12. října 2020

Hailey - Hotel

Klasická americká populární literatura :) a docela obyčejný jazyk. Jenže - mezi mluvčími najdete bělochy i černochy, Američany i Francouze. Každý mluví trochu jinak.

A prostředí hotelové kuchyně může skýtat řadu pastí v podobě odborných termínů a slangových výrazů.

Přečtete si nejprve CELÝ úryvek, zvykněte si na jednající postavy. Pak si udělejte jejich seznam. Kdo je v hotelu kdo, jaké má povinnosti a postavení, je černý nebo bílý? Pokud nevíte jiste, pročtěte si anglický originál (k dispozici na capse). Pak se teprv pusťte do překladu.


____________________________________

Arthur Hailey - Hotel

Chapter 8

___________

Peter nodded agreeably to Max, the head waiter, who hurried forward.

“Good day, Mr. McDermott. A table by yourself?”

“No, I’ll join the penal colony.” Peter seldom exercised his privilege, as assistant general manager, of occupying a table of his own in the dining room. Most days he preferred to join other executive staff members at the large circular table reserved for their use near the kitchen door.

The St. Gregory’s comptroller, Royall Edwards, and Sam Jakubiec, the stocky, balding credit manager, were already at lunch as Peter joined them. Doc Vickery, the chief engineer, who had arrived a few minutes earlier, was studying a menu. Slipping into the chair which Max held out, Peter inquired, “What looks good?”

“Try the watercress soup,” Jakubiec advised between sips of his own. “It’s not like any mother made; it’s a damn sight better.”

Royall Edwards added in his precise accountant’s voice, “The special today is fried chicken. We have that coming.”

As the head waiter left, a young table waiter appeared swiftly beside them. Despite standing instructions to the contrary, the executives’ self-styled penal colony invariably received the best service in the dining room. It was hard—as Peter and others had discovered in the past—to persuade employees that the hotel’s paying customers were more important than the executives who ran the hotel.

The chief engineer closed his menu, peering over his thick-rimmed spectacles which had slipped, as usual, to the tip of his nose. “The same’ll do for me, sonny.”

“I’ll make it unanimous.” Peter handed back the menu which he had not opened.

The waiter hesitated. “I’m not sure about the fried chicken, sir. You might prefer something else.”

“Well,” Jakubiec said, “now’s a fine time to tell us that.”

“I can change your order easily, Mr. Jakubiec. Yours too, Mr. Edwards.”

Peter asked, “What’s wrong with the fried chicken?”

“Maybe I shouldn’t have said.” The waiter shifted uncomfortably. “Fact is, we’ve been getting complaints. People don’t seem to like it.” Momentarily he turned his head, eyes ranging the busy dining room.

 

“In that case,” Peter told him, “I’m curious to know why. So leave my order the way it is.” A shade reluctantly, the others nodded agreement.

When the waiter had gone, Jakubiec asked, “What’s this rumor I hear—that our dentists’ convention may walk out?”

“Your hearing’s good, Sam. This afternoon I’ll know whether it remains a rumor.” Peter began his soup, which had appeared like magic, then described the lobby fracas of an hour earlier. The faces of the others grew serious as they listened.

Royall Edwards remarked, “It has been my observation on disasters that they seldom occur singly. Judging by our financial results lately—which you gentlemen are aware of—this could merely be one more.”

“If it turns out that way,” the chief engineer observed, “nae doubt the first thing ye’ll do is lop some muir from engineering’s budget.”

“Either that,” the comptroller rejoined, “or eliminate it entirely.”

The chief grunted, unamused.

“Maybe we’ll all be eliminated,” Sam Jakubiec said. “If the O’Keefe crowd take over.” He looked inquiringly at Peter, but Royall Edwards gave a cautioning nod as their waiter returned. The group remained silent as the young man deftly served the comptroller and credit manager while, around them, the hum of the dining room, a subdued clatter of plates and the passage of waiters through the kitchen door, continued.

When the waiter had gone, Jakubiec asked pointedly, “Well, what is the news?”

Peter shook his head. “Don’t know a thing, Sam. Except that was darn good soup.”

“If you remember,” Royall Edwards said, “we recommended it, and I will now offer you some more well-founded advice—quit while you’re ahead.” He had been sampling the fried chicken served to himself and Jakubiec a moment earlier. Now he put down his knife and fork. “Another time I suggest we listen more respectfully to our waiter.”

Peter asked, “Is it really that bad?”

“I suppose not,” the comptroller said. “If you happen to be partial to rancid food.”

Dubiously, Jakubiec sampled his own serving as the others watched. At length he informed them: “Put it this way. If I were paying for this meal—I wouldn’t.”

 Half-rising in his chair, Peter caught sight of the head waiter across the dining room and beckoned him over. “Max, is Chef Hèbrand on duty?”

“No, Mr. McDermott, I understand he’s ill. Sous-chef Lemieux is in charge.” The head waiter said anxiously, “If it’s about the fried chicken, I assure you everything is taken care of. We’ve stopped serving that dish and where there have been complaints the entire meal has been replaced.” His glance went to the table. “We’ll do the same thing here at once.”

“At the moment,” Peter said, “I’m more concerned about finding out what happened. Would you ask Chef Lemieux if he’d care to join us?”

With the kitchen door so close, Peter thought, it was a temptation to stride through and inquire directly what had gone so amiss with the luncheon special. But to do so would be unwise.

In dealing with their senior chefs, hotel executives followed a protocol as proscribed and traditional as that of any royal household. Within the kitchen the chef de cuisine—or, in the chef’s absence, the sous-chef—was undisputed king. For a hotel manager to enter the kitchen without invitation was unthinkable.

Chefs might be fired, and sometimes were. But unless and until that happened, their kingdoms were inviolate.

To invite a chef outside the kitchen—in this case to a table in the dining room—was in order. In fact, it was close to a command since, in Warren Trent’s absence, Peter McDermott was the hotel’s senior officer. It would also have been permissible for Peter to stand in the kitchen doorway and wait to be asked in. But in the circumstance—with an obvious crisis in the kitchen—Peter knew that the first course was the more correct.

“If you ask me,” Sam Jakubiec observed as they waited, “it’s long past bedtime for old Chef Hèbrand.”

Royall Edwards asked, “If he did retire, would anyone notice the difference?” It was a reference, as they all knew, to the chef de cuisine’s frequent absences from duty, another of which had apparently occurred today.

“The end comes soon enough for all of us,” the chief engineer growled. “It’s natural nae one wants to hurry it himsel’.” It was no great secret that the comptroller’s cool astringency grated at times on the normally good-natured chief.

“I haven’t met our new sous-chef,” Jakubiec said. “I guess he’s been keeping his nose in the kitchen.”

 Royall Edwards’ eyes went down to his barely touched plate. “If he has, it must be a remarkably insensitive organ.”

As the comptroller spoke, the kitchen door swung open once more. A busboy, about to pass through, stood back deferentially as Max the head waiter emerged. He preceded, by several measured paces, a tall slim figure in starched whites, with high chef’s hat and, beneath it, a facial expression of abject misery.

“Gentlemen,” Peter announced to the executives’ table, “in case you haven’t met, this is Chef André Lemieux.”

“Messieurs!” The young Frenchman halted, spreading his hands in a gesture of helplessness. “To ’ave this happen … I am desolate.” His voice was choked.

Peter McDermott had encountered the new sous-chef several times since the latter’s arrival at the St. Gregory six weeks earlier. At each meeting Peter found himself liking the newcomer more.

André Lemieux’s appointment had followed the abrupt departure of his predecessor. The former sous-chef, after months of frustrations and inward seething, had erupted in an angry outburst against his superior, the aging M. Hebrand. In the ordinary way nothing might have happened after the scene, since emotional outbursts among chefs and cooks occurred—as in any large kitchen—with predictable frequency. What marked the occasion as different was the late sous-chef’s action in hurling a tureen of soup at the chef de cuisine. Fortunately the soup was Vichyssoise, or consequences might have been even more serious. In a memorable scene the chef de cuisine, shrouded in liquid white and dripping messily, escorted his late assistant to the street staff door and there—with surprising energy for an old man—had thrown him through it. A week later Andre Lemieux was hired.

His qualifications were excellent. He had trained in Paris, worked in London—at Prunier’s and the Savoy—then briefly at New York’s Le Pavilion before attaining the more senior post in New Orleans. But already in his short time at the St. Gregory, Peter suspected, the young sous-chef had encountered the same frustration which demented his predecessor. This was the adamant refusal of M. Hebrand to allow procedural changes in the kitchen, despite the chef de cuisine’s own frequent absences from duty, leaving his sous-chef in charge. In many ways, Peter thought sympathetically, the situation paralleled his own relationship with Warren Trent.

Peter indicated a vacant seat at the executives’ table. “Won’t you join us?”

“Thank you, monsieur.” The young Frenchman seated himself gravely as the head waiter held out a chair.

His arrival was followed by the table waiter who, without bothering with instructions, had amended all four luncheon orders to Veal Scallopini. He removed the two offending portions of chicken, which a hovering busboy banished hastily to the kitchen. All four executives received the substitute meal, the sous-chef ordering merely a black coffee.

“That’s more like it,” Sam Jakubiec said approvingly.

“Have you discovered,” Peter asked, “what caused the trouble?”

The sous-chef glanced unhappily toward the kitchen. “The troubles they have many causes. In this, the fault was frying fat badly tasting. But it is I who must blame myself—that the fat was not changed, as I believed. And I, Andre Lemieux, I allowed such food to leave the kitchen.” He shook his head unbelievingly.

“It’s hard for one person to be everywhere,” the chief engineer said. “All of us who ha’ departments know that.”

Royall Edwards voiced the thought which had occurred first to Peter. “Unfortunately we’ll never know how many didn’t complain about what they had, but won’t come back again.”

André Lemieux nodded glumly. He put down his coffee cup. “Messieurs, you will excuse me. Monsieur McDermott, when you ’ave finished, perhaps we could talk together, yes?”

Fifteen minutes later Peter entered the kitchen through the dining-room door. André Lemieux hurried forward to meet him.

“It is good of you to come, monsieur.”

Peter shook his head. “I enjoy kitchens.” Looking around, he observed that the activity of lunchtime was tapering off. A few meals were still going out, past the two middle-aged women checkers seated primly, like suspicious schoolmistresses, at elevated billing registers. But more dishes were coming in from the dining room as busboys and waiters cleared tables while the assemblage of guests thinned out. At the big dishwashing station at the rear of the kitchen, where chrome countertops and waste containers resembled a cafeteria in reverse, six rubber-aproned kitchen helpers worked conceitedly, barely keeping pace with the flow of dishes arriving from the hotel’s several restaurants and the convention floor above. As usual, Peter noticed, an extra helper was intercepting unused butter, scraping it into a large chrome container. Later, as happened in most commercial kitchens—though few admitted to it—the retrieved butter would be used for cooking.

“I wished to speak with you alone, monsieur. With others present, you understand, there are things that are hard to say.”

Peter said thoughtfully, “There’s one point I’m not clear about. Did I understand that you gave instructions for the deep fryer fat to be changed, but that it was not?”

“That is true.”

“Just what happened?”

The young chef’s face was troubled. “This morning I gave the order. My nose it informed me the fat is not good. But M. Hebrand—without telling—he countermanded. Then M. Hélbrand he has gone ’ome and I am left, without knowing, ’olding the bad fat.”

Involuntarily Peter smiled. “What was the reason for changing the order?”

“Fat is high cost—very ’igh; that I agree with M. Hébrand. Lately we have changed it many times. Too many.”

“Have you tried to find the reason for that?”

André Lemieux raised his hands in a despairing gesture. “I have proposed, each day, a chemical test—for free fatty acid. It could be done in a laboratory, even here. Then, intelligently, we would look for the cause the fat has failed. M. Hébrand does not agree—with that or other things.”

“You believe there’s a good deal wrong here?”

“Many things.” It was a short, almost sullen answer, and for a moment it appeared as if the discussion would end. Then abruptly, as if a dam had burst, words tumbled out. “Monsieur McDermott, I tell you there is much wrong. This is not a kitchen to work with pride. It is a how-you-say …’odge-podge—poor food, some old ways that are bad, some new ways that are bad, and all around much waste. I am a good chef; others would tell you. But it must be that a good chef is happy at what he does or he is no longer good. Yes, monsieur, I would make changes, many changes, better for the hotel, for M. Hébrand, for others. But I am told—as if an infant—to change nothing.”

“It’s possible,” Peter said, “there may be large changes around here generally. Quite soon.”

André Lemieux drew himself up haughtily. “If you refer to Monsieur O’Keefe, whatever changes he may make, I shall not be ‘ere to see. I have no intent to be an instant cook for a chain ’otel.”

Peter asked curiously, “If the St. Gregory stayed independent, what kind of changes would you have in mind?”

They had strolled almost the length of the kitchen—an elongated rectangle extending the entire width of the hotel. At each side of the rectangle, like outlets from a control center, doorways gave access to the several hotel restaurants, service elevators and food preparation rooms on the same floor and below. Skirting a double line of soup cauldrons, bubbling like monstrous crucibles, they approached the glass-paneled office where, in theory, the two principal chefs-the chef de cuisine and the sous-chef—divided their responsibilities. Nearby, Peter observed, was the big quadruple-unit deep fryer, cause of today’s dissatisfaction. A kitchen helper was draining the entire assembly of fat; considering the quantity, it was easy to see why too frequent replacement would be costly. They stopped as Andre Lemieux considered Peter’s question.

“What changes, you say, monsieur? Most important it is the food. For some who prepare food, the façade, how a dish looks, it is more important than how it tastes. In this hotel we waste much money on the decor. The parsley, it is all around. But not enough in the sauce. The watercress it is on the plate, when more is needed in the soup. And those arrangements of color in gelatine!” Young Lemieux threw both arms upward in despair. Peter smiled sympathetically.

“As for the wines, monsieur! Dieu merci, the wines they are not my province.”

“Yes,” Peter said. He had been critical himself of the St. Gregory’s inadequately stocked wine bins.

“In a word, monsieur, all the horrors of a low-grade table d’hôte. Such disrespect colossal for food, such abandon of money for the appearance, it is to make one weep. Weep, monsieur!” He paused, shrugged, and continued. “With less throw-away we could have a cuisine that invites the taste and honors the palate. Now it is dull, extravagantly ordinary.”

Peter wondered if André Lemieux was being sufficiently realistic where the St. Gregory was concerned. As if sensing this doubt, the sous-chef insisted, “It is true that a hotel it has special problems. Here it is not a gourmet house. It cannot be. We must cook fast many meals, serve many people who are too much in an American hurry. But in these limitations there can be excellence of a kind. Of a kind one can live with. Yet, Monsieur Hébrand, he tells me that my ideas they are too ’igh cost. It is not so, as I ’ave proved.”

“How have you proved?”

“Come, please.”

The young Frenchman led the way into the glass-paneled office. It was a small, crowded cubicle with two desks, file cabinets, and cupboards tightly packed around three walls. André Lemieux went to the smaller desk. Opening a drawer he took out a large Manila envelope and, from this, a folder. He handed it to Peter. “You ask what changes. It is all here.”

Peter McDermott opened the folder curiously. There were many pages, each filled with a fine, precise handwriting. Several larger, folded sheets proved to be charts, hand-drawn and lettered in the same careful style. It was, he realized, a master catering plan for the entire hotel. On successive pages were estimated costs, menus, a plan of quality control and an outlined staff reorganization. Merely leafing through quickly, the entire concept and its author’s grasp of detail were impressive.

Peter looked up, catching his companion’s eyes upon him. “If I may, I’d like to study this.”

‘Take it. There is no haste.” The young sous-chef smiled dourly. “I am told it is unlikely any of my ’orses will come ’ome.”

“The thing that surprises me is how you could develop something like this so quickly.”

André Lemieux shrugged. “To perceive what is wrong, it does not take long.”

“Maybe we could apply the same idea in finding what went wrong with the deep fryer.”

There was a responsive gleam of humor, then chagrin. “Touché! It is true—I had eyes for this, but not the ’ot fat under my nose.”

“No,” Peter objected. “From what you’ve told me, you did detect the bad fat but it wasn’t changed as you instructed.”

“I should have found the cause the fat went bad. There is always a cause. Greater trouble there may be if we do not find it soon.”

“What kind of trouble?”

“Today—through much good fortune—we have used the frying fat a little only. Tomorrow, monsieur, there are six hundred fryings for convention luncheons.”

Peter whistled softly.

“Just so.” They had walked together from the office to stand beside the deep fryer from which the last vestiges of the recently offending fat were being cleaned.

“The fat will be fresh tomorrow, of course. When was it changed previously?”

“Yesterday.”

“That recently!”

André Lemieux nodded. “M. Hèbrand he was making no joke when he complained of the ’igh cost. But what is wrong it is a mystery.”

Peter said slowly, “I’m trying to remember some bits of food chemistry. The smoke-point of new, good fat is …”

“Four ’undred and twenty-five degrees. It should never be heated more, or it will break down.”

“And as fat deteriorates its smoke-point drops slowly.”

“Very slowly—if all is well.”

“Here you fry at …”

“Three ’undred and sixty degrees; the best temperature—for kitchens and the ’ousewives too.”

“So while the smoke-point remains about three hundred and sixty, the fat will do its job. Below that, it ceases to.”

“That is true, monsieur. And the fat it will give food a bad flavor, tasting rancid, as today.”

Facts, once memorized but rusty with disuse, stirred in Peter’s brain. At Cornell there had been a course in food chemistry for Hotel Administration students. He remembered a lecture dimly … in Statler Hall on a darkening afternoon, the whiteness of frost on window panes. He had come in from the biting, wintry air outside. Inside was warmth and the drone of information …fats and catalyzing agents.

“There are certain substances,” Peter said reminiscently, “which, in contact with fat, will act as catalysts and break it down quite quickly.”

“Yes, monsieur.” Andre Lemieux checked them off on his fingers. “They are the moisture, the salt, the brass or the copper couplings in a fryer, too much ’eat, the oil of the olive. All these things I have checked. This is not the cause.”

A word had clicked in Peter’s brain. It connected with what he had observed, subconsciously, in watching the deep fryer being cleaned a moment earlier.

“What metal are your fry baskets?”

“They are chrome.” The tone was puzzled. Chromium, as both men knew, was harmless to fat.

