1. Někdy je to těžší, než překládat román... proč asi?
2. V capse najdete dvě povídky Raye Bradburyho - The reincarnate a Murder. Vyberte si namátkou jednu z nich a zkuste přeložit pár vět ze začátku. Jaké problémy musíte řešit?
3. Vyhledejte v povídkách výrazy, v nichž bude třeba pečlivě volit z thesauru slovní zásoby.
...a jeden zajimavy odkaz!
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Chybějící kontext, hlubší znalost postav na základě psychologického vývoje, těžší se s postavou vžít.
OdpovědětVymazatNaopak pokud je povídka tak strhující, že překladatele strhne, chybí pokračování. :)
Zdá se mi, že tam chybí nějaký obecný úvod do děje. Do povídky jsme hned vrženi a ani nevíme, kde se nacházíme či o co vlastně jde. (Matisová)
OdpovědětVymazatPovídka je oproti románu krátká a proto musí být zajímavá i na těch například třech stránkách, musí mít určité vyvrcholení a spád. Je tu také menší setkání s charakterem osobností, takže pro překladatele je těžší psát stylem podle charakteru, o kterém vlastně neví nic, než naopak v románu, kde jsou většinou dlouhé popisy postav.
OdpovědětVymazatGabriela Procházková
OdpovědětVymazatPřekládání je těžší, protože nemáme dost prostoru na sžití se s autorovým stylem jako třeba u románu.
Petr Hlavnicka
OdpovědětVymazatV povidce mame mensi prostor pro rozvijeni postav. Nemuzeme plne rozvinout jeji psychiku nebo nutkani neco udelat. Spoustu veci muzeme, a velmi casto i musime, nechat otevrenych - at si ctenar domysli, ci si utvari vlastni predstavu. Zaroven v povidce je rychlejsi spad deje. Prave tento rychly spad by mel, podle meho, vyustit v nejaky prekvapivy konec. Navodit ctenare tam, kam ja chci, ale konec udelat uplne jiny, nez si ctenar ve vlastni fantazii predstavuje jiz od zacatku dila.
Zaroven v povidce muzeme svuj projev odlehcit. Roman je v me predstave neco vzneseneho, upjateho. Za to v povidce si muzeme vymyslet vlastni slova, hrat si s jazykem.
VymazatV povídce jsme omezeni místem, je tedy nutné vystihnout to nejdůležitější kdežto v románu se dají "plácat játra" na stovkách stránek.
OdpovědětVymazatMéně prostoru, méně informací. Je třeba hovořit i mezi řádky.
OdpovědětVymazatPovídka je krátká, tudíž je problém napsat ji v nějakém konkrétním stylu. Proniknout do jejího světa je náročné, protože o něm vetšinou nemáme dostatek informací.
OdpovědětVymazatAndreas Fajman
V povídce jsme rovnou vrženi do děje, zatímco v románu se většinou postupně seznamujeme s prostředím, dějem, i jednotlivými postavami a je potom, podle mého názoru jednodušší, text překládat.
OdpovědětVymazatPovídka je kratší, autor se v ní tolik nezabývá zdlouhavějším popisem postav a prostředí, nemáme tak velkou možnost na to, abychom se mohli sžít s vyjadřovacím stylem autora.
OdpovědětVymazatPovídka může mít nějaké hlubší "poslání/význam", než se na první pohled (přečtení) zdá. Překladatel by měl být schopen ho odhalit a správně předložit čtenáři.
OdpovědětVymazatsqueezed his eyes deliciously shut
OdpovědětVymazateyes deliciously shut
OdpovědětVymazatHe chuckled and squeezed his eyes deliciously shut.
OdpovědětVymazatcomfortably fleshy lips
OdpovědětVymazatsniffing the air
...a lady with withered hands who gave you a withered lecture on trampling her petunias. Now she is completely withered ...
OdpovědětVymazatthrough bumpy adolescence to whitening senility.
OdpovědětVymazatParalelismus a opakování - zvyšují napětí
OdpovědětVymazatYou feel something is left undone. Some flower yet unseen, some place you must see, some lake waiting for you to swim, some wine unsipped. You are going somewhere, to finish whatever is still undone.
Černá Lucie - Novotná Aneta (1)
OdpovědětVymazat"Jsou lidé, kteří by nikdy nespáchali vraždu." řekl pan Bentley.
"Kdo například?" zeptal se pan Hill.
"Já, kupříkladu, a mnoho dalších jako já." odpověděl Bentley.
"Nesmysl!" vykřikl Hill.
"Nesmysl?"
"Slyšel jste co jsem řekl. Každý je schopen zavraždit. Dokonce i vy."
"Nemám žádný důvod, jsem se vším spokojený, má manželka je velmi hodná žena, mám dostatek peněz, dobrou práci, tak proč bych měl spáchat vraždu?" otázal se Bentley.
"Dokázal bych vás přimět ke spáchání vraždy." odpověděl Hill.
"To byste nedokázal."
"Ale dokázal." Hill se zadíval na malé město v žáru léta a přitom se zapřemýšlel.
"Nemohl byste přeci udělat vraha z někoho, kdo by nikdy nezabil."
"Ale mohl."
"Ne, nemohl!"
"O kolik byste se rád vsadil?"
"Nikdy jsem se s nikým nevsázel. Nevěřím v to. "
"Ale vždyť nejde o peníze," řekl Hill. "Jeden dolar. Dolar ku deseticentu. Býval byste vsadil deseticent, že? Radši byste se zachoval jako skot a tím ještě ukázal, jak málo věříte ve své zásady. Není důkaz toho, že nejste vrah, mnohem dražší než deseticent?"
"Vy vtipkujete."
"Oba vtipkujeme a zároveň jsme oba vážní. Jediné, co se snažím dokázat je to, že se vůbec nelišíte od ostatních. Máte slabé místo, které kdybych našel, pak byste byl schopen spáchat vraždu."
Bentley se pousmál a odřízl doutník na jeho konci, zakroutil s ním a vložil ho do svých, ne vždy vhodně se vyjadřujících, úst. Poté se usadil zpět do houpacího křesla a začal hledat v otevřené kapse svého oděvu. Našel deseticent a položil jej na sloup před ním. "Dobře," řekl a stále ještě přemýšlel, nakonec vytáhl další deseticent. "Tady je dvacet centů na důkaz, že nejsem vrah. A jak mi dokážete teď, že jsem?" Pousmál se a samou radostí přivřel víčka. "Vypadá to, že tu budu sedět ještě pár desítek let."
"Samozřejmě musím podotknout, že bude stanoven časový limit."
"Opravdu?" Bentley se začal smát hlasitěji.
"Ano. Jeden měsíc a je z vás vrah."
"Za jeden měsíc od teď? Panečku!" Zasmál se, protože ta myšlenka byla naprosto směšná. Začal se uklidňovat, ale stále mu to přišlo směšné. "Takže dnes je 1. srpna, že? To znamená, že 1. září mi budete dlužit dolar."
„Ne, vy mně dvacet centů.“
"Jste velmi paličatý, že? "
"Ani nevíte jak."
Byl krásný večer, léto bylo skoro u konce, foukal pravý letní vánek, kolem poletovali komáři, planuly dva doutníky a bylo slyšet jen to, jak paní Bentleyová rachotila s nádobím, když ho pokládala do mýdlové vody ve vzdálené kuchyni. Po ulici procházeli lidé pokyvující hlavou, mířící na jejich verandy.
"Tohle je jedna z těch nejbláhovějších konverzací, co jsem kdy ve svém životě vedl. " řekl Bentley, spokojeně se nadechoval vzduchu čerstvě posekané trávy. "Bavili jsme se o vraždě deset minut, dostali jsme se mimo jiné až k tomu, jestli jsme schopni zabít, a dokonce jsme se i vsadili."
"Ano." řekl Hill.
Bentley se zadíval na svého strávníka. Hill byl asi 55letý, přestože vypadal poněkud starší, měl chladné modré oči, obličej zbarvený došediva a vrásky, kvůli kterým připomínal meruňku, co se na sluníčku scvrkla. Byl pečlivě oholený dohola, jako Ceasar a měl velmi intenzivní styl mluvení, svíral židli, svíral ruku toho, s kým právě mluvil, svíral dokonce i své vlastní ruce, jen aby přesvědčil sebe i toho druhého v pravdu jeho výpovědi. Měli spolu spoustu takových rozmluv za poslední tři měsíce, od doby, co se Hill přestěhoval do jejich zadní ložnice.
Černá Lucie - Novotná Aneta (2)
OdpovědětVymazatMluvili spolu o nesčetných tématech - o kobylkách v létě, sněhu v dubnu, sezonním oteplování a ochlazování, o výletech na vzdálená místa, ale také vedli naprosto běžné rozhovory za společnosti vůně doutníků, spokojenosti z večeře, a tak měl Bentley pocit, jako by s tímto cizincem vyrůstal, jako by ho znal od doby, co byl malé ukřičené dítě, skrz jeho nelehké dospívání, až po první známky šedých vlasů. Tato diskuse byla jejich první naprostou neshodou. Ta báječná věc na jejich přátelství byla, že vždy dokázali vyloučit jakékoli hašteření nebo nějaké vedlejší neshody a že následovali přímou cestu Pravdy, nebo spíše to, co oba pokládali za pravdu. I když, pomyslel teď Bentley s doutníkem v jeho ruce, pravda byla spíše to, co si myslel on sám, a co Hill, z jeho poslušnosti nebo možná plánu, se rozhodl také považovat za pravdu.
"Nejsnadněji vydělané peníze." řekl Bentley.
"Počkejte a uvidíte. Mějte při sobě ty dva deseticenty. Mohl byste je brzy potřebovat."
Bentley si dal peníze do jeho kapsičky naprosto klidným pohybem. Možná ta změna ve směru větru na okamžik změnila povahu jeho myšlenek. Na moment totiž jeho mysl vyvolala otázku: "No, dokázal bys přece jen zabít, nebo ne?"
"Ruku na to." řekl Hill.
Pevně uchopil Hillovu chladnou ruku.
"Je to sázka."
"Dobře, ty tlustej flákači, dobrou noc." řekl Hill a vstal.
"Cože?" vykřikl Bentley, překvapený, avšak ne zcela uražený, jelikož nemohl uvěřit, že ho slyšel použít taková slova.
"Dobrou noc, flákači," řekl Hill, který se na něj klidně díval. Jeho ruce byly zaneprázdněné zapínáním knoflíků na jeho letní košili. Maso jeho hubeného břicha bylo odhalené. Byla na něm stará jizva. Vypadala jako by kulka prošla přímo skrz.
"Víte," řekl Hill, když uviděl doširoka otevřené oči kyprého muže v houpacím křesle, "už jsem se jednou o tohle vsadil."
Přední dveře se zlehka zavřely. Hill odešel.
V Hillově pokoji svítilo světlo ještě deset minut po jedné. Bentley stále ještě seděl ve tmě, protože nemohl usnout, avšak najednou se zvedl a potichu odešel do předsíně a díval se na Hilla. Dveře do Hillova pokoje byly otevřené a on tam stál před zrcadlem, dotýkal a poklepával na své tělo, chvíli tady, chvíli jinde.
A vypadal jako by sám sobě říkal: "Podívěj se na mě! Podívej, tady, Bentley a tady!"
Bentley se podíval.
Na jeho hrudníku a břiše byly tři oblé jizvy. Dlouhá šikmá jizva vedla přes jeho srdce, jedna byla na jeho krku. A na jeho zádech to vypadalo, jako by je nějaký drak rozzuřeně přejel svými drápy, tolik tam bylo hrozivých rýh.
Bently tam stál s pusou otevřenou a roztaženýma rukama.
"Pojďte dál." řekl Hill
Bentley se nemohl pohnout.
"Jste dlouho vzhůru."
"Jen si sám sebe prohlížím. Marnost. Marnost"
"Tyhle jizvy. Všechny tyhle jizvy."
"Je jich pár, no ne?"
"Tolik. Můj Bože, nikdy jsem jizvy, jako jsou tyhle, neviděl. Kde se vám tohle stalo?"
Hill pokračoval v upravování, ohmatávání a uhlazování sám sebe, svlečený do půl těla. "No, teď byste mohl hádat." Mrkl a přátelsky se usmál.
„Jak jste k nim přišel?!“
„Vzbudíte vaši ženu.“
„Řekněte mi to!“
„Použij představivost, chlape.“
Vydechl a nadechl se a vydechl znovu.
„Co pro vás mohu udělat, pane Bentley?“
„Přišel jsem – „
„Mluvte.“
„Chtěl bych, abyste se vystěhoval.“
„Ale no tak, Bentley.“
„Budeme tento pokoj potřebovat.“
„Vážně?“
„Má tchýně nás přijede navštívit.“
„To je lež.“
Bentley přikývl. „Ano, lžu.“
„Proč to neřeknete? Chcete, abych odešel, tečka.“
„Ano, je to tak.“
„Protože ze mě máte strach.“
„Ne, nebojím se.“
„A když vám řeknu, že neodejdu?“
„Ne to byste neudělal.“
„Ale ano udělal.“
„Ne, ne.“
„Co bude k snídani, znova šunka a vajíčka?“ natáhl krk, aby si prohlédl tu malou jizvu.
„Prosím, řekněte, že odejdete.“ prosil pan Bentley.
„Ne.“ odpověděl pan Hill.
„Prosím.“
Černá Lucie - Novotná Aneta (3)
OdpovědětVymazat„Nemá smysl žadonit. Vypadáte tak hloupě.“
„Nuže, chcete-li zůstat, odvoláme tu sázku.“
„Proč bychom ji odvolávali?“
„Proto.“
„Máte ze sebe strach?“
„Ne, nemám!“
„Ššš.“ ukázal na stěnu. „Vaše žena.“
„Odvolejme tu sázku. Tady. Tady jsou mé peníze. Vyhráváte!“ horečně hrábl do kapsy a vytáhl dva deseticenty. S rachotem je odhodil na stolek. „Vezměte si je! Vyhráváte! Jsem schopen spáchat vraždu, jsem, přiznávám.“
Pan Hill chvílí počkal a bez toho, aby se na mince podíval, natáhl ruku, zašmátral prsty, našel je, zvedl, cinkl s nimi a podal mu je. „Tady.“
„Nechci je zpátky!“ Bentley ustoupil ke dveřím.
„Vezměte si je.“
„Vyhráváte!“
„Sázka je sázka. Tohle nic nedokazuje.“
Otočil se, došel k Bentleymu, upustil mince do jeho náprsní kapsy a poplácal je. Bentley ucouvl o další dva kroky směrem do haly. „Nesázím se jen tak naprázdno.“ řekl Hill. Bentley zíral na ty hrozné jizvy. „S kolika dalšími lidmi jste tuhle sázku uzavřel!“ vyhrkl. „S kolika?!“
Hill se zasmál. „Šunka a vajíčka, hm?“
„S kolika?! S kolika?!“
„Uvidíme se u snídaně.“ řekl Hill. Zavřel dveře. Pan Bentley tam stál a koukal na ně, viděl ty jizvy skrze dveře, jako by je dokázala jeho mysl spolu s očima zprůsvitnět. Jizvy od břitvy. Jizvy od nože. Visely tam ve skupinkách, jako suky ve starém dřevě. Světlo za dveřmi zhaslo.
Stál nad tělem a slyšel, jak se dům probouzí, spěch, nohy dole na schodech, výkřiky napůl neklidné, ale vzrušující. Zanedlouho ho obklopí lidé. Zanedlouho tu bude siréna a červené probleskující světlo, bouchnutí dveří u auta, zacvaknutí pout na masitých zápěstích, otázky, zírání do jeho bíle, zmatené tváře. Ale teď jen nervózně stál nad tělem. Pistol upadla do hluboké, vonící, noční trávy. Ovzduší bylo stále nabité elektrikou, ale bouře už míjela a on si znovu začal všímat všech věcí. Jeho pravá ruka tápala jako slepý krtek, nevědomě šmátrala a šmátrala v náprsní kapse, než našla, co hledala. Poté zavřela Hillovy upřené oči a na každé vrásčité, chladnoucí víčko položila nový, lesklý deseticent.
Dveře za ním se zabouchly. Hattie zaječela. Otočil se na ni se zvráceným úsměvem. „Právě jsem prohrál sázku,“ slyšel říkat sám sebe.
Špačková Pavla 01
OdpovědětVymazat„Jsou lidé, kteří by nikdy nezabili,“ řekl pan Bentley.
„Kupříkladu jako kdo?“ odvětil pan Hill.
„Tak třeba já a mnoho dalších jako já.“
„Ptákovina!“
„Ptákovina?“
„Slyšel jste dobře. Každý je schopen vraždy. I vy.“
„Nemám sebemenší důvod. Jsem spokojený se svým životem. Moje manželka je hodná a slušná žena, mám dost peněz, solidní práci, proč bych měl spáchat vraždu?“ oponoval pan Bentley.
„Můžu vás donutit.“ Nenechal se pan Hill.
„To nemůžete.“
„Ale můžu.“ Pan Hill se hloubavě rozhlédl po kvetoucím letním městečku.
„Nemůžete udělat vraha z někoho, kdo by neublížil mouše.“
„Ale jo, můžu.“
„Ne, nemůžete!“
„O kolik byste se chtěl vsadit?“
„V životě jsem se nevsadil. Nevěřím na to.“
„Ale no tak, vždyť nejde o peníze.“ Naléhal pan Hill. „Dolar. Dolar k deseťáku. Tak no tak, deseťák byste snad vsadil, ne? Musel byste být lakomější než Skot, abyste se nevsadil. Navíc byste mi akorát dokázal, jak málo jste o své pravdě přesvědčen. To vám ani ten deseťák nestojí za to, dokázat mi, že nejste vrah?“
„Děláte si srandu.“
„Oba si děláme srandu a taky to myslíme vážně. Já chci jen dokázat, že nejste jiný než ostatní, než kdokoliv jiný. Máte spínač, který se musí spustit. Každý ho má. Když ho najdu a spustím, zabijete.“
Pan Bentley se lehce pousmál a odřízl konec doutníku, poválel ho mezi jeho tlustými, ne vždy vhodně se vyjadřujícími rty, a svalil se zpět do svého houpacího křesla. Potom zašmátral v otevřené kapse své vesty, našel deseťák a položil ho na sloupek verandy před ním. „Tedy dobře“ řekl a přemýšlejíc vytáhl další deseťák. „Tady je dvacet centů, které říkají Nejsem vrah. Jak tedy dokážete, že jsem?“ zachechtal se a požitkářsky zavřel oči. „Času mám dost.“ „Tak samozřejmě stanovíme časový limit.“
„Stanovíme?“ Bentley se smál stále hlasitěji.
„Ano. Ode dneška za měsíc z vás bude vrah.“
„Ode dneška za měsíc? Teda, to chci vidět!“ A zachechtal se, protože ta myšlenka byla tak příšerně směšná. Když se pobavil dost, zvážněl. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi budete dlužit dolar.“
„Ne, vy budete dlužit dvacet centů mně.“
„Jste paličatý.“
„ Ani nevíte, jak moc.“
Byl pozdní letní večer, lehký vánek, žádní komáři, dva doutníky zářící do dálky a zvuky ozývající se ze vzdálené kuchyně, kde manželka pana Bentleyho drhla nádobí. Podél ulic městečka lidé vycházeli na verandy a pokývnutím hlavy se zdravili.
