3. října 2016

Rozhovor

Každá postava má specifický charakter, který se projevuje v jejích promluvách a je v celé knize nebo sérii konzistentní. Dobrým příkladem může být klasická britská detektivka!

Kolik postav vystupuje v následující ukázce? Jak se liší jejich promluvy?


Agatha Christie - MURDER ON THE ORIENT EXPRESS

Chapter 5
THE CRIME
Pirot found it difficult to go to sleep again at once. For one thing he missed the
motion of the train. If it was a station outside, it was curiously quiet. By contrast
the noises on the train seemed unusually loud. He could hear Ratchett moving
about next door—a click as he pulled down the washbasin, the sound of the tap
running, a splashing noise, then another click as the basin shut to again. Footsteps
passed up the corridor outside, the shuffling footsteps of someone in bedroom
slippers.
Hercule Poirot lay awake staring at the ceiling. Why was the station outside so
silent? His throat felt dry. He had forgotten to ask for his usual bottle of mineral
water. He looked at his watch again. Just after a quarter past one. He would ring
for the conductor and ask for some mineral water. His finger went out to the bell,
but he paused as in the stillness he heard a ting. The man couldn’t answer every
bell at once.
Ting. ... Ting. ... Ting. ...
It sounded again and again. Where was the man? Somebody was getting
impatient.
Ti-i-i-ing!
Whoever it was, was keeping a finger solidly on the push-button.
Suddenly with a rush, his footsteps echoing up the aisle, the man came. He
knocked at a door not far from Poirot’s own.
Then came voices—the conductor’s, deferential, apologetic; and a woman’s,
insistent and voluble.
Mrs. Hubbard!
Poirot smiled to himself.
The altercation—if it was one—went on for some time. Its proportions were
ninety per cent of Mrs. Hubbard’s to a soothing ten per cent of the conductor’s.
Finally the matter seemed to be adjusted. Poirot heard distinctly a “Bonne nuit,
Madame,” and a closing door.
He pressed his own finger on the bell.
The conductor arrived promptly. He looked hot and worried.
“De l’eau minérale, s’il vous Plaît.”
“Bien, Monsieur.” Perhaps a twinkle in Poirot’s eye led him to unburden
himself. “La dame américaine—”
“Yes?”
He wiped his forehead. “Imagine to yourself the time I have had with her! She
insists—but insists—that there is a man in her compartment! Figure to yourself,
Monsieur. In a space of this size.” He swept a hand round. “Where would he
conceal himself? I argue with her. I point out that it is impossible. She insists. She
woke up, and there was a man there. And how, I ask, did he get out and leave the
door bolted behind him? But she will not listen to reason. As though there were not
enough to worry us already. This snow—”
“Snow?”
“But yes, Monsieur. Monsieur has not noticed? The train has stopped. We have
run into a snowdrift. Heaven knows how long we shall be here. I remember once
being snowed up for seven days.”
“Where are we?”
“Between Vincovci and Brod.”
“Là-là,” said Poirot vexedly.
The man withdrew and returned with the water.
“Bon soir, Monsieur.”
Poirot drank a glass of water and composed himself to sleep.
He was just dropping off when something again woke him. This time it was as
though something heavy had fallen with a thud against the door.
He sprang up, opened it and looked out. Nothing. But to his right, some distance
down the corridor, a woman wrapped in a scarlet kimono was retreating from him.
At the other end, sitting on his little seat, the conductor was entering up figures on
large sheets of paper. Everything was deathly quiet.
“Decidedly I suffer from the nerves,” said Poirot and retired to bed again. This
time he slept till morning.
When he awoke the train was still at a standstill. He raised a blind and looked
out. Heavy banks of snow surrounded the train.
He glanced at his watch and saw that it was past nine o’clock.
At a quarter to ten, neat, spruce and dandified as ever, he made his way to the
restaurant car, where a chorus of woe was going on.
Any barriers there might have been between the passengers had now quite
broken down. All were united by a common misfortune. Mrs. Hubbard was loudest
in her lamentations.
“My daughter said it would be the easiest way in the world. Just sit in the train
until I got to Parrus. And now we may be here for days and days,” she wailed.
“And my boat sails day after to-morrow. How am I going to catch it now? Why, I
can’t even wire to cancel my passage. I’m just too mad to talk about it!”
The Italian said that he had urgent business himself in Milan. The large
American said that that was “too bad, Ma’am,” and soothingly expressed a hope
that the train might make up time.
“My sister—her children wait me,” said the Swedish lady, and wept. “I get no
word to them. What they think? They will say bad things have happen to me.”
“How long shall we be here?” demanded Mary Debenham. “Doesn’t anybody
know?”
Her voice sounded impatient, but Poirot noted that there were no signs of that
almost feverish anxiety which she had displayed during the check to the Taurus
Express.
Mrs. Hubbard was off again.
“There isn’t anybody knows a thing on this train. And nobody’s trying to do
anything. Just a pack of useless foreigners. Why, if this were at home, there’d be
someone at least trying to do something!”
Arbuthnot turned to Poirot and spoke in careful British French.
“Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—

Smiling, Poirot corrected him.
“No, no,” he said in English. “It is not I. You confound me with my friend, M.
Bouc.”
“Oh, I’m sorry”
“Not at all. It is most natural. I am now in the compartment that he had
formerly.”
M. Bouc was not present in the restaurant car. Poirot looked about to notice who
else was absent.
Princess Dragomiroff was missing, and the Hungarian couple. Also Ratchett, his
valet, and the German lady’s-maid.
The Swedish lady wiped her eyes.
“I am foolish,” she said. “I am bad to cry. All is for the best, whatever happen.”
This Christian spirit, however, was far from being shared.
“That’s all very well,” said MacQueen restlessly. “We may be here for days.”
“What is this country anyway?” demanded Mrs. Hubbard tearfully.
On being told it was Jugo-Slavia, she said: “Oh! one of these Balkan things.
What can you expect?”
“You are the only patient one, Mademoiselle,” said Poirot to Miss Debenham.
She shrugged her shoulders slightly. “What can one do?”
“You are a philosopher, Mademoiselle.”
“That implies a detached attitude. I think my attitude is more selfish. I have
learned to save myself useless emotion.”
She was speaking more to herself than to him. She was not even looking at him.
Her gaze went past him, out of the window to where the snow lay in heavy masses.
“You are a strong character, Mademoiselle,” said Poirot gently. “You are, I
think, the strongest character amongst us.”
“Oh! no. No, indeed. I know one far, far stronger than I am.”
“And that is—?”
She seemed suddenly to come to herself, to realise that she was talking to a
stranger and foreigner, with whom, until this morning, she had exchanged only half
a dozen sentences.
She laughed, a polite but estranging laugh.
“Well—that old lady, for instance. You have probably noticed her. A very ugly
old lady but rather fascinating. She has only to lift a little finger and ask for
something in a polite voice—and the whole train runs.”
“It runs also for my friend M. Bouc,” said Poirot. “But that is because he is a
director of the line, not because he has a strong character.”
Mary Debenham smiled.
The morning wore away. Several people, Poirot amongst them, remained in the
dining-car. The communal life was felt, at the moment, to pass the time better. He
heard a good deal more about Mrs. Hubbard’s daughter, and he heard the lifelong
habits of Mr. Hubbard, deceased, from his rising in the morning and commencing
breakfast with a cereal to his final rest at night in the bed-socks that Mrs. Hubbard
herself had been in the habit of knitting for him.
It was when he was listening to a confused account of the missionary aims of the
Swedish lady that one of the Wagon Lit conductors came into the car and stood at
his elbow.
“Pardon, Monsieur.”
“Yes?”
“The compliments of M. Bouc, and he would be glad if you would be so kind as
to come to him for a few minutes.”
Poirot rose, uttered excuses to the Swedish lady and followed the man out of the
dining-car. It was not his own conductor, but a big fair man.
He followed his guide down the corridor of his own carriage and along the
corridor of the next one. The man tapped at a door, then stood aside to let Poirot
enter.
The compartment was not M. Bouc’s own. It was a second-class one—chosen
presumably because of its slightly larger size. It certainly gave the impression of
being crowded.
M. Bouc himself was sitting on the small seat in the opposite corner. In the
corner next the window, facing him, was a small dark man looking out at the snow.
Standing up and quite preventing Poirot from advancing any farther were a big
man in blue uniform (the chef de train) and his own Wagon Lit conductor.
“Ah! my good friend,” cried M. Bouc. “Come in. We have need of you.”
The little man in the window shifted along the seat, and Poirot squeezed past:
the other two men and sat down facing his friend.
The expression on M. Bouc’s face gave him, as he would have expressed it,
furiously to think. It was clear that something out of the common had happened.
“What has occurred?” he asked.
“You may well ask that. First this snow-this stoppage. And now—”
He paused—and a sort of strangled gasp came from the Wagon Lit conductor.
“And now what?”
“And now a passenger lies dead in his berth—stabbed.”
M. Bouc spoke with a kind of calm desperation.
“A passenger? Which passenger?”
“An American. A man called—called—” he consulted some notes in front of
him. “Ratchett. That is right—Ratchett?”
“Yes, Monsieur,” the Wagon Lit man gulped.
Poirot looked at him. He was as white as chalk.
“You had better let that man sit down,” he said. “He may faint otherwise.”
The chef de train moved slightly and the Wagon Lit man sank down in the
corner and buried his face in his hands.
“Brr!” said Poirot. “This is serious!”
“Certainly it is serious. To begin with, a murder—that in itself is a calamity of
the first water. But not only that, the circumstances are unusual. Here we are,
brought to a standstill. We may be here for hours—and not only hours—days!
Another circumstance—passing through most countries we have the police of that
country on the train. But in Jugo-Slavia, no. You comprehend?”
“It is a position of great difficulty,” said Poirot.
“There is worse to come. Dr. Constantine—I forgot, I have not introduced you.
Dr. Constantine, M. Poirot.”
The little dark man bowed, and Poirot returned the bow.
“Dr. Constantine is of the opinion that death occurred at about 1 A.M.”
“It is difficult to speak exactly in these matters,” said the doctor, “but I think I
can say definitely that death occurred between midnight and two in the morning.”
“When was this M. Ratchett last seen alive?” asked Poirot.
“He is known to have been alive at about twenty minutes to one, when he spoke
to the conductor,” said M. Bouc.
“That is quite correct,” said Poirot. “I myself heard what passed. That is the last
thing known?”
“Yes.”
Poirot turned toward the doctor, who continued.
“The window of M. Ratchett’s compartment was found wide open, leading one
to suppose that the murderer escaped that way. But in my opinion that open
window is a blind. Anyone departing that way would have left distinct traces in the
snow. There were none.”
“The crime was discovered—when?” asked Poirot.
“Michel!”
The Wagon Lit conductor sat up. His face still looked pale and frightened.
“Tell this gentleman exactly what occurred,” ordered M. Bouc.
The man spoke somewhat jerkily.
“The valet of this M. Ratchett, he tapped several times at the door this morning.
There was no answer. Then, half an hour ago, the restaurant car attendant came. He
wanted to know if Monsieur was taking déjeuner. It was eleven o’clock, you
comprehend.
“I open the door for him with my key. But there is a chain, too, and that is
fastened. There is no answer and it is very still in there, and cold—but cold. With
the window open and snow drifting in. I thought the gentleman had had a fit,
perhaps. I got the chef de train. We broke the chain and went in. He was—Ah!
c’était terrible!”
He buried his face in his hands again.
“as not suicide—eh?”
The Greek doctor gave a sardonic laugh. “Does a man who commits suicide stab
himself in ten—twelve—fifteen places?” he asked.
Poirot’s eyes opened. “That is great ferocity,” he said.
“It is a woman,” said the chef de train, speaking for the first time. “Depend upon
it, it was a woman. Only a woman would stab like that.”
Dr. Constantine screwed up his face thoughtfully.
“She must have been a very strong woman,” he said. “It is not my desire to
speak technically—that is only confusing; but I can assure you that one or two of
the blows were delivered with such force as to drive them through hard belts of
bone and muscle.”
“It was clearly not a scientific crime,” said Poirot.

