28. února 2013

Jak nám zobák narost

Při překládání dialogů je dobré představit si jednající osoby, vědět, kdo jsou, jak se chovají, co je pro ně typické. Vizualizaci může doplnit další dobrá pomůcka: přečíst si hotový překlad nahlas. Pokud se čte špatně, nepřirozeně, je někde chyba :)

Dick Francis je autorem řady populárních detektivek. Jeho styl je rychlý, čtivý, sdělný a především velice přirozeně odráží běžnou spisovnou komunikaci v britské společnosti. Předložená ukázka z knihy Hot Money neskrývá prakticky žádné zásadní překladatelské nástrahy. Naším hlavním úkolem tedy bude soustředit se na plynulost dialogu.

Jako obyčejně si nejprve zjistěte pár základních údajů o autorovi, přečtěte si synopsi díla, a pak se pusťte do překládání tučně vyznačeného úryvku.


Dick Francis - Hot Money

Eight


‘Which door did you go out of, with the dogs?’ I asked.
The kitchen door, like I always do.’
‘The kitchen door is about five steps along that covered way from the rear door into the garage.’
‘Yes, of course it is,’ Malcolm said testily.
‘You told me that you set off down the garden with the dogs, and I suppose you told the police the same thing?
‘Yes, of course I did.’
‘But you can’t really remember actually going. You remember that you meant to, isn’t that what you told me?
He frowned. ‘I suppose it is.’
‘So what if you never made it to the garden, but were knocked out right there by the kitchen door? And what if you weren’t dragged from there into the garage, but carried?
His mouth opened. ‘But I’m ...’
‘You’re not too heavy,’ I said. ‘1 could carry you easily in a fireman's lift.’
He was five foot seven, stocky but not fat. He weighed ten stone something, I would have guessed.
‘And the fingerprints?’ Norman West asked.
‘In a fireman’s lift,’ I said, ‘you sling the person you want to carry over your left shoulder, don’t you, with his head hanging down your back. Then you grasp his knees with your left arm, and hold his right wrist in your own right hand, to stop him slipping off?’
They both nodded.
‘So if you’re holding someone’s wrist, you can put his hand easily onto any surface you like, including car door handles... particularly,’ I said, thinking, ‘if you’ve opened the doors yourself first with gloves on, so that your victim’s prints will be on top of any smudges you have made.’ ‘You should have been an assassin,’ Malcolm said. ‘You’d have been good at it.’
‘So now we have Malcolm slumped in the back seat, half lying, like you said. So next you switch on the engine and leave the doors open so that all the nice fumes pour into the car quickly.’
‘Doors?’ Malcolm interrupted.
‘The driver’s door and one of the rear doors, at the least.’
‘Oh, yes.’
‘And then you have,’ I said, ‘a suicide.’
‘And when I woke up,’ Malcolm said gloomily, ‘I put my prints all over the place. On the ignition key ... everywhere.’
‘No one could have counted on that.’
‘It just looked bad to the police.
We contemplated the scenario.
‘If it happened like that,’ West said, ‘as indeed it could have done, whoever attacked you had to know that you would go out of the kitchen door at around that time.’
Malcolm said bleakly, ‘If I’m at home, I always go for a walk with die dogs about then. Take them out, bring them back, give them their dinners, pour myself a drink. Routine.’
‘And ... er... is there anyone in your family who doesn’t know when you walk the dogs?’
‘Done it all my life, at that time,’ Malcolm said.
There was a short silence, then I said, ’I wish I’d known all this when that car nearly killed us at Newmarket. We really ought to have told the police.’ ’I was fed up with them,’ Malcolm said, ’I’ve spent hours and hours with die suspicious buggers since Moira’s death. I’m allergic to them. They bring me out in a rash.’
‘You can’t blame them, sir. Most murdered wives are killed by their husbands,’ West said. ‘And frankly, you appeared to have an extremely strong motive.’
‘Rubbish,’ Malcolm said. ‘I don’t see how people can kill people they’ve loved.’
‘Unfortunately it’s common.’ West paused. ‘Do you want me to continue with your family, sir, considering how little progress I’ve been able to make with them?’
‘Yes,’ Malcolm said heavily. ‘Carry on. I’ll get Joyce to tell them all to answer your questions. She seems to be able to get them to do what she wants.’
To get them to do what they want, I thought. She couldn’t stir them into courses they didn’t like.
Norman West put his notebook into his jacket pocket and shifted his weight forward on his chair.
‘Before you go,’ I said, ‘1 thought you might like to know that I asked the telephonist of the Cambridge hotel if anyone besides yourself had asked if a Mr Pembroke was staying there last weekend. She said they’d definitely had at least three calls asking for Mr Pembroke, two men and a woman, and she remembered because she thought it odd that no one wanted to talk to him, or would leave a message; they only wanted to know if he was there.’
'Three!’ Malcolm exclaimed.
‘One would be Mr West,’ I pointed out. To West, I said, ‘In view of that, could you tell us who asked you to find my father?’
West hesitated, ’I don't positively know which Mrs Pembroke it was. And… er... even if I became sure during these investigations, well, no sir, I don’t think I could.’
‘Professional ethics,’ Malcolm said, nodding.
I did warn you, sir,’ West said to me, ‘about a conflict of interests.’ ‘So you did. Hasn’t she paid you yet, then? No name on any cheque?’
‘No, sir’ not yet.’

51 komentářů:

  1. Černá Lucie
    „Pokud tedy držíte někoho za zápěstí, můžete položit jeho ruku snadno na jakýkoliv povrch se Vám zlíbí, včetně kliky od auta... to především,“ řekl jsem a pokračoval v přemýšlení, „kdybyste otevřel jako první s nasazenými rukavicemi, otisky oběti by pak byly na vrchu každé šmouhy, kterou byste způsobil.“
    „Kdybys byl vrah, byl bys v tom sakra dobrej.“ řekl Malcolm.
    „Takže takhle se Malcolm mohl dostat na zadní sedadlo, kde napůl ležel. Pokračovalo to tak, že útočník nastartoval a nechal dveře otevřené, aby všechny plyny proudily rychle do auta.“
    „Dveře?“ přerušil ho Malcolm.
    „Dveře u řidiče a nejméně jedny ze zadních.“
    „Přesně tak.“
    „A potom by se jednalo o sebevraždu,“ řekl jsem.
    „A když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm sklesle, „zanechal jsem své otisky všude. Na klíči od zapalování ... prostě všude.“
    „Na to nikdo nemůže spoléhat.“
    „Policii se to zdálo divné.“
    Uvažovali jsme o celém případu.
    „Kdyby se to stalo takhle,“ řekl West, „a ta možnost tu je, kdokoliv na Vás zaútočil, musel vědět, že v tu chvíli budete vycházet z kuchyňských dveří.“
    Malcolm řekl chladně: „Když jsem doma, chodím vždy se svými psy na procházku. Vezmu je ven, přivedu je zpět, dám jim najíst a naleju si skleničku - rutina.“
    „A ... ehm ... je někdo ve Vaší rodině, kdo neví, kdy chodíte své psy vyvenčit?“
    „Tak to dělám celý život a to vždy ve stejnou dobu,“ řekl Malcolm.
    Nastalo ticho, pak jsem řekl: „Přál bych si, abych tohle všechno věděl předtím než nás v tom autě u Newmarketu málem zabili. Opravdu jsme to měli říct policii.“
    „Už jsem jich měl dost,“ hájil se Malcolm, „strávil jsem s těma podezřívavýma ničemama hodiny a hodiny po Moiřiný smrti. Jsem na ně alergickej. Dohnali mě až na pokraj.“
    „Nemůžete nás takhle obviňovat pane. Většina případů zavražděných žen končí odhalením, že je zabili jejich manželé,“ podotkl West. „A abych byl upřímný, zdá se, že jste měl motiv.“
    „Blbost,“ vykřikl Malcolm. „Nechápu jak lidé můžou zabít ty, co někdy milovali.“
    „Bohužel, to je ale běžná situace.“ West na chvíli ztichl. „Chcete abych pokračoval ve vyslýchání Vaší rodiny pane? I přesto jak málo jsme stačili vyřešit?“
    „Jistě,“ řekl otec rázně. „Pokračujte. Nechám Joyce přemluvit ostatní, aby Vám zodpověděli na všechno, co chcete. Je v tom dost dobrá.“
    Oni si stejně budou dělat co budou chtít, pomyslel jsem si. Nemůže je uvrtat do něčeho, co nechtějí.
    Norman West zastrčil své poznámky do kapsy u bundy a nedočkavě poposednul na židli.
    „Ještě než půjdete,“ podotknul jsem, „myslel jsem, že by Vás mohl zajímat můj rozhovor s telefonistkou z hotelu v Cambridge. Ptal jsem se jí, jestli se ještě někdo, kromě Vás, zajímal o pana Pembroka a jeho pobyt tam. Řekla mi, že volaly nejméně tři osoby, dva muži a jedna žena, a zapamatovala si je proto, že si nikdo z nich nepřál s ním mluvit, ani mu nechat vzkaz. Chtěli jen vědět, jestli tam je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ zdůraznil jsem. Westovi jsem řekl: „A vzhledem k tomu, už byste nám mohl říct, kdo Vás požádal o vyhledání mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. „ Takže pokud někoho držíte za zápěstí, snadno mu položíte ruku kamkoliv chcete, včetně kliky od dveří auta…a obzvlášť,“ řekl jsem přemýšlejíce, „pokud jste dveře nejdřív otevřel v rukavicích, takže otisky vaší oběti byly navrchu všech skvrn, které jste udělal.“ „Tys měl bejt vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys dobrej.“
    „Pak se tedy Malcolm sesunul na zadní sedadlo, napůl ležící, jak jste řekl. Poté někdo nastartoval a nechal dveře otevřené, takže všechny ty plyny se rychle dostaly dovnitř.“
    „Dveře?“ přerušil ho Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny ze zadních.“
    „Ach, ano.“
    „A pak,“ pokračoval jsem, „by to byla sebevražda.“
    „A když jsem se probral,“ řekl Malcolm sklesle, „všude jsem udělal svoje otisky prstů. Na klíč od zapalování…všude.“
    „Na to by se nikdo nemohl spoléhat.“
    „Policii se to zkrátka zdálo divný.“
    Uvažovali jsme o možném scénáři.
    „Pokud se to stalo takhle,“ zvažoval West, „ a to vskutku mohlo, ten, kdo vás napadl, musel vědět, že přibližně v tu dobu projdete kuchyňskými dveřmi.“
    Malcolm zamračeně pronesl,“ Pokud jsem doma, jdu se pak vždycky projít se psi. Vezmu je ven, vrátíme se, dám jim nažrat, naleju si drink. Jako obvykle.“
    „A...no…existuje někdo z vaší rodiny, kdo neví, v kolik hodin venčíte psy?
    „Dělám to celý život v tu samou dobu,“ prohlásil Malcolm.
    Po chvíli ticha jsem řekl, „Přál bych si tohle všechno vědět, když nás to auto málem přejelo na Newmarket. Měli jsme to opravdu nahlásit na policii.“
    „Mám jich plný zuby,“ odsekl Malcolm, „Od doby, co Moira umřela jsem s těma podezřívavejma šmejdama strávil hodiny a hodiny. Jsem na ně už alergickej. Naskakujou mi z nich pupínky.“
    „Nemůžete je vinit, pane. Většina zavražděných žen se stala oběťmi právě svých mužů,“ vysvětloval West. „ A abych byl upřímný, vy jste měl sakra dobrý motiv pro to, to udělat.“
    „Nesmysl,“ opáčil Malcolm. „Nechápu, proč by člověk vraždil někoho, koho miluje.“
    „Bohužel, je to dost běžné.“ West se zamyslel. „Přejete si, pane, abych pokračoval ve vyslýchání vaší rodiny, s ohledem na to, jak málo jsem zatím pokročil?“
    „Ano,“ odpověděl těžce Malcolm. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať jim všem vyřídí, aby zodpověděli všechny vaše otázky. Myslím, že je schopna je dostat tam, kam potřebuje.“
    No to určitě, pomyslel jsem si. Ona by je nedonutila udělat nic, co by sami nechtěli.
    Norman West si vložil svůj zápisník do kapsy saka a předklonil se v křesle.
    „Než odejdete,“ prohlásil jsem, „myslel jsem, že byste si něco rád poslechl. Ptal jsem se recepční v hotelu Cabridge, zda si někdo kromě vás zjišťoval, jestli tam byl pan Pembroke minulý víkend. Potvrdila mi, že měli tři hovory dotazující se na přítomnost pana Pembrokea, volali dva muži a jedna žena. Pak dodala, že se jí to hned zdálo divné, jelikož s ním nikdo z volajících nechtěl mluvit ani zanechat vzkaz. Chtěli zkrátka jen vědět, zda je v hotelu.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „ Jeden z nich byl pan West,“ podotknul jsem a obrátil se k Westovi, „a vzhledem k tomu byste nám mohl prozradit, kdo vás požádal, abyste hledal mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  4. Markéta Hlináková

    „Takže, když někoho držíš za zápěstí, můžeš jeho ruku jednoduše otisknout na jakýkoliv povrch, včetně kliky u dveří auta…,“ usoudil jsem. „ Zejména pokud bys dveře nejprve otevřel sám a měl na rukou rukavice, takže by otisky tvojí oběti byly navrchu šmouh, které jste tam předtím udělal.“
    „Měl bys být nájemný vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrej.“
    „Takže teď nám Malcolm leží sesunutý na zadní sedačce, jak říkáte. Potom nastartuješ motor a necháš dveře otevřené, takže všechny ty krásné výfukové plyny rychle proudí přímo do auta.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „U řidiče a alespoň jedny v zadu.“
    „Ach ano.“
    „Jasná sebevražda,“ řekl jsem.
    „A když jsem se probral,“ konstatoval Malcolm ponuře, „ zanechal jsem všude otisky, na klíčkách od zapalování, prostě všude.“
    „S tím nikdo nepočítal.“
    „Policii to zkrátka bylo podezřelé.“
    Uvažovali jsme nad tím, co se přihodilo.
    „Jestli se to stalo takhle,“ řekl West, „jakože nejspíš ano, tak ten kdo vás napadl, musel vědět, že půjdete ven právě dveřmi v kuchyni a zrovna v tuhle dobu.“
    „Pokud jsem doma tak v tu hodinu chodím na procházku se psy,“ řekl Malcolm neradostně. „Jdu s nimi ven, pak zpátky, dám jim najíst a naliju si drink. Je to moje každodenní rutina.“
    „A … ehm… vědí všichni vaši rodinní příslušníci, kdy chodíte se psy?“
    „Celý život chodím ve stejnou dobu,“ odpověděl Malcolm.
    Následovala chvilka ticha a poté jsem řekl: „Přál bych si, abych tohle všechno věděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Vážně jsme to měli ohlásit na policii.“
    „Měl jsem jich už po krk,“ řekl Malcolm, „strávil jsem hodiny a hodiny s těmi debily poté, co Moira zemřela. Jsem na ně alergický a mám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete se jim divit, pane, většina manželek je zavražděna právě svými manželi,“ odvětil West. „A upřímně, vypadalo to, že jste měl největší motiv.“
    „Nesmysl,“ pověděl Malcolm. „Nechápu, jak by někdo mohl zabít člověka, kterého miluje.“
    „Naneštěstí je to běžné,“ odmlčel se West. „Chcete, abych pokračoval s výslechy vaší rodiny, když uvážím, jak malého pokroku jsem s nimi dosáhl?“
    „Ano,“ odpověděl Malcolm ztěžka. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať jim vyřídí, že vám mají odpovědět na všechny vaše otázky. Vypadá to, že je dokáže přimět k čemukoliv.“
    Přimět je k čemukoliv, pomyslel jsem si. Nedokáže je přinutit k něčemu, co se jim nebude líbit.
    Norman West zastrčil svůj poznámkový blok do kapsy bundy a posunul se na židli dopředu.
    „Předtím než půjdete,“ řekla jsem, „Myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se zeptal operátorky hotelu Cambridge. Zda se ještě někdo jiný kromě vás ptal, jestli se tam minulý týden ubytoval pan Pembroke. Řekla mi, že tam volali minimálně tři lidé, kteří se na pana Pembrokea ptali. Dva muži a jedna žena, a vzpomněla si na to právě proto, že se jí zdálo divné, že chtějí vědět, jestli tam je, ale nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ upozornil jsem ho a řekl Westovi: „Vzhledem k tomu byste nám mohl říct, kdo si vás najal k nalezení mého otce.“

    OdpovědětVymazat
  5. Gabriela Procházková

    Takže, když někoho takového držíte za zápěstí, můžete mu snadno ruku přitisknout kamkoliv se vám zachce, třeba právě na dveře od auta. Na chvilku jsem se zamyslel: „Pokud byste ta dvířka nejdříve otevřel sám v rukavicích, potom by už bylo snadné otisknout prsty oběti na rozmazané šmouhy otisků.„
    „Jako vrah bys byl dobrej“ řekl Malcolm.
    „Takže máte Malcolma napůl ležícího na zadní sedačce…poté auto nastartujete a necháte dveře otevřené, aby se výpary dostaly rychle dovnitř.“
    „Dveře?“ přerušil ho Malcolm.
    „Dveře od řidiče a alespoň jedny zadní.“
    „Hmm…aha.“
    „A dohromady vám to dá sebevraždu.“ řekl jsem.
    „Když jsem se probudil“ řekl sklíčeně Malcolm, „musel jsem všude zanechat svoje otisky… na klíčkách, prostě všude."
    „Na to se přece nemůže nikdo spoléhat.“
    „Ale před policií to vypadalo poněkud špatně.“
    Znovu jsme si prošli celý scénář.
    „Jestli se to takhle opravdu stalo“ řekl West „a že se to tak stát určitě mohlo, ať už to byl kdokoliv, musel to být někdo, kdo věděl, že v tuto dobu chodíte kuchyňskými dveřmi.“
    „Pokud jsem doma sám, vždycky chodím se psy přibližně v tuto dobu,“ řekl Malcolm zasmušile. Vezmu je ven, a když se vrátíme, dám jim večeři a sobě něco k pití. Je to taková moje rutina.“
    „A...ehm...vědí všichni z vaší rodiny, kdy chodíte ven se psy?“
    „Dělám to tak celý život, vždy ve stejnou dobu“ odvětil Malcolm.
    Po chvilce mlčení jsem řekl: „Kdybych tak tohle všechno věděl, když nás to auto v Newmarketu málem zabilo. Vážně jsme to měli nahlásit policii.“
    „Měl jsem jich akorát tak po krk,“ řekl Malcolm „Strávil jsem s nimi hodiny a hodiny při vyšetřování, potom co Moira zemřela. Jsou to nedůvěřiví mizerové. Už na ně mám alergii. Když je vidím, celý se osypu.“
    „Nemůžete se jim divit, pane. Většinu případů zavražděných žen mají na svědomí jejich manželé.“ řekl West. A upřímně, pane, vy byste mohl mít silný motiv.“
    „Nesmysl,“ řekl Malcolm „ Nechápu, jak někdo může zabít někoho, koho miloval.“
    „Bohužel je to celkem běžné.“ West se odmlčel, „Pane, přejete si, aby jsem pokračoval ve vyšetřování vaší rodiny, když zvážíme, jak malý pokrok jsem doposud udělal?“
    „Ano,“ Malcolm ztěžka vzdychl. „Pokračujte. Půjdu sehnat Joyce, aby všem řekla, že vás musí vyslechnout. Zdá se, že dokáže zařídit, aby ostatní dělali, co chce ona.“
    Zařídit to, že dělají, co chtějí oni sami, pomyslel jsem si. Neumí je zviklat, aby dělali něco, co nechtějí.
    Norman West si dal zápisník do kapsy od kabátu a poposedl na židli.
    „Ještě než půjdete“ zastavil jsem ho „myslel jsem, že by vás mohlo zajímat, že jsem mluvil s telefonistkou z hotelu Cambridge. Ptal jsem se, jestli s ní někdo kromě vás mluvil o pobytu pana Pembrokeho v hotelu. Řekla mi, že mluvila určitě nejméně se třemi lidmi, kteří se ptali na pana Pembrokeho, dvěma muži a jednou ženou. Pamatuje si to, protože jí přišlo divné, že s ním nikdo nechce mluvit nebo mu nechat vzkaz, jen se prostě ptali, jestli tam je.“
    „Třemi!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pravděpodobně pan West.“ podotkl jsem. Pak jsem se Westa zeptal: „No a vzhledem k tomu byste nám už mohl říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?„

