18. dubna 2013
Nonsens v literatuře
Starší překlady:
http://prekladanipvk.blogspot.cz/2009_02_22_archive.html
http://prekladanipvk.blogspot.cz/2009/10/prekladatel-v-kraji-divu.html
http://prekladanipvk.blogspot.cz/2011/11/lysperni-jezleni-ti-druzi.html
http://en.wikipedia.org/wiki/How_Doth_the_Little_Crocodile
CHAPTER II The Pool of Tears
“Curiouser and curiouser!” cried Alice (she was so much surprised, that for the moment she quite forgot how to speak good English). “Now, I'm opening out like the largest telescope that ever was! Good-bye. feet!" (for when she looked down at her feet, they seemed to be almost out of sight, they were getting so far off). “Oh. my poor little feet. I wonder who will put on your shoes and stockings for you now, dears? I’m sure I shan’t be able! I shall be a great deal too far off to trouble myself about you: you must manage the best way you can - but I must be kind to them”, thought Alice, “or perhaps they won’t walk the way I want to go! Let me see. I'll give
them a new pair of boots every Christmas.'’
And she went on planning to herself how she would manage it. “They must go by the earner." she thought: "and how funny it'll seem, sending presents to one's own feet! And how odd the directions will look!
Alice's Right Foot, Esq.
Hearthrug,
near the Fender,
(with Alice's love).
Oh dear, what nonsense I'm talking!“
Just at this moment her head struck against the roof of the hall: in fact she was now rather more than nine feet high, and she at once took up the little golden key and hurried off to the garden door.
Poor Alice! It was as much as she could do. lying down on one side, to look through into the garden with one eye: but to get through was more hopeless than ever: she sat down and began to cry again.
‘‘You ought to be ashamed of yourself.*’ said Alice, “a great girl like you”, (she might well say this). ‘*to go on crying in this way! Stop this moment. I tell you!*’ But she went on all the same, shedding gallons of tears, until there was a large pool around her. about four inches deep, and reaching half down the hall.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Lucie Černá
OdpovědětVymazatKapitola II - Jezero slz
"Podivňouší a podivňouší!" zvolala Alenka (byla tak překvapená, že na okamžik zapomněla, jak správně vyslovovat). "Teď se zvětšuji jako ten nějvětší dalekohled co kdy viděl světlo světa! Nashle, nohy!" (Poněvadž když se podívala dolů na své nohy, už skoro nebyla šance je vidět, jak se vzdalovaly). "Ó mé ubohé nožky. Přemýšlím, kdopak vám teď bude natahovat punčošky a obouvat botky, zlatíčka. Jsem si jistá, že já už nebudu nikdy moci! Budu od vás tak daleko, že už se o vás nebudu schopna starat; budete se muset postarat samy o sebe, jak nejlépe dovedete. Ale musím na ně být hodná," pomyslela si Alenka, "jinak by asi nechodily kam bych chtěla! Vím jak na ně: budu jim dávat nové botky každé Vánoce."
A začala přemýšlet nad tím, jak by to vše zařídila. "Budu je muset posílat poštou." a pokračovala: "jak vtipně by to vypadalo, posílat dárek jedné ze svých noh! A jak zvláštně by ta adresa vypadala!
Přectěná
Alenky Pravá Noha,
Koberec,
poblíž krbu
(s láskou Alenka).
Můj ty Bože, co to plácám za nesmysly!"
V tu chvíli narazila hlavou do stropu síně. Ve skutečnosti už měla skoro tři metry, využila okamžiku a popadla malý zlatý klíč a utíkala ke dveřím od zahrady.
Chudák Alenka! Jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a dívat se do zahrady jedním okem; ale dostat se skrz bylo beznadějnější než kdy jindy; sedla si a začala znovu plakat.
"Měla by ses za sebe stydět," řekla si Alenka, "takové velké děvče jako jsi ty," (v tu chvíli tomu tak bylo) "a takového pláče! Přestaňte. Říkám vám, má očka, přestaňte!" I přesto pokračovala v pláči dál, roníc litry a litry slz, poté už kolem ní byla obrovská louže, asi deset centimetrů hluboká a sahající téměř do poloviny síně.
Druhá kapitola
OdpovědětVymazatJezero Slz
„Podivnošejší a podivnošejší!“ vykřikla Alenka (byla tak moc překvapená, že na chvíli skoro zapomněla jak správně mluvit). „Vysouvám se teď jako největší dalekohled všech dob! Nashledanou, nohy!“ (Když se totiž podívala dolů ke svým nohám, zdály se být téměř mimo dohled, tak moc se jí vzdalovaly). „Ach, mé malé ubohé nožky. To by mě zajímalo, kdo vám teď bude obouvat boty a natahovat punčochy, miláčkové? Jsem si jistá, že já už toho nebudu schopna. Jsem moc daleko na to, abych se s vámi zabývala, budete se muset snažit, jak nejlépe budete umět. Ale musím na ně být hodná,“ pomyslela si Alenka, „jinak by možná nechtěly chodit tou samou cestou jako já! Už vím, dám jim každé Vánoce nový pár bot.“ A začala si plánovat, jak to by to provedla. „Budu si je muset nechat poslat,“ přemýšlela. „To bude legrační, posílat dárky vlastním nohám! A jak podivná bude adresa!
Velevážená
Alenčina Pravá Noha
Předložka před Krbem
nedaleko ohrádky
(s láskou od Alenky)
„Ó, co za nesmysly to povídám!“
V tom momentě narazila její hlava na strop síně. Opravdu už teď měřila víc než devět stop. Sebrala rychle zlatý klíček a spěchala ke dveřím do zahrady. Chudinka Alenka! Všechno, co mohla dělat, bylo lehnout si na bok a podívat se skrz do zahrady jedním okem. Dostat se na druhou stranu bylo ještě beznadějnější, než dřív. Posadila se a dala se zase do pláče.
„Měla by ses stydět,“ pronesla Alenka sama k sobě, „taková velká holka,“ (to mohla říci právem) „a takhle brečet! Okamžitě přestaň. To ti tedy povídám!“ Ale stejně plakala dál a prolévala galony slz, dokud neseděla ve velkém jezírku, čtyři palce hlubokém a dosahujícím do poloviny síně.
Vlaďka Matisová
OdpovědětVymazatKapitola II – Jezero slz
„Podivoucnější a podivoucnější!“ zvolala Alenka (byla tak překvapena, že v tuto chvíli zapomněla, jak správně mluvit.); „Vypadám teď jako ten největší vysouvací dalekohled, který kdy byl. Sbohem, nožky!“ (Když se podívala dolů na své nohy, skoro je neviděla, jak se čím dál tím více vzdalovaly). „Ach, moje ubohé malé nožičky. Kdo vás teď bude obouvat a oblíkat vám punčochy, moje milé?“ Jsem si jistá, že já toho nebudu schopná! Budu od vás moc daleko, než abych se o vás mohla starat, takže si to budete muset zařídit samy – ale musím na ně být milá,“ říkala si Alenka, „nebo nebudou chodit tam, kam bych chtěla! Tak se na to podíváme. Budu jim dávat každé Vánoce nový párek bot.“ A začala přemýšlet nad tím, jak by to udělala. „Budu je muset nechat posílat.“ Pomyslela si: „a jak vtipně by to vypadalo, poslat dárky jedné z mých nožek! A jak by vypadala adresa!
