11. října 2022

Facts, Fiction and Description: A Fall of Moondust

 Výběr slov je pro překlad stěžejní - nicméně především vzájemný vztah zvolených výrazů rozhoduje o věrnosti překladu, o jeho čtivosti, sdělnosti...

Vyhledejte v následujícím textu zajímavé dvojice přídavného a podstatného jména (e.g. a jagged line)  a pokuste se je - izolované - přeložit několika různými způsoby. Hledejte zajímavé kombinace, přirozené i méně vhodné. Sdílejte své návrhy v komentáři.



Arthur C. Clarke

A Fall of Moondust

Chapter 2

Ahead of “Selene”, the horizon was no longer a perfect, unbroken arc; a jagged line of mountains had risen above the edge of the Moon. As the cruiser raced toward them, they seemed to climb slowly up the sky, as if lifted upon some gigantic elevator.

"The Mountains of Inaccessibility," announced Miss Wilkins. "So called because they're entirely surrounded by the Sea. You'll notice, too, that they're much steeper than most lunar mountains."

She did not labor this, since it was an unfortunate fact that the majority of lunar peaks were a severe disappointment. The huge craters which looked so impressive on photographs taken from Earth turned out upon close inspection to be gently rolling hills, their relief grossly exaggerated by the shadows they cast at dawn and sunset. There was not a single lunar crater whose ramparts soared as abruptly as the streets of San Francisco, and there were very few that could provide a serious ohstacle to a determined cyclist. No one would have guessed this, however, from the publications of the Tourist Commission, which featured only the most spectacular cliffs and canyons, photographed from carefully chosen vantage points.

"They've never been thoroughly explored, even now," Miss Wilkins continued. "Last year we took a party of geologists there, and landed them on that promontory but they were only able to go a few kilometers into the interior. So there may be “anything” up in those hills; we simply don't know."

Good for Sue, Pat told himself; she was a first-rate guide, and knew what to leave to the imagination and what to explain in detail. She had an easy relaxed tone, with no trace of that fatal singsong that was the occupational disease of so many professional guides. And she had mastered her subject thoroughly; it was very rare for her to be asked a question that she could not answer. Altogether, she was a formidable young lady, and though she often figured in Pat's erotic reveries, he was secretly a little afraid of her.

The passengers stared with fascinated wonder at the approaching peaks. On the still-mysterious Moon, here was a deeper mystery. Rising like an island out of the strange sea that guarded them, the Mountains of Inaccessibility remained a challenge for the next generation of explorers. Despite their name, it was now easy enough to reach them--but with millions of square kilometers of less difficult territory still unexamined, they would have to wait their turn.

“Selene” was swinging into their shadows; before anyone had realized what was happening, the low-hanging Earth had been eclipsed. Its brilliant light still played upon the peaks far overhead, but down here all was utter darkness.

"I'll turn off the cabin lights," said the stewardess, "so you can get a better view."

As the dim red background illumination vanished, each traveler felt he was alone in the lunar night. Even the reflected radiance of Earth on those high peaks was disappearing as the cruiser raced farther into shadow. Within minutes, only the stars were left--cold, steady points of light in a blackness so complete that the mind rebelled against it.

It was hard to recognize the familiar constellations among this multitude of stars. The eye became entangled in patterns never seen from Earth, and lost itself in a glittering maze of clusters and nebulae. In all that resplendent panorama, there was only one unmistakable landmark--the dazzling beacon of Venus, far outshining all other heavenly bodies, heralding the approach of dawn.

It was several minutes before the travelers realized that not all the wonder lay in the sky. Behind the speeding cruiser stretched a long, phosphorescent wake, as if a magic finger had traced a line of light across the Moon's dark and dusty face. “Selene” was drawing a comet tail behind her, as surely as any ship plowing its way through the tropical oceans of Earth.

Yet there were no microorganisms here, lighting this dead sea with their tiny lamps. Only countless grains of dust, sparking one against the other as the static discharges caused by “Selene's” swift passage neutralized themselves. Even when one knew the explanation, it was still beautiful to watch--to look back into the night and to see this luminous, electric ribbon continually renewed, continually dying away, as if the Milky Way itself were reflected in the lunar surface.

The shining wake was lost in the glare as Pat switched on the seaichlight. Ominously close at hand, a great wall of rock was sliding past. At this point the face of the mountain rose almost sheer from the surrounding sea of dust; it towered overhead to unknown heights, for only where the racing oval of light fell upon it did it appear to flash suddenly into real existence.

Here were mountains against which the Himalayas, the Rockies, the Alps were newborn babies. On Earth, the forces of erosion began to tear at all mountains as soon as they were formed, so that after a few million years they were mere ghosts of their former selves. But the Moon knew neither wind nor rain; there was nothing here to wear away the rocks except the immeasurably slow flaking of the dust as their surface layers contracted in the chill of night. These mountains were as old as the world that had given them birth.

17 komentářů:

  1. Kateřina Regnerová16. října 2022 v 22:47

    Unfortunate fact – nešťastný fakt, neúspěšný

    Lunar peaks – měsíční špičky, měsíční vrcholy

    Severe disappointment – silné zklamání

    Huge crater – obří kráter

    Gently rolling hills – rozlehlé kopce, valící se kopce (zvlněné pahorky)

    Serious obstacle – vážná překážka, závažná

    Determined cyclist – odhodlaný cyklista

    Spectacular cliffs – pozoruhodné útesy

    Dim red background illumination – tlumeně červené osvětlení pozadí

    Steady points – stabilní body

    Familiar constellations – povědomé souhvězdí

    Glittering maze – třpytivé bludiště, zářící

    Resplendent panorama – zářivé panorama, rozhled

    Dazzling beacon – oslepující maják

    Heavenly bodies – nebeská tělesa

    Phosphorescent wake – světélkující brázda, fosforeskující stopa

    Comet tail – ocas komety

    Luminous, electric ribbon – zářící, vzrušující stuha



    Nenamáhala se tím, protože nešťastným faktem bylo, že většina měsíčních vrcholů byla jen silným zklamáním. Obří krátery, které na fotografiích ze Země vypadaly tak působivě, se při bližším prozkoumání vyklubaly v jemně zvlněné pahorky, jejichž povrch byl příliš přehnaný stíny vrhanými východem a západem Slunce. Nebyl tam jediný měsíční kráter, jehož hradby by se zvedaly tak náhle jako ulice San Francisca a těch, které by dělaly vážnou překážku odhodlanému cyklistovi, bylo jen po málu. To by ale podle publikací Komise Turismu, které se věnovaly pouze těm nejpozoruhodnějším útesům a kaňonům, vyfotografovaných jen z pečlivě vybraných vyhlídek, nikdo nehádal.



    Jak to tlumeně červené světlo na pozadí mizelo, každý cestující se cítil, jako by byl ve měsíční noci sám. Dokonce i záře Země, která se odrážela na těch vysokých vrcholcích mizela, jak se křižník hnal dál a dál do stínů. Během několika minut zbyly pouze hvězdy -- studené, stabilní body světla v temnotě tak úplné, že se proti ní bouřila i mysl.

    V takovém množství hvězd bylo těžké rozpoznat i známá souhvězdí. Oko se snadno zapletlo do vzorců ze Země nikdy nespatřených a ztratilo se ve třpytivém bludišti shluků a mlhovin. V celém tom zářivém panorámatu byl pouze jeden nezaměnitelný bod -- Venušin oslepující maják, zdaleka nejvíce zářící nebeské těleso zastiňující všechna ostatní, které ohlašuje blížící se úsvit.

