3. dubna 2013

Kouzlo vesmíru

Arthur C. Clarke. Isaac Asimov, Ray Bradbury.
To jsou tři králové zlatého věku science-fiction, spisovatelé fantazie, která se v mnoha případech stala běžnou realitou našeho dnešního života.

Asimovovy tři zákony robotiky jsou dodnes předmětem diskuse a sporů - mezi programátory a odborníky zabývajícími se vývojem umělé inteligence (AI). Nikdo už ovšem nediskutuje o prospěšnosti geostacionárních družic...  :) ale málokdo ví, že u jejich zrodu stál jeden mladý spisovatel.

A.C. Clarke byl odborným vzděláním fyzik a matematik, a náš život ovlivnil víc, než si myslíme:
Během druhé světové války sloužil v britském královském letectvu (RAF) jako instruktor pro práci s radarem. V říjnu 1945 otiskl v časopise Wireless World myšlenku, jak pomocí tří družic zajistit celosvětový příjem televizního signálu. Bohužel pro něj však je v Británii k udělení patentu potřeba dvou fungujících exemplářů vynálezu. Takto mohl jen v roce 1962, kdy se jeho myšlenka uskutečnila, publikovat v časopise článek Jak jsem přišel o miliardu dolarů vynalézáním Telstaru ve volném čase. Díky tomu je dnes známý jako vynálezce principu telekomunikační družice a na jeho počest je geostacionární oběžná dráha někdy nazývána Clarkova.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Arthur_C._Clarke

Jeho vědeckofantastické romány jsou podloženy hlubokou znalostí vesmíru a astronomie; je až překvapující, nakolik například jeho popisy blízkého pohledu na vzdálené planety a měsíce Sluneční soustavy odpovídají skutečnosti, zprostředkované o až desítky let později sondami NASA Galileo a Cassini (Huygens). Při překládání Clarkových děl je skutečně nutné chápat aspoň základní fyzikální zákony - a hlavně, ověřovat, ověřovat, ověřovat...

Ukázka je z románu snad úplně nejznámějšího: 2010: Vesmírná odyssea 2 (2010: Odyssey Two). Na chvíli se ocitneme v kosmické lodi ve vnějším pásmu Sluneční soustavy, v blízkosti plynného obra Jupitera.

Fulltext available here
Trailer
Jupiter ignition

More about Galilean satellites - NASA

Tipy:
1. seznámení s termíny
2. pochopení situace
3. vizualizace



The View from Lagrange
      Astronomy was full of such intriguing but meaningless coincidences. The most famous was the fact that, from the Earth, both Sun and Moon have the same apparent diameter. Here at the L.1 libration point, which Big Brother had chosen for its cosmic balancing act on the gravitational tightrope between Jupiter and Io, a similar phenomenon occurred. Planet and satellite appeared exactly the same size.
      And what a size! Not the miserable half-degree of Sun and Moon, but forty times their diameter - sixteen hundred times their area. ‘The sight of either was enough to fill the mind with awe and wonder; together, the spectacle was overwhelming.
      Every forty-two hours, they would go through their complete cycle of phases; when Io was new, Jupiter was full, and vice versa. But even when the Sun was hiding behind Jupiter and the planet presented only its nightside, it was unmistakably there - a huge black disk eclipsing the stars. Sometimes that blackness would be momentarily rent by lightning flashes lasting for many seconds, from electrical storms far larger than the Earth.
      On the opposite side of the sky, always keeping the same face toward its giant master, Io would be a sluggishly boiling cauldron of reds and oranges, with occasional yellow clouds erupting from one of its volcanoes, and falling swiftly back to the surface. Like Jupiter, but on a slightly longer time scale, Io was a world without geography. Its face was remodelled in a matter of decades - Jupiter’s, in a matter of days.
      As Io waned toward its last quarter, so the vast, intricately banded Jovian cloudscape would light up beneath the tiny, distant sun. Sometimes the shadow of Io itself, or one of the outer satellites, would drift across the face of Jupiter; while every revolution would show the planet-sized vortex of the Great Red Spot - a hurricane that had endured for centuries if not for millennia.
      Poised between such wonders, the crew of Leonov had material for lifetimes of research - but the natural objects of the Jovian system were at the very bottom of their list of priorities. Big Brother was Number 1; though the ships had now moved in to only five kilometres, Tanya still refused to allow any direct physical contact. ‘I’m going to wait,’ she said, ‘until we’re in a position to make a quick getaway. We’ll sit and watch - until our launch window opens. Then we’ll consider our next move.’
      It was true that Nina had finally grounded on Big Brother, after a leisurely fifty-minute fall. This had allowed Vasili to calculate the object’s mass as a surprisingly low 950,000 tons, which gave it about the density of air. Presumably it was hollow - which provoked endless speculation about what might be inside.
      But there were plenty of practical, everyday problems to take their minds off these greater issues. Housekeeping chores aboard Leonov and Discovery absorbed ninety per cent of their working time, though operations’ were much more efficient since the two ships had been coupled by a flexible docking connection. Curnow had finally convinced Tanya that Discovery’s carousel would not suddenly seize up and tear the ships to pieces, so it had become possible to move freely from one vessel to the other merely by opening and closing two sets of airtight doors. Spacesuits and time-consuming EVAs were no longer necessary - to the great delight of everyone except Max, who loved going outside and exercising with his broomstick.



27 komentářů:

  1. Černá Lucie

    Pohled z Langrangeova bodu
    Astronomie zahrnuje spoustu velmi zajímavých, avšak bezvýznamných shod okolností. Každý zná fakt, že z pohledu ze Země má Slunce i Měsíc stejný zdánlivý průměr. Tady v libračním bodu L1, který si Big Brother zvolil pro své vesmírné balancování na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil stejný jev. Zdálo se, že planeta a její měsíc měly naprosto stejnou velikost.
    Ale jakou velikost! Ne mizernou polovinu stupně jako Slunce a Měsíc, jelikož průměr byl čtyřicetkrát větší a jeho rozloha šetnáctsetkrát. Pohled na jedno z těchto vesmírných těles v nás vyvolává strach a údiv, kdežto obě spolu vzbuzují pocit přímo ohromující.
    Tato dvě tělesa si prošla svým cyklem během čtyřiceti dvou hodin, když Io byl ve fázi novu, Jupiter vypadal jako v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce schovávalo za Jupiterem a bylo možné vidět pouze jeho noční stranu, byl neodmyslitelně zde – obrovský černý kotouč zakrývající hvězdy. Někdy černotu chvilkově obohatily blesky trvající dlouhé vteřiny, tyto blesky pocházely z elektrických bouří mnohem větších než celá Země.
    Na druhé straně oblohy, vždy obracející se ke svému pánovi stejnou tváří, vypadal Io jako netečný kotlík, ve kterém se vařily odstíny červené, oranžové a občas žluté v podobě mraků, vzniklých výbuchem jedné ze sopek, okamžitě padajících zpět na povrch. Podobně jako Jupiter, avšak na poněkud delším časovém měřítku, byl Io tělesem bez zeměpisu. Přetvoření jeho povrchu bylo otázkou několika desetiletí, u Jupiteru se jednalo pouze o několik dní.

