17. října 2016

Fantazie a odbornost - Měsíční prach


"It is vital to remember that information is not knowledge; that knowledge is not wisdom; and that wisdom is not foresight. But information is the first essential step to all of these."



Sir A. C. Clarke, jeden z hvězdné trojice autorů science-fiction konce dvacátého století (Asimov- Clarke - Heinlein), byl vzděláním fyzik a matematik. Jeho vědeckofantastické texty se vyznačují neobyčejnou přesností právě v oblasti fyziky a astronomie, a na hluboké znalosti faktů vyrůstá fantastická konstrukce světa blízké i vzdálené budoucnosti.

1. Zjistěte si něco více o autorovi.
http://www.clarkefoundation.org/
http://www.arthurcclarke.net/?scifi=12
http://www.csfd.cz/tvurce/12377-arthur-c-clarke/


2. Kdy vyšel poprvé román A Fall of Moondust? Kdy člověk poprvé stanul na Měsíci? Ve kterém roce se odehrálo drama Apolla 13?
https://en.wikipedia.org/wiki/A_Fall_of_Moondust


_______________________________________________________________

Arthur C. Clarke - A Fall of Moondust

Chapter 1
To be the skipper of the only boat on the Moon was a distinction that Pat Harris enjoyed. As the passengers filed aboard Selene, jockeying for window seats, he wondered what sort of trip it would be this time. In the rear-view mirror he could see Miss Wilkins, very smart in her blue Lunar Tourist Commission uniform, putting on her usual welcome act. He always tried to think of her as
"Miss Wilkins," not Sue, when they were on duty together; it helped to keep his mind on business. But what she thought of him, he had never really discovered.
There were no familiar faces; this was a new bunch, eager for their first cruise. Most of the passengers were typical tourists--elderly people, visiting a world that had been the very symbol of inaccessibility when they were young. There were only four or five passengers on the low side of thirty, and they were probably technical personnel on vacation from one of the lunar bases. It was
a fairly good working rule, Pat had discovered, that all the  old people came from Earth, while the youngsters were residents of the Moon.
But to all of them, the Sea of Thirst was a novelty. Beyond Selene's observation windows, its gray, dusty surface marched onward unbroken until it reached the stars. Above it hung the waning crescent Earth, poised forever in the sky from which it had not moved in a billion years. The brilliant, blue-green light of the mother world flooded this strange land with a cold radiance—and cold it was indeed, perhaps three hundred below zero on the exposed surface.
No one could have told, merely by looking at it, whether the Sea was liquid or solid. It was completely flat and featureless, quite free from the myriad cracks and fissures that scarred all the rest of this barren world. Not a single hillock, boulder, or pebble broke its monotonous uniformity. No sea on Earth--no millpond, even--was ever as calm as this. It was a sea of dust, not of water, and therefore it was alien to all the experience of men; therefore, also, it fascinated and attracted them. Fine as talcum powder, drier in this vacuum than the parched sands of the Sahara, it flowed as easily and effortlessly as any liquid. A heavy object dropped into it would disappear instantly, without a splash, leaving no scar to mark its passage. Nothing could move upon its treacherous surface except the small, two-man dust-skis--and Selene herself, an improbable combination of sledge and bus, not unlike the Sno-cats that had opened up the Antarctic a lifetime ago.
Selene's official designation was Dust-Cruiser, Mark I, though to the best of Pat's knowledge, a Mark II did not exist even on the drawing board. She was called "ship," "boat," or "moon bus," according to taste; Pat preferred "boat," for it prevented confusion. When he used that word, no one would mistake him for the skipper of a spaceship--and spaceship captains were, of course, two a penny.
"Welcome aboard Selene," said Miss Wilkins, when everyone had settled down. "Captain Harris and I are pleased to have you with us. Our trip will last four hours, and our first objective will be Crater Lake, a hundred kilometers east of here, in the Mountains of Inaccessibility Pat scarcely heard the familiar introduction; he was busy with his count-down. Selene was virtually a grounded spaceship; she had to be, since she was traveling in a vacuum, and must protect her frail cargo from the hostile world beyond her walls. Though she never left the surface of the Moon, and was propelled by electric motors instead of rockets, she carried all the basic equipment of a full-fledged ship of space-- and all of it had to be checked before departure.
Oxygen--O.K. Power--O.K. Radio--O.K. ("Hello, Rainbow Base, Selene testing. Are you receiving my
beacon?") Inertial navigator--zeroed. Air-lock safety--On. Cabin-leak detector--O.K. Internal lights--O.K.  Gangway--disconnected. And so on for more than fifty items, every one of which would automatically call attention to itself in case of trouble. But Pat Harris, like all spacemen hankering after old age, never relied on autowarnings if he could carry out the check himself.
At last he was ready. The almost silent motors started to spin, but the blades were still feathered, and Selene barely quivered at her moorings. Then he eased the port fan into fine pitch, and she began to curve slowly to the right. When she was clear of the embarkation building, he straightened her out and pushed the throttle forward.
She handled very well, when one considered the complete novelty of her design. There had been no millennia of trial and error here, stretching back to the first neolithic man who ever launched a log out into a stream. Selene was the very first of her line, created in the brains of a few engineers who had sat down at a table and asked themselves: "How do we build a vehicle that will skim over a sea of dust?"
Some of them, harking back to Ole Man River, had wanted to make her a stern-wheeler, but the more efficient submerged fans had carried the day. As they drilled through the dust, driving her before them, they produced a wake like that of a high-speed mole, but it vanished within seconds, leaving the Sea unmarked by any sign of the boat's passage.
Now the squat pressure-domes of Port Roris were dropping swiftly below the sky line. In less than ten  minutes, they had vanished from sight: Selene was utterly alone. She was at the center of something for which the languages of mankind have no name.
As Pat switched off the motors and the boat coasted to rest, he waited for the silence to grow around him. It was always the same; it took a little while for the passengers to realize the strangeness of what lay outside. They had crossed space and seen stars all about them; they had looked up--or down--at the dazzling face of Earth, but this was different. It was neither land nor sea, neither air nor space, but a little of each.



Chapter 24

Chief Engineer Lawrence was standing on the edge of the raft, his space-suited figure braced against the small crane that had been swung over the side. Hanging from the jib was a large concrete cylinder, open at both ends--the first section of the tube that was now being lowered into the dust.
"After a lot of thought," said Lawrence for the benefit of that distant camera, but, above all, for the benefit of the men and women fifteen meters beneath him, "we've decided that this is the best way to tackle the problem. This cylinder is called a caisson"--he pronounced it "kasoon"--"and it will sink easily under its own weight. The sharp lower edge will cut through the dust like a knife through butter.
"We have enough sections to reach the cruiser. When we've made contact, and the tube is sealed at the bottom--its pressure against the roof will ensure that--we'll start scooping out the dust. As soon as that's done, we'll have an open shaft, like a small well, right down to Selene.
"That will be half the battle, but only half. Then we'll have to connect the shaft to one of our pressurized igloos, so that when we cut through the cruiser's roof there's no loss of air. But I think--I hope--that these are fairly straightforward problems."
He paused for a minute, wondering if he should touch on any of the other details that made this operation so much trickier than it looked. Then he decided not to; those who understood could see with their own eyes, and the others would not be interested, or would think he was boasting. This blaze of publicity (about half a billion people were watching, so the Tourist Commissioner had reported) did not worry him so long as things went well. But if they did not . . . .
He raised his arm and signaled to the crane operator.
"Lower away!"
Slowly, the cylinder settled into the dust until its full four-meter length had vanished, except for a narrow ring just protruding above the surface. It had gone down smoothly and easily. Lawrence hoped that the remaining sections would be equally obliging. One of the engineers was carefully going along the rim of the caisson with a spirit level, to check that it was sinking vertically. Presently he gave the thumbs-up signal, which Lawrence acknowledged in the same manner. There had been a time when, like any regular spacehog, he could carry out an extended and fairly technical conversation by sign-language alone. This was an essential skill of the trade, for radio sometimes failed and there were occasions when one did not wish to clutter up the limited number of channels available.
"Ready for Number Two!" he said.
This would be tricky. The first section had to be held rigid while the second was bolted to it without altering the alignment. One really needed two cranes for this job, but a framework of I-beams, supported a few centimeters above the surface of the dust, could carry the load when the crane was otherwise engaged. No mistakes now, for God's sake! he breathed silently. Number-two section swung off the sledge that had brought it from Port Roris, and three of the technicians manhandled it into the vertical. This was the  sort of job where the distinction between weight and mass was vital. That swinging cylinder weighed relatively little, but its momentum was the same as it would be on Earth, and it could pulp a man if it managed to trap him on one of those sluggish oscillations. And that was something else peculiar to the Moon--the slow-motion movement of this suspended mass. In this gravity, a pendulum took two-and-a-half times as long to complete its cycle as it would on Earth. This was something that never looked quite right, except to a man who had been born here.
Now the second section was upended and mated to the first one. They were clamped together, and once again Lawrence gave the order to lower away. The resistance of the dust was increasing, but the caisson continued to sink smoothly under its own weight.
"Eight meters gone," said Lawrence. "That means we're just past the halfway mark. Number-three section coming up."
After this, there would only be one more, though Lawrence had provided a spare section, just in case. He had a hearty respect for the Sea's ability to swallow equipment. So far, only a few nuts and bolts had been lost, but if that piece of caisson slipped from the hook, it would be gone in a flash. Though it might not sink far, especially if it hit the dust broadside on, it would be effectively out of reach even if it was only a couple of meters down. They had no time to waste salvaging their own salvage gear.
There went number three, its last section moving with almost imperceptible slowness. But it was still moving; in a few minutes, with any luck at all, they would be knocking on the cruiser's roof.
"Twelve meters down," said Lawrence. "We're only three meters above you now, Selene. You should be able to hear us at any minute."
Indeed they could, and the sound was wonderfully reassuring. More than ten minutes ago Hansteen had noticed the vibration of the oxygen inlet pipe as the caisson scraped against it. You could tell when it stopped, and when it started moving again. There was that vibration once more, accompanied this time by a delicate shower of dust from the roof. The two air pipes had now been drawn up so that about twenty centimeters of their lengths projected through the ceiling, and the quickdrying cement which was part of the emergency kit of all space vehicles had been smoothed around their points of entry. It seemed to be working loose, but that impalpable rain of dust was far too slight to cause alarm. Nevertheless, Hansteen thought that he had better mention it to the skipper, who might not have noticed.
"Funny," said Pat, looking up at the projecting pipe. "That cement should hold, even if the pipe is vibrating."
He climbed up on a seat, and examined the air pipe more closely. For a moment he said nothing; then he stepped down, looking puzzled and annoyed--and more  than a little worried.
"What's the trouble?" Hansteen asked quietly. He knew Pat well enough now to read his face like an open book.
"That pipe's pulling up through the roof," he said. "Someone up on the raft's being mighty careless. It's shortened by at least a centimeter, since I fixed that plaster." Then Pat stopped, suddenly aghast. "My God," he whispered, "suppose it's our own fault, suppose we're still sinking."
"What if we are?" said the Commodore, quite calmly.
"You'd expect the dust to continue settling beneath our weight. That doesn't mean we're in danger. Judging by that pipe, we've gone down one centimeter in twenty-four hours. They can always give us some more tubing if we need it."
Pat laughed a little shamefacedly.
"Of course--that's the answer. I should have thought of it before. We've probably been sinking slowly all the time, but this is the first chance we've had to prove it. Still, I'd better report to Mr. Lawrence--it may affect his calculations."
Pat started to walk toward the front of the cabin; but he never made it.