    OdpovědětVymazat
  6. Anna Géringová

    „Takže, když někoho držíš za zápěstí, můžeš se jeho rukou snadno dotknout kteréhokoliv místa budeš chtít, včetně klik u auta…hlavně těch,“ řekl jsem zamyšleně, „jestliže jsi otevřel ty dveře sám a v rukavicích, otisky prstů oběti by byly na všech šmouhách, které jsi udělal.“
    „Měl bys bejt zabijákem,“ odvětil Malcolm. „byl bys v tom fakt dobrej.“
    „Takže teď tu máme Malcolma zhrouceného na zadním sedadle, jak jsi řekl. Poté jsi tedy nastartoval a nechal dveře otevřené, aby všechny ty výfukové plyny mohly rychle proudit do auta.“
    „Dveře?“ vyrušil mě Malcolm
    „Dveře u řidiče a aspoň ještě jedny ze zadních dveří.“
    „Ach, ano.“
    „A potom by se jednalo o sebevraždu.“ řekl jsem
    „A když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm zasmušile, „nechal jsem všude svoje otisky. Na klíčích k zapalování…všude.“
    „S tím ovšem nikdo nemohl počítat.“
    „Policii se to zdálo divné.“
    Uvažovali jsme o případu.
    „Jestliže se to událo takto,“ řekl West, „a vskutku se to tak stát mohlo, ten kdo vás napadl, musel vědět, že vyjdete z těch kuchyňských dveří přesně v tu dobu.“
    Malcolm řekl sklíčeně, „Když jsem doma, vždycky venčím své psy ve stejnou hodinu. Vezmu je ven, zase zpět, dám jim nažrat, naliji si drink. Je to rutina.“
    „A..ehm..je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy ty psy venčíte?“
    „Dělám to tak celý život, ve stejný čas,“ řekl Malcolm.
    Nastalo krátké ticho, pak jsem řekl: „Přeji si, abych tohle vše věděl, když nás to auto málem zabilo u Newmarketu. Opravdu jsme to měli policii říct.“
    „Už jich mám po krk,“ řekl Malcolm, „ strávil sem s těma podezřívavýma idiotama hodiny a hodiny od Moiřiny smrti. Jsem na ně alergickej. Už se jich chci zbavit“
    „Je vinit nemůžete, pane. Většina manželek je zabita jejich manžely,“ řekl West. „A upřímně, u vás se zdálo, že jste měl motiv.“
    „Kecy,“ odvětil Malcolm. „Nechápu, jak lidé mohou vraždit ty, které milují.“
    „Bohužel, to je běžná věc.“ West se odmlčel. „Přejete si, abych pokračoval dál s výslechem vaší rodiny i přes ten malý pokrok, který jsem zatím dokázal udělat?"
    „Ano,“ řekl Malcolm ztěžka. „Pokračujte dál. Zařídím, aby jim Joyce řekla, že mají odpovídat na všechny vaše otázky. Zdá se být jediná, kterou poslechnou a udělají, co bude chtít.“
    Udělají, co budou sami chtít, pomyslel jsem si. Nemůže s nimi hnout tam, kam nechtějí.
    Norman West zastrčil svůj zápisník do kapsy u saka a poposednul na židli.
    „Předtím, než půjdete,“ řekl jsem, „myslel jsem, že byste možná rád věděl o mém hovoru s recepcí hotelu Cambridge. Ptal jsem se, zda-li se tam kromě vás, sháněl po panu Pembrokovi, který tam pobýval minulý týden, ještě někdo. Recepční mi řekla, že měli nejméně tři telefonáty, kdy se někdo ptal na pana Pembroka, dva muže a jednu ženu, pamatovala si to, protože jí přišlo divné, že ani jeden z nich s ním nechtěl mluvit, nebo zanechat zprávu. Jen chtěli vědět, jestli v hotelu je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden byl pan West,“ poukázal jsem. „Weste,“ řekl jsem, „vzhledem k tomu, můžete nám tedy říct, kdo po vás chtěl, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  7. Matisová Vlaďka

    „Takže pokud držíš něčí zápěstí, můžeš jeho ruku lehce položit na jakýkoli povrch, který chceš, včetně kliky od dveří…to především,“ řekl jsem a přemýšlel dál, „ pokud jsi otevřel dveře jako první a měl jsi navlečené rukavice, znamenalo by to, že otisky prstů oběti by byly na vrchu každé šmouhy, kterou jsi udělal.“ „ Měl by si být nájemným vrahem,“ řekl Malcolm. „ Byl by si v tom dobrý.“ „Takže teď máme Malcolma sesunutého na zadním sedadle, napůl ležícího, jak jsi řekl. Pak někdo zapnul motor a nechal dveře otevřené, aby všechny ty plyny mohly rychle proudit do auta.“
    „Dveře?“ Přerušil Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní dveře.“
    „Ach ano.“
    „ A máme tu,“ řekl jsem, „sebevraždu.“
    „ A když jsem se probudil,“ řekl Malcolm sklíčeně, „ udělal jsem otisky prstů úplně všude. Na klíče od zapalování … všude.“
    „S tím nikdo nemohl počítat.“
    „Policii se to moc nezdálo.“
    Zvažovali jsme daný scénář.
    „Kdyby se to stalo takhle, „ řekl West, „což skutečně mohlo, kdokoli, kdo vás napadl, musel vědět, že v tom čase budete procházet kuchyňskými dveřmi.“
    Malcolm nevesele řekl: „Když jsem doma, vždycky jdu v tu dobu na procházku se psy. Vezmu je ven, zase přivedu zpátky, dám jim večeři, sobě naliji nějaký drink. Rutina.“
    „A … ehm … je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Dělám to tak celý život, vždy ve stejný čas,“ řekl Malcolm.
    Chvilku bylo ticho a pak jsem řekl: „Přál bych si, abych tohle všechno věděl, když nás to auto u Newmarketu skoro zabilo. Opravdu jsme to měli říct policii.“ „Byl jsem na ně naštvaný,“ řekl Malcolm, „po Moiřině smrti jsem s těmi podezřívavými mizery strávil hodiny a hodiny. Jsem na ně alergický. Už z nich mám vyrážku.“ „Nemůžete je vinit, pane. Spousta zavražděných manželek je zabita svými manželi,“ řekl West. „A upřímně, zdá se mi, že máte hodně silný motiv.“
    „Blbost,“ řekl Malcolm. „Nevím, jak mohou lidé zabít někoho, koho milovali.“
    „Bohužel, stává se to často.“ West se odmlčel. „Chcete, abych pokračoval ve výslechu vaší rodiny, pane, když zvážíme, jak malý pokrok jsem s nimi udělal?“
    „Ano,“ řekl Malcolm ztěžka. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby vyřídila, že mají odpovědět na všechny vaše dotazy. Vypadá to, že dokáže zařídit, aby udělali to, co ona chce.“
    Aby udělali to, co chtějí, pomyslel jsem si. Nemůže je donutit udělat něco, co nechtějí.
    Norman West si schoval blok do kapsy od bundy a posunul se na židli dopředu.
    „Ještě než půjdete,“ řekl jsem, „myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se telefonistky z hotelu v Cambridge zeptal, jestli se ještě někdo jiný, kromě vás, ptal jestli tam pan Pembroke minulý týden zůstal. Říkala, že minimálně tři lidé se jí na to ptali, dva muži a jedna žena, a říkala, že si to pamatuje jen proto, že nikdo z nich s ním nechtěl mluvit či mu zanechat zprávu, jen se ptali, jestli tam byl.“
    „Tři!“ Malcolm vykřikl.
    „Jeden z nich by měl být pan West,“ poukázal jsem. Obrátil jsem se k Westovi a řekl: „Když už o tom mluvíme, mohl byste nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  8. Petr Hlavnička

    „Takže pokud držíte něčí zápěstí, můžete snadno položit jeho ruku na jakoukoliv plochu, která se vám líbí, včetně kliky dveří u auta...Obzvláštně pokud.“ Na chvíli jsem se zamyslel. „Pokud máte rukavice a otevíráte dveře jako první, tak otisky vaší oběti zakryjí všechny čmouhy, které jste udělal.“ „Měl byste se dát na dráhu zabijáka“ poznamenal Malcolm „Určitě by jste v tom byl dobrý“
    „Takže, teď máme Malcolma přikrčeného na zadním sedadle, napůl si ležel, jak si řekl, takže další věc, kterou jako útočník udělám je, že nastartuju a nechám otevřené zadní dveře, takže všechny výfukové plyny se krásně dostanou do auta.“
    „Dveře?“ přerušil Malcolm.
    „Dveře u řidiče a minimálně i jedny zadní dveře.“
    „Ah, ano“
    „A máme z toho sebevraždu.“
    „Když jsem se probral“ soukal ze sebe sklesle Malcolm „Nechal jsem otisky po celém autě, i na klíčkách od zapalování...prostě všude“
    „S tím nikdo nemohl počítat“
    „Ale policii se to moc nelíbilo“
    Zvažovali jsme možný scénář.
    „Pokud se to stalo, jak tvrdíte,“ řekl West „jako že se to tak klidně mohlo stát, tak kdokoliv, kdo na vás zaútočil, musel vědět, že vyjdete přibližně v tu dobu ze dveří od kuchyně.
    Malcolm povzdech. „Když jsem doma, chodím venčit psy ve stejnou dobu. Vyvenčím je, vezmu je zpátky, dám jim nažrat a sobě udělám drink. Každodenní rutina.“
    „A ...ehm...je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Dělám to tak celou dobu, celý svůj život.“
    Zavládlo krátké ticho po kterém jsem prohlásil: „Přál bych si tohle všechno vědět v době, kdy nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Opravdu jsme to měli nahlásit na policii.“
    „Měl jsem jich plné zuby.“ odvětil Malcolm. „S těmi podezíravými buzeranty jsem strávil hodiny a hodiny po tom, co Moira zemřela. Jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete je z toho vinit, pane. Spousta žen je zavražděna vlastními manžely.“ Namítl West.
    „A upřímně, vypadalo to, že jste měl i silný motiv.“
    „Nesmysl“ odsekl Malcolm. „Nechápu, jak někdo může zabít osobu, kterou miloval.“
    „Bohužel, je to běžné.“ Odmlčel se West. „Chcete abych pokračoval s vaší rodinou, pane, vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem byl schopný s nimi udělat?“
    „Ano.“ Odpověděl ztěžka Malcolm. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby zařídila, ať vám odpovídají na otázky. Je schopná si je omotat kolem prstu tak, aby dělali to, co ona chce.“
    Myslím, že dělají jen to, co oni sami chtějí. Nemůže je nutit dělat něco, co se jim nelíbí.
    Norman West zasunul notes do kapsy a předklonil se na židli.
    „Předtím, než odejdete“ zarazil jsem ho. „Myslel jsem, že byste mohl chtít vědět, co jsem zjistil od té telefonistky z hotelu v Cambridge, jestli si kromě vás ještě někdo zjišťoval přítomnost pana Pembroka během posledního týdne. Řekla mi, že volali minimálně tři telefonující s touto otázkou., dva muži a jedna žena, pamatuje si je podle toho, že nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz, ale jen zjišťovali, zda-li je ubytován v hotelu.
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jedním z nich bude nejspíše pan West.“ Upozornil jsem. Otočil jsme k panu Westovi a pravil „Vzhledem k této situace, nemohl byste mi říci, kdo Vás požádal najít mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  9. Veronika Kaslová

    „Takže když někoho takhle držíte za zápěstí, můžete mu ruku jednoduše na cokoli položit, včetně kliky od auta,” zamyslel jsem se, „a pokud byste otevřel dveře nejdříve v rukavicích, zanecháte otisky oběti přesně na těch místech, kde jste se předtím dotkl sám.“
    „Ty ses měl stát nájemným vrahem,“ přerušil mě Malcolm, „šlo by ti to dobře.“
    „Takže teď je Malcolm na zadním sedadle auta,“ pokračoval jsem, „a další věc, co uděláte je, že nastartujete motor a necháte dveře otevřené, aby se výfukové plyny dostaly do auta co nejrychleji.“
    „Dveře?“ zeptal se Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní.“
    „Ach tak…“
    „No a máme tu sebevraždu.“ řekl jsem.
    „No a když jsem se probudil,” řekl Malcolm zasmušile, „dotýkal jsem se tam úplně všeho. Nechal jsem svoje otisky i na klíčích od zapalování… prostě všude.“
    „S tím by nikdo nepočítal.“
    „Policie ale nebyla moc nadšená.“
    Na chvíli jsme se všichni zamysleli nad možným scénářem.
    „Pokud se to stalo takhle,“ promluvil West, „a je to velice pravděpodobné, tak ať vás napadl kdokoli, musel s jistotou vědět, že v tu dobu vyjdete zadními dveřmi z kuchyně.“
    „Vždycky beru psy na procházku ve stejnou dobu, pokud jsem doma.“ zachmuřil se Malcolm. „Vezmu je ven, pak zpátky domů, nakrmím je a dám si skleničku. To je zaběhnutá rutina.“
    „A je někdo ve vaší rodině kdo neví, kdy chodíte večer se psy?“
    „Ne. Dělám to takhle už léta,“ odpověděl Malcolm.
    Následovalo ticho, které jsem přerušil až já: „Kéž bych to všechno věděl už dřív, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Měli jsme to tenkrát vážně ohlásit policii.“
    „Měl jsem jich plné zuby! Po smrti Moiry jsem s těmi podezíravými parchanty strávil hodiny a hodiny.“ Rozčiloval se Malcolm. „Dělá se mi z nich vyrážka, jak jsem na ně alergický.“
    „Nedivte se, pane, většinu zavražděných manželek mají na svědomí jejich muži.“ podotkl West. „A upřímně řečeno, vy jste měl dost silný motiv.“
    „Nesmysl,“ odsekl Malcolm. „Nepochopím, jak by mohl být někdo schopný zavraždit osobu, kterou miloval.“
    „Bohužel je to běžná věc.“ Odmlčel se West. „Přejete si, abych pokračoval v prověřování vaší rodiny, pane? Zatím jsem s nimi však neučinil žádný pokrok.“
    „Ano, pokračujte.“ Souhlasil Malcolm. „Pověřím Joyce, ať jim všem řekne, aby spolupracovali. Zdá se, že dokáže přesvědčit kohokoli k čemukoli.“
    ´Dokáže je přinutit udělat jen to, co sami chtějí. Nehne s nimi, pokud nebudou chtít.´Pomyslel jsem si.
    Norman West si zastrčil zápisník do kapsy a měl se k odchodu.
    „Ještě než odejdete,“ zarazil jsem ho, „snad by vás mohlo zajímat, co jsem se dozvěděl od telefonistky v hotelu Cambridge. Ptal jsem se jí, jestli se ještě někdo kromě vás zajímal o přítomnost pana Pembroka v hotelu minulý víkend. Řekla mi, že ví o třech hovorech, kdy se po něm někdo sháněl. Dva muži a jedna žena. Přišlo jí zvláštní, že s ním nikdo nechtěl mluvit ani zanechat vzkaz. Zajímalo je jen to, jestli je v hotelu. Taky proto si to prý pamatuje.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ upozornil jsem ho a obrátil jsem se k Westovi: „Vzhledem k okolnostem, prozradíte nám už, kdo po vás chtěl, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  10. Eva Haisová

    ,,Když někoho v bezvědomí držíte za zápěstí, tak lehce zvládnete položit jeho ruku na jakýkoli povrch chcete, včetně dvěří od auta..." řekl jsem a chvíli jsem přemýšlel: ,,Pokud byste nejprve otevřel dveře v rukavicích, tak otisky vaší oběti by byly na každé skvrně, kterou jste udělal."
    ,,Měl jste se stát vrahem," řekl Malcom. ,,Byl byste v tom opravdu dobrý"
    ,,Takže se Malcolm sesunul na zadní sedadlo, jak jste řekl. Poté někdo zapnul motor a nechal otevřené dvěře, aby se dostaly výpary do auta rychleji."
    ,,Dveře?" přerušil ho Malcolm.
    ,,Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní"
    ,,Ach, ano."
    ,,A teď tu máme sebevraždu"
    ,,Když jsem se vzbudil," řekl Malcolm zasmušile, ,,Naplácal jsem otisky všude. Včetně klíčků od zapalování..., prostě všude."
    ,,Ale to jste nemohl tušit."
    ,,Policistům to připadalo divné."
    Přemýšleli jsme nad celým scénářem.
    ,,Pokud se to stalo takhle," řekl West, ,,jako že mohlo, tak kdokoli vás napadl musel vědět, že tou dobou budete procházet zadními dveřmi v kuchyni."
    Malcolm si povzdechl: ,,Když jsem doma, chodím přibližně tou dobou vyvenčit psy. Vezmu je ven, přivedu je zpět, nakrmím je, dám si skleničku. Je to má rutina."
    ,,A... No... je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?"
    ,,Ne, dělám to tak celý život, celá léta," odpověděl Malcolm.
    Po krátké chvilce ticha jsem řekl: ,,Přál bych si, abych věděl tohle všechno, když nás to auto málem zabilo u Newmarketu. Vážně jsme to měli ohlásit na policii."
    ,,Měl jsem jich plné zuby," řekl Malcolm. ,,Strávil jsem hodiny a hodiny s těmi podezřívavými mizery po tom, co Moira zemřela. Jsem na ně alergický. Mám z nich vyrážku."
    ,,Nesmíte jim to mít za zlé, pane. Vetšina žen je zavražděna právě svými manžely," bránil je West, ,,a upřímně, zdá se, že byste mohl mít silný motiv."
    ,,Nesmysl," odvětil Malcolm. ,,Nechápu,jak může být někdo schopen zabít někoho, koho miloval."
    ,,Bohužel je to běžné." West se odmlčel. ,,Chcete, abych pokračoval s prověřováním vaší rodiny vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem až do teď udělal, pane?"
    ,,Ano," povzdychl si Malcolm, ,,pokračujte. Přemluvím Joyce, aby všem řekla, že mají odpovědět na vaše otázky. Zdá se, že je zvládně přimět dělat to, co chce."
    Donutí je dělat, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Ale nedokáže je donutit do věci, které sami nechtějí.
    Norman West si zasunul zápisník do kapsy a trochu se na židli posunul.
    ,,Než odejdete," řekl jsem, ,,myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se ptal té telefonistky z hotelu Cambridge, zda se někdo kromě vás ptal na to, jestli tam pan Pembroke minulý víkend byl. Říkala, že měla tři hovory, které se pana Pembroka týkaly, dva muže a ženu, a pamatuje si je, protože nikdo s ním nechtěl mluvit a ani nenechali zprávu; pouze chtěli vědět, jestli tam byl.
    ,,Tři!" vykřikl Malcolm.
    ,,Jeden mohl být pan West," upozornil jsem ho a obrátil jsem se k Westovi: ,,A mohl byste nám, vzhledem k tomuto zjištění, říci, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?"

    OdpovědětVymazat
  11. Pavla Špačková
    „Takže když držíte něčí zápěstí, můžete jeho ruku otisknout na jakýkoliv povrch se vám zlíbí, včetně kliky u auta... zvláště“, zauvažoval jsem, „pokud jste dveře otevřel sám s nandanými rukavicemi, takže otisky prstů oběti by byly na vrchu všech šmouh, které jste udělal.“
    „Měl bys bejt nájemnej vrah“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrej. „
    „Tak teď máme Malcolma sesunutého na zadní sedačce, napůl ležícího, jak říkáte. Takže dál si nastartoval a nechal si dveře otevřené, takže všechny výpary se rychle valily do auta.“
    „Dveře?“ Skočil mu do řeči Malcolm.
    „Dveře u řidiče a nejméně jedny ze zadních dveří.“
    „Ach, ano.“
    „Jasná sebevražda.“
    „A když jsem se probudil“, řekl Malcolm zasmušile, všude jsem nechal svoje otisky. Na klíčích... všude. „
    „Nikdo s tím nemohl počítat. „
    „Policii to prostě připadalo podezřelé.“
    Procházeli jsme scénář.
    „Pokud se to stalo, jak říkáte,“ řekl West, „tak ať už vás napadl kdokoliv, musel vědět, že vyjdete z kuchyně v tomto čase.“
    Malcom řekl sklíčeně, „ Pokud jsem doma, vždycky chodím venčit psy zhruba v tento čas. Vezmu je ven, přivedu zpátky, dám jim najíst, naliju si pití. Tak je to už zaběhnuté.“
    „A....ehm... je někdo z vaší rodiny, kdo neví, kdy venčíte psy?“
    „Celý můj život s nimi chodím ven v tuhle dobu, „odpověděl Malcolm.
    Po chvilce ticha jsem řekl: „Přeji si, abych tohle všechno věděl , když nás to auto málem zabilo u Newmarketu. Měli bychom to opravdu nahlásit policii.“ „Mám jich už po krk“ sykl Malcolm.
    „Od smrti Moiry jsem strávil hodiny a hodiny s k smrti podezíravými idioty. Jsem na ně už alergický. Dělá se mi z nich vyrážka. „
    „Nemůžete je vinit, pane. U většiny případů zavražděných manželek jsou jako vrazi usvědčeni právě jejich manželé.“ Poznamenal West. „A na rovinu, vy vypadáte, jako že jste mohl mít dosti silný motiv.“ „ Blbost,“ oponoval Malcolm, „nechápu, jak lidé mohou zabít někoho, koho milují.“
    „Bohužel je to běžné.“ West se odmlčel. „Chcete abych pokračoval s vyšetřováním vaší rodiny, pane, ačkoliv jsem zatím dosáhl pouze malého pokroku?“ „Ano“ řekl Malcolm ztěžka, „pokračujte. Řeknu Joyce, ať vzkáže ostatním, aby vám odpověděli, na co potřebujete. Vypadá, že je schopna je přesvědčit k čemukoliv.“
    Přesvědčit k čemukoliv, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Nedokáže je ale přesvědčit k věcem, které se jim nelíbí. Norman West si zastrčil zápisník do náprsní kapsy a poposedl si.
    „Předtím než půjdete, myslel jsem, že byste možná rád věděl, že jsem se ptal recepční v hotelu Cambridge, zda-li se někdo kromě vás ptal na pana Pembroka. Zhruba před týdnem. Řekla, že měli určitě tři hovory, které se sháněly po panu Pembrokovi, dva muži a žena. Pamatuje si to, protože s ním nikdo nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz; chtěli jen vědět, jestli tam je. „
    „3!“ Vykřikl Malcolm
    „Jeden z nich by měl být pan West,“ poznamenal jsem, „V této záležitosti, mohl byste nám říci, kdo vás požádal, abyste hledal mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  12. Jiří Sedláček