    OdpovědětVymazat
  2. Špačková Pavla

    Pohled z Langrangeova bodu

    Astronomie zahrnuje tolik fascinujících ale bezvýznamných jevů. Nejproslulejším z nich je fakt, že ze Země vidíte Slunce i Měsíc, jako by měli stejný průměr. Tady v libračním centru L.1, které Velký Bratr vybral, protože balancuje na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil podobný úkaz. Planeta a její měsíc mají zdánlivě stejnou velikost.
    A jaká je to velikost! Ne mizerná polovina stupně jako u Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr – a rozloha větší šestnáctkrát. Pohled na jednoho z nich stačil, aby naplnil vaši mysl bázní a úžasem; při pohledu na oba dva byla podívaná přímo zdrcující.
    Každých čtyřicet dva hodin prošla obě tělesa kompletním cyklem fází; když byl Io v novu, Jupiter jsme viděli jako úplněk a naopak. Ale i když se Slunce skrývalo za Jupiterem a planeta ukázala pouze svou noční stranu, byl nepochybně zde – velký černý kotouč zastiňující hvězdy. Někdy tuto čerň rozehnaly blesky, které jasně zářily po několik sekund. Pocházely z elektrických bouří mnohem větších než Země.
    Na opačné straně oblohy se objevoval Io vždy ukazující tu samou tvář svému obřímu pánovi. Připomínal kotel plný červených a oranžových par, které se pomalu vařily. Příležitostně vyšlehl z některé jeho sopek žlutý oblak a ihned padal zpět k povrchu. Stejně jako Jupiter, ale v delším časovém měřítku, Io byl svět bez geografie. V průběhu desítek let se jeho povrch proměnil – na Jupiteru se povrch měnil během dnů.

    OdpovědětVymazat
  3. Anna Géringová
    Pohled z Lagrangeova bodu

    V astronomii se dala najít spousta takových sice zajímavých, ale bezvýznamných náhod. Nejznámější z nich je třeba to, že Slunce a Měsíc mají při pohledu ze Země, zdánlivě stejný průměr. V libračním bodě 1, který byl vybrán pro vybalancování gravitačních sil mezi Jupiterem a Io, se odehrál stejný fenomén. Planeta a její měsíc se zdály mít naprosto stejnou velikost.
    Ale jakou velikost! Žádných mizerných půl stupně jako u Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr- to je šestnáctsetkrát větší plocha. Pohled na jeden nebo druhý objekt nás naplnil údivem, ale pohled na obě tělesa dohromady byl zážitek ohromující.
    Každých dvaačtyřicet hodin oba útvary projdou všemi fázemi; když Io byl v novu; Jupiter byl v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce skrývalo za Jupiterem a planeta ukázala pouze svou noční stranu, byl nepochybně zde- obrovský černý disk zastiňující hvězdy. Někdy však byla tato temnota na pár vteřin ozářená světlem blesků z elektrických bouří mnohem větších, než je sama Země.
    Na druhé straně oblohy byl Io, vždy stejnou stranou čelící k svému obřímu pánovi, kotlík vřící rudé a oranžové s občasnými žlutými oblaky z vybuchujících vulkánů na jeho povrchu, které se okamžitě snášejí zpět dolů. Stejně jako Jupiter, ale v delším časovém měřítku, byl Io světem bez geografie. Jeho podoba byla utvářena během desítek let - podoba Jupiteru je záležitostí pouhých dní.

    OdpovědětVymazat
  4. Hana Klímová

    Pohled z Langrange

    Astronomie je plná zajímavých, avšak bezvýznamných shod okolností. Nejznámější z nich je fakt, že ze Země se zdá, jakoby Slunce i Měsíc měly stejný průměr. Tady v L1 libračním bodu, který si zvolil Velký Bratr pro své vesmírné balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, nastal podobný fenomén. Planeta a její měsíc se zdály být stejně velké.
    A jak veliké! Ne mizernou polovinu stupně jako Měsíc a Slunce, ale čtyřicetkrát jejich průměr – a šestnáct krát rozlohu. Pohled na ně, dokázal naplnit mysl úžasem a údivem dohromady, ta podívaná byla ohromující.
    Každých čtyřicet dva hodin procházeli tímto cyklem, když byl Io v novu a Jupiter v úplňku, a naopak. Ale dokonce, i když se Slunce schová za Jupiter a z planety je vidět pouze její noční strana, bylo to prostě tam – obrovský tmavý disk zakrývající hvězdy. Někdy, tu temnotu překryly blesky trvající i několik dlouhých sekund, které pocházely z elektrické bouře mnohem větší než je Země.
    Na opačné straně oblohy, se objevoval, vždy natočen ke svému velkému pánu stejnou stranou, měsíc Io, připomínající vroucí kotel červené a oranžové s občasnými žlutými mraky, které vycházely z jeho vybuchujících vulkánů, a které se rychle vracely zpátky k jeho povrchu. Stejně jako Jupiter, ale na trochu delší časové ose, byl Io svět bez geografií. Jeho podoba byla změněna během několika desetiletí – Jupiterova během pár dní.

