mi mohla i vyškrábat oči. Russ si ale myslel, že to byla velká legrace. Russ se chechtal a Pip také, a já tu kočku odhodil přes celou místnost. Russ byl rozhořčený. “Koukni, co děláš s tou kočkou!” prohlásil. “Koukni, co ta kočka udělala mě!” křičel jsem. To byla ohromná psina, a každému to vyprávěl. Všichni se smáli, až na mě.’
    ‘To jsou mi teda vzpomínky,’ řekl Smith.
    ‘Byl tam každý den, se mnou ve škole, můj nejlepší přítel. Jednou za čas, o přestávce na oběd, jedl jablko, a když ho dojedl, zvolal, “jádřinec.” A někdo další z chlapců řekl, “cizinec.”
    Petra Srpová

    OdpovědětVymazat
  49. (2. část)
    Russ se potom zeptal, “Kdo je váš kamarád?” Ukázali na mě a on po mně hodil ohryzek. Tohle byla rutina; stávalo se to nejméně jednou týdně po několik let. Jádřinec - cizinec.’
    ‘A tohle byl tvůj nejlepší přítel?’
    ‘Jistě, můj nejlepší přítel.’
    Stáli tam u toho hrobu, stále se věnovali jezení jablek. Slunce začalo pražit ještě víc, bez zafoukání větříku.
    ‘A co dál?’ zeptal se Smith.
    ‘Ale, nic moc. Jen jednou o přestávce na oběd jsem požádal učitele psaní na stroji, aby mně nechal použít jeden z těch psacích strojů, abych mohl psát, jelikož jsem žádný svůj neměl. Nakonec jsem získal příležitost koupit si jeden opravdu levný, a tak jsem byl asi měsíc bez oběda a šetřil jsem. Konečně jsem měl dost na to, abych si koupil svůj vlastní psací stroj, a tudíž jsem mohl psát kdykoli se mi zachtělo.‘
    ‘Jednoho dne se na mě Russ podíval a říká, “Můj bože, uvědomuješ si, co jsi zač?” Zeptal jsem se, “Co?” Odpověděl, “Jsi zkažená bábovka, co utrácí peníze za tenhle zatracený psací stroj. Zkažená bábovka.”
    ‘Často jsem pak uvažoval, že jednou až dopíšu svůj slavný americký román, pojmenuju ho tak: Zkažená bábovka.’
    Smith poznamenal, ‘Lepší než Gatsby, co?’
    ‘Gatsby, jasně. Každopádně, měl jsem ten psací stroj.’
    Poté ztichli, bylo slyšet akorát jejich zakusování do skoro snědených jablek.
    Na Smithově tváři se objevil zamyšlený výraz. Mrknul a najednou zašeptal, ‘jádřinec.’
    Na což Menville rychle zareagoval, ‘cizinec.’
    Smith se pak otázal, ‘Kdo je tvůj přítel?’
    Menville, vyjeveně hledící dolů na náhrobek u svých nohou, řekl, ‘farmář.’
    ‘Farmář?’ ujistil se Smith, a zíral na svého kamaráda.
    ‘Jo,’ řekl Menville. ‘Farmář.’
    V tom Smith zvednul ruku a hodil ohryzek od svého jablka na vršek náhrobního kamene.
    Menville ihned mrštil ohryzkem také, pak ho sebral a hodil ho podruhé, takže byl náhrobní kámen tak zaneřáděný kousky jablka, že se jméno na náhrobku nedalo rozluštit.
    Zírali na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil a začal odcházet, proplétal se mezi hroby a tváře měl zalité slzami.
    Smith za ním volal. ‘Kam to jdeš?’
    Menville bez ohlédnutí zasípal, ‘Pro víc jablek, do háje, víc jablek.’
    Petra Srpová

    OdpovědětVymazat
  50. Jádřinec-blbinec (2. část)

    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kamarád.“
    Stáli u hrobu a chroupali jablka. Slunce začínalo pálit, bylo úplné bezvětří.
    „Co dál?“ zeptal se Smith.
    „No, nic moc. Občas jsem se během oběda zeptal učitele psaní na stroji, jestli by mě nechal používat jeden z psacích strojů, abych mohl psát, protože jsem neměl svůj vlastní. Nakonec jsem dostal šanci koupit si jeden lacinej, takže jsem byl asi měsíc bez oběda, protože jsem si na něj šetřil právě z peněz na jídlo. Konečně jsem měl dost peněz, abych si mohl koupit svůj vlastní psací stroj a mohl psát kdykoliv se mi zachtělo.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: „Pane Bože, uvědomuješ si, čím jsi?“ „Co jsem?“ zeptal jsem se ho. „Jsi normálně zkaženej koláč , když se vzdáváš peněz na jídlo, jen aby sis koupil ten zatracenej psací stroj.“ odpověděl mi. „Zkaženej koláč.“
    „Často jsem přemýšlel, že až jednou dopíšu svůj velkej americkej román, nazvu ho přesně takhle: Zkaženej koláč.“
    „Lepší než Gatsby, co?“ prohodil Smith.
    „Gatsby, jasně. Každopádně, měl jsem ten psací stroj.“
    Potom stáli tiše, jediným zvukem bylo chroupání jablek.
    Přes Smithovu tvář přeběhl jiný výraz, zamrkal a najednou zašeptal: „Jádřinec.“
    Na to Menville okamžitě odpověděl: „Blbinec.“
    Smith na to: „Kdo je kámoš?“
    Menville shlížel na náhrobek u svých nohou a se široce rozevřenýma očima odpověděl: „Granger.“
    „Granger?“ řekl udiveně Smith a zíral přitom na svého přítele.
    „Jo,“ odvětil Menville. „Granger.“
    Na to Smith zvedl ruku a mrštil svým ohryzkem dolů na náhrobní kámen. Chvíli na to také Menville mrštil svým ohryzkem dolů, poté se pro něj natáhnul, znovu ho zvedl a mrštil jím podruhé, tak, že byl celý náhrobní kámen zaneřáděný kousky ohryzku, že se jméno na náhrobku nedalo přečíst.
    Zírali na ten nepořádek.
    Poté se Menville otočil a vydal se cestou zpět, proplétajíce se mezi náhrobními kameny a se slzami tekoucími po tvářích.
    „Kam jdeš?“ volal za ním Smith.
    Menville, aniž by se otočil, odpověděl chraplavým hlasem: „Pro další jablka, zatraceně, další jablka.“

    Mikotová Veronika

    OdpovědětVymazat
  51. Ohryzek - Kolize
    Během cesty na hřbitov Menville rozhodl, že musí něco sníst, zastavili tedy u stánku s občerstvením poblíž pomerančového háje, kde měli vystavené banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville vybral dvě krásná, lesklá jablka a jedno podal Smithovi.
    Smith překvapeně vyhrkl, „co s tím?“
    Menville se tvářil neproniknutelně, řekl jen, „Jez, jez.“ Bundy nechali v autě a došli zbytek cesty ke hřbitovu.
    Když se ocitli za branou, dlouho kráčeli než se konečně zastavili u jednoho z náhrobků.
    Smith přejel desku pohledem a přečetl, „Russ Simpson. Nebyl to tvůj kamarád ze střední?“
    „Jo“ odvětil Menville. „Byl to on.
    Jeden z naší party. Vlastně můj nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Chvilku mlčky stáli, potichu chroupajíc svá jablka.
    „Musel pro tebe hodně znamenat když sem jedeš takovou dálku, ozval se Smith. Ale neneseš ani kytky.“
    „Ne, jen ty jablka. Uvidíš.“
    Smith se zahleděl na náhrobek. „Co na něm bylo tak zvláštního?“
    Menville se znovu zakousl do jablka než odpověděl, „Byl jistota. Byl tam v poledne, byl v tramvaji na cestě do školy i z ní, každej den. Byl tam o přestávkách, ve třídě seděl naproti mně, chodili jsme spolu na hodiny literatury. A tak podobně. Je jasný, že občas dělal vylomeniny.“
    „Co třeba?“ zajímal se Smith.
    „No, byli jsme taková banda, asi tak šest sedm kluků, co jsme spolu obědvali. Sice jsme byli každej jinej, ale přesto jsme měli něco společnýho. Russ si ze mě občas střílel, znáš to jak to chodí mezi kámošema.“
    „Střílel? Jako jak?“
    „Hráli jsme takovou hru. Podíval se tak na nás a prohlásil: „řekněte někdo jelito.“ Obrátil se ke mně a řekl: „řekni jelito“ já to řekl načež Russ zavrtěl odmítavě hlavou, „Ne, ne. Někdo jinej to řekněte.“ Tak teda někdo jinej řekl „jelito“ a všichni se mohli potrhat, protože řekl „jelito“ tak jak se sluší a patří. Pak se Russ znovu otočil ke mně, „jsi na řadě, řekni to.“ Zas jsem řekl „jelito,“ ale nikdo se už nesmál, připadal jsem si jako hlupák.
    „Byl to všechno fór, ale já jsem byl tak tupej, tak naivní, že jsem jim to sežral.
    „Jednou jsem byl u Russe a jeden z jeho kumpánů, jmenoval se Pipkin, se vyklonil z balkónu v obýváku a hodil na mě kočku. Chápeš to?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a hned mě začala drápat do obličeje. Později mi došlo, že mi mohla klidně vyškrábat oči. Russovi to připadalo strašně srandovní. Russ s Pipem se mohli potrhat a já mrsknul kočkou přes celou místnost. Russ se naštval. „Sakra co to děláš s tou kočkou!“ vyštěkl. „Viděls co dělala ona mně!?“ zařval jsem. Tuhle příhodu pak vyprávěl všem na potkání. Všichni se smáli, až na mě.“
    „To jsou ale zážitky,“ řekl Smith.
    „Vídali jsme se každej den, chodil se mnou do třídy, můj nejlepší kámoš. Vždycky jednou za čas, když měl k obědu jablko, tak jakmile ho dojedl prohlásil, „ohryzek.“ A někdo z ostatních doplnil, „kolize“ Russ pokračoval, „kdo je kámoš?“ Všichni ukázali na mě, a v tu chvíli jsem to tím ohryzkem od Russe pořádně schytal. Byl to takovej rituál, dělali mi to několik let, minimálně jednou týdně. Ohryzek kolize.“
    Jan Kašpárek