14 komentářů:

  1. V 9:45 vyparáděný, elegantní a upravený jako obvykle zamířil do jídelního vozu, kde byly slyšet nářky. Bariéry, jenž byly mezi cestujícími, byly prolomeny. Všichni byli spojeni společným neštěstím.
    Nářky paní Hubbard byly nejpronikavější. "Moje dcera říkala, že je to nejjednodušší cesta na světě. Jenom nasednout do vlaku, dokud nedorazí do Paříže. A teď tu můžeme ztvrdnout několik dní," naříkala.
    "A moje loď odplouvá pozítří. Jak stihnu přestoupit? A ani nemůžu zrušit svoji plavbu. Jsem příliš vykolejená, abych o tom mluvila!"
    Ital říkal, že má urgentní pracovní záležitost v Miláně. Objemný Američan řekl "smůla, madam," a konejšivě vyřkl naději, že vlak dožene zpoždění.
    "Moje sestra, její děti čekat mě," řekla Švédka a plakala. "Já k nim slovo nedostat. Co oni myslet? Řeknou něco špatného mě stalo se."
    "Jak dlouho tu budeme?" požadovala Mary Debenham. "Neví někdo?"
    V jejím hlase byla cítit netrpělivost, ale Poirot zaznamenal absenci svazující úzkosti, kterou projevila při nástupu do Taurus Expressu.
    Paní Hubbard se opět projevila. "Nikdo v tomhle vlaku nic neví. A nikdo se nesnaží nic udělat. Banda neschopných cizinců. Kdybychom byli v Británii, aspoň by se někdo snažil něco udělat!"
    Arbuthnot se otočil k Poirotovi a promluvil pečlivou britskou francouzštinou.
    “Vous etes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—”
    Poirot ho opravil. "Ne, ne," řekl anglicky. "To nejsem já. Pletete si mě s mým přítelem panem Boukem."
    "O, to se omlouvám."
    "Není proč. To se běžně stává. Jsem teď v jeho bývalém kupé."


    "Brr!" řekl Poirot. "Tohle je vážné!"
    "To určitě je. Jde o vraždu, což samo o sobě je dost vážné. Ale nejen to, okolnosti jsou neobvyklé. Stojíme, můžeme tu být hodiny, možná dny! A další okolnost, během průjezdu většinou zemí máme místní policisty ve vlaku. Ovšem ne v Jugoslávii. Rozumíte?"
    "Je to vážná situace," řekl Poirot.
    "A bude hůř. Dr. Constantine, zapomněl jsem se představit. Dr. Constantine, pane Poirot." Malý tmavý muž se uklonit, a Poirot úklon opětoval.
    "Dr. Constantine je toho mínění, že k smrti došlo okolo jedné v noci."
    "Přesně to říct nemůžu," řekl doktor, "ale můžu s jistotou říct, že k smrti došlo mezi půlnocí a druhou ráno."
    "Kdy byl pan Ratchett naposled viděn naživu?" zeptal se Poirot.
    "Je známo, že byl naživu za dvacet minut jedna, když mluvil s průvodčím," řekl pan Bouc.
    "Přesně tak," odvětil Poirot. "Sám jsem to slyšel. Je to poslední, co je známo?"
    "Ano."
    Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
    "Okno v kupé pana Ratchetta bylo otevřené, což vede k domněnce, že jím vrah utekl. Podle mě to je falešná stopa. Pokud někdo unikl oknem, zanechal by stopy ve sněhu. Ty ovšem nalezeny nebyly."
    "Kdy byl zločin odhalen?" zeptal se Poirot.
    "Michele!"
    Průvodčí lůžkového vozu se posadil. Vypadal bledě a vystrašeně.
    "Řekni pánovi přesně, co se stalo," zavelel pan Bouc.
    Průvodčí promluvil poněkud útržkovitě.
    "Sluha pana Ratchetta, on zaklepal několikrát na jeho dveře ráno. Bez odpovědi. Za půl hodiny přišel zaměstnanec jídelního vozu. Chtěl vědět, jestli pan bude chtít snídani. Bylo jedenáct, chápete. Otevřel jsem dveře svým klíčem. Ale byl tam taky řetěz, zaháknutý. Nikdo neodpovídal, bylo tam ticho a zima, ale pořádná. Okno bylo otevřené a sníh padal dovnitř. Myslel jsem, že měl možná záchvat. Šel jsem pro vlakvedoucího. Přeťali jsme řetěz a vešli dovnitř. Byl... Eh... C’était terrible!”"
    Opět schoval obličej v rukou.

    Ondřej Kurz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V 9:45 vyparáděný, elegantní a upravený jako obvykle zamířil do jídelního vozu, kde byly slyšet nářky. Bariéry, jenž existovaly mezi cestujícími, byly prolomeny. Všechny spojovalo společné neštěstí.
      Nářky paní Hubbardové byly nejpronikavější. "Moje dcera říkala, že je to nejjednodušší cesta na světě. Jenom nasednu do vlaku a dojedu až do Paříže. A teď tu můžeme ztvrdnout několik dní," naříkala.
      "A moje loď odplouvá pozítří. Jak stihnu přestoupit? A ani nemůžu zrušit svoji plavbu. Jsem z toho celá bez sebe!"
      Ital sdělil, že má urgentní pracovní záležitost v Miláně. Objemný Američan prohlásil "smůla, madam," a konejšivě vyřkl naději, že vlak dožene zpoždění.
      "Moje sestra, její děti čekat mě," řekla Švédka a plakala. "Já k nim slovo nedostat. Co oni myslet? Řeknou něco špatného mě stalo se."
      "Jak dlouho tu budeme?" požadovala Mary Debenhamová. "Neví někdo?"
      V jejím hlase byla cítit netrpělivost, ale Poirot zaznamenal absenci svazující úzkosti, kterou projevila při nástupu do Taurus Expressu.
      Paní Hubbardová se opět projevila. "Nikdo v tomhle vlaku nic neví. A nikdo se nesnaží nic udělat. Banda neschopných cizinců. Kdybychom byli v Británii, aspoň by se někdo snažil něco udělat!"
      Arbuthnot se otočil k Poirotovi a promluvil pečlivou britskou francouzštinou.
      “Vous etes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—”
      Poirot ho opravil. "Ne, ne," řekl anglicky. "To nejsem já. Pletete si mě s mým přítelem panem Boukem."
      "O, to se omlouvám."
      "Není proč. To se běžně stává. Jsem teď v jeho bývalém kupé."