Chapter 25
It had taken Nature a million years to set the trap that had snared Selene and dragged her down into the Sea of Thirst. The second time, she was caught in a trap that she had made herself.
Because her designers had no need to watch every gram of excess weight, or plan for journeys lasting more than a few hours, they had never equipped Selene with those ingenious but unadvertised arrangements whereby spaceships recycle all their water supply. She did not have to conserve her resources in the miserly manner of deep-space vehicles; the small amount of water normally used and produced aboard, she simply dumped. Over the past five days, several hundred kilos of liquid and vapor had left Selene, to be instantly absorbed by the thirsty dust. Many hours ago, the dust in the immediate neighborhood of the waste vents had become saturated and had turned into mud. Dripping downward through scores of channels, it had honeycombed the surrounding Sea. Silently, patiently, the cruiser had been washing away her own foundations. The gentle nudge of the approaching caisson had done the rest.
Up on the raft, the first intimation of disaster was the flashing of the red warning light on the air purifier, synchronized with the howling of a radio klaxon across all the space-suit wave bands. The howl ceased almost immediately, as the technician in charge punched the cutoff button, but the red light continued to flash. A glance at the dials was enough to show Lawrence the trouble. The air pipes--both of them--were no longer connected to Selene. The purifier was pumping oxygen into the Sea through one pipe and, worse still, sucking in dust through the other. Lawrence wondered how long it would take to clean out the filters, but wasted no further time upon that thought. He was too busy calling Selene.
There was no answer. He tried all the cruiser's frequencies, without receiving even a whisper of a carrier wave. The Sea of Thirst was as silent to radio as it was to sound.
They're finished, he said to himself; it's all over. It was a near thing, but we just couldn't make it. And all we needed was another hour.

What could have happened? he thought dully. Perhaps the hull had collapsed under the weight of the dust. No--that was very unlikely; the internal air pressure would have prevented that. It must have been another subsidence. He was not sure, but he thought that there had been a slight tremor underfoot. From the beginning he had been aware of this danger, but could see no way of guarding against it. This was a gamble they had all taken, and Selene had lost.

23 komentářů:

  1. OK, část 1

    Pro všechny bylo Moře žízně novinkou. Za průzory Seleny pokračoval jeho šedivý, prašný povrch, až se dotkl hvězd. Nad ním byla vidět mizející Země v úplňku, stále na svém místě na obloze, z kterého se miliardy let nepohnula. Jasné, modrozelené světlo domovské planety zaplavovalo tuto podivnou krajinu chladnou září, a to pořádně chladnou, takových 300 stupňů Fahrenheita na povrchu.

    Nikdo nemohl říct po pouhém shlédnutí, jestli je Moře kapalné nebo tuhé. Bylo úplně rovné a jednotvárné, víceméně bez trhlin a puklin, jenž zanechaly stopy na zbytku tohoto pustého světa. Ani jediný kopeček, balvan nebo oblázek nenarušoval tuto monotónní jednotvárnost. Žádné moře, ani žádné jezírko, nebylo tak klidné jako toto. Bylo to moře prachu, nikoli vody, a tudíž bylo cizí lidským zkušenostem, díky čemuž lidi fascinovalo a přitahovalo. Jemný jako mastkový prach, sušší ve vakuu než vyprahlé písky Sahary, tekl snadno a bez námahy jako jakákoli jiná tekutina. Těžké věci hozené do něj by ihned zmizely, bez šplouchnutí, a nezanechaly by po sobě žádnou stopu. Nic se nemohlo pohybovat po jeho zrádném povrchu, až na malé prachové lyže pro dva, a Selenu samotnou, neobvyklou kombinaci autobusu a saní, podobnou rolbám, které umožnily průzkum Antarktidy před několika generacemi.

    Oficiální klasifikace Seleny byla prachový křižník, první řady, ač, alespoň co si byl Pat vědom, žádná druhá řada neexistovala, ani jako koncept. Byla nazývána lodí, člunem, nebo měsíčním autobusem, podle vkusu. Patovi ji preferoval nazývat člunem, jelikož to omezovalo nedorozumění. Když použil toto slovo, nikdo si ho nespletl s kapitánem vesmírné lodi, jichž bylo dvanáct do tuctu.

    "Vítejte na palubě Seleny," řekla paní Wilkins(ová), poté, co se všichni uklidnili. "Kapitán Harris a já vás tu srdečně vítáme. Náš výlet potrvá čtyři hodiny a naším prvním cílem bude Kráterové jezero, sto kilometrů na východ, v Horách nedostupnosti." Pat toto známé přivítání pomalu neslyšel, staral se o své odpočítávání. Selena byla fakticky vesmírná loď, která se do vesmíru nepodívala, musela být, jelikož cestovala ve vakuu a musela ochránit svůj křehký náklad před nebezpečným světem za svými stěnami. Ačkoli nikdy neopustila povrch Měsíce, a byla poháněna elektrickými motory místo raket, základní vybavení plnohodnotné vesmírné lodi jí nechybělo, a vše muselo být zkontrolováno před odjezdem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. OK, část 2

      Válec si pomalu sedal do prachu, až jeho čtyřmetrová délka zmizela, s výjimkou těsného kroužku, který trčel nad povrchem. Vše šlo zhladka a snadno. Lawrence doufal, že zbývající části půjdou stejně snadno. Jeden z inženýrů šel kolem okraje kesonu s vodováhou, aby zkontroloval, že se potápí vertikálně. Lawrenceovi ukázal palec nahoru, a Lawrence to opětoval. Bývaly doby, kdy, jako každý obyčejný kosmotechnik, byl schopen vést dlouhou a značně technicky zaměřenou konverzaci ve znakové řeči. To bylo pro jeho zaměstnání důležité, jelikož rádio občas selhalo a byly situace, kdy si člověk nepřál zabírat místo na omezeném množství dostupných kanálů.

      "Připrav se na číslo dvě!" řekl.
      Toto nebyla žádná hračka. První část musela být napevno držena, zatímco druhá do ní byla přišroubována, bez jakékoli změny polohy. Na tuto práci jsou opravdu potřeba dva jeřáby, ale konstrukce I-nosníků, podpíraná několik málo centimetrů nad prašným povrchem, byla schopná unést závaží, zatímco byl jeřáb jinak zaměstnán. Teď nemůžeme udělat chybu, potichu si povzdechl. Část číslo dvě se odvalila ze saní, které ji přinesly z Port Rorisu, a tři technici ji ručně postavili do vertikální polohy. Toto byla práce, v které byl rozdíl mezi hmotností a energií životně důležitý. Kymácející se válec vážil relativně málo, ale jeho pohybová energie byla stejná jako na Zemi, a byl by schopen rozdrtit člověka, pokud by ho uvěznil v jedné ze svých pomalých oscilací. A to bylo něco specifického pro Měsíc - pomalý pohyb této visející hmoty. Při měsíční gravitaci trvá kyvadlu jeden cyklus dvaapůlnásobek času v porovnání se Zemí. Toto člověku vždycky připadalo podivné, pokud se na Měsíci nenarodil.

      Teď byla druhá část obrácená a sešroubovaná s první. Byly sevřeny dohromady, a Lawrence opět dal příkaz dát ji dolů. Odpor prachu se zvyšoval, ale keson se pokračoval potápět hladce pod vlastní tíhou. "Osm metrů za námi," řekl Lawrence. "Jsme za půlkou. Část tři je na řadě."

