1. V capse ve složce Bradbury najdete texty dvou povídek: Lafyette, farewell a By the numbers! Přečtěte si obě a rozhodněte se, kterou chcete překládat.
2. Rozhodněte se také, zda chcete pracovat samostatně nebo ve dvojici; v druhém případě se domluvte s partnerem.
3. Přečtete si povídku znovu, vnímejte, jak na vás text působí a proč.
4. Jaké stylistické prostředky autor nejčastěji používá?
5. Vědomě registrujte absolutní úspornost vyjadřování autora. Čím kratší povídka, tím víc záleží na každém slovu.
Začněte překládat. Výsledná podoba v češtině by měl a na čtenáře působit stejně jako anglický originál. Překlad prvních dvou stránek vlože do komentáře k tomuto blogu v obvyklém termínu.
Celý text se do blogu nevejde! Konečnou podobu budete posílat emailem na mou adresu.
Good luck!
A. Vápeníková, J.Tomašecký
OdpovědětVymazatSbohem, Lafayette
Někdo klepal na dveře, zvonek nezvonil, takže jsem věděl, kdo to byl. Dříve se klepání ozývalo jednou za týden, ale posledních pár týdnů se ozývalo obden. Zavřel jsem oči, pomodlil se a otevřel jsem dveře.
Byl to Bill Westerleigh. Díval se na mě a slzy mu stékaly po tvářích.
„Je tohle můj nebo tvůj dům?“ řekl.
Byl to jeden starý žert. Několikrát za rok se tu potuloval devět a osmdesátiletý muž, který se ztratil mezi několika bloky. Před pár lety přestal řídit, protože zajel třicet mil od Los Angeles místo do centra kde jsme byli my. Jeho nejlepší jízda doposud byla od jeho domu, kde žil s jeho podivuhodně vřelou a chápající manželkou, ke mně, kde zaklepal, vešel a plakal. „ Je to tvůj nebo můj dům?“ říkal pokaždé v jiném pořadí.
„Mi casa es su casa.“ Citoval jsem španělské rčení. „A díky bohu za to!“
Šel jsem pro lahev šery a sklenky do salonku a nalil jsem dvě sklenky mezitím, co se Bill usadil v křesle naproti mně. Otřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který pak úhledně složil a vrátil ho zpět do náprsní kapsy.
„Na zdraví, pane.“ Pokynul se sklenkou šery.
„Nebe je jich plné. Doufám, že se vrátíš. A pokud ne, tak položíme černý věnec na místo, kde spadne tvé letadlo.“
Pil jsem a pitím zahřátý jsem se zadíval na chvíli na Billa.
„Zase myslíš na Escadrillu viď?“ Zeptal jsem se.
„Každou noc, pokaždé po půlnoci. Každé ráno a poslední týden i v poledne. Snažím se tomu vzdorovat. Snažil jsem se už tři dny.“
„Já vím. Chyběls mi.“
„To je od tebe milé, synu. Máš dobré srdce. Ale vím, že jsem otravný, když vidím jasně ty okamžiky. Právě teď, ty okamžiky mám a akorát upíjím z tvého pohostinného života.“
Vyprázdnil svou sklenku a já mu dolil.
„Chceš si o tom promluvit?“
„ Zníš jako můj přítel psychiatr. Ne že bych chodil k psychiatrovi, ale byl to jen můj přítel. To nejlepší na tom, když chodím za tebou, je, že je to zadarmo a šery k tomu mě nakopne.“
Zamyšleně zíral na svou sklenku šery. „Je hrozný být pronásledován duchy.“
„Všichni máme nějaké. V tom si byl Shakespeare jistý. Učil sebe, nás i psychiatry. Nepáchej zlo, říkal, nebo tě tví duchové dostanou. Staré vzpomínky, svědomí, které z lidí dělá zbabělce a strašpytle, vyleze na povrch a bude řvát, Hamlet, pamatuj si mě, Macbethe jsi poznamenaný a ty Lady Macbethová taky! Richarde třetí, střež se, přicházíme za úsvitu ulehnout na tvá ramena a naše hávy jsou škrobené krví.“
„To si řekl krásně.“ Bill zavrtěl hlavou. „ Je skvělé bydlet vedle spisovatele. Když potřebuju dávku poezie tak tě tu mám.“
„Mám sklon k přednášení a to mé přátelé nudí.“
„Mě ne, drahý příteli, mě ne. Ale máš pravdu. Teda ohledně toho o čem jsme se bavili. Duchové.“
Odložil své šery a chytl se opěrek křesla, jakoby to byly okraje kokpitu.
