27. února 2017

Barvitý popis

1. Ve skupinách sepište co nejvíce výrazů více či méně synonymních ke slovům KŮŇ JÍT/BĚŽET. Soustřeďte se na vnímání jejich stylové platnosti - kam je vhodné který výraz zařadit? Která postava ho může použít a v jakém kontextu?

Nápověda:
výrazy archaické x neologismy
pejorativa x diminutiva
emočně negativní x pozitivní
slang a argot x odborná terminologie...

2. Kombinujte různé přípony a předpony se slovesem DĚLAT.  Registrujte a popisujte změny významu i stylové platnosti.


Vložte své nápady do komentáře k tomuto blogu.


_____________________________________________________



THE CANTERVILLE GHOST
by
OSCAR WILDE

An amusing chronicle of the tribulations of the Ghost of Canterville
Chase when his ancestral halls became the home of the American Minister
to the Court of St. James.

1906

I

When Mr. Hiram B. Otis, the American Minister, bought Canterville Chase,
every one told him he was doing a very foolish thing, as there was no
doubt at all that the place was haunted. Indeed, Lord Canterville
himself, who was a man of the most punctilious honour, had felt it his
duty to mention the fact to Mr. Otis when they came to discuss terms.

"We have not cared to live in the place ourselves," said Lord
Canterville, "since my grandaunt, the Dowager Duchess of Bolton, was
frightened into a fit, from which she never really recovered, by two
skeleton hands being placed on her shoulders as she was dressing for
dinner, and I feel bound to tell you, Mr. Otis, that the ghost has been
seen by several living members of my family, as well as by the rector of
the parish, the Rev. Augustus Dampier, who is a Fellow of King's
College, Cambridge. After the unfortunate accident to the Duchess, none
of our younger servants would stay with us, and Lady Canterville often
got very little sleep at night, in consequence of the mysterious noises
that came from the corridor and the library."

"My Lord," answered the Minister, "I will take the furniture and the
ghost at a valuation. I have come from a modern country, where we have
everything that money can buy; and with all our spry young fellows
painting the Old World red, and carrying off your best actors and
prima-donnas, I reckon that if there were such a thing as a ghost in
Europe, we'd have it at home in a very short time in one of our public
museums, or on the road as a show."

"I fear that the ghost exists," said Lord Canterville, smiling, "though
it may have resisted the overtures of your enterprising impresarios. It
has been well known for three centuries, since 1584 in fact, and always
makes its appearance before the death of any member of our family."

"Well, so does the family doctor for that matter, Lord Canterville. But
there is no such thing, sir, as a ghost, and I guess the laws of Nature
are not going to be suspended for the British aristocracy."

"You are certainly very natural in America," answered Lord Canterville,
who did not quite understand Mr. Otis's last observation, "and if you
don't mind a ghost in the house, it is all right. Only you must remember
I warned you."

A few weeks after this, the purchase was concluded, and at the close of
the season the Minister and his family went down to Canterville Chase.
Mrs. Otis, who, as Miss Lucretia R. Tappan, of West 53d Street, had been
a celebrated New York belle, was now a very handsome, middle-aged woman,
with fine eyes, and a superb profile. Many American ladies on leaving
their native land adopt an appearance of chronic ill-health, under the
impression that it is a form of European refinement, but Mrs. Otis had
never fallen into this error. She had a magnificent constitution, and a
really wonderful amount of animal spirits. Indeed, in many respects, she
was quite English, and was an excellent example of the fact that we
have really everything in common with America nowadays, except, of
course, language. Her eldest son, christened Washington by his parents
in a moment of patriotism, which he never ceased to regret, was a
fair-haired, rather good-looking young man, who had qualified himself
for American diplomacy by leading the German at the Newport Casino for
three successive seasons, and even in London was well known as an
excellent dancer. Gardenias and the peerage were his only weaknesses.
Otherwise he was extremely sensible. Miss Virginia E. Otis was a little
girl of fifteen, lithe and lovely as a fawn, and with a fine freedom
in her large blue eyes. She was a wonderful Amazon, and had once raced
old Lord Bilton on her pony twice round the park, winning by a length
and a half, just in front of the Achilles statue, to the huge delight of
the young Duke of Cheshire, who proposed for her on the spot, and was
sent back to Eton that very night by his guardians, in floods of tears.
After Virginia came the twins, who were usually called "The Star and
Stripes," as they were always getting swished. They were delightful
boys, and, with the exception of the worthy Minister, the only true
republicans of the family.

As Canterville Chase is seven miles from Ascot, the nearest railway station, Mr. Otis had telegraphed for a waggonette to meet them, and they started on their drive in high spirits. It was a lovely July evening, and the air was delicate with the scent of the pinewoods. Now and then they heard a wood-pigeon brooding over its own sweet voice, or saw, deep in the rustling fern, the burnished breast of the pheasant.Little squirrels peered at them from the beech-trees as they went by, and the rabbits scudded away through the brushwood and over the mossy knolls, with their white tails in the air. As they entered the avenue of Canterville Chase, however, the sky became suddenly overcast with clouds, a curious stillness seemed to hold the atmosphere, a great flight of rooks passed silently over their heads, and, before they reached the house, some big drops of rain had fallen.

Standing on the steps to receive them was an old woman, neatly dressed in black silk, with a white cap and apron. This was Mrs. Umney, the housekeeper, whom Mrs. Otis, at Lady Canterville's earnest request, had consented to keep in her former position. She made them each a low curtsey as they alighted, and said in a quaint, old-fashioned manner, "I bid you welcome to Canterville Chase." Following her, they passed through the fine Tudor hall into the library, a long, low room, panelled in black oak, at the end of which was a large stained glass window. Here they found tea laid out for them, and, after taking off their wraps, they sat down and began to look round, while Mrs. Umney waited on them.

Suddenly Mrs. Otis caught sight of a dull red stain on the floor just by the fireplace, and, quite unconscious of what it really signified, said to Mrs. Umney, "I am afraid something has been spilt there."

"Yes, madam," replied the old housekeeper in a low voice, "blood has been spilt on that spot."


"How horrid!" cried Mrs. Otis; "I don't at all care for blood-stains in
a sitting-room. It must be removed at once."

The old woman smiled, and answered in the same low, mysterious voice,
"It is the blood of Lady Eleanore de Canterville, who was murdered on
that very spot by her own husband, Sir Simon de Canterville, in 1575.
Sir Simon survived her nine years, and disappeared suddenly under very
mysterious circumstances. His body has never been discovered, but his
guilty spirit still haunts the Chase. The blood-stain has been much
admired by tourists and others, and cannot be removed."

"That is all nonsense," cried Washington Otis; "Pinkerton's Champion
Stain Remover and Paragon Detergent will clean it up in no time," and
before the terrified housekeeper could interfere, he had fallen upon his
knees, and was rapidly scouring the floor with a small stick of what
looked like a black cosmetic. In a few moments no trace of the
blood-stain could be seen.

"I knew Pinkerton would do it," he exclaimed, triumphantly, as he
looked round at his admiring family; but no sooner had he said these
words than a terrible flash of lightning lit up the sombre room, a
fearful peal of thunder made them all start to their feet, and Mrs.
Umney fainted.

"What a monstrous climate!" said the American Minister, calmly, as he
lit a long cheroot. "I guess the old country is so overpopulated that
they have not enough decent weather for everybody. I have always been of
opinion that emigration is the only thing for England."

"My dear Hiram," cried Mrs. Otis, "what can we do with a woman who
faints?"

"Charge it to her like breakages," answered the Minister; "she won't
faint after that;" and in a few moments Mrs. Umney certainly came to.
There was no doubt, however, that she was extremely upset, and she
sternly warned Mr. Otis to beware of some trouble coming to the house.

"I have seen things with my own eyes, sir," she said, "that would make
any Christian's hair stand on end, and many and many a night I have not
closed my eyes in sleep for the awful things that are done here." Mr.
Otis, however, and his wife warmly assured the honest soul that they
were not afraid of ghosts, and, after invoking the blessings of
Providence on her new master and mistress, and making arrangements for
an increase of salary, the old housekeeper tottered off to her own room.

60 komentářů:

  1. Baraňák, Dupák, Matulová, Outrata
    Kůň - oř, klisna, jednorožec, pegas, poník, hřebec, hříbě, sudokopytník, vraník
    Jít/Běžet - klust, promenádovat se, sprintovat, chodit, cupitat, procházet se, toulat se, vlést se, pobíhat

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tóth, Johanis, Koutná, Holavová
      kůň - oř, hřebec
      Jít/běžet - spěchat, uhánět, utíkat, zdrhat, pádit, letět, švihat, svištět, šlapat, chodit, pospíchat, pádit, padat, sprintovat, valit, táhnout, prchat, courat se, lajdat se, pajdat, cválat, mazat, projít, ujít, hnát se,

      Dělat
      udělat, nadělat, vydělat, podělat, zadělat, zdělat, přidělat, obdělat, sdělat, nadělávat, vydělávat, podělávat, zadělávat, zdělávat, přidělávat, obdělávat, sdělávat, prodělat, prodělávat, oddělat, oddělávat, rozdělat, rozdělávat, dodělat, dodělávat,

      Vymazat
    2. Baraňák, Dupák, Matulová, Outrata (zbytek)

      udělat, nadělat, podělat, prodělat, nedělat, dělati, obdělat, oddělat, rozdělat, nedodělat

      Vymazat
  2. Aneta Kavanová, Ladislav Pejchar, Markéta Holá
    kůň - oř, koník, poník, klisna, klisnička, hřebec, valach, koníček, kobyla, herka, hříbě, hříbátko
    jít/běžet - sprintovat, utíkat, procházet se, pochodovat, kvapit, uhánět, letět, popocházet, prchat, pospíchat, chodit, kodrcat se, závodit, zdrhat, spěchat, klusat, pobíhat, vyjít, zajít, cupitat, kráčet, toulat se, promenádovat se
    dělat - vydělat, předělat, dodělat, vzdělat, oddělat, přidělat, nadělat, prodělat, udělat, podělat, obdělat, zadělat

    OdpovědětVymazat
  3. Bruckner, Tůmová, Turusová

    1) kůň - savec, lichokopytník, hřebec, klisna, kobyla, oř, koník, koníček, kobylka, herka, hnědák, ryzák, bělouš, poník, hříbě, lipicán, sivák

    jít/běžet - utíkat, běhat, chodit, kráčet, vykračovat, klusat, procházet se, pádit, upalovat, pelášit, letět, zdrhat, courat se, ťapat, cupitat

    2. dělat - oddělat, nadělat, podělat, předělat, prodělat, udělat, vydělat, zadělat, rozdělat, nedělat; předělávka, nadílka, úděl, dělání, neděle, výdělek, prodělek, oddělání, podělání, předělání, udělání, zadělání, rozdělání, nedělání, nadělání, dělník, zemědělec, dělnictvo, dělnická, zemědělství, zemědělské

    OdpovědětVymazat
  4. Jiříšťová, Kubíček

    Kůň - koník, hřebec, klisna, oř, hnědák, bělouš, grošák, herka
    Jít/běžet - pobíhat, popocházet, popobíhat, procházet, utíkat, pospíchat, kráčet, chodit, zdrhat
    Dělat - Udělat, předělat, dodělat, nedělat, přidělat, rozdělat, podělat, prodělat, obdělat, vydělat, vzdělat, předělávat, dodělávat, přidělávat, rozdělávat, prodělávat, obdělávat, vydělávat, vzdělávat, nadělat, nadělávat, dělati, padělat,

    OdpovědětVymazat
  5. Barač, Jáchimová

    1. Kůň - – koník, hřebec, mustang, pony, poník, koníček, valach, klisna, klisnička, hříbě, hříbátko, grošák, kobyla, oř, hřebeček.
    Jít/Běžet - utíkat, sprintovat, klusat, vyklusávat, dupat, pobíhat, pošlapávat, chodit, procházet se, brázdit, sejít, projít, svištět, kráčet, ubírat se, toulat se, ťapat, ťapkat, chvátat, spěchat, kvapit.

    2. Přidělat, předělat, prodělat, podělat, vydělat, nedělat, zadělat, zdělat, dělati, udělat, nadělat, vydělávat, prodělávat, nevydělávat, nezadělávat, nedělati, neudělat, nenadělat, nezdělat, nepředělat, neprodělat, nedělat, nezadělat, přidělávat, nepřidělávat, obdělat, neobdělat, dělával, udělat se.

    OdpovědětVymazat
  6. Senešiová, Šenkýř, Janík

    Kůň

    Koník
    Koníček

    Herka
    Hřebec, hřebeček
    Plemeník
    Valach, valášek
    Klisna, klisnička
    Kobyla


    Jít/běžet

    Chodit
    Přijít
    Odejít
    Sejít
    Zajít
    Rozejít
    Utíkat
    Uhánět
    Pádit
    Klusat
    Uhánět
    Pospíchat
    Řítit se
    Štrádovat
    Špacírovat
    Rajsovat
    Spěchat
    Letět
    Kodrcat se
    Pochodovat
    Cupitat
    Potácet
    Crcat
    Svištět
    Pajdat
    Sprintovat
    Pohybovat (se)
    Šourat (se)
    Táhnout se
    Plazit se
    Upalovat


    Dělat - předpony/přípony

    udělat
    vydělat
    zadělat
    podělat
    dodělat
    nadělat
    oddělat
    rozdělat
    sdělat

    OdpovědětVymazat
  7. Brzobohatý

    Panství Cantervillů je sedm mil od Ascotu, nejbližšího nádraží, proto pan Otis poslal telegram pro kočár, aby je vyzvedl, a v dobré náladě vyrazili na cestu. Byl nádherný červencový podvečer a vzduch byl prosycen vůní borového dřeva. Tu a tam zaslechli holuba dumajícího nad svým jemným hlasem, nebo spatřili hluboko v šelestící kapradině blýskavá pera bažanta. Malé veverky je pozorovaly z bukových větví, jak projíždějí okolo, a králíci uháněli pryč skrze mlází a mechové pahorky s bílými ocásky vysoko ve vzduchu. Jakmile však vjeli na cestu ke Cantervillskému panství, oblohu najednou zakryly mraky a podivné ticho naplnilo ovzduší, nad hlavami jim tiše přelétlo hejno havranů a než dojeli k domu, začalo silně pršet.

    Na schodech na ně čekala stará žena, pečlivě oděná do černého hedvábí, bílého čepce a zástěry. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová nechala, na přání paní Cantervillové, její bývalé místo. Každému, kdo vystoupil z kočáru, se lehce uklonila a zvláštní, staromódním způsobem pronesla, „Dovoluji si vás přivítat na panství Canterville.“
    Následovali ji skrze Tudorovský sál do knihovny, dlouhé nízké místnosti táflované černým dubem, na jejímž konci bylo veliké vitrážové okno. Zde nalezli připravený čaj a poté co se odstrojili a usadili se, začali se rozhlížet kolem sebe, zatím co paní Umneyová čekala.

    Náhle pohled paní Otisové zaznamenal matnou, rudou skvrnu na podlaze, hned vedle krbu a nevědě co to ve skutečnosti je, řekla paní Umneyové, „Obávám se, že se zde něco rozlilo.“

    „Ano madam,“ tiše odvětila stará hospodyně, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anna Tůmová

      Přízrak z Canterville

      Jelikož je Canterville Chase od nejbližší železniční stanice v Ascotu vzdáleno sedm mil, nechal pan Otis předem poslat telegrafem pro kočár, aby je zde vyzvedl a vyjeli tak v dobré náladě. Byl to nádherný červencový večer a vzduch byl přímo nasáklý vůní borovicových lesů. Sem a tam zaslechli holuba dumajícího nad svým sladkým hlasem nebo zahlédli zářící hruď bažanta ukrytého hluboko v trsech kapradí. Malé veverky na ně zíraly z buků, zatímco pod nimi projížděli, a králíci uháněli lesním podrostem a mechovými pahorky se svými bílými ocásky zdviženými ve vzduchu. Jak ovšem dorazili do Canterville Chase, oblohu zakryla oblaka a atmosféru kolem nich tvořilo podivné ticho, až nehybnost. Jen velká letka havranů nad nimi tiše proletěla a než dorazili k domu, spadlo pár velkých dešťových kapek.

      Přivítat je měla postarší žena, která právě stála na schodech, úhledně oblečena v černém hedvábí, s bílou čepicí a zástěrou. To byla paní Umneyová, domovnice, kterou paní Otisová na žádost Lady z Canterville na její pozici udržela. Jak vystoupili, oběma se lehce uklonila a pronesla ve zvláštním, staromódním stylu: „Budižte vítáni v Canterville Chase.“ Jak ji následovali, prošli přes malebnou halu Tudorovců až do knihovny, dlouhé a nízké místnosti obložené černým dubem, na jejímž konci bylo velké skleněné vitrážové okno. Tam už byl pro ne připravený čaj a potom, co si odložili, usedli ke stolu a zatímco na ně paní Umneyová čekala, porozhlíželi se po místnosti.

