5. října 2017

Vizualizace

Dobře napsané vyprávění vyvolává ve čtenáři pocit, jako by se vydával s postavami na jejich cestu, viděl okolní svět jejich očima. Dnes budeme putovat do viktoriánské Anglie a prohlédneme si ji pohledem Jany Eyrové.

1. Přečtete si celý následující úryvek. Soustřeďte se na popis postav a prostředí, představujte si jednotlivé scény jako obrazy. Prožívejte s Janou první příjezd do Thornfieldu.

Vraťte se do reality - a vyhledejte si informace o autorce i díle, přečte si literární analýzy a kritiky. Nepodceňujte tuto překladatelskou přípravu! Usnadní vám samotnou práci s textem.

2. Začněte překládat označenou část. Nejprve si znovu vybavte obrazy, vykreslete si v duchu dům i krajinu, pak teprve začněte tvořit text, který stejný obraz přinese čtenářům.


Charlotte Bronte
Jane Eyre (fulltext available free at Project Guttenberg)

CHAPTER XI
  
A new chapter in a novel is something like a new scene in a play; and when I draw up the curtain this time, reader, you must fancy you see a room in the George Inn at Millcote, with such large figured papering on the walls as inn rooms have; such a carpet, such furniture, such ornaments on the mantelpiece, such prints, including a portrait of George the Third, and another of the Prince of Wales, and a representation of the death of Wolfe.  All this is visible to you by the light of an oil lamp hanging from the ceiling, and by that of an excellent fire, near which I sit in my cloak and bonnet; my muff and umbrella lie on the table, and I am warming away the numbness and chill contracted by sixteen hours' exposure to the rawness of an October day: I left Lowton at four o'clock a.m., and the Millcote town clock is now just striking eight.
Reader, though I look comfortably accommodated, I am not very tranquil in my mind.  I thought when the coach stopped here there would be some one to meet me; I looked anxiously round as I descended the wooden steps the "boots" placed for my convenience, expecting to hear my name pronounced, and to see some description of carriage waiting to convey me to
Thornfield.  Nothing of the sort was visible; and when I asked a waiter if any one had been to inquire after a Miss Eyre, I was answered in the negative: so I had no resource but to request to be shown into a private room: and here I am waiting, while all sorts of doubts and fears are troubling my thoughts.
It is a very strange sensation to inexperienced youth to feel itself quite alone in the world, cut adrift from every connection, uncertain whether the port to which it is bound can be reached, and prevented by many impediments from returning to that it has quitted.  The charm of adventure sweetens that sensation, the glow of pride warms it; but then the throb of fear disturbs it; and fear with me became predominant when half-an-hour elapsed and still I was alone.  I bethought myself to ring the bell.
"Is there a place in this neighbourhood called Thornfield?" I asked of the waiter who answered the summons.
"Thornfield?  I don't know, ma'am; I'll inquire at the bar."  He vanished, but reappeared instantly--
"Is your name Eyre, Miss?"
"Yes."
"Person here waiting for you."
I jumped up, took my muff and umbrella, and hastened into the inn-passage: a man was standing by the open door, and in the lamp-lit street I dimly saw a one-horse conveyance.
"This will be your luggage, I suppose?" said the man rather abruptly when he saw me, pointing to my trunk in the passage.
"Yes."  He hoisted it on to the vehicle, which was a sort of car, and then I got in; before he shut me up, I asked him how far it was to Thornfield.
"A matter of six miles."
"How long shall we be before we get there?"
"Happen an hour and a half."
He fastened the car door, climbed to his own seat outside, and we set off.  Our progress was leisurely, and gave me ample time to reflect; I was content to be at length so near the end of my journey; and as I leaned back in the comfortable though not elegant conveyance, I meditated much at my ease.
"I suppose," thought I, "judging from the plainness of the servant and carriage, Mrs. Fairfax is not a very dashing person: so much the better; I never lived amongst fine people but once, and I was very miserable with them.  I wonder if she lives alone except this little girl; if so, and if she is in any degree amiable, I shall surely be able to get on with her; I will do my best; it is a pity that doing one's best does not always answer.  At Lowood, indeed, I took that resolution, kept it, and succeeded in pleasing; but with Mrs. Reed, I remember my best was always spurned with scorn.  I pray God Mrs. Fairfax may not turn out a second Mrs. Reed; but if she does, I am not bound to stay with her! let the worst come to the worst, I can advertise again.  How far are we on our road now, I wonder?"
I let down the window and looked out; Millcote was behind us; judging by the number of its lights, it seemed a place of considerable magnitude, much larger than Lowton.  We were now, as far as I could see, on a sort of common; but there were houses scattered all over the district; I felt we were in a different region to Lowood, more populous, less picturesque; more stirring, less romantic.
The roads were heavy, the night misty; my conductor let his horse walk all the way, and the hour and a half extended, I verily believe, to two hours; at last he turned in his seat and said--
"You're noan so far fro' Thornfield now."
Again I looked out: we were passing a church; I saw its low broad tower against the sky, and its bell was tolling a quarter; I saw a narrow galaxy of lights too, on a hillside, marking a village or hamlet.  About ten minutes after, the driver got down and opened a pair of gates: we passed through, and they clashed to behind us.  We now slowly ascended a drive, and came upon the long front of a house: candlelight gleamed from one curtained bow-window; all the rest were dark.  The car stopped at the front door; it was opened by a maid-servant; I alighted and went in.
"Will you walk this way, ma'am?" said the girl; and I followed her across a square hall with high doors all round: she ushered me into a room whose double illumination of fire and candle at first dazzled me, contrasting as it did with the darkness to which my eyes had been for two hours inured; when I could see, however, a cosy and agreeable picture presented itself to my view.
A snug small room; a round table by a cheerful fire; an arm-chair high- backed and old-fashioned, wherein sat the neatest imaginable little elderly lady, in widow's cap, black silk gown, and snowy muslin apron; exactly like what I had fancied Mrs. Fairfax, only less stately and milder looking.  She was occupied in knitting; a large cat sat demurely at her feet; nothing in short was wanting to complete the beau-ideal of domestic comfort.  A more reassuring introduction for a new governess could scarcely be conceived; there was no grandeur to overwhelm, no stateliness to embarrass; and then, as I entered, the old lady got up and promptly and kindly came forward to meet me.
"How do you do, my dear?  I am afraid you have had a tedious ride; John drives so slowly; you must be cold, come to the fire."
"Mrs. Fairfax, I suppose?" said I.
"Yes, you are right: do sit down."
She conducted me to her own chair, and then began to remove my shawl and untie my bonnet-strings; I begged she would not give herself so much trouble.
"Oh, it is no trouble; I dare say your own hands are almost numbed with cold.  Leah, make a little hot negus and cut a sandwich or two: here are the keys of the storeroom."
 And she produced from her pocket a most housewifely bunch of keys, and delivered them to the servant.
"Now, then, draw nearer to the fire," she continued.  "You've brought your luggage with you, haven't you, my dear?"
"Yes, ma'am."
"I'll see it carried into your room," she said, and bustled out.
 "She treats me like a visitor," thought I.  "I little expected such a reception; I anticipated only coldness and stiffness: this is not like what I have heard of the treatment of governesses; but I must not exult too soon."
She returned; with her own hands cleared her knitting apparatus and a book or two from the table, to make room for the tray which Leah now brought, and then herself handed me the refreshments.  I felt rather confused at being the object of more attention than I had ever before received, and, that too, shown by my employer and superior; but as she did not herself seem to consider she was doing anything out of her place, I thought it better to take her civilities quietly.
"Shall I have the pleasure of seeing Miss Fairfax to-night?" I asked, when I had partaken of what she offered me.
 "What did you say, my dear?  I am a little deaf," returned the good lady, approaching her ear to my mouth.
I repeated the question more distinctly.
"Miss Fairfax?  Oh, you mean Miss Varens!  Varens is the name of your future pupil."
"Indeed!  Then she is not your daughter?"
"No,--I have no family."
I should have followed up my first inquiry, by asking in what way Miss Varens was connected with her; but I recollected it was not polite to ask too many questions: besides, I was sure to hear in time.
"I am so glad," she continued, as she sat down opposite to me, and took the cat on her knee; "I am so glad you are come; it will be quite pleasant living here now with a companion.  To be sure it is pleasant at any time; for Thornfield is a fine old hall, rather neglected of late years perhaps, but still it is a respectable place; yet you know in winter-time one feels dreary quite alone in the best quarters.  I say alone--Leah is a nice girl to be sure, and John and his wife are very decent people; but then you see they are only servants, and one can't converse with them on terms of equality: one must keep them at due distance, for fear of losing one's authority.  I'm sure last winter (it was a very severe one, if you recollect, and when it did not snow, it rained and blew), not a creature but the butcher and postman came to the house, from November till February; and I really got quite melancholy with sitting night after night alone; I had Leah in to read to me sometimes; but I don't think the poor girl liked the task much: she felt it confining.  In spring and summer one got on better: sunshine and long days make such a difference; and then, just at the commencement of this autumn, little Adela Varens came and her nurse: a child makes a house alive all at once; and now you are here I shall be quite gay."
My heart really warmed to the worthy lady as I heard her talk; and I drew my chair a little nearer to her, and expressed my sincere wish that she might find my company as agreeable as she anticipated.
"But I'll not keep you sitting up late to-night," said she; "it is on the stroke of twelve now, and you have been travelling all day: you must feel tired.  If you have got your feet well warmed, I'll show you your bedroom.  I've had the room next to mine prepared for you; it is only a small apartment, but I thought you would like it better than one of the large front chambers: to be sure they have finer furniture, but they are so dreary and solitary, I never sleep in them myself."
I thanked her for her considerate choice, and as I really felt fatigued with my long journey, expressed my readiness to retire.  She took her candle, and I followed her from the room.  First she went to see if the hall-door was fastened; having taken the key from the lock, she led the way upstairs.  The steps and banisters were of oak; the staircase window was high and latticed; both it and the long gallery into which the bedroom doors opened looked as if they belonged to a church rather than a house.  A very chill and vault-like air pervaded the stairs and gallery, suggesting cheerless ideas of space and solitude; and I was glad, when finally ushered into my chamber, to find it of small dimensions, and furnished in ordinary, modern style.
When Mrs. Fairfax had bidden me a kind good-night, and I had fastened my door, gazed leisurely round, and in some measure effaced the eerie impression made by that wide hall, that dark and spacious staircase, and that long, cold gallery, by the livelier aspect of my little room, I remembered that, after a day of bodily fatigue and mental anxiety, I was now at last in safe haven.  The impulse of gratitude swelled my heart, and I knelt down at the bedside, and offered up thanks where thanks were due; not forgetting, ere I rose, to implore aid on my further path, and the power of meriting the kindness which seemed so frankly offered me before it was earned.  My couch had no thorns in it that night; my solitary room no fears.  At once weary and content, I slept soon and soundly: when I awoke it was broad day.
The chamber looked such a bright little place to me as the sun shone in between the gay blue chintz window curtains, showing papered walls and a carpeted floor, so unlike the bare planks and stained plaster of Lowood, that my spirits rose at the view.  Externals have a great effect on the young: I thought that a fairer era of life was beginning for me, one that was to have its flowers and pleasures, as well as its thorns and toils. My faculties, roused by the change of scene, the new field offered to hope, seemed all astir.  I cannot precisely define what they expected, but it was something pleasant: not perhaps that day or that month, but at an indefinite future period.
I rose; I dressed myself with care: obliged to be plain--for I had no article of attire that was not made with extreme simplicity--I was still by nature solicitous to be neat.  It was not my habit to be disregardful of appearance or careless of the impression I made: on the contrary, I ever wished to look as well as I could, and to please as much as my want of beauty would permit.  I sometimes regretted that I was not handsomer; I sometimes wished to have rosy cheeks, a straight nose, and small cherry mouth; I desired to be tall, stately, and finely developed in figure; I felt it a misfortune that I was so little, so pale, and had features so irregular and so marked.  And why had I these aspirations and these regrets?  It would be difficult to say: I could not then distinctly say it to myself; yet I had a reason, and a logical, natural reason too. However, when I had brushed my hair very smooth, and put on my black
frock--which, Quakerlike as it was, at least had the merit of fitting to a nicety--and adjusted my clean white tucker, I thought I should do respectably enough to appear before Mrs. Fairfax, and that my new pupil would not at least recoil from me with antipathy.  Having opened my chamber window, and seen that I left all things straight and neat on the toilet table, I ventured forth.
Traversing the long and matted gallery, I descended the slippery steps of oak; then I gained the hall: I halted there a minute; I looked at some pictures on the walls (one, I remember, represented a grim man in a cuirass, and one a lady with powdered hair and a pearl necklace), at a bronze lamp pendent from the ceiling, at a great clock whose case was of oak curiously carved, and ebon black with time and rubbing.  Everything appeared very stately and imposing to me; but then I was so little accustomed to grandeur.  The hall-door, which was half of glass, stood open; I stepped over the threshold.  It was a fine autumn morning; the early sun shone serenely on embrowned groves and still green fields; advancing on to the lawn, I looked up and surveyed the front of the mansion.  It was three storeys high, of proportions not vast, though considerable: a gentleman's manor-house, not a nobleman's seat:
battlements round the top gave it a picturesque look.  Its grey front stood out well from the background of a rookery, whose cawing tenants were now on the wing: they flew over the lawn and grounds to alight in a great meadow, from which these were separated by a sunk fence, and where an array of mighty old thorn trees, strong, knotty, and broad as oaks, at once explained the etymology of the mansion's designation.  Farther off were hills: not so lofty as those round Lowood, nor so craggy, nor so like barriers of separation from the living world; but yet quiet and lonely hills enough, and seeming to embrace Thornfield with a seclusion I
had not expected to find existent so near the stirring locality of Millcote.  A little hamlet, whose roofs were blent with trees, straggled up the side of one of these hills; the church of the district stood nearer Thornfield: its old tower-top looked over a knoll between the house and gates.
I was yet enjoying the calm prospect and pleasant fresh air, yet listening with delight to the cawing of the rooks, yet surveying the wide, hoary front of the hall, and thinking what a great place it was for one lonely little dame like Mrs. Fairfax to inhabit, when that lady appeared at the door.
"What! out already?" said she.  "I see you are an early riser."  I went up to her, and was received with an affable kiss and shake of the hand.
"How do you like Thornfield?" she asked.  I told her I liked it very much.
"Yes," she said, "it is a pretty place; but I fear it will be getting out of order, unless Mr. Rochester should take it into his head to come and reside here permanently; or, at least, visit it rather oftener: great houses and fine grounds require the presence of the proprietor."
"Mr. Rochester!" I exclaimed.  "Who is he?"

"The owner of Thornfield," she responded quietly.  "Did you not know he was called Rochester?"

59 komentářů:

  1. Our progress was leisurely, and gave me ample time to reflect; I was content to be at length so near the end of my journey; and as I leaned back in the comfortable though not elegant conveyance, I meditated much at my ease.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pomalu jsme pokračovali v cestě, a tak jsem měla víc než dost času k zamyšlení; utěšovalo mě, že jsem byla téměř na konci své cesty; a jak jsem se opřela do pohodlných, avšak nepříliš elegantních sedadel kočáru, uvolněně jsem se ponořila do svých myšlenek.

      Vymazat
    2. Postupovali jsme pomalu, tím pádem jsem měla dostatek času přemýšlet. Byla jsem spokojená s tím, jak se blížíme ke konci cesty a tak jsem se opřela a v pohodlí meditovala v tomto příjemném avšak neelegantním voze. Adéla Procházková

      Vymazat
    3. Naše cesta ubíhala bez spěchu a dala mi mnoho času na přemýšlení; Byla jsem spokojená, že se konečně blížím k cíli mé cesty; a uvelebila jsme se v pohodlném, ale nikterak elegantním kočáře, a prohloubila jsem se do svých myšlenek.

      Adriana Redžalari

      Vymazat
    4. Pomalu jsme se přibližovali, a tím pádem jsem měla více času k zamyšlení; byla jsem spokojená, protože jsem se blížila ke konci mé cesty; a jak jsem se opřela do pohodlných ačkoliv nepříliš elegantních sedadel kočáru, ponořila jsem se do svých hlubokých myšlenek.
      Kateřina Pejšková

      Vymazat
    5. Naše cesta byla zdlouhavá, a dala mi dost času k zamyšlení; byla jsem ráda, že už se blížíme ke konci naší výpravy, a tak jsem se uvelebila do pohodlného, i když ne tak elegantního vozu, a v klidu dál rozjímala.
      Karolína Gajarská

      Vymazat
    6. Cestovali jsme pomalu; a to mi dalo dostatek času přemýšlet; byla jsem nanejvýš spokojena, čím více se blížil konec mé cesty; a tak jsem se opřela do pohodlných, i když neelegantních sedaček a v poklidu rozjímala.
      Bělochová Barbora

      Vymazat
    7. Naše cesta ubíhala beze spěchu a dala mi dostatek času k přemýšlení; byla jsem ráda, že se má cesta blíží ke svému konci; a tak jsem se pohodlně usadila, i když ne v úplně elegantním povoze, opět jsem se ponořila do svých myšlenek.
      Adéla Ditrichová

      Vymazat
    8. Naše cesta nebyla uspěchaná a poskytla mi dostatek času na přemýšlení; Byla jsem ráda, že se přibližuji ke konci mé cesty a jak jsem seděla pohodlně, i když ne v tak elegantím kočáře, ponořila jsem se do svých myšlenek.

      Vymazat
    9. Náš přesun nebyl ničím uspěchaný, a dopřál mi tedy spoustu času na přemýšlení; byla jsem ráda, že dosahuji konce své cesty, a jak jsem seděla v pohodlném sice neelegantní m povoze, ponořila jsem se do svých myšlenek.
      Zuzana Jirásková

      Vymazat
    10. Pomalu jsme pokračovali v jízdě, a to mi dalo dostatek času k zamyšlení; těšilo mě, že už jsem tak blízko u konce mé cesty, a jak jsem se opřela v pohodlném ale ne tak elegantním kočáru, mohla jsem tiše rozjímat dál

      Václav Bednář

      Vymazat
    11. Cesta pomalu ubíhala a poskytla mi dostatečně času k zamyšlení; byla jsem spokojená, že po tak dlouhé době se blížím ke konci své cesty; a jak jsem se uvelebila v pohodlném avšak nijak elegantním voze, uvolnila jsem se a rozjímala. Marie A. Kubánková

      Vymazat
    12. Pohybovali jsme se pomalu, což mi dávalo dostatek času k přemýšlení; čím více se moje cesta blížila ke konci, tím jsem byla spokojenější; a tak jsem se uvelebila v pohodlném, ne však elegantním povoze a v klidu rozjímala.

      Markéta Koštovalová

      Vymazat
  2. Pohybovali jsme se zvolna, což mi nabízelo dostatečný prostor k přemítání; těšilo mě, že se má cesta již blíží svému konci; jakmile jsem se v tom pohodlném, byť ne prvotřídním povozu uvelebila, jala jsem bez dalších okolků rozjímat.

    Radka Havlasová

    OdpovědětVymazat
  3. Naše cesta nebyla uspěchaná, a tak jsem měla dostatek času k zamyšlení; byla jsem šťastná, že už se má cesta blíží ke konci; a jakmile jsem si udělala pohodlí v ne příliš elegantním vozidle, v klidu jsem opět přemýšlela.

    Kusá Kristýna

    OdpovědětVymazat
  4. Pozvolně jsme pokračovali v jízdě, času na přemýšlení jsem měla víc než dost; těšilo mě, že se pomalu blížíme ke konci mé cesty; tak jsem se vrátila do svého nitra a nadále rozjímala v pohodlném, avšak nepříliš elegantním voze.
    Veronika Stehlíková

    OdpovědětVymazat
  5. Náš postup nebyl uspěchaný a dal mi dostatečný čas k přemítání; Byla jsem spokojená, že se nacházím téměř na konci své dlouhé cesty; a jakmile jsem se opřela v pohodlném, ačkoliv nepříliš elegantním kočáru, zcela jsem se ponořila do svých myšlenek.

    Michaela Körschnerová

    OdpovědětVymazat
  6. Postupovali jsme lenivě pomalu a já měla konečně dostatek času k přemítání; projel mnou pocit klidu jak jsem se konečně přibližovala konci své cesty; a když jsem se propadala hlouběji do pohodlné, byť ne již tak elegantní měkké látky sedadel, oddala jsem se, ke své úlevě, víru vlastních myšlenek.