Pavla Špačková 02
OdpovědětVymazat„ Tohle je jedna z nejhloupějších konverzací , kterou jsem kdy vedl.“ Řekl nakonec pan Bentley a spokojeně vdechoval vůni čerstvě posekané trávy. “Nejdřív mluvíme deset minut o vraždě, poté přejdeme k tomu, zda-li je každý schopen zabít, a nakonec se ještě o to vsadíme.”
“No jo,“ odvětil pan Hill.
Pan Bentley si prohlížel svého ubytovaného. Panu Hillovi bylo okolo padesáti pěti, přestože vypadal o trochu starší. Mohly za to jeho studené modré oči, šedivá tvář a také vrásky, které mu propůjčovaly vzhled na slunci vysušené a scvrklé meruňky. Byl úplně plešatý, jako Caesar, vášnivě debatoval svírajíc židli, ruku toho, s kým právě mluvil, nebo dokonce i své vlastní ruce, proto aby přesvědčil sám sebe nebo vás o pravdě jeho výroků. Poslední tři měsíce, od doby, kdy se pan Hill přestěhoval do zadního pokoje, spolu mnohokrát debatovali. A byly to zajímavé rozhovory. Mluvili o bezpočtu věcí: o kobylkách na jaře, sněhu v dubnu, sezónním oteplování a ochlazování, výletech do dalekých míst... Obyčejné debaty vonící po tabáku, uspokojující jako celá večeře a navíc, byl tu také pocit pana Bentleyho, jako by s tímto cizincem vyrostl, jako by ho znal odjakživa. Od uřvaného dítěte přes nerozvážného puberťáka, až k přicházející senilitě. Tohle, když tak přemýšlel, bylo vlastně poprvé, kdy s něčím nesouhlasil. Překrásná věc na jejich přátelství byla ta, že úplně vynechali hašteření, banality, malichernosti a nepodstatné neshody a šli přímou cestou k Pravdě, nebo k tomu, o čem si mysleli, že je pravda. Nebo pravděpodobně, přemýšlel teď pan Bentley s doutníkem v ruce, co si myslel, že byla pravda a co pan Hill bez zdvořilosti nebo plánu, předstíral, že bere jako pravdu.
“Nejjednodušeji vydělané peníze,” promluvil pan Bentley.
“Počkejte a uvidíte. Noste tyhle deseťáky s sebou. Brzy je budete potřebovat.”
Pan Bentley věcně vložil mince do kapsy vesty. Pravděpodobně chvilková změna větru změnila i tón jeho myšlenek. Jeho mysl na okamžik říkala, tak můžeš zabít? Zabil bys?
“Plácnem si na to,” řekl pan Hill a pevně stiskl Bentleyho ruku.
“Je to sázka.”
“Tak fajn, platí, ty tlustej flákači, dobrou noc,” odvětil pan Hill a vstal.
“Co?” pípl pan Bentley vyplašeně, ne však ještě uraženě, protože nemohl uvěřit, že pan Hill skutečně použil tato strašná a urážlivá slova.
“Dobrou noc, flákači,” zopakoval s ledovým klidem pan Hill. Ruce měl zaměstnány zapínáním knoflíků jeho letní košile. Maso jeho hubeného břicha bylo odhaleno a s ním i stará jizva. Vypadalo to, jako když kulka čistě prošla skrz.
“Jak vidíte,” promluvil pan Hill, když viděl těkající oči tlustého muže v houpacím křesle, “ nevsázím se o to poprvé.”
Vchodové dveře se lehce a tiše zavřely. Pan Hill byl pryč.
V jeho pokoji se svítilo ještě deset minut po jedné. Pan Bentley seděl potmě na verandě a jelikož nemohl usnout, vstal konečně a tiše se přesunul přes halu, aby se podíval na Hilla . Dveře byly otevřené a Hill stál před zrcadlem. Poklepával se, štípal, osahával se jednou tady, podruhé jinde.
Vypadalo to, že si pro sebe říká: Podívej se na mne! Sem se podívej, Bentley, a sem taky!
Bentley se díval.
Na hrudi a břichu měl tři kruhové jizvy. Přes srdce se táhla dlouhá jizvy od nože a jednu malou měl na krku. A na zádech, jako by ho poranil drak svými pařáty při krvelačném pustošení, bylo mnoho hrozivě vypadajících brázd.
Pan Bentley stál s pusou dokořán a rukama svěšenýma.
“Pojďte dál,” promluvil pan Hill.
Bentley se ani nepohnul.
“Ještě nespíte? ”
“Jen se na sebe dívám. Ješitnost a marnivost.”
“Tyhle jizvy, všechny tyto jizvy...”
“Je jich jen pár, nebo ne?”
“Tak hodně. Pane Bože, nikdy jsem neviděl jizvy jako tyto. Jak jste k nim přišel?”
Hill pokračoval v hlazení a omakávání sám sebe svlečen do půlky těla. “No, myslím, že můžete hádat.” Usmál se a přátelsky zamrkal.
Veronika Kaslová 1.
OdpovědětVymazat„Jsou lidé, kteří by nebyli schopni spáchat vraždu,“ řekl Bentley.
„Kdo třeba?“ zeptal se Hill.
„Například já a spousta dalších lidí jako jsem já,“ řekl Bentley.
„Nesmysl!“
„Jaký nesmysl?“
„Slyšel jste dobře. Každý je schopný vraždy. Dokonce i vy.“
„Nemám k tomu vůbec žádný důvod, jsem totiž se vším spokojený. Mám hodnou ženu, dostatek peněz a dobrou práci, proč bych já někoho vraždil?“
„Já bych vás dokázal přimět k vraždě,“ řekl Hill.
„To byste nedokázal.“
„Ale ano.“ Hill se rohlédl po malém městě v žáru léta a zamyslel se.
„Přece nemůžete udělat vraha z někoho, kdo by nikdy nezabil.“
„Ale můžu.“
„Ne to nemůžete!“
„O kolik byste se vsadil?“
„V životě jsem se nevsadil. Nevěřím v to.“
„Ale no tak, gentlemanská sázka,“ naléhal pan Hill. „O dolar. Dolar k deseticentu. Přece byste vsadil deseticent, nebo ne? Musel byste být pořádný lakomec, abyste si nevsadil. A mimo to tak ukážete, že si za svým tvrzením stojíte. Nestojí vám snad ten desetník za to dokázat, že nejste vrah?”
„Vy snad vtipkujete.”
„My oba vtipkujeme a zároveň to myslíme vážně. Jen se snažím dokázat, že se nijak nelišíte od ostatních. Také v sobě máte spínač, který kdybych našel a zmáčkl, tak byste spáchal vraždu.“
Bentley se zasmál, odřízl konec doutníku, poválel ho v ústech a opřel se v křesle. Pak zašátral v kapse u saka, vytáhl deseticent a položil ho na sloupek před sebou. „Dobře tedy,“ řekl, zamyslel se, a nakonec před sebe položil ještě jeden deseticent. „Tady máte dvacet centů na to, že nejsem vrah. A jak teď dokážete, že jím jsem?“ zasmál se a spokojeně přivřel oči. „Chystám se tu sedět ještě dobrých pár let.“
„Samozřejmě si stanovíme časový limit.“
„Opravdu?“ Bentley se teď zasmál hlasitěji.
„No ano. Ode dneška přesně za měsíc z vás bude vrah.“
„Přesně za měsíc říkáte? Ha!“ Rozesmál se, protože mu ta představa přišla absurdní. Když se uklidnil, pokračoval: „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi dlužíte dolar.“
„Ne. To vy mi budete dlužit dvacet centů.“
„Vy jste teda tvrdohlavý.“
„Ani nevíte jak.“
Byl pozdní letní večer, foukal lehký vánek, žádní komáři, dva zapálené doutníky svítili do dálky a ze vzdálené kuchyně se ozývaly zvuky jak paní Bentleyová dávala talíře do dřezu. V městečku lidé vycházely v ulicích na verandy a zdravily se pokývnutím hlavy.
„Tohle byl jeden z nejbláznivějších rozhovorů, co jsem kdy vedl,“ řekl Bentley, nadechl se a spokojeně si vychutnával vůni čerstvě posečené trávy. „Chvíli si povídáme o vraždě, dostaneme se až k tomu, jestli jsme nebo nejsme schopní vraždy, a než jsem se nadál, máme tady sázku.“
„Ano,” přitakal Hill.
Bentley se zdíval na svého společníka. Hillovi bylo asi padesát pět let, přestože vypadal o něco starší se svýma chladně modrýma očima a šedou vrásčitou tváří, která připomínala scvrklou meruňku ze slunce. Byl docela holohlavý jako Caesar. Mluvil velice působivě, svíral při tom židli, vaší paži, nebo dokonce i své ruce, což připomínalo modlení. Přesvědčoval tak sebe nebo vás o pravdivosti svého tvrzení. Za poslední tři měsíce, co se Hill přistěhoval, spolu vedli spoustu takových rozhovorů. Probrali spolu nesčetně témat: kobylky na jaře, sníh v dubnu, sezonní bouře a ochlazování, výlety do vzdálených míst, vedli spolu normální rozhovory provoněné tabákem a příjemné jako pořádná večeře. A Bentley měl pocit, jako by s tímto cizincem vyrůstal, jako by ho znal už od svých dětských ukřičených let přes nelehké dospívání až k prvním známkám stáří. Tentokrát to bylo poprvé, co se na něčem neshodli. Nejlepší na jejich přátelství bylo to, že se do teď obešlo bez hašteření nebo jiných problémů a následovalo přímou cestu Pravdy, nebo toho co oba muži pokládali za pravdu. Nebo, pomyslel si Bentley s doutníkem v ruce, co on sám považoval za pravdu a co Hill ze zdvořilosti nebo plánu přijal za svou pravdu také.
Veronika Kaslová 2.
OdpovědětVymazat„Lehce vydělané peníze,“
„Jen počkejte a uvidíte. Noste ty centy při sobě, možná je budete brzy potřebovat.“
Bentley si dal peníze zpátky do kapsy. Nejspíš jen náhlý obrat větru změnil tón jeho myšlenek. Na okamžik si pomyslel: „No, nemohl byste přeci jen zabít? Co?“
„Ruku na to.“ Hillovo chladné ruce měly pevný stisk.
„Je to tedy sázka.“
„Ale jistě, vy tlustý flákači, dobrou noc,“ řekl Hill a zvedl se z křesla.
„Co prosím?“ zeptal se překvapeně Bentley. Nebyl uražený, zatím, ale nemohl uvěřit tomu strašnému výběru slov.
„Dobrou noc, flákači,“ zopakoval Hill s klidnou tváří. Rukama si rozepínal košili a odhalil tak své štíhlé břicho a na něm starou jizvu. Vypadalo to jako čistý průstřel.
„Víte,“ řekl Hill při pohledu do široce otevřených očí obtloustlého muže v houpacím křesle, „Už jsem se o tohle jednou vsadil.“
Přední dveře se tiše zavřely. Hill byl pryč.
U Hilla v pokoji se svítilo ještě deset minut po jedné. Bentley se po nějaké době sezení ve tmě, protože nemohl spát, zvedl a tiše se přesunul na chodbu. Dveře do Hillova pokoje byly otevřené a Bentley ho viděl stát před zrcadlem, jak se sám sebe dotýká a poklepává na sebe, štípe se tady a hned támhle. A zdálo se, že si pro sebe myslí: „Podívejte se na mě! Podívejte se, Bentley, sem a sem!“ A Bentley se díval.
Hill měl tři oblé jizvy na hrudníku a břiše. Pak také jednu dlouhou šikmou jizvu přes srdce a ještě malou na krku. A na zádech měl několik ošklivě vypadajících rýh, jakoby mu přes ně přejel zuřivý drak svými pařáty.
Bentley stál s pusou otevřenou a rukama od těla.
„Pojďte dovnitř,“ vyzval ho Hill. Bentley se však ani nepohnul.
„Jste dlouho vzhůru.“
„Jen se tak na sebe dívám. Ješitnost, ješitnost.“
„Tyhle jizvy, všechny tyhle jizvy.“
„Je jich docela dost, že?“
„Příliš mnoho. Můj bože, nikdy jsem nic podobného neviděl. Jak jste k nim přišel?“
Hill, svlečený do půl pasu, pokračoval v prohlížení a dotýkání se sám sebe. „Tak, mohl byste zkusit hádat.“ Mrkl na něj a přátelsky se usmál.
„Jak jste k nim přišel?!“
„Probudíte vaši ženu.“
„Řekněte mi to!“
„Použijte svou představivost.“
Vydechl, nadechl se a zase vydechl.
„Co pro vás můžu udělat, Bentley?“
„Já přišel-“
„Nahlas.“
„Chci abyste se vystěhoval.“
„Ale Bentley…“
„Potřebujeme tenhle pokoj.“
„Vážně?“
„Přijede nás navštívit tchýně.“
„To je lež.“
Bentley přikývl na souhlas. „Ano. To byla lež.“
„Proč to prostě neřeknete? Chcete abych se odstěhoval, tečka.“
„Správně.“
„Protože ze mě máte strach.“
„Ne, nemám z vás strach.“
„Dobrá, a co kdybych vám řekl, že neodejdu?“
„Ale to nemůžete udělat.“
„Ale můžu a taky to udělám.“
„Ne, ne.“
„Co bude k snídani? Zase šunka s vejci?“ Natáhl krk, aby si mohl prohlédnout tu malou jizvu.
„Prosím, slibte, že odejdete,“ naléhal Bentley.
„Ne.“ Řekl Hill.
„Prosím.“
„Nemá smysl prosit. Vypadáte akorát směšně.“
„Dobrá tedy, pokud zůstáváte, zrušíme sázku.“
„Proč jí rušit?“
„Protože.“
„Máte ze sebe strach?“
„Ne, to tedy nemám!“
„Tiše.“ Ukázal na stěnu. „Vaše žena.“
„Zrušme tu sázku. Tady. Tady máte peníze. Vyhrál jste!“ Zběsile se hrabal v kapse, vytáhl dvacet centů a hodil je na prádelník. „Vezměte si je! Vyhrál jste! Dokázal bych spáchat vraždu. Dokázal bych to, přiznávám.“
„Jsou lidé, kteří by vraždu nikdy nespáchali, “ řekl Bentley.
OdpovědětVymazat„Kdo například?” zeptal se Hill.
„Například já a mnoho dalších mně podobných,“ odvětil Bentley.
„Nesmysl!“ prohlásil Hill.
„Co je na tom nesmyslného?“
„Slyšel jste, co jsem řekl. Každý člověk je schopný vraždy. Dokonce i vy.“
„Nemám žádný motiv, jsem se vším spokojený, mám hodnou manželku, dostatek peněz a dobrou práci. Proč bych měl vraždit?“ zajímalo Bentleyho.
„Mohl bych vás přimět spáchat vraždu,“ pronesl Hill.
„Ne, to byste nemohl.“
„Mohl.“Hill se přemýšlivě zahleděl na malé městečko, které se v tomto letním období zelenalo.
„Nemůže zkrátka udělat vraha z někoho, kdo jím není.“
„Ale ano, mohl bych.“
„Ne, nemohl!“
„O kolik byste se vsadil?“
„Nikdy v životě jsem se nevsadil. To není nic pro mě.“
„Ale k čertu! Jde o sázku džentlmenů,“ přesvědčoval ho Hill. „Jeden dolar. Jeden dolar ku deseti centům. Ale no tak, přeci byste vsadil deset centů, ne? V opačném případě byste se zachoval jako Skot a ještě k tomu byste ukázal, jak málo věříte v to, co tvrdíte. Nestojí to za to, obětovat deset centů, abyste dokázal, že nejste vrah?“
„Děláte si ze mě legraci.“
„Oba si zároveň děláme i neděláme legraci. Jediné, co chci dokázat je, že se nijak nelišíte od ostatních lidí. Máte v sobě něco, co čeká na probuzení. Pokud bych to našel a probudil to ve vás, spáchal byste vraždu.“
Bentley se pousmál a uštípnul špičku doutníku, zakroužil s ním ve svých klidných, masitých rtech a opřel se v houpacím křesle. Poté zašátral v nezapnuté kapse a našel deset centů, které položil na sloupek na verandě. „Dobře,“ řekl a zatímco přemýšlel, vytáhl dalších deset centů. „Dvacet centů na to, že nejsem vrah. Jak teď hodláte dokázat, že jsem?“ Zasmál se, přivřel oči a vychutnával si tento okamžik.
„Budu tu sedět ještě hezkých pár let.“
„Samozřejmě bude stanoven časový limit.“
„No ne, opravdu?“ Bentley se smál čím dál tím hlasitěji.
„Ano. Od dnešního dne za měsíc z vás bude vrah.“
„Ode dneška za měsíc říkáte? Aha!“ Smál se, protože tato myšlenka byla naprosto směšná. Trochu se uklidnil, ale stále se musel přemáhat, aby znovu nezačal. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi budete dlužit dolar.“
„Ne, to vy mi budete dlužit dvacet centů.“
„Vy jste velmi tvrdohlavý muž, že?“
„Ani si neumíte představit, jak moc tvrdohlavý.“
Byl krásný večer, léto se blížilo ke svému konci, vál příjemný vánek, nelétalo už tolik komárů, dva doutníky hořely a byl slyšet jen zvuk řinčících talířů, které umývala paní Bentleyová ve vzdálené kuchyni. V ulicích malého městečka vycházeli lidé na své verandy a vzájemně na sebe pokyvovali.
„Toto je jeden z nejhloupějších rozhovorů v mém životě,“ pronesl Bentley, který spokojeně vdechoval vůni čerstvě posekané trávy. „Bavili jsme se deset minut o vraždě, dostali jsme se k tomu, zda je každý z nás schopen spáchat takový čin a nakonec, jsme se vsadili.“
„Ano,“ potvrdil Hill.
Bentley pohlédl na svého hosta. Hillovi bylo kolem pětapadesáti, ačkoliv vypadal o něco starší. Měl chladné modré oči, popelavý obličej a vrásky, díky kterým vypadal jako sluncem vysušená meruňka. Na hlavě mu prosvítala elegantní pleška, podobně jako Césarovi. Měl vášnivý způsob vyjadřování, stejně vášnivě uchopil židli, sevřel vaši ruku nebo sepnul své vlastní, jako by se modlil, jen aby přesvědčil sebe i vás o pravdivosti svých výroků. Za poslední tři měsíce, od doby, co se Hill nastěhoval do zadní ložnice, spolu vedli mnoho rozhovorů. Probrali nesčetné množství věcí: akáty na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a ochlazování či výlety do vzdálených míst. Jejich rozmluvy byly obyčejně doprovázené vůní tabáku a byly uspokojivé jako sama večere, takže měl Bentley pocit, jako by s tímto cizincem vyrostl, jako by ho znal od křičícího děcka, přes problematické dospívání až po stáří s prvními šedinami. Když o tom teď tak přemýšlel, dnes to bylo poprvé, co se na něčem neshodli. Úžasné na jejich přátelství bylo, že se dokázali vyvarovat jakéhokoliv hašteření či dalších neshod a kráčeli přímo stezkou Pravdy, nebo alespoň tou, o které si oba mysleli, že je pravdivá. Je ale možné, zvažoval nyní Bentley s doutníkem v ruce, že Hill jen předstíral, že má stejný názor, ať už záměrně nebo z pouhé zdvořilosti.