    Trvalo několik dalších minut, než si cestující uvědomili, že ne všechny divy jsou na obloze. Za uhánějícím křižníkem se táhla dlouhá, fosforeskující stopa, jako by kouzelný prst nakreslil čáru světla na temný a zaprášený obličej Měsíce. „Selene“ za sebou kreslila ohon komet, stejně jistě jako každá loď, která si brázdí cestu tropickými oceány Země.

    Přesto tady nebyly žádné mikroorganismy, které by osvětlovaly toto mrtvé moře svými malinkými lampičkami. Jen bezpočet zrnek prachu, jiskřících proti sobě, jak se statické výboje způsobené rychlým průletem „Selene“ neutralizovaly. A ačkoli člověk znal důvod, stále to bylo krásné sledovat -- dívat se zpět do noci a vidět tu zářivou, vzrušující stuhu, která se neustále obnovuje a neustále umírá, jako by se snad sama Mléčná dráha odrážela na povrchu Měsíce.

    Zářící stopa se ale ztratila ve světle, když Pat rozsvítil reflektor. Až zlověstně blízko se mihla velká skalní stěna. Z ničeho nic se zde z okolního moře prachu vzepjalo úbočí hory; ta se nad hlavami tyčila až do neznámých výšin, protože se zdálo, že teprve až poté, co na ni dopadl paprsek světla, probleskla do skutečné existence.

    Tady se tyčily hory, proti kterým se Himálaj, Skalnaté hory a Alpy zdály jako novorozenci. Na Zemi začaly síly eroze ničit všechny hory, jakmile se zformovaly, že se po několika milionech let staly pouhými odrazy svých dřívějších já. Ale Měsíc neznal vítr, ani déšť; nebylo zde nic, co by mohlo skály opotřebovat kromě nezměrně pomalého odlupování prachu, jak se povrchové vrstvy smršťovaly v chladu noci. Tyto hory byly stejně staré jako svět, ve kterém byly zrozeny.

    OdpovědětVymazat
  2. Unfortunate fact – nešťastná skutečnost
    Lunar peaks – měsíční vrcholy
    Gently rolling hills – mírně zvlněné kopce
    Ramparts soared – pahorky se vznášely
    Dazzling beacon – oslňující maják
    Resplendent panorama – zářící panoramata
    Familiar constellations – povědomé souhvězdí
    Dim red background illumination – slabě červené osvětlení pozadí


    Nepracovala na tom, protože nešťastným faktem bylo, že většina měsíčních vrcholů bylo velkým zklamáním. Obrovské krátery, které na fotografiích pořízených ze Země vypadaly tak pozoruhodně, se při bližším zkoumání ukázaly býti mírně zvlněnými kopci, jejichž povrch hrubě přeháněly stíny, které vrhaly za svítání a při západu slunce. Nebyl tam jediný měsíční kráter, jehož pahorky by se vznášely tak náhle jako ulice San Franciska, a bylo jich velmi málo takových, které by zkušenému cyklistovi představovaly vážnou překážku. Avšak, z publikací Turistické Komise, v nichž se objevovaly pouze ty nejúchvatnější útesy a kaňony, vyfotografované z pečlivě vybraných vyhlídkových míst, by to nikdo neuhodl.

    ...

    Když slabo-červeně svítící pozadí zmizelo, měl každý cestovatel pocit, že je v měsíční noci sám. Dokonce i odražená záře Země se na těch vysokých vrcholcích ztrácela, čím více se křižník řítil do stínu. Během několika minut zůstaly jen hvězdy – chladné, stálé světelné body v tak úplné černotě, až se proti ní mysl bouřila.

    Mezi tím množstvím hvězd bylo těžké rozpoznat známá souhvězdí. Oko se začalo zaplétat do obrazců, které ze Země nikdy nevidělo, a ztratilo se v třpytivém bludišti hvězdokup a mlhovin. V tom celém zářícím panoramatu byl pouze jeden nezaměnitelný orientační bod – oslňující maják Venuše, který násobně zastiňoval všechna ostatní nebeská tělesa a zvěstoval blížící se úsvit.

    Trvalo několik minut, než si cestovatelé uvědomili, že ne všechny zázraky se skrývají v nebi. Za rychle jedoucím křižníkem se táhla dlouhá, fosforeskující stopa, jako by kouzelný prst načrtl světelnou čáru přes temnou a prašnou tvář Měsíce. „Selene“ za sebou kreslila ohon komety stejně jistě, jako si každá loď razí svou cestu skrz tropickými oceány Země.

    Nebyly tu však žádné mikroorganismy, které by osvětlovaly tohle mrtvé moře svými malými lampami. Jen nespočet zrnek prachu jiskřících jedno o druhé, když se neutralizovaly statické výboje způsobené rychlým průjezdem „Seleny“. I když jeden tu příčinu znal, stejně bylo krásné to sledovat – ohlédnout se zpět do noci a vidět tu světelnou, elektrickou stuhu, která se neustále obnovovala, neustále zanikala, jako by se v měsíčním povrchu odrážela sama Mléčná dráha.

    Zářivá stopa se ale ztratila v odlesku, když Pat zapnul mořské světlo. Zlověstně blízko, až na dotek ruky, se sunula velká skalní stěna. V tu chvíli se z okolního moře prachu zvedla téměř do výšky; tyčila se nad hlavou do neznámých výšek, protože jen tam, kde na ni dopadal závodní ovál světla, se zdálo, že se náhle zableskla do skutečné existence.

    Byly to hory, proti nimž byly Himaláje, Skalisté hory a Alpy jako novorozenci. Na Zemi začaly erozní síly trhat všechna pohoří hned po jejich vzniku, takže po několika milionech let byly pouhými přízraky svého dřívějšího já. Ale Měsíc neznal vítr ani déšť; nebylo nic, co by skály odíralo, kromě nezměrně pomalého odlupování prachu, jak se jejich povrchové vrstvy smršťovaly v nočním chladu. Tyto hory byly staré jako svět, který je zrodil.

    OdpovědětVymazat
  3. Nevyplatilo se to, jelikož většina měsíční hor je veliké zklamání. Ty obrovské krátery, které na fotografiích pořízených ze Země vypadaly impozantně, se po bližším prozkoumání ukázaly jako lehce se vlnící kopce, jejichž přehnaný kontrast vytvářely stíny při východu a západu slunce. Nenašel by se žádný měsíční kráter, který by měl hranice tak strmé jako některé silnice v San Francisku, které dají zabrat i odhodlaným cyklistům. Nikdo by to však nepoznal z dokumentů od Turistické komise, které obsahují pouze ty nejvíce okázalé útesy a kaňony, vyfocené z vybraného úhlu pohledu.



    Když se červené světlo vytratilo, každý cestovatel měl pocit, že je tu sám během měsíční noci. I odražená záře Země se na vrcholcích ztrácela, tím jak se výletní loď nořila více do stínu. Během několika minut zůstaly pouze hvězdy—studené, pevné body světla v úplné temnotě, proti které se i mysl bouřila.

    Bylo těžké rozeznat známé souhvězdí mezi takovým množstvím hvězd. Oko se zamotalo v obrazcích, které nikdy nespatřilo ze Země, a ztratilo se v zářivém bludišti hvězdokup a mlhovin. V tomto celém panoramatu byl jeden nezaměnitelný bod—oslňující záře Venuše, zářivější než ostatní nebeská tělesa, ohlašující blížící se úsvit.

    Bylo to pár minut, než si cestovatelé uvědomili, že ne všechny krásy jsou na nebi. Za lodí se táhla dlouhá světélkující dráha jako kdyby kouzelný prst nakreslil světelnou linii přes měsíční tmavý a zaprášený obličej. “Selene” kreslila za sebou ocas komety, stejně jako každá jiná loď, která brázdí tropické oceány Země.