    Ondřej Trnka

    OdpovědětVymazat
  7. Opět jsem vykoukla ven: míjeli jsme kostel; pod oblohou jsem viděla jeho nízkou širokou věž, a zvon zrovna odbíjel čtvrt; také jsem viděla spoustu zářících světýlek, na úbočí zářila vesnice nebo osada.
    Adéla Ditrichová

    OdpovědětVymazat
  8. Vstala jsem a pečlivě jsem se oblékla; musela jsem se oblékat jednoduše – žádný kousek z mého šatníku nebyl nijak komplikovaný – ale stejně jsem se přirozeně vždy snažila, abych vypadala upraveně. Neměla jsem ve zvyku opomínat svůj vzhled a nedbat na to, jakým dojmem působím; naopak, vždy jsem si přála vypadat co nejlépe, a abych se líbila tak hodně, kolik moje krása dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem pohlednější; přála jsem si mít růžová líčka, rovný nos, a malinkou rudou pusu; toužila jsem být vysoká, abych měla vznešenou, elegantně vyvinutou postavu; bylo pro mě neštěstím, že jsem tak malá a bledá a že mám nepravidelný obličej s výraznými rysy. A proč jsem vlastně měla takovéhle touhy a litovala se? Sama na to nedokážu pořádně odpovědět; i přesto, že to mělo svůj důvod, logický a přirozený. Nicméně, když jsem si učesala vlasy do hladka a oblékla si své černé šaty – ač vypadaly trochu kvakersky, alespoň mi hezky seděly; sladila jsem k nim svůj čistě bílý límeček s pomyšlením, že bych mohla vypadat dost úhledně před paní Fairfaxovou, a že ke mně má nová žačka nebude mít odpor. Otevřela jsem okno ve své komnatě, srovnala si všechny věci na toaletním stolku a vyšla jsem ze dveří. Prošla jsem dlouho chodbou a sestoupila kluzké dubové schody; dostala jsem se do chodby, kde jsem chvilku postála; podívala jsem se na pár obrazů na stěnách (pamatuji si, že na jednom byl zachmuřený muž v brnění, a jeden se slečnou s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzovou lampu, která visela ze stropu, na veliké hodiny, které byly v krásně vyřezané skříňce z dubového dřeva, a po tolika letech a leštění černé jako eben. Všechno vypadalo tak vznešeně a impozantně, nebyla jsem vůbec zvyklá na takovou majestátnost. Skleněné dveře v hale zůstaly otevřené, překročila jsem práh a vyšla ven. Bylo pěkné podzimní ráno, jitřní slunce svítilo na háje zbarvené do hněda a také na louky, které se ještě zelenaly; jak jsem postupovala po trávníku, pozorovala jsem přední část domu. Byl třípatrový, ne až moc rozsáhlý, ale i tak dost velký; byl to panský dům, ale žádné šlechtické sídlo; cimbuří na střeše mu dávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu hnízdili havrani, kteří se teď krákavě vznášeli nad trávníkem a zahradou, aby se dostali na obrovskou louku, od které byli odděleni spadlým plotem, a kde bylo pole trnitých stromů, silných, zamotaných a širokých jako duby; ihned mi došlo, proč tenhle statek pojmenovali Thornfield. Kousek dál byly kopce; ne tak veliké jako kolem Lowoodu, ani tolik skalnaté, tyhle kopce nebyly jako hradby, které by vás oddělovaly od zbytku světa; tady byly kopce tak tiché a osamělé, zdálo se, jako by svíraly Thornfield v klidném ústraní, nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné v blízkosti rušného města Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely mezi stromy, stála na úbočí jednoho z kopců; kostel stál poblíž Thornfieldu; špička jeho staré věže vyčnívala přes návrší mezi domem a vraty. Těšila jsem se z klidného výhledu a příjemně čerstvého vzduchu, s potěšením jsem poslouchala krákat havrany, zkoumala jsem široké, starobylé průčelí domu, a myslela jsem si, že tohle je skvělý domov pro starou opuštěnou dámu jako je paní Fairfaxová, a v tu chvíli se objevila ve dveřích.
    KAROLÍNA GAJARSKÁ

    OdpovědětVymazat

  9. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila: musela jsem se držet jednoduchosti- v šatníku jsem neměla nic, co by nebylo prosté- přesto jsem si ale dávala záležet, abych byla vždy upravená. Neměla jsem ve zvyku zanedbávat svůj vzhled a nestarat se o dojem, kterým působím: vlastně jsem si vždycky přála vypadat co nejlépe a abych se líbila co nejvíc, co mi můj vzhled dovolí. Občas mi bylo líto, že nejsem hezčí. Někdy jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos a malinké rty jako višeň; přála jsem si být vysoká, důstojná a s hezky vyvinutou figurou. Cítila jsem se znevýhodněná, protože jsem byla tak malá, bledá a s nepravidelnými rysy. A proč jsem vlastně měla takové touhy a proč mě mrzelo, že to tak není? Těžko říct: sama jsem si to asi tehdy nepřiznávala, ale mělo to logický i přirozený důvod. Každopádně, když jsem si pěkně učesala vlasy a navlékla si černé šaty- které byly sice velmi jednoduché, ale velice dobře mi padly- a na ně nasadila bílý límeček, připadalo mi, že bych na paní Fairfaxovou mohla udělat dobrý dojem a že mě snad moje nová žačka nezavrhne s odporem. Otevřela jsem okno svého pokoje a ujistila se, že jsem urovnala všechny věci na toaletním stolku a pak vykročila z místnosti.
    Prošla jsem dlouhatánskou chodbou a sestoupila po klouzavých dubových schodech; pak jsem na chvilku v chodbě postála. Prohlížela jsem si obrazy na stěně (Vzpomínám si, že jeden zobrazoval zapšklého muže v brnění a ženu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzovou lampu visící ze stropu, na velké hodiny s prazvláštní rytinou v dubové skříňce, která byla díky stáří a čištění černá jako eben. Všechno se mi to jevilo velmi vznešené a velkolepé, avšak já na přepych nebyla zvyklá. Dveře do chodby, napůl skleněné, byly otevřené; překročila jsem práh. Bylo krásné podzimní jitro; ranní slunce ozařovalo háje zbarvené dohněda a stále zelená luka; vykročila jsem na trávník a vzhlédla nahoru na přední stranu domu. Byl tři patra vysoký, ne moc rozlehlý, ale přesto dost veliký: panský dům, ne šlechtické sídlo: cimbuří nahoře mu dodávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu byl temný sad, hnízdo krákajících havranů, kteří teď letěli přes trávník a zahradu, směrem k velké louce, od které je dělila kamenná zíďka, a kde se tyčila řada starých trnitých stromů, velikých, sukovitých a rozložitých jako duby, které vysvětlovalovaly původ jména sídla. Dále byly kopce: ne tak vznešené jako ty kolem Lowoodu, ani ne tak skalnaté. Ani nebyly jako bariéra oddělující tento svět od reality; ale byly dost tiché a osamělé a dokázaly udržet Thornfield v ústranní a izolaci, kterou jsem nečekala, že v okolí rušného Millcote najdu. Malá osada, jejíž stříšky se ztrácely mezi stromy, se táhla po úbočí jednoho z vrchů; kostel stál nedaleko Thornfieldu: jeho stará zvonice se tyčila nejvýš a zhlížela na pahorek mezi domem a bránou.
    Užívala jsem si klid a čerstvý vzduch a potěšeně poslouchala krákorající havrany, prohlížela si široké a starobylé průčelí domu a přemýšlela o tom, jaké je to skvělé místo pro osamělou dámu jako byla paní Fairfax, když v tom se objevila u dvěří.

    OdpovědětVymazat
  10. Vstala jsem a začala jsem se pomalu oblékat, oblékat se prostě, bylo povinností, oblečení bylo vždy co nejjednodušší, přesto jsem se snažila abych byla vždy úhledně upravená. Nebylo mým zvykem, abych se nestarala o to jak vypadám nebo jaký budím dojem, právě naopak, vždy jsem chtěla vypadat jak nejlépe můžu a abych se zalíbila ,i když jsem nebyla nejkrásnější. Čas od času jsem litovala, že nejsem hezčí, přála jsem si mít růžové tváře, rovný nos a malá červená ústa, toužila jsem po tom být vysoká s dobře vyvinutou postavou. K mé smůle jsem ale byla malá, bledá a mé rysy byly nepravidelné. A proč jsem toužila po tom být krásná a litovala toho, že nejsem? Těžko říct, na to jsem neuměla odpovědět ani sama sobě, mělo to logický a přirozený důvod. Když jsem si pečlivě učesala vlasy a vzala jsem si černé šaty, které byly prosté ale seděly mi velmi dobře, vzala jsem si bílý límeček a doufala jsem, že budu vypadat slušně před paní Fairfaxovou a že u své nové žačky nevzbudím nesympatie. Otevřela jsem okno ve své komoře, zkontrolovala jsem, že jsou všechny věci upravené na nočním stolku a vyšla ze dveří.Když jsem prošla dlouhou matnou galerií, sestoupila jsem po dubových schodech a došla jsem do sálu. Na chvíli jsem se zastavila, prohlédla jsem si obrazy na stěnách (jeden si pamatuji, byl na něm mrzutý muž v brnění, další znázorňoval dámu s pudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem). Podívala jsem se na bronzovou lampu visící ze stropu, na velké hodiny v zajímavě vyřezávané dubové skříni, zčernalé jako eben stářím a leštěním. Všechno vypadalo majestátně a vznešeně, nebyla jsem zvyklá na tak velkolepé věci. Dveře od sálu, napůl dřevěné byly otevřené. Překročila jsem práh. Bylo příjemné podzimní ráno, ranní slunce zářilo na již hnědé háje a stále zelené pole. Vkročila jsem na trávník, vzhlédla jsem a spatřila jsem přední stranu domu. Byla to 3 patra vysoká, nepříliš rozlehlá ale velká budova, byl to panský dům, nikoliv šlechtické sídlo. Hradby na vršku dodávaly domu malebný vzhled. Přední šedá strana vynikala z pozadí hnízdiště ptáků, krákorající kočovníci letěli přes pole a pozemek aby přištáli na velikou louku za rozpadajícím se plotem, kde je řada starých, mohutných trnových stromů, zvlněných a širokých jako duby, to hned prozradilo, proč se tomu tady říká Thornfield. Kousek dál byly kopce, ne tak vysoké jako kolem Lowoodu a ani tak skalnaté a drsné, aby vytvořili hranici od ostatního světa, ale tiché a osamnělé. Zdálo se, že Thornfield leží odloučen, což nebylo zvykem v tak rušné lokalitě jako je Millcote. Malá vesnička, jejiž střechy splývaly se stromy, se nacházela na úbočí jednoho z kopců, kostel stál nedaleko Thornfieldu, jeho stará věž vykukovala zpoza kopce mezi domem a vraty. Užívala jsem si klidného prostředí a čistého vzduchu, s potěšením jsem poslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si široké průčelí domu, říkala jsem si jaké je to nádherné místo pro jednu malou osamělou dámu jako je paní Fairfaxová, když v tom se zjevila ve dveřích.

    Adéla Procházková

    OdpovědětVymazat
  11. Vstala jsem; a pečlivě jsem se oblékla: byla jsem povinna oblékat se prostě – vše co jsem měla na sebe bylo velice jednoduché – ale stále pro mně bylo důležité, abych byla upravená. Nebylo mým zvykem zanedbávat svůj zevnějšek, a nebo aby mě nezajímalo jaký dojem udělám: naopak, vždy jsem si přála vypadat co nejlépe a abych se všem líbila, v rámci možností. Občas jsem litovala, že nejsem hezčí. Občas jsem si přála mít růžové tváře, rovný nos a malé červené rty jako třešně; toužila jsem být vyšší, majestátnější s pěknou ženskou postavou; byla jsem nešťastná, že jsem tak malá, tak bledá a s tak ostrými rysy. A proč jsem měla tyhle touhy a výčitky? To by bylo těžké říci: nemohla jsem to pořádně vysvětlit ani sama sobě; samozřejmě jsem měla svůj důvod, logický a přirozený. Nicméně, když jsem si učesala vlasy a oblékla černé šaty – které byly velice jednoduché, ale jejich výhodou bylo, že mi výborně padly – a připnula jsme si na ně bílý límeček, pomyslela jsem si, že se objevím před paní Fairfax dostatečně upravená, a že mě neuvidí ve špatném světle ani můj nový žák. Nechala jsem otevřené okno ve svém pokoji, srovnala všechny věci na toaletním stolku a vyrazila jsem vpřed. Prošla jsem dlouhou galerií a sešla jsem kluzké dubové schody; vstoupila jsem do haly, kde jsem se na chviličku zastavila – prohlédla jsem si několik obrazů na zdech (pamatuji si, že na jednom byl vyobrazen zamračený muž v brnění, na druhém zase dáma s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), také bronzovou lampu, která visela ze stropu, velké hodiny v dubové skříni, která byla zvláštně vyřezávaná a ebenově černá kvůli času a leštění. Vše mi připadalo tak vznešené a velkolepé, ale to proto, že jsem nebyla zvyklá na takový luxus. Prosklené dveře z haly byly otevřené; vyšla jsem ven. Bylo krásné podzimní ráno, ranní paprsky slunce ozářily rezavě hnědé háje a louky, které byly ještě stále zelené. Vešla jsem na trávník, zvedla oči a prohlížela jsem si průčelí sídla. Bylo tří patrové, ne moc rozlehlé, ale dosti velké; byl to panský dům, ale nikoliv šlechtické panství, i když měl nahoře cimbuří, tak přesto působil malebně. Za šedivým průčelím domu byl starý sad, ve kterém hnízdili havrani, kteří se teď vznášeli ve vzduchu, létali nad trávníkem a zahradou a snášeli se na velkou louku, která byla oddělena povaleným plotem, kde stála řada mohutných starých trnitých stromů, sukovitých a rozložitých jako duby – hned mi bylo jasné proč se usedlost jmenuje Thornfield. O kousek dál se tyčily kopce – ne tak vysoké a skalnaté jako kolem Lowood, nebyly jako takové bariéry, které odstřihnou člověka od světa; ale dostatečně tiché a pusté a Thornfield ležel přímo uprostřed jako v klidném zákoutí, které bych nečekala, že najdu v blízkosti tak rušné části Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy domů splývaly se stromy, vykukovala na jedné straně těchto kopců; poblíž Thornfieldu stál kostel a špička jeho staré zvonice byla vidět mezi domem a branami. Užívala jsem si tuto klidnou vyhlídku a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem poslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si široké šedivé oprýskané průčelí domu a myslela jsem si, jaké je to skvělé místo na život pro jednu osamělou dámu jako je paní Fairfax, a v ten moment se madam objevila ve dveřích.
    ADÉLA DITRICHOVÁ

    OdpovědětVymazat
  12. Vstala jsem; pečlivě jsem se oblékla: muselo to být něco všedního—neměla jsem žádnou věc nebo oděv, které by nebyly naprosto jednoduché. Vždy jsem však byla přirozeně upravená. Nebylo mým zvykem působit lhostejným nebo bezohledným dojmem: naopak, vždycky jsem si přála vypadat nejlépe jak můžu, a líbit se natolik jak mi to má krása dovolí. Občas jsem litovala, že nejsem pohlednější; přála jsem si mít růžové tvářičky, rovný nos, a malé rty třešňové barvy; Toužila jsem být vysoká, vznešená, a s krásně rozpoloženou postavou; bylo mým osudem být malá, bledá, a mít tak výrazné a nesouměrné obličejové rysy. Proč jsem vlastně měla takové touhy být krásná a litovala jsem se? Těžko říct: sama jsem si to nedokázala vysvětlit; jenomže jsem k tomu měla důvod, logický a také přirozený. Nicméně, když jsem si učesala vlasy do hladka, a oblékla na sebe černé šaty—které byly tak kvakerské, alespoň bylo výhodou, že tak skvěle padly—a ladily k mému bílému čistému límci; připadalo mi, že budu na paní Farfaix působit dostatečně dobře, a že by se snad má nová žákyně neodvrátila s nezájmem. Otevřela jsem okno, a poctivě jsem si upravila všechny věci na toaletním stolku, vykročila jsem. Procházela jsem dlouhou a skvostnou galerií, sešla jsem kluzké dubové schody; a poté jsem dorazila do sálu: postála jsem tam minutku; a prohlížela si několik nástěnných obrazů (pamatuji si, že jeden znázorňoval děsivého může v brnění, a další zase dáme s pudrem ve vlasech a perlovým náhrdelníkem) na bronzové lampě zavěšené ze stropu, na velkých hodinách jejichž obal z dubového dřeva byl krásně vyřezán, postupem času a leštěním ebenově zčernaly. Všechno na mě působí velmi vznešeně a velkolepě; ale já jsem nebyla zvyklá na takovou majestátnost. Vstupní dveře, které byly z půlky prosklené byly otevřené; a tak jsem překročila práh a vydala se ven. Bylo ryze podzimní jitro; brzké sluníčko svítilo jasně na kraje hájů a stále zelené pole; pokračovala jsem na trávník, rozhlédla se a užívala si pohled na toto panství. Stavba byla tříposchoďová, nijak zvlášť rozměrově veliká, ale přeci jen rozlehlá: byl to panský dům nýbrž ne šlechtické sídlo: cimbuří na špičce mu však dodávalo pitoreskní vzhled. Šedé průčelí domu skrývalo hnízdiště ptactva, která se nyní nacházela na křídlech: létali přes trávníky a pozemky a přistávali na velké louce, které byly od sebe odděleny povaleným plotem, kde bývaly řady starých trnitých keřů, silných, sukovitých a širokých jako duby, to vše vysvětlovalo původ pojmenování této usedlosti. Opodál se nacházely kopce: ne tak vysoké ani strmé jako ty okolo Lowoodu, které by jako bariéry odlučovali člověka od zbytku světa; ale tady byly také hory dostatečně klidné a tesklivé, a zdánlivě obklopující Thornfield izolací, nikdy bych nečekala, že najdu takové místo poblíž tak rušné lokality jako je Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely v korunách stromů, rozptýlená na úbočí jednoho z kopců; místní kostel stál nedaleko Thornfieldu: jeho starý vrcholek věže vykukoval mezi domem a vraty. Užívala jsem si klidného prostředí a příjemně svěžího vzduchu, také mě těšilo naslouchání krákoravých havranů, a prohlížení širokého, starodávného průčelí velestavby a přemýšlela jsem, jak zde taková osamělá starší paní jako paní Farfaix má krásné žití, když v tom se madam objevila u dvěří.

    Kusá Kristýna

    OdpovědětVymazat
  13. Probudila jsem se, pečlivě se ustrojila: nucena býti oděna bez příkras – vše co jsem měla na sebe bylo ušito ve velmi prostém duchu – přesto jsem stále dbala na to, abych vypadla upraveně. Nebylo mým zvykem opomíjet svůj vzhled či se nezajímat o to, jaký dojem vytvářím; naopak, vždy jsem si přála vypadat tak dobře, jak jen dovedu a líbit se tolik, kolik jen mi nedostatek krásy dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem hezčí; někdy jsem toužila mít růžové tváře, rovný nos a malá ústa červená jako třešně; ráda bych měla vysokou, vznešenou a pěkně vyvinutou postavu; považovala jsem za neštěstí, že jsem tak malá, bledá a mám nehezkou tvář s ostrými rysy. Proč jsem vlastně tolik bažila po kráse a mrzelo mě, že jí nemám? To by bylo složité vysvětlit, a tehdy jsem si to ani sama zcela neuvědomovala; byť to mělo svou logickou a přirozenou příčinu. Nicméně, když jsem si učesala vlasy a oblékla černé šaty – které, byť až kvakersky jednoduché, měly tu přednost, že mi výborně padly – a připevnila na ně čistý bílý límeček, pomyslela jsem si, že se tak mohu důstojně objevit před paní Fairfaxovou a že snad ani nevzbudím odpor ve své nové žačce.
    Otevřela jsem okno pokoje, zkontrolovala, zda je vše na mém stolku pečlivě srovnané a vyšla ze dveří.
    Prošla jsem dlouhou galerií, po kluzkých dubových schodech vstoupila do haly; chvilku jsem zde postála – prohlédla jsem si nějaké obrazy na zdech (pamatuji si, že jeden znázorňoval zamračeného muže v brnění, jiný zase dámu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzovou lampu visící ze stropu, velké hodiny umístěné ve skříni ze zajímavě vyřezávaného dubu, jež stářím a ustavičným leštěním nabyly odstínu ebenové černě. Vše to na mě působilo vznešeně a velkolepě; však jsem také málokdy něco takového vídala. Prosklené dveře do haly byly otevřené; vykročila jsem tedy ven. Bylo příjemné podzimní ráno; ranní slunce jasně zářilo na hnědavé háje a ještě zelené louky; stoupla jsem si na trávník, pozdvihla oči a prohlížela si průčelí domu. Byl dvoupatrový, nijak zvlášť rozlehlý, přesto docela velký; byl to panský dům, nikoliv šlechtické sídlo; ačkoliv měl nahoře cimbuří, takže vypadal malebně. Okolí tohoto šedivého průčelí tvořilo stromoví plné hnízd krákoravých havranů, kteří právě křižovali vzduch nad pasekami a snášeli se na velikou louku za povaleným plotem, kde stála řada starých trnitých stromů, silných jako duby; rázem mi bylo zřejmé, proč se to tu nazývá Thornfield – Trnitá louka. O kus dál se nacházely vrchy – ne tak vysoké a strmé jako ty v Lowoodu, které jako hradby držely člověka v odloučení od okolního světa; tady byly kopce také dost pusté a tiché, aby udržely Thornfield v jisté izolovanosti, kterou bych nečekala v blízkosti tak rušné lokality jako je Millcote. Na úbočí jednoho z kopců stála roztroušená stavení, jejichž střechy se ztrácely mezi stromy; kostel stál poblíž Thornfieldu, jeho stará zvonice vykukovala nad pahorkem mezi domem a vraty.
    Vychutnávala jsem si to klidné okolí a příjemný svěží vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si to široké a oprýskané průčelí domu a myslila na to, jak příjemné to musí být bydlení, pro osamělou dámu, jako je paní Fairfaxová, když v tom se zrovna objevila ve dveřích.