OdpovědětVymazat„Snadněji jsem peníze ještě nezískal,“ řekl Bentley.
„Počkejte a uvidíte. Mějte ty drobné u sebe, mohl byste je brzy potřebovat.“
Bentley si dal mince rozvážně do kapsy. Možná, že nějaká změna větru způsobila na chvíli obrat v povaze jeho myšlenek. Krátce mu blesklo hlavou, „Mohl bych zabít?“
„Ruku na to,“ ozval se Hill.
Hillova chladná ruka měla pevný stisk.
„Je to sázka.“
„Tak dobře, ty jeden špekatej flákači. Hezky se vyspi, „ popřál mu Hill a vstal.
„Co prosím?“ vydralo se Bentleymu z hrdla. Nebyl ani tak uražený jako překvapený, nemohl zkrátka uvěřit takovým hrozným slovům.
„Dobrou noc, flákači,“ zopakoval Hill a klidně na něj hleděl. Ruce se mu rychle pohybovaly, když rozepínal knoflíky své letní košile. Maso na jeho hubeném břiše bylo odhalené. Byla to stará jizva. Vypadlo to, jako kdyby mu skrz proletěla kulka.
„Víte,“ pronesl Hill a díval se do široce otevřených očí obtloustlého muže v houpacím křesle, „už jsem tuto sázku v minulosti uzavřel.“
Vchodové dveře se potichu zavřely. Hill byl pryč.
V Hillově pokoji se svítilo ještě deset minut po jedné. Bentley seděl ve tmě, neschopný usnout, až nakonec vstal, zamířil tiše na chodbu a pozoroval Hilla. Dveře do pokoje měl otevřené, stál před zrcadlem a dotýkal se sám sebe, poklepával a štípal se chvíli tady, chvíli zas jinde.
Vypadal, že si pro sebe říká, „podívej se!, podívej se sem, Bentley, a ještě sem!“
A Bentley se díval.
Hill měl na břiše a prsou tři kruhové jizvy. Dlouhá šikmá jizva jako by protínala jeho srdce a ještě další, malá byla na krku. Záda mu brázdilo několik děsivých rýh, jako když drak roztáhle své pařáty ve zběsilém útoku na kořist.
Bentley zůstal stál v němém úžasu.
„Pojďte dál,“ ozval se Hill.
Bentley se nepohnul.
„Jste dlouho vzhůru.“
„Jen si sám sebe tak prohlížím. Domýšlivost, marnivost.“
„Ty jizvy… Co všechny ty jizvy?“
„Pár jich tu mám, že?
„Je jich tolik. Můj Bože, nikdy jsem neviděl takové jizvy. Jak jste k nim přišel?“
Hill, do půl těla svlečený, pokračoval v urovnávání, ohmatávání a něžném hlazení svého těla.
„No, mohl byste zkusit hádat.“ Zamrkal a přátelsky se usmál.
Hlináková-Géringová Murder
OdpovědětVymazat„Jsou lidé, kteří by nikdy nevraždili,“ řekl pan Bentley.
„A kdo třeba?“ zeptal se pan Hill.
„Třeba já a spousta mě podobných,“ odpověděl pan Bentley.
„Kecy!“ řekl pan Hill.
„Kecy?“
„Slyšel jsi, co jsem řekl. Všichni jsou schopní vraždy, dokonce i ty.“
„… Jsem spokojený se svým životem, mám dobrou manželku, dost peněz, dobrou práci. Proč bych měl vraždit?“ konstatoval pan Bentley.
„Dokázal bych tě k tomu přimět,“ řekl pan Hill.
„Nedokázal.“
„Ale jo,“ pan Hill se hloubavě zahleděl na zelené letní městečko.
„Nemůžeš udělat z vraha z nevraha.“
„Ale ano můžeš.“
„Ne, nemůžeš!“
„O kolik by ses vsadil?“
„Nikdy jsem se nesázel. Nevěřím v to.“
„Sakra, džentlmenská sázka,“ řekl pan Hill. „Dolar, dolar proti deseticentu. Ale no tak, desetník přece vsadíš? Byl bys hlupák, kdybys to nepřijal a krom toho bys tím prokázal důvěru v svou hypotézu. Nestojí ti deseťák za to, že nejsi vrah?“
„Žertuješ.“
„Oba žertujeme a zároveň ne. Jediné, co mě zajímá, je dokázat, že se nelišíš od ostatních. Taky máš spouštěč. Kdybych ho dokázal najít a zmáčknout, tak bys vraždil.“
Pan Bentley se klidně zasmál a oklepl cigaretu, pootočil jí mezi svými plnými rty a opřel se o své houpací křeslo. Poté zašmátral v kapse rozepnuté vesty, našel deseťák a položil ho na zábradlí terasy před ním. „Dobře,“ řekl a zamyšleně vytáhl další deseťák. „Tady je dvacet centů, které tvrdí, že nejsem vrah. Tak a teď, jak mi dokážeš, že jím jsem?“ pousmál se a pobaveně zavřel oči. „Na to tady budu čekat pěkně dlouho.“
„Samozřejmě na to bude omezený čas.“
„Aha, opravdu?“ Bentley se smál stále hlasitěji.
„Ano. Ode dneška za měsíc z tebe bude vrah.“
„Ode dneška za měsíc, hm? Ha!“ A chechtal se, protože mu ten nápad přišel očividně směšný. Když se dostatečně vzpamatoval, tak mu sarkasticky odpověděl. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi dlužíš dolar.“
„Ne, ty mi budeš dlužit dva deseťáky.“
„Jsi tvrdohlavý, viď?“
„Ani nevíš jak.“
Byl pěkný večer pozdního léta, s trochou vánku, bez komárů, dvě dobře hořící cigarety a zvuky manželky pana Benleyho, jak v kuchyňském dřezu řinčí s talíři od večeře. Podél ulic městečka začali lidé vycházet na terasy a zdravit se.
„Tohle je jeden z nejhloupějších rozhovorů, jaký jsem, kdy v životě vedl,“ řekl pan Bentley, nadechl se a s údivem si všiml vůně čerstvě posekané trávy. „Deset minut mluvíme o vraždění, pak přejdeme k tomu, jestli jsme všichni schopní vraždit a než se naděješ, tak jsme uzavřeli sázku.“
„Přesně,“ řekl pan Hill.
Pan Bentley se ohlédl na svého hosta. Panu Hillovi bylo asi pětapadesát, i když vypadal trochu starší s ledově modrýma očima, šedou tváří a s vráskami, díky kterým vypadal jako, když se meruňka scvrkne na slunci. Byl naprosto plešatý jako César a jeho mluva byla poutavá, ať už svírá křeslo, cizí ruku, nebo spíná své ruce jako při modlitbě, čímž se vždycky snaží přesvědčit sebe i ostatní o pravdivosti svých výroků. Od té doby, co se pan Hill před třemi měsíci nastěhoval do zadní ložnice, spolu vedli pár zajímavých konverzací. Ovoněni tabákem s uspokojením jako po vydatné večeři, mluvili o nesčetném množství věcí, sarančatech na jaře, sněhu v dubnu, sezónních bouřích a mrazících, o výletech na daleká místa, nebo o obyčejných věcech, a pan Bentley měl pocit jako, kdyby s tímhle cizincem vyrůstal, že ho znal od dob, kdy byl křičícím dítětem přes divoké dospívání až po bledé stáří. Když o tom tak přemýšlíme, tak tohle bylo poprvé, kdy se na něčem neshodli. Úžasná věc na jejich přátelství byla, že nezahrnovalo hašteření nebo malicherné problémy, ale šlo přímo k Pravdě, nebo tomu, co oba muži považovali za pravdu, nebo možná, pomyslel si pan Bentley, teď když držel cigaretu v ruce, co on považoval za pravdu a co pan Hill ze zdvořilosti nebo záměru odsouhlasil, že pravdou je.
Hlináková-Géringová Murder 2.část
OdpovědětVymazat„Nejsnadněji vydělané peníze,“ řekl pan Bentley.
„Počkej a uvidíš. Nos ty deseťáky u sebe. Můžeš je brzo potřebovat.“
Pan Bentley dal zamyšleně mince do kapsy u vesty. Možná mu obrat větru na okamžik změnil proud myšlenek. V ten moment se ho mysl zeptala, Tak, dokázal bys zabít? Hm?
„Ruku na to,“ řekl pan Hill.
Studená ruka pana Hilla ho těsně stiskla.
„Dohodnuto.“
„Dobře, ty tlustý prase, dobrou noc,“ řekl pan Hill a vstal.
„Cože?“ vykřikl pan Bentley vylekaně, ne protože by byl uražený, ale proto, že nemohl uvěřit tomu, jaká otřesná slova použil.
„Dobrou noc, prase,“ řekl pan Hill a s klidem se na něj podíval. Jeho ruce byly zaneprázdněné rozepínáním knoflíků letní košile. Tím odhalil kůži svého štíhlého břicha. Měl na ní starou jizvu, která vypadala jako, kdyby břichem prošla kulka skrz na skrz.
„Vidíš?“ řekl pan Hill, když viděl vytřeštěné oči buclatého muže v houpacím křesle. „Už jsem se takhle vsadil dřív.“
Přední dveře se jemně zabouchly. Pan Hill byl pryč.
Světlo v Hillově pokoji svítilo ještě deset minut po jedné. Pan Bentley seděl ve tmě, nemohl usnout a tak vstal, potichu přešel chodbu a podíval se na pana Hilla, protože dveře jeho pokoje byly otevřené a ten tam stál před zrcadlem, dotýkal, poklepával a štípal se jednou tam a pak jinam. A vypadalo to, jakoby si říkal, Podívej se na mě! Podívej, tady, Bentley, a tady! Bentley se podíval.
Na Hillově hrudi a břiše byly tři kulaté jizvy. Přes srdce měl jizvu po řezné ráně a ještě jednu menší na krku. A na zádech měl řadu děsivých brázd jako by do něj drak zuřivě zatnul drápy.
Pan Bentley tam stál s pusou dokořán a rukama rozpaženýma.
„Pojď dál,“ řekl pan Hill.
Bentley se ani nepohnul.
„Jsi ještě vzhůru.“
„Jen se prohlížím. Marnivost, marnivost.“
„Ty jizvy, všechny ty jizvy.“
„Pár jich je, viď?“
„Tak moc, pane Bože, nikdy jsem takové neviděl. Jak jsi k nim přišel?“
Hill pokračoval v naparování a ohmatávání se, a zatímco se hladil tak se svlékl do půl těla. „No, tak hádej,“ mrknul na něj a přátelsky usmál se.
„Jak jsi k nim přišel?!“
„Vzbudíš svou ženu.“
„Pověz!“
„Použij svou představivost, chlape.“
Vydechl a nadechl se a pak zase vydechl.
„Co pro tebe můžu udělat, pane Bentley?“
„Přišel jsem –.“
„Mluv nahlas.“
„Chci, aby ses vystěhoval.“
„Aha, teď, Bentley.“
„Potřebujeme tuhle místnost.“
„Opravdu?“
„Matka mé ženy přijede na návštěvu.“
„To je lež.“
Bentley přikývnul. „Ano, lžu.“
„Proč to neřekneš? Chceš, abych odešel navždycky.“
„Správně.“
„Protože ze mě máš strach.“
„Ne, nemám.“
„Dobře, co kdybych ti řekl, že neodejdu?“
„Ne, to bys nemohl udělat.“
„No, mohl a udělám.“
„Ne, ne.“
„Co budeme mít k snídani, znovu šunku a vajíčka?“ protáhnul si krk, aby prozkoumal malou jizvu.
„Prosím, řekni, že odejdeš,“ žádal pan Bentley.
„Ne,“ řekl pan Hill.“
„Prosím.“
„Nemá cenu žadonit. Akorát se zesměšňuješ.“
„Dobře, tak pokud tu zůstáváš, tak odvolejme tu sázku.“
„Proč bychom jí odvolávali?“
„Protože.“
„Bojíš se sám sebe?“
„Ne, nebojím.“
„Pšt,“ ukázal na zeď. „Tvoje žena.“
„Zrušme tu sázku. Tady. Tady máš moje peníze. Vyhrál jsi!“ zapátral zběsile v kapse a vytáhl dva deseťáky. Hodil je s řinčením na prádelník. „Vezmi si je! Vyhrál jsi! Mohl bych zabít, mohl, přiznávám.“
Pan Hill chvíli počkal a bez dívání nahmatal mince na prádelníku, našel je, s cinknutím je zvedl, podal mu je. „Tady.“
„Nechci je zpátky!“ Bentley ustoupil zpátky ke dveřím.
„Vezmi si je.“
„Vyhrál jsi!“
Hlináková-Géringová Murder 3.část
OdpovědětVymazat„Sázka je sázka. Tohle nic nedokazuje.“
Otočil se a přešel k Bentleymu , upustil mu je do kapsy a poplácal ji.“
Bentley couvnul dva kroky zpátky do chodby. „Nesázím se jen tak,“ řekl Hill.
Bentley zíral na jeho příšerné jizvy. „S kolika dalšími lidmi jsi uzavřel tuhle sázku!“ vykřikl. „S kolika?!“
Hill se zasmál. „Šunka a vajíčka, hm?“
„S kolika? S kolika?“
„Uvidíme se u snídaně,“ řekl Hill.
Zavřel dveře. Pan Bentley stál na místě a zíral na ně. Mohl vidět Hillovy jizvy skrz dveře, jako kdyby jeho oči a mysl měli schopnost zprůhlednit věci. Jizvy od žiletek. Jizvy od nožů. Visely v obložení jako suk ve starém dřevě.
Světlo za dveřmi zhasnulo.
Stál nad tělem a slyšel, jak se dům probouzí, nohy spěchající po schodech dolů, výkřiky, řev a rozruch. Za chvíli se kolem něj nahrnou lidé. Za chvilku bude slyšet siréna a blikající červené světlo, zabouchnutí dveří auta, cvaknutí pout na jeho silných zápěstích, otázky, pohledy na jeho bledou zmatenou tvář. Ale teď tu jen tápavě stál nad tělem. Zbraň padla do vysoké voňavé noční trávy. Vzduch byl pořád nabitý elektřinou, ačkoli bouře už přešla, a on znovu začal vnímat. A jeho samotná pravá ruka tápala v kapse jako krtek, hrabala, hrabala bezmyšlenkovitě, než našla, co chtěla. A on ucítil svou nechutnou váhu, jak ho ohýbá, hrbí, skoro nechá spadnout, když se vrhal nad tělo. Jeho slepá ruka se natáhla a zavřela upřené oči pana Hilla, na každé z vrásčitých víček položil jeden blýskavý nový desetník.
Dveře za ním se rozletěly. Hattie vykřikla.
Otočil se k ní se zvráceným úsměvem a slyšel se, jak říká. „Právě jsem prohrál sázku.“
Gabriela Procházková - Murder 1.
OdpovědětVymazat„Existují i takoví lidé, kteří by nikdy nespáchali vraždu,“ řekl pan Bentley.
„ Jako například?“ zeptal se pan Hill.
„ Jako například já a spousta dalších lidí jako já,“ odvětil pan Bentley.
„Kecy.“ zamručel Hill.
„Kecy, říkáte?“
„Ano, slyšel jste dobře. Vraždy je schopen naprosto každý. Včetně vás.“
„ Mně? Nemám vůbec žádný motiv, mám dobrou práci, hodně peněz a s mou úžasnou ženou vedeme spokojený život. Proč bych měl tedy někoho zabíjet?“ zeptal se pan Bentley.
„ Myslím, že bych vás dokázal přimět, abyste někoho zabil,“ odvětil pan Hill.
„To teda nedokázal,“ odsekl pan Bentley.
„Ale ano, dokázal,“ přemýšlel Hill, upřeně se dívající do letní zeleně malého městečka.
„Nemůžete jen tak z někoho udělat vraha.“
„Můžu.“
“Povídám, že to prostě není možné!”
„Vsadíte se?“
„Zásadně se nevsázím. Nevěřím v to.“
„Ale no tak, jen tak, o čest,“ naléhal pan Hill. „Dolar. Dolar ku deseťáku. Jeden deseťák, to přece dáte, ne? Přece nejste takový skrblík, jako nějaký Skot! Navíc, když se nechcete vsadit, tak vám o tu vaši pravdu zas tolik nejde, co? Deseťák za to snad stojí, dokázat že nejste vrah.“
„Vy si snad děláte legraci.“
„Dělám i nedělám, stejně jako vy. Jen vám chci dokázat, že jste stejný jako všichni ostatní. Každý v sobě máme nějaký spínač. Kdybych ho u vás našel a spustil, tak byste byl schopný zabít.“
Pan Bentley se pousmál a odřízl konec doutníku, poválel ho trochu mezi masitými rty a znovu se usadil do houpacího křesla. Potom zašátral v otevřené kapse své vesty, vytáhl deseťák a položil ho na zábradlí verandy. „Tak dobře,“ řekl a hluboce zamyšlen se zanořil pro další deseťák. „Tady je dvacet centů za to, že nejsem vrah. Můžete mi dokázat opak?.“ Zachechtal se a spokojeně přivřel oči. „Vypadá to, že vůbec nemusím nikam spěchat.“
„Samozřejmě, že bude časový limit.“
„Ooo, bude? Opravdu?“ Smál se pan Bentley čím dál hlasitěji.
„Ano. Ode dneška za měsíc z vás bude vrah.“
„Za měsíc? Hahaha,“ chechtal se Bentley, protože ta myšlenka byla naprosto absurdní. Když se trochu uklidnil, zvážněl a zeptal se: „Dneska máme prvního srpna, že? Takže 1. září mi dáte dolar.“
„Ne, vy mi dáte 20 centů.“
„Vy jste tak umíněný!“
„Ani nevíte jak.“
Byl příjemný letní večer, foukal lehký vánek a sem tam se objevil nějaký komár, dva doutníky zářily vedle sebe a bylo slyšet, jak manželka pana Bentleyho myje nádobí. V ulicích malého městečka začali lidé vycházet na verandy a kývali na pozdrav jeden druhému.
„Tohle je jedna z nejhloupějších konverzací, jakou jsem kdy vedl,“ řekl pan Bentley a spokojeně se nadechl vůně čerstvě posekané trávy. „Nejdříve se deset minut bavíme o vraždě, potom přejdeme k tomu, jestli je každý schopný zabít a nakonec se o to ještě vsadíme.“
„Správně,“ přikývl pan Hill.
Gabriela Procházková - Murder 2.
OdpovědětVymazatPan Bentley se zadíval na svého spolubydlícího. Panu Hillovi bylo něco okolo padesátipěti, i když vypadal trochu starší. Nejspíše proto, že měl studené, modré oči a vrásčitý obličej, který vypadal jako na slunci usušená meruňka. Byl úplně plešatý, podobně jako Caesar. Vždy debatoval velmi zaujatě, přičemž svíral židli, vaši paži nebo dokonce svoji jako kdyby se modlil, čímž přesvědčoval sebe i vás o pravdivosti jeho výroků. Za poslední tři měsíce, od té doby, co se pan Hill přistěhoval, spolu pan Hill a pan Bentley vedli spoustu takových rozhovorů.