    I když zde nebyly žádné mikroorganismy, které by osvětlovaly mrtvé moře svými lampičkami. Jen bezpočet zrnek prachu, třpytících jeden proti druhému, jak se statické výboje “Seleny” neutralizovaly. I když někdo znal vysvětlení, bylo to pořád krásné sledovat—podívat se zpátky do noci a vidět světélkující, elektrickou stuhu, která se neustále obnovuje a odumírá, jako kdyby se Mléčná dráha odrážela na měsíčním povrchu.

    Zářící dráha se ztratila v okamžiku, kdy Pat zapnul světlomet. Hrozivě blízko se najednou objevila kamenná stěna. V tomto bodě se tvář hory zvedla kolmo od moře prachu, které ji obklopovalo. Tyčila se do neznámých výšin a pouze tam kde dopadlo světlo se hora náhle objevila.

    Zde byly hory, oproti kterým se Himálaj, Skalské hory a Alpy zdály jako novorozenci. Na Zemi síly eroze začaly trhat všechny hory, jakmile se utvořily, a tak za pár milionů let zbyly pouze pozůstatky. Měsíc však nezná vítr nebo déšť, nebylo tu nic, co by poničilo skály až na nezměřitelně pomalé odlupování prachu, jak jejich povrch reagoval na chlad noci. Tyto hory byly stejně staré jako svět, na kterém se zrodily.

    OdpovědětVymazat
  4. Tereza Opravilová17. října 2022 v 8:53

    Severe disappointment – hluboké zklamání
    Gently rolling hills – zlehka zvlněné kopce
    Resplendent panorama – zářivé panorama
    Dark and dusty face – ponurá a prašná tvář
    Luminous, electric ribbon – světélkující a elektrizující stužka

    Nenamáhala se tím, vzhledem k tomu, že bylo nešťastným faktem to, že většina měsíčních vrcholů byla hlubokým zklamáním. Fotografie obrovských kráterů pořízených na Zemi, které na nich vypadaly tak impozantně, se při bližším zkoumání ukázaly jako zlehka zvlněné kopce, jejichž povrch byl viditelně zvýrazněný kvůli stínům, které vrhaly za rozbřesku a západu Slunce. Nebyl zde jediný kráter, jehož hradby by se tyčily tak prudce, jako ulice San Fransisca, a ještě méně těch, které by dokázaly být náročnou překážkou odhodlanému cyklistovi. Nicméně, tohle by nikoho nenapadlo, vzhledem k tomu, že Tourist Comission vydává pouze nejpůsobivější fotografie útesů a kaňonů pořízené z pečlivě zvolených pozorovatelských míst.



    Jakmile se vymizelo tlumeně červené světlo, každý cestovatel se cítil sám v té měsíční noci. Dokonce i oslnivá záře Země odrážející se na vrcholkách začala pomalu mizet, jak se křižník hnal dál do stínu. Během pár minut byly hvězdy osamoceny – chladné, pevné body světla v černotě tak úplné, až se tomu mysl vzpouzela.

    Bylo náročné rozeznat známá souhvězdí mezi tou spoustou hvězd. Oko zůstalo zamotané v obrazcích nikdy nezahlédnutých ze Země, a ztratilo se v třpytivých bludištích shluků a mlhovin. V celém tom zářivém panoramatu byl pouze jeden nepochybný bod – oslnivé světlo Venuše daleko zastiňující ostatní nebeská tělesa na znamení příchodu rozbřesku.

    Stačilo jen pár minut, aby si cestovatelé uvědomili, že veškerý obdiv nepatří nebesům. Za uhánějícím křižníkem se protahovala dlouhá fosforeskující brázda, jako kdyby kouzelný prst vytvořil čáru přes ponurou a prašnou tvář Měsíce. ,,Selene“ za sebou kreslila ocas komet tak jasně, jako když si loď brázdí svou cestu skrz tropické moře Země.

    I přesto tu nebyly žádné mikroorganismy osvětlující toto mrtvé moře svými maličkými svítilnami. Pouze nesčetná zrnka prachu jiskřící se proti sobě, kvůli jiskře způsobené ,,Seleniným“ mrštným průchodem, je zneutralizovala. Byla krása na to pohledět, i přesto, že člověk věděl důvod – podívat se zpět do noci a vidět tu světélkující a elektrizující stužku, která se nepřetržitě obnovuje, neustále umírá, jako kdyby se sama Mléčná dráha odrážela na měsíčním povrchu.

    Světelná brázda se ztrácela v záři, když Pat zapnul reflektor. Hrozivě blízko se sesouvala velká zeď. V tuhle chvíli se z okolního moře prachu tvář hory zdvíhala téměř kolmě; tyčila se nad hlavou do neznámých výšin, pouze do chvíle, kdy na ni spadl uhánějící ovál světla, vypadala jako by náhle problikla ve skutečnost.

    Zde byly hory, proti kterým Himaláje, Skalnaté hory a Alpy, vypadaly jako novorozenci. Na Zemi, se síly eroze hnaly na každou horu, jakmile se zformovaly, aby za pár milion let byly pouhými duchy své předchozí podoby. Jenže Měsíc nepoznal ani vítr, ani déšť; nebylo zde nic, co by skály odneslo, kromě nesmírně pomalého sněžení prachu, jak jejich vrstvy kontrastovaly s chladem noci. Tyto skály byly tak staré, jako svět, ve kterém se zrodily.

    OdpovědětVymazat
  5. Ale ona si nevšimla, jelikož bylo nešťastnou pravdou, že většina lunárních vršků bylo příšerné zklamání. Z mohutných kráterů, které se tvářily tak impozantně na fotografiích pořízených ze Země, se po bližší prohlídce vyklubaly mírně zvlněné pahorky, jejich reliéfy hrubě zveličené stíny, které samy vrhaly při východech a západech slunce. Nebyl tam ani jeden lunární kráter, jehož cimbuří by stoupalo rychleji než ulice San Franciska a bylo jen pramálo takových, které by představovali pro odhodlaného cyklistu opravdovou překážku. Nikdo by to ale nehádal, díky publikacím Turistické Komise, která zveřejnila pouze ty nejokázalejší útesy a kaňony, focené z těch nejpečlivěji vybraných vyhlídek.

    Jakmile tlumeně načervenalé nasvícení vyhaslo, každý jeden z cestovatelů měl pocit, že je v lunární noci sám. Dokonce i odraz Zemské záře na oněch nejvyšších vršcích mizel, jakmile křižník vyrazil hlouběji do stínu. Během několika minut zůstali pouze hvězdy – studené stálice světla v temnotě tak totální, že se proti tomu mysl musela bouřit.
    Bylo obtížné rozeznat i již známé konstelace, mezi tou fůrou hvězd. Oko se zapletlo do vzorů nikdy neviděných z povrchu Země a ztratilo se v třpytivých bludištích shluků a mlhovin. V celém tom zářivém panoramatu byl pouze jeden nezaměnitelný ukazatel – oslnivý maják Venuše, zdaleka přebíjející jas ostáních nebeských těles, ohlašující příchod svítání.
    Trvalo to několik minut, než si poutníci uvědomili, že ne všechny divy náležely nebesům. Za zrychlujícím křižníkem se natahovala dlouhá fosforeskující stopa, jako kdyby kouzelný prst kreslil světelnou čáru přes tmavou a prašnou tvář Měsíce. „Selene“ za sebou vykreslovala ocas komety tak jistě, jako kterákoliv loď brázdící si svou cestu skrz tropické oceány Země.
    Nicméně, zde žádný mikroorganismus, rozsvěcující toto mrtvé moře svými drobnými lucernami, nebyl. Pouze nesčetná zrnka prachu, rozněcující se jedno o druhé jak se jejich statické výboje, způsobené „Seleniným“ rychlím průchodem, vzájemně neutralizovaly. I přesto, že člověk znal vysvětlení, bylo stále nádherné to sledovat – podívat se nazpátek do noci a spatřit tu světélkující, elektrickou mašli vytrvale skomírat, jako kdyby se sama Mléčná Dráha zračila na lunárním povrchu.
    Zářivá stopa se ztratila v záři, jak Pat zapnul pátrací světlo. Zlověstně blízko, se sunula mohutná stěna kamenů. V moment se tvář hory kolmo vynořila z okolního moře prachu; tyčila se vepředu do neznámých výšin a pouze když na ni dosáhnul hbitý kužel světla, vypadalo to, jako kdyby náhle dosáhla skutečné existence.
    Zde byly hory, proti nimž Himaláje, Skalisté hory a Alpy byly novorozené dětičky. Na Zemi, síly eroze začali trhat všechny hory stejně rychle, jako se zformovali, takže za pár milionů let byly pouhé stíny svého dřívějšího já. Ale měsíc neznal ani vítr ani déšť; Nebylo tady nic, co by kameny opotřebovalo kromě nezměrně pomalého odštěpování prachových částic, když se jejich povrch stahoval během mrazivých nocí. Tyto hory byly tak staré jako sám svět, který je zplodil.