    Radka Havlasová

    OdpovědětVymazat
  14. Vstala jsem a pečlivě se oblékla: musela jsem se obléci prostě i když nemám oděv, který by nebyl jednoduchý. Ale přirozeně jsem si dala záležet, abych byla upravná. Nebylo mým zvykem zanedbávat zevnějšek nebo se nezjímat jakým dojmem působím. Naopak, vždy jsem si přála vypadat jak nejlépe můžu a abych se líbila tak, jak mi to má krása dovolí. Někdy lituji, že nejsem hezčí. Někdy bych si přála mít růžové tváře, rovný nos a malou rudou pusu. Přála bych si být vysoká, mít vznešenou a hezky vyvinutou postavu. Škoda, že jsem příliš malá, příliš bledá a mám nehezké a nepravidelné rysy. A proč mám takové touhy a lítosti? Je složité to vysvětlit: Já to nemohu jasně řict ani sama sobě. I když to mělo svůj důvod a to logický, přírozený. Každopádně, když jsem si jemně česala vlasy a oblékala mé černé šaty, které byly až moc kvakerské, alepoň měly tu výhodu, že mi krásně seděly. A přidala jsem na ně svůj čistý bílý límeček a předpokládala jsem, že vypadám důstojně na shledání se s paní Fairfaxovou a že se na mne má nová žačka nebude dívat s odporem. Otevřela jsem okno mého pokoje a hezky si uklidila své věci na toaletním stolku a odešla ze dveří.
    Prošla jsem dlouhou chodbou a sešla dolů po kluzkých dubových schodech. Poté jsem došla do haly: Zastavila jsem se na minutku, prohlédla si některé obrazy na zdi (pamatuji si jeden, na kterém byl špinavý muž v brnění a jeden s ženou s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzový lustr visící ze stropu, velké hodiny, které byly v zajímavě zdobené dubové skříni, po takové době leštěné, černé jako eben. Vše vypadalo velmi majestátně a impozantně, ale nebyla jsem zvyklá na přepych. Dveře haly, které byly z poloviny prosklené, byly otevřené. Postoupila jsem přes práh. Bylo pěkné podzimní ráno, brzké slunce klidně svítilo na háje a stále ještě zelená pole, vstoupila jsem na trávník, podívala se nahoru a prohlížela si přední část domu. Měl tři poschodí, ne moc rozlehlý, přesto velký: panský dům, ne šlechtický: ale díky cimbuří nahoře vypadal malebně. Jeho šedivé průčelí vynikalo dobře v pozadí hnízda havranů, kteří teď krákavě létali nad trávníkem a zahradou, aby doletěli na velikou louku, od které byli odděleni spadlým plotem a kde byla řada mohutných starých trnitých stromů, silných a zamotaných a širokých jako duby. Hned jsem pochopila pojmenování tohoto domu. Kousek dál byly kopce: ne tak veliké jako ty kolem Lowoodu nebo tak skalnaté, ne jako ohrady oddělující od živého světa. Ale tiché a osamělé, jakoby objímaly Thornfield, nečekala jsem, že objevím něco takového tak blízko rušného města jako je Millcote. Na úbočí jednoho z kopců stála víska, jejíž střechy se ztrácely mezi stromy. Kousek od Thornfieldu stál kostel: vrchol jeho věže se vypínal přes návrší mezi domem a vraty.
    Užívala jsem si tento klidný výhled a příjemný čistý vzduch, s potěšením jsem poslouchala krákat havrany, prohlížela jsem široké, šedivé průčelí domu a myslela si, že je to krásné místo pro osamělou dámu jako je paní Fairfaxová, když se v tu chvíli objevila u dveří.

    OdpovědětVymazat
  15. Vstala jsem; pečlivě jsem si oblékla prostý šat - jelikož jsem neměla jediného kousku, který by nebyl jednoduchého střihu - přirozeně jsem se vždy snažila být upravená. Neměla jsem ve zvyku nedbat na svůj vzhled či se nestarat o to, jaký udělám dojem: naopak, vždy jsem si přála vypadat jak nejlépe to šlo, a abych se líbila alespoň tak, jak mi to má krása dovolí. Dříve mi bylo líto, že jsem nebyla hezčí; tehdy jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos, malé rudé rty; toužila jsem být vysoká, se vznešenou a pěkně vyvinutou postavou; bylo to pro mě neštěstí, že jsem byla tak drobná, tak bledá s nepravidelnými a ostrými rysy. A proč že jsem pociťovala tyto touhy a lítosti? Těžko říct; sama jsem si to neuměla pořádně vysvětlit; a přesto jsem měla důvod, logický a přirozený. Avšak, když jsem si učesala vlasy do rovna a oblékla si černé šaty - které sice vypadaly kvakersky, ale měly tu výhodu, že mi dobře padly - a urovnala jsem si svůj bílý límeček, měla jsem pocit, že bych před paní Fairfaxovou mohla vypadat velice slušně, a že se mne má žačka snad s odporem nezalekne. Otevřela jsem ve své komnatě okno a po překontrolování toaletního stolku, kde jsem vše nechala řádně srovnané, jsem se vydala ze dveří. Procházela jsem dlouhou a spletitou chodbou, sestoupila jsem kluzké dubové schodiště; poté jsem došla do předsíně, kde jsem se na chvíli zastavila, abych si prohlédla některé obrazy (pamatuji si, že na jednom byl děsivý muž v brnění a na jiném byla žena s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), zavěšený bronzový lustr, ohromné hodiny, jejichž schránka byla zajímavě vyřezána z dubového dřeva a zčernalá stářím a třením. Vše se mi zdálo vznešené a grandiózní, ale přece jen, já jsem nebyla zvyklá na takový přepych. Skleněné dveře na verandu byly otevřené, a tak jsem překročila přes práh. Bylo pěkné podzimní ráno, brzké slunce poklidně zářilo na zezlátlé háje a stále zelená pole; vyšla jsem na trávník, pohlédla vzhůru a pozorovala jsem přední část panství. Bylo třípatrové, rozměry ne příliš rozsáhlé, ale i tak značně velké: panské sídlo, nikoliv ale šlechtické panství: cimbuří na vršku mu dodávalo malebný vzhled. Šedivé průčelí domu se dobře vyjímalo z pozadí ptačího hnízdiště, ze kterého se ozývaly výkřiky vzlétajících ptáků; přelétali přes trávníky a přilehlé pozemky a přistávali na veliké louce, která byla oddělena příkopem, kde rostly staré trnité stromy, silné, spletité a široké jako duby a hned mi bylo jasné, podle čeho bylo panství pojmenováno. Za nimi byly kopce, ne tak vysoké, ani tak skalnaté jako ty kolem Lowoodu, které ho jako hradby oddělují od zbytku světa, ale i tak tiché a opuštěné a zdálo se, jakoby svíraly Thornfield v tiché ústraní, které jsem neočekávala poblíž tak rušného místa jako je Millcote. Malá víska, jejíž střechy se ztrácely ve větvích stromů, se rozprostírala na úbočí jednoho z těchto kopců; poblíž Thornfieldu stál kostel: špička jeho staré věže vykukovala přes pahorek mezi domem a branou. Užívala jsem si klidný výhled a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání z hnízdiště, prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí domu a přemýšlela, jak úžasné je toto místo pro osamělou malou dámu jako je paní Fairfaxová, když se zrovna objevila ve dveřích.

    OdpovědětVymazat
  16. Vstala jsem; řádně se oblékla: zavázaná k tomu být prostě oblečená – stejnak jsem neměla jiný oděv než ten, který byl ušit velmi prostě – snažila jsem se stále vypadat upraveně, jak je mi od přírody přirozené. Nebylo mým zvykem být lhostejný k mému vzhledu nebo bezstarostný k mému projevu: oproti tomu, já jsem se vždycky snažila vypadat tak krásně, jak jen to šlo, a ohromit tak moc jak můj půvab dovolil. Občas jsem litovala, že nejsem hezčí; několikrát jsem si přála mít růžovoučké tvářičky, rovný nos a malé plné rty; toužila jsem být vysoká, velkolepá, žensky tvarovaná; považovala jsem to za neštěstí, že jsem byla tak malá, bledá a měla nesouměrné rysy. A proč jsem měla tyhle tužby a tyhle lítosti? To by bylo složité vysvětlit: nemohla jsem to zřetelně říci sobě, přestože jsem měla důvody a to logické i přirozené. Ačkoliv když jsem si pečlivě rozčesala vlasy, a oblékla moje černé šaty - byly sice až kvakersky jednoduché, ale měly aspoň tu přednost, že mi velice dobře padly - a připjala jsem si na ně čistý bílý límeček, zdálo se mi, že se před paní Fairfaxovou objevím v docela slušné podobě a že snad aspoň nevzbudím nelibost u své nové žačky. Otevřela jsem okno, pěkně jsem si urovnala všechny věci na toaletním stolku a vykročila jsem ze dveří. Procházela jsem protáhlou chodbou vystlanou rohožemi, sešla jsem dolů po kluzkých dubových schodech; poté jsem vstoupila do síně: zastavila jsem se v ní na chvilku; prohlédla jsem si malby na stěnách (jeden z nich, co si pamatuji, zobrazoval krutého muže v kyrysu, a druhý dámu s vyčesanými vlasy nahoru a perlovým náhrdelníkem kolem krku), na zavěšené bronzové lampě na stropě, na velkých hodinách, u kterých byl jejich rám pracně vytesaný z dubu, a které byly stářím a ustavičným leštěním černé jako eben. Všechno se mi zdálo vznešené a obdivuhodné; ale přeci jenom jsem nebyla zvyklá na cokoli velkolepého. Dveře do síně, které byly z půlky skleněné, byly otevřené, já jsem překročila jejich práh. Bylo krásné podzimní jitro; ranní slunce jasně svítilo na rezavě hnědé háje a stále se zelenající pole; popošla jsem na trávník, vzhlédla jsem nahoru a pozorně si prohlédla přední stranu velkého domu. Byl tři patra vysoký, ne moc velkých, ačkoliv značných rozměrů, byl to panský dům, ale žádné šlechtické sídlo: díky cimbuří na svém vrcholu vypadal malebně. Jehož šedé průčelí výrazně vybočovalo před hnízdištěm, jehož krákající nájemníci kroužili kolem: letěli přes trávníky a pozemky a přistáli na obrovské louce, která byla oddělená ztrouchnivělým plotem, a kde řada starých, mohutných, trnitých stromů, silných, spletitých a širokých jako duby, ihned vysvětlila, podle čeho bylo panství pojmenováno. Kousek dál byly kopce: ne tak vysoké jako ty kolem Lowoodu, ani ne tak skalnaté, dokonce ani jako hradby oddělující od zbytku světa; ale dostatečně tiché a opuštěné kopce, a zdánlivě objímající Thornfield osamělostí, kterou jsem neočekávala, že najdu poblíž rušné lokality Millcote. Malá vesnička, ve které byly střechy zakryté stromy, se skýtala na jedné stráni jednoho z těchto kopců; kostel té čtvrti stál blíže Thornfieldu: jeho stará špička věže přesahovala návrší mezi domem a vraty.
    Stále jsem si užívala nerušeného výhledu a příjemného čerstvého vzduchu, stále jsem se zaujetím poslouchala krákání havranů, stále jsem si prohlížela široké, starobylé průčelí domu, a myslela jsem si, jaké skvělé místo k bydlení to bylo pro jednu osamělou malou dámu jako je paní Fairfaxová, když se ta dáma zjevila u dveří.
    Kateřina Pejšková

    OdpovědětVymazat
  17. Vstala jsem a s pečlivostí jsem se oblékla; musela jsem se oblékat prostě – všechno mé oblečení bylo velmi jednoduché – vždy mi ale přirozeně záleželo na tom vypadat upraveně. Nebylo mým zvykem být nedbalá svému vzhledu, nebo se nestarat jakým dojmem působím; naopak jsem si vždy přála vypadat nejlépe, jak mohu, a líbit se tak, jak mi to má krása dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem hezčí; někdy jsem si přála mít růžové tváře, rovný nos a malé třešňově červené rty; toužila jsem být vysoká s důstojnou a ženskou postavou; považovala jsem to za neštěstí, že jsem tak malá, tak bledá a že mám tak výrazné a nesouměrné rysy. A proč jsem měla taková přání a litovala jsem, jak vypadám? Bylo to těžké říci, nedokázala jsem to vysvětlit jasně ani sama sobě; mělo to ale logickou a přirozenou příčinu. Když jsem si jemně pročesala vlasy a oblékla své černé šaty, které byly sice až kvakerské, ale alespoň měly tu zásluhu, že mi dobře padly. Přidala jsem k nim můj čistě bílý límeček a zdálo se mi, že vzbudím v paní Fairfaxové dojem slušné dívky a snad ve své nové žačce nevzbudím nelibost. Otevřela jsem okno, srovnala jsem všechny své věci na toaletním stolku, a vyšla jsem ven.
    Prošla jsem dlouhou galerií a sestoupila po kluzkých dubových schodech; dostala jsem se do haly, kde jsem se na minutku pozastavila; dívala jsem se na pár obrazů, které visely na zdi (jeden, který si pamatuju, zobrazoval zamračeného muže v brnění, a druhý ženu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzovou lampu visící ze stropu, na velké dubové hodiny, které byly zajímavě vyřezané a ebenově černé od ustavičného leštění. Vše mi připadalo tak důstojné a impozantní, ale já nikdy nebyla zvyklá na krásu. Napůl zasklené dveře z haly byly otevřené; vyšla jsem tedy ven. Bylo příjemné podzimní ráno; brzké slunce jasně svítilo na stále ještě zelené háje a pole; vkročila jsem na trávník a prohlížela jsem si panství. Dům měl tři podlaží, v poměru s jinými nebyl nijak obrovský, byl to spíše panský dům, žádné šlechtické sídlo, ačkoli mu cimbuří na věži dodávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu vyčnívalo havraní hnízdo, jehož osadníci zrovna poletovali ve vzduchu. Přelétli přes trávník až na velkou louku, od které byli odděleny svaleným plotem, kde stála řada ohromných starých trnitých stromů, silných, smotaných a širokých jako duby – ihned mi došlo, proč má toto panství takové jméno. Trochu dál byly kopce, ne tak vysoké a skalnaté jako kolem Lowoodu, které nás jako bariéry odlučovaly od okolního světa, ale tiché a dosti osamělé kopce zdající se jako by objímaly Thornfeiedl v klidném ústraní, které bych na tak rušném místě v blízkosti Millcote kdy očekávala. Na jednom z těchto kopců se tyčila malá víska, jejíž střechy se utápěly v korunách stromů; místní kostel stál nedaleko Thornfieldu – jeho nejvyšší věž vyčnívala mezi domy a vraty.
    Užívala jsem si klidnou vyhlídku a příjemný čerstvý vánek, s radostí jsem poslouchala létající havrany, prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí haly, a zrovna, když jsem přemýšlela nad tím, jaké krásné místo to je pro tak osamocenou dámu, jako je paní Fairfaxová, objevila se ve dveřích.

    OdpovědětVymazat
  18. Vstala jsem; pečlivě jsem se oblékla do prostých šatů, jelikož jsem neměla žádný kus oděvu, který by nebyl zhotoven s naprostou jednoduchostí - být dokonale upravená jsem měla v povaze. Nebylo mým zvykem ignorovat svůj vzhled nebo být nedbalá toho, jaký dojem jsem vzbuzovala. Právě naopak - vždy jsem si přála vypadat co nejlépe, a potěšit vzhledem, jak mi to jen má vlastní krása dovolovala. Čas od času jsem litovala, že nejsem krásnější, někdy jsem si přála mít růžovější tváře, rovný nos a malé rudé rtíky; toužila jsem být vyšší, mít vznešenější a vyvinutější postavu; bylo neštěstí, že jsem byla tak malá, bledá a měla tak odlišné a výrazné rysy ve tváři. A proč jsem měla tyhle touhy a tyhle lítosti? Těžko se to dalo vysvětlit: nemohla jsem si to jasně říct, ale měla jsem důvod, logický a přirozený důvod. Ovšem, když jsem si pečlivě uhladila vlasy a oblékala se do svých černých šatů, které ačkoliv připomínali svou jednoduchostí kvakarské, mi hezky sedly, a připnula si bílý límec, pomyslela jsem si, že působím dostatečně úctyhodně, abych se mohla objevit před paní Fairfaxovou, a že nade mnou má nová žákyně nezanevře. Otevírajíc okno a kontrolujíc toaletní stolek, kde jsem své věci zanechala poklizené a upravené, jsem se vypravila z pokoje.

    Procházejíc dlouhou chodbou pokryotu kobercem, jsem sestoupila z kluzských dubových schodů a dostala se tak do sálu, kde jsem se na chvíli zastavila a prohlížela si obrazy na stěnách (pamatuji si na jeden, kde byl vyobrazen mrzutý muž v kyryse, a na další zobrazující dámu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzový lustr zavěšený ze stropu, ohromné hodiny, jejich skříňka byla z dubu zajímavě zdobená a zčernalá časem a od leštění. Vše se mi zdálo velkopelé a impozantní, ovšem pramálo jsem byla zvyklá na velkolepost. Zpola prosklené dveře do sálu byly otevřené; překročila jsem práh. Bylo příjemné pozdzimní ráno, časné slunko klidně svítilo na zahalené háje a stále se zelenající pole. Vycházejíc na trávník, jsem pohlédla k domu a prozkoumávala jeho čelní stranu. Byl to tři patra vysoký, nijak ohromný, avšak nemalý panský dům, žádné šlechtické sídlo: cimbuří na vrcholu domu dodávalo malebný vzhled. Jeho šedá čelní strana vynikala na pozadí hnízdiště ptáků, jehož krákající obyvatelé se rozlétli do okolí: přeletěli přes trávník a pozemky a snesli se k zemi až na velké louce, která byla oddělena zapuštěnou zídkou a na které rostly mohutné staré trnité stromy, silné, propletené a široké jako duby, podle nichž neslo panství své jméno. V dáli pak byly kopce: ne tak vysoké jako v okolí Lowoodu, ani tak skalnaté, ani nijak nepřipomínali bariéru oddělující je od živého světa; ale přesto dostatečně klidné a osamělé kopce, které Thornfield ochraňovali v náručího svého poklidu, jehož existenci bych tak blízko vzrušujícího místa jako byl Millcote nečekala. Malá vesnička, jejíž střechy zakrývaly koruny stromů, se táhla podél jednoho z těchto kopců; místní kostel stál blíž Thornfieldu, přičemž špička staré kostelní věže na něj pohlížela přes pahorek mezi domem a bránou.
    Užívala jsem si klidný výhled a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání hravanů, prohlížela si rozlehlou a starobylou přední část haly a přemýšlela, jak úžasné je to místo pro jednu osamnělou dámu jakou je paní Faifaxová, když se objevila u dveří.