Velectěná
Alenčina pravá noha
Rohožka před krbem
Poblíž mřížky u krbu
(s Alenčinou láskou)
Ach bože, co to povídám za hlouposti!“
V tom její hlava narazila na střechu síně: skutečně už teď byla více jak devět stop vysoká. Vzala malý zlatý klíč a spěchala ke dveřím od zahrady.
Ubohá Alenka! To jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a podívat se do zahrady jedním okem: ale dostat se skrz bylo čím dál tím více beznadějnější než kdy dříve. Sedla si a začala znovu brečet.
„Měla by ses za sebe stydět,“ řekla Alenka, „ taková velká holka jako ty,“ (to teď mohla skutečně říci), „a takhle brečet! Přestaň ti říkám!“ Přesto dále pokračovala v prolévání litrů a litrů slz, dokud se kolem ní nevytvořil velký bazén, který byl asi 4 palce hluboký a sahal až do půlky síně.
Petr Hlavnička
OdpovědětVymazatKapitola II Potůček slz
„Zvlášňáčtější a zvláštňáčtější“ vykřikla Alenka (byla tak moc překvapená, že pro tuto chvíli zapomněla, jak spisovně mluvit.); „Nyní se vysouvám jako největší dalekohled, který kdy byl. Nashle nožky!“ (Když shlédla na své nožky, vypadalo to, jako kdyby byly tuze daleko.) „Ach, mé maličké nožičky. Kdo vám jen bude nazouvat ponožky a botičky? Jsem si jistá, že já už ne. Budu příliš daleko, než abych vás něčím obtěžovala; nyní si musíte poradit samy – ale musim být na ně milá.“ Pomyslela si Alenka. „Asi by pak nechodily tam, kam já bych chtěla. Uvidim. Každé Vánoce jim dám jeden nový pár botek.“ A začala s plánováním, jak by to mohla udělat. „Dárky musí přijít od dárce,“ pomyslela si. „Jak srandovně to bude vypadat, až budu posílat dárky jedné své noze! A jak zvláštně bude vypadat adresa!
Převelectěná
Alenčina pravá noha
Rohožka
Blízko stolu
(S láskou Alenka)
Bože, co to říkám za hlouposti.“
A právě v tu chvíli se bouchla hlavou o strop chodby. Vskutku byla teď vysoká přes 9 stop. Vzala malý zlatý klíček a pospíchala ke dveřím do zahrady. Ubohá Alenka. To jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a dívat se jedním okem do zahrady. Ale projít jimi, bylo pošetilejší než kdy dříve. Posadila se a začala znovu plakat. „Měla by ses sama před sebou stydět. Tak velká holka,“ (což nyni vskutku byla pravda) „a takhle tu brečíš.“ „Nařizuji ti: Prestaň!“ Ale nic se nezměnilo a ona dále plakala obří slzy, dokud se kolem ní neutvořilo jezírko slz, které bylo 4 palce hluboké a nezaplavilo půlku místnosti.
Jan Čermák
OdpovědětVymazatKapitola II - Jezero slz
„Podivodnější a podivodnější!“ vykřikla Alenka (byla natolik překvapena, že na chvíli zapomněla, jak správně mluvit). „Teď se vytahuji jako největší dalekohled, který kdy byl spatřen. Sbohem nohy!“ (vždyť když se podívala dolů na svoje nohy, zdáli se být skoro celé mimo dohled, jak se jí vzdalovaly). „Ó mé malé ubohé nožky. Zajímalo by mne, kdo vám teďka bude navlékat punčochy a nazouvat boty, drahouškové? Jsem si jistá, že já už to nezvládnu. Budu od vás příliš daleko, abych se o vás mohla starat; musíte se snažit, jak nejlépe umíte – ale musím k nim být milá,“ pomyslela si Alenka, „nebo možná se nevydají cestou, jakou bych chtěla já. Počkejte. Každý rok jim dám k Vánocům pár nových bot.“ A začala si plánovat, jak to všechno zvládne. „Budu je muset nechat poslat poštou,“ řekla si; „ Jak vtipně to bude vypadat – posílat dárky svým vlastním nohám! A jak divně bude vypadat ta adresa!
Věhlasná
Alenčina Pravá Noha,
Rohožka,
poblíž krbu
(S láskou Alenka).
„Jemine, jaké nesmysly to říkám!“
V tu chvíli narazila hlavou do stropu sálu: ve skutečnosti byla víc jak devět stop vysoká. Náhle vzala malý zlatý klíč a spěchala ke dveřím do zahrady.
Chudák Alenka! Jediné, co mohla udělat, bylo, že si lehne na bok a podívá se jedním okem do zahrady; ale dostat se do ní bylo zoufalejší než kdykoli jindy, a tak si Alenka sedla a začala znovu plakat.
„Měla by ses za sebe stydět,“ pravila, „taková velká holka jako ty,“ (což mohla vskutku říci) „a takhle brečet! Nařizuji ti, přestaň s tím!“ Ale plakala dále, roníc moře slz, až do té doby než byla kolem ní velká tůň, okolo čtyř palců hluboká, dosahujíc polovinu celého sálu.
Anna Géringová
OdpovědětVymazatKapitola II – Jezero slz
„Podivňoučtější a podivňoučtější!“ divila se Alenka (byla tak moc překvapená, že na malou chvíli zapomněla jak správně mluvit). „Teď se tu roztahuji jako ten největší teleskop co kdy byl! Nashle nožky!“(když se podívala na své nohy, zdály se být úplně z dohledu, tak moc se vzdalovaly).“Chuděrky mé nožky. Kdo vás bude obouvat a oblékat vám punčochy, zlatíčka moje? Jsem si jistá, že já toho schopná už nebudu! Já budu totiž pěkně daleko na to, abych se o vás starala: musíte si vystačit, jak nejlépe to půjde samy- musím na ně být hodná“ pomyslela si Alenka „ nebo jinak nebudou chodit tam, kam já chci! Už vím jak na ně, každé Vánoce jim dám nový pár bot.“ A začala plánovat, jak to všechno bude provádět. „Budu je muset posílat poštou.“ pomyslela si: „ a jak směsně to bude vypadat- posílat dárky vlastní noze! A jak prapodivně by vypadala adresa!
Ctihodná
Alenčina pravá noha
Předložka u krbu
Poblíž krbové mřížky
(S láskou Alenka)
Ach panečku, co to říkám za nesmysly!"
A právě v tu chvíli její hlava narazila na strop haly: po pravdě teď už byla přes devět stop vysoká. V tu ránu popadla malý zlatý klíček a spěchala ke dveřím do zahrady. Chudinka Alenka! Jediné co mohla udělat, bylo si lehnout na bok a pouze jedním okem sledovat zahradu: ale dostat se skrze dveře bylo najednou mnohem beznadějnější než předtím, a tak se posadila a začala znovu plakat.
„Měla by ses stydět,“ řekla Alenka, „taková veliká holka jako ty,“ (to, teď mohla s jistotou také říct),
„takhle tu brečet! Okamžitě přestaň ti povídám!“ Ale obří slzy ronila stejně dál, dokud se kolem ní nevytvořilo velké jezírko slz asi čtyři palce hluboké a zasahující až do poloviny haly.
