16. října 2012

Docela obyčejná detektivka


Docela obyčejný, jednoduchý text pro obyčejné lidi, současná angličtina... a také poctivá autorská práce se stylem, s popisem a atmosférou. Co víc si může překladatel přát? :) 

1. Najděte si základní údaje o autorovi a synopsi knihy. Kdo je žena, která na úvodním obrázku tohoto blogu Dicka Francise doprovází?
2. Přečtěte si CELÝ přiložený úryvek, pracujte s vizualizací - nejprve si celou situaci představte, vžijte se do pocitů hlavního hrdiny (ich-forma je důležitý vyjadřovací prvek).
3. Začněte přemýšlet, jakými prostředky navozuje autor atmosféru napětí, akce.
4. Přeložte tučně vyznačenou část textu.

Dick Francis: The Edge

Chapter Eighteen


With a feeling of complete unreality I set off past the end of the train and along the single railway track in the direction of Toronto.
With one arm I clasped the four flares to my chest, in the other hand I carried George's bright-beamed torch, to show me the way.
Half a mile. How long was half a mile?
Hurry, George's assistant had said. Of all unnecessary instructions...
I half walked, half ran along the centre of the track, trying to step on the flat wood of the ties, the sleepers, because the stones in between were rough and speed-inhibiting.
Bears... my God.
It was cold. It had stopped snowing, but some snow was lying... not enough to give me problems. I hadn't thought to put on a coat. It didn't matter, movement would keep me warm. Urgency and fierce anxiety would keep me warm.
I began to feel it wasn't totally impossible. After all, it must have been done often in the old days. Standard procedure still, one might say. The flares had been there, ready. All the same, it was fairly eerie running through the night with snow-dusted rocky tree-dotted hillsides climbing away on each side and the two rails shining silver into the distance in front.
I didn't see the danger in time, and it didn't growl; it wasn't a bear, it had two legs and it was human. He must have been hiding behind rocks or trees in the shadow thrown by my torch. I saw his movement in the very edge of my peripheral vision after I'd passed him. I sensed an upswept arm, a weapon, a blow coming.
There was barely a hundredth of a second for instinctive . evasion. All I did as I ran was to lean forward a fraction so that the smash came across my shoulders, not on my head.
It felt as if I had cracked apart, but I hadn't. Feet, hands, muscles were all working. I staggered forward, dropped the flares and the torch, went down on one knee, knew another bang was travelling. Thought before action... I didn't have time. I turned towards him, not away. Turned inside and under the swinging arm, rising, butting upwards with my head to find the aggressive chin, jerking my knee fiercely to contact between the braced legs, punching with clenched fist and the force of fury into the Adam's apple in his throat. One of the many useful things I'd learned on my travels was how to fight dirty, and never had I needed the knowledge more.
He grunted and wheezed with triple unexpected pain and dropped to his knees on the ground, and I wrenched the long piece of wood from his slackening hand and hit his own head with it, hoping I was doing it hard enough to knock him out, not hard enough to kill him. He fell quietly face down in the snow between the rails, and I rolled him over with my foot, and in the deflected beam of the torch which lay unbroken a few paces away, saw the gaunt features of the man called Johnson.
He had got, I reckoned, a lot more than he was used to, and I felt intense satisfaction which was no doubt reprehensible but couldn't be helped.
I bent down, lifted one of his wrists and hauled him unceremoniously over the rail and into the shadows away from the track. He was heavy. Also the damage he'd done me, when it came to lugging unconscious persons about, was all too obvious. He might not have broken my back, which was what it had sounded like, but there were some badly squashed muscle fibres somewhere that weren't in first-class working order and were sending stabbing messages of protest besides.
I picked up the torch and looked for the flares, filled with an increased feeling of urgency, of time running out. I found three of the flares, couldn't see the fourth, decided not to waste time, thought the bears would have to lump it.
Must be lightheaded, I thought. Got to get moving. I hadn't come anything like half a mile away from the train. I swung the beam back the way I'd come, but the train was out of sight round a corner that I hadn't noticed taking. For a desperate moment I couldn't remember which direction I'd come from: too utterly stupid if I ran the wrong way.
Think, for God's sake.
I swung the torch both ways along the track. Trees, rocks, silver parallel rails, all exactly similar.
Which way? Think.
I walked one way and it felt wrong. I turned and went back. That was right. It felt right. It was the wind on my face, I thought. I'd been running before into the wind.
The rails, the ties seemed to stretch to infinity. I was going uphill also, I thought. Another bend to the right lay ahead.
How long did half a mile take? I stole a glance at my watch, rolling my wrist round which hurt somewhere high up, but with remote pain, not daunting. Couldn't believe the figures. Ten minutes only... or twelve... since I'd set off.
A mile in ten minutes was ordinarily easy... but not a mile of sleepers and stones.
Johnson had been waiting for me, I thought. Not for me personally, but for whomever would come running from the train with the flares.
Which meant he knew the radio wouldn't work.
I began actively to worry about George being missing.
Perhaps Johnson had fixed the hot box, to begin with.
Johnson had meant the trains to crash with himself safely away to the rear. Johnson was darned well not going to succeed.
With renewed purpose, with perhaps at last a feeling that all this was really happening and that I could indeed stop the Canadian, I pressed on along the track.
George's voice floated into my head, telling me about the row between Johnson and Filmer. Filmer told Johnson not to do something, Johnson said, 'I'll do what I frigging like.' Filmer could have told him not to try any more sabotage tricks on the train, realizing that trouble was anyway mounting up for him, trouble from which he might not be able to extricate himself if anything disastrous happened.
Johnson, once started, couldn't be stopped. 'Easier to start a train running downhill than to stop it, eh?' Johnson with a chip on his shoulder from way back; the ex-railwayman, the violent frightener.
I had to have gone well over half a mile, I thought. Half a mile hadn't sounded far enough: the train itself was a quarter mile long. I stopped and looked at my watch. The Canadian would come in a very few minutes. There was another curve just ahead. I mustn't leave it too late.
I ran faster, round the curve There was another curve in a further hundred yards, but it would have to do. I put the torch down beside the track, rubbed the end of one of the flares sharply against one of the rails, and begged it, implored it, to ignite.
It lit with a huge red rush for which I was not prepared. Nearly dropped it. Rammed the spike into the wood of one of the ties.
The flare burned in a brilliant fiery scarlet that would have been visible for a mile, if only the track had been straight.
I picked up the torch and ran on round the next bend, the red fire behind me washing all the snow with pink Round that bend there was a much longer straight I ran a good way, then stopped again and lit a second flare, jamming its point into the wood as before.
The Canadian had to be almost there. I'd lost count of the time. The Canadian would come with its bright headlights and see the flare and stop with plenty of margin in hand.
I saw pin-point lights in the distance. I hadn't known we were anywhere near habitation. Then I realized the lights were moving, coming The Canadian seemed to be advancing slowly at first. and then faster... and it wasn't stopping.. There was no screech of brakes urgently applied.
With a feeling of dreadful foreboding, I struck the third flare forcefully against the rail, almost broke it, felt it whoosh, stood waving it beside the track, beside the other flare stuck in the wood
The Canadian came straight on. I couldn't bear it, couldn't believe it. It was almost impossible to throw the flare through the window.. the window was too small, too high up, and moving at thirty-five miles an hour. I felt puny on the ground beside the huge roaring advance of the yellow bulk of the inexorable engine with its blinding lights and absence of brain.
It was there. Then or never. There were no faces looking out from the cab. I yelled in a frenzy. 'Stop', and the sound blew away futilely on the bow wave of parting air.
I threw the flare. Threw it high, threw it too soon, missed the empty black window.
The flare flew forward of it and hit the outside of the windscreen, and fell on to the part of the engine sticking out in front, and then all sight of it was gone, the whole long heavy silver train rolling past me at a constant speed, making the ground tremble, extinguishing beneath it the second flare I'd planted in its path It went on its mindless way, swept round the curve, and was gone.
I felt disintegrated and sick, failure flooding back in the pain I'd disregarded. The trains would fold into each other, would concertina, would heap into killing chaos.... In despair, I picked up the torch and began to jog the way the Canadian had gone. I would have to face what I hadn't been able to prevent, have to help even though I felt wretchedly guilty... couldn't bear the thought of the Canadian ploughing into the Lorrimores’ car.. someone would have warned the Lorrimores... oh God, oh God ... someone must have warned the Lorrimores... and everyone else. They would all be out of the train, away from the track.. Nell... Zak... everybody.
I ran round the curve. Ahead, lying beside the track, still burning, was the flare I'd thrown. Fallen off the engine. The first flare that I'd planted a hundred yards ahead before the next curve had vanished altogether, swept away by the Canadian.
There was nothing. No noise, except the sighing wind. I wondered helplessly when I would hear the crash I had no idea how far away the race train was, how far I'd run.
Growing cold and with leaden feet, I plodded past the fallen flare and along and round the next bend, and round the long curve following. I hadn't heard the screech of metal tearing into metal, though it reverberated in my head. They must have warned the Lorrimores, they must ... I shivered among the freezing mountains from far more than frost.
There were two red lights on the rails far ahead. Not bright and burning like the flares, but small and insignificant, like reflectors I wondered numbly what they were, and it wasn't until I'd gone about five more paces that I realized that they weren't reflectors, they were lights... stationary lights... and I began running faster again, hardly daring to hope, but then seeing that they were indeed the rear lights of a train... a train... it could be only one train... there had been no night-tearing crash.... The Canadian had stopped. I felt swamped with relief, near to tears, breathless. It had stopped... there was no collision ... no tragedy... it had stopped.
I ran towards the lights, seeing the bulk of the train now in the torch's beam, unreasonably afraid that the engineers would set off again and accelerate away. I ran until I was panting, until I could touch the train. I ran alongside it, sprinting now, urgent to tell them not to go on.