    „Když někoho takového držíte za zápěstí, můžete přeci položit jeho ruku kamkoliv chcete, třeba i na kliku u auta…“ Chvíli jsem přemýšlel: „Kdybyste nejprve otevřel dveře sám v rukavicích, pak by otisků prstů oběti mohly být rozmazány do šmouh, které jste udělal dříve“. „Kdybyste se dal na vraždění,“ poznamenal Malcolm, „určitě by Vám to šlo.“
    „Dobře, Malcolm se dostal na zadní sedadlo, kde ležel, jak tvrdíte. Poté jste zapnul motor a nechal otevřené dveře, aby výfukové plyny zaplnily auto co nejrychleji“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Určitě dveře u řidiče a dveře vzadu“
    „Tak jo“
    „A teď tu máte,“ řekl jsem, „sebevraždu.“
    „Když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm sklesle, „udělal jsem otisky prstů naprosto všude. Na klíčích od zapalování … prostě všude.“
    „S tím ale nemohl přeci nikdo počítat.“
    „Ovšem policii se to moc nelíbilo.“
    Popřemýšleli jsme o celém možném scénáři.
    „Pokud se to tak skutečně stalo,“ řekl West,“ a ve skutečnosti se to tak opravdu mohlo stát, mohl Vás napadnout kdokoliv, kdo věděl, že chodíte přibližně v onu dobu ven kuchyňskými dveřmi.“
    Malcolm vystrašeně odvětil, „vždy, když jsem doma, jdu ven se psy zhruba ve stejnou dobu. Jdu s nimi na procházku, přivedu je zpět, dám jim najíst a dám si skleničku. Tak to chodí pořád.“
    „A … no … je zde někdo z Vaší rodiny, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Ne, dělám to tak celý svůj život,“ odvětil Malcolm.
    Po chvíli ticha jsem řekl: „Přál bych si, abych vše věděl již dříve, když nás málem zabilo auto u Newmarketu. Fakt jsme měli zavolat policii.“ „Ale já jich mám plné zuby,“ řekl Malcolm, „Od té doby, co umřela Moira, jsem s těmito nedůvěřivými lotry strávil hodiny a hodiny. Jsem už na ně alergický. Mám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete je obviňovat, pane. Nejvíce zavražděných žen je zavražděno právě jejich manžely.“ řekl West. „A upřímně to vypadalo, že jste měl k tomu velmi silný motiv.“
    „Nesmysl,“ vykřikl Malcolm. „Nemohu pochopit někoho, kdo zabije svého milovaného.“
    „Bohužel se to tak děje.“ Odmlčel se West. „Přejete si, abych pokračoval s vyšetřováním ohledně Vaší rodiny, neboť jsem tak málo doposud zjistil?“
    „Ano,“ povzdychl Malcolm. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby všem řekla, že mají odpovídat na kladené otázky. Je schopna zařídit, aby lidé dělali, co ona chce.“
    Přesvědčit je, aby dělali, co ona chce, pomyslel jsem. Mohla by je donutit k něčemu, co oni nechtějí.
    Norman West schoval svůj zápisník do kapsy u saka a poposednul si na židli.
    „Dříve než půjdete,“ řekl jsem, „myslím, že byste chtěl vědět, na co jsem se ptal telefonistky z hotelu v Cambridge. Chtěl jsem totiž vědět, jestli se někdo ptal na to, zdali se někdo kromě Vás ptal, jestli v tomto hotelu bydlel pan Pembroke. Odvětila mi, že nejméně tři lidé ji volali a sháněli se po panu Pembrokovi. Byli to dva muži a jedna žena. Pamatovala si to, neboť ji přišlo zvláštní, že panu Pembrokovi nikdo nechce zanechat vzkaz, nebo zprávu, ale přitom se po něm shánějí. Jediná věc, která ty dotyčné zajímala, byla, jestli je tam pan Pembroke.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden bude pan West,“ poukázal jsem. Otočil jsem se na pana Westa a řekl mu: „Vzhledem k těmto okolnostem, nechtěl byste nám už říct, co jste zjistil ohledně toho člověka, který se snaží najít mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  13. Michaela Lukešová

    „Takže, když tedy držíte někoho za zápěstí, snadno můžete jeho ruku položit na kterékoli místo chcete, včetně kliky od auta.. především tedy," zamyslel jsem se, „Jestliže jste otevřel ty dveře sám a v rukavicích, tak by otisky oběti byly na vrchu každé šmouhy, kterou jste udělal.
    " Vy byste se měl stát vrahem," řekl Malcolm.„ Byl byste v tom fakt dobrej."
    „Takže teď máme Malcolma napůl ležícího zkrouceného na zadní sedačce, jak jste vypověděl. Dál tedy zapnete motor a necháte otevřené dveře, aby se všechny krásné výfukové plyny dostaly rychle do auta."
    „Dveře?! přerušil ho Malcolm.
    „Dveře u řidiče a nejméně jedny ze zadních."
    „Ach tak."
    „A pak z toho máte" řekl jsem," sebevraždu."
    „A když jsem se pak probudil," řekl Malcolm sklíčeně, "nechal jsem otisky prstů úplně všude. Na klíči do zapalování..zkrátka všude."
    „S tím nemohl nikdo počítat."
    „Policii to připadalo podezřelé."
    Uvažovali jsme o možném scénáři.
    „Když se to stalo takhle, "řekl West," jakože se to tak skutečně stát mohlo, kdokoliv vás napadl, musel vědět, že vyjdete z těch kuchyňských dveří okolo tohoto času."
    Malcolm si povzdechl. "Když bývám doma, vždycky chodím tohoto času na procházku se psy. Vezmu je ven, přivedu zpět, nakrmím je a naliji si drink. Rutina."
    „A..no..existuje někdo u Vás v rodině, kdo nemá tušení kdy chodíte ven se svými psy?"
    „Takhle to dělám celý život," odvětil Malcolm.
    Nastalo krátké odmlčení, a pak jsem řekl," Kéž bych to všechno věděl dřív než nás to auto málem u Newmarketu zabilo. Opravdu jsme to měli nahlásit policii."Měl jsem jich tak akorát dost,"řekl Malcolm, strávil jsem hodiny a hodiny s těma podezřívavejma bestiema po Moiřině smrti. Jsem na ně alergický. Naskakuje mi z nich vyrážka."
    „Pane, nemůžete je takhle obviňovat. Většina zavražděných manželek byla zabita právě jejich manželi."řekl West.A upřímně, vy jste se jevil jako silně motivovaný,"
    „Blbost," řekl Malcolm. Nechápu, jak lidé mohou zabít někoho koho kdysi milovali."
    „Bohužel, je to běžné." West se odmlčel. „Přejete si pane, abych pokračoval s výslechem vaší rodiny, přesto, že jsem zatím neudělal téměř žádný pokrok?"
    „Ano," řekl Malcolm ztěžka. „Pokračujte." Pověřím Joyce ať řekne, aby odpověděli na všechny vaše otázky.Je schopna zařídit vše, co chce. "
    Zařídit to co chce, pomyslel jsem si. Nemůže je přinutit udělat něco, co nechtějí.
    Norman West zastrčil svůj zápisník do kapsy od bundy a posunul se dopředu na židli.
    „Než půjdete," řekl jsem „napadlo mě, že byste rád věděl, že jsem se ptal telefonistky z Cabridge hotelu, jestli se tam někdo minulý víkend kromě vás ptal, zdali tam byl pan Pembroke. Ona odpověděla, že měla určitě alespoň tři telefonáty, dva mužské a jeden ženský, a pamatuje si to proto, že nikdo s ním nechtěl mluvit nebo zanechat zprávu, pouze chtěli vědět, zdali tam byl."
    „Tři!" vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich bude pan West," poukázal jsem. Pak jsem Westovi řekl: „vzhledem k tomu můžeš nám říct kdo se tě prosil, abys vyhledal mého otce?"

    OdpovědětVymazat
  14. Andreas Fajman

    „Takže když držíte nečí zápěstí, můžete jeho ruku položit na jaký povrch chcete, včetně kliky od dveří auta...obzvlášť,“ zamyslel jsem se, „když jste otevřeli dveře sami s rukavicemi, takže otisky vaší oběti budou na všech šmouhách co jste udělali.“
    „Měl bys být vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrej.“
    „Tak teď máme omráčeného Malcolma na zadním sedadle, napůl ležícího, jak jsi řekl. Takže zapnete motor a necháte otevřené dveře, aby se mohly všechny výpary krásně dostat do auta.“
    „Dveře?“ Přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u šoféra a aspoň jedny ze zadních dveří.“
    „A jistě.“
    „A máme tu sebevraždu.“
    „A když jsem se probudil,“ zamumlal Malcolm, „zanechal jsem svý otisky úplně všude. Na klíči od zapalování...všude.“
    „S tím nikdo nemohl počítat.“
    „Policii to prostě přišlo divné.“
    Dali jsme dohromady celý scénář.
    „Jestli to proběho takhle,“ řekl West, „a že se to tak opravdu mohlo stát, tak ten kdo vás napadl musel vědět, že projdete z kuchyně přibližně v ten čas.“
    Malcolm řekl sklíčeně, „když jsem doma vždycky jdu se psama ven okolo desátý. Vyvenčim je, přivedu je zpátky, dám jim nažrat, naleju si drink. Rutina.“
    „A...ehm... je někdo ve vaší rodině kdo neví kdy chodíte venčit psy?“
    „Celej svůj život to dělám ve stejnej čas,“ řekl Malcolm.
    Po krátkém tichu jsem řekl, „kéž bych tohle všechno věděl když nás málem zabilo to auto u Newmarketu. Vážně jsme to měli říct policii.“
    „Měl jsem jich až po krk,“řekl Malcolm, „co Moira umřela jsem strávil hodiny a hodiny s těma podežřívavejma mizerama. Jsem na ně alergickej. Jsem podrážděnej jen je vidim.“
    „Nemůžete jim to mít za zlé pane. Většina manželek je zavražděna svými muži,“ řekl West. „A upřímně vypadalo to, že jste měl extrémně silný motiv.“
    „Blbost,“ řekl Malcolm, „jak by někdo mohl zabít člověka kterého miluje?“
    „Tak či onak není to nezvyklé,“ West se pozastavil, „chcete abych pokračoval s vaší rodinou pane, vzhledem k tomu jak málo jsem zatím pokročil?“
    „Ano,“ řekl Malcolm rázně. „Pokračujte. Řeknu Joyce ať je všechny donutí odpovědět na všechny vaše otázky. Ona je dokáže přimět k tomu, aby dělali to co ona chce.“
    Ty si stejně budou dělat co budou chtít, pomyslel jsem si. Nemůže je dotlačit do něčeho, co sami nechtěj.
    Norman West si zastrčil notes do kapsy od bundy a už se zvedal ze židle.
    „Než odejdete,“ řekl jsem, „myslel jsem si, že by vás mohlo zajímat, že jsem volal recepční z hotelu Cambridge jestli se někdo kromě vás zajímal o to zda-li tam pan Pembroke zůstal přes víkend. Říkala, že tam volali nejméně tři lidé ohledně pana Pembrokea, dva muži a jedna žena, pamatovala si to, protože jí přišlo divně, že nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu zanechat vzkaz, jediné co chtěli vědět bylo, jestli tam byl.“
    „Tři!“ vykřiknul Malcolm.
    Zdůraznil jsem, že jeden z nich byl pan West. A pak jsem se ho zeptal, „vzhledem k tomuto zjištění, můžete nám říct kdo vás požádal abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  15. Ondřej Ivan

    „Když tedy nesete někoho v bezvědomí a držíte mu zápěstí, můžete mu lehce položit ruce kamkoli se vám zachce. Na jakýkoli povrch. Obzvláště pak na dveře od automobilu.“ Na chvíli jsem se zamyslel: „Kdybyste otevřeli dveře jako první s navléknutými rukavicemi, otisky oběti byste mohli dát na vrh každé šmouhy, kterou byste způsobili.“ „Byl bys vynikající vrah,“ řekl Malcolm. „Takže teď máme Malcolma složeného na zadním sedadle, napůl v leže, jak jsi říkal. Potom někdo nastartuje motor a nechá dveře otevřené, aby se všechny ty pěkné výfukové plyny dostaly rychle dovnitř do automobilu.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malkolm.
    „Minimálně dvoje. Řidičovi a ještě jedny vzadu.“
    „Ach tak.“
    „A máme tady,“ řekl jsem, „sebevraždu.“
    „A když jsem se pak vzbudil,“ řekl Malcolm zasmušile, „nechal jsem svoje otisky úplně všude. Na klíčku od zapalování... no prostě všude.“
    „Na to přece nikdo nemohl myslet.“
    „Policii to přišlo podezřelé.“
    Uvažovali jsme o celém scénáři.
    „Jestli se to fakt stalo takhle,“ řekl West, „a že se to tak stát mohlo, kdokoli vás napadl, musel vědět, že půjdete ven kuchyňskými dveřmi zhruba v onu dobu.“
    „Když jsem doma, vždycky jdu v tu dobu na procházku se psy,“ povzdychl si Malcolm sklíčeně. „Jdu s nimi ven, pak zase zpátky, dám jim najíst, dám si drink. Rutina.“
    „A... tedy... víte o některém ze členů rodiny, který neví, kdy vodíte psy ven?“
    „Dělám to už celou věčnost a vždy ve stejnou dobu,“ řekl Malcolm.
    Chvilku bylo ticho a pak jsem řekl: „Kéž bych tohle všechno věděl, než nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Měli jsme to tehdy nahlásit policii.“ „Měl jsem jich už plné zuby,“ řekl Malcolm, „Ti podezíraví mizerové mě drželi celé hodiny, potom co zemřela Moira. Jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“ “Nemůžete je z toho vinit, pane. Jak jde o zavražděné manželky, většinou jsou vrahy jejich manželé,“ řekl West. „A upřímně řečeno, zdá se, že jste měl velmi silný motiv.
    „Blbost,“ řekl Malcolm. „Nechápu, jak by mohl někdo zabít někoho, koho miloval.“
    „Bohužel je to docela běžné.“ West se odmlčel. „Navzdory tomu, jak málo jsem se členy vaší rodiny pořídil, chcete, abych pokračoval s jejich prověřováním?“
    „Ano,“ pronesl Malcolm těžce. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať je všechny přemluví k větší spolupráci. Zdá se, že je v tom opravdu dobrá.“
    Jak se to vezme, pomyslel jsem si. Rozhodně by je nedokázala přemluvit k něčemu, co se jim nelíbí.
    Norman West si zastrčil svůj zápisník do kapsy saka a trochu si poposedl.
    „Než půjdete,“ zarazil jsem ho, „napadlo mě, že by vás zajímalo, co mi řekla telefonistka v hotelu Cambridge. Zeptal jsem se jí, jestli se někdo kromě vás ptal, zdalipak se tam minulý víkend neubytoval pan Pembroke. A ona mi řekla, že volali přinejmenším tři lidé, kteří se ptali na pana Pembroka, dva muži a jedna žena. Zapamatovala si to, protože jí přišlo poněkud divné, že ani jeden z těch tří s ním nechtěl hovořit, ani zanechat vzkaz. Chtěli jen vědět, jestli tam je.“
    „Tři!“ zařval Malcolm.
    „Jeden z nich je samozřejmě pan West,“ podotkl jsem a obrátil se k Westovi. „Vzhledem k tomuto zjištění, nemohl byste nám už konečně říct, kdo vás požádal o nalezení mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  16. Radka Krzáková
    „Pokud někoho držíte za zápěstí, pak můžete jeho ruku položit kamkoliv budete chtít, a to včetně kliky od dveří auta…a obzvláště“, řekl jsem přemýšleje. „Pokud jste nejdříve otevřel dveře s nasazenými rukavicemi, znamená to, že stopy vaší oběti budou na povrchu všech šmouh, které jste udělal“. „ Tys měl být vrahem“. Řekl Malcolm. „ Byl bys v tom fakt dobrej“.
    „Takže, nyní je Malcolm sesunutý na zadním sedadle, napůl ležící, jak jste řekl. Poté jste nastartoval a nechal jste dveře otevřené, takže všechny ty výfukové plyny se rychle dostaly dovnitř do auta“.
    „Dveře?“ skočil mu do řeči Malcolm.
    „Dveře u řidiče a přinejmenším také jedny ze zadních dveří“.
    „No, ano“.
    „Potom“, pokračoval jsem, „by šlo o sebevraždu“.
    „ A když jsem se probudil“, řekl Malcolm sklesle, „ všude jsem nechal své otisky prstů. Na klíči od zapalování…prostě všude“.
    „ Na to by se ale nikdo nemohl spolehnout“.
    „Policii se to zdálo divné.“
    „Uvažovali jsme o tom, jak se to asi stalo“.
    „Pokud se to stalo takto“, řekl West, „ a skutečně se to tak mohlo stát, tak ten, kdo Vás napadl, musel vědět, že v tuto dobu budete procházet kuchyňskými dveřmi“.
    Malcolm sklíčeně dodal. „Vždy když jsem doma, chodím se s těmi zatracenými psy projít. Vezmu je ven, přivedu je zpátky, dám jim nažrat a naleju si drink. Prostě rutina“.
    „A…no…je tu někdo z Vaší rodiny, kdo neví, kdy chodíte venčit Vaše psy?“
    „Takto to dělám celý svůj život a vždy ve stejnou hodinu.“
    Nastalo ticho a poté jsem řekl, „Kéž bych tohle všechno věděl tehdy, když nás to auto málem přejelo v Newmarket. Měli jsme to nahlásit policii.“
    „Už jsem jich měl plné zuby.“ Řekl Malcolm,“ od té doby, co Moira umřela, jsem s těma zatracenejma podezřívavejma šmejdama trávil hodiny a hodiny. Už jsem na ně fakt alergickej. Naskakujou mi z nich pupínky.“
    „Nemůžete jim to dávat za vinu, pane. Většina zavražděných žen je zabita právě svými manželi“. Řekl West. „ A abych byl upřímný, mně se zdá, že vy jste k tomu měl opravdu dobrý motiv.“
    „Nesmysl,“ vykřikl Malcolm. „ Nevidím jediný důvod, proč by měl člověk zabíjet ty, který miluje.“
    „Bohužel se to ale stává celkem běžně.“ West se na chvíli odmlčel. „ Přejete si, abych pokračoval s vyslýcháním Vaší rodiny, pane, ačkoliv jsme se zatím moc daleko nedostali?“
    „Ano“, odpověděl Malcolm ztěžka. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať všem vyřídí, aby vám zodpověděli všechny vaše otázky. Zdá se, že dokáže všechny přimět, aby jí zobali z ruky.“
    No, to zrovna, pomyslel jsem si. Nemohla by je přece tlačit do něčeho, co by jim bylo proti srsti. Norman West si zastrčil svůj zápisník do kapsy od saka a poposednul si na židli kousek dopředu.
    „Předtím než půjdete“, řekl jsem, „ myslel jsem, že by Vás mohlo něco zajímat. Ptal jsem se recepční v hotelu Cambridge, zda si někdo kromě Vás zjišťoval, jestli byl v hotelu minulý týden pan Pembroke. Řekla mi, že zaznamenali tři volající, dva muže a jednu ženu, kteří se ptali po panu Pembrokeovi. Pamatuje si to, protože se jí zdálo divné, že nikdo z volajících s ním nechtěl mluvit, a ani nezanechal zprávu. Chtěli jen vědět, zda je zde ubytovaný“.
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ podotknul jsem. Obrátil jsem se k Westovi a řekl jsem. „Vzhledem k této situaci byste nám mohl říct, kdo Vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  17. Jan Čermák

    „Takže když držíte někoho za zápěstí, můžete jeho ruku jednoduše položit na jakýkoliv povrch, včetně kliky u auta…“ Řekl jsem přemýšlejíc: „Pokud byste nejprve otevřel dveře v rukavicích, byly by otisky vaší oběti na každé skvrně, jenž jste zanechal.“ „Měl jsi bejt vrah,“ poznamenal Malcolm, „byl bys v tom dobrej.“
    „Fajn, takhle se tedy mohl Malcolm dostat na zadní sedadlo, kde zpola ležel. Potom útočník nastartoval a nechal otevřené dveře, aby se výfukové plyny dostaly do auta co nejrychleji.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní dveře.“
    „Ach, ano.“
    „No a tady máš tu sebevraždu.“
    „Když jsem se vzbudil,“ prohlásil Malcolm sklesle, „dal jsem otisky všude možně, i na klíčky od zapalování, prostě všude.“
    „Nikdo s tím nemohl počítat.“
    „Ale policii se to moc nezdálo.“
    „Zvažovali jsme celý scénář.“
    „Pokud se všechno stalo tak, jak říkáte,“ sumíroval West, „a mohlo to tak vskutku být, tak ať už vás napadl kdokoliv, musel vědět, že chodíte ze dveří u kuchyně přibližně v onu dobu.
    Malcolm řekl chladně: „Když jsem doma, vždycky jdu se psy na procházku skoro ve stejnou dobu. Vezmu je ven, přivedu je zpátky, dám jim nažrat a sám si dám skleničku. Každodenní rutina“
    „A…, je někdo z rodiny, kdo neví o tom, kdy chodíte se psy?“
    „Dělám to tak celý život, ve stejný čas,“ reagoval Malcolm.
    Chvilku bylo ticho, a pak jsem se ozval já: „Přál bych si všechno tohle vědět ve chvíli, kdy nás to auto málem zabilo v Newmarketu. Měli jsme to vážně ohlásit policii.“ „Já jich měl plné zuby,“ bránil se Malcolm. „ Od Moiriny smrti, jsem strávil hodiny a hodiny s těmi prohnanými prevíty. Jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete je vinit, pane. Většina zavražděných manželek je zabita jejich vlastními manžely,“ poznamenal West, „a upřímně, vyšlo na obzor, že byste mohl mít hodně silný motiv.“
    „Blbost,“ odporoval Malcolm. „Nechápu, jak vůbec může člověk zabít někoho, koho miloval.“
    „Bohužel, je to běžná věc.“ West na chvíli ztichl. „Chcete, abych pokračoval v šetření vaší rodiny, pane, i s ohledem na to, jak málo jsem pokročil?“
    „Ano,“ řekl ztěžka Malcolm, „pokračujte. Řeknu Joyce, ať všechny pověří, aby odpověděli na vaše otázky. Zdá se, že je dokáže přimět k tomu, co sama chce.“
    Přimět je k něčemu co oni chtějí, pomyslel jsem si. Nemůže je nasměrovat někam, kam nechtějí, to přeci nejde.
    Norman West schoval své poznámky do bundy a posunul se na židli dopředu.
    „Ještě než půjdete,“ zastavil jsem ho, „napadlo mě, že byste možná rád věděl, co jsem zjistil od recepční v jednom cambridgském hotelu. Zeptal jsem se jí, jestli někdo jiný kromě vás zjišťoval, zda v hotelu přebýval minulý víkend pan Pembroke. Řekla mi, že se po něm ptali nejméně tři lidi, dva muži a jedna žena. Pamatovala si to, protože jí přišlo divné, že s ním nikdo nechtěl mluvit nebo mu zanechat vzkaz. Pouze chtěli vědět, zdali tam je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm
    „Jedním z nich musel být pan West,“ poznamenal jsem. Poté jsem promluvil k Westovi: „Vzhledem k tomu, mohl byste nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“