    M. A. Kubánková

    OdpovědětVymazat
  19. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila; musela jsem se oblékat velmi jednoduše – žádný můj šat nebyl nijak složitý– ale stejně jsem se vždy snažila, abych byla upravená. Nebyla jsem zvyklá nestarat se o svůj vzhled a nedbat na to, jak působím; naopak, vždy jsem si přála vypadat co nejlépe, a líbit se tak, jak to jen můj zevnějšek dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem půvabnější; přála jsem si narůžovělé tváře, rovný nos, a malinkou načervenalou pusu; být vysoká, abych měla elegantní postavu; vždy jsem byla nešťastná, že jsem tak malá, pobledlá a že můj obličej má výrazné neshody. A proč jsem vlastně měla takovéhle sny a litovala se? Sama na to nemůžu ani odpovědět; i přesto, že důvod byl logický a přirozený. Nicméně, když jsem si pečlivě učesala vlasy a oblékla své černé šaty – ačkoliv vypadaly trochu obyčejně, ale perfektně mi seděly; ozdobila jsem je čistě bílým límečkem, pomyslela jsem si, že bych mohla vypadat alespoň trochu pohledně před paní Fairfaxovou, snad se mé nové žákyni budu líbit. Otevřela jsem okno ve svém pokoji, srovnala si vše na toaletním stolku a vyšla ze dveří. Prošla jsem dlouhou chodbou a opatrně sešla klouzavé dubové schody; dostala jsem se do místa, kde jsem se na chvíli zastavila; podívala jsem se na pár obrazů rozmístěných na stěnách (pamatuji si na pochmurného muže v brnění,slečnu s načančanými vlasy a náhrdelníkem z perel), na visící bronzovou lampu, na veliké hodiny, které byly ve vyřezané dubové skříňce, a po tak dlouhé době a leštění černé jako eben. Všechno vypadalo tak úchvatně a impozantně, až mi ta vznešenost imponovala. Skleněné dveře v hale byly otevřené, překročila jsem práh a vyšla ven. Bylo příjemné podzimní ráno, vycházející slunce svítilo na lesy zbarvené do hněda a na louky, které se stále zelenaly; jak jsem pokračovala po trávníku, dívala jsem se na přední část domu. Byl třípatrový, ne až moc rozlehlý, ale přesto velký; byl to panský dům, ale žádné noblesní sídlo; cimbuří na střeše mu dodávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu hnízdili havrani, kteří teď poletovali nad zahradou, aby se přiblížili k obrovské louce, od které byli odděleni rozpadlým plotem, a kde bylo pole ostnatých stromů, silných, zatočených a širokých, jako duby; hned mi došlo, proč tuto budovu pojmenovali Thornfield. Kousek dál jsem viděla kopce; ne tak vysoké jako kolem Lowoodu, ani tolik hornaté; tyhle kopce nebyly jako opevnění, které by vás odtrhávaly od zbytku světa; tady byly kopce tak tiché a osamělé; vypadalo to, jako by poskytovaly panství Thornfield klidné ústraní, nikdy bych nepomyslela, že je něco takového možné v blízkosti rušného města, jako je Millcote. Malá ves, jejíž střechy nešlo skoro spatřit skrz stromy, stála na úbočí kopce; kostel stál opodál Thornfieldu; vrchol jeho staré věže se tyčila nad návrší mezi domem a vraty. Užívala jsem si klidný výhled a příjemný svěží vzducu, s potěšením jsem poslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí domu a uvědomovala jsem si, že tohle je skvělý domov pro starou opuštěnou dámu jako je paní Fairfaxová, a v tu chvíli stála ve dveřích.
    Veronika Stehlíková

    OdpovědětVymazat
  20. Vstala jsem; pečlivě se oblékla do svého prostého oděvu -- neboť jsem neměla jediného kousku, který by nevypadal obyčejně -- a přirozeně jsem se vždy snažila vypadat upraveně. Nebylo mým zvykem nedbat o svůj zevnějšek či se nestarat o to, jakým dojmem působím: naopak, vždy jsem si přála vypadat, jak nejlépe jsem mohla, a abych se líbila alespoň tak, jak mi to má krása umožňovala. Někdy jsem litovala, že nejsem hezčí; kdysi jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos, malá rudá ústa; toužila jsem být vysoká a mít vznešenou, nádherně vyvinutou postavu. Považovala jsem za neštěstí, že jsem byla tak drobná, tak bledá a měla rysy tak nepravidelné a výrazné. A proč jsem tedy měla tyto touhy a lítosti? Těžko říct: sama jsem si to tenkrát neuměla jasně vysvětlit; přesto jsem měla důvod, logický a přirozený. Nicméně když jsem si učesala vlasy dohladka a oblékla si černé šaty -- které sice vypadaly až kvakersky, ale měly aspoň tu přednost, že mi seděly do nejmenšího detailu -- a upravila jsem si čistý bílý límeček, napadlo mě, že bych před paní Fairfaxovou měla vypadat slušně a že se snad ode mne má nová žačka s odporem neodtáhne. Poté co jsem otevřela ve svém pokoji okno a letmo pohlédla na noční stolek, kde jsem měla všechny své věci pečlivě urovnané, odvážila jsem se ven. Procházela jsem dlouhou a spletitou chodbou, sestoupila jsem po kluzkém dubovém schodišti; poté jsem došla do síně: zde jsem se na chvíli zastavila a prohlížela si některé z obrazů, jenž visely na stěnách (pamatuji se, že na jednom byl zasmušilý muž v brnění, na jiném zase dáma s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), zavěšený bronzový lustr, veliké hodiny, jejichž skříňka z dubového dřeva byla zajímavě vyřezávána, zčernalé stářím a drhnutím. Vše mi připadalo vznešené a velkolepé, neboť jsem nebyla zvyklá na takovou krásu. Prosklené dveře vedoucí z haly byly otevřené, a tak jsem překročila práh. Bylo krásné podzimní ráno, ranní slunce jasně zářilo na zezlátlé háje a stále ještě zelená pole; vykročila jsem na trávník, pohlédla vzhůru a pozorovala přední část sídla. Bylo třípatrové, ne příliš rozsáhlých rozměrů, přesto však značně velké: panské sídlo, nikoliv šlechtické panství, jemuž cimbuří na samotném vršku dodávalo malebný vzhled. Šedivé průčelí domu se krásně vyjímalo z pozadí ptačího hnízdiště, ze kterého se ozývalo krákorání právě poletujících ptáků; přelétali přes trávník a zdejší pozemky a snášeli se na velikou louku, která byla oddělena plotem, za nímž rostla spousta mohutných starých trnitých stromů, silných, sukovitých a širokých jako duby; najednou mi bylo jasné, podle čeho bylo to panství pojmenováno. O kus dál byly kopce, ne tak vysoké ani skalnaté jako ty okolo Lowoodu, které jako hradby oddělovaly člověka od okolního světa; přesto to byly kopce tiché a opuštěné a zdálo se, jako by svíraly Thornfield a držely ho v ústraní, jaké jsem neočekávala poblíž tak rušného místa jako Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely v korunách stromů, se táhla na úbočí jednoho z těch kopců; nedaleko Thornfieldu stál kostel: špička jeho staré věže vykukovala nad pahorkem mezi domem a branami. Užívala jsem si klidný výhled a příjemně svěží vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákorání z hnízdiště, prohlížela jsem si široké, šedivé průčelí domu a ve chvíli, kdy jsem zrovna přemýšlela, jak skvělé je tohle místo pro osamělou malou dámu, jakou je paní Fairfaxová, objevila se ve dveřích.

    Markéta Koštovalová

    OdpovědětVymazat
  21. Vstala jsem; poté jsem se pečlivě oblékla: musela jsem se oblékat jednoduše – vše, co jsem měla na sobě bylo děláno co nejjednodušeji – i nadále jsem si ale dala na svém oděvu záležet. Nebylo mým zvykem nebrat ohled na to, jak vypadám, nebo jakým dojmem působím: naopak jsem si vždy přála vypadat co nejlépe to jde a kolik mi krása světa dovolí. Někdy jsem litovala toho, že nejsem krásnější. Přála jsem si růžové tvářičky, krásný rovný nos a malé rty, které svou barvou připomínají třešně. Ráda bych měla vysokou, důstojnou a dobře vyvinutou postavu. K mé smůle jsem malá, příliš bledá s nevzhlednými ostrými rysy. Proč jsem toužila být krásná a proč mi bylo líto, že nejsem? Je těžké na to odpovědět, ani já sama jsem si to tehdy neuvědomovala. Mělo to ale svůj důvod, logický a přirozený důvod. Nicméně, když jsem si uhladila své vlasy a oblékla své černé šaty – které sice byly kvakérsky jednoduché, ale padly mi dokonale – připnula jsem si na ně čistý bílý límeček. Myslela jsem si, že dobře zapůsobím na paní Fairfaxovou a že si nevytvořím nelibost před svojí novou žákyní. Otevřela jsem okno, srovnala jsem si své věci na toaletním stolku a vyšla jsem ven. Prošla jsem dlouhou spletitou chodbou, sestoupila jsem po kluzkých dubových schodech; poté jsem se vešla do předsíně: vyčkala jsem zde minutku; dívala jsem se na obrazy na zdi (pamatuji si, že na jednom z nich byl zamračený muž v kyrysu, nebo žena s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na lampu visící ze stropu, na velké hodiny, které byly časem a leštěním černé jako eben, v zajímavě vyřezané dubové skříni. Vše se mi zdálo velmi vznešené a velkolepé, ale bylo to tím, že jsem nic takového neznala. Zasklené chodbové dveře byly otevřené; přešla jsem přes práh. Bylo to krásné podzimní ráno; ranní slunce jasně svítilo na zhnědlé háje a stále zelené pole; vkročila jsem na trávník, zvedla zrak a prohlížela jsem si průčelí sídla. Byl to dvoupatrový dům, dům nebyl nijak rozlehlý, ale i tak byl dostatečně velký: byl to panský dům, ale určitě ne šlechtické panství: cimbuří kolem vrcholu mu dávalo malebný vzhled. Jeho šedavá přední strana se tyčila oproti hnízdišti v pozadí, jehož krákoraví obyvatelé se teď vznášeli na křídlech. Letěli přes trávníky a pole, a přistáli na rozlehlé louce, od níž je dělil zapuštěný plot, a kde řada ztepilých hlohů, silných, spletených a širokých jako dub, dokazovala původ názvu této usedlosti. O kousek dál byly kopce: nepříliš vysoké jako jsou ty kolem Lowoodu, ne tak skalnaté, nevypadaly jako hradby, které odlučovaly od zbytku světa; tady byly vrchy dostatečně tiché a osamocené, objímaly Thornfield s klidem, který jsem nečekala, že najdu v blízkosti tak rušného města jako je Millcote. Malá vesnička, jejichž střechy se ztrácely pod korunami stromů, se táhla po boku jednoho z těchto vrchů; místní kostel stál nedaleko Thornfieldu: vrcholek staré zvonice vyčníval nad korunami stromů mezi domem a bránami. Právě jsem si užívala to klidné prostředí a čerstvý vzduch, poslouchala jsem s potěšení krákoravému hejnu havranů, prohlížela jsem si na široké, boční průčelí a zamyslela jsem se jaké to je obývat tak krásné místo osamělou paní jako je právě paní Fairfaxová, zrovna když se v tu chvíli paní Fairfaxová objevila ve dveřích.

    OdpovědětVymazat

  22. Vstala jsem; Pečlivě se ustrojila: nucena k prostosti - veškeré mé oblečení bylo zcela jednoduché - stále jsem však přirozeně dbala na tom, abych byla upravená. Nebylo mým zvykem nedbat o svůj vzhled nebo se nezajímat o to, jaký dojem dělám: naopak, vždy jsem se snažila vypadat tak dobře, jak to jen šlo, a líbit se alespoň natolik, nakolik mi to má krása dovolovala. Občas jsem litovala toho, že nejsem žádná kráska; Někdy jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos a drobné rudé rty; Toužila jsem mít vysokou, velkolepě a žensky vyvinutou postavu; Považovala jsem za smůlu, že jsem byla tak drobná, tak bledá, s rysy tak nepravidelnými a ostrými. A proč jsem tyto tužby a lítost měla? To není tak snadné říct; Nemohla jsem to s určitostí vysvětlit ani sama sobě; leč důvod jsem měla, logický i přirozený. Avšak, když jsem si učesala vlasy velmi hebce a oblékla se do svých černých šatů, ačkoliv až příliš kvakérské, alespoň měly tu přednost, že mi dobře padly. Připevnila jsem na ně svůj bílý límeček a doufala jsem, že vypadám důstojně natolik, abych se mohla ukázat před paní Fairfaxovou, a že nevzbudím odpor ve svém novém žákovi.


    Otevřela jsem okno své komnaty, srovnala věci na svém toaletním stolku, a vyšla ven ze dveří.


    Prošla jsem dlouhou chodbou pokrytou kobercem a opatrně sešla kluzké dubové schody; poté jsem se dostala do haly: Setrvala jsem tam minutku; prohlížejíce si některé obrazy na stěnách (pamatuji si, že jeden znázorňoval mrzutého muže v brnění, a jeden ženu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzové lampy visící ze stropu, na velké hodiny umístěné ve skříni ze zvláštně vyřezaného dubu, která po čase a tom neustálém leštění nabyla ebenově černé barvy. Všechno se mi jevilo velmi vznešeně a impozantně; ale přeci jen jsem na podobný přepych nebyla příliš zvyklá. Dveře sálu, které byly zpola skleněné, byly otevřené; tak jsem se překročila jejich práh. Bylo příjemné podzimní ráno; brzké ranní světlo poklidně dopadalo na hnědé háje a stále zelené pláně; stoupla jsem si na trávník a přimhouřenýma očima jsem si prohlédla přední část sídla. Bylo tříposchoďové, nepříliš rozlehlé, přesto velké; bylo to panské sídlo, ne šlechtický dům; cimbuří na vrchu mu však propůjčovalo malebný vzhled. Jeho šedé průčelí výrazně vyčnívalo za havraní hnízdo, z nějž se ozývaly výkřiky jehož krákajících nájemníků: přelétli přes trávník a zemi, aby se mohli slunit na obrovské louce, která byla oddělena zašlým plotem, a kde řada mohutných ostnatých stromů, silných, sukovitých jako duby - ihned mi došlo, podle čehož panství nese své jméno. V dáli byly kopce: ne tak ušlechtilé, jako ty kolem Loowodu, ani ne tak hrbolaté, ani příliš nepředstavovaly bariéru od živoucího světa; ale přesto byly natolik tiché a osamělé, a svým vzezřením působily, jako kdyby Thornfield objímaly jakýmsi odloučením, jejichž existenci bych poblíž vzrušující lokality Millcotonu vůbec nečekala. Malá víska, jejíž střechy splývaly s korunami stromů, stála na úbočí těchto kopců; kostel stál poblíž oblasti Thornfieldu: jeho starý vrchol vyčníval nad pahorky mezi budovami a vraty.

    Užívala jsem si poklidné vyhlídky a příjemné svěží ovzduší, zatímco jsem byla radostně zaposlouchaná do krákání vran, prohlížela si rozlehlé a starobylé průčelí sálu, a přemýšlela nad tím, jak skvělé místo k pobytu to bylo pro tak osamělou dámu, jakou byla paní Fairfaxová, zatímco se objevila ve dveřích.

    Michaela Körschnerová

    OdpovědětVymazat
  23. Vstávala jsem; Převlíkla jsem se pečlivě: závazána být všední—neměla jsem žadný oděv, který by nebyl komplikovaný, ale stejnak jsem se snažila vypadat upraveně. Neměla jsem ve zvyku vypadat bezohledně nebo nedbale: naopak, přála jsem si vždycky vypadat co nejlépe, tolik kolik moje krása mi to dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem hezká; přála jsem si někdy mít růžový tvářičky, rovný nos, a malou třešňovou pusu; Toužila jsem být vysoká, vznešeně, a konečně vyvinutou postavou; Brala jsem to jako neštěští, že jsem tak malá, bledá, a mám tak nepravidelné rysy a tak výrazné. A proč jsem měla takové touhy a lítosti? Bylo by těžké to říct: Sama jsem na to nemohla najít odpověď; i když bych měl důvod, a logický, přirozený důvod taky. Ačkoliv, když jsem si učesala vlasy do hladka , a oblékla jsem si k tomu své černé šaty—ač vypadaly kvakersky, aspoň mi seděly krásně-- a opravovala jsem si svůj bílý límeček s pomyšlením, že budu vypadat úctyhodně před paní Fairfaxovou, a že můj nový žák nebude mít ke mně odpor. Otevřela jsem okno ve své komnatě.
    Prošla jsem dlouhou a matnou galerií, sestoupila jsem kluzké dubové schody; až jsem se dostala k hale: Zůstala jsem tam minutu; koukala jsem se na nějaké obrázky na stěnách (na jeden si vzpomínám, který znázornoval děsivého muže v brnění, a jedna se ženou s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), také bronzovou lampu, která visela ze stropu, na velké hodiny, které byly vyřezány v krásné dubové skříni, a po tak dlouhé době ebonově černá. Všechno se zdálo být prostý a impozantní; ale odmalička jsem už byla zvyklá na velkolepost. Dveře od haly, který byly napůl ze skla, zůstaly otevřený; Překročila jsem práh. Bylo krásné podzimní ráno; časné ráno svítilo jasně na zhnědlé lesíky a stále zelené pole; jak jsem postoupila přes trávník, pozrovala jsem přední část domu. Byl třípatrový, ne tak rozsáhlý, ale značný: byl to panský dům, ne šlechtické sídlo: cimbuří nahoře mu dodávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu hnízdili havrani, kteří se vznášeli ve vzduchu, letáli nad trávníkem a zahradou a přistáli na velké louce, které byly odděleny klesnutými ploty, a kde byla řada trnitých stromů, velikých, sukovitých a širokých jako duby, najednou vysvětlují etymologii jmenování panství. rovnou mi došlo, proč tenhle statek pojmenovali Thornfield. Trošku dál byly kopce; ne tak veliké jako kolem Lowoodu, ani tolik skalnaté, tyhle kopce nebyly jako hradby, které by vás oddělovaly od zbytku světa; Zdálo se, že Lockwood je obklopen izolací, nikdy bych nečekala, že najdu v blízkosti tak rušné lokality jako je Millcote. Malá vesnička, na nichž byly střechy zakryty stromy, místní kostel stál opodál Thornfieldu; vrchol staré věže vyčníval nad korunami stromů mezi domem a bránami. Uživala jsem si klidný výhled a čerstvý vzduch, s potěšením jsem poslouchala krákat havrany, prohlížela si široké a starobylé průčelí domu, řikala jsem si jaké to je úžasné místo na život pro osamělou starší paní jako je paní Fairfaxová, když se v tu chvíli objevila u dveří.

    OdpovědětVymazat
  24. Vstala jsem; Pečlivě jsem se oblékla, musela jsme se obléct jednoduše jelikož všechno mé oblečení které jsem měla, bylo až příliš složité—Měla jsem v povaze vypadat vždy upraveně. Nebylo mým zvykem ignorovat to, jak vypadám nebo nedbát na to, jaký dojem udělám. Právě naopak - vždy jsem si přála vypadat co nejlépe, a potěšit vzhledem, jak jen mi to má vlastní krása dovolila. Občas jsem litovala toho, že nejsem pohlednější, někdy jsem si přála mít růžovější tváře, rovný nos a malé rudé rty; přála jsem si být vyšší, mít vznešenější a vyvinutější postavu; bylo to pro mě neštěstí, že jsem byla tak malá, bledá a měla tak odlišné a žřetelné rysy ve tváři. A proč jsem vlastně měla takové touhy a lítosti? To se těžko řekne: nemohla jsem si to přiznat, ale měla jsem důvod, logický a přirozený důvod. Ovšem, když jsem si pečlivě rozčesala vlasy a oblékala se do svých černých šatů, ikdyž byly poněkud kvakerské, mi hezky sedly, a k tomu si připnula bílý límec, pomyslela jsem si, že vypadám dostatečně na to, abych zanechala dojem na paní Fairfaxovou, a že nade mnou má nová žákyně alespoň nezanevře. Otevřela jsem okénko ve své komnatě, důkladně jsem si srovnala věci na svém stolku, a vyrazila ven.
    Procházejicíc dlouhou chodbou, jsem sestoupila z kluzských dubových schodů; poté jsem se dostala do sálu, kde jsem se na chvíli zdržela a začla si prohlížet obrazy na stěnách (na jednom který mi utkvěl v paměti, byl vyobrazen ponurý muž v kyryse, a dáma s napudrovanými vlasy a nahrdelníkem z perel), bronzový lustr zavěšený ze stropu, obrovské hodiny, jejiž skříňka byla zajimavě vyřezána, žčernalé stařím a leštěním. Vše se mi zdálo tak velkopelé a impozantní, ovšem já na takovou vznešenost nebyla zvyklá. Do sálu byly otevřené z pola prosklené dveře; překročila jsem práh. Bylo příjemné pozdzimní ráno, ranní slunko jemně svítilo na zahalené háje a zelenající se pole. Vyšla jsem na trávník a pozorovala a prozkoumala přední část panstva. Byl to tři patra vysoký, nijak enormní, přesto značně velký pánský dům, avšak žádné šlechtické sídlo: jemuž cimbuří na vrcholu dodávalo malebný vzhled. Jeho šedé průčelí značně vynikalo na pozadí hnízdiště ptáků, jehož krákající obyvatelé se rozlétli do okolí: přeletěli přes trávník a pozemky a snesli se až na velkou louku k zemi, která byla oddělena plotem a na kterém byly rozvinuty mohutné staré trnité stromy, silné, propletené a široké jako duby, podle kterých bylo panstvo pojmenováno. O kus dál byly kopce: ne už tak vysoké jako v okolí Lowoodu, ani tak skalnaté, které ani nijak nepřipomínali bariéru mezi okolním světem; avšak dostatečně klidné a osamělé, které Thornfield svírali v náručí svého poklidu, jehož existenci bych tak blízko strhujícího místa jako byl Millcote nečekala. Malá vesnička, jejíž střechy splívali se stromy, se táhla podél úbočí jednoho z kopců; opodál Thornfieldu stál kostel, špička jeho staré věže vykukovala nad pahorkem mezi domy a bránou. I tak jsem si užívala klidný výhled a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání havranů, pozkoumávala rozlehlou a starobylou přední část haly a přemýšlela, jaké to je úžasné místo pro jednu osamělou dámu, jakou je přesně paní Fairfaxová, která se zrovna zjevila ve dveřích.