15 komentářů:

  1. RODOVÁ
    S neblahou předtuchou jsem udeřil třetí pochodní proti kolejím, málem ji zlomil, zasyčelo to, mával jsem s ní stojíc vedle trati, vedle druhé světlice zaseklé v pražci, zatímco se Kanaďan přibližoval.
    Nemohl jsem to vydržet, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo skoro nemožné hodit pochodeň oknem… to okno bylo příliš malé, příliš vysoko a pohybovalo se třicet pět mil v hodině. Na zemi vedle obrovské řvoucí žluté a neúprosné lokomotivy s oslepujícími světly a absencí mozku, jsem se cítil maličký.
    Bylo to tady. Teď nebo nikdy. Z kabiny se nikdo nedíval. Zařval jsem jako šílenec: 'Stát', a ten zvuk se spolu s tříštivou vlnou vzduchu odrazil od přídi.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil ji vysoko, hodil ji příliš brzy, minul jsem prázdné černé okno.
    Letěla vpřed, trefila vnější stranu čelního skla, padla na část lokomotivy vyčnívající dopředu, a nakonec po ní nebylo památky, celý dlouhý těžký stříbrný vlak mě minul konstantní rychlostí, rozechvěl zemi, uhasil světlici, kterou jsem mu zasadil do cesty, přehnal se do zatáčky a byl pryč.
    Cítil jsem se nemocně a na rozpadnutí, selhání mě zaplavilo bolestí, kterou jsem předtím nevnímal. Vlaky by se srazily, srolovaly by se jako harmonika, propukl by chaos… V zoufalství jsem zvedl pochodeň a klusal cestou, kterou Kanaďan odjel. Musel bych žít s tím, že jsem tomu nedokázal zabránit, musel jsem pomoci, i když jsem se cítil zoufale vinen... nedokázal jsem snést myšlenku na Kanaďana demolujicího Lorrimorovic vagón… někdo by měl varovat Lorrimorovi… ach bože, ach bože… někdo musí varovat Lorrimorovi… a všechny ostatní. Měli by být pryč z vlaku, pryč z tratě… Nell… Zak… všichni.
    Běžel jsem do zatáčky. Vpředu, podél trati, stále planoucí, ležela pochodeň, kterou jsem hodil. Spadlá z lokomotivy. První pochodeň, kterou jsem umístil sto yardů před další zatáčku, zmizela úplně, odmetená pryč Kanaďanem.