Probrali spolu všechno možné: kobylky na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouřky a ochlazování, cesty do dalekých míst…Jejich hovory byly provoněné tabákem a příjemné jako pořádná večeře. Navíc měl pan Bentley pocit, jakoby se s Hillem znal už dávno, přišlo mu, jakoby spolu vyrůstali od ukřičených dětských let přes bouřlivé dospívání až k šedivějícím náznakům stáří. Když o tom tak přemýšlel, tohle bylo vůbec poprvé, co se na něčem neshodli. To nejlepší na jejich přátelství bylo, že se obešlo bez zbytečných hádek a hašteření a kráčelo přímou cestou Pravdy, nebo tedy toho, co pánové za pravdu považovali. Nebo možná, pomyslel si pan Bentley s doutníkem v ruce, co on považoval za pravdu a Hill pouze ze zdvořilosti nebo plánu předstíral, že s ním souhlasí.
„Nejsnadněji vydělané peníze,“ řekla pan Bentley.
„Jen počkejte a uvidíte. Měl byste ty deseťáky nosit s sebou, brzy je budete potřebovat.“
Pan Bently si dal trochu rozvážně deseťáky do kapsy. Možná, že jakási změna ve větru způsobila na okamžik i změnu v tónu jeho myšlenek a hlavou mu proběhlo: „Mohl bys zabít?“
„Ruku na to,“ řekl Hill. Jeho chladné ruce měly pevný stisk.
„Je to tedy sázka.“
„Tak tedy dobrou noc, vy jeden tlustej flákači,“ popřál pan Hill Bentleymu a vstal.
„Prosím???“ zeptal se překvapeně pan Bentley. Zatím se nestihl urazit, protože nemohl uvěřit, že jeho přítel právě použil taková slova.
„Dobrou, flákači,“ zopakoval klidně pan Hill. Mezitím si rozepínal knoflíky na své letní košili, takže se odhalilo jeho štíhlé břicho a také stará jizva, která vypadala, jako čistý průstřel.
„Víte,“ řekl pan Hill při pohledu do široce otevřených očí svého obtloustlého společníka v houpacím v křesle, „už jsem se takhle jednou vsadil.“
Přední dveře tiše cvakly. Pan Hill byl pryč.
V Hillově ložnici se svítilo ještě deset minut po jedné. Pan Bentley, který nemohl spát a tak jen tak seděl ve tmě, se konečně zvednul a vstoupil do chodby. Otevřenými dveřmi uviděl Hilla, jak stojí před zrcadlem a sám sebe štípe a poklepává.
A vypadal, jakoby si myslel: „Podívejte se! No tak, koukněte se Bentley, sem a sem!“
A Bentley se podíval. Hil měl na briše a hrudníku tři kruhové jizvy, jednu velikou a dlouhou, která vedla přímo přes jeho srdce a také jednu malou na krku. Jeho záda byla plná rýh, jakoby ho napadl rozzuřený drak svými pařáty.
Pan Bentley stál s otevřenou pusou a strnulýma rukama.
„Pojďte dovnitř,“ řekl Hill.
Bentley se ani nepohnul.
„Ještě nespíte?“
Jen se na sebe dívám. To víte, ta chlapská ješitnost.
„Ty jizvy…co všechny ty jizvy?“
„No, pár jich mám, že ano?“
„A ne jenom pár. Tolik! Bože, nikdy jsem podobné jizvy neviděl. Kde jste k nim přišel?“
Hill, do půli těla svlečený, pokračoval v prohlížení a dotýkání se sebe sama.
„No, možná byste mohl zkusit hádat.“ Mrkl na něj a přátelsky se usmál.
"Existují lidé, kteří by nikdy nespáchali vraždu." řekl pan Bentley.
OdpovědětVymazat"Kdo, například?" reagoval pan Hill.
"Já, kupříkladu, a mnoho dalších jako já," řekl pan Bentley,
"Blábol!" řekl pan Hill
"Blábol?"
"Slyšel jste, co jsem řekl. Všichni jsou schopni vraždy. I vy."
"Nemám motiv za nic na světě, jsem se vším spokojen, má manželka je dobrá žena, mám dostatek peněz, dobrou práci, proč bych měl páchat vraždu." řekl pan Bentley.
"Mohl bych vás donutit dopustit se vraždy," řekl pan Hill.
"Nemohl."
"Mohl." pan Hill se rozhlédl nad malým zelenkavým letním městem, rozjímavě.
"Nemůžete udělat vraha z nevraha."
"Mohl bych."
"Ne, nemohl!"
"Kolik byste byl ochoten vsadit?"
"Nikdy v životě jsem se nevsadil. Nevěřím v to."
"K čertu, gentlemanská sázka," řekl pan Hill. "O dolar. Dolar vůči deseťáku. No tak, přece byste vsadil deseťák, ne? Byl byste třemi druhy Skotů, kdybyste odmítl, a mimoto byste ukázal, že vám chybí víra ve vaší tezi. Nestojí vám to snad za deseťák, dokázat, že nejste vrah?“
„Vtipkujete.“
„Oba žertujeme, a přitom ne. Jde mi jen o to dokázat, že se nikterak nelišíte od kohokoliv jiného. Máte spínač, který čeká na stisknutí. Kdybych ho dokázal najít a zmáčknout, spáchal byste vraždu.“
Pan Bentley se lehce pousmál a odřízl špičku doutníku, vsunul ho mezi své klidné masité rty, a opřel se v houpacím křesle. Poté zašátral v kapse své rozepnuté vesty, našel deseťák, a položil ho na zábradlí verandy před ním. „Dobrá,“ řekl, a během přemýšlení vytáhl další deseťák. „Tady je dvacet centů, na to, že nejsem vrahem. Jak teď chcete dokázat, že jedním jsem?“ Usmál se a se sebevědomým klidem zavřel své oči. „Budu si tu klidně posedávat slušnou řádku let.“
„Ovšemže, na to bude časový limit.“
„Opravdu bude?“ Bentley se usmál hlasitěji
„Ano, ode dneška za měsíc, z vás bude vrah.“
„Za měsíc ode dneška, ano? Ha!“ A zasmál se, protože tato myšlenka byla zjevně směšná. Poté co se uklidnil, si zajel jazykem do tváře. „Dnes je prvního srpna, že? Tak prvního září, mi dlužíte dolar.“
„Ne, vy mi budete dlužit dva deseťáky.“
„Vy jste pěkně tvrdohlavý, že?“
„Ani netušíte jak tvrdohlavý.“
Byl příjemný pozdní letní večer, foukal jen příjemný vánek, létalo málo komárů, dva doutníky poklidně hořely, a bylo slyšet manželku pana Bentleyho, jak řinkala talíři v mydlinkách v nedaleké kuchyni. Podél ulic tohoto malého města, lidé vycházeli na své verandy, a přikyvovaly jeden na druhého.
„Tohle je jeden z nejšílenějších rozhovorů, které jsem v životě vedl,“ řekl pan Bentley, nasával vzduch a se spokojeným uznáním rozeznával vůni čerstvě posekané trávy. „Mluvíme o vraždě a po deseti minutách, se dostaneme k otázce, zda všichni z nás jsou schopni vraždy, a další věc, kterou víme je, že jsme uzavřely sázku.“
„Ano,“ přitakal pan Hill.
VymazatPan Bentley pohlédl na svého strávníka. Panu Hillovi bylo okolo pětapadesáti, ačkoliv vypadal o trochu starší, se studenýma modrýma očima, a šedivou tváří, s linkami, které jí připodobňovaly k meruňce, které bylo dovoleno svraštit se na slunci. Byl úhledně plešatý, jako Caesar, a měl intenzivní způsob vyjadřování, tiskl křeslo, uchopoval vaší paži, svíral své ruce dohromady jako při modlení, vždy přesvědčoval sebe nebo vás o pravdivosti svých výroků. Měli spolu mnoho dobrých rozhovorů během posledních třech měsíců, od té doby co se pan Hill nastěhoval do zadní ložnice. Mluvili o myriádě věcí: o kobylkách na jaře, sněhu v dubnu, sezónních bouřích a ochlazování, výletech do dalekých míst, obvyklé rozhovory, vonící tabákem, v pohodlí syté večeře, a v panu Bentleym panoval pocit, že odrostl spolu s tímto návštěvníkem, jako by se znali od svých telecích dětských let, skrz neklidné dospívání, až do bělavé senility. Toto, přihází na mysl, jako první okamžik, kdy se na něčem neshodli. Tou úžasnou věcí na jejich přátelství byl fakt, že se doposud vyhnuli veškerému hašteření a drobným problémům, a že šli rovnou cestou pravdy, nebo alespoň tím, co tito dva muži považovali za pravdu, nebo snad, pomyslel si pan Bentley nyní, s doutníkem ve své ruce, to co si on myslel, že je pravda a co pan Hil, buď ze zdvořilosti, nebo plánu, předstíral, že taktéž považuje za pravdu.
„Nejsnáze vydělané peníze,“ řekl pan Bentley.
„Počkejte a uvidíte. Noste ty deseťáky všude s sebou. Budete je brzy potřebovat.“
Pan Bentley vložil mince do kapsy na vestě, poněkud rozvážně. Snad poryv větru, na okamžik, změnil povahu jeho myšlenek. Na chvíli si jeho mysl říkala, Dobrá, byl bys schopen vraždy? Co?
„Ruku na to,“ řekl pan Hill.
Studená ruka pana Hilla pevně stiskla.
„Platí.“
„Dobře, vy tlustý povaleči, dobrou noc,“ řekl pan Hill, a vstal.
„Co?“ fňukl pan Bentley, překvapeně, ne však ještě uraženě, protože nemohl uvěřit tomuto hroznému užití slov.
„Dobrou noc, povaleči,“ řekl opětovně pan Hill, s klidným pohledem. Jeho ruce byly zaneprázdněny rozepínáním knoflíků své letní košile. Pokožka jeho štíhlého břicha byla odhalena. Nacházela se na ní stará jizva. Vypadala, jako kdyby kulka prošla zcela skrz.
„Vidíte,“ řekl pan Hill, když pozoroval do široka vyjevené oči kyprého muže v houpacím křesle, „Už jsem tuto sázku uzavřel dříve.“
Hlavní dveře se zlehka zabouchly. Pan Hill byl pryč.
Světlo plápolalo v pokoji pana Hilla i deset minut po jedné. Seděl tam ve tmě, pan Bently nakonec, neschopný usnout, vstal a potichu se odšoural do chodby a nahlédl k panu Hillovi. Protože dveře byly otevřené a pan Hill tam stál před zrcadlem, dotýkal se, poklepával se, štípal se, jednou tam, podruhé onam.
A vypadal, že si pro sebe myslí, Podívej sena mě! Podívej se sem, Bentley, a sem!
Bentley se podíval.
Ondřej Ivan - Vražda 1
OdpovědětVymazat„Lidé, kteří by se nikdy nedopustili vraždy, existují,“ řekl pan Bentley.
„Kupříkladu kdo?“ řekl pan Hill
„Kupříkladu já, a spousty dalších takových jako já,“ řekl pan Bentley.
„Nesmysl!“ řekl pan Hill.
„Nesmysl?“
„Slyšel jste. Všichni jsou schopni vraždy. Dokonce i vy.“
„Nemám absolutně žádný motiv, jsem spokojený s věcmi tak, jak jsou, moje manželka je dobrá a počestná žena, mám dostatek peněz, dobrou práci, proč bych se měl já dopouštět vraždy?“ řekl pan Bentley.
„Mohl bych vás k ní donutit,“ řekl pan Hill.
„To byste tedy nemohl.“
„Mohl.“ pan Hill se zamyšleně zahleděl na malé, zelené, letní městečko.
„Nemůžete udělat vraha z nevraha.“
„Ale ano, mohu.“
„Ne, nemůžete!“
„O kolik byste se byl ochoten vsadit?“
„V životě jsem na nic nesázel. Nevěřím na sázky.“
„Ale no tak, gentlemanská sázka,“ řekl pan Hill. „O dolar. Jeden dolar proti desetníku. Nenechte se přemlouvat, snad vsadíte jen desetník, ne? To byste byl Skot na třetí, kdybyste se nevsadil. Nemluvě o víře ve vaší hypotézu. Nestojí desetník za to, abyste dokázal, že nejste vrah?“
„Vy žertujete.“
„My oba žertujeme. A zároveň to myslíme vážně. Já chci jen dokázat, že nejste jiný než ostatní pánové. Máte spoušť, která čeká na stisknutí. Kdybych jí dokázal najít a stisknout, dopustil byste se vraždy.“
Pan Bentley se klidně zasmál a odřízl konec doutníku, pohrál si s ním mezi svými plnými rty a pohodlně se opřel v houpacím křesle. Pak zašmátral ve své vestičce, našel desetník a položil ho před sebe na zábradlí terasy. „Tak dobře,“ řekl a zamyšleně sáhl pro další desetník. „ tady je dvacet centů na to, že nejsem vrah. A jak mi teď dokážete, že jím jsem? Pousmál se a slastně přivřel oči. „Budu tu posedávat ještě drahně let.“
„Pochopitelně stanovíme časový limit.“
„Ó vážně?“ Bentley se chechtal čím dál hlasitěji.
„Ano. Přesně za jeden měsíc z vás bude vrah.“
„Tak za měsíc? Ha!“ a smál se, protože ta představa byla naprosto směšná. Poté se trochu uklidnil a zvážněl. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi budete dlužit dolar.“
„Ne, to vy mi budete dlužit dva desetníky.“
„Vy jste dost tvrdohlavý co?“
„Ani nevíte jak.“
Byl krásný letní večer a příjemně foukalo, nikde žádný komár, dva doutníky hořely vedle sebe a bylo slyšet manželku pana Bentleyho, jak myje nádobí. V celém městečku začali lidé vycházet na verandy a zdravit se přátelským kývnutím hlavy.
Ondřej Ivan - Vražda 2
OdpovědětVymazat„Tohle je jedna z nejhloupějších konverzací, které jsem kdy vedl,“ řekl pan Bentley a potěšeně nasával vůni čerstvě posekané trávy. „Nejdříve mluvíme deset minut o vraždě, pak přejdeme k tomu, jestli jsme všichni schopni vraždy a nakonec se ještě vsadíme.“
„Ano,“ řekl pan Hill.
Pan Bentley si prohlédl svého hosta. Panu Hillovi bylo asi pět a padesát, ale vypadal o trochu starší. Měl chladné modré oči, šedý obličej a vrásky, díky kterým vypadal jak na slunci scvrklá broskev. Byl také pořádně plešatý jak Caesar a velmi zaujatě hovořil, přičemž svíral židli, vaši paži, nebo své ruce, jako kdyby se modlil, a vždy tak přesvědčoval sebe, a snad i ostatní, o pravdivosti svých výroků. Co se pan Hill před třemi měsíci nastěhoval do zadní ložnice, vedli spolu spousty kvalitních rozhovorů. Probírali množství rozličných témat: kobylky na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a mrazíky, cesty do dalekých míst a obvyklé tlachy, za vůně tabáku, v pohodlí u syté večeře a v panu Bentleymu rostl pocit, že se s tímto návštěvníkem zná už od jaktěživa, od ukřičených dětských let, přes dospívání, až po bělovlasé stáří. Tohle, když nad tím tak přemýšlel, byl první případ, kdy se na něčem neshodli. Zdaleka nejlepší věcí na jejich přátelství byla absence hašteření a drobných neshod, ubírali se přímou cestou pravdy nebo alespoň to co za pravdu považovali. Nebo možná, napadlo teď pana Bentleyho s doutníkem v ruce, to co za pravdu považoval on a co pan Hill ze zdvořilosti, či z jiných důvodů, předstíral, že považuje za pravdu také.
„Nejsnadněji vydělané peníze,“ řekl pan Bentley.
„Jen počkejte a uvidíte. Mějte ty desetníky při sobě. Možná je budete brzo potřebovat.“
Pan Bentely rozvážně schoval mince zpět do kapsy. Snad poryv větru mu na chvilku přinesl jiné myšlenky. Jako by se ho vnitřní hlas ptal: „Tak jak? Zavraždil bys někoho? Co?“
„Ruku na to,“ řekl pan Hill.
Jeho stisk byl studený a pevný.
„Platí.“
„Tak dobře ty tlustej povaleči, dobrou noc,“ řekl pan Hill a vstal.
„Co?“ zajíkl se pan Bentley, vyděšený, ale ještě ne uražený, protože nemohl uvěřit těm slovům.
„Dobrou noc flákači,“ zadíval se na něj klidně pan Hill. Ruce měl zaneprázdněné rozepínáním knoflíků letní košile. Odhalil kůži svého štíhlého břicha. Byla vidět stará jizva. Skoro jako od čistého průstřelu.
„Víš,“ řekl pan Hill, když viděl vytřeštěné oči buclatého pána v houpacím křesle. „Už jsem jednou uzavřel stejnou sázku.“
Přední dveře se tiše zavřely. Pan Hill byl pryč.
Radka Krzáková
OdpovědětVymazatMurder
„Existují lidé, kteří by vraždu nikdy nespáchali,“ řekl Bentley.
„ Kdo například?“ zeptal se Hill.
„Například já a mnoho jiných mně podobných,“ odvětil Bentley.
„Nesmysl!“ řekl Hill.
„Nesmysl?“
„Slyšel jste dobře. Každý je schopen takového činu. Dokonce i vy.“
„Nemám k tomu žádný důvod. Jsem se svým životem spokojený, mám skvělou manželku, dostatek peněz, dobrou práci, tak proč bych měl vraždit?“ zeptal se Bentley.
„Mohl bych vás přimět spáchat vraždu,“ řekl Hill.
„Ne, to byste nemohl.“
„Ale mohl.“ Hill se zamyšleně podíval na malé městečko, které se jakoby zelenalo.
„Nemůžete přece udělat vraha z někoho, kdo jím není“.
„Ale ano, mohl bych.“
„Ne, nemohl!“
„O kolik byste se vsadil?“
„Nikdy v životě jsem se o nic nevsadil. To není nic pro mě.“
„Ale k čertu s tím, jde přece o džentlmenskou sázku,“ vyzval ho Hill. „Jeden dolar. Jeden dolar ku deseti centům. Ale no tak, deset centů byste vsadil? Nejste přece žádný lakomec a navíc byste tím dokázal, že si stojíte za svým názorem. Nestojí vám těch deset centů za dokázání, že nejste vrah?“
„Vy si snad děláte legraci.“
„Oba si děláme legraci a zároveň to myslíme vážně. Jediné, co chci dokázat je, že jste úplně stejný jako ostatní lidé. Máte v sobě spínač, který čeká na spouštěcí moment. Kdybych ho našel a spustil, spáchal byste vraždu.“
Bentley se pousmál a oklepl cigaretu, pootočil s ní ve svých klidných, masitých rtech a opřel se v houpacím křesle. Pak zalovil v nezapnuté kapse od saka, našel deseticent a položil ho na sloupek před sebou. „Nuže dobrá,“ řekl a zatímco přemýšlel, vytáhl další deseticent. „Dvacet centů na to, že nejsem vrah. Teď by mě zajímalo, jak chcete dokázat, že jím jsem.“ Spokojeně se zasmál a přivřel oči. „Chystám se tu sedět hezkých pár let.“
„Samozřejmě bude stanoven časový limit.“
„No ne, skutečně?“ Bentley se smál čím dál tím hlasitěji.