“I wonder,” Peter said, “how good the plating job is. If it isn’t good, what’s under the chrome and is it—in any places—worn?”

Lemieux hesitated, his eyes widening slightly. Silently he lifted one of the baskets down and wiped it carefully with a cloth. Moving under a light, they inspected the metal surface.

The chrome was scratched from long and constant use. In small spots it had worn away entirely. Beneath scratches and worn spots was a gleam of yellow.

“It is brass!” The young Frenchman clapped a hand to his forehead. “Without doubt it ’as caused the bad fat. I have been a great fool.”

“I don’t see how you can blame yourself,” Peter pointed out. “Obviously, long before you came, someone economized and bought cheap fry baskets. Unfortunately it’s cost more in the end.”

“But I should have discovered this—as you have done, monsieur.” Andre Lemieux seemed close to tears. “Instead, you, monsieur, you come to the kitchen—from your paper-asserie—to tell me what is ’aywire here. It will be a laughing joke.”

“If it is,” Peter said, “it will be because you talked about it yourself. No one will hear from me.”

André Lemieux said slowly, “Others they have said to me you are a good man, and intelligent. Now, myself, I know this is true.”

Peter touched the folder in his hand. “I’ll read your report and tell you what I think.”

“Thank you, monsieur. And I shall demand new fry baskets. Of stainless steel. Tonight they will be here if I have to ’ammer someone’s ’ead.”

Peter smiled.

“Monsieur, there is something else that I am thinking.”

“Yes?”

The young sous-chef hesitated. “You will think it, how you say, presumptuous. But you and I, Monsieur McDermott—with the hands free—we could make this a ’otshot hotel.”

Though he laughed impulsively, it was a statement which Peter McDermott thought about all the way to his office on the main mezzanine.

38 komentářů:

  1. Peter zavrtěl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se okolo a všiml si snižujícího se poledního ruchu. Pouze pár jídel na cestě ven míjely dvě dámy středního věku, které pedantsky seděli jako podezřívavé učitelky u vyvýšených pokladen. Mnohem více talířů přicházelo z jídelny, kde nosiči nádobí a číšníci uklízeli stoly, zatímco se zástup hostů zmenšoval. Vzadu v kuchyni u velké myčky, kde chromované pulty a nádoby na odpadky připomínaly spíše kavárnu naruby, šest pomocníků v gumových zástěrách pracovalo nepřetržitě. Sotva stíhali tempo přívalu nádobí, které je zasypávalo ze všech hotelových restaurací a kongresového sálu v patře nad nimi. Peter si všiml, že jeden z pomocníků stíral nepoužité máslo, do veké chromové nádoby, jako obvykle. Později bude máslo znovu použito na vaření a i když to většina veklých kuchyní nepřiizná, dělají to takto všichni.
    Peter tiše pískl.
    „To tedy.“ Přešli z kanceláře k fritéze, ze které už byly odstraněny zbytky provinilého tuku.
    „Tuk se samozřejmě zítra vymění. Kdy byl měněn naposledy ?“
    „Včera.“
    „Teprve ?“
    Andre Lemieux přikývl. „Monsieur Hebrand sí opravdu nedělal srandu, chdyž si stěžoval na vysoká cena. Ale co je špatně, to je sáhada.“
    Peter řekl pomalu, „Snažím si vzpomenout na nějaké poznatky z potravinářské chemie. Bod přepálení čerstvého tuku je ...“
    „Štyžista dvaset pět stupňů. Nikdy ne fíc nebo se začne rozkládat.“
    „A používáním se tuk znehodnocuje a bod přepálení tak klesá.“
    „Pomalinku, pokud je vše v pořádku.“
    „A my tady smažíme na ...“
    „Tši sta šedesát – nejlepší teplota pro kuchyň i domácnost.“
    „Takže za předpokladu, že bod přepálení zůstane kolem tři sta šedesáti, by měl tuk fungovat správně. Pod tím už nefunguje tak dobře.“

    „Jsou jisté látky,“ snažil si Peter vzpomenout,“které se při kontaktu s tukem stávají katalyzátory a začnou ho rozkládat.“
    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je začal počítat na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, pšíliš velký žár, olivový olej. Všechny tyto věci já prošetřil. Nic z toho to není.“
    V tu chvíli to Peterovi došlo. Mělo to podvědomě spojené s tím, co vysledoval z čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou ty fritézovací koše ?“
    „Jsou chromové.“ Kuchařův tón působil malinko zmateně. Chróm, jak bylo oboum známé, byl pro tuk neškodný.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter,“ jak dobré to chromování je. Pokud není, co se nachází pod ním a jestli samotný povlak není, na nějakých místech, sedřený?“
    Lemieux zaváhal, oči se mu mírně rozšířily. Potichu zvedl jeden z košů a opatrně ho otřel kusem hadru.
    Chróm by poškrábaný od neústálého a dlouhého používání. Na některých místech byl úplně sedřený. Pod škrábanci a sedřenými místy prosvítalo něco žlutého.
    „To je mosaz!“ Mladý francouz se bouchl do čela. „Tohle bezpochyby zapříčinilo pšipálený tuk. Já jsem ale chlupák.“

    Chyby u přepisu francouzského kuchaře jsou psané schválně kvůli zachování autenticity francouzského akcentu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Peter zavrtěl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se okolo a všiml si zmenšujícího se poledního ruchu. Pouze pár jídel míjela dvě dámy středního věku, které pedantsky seděly jako podezřívavé učitelky u vyvýšených pokladen. Mnohem více talířů přicházelo z jídelny, kde nosiči nádobí a číšníci uklízeli stoly, zatímco se zástup hostů zmenšoval. Vzadu v kuchyni u velké myčky, kde chromované pulty a nádoby na odpadky připomínaly spíše kavárnu naruby, šest pomocníků v gumových zástěrách pracovalo nepřetržitě. Sotva stíhali tempo přívalu nádobí, které je zásobovalo ze všech hotelových restaurací a kongresového sálu v patře nad nimi. Peter si všiml, že jeden z pomocníků stíral nepoužitý tuk, do veké chromové nádoby, jako obvykle. Později bude máslo znovu použito na vaření a i když to většina komerčních kuchyní nepřipustí, dělají to takto všichni.
      Peter tiše pískl.
      „To tedy.“ Přešli z kanceláře k fritéze, ze které už byly odstraněny zbytky provinilého tuku.
      „Tuk se samozřejmě zítra vymění. Kdy byl měněn naposledy ?“
      „Včera.“
      „Tak nedávno?“
      Andre Lemieux přikývl. „Monsieur Hebrand sí opravdu nedělal legraci, chdyž si stěžoval na vysoká cena. Ale co je špatně, to je sáhada.“
      Peter řekl pomalu, „Snažím si vzpomenout na nějaké poznatky z potravinářské chemie. Bod přepálení čerstvého tuku je ...“
      „Štyžista dvaset pět stupňů. Nikdy ne fíc nebo se začne rozkládat.“
      „A používáním se tuk znehodnocuje a bod přepálení tak klesá.“
      „Pomalinku, pokud je vše v požádku.“
      „A my tady smažíme na ...“
      „Tši sta šedesát – nejlepší teplota pro kuchyň i domácnosti.“
      „Takže za předpokladu, že bod přepálení zůstane pod tři sta šedesáti, by měl tuk pracovat správně. Při nižší teplotě už přestává fungovat.“

      „Jsou jisté látky,“ snažil si Peter vzpomenout, „které se při kontaktu s tukem stávají katalyzátory a začnou ho rozkládat.“
      „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je začal počítat na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, pšíliš velký žár, olivový olej. Všechny tyto věci já prošetřil. Nic z toho to není.“
      V tu chvíli to Peterovi došlo. Měl to nevědomě spojené s tím, co vysledoval z čištění fritézy.
      „Z jakého kovu jsou ty smažící koše ?“
      „Jsou chromové.“ Kuchařův tón působil malinko zmateně. Chróm, jak oba znali, je pro tuk neškodný.
      „Zajímalo by mě,“ řekl Peter,“ jak dobré to chromování je. Pokud není, co se je pod ním a jestli samotný povlak není na nějakých místech sedřený?“
      Lemieux zaváhal, oči se mu mírně rozšířily. Potichu zvedl jeden z košů a opatrně ho otřel hadrem.
      Chróm by poškrábaný od neustálého a dlouhého používání. Na některých místech byl úplně sedřený. Pod škrábanci a sedřenými místy prosvítalo něco žlutého.
      „To je mosaz!“ Mladý Francouz se bouchl do čela. „Tohle bezpochyby zapříčinilo zkažení tuku. Já jsem ale chlupák.“

      Vymazat
  2. Daniela Horáková16. října 2020 v 12:50

    Peter potřásl hlavou. „Jsem v kuchyni rád.“ Při rozhlédnutí okolo zaznamenal, že polední špička už opadává. Pár jídel sice ještě stále z kuchyně vycházelo, přímo kolem dvou kontrolorek ve středním věku, které se tyčily nad pokladnami s výrazem těch nejpřísnějších učitelek. Ale mnohem více bylo nádobí, které přicházelo z jídelny zpět, jak jej číšníci společně s nosiči nádobí sklízeli ze stolů po řídnoucím návalu zákazníků. V okolí velké myčky, která stála na konci kuchyně a která se svými chromovými deskami a nádobkami na odpady připomínala spíše jakýsi obrácený automat na kafe, pobíhalo šest pracovníků v gumových zástěrách, kteří tak tak drželi tempo s přívalem nádobí, který přicházel nejen z početných restaurací hotelu, ale ještě i z konferenčního patra nad nimi. Peter si všiml, že jako obvykle, i dnes je jeden z pracovníků vyčleněn na sbírání nepoužitého másla, které vyškrabával do velkého chromového kontejneru. Později, tak jako to dělali všechny velké komerční kuchyně, ačkoliv to z nich veřejně přiznalo jen pár, použijí zbylé máslo na další vaření.

    Peter tiše hvízdl.
    „Přesně tak.“ Vyrazili od kanceláře a zastavili se až u fritézy, ze které byly právě čištěny poslední zbytky zkaženého tuku.
    „Tuk bude ovšem zítra čerstvý. Kdy jste ho vlastně měnili naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno?“
    André Lemieux přikývl. „Pan Hebrand si na velké výdaje stěžoval oprávněně. Záhadou ovšem zůstává, kde je chyba.“
    Peter pomalu promluvil, „snažím se vybavit si nějaké základy potravinářské chemie. Kouřový bod čerstvého, dobrého tuku je….“
    „Dvě stě osmnáct stupňů. Při vyšších teplotách se už začíná rozkládat.“
    „A s používáním toho tuku klesá jeho kvalita a tím pádem i jeho kouřový bod.“
    „Ano, pokud je tuk kvalitní, tak ovšem velmi pomalu.“
    „Zde smažíte na..“
    „Sto osmdesát stupňů, to je ta nejlepší teplota, jak pro velké komerční, tak pro malé domácí kuchyně.“
    „Takže když zůstaneme na sto osmdesáti stupních, tuk odvede svojí práci. Pokud klesneme pod tuto hodnotu, tuk svoji práci odvádět přestává.“

    „Určité látky,“ pokračoval Peter s oživováním svých znalostí, „po kontaktu s tukem urychlují reakci jeho rozkladu.“
    „Ano, monsieur.“ přitakal Andre Lemieux a začal při jejich vyjmenovávání počítat na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné a měděné spojky ve fritézách, příliš vysoká teplota a olivový olej. Všechny tyhle věci jsem ale už kontroloval a nejsou příčinou našeho problému.“
    Peterovi náhle naskočilo něco, co před chvílí, leč nevědomky, zpozoroval při čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vyrobené košíky do fritézy?“
    „Jsou z chromu.“ Tón této odpovědi byl značně rozpolcený, protože oba dva muži velmi dobře věděli, že chrom nemá na tuk žádný vliv.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jak dobře jsou ty košíky pochromované a jestli ne tak dobře, tak co je pod povrchem toho chromu a zdali je ten povrch někde už opotřebovaný?“
    Lemieux zaváhal a jeho oči se mírně rozšířily. Tiše zvedl jeden košík a začal ho opatrně otírat hadrem. Potom se přesunuli na lepší světlo, aby si mohli dobře prohlédnout metalový povrch košíku.
    Chrom byl poškrábaný kvůli pravidelnému užívání. Místy byla chromová vrstva již úplně sedřená. A právě na těchto místech byl jasně patrný náznak žluté barvy.
    „Je to mosaz!“ Mladý Francouz si plácl ruku na čelo. „Tohle je bez vší pochybnosti příčina toho zkaženého tuku. Já jsem takový hlupák!“

    OdpovědětVymazat
  3. Barbora Fišerová
    Peter zavrtěl hlavou. “Mám rád kuchyně.” Rozhlížejíc se kolem, si povšiml že schon kolem oběda zvolna ustával. Pár jídel se ještě vydávalo hostům, kolem dvou žen ve středním věku u vyvýšených pokladen, které měli oči na stopkách jako podezřívavé učitelky. Více jídel, ale číšníci a sběrači nádobí uklízející jídelnu, přinášely do kuchyně, zatímco se jídelna pomalu vylidnila. Vzadu u velké mycí stanice, kde chromované pracovní desky a nádoby na odpadky připomínaly převrácenou kantýnu, pilně pracovalo šest pomocníků oděných do gumových zástěr, kteří jen tak tak stíhaly nával nádobí přijíždějícího z několika hotelových restaurací a kongresového patra nad nimi. Jako obvykle si Peter všiml, že pomocník navíc odděluje nepoužité máslo a seškrabuje ho do obrovské chromované nádoby. Později, jako ve všech komerčních restauracích, i když jen pár se jich k tomu přiznalo, bude máslo při vaření použito znovu.

    Peter jemně hvízdl.
    “Jen pro jistotu.” Odešli z kanceláře a zastavili se vedle fritézy, ze které se čistili poslední zbytky zkaženého tuku.
    “Ten tuk bude zítra samozřejmě čerstvý. Kdy byl naposledy vyměněn?”
    “Včera.”
    “Tak nedávno!”
    André Lemieux přikývl. “M. Hèbrand si nedělal žádnou legraci, když si stěžoval na vysoké náklady. Ale co se stalo špatně, je záhada.”
    Peter pomalu řekl “Snažím se rozpomenout na nějaké útržky z potravinářské chemie. Kouřový bod nového, dobrého tuku je …”
    “Čtyři sta dvacet pět stupňů. Nikdy by se neměl zahřívat více, nebo se zkazí.”
    “A jak se tuk začíná kazit, jeho kouřový bod lehce klesá.”
    “Velmi pomalu, když všechno je tak jak má.”
    “Tady smažíte na teplotě..”
    “Tři sta šedesát stupňů; nejlepší teplota pro kuchyně i domácnosti.”
    “Takže když kouřový bod setrvá okolo tři sta šedesáti stupňů, tuk se bude chovat jak má. Při nižší teplotě přestane.”
    “Jsou tu určité látky” Řekl Peter vzpomínaje.”které při kontaktu s tukem působí jako katalyzátory a poměrně rychle ho zkazí.”
    “Ano, monsieur.” Andre Lemieux je spočítal na prstech. “Je to vlhkost, sůl, mosaz, měděné spojky ve fritéze, příliš mnoho masa a olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. To není ta příčina.”
    V Peterově hlavě probliklo slovo.Spojilo se s tím, co před chvílí nevědomky zpozoroval při čištění fritézy.
    “Z jakého kovu jsou vaše smažící koše?”
    “Z chromu.” Řekl zmateným tónem. Chrom, jak oba muži věděli, byl pro tuk neškodný.
    “Přemýšlím,” řekl Peter,”jak dobré je pokovování. Pokud je špatné, co je pod chromem a není li - na nějakých místech - opotřebované.
    Lemieux zaváhal, jeho oči se mírně otevřely. Beze slova vyndal jeden koš a pečlivě ho otřel hadrem. Nastavením pod světlo, spatřili kovový povrch.
    Chrom byl, z dlouhodobého a neustálého používání, odřený. Na malých bodech byl sedřený úplně. Pod škrábanci a opotřebovanými místy, byl vidět záblesk žluté.
    “To je mosaz!” Mladý Francouz si plácl dlaní do čela.”Bez pochyby, to je to co způsobilo zkažení tuku. To jsem ale blázen.”



    OdpovědětVymazat
  4. Jakub Hlava

    Peter zavrtěl hlavou. „Mám rád kuchyně.“. Při dívání se kolem si všiml, že čas oběda se pomalu chýlí ke konci. Pár jídel se stále vydávalo, přes dvě ženy středního věku, co upjatě seděly u zvýšených pokladen, jako podezíravé učitelky. Ale více nádobí přicházelo z jídelny, kde pikolíci a číšníci čistili stoly, zatímco se seskupení hostů tenčilo. U velké myčky vzadu v kuchyni, kde chromované kuchyňské linky a odpadkové koše připomínaly bufet na ruby, marnivě pracovalo šest kuchyňských pomocníků s gumovými zástěrami, sotva stíhali tempo návalu nádobí, které přicházelo z několika hotelových restaurací a společenského patra nad nimi. Peter si všiml, že jeden z pomocníků, jako vždy, zachytává zbytky másla, které seškrabuje do velkých chromových nádob. Tohle sesbírané máslo se později používá na vaření, jako to je ve všech komerčních kuchyních, ačkoliv se k tomu přizná málo kdo.