    OdpovědětVymazat
  2. ČÍZOVÁ
    S pocitem hrozné předtuchy jsem o kolejnici rázně zažehl třetí pochodeň, až se skoro
    zlomila, slyšel jsem, jak zasyčela. Stoupl jsem si vedle kolejí a začal s ní mávat, zatímco ta druhá pochodeň byla zasazená v pražci.
    Kanaďan se rychle přibližoval. Nemohl jsem uvěřit, ani se smířit se skutečností, že bylo téměř nemožné prohodit pochodeň oknem, které bylo příliš malé a moc vysoko. Oknem vlaku,který uháněl rychlostí třiceti pěti mílí za hodinu. Připadal jsem si strašně nicotný proti ohromné žluté lokomotivě s oslepujícími světly,která se s rachotem hnala bezmyšlenkovitě a nezadržitelně vpřed.
    A bylo to tady. Teď nebo nikdy. Jako naschvál se z kabiny lokomotivy nikdo nedíval. V záchvatu zuřivosti jsem zařval:"Zastavte!" Ale můj hlas zanikl ve svistu projíždějícího vlaku.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji vysoko, ale příliš brzy, takže minula prázdné černé okno.
    Pochodeň letěla na lokomotivu, avšak spadla na její přední vysunutou část. A pak už jsem jen viděl dlouhý těžký stříbrný vlak, který okolo mě projel nezměněnou rychlostí. Země se třásla a vlak svým podvozkem uhasil pochodeň, kterou jsem zasadil do dráhy, prohnal se zatáčkou a byl pryč.
    Byl jsem zdrcený a znechucený neúspěchem a znovu mě zaplavila bolest, kterou jsem před tím nevnímal. Vlaky se srazí, což způsobí smrtící chaos... V naprostém zoufalství jsem sebral svítilnu a rozběhl se ve směru ujíždějícího vlaku. Budu muset čelit tomu, čemu jsem nedokázal zabránit, budu muset pomoci, i když jsem cítil ohromnou vinu... Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že Kanaďan nabourá do vagonu Lorrimorových. Někdo by měl Lorrimorovi varovat... ach Bože, ach Bože... někdo přeci musí Lorrimorovi varovat... a všechny ostatní. Všichni by měli být z vlaku venku a dostatečně vzdáleni od kolejí... Nell... Zak... všichni.
    Proběhl jsem zatáčkou. Přede mnou vedle kolejí stále hořela pochodeň, kterou jsem hodil na lokomotivu a která z ní spadla. Tu první pochodeň, kterou jsem umístil sto jardů před další zatáčku, smetl Kanaďan, takže úplně zmizela.

    OdpovědětVymazat
  3. Kuzmová
    Se zlou předtuchou jsem škrtl třetí signální pochodní o kolejnici až se téměř zlomila, cítil jsem jak zasyčela; stál jsem u dráhy a mával s pochodní vedle jedné další, která byla zaražená do pražce.
    Canadian se blížil přímo ke mně. Nemohl jsem to vydržet, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo téměř nemožné prohodit pochodeň okýnkem..bylo tak malé, tak vysoko a pohybovalo se rychlostí 35 mílí za hodinu. Cítil jsem se nicotně vedle té ohromné burácející obludnosti, hrozivé žluté masy v podobě neúprosné lokomotivy s oslepujícími světly ženoucí se bezhlavě vpřed.
    A bylo to tady. Teď nebo nikdy. Z kabiny nevykoukla žádná tvář. Zakřičel jsem v záchvatu šílenství. "Stůj" Zvuk ale nenávratně unikal na hřbetu vlny uhánějícího vzduchu.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji vysoko, hodil jsem ji moc brzo, minul jsem to prázdné temné okýnko.
    Pochodeň letěla přímo a narazila do vnější strany předního skla. Spadla na tu část lokomotivy která vpředu vyčnívá a poté zmizela z dohledu. Celý dlouhý těžkopádný stříbrný vlak se valil kolem mě vytrvalou rychlostí až se země otřásala a pod ním zhasínala druhá pochodeň kterou jsem mu postavil do cesty. Uháněl dál bezhlavě svou cestou, zatočil a zmizel z dohledu.
    Cítil jsem se apatický a bylo mi zle. Zaplavila mě bolest kterou jsem si do té doby nepřipouštěl. Ty vlaky do sebe narazí, složí se jako tahací harmonika, navalí se na sebe do vražedného chaosu... V zoufalství jsem zvednul pochodeň a rozběhl se směrem kterým Canadian odjel. Budu muset čelit tomu, čemu jsem nedokázal zabránit. Musím pomoct i když se cítím zatraceně provinile...nemohl jsem snést tu myšlenku, že Canadian srazí s Lorrimorovým vlakem někdo by měl varovat ten vlak pane Bože, pane Bože. Někdo musí varovat ten vlak a všechny ostatní. Musí ven z vlaku, pryč od tratě.. Nell.. Zak.. všichni.
    Běžel jsem podél zatáčky. Předemnou ležela stále ještě hořící pochodeň kterou jsem hodil. Spadla z lokomotivy. První pochodeň kterou jsem zapíchnul sto yardů před další zatáčkou zmizela úplně, smetena Canadianem.