„Ano, ode dneška za měsíc z vás bude vrah.“
„Ode dneška za měsíc? Ha!“ Smál se, protože tato myšlenka byla naprosto směšná. Poté se trochu uklidnil, ale musel se hodně přemáhat, aby znovu nezačal. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi budete dlužit dolar“.
„Ne, to vy mi budete dlužit dvacet centů.“
„Vy jste ale tvrdohlavý, že?“
Byl krásný pozdně letní večer, vál příjemný vánek, skoro žádní komáři, dvě hořící cigarety a ze vzdálené kuchyně bylo slyšet cinkání talířů, které paní Bentleyová zrovna dávala do dřezu. V městečku vycházeli lidé na své verandy a vzájemně na sebe pokyvovali.
„Tohle je jeden z nejhloupějších rozhovorů mého života,“ pronesl Bentley, který spokojeně vdechoval vůni čerstvě posekané trávy. „Deset minut jsme se bavili o vraždě a dostali jsme se až k tomu, zda je každý člověk schopen spáchat vraždu, a pak, jak si zajisté pamatujete, jsme uzavřeli sázku.“
„Přesně tak,“ přitakal Hill.
Bentley se podíval na svého hosta. Hillovi bylo kolem pět a padesáti, ačkoliv vypadal poněkud starší s těma chladnýma modrýma očima, popelavým obličejem a vráskami, díky kterým vypadal jako seschlá meruňka. Na hlavě mu prosvítala pleška jako Ceasarovi. Mluvil působivě, svíral při tom židli, vaši paži, nebo dokonce i své ruce, a to pak vypadal, jako když se modlí. Takto vždy přesvědčoval sebe nebo vás o pravdivosti svého tvrzení. Za poslední tři měcíce, od té doby co se Hill přistěhoval, spolu vedli spoustu takových debat. Rozebírali nesčetně mnoho věcí: akáty na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a ochlazování, výlety do vzdálených míst. Jejich rozmluvy doprovázené vůní tabáku, byly uspokojivé jako pořádná večeře a Bentley měl pocit, jako by s tímto cizincem vyrůstal, jako by ho znal od plenek, přes problematické dospívání až k prvním známkám stáří. Ale tentokrát to bylo poprvé, co se na něčem neshodli.
Radka Krzáková
OdpovědětVymazatMurder 2
Úžasné na jejich přátelství bylo, že se dokázali vyhnout všem různým hašteřením a neshodám a šli přímo stezkou Pravdy, nebo alespoň tou, kterou oba za pravdivou pokládali. Nebo, pomyslel si Bentley s cigaretou v ruce, co on sám považoval za pravdu a co Hill ze zdvořilosti nebo záměrně přijal.
„Snadněji jsem peníze ještě nikdy nezískal,“ řekl Bentley.
„Počkejte a uvidíte. Mějte ty drobné u sebe. Možná je budete brzy potřebovat.“
Bentley si vložil mince do kapsy napůl rozvážně. Možná mu obrat větru na chvíli způsobil změnu jeho myšlenek. Hlavou mu proběhlo, „Mohl bych zabít?“
„Ruku na to,“ ozval se Hill.
Hillova studená ruka měla pevný stisk.
„Je to sázka.“
„Jistě, ty tlustej flákači, dobrou noc,“ řekl Hill a vstal.
„Co, prosím?“ zeptal se překvapeně Bentley. Zatím nebyl uražený, protože nemohl uvěřit těm strašným slovům.
„Dobrou noc, flákači,“ zopakoval Hill s klidnou tváří. Rukama si rozepínal košili. Odhalil tak své hubené břicho a na něm starou jizvu. Vypadalo to jako čistý průstřel.
„Vidíte,“ řekl Hill a díval se do velkých otevřených očí obtloustlého muže v houpacím křesle „už jednou jsem takovou sázku uzavřel.“
Vchodové dveře se potichu zavřely a Hill byl pryč.
V Hillově pokoji se svítilo ještě v jednu hodinu a deset minut. Bentley seděl ve tmě, neschopný usnout, nakonec vstal a potichu se vydal na chodbu a pozoroval Hilla. Dveře do pokoje byly otevřené a tam před zrcadlem stál Hill, který se dotýkal sám sebe, poklepával se a štípal, chvíli sem a chvíli zase tam.
Zdálo se, že si pro sebe říká:“ Podívej se, jen se sem podívej, Bentley, hezky sem a sem.“
Bentley se díval.
Hillovu hruď a břicho zdobily tři jizvy ve tvaru kruhu. Dlouhá šikmá jizva, která jako by protínala jeho srdce, a další, o něco menší, měl na krku. A záda měl plná děsivých jizev, které vypadaly, jako by je do jeho zad vyryly dračí pařáty.
Bentley zůstal stát s pusou otevřenou a nebyl schopen slova.
„Pojďte dál,“ řekl Hill.
Bentley se nepohnul.
„Jste dlouho vzhůru.“
„ Jen se tak prohlížím. Ješitnost, ta ješitnost.“
„Tyhle jizvy, všechny ty jizvy.“
„Je jich docela dost, co myslíte?“
„Příliš mnoho. Můj Bože, nikdy jsem neviděl takové jizvy. Jak jste k nim přišel?“
Napůl svlečený Hill dál pokračoval v prohlížení, ohmatávání a hlazení svého těla. „No, možná byste mohl zkusit hádat.“ Zamrkal a přátelsky se usmál.
Sedláček - 1
OdpovědětVymazat„Jsou i tací lidé, kteří by vraždu nikdy nespáchali, “ řekl Bentley.
„Třeba kdo?” zeptal se Hill.
„Třeba já a mnoho dalších,“ řekl Bentley.
„Blbost!“ prohlásil Hill.
„Blbost?“
„Slyšels, co jsem řekl. Každý člověk je schopný vraždy. Dokonce i ty.“
„Nemám žádný motiv, vždyť jsem se vším spokojený. Mám hodnou manželku, dost peněz a dobrou práci. Proč bych měl vraždit?“ odpověděl Bentley.
„Mohl bych tě donutit k vraždě,“ pronesl Hill.
„Ne, to bys nemohl.“
„Mohl.“Hill se zahleděl na malé městečko plné zeleně.
„Nemůžeš přeci udělat vraha z někoho, kdo vrahem není.“
„Ale ano, můžu.“
„Ne, nemůžeš!“
„O kolik se vsadíme?“
„Na to si v životě nevsadím. Já tomu nevěřím.“
„Ale no tak! Jde o gentlemanskou sázku,“ popichoval ho Hill. „Dolar. Jeden dolar proti deseti centům. No tak, přeci bys vsadil deset centů, ne? Jestli ne, tak budeš jako Skot a ještě k tomu bys ukázal, jak nedůvěřuješ tomu, co sám říkáš. Nestojí za to, obětovat deset centů, abys dokázal, že nejsi vrah?“
„Děláš si srandu.“
„Oba si děláme i neděláme legraci. Jediné, co chci dokázat je, že se nelišíš od ostatních. Máš v sobě něco jako spouštěč. Pokud bych ho našel, spáchal bys vraždu.“
Bentley se pousmál a ulomil konec doutníku, zakroužil s ním ve svých rtech a opřel se v houpacím křesle. Pak se začal hrabat ve své nezapnuté kapse, kde našel deset centů, které položil přímo před něj. „Dobře,“ řekl. A mezitím, co přemýšlel, vytáhl dalších deset centů. „Dvacet centů na to, že nejsem vrah. Jak to teď hodláš dokázat?“ Zasmál se, přivřel oči a vychutnával si tento okamžik.
„Budu tu sedět ještě pár let.“
„Bude stanoven časový limit.“
„No ne, fakt?“ Bentley se začínal smát stále více hlasitěji.
„Jo. Ode dneška za měsíc z tebe bude vrah.“
„Ode dneška za měsíc? Aha!“ Smál se, protože se mu to zdálo absurdní. Poté, co se uklidnil, se musel přemáhat, aby se nezačal opět smát. „Dnes je prvního srpna, že jo? Takže prvního září mi dlužíš dolar.“
„Ne, to ty mě dlužíš dvacet centů.“
„Ty jsi hodně tvrdohlavej, co?“
„Ani si neumíte představit, jak moc tvrdohlavý.“
Byl krásný letní večer, komáři už tolik neotravovali, dva doutníky hořely a byl slyšet jen zvuk talířů, které umývala paní Bentleyová ve vzdálené kuchyni. V ulicích malebného městečka lidé vycházeli na verandy a vzájemně na sebe mávali a pokyvovali.
„Tohle je jeden z nejbláznivějších rozhovorů v mém životě,“ pronesl Bentley, který spokojeně vdechoval vůni čerstvě posekané trávy. „Bavili jsme se deset minut o vraždě, dostali jsme se k tomu, zda je každý z nás umí být vrah a nakonec, jsme se vsadili.“
„Jo,“ potvrdil ho Hill.
Bentley se podíval na svého hosta. Hillovi bylo kolem pětapadesáti, vypadal ale starší. Měl modré oči, vrásčitý obličej, díky kterému vypadal jako sluncem vysušená meruňka. Byl skoro plešatý, stejně jako Caesar. Měl charakteristický způsob vyjadřování se, stejně tak uchopování židle, svírání ruky cizí, nebo vlastní ruky, jako kdyby se modlil, aby přesvědčil sebe, nebo někoho jiného o pravdě. Od té doby, co se Hill nastěhoval zpět do své zadní ložnice, což jsou už tři měsíce, spolu vedli mnoho rozhovorů. Probrali snad všechno: akáty na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a ochlazování či výlety do vzdálených míst. Jejich diskuze byly doprovázené vůní tabáku a byly uspokojivé jako samotná večere. Bentley tak měl pocit, jako kdyby s tímto cizincem vyrostl. Jako kdyby ho znal od křičícího mimina, přes pubertu až po šedivění ve stáří. Jak tak teď přemýšlel, došlo mu, že dnes to bylo poprvé, co se neshodli. Úžasné na jejich přátelství bylo, že dokázali nehádat se a kráčeli cestou Pravdy, nebo alespoň tou cestou, kterou oba za pravdivou považovali-i když to možná Hill neustále s doutníkem v ruce jen předstíral.
Sedláček - 2
OdpovědětVymazat„Nejsnadnější peníze, co jsem kdy vydělal,“ říká Bentley.
„Počkej a uvidíš. Měj ty drobné u sebe, mohl bys je brzy potřebovat.“
Bentley si váhavě vložil mince do kapsy. Možná nějaká změna větru zapůsobila na něj a na jeho myšlenky. Krátce mu totiž problesklo hlavou, „Mohl bych zabít?“
„Ruku na to,“ vykřikl se Hill.
Hillova chladná ruka měla pevný stisk.
„Je to sázka.“
„Tak dobře, ty jeden špekoune línej. Dobrou noc,“ popřál mu Hill a vstal.
„Co prosím?“ ukňournul si Bentley. Byl překvapený těmito slovy, kterým nemohl uvěřit.
„Dobrou noc, špekoune línej,“ zopakoval poklidně Hill a díval se na něj. Ruce se měl celé neklidné, když si rozepínal knoflíky své letní košile. Odhalilo se mu vlastní břicho. Byla tam obrovská stará jizva. Vypadala, jako kdyby nějaká kulka proletěla skrz něj.
„Víš,“ řekl Hill a díval se přitom do široce otevřených očí buclatého muže v houpacím křesle, „už jsem podobnou sázku jednou uzavřel.“
Vchodové dveře se tiše zavřely. Hill byl pryč.
V Hillově pokoji se svítilo ještě deset minut po jedné v noci. Bentley nemohl usnout, a tak seděl ve tmě. Nakonec vstal, zamířil na chodbu, aby pozoroval Hilla. Dveře do pokoje byly otevřené. Hill stál před zrcadlem a dotýkal se sám sebe, klepal na sebe a štípal se chvíli tady a pak zase jinde.
Jako kdyby si pro sebe říkal, „podívej se na sebe!, podívej se sem, Bentley, a sem taky!“
A skutečně se díval.
Hill měl tři kruhové jizvy na břiše a na prsou. Jedna dlouhá přímo přes srdce a jedna menší byla na krku. Na zádech měl tolik jizev, jako kdyby drak roztáhl své drápy a chtěl ulovit kořist.
Bentley zůstal stát a ani nedutal.
„Pojď dál,“ ozval se Hill.
Bentley se ani nepohnul.
„Už je pozdě, jsi dlouho vzhůru.“
„Jen se prohlížím. Marnivost, marnivost.“
„A co ty jizvy?“
„No, pár jich mám, co?
„To jo. Můj Bože, nikdy jsem nic takového neviděl. Kdes k nim přišel?“
Do půl těla svlečený Hill si i nadále ohmatával a hladil své tělo.
„No, zkus hádat.“ Mrknul a přátelsky se pousmál.
„Kdes k nim přišel?!“
„Vzbudíš svou ženu.“
„Řekni!“
„Chlape, mysli.“
Vydechnul, nadechnul se a pak znovu vydechnul.
„Co pro tebe mohu udělat Bentley?“
„Já jen…“
„Povídej.“
„Chci, aby odešel.“
„Ale proč.“
„Potřebuju tuhle místnost.“
„Opravdu?“
„Jo, tchýně k nám přijede.“
„Kecáš.“
Bentley přikývnul, „jo, kecám.“
„Proč ale? Proč chceš, abych odešel? Bojíš se mě?“
„Ne, nebojím.“
„Fajn, co když ti řeknu, že neodejdu?“
„To ne, to mi nemůžeš udělat.“
„Ale můžu. A taky udělám.“
„Ah neé!“
Andreas Fajman part 1
OdpovědětVymazat„Jsou lidé, kteří by nikdy nespáchali vraždu, “ řekl pan Bentley.
„Kdo třeba? “ Řekl pan Hill.
„Já například, a jíní jako já, “ řekl pan Bentley.
„Nesmysl! “ Řekl pan Hill.
„Nesmysl? “
„Slyšel jsi správně. Každej je schopnej vraždy. Dokonce i ty. “
„Já nemám žádný motiv, jsem spokojený, má manželka je dobrá žena, mám dostatek peněz, dobré zaměstnání, proč bych měl páchat vraždu? “ Řekl pan Bentley.
„Já bych tě mohl donutit spáchat vraždu, “řekl pan Hill.
„To bys tedy nemohl. “
„Mohl. “ Pan Hill se zamyšleně zadíval na zelenající se městečko.
„Nemůžeš udělat vraha z nevraha. “
„Já bych mohl. “
„Ne to bys tedy nemohl. “
„O kolik by ses tak vsadil? “
„Nikdy se nevsázím. Nevěřím v to. “
„Jen gentlemanská sázka, k sakru, “ řekl pan Hill. „ Dolar. Dolar ku deseticentu. No ták, deseťák vsadíš ne? Musel bys bejt Skoťák aby ses nevsadil, a kromě toho bys ukázal, že ve svoji tezi moc nevěříš. Nestojí to za ten deseťák, abys dokázal, že nejsi vrah? “
„Teď si děláš legraci. “
„Oba dva si děláme legraci a oba dva to myslíme vážně. Jediné o co mi jde je dokázat, že se nelišíš od ostatních. Máš nějaký spouštěcí čudlík. Když ho dokážu najít a zmáčknu ho, tak spácháš vraždu. “
Pan Bentley se lehce pousmál a uřízl konec doutníku, vložil ho mezi své plné rty a pohodlně se opřel ve svém houpacím křesle. Potom zašmátral v rozepnuté kapse své vesty, našel deseticent a položil ho před sebe na sloupek od verandy. „Dobrá, “ řekl, a se zamyšlením vytáhl ještě jeden deseticent. „Tady je dvacet centů na to, že nejsem vrah. Tak a teď, jak chceš dokázat, že jsem vrah? “ Zasmál se s lišácky přivřenýma očima. „Budu tu sedět dobrých pár let. “
„Samozřejmě, že bude nějaký časový limit. “
„Vážně? “ Bentley se smál čím dál tím víc.
„Ano. Ode dneška za měsíc budeš vrahem. “
„Ode dneška za měsíc? Ha! “ A začal se smát, protože ta představa byla, tak směšná. Když přestal, přejel si jazykem po vnitřku tváře. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi dlužíš dolar. “
„Ne ty mi budeš dlužit dva deseťáky. “
„Ty jsi ale tvrdohlavý. “
„Ani nevíš jak. “
Byl příjemný letní večer, s tím správně foukajícím vánkem, bez komárů, se správně hořícími doutníky a zvukem o sebe cinkajících talířů, jak je paní Bentleyová myla v mydlinkách ve vzdálené kuchyni. Na ulicích malého městečka lidé vycházeli na své verandy a navzájem si přikyvovali.
„Tohle je jedna z nejbláznivějších konverzací, jakou jsem kdy v životě vedl, “ řekl pan Bentley a s nadšením nasával vzduch provoněný čerstvě posekanou trávou. „Deset minut
jsme mluvili o vraždě, dostali jsme se k tomu, jestli jsme všichni schopni vraždy a pak jsme se vsadili. “
OdpovědětVymazat„Ano“ řekl pan Hill.
Pan Bentley se podíval na svého strávníka. Panu Hillovi bylo okolo padesáti-pěti, ačkoli vypadal trochu starší, měl chladné modré oči a šedý obličej a vrásky, díky kterým vypadal jako meruňka, které bylo dopřáno scvrkávat se na sluníčku. Byl stylově plešatý, jako Caesar, a měl intensivní způsob vyjadřování a způsob jakým držel židli a způsob jakým vám tisknul ruku, způsob jakým svíral své ruce, jako při modlitbě, při které přesvědčoval sám sebe nebo vás o pravdě svých tvrzení. Během posledních tří měsíců, kdy se pan Hill nastěhoval do jejich zadní ložnice mezi nimi proběhlo několik báječných rozhovorů. Probrali spolu myriádu věcí: sarančata na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a ochlazování, výlety na vzdálená místa, obvyklé klábosení provoněné tabákem, komfortní jako dobrá večeře a pan Bentley měl pocit, jakoby s tím cizincem vyrůstal, jako by ho znal od dob kdy byl ukřičené děcko, přes neklidné dospívání až k pobledlé senilitě. Tohle, když tak nad tím přemýšlel, bylo poprvé, kdy se na něčem neshodli. Úžasnou věcí na jejich přátelství bylo to, že se ho netýkaly žádné malicherné problémy a banality a kráčelo přímou cestou pravdy, nebo tím o čem si ti dva mysleli, že byla pravda, nebo možná, říkal si teď pan Bentley s doutníkem v ruce, o čem on si myslel, že je pravda a co pan Hill, ať už ze zdvořilosti, nebo jako součást nějakého plánu, předstíral, že je pravda.
„To byl nejsnazší výdělek, “ řekl pan Bentley.
„Počkej a uvidíš. Nos ty deseťáky s sebou. Brzy je možná budeš potřebovat. “
andreas fajman part 2
Zdenek Barcaj, Michaela Lukešová
OdpovědětVymazat"Určitě existují lidé, kteří by nikdy nespáchali vraždu," řekl pan Bentley.
"Kdo například?" odvětil pan Hill.
"Například já, a lidé mě podobní." řekl pan Bentley.
"Nesmysl!" odpověděl pan Hill.
"Nesmysl?"