    Václav Bednář

    OdpovědětVymazat
  25. Vstala jsem; Pečlivě se oblékla: sice předem odsouzena k jednoduchému vzhledu – jelikož jsem nevlastnila jediný kus šactva, který by neoplýval neobyčejnou jednoduchostí – i tak jsem ale vždy ráda chodila vzhledně upravená. Neměla jsem ve zvyku podceňovat dobrý vzhled či dojem, jímž jsem na své okolí působila: Co více, vždy jsem se snažila vypadat tak dobře, jak jen to bylo možné a okouzlit natolik, jak mi to jen můj cit pro krásu dovoloval. Někdy však jsem litovala, že jsem nebyla obdařena větší krásou; představovala jsem si samu sebe s růžovými tvářemi, rovným nosíkem, malými rty nabarvenými třešňovou rudí; Prahla jsem po vyšší, svůdné figuře s ostrými křivkami; Zdálo se mi poněkud nespravedlivé, že místo toho vídám v zrcadlech samu sebe malinkou, bledou a s rysy tak nepravidelnými a výraznými. A proč jsem vlastně tyto výčitky či tužby měla? Těžko říci: Tenkrát jsem ještě sama neznala jasnou odpověď; Přesto jsem svůj důvod měla, jasný a logický, samozřejmě!
    Každopádně když jsem rozčesala své vlasy do jemna, nasadila si černé šaty – které, seč poněkud kvakérské (skromné, jednoduché), dobře odpovídaly mému vkusu pro detail – a upravila čistě bílý límeček, pomyslela jsem si, že bych měla udělat vše pro to, abych se dnes objevila před paní Fairfaxovou a seznámila se s novou žákyní tak, aby na mě při setkání nemusela hledět s nelibým pohledem. Otevírajíce okno mé komnaty a se spokojeným pohledem kontrolujícím své úhledně poskládané věci na toaletním stolku jsem vykročila vpřed.
    Překonala jsem dlouhou, matnou galerii a sestoupila po kluzkých dubových schodech; poté jsem vkročila do chodby: zde jsem se na minutku zastavila; přelétla jsem pohledem po obrazech pověšených na vysokých zdech (jeden, jež si pamatuji, vyobrazoval zamračeného muže v blyštivém kyrysu, na dalším byla dáma s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), po bronzovém podstavci na lampy visícím ze stropu, po velikých hodinách, jejichž stará dubová skříň byla zdobena bohatými rytinami a v temné černi se krčil čas na zdobeným ciferníku. Vše budilo jakýsi majestátní a impozantní dojem; ale tehdy jsem byla jen pramálo zvyklá na takový luxus. Vchodové dveře, napůl prosklené, se tyčily otevřené přede mnou; překročila jsem práh. Bylo příjemné podzimní ráno: brzké slunce pozvolna rozlévalo svou zář na zahnědlé hájky a stále ještě zelená pole; s kroky protínajícími stébla nízkého trávníku jsem se otočila a konečně si prohlédla sídlo v denním světle. Mělo tři patra do výšky, a i když nebylo příliš rozlehlé, stále budilo dojem velikosti: byla to spíše panská vila nežli šlechtické sídlo:
    Cimbuří kolem vrcholků domu mu propůjčovalo jakýsi malebný vzhled. Jeho šedé čelo vystupovalo ze scenérie korun stromů, kde co chvíli zatleskaly havraní křídla: černí ptáci poletovali nad trávníkem a pozemky, a nakonec ladně klesaly na rozlehlých lukách, které od domu odděloval propadlý plot a kde mi řada mohutných a starých, trnitých stromů, mohutných a spletitých jako duby, konečně odhalila původ jména sídla (Thornfield – Trnité pole). Dále za poli se tyčily hory: ne tak vysoké jako ty kolem Lowoodu, ani tak ostré, ani takové, které vás jako bariéra oddělí od zbytku světa; stále však to byly hory osamělé a tiché, objímající Thornfield a ukrývající jej v ústraní způsobem, jaký bych nečekala tak blízko napjaté atmosféry Millcotu. Ve svahu jedné z takových hor stála malá víska, jejíž oprýskané střechy částečně zakrývaly stromy; kostel této oblasti stál blíže k Thornfieldu: špička jeho staré věže vykukovala přes kopeček mezi domem a branami.
    A já si užívala klidný výhled a příjemný přísun čerstvého vzduchu, poslouchajíc krákání vran, prohlížejíc si zašedlé čelo velké haly a přemýšlela jsem, jak obrovské musí takové místo být pro osamělou malou dívenku jako mladou paní Fairfaxovou, a v tu chvíli se dívka objevila ve dveřích.

    Ondřej Trnka

    OdpovědětVymazat
  26. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila, musela jsem se obléct jednoduše, protože jsem ve svém šatníku neměla jiný než stroze ušitý oděv. Upravenost a čistota byly pro mě přirozeností. Neměla jsem ve zvyku vypadat ošuntěle a beze špetky snahy, a zanechat tak špatný dojem. Právě naopak, vždy jsem se snažila vypadat co nejlépe a působit oku potěchu, jak to jen můj vzhled dovolí. Občas jsem trochu litovala, že nejsem krásnější; někdy jsem si přála mít rovný nos a červené tvářičky s malými ústy a třešňově rudými rtíky; toužila jsem potom být vyšší s lépe vyvinutou postavou; pociťovala jsem to jako neštěstí, že jsem byla tak malinká a bledá a měla tak nezvyklé vlastnosti, které mě označovaly jako ošklivou. A proč jsem měla tyhle výčitky a pochybnosti? Bylo těžké to vyslovit, tehdy jsem si to sama nedovedla přiznat; přesto jsem měla důvod, logický a přirozený důvod. Ačkoliv, když jsem si učesala vlasy a oblékla si černé šaty, které byly tak světské, ale alespoň mi perfektně seděly, a připevnila si na ně čistou bílou krajku, konečně jsem vypadala dostatečně reprezentativně, abych mohla předstoupit před paní Fairfaxovou, a že se ke mně můj nový žák nebude chovat s opovržením. S otevřeným oknem a ujištěním, že jsem vše uklidila a uspořádala na svém nočním stolku, jsem se odvážila předstoupit. Prošla jsem dlouhou galerii, sešla jsem kluzké dubové schody a došla do haly, zastavila jsem se zde na minutu a zahleděla se na obrazy pověšené na zdi (jeden, který si pamatuju, zobrazoval zamračeného muže v kyrysu a jednu dámu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzovou lampu visící ze stropu, na velké dubové hodiny, jež byly prapodivně vyřezané a pravděpodobně časem a leštěním ebenově zčernaly. Všechno působilo velkolepě a ohromovalo mě, ale já jsem přišla jen zřídkakdy do styku s takovou majestátností. Dveře do haly byly napůl skleněné a otevřené; překročila jsem jejich práh. Bylo vřelé podzimní ráno, brzké ranní slunce ještě zářilo na háje, jejichž listí právě měnilo barvu do hněda a na stále ještě zelené louky. Stoupla jsem si na trávník a pohlédla na čelo sídla: tři patra vysoké, nepříliš rozsáhlé, ale ani malé panské sídlo, žádný šlechtický hrad. Cimbuří na vrchu tvořilo malebný pohled, na jeho šedé čelní straně vystupovalo na pozadí hnízdo ptáků, jehož krákající obyvatelé se zrovna rozlétli, přeletěli trávníky a pole, až přistáli na velké louce, kterou odděloval plot a kde řada mohutných, starých, trnitých stromů, silně zaklesnutých a širokých jako dub osvětlovala původ názvu tohoto sídla. O kousek dál byly kopce, ne tolik vysoké jako v Lowoodu, ne tak skalnaté, působící, jako by oddělovaly od civilizace; přesto tiché a osamocené, izolující Thornfield do samoty, jež bych neočekávala takhle blízko rušného města jako je Millcote. Vesnička, jejíž střechy se ztrácely pod korunami stromů, vedla podél boku jednoho z těchto kopců; místní kostel byl nedaleko Thornfieldu, vrcholek staré zvonice vyčníval nad pahorky budov a jejich vrat. Užívala jsem si tu klidnou podívanou a čerstvý vzduch za doprovodu krákání havranů a sledovala jsem starobylou vstupní halu s pomyšlením, jaké úžasné místo to bylo pro jednu drobnou, osamělou dámu jako je paní Fairfaxová, když se zrovna objevila ve dveřích.

    OdpovědětVymazat
  27. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila; musela jsem se oblékat prostě – všechno co jsem měla u sebe, bylo nepřikrášlené a všední – přesto jsem si však dala na svém vzhledu vždy záležet. Neměla jsem ve zvyku svůj zevnějšek zanedbávat nebo se nestarat o to, jakým působím dojmem; právě naopak, vždy jsem chtěla vypadat co nejlépe a zalíbit se natolik, co mi jen můj přirozený vzhled dovolil. Občas jsem litovala, že mi nebylo dopřáno více krásy; někdy jsem toužila mít růžové tváře, rovný nos a drobné rudé rty; prahla jsem po vyšší, důstojné a pěkně vyvinuté postavě ; svůj malý vzrůst, bledost a nevzhlednou tvář s ostrými rysy jsem považovala za neštěstí. Kde se ve mě vlastně ta touha a lítost vzala? Těžko říct; sama jsem si to ani tehdy jasně neuvědomovala; mělo to však svůj důvod, logický i přirozený. Když jsem si však pečlivě uhladila vlasy kartáčem, vklouzla do černých šatů – které byly sice až kvakersky jednoduché, k mé figuře se však velice slušně hodily – a upravila čistý bílý límeček, pomyslela jsem si, že bych na paní Fairaxovou přeci jen nechtěla zapůsobit dojmem, který by u ní snad vzbudil nelibost. Otevřela jsem okno, pěkně a přehledně jsem urovnala všechny věci na toaletním stolku a vyrazila jsem na cestu. Prošla jsem dlouhou chodbou pokrytou rohožemi a začala jsem sestupovat po kluzkých dubových schodech; chviličku jsem postála dole v hale – mé oči ulpěly na několika obrazech, které tu visely na zdech (jeden z nich, pokud si dobře pamatuji, vyobrazoval zachmuřeného muže v kyrysu, na jiném byla zase vylíčena dáma s napudrovaným účesem a perlovým náhrdelníkem), na bronzové lampě visející od stropu a na velkých hodinách uložených v dubové skříni, která byla vskutku působivě vyřezávaná, stářím a ustavičným leštěním však černá jako eben. Všechno kolem mě bylo tak vznešené a velkolepé; koneckonců jsem nebyla na takový přepych zvyklá. Zasklené dveře vedoucí z haly byly otevřené; překročila jsem práh. Bylo kouzelné podzimní jitro, ranní paprsky něžně ozařovaly ponuré háje a klidné zelenající se louky. Vkročila jsem na trávník, pozdvihla oči a pečlivě si prohlížela průčelí domu. Byl třípatrový, nepříliš rozlehlý, ale přeci jen značně velký; šlo o panský dům, nikoli však šlechtické sídlo. Střešní cimbuří mu dodávalo na malebnosti. Za šedivým průčelím domu leželo hnízdiště havranů, jehož hlasití nájemci zrovna křižovali oblohu; vznášeli se nad paloukem a zahradou, jen aby se potom snesli na rozlehlou louku za povaleným plotem, kde se tísnila řada starých, okázalých, trnitých stromů, mohutných, sukovitých, které svou šířkou připomínaly duby. Vmžiku jsem si uvědomila, že Thornfield je pro tuto usedlost název vskutku výstižný. O kus dál se nacházely kopce – ne tak vznešené jako kolem Lowoodu, které svými skalnatými hradbami oddělovaly člověka od zbytku světa; ale přesto zde byly vrchy tak pusté a tiché a Thornfield ležel v jejich objetí. Kdo by čekal, že v tomto osamělém zákoutí se nachází tak rušná lokalita, jako je Millcote. Na úbočí jednoho z těchto kopců se táhla malá víska; Střechy stavení, které tu stály, se ztrácely v korunách stromů; místní kostel stál nedaleko Thornfieldu; špička staré zvonice vykukovala nad návrším mezi domem a vraty. Těšila jsem se z toho klidného výhledu a svěže vanoucího vzduchu, a s rozkoší jsem naslouchala krákorání havranů. Prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí domu a pomyslela jsem si, že zde paní Fairlaxová má vskutku pěkný domov. To už přede mnou však stála ve dveřích.

    Jakub Šantrůček

    OdpovědětVymazat
  28. Havlasová Radka OPRAVA

    Probudila jsem se, pečlivě se ustrojila: musela jsem se obléct prostě – vše, co jsem měla na sebe, bylo ušito ve velmi prostém duchu – přesto jsem stále dbala na to, abych vypadla upraveně. Nebylo mým zvykem opomíjet svůj vzhled či se nezajímat o to, jaký dojem vytvářím; naopak, vždy jsem si přála vypadat tak dobře, jak jen dovedu a líbit se tolik, kolik jen mi nedostatek krásy dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem hezčí; někdy jsem toužila mít růžové tváře, rovný nos a malá ústa červená jako třešně; ráda bych měla vysokou, vznešenou a pěkně vyvinutou postavu; považovala jsem za neštěstí, že jsem tak malá, bledá a mám nehezkou tvář s ostrými rysy. Proč jsem vlastně tolik bažila po kráse a mrzelo mě, že jí nemám? To by bylo složité vysvětlit, a tehdy jsem si to ani sama zcela neuvědomovala; byť to mělo svou logickou a přirozenou příčinu. Nicméně, když jsem si učesala vlasy a oblékla černé šaty – které, byť až kvakersky jednoduché, měly tu přednost, že mi výborně padly – a připevnila na ně čistý bílý límeček, pomyslela jsem si, že se tak mohu důstojně objevit před paní Fairfaxovou a že snad ani nevzbudím odpor ve své nové žačce.
    Otevřela jsem okno pokoje, zkontrolovala, zda je vše na stolku pečlivě srovnané a vyšla ze dveří.
    Prošla jsem dlouhou galerií, po leštěných dubových schodech vstoupila do haly; chvilku jsem zde postála – prohlédla jsem si nějaké obrazy na zdech (pamatuji si, že jeden znázorňoval zamračeného muže v brnění, jiný zase dámu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzovou lampu visící ze stropu, velké hodiny umístěné ve skříni ze zajímavě vyřezávaného dubu, jež stářím a ustavičným leštěním získaly odstín ebenové černě. Vše to na mě působilo vznešeně a velkolepě; však jsem také málokdy něco takového vídala. Prosklené dveře do haly byly otevřené; vykročila jsem tedy ven. Bylo příjemné podzimní ráno; ranní slunce jasně zářilo na hnědavé háje a ještě zelené louky; stoupla jsem si na trávník, pozdvihla oči a prohlížela si průčelí domu. Byl dvoupatrový, nijak zvlášť rozlehlý, přesto docela velký; byl to panský dům, nikoliv šlechtické sídlo; ačkoliv měl nahoře cimbuří, takže vypadal malebně. Okolí tohoto šedivého průčelí tvořilo stromoví plné hnízd krákoravých havranů, kteří právě křižovali vzduch nad pasekami a snášeli se na velikou louku za kamennou zídkou, kde stála řada starých trnitých stromů, silných jako duby; rázem mi bylo zřejmé, proč se to tu nazývá Thornfield – Trnitá louka. O kus dál se nacházely vrchy – ne tak vysoké a strmé jako ty v Lowoodu, které jako hradby držely člověka v odloučení od okolního světa; ale
    kopce dostatečně pusté a tiché, aby svíraly Thornfield v osamocení, které bych nečekala v blízkosti tak rušné lokality jako je Millcote. Na úbočí jednoho z kopců stála roztroušená stavení, jejichž střechy se ztrácely mezi stromy; kostel stál blíže Thornfieldu, jeho stará zvonice vykukovala nad pahorkem mezi domem a vraty.
    Vychutnávala jsem si to klidné okolí a příjemný svěží vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si to široké a oprýskané průčelí domu a myslila na to, jak příjemné to musí být bydlení, pro osamělou dámu, jako je paní Fairfaxová, když v tom se zrovna objevila ve dveřích.

    OdpovědětVymazat
  29. Vstala jsem; pečlivě se ustrojila: musela jsem se obléci prostě - veškeré mé oblečení bylo zcela jednoduché - stále jsem však přirozeně dbala na to, abych byla upravená. Nebylo mým zvykem nedbat o svůj vzhled nebo se nezajímat o to, jaký dojem dělám: naopak, vždy jsem se snažila vypadat tak dobře, jak to jen šlo, a líbit se alespoň natolik, nakolik mi to má krása dovolovala. Občas jsem litovala toho, že nejsem hezčí; někdy jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos a drobné rudé rty; toužila jsem mít vysokou, velkolepě a žensky vyvinutou postavu; Považovala jsem za neštěstí, že jsem tak drobná, tak bledá, s rysy tak nepravidelnými a ostrými. A proč tyto tužby a lítosti? To není tak snadné říct; Nemohla jsem to s určitostí vysvětlit ani sama sobě; leč důvod jsem měla, logický i přirozený. Nicméně, když jsem si učesala vlasy a oblékla se do svých černých šatů, ačkoliv až příliš kvakerských, alespoň měly tu přednost, že mi dobře padly. Připevnila jsem na ně svůj bílý límeček a doufala jsem, že vypadám důstojně natolik, abych se mohla ukázat před paní Fairfaxovou, a že nevzbudím odpor ve své nové žákyni.
    Otevřela jsem okno své komnaty, srovnala věci na svém toaletním stolku, a vyšla ven ze dveří.
    Prošla jsem dlouhou chodbou pokrytou kobercem a opatrně sešla kluzké dubové schody; poté jsem se dostala do haly: Setrvala jsem tam minutku; prohlížejíce si některé obrazy na stěnách (pamatuji si, že jeden znázorňoval mrzutého muže v brnění, a jeden ženu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzové lampu visící ze stropu, na velké hodiny umístěné ve skříni ze zvláštně vyřezaného dubu, která časem a neustálým leštění nabyla ebenově černé barvy. Všechno se mi jevilo velmi vznešeně a impozantně; ale přeci jen jsem na podobný přepych nebyla příliš zvyklá. Dveře sálu, zpola prosklené, byly otevřené; tak jsem překročila jejich práh. Bylo příjemné podzimní ráno; brzké ranní světlo poklidně dopadalo na hnědé háje a stále zelené louky; stoupla jsem si na trávník a pozdviženýma očima jsem si prohlížela přední část sídla. Bylo tříposchoďové, nepříliš rozlehlé, přesto velké; bylo to panské sídlo, ne šlechtický dům; cimbuří na vrchu mu však propůjčovalo malebný vzhled. Za jeho šedým průčelím výrazně vyčnívalo havraní hnízdiště, z nějž se ozývaly výkřiky jeho krákavých nájemníků: přelétávali přes trávník a paseky, aby se mohli slunit na obrovské louce, která byla oddělena zídkou, a kde stála řada mohutných ostnatých stromů, silných, sukovitých jako duby, ihned mi došlo, podle čeho panství nese své jméno. V dáli byly kopce: ne tak majestátní, jako ty kolem Loowodu, ani ne tak skalnaté, ani příliš nepředstavovaly bariéru od živoucího světa; ale přesto byly natolik tiché a osamělé a působily, jako kdyby Thornfield objímaly jakýmsi pocitem odloučení, jaký bych poblíž vzrušující lokality Millcote vůbec nečekala. Malá víska, jejíž střechy splývaly s korunami stromů, stála na úbočí jednoho z kopců; kostel stál poblíž Thornfieldu: jeho stará věž vyčnívala nad pahorky mezi domem a vraty.
    Užívala jsem si poklidné vyhlídky a příjemný svěží vzduch , zatímco jsem byla radostně zaposlouchaná do krákání vran, prohlížela si rozlehlé a starobylé průčelí, a přemýšlela nad tím, jak skvělé místo k pobytu to musí být pro tak osamělou dámu, jakou je paní Fairfaxová, zatímco se slečna objevila ve dveřích.