    Peter lehce zahvízdal.
    „Radši.“ šli společně z kanceláře k fritéze, ze které se čistily poslední zbytky problematického tuku.
    „Zítra bude samozřejmě tuk čerstvý. Kdy se naposledy měnil?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno?!“
    André Lemieux přikývl. „Pan Hebrand si nedělal legraci, když si stěžoval na tu cenu. Ale co je špatně, to je záhada.“
    Peter řekl pomalu: „Snažím se si vybavit útržky z potravinářské chemie. Bod pálení nového, dobrého tuku je…?“
    „Čtyři sta dvacet pět stupňů. Nikdy by se neměl zahřívat víc, nebo se zkazí.“
    „A když se tuk zhoršuje, bod pálení se pomalu snižuje.“
    „Velmi pomalu, vše je v pořádku.“
    „Tady smažíte na …?“
    „Tři sta šedesát stupňů, nejlepší teplota, jak pro kuchyně, tak i na doma.“
    „Takže pokud zůstane bod pálení okolo 360 stupňů, tak to tuk zvládne. Pod 360 se kazí.“


    „Jsou určité látky,“ řekl Peter vzpomínavě, „které se při kontaktu s tukem začnou chovat jako katalyzátor a zkazí ho celkem rychle.“.
    „Ano pane.“ Andre Lemieux počítal na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné a měděné spojky ve fritéze, moc tepla a olivový olej. Všechny tyto věci jsem kontroloval. To nemůže být příčinou.“.
    Peterovi blesklo v hlavě. Spojilo se to s tím, co právě neuvědoměle zaslechl při pozorování čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše koše ve fritéze?“
    „Jsou z chromu.“ řekl zmateně. Chrom, jak oba muži věděli, je pro tuk neškodný.
    „Zajímá mě,“ řekl Peter, „jak kvalitní je pokrytí. Pokud je špatné, co je pod chromovou vrstvou a je to, na některých místech, opotřebené?“.
    Chrom byl seškrábaný z dlouhého a neustálého používání. Na některých malých místech zmizel úplně. Pod škrábanci a opotřebenými místy byl náznak žluté barvy.
    „Je to mosaz!“ mladý Francouz si pleskl rukou o čelo. „Nepochybně to je ten důvod, proč se tuk kazil. Jsem pitomec.“.

    OdpovědětVymazat
  5. Peter zavrtěl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Když se rozhlížel kolem, všiml si, že shon obvyklý pro čas oběda ustával. Pár jídel stále ještě odcházelo kolem dvou kontrolorek jídla ve středních letech, které seděly upjatě, jako podezřívavé učitelky, u vyvýšených pokladen. Více nádobí však do kuchyně přicházelo z jídelny, když nosiči nádobí a číšníci uklízeli stoly, zatímco se shromáždění hostů zmenšovalo. V koutu na mytí nádobí v zadní části kuchyně, kde chromové pulty a nádoby na odpad připomínaly kantýnu naruby, šest kuchyňských pomocníků s gumovou zástěrou sebevědomě pracovalo sotva držíce krok s přívalem nádobí, které přicházelo z několika hotelových restaurací a horního patra sloužícího ke konání konferencí. Jako obvykle, všiml si Peter, další pomocník hledal nepoužité máslo a seškrabával ho do velké chromové nádoby. Později, jako se to děje ve většině komerčních kuchyní (i když málo z nich se k tomu přizná), bude získané máslo použito k vaření.

    Peter lehce zahvízdal.
    „Pršesně tak.“ Šli z kanceláře k fritéze, ze které byly čištěny poslední zbytky všemi nesnášeného tuku.
    „Tuk bude samozřejmě zítra čerstvý. Kdy se naposledy měnil?“
    „Vtšera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. „Monsieur Hèbrand, on nežertoval, když si stěžoval na vysokou tsenu. Ale tso je špatně, to je mi zá‘adou.“
    Peter řekl pomalu, „Snažím se vzpomenout si na něco málo z potravinářské chemie. Bod, kdy se začne přepalovat nový, dobrý tuk, je …“
    „Dvě stě osmnátst stupňů. Nikdy by se neměl za‘ršívat víts, nebo se pršepálí.“
    „A když se tuk kazí, jeho bod přepalování pomalu klesá.“
    „Velmi pomalu – pokud je vše v normálu.“
    „Tady smažíte v …“
    „Sto osmdesáti dvou stupních. Nejlepší teplota – pro kuchyně i ‚ospodyňky.“
    „Takže pokud bod přepálení zůstává okolo sto osmdesáti dvou stupňů, tuk bude fungovat dobře. Pod tou hranicí už ne.“

    „Existují určité látky,“ rozpomínal se Peter, „které se při kontaktu s tukem chovají jako katalyzátory a přepálí ho docela rychle.“
    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux počítal na prstech. „Je to vl‘kost, sůl, mosazné nebo měděné spoje ve fritéze, pršíliš vysoká teplota, olivový olej. Všechny tyto větsi jsem zkontroloval. Není mezi nimi pršítšina.“
    Peterovi to docvaklo. Spojil si to s tím, co viděl, když podvědomě sledoval, jak byla před chvílí čištěna fritéza.
    „Z jakého kovu jsou fritovací košíky?“
    „Jsou z kromu.“ Řekl zmateným tónem. Chrom, jak oba muži věděli, byl pro tuk neškodný.
    „Přemýšlím,“ řekl Peter, „jak dobře je to pokovované. Pokud špatně, co je pod chromem a je někde prodřený?“
    Lemieux zaváhal, zornice se mu mírně rozšířily. Tiše zvedl jeden z košíků a pečlivě ho otřel utěrkou. Když ho dali na světlo, prozkoumali kovový povrch.
    Chrom byl poškrábán vinou dlouhého a ustavičného používání. Na několika místech byl sedřen úplně. Pod škrábanci a odřenými místy se leskla žlutá barva.
    „To je mosaz!“ Mladý Francouz se plácl do čela. „Bezpochyby tohle způsobilo ten přepálený tuk. Byl jsem blázen.“

    (Francouz má mnohem silnější přízvuk než v angličtině, protože ve francouzštině chybí více českých hlásek.)

    Kateřina Háková

    OdpovědětVymazat
  6. Peter přikývl. „Kuchyně mám rád.“ Rozhlížel se kolem sebe a povšiml si, že polední aktivita pomalu uvadala. Některá jídla se ještě podávala poblíž dvou dam středního věku, které seděly zpříma u pokladen jako podezíravé profesorky. Více jídel však přicházelo z jídelny, zatímco číšníci a uklízeči sklízeli ze stolů a houfy hostů pomalu mizely. U stanice na mytí nádobí vzadu v kuchyni, jejíž chromované linky a nádoby připomínaly obrácenou jídelnu, pracovalo šest pomocníků v gumových zástěrách tak zdráhavě, že stěží drželi krok s vlnami nádobí, které přibývaly z několika hotelových restaurací z konferenčního patra nahoře. Jako obvykle si Peter všiml, že jeden pomocník se vypořádával s přebytečným máslem, které vyškraboval do velké chromované nádoby. Později, jak tomu tak bývá u většiny restauračních a hotelových kuchyní, ačkoli většina se snaží to zamlčet, se to stejné máslo používá při vaření.

    Peter jemně zahvízdl.
    „Ach, tak…“ Prošli se spolu z kanceláře až ke fritéze, z níž se právě odstraňovaly poslední zbytky toho před chvílí tak znepokojujícího tuku.
    „Ten tuk bude samozřejmě zítra zcela čerstvý. Kdy jste ho měnili naposled?“
    „Včera.“
    „Takhle nedávno?!“
    André Lemieux přikývl. „Ten monsieur Hébrand, on nežertovala když on stěžovala na vysoké ceny. Ale co špatně, to záhada.“
    Peter pomalu pronesl: „Snažím se vzpomenout na nějaké poznatky z kulinářství. Kouřový bod nového kvalitního tuku je…“
    „Dvě stě osmnáct stupňů Celsia. Nikdy by neměla být zahříván více, nebo se zkazila.“
    „A jelikož čím déle je tuk na vzduchu, tak jeho kouřový bod pomalu klesá...“
    „Velmi pomalu, zda vůbec.“
    „Tak zde smažíte na-“
    „Sto osmdesáti a dvou stupních – té nejlepší teplota, pro kuchyně a i pro naše žena.“
    „Takže dokud je kouřový bod na zhruba sto osmdesáti a dvou stupních, bude tuk v pořádku. Při nižší teplotě se kazí.“

    „Existují určité látky,“ řekl Peter zahloubaně, „které při kontaktu s tukem fungují jako katalyzátory a zkazí ho celkem rychle.“
    „Ano, monsieur.“ André Lemieux je začal vyjmenovávat na prstech. „Jsou to vlhko, sůl, mosazné či měděné součástky ve fritézách, příliš vysoké teplota a olej olivový. Všechny tyto já zkontroloval, tyhle nejsou ta problém.“
    Jedno z těch slov Petera zaskočilo. Podvědomě si ho spojil s něčím, co zpozoroval o chvilku dříve při pozorování čištění fritézy.
    „Ze kterého kovu jsou vaše fritovací koše?“
    „Jsou chromované.“ odvětil Lemieux zmateně, jelikož chrom, jak oba muži věděli, s tukem nereaguje.
    „Zajímá mě,“ řekl Peter, „jak kvalitně bylo provedeno pokovování. Pokud za moc nestálo, jsem zvědavý, co je pod tím chromem a jestli se náhodou někde neoprýskal.“
    Lemieux se zarazil a trochu vykulil oči. Beze slova vyndal jeden fritovací koš a opatrně ho utřel utěrkou. Klidnými pohyby pod světlem potom oba muži sledovali kovový povrch.
    Chrom byl kvůli dlouhodobému používání poškrábán. Na několika malých místech dokonce zcela chyběl. Pod škrábnutími a odřeninami se lesklo cosi žlutého.
    „To je mosaz!“ vyřkl mladý Francouz a plácl se do čela. „To byla bezpochyby ta příčina. Já jsem byl obrovská hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  7. Kateřina Müllerová17. října 2020 v 16:51

    Peter zatřásl hlavou. „Zbožňuju kuchyně.“ Rozhlížel se kolem a pozoroval, jak se pomalu chýlí ke konci doba oběda. Několik jídel bylo přeneseno okolo dvou žen středního věku, které seděly jako učitelky u vyvýšeného barového pultu. Stále více špinavého nádobí přibývalo z jídelny, když pikolíci a servírky sklízeli stoly, zatímco se počet hostů ztenčil. U hlavní myčky nádobí, v zadní části kuchyně, kde se chromové linky a prázdné nádoby podobaly kavárně vzhůru nohama, šest pomocníků v gumové zástěře pracovalo nepřetržitě, kdy stěží stíhalo držet krok s narůstajícím počtem špinavého z hotelových restaurací a společenské místnosti nad nimi. Peter si všiml jednoho pomocníka, který stíral nepoužité máslo do velké chromové nádoby jako obvykle. Později bude máslo znovu použito při vaření, jak to tak bývá ve většině jiných komerčních kuchyní.

    Peter zlehka zapískal.
    „Jen tak.“ Odešli spolu z kanceláře a vydali se k fritéze, kde byly čištěny poslední pozůstatky tuku.
    „Ten tuk bude zítra čerstvě vyměněn, samozřejmě. Kdy byl měněn naposledy?“
    „Včera“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux zakýval. „Pan Hebrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysokou cenu. Ale co je špatně, je záhada.“
    Peter řekl pomalu: „Snažím se vzpomenout na části z potravinářské chemie. Bod přepálení čerstvého tuku je…“
    „Čtyři sta dvacet pět stupňů. Nikdy by se neměl přepálit víc, jinak se začne rozkládat.“
    „A jak se tuk používá víc a víc, tak bod přepálení pomalu klesá.“
    „Hodně pomalu – pokud je v pořádku.“
    „Tady smažíš na…“
    „Tři sta šedesát stupňů, nejlepší teplota pro kuchyň, ale i domácnost.“
    „Takže jakmile se dodržuje teplota okolo tří seti šedesáti stupňů, pak tuk funguje tak, jak má. Jakmile je teplota nižší, už tak dobře nefunguje.

    „Existuje několik látek,“ řekl Peter nostalgicky, „které se při kontaktu s tukem budou chovat jako katalyzátory a začnou ho rychle rozkládat.“
    „Ano, pane.“ Andre Lemieux je začal počítat na prstech. „Jsou to, pane, sůl, mosaz nebo měď ve fritéze, příliš vysoká teplota, olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. Tohle není ta příčina.“
    V tu chvíli to Peterovi došlo. Spojil si to s tím, co již vysledoval při čištění fritézy, ke kterému došlo nedlouho předtím.
    „Z jakého kovu jsou ty koše na fritování?“
    „Jsou z chromu.“ Jeho tón hlasu zněl dosti zmateně. Chrom, jak oba moc dobře věděli, byl tuku neškodný.
    „Zajímá mě,“ řekl Peter, „jak dobré je to pochromování. Pokud to není dobře udělané, nemůže být někde nějaká část sedřená na původní kov?“
    Lemieux zaváhal, trošku se mu rozšířily oči. Potichu zvedl jeden z košů a otřel ho velmi opatrně hadříkem. Posunul se pod světlo a spolu zkontrolovali kovový povrch.
    Chrom byl sedřený z neustálého používání. Na některých sedřených místech prosvítal kousek něčeho žlutého.
    „Je to mosaz!“ Mladý Francouz se pleskl do čela. Tohle určitě způsobilo připálený tuk. Jsem to ale hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  8. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  9. Petr potřásal hlavou. „Mám rád kuchyni.“ Rozhlédl se kolem a všiml si, že polední nával už polevoval. Několik jídel se ještě podávalo, kolem dvou kontrolorek ve středním věku, které seděli upjatě jako přísné učitelky u vyvýšené pokladny. Zatímco shromáždění hostů se ztenčovalo, hromadilo se více a více nádobí do kuchyně, jak pikolíci a číšníci sklízeli stoly. U velké mycí linky v zadní části kuchyně, kde chromové desky a nádoby na odpad připomínaly naopak jídelnu, pracovalo s odmítavým postojem šest kuchyňských pomocníků s gumovou zástěrou, kteří sotva drželi krok s proudem nádobí přicházející z několika restaurací a ze zasedací místnosti o patro výše. Jako obvykle, Petr si všiml dalšího pomocníka, který stíral nepoužité máslo do velké chromované nádoby. Později, jak se to stávalo ve většině komerčních kuchyní, i když to málokdo připustil, se získávané máslo použilo znovu k vaření.

    Petr tiše zahvízdal.
    "Přesně tak." Společně kráčeli z kanceláře, aby stáli vedle fritézy, ze které se čistily poslední zbytky tuku, který se tam čerstvě lepil.
    "Ten tuk bude zase samozřejmě zítra čerstvý." Kdy se naposledy měnil? “
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. "M. Hèbrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysokou cenu. Je záhadou, co je špatně. “
    Peter řekl pomalinku: „Snažím se vzpomenout si na části z potravinářské chemie. Bod přepálení nového, dobrého oleje je...“
    „Čtyři sta dvacet pět stupňů. Neměl by se více zahřívat, jinak se zkazí. “
    „A jak se tuk degraduje, bod přepálení pomalu upadá.“
    „Velmi pomalu - pokud je vše v pořádku.“
    „Tady smažíš na...“
    "Tři sta šedesát stupňů; nejlepší teplota - pro kuchyně i pro ženy v domácnosti. “
    "Takže zatímco bod přepálení zůstává asi na tři sta šedesát, tuk udělá svou práci." Pod tou hodnotou přestane.“

    "Existují určité látky," řekl Petr nostalgicky, "které při kontaktu s tukem působí jako urychlovač a docela rychle je rozkládají." "Ano, pane." Andre Lemieux je zkontroloval na prstech. "Jsou to: vláha, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, hodně žáru, olivový olej." Všechny tyto věci jsem zkontroloval. Ty to nezapříčinily.“
    Petrovi se v hlavě náhle rozjasnilo. Spojil si to vše v podvědomí, jak pozoroval čištění fritézy před chvíli.
    „Z jakého druhu kovu jsou Vaše fritovací koše?“
    „Jsou z chromu.“ Tón byl zmatený. Chrom, jak oba muži věděli, byl pro tuky neškodný.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Petr, „jak dobře zpracované je pochromování. Pokud zpracování nebylo dobré, co je tedy pod chromem a je vůbec opotřebované?“
    Lemieux zaváhal, jeho oči se mírně rozšířily. Opatrně zvedl jeden z košů dolů a opatrně ho otřel hadříkem. Dal ho pod světlem, aby prohlédli kovový povrch. Chrom byl poškrábán při dlouhém a neustálém používání. Na malinkých místech úplně odezněl. Pod škrábanci a opotřebovanými skvrnami byl záblesk žluté.
    "Je to mosaz!" Mladý Francouz si rukou plácnul na čelo. "Nepochybně to je, zapříčinil, že tuk byl špatný. Já jsem ale pako. “

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. „Existují určité látky,“ připomněl Petr, „které při kontaktu s tukem působí jako urychlovač a docela rychle ho rozkládají.“ „Ano, pane." Andre Lemieux je počítal na prstech. „Jsou to: vlhkost, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, hodně žáru, olivový olej.“ Všechny tyto věci jsem zkontroloval. Ty to nezapříčinili.“
      Petrovi se v hlavě náhle rozjasnilo. Spojil si vše v podvědomí, jak pozoroval čištění fritézy před chvíli.
      „Z jakého druhu kovu jsou ty fritovací koše?“
      „Jsou z chromu.“ Tón byl zmatený. Chrom, jak oba muži věděli, je pro tuky neškodný.
      „Zajímalo by mě,“ řekl Petr, „jak dobře zpracované je pochromování. Pokud zpracování nebylo dobré, co je tedy pod chromem a je vůbec opotřebované?“
      Lemieux zaváhal, jeho oči se mírně rozšířily. Tiše zvedl jeden z košů a pečlivě ho otřel hadříkem. Dal ho pod světly, aby prohlédli kovový povrch. Chrom byl poškrábán z dlouhého a neustálého používání. Na malinkých místech úplně chyběl. Pod škrábanci a opotřebovanými skvrnami byl záblesk žluté.
      „Je to mosaz!" Mladý Francouz se plácl na čelo. „Nepochybně je příčinou, že tuk byl špatný. Já jsem ale hlupák.“

      Vymazat
  10. Peter přikývl. „V kuchyních se vyžívám.“ Jak se díval kolem, zjistil, že ruch okolo oběda pomalu končil. Několik jídel ještě prošlo okolo dvou kontrolorek ve středním věku, které seděly, jako podezřívavé učitelky, tak korektně u vyvýšených pokladen. Více nádobí ale přicházelo z jídelny, přičemž pikolíci a číšníci sklízely obsah stolů a sněm hostů řídl. V zadní části kuchyně u velké myčky na nádobí, kde kuchyňské linky a odpadní nádoby připomínaly obrácenou jídelnu, pracovalo nafoukaně šest pomocníků s gumovými zástěrami, kteří horko těžko zvládali udržet krok s návalem nádobí přicházejícím z různých restaurací hotelu a kongresového patra nad nimi. Jako vždy, Peterovi neuniklo, že jeden z pomocníků sesbírával nevyužité máslo, které stíral do velké chromové nádoby. Později, jak už to dělá většina komerčních kuchyní a málo která to přizná, bude máslo využito znovu na vaření.