      Paní Otisová náhle spatřila na zemi, hned vedle ohniště, tmavě červenou skvrnu, a aniž by tušila, co to znamená, upozornila paní Umneyovou: „Promiňte, ale zdá se mi, že se tu něco rozlilo.“

      „Ano, madam,“ odpověděla postarší domovnice tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

      Vymazat
  9. Bruckner
    Jelikož byl Cantervillský zámek vzdálen sedm mil od Ascotu, což byla nejbližší železniční stanice, pan Otis si tudíž nechal přivolat kočár a tak jejich cesta započala v dobrém duchu. Byl překrásný červencový večer a vzduch příjemně voněl borovicemi. Tu a tam zaslechli zpěv hřivnáče, nebo zahlédli mezi hustým kapradím lesklou hruď bažanta. Malé veverky po nich pokukovali z přilehlých buků, jak kolem nich projížděli a králíci uháněli pryč skrze mlází a mech, se svými bílými ocásky vysoko ve ve vzduchu. Jakmile se ocitli na příjezdové cestě Cantervillského zámku, obloha znenedání potemněla temnými mračny, atmosféru naplnilo zvláštní ticho, hejno havranů se jim tiše prohnalo nad hlavou a dříve než se přiblížili k zámku, spadlo několik dešťových kapek.

    Stojíc na schodech, aby je přivítala, stála stará žena, úhledně oděna v černém hedvábí, s bílým čepcem na hlavě a v zástěře. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, nechala na její staré pozici, na přání paní Cantervillové. Jakmile k ní přišli, každému se lehce uklonila a zvláštím staromódním způsobem pronesla „Vítám Vás na Cantervillském zámku.“

    Následovali ji do zámku, prošli chodbou, která byla Tudorovského stylu, přímo do knihovny, což byla dlouhá, nízká místnost, štáflovaná černým dubem a na konci místnosti bylo velké vitrážové okno. Zde pro ně byl přichystán čaj. Poté co si odložili své svršky, usadili se a prohlíželi si místnost, zatímco na ně paní Umneyová čekala.

    Najednou si paní Otisová všimla tmavě červené skvrny u krbu, a neznajíce příčiny, řekla paní Umneyové „Obávám se, že zde bylo něco rozlito.“

    „Ano, madam“, odvětila stará hospodyně tlumeným hlasem, „Na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  10. Nikola Matulová

    Jelikož je zámek Canterville od Ascotu vzdálený sedm mil, pan Otis poslal telegraf, žádající o kočár, na nejbližší nádraží, a tak všichni vyrazili na cestu v dobré náladě. Byl pěkný červencový večer a jemný vánek voněl po borovém dřevu. Občas zaslechly holuba hřivnáče, hloubajícího nad svým sladkým hlasem a nebo v šustícím kapradí zahlédli lesknoucí se hruď bažanta. Zpoza buků na ně po své cestě koukali malinké veverky a králíci uháněli houštím a přes mechové pahorky, s bílými ocásky ve vzduchu. Ale v okamžiku, kdy se ocitli poblíž zámku, na obloze se z ničeho nic objevily mraky, atmosféru ovládlo podivné ticho, nad hlavami jim tiše přeletělo obrovské hejno havranů a než se stačili dostat dovnitř, upadlo jim na hlavu pár velkých kapek deště.

    Na schodech na jejich přivítání čekala stará žena, elegantně oblečena v černém hedvábí, s bílým kloboučkem a zástěrou. Byla to paní Umney, hospodyně, kterou pan Otis na naléhavou žádost lady Canterville zanechal v její původní pozici. Při jejich příchodu každému z nich vysmekla pukrle a podivným, staromódním způsobem jim pověděla: „Vítám Vás v zámku Canterville.“

    Následovali ji a prošli kolem nádherné Tudorovské haly do knihovny, dlouhé, nízké místnosti, obložené černým dubem, na jejímž konci bylo obrovské umazané skleněné okno. Tam našli připravený čaj a když si sundali svršky, sedli si a začali se rozhlížet, zatímco na ně paní Umneyová čekala.
    Paní Otisová najednou zahlédla červený flek na podlaze u krbu, a poněkud nevědouc, co by to mohlo být, pověděla paní Umneyové: „Obávám se, že se tady něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla hospodyně nízkým tónem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  11. Dominik Šenkýř

    Jelikož byl Cantervillský zámek vzdálen sedm mil od Ascotu, což byla nejbližší železniční stanice, nechal si pan Otis telegrafem poslat pro kočár a díky tomu jejich cesta započala v dobré náladě. Byl překrásný červencový večer a vzduch příjemně voněl po borovicích. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče dumajícího nad svým sladkým hlasem, nebo zahlédli zářící hruď bažanta ukrývajícího se hluboko v kapradí. Malé veverky na ně zíraly z buků, zatímco pod nimi projížděli a také králíci uháněli lesním podrostem a mechovými pahorky se svými bílými zdviženými ocásky. Jakmile ovšem dorazili ke Cantervillskému zámku, obloha se náhle zakryla oblaky a nehybné ticho uchvátilo atmosféru. Snad jen veliká letka havranů nad nimi tiše proletěla a než dorazili k domu, spadlo pár velkých dešťových kapek.

    Na schodech stála stará žena s úmyslem přivítat celou výpravu. Byla úhledně oděna v černém hedvábí, s bílou čapkou na hlavě a v zástěře. Byla to paní Umneyová, domovnice, kterou paní Otisová na přání paní Cantervillové nechala na její staré pozici. Jakmile k ní přišli, každému se lehce uklonila a zvláštím staromódním způsobem pronesla: „Budižte vítáni na Cantervillském zámku." Poté ji následovali ji do zámku, prošli chodbou, která byla zařízena v Tudorovském stylu, přímo do knihovny, což byla dlouhá, nízká místnost, štáflovaná černým dubem, na jejíž konci místnosti bylo velké vitrážové okno. Zde pro ně byl připravený čaj a poté, co si odložili své svršky, usadili se a začli si prohlížet místnost, zatímco na ně paní Umneyová čekala.

    Náhle paní Otisová spatřila tmavě červenou skvrnu u krbu a aniž by tušila, co to znamená, řekla paní Umneyové „Obávám se, že zde bylo něco rozlito.“

    „Ano, madam,“ odpověděla postarší domovnice tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  12. Mikotová
    Jelikož byl Cantervillský zámek sedm mil od Ascotu, což je nejbližší železniční stanice, poslal Pan Otis telegraf pro kočár, aby je vyzvedl a v dobré náladě tak mohli vyrazit na cestu. Byl to krásný červencový večer a ve vzduchu byla cítit vůně borového dřeva. Tu a tam zaslechli holuba, dumajícího nad svým jemným hláskem, nebo zahlédli hluboko v kapradí blýskavou hruď bažanta. Malé veverky je pozorovaly z bukových větví, jak kolem nich projížděli a králíci utíkali pryč skrze lesní podrost a mechové pahorky se zdviženými bílými ocásky vysoko do vzduchu. Když ale dorazili na příjezdovou cestu Cantervillského zámku, obloha se najednou zakryla mraky a podivné ticho naplnilo ovzduší. Nad hlavami jim tiše přelétlo hejno havranů a než dojeli k zámku, začalo pršet.

    Na schodech je přivítala starší paní, oblečená v černém hedvábí, s bílým čepcem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová nechala její bývalé místo na přání paní Cantervillové. Každému, kdo vystoupil z kočáru, se lehce uklonila a zvláštním, staromódním způsobem pronesla: „Vítám Vás na Cantervillském zámku.“ Poté ji následovali Tudorovským sálem do knihovny, dlouhé, nízké místnosti, zdobené černým dubem, na jejímž konci bylo velké okno. Tam našli nachystaný čaj. Poté co se svlékli a usadili, začali se rozhlížet kolem sebe, zatímco na ně paní Umneyová čekala.

    Náhle paní Otisová zahlédla červenou skvrnu na podlaze u krbu a aniž by tušila, co by to mohlo být, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že se zde něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla tiše hospodyně, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  13. Kubíček

    Vzhledem k tomu, že se Canterville Chase nachází sedm mil od nejbližší železniční stanice, Ascotu, pan Otis musel telegrafem zařídit, aby na ně čekala drožka. Cestu započali v dobré náladě. Byl krásný Červencový podvečer a vzduch příjemně voněl borovým jehličím. Čas od času bylo možné zaslechnout sladké vrkání lesních holubů Hrivnáčů, nebo hluboko v šustícím podrostu zahlédnout lesknoucí se hruď bažanta. Jak projížděli kolem, drobné veverky na ně vykukovali z bukových korun a králíci od jejich drožky uháněli přes mechem obrostlé pahorky, s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu. Jakmile však začali projíždět Cantervillskou alejí, obloha znenadání potemněla. Atmosféru celého toho místa ovládla prazvláštní tichá strnulost. Hejno havranů bezhlesně proletělo nad jejich hlavami a ještě než dorazili k domu, na zem začali dopadat obrovské dešťové kapky.

    Na schodech je přivítala postarší žena, úhledně upravená, oděná v černém hedvábí, s bílým čepcem na hlavě a zástěrou. Byla to paní Umneyová, správcová, které na vyžádání Lady Cantervillové, pan Otis dovolil ponechat si své zaměstnání. Jak vystoupali po schodech, žena se všem zlehka poklonila a zvláštním, staromódním způsobem obřadně pronesla, „Srdečně vás vítám v Canterville Chase.“ Následovali jí krásnou chodbou v Tudorovském stylu vedoucí do knihovny, dlouhé místnosti s nízkým stropem, táflované černým dubem, na jejímž konci bylo obrovské vitrážové okno. Zde pro ně byl připraven čaj, a poté co si odložili svršky a posadili se, začali zkoumat své okolí, zatímco paní Umneyvá na ně čekala.

    Náhle si paní Otisová koutkem oka všimla vybledlé rudé skvrny na podlaze hned vedle krbu, a bez pomyšlení na to, co všechno by takovou skvrnu mohlo způsobit pronesla k paní Umneyvé, „Obávám se, že tu něco bylo rozlito.“

    „Ano, madam.“ odpověděla stará správcová, „na tom místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oprava :

      Byla to paní Umneyová, správcová, které na vyžádání Lady Cantervillové, paní Otisová dovolila ponechat si své zaměstnání.

      Vymazat
    2. Oprava2:

      Atmosféru celého toho místa ovládlo prazvláštní nehybné ticho.

      Vymazat
  14. Petra Jiřišťová

    Jelikož se panství Cantervillů nacházelo sedm mil od Ascotu, nejbližší železniční stanice, pán Otis poslal telegram pro kočár, aby je vyzvedl, a s dobrou náladou vyrazili na cestu. Byl nádherný červencový večer a vzduch byl prosycený vůní borovicového dřeva. Tu a tam zaslechli divokého holuba, jak se těší svým vlastním jemným hlasem, nebo hluboko v šelestícím kapradí zahlédli lesknoucí se náprsenku bažanta. Jak míjeli vzrostlé buky, tak z nich na ně pokukovaly veveřičky a přes kopečky porostlé mechem prchali zajíci se zdviženými ocasy. Ale jakmile přijeli ke cantervillské příjezdové cestě, nebe se zatáhlo a ve vzduchu se rozhostilo podivné ticho, nad hlavami jim tiše prolétlo hejno havranů, a než dorazili k domu, spadlo již několik dešťových kapek.

    Na schodech je vítala stará žena, úhledně oblečená v černých šatech s bílým čepečkem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou se paní Otisová na naléhavou prosbu lady Cantervillové uvolila ponechat v dosavadním postavení. Když vcházeli, paní Umneyová se každému z nich hluboce uklonila a řekla malebně a starosvětsky: „Buďte vítáni na zámku Centerville.“ Jak ji následovali, prošli skrze chodbu vyzdobenou v tudorovském stylu do knihovny, dlouhé nízké místnosti, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo velké okno z barevných skel. Zde již byl prostřený čaj, poté co si odložili svršky, posadili se, a zatímco je paní Omnyová obsluhovala, rozhlíželi se po místnosti.

    Náhle paní Otisová zpozorovala na podlaze, hned u krbu, temně rudou skvrnu, nemajíc tušení, co by to vlastně mohlo být, řekla paní Umnyové: „Obávám se, že támhle se něco rozlilo. “

    „Ano, madam, “ odpověděla hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev. “

    OdpovědětVymazat
  15. Turusová

    Jelikož je to z Ascotu, nejbližší železniční stanice, do Canterville Chase sedm mil, pan Otis si telegrafem přivolal kočár. Jízdu započali s tou nejlepší náladou. Byl příjemný červencový večer a vzduch naplňovala vůně borovic. Čas od času slyšeli holuba hřivnáče dumat nad vlastním líbezným zpěvem nebo viděli hluboko v šustivých kapradinách lesklé peří bažanta. Malé veverky na ně vykukovaly z buků, když jeli kolem, a králíci s bílými ocásky ve vzduchu uháněli pryč klestím a přes pahorky obrostlé mechem. Jakmile však přijeli na příjezdovou cestu ke Canterville Chase, obloha se náhle zatáhla, ve vzduchu se drželo nezvyklé bezvětří. Nad hlavami jim neslyšně prolétlo početné hejno havranů a několik velkých kapek deště spadlo dříve, než dorazili k domu.

    Na schodech stála stará žena, čistě oblečena v černém hedvábí a s bílou čepicí a zástěrou, aby hosty přivítala. Tato žena byla paní Umneyová, které paní Otisová dovolila zůstat na svém původním místě na nejupřímnější žádost Lady Cantervillové. Jak postupně vystupovali z kočáru, každému z nich se slabě poklonila, a řekla osobitým, staromódním způsobem: „Buďte vítáni v Canterville Chase.“ Jak ji následovali, prošli pěknou Tudorovskou síní, dlouhou nízkou místností obloženou černým dubem, na jejímž konci bylo obrovské vitrážové okno. Poté, co si odložili svrchníky, si sedli k čaji, který byl zde pro ně připraven, a začali se rozhlížet, zatímco na ně paní Umneyová čekala.

    Najednou si paní Otisová všimla matné červené skvrny na zemi u krbu a, neuvědomujíc si, co vlastně znamená, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že tamhle se něco vylilo.

    „Ano, madam,“ odpověděla stará domovnice tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  16. Jelikož Cantervilleské panství bylo sedm mil od Ascotu, nejbližší železniční stanice, pan Otis nechal telegrafem zaslat pro povoz, a na cestu se vydali v dobré náladě. Byl krásný červencový večer a vzduch byl nasládlý vůní borovicových lesů. Tu a tam zaslechli Holuba Hřivnáče, dumajícího nad svým nádherným zpěvem, nebo zahlédli hluboko v šustícím kapradí pestré peří bažanta. Jak projížděli, pokukovali na ně z buků malé veverky a zajíci uháněli podrostem, přes bochánky mechu, s jejich bělostnými ocásky zvednutými k obloze. Ale jakmile vjeli na pozemek Cantervilleského panství, obloha se znenadání zatáhla a atmosféra se zdála až mrazivě klidná, nad jejich hlavami tiše přelétlo hejno havranů, a dřív než dojeli k domu, strhl se silný déšť.

    Před domem na ně čekala starší žena, úhledně oblečená v černém hedvábí, s bílou čepicí a zástěrou. To byla paní Umney, hospodyně, které se pan Otis, na žádost lady Cantervillské, uvolil ponechat její bývalou pozici. Každému z nich věnovala malou poklonu, jak postupně vystupovali z vozu, a podivným staromódním způsobem pronesla, „Dovolte mi Vás přivítat na zámku Canterville.“

    Následujíce paní Umney, Prošli nádhernou Tudorovskou chodbou do knihovny, dlouhého, nízkého pokoje, obloženého černým dubem, na jehož konci bylo velké vitrážové okno. Tam našli připravený čaj, a po tom co si svlékli svršky, posadili se, a zatímco je paní Umney obsluhovala, začali se pořádně rozhlížet.
    V tom si paní Otisová všimla zašlé rudé skvrny na zemi, hned vedle krbu a nevědoma si toho co to doopravdy značilo, řekla paní Umney, „Obávám se, že zde bylo něco vylito.“

    „Ano, madam,“ odpověděla hospodyně monotónním hlasem, „krev.“

    OdpovědětVymazat
  17. Adéla Koutná

    Canterville Chase se nachází až sedm mil daleko od Ascotu, nejbližší železniční stanice, proto pan Otis poslal telegramem pro kočár, který je vyzvedl a ve velmi dobré náladě vyrazili na cestu. Byl krásný červencový podvečer provoněn vůní borového dřeva. Čas od času zaslechli líbezně vrkat holuba nebo hluboko v šustícím kapradí zaslechli kodrcání bažanta. A jak tak projížděli, malé veverky na ně zírali z větviček stromů, zajíci se svými bílými ocásky před nimi prchali skrz houští a mechové pahorky. Avšak v okamžik kdy vjeli na cestu ke Canterville Chase, se obloha znenadání zatemnila a tajemnou atmosféru tvořilo zvláštní ticho, nad jejich hlavami se v tichosti prohnalo hejno havranů a ještě než se dostali k vile, začalo krápat.