    OdpovědětVymazat
  18. Zdeněk Barcaj

    „Takže když držíte někoho na zápěstí, snadno mu položíte ruku na jakýkoliv povrch chcete, včetně kliky u auta...“ Přemýšlel jsem a pak jsem řekl: „Pokud byste dveře nejdřív sám otevřel v rukavicích, budou pak otisky oběti překrývat šmouhy, které jste rukavicí udělal.“
    „Měl bys bejt vrahem,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrej.“
    „Dobře, zatím máme Malcolma napůl ležícího na zadním sedadle. Takže pak nastartujete a necháte dveře otevřené tak, aby se výfukové plyny dostaly do vozu co nejrychleji.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm. „Dveře u řidiče a aspoň jedny z těch zadních.“
    „Ach tak.“
    „Takže je to sebevražda,“ řekl jsem.
    „A když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm sklíčeně, „nechal jsem svoje otisky po celém autě. I na klíčcích..prostě všude.“
    „To jsi přece nemohl vědět.“
    „Policii to přišlo divné.“
    Uvažovali jsem o možném scénáři.
    „Pokud se to stalo takhle,“ řekl West, „a vskutku to tak mohlo být, kdokoliv Vás napadl musel vědět, že touto dobou vycházíte zadními dveřmi z kuchyně.“
    Malcolm zachmuřeně podotkl: „Pokud jsem doma, vždy chodím se psy na procházku ve stejnou dobu. Vyvenčím je, pak je přivedu zpět, nakrmím je a sobě naleju skleničku. Je to rutina.“
    „A...mm..je někdo ve Vaší rodině, kdo neví, kdy chodíte se psy?“
    „Ne, dělám to takhle už léta,“ odpověděl Malcolm.
    Krátké ticho jsem přerušil já: „Přál bych si, abych tohle všechno věděl předtím, než nás to auto u Newmarketu málem zabilo. Opravdu jsme to měli policii říct.“
    „Jenže já jich měl už plné zuby,“ řekl Malcolm. „Po Moiřině smrti jsem s těmi podezřívavými mizery strávil celé hodiny. Už jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete se na ně zlobit, pane. Většina zavražděných manželek je zabita svými manžely.“ namítl West. „A upřímně, vypadá to, že vy byste mohl mít dost silný motiv.“
    „Blbost“, odsekl Malcolm. „Nechápu jak někdo dokáže zabít osobu, kterou miloval.“
    „Bohužel, je to běžné.“ West se odmlčel. ,,Chcete, abych pokračoval s prověřováním vaší rodiny vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem až do teď udělal, pane?"
    „Ano,“ vzdychl Malcolm. „Pokračujte. Přesvědčím Joyce, aby všem řekla, že mají odpovědět na Vaše otázky. Zdá se, že je dokáže přimět aby dělali to co chce.“
    Přimět je dělat to, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Nedokáže je ale přimět k něčemu co se jim nelíbí.
    Norman West uklidil zápisník do kapsy saka a trochu si poposedl.
    „Ještě než odejdete,“ zastavil jsem ho, „napadlo mne, že by Vás mohlo zajímat, co jsem se dozvěděl od telefonistky z hotelu Cambridge. Zeptal jsem se jí, jestli se někdo kromě Vás ptal, zda je v hotelu ubytován pan Pembroke. Řekla mi, že volali nejméně tři lidé, dva muži a jedna žena. Pamatuje si to prý proto, že s ním nikdo z nich nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz. Chtěli pouze vědět, jestli tam je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „ Jeden z nich byl pan West,“ podotknul jsem a obrátil se k Westovi, „a vzhledem k tomu byste nám mohl prozradit, kdo vás požádal, abyste hledal mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  19. Novotná Aneta
    „Držíte-li takhle něčí zápěstí, můžete jeho ruku položit na jakýkoliv povrch se Vám zlíbí, v tomto případě kliky u auta,“ řekl jsem zamyšleně, „kdybyste sám nejdříve otevřel dveře v rukavicích, otisky Vaší oběti by tak překryly stopy, které jste před tím udělal.“
    „Tys měl být nájemným vrahem,“ poznamenal Malcolm. „Byl bys v tom sakra dobrej.“
    „Teď tedy máme Malcolma ležícího na zadním sedadle, jak jste řekl. Poté stačí nastartovat motor a nechat dveře otevřené, aby se výfukové plyny dostaly dovnitř co nejrychleji.“
    „Dveře?“ Přerušil ho Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny ze zadních dveří.“
    „Ach, ano.“
    „A takhle se to může zdát jako sebevražda.“ Řekl jsem.
    „A když jsem se probudil,“ řekl Malcolm sklesle, „nechal jsem všude své otisky. Na klíčku od zapalování...prostě všude.“
    „S tím nikdo nemohl počítat.“
    „Policii to prostě přišlo podezřelé.“
    Zamysleli jsme se nad celým scénářem.
    „Jestli se to takhle stalo,“ řekl West, „jako, že se to takhle stát mohlo, ať už byl útočníkem kdokoliv, musel vědět alespoň přibližný čas, kdy budete vycházet z kuchyňských dveří.“
    Malcolm deprimovaně opáčil „když jsem doma, tak pokaždé venčím psy v tuhle dobu. Vezmu je ven a zase zpátky, dám jim najíst, sobě naleju skleničku. Prostě rutina.“
    „A...ehm... je ve Vaší rodině někdo, kdo neví, kdy venčíte své psy?“
    „Dělám to tak celý život, ve stejnou dobu.“ Odvětil Malcolm.
    Po chvilce ticha jsem se ozval: „Vážně bych si přál tohle vědět, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Opravdu jsme to policii měli říct.“
    „Už jsem jich měl dost,“ vyštěkl Malcolm, „ strávil jsem s těma podezíravejma debilama hodiny a hodiny po Moiřině smrti. Jsem na ně alergickej. Dělá se mi z nich vyrážka.“
    „Nemůžete se jim divit. Většina zavražděných žen je zabita svými manželi,“ bránil je West. „A upřímně , vypadá to, že jste měl dost velký motiv.“
    „Blbost,“ rozčílil se Malcolm. „Nepochopím, jak někdo může zabít toho, koho miluje.“
    „Naneštěstí je to běžné.“ West se odmlčel. „Přejete si, abych pokračoval s výslechem Vaší rodiny i přes to, že jsme se nikam nepohnuli?“
    „Ano,“ řekl Malcolm rozhodně. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby je přiměla zodpovědět všechny Vaše otázky. Vypadá to, že udělají vše, co po nich chce.“
    Udělají to, co sami budou chtít, pomyslel jsem si. Nedonutí je udělat něco, co se jim nelíbí. Norman West vložil svůj zápisník zpět do kapsy u bundy a předklonil se na své židli.
    „Před tím, než půjdete,“ podotkl jsem, „myslím si, že byste rád slyšel o mém rozhovoru s recepční hotelu Cambridge. Ptal jsem se jí, jestli neví o někom, kromě Vás, kdo se po panu Pembrokovi sháněl. Odpověděla mi, že se po něm ptali nejméně tři osoby, dva muži a jedna žena, pamatuje si také, že s ním ani jeden nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz, zajímalo je jen, jestli tam je.“
    „Tři!“ Vykřikl Malcolm.
    „Jedním je pan West,“ upozornil jsem a obrátil se k němu „proto už byste nám mohl prozradit, kdo Vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  20. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  21. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  22. ‘Takže když držíš něčí zápěstí, můžeš mu ruku položit na jakýkoliv povrch chceš, včetně kliky od dveří... zejména,’ řekl jsem zamyšleně, ‘pokud jsi nejdřív sám otevřel v rukavicích dveře, takže otisky tvé oběti by byly na každé šmouze, kterou jsi udělal.’ ‘Tys měl bejt nájemnej vrah,’ řekl Malcolm. ‘Byl bys v tom dobrej.’
    ‘Takže teď máme Malcolma sesunutého na zadní sedačce, napůl ležícího, jak jste řekl. Takže pak nastartujete a necháte otevřené dveře, aby všechny ty výpary rychle proudily do auta. ’
    ‘Dveře?’ vmísil se Malcolm.
    ‘Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní.’
    ‘Ach tak.’
    ‘A je z toho,’ řekl jsem, ‘sebevražda.’
    ‘A když jsem se probral,' řekl Malcolm sklesle,'zanechal jsem otisky úplně všude. Na klíčku od zapalování... všude.’
    ‘Na to nemohl nikdo spoléhat.’
    ‘Před policií to ale vypadalo špatně.’
    Uvažovali jsme nad tím scénářem.
    ‘Jestliže se to tak stalo,’ řekl West, ‘a že se to tak stát mohlo, ten, kdo na vás zaútočil, věděl, že tou dobou půjdete ven dveřmi v kuchyni.’
    ‘Když jsem doma, vždy jdu tou dobou vyvenčit psy. Vezmu je ven, přivedu zpět, dám jim najíst, naliju si sklenku. Rutina.’ řekl Malcolm chladně.
    ‘A ... ehm... je nějaký člen rodiny, který neví, kdy venčíte psy?’
    ‘Dělám to celý život ve stejnou dobu,’ řekl Malcolm.
    Chvilku bylo ticho a pak jsem řekl, ’Kéž bych tohle všechno věděl už tehdy, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Vážně jsme to měli říct policii’ ’Měl jsem jich už dost,’ řekl Malcolm, ’Strávil jsem s těma podezřívavýma blbcema hodiny a hodiny od Moiřiny smrti. Jsem na ně alergickej. Dělá se mi z nich vyrážka.’
    ‘Nemůžete je vinit, pane. Většina zavražděných manželek je zabitá svými manžely,’ řekl West. ‘A upřímně, zdálo se, že jste měl dost silný motiv.’
    ‘Blbost,’ řekl Malcolm. ‘Nechápu, jak lidé mohou zabít někoho, koho milují.’
    ‘Bohužel je to časté.’ West se odmlčel. ‘Chcete, abych pokračoval s prověřováním vaší rodiny vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem až do teď udělal, pane?"’
    ‘Ano,’ řekl Malcolm ztěžka. ‘Pokračujte. Řeknu Joyce, aby jim řekla, že mají odpovědět na všechny vaše otázky. Zdá se, že je dokáže přimět udělat to, co ona chce.’
    Donutí je dělat, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Ale nedokáže je donutit do věcí, které sami nechtějí.
    Norman West si zastčil zápisník do kapsy a trochu se posunul na židli.
    ‘Než půjdete,’ řekl jsem, ‘myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se zeptal telefonní operátorky v hotelu Cambridge, zda se někdo kromě vás vyptával, zda tam byl minulý víkend pan Pembroke. Řekla mi, že měla tři telefonáty, které se pana Pembroka týkaly, dva muže a ženu, a pamatuje si je, protože nikdo s ním nechtěl mluvit a ani nenechali zprávu; pouze chtěli vědět, jestli tam byl.’
    'Tři!’ zvolal Malcolm.
    ‘Jedním z nich bude pan West,’ podotkl jsem. ‘Vzhledem k tomuto faktu, mohl byste nám sdělit, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?’ řekl jsem Westovi

    OdpovědětVymazat
  23. „Takže, pokud držíš něčí zápěstí, můžeš snadno položit jeho ruku, na kterýkoli povrch chceš, včetně kliky od auta… Zejména tam,“ řekl jsem, když jsem přemýšlel nad dalšími souvislostmi, „Kdybys nejdřív otevřel dveře v navlečených rukavicích, tak aby otisky tvé oběti byly viditelné přes všechny šmouhy, které jsi udělal.“ „Z tebe měl být zabiják,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrej.“ Tak teď máme Malcolma schouleného na zadním sedadle, napůl vleže, tak jak si to vylíčil. Jako další zapneš motor a necháš otevřené dveře, tak aby všechny výfukové plyny šly rovnou dovnitř.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Řidičovy a aspoň jedny zadní.“
    „Jo, jasně.“
    „No a pak tu máme,“ řekl jsem, „sebevraždu.“
    „A pak jsem se vzbudil,“ reagoval Malcolm pochmurně, „a zanechal otisky po celém místě. Na klíčích… no prostě všude.“
    „S tím nikdo nemohl počítat.“
    „Policajtům to připadalo divné.“
    Zvažovali jsme scénář.
    „Kdyby se to událo takto,“ dodal West, „jako by vskutku mohlo, ten kdo na Vás zaútočil, musel vědět, že vyjdete kuchyňskými dveřmi někdy v ten čas.“
    Malcolm chladně vzdychl, „Pokud jsem doma, vždycky v ten čas venčím psy. Vyvenčím, přijdeme domů, dám jim nažrat a naleji si sklenku. Rutina.“
    „A… éh… je možné, že někdo z Vaší rodiny neví, chodíte ven se psy?“
    „Dělám to tak celej život, vždycky v tenhle čas.“ Odvětil Malcolm.
    Po chvíli ticha jsem opět promluvil: „Kdybych tak tohle všechno věděl, když nás málem zabilo to auto u Newmarketu. Měli jsme to říct policii.“ „Měl jsem jich už plný zuby,“ prohlásil Malcolm, „Strávil jsem tam hodiny a hodiny s těma pošlejma nedůvěřivejma packalama, od doby co Moira zemřela. Jsem na ně alergickej. Normálně jsem se z nich osypal.“
    „Nemůžete to svádět na ně, pane. Nejvíce vražd manželek, mají na svědomí právě jejich manželé.“ Řekl West. „ A upřímně, Vy byste pro to měl velmi dobrý motiv.“
    „Prdlajz,“ reagoval Malcolm. „Nevím, jak by mohli lidé zabít své milované.“
    „Bohužel je to běžné.“ Pozastavil se nad tím West. „Chcete, abych pokračoval s Vaší rodinou, pane, zvážíme-li, jak málo jsem s nimi byl schopen postoupit?“
    „Ano,“ těžce oddychl Malcolm. „Pokračujte. Vzkážu přes Joyce, aby odpověděli na všechny vaše otázky. Vypadá, že na ně má vliv a poslouchají, co jim řekne.“
    Donutit je k tomu co oni sami chtějí, pomyslel jsem. Nemohla by je nasměrovat tam, kam by sami nechtěli.
    Norman West vložil svůj zápisník do náprsní kapsy a zhoupl se kupředu v křesle.
    „Předtím než odejdete,“ dodal jsem, „Myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se zeptal telefonistky z Cambridgeského hotelu, jestli se někdo kromě Vás neptal, zda tam pan Pembroke zůstával přes poslední víkend. Ona odpověděla, že měla určitě minimálně tři hovory, kdy se ptali na přítomnost pana Pembroka, dva muži a jedna žena, a pamatovala si to díky tomu, že jí přišlo divné, že nikdo z volajících s ním nechtěl mluvit, ani zanechat vzkaz, pouze se ptali je-li tam.“
    „Tři!“ Malcolm vykřikl.
    „Jeden bude pan West,“ zdůraznil jsem. Otočil jsem se na Westa a zeptal jsem se, „S ohledem na to, mohl byste nám říci, kdo Vám řekl, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  24. Jan Čermák

    „Takže když držíte někoho za zápěstí, můžete jeho ruku jednoduše položit na jakýkoliv povrch, včetně kliky u auta…“ Zamyslel jsem se: „Pokud byste nejprve otevřel dveře v rukavicích, byly by otisky vaší oběti na vrchu každé šmouhy, kterou jste zanechal.“ „Měl jsi být vrah,“ poznamenal Malcolm, „byl bys v tom dobrý.“
    „Fajn, takhle se tedy mohl Malcolm dostat na zadní sedadlo, kde zpola ležel. Potom útočník nastartoval a nechal otevřené dveře, aby se výfukové plyny dostaly do auta co nejrychleji.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní dveře.“
    „Aha, ano.“
    „No a tady máš tu sebevraždu.“
    „Když jsem se vzbudil,“ prohlásil Malcolm sklesle, „nechal jsem otisky všude možně, i na klíčích od zapalování, prostě všude.“
    „S tím jste ale nemohl počítat.“
    „Ale policii se to moc nezdálo.“
    Zvažovali jsme celý scénář.
    „Pokud se všechno stalo tak, jak říkáte,“ řekl West, „a mohlo to tak skutečně být, tak ať už vás napadl kdokoliv, musel vědět, že chodíte ze dveří u kuchyně přibližně ve stejnou dobu.
    Malcolm řekl chladně: „Když jsem doma, vždycky jdu se psy na procházku skoro ve stejnou dobu. Vezmu je ven, přivedu je zpátky, dám jim nažrat a sám si dám skleničku. Každodenní rutina“
    „A…, je někdo z rodiny, kdo neví o tom, kdy chodíte se psy?“
    „Dělám to tak celý život, ve stejný čas,“ reagoval Malcolm.
    Chvilku bylo ticho, a pak jsem se ozval já: „Škoda, že jsem všechno tohle nevěděl ve chvíli, kdy nás to auto málem zabilo v Newmarketu. Měli jsme to vážně ohlásit policii.“ „Já jich měl plné zuby,“ bránil se Malcolm. „ Od Moiriny smrti, jsem strávil hodiny a hodiny s těmi prohnanými prevíty. Jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete je vinit, pane. Jak jde o zavražděné manželky, většinou jsou vrahy jejich manželé“ poznamenal West, „a upřímně, zdálo se, že byste mohl mít hodně silný motiv.“
    „Blbost,“ odporoval Malcolm. „Nechápu, jak vůbec může člověk zabít někoho, koho miloval.“
    „Bohužel, je to běžná věc.“ West na chvíli ztichl. „Chcete, abych pokračoval ve vyšetřování vaší rodiny, pane, i s ohledem na to, jak málo jsem pokročil?“
    „Ano,“ řekl ztěžka Malcolm, „pokračujte. Řeknu Joyce, ať je všechny přemluví k větší spolupráci. Zdá se, že je dokáže přimět k tomu, co sama chce.“
    Přimět je k něčemu, co oni chtějí, pomyslel jsem si. Nemůže je přeci nasměrovat někam, kam nechtěj.
    Norman West schoval své poznámky do kapsy u saka a poposednul si na židli.
    „Ještě než půjdete,“ zastavil jsem ho, „napadlo mě, že byste možná rád věděl, co jsem zjistil od recepční v cambridgském hotelu. Zeptal jsem se jí, jestli někdo jiný kromě vás zjišťoval, zda v hotelu přebýval minulý víkend pan Pembroke. Řekla mi, že se po něm ptali nejméně tři osoby, dva muži a jedna žena. Pamatovala si to, protože jí přišlo divné, že s ním nikdo nechtěl mluvit nebo mu zanechat vzkaz. Pouze chtěli vědět, zdali tam je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm
    „Jedním z nich musel být pan West,“ poznamenal jsem. Poté jsem promluvil k Westovi: „Vzhledem k tomu, mohl byste nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  25. Gabriela Procházková