    OdpovědětVymazat
  52. Ohryzek - kolize (2. část)
    „A to byl teda tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kámoš.“
    Stáli u hrobu a pomalu dojídali jablka. Slunce pálilo, ani lísteček se nepohnul.
    „Ještě něco?“
    „Ale, nic zvláštního. Občas jsem poprosil učitele psaní, aby mě nechal použít jeden z psacích strojů, protože jsem tehdy ještě neměl vlastní. Když se naskytla příležitost koupit jeden fakt výhodně, měsíc jsem neobědval, protože jsem na něj musel nějak ušetřit. Konečně jsem měl dost, abych si ho mohl koupit a psát kdykoli se mi zachtělo.“
    „Jednou se na mě Russ zadíval a pronesl, „proboha, víš co ty jseš?“ Hlesl jsem, „co?“„ Jseš starej páprda co utratil všechny prachy za mizernej psací stroj. Starej páprda.“
    „Často jsem uvažoval, že až jednou dokončím velký Americký román, tak ho podle toho nazvu: Starej páprda.“
    „Lepší než Gatsby, heh?“ mínil Smith.
    „Gatsby, jistě. Každopádně, měl jsem psací stroj.“
    Pak už mlčeli, bylo slyšet jen chroupání posledních soust.
    Ve Smithově tváři se mihl nepřítomný výraz, zamrkal a náhle zašeptal, „ohryzek.“
    Načež ho Menville rychle doplnil, „kolize.“
    Smith pokračoval, „kdo je kámoš?“
    Menville se zadíval dolů na náhrobek u nohou, oči dokořán, dodal, „jelito.“
    „Jelito?“ Podivil se Smith a zahleděl se na přítele.
    „Jasně.“ Řekl Menville. „Jelito.“
    V tu chvíli Smith napřáhl ruku a mrštil svým ohryzkem o náhrobní desku.
    Téměř současně to samé udělal i Menville a hned se znovu sehnul, sebral ohryzek a hodil jím znovu, takže náhrobek byl v mžiku zasypaný roztříštěnými kusy jablek tak, že nebylo možné ani přečíst jméno.
    Zírali na tu spoušť.
    Pak se Menville obrátil a vydal se na cestu zpět, slzy mu stékaly po tvářích zatímco se proplétal mezi náhrobky.
    Smith za ním zavolal. „Kam jdeš?“
    Menville se neotočil, jen nakřáplým hlasem odpověděl, „Pro víc jablek, do pytle, víc jablek.“

    Jan Kašpárek

    OdpovědětVymazat
  53. Ohryzek - kolize - čáast 2
    „A to byl teda tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kámoš.“
    Stáli u hrobu a pomalu dojídali jablka. Slunce pálilo, ani lísteček se nepohnul.
    „Ještě něco?“
    „Ale, nic zvláštního. Občas jsem poprosil učitele psaní, aby mě nechal použít jeden z psacích strojů, protože jsem tehdy ještě neměl vlastní. Když se naskytla příležitost koupit jeden fakt výhodně, měsíc jsem neobědval, protože jsem na něj musel nějak ušetřit. Konečně jsem měl dost, abych si ho mohl koupit a psát kdykoli se mi zachtělo.“
    „Jednou se na mě Russ zadíval a pronesl, „proboha, víš co ty jseš?“ Hlesl jsem, „co?“„ Jseš starej páprda co utratil všechny prachy za mizernej psací stroj. Starej páprda.“
    „Často jsem uvažoval, že až jednou dokončím velký Americký román, tak ho podle toho nazvu: Starej páprda.“
    „Lepší než Gatsby, heh?“ mínil Smith.
    „Gatsby, jistě. Každopádně, měl jsem psací stroj.“
    Pak už mlčeli, bylo slyšet jen chroupání posledních soust.
    Ve Smithově tváři se mihl nepřítomný výraz, zamrkal a náhle zašeptal, „ohryzek.“
    Načež ho Menville rychle doplnil, „kolize.“
    Smith pokračoval, „kdo je kámoš?“
    Menville se zadíval dolů na náhrobek u nohou, oči dokořán, dodal, „jelito.“
    „Jelito?“ Podivil se Smith a zahleděl se na přítele.
    „Jasně.“ Řekl Menville. „Jelito.“
    V tu chvíli Smith napřáhl ruku a mrštil svým ohryzkem o náhrobní desku.
    Téměř současně to samé udělal i Menville a hned se znovu sehnul, sebral ohryzek a hodil jím znovu, takže náhrobek byl v mžiku zasypaný roztříštěnými kusy jablek tak, že nebylo možné ani přečíst jméno.
    Zírali na tu spoušť.
    Pak se Menville obrátil a vydal se na cestu zpět, slzy mu stékaly po tvářích zatímco se proplétal mezi náhrobky.
    Smith za ním zavolal. „Kam jdeš?“
    Menville se neotočil, jen nakřáplým hlasem odpověděl, „Pro víc jablek, do pytle, víc jablek.“

    Jan Kašpárek

    OdpovědětVymazat
  54. Ohryzek- pařízek 1. část Friedrichová Jana
    Na cestě ke hřbitovu se Menville rozhodl, že potřebují sehnat něco k snědku, a tak zastavili auto na kraji silnice nedaleko pomerančového háje, kde stál stánek s vystavenými banány, jablky, borůvkami a samozřejmě i pomeranči.
    Menville vybral dvě nádherná, velká, lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith se zeptal: "Co s tím?"
    Menville se záhadným pohledem odpověděl:"Jez, jen jez!" Odložili si bundy do auta a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky.
    Když byli za bránou, ušli ještě velkou vzdálenost než konečně došli k jednomu náhrobku. Smith se podíval dolů a řekl:"Russ Simpson. Nebyl to náhodou tvůj kamarád ze střední školy?"
    "Jo," řekl Menville."To byl on. Člen naší party. Vlastně můj úplně nejlepší kamarád. Russ Simpson."
    Chvíli stáli a tiše chroupali jablka.
    "Musel být vážně výjimečný, když sem jedeš takovou dálku," poznamenal Smith. "Ale nepřinesl si žádné květiny."
    "Ne, jenom tyhle jablka. Však uvidíš."
    Smith zíral na náhrobek. "Co na něm bylo tak zvláštního?"
    Menville se znovu zakousl do jablka a odpověděl:"Byl pořád stejný. Byl tam v poledne, každý den byl v šalině na cestě do školy i ze školy. Byl tam o přestávkách, seděl naproti mně v družině a chodil se mnou na předmět literárních povídek. Tak to zkrátka bylo. Jasně, že občas dělal blbiny."
    "Jako třeba,co?" zeptal se Smith.
    "No, měli jsme takovou menší partu pěti, šesti kluků, scházeli jsme se o přestávce na oběd. Každý z nás byl jiný, ale v podstatě jsme byli všichni tak nějak stejní. Russ si mě vždycky trochu dobíral, však víš, jak to kamarádi dělávají."
    "Dobíral? A jak?"
    "Rád hrával jednu hru. Podíval se na nás a řekl:"Řekněte někdo "šafář"." Juknul na mě a řekl:"Řekni "šafář"." Řekl jsem "šafář" a Russ jen zakroutil hlavou a řekl:"Ne, ne. Někdo jiný řekněte "šafář"." Tak jiný kluk řekl "šafář" a všichni se začali smát, jako že je to hrozná sranda, protože řekl "šafář" přesně tak, jak měl. Pak se Russ otočil na mně:"Teď je řada na tobě, řekni to." Řekl jsem "šafář," ale nikdo se už nezasmál a já tam stál a cítil jsem se odstrčený.
    Celé to byl jen kanadský žert, ale já jsem byl tak blbej a naivní, že mi nedošlo, že to na mě jen ušili.
    Jednou jsem byl také u Russe doma a kamarád Pipkin se nahnul z balkónu a shodil na mě kočku. Věřil bys tomu? Přistála mi přímo na hlavě a poškrábala mi obličej. Později mi došlo, že mi klidně mohla vyškrábat i oči. Russovi to připadalo jako ohromná legrace. Oba se s Pipem smáli a já hodil tu kočku přes celou místnost. Russ rozhořčeně namítl:"Dávej pozor na to, co děláš s tou kočkou!" "A viděls, co ona udělala se mnou!" vykřikl jsem. Byla to hrozná sranda, každému o tom musel říct.Všichni se smáli, kromě mě."
    "To jsou teda vzpomínky," podivil se Smith.
    "Byl tam každý den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Vždycky jednou za čas, v době oběda, jedl jablko, a když dojedl, řekl:"Ohryzek." A jeden z kluků řekl:"Pařízek." Russ pak řekl:"Kdo je váš kamarád?" Ukázali na mě a on po mě ten ohryzek hodil- dost tvrdě. To byl obvyklý postup, stávalo se to minimálně jednou za týden po několik let. Ohryzek-pařízek."
    "A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?"
    "No jasně, ten nejlepší."