„ Teď pořád lítám. Je spíš 1918, než 1987. Spíš Francie než Spojené státy Ameriky. Jsem tam se starou Lafayette. Jsem na zemi blízko Paříže s Rickenbackrem. A se západem slunce je tu Rudý Baron. Měl jsem docela život, nebo ne Same?“
To byl jeho srdečný stav, kdy mě nazýval šesti nebo sedmi různými jmény. Všechny se mi líbily. Přikývl jsem. „ Jednou tvůj příběh použiju.“ řekl jsem mu. „ Nemá každý spisovatel to štěstí mít za souseda člověka, který byl součástí Escadrily a létal a bojoval proti Richthofenovi.“
„Neměl bys to psát, drahý Ralphe, nevěděl bys co napsat.“
„Možná bych tě překvapil.“
„Mohl bys, s pomocí boží bys mohl. Už jsem ti někdy ukazoval fotku, na které jsem já s celým týmem Lafayette Escadrile seřazeni podél dvouplošníku v létě roku 1918?“
„Ne,“ zalhal jsem, „ukaž mi ji.“
Vytáhnul malou fotku z jeho peněženky a pohodil ji přede mě. Už jsem ji viděl snad stokrát, ale vždy mě to bavilo.
„To jsem já, uprostřed nalevo, ten malý chlápek s přiblblým úsměvem, hned vedle Rickenbackera.“ Bill mi začal hned ukazovat.
Iva Jelínková
OdpovědětVymazatSbohem, Lafayette
Bylo slyšet zaklepání na dveře, ale žádný zvonek, takže jsem věděl kdo to byl. Takové zaklepání se ozývalo jednou týdně, ale v posledních několika týdnech bylo slyšet každý druhý den. Zavřel jsem oči, řekl modlitbu a otevřel dveře. Stál tam Bill Westerleigh, díval se na mě, slzy mu stékaly po tvářích.
"Je tohle můj dům, nebo tvůj?" řekl.
Teď to byl starý vtip. Několikrát do roka se tenhle devětaosmdesátiletý muž toulal, aby se ztratil jen pár bloků odtud. Skončil s řízením už před lety, protože se jednou objevil třicet mil daleko od Los Angeles, místo v centru, kde jsme byli. Nyní je jeho nejlepším výkonem cesta ode dveří, kde žil se svou podivuhodně milou a chápající ženou, ke mně, kde zaklepal, vstoupil a plakal. "Je tohle tvůj dům, nebo můj?" řekl opačně.
"Mi casa es su casa."* citoval jsem staré španělské přísloví.
"A díky Bohu za to!"
Šel jsem do salonu k lahvi Sherry a nalil jsem dvě sklenky, zatímco se Bill usadil v křesle naproti mně. Otřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který pak úhledně složil a dal si ho zpátky do náprsní kapsy.
"Na tvé zdraví, hochu." pozvedl svoji sklenku Sherry.
"Nebe je jich plné. Doufám, že se vrátíš. Jestli ne, shodíme smuteční věnec tam, kde budeme myslet, že jsi spadnul."
Napil jsem se - Sherry mě zahřála - a potom se zadíval na Billa.
"Eskadrila vás zase vyrušovala v myšlenkách?" zeptal jsem se.
"Každý den, těsně po půlnoci. Teď i každé ráno. A minulý týden i přes poledne. Zkoušel jsem nepřijít. Zkoušel jsem to tři dny."
"Já vím. Chyběl jste mi."
"Milé, že to říkáš hochu. Máš dobré srdce. Ale vím, že je to se mnou hrozné, když mám světlé chvilky. Zrovna teď jsem v pořádku a piju na tvé pohostinné zdraví."
Vyprázdnil sklenku a já ji hned dolil.
"Chcete si o tom promluvit?"
"Zníš přesně jako jeden můj přítel, psychiatr. Ne, že bych u nějakého kdy byl, on byl jen přítel. Nejlepší věc na navštěvách u tebe je to, že jsou zadarmo a začínají sklenkou Sherry," zamyšleně sledoval své pití. "Je to příšerná věc, být pronásledovaný duchy."
"Všichni takové máme. V tom by Shakespeare chytrý. Učil sebe, učil nás, učil psychiatry. Nedělej špatné věci, říkal, nebo tě tví duchové dostanou. Ta stará připomínka, to svědomí, které vytváří zbabělce a děsí trubače, povstane a bude křičet: Hamlete, zapamatuj si mě, Macbethe, jsi poznamenaný, a ty také lady Macbethová! Richarde III., střež se, přicházíme za svítání úléhat na tvá ramena a naše rubáše jsou nasáklé krví."
"Bože, ty mluvíš vážně pěkně." potřásl Bill hlavou. "Je příjemné bydlet vedle spisovatele. Když potřebuji trochu poezie, mám tě poruce."
"Mám sklon přednášet. A to mé přátele nudí."