    OdpovědětVymazat
  4. PAGÁČOVÁ
    S pocitem děsivé předtuchy rozžehnul jsem třetí pochodn o kolej, téměř ji zlomil, uviděl ji

    vzplanout, začal jsem s ní mávat podél trati, vedle další pochodně zaseknuté v pražci.
    The Canadian se blížil přímo k nám. Nemohl jsem to snést, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo téměř

    nemožné prohodit pochodeň oknem.. okno bylo příliš malé, příliš vysoko a pohybující se třicet

    pět mil za hodinu. Cítil jsem se slabý na zemi vedle obrovského burácejícího žlutého těla

    neuprosné lokomotivy s oslepujícími světly a chybějícím rozumem.
    Bylo to tu. Teď nebo nikdy. Nebyly tam žádné tváře vyhlížející z cabiny. Vykřikl jsem v

    naprostém šílenství. "Stát", ale zvuk mého hlasu odvál bezvýsledně na vlně proraženého

    vzduchu.
    Hodil jsem pochoděň. Hodil jsem jí vysoko, ale hodil jsem jí příliš brzy, minul jsem to

    prázdné temné okno.
    Pochodeň letěla přímo k lokomotivě a trefila zvenčí přední sklo, spadla na část lokomotivy

    trčící vpředu, a už po ní nebylo vidu. Celý dlouhý těžký stříbrný vlak vinoucí se kolem mě ve

    stálé rychlosti, který roztřásl zem a uhasil pod sebou druhou pochoděň, kterou jsem upevnil v

    jeho cestě, pokračoval v šílené jízdě, vehnal se do zatáčky a byl pryč.
    Cítil jsem se znechuceně a jako bych se rozpadal, selhání vracející se v bolesti, kterou jsem

    předtím nevnímal. Vlaky by se do sebe složily jako harmonika, propukl by smrtící chaos.... V

    zoufalství jsem zvedl pochodeň a začal jsem klopýtat cestou kudy the Canadian zmizel.Budu

    muset čelit tomu, čemu jsem nebyl schopen zabránit, budu muset pomoci, i když jsem se cítil

    zoufale viný... neschopen snést myšlenku vlaku the Canadian najíždějícího do auta

    Lorrimoreových.. někdo měl Lorrimorovi varovat... pane bože, pane bože...někdo je musel

    Lorrimorovi varovat...a všechny ostatní. Všichni by byli pryč z vlaku, pryč z tratě..

    Nell...Zak...všichni.
    Utíkal jsem zatáčkou. Vpředu stále ležela hořící pochodeň, kterou jsem

    hodil. Spladla z lokomotivy. První pochodeň, kterou jsem upevnil sto yardů vpředu před další

    zatáčkou úplně zmizela, odmetená vlakem the Cnadian.

    OdpovědětVymazat
  5. Havránková H.
    S pocitem příšerné předtuchy, udeřil jsem třetí pochodní silně proti kolejnici, skoro jsem ji zlomil, cítil jsem, jak kolem mě prosvištěla, stál jsem a mával pochodní těsně vedle trati, v jejímž pražci byla zaseknuta další pochodeň.
    Kanaďan přijel okamžitě. Nemohl jsem se s tím smířit, nemohl jsem tomu uvěřit. Hodit pochodeň okýnkem bylo téměř nemožné… bylo příliš malé, příliš vysoko a pohybovalo se rychlostí třicet pět mílí za hodinu. Cítil jsem se jako mravenec vedle té obrovské, řvoucí masy železa s oslepujícími světly, která se bezmyšlenkovitě hnala vpřed.
    Bylo to tady. Teď nebo nikdy. V kabině vlaku ani živáčka. Zařval jsem v šílenství. “Stát”, ale zvuk mého hlasu se jen roztříštil vzduchem.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji vysoko a příliš brzo a netrefil to prázdné, černé okýnko. Sice letěla dobrým směrem, ale minula cíl, dopadla částečně na lokomotivu a potom veškeré známky její existence byly tytam. Dlouhý, stříbrný vlak prosvištěl kolem mě, rychlostí takovou až se země otřásla, a smetl onu pochodeň, která mu stála v cestě. Pokračoval ve své nudné cestě, zajel za zatáčku a byl pryč.
    Byl jsem v rozpacích a bylo mi zle, cítil jsem, jak mé tělo znovu zaplavila ta bolest, kterou jsem si nechtěl přiznat. Ty vlaky do sebe narazí a zbude z nich jen hromada vraždícího šrotu připomínající tahací harmoniku… Z posledních sil jsem sebral pochodeň a vyrazil jsem ve směru Kanaďana. Budu muset čelit tomu, čemu jsem nedokázal zabránit, budu muset pomáhat i když vím, že je to má vina… nesnesu představu, jak Kanaďan sešrotuje Lorrimoreovým vagon… někdo by mohl Lorrimoreovi varovat… Bože, ach Bože… někdo musí Lorrimoreovi varovat… a ostatní. Mohli by být z vlaku pryč, daleko od trati… Nell…Zack…všichni.
    Proběhl jsem zatáčkou. Přede mnou ležela stále hořící pochodeň, kterou jsem zahodil. Spadlá z lokomotivy. Po pochodni, kterou jsem zasekl do pražce sto yardů před další zatáčkou, nebylo ani památky. Kanaďan ji smetl.