    Michaela Körschnerová

    OdpovědětVymazat
  30. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila: musela jsem se držet jednoduchosti- v šatníku jsem neměla nic, co by nebylo prosté- přesto jsem stále přirozeně dbala na to, abych byla upravená. Neměla jsem ve zvyku zanedbávat svůj vzhled a nestarat se o dojem, kterým působím: vlastně jsem si vždycky přála vypadat co nejlépe a abych se líbila co nejvíc, co mi můj vzhled dovolí. Občas mi bylo líto, že nejsem hezčí. Občas jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos a malinké rty jako višeň; přála jsem si být vysoká, vznešená a s hezky vyvinutou postavou. Cítila jsem se znevýhodněná, protože jsem byla tak malá, bledá a s nepravidelnými rysy. A proč jsem vlastně měla takové touhy a proč mě mrzelo, že to tak není? Těžko říct: sama jsem si to asi tehdy nepřiznávala, ale mělo to logický i přirozený důvod. Každopádně, když jsem si pěkně učesala vlasy a navlékla si černé šaty- které byly sice velmi jednoduché, ale velice dobře mi padly- a na ně nasadila bílý límeček, připadalo mi, že bych na paní Fairfaxovou mohla zapůsobit a že snad nevyvolám špatný dojem ve své nové žačce. Otevřela jsem okno svého pokoje a ujistila se, že jsem urovnala všechny věci na toaletním stolku, než jsem vykročila z místnosti.
    Prošla jsem dlouhatánskou chodbou a sestoupila po hladkých dubových schodech; pak jsem na chvilku v chodbě postála. Prohlížela jsem si obrazy na stěně (vzpomínám si, že jeden zobrazoval zamračeného muže v brnění a ženu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzovou lampu visící ze stropu, velké hodiny s prazvláštní rytinou v dubové skříňce, která byla díky stáří a čištění černá jako eben. Všechno se mi to jevilo velmi vznešené a velkolepé, avšak já na přepych nebyla zvyklá. Dveře do chodby, napůl skleněné, byly otevřené; překročila jsem práh. Bylo krásné podzimní jitro; ranní slunce ozařovalo háje zbarvené dohněda a stále zelená luka; vykročila jsem na trávník a podívala se na přední stranu domu. Byl tři patra vysoký, ne moc rozlehlý, ale přesto dost veliký: panský dům, ne šlechtické sídlo: cimbuří nahoře mu dodávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu byl temný sad, hnízdo krákajících havranů, kteří teď letěli přes trávník a zahradu, směrem k velké louce, od které je dělila kamenná zídka, a kde se tyčila řada starých trnitých stromů, velikých, sukovitých a rozložitých jako duby, které vysvětlovaly původ jména sídla. Dále byly kopce: ne tak vznešené jako ty kolem Lowoodu, ani ne tak skalnaté; ani nebyly jako bariéra oddělující tento svět od reality; ale byly dost tiché a osamělé a dokázaly udržet Thornfield v ústraní a izolaci, kterou bych nečekala, že naleznu poblíž rušného města jako je zrovna Millcote. Malá osada, jejíž střechy se ztrácely mezi stromy, se rozprostírala po úbočí jednoho z vrchů; kostel stál poblíž Thornfieldu: jeho stará věž přesahovala návrší mezi domem a vraty.
    Užívala jsem si klid a čerstvý vzduch a potěšeně poslouchala krákorající havrany, prohlížela si široké a starobylé průčelí domu a přemýšlela o tom, jaké je to skvělé místo pro osamělou paní, jakou byla paní Fairfaxová, když v tom se objevila u dveří.

    Linda Čermáková

    OdpovědětVymazat
  31. Vstala jsem; pečlivě se oblékla do svého prostého oděvu -- neboť jsem neměla jediného kousku, který by nevypadal obyčejně -- a přirozeně jsem se vždy snažila, abych vypadala upraveně. Nebylo mým zvykem nedbat o svůj zevnějšek či se nestarat o to, jakým dojmem působím: naopak, vždy jsem si přála vypadat, jak nejlépe jsem mohla, a líbit se alespoň tak, jak mi to má krása umožňovala. Někdy jsem litovala, že nejsem hezčí; občas jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos, malá rudá ústa; toužila jsem být vysoká a mít vznešenou, nádherně vyvinutou postavu. Považovala jsem za neštěstí, že jsem tak drobná, tak bledá a mám rysy tak nepravidelné a výrazné. A proč jsem tedy pociťovala tyto touhy a lítosti? Těžko říct: sama jsem si to tenkrát neuměla jasně vysvětlit; přesto jsem měla důvod, logický a přirozený. Nicméně když jsem si učesala vlasy dohladka a oblékla si černé šaty -- které sice vypadaly až kvakersky, ale měly aspoň tu přednost, že mi dobře padly -- a upravila jsem si čistý bílý límeček, napadlo mě, že bych tak na paní Fairfaxovou mohla udělat dobrý dojem a že se snad ode mne má nová žačka s odporem neodtáhne. Poté co jsem otevřela ve svém pokoji okno a letmo pohlédla na noční stolek, kde jsem měla všechny své věci pečlivě urovnané, odvážila jsem se ven. Procházela jsem dlouhou chodbou pokrytou rohožemi, sestoupila jsem po naleštěném dubovém schodišti; poté jsem došla do síně: zde jsem se na chvíli zastavila a prohlížela si některé z obrazů, jež visely na stěnách (pamatuji se, že na jednom byl zasmušilý muž v brnění, na jiném zase dáma s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), zavěšený bronzový lustr, veliké hodiny, jejichž skříňka z dubového dřeva byla zajímavě vyřezávána, zčernalá stářím a leštěním. Vše mi připadalo vznešené a velkolepé, neboť jsem nebyla zvyklá na takový přepych. Prosklené dveře vedoucí z místnosti byly otevřené, a tak jsem překročila práh. Bylo krásné podzimní ráno, ranní slunce jasně zářilo na zezlátlé háje a stále ještě zelená pole; vykročila jsem na trávník, pohlédla vzhůru a pozorovala jsem přední část sídla. Bylo třípatrové, ne příliš rozsáhlých rozměrů, přesto však značně velké: panské sídlo, nikoliv šlechtické sídlo, jemuž cimbuří na samotném vršku dodávalo malebný vzhled. Šedivé průčelí domu se krásně vyjímalo na pozadí ptačího hnízdiště, ze kterého se ozývalo krákorání právě poletujících ptáků; přelétali přes trávník a zdejší pozemky a snášeli se na velikou louku, která byla oddělena příkopem, za nímž rostla spousta mohutných starých trnitých stromů, silných, sukovitých a širokých jako duby; najednou mi bylo jasné, podle čeho bylo to panství pojmenováno. O kus dál se rozprostíraly kopce, ne tak vysoké ani skalnaté jako ty okolo Lowoodu, které jako hradby oddělovaly člověka od okolního světa; přesto to byly kopce tiché a opuštěné a zdálo se, jako by svíraly Thornfield a držely ho v ústraní, jaké jsem neočekávala poblíž tak rušného místa jako Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely v korunách stromů, se táhla na úbočí jednoho z těch kopců; poblíž Thornfieldu stál kostel: vrchol jeho staré věže vykukoval nad pahorkem mezi domem a branami. Užívala jsem si klidný výhled a příjemně svěží vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákorání z hnízdiště, prohlížela jsem si široké, šedivé průčelí domu a ve chvíli, kdy jsem zrovna přemýšlela, jak skvělé je tohle místo pro osamělou křehkou dámu, jakou je paní Fairfaxová, objevila se ve dveřích.

    Markéta Koštovalová

    OdpovědětVymazat
  32. Vstala jsem a pečlivě jsem se oblékla; musela jsem se oblékat jednoduše – žádný kousek z mého šatníku nebyl nijak komplikovaný – ale stejně jsem se přirozeně vždy snažila, abych vypadala upraveně. Neměla jsem ve zvyku opomínat svůj vzhled a nedbat na to, jakým dojmem působím; naopak, vždy jsem si přála vypadat co nejlépe, a abych se líbila tolik, kolik moje krása dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem pohlednější; přála jsem si mít růžová líčka, rovný nos, a malinké rudé rty; toužila jsem být vysoká, abych měla vznešenou, elegantně vyvinutou postavu; považovala jsem za neštěstí, že jsem tak malá a bledá a že mám nepravidelný obličej s výraznými rysy. A proč jsem vlastně měla takové touhy a litovala se? Sama na to nedokážu pořádně odpovědět; i přesto, že to mělo svůj důvod, logický a přirozený. Nicméně, když jsem si učesala vlasy do hladka a oblékla si své černé šaty – ač vypadaly trochu kvakersky, alespoň mi hezky seděly; sladila jsem k nim svůj čistě bílý límeček s pomyšlením, že bych mohla vypadat dost úhledně před paní Fairfaxovou, a že ke mně má nová žačka nebude mít odpor. Otevřela jsem okno ve své komnatě, srovnala si všechny věci na toaletním stolku a vyšla jsem ze dveří. Prošla jsem dlouho chodbou a sešla po hladkých dubových schodech; dostala jsem se do chodby, kde jsem chvilku postála; prohlédla jsem si pár obrazů na stěnách (pamatuji si, že jeden vyobrazoval zachmuřeného muže v brnění, a další zase slečnu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzový lustr visící ze stropu, veliké hodiny ve skříni, vyřezané z dubového dřeva, která po tolika letech leštění dostala ebenově černou barvu. Všechno vypadalo tak vznešeně a impozantně, nebyla jsem vůbec zvyklá na takovou majestátnost. Prosklené dveře v hale zůstaly otevřené, překročila jsem práh a vyšla ven. Bylo příjemné podzimní ráno, jitřní slunce svítilo na háje zbarvené do hněda a také na louky, které se ještě zelenaly; jak jsem procházela po trávníku, pozorovala jsem přední část domu. Byl třípatrový, ne až moc rozsáhlý, ale i tak dost velký; byl to panský dům, ale žádné šlechtické sídlo; cimbuří na střeše mu dávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu hnízdili havrani, kteří teď krákavě křižovali nebe nad trávníkem a zahradou, aby se dostali na obrovskou louku, která byla oddělena kamennou zídkou, a kde bylo pole trnitých stromů, silných, sukovitých a širokých jako duby; hned jsem pochopila, proč tenhle statek pojmenovali Thornfield. O kus dál byly kopce; ne tak veliké jako kolem Lowoodu, ani tolik skalnaté, tyhle kopce nebyly jako hradby, které by vás oddělovaly od zbytku světa; tady byly kopce tak tiché a osamělé, zdálo se, jakoby svíraly Thornfield v klidném ústraní, nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné v blízkosti rušného místa jako je Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely mezi stromy, stála na úbočí jednoho z kopců; kostel se nacházel poblíž Thornfieldu; vrchol jeho staré věže vyčnívala přes návrší mezi domem a vraty. Těšila jsem se z klidného výhledu a příjemně čerstvého vzduchu, s potěšením jsem poslouchala krákání havranů, zkoumala jsem široké, starobylé průčelí domu, a myslela jsem si, že tohle musí být skvělý domov pro osamělou dámu, jako je paní Fairfaxová, a v tu chvíli se objevila ve dveřích.
    KAROLÍNA GAJARSKÁ


    OdpovědětVymazat
  33. Vstala jsem; pečlivě jsem se oblékla: musela jsem se oblékat prostě – vše, co jsem měla na sebe bylo velice jednoduché – ale přesto jsem dbala na to, abych byla vždy upravená. Nebylo mým zvykem nebrat ohled na to, jak vypadám, nebo jakým dojmem působím: naopak jsem si vždy přála vypadat co nejlépe a abych se líbila tak, jak mi to má krása dovolí. Někdy jsem litovala toho, že nejsem hezčí. Přála jsem si růžové tvářičky, krásný rovný nos a malé rty, které svou barvou připomínají třešně. Ráda bych měla vysokou, důstojnou a dobře vyvinutou postavu. Považovala jsem za neštěstí, že jsem byla příliš malá, příliš bledá a mé rysy byly nepravidelné a výrazné. Proč jsem toužila být krásná a proč mi bylo líto, že nejsem? Je těžké na to odpovědět, ani já sama jsem si to tehdy neuvědomovala. Mělo to ale svůj důvod, logický a přirozený důvod. Nicméně když jsem si uhladila vlasy a oblékla své černé šaty – které sice byly kvakersky jednoduché, ale padly mi dokonale – připnula jsem si na ně čistý bílý límeček. Pomyslela jsem si, že udělám na paní Fairfaxovou dobrý dojem a že snad nevzbudím nelibost ve své nové žákyni. Otevřela jsem okno, srovnala si své věci na toaletním stolku a vyšla ven. Prošla jsem dlouhou chodbou pokrytou rohožemi, sestoupila po naleštěných dubových schodech a vešla do sálu: chvilku jsem zde vyčkala: prohlížela jsem si obrazy na stěně (pamatuji si, že na jednom z nich byl zamračený muž v kyrysu, nebo žena s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), zavěšený bronzový lustr, velké hodiny v zajímavě vyřezané dubové skříni, které byly časem a leštěním černé jako eben. Vše se mi zdálo velmi vznešené a velkolepé, ale bylo to tím, že jsem nebyla na takový přepych zvyklá. Prosklené dveře do síně byly otevřené; vykročila jsem ven. Bylo krásné podzimní ráno; ranní slunce jasně svítilo na zhnědlé háje a stále zelené pole; vkročila jsem na trávník, pozvedla zrak a prohlížela si průčelí sídla. Byl to dvoupatrový dům, nebyl nijak rozlehlý, ale i tak byl dostatečně velký: byl to panský dům, ale určitě ne šlechtické sídlo: cimbuří kolem vrcholu mu dávalo malebný vzhled. Jeho šedavá přední strana se tyčila oproti hnízdišti v pozadí, jehož krákoraví obyvatelé se teď vznášeli na křídlech. Letěli přes trávníky a pole, a přistáli na rozlehlé louce, od níž je dělil zapuštěný plot, a kde řada ztepilých hlohů, silných, spletených a širokých jako dub, dokazovala původ názvu této usedlosti. O kousek dál se nacházely kopce: ne tak vysoké a skalnaté jako kolem Lowoodu, nevypadaly jako hradby, které oddělovaly člověka od zbytku světa; tady byly vrchy dostatečně tiché a osamocené, objímaly Thornfield s klidem, který jsem nečekala, že najdu v blízkosti tak rušného místa jako je Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely pod korunami stromů, stála na úbočí jednoho z těchto vrchů; místní kostel stál nedaleko Thornfieldu: vrcholek staré zvonice vyčníval nad korunami stromů mezi domem a bránami. Užívala jsem si to klidné prostředí a čerstvý vzduch, s potěšením poslouchala krákoravému hejnu havranů, prohlížela si široké šedivé průčelí domu a uvažovala nad tím, jak krásné místo to musí být pro osamělou křehkou dámu jako je paní Fairfaxová, když v tom se zrovna objevila ve dveřích.

    OdpovědětVymazat
  34. Vstala jsem a pečlivě jsem se oblékla; musela jsem se oblékat prostě – všechno mé oblečení bylo velmi jednoduché – vždy jsem se ale přirozeně snažila vypadat upraveně. Nebylo mým zvykem zanedbávat svůj vzhled, nebo se nestarat jakým dojmem působím; naopak jsem si vždy přála vypadat co nejlépe a líbit se tak, jak mi to má krása dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem hezčí; někdy jsem si přála mít růžové tváře, rovný nos a malé třešňově červené rty; toužila jsem být vysoká s důstojnou a ženskou postavou; považovala jsem za neštěstí, že jsem tak malá, tak bledá a že mám tak výrazné a nesouměrné rysy. A proč jsem měla taková přání a litovala jsem, jak vypadám? Bylo to těžké říci, nedokázala jsem to vysvětlit ani sama sobě; mělo to ale logickou a přirozenou příčinu. Nicméně když jsem si učesala vlasy do hladka a oblékla si své černé šaty, které byly sice velmi střídmé, ale alespoň měly tu vlastnost, že mi dobře padly, a připjala k nim svůj čistě bílý límeček, myslela jsem si, že bych mohla vypadat před paní Fairfaxovou přiměřeně důstojně a že ve své nové žačce nevzbudím nelibost. Otevřela jsem okno svého pokoje, řádně jsem srovnala všechny své věci na toaletním stolku, a vyšla jsem ven.
    Prošla jsem dlouhou galerií pokrytou rohožemi a sestoupila po leštěných dubových schodech; dostala jsem se do haly, kde jsem se na minutku pozastavila; prohlížela jsem si obrazy, které visely na zdi (jeden, který si pamatuji, zobrazoval zamračeného muže v brnění, a druhý ženu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzovou lampu visící ze stropu, na velké dubové hodiny, které byly zajímavě vyřezané a ebenově černé od ustavičného leštění. Vše mi připadalo tak důstojné a impozantní, ale já nikdy nebyla zvyklá na přepych. Z poloviny zasklené dveře haly byly otevřené; vyšla jsem tedy ven. Bylo příjemné podzimní ráno; brzké slunce jasně svítilo na rezavě hnědé háje a stále zelená pole; vkročila jsem na trávník a prohlížela jsem si panství. Dům měl tři podlaží, v poměru s jinými nebyl nijak obrovský, byl to spíše panský dům, žádné šlechtické sídlo, ačkoli mu cimbuří na věži dodávalo malebný vzhled. Za průčelím domu vyčnívalo havraní hnízdiště, jehož osadníci zrovna poletovali ve vzduchu. Přelétli přes trávník až na velkou louku, od které byli odděleni zídkou s příkopem, kde byla řada ohromných starých trnitých stromů, silných, propletených a širokých jako duby – ihned mi došlo, proč má toto panství takové jméno. Trochu dál byly kopce, ne tak vysoké a skalnaté jako kolem Lowoodu, které nás jako hradby oddělovaly od okolního světa, ale tiché a dosti osamělé kopce, jako by držely Thornfield v klidném ustraní, které bych na tak rušném místě v blízkosti Millcote očekávala. Na jednom z těchto kopců stála malá víska, jejíž střechy se utápěly v korunách stromů; kostel stál nedaleko Thornfieldu – jeho stará zvonice vyčnívala nad domem a vraty.
    Užívala jsem si klidnou vyhlídku a příjemný čerstvý vánek, s radostí jsem poslouchala létající havrany, prohlížela jsem si široké a starobylé průčelí domu, a zrovna, když jsem přemýšlela nad tím, jaké krásné místo to je pro tak osamocenou dámu, jako je paní Fairfaxová, objevila se ve dveřích.

    OdpovědětVymazat
  35. Vstala jsem; řádně se oblékla: musela jsem být prostě oblečená – jelikož jsem neměla jiný oděv než ten, který byl ušit velmi jednoduše – bylo mi přirozené vypadat upraveně. Můj vzhled, ani to jakým dojmem působím, mi nebylo lhostejné: právě naopak, vždycky jsem se snažila vypadat tak krásně, jak jen to šlo, a zalíbit se natolik, jak jen mi můj půvab dovolil. Občas jsem litovala, že nejsem hezčí; vždycky jsem si přála mít růžové tvářičky, rovný nos a malé plné rty; toužila jsem být vysoká, velkolepě a žensky tvarovaná; považovala jsem za neštěstí, že jsem tak malá, bledá a mám nesouměrné rysy. A proč jsem měla tyhle tužby a tyhle lítosti? To by bylo složité vysvětlit: nemohla jsem to vysvětlit ani sama sobě, přestože jsem měla důvody a to logické i přirozené. Ačkoliv když jsem si pečlivě rozčesala vlasy, a oblékla své černé šaty - byly sice až kvakersky jednoduché, ale měly aspoň tu přednost, že mi velice dobře padly - a připjala jsem si na ně čistý bílý límeček, zdálo se mi, že se před paní Fairfaxovou objevím v docela slušné podobě a že snad aspoň nevzbudím nelibost u své nové žačky. Otevřela jsem okno, pěkně jsem si urovnala všechny věci na toaletním stolku a vykročila jsem ze dveří. Procházela jsem protáhlou chodbou pokrytou rohožemi, sešla jsem dolů po kluzkých dubových schodech; poté jsem vstoupila do síně: zastavila jsem se v ní na chvilku; prohlédla jsem si malby na stěnách (jeden z nich, co si pamatuji, zobrazoval zamračeného muže v kyrysu, a druhý dámu s napudrovaným účesem a perlovým náhrdelníkem kolem krku), zavěšenou bronzovou lampu na stropě, velké hodiny uložené v působivě vyřezávané dubové skříni, které byly stářím a ustavičným leštěním černé jako eben. Všechno se mi zdálo vznešené a obdivuhodné; ale přeci jenom jsem nebyla zvyklá na cokoli velkolepého. Dveře do síně, které byly způli skleněné, byly otevřené, já jsem překročila jejich práh. Bylo krásné podzimní jitro; ranní slunce jasně svítilo na rezavě hnědé háje a stále se zelenající pole; popošla jsem na trávník, pozdvihla oči a pozorně si prohlédla přední stranu velkého domu. Byl tři patra vysoký, nepříliš rozlehlý, ale přeci jen značných rozměrů, byl to panský dům, ale žádné šlechtické sídlo: díky cimbuří na svém vrcholu vypadal malebně. Za šedivým průčelím domu leželo hnízdiště havranů, jehož krákající nájemníci kroužili po obloze: letěli přes trávníky a pozemky a přistáli na obrovské louce, která byla oddělená kamennou zídkou, kde řada starých, mohutných, trnitých stromů, silných, spletitých a širokých jako duby, ihned vysvětlila, podle čeho bylo panství pojmenováno. Kousek dál byly kopce: ne tak vysoké jako ty kolem Lowoodu, ani ne tak skalnaté, dokonce ani jako hradby oddělující od zbytku světa; ale dostatečně tiché a opuštěné kopce, a zdánlivě objímající Thornfield osamělostí, kterou jsem neočekávala, že najdu poblíž rušné lokality Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely pod korunami stromů, se nacházela na stráni jednoho z těchto kopců; místní kostel stál blíže Thornfieldu: vrcholek staré zvonice přesahoval návrší mezi domem a vraty.
    Užívala jsem si nerušeného výhledu a příjemného čerstvého vzduchu, se zaujetím jsem poslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí domu, a myslela jsem si, jaké skvělé místo k bydlení to je pro jednu osamělou drobnou dámu jako je paní Fairfaxová, když se zrovna objevila u dveří.
    Kateřina Pejšková