"Mě ne, milý chlapče, mě ne. Ale máš pravdu. Myslím v tom, o čem jsme se bavili. O duchách."
Položil sklenku a chytil se opěrek křesla, jako by to byly hrany kokpitu.
"Pořád teď létám. Ale je spíš rok 1918 než rok 1987. Je to spíš Francie než Spojené státy americké. Já jsem tam nahoře se starou dobrou Lafayette. Jsem na území Paříže s Rickenbackerem. A tam, přesně tam kde slunce zapadá, je Rudý Baron. Můj život stál celkem za to, není to tak Same?"
* "Můj dům je tvůj dům."
Sbohem, Lafayette
OdpovědětVymazatOzval se ťukot na dveře, zvonek nezazvonil, takže jsem přesně věděl, kdo byl za dveřmi. Dříve se ťukot ozýval jednou týdně, ale posledních pár týdnů každý druhý den. Zavřel jsem oči, odříkal modlitbu a otevřel dveře.
Byl to Bill Westerleigh, díval se na mne a slzy mu stékaly po tvářích.
„Je to můj dům nebo tvůj?“ zeptal se.
To byl už takový starý vtípek. Několikrát do roka se tu tento devětaosmdesátiletý potuloval, dokud se během pár bloků neztratil. S řízením přestal už před několika lety, protože místo centra Los Angeles, kde jsme byli my, se objevil o třicet mil dále. Jeho nynější nejlepší cesta byla ta ode dveří, ve kterých žil se svou podivuhodně příjemnou a chápající manželkou, ke dveřím, kde zaklepal, vstoupil a sténal. „Je tohle tvůj dům nebo můj dům“ řekl obráceně.
„Mi casa es su casa.“ citoval jsem ze staré španělské přísloví.
„A zaplať pánbůh za to!“
Zamířil jsem salonku za lahví sherry a skleničkám a nalil jsem dvě skleničky, zatímco se Bill pohodlně usadil na židli naproti mně. Otřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který pak pečlivě složil a vrátil zpět do své náprsní kapsy.
„Tak na tebe, chlape.“ pozvedl svou skleničku sherry.
„Nebe jich je plný. Doufám, že se vrátíš. A jestli ne, hodíme černej věnec tam, kam si budeme myslet, že jsi upadl.“
Pil jsem, nápoj mě hřál a já se dlouze zadíval na Billa.
„Zase vás trápí Eskadrila?, zeptal jsem se.
„Každou noc, těsně po půlnoci. Teď už i každé ráno. A minulý týden i o poledni. Zkoušel jsem nepřicházet. Zkoušel jsem to tři dny.“
„Já vím, chyběl jste mi.“
„To je hezké, že to říkáš, chlapče. Máš dobré srdce. Ale vím, že jsem přítěží, když mám své světlé chvilky. Zrovna teď ji mám a piju z tvého pohostinství.“
Dopil svou skleničku a já mu dolil.
„Chcete o tom mluvit?“
„Mluvíš přesně jako můj přítel psychiatr. Ne, že bych k nějakému chodil, by to jenom přítel. Nejlepší na návštěvách u tebe je to, že jsou zadarmo a člověku se dostane sklenky sherry.“
Zamyšleně sledoval své pití. „Je to příšerné být pronásledovaný duchy.“
„My všichni je máme. To je to, v čem byl Shakespeare tak skvělý. Učil sám sebe, učil nás, učil psychiatry. Nedělej špatnosti, říkal, nebo tě tví duchové dostanou. Ta stará vzpomínka, to svědomí, které dělá z lidí zbabělce a děsí půlnoční muže, povstane a zakřičí: Hamlete, pamatuj si mě, Macbethe, jsi poznamenaný a Lady Macbethová, vy též! Richarde III., měj se na pozoru, přicházíme za svítání tábořit na tvá ramena a naše rubáše jsou zatuchlé krví.“
„Propána, mluvíš vážně skvěle.“ zakýval hlavou Bill. „Je příjemné bydlet vedle spisovatele. Když potřebuji trošku poezie, jsi hned tady.“
„Mám sklony k poučování. A to mé přátele nudí.“
„Mě ne, drahý chlapče, mě ne. Ale máš pravdu. Tedy, myslím v tom, o čem jsme mluvili. O duchách.“
Položil skleničku sherry a uchopil opěradla židle, jako by to byly hrany pilotní kabiny.
„Já teď létám pořád. Je teď spíše rok 1918 než rok 1987. Je to víc Francie než Spojené státy americké.
Sbohem Lafayette
OdpovědětVymazatOzvalo se zaklepání na dveře, zvonek nezazvonil, takže jsem věděl, kdo to byl. Dělal to tak jednou týdně, ale v poslední době to přicházelo každý druhý den. Zavřel jsem oči, pomodlil se a otevřel dveře. Stál tam Bill Weyterleight, koukaje na mě slzy mu tekly v proudech po tvářích.