    „Takže, když někoho držíte za zápěstí, můžete mu snadno ruku přitisknout kamkoliv se vám zachce, třeba právě na dveře od auta.“ Na chvilku jsem se zamyslel: „Pokud byste ta dvířka nejdříve otevřel sám v rukavicích, potom by už bylo snadné otisknout prsty oběti na rozmazané šmouhy otisků.„
    „Ty bys měl být vrah“ řekl Malcolm.
    „Takže máme Malcolma sesunutého na zadní sedačce…poté auto nastartujete a necháte dveře otevřené, aby se výpary dostaly rychle dovnitř.“
    „Dveře?“ přerušil Malcolm.
    „Dveře od řidiče a alespoň jedny zadní.“
    „Hmm…aha.“
    „A dohromady vám to dá sebevraždu.“ řekl jsem.
    „Když jsem se probudil“ řekl sklíčeně Malcolm, „musel jsem všude zanechat svoje otisky… na klíčkách, prostě všude."
    „To jsi přece nemohl vědět.“
    „Policii se to moc nelíbilo.“
    Zvažovali jsme celý scénář.
    „Pokud se to stalo takhle“ řekl West, „ což je velmi pravděpodobné, tak ať vás napadl kdokoliv, musel vědět, že v tu dobu chodíte kuchyňskými dveřmi.“
    „Pokud jsem doma sám, vždycky chodím se psy přibližně v tu dobu,“ řekl Malcolm zasmušile. Vezmu je ven, a když se vrátíme, dám jim večeři a naleju si drink. Rutina.“
    „A...ehm...vědí všichni z vaší rodiny, kdy chodíte ven se psy?“
    „Dělám to tak celý život, vždy ve stejnou dobu“ odvětil Malcolm.
    Po chvilce mlčení jsem řekl: „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás to auto v Newmarketu málem zabilo. Vážně jsme to měli nahlásit policii.“
    „Měl jsem jich akorát tak po krk,“ řekl Malcolm „Strávil jsem s nimi hodiny a hodiny při vyšetřování, když Moira zemřela. Jsou to nedůvěřiví mizerové. Už na ně mám alergii. Když je vidím, celý se osypu.“
    „Nemůžete se jim divit, pane. Většinu zavražděných žen mají na svědomí jejich manželé.“ řekl West. A upřímně, pane, jak se zdá, vy máte silný motiv.“
    „Nesmysl,“ řekl Malcolm „ Nechápu, jak člověk může zabít někoho, koho miluje.“
    „Bohužel je to celkem běžné.“ West se odmlčel, „Pane, přejete si, abych pokračoval ve vyšetřování vaší rodiny, když zvážíme, jak malý pokrok jsem doposud udělal?“
    „Ano,“ Malcolm ztěžka vzdychl. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby všem vyřídila, že mají odpovědět na vaše dotazy. Zdá se, že dokáže zařídit, aby ostatní dělali, co chce ona.“
    „Aby dělali to, co chtějí oni sami, pomyslel jsem si. Nemůže je přinutit k něčemu, co nechtějí.“
    Norman West si strčil zápisník do kapsy od kabátu a poposedl na židli.
    „Ještě než půjdete“ zastavil jsem ho „myslel jsem, že by vás mohlo zajímat, že jsem mluvil s telefonistkou z hotelu Cambridge. Ptal jsem se, jestli s ní někdo kromě vás mluvil o pobytu pana Pembroka v hotelu. Řekla mi, že mluvila určitě nejméně se třemi lidmi, kteří se ptali na pana Pembroka, dvěma muži a jednou ženou. Pamatuje si to, protože jí přišlo divné, že s ním nikdo nechce mluvit nebo mu nechat vzkaz, jen se prostě ptali, jestli tam je.“
    „Třemi!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pravděpodobně pan West.“ podotkl jsem. Pak jsem se Westa zeptal: „No a vzhledem k tomu byste nám už mohl říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  26. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oprava:
      „Takže když držíte někoho za zápěstí, snadno mu položíte ruku na jakýkoliv povrch, včetně kliky u auta...“ Přemýšlel jsem a pak jsem řekl: „Pokud byste dveře nejdřív sám otevřel v rukavicích, budou pak otisky oběti překrývat šmouhy, které jste rukavicí udělal.“
      „Měl bys být vrahem,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
      „Dobře, zatím máme Malcolma napůl ležícího na zadním sedadle. Takže pak nastartujete a necháte dveře otevřené tak, aby se výfukové plyny dostaly do vozu co nejrychleji.“
      „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
      „Dveře u řidiče a aspoň jedny z těch zadních.“
      „Aha.“
      „Takže je to sebevražda,“ řekl jsem.
      „A když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm sklíčeně, „nechal jsem svoje otisky po celém autě. I na klíčcích… prostě všude.“
      „To jsi přece nemohl vědět.“
      „Policii to přišlo divné.“
      Uvažovali jsme o možném scénáři.
      „Pokud se to stalo takhle,“ řekl West, „a vskutku to tak mohlo být, ten kdo vás napadl, musel vědět, že touto dobou vycházíte zadními dveřmi z kuchyně.“
      Malcolm zachmuřeně podotkl: „Pokud jsem doma, vždycky chodím se psy na procházku ve stejnou dobu. Vyvenčím je, pak je přivedu zpátky, nakrmím je a naleju si skleničku. Rutina.“
      „A...hmm... je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy chodíte se psy?“
      „Dělám to takhle už léta,“ odpověděl Malcolm.
      Krátké ticho jsem přerušil já: „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, než nás to auto u Newmarketu málem zabilo. Opravdu jsme to měli policii říct.“
      „Jenže já jich měl už plné zuby,“ řekl Malcolm. „Po Moiřině smrti jsem s těmi podezřívavými mizery strávil celé hodiny. Už jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“
      „Nemůžete se na ně zlobit, pane. Většinu zavražděných manželek mají na svědomí jejich manželé.“ namítl West. „A upřímně, vypadalo to, že vy máte dost silný motiv.“
      „Blbost“, odsekl Malcolm. „Nechápu, jak někdo dokáže zabít osobu, kterou miloval.“
      „Bohužel, je to běžné.“ West se odmlčel. ,,Chcete, abych pokračoval s prověřováním vaší rodiny, vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem až do teď udělal, pane?"
      „Ano,“ vzdychl Malcolm. „Pokračujte. Přesvědčím Joyce, aby všem řekla, že mají odpovědět na vaše otázky. Zdá se, že je dokáže přimět, aby dělali to, co chce.“
      Přimět je dělat to, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Nedokáže je ale nasměrovat někam, kam sami nechtějí.
      Norman West uklidil zápisník do kapsy saka a trochu si poposedl.
      „Ještě než odejdete,“ zastavil jsem ho, „napadlo mne, že by vás mohlo zajímat, co jsem se dozvěděl od telefonistky z hotelu Cambridge. Zeptal jsem se jí, jestli se někdo kromě vás ptal, zda je v hotelu ubytován pan Pembroke. Řekla mi, že volali nejméně tři lidé, dva muži a jedna žena. Pamatuje si to prý proto, že s ním nikdo z nich nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz. Chtěli pouze vědět, jestli tam je.“
      „Tři!“ vykřikl Malcolm.
      „ Jeden z nich byl pan West,“ podotkl jsem a obrátil se k Westovi, „a vzhledem k tomu byste nám snad mohl prozradit, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“


      Vymazat
  27. Jiří Sedláček

    „Když někoho takového držíte za zápěstí, můžete jeho položit ruku dotyčného kamkoliv chcete, třeba i na kliku u auta…“ Chvíli jsem přemýšlel: „Kdybys nejprve otevřel dveře sám v rukavicích, pak by otisků prstů oběti byly navrch šmouh, které si udělal dříve“. „Kdyby ses dal na vraždění,“ poznamenal Malcolm, „určitě by ti to šlo.“
    „Dobře, takhle se Malcolm se dostal na zadní sedadlo. Poté jsem zapnul motor a nechal otevřené dveře, aby výfukové plyny zaplnily auto co nejrychleji“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Určitě dveře u řidiče a dveře vzadu“
    „Přesně tak“
    „A teď tu máme,“ řekl jsem, „sebevraždu.“
    „Když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm sklesle, „udělal jsem otisky prstů naprosto všude. Na klíčích od zapalování … prostě všude.“
    „S tím jste ale nemohl počítat.“
    „Ovšem policii se to moc nelíbilo.“
    Popřemýšleli jsme o celém možném scénáři.
    „Pokud se to tak skutečně stalo,“ řekl West,“ a ve skutečnosti se to tak opravdu stát mohlo, mohl Vás napadnout kdokoliv, kdo věděl, že chodíte přibližně v tuto dobu ven kuchyňskými dveřmi.“
    Malcolm řekl, „vždy, když jsem doma, chodím ven se psy zhruba ve stejnou dobu. Jdu s nimi na procházku, přivedu je zpět, dám jim najíst a dám si skleničku. Rutina.“
    „A … no … existuje někdo z Vaší rodiny, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Dělám to tak celý svůj život,“ odvětil Malcolm.
    Po chvíli ticha jsem řekl: „Škoda, že jsem to nevěděl dříve, když nás málem zabilo auto u Newmarketu. Měli jsme zavolat policii.“ „Ale já jich mám plné zuby,“ řekl Malcolm, „Od té doby, co umřela Moira, jsem s těmito nedůvěřivými lotry strávil hodiny a hodiny. Jsem už na ně alergický. Mám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete je obviňovat, pane. Nejvíce zavražděných žen zavraždí jejich manželé.“ řekl West. „A upřímně to vypadá, že jste měl k tomu velmi silný motiv.“
    „Nesmysl,“ vykřikl Malcolm. „Nechápu, jak může člověk zabít někoho, koho miloval.“
    „Bohužel se to stáváse to tak děje.“ Odmlčel se West. „Přejete si, abych pokračoval s vyšetřováním ohledně rodiny, neboť jsem tak málo doposud zjistil?“
    „Ano,“ povzdychl Malcolm. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby všem řekla, že mají odpovídat na kladené otázky. Je schopna zařídit, aby lidé dělali, co ona chce.“
    Přimět je k něčemu, co oni chějí, pomyslel jsem si. Nemůže je přeci nasměrovat někam, kam nechtěj.
    Norman West schoval zápisník do kapsy u saka a poposednul si na židli.
    „Dříve než půjdete,“ řekl jsem, „myslím, že byste chtěl vědět, co jsem se dozvěděl v hotelu v Cambridge. Zeptal jsem se totiž na to, zda se někdo kromě Vás ptal, jestli v tomto hotelu ubytován pan Pembroke. Odvětila mi, že volali nejméně tři lidé a sháněli se po panu Pembrokovi. Byli to dva muži a jedna žena. Pamatovala si to, neboť ji přišlo zvláštní, že panu Pembrokovi nikdo nechce zanechat vzkaz, nebo zprávu. Chtěl jen vědět, jestli tam je. Jediná věc, která ty dotyčné zajímala, byla, jestli tam byl pan Pembroke ubytovaný.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden bude pan West,“ podotknul jsem. Otočil jsem se na pana Westa a řekl mu: „Vzhledem k těmto okolnostem, nechtěl byste nám už říct, kdo Vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  28. Ondřej Ivan

    „Když tedy nesete někoho v bezvědomí a držíte ho za zápěstí, můžete mu lehce položit ruce, na jakýkoliv povrch se vám zachce. Obzvláště pak na dveře od automobilu.“ Na chvíli jsem se zamyslel: „Kdybyste otevřel dveře jako první s navléknutými rukavicemi, otisky oběti byste pak mohl dát na vrh každé šmouhy, kterou byste způsobil.“ „Byl bys vynikající vrah,“ řekl Malcolm. „Takže teď máme Malcolma složeného na zadním sedadle, napůl vleže, jak jsi říkal. Potom nastartujete motor a necháte několik dveří otevřených, aby se všechny ty pěkné výfukové plyny dostaly rychle dovnitř do automobilu.“
    „Několik?“ přerušil mě Malcolm.
    „Minimálně dvoje. Vpředu na straně řidiče a ještě jedny vzadu.“
    „Aha.“
    „No a máme tady sebevraždu“
    „A když jsem se pak vzbudil,“ řekl Malcolm zasmušile, „nechal jsem svoje otisky úplně všude. Na klíčku od zapalování... no prostě všude.“
    „To přece nemohlo nikomu dojít.“
    „Policii to přišlo podezřelé.“
    Uvažovali jsme chvíli o celém scénáři.
    „Jestli se to fakt stalo takhle,“ řekl West, „a že se to tak stát mohlo, kdokoliv vás napadl, musel s jistotou vědět, že půjdete ven kuchyňskými dveřmi zhruba v onu dobu.“
    „Když jsem doma, vždycky jdu v tu dobu na procházku se psy,“ povzdychl si Malcolm sklíčeně. „Jdu s nimi ven, pak zase zpátky, dám jim najíst, naleju si skleničku. Rutina.“
    „A... tedy... víte o některém ze členů rodiny, který neví, kdy chodíte se psy ven?“
    „Dělám to tak už léta, vždy ve stejnou dobu,“ řekl Malcolm.
    Chvilku bylo ticho a pak jsem řekl: „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Měli jsme to tehdy nahlásit policii.“ „Měl jsem jich už plné zuby,“ řekl Malcolm, „Ti podezíraví mizerové mě drželi celé hodiny, potom co zemřela Moira. Jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“ “Nemůžete je z toho vinit, pane. Jak jde o zavražděné manželky, většinou jsou vrahy jejich manželé,“ řekl West. „A upřímně řečeno, zdálo se, že máte velmi silný motiv.
    „Blbost,“ řekl Malcolm. „Nepochopím, jak může někdo zabít osobu, kterou miluje.“
    „Bohužel je to docela běžné.“ West se odmlčel. „Navzdory tomu, jak málo jsem se členy vaší rodiny pořídil, chcete, abych pokračoval s jejich prověřováním?“
    „Ano,“ pronesl Malcolm těžce. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať je všechny přemluví k větší spolupráci. Zdá se, že je v tom opravdu dobrá.“
    Jak se to vezme, pomyslel jsem si. Udělají, co sami budou chtít. Rozhodně by je nedokázala přemluvit k něčemu, co je jim proti srsti.
    Norman West si strčil zápisník do kapsy saka a trochu si poposedl.
    „Než půjdete,“ zarazil jsem ho, „napadlo mě, že by vás mohlo zajímat, co jsem se dozvěděl od telefonistky z hotelu Cambridge. Zeptal jsem se jí, zda se někdo kromě vás ptal, jestli se tam minulý víkend neubytoval pan Pembroke. Řekla mi, že volali přinejmenším tři lidé, kteří se ptali na pana Pembroka, dva muži a jedna žena. Zapamatovala si to, protože jí přišlo poněkud divné, že ani jeden z těch tří s ním nechtěl hovořit, ani zanechat vzkaz. Chtěli jen vědět, jestli tam je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl samozřejmě pan West,“ podotkl jsem a obrátil se zpět k Westovi. „Vzhledem k tomuto zjištění, nemohl byste nám už konečně říct, kdo vás požádal, abyste nalezl mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  29. Kaslová Veronika

    „Takže když někoho takhle držíte za zápěstí, snadno mu ruku položíte na jakýkoli povrch, včetně kliky od auta,” zamyslel jsem se, „a pokud byste otevřel dveře nejdříve v rukavicích, zanecháte otisky oběti přesně na těch místech, kde jste se předtím dotkl sám.“
    „Ty ses měl stát nájemným vrahem,“ řekl Malcolm, „šlo by ti to dobře.“
    „Takže teď Malcolm leží na zadním sedadle auta, jak jste řekl,“ pokračoval jsem, „a další věc, co uděláte je, že nastartujete motor a necháte dveře otevřené, aby se do auta dostaly výfukové plyny co nejrychleji.“
    „Dveře?“ zeptal se Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní.“
    „Aha.“
    „No a máme tu sebevraždu,“ řekl jsem.
    „Ale když jsem se vzbudil,” řekl Malcolm zasmušile, „Dotýkal jsem se tam úplně všeho. Zanechal jsem svoje otisky na klíčích od zapalování… no prostě všude.“
    „To jsi přece nemohl vědět.“
    „Policie ale nebyla moc nadšená.“
    Na chvíli jsme se všichni zamysleli nad možným scénářem.
    „Pokud se to stalo takhle,“ promluvil West, „a je to velice pravděpodobné, tak ať vás napadl kdokoli, musel s jistotou vědět, že v tu dobu vyjdete zadními dveřmi z kuchyně.“
    „Vždycky beru psy na procházku ve stejnou dobu, pokud jsem doma.“ zachmuřil se Malcolm. „Vezmu je ven, pak zpátky domů, nakrmím je a dám si skleničku. Prostě rutina.“
    „A je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy chodíte večer se psy?“
    „Dělám to takhle už léta,“ odpověděl Malcolm.
    Následovalo ticho, které jsem přerušil až já: „Škoda, že jsem to všechno nevěděl už dřív, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Měli jsme to tenkrát vážně ohlásit policii.“
    „Měl jsem jich plné zuby! Po smrti Moiry jsem s těmi podezíravými parchanty strávil hodiny a hodiny,“ rozčiloval se Malcolm. „Dělá se mi z nich vyrážka, jak jsem na ně alergický.“
    „Nedivte se, pane, většinu zavražděných manželek mají na svědomí jejich muži.“ podotkl West. „A upřímně řečeno, vypadalo to, že máte velmi silný motiv.“
    „Nesmysl,“ odsekl Malcolm. „Nechápu, jak někdo může zavraždit osobu, kterou miloval.“
    „Bohužel je to běžná věc,“ odmlčel se West. „Přejete si, abych pokračoval v prověřování vaší rodiny, pane, i přestože jsem neučinil téměř žádný pokrok?“
    „Ano, pokračujte.“ Souhlasil Malcolm. „Pověřím Joyce, ať jim všem řekne, aby spolupracovali. Zdá se, že dokáže přesvědčit kohokoli k čemukoli.“
    Dokáže je přinutit udělat jen to, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Nedonutí je udělat něco, co se jim nelíbí.
    Norman West si zastrčil zápisník do kapsy a měl se k odchodu.
    „Ještě než odejdete,“ zarazil jsem ho, „snad by vás mohlo zajímat, co jsem se dozvěděl od telefonistky v hotelu Cambridge. Ptal jsem se jí, jestli se ještě někdo kromě vás zajímal o přítomnost pana Pembroka v hotelu minulý víkend. Řekla mi, že ví o třech hovorech, kdy se po něm někdo sháněl. Dva muži a jedna žena. Přišlo jí zvláštní, že s ním nikdo nechtěl mluvit ani zanechat vzkaz. Zajímalo je jen to, jestli je v hotelu. Taky proto si to prý pamatuje.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ upozornil jsem ho a obrátil jsem se k Westovi: „Vzhledem k okolnostem, prozradíte nám už, kdo po vás chtěl, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  30. Andreas Fajman

    „Takže když držíte něčí zápěstí, můžete jeho ruku položit na jaký povrch chcete, včetně kliky dveří od auta...obzvlášť,“ zamyslel jsem se, „když jste otevřeli dveře sami v rukavicích, takže otisky vaší oběti budou na všech šmouhách, co jste udělali.“
    „Měl bys být vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
    „Tak teď máme omráčeného Malcolma na zadním sedadle, napůl ležícího, jak jsi řekl. Takže zapnete motor a necháte otevřené dveře, aby se mohly všechny výpary krásně dostat do auta.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u šoféra a aspoň jedny ze zadních dveří.“
    „A jistě.“
    „A máme tu sebevraždu.“
    „A když jsem se probudil,“ zamumlal Malcolm, „zanechal jsem svoje otisky úplně všude. Na klíči od zapalování... všude.“
    „To jsi nemohl vědět.“
    „Policii to prostě přišlo divné.“
    Uvažovali jsme o celém scénáři.
    „Jestli to proběho takhle,“ řekl West, „a že se to tak opravdu mohlo stát, tak ten kdo vás napadl, musel vědět, že projdete z kuchyně přibližně v ten čas.“
    Malcolm řekl sklíčeně, „když jsem doma vždycky jdu se psy ven okolo desátý. Vyvenčím je, přivedu je zpátky, dám jim nažrat, naleju si drink. Rutina.“
    „A... ehm..., je někdo ve vaší rodině kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Celý svůj život to dělám ve stejný čas,“ řekl Malcolm.
    Po krátkém tichu jsem řekl, „škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Vážně jsme to měli říct policii.“
    „Měl jsem jich až po krk,“ řekl Malcolm, „co Moira umřela, jsem strávil hodiny a hodiny s těma podezřívavýma mizerama. Jsem na ně alergický. Jsem podrážděný jen je vidím.“
    „Nemůžete jim to mít za zlé, pane. Většinu manželek zavraždí jejich muži,“ řekl West. „A upřímně vypadalo to, že jste měl extrémně silný motiv.“
    „Blbost,“ řekl Malcolm, „jak někdo může zabít člověka, kterého miluje?“
    „Tak či onak není to nezvyklé,“ West se pozastavil, „chcete, abych pokračoval s vaší rodinou pane, vzhledem k tomu jak málo jsem zatím pokročil?“
    „Ano,“ řekl Malcolm rázně. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať je všechny donutí odpovědět na všechny vaše otázky. Ona je dokáže přimět k tomu, aby dělali to, co ona chce.“
    Ti si stejně budou dělat, co budou chtít, pomyslel jsem si. Nemůže je dotlačit do něčeho, co sami nechtějí.
    Norman West si zastrčil notes do kapsy od bundy a už se zvedal ze židle.
    „Než odejdete,“ řekl jsem, „myslel jsem si, že by vás mohlo zajímat, že jsem volal recepční z hotelu Cambridge, jestli se někdo kromě vás zajímal o to, zda-li tam pan Pembroke zůstal přes víkend. Říkala, že ohledně pana Pembrokea tam volali nejméně tři lidé, dva muži a jedna žena, pamatovala si to, protože jí přišlo divně, že nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu zanechat vzkaz, jediné co chtěli vědět, bylo, jestli tam byl.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    Zdůraznil jsem, že jeden z nich byl pan West. A pak jsem se ho zeptal, „vzhledem k tomuto zjištění, můžete nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  31. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  32. Karolína Brožová