    OdpovědětVymazat
  55. 2. část- Friedrichová jana

    Stáli u hrobu a chroupali jablka. Slunce pálilo čím dál tím víc a ani lísteček se nepohnul.
    "A co bylo dál?" zeptal se Smith.
    "Už nic moc. No, občas v čase oběda jsem se zeptal učitele psaní na stroji, jestli by mi nepůjčil jeden z psacích strojů, abych si mohl psát, protože jsem doma žádný neměl. Později jsem měl příležitost koupit jeden opravdu levný, tak jsem byl asi měsíc bez oběda, abych ušetřil peníze. Konečně jsem měl dost, abych si mohl pořídit svůj vlastní psací stroj, takže jsem mohl psát kdykoli jsem chtěl.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl, "Bože můj, uvědomuješ si, co jsi?" "A co jsem?" zeptal jsem se ho. "Jsi zkaženej ovocnej koláč, když se vzdáváš peněz jenom proto, aby sis mohl koupit zatracenej psací stroj. Zkaženej ovocnej koláč."
    "Později jsem často přemýšlel, že až jednou dokončím svůj velký americký román, tak ho pojmenuju přesně tak: Zkažený ovocný koláč."
    "Lepší než Gatsby, co?" poznamenal Smith.
    "Jasně, Gatsby. Tak jako tak jsem měl svůj psací stroj."
    Potom už jen mlčeli a jediným zvukem bylo chroupání jablek.
    Na Smithově tváři se objevil nepřítomný výraz, po chvíli mrknul a zašeptal, "Ohryzek" a na to Menville rychle odpověděl, "Pařízek."
    Smith se pak zeptal:"Kdo je tvůj kamarád?"
    Menville se podíval dolů na náhrobek, vytřeštil oči a řekl:"Šafář."
    "Šafář?" podivil se Smith a zíral na svého kamaráda.
    "Jo, šafář," řekl Menville.
    Na to Smith zvedl ruku a mrštil ohryzkem na náhrobek. Hned, jak to udělal, hodil tam svůj ohryzek i Menville, pak se ohnul, zvedl ho a znovu hodil, takže náhrobek byl tak znečištěný kousíčky ohryzků, že nebylo možné přečíst jméno.
    Zírali na ten binec.
    Potom se Menville otočil a odcházel pryč. Zatímco se proplétal mezi náhrobky, slzy mu stékaly po tvářích.
    Smith na něho zavolal:"Kam jdeš?"
    Menville, aniž by se ohlédl, odpověděl ochraptělým hlasem: "Pro další jablka, k sakru, do pekla, další jablka."

    OdpovědětVymazat
  56. Ondřej Kačírek

    Cestou na hřbitov se Menvill rozhodl, že si potřebují obstarat něco k snědku a tak zastavili auto při okraji silnice blízko pomerančové plantáže, kde byly k dispozici banány, jablka, borůvky, a samozřejmě i pomeranče.
    Menvill mezitím vybral dvě nádherná, velká, lesklá jablka a jedno podal Smithovi.Smith se otázal: „Pročpak?"Menville, s tajemným výrazem na tváři pouze řekl: „Jen jez.“ Nechali své bundy v autě a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky. Jakmile prošli bránou pokračovali dál až nakonec došli ke zvláštnímu nápisu. Smith se podívál dolu a řekl, „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý kamarád ze střední?“
    „Jo,“ řekl Menville. „Byl to on. Člen naší bandy. Můj nejlepší kamarád, abych byl přesný. Russ Simpson.“
    Chvíli tak postávali, jedli jablka, a potichu žvýkali.
    „Musel to být opravdu mimořádný přítel, “ prohodil Smith. „jel si sem celou tu cestu, ale vidím, že si s sebou nevzal žádné květiny.“
    „Ne, jen tato jablka, jak můžeš vidět.“
    Smith zíral na náhrobek. „Co na něm tedy bylo tak zvláštního?“
    Menvill si znova ukousl z jablka a řekl: „Byl všude. Byly jsme spolu tu každé poledne. Každé ráno jsme spolu jezdívali tramvají do školy a ze školy. Byly jsme spolu o každé přestávce, seděl hned naproti mně v družině, oba jsme chodili do stejné třídy a na kurz povídek. Bylo to tak. No, jasně že občas vyvedl nějakou tu šílenost.“
    „Jako například?“ Optal se Smith.
    „Jak jsem řekl, měli jsme bandu pěti, šesti kluků. Společně jsme se vídali během oběda. Každý z nás byl naprosto jiný, ale svým způsobem jsme byli všichni stejní. Russ mě občas trochu škádlil, víš, jak to kamarádi dělají.“
    „Škádlíval? Jako jak?“
    „Rád hrával jednu hru. Vždycky se na nás všechny podíval a řekl, „Řekněte někdo Granger. “ Pak se podíval na mě a povídal, „Řekni Granger.“ Tak jsem řekl „Granger“ a Russ vždycky zakroutil hlavou a řekl, „ Ne, ne. Řekněte někdo jiný „Granger“ A tak někdo z bandy řekl „Granger“ a najednou se všichni smáli, velká legrace, protože on řekl „Granger“ tím správným způsobem. Potom se na mě Russ znovu otočil a povídal, „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Tak jsem znovu řekl „Granger“ a nikdo se tomu nesmál a já tam stál a cítil se odstrčený.“
    „V celé té hře byl trik, který mi celou tu dobu nedocházel, protože jsem byl příliš hloupý a naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to byl pouhý žert, aby mě zesměšnili.“
    „A pak jsem se jednou zastavil u Rosse doma a jeden jeho kamarád, Pipkin, se naklonil přes balkon v obýváku a upustil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a podrápala mi obličej. Později jsem si říkal, že mi mohla klidně i vypíchnout oči. Russ to pokládal za skvělý vtip. Oba se s Pipem smáli a já tu kočku hodil přes celou místnost. To Russe rozhořčilo. „Bacha na to,co s tou kočkou děláš!“ zařval. „Bacha na to co ta kočka dělá se mnou!“ Rozbrečel jsem se. Musel to pro něj být opravdu výjimečný vtip, protože ho později vyprávěl snad každému. Všichni se smáli, vyjma mě.
    „Panečku, to je teda zážitek“ řekl Smith.
    „Byl se mnou každý den, i ve škole, můj nejlepší přítel. Každou chvíli měl v ruce během oběda jablko a když ho dojedl, říkal, „Jablíčko“ A jedený z ostatních kluků řekl, „na tričko.“ Russ pak přitakal, „Kdo je tvůj kámoš?“ Najednou všichni ukázali na mě a on po mě vší silou hodil ohryzek. Běžná rutina.; stávalo se to tak jednou za týden během několika let. „Ohryzek - mezek.“

    OdpovědětVymazat
  57. Ondřej Kačírek druhá část

    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kámoš.“


    Stáli u hrobu, pořád pojídali jablka. Slunce hřálo stále tepleji a tepleji a nevanul žádný větřík.
    „A co dál?“ zeptal se Smith
    „Ou, nic moc. Dobrá, občas během oběda jsem se ptával našeho pana učitele psaní na stroji, jestli by mi nepůjčil jeden z psaních strojů, abych mohl něco psát. Svůj vlastní psací stroj jsem neměl. Konečně jsem jednoho dne měl možnost zakoupit jeden psací stroj hodně levně, a tak jsem měsíc, možná víc, šetřil peníze, které jsem měl na oběd. Posléze jsem měl dostatek peněz , abych si koupil svůj první psací stroj a mohl psát kdykoliv se mi zachtělo.
    Jednoho dne se na mě Ross podíval a řekl, „Bože můj, uvědomuješ si, co ty jsi zač?“A já řekl, „ Co jsem zač?“ On na to, „Ty jsi schnilej koláč, který utrácí všechn svý peníze za ten zatracený psací stroj. Schnilej koláč.“
    „Často jsem si později říkával, že až jednou napíšu ten svůj román, pojmenuju ho: schnilej koláč.“
    Smith procedil, „ Lepší než Gatsby, co říkáš?“
    „Gatsby, jasně. V každém případě měl jsem ten psací stroj.“
    A potom byli úplně zticha, byly slyšet jen poslední doznívající zvuky, jak se zakousávali do zbytků jablek.
    Vzdálený výraz najednou přelétl Smithovi přes nos, načež zamrkal víčky a zašeptal, „Ohryzek.“
    Menville rychle reagoval a řekl, „Mezek.“
    Smith poté řekl, „ Kdo je tvůj kámoš?“
    Menville se teď díval před sebe dolů na náhrobek, těsně vedle nohou, a řekl, „ Granger.“
    „Granger?“ řekl Smith a upřeně hleďel na svého přítele.
    „Jo,“ řekl Menvill, „Granger.“
    V tom zvedl Smith ruku a hodil jablko na vršek náhrobního kamene.
    Sotva co se to stalo, Menvill mrštil svým jablkem stejným směrem, potom ho znovu zvedl a hodil ho podruhé na to samé místo tak, že byl náhrobní kámen tak zahňácaný kusy jable, že nebylo možné přečíst ani jméno vyryté na náhrobním kameni.
    Zírali na ten nepořádek.
    Po té se Menvill otočil a šel pryč. Proplétal se kolem náhrobních kamenů, slzy mu stékaly po tvářích.
    Smith na něj zavolal. „Kam jdeš?“
    Menville, aniž by se otočil, řekl chraplavým hlasem, „ Pro další jablka, zatraceně, další jablka.“