„Je to můj dům, nebo tvůj?“ pravil.
To byl starý vtip. Několikrát se sem zatoulal, ten osmdesát-devět let starý muž, a ztratil se po pár blocích. S řízením skončil už před rokem, kdy se ocitnul třicet mil za Los Angeles namísto centra, kam měl namířeno. Dnes byla jeho nejlepší cesta od vedle, kde bydlel s jeho neuvěřitelně milou a chápavou ženou, sem, kde zaklepe, vejde a pláče. „Je tohleto tvůj dům nebo můj?“ Řekl v obráceném pořadí.
"Mi casa es si casa." Citoval jsem staré španělské přísloví.
„A díky bohu za to!“
Vzal jsem láhev sherry a skleničky do salónku, nalil sherry zatímco se Bill posadil do křesla naproti mě. Otřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který potom úhledně složil a vrátil do náprsní kapsy.
„Na zdraví, chlape!“ mávl sklenkou sherry.
„Nebe je plné.. ehm… Doufám, že zase přijdou. Pokud ne, položíme smuteční věnec na místo, kde asi spadlo to letadlo.“
Posílený a zahřátý pitím zadíval jsem se na chvíli na Billa. „Zase myslíš na Escadrilllu?“ zeptal jsem se.
„Každou noc, po půlnoci, každé ráno a v posledním týdnu i přes poledne. Ale snažím se na to nemyslet. Trvá to už tři dny.“
„Já vím. Chyběl jsi mi.“
„To je milé, že to říkáš, hochu. Máš dobré srdce. Ale vím, že jsem s tím otravný, když mám světlé chvilky. Teď zrovna je vše jak má být a piju na tvé zdraví.“
Vypil sklenku a já ji hned doplnil.
„Chceš o tom mluvit?“
„Zníš přesně jako můj kamarád psychiatr. Ne že bych u něj kdy byl, byl to jen přítel. Pozitivum když chodím k tobě je, že je to zadarmo a navíc si dáme sherry.“
Pohledem se zaseknu na skleničce. „Je strašné být pronásledován duchy.“
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatSbohem Lafayette
OdpovědětVymazatNěkdo klepal na dveře, zvonek nezvonil, takže jsem věděl kdo to je. Klepání se dříve ozýval jednou za týden, ale v posledních týdnech každý druhý den. Zavřel jsem oči, pomodlil se a otevřel dveře.
Stál tam Bill Westeriegh díval se na mě se slzami v očích. „Je to můj nebo tvůj dům“ řekl. Byl to starý vtip. Několikrát do roka se zde toulal osmdesáti devítiletý starý muž, který se ztratil během několika bloků. Před lety zanechal řízení, protože se motal třicet mil od Los Angeles místo toho, aby byl v centru, kde jsme byli. Nyní je jeho nejlepší cesta od vedlejších dveří, kde žije se svou podivuhodně milující a chápající ženou, sem ke mně, kde zaklepal a vstoupil s pláčem. „Je to můj nebo tvůj dám“ řekl, v obráceném pořadí.
„Můj dům je tvůj dům“ Citoval jsem staré španělské přísloví, „A díky Bohu za to“ Dovedl jsem ho do salonu k lahvi šery a sklenicím, nalil jsem dvě skleničky, zatímco Bill se usadil do velkého, pohodlného křesla naproti mně. Otřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který si pak úhledně vrátil zpět do náprsní kapsy. „Na zdraví“ kamaráde. Pozvedl svou sklenku šery. „Nebe jich je plné. Doufám, že se vrátíš. Jestli ne, položíme černý věnec tam, kde si myslíme, že spadla tvá kraksna.“ Pil jsem a byl jsem zahříván pitím a po té se dlouze zadíval na Billa. „Zase se ti honí hlavou Escadrille?“ Zeptal jsem se. „Každou noc, přesně po půlnoci. Teď každé ráno. A poslední týden i v poledne“ Snažím se to zastavit už tři dny. „Já vím, chyběls mi“
„To je od tebe milé, synku. Máš dobré srdce. Vím, že jsem otrava, když mám své světlé momenty. Právě teď je mám a připíjím ti na tvé pohostinné zdraví.“ Vypil svou sklenici a dolil si. „Chceš o tom mluvit? “ „Zníš jako můj kamarád psychiatr. Ne že, bych k nějakému někdy šel, byl to jen kamarád. Nejlepší věc na příchodu sem je, že je zdarma a navíc je tu ještě šery. Zadíval se zamyšleně na svůj nápoj. „Je hrozné být pronásledován duchy“. „Všichni je máme. To je to v čem byl Shakespear tak bystrý. Učil sebe, nás, psychiatry. Řekl, Nedělej špatné věci, nebo tě tvoji duchové dostanou. Staré vzpomínky, svědomí, které zastraší a vyděsí půlnočního člověka, kterého vzbudí a křičí. Hamlete, pamatuj si mě, Macbehe, jsi poznamenány a ty, Lady Macbethová také! Richarde III., měj se na pozoru, kráčíme ranním táborem a tvá ramena a naše rubáše jsou naškrobené krví.“
„Bože ty mluvíš vážně krásně.“ Bill zakroutil hlavou. „Je hezké mít hned vedle pisatele. Když budu potřebovat poezii, mám ji tady.“
„ Mám sklony poučovat. Mé přátele to nudí“
„Mě ne, kamaráde, mě ne. Ale tím myslím to, jak jsme mluvili o těch Duších. Položil svou sklenku šery a chytil opěrky křesla, jako by to byly okraje kokpitu.