      Vymazat
  2. Zatím první část, Jana Sýkorová
    Mnohým byl Sinus Rirus novinkou. Za vyhlídkovými okny Seléné, se táhnul daleko ke hvězdám šedivý prachový povrch. Nad mořem visel ztrácející se srpek Země, přichycený navěky na nebi, z kterého se nepohnul už přes miliardy let. Zářivé, modro-zelené světlo matky Země zahltilo tuto zvláštní půdu, studenou radiancí - a zima též byla, nejspíše sto padesát stupňů pod nulou na povrchu Měsíce.
    Pouhým pohledem, nikdo nemohl odhadnout, jestli moře bylo tekuté nebo pevné. Bylo naprosto rovné a nevýrazné, se spousty prasklin a štěrbin, které, objímaly zbytek pustého světa. Ani jeden jediný pahorek, objemný kámen, nebo oblázek neporušoval jeho monotónní jednotvárnost. Žádné moře na Zemi, ani žádný rybník, nebylo tak klidné jako nyní. Bylo to moře prachu, nikoli vody, z tohoto důvodu to bylo velmi atraktivní pro lidi. Proto je to tak fascinovalo a přitahovalo. Bylo hebké jako pudr, sušší než vyprahlý písek v Sahaře, plynulo tak lehounce a snadně jako žádná jiná tekutina. Kdyby do toho spadl těžký předmět, tak by to po jeho pádu zmizelo okamžitě, bez cákance, bez zanechání jediné jizvičky. Nic se nemůže pohybovat po jeho záludném povrchu, až na malé prašné kluzáky pro dva – a pak Seléné, jejíž kombinací byly saně a autobus, ne jako rolba, která otevřela Antarktidu před mnoha lety.
    Seléné oficiální pojmenování bylo: Prášková Jachta, Mark I, ačkoli jestli Pat věděl, Mark II neexistoval ani v představách projektanta. Byla nazývána “loď“, “člun“, nebo “měsíční autobus,“ každý to nazýval podle svého. Pat preferoval “člun,“ pro jeho předcházející se nejasnosti. Když používal toto slovo, nikdy by si ho nespletl za kapitána vesmírné lodi -- kapitáni vesmírné lodi byli, jako každý druhý.
    “Vítáme vás na palubě Seléné,“ řekla slečna Wilkinsová, když se všichni usadili. “S kapitánem Harrisem jsme potěšeni mít vás zde na palubě. Naše cesta bude trvat čtyři hodiny a naše první cesta bude na Kráterové jezero, které se nachází odtud sto kilometrů v Nedostupných horách.“ Pat stěží poslouchal její projev, protože se věnoval odpočítávání před startem. Seléné byla v podstatě jinak stavěná loď, musela tak být, protože jezdila ve vzduchoprázdnu, a tak musela ochraňovat její křehký náklad před nepřátelským světem, který byl mimo ní. I když nikdy neopustila povrch Měsíce, a byla poháněná elektrickými motory místo raket, tak měla veškeré základní vybavení pro vesmírnou loď a všechno muselo být zkontrolováno před odletem.

    OdpovědětVymazat
  3. Pro všechny z nich bylo Moře žízně něco nového. Za vyhlídkovými okny lodi Selene se rozprostíral šedý prašný povrch Měsíce a splýval s hvězdným pozadím. Nad ním se na obloze vznášel temný půlměsíc Země, tak jako tam byl poslední miliardu let. Oslňující modrozelené světlo mateřské planety zabarvovalo tenhle cizí kraj chladným jasem - a to doslova, na povrchu bylo asi 180 stupňů pod nulou.
    Od pohledu vůbec nebylo jasné, zda je Moře tekutého nebo pevného skupenství. Bylo naprosto hladké a jednotvárné, chyběl mu bezpočet trhlin a prasklin, které vrásnily zbytek tohoto neúrodného světa. Monotónní ráz nebyl narušen ani jedním pahorkem, balvanem nebo oblázkem. Žádné z pozemských moří, dokonce ani lesní jezírko, nebylo takhle klidné. Bylo to moře prachu, ne vody, proto se lišilo od čehokoli, co lidé znali; a proto je také fascinovalo a lákalo. Bylo jemné jako mastkový prášek a v měsíčním vzduchoprázdnu sušší než vyprahlá Sahara, plynulo klidně a lehce jako jakákoli tekutina. Kdyby do něj spadlo něco těžkého, okamžitě by to bez šplouchnutí zmizelo, nezůstal by po něm žádný důkaz. Po jeho zrádném povrchu se nemohlo pohybovat nic než malé skútry pro dva a samotná Selene, která byla neuvěřitelnou kombinací sání a autobusu a podobala se rolbám, které před dlouhou dobou pomohly zdolat Antarktidu. Oficiální označení Selene bylo prašná výletní loď Mark I, přestože Mark II podle Pata neexistoval ani na papíru. Říkalo se jí podle libosti loď, člun nebo měsíční autobus; Pat upřednostňoval člun, to totiž předcházelo nedorozumění. Když použil tohle slovo, nikdo si ho nespletl s kapitánem vesmírné lodi – a takových kapitánů bylo jako máku.
    "Vítám vás na palubě Selene," řekla slečna Wilkinsová poté, co se všichni usadili. "Jsme s kapitánem Harrisem rádi, že jste se rozhodli vyjet s námi. Náš výlet potrvá čtyři hodiny a prvním cílem bude Kráterové jezero, které se nachází sto kilometrů odtud, v Nepřístupných horách." Pat sotva slyšela přátelský úvod, jelikož měla dost práce s odpočtem. Selene byla prakticky vesmírná loď. To bylo nezbytné, protože se pohybovala ve vzduchoprázdnu a její křehký náklad musel být ochráněn před nehostinným světem za jejími stěnami. Přestože nikdy neopustila povrch Měsíce a poháněly ji, namísto raketových, elektrické motory, pořád měla na palubě základní vybavení vesmírné lodi – a to bylo před odletem potřeba zkontrolovat.

    OdpovědětVymazat
  4. Válec byl pomalu spouštěn do prachu, dokud nezmizely jeho celé čtyři metry, kromě úzkého prstence vyčnívajícího na povrch. Zajel do písku plynule a hladce. Lawrence doufal, že to bude se zbývajícími částmi podobně jednoduché. Jeden z techniků právě s vodováhou opatrně obcházel okraj kesonu, aby zkontroloval, zda je válec svisle. Nato dal signál zdviženými palce, které Lawrence stejným stylem potvrdil. Bývalo zvykem, že každý ostřílený vesmírný znalec dokázal vést dlouhou odbornou konverzaci jen díky podobným gestům. V tomhle oboru to byla to nezbytná schopnost, někdy se totiž rozbilo rádio a člověk by jen nerad zahltil těch několik dostupných rádiových kanálů.
    "Připravit číslo dvě!" řekl.
    Tohle bylo komplikovanější. První část bylo potřeba držet v nehybné pozici, poté do ní zastrčili druhou a to bez narušení spojení. Bylo k tomu potřeba dva jeřáby, ale místo nich si pomohli konstrukcí umístěnou několik centimetrů nad povrchem prachu, ta unesla náklad místo jeřábů potřebných jinde. Teď proboha opatrně! potichu zašeptal Lawrence. Část číslo dvě se zhoupla ze saní, které ji přivezly z Port Roris, a tři technici ji ručně obrátili do svislé polohy. U takovéhle práce byl rozdíl mezi silou a hmotou rozhodující. Samotný houpající se válec moc nevážil, ale jeho kinetická energie byla stejná jako na Zemi a mohl by člověka rozmačkat na kaši, pokud by ho zasáhl v pomalém chvění. To bylo na Měsíci obzvlášť podivné – pomalý pohyb hmoty. Kyvadlu v téhle gravitaci zabralo dva a půl tolik času se rozkmitat. Na to si člověk nikdy nezvykl, pokud se tu tedy nenarodil.
    Teď už byla druhá část obrácená a spojená s první. Spojili je svorkami a Lawrence dal znovu příkaz ke spouštění. Odpor písku se zvyšoval, keson se ale dál zvolna potápěl díky své váze.
    "Osm metrů za námi," řekl Lawrence. "Jsme tedy jen za polovinou. Začínáme s částí číslo tři."