    OdpovědětVymazat
  58. OPRAVA
    Jádřinec - Blázinec (1. část)

    Na cestě ke hřbitovu se Menville rozhodl, že potřebují sehnat ještě něco k jídlu, a tak zastavili u stánku na kraji silnice blízko pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče. Menville vybral dvě nádherná, velká a lesklá jablka a jedno z nich podal Smithovi.
    Smith se ho zeptal: „Proč to?“
    Menville se na něj záhadně podíval a řekl: „Jen jez, jez.“ Bundy nechali v autě a zbytek cesty ke hřitovu šli pěšky.
    Potom, co prošli bránou, šli ještě pěkný kus cesty, až nakonec došli k zvláštnímu náhrobku.
    Smith se na něj podíval a četl: „Russ Simpson. Není to tvůj starý přítel ze střední?“
    „Jo,“ odpověděl Menville. „To je přesně on. Člen party. Vlastně můj úplně nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Chvíli tam stáli, zakusovali se do svých jablek a tiše žvýkali.
    „Musel být opravdu výjimečný.“ pronesl Smith. „Jel jsi kvůli němu takovou dálku. Ale nepřinesl jsi žádné kytky.“
    „Ne, jenom tahle jablka. To ještě uvidíš.“
    Smith se upřeně díval na náhrobek. „Čím to je, že byl tak neobyčejný?“
    Menville si ukousl další kus jablka a řekl: „Byl věrný. Byl tu každé poledne, každou cestu tramvají do školy i zpátky domů. Byl tam i o přestávce, seděl naproti mně ve třídě a dokonce jsme spolu chodili na hodiny povídek. Tím to je. Oh jasně, někdy dělal šílené věci.“
    „Jako co?“ zeptal se Smith.
    „No, byli jsme parta pěti nebo šesti kluků, kteří se scházeli vždycky na oběd. Každý jsme byl úplně jiný, ale na druhou stranu jsme byli vlastně všichni stejní. Russ si mě často dobíral, víš, jak to kamarádi dělávají.“
    „Dobíral? A jak třeba?“
    „Měl rád hry. Podíval se na nás a řekl: 'řekněte někdo řeřicha'. Pak se podíval na mě a zopakoval: 'řekni řeřicha'. Tak jsem řekl 'řeřicha', Russ ale zavrtěl hlavou a řekl: 'Ne, ne. Někdo jiný řekněte řeřicha.' A tak někdo z ostatních kluků řekl řeřicha a všichni se začali smát, velký výbuch, protože řekl řeřicha správně. Pak se Russ otočil na mě a řekl: 'Teď je řada na tobě, řekni to.' Já jsem řekl řeřicha, nikdo se ale nesmál a já jsem tam stál a připadal si odstrčený. Celá ta věc byla vlastně jenom podvod, ale já jsem byl tak hloupý, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to celé byl jenom vtip, něco, co na mě jenom hráli. A pak jsem byl jednou u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se vyklonil z balkonu v obýváku a hodil po mně kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a poškrábala mi obličej. Později mě napadlo, že mi klidně mohla vyškrábat oči. Russovi to přišlo jako skvělý vtip. Russ se smál, Pip se taky smál a já jsem švihl tou kočkou přes pokoj. To Russe vytočilo. 'Koukej, co s tou kočkou děláš!' řekl mi. 'Koukej, co ta kočka udělala mně.' vykřikl jsem na něj já. To byl skvělý vtip; řekl to každému. Všichni se smáli, jen já ne.“
    „To jsou teda vzpomínky,“ řekl Smith.
    „Byl tu každý den, i ve škole byl se mnou, prostě můj nejlepší kamarád. Pokaždé, když u oběda dojedl jablko, tak řekl: 'Jádřinec.' A někdo z ostatních kluků na to odpověděl: 'Blázinec.' Russ pak řekl: 'Kdo je tvůj kamarád?' Ukázali na mě a Russ po mně hodil ohryzkem. To byl obvyklý postup; dělo se to několik let přibližně jednou za týden. Jádřinec blázinec.“

    OdpovědětVymazat
  59. OPRAVA
    Mezek ohryzek

    Na cestě na hřbitov se Menville rozhodl, že by si měli dát něco k jídlu, a tak zastavili auto u silnice blízko pomerančového sadu, kde byly také banány, jablka, borůvky a, samozřejmě, pomeranče.
    Menville si vzal dvě velká, lesklá jablka, a jedno podal Smithovi.
    „Jakto?“ zeptal se Smith.
    Menville, s tajemným výrazem na tváři, řekl: „Jen jez.“ Nechali bundy v autě a zbytek cesty ke hřbitovu šli. PĚŠKY.
    Po tom co došli k bráně, pokračovali dál, až nakonec došli ke konkrétnímu náhrobku.
    Smith se podíval dolů a řekl „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starej přítel ze střední?“
    „Jo,“ řekl Menville, „to byl on. Parťák. Vlastně můj nejlepší přítel. Russ Simpson.“
    Chvíli stáli, jedli jablka, a potichu žvýkali.
    „Musel být výjimečný,“ řekl Smith, „šel jsi sem takovou dálku, ale nepřinesl jsi žádné květiny.“
    „Ne, jen tahle jablka. Jak vidíš.“
    Smith zíral na nápis. „Co na něm vůbec bylo tak skvělého?“
    Menville kousl do jablka a řekl: „Byl stále stejný. Každé poledne byl, každé poledne byl v tramvaji a každý den jel do školy a zpátky. Byl tu o každé přestávce, seděl naproti mě v družině, a oba jsme chodili na kurz povídek. Takový byl. No, jasně že občas dělal šílenosti.“
    „Třeba?“ zeptal se Smith.
    „No, měli jsme partu šesti kluků, co se scházeli na obědě. Každý byl jiný, ale na druhou stranu jsme si všichni byli něčím podobní. Russ mě trochu škádlíval, víš, jak to kámoši dělají.“
    „Škádlíval? Jak jako?“
    „Rád hrál takovou hru. Podíval se na nás všechny a řekl ‚Řekněte někdo Granger.‘ Řekl jsem Granger a Russ jen zavrtěl hlavou a řekl: ‚Někdo jiný řekněte Granger, ale správně.‘ Tak někdo jiný řekl Granger a všichni se smáli, velká sranda, protože on prostě řekl Granger správně. Pak se ke mně Russ otočil a řekl: ‚Jsi na řadě. Řekni to.‘ Tak jsem řekl Granger a nikdo se nesmál a já tam stál a cejtil se trapně.
    Byl to chyták, ale já byl tak hloupej, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, v čem byl ten vtip, co to na mě hráli.
    Potom jednou jsem byl u Russe doma a jeho kámoš jménem Pipkin se nahnul přes balkon v obýváku a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála na hlavě a zaryla mi drápky do obličeje. Pozdějš jsem si uvědomil, že mi mohla klidně vyškrábnout oči. Podle Russe to byl výbornej vtip. Russ se smál a Pip se smál a já hodil tu kočku na druhou stranu pokoje. Russ byl naštvanej. „Koukej, co děláš tý kočce!“ řekl. „Koukej, co ta kočka udělala mě!“ křičel jsem. Byla to strašná sranda, řekl to každýmu. Všichni se smáli, kromě mě.
    „To je teda silná vzpomínka,“ řekl Smith.
    „Byl tu každej den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kámoš. Pokaždý, když na obědě jedl jabko, a když ho dojed, řekl ‚ohryzek‘. Další kluk pak řek ‚mezek‘. Russ pak řek ‚Kdo je tvůj kámoš?‘ Ukázali na mě a on po mě prudce hodil ohryzek. Byl to takovej zvyk. Dělo se to aspoň jednou tejdně pár let. Ohryzek mezek.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, nejlepší kamarád.“
    Stáli u hrobu a ještě stále ukusovali svá jablka. Slunce pálilo stále silněji a bylo úplné bezvětří.
    „A dál?“ zeptal se Smith.