Druhá kapitola - Rybníček slz
OdpovědětVymazat„Podivnýejší a podivnýejší !“ vykřikla Alenka (byla tak překvapená, že na chvíli zapomněla, jak správně mluvit). „Teď se vysouvám jako ten největší teleskop, který kdy existoval! Sbohem nohy! (když se podívala na své nohy, zdály se být skoro v nedohlednu, tak dalece se vzdalovaly. ) „Ach, moje ubohé malé nožky. Zajímalo by mě, kdo vás teď bude obouvat a natahovat vám punčošky, moji miláčci? Já to jistě nezvládnu! Budu od vás moc vzdálená, abych se tím zabývala: budete to muset zvládnout samy – ale musím k nim být milá,“ pomyslela si Alenka „nebo možná nebudou chtít jít tam, kam budu chtít jít já! Počkejte. Každé Vánoce jim dám nové boty.“
A začala plánovat, jak to udělá. „Budu je muset nechat poslat.“ pomyslela si: „a jak legračně to bude vypadat - posílat dárky vlastním nohám! A jak zvláštně bude vypadat ta adresa!
Vážená Alenčina pravá noha
Rohožka před krbem,
nedaleko krbové mřížky
(s Alenčinou láskou)
Proboha, co to povídám za hlouposti!“
A právě v ten moment hlavou udeřila o střechu síně: už totiž byla více než 9 stop vysoká. Okamžitě popadla malý zlatý klíček a pospíchala ven na zahradu.
Chudák Alenka! Vše, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a podívat se jedním okem ven. Dostat se tam bylo ještě beznadějnější než dřív. Sedla si a znovu začala brečet.
„Měla by ses za sebe stydět.“ řekla si Alenka, „taková velká holka“ (to teď opravdu mohla říct). „a začne takhle brečet! Hned přestaň, ti říkám!“ Ale začala znovu ronit litry slz, dokud kolem ní nebyl velký, asi 4 palce hluboký rybníček slz, dosahující až do půlky síně.
Novotná Aneta
OdpovědětVymazatDruhá kapitola - Jezero slz
„Zvláščnější a zvláščnější!" zvolala Alenka (byla natolik překvapená, že na chvíli dočista zapomněla, jak správně mluvit). „Teď se vysunuji jako ten největší dalekohled, který kdy byl! Nashledanou nožky!" (jakmile se totiž podívala na své nohy, skoro je už neviděla, vzdalovaly se víc a víc) „Ó, mé nešťastné nožičky. Kdo vám teď bude, drahoušci, oblékat punčošky a nazouvat boty? Jsem si jista, že já toho nebudu schopna! Budu od vás příliš daleko na to, abych se s vámi obtěžovala. Budete to muset zvládnout samy a to nejlépe jak dovedete - ale přeci jen bych k nim měla být milá", pomyslela si Alenka, “nebo se také může stát, že nepůjdou tam, kam bych já chtěla! Co jen s tím. Každé Vánoce jim nadělím nový pár botiček." A tak pokračovala v plánování, jak to nejlépe zařídit „Budu je muset posílat poštou." zamyslela se: „a jak vtipně to bude vypadat, posílat dárky svým vlastním nohám! A jaká by to byla podivná adresa!
Vážená
Alenčina Pravá Noha
Koberec u Krbu
poblíž Ohrádky
(s láskou Alenka)
Božínku, copak to mluvím za nesmysly!" V tu chvíli narazila Alenka hlavou do stropu haly: přeci jen už měřila přes 9 stop, ihned tedy popadla zlatý klíček a pospíchala ke dveřím do zahrady. Ubohá Alenka! Nic víc už ale udělat nemohla. Ležela na boku a do zahrady se dívala jen jedním očkem, projít dveřmi bylo teď marnější než kdy jindy. Posadila se a znovu začala plakat. „Měla by ses stydět," hubovala Alenka, „taková veliká holka," (v tu chvíli tomu tak opravdu bylo) „ a pořád jen brečíš! Ihned s tím přestaň. Nařizuji ti to!" Ale stejně pokračovala dál a prolévala moře slz, dokud se neocitla v louži skoro 4 palce hluboké, sahající málem do poloviny sálu.
Gabriela Procházková
OdpovědětVymazatKapitola II - Jezero slz
„Divňoucnější a divňoucnější" zvolala Alenka (byla tak překvapena, že zapomněla, jak správně mluvit). „Vždyť se vytahuji jako ten největší dalekohled, který kdy kdo viděl! Sbohem, nohy!" (Když se totiž podívala dolů, už své nohy skoro neviděla, jak byly nyní daleko). „Ach, vy moje chudinky nožičky. Kdo vás teď bude obouvat a oblékat vám punčošky, moje milované? Já už nejspíš nebudu moci. Budu od vás moc daleko, než abych se o vás mohla starat: musíte se snažit samy, jak nejlépe dovedete - ale měla bych k nim být milá“ pomyslela si Alenka, „ jinak možná nebudou chtít jít tam, kam budu chtít já! Takžeee…Každé Vánoce jim budu dávat nový pár bot.“ A hned začala přemýšlet, jak by to mohla zařídit. „Budu je muset posílat poštou“ pomyslela si, „ jak legračně to asi bude vypadat – posílat dárky vlastním nohám! A jak divná bude adresa!“
Velectěná
Alenčina Pravá Noha
Rohožka
Poblíž krbu
(Se srdečnými pozdravy, Alenka)
„Bože, co to plácám za nesmysly!“
A právě v tu chvíli narazila hlavou do stropu síně; měřila teď totiž už něco přes devět stop. Rychle sebrala zlatý klíček a spěchala ke dveřím od zahrady.
Ubohá Alenka! Jediné, co mohla udělat bylo lehnout si na bok a jedním okem se dívat do zahrady; dostat se ven se nyní zdálo jako naprosto beznadějné.Posadila a znovu začala plakat. „Měla by ses stydět“ řekla si Alenka, „taková veliká holka!“ (v té chvíli doslova veliká) „Takhle brečet! Okamžitě toho nech! Slyšíš!?“ Ale plakala pořád dál, dokud se kolem ní nevytvořilo jezero slz, čtyři palce hluboké, zaplavující půlku síně.
Jezero slz
OdpovědětVymazat"Divňáčtější a divňáčtější! zavolala Alenka (byla tak překvapená, že nachvíli naprosto zapomněla jak správně mluvit.)", "Teď rostu jako nejohromější dalekohled, který kdy kdo viděl! Nashledanou nožičky moje!"(když se podívala dolů na své nohy, byly tak daleko, že už jí skoro zmizely z dohledu.)", " O, moje malé nebohé nožičky.
Zajímalo by mě, kdo vám teď bude obouvat boty a punčošky drahoušci.Jsem si jistá, že já toho nebudu schopna! Já od vás budu příliš daleko, abych se o vás starala, teď se musíte snažit samy, nejlépe jak dovedete. Ale stále na ně musím být milá", pomyslela si Alenka, "nebo možná nebudou pak chodit tam, kam budu chtít. Už vím jak na ně, každý rok jim k Vánocům koupím nové botky."
A začala uvažovat jak by to udělala. "Dárky musí někdo darovat," zamyslela se, " a jak legrační to bude - posílat dárky vlastním nožičkám. A jak zvláštně bude vypadat adresa!"
Velectěná
Alenčina pravá noha,
Předložka
Blízko krbu
(s láskou Alenka)
"Božínku, o jakých nesmyslech to mluvím."
V tom momentě narazila hlavou do stropu síně: ve skutečnosti už nyní byla vyšší než devět stop. Kvapem sebrala ze stolku zlatý klíček a utíkala k zahradním dveřím.
Ubohá Alenka! To jediné, co mohla udělat bylo lehnout si na bok a koukat se do zahrady jedním okem. Ale dostat se skrze ně bylo beznadějnější než kdy jindy. Posadila se a začala znovu plakat.