      "Brr!" řekl Poirot. "Tohle je vážné!"
      "To určitě je. Jde o vraždu, což samo o sobě je dost vážné. Ale nejen to, okolnosti jsou neobvyklé. Stojíme, můžeme tu být hodiny, možná dny! A další okolnost, během průjezdu většinou zemí máme místní policisty ve vlaku. Ovšem ne v Jugoslávii. Rozumíte?"
      "Je to vážná situace," řekl Poirot.
      "A bude hůř. Dr. Constantine, zapomněl jsem vás představit. Dr. Constantine, pan Poirot." Malý tmavý muž se uklonil, a Poirot úklon opětoval.
      "Dr. Constantine je toho mínění, že k smrti došlo okolo jedné v noci."
      "Přesně to říct nemůžu," řekl doktor, "ale můžu s jistotou říct, že k smrti došlo mezi půlnocí a druhou ráno."
      "Kdy byl pan Ratchett naposled viděn naživu?" zeptal se Poirot.
      "Je známo, že byl naživu za dvacet minut jedna, když mluvil s průvodčím," řekl pan Bouc.
      "Přesně tak," odvětil Poirot. "Slyšel jsem to na vlastní uši. Je to poslední, co je známo?"
      "Ano."
      Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
      "Okno v kupé pana Ratchetta bylo otevřené, což vede k domněnce, že jím vrah utekl. Podle mě to je falešná stopa. Pokud někdo unikl oknem, zanechal by stopy ve sněhu. Ty ovšem nalezeny nebyly."
      "Kdy byl zločin odhalen?" zeptal se Poirot.
      "Michele!"
      Průvodčí lůžkového vozu se posadil. Vypadal bledě a vystrašeně.
      "Řekni pánovi přesně, co se stalo," zavelel pan Bouc.
      Průvodčí promluvil poněkud útržkovitě.
      "Sluha pana Ratchetta, on zaklepal několikrát na jeho dveře ráno. Bez odpovědi. Za půl hodiny přišel zaměstnanec jídelního vozu. Chtěl vědět, jestli pán bude chtít snídani. Bylo jedenáct, chápete. Otevřel jsem dveře svým klíčem. Ale byl tam taky řetěz, zaháknutý. Nikdo neodpovídal, bylo tam ticho a zima, ale pořádná. Okno bylo otevřené a sníh padal dovnitř. Myslel jsem, že měl možná záchvat. Šel jsem pro vlakvedoucího. Přeštípli jsme řetěz a vešli dovnitř. Byl... Eh... C’était terrible!”"
      Opět schoval obličej do dlaní.

      Ondřej Kurz

      Vymazat
  2. Ve třičtvrtě na deset, úhledně upravený jako vždy, mířil do jídelního vozu, odkud vycházely žalostné hlasy. Ať už mezi pasažéry panovaly jakékoli zábrany, najednou polevily. Sjednotilo je společné neštěstí. Nejhlasitěji naříkala paní Hubbardová.
    „ Dcera říkala, že to bude nejjednodušší cesta na světě. Jen nastoupím do vlaku a pojedu rovnou do Paříže. A teď tu nejspíš budeme trčet několik dní,“ zanaříkala. „ Má loď odplouvá pozítří, jak to mám stihnout? Nemohu ani poslat telegraf, abych svou plavbu zrušila. Jsem příliš rozhořčená, abych o tom mluvila!“
    Italský obchodník odvětil, že měl neodkladnou záležitost v Miláně. „ To je hrozné, madam “, pronesl ohromný Američan a v naději konejšivě pronesl, že vlak zpoždění dožene.
    „ Má sestra, její děti mě čekají,“ řekla Švédka a rozplakala se. „ Já k nim nedostat ani slovo. Co si ony myslet? Budou říkat, že se mi stát něco špatného.
    „ Jak dlouho bychom tu měli zůstat?“ žadonila Mary Dobenhamová. „ Nevíte někdo?“
    Její hlas zněl netrpělivě, ale Poirot zaznamenal, že nejevila žádné známky horečné nervozity, kterou předvedla při kontrole do Tauru Express. Paní Hubbardová byla opět mimo. „ V tomto vlaku nikdo nic neví. A nikdo se ani nesnaží cokoliv udělat. Pouze banda neschopných cizinců. Kdyby se toto stalo u nás v Británii, někdo by se alespoň snažil něco udělat!“
    Pan Arbuthnot se otočil k Poirotovi a promluvil pečlivou britskou francouzštinou. „ Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire-“
    Poirot jej s úsměvem opravil.
    „ Ne, ne,“ řekl anglicky.“ „ To nejsem já. Musel jste si mě splést s mým přítelem, panem Boucem.“
    „ Aha, promiňte mi.“
    „ Nic se neděje. To je běžné. Jsem nyní ubytován v jeho bývalém kupé.“



    „ Brr!“ řekl Poirot. „ Tohle je vážné!“
    „ Samozřejmě, že je to vážné. „ Popravdě, vražda sama o sobě, je pohroma prvního stupně. A nejenom to, i okolnosti jsou neobvyklé. Jsme tu a stojíme. Můžeme tu být několik hodin, co hodin, i dní! Další okolnost je, že při průjezdu většiny zemí, máme ve vlaku k dispozici policii. Kromě Jugoslávie. Chápete?“
    „ Je to velmi závažná situace,“ pronesl Poirot.
    „ A bude to ještě horší. Doktore Constantine, málem bych zapomněl, nepředstavil jsem vás. Doktor Constantine, pan Poirot.“
    Malý tmavý muž se uklonil, Poirot úklon opětoval.
    „ Doktor Constantine je toho názoru, že doba úmrtí nastala okolo jedné hodiny po půlnoci.“
    „ Je těžké to za takovýchto okolností přesně určit,“ řekl doktor, „ ale myslím si, že mohu s jistotou říci, že úmrtí nastalo mezi půlnocí a druhou hodinou ráno.“
    „ Kdy byl pan Ratchett vidět naposledy?“ optal se Poirot.
    „ Je známo, že byl naživu přibližně dvacet minut před jednou, kdy mluvil s průvodčím,“ řekl Bouc.
    „ To je poněkud přesné,“ odvětil Poirot. „ Sám jsem to slyšel. To je vše co víme?“
    „ Ano.“
    Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
    „ Okno v kupé pana Ratchetta nalezli otevřené dokořán, což by někoho mohlo vést k dojmu, že tudy vrah unikl. Podle mě je to ale falešná stopa. Kdokoli by se chtěl takto vytratit, zanechal by jasné stopy ve sněhu. Žádné tam nebyly.
    „ Kdy byl zločin odhalen?“ zeptal se Poirot.
    „ Micheli!“
    Průvodčí lůžkových vagónů se posadil. Tvář měl bledou a ustrašenou.
    „ Řekni tomuto džentlmenovi, co se přesně stalo,“ nařídil Bouc.
    Muž mluvil poněkud koktavě.
    „ Dnes ráno, služebný toho pana Ratchetta, několikrát ťukal na jeho dveře. Ale nikdo neotvíral. Asi o hodinu a půl později, za mnou přišel služebný z jídelního vozu. Chtěl vědět, zda bude pán snídat. Bylo jedenáct, jestli chápete.“
    „ Otvírám mu dveře. Byl tam ale řetěz, který byl zaseknutý. Nikdo neodpovídal, uvnitř byl velký klid a hlavně pořádná zima. Okno bylo otevřené a dovnitř vál sníh. Myslel jsem, že se pán možná zbláznil.
    Šel jsem pro vedoucího vlaku. Přesekli jsme řetěz a vešli dovnitř. On byl – Eh! C’était terrible!“
    Znovu sklopil hlavu do dlaní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. presence active simple
      I see him every Saturday.
      presence active progressive
      I am walking along the river.
      Presence active perfective
      I have been there when I was young.
      Presence passive simple
      I am taught to be a good teacher.
      Presence passive progressive
      I am being pranked.
      Presence passive perfective
      I have been told to write some English clauses.

      Ve třičtvrtě na deset, úhledně upravený jako vždy, mířil do jídelního vozu, odkud vycházelo hromadné lamentování. Ať už mezi pasažéry panovaly jakékoli zábrany, najednou se lehce prolomily. Sjednotilo je společné neštěstí. Nejhlasitěji naříkala paní Hubbardová.
      „Dcera říkala, že to bude nejjednodušší cesta na světě. Jen nastoupím do vlaku a pojedu rovnou do Paříže. A teď tu nejspíš budeme trčet několik dní,“zanaříkala.„ Má loď odplouvá pozítří, jak to mám stihnout? Nemohu ani poslat telegram, abych svou plavbu zrušila. Jsem velmi rozčílená!“
      Italský obchodník odvětil, že měl neodkladnou záležitost v Miláně. „To je hrozné, madam,” pronesl ohromný Američan a v naději konejšivě pronesl, že vlak zpoždění dožene.
      „Má sestra, její děti mě čekají,“ řekla Švédka a rozplakala se. „ Já k nim nedostat ani slovo. Co si ony myslet? Budou říkat, že se mi stát něco špatného.
      „Jak dlouho bychom tu asi zůstat?“ dožadovala se Mary Dobenhamová. „ Nevíte někdo?“
      Její hlas zněl netrpělivě, ale Poirot zaznamenal, že nejevila žádné známky horečné nervozity, kterou předvedla při nástupu do Tauru Express. Paní Hubbardová se opět projevila. „ V tomto vlaku nikdo nic neví. A nikdo se ani nesnaží cokoliv udělat. Banda neschopných cizinců. Kdyby se toto stalo u nás v Británii, někdo by se alespoň snažil něco udělat!“
      Pan Arbuthnot se otočil k Poirotovi a promluvil pečlivou britskou francouzštinou. „ Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire-“
      Poirot jej s úsměvem opravil.
      „Ne, ne,“ řekl anglicky.“ „ To nejsem já. Nejspíš jste si mě spletl s mým přítelem, panem Boucem.“
      „Aha, promiňte mi.“
      „Nic se neděje. To je běžné. Jsem nyní ubytován v jeho bývalém kupé.“