    OdpovědětVymazat
  60. OPRAVA
    Jádřinec - Blázinec (2. část)

    „A to byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jo, ten nejlepší.“
    Stáli u hrobu a stále žvýkali svá jablka. Slunce hřálo čím dál tím víc a vítr ani nezafoukal.
    „Ještě něco?“ zeptal se Smith.
    „Oh, už nic moc. No, někdy při obědě jsem poprosil naší učitelku psaní na stroji, aby mě nechala na jednom stroji psát, protože jsem neměl svůj vlastní. Nakonec jsem měl šanci si koupit jeden levný, takže jsem měsíc nechodil na obědy, abych ušetřil peníze. No a tak jsem měl dostatek peněz na koupení svého vlastního psacího stroje, takže jsem mohl psát, kdykoliv jsem chtěl. Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: 'Proboha, uvědomuješ si, co jsi?' Nechápal jsem: 'Co?' A on na to: 'Jsi zkažený ovocný koláč, vzdal ses peněz na obědy, abys mohl koupit zatracenej psací stroj. Zkažený ovocný koláč.' Často jsem myslel na to, že až dokončím svůj velký americký román, pojmenuju ho tak: Zkažený ovocný koláč.“
    Smith řekl: „Lepší než Gatsby, co?“
    „Gatsby, jasně. Tak jako tak, měl jsem psací stroj.“
    Byli úplně potichu, jediný zvuk, který se ozýval, byla ta poslední kousnutí do skoro snědených jablek.
    Na Smithově tváři se objevil zasněný výraz, zamrkal a řekl: „Jádřinec:“
    Na to Menville obratem odpověděl: „Blázinec.“
    Smith řekl ještě: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menville se podíval dolů na náhrobek u nohou, oči dokořán a řekl: „Řeřicha.“
    „Řeřicha?“ podivil se Smith a upřel zrak na svého přítele.
    „Jo.“ řekl Menville. „Řeřicha.“
    Na to Smith zdvihl ruku a hodil jádřinec ze svého jablka na vršek náhrobního kamene.
    Téměř v tom samém okamžiku Menville mrštil svým ohryzkem dolů, pak se pro něj sehnul, sebral ho a znovu ho hodil na náhrobní kámen, takže byl teď tak pokrytý kusy ohryzků že jméno na náhrobku nešlo skoro přečíst.
    Oba zírali na ten nepořádek.
    Potom se Menville otočil, šel pryč, proplétal se mezi náhrobky a po tvářích mu tekly slzy.
    Smith na něj zavolal: „Kam jdeš?“
    Menville se ani neotočil a sípavým hlasem odvětil: „Pro další jablka, zatraceně, pro další jablka.“

    Adéla Hloušková

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. oprava překlepu:
      Na Smithově tváři se objevil zasněný výraz, zamrkal a řekl: „Jádřinec.“

      Vymazat
  61. OPRAVA 2.část
    „Nic moc. No, občas jsem se v době oběda zeptal učitelky, co jsme jí měli na psaní na stroji, jestli by mě nechala použít jeden stroj, abych na něm mohl psát, protože jsem neměl svůj vlastní. Nakonec se mi naskytla příležitost pořídit si jeden opravdu levně, a tak jsem asi měsíc nechodil na obědy, a peníze na ně jsem si šetřil. Nakonec jsem měl našetřeno dost, abych si mohl koupit svůj vlastní psací stroj a mohl jsem si psát kdykoliv jsem chtěl.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řek: ‚Pane bože, víš, co seš?‘ ‚Co?‘ zeptal jsem se. ‚Seš okoralej ovocnej koláč, když svoje peníze na obědy utratíš za debilní psací stroj. Okoralej ovocnej koláč.‘
    Pozdějš jsem si říkal, že až jednoho dne dopíšu svůj velkej americkej román, přesně tak ho pojmenuju. Okoralej ovocnej koláč.“
    „Lepší než Velkej Gatsby, co?“ řekl Smith.
    „Jasně, Velkej Gatsby. No každopádně, měl jsem psací stroj.“
    Pak byli potichu, byl slyšet jen zvuk kousání do jejich mizejících jablek.
    Smith se zatvářil nepřítomně, mrknul a zašeptal: „Ohryzek.“
    Na to Menville rychle odpověděl: „Mezek.“
    Smith potom řekl: „Kdo je tvůj kámoš?“
    Menville, se zrakem upřeným na nápis u svých nohou a očima doširoka otevřenýma, řekl: „Granger.“
    „Granger?“ zeptal se Smith a zkoumavě se zadíval na svého přítele.
    „Jo,“ řekl Menville. „Granger.“
    Na to Smith zvedl ruku a hodil svůj ohryzek na vršek náhrobku.
    Hned na to hodil dolů svůj ohryzek i Menville, pak ho zvedl a znovu ho hodil, až byl náhrobek tak zašpiněný kusy jablka, že nápis přestal být čitelný.
    Koukali se na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil a odcházel pryč, proplétal se mezi náhrobními kameny, a po tvářích mu tekly slzy.
    Smith na něj zavolal. „Kam jdeš?“
    Menville, aniž by se otočil, řekl chraplavým hlasem „pro další jabka doprčic, další jabka.“

    Dejlová, Černá

    OdpovědětVymazat
  62. Jádřinec-chudinec
    1.část

    Cestou na hřbitov Menville rozhodl, že je potřeba sehnat něco k snědku, a tak zastavili u stánku na kraji silnice blízko pomerančového háje, kde byly vystavené banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville vybral dvě nádherná, velká lesklá jablka a jedno podal Smithovi.
    Smith se zeptal: „Jak to?“
    Menville jen se záhadným výrazem řekl: „Jez, jez.“ Sbalili saka do auta a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky.
    Jak se ocitli za brankou, ušli ještě kus cesty, než se konečně dostali k jednomu zvláštnímu náhrobku.
    Smith se podíval dolů a řekl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý přítel ze střední školy?“
    „Jo,“ řekl Menville. „To byl on. Vlastně můj úplně nejlepší přítel. Russ Simpson.“
    Chvíli stáli, kousali do jablek, tiše žvýkali.
    „Musel být dost výjimečný,“ řekl Smith. „Jel jsi až sem. Ale nepřinesls žádné květiny.“
    „Ne, jen ta jablka. Uvidíš.“
    Smith se upřeně díval na náhrobek. „Co na něm bylo tak výjimečného?“
    Menville znovu kousl do jablka a řekl: „Byl stálý. Byl tu každé poledne, byl každý den v tramvaji cestou do školy a pak zase zpátky domů. Byl tu o přestávkách, seděl naproti mně v družině a společně jsme chodili na hodiny literárních povídek. Takové to bylo. No, jistě, občas dělal blázniviny.“
    „Co třeba?“ zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou malou partu pěti nebo šesti kluků, scházeli jsme se v poledne. Byli jsme každý jiný, ale na druhou stranu jsme v podstatě byli všichni tak nějak stejní. Russ mě tak trochu popichoval, přece víš, jak to kamarádi dělávají.“
    „Popichoval? Jak třeba?“
    „Rád hrál jednu hru. Podíval se na nás všechny a řekl: ‚Řekněte někdo Řehoř.‘ Koukl na mě a řekl: ‚Řekni Řehoř.‘ Já na to ‚Řehoř‘ a Russ zakroutil hlavou a řekl: ‚Ne, ne! Někdo jiný řekněte Řehoř.‘ Tak jeden z ostatních řekl ‚Řehoř‘ a všichni se smáli, velkej ohlas, protože řekl Řehoř tím správným způsobem. Pak se Russ otočil ke mně a řekl: ‚Teď jsi na řadě ty, řekni to.‘ Řekl jsem Řehoř, a nikdo se nesmál; stál jsem tam a připadal si odstrčený.
    Celé to byl jen trik, a já byl tak hloupý, tak naivní, že mi nikdy nedošlo, že to je vtip, způsob, jakým si se mnou hráli.
    Pak jsem byl jednou u Russe doma a jeho přítel Pipkin se vyklonil z balkonu v obývacím pokoji a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu? Přistála mi přesně na hlavě a poškrábala obličej. Později mi došlo, že mi mohla vydrápat oči. Russ to měl za ohromný vtip. Russ se smál a Pip se smál, a já tou kočkou mrštil celou místností. Russe to pobouřilo. ‚Dávej bacha, co děláš s tou kočkou!‘ řekl. ‚Dávej bacha, co ta kočka dělala se mnou!‘ vyjel jsem. To byl veliký vtip; vyprávěl ho každému. Všichni se smáli kromě mě.“
    „To je teda vzpomínka!“ řekl Smith.
    „Byl tu každý den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší přítel. Jednou za čas, o poledni, jedl jablko, a když ho dojedl, řekl: ‚Jádřinec.‘ A jeden z kluků řekl: ‚Chudinec.‘ Russ potom řekl: ‚Kdo je tvůj kamarád?‘ Ukázali na mě a on po mě ten jádřinec tvrdě hodil. To bylo normální; stávalo se to přinejmenším jednou týdně pár let. Jádřinec - chudinec.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší přítel?“
    „Ovšem, můj nejlepší přítel.“