" Měla by ses za sebe stydět," povídala," taková velká holka jako ty" (což nyní bylo doslova pravdou) " a takhle brečet. Okamžitě přestaň - co ti říkám!"
I přes to pokračovala, ronící mraky a mraky slz, dokud se kolem ní nevytvořilo jezero slz, čtyři palce hluboké, zaplavující téměř polovinu síně.
Kapitola II – Jezírko slz
OdpovědětVymazat„Zvláštnějšejší a zvláštnějšejší!“ vykřikla Alenka (byla tak moc překvapená, že na okamžik zapomněla, jak má správně mluvit). „Teď se zvětšuji jako ten největší teleskop na světě! Sbohem nožky!“ (protože teď, když pohlédla na své nožky, tak se vzdalovaly tak moc, že byly skoro z dohledu). „Ach, moje malé ubohé nožky! Zajímalo by mne, kdo na vás teď botky a punčošky navlékne, drahouškové? Jsem si jista, že já to být nemohu. Budu tak daleko, že se s vámi nebudu moci trápit. Musíte to zvládnout samy, jak nejlépe to půjde – ale musím k nim být laskavá,“ pomyslela si Alenka, „protože pak možná nebudou chodit, kam budu chtít! Počkat. Každé Vánoce jim dám pár nových bot.“
A začala plánovat, jak přesně to udělá. „Budu je muset zaslat poštou,“ zamyslela se. „A jak směšně bude vypadat zasílat dárky vlastním nohám! A jak podivná bude adresa!“
Velectěná
Alenčina pravá noha
Rohožka před krbem
poblíž krbové mřížky
(s láskou Alenka)
„Jejda, co to plácám za nesmysly!“
A právě v tu chvíli se praštila hlavou o stropu síně; vskutku už byla vyšší než devět stop a rázem sebrala malí zlatý klíček a kvapem vyrazila ke dveřím do zahrady. Chuděrka Alenka! Jediné, co teď mohla udělat, bylo lehnout si na bok a podívat se do zahrady jedním očkem, ale dostat se dovnitř, se zdálo, ještě více nemožné než předtím; posadila se na zem a opět začala plakat. „Měla by ses stydět,“ řekla Alenka, „taková veliká holka,“ (což nyní byla pravda). „Takhle brečet! Teď hned přestaň, nařizuji ti to!“ Ale pláč neustával, ronila litry slz, dokud se kolem ní nevytvořilo obrovské asi čtyři palce hluboké jezero sahající málem až do poloviny síně.
Špačková Pavla
OdpovědětVymazatVeliký rybníček slz
„Podivňoucnější a podivňoucnější!“ vykřikla Alenka (byla tak moc překvapená, že na chvíli docela zapomněla jak správně mluvit). „Teď, rostu do výšky jako největší teleskop, který kdy byl vynalezen! Sbohem, nožičky!“ (když se podívala na svá malá chodidýlka, která byla téměř neviditelná, tak daleko byla.)“ „Ooo, mé nebohé malé nožičky. Zajímalo by mě, kdo vám teď bude nazouvat botičky a punčošky? Jsem si jistá, že já už nebudu moci! Budu příliš daleko než abych se kvůli vám trápila: musíte se o sebe postarat samy jak nejlépe umíte – ale musím k nim být milá“, pomyslela si Alenka, „nebo nepůjdou, kam já chci! Uvidíme! Budu jim dávat každé Vánoce nový pár botek.“
A pokračovala v plánování, jak by to zařídila. „ Musí přijít poštou.“ Pomyslela si: „a jak vtipné to bude, posílat dárek vlastním nohám! A jak divná to bude adresa!„
Vážená Alenčina pravá noha
Rohožka před krbem
Nedaleko mřížky
(S láskou Alenka)
„Pane bože, co to plácám za nesmysly! „
Zrovna tuto chvíli její hlava narazila do stropu místnosti: ve skutečnosti byla více než devět stop vysoká... A najednou popadla zlatý klíček a spěchala ke dveřím do zahrady.
Chudák Alenka! Jediné, co mohla dělat, bylo ležet na boku, aby viděla alespoň jedním okem do zahrady: ale dostat se tam bylo beznadějnější než kdykoliv předtím: sedla si a začala znovu plakat.
„Měla by ses stydět!“ řekla si Alenka. „Velká holka jako ty,“ ( v tuto chvíli doslova veliká). „a takhle brečí! Přestaň! Říkám ti dost!“ Ale plakala stále dál roníc galony slz, dokud kolem ní nevznikl obrovský rybníček. Byl asi čtyři palce hluboký a zaplavoval půlku místnosti.
Veronika Kaslová
OdpovědětVymazat2. Kapitola – Jezero slz
„Divnějšejší a divnějšejší!“ zvolala Alenka (byla tak překvapená, že na chvíli zapomněla správně mluvit.) „Teď se vytahuji jako ten největší dalekohled na světě! Sbohem, nohy!“ (Když se totiž podívala dolů na své nohy, nebylo je už skoro vidět, jak se jí vzdalovaly). „Ó mé ubohé nohy. To by mě zajímalo, kdo vám teď bude obouvat boty a natahovat punčochy, drahouškové? Já určitě nebudu moci! Budu příliš daleko, abych se o vás mohla postarat. Budete si to muset zařídit samy, jak nejlépe dovedete – Ale musím na ně být hodná,“ pomyslela si Alenka, „jinak by možná nešly tam, kam bych chtěla jít já! Počkat, počkat… Každý rok jim daruji k Vánocům nový párek bot.“
A tak si začala plánovat, jak to zařídit. „Budu si je muset nechat poslat.“ Pomyslela si: „To bude vypadat legračně, posílat dárky vlastním nohám! A jak podivná bude adresa!“
Velevážená
Alenčina Pravá Noha
Koberec
Před Krbem
(Od Alenky z lásky)
„Propáníčka! Co to vykládám za nesmysly!“
Vtom narazila hlavou do stropu síně: teď už byla totiž asi přes devět stop vysoká. Rychle vzala zlatý klíček a spěchala k zahradním vrátkám.
Chuděrka Alenka! Nezbývalo jí nic jiného, než si lehnout na bok a dívat se do zahrady pouze jedním okem. Dostat se dovnitř bylo v tuto chvíli beznadějnější než kdy jindy: Alenka se posadila a dala se do pláče.
„Měla by ses stydět,“ řekla Alenka, „taková velká holka,“ (a to byla pravda). „a takhle tady plakat! Hned přestaň ti povídám!“ Alenka plakala stejně dál, ronila galony slz, dokud se kolem ní nevytvořila velikánská louže; asi čtyři palce hluboká a sahající až do půlky sálu.
"Divnoucnější a divnoucnější!" zvolala Alenka (byla tak překvapená, že na chvíli zapomněla, jak správně mluvit). "Vysouvám se teď jako ten největší dalekohled co kdy byl! Sbohem, nohy!" (Když se totiž podívala dolů na své nohy, už je skoro nebylo vidět, tak moc se vzdalovaly). "Ach mé ubohé nožky. To by mě zajímalo, kdo vám teď bude natahovat punčošky a nazouvat botky, zlatíčka. Jsem si jistá, že já už toho nebudu schopná! Já od vás budu až příliš daleko na to, abych se o vás mohla starat; musíte se starat samy, jak nejlépe dovedete. Ale musím na ně být hodná," pomyslela si Alenka, "jinak nebudou chodit tam, kam budu chtít já! Já vím co s tím: Každé Vánoce jim budu dávat nové boty."