      „Brr!“ řekl Poirot. „ Tohle je vážné!“
      „Samozřejmě, že je to vážné. „ Popravdě, vražda sama o sobě, je pohroma prvního stupně. A nejenom to, i okolnosti jsou neobvyklé. Stojíme na místě, můžeme tu být několik hodin, co hodin, i dní! Další okolností je, že při prijíždění většiny zemí, máme ve vlaku k dispozici policii. Kromě Jugoslávie. Chápete?“
      „Je to velmi závažná situace,“ pronesl Poirot.
      „A bude to ještě horší. Doktore Constantine, málem bych zapomněl, nepředstavil jsem vás. Doktor Constantine, pan Poirot.“
      Malý tmavý muž se uklonil, Poirot poklonu opětoval.
      „Doktor Constantine je toho názoru, že doba úmrtí nastala okolo jedné hodiny po půlnoci.“
      „ e těžké to za takovýchto okolností přesně určit,“ řekl doktor, „ ale myslím si, že mohu s jistotou říci, že úmrtí nastalo mezi půlnocí a druhou hodinou ráno.“
      „Kdy byl pan Ratchett viděn naposledy?“ optal se Poirot.
      „ e známo, že byl naživu přibližně dvacet minut před jednou, kdy mluvil s průvodčím,“ řekl Bouc.
      „Přesně tak,“ odvětil Poirot. „ Sám jsem to slyšel. To je vše co víme?“
      Ano.“
      Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
      „Okno v kupé pana Ratchetta nalezli otevřené dokořán, což by někoho mohlo vést k dojmu, že tudy vrah unikl. Podle mě je to ale falešná stopa. Kdokoli by se chtěl takto vytratit, zanechal by jasné stopy ve sněhu. Žádné tam nebyly.
      „ Kdy byl zločin odhalen?“ zeptal se Poirot.
      „Micheli!“
      Průvodčí lůžkových vagónů se posadil. Tvář měl bledou a ustrašenou.
      „Pověz tomuto džentlmenovi, co se přesně stalo,“ nařídil Bouc.
      Muž mluvil poněkud koktavě.
      „Dnes ráno, služebný toho pana Ratchetta, několikrát ťukal na jeho dveře. Ale nikdo neotvíral. Asi o hodinu a půl později, za mnou přišel číšník z jídelního vozu. Chtěl vědět, zda bude pán snídat. Bylo jedenáct, jestli chápete.“
      „Otvírám dveře. Byl tam ale řetěz, který byl zaseknutý. Nikdo neodpovídal, uvnitř byl velký klid a hlavně velká zima. Okno bylo otevřené a dovnitř vál sníh.

      Omlouvám se za zpoždění, vypadlo mi to z hlavy :)

      Vymazat
  3. Pavlína Janoušková
    Elegantně upravený jako vždy, prošel ve třičtvrtě na deset do jídelního vozu, kde právě probíhalo hromadné lamentování.
    Jakékoli bývaly mezi cestujícími překážky, nyní padly. Všechny spojilo společné neštěstí. Nejhlasitěji si stěžovala paní Hubbardová.
    „Dcera říkala, že takhle to bude nejjednoduší. Prý budu jen sedět ve vlaku, než dojedu do Paříže. A teď tu možná strávíme celé dny,“ naříkala.
    „A pozítří mi odplouvá loď. Jak ji mám teď stihnout? Ani nemůžu zavolat, abych zrušila cestu. Vře mi z toho krev v žilách!“
    Ital říkal, že má zase v Milánu neodkladnou záležitost. Mohutný Američan prohlásil „To máte smůlu, paní," a pokusil se ji utěšit tím, že by vlak mohl zpoždění dohnat.
    „Sestra – její děti čekají mě,“ řekla Švédka a zaplakala. „Nemohu se jim ozvat. Co oni myslí? Budou říkat, stalo něco špatného mně.“
    „Jak dlouho tu budeme?“ dožadovala se Mary Debenhamová odpovědi. „Víte to někdo?“
    Zněla netrpělivě, ale Poirot si všiml, že neprojevovala ani známku té téměř horečnaté úzkosti, jakou u ní viděl při nástupu na Taurus Expres.
    Paní Hubbardová se znovu vytočila.
    „Nikdo v tomhle vlaku nic neví. A nikdo se nesnaží nic dělat. Jen hrstka neschopných cizinců. Kdyby se tohle stalo u nás, někdo by se alespoň snažil něco dělat!“
    Arbuthnot se otočil na Poirota a promluvil pečlivou britskou francouzštinou.
    „Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, monsieur. Vous pouvez nous dire—“
    Poirot ho s úsměvem opravil.
    „Ne, ne,“ řekl anglicky. „To nejsem já. Pletete si mě s mým přítelem, monsieur Boucem.“
    „Promiňte mi.“
    „Nic se nestalo. To je přirozené. Jsem ubytovaný v kupé, které bývalo jeho.“

    „Brr!“ oklepal se Poirot. „To je vážné!“
    „Jistěže je to vážné. Jako by nestačila vražda – to je pohroma první třídy. A navíc jsou okolnosti dosti podivné. Dostali jsme se do slepé uličky. Můžeme tu strávit hodiny – nebo dokonce dny! Další okolnost – ve většině zemí s námi ve vlaku jedou jejich policisté. Ale ne v Jugoslávii. Rozumíte?“
    „Jsme ve velmi obtížné situaci,“ řekl Poirot.
    „A bude hůř. Doktor Constantine – zapomněl jsem vás představit. Doktor Constantine, monsieur Poirot.“
    Drobný muž se uklonil a Poirot úklonu opětoval.
    „Doktor Constantine má za to, že smrt nastala kolem jedné hodiny ráno.“
    „V takovýchto případech je těžké to přesně určit,“ řekl doktor, „ale myslím, že mohu s jistotou říct, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ráno.“
    „Kdy byl monsieur Ratchett naposledy viděn živý?“ otázal se Poirot.
    „Víme, že byl naživu asi dvacet minut před jednou hodinou; mluvil totiž s průvodčím,“ řekl monsieur Bouc.
    „Máte pravdu,“ pravil Poirot. „Sám jsem slyšel, co si řekli. To je poslední, co o něm víme?“
    „Ano.“
    Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
    „Okno u monsieur Ratchetta bylo otevřené dokořán, to by nás mohlo vést k myšlence, že vrah utekl tamtudy. Já si ale myslím, že se nás snaží zmást. Kdyby někdo odešel oknem, zůstaly by po něm stopy ve sněhu. A žádné tam nebyly.“
    „Kdy byl odhalen zločin?“ zeptal se Poirot.
    „Michaeli!“
    Průvodčí z lůžkového vozu se napřímil. V obličeji byl bledý a vyděšený.
    „Řekněte tady pánovi, co se přesně stalo,“ nařídil mu monsieur Bouc.
    Průvodčí vyprávěl poněkud nesouvisle.
    „Komorník monsieur Ratchetta dnes ráno několikrát klepal na dveře. Bez odpovědi. Před půl hodinou přišel číšník z jídelního vozu. Ptal se, jestli bude monsieur snídat. Bylo jedenáct hodin, chápejte.
    Klíčem mu otevřu dveře. Ale je tam ještě řetěz a je připevněný. Nikdo neodpovídá a vevnitř je ticho a zima – ale jaká zima. Okno otevřené a dovnitř padá sníh. Napadlo mě, že měl pán možná záchvat. Došel jsem pro vlakvedoucího. Přeštípli jsme řetěz a vešli dovnitř. A on byl – Ah! c’était terrible!“
    Opět schoval obličej do dlaní.