    Na schodech je přivítala postarší paní s bílým kloboučkem na hlavě a celá elegantně zahalena do černého hedvábí. Byla to paní Umneyová, hospodyně, jejž paní Otisová na naléhavou žádost Lady z Canterville dovolila zůstat na svém místě. Ta poté co všichni vystoupili z kočáru přivítala lehkým poklonem a nezvyklým staromódním způsobem řekla „Buďte vítáni v Canterville Chase.“ Jak jí následovali, procházeli skrze ušlechtilou Tudorovskou síní, dále chodbou, dlouhou a nízkou, obloženou černým dubem, na jejímž konci bylo obrovské okno. Když přišli do místnosti, už na ně čekal připravený čaj, zatímco paní Umneyová čekala, oni si svlékli své kabáty, posadili se a začali si místo prohlížet.

    Rázem si paní Otisová povšimla matné červené skvrny na podlaze, hned vedle krbu a v tichosti, aniž by si uvědomovala z čeho tato skvrna je, řekla paní Umneyové „Obávám se, že tamhle bylo něco rozlito.“

    „Ano madam“ ozvala se hospodyně tiše, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  18. Marek Johanis

    Jelikož je zámek Canterville vzdálený sedm mil od Ascotu, což je nejbližší železniční stanice, nechal pan Otis telegrafem poslat pro kočár, a tak započali svoji cestu v dobré náladě. Byl líbezný červencový večer a vzduch byl provoněn vůní borového lesa. Tu a tam slyšeli zpěv holuba hřivnáče, přemítajícího nad svým sladkým hlasem, nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesklou hruď bažanta. Z buků, kolem kterých projížděli, na ně zíraly malé veverky a králíci uháněli houštím a přes pahorky porostlé mechem pryč se zdviženými ocasy. Jakmile však vjeli do aleje zámku Canterville, oblaka se z ničeho nic zatáhla, ve vzduchu zavládl podivný klid, nad jejich hlavami jim tiše přelétlo hejno havranů, a než dorazili k zámku, spadlo na zem několik velkých dešťových kapek.

    S přivítáním na ně na schodech čekala stará žena, úhledně oděna do černých hedvábných šatů s bílým čepečkem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, na základě naléhavé žádosti u lady Cantervillové, ponechala v současném postavení. Jak vystupovali z kočáru, paní Umneyová se každému z nich hluboce uklonila a nezvyklou, staromódní mluvou řekla: „Buďte vítáni na zámku Canterville.“ Následovali ji a prošli skrze sál v Tudorovském slohu do knihovny, dlouhé místnosti s nízkým stropem, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo veliké vitrážové okno. Zde byl pro ně přichystaný čaj a poté, co si svlékli pláště, se usadili a začali si prohlížet místnost, zatímco jim paní Umneyová posluhovala.

    Náhle pozornost paní Otisové upoutal matně rudý flek na podlaze přímo před krbem, a bez jakéhokoliv tušení, co by to vlastně mohlo být, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že se tamhle něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odvětila stará hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  19. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  20. Katka Senešiová

    Jelikož je zámek Canterville od Ascotu, nejbližší železniční stanice, vzdálen sedm mil, dal pan Otis telegrafem poslat pro kočár, aby na ně zde čekal, a na cestu tak vyrazili v dobrém rozpoložení. Byl překrásný červencový večer a vzduchem se linula vůně borovic. Čas od času zaslechli hřivnatého holuba, který rozjímal nad svým vlastním líbezným hláskem. Nebo viděli, hluboko v šustícím kapradí, mosazný třpyt bažantí hrudi. Malé veveřičky na ně zvědavě vykukovaly zpoza buků, které cestou míjeli, a králíci, s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu, pelášili přes houští a přes pahorky obrostlé mechem. Když ale vjeli na příjezdovou cestu k zámku Canterville, obloha se náhle zatáhla a atmosférou se roznesl podivný klid. Velké hejno havranů přelétlo tiše nad jejich hlavami a než dojeli k domu, spadlo několik velkých dešťových kapek.
    Na zápraží stála stará žena, úhledně oblečena v černém hedvábí s bílou čapkou a zástěrou, aby je uvítala. Byla to hospodyně paní Umneyová, které paní Otisová na výslovné přání Lady Canterville dovolila zastávat její někdejší pozici. Jak vystupovali, před každým udělala pukrle a zvláštně staromódním způsobem řekla: “Račte být vítáni na zámku Canterville.” Následujíce ji, prošli krásnou halou v Tudorovském stylu až do knihovny - dlouhé, nízké místnosti vykládané černým dubem, na jejímž konci byla velká barevná vitráž. Tam byl pro ně nachystán čaj a poté, co si odložili svršky, se usadili a začali se rozhlížet kolem sebe, zatímco na ně paní Umneyová čekala.
    Paní Otisová si najednou všimla vybledlé červené skvrny na podlaze u krbu, a zcela nevědoma si toho, co znamená, řekla paní Umneyové, “Obávám se, že se támhle něco vylilo.”
    “Ano, paní,” odvětila stará hospodyně tichým hlasem, “na tomto místě byla prolita krev.”

    OdpovědětVymazat
  21. Baraňák

    Jelikož Cantervillský zámek je sedm mil od Ascotu, tedy nejbližší železniční stanice, pan Otis poslal
    telegraf, aby pro něj přijeli kočárem a vyjeli na cestu s velkým nadšením. Byl to nádherný červerncový večer
    a vzduch byl cítit vůní borovic. Tu a tam zaslechli i samotného holuba poskakující si během svého cvrlikání
    nebo viděli, v hlubinách kapradí, krásnou bažantí hruď. Malé veverky na ně hleděly z buků, když
    kolem projížděli a zajíci uháněli přes mlází a mechové pahorky s jejich bílými ocásky vztyčenými ve větru.
    Jakmile vstoupili do aleje Cantervillského zámku, nebe se náhle celé naplnilo mraky, které se
    držely v atmosféře ku podivu klidně, zatímco hejno havranů jim tiše přeletělo nad hlavami a
    než dorazili do domu, několik větších kapek deště spadlo na zem.

    Stojíce na schodech na uvítání byla starší žena, pěkně oblečena v černém hedvábí s bílou čepicí a zástěrou.
    To byla paní Umneyová, hospodyně, kterou pan Otis, podle žádosti slečny Cantervillové, souhlasil
    ponechat v její bývalé pozici. Každému z nich se mírně uklonila, když vystoupili a řekla v malebném
    staromódním způsobu "Vítám Vás v Cantervillském zámku". Při následování hospodyně, prošli pěknou Tudorskou
    halou do knihovny, byla to dlouhá a nízká místnost, obložená černým dubem, na jejímž konci bylo ohromné potříštěné
    okno. Zde našli čaj, který byl pro ně přípravený a hned poté, co si sundaly jejich pláště, se posadily
    a začali se kolem sebe ohlížet zatímco paní Umneyová na ně čekala.

    Z ničeho nic si paní Otisová všimla matné červené skvrny na zemi vedle krbu a trochu nevědomky toho, co
    to naznačuje, začala mluvit na paní Umneyovou, "Obávám se, že něco zde bylo vylito"

    "Ano, madam" odpověděla stará hospodyně v hlubším hlase, "krev zde byla prolita na tomto místě"

    OdpovědětVymazat
  22. Markéta Holá
    Protože se zámek Canterville nachází sedm mil od Ascotu, kde je nejbližší nádraží, pan Otis si nechal zavolat kočár, aby je mohl vyzvednout. Cesta začala zvesela. Byl krásný červencový večer a vzduch voněl borovými lesy. Občas zaslechli holuba hřivnáče, který švitořil sladkým hlasem, nebo zahlédli lesklou náprsenku bažanta hluboko mezi šustícím kapradím. Veverky na ně vykukovaly zpoza buků, kolem kterých projížděli. Mlázím a přes mechové koberce uháněli králíci se svými bílými ocásky vztyčenými do vzduchu. Jakmile ale vjeli na příjezdovou cestu zámku Canterville, nebe se náhle zatáhlo, vzduch se naplnil podivným klidem, velké hejno havranů jim tiše přelétlo nad hlavami a ještě před tím, než se dostali k domu, začaly padat velké kapky deště.

    Na schodech na ně čekala stará žena, úhledně oděna do černých hedvábných šatů s bílým čepečkem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová nechala zastávat její původní pozici díky naléhavé žádosti Lady Cantervillové. Když vystoupili z kočáru, hospodyně se každému poklonila a zvláštním zastaralým způsobem řekla: „Buďte vítáni na Cantervillském zámku.“ Následovali ji dovnitř, prošli chodbou z doby Tudorovců do knihovny, což byl dlouhý, nízký pokoj obložený černým dubem a na jeho konci se nacházelo velké vitrážové okno. Zde byl připraven naservírovaný čaj. Zatímco je paní Umneyová obsluhovala, sundali si svršky, sedli si a začali se rozhlížet kolem.

    Náhle paní Otisovou upoutala temně rudá skvrna na zemi kousek od krbu a netušíc, co by to mohlo být, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že se tam něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla stará hospodyně tichým hlasem. „Na tom místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  23. Jaroslav Outrata

    Jelikož se Canterville Chase nachází sedm mil od Ascotu, nejbližší vlakové stanice, nechal pan Otis poslat telegrafem pro kočár, a tak započali svoji cestu v dobré náladě. Byl krásný červencový večer a vzduchem se nesla vůně borovicového lesa. Tu a tam slyšeli zpěv holuba hřivnáče dumajícího nad svým sladkým hlasem nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesknoucí se hruď bažanta. Malé veverky na ně koukaly z bukových stromů, kolem kterých projížděli, a králíci před nimi uháněli houštím a se zvednutými ocásky přes pahorky pokryté mechem. Jen co vjeli do aleje Canterville Chase, obloha se zatáhla, atmosféry se zmocnil podivný klid, jen nad hlavami jim prolétlo několik havranů a než stihli dorazit k zámku, spadlo několik velkých dešťových kapek.

    Na schodech již stála stará žena, úhledně oblečená do hedvábných černých šatů s bílým čepcem a zástěrou, aby je přivítala. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, na urgentní žádost lady Cantervillové, ponechala v současném postavení. Jak vystupovali z kočáru, každému se uctivě uklonila a nezvyklým, staromódním způsobem promluvila: „Vřele Vás vítám na Canterville Chase.“ Následovali ji dovnitř, kde prošli skrze Tudorovský sál do knihovny, dlouhé místnosti, na jejímž konci bylo velké vykládané okno. Zde pro ně byl přichystaný čaj a poté, co si sundali své svršky se posadili a začali se prohlížet místnost, zatímco jim paní Umneyová posluhovala.

    Náhle si paní Otisová všimla tmavě červené skvrny na podlaze blízko ohniště a aniž by měla tušení, co to je, řekla paní Umneyové „Obávám se, že je tam něco rozlitého.“

    „Ano, paní,“ odvětila hospodyně tichým hlasem, „tam byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  24. Cardová Monika
    Jelikož je Cantervillský zámek sedm mil od Ascotu, nejbližší vlakové stanice, musel pan Otis poslat telegram pro kočár, aby se s nimi mohl setkat. Projížďku započali zvesela. Byl překrásný červencový večer a vzduch byl příjemný s lehkou vůní borového lesa. Chvílemi slyšeli holuba dumajícího nad svým sladkým hlasem nebo viděli, hluboko v šustícím kapradí, lesklou hruď bažanta. Malé veverky na ně zíraly z buků, když kolem nich projížděli. Králíci uháněli pryč skrz houští a přes mechové pahorky a jejich bílé ocásky měli vysoko ve vzduchu. Jenže jakmile se blížili ke Cantervillskému zámku, tak se obloha najednou zatemnila mračny a všude panovalo podivné ticho. Vrány jim tiše létaly nad hlavou a než stačili dojet k sídlu, k zemi již stihlo spadnout několik velkých kapek.
    Na schodech stála stará žena, aby je uvítala. Byla oblečena elegantně, měla černé hedvábné šaty, na hlavě bílý čepec a kolem pasu zástěru. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, na naléhavou prosbu lady Cantervillské, držela na její bývalé pozici. Jak sesedali z kočáru, každému se hluboce klanila. Poté řekla zvláštně a zastarale: „Zdrávi buďte na Cantervillském zámku.“ Následovali ji ušlechtilou Tudorovskou chodbou přímo do knihovny, dlouhé a nízké místnosti obložené černým dubovým dřevem, na konci které bylo velké vitrážové okno. Byl zde pro ně připravený čaj. Jakmile se svlékli a usadili, začali se kolem rozhlížet a paní Umneyová je obsluhovala.
    Najednou se paní Otisová zahleděla na kalnou rudou skvrnu na podlaze přímo u krbu a zcela spontánně řekla paní Umneyové: „Obávám se, že tamhle bylo něco rozlito.“
    „Ano, madam.“ odpověděla stará hospodyně hlubokým hlasem. „Na tom místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  25. Vít Dupák

    Jelikož je zámek Canterville sedm mil od Ascotu, což je nejbližší železniční stanice, pan Otis telegrafem požádal, aby jim naproti přijel kočár, a tak se ve výborné náladě vydali na cestu. Byl překrásný červencový večer a ve vzduchu byla cítit příjemná vůně borového dřeva. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče, který dumal nad sladkým zvukem svého vlastního hlasu, nebo hluboko v kapradí zahlédli blýskavou hruď bažanta. Malé veverky na ně vukukovaly z buků, kolem kterých projížděli a králíci uháněli houštím a mechem porostlými pahorky se svými býlími ocásky zdviženými ve vzduchu. Avšak ve chvíli, kdy dorazili ke Cantervillskému zámku, obloha se náhle zakryla mraky a nezvyklé ticho se zhostilo ovzduší. Nad hlavami jim v tichosti prolétlo hejno havranů a než dorazili k domu, spadlo několik velkých dešťových kapek.
    Na schodech je vítala stará žena uhlédně oděna do černých hedvábných šatů s bílým čepcem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová dovolila zůstat na její dosavadní pozici na žádost paní Cantervillové. Když k ní přišli, každému se lehce uklonila a neobvyklým staromédním způsobem pronesla: „Buďte vítání na Cantervillském zámku. “ Zatímco ji následovali do zámku, prošli chodbou v Tudorovském stylu, až do knihovny, dlouhé místnosti s nízkým stropem, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo vytrážové okno. Zde pro ně byl připraven čaj a poté co si odložili své svršky, usedli a začali si prohlížet místnost, zatímco na ně paní Umneyová čekala.
    Náhle paní Otisová zahlédla na podlaze temě červenou skvrnu, přímo u krbu a bez toho aniž by tušilo, co to přesně znaméná, řekla paní Umneyové, „Obavám se, že se zde něco rozlilo. “
    „Ano, madam,“ odpověděla stará hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“