    OdpovědětVymazat
  5. Pohled z Langrangeova bodu

    Astronomie je plná úžasných, ale bezvýznamných náhod. Nejzajímavějším faktem je, že ze Země se nám zdá průměr Slunce i Měsíce stejný. Tady v libračním bodu L 1, který Velký Bratr vybral pro jeho kosmické postavení na gravitačním vysutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil podobný úkaz. Vypadá to, že planeta a její měsíc mají naprosto stejnou velikost.
    A jaká je! Žádný ubohý půl stupeň jako u Slunce a Měsíce, ale se čtyřicetkrát větším průměrem a šestnáctsetkrát větší rozlohou. ‚Pohled jen na jeden z nich byl víc než dost, na to, aby naplnil mysl úctou a obdivem, ale společně byla podívaná naprosto ohromující.‘
    Každých čtyřicet dva hodin projdou úplnou oběžnou fází, kdy je Io v novu, Jupiter v úplňku a naopak. I když se Slunce schovává za Jupiterem a planeta ukazuje jen svou noční stranu, pořád je tu patrný obrovský černý disk zatemňující hvězdy. Někdy temnotu roztrhnou záblesky z elektrických bouří, které trvají několik vteřin, jsou ale mnohem větší než ty na Zemi.
    Na opačné straně oblohy je Io, líně vařící se kotel červených, oranžových a příležitostně i žlutých mračen vyvěrajících z vulkánů, a poté rychle padajících dolů na jeho povrch. Io, který je pokaždé otočený stejnou stranou ke svému pánu. Stejně jako Jupiter, i když v mnohem větším časovém úseku, byl Io svět bez geografie. Jeho podoba byla vymodelovaná během několika dekád a ne dnů jak tomu bylo u Jupitera.

    OdpovědětVymazat
  6. Kaslová Veronika

    Pohled z Langrangeova bodu

    Astronomie je plná fascinujících, avšak bezvýznamných jevů. Nejznámější je fakt, že Slunce i Měsíc mají ze Země stejný zdánlivý průměr. Zde v libračním bodě L1, který si Big Brother zvolil pro jeho kosmické balancování na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil stejný jev. Planeta a družice se zdají mít naprosto stejnou velikost. A jakou velikost! Ne tu ubohou polovinu stupně Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr – a šestnáctsetkrát větší rozlohu. Pohledem na jedno těleso se vaše mysl naplnila úctou a obdivem; spatřit oba dva bylo ohromující.
    Každých čtyřicet dva hodin prošla tělesa svým kompletním cyklem fází; když byl Io v novu, Jupiter vypadal jako v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce skrylo za Jupiter, a planeta nastavila pouze svou noční stranu, byl nepochybně tam – obrovský černý kotouč zastiňující hvězdy. Někdy se temnota na chvíli obohatila o blesky, které jasně zářily po dobu několika sekund. Pocházely z elektrických bouří o mnoho větších než sama Země.
    Na opačné straně oblohy, vždy obracející svou stejnou tvář ke svému obřímu pánovi, připomínal Io kotel pomalu vařící rudou a oranžovou s občasnými žlutými mraky, které vyšlehovaly z některé jeho sopek, a následně ihned padaly zpět k povrchu. Stejně jako Jupiter, ale na poněkud delším časovém měřítku, byl Io svět bez geografie. Jeho povrch byl přetvořen během několika desetiletí – u Jupitera to byla otázka několika dní.

    OdpovědětVymazat
  7. Gabriela Procházková

    Pohled z Langrangeova bodu

    Astronomie je plná zajímavých okolností, které ovšem často nedávají smysl. Nejznámějším faktem je, že pokud se díváte ze Země, zdá se, že Slunce i Měsíc mají stejný průměr. Zde, v libračním bodu L1, který Velký Bratr vybral kvůli vesmírné rovnováze na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a lo, se ukázal podobný jev. Zdálo se, že planeta i satelit jsou úplně stejně veliké.
    Ale jak veliké! Ne nějaká polovina stupně jako u Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr, což znamená šestnáctsetkrát větší rozlohu. Pohled na jeden z nich vyvolal v naší mysli strach a údiv, pokud jste se dívali na oba dva dohromady, bylo to přímo ohromující.
    Jednou za 42 hodin prošla obě tělesa kompletním cyklem fází; pokud byl lo v novu, tak Jupiter v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce skrývalo za Jupiterem a planeta ukázala pouze svou noční stranu, nepochybně tam byl- velký černý disk zakrývající hvězdy. Někdy byla tato černota na chvilku rozbita oslepujícími blesky trvajících po mnoho sekund; blesky z elektrických bouří mnohem větších než Země.
    Na druhé straně oblohy, vždy obrácen ke svému gigantickému pánovi stejnou tváří, vypadal lo jako kotlík, ve kterém se líně vařily červené, oranžové a sem tam žluté mraky vybuchující ze sopky a vzápětí padající zpátky k povrchu. Stejně jako Jupiter, ale v poněkud delším časovém měřítku, byl lo světem bez geografie. Jeho povrch se proměnil v průběhu několika desetiletí – povrch na Jupiteru byl otázkou několika dnů.

    OdpovědětVymazat
  8. Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie je plná tak zajímavých, ale bezvýznamných náhod. Nejznámější je fakt, že z pohledu Země mají Slunce i Měsíc zdánlivě stejný průměr. Tady v libračním centru L.1, které Velký Bratr vybral pro jeho vesmírné balancování na gravitačním visutém lanu mezi Jupiterem a Io, se objevil podobný jev. Planeta a její měsíc se zdají mít přesně stejnou velikost.
    A že to je ale velikost! Ne mizerná polovina stupně Slunce a Měsíce, ale čtyřicetinásobek jejich poloměru – 1600x jejich rozloha. Už jen pohled na jeden z nich dokázal naplnit mysl úctou a údivem; dohromady ale tvoří ohromující výjev.
    Každých dvaačtyřicet hodin prochází všemi fázemi; když je Io v novu, Jupiter je v úplňku a naopak. Ale když je Jupiter za Sluncem a je vidět pouze jeho noční strana, je nepochybně zde – velký černý kotouč zastiňující hvězdy. Sem tam je tma rozštípnuta blesky trvajícími mnoho vteřin a pocházejícími z elektrických bouří daleko větších než je Země.
    Io, stojící na druhé straně oblohy a vždy obrácený tou samou stranou ke svému obrovskému pánovi, je líně se vařící kotel červené a oranžové s občasnými žlutými mráčky vycházejícími z některé z jeho sopek a rychle padajícími zpět k povrchu. Stejně jako Jupiter, ale v lehce delším časovém měřítku, byl Io svět bez geografie. Jeho podoba byla přetvořena v průběhu dekád, Jupiterova v řádu dnů.