    Peter jemně zahvízdal.
    „Rozhodně.“ Společně vyšli z pracovny a postavili se vedle fritézy, ze které byly zrovna čištěny zbytky nežádoucího tuku.
    „Na zítra bude tuk samozřejmě čerstvý. Kdy byl měněn naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    „André Lemieux přikývl. „Monsieur Hèbrand si nedělal shrandu, když si stěžoval na vysokou cenu. Ale co je špatně, to je záhada.“
    Peter řekl pomalu, „Snažím se vzpomenout si na kousky chemie jídla. Bod, kdy se začne nový, dobrý tuk pálit je…“
    „Dvě stě osmnáct stupňů. Nikdy by neměl pžesáhnout víc, jinak se pžepálí.
    „A jak se tuk kazí, ten bod se pomalu snižuje.“
    „Hodně pomalu – pokud jde vše dobže.“
    „Vy tu smažíte při…“
    „Sto osmdesáti dvou stupních; nejlepší teplota phro kuchyně a hospodyňky.“
    „Takže když bod připalování tuku zůstane na dvě stě osmnácti stupních, tuk udělá, co má. Když spadne pod, pak už ne.

    „Jsou tu určité substance,“ řekl Peter, když vzpomínal, „které, v kontaktu s tukem, jednají jako katalyzátor a rozloží ho rychle.“
    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux si je spočítal na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné a měděné spojky ve fhritéze, moc vysoká teplota, olivový olej. Tyto věci jsem zkonthroloval. Těmi to není.“
    Peterovy v hlavě docvaklo slovo. Spojilo se s tím, co podvědomě zpozoroval, jak se před chvílí díval na umývání fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?“
    „Jsou chromové.“ Odpověděl zmateně. Chrom, jak oba muži věděli, byl pro tuk neškodný.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jak dobře jsou pokovované. Jestli špatně, co je tedy pod chromem a jestli to není – pokud vůbec – na nějakých místech opotřebované?
    Lemieux zaváhal, lehce pootevřel oči. Potichu sundal jeden z fritovacích košů a opatrně ho utřel hadrem. Pod světlem pak zkoumali povrch kovu.
    Chrom byl poškrábaný z častého a dlouhodobého používání. V malých místech byl opotřebený úplně. Pod vrstvou škrábanců a opotřebených míst se objevil záblesk žluté barvy.
    „Je to mosaz!“ Mladý Francouz se plácl přes čelo. „Bez pochyby, tohle kazilo tuk. Jsem hrozný hlupák."

    OdpovědětVymazat
  11. Tomáš Palovčík17. října 2020 v 18:33

    Peter potřásl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se kolem a viděl, že ruch oběda pomalu opadal. Pár jídel bylo ještě vydáváno za dvěma dámami středního věku z kontroly, které seděli jako podezřívavé ředitelky u fakturačního registru. Mnohem víc talířů se však vracelo z jídelní haly, kde mladí číšníci a číšnice uklízeli stoly, jak se počty hostů tenčily. Ve velké místnosti, která sloužila k mytí nádobí, kde chromové linky a popelnice připomínaly spíše na ruby otočenou kavárnu, pracovalo nepřetržitě šest pomocníků v gumových zástěrách, kteří se sotva dokázali vyrovnat tempu, ve kterém se na ně hrnuli talíře z několika hotelových restaurací a zasedací místnosti nad nimi. Jako obvykle si Peter všiml jednoho pomocníka navíc, který stíral nepoužité máslo do velké chromové nádoby. Jak se později ukázalo, valná většina kuchyní -pouze pár jich to přiznalo- používala toto uložené máslo na vaření.

    Peter si tiše pískal.
    „Výborně.“ Sešli společně z kanceláře až k fritéze, ze které byly uklízeny poslední pozůstatky otravného tuku.
    „Zítra bude ten tuk samozřejmě čerstvý. Kdy se měnil naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. „M. Hébrand si nežertoval, když si stěžoval na vysokou cenu. Ale co je špatně, to je mi záhadou.“
    Peter pronesl pomalu, „Snažím se vzpomenout na nějaké útržky z oblasti kulinářství. Kouřový bod nového, dobrého tuku je …“
    „Čtyři sta dvacet pět stupňů, Nikdy by se neměl zahřívat víc, nebo se přepálí.“
    „A jak se zhoršuje kvalita tuku, pomalu se snižuje i jeho kouřový bod.“
    „Velmi pomalu – když jde všechno tak jak má.“
    „Tady pak smažíme na …“
    „Tři sta šedesát stupňů, nejlepší teplota – jak pro kuchyně, tak i pro ženy v domácnosti.“
    „Takže dokud zůstane kouřový bod okolo tří sta šedesáti stupňů, tuk splní svou práci, pokud bude teplota menší, tak ne.“

    „Existují určité látky,“ připomněl Peter, „které při kontaktu s olejem slouží jako katalyzátor a rychle ho odbourají.“
    „Ano pane.“ Andre Lemieux si je spočítal na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné části bronzových závitů ve fritéze, moc vysoká teplota a olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. Tohle není ten problém.“
    Peterovi to najednou docvaklo. Slovíčko se podvědomě spojilo s tím, co viděl před chvílí, když sledovali umývání fritézy.
    „Z jakého materiálu jsou vaše koše na smažení?“
    „Jsou z chromu.“ Řekl zmateně. Chrom, jak oba moc dobře věděli, byl neškodný vůči tuku.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jak dobré je plátování na těch koších. Pokud je špatné, tak co je pod tím chromem a je-li to – na jakýchkoliv místech – opotřebované?“
    Lemieux zaváhal a jeho oči se lehce rozšířily. Tiše sundal jeden koš a opatrně ho otřel kusem látky. Přesunuli se pod světlo a zkoumali kovový povrch.
    Chrom byl poškrábaný kvůli dlouhému a častému používání. Na malých místech chyběl úplně. Pod škrábanci a prázdnými místy se třpytila žlutá barva.
    „Je to mosaz!“ Plácl se mladý Francouz po čele. „Tohle je nepochybně důvod špatného tuku. Jsem já to ale hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  12. Barbora Bílá
    Peter zatřásl hlavou. „Užívám si být v kuchyni.“ Koukal se všude kolem a povšimnul si, že aktivita v čase oběda uvadá. Z kuchyně ještě bylo vydáváno pár chodů, míjely dvě dámy ve středním věku, které seděly upjatě u vyvýšených pokladen, jako podezíravé učitelky. Zatímco se snižoval počet hostů, číšníci uklízeli jídelní stoly a pikolíci přinášeli stále více talířů. V zadní části kuchyně byl ustanoven velký prostor na mytí nádobí, kde chromové desky a odpadkové koše vypadaly jako po výbuchu, pracovalo zde šest pomocníků oblečených do gumových zástěr, stěží udržující nápor přibývajících talířů z několika hotelových restaurací a z kongresového patra, které se nacházelo nad nimi. Peter si jako obvykle všiml, že jeden z pomocníků zachytával a škrábal nepoužité máslo do veliké chromové nádoby. Později, jako tomu bylo v mnoha komerčních kuchyních, i když málokdo s tím souhlasil, se nahromaděné máslo použilo k vaření.

    Peter jemně zapískal.
    „Takže teď.“ Všichni společně opustili kancelář a postavili se vedle hluboké nádoby určené k smažení, ze které už byly odstraněny poslední zbytky nedávno používaného tuku.
    „Zítra zde bude pochopitelně čerstvý tuk na smažení. Kdy byl vyměněn naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývnul. „Monsieur Hebrand si oprávněně stěžoval na vysoké výdaje. Otázkou však je, kde se stala chyba.“
    Peter pomalu odvětil: „Snažím se rozpomenout na nějaké informace o potravinářské chemii. Teplota přepálení tuku je … „
    „Čtyři sta dvacet pět stupňů. Nikdy by to nemělo být zahříváno na víc stupňů nebo se přepálí.“
    „Čím se tuk déle používá, tím jeho teplota přepálení klesá.“
    „Pokud je tuk kvalitní, tak se kazí pomaleji.“
    „Zde smažíte na …“
    „Tři sta šedesát stupňů, to je nejlepší teplota na smažení v kuchyních i v domácnostech.“
    „Takže pokud teplota přepálení je kolem tři sta šedesáti stupňů, znamená to, že tuk bude stále k použití. Pod touto hranicí přestává být použitelný.“

    „Existují některé látky, které se v kontaktu s tukem chovají jako katalyzátory a ničí kvalitu tuku rychleji.“ Řekl rozpomínající Peter.
    „Ano pane.“ Andre Lemieux, který je počítal na prstech. „ Jsou jimi vlhkost, sůl, mosazné či měděné části ve fritézách, příliš vysoká teplota a olivový olej. Avšak vše už jsem zkontroloval a nic z toho není náš problém.“
    Petrovy naskočilo v hlavě jedno jediné slovo. To slovo podvědomě souviselo s tím, co spatřil před malým okamžikem, když pozoroval čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše nádoby na smažení?“
    „Jsou z chromu.“ Řekl někdo zmateným tónem hlasu. Chrom, jak oba muži dobře věděli, byl pro tuky naprosto neškodný.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jaká je kvalita chromování. Zda není třeba na nějakých místech povlak sedřený?“
    Lemieux zaváhal a jeho oči se mírně rozšířily. Potichu sundal jednu z nádob a opatrně ji otřel hadříkem. Kovový povrch poté zkontrolovali pečlivě pod světlem.
    Chromový povrch byl poškrábán v důsledku dlouhého a neustálého používání. Na malých místech zcela vymizel. Pod škrábanci a opotřebovanými místy se objevil žlutý odlesk.
    „To je mosaz!“ přitisknul si ruku na čelo mladý Francouz. „Bez debat, to určitě způsobilo zkažení tuku. Já jsem ale vůl.“

    OdpovědětVymazat
  13. Filip Svoboda

    Petr zavrtěl hlavou. “Kuchyně mám rád.” Při porozhlédnutí si povšiml, že doba oběda se chýlí ke konci. Pár jídel se stále vydávalo, kolem dvou žen ve středním věku které seděli vzpřímeně jako podezřívavé ředitelky u vyvýšených pokladen. Ale více nádobí přicházelo z jídelny kde pikolíci a číšníci uklízeli stoly, zatímco se davy hostů ztenčily. U velké mycí linky v zadní části kuchyně, kde chromované desky a nádoby na odpadky připomínaly spíše jídelnu naruby, kde šest kuchyňských pomocníků s gumovou zástěrou pracovalo sotva držíc krok s návalem nádobí přicházející z několika hotelových restaurací a konferenční místnosti o patro nad nimi. Jako obvykle si Petr všiml, že jeden z pomocníků stíral nevyužité máslo do velké chromové nádoby. Později, jak tomu bývá ve většině komerčních restauracích-ačkoliv pouze pár se k tomu přizná-je toto máslo zpětně použito při vaření.

    Petr potichu zahvízdal

    “Jen tak” Společně vyšli z kanceláře aby došli k fritéze, ze které se čistily poslední zbytky tuku.

    “Ten tuk bude zítra samozřejmě čerstvý. Kdy naposledy byl vyměněn? “

    “Včera.”

    “Tak nedávno!”

    André Lemieux přikývl. “M. Hebrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysoká cenu. Ale co je špatně, to je záhada.“

    Petr pomalu řekl, “Snažím se vzpomenout si na kousek z potravinářské chemie. Bod připálení nového ,dobrého tuku je …”

    “Čtyři sta dvacet pět stupňů. Nikdy by neměl být zahříván více, nebo dojde ke spálení.”

    “A jak se zhoršuje tuk, tak i pomalu klesá jeho bod připálení.“

    “Velmi pomalu- jestli je všechno jak má”

    “Vy tu smažíte na…“

    “Sto osmdesáti dvou stupních; nejlepší teplota pro kuchyně a hospodyňky.”

    “Takže když bod připálení tuku zůstane okolo dvě stě osmnácti stupních, tak ten tuk udělá co má. Když spadne pod, tak se zkazí.”


    “Existují určité látky,“ řekl Petr nostalgicky, “které při kontaktu s tukem fungují jako katalyzátory a zkazí ho vcelku rychle.“

    “Ano, pane." Andre Lemieux je začal vyjmenovávat na prstech."Jsou to: vláha, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, hodně žáru, olivový olej." Všechno tohle jsem zkontroloval. Tohle není problém.

    Petrovi se rozsvítilo v hlavě. Vzpomněl jsi co nevědomky zpozoroval když sledoval čištění friťáku.

    “Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše ?“

    “Jsou z chromu” Tón zněl zmateně. Chrom, jak oba muži věděli, byl pro tuk neškodný.

    “Přemýšlím,” řekl Petr, “jak dobré je to chromování. Jestli není dobré, co se pod ním nachází a je někde poškozené?

    Lemieux zaváhal, oči se mu mírně rozšířily. Opatrně nadzvedl jeden z košů a opatrně ho otřel utěrkou. Posunuli se pod světlo a spolu zkontrolovali kovový povrch.

    Chrom byl poškrábaný z dlouhého a neustálého používání. Na některých místech úplně chyběl. Pod škrábanci a prázdnými místy se leskla žlutá barva.

    “To je mosaz!“ Mladý Francouz a plácl se do čela. “Bezpochyby to byla ta příčina špatného tuku. Byl jsem to ale obrovský hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  15. Petr pokynul hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Když se rozhlížel kolem, viděl, jak obědový shon končil. Dvě dámy ve středním věku, které upjatě seděly u výdejního pultu a tvářily se jako podezřívavé učitelky, stále vydávaly pár jídel. Ale více se vracelo nádobí z jídelny, kde pomocníci a číšníci uklízeli stoly mezi stále menším davem hostů. Vzadu v kuchyni v největší mycí části, kde nerezová linka a odpadní nádoby připomínaly spíše kavárnu vzhůru nohama, šest pomocníků v gumové zástěře důležitě pracovalo a stěží se vyrovnávalo s tou hromadou nádobí z několika hotelových restaurací a zasedací místnosti. Jako obvykle si Petr všiml pomocníka, co se snažil zachovat nepoužité máslo a odškraboval jej do velkého chromového kontejneru. Později, jak se snad stává ve většině velkých kuchyní, pár z nich přiznalo, že se ten zbytek másla znovu použije při vaření.

    „Přesně tak.“ Odešli spolu z kanceláře a stáli vedle hluboké fritézy, ze které se právě snažili vyčistit zbytky přepáleného tuku.
    „Ten tuk bude zítra zajisté čerstvý. Kdy to bylo naposledy měněno?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. „Pan Hebrand, on nežertoval, když si stěžoval na vysoké náklady. Ale co je špatně, to je záhada.“
    Petr váhavě řekl, „Snažím se si vzpomenout na něco málo z potravinářské chemie. Bod přepálení nového, dobrého tuku je…“
    „Čtyři sta a dvacet pět stupňů. Nikdy ne více, jinak se to zkazí.“
    „A jak se tuk kazí, jeho bod přepálení se pomalu snižuje.“
    „Velmi pomalu, pokud je vše v pořádku.“
    „Tady ho smažíte na…“
    „Tři sta šedesát stupňů. Nejlepší teplota pro kuchyně, a i pro hospodyňky.“
    „Takže když během bodu přepálení to stále zůstává kolem tři sta šedesát, tuk se chová, jak má. Při nižší teplotě ustane.“

    „Jsou tu jisté materiály,“ připomněl Petr, „které se při kontaktu s tukem chovají jako katalyzátory a ten tuk se rozpadne docela rychle.“
    „Ano, pane.“ André Lemieux počítal na prstech. „Je to vlhkost, sůl, mosaz nebo měď v pánvi, příliš vysoká teplota, olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. To není ten důvod.“
    Petrovi to docvaklo. Souviselo to s tím, čeho si nevědomky před chvílí všiml při pozorování mytí té velké fritézy.
    „Z jakého kovu jsou ty hrnce?“
    „Jsou pochromované.“ Byli zmatení. Chrom, jak oba věděli, byl pro tuk neškodný.
    „Přemýšlím,“ řekl Petr, „jak kvalitní to pochromování je. Pokud to je nekvalitní, co je pod tím chromem a je to místy opotřebované?“
    Lemieux zaváhal, trochu vykulil oči. Potichu zvedl jeden z hrnců a důkladně ho utěrkou vyčistil. Pod světlem si prohlédli kovový povrch.
    Ten chrom byl seškrabaný z neustálého používání. Na malých místech byl zcela oloupaný. Pod škrábanci a odřenými fleky se žlutě zalesklo.
    „To je mosaz!“ Mladý Francouz se plácl do čela. „To byla nepochybně ta příčina zkaženého tuku. To jsem ale velký hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  16. Peter zavrtěl hlavou. "Mně se v kuchyních líbí." Rozhlédl se a zaznamenal, že shon kolem oběda se pomalu rozvolňoval. Stále se ještě roznášelo pár jídel okolo dvou pokladních ve středním věku, které napjatě seděli u vyvýšených pokladen jako podezíravé kantorky. Ovšem spousta nádobí přicházela z jídelny, kde číšníci a sběrači nádobí uklízeli stoly, zatímco hosté se pozvolna vytráceli. Šest pomocníků v gumových zástěrách, kteří se sotva stíhali vypořádat s přívalem nádobí z několika hotelových restaurací a kongresového sálu seshora, pilně pracovalo u velké stanice na mytí nádobí vzadu v kuchyni, kde kovové pracovní desky a velké odpadkové koše připomínaly spíše opak jídelny. Peter si všiml, že jako obvykle jeden z pomocníků dával stranou nepoužité máslo a seškraboval ho do velkého kovového pouzdra. Později, jak bylo v mnohých průmyslových kuchyních zvykem, i když by to většina z nich nepřiznala, bude sesbírané máslo použito k vaření.



    Peter potichu zahvízdal.

    "Pršesně tak." Odešli z kanceláře a zastavili se u fritézy, ze které byly právě odstraňovány poslední zbytky nedávno zkaženého tuku.

    "Zítra bude samozřejmě tuk čerstvý. Kdy byl naposledy vyměněn?"

    "Včera."

    "Tak nedávno!"

    André Lemieux přikývl. "M. Hèbrand nežertoval, když si stěžoval že to mno'o stálo. Ale co je špatně, to je zá'ada."

    Peter pomalu promluvil: "Snažím si vybavit něco z potravinářské chemie. Kouřový bod dobrého, čerstvého tuku je..."