    OdpovědětVymazat
  26. Janík Jiří
    Jelikož byl Cantervillský zámek vzdálen od Ascotu, nejbližší železniční stanice, sedm mil, poslal pan Otis telegram, aby je na zámek odvezl dostavník. A vyjeli na cestu v nejlepším rozpoložení. Byl to krásný červencový podvečer a vzduch byl provoněn nádechem borovic. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče švitořit nad svým vlastním hláskem nebo spatřili naleštěný hrudník bažanta šelestícího hluboko v kapradinách. Když jeli kolem, veveřičky na ně vykukovaly z buků a králíci uháněli chrastím a přes mechové pahorky s jejich bílými ocásky ve vzduchu. Jakmile ale dorazili na příjezdovou cestu Cantervillského zámku, obloha se potáhla šedivým povlakem mračen a zdálo se, že prostředí je v sevření nezvyklého bezvětří. Hejno havranů jim tiše přelétlo nad hlavami a než dorazili k domu, spustily se první krůpěje deště.
    Uvítala je stařena stojíc na schodech, jež byla úhledně oblečena v černých šatech s bílou čapkou a zástěrou. To byla paní Umneyová, hospodyně, kterou pan Otis se souhlasem ponechal ve službě na upřímnou žádost paní Cantervillské. Když usedali, každému udělala malé pukrle a malebným staromódním způsobem každému pravila, „Vítám Vás na Cantervillském zámku.“ Když ji následovali, prošli krásným tudorským sálem do knihovny, dlouhé nízké místnosti obložené sametovým dubem, na jejíž konci byly velké vitrážové okna. Zde našli pro ně připravený čaj a po sundání svršků zasedli a začali se rozhlížet, zatímco paní Umneyová na ně čekala.
    Najednou paní Otisová spatřila mdlou červenou skvrnu na zemi kousek od krbu a nevědomky co to doopravdy znamená, řekla paní Umneyové, „Obávám se, že se támhle něco rozlilo.“
    „Ano, madam,“ odpověděla stará hospodyně potichu, „zde byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  27. Adéla Holavová
    Jelikož zámek Canterville se nachází 7 mil od nejbližší železniční stanice Ascot, pan Otis nechal poslat pro kočár, a tak vyrazili na cestu v dobré náladě. Byl nádherný červnový večer a vzduch byl plný vůní borovicového lesa. Tu a tam zaslechli líbezný hlas holuba hřivnáče nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesklou hruď bažanta. Jak projížděli, z buků na ně vykukovali malé veverky a králíčci se vztyčenými bílými ocásky do vzduchu, uháněli houštím a pahorky prorostlé mechem. Jakmile přijeli k zámku Canterville, obloha se zatáhla a atmosférou se roznesl zvláštní klid. Nad jejich hlavami tiše přelétlo hejno havranů a než došli k domu, několik velikých dešťových kapek spadlo na zem.
    Na schodech stála stará žena, oblečená v černém hedvábí s bílou čapkou a zástěrou, aby je přivítala. Byla to hospodyně paní Umneyová, kterou paní Otisová na základě přání Lady Canterville, nechala na její současné pozici. Jak vystupovali z kočáru, každému se uklonila a zvláštním staromódní způsobem řekla „Vítejte na zámku Canterville.“ Jak ji následovali, prošli krásnou chodbou v Tudorském stylu do knihovny. Byla to dlouhá a nízká místnost vykládaná černým dubem s velkém vitrážovým oknem na konci. Zde byl pro ně připravený čaj a poté co si odložili, usadili se a rozhlíželi se kolem sebe, zatímco paní Umneyová na ně čekala.
    Najednou si paní Otisová všimla červené skvrny na zemi u krbu, a bez jakéhokoliv tušení řekla „Obávám se, že se támhle něco rozlilo.“
    „Ano paní,“ odpověděla stará hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  28. Jelikož je Cantervillské panství vzdálené sedm mil od nebližší železnice v Ascotu, nechal pan Otis poslat pro dostavník, aby se společně, v dobré náladě, vydali na cestu. Byl nádherný červencový podvečer a vzduch byl prosycen vůní boru. Tu a tam zaslechli sladký zpěv sukáče, nebo se kdesi, v šelestu tmavého kapradí, zalesklo barevné peří bažanta. Cestou je provázely pohledy veveřiček, jež na ně zíraly z větví buků, králíci mizeli v houští a uháněli pryč přes mechové pahorky s bílými ocásky ve vzduchu. Jakmile se octli v ulici vedoucí do Canterville, obloha se najednou zatáhla, atmosféru umocňovalo ohlušující ticho, nad hlavami jim tiše přelétlo hejno havranů a dříve než dojeli k domu, spadlo několik velkých kapek deště.
    Stará žena, v černém hedvábí, se zástěrou a bílým čepcem, na ně čekala na schodech, aby je přivítala. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová svolila zůstat ve službě, na upřímnou žádost lady Cantervillové. Každému při vystupování sklonila poklonu a zvláštním staromódním způsobem řekla: „Buďte vítáni na Cantervillském panství.“ Následujíce jí, prošli krásným Tudorským sálem do knihovny, dlouhé, nízké místnosti, obložené sametovým dubem, na jejímž konci stálo velké vitrážové okno. Zde byl pro ně nachystaný čaj, odložili si své svršky, posadili se a rozhlíželi se po místnosti, zatímco na ně paní Unemyová čekala.
    Najednou paní Otisová zahlédla zašlou rudou skvrnu na podlaze přímo u krbu, a nevědouc, co by to mohlo znamenat, řekla paní Umneyové: „ Obávám se, že tu bylo něco rozlito.“
    „Ano, madam“, odpověděla stará hospodyně mírným hlasem, „zde byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  29. Ladislav Pejchar5. března 2017 v 18:12

    Jelikož je Cantervillský zámek sedm mil od Ascotu, nejbližší vlakové stanice, zatelegrafoval pan Otis pro kočár, aby je vyzvedl. Cesta tak započala ve veselém duchu. Byl krásný červencový večer a vzduch voněl borovým dřevem. Sem a tam zaslechli holuba hřivnáče, přemítajícího nad vlastním sladkým hlasem. Nebo v hlubinnách šustícího kapradí zahlédly lesklou náprsenku bažanta. Když projižděli, malé veverky na ně hleděly z buků a zajíci s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu uháněli přes větve a mechové pahorky. Jakmile vjeli na příjezdovou cestu Cantervillského zámku, nebe se znenadání naplnilo mraky, vzduch se zdál nehybný, nad jejich hlavami tiše prolétlo hejno havranů a než došli do domu, dopadlo pár velkých kapek.


    Na schodech stála stará žena oblečena v elegantním černém hedvábí s bílým čepcem a zástěrou, připravena je uvítat. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová ponechala současnou pozici na žádost Lady Cantervillové. Jak procházeli, každému se hluboce poklonila a řekla zvláštním a zastaralým způsobem: „Buďte vítáni na Cantervillském zámku“. Následovali ji pěknou Tudorovskou chodbou do knihovny, dlouhé a nízké místnosti obložené černým dubovým dřevem, na jejímž konci bylo rozlehlé vitrážové okno . Narazili zde na pro ně připravený čaj a jakmile se svlékli a usadili začali se rozlhížet, zatímco na ně paní Umneyová čekala.
    Slečna Otisová náhle zahlédla jednotvarou rudou skvrnu na podlaze hned vedle krbu, částečně něvědoma co dopravdy viděla, řekla paní Umneyové „ Obávám sem, že se tamhle něco rozlilo“.
    „Ano, madam“ odpověděla stará domovnice tiše, „Na tom místě byla prolita krev“.

    OdpovědětVymazat
  30. Jelikož je Cantervillský zámek vzdálen sedm mil od Ascotu, nejbližší železniční stanice, nechal pan Otis poslat pro kočár a vydali se společně dobře naladeni na cestu. Byl příjemný červencový večer a vzduch voněl po borovém dřevu. Tu a tam bylo slyšet holuba hřivnáče švitořit nad svým vlastním hláskem nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesklou hruď bažanta. Malé veveřičky na ně zvědavě vykukovaly zpoza buků, které cestou míjeli, a králíci, s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu, uháněli houštím a přes pahorky obrostlé mechem. Když vjeli do aleje vedoucí k zámku Canterville, obloha se z nenadání zatáhla, nezvyklý klid umocňoval atmosféru, když jim nad hlavami přelétlo tiše obrovské hejno havranů a než dorazili k domu, pár mohutných kapek deště dopadlo na zem.
    Na schodech stála postarší dáma, vkusně oblečena do černého hedvábí s bílou kápí a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyňka, které paní Otisová dovolila setrvávat ve své pozici na přání Lady z Cantervillu. Všem se hluboce uklonila a dle zvyklosti pronesla: "Buďte přivítáni na zámku Cantervillském." Když ji následovali, prošli malebným tudorským sálem až do knihovny, podlouhlé, nízké místnosti obložené sametovým dubem, na jejíž konci se vyjímalo velké vitrážové okno. Tam pro ně byl již nachystán čaj a když shodili své svršky, posadili se a rozhlíželi se kolem, zatímco na ně paní Umneyová čekala.
    Znenadání paní Otisová zbystřila tmavou rudou skvrnu poblíž krbu a netušíc, co by to mohlo znamenat pronesla "Paní Umneyová, obávám se, že se támhle něco rozlilo."
    "Ano Madam," odvětila hospodyně tiše, " Na onom místě byla prolita krev."

    OdpovědětVymazat
  31. Petra Jiřišťová verze 2

    Jelikož se panství Cantervillů nacházelo sedm mil od Ascotu, nejbližší železniční stanice, pán Otis poslal telegraficky pro kočár, aby je vyzvedl, a v dobré náladě vyrazili na cestu. Byl nádherný červencový večer a vzduch byl prosycen vůní borového dřeva. Tu a tam zaslechli divokého holuba, jak se těší svým vlastním jemným hlasem, nebo hluboko v šelestícím kapradí zahlédli lesknoucí se náprsenku bažanta. A ze vzrostlých buků které míjeli, na ně pokukovaly veveřičky a přes kopečky porostlé mechem prchali zajíci se zdviženými ocásky. Ale jakmile dorazili ke cantervillské příjezdové cestě, nebe se zatáhlo a ve vzduchu se rozhostilo podivné ticho, nad hlavami jim mlčky prolétlo hejno havranů, a než dorazili k domu, spadlo již několik velkých dešťových kapek.

    Na schodech je vítala stará žena, úhledně oblečená v černých šatech s bílým čepečkem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou se paní Otisová na naléhavou prosbu lady Cantervillové uvolila ponechat v dosavadním postavení. Když vcházeli, paní Umneyová se každému z nich hluboce uklonila a řekla malebně a starosvětsky: „Buďte vítáni na zámku Canterville.“ Jak ji následovali, prošli nádhernou chodbou v tudorovském stylu do knihovny, dlouhé nízké místnosti, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo velké okno z barevných skel. Zde již bylo prostřeno k čaji, poté co si odložili svršky, posadili se, a zatímco je hospodyně obsluhovala, rozhlíželi se po místnosti.

    Náhle paní Otisová zpozorovala na podlaze, hned u krbu, temně rudou skvrnu, nemajíc tušení, co by to vlastně mohlo být, řekla paní Umnyové: „Obávám se, že támhle se něco rozlilo. “

    „Ano, madam, “ odpověděla hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev. “

    OdpovědětVymazat
  32. Adéla Koutná, verze 2

    Canterville Chase se nachází sedm mil daleko od Ascotu, nejbližší železniční stanice, proto pan Otis poslal telegramem pro kočár, ten je vyzvedl a s velmi dobrou náladou vyrazili na cestu. Byl krásný červencový podvečer a vzduchem se linula vůně borového dřeva. Čas od času zaslechli líbezně vrkat holuba nebo hluboko v šustícím kapradí zahlédli pestré peří bažanta. A jak tak projížděli, malé veverky je sledovaly z větviček stromů a zajíci se svými bílými ocásky před nimi prchali houštím a mechovými pahorky. Avšak v okamžik, kdy vjeli na cestu ke Canterville Chase, se obloha znenadání zatemnila a tajemnou atmosféru tvořilo zvláštní ticho, nad jejich hlavami se v tichosti prohnalo hejno havranů a ještě než se dostali k vile, začalo na zem dopadat několik velkých dešťových kapek.

    Na schodech je přivítala postarší paní s bílým čepečkem na hlavě a celá oděna do černých hedvábných šatů. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová na naléhavou žádost Lady z Canterville dovolila ponechat si svou původní pozici. Když všichni vystoupili z kočáru, hospodyně se všem poklonila a nezvyklým staromódním způsobem řekla „Buďte vítáni v Canterville Chase.“ Jak jí následovali, procházeli ušlechtilou tudorovskou chodbou do knihovny, která byla dlouhá, nízká a obložená černým dubem. Na konci tohoto pokoje bylo obrovské vitrážové okno. Když přišli do místnosti, už na ně čekal připravený čaj, zatímco je paní Umneyová obsluhovala, oni si svlékli své kabáty, posadili se a začali si místo prohlížet.

    Rázem si paní Otisová povšimla matné červené skvrny na podlaze, hned vedle krbu a aniž by si byla vědomá, co znamená, řekla paní Umneyové „Obávám se, že se támhle něco rozlito.“

    „Ano madam“ ozvala se hospodyně tiše, „na tomto místě byla prolita krev.“

    „Jak příšerné!“ vykřikla paní Otisová. „Ani v nejmenším nehodlám trpět skvrny od krve v obývacím pokoji. Musí to být okamžitě odstraněno.“


    OdpovědětVymazat
  33. 16:40 - opravená verze

    Jelikož je cantervillský zámek vzdálen od Ascotu sedm mil, nejbližší železniční stanice, nechal pan Otis poslat pro kočár a vydali se společně dobře naladěni na cestu. Byl příjemný červencový večer a vzduch voněl po borovém dřevu. Tu a tam bylo slyšet sladký zpěv holuba hřivnáče nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesklou hruď bažanta. Malé veveřičky na ně zvědavě vykukovaly zpoza buků, které cestou míjeli, a králíci s bílými ocásky, uháněli houštím a přes pahorky obrostlé mechem. Když vjeli do aleje vedoucí k zámku Canterville, obloha se z nenadání zatáhla, tajemnou atmosféru tvořilo zvláštní ticho a nad hlavami jim přelétlo tiše obrovské hejno havranů a než dorazili k domu, pár mohutných kapek deště dopadlo na zem.
    Na schodech stála postarší žena, vkusně oblečena do černého hedvábí s bílým čepcem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová dovolila setrvat na jejím původním místě na přání Lady z Cantervillu. Všem se hluboce uklonila a dle zvyklosti pronesla: "Buďte vítáni na panství cantervillském." Následujíce jí, prošli malebným tudorovským sálem až do knihovny, podlouhlé, nízké místnosti obložené sametovým dubem, na jejíž konci se vyjímalo velké vitrážové okno. Byl tam pro ně již nachystán čaj a když shodili své svršky, posadili se a rozhlíželi se kolem, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.
    Znenadání paní Otisová zahlédla tmavou rudou skvrnu poblíž krbu a netušíc, co by to mohlo znamenat, pronesla "Paní Umneyová, obávám se, že se támhle něco rozlilo."
    "Ano, madam" odvětila hospodyně tiše, " Na onom místě byla prolita krev."

    OdpovědětVymazat
  34. Bruckner (verze 2)

    Jelikož byl cantervillský zámek vzdálen sedm mil od Ascotu, což byla nejbližší železniční stanice, pan Otis si nechal telegraficky přivolat kočár. A tak jejich cesta započala v dobré náladě. Byl překrásný červencový večer a vzduch příjemně voněl borovicemi. Tu a tam zaslechli zpěv hřivnáče, nebo zahlédli mezi hustým kapradím lesklou hruď bažanta. Malé veverky po nich pokukovaly z přilehlých buků, jak kolem nich projížděli a králíci uháněli pryč skrz mlází a mech, s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu. Jakmile se ocitli na příjezdové cestě cantervillského zámku, oblohu znenadání zahalila temná mračna a podivné ticho naplnilo atmosféru. Hejno havranů se jim tiše prohnalo nad hlavou a dříve než se přiblížili k zámku, spadlo několik dešťových kapek.

    Stojíc na schodech, aby je přivítala, čekala stará žena, úhledně oděna v černém hedvábí, s bílým čepcem na hlavě a v zástěře. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová nechala na její staré pozici, na přání paní Cantervillové. Jakmile vystoupali do schodů, každému se lehce uklonila a zvláštním staromódním způsobem pronesla: „Vítám vás na cantervillském zámku.“

    Následovali ji do zámku, prošli chodbou tudorovského stylu, přímo do knihovny, což byla dlouhá, nízká místnost, táflovaná černým, dubovým dřevem a na konci místnosti bylo velké vitrážové okno. Zde pro ně byl přichystán čaj. Poté, co si odložili své svršky, usadili se a prohlíželi si místnost, zatímco na ně paní Umneyová čekala.

    Najednou si paní Otisová všimla tmavě červené skvrny u krbu, a neznajíc příčiny, oznámila paní Umneyové: „Obávám se, že zde něco bylo rozlito.“

    „Ano, madam“, odvětila stará hospodyně tlumeným hlasem, „Na tomto místě byla prolita krev.“
    „Jak strašné“ zvolala paní Otisová, „Odmítám strpět jakékoli krvavé skvrny v obývacím pokoji. Okamžitě musí být odstraněna.“

    Stará hospodyně se usmála, a stejně tichým, tajemným hlasem odvětila: „To je krev Lady Eleanor de Canterville, kterou na tomto místě zavraždil její manžel, Sir Simon de Canterville, roku 1575. Sir Simon žil ještě devět let po její smrti, a poté znenadání zmizel za záhadných okolností. Jeho těla se nikdy nenašlo, ale jeho duch na zámku stále straší. Tato krvavá skvrna byla velmi obdivována turisty, i dalšími lidmi, jelikož nemůže být odstraněna.