    OdpovědětVymazat
  4. Ve tři čtvrtě na deset kráčel upravený a elegantní jako vždy do jídelního vozu, odkud se rozléhaly politováníhodné nářky.
    Jakékoliv hranice, které bývaly mezi cestujícími, se nyní zrušily. Všechny spojovala stejná nepříjemnost. Paní Hubbardová byla v bědování nejhlučnější.
    „Dcera mi tvrdila, že tohle je nejsnadnější možný způsob dopravy. Jednoduše se posadíte do vlaku, a sedíte, dokud nebudete v Paříži. A nyní tu můžeme být i celé dny,“ naříkala. „Má loď odplouvá pozítří. Jak to mám stihnout? Propána, vždyť ani nemůžu poslat telegraf a zrušit plavbu. Jsem teď příliš rozrušená, abych o tom mluvila!“
    Ital hlásil, že má neodkladné pracovní povinnosti v Miláně. Statný Američan řekl: „To máte těžký, dámo,“ a uklidňoval ji v naději, že vlak ztrátu dožene jinde.
    „Má sestra – její děti, čekají mě,“ řekla Švédka a rozplakala se. „Já nepošlu zprávu. Co si oni myslí? Oni si řeknou, zlé věci, staly se mě.“
    „A jak dlouho bychom tu měli trčet?“ dožadovala se Mary Debenhamová. „Nevíte to někdo?“
    Její hlas zněl poněkud netrpělivě, ale Poirot si uvědomil, že v jejím hlasu již nebyly žádné náznaky hořečnatého znepokojení, které dávala najevo při zpoždění Taurus Expresu.
    Paní Hubbardová byla zas jak bez sebe.
    „V tomhle vlaku není vůbec nikdo, kdo by cokoliv věděl. A nikdo se ani nesnaží nic udělat. Tlupa nemožných cizinců. Kdyby se taková věc stala u nás doma, alespoň by se někdo snažil s tím něco udělat!“
    Arbuthnot se otočil k Poirotovi a hovořil příkladnou britskou francouzštinou.
    “Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—”
    Usmívající se Poirot opravil.
    „Ne, ne,“ anglicky podotkl. „Nejsem to já. Spletl jste si mne s mým přítelem panem Boucem.“
    „Ach, to je mi líto.“
    „Nic se neděje. Je to naprosto přirozené. Já nyní cestuji v kupé, které bylo předtím jeho.“
    ---
    „Brr!“ řekl Poirot. „To je vážné!“
    „Samozřejmě, že je to vážné. Zaprvé, vražda – ta je sama o sobě tragickou událostí. Ale nejen to, okolnosti zločinu jsou podivuhodné. A tak jsme tady, v místě mrtvého bodu. Můžeme tu být hodiny-co hodiny-dny! A další okolnost-když projíždíme různé země, tak policista toho státu prochází vlak. Avšak v Jugoslávii ne. Chápete to?“
    „Je to velice složitá situace.“ řekl Poirot.
    „A to nejhorší teprve přijde. Doktore Constantine-zapomněl jsem vás představit. Doktor Constantine, pan Poirot.“
    Malý černovlasý muž se uklonil a Poirot gesto opětoval.
    „Doktor Constantine se domnívá, že čas úmrtí nastal kolem první hodiny ranní.“
    „Za těchto okolností je to náročné odhadnout,“ řekl doktor, „ale myslím si, že se můžeme utvrdit v tom, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ráno.“
    „Kdy byl pan Ratchett naposledy viděn?“ zeptal se Poirot.
    „Víme, že krátce po půl jedné byl ještě naživu, to s ním mluvil průvodčí.“ řekl pan Bouc.
    „Ano, to je pravda,“ řekl Poirot. „Sám jsem to slyšel. Poté už o něm nic nevíme?“
    „Ne.“
    Poirot se otočil k doktororvi a ten řekl:
    „Okno v kupé pana Ratchetta našli otevřené, a jeden by si řekl, že nejspíš tudy musel vrah utéct. Ale podle mého názoru je to okno nastražené. Kdyby někdo odcházel touto cestou, zanechal by za sebou stopy ve sněhu. A ty tu žádné nejsou.“
    „A zločin byl odhalen kdy?“ zeptal se Poirot.
    „Micheli!“
    Průvodčí ze spacího vozu se napřímil. Vypadal bledě a vyplašeně.
    „Řekni tomu džentlmenovi, co se přesně stalo.“ nařídil pan Bouc.
    Muž mluvil dost kodrcavě.
    „Komorník toho pana Ratchetta klepal ráno několikrát na dveře. Nikdo nereagoval. A asi před půl hodinou přišla obsluha z jídelního vozu. Chtěla zjistit, jestli si pan Ratchett přeje déjeuner. Bylo už jedenáct hodin, víte. Otevřel jsem dveře svým klíčem. Jenže je tam také řetěz, a ten byl zadělaný. Nikdo se neozýval a bylo tam hrobové ticho, a zima-příšerná zima. Okno bylo otevřené a dovnitř nafoukal sníh. Myslel jsem si, že byl pán možná naštvaný nebo zamyšlený. Zavolal jsem chef de vlaku. Přecvakli jsme řetěz a vešli dovnitř. On byl-AH! c’était hrůza!“
    Poté skryl hlavu do dlaní.

    OdpovědětVymazat
  5. Ve tři čtvrtě na deset, upravený, vyšňořený a vyparáděný jako vždy, zamířil do jídelního vozu, kde hrál nesnesitelný sbor. Jakékoli překážky, které panovali mezi cestujícími tak přestali. Všichni byli spojeni běžným neštěstím. Paní Hubard hlasitě naříkala. "Moje dcera řekla, že to bude nejsnadnější cesta na světě." Pouze seď ve vlaku, než se dostanu do Parrus. "A teď tu můžeme být dny a dny," naříkala. "A moje loď odplouvá pozítří. Jak to teď stihnu? Proč, dokonce ani nemohu telegraficky zrušit mojí cestu. "Jsem příliš naštvaná o tom mluvit." Ital řekl, že také měl naléhavou záležitost v Milan. Veliký američan řekl,"je to příliš špatné," a konejšivě dal naději, že by to mohl vlak dohnat. "Mé sestry děti na mě čekají, "řekla švédská dáma, a plakala." Nemohu se jim dovolat. Co si budou myslet? Budou si myslet, že se mi něco stalo." "Jak dlouho tu zůstaneme?" zeptala se Mary Debenham. "Nikdo to neví?" Její hlas zněl netrpělivě, nakonec Poirot podotknul, že tam nebyly žádné projevy hektického neklidu, které ona vykládala během placení Taurus Express. Mrs. Hubbard byla zase nepříčetná. ´´ Tady nikdo není, kdo by věděl něco o tomhle vlaku. A nikdo se nepokouší něco udělat. Pouze skupina neschopných cizinců. Kdyby se tohle stalo doma, byl by tam někdo, kdo by se pokusil něco udělat! "Arbuthnot se otočil k Poirot a mluvil opatrně v britské francouzštině. "Jste ředitel linie, nemýlím se pane. Mohl byste nám něco sdělit? "Usmívající se Poirot ho opravil. " Ne, ne," řekl v angličtině. "To nejsem já. Spletl jste si mě s mým kamarádem, M. Bouc." "Moc se omlouvám" "Nic se neděje. To se stává. Momentálně jsem v oddělení, které prováděl dříve.
    "Brr!" řekl Poirot. "Tohle je vážné!" "Rozhodně důležité. Na začátek, vrah – který sám o sobě je kalamita z první vody. Ale ne jenom to, okolnosti jsou neobvyklé. Teď tady jsme a nic nemůžeme dělat. Můžeme tu být hodiny – ale ne pouze hodiny dokonce i dny! Další situace – projíždění většiny zemí máme policii té země ve vlaku. Ale ne v Jugoslavii. Rozumíte?" "Je to obtížná situace," řekl Poirot. "Bude hůře. Dr. Constantine – zapomněl jsem, nepředstavil jsem se. Dr. Constantine, M. Poirot." Tmavý muž se uklonil, a Poirot na oplátku také. "Dr. Constantine si myslí, že smrt nastala okolo jedné hodiny rána." "Je velmi obtížné mluvit za těchto okolností," řekl lékař, "ale myslím si, že mohu určitě říci, že smrt nastala mezi půlnocí a dvěma hodinami ráno. "Kdy byl naposledy viděn M. Tarchett?" zeptal se Poirot. "Je známo, že byl naživu asi dvacet minut před jednou hodinou ráno, když mluvil s průvodčím," řekl M. Bouc. "To je zcela správně," řekl Poirot. "Sám jsem slyšel, co se odehrálo. To je poslední věc kterou známe?" "Ano." Poirot se obrátil k lékaři, který pokračoval. "Okno pana M. Ratchett´s kupé bylo nalezeno otevřené dokořán, můžeme předpokládat, že vrah utekl oknem. Ale podle mého názoru to okno má nás zmást. Kdokoli kdo by tamtudy šel, tak by zanechal po sobě stopy ve sněhu. Žádné tam nebyly." "Kdy byl zločin nalezen?" zeptal se Poirot. "Miacheal!" Průvodní lůžkového vozu se posadil. Jeho obličej stále vypadal bledě a vyděšeně. "Řekni tomuto pánovi přesně to, co se stalo," nařídil M. Bouc. Muž mluvil poněkud kodrcavě. Služebník pana M. Ratchett, zaklepal několikrát na dveře dnes ráno. Nikdo neodpověděl. Poté, po půl hodině, hlídač jídelního vozu přišel. Chtěl vědět, jestli si dá večeři. Řekl jste, že bylo jedenáct hodin. "Otevřel jsem za něj dveře. Ale řetěz tam byl také, a ten je připevněný. Nikdo neodpovídá a je tam stále ticho, a zima, taková zima. S otevřeným oknem se sníh dostal dovnitř. Myslela jsem si, že má třeba záchvat. Došel jsem pro průvodčího. Přetrhli jsme řetěz a vešli dovnitř. Byl – Ah! Bylo to příšerné. Znovu si zabořil obličej do svých rukou.

    OdpovědětVymazat
  6. Ve tři čtvrtě na deset se vydal, jako vždy upravený a vyšňořený, do jídelního vozu, odkud vycházel společný nářek.
    Jakékoliv neshody, které mohly mezi cestujícími být, teď naprosto zmizely. Všichni byli sjednoceni společným neštěstím. Paní Hubbardová byla ve svém naříkání nejvýraznější.
    „Moje dcera tvrdila, že tohle bude nejjednodušší cesta na světe. Prostě jen sedět ve vlaku, dokud se nedostanu do Paříže. A teď tu můžeme zůstat viset několik dní,“ naříkala.
    „A moje loď odplouvá pozítří. Jak ji teď jako stihnu? Ani nemůžu zavolat a tu plavbu zrušit. Jsem příliš naštvaná, abych o tom mluvila!“
    Ital řekl, že má neodkladnou obchodní záležitost v Miláně. Velký Američan řekl: „Smůla madam,“ a konejšivě vyjádřil naději, že vlak zpoždění dožene.
    „Moje sestra a její děti na mě čekají“ řekla Švédka a plakala. „Nemohu se s nimi spojit. Co si pomyslí? Řeknou, že se mi něco zlého stalo.“
    Jak dlouho tu ještě budeme, dožadovala se Mary Debenham. „Neví někdo?“
    V jejím hlase byla znatelná netrpělivost, ale Poirot nezaznamenal žádné známky silné úzkosti, jež projevila během odbavení před nástupem do Taurus Expressu.
    Paní Hubbard začala nanovo.
    „V tomhle vlaku nikdo nic neví a nikdo se ani nesnaží situaci nějak řešit. Prostě banda neschopných cizinců. To kdyby se stalo u nás, tam by se s tím aspoň někdo snažil něco udělat!“
    Arbuthnot se otočil k Poirotovi a promluvil důkladnou britskou francouzštinou.
    „Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—“
    Poirot ho s úsměvem opravil. „Ne, ne,“ řekl Anglicky. „To nejsem já. Pletete si mě s mým přítelem panem Boucem.“
    „Ah, omlouvám se.“
    „Ne to je v pořádku. Přeci jen jsem v jeho bývalém kupé.“