Fuchsová Šarlota, Valentina Orlova
Sbohem, Lafayette
OdpovědětVymazatOzvalo se zaklepání na dveře, zvonek nezazvonil, tak jsem věděl, kdo to je. Klepání se ozývalo jednou za týden, ale v posledních několika týdnech přicházelo každý druhý den. Zavřel jsem oči, pomodlil se a otevřel dveře.
Stál tam Bill Westerleigh, který se na mě díval se slzami stékající mu po tvářích.
"Je tohle můj dům nebo tvůj?" řekl.
To byl takový starý vtípek. Několikrát ročně se tento devětaosmdesátiletý muž procházel a ztratil se během prvních několika bloků. Řízení zavrhl už dávno, protože namísto centra, kde jsme bydleli, se ocitl třicet mil za Los Angeles. V současné době jeho nejlepší cesta vedla od dveří naproti, kde bydlel se svou úžasně laskavou a chápající ženou, až sem, kde zaklepal, vstoupil a brečel. "Je tohle tvůj dům nebo můj?" řekl v obráceném pořadí.
"Mi casa es su casa," citoval jsem staré španělské přísloví. "A děkuji za to bohu."
Vedl jsem ho směrem do salónku, kde jsem měl láhev sherry a skleničky a rovnou jsem dvě nalil, zatím co se Bill uveleboval v křesle naproti mě. Otřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který pak úhledně složil a vrátil zpět do náprsní kapsy.
"To je na tebe, kamaráde," zamával skleničkou sherry. "Obloha jich je plná. Doufám, že se vrátíš. Jestli ne, tak upustíme černý věneček tam, kam si budeme myslet, že ten tvůj křáp spadl. "
Napil jsem se, pití mě zahřálo a pak jsem se dlouhou chvíli díval na Billa.
"Eskadra ti zase nedá spát?" zeptal jsem se.
"Každou noc, přesně po půlnoci. Taky každé ráno. A minulý týden kolem poledne. Snažil jsem se nepřijít. Snažil jsem se tři dny."
"Já vím, chyběl jsi mi."
"Milé, že to říkáš, synu. Máš dobré srdce. Ale já vím, že jsem v jistých momentech parazit. Právě teď mám jasno a připíjím na zdraví tvé pohostinnosti.
Vyprázdnil svou sklenici a znovu ji naplnil.
"Chceš o tom mluvit?"
"Zníš jako můj přítel psychiatr. Ne že bych někdy k nějakému šel, on byl pouze přítel. Je skvělé, že u tebe na návštěvě je to zadarmo a ještě dostanu panáka sherry." Zamyšleně si pití prohlížel. "Je to hrozná věc mít ve skříni kostlivce."
"Všichni je máme. To je důvod, proč byl Shakespeare tak chytrý. Učil sebe, učil nás, učil psychiatry. Nebuď zlý, jinak tě kostlivci dostanou. Stará památka, svědomí, které udělá zbabělce a vyděsí dlouho do noci pracující muže, vytane na mysli a zařvi, Hamlete, pamatuj mě, Macbethe, ty jsi zřetelný, Lady Macbethová, ty také: Richarde třetí, dej si pozor, procházíme ležením za rozbřesku po tvém boku a na našich hávech je zaschlá krev.
"Bože, ty mluvíš květnatě." Bill zakroutil hlavou. "Je krásné mít souseda spisovatele. Když potřebuju dávku poezie, tady ji mám."
"Mám sklony k poučování. To mé přátele nudí."
"Mě ne, drahý příteli, mě ne. Ale máš pravdu, co se týče těch kostlivců."
Položil sklenici sherry a držel se opěrek křesla, jako by to byly hrany kokpitu.