    OdpovědětVymazat
  9. Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie je plná zajímavých, ale bezvýznamných shod okolností. Nejznámější je asi fakt, že Slunce i Měsíc mají ze Země stejný zdánlivý průměr. Zde v libračním bodu L. 1, který Velký bratr vybral pro své kosmické balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, se objevoval podobný fenomén. Vypadalo to, že planeta a její měsíc mají stejnou velikost. A jakou! Ne mizernou polovinu stupně jako Slunce a Měsíc, ale čtyřicetinásobek jejich poloměru – šestnácti set násobek jejich rozlohy. Stačil jediný pohled, aby člověk pocítil bázeň a údiv; dohromady byla podívaná ohromující.
    Každých dvaačtyřicet hodin prochází obě tělesa cyklem; když je Io v novu, Jupiter je v úplňku a obráceně. Ale i když se Slunce schovávalo za Jupiterem, který odhaloval pouze svou temnou stranu, tak byl neodmyslitelně zde – obrovský černý kotouč zastiňující hvězdy. Někdy byla temnota protrhávána zášlehy blesků trvajícími několik sekund, blesky, které byly mnohem větší než Země.
    Na druhé straně oblohy byl Io, připomínající bublající kotlík, ve kterém se vařily všechny možné odstíny rudé a oranžové, s občasnými žlutými mraky, které vyšlehávaly z vulkánů a poté se vracely opět na povrch, stále obrácen stejnou tváří ke svému obrovitému pánovi. Stejně jako Jupiter, ale v mnohem delším časovém měřítku, byl Io kosmickým tělesem bez stabilního zeměpisu. Jeho povrch se přetvářel několik desítek let – Jupiterův několik dní.

    OdpovědětVymazat
  10. Jan Čermák

    Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie je plna tak úchvatných, ale přesto bezvýznamných shod okolností. Nejznámější z nich je ta, že ze Země má Slunce i Měsíc stejný zdánlivý průměr. Tady, v libračním bodě L1, který si Velký Bratr vybral pro své kosmické balancování na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se vyskytl podobný úkaz. Planeta a její měsíce vypadaly, jako kdyby měly úplně stejnou velikost.
    A jakou velikost! Ne tu mizernou polovinu stupně jako u Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr a šestnáctsetkrát větší rozlohu. Pohled na jednoho z nich stačil na to, aby vyvolal úctu a zároveň údiv; pohled na oba najednou, to byla ohromná podívaná.
    Každých čtyřicet dva hodin prošla tělesa celým cyklem; když byl Io v novu, Jupiter v úplňku a naopak. Ovšem i v případě, kdy bylo Slunce schované za Jupiterem, a ten ukazoval pouze svoji noční stranu, byl nepochybně tam – obrovský černý disk zatemňující hvězdy. Někdy byla tato černota na chvilku narušena blesky trvajícími několik sekund, které pocházely z elektrické bouře mnohem větší, než je sama Země.
    Na druhé straně oblohy byl Io ke svému obrovitému pánovi vždy natočen se stejnou tváří. Vypadal jako kotel, ve kterém se vařily odstíny červené a oranžové, a z jehož sopek občas vyšlehly žluté mraky, které však ihned spadly zpátky na jeho povrch. Stejně jako Jupiter, ale jen v trochu delším časovém rozmezí, byl Io světem bez zeměpisu. Jeho povrch se přetvořil během několika desetiletí – Jupiterův během několika dní.

    OdpovědětVymazat
  11. Petr Hlavnička

    Pohled z Lagrangeova bodu
    V Astronomii je spousta tak záhadných a přesto bezvýznamných shod okolností. Nejslavnější je fakt, že ze Země mají Slunce i Měsíc stejný zdánlivý průmer. Zde v Libračním bodu L1, který si Velký Bratr vybral pro jeho vesmírné balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, docházelo ke stejnému úkazu. Planeta a měsíc vypadaly, jakoby měly úplně stejnou velikost.
    A jakou velikost! Ne tu mizernou polovinu stupně Slunce a Měsíce, ale čtyřiceti násobek průměru – šestnácti násobek jejich rozlohy. Ta podívaná stačila k tomu, aby se mysl naplnila úctou a údivem; společně totiž působily zdrcujícím dojmem.
    Každých čtyřicetdva hodin se dovršil jejich fázový cyklus, kdy Io byl v novu a jupiter v úplňku a naopak . Ale i když Slunce bylo schované za Jupiterem, a planeta ukazovala jen svou noční stranu, byl nepochybně zde – obří černý disk zastiňující hvězdy. Někdy jakoby temnota byla roztrhána záblesky světla, které trvaly několik sekund, ty pocházely z obři elektrické bouře s rozlohou o hodně větší než Země.
    Na opačné straně nebe se objevoval Io, vždy nastavující stejnou tvář svému obřímu pánovi – byl jak líně bublající kotlík plný červených a oranžových, občas žlutých mraků z erupcí jeho vulkánů, které zase rychle padaly na jeho povrch. Jako Jupiter, jen však v o něco delším časovém úseku, byl Io světem bez stabilní geografie. Jeho tvář byla přetvářená v řádech desetiletí – Jupiterova v řádech dnů.

    OdpovědětVymazat
  12. Jiří Sedláček

    Výhled z Lagrange
    Astronomie je plná takových úchvatných nesmyslných náhod. Tou nejúchvatnější je to, že ze Země se jeví, že Slunce i Měsíc mají zdánlivé stejný průměr. Tady v libračním bodu L 1, který Velký Bratr vybral pro jeho kosmické postavení na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil podobný úkaz. Jako kdyby planeta a její měsíc byly stejně velké.
    Ale jakou velikost! Ne pouhý půl-stupeň Slunce a Měsíce, ale čtyřiceti násobek jejich průměru – a rozloha větší šestnáctsetkrát. Pohled byl takový, že nás naplnil úžasem a zároveň nás donutil přemýšlet, prostě úžasný pohled.
    Každých dvaačtyřicet hodin projdou svými fázemi. Když byl lo v novu, Jupiter byl v úplňku a naopak. I když Slunce se schovávalo za Jupiterem a planeta nám ukazovala svou noční stranu, byla nepochybně pořád zde – byla jako velký disk, který zatemňuje hvězdy. Občas tma byla náhle prosvícena blesky, což ovšem trvalo vždy jen pár sekund. Blesky pocházely z elektrických bouří, které byly mnohonásobně větší než Země.
    Na druhé straně oblohy byla lo. Měla vždy stejnou tvář, kterou ukazovala svému obřímu pánovi. Byla jako kotlík rudých a oranžových par. Příležitostně vyšlehl ze sopek žlutý oblak, který ovšem poté zase spadl dolu. Stejně jako Jupiter, ovšem v delším časovém horizontu, byla lo svět bez geografie. Její podoba se měnila v průběhu několika desítek let – podoba Jupitera se utvořila během několika dní.