    „To je holý nesmysl“ zvolal Washington Otis, „Pinkertonův mistrovský odstraňovač skvrn a dokonalý čisticí prostředek se jí zbaví v cuku letu.“ a dříve než mohla zděšená hospodyně zasáhnout, klekl si na podlahu, a rychle začal drhnout podlahu malou tyčinkou, která připomínala kosmetický přípravek. Během chvilky nebylo po skvrně ani památky.

    OdpovědětVymazat
  35. Janík (verze 2)
    Jelikož byl zámek Canterville vzdálen od Ascotu, nejbližší železniční stanice, sedm mil, poslal pan Otis telegram, aby je na zámek odvezl kočár. A vyjeli na cestu v nejlepším rozpoložení. Byl krásný červencový podvečer a vzduch byl provoněn vůní borovic. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče líbezně cvrlikat nebo spatřili naleštěný hrudník bažanta šelestícího hluboko v kapradinách. Když jeli kolem, veveřičky na ně vykukovaly z buků a králíci uháněli chrastím a přes mechové pahorky se zářícími bílými ocásky. Jakmile ale dorazili na příjezdovou cestu cantervillského zámku, obloha se potáhla šedivým povlakem mračen a zdálo se, že zavládlo nezvyklé bezvětří. Hejno havranů jim tiše přelétlo nad hlavami a než dorazili k domu, spadly první krůpěje deště.
    Uvítala je na schodech stojící stařena, jež byla úhledně oblečena v černém hedvábí, bílém čepci a zástěře. To byla paní Umneyová, hospodyně, kterou svolila paní Otisová, na snažnou prosbu paní Cantervilleová, ponechat ve službě. Zatímco vystupovali, každému udělala nízké pukrle a malebným staromódním způsobem pravila, „Vítám vás na zámku Canterville.“ Následujíce ji prošli krásným tudorským sálem do knihovny, dlouhé nízké místnosti obložené tmavým dubem, na jejíž konci byly velké vitrážové okna. Zde našli přichystaný čaj a po odložení svršku zasedli a začali se rozhlížet, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.
    Najednou paní Otisová spatřila matnou červenou skvrnu na zemi kousek od krbu a neuvědomující si, co to doopravdy znamená, řekla paní Umneyové, „Obávám se, že se támhle něco rozlilo.“
    „Ano, madam,“ odpověděla stará hospodyně potichu, „zde byla prolita krev.“
    „Jak příšerné!“ vykřikla paní Otisová; „V žádném případě nechci mít v obývacím pokoji skvrny od krve. Musí se to ihned odstranit.“
    Stařena se usmála a odpověděla stejným tichým a tajemným hlasem, „Je to krev paní Eleanory de Canterville, která přímo zde na tomto místě byla zavražděna svým vlastním manželem, sirem Simonem de Canterville, v roce 1575. Sir Simon ji přežil o devět let a zmizel beze stopy za velice podivných okolností. Jeho tělo nebylo nikdy objeveno, ale jeho duch stále straší na zámku. Skvrna od krve byla vždy obdivována turisty a jinými a nelze ji odstranit.“
    „To jsou samé nesmysly,“ zaječel Washington Otis; „Pinkertonův Mistr odstraňovač skvrn a Dokonalý čistič to vyčistí během chviličky,“ a než mohla vyděšená hospodyně zasáhnout, padnul na kolena a kvapně drhnul podlahu s tyčkou, která vypadala jako černý kosmetický přípravek. Za malý okamžik nebylo po skvrně ani památky.

    OdpovědětVymazat
  36. Baraňák (verze 2)

    Jelikož cantervillský zámek je sedm mil od Ascotu, tedy nejbližší železniční stanice, pan Otis poslal telegram kočárníkovi, aby pro něj přijel a vyrazili na cestu s velkým nadšením. Byl nádherný červencový večer a ve vzduchu byla cítit vůně borovic. Tu a tam zaslechli i holuba poletující během svého vrkání nebo si všimli, mezi kapradím, krásné bažantí hrudi. Malé veverky na ně hleděly z buků, když kolem jeli a zajíci uháněli po mlází a mechových pahorcích s bílými ocásky vztyčenými ve větru. Jakmile přijeli do aleje cantervillského zámku, nebe se náhle celé naplnilo mraky, které se držely ve vzduchu ku podivu klidně, zatímco hejno havranů jim tiše přeletělo nad hlavami a než dorazili do domu, několik větších kapek deště spadlo na zem.

    Kvůli uvítání stála na schodech domu starší žena, pěkně oblečena v černém hedvábí s bílou čepičkou a zástěrou. To byla paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, podle žádosti slečny Cantervillové, ponechala v její pozici. Každému z nich se mírně uklonila, když dorazili a malebně a staromódně řekla "Vítám Vás v zámku Canterville". Když následovali hospodyni, prošli pěknou Tudorovou halou do knihovny, byla to dlouhá a nízká místnost, obložená černým dubem, na jejímž konci bylo ohromné vitrážové okno. Zde našli čaj, který byl pro ně uvařený a hned poté, co si odložily jejich obleky, se usadily a začali se kolem sebe rozhlížet, zatímco paní Umneyová je obsluhovala.

    Z ničeho nic si paní Otisová všimla matné červené skvrny na zemi vedle krbu a bez toho, že by si uvědomovala, co to naznačuje, řekla paní Umneyové, "Obávám se, že něco zde bylo vylito".

    "Ano, madam" odpověděla stará hospodyně v nižším hlase, "krev zde byla prolita na tomto místě".

    „Jak hrozné!“ zvolala paní Otisová, „Mě krvavé skvrny v obývacím pokoji nezajímají. Ihned budou odstraněny.“

    Stará žena se usmála, a odpověděla ve stejně nízkém, mysteriózním hlase,
    „To je krev slečny Eleanorové de Canterville, která byla zavražděna na tomto
    místě jejím manželem, sirem Simonem de Canterville, v roce 1575.
    Sir Simon jí přežil celých devět let, a zmizel z ničeho nic za velmi zvláštních okolností-
    Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho vinná duše stále straší tento zámek. Ta krvavá skvrna byla vždy obdivována turisty, a nemůže být odstraněna.“

    „To je vše jen nesmysl“, zvolal Washington Otis; „Pinkertonův šampionský čisticí prostředek na odstraňování skvrn to odstraní co by dup,“ a než vystrašená hospodyně mohla něčemu zabránit, pan Otis upadl na svá kolena a rychle drhnul podlahu s malým prostředkem, který vypadal jako černý kosmetický přípravek. Za malou chvíli nebylo krve vůbec vidět.

    „Věděl jsem, že to Pinkterton dokáže,“ zvolal vítězoslavně, přitom se ohlížel na svoji obdivující rodinu; ale než to stačil vůbec doříct, strašné hřmění rozzářilo temnou místnost a strašidelný rachot hromu je donutil vyskočit na nohy a paní Umneyová omdlela.

    OdpovědětVymazat
  37. Dominik Šenkýř
    (VERZE 4.20)
    Jelikož byl Cantervillský zámek vzdálen sedm mil od Ascotu, což byla nejbližší železniční stanice, nechal si pan Otis telegrafem poslat pro kočár a díky tomu jejich cesta započala v dobré náladě. Byl překrásný červencový večer a vzduch byl nasáklý příjemnou vůní borovic. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče dumajícího nad svým sladkým hlasem, nebo zahlédli zářící hruď bažanta ukrývajícího se hluboko v kapradí. Malé veverky na ně zíraly z buků, zatímco pod nimi projížděli a také králíci uháněli lesním podrostem a mechovými pahorky se svými bílými zdviženými ocásky. Jakmile ovšem dorazili ke Cantervillskému zámku, obloha se náhle zakryla oblaky a nehybné ticho uchvátilo atmosféru. Snad jen veliká letka havranů nad nimi tiše proletěla a než dorazili k domu, spadlo pár velkých dešťových kapek.

    Na schodech je přivítala stará žena.Byla úhledně oděna v černém hedvábí, s bílým čepcem na hlavě a v zástěře. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová na přání paní Cantervillové nechala v dosavadním postavení. Když vcházeli, každému se lehce uklonila a zvláštním staromódním způsobem pronesla: „Buďte vítáni na cantervillském zámku." Poté ji následovali do zámku, prošli chodbou, která byla zařízena v tudorovském stylu, přímo do knihovny, což byla dlouhá, nízká místnost, štáflovaná černým dubem, na jejíž konci místnosti bylo velké vitrážové okno. Zde pro ně byl připravený čaj a poté, co si odložili své svršky, usadili se a začli si prohlížet místnost, zatímco na je paní Umneyová obsluhovala.

    Náhle paní Otisová spatřila tmavě červenou skvrnu u krbu a aniž by tušila, co to znamená, řekla paní Umneyové „Obávám se, že se zde něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla postarší hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    "Jak ohavné!" vykřikla paní Otisová. "V pokoji nestrpím krvavé skvrny, musí být okamžitě odstraněny."
    Hospodyně se usmála a odpověděla stejným, tajemným hlasem,"Je to krev lady Eleanory de Cantervill, která byla zavražděna přesně na na tomto místě jejím manželem, sirem Simonem de Canterville roku 1575. Sir Simon ji přežil o devět let a poté se po něm, za velice podivných podmínek, slehla zem. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho nepokojná duše tu na zámku stále straší. Skvrna je turisty obdivována, zejména proto, neboť se nedá odstranit. "To je nesmysl," zvolal Washington Otis."Pinkertonův odstraňovač skrvn pro šampiony a Dokonalá očista si s tím snadno poradí" A než tomu mohla zděšená hospodyně zabránit, poklekl a začal hbitě drhnout podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. Za malý moment zmizela krvavá skvrna beze stopy.

    "Veděl jsem, že to Pinkerton zvládne" zvolal vítězoslavně a ohlédl se po své obdivující rodině. Jakmile ta slova pronesl, místnost ozářil blesk a kvůli hrozivému zaburácení hromu všichni poskočili a paní Umneyová dokonce omdlela.

    OdpovědětVymazat
  38. Jelikož panství Canterville bylo sedm mil od Ascotu, nejbližší železniční stanice, pan Otis nechal telegrafem poslat pro kočár, a na cestu se vydali v dobré náladě. Byl krásný červencový večer a vzduch byl nasládlý vůní borovicových lesů. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče, dumajícího nad svým nádherným zpěvem, nebo zahlédli hluboko v šustícím kapradí pestré peří bažanta. Jak projížděli, pokukovaly na ně z buků malé veverky, zajíci uháněli podrostem, přes bochánky mechu, s bělostnými ocásky zvednutými k obloze. Ale jakmile vjeli na pozemek panství Canterville, obloha se znenadání zatáhla a zdálo se, jako by se vzduch zastavil, nad jejich hlavami tiše přelétlo hejno havranů, a dřív než dojeli k domu, k zemi spadlo několik velkých kapek deště.

    Před domem na ně čekala starší žena, úhledně oblečená v černém hedvábí, s bílým čepcem a zástěrou. To byla paní Umney, hospodyně, které se paní Otisová, na výslovnou žádost lady Canterville, uvolila ponechat její bývalou pozici. Každému z nich věnovala malou poklonu, jak vystupovali z vozu, a podivným staromódním způsobem pronesla, „Buďte vítáni na zámku Canterville.“ moc staromodne to nezni...Následujíce paní Umneyovou prošli nádhernou tudorovskou chodbou do knihovny, dlouhého, nízkého pokoje, obloženého černým dubem, na jehož konci bylo velké vitrážové okno. Tam našli připravený čaj, a poté co si svlékli svršky, posadili se, a zatímco je paní Umney obsluhovala, začali se pořádně rozhlížet.

    V tom si paní Otisová všimla zašlé rudé skvrny na zemi, hned vedle krbu a nevědoma si toho co to doopravdy značilo, řekla paní Umney, „Obávám se, že se zde něco vylilo.“
    „Ano, madam,“ odpověděla hospodyně monotónním hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“
    „Jak hrozné!“ vykřikla paní Otisová. „V žádném případě nejsem zvědavá na krvavé skvrny v obývacím pokoji. Musí být okamžitě odstraněny.“

    Hospodyně se usmála a odpověděla tím samým záhadným monotónním hlasem, „Je to krev lady Eleanor de Canterville, která byla zavražděna přímo na tomto místě jejím manželem, sirem Simonem de Canterville, v roce 1575. Sir Simon ji přežil o devět let, ale pak znenadání zmizel za velmi podivuhodných okolností. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho provinilá duše dodnes žije mezi zdmi panství. Turisté tuto skvrnu zbožňují, nemůže být odstraněna.“

    „Všechno je to nesmysl,“ zvolal Washington Otis: „Pinkertonův úžasný odstraňovač skvrn a saponát to odstraní hned.“ A než mohla vyděšená hospodyně zasáhnout, padl na kolena, a začal podlahu zuřivě drhnout malou tyčinkou něčeho, co připomínalo leštidlo na boty, a během pár chvil nebylo po skvrně ani vidu.

    „Věděl jsem, že Pinkerton bude fungovat,“ zvolal vítězně a otočil se, aby viděl obdiv své rodiny. Ne dříve ale dokončil větu, než příšerný záblesk světla rozzářil ponurou místnost a děsivý hukot bouře všechny zvedl na nohy, a paní Umneyová omdlela.

    „Jak hrozivé je tu podnebí!“ řekl americký ministr klidně, když si zapaloval dlouhý doutník. „Hádám, že je to tu tak přelidněné, že nemají dostatek slušného počasí pro všechny. Vždy jsem byl toho názoru, že emigrace je pro Anglii jedinou možností.“

    „Můj milý Hirame,“ lomila rukama paní Otisová, „co můžeme dělat s ženou, která omdlela?“
    „Budeme jí to účtovat,“ odpověděl ministr, „po tomhle už neomdlí.“ A během chvíle se paní Umneyová doopravdy probrala. Nicméně nebylo pochyb o tom, že byla velmi nešťastná a přísně varovala pana Otise, aby byl na pozoru před potížemi, které jsou s domem spojeny.

    „Viděla jsem věci na vlastní oči, pane,“ řekla, „věci, které by postavily vlasy na hlavě každého křesťana a mnoho nocí jsem nezamhouřila oka kvůli těm zrůdnostem, které se v tomto domě dějí.“ Pan otis se ženou nicméně ujistili tu upřímnou duši, že ze strašidel nemají obavy a po tom, co nad svými novými zaměstnavateli vyvolala paní Umneyová požehnání prozřetelnosti a připravili podklady pro zvýšení platu, se odpotácela do svého pokoje.

    OdpovědětVymazat
  39. Markéta Holá
    Protože se zámek Canterville nachází sedm mil od Ascotu, kde je nejbližší nádraží, pan Otis si nechal zavolat kočár, aby je vyzvedl. Cesta začala zvesela. Byl krásný červencový večer a vzduch voněl borovými lesy. Občas zaslechli holuba hřivnáče, který štěbetal sladkým hlasem, nebo zahlédli lesklou náprsenku bažanta hluboko mezi šustícím kapradím. Veverky na ně vykukovaly zpoza buků, kolem kterých projížděli. Mlázím a přes mechové koberce uháněli králíci s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu. Jakmile ale vjeli na příjezdovou cestu zámku Canterville, nebe se náhle zatáhlo, vzduch se naplnil podivným klidem, velké hejno havranů jim tiše přelétlo nad hlavami a ještě než se dostali k domu, začaly padat velké kapky deště.

    Na schodech na ně čekala stará žena úhledně oděna do černých hedvábných šatů, s bílým čepečkem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová nechala zastávat její původní místo na naléhavou žádost Lady Cantervillové. Když vystoupili z kočáru, hospodyně se každému poklonila a zvláštním maloměstským způsobem řekla: „Buďte vítáni na cantervillském zámku.“ Následovali ji dovnitř, prošli chodbou z doby Tudorovců do knihovny, což byl dlouhý, nízký pokoj obložený černým dubem a na jeho konci se nacházelo velké vitrážové okno. Zde byl připraven naservírovaný čaj. Zatímco je paní Umneyová obsluhovala, sundali si svršky, sedli si a začali se rozhlížet kolem.