OdpovědětVymazatA začala si plánovat, jak to provede. "Budu je muset poslat poštou." Pomyslela si: "jak směšné se to zdá, posílat dárek jedné ze svých vlastních nožek! A jak zvláštně by vypadala ta adresa!
Velectěná
Alenčina Pravá Noha,
Rohožka,
poblíž krbu
(s láskou Alenka).
Božínku, co to plácám za nesmysly!"
A v tu chvíli narazila hlavou do stropu síně. Popravdě byla teď už skoro 9 stop vysoká, vzala malý zlatý klíček a pospíchala ke dveřím od zahrady.
Chudák Alenka! Bylo to nad její síly. Lehla si tedy na bok a dívala se do zahrady jedním okem; ale dostat se skrz bylo beznadějnější než kdy dřív; posadila se a začala znovu plakat.
"Měla by ses za sebe stydět," řekla si Alenka, "taková velká holka," (což teď rozhodně mohla říct) "a takhle pláče! Přestaň. To ti nařizuji!" Ale stejně plakala dál, galony a galony slz, až se kolem ní objevila velká louže, asi 4 palce hluboká a sahající téměř do poloviny haly.
Andreas Fajman
Ondřej Ivan
OdpovědětVymazat2. Kapitola - Jezero slz
„Podivyhodnější a podivyhodnějsí!“ vydechla Alenka (byla tak překvapená, že na chvíli zapomněla, jak správně mluvit). „Tak, teď se vysouvám, jako ten největší pirátský dalekohled na světě! Sbohem. Nožičky!“ (když se podívala dolů, byly nožky skoro z dohledu, tak moc vyrostla). „Ó. Mé ubohé nožičky. To by mě zajímalo, kdo vám teď bude navlékat boty a punčochy, drahouškové? Já nebudu moci, to je jisté! Budu od vás móc daleko na to, abych se o vás starala: budete to muset zvládnout samy, jak nejlépe dovedete – ale musím k nim být hodná“, pomyslela si Alenka, „jinak by taky nemusely jít tam, kam chci! Udělám to takhle, dám jim každé Vánoce nový pár bot.“
A tak si Alenka pro sebe plánovala, jak všechno zařídí. „Budu je muset posílat,“ pomyslela si; „to bude to vypadat legračně, posílat dárky vlastním nohám! A jak podivná to bude adresa!
Velevážená
Alenčina pravá noha
Před krbem
Na rohožce
(S láskou od Alenky)
Božíčku, co to povídám za nesmysly?“
V tom narazila hlavou do stropu síně: popravdě řečeno, byla teď vysoká více než devět stop. Rychle popadla zlatý klíček a pospíšila si ke dveřím do zahrady.
Chuděrka Alenka! Nezbýval jí nic jiného, než ležet na boku a koukat jedním očkem dveřmi do zahrady. Dostat se skrz ale nemohla, ať se snažila, jak chtěla. Posadila se a začala plakat.
„Měla by ses stydět,“ řekla Alenka, „taková velká holka“, (a velká opravdu byla), „takhle plakat! Okamžitě přestaň ti říkám!“ Ale plakala pořád dál, ronila galony slz, dokud se kolem ní neudělala veliká tůň, hluboká asi čtyři palce a sahající až do půlky síně.
„Zvědavší a zvědavší!“ ufňukla Alenka (byla tak překvapena, že na tu chvíli poněkud zapomněla jak správně mluvit); „teď se rozkládám jako nejdelší teleskop na světě! Pá pá nožky!“ (když shlédla dolů na své nohy, zdály se být téměř mimo dohled, vzdalovaly se a vzdalovaly). „Ach ne. Chudinky moje nožičky, kdo vás teď bude obouvat a navlékat na vás punčošky, zlatíčka moje? Jsem si jistá, že já toho nebudu schopna! Budu od vás příliš daleko, na to abych se o vás mohla starat: budete to muset zvládnout samy, jak nejlépe dovedete; – ale musím k nim být milá,“ pomyslela Alenka, “nebo by mě přestaly poslouchat a chodily by si, kam by se jim zachtělo! Už vím: dám jim každé Vánoce nový pár bot.“
OdpovědětVymazatA dál pokračovala v plánování, jak to asi bude zvládat. „Přece musí poslouchat svého pána,“ pomyslela; “a jak legrační asi bude posílat dárky svým vlastním nohám! A jak podivná bude asi adresa!
Vážená Alenčina Noha Pravá,
Ulice U mříže,
Koberec u Krbu,
(s láskou Alenka)
Ach jo, co to mluvím za nesmysly!“
Právě v ten moment se její hlava dotkla stropu síně: ve skutečnosti nyní již byla Alenka delší než 9 stop, a najednou sebrala zlatý klíček a spěchala ke vrátkům do zahrady. Chudák Alenka! Vše co mohla nyní dělat, bylo lehnout si na bok a jedním okem hledět do zahrady: dostat se skrz bylo ještě beznadějnější než kdy předtím. Posadila se a opět se dala do breku. „Hanba ti, ostudo,“ řekla si Alenka, “taková bezva holka“, (mohla taktéž říci), „a takhle tady brečet! Přestaň s tím hned teď! Povídám!“ Ale její pláč neutichal, z očí jí proudily galony slz, dokud se kolem ní neutvořila velká louže, téměř 4 palce hluboká a sahala až do půlky síně.
Jirka Sedláček
OdpovědětVymazatKapitola 2 – Slzové jezero
„Podivňáci, podivňáci“ plakala Alenka (byla tak šokovaná, že na chvíli zapomněla, jak mluvit).
„Zvětšuji se stále víc a víc, jako ten největší teleskop, který kdy byl! Sbohem, nohy!“ (když se totiž podívala dolu na své nohy, skoro je už neviděla, jak se ji vzdalovaly). „Ooh, mé drahé nožičky. Trápím se tím, kdo vás teď bude obouvat a oblékat vám punčošky, drahoušci. Jsem si jistá, že já to nebudu! Jsem od vás tak daleko, že se o sebe budete muset postarat samy: budete muset dělat, co bude ve vašich silách – ale musím na ně být milá“, pomyslela si Alenka, „nebo nepůjdou tam, kam chci jít já! Uvidíme. Každé Vánoce jim dám nový pár bot.“
A začala plánovat, jak to všechno udělá. „Budu si je muset nechat poslat“, pomyslela. „A jak směšně to bude vypadat, když budu posílat dáreček jedné mé noze! A jaká je vůbec adresa?
Vážená
Alenky pravá noha
předložka u krbu
poblíž mřížky.
(S láskou, Alenka)
Ah, co to povídám za nesmysly!“
A v tu chvíli narazila hlavou do stropu síně. A skutečně, měřila minimálně 9 stop. Popadla zlatý klíč a utíkala ven ze zahrady.
Ubohá Alenka! Jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a okem šmírovat, co se děje v zahradě. Ale dostat se tam, bylo mnohem více nepravděpodobné, než dříve, a tak se posadila a začala znovu plakat.