    OdpovědětVymazat
  13. Vlaďka Matisová

    Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie je plná zajímavých avšak bezvýznamných shod okolností. Nejvíce známý je fakt, že Slunce a Měsíc mají při pohledu ze Země zdánlivě stejný průměr. Tady, v libračním bodě 1, který Velký bratr vybral pro jeho kosmické balancování na visutém laně mezi Jupiterem a Io, se vyskytuje stejný fenomén. Vypadalo to, jakoby planeta a měsíc měly stejnou velikost.
    A jakou velikost! Ne tu mizernou polovinu stupně jako u Slunce a Měsíce, ale čtyřicetinásobek jejich průměru a rozlohu šestnáctsetkrát větší. „Pohled na jeden z nich stačil k tomu, aby se naše mysl naplnila úctou a údivem, ale když se na ně podíváme dohromady, je podívaná naprosto ohromující.“
    Každých dvaačtyřicet hodin prochází tělesa jejich kompletním cyklem; když je Io v novu, tak je Jupiter v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce skrývalo za Jupiterem, který ukazoval jen svoji noční stranu, byl neodmyslitelně zde – obrovský černý disk zatemňující hvězdy. Někdy tuto temnotu na chvilku protrhaly blesky zářící po mnoho sekund, které pocházely z elektrických bouří mnohem větších než Země.
    Na druhé straně oblohy, vždy otočen stejnou tváří ke svému pánovi, byl Io jako líně se vařící kotlík plný červených a oranžových, občas žlutých mraků, vybuchujících z jeho vulkánu a rychle padajících zpět na povrch. Jako Jupiter, ale v mírně delším časovém měřítku, byl i Io svět bez stabilní geografie. Jeho podoba byla přetvořena v průběhu několika desetiletí – Jupiterova v průběhu několika dní.

    OdpovědětVymazat
  14. Krzáková

    Pohled z Lagrangeova bodu
    V astronomii bylo vždy plno různých poutavých, ale bezvýznamných okolností. Nejvýznamnější z nich je skutečnost, že ze Země mají Slunce i Měsíc zdánlivě stejný průměr. Zde, v prvním libračním bodě, který Velký Bratr vybral pro své kosmické balancování na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil podobný jev. Odtud se zdá, že planeta a její Měsíc mají stejnou velikost.
    A jakou velikost! Ne nějakou ubohou polovinu stupně Slunce a Měsíce, ale čtyřicetinásobek jejich průměru – a tisíc šestsetkrát větší rozlohu. Pohled na jeden z nich stačil k tomu, aby zaplnil mysl úctou a údivem; oba dohromady pak byly ohromující.
    Během každých čtyřiceti dvou hodin projdou obě tělesa všemi fázemi, pokud byl Io v novu, Jupiter byl v úplňku a naopak. Ale i když bylo Slunce skryto za Jupiterem, z kterého byla vidět pouze jeho noční část, byl nepochybně tam – velký černý kotouč zatemňující hvězdy. Čas od času byla temnota na několik sekund narušena záblesky světla z elektrických bouří, které dosahovaly mnohem větší velikosti než Země.
    Na protější straně oblohy nastavoval Io svému gigantickému pánovi vždy stejnou tvář, a přitom připomínal bublající kotlík, ve kterém se vařily odstíny červené a oranžové, s občasnými žlutými mraky, které vyšlehávaly z některé z jeho sopek a pomalu se snášely zpátky na jeho povrch. Stejně jako Jupiter, ale v poněkud delším časovém měřítku, byl Io světem bez geografie. Jeho povrch byl modelován v průběhu několika desetiletí - Jupiterův byl otázkou jen několika dní.

    OdpovědětVymazat
  15. Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie byla plná takových úchvatných, ale zároveň nesmyslných shod okolností. Nejznámější byl fakt, že ze Země se nám jeví,
    že jak Slunce, tak Měsíc mají zdánlivě stejný průměr.
    Tady v libračním bodu L.1, který si Velký Bratr vybral pro vesmírné vyvážení na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil stejný jev. Zdálo se, že planeta a její měsíc mají úplně stejnou velikost.
    A jakou! Ne jen ubohý půl stupeň jaký je mezi Sluncem a Měsícem, ale průměr čtyřicetkrát větší - to je šestnáctsetkrát jejich rozloha. Pohled na jeden z nich, dokázal naplnit mysl obdivem a úžasem, ale pohled na oba dva zároveň byl naprosto ohromující.
    Každých čtyřicetdva hodin projdou obě tyto tělesa celým oběžným cyklem; když Io byl v novu, Jupiter byl v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce schovávalo za Jupiter a byla vidět pouze noční strana planety, byl bezpochybně zde - obrovský černý kotouč zastiňující hvězdy.
    Někdy tuto temnotu překryly blesky, trvající několik sekund, pocházejících z elektrických bouří mnohem větších než je sama Země.
    Na druhé straně oblohy byl Io, vždy obrácený stejnou tváří ke svému obrovskému pánovi, vypadající jako vroucí kotel červených, oranžových a občas žlutých mraků, vybuchujících ze sopky a rychle padajících zpět na povrch. Stejně jako Jupiter, ale v poněkud delším časovém měřítku, byl Io svět bez geografie. Jeho podoba byla přetvořena v průběhu desítek let - podoba Jupitera v průběhu několika dní.