    Náhle paní Otisovou upoutala temně rudá skvrna na zemi kousek od krbu a netušíc, co by to mohlo být, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že se tam něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla stará hospodyně tichým hlasem. „Na tom místě byla prolita krev.“


    „Jak odpudivé!“ vykřikla paní Otisová. „Nechci mít žádné krvavé skvrny v pokoji. Musí být okamžitě odstraněny.“

    Stará žena se pousmála a odpověděla tím samým tichým, tajemným hlasem: „To je krev lady Eleanore de Canterville, kterou na tomto místě zavraždil vlastní manžel, sir Simon de Canterville v roce 1575. Sir Simon manželku přežil o devět let a pak náhle zmizel za velmi podivných okolností. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale provinilá duše stále bloudí tímto zámkem. Mnoho turistů obdivuje tuto krvavou skvrnu. Nelze ji odstranit.“

    „Nesmysl!“ zvolal Washington Otis. „Pinkertonův Šampión v odstraňování skvrn a v čištění to vyčistí co nevidět!“ A dřív, než mohla vyděšená hospodyně cokoliv namítnout, padl na kolena a začal zuřivě drhnout podlahu malou tyčinkou, která vypadala jako leštidlo na boty. Za pár okamžiků nebylo po krvavé skvrně ani památky.

    „Věděl jsem, že Pinkerton to vyřeší!“ vykřikl vítězně a rozhlížel se po své rodině, která na něj pyšně hleděla. Ale jak ta slova dořekl, prozářil temný pokoj záblesk, hrůzostrašně zarachotil hrom, který je všechny donutil zvednout se ze židle, a paní Umneyová omdlela.

    „Jaké příšerné počasí,“ řekl americký ministr klidně a zapálil si dlouhý doutník. „Řekl bych, že stará země je tak přelidněná, že nemají ucházející počasí pro každého. Vždy jsem byl toho názoru, že pro Anglii zbyla už pouze emigrace.“

    „Můj drahý Hirame,“ ozvala se paní Otisová, „co budeme dělat s ženou, která omdlévá?“

    „Strhni jí to z platu, stejně jako když něco rozbije,“ odpověděl ministr. „Potom nebude omdlévat.“ Za pár okamžiků paní Umneyová skutečně přišla k sobě. Nicméně nebylo pochyb, že byla nesmírně znepokojená a odměřeně upozornila pana Otise na to, aby si byl vědom toho, že brzy nastanou problémy.

    OdpovědětVymazat
  40. Petra Jiřišťová

    Jelikož se panství Cantervillů nacházelo sedm mil od Ascotu, nejbližší železniční stanice, pán Otis poslal telegraficky pro kočár, aby je vyzvedl, a v dobré náladě vyrazili na cestu. Byl nádherný červencový večer a vzduch byl prosycen vůní borového dřeva. Tu a tam zaslechli divokého holuba, jak se těší svým vlastním jemným hlasem, nebo hluboko v šelestícím kapradí zahlédli lesknoucí se náprsenku bažanta. A ze vzrostlých buků které míjeli, na ně pokukovaly veveřičky a přes kopečky porostlé mechem prchali zajíci se zdviženými ocásky. Ale jakmile dorazili ke cantervillské příjezdové cestě, nebe se zatáhlo a ve vzduchu se rozhostilo podivné ticho, nad hlavami jim mlčky prolétlo hejno havranů, a než dorazili k domu, spadlo již několik velkých dešťových kapek.

    Na schodech je vítala stará žena, úhledně oblečená v černých šatech s bílým čepečkem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou se paní Otisová na naléhavou prosbu lady Cantervillové uvolila ponechat v dosavadním postavení. Když vcházeli, paní Umneyová se každému z nich hluboce uklonila a řekla malebně a starosvětsky: „Buďte vítáni na zámku Canterville.“ Jak ji následovali, prošli nádhernou chodbou v tudorovském stylu do knihovny, dlouhé nízké místnosti, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo velké okno z barevných skel. Zde již bylo prostřeno k čaji, poté co si odložili svršky, posadili se, a zatímco je hospodyně obsluhovala, rozhlíželi se po místnosti.

    Náhle paní Otisová zpozorovala na podlaze, hned u krbu, temně rudou skvrnu, nemajíc tušení, co by to vlastně mohlo být, řekla paní Umnyové: „Obávám se, že támhle se něco rozlilo. “

    „Ano, madam, “ odpověděla hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev. “
    „Jak hrozné! “ zvolala paní Otisová. „Nemám zájem o krvavé skvrny v obývacím pokoji. Ať je to co nejdříve pryč. “

    Hospodyně se usmála a odpověděla zase tichým, tajemným hlasem, „Je to krev lady Eleanory de Canterville, která na tomto místě byla zvražděna svým manželem sirem Simonem de Canterville, v roce 1575. Sir Simon ji přežil o devět let, než za velice podivuhodných okolností zmizel. Jeho tělo nikdy nenašli, ale jeho ztrápený duch stále obývá tento zámek. Sama skvrna je všemi obdivována turisty a jinými, a nemůže být odstraněna. “
    „To je nesmysl, “ zvolal Washington Otis, „Pinkertonský šampion v odstraňování skvrn a Paragonský čisticí prostředek to rychle vyčistí. “ A předtím než mohla zděšená hospodyně cokoliv říci, padl na kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. A v několika chvílích nebylo po skvrně ani stopy.
    „Věděl jsem, že to půjde, “ pronesl triumfálně Washington, jak pozoroval ohromené členy rodiny. Ale sotva dořekl svá slova, oslňující záblesk světla prosvítil ponurou místnost a strach nahánějící rachot bouřky způsobil to, že všichni vyskočili na nohy a paní Umneyová omdlela.
    „Příšerné počasí! “ řekl klidně americký vyslanec, zapalující si dlouhý tlustý doutník. „Mám za to, že tato stará země je už tak přelidněná, že ani slušného počasí se tu na každého nedostane. Jsem odjakživa toho názoru, že Anglii zbývá jen emigrace. “
    „Milý Hirame, “ zvolala paní Otisová, „co si počneme s ženskou, která omdlévá? “
    „Strhni jí to z platu jako za rozbité věci, “ odvětil vyslanec „a ona omdlévat přestane. “ A vskutku, za pár okamžiků se paní Umneyová probrala. Byla však velice rozrušená a vážně varovala pana Otise, aby si dával pozor, že by dům mohlo postihnout nějaké neštěstí.
    „Viděla jsem ty věci na vlastní oči, pane, “ řekla, „že by při nich každému křesťanovi vstávaly vlasy, a často si v noci ani nezdřímnu, jaké se tu dějí hrůzy. “ Ale pan Otis a jeho choť vřele ujistili tu poctivou duši, že se strašidel nebojí, a stará hospodyně se odpotácela do svého pokoje, když ještě předtím poprosila Prozřetelnost o požehnání pro svého nového pána a paní, a zajistila si tak zvýšení platu.

    OdpovědětVymazat
  41. Brzobohatý (verze 2)

    Panství Cantervillů je sedm mil od Ascotu, nejbližšího nádraží, proto pan Otis poslal telegramem pro kočár, aby je vyzvedl, a v dobré náladě vyrazili na cestu. Byl nádherný červencový podvečer a vzduch byl prosycen vůní borového dřeva. Tu a tam zaslechli holuba přemítajícího nad svým jemným hlasem, nebo spatřili hluboko v šelestící kapradině blýskavá pera bažanta. Malé veverky je pozorovaly z bukových větví, jak projíždějí okolo, a králíci uháněli pryč přes mlází a mechové polštářky, s bílými ocásky vysoko ve vzduchu. Jakmile však vjeli na cestu ke cantervillskému panství, oblohu najednou zakryly mraky a podivná nehybnost zaplnila ovzduší, nad hlavami jim mlčenlivě přelétlo hejno havranů a než dojeli k domu, spadlo několik velkých kapek vody.

    Na schodech na ně čekala stařena pečlivě oděná do černého hedvábí, bílého čepce a zástěry. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová nechala její bývalé místo, protože si to přála paní Cantervillová. Všem co vystoupili z kočáru, se lehce uklonila a zvláštním, staromódním způsobem pronesla, „Dovoluji si vás přivítat na panství Canterville.“
    Následovali ji skrz tudorovský sál do knihovny, dlouhé nízké místnosti táflované černým dubem, na jejímž konci bylo veliké vitrážové okno. Zde nalezli připravený čaj, poté se odstrojili, usadili se a začali se rozhlížet kolem sebe než je paní Umneyová obsloužila.

    Náhle pohled paní Otisové zaznamenal matnou, rudou skvrnu na podlaze hned vedle krbu a nevěda, co to doopravdy je, řekla paní Umneyové, „Obávám se, že se zde něco rozlilo.“

    „Ano madam,“ tiše odvětila stará hospodyně, „na tomto místě byla prolita krev.“


    „Příšerné!“ vykřikla paní Otisová; „Nezajímají mě skvrny od krve v obývacím pokoji. Musejí být odstraněny, okamžitě.“


    Stařena se usmála a odpověděla stejně tichým, záhadným hlasem, „Krev na tomto místě patří Lady Eleanore de Canterville, která zde byla v roce 1575 zavražděna vlastním manželem, Sirem Simonem de Canterville. Sir Simon ji přežil o devět let než, za velice záhadných okolností, zmizel. Jeho tělo se pak nikdy nenalezlo, ale jeho duch, zatížený touto vinnou, dodnes na panství straší. Tato skvrna od krve, která byla velice obdivována turisty a jinými lidmi, nemůže být smyta.“


    „To je absolutní nesmysl,“ vykřikl Washington Otis; „Pinkertonův Šampion v odstraňování skvrn a vynikající saponát to vyčistí během chvilky,“ a než mohla zděšená hospodyně jakkoli zasáhnout, padl na kolena a zuřivě drhl podlahu malou tyčkou něčeho, co vypadalo jako černá kosmetický přípravek. Během chvilky krvavá skvrna zmizela a nezůstala po ní žádná stopa.


    „Věděl jsem, že Pinkerton to zvládne,“ vítězoslavně zvolal a podíval se na rodinu, která ho obdivovala; avšak záhy po tom, co řekl tato slova, strašlivý záblesk ozářil temnou místnost a děsuplný rachot hromu je přiměl vyskočit a paní Umneyová omdlela.


    „Jaké příšerné podnebí!“ řekl klidně americký ministr, když si zapaloval doutník. „Hádám, že stará země je tak přelidněná, že nemají ani dost slušného počasí pro všechny. Vždy jsem si říkal, že emigrace je pro Anglii jediné řešení.


    „Můj drahý Hirame,“ vykřikla paní Otisová, „co budeme dělat se ženou, která omdlévá?“


    „Naúčtujte jí to jako poškození majetku,“ odpověděl ministr; „po tom už určitě neomdlí;“ a za chvíli přišla paní Umneyová k sobě. Nicméně nebylo pochyb, že jí to velmi rozrušilo a přísně varovala pana Otise, aby se měl na pozoru před nepříjemnostmi přicházejícími do domu.


    „Na vlastní oči jsem viděla takové věci pane,“ řekla, „že by jakémukoli křesťanovi vstali vlasy hrůzou na hlavě a po mnoho a mnoho nocí jsem nemohla ve spánku zavřít oči kvůli hrůzám, co se zde staly.“ Nicméně pan Otis a jeho žena vřele ujistili tuto poctivou duši, že se nebojí žádných duchů, a po pronesení požehnání prozřetelnosti pro nového pána a paní a vytvoření dohody o zvýšení platu, se stará hospodyně odkymácela do svého pokoje.

    OdpovědětVymazat
  42. Marek Johanis - II.

    Jelikož je zámek Canterville vzdálený sedm mil od Ascotu, což je nejbližší železniční stanice, nechal pan Otis telegrafem poslat pro kočár, a tak započali svoji cestu v dobré náladě. Byl líbezný červencový večer a vzduch byl prosycen vůní borového lesa. Tu a tam slyšeli zpěv holuba hřivnáče, přemítajícího nad svým sladkým hlasem, nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesklou hruď bažanta. Z buků, kolem kterých projížděli, na ně zíraly malé veverky, a králíci uháněli houštím a přes pahorky porostlé mechem se vztyčenými ocásky. Jakmile však vjeli do aleje zámku Canterville, obloha se z ničeho nic zatáhla, ve vzduchu zavládla podivná nehybnost, nad hlavami jim tiše přelétlo hejno havranů, a než dorazili k zámku, spadlo na zem několik velkých dešťových kapek.

    S přivítáním na ně na schodech čekala stará žena, úhledně oděna do černých hedvábných šatů, s bílým čepečkem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, na základě naléhavé žádosti u lady Cantervillové, ponechala v současném postavení. Jak vystupovali z kočáru, paní Umneyová se každému z nich hluboce uklonila a nezvyklou, staromódní mluvou pronesla: „Buďte vítáni na zámku Canterville.“ Následovali ji a prošli sálem v tudorovském slohu do knihovny, dlouhé místnosti s nízkým stropem, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo veliké vitrážové okno. Zde byl pro ně přichystaný čaj a poté, co si svlékli pláště a sedli si, si začali prohlížet místnost, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.

    Náhle pozornost paní Otisové upoutala temně rudá skvrna na podlaze přímo před krbem, a netušíc, co by to vlastně mohlo být, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že se tamhle něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odvětila stará hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    „Jak hrůzné!“ zvolala paní Otisová: „Nestojím o krvavé skvrny v obývacím pokoji. Musí okamžitě zmizet.“

    Stará žena se usmála a odpověděla tím samým tichým, tajuplným hlasem: „Je to krev Lady Eleanory de Canterville, kterou právě na tomto místě roku 1575 zavraždil její vlastní manžel Sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a poté za velmi tajuplných okolnosti náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho provinilá duše straší na zámku dodnes. Tu krvavou skvrnu obdivují turisté a vůbec všichni, a odstranit ji nelze.“

    „To je ale vše nesmysl,“ zvolal Washington Otis „Pinkertonův šampion v odstraňování skvrn a vynikající čistič to v okamžiku vyčistí.“ a než mohla vystrašená hospodyně zasáhnout, padl na kolena a s vervou začal hbitě drhnout podlahu s jakousi tyčinkou, která připomínala líčidlo. Za pár okamžiků nebylo po skvrně ani památky.

    „Věděl jsem, že to Pinkerton dokáže!“ zvolal vítězně, dívaje se na svoji rodinu, která na něj s obdivem hleděla. Ale sotva to dořekl, strašlivý blesk ozářil již temnou místnost, děsivý hřmot všechny donutil zvednout se ze židle, a paní Umneyová omdlela.

    OdpovědětVymazat
  43. Jaroslav Outrata - 2. verze

    Jelikož se panství Canterville Chase nachází sedm mil od Ascotu, nejbližší vlakové stanice, nechal pan Otis poslat pro kočár, a tak započali svoji cestu v dobré náladě. Byl krásný červencový večer a vzduchem se nesla vůně borového lesa. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče dumajícího nad svým sladkým hlasem nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesklou hruď bažanta. Malé veverky po nich z buků pokoukaly, když projížděli kolem, a králíci před nimi uháněli mechem a houštím a jen jejich bílé ocásky bylo vidět. Jen co vjeli na příjezdovou cestu panství, obloha se zatáhla a ve vzduchu byl cítit podivný klid, jen nad hlavami jim prolétlo hejno havranů a než stihli dorazit k zámku, spadlo několik velkých dešťových kapek.

    Na schodech již stála stará žena, úhledně oblečená do hedvábných černých šatů s bílým čepcem a zástěrou, aby je přivítala. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, na urgentní žádost lady Cantervillové, ponechala v současném postavení. Jak vystupovali z kočáru, každému se uctivě uklonila a nezvyklým, staromódním způsobem promluvila: „Buďte vítáni na panství Canterville Chase.“ Následovali ji dovnitř, kde prošli přes tudorovský sál do knihovny, dlouhé místnosti, na jejímž konci bylo velké vykládané okno. Zde pro ně byl přichystaný čaj a poté, co sundali své svršky, posadili se a začali si prohlížet místnost, zatímco jim paní Umneyová obsluhovala.

    Náhle si paní Otisová všimla tmavě červené skvrny na podlaze blízko ohniště a aniž by měla tušení, co to je, řekla paní Umneyové „Obávám se, že je tam něco rozlitého.“

    „Ano, paní,“ odvětila hospodyně tichým hlasem, „tam byla prolita krev.“

    „Jak odpudivé!“ zvolala Paní Otisová; „Já bych nesnesla skvrny od krve v místnosti. Měla by být hned odstraněna. “

    Stará paní se usmála a odpověděla stejně tichým, tajemným hlasem, „ To je krev Lady Eleanory z Cantervillu, kterou přesně na tomto místě v roce 1575 zabil vlastní manžel, Sir Simon z Cantervillu. Sir Simon ji přežil o devět let a nakonec zmizel za nevyjasněných okolností. Jeho tělo se do dnešního dne nenašlo, ale jeho provinilý duch straší zde v panství.