    OdpovědětVymazat
  5. Sinus Roris byl pro všechny něco nového. Za průzory Seleny se až ke hvězdám nerušeně rozprostíral jeho šedý, prašný povrch. Nad ním se vznášela jako měsíc ubývající Země, jež se se svého místa na obloze nehnula po miliardy let. Zářivé, modro-zelené světlo domovské planety zaplavilo tuto zvláštní krajinu chladnou září, a to opravdu chladnou, dobrých 150 stupňů pod nulou na povrchu.
    Pouhým pohledem nemohl nikdo odhadnout, jestli je moře v kapalném nebo pevném stavu. Bylo naprosto rovné a jednotvárné, což se nedalo říci o zbytku tohoto pustého a prasklinami zjizveného světa. Ani pahorek, kámen nebo oblázek nenarušily jeho monotónní jednotvárnost. Žádné moře nebo jezero na Zemi nebylo tak klidné. Bylo to moře prachu, ne vody, naprosto odlišné od čehokoli co lidé znali, proto je to fascinovalo a přitahovalo. Čisté jako mastek a v místním vzduchoprázdnu sušší než vyprahlé saharské písky, plynulo stejně lehce jako kterákoli kapalina. Těžké věci do něj vhozené by ihned bez šplíchnutí zmizely a nezanechaly by jedinou stopu. Nic by se nemohlo pohybovat po jeho zrádném povrchu kromě malých prachových lyží pro dva a Seleny, neobvyklé kombinace saní a autobusu, ne příliš odlišné od sněžných roleb, které před dlouhou dobou zpřístupnily Antarktidu.
    Oficiální označení Seleny bylo prachová výletní loď, Mark I, i když podle Pata Mark II neexistoval ani jako koncept. Podle libosti byla nazývána lodí, člunem nebo měsíčním autobusem. Pat preferoval člun, tím zabránil možnému nedorozumění. Když použil toto slovo, nikdo si ho nespletl s kapitánem vesmírné lodi, kým byl dneska každý druhý.
    „Vítejte na palubě Seleny,“ řekla paní Wilkinsová, když se všichni usadili. S kapitánem Harrisem vás vítáme na palubě. Náš výlet potrvá čtyři hodiny a naše první zastávka bude Kráterové jezero, které je odtud asi sto kilometrů východně v Neprostupných horách. Pat téměř nevěnoval pozornost jejímu typickému přivítání, jelikož byl zaneprázdněn odpočítáváním před startem. Selene byla v podstatě uzemněná vesmírná loď, což bylo nezbytné, jelikož se pohybovala ve vzduchoprázdnu a musela ochránit její křehký náklad před nepříznivým světem za jejími stěnami. I přesto, že nikdy neopustila povrch Měsíce a byla poháněna elektromotory místo raketových motorů, měla veškeré základní vybavení plnohodnotné vesmírné lodi, a to muselo být před startem zkontrolováno.

    Sůva Michal, první část

    OdpovědětVymazat
  6. Cast 1
    Avšak pro všechny bylo moře Sinus Roris novinkou. Za vyhlídkovými okénky Selené, se šedý prašný povrch nerušeně táhl kupředu až ke hvězdám. Nad mořem visel ubývající srpek Země, navždy přimknutý k obloze, ze které se nepohnul už miliardu let. Oslnivé, zeleno-modré světlo mateřského světa zaplavilo tuto podivnou krajinu mrazivou září – jenž byla vskutku mrazivá, snad i kvůli dvěma set stupňům pod nulou na nechráněném povrchu.
    Nikdo nemohl pouhým okem určit, zda je moře kapalné nebo pevné. Bylo naprosto klidné a beztvaré, zbavené nesčetných trhlin a prasklin, které jizvily zbytek tohoto zpustlého světa. Jediný pahorek, balvan, ani oblázek nenarušoval jeho monotónní stálost. Žádné moře ani jezírko na Zemi, nebylo nikdy tak klidné jako tohle. Nebylo to moře vody ale prachu, proto bylo pro lidi cizí, zároveň je však fascinovalo a přitahovalo. Jemné jako pudr, a v měsíčním vzduchoprázdnu sušší než vyprahlé saharské písky, plynulo se stejnou jednoduchostí a lehkostí jako kterákoli kapalina. Sebevětší objekt vhozený dovnitř by bez šplouchnutí okamžitě zmizel a nezanechal by ani stopu po pádu. Nic by se nedokázalo pohybovat po tomto zrádném povrchu Měsíce, s výjimkou dvoumístných prašných kluzáků a Selené, jenž byla neuvěřitelnou kombinací saní a autobusu a nijak se nelišila od sněžných rolb, které před dávnou dobou zpřístupnily Antarktidu.
    Původní pojmenování Selené, bylo Dust Crusier, Mark I, ačkoliv Pat věděl, že model Mark II ještě ani nenabyl podoby projektového náčrtu. Podle vkusu ji označovali jako „loď“, „člun“ nebo „měsíční autobus“, Pat však preferoval název „člun“ aby předešel záměně. Když použil toto označení, nikdo si ho nemohl splést s kapitánem vesmírné lodi, kterých bylo, jak se říká, třináct do tuctu.
    „Vítejte na palubě Selené,“ pronesla slečna Wilkinsová, když se všichni usadili. „Kapitán Harris i já jsme poctěni vaší účastí. Náš výlet bude trvat čtyři hodiny. Naším prvním cílem bude Kráterové jezero v Nepřístupných horách, sto kilometrů východně od nás. Pat byl zaměstnaný odpočítáváním, a proto stěží slyšel toto milé přivítání. Selené byla ve skutečnosti uzemněná vesmírná loď, která při cestování vzduchoprázdnem musela chránit svůj křehký náklad od okolního nehostinného světa. Ačkoliv nikdy neopustila povrch Měsíce a byla místo raketového pohonu poháněna elektrickými motory, vezla veškeré základní vybavení plnohodnotné vesmírné lodi, které muselo být před výpravou zkontrolováno.

    OdpovědětVymazat
  7. Cast 2
    Čtyřmetrový válec se pozvolna usazoval v prachu, než kromě úzkého prstence, vyčnívajícího nad povrchem zmizel. Sesouval se dolů snadno a hladce a Lawrence doufal, že zbývající dílce půjdou stejně jednoduše. Jeden z techniků obcházel obvod skruže s vodováhou, aby zkontroloval, zda klesá svisle. Zanedlouho signalizoval vztyčeným palcem, což Lawrence pochopil ve stejném smyslu. Bývaly doby, kdy se jako správný vesmírný mazák dokázal otevřeně a obstojně dorozumět signálovou řečí. Byla to základní dovednost v povolání, kde občas selhalo rádio, a v některých případech si nikdo nepřál přetěžovat omezený počet dostupných kanálů.
    „Připraven na číslo dvě!“
    To bude záludné. První dílec musí být udržován nehybně, zatímco k němu bude šroubován druhý, aniž by se změnila rovnost. Pro takovou práci by potřebovali dva jeřáby, avšak konstrukce z traverz, udržovaných pár centimetrů nad prašným povrchem, ponese zátěž, zatímco jeřáb zaměstnají jinak.
    Proboha, jen ať se teď nic nestane! šeptl si pro sebe. Druhá skruž se vyhoupla ze saní, které ji přitáhly z Port Roris a tři technici ji překlápěli do svislé polohy. To byl přesně druh práce, kde byl rozdíl mezi váhou a velikostí životně důležitý. Pohupující se válec vážil poměrně málo, ale jeho hybná síla byla stejná, jako by byla na Zemi, tudíž by při pomalém rozkmitu mohla dostihnout člověka a rozmáčknout ho. Zpomalený pohyb této pozastavené hmoty byl pro Měsíc specifický. Při této gravitaci trvá kyvadlu dvaapůlkrát delší dobu dokončit pohyb, než by tak bylo na Zemi. Pro někoho kdo se tu nenarodil, byl tento jev nepřirozený.
    Nyní byl druhý dílec převrácený a nasazený na ten první. Byly k sobě připevněny, a Lawrence znovu rozkázal ke spuštění. Odpor prachu narůstal, ale skruž se dále hladce sesouvala pod vlastní vahou.
    „Osm metrů bychom měli,“ řekl Lawrence. „ To znamená, že jsme se překlenuli přes půlku. Třetí dílec může nahoru.“

    OdpovědětVymazat
  8. Arthur C. Clarke - A Fall of Moondust
    Přesto byl pohled na Sinus Roris všem neznámý. Šedý prašný povrch za průzory plavidla mizel v dáli a splýval s hvězdami. Nad ním se vznášela ubývající Země v srpovitém tvaru, tak, jako tomu bylo po milióny let. Podivnou krajinu pohlcovala chladná zář jasného nazelenalého světla rodné planety – a chladná opravdu byla, možná až tři sta pod nulou na osvícené straně Měsíce.
    Nikdo nemohl na první pohled rozpoznat, jestli je Roris kapalného nebo pevného skupenství. Hladina byla naprosto rovná a jednotvárná, zcela bez trhlin a prasklin, které jizvily zbytek pustého světa. Žádný vrcholek, balvan nebo kámen nenarušoval její jednotný ráz. Ze všech pozemských moří—jezírek, nebylo žádné tak klidné jako Sinus Roris. Bylo to jezero prachu, ne vody, lišilo se tedy od všeho, co lidé znali; a proto je také Roris fascinoval a přitahoval. Povrch uhlazený, jako mastkový prášek, ve vzduchoprázdnu vyschlejší než vyprahlé písky Sahary, lehce a klidně plynul jako jakákoli tekutina. Kdyby do něj spadl nějaký těžký předmět, zmizel by pod hladinou bez šplouchnutí a nenechal by za sebou jedinou stopu. Po zrádné hladině se mohly pohybovat pouze dvoumístné prašné skútry a samotná Selene – zvláštní kombinace saní a autobusu – žádné rolby, které před dávnými časy zpřístupnily Antarktidu.
    Selenino oficiální zařazení bylo Prach-loď Mark I, ačkoliv i přes Patovo znalosti, Mark II neexistoval ani jako náčrt. Přezdívali jsme ji „loď,“ „člun“ nebo „měsíční bus,“ prostě tak, jak jsme uznali za vhodné. Pat upřednostňoval „člun,“ předcházelo to tak zmatkům. Když použil tento výraz, všichni si byli jisti, že je Pat v pozici kapitána vesmírné lodi, a takových kapitánů je zajisté třináct do tuctu.
    „Vítejte na palubě Selene,“ řekla paní Wilkinsová poté, co se všichni usadili. „Jsme s kapitánem Harrisem velice potěšeni, že tu s námi jste. Naše vyjížďka bude trvat přibližně čtyři hodiny a naší první destinací bude Kráterové jezero, které odsud leží sto kilometrů východně v Nepřístupných horách. Pat sotva slyšel známé úvodní slovo, měl totiž dost práce s odpočtem. Ve skutečnosti byla Selene pozemní vesmírná loď. Při cestování ve vzduchoprázdnu to bylo nutností, musí ochránit křehký náklad před nehostinným světem za trupem lodi. Přestože nikdy neopustila povrch měsíce a poháněly ji elektrické motory namísto raketových, měla veškeré základní vybavení pro letuschopnou vesmírnou loď—a celé vybavení muselo být zkontrolováno před odletem.