    OdpovědětVymazat
  16. Novotná Aneta
    Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie byla vždy plná fascinujících, přesto bezvýznamných shod okolností. Nejznámější je asi fakt, že pozorujeme-li Slunce a Měsíc ze Země, připadá nám, jako by měly stejný průměr. Tady v libračním bodě L1, který si Big Brother vybral pro kosmické balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, se udál podobný jev. Zdálo se, že planeta a její měsíc mají stejnou velikost. A jakou! Ne nějakou ubohou polovinu stupně, jak tomu bylo u Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr – tedy šestnáctsetkrát větší rozloha. Jen pohled na jednoho z nich vás naplní úctou a údivem, vidět je společně bylo přímo zdrcující.
    Kompletním cyklem procházely každých čtyřicet dva hodin, byl-li Io v novu, Jupiter se nacházel v úplňku a naopak. I když se Slunce schovávalo za Jupiterem a planeta nám tak ukazovala pouze svou noční stranu, stále jsme mohli pozorovat obrovský černý disk zastiňující hvězdy. Temnotu občas rozjasnily blesky trvající několik vteřin. Pocházely z elektrických bouří mnohem větších než Země. Na druhé straně oblohy čelil vždy stejnou stranou svému ohromnému pánu Io. Vřící kotel červených a oranžových, tu a tam žlutých mračen vybuchujících z mnoha vulkánů a ihned padajících zpět k povrchu.
    Stejně jako Jupiter, ovšem v delším časovém měřítku, je Io světem bez geografie. Svou podobu dokáže přetvořit za několik desetiletí – Jupiter za pouhé dny.

    OdpovědětVymazat
  17. Ondřej Ivan

    Výhled z Lagrange
    Astronomie bývala bohatá na fascinující, a nesmyslné náhody. Tou nejznámější byla skutečnost, že ze Země mají Slunce i Měsíc zdánlivě stejný průměr. Zde, na libračním bodě L1, který Velký Bratr zvolil ke kosmickému balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, se udál podobný fenomén. Planeta i satelit vypadaly naprosto stejně velké.
    A jaká to byla velikost! Ne nějakou ubohou polovinu stupně jako u Slunce a Měsíce, ale čtyřiceti násobek jejich průměru a šesti set násobek jejich rozlohy. Pohled na každý z nich naplnil mysl bázní a údivem. Pohled na oba, to byl pocit přímo ohromující.
    Každých dvaačtyřicet hodin prošli kompletním cyklem fází; když byl Io v novu, byl Jupiter v úplňku a naopak. Ale i v době, kdy bylo Slunce za Jupiterem a ten ukazoval jen svou noční stranu, byl nepopiratelně zde – obrovský černý disk zatemňující hvězdy. Někdy temnotu protrhl záblesk světla, který byl vidět několik sekund. Pocházely z elektrických bouří mnohem větších, než samotná Země.
    Na opačném konci oblohy, vždy stejnou tváří ke svému obrovskému pánovi, byl Io. Kotel líně se vařících barev červené a oranžové s občasnými žlutými mraky deroucími se na povrch, které vznikaly erupcemi jedné ze sopek a následně se pomalu snášely zpět k povrchu. Stejně jako Jupiter, Io byl světem bez stabilní geografie. Jeho povrch se měnil v rámci desetiletí – Jupiterův v rámci dní.

    OdpovědětVymazat
  18. Výhled z Lagrange
    Astronomie je bohatá na fascinující, ale nesmyslné náhody. Tou nejznámější je skutečnost, že ze Země mají Slunce i Měsíc zdánlivě stejný průměr. Zde, na libračním bodě L1, který Velký Bratr zvolil ke svému aktu kosmického balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, se udál podobný fenomén. Zdálo se, že planeta i satelit mají naprosto stejnou velikost. A jakou velikost! Ne nějakou ubohou polovinu stupně Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr a šestnáctsetkrát větší rozlohu. Pohled jen na jeden z nich stačil na to, aby naplnil mysl bázní a úžasem, dohromady to však byla podívaná ohromující. Kompletním cyklem procházely každých čtyřicet dva hodin, když Io byl ve fázi novu, Jupiter vypadal jako v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce skrývalo za Jupiterem a planeta ukazovala pouze svou noční stranu, byl nepochybně zde – ten obrovský černý kotouč zatemňující hvězdy. Někdy tuto temnotu narušily záblesky světla z elektrických bouří, daleko větších než Země. Na opačné straně oblohy nastavoval Io stále tu samou tvář svému gigantickému pánovi, připomínal vroucí kotel červených, oranžových a občas i žlutých mračen, které vyšlehávaly z jeho sopek a pomalu se snášely zpátky na jeho povrch. Stejně jako Jupiter, jen v trochu delším časovém měřítku, byl Io svět bez povrchové stálosti. Jeho povrch se měnil během desítek let – na Jupiteru během několika dní.
    Andreas Fajman

    OdpovědětVymazat
  19. Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie je plná fascinujících, přesto bezvýznamných náhod. Tou nejznámější je skutečnost, že při pohledu ze Země mají Slunce i Měsíc zdánlivě stejný průměr. Zde, v libračním bodě L.1, který Velký bratr zvolil pro své kosmické balancování na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, docházelo k podobnému jevu. Zdálo se, jako by planeta i její měsíc měly stejnou velikost.
    A jakou velikost! Žádnou mizernou polovinou stupně Slunce a Měsíce, ale čtyřicetinásobný průměr a šestnáctinásobnou rozlohu. Pohled na kterýkoli z nich postačil, aby se lidská mysl naplnila úžasem a údivem. Pohled na oba byl dočista zdrcující.
    Tímto cyklem prošly každých čtyřicet dva hodin; když Io byl v novu, Jupiter byl v úplnku a naopak. Ale i když se Slunce skrývalo za Jupiterem a planeta tak ukazovala svou do tmy ponořenou stranu, nepochybně tam byl - jako ohromný černý kotouč zastiňující hvězdy. Občas byla tato čerň protrhána záblesky blesků trvajících několik vteřin, které pocházely z elektrických bouří mnohem rozlehlejšími než je Země.
    Na opačné straně oblohy, stále ukazující stejnou tvář svému obrovitému mistru, byl Io liknavě vařícím se kotlem červené a oranžové s občasnými z vulkánů razícími žlutými mraky, které rychle dopadaly zpět na povrch planety. Podobně jako Jupiter, ale v lehce delším časovém měřítku, byl Io svět bez geografie. Jeho tvář byla přeměněna V průběhu několika desetiletích - Jupiterova během pár dní.