    ‘Takže když držíš někoho za zápěstí, můžeš mu ruku položit na jakýkoliv povrch chceš, včetně kliky od dveří... zejména,’ řekl jsem zamyšleně, ‘pokud jsi nejdřív sám otevřel v rukavicích dveře, takže otisky tvé oběti by byly na každé šmouze, kterou jsi udělal.’ ‘Tys měl být nájemný vrah,’ řekl Malcolm. ‘Byl bys v tom dobrý.’
    ‘Takže teď máme Malcolma sesunutého na zadní sedačce. Takže pak nastartujete motor a necháte otevřené dveře, aby všechny ty výfukové plyny rychle proudily do auta. ’
    ‘Dveře?’ vmísil se Malcolm.
    ‘Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní.’
    ‘Aha.’
    ‘A je z toho,’ řekl jsem, ‘sebevražda.’
    ‘A když jsem se probral,' řekl Malcolm sklesle,nechal jsem otisky úplně všude. Na klíčku od zapalování... všude.’
    ‘Na to nemohl nikdo spoléhat.’
    ‘Před policií to ale vypadalo špatně.’
    Uvažovali jsme nad tím scénářem.
    ‘Pokud se to tak stalo,’ řekl West, ‘a že se to tak stát mohlo, ten, kdo na vás zaútočil, věděl, že tou dobou půjdete ven kuchyňskými dveřmi.’
    ‘Když jsem doma, vždy jdu tou dobou vyvenčit psy. Vezmu je ven, přivedu zpět, dám jim najíst, naliju si skleničku. Rutina.’ řekl Malcolm chladně.
    ‘A ... ehm... je nějaký člen rodiny, který neví, kdy venčíte psy?’
    ‘Dělám to celý život ve stejnou dobu,’ řekl Malcolm.
    Chvilku bylo ticho a pak jsem řekl, ’Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl už tehdy, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Vážně jsme to měli říct policii’ ’Měl jsem jich už dost,’ řekl Malcolm, ’Strávil jsem s těmI podezřívavými hlupáky od Moiřiny smrti hodiny a hodiny. Jsem na ně alergický. Dělá se mi z nich vyrážka.’
    ‘Nemůžete je vinit, pane. Většinu zavražděných manželek mají na svědomí právě jejich muži,’ řekl West. ‘A upřímně, zdálo se, že jste měl dost silný motiv.’
    ‘Blbost,’ řekl Malcolm. ‘Nechápu, jak lidé mohou zabít někoho, koho milují.’
    ‘Bohužel je to časté.’ West se odmlčel. ‘Chcete, abych pokračoval s prověřováním vaší rodiny vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem až do teď udělal, pane?"’
    ‘Ano,’ řekl Malcolm ztěžka. ‘Pokračujte. Řeknu Joyce, aby jim řekla, že mají odpovědět na všechny vaše otázky. Zdá se, že je dokáže přimět udělat to, co chce ona. Donutí je dělat, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Ale nedokáže je nasměrovat tam, kam sami nechtějí
    Norman West si strčil zápisník do kapsy a trochu se posunul na židli.
    ‘Než půjdete,’ řekl jsem, ‘myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se zeptal telefonní operátorky v hotelu Cambridge, zda se někdo kromě vás vyptával, zda tam byl minulý víkend pan Pembroke. Řekla mi, že měla tři telefonáty, které se pana Pembroka týkaly, dva muže a ženu, a pamatuje si je, protože nikdo s ním nechtěl mluvit a ani nenechali zprávu; pouze chtěli vědět, jestli tam byl.’
    'Tři!’ zvolal Malcolm.
    ‘Jedním z nich bude pan West,’ podotkl jsem. ‘Vzhledem k tomuto faktu, mohl byste nám sdělit, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?’ řekl jsem Westovi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „Takže když držíš někoho za zápěstí, můžeš mu ruku položit na jakýkoliv povrch chceš, včetně kliky od dveří... zejména,“ řekl jsem zamyšleně, „pokud jsi nejdřív sám otevřel v rukavicích dveře, takže otisky tvé oběti by byly na každé šmouze, kterou jsi udělal.“ „Ty jsi měl být nájemný vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
      „Takže teď máme Malcolma sesunutého na zadní sedačce. Pak nastartujete motor a necháte otevřené dveře, aby všechny ty výfukové plyny rychle proudily do auta.“
      „Dveře?“ vmísil se Malcolm.
      „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní.“
      „Aha.“
      „A je z toho,“ řekl jsem, „sebevražda.“
      „A když jsem se probral,“ řekl Malcolm sklesle, nechal jsem otisky úplně všude. Na klíčku od zapalování... všude.“
      „Na to nemohl nikdo spoléhat.“
      „Před policií to ale vypadalo špatně.“
      Uvažovali jsme nad tím scénářem.
      „Pokud se to tak stalo,“ řekl West, „a že se to tak stát mohlo, ten, kdo na vás zaútočil, věděl, že tou dobou půjdete ven kuchyňskými dveřmi.“
      „Když jsem doma, vždy jdu tou dobou vyvenčit psy. Vezmu je ven, přivedu zpět, dám jim najíst, naliju si skleničku. Rutina.“ řekl Malcolm chladně.
      „A ... ehm... je nějaký člen rodiny, který neví, kdy venčíte psy?“
      „Dělám to celý život ve stejnou dobu,“ řekl Malcolm.
      Chvilku bylo ticho a pak jsem řekl, „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl už tehdy, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Vážně jsme to měli říct policii.“ „Měl jsem jich už dost,“ řekl Malcolm, „Strávil jsem s těmi podezřívavými hlupáky od Moiřiny smrti hodiny a hodiny. Jsem na ně alergický. Dělá se mi z nich vyrážka.“
      „Nemůžete je vinit, pane. Většinu zavražděných manželek mají na svědomí právě jejich muži,“ řekl West. „A upřímně, zdálo se, že jste měl dost silný motiv.“
      „Blbost,“ řekl Malcolm. „Nechápu, jak lidé mohou zabít někoho, koho milují.“
      „Bohužel je to časté.“ West se odmlčel. „Chcete, abych pokračoval s prověřováním vaší rodiny vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem až do teď udělal, pane?“
      „Ano,“ řekl Malcolm ztěžka. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby jim řekla, že mají odpovědět na všechny vaše otázky. Zdá se, že je dokáže přimět udělat to, co chce ona.“ Donutí je dělat, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Ale nedokáže je nasměrovat tam, kam sami nechtějí.
      Norman West si strčil zápisník do kapsy a trochu se posunul na židli.
      „Než půjdete,“ řekl jsem, „myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se zeptal telefonní operátorky v hotelu Cambridge, zda se někdo kromě vás vyptával, jestli tam byl minulý víkend pan Pembroke. Řekla mi, že měla tři telefonáty, které se pana Pembroka týkaly, dva muže a ženu, a pamatuje si je, protože nikdo s ním nechtěl mluvit a ani nenechali zprávu; pouze chtěli vědět, jestli tam byl.“
      „Tři!“ zvolal Malcolm.
      „Jedním z nich bude pan West,“ podotkl jsem. „Vzhledem k tomuto faktu, mohl byste nám sdělit, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“ řekl jsem Westovi.

      Vymazat
  33. Černá Lucie

    „Pokud tedy držíte někoho za zápěstí, můžete položit jeho ruku snadno na jakýkoliv povrch, včetně kliky od auta,“ řekl jsem a pokračoval v přemýšlení, „kdybyste sám nejdříve otevřel dveře v rukavicích, otisky oběti by překryly stopy, které byste udělal.“
    „Měl bys být vrahem,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
    „Takže takhle se Malcolm mohl dostat na zadní sedadlo, kde napůl ležel. Poté útočník nastartoval a nechal dveře otevřené, aby všechny plyny proudily rychle do auta.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a nejméně jedny zadní.“
    „Aha.“
    „A potom by se jednalo o sebevraždu,“ řekl jsem.
    „A když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm sklesle, „zanechal jsem své otisky všude. Na klíči od zapalování ... prostě všude.“
    „To jsi nemohl vědět.“
    „Policii se to zdálo divné.“
    Uvažovali jsme o celém případu.
    „Kdyby se to stalo takhle,“ řekl West, „a ta možnost tu je, ať už byl útočník kdokoliv, musel vědět, že v tu chvíli budete vycházet z kuchyně.“
    Malcolm řekl chladně: „Když jsem doma, chodím vždy se psy na procházku. Vezmu je ven, přivedu je zpět, dám jim najíst a naleju si skleničku - rutina.“
    „A ... ehm ... je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy venčíte psy?“
    „Tak to dělám celý život, vždy ve stejnou dobu,“ řekl Malcolm.
    Nastalo ticho, pak jsem řekl: „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Opravdu jsme to měli říct policii.“
    „Už jsem jich měl dost,“ hájil se Malcolm, „strávil jsem s nimi hodiny a hodiny poté, co Moira umřela. Jsem na ně alergický a dělá se mi z nich vyrážka.“
    „Nemůžete je takhle obviňovat, pane. Většina zavražděných žen se stala právě oběťmi svých mužů,“ podotkl West. „A abych byl upřímný, zdá se, že jste měl motiv.“
    „Blbost,“ vykřikl Malcolm. „Nechápu, jak lidé můžou zabít někoho, koho milují.“
    „Bohužel, to je ale běžná situace.“ West na chvíli ztichl. „Přejete si, pane, abych pokračoval ve vyslýchání vaší rodiny? I přesto jak málo jsme stačili vyřešit?“
    „Jistě,“ řekl otec rázně. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať přemluví ostatní, aby Vám zodpověděli všechny vaše otázky. Vypadají, že udělají vše, co po nich chce.“
    Udělají to, co sami budou chtít, pomyslel jsem si. Nemůže je uvrtat do něčeho, co nechtějí.
    Norman West zastrčil poznámky do kapsy u bundy a poposedl na židli.
    „Ještě než půjdete,“ podotkl jsem, „myslel jsem, že by Vás mohl zajímat můj rozhovor s telefonistkou z hotelu v Cambridge. Ptal jsem se jí, jestli se ještě někdo, kromě Vás, zajímal o pana Pembroka. Řekla mi, že volaly nejméně tři osoby, dva muži a jedna žena, a zapamatovala si je proto, že si nikdo z nich nepřál s ním mluvit, ani mu nechat vzkaz. Chtěli jen vědět, jestli tam je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ zdůraznil jsem. Westovi jsem řekl: „A vzhledem k tomu, už byste nám mohl říct, kdo Vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  34. Novotná Aneta
    „Držíte-li takhle někoho za zápěstí, můžete jeho ruku položit na jakýkoliv povrch, v tomto případě kliku u auta,“ řekl jsem zamyšleně, „kdybyste sám nejdříve otevřel dveře v rukavicích, otisky vaší oběti by tak překryly stopy, které jste před tím udělal.“
    „Tys měl být nájemným vrahem,“ poznamenal Malcolm. „Byl bys v tom sakra dobrej.“
    „Teď tedy máme Malcolma ležícího na zadním sedadle, jak jsi řekl. Poté stačí nastartovat motor a nechat dveře otevřené, aby se výfukové plyny dostaly dovnitř co nejrychleji.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní dveře.“
    „Aha.“
    „A tak to může vypadat jako sebevražda.“ řekl jsem.
    „A když jsem se probudil,“ řekl Malcolm sklesle, „nechal jsem všude své otisky. Na klíčku od zapalování...prostě všude.“
    „To jsi nemohl vědět.“
    „Policii to prostě přišlo podezřelé.“
    Zamysleli jsme se nad celým scénářem.
    „Jestli se to takhle stalo,“ řekl West, „jako, že se to takhle stát mohlo, ať už byl útočníkem kdokoliv, musel vědět alespoň přibližný čas, kdy budete vycházet z kuchyně.“
    Malcolm deprimovaně opáčil „Když jsem doma, tak pokaždé venčím psy v tuhle dobu. Vezmu je ven a zase zpátky, dám jim najíst, sobě naleju skleničku. Prostě rutina.“
    „A...ehm... je ve Vaší rodině někdo, kdo neví, kdy venčíte psy?“
    „Dělám to tak celý život, ve stejnou dobu.“ odvětil Malcolm.
    Po chvilce ticha jsem se ozval: „Škoda, že jsem tohle nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Opravdu jsme to policii měli říct.“
    „Už jsem jich měl dost,“ vyštěkl Malcolm, „ strávil jsem s těma podezíravejma debilama hodiny a hodiny po Moiřině smrti. Jsem na ně alergickej. Dělá se mi z nich vyrážka.“
    „Nemůžete se jim divit. Většinu zavražděných žen zabili jejich manželé,“ bránil je West. „A upřímně, vypadá to, že jste měl dost velký motiv.“
    „Blbost,“ rozčílil se Malcolm. „Nepochopím, jak někdo může zabít toho, koho miluje.“
    „Naneštěstí je to běžné.“ West se odmlčel. „Přejete si, abych pokračoval s výslechem vaší rodiny i přes to, že jsme se nikam nepohnuli?“
    „Ano,“ řekl Malcolm rozhodně. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby je přiměla zodpovědět všechny vaše otázky. Vypadá to, že udělají vše, co po nich chce.“
    Udělají to, co sami budou chtít, pomyslel jsem si. Nedonutí je udělat něco, co se jim nelíbí. Norman West vložil zápisník zpět do kapsy u bundy a předklonil se na své židli.
    „Než půjdete,“ podotkl jsem, „myslím si, že byste rád slyšel, co jsem se dozvěděl od recepční hotelu Cambridge. Ptal jsem se jí, jestli neví o někom, kromě vás, kdo se po panu Pembrokovi sháněl. Odpověděla mi, že se po něm ptaly tři osoby, dva muži a jedna žena, pamatuje si také, že s ním ani jeden nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz, zajímalo je jen, jestli tam je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jedním je pan West,“ upozornil jsem a obrátil se k němu „proto už byste nám mohl prozradit, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  35. Vlaďka Matisová

    „Takže pokud držíš někoho za zápěstí, můžeš jeho ruku lehce položit na jakýkoli povrch, který chceš, včetně kliky od dveří…to především,“ řekl jsem a přemýšlel dál, „ pokud jsi otevřel dveře jako první a měl jsi navlečené rukavice, znamenalo by to, že otisky prstů oběti by byly na vrchu každé šmouhy, kterou jsi udělal.“ „ Měl si se stát nájemným vrahem,“ řekl Malcolm. „ Byl bys v tom dobrý.“ „Takže teď máme Malcolma sesunutého na zadním sedadle, napůl ležícího, jak jsi řekl. Pak někdo zapnul motor a nechal dveře otevřené, aby všechny ty plyny mohly rychle proudit do auta.“
    „Dveře?“ Přerušil Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní.“
    „Chápu.“
    „ A máme tu,“ řekl jsem, „sebevraždu.“
    „ A když jsem se probudil,“ řekl Malcolm sklíčeně, „ zanechal jsem otisky prstů úplně všude. Na klíčích od zapalování … všude.“
    „To jsi nemohl vědět.“
    „Policii se to moc nezdálo.“
    Zvažovali jsme daný scénář.
    „Kdyby se to stalo takhle, „ řekl West, „což skutečně mohlo, tak ten, kdo vás napadl, musel vědět, že budete přesně v ten čas procházet zadními dveřmi.“
    Malcolm nevesele řekl: „Když jsem doma, vždycky jdu v tu dobu na procházku se psy. Vezmu je ven, zase přivedu zpátky, dám jim večeři a naliju si skleničku. Rutina.“
    „A … ehm … je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Dělám to tak celý život, vždy ve stejný čas,“ řekl Malcolm.
    Chvilku bylo ticho, a pak jsem řekl: „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás to auto u Newmarketu skoro zabilo. Opravdu jsme to měli říct policii.“ „Byl jsem na ně naštvaný,“ řekl Malcolm, „po Moiřině smrti jsem s těmi podezřívavými mizery strávil hodiny a hodiny. Jsem na ně alergický. Už z nich mám vyrážku.“ „Nemůžete je vinit, pane. Spousta manželek je zavražděna svými manžely,“ řekl West. „A upřímně, zdá se mi, že máte hodně silný motiv.“
    „Blbost,“ řekl Malcolm. „Nevím, jak mohou lidé zabít někoho, koho milovali.“
    „Bohužel, stává se to často.“ West se odmlčel. „Chcete, abych pokračoval ve výslechu vaší rodiny, pane, když zvážíme, jak malý pokrok jsem s nimi udělal?“
    „Ano,“ řekl Malcolm ztěžka. „Pokračujte. Řeknu Joyce, aby vyřídila, že mají odpovědět na všechny vaše dotazy. Vypadá to, že dokáže zařídit, aby udělali to, co ona chce.“
    Aby udělali to, co chtějí, pomyslel jsem si. Nemůže je donutit udělat něco, co nechtějí.
    Norman West si schoval blok do kapsy od bundy a posunul se na židli dopředu.
    „Ještě než půjdete,“ řekl jsem, „myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se ptal telefonistky z hotelu Cambridge, zda si ještě někdo jiný zjišťoval, jestli tam pana Pembroke minulý víkend byl. Říkala, že jí volali tři lidé, dva muži a jedna žena, a pamatuje si to jen proto, že nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu zanechat zprávu, jen se ptali, jestli tam byl.“
    „Tři!“ Malcolm vykřikl.
    „Jeden z nich by měl být pan West,“ poukázal jsem. Obrátil jsem se k Westovi a řekl: „Když už o tom mluvíme, mohl byste nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  36. „Takže pokud někoho držíte za zápěstí, snadno mu položíte ruku kamkoliv chcete, včetně kliky od dveří auta… a obzvlášť,“ přemýšlel jsem, „pokud jste dveře nejdřív otevřel v rukavicích, takže otisky vaší oběti byly navrchu všech skvrn, které jste udělal.“ „Ty jsi měl být vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
    „Pak se tedy Malcolm sesunul na zadní sedadlo, zpola vleže, jak jste řekl. Poté někdo nastartoval a nechal dveře otevřené, aby se všechny ty plyny dostaly rychle dovnitř.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny ze zadních.“
    „Aha, ano.“
    „A pak,“ pokračoval jsem, „by to byla sebevražda.“
    „A když jsem se probral,“ řekl Malcolm sklesle, „všude jsem zanechal svoje otisky prstů. Na klíč od zapalování… všude.“
    „To jsi ale nemohl tušit.“
    „Policii se to zkrátka zdálo divné.“
    Uvažovali jsme o možném scénáři.
    „Pokud se to stalo takhle,“ zvažoval West, „a to vskutku mohlo, ten, kdo vás napadl, musel vědět, že přibližně v tu dobu vyjdete kuchyňskými dveřmi.“
    Malcolm zamračeně pronesl,“ Pokud jsem doma, jdu se pak vždycky projít se psy. Vezmu je ven, vrátíme se, dám jim nažrat, naleju si drink. Jako obvykle.“
    „A... no… existuje někdo z vaší rodiny, kdo neví, v kolik hodin je venčíte?
    „Dělám to celý život v tu samou dobu,“ prohlásil Malcolm.
    Po chvíli ticha jsem řekl, „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás to auto málem přejelo v Newmarketu. Měli jsme to opravdu nahlásit na policii.“
    „Mám jich plné zuby,“ odsekl Malcolm, „Od doby, co Moira umřela jsem s těmi podezřívavými šmejdy strávil hodiny a hodiny. Jsem na ně už na ně alergický. Naskakují mi z nich pupínky.“
    „Nemůžete je vinit, pane. Většina zavražděných žen se stala oběťmi právě svých mužů,“ vysvětloval West. „A abych byl upřímný, vy jste měl opravdu dobrý motiv.“
    „Nesmysl,“ opáčil Malcolm. „Nechápu, jak může člověk zavraždit někoho, koho miluje.“
    „Bohužel, je to dost běžné.“ West se zamyslel. „Přejete si, pane, abych pokračoval ve vyslýchání vaší rodiny, s ohledem na to, jak málo jsem zatím pokročil?“
    „Ano,“ odpověděl těžce Malcolm. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať jim všem vyřídí, aby zodpověděli všechny vaše otázky. Myslím, že je schopna je dostat tam, kam potřebuje.“
    Udělají, co se jim zlíbí, pomyslel jsem si. Ona by je nedonutila k ničemu, co by sami nechtěli.
    Norman West vložil zápisník do kapsy saka a poposedl si v křesle.
    „Než odejdete,“ řekl jsem, „myslel jsem, že byste si něco rád poslechl. Ptal jsem se recepční v hotelu Cabridge, zda si někdo kromě vás zjišťoval, jestli tam byl minulý týden pan Pembroke. Potvrdila mi, že měli tři hovory dotazující se na přítomnost pana Pembrokea, volali dva muži a jedna žena. Pak dodala, že se jí to zdálo divné, jelikož s ním nikdo z volajících nechtěl mluvit ani zanechat vzkaz. Chtěli zkrátka jen vědět, zda je v hotelu.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ podotknul jsem a obrátil se k Westovi, „a když už jsme u toho, mohl byste nám prozradit, kdo vás požádal, abyste hledal mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  37. Anna Géringová

    „Takže, když někoho držíš za zápěstí, můžeš se jeho rukou snadno dotknout kteréhokoliv povrchu chceš, včetně klik u auta…především,“ řekl jsem zamyšleně, „jestliže jsi otevřel ty dveře sám a v rukavicích, otisky prstů oběti by byly na všech šmouhách, které jsi udělal.“
    „Měl bys být zabijákem,“ odvětil Malcolm. „byl bys v tom dobrý.“
    „Takže teď tu máme Malcolma zhrouceného na zadním sedadle, jak si řekl. Poté si tedy nastartoval a nechal dveře otevřené, aby všechny ty výfukové plyny mohly rychle proudit do auta.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm
    „Dveře u řidiče a aspoň ještě jedny ze zadních.“
    „Ach, ano.“
    „A potom by se jednalo o sebevraždu.“ řekl jsem
    „A když jsem se vzbudil,“ řekl Malcolm zasmušile, „nechal jsem všude svoje otisky. Na klíčích k zapalování…všude.“
    „To si nemohl vědět.“
    „Policii se to zdálo divné.“
    Uvažovali jsme o případu.
    „Jestliže se to událo takto,“ řekl West, „a vskutku se to tak stát mohlo, ten kdo vás napadl, musel vědět, že vyjdete z těch kuchyňských dveří přesně v tu dobu.“
    Malcolm řekl sklíčeně, „Když jsem doma, vždycky venčím své psy ve stejnou hodinu. Vezmu je ven, zase zpět, dám jim nažrat, naliju si drink. Rutina.“
    „A..ehm..je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy se psy chodíte ven?“
    „Dělám to tak celý život, ve stejný čas,“ řekl Malcolm.
    Nastalo krátké ticho, pak jsem řekl: „Škoda, že jsem to nevěděl, předtím než nás to auto málem zabilo u Newmarketu. Opravdu jsme to měli policii říct.“
    „Už jich mám po krk,“ řekl Malcolm, „ strávil sem s těma podezřívavýma idiotama hodiny a hodiny od Moiřiny smrti. Jsem na ně alergickej. Mám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete je vinit, pane. Většinu zavražděných manželek mají na svědomí jejich manželé,“ řekl West. „A upřímně, u vás se zdálo, že máte motiv.“
    „Kecy,“ odvětil Malcolm. „Nechápu, jak lidé mohou vraždit ty, které milují.“
    „Bohužel, to je běžná věc.“ West se odmlčel. „Přejete si, abych dál pokračoval ve vyslýchání vaší rodiny, když zvážíme, jak malý pokrok jsem s nimi udělal?"
    „Ano,“ řekl Malcolm ztěžka. „Pokračujte dál. Zařídím, aby jim Joyce řekla, že mají odpovídat na všechny vaše otázky. Zdá se být jediná, kterou poslechnou a udělají, co bude chtít.“
    Udělají, co budou sami chtít, pomyslel jsem si. Nemůže je přinutit k ničemu, co nechtějí.
    Norman West zastrčil zápisník do kapsy u saka a poposedl na židli.
    „Předtím, než půjdete,“ řekl jsem, „Myslel jsem, že byste rád věděl o mém rozhovoru s recepcí hotelu Cambridge. Zeptal jsem se, jestli se kromě vás, sháněl po panu Pembrokovi, který tu pobýval minulý týden, ještě někdo jiný. Recepční mi řekla, že měli nejméně tři telefonáty, kdy se někdo ptal na pana Pembroka, dva muže a jednu ženu, pamatovala si to, protože jí přišlo divné, že ani jeden z nich s ním nechtěl mluvit nebo zanechat zprávu. Jen chtěli vědět, jestli v hotelu je.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden byl pan West,“ poukázal jsem a obrátil se k Westovi, „a vzhledem k tomu, můžete nám tedy říct, kdo po vás chtěl, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  38. „Takže, když někoho držíš za zápěstí, můžeš jeho ruku jednoduše otisknout na jakýkoliv povrch, včetně kliky u auta…,“ usoudil jsem. „ Zejména pokud bys dveře nejprve otevřel sám a měl na rukou rukavice, takže by otisky tvojí oběti byly navrchu šmouh, které jsi tam předtím udělal.“
    „Měl bys být nájemný vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
    „Takže teď nám Malcolm leží sesunutý na zadní sedačce, jak říkáš. Potom nastartuješ motor a necháš dveře otevřené, takže všechny ty krásné výfukové plyny rychle proudí přímo do auta.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „U řidiče a alespoň jedny zadní.“
    „Aha.“
    „Jasná sebevražda,“ řekl jsem.
    „A když jsem se probral,“ konstatoval Malcolm ponuře, „ zanechal jsem všude otisky, na klíčcích od zapalování, prostě všude.“
    „To si přece nemohl vědět.“
    „Policii to zkrátka bylo podezřelé.“
    Uvažovali jsme nad tím, co se přihodilo.
    „Jestli se to stalo takhle,“ řekl West, „jakože nejspíš ano, tak ten kdo vás napadl, musel vědět, že půjdete ven právě dveřmi v kuchyni a zrovna v tuhle dobu.“
    „Pokud jsem doma tak v tu hodinu chodím na procházku se psy,“ řekl Malcolm neradostně. „Jdu s nimi ven, pak zpátky, dám jim najíst a naliju si drink. Rutina.“
    „A … ehm… vědí všichni vaši rodinní příslušníci, kdy chodíte se psy?“
    „Celý život chodím ve stejnou dobu,“ odpověděl Malcolm.
    Následovala chvilka ticha a poté jsem řekl: „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl předtím, než nás auto v Newmarketu málem zabilo to. Vážně jsme to měli ohlásit na policii.“
    „Měl jsem jich už po krk,“ řekl Malcolm, „strávil jsem hodiny a hodiny s těmi debily poté, co Moira zemřela. Jsem na ně alergický a mám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete se jim divit, pane, většinu zavražděných manželek mají na svědomí právě jejich manželé,“ odvětil West. „A upřímně, vypadalo to, že máte největší motiv.“
    „Nesmysl,“ pověděl Malcolm. „Nechápu, jak by někdo mohl zabít člověka, kterého miluje.“
    „Naneštěstí je to běžné,“ odmlčel se West. „Chcete, abych pokračoval s vyšetřováním vaší rodiny, když uvážím, jak malého pokroku jsem s nimi dosáhl?“
    „Ano,“ odpověděl Malcolm ztěžka. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať jim vyřídí, že vám mají odpovědět na všechny vaše otázky. Vypadá to, že je dokáže přimět k čemukoliv.“
    Přimět je k čemukoliv, co chtějí, pomyslel jsem si. Nedokáže je přinutit k něčemu, co se jim nebude líbit.
    Norman West zastrčil poznámkový blok do kapsy bundy a poposedl na židli dopředu.
    „Předtím než půjdete,“ řekl jsem, „Myslel jsem, že by vás mohlo zajímat, že jsem se mluvil telefonistkou hotelu Cambridge. Zeptal jsem se jí, zda se ještě někdo jiný kromě vás ptal, jestli se tam minulý týden ubytoval pan Pembroke. Řekla mi, že volali minimálně tři lidé, kteří se na pana Pembrokea ptali. Dva muži a jedna žena, a vzpomněla si na to právě proto, že se jí zdálo divné, že chtějí vědět, jestli tam je, ale nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ upozornil jsem ho a řekl Westovi: „Vzhledem k tomu byste nám mohl říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce.“