    OdpovědětVymazat
  6. Marketa Fortova

    S neblahým pocitem jsem odpálil třetí světlici na koleje, skoro je to zlomilo, zasyčela. Stál jsem a mával s ní vedle trati, druhá se zasekla v lese.
    Kanaďan přicházel blíže. Nemohl jsem uvěřit. Bylo téměř nemožné prohodit světlici oknem . Okno bylo příliš malé, příliš vysoko, a vlak jel rychlostí 35mil za hodinu. Cítil jsem se méněcenně ležící na zemi oproti obrovské řvoucí žluté lokomotivě s oslepujícími světly a bez mozku.
    Bylo to tady. Teď nebo nikdy. Nikdo nekoukal z kabiny ven, tak jsem křičel. "Stop", ale můj hlas zanikl v šumu vlaku.
    Hodil jsem světlici. Hodil jsem ji do výšky, hodil jsem ji příliš brzy, minul jsem prazdné černé okno.
    Světlice letěla dopředu a narazila na vnější stranu čelního skla a padla na jeji přední stranu a pak jsem jen viděl, jak kolem mě projíždí vlak stejnou rychlostí. Země se zatřásla a vlak uhasil světlici podvozkem, tu světlici, kterou jsem zasadil do dráhy, projel zatáčku a jel dále.
    Cítil jsem se rozpadle a špatně, selhání mě zaplavilo bolestí, kterou jsem si předtím neuvědomoval. Vlaky by se složily do sebe jako harmonika zpusobující smrtící chaos .... V zoufalství jsem zvedl světlici a začal utíkat tam, kam odešel Kanaďan. Musel bych čelit tomu, čemu jsem nebyl schopen zabránit, musí pomoci, i když se cítim zoufale a provinile ... Nesnesl bych pomyšlení, že Kanaďan by najel do Lorrimoreova auta .. někdo by měl varovat Lorrimora ... ach bože, ach bože ... někdo musí varovat Lorrimoreovi ... a všechny ostatní. Měli by jit všichni z cesty, pryč z trasy .. Nell ... Zak ... všichni.
    Běžel jsem zatáčkou. Kolem trati stále hoří, ta světlice, co jsem vyhodil. Spadla z lokomotivy.Ta první světlice, kterou jsem tam dal, zmizela úplně, smetena Kanaďanem.

    OdpovědětVymazat
  7. Adéla Jiříková

    S pocitem hrozné předzvěsti jsem udeřil třetí pochodní o kolej, skoro jsem ji zlomil a přitom jsem zaslechl jak zasyčela. Stál jsem u trati a mával pochodní vedle té další pochodně, která byla zaseknutá u pražce. Kanaďan se rychle přibližoval. Nemohl jsem to vydržet, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to skoro nemožné prohodit pochodeň skrz okno. Okno bylo velmi malé, vysoce posazené, a pohybující se rychlostí třicet pět mil za hodinu. Cítil jsem se mrňavý po boku burácející rychlíkové lokomotivy s oslňujícími světly, která se rychle hnala vpřed.
    Bylo to tam. Teď nebo nikdy. Nebyl tam vůbec nikdo. Zařval jsem šílenstvím : Zastavte! Ale zvuk mého hlasu se jen bezvýznamně vytratil.
    Odhodil jsem pochodeň vysoko, ale moc brzy takže jsem minul černé sklo. Pochodeň narazila zvenku do přední části vlaku a uvízla v části lokomotivy, trčela se ven a pak zmizela z dohledu. Velký, stříbrný vlak, kolem mě projel tak velkou rychlostí, až se třásla celá zem a v té rychlosti uhasil pochodeň, kterou jsem zabodnul do pražce. Vlak se řítil dál, prohnal se zatáčkou a nebylo po něm ani památky.
    Byl jsem zklamaný a zároveň znechucený, po svém neúspěchu jsem znovu pocítil bolest, kterou jsem tak podceňoval. Vlaky by se mohly srazit tak, že by z nich byla harmonika což by způsobilo smrtící chaos. V zoufalství jsem zvedl svítilnu a běžel do míst, kde Kanaďan zmizel. Budu muset čelit tomu čemu jsem nebyl schopen předejít, říkal jsem si, že musím zakročit i když se cítím strašně provinile. Nemohl jsem snést pomyšlení na Kanaďana vrážejícího do vagonu Lorrimorových. Někdo by měl Lorrimovy varovat. Pro Boha živého, někdo by měl přeci Lorrimovy varovat… a také všechny ostatní… Všichni by měli být venku z vlaku a vzdáleni od kolejiště. Nell…. Zak…. Všichni.
    Proběhl jsem zatáčku. Přímo přede mnou na kolejišti ležela hořící pochodeň, kterou jsem tam odhodil a která pravděpodobně z lokomotivy spadla. Tu první pochodeň, kterou jsem upevnil sto jardů před další zatáčkou úplně zmizela, protože byla smetena Kanaďanem.

    OdpovědětVymazat
  8. Pavla Válková

    S pocitem strašné předtuchy, škrtnul jsem mocně třetí pochodní o koleje. Téměř jsem ji zlomil. Cítil jsem, jak zasyčela. Mával jsem s ní u trati, předtím než ta další dohořela.
    Kanaďan se stále blížil. Nezvládal jsem, nemohl jsem uvěřit svým očím. Bylo téměř nemožné prohodit pochodeň okýnkem. Bylo příliš malé, příliš vysoké a pohybovalo se rychlostí třicet pět mil v hodině. Cítil jsem se tak bezmocný před tím žlutým obrovským řvoucím kolosem s neúprosným motorem, oslepujícími světly, bez mozku.
    Teď nastala ta chvíle, Teď nebo nikdy. Z kabiny se nikdo nedíval. Jak zběsilý jsem zakřičel "Stát!". Hlas se beznadějně rozplynul ve vlnu rozrážejícího se vzduchu.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jí vysoko a příliš brzy, a minul černé prázdné okno.
    Pochodeň letěla přímo k němu, narazila na vnější část okenní tabulky a narazila na část lokomotivy trčící ven. Pak jsem ji ztratil z dohledu. Ten dlouhý těžký vlak stříbrné barvy mizel kdesi v dálce šílenou rychlostí tak, že se i země třásla. Pod sebou uhasil druhou pochodeň, kterou jsem mu nastražil do cesty. Pokračoval dál tím bezmyšlenkovitým způsobem, projel zatáčkou a zcela zmizel.
    Cítil jsem se zničený a sklíčený, vracela se ke mně bolest, kterou jsem až dosud přehlížel. Vlaky do sebe narazí, složí se jako harmonika, roztříští se ve smrtelný chaos. V naprostém zoufalství jsem zvedl pochodeň a rozběhl se po směru, ve kterém Kanaďana zmizel. Musel jsem čelit tomu, čemu jsem nebyl schopný zabránit. Musel jsem pomoci, i když jsem se cítil tak žalostně vinen. Nemohl jsem unést myšlenku, že by Kanadaň narazil do vozu Lorrimore. Někdo by je mohl varovat. Oh bože! Někdo je musí varovat! Všechny! Všichni musí z vlaku pryč, daleko kolejí. Nell, Zack, zkrátka všichni.
    Rozběhl jsem se podél zatáčky. Přede mnou ležela na trati stále hořící pochodeň, kterou jsem předtím nastražil. Ta, co se odrazila od lokomotivy. Ta první, kterou jsem hodil sto yardů, než zmizel Kanadaň za první zatáčkou, byla zničená.