    ---

    OdpovědětVymazat
  9. ---
    Válec pomalu klesal do prachu dokud, dokud nezmizely jeho celé čtyři metry a nad povrchem vyčníval pouze úzký kroužek. Vše probíhalo hladce a snadno. Lawrence doufal, že zbývající části budou stejně nenáročné. Jeden člen posádky opatrně kráčel s vodováhou kolem okraje potápěcího zvonu, kontroloval, zda se loď potápí svisle. Vztyčil palec nahoru a Lawrence mu gesto opětoval. Bývaly časy, kdy Lawrence, tak jako ostatní obyčejní vesmírní technici, mohl vést vědecké rozhovory pomocí znakové řeči. Když selhalo rádiové spojení, byla to nezbytná pracovní pomůcka, a byly i situace, kdy si člověk nechtěl zabrat všechny volné frekvence.
    „Připraven na číslo dvě!“ řekl.
    Tohle může být obtížné. První část musela být přidržena napevno, zatímco se do ní šroubovala část druhá, to celé bez změny v zarovnání. Na tento typ práce bylo by potřeba dvou jeřábů, ale konstrukce I-nosníků, podpíraná pouze pár centimetrů nad prašným povrchem, mohla unést náklad, zatímco jeřáb byl zaměstnán něčím jiným. „Teď žádné chyby, propánakrále!“ tiše vydechl. Sekce číslo dvě se shrnula ze saní, které ji přinesly z Port Rorisu, a tři technici ji ručně položili do vertikální polohy. Byl to ten typ práce, kde byl rozdíl mezi hmotností a množstvím byl rozhodujícím. Kolísající se válec relativně moc nevážil, ale jeho impuls byl stejný, jakoby byl na Zemi, a mohl by rozdrtit člověka, kdyby se mu podařilo zachytit ho v jedné pomalé oscilaci. A tohle bylo vskutku specifické pro Měsíc—pomalé pohyby zavěšené hmoty. Kyvadlo má v této gravitaci dva a půlkrát delší cyklus, než jaký by mělo na Zemi. To je něco, co nám vždy připadalo podivné, až na někoho, kdo se tu narodil.
    Nyní byla druhá část přišroubovaná a spojená k té první. Obě části byly stáhnuté k sobě a Lawrence mohl dát příkaz ke spuštění. Odpor prachu se zvyšoval, ale potápěcí zvon klesal hladce pod vlastní váhou.
    „Osm metrů za námi,“ řekl Lawrence. „Takže jsme už za půlkou. Přichází část třetí.“

    OdpovědětVymazat
  10. Sýkorová Jana, část 2
    Válec si pomalu usedal dolu do prachu, do té doby než celé čtyři metry délky zmizely, až na úzký prsten, který byl vidět nad povrchem. Posunoval se dolu plynule a bez obtíží. Lawrence doufal, že zbývající části půjdou stejně snadno. Jeden z techniků opatrně chodil po obvodu kesonu s vodováhou, aby zkontrolovat, zda je válec zapíchnutý rovně. Zanedlouho dal znamení palcem na horu, a tak učinil též Lawrence. Byly časy, kdy skoro každý obyčejný kosmický technik, uměl používat konverzaci ve znakové řeči. Pro jeho práci bylo velmi důležité umět znakovou řeč, protože rádio někdy selhalo a byly časy, kdy si nikdo nepřál zabírat místo na omezených dostupných kanálech.
    “Připrav se na číslo dvě!“ pověděl.
    Tohle nebude jednoduché. První díl musel být držen rovně bez pohnutí, když mezi tím druhý díl byl přišroubován k prvnímu, aniž by se nějak měla změnit poloha. Pro tuto práci by potřebovali dva jeřáby, ale konstrukce I-nosníků, podpírána pár centimetry nad prašným povrchem, mohla nadzvednout závaží, zatímco by jeřáb byl zaměstnán jinak. Už žádné chyby, Pane Bože! Povzdechnul si. Díl číslo dvě se sešoupl ze saní, který byl dopraven z Port Rorisu, a tři technici ho ručně postavili do vertikální polohy. Tohle byla práce, kde rozdíl mezi váhou a hmotou byl životně důležitý. Hýbající se válec vážil relativně docela málo, ale jeho rychlost byla stejná jako na Zemi, a tak by mohl rozdrtit člověka, kdyby se mu podařilo ho uvěznit mezi jeho pomalé kmitání. A to bylo něco zvláštního pro Měsíc – pomalý pohyb této zavěšené hmoty. V měsíční gravitaci, kyvadlu zabralo dva a půl násobek déle dokončit jeden cyklus v porovnání ze zemí. Tohle by nikdy nikomu nepřipadalo správné, pouze tomu, kdo by se narodil na Měsíci. Nyní byla druhá část převrácená a připevněná k té první. Byli spojeni a Lawrence znovu dal příkaz dát ji dolů. Odpor prachu se zvětšil, ale keson se pokračoval dále spouštět pomalinku pod jeho vlastní váhou.
    “Osm metrů jsou pryč,“ pověděl Lawrence. “To znamená tedy, že jsme přesně za polovinou. Sekce číslo tři před námi.“

    OdpovědětVymazat
  11. Pavlína Janoušková 1. část
    Pro všechny bylo Moře žízně něco nového. Za vyhlídkovými okny lodi Selene se rozprostíral šedý prašný povrch Měsíce a splýval s hvězdným pozadím. Nad ním se na obloze vznášel ubývající půlměsíc Země, tak jako tam visel poslední miliardu let. Oslňující modrozelené světlo mateřské planety zahalovalo tenhle cizí kraj chladným jasem - a to doslova, na povrchu bylo asi 180 stupňů pod nulou.
    Od pohledu vůbec nebylo jasné, zda je Moře tekutého nebo pevného skupenství. Bylo naprosto hladké a jednotvárné, chyběl mu bezpočet trhlin a prasklin, které vrásnily zbytek tohoto neúrodného světa. Monotónní ráz nebyl narušen ani jedním pahorkem, balvanem nebo oblázkem. Žádné z pozemských moří, dokonce ani lesní jezírko, nebylo takhle klidné. Bylo to moře prachu, ne vody, proto se lišilo od čehokoli, co lidé znali; a proto je také fascinovalo a lákalo. Bylo jemné jako mastkový prášek a v měsíčním vzduchoprázdnu sušší než vyprahlá Sahara, plynulo klidně a lehce jako jakákoli tekutina. Kdyby do něj spadlo něco těžkého, okamžitě by to bez šplouchnutí zmizelo, nezůstal by po něm žádná stopa. Po jeho zrádném povrchu se nemohlo pohybovat nic než malé skútry pro dva a samotná Selene, která byla neuvěřitelnou kombinací sání a autobusu a podobala se rolbám, které před dlouhou dobou pomohly zdolat Antarktidu. Oficiální označení Selene bylo prašná výletní loď Mark I, přestože Mark II podle Pata neexistoval ani na papíru. Říkalo se jí podle libosti loď, člun nebo měsíční autobus; Pat upřednostňoval člun, tím předcházel nedorozumění. Když použil tohle slovo, nikdo si ho nespletl s kapitánem vesmírné lodi – a takových kapitánů bylo jako máku.
    "Vítám vás na palubě Selene," řekla slečna Wilkinsová poté, co se všichni usadili. "Jsme s kapitánem Harrisem rádi, že tu s námi jste. Náš výlet potrvá čtyři hodiny a prvním cílem bude Kráterové jezero, které se nachází sto kilometrů odtud, v Nepřístupných horách." Pat sotva slyšel přátelský úvod, jelikož měl dost práce s odpočtem. Selene byla prakticky vesmírná loď; musela být, protože se pohybovala ve vzduchoprázdnu a její křehký náklad musel být ochráněn před nehostinným světem za jejími stěnami. Přestože nikdy neopustila povrch Měsíce a poháněly ji namísto raketových elektrické motory, nechybělo jí základní vybavení opravdové vesmírné lodi – a to bylo před odletem potřeba zkontrolovat.