„Měla by ses stydět“, řekla si Alenka. „Taková velká holka“, (něco takového si skutečně mohla říci), „takhle pořád fňukat! Přestaň už, hned! Říkám!“ I tak pokračovala a plakala dál, dokud se kolem ní nevytvořilo slzové jezero. To bylo asi 4 palce hluboké a dosahovalo do půlky výšky síně.“
Radka Krzáková
OdpovědětVymazatKapitola II: Jezero slz
„Zvlášťňoučtější a zvlášťňoučtější!“ zvolala Alenka (byla tak moc překvapená, že na chvilku zapomněla, jak správně mluvit). „ Vysouvám se teď jako ten největší dalekohled, jaký svět kdy viděl! Sbohem, nohy!“ (Když se podívala dolu ke svým nohám, zdály se být skoro v nedohlednu, tak moc se jí vzdalovaly). „ Ach, mé ubohé malé nožky. Tak si říkám, kdo vám teď, mé milované, bude navlékat botičky a punčošky? Jsem si jista, že já toho nebudu schopna! Budu od vás tak daleko, že už se o vás nebudu moci starat: budete se muset o sebe postarat samy – ale musím být na ně hodná“, pomyslela si Alenka, „ Jinak by taky nemusely chtít jít tam, kam chci já! Už to mám! Každé Vánoce jim dám nový pár bot.“
A tak si začala plánovat, jak to všechno provede. „Budu je muset nechat posílat poštou“, přemýšlela: „To bude legrační, posílat dárky vlastním nohám! A jak podivná bude adresa!
Vážená Alenčina Pravá noha
Předložka před krbem
Blízko mřížky
(S láskou Alenka)
„Jémináčku, co to plácám za nesmysly!“
Právě v tu chvíli narazila Alenčina hlava na strop síně: teď už měřila víc než devět stop. Popadla rychle zlatý klíček a pospíchala s ním ke dveřím do zahrady.
Ubohá Alenka! To jediné, co mohla udělat, bylo si lehnout na jeden bok a podívat se jedním okem do zahrady: ale dostat se skrze dveře bylo teď mnohem beznadějnější než předtím. A tak se posadila a začala znovu plakat. „ Měla by ses stydět,“ řekla si Alenka, „ taková velká holka,“ (a teď to mohla skutečně říct), „ a takhle brečet! Nařizuju ti, okamžitě toho nechat!“ Ale stejně plakala dál a ronila galony slz, dokud se kolem ní nevytvořilo jezírko čtyři palce hluboké a dosahující až do půlky síně.
Radka Krzáková - oprava
OdpovědětVymazatKapitola II: Jezero slz
„Zvlášťňoučtější a zvlášťňoučtější!“ zvolala Alenka (byla tak moc překvapená, že na chvilku zapomněla, jak správně mluvit). „ Vysouvám se teď jako ten největší dalekohled, jaký svět kdy viděl! Sbohem, nohy!“ (Když se podívala dolu ke svým nohám, zdály se být skoro v nedohlednu, tak moc se jí vzdalovaly). „ Ach, mé ubohé malé nožky. Tak si říkám, kdo vám teď, mé milované, bude navlékat botičky a punčošky? Jsem si jista, že já toho nebudu schopna! Budu od vás tak daleko, že už se o vás nebudu moci starat: budete se muset o sebe postarat samy – ale musím být na ně hodná“, pomyslela si Alenka, „ Jinak by taky nemusely chtít jít tam, kam chci já! Už to mám! Každé Vánoce jim dám nový pár bot.“
A tak si začala plánovat, jak to všechno provede. „Budu je muset nechat posílat poštou“, přemýšlela: „To bude legrační, posílat dárky vlastním nohám! A jak podivná bude adresa!
Vážená Alenčina Pravá noha
Předložka před krbem
Blízko mřížky
(S láskou Alenka)
Jémináčku, co to plácám za nesmysly!“
Právě v tu chvíli narazila Alenčina hlava na strop síně: teď už měřila víc než devět stop. Popadla rychle zlatý klíček a pospíchala s ním ke dveřím do zahrady.
Ubohá Alenka! To jediné, co mohla udělat, bylo si lehnout na jeden bok a podívat se jedním okem do zahrady: ale dostat se skrze dveře bylo teď mnohem beznadějnější než předtím. A tak se posadila a začala znovu plakat. „ Měla by ses stydět,“ řekla si Alenka, „ taková velká holka,“ (a teď to mohla skutečně říct), „ a takhle brečet! Nařizuju ti, okamžitě toho nechat!“ Ale stejně plakala dál a ronila galony slz, dokud se kolem ní nevytvořilo jezírko čtyři palce hluboké a dosahující až do půlky síně.
Zdeněk Barcaj
OdpovědětVymazatDruhá kapitola - Jezero slz
„Divnoucnější a divnoucnější!“ vykřikla Alenka (byla tak překvapena, že na okamžik zapomněla spořádaně mluvit). „Teď se vyouvám do výšky, jako ten největší teleskop, který kdy byl! Sbohem, nohy!“ (Když se totiž podívala dolů na své nohy, už je skoro nebylo vidět, tak moc se vzdalovaly). „Ó mé ubohé nožky. To by mě zajímalo, kdo vám teď bude nazouvat boty a natahovat punčošky, drahoušci. Jsem si jistá, že já už toho nebudu schopná! Budu od vás příliš daleko na to, abych se o vás mohla starat; budete to muset zvládnout jak nejlépe dokážete – musím k nim být milá“ pomyslela si Alenka, „jinak nebudou chodit tam, kam já budu chtít! Počkejme: každé Vánoce jim dám nový pár bot.“ A hned začala přemýšlet, jak by to mohla zařídit. „Budu je muset posílat poštou“ pomyslela si, „ jak legračně to asi bude vypadat posílat nohám dárky! A jak divná bude adresa!
Velevážená
Alenčina pravá noha
Rohožka před krbem
poblíž krbové mřížky
(s láskou Alenka)
Božínku, co to mluvím za nesmysly!“
Právě v tu chvíli narazila hlavou do stropu síně. Vskutku byla teď už skoro 9 stop vysoká, vzala malý zlatý klíček a pospíchala ke dveřím od zahrady. Ubohá Alenka! Jediné, co mohla udělat bylo lehnout si na bok a koukat se do zahrady jedním okem; ale dostat se skrz dvířka bylo beznadějnější než kdy dřív; posadila se a začala znovu plakat.
„Měla by ses stydět,“ řekla Alenka, „taková veliká holka,“ (teď to opravdu mohla říci). „a takhle brečíš! Hned přestaň povídám!“ Ale pláč neustával, ronila litry slz, dokud se kolem ní nevytvořilo obrovské asi čtyři palce hluboké jezero sahající málem až do poloviny síně.
Kapitola II – Jezero slz
OdpovědětVymazat„Zvláštnoucnější a zvláštnoucnější!“ vykřikla Alenka (byla tak překvapená, že na chvilku zapomněla, jak správně mluvit). „Teď se vytahuji jako ten největší teleskop! Sbohem, nohy!“ (Protože když se podívala na své nohy, byly téměř mimo dohled, až tak se vzdalovaly)
„Ach, mé ubohé nožky. Kdo vás teď bude obouvat a natahovat vám punčošky, drahoušci? Já to jistě nezvládnu! Budu od vás moc vzdálená, abych o vás mohla starat: budete to muset zvládnout samy – ale musím na ně být hodná,“ pomyslela si Alenka „nebo možná nebudou chtít jít tam, kam budu chtít jít já! Počkejte. Každé Vánoce jim dám nové boty.“
A začala plánovat, jak to udělá. „Budu je muset nechat poslat.“ pomyslela si: „a jak legračně to bude vypadat – posílat dárky vlastním nohám! A jak podivně bude vypadat ta adresa!