    OdpovědětVymazat
  9. ČÍZOVÁ - oprava
    S pocitem hrozné předtuchy jsem o kolejnici rázně zažehl třetí pochodeň, až se skoro zlomila, slyšel jsem, jak zasyčela. Stoupl jsem si vedle kolejí a začal s ní mávat, zatímco další pochodeň byla zasazená v pražci.
    Kanaďan se rychle přibližoval. Nemohl jsem se s tím smířit, ani uvěřit tomu, že je téměř nemožné prohodit pochodeň oknem, které je příliš malé a příliš vysoko a které patří vlaku, jenž uhání rychlostí třiceti pěti mil za hodinu. Připadal jsem si strašně nicotný proti ohromné žluté lokomotivě s oslepujícími světly, která se s rachotem hnala bezmyšlenkovitě a nezadržitelně vpřed.
    A bylo to tady. Teď nebo nikdy. Z kabiny lokomotivy se nikdo nedíval. Jako zběsilý jsem zařval:"Zastavte!" Ale můj hlas zanikl ve svistu projíždějícího vlaku.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji příliš vysoko, a příliš brzy, takže minula prázdné černé okno. Pochodeň letěla na lokomotivu, avšak spadla na její předsunutou část. A pak už jsem jen viděl dlouhý těžký stříbrný vlak, který okolo mě projel nezměněnou rychlostí. Země se třásla a vlak podvozkem uhasil pochodeň, kterou jsem zasadil do kolejiště, prohnal se zatáčkou a byl pryč.
    Byl jsem zdrcený a zničený neúspěchem a znovu mě zaplavila bolest, kterou jsem před tím nevnímal. Vlaky se srazí a způsobí smrtící chaos... V naprostém zoufalství jsem sebral svítilnu a rozběhl se ve směru ujíždějícího vlaku. Budu muset čelit tomu, čemu jsem nedokázal zabránit, budu muset pomoci, i když jsem cítil ohromnou vinu... Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že Kanaďan vrazí do vozu Lorrimorových. Někdo by měl Lorrimorovy varovat... ach Bože, ach Bože... někdo přeci musí Lorrimorovy varovat... a všechny ostatní. Všichni by měli být z vlaku venku a daleko od kolejí... Nell... Zak... všichni.
    Proběhl jsem zatáčkou. Přede mnou vedle kolejí stále hořela pochodeň, kterou jsem hodil na lokomotivu a která z ní spadla. Ta první pochodeň, kterou jsem umístil sto yardů před další zatáčku, zmizela úplně, protože ji Kanaďan smetl.

    OdpovědětVymazat
  10. RODOVÁ - oprava
    S neblahou předtuchou jsem udeřil třetí pochodní proti kolejím, málem ji zlomil, zasyčelo to, stoupl jsem si vedle trati, vedle druhé světlice zaseklé v pražci, a mával s ní zatímco se Kanaďan přibližoval.
    Nemohl jsem to vydržet, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo skoro nemožné hodit pochodeň oknem… to okno bylo příliš malé, příliš vysoko a pohybovalo se třicet pět mil v hodině. Na zemi vedle obrovské řvoucí žluté a neúprosné lokomotivy s oslepujícími světly a absencí mozku, jsem se cítil maličký.
    A bylo to tady. Teď nebo nikdy. Z kabiny se nikdo nedíval. Zařval jsem jako šílenec: 'Stát', ale má slova se spolu s tříštivou vlnou vzduchu odrazila od projíždějícího vlaku.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji vysoko, hodil ji příliš brzy, minul jsem prázdné černé okno.
    Letěla dopředu, trefila vnější stranu čelního skla, padla na předek lokomotivy, a nakonec po ní nebylo památky, celý dlouhý těžký stříbrný vlak mě minul stálou rychlostí, rozechvěl zemi, uhasil světlici, kterou jsem mu zasadil do cesty, přehnal se do zatáčky a byl pryč.
    Cítil jsem se nicotně, zaplavila mě bolest, kterou jsem předtím nevnímal. Vlaky se srazí, srolují se jako harmonika, propukne smrtící chaos… V zoufalství jsem zvedl pochodeň a klusal cestou, kterou Kanaďan odjel. Musel bych žít s tím, že jsem tomu nedokázal zabránit, musel jsem pomoci, i když jsem se cítil zoufale vinen... nedokázal jsem snést myšlenku na Kanaďana demolujicího Lorrimorovic vagón… někdo by měl varovat Lorrimorovy… ach bože, ach bože… někdo musí varovat Lorrimorovy… a všechny ostatní. Měli by být pryč z vlaku, pryč z tratě… Nell… Zak… všichni.
    Běžel jsem do zatáčky. Vpředu, podél trati, stále planoucí, ležela pochodeň, kterou jsem hodil. Spadla z lokomotivy. První pochodeň, kterou jsem umístil sto yardů před další zatáčku, zmizela úplně, smetena Kanaďanem.