    „ Brr!“ řekl Poirot. „ Tohle je vážné!“
    „To jistě je. Nejen, že se jedná o vraždu, což je pohroma sama o sobě, ale i okolnosti jsou dosti nezvyklé. Ještě ke všemu jsme tu uvízli. Můžeme tu být hodiny, nebo i dny! Další okolnost je, že při průjezdu většinou zemí máme ve vlaku k dispozici místní policii, ale v Jugoslávii ne. Chápete?“
    „Je to velmi obtížná situace,“ řekl Poirot.
    „A bude hůř. Doktore Constantine, zapomněl jsem vás představit. Dr. Constantine, pan Poirot.“
    Malý tmavý muž se uklonil a Poirot úklon opětoval.
    “Dr. Constantine je toho názoru, že k smrti došlo kolem 1 hodiny ranní.” “Je velmi obtížné za těchto okolností určit přesný čas,” řekl doktor. „Ale myslím, že mohu s jistotou říci, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ranní.”
    „Kdy byl pan Ratchett naposled viděn naživu?“ zeptal se Poirot.
    „Je známo, že byl stále naživu asi dvacet minut před jednou hodinou ranní, kdy mluvil s průvodčím,“ konstatoval pan Bouc.
    „To by sedělo,“ řekl Poirot. „Osobně jsem jejich konverzaci zaslechl. To je vše co víme?“
    „Ano.“
    Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
    „Okno v kupé pana Ratchetta bylo otevřeno dokořán, což nás vede k myšlence, že vrah touto cestou unikl. Ale podle mého názoru, se nás tím jen vrah snaží zmást. Kdokoli kdo by tímto způsobem unikl, by zanechal jasné stopy ve sněhu. Žádné tam ale nebyly.“
    „Kdy byl zločin odhalen?, zeptal se Poirot.“
    „Michaeli!“
    Průvodčí lůžkového vagonu se posadil. V obličeji byl bledý a vystrašený.
    „Řekni tady pánovi, co se přesně stalo,“ nařídil pan Bouc.
    Muž začal poněkud koktavě.
    „Komorník tady toho pana Ratchetta dnes ráno několikrát zaklepal na dveře. Nikdo neodpověděl. Asi za půl hodiny přišla obsluha z jídelního vozu. Chtěl vědět, jestli bude pán snídat. Bylo jedenáct, jestli chápete.“
    „Odemkl jsem dveře, ale byl tam zaseklý řetěz. Nedostalo se mi žádné odpovědi, byl tam klid a ke všemu strašná zima. Okno bylo otevřené a dovnitř vál sníh. Myslel jsem, že pán možná dostal záchvat. Zaběhl jsem pro vedoucího vlaku. Zbavili jsme se řetězu a vešli dovnitř. Pán byl – Eh! c’était terrible!”
    Znovu zabořil tvář do dlaní.

    Sůva Michal

    OdpovědětVymazat
  7. Ve tři čtvrtě na deset, vyparáděný, elegantní a upravený jako vždy, zamířil do jídelního vozu, kde byly slyšet nářky.
    Jakékoli překážky, které panovaly mezi cestujícími tak přestaly. Všichni byli spojeni neštěstím. Paní Hubbardová hlasitě naříkala. "Moje dcera řekla, že to bude nejjednodušší cesta na světě. Pouze nasednout do vlaku, dokud nedorazí do Paříže.A teď tu můžeme být dny a dny," naříkala. "A moje loď odplouvá pozítří. Jak to teď mám stihnout? Dokonce ani nemohu telegraficky zrušit mojí cestu. Jsem příliš naštvaná o tom mluvit." Ital řekl, že také měl naléhavou záležitost v Miláně. Veliký Američan řekl,"je to příliš špatné," a konejšivě dal naději, že by to mohl vlak dohnat.
    "Mé sestry děti na mě čekají," řekla Švédka, a plakala." Nemohu se jim dovolat. Co si budou myslet? Budou si myslet, že se mi něco stalo." "Jak dlouho tu zůstaneme?" zeptala se Mary Debenhamová. "Neví někdo?"
    Její hlas zněl netrpělivě, nakonec Poirot podotknul, že tam nebyly žádné projevy hektického neklidu, které ona vykládala během kontroly Taurus Express.
    Mrs. Hubbardová byla zase nepříčetná. “Tady není nikdo, kdo by věděl něco o tomhle vlaku. A nikdo se nepokouší něco udělat. Pouze skupina neschopných cizinců. Kdyby se tohle stalo doma, byl by tam někdo, kdo by se pokusil něco udělat!”
    "Arbuthnot se otočil k Poirotovi a mluvil opatrně v britské francouzštině. “Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—”
    "Usmívající se Poirot ho opravil.”
    "Ne, ne," řekl v anglicky. "To nejsem já. Spletl jste si mě s mým kamarádem, panem Boucem."
    "Moc se omlouvám"
    "Nic se neděje. To se stává. Momentálně jsem ubytován v jeho bývalém kupé.”

    "Brr!" řekl Poirot. "Tohle je vážné!"
    "Rozhodně důležité. Na začátek, vrah, který sám o sobě je kalamita z první vody. Ale ne jenom to, okolnosti jsou neobvyklé. Teď tady jsme a nic nemůžeme dělat. Můžeme tu být hodiny, ale ne pouze hodiny dokonce i dny! Další situace: projíždění většiny zemí máme policii té země ve vlaku. Ale ne v Jugoslavii. Rozumíte?"
    "Je to obtížná situace," řekl Poirot.
    "Bude hůře. Dr. Constantine – zapomněl jsem, nepředstavil jsem se.
    Dr. Constantine, M. Poirot."
    Tmavý muž se uklonil, a Poirot na oplátku také.
    "Dr. Constantine si myslí, že smrt nastala okolo jedné hodiny rána."
    "Je velmi obtížné mluvit za těchto okolností," řekl lékař, "ale myslím si, že mohu určitě říci, že smrt nastala mezi půlnocí a dvěma hodinami ráno. "Kdy byl naposledy viděn pan Tarchett?" zeptal se Poirot.
    "Je známo, že byl naživu asi dvacet minut před jednou hodinou ráno, když mluvil s průvodčím," řekl M. Bouc.
    "To je zcela správně," řekl Poirot. "Sám jsem slyšel, co se odehrálo. To je poslední věc kterou známe?"
    "Ano."
    Poirot se obrátil k lékaři, který pokračoval.
    "Okno v kupé pana M. Ratchetta, bylo nalezeno otevřené dokořán, můžeme tedy předpokládat, že vrah utekl oknem. Ale podle mého názoru, to okno by nás mělo zmást. Kdokoli kdo by tamtudy šel, tak by zanechal po sobě stopy ve sněhu. Žádné tam nebyly."
    "Kdy byl zločin nalezen?" zeptal se Poirot.
    "Miacheali!"
    Průvodčí lůžkového vozu se posadil. Jeho obličej stále vypadal bledě a vyděšeně.
    "Řekni tomuto pánovi přesně to, co se stalo," nařídil pan Bouc.
    Muž mluvil poněkud kodrcavě.
    Služebník pana M. Ratchett, zaklepal několikrát na dveře dnes ráno. Nikdo neodpověděl. Poté, po půl hodině, hlídač jídelního vozu přišel. Chtěl vědět, jestli si dá večeři. Řekl jste, že bylo jedenáct hodin.
    "Otevřel jsem za něj dveře. Ale řetěz tam byl také, a ten byl zaseknutý. Nikdo neodpovídal a bylo tam veliké ticho, a zima, taková zima. S otevřeným oknem se sníh dostal dovnitř. Myslel jsem si, že má třeba záchvat. Došel jsem pro průvodčího. Přetrhli jsme řetěz a vešli dovnitř. Byl, Ah! Bylo to příšerné.
    Znovu si zabořil obličej do svých rukou.