    OdpovědětVymazat
  44. Anna Tůmová, verze 1.2 (hotfix)

    Přízrak z Canterville

    Jelikož je sídlo rodu Canterville od nejbližší železniční stanice v Ascotu vzdáleno sedm mil, nechal pan Otis předem poslat telegraf, aby je zde kočár vyzvedl a vyrazili tak na cestu tak v dobré náladě. Byl nádherný červencový večer a vzduch byl plný vůně borových lesů. Chvílemi zaslechli holuba dumajícího nad svým sladkým hlasem nebo zahlédli zářící hruď bažanta ukrytého hluboko v trsech kapradí. Malé veverky na ně zíraly z buků, zatímco pod nimi projížděli, a králíci uháněli lesním podrostem a mechovými pahorky se svými bílými ocásky zdviženými ve vzduchu. Jak ovšem dorazili do cantervilleského sídla, oblohu zakryla oblaka a prostředí kolem nich tvořilo podivné, až nehybné ticho. Tiše nad nimi proletělo jen velké hejno havranů a než dorazili k domu, spadlo pár velkých dešťových kapek.

    Přivítat je měla postarší žena, která právě stála na schodech, úhledně oblečena v černém hedvábí, s bílou čepicí a zástěrou. To byla paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová na její pozici udržela na žádost Lady z Canterville. Jakmile vystoupili, oběma se lehce uklonila a pronesla zvláštním, staromódním stylem: „Srdečně vítejte v Canterville Chase.“ Jak ji následovali, prošli přes malebnou halu Tudorovského stylu až do knihovny, dlouhé a nízké místnosti obložené černým dubem, na jejímž konci bylo velké vitrážové okno. Tam už byl pro ně připravený čaj a potom, co si odložili, usedli ke stolku a zatímco je paní Umneyová obsluhovala, rozhlíželi se po místnosti.

    Paní Otisová náhle spatřila na zemi, hned vedle krbu, tmavě červenou skvrnu, a aniž by tušila, co to znamená, upozornila paní Umneyovou: „Promiňte, ale zdá se mi, že se tu něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla postarší hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    „To je strašné!“ vykřikla paní Otisová. „Odstraňte to, ta krvavá skvrna mě nezajímá.“

    Starší žena se pousmála a odpověděla ve stejně tichém a tajuplném hlase: „Je to krev Lady Eleanore z Canterville, jenž byla zavražděna na tom stejném místě, jako její manžel, Sir Simon z Canterville, v roce 1575. Sir Simon ji přežil o celkem devět let a zmizel náhle, za dosti zvláštních okolnostech. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho duch naše sídlo neustále straší. Tu krvavou skvrnu velmi obdivují turisté a různí další návštěvníci a nelze ji odstranit.“

    „To je jeden velký nesmysl,“ zvolal Washington Otis, „náš profesionální odstraňovač špíny a skvrn Šampión Pinkerton se o ni zaručeně postará.“

    OdpovědětVymazat
  45. Vít Dupák

    Jelikož je zámek Canterville sedm mil od Ascotu, což je nejbližší železniční stanice, pan Otis telegraficky požádal, aby jim naproti přijel kočár, a tak se ve výborné náladě vydali na cestu. Byl překrásný červencový večer a ve vzduchu byla cítit příjemná vůně borového dřeva. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče, který dumal nad sladkým zvukem vlastního hlasu, nebo hluboko v kapradí zahlédli blýskavou hruď bažanta. Malé veverky na ně povykukovaly z buků, kolem kterých projížděli, a králíci uháněli houštím a mechem porostlými pahorky se svými býlými ocásky. Avšak ve chvíli, kdy dorazili ke cantervillskému zámku, obloha byla náhle zakryta mraky a nezvyklé ticho ovládlo atmosféru. Nad hlavami jim v tichosti prolétlo hejno havranů a než dorazili k domu, spadlo několik velkých dešťových kapek.

    Na schodech je vítala stará žena úhledně oděná do černých hedvábných šatů s bílým čepcem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová dovolila zůstat na její dosavadní pozici na naléhavou žádost paní Cantervillové. Když k ní přišli, každému se lehce uklonila a neobvyklým staromódním způsobem pronesla: „Buďte vítání na cantervillském zámku. “ Následovali ji do zámku, kde prošli chodbou v Tudorovském stylu, až do knihovny, dlouhé místnosti s nízkým stropem, vykládané černým dubem, na jejímž konci bylo vitrážové okno. Zde pro ně byl připraven čaj, a poté co si odložili své svršky, usedli a začali si prohlížet místnost, zatímco je paní Umneyová očekávala.

    Náhle paní Otisová zahlédla na podlaze matnou, temně červenou skvrnu, přímo u krbu a bez toho aniž by tušila, co to přesně znamená, řekla paní Umneyové, „Obavám se, že se zde něco rozlilo. “

    „Ano, madam,“ odpověděla stará hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    „Jak otřesné!” vykřikla paní Otisová; „Rozhodně si nepotrpím na zaschlé stopy od krve ve společenské místnosti. Musí být okamžitě odstraněna. “
    Stará paní se pousmála a odpověděla stejným hlubokým a tajemným hlasem, „To je krev lady Eleanory z Cantervillu, která byla v roce 1575 zavražděna přímo na tomto místě svým manželem, sirem Simonem z Cantervillu.
    Sir Simon ji přežil o devět let a za velmi záhadných okolností náhle zmizel. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale jeho provinilý duch stále straší na tomto panství. Tato krvavá skvrna je obdivována turisty, a navíc nemůže být odstraněna. “

    OdpovědětVymazat
  46. Turusová

    Jelikož je to z Ascotu, nejbližší železniční stanice, do Canterville Chase sedm mil, pan Otis si telegrafem přivolal kočár. Jízdu započali s tou nejlepší náladou. Byl příjemný červencový večer a vzduch naplňovala vůně borovic. Čas od času slyšeli holuba hřivnáče dumat nad vlastním líbezným zpěvem nebo viděli hluboko v šustivých kapradinách lesklé peří bažanta. Malé veverky na ně vykukovaly z buků, když jeli kolem, a králíci s bílými ocásky uháněli pryč houštím a přes pahorky obrostlé mechem. Jakmile však přijeli na příjezdovou cestu ke Canterville Chase, obloha se náhle zatáhla, nezvyklé ticho naplnilo ovzduší. Nad hlavami jim neslyšně prolétlo početné hejno havranů a na zem spadlo pár velkých dešťových kapek.

    Na schodech stála stará žena, úhledně oblečená v černém hedvábí a s bílým čepcem a zástěrou, aby je přivítala. Tato žena byla paní Umneyová, které paní Otisová dovolila zůstat na původním místě na žádost Lady Cantervillové. Jak postupně vystupovali z kočáru, každému z nich se slabě poklonila, a řekla osobitým, staromódním způsobem: „Buďte vítáni v Canterville Chase.“ Následovali ji dovnitř, prošli tudorovskou síní do knihovny, dlouhého a nízkého pokoje obloženého černým dubem, na jejímž konci bylo obrovské vitrážové okno. Poté, co si odložili svrchníky, usadili se k čaji, který byl zde pro ně připraven, a začali se rozhlížet, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.

    Najednou si paní Otisová všimla matné červené skvrny na zemi u krbu a, aniž by si uvědomila, co vlastně znamená, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že tamhle se něco vylilo.
    „Ano, madam,“ odpověděla stará hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    „Jak ohavné!“ zvolala paní Otisová, „Nebudu se vůbec zabývat krvavými skvrnami v obývacím pokoji. Musí se ihned odstranit!“

    Stará žena se pousmála a odpověděla stejně tichým a tajemným hlasem jako prve, “To je krev Lady Eleanory z Cantervillu, která byla na tomto místě roku 1575 zavražděna svým vlastním manželem, Sirem Simonem z Cantervillu. Sir Simon ji přežil o šest let, a za velice záhadných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho duch obtěžkaný vinou na zámku stále straší. Tuto krvavou skvrnu obdivovalo mnoho návštěvníků a dalších příchozích, a nemůže být odstraněna.”

    „To je ale nesmysl,“ vykřikl Washington Otis; „Pinkertonův Přeborník v Odstraňování Skvrn a Ideál Čisticích Prostředků s ní v mžiku zatočí,“ a než mohla vystrašená hospodyně zakročit, už byl na kolenou a překotně drhnul podlahu čímsi, co připomínalo malý černý kosmetický přípravek. Za několik okamžiků nebyla po krvavé skvrně ani památka.

    „Věděl jsem, že to Pinkerton dokáže,“ zvolal vítězoslavně, když se porozhlédl po rodině, která se na něj obdivně dívala; jakmile však dořekl tato slova, strašlivý záblesk na obloze rozjasnil pochmurné světlo pokoje, hrozivý zahřmění donutilo všechny vyskočit ze židlí, a paní Umneyová upadla do mdlob

    OdpovědětVymazat
  47. Matulová (2. verze)

    Jelikož je zámek Canterville od Ascotu vzdálený sedm mil, pan Otis požádal telegraficky nejbližší nádraží o kočár, a tak všichni vyrazili na cestu v dobré náladě. Byl pěkný červencový večer a jemný vánek voněl po borovém dřevu. Občas zaslechli holuba hřivnáče hloubajícího nad svým hlasem, v šustícím kapradí zahlédli lesklou hruď bažanta. Zpoza buků na ně po své cestě koukali malinké veverky a králící uháněli houštím přes mechové pahorky, s bílými ocásky ve vzduchu. Ale jakmile se ocitli poblíž zámku, na obloze se z ničeho nic objevily mraky, atmosféru ovládlo podivné ticho, nad hlavami jim tiše přeletělo velké hejno havranů a než se dostali dovnitř, ukáplo jim na hlavu pár velkých kapek deště.
    Na schodech na ně čekala stará žena, elegantně oblečená v černém hedvábí, bílém čepečku a zástěře. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které pan Otis na žádost lady Canterville zanechal původní funkci. Při příchodu se každému z nich poklonila a podivným, staromódním způsobem pověděla: „Vítám vás na zámku Canterville.“
    Následovali ji a prošli kolem nádherné tudorovské haly do knihovny, dlouhé, nízké místnosti, obložené černým dubem, na jejímž konci bylo obrovské umazané skleněné okno. Tam našli připravený čaj a když si sundali svršky, sedli si a začali se rozhlížet, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.
    Paní Otisová najednou zahlédla červený flek na podlaze u krbu, a poněkud nevědouc, co by to mohlo být, pověděla paní Umneyové: „Obávám se, že se tady něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla hospodyně nízkým tónem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  48. Holavová
    Jelikož zámek Canterville se nachází 7 mil od nejbližší železniční stanice Ascot, pan Otis nechal poslat pro kočár, a tak vyrazili na cestu v dobré náladě. Byl nádherný červencový večer a vzduch byl plný vůní borového lesa. Tu a tam zaslechli líbezný hlas holuba hřivnáče nebo hluboko v šustících kapradinách zahlédli lesklou hruď bažanta. Jak projížděli, z buků na ně vykukovaly malé veverky a králíčci uháněli houštím a pahorky obrostlé mechem. Jakmile přijeli k zámku Canterville, obloha se zatáhla a nezvyklé ticho ovládlo atmosféru. Nad jejich hlavami tiše přelétlo hejno havranů a než došli k domu, několik velikých dešťových kapek spadlo na zem.
    Na schodech stála stará žena, oblečená v černém hedvábí s bílým čepcem a zástěrou, aby je přivítala. Byla to hospodyně paní Umneyová, kterou paní Otisová na základě přání paní Cantervillové, nechala na její současné pracovní pozici. Jak vystupovali z kočáru, každému se uklonila a zvláštním staromódní způsobem řekla „Vítejte na zámku Canterville.“ Následovali ji, a prošli krásnou chodbou v tudorském stylu do knihovny. Byla to dlouhá a nízká místnost vykládaná černým dubem s velkým vitrážovým oknem na konci. Zde byl pro ně připravený čaj a poté co si odložili, usadili se a rozhlíželi se kolem sebe, zatímco je paní Umneyová očekávala.
    Náhle paní Otisová zahlédla na podlaze matnou, temně červenou skvrnu, přímo u krbu a bez toho aniž by tušila, co to přesně znamená, řekla paní Umneyové, „Obavám se, že se zde něco rozlilo. “
    „Ano paní,“ odpověděla stará hospodyně tichým hlasem, „na tomto místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  49. Ladislav Pejchar - 2.Verze12. března 2017 v 17:30

    Jelikož je zámek Canterville vzdálen sedm mil od Ascotu, nejbližší vlakové stanice, zatelegrafoval pan Otis pro kočár, aby je vyzvedl. Cesta tak započala ve veselém duchu. Byl krásný červencový večer a vzduch voněl borovým dřevem. Tu a tam zaslechli holuba hřivnáče, přemítajícího nad vlastním sladkým hlasem, v hlubinnách šustícího kapradí zahlédli lesklou náprsenku bažanta . Malé veverky na ně hleděly z buků, zatímco pod nimi projížděli, a králíci s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu uháněli přes větve a mechové pahorky. Jakmile vjeli na příjezdovou cestu cantervillského zámku, nebe se znenadání naplnilo mraky, vzduch se zdál nehybný, nad jejich hlavami tiše prolétlo hejno havranů a než došli do domu, spadlo pár velkých kapek.


    Na schodech stála stará žena oblečena v elegantním černém hedvábí s bílým čepcem a zástěrou, připravena je uvítat. Byla to paní Umneyová, hospodyně, které paní Otisová ponechala současnou pozici na žádost Lady Cantervillové. Jak procházeli, každému se hluboce poklonila a řekla zvláštním, staromódním způsobem: „Buďte vítáni na zámku Canterville.“ Následovali ji pěkným tudorovským sálem do knihovny, dlouhé a nízké místnosti taflované černým dubovým dřevem, na jejímž konci bylo rozlehlé vitrážové okno. Narazili zde na připravený čaj svlékli se, posadili, a zatímco je paní Umneyová obsluhovala se rozhlíželi kolem.
    Slečna Otisová náhle zahlédla zašlou rudou skvrnu na podlaze hned vedle krbu a nevěda ,co dopravdy viděla, řekla paní Umneyové „ Obávám se, že se tamhle něco rozlilo.“
    „Ano, madam“ odpověděla stará hospodyně tiše, „Na tom místě byla prolita krev.“

    OdpovědětVymazat
  50. Cardová
    Verze 2:
    Jelikož je cantervillský zámek sedm mil od Ascotu, nejbližší vlakové stanice, musel pan Otis poslat telegram pro kočár, aby je vyzvednul. Projížďku započali zvesela. Byl překrásný červencový večer a ve vzduchu byla cítit vůně borovic. Chvílemi slyšeli holuba dumajícího nad svým sladkým hlasem nebo zahlédli, hluboko v šustícím kapradí, lesklou hruď bažanta. Malé veverky na ně zíraly z buků, když kolem nich projížděli. Králíci uháněli pryč houštím a přes mechové pahorky a jejich bílé ocásky mizely v dáli. Jenže jakmile najeli na ulici vedoucí ke cantervillskému zámku, obloha se najednou zatemnila mračny a všude zavládlo podivné ticho. Vrány jim tiše přelétly nad hlavou a než stačili dojet k sídlu, k zemi již padlo několik velkých kapek.
    Na schodech postávala stará žena, aby je uvítala. Byla úhledně oblečena v černých hedvábných šatech, na hlavě měla bílý čepec a kolem pasu zástěru. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová, na naléhavou prosbu lady Cantervillové, ponechala na jejím bývalém místě. Jak sesedali z kočáru, každému se hluboce uklonila. Poté zvláštním a staromódním způsobem pronesla: „Zdrávi buďte na cantervillském zámku.“ Následovali ji chodbou v Tudorovském stylu přímo do knihovny, dlouhé a nízké místnosti obložené černým dubovým dřevem, na jejímž konci bylo velké vitrážové okno. Byl zde pro ně připravený čaj. Jakmile se svlékli a usadili, začali se kolem rozhlížet a paní Umneyová je obsluhovala.
    Najednou se paní Otisová zahleděla na kalnou rudou skvrnu na podlaze přímo u krbu a zcela nevědoma si toho, co to znamená, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že se tamhle něco rozlilo.“
    „Ano, madam.“ odpověděla stará hospodyně hlubokým hlasem. „Na tom místě byla prolita krev.“
    Verze 1:
    “To je odporné!” vykřikla paní Otisová. “Nestojím o krvavé skvrny v obývacím pokoji. Musí se jednou a provždy odstranit.”
    Stará paní se pousmála a opět odvětila hlubokým a tajemným hlasem: “Je to krev lady Eleanore z Cantervillu, která byla roku 1575 přímo na tomto místě zavražděna svým manželem sirem Simonem z Cantervillu. Sir Simon poté žil ještě devět let, ale náhle záhadně zmizel. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale jeho provinilá duše stále sužuje tento zámek a tato krvavá skvrna je velmi obdivována mezi turisty a ani nelze být odstraněna.”
    “To vše je hloupost!”zvolal Washington Otis. “Pinkertonův odstraňovač skvrn to hravě odstraní” a než mohla vyděšená hospodyně něco namítnout, už byl na kolenou a rychle drhnul podlahu malou tyčinkou. Po chvíli už tam žádná skvrna nebyla.
    “Já věděl, že to Pinkerton dokáže,” zvolal jásostně, zatímco pozoroval jeho obdivující rodinu.