    OdpovědětVymazat
  11. PAGÁČOVÁ
    S pocitem děsivé předtuchy jsem udeřil třetí pochodní proti koleji, téměř ji zlomil, uslyšel ji zasyčet a začal s ní mávat podél trati, vedle další pochodně zaseknuté v pražci. Canadian se blížil. Nemohl jsem to snést, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo téměř nemožné prohodit pochodeň oknem.. okno bylo příliš malé, příliš vysoko a pohybovalo se třicet mil za hodinu. Cítil jsem se slabý, ležel jsem na zemi vedle obrovského burácejícího žlutého těla nezadržitelné a bezmyšlenkovité lokomotivy s oslepujícími světly.
    Bylo to tu. Teď nebo nikdy. Nebyly tam žádné tváře vyhlížející z kabiny. Vykřikl jsem v naprostém šílenství. „Stát“, ale zvuk mého hlasu zanikl v šumu vlaku.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji vysoko, ale příliš brzy a minul jsem to prázdné temné okno. Pochodeň letěla přímo k lokomotivě a trefila zvenčí přední sklo, spadla na vysunutou část lokomotivy a už po ní nebylo vidu. Celý dlouhý těžký stříbrný vlak vinoucí se kolem mě ve stálé rychlosti. Zem se třásla a vlak pod sebou uhasil druhou pochodeň, kterou jsem upevnil v jeho cestě. Pokračoval v jízdě, vehnal se do zatáčky a byl pryč.
    Cítil jsem se znechuceně a jako bych se rozpadal, znovu mě zaplavila bolest, kterou jsem předtím nevnímal. Vlaky se srazí a propukne smrtící chaos…. V zoufalství jsem zvedl pochodeň a začal jsem klopýtat cestou kudy Canadian zmizel. Musím čelit tomu, čemu jsem nebyl schopen zabránit, musím pomoci, i když jsem se cítil zoufale vinen… neschopen snést myšlenku, že Canadian naráží do vagónu Lorrimorových.. někdo měl Lorrimorovy varovat… pane bože, pane bože…někdo musel Lorrimorovi varovat… a všechny ostatní. Všichni by měli být pryč z vlaku, pryč z tratě..Nell…Zak…všichni.
    Utíkal jsem zatáčkou. Vpředu stále ležela hořící pochodeň, kterou jsem hodil na lokomotivu a která z ní spadla. První pochodeň, kterou jsem umístil sto yardů vpředu před další zatáčkou úplně zmizela, Canadian ji odmetl.

    OdpovědětVymazat
  12. Havránková - oprava
    S pocitem příšerné předtuchy udeřil jsem třetí pochodní silně proti kolejnici, skoro jsem ji zlomil, slyšel jsem, jak zasyčela, stál jsem a mával pochodní těsně vedle trati, kde byla v pražci zaseknuta další pochodeň.
    Kanaďan se rychle přibližoval. Nemohl jsem se s tím smířit, nemohl jsem tomu uvěřit. Hodit pochodeň okýnkem bylo téměř nemožné… bylo příliš malé, příliš vysoko a pohybovalo se rychlostí třicet pět mil za hodinu.
    Cítil jsem se jako mravenec vedle té obrovské, řvoucí masy železa s oslepujícími světly, která se bezmyšlenkovitě hnala vpřed.
    Je to tu. Teď nebo nikdy. V kabině vlaku ani živáčka. Zařval jsem v šílenství. “Stát“, ale zvuk mého hlasu zanikl ve svistu projíždějícího vlaku.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji vysoko a příliš brzo a netrefil to prázdné, černé okýnko. Sice letěla správným směrem, ale minula cíl, narazila do lokomotivy a potom veškeré známky její existence byly tytam. Dlouhý, stříbrný vlak prosvištěl kolem mě takovou rychlostí, až se země otřásla a smetl, která mu stála v cestě. Pokračoval dál, zajel za zatáčku a byl pryč.
    Byl jsem v rozpacích a bylo mi zle, cítil jsem, jak mě tělo znovu zaplavila bolest, kterou jsem předtím nevnímal. Vlaky do sebe narazí a zbude z nich jen hromada smrtícího šrotu připomínající tahací harmoniku… Z posledních sil jsem sebral pochodeň a vyrazil jsem ve směru ujíždějícího vlaku. Budu muset čelit tomu, čemu jsem nedokázal zabránit, budu muset pomáhat, i když vím, že je to má vina… nesnesu představu, jak Kanaďan sešrotuje Lorrimorovým vagon…někdo by měl Lorrimorovy varovat… Bože, ach Bože… někdo musí Lorrimorovi varovat… a ostatní. Měli být z vlaku pryč, daleko od trati… Nell…Zack…všichni.
    Proběhl jsem zatáčkou. Přede mnou ležela stále hořící pochodeň, kterou jsem zahodil. Spadla z lokomotivy. Po pochodni, kterou jsem zasekl do pražce sto yardů před další zatáčkou, nebylo ani památky. Kanaďan ji smetl.

    OdpovědětVymazat
  13. Kuzmová Oprava:
    Se zlou předtuchou jsem škrtl třetí signální pochodní o kolejnici, až se téměř zlomila, cítil jsem, jak zasyčela; stál jsem u dráhy a mával pochodní vedle druhé světlice, která byla zaražená do pražce.
    Canadian se přibližoval přímo ke mně. Nemohl jsem to vydržet, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo téměř nemožné prohodit pochodeň okýnkem..bylo tak malé, tak vysoko a pohybovalo se rychlostí 35 mil za hodinu. Cítil jsem se nicotně vedle té ohromné burácející obludnosti, hrozivé žluté masy v podobě neúprosné lokomotivy s oslepujícími světly ženoucí se bezhlavě vpřed.
    A bylo to tady. Teď nebo nikdy. Z kabiny nevykoukla žádná tvář. Zakřičel jsem v záchvatu šílenství. "Stůj", ale zvuk mého hlasu nenávratně zmizel na vlně unášeného vzduchu.
    Hodil jsem pochodeň. Hodil jsem ji vysoko, hodil jsem ji moc brzo, minul jsem to prázdné temné okýnko.
    Pochodeň letěla vpřed a narazila do vnější strany předního skla. Spadla na horní část lokomotivy a poté zmizela z dohledu. Celý dlouhý robustní stříbrný vlak se valil kolem mě stálou rychlostí až se země otřásala a pod ním zhasla druhá pochodeň, kterou jsem mu postavil do cesty. Uháněl dál bezhlavě svou cestou, zatočil a zmizel z dohledu.
    Cítil jsem se apatický a bylo mi zle. Zaplavila mě bolest, kterou jsem si do té doby nepřipouštěl. Ty vlaky do sebe narazí a všude bude chaos... V zoufalství jsem sebral pochodeň a rozběhl se směrem, kterým Canadian odjel. Budu muset čelit tomu, čemu jsem nedokázal zabránit. Musím pomoc i když se cítím zatraceně provinile...nemohl jsem snést tu myšlenku, že Canadian srazí s Lorrimorovým vlakem někdo by měl varovat Lorrimorovy pane Bože, pane Bože. Někdo musí varovat ten vlak a všechny ostatní. Musí ven z vlaku, pryč od tratě.. Nell.. Zak.. všichni.
    Běžel jsem podél zatáčky. Přede mnou ležela stále ještě hořící pochodeň, kterou jsem hodil. Spadla z lokomotivy. První pochodeň, kterou jsem zapíchnul sto yardů před další zatáčkou zmizela úplně, smetena Canadianem.