    OdpovědětVymazat
  36. Vstala jsem; pečlivě jsem si oblékla prostý šat - jelikož jsem neměla jediného kousku, který by nebyl jednoduchého střihu - přirozeně jsem se vždy snažila být upravená. Neměla jsem ve zvyku nedbat na svůj vzhled či se nestarat o to, jaký udělám dojem: naopak, vždy jsem si přála vypadat, jak nejlépe to šlo, a abych se líbila alespoň tak, jak mi to má krása dovolí. Někdy mi bylo líto, že nejsem hezčí; občas jsem si přála mít růžová líčka, rovný nos, malé rudé rty; toužila jsem být vysoká, se vznešenou a pěkně vyvinutou postavou; bylo to pro mě neštěstí, že jsem tak drobná, tak bledá s nepravidelnými a ostrými rysy. A proč že jsem pociťovala tyto touhy a lítosti? Těžko říct; sama jsem si to neuměla pořádně vysvětlit; a přesto jsem měla důvod, logický a přirozený. Avšak když jsem si učesala vlasy dohladka a oblékla si černé šaty - které sice vypadaly kvakersky, ale měly tu výhodu, že mi dobře padly - a urovnala jsem si svůj bílý límeček, měla jsem pocit, že bych před paní Fairfaxovou mohla vypadat velice slušně, a že se mne má žačka snad s odporem nezalekne. Otevřela jsem ve své komnatě okno a překontrolovala toaletní stolek, kde jsem nechala vše řádně srovnané, a vydala jsem se ze dveří. Procházela jsem dlouhou chodbou pokrytou rohožemi, sestoupila jsem po naleštěném dubovém schodišti; poté jsem došla do sálu, kde jsem se na chvíli zastavila, abych si prohlédla některé obrazy (pamatuji si, že na jednom byl zasmušilý muž v brnění a na jiném žena s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), zavěšený bronzový lustr, ohromné hodiny, jejichž schránka byla zajímavě vyřezána z dubového dřeva a zčernalá stářím a leštěním. Vše se mi zdálo vznešené a grandiózní, ale přece jen, nebyla jsem zvyklá na takový přepych. Skleněné dveře na verandu byly otevřené, a tak jsem překročila práh. Bylo pěkné podzimní ráno, brzké slunce poklidně zářilo na zezlátlé háje a stále zelená pole; vyšla jsem na trávník, pohlédla vzhůru a pozorovala jsem přední část sídla. Bylo třípatrové, rozměry ne příliš rozsáhlé, ale i tak značně velké: panské sídlo, nikoliv ale šlechtické sídlo: cimbuří na vršku mu dodávalo malebný vzhled. Šedivé průčelí domu se dobře vyjímalo na pozadí ptačího hnízdiště, ze kterého se ozývaly výkřiky vzlétajících ptáků; přelétali přes trávníky a přilehlé pozemky a přistávali na veliké louce, která byla oddělena příkopem, kde rostly staré trnité stromy, silné, spletité a široké jako duby, rázem objasňující původ pojmenování tohoto sídla. O kus dál se rozprostíraly kopce, ne tak vysoké, ani tak skalnaté jako ty kolem Lowoodu, které ho jako hradby oddělovali od zbytku světa, ale i tak tiché a opuštěné a zdálo se, jakoby svíraly Thornfield v tiché ústraní, které jsem neočekávala poblíž tak rušného místa jako je Millcote. Malá víska, jejíž střechy se ztrácely ve větvích stromů, se rozprostírala na úbočí jednoho z těchto kopců; poblíž Thornfieldu stál kostel: vrchol jeho staré věže vykukoval přes pahorek mezi domem a branou. Užívala jsem si klidný výhled a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání z hnízdiště, prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí domu a přemýšlela, jak úžasné je toto místo pro osamělou křehkou dámu jako je paní Fairfaxová, když se zrovna objevila ve dveřích.

    OdpovědětVymazat
  37. Vstala jsem; pečlivě jsem se oblékla: muselo se jednat o něco všedního—neměla jsem žádný kousek v mém šatníku, jež by nebyl naprosto jednoduchý. Vždy jsem se přirozeně snažila působit upraveně. Nebylo mým zvykem zanedbávat svůj vzhled a nestarat se o to, jaký budím dojem; naopak, vždycky jsem si přála vypadat nejlépe jak bych mohla, a líbit se natolik, jak mi to má krása dovolí. Občas jsem litovala, že nejsem pohlednější; přála jsem si mít růžové tvářičky, rovný nos, a malé rty třešňové barvy; Toužila jsem být vysoká, vznešená, a s krásně vyvinutou postavou; považovala jsem za nešťastný úděl být malá, bledá, a mít tak výrazné a nesouměrné obličejové rysy. Proč jsem vlastně měla takové touhy a litovala jsem se? Těžko říct: sama jsem si to nedokázala vysvětlit; jenomže jsem k tomu měla důvod, logický a také přirozený. Nicméně, když jsem si učesala vlasy do hladka, a oblékla na sebe černé šaty—které byly tak kvakerské, tak bylo alespoň výhodou, že tak skvěle padly—a ladily k mému čistě bílému límci; měla jsem pocit, že budu na paní Farfaix působit dostatečně dobře, a že ke mně snad má nová žákyně nebude mít odpor. Otevřela jsem okno, a pečlivě jsem si upravila všechny věci na toaletním stolku, vykročila jsem. Procházela jsem dlouhou a skvostnou galerií, sešla jsem hladké dubové schody; a poté jsem dorazila do sálu: postála jsem tam minutku; a prohlížela si několik obrazů na stěnách (pamatuji si, že jeden znázorňoval zamračeného muže v brnění, a další zase dámu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem) bronzový lustr zavěšený ze stropu, velké hodiny jejichž skříň z dubového dřeva byla krásně vyřezána, postupem času a leštěním erbenově zčernalá. Všechno vypadalo velice vznešeně a velkolepě; ale já jsem nebyla zvyklá na takovou majestátnost. Prosklené vstupní dveře byly otevřené; a tak jsem překročila práh a vydala se ven. Bylo krásné podzimní jitro; ranní sluníčko svítilo jasně na hnědavé háje a stále zelené pole; stoupla jsem si na trávník, rozhlédla se a užívala si pohled na panství. Stavba byla tříposchoďová, nijak zvlášť rozlehlá, ale přeci jen velká: byl to panský dům ne šlechtické sídlo: cimbuří na střeše mu však dodávalo pitoreskní vzhled. Šedé průčelí domu skrývalo hnízdiště havranů, kteří krákoravě poletovali nad trávníkem a zahradou a snášeli se na velikou louku, kterou oddělovala kamenná zídka, kde bývávaly háje starých trnitých stromů, silných, sukovitých a širokých jako duby, to vše vysvětlovalo původ pojmenování této usedlosti. Opodál se nacházely kopce: ne tak vysoké ani strmé jako ty okolo Lowoodu, které by jako bariéry odlučovaly člověka od zbytku světa; ale tady byly také hory dostatečně klidné a opuštěné, a zdálo se, jako by svíraly Thornfield v poklidné samotě, nikdy bych nečekala, že najdu takové místo poblíž tak rušné lokality jako je Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely v korunách stromů, se nacházela na úbočí jednoho z kopců; místní kostel stál poblíž Thornfieldu: vrcholek jeho staré věže vykukoval mezi domem a vraty. Užívala jsem si klidného prostředí a příjemně svěžího vzduchu, s potěšením jsem naslouchala i krákorání havranů, a prohlížela si široké, starodávné průčelí domu a přemýšlela jsem, jak je tohle krásný domov pro osamělou dámu, jako je paní Fairfaxová, když v tom se objevila u dveří.

    Kusá Kristýna

    OdpovědětVymazat
  38. Vstala jsem; pečlivě se oblékla: musela jsem se obléci jednoduše, nemám žádný oděv, který by nebyl jednoduchý. Ale přirozeně jsem si dala záležet, abych vypadala upraveně. Nebylo mým zvykem zanedbávat zevnějšek nebo nedbat na to, jakým dojmem působím. Naopak, vždy jsem si přála vypadat co nejlépe a abych se líbila tak, jak mi to má krása dovolí. Někdy lituji, že nejsem hezčí; někdy bych si přála mít růžové tváře, rovný nos a malou rudou pusu; toužila jsem být vysoká, mít vznešenou a hezky vyvinutou postavu; škoda, že jsem příliš malá, příliš bledá a mám nehezké a nepravidelné rysy. A proč jsem měla takové touhy a lítosti? Je složité to vysvětlit; já to nemohu jasně říct ani sama sobě. I když to má svůj důvod a to logický, přirozený. Každopádně, když jsem si učesala vlasy do hladka a oblékla své černé šaty, které byly až moc kvakerské, alespoň měly tu výhodu, že mi krásně seděly. A přidala jsem na ně svůj čistý bílý límeček a předpokládala jsem, že budu vypadat důstojně na shledání s paní Fairfaxovou a že se na mne má nová žačka nebude dívat s nelibostí. Otevřela jsem okno svého pokoje a hezky si uklidila věci na toaletním stolku a vyšla ze dveří.
    Prošla jsem dlouho chodbou pokrytou rohožemi a sešla dolů po lesklých dubových schodech. Poté jsem došla do haly: Zastavila se na minutku, prohlédla si některé obrazy na zdi (pamatuji si jeden, na kterém byl zamračený muž v brnění a jeden s ženou s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzový lustr visící ze stropu, velké hodiny, které byly v zajímavě zdobené dubové skříni, černé jako eben neustálým leštěním. Vše vypadalo velmi majestátně a impozantně, ale nebyla jsem zvyklá na přepych. Dveře síně, z poloviny prosklené, byly otevřené. Postoupila jsem přes práh. Bylo pěkné podzimní ráno, ranní slunce klidně svítilo na háje a stále ještě zelená pole; vstoupila jsem na trávník, podívala se nahoru a prohlížela si přední část domu. Měl tři poschodí, nebyl příliš rozhlehlý, ale přesto velký: panský dům, ne šlechtický: ale díky cimbuří nahoře vypadal maledbně. Jeho šedivé průčelí vynikalo dobře v pozadí hnízdiště havranů, kteří teď krákavě létali nad trávníkem a zahradou, aby doletěli na velikou louku, od které byly odděleni zídkou s příkopem a kde byla řada mohutných starých trnitých stromů, silných a širokých jako duby. Hned jsem pochopila původ pojmenování tohoto domu. Kousek dál byly kopce: ne tak veliké jako ty kolem Lowoodu nebo tak skalnaté, ne jako hradby, které ohraničovaly vše od zbytku světa. Ale tiché a osamělé, jakoby objímaly Thornfield, nečekala jsem, že objevím něco takového tak blízko rušného místa jako je Millcote. Na úbočí jednoho z kopců stála víska, jejíž střechy se ztrácely mezi stromy; nedaleko Thornfieldu stál kostel: vrchol jeho věže se vypínal přes návrší mezi domem a vraty. Užívala jsem si tento klidný výhled a příjemný čistý vzduch, s potěšením jsem poslouchala krákorající havrany, prohlížela jsem široké, šedivé průčelí domu a myslela si, že je to krásné místo pro osamělou dámu jako je paní Fairfaxová, když se v tu chvíli objevila u dveří.

    OdpovědětVymazat
  39. Oprava:
    Vstala jsem; pečlivě jsem se oblékla do prostých šatů, jelikož jsem neměla žádný kus oděvu, který by nebyl zhotoven s naprostou jednoduchostí - být dokonale upravená jsem měla v povaze. Nebylo mým zvykem ignorovat svůj vzhled nebo nedbat dojmu, jaký jsem vzbuzovala. Právě naopak - vždy jsem si přála vypadat co nejlépe, a potěšit vzhledem, jak mi to jen má vlastní krása dovolovala. Čas od času jsem litovala, že nejsem krásnější, někdy jsem si přála mít růžovější tváře, rovný nos a malé rudé rtíky; toužila jsem být vyšší, mít vznešenější a vyvinutější postavu; považovala jsem za neštěstí, že jsem byla tak malá, bledá a s tak odlišnými a výraznými rysy ve tváři. A proč jsem měla tato přání a litovala svých nedokonalostí? Těžko se to dalo vysvětlit: sama jsem si to nemohla jasně vysvětlit, ale důvod jsem měla, logický a přirozený důvod. Ovšem, když jsem si pečlivě uhladila vlasy a oblékl
    a se do svých černých šatů, které ačkoliv byly kvakersky jednoduché, mi hezky sedly, a připnula si bílý límec, pomyslela jsem si, že působím dostatečně úctyhodně, abych se mohla objevit před paní Fairfaxovou, a že se má nová žákyně ode mě neodvrátí s odporem. Otevřela jsem okno a zkontrolovala si toaletní stolek, kde jsem své věci zanechala poklizené a upravené, jsem se vypravila z pokoje.

    Prošla jsem dlouhou chodbou pokrytou kobercem, sestoupila z leštěných dubových schodů a dostala se tak do salónu, kde jsem se na chvíli zastavila a prohlížela si obrazy na stěnách (pamatuji si na jeden, kde byl vyobrazen mrzutý muž v kyrysu, a na další zobrazující dámu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzový lustr zavěšený ze stropu, ohromné hodiny, jejichž dubová skříňka byla zajímavě vyřezána a zčernalá časem a od leštění. Vše se mi zdálo velkolepé a impozantní, ovšem pramálo jsem byla zvyklá na velkolepost. Zpola prosklené dveře do salónu byly otevřené; překročila jsem práh. Bylo příjemné podzimní ráno, časné slunko klidně svítilo na potemnělé háje a stále se zelenající pole. Vyšla jsem na trávník, pohlédla k domu a prozkoumávala jeho čelní stranu. Byl to tři patra vysoký, nijak ohromný, panský dům, žádné šlechtické sídlo: cimbuří na vrcholu mu dodávalo malebný vzhled.
    Jeho šedá čelní strana vynikala na pozadí hnízdiště ptáků, jehož krákající obyvatelé se rozlétli do okolí: přeletěli přes trávník a pozemky a snesli se k zemi až na velké louce, která byla oddělena zapuštěnou zídkou a na které rostly mohutné staré trnité stromy, silné, propletené a široké jako duby, podle nichž neslo panství své jméno. V dáli pak byly kopce: ne tak vysoké jako v okolí Lowoodu, ani tak skalnaté, ani nijak nepřipomínaly bariéru oddělující nás od živého světa; ale přesto dostatečně klidné a osamělé kopce, které Thornfield ochraňovaly v náručí svého poklidu, jehož existenci bych tak blízko vzrušujícího místa jako byl Millcote nečekala. Malá vesnička, jejíž střechy zakrývaly koruny stromů, se táhla na úbočí jednoho z těchto kopců; místní kostel stál blíž Thornfieldu: špička staré kostelní věže na něj pohlížela přes pahorek mezi domem a bránou.
    Užívala jsem si klidný výhled a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání havranů, prohlížela si rozlehlé a starobylé průčelí domu a přemýšlela, jak úžasné je to místo pro jednu osamělou dámu jakou je paní Fairfaxová, když se objevila u dveří.

    M. A. Kubánková

    OdpovědětVymazat
  40. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  41. Vstala jsem; oblékla jsem se pečlivě:nucena k všednosti—neměla jsem žadný oděv, který by nebyl zhotoven s naprostou jednoduchostí , ale vždy jsem se snažila vypadat upraveně. Neměla jsem ve zvyku vypadat lhostejně nebo nedbale: naopak, přála jsem si vždycky vypadat co nejlépe,a abych se alespoň líbila tak, jak mi to krása dovolí . Někdy jsem litovala, že nejsem hezká; přála jsem si někdy mít růžové tvářičky, rovný nos, a malou třešňovou pusu; Toužila jsem být vysoká, se vznešenou, a konečně vyvinutou postavou; Brala jsem to jako neštěstí, že jsem tak malá, bledá, a že mám tak nepravidelné a výrazné rysy. A proč jsem mívala takové touhy a lítosti? Bylo by těžké to říct: Sama jsem na to nemohla najít odpověď; i když bych měla důvod, logický nebo přirozený. Ačkoliv, když jsem si učesala vlasy do rovna , a oblékla jsem si k tomu své černé šaty—ač vypadaly kvakersky, aspoň mi krásně seděly-- a upravovala jsem si svůj bílý límeček s pomyšlením, že budu vypadat úctyhodně před paní Fairfaxovou, a že moje nová žačka nebude mít ke mně odpor. Otevřela jsem okno ve své komnatě, a srovnala jsem si věci na toaletním stolku, a vyšla jsem ze dveří.
    Prošla jsem dlouhou chodbou pokrytou rohožem a opatrně sestoupila po naleštěných dubových schodech; až jsem se dostala do síně: Zůstala jsem tam chvilku, abych si prohlédla některé obrazy na stěnách (na jeden si vzpomínám, který znázorňoval mračivého muže v brnění, a další se ženou s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), také bronzovou lampu, která visela ze stropu, na velké hodiny, jejichž dubová škříň byla zajímavě vyřezána, a zčernalá stařím a leštěním. Všechno se zdálo být prosté a impozantní; ale nebyla jsem zvyklá na takový přepych. Dveře od haly, které byly napůl ze skla, zůstaly otevřené; Překročila jsem práh. Bylo krásné podzimní jitro; časné slunce svítilo jasně na zhnědlé lesíky a stále zelená pole; jak jsem vyšla na trávník, pozorovala jsem přední část domu. Byl třípatrový, nebyl příliš rozlehlý, ale přesto velký: byl to panský dům, ne šlechtické sídlo: cimbuří nahoře mu dodávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu hnízdili havrani, kteří se vznášeli ve vzduchu, letáli nad trávníkem a zahradou a přistávali na velké louce, které byly odděleny kamennou zíďkou, kde byla řada trnitých stromů, velikých, sukovitých a širokých jako duby, to vše vysvětlovalo původ pojmenování této usedlosti. Hned mi docházelo proč tenhle statek pojmenovali Thornfield. Trošku dál byly kopce; ne tak veliké jako kolem Lowoodu, ani tolik skalnaté, tyhle kopce nebyly jako hradby, které by vás oddělovaly od zbytku světa; ale dostatečně tiché a opuštěné kopce, a zdánlivě objímající Thornfield osamělostí, kterou jsem neočekávala, že najdu poblíž rušné lokality Millcote . Malá vesnička, jejichž střechy zakrývaly koruny stromů, místní kostel stál poblíž Thornfieldu; vrchol staré věže vyčníval mezi domem a bránami. Uživala jsem si klidný výhled a čerstvý vzduch, s potěšením jsem poslouchala krákorající havrany, prohlížela si široké a starobylé průčelí domu, řikala jsem si jaké to je úžasné místo pro osamělou dámu jakou je paní Fairfaxová, když se v tu chvíli objevila u dveří.