    OdpovědětVymazat
  39. „Takže, pokud držíš něčí zápěstí, můžeš snadno položit jeho ruku, na jakýkoliv povrch, včetně kliky od auta… Zejména tam,“ řekl jsem, když jsem přemýšlel nad dalšími souvislostmi, „Kdybys nejdřív otevřel dveře v rukavicích, tak aby otisky tvé oběti byly viditelné přes všechny šmouhy, které jsi udělal.“ „Z tebe měl být zabiják,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom machr.“ Tak teď máme Malcolma schouleného na zadním sedadle, napůl vleže, tak jak jsi to vylíčil. Jako další zapneš motor a necháš otevřené dveře, tak aby všechny výfukové plyny šly rovnou dovnitř.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a aspoň jedny zadní.“
    „Jo, jasně.“
    „No a pak tu máme,“ řekl jsem, „sebevraždu.“
    „A pak jsem se vzbudil,“ reagoval Malcolm pochmurně, „a zanechal otisky po celém místě. Na klíčích… no prostě všude.“
    „To jsi přece nemohl vědět.“
    „Policajtům to připadalo divné.“
    Zvažovali jsme scénář.
    „Kdyby se to stalo takhle,“ dodal West, „jakože opravdu mohlo, ten kdo na vás zaútočil, musel vědět, že vyjdete kuchyňskými dveřmi někdy v ten čas.“
    Malcolm chladně vzdychl, „Pokud jsem doma, vždycky v tu dobu venčím psy. Vyvenčím, přijdeme domů, dám jim nažrat a naleji si sklenku. Rutina.“
    „A… éh… je možné, že někdo z Vaší rodiny neví, kdy chodíte ven se psy?“
    „Dělám to tak celý život, vždycky v tenhle čas,“ odpověděl Malcolm.
    Po chvíli ticha jsem opět promluvil: „Kdybych tak tohle všechno věděl, když nás málem zabilo to auto u Newmarketu. Měli jsme to říct policii.“ „Měl jsem jich už plný zuby,“ prohlásil Malcolm, „Strávil jsem tam hodiny a hodiny s těma nedůvěřivejma packalama, od doby co Moira zemřela. Jsem na ně alergickej. Normálně jsem se z nich osypal.“
    „Nemůžete to svádět na ně, pane. Nejvíce zabitých manželek má na svědomí právě jejich manžel.“ Řekl West. „ A upřímně, vy byste pro to měl velmi dobrý motiv.“
    „Prdlajs,“ reagoval Malcolm. „Nevím, jak někteří lidé dokáží zabít své milované.“
    „Bohužel je to běžné.“ Pozastavil se nad tím West. „Chcete, abych pokračoval s vaší rodinou, pane, zvážíme-li, jak málo jsem s nimi byl schopen postoupit?“
    „Ano,“ těžce oddychl Malcolm. „Pokračujte. Vzkážu přes Joyce, aby odpověděli na všechny vaše otázky. Vypadá, že na ně má vliv a poslouchají, co jim řekne.“
    Donutit je k tomu co oni sami chtějí, pomyslel jsem. Nedokázala by je přesvědčit, proti jejich vůli.
    Norman West vložil zápisník do náprsní kapsy a zhoupl se kupředu v křesle.
    „Předtím než odejdete,“ dodal jsem, „Myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se zeptal telefonistky z hotelu Cambridge, jestli se někdo kromě vás neptal, zda tam pan Pembroke zůstával přes poslední víkend. Ona odpověděla, že měla určitě minimálně tři hovory, kdy se ptali na přítomnost pana Pembroka, dva muži a jedna žena, a pamatovala si to díky tomu, že jí přišlo divné, že nikdo z volajících s ním nechtěl mluvit, ani zanechat vzkaz, pouze se zajímali, jestli je v hotelu.“
    „Tři!“ zvolal Malcolm.
    „Jeden bude pan West,“ zdůraznil jsem. Otočil jsem se na Westa a zeptal jsem se, „S ohledem na to, mohl byste nám říci, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  40. Petr Hlavnička

    „Takže pokud držíte někoho za zápěstí, můžete snadno položit jeho ruku na jakoukoliv plochu, která se vám líbí, včetně kliky dveří u auta. Zvlášť pokud...“ Na chvíli jsem se zamyslel. „... máte rukavice a otevíráte dveře jako první, otisky vaší oběti tak zakryjí všechny čmouhy, které jste udělal.“ „Měl by ses dát na dráhu zabijáka“ poznamenal Malcolm „Určitě by jsi v tom byl dobrý“
    „Takže, teď máme Malcolma přikrčeného na zadním sedadle, napůl ležel, takže další věc, kterou jako útočník udělám je, že nastartuju a nechám otevřené dveře, takže všechny výfukové plyny se krásně dostanou do auta.“
    „Dveře?“ přerušil Malcolm.
    „Dveře u řidiče a minimálně i jedny zadní dveře.“
    „Chápu.“
    „A máme z toho sebevraždu.“
    „Když jsem se probral“ řekl Malcolm sklíčeně, „Nechal jsem otisky po celém autě, i na klíčkách od zapalování...prostě všude.“
    „To si nemohl vědět.“
    „Ale policii se to moc nelíbilo“
    Zvažovali jsme daný scénář.
    „Pokud se to stalo, jak tvrdíte,“ řekl West „jakože nejspíš ano, tak kdokoliv, kdo na vás zaútočil, musel vědět, že vyjdete přibližně v tu dobu ze dveří od kuchyně.“
    Malcolm si povzdechl. „Když jsem doma, chodím venčit psy ve stejnou dobu. Vyvenčím je, vezmu je zpátky, dám jim nažrat a sobě naleju skleničku. Každodenní rutina.“
    „A ... ehm ...je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy venčite psy?“
    „Dělám to ve stejnou dobu celý svůj život.“
    Zavládlo krátké ticho po kterém jsem prohlásil: „Škoda, že jsem tohle nevěděl v době, kdy nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Opravdu jsme to měli nahlásit na policii.“
    „Měl jsem jich plné zuby.“ odvětil Malcolm. „S těmi podezíravými buzeranty jsem strávil hodiny a hodiny po tom, co Moira zemřela. Jsem na ně alergický. Dostávám z nich vyrážku.“
    „Nemůžete je z toho vinit, pane. Spousta žen je zavražděna vlastními manžely.“ namítl West.
    „A upřímně, vypadalo to, že jste měl i silný motiv.“
    „Nesmysl.“ odsekl Malcolm. „Nechápu, jak někdo může zabít osobu, kterou miloval.“
    „Bohužel, je to běžné.“ West se odmlčel. „Chcete, abych ve vyšetřování vaší rodiny, pane, vzhledem k tomu, jak málo jsem s nimi pokročil?“
    „Ano.“ odpověděl ztěžka Malcolm. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať všem vyřídí, aby zodpověděli všechny vaše otázky. Je schopná si je omotat kolem prstu tak, aby dělali to, co ona chce.“
    Udělají jen to, co oni sami budou chtít. Nemůže je nutit dělat něco, co se jim nelíbí.
    Norman West zasunul notes do kapsy a předklonil se na židli.
    „Ještě než odejdete“ zarazil jsem ho. „Myslel jsem, že byste rad věděl, co jsem zjistil od telefonistky z hotelu v Cambridge, zda si kromě vás ještě někdo zjišťoval přítomnost pana Pembroka během posledního týdne. Řekla mi, že volali minimálně tři lidé s touto otázkou, dva muži a jedna žena, pamatuje si je podle toho, že nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz, ale jen zjišťovali, zda-li je ubytován v hotelu.
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jedním z nich bude nejspíše pan West.“ upozornil jsem. Obrátil jsem se k Westovi a řekl: „Když už jsme u toho, nemohl byste nám tedy říci, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  41. „Když někoho v bezvědomí držíte za zápěstí, lehce zvládnete položit jeho ruku na jakýkoli povrch, včetně dveří od auta..." řekl jsem a chvíli jsem přemýšlel: „Pokud byste nejprve otevřel dveře v rukavicích, tak otisky vaší oběti by byly na každé skvrně, kterou jste udělal."
    „Měl ses se stát vrahem," řekl Malcom. „Byl bys v tom opravdu dobrý."
    „Takže tu máme omráčeného Malcolma na zadním sedadle. Potom někdo zapnul motor a nechal otevřené dveře, aby se mohly výpary dostat do auta rychleji."
    „Dveře?" přerušil ho Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní."
    „Aha."
    „A máme tu sebevraždu."
    „Když jsem se vzbudil," řekl Malcolm zasmušile, „Naplácal jsem otisky všude. Včetně klíčků od zapalování..., prostě všude."
    „Ale to jste nemohl tušit."
    „Policistům to připadalo divné."
    Přemýšleli jsme nad celým scénářem.
    „Pokud se to stalo takhle," řekl West, „jako že mohlo, tak kdokoli vás napadl, musel vědět, že tou dobou budete vycházet zadními dveřmi z kuchyně."
    Malcolm si povzdechl: ,,Když jsem doma, chodím přibližně tou dobou vyvenčit psy. Vezmu je ven, přivedu je zpátky, nakrmím je, dám si skleničku. Rutina."
    „A... no..., je ve vaší rodině někdo, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?"
    „Ne, dělám to tak celý život,“ odpověděl Malcolm.
    Po krátké chvilce ticha jsem řekl: ,,Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Vážně jsme to měli ohlásit na policii."
    „Měl jsem jich plné zuby," řekl Malcolm. „Strávil jsem hodiny a hodiny s těmi podezřívavými mizery po tom, co Moira zemřela. Jsem na ně alergický. Mám z nich vyrážku."
    „Nesmíte jim to mít za zlé, pane. Většinu zavražděných žena mají na svědomí právě jejich manželé," bránil je West, „a upřímně, zdálo se, že byste mohl mít silný motiv."
    „Nesmysl," odvětil Malcolm. „Nechápu, jak může být někdo schopen zabít člověka, kterého miluje."
    „Bohužel je to běžné." West se odmlčel: „Chcete, abych pokračoval s prověřováním vaší rodiny vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem až do teď udělal, pane?"
    „Ano," povzdychl si Malcolm, „pokračujte. Přemluvím Joyce, aby všem řekla, že mají odpovědět na vaše otázky. Zdá se, že je zvládne přimět udělat to, co chce."
    Dokáže zařídit, aby dělali, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Ale nedokáže je donutit do něčeho, co nechtějí.
    Norman West si zasunul zápisník do kapsy a trochu se na židli posunul.
    „Než odejdete," řekl jsem, „myslel jsem, že byste rád věděl, že jsem se ptal té telefonistky z hotelu Cambridge, jestli se někdo kromě vás ptal na pana Pembroka. Prý měla tři telefonáty, které se ho týkaly, dva muže a ženu, a pamatuje si je, protože nikdo s ním nechtěl mluvit a ani nenechali zprávu; pouze chtěli vědět, jestli tam je ubytovaný.
    „Tři!" vyhrkl Malcolm.
    „Jeden mohl být pan West," upozornil jsem ho a obrátil jsem se k Westovi: „A mohl byste nám, vzhledem k tomuto zjištění, říci, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?"

    OdpovědětVymazat
  42. Dalibor Kucej

    "Takže když někoho držíte za zápěstí, tak můžete snadno jeho dlaň položit kamkoli, včetně kliky u auta... především na ni," usoudil jsem. "Pokud byste otevřeli ty dveře s nasazenými rukavicemi, tak otisky oběti budou přes škouhy, které jste tam zanechal."
    "Měl si být zabiják," řekl Malcolm. "Byl bys v tom dobrej."
    "Takže teď máme Malcolma sesunutého na zadním sedadle, jak jste řekl. Pak nastartujete a necháte dveře otevřené, aby se všechen ten krásný kouř rychle řinul do auta."
    "Dveře?" přerušil mě Malcolm.
    "Minimálně dveře u řidiče a jedny zadní."
    "No jo, jistě."
    "A to nám dává," řekl jsem "sebevraždu."
    "A když jsem se probudil," řekl Malcolm zasmušile," tak jsem všude rozmístil své otisky. Na klíč od zapalování... prostě všude."
    "V tu chvíli by to přeci nikomu nedošlo."
    "Ale u policii mi to moc nenahrálo."
    Zvažovali jsme daný scénář.
    "Pokud se to takto událo," řekl West, "a jakože se to mohlo stát, tak kdokoliv na vás zaútočil, musel vědět, že přibližně v tu dobu vyjdete z kuchyňských dveří," Malcolm řekl poklesle: "Když jsem doma, chodim vyvenčit psy okolo désátý. Vezmu je ven, přijdu s nima domů, dám jim nažrat, naleju si sklenku. Rutina."
    "A... no... je ve vaší rodině někoho, kdo neví, kdy venčíte psy?"
    "Dělám to tak celej život," ujistil ho Malcolm.
    Nastalo krátké ticho, až jsem řekl: "Kéž bych tohle všechno věděl, když nás to auto málem srazilo v Newmarketu. Opravdu jsme to měli nahlásit policii."
    "Hnusej se mi," prohlásil Malcolm. "Strávil jsem celé hodiny s těma podezíravejma hajzlama, když umřela Moira. Jsem na ně alergickej. Naskákala mi z nich vyrážka."
    "Nemůžete jim to mít za zlé. Většinu zavražděných manželek zabije jejich choť," zareagoval West. "A upřímně, měl jste k tomu velmi silný motiv."
    "Blbost," ohradil se Malcolm. "Nechápu, jak někdo může zabít svoje milovaný."
    "Bohužel je to běžné," přerušil ho West."Chcete, abych pokračoval s vaší rodinou, i vzhledem k tomu, že jsme se s ní téměř nikam nepohnuli?"
    "Ano," souhlasil Malcolm těžce. "Do toho. Promluvím si s Joyce, aby ostatním řekla, ať odpoví na všechny vaše otázky. Je schopná je přimět k tomu, aby udělali, co chce."
    Schopná je přimět možná k tomu, aby udělali, co sami chtějí, říkal jsem si. Nemůže je donutit k něčemu, co sami nechtějí.
    Norman West si strčil svůj zápisník do kabátu a pošoupnul se na židli.
    "Než půjdete," řekl jsem, "myslel jsem, že by vás mohlo zajímat, jak jsem zavolal do hotelu Cambridge a zeptal se telefonistky, jestli se ještě někdo krom vás zajímal o to, zda tam pan Pembroke stávil předešlý víkend. Řekla mi, že určitě obdrželi minimálně tři telefonáty pro pana Pembroka, jednalo se o dva muže a ženu. Přišlo ji to divné, protože s ním nikdo nechtěl mluvit ani mu zanechat vzkaz, chtěli jen vědět, jestli tam je, proto si to pamatovala."
    "Tři!" zvolal Malcolm.
    "Jedním bude pan West," poukázal jsem. Otočil jsem se k Westovi: "S tímto zjištěním, mohl byste mi říci, kdo vás pověřil hledáním mého otce?"

    OdpovědětVymazat
  43. Radka Krzáková
    „Pokud někoho držíte za zápěstí, pak můžete jeho ruku položit kamkoliv budete chtít, a to včetně kliky od dveří auta…a obzvláště“, řekl jsem a zamyslel se. „Pokud jste nejdříve otevřel dveře s nasazenými rukavicemi, znamená to, že stopy vaší oběti budou na povrchu všech šmouh, které jste udělal“. „ Tys měl být vrahem,“ řekl Malcolm. „ Byl bys v tom fakt dobrý“.
    „Takže teď máme Malcolma skrčeného na zadním sedadle, zpola vleže, jak jste řekl. Poté nastartoval a nechal dveře otevřené, aby se všechny ty výfukové plyny rychle dostaly dovnitř do auta“.
    „Dveře?“ skočil mi do řeči Malcolm.
    „Dveře u řidiče a přinejmenším také jedny ze zadních dveří.“
    „No, ano.“
    „Potom“, pokračoval jsem, „by to byla sebevražda.“
    „ A když jsem se probudil“, řekl Malcolm sklesle, „ všude jsem nechal své otisky prstů. Na klíči od zapalování…prostě všude“.
    „To si ale nemohl vědět.“
    „Policii se to zdálo divné.“
    Uvažovali jsme o tom, jak se to asi stalo.
    „Pokud se to stalo takhle“, řekl West, „ a to skutečně mohlo, ten, kdo vás napadl, musel vědět, že v tu dobu vyjdete ven kuchyňskými dveřmi“.
    Malcolm sklíčeně dodal. „Vždy když jsem doma, chodím se se psy projít. Vezmu je ven, přivedu je zpátky, dám jim nažrat a naleju si drink. Prostě rutina“.
    „A…no…je tu někdo z vaší rodiny, kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Dělám to tak celý život a vždy ve stejnou hodinu.“
    Nastalo ticho a poté jsem řekl, „Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl tehdy, když nás to auto málem přejelo u Newmarketu. Měli jsme to nahlásit policii.“
    „Už jsem jich měl plné zuby,“ řekl Malcolm,“ od té doby, co Moira umřela, jsem s těmi zatracenými podezřívavými šmejdy trávil hodiny a hodiny. Už jsem na ně fakt alergický. Naskakujou mi z nich pupínky.“
    „Nemůžete jim to dávat za vinu, pane. Většinu zavražděných žen mají na svědomí právě jejich manželé“. Řekl West. „ A abych byl upřímný, mně se zdá, že vy jste k tomu měl opravdu dobrý motiv.“
    „Nesmysl,“ řekl Malcolm. „ Nechápu, proč by měl člověk zabíjet ty, který miluje.“
    „Bohužel se to stává celkem běžně.“ West se na chvíli odmlčel. „ Přejete si, abych pokračoval s vyslýcháním vaší rodiny, pane, ačkoliv jsme se zatím moc daleko nedostali?“
    „Ano“, odpověděl Malcolm ztěžka. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať všem vyřídí, aby vám zodpověděli všechny otázky. Zdá se, že dokáže všechny přimět k čemukoliv.“
    No, to zrovna, pomyslel jsem si. Nedonutila by je přece k něčemu, co by jim bylo proti srsti. Norman West si zastrčil zápisník do kapsy saka a poposedl si na židli kousek dopředu.
    „Předtím než půjdete“, řekl jsem, „ myslel jsem, že by vás mohlo něco zajímat. Ptal jsem se recepční v hotelu Cambridge, zda si někdo kromě vás zjišťoval, jestli byl v hotelu minulý týden pan Pembroke. Řekla mi, že zaznamenali tři volající, dva muže a jednu ženu, kteří se ptali po panu Pembrokeovi. Pamatuje si to, protože se jí zdálo divné, že nikdo z volajících s ním nechtěl mluvit, a ani nezanechal zprávu. Chtěli jen vědět, jestli je v hotelu ubytovaný.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ podotkl jsem a obrátil jsem se k Westovi, „vzhledem k této situaci, mohl byste nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  44. Andreas Fajman
    „Takže když držíte něčí zápěstí, můžete jeho ruku položit na jaký povrch chcete, včetně kliky dveří od auta...obzvlášť,“ zamyslel jsem se, „když jste otevřeli dveře sami v rukavicích, takže otisky vaší oběti budou na všech šmouhách, co jste udělali.“
    „Měl bys být vrah,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
    „Tak teď máme omráčeného Malcolma na zadním sedadle, napůl ležícího, jak jsi řekl. Takže zapnete motor a necháte otevřené dveře, aby se mohly všechny výpary krásně dostat do auta.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u šoféra a aspoň jedny ze zadních dveří.“
    „A jistě.“
    „A máme tu sebevraždu.“
    „A když jsem se probudil,“ zamumlal Malcolm, „zanechal jsem svoje otisky úplně všude. Na klíči od zapalování... všude.“
    „To jsi nemohl vědět.“
    „Policii to prostě přišlo divné.“
    Uvažovali jsme o celém scénáři.
    „Jestli se to stalo takhle,“ řekl West, „a že se to tak opravdu mohlo stát, tak ten kdo vás napadl, musel vědět, že půjdete ven kuchyňskými dveřmi přibližně v ten čas.“
    Malcolm řekl sklíčeně, „když jsem doma, vždycky jdu se psy na procházku. Vyvenčím je, přivedu je zpátky, dám jim nažrat, naleju si drink. Rutina.“
    „A... ehm..., je někdo ve vaší rodině kdo neví, kdy chodíte venčit psy?“
    „Celý svůj život to dělám ve stejný čas,“ řekl Malcolm.
    Po krátkém tichu jsem řekl, „škoda, že jsem tohle všechno nevěděl, když nás málem zabilo to auto v Newmarketu. Vážně jsme to měli říct policii.“
    „Měl jsem jich až po krk,“ řekl Malcolm, „co Moira umřela, jsem strávil hodiny a hodiny s těma podezřívavýma mizerama. Jsem na ně alergický. Už z nich mám vyrážku.“
    „Nemůžete jim to mít za zlé, pane. Většinu manželek mají na svědomí jejich muži,“ řekl West. „A upřímně vypadalo to, že jste měl extrémně silný motiv.“
    „Blbost,“ řekl Malcolm, „jak někdo může zabít člověka, kterého miluje?“
    „Tak či onak není to nezvyklé,“ West se odmlčel, „chcete, abych pokračoval s vaší rodinou pane, vzhledem k tomu jak málo jsem zatím pokročil?“
    „Ano,“ řekl Malcolm rázně. „Pokračujte. Řeknu Joyce, ať je všechny donutí odpovědět na každou vaši otázku. Ona je dokáže přimět k tomu, aby dělali to, co chce.“
    Ti si stejně budou dělat, co budou chtít, pomyslel jsem si. Nemůže je dotlačit do něčeho, co sami nechtějí.
    Norman West si zastrčil notes do kapsy od bundy a už se zvedal ze židle.
    „Než odejdete,“ řekl jsem, „myslel jsem si, že by vás mohlo zajímat, že jsem volal recepční z hotelu Cambridge, jestli se někdo kromě vás zajímal o to, zda-li tam pan Pembroke zůstal přes víkend. Říkala, že ohledně pana Pembrokea tam volali nejméně tři lidé, dva muži a jedna žena, pamatovala si to, protože jí přišlo divné, že nikdo z nich s ním nechtěl mluvit nebo mu zanechat vzkaz, jediné co chtěli vědět, bylo, jestli tam byl.“
    „Tři!“ vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich byl pan West,“ poukázal jsem. A pak jsem se ho zeptal, „vzhledem k tomuto zjištění, můžete nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  45. Španbauerová