    OdpovědětVymazat
  12. Pavlína Janoušková 2. část
    Válec se pomalu nořil do prachu, dokud nezmizely jeho celé čtyři metry, kromě úzkého prstence vyčnívajícího na povrch. Zajel do písku plynule a hladce. Lawrence doufal, že to bude se zbývajícími částmi podobně jednoduché. Jeden z techniků právě s vodováhou opatrně obcházel okraj kesonu, aby zkontroloval, zda je válec svisle. Nato dal signál vztyčeným palcem, který Lawrence stejným stylem potvrdil. Bývalo zvykem, že každý ostřílený vesmírný mazák dokázal vést dlouhou odbornou konverzaci jen pomocí podobných gest. V tomhle oboru to byla nezbytná schopnost, občas se totiž porouchalo rádio a byly situace, kdy člověk nechtěl zahltil těch několik dostupných rádiových kanálů.
    "Připravit číslo dvě!" řekl.
    Tohle bylo komplikovanější. První část bylo potřeba držet v nehybné pozici, poté k ní museli přišroubovat druhou a zamezit změně polohy. Bylo k tomu potřeba dva jeřáby, ale místo nich si pomohli konstrukcí umístěnou několik centimetrů nad povrchem prachu, ta unesla náklad místo jeřábu potřebného jinde. Teď proboha opatrně! potichu zašeptal Lawrence. Část číslo dvě se zhoupla ze saní, které ji přivezly z Port Roris, a tři technici ji ručně obrátili do svislé polohy. U takovéhle práce byl rozdíl mezi hmotností a hmotou rozhodující. Samotný rozhoupaný válec moc nevážil, ale jeho kinetická energie byla stejná jako na Zemi a mohl by člověka rozmačkat na kaši, pokud by ho zasáhl během pomalé oscilace. To bylo na Měsíci obzvlášť podivné – pomalý pohyb hmoty. Kyvadlu v téhle gravitaci zabralo dvaapůlkrát tolik času se rozhýbat. Na to si člověk nikdy nezvykl, pokud se tu nenarodil.
    Teď už byla druhá část obrácená a spojená s první. Spojili je svorkami a Lawrence dal znovu příkaz ke spouštění. Odpor prachu se zvyšoval, keson se ale dál zvolna potápěl díky své váze.
    "Osm metrů za námi," řekl Lawrence. "Jsme tedy za polovinou. Začínáme s částí číslo tři."

    OdpovědětVymazat
  13. Sinus Roris byl pro všechny něco nového. Za průzory Seleny se až ke hvězdám nerušeně rozprostíral jeho šedý, prašný povrch. Nad ním se vznášela jako měsíc ubývající Země, jež se se svého místa na obloze nehnula po miliardy let. Zářivé, modro-zelené světlo domovské planety zaplavilo tuto zvláštní krajinu chladnou září, a to opravdu chladnou, dobrých 150 stupňů pod nulou na povrchu.
    Pouhým pohledem nemohl nikdo odhadnout, jestli je more kapalné nebo pevné. Bylo naprosto rovné a jednotvárné, což se nedalo říci o zbytku tohoto pustého a prasklinami zjizveného světa. Ani pahorek, kámen nebo oblázek nenarušily jeho monotónní jednotvárnost. Žádné moře nebo jezero na Zemi nebylo tak klidné. Bylo to moře prachu, ne vody, naprosto odlišné od čehokoli co lidé znali, proto je fascinovalo a přitahovalo. Bylo jemné jako mastkový prášek a v místním vzduchoprázdnu sušší než vyprahlé saharské písky, plynulo stejně lehce jako kterákoli kapalina. Těžké věci do něj vhozené by ihned bez šplíchnutí zmizely a nezanechaly by jedinou stopu. Nic se nemohlo pohybovat po jeho zrádném povrchu kromě malého dvoumístného prachového kluzáku a Seleny, neobvyklé kombinace saní a autobusu, ne příliš odlišné od sněžných roleb, které před dlouhou dobou zpřístupnily Antarktidu.
    Oficiální označení Seleny bylo prachová výletní loď, Mark I, i když podle Pata Mark II neexistoval ani jako koncept. Podle libosti byla nazývána lodí, člunem nebo měsíčním autobusem. Pat preferoval člun, tím bránil možnému nedorozumění. Když použil toto slovo, nikdo si ho nespletl s kapitánem vesmírné lodi, což byl dneska každý druhý.
    „Vítám vás na palubě Seleny,“ řekla slečna Wilkinsová, když se všichni usadili. S kapitánem Harrisem vás tu srdečně vítáme. Náš výlet potrvá čtyři hodiny a naší první zastávkou bude Kráterové jezero, které je odtud asi sto kilometrů východně v Neprostupných horách, Pat téměř nevěnoval pozornost jejímu typickému přivítání, byl zaneprázdněn předletovou kontrolou. Selene byla v podstatě pozemní vesmírná loď, což bylo nezbytné, jelikož se pohybovala ve vzduchoprázdnu a musela ochránit svůj křehký náklad před nepříznivým světem za svými stěnami. Přestože nikdy neopustila povrch Měsíce a byla poháněna elektromotory místo raketových motorů, měla veškeré základní vybavení plnohodnotné vesmírné lodi, a to bylo třeba před odletem zkontrolovat.

    Sůva Michal 1. část

    OdpovědětVymazat
  14. Válec pomalu sjížděl do prachu, dokud nezmizely jeho celé čtyři metry, kromě úzkého prstence vyčnívajícího na povrch. Šlo to snadno a hladce. Lawrence doufal, že i se zbylými částmi nebude žádný problém. Jeden z techniků se s vodováhou opatrně procházel po obvodu kesonu a kontroloval, jestli se potápí svisle. Za chvíli dal vztyčeným palcem signál, že je vše v pořádku, Lawrence dal stejným způsobem najevo, že rozumí. Bývaly časy, kdy mohl jako každý starý mazák vést poměrně dlouhou odbornou konverzaci jen za pomoci znakové řeči. Přece jen to byla v jeho profesi nezbytnost, jelikož vysílačka někdy selhala a člověk nechtěl zahltit omezené množství dostupných kanálů.
    „Můžeme jít na druhou sekci!“ řekl.
    Tohle už bude obtížnější. První sekci bylo třeba držet v nehybné pozici, zatímco se do ní zašroubovávala druhá bez toho, aby se změnila její poloha. Na tohle byly opravdu potřeba dva jeřáby, naštěstí konstrukce z traverz, které byly upevněny několik centimetrů nad povrchem prachu, neměla problém váhu udržet, zatímco byl jeřáb jinak zaměstnán. Teď žádné chyby proboha! potichu prohlásil Lawrence. Sekce číslo dvě se zhoupla ze saní, které ji sem dopravili z Port Roris, a tři technici ji ručně obrátili do svislé polohy. Tohle byl ten případ kdy rozdíl mezi hmotou a silou byl zásadní. Samotný pohupující se válec moc nevážil, ale jeho pohybová energie byla stejná jako na Zemi, a mohl by člověka lehce rozmačkat, pokud by se při jednom z pomalých rozkmitů připletl do cesty. A to byl další jev specifický pro Měsíc – pomalý pohyb zavěšeného tělesa. V téhle gravitaci trvalo kyvadlu dvakrát tak dlouho dokončit cyklus než tomu bylo na Zemi. To bylo něco, na co si člověk nikdy pořádně nezvykl, pokud se tu nenarodil.
    Teď už byla druhá část obrácená a spojená s první. Byly spojeny svorkami a Lawrence dal příkaz k pokračování se spouštěním. Odpor prachu se zvyšoval, ale i přesto se keson nepřestal bez problému vlastní vahou zasouvat do prachu.
    „Osm metrů je za námi,“ řekl Lawrence. „To znamená, že jsme akorát za půlkou. Je čas na sekci tři.“

    Sůva Michal 2. část

    OdpovědětVymazat
  15. OPRAVA1
    Arthur C. Clarke - A Fall of Moondust
    Sinus Roris byl pro všechny něco neznámého. Šedý prašný povrch za průzory plavidla mizel v dáli a splýval s hvězdami. Nad ním se na svém místě na obloze vznášel ubývající srpek Země, z kterého se miliony let nepohnul. Podivnou krajinu pohlcovala chladná zář jasného nazelenalého světla rodné planety – a chladná opravdu byla, možná až sto padesát pod nulou na osvícené straně Měsíce.
    Na první pohled nešlo rozpoznat, jestli je Roris kapalného nebo pevného skupenství. Hladina byla naprosto klidná a beztvárná, zcela bez trhlin a prasklin, které jizvily zbytek pustého světa. Žádný vrcholek, balvan nebo kámen nenarušoval její monotónní stálost. Ze všech može ani jezírko na Zemi, nebylo žádné tak klidné jako Sinus Roris. Bylo to jezero prachu, ne vody, lišilo se tedy od všeho, co lidé znali; a proto je také Roris fascinoval a přitahoval. Bylo jemné jako mastkový prášek a v měsíčním vzduchoprázdnu sušší než vyprahlá Sahara, lehce a klidně plynulo jako jakákoli tekutina. Kdyby do něj spadl nějaký těžký předmět, zmizel by pod hladinou bez šplouchnutí a nenechal by za sebou jedinou stopu. Po zrádné hladině se mohly pohybovat pouze dvoumístné prašné skútry a samotná Selene – zvláštní kombinace saní a autobusu – podobala se rolbám, které před dávnými časy zpřístupnily Antarktidu.
    Oficiální zařazení Selene bylo prašná loď Mark I, přestože Mark II podle Pata neexistoval ani na papíru. Říkalo se jí „loď,“ „člun“ nebo „měsícobus,“ prostě tak, jak uznali za vhodné. Pat upřednostňoval „člun,“ předcházel tím zmatkům. Když použil tohle slovo, nikdo si ho nespletl s kapitánem vesmírné lodi – a takových kapitánů bylo jako máku.
    „Vítejte na palubě Seleny,“ řekla slečna Wilkinsová poté, co se všichni usadili. „Jsme s kapitánem Harrisem velice potěšeni, že tu s námi jste. Naše vyjížďka bude trvat přibližně čtyři hodiny a naší první destinací bude Kráterové jezero, které odsud leží sto kilometrů východně v Nepřístupných horách.” Pat sotva slyšel známé úvodní slovo, měl totiž dost práce s předletovou kontrolou. Ve skutečnosti byla Selene pozemní vesmírná loď. Při cestování ve vzduchoprázdnu to bylo nutností, musí ochránit křehký náklad před nehostinným světem za trupem lodi. Přestože nikdy neopustila povrch Měsíce a poháněly ji elektrické motory namísto raketových, měla veškeré základní vybavení pro plohodnotné vesmírnou loď—a celé vybavení muselo být před výpravou zkontrolováno před.