    "Čtyrši sta dvacet pět stupňů. Nikdy by se neměl rozpálit víc, jinak se začne rozkládat."

    "A jak se tuk kazí, jeho kouřový bod pomalu klesá."

    "Velice pomalu - pokud je vše tak, jak má být."

    "Vy tu smažíte při..."

    "Trši sta šedesáti stupních. Nejlepší teplota pro kuchyně i manželky."

    "Takže dokud je kouřový bod stále nad tři sta šedesát, tuk bude v pořádku. Jakmile spadne o něco níž, už v pořádku nebude."



    "Existují určité látky," zavzpomínal Peter, "které při kontaktu s tukem fungují jako katalyzátory a dost rychle ho rozloží."

    "Ano, monsieur." André Lemieux je začal odpočítávat na prstech. "Je to vlhkost, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, moc vysoká teplota, olivový olej. Na všechny tyhle věci jsem si dal pozor, ty nejsou pršíčiou."

    Peterovi najednou přišlo na mysl jedno slovo. Podvědomě si vše pospojoval, když před chvílí pozoroval čištění fritézy.

    "Z jakého kovu jsou ty koše na smažení?"

    "Jsou chromové." Zněl zmateně. Chrom, jak oba dobře věděli, byl tuku neškodný.

    "Napadá mě," řekl Peter, "jak dobře jsou potažené. A pokud nejsou dobře potažené, tak co je pod tím chromem a jestli to někde není odřené?"

    Lemieux zaváhal a mírně vykulil oči. Beze slova vyndal jeden z košíků a opatrně ho utřel hadrem. Pod světlem si pořádně prohlédli kovový povrch.

    Chrom byl z dlouhého a nepřetržitého používání sedřený. Místy byl úplně pryč. Pod škrábanci a místy opotřebení prosvítal záblesk žluté barvy.

    "To je mosaz!" Mladý Francouz se plácl do čela. "To nepochybně způsobilo, že se ten tuk zkazil. Byl jsem takový hlupák."

    OdpovědětVymazat
  17. Pavel Syrovátka18. října 2020 v 10:42

    Petr potřásl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se kolem a postřehl, že obědový ruch již ustával. Už jen pár jídel se neslo z kuchyně kolem dvou kontrolorek středního věku, které seděly na vyvýšených pokladnách a vše pozorně sledovaly jako učitelky na školách. Více talířů přicházelo z jídelny, kde nosiči nádobí a číšníci uklízeli stoly, přičemž řady hostů řídly. U velké myčky vzadu v kuchyni, jejíž chromové pulty a odpadkovými koši připomínala naprostý opak jídelny, nepřetržitě pracovalo šest kuchyňských pomocníku oblečených do gumových zástěr a sotva stíhali proud špinavého nádobí z několika hotelových restaurací a konferenčního patra. Petr si všiml, že jako vždy další pomocník seškraboval nepoužité máslo do velké chromové nádoby. Později, jako ve všech komerčních kuchyních, avšak jen pár se k tomu přiznalo, je uschované máslo použito znovu k vaření.

    Petr tiše zahvízdal.
    „Přesně tak.“ Přešli spolu od kanceláře k fritéze, která byla čištěna od zbytků tuku.
    „Zítra použijeme samozřejmě čerstvý tuk. Kdy bylo naposledy vyměněno?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. „M. Hèbrand si nedělal srandu, když si stěžoval na vysokou cenu tuku. Ale co je špatně, to je záhada.“
    Petr pomalu řekl: „Snažím se vzpomenout si na útržky z potravinářské chemie. Bod přepálení nového, čerstvého tuku je…“
    „Dvě stě osmnáct stupňů. Nikdy nesmí být více rozehřát, jinak se začne rozkládat.“
    „A jak se tuk kazí, tak ta teplota přepálení klesá.“
    „Hodně pomalu, když je vše správně.“
    „A tady smažíte při …“
    „Nejlepší teplota přepálení je sto osmdesát dva stupňů, jak pro restaurace, tak pro domácnosti.“
    „Jestliže bod přepálení zůstane přibližně na sto osmdesáti stupních, vše je v pořádku. Pokud spadne pod, tuk začne špatně smažit.“

    „Existují látky,“ vzpomínal Petr, „které, při kontaktu s tukem, budou fungovat jako katalyzátor a začnou ho rychle rozkládat.
    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je začal počítat na prstech „Jsou to sůl, vlhkost, mosazné a měděné spojky ve fritéze, příliš žáru a olivový olej. Všechny tyto příčiny jsem zkontroloval a žádná z nich to není.“
    Petr dostal nápad, byl spojený s tím, jak před chvílí pozoroval čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše smažící košíky?“
    „Chromové.“ Řekl udiveně. Jak každý ví chrom nereaguje se sádlem.
    „Napadlo mě,“ řekl Petr, „jak moc kvalitní je jejich pochromování. Jestli není dobré, co přesně je pod ním a jsou ty košíky někde odřené?“
    Lemieux zaváhal, jeho oči se lehce rozšířily. Potichu zvedl jeden z košíků a opatrně ho otřel utěrkou. Pod světlem kontrolovali kovový povrch.
    Chrom byl poškrábán od neustálého používání. Na malých místech úplně zmizel. Pod škrábanci byl vidět lesk žluté.
    „Mosaz!“ Mladý Francouz si poklepl na čelo. „Bezpochyby toto je příčina proč se tuk kazil. To jsem ale pitomec.“

    OdpovědětVymazat
  18. Peter potřásl hlavou. “V kuchyních se vyžívám.“ Podíval se okolo a sledoval, jak polední shon upadá. Stále se vydávalo pár jídel, kolem dvou dam středního věku, které formálně seděly u vyvýšených platebních přepážek, jako nedůvěřivé učitelky. Více nádobí se ale nosilo z jídelny, kde číšníci a sběrači nádobí uklízeli stoly, zatímco se obsazenost jídelny zmenšovala.
    U velké myčky nádobí, v zadní části kuchyně, kde chromované kuchyňské desky a odpadkové koše připomínaly obrácenou jídelnu, nepřetržitě pracovalo šest pomocníků s gumovými zástěrami, kteří sotva stíhali přísun špinavého nádobí z několika hotelových restaurací a konferenční patra nad nimi. Peter si všiml, že jeden pomocník stíral nepoužité máslo do velkého chromovaného koše, jako obvykle. Později, jak se děje ve většině profesionálních kuchyních (přestože se k tomu přiznalo jen pár z nich), se vrácené máslo používá k vaření.
    Peter lehce zahvízdal.
    “No jo.“ Z kanceláře došli k fritéze, ze které se čistily poslední zbytky zkaženého tuku.
    “Tuk bude zítra samozřejmě vyměněný. Kdy se naposledy měnil?“
    “Vtšera.“
    “Před tak krátkou dobou!“
    André Lemieux přikývl. “Monsieur Hebrand si nedělal srándu, když si stěžoval na vysoké náklády. Ale sáhada je, co je špatně.“
    “Snažím se vzpomenout na nějaké základy z potravinářské chemie. Teplota, při které se nový a dobrý olej začne pálit je …“ Řekl Peter pomalu.
    “Dvě stě osmnátst stupňů. Nikdy by se neměl ohžívat fíc jinak se zkazí.“
    “A když se tuk používá, tak se snižuje pomalu i jeho bod přepálení.“
    “Velise pomalu—pokud je všechno v normálu.“
    “Tady smažíte při teplotě…“
    “Při sto osmdesáti dvou stupních, což je nejlepší teplota pro velké kuchyně i ’ospodyňky.“
    “Takže, pokud bude bod přepálení sto osmdesát dva stupňů, olej bude fungovat tak jak má, pod touto teplotou už ne.“
    “Existují určité látky,“ snažil se vzpomenout Peter, “které se při kontaktu s tukem, změní v katalyzátory a urychlí jeho rozklad.“
    “Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je při vyjmenování počítal na prstech. “Je to vl’kost, sůl, mosazné a měděné spojnice ve fritéze, moc vysoká teplota, anebo olivový olej. Já jsem, ale všechno kontroloval a nezpůsobuje to ani jedna z větsí.“
    Peterovi se najednou rozsvítilo. Díky tomu, jak pozoroval čištění fritézy se mu vše nevědomky spojilo.
    “Z jakého kovu jsou vytvořené fritovací košíky?“
    “Jsou z chromu.“ Odvětil zmateně. Chrom, jak oba dobře věděli, je pro tuk neškodný.
    “Zajímá mě,“ řekl Peter, “jak kvalitní je to chromové pokrytí. A pokud je špatné, tak co je pod tím chromem a je na nějakém místě ošoupaný?“
    Lemieux zaváhal a lehce vykuklil oči. Beze slova zvedl jeden košík a opatrně ho vytřel utěrkou. Oba pak pod světlem zkoumali kovový povrch.
    Chrom byl po dlouhodobému a neustálému používání poškrábaný. Na několika malých místech byl dokonce sedřený úplně. Pod škrábanci a vydřenými místy se to žlutě lesklo.
    “To je mosaz.“ Mladý Francouz vykřikl a plácl se do čela. “Tohle je bezpochyby ta příšina, já jsem byl tedy obrovský hlupák.“
    Veronika Lofová

    OdpovědětVymazat
  19. Deborah Ruxová


    Peter přikyvoval. „Kuchyně mám rád” Rozhlížel se okolo sebe a pozoroval, jak slábne polední ruch. Pár jídel se z kuchyně ještě vydávalo, kolem dvou pokladních středního věku, které seděly strnule jako přísné učitelky u pokladen na stupínku. Ale jak číšníci a jejich pomocníci uklízeli stoly, vracelo se z jídelny čím dál více nádobí a počet hostů řídnul. U velké mycí stanice v zadní části kuchyně, kde chromované pracovní desky a nádoby na odpad naopak připomínali bufet, pracovalo usilovně šest pomocných pracovníků v gumových zástěrách a jen tak tak stíhali zvládnout rychlost s jakou k nim proudilo nádobí z různých restaurací hotelu a z horního kongresového patra. Peter si všiml, že jeden pomocný pracovník jako obvykle sbírá zbylé máslo do velké chromová nádoby. To máslo se následně používalo k vaření, dělala to tak většina komerčních kuchyní, ale málokterá by to přiznala.

    Peter tiše hvízdnul.
    „Přesně tak.” Vyšli společně z kanceláře a zastavili se u fritézy, která byla právě čištěna od zbytků oleje.
    „Pochopitelně sem přijde zítra čerstvý olej. Kdy byl vyměněn naposledy?”
    „Včera.”
    “Tak nedávno!”
    André Lemieux přikývl. „M. Hèbrand nežertoval, když si stěžoval na vysoké náklady. Ale kde je chyba, to je opravdu záhada.”
    Petr řekl pomalu, „Snažím se si útržkovitě vzpomenout na chemii potravin. Kouřový bod nového kvalitního oleje je …”
    “Čtyři sta dvacet pět stupňů. Nikdy by se neměl zahřát více, jinak se přepálí.”
    „A jak olej stárne začne jeho kouřový bod pomalu klesat.”
    „Velmi pomalu, když jde vše správně.”
    „Tady fritujete při …”
    „Tři sta šedesáti stupních, to je nejlepší teplota, ať již pro komerční kuchyně či pro domácnosti.”
    „Takže dokud je kouřový bod vyšší než tři sta šedesát stupňů, funguje olej správně. Pokud je nižší, nefunguje.”





    „Existují určité látky“, vzpomínal Peter, „které účinkují při styku s olejem jako katalyzátory a rychle jej rozloží.”
    „Ano, pane.” Andre Lemieux je začal počítat na prstech. „Vlhkost, sůl, mosaz z měděných spojek ve fritéze, příliš vysoká teplota a olivový olej. Tohle všechno jsem kontroloval. Tím to není.“
    Petera něco napadlo. Bylo to podvědomě ve spojení s tím, co viděl před chvílí při čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?”
    „Z chromu.” Zněl zmateně. Oba věděli, že chrom je pro olej neškodný.
    „Zajímalo by mě, jak dobře je pokovení udělané“, řekl Peter. „Pokud ne, co je pod chromem? A není na některých místech odřený?”
    Lemieux zaváhal, jeho oči se poněkud rozšířily. Tiše vyjmul jeden z košů a pečlivě jej otřel utěrkou. Popošli pod světlo a zkoumali kovový povrch.
    Chrom byl poškrábaný dlouhodobým častým používáním. Na malých místech byl zcela setřen. Pod rýhami a odřenými místy prosvítala žlutá barvy.
    „To je měď!” Mladý Francouz se plácnul do čela. „Tohle bez pochyby zkazilo olej. Byl jsem velmi hloupý.”


    OdpovědětVymazat
  20. Peter zakýval hlavou. "V kuchyních se mi líbí." Jak se tak koukal kolem, zpozoroval, že se ruch kolem času oběda začíná uklidňovat. Pár jídel se ještě vydávalo, přes dvě dámy ve středních letech, sedící důležitě, tak jako sedí podezřívavá učitelka, u svých vyvýšených pokladen. Ale více nádobí přicházelo z jídelny, když tam pikolíci a číšníci uklízeli stoly během toho, co se shromáždění hostů pomalu rozpouštělo. U velké myčky v zadní části kuchyně, se díky chromovým pultům a nádobám na odpad zrcadlila jídelna naopak, šest pomocníků vybavených gumovými zástěrami sebevědomě drhlo nádobí a sotva drželo tempo s dalším neustále proudícím nádobím, které přicházelo z několika různých hotelových restaurací a z recepční haly, která byla o patro výše. Jako obvykle si Peter všiml dalšího pomocníka, který doloval poslední zbytky másla a dával je do velké chromované saladety. Později, jak bylo zvykem u většiny komerčních kuchyní - i když to přiznala málokterá z nich - takto získané máslo se poté využívalo pro vaření.
    Peter jemně pískl.
    "Přesně." Společně šli z kanceláře a zastavili se za fritézou, kde byly čištěny poslední zbytky zkaženého tuku.
    "Tuk bude zítra samozřejmě čerstvý. Kdy se naposledy měnil?"
    "Všera."
    "Tak nedávno!"
    André Lemieux přikývl. "Pan Hèbrand si nedělal srandu, když si ztěžofal na fysoké seny. Ale f čem je chyba, to je mi sahadoů."
    Peter pomalu řekl, "Zkouším se vzpomenout na nějaké drobnosti ohledně potravinářské chemie. Teplota, při níž se začně čerstvý, dobrý tuk pálit je..."
    "Štyři sta dvaset pět stupňů. Nikdy by se neměl sahřívat fíce, jinak se snehodnotí."
    "A jak se tuk znehodnotí, teplota přepálení pomalu klesá."
    "Felmi pomalu - pokud je fše v pošádku."
    "Vy tu smažíte na..."
    "Tši sta šedesát stupňů; Ta nejlepší teplota pro kuchyň i šeny f domásnosti."
    "Takže za předpokladu, že bod přepálení nepřesáhne tři sta šedesát, by měl tuk svou práci zvládat. Pokud méně, to už je jiná."
    "Jsou tu jisté látky" řekl Peter, jak si vzpomínal, "které se při kontaktu s tukem chovají jako katalyzátory a celkem dost urychlují jeho rozklad."
    "Ano, monsieur." Andre Lemieux je začal počítat na svých prstech. "Je to vlchkost, sul, mosas nebo měděné spojky fe fritése, přílišná teplota, olifofý olej. Ale všechno jsem skontrolofal. Ani jedno není příšinou."
    Najednou to Peterovi došlo. Vše se mu nevědomky spojilo, během toho, co před malou chvilkou sledoval čištění fritézy.
    "Z jakého kovu jsou vaše koše ve fritéze?"
    "Jsou chromofané." odpověděl kuchař zmateně. Jak oba muži věděli, chrom byl pro tuk neškodný.
    "Zajímalo by mě," řekl Peter, "jak kvalitní to pochromování je. Jestli kvalitní není, co je pod jeho vrstvou a není-li na některých místech opotřebený?"
    Lemieux zaváhal, oči se mu mírně rozšířily. Beze slova zvedl jeden z košů a opatrně jej otřel utěrkou. Přesunuli se na lepší světlo, zkoumajíc kovový povrch.
    Chrom byl díky dlouhodobému a neustálému používání poškrábaný. Na některých malých místech byl sedřený úplně. Pod všemi těmi škrábanci a opotřebenými místy prosvítalo něco žlutého.
    "To je mosas!" Mladý Francouz se plácl rukou do čela. "To je bespochyby příšina proš se tuk kasil. Jsem to ale chlupák."

    OdpovědětVymazat
  21. Peter pokýval hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se a pozoroval, jak polední nával polevil. Pár pokrmů se stále vydávalo, kolem dvou pokladních ve středním věku, které s podezíravým učitelským výrazem důstojně seděly u svých pokladen. Ovšem mnohem více nádobí chodilo z jídelny zpět do kuchyně, číšníci a pikolíci sklízeli ze stolů, zatímco se počet zákazníků snižoval. U velké myčky v zadní části kuchyně, která svou chromovou deskou a nádobami na odpad připomínala obrácený bufet, pobíhalo šest pomocníků v gumových zástěrách, kteří sotva drželi krok s přívalem nádobí, které přicházelo nejen z několika hotelových restaurací, ale i z kongresového patra nad nimi. Peter si všiml, že jako obvykle, jeden z pracovníků vyhazoval zbytek nepoužitého másla, které vyškrábal do velkého chromového kontejneru. Později, tak jako všechny komerční kuchyně, ačkoliv to z nich veřejně přiznalo jen několik, by zbylé máslo použili na další vaření.