    Takže, když někoho držíte za zápěstí, můžete vzít jeho ruku a položit ji na jakýkoliv povrch chcete, i na kliku od dveří auta... zvláště, zauvažoval jsem „pokud by jste otevřel dveře nejprv s rukavicemi, tak by byly otisky oběti na stejných místech, kde jste se předtím dotkl sám.
    Měl by jste být nájemným vrahem, řekl Malkolm. Byl by jste v tom vážně dobrý. Takže teď tu máme Malkolma skrčeného na zadním sedadle, napůl ležícího, jak jste řekl. Když necháte nastartovaný motor a otevřené dveře, výfukové plyny jdou krásně rychle dovnitř. Dveře? Přerušil mě Malkolm.
    oh, ano.
    "to by potom byla sebevražda" řekl jsem
    "A když jsem se vzbudil" malcol sklesle řekl "Nechal jsem otisky úplně všude. Na zapalování....všude""
    "S tím nikdo nemohl počítat"
    "Policii se to zdálo divné"
    "Jestli se to stalo takhle" West řekl"Jak se to konec konců mohlo stát, kdokoliv tě napadl, musel vědět, že půjdeš z kuchyně přesně v tu chvíli.
    Malcolm řekl chladně,"Když jsem doma tak pokaždé chodím ven se svými psi přesně v tu dobu.Jít s nimi ven, přijít domů, dát jim večeři, nalít si drink. Rutina"
    A...ehm....Je tu někdo z vaší rodiny kdo neví kdy chodíte se svými psy ven?
    "Dělám to ve stejný čas celý život" řekl Malcolm
    Po chvíli ticha jsem řekl " Přál bych si tohle všechno vědět když nás to auto u Newmarketu málem všechny zabilo.
    Opravdu jsme to měli říct policii "už jsem jich měl dost" řekl Malcolm "Po Moiřiný smrti jsem s těma podezřelejma ničemama strávil hodiny a hodiny. Jsem na ně alergickej. Dohnali mě až na pokraj"
    "Nemůžete je vinit pane. Většina zabitých žen je zavražděna jejich manželi." řekl West "A upřímně vy se zdáte že jste měl extrémně silný motiv"
    "Blbost" řekl Malcolm "Nechápu jak lidé mohou zabít lidi které milovali."
    Bohužel je to běžná situace" West se odmlčel "Chcete pokračovat s vaší rodinou pane, i přesto jak málo jsme s nimi pokročili
    "Ano" řekl malcolm rázně"Pokračujte. Donutím Joyce aby jim řekla aby vám odpověděli na všechny vaše otázky. Zdá se že je dokáže donutit k tomu co po nich chce."
    Donutit je k tomu co chce, pomyslel jsem si. Snad by je nedonutila k tomu co oni sami nechtějí
    Norman west si strčil poznámky do kapsy v kabátě a poposednul si na židli.
    "Než odejdete" řekl jsem" Myslel jsem že by jste mohli chtít vědět že jsem se ptal telfonistky z Cambridgského hotelu jestli se někdo krom vás ptal jestli tam pan Pembroke byl minulý víkend. Řekla že měla nejméně 3 hovory které se ptali na pana Pembroka, 2 muži a jedna žena, zapamatovala si je protože s ním nikdo něchtěl mluvit nebo nechat zprávu. Chtěli jen vědět jestli tam je.
    "Tři!" vykřikl malcolm
    Podotkl jsem že jeden z nich mohl být pan west. A Westovi jsem řekl "S ohledem na to, mohl by jste nám říci kdo vás požádal o vyhledání mého otce?"

    OdpovědětVymazat
  46. „Pokud tedy tedy držíte někoho za zápěstí, snadno můžete jeho ruku položit na kterékoli místo chcete, včetně kliky od auta.. především," zamyslel jsem se,„pokud jste otevřel ty dveře sám a v rukavicích, tak by otisky oběti byly na povrchu každé šmouhy, kterou jste udělal.
    " Ty ses měl stát vrahem," řekl Malcolm.„ Byl bys v tom moc dobrý."
    „Takže teď máme Malcolma napůl ležícího zkrouceného na zadní sedačce, jak jsi vypověděl. Dál tedy zapnete motor a necháte otevřené dveře, aby se všechny krásné výfukové plyny dostaly rychle do auta."
    „Dveře?! přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a nejméně jedny ze zadních."
    „Ach tak."
    „A poté by se jednalo o sebevraždu," řekl jsem.
    „A když jsem se pak probudil," řekl Malcolm sklíčeně,„nechal jsem otisky prstů úplně všude. Na klíči do zapalování..zkrátka všude."
    „S tím nemohl nikdo počítat."
    „Policii to připadalo podezřelé."
    Uvažovali jsme o možném scénáři.
    „Když se to stalo takhle, "řekl West," jakože se to tak skutečně stát mohlo, kdokoliv vás napadl, musel vědět, že vyjdete z těch kuchyňských dveří zhruba v tuto dobu."
    Malcolm si povzdechl. "Když bývám doma, vždycky chodím touto dobou na procházku se psy. Vezmu je ven, pak zase zpátky, nakrmím je a dám si drink. Rutina."
    „A..no..existuje někdo u vás v rodině, kdo neví, kdy své psy chodíte venčit?"
    „Takhle to dělám celý život," odvětil Malcolm.
    Nastalo krátké odmlčení, a pak jsem řekl:„ Škoda, že jsem tohle všechno nevěděl předtím, než nás to auto málem u Newmarketu zabilo. Opravdu jsme to měli nahlásit policii."„Měl jsem jich tak akorát dost,"řekl Malcolm,„strávil jsem hodiny a hodiny s těmi nedůvěřivými mizery po Moiřině smrti. Jsem na ně alergický. Naskakuje mi z nich vyrážka."
    „Pane, nemůžete je takhle obviňovat. Většinu zavražděných manželek mají na svědomí právě jejich manželé."podotkl West. A upřímně, vy jste mohl mít dobrý motiv."
    „Blbost," řekl Malcolm. Nechápu, jak někdo může zabít někoho, koho miloval."
    „Bohužel, je to běžné." West se odmlčel. „Přejete si pane, abych pokračoval s výslechem vaší rodiny, přesto, že jsem zatím neudělal téměř žádný pokrok?"
    „Ano," řekl Malcolm ztěžka. „Pokračujte." Pověřím Joyce ať je donutí, aby odpověděli na všechny vaše otázky. Zdá se být jediná, která je dokáže přimět k čemukoliv."
    Přimět k čemukoliv, pomyslel jsem si. Nemůže je přinutit udělat něco, co nechtějí.
    Norman West zastrčil zápisník do kapsy od bundy a trošku si poposedl.
    „Než půjdete," zarazil jsem ho, „napadlo mě, že byste rád věděl, že jsem se ptal telefonistky z Cambridge hotelu, jestli se tam někdo minulý víkend kromě vás zajímal, zdali tam byl pan Pembroke. Ona odpověděla, že kvůli tomu volali nejméně tři lidé, dva muži a jedna žena. Pamatuje si to proto, že jí přišlo divné, že nikdo s ním nechtěl mluvit nebo zanechat zprávu, pouze chtěli vědět, zdali tam byl ubytovaný."
    „Tři!" vykřikl Malcolm.
    „Jeden z nich bude pan West," podotkl jsem. Pak jsem Westovi řekl:„ Když už jsme u toho, mohl byste nám říct, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?"

    OdpovědětVymazat
  47. Oprava
    Pavla Špačková
    „Takže když držíte někoho za zápěstí, můžete jeho ruku otisknout na jakýkoliv povrch se vám zlíbí, včetně kliky u auta... zvláště“, zauvažoval jsem, „pokud jste dveře otevřel sám s navlečenými rukavicemi, takže otisky prstů oběti by byly na všech šmouhách, které jste udělal.“
    „Měl bys být nájemný vrah“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom dobrý.“
    „Tak teď máme Malcolma sesunutého na zadní sedačce, napůl ležícího, jak jste řekl. Takže dál jste nastartoval a nechal dveře otevřené, takže všechny výpary se rychle valily do auta.“
    „Dveře?“ Zeptal se Malcolm.
    „Dveře u řidiče a nejméně jedny ze zadních dveří.“
    „Ach, ano.“
    „Jasná sebevražda.“
    „A když jsem se probral,“ řekl Malcolm zasmušile, „všude jsem nechal svoje otisky. Na klíčích... všude.“
    „To jsi přece nemohl vědět.“
    „Policii to prostě připadalo podezřelé.“
    Přemýšleli jsme nad možným scénářem.
    „Pokud se to stalo, jak říkáte,“ řekl West, „tak ať už vás napadl kdokoliv, musel vědět, že vyjdete z kuchyně v tomto čase.“
    Malcom řekl sklíčeně. „ Pokud jsem doma, vždycky chodím venčit psy zhruba v tuto dobu. Vezmu je ven, přivedu zpátky, dám jim najíst, naliju si pití. Prostě rutina.“
    „A....ehm... je někdo z vaší rodiny, kdo neví, kdy venčíte psy?“
    „Celý můj život s nimi chodím ven v tuhle dobu, „odpověděl Malcolm.
    Po chvilce ticha jsem řekl: „Přál bych si, abych tohle všechno věděl, když nás to auto málem zabilo u Newmarketu. Měli jsme to tenkrát opravdu nahlásit policii.“ „Mám jich už po krk!“ sykl Malcolm.
    „Od smrti Moiry jsem strávil hodiny a hodiny s těmi podezíravými idioty. Jsem na ně už alergický. Dělá se mi z nich vyrážka.“
    „Nemůžete je vinit, pane. U většiny případů zavražděných manželek jsou jako vrazi usvědčeni právě jejich manželé.“ poznamenal West. „A na rovinu, vypadalo to, že máte velmi silný motiv.“ „Nesmysl,“ oponoval Malcolm, „nechápu, jak lidé mohou zabít někoho, koho milují.“
    „Bohužel je to běžné.“ West se odmlčel. „Chcete abych pokračoval s vyšetřováním vaší rodiny, pane, ačkoliv jsem zatím dosáhl pouze malého pokroku?“ „Ano“ řekl Malcolm ztěžka, „pokračujte. Řeknu Joyce, ať vzkáže ostatním, aby vám odpověděli, na co potřebujete. Vypadá, že je schopna přesvědčit kohokoli k čemukoli.“
    Přesvědčit k čemukoli, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Nedokáže je ale přimět k věcem, které se jim nezdají. Norman West si zastrčil zápisník do náprsní kapsy a poposedl si.
    „Předtím než půjdete, myslel jsem, že byste možná rád věděl, že jsem se ptal recepční v hotelu Cambridge, zda-li se někdo kromě vás vyptával na pobyt pana Pembroka. Řekla, že měli určitě tři hovory, které se sháněly po panu Pembrokovi, dva muži a žena. Pamatuje si to, protože s ním nikdo nechtěl mluvit nebo mu nechat vzkaz; chtěli jen vědět, jestli tam je. „
    „Tři!“ Vykřikl Malcolm
    „Jeden z nich byl pan West,“ poznamenal jsem, „Vzhledem k okolnostem, mohl byste nám říci, kdo vás požádal, abyste hledal mého otce?“

    OdpovědětVymazat
  48. Španbauerová - OPRAVA

    „Takže, když někoho držíte za zápěstí, můžete jeho ruku položit ji na jakýkoliv povrch chcete, třeba i na kliku od dveří auta... zvláště“, zauvažoval jsem „pokud jste otevřel dveře nejprv s rukavicemi, tak by byly otisky oběti na stejných místech, kde jste se předtím dotkl sám.“
    „Měl bys být nájemným vrahem“, řekl Malcolm. „Byl bys v tom vážně dobrý“. „Takže teď tu máme Malcolma skrčeného na zadním sedadle, napůl ležícího, jak jste řekl. Když necháte nastartovaný motor a otevřené dveře, výfukové plyny jdou krásně rychle dovnitř“. „Dveře?“ Přerušil mě Malcolm.
    „oh, ano“.
    "to by potom byla sebevražda" řekl jsem.
    "A když jsem se vzbudil" Malcolm sklesle řekl "Nechal jsem otisky úplně všude. Na zapalování....všude".
    "S tím nikdo nemohl počítat"
    "Policii se to zdálo divné"
    "Jestli se to stalo takhle" West řekl"Jak se to konec konců mohlo stát, kdokoliv tě napadl, musel vědět, že půjdeš z kuchyně přesně v tu chvíli.
    Malcolm řekl chladně,"Když jsem doma tak pokaždé chodím ven se svými psi přesně v tu dobu.Jít s nimi ven, přijít domů, dát jim večeři, nalít si drink. Rutina"
    A...ehm....Je tu někdo z vaší rodiny kdo neví kdy chodíte se svými psy ven?
    "Dělám to ve stejný čas celý život" řekl Malcolm
    Po chvíli ticha jsem řekl " Přál bych si tohle všechno vědět když nás to auto u Newmarketu málem všechny zabilo.
    Opravdu jsme to měli říct policii "už jsem jich měl dost" řekl Malcolm "Po Moiřiný smrti jsem s těma podezřelejma ničemama strávil hodiny a hodiny. Jsem na ně alergickej. Dohnali mě až na pokraj"
    "Nemůžete je vinit pane. Většina zabitých žen je zavražděna jejich manželi." řekl West "A upřímně vy se zdáte že jste měl extrémně silný motiv"
    "Blbost" řekl Malcolm "Nechápu jak lidé mohou zabít lidi které milovali."
    Bohužel je to běžná situace" West se odmlčel "Chcete pokračovat s vaší rodinou pane, i přesto jak málo jsme s nimi pokročili
    "Ano" řekl Malcolm rázně"Pokračujte. Donutím Joyce, ať jim vzkáže, aby odpověděli na všechny vaše otázky. Zdá se že je dokáže donutit k tomu co po nich chce."
    „Donutí je k čemukoli“, pomyslel jsem si. Nemůže je donutit k tomu co oni sami nechtějí.
    Norman west si strčil poznámky do kapsy v kabátě a poposednul si na židli.
    "Než odejdete" řekl jsem" Myslel jsem že by jste mohli chtít vědět že jsem se ptal telfonistky z Cambridgského hotelu jestli se někdo krom vás ptal jestli tam pan Pembroke byl minulý víkend. Řekla že měla nejméně tři hovory od lidí, kteří sháněli pana Pembroka, 2 muži a jedna žena, zapamatovala si je protože s ním nikdo něchtěl mluvit nebo nechat zprávu. Chtěli jen vědět jestli tam je.
    "Tři!" vykřikl malcolm
    Podotkl jsem že jeden z nich mohl být pan west. A Westovi jsem řekl "S ohledem na to, mohl by jste nám říci kdo vás požádal o vyhledání mého otce?"

    OdpovědětVymazat
  49. „Takže, když někoho držíte za zápěstí, dokážete položit jeho ruku na jakýkoliv povrch se vám zachce, včetně kliky od auta…“ řekl jsem a dále přemýšlel. „Pokud otevřete dveře první a v rukavicích, otisky vaší oběti budou na vrchu a zakryjí každou skvrnu, kterou jste udělal.“
    „Měl ses stát vrahem,“ řekl Malcolm. „Byl bys v tom sakra dobrej.“
    „Takže teď se nám Malcolm sesunul na zadní sedačku, jak říkáte. Poté někdo nastartoval a nechal dveře pootevřené, aby se výpary dostaly do auta rychleji.“
    „Dveře?“ přerušil mě Malcolm.
    „Dveře u řidiče a alespoň jedny zadní.“
    „Ach, ano.“
    „A hned tu máme sebevraždu,“ řekl jsem.
    „A když jsem se probral,“ řekl Malcolm, „dotýkal jsem se všeho, včetně klíčků od zapalování… Prostě všeho.“
    „To jsi nemohl tušit.“
    „Policajtům se to zdálo podezřelé.“
    Uvažovali jsme o celém případu.
    „Pokud by se to stalo takhle,“ řekl West, „jakože nejspíš stalo, kdokoliv vás napadl, musel vědět, že vyjdete právě z kuchyně zrovna v tuhle dobu.“
    „Když jsem doma, vždycky chodím okolo téhle doby se psy na procházku. Vezmu je ven, přivedu zpátky, dám jim večeři, naleju si panáka. Rutina,“ řekl Malcolm posmutněle.
    „A… no… je tu někdo z rodiny, kdo neví, kdy venčíte psy?
    „Celý život chodím ve stejnou dobu,“ odpověděl Malcolm.
    Nastala chvilka ticha, poté jsem řekl: „Kdybych to tak věděl, když nás skoro zabilo to auto u Newmarketu. Opravdu jsme to měli ohlásit na policii.“ „Měl jsem jich už plný zuby,“ prohlásil Malcolm, „strávil jsem tam hodiny a hodiny s těma podezřívavýma blbcema po Moiřině smrti. Jsem na ně alergickej. Dělá se mi z nich špatně.“
    „Nemůžete je vinit, pane. Většinu zavražděných manželek zabili jejich muži,“ uklidňoval ho West. „A upřímně, vypadá to, že jste měl velmi dobrý motiv.“
    „Kecy,“ vyštěkl Malcolm. „Nechápu, jak by někdo mohl zabít toho, koho miluje.“
    „Bohužel je to dost běžné.“ West se odmlčel. „Chcete, abych pokračoval s vyšetřováním vaší rodiny vzhledem k tomu, jak malý pokrok jsem doposud udělal, pane?“
    „Ano,“ povzdychl si Malcolm, „pokračujte. Seženu Joyce, aby všem řekla, ať vám na všechno odpoví. Nějakým způsobem je schopná všechny přesvědčit, aby udělali to, co po nich chce.“
    Aby udělali, co sami chtějí, pomyslel jsem si. Nedokázala by je přimět k něčemu k něčemu, co nechtějí.
    Norman West zastrčil notes do kapsy u bundy a trochu se na židli posunul.
    „Než půjdete,“ řekl jsem, „myslel jsem si, že by vás mohlo zajímat, co jsem se dozvěděl od té telefonistky z Cambridge. Zeptal jsem se jí, zda se jí někdo kromě vás ptal, zda je v hotelu ubytován pan Pembroke. Odpověděla mi, že volali nejméně tři lidé, dva muži a jedna žena. Pamatuje si to proto, že s ním nikdo z nich nechtěl mluvit, ani mu nechat vzkaz. Zajímalo je pouze, jestli tam je.“
    „Tři!“ zvolal Malcolm.
    „Jeden bude nejspíš pan West,“ poukázal jsem. „Vzhledem k tomu, byste nám mohl říci, kdo vás požádal, abyste našel mého otce?“ obrátil jsem se k Westovi.

    OdpovědětVymazat