    ---

    OdpovědětVymazat
  16. OPRAVA2
    ---
    Válec pomalu klesal do prachu dokud, nezmizely jeho celé čtyři metry a nad povrchem vyčníval pouze úzký kroužek. Vše probíhalo hladce a snadno. Lawrence doufal, že zbývající sekce budou stejně snadné. Jeden člen posádky opatrně kráčel s vodováhou po obvodu a kontroloval, zda se keson potápí svisle. Ukázal Lawrencovi vztyčený palec a Lawrence gesto opětoval. Bývaly doby, kdy, jako každý obyčejný vesmírový technik, byl Lawrence schopen vést dlouhé technicky zaměřené rozhovory ve znakové řeči. Když selhalo rádiové spojení, byla to nezbytná pracovní pomůcka, a byly i situace, kdy si člověk nechtěl zabrat všechny volné frekvence.
    „Můžeme na číslo dvě!“ řekl.
    Tohle může být obtížné. První část se musela držet napevno, zatímco se k němu šroubovala část druhá, to celé beze změny v sklonu. Na tento typ práce bylo by potřeba dvou jeřábů, ale konstrukce traverz, udržovaných pár centimetrů nad prašným povrchem, mohla vést náklad, zatímco jeřáb byl zaměstnán něčím jiným. „Teď žádné chyby, propánakrále!“ tiše vydechl. Sekci číslo dvě sesunuli ze saní, které ji přinesly z Port Rorisu, a tři technici ji ručně postavili do vertikální polohy. Byl to ten typ práce, kde byl rozdíl mezi hmotností a momentem hybnosti rozhodující. Kymácející se válec relativně moc nevážil, ale jeho moment hybnosti byl stejný jako na Zemi, a mohl by v jedné ze svých pomalých oscilací člověka i rozdrtit. Byl to dalších z úkazů typických pro Měsíc—pomalé pohyby zavěšeného břemena. Kyvadlo má v této gravitaci dva a půlkrát delší cyklus, než jaký by mělo na Zemi. Tento jev nepřišel člověku přirozený, kromě těch, kteří se na Měsíci narodili. To je něco, co nám vždy připadalo podivné, až na někoho, kdo se tu narodil.
    Nyní byla druhá část přišroubovaná a připojená k té první. Obě části byly přidělané k sobě a Lawrence mohl dát příkaz ke spuštění. Odpor prachu se zvyšoval, ale potápěcí zvon klesal hladce vlastní vahou.
    „Osm metrů za námi,“ řekl Lawrence. „Polovinu máme za sebou. Sekce tři na na cestě."

    OdpovědětVymazat
  17. Ondřej Kurz, oprava 1

    Pro všechny bylo Moře žízně novinkou. Za průzory Seleny se rozprostíral jeho šedivý, prašný povrch, až se dotkl hvězd. Nad ním byl vidět ubývající srpek Země, stále na svém místě na obloze, z kterého se miliardy let nepohnula. Jasné, modrozelené světlo domovské planety zaplavovalo tuto podivnou krajinu chladnou září, a to pořádně chladnou, takových mínus 180 stupňů Celsia na povrchu.

    Pouhým pohledem nešlo odhadnout, jestli je Moře kapalné nebo tuhé. Bylo úplně rovné a jednotvárné, bez trhlin a puklin, jenž zanechaly stopy na zbytku tohoto pustého světa. Ani jediný kopeček, balvan nebo oblázek nenarušoval tuto monotónní jednotvárnost. Žádné moře, ani žádné jezírko, nebylo tak klidné jako toto. Bylo to moře prachu, nikoli vody, a tudíž bylo cizí lidským zkušenostem, díky čemuž lidi fascinovalo a přitahovalo. Jemný jako mastkový prach, sušší ve vakuu než vyprahlé písky Sahary, tekl snadno a bez námahy jako jakákoli jiná tekutina. Těžké věci hozené do něj by ihned zmizely, bez šplouchnutí, a nezanechaly by po sobě žádnou stopu. Nic se nemohlo pohybovat po jeho zrádném povrchu, až na malé prachové skútry pro dva, a Selenu samotnou, neobvyklou kombinaci autobusu a saní, podobnou rolbám, které umožnily průzkum Antarktidy před několika generacemi.

    Oficiální klasifikace Seleny byla prachový křižník, první řady, ač co si byl Pat vědom, žádná druhá řada neexistovala, ani jako náčrt. Byla nazývána lodí, člunem, nebo měsíčním autobusem, podle vkusu. Pat ji preferoval nazývat člunem, jelikož to omezovalo nedorozumění. Když použil toto slovo, nikdo si ho nespletl s kapitánem vesmírné lodi, jichž bylo dvanáct do tuctu.

    "Vítejte na palubě Seleny," řekla paní Wilkinsová, poté, co se všichni usadili. "S kapitánem Harrisem Vás tu srdečně vítáme. Náš výlet potrvá čtyři hodiny a naším prvním cílem bude Kráterové jezero, sto kilometrů na východ, v Horách nedostupnosti." Pat toto známé přivítání skoro neslyšel, staral se o předletovou kontrolu. Selena byla fakticky vesmírná loď, která se do vesmíru nepodívala, musela být, jelikož cestovala ve vakuu a musela ochránit svůj křehký náklad před nebezpečným světem za jejími stěnami. Ačkoli nikdy neopustila povrch Měsíce, a byla poháněna elektrickými motory místo raket, základní vybavení plnohodnotné vesmírné lodi jí nechybělo, a vše bylo potřeba zkontrolovat před odjezdem.

    OdpovědětVymazat
  18. Ondřej Kurz, oprava 2

    Válec si pomalu sedal do prachu, až jeho čtyřmetrová délka zmizela, s výjimkou úzkého kruhu, který trčel nad povrchem. Vše šlo hladce a snadno. Lawrence doufal, že zbývající části budou taktéž bezproblémové. Jeden z inženýrů chodil po obvodu kesonu s vodováhou, aby zkontroloval, že klesá vertikálně. Lawrenceovi ukázal palec nahoru, a Lawrence to opětoval. Bývaly doby, kdy, jako každý obyčejný kosmotechnik, byl schopen vést dlouhou a značně technicky zaměřenou konverzaci ve znakové řeči. To bylo pro jeho zaměstnání důležité, jelikož rádio občas selhalo a byly situace, kdy si člověk nepřál zabírat místo na omezeném množství dostupných kanálů.

    "Připraveni na dvojku!" řekl.
    To nebyla žádná hračka. Museli napevno držet první část, zatímco do ní přišroubovávali druhou, a to bez jakékoli změny polohy. Na tuto práci jsou vskutku potřeba dva jeřáby, ale konstrukce traverz, podpíraná několik málo centimetrů nad prašným povrchem, byla schopná unést zatížení, zatímco byl jeřáb jinak zaměstnán. Teď nemůžeme chybovat, potichu si povzdechl. Část číslo dvě se odvalila ze saní, které ji přivezly z Port Rorisu, a tři technici ji ručně postavili do vertikální polohy. Toto byla práce, v které byl rozdíl mezi hmotností a pohybovou energií životně důležitý. Kymácející se válec vážil relativně málo, ale jeho pohybová energie byla stejná jako na Zemi, a byl by schopen rozdrtit člověka, kdyby se mu připletl do cesty během jeho pomalých oscilací. Takovýto pomalý pohyb kymácející se hmoty byl typický pro Měsíc. Jeden cyklus kyvadla tu trval dvaapůlkrát déle než na Zemi. Toto člověku vždycky připadalo podivné, pokud se na Měsíci nenarodil.

    Druhá část teď byla obrácená a sešroubovaná s první. Byly spojeny dohromady, a Lawrence ji opět přikázal spustit. Odpor prachu se zvyšoval, ale keson hladce klesal vlastní tíhou. "Osm metrů za námi," řekl Lawrence. "Jsme za polovinou. Jde se na třetí část."