    Peter tiše hvízdl.
    „Přesně tak.“ Společně vyšli z kanceláře a se zastavili vedle fritézy, ze které byly právě čištěny poslední zbytky nechtěného oleje.
    „Zítra bude olej nový, samozřejmě. Kdy byl měněn naposledy?“
    „Fčera.“
    „Tak nedávno?“
    André Lemieux přikývl. „Pan Hebrand myslel fážně, když si stěžoval na felké fýdaje. Kde je chyba je nám sáhadou.“
    Peter pomalu promluvil, „snažím si vybavit nějaké základy potravinářské chemie. Kouřový bod čerstvého, dobrého tuku je….“
    „Dfě stě osmnást stupňů. Nikdy fíc, pak uš se zašíná rozkládat.“
    „A s dobou používání oleje se pomalu snižuje i kouřový bod.“
    „Felmi pomalu, pokud je fše jak má být.“
    „Zde smažíte na..“
    „Sto osmdesát stupňů, nejlepší teplota pro kuchyně i domásnosti.“
    „Takže když jeho teplota zůstane na sto osmdesáti stupních, olej udělá co má. Pokud je nižší tak nefunguje dobře.“

    „Určité látky,“ vybavil si Peter, „po kontaktu s olejem fungují jako katalyzátor a velmi rychle ho kazí.“
    „Ano, monsieur.“ přitakal Andre Lemieux a spočítal je na prstech. „Jsou to flhkost, sůl, mosazné a měděné spojky fe fritézách, mos vysoká teplota a olivofý olej. Všechno jsem kontrolofal ale tochle není problém“
    Peter si vybavil slovo, které si hned spojil s tím, co před chvílí zpozoroval u čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vyrobené koše do fritézy?“
    „Jsou z chromu.“ Tón jeho odpovědi byl zmatený. Chrom, jak oba dobře věděli, nemá na olej žádný špatný vliv.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jak dobře jsou pokovené. Pokud špatně, co je pod povrchem chromu a je někde opotřebovaný?“
    Lemieux zaváhal a zamhouřil oči. Tiše zvedl jeden košík a začal ho opatrně otírat utěrkou. Přesunuli se na lepší světlo, a pozorně si prohlédli jeho kovový povrch.
    Chrom byl z dlouhodobého a neustálého používání poškrábaný. Na několika malých místech byla chromová vrstva úplně sedřená. Skrz škrábance a díry prosvítaly záblesky žluté barvy.
    „To je mosaz!“ Mladý francouz si plácl rukou o čelo. „Kfůli tomu není ten olej dobrý. Já jsem takofý chlupák.“

    Přepis francouze do češtiny je naschvál podivně. Snažila jsem se zachovat zvuk jazyka (h/ch, s, v/f) v češtině. Inspiraci jsem získala u českých dabingů francouzských postav.

    OdpovědětVymazat
  22. Peter potřásl hlavou. „Kuchyně mám rád.” Rozhlížel se okolo a pozoroval, jak slábne polední ruch. Pár jídel se z kuchyně ještě vydávalo, okolo dvou pokladních ve středním věku, které upjatě seděli u vyvýšených pokladen jako podezíravé kantorky. Jak číšníci a jejich pomocníci uklízeli stoly, vracelo se z jídelny čím dál více nádobí a dav hostů mezi tím řídnul. U velké mycí linky v zadní části kuchyně, kde chromované desky a nádoby na odpadky připomínaly spíše jídelnu naruby, šest kuchyňských pomocníků v gumových zástěrách pracovalo důležitě, stěží držíc krok s návalem nádobí přicházející z několika hotelových restaurací a společenské místnosti o patro výše. Jako obvykle, Petr si všiml dalšího pomocníka, který stíral nepoužité máslo do velké chromované nádoby. Později, jak se to stávalo ve většině komerčních kuchyní, i když se k tomu málokdo přiznal, se získané máslo použilo znovu při vaření.

    Peter tiše hvízdnul.
    „Přesně tak.“ Společně vyšli z kanceláře a postavili se vedle fritézy, ze které byly zrovna čištěny poslední zbytky nežádoucího tuku.
    „Ten tuk bude samozřejmě zítra čerstvý. Kdy byl naposledy měněn?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. „M. Hèbrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysokou cenu. Ale co je špatně, to je opravdu záhadou.“
    Peter řekl pomalu, „Snažím se vzpomenout si na něco z potravinářské chemie. Bod přepálení nového, dobrého oleje je …“
    „Čtyři sta dvacet pět stupňů. Nikdy by se neměl zahřát více, jinak se přepálí.“
    „A jak tuk degraduje, bod přepálení se pomalu klesá.“
    „Velmi pomalu – pokud vše jde dobře.“
    „Vy tu fritujete při …“
    „Tři sta šedesát stupňů; nejlepší teplota - pro kuchyně a pro ženy v domácnosti.“
    „Takže zatímco bod přepálení zůstává asi na tři sta šedesáti, tehdy tuk udělá svou práci.“ „Pod tím bodem, už nikoliv.“
    „Existují určité látky“, vzpomínal Peter, „které fungují při styku s olejem jako katalyzátory a celkem rychle jej rozloží.“
    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je začal odpočítávat na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné, nebo měděné spojky ve fritéze, příliš vysoká teplota a olivový olej. Toto vše jsem zkontroloval, ale tím to není.“
    Petera něco napadlo. Bylo to ve spojení s něčím, čeho si podvědomě všiml, když před chvílí sledoval čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?“
    „Z chromu.“ Zněl zmateně. Chrom, jak oba dobře věděli, nemá na olej žádný špatný vliv.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jak dobře jsou pochromované. Pokud špatně, co je pod chromem a je někde opotřebovaný?“
    Lemieux zaváhal, jeho oči se trochu rozšířily. Tiše zvedl jeden košík a opatrně ho otřel utěrkou. Přesunuli se na lepší světlo, a pozorně si prohlédli kovový povrch.
    Chrom byl z dlouhého a neustálého používání poškrábaný. Na několika malých místech byla chromová vrstva úplně sedřená. Pod rýhami a odřenými místy prosvítala žlutá barva.
    „To je mosaz!“ Mladý Francouz se plácnul do čela. „Tohle bez pochyby zkazilo ten olej. Byl jsem takový hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  23. Peter zavrtěl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se a všiml si, že aktivita v čase oběda upadá. Některé jídla se ještě vydávala přímo u kontrolorek středního, které seděly vzpřímeně, jako podezřívavé učitelky u vyvýšených pokladen. Ale z jídelny se servírovala další jídla mezitím, co pikolíci a číšníci uklízeli stoly, během toho se počet hostů zmenšoval. U velké myčky v zadní části kuchyně, kde chromové desky a odpadkové koše připomínaly spíš parodii na jídelnu, pracovalo šest nafoukaných pomocníků v gumových zástěrách, kteří sotva drželi krok s množstvím nádobí, které přicházelo z hrstky hotelových restaurací a společenského patra nad nimi. Peter si všiml, že jeden z pomocníků seškrabuje nepoužité máslo do velké chromované nádoby. Později, jako se stávalo ve většině komerčních kuchyní – i když to málokdo připustil – se získávané máslo použilo na vaření.

    Peter si tiše zapískal.

    „Přesně tak.“ Společně kráčeli z kanceláře, aby si stoupli k fritéze, ze které se čistily poslední zbytky otravného tuku.

    „Tuk bude samozřejmě zítra čerstvý. Kdy byl vyměněn naposled?“

    „Včera.“

    „Tak nedávno!“

    André Lemiux přikývl. „Pan Hébrand si nedělal srrandu, když si stěžofal na fysokou senu. Ale so se děje, to je sáhada.“

    Peter pomalu řekl: „Snažím si vzpomenout na základy potravinářské chemie. Bod přepálení nového, dobrého tuku je…“

    „Štysista dfaset pět stupňů. Nikdy by se neměl fíce zahžívat, nebo se zkasí.“

    „A jak se tuk rozpouští, jeho bod přepálení pomalu klesá..“

    „Felmi pomalu – pokud je fše f požádku.“

    „Tady se smaží na…“

    „Tšista šedesát stupňů; nejlepší teplota – pro kuchyně a naše manšelky.“

    „Takže zatímco bod přepálení zůstává kolem tři sta šedesáti stupňů, tuk splní svůj účel. Pokud klesne, nemá to smysl.“

    „Existují určité látky,“ řekl Peter nostalgicky, „které při kontaktu s tukem působí jako katalyzátory a účinně ho rozpouští.“

    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je spočítal na prstech jedné ruky. „jsou to flhkost, sůl, mosas nebo měděné spojky fe fritése, mos fysoká teplota, olivový olej. Všechny tyto fěci jsem zkontrolofal, není to pšíčina.“
    Peterovi vytanulo na mysli slovo spojené s tím, co před chvílí podvědomě pozoroval během toho, co sledoval čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše košíky na smažení?“
    „Jsou s chromu.“ Zněl zmateně. Chrom, jak oba věděli, byl pro tuk neškodný.
    „Rád bych věděl,“ řekl Peter, „jak dobře jsou pochromované. Jestli je to špatně, co se tedy nachází pod tím chromem, a je možné, že jsou na nějakých místech poškozené?“
    Lemieux zaváhal, jeho oči se mírně rozšířily. Potichu zvedl jeden z košíků a opatrně ho otřel hadříkem. Dali košík na světlo a pustili se do zkoumání jeho kovového povrchu.

    Chromování bylo poškrábáno po dlouhém a neustálém používání. Na malých místech se úplně oloupalo. Pod škrábanci a opotřebovanými místy se lesklo něco žlutého.

    „Je to mosaz!“ mladý Francouz si přitiskl ruku na čelo.
    „To nepochypně způsopil pšepálený tuk. To jsem ale chlupák.“

    OdpovědětVymazat
  24. Kristýna Macounová

    Peter pokýval hlavou. “Mám rád kuchyně.” Rozhlížel se kolem a pozoroval, jak se polední shon postupně vracel do normálu. Poslední objednávky se ještě stále vydávaly pod dohledem dvou pokladních středního věku, které seděly za vyvíšenou kasou a vše bedlivě pozorovaly jako supi. S ubívajícímy hosty nosili pikolíci a číšníci do kuchyně stále více nádobí. U velkých dřezů v zadní části kuchyně mylo šest pomocníků v gumových zástěrách nádobí, které pod náporem valícího se z několika hotelových restaurací a společenského patra vůbec neubývalo. Peter si jako vždy všiml dalšího pomocníka, jenž odebíral nepoužité máslo do velké chromové nádoby, aby mohlo, podobně jako ve většině komerčních kuchyní (i když jen málo z nich by se k tomu přiznalo), být později použito k dalšímu vaření.

    Peter tiše zahvízdal.
    “Pžesně tak.” Společně došli z kanceláře až k fritéze, ze které se čistily poslední zbytky sádla.
    “Sádlo bude zítra samozřejmě čerstvé. Kdy se naposledy měnilo?”
    “Včera.”
    “Tak nedávno?”
    André Lemieux přikývl. “M. Hébrand nešertoval, když si štěžoval na vysoké náklady. Ovšem co je špatně sůstává záhadou.”
    Peter pomalu řekl, “snažím se vybavit si něco z gastrochemie. Kouřová teplpta sádla je...”
    “Dvěště čtyžicet dva stupňů. Nikdy by to nemělo být více, jinnak se sádlo pšepálí.”
    “A kouřová teplota postupně klesá s kvalitou oleje.”
    “Velice pomalu, kdyš je vše v požádku.”
    “A Vy smažíte na teplotu...”
    “Što ošumdesát stupňů- nejlepší teplota pro domácnšti i reštaurace.”
    “Takže dokud teplota přepálení zůstává na třista šedesáti stupních, sádlo funguje. Pokud teplota přepálení klesne, sádlo přestává fungovat. ”

    “Existují určité substance, které při kontaktu se sádlem fungují jako katalyzátory a sádlo rychle znehodnotí,” řekl Peter zamyšleně.

    “Ano, monsieur.” Andre Lemieux je vypočítal na prstech. “Vlchkost, sůl, mosas nebo měd ve fritése, vyšoká teplota, olifový olej. To jsem všechno škontroloval. To není pšíčinou.”
    Peter si najednou dal dvě a dvě dohromady. Vše co viděl dal podvědomě dohromady s čištěním fritézy.
    “Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?”
    “Z chromu,” Odpověděl André. Chróm, jak bylo oboum mužům známo, byl pro sádlo neškodný.
    “Zajimalo by mě,” řekl Peter, “v jakém stavu je pochromování. A pokud není v dobrém stavu, co za kov je pod chromem?”
    Lemieux zaváhal, jeho oči se naplnily poznáním. Opatrně vyndal jeden z košů a otřel ho hadrem. Oba muži pod světlem prozkoumali povrch koše.
    Díky dlouhodobému používání byl chrom na několika místech ošoupán. Navíc mnohé úseky chromu byly úplně odchlíplé a pod nimi byl vidět žlutý povrch.
    “Mosas!” Mladý francouz si poklepal na čelo. “To je uršitě pšíčina zkašení oleje. Jsem to ale hlupák.”

    OdpovědětVymazat
  25. Tomáš Palovčík19. října 2020 v 14:19

    Peter potřásl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se kolem a viděl, že ruch oběda pomalu opadal. Pár jídel se ještě vydávalo, kolem dvou kontrolorek ve středním věku, které seděly jako podezřívavé ředitelky u vyvýšené pokladny. Mnohem víc talířů se však vracelo z jídelny, kde číšníci a číšnice uklízeli stoly, jak se počty hostů tenčily. V zadní části kuchyně, která sloužila k mytí nádobí, kde kuchyňské linky a odpadní nádoby připomínaly spíše na ruby otočenou kavárnu, pracovalo nepřetržitě šest pomocníků v gumových zástěrách a sotva se dokázali vyrovnat tempu, v jakém se na ně hrnuly talíře z několika hotelových restaurací a zasedací místnosti nad nimi. Jako obvykle si Peter všiml jednoho pomocníka navíc, který stíral nepoužité máslo do velké chromové nádoby. Později, jak to dělá většina komerčních kuchyní, ačkoliv to málokterá přizná, bude toto máslo požito znovu na vaření.

    Peter tiše zahvízdal.
    „Výborně.“ Sešli společně z kanceláře až k fritéze, ze které se zaměstnanci snažily vyčistit pozůstatky přepáleného tuku.
    „Zítra bude ten tuk samozřejmě čerstvý. Kdy se měnil naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. „Pan Hébrand nežertoval, když si stěžoval na vysokou cenu. Ale co je špatně, to je mi záhadou.“
    Peter pronesl pomalu, „Snažím se si vzpomenout na něco málo z potravinářské chemie. Bod přepálení nového, dobrého tuku je…“
    „Dvě stě osmnáct stupňů, Nikdy by se neměl zahřívat víc, nebo se přepálí.“
    „A jak se zhoršuje kvalita tuku, pomalu se snižuje i jeho kouřový bod.“
    „Velmi pomalu – když jde všechno tak jak má.“
    „Tady pak smažíme na …“
    „Sto osmdesáti dvou stupních, nejlepší teplota – jak pro kuchyně, tak i pro hospodyňky.“
    „Takže dokud zůstane kouřový bod okolo dvě stě osmnácti stupňů, tuk splní svou práci, pokud bude teplota menší, tak ne.“

    „Existují určité látky,“ připomněl Peter, „které při kontaktu s tukem fungují jako katalyzátor a rychle ho odbourají.“
    „Ano pane.“ Andre Lemieux je spočítal na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné a měděné spojky ve fritéze, moc vysoká teplota a olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. Tohle není ten problém.“
    Peterovi se v hlavě rozjasnilo. Slovíčko se podvědomě spojilo s tím, co viděl před chvílí, když sledovali umývání fritézy.
    „Z jakého materiálu jsou vaše koše na smažení?“
    „Jsou z chromu.“ řekl zmateně. Chrom, jak oba moc dobře věděli, pro tuk neškodný.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jaká je kvalita chromování. Zda není třeba na nějakých místech povlak sedřený?“
    Lemieux zaváhal a jeho oči se lehce rozšířily. Tiše sundal jeden koš a opatrně ho otřel kusem hadru. Přesunuli se pod světlo a zkoumali kovový povrch.
    Chrom byl poškrábaný dlouhým a častým používáním. Místy chyběl úplně. Pod škrábanci a prázdnými místy se třpytila žlutá barva.
    „Je to mosaz!“ plácl se mladý Francouz po čele. „Tohle je nepochybně důvod špatného tuku. Jsem já to ale hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  26. Posílám opravu:
    Peter zavrtěl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se okolo a všiml si zmenšujícího se poledního ruchu. Pouze pár jídel míjela dvě dámy středního věku, které pedantsky seděly jako podezřívavé učitelky u vyvýšených pokladen. Mnohem více talířů přicházelo z jídelny, kde nosiči nádobí a číšníci uklízeli stoly, zatímco se zástup hostů zmenšoval. Vzadu v kuchyni u velké myčky, kde chromované pulty a nádoby na odpadky připomínaly spíše kavárnu naruby, šest pomocníků v gumových zástěrách pracovalo nepřetržitě. Sotva stíhali tempo přívalu nádobí, které je zásobovalo ze všech hotelových restaurací a kongresového sálu v patře nad nimi. Peter si všiml, že jeden z pomocníků stíral nepoužitý tuk, do veké chromové nádoby, jako obvykle. Později bude máslo znovu použito na vaření a i když to většina komerčních kuchyní nepřipustí, dělají to takto všichni.
    Peter tiše pískl.
    „To tedy.“ Přešli z kanceláře k fritéze, ze které už byly odstraněny zbytky provinilého tuku.
    „Tuk se samozřejmě zítra vymění. Kdy byl měněn naposledy ?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno?“
    Andre Lemieux přikývl. „Monsieur Hebrand sí opravdu nedělal legraci, chdyž si stěžoval na vysoká cena. Ale co je špatně, to je sáhada.“
    Peter řekl pomalu, „Snažím si vzpomenout na nějaké základy z potravinářské chemie. Bod přepálení čerstvého tuku je ...“
    „Dvě stě osmnáct. Nikdy ne fíc nebo se začne rozkládat.“
    „A používáním se tuk znehodnocuje a bod přepálení tak klesá.“
    „Pomalinku, pokud je vše v požádku.“
    „A my tady smažíme na ...“
    „Sto osmdesát – nejlepší teplota pro kuchyň i domácnosti.“
    „Takže za předpokladu, že bod přepálení zůstane pod sto osmdesáti stupni, tuk by měl pracovat správně. Při nižší teplotě už přestává fungovat.“

    „Jsou jisté látky,“ snažil si Peter vzpomenout, „které se při kontaktu s tukem stávají katalyzátory a začnou ho rozkládat.“
    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je začal počítat na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, pšíliš velký žár, olivový olej. Všechny tyto věci já prošetřil. Nic z toho to není.“
    V tu chvíli to Peterovi došlo. Měl to nevědomě spojené s tím, co vysledoval z čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou ty smažící koše ?“
    „Jsou chromové.“ Kuchařův tón působil malinko zmateně. Chróm, jak oba znali, je pro tuk neškodný.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter,“ jak dobré to chromování je. Pokud není, co se je pod ním a jestli samotný povlak není na nějakých místech sedřený?“
    Lemieux zaváhal, oči se mu mírně rozšířily. Potichu zvedl jeden z košů a opatrně ho otřel hadrem.
    Chróm by poškrábaný od neustálého a dlouhého používání. Na některých místech byl úplně sedřený. Pod škrábanci a sedřenými místy prosvítalo něco žlutého.
    „To je mosaz!“ Mladý Francouz se bouchl do čela. „Tohle bezpochyby zapříčinilo zkažení tuku. Já jsem ale chlupák.“

    OdpovědětVymazat
  27. Oprava:

    Peter přikývl. „Kuchyně mám rád.“ Jak se díval kolem, zjistil, že ruch okolo oběda pomalu ustával. Několik jídel se ještě vydávalo okolo dvou kontrolorek ve středním věku, které seděly jako podezřívavé učitelky korektně u vyvýšených pokladen. Více nádobí ale přicházelo z jídelny, kde pikolíci a číšníci sklízeli obsah stolů a nával hostů řídl. V zadní části kuchyně u velké myčky na nádobí, kde kuchyňské linky a odpadní nádoby připomínaly jídelnu naruby, pracovalo šest pomocníků s gumovými zástěrami, kteří horko těžko zvládali udržet krok s návalem nádobí přicházejícím z různých restaurací hotelu a kongresového patra nad nimi. Jako vždy, Peterovi neuniklo, že jeden z pomocníků sbíral nevyužité máslo, které stíral do velké chromové nádoby. Později, jak už to dělá většina komerčních kuchyní a málo z nich to přizná, bude máslo využito znovu na vaření.