Velevážená
Alenčina pravá noha
Koberec před krbem,
blíže k mřížce
(s láskou Alenka)
Ach, jaké nesmysly to povídám!“
A právě v tu chvíli hlavou udeřila o střechu síně: byla už téměř 3 metry vysoká. Ihned popadla malý zlatý klíček a spěchala k zahradním dvířkům.
Ubohá Alenka! Jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a podívat se do zahrady jedním okem. Dostat se do zahrady bylo ještě beznadějnější než kdy jindy. Sedla si a začala znovu plakat.
„Měla by ses stydět.“ řekla si Alenka, „taková velká holka“ (to teď opravdu mohla říct). „a začne takhle brečet! Přestaň ti říkám!“ Ale začala znovu plakat, ronila litry slz, dokud kolem ní nebyla asi deset centimetrů hluboká louže, která sahala téměř do poloviny síně.
Kristýna Španbauerová
OdpovědětVymazat"Padivnější a padivnější!" vykřikla Alenka (byla tak překvapená,že v tu chvíli zapomněla, jak mluvit správně). Vytahuji se jako nejdelší teleskop co kdy byl!Nashledanou nohy mé!" ( když se podívala dolů na své nohy, zdáli se být téměř z dohledu, tak moc se vzdalovali )." Oh. moje chudinky malé nožky. Zajímalo by mě, kdo ti teď bude obouvat boty a punčochy, má drahá ? Jsem si jistá, že už toho nadále nebudu schopna! Budu příliš moc daleko na to abych se s vámi mohla trápit: Budete si muset poradit sami nejlépe jak budete moci - ale musím k nim být laskavá”, myslela si Alenka, "možná nepůjdou cestou kterou budu chtít jít já!Uvidíme! Ke každým vánocům jim dám nové boty.''
A šla si naplánovat jak si to zařídí. "Přeci musí poslouchat svého pána.”pomyslela si: "a jak to bude legrační, posílat dárkysvým vlastním nohám! A jak zvláštně bude vypadat adresa!
Vážená Alenčina pravá noha
Blízko krbu
(s láskou Alenka).
“Oh božínku, co to plácám za nesmysli!”
V tu chvíli se ji dotkla hlava stropu hali: Vlastně v tu chvíli byla o moc větší než 9 stop, a najednou sebrala zlatý klíček a spěchala ke dveřím na zahradu. Chudák Alenka. Udělala tak moc kolik dokázala. Lehla si na bok, aby se mohla podívat skrz alespoň jedním okem: Ale dostat se skrz bylo težší než kdy před tím: sedla si a začala zase plakat. “ Měla by ses stydět.” Řekla si Alenka “tak velká holka jako ty”,(mohla take říci). “Takhle tady brečet! Hned přestaň. Povídám.” Ale bylo to úplně stejné, prolévajíc galony slz, dokud okolo sebe nevyplakala velký bazén. Skoro čtyři palce hluboký dosahující skoro do půlky haly.
Kapitola II: Moře slz
OdpovědětVymazat"Předivnější a předivnější!" křičela Alenka (byla tak moc překvapená, že skoro zapomněla správně mluvit). „ Vytahuji se teď jako ten největší teleskop! Sbohem nožky!“ (když se podívala na své nohy, zdálo se, že už skoro nejsou na dosah, byly tak hodně daleko). „ Ach, chudinky moje malé nožičky. Zajímalo by mě, kdo na vás bude navlékat punčošky a botičky? Vsadím se, že já sama to nezvládnu! Budu od vás tak hrozně moc daleko, že se o vás nebudu moci dále starat: budete to muset zvládnout, jak nejlépe umíte – ale musím na ně být hodná“, pomyslela si Alenka, „nebo by nemusely jít tam, kam budu chtít jít já! Už vím. Ke každým Vánocům jim koupím nové boty.“
A začala vymýšlet, jak to provede. „Budou mi je muset poslat poštou.“ Přemýšlela: „jak legrační to bude, posílat dárky svým vlastním nožkám! A jak divně bude vypadat adresa!
Alenčina pravá nožka
Kobereček
Poblíž krbu
(s láskou Alenka).
Božínku, co to plácám!“
A v té chvíli narazila hlavou do stropu síně: Ve skutečnosti už teď měla víc než 2 a půl metru, honem sáhla po malém zlatém klíčku a utíkala ke dveřím do zahrady.
Chudinka Alenka! Jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a nahlédnout do zahrady jedním okem: ale dostat se za dveře bylo beznadějnější než kdy dřív: posadila se a začala znovu plakat.
„Měla by ses za sebe stydět.*“ řekla si Alenka, „taková velká holka“, (což opravdu mohla říct), „*takového pláče! Přestaň, říkám ti, přestaň!*“ Ale nic se nezměnilo, dál usedavě plakala, dokud kolem ní nebyla asi 10 centimetrů hluboká kaluž, která sahala skoro až do poloviny síně.
Kapitola II: Moře slz
OdpovědětVymazat"Divnitější a divnitější!" zvolala Alenka (byla natolik zaskočená, až ji z hlavy vypadla správná mluva). "Vytahuji se jako dalekohled nejdelší na širém světě! Sbohem, nožky moje!" (protože při pohledu na své nohy se zdály příliš daleko.) "Ach mé nožky ubohé. Kdo vás bude obouvat a dámské punčošky na vás nasoukat? Jsem si jistá, že já moci nebudu! Budu příliš daleko na to, abych se s vámi otravovala. Musíte se nějak postarat sami - ale musím k nim být milá," pomyslela si Alenka,
"ještě by pak kráčeli na místa mnou nechtěná! Podívejme. Každé Vánoce bych jim mohla dát nový pár bot."
A začala přemýšlet nad tím, jak by to dělala. "Budu je muset posílat." Pomyslela si: "jak zábavně to zní, posílat dárky své vlastní noze! A jak zvláštně bude vypadat adresa!
Vážená Alenčina pravá noha
Koberec
poblíž krbu
(s láskou Alenka)
Proboha, co to povídám za nesmysly!"
A zrovna v onu chvíli její hlava narazila do stropu místnosti. V tu chvíli vlastně byla devět stop vysoká a to vzala malý zlatý klíč a pospíchala ke dveřím do zahrady.
Ubohá Alenka! Více udělat nemohla. Ležela bokem na zemi, aby mohla jedním okem koukat do zahrady. Ale cesta do ní vypadala beznadějněji než kdy předtím. Sedla si a začala plakat.
"Měla by ses za sebe stydět," řekla Alenka. "Velká holka jako ty," (mohla říct) "a takhle pláče! Ihned přestaň. Slyšela si?" Ale pláč pokračoval, ronila galony slz, dokud neseděla v moři slz: byl čtyři palce hluboký a dosahoval do půlky místnosti.
Vlaďka Matisová - OPRAVA
OdpovědětVymazatKapitola II – Jezero slz
„Podivoucnější a podivoucnější!“ zvolala Alenka (byla tak překvapena, že na chvíli zapomněla, jak správně mluvit.). Teď se vysouvám, jako ten největší dalekohled, který kdy byl. Sbohem, nožky!“ (Když se totiž podívala dolů na své nohy, skoro je neviděla, vzdalovaly se víc a víc). „Ach, moje ubohé nožičky. Kdo vás teď bude obouvat a oblékat vám punčochy, moje milé?“ Jsem si jista, že já toho nebudu schopna! Budu od vás moc daleko, než abych se o vás mohla starat, takže si to budete muset zařídit samy – ale musím na ně být milá,“ říkala si Alenka, „nebo nebudou chodit tam, kam bych chtěla! Tak se na to podíváme. Budu jim dávat každé Vánoce nový pár botiček.“ A začala přemýšlet nad tím, jak by to udělala. „Budu je muset nechat posílat.“ Pomyslela si: „a jak zvláštně by to vypadalo, posílat dárky jedné z mých nožek! A jaká podivná to bude adresa!