    OdpovědětVymazat
  6. Unfortunate fact – silné zklamání
    Heavenly bodies – nebeská tělesa
    Familiar constellations – známá souhvězdí
    Dazzling beacon – oslepující maják
    Luminous electric ribbon – zářivý elektrický pás
    Gently rolling hills – pahorky


    Neprotestovala proti tomu, protože bohužel to byl nešťastný fakt, že většina měsíčních vrcholů byla silným zklamáním. Ty obrovské krátery, které vypadaly tak působivě na fotografiích zachycených ze Země se při bližším ohledání staly pouhými pahorky, jejichž majestátnost byla silně zkreslena stíny, které vrhaly během svítání a stmívání. Nebyl tu ani jeden měsíční kráter, jehož hradby by stoupaly tak příkře jako ulice San Francisca a bylo tu jen pár kráterů, které by představovaly obtížnou překážku pro odhodlaného cyklistu. Nikdo by to ale neuhodl, protože v publikacích Turistické Asociace byly fotografie jen těch nejpůsobivějších útesů a kaňonů, které ovšem byly focené z pečlivě vybrané perspektivy.



    Jak se tlumené rudé osvětlení v pozadí vytrácelo, každý z cestovatelů si připadal osamocený uprostřed lunární noci. Dokonce i odražená záře Země mizela na oněch vysokých vrcholcích, zatímco křižník nad nimi mířil dále do stínů. Během pár minut zůstaly jen hvězdy – chladné, stálé body světla v temnotě tak úplné, že se proti tomu mysl vzpouzela.

    Bylo obtížné rozeznat známá souhvězdí mezi tou spoustou hvězd. Oko se zaplétalo do vzorů nikdy neviděných ze Země a ztrácelo se v třpytivém bludišti hvězdokup a mlhovin. V celém tom zářivém panoramatu byl jen jeden nezaměnitelný bod – oslnivý maják Venuše, zastiňující všechna ostatní nebeská tělesa a který zvěstoval příchod svítání.

    Bylo to pár minut, než cestovatelům došlo, že ne všechny divy se nachází na obloze. Za spěchajícím křižníkem se táhl dlouhý fosforeskující úplav připomínající magický prst, který obkresloval linii světla přes tmavou a umouněnou tvář Měsíce. „Selene“ za sebou táhla ocas komety, stejně jistě jako jakákoliv jiná loď proplouvající skrz tropické oceány Země.

    Přesto tu nebyly žádné mikroorganismy, které by prozařovaly mrtvé moře svými drobnými lampami. Pouze nespočet zrnek prachu, které se rozžhnuly jedno o druhé, zatímco statické výboje způsobené rychlým průletem „Selene“ se opět neutralizovaly. I když jste znali vysvětlení, pořád to byla nádherná podívaná – možnost podívat se za sebe do noci a vidět ten zářivý elektrický pás se ustavičně obnovovat, a ustavičně umírat jako by se sama Mléčná dráha zrcadlila na měsíčním povrchu.

    Zářící úplav se ztratil z dohledu, když Pat zapnula reflektor. Zlověstně blízko, téměř na dosah ruky, za oknem klouzala obrovská stěna z kamene. V tu chvíli se stráň hory zvedala zdánlivě téměř průsvitná z přilehlého moře prachu, tyčila se nahoře do neznámých výšek a jen tam, kam dopadl míhající se ovál světla, se najednou zdála skutečná.

    Tady byly hory, oproti kterým Himaláje, Skalnaté hory a Alpy byly pouhými novorozenci. Na Zemi síly eroze strhávaly hory, jakmile se zformovaly, takže po pár milionech letech byly jen duchy jejich předešlých já. Ale na Měsíci nebyl ani vítr ani déšť, nebylo tu nic, co by kameny omlelo kromě nezměřitelně pomalého odlučování vloček prachu, jak se jejich povrchové vrstvy smršťovaly v chladu noci. Tyhle hory byly tak staré jako svět, který jim dal vzniknout.

    OdpovědětVymazat
  7. unfortunate fact - nešťastný fakt
    lunar peaks - měsíční vrcholy
    severe disappointment - hluboké zklamání
    huge crater - obří kráter
    gently rolling hills - mírně zvlněné pahorky
    serious obstacle - vážná překážka
    determined cyclist - odhodlaný cyklista
    spectacular cliffs - pozoruhodné útesy
    dim red light backround - tlumené červené osvětlené pozadí
    steady points - stálé body
    familiar constellations - povědomé souhvězdí
    glittering maze - třpytivé bludiště
    resplendant panorama - zářivé panorama
    dazzling beacon - oslňující maják
    heavenly bodies - nebeská tělesa
    phosphorescent wake - světélkující stopa
    comet tail - ocas komety
    electric ribbon - elektrizující stuha
    lunar night - měsíční noc




    Nenamáhala se tím, protože nešťastným faktem bylo, že většina měsíčních vrcholů byla velikým zklamáním. Obří krátery, které na fotografiích ze Země vypadaly tak impozantně, se při bližším pozorování ukázaly jako mírně se vlnící pahorky, jejichž povrch byl hrubě přehnán stíny vrhající se při východu a západu. Nebyl tam jediný měsíční kráter, jehož hradby by se tyčily tak strmě jako ulice San Francisca a tam jich bylo málo takových, které by daly zabrat i odhodlanému cyklistovi. Nikdo by to neřekl, avšak z publikací Turistické komise, které obsahovali jen ty nejvíc pozoruhodné útesy a kaňony, vyfocené z pečlivě zvolených vyhlídkových míst.

    ...
    Zatímco ztlumené červené osvětlení v pozadí zmizelo, každý cestující se cítil, jako by byl ve měsíční noci sám. Dokonce i odražená záře země na vysokých vrcholcích mizela, jak se křižník řítil dál do stínů. Během pár minut, zbyly jen hvězdy—chladné, stálé body světla v černotě tak dokonalé, že proti tomu vzdorovala i mysl.

    Bylo těžké rozpoznat povědomá souhvězdí mezi takovým množstvím hvězd. Oko se zapletlo do obrazců, které nikdy nebyly k vidění ze Země a ztratilo se v v třpytivém bludišti shluků a mlhovin. V celém zářivém panoramatu, byl pouze jeden nezaměnitelný orientační bod—oslnivý maják Venuše, zářivější víc než ostatní nebeská tělesa, ohlašoval příchod blížícího se úsvitu.