    OdpovědětVymazat
  42. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila; musela jsem se oblékat velmi jednoduše – žádný můj šat nebyl nijak složitý– ale stejně jsem se vždy snažila, abych byla upravená. Nebyla jsem zvyklá nestarat se o svůj vzhled a nedbat na to, jak působím; naopak, vždy jsem si přála vypadat co nejlépe, a líbit se tak, jak to jen můj zevnějšek dovolí. Někdy jsem litovala, že nejsem půvabnější; přála jsem si narůžovělé tváře, rovný nos, a malé načervenalé rty; být vysoká s elegantní postavou; vždy jsem byla nešťastná, že jsem tak malá, pobledlá a že moje tvář není dokonalá. Těžko říci, proč jsem od jak živa toužila být taková. Sama na to nemůžu ani odpovědět; i přesto, že důvod byl logický a přirozený. Nicméně, když jsem si pečlivě učesala vlasy a oblékla své černé šaty – sice vypadaly trochu obyčejně, ale perfektně mi seděly; ozdobila jsem je čistě bílým límečkem, pomyslela jsem si, že bych v očích paní Fairfaxové mohla vypadat obstojně. Doufám, že nové studence padnu do oka. Otevřela jsem okno ve svém pokoji, srovnala si vše na toaletním stolku a vyšla ze dveří. Prošla jsem dlouhou chodbou a opatrně sešla klouzavé dubové schody; dostala jsem se do chodby, kde jsem se na chvíli zastavila; vzhlédla jsem k pár obrazům rozmístěných na stěnách (pamatuji si na zamračeného muže v brnění,slečnu s vyčesanými vlasy a náhrdelníkem z perel), na bronzovou lampu, na veliké hodiny, které byly ve vyřezané dubové skříňce, stářím a leštěním zčernala jako ebenové dřevo. Všechno vypadalo tak úchvatně a honosně, až se mi tajil dech, nebyla jsem na takový přepych zvyklá. Prosklené dveře v hale byly otevřené, překročila jsem práh a vyšla ven. Bylo příjemné podzimní ráno, vycházející slunce svítilo na lesy zbarvené do hněda a na louky, které se stále zelenaly; jak jsem šla po trávníku, dívala jsem se na přední část domu. Byl třípatrový, nepříliš rozlehlý, ale přesto velký; byl to panský dům, ale žádné šlechtické sídlo; cimbuří na střeše mu dodávalo malebný vzhled. Za šedivým průčelím domu hnízdili havrani, kteří teď poletovali nad zahradou, směřovali k obrovské louce, která byla za zídkou,vedle ostnatých stromů, silných, mohutných a širokých, jako duby; jejichž jméno neslo toto panství - Thornfield. Kousek dál jsem viděla kopce; ne tak vysoké jako kolem Lowoodu, ani tolik skalnaté; tyhle kopce nebyly jako opevnění, které vás oddělují od zbytku světa; tady byly kopce tak tiché a osamělé; vypadalo to, jako by poskytovaly panství Thornfield klidné ústraní, nikdy bych nepomyslela, že je něco takového možné v blízkosti rušného místa, jako je Millcote. Malá ves, jejíž střechy byly schované po korunami stromů, táhnoucí se po úbočí kopce; kostel stál opodál Thornfieldu; vrchol jeho staré věže se tyčil mezi domem a vraty. Užívala jsem si klidný výhled a příjemný svěží vzduch, s potěšením jsem poslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí domu a uvědomovala jsem si, že tohle je skvělý domov pro osamělou dámu jako je paní Fairfaxová, a v tu chvíli stála ve dveřích.
    Veronika Stehlíková

    OdpovědětVymazat

  43. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila – muselo to být obyčejné - přesto, že jsem neměla jedinou věc na sebe, která by nebyla jednoduchá, vždycky jsem si přirozeně dala záležet na tom, abych vypadala upraveně. Neměla jsem ve zvyku zanedbávat svůj vnější vzhled nebo se nestarat o to, jaký dojmem působím. Naopak jsem si vždy přála vypadat co nejlépe a zalíbit se tak nejvíce, jak to má přirozená krása dovoluje. Občas jsem litovala, že nejsem hezčí; přála jsem si mít růžové tváře, rovný nos, malé rtíky červené jako třešně; chtěla jsem mít vysokou, důstojnou a pěkně vyvinutou postavu; připadalo mi jako hrozné neštěstí být tak malá a bledá, a navíc mít nevzhledný obličej s ostrými rysy. A proč jsem vlastně měla tyhle nároky a pochybnosti? To asi není jednoduché říct a ani jsem si to tehdy sama jasně neuvědomovala; mělo to však svůj důvod, logický a přirozený důvod. Každopádně jsem si poctivě učesala vlasy, oblékla černé šaty – byly sice až kvakersky jednoduché, ale měly tu přínosnou vlastnost, že mi velmi dobře padly – a urovnala jsem si svůj čistý bílý límeček; doufala jsem, že se před paní Fairfaxovou ukážu v docela dobré podobě a snad nevzbudím nezájem u své nové žačky, proto že bych se jí nezalíbila. Otevřela jsem okno, hezky srovnala všechny své věci na toaletním stolku a vykročila ven. Prošla jsem dlouhou galerií vystlanou rohožemi a sestoupila jsem po lesklých dubových schodech; zůstala jsem chvíli stát dole v hale - podívala jsem se na pár obrazů na zdech (pamatuji se, že na jednom z nich byl zamračený muž v brnění, na jiném zase dámu s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), na bronzovou lampu, která visela ze stropu, na velké hodiny v dubové skříni, která byla zajímavě vyřezávaná a stářím a ustavičným leštěním už byla černá jako eben. Všechno se mi zdálo vznešené a velkolepé, ale vždyť já jsem taky nebyla zvyklá na nic velkolepého! Napůl prosklené dveře z haly byly otevřené a tak jsem vyšla ven. Bylo krásné podzimní jitro, ranní slunce jasně ozařovalo rezavě hnědé háje a dosud nazelenalé louky. Vkročila jsem na trávník, pozdvihla oči a prohlížela jsem si průčelí domu. Měl tři patra, nebyl to nijak zvlášť rozlehlý dům, ale přeci jen dost velký; byl to panský dům, ale žádné šlechtické sídlo, ačkoli měl nahoře cimbuří, takže vypadal malebně.
    Šedivé průčelí domu vynikalo na pozadí hnízdiště havranů, kteří právě poletovali nad trávníkem a zahradou, aby doletěli na velikou louku, od které byly odděleni zídkou s příkopem a kde byla řada mohutných starých trnitých stromů, sukovitých a širokých jako duby.
    Opodál byly vrchy, ne tak vysoké jako v okolí Lowoodu a ne tak skalnaté, ani nijak nepřipomínaly hranici, která nás oddělovala od žijícího světa, ale byly to vrcholky dosti tiché a osamělé a zdálo se, že jim Thornfield leží v klíně, a snad bych takové ani v blízkosti Millcote nečekala. Na ubočí jednoho z těch vrchů se táhla malá vesnička, jejíž střechy zakrývaly koruny stromů; místní kostel stál v blízkosti Thornfieldu a stříška staré věže vykukovala mezi hustými stromy, domem a bránou. Užívala jsem si to poklidné okolí a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákorání havranů, sledovala široké, starobylé průčelí domu a myslela na to, jak skvělé je tohle místo k zabydlení pro osamělou malou dámu jako je paní Fairfaxovou, když v tom jsem ji uviděla stát ve dveřích.


    Barbora Fenclová

    OdpovědětVymazat
  44. Vstala jsem; pečlivě jsem se oblékla, musela jsme se oblékat jednoduše, něměla jsem žádny oděv, který by nebyl ušit prostě — ale přirozeně jsem se snažila vypadat vždy upraveně. Nebylo mým zvykem ignorovat to, jak vypadám nebo nedbat na to, jaký dojem udělám. Právě naopak - vždy jsem si přála vypadat co nejlépe a potěšit vzhledem, jak jen mi to má vlastní krása dovolila. Občas jsem litovala toho, že nejsem pohlednější, někdy jsem si přála mít růžovější tváře, rovný nos a malé rudé rty; přála jsem si být vyšší, mít vznešenější a vyvinutější postavu; bylo pro mě neštěstí, že jsem byla tak malá, bledá, a že mám tak výrazné a nesouměrné rysy ve tváři. A proč jsem vlastně měla takové touhy a lítosti? To se těžko řekne: nemohla jsem si to přiznat, ale mělo to svůj důvod, logický a přirozený důvod. Ovšem, když jsem si pečlivě rozčesala vlasy a oblékla si své černé šaty, které byly sice poněkud kvakerské, ale měly tu výhodu, že mi perfektně seděly, a k tomu si připnula svůj čistý bílý límeček, pomyslela jsem si, že bych mohla před paní Fairfaxovou vypadat obstojně, a že nevzbudím u své nové žačky nelibost. Otevřela jsem okno ve svém pokoji, důkladně jsem si srovnala věci na stolku a vyrazila ven.
    Procházela jsem dlouhou chodbou pokrytou kobercem, sestoupila z leštěných dubových schodů; a dostala jsem se do sálu, kde jsem se na chvíli zdržela, abych si prohlédla obrazy na stěně (pamatuji si, že jeden vyobrazoval ponurého muže v kyryse a dámu s napudrovanými vlasy a náhrdelníkem z perel), bronzový lustr zavěšený ze stropu, obrovské hodiny, které byly zajimavě vyřezány v dubové skřínce, černé jako eben z leštění. Vše se mi zdálo tak vznešené a impozantní, ovšem já na takovou vznešenost nebyla zvyklá. Do sálu byly otevřené z pola prosklené dveře; překročila jsem práh. Bylo příjemné podzimní ráno, ranní slunko jemně svítilo na rezavě hnědé háje a zelenající se pole. Vyšla jsem na trávník a prohlížela si přední část domu. Byl to tři patra vysoký, nijak rozlehlý, přesto značně velký panský dům, nikoliv šlechtické sídlo, kterému cimbuří na vrcholu dodávalo malebný vzhled. Jeho šedé průčelí značně vynikalo na pozadí hnízdiště ptáků, jehož krákající obyvatelé se rozlétli do okolí: přelétali přes trávníky a pozemky a snášeli se k velké louce, která byla oddělena zapuštěnou zíďkou, kde byla řada mohutných starých trnitých stromů, silných, propletených a širokých jako duby, podle kterých dostal dům název. O kus dál byly kopce: ne už tak vysoké jako v okolí Lowoodu ani tak skalnaté, aby vás oddělovaly od okolního světa; avšak dostatečně klidné a osamělé, které Thornfield držely v náručí svého poklidu, jehož existenci bych tak blízko rušného místa, jako byl Millcote, nečekala. Malá vesnička, jejíž střechy se ztrácely mezi stromy, se nacházela podél úbočí jednoho z kopců; opodál Thornfieldu stál kostel, špička jeho staré věže vykukovala nad pahorkem mezi domy a bránou. Užívala jsem si klidný výhled a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem naslouchala krákání havranů, prohlížela si rozlehlé a starobylé průčelí domu a přemýšlela, jaké to je úžasné místo pro jednu osamělou dámu, jakou je paní Fairfaxová, která se zrovna objevila ve dveřích.

    Václav Bednář

    OdpovědětVymazat
  45. Vstala jsem a pečlivě se ustrojila; musela jsem se oblékat prostě – veškeré mé oblečení bylo jednoduché a všední – přesto jsem si však dala na svém vzhledu vždy záležet. Neměla jsem ve zvyku svůj zevnějšek zanedbávat nebo se nestarat o to, jakým působím dojmem; právě naopak, vždy jsem chtěla vypadat co nejlépe a zalíbit se natolik, co mi jen můj přirozený vzhled dovolil. Občas jsem litovala, že mi nebylo dopřáno více krásy; někdy jsem toužila mít růžové tváře, rovný nos a drobné rudé rty; prahla jsem po vyšší, důstojné a pěkně vyvinuté postavě; Považovala jsem za neštěstí, že jsem tak malá, tak bledá a mám nevzhlednou tvář s ostrými rysy. Kde se ve mě vlastně ta touha a lítost vzala? Těžko říci; sama jsem si to ani tehdy jasně neuvědomovala; mělo to však svůj důvod, logický i přirozený. Když jsem si však pečlivě uhladila vlasy kartáčem, vklouzla do černých šatů – které byly sice až kvakersky jednoduché, velice mi však slušely – a upravila čistý bílý límeček, usoudila jsem, že na paní Fairaxovou snad zapůsobím důstojným vzhledem, a že u své nové žačky snad nevzbudím nelibost. Otevřela jsem okno, pěkně a přehledně jsem urovnala všechny věci na toaletním stolku a vyšla jsem ze dveří. Prošla jsem dlouhou chodbou pokrytou rohožemi a začala jsem sestupovat po hladkých dubových schodech; chviličku jsem postála dole v chodbě – mé oči ulpěly na několika obrazech, které tu visely na zdech (jeden z nich, pokud si dobře pamatuji, vyobrazoval zachmuřeného muže v kyrysu, na jiném byla zase znázorněna dáma s napudrovaným účesem a perlovým náhrdelníkem), na bronzové lampě visící od stropu a na velkých hodinách uložených v dubové skříňce, která byla vskutku působivě vyřezávaná, stářím a ustavičným leštěním však černá jako eben. Všechno kolem bylo tak vznešené a velkolepé; koneckonců jsem nebyla na takový přepych zvyklá. Zasklené dveře vedoucí z chodby byly otevřené; překročila jsem práh. Bylo kouzelné podzimní jitro, ranní paprsky něžně ozařovaly hnědavé háje a klidné zelenající se louky. Vkročila jsem na trávník, pozdvihla oči a pečlivě si prohlížela průčelí domu. Byl třípatrový, nepříliš rozlehlý, ale přeci jen značně velký; šlo o panský dům, nikoli však šlechtické sídlo. Střešní cimbuří mu dodávalo na malebnosti. Za šedivým průčelím domu leželo hnízdiště havranů, jehož hlasití nájemci zrovna křižovali oblohu; vznášeli se nad paloukem a zahradou a snášeli se na rozlehlou louku, která byla oddělená kamennou zídkou; tísnila se zde řada starých, mohutných, trnitých stromů, mocných, sukovitých, které svou šířkou připomínaly duby. Vmžiku jsem si uvědomila, že Thornfield je pro tuto usedlost název vskutku výstižný. O kus dál se nacházely kopce – ne tak vznešené jako kolem Lowoodu, které svými skalnatými hradbami oddělovaly člověka od zbytku světa; ale přesto zde byly vrchy tak pusté a tiché a Thornfield ležel v jejich objetí, v osamělosti, kterou bych v blízkosti tak rušné lokality, jako je Millcote, nečekala. Po úbočí jednoho z těchto kopců se táhla stavení, jejichž střechy se ztrácely v korunách stromů; místní kostel se nacházel poblíž Thornfieldu; stará zvonice vykukovala nad návrším mezi domem a vraty. Těšila jsem se z toho klidného výhledu a svěže vanoucího vzduchu, a s rozkoší jsem naslouchala krákorání havranů. Prohlížela jsem si široké, starobylé průčelí domu a pomyslela jsem si, jaké to musí být příjemné bydlení, pro takovou osamělou dámu, jako je paní Faíraxová, když vtom se zrovna objevila ve dveřích.

    Šantrůček Jakub

    OdpovědětVymazat
  46. Vstala jsem; pečlivě jsem se oblékla: musela jsem se oblékat prostě – vše co jsem měla na sebe, bylo velice jednoduché – ale stále pro mě bylo důležité, abych byla upravená. Nebylo mým zvykem zanedbávat svůj zevnějšek ani se nezajímat o dojem, jaký udělám: naopak, vždy jsem si přála vypadat, co nejlépe to šlo a abych se líbila, v rámci možností. Občas jsem litovala, že nejsem hezčí; občas jsem si přála mít růžové tváře, rovný nos a malé červené rty jako třešně; toužila jsem být vyšší, majestátnější s pěknou ženskou postavou; byla jsem nešťastná, že jsem tak malá, tak bledá a s tak ostrými rysy.

    A proč jsem měla tyhle touhy a výčitky? To by bylo těžké říci: nemohla jsem to pořádně vysvětlit ani sama sobě; samozřejmě jsem měla svůj důvod, logický a přirozený. Nicméně když jsem si učesala vlasy a oblékla černé šaty – které byly velice jednoduché, ale jejich výhodou bylo, že mi výborně padly – a připnula jsme si na ně bílý límeček, pomyslela jsem si, že se objevím před paní Fairfaxová dostatečně upravená, a že mě neuvidí ve špatném světle ani moje nová žačka. Otevřela jsem okno ve svém pokoji, zkontrolovala jsem, jestli je vše srovnané na toaletním stolku a vykročila jsem z místnosti. Prošla jsem dlouhou galerií a sešla jsem kluzké dubové schody; vstoupila jsem do haly, kde jsem se na chviličku zastavila – prohlédla jsem si několik obrazů na zdech (pamatuji si, že na jednom byl vyobrazen zamračený muž v brnění, na druhém zase dáma s napudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), také bronzovou lampu, která visela ze stropu, velké hodiny v dubové skříni, která byla zvláštně vyřezávaná, zčernalá stářím a leštěním. Vše mi připadalo tak vznešené a velkolepé, ale to proto, že jsem nebyla zvyklá na takový luxus. Prosklené dveře z haly byly otevřené; vyšla jsem ven. Bylo krásné podzimní jitro, sluneční paprsky ozářily rezavě hnědé háje a louky, které byly ještě stále zelené. Vešla jsem na trávník, zvedla oči a prohlížela jsem si průčelí domu. Byl tří patrový, ne moc rozlehlý, ale dosti velký; byl to panský dům, ale nikoliv šlechtické sídlo, díky střešnímu cimbuří působil ještě malebněji. Za šedivým průčelím domu byl starý sad, ve kterém hnízdili havrani, kteří se teď vznášeli ve vzduchu, létali nad trávníkem a zahradou a snášeli se na velkou louku, která byla oddělena zapuštěnou zídkou, kde stála řada mohutných starých trnitých stromů, sukovitých a rozložitých jako duby – hned mi bylo jasné proč se usedlost jmenuje Thornfield. O kousek dál se tyčily kopce – ne tak vysoké a skalnaté jako kolem Lowoodu, nebyly to takové bariéry, které oddělí člověka od světa; ale dostatečně tiché a pusté a Thornfield ležel přímo uprostřed jako v klidném zákoutí, které bych nečekala v blízkosti tak rušného místa jako je Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy splývaly se stromy, vykukovala na jedné straně těchto kopců; nedaleko Thornfieldu stál kostel a špička jeho staré zvonice byla vidět mezi domem a branami. Užívala jsem si tuto klidnou vyhlídku a příjemný čerstvý vzduch, s potěšením jsem poslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si široké šedivé oprýskané průčelí domu a myslela jsem si, jaké je to skvělé místo na život pro jednu osamělou dámu jako je paní Fairfaxová, a v ten moment se madam objevila ve dveřích.
    ADÉLA DITRICHOVÁ

    OdpovědětVymazat
  47. Vstala jsem a začala jsem si pečlivě oblékat prostý šat, musela jsem se oblékat velmi jednoduše, žádný z mých oděvů nebyl nikterak složitý i přesto jsem se snažila být vždy upravená. Nebylo mým zvykem, abych se nestarala o svůj vzhled nebo o to, jaký budím dojem, právě naopak, vždy jsem chtěla vypadat co nejlépe a líbit se, alespoň natolik na kolik mi to krása dovolí. Čas od času jsem litovala, že nejsem hezčí, přála jsem si mít růžové tváře, rovný nos a malá červená ústa, toužila jsem po tom být vysoká s dobře vyvinutou postavou. K mé smůle jsem ale byla malá, bledá a mé rysy byly nepravidelné. A proč jsem toužila po tom být krásná a litovala toho, že nejsem? Těžko říct, na to jsem neuměla odpovědět ani sama sobě, mělo to logický a přirozený důvod. Když jsem si pečlivě učesala vlasy a oblékla si černé šaty, které byly prosté, ale seděly mi velmi dobře, připnula jsem si bílý límeček a doufala jsem, že budu vypadat dostatečně důstojně před paní Fairfaxovou a že u své nové žačky nevzbudím špatný dojem. Otevřela jsem okno ve své komnatě, zkontrolovala jsem, že jsou všechny věci upravené na nočním stolku a vyšla ze dveří. Když jsem prošla dlouhou galerií pokrytou rohožemi, sestoupila jsem po naleštěných dubových schodech, došla jsem do sálu. Na chvíli jsem se zastavila, prohlédla jsem si obrazy na stěnách (jeden si pamatuji, byl na něm mrzutý muž v brnění, další znázorňoval dámu s pudrovanými vlasy a perlovým náhrdelníkem), bronzovou lampu visící ze stropu, velké hodiny v zajímavě vyřezávané dubové skříni, zčernalé jako eben stářím a leštěním. Všechno vypadalo majestátně a vznešeně, nebyla jsem zvyklá na tak přepychové věci. Napůl skleněné dveře do sálu byly otevřené. Překročila jsem práh. Bylo příjemné podzimní ráno, ranní slunce zářilo na již hnědé háje a stálezelené pole. Vkročila jsem na trávník, vzhlédla jsem a spatřila přední stranu domu. Byl to tři patra vysoký, nepříliš rozlehlý, nicméně docela velký; byl to panský dům, nikoliv šlechtické sídlo. Cimbuří na vršku dodávalo domu malebný vzhled. Okolí šedého průčelí tvořilo hnízdiště ptáků, krákorající kočovníci letěli přes pole a pozemek aby se snesli na velikou louku za zapuštěnou zídkou, kde stojí řada starých, mohutných trnových stromů, zvlněných a širokých jako duby, to hned prozradilo, proč se tomu tady říká Thornfield. Kousek dál byly kopce, ne tak vysoké, skalnaté ani drsné jako kolem Lowoodu, které však tvořily hranici od ostatního světa, ale tiché a pusté, jako by Thornfield ležel v jejich objetí, člověk by nevěřil, že objeví takové místo v rušné lokalitě jako je Millcote. Malá vesnička, jejíž střechy splývaly se stromy, se nacházela na úbočí jednoho z kopců, kostel stál blízko Thornfieldu, jeho stará věž vykukovala zpoza kopce mezi domem a vraty. Užívala jsem si klidného prostředí a čistého vzduchu, s potěšením jsem poslouchala krákání havranů, prohlížela jsem si široké průčelí domu, říkala jsem si jaké je to nádherné místo pro takovou osamělou dámu jako je paní Fairfaxová, když v tom se zjevila ve dveřích.

    Adéla Procházková

    OdpovědětVymazat