    Roberto Gaínza

    OdpovědětVymazat
  63. Jádřinec-chudinec
    2.část


    Stáli tam u hrobu, stále jedli jablka. Slunce pálilo čím dál více a nikde ani vánek.
    „Co dál?“ zeptal se Smith.
    „No, nic moc! Vlastně, občas jsem se v poledne ptal učitele psaní na stroji, jestli bych mohl použít jeden z těch psacích strojů, abych mohl psát, protože jsem svůj vlastní neměl.
    Konečně jsem měl šanci jeden si koupit dost levně, tak jsem asi měsíc nechodil na oběd a šetřil si peníze. Nakonec jsem měl dost peněz na to, koupit si svůj vlastní psací stroj, takže jsem mohl psát, kdykoli se mi chtělo.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: ‚Můj bože, uvědomuješ si, co jsi?‘ Já na to: ‚Co?‘ On řekl: ‚Jsi zaschlá baba, když šetříš peníze, aby sis mohl koupit zatracenej psací stroj! Zaschlá baba.‘
    Později jsem často přemýšlel, že až dokončím svůj velký americký román, takhle ho nazvu: Zaschlá baba. “
    Smith řekl: „Lepší než Gatsby, co?“
    „Gatsby, jasně. V každém případě, psací stroj jsem měl.“
    Pak mlčeli, bylo slyšet jen chroupání mizejících jablek.
    Smithovi přelétl přes tvář jiný výraz, zamrkal a najednou zašeptal: „Jádřinec.“
    Na což Menville ihned zareagoval: „Chudinec.“
    Smith pak řekl: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menville se široce otevřenýma očima podíval na náhrobek u svých nohou a řekl: „Řehoř.“
    „Řehoř?“ řekl Smith a zíral na svého přítele.
    „Jo,“ řekl Menville. „Řehoř.“
    Vtom Smith napřáhl ruku a mrštil svým ohryzkem o náhrobek.
    Hned na to svůj ohryzek hodil i Menville, sehnul se, znovu ho sebral a hodil jím podruhé, takže už byl náhrobní kámen tak posetý kousky jablek, že už se nedalo přečíst jméno na náhrobku.
    Zírali na ten nepořádek.
    Potom se Menville otočil a vydal se pryč, kličkoval mezi hroby, slzy mu tekly po tváři.
    „Smith na něj zavolal: „Kam jdeš?“
    Menville, aniž by se ohlédnul zpět, odpověděl chraplavým hlasem: „Pro víc jablek, ksakru, pro víc jablek!“

    Roberto Gaínza

    OdpovědětVymazat
  64. Jadýrko - na tílko (1/2) Dolejš - S ODSTAVCEMA !!


    Cestou na hřbitov se Menvill rozhodl, že potřebují vyzvednout něco k zakousnutí a tak zastavili auto u krajnice blízko pomerančového sadu, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville sebral dvě parádní, nablýskaná jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith se zeptal, „k čemu?“
    Menville, tvářící se záhadně, jen pronesl, „jez, jez.“ Uložili své bundy do auta a ušli zbytek cesty na hřbitov pěšky.
    Po vstupu branou ušli ještě dlouhou cestu než dorazili na zvláštně označené místo. Smith pohleděl dolů a pronesl: „Russ Simpson. Nebyl to tvůj starý kamarád ze střední?“
    „Jo,“ odpověděl Mensvill. „To byl on.
    Člen party. Vlastně můj úplně nejlepší kamarád, Russ Simpson.“
    Chvíli stáli a potichu ukusovali svá jablka.
    „Musel být opravdu výjimečný,“ poznamenal Smith. „Šel si až sem a nepřinesl ani květiny?“
    „Ne, jen tyhle jablka. To pochopíš.“
    Smith si prohlížel náhrobek. „Co na něm bylo tak zvláštního?“
    Menvill si ukousnul další sousto a řekl: „Byl na něj spoleh. Každé poledne byl v tramvaji na cestě do školy a pak cestou zpátky. Každý den. Seděl naproti v družině a tak nějak jsme spolu chodili do třídy. No samozřejmně, občas dělal šílenosti.“
    „Jako třeba?“ Zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou malou partu pěti, šesti lidí, kteří se sházeli u oběda. Každý z nás byl jiný, ale na druhou stranu, jsme všichni byli stejní. Russ si mě tak trochu dobíral, víš jak to přátelé dělají.“
    „Dobíral? Jak třeba?“ reagoval Smith.
    „Rád hrával takovou hru. Podíval se na nás a pronesl: „Řekněte šafář.“ Řekl jsem šafář a Russ zakroutil hlavou a řekl: „Ne ne, někdo jiný řekněte šafář.“ A tak někdo další z kluků řekl šafář a všichni se zasmáli. Velká švanda, protože řekl šafář tak jak se to říkat má. A pak se Russ obrátil ke mně a řekl: „Teď je řada na tobě, řekni to.“ Tak jsem řekl šafář, nikdo se nezasmál a já tam stál a cítil se odstrčeně.
    „Byla to finta, ale byl jsem moc hloupý, moc naivní na to abych dokázal pochopit, že to byl vtip, nějaká sranda, kterou na mě ušili.
    Pak jednou, když jsem byl u Russe doma, jeho kamarád jménem Pipkin se vyklonil z balkónu v obýváku a upustil na mě kočku. Chápeš to?! Ta kočka mi přistála přímo na hlavě a zaryla se mi do obličeje. Mohla mi vyškrábnout oči jak jsem si později uvědomil. Russ myslel, že to byl skvělý žertík. Russ se smál, Pip se smál a já odhodil kočku přes místnost. To Russe rozčílilo. „Dávej bacha co s tý kočce děláš!“ Řekl. „Dávej bacha co ta kočka dělá mně!“ Zaječel jsem. To byla ohromná sranda, vyprávěl to každému. Všichni se smáli, až na mě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jadýrko - na tílko (2/2) Dolejš - S ODSTAVCEMA !!


      „To sou tedy vzpomínky.“ pronesl Smith.
      „Každý den byl ve škole semnou. Můj nejlepší kamarád. Jednou za čas při obědě, když dojedl jablko, řekl: „Jadýrko,“ a další z kluků řekl „na tílko.“ Russ řekl: „Kdo je váš kámoš?“ Ukázali na mě a on ho po mně prudce vrhnul. To byl zvyk, stávalo se to alespoň jednou týdně několik let. Jadýrko na tílko.“
      „A to byl tvůj nejlepší kamarád?“ „Jasně, můj nejlepší kamarád.“ Stáli tam u hrobu a stále přežvykovali svá jablka. Slunce začínalo pálit a bylo naprosté bezvětří.
      „Co dál?“ zeptal se Smith.
      „Eh, nic moc. No, někdy jsem se během pauzy na oběd ptal učitele na psaní na stroji, jestli by mě nechal jeden stroj použít, protože jsem vlastní doma neměl. Nakonec jsem měl příležitost si jeden opravdu levný pořídit, protože jsem asi měsíc nebo tak býval bez oběda a šetřil si peníze. Konečně jsem měl dost abych si pořídil svůj úplně vlastní psací stroj a tak jsem mohl psát kdykoliv jsem chtěl.
      Jednoho dne se na mě Russ podíval a povídá: „Bože uvědomuješ si, co jseš?“ „Co?“ zeptal jsem se. „Jseš stará bábovka, vyhodit všechny svoje peníze za ten hroznej psací stroj. Stará bábovka!“
      Často jsem si říkal, že jednoho dne, až dokončím svůj velký americký román, nazvu ho stará bábovka.“
      Smith navázal: „Lepší než Gatsby, hm?“
      „Než Gatsby určitě, každopádně jsem měl psací stroj.“
      Poté byli chvíli ticho a jediný zvuk, který bylo slyšet bylo přežvykování jejich posledních soust.
      Na Smithově tváři se objevil zadumaný výraz, pak mrknul a náhle zašeptal: „Jadýrko.“
      Na to Menvill rychle odpověděl: „Na tílko!“
      Poté se Smith zeptal: „Kdo je váš kámoš?“
      Menvill se podíval dolů na náhrobek u jeho nohou s očima dokořán a řekl: „Šafář.“ „Šafář?“ Podivil se Smith a zíral na svého kamaráda.
      „Ano,“ odpověděl Menvill, „šafář.“
      Na to Smith zdvihnul ruku a hodil zbytkem svého jablka o vršek hrobu. Nestihl to však dříve, než Menvill, který se po vrhnutí svého ohryzku, natáhl k zemi, znovu ho sebral a hodil ho podruhé tak, že byl náhrobek kousky jadérek opatlaný, že nebylo možné přečíst jméno na náhrobku.
      Stáli tam a zírali na tu spoušť.
      Pak se Menvill otočil a začal kráčet mezi hroby zpět se slzami stékajícími po tvářích.
      Smith na něj volal: „Kampak jdeš?“
      Menvill se neohlédl a jen odpověděl rozechvělým hlasem: „Pro další jablka, k sakru. Mnohem víc jablek, krucinál.“