    Peter tiše zahvízdal.
    „Rozhodně.“ Společně vyšli z pracovny a zastavili se vedle fritézy, ze které někdo právě čistil zbytky nežádoucího tuku.
    „Na zítra bude tuk samozřejmě čerstvý. Kdy jste ho měnili naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    „André Lemieux přikývl. „Monsieur Hèbrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysokou cenu. Ale co je špatně, to je záhada.“
    Peter řekl pomalu, „Snažím si vzpomenout na části z potravinářské chemie. Bod, kdy se začne nový, dobrý tuk pálit je…“
    „Dvě stě osmnáct stupňů. Nikdy by neměl pžesáhnout víc, jinak se pžepálí.
    „A jak se tuk kazí, ten bod se pomalu snižuje.“
    „Hodně pomalu – pokud jde vše dobže.“
    „Vy tu smažíte při…“
    „Sto osmdesáti dvou stupních; nejlepší teplota pro kuchyně a hospodyňky.“
    „Takže když bod, kdy se tuk připaluje zůstane na dvě stě osmnácti stupních, tuk udělá, co má. Když teplota klesne pod, tak ne.

    „Jsou tu určité substance,“ řekl Peter, když vzpomínal, „které v kontaktu s tukem, jednají jako katalyzátor a rozloží ho rychle.“
    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je počítal na prstech. „Jsou to vlhkost, sůl, mosazné a měděné spojky ve fhritéze, moc vysoká teplota, olivový olej. Tyto věci jsem zkontroloval. Těmi to není.“
    Peterovy to v tu chvíli došlo. Slovo se spojilo s tím, co podvědomě zpozoroval, jak se před chvílí díval na umývání fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?“
    „Jsou chromové.“ odpověděl zmateně. Chrom, jak oba muži věděli, je pro tuk neškodný.
    „Zajímalo by mě,“ řekl Peter, „jak kvalitně jsou chromované. Jestli špatně, co je tedy pod chromem a jestli to není – pokud vůbec – na nějakých místech opotřebované?
    Lemieux zaváhal, oči se mu lehce rozšířily. Tiše sundal jeden z fritovacích košů a opatrně ho otřel utěrkou. Pod světlem pak zkoumali povrch kovu.
    Chrom byl poškrábaný častým a dlouhodobým používáním. Na některých místech byl opotřebený úplně. Pod vrstvou škrábanců a opotřebených míst se objevil záblesk žluté barvy.
    „Je to mosaz!“ Mladý Francouz se plácl přes čelo. „Bez pochyby, tohle kazilo tuk. Byl jsem hrozný blázen.“

    OdpovědětVymazat
  28. Kateřina Müllerová20. října 2020 v 1:17

    Peter potřásl hlavou. „Zbožňuju kuchyně.“ Rozhlížel se kolem a pozoroval, jak se pomalu chýlí ke konci doba oběda. Několik jídel ještě bylo podáváno okolo dvou žen středního věku, které seděly jako učitelky u vyvýšených pokladen. Stále více špinavého nádobí přibývalo z jídelny, kde pikolíci a servírky sklízeli stoly, zatímco se počet hostů tenčil. U stanice na mytí nádobí, v zadní části kuchyně, kde se chromové linky a prázdné nádoby podobaly kavárně vzhůru nohama, šest pomocníků v gumových zástěrách pracovalo nepřetržitě a stěží stíhalo držet krok s narůstajícím množstvím špinavého nádobí z hotelových restaurací a konferenční místnosti nad nimi. Peter si všiml jednoho pomocníka, který stíral nepoužité máslo do velké chromové nádoby jako obvykle. Později bude máslo znovu použito při vaření, jak to tak bývá ve většině jiných komerčních kuchyní.

    Peter zlehka zahvízdal.
    „Určitě.“ Odešli spolu z kanceláře a vydali se k fritéze, kde se odstraňovaly poslední pozůstatky tuku.
    „Ten tuk bude zítra čerstvý, samozřejmě. Kdy se měnil naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux zakýval. „Pan Hebrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysokou cenu. Ale co je špatně, je záhada.“
    Peter řekl pomalu: „Snažím se vzpomenout na části z potravinářské chemie. Bod přepálení čerstvého tuku je…“
    „Dvě stě osmnáct stupňů. Nikdy by se neměl zahřívat víc, jinak se začne rozkládat.“
    „A jak se tuk používá víc a víc, tak bod přepálení pomalu klesá.“
    „Hodně pomalu – pokud je v pořádku.“
    „Tady smažíte na…“
    „Sto osmdesát stupňů, nejlepší teplota pro kuchyň, ale i domácnost.“
    „Takže jakmile se dodržuje teplota okolo tří seti šedesáti stupňů, pak tuk funguje tak, jak má. Jakmile je teplota nižší, už tak dobře nefunguje.

    „Existuje několik látek,“ řekl Peter se vzpomínkou na staré časy, „které se při kontaktu s tukem budou chovat jako katalyzátory a začnou ho rychle rozkládat.“
    „Ano, pane.“ Andre Lemieux je začal počítat na prstech. „Jsou to sůl, mosaz nebo měď ve fritéze, příliš vysoká teplota, olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. Tohle není ta příčina.“
    V tu chvíli Peterovi došlo, kde může být problém. Spojil si ho s něčím, čehož si všiml při čištění fritézy chvíli před tím.
    „Z jakého kovu jsou ty koše na fritování?“
    „Jsou z chromu.“ Řekl zmateně. Chrom, jak oba moc dobře věděli, nijak s tukem nereaguje.
    „Zajímá mě,“ řekl Peter, „jak dobré je pochromování. Pokud není dobře udělané, nemůže být někde nějaká část sedřená na původní kov?“
    Lemieux zaváhal, trošku se mu rozšířily oči. Potichu zvedl jeden z košů a otřel ho velmi opatrně hadříkem. Posunul se pod světlo a spolu zkontrolovali kovový povrch.
    Chrom byl sedřený v důsledku neustálého používání. Na některých sedřených místech prosvítal kousek něčeho žlutého.
    „Je to mosaz!“ Mladý Francouz se pleskl do čela. Tohle určitě způsobilo připálený tuk. Jsem to ale hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  29. Filip Svoboda - Oprava

    Petr zavrtěl hlavou. “Kuchyně mám rád.” Rozhlédl se a zaznamenal, že doba oběda se chýlí ke konci. Pár jídel se stále vydávalo, kolem dvou žen ve středním věku, které seděly vzpřímeně jako podezřívavé učitelky u vyvýšených pokladen. Ale více nádobí přicházelo z jídelny, kde pikolíci a číšníci uklízeli stoly, zatímco se davy hostů ztenčily. U velké mycí linky v zadní části kuchyně, kde chromované desky a nádoby na odpadky připomínaly spíše jídelnu naruby, šest kuchyňských pomocníků s gumovými zástěrami, kteří jen tak tak stíhali nával nádobí přicházející z několika hotelových restaurací a konferenční místnosti o patro nad nimi. Jako obvykle si Petr všiml, že jeden z pomocníků stírá nevyužité máslo do velké chromové nádoby. Později, jak tomu bývá ve většině komerčních restauracích-ačkoliv pouze pár se k tomu přizná-je toto máslo zpětně použito při vaření.

    Petr potichu zahvízdal

    “Rozhodně” Společně vyšli z kanceláře, aby došli k fritéze, ze které byly odstraněny poslední zbytky tuku.

    “Ten tuk bude zítra samozřejmě čerstvý. Kdy naposledy byl vyměněn? “

    “Včera.”

    “Tak nedávno!”

    André Lemieux přikývl. “Pan Hebrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysoká cenu. Ale co je špatně, to je záhada.“

    Petr pomalu řekl, “Snažím se vzpomenout si na něco málo z potravinářské chemie. Bod přepálení nového, dobrého tuku je …”

    “Dvě stě osmnáct stupňů. stupňů. Nikdy by neměl být zahříván více, nebo dojde ke spálení.”

    “A jak se zhoršuje tuk, tak i pomalu klesá jeho bod přepálení.“ OVĚŘTE SI TERMÍN!

    “Velmi pomalu – jestli je všechno jak má”

    “Vy tu smažíte na…“

    “Sto osmdesáti dvou stupních; nejlepší teplota pro komerční kuchyně a domácí kuchyně.”

    „Takže když zůstaneme na sto osmdesáti stupních, tuk odvede svojí práci. Pokud klesneme pod tuto hodnotu, tuk svoji práci odvádět přestává.“

    “Takže když bod přepálení tuku zůstane okolo sto osmdesáti stupních, tak ten tuk bude v pořádku. Při nižší teplotě se kazí.”

    “Existují určité látky,“ zavzpomínal Petr, “které při kontaktu s tukem fungují jako katalyzátory a zkazí ho vcelku rychle.“

    “Ano, pane." Andre Lemieux je začal odpočítávat na prstech. “Jsou to: vlhkost, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, hodně žáru, olivový olej." Všechno tohle jsem zkontroloval. Tohle není příčinou našeho problému.

    Petrovi se rozsvítilo v hlavě. Vzpomněl si, co nevědomky zpozoroval, když sledoval čištění fritézy. INTEPUNKCE

    “Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše ?“

    “Jsou z chromu” Tón odpovědi byl zmatený. Chrom, jak oba muži věděli, je pro tuk neškodný.

    “Přemýšlím,” řekl Petr, “jak dobré je to chromování. Jestli není dobré, co se pod ním nachází a je někde poškozené?

    Lemieux zaváhal, oči se mu mírně rozšířily. Potichu nadzvedl jeden z košů a začal ho opatrně otírat utěrkou. Posunuli se pod světlo a spolu zkontrolovali kovový povrch.

    Chrom byl poškrábaný dlouhodobým častým používáním. Na některých místech úplně chyběl. Pod škrábanci a prázdnými místy se leskla žlutá barva.

    “To je mosaz!“ Mladý Francouz a plácl se do čela. “Bezpochyby to byla ta příčina špatného tuku. Byl jsem to ale hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  30. Oprava

    Peter pokynul hlavou. „Kuchyně mám rád.“ Když se rozhlížel kolem, viděl, jak se obědový shon chýlil ke konci. Kolem dvou dam ve středním věku, které upjatě seděly u vyvýšených pokladen a tvářily se jako podezřívavé učitelky, se stále vydávalo pár jídel. Ale více se vracelo nádobí z jídelny, kde pomocníci a číšníci uklízeli stoly mezi stále menším davem hostů. Vzadu v kuchyni v největší mycí části, kde chromová linka a odpadní nádoby připomínaly spíše bufet vzhůru nohama, šest pomocníků v gumových zástěrách nepřetržitě pracovalo a stěží se vyrovnávalo s přívalem nádobí z několika hotelových restaurací a zasedací místnosti. Jako obvykle si Peter všiml pomocníka, co se snažil zachovat nepoužité máslo a odškraboval jej do velkého chromového kontejneru. Později, jak se stává ve většině velkých kuchyní, i když to málo z nich přizná, se ten zbytek másla znovu použije při vaření.
    „Přesně tak.“ Odešli spolu z kanceláře a stáli vedle hluboké fritézy, ze které se právě čistily zbytky přepáleného tuku.
    „Ten tuk bude zítra zajisté čerstvý. Kdy se měnil naposledy?“
    „Včera.“
    „Tak nedávno!“
    André Lemieux přikývl. „Pan Hebrand, on nežertoval, když si stěžoval na vysoké náklady. Ale co je špatně, to je záhada.“
    Peter váhavě řekl, „Snažím se si vzpomenout na něco málo z potravinářské chemie. Bod přepálení nového, dobrého tuku je…“
    „Dvě stě osmnáct stupňů. Nikdy ne více, jinak se zkazí.“
    „A jak se tuk kazí, jeho bod přepálení se pomalu snižuje.“
    „Velmi pomalu, pokud je vše v pořádku.“
    „Tady smažíte na…“
    „Sto osmdesát stupňů. Nejlepší teplota pro kuchyně, a i pro hospodyňky.“
    „Takže když během bodu přepálení to stále zůstává kolem sto osmdesát, tuk se chová, jak má. Při nižší teplotě už ne.“

    „Jsou tu jisté materiály,“ připomněl Petr, „které se při kontaktu s tukem chovají jako katalyzátory a ten tuk se zkazí docela rychle.“
    „Ano, pane.“ André Lemieux počítal na prstech. „Je to vlhkost, sůl, mosaz nebo měď v pánvi, příliš vysoká teplota, olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. To není ten důvod.“
    Peterovi to najednou došlo. Souviselo to s mytím té velké fritézy, co před chvílí pozoroval.
    „Z jakého kovu jsou ty koše do fritézy?“
    „Jsou z chromu.“ Byli zmatení, protože, jak oba věděli, chrom je pro tuk neškodný.
    „Přemýšlím,“ řekl Petr, „jak kvalitní to pokování je. Pokud je nekvalitní, co je pod tím chromem a není to opotřebované?“
    Lemieux zaváhal, trochu vykulil oči. Potichu zvedl jeden z košů a důkladně ho utěrkou vyčistil. Pod světlem si prohlédli kovový povrch.
    Chrom byl poškrábaný díky neustálému používání. Na některých místech byl zcela oloupaný. Pod škrábanci a odřenými místy se žlutě zalesklo.
    „To je mosaz!“ Mladý Francouz se plácl do čela. „To je nepochybně ta příčina zkaženého tuku. To jsem ale velký hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  31. Oprava:



    Peter zavrtěl hlavou. "Mně se v kuchyních líbí." Rozhlédl se a zaznamenal, že shon kolem oběda se pomalu uklidňoval. Stále se ještě vydávalo pár jídel okolo dvou pokladních ve středním věku, které upjatě seděly u vyvýšených pokladen jako podezíravé kantorky. Ovšem více nádobí přicházelo z jídelny, kde číšníci a sběrači nádobí uklízeli stoly, zatímco hosté se pozvolna vytráceli. Šest pomocníků v gumových zástěrách, kteří se sotva stíhali vypořádat s přívalem nádobí z několika hotelových restaurací a kongresového sálu seshora, pilně pracovalo u velké stanice na mytí nádobí vzadu v kuchyni, kde kovové pracovní desky a velké odpadkové koše připomínaly spíše opak jídelny. Peter si všiml, že jako obvykle jeden z pomocníků dává stranou nepoužité máslo a seškrabuje ho do velké kovové nádoby. Později, jak je v mnohých komerčních kuchyních zvykem, i když by to většina z nich nepřiznala, bude sesbírané máslo použito k vaření.



    Peter potichu zahvízdal.

    "Pršesně tak." Odešli z kanceláře a zastavili se u fritézy, ze které pomocníci právě odstraňovali poslední zbytky nedávno zkaženého tuku.

    "Zítra bude samozřejmě tuk čerstvý. Kdy byl naposledy vyměněn?"

    "Včera."

    "Tak nedávno!"

    André Lemieux přikývl. "M. Hèbrand nežertoval, když si stěžoval že to mno'o stálo. Ale co je špatně, to je zá'ada."

    Peter pomalu promluvil: "Snažím si vybavit něco z potravinářské chemie. Kouřový bod dobrého, čerstvého tuku je..."

    "Dvě stě osmnáct stupňů. Nikdy by se neměl rozpálit víc, jinak se začne rozkládat."

    "A jak se tuk kazí, jeho kouřový bod pomalu klesá."

    "Velice pomalu - pokud je vše tak, jak má být."

    "Vy tu smažíte při..."

    "Sto osmdesáti stupních. Nejlepší teplota pro kuchyně i manželky."

    "Takže dokud je kouřový bod stále nad sto osmdesát, tuk bude v pořádku. Jakmile spadne o něco níž, už v pořádku nebude."



    "Existují určité látky," zavzpomínal Peter, "které při kontaktu s tukem fungují jako katalyzátory a dost rychle ho rozloží."

    "Ano, monsieur." André Lemieux je začal odpočítávat na prstech. "Je to vlhkost, sůl, mosazné nebo měděné spojky ve fritéze, moc vysoká teplota, olivový olej. Na všechny tyhle věci jsem si dal pozor, ty nejsou pršíčinou."

    Peterovi najednou přišlo na mysl jedno slovo. Podvědomě si vše pospojoval, když před chvílí pozoroval čištění fritézy.

    "Z jakého kovu jsou ty koše na smažení?"

    "Jsou chromové." Odpověděl zmateně. Chrom, jak oba dobře věděli, je tuku neškodný.

    "Napadá mě," řekl Peter, "jak dobře jsou pochromované. A pokud nejsou dobře pochromované, tak co je pod tím chromem a jestli není někde odřený?"

    Lemieux zaváhal a mírně vykulil oči. Beze slova vyndal jeden z košíků a opatrně ho utřel utěrkou. Pod světlem si pořádně prohlédli kovový povrch.