    OdpovědětVymazat
  14. Jiříková oprava:
    S hrozným pocitem jsem udeřil třetí pochodní o kolej, skoro jsem ji zlomil a přitom jsem zaslechl jak zasyčela. Stál jsem u trati a mával pochodní vedle té další, která byla zaseknutá v pražci. Kanaďan se rychle přibližoval. Nemohl jsem to vydržet, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to skoro nemožné prohodit pochodeň oknem. Okno bylo velmi malé, vysoko posazené, a pohybující se rychlostí třicet pět mil za hodinu. Cítil jsem se mrňavý po boku burácející rychlíkové lokomotivy s oslňujícími světly, která se rychle hnala vpřed.
    Teď nastala ta chvíle. Teď nebo nikdy. Z kabiny se nikdo nedíval. Zařval jsem jako pomatený: Zastavte! Ale zvuk mého hlasu se jen marně vytratil.
    Hodil jsem pochodeň vysoko, ale moc brzy takže jsem minul černé okno. Pochodeň narazila zvenku do přední části vlaku, spadla na vysunutou část lokomotivy a pak zmizela z dohledu. Velký stříbrný vlak, kolem mě projel tak velkou rychlostí, až se třásla celá zem a v té rychlosti uhasil pochodeň, kterou jsem zabodl do pražce. Vlak se řítil dál, prohnal se zatáčkou a nebylo po něm ani památky.
    Byl jsem zklamaný a zároveň znechucený, po svém neúspěchu jsem znovu pocítil bolest, kterou jsem předtím nevnímal. Vlaky se srazí jako harmonika což způsobí smrtící chaos. V zoufalství jsem zvedl svítilnu a běžel do míst, kde Kanaďan zmizel. Budu muset čelit tomu, čemu jsem nebyl schopen předejít, říkal jsem si, že musím pomoci, i když se cítím strašně provinile. Nemohl jsem snést pomyšlení na Kanaďana narážejícího do vagonu Lorrimorových. Někdo měl Lorrimovy varovat. Pro Boha živého, někdo přeci měl Lorrimovy varovat… a také všechny ostatní… Měli by být venku z vlaku a vzdáleni od kolejiště. Nell…. Zak…. Všichni.
    Běžel jsem do zatáčky. Přímo přede mnou na kolejišti ležela hořící pochodeň, kterou jsem tam odhodil a která z lokomotivy spadla. První pochodeň, kterou jsem upevnil sto yardů před další zatáčkou, úplně zmizela, protože Kanaďan ji smetl.

    OdpovědětVymazat
  15. Marketa Fortova

    S neblahým pocitem jsem rázně udeřil světlicí proti kolejím , skoro ji to zlomilo, zasyčela. Stál jsem a mával s ní vedle trati, zatímco ta druhá byla zaseknuta v lese.
    Kanaďan se hnal rovnou na mě. Nemohl jsem uvěřit. Bylo téměř nemožné prohodit pochodeň oknem. Okno bylo příliš malé, příliš vysoko, a vlak jel rychlostí třicet pět mil za hodinu. Cítil jsem se strašně nicotně, ležící na zeni oproti obrovské řvoucí žluté lokomotivě s oslepujícími světly a bez mozku.
    Bylo to tady. Teď nebo nikdy. Nikdo se nedíval z kabiny, tak jsem křičel. „Stůjte“, ale můj hlas zanikl ve svistu projíždějícího vlaku.
    Hodil jsem světlici. Hodil jsem ji vysoko, hodil jsem ji příliš brzy,minul jsem prázdné černé okno.
    Světlice letěla dopředu a narazila na vnější stranu čelního skla a padla na přední stranu a pak jsem jen viděl, jak kolem mě projíždí vlak stejnou rychlostí. Země se zatřásla a vlak uhasil světlici podvozkem, tu světlici, kterou jsem zasadil do kolejiště, projel zatáčku a jel dále.
    Cítil jsem se rozpadlý a nemocný, selhání mě zaplavilo bolestí, kterou jsem si předtím neuvědomoval. Vlaky se srazí do sebe jako harmonika způsobující smrtící chaos....V zoufalství jsem zvedl pochodeň a začal utíkat ve smeru ujíždějícího vlaku. Musím čelit tomu, čemu jsem nebyl schopen zabránit, musím pomoci, i když se cítím zoufale a provinile ... Nesnesl bych pomyšlení, že Kanaďan by najel do vagonu Lorrimorových .. někdo by měl varovat Lorrimorovy ... ach bože, ach bože ... někdo musí varovat Lorrimorovy... a všechny ostatní. Měli by jit všichni ven z vlaku, dále od trati .. Nell ... Zak ... všichni.
    Běžel jsem zatáčkou. Vpředu stále ležela pochodeň, kterou jsem vyhodil. Spadla z lokomotivy. První pochodeň, kterou jsem dal sto yardu před zatáčku, zmizela úplně, smetena Kanaďanem.

    OdpovědětVymazat