    OdpovědětVymazat
  20. Zdeněk Barcaj
    Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie je plná velmi zajímavých, ale bezvýznamných náhod. Nejznámější je fakt, že ze Země mají Slunce i Měsíc stejný zdánlivý průměr. Zde na libračním bodě L.1, který si Velký Bratr zvolil ke svému kosmickému balancování na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, nastal podobný jev. Vypadalo to, jako by planeta i její měsíc měly stejnou velikost.
    A jakou velikost!  Ne jen mizernou polovinu stupně jako Slunce a Měsíc, ale čtyřicetinásobek jejich průměru – a tisíc šestsetkrát větší rozlohu.Pohled na jednoho z nich stačil na to, aby vyvolal úctu a zároveň údiv; pohled na oba najednou, to byla zdrcující podívaná.
    Každých čtyřicet dva hodin prošla tělesa celým cyklem; když byl Io v novu, Jupiter v úplňku a naopak.Ale i když se Slunce skrývalo za Jupiterem a planeta ukázala pouze svou noční stranu, byl nepochybně zde- obrovský černý kotouč zastiňující hvězdy. Někdy tuto čerň rozehnaly zášlehy blesků, které jasně zářily po několik sekund a pocházely z elektrických bouří mnohem větších než Země.
    Na druhé straně oblohy byl Io ke svému obrovitému pánovi vždy natočen se stejnou tváří. Připomínal kotel, ve kterém se vařily odstíny červené a oranžové, a z jehož sopek občas vyšlehly žluté mraky, které zase hned padaly zpátky na jeho povrch. Stejně jako Jupiter, ale jen v trochu delším časovém rozmezí, byl Io světem bez zeměpisu. Jeho povrch se přetvořil během několika desetiletí – Jupiterův během několika dní. 

    OdpovědětVymazat
  21. Pohled z Lagrangova bodu
    Astronomie poskytovala nespočetné množství fascinujících, ale bezvýznamných shod okolností. Nejznámější z nich byl fakt, že při pohledu ze Země mělo Slunce i Měsíc zdánlivě stejný průměr. Zde v libračním bodě L. 1, který Velký Bratr zvolil pro své vesmírné balancování na gravitační křivce mezi Jupiterem a Io, se odehrál podobný úkaz. Planeta a její družice se jevily stejně velké.
    A jak velké! Ne ten titěrný půl stupeň Slunce a Měsíce, ale čtyřicetinásobek průměru Měsíce a Slunce – šestnáct set krát větší co se plochy týče. Pohled na každé z těles byl tak silný, aby naplnil vaši mysl respektem a úžasem. Pohled na obě tělesa zároveň byl naprosto ohromující. Každých 42 hodin tělesa prošla svým kompletním cyklem fází; když se Io nacházel v novu, Jupiter byl v úplňku a naopak. Ale i když se Slunce schovávalo za Jupiterem, přičemž Jupiter ukazoval pouze svou noční odvrácenou stranu, bezpochyby se tam stále nalézal – obrovský černý disk zakrývající hvězdy. Někdy tato černota byla propůjčena zábleskům světla, které setrvaly po mnoho vteřin, tyto elektrické bouře byly mnohem větší než Země.
    Na opačné straně oblohy, vždy zachovávající stejnou tvář vůči svému pánu se nacházel Io, který pomalu ve svém kotli vařil různé odstíny červeně a oranže, s občasnými žlutými obláčky, které vyvíraly z jednoho z Iových vulkánů a rychle se uchylovaly opět k povrchu. Jako Jupiter, ale s mnohem delšími časovými intervaly, Io byl svět bez zeměpisu. Jeho tvář měnila svůj tvar v řádu dekád – Jupiterova v řádu dní.

    OdpovědětVymazat
  22. Jirka Sedláček-oprava

    Výhled z Lagrange
    Astronomie je plná takových úchvatných nesmyslných náhod. Tou nejúchvatnější je to, že ze Země se jeví, že Slunce i Měsíc mají zdánlivé stejný průměr. Tady v libračním bodu L 1, který Velký Bratr vybral pro jeho kosmické postavení na gravitačním visutém laně mezi Jupiterem a Io, se objevil podobný úkaz. Jako kdyby planeta a její měsíc byly stejně velké.
    Ale jakou velikost! Ne pouhý půl-stupeň Slunce a Měsíce, ale čtyřiceti násobek jejich průměru – a rozloha větší šestnáctsetkrát. Pohled byl takový, že nás naplnil úžasem a zároveň nás donutil přemýšlet, prostě úžasný pohled.
    Každých dvaačtyřicet hodin projdou svými fázemi. Když byl lo v novu, Jupiter byl v úplňku a naopak. Když Slunce se schovávalo za Jupiterem a měsíc nám ukazoval svou noční stranu, byl nepochybně pořád zde – byl jako velký disk, který zatemňuje hvězdy. Občas tma byla náhle prosvícena blesky, což ovšem trvalo vždy jen pár sekund. Blesky pocházely z elektrických bouří, které byly mnohonásobně větší než Země.
    Na druhé straně oblohy byla l. Měl vždy stejnou tvář, kterou ukazoval svému obřímu pánovi. Byl jako kotlík rudých a oranžových par. Příležitostně vyšlehl ze sopek žlutý oblak, který ovšem poté zase spadl dolu. Stejně jako Jupiter, ovšem v delším časovém horizontu, byl lo svět bez geografie. Jeho podoba se měnila v průběhu několika desítek let – podoba Jupitera se utvořila během několika dní.