    Trvalo několik minut než si cestující uvědomili, že ne všechny zázraky jsou na obloze. Za zrychlujícím se křižníkem se rozléhala dlouhá, světélkující stopa, jako kdyby před tím kouzelný prst načrtl čáru světla přes temný a zaprášený měsíční obličej. “Selene” za sebou nakreslila ocas komety, tak jistě jako kterákoliv loď razící si cestu tropickými oceány země.

    Stejnak tam nebyly žádné mikroorganismy, které by osvětlily mrtvé moře maličkými lampičkami. Pouze nespočetná zrnka prachu, jiskřící jedna proti druhé jako statické výboje, způsobené rychlým průletem “Selene” neutralizovaly. I když člověk znal vysvětlení, bylo stejnak krásné na pohled—podívat se zpět do noci a vidět tu svítící, elekrizující stužku, která se postupně obnovovala, odumírala, jako kdyby se Mléčná Dráha samotná odrazila na měsíčním povrchu.

    Zařící stopa se ztratila v záři, zatímco zapnul reflektor. Hrozivě blízko se sesouvala velká kamenná stěna. V tento moment se z okolního moře prachu zvedla hora; tyčila se nad hlavami, protože kde na ni dopadal pouze závodní ovál světla až do neznámých výšin, se zdálo, že zableskla do skutečné existence.

    Tady byly hory naproti kterým, Himaláje, Skalisté hory, Alpy byly novorozená děťátka. Na Zemi, síly eroze začaly lámat veškeré hory jakmile byly zformovány, tak že za pár milionů, byly pouhými duchy svých bývalích já. Ale Měsíc neznal ani vítr ani déšť; nebylo tam nic, co by mohlo skály opotřebovat, kromě nespočtu padajících vloček prachu, zatímco se jejích povrchové v chladné noci stáhly. Ty hory byly staré jako svět, ve kterém se zrodily.

    OdpovědětVymazat
  8. Nenamáhala se s tím, protože bylo nešťastným faktem, že většina měsíčních vrcholů byla bolestivým zklamáním. Obrovské krátery, které na fotografiích pořízených ze Země vypadaly tak impozantně, se při bližším prohlédnutí ukázaly být mírně zvlněnými kopci, jejichž reliéf hrubě zveličovaly stíny, které vrhaly za úsvitu a západu slunce. Nebyl tu jediný měsíční kráter, jehož hradby stouply tak prudce jako ulice San Franciska, a bylo jich jen velmi málo, které by poskytly vážnou překážku odhodlanému cyklistovi. To by nikdo neuhodl, ale z publikací Turistické komise, kde byly jen ty nejpůsobivější útesy a kaňony, vyfocené z pečlivě vybraných výhodných míst.

    Jak matné červené světlo pozadí zmizelo, každý cestující cítil, že byl sám v měsíční noci. Dokonce i odražená záře Země na těch vysokých vrcholcích mizela, jak křižník závodil dál do stínu. Během několika minut zůstaly jen hvězdy – chladné, stálé světelné body v temnotě tak úplné, že se proti ní vzbouřila mysl.
    Bylo těžké rozpoznat známá souhvězdí mezi tímto množstvím hvězd. Oko se zamotalo do obrazců, které ze Země nikdy nebyly vidět, a ztratilo se v blyštivém bludišti shluků a mlhovin. V celém tom zářivém panoramatu byl jen jeden nezaměnitelný mezník – oslnivý maják Venuše, daleko zastiňující všechna ostatní nebeská tělesa, ohlašující blížící se úsvit.
    Trvalo několik minut, než si cestovatelé uvědomili, že ne všechny divy leží na nebi. Za uhánějícím křižníkem se táhla dlouhá, fosforeskující stopa, jako by kouzelný prst přejel světelnou čáru po temné a prašné tváři Měsíce. „Selene“ za ní kreslila komety ocas, stejně jistě jako každá loď, která se prodírá tropickými oceány Země.
    A přece zde nebyly žádné mikroorganismy, které by osvětlovaly takto mrtvé moře jejich malými lampami. Pouze nespočet zrnek prachu, jiskřících jedno proti druhému, jak se statické výboje způsobené „Seleniným“ rychlým průchodem neutralizovaly. I když člověk znal vysvětlení, bylo stále krásné se dívat – podívat se zpátky do noci a vidět, jak se tahle světélkující, elektrická stuha neustále obnovuje, neustále vymírá, jako by se mléčná dráha sama odrážela na měsíčním povrchu.
    Zářivá stopa se ztrácela v záři, když Pat zapínal mořské světlo. Zlověstně blízko po ruce klouzala velká kamenná stěna. V tomto bodě se tvář hory zvedla téměř čirá z okolního moře prachu; tyčil se nad hlavou do neznámých výšin, protože jen tam, kde na něj dopadl závodní ovál světla, se zdálo, že náhle probleskne do skutečné existence.
    Tady byly hory, proti kterým byly Himaláje, Skalisté hory a Alpy novorozenci. Na Zemi začaly síly eroze trhat všechny hory, jakmile se zformovaly, takže po několika milionech let byly pouhými duchy svého dřívějšího já. Ale Měsíc neznal ani vítr, ani déšť; nebylo tu nic, co by kameny opotřebovalo, kromě nezměrně pomalého odlupování prachu, jak se jejich povrchové vrstvy stahovaly v chladu noci. Tyto hory byly staré jako svět, který je zrodil.

    OdpovědětVymazat
  9. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  10. Nenamáhala se tím, jelikož bylo nešťastnou skutečností, že většina měsíčních vrcholů byla velkým zklamáním. Obrovské krátery, které na fotografiích pořízených ze Země vypadaly tak působivě, se po bližším prozkoumání ukázaly jako mírně zvlněné kopce, jejichž reliéf byl hrubě zvýrazněn stíny, které vrhaly za úsvitu a západu slunce. Nebyl tam jeden jediný měsíční kráter, jehož stěny by byly prudší než ulice San Francisca, a jen málo z nich by bylo vážnou překážkou odhodlanému cyklistovi. Nikoho by to ale nenapadlo, publikace Turistické komise zahrnovaly jen ty nejpozoruhodnější útesy a kaňony, fotografované z pečlivě vybraných vyhlídek.

    Jak se tlumené červené osvětlení pozadí vytratilo, cítil se v měsíční noci každý cestovatel osamoceně. I odraz světla ze Země mizel z těch vysokých vršků, jak křižník uháněl dál do stínu. Během několika minut zůstaly jen hvězdy – ledová, nehybná světýlka v temnotě tak úplné, že se proti ní bouřila mysl.
    V tom množství hvězd bylo obtížné rozeznat známá souhvězdí. Oko se zapletlo do obrazců, které ze Země nikdy nebyly vidět, a ztratilo se ve třpytivém labyrintu kup a mlhovin. Ve všem tom zářivém panoramatu byl jen jeden nezaměnitelný orientační bod – oslnivý svit Venuše, který dalece zastiňoval všechna ostatní nebeská tělesa a ohlašoval příchod úsvitu.
    Trvalo několik minut, než si cestovatelé uvědomili, že se zázraky nenachází pouze na obloze. Za uhánějícím křižníkem se táhla dlouhá fosforeskující brázda, jako kdyby někdo přejel magickým světelným prstem přes tmavou a zaprášenou tvář Měsíce. ,,Selene‘‘ za sebou táhla ocas komety, jako zcela jistě každá loď, která si brázdí svou cestu tropickými oceány Země