    Chrom byl po dlouhém a nepřetržitém používání sedřený. Místy byl úplně pryč. Pod škrábanci a místy opotřebení prosvítal záblesk žluté barvy.

    "To je mosaz!" Mladý Francouz se plácl do čela. "To nepochybně způsobilo, že se ten tuk zkazil. Byl jsem takový hlupák."

    OdpovědětVymazat
  32. Oprava:

    Deborah Ruxová


    Peter přikývl. „Kuchyně mám rád.” Rozhlížel se kolem sebe a pozoroval, jak slábne polední ruch. Pár jídel se z kuchyně ještě vydávalo, kolem dvou pokladních středního věku, které seděly strnule jako přísné učitelky u pokladen na stupínku. Ale jak číšníci a jejich pomocníci uklízeli stoly, vracelo se z jídelny čím dál více nádobí a počet hostů řídnul. U velké mycí stanice v zadní části kuchyně, kde chromované pracovní desky a nádoby na odpad naproti tomu připomínaly bufet, pracovalo usilovně šest pomocníků v gumových zástěrách a jen tak tak stíhali tempo, kterým k nim proudilo nádobí z různých restaurací hotelu a z horního kongresového patra. Peter si všiml, že jeden pomocný pracovník jako obvykle sbírá zbylé máslo do velké chromové nádoby. To máslo se následně používalo k vaření, dělala to tak většina komerčních kuchyní, ale málokterá by to přiznala.


    Peter tiše hvízdnul.
    „Přesně tak.” Vyšli společně z kanceláře a zastavili se u fritézy, která byla právě čištěna od zbytků oleje.
    „Pochopitelně sem zítra dáme čerstvý olej. Kdy byl vyměněn naposledy?”
    „Včera.”
    “Tak nedávno!”
    André Lemieux přikývl. „Pan Hèbrand nežertoval, když si stěžoval na vysoké náklady. Ale kde je chyba, to je opravdu záhada.”
    Petr řekl pomalu, „Snažím se vzpomenout si na potravinářskou chemii. Kouřový bod nového kvalitního oleje je …”
    “Dvě stě osmnáct stupňů. Nikdy by se neměl zahřát více, jinak se přepálí.”
    „A jak olej stárne začne jeho kouřový bod pomalu klesat.”
    „Velmi pomalu, když jde vše správně.”
    „Tady fritujete při …”
    „Sto osmdesát dva stupňů, to je nejlepší teplota, jak pro komerční kuchyně či pro domácnosti.”
    „Takže dokud je kouřový bod vyšší než sto osmdesát dva stupňů, smaží olej správně. Pokud je nižší, tak ne.”





    „Existují určité látky“, vzpomínal Peter, „které účinkují při styku s olejem jako katalyzátory a rychle jej rozloží.”
    „Ano, pane.” Andre Lemieux je začal počítat na prstech. „Vlhkost, sůl, mosaz z měděných spojek ve fritéze, příliš vysoká teplota a olivový olej. Tohle všechno jsem kontroloval. Tím to není.“
    Petera něco napadlo. Bylo to podvědomě ve spojení s tím, co viděl před chvílí při čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?”
    „Z chromu,” řekl rozpačitě. Oba věděli, že chrom je pro olej neškodný.
    „Zajímalo by mě, jak dobře je pokovování udělané“, řekl Peter. „Pokud ne, co je pod chromem? A není na některých místech odřený?”
    Lemieux zaváhal, jeho oči se poněkud rozšířily. Tiše vyjmul jeden z košů a pečlivě jej otřel utěrkou. Popošli pod světlo a zkoumali kovový povrch.
    Chrom byl poškrábaný dlouhodobým častým používáním. Na malých místech byl zcela pryč. Pod rýhami a odřenými místy prosvítala žlutá barva.
    „To je měď!” Mladý Francouz se plácl do čela. „Tohle bez pochyby zkazilo olej. Byl jsem velmi hloupý.”

    OdpovědětVymazat
  33. Kristýna Macounová - úprava

    Peter pokýval hlavou. “Mám rád kuchyně.” Rozhlížel se kolem a pozoroval, jak se polední shon postupně vracel do normálu. Poslední objednávky se ještě vydávaly pod dohledem dvou pokladních středního věku, které seděly za vyvíšenou kasou a vše bedlivě pozorovaly jako supi. S ubívajícímy hosty nosili pikolíci a číšníci do kuchyně stále více nádobí. U velkých dřezů v zadní části kuchyně mylo šest pomocníků v gumových zástěrách nádobí, které pod náporem valícího se z několika hotelových restaurací a společenského patra vůbec neubývalo. Peter si jako vždy všiml dalšího pomocníka, který odebíral nepoužité máslo do velké chromové nádoby, aby mohlo, podobně jako ve většině komerčních kuchyní (i když jen málo z nich by se k tomu přiznalo), být později použito k dalšímu vaření.

    Peter tiše zahvízdal.
    “Pžesně tak.” Společně došli z kanceláře až k fritéze, ze které byly čistěny poslední zbytky sádla.
    “Sádlo bude zítra samozřejmě čerstvé. Kdy se naposledy měnilo?”
    “Včera.”
    “Tak nedávno?”
    André Lemieux přikývl. “M. Hébrand nešertoval, když si štěžoval na vysoké náklady. Ovšem co je špatně sůstává záhadou.”
    Peter pomalu řekl, “snažím se vybavit si něco z gastrochemie. Kouřová teplota sádla je...”
    “Dvěště čtyžicet dva stupňů. Nikdy by to nemělo být více, jinnak se sádlo pšepálí.”
    “A kouřová teplota postupně klesá s kvalitou sádla.”
    “Velice pomalu, kdyš je vše v požádku.”
    “A Vy smažíte na teplotu...”
    “Što ošumdesát stupňů- nejlepší teplota pro domácnšti i reštaurace.”
    “Takže dokud teplota přepálení zůstává na třista šedesáti stupních, sádlo funguje. Pokud teplota přepálení klesne, sádlo přestává fungovat. ”

    “Existují určité substance, které při kontaktu se sádlem fungují jako katalyzátory a sádlo rychle znehodnotí,” řekl Peter zamyšleně.

    “Ano, monsieur.” Andre Lemieux je vyjmenoval. “Vlhkost, sůl, mosaz nebo měd ve fritése, vyšoká teplota, olifový olej. To jsem všechno škontroloval. To není pšíčinou.”
    Peter si najednou dal dvě a dvě dohromady. Vše co viděl si dal podvědomě dohromady s čištěním fritézy.
    “Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?”
    “Z chromu,” Odpověděl André. Chróm, jak bylo oboum mužům známo, byl pro sádlo neškodný.
    “Zajimalo by mě,” řekl Peter, “v jakém stavu je pochromování. A pokud není v dobrém stavu, co za kov je pod chromem?”
    Lemieux zaváhal, jeho oči se naplnily poznáním. Opatrně vyndal jeden z košů a otřel ho hadrem. Oba muži pod světlem prozkoumali povrch koše.
    Díky dlouhodobému používání byl chrom na několika místech ošoupán. Navíc mnohé úseky chromu byly úplně odchlíplé a pod nimi byl vidět žlutý povrch.
    “Mosaz!” Mladý francouz si poklepal na čelo. “To je uršitě pšíčina zkašení oleje. Jsem to ale hlupák.”

    OdpovědětVymazat
  34. Oprava - Barbora Fišerová
    Peter zavrtěl hlavou. “Mám rád kuchyně.” Rozhlédl se kolem a všiml si že doba oběda se pomalu chýlí ke konci. Pár jídel ještě mířilo k hostům, kolem dvou žen ve středním věku u vyvýšených pokladen, které měly oči na stopkách jako podezřívavé učitelky. Více nedojezených pokrmů, ale číšníci a sběrači nádobí uklízející jídelnu přinášeli do kuchyně, zatímco se jídelna pomalu vylidnila. Vzadu u velké myčky, kde chromované pracovní desky a nádoby na odpadky připomínaly převrácený bufet, pilně pracovalo šest pomocníků oděných do gumových zástěr, kteří jen tak tak stíhali nával nádobí přijíždějícího z několika hotelových restaurací a kongresového patra nad nimi. Jako obvykle si Peter všiml, že pomocná síla odděluje nepoužité máslo a seškrabuje ho do obrovské chromované nádoby. Později, jako ve všech komerčních restauracích, i když jen pár se jich tím netají, bude máslo při vaření použito znovu.

    Peter jemně hvízdl.
    “Přesně tak.” Odešli z kanceláře a zastavili se vedle fritézy, ze které právě někdo čistil poslední zbytky zkaženého tuku.
    “Ten tuk bude zítra samozřejmě čerstvý. Kdy byl naposledy vyměněn?”
    “Včera.”
    “Tak nedávno!”
    André Lemieux přikývl. “M. Hèbrand to myslel smrtelně vážně, když si stěžoval na vysoké náklady. Ale co se stalo s tukem špatně, je záhada.”
    Peter pomalu řekl “Snažím se rozpomenout na nějaké útržky z potravinářské chemie. Kouřový bod nového, čerstvého tuku je …”
    “Dvě stě osmnáct stupňů Celsia. Nikdy by se neměl zahřívat na vyšší teplotu, nebo se zkazí.”
    “A jak se tuk začíná přepalovat, jeho kouřový bod lehce klesá.”
    “Velmi pomalu, když všechno probíhá tak jak má.”
    “Tady smažíte na teplotě..”
    “Sto osmdesát stupňů; nejlepší teplota pro kuchyně i domácnosti.”
    “Takže když kouřový bod setrvá okolo tři sta šedesáti stupňů, tuk odvede svou práci. Při nižší teplotě přestane správně fungovat.”
    “Existují určité látky” řekl Peter dolující z paměti ”které při kontaktu s tukem působí jako katalyzátory a poměrně rychle ho zkazí.”
    “Ano, monsieur.” Andre Lemieux počítal na prstech. “Je to vlhkost, sůl, mosaz, měděné spojky ve fritéze, příliš vysoká teplota a olivový olej. Všechny tyto věci jsem zkontroloval. To není ta příčina.”
    V Peterově hlavě probliklo slovo. Spojilo se s tím, co před chvílí podvědomě zpozoroval při čištění fritézy.
    “Z jakého kovu jsou vyrobeny vaše smažící košíky?”
    “Z chromu.” řekl Francouz zmateným tónem. Chrom, jak oba muži věděli, je pro tuk neškodný.
    “Přemýšlím,” řekl Peter,”jak moc je chormování kvalitní. Pokud je špatné, jaký kov je pod chromem a jestli vrchní vrstva nemůže být někde poškozená.
    Lemieux zaváhal, oči se mu nepatrně pootevřely. Beze slova vyndal jeden koš a pečlivě ho otřel utěrkou. Přešli s košíkem pod světlo a pozorně si prohlédli jeho kovový povrch.
    Chrom byl z dlouhodobého a neustálého používání odřený. Na několika místech už chyběl úplně. Pod škrábanci a opotřebovanými místy byl vidět záblesk žluté.
    “To je mosaz!” Mladý Francouz se plácl dlaní do čela.”Bez pochyby, tohle je ta záhada, která způsobila zkažení tuku. Jsem to ale hlupák.”

    OdpovědětVymazat
  35. oprava:
    Peter zavrtěl hlavou. „Mám rád kuchyně.“ Rozhlédl se a všiml si, že ruch v době oběda upadá. Několik jídel se ještě vydávalo okolo kontrolorek středního věku, které seděly vzpřímeně, jako podezřívavé učitelky u vyvýšených pokladen. Více nádobí však přicházelo z jídelny, kde číšníci a pikolíci uklízeli stoly, zatímco hosté pozvolna odcházeli. U velké stanice na mytí nádobí v zadní části kuchyně, kde chromové desky a odpadkové koše připomínaly spíše opak jídelny, pilně pracovalo šest pomocníků v gumových zástěrách, kteří sotva drželi krok s množstvím nádobí, které přicházelo z několika hotelových restaurací a konvenčního sálu nad nimi. Peter si všiml, že jeden z pomocníků seškrabuje nepoužité máslo do velké chromované nádoby. Později, jak bylo ve většině komerčních kuchyní zvykem- i když to málokdo připustil – použili získané máslo k dalšímu vaření.

    Peter tiše zapískal.

    „Přesně tak.“ Společně odešli z kanceláře a stoupli si k fritéze, ze které pracovníci seškrabávali poslední zbytky tuku.

    „Tuk bude samozřejmě zítra čerstvý. Kdy byl vyměněn naposled?“

    „Včera.“

    „Tak nedávno!“

    André Lemiux přikývl. „Pan Hébrand si nedělal legraci, když si stěžoval na vysokou senu. Ale so se děje, to je sáhada.“
    Peter pomalu řekl: „Snažím si vzpomenout na základy potravinářské chemie. Bod přepálení čerstvého, dobrého tuku je…“

    „Dvě stě osmnást stupňů. Nikdy by se neměl víse zahřívat, nebo se přepálí.“

    „A čím víc se tuk používá, jeho bod přepálení pomalu klesá..“

    „Velmi pomalu – pokud je vše v pořádku.“

    „Tady se smaží na…“

    „Sto osmdesát stupňů; nejlepší teplota – pro kuchyně i hospodyně.“

    „Takže zatímco bod přepálení zůstává kolem tři sta šedesáti stupňů, tuk splní svůj účel. Pokud klesne, tuk nefunguje jak má.“

    „Existují určité látky,“ vzpomněl si Peter, „které při kontaktu s tukem působí jako katalyzátory a účinně ho rozpouští.“

    „Ano, monsieur.“ Andre Lemieux je spočítal na prstech jedné ruky. „jsou to vlhkost, sůl, mosas nebo měděné spojky ve fritése, mos vysoká teplota, olivový olej. Všechny tyto věsi jsem zkontroloval, není to příčina.“
    Peter si vybavil něco spojené s tím, co před chvílí podvědomě pozoroval během čištění fritézy.
    „Z jakého kovu jsou vaše košíky na smažení?“
    „Jsou s chromu.“ Tón odpovědi byl zmatený. Chrom, jak oba věděli, je pro tuk neškodný.
    „Rád bych věděl,“ řekl Peter, „jak dobře jsou pochromované. Jestli špatně, co se tedy nachází pod tím chromem, a je možné, že jsou košíky na nějakých místech poškozené?“
    Lemieux zaváhal, jeho oči se mírně rozšířily. Potichu zvedl jeden z košíků a opatrně ho otřel hadříkem. Dali košík na světlo a pustili se do zkoumání jeho kovového povrchu.

    Chromování bylo poškrábané dlouhým a neustálým používáním. Na malých místech se úplně oloupalo. Pod škrábanci a opotřebovanými místy se lesklo něco žlutého.

    „Je to mosaz!“ mladý Francouz se pleskl do čela.
    „To nepochybně způsobil přepálený tuk. Jsem to ale hlupák.“

    OdpovědětVymazat
  36. Kristýna Macounová - oprava

    Peter pokýval hlavou. “Mám rád kuchyně.” Rozhlížel se kolem a pozoroval, jak se polední shon postupně ustupoval. Poslední objednávky se ještě vydávaly pod dohledem dvou pokladních středního věku, které seděly za vyvýšenou kasou a vše bedlivě pozorovaly jako supi. S ubývajícímy hosty nosili pikolíci a číšníci do kuchyně stále více nádobí. U velkých dřezů v zadní části kuchyně, kde pochromované stoly a velké odpadkové koše připomínaly jídelnu naruby, mylo šest pomocníků v gumových zástěrách nádobí, které pod náporem valícího se z několika hotelových restaurací a společenského patra vůbec neubývalo. Peter si jako vždy všiml dalšího pomocníka, který odebíral nepoužité máslo do velké chromové nádoby, aby mohlo, podobně jako ve většině komerčních kuchyní (i když jen málo z nich by se k tomu přiznalo), být později použito k dalšímu vaření.

    Peter tiše zahvízdal.
    “Pžesně tak.” Společně došli z kanceláře až k fritéze, ze které se čistily poslední zbytky sádla.
    “Sádlo bude zítra samozřejmě čerstvé. Kdy se naposledy měnilo?”
    “Včera.”
    “Tak nedávno?”
    André Lemieux přikývl. “M. Hébrand nešertoval, když si štěžoval na vysoké náklady. Ovšem co je špatně zůstává záhadou.”
    Peter pomalu řekl, “snažím se vybavit si něco z gastrochemie. Kouřová teplota sádla je...”
    “Dvěště čtyžicet dva stupňů. Nikdy by to nemělo být více, jinnak se sádlo pšepálí.”
    “A kouřová teplota postupně klesá s kvalitou sádla.”
    “Velice pomalu, kdyš je vše v požádku.”
    “A Vy smažíte na teplotu...”
    “sto osumdesát stupňů- nejlepší teplota pro hospodyňky i restaurace.”
    “Takže dokud teplota přepálení zůstává na sto osmdesáti, sádlo funguje. Pokud teplota přepálení klesne, sádlo přestává fungovat. ”

    “Existují určité substance, které při kontaktu se sádlem fungují jako katalyzátory a sádlo rychle znehodnotí,” řekl Peter zamyšleně.

    “Ano, monsieur.” Andre Lemieux je vyjmenoval. “Vlhkost, sůl, mosaz nebo měd ve fritése, vyšoká teplota, olifový olej. To jsem všechno zkontroloval. To není pšíčinou.”
    Peter si najednou dal dvě a dvě dohromady. Vše co viděl, podvědomě složil dohromady s čištěním fritézy.
    “Z jakého kovu jsou vaše fritovací koše?”
    “Z chromu,” odpověděl André. Chróm, jak bylo oběma mužům známo, je pro sádlo neškodný.
    “Zajímalo by mě,” řekl Peter, “v jakém stavu je pochromování. A pokud není v dobrém stavu, jaký kov je pod chromem?”
    Lemieux zaváhal, jeho oči se naplnily poznáním. Opatrně vyndal jeden z košů a otřel ho hadrem. Oba muži pod světlem prozkoumali povrch koše.
    Díky dlouhodobému používání byl chrom na několika místech odřen. Navíc mnohé úseky chromu byly úplně sedřené a pod nimi byl vidět žlutý povrch.
    “Mosaz!” Mladý francouz si poklepal na čelo. “To je uršitě pšíčina zkašení oleje. Jsem to ale hlupák.”

    OdpovědětVymazat