      Vymazat
  65. Ohryzek - pařízek (část první) OPRAVA

    Na cestě ke hřbitovu se Menville rozhodl, že si potřebují sehnat něco k jídlu. Zastavili tedy auto na kraji silnice poblíž pomerančového háje, kde byly k dispozici banány, jablka, borůvky a, přirozeně, pomeranče.
    Menville si vybral dvě nádherná, velká a šťavnatá jablka a jedno podal Smithovi.
    Smith řekl, „Co s ním?“
    Menvillovi po tváři přeběhl záhadný pohled a pouze poznamenal „No tak, jez.“ Bundy nechali v autě a zbytek cesty ke hřbitovu šli pěšky.
    Jakmile prošli hřbitovní branou, ušli velkou vzdálenost, než konečně dorazili k náhrobku.
    Smith se podíval dolů a řekl, „Russ Simpson. Nebyl to náhodou tvůj starý přítel ze střední?“
    „Pravda,“ řekl Menville. „Je to tak. Jeden z členů naší bandy. Můj nejlepší přítel, abych byl přesný. Russ Simpson.“
    Chvíli jen tak postávali. Zakusovali se do svých jablek a potichu žvýkali.
    „Musel být opravdu zvláštní,“ poznamenal Smith. „Jel jsi sem celou tu dálku, ale nevzal jsi s sebou žádné květiny.“
    „Ne, jenom jablka, počkej, uvidíš.“
    Smith upřeně hleděl na náhrobek. „Co na něm tedy bylo tak zvláštního?“
    Menville se ještě jednou zakousl do jablka a řekl, „Byl všude. Byli jsme spolu každé poledne. Byli jsme v tramvaji na cestě do školy i zpátky domů. Každý den. Byli jsme spolu o přestávkách, seděl naproti mně v družině a chodili jsme do stejné třídy. Asi tak. Jistě, příležitostně vyváděl hlouposti.“
    „Jako například?“ Zeptal se Smith.
    „No, měli jsme takovou bandu pěti, možná šesti kluků. Scházeli jsme se v době obědu. Byli jsme rozdílní, ale na druhou stranu jsme měli i hodně společného. Russ si mě čas od času dobíral. Víš, jak to mezi přáteli chodí.“
    „Dobíral? Jako například?“
    „Rád hrával jednu hru. Podíval se na nás a řekl, „řekněte tříska.“ Pak se podíval na mě a řekl, „řekni tříska.“ A já řekl „tříska“ a Russ vždycky zakroutil hlavou a řekl „Ne, ne. Někdo jiný řekněte „tříska.“ Takže někdo z ostatních řekl „tříska“ a všichni se smáli, mělo to velký úspěch, protože on řekl „tříska“ správně. Pak se na mě Russ otočil a řekl: „Teď si na řadě ty, řekni to.“ Já řekl „tříska“ nikdo se ale nesmál a já sem tam tak stál a cítil se odstrčený.“
    „V celém tom jen chyták, ale já byl příliš hloupý, naivní, než abych přišel na to, že je to jenom vtip, dělali si ze mě legracii.“
    „Pak sem byl jednou u Russe doma a jeho kamarád, Pipkin, se naklonil přes balkon v obýváku a pustil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi přistála rovnou na hlavě a poškrábala mi obličej. Mohla mi třeba vyškrábat oči, jak sem si uvědomil až později. Russ to pokládal za skvělý vtip. Oba se s Pipem smáli a já tu kočku zahodil přes celou místnost. To Russe rozhořčilo. „Dávej bacha, co s tou kočkou děláš!“ zařval. „Podívej, co ta kočka udělala mě.“ fňukal jsem já. Každému vyprávěl, jaká to byla ohromná psina a všichni se smáli, až na mě.“
    „To jsou teda zážitky.“ podivil se Smith.
    „Byl se mnou každý den, i ve škole. Můj nejlepší kamarád. Každou chvíli měl v ruce během oběda jablko, a když ho dojedl, řekl: „Ohryzek.“ A jeden z chlapců řekl „pařízek.“ A Russ pak přitakal „Kdo je tvůj kámoš?“ Všichni ukázali na mě a on po mě vší silou hodil ohryzek. Dělali to běžně. Opakovali to alespoň jednou týdně během několika let. „Ohryzek - pařízek.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jistě, můj nejlepší kamarád.“

    Viktor Bambásek + Veronika Frajerová

    OdpovědětVymazat
  66. Ohryzek - pařízek (část druhá) OPRAVA

    Postávali u hrobu a stále jedli svá jablka. Slunce začínalo pálit a bylo úplné bezvětří.
    „A co dál?“ zeptal se Smith.
    „Ale, nic moc. Dobře, jednou za čas, při obědě, jsem se zeptal učitele psaní na stroji, zda by mi nepůjčil jeden z psacích strojů, abych mohl psát. Doma jsme totiž žádný neměli. Konečně jsem jednoho dne měl možnost koupit si jeden opravdu levný. Vydržel jsem tedy zhruba měsíc bez oběda, abych něco ušetřil. Konečně jsem měl dost peněz, abych si koupil svůj první psací stroj a mohl psát kdykoli se mi zachtělo.“
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: „Bože, uvědomuješ si, co se z tebe stalo?“ A já odpověděl „Co?“ On na to: „Shnilej koláč, kterej utratí všechny svý peníze, aby si koupil zatracenej psací stroj. Shnilej koláč.“
    „Často jsem si říkal, že až jednou dopíšu ten svůj první velký americký román, nazvu ho přesně takhle: Shnilej koláč.“
    „Lepší než Gatsby, že jo?“ řekl Smith
    „Gatsby, jistě. Každopádně, měl jsem svůj psací stroj.“
    Potom stáli tiše, jediný zvuk vydávalo žvýkání téměř snědených jablek.
    Smithovi přeběhl přes obličej stín, mrkl na Menvilla a zašeptal „Ohryzek.“
    No to Menville rychle reagoval „Pařízek.“
    Smith odpověděl: „Kdo je tvůj kámoš?“
    Menville se zadíval na náhrobek u svých nohou, oči široce otevřené a řekl: „Tříska.“
    „Tříska?“ Smith udiveně zíral na svého přítele.
    „Jasně,“ řekl Menville, „tříska.“
    Na to se Smith rozpřáhl a hodil svůj ohryzek na vršek náhrobku.
    Ještě než dopadl, mrštil Menville svým ohryzkem, Poté se pro něj znovu sehnul a mrštil jím znovu tak, že byl celý náhrobek zaneřáděný kusy jablek. Nebylo možné přečíst ani jméno zesnulého.
    Zírali na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil a šel pryč. Proplétal se mezi náhrobky a slzy mu kanuly po tvář.
    „Kam jdeš?“ volal za ním Smith.
    Menville, aniž by se otočil, odpověděl roztřeseným hlasem: „Pro další jablka, k sakru, další jablka.“

    Viktor Bambásek+Veronika Frajerová

    OdpovědětVymazat
  67. Po cestě na hřbitov se Menville rozhodl, že potřebují něco k jídlu, zastavili auto na kraji silnice vedle pomerančového sadu kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky, a samozřejmě, pomeranče.
    Menville vybral dvě krásná, velká, lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
    Smith řekl: „K čemu ?"
    Menville, s tajemným výrazem, řekl, „Jez, jez..." Složili svá saka do auto šli dál na hřbitov.
    Když byli uvnitř, prošli celkem delší kus cesty než se zastavili u hrobu.
    Smith se podíval dolů a řekl, „Tohle byl on. Jeden z gangu. Vlastně můj nejlepší přítel. Russ Simspson.Nebyl to tvůj kamarád ze střední?"
    Chvilku stáli, jedli jablka a tiše žvýkali.
    „Musel být vyjímečný." řekl Smith. „Šel jsi takovou dálku..Ale nepřinesl jsi žádné květiny."
    „Ne,jen tyhle jablka. Uvidíš."
    Smith zíral na náhrobek. „čím byl tak vyjímečný?"
    Menville kousl do jablka a řekl, „Byl takový..pořád stejný. Byl tam každé poledne, byl každý den v tramvaji na cestě do školy a potom zase domů.Byl tam o přestávce, seděl ve třídě naproti mně a zkrátka jsem spolu chodili do školy. Bylo to prostě tak.
    Jo jasně, někdy dělal šílené věci.“
    „Jako třeba?"
    „No, měli jsme svojí partu, bylo v ní tak pět, šest kluků a potkávali jsme se vždy u oběda. Každý z nás byl jiný, ale zároveň jsme v určitém smyslu byli všichni stejní. Russ měl občas narážky, však víš, tak, jak to kamarádi dělávaj."
    „Jako jak?"
    „Rád hrál hru. Podíval se na nás všechny a řekl, „Někdo řekněte 'Granger'." Podíval se na mě a řekl, „Řekni 'Granger'." Tak jsem to udělal a on jen zatřásl hlavou a řekl: „Ne, ne. Někdo jiný řekněte 'Granger'!“ A pakto řekl někdo další a všichni se začali smát, obrovská sranda, protože řekl Granger přesně tak, jak měl. Pak se ke mně Russ otočil zpátky a zase mi říká: „Teď je řada na tobě, zopakuj to!“ Tak jsem znovu řekl 'Granger', ale nikdo se nezačal smát a já tam jen tak stál a cítil jsem se odstrčen.“
    „Byl to chyták ale já byl tak hloupý, tak naivní, nikdy mi nedošlo, žeto byl vtip, co na mě ušili."
    „A pak jednou jsem byl u Russe doma a jeho kamarád Pipkin se nahnul z balkonu v obýváku a hodil na mě kočku. Věřil bys tomu?! Ta kočka mi spadla přímo na hlavu a poškrábala mi obličej. Mohla mi vyškrábat oči, jak jsem si později uvědomil. Russovi to připadalo jako skvělý vtip. Russ i Pipkin se smáli, a já kočku odhodil přes celou místnost. Russ byl naštvaný. „Dávej bacha co děláš s tou kočkou!" řekl. „A ty dávej bacha co ta kočka dělá mně!" Zakřičel jsem. Byl to obří vtip,řekl to všem. Všichni se smáli, kromě mě."
    „To jsou teda vzpomínky", poznamenal Smith.
    „Byl tam každý den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Čas od času, při obědě, jedl jablko a když ho snědl,říkávál „ohryzek".A někdo další z kluků řekl „pařízek". Russ pak dodal, "Kdo je tvůj kamarád?" Ukazovali na mě a on na mě vší silou hodil ten ohryzek. Tak to bylo vždy, stávalo se to alespon jednou týdně několik let. Ohryzek-pařízek."
    „A tohle byl tvůj nejlepší přítel?"
    „Jistě, můj nejlepší přítel."
    Stáli u hrobu a stále jedli jablka. Slunce pálilo čim dál tim víc a ani vánek nezafoukal.