    Přesto zde nebyly žádné mikroorganismy, které by osvětlovaly mrtvé moře svými malinkými lampičkami. Jen nespočet zrnek prachu, jiskřící jedno po druhém, jak se statické výboje způsobené rychlým průnikem ,,Selene‘‘ neutralizovaly. I přes to, že k tomu existovalo vysvětlení, to byla překrásná podívaná – pohlédnout zpět do noci a vidět tuto svítící, elektrickou stuhu neustále se obnovující, neustále odumírající, jako kdyby se na měsíčním povrchu odrážela Mléčná dráha sama.
    Když Pat rozsvítil světlomet, zářící brázda se ztratila v jeho záři. Zlověstně blízko se sesouvala skalní stěna.
    V tu chvíli se z moře prachu vynořil vrcholek hory; tyčil se nad hlavou do neznámých výšin, protože jen tam, kde na něj dopadl kruh světla, se zdálo, že náhle probleskne do skutečné existence.
    Byly to hory, vedle nichž Himaláje, Skalnaté hory i Alpy vypadaly jako novorozeňata. Na Zemi začaly síly eroze trhat všechny hory hned poté, co se zformovaly, takže několik milionů let poté jsou pouze duchy svého dřívějšího já. Ale na Měsíci není ani vítr ani déšť; nebylo tam nic, co by skály opotřebovalo, kromě nezměrně pomalého odlupování prachu, jak se jejich povrchové vrstvy smršťovaly v chladu noci. Tyto hory byly tak staré, jako svět, který je zrodil.


    dead sea - mrtvé moře
    newborn babies - novorozeňata
    unknown heights - neznámé výšiny
    heavenly bodies - nebeská tělesa


    OdpovědětVymazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  12. Nenamáhala se tím, protože byla zaskočená nepříjemným faktem, že většina měsíčních vrcholů byla jedním velkým zklamáním. Rozlehlé krátery, které vypadaly tak impozantně na fotografiích pořízených ze Země při bližším pozorování proměnily v mírně zvlněné kopce. Jejich reliéf byl ohromně přehnán stíny, které na ně vrhaly v průběhu svítání a soumraku. Nebyl tam ani jediný měsíční kráter, jehož hradby by se zvedaly tak prudce jako ulice v San Francisku a bylo zde opravdu málo těch, které by mohly představovat vážnou překážku pro odhodlaného cyklistu. Nikdo by to nicméně nepoznal z publikace Turistické asociace, která představovala jen ty nejpozoruhodnější útesy a kaňony fotografované z pečlivě vybraných vyhlídkových bodů.
    Když tlumené červené světlo zmizelo, každý z cestovatelů se cítil, jako kdyby byl osamocen v lunární noci. Dokonce i odražená záře od Země na těchto vysokých vrcholcích mizela, když měsíční vozítko pádilo dále do stínu. Během několika minut zbyly jen hvězdy – studené, stálé světelné body v temnotě tak úplné, že se proti ní bouřila i mysl.
    Bylo těžké rozpoznat známá souhvězdí mezi tímto množstvím hvězd. Oko bylo popletené z obrazců, které nikdy nespatřilo ze Země a ztratilo se v třpytivém bludišti kup a mlhovin. V celém tom zářivém panorámatu byl jen jeden nezaměnitelný orientační bod – Venušin oslnivý maják, oslepující ostatní nebeská tělesa, ohlašující příchod úsvitu.
    Trvalo několik minut, než si cestovatelé uvědomili, že ne všechny zázraky leží na obloze. Za ujíždějícím měsíčním vozítkem se rozpínala dlouhá fosforeskující brázda, jako by magický prst nakreslil světelnou čáru přes temnou a zaprášenou tvář Měsíce. „Selene“ kreslila za kometou její ocas, tak jako loď brázdící si cestu tropickými oceány na Zemi.
    Jenže tady nebyly mikroorganismy, které by osvětlovaly toto mrtvé moře svými drobnými lampičkami. Jen nespočet zrníček prachu, zářící jedno proti druhému, jak se statické výboje způsobené rychlým průchodem „Selenu“ neutralizovaly. I když znali vysvětlení, stále to bylo krásné sledovat – podívat se zpátky do noci a vidět tuto svítící, elektrickou stuhu, jak se neustále obnovuje, neustále odumírá, jako by se Mléčná dráha odrážela od měsíčního povrchu.
    Zářící brázda zmizela ve světle, když Pat rozsvítil světlomet. Zlověstně se na dosah ruky klouzala velká skalní stěna. V tomto bodě se tvář hory zvedla z okolního moře prachu a tyčila se nad hlavou do neznámých výšek, protože se zdálo, že teprve až poté, co na ni dopadl paprsek světla, probleskla do skutečné existence.
    Byly zde hory, oproti kterým byly Himaláje, Skalisté hory a Alpy novorozenci. Na Zemi síly erozí začaly trhat všechny hory, jakmile byly zformovány, takže po několika milionech let byly pouhými duchy svého dřívějšího já. Ale Měsíc nepoznal vítr ani déšť; nebylo zde nic, co by kameny opotřebovalo, kromě nezměrně pomalého odlupování prachu z vnějších vrstev, jak se podvolovaly chladu noci. Tyto hory byly staré jako svět, ze kterého se zrodily.

    OdpovědětVymazat

  13. Nenamáhala se s tím, jelikož bylo nešťastnou skutečností, že většina měsíčních vrcholů je velkým zklamáním. Obrovské krátery, které na fotografiích pořízených ze Země vypadaly tak působivě, se po bližším prozkoumání ukázaly být mírně zvlněné kopce, jejichž reliéf hrubě zvýrazňovaly stíny, které vrhaly za úsvitu a západu slunce. Nebyl tu jeden jediný měsíční kráter, jehož stěny by byly prudší než ulice San Francisca, a jen málo z nich by představovalo vážnou překážku odhodlanému cyklistovi. Nikoho by to ale nenapadlo, publikace Turistických center zahrnovala jen ty nejpozoruhodnější útesy a kaňony, zachycené z pečlivě vybraných vyhlídek.

    Jak se tlumené červené osvětlení pozadí vytratilo, cítil se v měsíční noci každý cestovatel osamoceně. I odraz světla ze Země mizel z těch vysokých vršků, jak křižník uháněl dál do stínu. Během několika minut zůstaly jen hvězdy – ledová, nehybná světélka v temnotě tak úplné, že se proti ní bouřila mysl.

    V tom množství hvězd bylo obtížné rozeznat známá souhvězdí. Oko se zapletlo do obrazců, které ze Země nikdy nebyly vidět, a ztratilo se ve třpytivém labyrintu hvězdokup a mlhovin. V celém tom zářivém panoramatu byl jen jeden nezaměnitelný orientační bod – oslňující maják Venuše, který dalece zastiňoval všechna ostatní nebeská tělesa a ohlašoval příchod úsvitu.

    Trvalo několik minut, než si cestovatelé uvědomili, že se zázraky nenachází pouze na obloze. Za uhánějící lodí se táhla dlouhá fosforeskující brázda, jako kdyby někdo přejel magickým světelným prstem přes tmavou a zaprášenou tvář Měsíce. ,,Selene‘‘ za sebou táhla ocas komety, jako zcela jistě každá loď, která si brázdí svou cestu tropickými oceány Země.


    Jenže zde nebyly žádné mikroorganismy, které by prozařovaly mrtvé moře svými malinkými lampičkami. Jen nespočet zrnek prachu, jiskřící jedno o druhé, jak se statické výboje způsobené rychlým průnikem ,,Selene‘‘ neutralizovaly. I přes to, že k tomu existovalo vysvětlení, to byla překrásná podívaná – pohlédnout zpět do noci a vidět tuto svítící, elektrickou stuhu neustále se obnovující, neustále odumírající, jako kdyby se na měsíčním povrchu odrážela Mléčná dráha sama.