    OdpovědětVymazat
  19. Avšak pro všechny bylo moře Sinus Roris novinkou. Za vyhlídkovými okénky Selené se šedý prašný povrch nerušeně táhl vstříc ke hvězdám. Nad mořem visel ubývající srpek Země, navždy přimknutý k obloze, ze které se nepohnul už miliardu let. Oslnivé, zeleno-modré světlo mateřského světa zaplavilo/ZAPLAVOVALO tuto podivnou krajinu mrazivou září – jenž byla vskutku mrazivá, snad i kvůli dvěma stům stupňům pod nulou na nechráněném povrchu.
    Nikdo nedokáyal pouhým okem určit, zda je moře kapalné nebo pevné. Bylo naprosto klidné a beztvaré, zbavené nesčetných trhlin a prasklin, které jizvily zbytek tohoto zpustlého světa. Jediný pahorek, balvan, ani oblázek nenarušoval jeho monotónní stálost. Žádné moře ani jezírko na Zemi nebylo nikdy tak klidné. Nebylo to moře vody ale prachu, proto bylo lidem cizí, zároveň je však fascinovalo a přitahovalo. Jemné jako pudr, a v měsíčním vzduchoprázdnu sušší než vyprahlé saharské písky, plynulo se stejnou jednoduchostí a lehkostí jako kterákoli kapalina. Sebevětší objekt vhozený dovnitř by bez šplouchnutí okamžitě zmizel a nezanechal by ani stopu. Nic se nedokázalo pohybovat po tomto zrádném povrchu Měsíce, s výjimkou dvoumístných prašných kluzáků a Selené, jenž byla neuvěřitelnou kombinací saní a autobusu a nelišila se od sněžných rolb, které před dávnou dobou zpřístupnily Antarktidu.
    Původní pojmenování Selené, bylo Prašný křižník, Mark I, ačkoliv Pat věděl, že pro model Mark II ještě neexistoval projektový náčrt. Podle vkusu ji označovali jako „loď“, „člun“ nebo „měsíční autobus“, Pat však preferoval název „člun“ aby předešel záměně. Když použil toto označení, nikdo si ho nemohl splést s kapitánem vesmírné lodi, kterých bylo, jak se říká, třináct do tuctu.
    „Vítejte na palubě Selené,“ pronesla slečna Wilkinsová, když se všichni usadili. „Kapitán Harris i já jsme poctěni tu s vámi být. Náš výlet bude trvat čtyři hodiny. Naším prvním cílem bude Kráterové jezero v Nepřístupných horách, sto kilometrů východně od nás. Pat byl zaměstnaný odpočítáváním, a proto stěží zaznamenal toto milé přivítání. Selené byla ve skutečnosti pozemní vesmírná loď, která při cestování vzduchoprázdnem musela chránit svůj křehký náklad před okolním nehostinným světem. Ačkoliv nikdy neopustila povrch Měsíce a byla místo raketového pohonu poháněna elektrickými motory, vezla veškeré základní vybavení plnohodnotné vesmírné lodi, které museli před startem zkontrolovat.

    OdpovědětVymazat
  20. Čtyřmetrový válec se pozvolna usazoval v prachu, až zůstal vyčnívat pouze úzký prstenec.
    Sesouval se snadno a hladce a Lawrence doufal, že zbývající díly půjdou stejně jednoduše. Jeden z techniků měřil sklon skruže vodováhou, aby zkontroloval, zda klesá svisle. Zanedlouho signalizoval vztyčeným palcem, což Lawrence velmi dobře pochopil. Bývaly doby, kdy se jako správný vesmírný mazák dokázal jednoznačně a obstojně dorozumět znakovou řečí. Byla to základní dovednost v povolání, kde občas selhalo rádio, a v některých případech si nikdo nepřál přetěžovat omezený počet dostupných kanálů.
    „Připraveno na dvojku!“
    To bude záludné. První dílec se musí udržovat nehybně, zatímco k se němu šroubuje druhý, aniž by se změnil sklon. Pro takovou práci by potřebovali dva jeřáby, avšak konstrukce z traverz, udržovaných pár centimetrů nad prašným povrchem, ponese zátěž, zatímco jeřáb zaměstnají jinak.
    Proboha, jen ať se teď nic nestane! šeptl si pro sebe. Druhá skruž se vyhoupla ze saní, které ji přitáhly z Port Roris a tři technici ji překlápěli do svislé polohy. To byl přesně druh práce, kde byl rozdíl mezi hmotností a setrvačností životně důležitý. Pohupující se válec vážil poměrně málo, ale jeho moment hybnosti byl stejný, jako by byl na Zemi, tudíž by člověka rozmáčkl jakmile by do něj pomalu narazil. Tento zpomalený pohyb hmoty byl pro Měsíc specifický. Při této gravitaci trvá kyvadlu pohyb dvaapůlkrát delší dobu, než na Zemi. Pro někoho, kdo se tu nenarodil, byl tento jev nepřirozený.
    Druhý díl byl převrácený a nasazený na ten první. Byly k sobě připevněny, a Lawrence znovu zavelel ke spouštění. Odpor prachu narůstal, ale skruž se dále hladce sesouvala vlastní vahou.
    „Osm metrů bychom měli,“ řekl Lawrence. „ To znamená, že jsme za polovinou. Třetí díl je na cestě.“

    OdpovědětVymazat
  21. Mnohým byl Sinus Rirus novinkou. Za vyhlídkovými okny Seléné, se táhnul daleko ke hvězdám šedivý prachový povrch. Nad mořem visel ubývající srpek Země, přichycený navěky na nebi, z kterého se nepohnul už přes miliardy let. Zářivé, modro-zelené světlo matky Země zahltilo tuto zvláštní půdu, chladnou září - a zima též byla, na povrchu Měsíce bylo asi sto padesát stupňů pod nulou.
    Pouhým pohledem nikdo nemohl odhadnout, jestli moře je tekuté nebo pevné. Bylo naprosto rovné a jednotvárné, bez trhlin a štěrbin, jenž zanechal stopy na zbytku tohoto pustého světa. Ani jeden jediný pahorek, balvan, nebo oblázek neporušoval jeho monotónní jednotvárnost. Žádné moře na Zemi, ani žádný rybník, nebylo tak klidné jako teď. Bylo to moře prachu, nikoli vody, z tohoto důvodu to bylo velmi fascinující pro lidi. Proto je tak fascinovalo a přitahovalo. Bylo hebké jako pudr, sušší než vyprahlý písek Sahary, plynulo tak lehounce a jednoduše jako žádná jiná tekutina. Kdyby do něj spadl těžký předmět, okamžitě by po jeho pádu zmizelo, bez cákance, bez zanechání jediné jizvičky. Nic se nemůže pohybovat po jeho záludném povrchu, až na malé prašné kluzáky pro dva – a pak Seléné, jejíž kombinací byly saně a autobus a podobala se rolbám, které před dlouhou dobou pomohly zdolat Antarktidu.
    Seléné oficiální pojmenování bylo: Prašná výletní loď Mark I, ačkoli Mark II podle Pata neexistoval ani na papíru. Byla nazývána “loď“, “člun“, nebo “měsíční autobus,“ každý to nazýval podle svého. Pat preferoval “člun,”, tím bránil možnému nedorozumění. Když používal toto slovo, nikdo si ho nemohl splést s kapitánem vesmírné lodi, kterých bylo mnoha.
    “Vítáme vás na palubě Seléné,“ řekla slečna Wilkinsová, když se všichni usadili. “Jsme s kapitánem Harrisem potěšeni, že tu s námi jste. Naše cesta bude trvat čtyři hodiny a jako na začátek se podíváme na Kráterové jezero, které se nachází odtud sto kilometrů v Nedostupných horách.“ Pat stěží poslouchal její projev, protože se věnoval odpočítávání před startem. Seléné byla v podstatě jinak stavěná loď, což bylo nezbytné, protože jezdila ve vzduchoprázdnu, a její křehký náklad musel být ochráněn před nepřátelským světem, který byl mimo ní. I když nikdy neopustila povrch Měsíce, a byla poháněná elektrickými motory místo raket, měla veškeré základní vybavení pro vesmírnou loď a všechno se muselo zkontrolovat před odletem.

    OdpovědětVymazat
  22. Válec pomalu sjížděl do prachu, dokud celé čtyři metry délky nezmizely, až na úzký prsten, který byl vidět nad povrchem. Klesal plynule a bez obtíží. Lawrence doufal, že zbývající části půjdou stejně snadno. Jeden z techniků opatrně chodil po obvodu kesonu s vodováhou, aby zkontroloval, zda je válec umístěn rovně. Zanedlouho dal znamení palcem, a tak učinil též Lawrence. Byly časy, kdy skoro každý obyčejný kosmický technik dokázal dorozumívat znakovou řečí. Pro jeho práci bylo velmi důležité umět znakovou řeč, protože rádio někdy selhalo a byly časy, kdy si nikdo nepřál zabírat místo na omezených dostupných kanálech.
    “Připrav se na číslo dvě!“ řekl.
    Tohle nebude jednoduché. První díl se musel udržet rovně bez pohnutí, když mezi tím druhý díl je přišroubován k prvnímu, aniž by se nějak měla změnit poloha. Pro tuto práci by potřebovali dva jeřáby, ale konstrukce I-nosníků, podpírána pár centimetry nad prašným povrchem, mohla nadzvednout závaží, zatímco jeřáb zaměstnají jinak. Už žádné chyby, Pane Bože! Povzdechl si. Díl číslo dvě se vyhoupl ze saní, které ji přinesli z Port Rorisu, a tři technici ho ručně postavili do vertikální polohy. Tohle byla práce, kde rozdíl mezi váhou a hmotou byl životně důležitý. Pohybující se válec vážil relativně docela málo, ale jeho kinetická energie byla stejná jako na Zemi, a tak by mohl rozdrtit člověka na kaši, pokud by ho zasáhlo jeho pomalé kmitání. A to je něco specifického pro Měsíc – pomalý pohyb této zavěšené hmoty. V měsíční gravitaci, jeden cyklus kyvadla, kyvadlu trvalo dvakrát déle dokončit jeden cyklus v porovnání ze zemí. Tohle by nikdy nikomu nepřipadalo přirozené pouze tomu, kdo by se narodil na Měsíci. Nyní byla druhá část pbrácená a připevněná k té první. Byli k sobě připevněny, a Lawrence znovu dal příkaz ji spustit dolu. Odpor prachu se zvětšil, ale keson se pokračoval dále hladce sesouvat díky své váze.
    “Osm metrů je pryč,“ pověděl Lawrence. “To znamená tedy, že jsme přesně za polovinou. Sekce číslo tři na cestě.“

    OdpovědětVymazat