Daniela Šípová, Ivana Turková
Ozvalo se klepání na dveře, zvonek nezvonil, takže jsem věděl, kdo to je. Klepalo to jednou týdně, ale za posledních pár týdnu se to klepání ozvalo každý druhý den. Zavřel jsem oči, pomodlil jsem se a otevřel dveře.
OdpovědětVymazatByl tam Bill Westerleigh, koukal na mě, tekly mu slzy po tvářích.
„Je to tvůj nebo můj dům?“ řekl.
Teď už to byl starý vtip. Několikrát do roka se zatoulal, děvětaosmdesátiletý muž, během několika bloků byl ztracen. Před pár lety skoncoval se řízením, protože se zranil třicet mil od Los Angeles, namísto centra, kde jsme bydleli. Jeho nejdobrodružnější výpravy byly od vedle, z místa, kde žil se svou úžasně příjemnou a porozumějící manželkou, sem, kde zaklepal, vstoupil a začal plakat. „Je to můj nebo tvůj dům?“ řekl a obrátil pořadí.
„Mi casa es su casa.“ Citoval jsem staré španělské rčení.
„A díky bohu za to!“
Vedl jsem cestu k lahvi sherry a skleničkám v salonu a přihnul jsem si k dvěma skleničkám, zatímco Bill se usadil v křesle naproti mně. Otřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který pak úhledně složil do náprsní kapsy.
„Na vás, mladíku.“ Pokynul svou sklenicí.
„Nebe je jich plné. Doufám, že se vrátíš. Pokud ne, tak budeme spouštět černý věnec tam, kde si budeme myslet, že byla vaše rakev položena.
Napil jsem se a pití mě hřálo, pak jsem se po dlouhou chvíli zakoukal na Billa.
„Escadrilla se vám zas snaží dovolat?“
„Každou noc, přesně po půlnoci. Teď každé ráno. A poslední týden i přesně v poledne. Snažím se se tam neukázat, snažil jsem se tam neukázat už tři dny.“
„Já vím, chyběl jsi mi.“
,,To je hezké, že to říkáš, synu. Máš dobré srdce, ale vím, že jsem otrava, když mám své jasné chvilky. Právě teď jsem čistý a piji na tvé pohostinné zdraví.“
Vyprázdnil jsou skleničku a znovu si nalil.
„Chcete o tom mluvit?“
„Zníš přesně jako jeden můj známý psychiatr. Ne jakože bych někdy nějakého chtěl, byl jen kamarád. Skvělé na chození sem je to, že je to zadarmo a že je tu také sherry.“ Zamyšleně si prohlédl svou skleničku. „Je to děsivá věc, být pronásledován duchy.“
„Všichni je máme. To je přesně to, v čem byl Shakespeare tak prozíravý. Naučil sám sebe, naučil nás, naučil psychiatry. Nebuď špatný člověk, řekl, nebo tě tvoji duchové dostanou. Stará vzpomínka, svědomí, které z nás dělá zbabělce a straší muže o půlnoci, povstane a začne vzlykat, Hamlete, pamatuj si mne, Macbethe, jsi označen, Lady Macbeth, vy též. Richarde třetí, dej si pozor, jdeme skrz tábořiště a naše kabáty jsou ztuhlé krví.“
„Bože, mluvíš hezky.“ Bill zavrtěl hlavou. „Příjemné, bydlet vedle spisovatele. Když potřebuju dávku poezie, tady jsi.“
„Mám tendence poučovat. Mé přátele to nudí.“
„Mne nikoli, drahý chlapče, mne nikoli. Ale máš pravdu, chci říct, to o čem jsme mluvili, duchové“
Položil svou sherry a chytil se opěradel své pohodlné židle, jako kdyby to byly lemy pilotní kabiny.
„Lítám teď pořád, je spíš rok 1918 než rok 1987.“
Bekai, Kubánková
Frašková, Jokelová - Podle rozkazu
OdpovědětVymazat„Jednotko, pooozor!“
Prásk.
„Jednotko, pochodem – vchod!“
Dup, dup.
„Jednotko, zastavit, stát!“
Dup, racht, klap.
„Vpravo hleď.“
Šustot.
„Vlevo hleď.“
Šramot.
„Čelem vzad!“
Dup, šoup, dup.
Před dávnou dobou, ve slunečním svitu, muž křičel a jednotka se podrobovala. U hotelového bazénu, pod Los Angeleským nebem, v létě 1952, byl seržant a byla jeho četa.
„Přímo hleď! Hlavu vzhůru! Zastrč bradu! Vypni hruď! Břicho zatnout! Ramena dozadu, sakra, dozadu!“
Šramot, šustot, šepot, škrabot, ticho.
A seržant pochodoval stále vpřed, v plavkách, po okraji bazénu s pohledem upřeným na jeho jednotku, jeho družstvo, jeho četu, jeho –
Syna.