    Když Pat rozsvítil světlomet, zářící brázda se ztratila v jeho záři. Zlověstně blízko, až na dosah ruky, se sesouvala skalní stěna. V tu chvíli se z moře prachu vynořil vrcholek hory; tyčil se nad hlavou do neznámých výšin, protože jen tam, kde na něj dopadal hbitý ovál světla, se zdálo, že náhle probleskne do skutečné existence.

    Byly to hory, vedle nichž Himaláje, Skalnaté hory i Alpy vypadaly jako novorozeňata. Na Zemi síly eroze strhávaly hory hned poté, co se zformovaly, takže několik milionů let poté jsou pouhými duchy svého dřívějšího já. Ale na Měsíci nebyl ani vítr ani déšť; nebylo tu nic, co by skály opotřebovalo, kromě nezměrně pomalého odštěpování prachu, jak se jejich povrchové vrstvy smršťovaly v chladu noci. Tyto hory byly tak staré jako svět, který je zrodil.

    OdpovědětVymazat
  14. Ondřej Hoření25. října 2022 v 10:24

    Nenamáhala se s tím, jelikož většina měsíčních vrcholů byla bohužel velkým zklamáním. Ty obrovské krátery, které na fotografiích pořízených ze Země vypadaly tak impozantně, se při bližším zkoumání ukázaly být mírně zvlněnými kopci, jejichž reliéf byl hrubě přehnán stíny, které vrhaly za úsvitu a západu slunce. Nebyl zde jediný měsíční kráter, jehož valy by stoupaly tak prudce jako ulice San Franciska a bylo jen velmi málo takových, které by pro odhodlaného cyklistu představovaly vážnou překážku. Nikdo by to však neuhádl z publikací turistického informačního střediska, v nichž se objevovaly jen ty nejúchvatnější útesy a kaňony, vyfotografované z pečlivě vybraných vyhlídkových míst.

    Když zmizelo slabé červené osvětlení v pozadí, měl každý cestovatel pocit, že je v měsíční noci sám. Dokonce i odražená záře Země na vysokých vrcholcích se ztrácela, jak se křižník řítil dál do stínu. Během několika minut zůstaly jen hvězdy - chladné, stálé svítící body v úplné temnotě proti které se mysl bouřila.

    Mezi takovým množstvím hvězd bylo těžké rozpoznat známá souhvězdí. Oko se zaplétalo do obrazců, které ze Země nikdy nevidělo a ztrácelo se v třpytivém bludišti hvězdokup a mlhovin. V celém tom úchvatném panoramatu byl jen jeden nezaměnitelný orientační bod - oslnivý maják Venuše, který daleko zastiňoval všechna ostatní nebeská tělesa a zvěstoval blížící se úsvit.

    Nicméně zde nebyli žádné mikroorganizmy, které by toto mrtvé moře rozzářili svými malými lampami.
    Jen nespočet zrnek prachu, která jiskřila jedno proti druhé, díky neutralizování statických výbojů způsobené rychlým průchodem "Seleny". I když člověk znal vysvětlení, stejně bylo krásné to pozorovat - ohlédnout se do noci a vidět tuto světelnou, elektrickou stuhu, která se neustále obnovovala a neustále zanikala, jako by se v měsíčním povrchu odrážela sama Mléčná dráha.

    Zářící probuzení se ztrácelo v záři, když Pat zapnul svítilnu. Zlověstně blízko se sunula obrovská skalní stěna. V tu chvíli se z okolního moře prachu zvedala stěna skály; tyčila se nad hlavou do neznámých výšek, protože jen tam, kde na ni dopadal závodní ovál světla, se zdálo, že se náhle zableskla do skutečné existence.

    Tady byly hory, proti nimž byly Himálaje, Skalisté hory a Alpy jako novorozené děti. Na Zemi začaly erozní síly trhat všechna pohoří hned, jak se zformovala, takže po několika milionech let byla pouhými přízraky svého někdejšího já. Ale Měsíc neznal vítr ani déšť; tady nebylo nic, co by skály odíralo, kromě nezměrně pomalého odlupování prachu, jak se jejich povrchové vrstvy smršťovaly v nočním chladu. Tyto hory byly staré jako svět, který je zrodil.

    OdpovědětVymazat
  15. Oprava:
    Nenamáhala se tím, protože bylo nešťastnou pravdou, že většina lunárních vršků byla hlubokým zklamáním. Z mohutných kráterů, které se tvářily tak impozantně na fotografiích pořízených ze Země, se po bližší prohlídce vyklubaly mírně zvlněné pahorky, jejichž reliéf hrubě zveličovaly stíny, které samy vrhaly při východech a západech slunce. Nebyl tam ani jeden lunární kráter, jehož cimbuří by stoupalo tak strmě, jako ulice San Franciska a bylo jen pramálo takových, které by představovaly pro odhodlaného cyklistu opravdovou překážku. Nikdo by to ale nehádal, díky publikacím cestovní kanceláře, která zveřejnila pouze ty nejokázalejší útesy a kaňony, vyfocené z těch nejpečlivěji vybraných vyhlídek.

    Jakmile tlumeně načervenalé nasvícení vyhaslo, všichni cestovatelé měli pocit že, že jsou v lunární noci sami. Dokonce i odraz zemské záře na oněch nejvyšších vršcích mizel, jakmile křižník vyrazil hlouběji do stínu. Během několika minut zůstaly pouze hvězdy – studené stálice světla v temnotě tak úplné, že se proti tomu mysl musela bouřit.
    Bylo obtížné rozeznat i již známé konstelace, mezi tou spoustou hvězd. Oko se zapletlo do vzorů nikdy neviděných z povrchu Země a ztratilo se v třpytivých bludištích hvězdokup a mlhovin. V celém tom zářivém panoramatu byl pouze jeden nezaměnitelný ukazatel – oslnivý maják Venuše, zdaleka přebíjející jas ostáních nebeských těles, ohlašující příchod svítání.
    Trvalo to několik minut, než si poutníci uvědomili, že ne všechny divy patřily nebesům. Za zrychlujícím vozítkem se natahovala dlouhá fosforeskující stopa, jako kdyby kouzelný prst nakreslil světelnou čáru přes tmavou a prašnou tvář Měsíce. „Selene“ za sebou kreslila ocas komety tak jistě, jako kterákoliv loď brázdící si svou cestu přes tropické oceány Země.
    Nicméně, zde nebyl žádný mikroorganismus, rozsvěcující toto mrtvé moře svými drobnými lucernami. Pouze nesčetná zrnka prachu, rozněcující se jedno o druhé, když se jejich statické výboje, způsobené Rychlím průchodem „Selen“, vzájemně neutralizovaly. I přesto, že člověk znal vysvětlení, bylo stále nádherné to sledovat – podívat se nazpátek do noci a spatřit tu světélkující, elektrickou mašli vytrvale skomírat, jako kdyby se od lunárním povrchu odrážela sama Mléčná dráha
    Zářivá stopa se ztratila v záři, jakmile Pat zapnul pátrací světlo. Zlověstně blízko se sunula mohutná stěna kamenů. V mrknutí oka se tvář hory kolmo vynořila z okolního moře prachu; tyčila se před nimi do neznámých výšin a pouze když na ni dosáhl hbitý kužel světla, vypadalo to, jako kdyby náhle vstoupila do existence.
    Zde byly hory, proti nimž Himaláje, Skalisté hory a Alpy byly novorozené dětičky. Na Zemi síly eroze začaly trhat všechny hory už v moment, kdy se zformovaly, takže za pár milionů let byly pouhé stíny svého dřívějšího já. Ale Měsíc neznal ani vítr ani déšť; nebylo tady nic, co by kameny opotřebovalo kromě nezměrně pomalého odštěpování prachových částic, když se jejich povrch stahoval během mrazivých nocí. Tyto hory byly tak staré jako sám svět, který je zplodil.