    OdpovědětVymazat
  8. Ve tři čtvrtě na deset se vydal, jako vždy upravený a vyšňořený, do jídelního vozu, odkud vycházel společný nářek.
    Jakékoliv neshody, které mohly být mezi cestujícími, teď naprosto zmizely. Všechny spojilo společné neštěstí. Paní Hubbardová byla ve svém naříkání nejhlasitější.
    „Moje dcera tvrdila, že tohle bude nejjednodušší cesta na světe. Prostě jen sedět ve vlaku, dokud se nedostanu do Paříže. A teď tu můžeme zůstat viset několik dní,“ naříkala.
    „A moje loď odplouvá pozítří. Jak ji teď jako stihnu? Ani nemůžu poslat telegram a tu plavbu zrušit. “Jsem příliš naštvaná nato abych o tom mohla mluvit.” Ital si stěžoval, že má neodkladnou obchodní záležitost v Miláně. Velký Američan prohlásil: „Smůla madam,“ a konejšivě vyjádřil naději, že vlak zpoždění dožene.
    „Moje sestra a její děti na mě čekají“ řekla Švédka a rozplakala se. „Nemohu se s nimi spojit. Co si pomyslí? Řeknou, že se mi něco zlého stalo.“
    Jak dlouho tu ještě budeme, dožadovala se Mary Debenhamová. „Neví někdo?“
    V jejím hlase byla znatelná netrpělivost, ale Poirot nezaznamenal žádné známky silné úzkosti, jež projevila při nástupu do Taurus Expressu.
    Paní Hubbardová začala nanovo.
    „V tomhle vlaku nikdo nic neví a nikdo se ani nesnaží situaci nějak řešit. Prostě banda neschopných cizinců. To kdyby se stalo u nás, tam by se s tím aspoň někdo snažil něco udělat!“
    Arbuthnot se otočil k Poirotovi a promluvil důkladnou britskou francouzštinou.
    „Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—“
    Poirot ho s úsměvem opravil. „Ne, ne,“ řekl anglicky. „To nejsem já. Pletete si mě s mým přítelem panem Boucem.“
    „Ah, omlouvám se.“
    „Ne to je v pořádku. Je to naprosto přirozené. Jsem ubytovaný v jeho bývalém kupé.“

    „ Brr!“ řekl Poirot. „ Tohle je vážné!“
    „To jistě je. Nejen, že se jedná o vraždu, což je pohroma sama o sobě, ale i okolnosti jsou dosti nezvyklé. Ještě ke všemu jsme tu uvízli. Můžeme tu být hodiny, nebo i dny! Další okolnost je, že při průjezdu většinou zemí máme ve vlaku k dispozici místní policii, ale v Jugoslávii ne. Chápete?“
    „Je to velmi obtížná situace,“ řekl Poirot.
    „A bude hůř. Doktore Constantine, zapomněl jsem vás představit. Dr. Constantine, pan Poirot.“
    Malý tmavý muž se uklonil a Poirot úklon opětoval.
    “Dr. Constantine je toho názoru, že k smrti došlo kolem 1 hodiny ranní.” “Je velmi obtížné za těchto okolností určit přesný čas,” řekl doktor. „Ale myslím, že mohu s jistotou říci, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ranní.”
    „Kdy byl pan Ratchett naposled viděn naživu?“ zeptal se Poirot.
    „Je známo, že byl stále naživu asi dvacet minut před jednou hodinou ranní, kdy mluvil s průvodčím,“ konstatoval pan Bouc.
    „To by sedělo,“ řekl Poirot. „Osobně jsem jejich konverzaci zaslechl. To je vše co víme?“
    „Ano.“
    Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
    „Okno v kupé pana Ratchetta bylo otevřeno dokořán, což nás vede k myšlence, že vrah touto cestou unikl. Ale podle mého názoru, se nás tím jen vrah snaží zmást. Kdyby by tímto způsobem unikl, zanechal by jasné stopy ve sněhu. Žádné tam ale nebyly.“
    „Kdy byl zločin odhalen?, zeptal se Poirot.“
    „Michaeli!“
    Průvodčí lůžkového vagonu se posadil. Vypadal bledě a vystrašeně.
    „Řekni tady pánovi, co se přesně stalo,“ nařídil pan Bouc.
    Muž začal poněkud koktavě.
    „Komorník tady toho pana Ratchetta dnes ráno několikrát zaklepal na dveře. Nedostalo se mu však žádné odpovědi. Asi za půl hodiny přišla obsluha z jídelního vozu. Chtěl vědět, jestli bude pán snídat. Bylo jedenáct, jestli chápete.“
    „Odemkl jsem dveře, jenže tam je také řetěz, který je připevněný. Nedostalo se mi žádné odpovědi, byl tam klid a ke všemu strašná zima. Okno bylo otevřené a dovnitř vál sníh. Myslel jsem, že pán možná dostal záchvat. Zaběhl jsem pro vedoucího vlaku. Přeštípli jsme řetěz a vešli dovnitř. Pán byl – Eh! c’était terrible!”
    Znovu zabořil tvář do dlaní.

    Sůva Michal

    OdpovědětVymazat
  9. Ve tři čtvrtě na deset, vyparáděný, elegantní a upravený jako vždy, zamířil do jídelního vozu, kde byly slyšet nářky.
    Jakékoli překážky, které bývaly mezi cestujícími najednou padly. Všichni byli svázáni neštěstím. Paní Hubbardová hlasitě naříkala. "Moje dcera řekla, že to bude nejjednodušší cesta na světě. Pouze seď ve vlaku, do té doby, než dorazím do Paříže. A teď tu můžeme strávit celé dny," naříkala. "A moje loď odplouvá pozítří. Jak to teď mám stihnout? Dokonce ani nemohu telegraficky zrušit mou cestu. Jsem příliš rozzlobená o tom mluvit." Ital řekl, že také má naléhavou záležitost v Miláně. Ohromný Američan řekl," to je příliš veliká smůla slečno," i tak se pokusil dát naději, že by to mohl vlak dohnat.
    "Mé sestry děti na mě čekají," řekla Švédka, a plakala." Nemohu se s nimi spojit. Co si budou myslet? Budou si myslet, že se mi něco stalo.""Jak dlouho tu zůstaneme?" zeptala se Mary Debenhamová."Neví někdo?"
    Její hlas zněl netrpělivě, ale nakonec Poirot podotknul, že tam nebyly žádné známky strachu, které projevovala během odbavení před nástupem do Taurus Expressu. COŽE???
    Mrs. Hubbardová byla zase úplně mimo.“Tady není nikdo, kdo by věděl něco o tomhle vlaku. A nikdo se nepokouší něco udělat. Pouze skupina neschopných cizinců. Kdyby se tohle stalo doma, byl by tam někdo, kdo by se pokusil něco udělat!”
    "Arbuthnot se otočil k Poirotovi a mluvil důkladně v britské francouzštině. “Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—”
    "Usmívající se Poirot ho opravil.”
    "Ne, ne," pověděl v angličtině. "To nejsem já. Spletl jste si mě s mým přítelem, panem Boucem."
    "Moc se omlouvám"
    "Nic se neděje. To se stává. Momentálně jsem ubytován v jeho bývalém kupé.”
    Sýkorová část 1

    OdpovědětVymazat
  10. "Brr!" řekl Poirot."Tohle je vážné!"
    "To ano. Zaprvé, vražda, která sama o sobě je veliká tragédie. COŽE??? Ale ne jenom to, okolnosti jsou neobvyklé. Teď tady jsme a nic nemůžeme dělat. Můžeme tu být hodiny, ale ne pouze hodiny dokonce i dny! Další okolnost: ve většině zemí ve vlaku jezdí policisté té země. Ale ne v Jugoslavii. Rozumíte?"
    "Je to obtížná situace," řekl Poirot.
    "Bude hůře. Dr. Constantine – zapomněl jsem vás představit.
    Dr. Constantine, pan Poirot."
    Malý muž tmavé postavy se uklonil, a Poirot na oplátku také.
    "Dr. Constantine si myslí, že smrt nastala okolo jedné hodiny ráno."
    "Je velmi obtížné za těchto okolností odhadnout čas správně," řekl lékař, "ale myslím si, že mohu určitě říci, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ráno. "Kdy byl naposledy viděn pan Ratchett?" zeptal se Poirot.
    "Je známo, že byl naživu asi dvacet minut před jednou hodinou ráno, když mluvil s průvodčím," pověděl pan Bouc.
    "To je zcela správně," řekl Poirot. "Sám jsem slyšel, co se odehrálo. To je vše co víme?"
    "Ano."
    Poirot se obrátil k lékaři, který pokračoval.
    "Okno v kupé pana Ratchetta, bylo nalezeno otevřené dokořán, můžeme tedy předpokládat, že vrah utekl oknem. Ale podle mého názoru, to okno by nás mělo zmást. Kdokoli kdo by tamtudy šel, by zanechal po sobě stopy ve sněhu. Žádné tam nebyly."
    "Kdy byl zločin zjištěn?" zeptal se Poirot.
    "Michaeli!"
    Průvodčí lůžkového vozu se posadil. Jeho obličej stále vypadal bledě a vystrašeně.
    "Řekni tomuto pánovi přesně, co se stalo," nařídil pan Bouc.
    Muž mluvil poněkud zasekaně.
    Služebník pana Ratchetta, zaklepal několikrát na dveře dnes ráno. Nikdo neodpověděl. Poté, po půl hodině, hlídač jídelního vozu přišel. Chtěl vědět, jestli si dá snídani. Pověděl jste, že bylo jedenáct hodin.
    "Otevřel jsem svým klíčem dveře. Ale řetěz tam byl také, a ten byl připevněný. Nikdo neodpovídal a bylo tam veliké ticho, a zima, taková zima. S otevřeným oknem se sníh dostal dovnitř. Myslel jsem si, že má třeba záchvat. Došel jsem pro průvodčího. Rozbili jsme řetěz a vešli dovnitř. Byl, Ah! Bylo to příšerné.
    Znovu si zabořil tvář do svých dlaní.
    Sýkorová část 2