    Eva Ricklová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „Co ještě?"
      „No, nic moc. No, vlastně někdy u oběda jsem se zeptal učitele, co nás učil psaní na stroji, jestli mi půjčí jeden ze strojů abych mohl psát, protože jsem neměl vlastní. Konečně jsem měl možnost koupit si jeden vlastní celkem levně, takže jsem nechodil na obědy měsíc nebo tak nějak, abych si šetřil peníze. A pak jsem konečně měl dost peněz abych si koupil vlastní psací stroj a mohl jsem psát kdykoli jsem chtěl."¨
      „Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl, „Bože! Uvědomuješ si, co jsi?!" „Co?" Russ řekl, „Jsi shnilej koláč, vzdát se všech peněz kvůli pitomýmu stroji. Shnilej koláč."
      „Často jsem pak přemýšlel, že až jednoho dne dokončím můj velký americký román, nazval bych ho tak: Shnilej koláč."
      „Lepší než Gatsby,hm?"
      „Gutsby, jasně. Každopádně jsem měl psací stroj."
      Najednou ztichli, bylo slyšet jen poslední ukusování skoro snědených jablek.
      Smith se najednou zatvářil chladně, mrknul a zašeptal, „Ohryzek."
      Na což Menville rychle odpověděl, „Pařízek."
      Smith dodal, „Kdo je tvůj přítel?"
      Menville se podíval dolů ke svým nohám na náhrobek,oči měl dokořán.„Granger".
      „Granger?" ptal se Smith a zíral na svého kamaráda.
      „Jo.." řekl Menville. „Granger."
      V tom okamžiku napřáhl Smith ruku a hodil svůj ohryzek dolů na náhrobek.
      Hned potom Menville hodil ten svůj, pak ho znovu sebral a hodil ho znovu. Náhrobek byl tak zašpiněný kusy jablek že se nedalo přečíst ani jméno.
      Dívali se na ten nepořádek.
      Potom se Menville otočil a šel pryč,chodil mezi náhrobky a po tvářích mu stékaly slzy.
      Smih na něj zavolal: „Kam jdeš?“
      Menville se neotočil a řekl chraplavým hlasem: „Sehnat další jablka, sakra, další jablka.“

      Eva Ricklová

      Vymazat
  68. OPRAVA
    Jádřinec Vavřinec (1.část)

    Cestou na hřbitov Menville usoudil, že si potřebují sehnat něco k jídlu, a tak zastavili auto u silničního stánku blízko pomerančového háje, kde byly vystaveny banány, jablka, borůvky a samozřejmě pomeranče.
    Menville si vybral dvě skvělá, velká, lesklá jablka a podal jedno Smithovi.
    „Proč?“ podivil se Smith.
    Menville s tajemným výrazem jen řekl: „Jez, jez.“ Uložili si bundy do auta a došli zbytek cesty na hřbitov.
    Za branami ušli kus cesty, než konečně přišli k náhrobku.
    Smith se podíval dolů a řekl: „Russ Simpson. Nebyl to náhodou tvůj kamarád ze střední?“
    „Jo.“ řekl Menville. „Byl to on. Člen party. Vlastně můj nejlepší kamarád. Russ Simpson.“
    Nějakou dobu tam stáli, kousali jablka a tiše je přežvykovali.
    „Musel bejt fakt výjimečnej,“ řekl Smith. „Šel jsi sem celou tu cestu, ale nepřinesl jsi žádný kytky.“
    „Ne, jenom tyhle jabka. Uvidíš.“
    Smith zíral na náhrobek. „Co na něm bylo tak výjimečnýho?“
    Menville si zase kousl jablka a řekl: „Byl pořád stejnej. Byl tu každý poledne, cestoval tramvají do školy a ze školy každej den. Byl tu o přestávkách, seděl naproti mně ve školní místnosti a chodili jsme spolu na hodiny psaní povídek. Bylo to zkrátka takhle. Jo, jasně, občas dělal bláznivý věci.“
    „Jako například?“ zeptal se Smith.
    „No, měli jsme menší partu pěti nebo šesti kluků, kteří se setkávali v čase oběda. Byli jsme všichni rozdílný, ale na druhou stranu jsme byli všichni tak nějak stejný. Russ si ze mě tak nějak utahoval, víš, jak to kamarádi dělaj.“
    „Utahoval? Jak?“
    „Rád hrál hru. Podíval se na všechny z nás a řekl: „Někdo řekněte ‚křišťál‘.“ Podíval se na mě a řekl: „Řekni ‚křišťál‘.“ „Já řekl ‚křišťál‘ a Russ zatřásl hlavou a řekl: „Ne, ne. Někdo jinej řekněte ‚křišťál‘.“ Tak jeden z ostatních kluků řekl ‚křišťál‘ a všichni se začli smát, velkej povyk, protože správně řekl ‚křišťál‘. Pak se Russ otočil ke mně a řekl: „Teď je řada na tobě, ty to řekni.“ Řekl jsem ‚křišťál‘ a nikdo se nesmál a já tam stál a cítil jsem se odstrčenej.
    Celý to byl trik, ale já jsem byl tak hloupej, tak naivní, že jsem nikdy nepřišel na to, že to byl vtip, kterej si na mě přichystali.
    „Potom jsem byl jednou u Russe doma a jeho kamarád, nazývanej Pipkin, se naklonil z balkónu v obývacím pokoji a upustil na mě kočku. Věříš tomu?! Ta kočka přistála přesně na mojí hlavě a poškrábala mi obličej. Později mi došlo, že mi mohla vyškrábat oči. Russ si myslel, že to byl skvělej vtip. Russ se smál a Pip se smál a já hodil kočku napříč místností. Russ byl pohoršenej. „Dej si pozor, co s tou kočkou děláš!“ řekl. „Koukej, co ta kočka dělala se mnou!“ naříkal jsem. To byl velkej vtip; řekl všem. Všichni se smáli, až na mě.“
    „Ty máš ale paměť“ řekl Smith.
    „Byl tam se mnou každej den, byl se mnou ve škole, můj nejlepší kamarád. Častokrát v době oběda jedl jabko a když ho dojedl, řekl: ‚Jádřinec.‘ A jeden z dalších kluků řekl: ‚Vavřinec.‘ Russ pak řekl: ‚Kdo je tvůj kamarád?‘ Ukázali na mě a on po mně prudce hodil ohryzkem. Bylo to normální; stávalo se to aspoň jednou do tejdne po dobu několika roků. Jádřinec, Vavřinec.“
    „A tohle byl tvůj nejlepší kamarád?“
    „Jasně, můj nejlepší kamarád.“

    Simona Nedvědová

    OdpovědětVymazat
  69. (2.část)
    Stáli tam u hrobu a pořád jedli jablka. Slunce stále více pálilo a nebyl tam žádný vánek.
    „Co dál?“ řekl Smith.
    „Ále, nic moc. No, občas jsem v době oběda požádal učitele psaní na stroji, aby mi půjčil jeden ze svých psacích strojů, abych mohl psát, protože jsem neměl vlastní psací stroj. Nakonec jsem měl možnost si koupit jeden levnej, vydržel jsem kvůli tom bez oběda asi měsíc nebo tak nějak a šetřil si peníze určený na oběd. Konečně jsem měl dostatek peněz, abych si koupil vlastní psací stroj a díky tomu mohl psát kdykoliv se mi zachtělo.
    Jednoho dne se na mě Russ podíval a řekl: „Můj Bože, uvědomuješ si, co jsi?“ Já řekl: „Co?“ On řekl: „ Jsi okoralej ovocnej dort, když dáš všechny peníze, aby sis koupil ztracenej psací stroj. Okoralej ovocnej dort.“
    „Často jsem později přemejšlel, že jednou až dokončím svůj skvělej americkej román, tak ho tak nazvu: Okoralej ovocnej dort.“
    „Lepší než Gatsby, co?“ řekl Smith
    „Gatsby, určitě. Každopádně jsem měl psací stroj.“
    Potom byli potichu, bylo slyšet jen poslední okusování skoro snědených jablek.
    Smithův obličej měl nepřítomný výraz, mrkl a najednou zašeptal: „Jádřinec.“
    Na což Menville rychle řekl: „Vavřinec.“
    Smith potom řekl: „Kdo je tvůj kamarád?“
    Menville se podíval na náhrobek u nohou a se široce otevřenýma očima řekl: „Křišťál.“
    „Křišťál?“ řekl Smith a zíral na svého přítele.
    „Jo,“ odvětil Menville. „Křišťál.“
    Na to Smith zvedl ruku a hodil ohryzek jablka dolů na vršek náhrobního kamene.
    Chvíli potom také Menville mrštil svůj ohryzek dolů, potom se pro něj natáhnul a znovu si ho vzal a podruhé ho hodil tak, že náhrobní kámen byl poházený kousky ohryzku. Nedalo se ani přečíst jméno na náhrobku.
    Zírali na ten nepořádek.
    Pak se Menville otočil a vydal se na cestu zpátky, proplétal se mezi náhrobními kameny a slzy mu stékaly po tvářích.
    „Kam jdeš?“ zavolal na něj Smith.
    Menville, který se ani neohlédl, řekl ochraptělým hlasem: „Jdu sehnat víc jablek, ksakru, víc jablek.“

    Simona Nedvědová

    OdpovědětVymazat