    OdpovědětVymazat
  51. Černý Jiří v2

    Jelikož se zámek Canterville nachází sedm mil od Ascotu, což je nejbližší železniční stanice, nechal pan Otis poslat pro kočár, který by je vyzvedl a na cestu vyrazili všichni v dobré náladě. Byl krásný červencový večer a ve vzduchu příjemně vanula vůně borovic. Tu a tam zaslechli divokého holuba, který se kochal svým vlastním zpěvem,nebo také zahlédli přes husté porosty kapradí lesklou náprsenku bažanta. Malé veverky na ně vykukovaly z buků, zatímco pod nimi projížděli, a králici s bílými ocásky vysoko ve vzduchu uháněli pryč přes mlází a mechové pahorky. Avšak při vjezdu na cantervillské panství se obloha zatáhla mraky a podivné ticho uchvátilo atmosféru. Nad hlavami jim tiše prolétlo hejno havranů. Než dorazili k zámku, začalo silně pršet.
    U schodů je uvítala starší žena, vkusně oděná do černého hedvábí, s bílým čepcem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou na přání lady z Canterville paní Otisová nechala na jejím bývalém pracovním místě. Každému nově příchozímu se lehce uklonila a pronesla zvláštním, starobylým způsobem “Budižte vítání na cantervilském zámku”. Poté ji následovali do zámku, prošli velkou tudorovskou halou do dlouhé, nízké, černým dubem obložené knihovny, na jejímž konci bylo velké vitrážové okno. Zde byl pro ně připravený čaj. Poté co si odložili kabáty, začali si prohlížet okolí. Paní Umneyová je obsluhovala.
    Najednou si paní Otisová všimla velké rudé skvrny přímo před krbem a nic netušíc, co to doopravdy je, řekla paní Umenyové “Obavám se, že se támhle něco rozlilo”
    “Ovšem, madam” odpověděla stará hospodyně tichým hlasem “to byla krev”.
    „Jak odpudivé!“ vykřikla paní Otisová. „Nechci mít žádné krvavé skvrny v pokoji. Musí být okamžitě odstraněny.“

    Stará žena se pousmála a odpověděla tím samým tichým, tajemným hlasem: „To je krev lady Eleanore de Canterville, kterou roku 1575 zabil vlastní manžel Sir Simon de Canterville přímo na tomto místě. Sir Simon manželku přežil o devět let a pak za velmi podivných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nikdy nebylo nalazeno, ale provinilá duše stále bloudí tímto zámkem. Mnoho turistů obdivuje tuto krvavou skvrnu a tu nelze odstranit.“

    „Nesmysl!“ zvolal Washington Otis. „Pinkertonův Šampión v čistění a odstraňování skvrn a to vyčistí v cuku letu!“ A dříve, než mohla vyděšená hospodyně jakkoliv zasáhnout, padl na kolena a začal zuřivě drhnout podlahu malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. Za pár okamžiků nebylo po krvavé skvrně ani památky.

    „Já věděl, že Pinkerton to vyřeší!“ vítězoslavně vykřikl a pohlédl na svou rodinu, která na něj pyšně dívala. Ale jakmile ta slova dořekl, prozářil temný pokoj záblesk, hrůzostrašně zarachotil hrom, z kterého se všichni zvedli ze židlě načež, paní Umneyová omdlela.

    „Jaké příšerné počasí,“ řekl americký ministr klidně a zapálil si dlouhý doutník. „Řekl bych, že stará země je tak přelidněná, že ani slušné počasí nemají pro každého. Vždy jsem byl toho názoru, že pro Anglii zbyla už pouze emigrace.“

    „Můj drahý Hirame,“ ozvala se paní Otisová, „co budeme dělat s ženou, která omdlévá?“

    „Strhni jí to z platu, stejně jako když něco rozbije,“ odpověděl ministr. „Potom už si takhle omdlévat nebude.“ Za pár okamžiků skutečně paní Umneyová přišla k sobě. Nicméně nebylo pochyb, že byla nesmírně znepokojená a odměřeně upozornila pana Otise na to, aby si byl vědom toho, že brzy nastanou problémy.


    OdpovědětVymazat
  52. Katka Senešiová - oprava

    Jelikož je zámek Canterville od Ascotu, nejbližší železniční stanice, vzdálen sedm mil, dal pan Otis telegramem poslat pro kočár, aby je vyzvedl, a na cestu tak vyrazili v dobrém rozpoložení. Byl překrásný červencový večer a vzduchem se linula vůně borovic. Čas od času zaslechli holuba hřivnáče, který rozjímal nad svým vlastním líbezným hlasem, nebo viděli, hluboko v šustícím kapradí, mosazný třpyt bažantí hrudi. Malé veveřičky na ně zvědavě vykukovaly zpoza buků, které cestou míjeli, a králíci, s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu, pelášili houštím a přes pahorky obrostlé mechem. Když ale vjeli na příjezdovou cestu k zámku Canterville, obloha se náhle zatáhla a vzduchem zavládl podivný klid. Velké hejno havranů přelétlo tiše nad jejich hlavami a než dojeli k domu, spadlo několik velkých dešťových kapek.
    Na zápraží stála stará žena, úhledně oblečena v černém hedvábí s bílou čapkou a zástěrou, aby je uvítala. Byla to hospodyně paní Umneyová, které paní Otisová na výslovné přání Lady Cantervillové dovolila zůstat na jejím někdejším místě. Jak vystupovali, před každým udělala pukrle a zvláštně staromódním způsobem pravila: “Račte být vítáni na zámku Canterville.” Následujíce ji, prošli krásnou halou v tudorovském stylu až do knihovny - dlouhé, nízké místnosti vykládané černým dubem, na jejímž konci byla velká barevná vitráž. Tam byl pro ně nachystán čaj a poté, co si odložili svršky, se usadili a začali se rozhlížet kolem sebe, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.
    Najednou si Paní Otisová všimla vybledlé červené skvrny na podlaze u krbu, a zcela nevědoma si toho, co znamená, řekla paní Umneyové, “Obávám se, že se támhle něco vylilo.”
    “Ano, paní,” odvětila stará hospodyně tichým hlasem, “na tomto místě byla prolita krev.”
    „Jak ohavné!“ zvolala paní Otisová; „Nestrpím skvrny od krve v obývacím pokoji. Okamžitě ji odstraňte.“
    Stařenka se usmála a odpověděla tichým, tajemným hlasem „To je krev Lady Eleanory de Canterville, která byla roku 1575 zavražděna svým manželem, Sirem Simonem de Canterville, právě na tomto místě. Sir Simon ji přežil o devět let, a náhle zmizel za velmi záhadných okolností. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale jeho neklidná duše stále straší na zámku. Ta skvrna je velmi obdivována turisty i ostatními, a nelze ji odstranit.“
    „To je holý nesmysl,“ vykřikl Washington Otis; „Pinkertonův šampion v odstraňování skvrn a Příkladný saponát ji v mžiku vyčistí,“ a než ho stihla vylekaná hospodyně zastavit, vrhnul se na kolena a divě drhnul podlahu malou tyčinkou připomínající černý kosmetický přípravek. Za malou chvíli nebylo po skvrně ani vidu.
    „Já věděl, že Pinkerton to zvládne,“ prohlásil triumfálně, rozhlížeje se po své obdivující se rodině. Než však stihl doříct, co měl na jazyku, děsivý blesk osvítil ponurou místnost a strašlivé hřmění hromu je všechny postavilo na nohy, načež paní Umneyová omdlela.
    „Jak příšerné počasí!“ pronesl americký ministr klidným hlasem, zapáliv si dlouhé viržinko. „Hádám, že stará dobrá Anglie je tak přelidněná, že nemá dostatek kloudného počasí pro každého. Vždy jsem byl toho názoru, že jediným východiskem pro Angličany je emigrace.“
    „Můj drahý Hirame,“ lamentovala paní Otisová, „Co si počít s ženou, která omdlí?“
    „Strhěte jí to z platu,“ odpověděl ministr; „po tom už neomdlí;“ a za chvíli paní Umneyová vskutku přišla k sobě. Nicméně, nebylo pochyb, že je velmi rozrušená, a přísně varovala pana Otise před potížemi, které provázejí tento dům.
    „Viděla jsem na vlastní oči věci, pane,“ řekla, „ze kterých by křesťanovi stály vlasy na hlavě, a po mnoho a mnoho nocí jsem oka nezamhouřila, kvůli těm děsivým věcem, které se tu dějí.“ Nicméně, pan Otis a jeho žena srdečně ujistili tuto upřímnou duši, že oni se duchů nebojí, a poté, co poprosila Boží prozřetelnost o požehnání pro svého nového pána a paní a vyjednala si zvýšení platu, odvrávorala se stará hospodyně do svého pokoje.

    OdpovědětVymazat
  53. Mikotová
    Jelikož byl cantervillský zámek sedm mil od Ascotu, což je nejbližší železniční stanice, nechal pan Otis poslat pro kočár, aby je vyzvedl a v dobré náladě tak mohli vyrazit na cestu. Byl krásný červencový večer a ve vzduchu byla cítit vůně borového dřeva. Tu a tam zaslechli holuba, dumajícího nad svým líbezným hlasem, nebo zahlédli hluboko v kapradí blýskavou hruď bažanta. Malé veverky je pozorovaly z bukových větví, kolem kterých projížděli a králíci utíkali pryč lesním podrostem a mechovými pahorky s bílými ocásky ve vzduchu. Když ale dorazili na příjezdovou cestu cantervillského zámku, nebe se náhle zatáhlo a vzduch se naplnil podivným klidem. Nad hlavami jim tiše přelétlo hejno havranů a než dojeli k zámku, spadlo několik velkých kapek deště.

    Na schodech je přivítala starší paní, oblečená v černém hedvábí, s bílým čepcem a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou paní Otisová ponechala na jejím bývalém místě na přání lady Cantervillové. Každému, kdo vystoupil z kočáru, se paní Umneyová lehce uklonila a zvláštním, staromódním způsobem pronesla: „Vítám vás na cantervillském zámku.“ Poté ji následovali tudorovským sálem do knihovny, dlouhé, nízké místnosti, zdobené černým dubem, na jejímž konci bylo velké vitrážové okno. Zde byl pro ně nachystaný čaj, odložili si své vršky, usadili se a rozhlíželi se po místnosti, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.

    Náhle paní Otisová zahlédla temně rudou skvrnu na podlaze u krbu a aniž by tušila, co by to mohlo být, řekla paní Umneyové: „Obávám se, že se zde něco rozlilo.“

    „Ano, madam,“ odpověděla tiše hospodyně, „na tomto místě byla prolita krev.“


    „Jak hrozné!“ zvolala paní Otisová: „Nechci krvavé skvrny v obývacím pokoji. To se musí ihned odstranit.“

    Stará žena se pousmála a odpověděla znovu tím tichým, tajuplným hlasem: „To je krev lady Eleanore de Canterville, která byla roku 1575 na tomto místě zavražděna svým manželem sirem Simonem de Canterville. Přežil ji o devět let a pak náhle zmizel za záhadných okolností. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho provinilá duše dosud bloudí tímto zámkem. Tuto krvavou skvrnu obdivují nejen turisti a nedá se odstranit.“

    „To je nesmysl!“ zvolal Washington Otis: Pinkertonův odstraňovač skvrn a XXX to ihned odstraní,“ a než mu v tom mohla vyděšená hospodyně zabránit, klekl si na kolena a drhl skvrnu na podlaze malou černou tyčinkou, co vypadala jako černé líčidlo.

    OdpovědětVymazat
  54. Kubíček

    Vzhledem k tomu, že se Canterville Chase nachází sedm mil od nejbližší železniční stanice, Ascotu, pan Otis musel telegraficky požádat o drožku. Cestu započali v dobré náladě. Byl krásný ‚červencový podvečer a vzduch příjemně voněl borovým jehličím. Čas od času bylo možné zaslechnout sladké vrkání lesních holubů hřivnáčů, nebo zahlédnout lesknoucí se hruď bažanta hluboko v podrostu. Jak projížděli kolem, drobné veverky na ně vykukovaly z bukových korun a králíci od jejich drožky uháněli přes mechem obrostlé pahorky, s bílými ocásky vztyčenými do vzduchu. Jakmile však dorazili na cestu před cantervillskou alejí, obloha znenadání potemněla. Dojem z celého toho místa ovládla prazvláštní tichá strnulost. Hejno havranů bezhlesně proletělo nad jejich hlavami a ještě než dorazili k domu, na zem začaly dopadat obrovské dešťové kapky.

    Na schodech je přivítala postarší žena, úhledně upravená, oděná v černém hedvábí, s bílým čepcem na hlavě a zástěrou. Byla to paní Umneyová, hospodyně, kterou na naléhavou prosbu Lady Cantervillové paní Otisová ponechala v jejím dosavadním postavení. Když vystoupali po schodech, žena se všem zlehka poklonila a zvláštním, staromódním způsobem obřadně pronesla, „Srdečně vás vítám v Canterville Chase.“ Následovali jí krásnou chodbou v tudorovském stylu vedoucí do knihovny, dlouhé místnosti s nízkým stropem, táflované černým dubem, na jejímž konci bylo obrovské vitrážové okno. Zde pro ně byl připraven čaj, a poté co si odložili svršky a posadili se, začali zkoumat své okolí, zatímco je paní Umneyová obsluhovala.

    Náhle si paní Otisová koutkem oka všimla vybledlé rudé skvrny na podlaze hned vedle krbu, a netušíc, co tuto skvrnu způsobilo, pronesla k paní Umneyové: „Obávám se, že se zde něco rozlilo.“

    „Ano, madam.“ odpověděla stará hospodyně, „na tom místě byla prolita krev.“

    „Jak příšerné!“ zvolala paní Otisová, „Nemám nejmenší zájem o krvavé skvrny v obývacím pokoji. Musí být okamžitě odstraněna.“

    Stará žena se pousmála, a stále stejným tichým, tajemným hlasem odpověděla: „To je krev lady Eleanor de Canterville, která na tom místě byla zavražděna jejím vlastním manželem, sirem Simonem de Canterville, v roce 1575. Sir Simon jí o devět let přežil a nedlouho potom za velmi záhadných okolností zmizel. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale jeho duch zde stále straší, sžírán vinou. Ta skvrna je oblíbenou atrakcí návštěvníků, a žádným způsobem se jí nepodařilo odstranit.“

    „To je přeci nesmysl,“ zahlaholil Washington Otis, „Pinkertonův šampión v odstraňování skvrn a univerzální čistič ji vyčistí v cuku letu,“ a dříve než mohla vyděšená hospodyně zasáhnout, již klečel na podlaze, a úporně ji drhl malou tyčinkou, která vypadala jako kosmetický přípravek. Za několik okamžiků nebylo po krvavé skvrně ani stopy.

    „Já věděl, že to Pinkerton dokáže,“ zvolal vítězoslavně, rozhlížejíc se po obdivných výrazech ostatních členů rodiny. Dříve než tato slova dořekl, hrůzostrašný záblesk osvítil celou místnost a ohlušující dunění hromu všemi otřáslo do morku kostí. Paní Umneyová omdlela.

    „Jaké příšerné počasí!“ pronesl Americký ministr klidně, zatímco si zapaloval doutník. Očividně je starý kontinent tak přelidněný, že nemají dostatek pěkného počasí pro všechny. Vždy jsem zastával názor že emigrace je pro Anglii jediným řešením.

    OdpovědětVymazat