"Slyšel jste správně. Každý je schopen vraždy, i vy."
"Nikdy bych nenašel takový motiv, jsem se vším spokojeným, moje manželka je mi dobrou ženou, mám dostatek financí, dobrou práci, proč bych měl kdy spáchat vraždu?" řekl pan Bentley.
"Můžu vás donutit ji spáchat" řekl pan Hill.
"To teda ne."
"Ano" pan Hill se podíval přemýšlivě kolem sebe na malé, létem zahalené město.
"O kolik se vsadíme?"
"Nikdy se nevsázím, nevěřím tomu."
"Ale, notak, gentlemanská sázka." odvětil pan Hill."Dolar, dolar ku deseticentu. Přeci vsadíte deseticent, nebo ne? ? Takhle byste se zachoval jako Skot a tím ještě ukázal, jak málo věříte ve své zásady. Není důkaz toho, že nejste vrah, mnohem více než deseticent?"
"Vy žertujete!"
"Oba žertujeme a zároveň nežertujeme. Jediné co vám chci dokázat je, že se ničím nelišíte od ostatních. Máte slabiny, které když objevíte, budete schopen spáchat sebevraždu."
Pan Bentley se lehce pousmál a odřízl konec svého doutníku, zakroutil s ním a poválel ho v puse. Poté se usadil do houpacího křesla a začal hledat v otevřené kapse svého oděvu. Našel deseticent a položil jej na sloupek před ním. "Dobře" a vytáhl další deseticent. "Tady je dvacet centů na důkaz, že nejsem vrah.
A jak mi dokážete teď, že jsem?" Zasmál se a samou radostí přivřel oči. "Vypadá to, že tu budu sedět ještě pár desítek let."
"Samozřejmě, že stanovíme časový limit."
"Oh, opravdu?" zasmál se Bentley ještě hlasitěji.
"Ano. Ode dneška do měsíce z vás bude vrah."
"Do měsíce? Ho."odpověděl s velkým smíchem, protože ta myšlenka byla tak strašně směšná. Bránil se tomu, ale stále mu to přišlo směšné.
" Takže prvního září mi budete dlužit dolar."
"Ne, vy mě dvacet centů."
"Vy jste neuvěřitelně tvrdohlavý, že ano?"
"Ani nevíte, jak moc."
Byl krásný letní předvečer, foukal pouze lehký vánek, kolem poletovaly komáři, do dálky svítily dva doutníky a bylo slyšet pouze paní Bentleyovou rachotící s nádobím, které pokládala do mýdlové vody vedle z kuchyni. Na ulicích malého města, lidé mířili na své verandy pokyvující jeden na druhého.
"To je jedna z nejzvláštnějších konverzací, které jsem kdy vedl v mém životě." řekl pan Bentley, spokojeně se nadechoval čerstvě posekané trávy." Mluvili jsme o vraždě deset minut, dostali sme se k tomu, zdali jsou všichni z nás schopni vraždy a poté jsme se vsadili."
"Ano, pokývnul pan Hill.
Pan Bentley se zadíval na svého společníka. Bylo mu něco kolem padesáti pěti let, vypadal však trošku starší, měl studené modré oči, došediva zbarvený obličej a vrásky, kvůli kterým připomínal meruňku, která se scvrkla na sluníčku. Byl čistě oholený, jako Ceasar a měl velmi intenzivní styl mluvení: svíral židli, svíral ruku toho, s kým právě mluvil, svíral dokonce i své vlastní ruce jako kdyby se modlil, jen aby přesvědčil sebe i toho druhého o pravdivosti jeho výpovědi. Měli spolu spoustu takových rozhovorů během posledních tří měsíců, od doby, co se pan Hill přestěhoval do jejich zadní ložnice.
Barcaj, Lukešová - 2
OdpovědětVymazatProbrali spolu nespočetné množství věcí: kobylky na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a ochlazování či výlety do vzdálených míst..Rozhovory byly provoněny tabákem a vždy uspokojivé jako chutná večeře. Pan Bentley měl pocit jako kdyby s tímto cizincem vyrůstal, jako kdyby spolu žily od ukřičených dětských let, přes bouřivé dospívání až k šedivému stáří.
Vlastně po bylo poprvé co se spolu na něčem neshodli. Ta úžasná věc na jejich přátelství byla ta, že se vždy dokázali vyvarovat hašteřením a malichernostem, a šli rovnou k cestě Pravdy, teda alespoň k té pravdě, které oba věřili. Nebo možná, pomyslel si pan Bentley nyní s doutníkem v ruce, to co si myslel on sám, že je pravda a co pan Hill, buď ze zdvořilosti, nebo plánu, předstíral, že považuje také za pravdu.
"Nejsnadněji vydělané peníze." řekl pan Bentley.
"Počkejte a uvidíte. Noste raději ty deseticenty pořád s sebou. Budete je brzy potřebovat."
Pan Bentley dal deseticenty poněkud rozvážně do kapsy. Možná změna větru způsobila chvilkový obrat jeho myšlenek. Na chvíli mu hlavou proběhlo:"Tak dokázal bys zabít?"
"Ruku na to." řekl pan Hill. Jeho chladná ruka ho pevně stiskla.
"Je to tedy sázka."
„Dobře tedy, ty jeden tlustej flákáči, dobrou noc,“ řekl pan Hill a vstal.
„Prosím?“ vykřikl pan Bentley překvapeně, ne protože by byl uražený, ale proto, že nemohl uvěřit tomu, jaká otřesná slova použil.
„Dobrou noc, flákači,“ řekl pan Hill a přitom na něj klidně hleděl. Jeho ruce byly zaměstnané rozepínáním knoflíku jeho letní košile. Maso na jeho hubeném břiše bylo odhalené. Byla tam stará jizva. Vypadalo to, jako kdyby kulka prošla čistě skrz.
„Vidíte,“ řekl pan Hill, a hleděl do široce otevřených očí obtloustlého muže v houpacím křesle, „tuto sázku už jsem předtím uzavřel.“
Vchodové dveře se potichu zavřely. Pan Hill byl pryč.
V pokoji pana Hilla bylo rozsvíceno ještě deset minut po jedné. Potmě a ne a ne usnout, pan Bentley nakonec vstal a přesunul se potichu na chodbu a pozoroval pana Hilla. Dveře pokoje byly otevřené, za nimi stál pan Hill před zrcadlem a dotýkal se sám sebe, štípal a poklepával se chvíli tam a chvíli tam. Vypadalo to, že si myslí: Podívej se na mě! Podívej, tady, Bentley a tady!
A Bentley se díval.
Hill měl na břiše a na prsou tří kruhové jizvy. Velká šikmá jizva vedla přes jeho srdce, a malá na jeho krku. A na zádech měl několik děsivých rýh, jako když drak roztáhne své pařáty při útoku na kořist.
Pan Bentley zůstal stát s jazykem mezi rty a s rozevřenýma rukama.
„Pojďte dál“, řekl pan Hill.
Bentley se nehýbal.
„Jste vzhůru dlouho.“
„Jen se koukám sám na sebe. Marnivost, marnivost.“
„Tyhle jizvy, všechny tyhle jizvy.“
„Pár jich tu je, že ano?“
„Tak moc. Pane Bože, nikdy jsem neviděl takovéhle jizvy. Jak jste k nim přišel?“
Hill, svlečený do půl těla, pokračoval v prohlížení, ohmatávání a něžném hlazení svého těla. „No, možná byste mohl zkusit hádat.“ Zamrkal a přátelsky se usmál.
„Jak jste k nim přišel?“
„Vzbudíte vaší ženu.“
„Řekněte mi to!“
„Použijte svou představivost.“
Vydechl a nadechl se a pak znova vydechl.
„Co pro vás mohu udělat, pane Bentley?“
„Přišel jsem---“
„Mluvte.“
„Chci abyste se odstěhoval.“
„Ale teď, Bentley?“
„Potřebujeme tento pokoj.“
„Opravdu?“
Barcaj, Lukešová - 3
OdpovědětVymazat„Matka mé manželky přijede na návštěvu.“
„To je lež.“
Bentley přikývl. „Ano, lžu.“
„Proč to neřeknete na rovinu? Chcete abych odešel, tečka.“
„Přesně tak.“
„Protože ze mě máte strach“
„Ne, nemám strach.“
„Dobře, co kdybych vám řekl, že neodejdu?“
„Ne, to nemůžete.“
„Ale můžu a taky to udělám.“
„Ne, ne.“
„Co máme k snídani, zase šunku s vejci?“ Natáhl krk aby si mohl prohlédnout tu malou jizvu.
„Prosím řekněte že odejdete,“ naléhal pan Bentley.
„Ne,“ řekl pan Hill.
„Prosím.“
„Nemá smysl prosit. Vypadáte akorát směšně.“
„Dobře, jestli tedy zůstanete, zrušme sázku.“
„Proč ji rušit?“
„Proto.“
„Máte ze sebe strach?“
„Ne, to nemám!“
„Pšt.“ Ukázal na stěnu. „Vaše žena.“
„Odvolejme tu sázku. Tady. Tady jsou mé peníze. Vyhrál jste!“ Horečně hrábl do kapsy a vytáhl dva deseticenty. S rachotem je odhodil na stolek.„Vezměte si je!Vyhrál jste! Jsem schopen spáchat vraždu,přiznávám.“
Pan Hill chvíli počkal a aniž by se na mince podíval, zašmátral prsty, cinkl s nimi a podal mu je. „Tady.“
„Nechci je zpátky!“ Bentley ustoupil ke dveřím.
„Vezměte si je.“
„Vyhrál jste!“
„Sázka je sázka. Tohle nic nedokazuje.“
Otočil se, došel k Bentleymu, nechal mince spadnout do jeho náprsní kapsy a poplácal je. Bentley uděla dva kroky zpět směrem do haly. „Nesázím se jen tak naprázdno.“ řekl Hill. Bentley zíral na ty hrozné jizvy. „S kolika dalšími lidmi jste tuhle sázku uzavřel!“ zaúpěl. „S kolika?!“
Hill se zasmál. „Šunka a vajíčka, hm?“
„S kolika?! S kolika?!“
„Uvidíme se u snídaně.“ řekl Hill.
Zavřel dveře. Pan Bentley zůstal stát a koukal na ně, viděl ty jizvy skrz dveře, jako by je dokázala jeho mysl spolu s očima zprůsvitnět. Jizvy od břitvy. Jizvy od nože. Visely tam ve skupinkách, jako suky ve starém dřevě.
Světlo za dveřmi zhaslo.
Stál nad tělem a slyšel, jak se dům probouzí, spěch, nohy dole na schodech, výkřiky napůl neklidné, ale vzrušující. Zanedlouho ho obklopí lidé. Zanedlouho tu bude siréna a blikající červené světlo, bouchnutí dveří u auta, zacvaknutí pout na masitých zápěstích, otázky, zírání do jeho bílé, zmatené tváře. Ale teď jen nervózně stál nad tělem. Zbraň upadla do hluboké, krásně vonící noční trávy. Ovzduší bylo stále nabité elektrikou, ale bouře už míjela a on si znovu začal všímat všech věcí. Jeho pravá ruka tápala jako slepý krtek, nevědomě šmátrala a šmátrala v náprsní kapse, než našla, co hledala. Poté zavřela Hillovy upřené oči a na každé vrásčité, chladnoucí víčko položila nový, lesklý deseticent.
Dveře se za ním zabouchly. Hattie zaječela. Otočil se na ni se zvráceným úsměvem. „Právě jsem prohrál sázku,“ slyšel říkat sám sebe.
Jan Čermák
OdpovědětVymazatMurder 1
„Existují i takoví lidé, kteří by vraždu nikdy nespáchali,“ řekl Bentley.
„Jako třeba?“ zeptal se Hill.
„Třeba já a mnoho dalších,“ odpověděl Bentley
„Nesmysl!“ odvětil Hill.
„Nesmysl?“
„Slyšels, co jsem řekl. Každý je schopen vraždy. Dokonce i ty.“
„Nemám žádný motiv, jsem se vším spokojený, mám skvělou ženu, dost peněz a dobrou práci. Proč bych měl spáchat vraždu?“ oponoval Bentley.
„Mohl bych tě přinutit k vraždě,“ řekl Hill
„To bys tedy nemohl.“
„Mohl.“ Na chvilku se zahleděl na malé zelené městečko.
„Nemůžeš udělat vraha z někoho, kdo jím není.“
„Ale ano, můžu.“
„Ne, nemůžeš!“
„O kolik by ses vsadil?“
„Nikdy jsem se s nikým nevsadil. Nevěřím v to.“
„Ale no tak, jen taková přátelská sázka,“ pravil Hill.
„Dolar. Jeden dolar ku desetníku. Přeci by ses nebál vsadit deset centů, ne? To bys byl pěkná držgrešle, a navíc snad věříš svému tvrzení přeci. Nestojí desetník za to, abys dokázal, že nejsi vrah?“
„Děláš si srandu.“
„Oba si tak trochu děláme srandu a zároveň ne. Jediné, co ti chci dokázat je, že se nelišíš od ostatních. Někde máš schovanej spínač. Kdybych ho našel a zmáčkl, byl bys té vraždy schopný.“
Bentley se lehce pousmál, uštípl konec doutníku, zakroutil s ním na svých plných rtech a opřel se ve svém houpacím křesle. Pak začal štrachat ve své rozevřené kapse, kde našel desetník, který položil před sebe. „Dobrá tedy,“ prohlásil, a přemýšlejíc, vytáhl dalších deset centů. „Tady máš dvacet centů na to, že nejsem vrah. Tak a teď jak hodláš prokázat, že jím jsem?“ Zasmál se a lišácky přivřel oči. „Budu tu sedět hezkých pár let.“
„Samozřejmě na to bude stanovený časový limit.“
„Vážně?“ Bentley se smál stále hlasitěji.“
„Ano. Ode dneška za měsíc z tebe bude vrah.“
„Ode dneška za měsíc jo? Ha!“ Smál se mu, jelikož mu to přišlo směšné. Poté, co s tím přestal, musel smích znovu držet na uzdě. „ Dneska je prvního srpna, co? Tak prvního září mi budeš dlužit dolar.“
„Ne, ty mně budeš dlužit dvacet centů.“
„Jsi hodně tvrdohlavej, viď?“
„Ani nevíš jak moc.“
Byl příjemný pozdní letní večer, foukal lehký vánek, od komárů už byl klid, dva doutníky hořely a byl slyšet zvuk talířů, které myla paní Bentleyová ve vzdálené kuchyni. V ulicích malého městečka, vycházeli lidé na své verandy a mávali jeden na druhého.
„To je jedna z nejbláznivějších konverzací, jako jsem kdy v životě vedl,“ pronesl Bentley a spokojeně nadýchával vůni čerstvě posekané trávy. „Deset minut jsme mluvili o vraždě, pak jsme se dostali k tomu, jestli je každý z nás schopen vraždy a nakonec jsme se vsadili.
„Přesně tak,“ přikývl Hill.
Jan Čermák
OdpovědětVymazatMurder 2
Bentley se podíval na svého hosta. Ačkoliv vypadal o něco starší, bylo Hillovi kolem pětapadesáti. Měl modré oči, bledý obličej posetý vráskami, díky kterým vypadal jako sluncem vysušená meruňka. Byl úhledně plešatý stejně jako Caesar . Mluvil vášnivě, držel u toho židli, svíral cizí či svojí ruku a vypadal u toho, jako kdyby se modlil. Takto přesvědčoval sebe nebo ostatní o pravdivosti svých výroků. V posledních třech měsících, tedy od té doby, co se Hill přestěhoval do zadní ložnice, spolu vedli mnoho výživných rozhovorů. Probrali toho nesčetně: akáty na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a ochlazování či výlety na daleká místa. Jejich rozmluvy byly doprovázeny vůní tabáků, které byly uspokojivé jako sama večeře. To v Bentleym vyvolávalo pocit, jako kdyby s tímto cizincem vyrůstal. Jako kdyby ho znal od mokrých plenek přes kostrbaté dospívání až po šedivé stáří. Jak nad tím tak přemýšlel, tohle bylo poprvé, co se na něčem neshodli. Nejúžasnější věcí na jejich přátelství bylo, že se vyhýbali malichernostem a kráčeli cestou Pravdy, nebo alespoň tou cestou, kterou za pravdivou považovali. Možné je také to, pomyslel si Bentley s doutníkem v ruce, že Hill jen předstíral svůj souhlas, ať už záměrně či ze zdvořilosti.
„Nejsnadnější peníze, jaké jsem kdy vydělal,“ pronesl Bentley.
„Počkej a uvidíš. Měj ty drobáky u sebe, mohly by se ti hodit.“
Bentley rozvážně uložil mince do kapsy. Možná změna větru na chvilku ovlivnila jeho myšlenky. Na krátký moment mu v hlavě proběhlo, „Mohl bych zabít?“
„Ruku na to,“ zareagoval Hill.
Hillova chladná ruka měla pevný stisk.
„Je to sázka.“
„Tak jo ty líná bečko, dobrou noc,“ rozloučil se Hill a vstal.
„Cože?“ vykřikl Bentley, byl totiž překvapený těmi slovy, kterým nemohl uvěřit.
„Dobrou noc lenochu,“ zopakoval klidně Hill a podíval se na něj. Jeho ruce byly zaneprázdněné, když si rozepínal knoflíky své letní košile. Odhalilo se tak jeho břicho. Byla tam stará jizva. Vypadalo to, jako kdyby skrze něj prolétla kulka.
„Vidíš,“ řekl Hill, zatímco se koukal do vykulených očí obézního muže v houpacím křesle.
„Já už se takhle jednou vsadil.“
Vchodové dveře se tiše zavřely. Hill odešel.
Vlaďka Matisová - část první
OdpovědětVymazat„Existují lidé, kteří by nikdy nespáchali vraždu,“ řekl pan Bentley.
„Například kdo?“ zeptal se pan Hill.
„Já, například, a spousta dalších jako jsem já,“ řekl Bentley.
„Nesmysl!“ řekl Hill
„Nesmysl?“
„Slyšel jste, co jsem řekl. Všichni jsou schopni spáchat vraždu. Dokonce i Vy.“
„Proboha, nemám žádný důvod. Jsem spokojen s věcmi tak, jak jsou. Mám skvělou ženu, dostatek peněz a dobrou práci. Proč bych měl zabíjet?“ zeptal se Bentley.
„Mohl bych vás přinutit někoho zabít,“ řekl Hill.
„Ne, to nemohl.“
„Mohl.“ Řekl Hill a zamyšleně se zadíval na zeleně malého letního města.
„Nemůžete z někoho jen tak udělat vraha.“
„Ale ano, mohu.“
„Ne, to nemůžete!“
„Chtěl byste se vsadit?“
„V životě jsem nesázel. Nevěřím na to.“
„Ale no tak, čestná sázka,“ řekl Hill. „Dolar, dolar ku deseťáku. No tak, deseťák snad vsadíte, ne? Nebuďte takový skrblík. Navíc byste tím dokazoval pramalou víru ve váš názor. Skutečně vám deseťák nestojí za to, abyste dokázal, že nejste vrah?“
„Žertujete?“
„Žertujeme oba, ale zároveň ani jeden z nás. Já se jen zajímám o to, jak vám dokázat, že se nijak nelišíte od ostatních. Že stačí najít a zmáčknout spínač, díky němuž byste byl schopen zabíjet.“
Bentley se lehce usmál a uřízl konec doutníku, ten poválel mezi svými masitými rty a znovu se posadil do svého houpacího křesla. Pak zašmátral ve své otevřené vestě a vytáhl deseťák, který položil na verandu přímo před sebou. „Dobře,“ řekl a zamyšleně vytáhl další deseťák. „Tady je dvacet centů a říkám vám, že nejsem vrah. Tak, jak teď dokážete, že jím jsem?“ Pochechtával se a přimhuřoval u toho oči. „Já mám dost času.“
„Samozřejmě bude časový limit.“
„Skutečně?“ Bentley se začal smát čím dál tím víc.