Devítiletý nebo desetiletý kluk, strnule vztyčený, se ztuhlými rameny, díval se přímo před sebe na svého otce, jak pochodoval, kroužil okolo něj, štěkal příkazy, nakláněl se, ústa pečlivě vyslovovala slova. Otec i syn byli oba oblečení v plaveckých ohozech, a ještě před chvílí uklízeli okolí bazénu, rovnali ručníky, zametali s košťaty. Ale pak, těsně před polednem:
„Jednotko! Podle rozkazu! Raz, dva!“
„Tři, čtyři!“ Křičel chlapec.
„Raz, dva!“ Hulákal otec.
„Tři, čtyři!“
„Jednotko, zastavit, na řemen zbraň, k poctě zbraň, zastrčit tu bradu, prsty k sobě, hop!“
Ta vzpomínka přišla a odešla jako špatně promítnutý film ve starém reprízovém kinu. Odkud přišla, a proč?
Byl jsem ve vlaku směřujícím na sever od Los Angeles do San Francisca. Byl jsem v restauračním (barovém? Společenském? – SK varianta) voze, pozdě v noci, sám, kromě barmana a staromladého muže, který seděl přímo naproti mně a pil své druhé martini.
Stará vzpomínka přišla od něj.
Devět stop ode mě, jeho vlasy, jeho obličej, jeho vyděšené a zraněné modré oči náhle protnuly tok času a poslaly mě zpět.
Zaostřoval a rozostřoval jsem se, byl jsem tu ve vlaku, tu vedle toho bazénu, a sledoval zraněný bystrý pohled toho muže přes uličku, slyšel jeho třicet let ztraceného otce, a sledoval syna, pět tisíc odpolední zpátky, pochodem vchod a vpravo v bok, vlevo hleď a zastavit!, k poctě pomyslnou zbraň, na řemen imaginární pušku. [velice volně, já vím]
„Pozor!“ vyštěkl otec.
„-zor!“ Ozýval se v ozvěně syn.
„Pane bože,“ zašeptal Sid, můj nejlepší kamarád, který ležel vedle mě v horkém poledním světle, a zíral.
„Vskutku,“ zamumlal jsem.
„Jak dlouho se tohle děje?“
„Možná roky. Vypadá to tak. Roky.“
Kubáková, Plešek
OdpovědětVymazatSbohem, Lafayette!
Někdo zaklepal na dveře, ale nezazvonil, takže jsem hned věděl, o koho jde. Tohle se dřív stávalo jednou týdně, ale v posledních pár týdnech to bylo každý druhý den. Zavřel jsem oči, rychle se pomodlil a otevřel dveře.
Bill Westerleigh stál na prahu, díval se na mě a slzy mu tekly po tvářích.
„Je tohle můj dům, nebo tvůj?“ zeptal se.
Byl to už otřepaný vtip. Už mnohokrát se zatoulal, devětaosmdesátiletý muž a dokázal se ztratit v úseku pár bloků. Řídit přestal už před lety, protože jednou skončil 30 mil daleko od Los Angeles, místo aby dojel do centra, kde jsme oba bydleli. V současnosti byla jeho nejzajímavější cesta ta, která vedla od jeho dveří, kde žil se svou úžasně vřelou a chápající manželkou, až k mým, kde teď podupával. Vkročil a vzlykal. „Je tohle tvůj dům nebo můj?“, otočil tentokrát pořadí.
“Mi casa es su casa.” odcitoval jsem to staré španělské přísloví.
„A díky Bohu za to!“
Zamířil jsem k láhvi sherry v obývacím pokoji a nalil jsem dvě sklenky, zatímco Bill usedl do křesla naproti mně. Utřel si oči a vysmrkal se do kapesníku, který poté úhledně složil a zastrčil jej do náprsní kapsy.
„Tak na tebe, chlapče.“ Zamával svou skleničkou. „Obloha je jich plná. Doufám, že se vrátíš. Jestli ne, položíme černý věnec tam, kam si budeme myslet, že spadla ta tvoje rachotina.
„Zase ta tvoje letka…?“ zeptal jsem se.
„Každou noc, hned po půlnoci. Teď i každé ráno. A minulý týden i v poledne. Snažil jsem se nechodit sem. Tři dny jsem se snažil.“
„Já vím. Chyběl jsi mi.“
„To je milé, že to říkáš, synku. Máš dobré srdce. Ale já vím, že je se mnou svízel, když mám světlou chvilku. Třeba teď, piju tady tvoji medicínu pro veterány.“
Dopil skleničku a já mu nalil novou.