    OdpovědětVymazat
  11. Elegantní a upravený jako vždy, prošel ve tři čtvrtě na deset do jídelního vozu, kde právě probíhalo hromadné lamentování.
    Jakékoli bývaly mezi cestujícími překážky, nyní padly. Všechny spojilo společné neštěstí. Nejhlasitěji si stěžovala paní Hubbardová.
    „Dcera říkala, že takhle to bude nejjednoduší. Prý budu jen sedět ve vlaku, než dojedu do Paříže. A teď tu možná strávíme celé dny,“ naříkala.
    „A pozítří mi odplouvá loď. Jak ji mám teď stihnout? Ani nemůžu dát vědět, abych zrušila cestu. Jsem příliš naštvaná nato abych o tom mohla mluvit.“
    Ital si stěžoval, že má v Milánu neodkladnou záležitost. Mohutný Američan prohlásil „To máte smůlu, paní," a pokusil se ji utěšit tím, že by vlak mohl zpoždění dohnat.
    „Sestra – její děti čekají mě,“ řekla Švédka a plakala. „Nemohu se s nimi spojit. Co oni myslí? Budou říkat, stalo něco špatného mně.“
    „Jak dlouho tu budeme?“ dožadovala se odpovědi Mary Debenhamová. „Víte to někdo?“
    Zněla netrpělivě, ale Poirot si všiml, že neprojevuje ani známku té téměř horečnaté úzkosti, jakou u ní viděl při nástupu na Taurus Expres.
    Paní Hubbardová začala nanovo.
    „Nikdo v tomhle vlaku nic neví. A nikdo se nesnaží nic dělat. Jen banda neschopných cizinců. Kdyby se tohle stalo u nás, někdo by se alespoň snažil něco dělat!“
    Arbuthnot se otočil na Poirota a promluvil pečlivou britskou francouzštinou.
    „Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, monsieur. Vous pouvez nous dire—“
    Poirot ho s úsměvem opravil.
    „Ne, ne,“ řekl anglicky. „To nejsem já. Pletete si mě s mým přítelem, monsieur Boucem.“
    „Promiňte mi.“
    „Nic se nestalo. To je přirozené. Jsem ubytovaný v kupé, které bývalo jeho.“

    „Brr!“ oklepal se Poirot. „To je vážné!“
    „Jistěže je to vážné. Jako by nestačila vražda – to je pohroma první třídy. A navíc jsou okolnosti dosti podivné. Dostali jsme se do slepé uličky. Můžeme tu strávit hodiny – nebo dokonce dny! Další okolnost – ve většině zemí s námi ve vlaku jedou jejich policisté. Ale ne v Jugoslávii. Rozumíte?“
    „Jsme ve velmi obtížné situaci,“ řekl Poirot.
    „A bude hůř. Doktore Constantine – zapomněl jsem vás představit. Doktor Constantine, monsieur Poirot.“
    Drobný muž se uklonil a Poirot úklonu opětoval.
    „Doktor Constantine má za to, že smrt nastala kolem jedné hodiny ráno.“
    „V takovýchto případech je těžké to přesně určit,“ řekl doktor, „ale myslím, že mohu s jistotou říct, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ráno.“
    „Kdy byl monsieur Ratchett naposledy viděn živý?“ otázal se Poirot.
    „Víme, že byl naživu asi dvacet minut před jednou hodinou; mluvil totiž s průvodčím,“ řekl monsieur Bouc.
    „Máte pravdu,“ pravil Poirot. „Sám jsem to slyšel. To je poslední, co o něm víme?“
    „Ano.“
    Poirot se otočil k doktorovi, který pokračoval.
    „Okno u monsieur Ratchetta bylo otevřené dokořán, to by nás mohlo vést k myšlence, že vrah utekl tamtudy. Já si ale myslím, že se nás snaží zmást. Kdyby někdo utekl oknem, zůstaly by po něm stopy ve sněhu. A žádné tam nebyly.“
    „Kdy byl odhalen zločin?“ zeptal se Poirot.
    „Micheli!“
    Průvodčí z lůžkového vozu se napřímil. Tvář měl bledou a vyděšenou.
    „Řekněte tady pánovi, co se přesně stalo,“ nařídil mu monsieur Bouc.
    Průvodčí vyprávěl poněkud nesouvisle.
    „Komorník monsieur Ratchetta dnes ráno několikrát klepal na dveře. Bez odpovědi. Před půl hodinou přišel číšník z jídelního vozu. Ptal se, jestli bude monsieur snídat. Bylo jedenáct hodin, chápejte.
    Klíčem mu otevřu dveře. Ale je tam ještě řetěz a je připevněný. Nikdo neodpovídá a vevnitř je ticho a zima – ale jaká zima. Okno otevřené a dovnitř padá sníh. Napadlo mě, že měl pán možná záchvat. Došel jsem pro vlakvedoucího. Přeštípli jsme řetěz a vešli dovnitř. A on byl – Ah! c’était terrible!“
    Opět schoval obličej do dlaní.

    OdpovědětVymazat
  12. OPRAVA
    Ve tři čtvrtě na deset kráčel upravený a elegantní jako vždy do jídelního vozu, odkud se rozléhaly nářky.
    Ať už mezi pasažéry panovaly jakékoli zábrany, najednou se rozplynuly. Všechny spojovala stejná nepříjemnost. Paní Hubbardová byla v bědování nejhlučnější.
    „Dcera mi tvrdila, že tohle je nejsnadnější možný způsob dopravy. Jen nastoupím do vlaku, a budu sedět, dokud nebudeme v Paříži. A nyní tu můžeme být i celé dny,“ naříkala. „Má loď odplouvá pozítří. Jak to mám stihnout? Propána, vždyť ani nemůžu poslat telegram a zrušit plavbu. Jsem hrozně naštvaná!“
    Ital hlásil, že má neodkladné pracovní povinnosti v Miláně. Statný Američan řekl: „To máte těžký, dámo,“ a s klidem vyjádřil naději, že vlak ztrátu dožene jinde.
    „Má sestra – její děti, čekají mě,“ řekla Švédka a rozplakala se. „Já nepošlu zprávu. Co si oni myslí? Oni si řeknou, zlé věci, staly se mě.“
    „A jak dlouho tu máme trčet?“ dožadovala se Mary Debenhamová. „Nevíte to někdo?“
    Její hlas zněl poněkud netrpělivě, ale Poirot si uvědomil, že v jejím hlasu již nebyly žádné náznaky hořečného znepokojení, které dávala najevo při nástupu do Taurus Expresu.
    Paní Hubbardová byla zas jak bez sebe.
    „V tomhle vlaku není vůbec nikdo, kdo by cokoliv věděl. A nikdo se ani nesnaží nic udělat. Tlupa nemožných cizinců. Kdyby se taková věc stala u nás doma, alespoň by se někdo snažil s tím něco udělat!“
    Arbuthnot se otočil k Poirotovi a promluvil příkladnou britskou francouzštinou.
    “Vous êtes un directeur de la ligne, je crois, Monsieur. Vous pouvez nous dire—”
    Poirot jej s úsměvem opravil.
    „Ne, ne,“ anglicky podotkl. „Nejsem to já. Spletl jste si mne s mým přítelem panem Boucem.“
    „Ach, to je mi líto.“
    „Nic se neděje. Je to naprosto přirozené. Já nyní cestuji v kupé, které bylo předtím jeho.“
    ---
    „Brr!“ řekl Poirot. „To je vážné!“
    „Samozřejmě, že je to vážné. Zaprvé, vražda – ta je sama o sobě tragickou událostí. Ale nejen to, okolnosti zločinu jsou neobvyklé. Dostali jsme se do slepé uličky. Můžeme tu být hodiny-co hodiny-dny! A další okolnost- většině zemí s námi ve vlaku jedou jejich policisté. Avšak v Jugoslávii ne. Rozumíte?“
    „Je to velice složitá situace.“ řekl Poirot.
    „A to nejhorší teprve přijde. Doktore Constantine-zapomněl jsem vás představit. Doktor Constantine, pan Poirot.“
    Malý černovlasý muž se uklonil a Poirot gesto opětoval.
    „Doktor Constantine se domnívá, že smrt nastala kolem jedné hodiny ráno.“
    „Za těchto okolností je to náročné odhadnout,“ řekl doktor, „ale myslím si, že se můžu s jistotou říct, že smrt nastala mezi půlnocí a druhou hodinou ráno.“
    „Kdy byl pan Ratchett naposledy viděn?“ zeptal se Poirot.
    „Víme, že krátce po půl jedné byl ještě naživu, to s ním mluvil průvodčí.“ řekl pan Bouc.
    „Ano, to je pravda,“ řekl Poirot. „Sám jsem to slyšel. Poté už o něm nic nevíme?“
    „Ne.“
    Poirot se otočil k doktororvi a ten řekl:
    „Okno v kupé pana Ratchetta našli otevřené, a jeden by si řekl, že nejspíš tudy musel vrah utéct. Ale podle mého názoru se nás tím jen snaží vrah zmást. Kdyby někdo odcházel touto cestou, zanechal by za sebou stopy ve sněhu. A ty tu žádné nejsou.“
    „A zločin byl odhalen kdy?“ zeptal se Poirot.
    „Micheli!“
    Průvodčí ze spacího vozu se napřímil. Vypadal bledě a vyplašeně.
    „Pověz tomu džentlmenovi, co se přesně stalo.“ nařídil pan Bouc.
    Muž mluvil dost koktavě.
    „Komorník toho pana Ratchetta klepal ráno několikrát na dveře. Nikdo nereagoval. A asi před půl hodinou přišla obsluha z jídelního vozu. Chtěla zjistit, jestli si pan Ratchett přeje déjeuner. Bylo už jedenáct hodin, víte. Otevřel jsem dveře svým klíčem. Jenže je tam také řetěz, a ten byl připevněný. Nikdo se neozýval a bylo tam hrobové ticho, a zima-příšerná zima. Okno bylo otevřené a dovnitř nafoukal sníh. Myslel jsem si, že měl pán možná záchvat. Zavolal jsem vedoucího vlaku. Přecvakli jsme řetěz a vešli dovnitř. On byl-EH! c’était hrůza!“
    Znovu zabořil obličej do dlaní.

    OdpovědětVymazat