„Ano, přesně za měsíc ode dneška z vás bude vrah.“
„Za měsíc ode dneška, říkáte? Opravdu?“ A smál se, protože ta myšlenka byla naprosto absurdní. Potom, co se trochu uklidnil, drze poznamenal: „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi budete dlužit dolar.“
„Ne, vy mi budete dlužit 20 centů.“
„Vy jste tvrdohlavý, že?“
„Ani nevíte jak.“
Byl příjemný letní večer, foukal lehkým vánek, žádní komáři, dva doutníky hořely a ze vzdálené kuchyni bylo slyšet, jak paní Bentleyová umývala nádobí. V ulici malého městečka lidé vycházeli na verandy a jeden na druhého pokyvovali.
„Tohle je ta nejsměšnější konverzace, kterou jsem kdy vedl,“ řekl Bentley a spokojeně se nadechoval vůně čerstvě nasekané trávy. „Bavili jsme se o vraždě deset minut, pak o tom, jestli je každý schopný někoho zabít a teď už se o to i sázíme.“
„Přesně tak,“ řekl Hill.
Vlaďka Matisová - část druhá
OdpovědětVymazatBentley se podíval na svého spolubydlícího. I když vypadal starší, bylo Hillovi okolo 55 let. Měl chladně modré oči a bledý obličej s vráskami, díky nimž vypadal jako na slunci vysušená meruňka. Byl úhledně plešatý jako Caesar. Vždy mluvil velmi vášnivě, u toho svíral židli nebo cizí či svoje ruce a vypadal, jako by se modlil a neustále dokazoval sobě, či někomu jinému pravdu svých tvrzení. Za ty tři měsíce, od té doby, co se Hill nastěhoval do zadní ložnice, spolu vedli takové rozhovory už mnohokrát. Probrali už spoustu věcí jako třeba kobylky na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouřky a ochlazování, cesty do dalekých míst a spoustu dalších věcí. Jejich konverzace byly vždy provoněny tabákem a příjemné jako pořádná večeře. A Bentley měl pocit, jakoby s tímto cizincem vyrůstal, jakoby ho znal už spoustu let, od dětského žvanění skrz kostrbaté dospívání až po šedivé stáří. Zamyslel se nad tím, že tohle bylo poprvé, co spolu nesouhlasili. To krásné na jejich vztahu bylo to, že se dokázali vyvarovat hašteření či jiných neshod a jít cestou Pravdy, nebo o čem si dva muži mohli myslet, že je pravdivé. Nebo možná, přemýšlel Betnley s doutníkem v ruce, Hill jen předstíral svůj souhlas ať už záměrně nebo ze zdvořilosti.
„Nejsnadněji vydělané peníze, jaké jsem kdy měl,“ řekl Bentley.
„Počkej a uvidíš. Měj ty centy u sebe. Možná je budeš brzo potřebovat.“
Napůl mrzutě si Bentley vložil mince do kapsy. Možná změna ve větru na chvilku změnila jeho myšlenky. Jen na chvilku, ve své mysli, si pomyslil: Mohl bych být vrah?
„Ruku na to,“ řekl Hill.
Hillova studená ruka měla pevný stisk.
„Je to sázka.“
„Dobře, ty tlustej flákači, dobrou noc,“ řekl Hill a vstal.
„Cože?“ vykřikl Bentley překvapeně, přesto ještě ne uraženě, protože nemohl uvěřit tomu, jakými strašnými slovy ho nazval.
„Dobrou noc, flákači,“ řekl Hill znovu a poklidně se na něj podíval. Jeho ruce byly zaneprázdněné rozepínáním knoflíků své letní košile. Tím odkryl svoje břicho, na kterém byla stará jizva. Vypadalo to jako jizva od kulky, která prolétla skrz.
„Vidíš,“ řekl Hill, zatímco se koukal do vykulených očí baculatého muže v houpacím křesle, „už jsem se jednou takhle vsadil.“
Přední dveře se jemně zavřely a Hill byl pryč.
Hlavnička Petr
OdpovědětVymazat„Existují lidé, kteří by nikdy nevraždili,“ řekl pan Bradbury.
„Kdo například?“ řekl pan Hill.
„Já například, a spousta mně podobných,“ řekl Bradbury.
„Nesmysl!“
„Nesmysl?“
„Slyšel jste dobře. Každý je schopný zabít, včetně vás.“
„Nemám žádný důvod, jsem spokojeny s tím, co mám. Mám hodnou manželku, vydělávám dost peněz, mám dobrou práci, proč bych měl vraždit?“
„Mohl bych z vás udělat vraha,“ řekl Hill
„Nemohl.“
„Mohl.“ A zamyšleně pohledem shlédl zeleně malého letního města.
„Nemůžete jen tak z někoho udělat vraha.“
„Ano, mohl.“
„Ne, nemohl.“
„O kolik se chcete vsadit?“
„Nikdy jsem se nevsázel. Nevěřím tomu.“
„ Ale no tak, gentlemanská sázka,“ řekl Hill, „Dolar, dolar proti deseticentu. No tak, snad vsadíte deseticent, ne? To byste byl velký škrt, a ještě byste ukázal, jak málo si věříte. Nestojí deseticent za to dokázat, že nejste vrah?“
„Žertujete?“
„Oba žertujeme a zároveň ani jeden. Jsem jen zaujat přesvědčením, že nejste odlišný od ostatních lidí. Že máte spínač, který když najdu a zmáčknu, budete schopen zabíjet.
Bentley se klidně zasmál a odřízl konec doutníku, pohrál si s ním mezi rty a opřel se ve svém houpacím křesle. Zašmátral v rozepnuté vestě, našel deseticent a položil ho na verandu před ním. „Dobře,“ řekl a zamyšleně vytáhl další deseticent. „Tady je dvacet centů říkajících, že nejsem vrah. Jak mi nyní dokážete, ze jsem?“ Uchechtl se a přivřel oči. „Mám spoustu času.“
„Bude samozřejmě stanoven časový limit.“
„Bude?“ Bentley se smál stále hlasitěji.
„Ano, od teď za měsíc budete vrah.“
„Od teď za měsíc, jo? Heh!“ Smál se, protože ta myšlenka byla tak naprosto šílená. Poté se trochu uklidnil a zvážněl. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září mi dlužíte dolar.“
„Ne, vy mi budete dlužit dvacet centů.“
„Jste tvrdohlavý, že?“
„Netušíte jak moc tvrdohlavý.“
Byl krásný letní večer s příjemným vánkem, bez komárů, dva doutníky žhnuly a z kuchyně bylo slyšet pani Bentlyovou a cinkáni talířů v dřezu. Podél ulic malého města lidé vycházeli na své terasy a zdravili se.
„Toto je jeden z nejšílenějších rozhovorů v mém životě.“ Řekl pan Bentley a spokojeně vdechoval vzduch nasycený čerstvě posekanou trávou. „Bavili jsme se o vraždě deset minut, dostali jsme se k tomu, že kdokoliv je schopný vraždit a hned potom se vsázíme.“
„Ano,“ řekl Hill.
Hlavnička Petr part. 2
OdpovědětVymazatBentley se podíval na svého spolubydlícího. Hillovi bylo asi pětapadesát, ale vypadal o něco starší s chladnýma modrýma očima a sinavým obličejem a vráskami, díky kterým vypadal jako meruňka vysušená na slunci. Byl úhledně plešatý jako Caesar. Vždy mluvil velmi vášnivě, u toho svíral židli nebo cizí či svoje ruce a vypadal, jako by se modlil a neustále dokazoval sobě, či někomu jinému pravdu svých tvrzení. Za ty tři měsíce, od té doby, co se Hill nastěhoval do zadní ložnice, spolu vedli takové rozhovory už mnohokrát. Probrali už spoustu věcí jako třeba kobylky na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouřky a ochlazování, cesty do dalekých míst a spoustu dalších věcí. Jejich konverzace byly vždy provoněny tabákem a příjemné jako pořádná večeře. A Bentley měl pocit, jakoby s tímto cizincem vyrůstal, jakoby ho znal už spoustu let, od dětského žvanění skrz kostrbaté dospívání až po šedivé stáří. Zamyslel se nad tím, že tohle bylo poprvé, co spolu nesouhlasili. To krásné na jejich vztahu bylo to, že se dokázali vyvarovat hašteření či jiných neshod a jít cestou Pravdy, nebo o čem si dva muži mohli myslet, že je pravdivé. Nebo možná, přemýšlel Betnley s doutníkem v ruce, Hill jen předstíral svůj souhlas ať už záměrně nebo ze zdvořilosti.
„Nejsnadněji vydělané peníze, jaké jsem kdy měl,“ řekl Bentley.
„Počkej a uvidíš. Měj ty centy u sebe. Možná je budeš brzo potřebovat.“
Napůl mrzutě si Bentley vložil mince do kapsy. Možná změna ve větru na chvilku změnila jeho myšlenky. Jen na chvilku, ve své mysli, si pomyslil: Mohl bych být vrah?
„Ruku na to,“ řekl Hill.
Hillova studená ruka měla pevný stisk.
„Je to sázka.“
„Dobře, ty tlustej flákači, dobrou noc,“ řekl Hill a vstal.
„Cože?“ vykřikl Bentley překvapeně, přesto ještě ne uraženě, protože nemohl uvěřit tomu, jakými strašnými slovy ho nazval.
„Dobrou noc, flákači,“ řekl Hill znovu a poklidně se na něj podíval. Jeho ruce byly zaneprázdněné rozepínáním knoflíků své letní košile. Tím odkryl svoje břicho, na kterém byla stará jizva. Vypadalo to jako jizva od kulky, která prolétla skrz.
„Vidíš,“ řekl Hill, zatímco se koukal do vykulených očí baculatého muže v houpacím křesle, „už jsem se jednou takhle vsadil.“
Přední dveře se jemně zavřely a Hill byl pryč.
+Karolína Brožová - Pt. 1
OdpovědětVymazat“Existují lidé, kteří by nikdy nespáchali vraždu.“ řekl pan Bentley.
“Kdo třeba?” zeptal se pan Hill.
“Třeba já a spousta lidí jako já.” odvětil Bentley.
“Nesmysl!” řekl Hill.
“Nesmysl?”
”Slyšel jste mě. Každý je schopný vraždy. Dokonce i vy.”
“Nemám sebemenší důvod. Jsem se vším spokojený, moje manželka je dobrá žena, mám dostatek peněz a dobrou práci. Proč bych měl spáchat vraždu?” zeptla se Bentley.
“Mohl bych vás k tomu přinutit.” odpověděl Hill.
“To tedy nemohl.”
“Mohl.” Hill přemýšlivě pohlédl přes male zelené letní město.
“Nemůžete udělat vraha z někoho, kdo vraždit nechce.”
“Ale mohl bych”
„Ne, nemohl!“
“O kolik se vsadíte?”
“Nikdy v životě jsem se nevsázel. Nevidím v tom smysl.”
“Tak tedy gentlemanská sázka.” řekl Hill. “Dolar, dolar ku desetníku. No tak, desetník byste vsadil, ne? Kdyby ne, byl byste tedy pořádný škrt nemající víru ve vlastní tvrzení. Nestojí prokázat, že nejste vrah, za desetník?”
“Žertujete.”
“Oba žertujeme i nežertujeme. Já chci jen dokázat, že nejste jiný než kdokoliv jiný. Máte tlačítko, na které stačí jen zatlačit. Jestliže bych ho našel a zmáčkl, spáchal byste vraždu.”
Pan Bentley se lehce zasmál, odštípl konec doutníku, zakroutil s ním mezi svými plnými rty a opřel se v houpací židli. Potom zatápal ve své rozepnuté kapse u vesty, našel desetník a položil ho na sloupek verandy před sebou. “Dobrá,” řekl a přemýšleje vytáhl další desetník. “Tady je dvacet centů říkajících, že nejsem vrah. Jak tedy hodláte dokázat, že jsem?” samolibě se usmál a spokojeně přivřel oči. “Budu tu sedět pěknou řádku let”
“Samozřejmě tu bude časový limit.”
“Bude?” Bentley se smál stale hlasitěji.
“Ano. Ode dneška za měsíc z vás bude vrah.”
“Ode dneška za měsíc, jo? Ha!” smál se, protože ten nápad byl jasně směšný. Když se uklidnil, musel se držet, aby se nezačal znovu smát. “Dnes je prvního sprna, že? Takže prvního září mi budete dlužit dolar.”
“Nikoliv, vy mi budete dlužit dvacetník.”
“Vy jste ale tvrdohlavý.”
“Ani nevíte jak moc.”
Byl to pěkný pozdně letní večer s příjemným vánkem, bez komárů, hořely dva doutníky a bylo slyšet, jak paní Bentleyová umývá nádobí ve vzdálené kuchyni. Podél ulic městečka vycházeli lidé na své verandy a pokyvovali si na pozdrav.
“Tohle je jedna z nejbláznivějších konverzací, jakou jsem kdy vedl.“ řekl Bentley zatímco spokojeně vdechoval vůni čerstvě posekané trávy. „Deset minut se bavíme o vraždě, potom o tom, zda jsme všichni schopni vraždy a než by se člověk nadál, uzavřeli jsme sázku.“
“Ano” souhlasil pan Hill.
Pan Bentley si prohlédl svého hosta. Panu Hillovi bylo kolem pětapadesáti, ale vypadal o něco starší. Měl chladné modré oči, šedivou tvář s vráskami, díky kterým vypadal jako sluncem scvrklá meruňka. Byl úhledně plešatý jako Caesar a mluvil se zápalem. Svíral židli, uchopil vaši ruku, sepjal ruce, jako by se modlil, vždy přesvědčoval sebe nebo vás o pravdě svých výroků.
+Karolína Brožová - Pt. 2
OdpovědětVymazatZa poslední tři měsíce, tedy od doby, co se Hill nastěhoval do zadního pokoje, měli mnoho dobrých rozhovorů. Probrali nesčetnou spoustu věcí: kobylky na jaře, sníh v dubnu, sezónní bouře a ochlazení, cesty do vzdálených míst, prostě obvyklé rozhovory provoněné tabákem, příjemné jako vydatná večeře. Pan Bentley měl pocit, jako kdyby s tímto cizincem vyrůstal, jako kdyby s ním zažil už ukřičené dětství, složité dopívání i stárnutí. Tohle, když se nad tím zamyslel, bylo poprvé, kdy se na něčem neshodli. Báječná věc na jejich vztahu bylo to, že se dosud obešli bez hašteření nebo ostatních problémů, a že následovali přímou cestu Pravdy, nebo alespoň toho, co za pravdu považovali. Nebo možná, pomyslel si Bentley s doutníkem v ruce, co on sám považoval za pravdu a co Hill ze slušnosti nebo v rámci plánu předstíral brát jako pravdu.
“Nejsnáze vydělané peníze vůbec.“ řekl pan Bentley.
“Počkejte a uvidíte. Noste tyhle desetníky s sebou. Mohl byste ho brzy potřebovat.”
Pan Bentley rozvážně strčil mince do kapsy u vesty. Možná změna směru větru na moment způsobila obrat proudu jeho myšlenek. Na moment mu hlavou proběhlo: Tak mohl bys zabít? Hm?
“Ruku na to.” řekl Hill.
Hillova studená ruka pevně stiskla jeho.
“Tak tedy sázka.”
“Dobře, vy tlustý flákači, dobrou noc.” řekl Hill a zvedl se.
"Co?" vyhrkl pan Bentley polekaně, ale stále nebyl uražený, protože nemohl uvěřit takovému příšernému použití slov.
"Dobrou noc, flákači," řekl pan Hill a hleděl na něj klidně. Jeho ruce byly zaneprázdněné rozepínáním knoflíků jeho letní košile. Odhalil maso svého štíhlého břicha. Byla na něm stará jizva. Vypadalo to jako čistý průstřel kulkou.
"Vidíš," řekl Hill, viděl vykulené oči baculatého muže sedícího v houpacím křesle, "už jsem tuhle sázku udělal předtím."
Přední dveře se jemně zavřely. Pan Hill byl pryč.
Světlo svítilo z Hillova pokoje deset minut po jedné. Pan Bentley seděl v pokoji a nemohl usnout, vstal, tiše se přesunul do haly a podíval se na pana Hilla. Protože byly dveře otevřené a Hill tam stál před zrcadlem, dotýkal se, poklepával a prohlížel si své tělo tu tady, tu tam.
A vypadalo to jako když si myslí: Podívej se na mě! Podívej se sem, Bentley, a sem!
Bentley se podíval.
Na Hillově hrudníku a břiše byly tři kulaté jizvy. Měl dlouhou řeznou ránu přes srdce a malou na krku. A na zádech měl řadu obrovských rýh, jako by se mu se mu do nich zaryl drak.
Bentley stál s jazykem mezi rty, rece otevřené.
"Pojďte dál," řekl Hill
Bentley se nepohnul
"Jste dlouho vzhůru."
"Jen si sám sebe prohlížím. Marnost. Marnost"
"Tyhle jizvy, všechny tyhle jizvy."
"Je jich pár, že?"
"Tolik. Můj Bože, nikdy jsem takové jizvy neviděl. Kde jste k nim přišel?"
Hill pokračoval v upravování, ohmatávání a uhlazování sebe samého, svlečený do půl těla. "No, teď byste mohl hádat," mrkl a přátelsky se usmál.
„Jak jste k nim přišel?!“
„Vzbudíte vaši ženu.“
„Řekněte mi to!“
„Použij představivost, chlape.“
Vydechl a nadechl se a znovu vydechl.
„Co pro vás mohu udělat, pane Bentley?“
„Přišel jsem –„
„Mluvte.“
„Chci, abyste se vystěhoval.“
+Karolína Brožová - Pt. 3
OdpovědětVymazat„Ale jděte, Bentley.“
„Potřebujeme tenhle pokoj.“
„Opravdu?“
„Přijede nás navštívit tchýně.“
„To je lež.“
Bentley přikývl. „Ano, lžu.“
„Proč to neřeknete? Chcete, abych odešel, tečka.“
„Ano.“
„Protože s mě bojíte.“
„Ne, nebojím se.“
„A když vám řeknu, že neodejdu?“
„Ne, to nemůžete udělat.“
„Ale ano, můžu a udělám.“
„Ne, ne.“
„Co bude k snídani, zase šunka a vajíčka?“ natáhl krk, aby si prohlédl tu malou jizvu.
„Prosím, řekněte, že odejdete,“ prosil pan Bentley.
„Ne.“ odpověděl pan Hill.