    OdpovědětVymazat
  23. Kristýna Španbauerová

    Pohled z Lagrangeova bodu
    Astronomie je plná zajímavých, ale bezvýznamných náhod. Nejznámější je asi fakt, že ze Země mají Slunce i Měsíc stejný zdánlivý průměr. Zde v libračním bodu L. 1, který Velký bratr vybral pro své vesmírné balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, se objevoval podobný fenomén. Zdálo se, že planeta a její měsíc mají stejnou velikost. A jakou! Ne mizernou polovinu stupně jako Slunce a Měsíc, ale čtyřicetinásobek jejich poloměru – šestnácti set násobek jejich rozlohy. Stačil jediný pohled, aby člověk pocítil úctu a údiv; dohromady byla podívaná ohromující.
    Každých dvaačtyřicet hodin prochází obě tělesa fázemi; když je Io v novu, Jupiter je v úplňku a opačně. Ale i když se Slunce schovávalo za Jupiterem, který odhaloval pouze tmavou stranu, tak byl neodmyslitelně zde – obrovský černý kotouč zastiňující hvězdy. Někdy byla temnota protrhávána zášlehy blesků trvajícími několik sekund, blesky, které byly mnohem větší než Země.
    Na druhé straně oblohy byl Io, připomínající bouřící kotel, ve kterém se vařily všechny možné odstíny červené a oranžové, s občasnými žlutými mráčky, které vyšlehávaly z vulkánů a poté se vracely opět na povrch, stále obrácen stejnou tváří ke svému obrovitému pánovi. Stejně jako Jupiter, ale v mnohem delším časovém měřítku, byl Io kosmickým tělesem bez stabilního zeměpisu. Jeho povrch se přetvářel několik desítek let – Jupiter v řádu několika dní.

    OdpovědětVymazat
  24. Pohled z Lagrange

    Astronomie je plná takových úchvatných ale bezvýznamných shod okolností. Nejznámější je ta, že ze Země mají Slunce i Měsíc zdánlivě stejný průměr. Tady, v prvním libračním bodě, který si Velký Bratr vybral pro své vesmírné balancování na visutém gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, nastal stejný úkaz. Planeta a její družice se zdají být přesně stejně velké.
    Ale jak velké! Nejde o nějakou mizernou polovinu velikosti Slunce či Měsíce, ale o velikost čtyřicetkrát přesahující jejich průměr a šestnáctsetkrát jejich rozlohu. Pohled na jedno z těles naplňuje mysl úctou a údivem, společně pak nabízí přímo ohromující podívanou.
    Každých čtyřicet dva hodin projdou tělesa všemi stádii jejich cyklu; když je Io v novu, Jupiter je v úplňku a naopak. Dokonce i když se Slunce schovává za Jupiterem, a on tak ukazuje pouze svou noční stranu, není možné ho přehlédnout – obrovský černý kotouč, v jehož zatmění se skrývají hvězdy. Někdy bývá tato černota přechodně protržena záblesky světla, které trvají dlouhé vteřiny a pocházejí s elektrických bouří mnohem větších, než je samotná Země.
    Na protější straně oblohy, se stále stejnou tváří, otočenou ke svému obřímu pánu, Io vypadá jako kotel zvolna se vařící červené a oranžové, s nahodilou příměsí žlutých mračen, vyvržených jednou z jeho sopek a hbitě se vracejících na jeho povrch. Stejně jako Jupiter, jen během trochu delšího časového úseku, se Io stává planetou bez zeměpisu. Přetvoření jeho podoby je věc několika desetiletí, kdežto u Jupiteru se jedná o záležitost několika dnů.

    OdpovědětVymazat
  25. Hlavnička Petr

    Pohled z Lagrangeova bodu
    V astronomii je spousta tak záhadných a přesto bezvýznamných shod okolností. Nejslavnější je fakt, že ze Země mají Slunce i Měsíc stejný zdánlivý průměr. Zde v Libračním bodu L1, který si Velký Bratr vybral pro své vesmírné balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, docházelo ke stejnému úkazu. Planeta a měsíc vypadaly, jakoby měly úplně stejnou velikost.
    A jakou velikost! Ne tu mizernou polovinu stupně Slunce a Měsíce, ale čtyřicetkrát větší průměr – a šestnáctsetkrát větší rozlohu. Pohled na jeden z nich vyvolal v naší mysli strach a údiv, pokud jste se dívali na oba dva dohromady, bylo to přímo ohromující.
    Každých čtyřicet dva hodin prošla obě tělesa kompletním cyklem fází, kdy Io byl v novu a Jupiter v úplňku a naopak. Ale i když Slunce bylo schované za Jupiterem, a planeta ukazovala jen svou noční stranu, nepochybně tam byl – obří černý disk zastiňující hvězdy. Někdy byla temnota roztrhána záblesky světla, které trvaly několik sekund, ty pocházely z elektrické bouře s rozlohou o hodně větší než Země.
    Na opačné straně nebe se objevoval Io, vždy nastavující stejnou tvář svému obrovskému pánovi – byl jak líně bublající kotlík plný červených a oranžových, občas žlutých mraků z erupcí vulkánů, které zase rychle padaly na jeho povrch. Jako Jupiter, jen však v o něco delším časovém úseku, byl Io světem bez stabilní geografie. Jeho tvář byla přetvářená v řádech desetiletí – Jupiterova v řádech dnů.

    OdpovědětVymazat
  26. Pohled z Lagrange
    Astronomie je plná zajímavých, avšak bezvýznamných shod okolností. Nejznámější z nich je fakt, že ze Země se zdá, jakoby Slunce i Měsíc měly stejný průměr. Tady v L1 libračním bodu, který si zvolil Velký Bratr pro své vesmírné balancování na gravitačním laně mezi Jupiterem a Io, nastal podobný úkaz. Planeta a její měsíc se zdály být stejně velké.
    A jak veliké! Ne mizernou polovinu stupně jako Měsíc a Slunce, ale čtyřicetkrát větší průměr, tedy šestnáct krát větší plocha. Už jen pohled na ně, dokáže naplnit člověka úžasem a údivem dohromady, ten zážitek byl ohromující.
    Každých čtyřicet dva hodin procházela tělesa celým cyklem, když byl Io v novu a Jupiter v úplňku a naopak. Ale dokonce, i když bylo schované za Jupiterem a z něj byla vidět pouze jeho noční strana, byl prostě tam – obrovský tmavý disk zakrývající hvězdy. Někdy, tu temnotu překryly blesky trvající i několik dlouhých sekund, které pocházely z elektrické bouře mnohem větší než je Země.
    Na opačné straně oblohy, se objevoval, vždy natočen ke svému velkému pánu stejnou stranou, měsíc Io, připomínající vroucí kotel červené a oranžové s občasnými žlutými mraky, které vycházely z jeho vybuchujících vulkánů, a které se rychle vracely zpátky k jeho povrchu. Stejně jako Jupiter, ale na trochu delší časové ose, byl Io svět bez geografie. Jeho podoba se měnila během několika desetiletí – Jupiterova během pár dní.

    OdpovědětVymazat