    OdpovědětVymazat
  16. OPRAVA:
    Neprotestovala proti tomu, ale bohužel to byl nešťastná skutečnost, že většina měsíčních vrcholů byla silným zklamáním. Ty obrovské krátery, které vypadaly tak působivě na fotografiích zachycených z povrchu Země se při bližším ohledání staly pouhými pahorky, jejichž majestátnost byla vytvořena stíny, které vrhaly během svítání a stmívání. Nebyl tu ani jeden měsíční kráter, jehož hradby by stoupaly tak příkře jako ulice San Franciska a bylo tu jen pár kráterů, které by představovaly obtížnou překážku pro odhodlaného cyklistu. Nikdo by to ale neuhodl, protože v publikacích Turistické asociace byly fotografie jen těch nejpůsobivějších útesů a kaňonů, které ovšem byly fotografované z pečlivě vybrané perspektivy.



    Jak se tlumené rudé osvětlení v pozadí vytrácelo, každý z cestovatelů si připadal osamocený uprostřed lunární noci. Dokonce i odražená záře Země mizela na oněch vysokých vrcholcích, zatímco měsíční vozítko mířilo dále do stínů. Během pár minut zůstaly jen hvězdy – chladné, stálé body světla v temnotě tak úplné, že se proti tomu mysl vzpouzela.

    Bylo obtížné rozeznat známá souhvězdí mezi tou spoustou hvězd. Oko se zaplétalo do vzorů nikdy neviděných ze Země a ztrácelo se v třpytivém bludišti hvězdokup a mlhovin. V celém tom zářivém panoramatu byl jen jeden nezaměnitelný bod – oslnivý maják Venuše, zastiňující všechna ostatní nebeská tělesa zvěstující příchod svítání.

    Trvalo to pár minut, než cestovatelům došlo, že ne všechny divy se nachází na obloze. Za spěchajícím vozítkem se táhl dlouhý fosforeskující úplav připomínající magický prst, který kreslil linii světla přes tmavou a umouněnou tvář Měsíce. „Selene“ za sebou táhla ocas komety, stejně jistě jako jakákoliv jiná loď proplouvající tropickými oceány Země.

    Jenže tu nebyly žádné mikroorganismy, které by prozařovaly mrtvé moře svými drobnými lampičkami. Pouze nespočet zrnek prachu, která jiskřila jedno o druhé, zatímco statické výboje způsobené rychlým průletem „Selene“ se opět neutralizovaly. A i když jste znali důvod tohoto jevu, pořád to byla nádherná podívaná – možnost podívat se za sebe do noci a vidět ten zářivý elektrický pás, který se ustavičně obnovoval a ustavičně umíral jako by se sama Mléčná dráha zrcadlila na měsíčním povrchu.

    Zářící úplav se ztratil z dohledu, když Pat zapnula reflektor. Zlověstně blízko, téměř na dosah ruky, za oknem klouzala obrovská stěna z kamene. V tu chvíli se úbočí hory zvedalo zdánlivě neexistující z přilehlého moře prachu, tyčilo se nahoře do neznámých výšek a jen tam, kam dopadl míhající se ovál světla, se najednou zdálo skutečné.

    Zde se tyčily hory, oproti kterým Himaláje, Skalnaté hory a Alpy byly v porovnání pouhými novorozenci. Na Zemi síly eroze ničily hory, jakmile se zformovaly, takže po pár milionech letech byly jen přízraky jejich původního já. Ale na Měsíci nebyl ani vítr ani déšť, nebylo tu nic, co by kameny omlelo kromě nezměřitelně pomalého odlučování vloček prachu, jak se jejich povrchové vrstvy smršťovaly v chladu noci. Tyhle hory byly tak staré jako svět, který jim dal vzniknout.

    OdpovědětVymazat
  17. Vladimír Mazour - oprava
    Nepřemýšlela nad tím, jelikož bylo nešťastným faktem, že většina lunárních vrcholů byla těžkým zklamáním. Obrovské krátery, které vypadaly tak úchvatně na fotografiích ze Země, se po bližším prozkoumání ukázaly býti mírnými kopci, jejichž reliéf byl silně zveličen stíny, které vrhaly za úsvitu a při setmění. Nebyl zde jediný měsíční kráter, jehož valy by se prudce zvedaly tak náhle jako ulice San Francisca a bylo jich velmi málo takových, které by pro odhodlaného cyklistu představovaly vážnou překážku. Nikdo by to ovšem z publikací Cestovní kanceláře neuhodl, obsahovaly jen ty nejpůsobivější útesy a kaňony, vyfocené z pečlivě vybraných vyhlídek.

    -------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Když matné, červené osvětlení v pozadí zmizelo, každý cestující se cítil býti sám v lunární noci. I odrážející se záře Země na těch vysokých vrcholcích mizela, jak se plavidlo řítilo dále do stínu. Během několika minut zbyly jen hvězdy-- studené, pevné body světla v černi tak úplné, že i mysl se jí vzpírala.

    Bylo těžké rozeznat známá souhvězdí mezi tou spoustou hvězd. Oko se zamotalo ve vzorech ze Země nikdy neviděných a ztratilo se v třpytivém bludišti hvězdokup a mlhovin. V tom nádherném výhledu byla jen jediná nezaměnitelná dominanta -- oslňující svit Venuše, zářící mnohem silněji než ostatní nebeská tělesa, ohlašující tak příchod úsvitu.

    Uběhlo několik minut než si cestující uvědomili, že všechny divy neleží na obloze. Za uhánějícím plavidlem se rozprostírala dlouhá, fosforeskující brázda, jako kdyby kouzelný prst obtáhl linii světla přes temnou a prašnou tvář Měsíce. "Selene" za sebou táhla ocas komety, stejně jistě jako kterákoli loď brázdící si cestu tropickými oceány na Zemi.

    Jenže tady nebyli žádné mikroorganismy, které by osvětlovaly toto mrtvé moře svými maličkými lampičkami. Jen nespočetná zrnka prachu, jiskřící jedno o druhé, když se neutralizovaly statické výboje způsobené "Seleniným" svižným průjezdem. I když člověk znal vysvětlení, přesto to byl krásný pohled -- ohlédnout se zpět do noci a vidět světélkující, elektrický pruh, neustále se obnovující, neustále odeznívající, jako kdyby se sama Mléčná dráha odrážela na měsíčním povrchu.

    Zářivá brázda byla ztracena v prudkém světle, když Pat zapnul reflektor. Zlověstně blízko kolem klouzala velká kamenná zeď. V tomto bodě vyrůstala skalní stěna z okolního moře prachu téměř kolmo; tyčila se nad hlavou do neznámých výšek, neb pouze tam, kde na ni dopadl pádivý ovál světla, se zdálo, že se znenadání proměnila ve skutečnost.

    Zde byla pohoří, oproti kterým jsou Himaláj, Skalisté hory a Alpy novorozenci. Na Zemi začaly síly eroze trhat všechny hory hned, jak se zformovaly a tak byly za pár milionů let jen přízraky svých někdejších já. Ale Měsíc neznal ani větru ani deště; nebylo zde nic, co by kameny opotřebovávalo, mimo nesmírně pomalého olupování prachu, jak se jejich povrchová vrsta v nočním chladu smršťovala. Tyto hory byly tak staré jako svět, který je zrodil.

    OdpovědětVymazat