„Chceš o tom mluvit?“
„Zníš jako jeden můj přítel psychiatr. Ne, že bych někdy k nějakému šel, on byl pouze přítel. Jsem rád, že návštěva u tebe je zadarmo a sherry mám navíc.“ Zadumaně se podíval na svoje pití. „Je to hrozná věc, být pronásledován duchy.“
“Každý je máme. Proto byl Shakespeare takový génius. Učil sám sebe, nás, psychiatry. Nečiňte zlo, řekl, nebo vás vaše přízraky dostihnou. Stará vzpomínka a svědomí, které dělá z mužů zbabělce a straší je, vyplynou na povrch. Hamlete, pamatuj na mně, Macbethe, byl jsi označen, Lady MacBeth, vy také! Richarde III., pozor, vyrazíme za úsvitu rozverně na tvých ramenou a na našich rubáších zasychá krev.
„Bože, ty mluvíš krásně.“ zatřásl Bill hlavou. „Je to pěkné bydlení, hned vedle spisovatele. Když potřebuju nějakou tu dávku poezie, zajdu za tebou.“
„Mám sklony k poučování. Moje přátele to nudí.“
„Mě ne, kamaráde, mě ne. Ale máš pravdu. Myslím v tom, o čem jsme se bavili. Duchové.“ Odložil skleničku a pak se chytil opěradel křesla jako by to byly okraje kokpitu.
“Poslední dobou létám pořád. Připadá mi to spíš jako rok devatenáct set osmnáct, než devatenáct set osmdesát sedm. Je to víc Francie, než USA. Jsem tam nahoře se starou Lafayette. Jsme s Rickenbackerem na zemi poblíž Paříže. A tady, právě když zapadá slunce, je Rudý Baron. Míval jsem ale život, co, Same?”
Takhle láskyplně mě oslovoval šesti nebo sedmi nejrůznějšími jmény. Měl jsem rád všechny. Přikývnul jsem.
„Jednoho dne napíšu tvůj příběh,“ řekl jsem. „Ne každý spisovatel má za souseda bývalého člena letky, který létal a bojoval proti von Richthofenovi.“
Sbohem, Lafayette!
OdpovědětVymazatOzvalo se zaklepaní na dveře, beze zvonku, proto jsem věděl o koho jde. Stávalo se to jednou týdně, ale v posledních pár týdnech se to opakovalo každý druhý den. Zavřel jsem oči, pomodlil se a šel otevřít.
Byl to Bill Westerleigh, díval se na mě, zatímco mu po tvářích stékaly slzy.
„Je tohle můj nebo tvůj dům?“ řekl.
Tento vtip už byl starý. Ve svých devětaosmdesáti se občas při procházce dokázal ztratit i rámci několika bloků. Řízení se vzdal před lety, protože se zatoulal třicet mil od Los Angeles místo toho, aby odbočil k nám do centra. Jeho největším dobrodružstvím nyní byla cesta od jeho dveří, za kterými žil se svou neskonale dobrosrdečnou a chápající ženou, k těm mým, na které v breku zaklepal. „Je tohle tvůj nebo můj dům?“ řekl v obraceném pořadí.
„Mi cas es su casa.“ procitoval jsem staré španělské přísloví.
„A díky Bohu za to!“
Odvedl jsem Billa do salónku pro hosty, kde na nás čekala lahev sherry, a naplnil jsem dvě skleničky, zatímco se on uvelebil v křesle naproti. Utřel si oči a vysmrkal se, potom pečlivě složil kapesník a dal si ho zpět do náprsní kapsy.
„Na tebe, frajere.“ Pozdvihl svou sklenici. „Nebe je jich plné. Doufám, že se vrátíš. Pokud ne, shodíme černý věnec tam, kde si budeme myslet, že jsi nakonec spadl.“
Napil jsem se, po těle se mi začalo rozléhat teplo a v tom jsem se dlouze podíval na Billa.
„Eskadrila už zase hučí, co?“ zeptal jsem se.
„Každou noc, hned po půlnoci. A teď i každé ráno. Během posledního týdne dokonce i přes den. Nechtěl jsem tě rušit. Držel jsem se tři dny.“
„Já vím. Chyběl jste mi.“
„Jsi opravdu hodný, synku. Máš dobré srdce. Vím, že jsem otravný během svých světlých chvil. Zrovna teď jednu mám a piji na tvé pohostinné zdraví.“
Vyprázdnil svou sklenici a já mu ji opět dolil.
„Chcete si o tom promluvit?“
„Zníš jako jeden můj známý psychiatr. Nechodil jsem k němu na terapii, byli jsme jen kamarádi. Tady u tebe je to lepší - je to zadarmo a navíc mi naliješ.“ Zádumčivě pohleděl do své sklenice. „Je hrozné, když tě pronásledují duchové.“
Elinov