„Prosím.“
„Nemá smysl prosit. Vypadáte tak hloupě.“
„Nuže, chcete-li zůstat, odvoláme tu sázku.“
„Proč bychom ji odvolávali?“
„Proto.“
„Bojíte se sám sebe?“
„Ne, nebojím!“
„Ššš,“ ukázal na stěnu. „vaše žena.“
„Odvolejme tu sázku. Tady. Tady jsou mé peníze. Vyhráváte!“ horečně hrábl do kapsy a vytáhl dva deseticenty. S rachotem je odhodil na stolek. „Vezměte si je! Vyhráváte! Jsem schopen spáchat vraždu, jsem, přiznávám.“
Pan Hill chvílí počkal a bez toho, aby se na mince podíval, natáhl ruku, zašmátral prsty, našel je, zvedl, cinkl s nimi a podal mu je. „Tady.“
„Nechci je zpátky!“ Bentley ustoupil ke dveřím.
„Vezměte si je.“
„Vyhráváte!“
„Sázka je sázka. Tohle nic nedokazuje.“
Otočil se, došel k Bentleymu, upustil mince do jeho náprsní kapsy a poplácal je. Bentley ucouvl o další dva kroky směrem do haly. „Nesázím se jen tak naprázdno.“ řekl Hill. Bentley zíral na ty hrozné jizvy. „S kolika dalšími lidmi jste tuhle sázku uzavřel!“ vyhrkl. „S kolika?!“
Hill se zasmál. „Šunka a vajíčka, hm?“
„S kolika?! S kolika?!“
„Uvidíme se u snídaně.“ řekl Hill. Zavřel dveře. Pan Bentley tam stál a koukal na ně, viděl ty jizvy skrze dveře, jako by je dokázala jeho mysl spolu s očima zprůsvitnět. Jizvy od břitvy. Jizvy od nože. Visely tam ve skupinkách, jako suky ve starém dřevě. Světlo za dveřmi zhaslo.
Stál nad tělem a slyšel, jak se dům probouzí, spěch, nohy dole na schodech, výkřiky napůl neklidné, ale vzrušující. Zanedlouho ho obklopí lidé. Zanedlouho tu bude siréna a červené probleskující světlo, bouchnutí dveří u auta, zacvaknutí pout na masitých zápěstích, otázky, zírání do jeho bíle, zmatené tváře. Ale teď jen nervózně stál nad tělem. Pistol upadla do hluboké, vonící, noční trávy. Ovzduší bylo stále nabité elektrikou, ale bouře už míjela a on si znovu začal všímat všech věcí. Jeho pravá ruka tápala jako slepý krtek, nevědomě šmátrala a šmátrala v náprsní kapse, než našla, co hledala. Cítil svou příšernou váhu, jak ho ohýbá, hrbí, málem upadl, když se shýbal k tělu. Jeho slepá ruka zavřela Hillovy upřené oči a na každé vrásčité, chladnoucí víčko položila nový, lesklý deseticent.
Dveře za ním se zabouchly. Hattie zakřičela. Otočil se na ni se zvráceným úsměvem. „Právě jsem prohrál sázku,“ slyšel říkat sám sebe.
Dalibor Kucej - Vražda
OdpovědětVymazatPan Bentley s rozvahou strčil mince do své kapsy u vesty. Změna větru možná na okamžik změnila jeho myšlenky. Na okamžik mu mysl říkala: Mohl bys zabít?
„Ruku na to,“ řekl pan Hill.
Dlaň pana Hilla ho pevně stiskla.
„Platí.“
„Tak dobře, vy tlustej flákači, dobrou noc,“ vypadlo z pana Hilla a vstal.
„Cože?“ vyhrkl pan Bentley překvapeně, prozatím neuražen, protože nemohl uvěřit té příšerné volbě slov.
„Dobrou noc, flákači,“ řekl mu s klidným výrazem pan Hill. Jeho ruce nezůstaly v klidu, přejížděly podél knoflíků na jeho košili. Na okamžik tak odhalil své štíhlé břicho. Byla na něm stará jizva. Vypadala, jako by byla od čistého průletu kulkou.
„Víte,“ řekl pan Hill, sledující ty vykulené pulzující oči vykrmeného muže v houpajícím křesle, „tuhle sázku jsem už jednou uzavřel.“
Dveře se v tichosti zavřely. Pan Hill odešel.
Světlo v pokoji pana Hilla ještě deset minut po jedné svítilo. Pan Bentley, sedící ve tmě, neschopen usnout, konečně vstal a v tichosti se přesunul do sálu a sledoval pana Hilla. Dveře měl totiž otevřené. Stál před zrcadlem, dotýkal se, klepal na sebe, štípal se, jednou tam a pak zas jinde.
A vypadal, jako by si říkal: Dívej se! Podívej se sem, Bentley, a sem! A Bentley se díval.
Tři kulaté jizvy měl Hill na hrudi a břiše. Měl dlouhou řeznou ránu přes srdce a jednu malou na krku. A záda svraštělá, jako kdyby po nich drak zuřivě drásal.
Pan Bentley stál s jazykem mezi rty a dlaněmi otevřenými.
„Vstupte,“ řekl pan Hill.
Bentley se nepohnul.
„Jste dlouho vzhůru.“
„Jenom se prohlížím. Ješitnost, ješitnost.“
„Těch jizev, tolik jizev.“
„Pár jich mám, že?“
„Tolik jizev. Proboha, nikdy v životě jsem takové jizvy neviděl. Jak jste k nim přišel?“
Hill, svlečen do pasu, pokračoval v hlazení, cítění a laskání se. „Nuže, možná byste mohl uhádnout.“ Mrknul a přátelsky se usmál.
„Jak jste k nim přišel?!“
„Vzbudíte svou ženu.“
„Mluvte!“
„Použijte svou fantazii, chlape.“
Vydechl, nadechl se a znovu vydechl.
„Co pro vás mohu udělat, pane Bentley?“
„Já--“
„Mluvte nahlas.“
„Chci, abyste se vystěhoval.“
„Ale ale, Bentley.“
„Tenhle pokoj potřebujeme.“
„Skutečně?“
„Matka mé ženy přijede na návštěvu.“
„To je lež.“
Bentley přikývnul. „Ano, lhal jsem.“
„Proč to prostě neřeknete? Chcete, abych odešel. Tečka.“
„Ano.“
„Protože ze mne máte strach.“
„Ne, nebojím se.“
„Pak tedy co kdybych vám řekl, že neodejdu?“
„Ne, to nemůžete.“
„Ale můžu, a taky zůstanu.“
„Ne, ne.“
„Co máme k snídani, opět šunku s vejci?“ Natahoval svůj krk, aby si na něm prozkoumal onu malou jizvu.
„Prosím, řekněte, že odejdete,“ poprosil pan Bentley.
„Ne,“ odvětil pan Hill.
„Prosím.“
„Nemá smysl žadonit. Akorát pak vypadáte hloupě.“
„Když tu tedy zůstanete, tak odvoláme sázku.“
„Proč ji odvolat?“
„Protože.“
„Bojíte se sám sebe?“
„Ne, nebojím!“
„Ššš.“ Ukázal na zeď. „Vaše žena.“
„Odvolejme sázku. Tady. Tu máte mé peníze. Vyhrál jste!“ Zběsile zašátral ve své kapse a vytáhl z ní dva desetníky. Hodil s nimi na prádelník, zacinkaly. „Vezměte si je! Vyhrál jste! Dokázal bych spáchat vraždu. Dokázal. Přiznávám to.“
Pan Hill vyčkal malou chvíli a bez jediného pohledu na mince položil své prsty na prádelník, zašátral, našel je, vzal je, cinknul s nimi, držel je před sebou. „Tu máte.“
„Nechci je zpátky!“ Bentley ustoupil ke dveřím.
„Vezměte si je.“
„Vyhrál jste!“
„Sázka je sázka. Tohle nedokazuj nic.“
Otočil se, přišel k Bentleymu, vložil mu mince do kapsy u košile a poplácal je. Bentley učinil dva kroky zpět do sálu. „Já se nevsázím naprázdno,“ oznámil Hill.
Bentley zíral na ony strašlivé jizvy. „S kolika lidmi jste už uzavřel tuhle sázku!“ křičel. „S kolika?!“
Hill se zasmál. „Šunka s vejci, hm?“
„S kolika lidmi?! S kolika?!“
„Uvidíme se u snídaně, řekl pan Hill.“
Zavřel dveře. Pan Bentley stál a koukal na ně. Mohl vidět ty jizvy skrz dveře, jakoby je jeho oči a mysl zprůhlednily. Ty jizvy od žiletky. Ty jizvy od nože. Visely v obložení jako suk ve starém dřevě.
Světlo za dveřmi zhasnulo.
„Existují lidé, kteří by nikdy nebyli schopni vraždy,“ řekl Bentley.
OdpovědětVymazat„Například kdo?“ zeptal se Hill.
„Já, například, a spousta dalších jako jsem já,“ odpověděl Bentley.
„Nesmysl,“ namítl Hill.
„Nesmysl?“
„Slyšel jste. Každý je schopný vraždy, dokonce i vy.“
„Neměl bych ani motiv, jsem spokojený s tím, jak to je. Moje žena je skvělá, nemám nouzi o peníze, mám dobrou práci, proč bych měl chtít někoho zabít?“ opáčil Bentley.
„Já bych vás mohl přinutit k vraždě,“
„To tedy nemohl.“
„Ale mohl.“ Pan Hill se rozhlédl po malém, letním městečku, vypadal zadumaně.
„Nemůžete udělat vraha z nevraha.“
„Ale ano, mohu.“
„Ne, nemůžete!“
„O kolik se chcete vsadit?“
„Nikdy v životě jsem se nevsadil. Nevěřím na to.“
„Ale jděte, gentlemanská sázka,“ naléhal Hill. „Jen dolar. Dolar proti deseti centům. No tak, přece byste mohl vsadit deset centů, ne? Nebuďte žid, mimoto, prokážete trochu víry ve své názory. Copak vám jeden deseťák nestojí za to, abyste dokázal, že nejste vrah?“
„Žertujete?“
„Oba žertujeme a přitom jsme oba vážní. Jediné, co mě zajímá, je dokázat, že jste stejný jako kterýkoliv jiný muž. Každý má ten bod, který stačí stisknout. Pokud ho dokážete najít a stisknout, jste schopný vraždy.“
Pan Bentley se nenuceně zasmál a odstřihl špičku doutníku, a převalil ho mezi svými masitými rty a opřel se v houpacím křesle. Zahrabal v kapse své rozepnuté vesty, vytáhl deseťák a položil jej na zábradlí verandy před něj. „Dobře,“ řekl a zamyslel se, vytáhl ještě jeden deseťák . „Sázím dvacet centů na to, že nejsem vrah. Jak vůbec chcete dokázat, že jím jsem?“ Pousmál se a přivřel oči. „Budu sezením tady trávit mnoho dobrých let.“
„Samozřejmě, že zde bude časový limit.“
„Skutečně?“ Bentley se zasmál ještě víc.
„Ano. Ode dneška do měsíce z vás bude vrah.“
„Do měsíce? Ha!“ A smál se, protože ta představa byla naprosto absurdní. Když se uklidnil, jazykem si olízl koutek. „Dnes je prvního srpna, že? Takže prvního září, mi budete dlužit dolar.“
„Ne, vy mi budete dlužit dvacet centů.“
„Vy jste ale paličák.“
„Ani nevíte jaký.“
Bylo pěkné odpoledne pozdního léta, lehký vánek, málo komárů, dva doutníky dýmající tak akorát a zvuk mytého nádobí, které paní Bentleyvá vpovzdálí v kuchyni namáčela do jarové vody. Na ulici malého městečka lidé vycházeli na verandy a pokyvovali ostatním na pozdrav.
„Tohle je jeden z nejbláznivějších rozhovorů, které jsem kdy vedl,“ řekl pan Bentley a cítil porozumění a vůni právě poseté trávy. „Bavili jsme se deset minut o vraždění a najednou tu máme sázku.“
„Ano,“ přitakal pan Hill.
Pan Bentley zhlédl svého podnájemníka. Panu Hillovi bylo kolem pětapadesáti, přesto vypadal o něco starší. Měl studené modré oči, bledý obličej a díky vráskám působila jeho tvář dojmem rozinky, která strávila na slunci příliš mnoho času. Byl tak zvláštně připlešatělý, asi jako Caesar a mluvil tak zvláštním způsobem, svíral při tom židli nebo vaši ruku, někdy spínal ruce, jakoby se modlil. Vždycky dokázal přesvědčit jak sám sebe, tak ostatní, že jeho prohlášení jsou pravdivá. Tito dva vedli za poslední tři měsíce, kdy se pan Hill přistěhoval do zadního pokoje, mnoho dobrých rozhovorů. Povídali si o mnoha a mnoha věcech: o kobylkách na jaře, o sněhu v dubnu, o sezónních bouřích a ochlazování, o cestách na daleká místa, o obvyklých věcech doprovázených vůní tabáku, příjemné jako výtečná večeře, a pan Bentley míval často pocit, že s tímto cizincem vyrostl, že ho znal od dob, kdy byl uplakaným dítětem, přes období divoké puberty až po začínající senilitu. Toto, když na to přijde, byl vůbec první případ, kdy se ti dva na něčem neshodli. Úžasné na jejich přátelství bylo, že doposud nenarazili na jakékoliv dohadování nebo jiné hašteření a kráčeli rovnou po cestě pravdy, nebo alespoň po tom, co oba muži považovali za pravdu. Anebo snad, pomyslel si pan Bentley, držíc doutník v ruce, co on sám považoval za pravdu, tak pan Hill ze zdvořilosti nebo snad plánovaně předstírat, že za pravdu považuje taktéž.
OdpovědětVymazat„Nejsnáze vydělané peníze,“ řekl pan Bentley.
„Počkejte si. Noste si ty dva deseťáky s sebou, brzy je budete potřebovat.“
Pan Bentley si strčil mince do kapsy u své vesty, zpola vystřízlivělý.
Možná, že chvilkový obrat větru, změnil tok jeho myšlenek. Na okamžik se sám sebe v duchu ptal: Byl bych snad schopný vraždy? Hm?
„Ruku na to,“ řekl pan Hill.
Hillova chladná dlaň se pevně sevřela.
„Máme sázku.“
„Dobrá, vy tlustý povaleči, dobrou noc,“ řekl pan Hill a vstal.
„Cože?“ vyjekl pan Bentley, který byl překvapený ale stále ne uražený, protože nemohl uvěřit tak hroznému užití slov.
„Dobrou noc, povaleči,“ zopakoval pan Hill a klidně se na něj podíval. Jeho prsty byly zaneprázdněny rozepínáním knoflíků jeho letní košile. Byla vidět kůže jeho plochého břicha. Byla zde také stará jizva. Vypadalo to jako zranění po čistém průstřelu.
„Víte,“ promluvil pan Hill, když viděl do široka otevřené oči boubelatého muže v houpacím křesle, „já už tu sázku uzavřel víckrát.“
Hlavní dveře se zlehka zaklaply. Pan Hill byl pryč.
Ještě deset minut po jedné svítilo v pokoji pana Hilla světlo. Pan Bentley, sedíc po tmě a nemohouc spát, vstal a přesunul se tiše do haly a podíval se na pana Hilla. Dveře byly totiž otevřené a pan Hill stál před zrcadlem, sahajíc si na tělo a poklepávajíc a štípajíc se tu sem a tu tam.
A vypadalo to, že si myslí něco jako: Podíejte se na mě, podívejte se sem, Bentley, a sem!
Bentley se díval.
Byly tu tři okrouhlé jizvy na Hillově hrudníku a břiše. Dlouhá řezná rána vedla přes jeho srdce a jedna malá se rýsovala na krku. A jeho záda vypadala, jakoby do nich své drápy zaryl drak v zuřivé sérii hlubokých rýh.
Pan Bentley stál s otevřenou pusou a pažemi dokořán.
„Pojďte dál,“ řekl pan Hill.
Bently nehnul ani brvou.
„Jste vzhůru dlouho.“
OdpovědětVymazat„Jen se prohlížím. Malichernost, malichernost.“
„Ty jizvy, všechny ty jizvy...“
„Je jich dost, že?“
„Tolik. Pane bože, nikdy jsem takové jizvy neviděl. Jak se vám to stalo?“
Hill si dál ohmatával a hladil tělo bez trika. „No, třeba to teď uhádnete.“ Mrknul a přátelsky se usmál.
„Jak jste k nim přišel?!“
„Probudíte svou ženu.“
„Řekněte mi to!“
„Použijte svou představivost!“
Vydechl, nadechl se a znovu vydechl.
„Co pro vás mohu udělat, pane Bentley?“
„Přišel jsem…“
„Tak mluvte.“
„Chci, abyste se odstěhoval.“
„Teď, Bentley?“
„Potřebujeme tenhle pokoj.“
„Ale jděte, opravdu?“
„Přijede nás navštívit matka mé ženy.“
„Lžete.“
Bentley kývl. „Ano, lžu.“
„Proč to neřeknete narovinu? Chcete, abych odešel. Tečka.“
„Ano.“
„Protože vám naháním strach.“
„Ne, nemám strach.“
„Dobře, a co když vám řeknu, že neodejdu?“
„Ne, to byste neudělal!“
„Ale ano, a také to udělám.“
„Ne, ne!“
„Co bude k snídani, šunku s vejci jako vždy?“ Nastavil krk tak, aby byla vidět ta menší jizva.
„Prosím, řekněte, že odejdete!“
„Ne,“ odpověděl pan Hill.
„Prosím!“
„Nemusíte prosit, jen ze sebe děláte hlupáka.“
„Pokud tedy chcete zůstat, odvolejte alespoň tu sázku.“
„Proč bych to dělal?“
„Protože.“
„Bojíte se sám sebe?“
„Ne, nebojím!“
„Pst!“ Ukázal na zeď. „Vaše žena.“
„Odvolejme tu sázku. Tady, vezměte si mé peníze. Vyhrál jste!“ Bentley horečně šátral v kapse a vytáhl dva deseťáky. S cinkotem dopadly na prádelník. „Vezměte si je! Vyhrál jste! Dokázal bych zabít, dokázal bych to, přiznávám!“
Pan Hill chvilku vyčkával a poté, bez jediného pohledu na mince, položil ruku na prádelník, zašmátral a našel je. Cinkl s nimi a podal je Bentleymu. „Tady máte.“
„Nechci je zpátky!“ Bentley ustoupil ke dveřím.
„Vezměte si je.“
„Vyhrál jste!“
„Sázka je sázka. Tohle nic nedokazuje.“
Otočil se a přešel k Bentleymu a strčil mu mince do kapsy u košile a poklepal na ně. Bentley ustoupil o další dva kroky do haly. „Neuzavírám sázky jen tak,“ řekl mu Hill.
Bentley zíral na ty strašné jizvy. „S kolika dalšími lidmi jste se vsadil?!“ vyjekl. „S kolika?!“
Hil se zasmál. „Šunka s vejci?“
„S kolika?! Tak s kolika?!“
„Uvidíme se u snídaně,“ řekl jen pan Hill.
Zavřel dveře. Bentley tam stál a zíral na ně. Přísahal by, že ty jizvy viděl i přes dveře, jako by snad byl jasnozřivý. Jizvy po noži, jizvy po břitvě. Vypadaly na něm jako dřevěné obložení, byly všude.
Světlo za dveřmi zhaslo.