Velectěná
Alenčina pravá noha
Rohožka před krbem
Poblíž mřížky u krbu
(s láskou Alenka)
Ach bože, co to povídám za hlouposti!“
V tom její hlava narazila na strop síně: skutečně už teď byla více jak devět stop vysoká. Vzala zlatý klíček a spěchala ke dveřím od zahrady.
Ubohá Alenka! Jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a podívat se do zahrady jedním okem: ale projít dveřmi bylo beznadějnější než kdy dříve. Sedla si a začala znovu plakat.
„Měla by ses stydět,“ řekla Alenka, „ taková velká holka jako ty,“ (to teď mohla skutečně říci), „a takhle brečet! Okamžitě přestaň!“ Přesto dále pokračovala v prolévání litrů a litrů slz, dokud se kolem ní nevytvořila velká louže, která byla asi čtyři palce hluboká a sahala až do poloviny síně.
Hlavnička Petr
OdpovědětVymazatKapitola II Jezero slz
„Zvlášňáčtější a zvláštňáčtější“ vykřikla Alenka (byla tak překvapená, že pro tuto chvíli zapomněla, jak spisovně mluvit.); „Nyní se vysouvám jako největší dalekohled, který kdy byl. Sbohem nožky!“ (Když shlédla na své nožky, vypadalo to, jako kdyby byly tuze daleko.) „Ach, mé nožičky. Kdo vám jen bude nazouvat ponožky a botičky? Jsem si jistá, že já už ne. Budu příliš daleko, než abych se tím zabývala; nyní si musíte poradit samy – ale musim být na ně milá.“ pomyslela si Alenka. „Asi by pak nechodily tam, kam já bych chtěla. Co s tím. Každé Vánoce jim dám jeden nový pár botek.“ A začala plánovat, jak by to mohla udělat. „Budu je muset poslat,“ pomyslela si. „Jak legračně to bude vypadat, až budu posílat dárky jedné své noze! A jak zvláštně bude vypadat adresa!
Převelectěná
Alenčina pravá noha
Rohožka
Blízko stolu
(S láskou Alenka)
Bože, co to říkám za hlouposti.“
A právě v tu chvíli se bouchla hlavou o strop chodby, měřila teď totiž už něco přes devět stop. Vzala malý zlatý klíček a pospíchala ke dveřím do zahrady. Ubohá Alenka. Jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a dívat se jedním okem do zahrady. Ale dostat se ven bylo marnějí než kdy jindy. Posadila se a začala znovu plakat. „Měla by ses sama před sebou stydět. Tak velká holka,“ (což nyni vskutku byla pravda) „a takhle tu brečíš.“ „Nařizuji ti: Prestaň!“ Ale nic se nezměnilo a ona dále plakala obří slzy, dokud se kolem ní neutvořila louže slz asi čtyři palce hluboká a sahající do poloviny místnosti.
Španbauerová - OPRAVA
OdpovědětVymazat"Padivnější a padivnější!" vykřikla Alenka (byla tak překvapená, že v tu chvíli zapomněla, jak mluvit správně). Vytahuji se jako nejdelší teleskop, co kdy byl! Nashledanou nohy mé!" ( když se podívala dolů na své nohy, zdáli se být téměř z dohledu, tak moc se vzdalovaly ). "Oh. moje chudinky malé nožky. Zajímalo by mě, kdo ti teď bude obouvat boty a punčochy, má drahá? Jsem si jistá, že už toho nadále nebudu schopna! Budu příliš moc daleko na to abych se s vámi mohla trápit: budete si muset poradit sami nejlépe jak budete moci - ale musím k nim být laskavá”, myslela si Alenka, "možná nepůjdou cestou kterou budu chtít jít! Uvidíme! Ke každým vánocům jim dám nové boty.''
A začala si plánovat jak si to zařídí. "Budu je muset poslat.” pomyslela si: "a jak to bude legrační, posílat dárky svým vlastním nohám! A jak zvláštně bude vypadat adresa!
Vážená Alenčina pravá noha
Blízko krbu
(s láskou Alenka).
Oh božínku, co to plácám za nesmysly!”
V tu chvíli se ji dotkla hlava stropu místnosti: Vlastně v tu chvíli byla o moc větší než 9 stop, a to sebrala zlatý klíček a spěchala ke dveřím na zahradu. Chudák Alenka. Víc udělat nemohla. Lehla si na bok, aby se mohla podívat alespoň jedním okem: Ale dostat se tam bylo težší než kdy před tím: sedla si a začala zase plakat. “ Měla by ses stydět.” řekla si Alenka “tak velká holka jako ty”,(mohla také říci). “Takhle tady brečet! Hned přestaň. Povídám.” Ale bylo to úplně stejné, ronila galony slz, dokud okolo sebe nevyplakala velký bazén. Skoro čtyři palce hluboký dosahující skoro do půlky haly.
Jan Čermák - Oprava
OdpovědětVymazatKapitola II - Jezero slz
„Podivodnější a podivodnější!“ vykřikla Alenka (byla natolik překvapena, že na chvíli zapomněla správně mluvit). „Teď se vytahuji jako největší dalekohled, který kdy byl spatřen. Sbohem, nohy!“ (vždyť když se podívala dolů na svoje nohy, zdály se být skoro celé mimo dohled, jak se jí vzdalovaly). „Ó mé ubohé nožky. Zajímalo by mne, kdo vám teď bude navlékat punčochy a nazouvat boty, drahouškové? Jsem si jistá, že já už to nezvládnu. Budu od vás příliš daleko, abych se o vás mohla starat; musíte se snažit, jak nejlépe umíte – ale musím k nim být milá,“ pomyslela si Alenka, „nebo se nevydají cestou, jakou bych chtěla já. Počkejte. Každý rok jim dám k Vánocům pár nových bot.“ A začala si plánovat, jak to všechno zvládne. „Budu je muset nechat poslat poštou,“ řekla si; „ Jak směšně to bude vypadat – posílat dárky svým vlastním nohám! A jaká by to byla podivná adresa!
Věhlasná
Alenčina Pravá Noha,
Rohožka,
poblíž krbu
(S láskou Alenka).
„Jemine, jaké nesmysly to říkám!“
V tu chvíli narazila hlavou do stropu sálu: ve skutečnosti byla víc jak devět stop vysoká. Náhle vzala malý zlatý klíč a spěchala ke dveřím do zahrady.
Chudák Alenka! Jediné, co mohla udělat, bylo lehnout si na bok a dívat se jedním okem do zahrady; ale dostat se do ní bylo ještě beznadějnější než kdykoli jindy, a tak si Alenka sedla a začala znovu plakat.
„Měla by ses za sebe stydět,“ pravila, „taková velká holka jako ty,“ (což mohla vskutku říci) „a takhle brečet! Nařizuji ti, přestaň s tím!“ Ale plakala dále, roníc moře slz, až do té doby než byla kolem ní velká tůň, okolo čtyř palců hluboká, dosahujíc polovinu celého sálu.